Květy jara – plody podzimu Sborník o médiích, hlavně však o těch, kdo je 17. 11. 1968 ještě vytvářeli, aby se tam směli vrátit až po 17. 11. 1989
Praha 2015
Publikace vyšla s pomocí grantu Syndikátu novinářů České republiky.
Děkujeme za spolupráci na sborníku 68 – 69: Květy jara – plody podzimu
za inspiraci jejich knihami a statěmi z publicistiky, historie i sociologie prof. dr. Lubomíru Broklovi, prof. dr. Vilému Prečanovi, prof. MgA. Janu Vedralovi, doc. ing. Otakaru Turkovi, historikům médií Mgr. Evě Ješutové z ČRo, Danielu Růžičkovi z ČT, dr. Milanu Šmídovi a dr. Veronice Trestrové z FSV UK, kolegyním Martě Bystrovové z LN a Terezii Pokorné, šéfredaktorce RR, a kolegům Zdenko Pavelkovi, Dušanu Spáčilovi, Janu Šíchovi a Jiřímu Vančurovi, jakož i všem, kdo nám poslali příspěvky do ankety.
Ediční rada sborníku:
Adam Černý, předseda rady a Syndikátu novinářů ČR Jindřich Beránek, editor, mluvčí KNPJ ´68, Jarmila Lakosilová, editorka ankety, Miroslav Langášek, Helena Pecharová, Agáta Pilátová, Richard Seemann, Blanka Stehlíková.
© Jindřich Beránek a Klub novinářů Pražského jara ´68
Ediční rada
Ke Koláži Babylonská věž z titulní stránky ještě pár vět: „... Snad větší než z výstav mám radost z více než šedesáti koláží, které jsem rozdala. Visí na zdi v pokojích známých, v příbytcích hudebníků, kteří si je vybrali místo honoráře. Dvě koláže si odvezl bývalý kolega Honza Auerhan do Paříže. A doufám, že Jeff Lee je v Londýně také někam pověsil. Skálopevně jsem přesvědčena, že koláže Krb a Zázrak našly výrazné umístění, neboť vlastníky jsou zloději, kteří je ukradli z výstavy v galerii Sue Ryder a Gender Studies. Vlastně jsem na to hrdá: Tak se jim líbily, že přemohli strach z trestu za hřích.“ Ze vzpomínání a zpovídání Nadi Komendové jsme otiskli ve sborníku Boj slova a obrazu proti mocným... sloupek Stébla v tonutí. Zpovídá se v něm, jak se zrodil nápad tvořit koláže, když nesměla psát do novin. Nebyla to náhoda – také tato knížka měla na svém titulu Nadinu koláž Beznaděj. – Snad jen jedna poznámka: na titul této knížky vyslala Naďa svou koláž za diváky po čtrnácté a naposled – 1. prosince 2014 se s ní její děti, Věra a Josef i Jára s Jarmilou, rozloučili navždy. (bek)
Autorské šifry, použité v tomto sborníku:
(bek) Mgr. Jindřich Beránek; (fh) PhDr. František Helešic; (mj) ing. Miroslav Jelínek; (lako) Mgr. Jarmila Lakosilová; (pech) PhDr. Helena Pecharová; (ap) PhDr. Agáta Pilátová; (dr) MgA. Daniel Růžička; (rs) PhDr. Richard Seemann; (mš) PhDr. Milan Šmíd.
Obsah Od Jara 1968 k Listopadu 1989 / Adam Černý Slovo editora / Jindřich Beránek
Obrodný proces a Listopad
Dva odlišné příběhy / Vilém Prečan Zmařená Šikova reforma a Klausova transformace / Otakar Turek 1968–1989–2014 / Jan Hnízdil
17. listopad 1968 – 25. leden 1969
Ze zvláštního čísla časopisu Student Okupační stávka! / Jiří Ruml Deset požadavků studentské stávky / Milan Šmíd Jan Palach: „Přičiňte se živí v boji!“ / Jan Kavan Pohled z Lazarské ulice / Karel Löbl Moje celoživotní téma – Jan Palach / Lenka Procházková Dědicům Palachovým, Bratříčku, zavírej vrátka / Karel Kryl I. rozhovor s Rudolfem Zemanem / Jindřich Beránek Snaha po normalizaci / František Helešic
Od jara do srpna 1969
Porazili jsme Sověty? Po naději zklamání / Jiří Vančura Slovo do vlastní kapsy / František Helešic To nebylo jen do vlastní kapsy / Jarmila Cysařová Počátky normalizace během roku 1969 / František Helešic Konec Pražského jara měl několik podob / Miroslav Langášek Jak nás vyhazovali / Agáta Pilátová Doba přestávala být pro film / Jan Svoboda Osud časopisu pardubických studentů Spiritus / Veronika Trestrová Vyšetřovali již předtím moje děti / Milada Berková Rok 1969 v Liberci / Luboš Příhoda Talent nestačí, kde není charakter / Miroslav Langášek Čs. televize v éře Jana Zelenky I. / Daniel Růžička Xaver alias Mráz, který přichází s Chňoupkem / Jan Vedral Václavské náměstí 21. srpna 1969 podle Petra Pitharta Pendrekový zákon (citace) Jízda do normalizačního tunelu / Zdeněk Doskočil
9 9 13 13 24 28 29 30 31 35 36 39 41 43 46 47 48 51 52 53 55 57 59 63 66 71 73 75 77 78 80
Květy jara – plody podzimu Živitelé rodin / Jiří Hochman Seznam škůdců režimu na věčné časy / Jindřich Beránek I. Tři roky a tři dny po Lednu ´68 se zrodil tento záměr
88 90
II. Novináři v seznamu škůdců režimu / spolupráce F. Helešic,V. Brabec, M. Galuška, M. Jelínek, A. Tučková, M. Filipová, J. Čipáková ad. Fejeton o počasí / Karel Kyncl III. Nebyli jsme sami, kdo vadil Specialita menu na severu Čech / Jindřich Beránek Má Černá kniha / Jiří Zdvořáček [Ne]svoboda ve Svobodě / Naďa Komendová Události málem ostudné / Naďa Vencovská Čs. televize v éře Jana Zelenky II. / Daniel Růžička
93 100 111 117 118 125 126 127
Charta 77 a anti-charta Faksimile Patočkova dopisu Federálnímu shromáždění Novináři mezi chartisty Všivá doba / František Vaněček II. rozhovor s Rudolfem Zemanem: Nemám ospravedlnění ... Profesor Patočka zemřel 13. 3. 1977 / František Vaněček Charta 77 se v Brně ustavila zvláštně / Jaroslav Šabata ad. Werich být svědomím národa nechtěl / Jiří Černý Nepodepisovalo se jen v Národním divadle / Jindřich Beránek Člověka až závrať chytá / Ztroskotanci a samozvanci / Anti-charta podle vzoru Průboj Z Prahy do světa – aspoň za humna Poříčí Kupujte hřebeny, nastala všivá doba / František Vaněček
142 143 147 149 150 151 152 153 158 163 167 169
Slova do našich řad Názory občanů na reformní hnutí 60. let ve výzkumech sociologů Čím bylo a čím pro Čechy zůstalo Pražské jaro 1968 / Lubomír Brokl S Petrem Pithartem „O zradě a zapomnění“ S Matějem Stropnickým „Proti škole beznaděje“ Je to spor o současné politice / Jan Šícha Z historie „volných“ / Petr Kettner Tobě ho dávám opravdu rád / Otakar Rýdlo Čs. televize v éře Jana Zelenky III. / Daniel Růžička Fenomén roku 1968 po třiceti letech / František Helešic, Miroslav Jelínek
178 179 188 189 191 192 195 197 201
ŠEDÁ ZÓNA Švorcová / Kopecký aneb 1977 / 1987 Co řekl Miloš Kopecký, a mělo zůstat utajeno Marta Bystrovová: „V redakci jsme měli takovou oázu“ / (bek) Střípky vzpomínek na spolužáka a kamaráda Vláďu Jiránka /Agáta Pilátová Svět vnitřní emigrace / Pavel Koukal Buď fit, soudruhu / Karel Tejkal Divadelní časopis Rozrazil / Jindřich Beránek
210 211 215 217 218 221 223
Od samizdatů a médií z exilu k Lidovým novinám Den lidských práv III. rozhovor s Rudolfem Zemanem: Lidovky vyšly a vycházely Zásuvka neboli Šuple / Olga Šulcová V zájmu občanské normálnosti I. Jazzová sekce [* 1969] / (bek) Měl podle svých věznitelů zemřít / Jindřich Beránek I po třetí pomáhal republice ke svobodě exil / Jarmila Cysařová, Dušan Havlíček, Jiří Hraše, Richard Seemann, Josef Tomeš, Prokop Tomek, (bek)
230 231 232 233 234 237
241
Od Palachova týdne do 15. listopadu 1989 Mírový klub Johna Lennona Marta Bystrovová: „Nebylo jen Několik vět“ / (bek) Čs. rozhlas před Listopadem 1989 / Eva Ješutová Jiskření v Československé televizi / Daniel Růžička Střípky a ohlédnutí / Helena Pecharová Z rýmovaných komentářů / Karel Kryl 15. listopadu 1989 se poprvé režim otřásl / (bek) Lubomír Voleník: Práce mi pomáhá žít / Jindřich Beránek Ekologická politika dostává sice zelenou – ale dost ztěžka / (bek) Ochrana životního prostředí nechtěné dítě režimu / Karel Löbl Jan Ruml, K Listopadu došlo u nás skoro pět minut po dvanácté / Dušan Spáčil V zájmu občanské normálnosti II.
258 259 259 262 263 264 265 265 268 270 272 274
17. listopad 1989 a co následovalo Jiří Ruml a Rudolf Zeman zase spolu (foto) a další zprávy Hovoříme s Jiřím Dienstbierem jr./ Jindřich Beránek IV. rozhovor s Rudolfem Zemanem: 17. listopad 1939 končil v Ruzyni, o 50 let později tam začal Petr Uhl a Drahomíra Dražská / Petr Uhl a Zdenko Pavelka Mrtvý student, fáma nekončí ... / Milan Šmíd S medvídkem a žabičkou / Jiří Černý Televizní Garáže na Kavčích horách / (pech) Sametová revoluce na Kavčích horách / Daniel Růžička Čs. rozhlas v druhé půli Listopadu / Eva Ješutová Noviny ve dnech po zásahu proti demonstraci / Milan Šmíd Baťa neznámý a opět známý / Karel Halbrštat Dostali svobodu slova ti, komu ji normalizace vzala? / (bek)
278 279 280 282 283 285 287 287 291 298 304 306
Odchody a návraty Kresby a komentáře Karla Kryla Zamyšlení z Brixenu / Karel Kryl
314 315
Pár kamínků do mozaiky vzpomínek na Listopad ´89 / František Helešic, František Kaucký, Pavel Krása Když bylo Syndikátu novinářů 25 roků / Miroslav Jelínek 16. prosince 1989 / 20. dubna 1990 / Miroslav Sígl Nejsme opět jediní, kdo podlehli opojení z náhlé svobody slova / Vladimír Bystrov V. rozhovor s Rudolfem Zemanem: Jak se staly Lidovky opět deníkem / Jindřich Beránek Lidové noviny ve stáncích a na předplatné / Marta Bystrovová Z Jindřišské po dvaceti letech na Kavčí hory / Helena Pecharová Jiří Kantůrek vyznával zásadu / Jindřich Beránek Rozhlas zažil i nějaký ten návrat… / Eva Ješutová Životní cesta Libuše Šnekové / Jarmila Lakosilová Klub angažovaného myšlení / Věra Horká Kapky činů v moři událostí / Jindra Klímová Stanovisko k článku... / Richard Seemann Dvě osobní porevoluční glosy / Agáta Pilátová Návrat a odchod / Jaroslav Haidler Vznik a likvidace Severočeského deníku / Michaela Vinterová Náš šéf pro 68. rok Radek Brychta / Jindřich Beránek Byl to pan novinář / Chybíš nám, kamaráde / Mirku, díky / J. Beránek, R. Böhnel, A. Pilátová, foto Rudolf Gális Srpen, normalizace a Listopad v mém životě / Eva Střížovská
316 318 319 320 321 323 324 327 328 334 337 339 343 343 343 347 349 350 354
Slova z našich řad Kritické hlasy tu byly, jen jim mainstream našich médií nedopřál sluchu / (bek) Ohlédnutí Miroslava Zikmunda / Jarmila Lakosilová, Tomáš Černý Peroutkovy Ekonomické povídky / Miroslav Kratochvíl Stíny pod sluncem svobody / Jiří Sekera O čase, kdy květy opojné svobody dozrávaly v plody mnohdy trpké / Jindřich Beránek
362 363 367 370 379
Minulost v přítomnosti – Anketa Kousek historie / Jarmila Lakosilová Na otázky odpověděli / Erik Best, Toman Brod ... Rudolf Zahradník Fakta a souvislosti / Jana Půlpánová Stříhání drátů na čs.-rakouských hranicích
Poznámky: 25n.; 44; 81n.; 131n.; 170n.; 207n.; 227n.; 249n.; 275n.; 355n.; 381n.; 441n.
385 387 436 447
Od Jara 1968 k Listopadu 1989 Mluvit v Česku o roce 1968 a o lidech, kteří se podíleli na společenském pohybu, pro který se vžilo označení Pražské jaro, není jednoduché. Stačí porovnat, co znamená pojem osmašedesátníci u nás a co třeba v západní Evropě. U nás už po Listopadu 1989 bylo možno zaslechnout, že na Pražské jaro nelze navazovat, protože bylo spojeno se souslovím reformní komunismus, ve kterém zvláště druhé slovo zdiskreditovala 50. léta, ale hlavně tak zvaná normalizace vnucená tanky, které poslala Moskva. Ve srovnání s tím osmašedesátníci třeba ve Francii či Německu vyhlížejí rozhodně lépe. Za všechny lze jmenovat třeba Joschku Fischera, který se stal všeobecně respektovaným ministrem zahraničí Spolkové republiky. To však neznamená, že nemá smysl se k Pražskému jaru vracet. Stačí se podívat, co roku 1968 předcházelo, jak lidé reagovali na srpnovou invazi, jak se postupně zužoval prostor svobody a znovuzaváděla – pod pokryteckým heslem zabránit větším škodám – cenzura, odkud a jak se vymítali stoupenci demokratizace a svobody tisku. Stejně tak je důležité nezapomínat, kdo a jak odolával a kdo a jak se – hlavně z existenčních důvodů – přizpůsoboval novým poměrům. A samozřejmě také, kdo a jak i za husákovského bezčasí usiloval o jeho změnu. Ve všech zmíněných případech se osvědčuje, že až konkrétní příběhy, události dokáží prokreslit zjednodušení, do kterých dějiny obvykle vtěsnávají řádky let. Pro novináře, a nejen pro ně, zbývá jedna nepohodlná, přesto neodbytná otázka: Co si počít s odkazem kolegů, kteří žili a do značné míry tvořili Pražské jaro? Nepohodlná proto, že ji lze čistě reflexivně odmítnout a pominout s odkazem na výše zmíněné sousloví reformní komunismus. Tak jednoduše se však odbýt nedá. Řada z novinářů Pražského jara dokázala cosi neobvyklého, totiž rozpoznat vlastní omyly, zkoušet je napravit a vracet tak diskreditované profesi původní smysl. Mnozí z nich, když byli po srpnu 1968, přesněji řečeno při následujících postupných a potupných čistkách postaveni před volbu mezi podřízením nové moci a svým novinářským svědomím, zvolili i za cenu osobních nesnází a mocenských ústrků to druhé. Právě to je důvod, proč se v Syndikátu novinářů zrodila myšlenka vydat tento sborník a proč ji také pomohl uskutečnit. Adam Černý, předseda Syndikátu novinářů ČR
Slovo editora Předkládáme Vám mozaiku zpráv, komentářů a glos, interview, fejetonů i sloupků, která vytváří obraz doby mezi 17. listopadem ´68 a ´89, mezi dny, které předcházely činu Jana Palacha, a těmi, které následovaly po palachiádě. Tak bychom mohli totiž nazvat náš příběh od chvíle, kdy studenti stávkovali na protest proti tomu, že se představitelé státu nevrátili dva a půl měsíce předtím jenom se závažím moskevských protokolů, ale že sami ustupují od toho, co ještě zbývalo z Pražského jara. A v roce 1989 pietní vzpomínka 17. listopadu připadla na týž den jako před 50 roky. Dostala také týž smysl jako kdysi: stala se manifestací proti těm, kdo jim ukradli stát i s idejemi, jimiž vznikl. Už první výročí Srpna ´68 9
vedlo k pendrekovému zákonu a konci jara v Československu. Slovo do vlastních řad, které mělo už v druhé půli jara ´69 nastolit proces normalizace mezi novináři podepsalo ze tří a půl tisíce novinářů jen 350 kolegů. Jen u jednoho slova nezůstalo, akce měla svoje pokračování. A posléze se stejně jako na většině pracovišť podepisoval pod hrozbou ztráty existence souhlas „s bratrskou pomocí“ i v redakcích. Jen kolegyně na mateřské dovolené měly šanci se tam v přikázaném termínu neukázat. Bůhví, kolik tehdejších novorozeňat bylo dvacet let poté mezi studenty, díky nimž jsme mohli prožít 17. listopad ´89. Při práci na II. sborníku jsme zjistili, že neexistuje například úplný seznam všech kolegů, kteří byli postiženi nástupem normalizace. Také seznamy Jednotné centrální evidence nepřátel režimu obsahují jen část kolegů, kteří museli opustit redakce. Například z rozhlasu je tam uvedeno 67 pracovníků, ale rehabilitační komise ČsRo uznala, že by za své postižení na lidských právech mělo být rehabilitováno 487 pracovníků – je v nich tedy jen asi každý sedmý rozhlasák, jehož normalizace postihla. A obdobně tomu bylo i na jiných pracovištích. Záleželo totiž na řadě okolností, kdo, jak – a také kdy – se do nich dostal. Ačkoliv účel zpracování centrální evidence byl exemplárně postihovat vybrané občany i jejich rodiny též pro výstrahu jiným, existovaly způsoby, jak ty „kádrové principy“ obejít. Nakonec jsme se rozhodli zveřejnit ze 739 novinářů, kdo jsou v nich uvedeni, příběhy, které jsme poznali jako nějak charakteristické pro celé skupiny dalších. Cestu k občanské normálnosti, jakou vytyčovaly ostrovy pozitivní deviace, sledujeme v rozhovoru na pokračování s kolegou Rudolfem Zemanem. Byl jednak prvním řádně zvoleným syndikem demokratického spolku novinářů, jednak se podílel na velice významném projektu naší žurnalistiky – na obnově Lidových novin. Ale sledujeme ji také v šedé zóně, jaká existovala v různých množinách občanů – a tedy i mezi novináři. Nepředáváme veřejnosti vyčerpávající vědecké dílo, ale mozaiku, která chtěla složit z kamínků jednotlivých novinářských žánrů, dílčích analýz a osobních výpovědí obraz té doby. Poodhalit její zákruty, jakož i způsob, jakým byli lidi zbavováni svého práva na informace i svobodné šíření názorů. A za hledání vhodných kamínků do téhle mozaiky, nekonečné diskuse o nich, vlastní autorský podíl i trpělivost při korekturách více než čtyř set stránek děkuji kolegyním a kolegům z ediční rady sborníku – ať už šlo o Jarmilu Lakosilovou, Helenu Pecharovou a Agátu Pilátovou, s kterými se známe už od studií, Blanku Stehlíkovou, Miroslava Langáška a Richarda Seemanna, s nimiž jsme se setkávali v klubu osmašedesátníků, když jsme se mohli vrátit do množiny žurnalistů, a především Adamu Černému, který převzal štafetu v čele Syndikátu novinářů od mého prvního šéfredaktora Miroslava Jelínka. Stejný dík patří i dalším kolegům, kteří nám pomohli vytvořit tuto mozaiku. Jindřich Beránek, editor sborníku 68 – 89
10
Od obrodného procesu k Listopadu
Část titulní stránky Literárních listů z 27. června 1968 (č. 18), kdy v nich vyšel manifest Dva tisíce slov. 12
Dva odlišné příběhy Vilém Prečan 1
Jaro ´68 Ze všech dimenzí československé krize sklonku šedesátých let či – poněkud nepřesně – Pražského jara ´68 považuji za nejvíce hodné pozornosti to, co lze zjednodušeně nazvat rozměrem občanským. Zanechal také nejtrvalejší stopu a může být zapsán mezi hvězdné hodiny či minuty v dějinách české společnosti. Mohou na něj se zadostiučiněním vzpomínat ti, co ony události prožili, i ti, co znají onen příběh jen z knih, vyprávění, filmových a zvukových dokumentů. Nejde jen o slavný srpnový československý týden, kdy – řečeno slovy Petra Pitharta – nikým nevedení, nikým neorganizovaní a spontánně jednající lidé napsali novou kapitolu do světových dějin nenásilné rezistence, občanského protestu. Již koncem ledna a v únoru ´68 se ukázalo, jak silná byla ve všech vrstvách české a slovenské zdánlivě depolitizované společnosti touha po životě ve svobodě a lidské důstojnosti, jak velký byl potenciál pro změnu. Postupně se vytvářelo nezávislé veřejné mínění, vznikala infrastruktura organizací a institucí vyprošťujících se z vedoucí úlohy, tj. z diktátu komunistické strany, formovaly se základy nové politické a společenské plurality a předpoklady pro obnovu občanské společnosti. Ke slovu se začínali hlásit i ti, které režim dosud zahrnoval do kategorie nespolehlivých či nepřátelských živlů, bývalí političtí vězňové nebo jiné skupiny občanů do té doby jen druhého či třetího řádu (příslušníci katolických řádových společenství rozehnaných na počátku padesátých let, některé církve a náboženské společnosti). Vznikala nová zájmová sdružení a občanské iniciativy ad hoc, i s úmyslem působit trvale: Klub angažovaných nestraníků a řada organizací mládeže, jako občanská iniciativa se ustavil zakládající výbor Společnosti pro lidská práva. Podobně vznikl Kruh nezávislých spisovatelů. Byla znovuobjevena samospráva v původním, autentickém pojetí a pracovalo se na projektech i na konkrétních návrzích, jak uplatnit její principy v různých sférách života společnosti. Součástí tohoto procesu byla také rostoucí emancipace členstva od aparátu uvnitř komunistické strany (ale také diferenciace uvnitř aparátu samotného). Výsledkem byla sílící aktivita skupin i jednotlivců, kteří prosazovali rozsáhlé personální změny v celé stranické struktuře, institucionální záruky nezvratnosti reforem, ba dokonce uvažovali o přeměně komunistické strany z monopolně vládnoucí v normální politickou stranu, která by se musela ucházet o voliče ve svobodných volbách. K občanskému rozměru československého jara ´68 patří také všechny nekapitulantské postoje posrpnové. Namátkou a bez nároku na vyčerpávající přehled: 18. října hlasování několika poslanců Federálního shromáždění proti dohodě o dočasném pobytu sovětských vojsk v Československu; studentská stávka z listopadu 1968; Černá kniha mapující sedm pražských dnů od vstupu vojsk do 27. srpna; ochota kovodělníků jít do stávky na podporu Josefa Smrkovského; Palachova varovná oběť v lednu ´69; horečné pokusy uhájit svobodný prostor získaný před Srpnem a posílit občanské vazby a struktury nezávislé na normalizujícím se stranicko-mocenském aparátu; a – jako tečka za příběhem – protestní akce i demonstrace v srpnu 1969 včetně Deseti bodů adresovaných 21. srpna formou otevřeného dopisu zákonodárným sborům, federální i národní vládě a Ústřednímu výboru KSČ. 13
Podzim ´89 Mezinárodní okolnosti i Československo byly v roce ´89 podstatně jiné než dvacet let předtím. Všechny předcházející krize, revolty, potlačené či přerušené revoluce v sovětské střední a východní Evropě – v roce 1953 ve východním Berlíně, v roce 1956 v Maďarsku, roku 1968 v Československu a v Polsku na začátku osmdesátých let – byly lokální a vzájemně izolované. Nyní, koncem osmdesátých let, dozrával čas totální krize všech struktur socialistického (či komunistického) systému sovětského typu ve všech státech sovětského bloku i v Sovětském svazu samotném. Všechny lokální a izolované otřesy ve vnější sféře sovětského bloku byly do té doby řešeny z Moskvy a podle moskevského receptu, a to s použitím síly, především vojenské síly Sovětů, nebo bylo jejich násilné řešení diktováno sovětským tlakem jako při zavedení výjimečného stavu v Polsku v prosinci 1981. Nyní Gorbačovovo sovětské vedení usilující získat si důvěru Západu jako podílník při vytváření společného evropského domu zaujalo postoj nezasahování do vnitřního vývoje zemí Varšavské smlouvy. Nejen v Polsku a Maďarsku, ale i v Československu, které jakoby drželo evropský primát v politické nehybnosti (kde se vládnoucí politický establishment bránil myšlence na dialog se společností a všemi způsoby dával najevo, že nějaký skutečný pohyb a změnu nepřipustí) byly v listopadu ´89 na stůl otevřeně vyloženy demokratické karty. Přední nezávislý publicista Milan Šimečka to vyjádřil slovy: Jestliže po padesáti letech víme něco naprosto přesně, tak je to to, že všechno by dnes bylo jiné, kdyby v naší zemi nebyla postupně omezována a nakonec zničena demokratická politická kultura. Obnovení demokratické, pluralitní politické kultury je to hlavní, na čem se všichni jakožto podílníci naší národní zkušenosti do budoucnosti shodneme.2 Šimečka tehdy – na jaře 1989 – těmito slovy obhajoval manifest Demokracii pro všechny, kterým se v Československu na podzim 1988 představila nezávislá politická iniciativa Hnutí za občanskou svobodu. Václav Havel nazval manifest nejdůležitější politickou kartou roku 1988 pro svou zemi, protože zdánlivě banální pravdy v něm obsažené byly vyřčeny souhrnně, veřejně a jako východisko k politické práci. Manifest byl výzvou ke společnosti, aby vstoupila do politiky, a výslovně popíral legitimitu dogmatu o takzvané vedoucí úloze komunistické strany.
Demokratická revoluce? Bylo tomu tak, dějinné výhybky byly nastaveny nikoli směrem k demokratizaci a obrodě socialismu, nýbrž k demokracii bez dalších matoucích adjektiv. Cesta vedla k demokratické revoluci, která nebyla odvozena od žádné socialistické ideologie, nepramenila v diskusích o pravém či nepravém, poskvrněném či neposkvrněném socialismu. Vzpomínám si, jak jsem v kuloární debatě českých účastníků konference k 20. výročí Pražského jara v italské Cortoně vyhrkl na Zdeňka Hejzlara, když mluvil o potřebě propašovat do Československa jako inspiraci ve velkém nákladu Akční program KSČ z roku ´68: Proboha, Zdeňku, koho to ještě zajímá!? Ano, na pořadu dne nebyl další pokus o řešení kvadratury kruhu, tj. modernizace a zefektivnění komunistického systému při zachování jeho podstaty, ale jeho definitivní překonání. Nešlo o glasnosť – otevřenost, jež byla jedním z opěrných sloupů ideologického konceptu gorbačovského neúspěšného pokusu o modernizaci sovětského systému, ale o prostou a ničím neomezenou svobodu slova. Proti myšlence socialistického pluralismu stál jako cíl program svobody, duchovní, politické a hospodářské plurality, emancipace občana a občanské spo14
lečnosti vůči státu. Tento program nebyl tedy ani modernizací reformního projektu z roku ´68, ani plodem gorbačovismu, který pro demokratickou revoluci pouze spoluvytvářel vhodné podmínky.
„Moc ležela na ulici“ V listopadu ´99 mi Miroslav Šiška položil celou řadu otázek. Odpovědi pak vyšly v Právu. Jedna z nich se týkala právě onoho bonmotu, že to vlastně režim vzdal. V tomto a následujících třech odstavcích shrnuji volně něco z toho, co jsem tehdy řekl: Československá cesta k demokratickému převratu se podstatně odlišovala od způsobu, jakým došlo k vyjednanému pádu komunismu v sousedním Polsku a Maďarsku, kde pokojný ráz revoluce určila dohoda mezi vedením komunistické strany a opozicí. Pro Československo byla charakteristická konfrontace mezi komunistickým establishmetem a ohnisky občanské společnosti, z nichž se postupně vynořovala demokratická opozice. Pro politiku vedení KSČ bylo typické odmítání nabídek k dialogu a požadavků na demokratizaci systému. Určovalo ji setrvávání na politice nepřátelství vůči všem, kdo nebyli ochotni podřídit se diktátu komunistické strany, a to i poté, co v Polsku stanul v čele vlády představitel Solidarity a v Maďarsku došlo k dohodě o svobodných volbách a volném utváření politických stran, ba ještě v době po pádu Berlínské zdi. Stačí číst Jakešem podepsaný dálnopis z 19. listopadu 1989 s pokyny, co dělat a jak reagovat na situaci v zemi. Mimo jiné pohotovostí Lidových milicí. Na ulicích, zejména v Praze, hájil komunistický režim svou moc a své panství po celý rok až do 17. listopadu včetně, a to pendreky, vodními děly a podobnými policejními prostředky. Poslední politický proces (s bratislavskou pětkou) se konal 13. a 14. listopadu. Jeden z odsouzených, Ján Čarnogurský, byl propuštěn až 25. listopadu! Tíha dějinného pohybu spočívala v Československu na rodící se občanské společnosti. Češi a Slováci nebyli osvobozeni zvenčí, třebaže se tak stalo za těch nejpříznivějších mezinárodních okolností: zázrak svobody byl dílem sebeosvobození. Rozhodující přitom byly dvě okolnosti: statisíce lidí v ulicích a na náměstích, kteří se otevřeně distancovali od režimu, jenž se neměl v zahraničí o koho opřít a na koho se spolehnout. Jedině v tomto smyslu se o osudu komunistické moci rozhodovalo na ulicích, ale také v podnicích, ve školách, na vesnicích, všude; přelomovou událostí byla vedle demonstrací generální stávka 27. listopadu. Druhou okolností, která rozhodla, byla schopnost spontánně se formujících představitelů veřejnosti – Občanského fóra a bratislavské Veřejnosti proti násilí – využít příhodnou situaci, stát se rozhodující politickou silou v zemi a zabezpečit nezvratitelnou demokratickou transformaci. Do čela demokratického převratu se spolu s dalšími náhle se vynořivšími vůdčími postavami postavily osobnosti, které prošly školou disentu, zejména Charty 77, ženy a muži pocházející z jejího prostředí nebo z odpůrců režimu, kteří se Chartou inspirovali a s ní spolupracovali. Nesmírně důležité bylo to, že lidé ze „staré“ opozice dokázali integrovat veškerý lidský potenciál politického převratu a revoluce ze všech generačních i sociálních vrstev, bez ohledu na to, kdy kdo vstoupil do politického života. Na počátku to byl příběh se zcela otevřeným koncem a s mnoha riziky. Neřekl bych ani, že ti nahoře kapitulovali, rozhodně ne naráz; nevzdávali to, snažili se zachránit, co se dalo, dělali ústupky a kompromisy úměrně tlaku, jemuž byli vystaveni. Jakešovo předsednictvo a později další a další byli hozeni přes palubu, aby se z komunistické strany uchovalo co nejvíc. I Ladislav Adamec, kte15
rý pochopil nejdříve ze všech, že musí začít jednat s „nepřáteli“, ustupoval před požadavky Občanského fóra jen z nezbytí a proto, že OF mělo za sebou ulice a náměstí. Vzdal to teprve tehdy, když nepořídil s reorganizací vlády, zjistil, že lidé z OF jsou na jeho gusto příliš obtížný protivník, a když si 7. prosince spočítal, že za takové situace nemá šanci na prezidentství.
Program systémové změny Požadavky Občanského fóra z prvních dnů jeho existence vypadaly velmi skromně, byly však krok za krokem rozšiřovány. Cíl byl pojmenován zcela jasně už 23. listopadu: chceme žít ve svobodném demokratickém a prosperujícím Československu, které se musí vrátit do Evropy, a tohoto ideálu se nikdy nevzdáme. A prohlášení OF Co chceme z 26. listopadu představovalo už program všestranných společensko-politických přeměn na bázi právního státu, zaručených občanských práv a svobod a nezávislého soudnictví, svobodných voleb do zastupitelských sborů, sociálně spravedlivého tržního hospodářství se souběžnou a rovnoprávnou existencí různých typů vlastnictví, svobodné kultury, vědy atd.
Vůle podílet se na moci Nejpozději do dvou týdnů se Občanské fórum stalo nejdůležitější politickou silou v zemi. Ve dnech 5. až 7. prosince ´89 překračuje svůj Rubikon, když se rozhodlo výrazně se podílet na moci, vstoupit do jednání o složení federální vlády, prosadit, že vláda pod vedením Mariána Čalfy bude jmenovaná 10. prosince ve složení, jež vycházelo především z předběžné dohody OF a VPN, a zasáhnout do jednání o obsazení úřadu prezidenta republiky.Vysoce oceňuji toto rychlé zrání ochoty a vůle podílet se na moci a z vlády, z parlamentu a z Hradu spolurozhodovat o transformaci systému, ne-li tuto transformaci rozhodujícím způsobem ovlivňovat či řídit.
Nešlo to dělat jinak? V debatách a polemikách se znovu a znovu vrací otázka, zda demokratický převrat na přelomu let 1989–90 nebyl příliš „sametový“, oč by bylo všechno jiné, kdyby se tehdy bylo s komunisty tvrdě zatočilo. A tyto úvahy jsou také živnou půdou pro spiklenecké teorie a spekulace, čím se „komunisté“ vykoupili a kdo z údajného obchodu těžil. I o tom jsem již psal. Poukázal jsem na étos i patos té doby: Nebýt jako „oni“, nedopustit se křivd a násilí, na něž bylo tak bohaté období předcházejících čtyřiceti let kádrování, čistek, vyobcovávání a trestání „třídních nepřátel“, „pravičáků“ a jejich dětí a bůhvíkoho dalšího; zavést právní řád. Je tu však především praktická otázka pro ty, kdo dnes vědí, co se tehdy mělo dělat. Neřeknou ale, kdo měl soudit a trestat, ještě k tomu ve chvíli, kdy se celý civilizovaný svět zachvěl při popravě manželů Ceauşeskových. Měli být katy ti, kdo se ještě včera třásli strachy? Nebo ti, co rychle převlékli kabát? Donedávna atomizovaná společnost, jež se na okamžik vzepjala k činu, který od ní málokdo očekával, měla být znovu dezintegrována hledáním viníků, když tak či onak byl vinen skoro každý.
