KREV -
trofické pojivo, které neustále koluje v cévním systému obratlovců (pouze u nich) funkce: specifické – obranné - schopnost srážení - udržení homeostázy (osmotický tlak, pH) – homeostáza je stálé vnitřní prostředí transportní - rozvádění živin a odvádění zplodin - přenášení dýchacích plynu - účast na řízení (vitamíny, hormony) - rozvod tepla po těle (vyrovnává teplotní rozdíly mezi orgány) - funkce: - vyrovnává teplotu jednotlivých částí těla - přináší kyslík z plic a živiny z tenkého střeva k jednotlivým buňkám - zabezpečuje stálost vnitřního prostředí - transportuje hormony a protilátky - odvádí zplodiny látkové přeměny (tj. odpadní látky a oxid uhličitý) z mezibuněčného prostoru vytváří vhodné prostředí pro všechny buňky v organismu - krev tvoří 1/12 až 1/13 tělesné hmotnosti – tj. přibližně 5 – 5,5 l složení krve:
krevní plazma krevní buňky (1/12 objemu)
KREVNÍ PLAZMA (krev bez krevních buněk) voda –
slámově žlutá tekutina obsahující rozpuštěné bílkoviny, cukry, tuky, soli a minerály pH 7,35 – 7,45; (s pH acidóza, z pH alkalóza výkyvy pH života nebezpečné) složení voda (90%) + látky organické a anorganické (9 – 10%) rozpouštědlo pro ostatní látky 1 l krevní plazmy obsahuje 900 – 920 g H 2 O účastní se termoregulace organické látky bílkoviny - 7% objemu krevní plazmy (64 -82 g/l) - transport látek – vážou na sebe minerály, hormony a tuky - poutají H 2 O v krevním řečišti - význam při srážení krve - ALBUMINY – 60% celkového množství (46g/l plazmy) + osmotická fce - FIBRINOGEN – při srážení krve - GLOBULINY (26g/l) - IMUNOGLOBULINY – protilátky (10,4 – 30,3 g/l) albuminy, fibriogeny a globuliny produkují játra sacharidy glukóza - hl. energetický substrát (tkáně ho neustále odebírají) - její hladina (= glykémie) je stálá – udržování díky hormonům glukagon, inzulin - hypoglykémie – méně cukru - hyperglykémie – velké množství cukru/glukózy - hormony udržují hladinu cukru inzulin – hormon slinivky břišní - podporuje vstřebávání cukru (glukózy) z krve do tkáně - snižuje glykémii glukagon - podporuje rozpad glykogenu – glukóza se uvolňuje do krve (hl. v játrech) (když je v krvi – málo inzulínu cukrovka) - hormon slinivky břišní - zvyšuje glykémii glykogen – polysacharid; živočišný škrob; polymer glukózy - fce: zásobárna energie - svaly a játra
aminokyseliny – stavební složka bílkovin + zdroj energie lipidy - TRIACYLGLYCEROLY – zdroj energie kys.mléčná – produkt anaerobního štěpení glukózy - zdroj energie kromě těchto stálých součástí jsou v plazmě rozpuštěny i látky, které plazma přenáší – hormony + vitamíny
1
anorganické látky - 0,9% objemu plazmy - závisí na nich fyzikálně-chemické (pH, objem) vlastnosti plazmy a speciálně biologické funkce; Fe – krvetvorba, Ca – srážení krve, I – činnost štítné žlázy - v podobě kladných a záporných iontů
KREVNÍ BUŇKY - 45% objemu krve u mužů/ 42% u žen
erytrocyty (červené krvinky) vznik z kmenových buněk v kostní dřeni v procesu erytropoézy = cca 5 dní potřebují přísun některých živin (aminokyseliny, Fe, vitamíny a kyselinu octovou) - rychlost vzniku erytrocytů je ovlivňována hormonem erytropoetinem (ten vzniká v ledvinách) ještě nezralé krvinky uvolněné do krevního oběhu se nazývají retikulocyty – v dospělé se promění během 2 – 4 dnů u dětí vznikají ve všech kostech, dokonce i játrech postupně redukce na ploché kosti a žebra - 40% celkového objemu krve - v mm3 je: u žen 4,5 mil. a mužů 5 mil. - bezjaderné okrouhlé buňky ze strany bikonkávní ( piškotovitý) tvar (terčík) – povrch je o 30% větší než koule stejného objemu usnadněna absorpce + opětovné uvolňování mol. O2; + dovoluje krvinkám přizpůsobit tvar úzkému průsvitu krevních cév - přenos kyslíku z plic ke všem tkáním organismu, kde je zaměňují za CO2 - složení: 60% vody 5% organických a anorganických složek buněk (minerály, enzymy, cukry – buněčnému metabolismu se dodává energie + zachování tvaru, struktury a elasticity krvinky) 35% hemoglobin – speciální bílkovina (cca 270 mil. v erytrocytu) – obsahuje Fe vaznost na O2 v plicích je účinná uvolnění v tkáních -
