DRUHÉ MĚSTO
FEMME FATALE
Jiří Kratochvil
Jiří Kratochvil
FEMME FATALE
Druhé město | Brno 2010
© Jiří Kratochvil, 2010 © Druhé město, 2010
ISBN 978-80-7227-295-2
Události a osoby líčené v tomto románě jsou naprosto smyšlené, a připomínají-li někomu něco, co znal, jde o podobnost čistě náhodnou. A pokud jde o názory postav, a to včetně autorského vypravěče, považuji za nezbytné upozornit, že nejsou totožné s názory autora. Mezi námi a peklem nebo nebem je jen život uprostřed, což je ta nejchoulostivější věc na světě. Blaise Pascal
1. ČÁST: NOČNÍ SLUNCE KAPITOLA PRVNÍ Sedíme na všem, co se tady dalo splašit, na lavicích, na židlích, na bednách, nahlučeni v tom prostoru, v němž v Domě umění hrává Divadlo na provázku. Teď mluví o situaci v Praze taková malá holka s náplastí na tváři a s rozcuchanými černými vlasy a někdo na ni obrací divadelní reflektor. Pak se hádáme, překřikujem, dohadujem, jestli to budou chtít ještě zvrátit a jestli je to vůbec v jejich silách. „To oni by moc rádi, armádou, milicionářama, ale už k tomu nemaj odvahu, to se už nedá zastavit!" „Ale pozor, bacha, krysy mají šílenou odvahu, když je někdo zažene do kouta..." Malá černovlasá holka rozkládá rukama, chce ještě něco říct, ale už ji v tom křiku není slyšet, tak se posadí. Rozcházíme se hodně pozdě, něco před půlnocí. Někdo z personálu, kdo tam s náma taky seděl a taky zvedal hlas a taky gestikuloval, nás teď vypouští do studené noci. Na plácku před Domem umění se rozjíždějí auta, ale jedno tam, koukám, čeká na mě. Teď už vidím, že je to můj spolužák, zubař z Tišnova. Ani jsem si v tom nátřesku nevšiml, že tam s náma byl. „Ale ty přece jedeš na druhou stranu, ne?" „Co blbneš, hodím tě na Mendlák, to je pro mě kousek." Ale to už nás dobíhá ta malá holka. „Kluci, vemte mě taky." „A kam chceš?" ptá se Mirek. „My jedem teď na Mendlák." Holka kývne, že chce taky na Mendlák. Vůbec nás to v tu chvíli neudiví. Je to holka, co nám přivezla čerstvý novinky z Prahy a co ji ztloukli na demonstraci, a oba k ní cítíme nezměrný sympatie a víc nás teď nezajímá. Mirek zapíná topení, a sotva se auto odlepí a opustí Maliňák, už zas pokračujem v tom zběsilém dohadování o věcech příštích i popříštích. Nikdo z nás dosud nic takovýho nezažil a už nezažije, tu nezvládnutelnou potřebu, přímo vášnivou žádostivost to teď všechno zaráz vyslovit a vyklopit, a jednu chvíli si uvědomíme, že i v tom auťáku křičíme zrovna tak jak tam v tý velký výstavní síni a že zrovna tak tam najednou zmlknem, aby se někdo z nás pomalým a klidným hlasem pokusil o jakousi sumarizaci, ale nedostane se daleko, za chvíli už zas všichni tři křičíme. A jednu chvíli dokonce zastavíme a Mirek se opře loktem o volant a obrátí hlavu k nám, k mé hlavě a k hlavě tý malý holky, co se opírá bradou o sedadlo za mou hlavou. A vyslovujeme teď věci tak podstatné, že na jejich základě by bylo možné postavit novou budovu Organizace spojených národů, anebo aspoň terárium pro chov aligáto-rů. Pak zas pokračujeme v krasojízdě temnou a sychravou nocí z konce listopadu, aniž by to ubralo na vášnivosti našich promluv. Ale když mně Mirek zastavil na konci Úvozu, poblíž obrovského, teď už nočního stínu gotické katedrály, ta malá holka řekla, že tady vystupuje taky. Ale Mirek jí hned nabídl, že ji může vzít až k nádraží, že stejně jede tím směrem. Ale malá
holka řekla, že se nevrací do Prahy. A oba jsme to pochopili tak, že když chce tady, na Mendláku vystoupit, tak k tomu samozřejmě má svý důvody, do nichž nám už nic není. A tak Mirek zablikal stopkami a odporoučel se do smogu a já stiskl tý holce ruku a usmál se na ni a zamířil jsem k tomu ošklivými činžáku uprostřed nešťastně zplanýrovanýho Mendlova náměstí. Ale ta malá holka se mi držela po boku. Ještě v autě jsme si všichni tykali, ale teď mi to přišlo nepatřičný. Zeptal jsem se: „Takže vy tady někoho máte? Někde na Mendláku?" „Nikoho tady nemám," řekla a choulila se v tom svým červeným manšestrovým kabátě s kapucí a začala se třást zimou. „Nikdy jsem tady nebyla." „Mirek vás mohl zavézt k nějakýmu hotelu. Ale víte co, navrhl jsem, já vás tam klidně zavedu." „Nemám na hotel. A nechci do hotelu." „Aha," řekl jsem nevěda, co říct. Zůstal jsem stát a díval se na ni. Jak jí přes rameno visí veliká černá kabela. Jediný její zavazadlo.