Úspěchy a zklamání Dnes je zřejmé, že očekávání co do tempa demokratické transformace byla příliš optimistická. Mohla být ale transformace rychlejší po čtyřiceti letech života v nesvobodě, v sovětské civilizační sféře, v dosti velké izolaci od ostatního světa? Nezapomínejme ani na demoralizační vlivy období normalizace, kdy dospívala velká část polistopadových (a zejména současných) politických elit. Neblahé dědictví minu16
losti se ukázalo být tíživější a životaschopnější, než si kdokoliv uměl představit. (Sám jsem se například zklamal v očekávání z léta ´89, kdy jsem věřil, že katolická církev se bude výrazně podílet na morální obrodě společnosti.) K tomu se jako negativní faktory přidružily všechny neduhy a všechna pokušení či možnosti současného svobodného západního světa, jehož součástí se Česká republika během krátké doby stala. Obojí mělo a má vliv na všechny sféry státního, politického, hospodářského a kulturního života, na fungování všech složek státního, soudního a policejního aparátu, na stav občanské společnosti, na úroveň politické kultury, občanské angažovanosti a na výchovu k uvědomělému občanství spočívajícímu na pochopení toho, že neodmyslitelnou stránkou svobody je občanská povinnost. K pozitivním výsledkům počítám především konstituování parlamentní demokracie s ústavou zakotvující Listinu lidských a občanských práv a svobod, dělbu moci ve státě, samosprávu a fungující demokratické kontrolní mechanismy. Důležité bylo též prosazení principu soukromého vlastnictví a tržního hospodářství se sociálním zákonodárstvím na slušné evropské úrovni. A rozdělení Československé federace na dva samostatné státy pokojnou cestou. Kromě toho se České republice podařilo začlenit do Severoatlantické aliance a do Evropské unie. Na slušném evropském průměru je dodržování občanských a lidských práv. Za kardinální pochybení demokratické transformace považuji privatizaci bez řádného právního zakotvení: místo českých Rothschildů vyprodukovala vrstvu tunelářů a kmotrů korumpovaných politických klanů. Opoziční smlouva z let 1998 –2002 má stále ještě neblahý vliv na politickou kulturu země. Korupce prostupující jako rakovina politiku, justici a policii je v ČR větší, než je evropský průměr. A přece… Je to důvod k zoufalství? Jak to, že líp už bylo, jak tvrdí jeden z pochybných bonmotů? Je tomu skoro čtvrtstoletí, kdy tehdejší prezident Havel v projevu před parlamentním shromážděním Rady Evropy 10. května 1990 ve Štrasburku charakterizoval stav země takto: […] prožíváme jednu z nesmírně těžkých period naší novodobé historie, protože se topíme v bezpočtu ohromných problémů, které po léta latentně rostly a jejichž hloubku a vzájemnou provázanost nám teprve nedávno nabytá svoboda ukázala v pravém světle. Zdědili jsme po předchozím režimu zdevastovanou krajinu, rozvrácené hospodářství a především pokřivené mravní svědomí. Svrhnutí totalitní moci bylo krokem sice důležitým […], bylo však opravdu jen začátkem cesty, na které budeme muset udělat rychle mnoho dalších kroků […] nepoměrně obtížnějších. Zjišťujeme, že téměř nic pořádně neumíme a mnohému se musíme teprve učit […] politické kultuře, samostatnému myšlení, důstojnému občanskému chování. – To přece už dávno neplatí. Naději do budoucna můžeme opřít též o nejednu cennou zkušenost, svědčící o tom, že nikomu nevyrostl strom až do nebe. Snad nemusím jmenovat všechny ty, kteří ve zkouškách doby neobstáli, nebo šíbry a machry, kteří se v současnosti třesou, že skončí ve vězení. Platí ovšem stále masarykovská pravda, že změna k lepšímu začíná u každého jednotlivého člověka. Nic nepřijde samo od sebe, nic z toho, co lidé v České republice považují za veřejné zlo, za nedostatky či společenské neduhy, nezmizí samo od sebe. Z nebe nespadne ani to, na čem se shodnou, že je cestou kupředu. Klíč má v ruce občan, který nerezignuje na svá práva ani na své povinnosti a který se neobrací zády ani k volebním urnám, ani k veřejným záležitostem s nejlacinější z laciných výmluv, že je otrávený poměry. Na to jediné nemá svobodný občan právo, i když to nestojí ani v občanském, ani v trestním zákoníku. 17
Zmařená Šikova reforma a Klausova transformace Otakar Turek 3 Rozhodně víc než k politickému vývoji a situaci šedesátých let se cítím kompetentní vyjádřit se k průběhu tehdejší ekonomické reformy. Rozepíši se o ní obšírněji též proto, že si tím připravím půdu pro srovnání s vývojem v letech devadesátých. Byl jsem členem Šikovy skupiny od roku 1957 až do vstupu vojsk a pokládám za účelné hodnotit ekonomickou reformu šedesátých let ze dvou hledisek. Na jedné straně se nastartovaný reformní proces spojoval s Šikovým jménem oprávněně a obecně se vžilo pojmenování Šikova reforma. V okruhu svých spolupracovníků byl Šik tím, kdo v plné hloubce a šíři pochopil, že reforma systému fungování ekonomiky je problémem svrchovaně politickým. Ještě koncem padesátých a v první polovině šedesátých let měli na rozhodujících místech KSČ i vládních orgánů zřetelnou převahu představitelé pravé komunistické víry, přežívající ze stalinských časů. To byla tvrz, již bylo třeba dobýt. Prozíravý Šik nevystoupil s prvními výsledky činnosti svého pracovního týmu rovnou na jednání ÚV KSČ. Ze všeho nejdřív se snažil za pomoci proreformně orientovaných novinářů získat pro své záměry podporu veřejnosti. Zapojil do toho všechny členy týmu a proreformně orientovaní novináři vytvořili pro působení na veřejné mínění nejlepší možné podmínky. V denním tisku a odborných časopisech se objevovala spousta vědeckých i populárních článků, rozhlas a televize zařazovaly do svých programů rozhovory a besedy se členy Šikova týmu, byla organizována i řada shromáždění přímo na závodech. V této široce založené kampani se podařilo poukázat na zhoubnost systému centrálního plánování jako překážky dalšího hospodářského rozvoje a vyložit představy o žádoucích systémových změnách. Efekt této kampaně byl vynikající. Pro reformu byla získána veřejnost, což významně posílilo politickou pozici reformních sil a dále podlomilo sílu konzervativců, kteří měli vliv v politické sféře.
Tahy na politické šachovnici Hlavní úsilí bylo zaměřeno na výměnu politické reprezentace. Podmínky byly příznivé: souběžně s proreformním postojem veřejnosti se i v Ústředním výboru KSČ utvořila proreformní většina. Šlo však nejen o statickou změnu poměru sil, ale také (a možná hlavně) o to, že proreformní síly se dostaly do ofenzivy. To determinovalo další vývoj, který vyústil v lednu ´68 do odvolání Novotného z postu prvního tajemníka ÚV KSČ, jímž byl vzápětí zvolen Alexandr Dubček. A koncem března, po vynucené abdikaci Antonína Novotného, se prezidentem stal generál Ludvík Svoboda. Byla také jmenována nová vláda v čele s Oldřichem Černíkem; Ota Šik se stal jejím místopředsedou pro otázky ekonomiky. Výměna politických špiček proběhla nestandardně hladce i díky tomu, že na přelomu let 1962– 63 došlo k souběhu několika okolností, které posunuly konzervativní vedení na samou hranu politické porážky. Národ už měl plné zuby shánění, front před obchody, podpultových protekcí a slibů typu Novotného prohlášení, že maso v brzku bude. Na to lidé zareagovali dotazem, kde to Brzko leží a jestli tam jede autobus, aby si pro maso dojeli. Svou roli dále hrálo i to, že ochabl tlak Moskvy na Prahu v duchu zůstaňte věrni stalinské odrůdě socialismu a novotnovská garnitura se už nemohla spolehnout na to, že ji Moskva zachrání. Však také po jejím pádu Kreml do Prahy explicitně vzkázal: eto vaše dělo. 18
Rozhodující okolností byly potíže při sestavování plánu na rok 63. Aparát Státní plánovací komise [SPK] návrh plánu sestavil, kolegium ho schválilo a předseda SPK Otakar Šimůnek předložil k projednání a schválení politickému byru ÚV KSČ. Tam byl však návrh shledán nepřijatelným, protože vykazoval schodek zahraničního obchodu vůči kapitalistickým zemím ve výši okolo šesti set milionů korun. Materiál byl vrácen k přepracování. Aparát SPK tím byl popuzen; dobře věděl, co všechno se právě tím přebytkem dovozu nad vývozem podařilo v návrhu plánu zachránit. Nový návrh se nesl v duchu záměru uvidíte, jaké důsledky nastanou, vyhovíme-li vašemu stanovisku. Sumárně vyjádřeno a v sestavách bilance národního hospodářství doloženo: nový návrh plánu vykazoval pokles národního důchodu. Sice jen o pár procent, nicméně něco takového nemělo v celé historii tábora míru a socialismu obdobu. Bylo to také něčím, co se národu i v RVHP těžko vysvětlovalo. Politické vedení potřebovalo vzniklou prekérní situaci překrýt nějakou vizí, co s národním hospodářstvím napříště dělat. Ta měla být prezentována na nejbližším plenárním zasedání Ústředního výboru KSČ. Výkladem byl pověřen Otakar Šimůnek, muž spjatý s Novotného vedením, který měl ekonomiku „na starosti“. V nějakém pro mne nečitelném pozadí zapracoval Šik, a tak pracovní skupina, která měla pro Šimůnka připravit odpovídající podklad, byla složena převážně z proreformně orientovaných osob. Hlavní myšlenkou chystaného podkladu bylo, že nazrál čas přeorientovat naši ekonomiku od extenzivního, kvantitativního rozvoje k důrazu na kvalitu, produktivitu, technický rozvoj a efektivnost, což předpokládá systémové změny. Záhy po odevzdání materiálu si mne, coby vedoucího pracovní skupiny, Šimůnek pozval k jeho projednání. To bylo až neskutečně kratičké. Konzervativec Šimůnek (který se zřejmě lekl navrhovaných systémových změn) uchopil náš spisek do pravé ruky, levou na něj několikrát významně poklepal a pravil: Tedy, soudruhu, ten ÚV nám ale byl čert dlužnej.
Reforma šedesátých let jako kolektivní dílo Tady končím s charakteristikou oblasti, pro niž je označení Šikova reforma zcela na místě. Přecházím k problematice konkrétních do detailu rozpracovaných dokumentů, jež tento název vystihuje méně. Zde šlo o dílo na výsost kolektivní, ne již politického, ale ekonomického charakteru. Dlužno přiznat, že výbava Oty Šika pro tuto fázi prací nebyla valná. Chyběla v ní znalost toho, jak ekonomika v konkrétním detailu funguje. Šik se totiž pohyboval ve vysokých teoretických patrech ekonomické vědy. Perfektně však plnil roli vedoucího svého týmu. Velmi efektivně řídil různé rozpravy, vyžadoval, aby ten který nositel určitého příspěvku do reformních dokumentů svou myšlenku důkladně vysvětlil, kladl mu otázky, aby zjistil, jak je jeho myšlenka konzistentní s jinými partiemi dokumentů a podobně. Navíc též dbal na to, aby všechny texty byly srozumitelné a přesvědčivé – myslel na budoucí čtenáře. Jeho velikou zásluhou bylo i to, že se postaral o optimální sestavu svého týmu. Ne všem ekonomům teoretikům je dána schopnost projektovat architekturu nového systému a přechodu k němu. Musel jsem v tomto směru obdivovat zejména Čestmíra Kožušníka, Milana Horálka, Bohouše Komendu a Věňka Šilhána; do značné míry i Zdeňka Kodeta a Rudolfa Kocandu. Pro tým byla nicméně velmi přínosná též účast pracovníků z praxe, jmenovitě Miroslava Koudelky z Ministerstva financí, Miroslava Sokola z SPK a snad do určité míry i moje. Dva prvně jmenovaní byli přímými účastníky plánovacích praktik a z vlastní zkušenosti znali jejich vady. Já byl převážně jen pozorovatelem a hodnotitelem. 19
Dvacátý první srpen ´68 a co po něm? Po okupaci Československa došlo k tzv. normalizaci – návratu k centrálnímu plánování a pokračování vlády jedné strany se všemi důsledky, které to mělo pro občany, zejména pro kritiky režimu. Bylo však zcestné odvodit z kritického pohledu na stalinský nefunkční a perverzní socialismus závěr, že nemá smysl vést společenský diskurz o sociálním státu a třetí cestě, což – mimochodem – bylo již tehdy, po potlačení Pražského jara vojenskou silou, a dodnes je stanoviskem mnohých intelektuálů, mezi nimi též Václava Klause. Soudím, že takový diskurz veden být měl, neboť růst HDP nemá být jakousi svébytnou modlou, ale prostředkem k maximalizaci lidské spokojenosti a štěstí. Právě v tomto kontextu si cením čs. reforem šedesátých let jako zdroje inspirace. – Četná rizika přinesla později představa, že je třeba nekriticky přebrat tržní kapitalismus a ignorovat to, že globální kapitalismus přináší společnosti narůstající problémy. Tak kupříkladu jednostranná převaha silného nad slabým se historicky v průběhu existence tržního hospodářství vyvíjela ke stále perverznějším projevům: namátkou k nim patří vznik monopolů, nebo bohatnutí operacemi na kapitálovém a devizovém trhu. Tato převaha vedla ale rovněž k neblahým důsledkům: zejména k polarizaci společnosti na nouzí trpící a extrémně bohaté, mezi něž patří jen málo takových, jejichž bohatství je adekvátní jejich přínosu pro společnost. Globální kapitalismus přinesl také vznik nadnárodních gigantických podnikových korporací. Na nich je jedna věc zajímavá, jedna však společensky nebezpečná a alarmující. Zajímavé je to, že uvnitř gigantických společností se ve vztazích uvnitř široké množiny jejich po světě rozmístěných provozů odešlo od tržních vztahů a vzájemné dodávky mezi nimi plánuje a organizuje jejich centrála. Varující je vliv nadnárodních korporací na politickou sféru. V extrémním případě si odbyt svých výrobků zajistí třeba i tím, že přitlačí politiky k vyvolání válečného konfliktu. Častější je, že přesvědčí – ne zadarmo – nějakou politickou skupinu o tom, že právě jejich korporace je tím nejlepším subjektem v soutěžích o veřejnou zakázku.
Nadčasový a nadnárodní význam Pražského jara Lidé, kteří zažili šedesátá léta, na ně většinou vzpomínají jako na šťastné období svého života a své vzpomínky na tuto dobu předávají svým potomkům. To je svým způsobem kapitál, který se zúročil v Listopadu 89. Ti, kdo na reformách šedesátých let přímo participovali, prosazovali jejich myšlenky i v transformaci let devadesátých. Československá šedesátá léta byla inspirací také pro ostatní země komunistického bloku. Pokud jde o samotnou ekonomickou reformu, týkalo se to zejména Maďarska; v případě Polska byla inspirace vzájemná. Pražské jaro mělo však své četné sympatizanty i na Západě, zejména u mladé generace revoltující proti poměrům ve svých zemích. Pozornost zasluhuje též otázka, nakolik návrh čs. ekonomické reformy z 60. let ovlivnil přechod Číny k tržní ekonomice. Z kruhů blízkých Šikově rodině vím, že jeho Třetí cesta byla přeložena do čínštiny a že Šik několikrát Čínu navštívil. Nemohu tvrdit, že přímo participoval na tvorbě reformních dokumentů, s jistotou však lze soudit, že šlo minimálně o jeho nepřímý vliv. Mnoho o tom vypovídá to, jak blízké jsou Šikovu myšlení hlavní rysy čínské reformy.
Kontrasty podzimu ´89 V Listopadu projevily všechny vrstvy národa tak nebývalou jednotu a vůli skoncovat s komunismem, že dosavadní režim ani neměl kdo bránit (nepočítáme-li 20
Gustáva Husáka a Vasila Biľaka). Musíme to hodnotit tak, že i v normalizačních letech pokračující ideové působení disentu, rozhlasového vysílání z ciziny a infiltrace tiskovin – to vše přineslo kýžený efekt. Vliv mělo i to, že veřejnost si prožila a docenila kontrast mezi uvolněním let šedesátých, krátkým obdobím svobody tisku i projevu v šedesátém osmém a normalizací; že stále víc si uvědomovala rozdíl mezi námi a Západem pokud jde o životní styl, demokracii a hospodářskou prosperitu, a také že vystřízlivěla z iluzí o poměrech v Sovětském svazu. Listopad byl úspěšný už tím, že vyhnal starou, lidmi opovrhovanou politickou garnituru a nahradil ji garniturou obdivovanou, sympatickou či dokonce milovanou (Václav Havel, Jiří Dienstbier a jiní). Z lidí také spadla tíha ohlupování floskulemi typu vytyčená linie je správná a úspěšná, musíme však bojovat proti dílčím nedostatkům a také tíha nejrůznějších prověrek, kádrování atd. Byla připravena půda a základy pro stavbu nového domu, tedy uspořádání společnosti v duchu liberálních hodnot svobodného rozhodování občanů i podniků a rovněž v duchu zásad konzervatismu, jehož cílem je udržovat v historii vzniklé osvědčené duchovní a mravní hodnoty a také vytvářet hodnoty nové, odpovídající současné době. Význam těchto hodnot je v tom, že kultivují chování občanů, podniků, politiků i veřejných institucí. A zanedlouho již v ČSR máme demokratické uspořádání státních i lokálních orgánů se soutěží více stran. Zmizel fenomén nedostatkové ekonomiky, občan si záhy bez protekcí a front může vybrat z bohaté nabídky, čeho se mu zachce, toky mezipodnikových dodávek probíhají hladce ke spokojenosti obou partnerů. Tak by se dalo pokračovat… Bylo by však velkou chybou nevidět nebo přezírat nedokonalosti, či dokonce chyby transformačního procesu. A zde musíme identifikovat, co bylo, nebo kdo byl jejich původcem.
Dvě koncepce přechodu k tržní ekonomice Nedlouho po Listopadu se utvořily dva týmy: jeden vedený Václavem Klausem, druhý v čele s Františkem Vlasákem4, jehož tým měl personální složení hodně podobné Šikovu týmu z šedesátých let. Vznikly i dvě koncepce přechodu od centrálního plánování k tržní ekonomice. Osudový byl rozdíl mezi nimi, pokud jde o sled a rychlost realizace. Vlasákova skupina se, poučena ze západních společenskovědních poznatků, orientovala na piecemeal social engineering, jehož výhodou je, že poskytuje možnost učit se z chyb a přizpůsobovat další dílčí kroky na základě vyhodnocení kroků předchozích. Jestliže analýza shledá, že se dostavily očekávané výsledky, je možno postoupit dál. V opačném případě, když učiněný krok očekávání nenaplnil, lze rozhodnout, jakým dalším krokem negativa napravit. Klausova skupina postupovala v duchu holistic social engineeringu, před nímž západní společenské vědy varují. Při tomto postupu se totiž dostávají do pohybu najednou všechny prvky systému a analýzou se nelze dopátrat, které problematické či chybné kroky hrají primární roli a které jsou z nich jen odvozeny. Nalézáme se tak ve změti nevítaných jevů a neumíme přijít na to, co se má korigovat a u čeho setrvat. A ještě jedna podstatná věc: varování před holistickým přístupem k systémovým změnám platí i v případě, kdy tím žádoucím systémem, k němuž chceme dospět, je systém již existující a dobře fungující v jiných zemích, kde ovšem vznikal postupně, v Hayekovském smyslu, jako systém utvářený chováním lidí. Je historickou realitou, že zvítězila reforma Klausova. Při svém prvním kroku Klaus jakoby byl inspirován Otou Šikem. Věděl, že musí dosáhnout především vítězství v politické rovině. Šik ale kvůli tomu musel nejprve zdiskreditovat a na politickém 21
poli porazit tehdejší protireformní mocenskou a politickou reprezentaci, aby ji posléze mohl nahradit svými lidmi. Klausovi se o to postaral 17. listopad, který se stávající politickou reprezentací doslova zametl, takže on mohl pouze vstoupit a obsadit prázdná ministerská křesla. Zbývala mu už jen úloha získat pro svůj reformní projekt veřejnost. Věděl, že podrobný výklad ekonomické transformace by byl pro široké spektrum posluchačů těžko pochopitelný a nezáživný. Vsadil tedy na jednoduchost a populismus. Občané byli zahrnování frázemi typu propast je třeba překonat jedním skokem, ten učiníme k 1. lednu 1991, pak nastane rychlé dohánění vyspělých západních ekonomik a nastolení západních celospolečenských poměrů. Tyto vyhlídky národ ve své rozhodující většině nadšeně uvítal. Kdo by se netěšil na to, že už tak brzo u nás bude dobře, a neposílal ke všem čertům kohokoli, kdo by ono dohánění chtěl protahovat. Za těchto okolností a během rychlého spádu událostí připravil Klaus pro národ ještě zcela nečekaný dar – kuponovou privatizaci. I tu přijali lidé s nadšením. Vždyť kdo by nechtěl být majitelem akcií a brát každý rok dividendy? Vystřízlivěli až o hodně později, když zjistili, že z ní profitovali hlavně budoucí kmotři, z nichž se po pár šikovných tazích stali miliardáři. Toto prohlédnutí se však dostavilo až příliš pozdě, když už měl Klaus vyhráno. Zklamání pomalu přerostlo do špatné nálady, která ve své podstatě trvá dodnes a možná i zesílila, když lidé na stále dalších případech shledávají, že stát není schopen kmotry odhalovat a trestat. Na rozdíl od tohoto jednorázového rozdávání státního majetku zadarmo, které degenerovalo až k jeho darování vychytralým kmotrům, počítala Vlasákova skupina s privatizací za peníze, postupnou a výběrovou. Ve starém plánovacím systému byla kvalita podniku oceňována kritériem plní plán – neplní plán a kolik má podnik pracovníků v brigádách socialistické práce. Vlasákova skupina vycházela z výběru podniků, které navzdory nesmyslnému minulému systému „socialistického“ hospodářství přece získaly punc těch, jež byly schopny uplatnit se i na západních trzích. Ty měly být privatizovány přednostně, co nejdříve a formou vstupu zahraničního kapitálu s tím, že vzniknou podniky se smíšeným kapitálem, kdy naše strana vloží existující kapitál hmotný a zahraniční partner dodá kapitál finanční, který umožní podniku realizovat modernizační investice. Podstatným přínosem zahraničního partnera mělo být i manažerské know-how a také naše participace při vývozu na jeho trhy. Tento přístup k privatizaci byl zásluhou ministra průmyslu Jana Vrby5, který popsaným způsobem připravil a uskutečnil privatizaci Škody Mladá Boleslav. Uplynulých více než dvacet let přesvědčivě potvrdilo, jak moudrý tento způsob privatizace byl. Auto Škoda je dnes podnikem na vyspělé západní úrovni; vyvinul celou škálu atraktivních typů automobilů a má vysoký podíl na našem vývozu. Ministr Vrba měl rozpracovaná jednání s dalšími západními partnery o podnicích, které měly být privatizovány ve stylu mladoboleslavské Škody (mluvilo se o osmi). Do hry však vstoupil Václav Klaus s argumentem, že právě ty „Vrbovy“ podniky potřebuje do své kuponové privatizace. I dnes běhá člověku mráz po zádech, když si uvědomí, jakou šanci jsme promarnili. Druhá závažná záležitost, v níž se názory obou skupin podstatně lišily, byla liberalizace zahraničního obchodu. Také zde Klaus řešil problém jedním skokem, provázeným hlubokou devalvací koruny. Ta měla inflační důsledky, jež pak bylo nutné utlumovat omezením rozpočtových výdajů, což tlumilo i růstový potenciál. Navíc jsme se kvůli ní připravili o podstatný objem devizových příjmů. Do vývozuschopného pásma se totiž dostaly podniky a výrobky, které neměly potřebnou skutečnou komparativní výhodu. Kvůli hluboké devalvaci se jim dostalo jen kom22
parativní výhody falešné, založené na relativně nízkých domácích cenách. Vyváželo se tak za domácí náklady plus určitý zisk; takto vzniklá cena však byla pod běžnou cenou na světových trzích. Vlasákova skupina naproti tomu počítala s odložením liberalizace dovozů. Inspiroval ji k tomu i západoněmecký příklad Erhardovy reformy z padesátých let, která průmyslu poskytla čas na dosažení konkurenceschopnosti, pokud jde o náklady, kvalitu a technickou úroveň výrobků. Jestliže se v případě Klausovy reformy kritika obracela k důsledkům toho, že tato koncepce vyhrála, zaslouží kritiku i koncepce Vlasákova, ovšem z opačného konce. Jaké byly příčiny toho, že prohrála? Vysvětlení se přímo nabízí: skupina si nevzala poučení z Šikových zkušeností a selhala na politickém poli. Žádný z jejích členů či aspoň sympatizantů se nedostal na decizní místo, na němž se rozhoduje s konečnou platností. Navíc tato skupina nedokázala ovlivňovat veřejné mínění prostřednictvím sdělovacích prostředků; neměla uznávaného mluvčího, jemuž by veřejnost s respektem naslouchala. U toho mluvčího se trochu zastavíme. V úvahu připadaly tři osobnosti. Vlasák byl Klausem diskreditován jako bývalý komunista a spoluautor reformy z prohraných šedesátých let. Petr Pithart zcela zklamal: byl ve věcech reformní koncepce své vlády totálně nedotčený znalostmi. Tím třetím mohl být Valtr Komárek. Ten však byl názorově jinde. Zatímco u Vlasáka dominovala myšlenka žádný plán, ale hospodářskou politikou regulovaný trh, u Komárka byla v popředí myšlenka ne plán zfušovaný neználky, ale vědecky podložený plán vzniklý v myšlenkovém trastu významných vědeckých osobností.
Tři faktory, které negativně ovlivnily transformaci Seřadím je podle váhy, kterou se na ekonomických chybách transformace podílely. Na první místo patří Klausova kuponová privatizace, předčasná liberalizace dovozů a také bezděčný příklon k holistickému sociálnímu inženýrství. Nechtěl bych, aby na Klasovi ulpělo jen toto negativní hodnocení. Mezi českými ekonomy je asi tím, kdo do největší hloubky prostudoval a osvojil si díla klasiků liberalismu i konzervatismu a dokáže je tvůrčím způsobem aplikovat zejména při kritice systému centrálního plánování a totalitní vlády jedné strany. Odlišme však vysokou teorii od praktických hospodářsko-politických kroků. Ty byly chybné a měly rozhodující váhu. To, co je zřejmě podstatně ovlivnilo, byl Klausův egocentrismus, jeho přesvědčení o tom, že to, co je v jeho hlavě (tedy zidealizovaný neoliberalismus), je jedině správné a nevyžaduje žádnou diskusi. Jde u něj svým způsobem o divadelní hru, v níž on hraje roli jediného ekonoma – vševěda, který ví, jak ekonomiku a společnost napravit. Mezi ekonomy vystupuje jako ten, kdo vyčnívá coby jediný moudrý nad šedí všech ostatních. Disponuje přitom schopností, jež mu umožňuje dehonestovat názor partnera či celé skupiny a předvést svou dominanci. Paradox je v tom, že přitom pronášenou oponenturu nepokládá za nutné podložit žádnými odbornými argumenty. Do jinak cenné diskuse vstupuje jen jednovětými výroky typu to není teoreticky ukotveno, nebo to je zase pěkná turkovina. Někdy svou nelibost nad kvalitou posuzované práce dává najevo jen kroucením hlavy a nasazením pohrdlivého výrazu vyjadřujícího, že ten spisek nestojí ani za přečtení. – Nevysvětlujme však veškeré negativní působení Klause v roli reformátora systému jen tímto jeho egocentrismem. Jeho ignorování teoretických poznatků o sociálním inženýrství, dané absolutní neznalostí, mělo pro naši ekonomiku a společnost osudové důsledky, a to tak zjevné, že by jejich demonstrace mohla sloužit jako učebnicový příklad při výuce na školách společenskovědního zaměření. Dokládá, že holistický přístup k systémovým změnám je hluboce nesprávný, a tedy že západní poznatky o pozitivní roli sociálního inženýrství jsou opodstatněné. 23
Na druhém místě je fakt, že veřejnost Klausovu hranou genialitu neprokoukla. První pochyby sice vzbudila již kuponová privatizace a její důsledky, v plné míře ho ale odhalila až jeho amnestie při odchodu z prezidentské funkce, jež mj. vedla k zastavení soudního postihu těch největších kmotrů, kteří stát připravili o miliardy. I poté, co tím byl celý národ hluboce pobouřen, Klaus svou amnestii dále hájil. A když pobouření ještě gradovalo, nabádal lidi, aby si rozhodnutí o amnestii dobře přečetli a nenaslouchali nejrůznějším našeptávačům. Tato epizoda jen dokládá, jak bezmezný je jeho egocentrismus, když ani nedokázal rozpoznat, že amnestií se definitivně připravil o svou popularitu i hodnověrnost. Prohlédnutí veřejnosti přišlo bohužel příliš pozdě. V momentu, kdy společnost stála na křižovatce a rozhodovala se, kterou cestou se dát, byla ještě důvěra v geniálního ekonoma a politika hodně většinová. Bohužel, i mezi novináři. Třetí příčinu lze vyjádřit stručně: Ve Vlasákově skupině nebyl nikdo formátu Oty Šika. Vrhnout se od vědecké práce ze dne na den do politiky, na to neměl nikdo z jeho ekonomů bez žádoucí přípravy nejen chuť, ale ani potřebnou odvahu.
1968 – 1989 – 2014 Jan Hnízdil 6 Po celou historickou dobu, možná už od konce mladší doby kamenné, byly na světě tři druhy lidí: Ti nahoře. Ti uprostřed a Ti dole. Cíle těchto tří skupin jsou naprosto neslučitelné. Cílem Těch nahoře je zůstat, kde jsou. Cílem Těch uprostřed je vyměnit si místo s Těmi nahoře. Cílem Těch dole, pokud mají nějaký cíl – je totiž trvalou charakteristikou Těch dole, že jsou příliš zkrušeni dřinou, než aby si častěji uvědomovali cokoli mimo svůj každodenní život – je zrušit všechny rozdíly a vytvořit společnost, v níž si budou všichni lidé rovni. A tak se v průběhu dějin znova a znova odehrává boj, který je ve svých hlavních obrysech stále stejný. Po dlouhá období se zdá, že Ti nahoře jsou bezpečně u moci, ale dříve či později pokaždé přijde chvíle, kdy buď ztratí víru v sebe nebo schopnost účinně vládnout, nebo obojí. Potom je svrhnou Ti uprostřed, kteří získají Ty dole na svou stranu předstíráním, že bojují za svobodu a spravedlnost. Jakmile Ti uprostřed dosáhnou svého cíle, uvrhnou Ty dole nazpět do dřívějšího postavení otroků a sami se stanou Těmi nahoře. Nic lepšího než George Orwell ve své knize 1984 už asi nikdo nenapíše. Je jedno, jestli máme rok 1968, 1989 nebo 2014. V osmašedesátém mi bylo deset. Bydlel jsem s rodiči v Mnichově Hradišti. Táta tehdy pár týdnů vozil za stěračem spartaka fotku Alexandra Dubčeka. Pak Dubček zmizel a táta kupoval od ruských vojáků levný benzín. Pelíšky jakoby se točily u nás. Po maturitě mi táta řekl, že bych měl vstoupit do strany. Tak jsem ho poslechl. Nemravnost komunistického režimu jsem poznal až během studií na vysoké škole. Za členství ve straně se dodnes stydím. Do jiné už jsem nikdy nevstoupil a nevstoupím. Na podzim roku ´89 jsme s několika soudruhy poslali Ústřednímu výboru dopis. Vyzvali jsme v něm k reflexi chyb a k reformám. Vyvolal poprask. Na kritiku zvenčí byli připravení. Kritika zevnitř je rozlítila k nepříčetnosti. Zachránil nás Listopad. Kromě změny režimu mi přinesl i změnu v osobním životě. Pracoval jsem tehdy jako asistent na fakultě tělesné výchovy v Praze. Na barikádách jsem poznal studentku, svou budoucí manželku Lucii. Ona s vlají24
cím praporem revoluce. Jako vystřižená z obrazu Eugena Delacroix. Já na opačné straně barikády. Se stranickou legitimací… Legitimaci jsem zahodil. Padli jsme si do náruče. Žili jsme pravdou, láskou a revolucí. Objížděli továrny, vylepovali letáky, cinkali klíči. Dokázali jsme, že to dokážeme. Ti nahoře – Štěpán, Jakeš, Indra, Biľak a další – byli najednou pryč. Dienstbier přestříhal dráty. Kocáb vyprovodil sovětská vojska. Ty nahoře, kteří už nebyli schopni vládnout, vystřídali ti uprostřed. Mladí, inteligentní, dynamičtí, dokonale oblečení a jazykově vybavení. Hoši z Prognostického ústavu. Klaus, Dyba, Kočárník, Dlouhý, Zeman… Radost pohledět. Ujistili nás, že je vyhráno, že zbytek už zařídí sami. Naplno nám otevřeli brány konzumu. Vtrhli jsme do nich jako zvířata léta izolovaná v kotcích zoologické zahrady. Naivní, nezkušení, zbavení ostražitosti a instinktů. Materiální blahobyt nás úplně zaslepil. Chtěli jsme hned všechno mít. Západ dohnat a předehnat. Úplně jsme zapomněli být. Ti nahoře už ani nepředstírali, že bojují za svobodu a spravedlnost. Jen pobaveně přihlíželi. Odevzdali jsme jim hlasy, důvěru, moc, sami sebe. Mysleli jsme si, že stačí zacinkat klíči, jít domů a čekat. Rezignovali jsme na občanskou zodpovědnost, samostatnost, svéprávnost a svobodu. Kotce komunistické jsme vyměnili za kotce konzumní. Hoši z Prognostického ústavu zestárli, zlenivěli, nechali se unést lehkostí, s jakou se stali těmi nahoře. Místo si s nimi vyměnili ti uprostřed. Bárta, Babiš, Okamura a další. Už zase předstírají, že bojují proti korupci, za svobodu a spravedlnost, že to za nás zařídí. Jen do té doby, než se stanou těmi nahoře. Možná stojíme na pokraji úplné katastrofy. Možná hrozí úplné vyčerpání energetických rezerv, úplná devastace přírody, sebezničení. To všechno ve jménu dalšího zběsilého ekonomického růstu poháněného těmi nahoře. Zatímco v soukromém životě by nikdo, vyjma šílence, nechtěl zůstat pasivní, ocitne-li se tváří v tvář ohrožení své úplné existence, nedělají ti, kdo jsou zodpovědní za veřejné záležitosti, prakticky nic, a ti, kdo jim svěřili svůj život a osud, jim dovolují pokračovat v nicnedělání. Dá se to nejzřejměji vyložit tak, že političtí vůdcové na sebe berou mnohé akce, umožňující jim jen předstírat, že dělají něco efektivního pro odvrácení katastrofy: nekonečné konference, rezoluce, odzbrojovací žvanění. Všechno vyvolává dojem, že problémy jsou známy a že se pro jejich řešení něco udělalo. Leč ve skutečnosti se neděje nic. Obě strany, vůdci i vedení, uspávají svoje svědomí a svoji touhu přežít a tváří se, jakoby cestu znali a vydali se po ní správným směrem. – Říká v knize Mít nebo být? Erich Fromm. Polistopadový vývoj je pro mnohé zklamáním. Nadáváme na politiky, na korupci, na stát, hledáme viníka. Stačí si stoupnout před zrcadlo. Stále opakujeme stejnou chybu. Stále věříme, že přijde spasitel. Nepřijde. Jediný, kdo to může změnit, jsme my sami. Je to na každém z nás.
Poznámky: Prof. PhDr. Vilém Prečan, CSc. (*1933) historik, mj. spoluautor dokumentace Sedm pražských dnů 21.–27. srpna 1968, spoluzakladatel exilového Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury, zakladatel a ředitel (1990–98) Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, nositel Řádu TGM (1998). K sepsání této stati ho inspirovaly anketní otázky, které najdete na konci sborníku nebo na přiložené záložce. (lako) 2 Šimečka, Milan: Matoucí socialismus. In: Hnutí za občanskou svobodu. Dokumenty. R. Hlušičková – B. Císařovská (eds). Praha 1994. s. 120. 1
25
3
Doc. Ing. Otakar Turek, CSc. (*1927) působení: 1953–63 ekonom Státní plánovací komise; 1957–68 člen týmu O. Šika; 1964–68 Ekonomický ústav ČSAV. 1968–69 Indiana University and International Development Research Center, Bloomington, USA. 1987–92 Prognostický ústav ČSAV; 1992–93 spolupráce s Institutem pro mezinárodní srovnávání ve Vídni. Výběr z prací: O plánu, trhu a hospodářské politice. Praha, Svoboda 1967. Zamyšlení nad strategií transformace. Prognostický ústav ČSAV 1992. Interní text. Podíl ekonomiky na pádu komunismu. In: Sešity Ústavu pro soudobé dějiny, svazek 23/1995. Die Wirtschaftsreformen der sechsiger Jahre in Prager Fruhling (spoluautor M. Pick). Köln-Weimar-Wien, Böhlau Verlag 2008.
RNDr. František Vlasák (*1912, U2005), národohospodář a politik; původním povoláním SŠ profesor chemie, v letech 1938-50 působil jako chemik ve Státním geologickém ústavu; roku 1952 se stal náměstkem ministra-předsedy Státní plánovací komise, poté ministrem energetiky (1955–58) a dopravy (1958–63). V letech 1963–65 byl předsedou Státní komise pro řízení a organizaci, 1965–68 ministrem -předsedou Státní komise pro techniku; jako představitel reformního ekonomického a politického proudu 60. let zastával od dubna ´68 do září ´69 tehdy významnou funkci ministra plánování. Od počátků normalizace v nemilosti: 1970 vyloučen z KSČ, odstraněn z politické sféry i z veřejného života. Po Listopadu (1990–92) místopředseda české vlády (za předsednictví Petra Pitharta); autor nerealizovaného alternativního scénáře ekonomické transformace. 5 Ing. Jan Vrba (*1937), ekonom, politik Občanského fóra a Občanského hnutí, ministr průmyslu ve vládě P. Pitharta (29. 6. 1990 – 2. 7. 1992) prosadil r. 1991 privatizaci podniku Škoda Auto německé firmě Volkswagen. Po vítězství ODS ve volbách roku ´92 se předsedou vlády ČR stal V. Klaus a zastavil další privatizační projekty, které ministr Vrba chystal pro podniky Tatra Kopřivnice, Liaz a Škoda Plzeň. 4
6
MUDr. Jan Hnízdil (*1958) lékař zaměřený na komplexní psychosomatickou medicínu. Je autorem řady odborných i populárních článků a několika knih. Vyjadřuje se veřejně k otázkám zdraví a nemoci, úskalím lékařské profese i k aktuálnímu dění nejen ve zdravotnictví. Podílel se na sepsání výzvy k vytvoření nového systému otevřené občanské společnosti – více o ní na www.neo2011.cz.
