Ladislav Beran Četnická pátračka versus galérka

Ladislav Beran

Narodil se v roce 1945 v Písku, působil v Moravské Třebové, Táboře, nyní žije a tvoří v jihočeském Písku. Koketovat se psaním začal už na učilišti v Milevsku, kam se datují jeho první pokusy se psaním do závodního časopisu Jiskra, později píše do časopisu Zítřek a Jihočeská pravda. První krimi-povídky vznikají kolem roku 1985-86. Jeho jméno se již jistě zapsalo do povědomí čtenářů české detektivní literatury. V jeho knihách jsou velice příjemnou a lidskou formou popsány případy, které vyšetřuje písecká kriminální služba. Pro povídky s kriminální tématikou si bere náměty zejména ze své dlouholeté kriminalistické praxe, poslední dobou se věnuje krimi příběhům písecké četnické pátračky z 30-tých let minulého století. Povídky publikoval a publikuje v celostátním a regionálním tisku, v časopisech Voják, Policista, Vlasta, Stalo se, Jedním dechem, Krimisignál. Řadě jeho krimipovídek se v poslední době dostalo i rozhlasového dramatického zpracování. Autor je od roku 1989 člen Mezinárodní organizace dobrodružné a detektivní literatury AIEP – česká sekce, člen Obce spisovatelů Praha a člen Jihočeského klubu Obce spisovatelů. Účastní se pravidelně setkání literátů „Zeyerovo Vodňany“. Je držitel několika prestižních literárních cen.

Četnická pátračka versus galérka Čtenáři se v knize setkávají se členy četnické pátračky, řešícími skutečné případy, které se udály ve 30. letech minulého století na Písecku. Autor popisuje případy, které měly celorepublikový ohlas a díky nimž se Písek dostal na první stránky tehdejšího tisku.

Ladislav Beran

Četnická pátračka versus galérka

2015

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Používání elektronické verze knihy je umožněno jen osobě, která ji legálně nabyla, a jen pro její osobní a vnitřní potřeby v rozsahu stanoveném autorským zákonem. Elektronická kniha je datový soubor, který lze užívat pouze v takové formě, v jaké jej lze stáhnout z portálu. Jakékoliv neoprávněné užití elektronické knihy nebo její části, spočívající např. v kopírování, úpravách, prodeji, pronajímání, půjčování, sdělování veřejnosti nebo jakémkoliv druhu obchodování nebo neobchodního šíření je zakázáno! Zejména je zakázána jakákoliv konverze datového souboru nebo extrakce části nebo celého textu, umisťování textu na servery, ze kterých je možno tento soubor dále stahovat, přitom není rozhodující, kdo takového sdílení umožnil. Je zakázáno sdělování údajů o uživatelském účtu jiným osobám, zasahování do technických prostředků, které chrání elektronickou knihu, případně omezují rozsah jejího užití. Uživatel také není oprávněn jakkoliv testovat, zkoušet či obcházet technické zabezpečení elektronické knihy.

©Ladislav Beran c/o DILIA, 2015 © INDEART, 2015 www.indeart.cz 978-80-7519-051-2 (PDF)

OBSAH

OŠKLIVÁ AFÉRA V HOTELU GABRIEL CHOULOSTIVÁ ZÁLEŢITOST HOGOFÓGO FRAJER VENDELÍN ŠAVEL A KULIŠÁRNA EMILA KOŤÁTKA PODVEDENÁ ŠVADLENKA KARLA A FALEŠNÝ KONDUKTÉR ALOIS JAK FABRIČKA KRISTÝNKA CÍCHOVÁ O PANENSTVÍ PŘIŠLA URAŢENÝ HROBNÍK FLORIÁN A OKRADENÝ NEBOŢTÍK PUTIMFARKA PODIVNÁ SMRT FLAŠINETÁŘE FABIÁNA VÁNOČNÍ NADÍLKA VELKÉ PRÁDLO ŘÁD MODRÉHO PODVAZKU ZLODĚJ V PUFFU STRAKA V PARNÍCH LÁZNÍCH SEXUÁLNÍ DELIKT FOTOGRAFICKÁ PAMĚŤ ŠKUDLIL MAJER A PIKOVÁ DÁMA NĚMÝ NEMRAVA JIDÁŠŦV PENÍZ ČTĚTE ELEKTRONICKÉ KNIHY

Věnováno Všem poctivým četníkŧm, kteří plnili řádně své sluţební povinnosti a neváhali nasadit své ţivoty v boji se zločinem a při obraně vlasti.

Autor

Poděkování Poděkování autora patří všem, kteří mu umoţnili čerpat ze svých archivních materiálŧ. Jsou to: Prácheňské muzeum Písek, Muzeum Policie České republiky v Praze, Městské muzeum Horaţďovice, Okresní muzeum Klatovy, Městské muzeum Vodňany, Muzeum Sokolov, časopis Policista, archiv Jaroslavy Kratochvílové, archiv Radka Galaše, archiv Drahomíry Chalupské, archiv Jiřiny Veselé, archiv Ing. Vladimíra Škrny

Když jsem před několika léty poprvý nakoukl do „kuchyně“ písecký četnický pátrací služby díky krasopisně napsanejm poznámkám štábního strážmistra Michala Kubíka, nalezenejm na mý chalupě na Medenici, rozhodně jsem si nepomyslel, že mě ta doba třicátejch let tak vezme. A svým způsobem i poznamená. Doufám k lepšímu. Ale nelituju toho. Díky svýmu jmenovci jsem objevil dobrou a pracovitou partu na písecký četnický pátračce, seznámil jsem se přes ni i s píseckou galérkou, která na rozdíl od tý, kterou jsem jako Michal Moudrý, bejvalej polda z pražský mordparty, zažil, byla snad přece jen o poznání lepší. Možná si to idealizuju, ale rozhodně hrála s četníkama víc fér pléj. A byla víc cítit člověčinou. I když ― taky byla nebezpečná. Nectila zákon, ale ctila vrchnost. A tou četníci v tý době rozhodně byli. Zřejmě proto taky měli přirozenou autoritu. A to nejen u galérky. Poznal jsem za tu dobu, co jsem se probíral starými archivními materiály, spoustu osobností z města nad Otavou, který mi už od mých studentských let přirostlo k srdci. Objevil jsem i dávno zapomenutý místa, který mi v tomhle městě chybí, a řada lidí, zejména těch mladejch, už málem neví, kde vlastně byla. Přesto si myslím, že to všechno nebyl promarněnej čas. Tu starou četnickou uniformu, kterou jsem před léty našel ve starým dřevěným kufru na půdě bejvalý Rubikovo chalupy, jsem dal vyčistit a různě pozašívat, neboť šatním molům náramně chutnala. Někdo má v předsíni chalupy ve výklenku sošku Jana Nepomuckýho, já jsem dal do výklenku starou venkovskou skříň. Vylepšil jsem ji prosklením jednokřídlejch dveří a tu četnickou uniformu štábního strážmistra Michala Kubíka jsem si do ní pověsil. Jako relikvii. K ní jsem dal četnickou přilbu, do jednoho kouta jsem postavil šavli, do druhýho opřel bodák k četnický karabině, kterej jsem chytře vyhandloval na „blešáku“ za starej mosaznej mlejnek a hmoždíř. Když jsem pak přes ANONCI sehnal úředně znehodnocenou četnickou krátkou karabinu vzor třicet tři, stal se ze mne dokonce muzejní badatel. Při tom bádání jsem překvapivě zjistil, že štábní strážmistr Kubík nebyl jedinej, kdo si dělal zápisky z vyšetřovanejch případů z Četnické pátrací služby. Pár nadšenců s ním sdruženejch kolem časopisu ČETNICKÉ OBZORY popisovalo případy stejně jako on. A jak jsem bádáním zjistil, v roce 1929 to dokonce vypadalo, že

vyjdou tyto případy knižně. Ony vlastně dokonce vyšly, ale vzápětí byly na příkaz shora všechny zkonfiskovány. Už jejich název ČETNICKÉ HUMORESKY nebyl vůbec náhodnej. Kdo se jen trochu seznámil s prací četnický pátračky, tomu nemohl ujít humor a docela obyčejnej lidskej pohled na svět. Snad právě proto dal tehdejší státní návladní příkaz ke konfiskaci ČETNICKÝCH HUMORESEK, neboť nenašel pochopení pro jejich jadrnej humor a příliš lidový podání. Tečka. Proto taky štábní strážmistr Kubík pak psal už další svý poznámky o vyřešenejch případech raději do šuplíku. Takzvaně na pak. A nechal to tak všechno na mně. Abych jeho příběhům pomohl ke čtenářům, který by se tak měli dozvědět, že ta četnická služba nebyla nijak lehká a že nebejt dobrý party, věrnýho kamarádství, poctivý práce a humoru, a taky upřímnýho vlastenectví, měla by galérka a zločin zelenou. A jak říkával vrchní soudní rada Žlábek, potažmo tehdejší prezident Krajskýho soudu v Písku, paní Spravedlnost by dostávala pěkně na prdel…

OŠKLIVÁ AFÉRA V HOTELU GABRIEL I takovej název nesl jeden vyšetřovací spis štábního stráţmistra Michala Kubíka, kterej v něm začal šetřit ke konci léta devětadvacátýho roku, kdy na četnický pátračce najednou nebylo, lidově řečeno, do čeho píchnout. Podle poručíka Votruby to byla pro pátračku ale opravdu jen vzácná chvíle, která se snad dala přirovnat k novinářský okurkový sezóně místního týdeníku „Písecké listy“, kterej bral pro svoje noviny zajímavý informace, kde se dalo a vařil doslova z vody. Snad by tomu bylo toho léta tak jako kaţdým rokem a novej školní rok 1929-30 by začal v Písku v poklidu. Mohlo tomu tak bejt. Ale nakonec nebylo. Ke konci srpna došlo v Písku k závaţný události, která zahejbala nejen městem nad Otavou, ale i celou republikou. Aby ne, kdyţ byla v Písku zaznamenána dosud největší travičská aféra v českým hotelnictví. Přitom to nebyla ţádná novinářská kachna. Ale naopak. Novinářské obci, potaţmo čtenářŧm všech listŧ a časopisŧ, to dokonce slibovalo skoro světovou senzaci. Ale po pořádku. Nic se obvykle nejí tak horký, jak se to uvaří. Tolik praví lidová moudrost. Tou se taky hned od začátku řídil šéf četnický pátračky, kdyţ mu v sobotu kolem třetí hodiny odpolední zavolal do bytu štábní stráţmistr Kubík a vyděšeným hlasem mu sděloval, ţe v hotelu CENTRAL na Velkým náměstí, kterej se vlastně změnil na hotel GABRIEL, je několik hostŧ s příznakem prudký otravy. „Kubík, jak mŧţete hergot vědět, ţe jde právě o otravu? To se tam snad podávala k obědu houbová polívka z mochomŧrek?“ „Ale ne. Klasika. Hovězí vývar s domácíma nudlema. Volal mi před chvílí hoteliér a vypadá to tam prej hrozně. Ono to tam, šéfe, vlastně začalo bejt o hubu uţ včera večer. To uţ se tam prej prali hosti o hajzlíky a musel tam v noci dokonce přijet doktor. Dva z těch, co na tom byli nejhŧř, si dokonce odvez s sebou do nemocnice. A...“ „...a co, Kubík? Hergot, to jste mŧj zástupce? Leze to z vás jak z chlupatý deky. Ještě mi řekněte, ţe to mají za sebou?“

„To ne, šéfe, ale jsou prej na tom opravdu dost zle. Pumpovali jim ţaludek a jsou na infuzích. Jinak těch otrávenejch je uţ osmnáct,“ vypadlo konečně ze zástupce šéfa pátračky, a to poručíka Votrubu rázem postavilo do pozoru. „Kolik?“ zařval do telefonu šéf pátračky a ještě si to nechal od svýho zástupce jednou zopakovat. „Tolik otrávenejch? To je snad pěkná blbost, Kubík! A vŧbec, jaká otrava? Kterej pitomec začal hned ţvanit o otravě? Klidně se mŧţe jednat o nějakou neškodnou epidemii. Kubík, dokud nebudeme mít v ruce písemnej výsledek…“ „Myslíte, šéfe, výsledek pitvy?“ zalaškoval si s Votrubou jeho zástupce, ale hned to od šéfa pátračky schytal. „Kubík, vy z toho maléru máte snad kšandu? Vám asi, Kubík, nedochází, ţe to je pomalu na úřední zavření hotelu!“ zaječel poručík Votruba do telefonu, ale pak se zklidnil a začal jednat. „Jedu na pátračku, Kubík. Dejte okamţitě dohromady chlapy, musíme do toho hotelu sofort vyrazit. A zavolejte i doktora Kšandu. To je zkušenej internista, snad si bude vědět hergot rady. Jo a taky informujte vrchního radu Ţlábka. Připravte se, Kubík, na to, ţe vám bude starej pán určitě nadávat. Touhle dobou, co vím, tak bere odpolední siestu na zahradě v křesle,“ chtěl šéf četnický pátračky urychleně ukončit hovor, ale štábní stráţmistr Kubík ho zarazil. „Moment, šéfe, to není všechno. V hotelu se stavěl na oběd praţskej autokarovej zájezd, co jel na Orlík a...“ udělal štábní stráţmistr Kubík dramatickou pauzu, ale to uţ šéf pátračky opět vybouchl. „Kubík, tak se hergot konečně uţ vymáčkněte. Neříkejte mi, ţe…“ „Jo. Úplně všichni, šéfe. Stěţí prej dojeli na Zvíkov, neboť měli všichni cestou jistý společenský problémy. Takţe prej bylo kaţdou chvíli ― dámy napravo, páni nalevo. Tak dojeli sice s přestávkama aţ na Orlík, ale tam uţ musel bejt povolán doktor Hendrych ze Starýho Sedla. Těch lufťákŧ z Prahy je, šéfe, celkem čtyřicet šest. Jsou snad mezi nima i nějaký praţský herci a cizinci. Ty prej doprovází nějaký novináři z praţskejch večerníkŧ.“

„No a co? No a co, Kubík? Nás snad nějakej podělanej novinář, notabene z praţskýho večerníku, přece nemŧţe…“ „Já bych to, šéfe, netvrdil. Já bych řek, ţe je dost velkej rozdíl mezi podělaným obyčejným lufťákem a podělaným praţským novinářem.“ „Kubík, my dva se teď přece nebudeme spolu dohadovat o tom, čí hovno smrdí víc. My jsme, Kubík, četníci a ne chemici. A v tomhle případě přece uţ vŧbec nezáleţí na tom, jestli těch posranejch lufťákŧ je dvacet nebo šedesát. Na jeden hotel je to aţ dost.“ „Šéfe, tak to mám spočítaný, je jich přesně šedesát čtyry. A víte, co je zajímavý? Ţe z personálu není otrávenej nikdo. Kruci, není to divný, šéfe?“ odmlčel se štábní stráţmistr Kubík, ale vzápětí se opravil. „Asi není. Personálu se totiţ vaří úplně jiný jídlo,“ konstatoval, ale to uţ měl sluchátko němý, protoţe šéf četnický pátračky, poručík Votruba, byl z domu na odchodu. Jakmile se četnická pátračka se svým šéfem objevila v hotelu GABRIEL, okamţitě jim vyšel vstříc hoteliér se zkříţenýma rukama. „Pánové, na vás tu čekám. Zatkněte mě, protoţe tu strašnou ostudu stejně dlouho nepřeţiju. Volají mi sem snad všechny noviny, co v republice existujou a vypadá to, ţe si na účet mýho podniku chtějí páni novináři v okurkový sezóně zvýšit náklad. Přitom pro mě je to, pánové, brutální zločinnost a ďábelsky promyšlená zlomyslnost,“ začal si vyděšenej hoteliér podávat se všema z pátračky ruce a vrátil se k šéfovi pátračky. „Pánové, ale proč zrovna mně? Proč mně? Zvlášť v týhle době, kdy mám kaţdej den narvanej hotel, je to vyloţeně likvidační aféra,“ nestačil se hoteliér otírat kapesníkem a bylo na něm vidět, ţe by potřeboval něco na uklidnění. Naštěstí na to přišel sám a nalil si do sklenky pořádnýho panáka koňaku. „Promiňte, pánové, já musím, protoţe by to se mnou asi seklo. Vyšetřujte, dělejte, co musíte, celej personál je vám samozřejmě k dispozici. Máte, pánové, volný ruce. Všechno jídlo včerejší i dnešní jsem preventivně zajistil pro vzorky pro laboratoř, ale podle všeho je nejvíc prŧserová ta hovězí polívka,“ vedl hoteliér

členy pátračky do skladu hotelu, kde byly uzamčeny zajištěný vzorky jídel, kdyţ vtom se tu objevil přivolanej doktor Kšanda. „Á, tak tady se lysolem opravdu nešetřilo. Tak je to přece pravda. Celý město nemluví o ničem jiným neţ o hromadný otravě ve vašem hotelu. Včera jste ale přece tady všechno dezinfikovali?“ „No, museli jsme. Po tom nešťastným obědě to tady bylo strašný. Připadal jsem si tady jak na infekčním. Hrŧza! Hned jsme to tady všechno omyli a večer tady byl na hotelu koncert, to uţ bylo všechno naprosto v pohodě. No v pohodě. Kolem jedenáctý večer měl recepční Kopřiva telefon a dotyčnej pan Novák, údajně z Prahy, se ho ptal, jestli je to hotel U Posránkŧ. Chudák recepční, bál se mi to říct,“ nalil si pan hoteliér další na uklidněnou, ale s tou uţ tak nepospíchal. „Samozřejmě, klidnej jsem moc nebyl, protoţe v nemocnici jsou dva hosti, co prej mají smrt na jazyku. Naštěstí pro ně i pro nás, se snad z toho uţ dostávají. Dnes jsme uvařili nový obědy. Včetně nový hovězí polívky a...“ „Zjistili jste, ţe ta kráva byla otrávená, ne?“ utrousil šéf pátračky a hoteliér zavrtěl hlavou. „Podle toho, co mi před hodinou volal doktor Hendrych ze Starýho Sedla, bych uţ na to snad i věřil. Kdyby! Kdybych to maso nedával sám z lednice provoznímu. Klíče mám pořád u sebe a to hovězí, kdyţ se uvařilo, to byl, pánové, dort. Vonělo nádherně. A mně nic není. Teda zatím,“ kopl hoteliér do sebe preventivně druhej koňak a pro jistotu to ještě zaklepal na sklo. „Tak říkáte hotel U Posránkŧ? Hm, tak to se to brzo rozkřiklo. Co hosté? Máte jejich seznam? Za personál ručíte?“ „Pane poručíku, to je jako byste se mě zeptal, jestli ručím za to, ţe naše Lucie, to je ta malá ficka, co meje v kuchyni nádobí, je ještě panna. Tak vypadá na to, ale uţ to taky nemusí bejt pravda. Tak to máte i s personálem. Musíte mu věřit, jinak to mŧţete zabalit. Ten seznam hostŧ vám dá recepční. Uţ ho máme připravenej. Hergot, seznam! Teď mě něco, pane poručíku, napadlo, kdyţ jste zmínil ten seznam hostŧ. Ţe mě to nenapadlo dřív. Odtamtud by moh vítr foukat,“ zatvářil se hoteliér tajemně, ale to uţ to šéf pátračky nevydrţel.