KAPITOLA DRUHÁ Katčina Osidla byla, přestože šlo jen o povídkovou prvotinu, už dávno vyprodaná. V létě 1990 jí vyšlo druhé, tentokrát už šedesátitisícové vydání a nakladatelství Pepř a sůl už v březnu podepsalo za autorku — která právě pobývala v New Yorku — smlouvu na devět dalších zahraničních vydání. Ti, co o tom něco věděli, anebo se domnívali, že vědí, se shodli na tom, že Osidla představila jednu z typických zemí bývalého socialistického bloku při jejím vstupu do kapitalistického světa a představila ji ve směsi krutě realistických i magicky snových obrazů. Ale to je podle mě hodně hloupá charakteristika. Osobně si myslím, že Osidla jsou o klucích a holkách, kteří se utrhli z řetězu a teď divočili jak stádo bezoárových koz. Katka měla to štěstí, že to předvídavě stačila napsat ještě před pádem berlínské zdi a že to hned po převratu zhltl teď ještě lačný knižní trh. A podle povídky Požádáš statku jeho se už v červenci začal natáčet film ve francouzsko-české koprodukci. V září se Katka vrátila z půlročního newyorského literárního stipendia. Docent Kvaš si pro ni přijel až do Prahy na letiště. Ale sotva se u něho doma otočila, hned příští den už pelášila do penzionu U Jeneweina. Tam jsem pak zíral na její vyholenou kundičku. „To je tam teď módní trend. Neboj, za chvíli to budeš mít doma taky." „Napsalas román?" „Kruci, co se staráš? Na starání mám manžela. A kdes to slyšel, že se na newyorským stipendiu dá psát román?" „A co AIDS?" „Nejsem blázen. Všechny newyorský milence jsem si napřed pořádně prokádrovala." A potom jsem šel s tou nehorázně talentovanou bestií na večeři. Jsem jen tělocvikář, kterej si z literatury pamatuje, jen že „hrdliččin zval ku lásce hlas", ale jakýmsi záhadným řízením osudu se stalo, že právě já jsem od první chvíle přirostl Katce k srdci, čímž nechci říct nic víc, než že se mnou v tom porevolučním času vlání nejraději šukala. Ale její Osidla jsem si, hned jak poprvé vyšla, rozečetl večer v posteli a pak už četl celou noc a dočítal za kuropění. „Stejně to četls zbytečně. Co zrovna tobě z toho mohlo zůstat v hlavě?" Zas mě srala, jak jen ona to uměla. Už dávno jsem si všiml, že pracuje systémem cukr a bič. S betálným potěšením tě nakopla do kulí, aby si pak klekla a pofoukala ti je. Ale právě
takové byly také její povídky. Teprve po jejich slastném přečtení ti došlo, že ti je byl čert dlužen a žes neměl Osidla vůbec brát do ruky. Celou tu knížku, strojopis té knížky, si přivezla už v té velké černé kabele té listopadové noci, kdy jsem ji uviděl poprvé. Tenkrát se rukopisy ještě nekomprimovaly do nějakých maličkých disket, nýbrž to byla ta podstatná zátěž kabely, kde měla pak už jen pár kousků prádla, papírové kapesníčky, hřeben, zrcátko a fén. Přijela k nám ze stověžaté metropole doslova s nahým zadkem, ale než se úplněk nadvakrát s úplňkem sešel, měla tahle houmlesačka svatbu v katedrále svatého Petra a Pavla a o její literární tvorbě už bylo na fakultě zaděláno na několik prací. Malá holka s nevýraznou, voskovou tváří a nijakýma ko-zama, prostě holka, za kterou se nikdy žádnej mužskej na ulici neotočil, ale teď tady hned na počátku nové epochy, anebo jak se tenkrát omylem říkalo, na samém konci dějin, dokázala uchvátit půl čtenářské Evropy. Knížku napsala ještě za totáče a tenkrát bez nejmenší šance, že by ji někdo mohl vydat, ale přitom