26
17. listopad 1968 – 25. leden 1969
Reprodukce z časopisu Student 28
Vysokoškoláci a jejich profesoři v Praze vyhlašují:
Okupační stávka! Jiří Ruml Rozhodnutí Svazu vysokoškolského studentstva (SVS)1 bylo bezprostřední reakcí na výsledky listopadového pléna ÚV KSČ; [toto zasedání] trvalo čtyři dny, vystoupilo na něm 57 řečníků, hlasovalo se aklamací a většinou hlasů bylo rozhodnuto odložit XIV. sjezd na neurčito. Byl utvořen osmičlenný výkonný výbor předsednictva jako dočasný orgán, bylo utvořeno byro pro řízení stranické práce v českých zemích v čele se Štrougalem a byli zvoleni další tajemníci (Biľak, Hetteš, Kempný, Penc a Štrougal). O zproštění ze všech funkcí požádal Z. Mlynář a bylo mu vyhověno. Hlavní projev měl tehdy ještě první tajemník Dubček: Když hovoříme o protisocialistických silách, musíme hovořit odpovědně, na základě všestranného rozboru. Musíme rozlišit dočasné emocionální reakce od záměru, revizi základních postulátů marxismu od jeho tvořivého rozvíjení, Ideové nebo politické omyly od koncepcí, které jsou cizí socialismu. V žádném případě nemůžeme připustit, aby se proti názorům, pokud jejich šíření neporušuje zákon, vystupovalo jinak než prostřednictvím ideologického a politického boje, a působení[...]. Nakonec se musíme vyvarovat všech snah, jejichž objektivním cílem jsou předlednové poměry. Normalizaci vnitřního života i našich vnitřních vztahů může zabezpečit jen takový politický kurs, při kterém můžeme získat podporu většiny strany a lidu. Z diskusních příspěvků nelze citovat, protože to, co v těch dnech bylo oficiálně zveřejněno, bylo se souhlasem diskutujících tak zhuštěno, že mnohé názorové rozdíly splývaly v nic neříkající téze. Ale už podle výběru řečníků převažovala kritika polednového vývoje a snaživě se hledaly jeho chyby a omyly. Naopak „přeslechnuta“ zůstala otázka ředitele Vinohradského divadla F. Pavlíčka: Kdo vlastně ty armády pozval? [Podle rozhodnutí SVS měli být] studenti v Čechách a na Moravě od neděle 17. 11. do čtvrtka 21. 11. ve svých školách po celých 24 hodin. Byla přerušena výuka a vysokoškoláci vyhlásili 10 bodů, v nichž mj. vyslovují nesouhlas s tzv. kabinetní politikou. V pondělí se v pražské Lucerně na aktivu sešlo na tisíc novinářů, kteří zaujali stanovisko k omezování publicistické činnosti sdělovacích prostředků. Aktiv vyjádřil solidaritu s vysokoškoláky, žádal spolupráci všech tvůrčích svazů a vyzval k zakládání výborů na obranu svobody tisku. Na druhé straně předsednictvo vlády žádá studenty, aby ukončili stávku, kterou nutno považovat za nevhodnou formu uplatňováni požadavků[...]. Představitelé strany a vlády vydali provolání ke stávce studentů, v němž se už zcela v duchu předlednových praktik tvrdí, že iniciativu na sebe strhávají neodpovědní lidé, kteří se snaží svést studentskou akci do mnohem širších poloh. – V pražském Obecním domě se sešel III. junácký sněm zastupující 55 000 junáků a skautek z Čech, Moravy a Slezska. – Rudé právo otiskuje velký portrét Dubčeka k jeho 47. narozeninám a dopis seřizovače Floriána: Pokud tam bude Dubček, tak tomuto vedení strany věřím[...]. Kulturní výbor Národního shromáždění potvrdil, že srpnové vysílání rozhlasu bylo zcela legální. – Začínají sjezdy odborových svazů, které mají mj. projednat zákon o podniku, a ve Slovanském domě se sešly ústřední výbory tvůrčích svazů: umělci, vědci, publicisté. – Předporada v Budapešti skončila bez stanovení data světové porady komunistických a dělnických stran, protože po 21. srpnu 29
vyvstaly před komunistickým hnutím některé nové problémy. – V SSSR bylo ministerstvo veřejného pořádku znovu přejmenováno na ministerstvo vnitra a ÚV KSSS vydává směrnici k dalšímu upevnění sovětské milice, aby bylo možno zesílit boj proti porušování zákonů. Listopad se chýlil ke konci, když jsme byli pozváni k náměstkovi předsedy vlády Colotkovi, aby nám při koňaku oznámil, že Reportér může vycházet o týden dříve, než bylo původně stanoveno v rozhodnutí o dočasném odejmutí vydavatelských práv. V jeho prvním čísle po nedobrovolné odmlce jsem měl komentář k listopadovému plénu. Tento komentář – spolu s Kronikou roku 1968 – se o půl roku později stal předmětem stranického řízení, které nakonec vyústilo ve vyloučení z KSČ.
Deset požadavků studentské stávky Milan Šmíd O tom, proč a jak se ta stávka konala, vypovídá dokument, který mám ve svém archivu (tehdy při stávce jsem byl jakýmsi tiskovým mluvčím fakulty, pověřeným stykem se zahraničními novináři). Zde je: Akční výbor pražských vysokoškoláků Poprvé po dvaceti letech vystupujeme my, vysokoškolští studenti, ve společné politické akci jako společenská síla, se kterou je třeba počítat, a která je také součástí dnešní politické reality. Tato akce má prokázat naše odhodlání a schopnost účastnit se politického života. Vysokoškolští studenti, reprezentovaní AVPS a SVS, se rozhodli vstoupit dne 18. 11. 1968 do okupační stávky na podporu deseti požadavků SVS: 1. Základnou naší politiky je a bude Akční program KSČ přijatý na dubnovém plénu ÚV KSČ. 2. Nedojde ke kabinetní politice, zejména se obnoví proud informací v obou směrech mezi občanstvem, a vedením. 3. Zavedení cenzury v hromadných sdělovacích prostředcích je opatření dočasné a nebude trvat déle než půl roku. 4. Nesmí být dotčena svoboda shromažďovací a spolčovací svoboda. 5. Bude zaručena svoboda vědeckého bádání i literárního a kulturního projevu. 6. Osobní a právní jistota občanů bude zaručena. 7. Ti, kteří ztratili důvěru a nedostatečně hájili svá stanoviska, nebudou dále setrvávat ve svých funkcích. 8. Bude se pokračovat v ustavování podnikových rad pracujících jako podnikových rad samosprávy. 9. Bude zaručena svoboda výjezdu za hranice. 10. V oblasti zahraniční politiky nesmí dojít k participaci na akcích, jež jsou v rozporu s city čs. lidu, Chartou OSN a Všeobecnou deklarací lidských práv. Prohlašujeme veřejně, že krédem našich činů je výhradně humánní myšlenka socialismu v ČSSR. Legální i nelegální nátlak vyvíjený na ČSSR považujeme pouze za dočasný. 30
Nesmíříme se nikdy s tolerováním velmocenské politiky, vedoucí k rozdělení národů. Lidstvo musí spojovat myšlenka vzájemného respektování, nikoli psychóza strachu. Budeme-li přesvědčeni, že činy naší vlády a vedení KSČ nesměřují výrazně k uvedenému cíli, vystoupíme znovu. Svaz vysokoškolského studentstva Čech a Moravy
Jan Palach: „Přičiňte se živí v boji!“ Jan Kavan
[V lednu 2014] jsme si připomínali 45. výročí sebeobětování Jana Palacha a za tři týdny 45. výročí činu Jana Zajíce, který se upálil přesně měsíc po pohřbu Jana Palacha 25. února 1969. Na události z té doby si pamatuji, jako by se staly včera. Bylo mi 22 let, byl jsem radikálním studentem a členem vedení Svazu vysokoškolských studentů [SVS] Čech a Moravy. Byl jsem jedním z organizátorů velké pražské demonstrace 20. ledna 1969 za Jana Palacha (200 000 lidí) a za jeho požadavky, tak i jeho pohřbu 25. ledna. Poslední Zajícův dopis mi donesl tehdejší student teologie Olda Vít i s jeho fotkou jen pár hodin po jeho protestu. Za 40 let jsem však o Palachovi a Zajícovi napsal jen tři články. První hned dva dny poté, co 19. ledna Palach podlehl svým popáleninám. Vyšel v prvním čísle pražských Studentských listů, které vydával SVS. O několik měsíců později byl zakázán týdeník i SVS. O pět let později jsem se pokusil Palachovu oběť vysvětlit čtenářům londýnských TIMESů. Na desáté výročí Palachova činu jsem ho popsal pro římské LISTY Jiřího Pelikána. Nechtělo se mi o něm psát, neboť jsem se nikdy nezbavil tísnivého pocitu studu, že reagovat na Palachovu výzvu články nebo projevy je jaksi nepatřičné. Nyní mne ke vzpomínkám vyprovokovala častá prohlášení, zvláště mladých novinářů, že se Palach upálil na protest proti sovětské invazi ze srpna 1968. Není to pravda. Palach protestoval především proti kompromisnické politice tehdejšího Dubčekova vedení, které svými neustálými ústupky zrazovalo svůj odkaz Pražského jara. Rozhodl se zaplatit tu nejvyšší cenu, aby zastavil vzrůstající demoralizaci občanů, aby zvrátil šířící se pocity bezmocnosti a apatie. A Jan Zajíc se obětoval ve snaze zvrátit tu apatii, která začala znovu mezi lidmi převládat jen měsíc po Palachově pohřbu. Ve svém posledním dopise se Palach ani slovem nezmínil o sovětské invazi. Jménem skupiny dobrovolníků oznámil: Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země... Jednu ze tří verzí tohoto dopisu poslal Palach studentskému vůdci Luboši Holečkovi, mému výbornému příteli, který v té době bydlel u nás doma, kde se pravidelně scházela skupina předních pražských studentských radikálů. Palachovy kolegy jsme hledali marně a nejvíce času tomu věnoval právě Luboš Holeček, který nakonec došel k soukromému závěru, že tito dobrovolníci nikdy neexistovali a že si je Palach vymyslel, aby ještě zvýšil nátlak na vládu realizovat jeho požadaky. Palach na existenci skupiny trval doslova do posledního dechu a Luboš proto z hlubokého respektu k Palachovi a jeho rozhodné odvaze ji nikdy veřejně nezpochybnil. Ve chvíli, kdy Palach cítil, že jeho téměř čtyřdenní boj proti popáleninám III. stupně brzy skončí, nechal si Luboše přivolat ke své nemocniční posteli. Poté, co ho Luboš informoval o demonstracích po celé republice, o hladovkách v Praze (16 mladých lidí), Českých Budějovicích (20), Bratislavě (10), Brně (8), Hradci 31
Králové (6), v Ostravě, Jihlavě i jinde a o nesčetných projevech podpory nejrůznějších organizací, zašeptal Palach, že to je dobře, že takhle jeho čin má smysl a spálenými rty a za velkých bolestí slabikoval vzkaz pro své údajné přátele: Řekni jim... ať se všichni připojí k vám... přičiňte se živí v boji. Když mi to krátce poté Luboš vyprávěl, zatrnulo ve mně: Ať se připojí k vám [...] Palach smysl svého činu vkládal do rukou těm, kterým nejvíce důvěřoval, že boj nevzdají, tedy především Luboši Holečkovi a jeho přátelům, mezi něž jsem patřil. Pochopil jsem, že již celý život budou mé počínání sledovat oči mrtvého Jana Palacha a zkoumat, zda jsem jeho důvěru nezklamal. V noci z 18. na 19. ledna jsme – Luboš Holeček, Karel Kovanda a já – s pomocí mladého právníka Petra Pitharta, formulovali návrh Výzvy SVS k občanům, kolegům a k Palachovým neznámým kamarádům, kteří byli údajně ochotni se stát dalšími živými pochodněmi. Tenkrát jsme si jasně přiznali, že tváří v tvář rozhodnutím obětovat život... všechna slova, ať jakkoliv radikální, či krásná, znějí hluše, trapně, urážlivě. Až do té chvíle jsem si myslel, že děláme maximum toho, co je v našich silách. Utvrdila mne v tom listopadová studentská stávka, jejíž požadavky převzali mnozí dělníci i zemědělci a především politické smlouvy na obranu reforem i v zájmu vzájemné obrany, které SVS uzavřela téměř se všemi českými odborovými svazy. Nejradikálnější byla smlouva s odborovým svazem pracujících v kovoprůmyslu, kterou v prosinci 1968 inicioval hlavní představitel naší skupiny, studentský vůdce Jiří Műller, a která nepozornou vládu zcela zaskočila. Gustáva Husáka dokonce rozzuřila. Jenomže Palach nám všem nastavil neúprosné zrcadlo a přinutil každého z nás, aby pokorně zvážil, zda skutečně udělal vše, co udělat mohl, zda měl v sobě dostatek statečnosti a vůle k boji se svou pohodlností, často nadbytečnou skepsí a někdy už i lhostejností [...]. Během té dlouhé noci se každý z nás snažil dát do slov svou nejvnitřnější reakci na Palachův čin. Shodli jsme se, že Palach protestoval nejen proti morální neoprávněnosti cenzury a proti politikům, kteří začali za zády lidu zrazovat jednu reformu za druhou v naději, že si tak dočasně prodlouží pobyt u moci, ale i proti nebezpečí našeho možného smiřování se a proti možnosti přemíry našeho taktizování. Právo vystoupit s touto Výzvou v televizi a v rozhlase jsme vyjednali předchozí den, kdy jsem byl členem studentské delegace na jednání s tehdejším předsedou české vlády Stanislavem Rázlem a několika ministry, včetně ministra pro tisk a informace J. Havelky. Rázl nám vysvětloval, proč nelze Palachovy požadavky realizovat. Zákaz Zpráv nemáme komu adresovat. My prostě Zprávy neuznáváme [...] Stejná situace je s vysílačkou Vltava. Nemůžeme přece poslat armádu do Drážďan, aby Vltavu rozbila. Havelka to zpřesnil: Vedení strany a vláda prosazují, aby vydávání Zpráv bylo zastaveno. Druhá strana však na to nechce přistoupit. Nebyly povoleny, takže jsou nelegální a není třeba vydávat nějaký formální zákaz, jak to žádal Jan Palach. Stejným tónem vysvětloval Rázl problém druhého Palachova požadavku – zrušení cenzury: Od března do srpna [1968] jsme zkusili období, kdy se nic necenzurovalo. Nakonec to byl jeden z motivů sovětského zásahu. [...] Museli jsme přistoupit k novelizaci tiskového zákona. [...] Musejí nastoupit faktory odpovědnosti vydavatelů a šéfredaktorů. Musíme se snažit uklidňovat situaci. Premiér Rázl však nakonec udeřil na hřebíček vládní obavy: Budete-li vládu tlačit do přímé akce, nemá naději na úspěch. A ministr Havelka dodal: Myslím, že dochází k nedorozumění mezi studentským hnutím a vedením. Domníváte se, že vedení ustupuje, že chce kapitulovat. To jsou jen dojmy, nedorozumění. Ná32
lepkou nedorozumění se chtělo dubčekovské vedení vyhnout zodpovědnosti za situaci, která dovedla Palacha k jeho rozhodnutí. Naši žádost vystoupit v televizi vláda hned večer po Palachově upálení odmítla. Na schůzce 18. ledna ji Luboš Holeček opakoval: Známe svou generaci a chtěli jsme k ní promluvit tak, aby nám porozuměla. Ani to nejste schopni přijmout. Domníváte se, že nejlepším řešením je mlčet. [...] Domníváte-li se, že mlčení je vhodným způsobem psychologického působení na dobrovolníky a přitom ani nevíte, kdo jsou a kde jsou, pak je to od vás drastický čin. Nedáte-li nám možnost vystoupit v televizi, zvýší se napětí. [...] Naše generace nemá žádné prostředky k obraně, reaguje tak, jak jste si ji vychovali. [...] Nakonec došlo k dohodě, že Výzvu bude smět v televizi přečíst předseda SVS Michal Dymáček a v rozhlase já, ale text musíme druhý den, 19. ledna, projednat s vládou. To jednání bylo složité a napjaté. Celé odpoledne jsme se dohadovali o každém kritickém slově, které jsme adresovali vládě. Některá byla otupena, jiná musela zcela zmizet. Výsledný kompromis však stejně dal jasně najevo, že vláda nesdílí naše představy o nutnosti uzákonění základních občanských svobod, zejména práva shromažďovacího a práva na svobodu slova, natož o tom, jak bojovat za společnost, v níž si lid sám vládne. Nikdy nezapomenu, jak uprostřed jednání vešel nervózně vyhlížející muž a něco zašeptal premiérovi Rázlovi. Ten se zakabonil, bouchnul do stolu a procedil: Ten nám tedy zamíchal kartami! Kdo těmi kartami zamíchal, jsme pochopili o několik minut později, když za námi přiběhl posel z SVS, a sdělil nám, že v 15:30 hod. Jan Palach zemřel.Vzápětí přišly zprávy, že studenti spontánně vyšli do ulic. Napětí prudce vzrostlo. Krátce nato znervóznělý Rázl se zástupci vlády souhlasil s tím, že smíme vystoupit v televizi a rozhlase s textem, který byl pro nás ještě přijatelný. Rázl pouze trval na tom, že před námi musí vystoupit Čestmír Císař (tehdy předseda ČNR požívající důvěry zvláště středoškoláků), který vysvětlí odlišný postoj vlády. Císař pak hovořil o nedorozumění a varoval: Kdo z těch, kteří kladou maximální požadavky a chtějí je podepřít krajními prostředky, může předvídat, co se stane, jestliže dnešní vedení Československa nezvládne své úkoly uvnitř země i navenek. Nastane-li chaos, zmatek, katastrofa, kdo na sebe vezme odpovědnosti […]? O katastrofě hovořil zástupce vlády i 25. ledna, v den Palachova pohřbu, kdy bylo v ulicích Prahy půl miliónu lidí, a na předměstích stály sovětské tanky. Pokud by vláda povolila příjezd i dalších autobusů z českých měst, tak by lidí bylo mnohem více. Mluvčí vlády nám sdělil, že musíme převzít zodpovědnost za zajištění klidu a pořádku v rozjitřeném městě a pak se obrátil na Luboše Holečka a varoval: Jestliže to nezvládnete, tak katastrofální důsledky jdou na vaši hlavu. Politici měli z toho množství lidí, lidí se sevřenými pěstmi, vzdorem v srdci a slzami v očích evidentně strach. Pokud by se tanky rozjely, bylo by více obětí – a Dubčekovo vedení by padlo o celé tři měsíce dříve! Nebylo náhodou, že právě ti komunističtí politici, kteří odmítli moskevské protokoly, se přišli do pražského Karolína rozloučit s Janem Palachem, např. František Kriegel či Gertruda Sekaninová-Čakrtová.2 Statečně se zachoval i tehdejší ministr školství Vilibald Bezdíček, který se na pohřbu jednoznačně přihlásil k Palachovu odkazu: Bereme pochodeň zapálenou Janem Palachem do rukou a bok po boku chceme chránit život, pravdu a svobodu. [...] Nechť [Palachův odkaz] nikdy neupadne v zapomenutí, neboť má nadčasovou a všelidskou platnost… 33
V lednu 1969 byl prof dr. ing. Vilibald Bezdíček, CSc., (*1906, U1991) společně s ministrem mládeže a tělovýchovy prof. dr. Emanuelem Bosákem jmenován delegací české vlády na Palachově pohřbu, kde byl také ministr Vilibald Bezdíček hlavním řečníkem. Tento odborník na vodohospodářské stavby byl v r. 1968 jmenován ministrem školství; v srpnu 1969 vyměnil prof. Bezdíčka v ministerském křesle známý stoupenec okupace a likvidátor intelektuálních špiček prof. Jaromír Hrbek z Olomouce. Ten vykonával tuto funkci do r. 1971, kdy byl neúnosný i pro normalizační režim a vystřídal jej v tomto resortu partajní funkcionář Havlín. Také prof. Bosák skončil v první české vládě v září 1969, kdy bylo zrušeno jeho ministerstvo; oba byli odstaveni z dalších politických funkcí a prof. Bezdíček se později stal signatářem Charty 77. (bek)
Tuto přeshraniční platnost jsem zdůrazňoval i během svého britského exilu, neboť lhostejnosti, pohodlnosti, sobeckosti, strachu o kariéru a podobných postojů snadno manipulovatelných mocnými, je všude na světě tolik, že tento boj nelze nikdy vyhrát. Nelze ho však ani vzdát. Byla by to zrada Jana Palacha. Ve svém posledním dopise napsal Jan Zajíc: Protože navzdory činu Jana Palacha vrací se život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji vaše svědomí jako Pochodeň č. 2. [...] Ať moje pochodeň zapálí vaše srdce a osvítí váš rozum! Ať moje pochodeň svítí na cestu ke svobodnému a šťastnému Československu! Měli jsme dvě šance a obě jsme promarnili. Vytvářím šanci třetí. Nepromarněte ji! Jen tak budu žít dál. Umřel jen ten, kdo žil pro sebe. Statečná slova od statečného studenta. Po zkušenostech s reakcí na Jana Palacha musel Zajíc už vědět, že šance, že se mu podaří zlomit lidskou lhostejnost, je nesmírně malá. O to byl jeho čin statečnější. V básni, kterou věnoval Janu Palachovi, napsal Zajíc jen o několik dní dříve mj.:
Kolem vezou víc než Prométhea
Pláču – v dešti – na chodníku. Pro všechno. Pro těch jednadvacet let. Pro Člověka, co odmítl jít zpět, Pro srdce, do kterého by se vešel svět, Pro několik nevyřčených vět, Pro cizími vojáky sražený jarní květ.
Praha teď skutečně dotýká se hvězd. Svou bolestí, co zatíná ruku v pěst. Ticho rve uši. Všichni to vědí a mlčí. Ústa jim zacpal strach ze života i smrti…
Paralyzující strach a bezedná všeobjímající lhostejnost a apatie. Ty byly skutečným terčem Jana Palacha i Jana Zajíce. Před čtyřiceti lety jsme si řekli, že každý z nás musí pečlivě zvážit, co smí položit na druhou misku vah, na misku, která nezadržitelně vyletěla. Po dvacet let pokládala řada statečných lidí na tuto misku vše, co měla, včetně mnoha let strávených ve vězení. Na mravní výzvu Jana Palacha, na výzvu, abychom se přičinili živí v boji, odpověděla Charta 77. Za sebe mohu jen říci, že jsem na svou misku dal agenturu Palach Press, kterou jsem založil a která na Západě rozšiřovala všechny dokumenty české opozice 34
včetně Charty 77 či prohlášení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Založil jsem i Nadaci Jana Palacha pro informace a výzkum, která finančně podporovala nezávislé aktivity v Československu a pomáhala mým kurýrům propašovat domů do listopadu 1989 více než 20 tun literatury, rozmnožovacích přístrojů apod. Vím, že tím dluh vůči Palachovi nebyl splacen. Věřím však, že je splatíme, pokud budeme všichni, včetně generací narozených dávno po Palachovi, žít a pracovat v souladu s principem solidarity, pokud budeme bojovat proti lhostejnosti, sobeckosti, pokud se nebudeme smiřovat se zlem, s korupcí, s kompromisnictvím, pokud nebudeme mít strach, pokud budeme schopni pomáhat trpícím, ať už jde národy či jednotlivce, ať už žijí mezi námi doma, nebo třeba v Gaze nebo v Dárfúru.
Pohled z Lazarské ulice V Lazarské, v někdejším paláci Báňské a hutní a. s., bylo sídlo české vlády. Zasedala tak přímo proti uličce Omladinářů, kam kdysi ústila zamřížovaná okénka věznice; zde byli arestováni po dobu vyšetřování studenti a dělníci, které spojila rostoucí nespokojenost s veřejnými poměry; do spiknutí je zformovala zvůle c.k. st. policie. V tom čase Gustáv Husák – dávno před tím, než si i formálně usurpoval moc nad stranou a vládou a tedy i nad čs. federací, jediného, co nám po roce 1968 smělo zbýt – zavelel, aby byl dotvořen stejně formálně tento předlitavskozalitavský stát. Resort výstavby a investičního rozvoje, jenž zůstal zbytkem po smělém plánu, kterým chtěly v čase předfederativním a předsrpnovým elity čs. intelektuálů určit další cesty civilizace, jež se ocitla na rozcestí, svěřila strana, nadaná vedoucí mocí v tomto státě, jednomu z mála jinostraníků, prof. ing. Karlu (bek) Löblovi, DrSc.3 Jeho očima vypadala situace takto: Sestavovat vládní prohlášení [...] byla záležitost velmi úporná složitostí doby, v níž sehrávalo roli rozjitření občanů po upálení studenta Jana Palacha a jeho manifestačním pohřbu. Z politického hlediska jsem například o palachiádě ani při prvním výročí vstupu vojsk žádnou aktivitu byra směrem k české vládě nezaznamenal. Pokud byla, vyústila do střídmého chování St. Rázla, který navzdory různým doporučením ministra vnitra Grőssera se nepostavil za žádnou iniciativu, která by mohla být posléze označena za nehumánní. Současně se hledaly cesty, jak vyhovět bytostně nespokojeným vysokoškolákům. Proto se považovalo za nutné organizovat co největší přítomnost ministrů na různých mítincích, studentských srazech a odborářských schůzích. Šlo o to, udržet základní běh společenského dění, předejít rozpadu společnosti. Aby lidé neupadali do bezvýchodnosti, marasmu a lhostejnosti. Aby se hledaly a nacházely třeba i trnité cesty, jež by alespoň část reforem umožňovaly uhájit a rozvíjet. Šlo o trvalé a pracné pěstování materiální a duchovní báze národa. I když mnozí z nás — a na prvních schůzích vlády se mluvilo otevřeně a bez příkras – tlumili v sobě emoce shodné s těmi, kteří se státní vlajkou s černou stuhou tiše manifestovali nebo s duší v smutku se účastnili pietních shromáždění na počest Palachovy oběti, cítili jsme, že rozervaná společnost — měřeno Prahou —, zejména mládež, jen stěží může brát za své naše stabilizační a reformní kroky. Proto tolik vysvětlování a nastiňování cílů české vlády a tolik setkání ministrů se studenty a pracujícími vůbec. Z rozhovorů, které jsem v oněch lednových dnech měl, vyplynulo, že většinu kolegů ve vládě Palachovo upálení silně psychicky zasáhlo. Avšak důvod jeho tragického rozhodnutí byl jimi vnímán nepřesně, zkresleně. V diskusi na zasedání vlády postupně vystoupili ministr vnitra, místopředsedové vlády, ministr škol35
ství, ministr mládeže a sportu a další, a jako příčinu negativních nálad ve studentstvu nikdo neuvedl nebo ani slovem se nezmínil, že jde o protest proti vstupu vojsk („to jsme si odbyli přeci už v srpnu,“ řekl po straně ministr vnitra Grősser), ale spíše o následek dlouhodobého opomíjení sociálně studijních požadavků studentstva a o nějaké nedorozumění v souvislosti s voláním po širší akademické svobodě. Nepadla slova, že upálení mohlo být konkrétně spojováno s pobytem sovětské armády a se snahou některých vysloužilých politiků o návrat „starých zlatých časů“. Je pravda, že každý z nás začal mít kolem sebe jistou informační bariéru, která nás při pracovní přetíženosti (část z nás vytvářela nové ústřední úřady) oddělovala od všedních dnů, ale situačním zprávám tlumočeným v plénu vlády ministrem vnitra jsme tehdy neměli důvod nevěřit a opomíjet je. Upálení Jana Palacha jsme tedy brali jako výsledek působení informačního šumu, jako svedení anonymními našeptavači, jako působení protichůdných tendencí v pražských ulicích a neplnění přislíbených sociálních, kulturních a akademických požadavků vysokoškoláků. Vždyť by to v posledních letech nebylo poprvé, kdy se mladé generaci něco slíbilo, potom nedodrželo nebo bylo splněno jen formálně a věcně většinou zapomenuto. Některým členům vlády bylo umožněno vyslechnout magnetofonový záznam (sám jsem u toho nebyl), jakýsi odkaz umírajícího, jehož prostřednictvím měl Palach varovat své souputníky, aby se neupalovali, že národ je potřebuje živé apod. S odstupem času si nejsem jist, zda nešlo o podvrh, neboť v listopadu 1989 tvrdil na zasedání české vlády tehdejší ministr vnitra a životního prostředí, že StB buď pásek nemá, anebo že by se mu stejně nevěřilo. Ovšem v lednu 1969 jsme všichni brali různě aktualizovaná sdělení ministra vnitra za bernou minci, nespatřovali jsme důvod, proč by nám ostatním náš kolega něco zkresloval nebo zatajoval. Skutečností ovšem bylo, že po dvou třech schůzích vlády jsme se ještě neznali a nedovedli odhadnout, co v kom je. Nicméně na Palachův pohřeb chtěly dvě třetiny členů vlády. Po diskusi byl přijat kompromis a smutečního aktu se zúčastnila oficiální delegace tvořená ministry Bezdíčkem a Bosákem,4 kteří položili k rakvi věnec vlády ČSR. [...] Programové prohlášení první české vlády přednesl její předseda Rázl v České národní radě 23. ledna 1969. Bylo koncipováno v duchu základních myšlenek reformního procesu roku 1968. Vyjadřovalo se snad opatrněji a střízlivěji, než bylo v oné zjizvené době zvykem. Případ Jana Palacha se federální vlády na čele s Černíkem vůbec nedotkl.
Moje celoživotní téma – Jan Palach Lenka Procházková 5 Když se můj táta, spisovatel Jan Procházka, dověděl o činu Jana Palacha, rozplakal se. [...] Autor Politiky pro každého, jeden z protagonistů Pražského jara, tehdy u rádia prožíval jeden z nejtěžších okamžiků života, když pochopil, že pro ideje, které sám pomáhal prosazovat, teď, pět měsíců po invazi, šel na smrt mladý student. V jednom z těch zoufalých dní, kdy Jan umíral, natočil táta v improvizovaném studiu rozhovor pro televizi, který cenzura zakázala odvysílat. Před kamerami však naštěstí mohli vystoupit jiní, nejen politici a umělci, ale i známí sportovci. Pamatuji se na emotivní projev Jaroslava Seiferta, který prosil neznámé členy„Janovy“ skupiny, aby od dalších podobných protestů upustili. 36
Později jsem zjistila, že citlivý básník Seifert, kterého televize o vystoupení požádala, nemohl přes veškeré své úsilí nalézt dost výstižné věty, a tak mu projev na jeho prosbu zformuloval Ludvík Vaculík, autor Dvou tisíc slov. Mně bylo osmnáct a teprve po letech jsem dohlédla hloubku zoufalství a bezmoci těchto mužů. Při oplakávání Palacha se můj smutek, tak jako smutek milionů občanů, prolínal s představou Janova hrozného utrpení, se vztekem vůči okupantům a soucitem s Janovou maminkou a bratrem. Při posledním rozloučení ve dvoraně Karolina, kam jsem šla se spolužáky, jsem byla natolik „mimo“, že jsem k rakvi zapomněla dát kytici. Snad se dá říct, že jsem k pochopení velikosti Palachova činu pak mnoho let teprve dorůstala. V polovině osmdesátých let jsem se rozhodla, že umlčený příběh Jana Palacha nenechám zaniknout a začala jsem sbírat svědectví. Kontaktovala jsem osoby, které Jana znaly, také jeho bratra Jiřího, od něhož jsem získala některé písemné dokumenty a díky těmto novým informacím jsem mohla upravit a dopracovat nedokončený rukopis Jiřího Lederera. V knize, která vyšla roku 1988 v samizdatové Edici Petlice, jsem podala důkazy o tom, že se nejednalo o akci tajné skupiny dobrovolníků, ale o promyšlený čin jedince. Téma mi však i potom zůstalo zasuté v hlavě i v srdci a znovu jsem je zpracovala jako román Slunce v úplňku. Románová forma má, na rozdíl od faktografického dokumentu, tu výhodu, že může vytvořit plastický portrét hlavního hrdiny a přiblížit nepamětníkům atmosféru doby i v detailech. Šlo mi především o to, abych mladší generaci rozšířila školní dějepisné zorné pole a umožnila jí pochopit, co se dělo v průběhu Pražského jara, jaké nadějné překotné změny jsme tenkrát prožívali a jakým sjednocujícím šokem byly pro náš národ první dny invaze. V době, kdy jsem román psala, už byly odtajněny některé dokumenty KGB, především stenografický zápis výslechu Alexandra Dubčeka po jeho převozu do Moskvy 23. srpna 1968. Během práce na románu jsem se také sešla s Věňkem Šilhánem, jedním z organizátorů tajného Vysočanského sjezdu KSČ. [...] V průběhu psaní knihy jsem uspořádala a moderovala deset či dvanáct veřejných přednášek na téma Pražské jaro, kam jsem zvala protagonisty té doby – spisovatele, někdejší studenty, politiky, ekonomy a novináře, kteří nepamětníkům to krátké období našich dějin přibližovali. Poslední besedu z cyklu jsem věnovala Janu Palachovi. Přednášky byly nahrávané a jsou v archivu stanice Český rozhlas 6. Dnes se k Palachově činu musím vyslovit znovu. Před několika dny [8. února 2013] proběhlo v Poslanecké sněmovně první čtení zákona, který navrhuje, aby 16. leden byl zařazen mezi významné dny. [...] Důvodová zpráva však zkresleně hodnotí tento čin jako boj proti totalitnímu režimu a jako boj za národní suverenitu okupovaného státu. [...] Jan Palach je mrtvý a už nemůže říct, proč se 16. ledna 1969 před Národním muzeem polil benzinem, zapálil a běžel jako hořící pochodeň. Mrtvý hrdina se nemůže bránit tomu, jak jeho odkaz upraví a přešijí zákonodárci. My ostatní, pro které byl prožitek Pražského jara životním předělem už tenkrát a později se stal majákem, který ozařoval zdánlivě nehybné vody normalizace, však nesmíme připustit, aby byl dnes Palachův čin přetaven podle současného politického zadání. Pokud to nedokážeme, bude to zrada nejen vůči Janu Palachovi. Naše případné mlčení ve chvíli, kdy jsme povinni svědčit pro pravdu, dolehne jako zbabělá záklopka i na naše děti a vnuky. Pokud jim teď vlastním příkladem nedokážeme, že pravda nezvítězí sama od sebe, ale že k tomu potřebuje lidi, nenaučí se ji obhajovat ani ony. 37
Vysvětlení Pražského jara, které v důvodové zprávě není, tam nechybí omylem. Je to záměrné zkreslování našich dějin. Čin Jana Palacha měl přece přímou souvislost s obrodným procesem, který tehdejší studenti aktivně spoluvytvářeli. Studenti byli i onou poslední baštou, která po invazi bránila obrodné změny a naději na jejich pokračování. Vysokoškolská stávka v listopadu 68, které se Palach účastnil, byla neúspěšná proto, že v médiích už znovu fungovala cenzura, takže požadavky studentů, aby lednový vývoj dále pokračoval navzdory okupaci, už zveřejněny nebyly. Internet tehdy samozřejmě ještě neexistoval. Jakým způsobem tedy mohl neznámý student oslovit národ, v němž už sílila skepse a letargie? Ten způsob Jan Palach našel. Když 16. ledna ranním dělnickým vlakem přijel ze Všetat do Prahy a dvě hodiny pak psal na spořilovské koleji dopisy, měl svou geniální fikci o skupině dobrovolníků promyšlenou. V konceptu, který se zachoval (díky jeho spolubydlícím, kteří jej nalezli ve skříni a přesně opsali dřív, než originál zabavila policie), zahrnul do svých ultimativních požadavků i odstoupení několika konkrétních politiků, které pokládal za přímé kolaboranty. Postupně však text proškrtával a měnil. Nakonec se rozhodl pouze pro dva požadavky: okamžité zrušení cenzury a zákaz šíření Zpráv, což byla dezinformační tiskovina rozšiřovaná okupanty po celém území republiky. K prosazení požadavků doporučoval generální stávku. Už při práci na dokumentu o Janu Palachovi mě ohromovalo, jak realisticky uvažoval, když pochopil, že základem snahy udržet ideje Pražského jara musí být pravdivá informovanost a ne pokrytecké lži a rezignované vytáčky. Zatímco sebeupálení R. Siwiece ve Varšavě (září 1968) bylo motivováno jako veřejný protest proti okupaci Československa, Janova strategie s ultimátem a skupinou dobrovolníků byla promyšlenou akcí, která skutečně mohla iniciovat politické změny. Kdyby jeho požadavky byly široké veřejnosti známy, jistě by generální stávka vypukla. Naši vrcholní politici, kteří ustupovali z obrodných pozic mnohem rychleji, než okupant vůbec čekal, by měli (zřejmě poslední) možnost zbrzdit svou zbabělost, pokud by se opřeli o „zeď“ miliónů stávkujících občanů. Jan se až do ranních hodin 19. ledna upínal k tomuto cíli a žádal ošetřující lékaře, aby ho stále informovali o vývoji situace za zdmi nemocnice. Národ ale neznal jeho konkrétní požadavky. A neměl tolik vlastní energie, aby vstoupil do generální celorepublikové stávky. Protestní akce studentů a skupin dělníků se nepodařilo sjednotit, protože zdrcená společnost nepřekonala šok, ale podlehla mu a soustředila se pouze na apely: Ať už to nikdo další nedělá! Výhrůžka, že existuje skupina dobrovolníků a že Palach je pouze prvním vylosovaným, nesplnila svůj ultimativní účel, neboť články v novinách a ani projevy v rozhlase a v televizi se o požadavcích na zrušení cenzury nezmiňovaly, přestože dopisy Jan krátce před svým činem odeslal redakci Svobodného slova, deníku Práce, do Československého rozhlasu a Svazu čs. spisovatelů. Dalším adresátem byl studentský vůdce Luboš Holeček a také jeden z Janových přátel. Poslední dopis nechal v aktovce, kterou odložil u fontány před Muzeem. Text dopisů se v některých detailech lišil, ale požadavky byly totožné. Na jejich zveřejnění však bylo embargo, pouze bylo známo, že jde o štafetu dobrovolníků, kteří tímto způsobem chtějí burcovat občany. Janův čin byl tedy vnímán jako zoufalý protest a ne jako drastická, nicméně reálná cesta ke splnění konkrétních požadavků. 38
Je nesmírně skličující si uvědomit, že Jan Palach umíral v beznaději, protože z článků, které mu lékaři předčítali, poznal, že jeho volání po zrušení cenzury nebylo ani slyšeno, natož vyslyšeno. Brzy po národním pohřbu byl jeho čin znevažován, stejně jako byly dehonestovány či zamlčovány obdobné činy jeho pozdějších následovníků. I důvodová zpráva, vysvětlující proč má být 16. leden významným dnem českého kalendáře, vyznívá jako dezinformace, když zamlčuje, že Jan Palach byl jedním z mnoha milionů podporovatelů Pražského jara, že ale, na rozdíl od mnohých, nerezignoval na jeho ideály a že položil život za právo na svobodu slova. Jeho požadavek na zrušení cenzury zůstává nenaplněn i dnes a Pražské jaro je stále nebezpečným tématem. Nejen na školách ale i v Poslanecké sněmovně. Někteří debatéři na internetu považují spor o formulaci zmíněné důvodové zprávy za malicherný. [...] připadá mi symbolické, že právě důvodová zpráva, která chtěla Palachovi upřít vášnivý smysl pro svobodné šíření pravdy, se stala tématem veřejné diskuze a vyvolala i u nepamětníků zájem o Pražské jaro. Boží mlýny melou sice pomalu, zvlášť v Čechách, ale nezastavují se. A tak ani u nás nelze natrvalo přelhat pravdu o tomto mimořádném československém pokusu, který podporovala naprostá většina občanů, pokusu, který svět sledoval jako světlici. A pak ji nechal zhasnout pod pásy tanků.