-
hemoglobin bílkovina skládá se ze dvou složek: bílkovinná – globin (96%) nebílkovinný pigment - hem (4%) – obsahuje Fe vazba O2 na hemoglobin 2
jeho součástí jsou Fe ionty červené krevní barvivo účinně váže O2 v plicích a uvolňuje ho ve tkáních (99% O2 v krvině takto navázáno na Fe hemoglobinu, 1% O2 je v podobě molekul difundován v plazmě) princip fungování hemoglobinu: naváže se O2 vznik oxyhemoglobin (světle červený) po uvolnění O2 vzniká deoxyhemoglobin (modrý až červenofialový O2 se pak v tkáních uvolní (jedná se o difúzi) - hemoglobin nasycený kyslíkem = oxyhemoglobin krev bohatá na kyslík je také jasně červená – nazývá se krev tepenná neboli astrální vede ke tkáním - O2 pro tkáňové dýchání - hemoglobin bez kyslíku= redukovaný (temně červený) žilní (venózní) krev z tkání má také temně rudou barvu – touto krví je veden do plic CO2 (zplodina látkové přeměny) - CO2 se částečně váže na hemoglobin, částečně se rozpouští v krevní plazmě nebo cytoplazmě -
Karbonylhemoglobin (dříve označován jako karboxylhemoglobin) - vzniká vazbou CO s hemoglobinem; CO se váže na hemoglobin velmi snadno a tím znemožňuje vazbu hemoglobinu s O2 otrava oxidem uhelnatým může být smrtelně nebezpečná (300x lepší vaznost, 200x horší uvolňování)
-
Methenoglobin – vzniká přítomností durmanů a dusitanů v pitné vodě nebo potravě; není schopen přenášet O2 na přítomnost dusitanů ve vodě jsou hodně citlivý kojenci Karbominohemoglobin – typ hemoglobinu, který na sebe v tkáních váže CO2 a odvádí ho do plic
-
2
Krvetvorba: - činnost krvotvorné dřeně se až mnohonásobně zvyšuje při nedostatku O2 (pobyt ve velkých nadmořských výškách, chronické onemocnění srdce či plic, velké ztráty krve) - povrchová struktura červených krvinek se liší základ krev. Skupin - do krve se dostávají z červené kostní dřeně u dospělých je dřeň hlavně v plochých kostech (hrudní kost, žebra) a v tělech obratlů - životnost krvinky asi 120 dní – cca 75 000 oběhů mezi tkáněmi a plícemi Zánik červený krvinek - MAKROFÁGY –buňky retikuloendotelové soustavy zachycující poškozené nebo zestárlé erytrocyty – hl. v játrech a ve slezině při zániku erytrocytů se z jejich hemoglobinu odštěpuje Fe – to se většinou znovu použije pro vznik nového krevního barviva a zbytek molekul se oxiduje na barvivo BILIRUBIN - ten je vyloučen játry do žluče (jde žlučovody do střeva…) protože je n potřebný (žlutý – může kolovat v kůži(těle) žloutenka)
leukocyty (bílé krvinky) - v kostní dřeni dozrávají B – lymfocyty a v brzlíku T – lymfocyty Lymfocyty tvoří tkáně – takovéto tkáně označujeme jako primární lymfoidní tkáň imunitního systému lymfocyty se pak dostávají do sekundárních lymfoidních tkání (slezina, lymfatické uzliny, mandle) tady se aktivují a množí Monocyty jsou tvořeny retikuloendoteliární tkání sleziny, jater, lymfatických uzlin a dalších orgánů - obsažené nejen v krvi, ale i v míze, mízních uzlinách , v brzlíku ve slezině a v tkáních - buňky mající jádro - 5% objemu krve (i s krevními destičkami dohromady) - chrání organismus před infekcemi, anebo s nimi při nákaze bojují ( améboidní = měňavkový pohyb) - fagocytózní buňky - diapedéza = schopnost se dostat/ protlačit mezi stěnami buněk– prochází stěnou vlásečnic do okolních tkání (tam potom bojuje se záněty) - životnost je odlišná – hodiny až roky - jsou větší než erytrocyty, ale je jich míň – cca 7000 – 8000 mm3 krve počet ale při infekčních onemocněních nebo zánětech stoupá - hlavní složka hnisu (= zánětová tekutina), likvidují cizorodé látky a bakterie - nezbytné pro obranyschopnost organismu - morfologicky se odlišuje podle toho, zda obsahují nebo neobsahují barvitelná granula na 2 velké skupiny – granulocyty a agranulocyty LEUKOCYTY