to vůbec nebyla žádná hrůzná zpráva o tamtěch, dnes už dávných časech, to by si moc čtenářů nenašlo. Tahle na první pohled nanicovatá holka si v sobě nesla úžasný dar: věštecký dar zlověstné Sibyly a přeludný poklad královny ze Sáby. Hned ten první večer mě přivedla do rozpaků, jak ostatně mnohem později ještě nesčetněkrát. Ale ten první večer jsem k ní ještě choval sympatie jako k té holce, co nám přinesla čerstvý zprávy z Prahy a co ji esenbáci ztloukli při listopadový demonstraci. A tak jsem se rozhodl se o ni tu první brněnskou noc postarat a dál se uvidí. V tom ošklivém činžáku na Mendlově náměstí obývám s rodinou třípokoják. Jedna má dcera (Kamila) je už provdaná na druhý konec Brna a ta druhá (Danka) zde má ještě svůj pokoj. Přestože jsme přišli v noci, Jana i Danka byly ještě vzhůru: sledovaly zároveň Svobodku i vídeňskou televizi. Představil jsem nocležnici a hned se jí ujaly. A zatímco Katka pojídala vajíčka na cibulce, přenesli jsme gauč z obýváku do bývalého dětského pokojíčku a vytahali odtamtud krámy, co jsme tam skladovali. Pokojíček měl samostatný vchod z předsíně, takže byl stranou rodinného provozu, což bývalo dost nevýhodné pro dětský pokojík, ale pro nocležnici teď ideální. Šel jsem za ní ještě s hodinkami, které si zapomněla v koupelně, kde by se jim v kotoučích páry špatně nocovalo. Zaklepal jsem a vyzvala mě, abych vstoupil. Otevřel jsem dveře, však hned je zas chtěl s omluvou přirazit, ale donutila mě otázkou, jestli jsem ještě neviděl nahou ženskou, abych šel dovnitř: přes zavřené dveře se totiž špatně odpovídá. „Neboj, podle zaklepání jsem bezpečně poznala, že seš to ty." Přiváděla mě do rozpaků i tím, že dál trvala na tom tykání, které jsem původně chápal jen jako příležitostný projev naší sametově revoluční solidarity, co tu už v téhle ne dosti revoluční situaci nemělo co dělat. Ale pokud jsem měl jen chvilečku pocit, že bych měl teď na to její tykání reagovat ostentativním vykáním, ihned jsem se zastyděl, když jsem viděl — stál jsem tam opřený o zavřené dveře a Katka se před mýma očima převlékla do nějaké velké košile, nejspíš po dědečkovi — že má po celém těle modřiny, jak ji tam na Václaváku
mlátili pendrekama. Ukázala mi, kam mám ty hodinky položit, a když jsem se chtěl kolem ní prosmýknout zpátky ke dveřím, chytila si mě a upozornila, že když byla jako holčička na pionýrským táboře, šla si vždycky na dobrou noc pro pusinku za vedoucím tábora. Tu jsem nabyl rychle přesvědčení, že jakkoliv si jí hluboce vážím pro její vysokou sametově revoluční morálku, musím se jí zítra co nejrychleji zbavit. A ráno samozřejmě ještě s náma posnídala. Měli jsme chleba s pomazánkovým máslem, vajíčka na hniličko a kafe. Katka se při snídani chovala jako pravá dáma. Porozprávěla trochu s mou ženou a trochu pak zase s mou dcerou, na mě se toliko usmívala a vajíčko na hniličko si nožíkem otevřela s elegancí, kterou mohla pochytit jen u královského dvora. Po snídani si zalistovala v maličkém diáříčku a s omluvou nás požádala, jestli by si nemohla zatelefonovat. Nechal jsem ji na předsíni samotnou. Usoudil jsem, že volá nějakému svému brněnskému známému, který se jí teď, doufejme, ujme. A vskutku, odplula a celé dva měsíce, až do února příštího roku, jsem o ní nevěděl a málem na její existenci zapomněl. Můj spolužák z gymplu, Adam Dvojbradý (opravdu se