Dědicům Palachovým Z „Kníšky“ Karla Kryla
Milion slepých očí Na erbu hlava hadí jež hledíc do měsíce bezhlesou píseň vyje Nad městem rytíř-kočí slepého koně hladí a dole hoří svíce z Dantovy komedie
Ráno jež nenastane nadarmo čeká žlutou Vavříny do omáčky a slza na lafetě Ze země netvor vstane jenž s tváří nepohnutou seznav jak vraždit ptáčky plamenem obejme tě
Kaple má okna klenutá a křížem hlásá lásku Ústa jsou řevem zalknutá a nevydají hlásku Květiny strachu! Věnce lží! A místo slzí tence mží na zvratky na obrázku
Kaple má okna klenutá a křížem hlásá lásku Ústa jsou řevem zalknutá a nevydají hlásku Květiny strachu! Věnce lží! A místo slzí? Tence mží na zvratky na obrázku
Text této básničky je převzat z prvního souboru, který vyšel po Listopadu s texty Krylových písní v jeho vlasti. Vydalo ji v roce 1990 nakladatelství Mladá fronta pod titulem Kníška Karla Kryla. Většina textů byla v témže nakladatelství připravena k vydání o dvacet let dříve v knížce, která měla mít titul tehdy snad nejpopulárnějšího songu z repertoáru Karla Kryla Bratříčku, zavírej vrátka.6 39
Pod tímto názvem vydal také Panton první dlouhohrající desku Karla Kryla. Panton sídlil tehdy v místech, kde se zrodilo 42 roků před rokem 1969 Vestpocketkou po mém soudu chef ďoeuvre této nejživější a nejvlivnější části československého kumštu. Panton byl sice chudší, ale jako dědic této tradice pružnější a pohotovější než poúnorový monopolní státní podnik Supraphon. Knížka Bratříčku, zavírej vrátka nesměla už být vytištěna. Ani její autor tu nemohl zůstat, a byl nucen ještě v roce 1969 odejít do exilu Za hranicemi konečně – ale až v roce 1972 a s poněkud pozměněným obsahem i pod jiným titulem – mohla Kníška vyjít v Kolíně nad Rýnem, v nakladatelství Index. Její obsah přejalo v nezměněné podobě nakladatelství MF ihned po té, co se Karel Kryl objevil doma. A protože si Karel Kryl ilustruje své knížky sám, převzalo pro grafické zpracování první polistopadové kníšky tiskařova syna i cyklus jeho linorytů Ruka. Z této edice jsme převzali, jak text Karla Kryla Dědicům Palachový, tak i Bratříčku, zavírej vrátka. (bek) Karel Kryl: Ruka z cyklu linorytů ð
Bratříčku zavírej vrátka! hudba, text a zpěv Karel Kryl
Bratříčku nevzlykej, to nejsou bubáci Vždyť už jsi velikej To jsou jen vojáci Přijeli v hranatých železných maringotkách
Se slzou na víčku hledíme na sebe. Buď se mnou bratříčku bojím se o tebe na cestách klikatých Bratříčku v polobotkách.
Prší a venku se setmělo Tato noc nebude krátká Beránka vlku se zachtělo Bratříčku! Zavřel jsi vrátka?
Bratříčku nevzlykej neplýtvej slzami Nadávky polykej a šetři silami Nesmíš mi vyčítat jestliže nedojdeme Nauč se písničku Není tak složitá Opři se bratříčku Cesta je rozbitá Budeme klopýtat Zpátky už nemůžeme Prší a venku se setmělo Tato noc nebude krátká Beránka vlku se zachtělo Bratříčku zavírej vrátka! Zavírej vrátka! 40
I. rozhovor s Rudolfem Zemanem
Lidové noviny v roce 1968 byly jen nápad a první kontakty Jindřich Beránek Jak jsi prožíval první dny ústupu od ideálů Pražského jara v době, kdy vyhlásili tehdejší studenti stávku a představoval podle prvního z deseti bodů pro ně dnes tak přezíraný Akční program? Patřil jsem už v době Pražského jara k těm, kteří vytýkali tehdejší KSČ, že její aparát zaostával, protože společenský pohyb byl už někde mnohem dál. Ukážu to na takovém příkladu: patřil jsem k těm, kdo začali mluvit o politické pluralitě. Pluralita nebyl jen KAN, tehdy přece začalo například jednání bývalých sociálních demokratů o možnosti obnovit činnost sociální demokracie. Politickou pluralitu nemůže vytvořit jedna politická strana a nějaká občanská iniciativa. Byly i různé návrhy – teď mám na mysli žurnalistickou komunitu – lidí, kteří konkrétním způsobem už od doby kolem roků ´65, ´66 vystupovali s nimi veřejně, byť byla média hlídána někdy i osvícenějšími šéfredaktory, které však schvalovalo tiskové oddělení KSČ. Jedna zajímavost v této souvislosti: já jsem v Písničkách s telefonem měl domluvený rozhovor se Zdeňkem Mlynářem, který besedoval se studenty na Albertově. Ten mi tenkrát domluvil můj tehdejší přítel Petr Pithart, tajemník Mlynářovy komise. A tam jsem Mlynářovi položil otázku, která ho zaskočila a vnitřně zřejmě naštvala: Jak on vnímá – protože se o tom začíná debatovat – politickou pluralitu jako jistý předpoklad socialistické demokracie, ať už se to nazývá třeba jinak? Mlynář se trošku zarazil – nechci říct, že se z toho nakonec nevykroutil, ale bylo mu to vnitřně nepříjemné – a hned mně vzkázal, že se mnou už nikdy žádný rozhovor dělat nebude, že mne nepřijme. Krásné ukončení té historky bylo, když se otvírala v září budova Čs. rozhlasu, tak v aule mluvil Mlynář. Říkal jsem si: tam já nepůjdu. A vcházel jsem do budovy v okamžiku, kdy to skončilo, a Mlynář vycházel. Tak jsme se potkali, on mi podal ruku a v podstatě dal najevo, že to, co se stalo, překrylo jeho slova z našeho setkání. Pak jsem s ním o tom ještě několikrát mluvil. Takže, kdybych měl mluvit obecně o nějakém ústupu od ideálů, byla už tzv. přechodová usnesení pléna ÚV KSČ evidentní ústup od ideálů, které vznikly v jiné politické situaci, v jiných poměrech; a už tento ústup signalizoval, že tlak sovětského vedení bude tak silný, že se najde dostatečný počet lidí, kteří budou vracet dřívější poměry. l Kdy jsi odcházel z rozhlasu? V rozhlase vlastně poslední krátké svobodné období byl podzim 68. roku. To jsme dělali různé ankety s odboráři, s dělníky, a směřovali je právě k tomu dědictví roku ´68. Často jsem to dělal s Jiřinou Hrábkovou. Pak nastoupil nový šéf rozhlasu Odon Závodský 7, kterého v r. 1970 také vyloučili. Dostal jsem papír, že jsem přemístěn z Hlavní redakce politického vysílání, tedy z publicistiky na VKV. Se mnou byl ještě přemístěn Jeroným Janíček. Tam jsme měli takový úvazek u výborné novinářky i ženy Soni Mlčochové, dělali jsme hodinové rozhovory se Slováky, s umělci… To bylo vysílání, které tehdy začínalo. Proslýchalo se, že radikálnější konzervativci nás chtěli potrestat mnohem víc, ale na druhé straně byla tenkrát přijata zásada Jen žádné procesy – ty se objevily až o něco později. Takže prakticky jsem mohl podle svých představ pracovat zhruba do listopadu ´68. l
41
Nejraději vzpomínám na Písničky s telefonem – mimochodem dostali jsme za ně Cenu Julia Fučíka – a to byl pořad, který začala dělat zahraniční rubrika v čele s Milanem Weinerem. Na jaře, někdy v dubnu, se dávaly ceny Rozhlasové žatvy a já jsem dostal hlavní cenu za publicistiku, za jeden pořad Lidé – život – doba. Na tom předávání za mnou přišel Milan Weiner s nabídkou, aby naše redakce s nimi dělala dvakrát týdně Písničky s telefonem. A jestli bych mu nedal konkrétní návrhy.; Tehdy jsem usoudil, že by se pro tento pořad hodil Sláva Volný, Jindra Klímová (tehdy Sobíšková), Jiřina Hrábková (žena Jirky Rumla). l S jarem ´68 se objevil nápad obnovit vydávání Lidovek. Jeho uskutečnění je nejvýznamnější počin novinářů, kteří se neodřekli ideálů Pražského jara, nemůžeme jej pominout. Mám doma ještě dneska v archívu jmenovací dekret redaktora vnitropolitické rubriky. Jednal jsem tenkrát o tom s Tondou Liehmem8. l Měli jste už nějaké porady? Jak by měly být zaměřeny? Ne, to byl vlastně jen první kontakt. Podle toho jsem věděl, že vnitropolitickou redakci má vést Petr Pithart. Pak jsem věděl o jedné kolegyni z redakce Mladé fronty... l Ze spolupráce na tomto sborníku jsem se dověděl, že do redakce LN měla přijít i naše spolužačka na fakultě, Jarmila Lakosilová; dělala jako ty v rozhlase, v redakci vědy, kterou vedl Ivo Budil. Byli jsme spolu na setkání s A. J. Liehmem a oba vzpomínali na tuto společnou epizodu. — Měla nějaký vliv na to, že jste v roce 1988 vydali první číslo samizdatových Lidovek? Sám jsi to nazval epizodou... Víš, jak ta doba tehdy byla hektická a rychle proměňovala. Byl to tehdy jen počátek a pak by teprve přišly na pořad programové věci atd. l Jak vypadal tvůj opravdový odchod z rozhlasu? Já jsem byl jediný, kdo nechtěl odejít na dohodu... Někteří říkali, že dohoda umožňuje dospět k dvouměsíční výpovědi, což je dvouměsíční prostor, kdy je i to hledání nového místa placené. Ale chodili za mnou různí lidé – především jistý dr. Kamil Horák, který tam byl šéfem odborů, i další a ti argumentovali, že když my se nedohodneme, zkomplikujeme jejich další pozici. A tam už je ta písnička, která se dost často opakovala: je potřeba udržet pozice, aby aspoň něco z toho polednového zůstalo, protože mohou přijít mnohem horší lidé. Ono ale nešlo ani tak o to, aby zůstalo něco z toho polednového, ale aby zůstali oni. Dodnes mne štve, že jsem na to nakonec přistoupil. Po odchodu z rozhlasu jsem nejdřív pracoval v propagační kanceláři, kde jsem se zabýval obstaráváním reklamních poutačů. Vyplývalo to ze skutečnosti, že jsem z rozhlasu měl kontakty na různé lidi v propagaci, kteří tam ještě chvíli vydrželi. Ti nám dávali zakázky. Dělal tam taky Pavel Rychetský, Rudolf Slánský. Asi za půl roku nás rozehnali, a tak jsem sháněl dva a půl měsíce – možná i víc – nějaké místo. Jeden známý mně dohodil roční brigádu u Uranového průmyslu na Dobříši. To byl podnik, který zajišťoval chemickou injektáž. Zajišťoval jsem Želivku, metro a podobně. Tak jsem rok cestoval, ale měl jsem problémy kvůli dětem a taky jsem pochopil, že když budu často mimo Prahu, bude všechno komplikovanější. Proto jsem tu brigádu v termínu ukončil a zase jsem hledal. Přes kamarády mi domluvili práci, kde už byli přede mnou lidi jako Milan Jungmann, Jaroslav Šedivý: u firmy Úklid ve Voršilské. Myli jsme výlohy, a taky 42
okna, a to jsem dělal až do 86. roku, kdy jsme začali připravovat Lidovky. Ale to jsem si už platil všechno sám. Měl jsem stranou peníze na opravu domečku, tak jsem z toho každý měsíc dva tisíce korun ukrojil. II. část rozhovoru v kapitole Charta a anti-charta
Snaha o normalizaci v médiích do jara 1969 František Helešic Nástupem Gustáva Husáka a jeho vedení do čela KSČ 17. dubna 1969 byla oficiálně zahájena tzv. normalizace. Znamenalo především podřízení společenských organizací a hromadných sdělovacích prostředků vedoucí úloze KSČ. Této snaze měla být podřízena i práce aparátu KSČ. Moskevský protokol ve svém 4. bodu požadoval ovládnutí hromadných sdělovacích prostředků „z pozic socialismu”, tedy toho moskevského. Kroky Černíkovy vlády k tomu směřovaly. Již 30. srpna 1968 vládním rozhodnutím vznikl Úřad pro tisk a informace, nazývaný Útisk. Do jeho čela byl postaven Josef Vohnout. 12. září zřízený Vládní výbor pro tisk a informace řídil do konce roku 1968 místopředseda čs. vlády Peter Colotka, po něm Jaroslav Havelka. Úkolem Útisku bylo kontrolovat hromadné sdělovací prostředky v duchu Moskevského protokolu s pomocí 54 tzv. vládních zmocněnců v předních listech a časopisech. Tomu mělo pomoci i znovuzavedení cenzury přijetím zákona č. 127/68 z 13. 9. 1968 Národním shromážděním, 90 dnů poté, co ji totéž Národní shromáždění zrušilo! V aparátu KSČ se i přes stálé nátlaky na Dubčeka dlouho nedařilo vytvořit podmínky pro opětné řízení tisku v duchu požadavků Moskvy. Až aparát tzv. Byra ÚV KSČ pro řízení stranické práce v českých zemích, zřízený 16. listopadu 1968, začal – byť zdrženlivě – plnit tento požadavek v tzv. analýzách hromadných sdělovacích prostředků. Tomu napomáhaly i tiskovina Zprávy, vydávaná okupačními vojsky, a vysílač Vltava. V nemilosti byly zejména Reportér, Listy, Politika, Zítřek, Mladá fronta, MY 68, ale i Svět práce, Svobodné slovo a Lidová demokracie. Svaz českých novinářů, který vznikl v červnu 1968, stál pevně na pozicích Pražského jara a Dubčekova vedení. Ještě před Husákovým příchodem do čela KSČ se snažila „tvrdá jádra” v předsednictvu ÚV KSČ ovlivnit působení tisku podle přání Moskvy. Proto již 7. ledna 1969 bylo přijato tzv. Opatření ke zlepšení stranického a státního řízení tisku, rozhlasu a televize. Jeho kontrola 2. dubna vedla ke změnám v Rudém právu (Jiří Sekera jako šéfredaktor zůstal do 17. 4.). V únoru se stal vedoucím oddělení stranické práce ve sdělovacích prostředcích V. Diviš. Od 16. ledna začala vycházet Tribuna řízená O. Švestkou jako skutečné tiskové centrum normalizace. Výsledkem prvního zasedání předsednictva ÚV KSČ pod Husákovým vedením bylo odvolání Miroslava Jelínka z funkce šéfredaktora Mladé fronty, Ladislava Velenského z funkce šéfredaktora Práce, zastavení vydávání Listů a pozastavení vydávání časopisu MY 69. Vedení Svazu českých novinářů v čele s Vladem Kašparem patřilo vedle Svazu českých spisovatelů, FITESu, Svazu vědeckých pracovníků sdružených v Koordinačním výboru tvůrčích svazů k opozici vůči novému vedení KSČ. Proto se aparát KSČ snažil jednotu novinářů rozložit.9 43
Poznámky: 1 Ruml, Jiří: Kalendárium. Leden – prosinec 1968, Praha, Vydavatelství a nakladatelství Novinář 1990, ss. 77, 80n. Ke stávce se připojili studenti z Liberce, Brna, Bratislavy a dalších vysokoškolských měst. Všech deset bodů uvádí někdejší mluvčí stávkujících studentů, dnes teoretik mediální problematiky dr. Milan Šmíd v následujícím textu této publicistické koláže – in: Šmíd, Milan: Koho to dnes ještě zajímá. 8 K Palachovi naposled; www.louc. cz/memo/memo090129.html. 2
Vedle těchto dvou hlasovali proti přijetí moskevských protokolů, jak se smlouvě o dočasném pobytu sovětských vojsk na území ČSSR, tehdy říkalo, ještě František Vodsloň (*1906, U2002) a tehdy mladá slovenská ekonomka, členka Šikova reformního týmu Božena Fuková, která ještě nepřekročila limit mládí – Kristovy roky. Někteří naši kolegové tehdy nazývali protokol smlouvy „háchovským“; Egon Fries, šéfredaktor Průboje, kde jsem tehdy pracoval, byl vyhozen měsíc po činu Jana Zajíce z této funkce, protože po vyhlášení smlouvy na protest proti ní zastavil na několik dní vydávání deníku. (bek)
Löbl, Karel: Naděje a omyly. Vzpomínky na onu dobu, Praha, Academia 2012, s. 416n. Oba byli odvoláni při první rekonstrukci vlády České socialistické republiky v srpnu a září 1969. 5 Lenka Procházková (*1951) publicistka, scénáristka, spisovatelka. Odpůrkyně církevních restitucí, organizátorka petic a hnutí Evropa proti válce. Její kniha Bílý klaun obsahuje kromě fejetonů a textů svědčících o jejích nedávných občanských aktivitách také úplné znění některých dokumentů. Podle ní má být politika pro každého a nic není ztraceno, dokud to nevzdáme my sami. Její text o Janu Palachovi vyšel v Britských listech 10. 2. 2013; zde je se souhlasem autorky mírně krácen a nepatrně upraven; původní vrze je na www.blisty.cz/art/67446.html (lako) 3 4
6
Kryl, Karel: Kníška. Praha, Mladá fronta 1990, s. 124n a 118n.
7
Odon Závodský (*1913, U1986), od r. 1961 ředitel Studia ČsRo v Ostravě, byl v době ústupu z reformních pozic jmenován vládním zmocněncem pro Čs. rozhlas (30. 8. 1968 – 1. 2. 1969) a poté ústředním ředitelem Čs. rozhlasu (1. 2. 1969 – 20. 6. 1969). Z této funkce byl odejit ze zdravotních důvodů a poté vyloučen ze strany. – Jeho bratr Osvald byl v r. 1954 popraven; tehdy byl odstraněn z aparátu ÚV KSČ (byl vedoucím odd. agitpropu) a pracoval ve Vítkovicích. S nástupem 60. let mohl opět nastoupit do politické sféry.
8
Antonín J. Liehm byl designován v dubnu 1968 Svazem čs. spisovatelů jako šéfredaktor Lidových novin, které měly navázat na tradiční deník, jehož redaktory byli mj. spisovatelé jako Karel a Josef Čapkové, Karel Poláček, Edvard Valenta, Rudolf Těsnohlídek, Václav Řezáč aj. Posledním šéfredaktorem Lidových novin byl Eduard Bass (1933–38 a v r. 1945); za okupace byl dosazen do této funkce Leopold Zeman, odsouzený později pro kolaboraci. Po 45. roce vycházel tento deník pod titulem Svobodné noviny a jeho šéfredaktorem byl do 24. února 1948 Ferdinand Peroutka, který byl jejich redaktorem v letech 1924–26 a poté od r. 1929 až do svého zatčení gestapem v r. 1939. V srpnu 1945 mu Bass přenechal funkci šéfredaktora. Po 24. únoru ´48 se stal šéfredaktorem SN Jan Drda; v únoru 1952 deník zanikl a Svaz čs. spisovatelů místo něj začal vydávat týdeník Literární noviny (viz monografie Souboj slova i obrazu s mocnými, Praha, KNPJ 2013). Ředitelem vydavatelství LN byl v roce 1968 jmenován filosof Karel Kosík.
9
Helešic, František, Počátky normalizace v tisku a v novinářských organizacích 1969 – I. část stati, Zpravodaj KNPJ ´68, Praha 1999, roč. X., č. 2, s. 5n.
44
Od jara do srpna 1969
Část jednoho z výstavních panelů, které má Jazzová sekce připraveny pro své pravidelné expozice z let 1968/69
Porazili jsme Sověty? Říkali jsme si u piva
Sovětští hokejisté prý dostanou po mistrovství světa každý Volhu – ale dvakrát přeplavat. (v březnu a dubnu 1969) Víte, jaký je rozdíl mezi Dubčekem a Husákem? Dubček chtěl socialismus s lidskou tváří, Husák s husí kůží.1 46
Po naději zklamání Jiří Vančura 2
[…] Březen 1969 už rozhodně nebyl časem nástupu. Všem bylo víceméně jasné, že sovětští činitelé se s polovičatými výsledky svého vojenského zákroku nespokojí a že nejen tolerance, ale ani trpělivost nepatří k jejich silným stránkám. Přítomnost sovětských vojáků, i když se převážně stáhli z městských ulic do ústraní, relativizovala všechny lidové postoje a jejich výsledky. – Stále tu hrozila možnost, že se jednotky dají znovu do pohybu a že se již nezopakuje Srpen, protože současné stranické a státní vedení stojí spíše tam, na druhé straně. Byla to jen otázka času a vhodné příležitosti… Příležitost se našla v prvních dubnových dnech, při zápasech mistrovství světa v hokeji. Tradiční pozornost upřená na střetnutí dvou největších favoritů, československých a sovětských hokejistů, nabyla v nových poměrech na politické brizanci. Bylo zcela zřejmé, že vítězství československých hráčů by se stalo podnětem k živelné manifestaci. […] Jen skončil druhý, rozhodující zápas se sovětským mužstvem, propuklo veselí. Na sídlištích se jásalo jak o silvestrovské noci. Tisíce lidí vyšly do ulic a leckde pokřikovaly před kasárnami obsazenými sovětskou armádou. V Praze došly na Václavské náměstí a vybily okna Aeroflotu. Kdo začal živelný pochod a kdo ho tak nasměroval? Původci zůstali neznámí, té noci policie totožnost nezjišťovala a i v příštích dnech byla podivuhodně pasivní. Ani se nezabývala otázkou, kdo dal s patřičným předstihem na chodník před Aeroflotem složit fůru zcela zbytečných dlažebních kostek. Ještě před ránem se demonstrace rozešla, teprve teď se však vracela její ozvěna. Sovětská delegace vedená samotným maršálem Grečkem přispěchala do Prahy zajistit bezpečí ohrožovaných sovětských jednotek. Žádala záruky, nikoli pouhá slova, ale důrazné činy. Snad se v těchto dnech spekulovalo i s domácí vojenskou vládou, silná ruka byla však nakonec nalezena mezi civilními politiky. Zasedání ústředního výboru komunistické strany v dubnu 1969, od té doby slavené jako zásadní politický obrat, přijalo Dubčekovu sebekritiku i rezignaci a do čela strany povolalo Husáka. Zároveň z předsednictva strany odvolalo Smrkovského. Byl to počátek radikálních změn, které ani ne do roka odstraní z veřejného života všechny představitele Pražského jara a dají na index všechny jeho myšlenky. V ústředním výboru strany, po Srpnu doplněném o nové osoby zvolené na mimořádném, vysočanském sjezdu, hlasovala proti dubnovým změnám jen nepatrná menšina 22 členů. Dubnové změny ostatně navrhl sám Dubček.
Důsledky dubnového termidoru Uplyne dlouhá doba, než se sejde nový XIV. sjezd komunistické strany a než se uskuteční volby do zastupitelských sborů, rovněž zcela formální a aranžované zcela postaru. Federalizace měla sice odstranit zbývající třecí plochy mezi oběma největšími národy, avšak Slovákům v Čechách a Čechům na Slovensku se teď bude uprostřed druhého národa žít mnohem hůř než kdy předtím. Pár set tisíc lidí se ještě stačí podívat do západních zemí, ale záhy bude s cestováním konec; počty výjezdů znovu poklesnou na úroveň první poloviny šedesátých let. Největší emigrační vlna tohoto století odvede ze země velkou část aktivních, nejužitečnějších občanů. Na lidi, kteří se zasazovali o demokratické přeměny, a také na všechny ostatní vypustí normalizační režim Jodasy; konečně budou mít zase moc a zchladí si žáhu. […] 47
Ještě pár let se bude v úředních zprávách hovořit o sovětských jednotkách dočasně umístěných na území ČSSR, ale pak toto slovo definitivně zmizí. Odehraje se jen několik politických procesů – v tichu a skrytu – ale nad tisíci lidmi bude vynesen tajný verdikt, který z nich učiní neplnoprávné, stále pronásledované občany.