- granulocyty --- neutrofily --- eosinofily --- basofily - agranulocyty --- lymfocyty
-- B - lymfocyty -- T – lymfocyty
--- monocyty 1) -
GRANULOCYTY 75%všech leukocytů enzymy rozrušuje tkáň vznik hnisu améboidní pohyb ; fagocytóza hl. mikrobů dělení podle barvitelnosti granulí na eosinogilní (kyselé barvivo), basofilní ( zásadité barvivo), neutrofilní (špatně barvitelné) a) neutrolily - 50 – 70% bílých krvinek, jemné granuly s obsahem lyzozymů - představují první obranou linii těla proti vzniklým antigenům(= cokoliv cizorodého) - mohou měnit tvardostanou se do míst ohrožených infekcí tam jsou přitahovány chemicky – chemotaxe - je to obecně u všech leukocytů mikrofágy (fagocytující malé částice) - jádro členěno do spojených segmentů čím je granule starší, tím více je segmentované X nezralý nutrofil – tyčinkové jádro
3
b) c) -
eosinofyly 1-9% všech bílých krvinek; granuly obsahují lyzozym enzym- rozrušuje povrch bakterií jejich množství stoupá při alergických a parazitárních onemocněních větší než neutrofilní granulocyty, fagocytóza – menší význam basofily 0,5% všech bílých krvinek váčky obsahují heparin (ovlivňuje- zabraňuje srážení krve) a histamin produkují látky s vazodilatačními (rozšiřují průměr cév) a antikoagulačními (protisrážlivými) účinky uplatnění při zánětlivých a alergických projevech
2) a) -
AGRANULOCYTY 25% všech bílých krvinek neobsahují barvitelná zrníčka dělí se na lymfocyty a monocyty lymfocyty větší než erytrocyty, menší než monocyty okrouhlé jádro a úzký lem cytoplazmy specifická imunita – působí proti určitému typu viru (antigenu)
I. -
B – lymfocyty (lymfocytů je hodně druhů) při kontaktu rozpoznají antigeny na základě struktury jejich makromolekul – antigeny(cokoliv cizorodého) reagují s vazebnými místy proteinů /receptory ú na plazmatických membránách B – lymfocytů tato vazebná místa = imuloglobuliny = receptorové protilátky (označí antigen) pak namnožený buněk v mízních uzlinách = proliferace vznik plazmatických buněk (=mají aktivní stadium B – lymfocytů) – ty pak odpovídají na antigen výrobou protilátek (volně v krvi) likvidace antigenů (látková = humorální imunita) - plazmatické buňky hojně v mízní tkáni protilátky plazmatických buněk – imunoglobuliny se vyskytují v krevní pazmě a v sekretech růstných žláz (mateřské mléko) podle vlastností a struktury se dělí do pěti skupin: IgG, IgM, IgA, IgE, IgD - při alergických stavech - IgE - nejpočetnější skupina – IgG - při prvním setkání s antigenem – IgM - paměťové buňky (imulogická paměť) II. -
T - lymfocyty byly studovány v brzlíku – Thymus, kde dozrávají rozpoznají vlastní tkáň od cizích buněk - netvoří si protilátky přímo zneškodňují cizorodé buňky (buněčná imunita) v plazmatické membráně T – lymfocytů se na receptory váží antigeny – přímý kontakt obou buněk zničení cizí buňky pomocí silných jedů mohou proto omezit nádorové bujení + odvrhnout buňky cizorodých tkání při transplantacích (možnost potlačit imunosupresivní látky) reagují na imunitní odpověď B – lymficytů
