AŽ.. JOSEF BERAN FOTO ALEŠ NOVÁK
Ty kdo máš zájem o čtení mého třetího amatérského vydání básní slyš: Komu věnuji toto vydání? Třem ţenám – mé druhé mámě - Lýdii mé drahé milované manţelce - Světlance mé drahé mámě mé Světlanky - Julii Proč? Protoţe nastartovali proces mého uzdravování a nesou mě, jak jen mohou. Proč název AŽ? Protoţe tak to pojmenoval můj kamarád Aleš, jemuţ vděčím za fotky a celkovou úpravu a moc mu za to děkuji! Proč se AŢ ve sbírce objevuje dvakrát? Nevím, ale kaţdá je určena pro svůj samostatný časový úsek. Kterou báseň vyzdvihuji? POD USCHLOU MORUŠÍ Proč? Protoţe tak moje duše vypadala. Ale díky Bohu uţ tomu tak není! Dnes vím, ţe jsem jinde a dál……halelujah
Poslední dík patří mému pastorovi pastýři v Kolíně Michalovi a celému sborečku, který mě vzal pod křídla a přikryl mě, kdyţ jsem to potřeboval a setřel moje slzy, protoţe moje slzy se staly i jeho slzami. Děkuji, Boţe Otče Stvořiteli, Spasiteli, Duchu za toto vydání Haleluja
AŽ JEDNOU …. Aţ jednou před tebou budu stát, patrně uhnu pohledem a moţná taky, nevím, snad, dialog spolu povedem Aţ jednou vyřkneš ortel svůj já budu vědět, ţe v něm skrývalo se tisíckrát vyřčené: „Stůj!“ Aţ jednou oheň všechno spálí na popel půjdou tví věrní na povel hlasů všech andělů do nebes bran
Aţ jednou před tebou budu stát a nebude uţ moţnost o ţivot hrát já chtěl bych Pane u tvých bran rozdělat svůj stan Aţ jednou náš dialog si povedem doufám, ţe já nebudu muset uhnout pohledem
CHLÉB A VÍNO Tak tady sedím a kolem prochází chléb a víno-tvé tělo Tak tady sedím a v duchu křičím volám: „Já jsem tady, haló!“ Jenomţe přišli spravedliví a řekli: „Dost! Z Jeho těla ti nepatří ani kost“ Tak tady sedím a všichni se radují a já? Já v duchu pláči a zároveň se raduji
Proč, ptáš se? Protoţe oba dobře víme, ţe tvoje tělo je spravedlivé Tu jistotu mi nikdo nevyrve ţádné lidské rozhodnutí ať spravedlivé či ne Tak tady sedím a kolem prochází tvé tělo a já uţ nemusím křičet „Haló!“ protoţe - TY sám ve mně koluješ Moc díky neb ve mně jak věřím můj Boţe - se raduješ.
KDYBY Kdyby tak zemí pohnout se dalo lehčí však je hodit kamenem poručit slunci kdyby se dalo ono však hoří volností plamenem
Marnost je zemí hýbat kdyţ snadnější je v hloubce tvé duše se utopit
Hory blíţ k nebi jsou slunce dotknout se chtějí a sami dobře ví ţe nedá pohnout se zemí
A proto zůstaň mým sluncem, horou, kamenem, ohněm, vodou, plamenem ať spolu můţem pohnout zemí
Jo kdyby tak zemí pohnout se dalo lehčí však je oheň rozdělat pak stačí hrstka vody a z ohně kouř dýmu udělat Jo kdyby tak zemí pohnout se dalo? Uměl bych tě snad lépe pochopit?