Každý prožije svůj osobní Srpen Chce-li zůstat v zaměstnání a aspoň do určité míry existenčně zajištěn, musí se navenek zříci všeho, čemu v osmašedesátém věřil a co si přál. Tento Srpen už se nebude rozhodovat v davu, každý v té situaci zůstane sám. Rok šedesátý osmý se nebude opakovat. Avšak příští generace dříve či později získají novou příležitost změnit život tak, aby odpovídal jejich dobrým představám. Půjde o to, aby svou příležitost dovedly rozpoznat, přijmout a opatrovat lépe než jejich rodiče. […]
Potkali se dva. Jeden, celej smutnej, povídá:
„Stejská se mi po padesátých letech.“ „Proč?“ „Jó to byly časy! Spartak stál 28 tisíc, Husák byl zavřenej...“
Ptají se cikána u prověrek:
„Cikán, máš rád soudruha Husáka?“ „Mám.“ „Chodíš do kostela?“ „Chodím.“ „Líbáš nohy Kristu?“ „Boskám.“ „A soudruhu Husákovi?“ „Keby bol ukřižovaný…“ „Lidi hnali Husáka přes Václavák a těch facek, co dostal!“ „To není pravda!“ „Není, ale pěkně se to poslouchá“ (od dubna do září 1969)
Slovo do vlastní kapsy František Helešic
V Rudém právu vyšlo 17. května 1969 Slovo do vlastních řad, ironicky tehdy nazývané Slovo do vlastní kapsy.5 Bylo dílem několika komunistů-novinářů, kteří se nesmířili s politikou Dubčekova vedení v období Pražského jara. Bylo namířeno především proti vedení Svazu českých novinářů v čele s Vladem Kašparem, které vzdorovalo oddělení stranické práce v hromadných sdělovacích prostředcích na ÚV KSČ. Toto oddělení řídil již od 15. února 1969 Vladimír Diviš, známý ze svého působení v Zelenkových litErárkách a později jako zástupce generálního ředitele Čs. televize Jana Zelenky. 48
Cílem tohoto manifestu bylo rozbít řady novinářů, způsobit rozkol v novinářské organizaci, získat pozice v československých masmédiích v duchu Husákovy normalizační politiky, nastoupené po 17. dubnu 1969. „Normalizační jadérka“ se nacházela v redakcích Rudé právo, Národní výbory, Svět socialismu, ale tehdy už v čele ČTK, Čs. rozhlasu a zejména pak v redakci Tribuny, která se pod Oldřichem Švestkou stala jakýmsi centrem normalizačního procesu v masmédiích. Byli ovšem také – kde jinde? – mezi spolupracovníky okupačních Zpráv a Týdeníku aktualit. Protože vedení Svazu novinářů se podle těchto internacionalistů stavělo vůči Husákově linii rozpačitě a obojetně, rozhodli se normalizátoři jednat. 25. dubna se sešlo na šedesát novinářů-internacionalistů (jak si později říkali) v zasedací síni budovy ÚV SČSP, kde tehdy sídlila redakce Světa socialismu. Schůzi řídil tehdejší šéfredaktor Národních výborů František Nebl. Projev přednesl šéfredaktor Světa socialismu Josef Valenta. Mezi účastníky byli: Čestmír Amort, Karel Douděra, Zdeněk Hoření, Anna Svárovská, Karel Sršeň, Jiří Svoboda [ten z Rudého práva], A. Vavruš, Vladimír Vipler a další. Byla vybrána pracovní skupina pro vypracování prohlášení, které mělo říci pravdu o Svazu novinářů, o jeho podílu a podílu sdělovacích prostředků na katastrofickém vývoji Československa, kterou za předsednictví Jiřího Stana tvořili: Květoslav Faix, Svatopluk Dolejš, Jan Fojtík, Stanislav Oborský Vladimír Solecký, Karel Vaněk. V průběhu schůze bylo vypracováno prohlášení, jež bylo odevzdáno ÚV KSČ a byru pro řízení práce v českých zemích. ČTK jej odmítla vydat, jen Rudé právo o tom uveřejnilo druhý den zprávu. Nakonec Slovo do vlastních řad napsali 13. května tehdejší šéfredaktor Nové mysli a rektor Vysoké školy stranické Jan Fojtík a redaktor Rudého práva Jiří Stano. Text byl v redakci Rudého práva rozmnožen a rozeslán dalším redakcím k podpisu. Během tří dnů podepsalo Slovo 130 novinářů, jejichž jména i s tituly a názvy redakcí byla otištěna 17. května 1969 v Rudém právu. Do konce května pak podepsalo na 314 členů Svazu českých novinářů. Z nich bylo 158 z Prahy, 6 ze Středočeského kraje, 18 z Jihočeského, 6 ze Západočeského, 4 ze Severočeského 3, 6 z Východočeského, 20 z Jihomoravského, 27 ze Severomoravského, 30 z Bratislavy, 17 ostatních a 13 pracovníků ze zahraničí. Za ten nejmenší a tudíž „nedůstojný počet“ ze Severočeského kraje jsme byli záhy – předseda KV SČN Karel Sedlecký a já jako jeho místopředseda – ze Svazu novinářů vyloučeni. Neboť jsme prý zavinili, že „uvědomělí soudruzi“ se báli toto „hrdě internacionalistické“ stanovisko podepsat. Za to jim uvědomělí internacionalisté v čele s Jaroslavem Hacmacem z tiskového odd. KV státostrany připravili na září Slovo nové a mnohem zásadnější. Několik z těch, kdo se doufali schovat ve Slovu, které bylo tak trochu čajíček proti hacmacovsky zásadovému, nám to pár roků vyčítalo. Když se odvážili s někým z nás zastavit za tmy a v postranní uličce. Taky byl za ně Hacmnac záhy odměněn: jeden z těch čtyř, ředitel krajského studia ČsRo Kratochvíl, řečený fousáč, byl záhy povýšen do šéfredaktorské sesle na Stalince, a také se dožil Jarda Hacmac: záhy se stal „říditelem“ ústeckého rádia. Na další povýšení se pak ovšem načekal. „Říditelem“ celého ČRo byl jmenován doslova „za pár minut“ Listopad. A protože se v té době na něm nechtělo žádné prohlášení, přikyvoval každému, co něco tvrdil. Přikyvoval, ale přece jen se neudržel. Asi už mu tak nesloužily zuby, kterými by se dříve držet možná mohl. (bek) Do 9. června, kdy akce skončila, podepsalo 350 novinářů. Jen jednou, 7. června 1969, uveřejnilo Rudé právo jakousi opravu, v níž uvedlo, že jméno Jana Ond49
ráčka, redaktora ostravské Nové svobody, bylo napsáno bez jeho vědomí a souhlasu. Jako kuriozity zněla jména Lev Haas, tč. Berlín, M. Lajčiak, tč. Moskva, M. Dočkal, tč. Helsinky 4, Marta Gottwaldová-Čepičková, vedoucí redaktorka Socialistického Československa. Slovo do vlastních řad bylo počátkem názorové diferenciace, či spíše rozkladu dříve jednolitých novinářských řad. Bylo tam i několik jmen novinářů, kteří se prý pravičácky angažovali, ale ti přes svůj podpis později z masmédií vypadli. To se týkalo např. Josefa Polcara, šéfredaktora Obrany lidu, Jiřího Pražáka, šéfredaktora Čs. vojáka, Antonína Zrůstka, šéfredaktora A-revue, Jiřího Černého, ředitele vydavatelství Magnet aj. Ze signatářů Slova bylo nejvíce z Prahy a okolí. Z toho nejvíce z Rudého práva – 38 včetně krajských dopisovatelů a bývalých redaktorů; vedle šéfredaktora M. Moce jeho zástupce K. Douděra, J. Kořínek, O. Svěrčina… Další nejzastoupenější byla redakce Tribuny; vedle šéfredaktora Švestky podepsali K. Sršeň, M. Brejhová, Z. Hoření, M. Jirka, V. Košnarová, A Svárovská, J. Šroubek a M. Vítek. Dalším početným časopisem byl Svět socialismu, nástupce bývalého Světa sovětů, který přestali jeho redaktoři v létě ´68 redigovat, a tak jej musel SČSP znovu vybudovat. V čele stál Josef Valenta, bývalý šéfredaktor Života strany, pozdější přední normalizátor a předseda Svazu českých novinářů až do listopadu 1989; dále zástupkyně Milena Balašová, J. Klimentová, I. Šedivý, V. Richtrová. Život strany byl zastoupen jen dvěma „statečnými“: J. Kokešem a K. Vlčkem. Šéfredaktor Miroslav Kárný nepodepsal a také musel redakci hned opustit. Ze Svobody nepodepsal nikdo. Z Hospodářských novin jen jediný – zástupce šéfredaktora K. Matouš. Z Rovnosti nikdo, z krajských listů byla nejvíce zastoupena Jihočeská pravda, z Pochodně podepsal jen jeden, z Plzeňské pravdy jedna, z Nové svobody šest. [Složitá situace v Průboji – nejdřív nikdo, variantu HacmacDuchek všichni, pokud neodcházeli – je zřejmá z glosy na minulé stránce.] Z Nové mysli tři – vedle J. Fojtíka J. Hrabina a F. Hájek, z budoucí Tvorby jen Jiří Hájek a J. Hotmar. Květy byly zastoupeny pěti signatáři: J. Zelenka, K. Boušek, B. Horák, O. Rafaj, K. Valtera. Celá redakce po odvolání šéfredaktora Stuchla odmítla pracovat pod Zelenkou a odešla. Ostatní časopisy mimo KSČ byly zastoupeny přímo chatrně. Ze Světa práce jen K. Faix, z Práce Zd. Novák. Samozřejmě pod Slovem najdeme podpisy pracovníků odd. stranické práce KSČ ve sdělovacích prostředcích V. Diviše, V. Soleckého, M. Nolče a M. Kocíkové; přirozeně i tiskových tajemníků ministerstev. Dvaceti jmény byl zastoupen Čs. rozhlas: mj. Sv. Dolejš, A. Silan, V. Vipler; ČST byla zastoupena jen sedmi signatáři: D. Kopecký, Z. Kropáč, V. Kořínek, J. Neuls [viz ovšem následující dopis], V. Růžička, J. Vlček, S. Kračmer. ČTK také jen sedmi „statečnými“: mj. J. Riško, O. Kašina, K. Bureš, V. Picková a V. Sulková. Z Mladé fronty podepsal jako jediný Arnošt Pohl, technický redaktor filiálky v Brně. Zastoupena byla i Moskva, kde se nacházeli F. Havlíček, J. Hadrávek, J. F. Kolár, J. Podhradský, J. Taufer aj. Podpis Slova do vlastních řad byl pro mnohé katapultem do vysokých funkcí v tisku, rozhlasu a televizi či dokonce po čase i funkcí politických (Švestka, Fojtík, Hoření, Riško, Nolč, Valenta). Ti, co nepodepsali, museli většinou redakce opustit, i když byly i výjimky, například René Frühauf, který se později podílel aktivně na tzv. Analýze pravicové politiky čs. novinářů. Ačkoliv 350 novinářů z tehdejších 4000 tvořilo necelých 10 %, přispělo k destrukci čs. žurnalistiky na dalších dvacet let. 50
To nebylo jen do vlastní kapsy Se zájmem jsem si přečetla fundované materiály, které napsal náš kolega, historik František Helešic; […] jedna informace mě přesvědčila o tom, že slovo puštěné do větru nechytíš. A sice Slovo manipulátorů tzv. normalizace, tedy přesněji konsolidace totalitního režimu. Mezi těmi, kteří podepsali v květnu 1969 Slovo do vlastních řad, je za televizi jmenován známý publicista Jan Neuls. V poslední době, ještě před jeho skonem, v únoru 1998 jsme o jeho údajném podpisu pod tímto pamfletem nejednou hovořili. Jan Neuls však dotyčný materiál nikdy nepodepsal. Přikládám z jeho pozůstalosti kopii dopisu, který adresoval v lednu 1990 ostravskému Syndikátu novinářů. Kam se zatoulal ve všeobecné euforii onoho roku originál, nevím. František Helešic, který se věnoval zpracování celého dobového tisku, pravdu o jednom dopisu znát nemohl. Jan Neuls vstupoval do svobodné společnosti po Listopadu s těžce podlomeným zdravím a nyní se už vůbec nemůže hájit. […] Ať je však jasno alespoň mezi námi v našem klubu a mezi historiky. Jarmila Cysařová 5
Jan Neuls napsal ostravskému Syndikátu novinářů Vážený kolego, píšu Ti proto, abych se vyrovnal se záležitostí, která mě tíží a kterou bych si přál s vámi projednat. Tento dopis patří vlastně rehabilitační komisi našeho Klubu nezávislých novinářů, avšak nevím, kdy zasedne, a tak Tě prosím, abys jí mé stanovisko předal. Sděluji je písemně, neboť bych sotva byl s to projednat vše ústně. Můj srdeční sval je zcela devastován. To není captatio benevolentiae, to je fakt. A já bych si velmi přál ponechat zbytky jeho výkonnosti pro to, co ještě chci a musím napsat. Nebylo a není tajemstvím, že se mé jméno ocitlo v roce 1969 na rezoluci Stanovisko do vlastních řad. Ti, kdo mne znali, si mohli myslet, že jsem se zbláznil. Ti, kdo mé postoje neznali, se mohli domnívat, že si tak chci pomoci k osobní záchraně. Jak to bylo ve skutečnosti? Uvedený materiál jsem nikdy nepodepsal. Jen jsem odpověděl do telefonu redaktoru Vilímcovi z Nové svobody, když se mě ptal, zda se chci podílet na stanovisku, jež má vnést zklidnění do novinářských řad, že proti tomu bych neměl námitky, ale napřed že to chci vidět. Text zatím v Ostravě nebyl, a tak se věc odročila. Druhého dne však Slovo v Rudém právu vyšlo – i s mým jménem. Když jsem si je konečně přečetl, chytil jsem se za hlavu – nad tím, o čem se tam psalo, i nad tím, kdo to podepsal. Na radu tehdejšího krajského tajemníka Kovalčíka – byl jsem od května 1968 členem KV KSČ – jsem však proti zneužití svého jména nepodnikl nic. Řekl mi, že má zájem, aby kolektiv pracovníků Televizního studia Ostrava, upevněný v srpnu, mohl pracovat co nejdéle, že je třeba jej podržet, že je to také má věc, i když nás patrně nečeká, dodal ještě, nic dobrého. Neskrývám, že bych se k tomu odvolání či protestu sotva odhodlal. Zkušenost z padesátých let, kdy jsem byl poprvé vyloučen, zbaven funkce, zatracen novináři i spisovateli a skončil na šachtě a pět let nesměl publikovat, zkušenost se všemi průvodními jevy takového aktu, nebyla dosud zapomenuta. V květnu 1970 jsem byl podruhé vyloučen z KSČ, odvolán z KV a zbaven funkce programového náměstka ředitele TSO. Následující rok jsem pracoval v podmínkách značně nedůstojných jako redaktor Ostravských vteřin. V květnu 51
1971 jsem si pořídil první srdeční infarkt. Ještě v průběhu nemoci mě exkomunikovali novináři, byl mi odebrán cestovní pas… atd. Koncem roku jsem požádal MUDr. Šimíčka, jehož jsem byl pacientem, aby mě navrhl do invalidního důchodu. Věděl jsem, že mé dny v televizi jsou sečteny. A na fyzickou práci – jako v roce 1951 – nebylo ani pomyšlení. A pak už následoval zákaz publikovat, trvající až do roku 1989… Taková je tedy v mém případě záležitost se Slovem do vlastních řad – i kolem něho a po něm. Jestliže teprve nyní je před člověkem ovoce tak dlouho zapovídané – práce, byť už jen v rámci možností, rád bych, aby se odvíjela od uklizeného stolu, bez nejasností a čestně. V závěru ještě opakuju: nikdy jsem se nevyhýbal žádnému přímému jednání. Ale už na to, žel, nemám. Děkuju za pochopení – a zdravím. Jan Neuls, Ostrava 3 - Zábřeh
Počátky normalizace v tisku a v novinářských organizacích během roku 1969 František Helešic 6 Zejména po smrti Jana Palacha, po vítězství českých hokejistů nad sovětskými koncem března, se vystupňoval tlak aparátu KSČ na vedení SČN. Součástí tohoto nátlaku bylo i Slovo do vlastních řad ze 17. 5. 1969 a celostátní konference novinářů-komunistů 2. července. Mezi těmito událostmi však došlo ve vedení SČN ke změnám. Po dohodě odstoupili z předsednictva jeho nejradikálnější představitelé – R. Drozdová, J. Lederer, J. Ruml, I. Klimeš, V. Straka – a byli nahrazeni umírněnějšími: René Frühaufem, A. Frydrychem, VI. Príkazským, J. Sukem aj. Tlaky však pokračovaly. Byl znemožněn aktiv, který připravovala Pražská městská organizace novinářů na červen 1969, což prakticky znamenalo ukončení další činnosti této nejprogresivnější součásti novinářské obce. Úřad pro tisk a informace zastavil vydávání Reportéra, Světa v obrazech a Plamenu. Vedení KSČ rozhodlo o zastavení vydávání týdeníku Politika. Takto postupně, „salámovou taktikou”, byly oslabovány pozice těch reformních novinářů, kteří ještě v tisku, rozhlase a televizi působili. Vedení byra ÚV KSČ pro řízení stranické práce v českých zemích (J. Kozel) však bylo stále nespokojeno se stavem ve Svazu českých novinářů, který prý stojí na půli cesty a je velmi váhavý. Drolení jednoty ve vedení SČN pokračovalo. Na tom se podílela i stranická skupina, zejména její předseda René Frühauf a Rudolf Jelínek, nově navržený šéfredaktor Světa v obrazech, kteří chodili na příslušné oddělení byra a přenášeli požadavky normalizátorů do Svazu novinářů. V srpnu 1969 bylo odvoláno z funkcí rekonstruovaného předsednictva a z šéfredaktorských funkcí osm členů. V. Kašpar ze Signálu, Z. Fořt ze Zemědělských novin, VI. Jisl z Večerní Prahy, B. Marčák z Rovnosti, M. Kindl z Průboje 7, M. Samolevič z Nové svobody, J. Vencovský z plzeňské Pravdy a A. Frydrych z Čs. televize. Podle Frühaufa a Rudolfa Jelínka již mezi členy ÚV SČN zvolenými na mimořádném sjezdu v červnu 1968 nelze najít další přijatelné členy, kteří by dávali záruku, že povedou Svaz podle pokynů nového vedení KSČ. Jedinou 52
cestu proto viděli ve svolání sjezdu SČN, který by zvolil nový ústřední výbor, jenž by prosazoval politiku v duchu vedoucí úlohy strany. Přípravou sjezdu SČN měla být pověřena komise, jejíž složení by bylo přijatelné pro nové vedení KSČ. Dne 25. srpna se sešlo předsednictvo SČN a schválilo návrh na složení komise přednesený R. Frühaufem. Návrh měl schválit výbor Svazu novinářů. Jeho schůze se konala 8. září 1969 v Obecním domě. Jednání zahájil dosavadní předseda SČN V. Kašpar, návrh na 30člennou komisi pro řízení činnosti a přípravu II. sjezdu přednesl R. Frühauf. Nejprve se rozhodlo o zrušení pražské městské organizace SČN. Návrh byl schválen 19 hlasy proti dvěma. Jiří Ruml a Vladimír Branislav rezignovali na členství ve výboru a odešli ještě před hlasováním. 19 hlasů také schválilo složení Komise pro řízení a svolání sjezdu na rok 1970 a vzalo na vědomí demisi předsednictva SČN. V 30členné komisi byli i novináři, kteří byli ještě do konce roku 1969 přinuceni abdikovat a byli později z SČN vyloučeni: D. Blažej, J. Jirka, F. Jurča, F. Kaucký, S. Maleček, J. Neuls. Čelnými představiteli SČN se stali Diviš, Frühauf, Hrabal, Kouřil, Nebl, Nolč, Solecký, Svěrčina, Švestka a Valenta, kteří také obsadili přední politická a novinářská místa jako odměnu za tuto svou činnost k upevnění normalizace. Na první schůzi komise byl zvolen 15členný sekretariát a užší vedení – Josef Valenta byl až do Listopadu 1989 předsedou SČN resp. ČSN, Marcel Nolč se stal na dlouhá léta tajemníkem Svazu, Vladimír Solecký náměstkem ústředního ředitele Čs. televize a František Nebl, který jako předseda členské komise se podílel na vylučování z SČN, byl šéfredaktorem Večerní Prahy. Tak zvítězila tzv. salámová taktika stranického aparátu v potlačení odbojné novinářské organizace. Vývoj v SČN probíhal po 8. září již přímou cestou k nastolení normalizačního režimu v Československu. Připravovaný II. sjezd SČN se stále oddaloval. Podle zvyklostí se mohl sejít až po sjezdu KSČ, který mu musel dát tu správnou linii. II. sjezd SČN se proto konal až 24.–25. května 1972. Jen z českého Svazu bylo vyloučeno 255 „militantních pravičáků” a 150 jejich „souputníkům” bylo ukončeno členství. S těmi, kterým nebyla vydána členská legitimace, neboť nesměli pracovat jako novináři, jich bylo téměř tisíc.
Konec Pražského jara měl několik podob… Miroslav Langášek 8 […] Od násilné okupace Československa „spřátelenými“ armádami až po plíživou a dvacet let trvající éru tzv. normalizace, provázenou odchodem nebo vyhazovem statisíců bývalých komunistů – a to nejen ze strany, ale i ze zaměstnání… jsem pocítil na vlastní kůži už po roce 1970, kdy tehdejší ředitel Orbisu Miroslav Pastyřík (bývalý vedoucí 1. odd. ÚV KSČ, který měl vydatný podíl na soudních rozsudcích smrti – později krátce předseda ÚRO) za přispění Gottwaldovy dcery Marty Čepičkové dosáhl odchodu ze strany a postupně i z práce své předchůdkyně Jarmily Prokopové, Lenky Reinerové, mě, mé ženy Jarmily (měli jsme tehdy čtyři nezaopatřené dcery) a dalších předních pracovníků vydavatelství. Dokonce jsem dostal od tiskového odd. ÚV výslovný písemný zákaz nejen práce, ale i publikování ve sdělovacích prostředcích, takže jsem musel hledat nějaký „azyl“ – a našel jej dík pochopení tehdejšího ředitele RaJ Praha 1 Karla Majera, který 53
mne v recepci hotelu posléze udržel až do svého odchodu do důchodu – téměř po dvacet let. Pak mne dva měsíce před Listopadem ´89 přece jen ředitel Končický vyhodil (dodnes ovšem působí ve vedoucích funkcích v pohostinství, momentálně řediteluje až v Třeboni). Normalizační éra pokračovala pokusy vedoucích disidentů o prosazení zásadních změn, kulminujících Chartou 77, posléze podpisovou akcí Několika vět, až po konečný zlom v Listopadu 1989 – ovšem to už je jiná historie... Ale vše provázely od počátku i ztráty na životech – jednak už v průběhu okupování země, které se bez vražedných výstřelů nemohlo obejít, jednak v nepočetných, ale přesto nezanedbatelných dobrovolných odchodech ze života, lemujících ono dvacetiletí. Chci se zmínit jen o dvou z nich – natolik protikladných, že poskytují plastický obraz o proudech a proměnách myšlení, spojených pak dokonce i po mnoha letech tím nebo oním způsobem s Pražským jarem a jeho vyústěním: Prvním výrazným činem ve snaze varovat lidi před rezignací na novou okupační situaci bylo sebeupálení Jana Palacha, následované Janem Zajícem a několika dalšími sebevraždami. [... ] A druhý případ se mne dotýkal osobně, protože šlo o kamaráda z mládí, z dob mého svazáckého působení. Po odvolání z funkce tiskového atašé velvyslanectví ve Varšavě a následném vyloučení ze strany spáchal sebevraždu básník Stanislav Neumann, syn herce téhož jména a vnuk S. K. Neumanna. Bezprostřední příčinu jsem se nikdy nedozvěděl, ale jak jsem Standu znal, zřejmě nešlo o důsledek vyhazovu z práce – ale asi neunesl skutečnost, že strana, které věnoval tolik svého životního úsilí, ho nemilosrdně hodila přes palubu. Opět si můžeme myslet cokoliv o takovém činu, nicméně zcela jistě nešlo o pohnutky nečestné. A v těchto paradoxně stejných činech dvou naprosto rozdílných lidí lze také spatřovat odraz letité zkušenosti, že „revoluce požírá své děti.“ Budiž v tom i pointa mé glosy k Pražskému jaru.9
Jak jsem byl „odejit“ já Začátkem roku 1970 byl náš stranický výbor v Orbisu rozprášen – Lenka Reinerová, předsedkyně stranické organizace, já a někteří další vyloučeni ze strany, jiní pak „vzati na milost“ – ale za jakou cenu? Ale „vrcholem“ kádrových změn10 tohoto období byl […] příchod bývalého vedoucího prvního (vždycky považovaného za nejdůležitější) oddělení ÚV KSČ Miroslava Pastyříka, „odsunutého“ konečně po začátku obrodného procesu v roce 1968 na funkci předsedy Ústřední rady odborů (ÚRO) – kde se vlastně skoro ani neohřál. Nikdo tam z něho nebyl právě v oné nadějné době nadšený, a snad proto byl vedoucími orgány jmenován novým ředitelem Orbisu. […] V tomto našem novém řediteli se koncentrovaly všechny nehorázně špatné mravy dogmatického stranického vedení, trvale roky uplatňované v celostátním měřítku. […] Vůči mně Pastyříkův postoj vyvrcholil v roce 1972, když se na žádost celé dosavadní redakce, že se chtějí vyjádřit k mé práci, dostavil na redakční schůzi, které jsem – zřejmě naposled – byl osobně přítomen. Našli se i někteří redaktoři, zejména pak Marie Tatarová (z Osvětové práce), kteří se tam odvážili s ředitelem polemizovat, když své rozhodnutí o rozvázání pracovního poměru se mnou zdůvodnil, že mé postoje a jednání v roce 1968 jenom dokazují politickou nevyzrálost, která se stala příčinou jeho konečného ředitelského rozhodnutí o mém dalším osudu. Moji kolegové ho sice upozornili (ale marně), aby vzal v úvahu, že mám čtyři nezaopatřené děti a navíc těžce nemocnou manželku (krátce potom – ještě v únoru 1972 – Jarmila umřela). A že už vlastně několik měsíců nevykonávám funkci šéfredaktora, ale pouze vedoucího redaktora Čs. loutkáře – po Miloslavu Česalovi, který odešel na DAMU do funkce vedoucího loutkářské katedry... 54
Na upozornění kolegů Pastyřík tehdy […] odpověděl velmi suše a srozumitelně, že jsem si to měl rozmyslet tenkrát před vstupem vojsk, která jediná u nás zachránila socialismus. Vůbec mne proto neudivilo, že se zpočátku mlčky, ale pak – za mé nepřítomnosti aktivně – na jeho stranu přidali zejména dva členové redakce (kádrovák v RaJ Praha 1 mne totiž brzo po mém nástupu nechal nahlédnout do posudku, který za mnou Orbis poslal). Jak jsem zjistil, posudek byl „výtvorem“ redakčního tajemníka Zdeňka Marka a vedoucí redaktorky Čtenáře Jarmily Houškové, tehdy působící ve funkci předsedkyně odborové organizace celého podniku – mimochodem tehdejší Markovy milenky. Poté […] už mi nezbývalo nic jiného, než si hledat nové místo, což právě v té době vůbec nebylo jednoduché. […] Ovšem nevzdal jsem se zcela bez boje – moc se toho však dělat nedalo. Kromě jiného jsem napsal dopis Miloši Jakešovi – tenkrát působil ve funkci předsedy Ústřední kontrolní a revizní komise při ÚV KSČ. […] Přesto, že jsme se z víceleté spolupráce dobře znali – ani jsem mu nestál za odpověď. Zato jsem dostal dopis, v němž mi kdosi jménem ÚKRK sděluje: …vzali jsme na vědomí tvé odvolání proti vyloučení ze strany a výsledek ti po projednání sdělíme… Pikantní na celé záležitosti bylo, že jsem odvolání proti svému vyloučení z partaje vůbec nepodával – pouze jsem Jakeše žádal, aby v otázce dalšího zaměstnání bylo přihlédnuto k mé rodinné situaci a k tomu, že jsem se stal obyčejným řadovým redaktorem nízkonákladového měsíčníku. A resumé? Už nikdy jsem poté od ÚKRK žádné další sdělení ani ústně, natož písemně – nedostal...10 V té době se v redakci Loutkáře naštěstí zastavila Jarmila Majerová, dlouholetá výtvarnice v brněnském loutkovém divadle Radost, která už ovšem tenkrát úspěšně působila v pražském Divadelním ústavu jako odborná pracovnice pro loutkové divadlo – protože se svým mužem Karlem, předtím ředitelem Interhotelů v Brně, přešla do Prahy, jakmile byl tady jmenován ředitelem obrovského komplexu Restaurací a jídelen (RaJ) Praha 1. Zareagovala mlčky: napsala na kus papíru telefonní číslo svého muže, abych mu zavolal, že on už bude vědět, o co jde – a určitě mne přijme k pohovoru – což se posléze i stalo. Náš rozhovor sice nebyl dlouhý, ale poskytl mi tehdy zvláště potřebnou životní jistotu – byl jsem okamžitě přijat jako recepční do hotelu Tatran na Václavském náměstí – se seriózním, i když pro tu dobu příznačným dovětkem pana ředitele: Podívejte se, já vám mohu zaručit, že dokud z tohoto podniku neodejdu – třeba do penze – tak nemusíte mít o práci obavy. Ale na druhé straně nelze očekávat, že bych vám mohl opatřit nějaké vedoucí místo, čehokoliv – to zřejmě v nových podmínkách už vůbec nepřichází v úvahu, nemohu si to prostě dovolit. Postupem doby se ukázalo, že v RaJ Praha 1 našla azyl – a zejména dík řediteli Majerovi – celá řada lidí, podobně postižených jako já nemilostí nejvyšší vrchnosti, takto se „mstící“ za chvíli strachu, jež část mocipánů dočasně postihla před skončením Pražského jara 1968 – než je ovšem do mocenských pozic navrátila „spojenecká vojska“ 21. srpna 1968 svým vstupem do republiky. 11
Jak nás vyhazovali Agáta Pilátová
Nepříjemné věci a smutné vzpomínky člověk často vytěsňuje. I mimovolně. A tak je možná užitečné, že příprava tohoto sborníku mnohé z nás přiměla k návratům v čase. Mám totiž pocit, že i chmurné zážitky mohou fungovat pozitivně, přinejmenším poučně. 55
V lednu roku 1968 jsem se vrátila z mateřské dovolené – právě včas, abych se vrhla do víru událostí, dýchala plnými plícemi čerstvý vzduch a na jednom velkém shromáždění zažila slavnostní pocit při větě spisovatele Jana Procházky: „Vážení přátelé, cenzura v naší zemi byla zrušena!“ Podle toho jsme se tedy chovali a hlavně psali. A taky na to doplatili. Po srpnu 1968 panovala v naší redakci Učitelských novin stísněná nálada; měli jsme utrum se svobodou tisku, mnohá – ne-li většina – témata byla tabu. Ale personálně se ještě nic moc nedělo, to až „po hokeji“ v březnu 1989. A zejména po nástupu Husáka k moci. Provinilých v redakci bylo mnoho, většina – ale jak to zařídit, aby nepohodlní novináři opustili redakci a noviny dál bez přerušení vycházely? Což jistě neplatilo pro periodika, jejichž vycházení bylo zastaveno, titul zakázán. S těmi si normalizátoři nemuseli dělat starosti. Ale u ostatních chtěli zachovat zdání normálnosti – nikoli však náhodou se té době začalo říkat normalizace – všechno přece bylo normální, že, jen jaksi vymknuto z kloubů. Řešení? Vyhazovalo se postupně, lidé, kteří museli odejít, dostávali výpověď po jednom či po dvou. Z naší redakce jsme šli první dva: Zdeněk Janík a já. Já pro svou publicistiku, a že těch článků bylo, co proti nim měli zásadní námitky! Zdeněk sice také měl na kontě řadu závadných textů, ale měl ještě další závažný přečin: Byl členem strany a podepsal Dva tisíce slov! [Já ten podpis měla na triku taky, ale jako u bezpartijní to až tolik nevadilo.] My dva jsme šli tedy první. Po měsíci či dvou musel odejít třetí člen redakce, pak další. Až se redakce komplet vyměnila. Zde sluší připomenout jména aspoň několika dalších kolegů, kteří se důstojně zapsali do pomyslné (nikdy nenapsané) historie Učitelských novin: vedle Zdeňka Janíka, novináře a básníka, původně profesora angličtiny – po vyhazovu z redakce pracoval tuším jako korektor – to byli zejména Jiří Václavíček a Josef Kůstka. Slušní lidé, poctiví novináři. První po odchodu z redakce prodával sportovní potřeby, druhý učební pomůcky. Ani Pepík, ani Jirka už léta nejsou mezi námi. Musím tu vzpomenout také na dlouholetou šéfredaktorku Učitelských novin Evu Veselou. Už proto, že mě nikdy nenutila ke vstupu do strany, znala mé názory. V roce 1968 už v redakci nepracovala, nakrátko povýšila na funkcionářku školského odborového svazu. Zůstali jsme s ní ale v lidském i pracovním kontaktu. A hlavně, v srpnových dnech i potom se chovala statečně, okupaci nikdy nepřijala, a byla z odborářské funkce samozřejmě velmi brzy vyhozena. Na mém odchodu údajně trval tehdejší ministr školství Hrbek, který měl na jakémsi aktivu na námitku, že jsem snad docela schopná novinářka, říct: „Jistě schopná, schopná všeho.“ Kdosi vyděšený mi to z toho aktivu donesl. (Jen tak do závorky poznamenávám, že to moje hlučné veřejné pranýřování stejně nejspíš zavinilo i křestní jméno Agáta; tenkrát se ještě nenosilo, znělo výjimečně, a ve spojení s příjmením si je kdekdo zapamatoval, i když už by si asi těžko vybavil, pod jakým textem jsem to vlastně byla podepsaná…) V první fázi to nevypadalo nejhůř, mohla jsem se ukrýt v jedné z redakcí odborných časopisů, které Státní pedagogické nakladatelství vydávalo, konkrétně v metodickém měsíčníku Estetická výchova. Ale pak přišly prověrky, nejprve stranické, pak bezpartijních, a osud byl zpečetěn. Byla ustavena prověrková komise, v ní zasedali papaláši podniku a představitel ROH [aby měla prověrka zdání legálnosti], ti si volali jednotlivé pracovníky a lustrovali je. Kladli jim otázky stran přesvědčení, schvalování vstupu vojsk – však to taky znáte. Samozřejmě bylo z vyšších partajních pater předem stanoveno, kdo bude prověřen, kdo nikoliv. 56
U mne se očekával zamítavý ortel. Ale stalo se něco nepředvídaného – prověrková komise odmítla dát souhlas s mým vyhozením. Po několika dnech ovšem byla ustavena jiná, tentokrát ministerská komise, a ta se už tak trestuhodně nespletla. Na odchodnou z SPN, což se stalo výpovědí, jsem dostala posudek, kde s podpisem ředitele Satrapy bylo černé na bílém, že jsem byla propuštěna pro své protisocialistické a protisovětské postoje a publicistiku ve stejném duchu. [Dodnes ho mám schovaný.]
Jak jsem se [nejen já] stala slavná Našimi odchody z redakcí to neskončilo. Což se samozřejmě týkalo i mnoha dalších novinářů. Nemám teď na mysli existenční problémy, u těch starších zvlášť tíživé, či postihy dětí, které nemohly na školy [já ještě tehdy měla děti hodně malé, školkou povinné]. Ale jde o něco jiného – o mohutnou lavinovou kampaň, jejímž smyslem bylo zdiskreditovat osobnosti Pražského jara – spisovatele a další lidi z umělecké sféry, a pochopitelně také novináře. V normalizovaném tisku, v rozhlase i televizi spustili seriály článků a pořadů, v nichž pomlouvali, uráželi a ostouzeli politické odpůrce. Používali lží a polopravd, vytržených či upravených citátů, zmanipulovaných vět a zvuků. Rozhlas vysílal o jednotlivých publicistech, novinách a časopisech celé cykly pořadů. Došlo i na naši redakci, v rádiu jí byly věnovány dokonce dvě relace. Podrobně tu pojednali a kreativně upravili i mne osobně, moje články, reportáže, komentáře. Pořady se v určitých časech opakovaly, takže jsme si je doma nahráli. V jiných pořadech věnovali pozornost i časopisu Reportér a v té souvislosti i komentářům mého muže.12 [Doufám, že ty kazety někdy najdeme.] Já měla později tu čest být jmenována a citována i při další normalizační akci: na ustavujícím sjezdu nového Svazu dramatických umělců [dřívější umělecké organizace včetně FITESu a Koordinačního výboru uměleckých svazů byly zrušeny]. Hlavní referent, televizní režisér Jaroslav Hužera mě při hodnocení projevů kontrarevoluce v minulém období uvedl mezi pravicovými filmovými kritiky. Mimo jiné tvrdě odsoudil moje recenze na české filmy. Přiznám se, že jako mladá [byť už bývalá] novinářka stále odbojného ducha jsem na to tehdy byla docela hrdá.
Doba přestávala být pro film Jan Svoboda
Závěrečná část ze studie Časopis Film a doba v přípravě, průběhu a doznívání Pražského jara 1968, kterou přednesl jeho redaktor, filmový historik a kritik PhDr. Jan Svoboda, Ph.D., na mezinárodní konferenci Literární akademie v Praze v květnu 2008.13 Záměr likvidovat Film a dobu okamžitě vyvolal značnou nevoli a odpor i v širších kulturních kruzích. [Byl součástí ideologické kampaně v čele s tajemníkem Hendrychem.] 29. června 1967 na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů přečetl Milan Kundera dopis předsednictva FITES, kde se k nedělitelnosti tvůrčí svobody mj. praví: V této souvislosti je třeba sdělit Vašemu sjezdu, že jsme se ke svému největšímu údivu včera dozvěděli o rozhodnutí zastavit časopis Film a doba, jedinou naši teoretickou filmovou revui, která vychází už třináct let a je podle obecného mínění jednou z nejhodnotnějších toho druhu v socialistických zemích. […] Režisér Ján Kádár a kritik a teoretik Jaroslav Boček (tehdy 57
členové strany) se obrátili na sekretariát s otevřeným dopisem. Důrazně upozorňovali na potřebu teoretické platformy a žádali přehodnotit neprozíravý záměr. Zároveň uváděli, že i další kulturní pracovníci mohou připojit svůj podpis na znamení souhlasu. Podpisová akce probíhala na sekretariátu FITES ve Filmovém klubu v paláci Adria. Ohlas v kulturní obci byl značně široký a reprezentativní. Připojovali se nejen známí „nonkonformisté”, ale také třeba profesor estetiky Antonín Sychra, předseda vědecké rady Filmového ústavu. […] Kolegium ministerstva přijalo 8. září 1967 závěr neregistrovat Film a dobu (posléze konkretizováno od 1. ledna 1968). Zásadní roli v řešení situace ovšem sehrál postup organizace FITES. Svaz – po vleklých stranických obstrukcích – udělil 20. října 1967 cenu Trilobit za rok 1966 v oboru teorie a kritiky redaktorům Filmu a doby Antonínu Novákovi, Galině Kopaněvové a Janu Svobodovi. […]Vzhledem k protestním komplikacím došlo též k jednání pracovníků ministerstva (Miloslav Brůžek) a ideologického oddělení (Jaroslav Sekera). Výsledkem byl návrh na nový teoretický časopis s předběžným titulem Film, televize a doba. Odpovědným vydavatelem měl být Filmový ústav (součást Ústředního ředitelství Čs. filmu) na základě hospodářské smlouvy s Orbisem. V autoritativní redakční radě měli být zástupci FITES, FAMU i Čs. televize, 28. listopadu ministerstvo uvolnilo v zájmu plynulosti přípravu prvních dvou čísel ročníku 1968. Avšak přes urgence a jednání s Orbisem nebylo dosaženo jednotného stanoviska a registrační přihláška nového časopisu nebyla ústředním ředitelem Čs. filmu Aloisem Poledňákem podepsána. Zatím, jak známo, docházelo k zásadním politickým změnám. […] 1. dubna 1968 pak Ministerstvo kultury a informací oznámilo Orbisu, že provedlo registraci s platností od 1. ledna 1968. Faktické skončení cenzury umožnilo zveřejnit pozastavené materiály (mj. z Juráčkova scénáře Případ pro začínajícího kata). Podtitul se rozšířil na Měsíčník pro filmovou a televizní kulturu (externím redaktorem pro televizní tvorbu se stal Milan Schulz). Nyní bylo konečně možné bez vnějších zábran rozvíjet orientaci časopisu. […] Antonín Novák [šéfredaktor časopisu, který publikoval pod pseudonymem Jan Žalman] i po srpnové okupaci vytrval ve svém reformním postoji. Film a doba maximálně a houževnatě využívala možnosti, které zbývaly. Její linie v něčem připomíná Kritický měsíčník po únoru 1948: Václav Černý se tehdy rozhodl (až do likvidace) pokračovat, jako by nenastaly žádné změny. Také Novák se snažil respektovat pokyny Českého úřadu pro tisk a informace (ČÚTI), vyhýbal se provokování, ale fakticky ignoroval sílící normalizační kurs kulturní politiky. Neústupně se zaměřoval na myšlenkovou náročnost a na spolehlivé hodnoty. Přinesl obsáhlé rozhovory se spolupracovníky zesnulého Jiřího Trnky. Jan Kučera tehdy publikoval sérii zásadních teoretických studií, které zamýšlel sjednotit v knize Poetika českého filmu, Poněkud přibývaly materiály o tzv. socialistických kinematografiích, ovšem byly zpravidla seriózní (Miklós Jancsó, Andrzej Wajda apod.). K jubileu zestátnění našeho filmu, které by vyžadovalo ideologickou oslavu, vyšla dokumentární historická práce Jaroslava Brože, která fakticky končí rokem 1948 a hovoří o následujícím křivolakém uměleckém vývoji… Bylo ale stále zřejmější, že se už hraje jen o čas – tím spíše po rozpuštění neposlušné organizace FITES v lednu 1970. Novák neměl důvěru nového Puršova vedení filmu, které nastoupilo na podzim 1969. Jako tzv. představitel pra58
vicových a antisocialistických sil byl při výměně členských legitimací vyloučen z komunistické strany. Vedení Orbisu 7. srpna 1970 oznámilo ČÚTI, že neschválilo návrh na redakční radu Filmu a doby a projednalo vše s ústředním ředitelem Čs. filmu Jiřím Puršem. 9. září 1970 pak ředitel Orbisu Miroslav Pastyřík a vedoucí vydavatelství časopisů Štěpán Engel sdělili dopisem ČUTI, že po dohodě s ústředním ředitelem dr. Puršem a podle výsledků stranických pohovorů byl dr. Antonín Novák zbaven funkce vedoucího redaktora. Od 1. 9. byl vedením redakce prozatímně pověřen Jiří Hrbas (dosud též šéfredaktor čtrnáctideníku Záběr, vydávaného Čs. filmem). Tedy týž, kterého v ročníku 1962 Novák/Žalman nahradil. Tento horlivý konformista (s grafomanskými sklony) z připraveného 9. čísla okamžitě vyřadil Kučerovu studii o poetice filmu Pavla Juráčka Případ pro začínajícího kata. Plné obnovení pořádku bylo zajištěno... Ročníky Filmu a doby se staly nepostradatelným pramenem o plodném období naší filmové kultury 60. let a o její reflexi. Sluší se připomenout, že kritik Jan Žalman14 nerezignoval ani po vyřazení do nuceného důchodu. Své poznání materiálu dokázal využít – i za svízelných podmínek – v rozsáhlé rukopisné práci Umlčený film. Kapitoly z bojů o lidskou tvář československého filmu. Ta byla původně zamýšlena pro zahraniční vydání. Její části začaly vycházet ve Filmu a době roku 1990, ale knižní podoby (v Národním filmovém archivu 1993) se autor už nedočkal…
Osud časopisu pardubických studentů Spiritus a jeho redaktorů po Pražském jaru Veronika Trestrová Normalizace, která přišla po Pražském jaru, postihla celou československou společnost, nejcitelněji však ty, kteří během [vrcholu období reforem] aktivně vystupovali na [jejich] podporu a celkového procesu liberalizace režimu. Mezi ně patřili [významně] mladí lidé na univerzitách. Ani [pardubická] Vysoká škola chemicko-technologická přitom nebyla výjimkou, i zde se během [druhé poloviny 60. let] aktivizovali studenti a jako své názorové platformy využívali [svého] časopisu. Během následující normalizace pak tito studenti na svou činnost doplatili.