tak jmenuje, najděte si ho ve Zlatých stránkách), si otevřel v Králově Poli penzion U Jeneweina, pojmenovaný po malíři z 19. století, který nějaký čas působil v Brně. Po Jenewei-nově jméně sáhl, protože po rodičích podědil jeho rozměrný obraz, který se mu moc líbil (popsal mi ho: pohled z ptačí perspektivy na město, v jehož ulicích vlají samé bílé prapory), a chtěl ho umístit do vstupní místnosti svého penzionu. Dokonce ho tam už pověsil. A právě v těch dnech jsme se potkali ve velkém řeznictví na Kobližné, kam nás oba přilákal velký výběr mořských potvor. Něco do té doby u nás neslýchaného a za čím si dřív ti politicky spolehliví směli občas zajet až do vídeňské tržnice. Hleděl jsem uhranut na obrovské akvárium, v němž se líně pohybovali velcí humři, ohmatávali se vousama a odstrkovali klepety a já ty uvězněné tvory paradoxně (a srandovně!) cítil jako konečně k nám doputovavší posly svobody a nemohl se na ně vynadívat. Ale zpět k Adamovi. A tak jsem se od něj dozvěděl nejen o penzionu, co si otevřel v Králově Poli, a nejen o Jeneweinově obrazu, ale taky že ten obraz je z cyklu Mor. „Ač nejsem vůbec pověrčivý, nikdy bych si do žádné vstupní místnosti nepověsil morový obraz." „To bys ho musel napřed vidět. Je to přímo kouzelný obraz. Nikdy bys neřekl, že je z cyklu Mor." „Ale to přece nemusí být na tom obraze vidět. Stačí, že se tak jmenuje. Slova umí nadělat strašnou neplechu. O tom jako tělocvikář něco vím." „Přijď se podívat a posoudíš." „Dokud tam bude viset Mor, tak mě, Adámku, neuvidíš." „Měl bys už třeba z toho důvodu, že je to penzion stejně unikátní jako ty mořský potvory
tady. Je to totiž po dlouhým čase zas první hodinový hotel v Brně." O tři dny později mi zavolal: „Mor jsem sundal. Patnáct decentně vybavených pokojíků. V přízemí chci zřídit fit-centrum. Rád bych se s tebou poradil, pokud jde o jeho vybavení." Byl to takový nejapný únorový den, od něhož člověk právem nic neočekává. Učil jsem teď tělocvik, abych se vůbec uživil, na dvou školách. Jedna z nich bytovala v Králově Poli, vlastně kousek od penzionu U Jeneweina. Tak jsem si řekl, že se tam dneska podívám. Adam Dvojbradý byl na gymplu můj nejlepší kamarád. Dnes mi připadá nepochopitelné, že si nás — tak fyzicky nepodobné — kantoři v jednom kuse zaměňovali. Už jenom kvůli tomu, tedy z úcty k té naší falešné dvojnické minulosti, bych se měl za ním vypravit. Po třech hodinách tělocviku jsem se osprchoval a rychle se vytratil ze školy. Ale sotva jsem přešel z Vackovy ulice do Chorvatské, stalo se cosi hodně zvláštního. Na Chorvatské, však na protějším chodníku, stála malá skupinka, kterou bych vůbec nevzal na vědomí, kdyby se z ní najednou neoddělila nějaká žena, již jsem napřed zachytil jen periferním viděním. Ale to už jsem zaznamenal, že se po tom protějším chodníku rozběhla, předběhla mě, aby pak kousek přede mnou přešla na můj chodník, a tady se pak obrátila a šla mi v ústrety. A to už mi zahradila cestu, stála těsně u mě, postavila se na špičky a políbila mě na rty. A já už samozřejmě věděl, odkud tu malou holku znám. Tentokrát kožená černá bunda, černé džíny, zuřivě svítivý náramek, a když jsem sklopil oči, barevné tkaničky. Ukázala na skupinku tam vzadu, na druhém chodníku. „To je můj docent Kvaš a nějaký jeho kolega. Časem tě seznámím. Ale teďka mám lepší nápad. Mířils někam?" „Ano i ne," řekl