KLEKÁM NA KOLENA Klekám na kolena před Otcem od něhoţ všechno pochází Klekám na kolena před Otcem neb věřím, ţe provede mne nesnází
Aţ kolena opustí zem hrdě napřímím se neboť vím, ţe v Jeho kříţi jsem vítězem
Klekám na kolena před Otcem v Něm je moje rodina Klekám na kolena před Otcem Jemu patří kaţdá moje vteřina
A pro to svědectví kaţdým dnem má kolena pociťují zem bych v pokoře klekl před Otcem
Klekám na kolena před Otcem pro bohatství Jeho slávy Klekám na kolena před Otcem dědicem jsem Jeho dobré zprávy Klekám na kolena před Otcem nechť mé srdce opanuje Klekám na kolena před Otcem prosím duchem svým, ať mě obejme
NAHÉ ŠTĚSTÍ Nosit si štěstí po kapsách trošku ho rozdat tu sem tu tam, ale nejvíc nechat sobě vţdyť v nejisté ţijem době a štěstí to se vţdycky hodí Hlavně dobře zašít kapsu aby se neprotrhla a nedošlo ke kolapsu Druhá stránka věci čelo rosí bez štěstí chodit rovná se – nahotě a nohy bosí Lakomý však nechci být tu sem tu tam po troškách rozdělit?
Hm, raději obléknu si kalhoty bez kapes sepnu ruce spolehnu na Boţí notes v něm je moje jméno napsané Se štěstím či bez něj nosím si štěstí z nebes poţehnané Vţdyť ţiji v nejisté době k čemu by mi bylo štěstí v hrobě?
NIKDO NIC Běţím doslova pádím jak jen můţu, jenomţe co já člověk malý co já zmůţu? Volám z plných plic ale nikdo neslyší, nikdo nic A tak běţím, doslova pádím jak jen můţu jenomţe co já člověk malý co já zmůţu? Telefon všude vyzvání přátele tóny nahání chce se mi volat z plných plic ale nikdo neslyší nikdo nic. Konečně konečně mám to lék co všechny hrůzy vyléčí mé i tvé srdce obměkčí a tak volám z plných plic na ulici plné lidí ale nikdo jako by neslyšel Do smutku sama sebe zabořených rakovinou doby napadených uţ celá léta volá Bůh
A lidé? Lidé neslyší Nikdo nic A Bůh? Zase pádí běţí jak jen můţe jen ON sám dobře ví, ţe jediný ze všech nám lidem pomoci můţe A člověk? Člověk zas neslyší nikdo nic A tak dejme si pozor neţ Bůh z plných plic naposled zatroubí do polnic, ţe Jeţíš uţ dávno za lid mřel jenomţe lid? Lid to neslyšel A pak naposled přijde Bůh A pak? Pak uţ bude jenom nebe a pro ty co neslyšeli ač Hospodin volal z plných plic nebude nebe, ale nikdo nic
O ŽIVOTĚ Přátelství je někdy víc neţ láska růţe naději se podobá avšak píchneš-li se o trn bolest projede ti srdcem taková je někdy zrady podoba V pravdě milovat se máme a láska je přece lepší neţli smrt a tak v radosti ţijme ať člověka ţití vonné básni kaţdým dnem se podobá
MODLITBA K BOHU ZÁZRAKŮ Pane všeho stvoření Stvořiteli vody, země a světla Nebesa jsou Tvým svatostánkem a já ve dne v noci budu volat Tvé jméno Boţe zázraků přesahující naší galaxii Ty jsi svatý, svatý, svatý Vesmír prohlašuje Tvůj majestát Ty jsi svatý, svatý, svatý
Pane nebe a země Pane nebe a země Časně zrána budu slavit světlo kdykoliv klopýtnu v temnotách budu volat po Tvém jménu Jsi moje denní Menu Amen
SATANOVA LEŽ Proč se tak málo na tebe ptám? Proč svůj nový šat za starý pokládám? Proč kolem mne proudí tvá moc? Proč ne skrze mě? Ač tak rád bych běţel na pomoc? Toť satanova leţ: ˝Běţ rovně a nezemřeš! ˝ Proto, ač málo na tebe se ptám svůj nový šat za nový převlékám Proto skrze mě můţe proudit Tvá moc, abych i já běţel na pomoc Proto měním satanovu leţ na cestu v Kristu Protoţe, neznám jinou lepší cestu…
SLOVO Na počátku bylo slovo to slovo bylo u Boha to slovo byl Bůh no a pak…… pak jsme byli my Pak jsme byli my dost dobrý prototyp ten úsměv, šarm a vtip Ne nejsme hříčkou přírody ani dílem náhody jsme to prostě my no ano – Boţí stvoření to Bůh přidal správné koření I kdyţ se protloukáme ţivotem a číháme někde za rohem copak z nás asi jednou bude? Radu dobrou dám NEBOJME SE!