„Tak ven s tím. Nedělejte to moc napínavý, od toho jsme tady my. Tak honem, která bije?“ uhodil poručík Votruba na zamlklýho hoteliéra a z toho to lezlo jako z chlupatý deky. „No, tak napadla mě taková blbá shoda, kdyţ jste se zmínil o tom seznamŧ hostŧ. Mám tu jednoho pikolíka, nebejt to ze vzdálený přízně mý ţeny, tak uţ dávno kopal někde krumpáčem. Párkrát ho pokojský vyhmátly na pokoji hostŧ, kde neměl v tu chvíli co dělat. Ale nic se mu zatím neprokázalo. I kdyţ na menší krádeţe si občas hosti stěţujou,“ zamyslel se hoteliér a bylo na něm vidět, ţe si to srovnává v hlavě. „To je ten vyčouhlej mladík s drzým ksichtem?“ připomněl se štábní stráţmistr Kubík a hoteliér vzápětí zavřel dveře do skladu. „Jo, to je on. Jmenuje se Ruda Bloudil. To jméno mu docela sedí, protoţe si pořádně nezapamatuje ani dvě objednávky a neustále cestuje mezi hosty“. „A to podezření? Je aspoň takhle malinkatý?“ ukázal štábní stráţmistr Kubík mezi dvěma prsty, protoţe hoteliér dost váhal, zda to má říct, nebo ne. „Kdyţ o tom tak přemejšlím, pane štábní, tak je o pořádnej kus větší. Zkrátka a dobře, pánové, na hotelu je uţ třetí měsíc ubytovanej nějakej Jan Chlebek z Prahy a jeho pomocník Karel Mukař, ten je tuším z Budějc a oba v Písku tráví…“ „Krysy. Mám pravdu?“ uhodil na hoteliéra šéf pátračky a ten jen přikývl. „Takhle ― oba mi svatosvatě slíbili, ţe si to ţrádlo pro krysy budou připravovat dole v kotelně, tam to taky mají v plechovkách v takovým kumbálu a klíče mají jen oni,“ dušoval se hoteliér, ale šéf pátračky viděl, ţe to není všechno. „Moment, a co s tím má společnýho ten drzej pikolík? Ten tam za nima snad chodí?“ „No, jestli zrovna za nima, to nevím, ale proslýchá se, ţe chodí za milenkou toho Mukaře. To je jedna naše pokojská. Jmenuje se Blaţena Sklenářová. Tu znáte, říkají jí…“ „Jo, známe. Bláţa rychlovka,“ skočil hoteliérovi do řeči štábní stráţmistr Kubík, ale to uţ ji pan hoteliér obhajoval.

„Tak Bláţa je na place moc dobrá. Ale tam mám momentálně plno, takţe jsem ji vzal zatím jako pokojskou. A rŧzně zaskakuje. No a právě kvŧli ní jsem mladýmu Bloudilovi nedávno dal co proto. Načapal jsem je spolu ve sklepě. Poslal jsem mladýho naráţet pivo, a kdyţ dlouho nešel, tak jsem se šel dolŧ podívat. A co myslíte, pánové? On tam, chlívák jeden, místo sudu naráţel do Blaţeny. Ale fest. Tak to oba ode mne pořádně schytali. Přiznávám, padla tam i nějaká ta facka. No, neudrţel jsem se,“ přiznal hoteliér a zapálil si cigaretu. Dokonce to vypadalo, ţe uţ se dost zklidnil, ale pak se najednou sám od sebe nastartoval. „Nebo jsem hergot měl počkat, aţ si to vyřídí, a pak…? Mŧj podnik přece není ţádnej hambinec. My jsme, pánové, solidní podnik a ţádnej tentononc,“ nemohl hoteliér přijít na vhodný slovo, ale pak si ho stejně našel. „Já přece nenechám udělat z hotelu GABRIEL nějakej bordel. Od toho tu jsou ve městě jiný, ne?“ hodil hlavou směrem k řece, aby bylo všem jasno. „No, to je sice hezký, ale já pořád nevím, proč by za tím malérem měl bejt ten mladej pikolík? Podle mě je větší malér ten, ţe se ve stejným baráku vaří jídlo pro lidi a i pro krysy,“ rozčílil se šéf pátračky a hoteliér nápadně zmlkl. „No, tak to je malér. To přiznávám. Ale on by to přece moh udělat ze vzteku, ţe jsem je při tom dole spolu nachytal a zkazil jim to. Vţdyť já jsem, pánové, vlastně kazišuk,“ vyděsil se hoteliér a četníci se mohli potrhat smíchy. „No, kdyţ to berete takhle a trváte na tom, tak to uţ je fakt slušnej motiv,“ přiznal chtě nechtě šéf četnický pátračky a teprve pak rozdělil všem z výjezdu úkoly. Kdyţ odjíţděla četnická pátračka z hotelu GABRIEL, měla lidí nejen plný auto, ale i motokolo. V závěsu za ním jelo auto hotelu, jehoţ řidič vezl na četnickou pátračku zajištěný zbytky potravin pro laboratoř. To, ţe se na četnický pátračce jenom ten den vystřídalo na třicet lidí, nebylo nic aţ tak divnýho. To číslo totiţ nebylo vŧbec konečný. Bylo nutno vyslechnout personál hotelu a postiţený hosty, který toho byli vŧbec schopni. Jedinej a zatím hlavní podezřelej v týhle „travičský kauze“, pikolík Rudolf Bloudil, vytrvale a drze zapíral, byť se

v jeho pokoji našlo několik krabiček arzenu, strichninu a zeleně svinibrodské, z nichţ se připravovala přidáním fosforu kaše pro krysy a potkany. Výslech vedl sám šéf četnický pátračky, poručík Votruba, na kterýho uţ útočili novináři všech celostátních deníkŧ a chtěli pachatele. „Tak, Rudolfe, povídej. Tohle všechno jsme našli v hotelu v tvým pokoji. Jsi v něm sám, tak nám řekni, jak se to všechno k tobě dostalo. Hlavně se nepokoušej nás přesvědčit, ţe ti to tam někdo strčil,“ začal docela mírně výslech šéf pátračky a drzost Bloudila se okamţitě potvrdila. „Vy jste četníci, tak se starejte. To ještě neznamená, ţe kdyţ jsem to měl v šupleti, ţe jsem to strčil do polívky já. No, tak jsem to tam měl. No a co? Přinesla mi to Blaţena, která to vzala Mukařovi dole v kotelně. Mně tvrdila, ţe to dá tátovi, protoţe u nich v Portyči potkani a němkyně mají na dvoře eldorádo. To bylo její papáníčko pro krysy. Ne moje. A jestli říká něco jinýho, tak lţe,“ zaloţil si Bloudil ruce furiantsky na prsou a jen navztekaně odfukoval. „Vţdyť to do tý polívky mohla dát klidně i ona. Já jsem dole ve sklepě na šéfa neřval, ţe jestli do toho vlítla, ţe mu ty kopance vrátí. Vţdyť ať vám Blaţena ukáţe ty modřiny na zadku. Já jí je neudělal. Já Blaţenu do zadnice nekopu, já ji po ní hladím. A netvařte se, pane poručíku, ţe nevíte, ţe jsme si šli s Blaţenou do sklepa, kdyţ nebylo nahoře do čeho píchnout, hodit hrbem. Blaţena totiţ za mnou přišla a zeptala se mě, jestli nedáme zase rychlovku, a tak jsem šel. Blaţeně se v tý zimě mezi ledama postaví a ztvrdnou bradavky, a to pak stačí na ně jenom takhle málo brknout a…“ naznačil pikolík fígl, kterej na Blaţeně úspěšně zkouší, ale to uţ ho zarazil štábní stráţmistr Kubík. „Rudo, neříkej, ţe v tý zimě a na sudech je to lepší? Proč jste třeba nešli k tobě na pokoj?“ vyzvídal přesto štábní stráţmistr a pikolík Bloudil se jen ušklíbl. „Jéţíšmarjá! Proč asi?“ nevěřícně zavrtěl hlavou. „Vy to tam, pane štábní, neznáte? Protoţe by jsme museli jít kolem recepčního a ten by nás šéfovi určitě prásknul. Je to starej závistivec. Jo, on by nás neprásk, kdyby za to vţdycky něco dostal, ale to bysme s Blaţenou pak dělali jen na něj,“ rozčílil se pikolík Bloudil a moc nechybělo a vyskočil ze ţidle.

„No jo, poslouchá se to hezky. Kdyţ Blaţena ale tvrdí, ţe to, co k tobě přinesla, uţ si dávno odnesla domŧ. A hlavně, ţe to bylo v úplně jinejch krabičkách. A nebylo toho tak málo, jako se našlo u tebe. Takţe, jak to vlastně bylo? To nám vysvětli,“ nedal pokoj štábní stráţmistr Kubík a šéf pátračky přitom bouchl pěstí do stolu. „Tak uţ hergot, Rudo, povídej, jak to bylo!“ spustil na Bloudila dost zhurta, ale to uţ pikolík z tý ţidle vyskočil, jako by byl na péro. „Hergot, proč se pořád ptáte jen mě? Proč jenom mě? Proč se taky nezeptáte tý kozatý paničky, co si jí tahal na pokoj vrchní Zbyšek? Ta mu přece v pátek večer u šatny vyhroţovala, ţe jestli si jí nevezme, ţe to tady brzo zavřou a bude bez práce. Blaţena říkala, ţe ta panička snad se Zbyškem čeká dítě.“ „Jak ta ţenská vypadá?“ zeptal se Bloudila okamţitě šéf pátračky a podíval se do seznamŧ svědkŧ, ale na nic takového tam nenarazil. „Jak vypadá? Je to ţenská. Je to taková velká, silná nóbl dáma, s bílou mašlí ve vlasech. Myslím, ţe je z Rokycanky a jmenuje se Hedvika. A je rozvedená,“ vrátil se Bloudil poslušně zpátky na ţidli a dal hlavu do dlaní. „Já uţ fakt nevím. Jak vám to mám vysvětlit, ţe já jsem ţádný jedy do polívky nedal? Proč bych to, proboha, dělal?“ „To ti hned řeknu, Rudo. Ze msty. Právě kvŧli tomu sklepu,“ reagoval okamţitě šéf pátračky a pikolík Bloudil spráskl ruce. „Boţe mŧj! Ze msty? Snad ne za to, ţe nám šéf překazil dole ve sklepě jeden blbej šoust? Kvŧli tomu bych se měl mstít a dokonce vraţdit? Jděte se vysmát. My jsme si s Blaţenou do toho sklepa během dne odskočili i třikrát. Vţdyť se jí na to zeptejte,“ vytáhl si pikolík z kapsy nenačatou krabičku cigaret a frajersky ji vyhodil na stŧl. „Mimochodem, tu hotovou otrávenou kaši na krysy, tu si bral tady v hotelu domŧ skoro kaţdej. Deratizátoři jí měli dole v kotelně rozdělanou do foroty v kbelíku od marmelády. Vţdyť tu si přece moh vzít z personálu, kdo chtěl, a vŧbec nikdo by to nepoznal. Jenţe teď vám to nikdo nepřizná, protoţe se bojí. Já jsem si jí nevzal. Taky na co? Krysy doma, zaplaťpánbŧh, nemáme,“ vedl si

Bloudil svou a pak uţ se rozbrečel a přišel na řadu kapesník a dlouhý posmrkávání, který se měnilo v hlasitý troubení, takţe ho štábní stráţmistr Kubík raději posadil do seperace, protoţe to rušilo vyšetřování. Ţe bude mít o výsledky vyšetřování zájem vrchní soudní rada Ţlábek, se dalo čekat, a tak jeho zavolání přímo šéfovi četnický pátračky poručíka Votrubu nijak nepřekvapilo. „Nepotěším vás, pane vrchní rado. Bohuţel, jsme v podstatě tam, kde jsme začali. Hoteliér nám sice označil jistýho pikolíka Bloudila, dokonce jako hlavního podezřelýho, ale po pravdě řečeno, sám nevím, čemu a komu mám věřit.“ „No, vypadá to na mstu. Nebo ne? Co vím, tak arsen a to další svinstvo laboratoř potvrdila, takţe na nějakou náhodu nebo nějakej přiblblej fórek vŧbec nevěřím. Ten pikolík Bloudil, ten to pořád zapírá?“ „Trvá na tom, ţe on ten jed do jídla nedal. Bohuţel má smŧlu, ţe se právě u něho v pokoji na hotelu našel. Podle hoteliéra má dokonce motiv. Ten ho nachytal s jednou pokojskou dole ve sklepě, jak tam…“ „Souloţili. Proboha, v tý příšerný ledárně? To snad ne? Mně by strachem ze zimy nevylez. To snad ale přece není dŧvod k tomu, aby…“ „No, on se pan hoteliér k té pokojské jaksi zřejmě nezachoval košér. Nakopal ji do zadnice. Údajně. Modřiny prej tam má. Dvě…“ „Ale fuj, Votrubo! Teda kopat do ţenský zadnice, to je přímo ošklivost. I kdyţ chápu, ve vzteku se mnohdy provede větší blbost. Takţe to vypadá na to, ţe se chtěl tý pokojský ten její rytíř srdce zastat? Hm. Jo, to by moh bejt motiv. Ale kdyţ se nám ten pikolík nepřizná, tak jsme, Votrubo, víte kde?“ „Líp bych to neřek, pane vrchní rado. Přesně tam.“ „Votrubo, vy to řeknete s takovým klidem, ţe mě to aţ leká. Vţdyť vy se na tý pátračce toho nadporučíka nedočkáte! Kdyţ ten pikolík to bude drţet, tak je z toho maléru v hotelu U Posránkŧ „pomník“ jako hrom a vám toho nadporučíka snad ani nedají. Já se s váma nenapiju a pisálkové od Aše aţ po Uţhorod nás oba rozcupujou na cimprcampr. To k tomu fakt nic kloudnýho není?“