Studentská předehra V Praze, [kde byl] roku 1965 uspořádán majáles, vyvolalo velký rozruch zejména zvolení amerického beatnického básníka Alana Ginsberga králem majálesu. Do kontaktu s reálnou politikou se pak vysokoškoláci dostali v souvislosti se strahovskými událostmi v roce 1967,15 kdy se přesvědčili, že režim Antonína Novotného nemá pochopení pro jejich problémy a podporovali proto přicházející reformy. Ve dnech 25.‒26. května 1968 se uskutečnil kongres vysokých škol v Olomouci, jehož se zúčastnilo 138 delegátů z 55 fakult českých vysokých škol a na kterém byl založen Svaz vysokoškolského studentstva Čech a Moravy. Nová studentská organizace jednoznačně podpořila polednový obrodný proces. Na jednotlivých vysokých školách pak vznikaly organizace, které se hlásily k zastřešujícímu Svazu.16 Na pardubické Vysoké škole chemicko-technologické se [v jarním semestru] 1968 rozpadl Československý svaz mládeže, jehož činnost byla zdiskreditována; [19. června 1968 je datován dopis] odboru pro věci vnitřní ONV v Pardu59
bicích, ve kterém zástupci studentů pardubické VŠCHT oznamují založení Spolku posluchačů VŠCHT a žádají jeho registraci. Do čela Spolku byli zvoleni Svatopluk Bajer, Bedřich Ehler, Jan Kantor, Jaroslav Dobiáš a Jan Homoláč.17 Mezi své požadavky a cíle uváděl Spolek mj. obnovení akademických svobod, zkrácení vojenské prezenční služby pro vysokoškoláky a možnost pobývat v zahraničí.18 Dne 25. října 1968 pak obdržel Spolek posluchačů VŠCHT ‒ Pardubice rozhodnutí předsednictva Svazu19 vysokoškolského studentstva Čech a Moravy, kterým tomuto spolku udělilo právní subjektivitu z titulu příslušnosti ke Svazu, dne 6. prosince 1968 pak právní subjektivitu Spolku potvrdil i Okresní národní výbor v Pardubicích.20 21 Významnou platformou, kolem níž se na většině vysokých škol sdružovali kriticky smýšlející vysokoškoláci, byly studentské časopisy. Také pardubická VŠCHT měla v tomto období svůj časopis ‒ měsíčník Spiritus (později Spiritus Expres), jehož šéfredaktorem byl Petr Mareš a odpovědným redaktorem Jan Homoláč (v roce 1969 pak šéfredaktor). Časopis Spiritus začal vycházet právě v roce 1968 poté, co v Pardubicích trvala nucená přestávka v dlouhodobé tradici vydávání studentského časopisu více než dva roky.22 Jako své cíle si redaktoři v úvodním čísle časopisu určili mj. přispění k renesanci politického života, publikování článků, které budou vyvolávat diskusi a ukazovat jevy, se kterými nejsou spokojeni, dále krystalizaci představ o demokracii, ústavních svobodách a socialismu.23 V souladu se vzrůstající úlohou studentů v tomto období tehdejší pedagog VŠCHT J. Vachta v úvodníku časopisu napsal: studenti jsou společenskou silou, i když nejednotnou a zejména zde, v místních podmínkách zlhostejněnou, která je ale potenciálně schopna prosadit své zájmy a se kterou se proto začalo vážně počítat. 24 Probuzená studentská aktivita a ani vydávání studentského časopisu Spiritus však neměly dlouhého trvání. Vzhledem k tomu, že se na stránkách časopisu v roce 1968 a na počátku roku 1969 objevovaly reformní postoje, byl jeho osud stejný, jako u dalších reformních médií ‒ s počátkem normalizace byl zakázán.25
1969: osud redaktorů časopisu Spiritus Ještě na konci dubna roku 1969 však oznamoval dopisem šéfredaktor vysokoškolského studentského časopisu Jan Homoláč předsedovi ONV Pardubice Josefu Loskotovi, v té době ještě úřadujícímu (nedlouho poté – k 30. červnu 1969 se své funkce „vzdal“), že chce časopis Spiritus ve spolupráci s časopisem Impuls (Vysoké školy zemědělské v Praze) pořádat aprílový recesistický pochod po stopách bitvy sedláků u Chlumce.26 Mělo jít o průvod 20‒30 lidí v dobových krojích a akce měla mít totálně nepolitický charakter. Studenti VŠCHT měli jet trolejbusem do Lázní Bohdaneč, odtud jít pěšky do Chlumce nad Cidlinou, kde se měli setkat se studenty VŠZ Praha. Dopisem Jan Homoláč žádal Josefa Loskota, aby pouze prostřednictvím předsedy ONV v Hradci Králové, do jehož obvodu spadal Chlumec, uvědomil o plánové akci Městský národní výbor v Chlumci. Pochod byl plánován na 30. dubna 1969. Odbor pro vnitřní věci ONV Pardubice vyhotovil 29. dubna 1969 zápis o jednání s Janem Homoláčem o plánovaném pochodu. Ze zápisu vyplývá, že pardubický ONV nebyl proti, organizátora akce vedoucí odboru pouze upozornil na to, že nese plnou odpovědnost za případné „nepřístojnosti“ během cesty.27 Následující den, kdy se měl již uskutečnit pochod, však Východočeský KNV v Hradci Králové akci zakázal. Zákaz pochodu byl zdůvodněn tím, že 60
jeho pořadatel nedodržel lhůtu ohlašovací povinnosti, která byla stanovena na minimálně týden před konáním akce.28 Otázkou je, zda by byl pochod povolen i při dodržení této lhůty. Jen pár měsíců od zákazu plánovaného pochodu, skončili redaktoři časopisu Spiritus u pardubického soudu. Další osud redaktorů časopisu Spiritus popisuje v jedné ze svých studií Jaroslav Pažout, který se dlouhodobě věnuje (nejen) studentským hnutím v období
Na titulní straně červnového čísla časopisu byl ve státním znaku zobrazen lev s husí hlavou ve zjevné narážce na prvního tajemníka ÚV KSČ. 61
komunismu. Dne 22. září 1969 podal odbor vyšetřování StB Krajské správy SNB v Hradci Králové na několik studentů Vysoké školy chemicko-technologické v Pardubicích (konkrétně Josefa Dostála, Jana Homoláče, Štefana Husárika, Davida Kafku, Jana Kantora, Jaroslava Ladu a Jana Vosyku) trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestných činů hanobení republiky a jejího představitele a hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele. Důvodem byly titulní strany dvou čísel studentského časopisu Spiritus Expres, a to z 10. dubna a 4. června 1969. Na první z nich byl znázorněn československý státní znak, v němž byla nad malým lvem ležícím na zádech umístěna pěticípá hvězda znázorňující kata (viz obrázek). Obvinění byli 30. října 1969 odsouzeni Okresním soudem v Pardubicích k trestu odnětí svobody v rozmezí tří až pěti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku.29 Časopis Spiritus pak byl, jak už bylo zmíněno, zakázán, a to v červnu 1969 vedením Vysoké školy chemickotechnologické. Na podzim roku 1969 pak zanikl Spolek posluchačů VŠCHT.
Normalizace pardubické vysoké školy V únoru roku 1970 si okresní výbor KSČ v Pardubicích vyžádal od rektorátu VŠCHT Zprávu o realizaci politiky strany na Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích, která se zabývala ideologickou a politickou konsolidací na škole, a to jednak mezi učiteli a jednak mezi studenty. Rektorát mohl po posouzení situace mezi studentstvem okresnímu výboru sdělit, že posluchači VŠCHT se v projevech a postojích k politickým otázkám ve srovnání s předcházejícími dvěma roky zklidnili. To bylo způsobeno jednak tím, že ti studenti, kteří v politickém dění od ledna 1968 stáli v čele některých akcí, většinou již ze školy odešli jako její absolventi, po případě i z jiných důvodů a též i proto, že zastavením studentského časopisu SPIRITUS bylo zamezeno otiskování článků, jejichž cílem byla snaha škodit konsolidaci politických poměrů ve státě, brzdit jeho vývoj a zanášet mezi studenty nedůvěru k současnému vedení KSČ a státu.30 Poté zřejmě zavládla mezi studenty letargie. Posudek přiznává, že studenti nevystupují proti politické linii, ale také ji nepodporují, o politické otázky se spíše vůbec nezajímají, neprojevují ani zájem o vytvoření studentské organizace, která by hájila jejich práva a v jejímž rámci by měli možnost účastnit se politického života. Do nově vzniklého Svazu vysokoškolských studentů vedení školy marně hledalo členy, kteří by byli „politicky vyspělí“. Členové zaniklého Spolku posluchačů VŠCHT se v novém sdružení odmítli angažovat. Proto dosud není na škole ustaven přípravný výbor Svazu a proto lze těžko hovořit o konsolidaci v řadách studentů, snad jen o normalizaci. Studijní program pak podle autorů posudku probíhal bez rušivých jevů, oproti předchozímu roku 1969, kdy se konala stávka studentů, různé meetingy a tryzna za Jana Palacha. Normální průběh studijního plánu by se pak měl příznivě projevit ve snížení propadovosti studentů. Snížená studijní morálka, zaviněná „obrodným procesem“ s jeho důsledky, obráží se nejnepříznivěji ve studijní úmrtnosti I. ročníku ze šk. r. 1967/68, v němž do současné doby ubylo 70 % posluchačů. V dokumentu určenému okresnímu výboru KSČ byl dále zkritizován Spolek posluchačů VŠCHT, který měl pod vlivem bývalého studentského parlamentu v Praze a jeho pokynů organizovat „negativní akce“ na škole (jako byla právě stávka či tryzna za Jana Palacha). Značnou aktivitu v tomto směru měli vyvíjet i členové redakční rady časopisu Spiritus až do jeho zákazu. Na podzim roku 1969 byl také uzavřen studentský klub. 62
Jediným studentským orgánem zůstala kolejní rada, která byla orgánem studentů bydlících na kolejích. Ve školních orgánech tak neměli studenti žádné zastoupení a nemohli proto pořádat žádné akce, ale na druhou stranu však neměly ani řídící orgány školy možnost působit na studenty. V závěru zprávy stojí, že proto bude nutné překonat pasivitu studentů, přičemž zacílit by se mělo především na nižší ročníky, neboť z řad posledních dvou ročníků vyšli členové redakční rady Spiritusu a členové výboru bývalého Spolku posluchačů VŠCHT. Při tom klíčovým momentem zůstává založení studentské organizace SVS. K tomuto úkolu je nutno soustředit pozornost všech orgánů školy a stranické organizace. Vedle politického působení bude vhodné použít i jistého hospodářského tlaku: trvat na vyhlášené zásadě, že otázky, u nichž je třeba spolupůsobení studentské organizace, budou řízeny stranickou organizací, popř. vedením školy bez účasti studentů, respektive nebudou povolovány akce, na nichž mají studenti zájem (klub, zahraniční cesty, večírky, plesy, soutěže apod.). Dále bude nezbytné zaktivizovat stranickou skupinu studentů a studenty, kteří vystupují kladně a jsou ochotni se angažovat, připravit pro vstup do strany. Jakákoliv protirežimní aktivitě bylo nadále v podstatě zabráněno, na Vysoké škole chemicko-technologické byl až do revoluce v roce 1989 klid. Ale to už je jiná kapitola s jinými aktéry z řad studentů. Text včetně poznámek byl redakčně upraven.
Vyšetřovali moje děti,
dceru [20 roků] i nezletilé syny [16 + 15 let] Milada Berková 31 Nápadně přívětivým hlasem mě zavolali, abych si s nimi přišla popovídat – to vypadá zle, blesklo mi hlavou; nicméně jsem si do kabelky dala tašku, že nakoupím při zpáteční cestě. Ale k tomu už nedošlo. Místo toho jsem se ocitla ve sklepě obvodního oddělení VB v Teplicích, tehdy ještě ve Vrchlického ulici. Pavučiny, špína, zima, vlhko, v rohu rezavý kbelík, kavalec se ztrouchnivělou dekou. Tady to tři týdny nevydržím. Vyšetřovali již předtím moje děti, dvacetiletou dceru, tehdy studentku Filozofické fakulty UK v Praze,32 šestnáctiletého a patnáctiletého syna, tehdy nezletilce, kteří mají mít podle zákona vedle sebe sociální pracovnici. Není dost místa na to, abych vylíčila, jak je vyšetřovali. Potřebovali z nich dostat, že jsem rozmnožovala letáky, kterých se tehdy, v roce 1969, k výročí vstupu vojsk objevilo všude plno. Nerozmnožovala jsem nic. Dělali to jiní lidé. Manžel byl na dovolené, dcera odjela do Prahy, já seděla ve sklepě a oni dělali domovní prohlídku. Najít nemohli nic, a také nic nenašli. Byli slušní. Obávala jsem se, že mi řeknou: Našli jsme třeba… Nemám dost fantazie ani zkušeností, co se musí najít, aby se člověku prokázala protistátní činnost, jak to po mém odsouzení napsal Průboj. (U soudu nemohli najít paragraf, rozhodli se posléze pro „napomáhání k trestnému činu“, neboť syn měl na ulici v kapse jeden leták. Dali mi podmínku. Z Průboje psali k soudu charakteristiku, že jsem zastánkyně politiky Dubčeka a Šika. Měli pravdu.) Vyšetřování a soud za každou cenu nařídil tehdejší vedoucí tajemník33 KV KSČ v Ústí n. L., který tam byl dosazen krátce po tom, co na něj v Praze novináři odhalili nějaké špatnosti. V Praze byl nemožný, dali ho do Ústí, a on si řekl: běda všem novinářům. 63
Ale tohle všechno jsem nevěděla. Ve sklepě jsem bouchala na dveře a křičela, že je mi zima a bolí mě žaludek (měla jsem dvanácterníkové vředy), nutně potřebuji pár piškotů… Jeden hodný příslušník mě odvezl do vězení v Litoměřicích. „Nejsem ve službě,“ říkal, „ale bylo mi vás líto, tam to budete mít lepší.“ A skutečně to tam trochu lepší bylo, na dveřích cely byl dokonce vyvěšen úplně nový veliký plakát s výčtem práv odsouzeného – jeden z výdobytků obrodného procesu z roku 1968. Napsala jsem tedy stížnost na všechny instituce, ke kterým se vězeň mohl odvolat – od prezidentské kanceláře po národní výbor. Byla jsem přesvědčená, že mě musí propustit a omluvit se mi. Zle jsem se mýlila. Za deset dní jsem se sice dostala domů, protože na stranických místech v lidosprávě i u soudu seděli lidé z revolučního roku 1968, ale moje stížnosti z vězení odeslány nebyly – měli je v rukou příslušníci a sdělili ml, že mě budou žalovat pro urážku veřejného činitele. Kývla jsem, už mi bylo všechno jedno. Ale neudělali to, pustili mě. V kapse jsem měla dopis z redakce Průboje, že jsem propuštěna s okamžitou platností pro ztrátu důvěry. Podepsán dnes již mrtvý kolega… normalizátor. Moc mě to mrzelo. Hlavně jsem se však obávala o děti a měla jsem, žel, pravdu. Následky se dostavily. Dcera měla být okamžitě vyhozena z fakulty, ale někdo charakterní teplický příkaz roztrhal a hodil do koše. Klukům bylo zakázáno po maturitě studovat na vysoké škole. Nemusela to být žádná tragédie, ale oni byli otřesení tím, co se stalo, neboť i manžel měl potíže. Brzy po vpádu vojsk vystoupil ostře proti tomuto faktu a vrátil stranickou legitimaci. Byl odvolán z funkce ředitele orchestru a z OV KSČ, kde již seděli „normalizátoři“, vyšel návrh, abychom byli vystěhováni z bytu. Nedošlo k tomu. Naše rodina však byla vláčena po schůzích, jako příklad lidí, kteří chtěli uskutečnit návrat kapitalismu. Jsme všichni sensitivní, jak bývají lidé s humanitním zaměřením, prožívali jsme to těžce. Po několikaměsíčním onemocnění jsem nastoupila jako sociální pracovnice do dětské psychiatrické léčebny v Dubí. Brzy se tam vytvořil pěkný, převážně ženský kolektiv – hrály jsme dětem maňáskové divadlo, braly jsme si nejtěžší případy do individuální péče a dokonce se podařilo pro několik dětí najít adoptivní rodiny. To byla ohromná věc, z které jsme měli všichni radost. Je známo, jak děti, žijící dlouho v kolektivním zařízení, trpí a jak náhle rozkvetou v dobré rodině. Po pěti letech úspěšné a radostné práce zazvonil telefon, ředitel OÚNZ mě povolal do své kanceláře a striktně sdělil, že jsem s okamžitou platností propuštěna, neboť moje místo se ruší. Nabídl mi místo uklízečky. Dobré ženy v léčebně tomu nechtěly věřit – „vyloučeno, nesmysl, musíš se odvolat“. Tak jsem se odvolala. Šly dokonce se mnou k soudu. Nebyly vpuštěny a soud jsem prohrála. „Dej to ke krajskému, a jestli to nenapraví, tak neexistuje spravedlnost,“ hučely do mě. Udělala jsem to kvůli nim. U krajského soudu v Ústí mi sdělili, že z politických důvodů nesmím pracovat mezi lidmi. Měla jsem jeden a půl roku do penze. Podle pracovního zákona mi měl najít podobné místo národní výbor. Žádala jsem, ba dokonce prosila, ale nenašlo se nic. Můj bývalý spolužák z gymnázia mě upozornil na volné místo v Geoindustrii, oddělení geologie. Byla jsem přijata jako dělnice, ale potřebovali dát do pořádku kartotéku a navíc byli plní soucítění, tak jsem seděla v kanceláři. Okýnkem bylo vidět do lesa a na koupaliště. Zamilovala jsem si vysoký statný buk a hladinu vody – na světě bylo přece jen krásně. 64
V penzi jsem napsala několik povídek o dětech a poslala do celostátní soutěže ve východních Čechách. Nějak se to doneslo na KV KSČ v Ústí n. L., udělali poplach, soutěž musela být zrušena a organizátorům hrozila ztráta místa. Bylo to k smíchu. Nebo snad k pláči? Doma nastaly během let pro tyhle vnější těžkostí zdravotní potíže a různé jiné poruchy. Za pomoci dobrých lidí se to teprve teď začíná zklidňovat. Neříkám, jak je často slyšet, že „nám vzali dvacet let života“. Byla jsem za tu dobu v tolika těžkých, ale i zajímavých a poučných situacích, že bych vlastně měla poděkovat. Zdá se mi, že se mi tím vztahy, události a souvislosti ozřejmily víc než těm, kteří seděli na tak zvaných teplých místečkách a dokonce diktovali. Mnozí ani netušili, že jednají špatně a že společnost, která na nich vyžaduje jednat proti svědomí, je nemocná. Jak to mohli poznat? Není to těžké. Jestli začnou být pronásledováni a dokonce trestáni slušní lidé, Jsou zde důkazy choroby. Pak už by se z toho stáda ovcí, které někam ženou, měli zdvihat rebelové. Ale věřím, že nebude-li vládnout jedna všemocná strana, nemůže společnost tak těžce onemocnět.
Dodatek k příběhu aneb Iniciativa snaživého normalizátora Na jiném místě už jsem poznamenal, že v první vlně novinářské čistky na Ústecku byl odvolán šéfredaktor krajského deníku Egon Fries. Když jeho nástupce zjistil, že se od něj očekávají další čistky, využil zákoník práce a ještě ve zkušební době dal výpověď. A tak stanul v čele redakce pověřený zástupce šéfredaktora Jaroslav Duchek. Jeho podpis má na svých výpovědích nebo vynucených dohodách třetina členů Friesovy redakce. 31. srpna 1969 byla zatčena zpravodajka z Teplic Milada Berková. [Proč, jste si právě přečetli.] Čekala na soud za napomáhání k trestnému činu pobuřování. Duchek jí chtěl dát okamžitou výpověď. Odbory a redakční pobočka Svazu novinářů však svou členku hájily. [Duchkovi jsme odmítli dát souhlas k tomuto jeho rozhodnutí. Jarka Haidler, který kvůli svému resortu – vnitro – studoval dálkově práva, nám vysvětlil, že v tomto okamžiku můžeme odmítnout ztrátu důvěry a požadovat, aby vyčkal rozhodnutí soudu.] Snad ten zbytek solidarity, říkali jsme si, Miladu povzbudí. [Jak jste si mohli přečíst v Miladině vzpomínce, Duchek jednal paragraf-neparagraf. Když dnes někdo pochybuje o protiprávnosti předlistopadového režimu, zavírá oči nad tím, že nechuť dodržovat práva se tehdy nejen trpěla, ale přímo odměňovala. Nebyl to však jediný počin, který zosnoval, aby si přiložil polínko k Miladinu trápení.] Přece získala na ty své bolesti aspoň jednu náplast. Dokládá to článek, který jsme převzali z jednoho z posledních čísel Průboje. Nesl na rozdíl od našeho reprintu podpis: Ing. Milada Berková. Milada absolvovala za první republiky Benešovu vysokou školu politickou a sociální, která zanikla; ale i tak se Miladini zaměstnavatelé spokojovali s jejím místopřísežným prohlášením, že splňuje vysokoškolské vzdělání. Duchek je však neuznal a navíc nařídil, aby jí byla z platu stržena ta část osobního ohodnocení, která byla vázána na vysokoškolskou kvalifikaci. Byl sice mrzutý, že se tak mohlo stát jen za poslední tři roky, ale aspoň ta renegátka pocítí co proto. Nevyšlo mu to. Ještě jsme měli pár kamarádů na odboru školství a kultury KNV a ti nám poradili, že každá škola, která byla zrušena, má školu nástupnickou, 65
a ta vyřizuje její agendu. Pro Miladinu Benešovu VŠPS EB to je Vysoká škola ekonomická. A tak Milada obdržela diplom s právem užívat titul inženýrka a má kvalifikaci pro práci s těžko vychovatelnou mládeží. Mohla si navíc poté, co opustila vazbu a překonala zdravotní potíže, nárokovat práci v dětském domově. [I když – protiprávní režim si našel cestu, jak ji pronásledovat. Patřila přece mezi škůdce tohoto režimu na věčné časy.] Ale soud, ve kterém už chyběli ti skuteční právníci, z nichž některé připomínám ve Specialitě menu na severu Čech, musel její kauzu projednat. A mám pocit, že aspoň někomu z těch orlů bolšánského práva šimralo z toho za krkem. Jaroslav Duchek posloužil; do redakce, kterou vyčistil od pravicových a oportunistických sil, byl jmenován vlivnější člověk, než byl on. Mouřenín posloužil, mouřenín může táhnout. Normalizační šéfredaktor měl před námi, co jsme museli táhnout, čisté svědomí.34
Coda muzikantská V Jednotné centrální evidenci [blíže o nich v následující kapitole, kde se dočtete i o tom, že oč pečlivější byli jejich autoři ve výčtu nepřátel režimu, o to víc je zaplevelili svou ledabylostí, takže s patřičnými chybami tam] byl zapsán i Miladin manžel: Když byl Bohumil Berka35 odvolán z funkce šéfa orchestru; do jeho čela jmenován agilní normalizátor Jaroslav Soukup. Jako druhý dirigent byl v Teplicích tehdy Vladimír Válek [nastoupil tam po svém předchůdci Liboru Peškovi]. Ačkoliv byl tehdy ve svém prvním angažmá, vzdal se místa ve prospěch staršího kolegy, který zde měl rodinu a jehož žena se po návratu z vězení těžko uchytávala v zaměstnání. Podařilo se mu prokázat své schopnosti a dnes je jedním z předních českých dirigentů. Stejně jako jeho předchůdce v teplickém angažmá. (bek) Za publicistickou stať Rok 1969 v Liberci. Oběti ze srpna 1968 chtěl režim vymazat z paměti obdržel autor v r. 2011 ve Varšavě hlavní cenu v novinářské soutěži PL CZ Lokal Press Awards v kategorii místní historie a kultura. Oceněná stať byla převzata z almanachu Kruhu autorů Liberecka Kalmanach 2008/2009.36
Rok 1969 v Liberci
Oběti ze srpna 1968 chtěl režim vymazat z paměti Luboš Příhoda Od okupace Československa vojsky pěti armád Varšavské smlouvy neuplynul ani rok a po zvolení Gustáva Husáka v dubnu 1969 do čela KSČ začalo období tuhé normalizace. Všechny orgány, opět v čele s KSČ, si naplily do tváře a revokovaly svá prohlášení ze srpna 1968 o okupaci a bezpráví. Slovo okupace muselo zmizet z dobového slovníku a bylo nahrazeno bratrskou internacionální pomocí. V marx-leninsko-brežněvovsko-husákovském přehodnocení vojenského zločinu, jak okupaci nazval francouzský filozof a spisovatel Jean-Paul Sartre, nebylo místo ani pro devět libereckých obětí a osmiletou Naděnku Škávovou s její čtyřiasedmdesátiletou babičkou Marii Vodákovou z Děsné na Jablonecku. Také jejich památka měla být vymazána z paměti současníků a jejich potomků. 66
Ani kapka lítosti Kampaň v přehodnocování, lépe řečeno překrucování událostí ze srpna 1968, vyvrcholila na Liberecku vydáním tzv. Poučení z krizového vývoje v okresní stranické organizaci a v okrese Liberec v roce 1971. Už dávno předtím zmizely z města pietní litinové desky se jmény obětí. Byly za dohledu roztaveny v ostašovské slévárně. Hanebný pamflet Poučení, který řadu lidí připravil o povolání, vydal je perzekuci a jejich rodiny strádání, se neštítí svalit vinu za oběti v Liberci div ne na oběti samé, nikoliv na bratrskou internacionální pomoc. Zůstane navždy na kontě odpovědnosti tehdejšího předsednictva okresního výboru KSČ, rady ONV a MěstNV tragický důsledek, osm mrtvých v Liberci, důsledek naivního a neodpovědného přihlížení rozvracení strany a státu, neústavního a nezákonného vytváření kontrarevolučních organizací. […] Není divu, že když v takto po měsíce vyvolané a udržované a stupňované psychóze, ve vypjaté kritické chvíli se najde pár dobrodruhů a vyprovokují střetnutí, které v této rovině muselo skončit tragicky. Přitom mnohdy, a zřejmě i zde, padli za oběť i občané aktivně na provokaci nezúčastnění.37
Nežádoucí a nepřípustná V dalších letech není ve sdělovacích prostředcích o obětech srpna 1968 už ani zmínka. Vzpomínka je nežádoucí a nepřípustná. Nebyla přípustná už ani v srpnu 1969, kdy pouhé položení kytičky na pietních místech se rovnalo téměř zločinu. Vstup spojeneckých vojsk dne 21. srpna 1968 byl vysokým morálním aktem internacionální pomoci, řekl vedoucí tajemník OV KSČ Adolf Hájek na oslavě padesátého výročí založení KSČ v Divadle F. X. Šaldy 13. května 1971. Jsme vděčni zato, že včasný vstup ozbrojených sil bratrských zemí do ČSSR předešel tragédii. […] To, že sama okupace, která pohřbila reformní snahy Pražského jara, byla krvavou tragédií, si mocní s bolševickým cynismem ani na chvíli nepřipouštěli.
O co komu šlo Po Praze a Brně byl Liberec třetím městem ve státě, které demonstrovalo svůj odpor k okupaci a v srpnu 1969 otevřeně vystoupilo proti nastolené politice ústředního výboru KSČ. K vyprovokování takového vystoupení směřovaly přípravy Státní bezpečnosti. Šlo o vyprovokování co nejzávažnější akce, která by nejen zdůvodnila masový a tvrdý zásah, ale především byla mimořádně potřebná pro SSSR, který na ní mohl nadále dokazovat existenci kontrarevoluce u nás a tedy plnou zdůvodnitelnost „bratrské pomoci“. Garantem pro ně byl náčelník StB. […] Souběžně s touto přípravou provokací jaksi civilně probíhala ve všech orgánech příprava opatření, která měla masovým akcím 21. 8. 1969 zabránit.38 Vše ukazuje na to, že vedle sebe fungovaly dva štáby s rozdílným úkolem: jedna koordinační komise a jedna zvláštní, která naopak připravovala za pomoci agentů a provokatérů výtržnosti, jež by umožnily zásah ozbrojených složek. Už 5. srpna otiskuje v libereckém Vpředu předsednictvo OV KSČ výzvu ke všem občanům: Zabraňte výstřelkům, extrémním akcím a nepředloženým krokům – pomozte v srpnových dnech zajistit klid, pořádek a bezpečnost všech občanů našeho okresu! Nepřipusťte […], aby srpnových dnů bylo zneužito lidmi, kteří neváhají hazardovat s našimi dlouhodobými internacio- nálními zájmy a s naším spojenectvím a přátelstvím se všemi socialistickými zeměmi, zejména se Sovětským svazem! Odkaz na spojenectví a přátelství však Liberečanům nutně připomenul, čí ruka připravila jejich devět spoluobčanů o život. 67
Neklid visel ve vzduchu
Na poslední chvíli, 19. srpna, otiskuje Vpřed obdobnou výzvu Občanům Liberecka předsednictva okresního výboru Národní fronty a rady ONV v Liberci. V ní se mimo jiné praví, že v okrese je zjištěno několik pokusů nelegálního rozšiřování letáků, různých hesel, pokynů, osobního přemlouvání a různých dalších způsobů vyvolávání neklidu. K výzvě na první straně Vpředu se pod titulkem Klid a pořádek – záruka konsolidace připojují i některé podniky a závody, které budoucí situaci předjímají: Státní statek v Liberci, Pozemní stavby, Preciosa Minkovice, Slévárna LIAZ, Vulkán Hrádek nad Nisou. Stanoviska podepisují předsedové KSČ a ROH a ředitelé, nejfrekventovanější slova jsou: nepřipusťte, nedovolte, odsuzujeme. Téhož dne v úterý se sešla mimořádná schůze rady ONV. O tom, co se dozvěděl na aktivu funkcionářů v Ústí nad Labem, kterého se zúčastnilo na dvanáct set lidí a na němž referoval sám Jozef Lenárt, informoval tajemník ONV Josef Pecl. Například, že dochází k rozkrádání zbraní, a to i v naší armádě, že v ČSSR je na tisíc emigrantů ze zahraničí, že jsou z Prahy šířeny letáky, že jsou fyzicky napadáni sovětští turisté, a národní výbory aby daly pozor na studenty a školy druhého cyklu. „Informace, které přivezl, jsou svým způsobem pozoruhodné a přesně zapadají do kontextu, o který usilovala StB.“
Ještě se tolik nestalo Neklid v ulicích Liberce začal již v předvečer výročního Dne hanby. K takovému vyhlášení 21. srpna nabádalo opisované a kolportované desatero vyzývající občany, jak se ten den mají chovat. Lidé 20. srpna 1969 „v odpoledních hodinách kladli květiny na místa, kde v srpnu 68 přišli o život liberečtí občané, ať již zastřelením sovětskými vojáky, nebo závalem zdiva po nárazu sovětského tanku do obloukového pilíře hotelu Radnice. Ke květinám byly postupně kladeny i vlaječky, navečer naopak zapalovány svíčky.“ Jednotlivá místa byla označena litinovými tabulkami se jmény obětí. A kolem těchto míst přibývalo lidí.
Zálohy číhaly za bukem V devět hodin večer rozhodla koordinační komise v čele s vedoucím tajemní-
kem OV KSČ Štěpánkem, aby vedoucí funkcionáři přemluvili lidi k rozchodu. Tak se i stalo, nicméně u hlavní pošty zůstala asi stovka mladých. Ve 23 hodin dala koordinační komise pokyn Veřejné bezpečnosti. Ta uzavřela prostor náměstí a kolem divadla a k odchodu ponechala jen Sokolskou ulici. Nakonec se mladí lidé skutečně rozešli, ale deset osob bylo zadrženo a vyslýcháno. „Akce se zúčastnilo šedesát příslušníků VB a byla připravena pohotovostní jednotka v počtu 1+30 mužů. Při akci nebylo použito ani obušků (ještě ne!), ani jiných prostředků. Nikdo nebyl zraněn. Do prostoru VB v Pastýřské ulici byla přisunuta jednotka Lidových milicí o síle 30 mužů pro případ potřeby. Nebyla nasazena. Květiny kolem radnice byly po půlnoci odvezeny, na několika místech byla vyvěšena černá vlajka.“ Tato situace zřejmě nevyhovovala StB, která měla jiné cíle. Hlavním hříchem tedy bylo sem tam nějaké heslo, lidem v podstatě nešlo o víc, než o právo položit květiny na místa, kde naši občané našli smrt. Vrcholné události měly nastat až následujícího dne.
Dostal pár facek Liberec, čtvrtek, 21. srpna 1969: Část občanů ignoruje hromadnou dopravu a jde do práce pěšky. Ti odvážnější v černém, nebo alespoň s černou páskou na ruká68
vě. Na komíně Textilany svítí velký bílý nápis Husák je vůl. Bude trvat několik dnů, než se najde někdo, kdo ten nápis odstraní. Nikdo zatím neví, co se bude dít, ale kdesi už číhá ozbrojená moc a čeká na svou příležitost. U pietních tabulek se dopoledne hromadí květiny. V prostorách kolem radnice přibývá lidí. Příslušníci Veřejné bezpečnosti je přesvědčují, aby květiny kladli nikoliv na těchto místech, ale v urnovém háji krematoria. „Postupně se na náměstí soustředilo asi osm set lidí. To již začali provokatéři plnit své úkoly. Například v hlášení VB najdeme informaci, že skupina mladých lidí napadla v Pražské ulici občana, který četl Rudé právo, že ho uráželi a fyzicky napadli. Šlo o pana Drázského, který zřejmě plnil zmíněnou úlohu provokatéra. Tento případ se nafoukl a byl využit. Bylo rozhodnuto prostory policejně vyklidit.“
Provokatér vyprávěčem Incident líčí Josef Drázský později v článku Dělník studentům: Blízko radnice stály hloučky mladých lidí, otiskuje Vpřed 16. záři. Poslouchal jsem chvilku jejich řeči a musím říci, že neměly nic společného s pietním aktem. Šlo o samé urážky komunistické strany, soudruha Husáka, Sovětského svazu a jeho armády. Viděl jsem, jak někteří mladíci brali lidem z rukou komunistické časopisy, trhali je a házeli na hromádku vedle hořících svíček a květin. […] Vzal jsem z hromádky několik potrhaných časopisů a šel jsem to oznámit na okresní výbor KSČ. Drázský potom líčí, jak ho u kina Lípa přepadlo asi deset mladíků, jako organizovaní rváči a jak ho začali bít. Vtom ho zachránila hlídka VB. S touto historkou se předválečný člen strany už předtím prezentuje jako oběť kontrarevoluce na schůzi tří základních organizaci KSČ v liberecké Slévárně LIAZ (Vpřed, 2. září 1969). „Vyklizení prováděli příslušníci VB za pomoci ČSLA. Na tento zásah odpověděli lidé pískáním, výkřiky proti VB a vedení, protože zásah prakticky znemožnil položením květin uctít památku padlých.“
S vidlemi na květiny Ještě, než došlo k policejnímu uzavření náměstí před radnicí, což donutilo lidi stáhnout se do Pražské ulice a do prostoru Gottwaldova náměstí (dnes Soukenné náměstí), pobouřili stovky občanů zřízenci Technických služeb, […] měli údajně za úkol květiny a věnečky převézt do krematoria. Naprosto nepietní způsob, jakým je naházeli jako smetí na korbu, vyvolal protesty a lidí se shromáždilo tolik, že zastavili dopravu. 39 V těch místech dopoledne řečnil k demonstrantům také liberecký kat Bartůněk, zvaný Julek. „[…] byl organizovaně opit v čínské cukrárně vedoucím a připraven tak k účasti na demonstraci… Později byl zatčen, odsouzen a zemřel v Kartouzích.“ Mezi lidmi se potom šuškalo, že zemřel na nedostatek inzulínu.
V akci byly obušky Jak se lidé vraceli z práce, narůstal jejich počet v ulicích města. Policie opakovala výzvy k rozchodu a začala vyklizovat Pražskou ulici. Na zvýšený tlak „odpověděli mladí dalšími výkřiky, házením kamení, úlomků cihel, a to se již rozbíjely i výkladní skříně. V akci byly obušky, slzný plyn […]“ Nasazeny byly již i jednotky Lidových milicí, většinou dovezené zájezdovými autobusy z jiných 69
severočeských okresů. Ví se o jednotkách z České Lípy a Mostu. Vyjadřujeme Vám a Vašim soudruhům srdečný dík za příkladnou spolupráci při likvidaci událostí v Liberci ve dnech 20. a 21. srpna 1969, cituje Průboj z 27. srpna 1969 z dopisu příslušníků LM z Mostu náčelníkovi krajské správy SNB. Chceme Vás ujistit, že při podobných událostech budeme vždy připraveni k podobné spolupráci. V době, kdy jsme dojeli do Liberce, byla zde situace již značně kritická, vypovídá v českolipském Nástupu z 28. srpna jeden z milicionářů. Většina příslušníků VB byla zraněna, mnozí byli lékařsky ošetřeni, takže s povděkem přivítali vystřídání v Pražské ulici, kde byla činnost kontrarevolučních živlů nejhorší […], byli jsme pod sprškou kamení. Výtržníci po nás stříleli šrouby z praků, ze střech házeli tašky, vytrhávali okna a shazovali je na nás. [...] Na barikádě u Obuvi v Pražské ulici se házely nejen popelnice, ale i prkna z okolních staveb, které výtržníci pomocí nafty zapálili. […] Až po společné akci všech bezpečnostních sil se podařilo pomocí obrněných vozů tuto paličskou činnost zlikvidovat. Líčení událostí hrdinnými milicionáři bylo samozřejmě účelové. Bylo reakcí na mínění veřejnosti, které zásah bezpečnostních sil odsuzovalo.
„Nechte ho, ten je náš!“ Státní bezpečnost měla v Liberci silnou expozituru a údajně zorganizovala asi třicetičlennou skupinu ze svých informátorů a agentů. Ta měla za úkol „vyprovokovat zejména mladé lidi proti příslušníkům VB, kteří v ulicích čekali na rozkaz k zásahu. Provokatérům se podařilo nabalit na sebe značnou část mladých lidí a zahájit pochod z Gottwaldova náměstí Pražskou ulicí k radnici.“ Někdo – údajně vysoce postavený soudruh – měl mezi demonstranty rozvážet kanystry s benzínem, hole a kamení. V Pražské ulici však neušel bušícím pendrekům přes to, že estébáci, kteří se pohybovali v davu, se ho snažili zachraňovat výkřiky: Nechte ho, to je náš! Mapování faktografie těchto událostí není dosud vyčerpávající, ačkoli v roli očitých svědků byly v ulicích tisíce lidí.
