Milí čtenáři! Srdce ze zlata je moje druhá publikovaná kniha, a když o tom teď zpětně uvažuju, vybavuje se mi, že jsem se vědomě rozhodla „psát o tom, v čem se vyznám“. Byl to dobrý nápad. Jde o to, že psaní je jako všechny ostatní činnosti – troška talentu od Pánaboha a zájem o věc vás přinutí začít. Jenomže odtud vede sakra dlouhá cesta k tomu, abyste věděli, co děláte. Když jsem začala s tímhle rukopisem, zažila jsem profesionální redigování jen jednou a ještě pořád jsem to musela „vysedět“ (teď jsem zarputilý zastánce osnov – a mám k tomu dobré důvody!). Přirozeně jsem nevěděla kudy kam a rozhodla jsem se vytvořit si vlastní záchrannou síť podle rady, kterou jsem slýchala od mnoha lidí… psát o tom, v čem se vyznám: efektní podnikatel jako hrdina se zatvrzelým srdcem, hrdinka zamilovaná do minulosti a Adirondacké pohoří. Hrdina Nick Farrell je alfa samec se vším všudy, i když – na rozdíl od upírů z Bratrstva černé dýky – nechodí oblečený v kůži a nenosí u sebe pistole a nože. (Taky není tetovaný.) Je to typ válečníka-finančníka a věřte mi, že ti dokážou být u jednacího stolu úplně stejně brutální jako znalci smíšených bojových umění. Proužkované obleky taky bývají nesmírně sexy, když jsou v nich ta správná ramena! Při zpětném pohledu teď chápu, že Nick představuje počátek mé fixace na přehnaně dominantní chlapy. Má úplně jiný přístup k životu než bratři, ale stejně jako oni je to učiněná zásobárna energie, která se však nikdy před nikým neotevírá – dokud nenarazí na svou ideální družku. A když už jsme u toho: Carter Wessexová, hrdinkaarcheoložka, vychází přímo z Indiana Jonese, kterého v sobě nosím. Jako dítě jsem pořád dokolečka sledova-
la Dobyvatele ztracené archy a litovala, že nemůžu být někde v džungli nebo na poušti s bičem po boku a tropickou helmou na hlavě. Když se dostavila (jak to dělávají všechny moje postavy – tak nějak mi prostě vlezou do hlavy, někde se tam usadí a čekají, dokud je nenapíšu), byla jsem celá nadšená, protože mi představa, jak se vydá hledat zakopaný poklad, připadala ÚŽASNÁ! A pak jsem si začala tak trochu zjišťovat, co vlastně takový archeolog dělá. Moje zromantizovaná vidina jejich profesionální a vědecké činnosti se vůbec nezakládala na pravdě – abych se přiznala, ukázalo se, že realita je daleko metodičtější, disciplinovanější a vůbec méně dramatická, než jsem si představovala. Dobrá zpráva však byla, že archeologové opravdu hledají všechny možné poklady a odhalují jejich minulost – a ano, někdy opravdu narazí takříkajíc na zlato. Další výhoda byla, že jakmile jsem získala přesnější představu o tom, co Carter dělá, začala být mnohem méně papírová a o hodně uvěřitelnější – a lépe se hodila za Nickovu partnerku, protože oba byli na svou práci tak soustředění a vynikali v ní. Což nás přivádí k prostředí: líbezné Adirondacké pohoří na severu státu New York. Opět podle hesla „piš o tom, co znáš“, musím říct, že Adirondacké pohoří ke mně patří; je mým domovem bez ohledu na to, kde právě žiju. Jako dítě jsem tam trávila všechny letní měsíce a teď jsem tam zase začala pravidelně jezdit. V době, kdy jsem psala první verzi Srdce ze zlata, jsem však pracovala čtyřiadvacet hodin denně a nebylo možné, abych tam odjela na pořádný kus července a srpna. Řešení? Napsat o tom. V mnoha ohledech jsem si při psaní o Nickovi a Carter brala minidovolenou, obrazy a scenerie jezera a hor mě přenášely tam, kde jsem chtěla být. Také je to báječné prostředí pro letní lásku! Vím, že pro někoho je zosobněním romantické lásky sněhobílá písečná pláž, ale já dávám před palmami přednost voňavému borovému jehličí.