„Nevím, pane vrchní rado, jestli to zrovna k něčemu bude, teď z toho mladýho Bloudila vypadla nějaká ţenská s bílou mašlí ve vlasech, co údajně vyhroţovala jednomu z vrchních číšníkŧ, ţe bude bez práce. Bylo to den před tím malérem a prej to bylo proto, ţe s ním snad čeká dítě. Mŧţe to bejt taky kec. Ta informace je stará několik minut. Určitě to prověříme.“ „To udělejte, Votrubo. A co nejdřív. Protoţe včera uţ bylo pozdě. Ještě zavolám. Doufám, ţe mi neřeknete, ţe ta ţenská vám vzala dráhu, nebo, jak říkaj některý praţský droţkaři, ţe „vzala švába“. A propós, zapomněl jsem vám říct, ţe jsem byl na otočku v Praze s kolegou Ţemličkou a zašli jsme do Paříţský kavárny v Ţitnej, to je to středisko krajanŧ z Písku a z Prácheňska. Hádejte, Votrubo, kdo vás pozdravuje?“ „To vŧbec netuším, pane vrchní rado.“ „Buďte rád, Votrubo. Moc vás totiţ pozdravuje bordelmamá Švestková. Z Pěníku. Zaskočila si tam na kafe od Apolináře, kde je na nějakým tom ţenským odborným vyšetření. Drze nám přitom tvrdila, ţe se tam zastavila jen na skok, protoţe se jí stejskalo po píseckejch ksichtech. Jen aţ se tady u mě, babizna jedna, zase objeví, já jí ty písecký ksichty rád připočtu…“ neudrţel se vrchní soudní rada a utrousil na adresu Švestkový velice neslušný slovo. „Jo, toho pikolíka, Votrubo, toho asi zavřem. Na řádnou vazbu toho moc není, ale na prozatímní je toho na něj aţ dost. Tak servus, Votrubo. A snaţte se, pan nadporučík — to uţ je u četnictva, hernajs, slušná šajba,“ skončil vrchní soudní rada telefonát a šéf četnický pátračky neměl k nadávání moc daleko. Nakonec to rozchodil, jako vţdycky, po kanceláři a nechal přivézt na pátračku z hotelu GABRIEL vrchního Zbyška. Vrchní z hotelu GABRIEL, Zbyšek, začínal v hotelu jako pikolík. Tenkrát se ale hotel nejmenoval GABRIEL, ale CENTRÁL. Měl samozřejmě jinýho majitele a Zbyškovi Lípovi bylo čtrnáct. Dnes mu bylo skoro dvaačtyřicet, byl dvakrát rozvedenej, měl mezi hosty, a nejen mezi nimi pověst píseckýho playboye, kterej nejenţe umí hrát tenis, ale i rajtuje koně v místním Zemským hřebčinci a občas „rajtuje“ i v cizích loţnicích dámy, jejichţ koníci uţ jaksi

zestárli a moc jim to neběhá. Samozřejmě ţe tohle všechno novej majitel hotelu moc dobře věděl, ale protoţe nebyl ve svým oboru ţádným nováčkem, věděl, ţe právě vrchní Zbyšek přitahuje do hotelu tu správnou klientelu, kterou je třeba si hejčkat a rozmazlovat ji. Proto taky rád přivřel blahovolně nad některejma prohřeškama vrchního svoje přísný oko, protoţe, co je dovoleno koňovi, není dovoleno volovi. Takţe ― co se tolerovalo vrchnímu Zbyškovi, kterej si brával na svŧj pokoj nejednu z dam, která se na hotelu náhodou „zapomněla“, to uţ se netolerovalo pikolíkovi Bloudilovi. Kdyţ na četnickou pátračku přivezli vrchního Zbyška Lípu, ten vŧbec neměl problém prozradit jméno dámy s bílou mašlí ve vlasech. Nejdřív si zapálil cigaretu, učísl si na stranu patku, a teprve kdyţ zjistil v prosklený skříni, ţe je ready, začal štábnímu stráţmistru Kubíkovi odpovídat na jeho otázky. „Proč bych měl, pane štábní, Hedviku zapírat? Jmenuje se Guslarová. Kdo vám o tý hádce řek? No, kdo jinej neţ Blaţena, ta nás viděla, kdyţ jsme šli spolu na pokoj. A hned to taky vyţvanila. Hádali jsme se. No a co? To, ţe čeká Hedvika haranta, to mě ale, pánové, vŧbec nezajímá. Moje to není. Tím jsem si naprosto jistej. A hned vám řeknu proč. Já nejsem, pánové, bejk, já jsem vŧl. Kapišto?“ svěsil vrchní Zbyšek zahanbeně hlavu dolŧ a zřejmě počítal suky na podlaze, aby ustál ten muţskej trapas. „A mám na to, pánové, dokonce papír! Na mě uţ to totiţ jedna takhle zkoušela. V tomhle se doktoři bohuţel moc nemejlí.“ „Ale ona to přesto tvrdí,“ blafoval poručík Votruba, kterej se mezitím objevil v kanceláři svýho zástupce a vrchní Zbyšek se okamţitě najeţil. „Tak ať si to, doprdele, tvrdí. Co já s tím? Já třeba zase vím, ţe přede mnou byl ten krysař, se kterým se seznámila v hospodě U Šímŧ. Na Drlíčově se to, pánové, všechno narodilo! Tam hledejte a na mě zapomeňte,“ stál si na svém vrchní Zbyšek z hotelu GABRIEL a bylo na něm vidět, ţe ho ta situace aţ tak moc netrápí. „Kterej krysař, Mukař nebo Chlebek?“ ozval se znovu šéf pátračky. „Samozřejmě ţe ten mladší. Karel. Ale on asi taky nebyl jedinej. Hedvika jde zásadně po mladejch. Má ráda mladý a pevný maso. Dost moţná, ţe ten

Mukař je v tom taky nevinně. Co já vím, komu Hedvika na plovárně u Václava nebo na ostrově podrţela? Holt to zkouší. U mě má, holka, ale smŧlu. Co vím, tak dělala oči i na toho našeho mladýho kuchaře, co je v hotelu asi pŧl roku. Viki sice tvrdí, ţe ne, ţe nic nebylo, ale…“ naznačil vrchní Zbyšek rukama souloţ a ušklíbl se při tom. „Znáte to, tichá voda břehy mele… Pánové, já přece nejsem slepej a hned poznám, která bije. Ty dva jdou po sobě. Hedvika, kdyţ se objeví v kuchyni pro zbytky pro psa, tak uţ je ve dveřích nahá, jak jí Viktor svlíká očima. I kdyţ, oni se vlastně svlíkaj navzájem,“ zalovil vrchní v krabičce pro další cigaretu a oběma četníkŧm došlo, ţe tady jsou druzí… Dalo se čekat, ţe po odchodu Zbyška Lípy z četnický pátračky, hned vzápětí bude zahřívat stejnou ţidli paní Hedvika Guslarová. Oba dva se ještě setkali na dvoře pátračky a oba hned dali hlavy dolŧ, jako by se nikdy neznali. „No no, vy dva spolu najednou nemluvíte? A taková to byla láska!“ rejpnul si štábní stráţmistr Kubík, ale ani jednoho z těch dvou nevyprovokoval. Hedvika Guslarová zarytě mlčela a vrchní Zbyšek Lípa jen pohoršené zvedl oči v sloup. Ţe je paní Hedvika Guslarová sakra pěkná ţenská, to se nedalo přehlídnout. Měla všechno, co ţenská má mít, i kdyţ na ní bylo vidět, ţe v některejch partiích nabírá do slušnejch mánesovskejch tvarŧ. Květovaný šaty s odváţně otevřeným ţivŧtkem tomu sice nijak nepřizpŧsobila, ale nebylo to nijak na škodu, spíš naopak. Co tedy mělo vyniknout a mělo muţský oko zaujmout, to vyniklo a taky jaksepatří zaujalo. Věk se dal u týhle ţeny přehlídnout. Skoro by se dalo říct, ţe se jí ta nedávno nakročená čtyřicítka vŧbec nedotkla. Proto si taky dovolila dát do dlouhejch tmavejch vlasŧ velkou bílou mašli, kterou svítila venku na dálku, a tady obzvlášť. To, ţe se tady paní Hedvika necítila dobře, dala hned najevo, kdyţ si měla sednout na starou tonetku, která uţ měla svoje za sebou. Ten rozprostřenej bílej kapesník, kterej si na ni poloţila, hned taky štábního stráţmistra Kubíka pořádně nadzvedl.

„Kéţ by bylo všude, kde jste si sedla nebo lehla, paní Guslarová, tak čisto, jako je tady u nás. A moc se nečertěte, moc dobře víme svý,“ dal Kubík Guslarový najevo, co si o tom jejím kapesníku myslí, ovšem tu to nijak nerozhodilo. „Mimochodem, paní Hedviko, před chvílí na týhle ţidli seděl váš milenec. A bez kapesníku. Ale kvŧli tomu tady nejste. Nejdřív nám řekněte, kolik jste si vzala domŧ tý otrávený kaše pro krysy, kterou vám dal Karel Mukař. A moc si nevymejšlejte, ţe ţádnou. Máte na dvorku spoustu králíkŧ, a kde jsou králíci, tam se drţí potkani i krysy,“ spustil na Guslarovou zhurta šéf četnický pátračky, a i kdyţ docela slušně blafoval, protoţe o králíkách na dvoře Guslarový neměl ani potuchy, tak se kupodivu nespletl a ono to zabralo. „Kolik? Byly toho dvě zavařovací sklenice. Pan domácí si to vzal místo činţe. A kvŧli takový blbosti jsem tady?“ podivila se Guslarová, ale pak uţ se ozval štábní stráţmistr Kubík. „Tomu vy říkáte blbost, Guslarová? To jsou přece jedy? Taky nám teď vysvětlete, jak jste to myslela, ţe ten váš milenec Zbyšek, kdyţ si vás nevezme, bude bez práce? Co se stalo v hotelu GABRIEL, o tom dost dobře víte, takţe snad víc dodávat nemusím? A v pátek večer jste v hotelu byla. Dokonce i v kuchyni…“ „To byla. Ale tam si chodím, s dovolením pane hoteliéra, pro zbytky pro psa,“ skočila Guslarová štábnímu stráţmistrovi do řeči, ale pak jí to zřejmě všechno došlo. „Ták moment, na mě chce ten sviňák Lípŧ ten malér v kuchyni hodit? Na mě? Tak to teda prrr! Zbyšek měl tý kaše taky dvě sklenice. A tu kaši si dole v kotelně nabral sám. Tu tam Karlovi prachsprostě ukrad. A mladej Bloudil si bral taky.“ „Opravdu si bral Bloudil taky? Určitě? Kdy to bylo?“ oţil šéf četnický pátračky, protoţe pikolík Bloudil tvrdil něco jinýho. „Kdy? Myslím, ţe to bylo hned ten den, co ho nachytal šéf hotelu dole ve sklepě se Sklenářovou. To jsem byla nahoře pro zbytky pro Stelinu a zašla jsem dolŧ do kotelny za Karlem. Bloudil si tam přišel s takovou krabičkou, vlastně byly dvě a byly od krémŧ na boty a Karel mu do kaţdý nabral z kyblíku. Kdyţ se ho

Karel ptal, proč chce tak málo, tak mu řek, ţe to má pro strejčka příhodu. Karel tomu sice moc nerozuměl, ale vím, ţe mu říkal, aby z toho někde nebyl kriminální prŧser, ţe to nesmí přijít do styku s jídlem,“ rozpomněla se Guslarová a šéf pátračky si připravil do psacího stroje svědeckej protokol… Četnickou pátračkou prošlo během necelýho týdne několik desítek lidí, a do vyšetřování skupinový otravy v hotelu GABRIEL byla dokonce zapojena i praţská policie, neboť bylo zjištěno, ţe firma Chlebek měla v evidenci jedŧ značnej nepořádek, a u jeho asistenta Karla Mukaře se dokonce objevilo navíc několik kilogramŧ neevidovanejch jedŧ. Pořád ale nebyla vyjasněna skutečnost, jak se arzen, kterej uţ byl potvrzen laboratoří, do polívky v hotelu GABRIEL vŧbec dostal. Noviny sice čas od času přinesly zaručenou zprávu o tom, kdo by to mohl bejt, ale hlavním podezřelým pořád zŧstával pikolík Rudolf Bloudil, kterýmu byla prozatímní vazba přeměněna na vazbu řádnou. Zastrašená klientela hotelu GABRIEL se pomalu navracela a na letní nepříjemnost, která postihla tolik hostŧ, se pomalu zapomínalo, stejně tak na ošklivej název hotelu, kterej celou tuto záleţitost připomínal. Nezapomínalo se ale u krajskýho soudu, kde naopak narŧstalo napětí a netrpělivost, neboť v případu se dlouhou dobu neobjevovalo vŧbec nic novýho. Advokát pikolíka Rudolfa Bloudila, doktor Slaba, kterej byl k případu přidělen ex offo, byl čím dál tím dotěrnější. Kdykoli se objevil na četnický pátračce s dotazem, jak postupuje případ jeho klienta, dělalo se šéfovi pátračky nevolno. Pak uţ stačilo, aby se před poručíkem Votrubou ozval na stole telefon, ţe volá vrchní soudní rada Ţlábek, a byl na mokrej ručník… Tahle situace trvala celejch dlouhejch osm měsícŧ. Do případu přibývali sice další svědkové, který svojí výpovědí Bloudilovi neubliţovali, ale taky nijak zvlášť nepomohli. Pomalu se blíţil termín soudního projednávání a situace byla stejná jako na začátku vyšetřování. Bloudil svoji výpověď nezměnil a četnická pátračka nic novýho pro jeho vinu nenašla. Dva dny před soudním travičským procesem, na kterej se sjeli do Písku novináři z řady republikovejch listŧ, zazvonil na stole šéfa četnický pátračky telefon. Poručík Votruba tušil, ţe to bude sám vrchní soudní rada Ţlábek, ale dal si

se zvednutím sluchátka hezky na čas. Nebylo divu, ţe vrchní soudní rada byl dost nevrlej. „Hergot, Votruba, to bych byl dřív pěšky u vás, neţ vy tam zvednete ten telefon. Tak co, vyhrabali jste na toho pikolíka něco novýho? To byste mě dost překvapili. DVOŘÁČEK i GABRIEL jsou narvaný novinářema a čekají novinářskou bombu. Pánové od novin chtějí senzaci. S doktorem Slabou jsem se potkal včera U Kola na pivě a smál se na mě.“ „Ale to je dobře, pane vrchní rado, nebo špatně?“ troufl si šéf četnický pátračky s vrchním soudním radou do telefonu zalaškovat, a to neměl dělat. Nevrlej vrchní soudní rada Ţlábek skoro zařval. „Votrubo, doktor Slaba mi při tom ukazoval palcem dolŧ. Víte, hergot, co to znamená?“ „Tuším to, pane vrchní rado, tuším. Ţe je to na ...“ „Tušíte velmi správně, Votrubo. Je to na zprošťovák a jak víte, tak tyhle rozsudky já k smrti nemám rád. Víte proč?“ „Protoţe toho pikolíka budete muset pustit z vazby. Pro nedostatek dŧkazŧ,“ nerad přiznal šéf četnický pátračky a obával se dalšího proč. „U soudu to bude totiţ tvrzení proti tvrzení a doktor Slaba bude tentokrát na koni. Votrubo, je mi to líto, ale tentokrát se četnická pátračka moc nevyznamenala. Kdybych před osmi měsíci tušil, co vím dneska, ţe to tomu Bloudilovi neprokáţem, tak bych do toho fakt nešel,“ zklidnil se vrchní soudní rada a po chvíli bylo slyšet v telefonu, jak několikrát po sobě škrtá zapalovačem. „Ke všemu mi ještě teď došel benzin a sirky nikde nejsou. Votrubo, jestli ten zprošťovák za ty dva dny s těma všema novinářema přeţiju, tak se u vás stavím na slivovici. Ne na skleničku. Ani na dvě. Dokonce ani na tři. To by přišlo četnickou pátračku moc lacino. Přijdu si rovnou pro celou láhev. Zavřu ji u nás do trezoru a vysvobodíte ji aţ tehdy, kdyţ zjistíte toho traviče z hotelu GABRIEL. Servus, Votrubo, tu slivovici bych prosil samozřejmě blatenskou,“ zdŧraznil vrchní soudní rada Ţlábek a šéf četnický pátračky si viditelně oddechl. Jen co

poloţil telefon, vrazil do kanceláře zástupce četnický pátračky, štábní stráţmistr Kubík. „Proboha, šéfe, co to bylo za příšernou ránu?“ podíval se na Votrubu, kterej právě otevíral u okna velkou černou registračku plnou šanonŧ. „Za ránu? Jo. Tak toho si Kubík, nevšímejte, to mi jen před chvílí spadl pořádnej kámen ze srdce,“ sáhl šéf pátračky do jednoho šanonu, z něhoţ vytáhl litrovou láhev „blatenský ţivý vody“, a napsal na vinětu nasliněnou inkoustovou tuţkou hotel U Posránkŧ…

CHOULOSTIVÁ ZÁLEŽITOST Po pravdě řečeno, nebylo to mockrát za rok, kdy vrchní soudní rada Ţlábek osobně probudil šéfa četnický pátračky nadporučíka Votrubu uprostřed noci. Rozhodně se to ze strany šéfa četnický pátračky stalo určitě víckrát. Z devětadvacátýho na třicátýho září v dvaatřicátém si to však vrchní soudní rada Ţlábek nemohl zkrátka odpustit. Tak ono to vlastně nebylo zase aţ tak v noci jako spíš uţ k ránu. A uţ vŧbec se nedá říct, ţe by ten neobvyklej telefonát nadporučíka Votrubu vyděsil. To rozhodně ne. Nakonec ― šéf četnický pátračky byl na noční rozhovory docela zvyklej. Ale protoţe vrchní soudní rada nevolá kaţdej den, respektive kaţdou noc, přece jen šéfovi pátračky chvíli trvalo, neţ se z toho neobvyklýho nočního probuzení vzpamatoval. To dlouhý ticho ve sluchátku doktora Ţlábka taky docela zaskočilo. „Tak hrome, jsem u Votrubŧ, nebo nejsem?“ spustil dost zhurta, a to zřejmě taky šéfa pátračky probudilo dokonale. „Jste, pane vrchní soudní rado, jen musím někde najít šňŧru s vypínačem od lampičky,“ zalhal šéf pátračky dost nepřesvědčivě do telefonu a rychle se posadil dost nešetrně na posteli. Následovalo dlouhý ječivý auuu jeho ţeny, který na polštáři přisedl dlouhý vlasy. „Votrubo, proboha, koho to tam mordujete?“ „To byla má ţena, pane vrchní soudní rado. Asi jsem ji skalpoval. Sed jsem jí málem na hlavu,“ omlouval se chvatně nadporučík Votruba, ale to uţ byl v telefonu opět slyšet soudní rada Ţlábek. „Votrubo, toho vrchního soudního radu si nechte ke mně do kanceláře, teď není na nějaký oficiality čas. Moc se omlouvám, ţe vás budím takhle v noci, ale nejít o tak choulostivou věc, tak to nechám klidně aţ na ráno. Berte to, pane kolego, tak, ţe teď k vám volám jako k dobrýmu známýmu. Kolego, v Klatovech na Krajským soudu je prŧser jako barák! A vypadá to, ţe v tom lítáme v Písku taky. Co vám říká přezdívka „Blecha“, víme, o koho jde?“