V režii státní moci Podle Úřední zprávy krajské správy SNB v Ústí n. L., o kterou se v několika článcích od víkendového vydání z 23. srpna 1969 opírá Průboj, přilákal zásah represivních složek 21. srpna ve 13 hodin v Liberci dalších asi pět až šest tisíc lidí. To se stalo poté, co byl srocený dav z Pražské ulice vytlačen. V citaci Průboje se praví: Bylo zjištěno, že mladí lidé mezi nimi nejsou jen z Liberce, ale z bližšího a širšího okolí. Soustředili se na Gottwaldově náměstí, odkud začali znovu zaplavovat Pražskou ulici. V té době je podporovali i starší: „Nedejte se! Nebojte se! Jen do nich! Pravda vítězí!“ Jaká pravda? – táže se už v duchu husákovské linie Průboj z 25. srpna. Snad ne ta o socialismu s lidskou tváří? A dál: Chopil se vytrhaných dlažebních kostek a materiálu na staveništi a zranil několik příslušníků pořádkových jednotek VB. Rozbil několik výkladních skříní, vydrancoval je, vnikl do automatu Dunaj, posilnil se lihovinami, vínem a pivem, začal stavět z materiálu demolice, parkových laviček a popelnic barikády, vystřeloval z praků kovové matice a jiné předměty, vrhal lahve s hořlavinami a dělobuchy, zranil dalších osmnáct ochránců pořádku. Protože se situace stávala čím dále tím vážnější a nepomohlo použití chemických prostředků a vodních stříkačů, přikročilo se po půlnoci k závěrečnému a rozhodnému opatření s obrněnými transportéry. Akce k obnově klidu skončila 70
po druhé hodině. A budiž řečeno s obdivem ke statečnosti, rozvaze a chladnokrevnosti ochránců pořádku, bez jediného výstřelu, (!) glosuje zprávu SNB Průboj, aby si občané Severočeského kraje mohli učinit jasnější obraz o útoku kontrarevoluce na socialistickou republiku.
Slídili jako policejní psi Když bylo v Liberci v noci z 21. na 22. srpna prakticky po všem, začala jakási honička na lidi. Agilní byli zřejmě rozehřátí milicionáři českolipské pohotovostní jednotky, kteří se na závěr v Liberci osvědčili v roli policejních psů. Naši příslušníci se zúčastnili prohledávání okolních zbořenišť, křovin a zahrad, při kterých byla zjištěna celá řada výtržníků, chlubí se milicionáři v článku Jak tomu bylo v Liberci, otištěném v Nástupu 28. srpna 1969. Mnohé jsme našli v katakombách pod automatem Dunaj, kde vypíjeli uloupené víno. Jeden z výtržníků byl dokonce celý vycpán cigaretami z nedaleké trafiky […], nejmladší z výtržníků byl učeň prvního ročníku, ostatní byli většinou starší kumpáni včetně všelijakých pobudů středních let. Milicionářům se jistě dostalo patřičné instruktáže. Jejich úlohu posvětil i celookresní aktiv LM v České Lípě, konaný 13. srpna, tedy týden před výročím. Sešli se s představiteli KSČ, armády, ministerstva vnitra a s delegací sovětských vojsk. Promluvil k nim armádní generál a člen ÚV KSČ Otakar Rytíř.40 Ve svém stanovisku z tohoto aktivu prohlašují: Jako přední aktiv strany pomůžeme ke konsolidaci poměrů... a zajistíme splnění realizační směrnice štábu OV LM, která byla předána jednotkám. Honičku na lidi ilustruje svědectví jisté D. M. z Liberce. V jiné souvislosti uklouzlo libereckému Vpředu z 9. září 1969, který v té době už odevzdaně řídil pro zdravé jádro strany šéfredaktor Eduard Žďárský: Poblíž kina Lípa, když na Gottwaldově náměstí vše už skončilo, nám jedna paní otevřela dveře a pustila nás dovnitř, abychom se schovali, že prý by nás utloukli. Pokud není uvedeno jinak, opírají se citace ve sledu událostí o Kro- niku událostí... zpracovanou pro Menclovu komisi – viz pozn. č. 38
Jak nám zahrával muzikant Jan Zelenka a jeho Melody sou…zi
Talent nestačí, když chybí charakter Miroslav Langášek […] přes všechny 41 své trvalé výhrady k němu musím konstatovat, že Jan Zelenka byl jednou z vůbec nejzajímavějších postav celého poválečného politického života a zejména kultury. Vynořil se z neznáma (jako nedostudovaný absolvent hudební vědy na pražské univerzitě) a stal se – kromě jiného – posléze jedním z vedoucích pracovníků a navíc dirigentem po únoru 1948 vzniklého Souboru Julia Fučíka, působícím při pražském rozhlase, kde ovšem právě v té době už přestal pro stáří a nemoci hrát hlavní roli Miloslav Disman, zakladatel rozhlasového dětského recitačního sboru (ještě před válkou), z něhož se vlastně Fučíkovci po mimořádně úspěšném poválečném zájezdu do Velké Británie nakonec přeformovali v letech 1947–48 v početné víceoborové těleso (doplněné o sborový zpěv a taneční skupinu). V kolektivním vedení tenkrát stanuli, kromě hlavních iniciátorů Pavla Kohouta, Karla Kyncla a Jiřího Horčičky, postupně ještě také Harry (Karel) Ma71
courek a Jan Zelenka (ten kromě jiného složil také jakousi souborovou hymnu My s písní přišli – světlý mír je v ní), rovněž Eva Kröschlová (přivedla sem „ svůj“ Soubor slovanských tanců), hudební referent Čs. rozhlasu Ludvík Čermák (řadu let později působil jako rozhlasový dopisovatel z Paříže), navíc i člen souboru Alois Palouček, který vystudoval na skladatele a dirigenta – a taky už zkušený televizní pracovník a režisér Pavel Kraus […]. Jan Zelenka ovšem dosáhl dokonce už ve svých začátcích mimořádného kariérního postupu: v relativně krátké době získal důvěru vedoucích pracovníků aparátu ÚV KSČ, zejména A. Novotného, a nejen, že se stal členem předsednictva ÚV ČSM, ale znenadání se objevil v diplomatickém sboru a stal se kulturním atašé čs. velvyslanectví ve Švýcarsku, kde ovšem, kromě jiného, nechvalně proslul pár avantýrami s ženami. Ale hlavně v té době sehrál mimořádně trapnou roli v případu světově proslulého českého tenisty a hokejisty Jaroslava Drobného, o němž tajná služba poskytla zprávu, že se chystá emigrovat. Zelenka dostal za úkol, aby mu v Ženevě, kde právě Drobný tehdy delší dobu přebýval, tento úmysl rozmluvil. Jenomže on s ním jednal prý tak neuvěřitelně arogantně, že se Drobný neovládl, poslal Zelenku „do p...“ a promptně odejel. A už nikdy se domů nevrátil… Po podobných „úspěších“ se Honza brzo dočkal odchodu (víceméně nuceného) ze zahraničních služeb. Ale stejně po návratu domů nastoupil ve stranickém aparátu – brzo dokonce jako vedoucí tajemník na Praze 6 v Dejvicích. A za nějaký čas získával už nové ostruhy [...]. Svěřili mu zejména působení v kulturní oblasti (jeho vysokoškolské vzdělání bylo zejména hudební povahy). Měl pak podstatné slovo např. ke složení čs. kulturních delegací na Světové festivaly demokratické mládeže (zejména v 1953 do Bukurešti a v roce 1955 do Varšavy); pak ještě 1957 do Moskvy a posléze i 1959 do Vídně – kdy se festival poprvé a taky naposled konal v kapitalistické – i když tzv. neutrální zemi. Mezitím Honza zaměstnanecky postupně přesidloval – na funkci šéfredaktora nově založené Večerní Prahy, později šéfoval týdeníku Květy – při čemž mu na čas stranické orgány svěřily navíc řídit i novou redakci po zrušených Literárních novinách… Vyvrcholení jeho dosavadní kariéry pak představovalo jmenování generálním ředitelem Čs. televize – za odvolaného Jiřího Pelikána hned na začátku normalizačního bezčasí – po vstupu vojsk a nástupu Gustáva Husáka. (Navíc mu tehdy kryl záda jeho první náměstek, kterým se stal – zřejmě na jeho vlastní přání – dřívější vedoucí tajemník zlínského kraje ČSM Libor Batrla. A za tuto službu se Zelenka zase naopak odvděčil a zapracoval, aby později – po odvolání Josefa Hollera z funkce šéfredaktora úspěšného svazáckého týdeníku Mladý svět – se jeho nástupcem stal další funkcionář pocházející ze Zlína, vedoucí oddělení kultury KV ČSM – velmi ambiciózní Borek Čítek. A tak Jan Zelenka postupně dosáhl – alespoň v kultuře – postů nejvyšších… a pak tiše a nenápadně umřel. Ale ještě předtím jsem se s ním krátce potkal právě v strašnickém krematoriu, kdy mi (na kremaci naší společné kamarádky Hanky Kolomazníkové) kromě jiného prozradil, že jeho pozdní souputník z televize – Libor Batrla – nedávno přijel domů na Moravu oslavit své šedesáté narozeniny – a v tento rodný den však ve spánku usnul navždy. Jako ti dva končívají mnozí talentovaní lidé, jimž k talentu obvykle chybí také žádoucí charakter. A to vlastně platí – možná naštěstí pro lidstvo – napříč politickými režimy až po současnost… 72
Čs. televize v éře Jana Zelenky – I. Daniel Růžička
Těžištěm Růžičkovy statě,42 z níž uveřejňujeme první ze tří částí, je přehled o pořadech, které měly pomluvit události Pražského jara ´68, a těch, kdo je porodili. Plnili zadání: znehodnotit jeho odkaz mezi čs. občany. K tomu, že to alespoň pro tři generace z nich byla zlatá doba, přispěla i sama Čs. televize – ve chvíli, kdy překonala svůj dětský věk, proměňoval se celý veřejný život společnosti. Ta se tak zbavovala pout, která jí naoktrojovala velmoc naší části světa, země natolik zaostalá, že na všechno potřebovala příkaz, instrukci nebo direktivu. Když vládci této velmoci chtěli znovu nastolit svůj řád, našli u nás dost ochotných, kdo přijali jejich přání za svá – zvlášť, když to mnohým vrátilo kariéru, kterou potratili ve vrcholném čase našich reforem, ať už dík nedostatku talentu nebo důvěryhodnosti. Jedna množina takových lidí, stvořila i zelenkovskou televizi. (bek) Příchodem Jana Zelenky43 do funkce ústředního ředitele skončila významná etapa v historii Čs. televize – etapa tvůrčí a informační svobody nespoutané mocenskou cenzurou ani příkazy komunistického aparátu. Většina pracovníků televize, ať již to byli redaktoři zpravodajství, publicisté a dokumentaristé, dramaturgové, scenáristé a režiséři, ale také mnozí odpovědní vedoucí pracovníci, novou Dubčekovu politiku přijala za svou a od samého počátku ji podporovala. Zpravodajství začalo přinášet otevřené a aktuální informace, v anketách dávalo prostor občanům pro vyjádření jejich nejrozmanitějších názorů. Do programu byly aktuálně, mimo plánovaný program, zařazovány besedy a přímé přenosy z různých mítinků. Na kameru hovořily kromě reformních politiků a ekonomů mnohé osobnosti z vědecké a kulturní oblasti, filosofové i sympatizanti rodícího se uvolnění ve společnosti. Na televizní obrazovky se dostaly do té doby v trezoru uložené publicistické pořady, dokumenty a inscenace. Padla dosavadní tabu – kritika politiky KSČ, reálná ekonomická situace země, minulost, nezákonnosti padesátých let… Čs. televize tak k velké nelibosti sovětského politbyra a domácích probrežněvovských pohůnků svým vysíláním, uskutečňovaným pod vedením ústředního ředitele Jiřího Pelikána, dění ve společnosti reflektovala a významně posouvala kupředu. Proto se 21. srpna 1968 přirozeně postavila proti okupaci a i přes obsazení svých televizních studií sovětskými vojáky pokračovali její pracovníci dál v protiokupačním vysílání z narychlo vybudovaných improvizovaných pracovišť. […] I v následujících měsících, kdy se po podpisu moskevského protokolu začala na Brežněvův nátlak praktická politika pomalu odvracet od polednových principů, kdy započaly první zásahy do svobody slova, kdy byla oficiálně zakázána televizní politická publicistika, stála ČST za Dubčekem a jeho lidmi a podporovala výdobytky Pražského jara. Díky mravnímu kreditu a odvaze většiny televizních pracovníků a tvůrců mohli diváci prostřednictvím obrazovky sdílet pohnuté chvíle ve společnosti po tragickém sebeobětování studenta Jana Palacha v lednu 1969 a zažít euforii z vítězství našeho hokejového mužstva nad sovětskou sbornou […] v březnu tohoto roku. Po dubnovém plénu ÚV KSČ 1969 […] byla Čs. televize zařazena na seznam kontrarevolučních sil a tzv. konzolidace v ní probíhala velmi důkladně. Srpnové vysílání v roce 1968 bylo prohlášeno za nelegální. Na televizní obrazovce a ve 73
vedoucích funkcích postupně skončili příznivci obrodného procesu (také téměř všichni výrazní publicisté Pražského jara), normalizátory nyní osočovaní z pravičáctví, z revizionismu, z antisovětismu a antisocialismu a z organizování nejrůznějších nátlakových akcí. Některým z nich již byla omezována či přímo zakázána tvůrčí činnost. Z ČST musel odejít každý, kdo při státně politických prověrkách v roce 1970 nepřehodnotil svůj kladný postoj k Pražskému jaru 1968 a srpnovou okupaci nazýval i nadále okupací. Ústřední ředitel ČST [Zelenka popsal na počátku roku 1971 v Týdeníku Čs. televize] toto období: Všichni, kteří se snažili v průběhu roku 1970 televizi zkonsolidovat, mají pro rok 1971 nejlepší předsevzetí; […] jsou vedeni celkovou koncepcí, která si je vědoma, že televize je významný mocensko -politicko-výchovný nástroj socialistického státu. Užil jsem dost často frekventovaného pojmu: konsolidovat. Někdo se možná pousměje – každý konsoliduje, tak televize taky. Nic naplat, vážení diváci, právě televize měla příliš mnoho co konsolidovat. Vždyť ve všech rozličných úvahách nad historií, i v poučení, která z ní vyplývají, slyšíte, že rozhlas a televize se maximálním způsobem podílely na destrukci let 1968–69. Vnesly zmatek do myšlení lidí, staly se nástrojem pravice, která vehnala situaci až k otevřené hrozbě kontrarevoluce, k totální katastrofě. Jestliže tato destrukce zasáhla televizi, nebylo lehké přivést obrovský a citlivý stroj do normálního chodu.44 Z Čs. televize se stala instituce přísně řízená ústředním výborem KSČ a fakticky ovládaná několika nejvyššími funkcionáři strany. Ti rozhodovali, co se může či nemůže vysílat, kdo smí a nesmí v televizi tvořit a účinkovat. Do vedoucích funkcí v ČST nastoupili kritici a odpůrci reforem Pražského jara, především pracovníci stranického aparátu. Byli jmenováni noví – politicky spolehliví – šéfredaktoři, kvůli neochotě připravovat pořady ve smyslu normalizace byly v redakci Televizních novin a v Hlavní redakci publicistiky a dokumentu vyměněny týmy televizních tvůrců. K tomu Jan Zelenka v Týdeníku Čs. televize v roce 1975 napsal: Televize si dovedla s výraznou pomocí politických orgánů po prošlé krizi poradit s kádry. Na obrazovce vidíte dnes většinou mladé [... ] redaktory, speakery, hlasatele, ale i za obrazovkou je mnoho mladých dramaturgů, režisérů. Ve vedení jsou soudruzi, kteří se zakalili v mnohých zápasech od Února 48 až po rok 1968.45 Se Zelenkou do vedení televize v srpnu 1969 přišli jako náměstci operní pěvec Přemysl Kočí, který se po srpnu 1968 politicky angažoval na straně konzervativců, a Vladimír Solecký, od září 1968 pracující na Úseku hromadných sdělovacích prostředků ÚV KSČ. V r. 1972 Kočího a Soleckého vystřídali Vladimír Diviš a Milena Balašová. Plukovník Diviš byl věrným stoupencem Antonína Novotného a tajemníka ÚV KSČ pro kulturu Jiřího Hendrycha. Během Pražského jara se pohyboval v táboře konzervativních představitelů KSČ a v dubnu 1969 byl jmenován šéfem oddělení ÚV KSČ pro tisk, rozhlas a televizi. V této funkci pak podle pokynů tajemníka Kempného dohlížel na znovuzavedení cenzury, likvidoval některé časopisy a spolu s předsedou Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ Milošem Jakešem vedl pohovory s nepoddajnými novináři a navrhoval jejich potrestání. V ČST působil až do roku 1989 jako první náměstek ústředního ředitele odpovědný za zpravodajství. Balašová, dříve pracovala jako redaktorka zahraničního vysílání Čs. rozhlasu a šéfredaktorka pro kapitalistické země, působila od září 1968 v nově vzniklém časopisu Svět socialismu, nejprve jako zástupkyně a poté coby šéfredaktorka. V roce 1971 nastoupila jako zástupkyně vedoucího tiskového odboru na ÚV KSČ; v květnu 1972 se stala náměstkyní ústředního ředitele ČST a ředitelkou pražského televizního studia. Z této funkce odešla v roce 1980. 74
Čs. televize byla v 70. a 80. letech politicky i morálně zlomená a poslušná, pod politickou kontrolou ÚV KSČ a obvodních sekretariátů KSČ a kontrolou ministerstva vnitra. Dokládá to mj. vystoupení Jana Zelenky na vnitrostranickém semináři v ČST v roce 1979: Už řadu let prosazujeme do programových plánů televize základní tezi: televize patří pracujícím. Co znamená toto heslo […]? Televize je nástrojem dělnické třídy socialistického státu, proto pomáhá všemi prostředky prosazovat v myšlení program a politiku KSČ, nikoli politiku jednotlivce nebo skupinky, ale politiku ÚV KSČ. […] Kolem sdělovacích prostředků, a tím spíše kolem televize jako nejmasovějšího sdělovacího prostředku, se vždy potuluje plno individuí, která hledají sebemenší skulinku a díru kudy proniknout k tak důležité zbrani. Tomu však nemůže tento široký kolektiv novinářů, dramaturgů a všech dalších tvůrců i techniků a produkce ani na chvíli podlehnout. Do vedení televize nastoupil Zelenka 7. srpna 1969 především proto, aby před prvním výročím okupace zajistil žádoucí prohusákovské televizní vysílání a Čs. televizi zbavil pravicových a antisocialistických sil. Této aktivitě jeho televize jsou věnovány části Růžičkovy statě, zařazené do kapitol Květy jara – plody podzimu a Slovo do našich řad.46
Xaver alias Mráz, který přichází s Chňoupkem Jan Vedral 47
Autora komentářů, který byl v Čs. rozhlase ohlašován pod pseudonymem Xaver48, angažoval Bohuslav Chňoupek49 údajně jako svého poradce, ovšem se širokými pravomocemi. Podle vlastních prohlášení i svědectví se Mráz-Xaver mohutně podílel na personálních čistkách v rozhlase, na normalizaci programu a na přijímání a školení nových kádrů, jimiž byli nahrazeni vyhození kolegové. Pamětníci těchto jeho činů na něj vzpomínají s odporem a hrůzou. Miroslav Mráz, vystupující jako rozhlasový „kazatel normalizace“ pod jménem Xaver, kolaboroval se sovětskou okupací dosazovaným režimem už od srpna 1968, pak se stal jedním z nejvášnivějších vykladačů (a dost možné že i spoluautorů) tzv. Poučení. Vymýtal jako brežněvovsko-husákovský exorcista z rozhlasu vše, co připomínalo „ďábelské“ myšlenky tzv. Pražského jara. Byl jedním z nejostudnějších rozhlasáků v celé historii tohoto média. Jeho život a dílo, strmé rozhlasové kariéry na přelomu 50. a 60. let a pak znovu v akutní fázi normalizace v první polovině 70. let, právě tak jako jejich směšnohrdinské konce, jsou dokladem toho, jak komunistický režim využíval psychicky narušené osoby. Pro rozpoznání skrytých paradigmat, která, žel, dodnes mají vliv na způsoby chování a rozhodování rozhlasáků, a to i těch, kteří s Mrázem nepřišli do styku, je tento dnes již zpola mýtický zjev jednou z klíčových person rozhlasové historie. Ostatně dokumentarista Zdeněk Bouček mu také věnoval v 90. letech jeden svůj feature (Xaver) a autor těchto řádků jej využil pro stejnojmenný sedmidílný rozhlasový román. Miroslav Mráz mystifikoval svůj život jako látku k možným příběhům po celý svůj život. Ve svých životopisech různě mění okolnosti a fakta svého života. Vystupuje také pod různými pseudonymy a skrytými identitami. Nejslavnější z nich byl onen Xaver, jehož jménem napsal a ve vysílání normalizačního rozhlasu v letech 1969-1971 odvysílal několik desítek (snad kolem tří set) krátkých agitačních proslovů. Svůj údajně autobiografický román I hrobař zaplakal 75
vydal na počátku 70. let pod jménem J. Kárnet. 50 Po vystěhování do Izraele na počátku 80. let vystupoval jako židovský mystik a spisovatel Šmuel Molcho. Tvořivost projevil i při volbě svých krycích jmen jako (opakovaný) spolupracovník StB, z Mirka v 50. letech se za normalizace proměňuje v Ředitele. Snad po maturitě na obchodní škole nastoupil jako neškolený elév ke kočovné herecké společnosti, s níž se po roce 1945 dostal do divadla v Mladé Boleslavi, pak do činohry v Plzni, posléze do Realistického divadla v Praze. V roce 1949 angažmá opouští a veřejným prohlášením vstupuje jako tajný agent (!) do služeb vojenského zpravodajství. Tento spis agenta se nepodařilo dopátrat a o jeho činnosti existuje jen řada neověřitelných (a často také neuvěřitelných) historek. S podlomeným zdravím (zmrzačenou nohou a zjevně i s masivními psychickými problémy) objevuje se po roce 1953 v Písku jako kulturní referent SČSP, vrací se postupně k herectví, režii a autorské (resp. grafomanské) práci; působí v Čs. rozhlase v Českých Budějovicích a posléze v Praze, kde krátce spolupracuje i s J. Horčičkou na konceptu rozhlasového dokumentu. Současně spolupracuje s Armádním uměleckým souborem a podaří se mu – i když divácky neúspěšně – uplatnit v Realistickém divadle svou hru Myši a lidi.51 Tato slibná kariéra je ale z nejasných důvodů ukončena, v roce 1963 je Miroslav Mráz (s vysokou pravděpodobnosti) vyloučen z KSČ a stává se invalidním důchodcem; odstěhuje se se svou novou manželkou a dvěma adoptovanými dcerami do vystěhované a dosídlované původně německé vesnice na Českokrumlovsku. V srpnu 1968 se podle všeho zapojuje do snah konzervativních komunistů pokoušejících se bezprostředně po okupaci o ustanovení kolaborantské rolnicko-dělnické Indrovy vlády. Vystupuje na řadě schůzí a shromáždění jako apologet sovětské intervence. Normalizačním ústředním ředitelem ČsRo Chňoupkem je povolán jako poradce (již na konci roku ´68). Poté, co Kreml legitimuje jako svého satrapu G. Husáka a ten začne provádět normalizaci méně drastickými způsoby než v době zostřeného třídního boje v 50. letech, je Mráz postupně odsunut z ústředí do Liberce na místo ředitele školicího střediska ČsRo a pak do Karlových Varů na místo ředitele Experimentálního studia. Odtud je opět odeslán do invalidního důchodu. Z něj ještě jednou jako kariéristický Pegas z totalitního popela povstane jako dramaturg a krátkodobý ředitel Divadla V. Nezvala v Karlových Varech. Zde se snaží uplatnit svou hru o manželce Karla Marxe a údajně i přejmenovat divadlo na Divadlo Jenny Marxové, obojí naštěstí marně. V druhé polovině 70. let začne pracovat na své židovské identitě. Zdá se, že vyhledá vzdálené příbuzné v Německé spolkové republice, zde si ozřejmí, že je vlastně Židem, jímž ovšem není, a po návratu – podle legendy – spektakulárním způsobem ukončí své členství v KSČ. Poté v roce 1980 žádá státní orgány pro sebe, svou ženu a své dvě osvojené dcery o vystěhování do Izraele. Z dodnes neobjasněných důvodů, jež zakládají možnosti řady interpretací, je jim vystěhování povoleno a o Vánocích 1980 rodina opouští republiku. V Izraeli se v rozhovoru se spisovatelkou Ruth Bondyovou snaží vystupovat jako osoba perzekuovaná komunistickým režimem a – marně – se pokouší uplatnit tři romány, které – údajně – přivezl. Literární vědec M. Přibáň, editor sebraných spisů J. Škvoreckého, dohledal v archivu exilového nakladatelství 68 v Torontu rukopis románu, který Škvoreckým poslala po údajné Mrázově smrti v roce 1983 jeho přítelkyně. Autora sedmidílného rozhlasového románu Xaver i této stručné črty Mrázovo chrlení slov jen ubezpečilo, že i ty nejšílenější fabulační vylomeniny, které ho ve styku s látkou Mrázova polomytického života a nechutného díla napadaly a které mu pak někteří kritici vy76
týkali, byly jen slabým odvarem sebemínění a sebefabulace tohoto nebezpečného psychopata, který naučil rozhlasáky bát se, nechovat se vzájemně solidárně, kýčařit, polovzdělaně mudrovat a zejména ustupovat moci. Pozůstatky tohoto dědictví jsou také jediným dílem, které se dnes v rozhlase – s výjimkou několika hereckých rolí a jednoho autorského dílu seriálu Jak se máte, Vondrovi? – po Mrázovi zachovalo; archivy byly, pokud jde o Mráze i Xavera, důkladně a profesionálně vyčištěny.52
Václavské náměstí 21. srpna 1969 podle Petra Pitharta konec „obrodného procesu“ v útěky do soukromí, do svobody s návyky ujařmených 53 v
Dodnes nevím, jak se to přihodilo: nikam jsme se netlačili a najednou jsme byli v první řadě. Nebyla to vlastně řada, nebyl to totiž průvod, spíše jen čelo toho shluku několika stovek lidí, které pradávný instinkt národa v ohrožení tehdy opět vedl vzhůru náměstím. Přišli jsme zkrátka my dva, moje žena a já, včas a zrovna na to správné místo, odkud se nikým neorganizovaní, nikým nevedení lidé hnuli směrem […] ke koni. Vlastně k našemu patronovi, ke knížeti. Ke svatému Václavovi. […] Právě teď a tady, před zraky knížete české země a jejích svatých, definitivně skončil takzvaný „obrodný proces“. Chcete-li, „Pražské jaro“, „socialismus s lidskou tváří“ anebo skromněji pokus o reformu komunismu, snaha demokratizovat socialismus čili aforisticky řečeno úsilí o „kvadraturu kruhu“ (Pavel Tigrid). Pokus právě skončil – nikoli před rokem, kdy k nám v noci vtrhla vojska Varšavské smlouvy. Ještě celý rok jsme jako studenti a jejich učitelé, jako dělníci, novináři, umělci i jako občané chodili vzpřímeně a dávali všemožně najevo, že se nehodláme vzdát. Od této chvíle jsme však obsazeni vojsky ne pěti, ale šesti států – proti nám teď útočí také naše vlastní československá ozbrojená moc. A už následující den, 22. srpna 1969, podepíše Alexandr Dubček jako předseda parlamentu narychlo přes noc upečené Mimořádné opatření předsednictva Federálního shromáždění. Budou v něm paragrafy proti nám, proti dnešním demonstrantům v Praze, Brně a v desítkách měst. Kteří volají jeho jméno! […] Někdy nabere dějinný čas opravdu svižné tempo. Vždyť ještě dnes tady všude kolem lidé skandují: Dubček! Dubček! Vyšli do ulic také na jeho podporu! Je totiž přesně rok od začátku okupace a my si to tady pod koněm chceme připomenout a slíbit si, že se s ní nehodláme smířit a že odmítneme přijmout novou realitu, jak se začínalo říkat. Utočí však na nás obrněná vozba a už zítra nás vyhodí z práce, ze škol, některé pošlou do vězení, a to všechno podle paragrafů s Dubčekovým podpisem. Ještě je ale poledne 21. srpna 1969 a my se s Drahou držíme za ruce a prcháme, co nám síly stačí, do pasáže kina Blaník. Transportéry jsou nám s řevem motorů v patách. […] Za hodinu, ještě roztřesení, sedíme s přáteli doma na Malé Straně, okna otevřená. Z dálky je přes vonící letní řeku slyšet jakýsi stálý hukot, to jsou motory těch oblud a s nimi splývající hukot davu v ulicích. Občas suše práskne výstřel. Mlčíme a posloucháme ty nezvyklé zvuky. […] Vůdcové, kterým občané dali nesmyslně, ale přesto pochopitelně příliš mnoho důvěry, zradili. Nelze to říci jiným než tímto pomalu už nepřípadně patetickým slovem, které se dnes už téměř neužívá, protože se zdá, že není co zradit. Tehdy ještě ano: a proto platí, že zradili! Tehdy ještě bylo co zradit, i když už 77
mnozí věděli a jiní tušili či začínali tušit, že ten světový sezónní hit, československý socialismus s lidskou tváří, byl jen nemožnou iluzí. […] Tehdy naposledy u nás lidé politikům opravdu důvěřovali (věřili pak ještě pár měsíců po Listopadu 89 nám). Dokončení této úvahy v kapitole Slova do našich řad; s. 188n.
Ze zákonného opatření předsednictva parlamentu z 22. srpna 1969
Pendrekový zákon V zájmu upevnění a ochrany veřejného pořádku, který je v současné době hrubě narušován, zejména ze strany protisocialistických a protispolečenských živlů, usneslo se předsednictvo Federálního shromáždění podle čl. 58 odst. 3 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o Čs. federaci, na tomto zákonném opatření: §1 Kdo se po nabytí účinnosti tohoto zákonného opatření – účastní akce narušující veřejný pořádek, kdo k takové akci vyzývá nebo ji podporuje, kdo neuposlechne výzvy veřejného činitele k zachování veřejného pořádku nebo kdo k takovému neuposlechnutí jiného vybízí, – kdo odepírá plnit povinnosti vyplývající z jeho služebního postavení nebo pracovního zařazení a ztěžuje tak úsilí o udržení veřejného pořádku či narušeného chodu pracoviště nebo kdo jiného k takovému neplnění povinností vybízí, bude potrestán, pokud nejde o trestný čin, pro přestupek odnětím svobody až do tří měsíců nebo peněžitým trestem až do 5000 Kčs nebo oběma těmito tresty. §2 U přestupku podle § 1 tohoto zákonného opatření, jakož i u trestných činů pobuřování podle § 100, hanobení republiky a jejího představitele podle § 102 a 103, hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele podle § 104, poškozování zájmů republiky v cizině podle § 112, útoku na státní orgán a orgán společenské organizace podle § 153 a 154, útoku na veřejného činitele podle § 155 a 156, ztěžování výkonu pravomoci veřejného činitele podle § 156a, podněcování podle § 164, schvalování trestného činu podle § 165, obecného ohrožení podle § 179 a výtržnictví podle § 202 trestního zákona, pokud byly spáchány po nabytí účinnosti tohoto zákonného opatření osobou vyhýbající se poctivé práci, a dále pro trestný čin příživnictví podle § 203 trestního zákona spáchaný po nabytí účinnosti tohoto zákonného opatření, zvyšují se horní hranice trestu odnětí svobody stanovené v zákoně o polovinu. Mimo to lze v těchto případech uložit též trest zákazu pobytu na dobu jednoho roku až pěti let. §3 Rozhodovat o přestupku podle § 1 tohoto zákonného opatření, jakož i o trestných činech […] a schvalování trestného činu podle § 165, dále o trestném činu výtržnictví podle § 202 a příživnictví podle § 203 trestního zákona přísluší u okresního soudu samosoudci. Pro řízení se užije přiměřeně předpisů trestního řádu s těmito odchylkami: a) přípravné řízení podle trestního rádu se nekoná; řízení před soudem se zahajuje na podkladě trestního oznámení orgánu SNB; b) samosoudce věc […] může vrátit k došetření toliko v případě, zjistí-li, že nepatří do jeho pravomoci; c) účast obhájce se připouští teprve v řízení před soudem; d) zadržení orgány SNB může trvat až tři týdny […]. 78
§4 Toho, kdo svou činností narušuje socialistický společenský řád a ztrácí tím důvěru potřebnou k zastávání dosavadní své funkce nebo svého dosavadního pracovního místa, lze z funkce odvolat, popřípadě s ním i okamžitě rozvázat pracovní poměr; jde-li o pracovníka, na něhož se nevztahují ustanovení zákoníku práce o rozvázání pracovního poměru, lze s ním pracovní, služební, popř. i jiný obdobný poměr propuštěním okamžitě skončit. Studenta lze za uvedených okolností vyloučit z dalšího studia. U učitelů vysokých a jiných škol může příslušný ministr z funkce odvolat, popřípadě i pracovní poměr okamžitě zrušit též proto, jestliže v rozporu se svými povinnostmi vychovávají svěřenou mládež proti zásadám socialistické společnosti a její výstavby. Případný nesouhlas odborového orgánu nemá odkladný účinek. §5 K opatřením, která […] přísluší činit k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo vyloučení ze studia orgánům škol nebo orgánům akademií věd, popřípadě jejich pracovištím, je oprávněný ministr školství nebo příslušný předseda akademie věd nebo místopředseda akademie věd pověřený k tomu vládou. Příslušný orgán státní správy zastaví činnost dobrovolné nebo jiné organizace […] nejvýše na dobu tří měsíců, popřípadě organizaci nebo její orgán rozpustí také tehdy, jestliže jejich činnost napomáhá narušování veřejného pořádku, šíření neklidu nebo neplnění úkolů pracoviště. §6 [zrušující ustanovení] §7 Toto zákonné opatření nabývá účinnosti dnem vyhlášení a platí do 31. prosince 1969. Dr. Dubček vlastní rukou Svoboda vlastní rukou Ing. Černík vlastní rukou Text Zákonného opatření byl v Rudém právu uveden zprávou: Praha 22. srpna (ČTK) – Předsednictvo Federálního shromáždění na své páteční schůzi projednalo vládní návrh zákonného opatření předsednictva [FS] o některých přechodných opatřeních nutných k upevnění a ochraně veřejného pořádku. Předseda vlády ing. O. Černík podal předsednictvu [FS] zprávu o zasedání vlády, která se zabývala mimořádnou situací, vzniklou z rozsáhlého vystoupení různých protisocialistických a extrémních sil v některých městech ČSR. Poslední tři dny vyvrcholila činnost protisocialistických, deklasovaných živlů a destrukčních skupin, které narušují veřejný pořádek, klidnou práci, ohrožují bezpečnost i životy občanů a poškozují veřejný majetek. Proto bylo nutno použít proti nim mocenských prostředků. Mimořádná opatření vyplývající z tohoto zákonného opatření budou použita nejen proti nim, ale i proti těm, kteří k takovým akcím vyzývají nebo je podporují. Předseda vlády požádal předsednictvo FS, aby projednalo a schválilo předložený návrh tohoto zákonného opatření na přechodnou dobu – do 31. prosince 1969. Předsednictvo FS posoudilo vládní návrh zákonného opatření […] a po rozpravě je jednomyslně přijalo. 54 […] zákonné opatření předsednictva Federálního shromáždění – s Dubčekovým podpisem – bylo, soudím, viditelnou tečkou za Pražským jarem. Vilém Prečan 79
Jízda do normalizačního tunelu Porážka reformního hnutí a jeho představitelů Zdeněk Doskočil Československá společnost se mílovými kroky vracela před Leden 1968,55 přestože Husák ve svém závěrečném vystoupení na plénu vytrvale hlásal pravý opak. […] Na obzoru bylo období „totálního revanše“, rok 1970. Jeho důsledky zasáhly katastrofálním způsobem do života celé společnosti. Všichni progresivní představitelé byli nekompromisně odstraněni z veřejného života. Přes 300 tisíc lidí přišlo o stranické legitimace a muselo se často smířit s pokořujícím postavením na společenské periférii. Řada vyloučených nebo tzv. „vyškrtnutých“ se dočkala existenčního postižení. Ani to však někdy nestačilo. Mnohé z nich režim i nadále diskriminoval a neváhal použít rozličných metod, aby svým oponentům maximálně znepříjemnil život. Čistkami byly mimo stranických a státních orgánů nejvíce zasaženy vysoké školy, vědecké i kulturní instituce a sdělovací prostředky, jejich drastický rozsah měl vést k likvidaci tvůrčích sil ve společnosti, zamezit nové intelektuální, nebo dokonce politické revoltě proti normalizační strategii a znemožnit opětovné vytvoření center nekonformního myšlení. Prakticky tak došlo k intelektuální genocidě, která Československo přeměnila (slovy Louise Aragona) v opravdovou „Biafru ducha“. […] Nemalé množství lidí se rozhodlo dobrovolně odejít ze země. Další vlna velké emigrace, která se rozeběhla bezprostředně po sovětském vpádu, tak připravila republiku o 200 tisíc osob, z velké části intelektuálů s vysokoškolským vzděláním. Také s možností svobodně cestovat (hlavně na Západ) byl na dlouhou dobu konec. […] Dogmatici mohli v roce 1970 slavit návraty do dočasně ztracených pozic. Největší odpůrci reforem, pozdější pomahači při invazi pěti armád i někteří realisté byli za svou iniciativu odměněni vysokými funkcemi. Obyvatelstvo na tom bylo mnohem hůř. Naděje ve zlepšení obecných poměrů mizela. Takřka všichni uvěřili, že nové pořádky vydrží velmi dlouho. Nikdo neměl iluze o tom, že „nezvaní hosté“ v podobě sovětských vojsk zemi jen tak rychle neopustí. […] éra Husákovy vlády se vyznačovala celou řadou styčných bodů s obdobím přelomu padesátých a šedesátých let. Existovalo však i několik významných odlišností. Nejzákladnější spočívala v dlouhodobé přítomnosti sovětské armády na československém území. […] Domácí garnitura se na názory a požadavky sovětů musela trvale ohlížet. Další specifikum lze vidět v proměně charakteru vládnoucí strany, jež se tvrdými čistkami zbavila nejvzdělanější, myšlenkově nejbohatší a nejaktivnější části svých příslušníků. Přeměnila se tak v instituci ideologicky sterilní, s vysoce centralizovaným řízením, kde dominovalo PÚV KSČ, a s naprosto pasivním členstvem. Většina osob, která do komunistické strany po roce 1970 vstupovala, tak nečinila proto, že by věřila v marxisticko-leninské ideály. Stranická legitimace se stala „pracovní knížkou“, neboť otevírala cestu k vysokým postům ve státním, hospodářském aparátu, k vědecké kariéře atd. – možnosti nestraníkům za běžných okolností zcela nepřístupné.
