Labutí panny a stříbrný rytíř

Knihovna města Plzně, p. o. projekt Z Plzně do čtyř světových stran 2010 – Belgie

Doprovodný text k výtvarné soutěži

„POHÁDKA Z BELGIE JAKO MALOVANÁ“

„Labutí panny a stříbrný rytíř“

Pohádka „Labutí panny a stříbrný rytíř“ pochází z knížky „Belgické pohádky“, kterou v roce 1912 napsal William Elliot Griffis.

Projekt je realizován za finančního přispění Ministerstva kultury ČR a Nadačního fondu pro kulturní aktivity občanů města Plzně.

Knihovna města Plzně, p. o. – projekt Z Plzně do čtyř světových stran 2010 - Belgie

Vážení čtenáři a posluchači, účastníci soutěže „Pohádka z Belgie jako malovaná“, dříve než vstoupíte do světa princezen a víl, dovolte, abychom vám chvilku vyprávěli o Belgickém království. Je to země na břehu moře deset hodin jízdy čtyřkolým ořem z Plzně na západ. Je více než o polovinu menší než Česká republika, ale žije v ní téměř tolik lidí jako u nás. V Belgii nemají prezidenta, ale krále Alberta II. a královnu Paolu. Sídlí v hlavním městě Bruselu, ve kterém žije skoro tolik lidí jako v Praze; říká se o něm, že je hlavním městem Evropy. Název Belgie pochází od pojmenování původních keltských obyvatel, které Římané nazývali latinským slovem Belgae (Belgové). Při svých válečných taženích na ně narazil i Caesar a prohlásil Belgy za nejstatečnější bojovníky ze všech. O dva tisíce let později belgičtí vojáci z města Liége (Lutych) pomáhali americké armádě bojovat za osvobození Plzně ve druhé světové válce. V Belgii žijí dva národy, jeden na severu a druhý na jihu, jeden jsou Vlámové a druhý Valoni, jeden mluví nizozemsky a druhý mluví francouzsky, jeden říká svému státu België a druhý Belgique, jeden píše název hlavního města Brussel a druhý Bruxelles a oba mají své vlastní noviny, školy, divadla, vědecké instituce a televizní stanice. Společnou střechu nad nimi staví státní heslo, které zní „Jednota posiluje“. Co nebo koho dala či dává Belgie světu? Belgickou čokoládu, belgické pralinky, belgické vafle, belgickou kuchyni, belgické pivo, Manneken Pis (sošku čurajícího chlapečka v Bruselu), sestrojení saxofonu, bitvu u Waterloo, Šmouly, Tin Tina, Georgese Simenona, Jacquese Brella a MDT. Děkujeme za pozornost a přejeme vám příjemný pobyt ve světě kouzel.

1


LABUTÍ PANNY A STŘÍBRNÝ RYTÍŘ Princezna Elsje z Brabantska Dvě země, Geldy a Brabantsko, spolu odjakživa sousedily, ale jejich řeky odjakživa tekly daleko od sebe. Brabantskem, stejně jako jeho hlavním městem Antverpami, protéká řeka Šelda, na jejíchž březích stával před dávnými a dávnými časy zámek. Život v něm ale nebyl krásný a veselý pro každého. Vězněm za jeho zdmi byla princezna jménem Elsje. Její rodiče zemřeli, ještě když byla malé dítě. Poručníkem Elsje jmenovali chamtivého brabantského vévodu, který chtěl získat princeznin majetek i zem. Ten ji v zámku uvěznil. Pokud by nějaký muž přemohl vévodu v turnaji, Elsje by získala svobodu, ale nikdo se neodvážil bojovat s neobyčejně silným, krutým a zkušeným válečníkem. Princezna byla i přes útrapy, které musela v zajetí snášet, velmi milá a laskavá. Na svých procházkách zahradou, jež sahala až k řece, pozorovala ptáky, kteří jí připomínali svobodu. Nejvíce z nich milovala sedm labutí – ty navštěvovala každý den. Během času se labutě přestaly princezny bát, nechaly se krmit z dlaně a slyšely na jména, která jim Elsje dala – Kudrnka, Všetečka, Trumpetka, Divoška, Jiskra, Bělka a Černoočka. Byly to jediné princezniny přítelkyně, které jí nahrazovaly lidské společníky, a princeznu Elsje, aniž by tušila proč, nikdy nenapadlo považovat je za pouhá hloupá zvířata. A opravdu, na labutích byla zvířecí pouze podoba – zlá víla do nich totiž zaklela sedm krásných panen.