Pár slov o zápletce. Na počátku své kariéry jsem se ještě pořád snažila knihy „vymýšlet“. Dobře jsem se vyznala v pravidlech milostných románů a byla jsem odhodlána se jich držet – chtěla jsem napsat něco, co by se drželo předvídatelné struktury a vybarvit předkreslené obrázky, protože jsem se domnívala, že chci-li si udržet práci, je nejlepší hrát na jistotu. Tím netvrdím, že nejsem na tuhle knihu hrdá nebo že mi připadá nějak nedostatečná – miluju Carter i Nicka a s jejich příběhem jsem vrcholně spokojená. Ale byla jsem asi ve třech čtvrtinách první verze, když se mi najednou začala pod perem objevovat vedlejší zápletka Nickova synovce. Napsala jsem ohromnou scénu, jak tenhle chlapec a jedna mladá dívka utíkají lesem od svých rodičů – zvyšovalo to napětí, stupňovalo drama, opravdu to měnilo atmosféru knihy… a já to musela odstranit. V retrospektivě byla tahle odbočka mým prvním pokusem o to, co často dělám ve svých knihách o Bratrstvu a Padlých andělech. Pohled do života a prožitků jiných postav podle mého názoru příběhům značně prospívá – protože se to víc podobá realitě. Nikdo nežije ve vakuu – jsme obklopeni lidmi, kteří prožívají věci podobné našim dramatům a radostem, anebo věci právě opačné – a já jsem přesvědčena, že hodnotíme věci zčásti porovnáváním s tím, čím procházejí druzí. U knih a příběhů podle mého názoru dobře zpracovaná vedlejší zápletka představuje strukturování, díky kterému všechno působí hlouběji a realističtěji. Dlužno dodat, že nebezpečí mnohovrstevnatosti je v tom, že riskujete ztrátu či pohřbení hlavního příběhu pod takovým množstvím materiálu, až čtenář neví, na koho se má soustředit – anebo, což je stejně špatné, se vyprávění zbortí pod vlastní vahou. Chce to opravdu přesné, kritické oko, aby člověk rozeznal rozdíl mezi přísadou a překážkou (věřte mi, já to vím, protože jsem v téhle oblasti udělala pěkných pár chyb), a já tehdy opravdu neměla zdání, jak na to. Měla jsem pocit, že
ta pasáž s útěkem je ohromná scéna, ale kvůli tomu, jak plynul zbytek knihy, jsem ji nakonec musela vynechat. V příštích letech jsem si však osvojila – a držím se ho – zvyk využívat mnohočetné úhly pohledu a linie příběhu – a většinou je jaksepatří vyvažovat. (Víte, jak tak o tom uvažuju, je to vážně zábava, když se podívám na své první dvě knihy a vidím, jakým směrem jsem se ubírala – i když jsem takříkajíc neměla zdání, kde skončím.) Upřímně doufám, že se budete s Nickem a Carter bavit aspoň tolik jako já, tehdy i teď. Je to báječný pár a zaslouží si žít spolu šťastně až do smrti – a navíc má tahle kniha jednu z mých nejmilejších závěrečných scén VŮBEC! Prostě si na konci dejte pozor na kamion, víc vám neřeknu. Příjemné počtení! J. R. Ward Prosinec 2011
1
N
ejsem žádná zlatokopka.“ Carter Wessexová si přidržovala telefon u ucha ramenem, přičemž vysypávala obsah sportovní tašky na podlahu prádelny. Kromě špinavého oblečení v ní byla hlína, mech a několik dalších věcí, které vypadaly, jako by se pohybovaly. „To jsem nikdy netvrdila.“ Hlas její kamarádky zněl chlácholivě a Carter ten tón poznávala. Právě ten tón ji nejednou dostal do maléru, když byly ještě puberťačky. „Jo, a taky nejsem masochistka,“ opáčila ve snaze zapudit přitažlivou sílu, kterou pro ni tahle příležitost měla. „Ten chlap, co mu Farrellova hora patří, je fakt dílo. Vyhazuje odtamtud mé kolegy jak na běžícím pásu.“ Ze sluchátka se ozval smích. „C. C., nepřeháněj.“ Carter se rozhodla bojovat usilovněji; doufala, že jí plán na letní volno nezhatí nějaký návrh, který by se nedal odmítnout. „No, podle toho, co jsem slyšela, Nick Farrell povznesl mizantropii na úplně novou úroveň a ze všech lidí nejvíc nesnáší archeology. Víš, co je zač? Vykupuje obchodní společnosti a psali o něm ve všech novinách, protože někoho podvedl při obchodním jednání.“ „Znám jeho příběh i jeho reputaci.“ „Tak proč mi to děláš?“ zasténala Carter. „Protože je nejvyšší čas, aby tuhle záhadu někdo vyřešil. Od roku 1775 se tím nikdo nezabýval.“ „Je to pohádka, Woody.“ „Woody“ se ve skutečnosti jmenovala Grace Woodward-Hallová. Poprvé se setkaly v malebné novoanglic11