„Víme. Blecha, to je takovej příleţitostnej zlodějíček. Vyloţenej měsíčkář. Miluje lepší hospody, kavárny a hlavně vinárny. Bohuţel, je od svejch osmnácti let zamilovanej do všech cizích kabátŧ, co v těch kavárnách visej. A to je jeho velká slabost. Kdysi dělával kabáty i ve vlacích. Ale ten přece sedí na Borech!“ „Pane kolego, kdyby tam ten darebák teď seděl, tak vám řeknu, ţe jsem doslova šťastnej jak blecha. A nebudil bych vás ve tři ráno. Uţ dva dny tam ten náš Blecha nesedí. Pustili ho ve středu. Místo toho, aby sypal pěkně domŧ, tak se dal dohromady ještě s dalšíma kumpánama, s nějakým Krejčíkem, bejvalým zástupcem z Perluxu, s Draţíkem z Klatov a Hamadou z Boříkova. A co myslíte, ţe ty zločinci udělali cestou domŧ?“ „Tak to vŧbec netuším. Kdyţ ale voláte v noci, tak zřejmě nějakou velkou lotrovinu.“ „Ani byste to, pane kolego, neuhod. Zastavili se v Klatovech a vykradli Krajskej soud. Slyšíte dobře. Udělali Krajskej soud! Ty darebáci vykradli dokonce i kancelář mýho kolegy, mýho dobrýho kamaráda ze studií,“ odmlčel se rozčilenej doktor Ţlábek na okamţik a v telefonu bylo slyšet hlasitý smrkání do kapesníku. „Klika, ţe úplně náhodou na to přišel v noci soudní sluha. Votrubo, to snad je horší, neţ kdyţ nám zabili Ferdinanda. Ale dobře nám tak. To máme za to, ţe jsme k těm darebákŧm tak často shovívaví a ty jejich alotrie jim kolikrát i lidsky šanujeme. Pane kolego, slyšíte mě, nebo jste mi tam usnul?“ „Neusnul jsem, poslouchám vás, pane vrchní soudní rado. Ale jak se vŧbec přišlo na to, ţe v tom lítá taky ten náš Blecha? Ten by přece na nějakou vloupačku nikdy nešel. Zloděj je to pravda sice fikanej, zvláště pak na ty kabáty, to je fakt ohromnej šmátek, ale on dělá vţdycky zásadně sólo. Moment, neukrad on tam ten blbec nakonec nějakej kabát? To je obyčejně jeho úlet. Kór jestli to byl nějakej fajnovej kousek.“ „Pane kolego, byl. Ten hajzl ho tam ukrad. Proto vám taky volám. Víte, komu ten fajnovej kabát patří? Prezidentovi Krajskýho soudu. Slyším tam vaší ţenu. Ţe milostivou zdravím a moc se jí za ten skalp omlouvám,“ zaţertoval si Ţlábek, ale pak opět zváţněl.

„Ti chlapi, co s ním byli, tak ty uţ četníci z klatovský pátračky zaplaťpánbŧh mají. Ty chytli v bordelu U Pytlíčkŧ. Samozřejmě, ţe toho vašeho ― co povídám, našeho Blechu kumpáni z kamarádství rádi práskli. Ti tři cizí darebáci, ti tam právě páčili v kancelářích všechny ty skříně. Přitom si vzali s sebou věci doličný pro soudní líčení. Třeba tři browingy. Naštěstí bez patron. Našli i nějaký peníze, ale hlavně našli ve skladu zajištěnej kasařskej cajk. Byl kvalitní a bylo ho zatraceně hodně. A ten Blecha, ten náš zatracenej Blecha, tak ten vzal právě ten cajk. A aby asi nebyl moc nápadnej, tak si k němu, ke vší smŧle, přibral i ten nešťastnej kabát. A hlavně ten chlap nikde není, přestoţe si s nima dal rande,“ posmutněl v hlase píseckej vrchní soudní rada a nedal šéfovi pátračky šanci, aby na to zareagoval. „Ten kabát, ten nešťastnej kabát! Votrubo, toho Blechu je třeba co nejdřív najít a zatknout! A musí pacholek říct, do kterýho frcu ten kabát prodal. Protoţe jestli se ten kabát nenajde, tak to bude hroznej malér,“ odmlčel se vrchní soudní rada Ţlábek, a konečně se tak dostal ke slovu šéf písecký pátračky. „A není to od těch kriminálníkŧ jen takovej nějakej hec? Nakonec ― udělat barák krajskýho soudu, tak to uţ je mezi galérkou opravdu něco! To je jako stát ve sportu na bedně,“ zauvaţoval nahlas šéf četnický pátračky, ale pak se rychle zase vrátil k píseckýmu recidivistovi Štěpánu Plachému. „Sehnat Blechu, to nebude aţ tak velkej problém, protoţe on za tou svojí „Kuličkou“ bude určitě pospíchat. Tedy ― aspoň vţdycky pospíchal. I kdyţ, co byl teď na Borech, mu zrovna ladem neleţela. Co vím, tak pár frajerŧ z galérky mu zahřívalo postel…“ „Votrubo, tohle ale přece teď nebudeme řešit. Víte moc dobře, ţe to mezi těma dvouma spraví pár facek, tancovačka na Vejfuku a zase bude dobře. Tady nejde o hodiny, tady jde o minuty,“ rozpálil se vrchní soudní rada a šéf pátračky začal velet. „Teď nechám okamţitě udělat opatření na nádraţí, v tom nevidím problém. Neznám ajznbona, kterej by Blechu neznal. Problém je v tom, ţe Blecha všechny lepší kradený kabáty vozil hned do zastavárny do Prahy. Ale i to se snad

zvládne. Dáme echo praţskejm četníkŧm a uvidíme. Jak ale ten ukradenej kabát vlastně vypadá, pane…“ „Uţ jsem myslel, Votrubo, ţe se na to nezeptáte. Je to vlněnej flaušák a je dlouhej. Zkrátka zimník. Je černý barvy a kolega si nedávno nechal do něho udělat novou bizamovou vloţku. Navrch s dlouhým šálovým límcem. Taky z bizamu.“ „No jo, ale to jste měl říct hned, pane doktore. Takový fajnšmekrový kabáty, ty Blecha přímo miluje,“ skočil Votruba Ţlábkoví do řeči, ale ten ho hned utnul. „Votrubo, neskákejte mi hrome do řeči, teď teprve přijde ten ohromnej prŧser.“ „Aha, je to tady. Doktore, mejlím se, ţe nejde ani tak o ten kasařskej vercajk, jako jde spíš o to, co je v tom kabátě?“ „Votrubo, vy chlape jeden, samozřejmě, ţe se vŧbec nemejlíte. Proto jste taky šéf četnický pátračky. V tý bizamový vloţce je po levý straně udělaná taková malá, šikovná, tajná kapsa, která na první pohled vŧbec není vidět.“ „Na pistoli,“ nevydrţel to Votruba, ale hned nato raději zmlkl. „Prdlajs na pistoli. V ní měl mŧj klatovskej kolega uschovanejch čtyřicet tisíc.“ „A doprdele!“ ozvalo se v loţnici u Votrubŧ a paní Votrubová po tomto hlasitým manţelově zvolání konečně otevřela oči. „Tomu říkám opravdu choulostivá záleţitost,“ zvedl se konečně šéf písecký pátračky z postele a začal se za chodu oblíkat do uniformy. Kdyţ dorazil nadporučík Votruba v časnejch hodinách na četnickou pátračku, byla uţ informace o Blechovi zapsaná v Knize sluţeb a sluţbu konající stráţmistr Hřebejk uţ měl provedený opatření nejen na nádraţí v Písku, ale i na nádraţí Wilsonově v Praze. Jakmile se objevil šéf pátračky ve dveřích, rázem měl úsměv na tváři. „Koukám, ţe dneska nemŧţete, šéfe, nějak dospat. Před chvílí jsem dostal telefon z Klatov. Hrozná bţunda. Několik frajerŧ, co je nedávno propustili z Borŧ,

tam udělalo opravdu fešácky Krajskej soud. A hádejte, šéfe, kdo se do toho zločinu z našich vejlupkŧ údajně taky namočil. To neuhodnete.“ „Hřebejk, vím to moţná dřív neţ vy. Kdo myslíte, ţe mě před chvílí vytáh z postele? Volal mi sám Ţlábek. Ten darebák je opravdu náš Blecha. Taky mě to překvapilo. Mimochodem, ten pitomec tam ukrad zimník, kterej patří prezidentovi klatovskýho Krajskýho soudu. „No jak jde o kabát, tak to by mu, tedy Blechovi, bylo podobný. A není to nějaká pitomost? Blecha by přece měl ještě dobře měsíc sedět na Borech a lepit pytlíky.“ „No, uţ je nelepí. Ironie osudu je v tom, ţe právě prezident klatovskýho soudu mu zkrátil tu basu o měsíc za dobrý chování. Hřebejk, Blecha se musí okamţitě sbalit a hlavně ze sebe musí vysypat, do jakýho frcu dal ten kabát. Ten je dŧleţitej.“ „Šéfe, kabát vzal čert. Hlavně musí Blecha říct, kam dal tu tašku s tím kasařským vercajkem. Ten prej byl setsakra vypiplanej. Kdyţ klatovská pátračka brala plzeňskýmu kasaři jeho cajk, tak prej ten chlap brečel jak malej kluk a vyčítal četníkŧm, ţe mu ničí ţivnost,“ stavěl Hřebejk automaticky na kávu a šéf pátračky otevřel prostřední zásuvku psacího stolu, kde měl svoji krabičku virţínek. „Hřebejk, je vidět, ţe víte vlastně prdlajs. V tom kabátu prezidenta Krajskýho soudu je tajná kapsa a v tý má pan doktor čtyřicet tisíc. Jestli uţ je Blecha ovšem nevyfouk a neroztáčí ty prachy v Praze po šantánech.“ „A mordyje, tak proto takovej kalup. No to jsem doma! To ale vypadá na hodně pytlíkŧ na Borech. A Kulička? Ta aby uţ teď hledala do postele jinýho šamstra. I kdyţ s její postavou a širokým srdcem určitě dlouho hledat nebude,“ postavil Hřebejk před šéfa pátračky kávu a byl připraven mu připálit virţínko. Snad by se tak i stalo, nebejt toho, ţe se ve vedlejší kanceláři ozval telefon. Votruba jen pokynul rukou a stráţmistr Hřebejk odběhl do vedlejší kanceláře.

„Hřebejk, kdyby to byl vrchní soudní rada Ţlábek, tak mi to sem přepojte,“ zapálil si Votruba virţínko a stačil jen jednou potáhnout, kdyţ uslyšel z vedlejší kanceláře Hřebejkŧv hlahol. „No chlapi, ale to jste kanóni! Chytili jste ho v cihelně? A hergot. U Apolináře? Co tam, proboha, dělal? Tam je, co já vím, porodnice. Jo, ţe se tam tak říká, protoţe je porodnice celá z červenejch cihel? Aha, uţ rozumím. Fuj, uţ jsem se lek, ţe by Blecha vzal v ňáký praţský cihelně práci. A zrovna takovou rasovinu,“ podíval se Hřebejk za sebe na šéfa pátračky, kterej mu od stolu zatleskal. „Jo, má přezdívku Blecha. To souhlasí, praporčíku. Tak on sice jednu dobu dělával rŧzně i u sedlákŧ, ale vţdycky si vybíral. Podle jeho slov vţdycky se rozhod pro hospodářství, kde měli těţký koně, ale i lehký holky,“ začal stráţmistr Hřebejk domlouvat podrobnosti s praporčíkem Kosatkou kolem zadrţení hledanýho Blechy, kdyţ v tom se u něho objevil šéf pátračky a vzal mu sluchátko z ruky. „Zdravím do Prahy. U telefonu je šéf četnický pátračky nadporučík Votruba. Kolego, co měl ten náš darebák všechno u sebe? Hlavně ― měl u sebe takovej dlouhej černej zimník s koţešinovou vloţkou?“ „To neměl, pane nadporučíku. Měl u sebe jen tu tašku s vercajkem. Ale o kabátu hovořil, ţe ho tam u soudu v Klatovech švihnul. Teda vzal. Dlouho si ho ale neuţil. Prej mu ho někdo ukrad ve vlaku. Říká, ţe to muselo bejt někde aţ před Prahou. Jinak ten fajnovej kasařskej cajk, tak ten zaplaťpánbŧh máme. Moc krásná prácička. Opravdu vypiplaná. Vez ho tady do porodnice jednomu zřízenci na patologii. Tak pro nás je to známá zlodějská firma. Kasař, kterýmu praţská galérka neřekne jinak neţ „Popelář“. Je to Radličák a na „popelky“ je to opravdu šmátek.“ „Praporčíku, to, ţe by Blechovi někdo ve vlaku ukrad kabát, je vyloučeno. Co, vyloučeno, to je přímo nebetyčná blbost! Zrovna on, kterej dělával kabáty ve vlaku, by si ho nechal ukrást? Ten darebák ho určitě někde cestou střelil. Nechci vám, pánové, vŧbec radit, Blecha je z Protivína, vlastně z Krče, to vám musí

stačit. Je zatraceně švejkovsky vychytralej. Hergot, mít ho tak tady po ruce,“ zalitoval šéf pátračky a zvaţoval, zda má pustit do Prahy informaci o utajený kapse s penězi. „Před chvílí jsem dal zprávu klatovský četnický pátračce a uţ se těší na to, aţ jim ho budem eskortovat. Ještě slouţí, pane nadporučíku, v Písku stráţmistr Kubík? Je to mŧj kolega ze školy,“ nezapomněl se praporčík optat na svýho kolegu v Písku a Votruba mu zlomeným hlasem odpověděl. „Jo, ten tu slouţí. Pořád mi dělá zástupce. Je šikovnej a budu ho pozdravovat. Asi bude vědět od koho. Praporčík Vašek Košatka. Co chová holuby. Pošťáky. Jo, tak to si budu pamatovat. Nadívaný holoubata a pošťáky, ty já přímo miluju,“ snaţil se šéf četnický pátračky spěšně ukončit hovor, ale pak mu to přece jen nedalo, aby Praţákŧm nepoděkoval. „No, za to, ţe jste toho našeho Blechu chytili, za to vás v Praze moc chválím. Ale to, ţe nemá u sebe ten kabát, to mě přímo rozesmutnilo. Snad to z něho klatovská pátračka dostane. Byla by to totiţ setsakra velká škoda, kdyby ne. Ten chlap totiţ lţe, jako kdyţ tiskne,“ předal nadporučík Votruba Hřebejkovi sluchátko a mrzutě odešel do svý kanceláře. Dva dny po týhle události se objevil na četnický pátračce poštmistr Cibulka. Byl celej promočenej, protoţe od rána lilo jako z konve, a tak nebylo divu, ţe jeho kroky hned od dveří vedly k ţidli u kamen. „Topíte, páni četníci? Jen topte. Venku se udělala zima, asi někde na horách uţ zasněţilo,“ začal si mnout zimou zkřehlý ruce nad rozpálenejma lordkama a shodil z ramen těţkou kabelu. „Ještěţe uţ toho moc nemám. Tři balíky pro pány študenty do Lesnický školy a poslední balík jde dolŧ aţ k papírně. Ten je těţkej jako kanec. Kdoví, kdo si na Emilku Kulíčkovou zrovna v Plzni vzpomněl. Do toho baráku hrŧzy u vody uţ jsem nevez balík dobře deset let,“ vyndal si poštmistr Cibulka cigarety a okem mrkl na stŧl, kde uţ mu zástupce šéfa četnický pátračky, štábní stráţmistr Kubík, připravoval obligátní kafe.