Temné čáry v zemi Geldy Stalo se to takto: Jednou se dobrý král země Geldy vydal s družinou do lesa na lov. Při divoké štvanici na jelena se svému doprovodu ztratil a v hlubokém lese zabloudil. Dlouho hledal cestu ven, když tu náhle spatřil chatrč a u ní stařenku. Zaradoval se a s nadějí se jí zeptal, kudy se dostane ke svému zámku. Stařenka pomoc slíbila, ale zlaťáky, které jí za to král nabízel, odmítla. Řekla: „Musíš si vzít moji dceru za ženu a udělat z ní královnu. Pokud to neuděláš, nikdy se domů nevrátíš.“

2


Král nechtěl učinit tak důležité rozhodnutí, dokud svoji nastávající neuvidí a více ji nepozná. Měl také starost, jak se bude chovat k jeho sedmi dcerám, které mu zanechala jeho milovaná žena. Když umírala, musel jí slíbit, že jejich děti u něho budou vždy na prvním místě. I pro dcerky by bylo lepší, kdyby svou novou matku mohly před svatbou poznat a oblíbit si ji. Ale nyní, vysílený k umdlení a padající hlady, příliš času na rozmýšlení neměl. Ke všemu na něj stařena zahartusila: „Když odmítneš, nikdy se z těchto lesů nedostaneš živý. Budeš bloudit tak dlouho, dokud nezemřeš hlady. Pojď do mé chatrče a já tě dobře pohostím.“ Vstoupil tedy dovnitř a u ohně spatřil nepopsatelně krásnou pannu. Pomyslel si, že tak nádhernou ženu ještě neviděl, ale zároveň se mu na ní něco nezdálo. Krasavice jako by už na něj čekala, vyšla mu vstříc a uvedla ho ke stolu, který přetékal hojností pokrmů a nápojů. Král se posadil a zatímco jedl, uvědomoval si, že mu ta krásná panna nahání čím dál tím větší hrůzu. Jako by byla temným stvořením v krásném lidském těle. Ať tak či onak, už bylo příliš pozdě odmítnout stařenčinu podivnou pomoc. Král jí tedy slíbil, že z její dcery učiní svou manželku. Když si dívku posadil k sobě do sedla, kůň je odvezl přímo na zámek, jako by znal cestu zpaměti. Bez dlouhého otálení se konala velkolepá svatba. Dvořané slavili královský sňatek a opěvovali krásnou nevěstu, ale králi se svíralo srdce úzkostí z obavy, že jeho nová žena je pod líbivou slupkou krutá a že bude ubližovat jeho sedmi dcerám. Aby je dostal z jejího dosahu, ukryl je všechny na svém zámečku schovaném hluboko v lesích. Cesta k němu byla složitá a dala se nalézt pouze pomocí čarovného klubíčka příze, které kdysi králi darovala jedna kouzelná babička. Když se toto klubíčko hodilo na zem, ukazovalo cestu i v těch nejneproniknutelnějších houštinách, a tak mohl král navštěvovat lesní palác každý den a hrát si v něm se svými malými dcerkami. Nové králově manželce začaly brzy jeho časté odchody vadit, spílala mu a vyčítala, že ji nemiluje. Dovtípila se, že král chodí na tajné místo za svými dcerkami, a rozhodla se, že tomu učiní přítrž. Vymyslela plán, jak se dívek zbavit. Ušila sedm malých plášťů a do každého z nich vpravila zlé kouzlo, které znala od své staré matky. Ukradla královi kouzelné klubíčko a vydala se k lesnímu zámku. Když k němu po strastiplné cestě došla a spatřila princezny, předstírala velikou radost ze setkání s nimi. Dívky byly potěšeny laskavým chováním své macechy a s nadšením přijaly pláště, které jim přinesla jako dárky na usmířenou. Oblékly si je a začaly v nich společně tančit. Příjemný pocit ze shledání ale brzy nahradilo něco jiného – úlek. 3