jsem popravdě, protože do penzionu mě to zrovna netáhlo. „Počkej, hned jsem zpátky." Otočila se a běžela zas k té skupince. A viděl jsem, jak tam rychle něco vysvětluje, a pak se zas vracela, tentokrát už volným krokem, za mnou. „Tady za rohem je nová, moc hezká hospůdka. Jmenuje se Dobré bydlo. Dlužím ti za večeři a snídani tenkrát tam u tebe na Mendláku. Takové pozvání nemůžeš odmítnout." Každé setkání s Katkou — jako že mě jich pak ještě čekala dlouhá řada — bylo vždycky víc než neobvyklé, ale tenhle večer byl přece jenom, abych tak řekl, iniciační a zavedl mě tou nejrychlejší zkratkou, přímo zběsilým úprkem splašených koní, rovnou do centra Kateřinina světa. Našli jsme si stůl před gobelínem, na němž seděl satyr u nohou krásné nymfy, a z koruny dubu nad jejich hlavami na nás civělo sedm sov pálených. A nechali jsme si poradit. Vrchní Katku znal, byla tady zřejmě štamgastkou, a svěřil jí, že tím nejlepším tady jsou dnes maďarské závitky a že se na ně nemusí čekat (jinak totiž jejich příprava — od naklepání telecích řízečků až po náročnou, přímo esteticky vytříbenou závěrečnou úpravu se slaninou, hráškem, rajčaty a vaječnými žloutky—spořádá pěknou porci času), protože závitky si už před dvaceti minutami objednalo zaráz devět dalších hostů, takže ten desátý — a vrchní se uklonil směrem ke Katce — a jedenáctý — a vrchní se uklonil taky mně — se už klidně
sveze s nimi. Zatím jsme ochutnali pivo ve velkých bavorských korbelech. Nikdy jsem se nedozvěděl, proč a jak se ocitla v Praze a co tam prožila. Za Prahou se prostě zatáhla opona a Katka, která jinak vynikala až přízračnou upřímností, Prahu shrnula, když jsem naléhal, do jediné věty, že tam byla od roku 1987 do toho konce listopadu, kdy jsme se setkali v brněnském Domě umění. Ale zato mi při těch maďarských závitcích (a pak při mraženém suflé, o němž bude ještě řeč) nabídla v příkladném souhrnu všechno, co se stalo od toho rána, kdy s námi posnídala a kdy si ještě ode mne zatelefonovala a pak na dva měsíce zmizela. Telefonovala tenkrát bratrovi nějakého asáka z filozofické fakulty a přinesla mu tam strojopis Osidel a na nějaký čas se přesunula za mátinkou do Vyškova a tam trpělivě čekala, jista si tím, že nebude čekat dlouho. Neměla ani kopii svý knížky a v těch bouřlivých časech ta sebevědomá fatalistka spoléhala na to, že ten asák její strojopis třeba jen náhodně otevře na nějaké stránce a už ho pak nedá z ruky. A přesně tak se taky stalo. Dokonce tím osudovým místem, jak potom Katce ten asák pobaveně vyprávěl, bylo WC na fakultě. Totiž vždycky když tušil, že si tam chvilku posedí, vytáhl si z hromady, co mu tam ležela na stole, nějaký svazek na prolistování. Zrovna zuřil vnitrofakultní boj a zrovna se rozhodovalo, jestli se fakulta dokáže zavčas zbavit toho normalizačního krunýře, té fakultní kolaborantské smečky, a teď se právě všichni scházeli v aule a každá zvednutá ruka byla při hlasování důležitá. A odborný asistent Klofáč nebyl k nalezení. „Tak to je k posrání, ty si tady na hajzlu čteš kraviny, a na fakultě jde teď o všecko!" Klofáč neřekl slovo, a aniž ten strojopis odložil, běžel do auly. A když pak zvedl ruku tam, kde ji měl zvednout, a řekl pár rozhodných slov ve chvíli, kdy je měl říct, zašil se hned poté nenápadně do rohu auly a otevřel strojopis na tom místě, kde od okamžiku, kdy vystoupil ze