„Mám to kafe trochu zchladit?“ mrkl na Cibulku, kterej bez váhání přikývl. „Pane štábní, poctivej rum ţádnýho pošťáka ještě neurazil. V týhle sibérii je to dokonce lék proti nachlazení,“ shodil ze sebe poštmistr těţkej kabát a bylo na něm vidět, ţe nikam nepospíchá. V okamţiku, kdy se Cibulka uvelebil znovu u kamen s hrnkem kafe v ruce, objevil se v kanceláři šéf pátračky. Jedním pohledem zhodnotil situaci a uţ se hrnul do svý kanceláře. Najednou se zastavil mezi dveřma a vrátil se k Cibulkovi u kamen. „Tohle je balík pro Emilku Kulíčkovou? A dokonce z Plzně? Podívej se, kdopak si na Kuličku vzpomněl? No to snad ne? Štěpán Blecha, Nádraţní osm, Plzeň,“ kopl lehce do balíku a rychle se k němu sehnul. „Kdy ty darebáci udělali ten Krajskej soud v Klatovech? Devětadvacátýho. Balík je podávanej v Plzni třicátýho. Doprdele, ţe bysme měli takovou kliku?“ podíval se na zaraţenýho poštmistra Cibulku, kterej ještě sice nevěděl, která bije, ale instinktivně si přitáhl balík nohou k sobě. „Cibulko, co mŧţe bejt v tom balíku? Potřebuju to nutně vědět,“ vzal nadporučík Votruba balík ze země, zatřásl s ním a dal ho na stŧl. „I kdybych to věděl, pane nadporučíku, tak to říct nesmím. Moc choulostivá záleţitost. Listovní tajemství.“ „Blbost, Cibulko. V tomhle případě vám na nějaký listovní tajemství víte co? V tom balíku je velká zlodějna. Přímo předmět doličnej. Krk na to dám, ţe mám zase pravdu. Kdepak, pořád se musíme od těch darebákŧ učit. Tak on ten ukradenej kabát Blecha nakonec poslal z Plzně poštou. To není blbej nápad. Řek bych, ţe je dokonce chytrej a slušně vypiplanej,“ posadil se šéf pátračky za stŧl a očima střídavě hypnotizoval balík i poštmistra Cibulku. „No nic. Zavolám vrchnímu soudnímu radovi Ţlábkovi a ten balík tady otevřu úředně. Kdyţ choulostivá záleţitost, tak s plnou parádou. Cibulko, sepisovat takovej protokol, to vás tedy zapotí,“ podíval se šéf pátračky upřeně na Cibulku a ten to moc dlouho nevydrţel. „No jo, uţ mě to zase bere,“ chytil se poštmistr teatrálně za břicho a ukázal na dveře na chodbu.

„Mŧţu si u vás odskočit? Včera jsem měl k večeři koprovku a ta mě vţdycky dovede prohnat,“ vyskočil ze ţidle a vtom vešel do kanceláře stráţmistr Hřebejk. Měl co dělat, aby se Cibulkovi vyhnul ve dveřích. „Koukám, ţe má Cibulka hnačku.“ „Hřebejk, tu teď budete mít vy. A pořádnou. Skočte do auta a okamţitě sem přivezete z papírny Blechovu Kuličku. Jestli se nemejlím, tak to vypadá na haupttrefu. Ten balík je totiţ pro ni. Cibulka jí ho předá a ona nám ho hned tady před náma ráda rozbalí. No, moc se tu nezdrţujte a plavte. Neţ se Cibulka vrátí, tak ať jste s Kuličkou tady. Chci jí tady mít, kdybyste jí měl vytáhnout nahou z necek.“ „Šéfe, to by bylo ovšem pokoukáníčko. Aţ uvidíte, šéfe, ten její zadek a co teprv ten hořejšek… Škoda, ona se teď určitě koupat nebude,“ posmutněl stráţmistr Hřebejk a uţ se chytal kliky u dveří. „Hergot, Hřebejk, vy byste se měl fakt léčit. Vy snad jste na ty ţenský fakt nemocnej. Přitom jako byste měl s nima těch malérŧ málo! Berte to teď jako dobře míněnou radu. Zadku Kuličky se laskavě vyhněte a na její předek úplně zapomeňte. Povezete sem svědkyni,“ potěţkal Votruba znovu balík z Plzně a podrbal se na bradě. „To víš, Blecháči, tohleto, to ti tentokrát zlomí vaz! To bude ňákejch pytlíkŧ,“ odešel do svý kanceláře a netrvalo dlouho a s rachotem vyjela u okna roleta velký černý šoupačky… Ţe je Emilka Kulíčková, v galérce známá spíš jako Kulička, ţena pokleslejch mravŧ, se vědělo. Byla to ale ţenská pracovitá, starala se vzorně o dvě malý děti po svojí sestře, která zemřela na souchotiny, a měla docela smŧlu na chlapy. Tak ― nebyla to ţádná krasavice, ale chlapi se o ní dost často o zábavě poprali. Nejednou dokonce došlo i na kudly, coţ Kuličce dělalo prej zatraceně dobře. Pro někoho byla moc přerostlá. Všude. Nejvíc však nahoře, coţ bylo pro mnohý muţský dost velký lákadlo. Přesto všechno bylo v ní něco rajcovního, co k ní zejména chlapy z galérky neustále přitahovalo. To, ţe byl jedním z nich

i Štěpán Plachý alias Blecha, se taky vědělo. Ti dva spolu ţili na psí kníţku uţ nějakou dobu. Samozřejmě s menšíma přestávkama, to kdyţ Blecha seděl na Borech a lepil pytlíky. Kulička nikdy pytlíky nelepila. Pracovala v nedaleký papírně u Václavskýho jezu, kde odváţela do skladu na rudlu těţký role papíru a zastala si svou práci jako lecjakej chlap. Obě děti hlídala její matka a ta taky poslala stráţmistra Hřebejka přímo do papírny, kde příchod četníka, notabene stráţmistra Hřebejka, vyvolal náleţitej rozruch. Taky kdyţ si četnickej stráţmistr Hřebejk odváţel Kuličku s sebou na pátračku, musel si vyslechnout od prostořekejch ţenskejch, zametajících na dvoře, nejednu peprnou poznámku. Kdyby měla Kulička splnit přání všech dělnic, co byly na dvoře, tak se k rozbalení balíku na četnický pátračce ten den vŧbec nedostala… Taky kdyţ přijeli oba na četnickou pátračku, nezapomněl se stráţmistr Hřebejk zeptat Kuličky, jestli ty ţenský na papírně jsou opravdu všechny tak nadrţený. „Divíte se, pane stráţmistr? Bylo jich tam deset a víc jak pŧlka jejich chlapŧ sedí. Některý sice jen pár dní, ale mladý tělo, kdyţ si zvykne na pravidelnej…“ nedokončila Kulička větu, kdyţ vtom se v kanceláři objevil šéf četnický pátračky Votruba. „Vím, co chceš říct, Kuličko, ty ale s ničím pravidelným dlouho nepočítej. Máš na dlouho utrum.“ „Nevím proč, pane Votruba. Blecha se mi za měsíc vrátí z Borŧ a pravidelnost zase bude. Tedy doufám, ţe bude. Kde ty loňský sněhy jsou. Stárne mi, chlapec jeden. Byly doby, kdy stačilo v loţnici zavrzat pelestí u postele a uţ byl na mě. Dneska, kdybych s ní vrzala, nevím jak dlouho, tak to s ním nehne,“ hodila Kulička okem na balík a hrklo to v ní. „Proboha, snad mi tam ten blbec neumřel! To posílaj jeho hadry?“ udělala Kulička několik krokŧ ke stolu, ale najednou jí to cvaklo. „To je na mě nějaká bouda, co?“ podívala se podezíravě Kulička na šéfa četnický pátračky, ale ten zavrtěl rezolutně hlavou.

„Bouda? Kuličko, jestli to měla bejt bouda, tak na nás, ale tentokrát se Blecha pěkně přepočítal. Za chvilku podepíšeš pošťákovi převzetí balíku a pak ho tady před náma rozbalíš.“ „Pošťáka? To snad ne,“ snaţila se Kulička zlehčit situaci, ale moc to nezabralo. Ve dveřích se objevil poštmistr Cibulka, a kdyţ spatřil v kanceláři adresáta balíku, byl hned doma. „No to jsem rád, ţe vás, Emilko, vidím, aspoň mi ušetříte cestu dolŧ k řece,“ ukázal na balík na stole, pohotově vyndal z kabely desky a dal Kulíčkový podepsat převzetí balíku. Štábní stráţmistr Kubík vzápětí nato podal zaraţený Kuličce nŧţky a tý nezbylo uţ nic jinýho neţ přestřihnout na objemným balíku provaz. „No tak do toho, Kuličko. Tak uţ to konečně rozbal, ať víme, co ti ten Blecha posílá z Plzně. Vidíš, jak jsme všichni napjatý? Přímo hoříme zvědavostí.“ „Takţe vy všichni moc dobře víte, co v tom balíku je, nemám pravdu, pane nadporučíku? A tohle všechno je sehraný divadlo. A co kdyţ ten balík nechci. Vţdyť já vlastně ţádnýho Štěpána Blechu z Plzně neznám.“ „No to ne, paní Emilko, to teda prr. Jednou jste tu balíkovou zásilku od pošty převzala, a já jsem z obliga. Na to je předpis,“ snaţil se Cibulka zachránit situaci, ale to uţ se do věci razantně vloţil stráţmistr Hřebejk. „Podívej, Kuličko, nedělej fóry a koukej ten papír rychle rozbalit. Uţ mě to tvoje trucování fakt nebaví. To víš, ţe víme, co v tom balíku je. Ten tvŧj Blecha si totiţ neváţil toho, ţe ho pustili z basy o měsíc dřív, a neţ dojel domŧ, tak si cestou pár měsícŧ přivydělal. Takţe na nějaký laškování se Štěpánem hezky zapomeň. V tom balíku je totiţ zatraceně drahej zimní mantl. Tak teď to víš a uţ nezdrţuj,“ ukázal Hřebejk na balík a Kulička začala balík opatrně rozbalovat, jako by v něm byla bomba. „No jo, máte pravdu, je to mantl. A fajnovej. Je podšitej kŧţí,“ začala Kulička prohmatávat bizamovou vloţku, kdyţ vtom jí ruka najednou zmizela v tajný kapse. Vyděšeně se podívala na Hřebejka, kterej jen pozvedl obočí a naznačil jí hlavou, aby ruku vytáhla.

„Něco tam je. Drţím to v ruce. Vypadá to na peníze,“ vytáhla Kulička konečně ruku z kapsy a málem ji to sloţilo na zem. „Zaplaťpánbŧh!“ zvolal šéf četnický pátračky a vŧbec si nevšiml, ţe nejen Kulička, ale i poštmistr Cibulka je na mdloby. „Samý tisícovky! Proboha, tolik peněz. To je teda haupttrefa! Za to by se dal koupit ve městě uţ štokovej barák zhodnotila Kulička balík tisícikorun, a kdyţ jich Votruba před ní napočítal čtyřicet, neodpustil si poznamenat: „Tak na štokovej barák by to, Kuličko, asi nebylo, ale v takový Portyči bys baráček uţ určitě koupila.“ „Buďte ráda, Emilko, ţe jste se do takový lumpárny nenamočila. Představte si tu šlamastyku, ţe byste ten balík rozbalila doma a ty tisícovky jste objevila. To by bylo, Emilko, moc velký lákadlo. Hm, radši na to ani nepomyslet. I taková poctivá a pracovitá ţenská, jako jste vy, by s tím měla co dělat,“ promlouval poštmistr Cibulka Kuličce do duše, ale ta byla jaksi mimo. Těţko říct, zda v tu chvíli měla před očima malej domek v Portyči u vody, nebo Blechu, kterej sedí na Borech a lepí pytlíky.

HOGOFÓGO FRAJER VENDELÍN ŠAVEL A KULIŠÁRNA EMILA KOŤÁTKA To, ţe měla písecká četnická pátračka za osm let svýho trvání uţ slušnou evidenci známejch pachatelŧ, nebylo při jejím rajónu, kterej pokrýval skoro celý Prácheňsko a sahal tak málem aţ k Bavorŧm, nic divnýho. Galérka se díky doznívající hospodářský krizi kaţdým rokem slušně rozrŧstala a takzvanej „špalíček“, do kterýho se na pátračce ukládala jména všech darebákŧ, nebylo nic jinýho neţ dlouhá vysoká skříň s dvaceti čtyřma šuplíkama. Úředně se tomu samozřejmě

říkalo

kartotéka,

ve

který

byli

všichni

známí

pachatelé

vyfotografováni na takzvanou trojdílku a taky v ní byly samozřejmě uschovány jejich popisy a otištěný palečky. V řeči úřední se tomu říká daktyloskopický karty. Kaţdej darebák tady tak byl podepsanej svými deseti prsty a oběma dlaněmi. Šéf četnický pátračky, nadporučík Votruba, kdyţ se tady kaţdej darebák takhle technikovi z pátračky podepsal, dával kaţdýmu z nich na cestu jedno dŧrazný varování: „A ne abys nám to teď kazil a komplikoval a chodil na rány s rukavicema!“ Je jasný, ţe ne všichni darebáci si tohle Votrubovo varování brali k srdci, a kdyţ šli na zlodějnu a neměli rukavice, tak si na ruce navlíkli aspoň ponoţky (pokud je ovšem vŧbec kdy měli). Pravda je, ţe některý darebáci, jako třeba pŧdaři, kapsáři, nádraţní a vlakoví zloději, podvodníci tenhle rukavicovej problém neměli. Snad jedinej darebák písecký galérky, kterej si vzal slova nadporučíka Votruby k srdci, byl Vendelín Šavel. To byl opravdu zloděj k pohledání. Pravda, byl trochu jednodušší povahy, ale nikdy na pátračce nezapíral, na zlodějny chodil zásadně bez rukavic a ponoţky taky nikdy nenosil a jak o sobě vţdycky tvrdil četníkŧm: „Páni četníci, víte přece, ţe já bych vám to opravdu nerad kazil a komplikoval.“

Byl dobrosrdečnej. Šéf četnický pátračky o něm jednou prohlásil, ţe je v něm něco ze Švejka. Něco na tom bylo. Nakonec ― po trati to neměl ze Smrkovic do Putimi tak moc daleko. Přitom se vŧbec nedalo říct, ţe by Vendelín Šavel byl hloupej. Vendelín byl naopak mazanej vykuk. Vţdycky si uměl spočítat, jakou lumpárnu má provést, aby vyfasoval u soudu jen pár „metrŧ“, dostal se tak na vánoční svátky do basy, kde by měl štědrovečerní večeři s kaprem, a na jaře uţ zase řezal kolem rybníkŧ vrbový proutí, neboť byl vcelku zdatnej kartáčník, ale hlavně šikovnej košíkář. Je asi zbytečný říkat, ţe Vendelín Šavel by si nějak potrpěl na oblečení. To, co nosil ve všední den, v tom byl vidět i v neděli a o svátcích, a kdyţ si náhodou splet hospodu Na Starý s kostelem Panny Marie, sedával v poslední řadě lavic u dveří, v umouněnejch šedejch cajkovejch kalhotách a v zeleným manšestrovým saku, který dostal od vdovy Ptáčkový po jejím manţelovi. Zimník Šavel nenosil. Neměl ho. Teplo vyřešil silnou vlněnou šálou, kterou ho podarovala taky vdova Ptáčková, a navíc kaţdej rok uţ koncem září skoro pravidelně zařezával do basy, kde bylo teplo. Vendelín Šavel byl totiţ v base vyškolenej kotelník a mezi galérkou, co seděla v českobudějovický věznici, se prej uţ netrpělivě čekalo, aţ konečně nastoupí Šavel a budou mít na cimrách teplo. Poslední dva roky ale udělali u Krajskýho soudu v Písku Šavelovi čáru přes rozpočet a místo v Českých Budějovicích skončil v písecký vazební věznici. Vánoce tady sice vţdycky stihnul, ale domŧ ho vysypali uţ začátkem února, kdy bylo všude ještě sněhu po kolena a mrzlo jen praštělo. Poslední trest ukončil Vendelín Šavel v roce tisíc devět set třicet šest, dokonce uţ prvního ledna, a to mu bylo sakra ouvej. Taky to, za co si šel odkroutit necelý tři měsíce, pomalu nestálo za řeč. Jeho případ nebyl špatně vymyšlenej, podobnej do tý doby četnická pátračka neřešila, ale to, ţe Vendelína Šavela prozradí jeho častý zadrhávání v řeči, to byl tak jasnej markant, kterej zase nedal četníkŧm z pátračky ţádný velký hádání. To se takhle někdy v polovině září v pětatřicátým objevil na četnický pátračce obchodník Mautner, kterej měl slušně zavedenej koloniál na Praţský u starýho mostu, a ještě neţ jeho dlouhej doutník provoněl kancelář

u štábního stráţmistra Kubíka, vysypal na sebe věci, ţe se zástupce šéfa četnický pátračky stěţí udrţel smíchy. „Pane štábní, mě moc dobře znaj. Vědí, jakej já jsem solidní obchodník, vaše paní ke mně chodí taky nakupovat, a mě, zrovna mě ten pacholek takhle doběhne! Tak ― dvě stovky nejsou ţádnej majlant, to jsou pro zavedenou firmu Mautner prd peníze, ale ta ostuda pro firmu, aţ se to bude u soudu projednávat! A já věřím, pane štábní, ţe vy toho hajzla chytíte. Hned vám řeknu, jak vypadal, protoţe já ho mám pořád v merku. Ale pozor, pane štábní, já určitě nebudu poslední podvedenej, protoţe naše Sára si všimla, ţe ten darebák měl těch dopisŧ u sebe několik,“ udělal Mautner několikrát po sobě tfuj, ale to uţ se v kanceláři objevil šéf pátračky, nadporučík Votruba. „Kdopak nám to tady plive po podlaze a roznáší nám tady po pátračce bacily? Mám zavolat madam Hubáčkovou?“ „Proboha ne, pane nadporučíku, ta vaše posluhovačka, ta by mě roznesla po celým Písku. To já jen jako, abych ze sebe dostal ten příšernej vztek. Kdybyste věděl, co se mi stalo, no hrŧza. Firma Mautner je…“ „Firma Mautner je dobrá firma. Moje ţena je s ní taky spokojená. Tak já jsem něco slyšel přes dveře, ale pořád ještě nevím, o co kráčí. Koukám, ţe vy doutníček máte, pane Mautner, já si k tomu povídání zapálím virţínko a určitě to dáme společně dohromady. Hlavně klid, ať vás to u nás neklepne. To bysme toho darebáka pak nenašli,“ zapálil si šéf pátračky virţínko a čekal, aţ obchodník Mautner spustí. Ten se nedal nijak pobízet a začal, jako obvykle, dost ze široka. „No, jak bych vám to, páni četníci, vysvětlil, aby to dlouho netrvalo, protoţe, jak víte, čas jsou dneska peníze. Zkrátka a dobře, rolníka Sluku z Borečnice asi moc dobře znaj. Moc slušná famílie. Léta bere od mý firmy zboţí. Sice dost často na úvěr, ale platí vţdycky na čas a to i s ourokama. No, solidní člověk je ten Sluka. A tak mi to vŧbec nebylo divný, kdyţ se u mě ve firmě minulej čtvrtek objevil ― nemoh bych, pánové, dostat sklenici vody? Nějak mi vyschlo v krku,“ přerušil Mautner svoje vyprávění a vzápětí naráz vypil pŧllitr vody.