b) monocyty - nezralé buňky - v některých tkáních se pak přeměňují na volné nebo fixované mikrofágy – při dozrávání v mikrofágy zvětšují až 5x svůj objem - cirkulace v krvi - největší z bílých krvinek (viditelné pouhým okem) - ve tkáních (lymfatické uzliny, slezina, játra, vazivo + okolo míst s hrozící infekcí (plíce, vazivo, okolí trávicí trubice) - hlavní funkce fagocytóza – soustava fagocytujících mikrofágů ve tkáních = retikuloendoteliární soustava - 8%bílých krvinek ( u novorozenců převaha lymfocytů roste počet bílých krvinek rychlejší reakce na nemoci)
4
trombocyty (krevní destičky) -
-
nejsou to buňky, ale jen jejich částice vznikají z cytoplazmy megakaryocytů kostní dřeně nejmenší krevní tělíska nemají jádro, nepravidelný tvar v mm3 je jich asi 250 000 nebuněčné útvary buněčného původu - vznik z buňky, ale nejsou to buňky (nemají jádro) životnost – cca 9 dní cirkuluje v neaktivním stavu může se zvýšit přilnavost (agreabilita) důležité při zastavení krvácení + krevní srážlivosti , ale může přispívat ke vzniku trombózy v krevních cévách + ukládání tukových depozit na vnitřní straně tepen vznik v červené kostní dřeni jako odštěpky velkých buněk (megakaryocytů) (=buněčné úlomky odloučené z kostní dřeně) při jejich rozpadu se uvolňuje tromboplastin (trombokináza) - srážení krve
Krevní skupiny -
podle přítomnosti rozdílných bílkovinných aglutinogenů na povrchu červených krvinek tyto aglutinogeny ovlivňují schopnost krve vyvolávat imunitní systém
ABO systém – na povrchu červených krvinek 2 typy antigenů – aglutinogenů A a B - rozeznáváme skupiny A, B, AB nebo 0 podle toho, zda má člověk jeden nebo druhý aglutinogen, oba nebo žádný - tekutá část krve většinou obsahuje specifické protilátky (aglutinyn) anti – A nebo anti – B schopnost reagovat s výše uvedenými antigeny lidé mající antigeny A mají v krvi protilátky anti – B lidé mající antigeny B mají anti – A lidé s antigeny AB nemají protilátky lidé s antigeny 0 mají oba typy protilátek Krevní skupina A B AB 0 -
Aglutinogen A B A, B -
Aglutinin Anti - B Anti - A Anti – A, anti - B
princip bezpečné transfúze spočívá v tom, že se nikomu nesmí dávat krev s obsahej těch antigenů, proti nimž existují v jeho vlastní krvi protilátky
lidé s krevní skupinou AB – univerzální příjemci lidé s krevní skupinou 0 – univerzální dárci výskyt jednotlivých kombinací v naší populaci je dobře znám, zhruba 42% lidí má krevní skupina A, 32% lidí skupinu 0, 18% lidí B a jen 8% lidí krevní skupinu AB ABO skupina a Rh Typ 0 positivní 0 negativní A positivní A negativní B pozitivní B negativní AB pozitivní AB negativní
Počet osob s touto skupinou 1 osoba ze 3 1 osoba z 15 1 osoba ze 3 1 osoba ze 16 1 osoba z 12 1 osoba ze 67 1 osoba z 29 1 osoba ze 167
Frekvence 37,4% 6,6% 35,7% 6,3% 8,5% 1,5% 3,4% 0,6%
Kromě aglutinogenů A a B mohou existovat v membránách červených krvinek ještě další antigeny – nejvýznamnější je Rh – systém (Rh – faktor) (bílkoviny) – tento systém zahrnuje několik antigenů, z nichž je nejdůležitější faktor D (v krvi asi u 85% lidí) – lidé s tímto faktorem jsou označováni za Rh – pozitivní X zbylých 15% Rh - negativní. Při určování se používá spojení 0 pozitivní nebo AB negativní. Rh – faktor podle opice makak rhesus
5
Význam Rh – faktoru hl. u těhotných žen je-li matka Rh – negativní a plod v děloze pozitivní, může matčin organismus proti jeho krvi produkovat protilátky Transfúze Rh – pozitivní krve Rh – negativnímu pacientovi, který předtím obdržel jinou transfúzi s Rh – antigenem může vyvolat velmi vážnou reakci Od objevu ABO systému a Rh – faktoru bylo identifikováno na 400 dalších antigenů, ovšem ty jen zřídka působí při transfúzi problémy Srážení krve a zástava krvácení Srážení krve: = přirozená ochrana před infekcí - ochranný mechanismus, bránící vykrvácení člověka při poranění - podstatou je přeměna rozpustné krevní bílkoviny fibriogenu na nerozpustný fibrin - vše potřebné pro srážení krve je v krevní plazmě (poruchy srážlivosti způsobuje nepřítomnost či nefunkčnost určitých složek plazmy) - KOAGULAČNÍ KASKÁDA – vnitřní – aktivaci dojde při vnějším poranění obě dráhy propojeny