ké přípravce, kde se čtyři roky specializovaly na vyhrávání utkání v pozemním hokeji a pašování alkoholických nápojů na kolej. Popularitu jim přinášelo obojí. Osobní a profesní vztah jim vydržel do dospělosti. Carter se jako historička a archeoložka specializovala na období kolonizace. Rodina Grace řídila Hallovu nadaci, jeden z největších zdrojů grantů pro objevování a uchování amerických dějin ve Spojených státech. Carter už obdržela od této nadace finance na mnohé ze svých vykopávek. „Četla jsi přece deník toho Brita, ne?“ Grace pocházela z Upper East Side, což poznamenalo její slova dokonalou intonací, ale Carter znala pravdu. Přestože vypadala jako upjatá dáma, měla Grace přímo ďábelský smysl pro humor a milovala problémy, což obojí upevnilo jejich vztah. „Farnsworthův deník? Samozřejmě jsem ho četla. Každý koloniální historik má svůj výtisk. Patří to k bizarní zálibě v mušketových koulích a partyzánech z války za nezávislost.“ Carter sklopila oči a uviděla pavouka vylézajícího zpod plátěných kalhot. Nechtělo se jí ho zabít, ale taky netoužila po takovém spolubydlícím. Natáhla se přes pračku, sebrala plechovku od kávy plnou hřebíků, vyklopila je na sušičku a živočicha přiklopila. „Takže jsi určitě zvědavá, co se tenkrát stalo,“ pokračovala Grace. „Já vím, co se stalo. Amerického hrdinu zamordovali, zlatý poklad zmizel a vina padla na indiánského průvodce. Konec příběhu.“ „Nechce se mi věřit,“ opáčila Grace suše, „že sis nevšimla, jak je tahle verze děravá. Někdo musí vystoupit na Farrellovu horu a zjistit, co se stalo s Winshipovou skupinou.“ „No, ale nemusím to být já.“ Carter začala nakládat trička a ponožky do pračky, přičemž dávala pozor, aby nepřevrhla plechovku. „Ve skutečnosti potřebují para12
normálního vyšetřovatele, který uspí všechny ty strašidelné nesmysly. Duch Rudého jestřába hlídá zlato? No to mě podrž.“ „Koukej, strašidla stranou, tohle je pro tebe vážně ideální projekt. Tvoje historické období, divočina, prvotřídní kousek dějin, jen po něm sáhnout.“ „Zrovna jsem se vrátila z vykopávek,“ zaúpěla Carter. „Mám za nehty pět kilo hlíny, zoufale se potřebuju vyspat a ze spolehlivého zdroje vím, že v tuhle roční dobu jsou v Adirondackých horách černé mouchy velké jako netopýři.“ Věděla to, protože se jimi hemžily i Zelené hory ve Vermontu. Přes síť v okně viděla lákavě veselý červnový den, ale nedala se oklamat. Zrovna dnes ráno ji mouchy v zahradě div nesežraly. „Nejsi zvědavá, co se stalo s tím zlatem?“ „Asi jako na to, co mi přinese velikonoční zajíček. Ukaž mi důkaz, že existuje králík, co chodí po zadních a nosí přitom v košíku vajíčka, a pak možná uvěřím, že tam nahoře v horách je nějaký poklad.“ „Ale jdi, přece se to zlato nemohlo jen tak rozplynout ve vzduchu. A co se stalo s ostatky mužů, co zahynuli?“ Carter se opřela bokem o pračku. „Američani vůbec neměli převážet takové jmění, když při tom měli na krku zajatého britského šílence. Bylo jasné, že je přepadnou ze zálohy. Překvapivé je jedině to, že se proti nim obrátil Rudý jestřáb. Jestli to zlato nevzal někdo z útočníků, našel ho nejspíš někdo jiný a měl tolik rozumu, aby držel jazyk za zuby. Pokud jde o mrtvoly, můžou být kdekoliv. Víš, jak velký je Adirondacký park? Najít je, to by bylo jako vyhrát v loterii.“ Pohlédla do pračky. Až do toho sajrajtu nateče voda, vznikne něco jako bahenní lázeň, ale ještě je tam trochu místa. Shýbla se a zvedla další plátěné kalhoty. „Zmínila jsem se ti o tom, že máme kosti?“ zašveholila Grace. „Z naleziště, které odpovídá tomu, co Farns worth popisuje v deníku.“ 13
Carter se prudce napřímila. „Kosti? Jaké kosti? Kde se našly?“ Graceino uspokojení čišelo z telefonu hlasitě a jasně. „Conrad Lyst je našel na Farrellově hoře.“ Při zvuku toho jména zaťala Carter zuby. „Ta krysa. Ten hnusák…“ Dopřála si několik neslušných, ale barvitých výrazů. „Už jsi skončila?“ zeptala se přítelkyně pobaveně. „Ani ne. Byl by to div, kdyby ten chlap dokázal najít vlastní zadek v kalhotách. A kdyby se mu to nějakým zázrakem podařilo, obratem ho prodá nejvyšší nabídce.“ „Profesionální rivalitu stranou…“ „Ten buldozer není žádný profesionál. Je to lupič a zloděj.“ „Proti tomu nemůžu nic namítat, ale našel stehenní kost a část paže. Prozkoumali jsme je tady v Bostonu a pocházejí z daného období.“ „To neznamená, že jsou…“ „Našli u nich krucifix.“ Carter úplně zapomněla na prádlo. „Nějaké označení?“ „Winship 1773. Ještě jsme to úplně neanalyzovali, ale vypadá to autenticky.