„Mám cukrovku, tak občas piju jak holendr. Ale abych se vrátil k tomu Slukovi.“ „Takţe to vypadá, ţe vás Sluka z Borečnice okrad nebo natáh?“ nevydrţel to štábní stráţmistr Kubík, ale obchodník Mautner začal divoce šermovat rukama. „Proboha, ne! Nedělaj v tom, pane štábní, bordel. Z toho by mohlo bejt neštěstí a ztráta pro firmu. Sluka je náramně slušnej člověk, ale ten hajzl, co napsal jeho jménem dopis, ve kterým napsal, abych mu pŧjčil dvě stovky, ty dvě stovky abych dal do obálky, zalepil, aby tak ten dotyčnej nevěděl, co mu posílám. Sluka je v tom, páni četníci, nevinně. To ráčej vědět,“ řek si Mautner ještě o další pŧllitr vody a začal hned nato popisovat člověka, kterej mu přinesl dopis se ţádostí o pŧjčku. „Byl vysokej, jako tady pán štábní. Zarostlej, a naše Sára říkala, ţe z něj příšerně táhla cibule. Jo, měl cajkový šedý kalhoty a manšestr sako. Zelený. A koktal.“ „Spíš zadrhával, ne?“ skočil Mautnerovi do řeči šéf pátračky, kterej uţ byl doma. „Podle mě koktal, pane nadporučík.“ „Dobře, tak podle vás koktal. Poslechněte, Mautner, nevšim jste si, ţe mu chybí na pravý ruce dva prsty?“ vloţil se do hovoru štábní stráţmistr Kubík, kterej uţ taky moc dobře věděl, o koho se jedná. „No to mu chyběly. To jsem moc dobře petrachtoval, kdyţ mi podával ten dopis od Sluky. Takţe oni uţ dobře věděj, o jakýho lumpa kráčí. To je dobře. To je moc dobře. Chtěl jsem s tím zajít na obecní policajty, ale pak jsem si řek, ţe…“ „Četnický paničky u mě nakupujou, tak zajdu na pátračku, ne? Udělal jste dobře, pane Mautner, nakonec, proč chodit ke kováříčkovi, kdyţ mŧţu hned ke kováři,“ zapsal si nadporučík Votruba na papír jméno Vendelína Šavela a to uţ se obchodník Mautner zvedal ze ţidle. „Tak to je všechno. Nechci dělat drby, pane štábní, ale moc bych za to nedal, ţe ten člověk byl taky vedle u hadrpicha Kajtmana, co šije ty chlapecký oblečky, v papírnictví u Dunovskýho a Zajíčkový a nic bych nedal za to, ţe byl i u

kováře Hromíře v Portyči. Sára se za ním dívala a tvrdila mi, ţe těch obálek měl v ruce několik. Jo a teď jsem si vzpomněl ― lisťák Cibulka se s tím člověkem zdravil. Takţe ten ho taky petrachtoval,“ nenechal obchodník Mautner ostudu jen tak na sobě, a kdyţ s ním chtěl štábní stráţmistr sepsat protokol o trestním oznámení, hned se začal bránit. „Sepíšem, pane štábní, sepíšem, ale aţ po papírníkovi Dunovským. A obchodnici Zajíčkový. To je ţivnonóbldáma. Oni jsou oba monopolisti. Moment, pánové, teď jsem si vzpomněl, ţe kdyţ ke mně ten člověk od toho Sluky přišel, teda jako od Sluky…“ podíval se Mautner pro jistotu na štábního stráţmistra Kubíka, aby zase nebyla nějaká mejlka a zástupce šéfa pátračky mu dal najevo, ţe moc dobře rozumí. „Tak mi jen tak mezi řečí naznačil, ţe byl předtím u řezníka Pixy. Na ten Florián určitě zajdou, pane štábní. Moc bych za to nedal, ţe ten člověk obral i pana Antonína,“ poradil Mautner četníkŧm, kde všude by se měli poptat. A všechny ty, co vyjmenoval, všude tam Vendelín Šavel tuhle svoji obálkovou fintu vyzkoušel. A nejen u nich. Četnická pátračka při vyšetřování pak dokázala Vendelínu Šavelovi asi jedenáct navlas stejnejch případŧ. Všude se totiţ s dopisem od rolníka Sluky zaručeně chytil. Nakonec nešlo o majlant, jak tvrdil obchodník Mautner, ale pravdou je, ţe rolníku Slukovi z Borečnice by ta celková vypŧjčená suma asi docela zamotala hlavu. Na to, ţe tahle kauza Vendelína Šavela v galérce proslavila, tak na to byl Vendelín nesmírně pyšnej, i kdyţ u soudu to tak nevypadalo. Za všechny ty případy vyfasoval stěţí tři měsíce a byl z basy venku dřív, neţ bys řekl švec. Zima na krku, práce nikde ţádná, a proto nebylo divu, ţe přistoupil na nabídku, která uţ na hony, podle něj, smrděla kriminálem, ale kdyţ ho obchodní agent Emil Koťátko ujistil, ţe vše dělá pro jednu zavedenou praţskou firmu, která si otevřela v Písku svoji filiálku, kývl mu na to. Druhej den nato navštívil Vendelín Šavel obecní lázně, holiče Skálu u pošty a snad vŧbec poprvý v ţivotě si vyčistil zuby. Kdyţ s ním Emil Koťátko zašel k Baťovi pro boty a u Nehery ho navlík do tvídovýho pánskýho obleku a vlněnýho zimníku, těţko by někdo v Šavelovi, kterej vyměnil svoji promaštěnou

bekovku za klobouk, hledal někoho, kdo byl ještě nedávno vděčnej ovčákovi ve Smrkovicích na Boubíně za nocleh a kus ovčího sejra s chlebem. „Tak, Vendelíne, teď je z tebe hogofógo frajer a budeš zástupce firmy. Tady jsem ti koupil krásnou koţenou tašku a budeš jezdit po venkově jako zástupce naší firmy a budeš nabízet zemědělský stroje a stabiláky. Všechny materiály a objednávky máš tady v tašce a z kaţdý cesty, kdy přivezeš zálohu na zboţí, dostaneš pět procent. Já vím, ţe si to neumíš spočítat, ale to uţ nech na mně, neboj, škodnej nebudeš,“ vytáhl Koťátko z peněţenky čtyři stokoruny a strčil je Šavelovi do náprsní kapsičky u saka. „Ne abys to všechno propil. To jsou firemní peníze. To máš na výdaje, na cesty a na reprezentaci. Se zákazníkama jednat umíš, vejřečnej jsi aţaţ, pro tebe to bude hračka,“ přidal Emil Koťátko k oblečení přímo opulentní večeři v hotelu U Tří lip a poloţil před Šavela plnicí pero značky CENTROPEN a firemní razítko s polštářkem. Jakmile razítko namočil do polštářku a otisknul ho na první objednávku se stabilákem, Šavelovi zasvítily oči jak kuně a Koťátko viděl, ţe neinvestoval svý peníze zbytečně. „Vendelíne, tohle fungl nový razítko ti otevře dlaně a šrajtofle všech sedlákŧ a chalupníkŧ, protoţe naše firma nabízí nejlepší stabiláky a secí stroje za pŧldarma. Brzy se z tebe stane boháč. A takovouhle večeři si budeš moct dopřávat kaţdej den v nóbl hotelu. Ale musíš se opravdu otáčet. Pamatuj si, ţe všechno děláš teď pro firmu. Naše stroje jsou nejlepší a nejlacinější,“ poučil Vendelína Šavela, coby svýho společníka, Emil Koťátko a uţ si mnul ruce, jak se budou korunky sypat. „Málem bych zapomněl na jednu velkou dŧleţitost. Tvŧj rajón je, Vendelíne, od Tábora po Jihlavu, aţ ke Kutný Hoře. Dál nelez, moh bys někde dostat od konkurence pořádně na tlamu. Tam to má v merku jistej Honza Kotmel, zvanej „Balvan“, a s tím nejsou ţádný ţerty. S tvojí figurou mu do cesty vŧbec nelez.“ „A co Milevsko? Tam jsem kdysi slouţíval, šéfe,“ oslovil Vendelín Koťátka poprvý, jak měl, ale ten se Milevska přímo zděsil.

„Na Milevsko, Vendelíne, zapomeň! Tam uţ jsou objednávky vykrytý. Tam se nechytneš. Ale od Tábora je pole neoraný, tam tě sedláci s mejma, co říkám s mejma, s našima cenama utrhaj ruce. Všude potřebujou sečky a hlavně stabiláky, protoţe cepama uţ dneska nikdo mlátit nechce a ţádnou mlátičku rukama nerozběhneš,“ poručil novej zaměstnavatel Vendelína Šavela dva velký rumy a napili se spolu na zdar podnikání. „Hlavně se, Vendelíne, zaměř na samoty, kde není elektrika. Do vsí ani moc nelez. Tam ti, pokud jde o stabiláky, pšenka nepokvete. Všude, kde uţ se svítí elektrikou a petrolej pouţívaj jen na odvšivení dětí, tam se takovej stabilák moc špatně prodává. Hlavně ty naše kunčofty do ničeho moc nenuť a nech to vţdycky na nich, kolik ti jako zálohu nabídnou. Neboj se, šetřit určitě na zálohách nebudou, protoţe nikdo z nich nebude chtít o takový terno přijít,“ objednal Koťátko další rumy a koupil Šavelovi na cestu dvoje zorky. „Hlavně vţdycky napiš do bloku, kolik ti dali a dej jim kopii tý objednávky. A nezapomeň na štempl a podpisy. Podpisy, ty tam musej, Vendelíne, bejt! My jsme přece solidní firma. Obrázkama a objednávkama jsem tě vybavil, tak se do toho pusť,“ udělal Emil Koťátko Šavelovi na čelo symbolickej kříţek, čímţ mu dal k jeho podnikání zřejmě nejen poţehnání. Druhej den se vyfešákovanej cesťák Vendelín Šavel s koţenou aktovkou z vepřovice, která nejen ţe svítila na dálku, ale ještě silně voněla kŧţí, vypravil vlakem do Tábora. Aţ tam ale nedojel. Protoţe se mu zdála cesta strašně dlouhá, vystoupil pár kilometrŧ před Táborem na zastávce Jistebnice ― Boţejovice, neboť se ve vlaku seznámil s trhovkyní, která se právě vracela z Milevska. Kdyţ mu řekla, ţe kolem Jistebnice je to samá samota, kde se ještě svítí petrolejkou a ještě dlouho svítit bude, tak to Vendelínu Šavelovi stačilo, aby začal právě tady. Byla by to moc špatná četnická pátračka, aby jí taková věc s Vendelínem Šavelem jen tak unikla. Hogofógo frajer Vendelín Šavel si totiţ přímo z hotelu U Tří lip zaskočil na Pěník do „penziónu“ Švestkový, kam to měl, co by kamenem dohodil a přestoţe mu Emil Koťátko kladl dŧrazně na srdce, aby o jejich podnikání nepadla v ţádný písecký hospodě řeč, Vendelín Šavel to nevydrţel. Ve

slabý chvilce se u zrzavý Anděly nejen prokec, ale ukázal jí i velký peníze a slíbil jí, ţe aţ se jako cesťák postaví na vlastní nohy, ţe jí koupí u Erharta saténovej, hogofógo červenej ţupan a u Kovářŧ fajnový spodní prádlo, který jí bude závidět i Simona Holásková, zvaná „Koule“, po který tady chlapi, bŧhvíproč, šíleli. To, ţe zrzavá Anděla si tuhle informaci nenechala pro sebe a na revanš ji při první příleţitosti pustila dál štábnímu stráţmistru Kubíkovi, u kterýho to měla jako v kampeličce, se dalo nakonec čekat. A tak se na četnický pátračce čekalo, co se časem z toho připravovanýho alotria nakonec vyvrbí, neboť ― jak říkával šéf četnický pátračky: „Kdyţ není, pánové, ţalobce, nemŧţe bejt taky soudce…“ Z prvního kšeftu se cesťák Vendelín Šavel vrátil s úsměvem na rtech. V tašce, která mu opravdu otevírala dveře všech osamělejch usedlostí a taky peněţenky jejich majitelŧ, měl šest objednávek a spoustu peněz. Zálohy na čtyři „stabiláky“ nebyly nijak malý a zrovna tak na dva secí stroje, který si objednali dva největší sedláci na Jistebnicku, udělaly z Vendelína Šavela naráz boháče. Od Emila Koťátka dostal svejch pět procent a s osmi stovkama vyrazil nejen na lepší večeři k Dvořáčkovi, ale i na Pěník, kde v „penzionu“ Švestkový bouchalo šampaňský dlouho do noci. Druhá cesta Vendelína Šavela uţ vedla na Bechyňsko. V Bechyni si na náměstí dokonce najal pokoj v hostinci „Na Panský“ a objíţděl samoty kolem Bechyně jako správnej cesťák uţ dokonce s místním droţkařem, pro kterýho to bylo v malým lázeňským městě docela slušný ryto. Do Písku se ten den vrátil s pěti objednávkama na secí stroj a v tašce měl i dvě objednávky na stabilák. Peněz v tašce jako ţelez, ale uţ ve vlaku mu kolem Červený nad Vltavou začalo vrtat hlavou, jestli těch peněz svýmu šéfovi přece jen neveze moc. Emil Koťátko měl pravdu i v tom, ţe zájemci o stabiláky a sečky nebudou na zálohách nijak šetřit, protoţe cena a sleva to byla přímo vraţedná. Takovejch úspěšnejch cest udělal Vendelín Šavel ještě pět. Objednávky pro praţskou firmu se jen hrnuly, peníze taky a z cesťáka Šavela se stával opravdu hogofógo frajer. To, ţe s jídlem roste chuť a příleţitost dělá zloděje, se však potvrdilo v tomhle případě do puntíku.

Šavelovi velice brzy došlo, ţe tohle je od začátku pěkná levota, a ţe aţ to celý praskne, ţe za to nebude u vrchního soudního rady Ţlábka pár měsícŧ jako vţdycky. A ţe to nebude budějovická basa, kde se to dá odsedět třeba na hajzlíku, ale ţe se tentokrát projede aţ do Plzně a posedí si konečně na Borech. Proto si Vendelín Šavel zřejmě řek, ţe proč by měl na tom všem tratit právě on a při poslední objednávce kolem Kutný Hory nabral mimo tří stabilákŧ a pěti seček i objednávku na traktor značky ŠKODA, s pětiradličním pluhem. Zazobanej sedlák, jistej Martin Mikeťuk, přikoupil před Vánoci od zadluţenejch chalupníkŧ ve vsi několik akrŧ polí a luk a při výhodný Šavelově nabídce mu oči doslova zasvítily lakotou. Došlo k podepsání objednávky, k nezbytnýmu štemplování a k plácnutí rukou, coţ mělo stvrdit předání traktoru do jednoho měsíce. Vendelín Šavel odcházel od sedláka Mikeťuka jako omámenej. Dlouho mu to ale nevydrţelo. Jen co se vzpamatoval, napadla ho bláznivá myšlenka, ţe uţ se do Písku nevrátí. Kdyţ si spočítal čistý objednávky, kterejch nebylo málo, vţil se do role svýho šéfa natolik, ţe nebejt jarních prací, kdy sedlák Mikeťuk uţ potřeboval traktor jako sŧl, kdovíjak dlouho by si bejval ještě sám sobě šéfoval. Přítrţ Šavelově šéfování udělala kutnohorská četnická pátračka, kde sedlák Martin Mikeťuk učinil na firmu Koťátko a spol. trestní oznámení. To uţ pak stačil jeden telefonát na četnickou pátračku do Písku, kde byli hned doma a začali se po Vendelínovi Šavelovi shánět. Šavel se tak dostal do celostátního pátracího věstníku Zemskýho velitelství četnictva a najednou se s překvapením zjistilo, ţe ho hledá pro podvody se stabilákama a sečkama na třicet dva četnickejch stanic v republice. Bohuţel zmizel i hochštapler Emil Koťátko, po kterým jak kdyţ se slehne zem. Devatenáctýho března na Josefa se na četnický pátračce v Písku ozvalo nesmělý zaklepání na dveře štábního stráţmistra Kubíka. Dokonce dvakrát po sobě. Zástupce šéfa pátračky zrovna třídil poštu pro nadporučíka Votrubu, kterou mu před chvíli vysypal na stŧl poštmistr Cibulka, a kdyţ se klepání ozvalo podruhý, zved hlavu od pošty a houkl ke dveřím.