Tam, kde měly ruce, narostla totiž dívkám křídla, jejich krky se prodloužily, nohy se zkrátily a mezi prsty se jim vytvořily blány. Všechny se během několika tanečních kroků proměnily v labutě a vylétly z okna ven.

Labutí panny v brabantské zemi Sedm krásných mladých ptáků život ve vzduchu bavil. Brzy se připojili k velkému labutímu hejnu brabantského vévody. Toho vévody, který držel v zámku na řece Šeldě princeznu Elsje. Sedm labutích panen se brzy seznámilo se všemi členy hejna, ale od ostatních ptáků se lišily. Jednou za sedm dní totiž létaly zpět do sousední země Geldy, kde ve svém bývalém skrytém lesním království získávaly na několik minut zpět lidskou podobu. Byla to ale příliš krátká doba na to, aby stačily najít cestu z lesů ven a vyhledat ve svých lidských tělech otce. Rády se během těchto chvil vracely do svých šťastnějších časů dětských her a tance. Za otcem tedy létaly na zámek ve své labutí podobě. Jejich tatínek netušil, že ti krásní ptáci kroužící kolem jeho hlavy jsou jeho dcery; ty mu shazováním nejkrásnějších peříček vyjadřovaly svoji přízeň. Otcova nová manželka si své temné tajemství nechala pro sebe a zálibně sledovala, jak se král pro své ztracené dcery stále trápí. Aby si zajistil, že se k němu budou příjemní ptačí návštěvníci vracet, vydal v celé zemi přísný zákaz chytání a zabíjení labutí. Ve svém novém brabantském domově vyslechly sestry od ostatních labutí příběh nešťastné Elsje. Vězněná princezna si nové ptáky oblíbila, dala každé labuti jméno a často vyhledávala jejich přítomnost. Elsje si labutí panny získala svou dobrosrdečností a lítostí rozechvívala jejich srdce, když v slzách prosila o křídla, aby mohla opustit své vězení a byla volná jako ony. Ať to bylo vězení z kamene, či vězení z labutích těl, společný úděl dívky sbližoval. A princezna i labutí panny přemýšlely, jak těm druhým pomoci ke svobodě. Nejhorlivější z labutích panen byla nejstarší Kudrnka a nejmladší Černoočka. Každý den přesvědčovaly své sestry i ostatní labutě, že jednou cestu k osvobození princezny najdou. Staré labutě se nad tím nápadem ušklíbaly a opovržlivě se smíchem syčely: „Jak by lidé mohli létat? Nemají přece křídla jako my. Tak jim zkuste, vy chvastounky, dát ta svoje!“ Princezna pomoc pro labutě našla. Radu, jak zbavit sedm panen jejich labutí podoby, jí dala dobrá vodní víla z řeky Lek. Macechu labutích princezen neměla

4


v lásce, a proto poslala princezně Elsje vzkaz, připevněný na krku Kudrnky. Byl v něm recept na zlomení zlého kouzla. Podle něj měla princezna ušít sedm malých plášťů z labutího peří a nesměla přitom promluvit s živou duší po sedm dlouhých měsíců. Po uplynutí této doby pak měla dát každé ze sester plášť, který ušila, a labutě se tak měly stát opět pannami. Princezna se tedy bez váhání pustila do díla a dávala si velký pozor na to, aby s nikým nepromluvila ani slovo.