záchodové kabinky, držel pořád palec. Za pár dní už pak Osidla kolovala v čerstvých kopiích po fakultě a všem bylo jasné, že ten strojopis je událost souměřitelná s tím vším, co teď bylo v pohybu. „Začátkem ledna se mnou uzavřelo to nakladatelství, které mi nabídlo nejatraktivnější honorář a taky mastnou zálohu, tedy Pepř a sůl, smlouvu, přestěhovala jsem se z Vyškova do garsonky, kterou jsem si pronajala na Starém Brně. Ale tam jsem dlouho nepobyla, protože už v polovině ledna se do mě beznadějně zabouchl docent Kvaš, a bez otálení jsem se provdala a koncem ledna přicestoval taky do Brna agent newyorské nadace, která si čiperně vyhledávala v bývalých socialistických zemích nejpřesvědčivější mladé literární talenty, a uzavřel se mnou exkluzivní smlouvu na americké vydání Osidel a nabídl mi půlroční newyorské stipendium. A tak už příští měsíc vypláznu jazyk na sochu Svobody."
„Fajn a co tak třeba cizí jazyky?" „Od rána do večera ležím už měsíc v angličtině, dneska sedm hodin, včera a předvčerejškem po dvanácti hodinách. A Kvaš mi sehnal rodilýho mluvčího na konverzaci. Ty mě, Zdeňku, vůbec neznáš. Já když chci, tak touhle hlavičkou prorazím jakoukoliv zeď." Když pak vrchní přinesl mražené suflé s javorovým sirupem a ořechy jako pozornost podniku (bylo vidět, že si tady Katku všemožně předcházejí, dobře vědí, kdo je, a dávají jí vědět, že to vědí), díval jsem se na tu malou holku celou proměněnou a naslouchal jejímu sebevědomému brebentění a nechtělo se mi věřit, že je to ta samá, kterou jsem tenkrát, té listopadové noci, vzal k nám jak ptáče vypadlé z hnízda. Ulice byly prázdné, vyprázdněné jak vysypané pytle od brambor, abych to řekl hodně neuctivě. Ale zato zde byly ještě vidět hvězdy, něco v pořádném velkoměstě už dávno nemyslitelné. „Já bydlím na Slovanském náměstí. Ale nahlédnutí do mé domácnosti si necháme na jindy, co říkáš. Však tys původně někam spěchal." „Ale o nic nejde. Slíbil jsem spolužákovi, že se tady jednou zajdu podívat na jeho penzion. No ne tak docela oby-čejnskej penzion. Pokouší se totiž obnovit instituci hodinového hotelu." „Zásadní věc je," uvítal nás spolužák, „že tady funguju spíš ve dne než v noci. Sem si lidi odskočí vrznout třeba během pracovní doby anebo polední pauzy. Totiž promiňte (omluvil se hned Katce), to není zrovna služba, kterou bych se měl před dámou chlubit, kterou bych se měl před vámi vytahovat." „Jen se klidně před dámou vytáhněte," povzbudila ho Katka, „a vyberte nám ten nejlepší pokoj." Spolužák se na mě podíval trochu překvapeně, ale pak hned mrkl, jako že se omlouvá, že hned nepochopil. „Tady původně visel obraz malíře Jeneweina," ukázal na prázdnou zeď recepce, „ale váš přítel" — vysvětlil Katce — „měl proti němu námitky, přestože to byl" — neodpustil si — „velice hezký obraz." Ale mezitím jsem se už stačil vpravit do své nečekané role a dal jsem spolužákovi najevo, že nás už jen zdržuje. V prvním poschodí váhal, do kterého pokoje nás má uvést. Ale nakonec se rozhodl pro čtyřku. Dáma bez váhání vklouzla dovnitř a já ji následoval. „Vybavení je, jak by řekl architekt, minimalistické. Ale do některých pokojů, určených pro vzácnější návštěvy, jsem přidal vždycky jeden kousek starožitnýho nábytku. Tady například tento empírový stoleček." Katka šla rovnou k radiátoru: „Přifoukněte nám sem, pane domácí, trochu horký páry."