Tvůj Bůh byl, je a bude s tebou a všude Kdyţ přijdou zklamání či různá trápení zvedni svou hůl a udeř do skály z ní čistý pramen vody ven se vyvalí V té vodě najdeš víru, lásku, naději ty však dříve nebo později v tom prameni se vykoupej neváhej a na mou radu dej poznáš sám opustí tě beznaděj Na počátku bylo slovo to slovo bylo u Boha to slovo byl Bůh no a pak ……
SLŮVKA Moţná to bude divně znít ta slůvka byla uţ před věky vyřčená Však jen někdo radost z nich můţe mít do vlastní kůţe nechat si je vrýt Snad ptáš se: „Jak jen zní?“ „Jaký je jejich význam kdyţ se rozezní?“ Ta slůvka jenom prostě zní však sílu mají ohromnou vţdyť dovedla protrhnout oponou
Ta slůvka na kříţi byla vyřčená bolest tělem prolétla největší milost světu dosáhla „ODPUSŤ JIM neb nevědí, co činí!“ Tak tu teď stojím a hledám ta slůvka, aby uţ jednou a pro vţdy z mých úst vylétla a v srdcích mých blízkých ba i nepřátel na věky věků vykvetla
TÁBOROVÉ DĚKUJEM Rozprostíráš nad námi svou dlaň dnem i nocí rozprostíráš nad námi svou dlaň a chráníš nás svou mocí Ve slunci záři či na obloze mrak nikdy nad námi nezavíráš zrak Nejen noční oblohou dáváš znát jak na nás myslíš jak nás máš rád Nestačí vyslovit jen dík vţdyť kaţdou vteřinou okem mţik chceme Tě chválit, křičet a zpívat: „Zůstaň tu s námi!“ a prosíme odpusť, kdyţ přetrhneme nit
Tak opět děkujem někdo víc někdo míň vţdyť ty jsi tak dobrotivý, ţe pro kaţdého stejně máš otevřenou nebeskou síň A tak děkujem, děkujem, děkujem……..
VÍCE NEŽ POŽEMŠŤAN Více neţ pozemšťan člověk prý cítí se, kdyţ jeho noha dotkne se měsíce.
Na Marsu ţivot prý můţe být objeven bez Boha vedení navţdy je zatracen
Ztracený v prostoru mnohdy však ztrácí se bez podpory motorů sám v sobě hledá se
Více neţ pozemšťan ty můţeš cítit se aniţ bys´ nohou svou dotknul se měsíce
Řídícího centra však vůbec neptá se bloudí si vesmírem kde nejsou hranice
Pokud je ţivot tvůj na Boha upírán uţ nejsi kosmonaut jsi víc neţ pozemšťan
TOTIŽ Ó Pane volám: „Zachraň mi ţivot!“ Totiţ ty jediný to dokáţeš Vyznávám, ţe podobám se lstivé zmiji a to uţ po x-té jako had o zem bradou ryji Vţdyť toho tolik neţádám ni o ţivot ukládám nechci stát se Mohamedem chci totiţ zůstat člověkem A proto volám: „Zachraň mi ţivot! Dokud je ještě čas!“ Vţdyť ani nejsem výjimečný z mnohé řady ras
Mám totiţ zájem věčný ţivot ţít a nechci natrvalo o zem bradou rýt
VZPOMÍNKA Jako zem po bouři jak vlna na moři jsem tebou nasycen, proto chci jen kousek tebe mít Jak plamínek na svíci jak úsměv na líci obojí zahřát umí, proto chci jen kousek tebe mít Tak jako na poušť nepadá sníh tak jako nikdy neţení se mnich nemohu ani já kousek tebe mít Stejný sen po noci nikdy víc nezdá se a není v naší moci v čase zpět vrátit se proto chci jen kousek tebe mít
S nadějí ţivotem člověk si zápasí stejně tak i mě blýská se na časy bych jen kousek tebe mohl mít Jako zem po bouři jak vlna na moři přichází vzpomínka do srdce proniká a proto vím, ţe ten kousek tebe mohu mít Vţdyť kdykoli mohu si budu-li chtít vzpomínku na tebe jakkoli probudit A tak si vzpomínám a jsem rád, ţe ten kousek tebe mám
ZAČNI Odplatou za hřích je smrt! A ty to nevidíš Odplatou za hřích je smrt! Copak to nevíš?