Stříbrný rytíř Labutě nakonec také mohly princezně pomoci. Toho času žil v zemi Geldy statečný mladý rytíř, který se odíval do zbroje ze stříbra a do helmice s chocholem ze sněhobílého peří. Jezdil po světě a svou lví odvahu dával do služeb chudých a bezmocných, stále se mu ale nedařilo vykonat opravdu veliký čin, který by ho proslavil. Jednoho dne se při lovu dostal do blízkosti lesního paláce labutích panen a spatřil přilétat sedm krásných ptáků. Již se na ně chystal vystřelit, když tu náhle ptáci shodili své šaty z peří a místo labutí před ním stálo sedm krásných panen. „Dobrý pane, neubližuj nám!“ volaly na něho. „Jsme zakleté královské dcery. Víme, jak můžeš prokázat svou chrabrost. Zavedeme tě k princezně, která je v zajetí krutého brabantského vévody.“ Rytíře vyhlídka na těžký úkol zaujala a jen tak tak se stačil s princeznami domluvit, jak Elsje zachránit, když tu uplynula kouzelná chvilka a ony opět nabyly labutí podoby. Dohodly se, že pět labutí odletí zpátky k brabantskému hejnu a nejsilnější Kudrnka s Černoočkou budou rytířovými průvodkyněmi na cestě do dobře střeženého zámku za vězněnou princeznou Elsje. A tak dva sněhobílí opeření průvodci ukazovali rytíři cestu lesy, houštinami a poli, až společně dorazili k řece Šeldě. Na břehu nebyl žádný člun, proud byl prudký a řeka velmi široká. Rytíř s beznadějí přehlížel řeku a rychlý proud a marně hledal na břehu nějaký člun, ve kterém by se dostal na druhou stranu. Náhle se v jeho pohledu objevil údiv – spatřil totiž, jak z říčních rostlin vystupuje neznámá bytost s hvězdnou korunou na hlavě a zlatou hůlkou v ruce. Byla to právě ta dobrá vodní víla, která nedlouho předtím zasvětila princeznu Elsje do záchrany sedmi labutích panen. A pouze s pomocí chrabrého rytíře se jí nyní mohlo podařit zlomit kouzlo zlé macechy úplně. Pravila k rytíři: „Vezmi kmen toho tlejícího stromu, který leží na zemi celý porostlý psím vínem, a spusť ho na řeku. Jako průvodce přes divoké vody ti

5


dávám tyto dvě labutě; na souši již budeš muset svoji bitvu vybojovat sám. Slib, že princeznu zachráníš.“ Rytíř přísahal na jílec svého meče a víla se zlatou hůlkou dotkla tlejícího stromu, ze kterého vyčarovala krásný člun. Labutím přikázala, aby zaujaly místa na přídi, hodila jim kolem dlouhých zahnutých krků psí víno a proměnila ho ve stříbrné postroje a uzdy. Rytíř naskočil do člunu, vzal do rukou otěže a ptáci vyrazili hbitě vpřed. Jen tak tak stačil dát víle sbohem a zamávat jí na výraz díků.