vnější – aktivaci dojde po vnitřním poranění - při porušení cévy se uvolňují látky, které to všechno spouští (např. histamin – vyvolá pocit bolesti) - poraněná tkáň začne produkovat serotonin lákají krevní destičky + obsažené krevní destičky (obsahují trombokinázu i serotonin) rozpad
PROCES ZÁSTAVY KRVÁCENÍ - malé poranění: krevní destičky způsobují zastavení krvácení v drobných cévách tím, že se v poškozeném místě shlukují, rozpadají a vytvářejí zátku - velké poranění: 1. Při poranění cévy se díky histaminu a serotoninu rozpadají krevní destičky, které uvolňují enzym trombokinázu – ten za přítomnosti vápenatých iontů (v krevní plazmě) přeměňuje protrombin (v krevní plazmě) na trombin – současně se uvolňuje serotonin, který způsobí zúžení cévy 2. Působením trombinu se v krevní plazmě rozpustná bílkovina fibriogen (produkují ho játra do krevní plazmy) mění na nerozpustný fibrin 3. Fibrin vytvoří síť vláken, do které se zachytí krvinky, vznikne krevní koláč a poraněná céva se uzavře 4. Koláč vytlačí krevní sérum (=krevní plazma bez fibriogenu) strup (na povrchu) 5. Po uzavření poraněné cévy působí protisrážlivé faktory. Pokud nepůsobí, vznikají tromby (= sražená krev v cévách). Ty mohou být zaneseny na jiné místo – ucpe cévu zásobující krví některý orgán – dochází k embolii. Poškození cévní stěny, delší imobilizací (nepohyblivý člověk), porušením toku krve v cévách apod. může dojít ke vzniku trombů a výsledkem je trombóza - vytvoření krevní sraženiny. Ta může částečně nebo úplně zablokovat krevní tok. Někteří lidé se mohou narodit s vrozenou dispozicí k snadnější tvorbě krevní sraženiny. Jiní lidé se zase mohou narodit s defekty protisrážecích bílkovin nebo s jejich nedostatkem. Tyto osoby jsou potom více ohroženi vznikem krevní sraženiny, což vede k trombóze. Vážnou chorobou, při které je porušena krevní srážlivost je hemofilie – geneticky podmíněná choroba – vznik v důsledku narušení srážení (chybí potřebná látka) se sráží krev jen velmi pomalu, u takto postižených osob dochází ke značným ztrátám krve již při malých zraněních mohou vykrvácet Typy krevní sraženiny: a) tepenné krevní sraženiny vznikající v tepnách tepenné tromby jsou zpočátku bílé a jsou tvořeny převážně krevními destičkami. Tyto tromby jsou hlavním důvodem vzniku infarktu a mrtvice (cévní mozková příhoda)
6
b) žilní krevní sraženiny vznikající v žílách žilní sraženiny jsou červené a jsou tvořené hlavně lepkavými vlákny fibrinu, který vzniká z protisrážlivých bílkovin. Důsledky srážení krve v žilním řečišti jsou hluboká žilní trombóza a plicní embolie
SEDIMENTACE SEDIMENTACE ČERVENÝCH KRVINEK Lze pozorovat po zamezení srážení krve (př. kyselinou citronovou) Části krve se rozdělí podle hmotnosti Rychlost sedimentace – muži = 2 – 5 mm/h - ženy = 3 - 8 mm/h rychlost závisí na složení plazmy (čistá – žlutá – podle výšky sloupce), zvyšuje se při infekčních a zánětlivých onemocněních sedimentace je nespecifická zkouška (podává pouze informace o vzniku a ústupu onemocnění – ne jeho typu) hematokrit = objemový podíl červených krvinek v krvi - vysoká sedimentace znamená infekci – někde v těle probíhá boj - rychlost usazování závisí na hustotě červených krvinek – velká hustota = dobré/ověření, jestli je člověk zdravý (např. při angíně) IMUNITA = schopnost organismu bránit se cizorodým látkám a patogenům pozn. : antigen – látka, proti které se vytváří protilátky – je cizorodé povahy 1. imunita specifická – zprostředkovává imunitní systém – lymfocyty B a T 2. imunita nespecifická – podílí se na ní: --- kůže - mechanická zábrana pronikání - pot působí baktericidně (org. Kyseliny, močovina, soli) -- sliny - enzym lyzozym – baktericidní; zabraňují množení bakterií) -- HCl - v žaludku -- fagocytující buňky (monocyty, mikrofágy, eosinofilní a neutrofilní granulocyty) - interferony = látky produkované buňkami napadené viry. Vážou se na membránu ještě nenapadených buněk, které se pak stanou proti virům rezistentní -- pyrogeny (látky uvolňované některými leukocyty) – zvyšují tělesnou teplotu – působí nepříznivě na metabolismus patogenů nízké rozmezí hodnot, v němž můžou dobře fungovat tělo zvyšuje teplotu
NEMOCE KRVE Leukémie – rakovinové onemocnění charakterizované nekontrolovatelnou tvorbou nezralých leukocytů (neplní svou funkci – jsou nefunkční) množství se zvyšuje 50x i 60x – nové leukocyty jsou neschopné vykonávat normální funkci osoby s touto chorobou je těžko odolávají infekcím nedostatečná schopnost imunitního systému může způsobit i smrt - příčiny nejsou známé – pravděpodobně virová infekce - léčba – cytostatiky (látky bránící dělení buněk) nebo transplantací kostní dřeně (vstřikování do krevního oběhu – do žíly buňky si pak sami nalézají kostní dřeň) Anémie (chudokrevnost) - je snížen počet červených krvinek a normální koncentrace hemoglobinu důsledkem toho klesá schopnosti krve přenášet kyslík – úbytek červených krvinek, železa a hemoglobinu to způsobuje únavu postiženého + studené ruce - vzniká z různých příčin – souvisí s krevním tlakem - běžná u žen – špatná životospráva + nedostatek Fe – sideropénie - léčba léky obsahující železo (červené maso, vnitřnosti), vitamin B12 a v těžkých případech se provádí krevní transfuze
7
Hemofilie - chybí schopnost srážení krve, nebo se krev sráží jen pomalu (v krvi není přítomen nějaký srážecí faktor) nastávají těžká a dlouhotrvající krvácení - je to onemocnění dědičné – gen, který ji způsobuje je obsažen v genetické výbavě žen (chromozom X) ale ženy jsou touto nemocí postiženy spíš výjimečně – objevuje se hlavně u mužů - léčba spočívá v dodání chybějícího koagulačního faktoru ONEMOCNĚNÍ PŘENÁŠENÁ KRVÍ Virová onemocnění AIDS Žloutenka typu B, žloutenka typu C Cytomegalovirus (CMV) FTLV I, II Bakteriální onemocnění Syfilis Lymeská borrelióza Jiná bakteriální onemocnění (serratia marcescens aj.) Onemocnění vyvolaná prvoky Malárie Toxoplasmóza
OČKOVÁNÍ = vakcinace spočívá v aktivní či pasivní imunizaci aktivní imunizace – do těla se vpravují usmrcené nebo oslabené mikroorganismy – vakcína - může vzniknout i tehdy, jestliže jedinec danou infekční chorobu prodělá pasivní imunizace - do těla se vpravují protilátky, získané aktivní imunizací na zvířatech dětská přenosná obrna – pro děti od 10. týdne věku – podává se ve čtyřech základních dávkách, pátá posilující dávka se podává ve 13tém roku dítěte – - očkuje se živou perorální vakcínou Hemofiliové nákazy (typ B) – pro děti starší 2 měsíců - od roku 2001 – zařazeno mezi pravidelná očkování - obvykle se toto očkování přidává k očkování proti záškrtu, tetanu a dávivému kašli - očkování dospělých osob se provádí jen v naléhavém zvláštním případě (např. při transplantaci kostní dřeně) Spalničky, příušnice, zarděnky – u dětí mladších 1 roku se neprovádí - provádí se jako pravidelné pro očkování dětí starších 15 