“ Reverend Jonathan Winship byl jedním z oddílu kolonistů eskortujících generála. Patřil k těm, kteří v horách zahynuli. Carter začalo bušit srdce v hrudi. „Tak co, chceš si popovídat o hledání velikonočních vajíček?“ zeptala se Grace sladce. Za půl hodiny už měly vyřešený grant, a i když prádlo zůstalo ležet suché v nezapnuté pračce, pavouk byl opatrně vypuštěn zpátky do divočiny. Poté co většinu času stráveného telefonátem přecházela po domě, skončila Carter v kuchyni; seděla na slunci u jídelního stolu. „Pořád nechápu, proč ti Lyst ten kříž předložil,“ řekla. „To není jeho styl. Čím víc lidí o nálezu ví, tím je pro něj těžší prodat ho na černém trhu.“ 14
„Prý chce grant. My mu ho samozřejmě nedáme. Kdyby tam kopal, ztopil by všechno, co má nějakou finanční hodnotu, a se zbytkem by zacházel tak špatně, že by se nedal prostudovat.“ Carter opovržlivě zafuněla. „Někdo by měl tomu člověku sebrat lopatu, a já bych přesně věděla, kam by mu ji měl zarazit. Skutečná záhada je, jak sakra získal Lyst povolení na té hoře kopat.“ „Nezískal. Vstoupil tam bez povolení, a jak víš, Farrellova představa slavnostního uvítání nemá nic společného s obloženými chlebíčky a limonádou. Lyst tvrdí, že ho nějaký běsný lesní muž honil s puškou a málem ho přitom zabil.“ „Škoda, že se mu to nepovedlo.“ „No, Lysta to každopádně zaujalo, což je možná důvod, proč přišel do nadace. Patrně si představuje, že Hallův grant mu dodá na důvěryhodnosti, až to bude zkoušet znovu.“ „On se tam chce vrátit?“ „Však znáš Lysta. Co se mu nedostává na skrupulích, to nahradí vytrvalostí. Právě proto si musíš hned promluvit s Farrellem. Vím, kde je jeho letní byt u jezera Sagamore, a určitě to od tvého domu není víc než hodinu cesty. V tuhle roční dobu tam prý jezdí na víkendy. Prostě tam v sobotu zajeď a požádej o souhlas k vykopávkám.“ „Proč si myslíš, že bude reagovat líp?“ „Požádáš ho první. A máš hezčí nohy než Lyst. Každopádně, nepohybuje se snad tvůj otec ve stejných podnikatelských kruzích jako Farrell…?“ „Okamžitě toho nech.“ Carter ztuhla hněvem, který jí stoupl do hrdla jako kyselá žaludeční šťáva. Grace se okamžitě kála. „Promiň, C. C. Nechtěla jsem…“ Stará přezdívka připomněla Carter dlouhou společnou minulost. Zhluboka se nadechla a pokusila se zbavit vzteku, který se dostavil při každé zmínce o Williamu Wessexovi. Okamžik jí trvalo, než byla schopná reagovat. 15
„Jestli do toho půjdu, nepoužiju jako návnadu svého otce.“ Pronesla to slovo jako nadávku. „Ovšemže ne. Vůbec jsem se o tom neměla zmínit.“ Když ukončily hovor, vyšla Carter na zadní verandu. Před ní se strmě zvedaly hory a věčně zelenými rameny se dotýkaly oblohy. Koupila pozemek a rozpadlou stodolu, která k němu patřila, kvůli nádherné vyhlídce. Trvalo jí dva roky, než proměnila zříceninu v obyvatelný prostor, ale když to teď bylo hotové, nevěděla, jestli se jí líbí víc scenerie, nebo vlastní domov. Škoda, že neměla víc času, aby si obojího užívala. Zaklonila hlavu a nechala si hřát sluncem tváře a čelo. Všude kolem se v mírném větru komíhaly listy topolů a z dálky bylo slyšet švitoření drozda. Kdyby se zaposlouchala dost důkladně, zachytila by i zurčení potoka proudícího na okraji jejího pozemku. Zpomalila dech a snažila se načerpat do těla klid z okolí. Jak dlouho ještě potrvá, než sebou přestane škubat, jen co zaslechne otcovo jméno? Než se dokáže zbavit minulosti? Už to byly dva roky, a zatím se nic nezměnilo. Odvrátila se od přírodních krás a vyšla nahoru. Někdejší seník se teď stal její pracovnou a ložnicí. Dlouhý obdélníkový prostor měla z celého domu nejrychleji – nečleněná rozloha, kterou obložila borovým dřevem a na obou koncích otevřela panoramatickými okny. Místnosti dominovaly její pracovní stoly, počítače, diaprojektory a vědecká knihovna. Dlouhé stěny lemovaly vestavěné knihovny napěchované vědeckými díly, z nichž některá sama napsala. Byla to sbírka zdrojů, které používala nejčastěji, a co neměla po ruce, to si mohla snadno opatřit na Vermontské univerzitě v nedalekém Burlingtonu. Působila tam jako asistentka už skoro tři roky a v kampusu měla vlastní pracovnu. I když měla své studenty ráda, vědeckou prací se raději zabývala doma. Spoustu nocí trávila hluboko po16