Zlomení zlého kouzla Kudrnka a Černoočka táhly tak rychle, až se vlny tříštily o jejich sněhobílé hrudi a za člunem zůstávala zpěněná brázda. Jejich práce skončila u břehu nedaleko brabantského zámku. Byl právě den turnaje a stovky pánů a dam se shromáždily, aby viděly rytíře na koních bojovat s krutým vévodou na život a na smrt o ruku a majetek princezny Elsje. Oslnivě krásná princezna s květinovou korunkou na hlavě zaujala čestné místo na tribuně a s živou duší nepromluvila ani slovo, stále si vědoma slibu, který dala vodní víle. Nastal čas, aby hlasatel rozezněl trumpetu a vyzval uchazeče o uvězněnou pannu k souboji. Na první zatroubení nikdo nevystoupil. Zazněla druhá výzva. Nikdo neodpověděl. Teprve když se krajem rozlehlo třetí zatroubení, postavil se před princeznu rytíř ve stříbrné zbroji. Dlouho na ni se zalíbením hleděl, než se jí zeptal, zda se stane jeho ženou, pokud porazí jejího věznitele. Němé princeznino radostné přikývnutí dodalo rytíři ještě větší odvahu. Jako výzvu k boji s vévodou hodil na zem svou rukavici. Soupeři usedli na koně a všichni očekávali vítězství mohutného a zkušeného vévody. Jen princezna seděla se zatajeným dechem a věřila v jeho porážku. Trumpeta zadula a sokové se s dřevci v rukou rozjeli tryskem proti sobě. Ozval se náraz a zvuk štěpícího se dřeva. Stalo se téměř nemožné – vévoda leží na zemi a vzápětí je v bezvědomí odnášen z bojiště. Stříbrný rytíř sejmul helmici a spěchal k princezně, aby se jí vyznal ze svých vroucích citů. Nečekal, že mu kráska odpoví, stačila mu řeč jejích očí a její usměvavé tváře. Přesto měl jednu podmínku, aby spolu mohli zůstat. Zeptal se princezny, zda ho přijme za muže, aniž by se ho nyní či později ptala, kdo je a odkud pochází. Elsje odpověděla kývnutím hlavy a přísahala pokornou úklonou, s jednou rukou na srdci a druhou směřující k nebi.

6


Svatba byla velkolepá, všichni hosté zářili štěstím, těšili se z osvobození krásné Elsje a přáli jí krásné manželství s mladým a udatným rytířem. Ještě mnoho týdnů po svatbě ale princezna nemohla promluvit – stále ještě šila sedm plášťů z labutího peří, aby mohla osvobodit labutí panny. Konečně nadešel den, kdy odložila jehlu. V doprovodu svého manžela sestoupila k řece Šeldě a zastihla sedm labutích sester, jak se připravují na pravidelný let do země Geldy. Ještě než vstoupily do vody, zavolala princezna každou z nich jménem a obratně přes ně přehodila pláště. Peří, křídla a zahnuté krky zmizely a před rytířem a princeznou stálo sedm krásných dívek. Všichni se radovali, že se podařilo zlomit zlé kouzlo, a protože starý geldský král již nebyl naživu, zůstaly dívky v Brabantsku, aby sloužily na princeznině dvoře.

Zvědavá princezna Princezna Elsje se těšila z toho, že může opět mluvit. Brzy si na návrat hlasu zvykla a začala myslet i na jiné věci, například na to, kdo je vlastně její manžel. Ze samé spokojenosti s tím, že splnila slib mlčení, který dala vodní víle, zapomněla na ten, jejž dala před svatbou stříbrnému rytíři. Den za dnem vzrůstala její zvědavost, hořela nedočkavostí dozvědět se o něm něco více. A jednoho dne zasypala svého muže otázkami: „Jak se jmenuješ? Kdo jsou tví rodiče? Co jsi dělal před tím, než jsi mne poznal?“ Rytíř ji zarazil a jeho tvář zahalil smutek. Připomněl jí přísahu, kterou před svatbou složila. Elsje ale stále naléhala: „Tvá láska nemůže být hluboká a skutečná, když máš přede mnou tajemství!“ Rytíř potichu odpověděl: „Nejsem to já, kdo miluje méně nebo kdo porušil slib a vzájemnou důvěru. Jsi to ty!“ Otočil se, nasedl na koně a zmizel v lesích – vracel se do země Geldy. A tak princezna, i když už nebyla vězněm, ale žila volná a v krásném zámku, zůstala zarmoucená a osamělá. Společnost jí i nadále dělalo pouze sedm labutích panen.

Překlad z angličtiny Eva Klučinová, převyprávění a úvod Kateřina Smílková, jazykové korektury Lenka Prokopcová.

7

Labutí panny a stříbrný rytíř

Recommend Documents