měsíců - základní očkování tvoří pouze jedna dávka – pro zajištění dlouhodobé ochrany se v 21. – 25. měsíci věku provede posilující očkování podáním jedné dávky vakcíny - toto očkování se u dětí provádí zpravidla kombinovanou vakcínou proti spalničkám , příušnicím a zarděnkám - příušnice – způsobují v pubertě neplodnost u mužů - zarděnky – problém u těhotných matek Tuberkulóza - pravidelně u dětí po narození - podává se nitrožilní dávka vakcíny – při nedostatečné imunitní odpovědi na očkování se očkování zopakuje ve 2. nebo 11. roce – přeočkování se provede podáním jedné dávky vakcíny - v dospělosti jen ve výjimečném případě Virová hepatitida typu B – od r. 2001 zařazeno mezi pravidelná očkování pro děti starší 2 měsíce - zákl. očkování tvoří 3 dávky – posilující očkování není vyžadováno - děti pozitivní na antigen virové hepatitidy se očkují do 12 – 24 hodin po narození a celkem se jim podávají 4 dávky Záškrt, tetanus, dávivý kašel – očkování je pravidelné, určené dětem starším 2 měsíců - podávají se 3 zákl. Dávky – po 13 až 18 měsících se provede posilující očkování jednou dávkou a ve věku 5ti let se toto očkování zopakuje - používá se trivakcína (DTP)
8
Chřipka – očkování se doporučuje dětem, které jsou vystaveny zvýšenému riziku z onemocnění chřipkou (tj. děti s chronickým onemocněním srdce, plic, ledvin, krvetvorby, s HIV, s oslabeným imunitním systémem apod.) - děti starší 6ti měsíců – 2 dávky - očkovat se musí každý rok Klíšťová encefalitida – doporučuje se u dětí starších 1 roku, které jsou nebo budou v oblastech s vyšším výskytem tohoto infekčního onemocnění - nejvíc se doporučuje všem osobám v dospělém věku, kdy je toto onemocnění nejrizikovější (s vyšším výskytem následků) - přeočkování se provádí vždy po 3 - 5 letech Meningokové nákazy - pro děti mladší jednoho roku – tzv. konjugovaná vakcína (tradiční vakcína nevyvolává dostatečně kvalitní imunitní odpověď) Pneumokokové nákazy - dětem ml. 1 roku se nedoporučuje (nevyvolává dostatečně kvalitní imunitní odpověď) - doporučuje se dětem starším 2 let, zejména pokud mají chronické onemocněn ísrdce, jater, krvetvorby, imunitního systému apod. - provádí se podáním jedné dávky s účinností max. 5 let Virová hepatitida typu A – dětem ml. 1 roku se nedoporučuje (nevyvolává dostatečně kvalitní imunitní odpověď) - očkování se doporučuje dětem nebo mladistvým , které jsou nebo mohou být vystaveny zvýšenému riziku této infekce - provádí se podáním jedné dávky a po 6 – 12 měsících se přeočkovává tím se vytvoří dlouhodobá ochrana proti virové hepatitidě typu A Vzteklina – preventivní očkování se podává ve 3 dávkách v intervalu 1 týdne - tzv. postexpoziční očkování se provádí vždy, existuje–li podezření z nákazy , 3 dávky do břicha při nákaze Břišní tyfus – očkování se doporučuje dětem starším 3 měsíců, které cestují do oblasti s vysokým výskytem této infekce - očkování se provádí perorálním podáním 3 dávek živé oslavené vakcíny ve formě kapslí nebo injekčním podáním jedné dávky Cholera – očkování se doporučuje dětem starším 6 měsíců, které cestují do oblastní s vysokým rizikem tohoto infekčního onemocnění - další posilující očkování je nutné každých 6 měsíců Žlutá zimnice – očkování je povinné pro všechny děti starší 6 měsíců cestující do oblastí s vysokým výskytem žluté zimnice (= hl. J. Amerika nebo rovníková Afrika) - provádí se podáním jedné dávky, přičemž platnost je uznána až po 10 dnech po očkování - po 10ti letech je nutné, v případě potřeby, nechat se přeočkovat černé neštovice, pravé neštovice - dnes už se proti nic neočkuje přenos pouze z člověka na člověka vir se zničil
9