hroužená v myšlenkách ve své svatyni vonící borovou pryskyřicí a zapomínala na čas, jak se snažila porozumět nápovědám, které po sobě zanechala historie. Když ji ponocování unavilo tak, že už nemohla udržet oči otevřené, uléhala ke spánku na úzké lůžko zastrčené v rohu – dodatečný ústupek potřebám těla, které vyžadovalo odpočinek. Další osobní věci tu byly také jaksi jen mimochodem. V přístěnku měla šatnu plnou plátěných kalhot, prádelník plný triček a svetrů a malou koupelnu, kde byl sprchový kout a umývadlo, ale žádná vana. Na oknech nebyly záclony a podlahu z borových prken nezakrýval ani jeden kobereček. Pro Carter byla půdní místnost odrazem jejích životních priorit. Práce především. Osobní život – nepatrná maličkost kdesi v dálce. Se zasmušilým výrazem prošla kolem psacího stolu k prádelníku a vytáhla jednu zásuvku. Lovila v ní mezi tričky, až našla černou koženou krabičku, kterou hledala. Ať jde do horoucích pekel, říkala si, když ji otevírala. Na saténovém lůžku tam spočíval těžký kolumbijský smaragd zavěšený na diamantovém řetízku. Byl to absurdní dar, další z otcových pokusů znovu si koupit její lásku. Krabička dorazila před týdnem prostřednictvím služby Federal Express, v předvečer jejích osmadvacátých narozenin. A teď Carter nezbývalo než se otcova daru zbavit. Už zase. Vždycky jí posílal šperky. K sedmadvacátým narozeninám to byl děsivě velký pár diamantových náušnic s perlami. Vydražila je a peníze předala místní nemocnici. K šestadvacetinám dostala prsten s rubínem o velikosti kuličky na hraní. Ten prodala klenotníkovi a výnos pomohl místní základní škole zařídit počítačovou pracovnu. A teď tenhle smaragd. Možná by město potřebovalo novou sanitku. Nebo dvě. 17
Dárky k narozeninám byly příšerné, ale Vánoce ještě horší. Otec jí posílal hodinky. Každý rok. Vždycky byly drahé a zlaté, někdy s diamanty na ciferníku, někdy s jinými drahokamy. Zvykla si předávat peníze, které jí vynesly, místnímu azylovému domu pro ženy. Carter se dotýkala smaragdu, sledovala, jak se v jeho nádherných fasetách zachycuje světlo, a uvažovala, kam by podle otce měla takový náhrdelník nosit. Když naposled odcházela z domu, opouštěla životní styl, ve kterém vyrůstala, a on to věděl. Za jediný den – za ten den, kdy jí zemřela matka – se změnila ze společenského drahouška ve vyvrhele z vlastní vůle. Dobrovolný exil znamenal, že gala večírky se staly věcí minulosti, stejně jako otec, a každé ráno se probouzela s vděčností, že je jim konec. Carter přejela prstem po diamantovém řetízku a pozorovala, jak jiskří. Ve svém současném životě potřebovala spíš malý turistický stan než apartmá v paláci, plechovku spreje proti hmyzu místo laku na vlasy a kolem krku kompas, ne smaragd. Milovala svůj prostý život. Mohla v něm bez zábran ventilovat svou vášeň pro historii a měla povolání, kde si vážili jejího přínosu. Opravdu se jí takový život líbil. Většinou. Občas, když zavládl klid a její myšlenky se zatoulaly, zakoušela pocit osamělosti. Měla málo přátel. Pokud šlo o rodinu, byla jedináček a její nejbližší příbuzná, sestřenice A. J., žila daleko a vedla vlastní rušný život ve světě koňských dostihů. A teď měla dokonce i manžela. Carter se v duchu ptala, zda se i v její budoucnosti někdy objeví nějaký partner. Bezprostřední odpověď zněla záporně. Pracovala nepřetržitě, takže nebyl čas s někým chodit, ačkoliv pokud měla být upřímná, nedomnívala se, že by její problém vyřešilo víc volného času. Na univerzitě znala každého a neexistoval nikdo, kdo by v ní fakticky udeřil na nějakou strunu. Kromě toho ji přízrak rodinné tragédie pro18
následoval na každém kroku. Všudypřítomná otcova zrada jí ustavičně připomínala, jak se mužům nedá věřit. To nebyla zrovna úrodná půda pro setkání s tím Pravým. Carter zavřela krabičku a nacpala ji zpátky do zásuvky. Má lepší věci na práci než dumat nad věcmi, které nemůže změnit. Přestože její profese spočívala v pátrání po minulosti, byla Carter odhodlána nezabývat se minulostí vlastní. A také se jí to dařilo, pokud zrovna nedostávala poštou dárky. Dvakrát ročně byla nucena střetnout se se stíny své minulosti a tohle narušení nenáviděla, pekelně jí vadila otcova zarputilá vytrvalost. Přála si, aby přestal předstírat, že mezi nimi existuje něco jiného než biologické spojení, a byla v pokušení vyzvat ho, aby jí ty věci přestal posílat. Jenomže nesnesla představu, že by s ním musela