Vţdyť darem Boţí milosti je ţivot věčný! A tak klekám a volám: „Pane, začni!“
Copak nevidíš spustošelost duše? Jak chováme se k hříchu suše? Jak smrt nás obchází?
Proměň mou rozkoš ţivota ať objeví se nahota mých hříchů
Jako bohové plujem si rozkoší ţivota a raději ani nechcem slyšet, ţe odplatou za hřích je smrt!
Ať odplatou uţ není smrt, ale ţivot věčný
Smrt tě jednou pohltí a tvá spustošelost duše uţ nebude chovat se suše, protoţe odplatou za hřích je smrt! Anebo je to jinak?
Tady jsem, Pane, klečím a volám: „Začni!“
ŽÁDNÝ USCHLÝ FÍK Mé srdce zpívá vděčností neb sklízím plody radosti v ţeně kterou si mi Pane dal Mé srdce zpívá radostí neb sklízím plody vděčnosti, ţe právě já se jejím muţem stal Kdyţ vděk snoubí se s radostí kalich ţivota plní se hojností Jen tobě Pane dík za hojnost kterou jsi nám dal Uţ nejsem uschlý fík neb rosou lásky milosti aţ dosud jsi mne zaléval
Pachtění po životě Co má člověk z toho ţe se pachtí? Svůj ţivot v pomíjivosti tratí Nabere vodu do dlaně a ona proklouzne neb co je jelen bez laně vţdyť ani bez ní ţivot nevstane Nemusíš být zrovna mistr světa by ti neunikla věta, ţe lépe se to ve dvou táhne A člověk? Člověk přec po ţivotě prahne
Dej si jen pozor aţ budeš zase brát vodu do dlaní bys nepřeslechl Boţí volání volání po ţivotě věčném Neb bylo řečeno, ţe poslední slovo na Zemi i pro ty co jsou sami v sobě vězněni bude zvát se “Amen”
POD USCHLOU MORUŠÍ Tiše, nehlučně chci jít dál, ale zatím jako bych se bál Snad proto usedám pod uschlou moruši s prázdnou duší, náručí Vţdyť i ta moruše má svoji minulost a já? Zatím jako bych se bál vyslovit tiše nehlučně to slůvko – dost!
Zatím jen přešlapuji pod uschlou moruší jeţ nikdo a nic na nohy nepostaví z klidu nevyruší Aţ srdce zase začne řádně bít aţ nebude prázdno v duši náruči vylezu z jejího stínu ne, nebudu jí dávat vinu ba co víc…. poděkuji poděkuji za její stín jeţ mne chránil kdyţ cítil jsem se plný vin a proto drţím se v blízkosti uschlé moruši, protoţe i ona je Pane ve tvé náruči
TVOJE LÁSKA Tvoje láska k tobě Pane pospíchám dveře Satanovi zavírám
Tvoje láska hříšné srdce obrátí teplo ţivotu navrátí
Tvoje láska tebe Boţe miluji
Tvoje láska náruč Pane otvíráš moje slzy otíráš
Tvoje láska ze které se raduji Tvoje láska moje srdce ochrání můj ţivot zachrání Tvoje láska jeţ bere mne do dlaní je mé první,poslední
Tvoje láska u tvých nohou poklekám své ruce pozvedám Tvoje láska moje Pane doufání Tvoje láska nechť je moje Tvé konání
AŽ Aţ nasytíš se samotou aţ zapomeneš na – amen aţ budeš bradou o zem rýt aţ nebudeš uţ sílu mít dva, tři kroky udělat vyslovit kouzelná slůvka „Mám tě rád“ Aţ začneš v srdci pustošit aţ bude tvoje duše hnít pak…. Pak teprve přijdu natáhnu ruku úsměvem pohladím svým slovem poradím neb jsem Otcem tvým Bohem milosti všech dětí mých Bohem radosti “Amen”