„Samozřejmě, hned to bude. Přeju příjemný večer. Ale nechcete" — zaváhal ještě — „abych vám sem přinesl. mám tam dole výborný chardonnay." Katka zavrtěla hlavou a spolužák na mě udělal za jejími zády povzbudivé gesto a zmizel. Nemám rád, když dámy tak rychle přebírají iniciativu. Dá se říct, že to přímo nesnáším. Ale to už jsem taky stačil pochopit, že s touhle malou holkou to ani jinak nepůjde. Ale když se pak stalo všechno, co se mělo stát, chvíli jsme tam už jen leželi a naslouchali, jak únorový vítr tluče holými větvemi do oken hodinového penzionu. „Chceš mě pást, Zdeněčku?" „Promiň, teď jsem ti asi nerozuměl." Zasmála se. „Ale rozuměl. Budeš mě seznamovat s mužskými, než se tady sama rozkoukám. Na filozofický fakultě jsem to už prosondovala. Tam to teda není žádná sláva. Ale neboj. Za tři týdny letím do toho New Yorku. Takže máš půlroční odklad." Bydlím, jak už víme, na Mendláku, což je z Králova Pole pěšky víc než hodina. Přesto jsem se ji rozhodl absolvovat. A chvílemi únorový vítr v zádech. A ten mě pak hnal prázdnou ulicí jak plachtu starých novin, aby se zas do mě opřel z protisměru, a musel jsem se s ním rvát o každej metr. Šel jsem pěšky, abych si uspořádal myšlenky. Ale za těch potyček s větrem to bylo prostě nemožné. Jenže já tak moc chtěl hned teď pochopit, kdo proboha je ta malá holka. To druhé setkání s ní bylo stejně jako to prvé plné nesrozumitelných okamžiků a snad se dá říct i záhad. Ale teprve teď, napodruhé, jsem to vnímal naplno. Byl jsem třeba zaskočen tím, že od milování s ní jsem čekal cosi odpovídajícího té její nádherné vitalitě, spontánnosti, těm živým gestům a vášnivé dravosti, ale zatím jen věcně pracovala ke svýmu orgasmu. A tak jako by existovaly dvě Katky: Katka šukající a pak ten báječný ženský tvor před milováním a po milování. Ale to už teď nemluvím jen o tom prvním jeneweinování. Jsem starý promiskuitní prase, i když na tom vůbec nestavím svůj život. Žádný sběratel žen, ale přesto hraje sex v mém životě hodně důležitou roli. Moje žena to pravděpodobně ví, přestože před ní svý avantýry pečlivě skrývám. Ty ostatní ženy potřebuju totiž jen k osvěžení apetytu. Ale možná si to jen tak namlouvám. Ale ať už je tomu jakkoliv, v tom šoustání s Katkou jsem pocítil jakousi zlou prázdnotu její intimity. „Dneska byls moc dobrej, Zdeněčku," pochválila mě má žena. „Jestli ale já nejsem jen dezert za tvým dnešním hlavním chodem." „Kdepak, Jani," bránil jsem se, „dezert jsem už měl. Mražené suflé s javorovým sirupem v takové nové hospůdce, v Dobrém bydle. Pozval mě tam spolužák, co si teď otevřel penzion, a potřeboval poradit, jak vybavit své fit-centrum v přízemí." Měsíc byl v úplňku. Zřetelně osvětloval celý pokoj, když jsem vylezl z postele a šel si pro skleničku vody. Ale já vůbec nic neviděl, já šel v té nejčernější tmě. Zakopl jsem o stoličku nebo co a Jana na mě zavolala: „Tak si přece rozsviť, ještě se zmrzačíš."