mluvit. Carter se zastavila uprostřed pokoje a zkoumala pohledem knihy a diapozitivy, dokumenty a archiv projektů. Připomínala si, že zodpovídá jen sama za sebe. Je svobodná. A aťsi zaplatila jakoukoli cenu za to, že nežije ve lži, stálo to za to. Zamířila k psacímu stolu s úmyslem zavolat svému častému spolupracovníkovi Buddymu Swiftovi a sdělit mu, že mají další práci. Další hrabošinu, jak tomu říkal. Spolupracovali už na mnoha projektech a jeho manželka Jo-Jo i dcera Ellie se často zúčastnily výprav s nimi. Swiftovi žili v massachusettském Cambridgi a byli to pro Carter nejbližší lidé, skoro rodina – a jen díky nim nevečeřela o svátcích sama u televize. K telefonu nedošla. Zastavil ji vlastní odraz, který zahlédla v koupelnovém zrcadle. Žena, na niž hleděla, měla dlouhé, lesklé černé vlasy, ledově modré oči a světlou pleť nesoucí stopy mírného spálení od slunce. Carter se na sebe zamračila. Od toho strašného dne matčiny smrti viděla pokaždé, když se podívala do zr19
cadla, pohled svého otce. Měli stejné vybarvení, stejnou stavbu kostí, i stejné zuby, prokristapána! V běžném životě dokázala Carter zapomenout na to, jak jí sobectví a nevěra toho člověka zničily rodinu. Dokázala předstírat sama sobě, že je sirotek ve světě nespoutaném ničím s událostmi, které ji ještě stále probouzely uprostřed noci zalitou studeným potem. Až na ty obávané příchody kurýra FedExu dvakrát ročně už se přes to všechno většinou dokázala přenést. Zrcadla však zůstávala soustavným problémem, dokonce i ve vlastním domě. Původně nechtěla mít pod svou střechou ani jedno, ale stavební firma je instalovala do koupelny dřív, než stihla vyjádřit své přání. Odvrátila se a v duchu se ptala, na kolik by asi přišlo, kdyby ty věci nechala vyrvat ze zdi. Nick Farrell zvolna odložil právnický dokument, který předtím procházel. Byl víc než nespokojený. Spíš pekelně dopálený. „Corte, tohle už jsme probírali.“ Jenže Cortland Farrell Greene, jeho šestnáctiletý synovec a adoptivní syn, byl odhodlaný k boji. Mladík se předklonil, opřel se dlaněmi o Nickův stůl a čišel z něj hněvivý žár. Skutečnost, že měl vlasy nagelované do zježených bodlin, působila zcela místně. „My jsme nic neprobírali. Ty sis možná něco rozhodl, ale žádné my v tom nebylo.“ Nick se zhluboka nadechl. Když to nepomohlo, zkusil to znova. „Nepustím tě na žádný šestitýdenní výlet do divočiny s bratry Cantonovými. Jsou to vysokoškoláci…“ „Což znamená, že jsou zodpovědní.“ „Závod v pití panáků Jägermeisteru, dokud někdo nevytuhne na soše v zahradě jejich otce, tomu já neříkám zodpovědnost.“ Cortland bez mrknutí opětoval Nickův klidný pohled. „To se stalo jen jednou! A neznamená to, že jsou to špatní kluci.“ 20
„A co tenkrát, když se rozhodli seberealizovat krádeží auta?“ Synovec odvrátil pohled. „Probudit v sobě lupiče není ctnost,“ pokračoval Nick suše. „Je to trestný čin.“ Cort se napřímil a založil si paže na hrudi. Tvářil se, jako by vymýšlel další útočný manévr. Nick čekal a nijak ho nepřekvapilo, když se k němu synovcův pohled mžikem vrátil. „Ty si myslíš, že můžeš určovat pravidla jen proto, že maminka…“ Ale chlapec nedokázal větu dokončit. Škobrtavě umlkl a minulost zůstala viset ve vzduchu mezi nimi. „Protože mě tvoje matka pověřila péčí o tvé blaho?“ „Protože ti mě odkázala jako kus majetku. Vyběhla s námi oběma, jestli chceš něco slyšet.“ Nick si prohrábl tmavé vlasy. „To neříkej.“ „Proč ne? Je to pravda. Máš mě na krku stejně, jako já mám na krku tebe.“ „Nemám tě na krku. Jsi moje rodina, což znamená, že i kdyby čert na koze jezdil, jsme v tom spolu.“ „Ale jdi!“ Cort nepřátelským gestem ukázal na psací stůl. „Tvoje rodina jsou tyhle papíry. Jsi blázen do svých firem a do svých smluv. Mluvíme spolu, jen když mi říkáš, že něco nesmím. Trávíme spolu čas, jen když mě vezeš někam k doktorovi. Co kdybychom se na tu šťastnou rodinu vykašlali? Můj svěřenecký fond přece nepotřebuješ. Pro tebe je to pár drobných. Mohl bys mě poslat pryč…“ „Nezříkám se svých povinností.“ „Možná bys to měl někdy zkusit.“ Nick si začal masírovat spánky, protože měl pocit, jako by se mu napínala kůže na čele. Když se k němu Cort před pěti lety nastěhoval poté, co jeho rodiče zahynuli při letecké havárii, naháněla Nickovi chlapcova přítomnost strach. Velice se podobal sestře, kterou Nick miloval. Měl Melininy planoucí oči a bys21