„Takhle klepe na dveře smrt nebo jeden darebák, kterej uţ měl dávno sedět v chládku,“ hodil okem do otevřený kanceláře svýho šéfa, kterej mu polohlasem napověděl, kdo ţe to k nim právě přichází. Kdyţ se otevřely dveře do kanceláře, stál v nich ten, po kterým uţ delší dobu neúspěšně pásla nejedna četnická stanice v republice. Ukázněně překříţený ruce pro náramky, s koţenou taškou z vepřovice, která uţ stačila chytit patinu, čekal, co se bude dít. „No ne, to abych snad postavil na kafe a poţádal šéfa pátračky o virţínko. Hogofógo frajer, podnikatel Šavel,“ zarýmoval si štábní stráţmistr Kubík schválně nahlas, aby to slyšel nadporučík Votruba, kterýho tak okamţitě přilákal do kanceláře. „Jen pojď dál, Vendelíne, ani nevíš, jak se nám po tobě tady stejskalo. To bylo ňákejch kapesníkŧ, co jsme tady promáčeli. Ale koukám, Vendelíne, ţe na sebe zase něco víš. Mám pravdu?“ ujal se výslechu šéf četnický pátračky. „Ano, máte pravdu, pane Votruba, přišel jsem se prásknout. Já vím, ţe mě uţ hledají četníci asi po celý republice, ale řek jsem si, Vendelíne, nezkaţ si to. Jednou jseš příslušnej do Písku, tak co bys to kde cizím četníkŧm komplikoval. Jedu sem přímo z Dobříše, kde jsem udělal ještě dneska dva sedláky na traktory. Pánové, nevěřili byste, co je mezi lidma na venkově peněz. Sedlák děvečku a čeledína nepřeplatí. To ani náhodou. Ale tisícovky loví před váma po kapsách. Jedině těm dvoum dobříšskejm grgoňŧm jsem si dneska řek o zálohu po tisícovce. Ty vám tady, pane veliteli, předávám jako předmět doličnej. A ještě moment,“ začal se Šavel přehrabovat v aktovce a po chvilce se mu v ruce objevilo razítko. „Na to hlavní bych zapomněl. Štempl. Nevěřili byste, pánové, jaký divý ten štempl s kaţdým udělá. Jak máte tohle v ruce, tak vás hned všichni berou jako ouřad. Ale co to s nima dělá, neţ na ten štempl dejchnete a šoupnete ho na papír,“ poloţil Šavel na stŧl před šéfa pátračky razítko a vzápětí k němu přidal i polštářek. „Pořádek musí bejt. Nenamočený razítko, pánové, jen tak neotisknete. Jo, a taky tady musím přiznat, ţe se stydím za to, co jsem těm chudákŧm dělal, a vím, ţe to byly ode mne moc ošklivý alotrie. Vlastně zločiny…“

„Podívej, Vendelíne, tohle sypání popela na hlavu si nech před vrchního soudního radu Ţlábka. Moc dobře víš, ţe u něho budeš muset hodně přidat. Co víš o Emilovi?“ „Myslíte, pane štábní, mýho šéfa? Jistě, taky koho jinýho. Tak o tom nevím nic. A doufám, ţe se spolu uvidíme aţ u soudu. Ale já vám to, pane štábní, všechno rád vysvětlím. Tak oba jsme si přišli na svý, i kdyţ Emil mi zpočátku dával jen pět procent. Tak byla dohoda,“ postával Vendelín Šavel pořád u dveří a nepřestal pokukovat po volný ţidli u stolu. „Jen postŧj, Vendelíne, ještě se nasedíš,“ zaregistroval štábní stráţmistr Kubík Šavelovu snahu dostat se k ţidli, kdyţ vtom se objevil v kanceláři vrchní stráţmistr Číp. „No to je ale náhoda. Zrovna mám na drátě okresní četnický velitelství v Domaţlicích. Před chvílí tam zadrţeli tvýho šéfa, Vendelíne. Tentokrát to bude ranec. A Bory,“ naznačil Číp šéfovi pátračky, ţe by s ním potřeboval hodit řeč, a zavřeli se spolu ve Votrubově kanceláři. Kdyţ spolu po necelý pŧlhodince vyšli, byl Vendelín Šavel uţ jako na trní. Šéf četnický pátračky drţel v ruce tři úřední papíry s razítkem Okresního soudu v Písku a Vendelín Šavel znejistěl. „Vendelíne, máš taky někde takovej papír? Je to soudní rozhodnutí starý skoro deset let. Asi nemáš. Taky kde bys ho schovával. Ale i tak mám pro tebe dobrou zprávu. My tady všechny ty tvý maléry dneska sice sepíšem, ale představ si, ţe do basy za to nepŧjdeš. Říkám bohuţel, ale je to pravda.“ „U soudu uţ zase malujou?“ usmál se Šavel a bylo na něm vidět, ţe ho to potěšilo. Šéf pátračky si hlasitě vzdychl a zavrtěl hlavou. „Nemalujou, ale ty máš, Vendelíne, tady podle tohohle papíru, omezení zpŧsobilosti k právním úkonŧm. Tebe vlastně ten štempl, Vendelíne, nakonec zachránil. A poděkuj tady vrchnímu stráţmistru Čípovi, kterej na to včas přišel. Holt má tak ještě někdo kliku,“ vrátil šéf pátračky Čípovi rozhodnutí soudu, který činilo Vendelína Šavelu pro tento případ beztrestným, a těţko říct, jestli zaslech Šavelovo povzdechnutí:

„Tak já mám deset let tři lejstra na hlavu a dozvídám se to aţ teď. To mám z toho, ţe jim to tady nekazím a nekomplikuju…“

PODVEDENÁ ŠVADLENKA KARLA A FALEŠNÝ KONDUKTÉR ALOIS Koncem února šestatřicátýho roku měla písecká četnická pátračka dost napilno, a tak nebylo divu, ţe tak trochu odsunula do pozadí vyšetřování krádeţe briliantovýho prstenu, kterej se ztratil záhadným zpŧsobem z bytu jistý Ţofie Lubinový, učitelky hudební výchovy a hry na klavír, v Netolicích. A to i přesto, ţe hodnota odcizenýho zlatýho prstenu se třemi brilianty se pohybovala nejméně kolem tří tisíc korun. Vyšetřování krádeţe se rozběhlo aţ poté, kdy se na četnický pátračce objevila v polovině března slečna, o který štábní stráţmistr Hřebejk přede všemi prohlásil, ţe by stála za hřích a ţe by s ní hřešil u piána od rána do večera. Kdyţ se slečna Ţofie Lubinová jen tak mimochodem zmínila o tom, ţe se koncem dubna stěhuje z Netolic do Písku, kde uţ si na Převorce pronajala a zařizuje byt, a bude v Písku vyučovat hru na klavír, vypadalo to na četnický pátračce, ţe o nové ţáky nebude mít v Písku nouzi. Přítrţ tomuto ohromnému zájmu o hudební vzdělání musel udělat šéf pátračky štábní kapitán Votruba, kterej překvapivě prohlásil, ţe se štábním stráţmistrem Hřebejkem sice ve všem souhlasí, ale hned nato všechny usadil tím, ţe tolik klavíristŧ na pátračce není třeba. Štábního stráţmistra Hřebejka pak zaskočil tím, ţe případ s ukradeným briliantovým prstenem nepřidělil jemu, ale svýmu zástupci. Neškodnýmu, nedávno oţeněnýmu štábnímu stráţmistru Kubíkovi, kterej se tvářil, ţe nějaká učitelka hry na klavír, Ţofie Lubinová z Netolic, mu mŧţe bejt i s briliantovým prstenem za tři tisíce, klidně ukradená. „Takţe, pánové, netolickej případ převezme tady mŧj zástupce a ostatní budou pokračovat na svých stejně zajímavých případech. Protoţe, co pořád tvrdím, váţení? Ţe kaţdej voják, v našem případě četník, má svoji maršálskou hŧl v torně.“ „Aţ na to, ţe někdo ji tam má pořádně zahrabanou…“ neodpustil si štábní stráţmistr Hřebejk a ten „zajímavej“ případ s ukradeným briliantovým prstenem

svýmu kolegovi z kanceláře docela nepokrytě záviděl. Přitom ale nemusel. Na něho stejně zajímávej případ čekal za dveřmi četnický pátračky uţ druhej den, kdy si ho šéf pátračky zavolal do kanceláře. „Hřebejk, mám pro vás takovou brnkačku. Já na tyhle dětský mordy nemám ţaludek. V Horosedlích u Mirovic, tuším u rolníka Kořeckýho, se při opravě zdi na zahradě našla pod prknem v zemi mrtvolka malýho dítěte. Co mi volali četníci z Mirovic, tak snad uţ se i ví, čí by to dítě mělo bejt. Vypadá to tam na sedmadvacetiletou sluţebnou, co u těch lidí kdysi slouţila. Je přej z Podčáple u Březnice. Zajeďte se na to s technikem podívat. Soudní komise uţ je na místě,“ vrátil šéf pátračky znechuceně zabalenou svačinu do tašky a bylo na něm vidět, ţe na jídlo ten den asi jen tak nedojde. „Nevím, co komise, ale podle mě se tam toho uţ asi stejně moc nenajde, protoţe to vypadá na delší dobu. Zjistěte, kde ta sluţebná teď je, a přivezte ji sem, já uţ to u vrchního soudního rady Cikharta zařídím. A na soudním v Budějovicích taky. Hřebejk, hlavně se zaměřte na to, jestli ti, co u nich slouţila, věděli o jejím těhotenství. Divil bych se, kdyby řekli, ţe věděli,“ pověřil šéf pátračky štábního stráţmistra Hřebejka případem vraţdy novorozeněte ţenského pohlaví a otočil se k velký černý registračce u okna, čímţ dal jasně najevo, aby se štábní stráţmistr Hřebejk uţ déle nezdrţoval. Kdyţ přijela četnická pátračka do Horosedel, tak uţ byla málem bez práce. Četnická stanice v Mirovicích uţ měla na sluţebně zadrţenou sluţebnou Blaţenu Bachorovou, která nejdříve všechno tvrdě zapírala, ale kdyţ jí štábní stráţmistr Hřebejk chtěl ukázat mrtvolku dítěte, tak se svezla ze ţidle na zem a vše přiznala. S přiznáním ji také štábní stráţmistr Hřebejk přivezl do Písku, kde na ni byla uvalena soudní vazba. Ne však pro zločin vraţdy, ale pro zabití, neboť se hájila tím, ţe v rozrušení po porodu na seně ve stodole k sobě dítě tiskla tak silně, aţ ho udusila. Jakmile se vrátil štábní stráţmistr Hřebejk od Krajskýho soudu, hned si ho zavolal šéf pátračky. „Hřebejk, tuhle verzi, kdyţ na ní bude ta ţenská trvat, jí nikdo, ale opravdu nikdo u soudu nerozbije.“

„Otázkou je, šéfe, jestli by se to vŧbec mělo udělat. Kdyţ si pomyslím, v čem by to dítě se svobodnou matkou na vsi vyrŧstalo! Vţdyť ona ani neví, s kým to děcko vŧbec má. A nebo to ví aţ moc dobře, ale je jí to stejně houby platný. Proč by v tom maléru měla lítat jen ona sama?“ „Hřebejk, mordyje jste četník, nebo její advokát? Tohle přenechte advokátu Bělskýmu. Třeba ji z toho pan doktor ex offo vyseká. Nebojte se, ţe toho taťku mirovický četníci nenajdou. Na takový vsi se ví nejen to, co mají lidi k obědu, ale i to, kdo s kým jde do postele. Nebo na seno.“ „Tak na to si fakt počkám. Po vsi se prej o ní říkalo, ţe ji má rozjívenou. Řekněte mi ale, šéfe, co ty děvečky, kromě tý dřiny u sedlákŧ a trochy toho pomuchlování na seně, vlastně mají?“ „Hřebejk, neříkám, ţe nemáte pravdu, ale my jsme přece četníci a musíme ctít zákon. Muchlování na seně taky není trestný. Ale máte pravdu, ţe vţdycky jsou u toho dva. Teda většinou,“ zvedl šéf pátračky oči v sloup a udělal svŧj známý obličej. Hřebejk by řekl ― zaksichtil se. „Já vám, Hřebejk, poradím. Ta děvečka určitě chodila do kostela. A určitě byla i u zpovědi. Zkuste faráře, ten ví leccos. Vám kolikrát stačí naznačit a jste v obraze. Nakonec to, co ona provedla, to je přece smrtelnej hřích. Já o něčem takovým vědět, tak mám hergot špatný spaní!“ „To jste vy, šéfe. Já bych z toho taky nespal. Vědět o tom, ţe někde u zdi je zakopaný mrtvý dítě, a pak tu dotyčnou třeba potkávat v kostele na mši. Jenţe je tu zpovědní tajemství. Panečku, to je zaklínadlo. Takovej farář se ve zpovědnici pokřiţuje a dá hříšníkovi rozhřešení. To obyčejně spraví pár zdrávasŧ a on je z obliga a spí si jako dudek. I kdyţ moţná taky ne. Moţná, ţe jim křivdím. Není farář jako farář,“ vzal štábní stráţmistr Hřebejk nakonec faráře na milost a šel do své kanceláře. Ani ne měsíc po této události se objevil na písecký četnický pátračce vrchní stráţmistr Koukol z četnický stanice z Mirovic. Jen co se za ním zavřely dveře kanceláře šéfa pátračky, ozval se u štábního stráţmistra Hřebejka na stole telefon.

„Hřebejk, byl bych rád, kdybyste si něco vyslech kolem toho případu v Horosedlích, aby to nemusel vrchní stráţmistr Koukol dvakrát opakovat. Takţe sundejte si ty nohy ze stolu a přijďte ke mně. Ale fofrem. A nezkoušejte se mě zeptat, jaká ţe to je jednotka rychlosti,“ poloţil šéf pátračky telefon a za chvíli uţ seděl štábní stráţmistr Hřebejk v jeho kanceláři. „Tak, Koukol, spusťte, jsme jedno ucho. Co se povídá o tom mordu kolem Horosedel? Uţ se ví, s kým to dítě měla mít?“ „Je toho dost, pane štábní kapitáne, ale většinou jsou to takový neověřený hospodský tlachy. Vás ale bude asi zajímat ten její šamstr? Co se povídá mezi lidma, tak by to měl bejt snad nějakej Olda Zvánovec. Ale mluví se i o Frantovi Pňovskejch. Zvánovec je z Březnice a Pňovskej je z Čimelic. Oba jí svatosvatě slibovali, ţe si ji vezmou, ale nakonec to neudělal ani jeden. Hlavně ţe si s ní uţili.“ „No, tak tohle se, Koukol, svobodnejm holkám stává i v Písku. Všechny se chtějí co nejdřív vdávat.“ „Ale to není všechno, pane štábní, protoţe se tam kolem ní objevoval ještě jeden maník, ale toho nikdo v Mirovicích nezná. Přitom ten obšourník tam v okolí dostal do jinýho stavu uţ tři děvěčky. Pokaţdý se ale představil jinak. Jedný se představil jako Josef, další jako Adam a ta třetí mi řekla, ţe chtěl, aby mu říkala Dane. Coţ o to nejde, ale on je všechny taky zároveň okrad, protoţe mu ty káči pitomý daly všechny svý úspory.“ „A hergot, ta z těch Horosedel taky?“ „Kde ta by vzala úspory, co vydělala, to musela odevzdat. Její táta jich nadělal jak do fotbalový jedenáctky. Ona je nejstarší.“ „A proboha, tak to se ten její tatík činil. Jedenáct dětí,“ otřel si šéf pátračky orosený čelo při představě, ţe by tolik dětí musel ţivit. „Ale to není, pane štábní, ten dŧvod, pro kterej jsem se tady zastavil. Já si myslím, ţe by to moh bejt nějakej cesťák. Včera večer jsem zaslech v rádiu, ţe se hledá člověk, kterej na chlup odpovídá našemu popisu,“ začal se vrchní stráţmistr Koukol šacovat a po chvilce vyndal z náprsní kapsy sloţenej papír.