trou inteligenci a pohled do jeho tváře v Nickovi probouzel trýzeň a lítost. Byla to živoucí připomínka, že si Nick nikdy neudělal čas na to, aby dal sestře na srozuměnou, jak moc pro něj znamená. Zapřísahal se, že nedopustí, aby to stejně dopadlo i s jejím synem, ale nevycházelo to tak, jak doufal. Zpočátku bylo na obou stranách hodně žalu; Nick sám nevěděl, jak se z toho dostat, natožpak aby ještě pomáhal chlapci. Když už bolest nebyla tak prudká, postavila se proti nim každodenní lopota s řízením množství společností a investic. Kvůli svým rozsáhlým obchodním zájmům trávil Nick spoustu času na palubě osobního tryskového letadla a v zasedací síni správní rady. Snaha vyvážit náročnou práci s Cortovými potřebami byla tak vyčerpávající, že Nick nikdy nic takového nezažil. Také naprosto tápal, pokud šlo o rodičovské dovednosti. Matka i otec mu zemřeli už před léty a lidé, se kterými měl co činit, se sice vyznali v akciových indexech, ale netušili, co máte dělat, když si desetiletý kluk div nevybrečí oči, protože přišel o mámu a tátu. Nick se snažil z té cizoty nějak vymanit. Přečetl řadu knih, volal psychiatrům, dokonce chodil i k psychologovi. Zoufale toužil po nějakém indexu nebo grafu, z něhož by jasně vyplynulo, jak zvládat vztah rodiče a dítěte, ale nikdy žádný nesehnal. Neexistoval kvantitativní graf, který by člověku sdělil, kdy má být silný a kdy má věci nechat být. Kdy nechat dítě, aby se poučilo samo, a kdy je třeba poskytnout mu ochranu. Další omezení představovala chlapcova nemoc. Dětská cukrovka znamenala pro Cortovy aktivity omezení, jež byla kořenem mnoha jejich neshod. Poslední dobou byly hádky ustavičné, ale Nick se rozhodl, že se nepřestane snažit o navázání vztahu. Kromě toho, že bral vážně odpovědnost, kterou mu sestra svěřila, hleděl na Corta jako na svou jedinou šanci, jak se stát otcem. Nick pochyboval, že by se někdy oženil. Ženy měly ve zvyku vidět v něm hlavně bezednou peněženku, a jemu se ne22
chtělo realizovat sny nějaké zlatokopky o životě na vysoké noze. Zaměřil se na synovce. Nevěděl, co si s tím klukem počít, ale neuměl si představit ani život bez něj. „Promiň, prostě tě nemůžu pustit.“ Cort nepromarnil ani vteřinu. „Tak tedy chci celé léto podnikat túry v Apalačském pohoří.“ Nick spolkl kletbu a ze všech sil se snažil nevybuchnout. „Víš přece, že to ti taky nemůžu dovolit.“ „Proč?“ Cortův hlas nabýval na hlasitosti. „Ty víš proč.“ „Nejsem invalida!“ „Je to na tebe moc.“ Hoch se začínal třást vzteky: „Jak to mám vědět, když to nezkusím? Jak mám vědět, co můžu, když mě pořád držíš pod zámkem? Jestli tady budu trčet tři měsíce, tak mi hrábne!“ Nick se rozhodl kletbu vynechat. Musel pokračovat v boji. „Nezblázníš se a víš, že bys takhle riskovat neměl.“ „Ty mi nikdy nic nedovolíš! Sám si cestuješ po světě…“ „O tom se nebudeme bavit,“ přerušil ho Nick chmurně. „Ale doktor říkal…“ „Ne.“ Cort se na něj zamračil a podrbal se ve vlasech, čímž si zlomil několik bodlin. Když Nick pouze opětoval jeho upřený pohled, chlapec to nakonec vzdal s téměř hmatatelnou záští. „Fajn, ať je po tvém,“ zamumlal. „Zůstanu tu prostě sám a budu tady celé léto hnít, zatímco všichni ostatní si budou užívat.“ „Nebudeš sám.“ „Nebudu?“ V Cortově hlase znělo silné podezření. „Rozhodl jsem se pracovat letos v létě odtud místo z města.“ Nick se sarkasticky usmál tomu, jak se mladík zatvářil. Bylo to penězi k nezaplacení, jako když si někdo pustí těžký hrnec na nohu. „Ale to nejde. Máš práci a…“ 23
„Slyšel jsi někdy o videokonferencích a faxech? Je to úžasné, co dokáže vnést do lidského života technika.“ „To bude na prd!“ „Tvůj život je nesnesitelný, když jsi tady sám, a stejně nesnesitelný, když tu sám nejsi?“ „Radši budu sám než s tebou!“ Cort vystřelil z místnosti a práskl za sebou dveřmi, až se mahagonové výplně zachvěly. Nick potřásl hlavou a připadal si stařičký. Dokázal přemoci několik nejnemilosrdnějších mužů z Wall Street, vymyslet finanční transakce, které představovaly revoluci v akviziční a fúzovací praxi, býval poradcem prezidentů, pro boha živého. Jenže po deseti minutách s Cortem v uzavřeném prostoru si připadal, jako by neuměl rozeznat vlastní zadek od lokte. Vstal z koženého křesla a přistoupil k řadě oken s výhledem na jezero. Cítil, jak se ho zmocňuje migréna, záda měl ztuhlá od včerejšího letu z Japonska a pronásledoval ho vtíravý pocit, že zapomněl na něco důležitého. Ve snaze zaplašit šestihodinovou bolest hlavy a nevolnost si pod jazyk strčil dvě pilulky a třel si zátylek, zatímco se prášky v ústech rozpouštěly. Za jeho zády se ozvalo tiché zaklepání. „Dále,“ řekl, aniž se otočil. Nick okamžitě poznal, kdo vstupuje do jeho pracovny. Ucítil její parfém, drahý francouzský lektvar, který nenáviděl. Byl odporně sladký a lepil se mu k nosním sliznicím, což nastupující migrénu ještě zesílilo. Nick se otočil na patě a sledoval, jak Candace Hansonová, s níž už šest měsíců chodil, kráčí napříč pracovnou. Na půvabné tváři měla přišpendlený poklidný úsměv a blond vlasy sahající k ramenům byly upravené do nenuceného účesu. Bílé plátěné šortky a polokošile, které měla na sobě, se dokonale hodily na tenisové utkání, k němuž nikdy nedojde, a sportovní boty byly čisté jako sklo právě vyndané z krabice. 24
Bez poskvrnky jako vždy, pomyslel si; při pohledu na ni nic necítil. Jejich vztah byl přísně společenského ražení, kromě sexu v něm panovalo málo důvěrností. Přesně tak to chtěl, na víc neměl čas a ona až donedávna hrála podle jeho pravidel. Nikdy si nevynucovala víc, byla vždycky k dispozici, když ji potřeboval, a uměla dobře hrát roli hostitelky na jeho večírcích. Na obzoru se však rýsoval malér. Do slovníku se jí vetřelo slovo svatba, a to znamenalo, že její dny jsou sečteny. Candace usedla do křesla naproti psacímu stolu, cudně zkřížila nohy a sepjala ruce na koleni. Nick zasténal. Kdykoli si sedla, věděl, že nepůjde jen o pětiminutový přehled společenského kalendáře. „Chci tě ujistit,“ řekla svým upjatým způsobem, „že na zítřejší večer je všechno připraveno.“ Po tomto prohlášení následoval široký úsměv, který ovšem nepřidal jejím očím ani trochu života. I když se jí zuby vesele a bíle třpytily a rty měly zdvižené koutky, jak se patří, v mimice obličeje bylo cosi prázdného. Po pravdě řečeno, její tvář byla jaksi trvale bezvýrazná. Zpočátku ho to zaujalo, budilo to v něm zvědavost, co se za takovou maskou skrývá. Jenže jak ji lépe poznával, začínal tušit, že nejlepší je na ní právě exteriér. „Na jaký zítřejší večer?“ Založil si paže na hrudi. „Náš večírek, miláčku,“ zaševelila. „Pro operu.“ Nick zamrkal. Migréna už se opravdu stavěla na zadní, vydloubávala mu díry v zorném poli, až se Candace ztratila v moři černých skvrn. „Máme pozvaných padesát hostů na večeři,“ připomněla vlídně. Tak na tohle zapomněl. Na stole zazvonil telefon. Dopáleně uvažoval, zda ho chce ještě někdo otravovat, a říkal si, že dotyčný by si měl pospíšit. Za deset minut bude k nepotřebě. 25
„Omluv mě,“ řekl a věděl, že Candace počká. Nick zvedl sluchátko, a když uslyšel, kdo volá, přiložil si ho k rameni a otočil se zpátky ke Candace. „Probereme to ještě později.“ Vstala a mírně se usmála. „To by bylo krásné, ale nedělej si starosti. O všechno je postaráno.“ „To věřím.“ Dveře se za ní zavřely takřka neslyšně. Je to přízrak, říkal si. Někdo, kdo proplouvá životem, a přitom se vlastně nedotýká ničeho a nikoho. „Pane Farrelli?“ opakoval hlas ve sluchátku. „Jsem tady,“ odsekl a snažil se podívat na hodinky. Když je přesunul do té části zorného pole, které mu ještě fungovalo, usoudil, že už mu zbývá jen asi pět minut, než ho bolest složí úplně. „Máte na lince pana Wessexe.“ „Nicku, jak se vede?“ zazněla otázka. „Fajn,“ odpověděl a padl do křesla. „Ale mám trochu moc práce.“ Brzy bude zvracet. „Zcela chápu.“ Wessexův hlas měl uhlazenou zvučnost peněz, moci a modré krve. „Jen volám, abych si ověřil naši malou transakci.“ „Naše malá transakce“ byla obchodní smlouva, nad kterou Nick právě dumal, když se strhla poslední potyčka s Cortem. Jednalo se téměř o miliardu dolarů a navíc o společný útok proti nepříteli, jehož byl Nick odhodlaný zničit. „Něco vám řeknu,“ pronesl a v ústech měl čím dál víc sucho, jak přicházela bolest. „Zítra večer tu máme takovou sešlost. Co kdybyste přišel? Můžete zaletět do Albany a odtamtud si vzít limuzínu. Pozvali jsme hromadu lidí, ale vy a já si můžeme najít nějaký tichý koutek a tam všechno vyřešit.“ „To je milé pozvání. Řekněte mi, kdypak do toho s tou svou krásnou Candace praštíte?“ Nicka napadla jediná věta. Až naprší a uschne. 26