„Tady to mám. Je hledanej pro krádeţe a podvody. Sto osmdesát výška, štíhlá postava. Nápadně, ale jen lehce napadá na levou nohu a má skleněný pravý oko. Vypsal jsem si i četnický stanice, který ho hledají. Přitom jsem ale hned ráno hledal v posledním pátracím věstníku a tam ten dotyčnej vŧbec není uvedenej,“ podal šéfovi pátračky vrchní stráţmistr kus papíru a šéf pátračky sešpulil pusu do své oblíbené grimasy. „A vy myslíte, Koukol, ţe tenhle člověk, jak vy říkáte, cesťák, ţe by pasoval i na ty naše případy? To by byl ale sakra erfolk! No to my se k tomu pátrání připojíme taky. A rádi. Tady koukám, ţe jsou to vlastně samý četnický stanice na plzeňský trati. V tom by nám hodně mohli píchnou nejen „osoţáci“, ale i ajznboni. Ti přece mají na ksichty pamatováka,“ zavolal si šéf pátračky do kanceláře svýho zástupce, štábního stráţmistra Kubíka, a ukázal mu popsaný papír. „Kubík, všeho nechte, zavoláte na všechny tyhle četnický stanice, ţe my se k jejich pátrání po tom člověku z rádia připojujem taky. Hlavně jim řekněte, ţe nás ten pán, co nám tady obšťastňuje ty děvečky a připravuje je na mlíko, moc zajímá. A nebojte se to trochu přifouknout. Řekněte jim o tom mordu v Horosedlích,“ podíval se šéf pátračky na hodinky. „A protoţe je přesně dvanáct hodin, tak já, pánové, odcházím k Huse na oběd. Dneska tam mají výborný pličky na smetaně a to je jídlo, který mi moje paní odmítá doma vařit. Připadá jí sprosté. Přitom vŧbec neví, co je dobrýho,“ zvedl se šéf pátračky rázně od stolu a ukázal na mirovickýho vrchního stráţmistra. „Koukol, neuraţte se, ale jak na vás koukám, tak vy zřejmě taky rád omáčku a knedlíky z hlubokýho talíře. Nemám pravdu?“ „Proč bych se uráţel, pane vrchní. Já omáčku miluju a knedle taky. Mně kdyţ ţena dělá pličky, tak se knedlíky musí v omáčce topit. Pajšl, ten já mŧţu třeba kaţdej den. Po tom se mŧţu utlouct.“ „Koukol, vy jste mŧj člověk, máte ho mít. Za ten krásnej erfolk, co jste přines dneska na pátračku, vás zvu. Máte to i s pivem. A vy nejdete, pánové?“

podíval se šéf pátračky na Hřebejka a Kubíka, kteří se netvářili na pličky nijak nadšeně. „Jinak ― vás ani jednoho nezvu. Vy si to kaţdej platíte, pánové, sólo. Víte proč, Hřebejk?“ „Nevím, šéfe, ale tuším. Kdysi, kdyţ se vybíralo na padlý dívky z bordelu na Vinici, tak jste odmít dát bordelmamá pět korun, ţe nejste Charita. Rozbrečel jste ji,“ neodpustil si drze, ale pravdivě poznamenat štábní stráţmistr Hřebejk a šéf pátračky na to jen mávl ve dveřích rukou. „Hřebejk, vy nikdy nebudete mým zástupcem. I kdyţ připouštím, ţe máte dobrou paměť,“ vyrazil šéf pátračky s vrchním stráţmistrem Koukolem na oběd k Huse, kde ten den byla na jídelníčku překvapivá změna. Místo pliček měli zadělávané dršťky, které štábní kapitán Votruba k smrti nerad. Hned po obědě, který se štábnímu kapitánovi Votrubovi pěkně prodraţil, protoţe si nakonec vybral z jídelníčku kachnu se zelím a bramborovým knedlíkem, kterou objednal i pro mirovickýho kolegu, se objevila na četnický pátračce Karla Mašková. V elegantním šedivém kostýmu a v klobouku vypadala jak z módního ţurnálu. Šlo o dámskou krejčovou, takţe nebylo nic divnýho, ţe právě jí se tady na pátračce ujal štábní stráţmistr Hřebejk, kterej měl pro takový dámy slabost. Slečna Mašková, jakmile usedla na ţidli, vyndala z kabelky stříbrný cigaretový pouzdro, zapalovač a teprve pak sáhla do kabelky pro několik sloţených papírŧ. Zpŧsobně a elegantně si přehodila nohu přes nohu, a aţ kdyţ si zapálila, spustila. „Pane štábní stráţmistře, tohle jsou moje objednávky na tři šicí stroje značky Singer, na který jsem dala zálohu tisíc korun. Šest set je na stroje, čtyry sta bylo na látku na šaty, kterou jsem si objednala. Pro vás to zřejmě nebudou aţ tak velký peníze, ale já ţivím těmahle rukama ještě nemocnou matku a jejího otce. Zrovna teď, kdyţ jsem chtěla do firmy přijmout další tři švadleny, tak jsem utrpěla ztrátu,“ podala Mašková přes stŧl štábnímu stráţmistru Hřebejkovi podepsané objednávky se zálohou a odklepla si popel z cigarety do popelníku. „A to není, pane štábní stráţmistře, všechno. Kdyţ tenhle pán, kterýmu jsem dala tu zálohu, odešel, tak jsem zjistila, ţe se mi ze šuplíčku ve stroji ztratilo

dalších tisíc korun a zlatý náramek. Zřejmě to musel sebrat on, kdyţ jsem tý jeho společnici brala za paravánem míry na dvoje šaty. Takţe konejte svoji povinnost a ty dva zločince stíhejte. Mají moje peníze a zlatej šperk po babičce,“ přehodila Mašková nohu na druhou stranu a zřejmě neúmyslně odhalila Hřebejkovi to, co mu mělo být utajeno. „Jinak tu dámu ten její společník představil jako svoji snoubenku a učitelku klavíru. Asi i byla, protoţe byla docela šik oblečená. Taky jsem si všimla, ţe měla na ruce dost drahej prsten. Přišlo mi to divný, ţe takovej briliantovej prstýnek nosí jen tak ve všední den,“ zopakovala Karla Mašková manévr s nohou zase zpátky, ale tentokrát to bylo tak rychlý, ţe to štábní stráţmistr Hřebejk ani nepostřehl. A ţe si dával pozor! „Pokud jde o něj, tak mi připadalo, ţe aţ nápadně kulhá, ale jinak to byl fešák. Jo a ještě něco. Chvilkama jsem měla dojem, ţe snad má asi něco s okem. Teď ale nevím, jestli to bylo pravý, nebo levý. Připadalo mi takový zakalený.“ „Skleněný,“ nevydrţel to štábní stráţmistr Hřebejk, ale Mašková ho zklamala. „Skleněný? To nevím. Skleněný jsem nikdy neviděla. Ale je pravdou, ţe se na mě dívalo dost divně. Jinak na tý objednávce je sice podepsanej jako Alois Kloboučník, ale takovýho člověka vŧbec nehledejte. V Přerově prostě takový člověk neexistuje. Nikdo ho tam nezná a tu firmu, kterou zastupuje, tak tu uţ vŧbec ne. Naletěla jsem podvodníkovi.“ „A zlodějovi,“ neodpustil si štábní stráţmistr a Mašková jen rezignovaně přikývla. „No, to taky. Myslíte si, ţe byste nenaletěl? Dostali by vás taky. Byla to sehraná dvojka. Chtěla ušít do tejdne dvoje šaty a vypadalo to, ţe si u mě objedná na léto i kostýmek. Vyloţeně slušnej kšeft.“ „A proč jste proboha ty singrovky nekoupila tady doma v Písku, u Krásy na Praţský?“ „Protoţe jsem, pane štábní stráţmistr, husa pitomá. Chtěla jsem ušetřit blbý tři stovky. Byly se slevou a s dovozem aţ domŧ. Ke kaţdý dával krabici nití

a balíček jehel. Kdo by po tom nešáh?“ přiznala bez obalu dámská krejčová a nevědomky dala štábnímu stráţmistru v neklidném posedu na ţidli opět šanci… „Promiňte, ale jsem z toho všeho dost nervózní. Víte, co se musím napíchat, neţ vydělám stovku? A coţ potom tisíc korun?“ vytáhla Karla Mašková další cigaretu, ale tu uţ si nechala od štábního stráţmistra Hřebejka připálit, protoţe se jí opravdu třásly ruce. „Ţe to vŧbec ještě běhá po světě, taková zlodějská sebranka! Myslíte, ţe je chytíte, pane štábní?“ udělala Mašková na Hřebejka prosebný obličej a štábní stráţmistr uţil šéfovo oblíbené: „Slečno, víme uţ, o koho jde, a tomu zloduchovi uţ delší dobu dejcháme na záda. Je to jen otázka času a bude sedět tady u nás v separaci.“ Zřejmě si to ale špatně vypočítal, protoţe právě v tu chvíli se otevřely dveře kanceláře a v nich se objevil šéf pátračky, štábní kapitán Votruba, kterej se právě vrátil z oběda. „Slyším aţ na chodbu, ţe se tu někomu dejchá na záda, tak by mě docela zajímalo komu?“ podíval se na Karlu Maškovou, která mu okamţitě padla do oka, stejně jako štábnímu stráţmistru Hřebejkovi. „Šéfe, máme novej zajímavej případ a já bych si ho klidně vzal. Ten chlap z rádia, jak tady o něm před obědem mluvil Koukol, tak uţ se zapsal i v Písku. Tady slečnu Karličku Maškovou taky…“ „Ne? Vy jste, slečno, taky těhotná, nebo vás ten pacholek jen okrad?“ upřímně se vyděsil štábní kapitán Votruba a sedl si za stŧl. „Těhotná? Pf, něco horšího. Jsem ošklivě podvedená a okradená. Přišla jsem o tisíc korun a zlatej náramek po babičce,“ ujelo zřejmě nechtěně Maškový, ale uţ bylo pozdě. „On fakt i znásilňuje? Tak to jsem měla asi kliku. Nebo smŧlu? Mě jen okrad,“ hrála to Karla Mašková dost nešťastně do autu, ale štábní stráţmistr Hřebejk stěţí zatajoval smích. „Moment, pánové, vy mu, pane veliteli, uţ opravdu dejcháte na záda? Takţe víte, kdo to je, a to bych ty svoje peníze…“

„Obávám se, slečno Mašková, ţe ty vaše peníze uţ nikdy neuvidíte. Tiše si poplačte, ale jestli se pořád mluví o jednom a tom samým člověku, tak ten těch dluhŧ a podvodŧ bude mít po republice určitě poţehnaně. To uţ nemluvím o tom, ţe ho čekají, alespoň co my víme, nejméně troje alimenty,“ skočil Maškový do řeči šéf pátračky a ta měla blízko k mdlobám. „A ona? Ona v tom přece jede s ním, klavíristka. Ta ţenská by měla platit. Má z čeho. Kdyţ má na briliantovej prsten, tak…“ „Klavíristka? Slyším dobře? O tý nic nevím. Vy jste, Hřebejk, v obraze? Snad ne ta, co…“ vybavil si šéf pátračky okamţitě učitelku hudební výchovy a hry na klavír z Netolic, která uţ je napŧl přistěhovaná v Písku, a Hřebejk alibisticky krčil rameny, ţe on nic neví. Naštěstí učitelka hudební výchovy a hry na klavír z Netolic Ţofie Lubinová nebyla totoţná s tou, o který hovořila švadlenka Karla Mašková, i kdyţ briliantovej prsten na ruce společnice hledanýho podvodníka tu byl určitým vodítkem. To, ţe šéf pátračky protentokrát přimhouřil obě oči a poslal štábního stráţmistra Hřebejka do Netolic samotnýho, bylo od něho velmi prozíravý. „Hřebejk, něco mi pořád říká, ţe tyhle dva případy budou mít něco společnýho. Nevím sice co, ale třeba na to v těch Netolicích přijdete sám. Koukejte se tam na tu učitelku nejdřív pořádně přeptat a pak se holt uvidí. Hřebejk, málem bych zapomněl. Jinak s tou Lubinovou ţádný dŧvěrnosti! Vy to třeba nevíte, ale já jsem se dozvěděl, ţe je to dost blízká přízeň tajnýho rady, doktora Havlíčka z Brna. A jak jsem tady na ni kouk, tak tý ţenský se nebezpečně zapalujou lejtka.“ „No ale ty se, šéfe, přece nejlíp hasí pod peřinou. To jsou vaše svatý slova. Já bych na takový moudro ve svým věku vŧbec nepřišel.“ „Hřebejk! Ţe tam pošlu svýho zástupce a vy zŧstanete doma? A víte co, Hřebejk? Vemte si s sebou pro jistotu ještě vrchního stráţmistra Ţiţku. Ten vás ohlídá. Teď jste spokojenej?“

„Jsem, šéfe. Protoţe jet do Netolic za Ţofií Lubinovou, za tou nohatou, blonďatou fešandou od klavíru, to byl vţdycky mŧj sen. I kdyţ si nejsem jistej, jestli to je i sen kolegy Ţiţky. Víte moc dobře, ţe on je spíš na dobrou vepřovou a na pivo neţ na zapálený holčičí lejtka. Ale v Besedě, v hotelu přímo na náměstí, tam mají výbornou kuchyni. Tam on se chytí.“ „Ale je na něho spolehnutí, Hřebejk! O tom totiţ vím jistě, ţe ten se mi do ţádný cizí loţnice, nechci teď to slovo vŧbec ani vyslovit, do man-ţel-ský pos-tele, Hře-bejk,“ s chutí si ta slova šéf pátračky vyslabikoval, „jen tak nezatoulá. Na rozdíl od vás!“ vyhnal šéf četnický pátračky štábního stráţmistra z kanceláře a udělal rukou naučený pohyb pod stŧl… Ţe jel štábní stráţmistr Hřebejk s kolegou Ţiţkou do Netolic zbytečně, to zjistil šéf pátračky, štábní kapitán Votruba, ani ne za pŧl hodiny po jejich odjezdu. Právě za pŧl hodiny se totiţ na četnický pátračce z ničeho nic objevila Ţofie Lubinová, která přišla překvapivě doplnit svoji pŧvodní výpověď. Ujal se jí štábní stráţmistr Kubík a všichni mu záviděli. A aby si její společnosti neuţíval sám, přišel ho podpořit sám šéf četnický pátračky, kterej začal výslech víc neţ nezvykle. „Váţená slečno Lubinová, co byste řekla tomu, ţe jsme na stopě toho vašeho prstýnku? Alespoň to tak zatím vypadá. Ale pořád si lámeme hlavu s tím, jak se ten dotyčnej nebo dotyčná k němu mohla vŧbec dostat. Zatím je to stále záhada.“ „Právě kvŧli té záhadě jsem tady. Vypadá to, ţe vŧbec nic není záhadného. Všechno mi to došlo včera večer. Poslouchala jsem rádio a uslyšela jsem tam…“ „O chlapovi se skleněným okem, kterej napadá na levou nohu. Ţe ho hledají četníci.“ „Coţpak o tom tam mluvili také, ale mě nejvíc zaujala ta slečna, která s ním chodí. Ta totiţ u mě dva dny předtím, neţ jsem na tu krádeţ přišla, byla. A tu já znám. Je to moje známá, kolegyně. Učí taky klavír. Jmenuje se Magda Krytinářová. A je z Prahy. Přišla si ke mně vypŧjčit dvě stovky, ale tu jsem okamţitě z té krádeţe vyloučila, proto jsem o ní při prvním výslechu vŧbec

nemluvila. Ale ten člověk, který se hledá, tak ten s ní podle toho popisu z rádia byl. Ten právě zŧstal v kuchyni sám. Připadalo mi, ţe Magda nechce, aby o té pŧjčce věděl, proto jsme šly spolu do pokoje. Ale teď, co jsem o těch dvou v rádiu slyšela, vidím, ţe to tak asi nebylo.“ „Chtěla vás dostat do druhý místnosti a on prostě hledal a ...“ „Našel. Přitom si ten prsten, pane štábní, dávám úplně jinam, ale tenkrát jsem si ho sundala v kuchyni a pak jsem na něj zapomněla. Jinak chci doplnit to, co neříkali v tom rádiu. Tam sice říkali jeho několik křestních jmen, ale Magda mu určitě říkala Lojzíku. To vím určitě, protoţe to tam padlo několikrát. On se mi snad dokonce i představil, ale já jsem to jméno v okamţiku zapomněla. Ale vím, ţe to byl nějaký pták, podívala se Ţofie Lubinová z okna na zahradu a najednou jí to naskočilo. „Křepelka to byl! Určitě mi řekl Křepelka. Proto jsem to taky hned zapomněla. Nejdřív se mě vlastně ptal, jestli znám to volání ― pět peněz, pět peněz. Určitě říkal Křepelka.“ trvala na svém uţ přesvědčivě Lubinová a štábní kapitán Votruba byl viditelně spokojený. „Jinak ty dvě stovky, ty Magda nutně potřebovala údajně na cestu do nějakých Mirovic. Ale to opravdu nevím, kde to je. Nikdy jsem o nich neslyšela. A máte pravdu, pane kapitáne, ţe na tu jednu nohu lehce napadal, a kdyţ jste se zmínil o tom skleněném oku, jo, mohlo být skleněné. Toho jsem si všimla,“ vyndala si Ţofie Lubinová z kabelky pudřenku a lehce si přepudrovala nos a tváře. „Teď jsem si vzpomněla, ţe Magda má tady někde poblíţ Písku svoji tetu. Tuším, ţe říkala snad v Drhovli, nebo Drnhovli? Řekla bych spíš to první. Jmenuje se Mŧrková Aneţka. Vím, ţe k ní jezdila v létě na prázdniny. Víc uţ ale opravdu nevím,“ schovala pudřenku opět do kabelky a zvedla se k odchodu. „Jinak uţ jsem, pane kapitáne, dva dny přestěhovaná v Písku. Mám krásný byt na Převorce, a kdybyste měl dceru nebo syna, který by chtěl hrát na piáno, má u mě dveře otevřené. Samozřejmě i u mě se, pánové, začíná Bajerem,“ rozloučila se Ţofie Lubinová s četníky, a kdyţ odešla, zašel štábní stráţmistr Kubík za šéfem pátračky do kanceláře.