Od politiky ke konzumu = reálsocialismus Za nový, velmi zásadní rys druhého dvacetiletí komunistické vlády lze považovat existenci tzv. společenské smlouvy mezi vládnoucím establishmentem a obyvatelstvem, jejíž podstata se dá charakterizovat tezí „Vy nás necháte v klidu vlád80
nout a my vám dáme, co můžeme“. Režim po roce 1968 vyvinul maximální úsilí, aby zklamanou a nespokojenou veřejnost odvrátil od politiky ke konzumu a materiálním hodnotám. Neměl jinou možnost, jelikož si byl vědom, že je založen na lži a jeho ideologie již není pro lidi nijak přitažlivá. Zvyšování životní úrovně se pro něj stalo klíčovou prioritou, která měla potvrzovat jeho legitimitu a oprávněnost. Budování světlých zítřků bylo vyřazeno z ideologického repertoáru a nahrazeno „reálným socialismem“. […] Husákovo vedení KSČ se na veřejné mínění příliš neohlíželo. Nevnucovalo mu však svou vůli za každou cenu a nepronikalo příliš do soukromí jednotlivců, pokud se mu přímo neprotivili. Po výrazné veřejné aktivitě občanů ale nijak netoužilo. Spokojilo se s pasivním souhlasem, dodržováním předepsaných pravidel a participací na tradičních rituálech, které režim legitimizovaly (účast na prvomájovém průvodu, volbách apod.). Za ideální stav byl považován klid a stereotyp. Vše se opakovalo stále dokola, rok po roce se konaly jednotlivé sjezdy a zasedání stranických orgánů i společenských institucí, pořádaly se pravidelné oslavy a velké akce (např. spartakiády), střídala se výročí, vyhlašovaly pětiletky, udělovaly řády atd. […] Demokratická opozice byla vytlačena ze všech legálních struktur, rozpadla se a postupně přestala výrazné ovlivňovat mínění lidí. Její nejvýznamnější složky (studenti, tvůrčí svazy, radikální odborové organizace) ukončily svůj vzdor. Vedení KSČ proto mohlo soustředit všechny své síly k umlčení společnosti jako celku a k přehodnocení událostí roku 1968. Poznámky: Doskočil, Zdeněk: Duben 1969. Anatomie jednoho mocenského zvratu. Brno, Doplněk, Praha, ÚSD 2006; s. 388n. – Kniha byla vydána díky podpoře Vzdělávací nadace Jana Husa v Brně (předseda správní rady Jiří Müller). 2 In: Vančura, Jiří: Naděje a zklamání, c. d. s. 134n. – Závěr poslední kapitoly Vlastní cestou. Mezititulky editor. 3 Kolega Helešic uváděl tři novináře z obou regionů severních Čech. Čtvrtý, Evžen Valčák, jenž kdysi přeběhl z Čs. legií do Rudé armády, podepsal v posledním nálevu, který byl – oproti každodenní dávce před tím – vydán s šestidenní prodlevou. Došlo k tomu pravděpodobně proto, že Valčák, který byl nejen rudoarmějec, ale i nositel Leninova řádu, v prvním bezprostředním rozhořčení vrátil veřejně Rusům tento řád. Po tři čtvrtě roce se mu to rozleželo a v seznamu 350 internacionalistů figuruje jako jeho nositel. Jenže, kde všude byl tomu „ordenu“ konec, a než se našel… Evžen Valčák byl odměněn, i ulici po něm pojmenovali, jak si mi jeden z likvidovaných kolegů, Mirek Kindl, postěžoval. (bek) 4 Až se vrátí, bude mu nabídnuta šéfredaktorská židle v Krásném Březně, kde mu mouřenín Duchek [viz o něm vzpomínku jedné ze tří žalářovaných] vzorně vyčistil celou redakci Průboje – viz ss. 69, 116. 5 Oba citované články in: Zpravodaj KNPJ ´68 1999, č. 1. 6 Helešic, František, Počátky normalizace v tisku a v novinářských organizacích 1969 – II. část stati, in Zpravodaj KNPJ ´68, Praha 1999, roč. X., č. 2, s. 6n. 7 Šéfredaktor Průboje Egon Fries (*1921, U1996) byl odvolán už v souvislosti s dubnovým termidorem, jak jsme první bezskrupulózně normalizační plénum nazývali. Kolega Kindl, dosud šéfredaktor revue Dialog, byl jmenován do jeho funkce ještě sekretariátem KV KSČ, zvoleným na krajské konferenci v r. 1968. Nabídl funkci jednoho ze svých zástupců autorovi této glosy. Analyzovali jsme s ním situaci 1
81
a Miroslav Kindl (*1927, U1991) se rozhodl dát ještě ve zkušební době podle Zákoníku práce výpověď bez udání důvodů. Takže odešel z Průboje ještě v červnu, vrátil se do redakce Dialogu a také je jmenován v Jednotné centrální evidenci aktivistů pravicového oportunismu… ve své původní funkci. Pracoval posléze v jedné obchodní organizaci a k paradoxům jeho osudu patřilo, že právě on byl nucen bydlet ve Valčákově ulici (viz Slovo do vlastní kapsy). – Po Listopadu ´89 se pokoušel se spolupracovníky někdejší redakce obnovit revui Dialog, ale Emil Juliš se věnoval výlučně jen poezii, a také v tomto regionu působily literární skupiny od undergroundu až po inspiraci asijskými módními výstřelky, takže neměl ani autorské zázemí. (bek) Dr. ing. Miroslav Langášek (*1927, U2014) byl – jako řada kolegů, kteří vstupovali do redakcí v 45. roce, absolventem novinářské fakulty Vysoké školy politické a sociální. Už při studiu působil v Kulturním aktivu Svazu české mládeže a tomuto oboru se věnoval až do chvíle, kdy byl odejit. V té době byl šéfredaktorem časopisů ministerstva informací, později kultury, které vycházely v nakladatelství Orbis; osobně se věnoval zejména Čs. loutkáři. Sám jsem patřil k čtenářům Repertoáru malé scény, který inspiroval programy klubů mladých, divadélek a řady aktivit, bez kterých by neexistoval tak široký dosah společenského uvolnění, které dodnes nese označení „zlatá šedesátá“. Osobně jsme se seznámili až v roce 1991 v redakci Práva lidu, a když posléze deník díky nesmyslným zásahům Horákova vedení soc. dem. zanikl, v redakci Svobodného slova. – Když se v létě 2014 vrátil z nemocnice, kde byl hospitalizován po kolapsu na ulici, zmínil se, že dokončil „počítačopis“ pamětí. Přičiněním Kristiána Leko, Mirkova vnuka a zřejmě toho, komu je rád svěřil, je obdržel editor této kolektivní monografie. Ze tří glos o Pražském jaru, které nám Mirek zanechal v závěrečných přílohách, vybral tu, která přísluší času, jemuž je sborník věnován. (bek) 9 Langášek, Miroslav: Jak jsem potkal lidi. Rukopis pamětí. Ukončeno 3. 10. 2013, úprava 19. 4. 2014, s. 386. 8
Langášek, Miroslav: c. d. ss. 286n. [Můj kamarád Klement Lukeš ze Slovácka] „pocházel z Rakvic, které vešly do mé paměti ještě před válkou jako místo utopení vícero dětí při jejich tragickém převážení na školním výletu přes řeku Dyji – a mnohem později, někdy v šedesátých letech, také jako rodiště mé přítelkyně Jarmily Majerové, loutkářské výtvarnice divadla Radost a současně také manželky ředitele RaJ, díky němuž jsem na téměř dvacet let našel azyl v recepci hotelu Tatran (později pak v hotelu Družba).“ In: Langášek, Miroslav: c. d. s., 402 12 Jan Pilát (*1926, U1990) vystudoval historii na FF UK a na jaře 1969 se připravoval k aspirantuře v Orientálním ústavu ČSAV. Jako novinář spolupracoval s redakcemi Mladé fronty a Práce, kam psal v letech 1954–56 filmové recenze; filmové publicistice se pak věnoval do roku 1963 v době nástupu nové vlny (ročenka Film 1962, časopisy Kino, Filmový objektiv a Film a doba). – Do roku 1968 byl redaktorem Hospodářských novin a spolupracoval pravidelně s Reportérem; svou publicistikou podporoval hnutí za setrvání Smrkovského v čele parlamentu; v polemikách věnovaným sporům v čele stranického vedení si u některých znormalizovaných Slováků vysloužil označení husákolog. Pozvání indických úřadů na oslavy 100. narozenin Mahátma Ghándího jej vzdálilo definitívního nástupu objektu jeho publicistického zájmu do čela státní moci. Mohl jí zcela uniknout, kdyby se podařil realizovat záměr, s nímž přicházel do ČTK: agentura s ním počítala jako se zpravodajem z této země. Ale zhatil jej infarkt, po kterém musel zůstat rok doma. Tak prošel poněkud později procesem čistek, který již měli jeho kolegové za sebou. Období po změně režimu provázely další zdravotní potíže a rok prakticky po nich umírá. Tak je dnes znám především jako autor literatury faktu, především několika dodnes ceněných biografií. Ze svých cest po Indii a zájmu o tamější civilizaci vytěžil námět pro dodnes oceňovaný 10 11
82
životopis Mahátma Gándí, Praha Orbis, 1963 [1. vydání], edice Portréty, 235 s., 1964 [2. vydání], Džaváharlál Néhrú, Praha, Svoboda 1967 [v téže úspěšné edici, kterou předalo tradiční nakladatelství tohoto státu obnovenému vydavatelství státostrany]. Téže oblasti a tradici věnoval knihu Dobyvatelé, proroci, patrioti. Pět indických století, Praha, Nakladatelství politické literatury 1965, 333 s. Dále vydal monografii Benjamin Disraeli, Praha, Svoboda 1967, edice Portréty, 221 s. a v době po atentátu aktuální knihu Svět doktora Kinga, Praha, Práce 1983, 245 s. (bek) 13 Svoboda, Jan: Časopis film a doba v přípravě, průběhu a doznívání Pražského jara 1968. In: Pražské jaro 1968. Literatura – Film – Média, sborník z Mezinárodní konference 20.–23. května 2008, Praha, Literární akademie (Soukromá vysoká škola Josefa Škvoreckého) 2009; ss. 379n a 381n. – PhDr. Jan Svoboda, Ph.D., (*1940 v Jičíně) po studiu FÁMU pracoval v měsíčníku Film a doba (1963–68), a v Čs. filmovém ústavu, kde dostal r. 1973 výpověď. Potom měl různé termínované smlouvy, zejména v Ústavu teorie a dějin umění ČSAV (1979 – 1987). Od r. 1987 působil v Kabinetu pro studium dramatických umění v rámci Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV. V r. 1991 nastoupil na základě mimosoudní rehabilitace opět do Českého filmového ústavu (nyní Národní filmový archiv). Od r. 1994 působil ve svobodném povolání, byl mj. členem Rady Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie (1997–2003). Doktorandské studium ukončil roku 2004 monografií Skladba a řád. Český teoretik filmu a televize Jan Kučera. Praha, Národní filmový archiv 2007. Publikoval také studii Proměny filmového vyprávění (z poetiky šedesátých let). Praha, Nakladatelství AMU 2013. Pro Souboj slova a obrazu… napsal článek Jiří Lederer, muž, který tu chybí, s. 18n. – Mihl se v epizodních rolích ve filmech nové vlny (O slavnosti a hostech Jana Němce a Ester Krumbachové, v Jirešově a Kunderově Žertu). Skutečnou roli mu dal ve svých Denících Pavel Juráček. Jan Žalman, vlastním jménem dr. Antonín Novák (*1911, U1990) zemřel 27. září. Za strahovské události je označována demonstrace vysokoškoláků poté, co 31. října 1967 na tamních kolejích již opět zhasla světla (elektřina se tehdy z energetických důvodů vypínala často). Studenti se svíčkami v rukou pochodovali ulicemi, v Nerudově ulici proti nim brutálně zasáhla Veřejná bezpečnost a zatlačila je zpět do kolejí, kde byli zbiti a byl proti nim použit slzný plyn. 16 Otáhal, Milan: Studenti a komunistická moc v českých zemích 1968–1989. Praha, Dokořán, 2003, 230 s.; s. 14n. 14 15
Věc: registrace spolku SOkA Pardubice, ONV Pardubice 1960-1990, kt. 1398, sign. 601, Sdružování – seznamy organizací, stanovy (1968-1974). 18 Zatímní program Spolku posluchačů VŠCHT Pardubice. SOkA Pardubice – tamtéž. 19 Dopis Svazu vysokoškolského studentstva Čech a Moravy. SOkA Pardubice – tamtéž 20 Věc: potvrzení právní subjektivity. SOkA Pardubice – tamtéž 21 Vachta, J.: Kontinuita. Úvodník 1. čísla časopisu Spiritus. 1968. Časopis dostupný v naskenované verzi na stránkách Knihovny Libri Prohibiti: http://www.libpro.cz/ cs/knihovna/digitalizace/studentske-casopisy. Cit. [online] 3. 2. 2014. 22 Bývalý studentský časopis Chemik tehdy zanikl proto, že „namísto zabaveného článku o životě sovětského expremiéra Chruščova otiskl kytičku s nápisem Nedoporučeno k tisku. Z nápisu se stal nekrolog.“ – (dvo): Východiska, cíle, prostředky. Tamtéž. 17
23 24 25
Tamtéž. Vachta, J.: Kontinuita, c.d. Stručné zhodnocení politické situace v ZO KSČ a na katedře marx-leninismu VŠCHT, SOkA Pardubice, OV KSČ Pardubice 1945–89, kt. 279 Politická situace, organizační záležitosti (1968–70).
83
Oznámení o pochodu časopisu Spiritus, SOkA Pardubice, ONV Pardubice 1960–90. Zápis o jednání s Janem Křtitelem, odbor pro vnitřní věci – tamtéž. 28 Oznámení o zákazu pochodu časopisu Spiritus – tamtéž. 29 Pažout, Jaroslav: Mocným navzdory. Studentské hnutí v šedesátých letech 20. století. První vydání. Praha, Prostor, 2008, 344 s. + 60 s. přílohy; s. 141n. 30 Zpráva o realizaci politiky strany na VŠCHT v Pardubicích. SOkA Pardubice, viz pozn. č. 25. – Z této zprávy čerpají i další uvedená fakta. 26 27
Berková, Milada: Příznak choroby. Ústí n. L., Průboj 1990, 20.-21. ledna, s. 2. – Událost, kterou článek bývalé redaktorky krajského deníku popisuje, se udála 21. srpna 1969. 32 Alexandra Berková (*1949, U2008) debutovala povídkou Miniromán; Praha, Literární měsíčník 1976, a deset let poté sbírkou povídek Knížka s červeným obalem; Praha, Práce 1986. V roce 1968 maturovala na Střední umělecko-průmyslové škole sklářské a na FFUK studovala češtinu a výtvarnou výchovu. Absolvovala v r. 1973 prací o literárněkritických sporech K. Čapka, kterou rozšířila na rigorózní práci a získala doktorát v r. 1980. Po roce 1990 začala učit tvůrčí psaní a stala se vlastně průkopnicí tohoto oboru. Působila postupně, jak se škola proměňovala, na Gymnasiu Josefa Škvoreckého, Vyšší odborné škole JŠ a na dnešní Literární akademii. Pro časopis Tvar psala na pokračování manuál o psaní, z něhož editorka Božena Správcová vydala v nakladatelství Trigon (2014) stejnojmennou knihu. Její u nás i v zahraničí snad nejznámější prózou, za niž dostala Cenu Egona Hostovského, je novela Magorie; Praha, Horizont 1991, Eroika 2006. Dočkala se překladů ve Finsku a Bulharsku a v ČRo uvedl režisér Josef Henke její dramatizaci. Novela Utrpení oddaného všiváka; Brno, Petrov 1993; byla přeložena navíc ještě ve Slovinsku a Temná láska, vyšla tamtéž 2000, byla přeložena do španělštiny. Ještě před Listopadem točili podle scénářů A. Berkové režiséři Karel Smyczek [Pánskou jízdu (1983), Bumerang a Dva t. č. v zel. hl. dvě ves. nekuř. (oba 1986)] a Vít Olmer [Dámskou jízdu (1987)]; po r. 1990 se přidali Hynek Bočan [8dílný TV cyklus Co teď a co potom?(1991–92)] a režisér Jaroslav Brabec [Zlatá brána (2004)] podle filmové povídky Banální příběh; Praha, Motto 2004 a Eroika 2008, která je poslední knížkou, jež vyšla za jejího života. 33 Antonín Krček (*1921, U1970) byl v 50. letech vedoucím tajemníkem ústeckého KV KSČ; v r. 1957 povýšil do čela MěV KSČ v Praze, odkud byl v polovině 60. odložen na ÚRO jako jeho tajemník. I odtud však musel být v r. 1968 odvolán. Jako spolehlivý představitel starých pořádků byl poslán na podzim 1969 opět do ústeckého kraje do čela jeho KV KSČ. Ve funkci vedoucího tajemníka SKV KSČ nebyl ani rok – nedoživ se ani padesátky, dekorován ještě na rozloučenou Řádem republiky. 31
In: (bek): Pár kamínků do mozaiky vzpomínek… Členský zpravodaj KNPJ ´68, Praha, 2005, č. 1/2, s. 3n. 35 Bohumil Berka (*1921, U2004), dirigent, v letech 1948-56 umělecký šéf Moravské filharmonie Olomouc, 1957–69 Severočeského symfonického orchestr v Teplicích, kde po zavření své ženy působil do r. 1985 jako druhý dirigent. 34
36
Král, Josef a Příhoda, Luboš: Roky 1968 a 1969 v Liberci. In: Kalmanach, 2008/2009. Liberec, Kruh autorů Liberecka, s. 18n. – Almanach vyšel s finanční podporou Libereckého kraje a jeho tehdejšího hejtmana Petra Skokana, je spolufinancován z ERDF (Evropského fondu regionálního rozvoje – Fondu mikroprojektů prostřednictvím Euroregion Nisa) a z Kulturního fondu Statutárního města Liberec. Činnost Kruhu autorů pak podporují Česko-německý fond budoucnosti, Jídelní a lůžkové vozy Praha, Nadace Preciosa, Nadace pro záchranu Jizerských hor, Syndikát novinářů ČR a Obec spisovatelů.
84
Poučení z krizového vývoje v okresní stranické organizaci a v okrese Liberec. Liberec 1971. Kronika událostí 1968–1971 pro tzv. Menclovu komisi. – Jednalo se o Komisi vlády ČSFR pro analýzu historických událostí let 1967–70, v jejímž čele stál prof. ing. Vojtěch Mencl a jejímž tajemníkem byl dr. Miloš Bárta – o něm v článku Nebyli jsme sami, kdo vadil. In: kapitola Květy jara – plody podzimu, s. 112n. 39 Kniha o Liberci. Ústí n. L., Dialog 1996. 37 38
40
41
Otakar Rytíř, původním jménem Richter (*1913, U1979) byl generálem od r. 1950, armádním od 1. máje 1966; po únoru velel od 1. října 1949 13. divizi, od 1. 1. 1951 3. armádnímu sboru, ale už v srpnu byl převelen na 1. okruh jako náčelník štábu a po roce jeho velitel. V červenci 1958 jej prezident Novotný jmenoval náčelníkem Generálního štábu; z této funkce byl odvolán 19. dubna 1968. Novotnému byl věren tak, že byl mj. vyšetřován z přípravy puče, který připravovalo několik generálů proti Dubčekovi; gen. Šejna uprchl na Západ, gen. Janko spáchal sebevraždu a gen. Rytíř vše popřel, jak informoval svého času Vojenský historický ústav, kde ostatně Otakar Rytíř krátce působil po svém odchodu z Gen. štábu a jmenováním do funkce vládního zmocněnce pro okupační vojska. Za normalizace byl od r. 1970 až do penzionování 1977 předsedou Svazarmu. (bek)
Langášek, Miroslav: c. d., s. 408n. Růžička, Daniel: Pražské jaro 1968 ve vysílání Čs. televize v 70. a 80. letech, referát na Mezinárodní konferenci Pražské jaro 1968. Literatura – film – média, 20. – 22. května 2008; in sborník materiálů z konference, Praha, Literární akademie, 2009, s. 370n.
42
Jan Zelenka (*1923, U1998) komunistický novinář a pracovník politického aparátu. 1955–1962 šéfredaktor listu Večerní Praha, 1962–1966 redaktor ČTK a její zvláštní zpravodaj v Bonnu, od září do prosince 1967 šéfredaktorem Literárních novin, od dubna do srpna 1969 šéfredaktorem časopisu Květy. – K původní poznámce Růžičkovy stati připomínám, že byl doc. PhDr. Jan Zelenka, CSc., ověnčen tituly před i za jménem. V I. sborníku jsme připomněli tato fakta: šéfredaktorem litErárních novin, jak se časopisu záhy přezdívalo, jmenoval Jana Zelenku ministr Hoffmann, později odsouzený za zradu v souvislosti s okupací ČSSR. Nový šéfredaktor ovšem nedokázal získat do litErárek dost ke všemu ochotných novinářů, a tak dostala Hlavní politická správa Čs. armády 2. října 1967 příkaz posílit zelenkovskou redakci. V čele této jednotky byl převelen do funkce Zelenkova zástupce plk. Vladimír Diviš, dosud šéfredaktor A-revue. Za tuto vstřícnost byli tito „zimní šéfové“ za necelé dva roky odměněni husákovským vedením panstvím nad Čs. televizí: Zelenka se stal „generálem“ normalizační televize, kam jej plk. Diviš následoval ve výši své dosavadní hodnosti. (bek) 44 Zelenka, Jan: Televize včera a dnes. Týdeník Čs. televize, Praha, 1971, č. 2, s. 2 43
Zelenka, Jan: Malá úvaha k velkému roku 1975. Týdeník Čs. televize, Praha, 1975, č. 1, s. 2 46 Redakční úprava textu původní studie Daniela Růžičky (viz pozn. č. 42) se netýká jen rozdělení do tří částí podle časových kapitol sborníku, ale také jejich titulů. 45
47
Autor článku, prof. MgA. Jan Vedral, Ph.D. (*1955), je poradcem generálního ředitele ČRo, ale zároveň hlavním dramaturgem Vinohradského divadla a divadelním i rozhlasovým pedagogem. Jako syn divadelníka, který si nesl do doby normalizace Kainovo znamení, se nedostal po maturitě na vysokou školu; po vojně dokončil studium na DAMU, kde od roku 1986 také učí a profesuru získal v r. 2001. Vedle pražské divadelní fakulty učil na Literární akademii J. Škvoreckého a Vyšší odborné škole publicistiky a učí na Akadémii umení v Banské Bystrici. Svou autorskou činnost dělil mezi rozhlas, kde byl v 80. letech dramaturgem her a od r. 2005 je poradcem šéfů ČRo, a divadlem, kde vzbudila značný zájem veřejnosti doba
85
po r. 1986, kdy byl šéfdramturgem Divadla na Vinohradech. Připomínám si zejména sérii jeho dramatizací na téma střetu člověka s mocí (např. podle Ajtmatovova románu Den delší než století – 1986) nebo vztahu umělce a moci (Urmefisto podle prózy Klause Manna – 1987), s kterou přišel v závěrečném období 80. let. Ještě za minulého režimu dal na repertoár po letech opět novinku Josefa Topola (Hlasy ptáků – 1988). Pro divadlo a rozhlas napsal několik desítek titulů, je také autorem teoretických prací. Xaver, vlastním jménem Miroslav Mráz (*1925, U1983?), herec a režisér, propagandista. Po odchodu z Realistického divadla vystřídal zaměstnání: 1950–53 – závod Koh-i-noor, nakladatelství Naše vojsko, Posádkové velitelství Praha, okresní sekretariát SČSP v Písku, Pozemní stavby Písek, 1953–56 režisér Jihočeského divadla České Budějovice, 1953-56 ČsRo tamtéž, 1956–59 v Praze, 1959–62 externí pracovník Armádního uměleckého souboru; od r. 1970 ředitel Experimentálního studia a střediska pro výchovu rozhlasových kádrů v Liberci a současně poradce ředitele ČRo Hrabala pro úsek realizace, 1972–74 šéf Experimentálního pracoviště v Karlových Varech. Koncem r. 1980 se vystěhoval do Izraele. 49 Bohuslav Chňoupek (*1925, U2004) se stal ústředním ředitelem Čs. rozhlasu 20. 6. 1969 a byl jím do 7. 9. 1970, kdy byl jmenován velvyslancem v SSSR a poté (1971) ministrem zahraničí. 50 Pro Mráze je charakteristické, že si lživě zvolil jméno – na rozdíl od alias Xavera – skutečného autora. Jiří Kárnet (*1921, U2011) byl po uzavření vysokých škol elévem D40 a D41, poté v Divadle na Vinohradech a ke konci protektorátu ve Smetanově muzeu. Po roce ´45 působil jako kritik v Mladé frontě, MY 45 až 49, ale poté co režim přejímal víc a víc stalinistické byrokracie, podobně jako někteří představitelé termosyndikalismu a jiných směrů mladé tvorby (např. F. Listopad) emigroval. Spolupracoval s P. Tigridem v počátcích Svědectví, s Hlasem Ameriky a Rádiem Svobodná Evropa, kde se stal redaktorem a psal kulturně-politické komentáře a rozhovory (např. s Andy Warholem, Johnem Steinbeckem ad.). (bek) 51 Téměř totožný titul velmi časté Steinbeckovy hry zní: O myších a lidech. 52 In: Svět rozhlasu, Praha 2011., č. 24, s. 52n. – redakčně upraveno se souhlasem autora. 53 Pithart, Petr: Devětaosmdesátý. Praha, Academia 2009, 286 s. 54 In: Vančura, Jiří: Naděje a zklamání. Pražské jaro 1968, Praha, Mladá fronta 1990, s. 153n. Druhé – pražské – vydání. První – zahraniční – vydání s předmluvou Viléma Prečana: Scheinfeld – Schwarzenberg, Čs. dokumentační středisko nezávislé literatury 1988. Tento dovětek připojil Vilém Prečan ke své původní předmluvě. 48
55
Doskočil, Zdeněk: c. d., s. 346n. – Se souhlasem autora kráceno a doplněny mezititulky.
86
Květy jara – plody podzimu
O vzniku své knížky Všechno bylo jinak. Všechno je jinak. Všechno bude jinak píše Jiří Hochman: 1 „Tato kniha, motivovaná slátaninou zvanou Bílá kniha o kontrarevoluci v Československu, vznikla v okupační normalizaci a patří do ní. Napsat něco na ten způsob mě myslím napadlo v té chvíli, když jsme počátkem září 1968 handlovali s Jirkou Hanákem svůj vlastní psací stroj za kilo padavek s jakýmsi oberlajtnerem sovětské vzdušné pěchoty, který nám v té době ve jménu internacionalismu kálel nahoře v redakci do šuplat. […] Tato práce obsahuje 32 z více než padesáti krátkých satirických a humoristických próz, které jsem napsal mezi květnem 1969 (zastavení Reportéra) a 31. lednem 1972, kdy nás všechny, kteří jsme ještě nebyli v Ruzyni, vybrala Státní bezpečnost. Samozřejmě, při domovní prohlídce zabavili každý popsaný papír a nikdy nic nevrátili. Také originál tohoto rukopisu i s kopiemi je dosud buď v Ruzyni, nebo na generální prokuratuře, kde jsem se po propuštění z vyšetřovací vazby marně dožadoval jeho vrácení.“
Následující fejeton tvoří půltucet monologů [vybrali jsme z nich dva] z části Všechno je jinak, když apokryfy, sloupky a jiné žánry pod písmeny Š, J, Z… H a K obsahuje úvodní část Všechno bylo jinak. Poslední část Všechno bude jinak reprezentuje výše uvedená koláž, o které úvodní tiráž oznamuje: Koláže připravil známý ilustrátor z Československa, jehož jméno neuvádíme. Dalšími ilustracemi známých českých malířů a ilustrátorů doplnil Dominik Wallenfels. 88
Ž [jako] Živitelé rodin Jiří Hochman
I. Jako provozně-technický náměstek jsem se krizového období nezúčastnil pouze při vstupu spřátelených vojsk, když celopodniková schůze jednomyslně odhlasovala, aby se vyčistila rudá hvězda na komíně a já jsem dostal za úkol, abych to v rámci svého popisu práce organizačně zajistil. Bylo mi ihned politicky jasné, že se jedná o významnou akci, protože hvězda byla pro nedostatek kapacity naposledy čištěna při oslavě úmrtí soudruha Ždanova a byla po těch letech už tak špinavá, že když jsme měli ve městě znepřátelenou armádu, přáli si naši zaměstnanci, aby jim hvězda svítila na pozdrav. Čistění jsem proto organizoval osobně. S pomocí požárního žebříku, který nám dal městský požární sbor pohotově a iniciativně k dispozici, se nás na komín dostalo celkem dvanáct včetně soudruha Chlebojeda, vedoucího oddělení pro zvláštní úkoly. Odpojili jsme příkon elektrického proudu a jali jsme se hvězdu zametat a šamponovat. Přitom se však stalo, že zrezivělá železná konstrukce, na které byla hvězda umístěna, nevydržela nápor čisticích prostředků a spadla na dvůr. Hvězda spadla s ní, neboť k ní byla přišroubovaná. Jsem si vědom toho, že jsem měl s touto únavou materiálu jako provozně-technický náměstek počítat, avšak při akci nebyl naštěstí nikdo zraněn a hvězda už stejně svou svítící funkci neplnila. Když se události po dvou letech uklidnily, nahradili jsme starou hvězdu novou. Montáže nové hvězdy jsem se opět zúčastnil osobně s týmiž soudruhy, s nimiž jsme chtěli při vstupu vojsk starou hvězdu oprášit. Tato akce se podařila a hvězda nyní svítí zcela zřetelně jako v padesátých letech. Václav Čížek
IV.
Jako státní zaměstnanec jsem se po celé krizové období snažil přispívat ke klidu a pořádku a všichni mí spolupracovníci vědí, že jsem nikdy žádnou iniciativu nevyvíjel a k ničemu jsem se nevyjadřoval. Maturitu nemám a nástěnné noviny jsem nevyhotovoval, nýbrž jsem je už od roku 1957 dostával z okresu hotové a jenom jsem je vylepoval. Za obsah nástěnky tudíž odpovědnost nenesu a naopak jsem odstranil heslo „Zrádce Pýcha na pranýř”, protože moje žena se za svobodna jmenovala Píchová. 89
Akční program jsem vůbec nečetl, protože jsem vždycky věřil straně již od popravy soudruhů z protistátního centra a věřím jí i nadále, a je-li v duchu Ledna nebo není, jsem nemohl posoudit, protože jsem měl organizačně na starosti pouze Měsíc Poštovní Známky a ten se konal v březnu. Dívám-li se na sebe sebekriticky, pak musím uznat, že jsem pomýlený byl. Za toto padá odpovědnost na rozhlas po drátě, který byl na naše pracoviště přes mé námitky zaveden již před patnácti lety na návrh soudruha Vozníka, avšak tento mezitím zemřel. Mohu říci s určitostí, protože s jinými sdělovacími prostředky jsem do styku vůbec nepřišel následkem výstavby garáže a zakázané časopisy čtu teprve nyní, abych věděl, kam jsme se vlastně jako národ řítili. Delegátem na okresní konferenci mne navrhl Šubrt ze zlomyslnosti, abych nemohl v neděli nahazovat. Na tuto jsem se však dostavil až po hlasování, protože jsem byl na pohřbu tchána v Milovicích a omylem jsem si sedl do vlaku, který jel do Karagandy. Se vstupem vojsk zcela souhlasím, protože ve třídně rozděleném světě to ani nemohlo jinak dopadnout. Ze Svazu přátel jsme však z rodiny nikdo nevystoupil a též pálení legitimací na sídlišti jsme se nezúčastnili, nýbrž jsme tam na výzvu předsedy poslali s nimi dceru, i když tato jako pionýrka nesouhlasila. Zapojit jsme se později nemohli, protože nebylo kam. Na pozicích Dubna stojím úplně uvědoměle a jako člen strany budu i nadále vynakládat všechny své síly za udržení pořádku a za další zlepšení tábora míru. František Čížek 1971
Seznam škůdců režimu na věčné časy Jindřich Beránek
I. Tři roky a tři dny po Lednu ´68 se zrodil tento záměr Na základě usnesení z 8. ledna 1971 – tedy tři roky a tři dny po Lednu ´68 – schválilo Předsednictvo ÚV KSČ pod čj. P 8854 směrnici, podle níž byla založena a vedena Jednotná centrální evidence představitelů, exponentů a nositelů pravicového oportunismu, organizátorů protistranických, protisocialistických a protisovětských kampaní a akcí. Jejím smyslem bylo získat a soustavně udržovat přehled, kde se představitelé pravice soustřeďují, [izolovat] jejich působení na masy pracujících a mládež, [zabránit] jejich návratu zpět na exponovaná místa ve státních a hospodářských orgánech, v institucích a zařízeních politického a ideologického působení na vědomí občanů, ve společenských, kulturních a školských orgánech a organizacích, uvedl I. náměstek generálního prokurátora čs. federace Ctirad Löffelmann v průvodním dopise, kterým odeslal na sklonku jara 1992 redakcím „růžových“ Novin a Lidových novin tento dokument. 2 Tento záměr vlastně ukončil život hypotéze, která existovala při rozhodnutí potrestat ty, kdo se veřejně vyslovili proti moci státostrany, jak byla nastolena po únoru ´48 a v první polovině 50. let. Tato hypotéza přepokládala, že za dva, pět roků [záleželo na tom či onom funkcionáři] mohla být provedena prověrka neprověřených a poskytnuta jim šance. Jak byli lidé spjatí s odvolávaným reformním vedením nahrazováni stoupenci starých pořádků, vyústily však takové úvahy nakonec do zcela opačné směrnice – a k tomu bylo potřeba založit a vést Jednotnou centrální evidenci. Její seznamy měly sloužit k tomu, aby se perzekuce navržených občanů neomezila pouze na jednorázový akt propuštění ze zaměstnání, ale dostala trvalý charakter. Aby byli neustále sledováni a šikanováni nejrůz90
nějšími způsoby. Nemohli vykonávat žádnou kvalifikovanou činnost, nesměli si příliš vydělat, zvyknout si na prostředí a získat si v něm postavení a vliv na spolupracovníky. Perzekuce a šikanování se neomezily jen na ně osobně, ale zasahovaly i příslušníky jejich rodin, zejména manželské partnery a děti.3 Dr. Maňák vlastně tak otevřel další téma: jak žili ti, jejichž individuální osud měl být především mementem pro druhé, aby se napříště neopovážili vzepřít vůli SSSR, v jehož jménu se dála normalizace a s jehož prospěchem funkcionáři této éry spojili i prospěch svůj. Seznamy Jednotné centrální evidence byly uzavřeny v r. 1973. Do nich byly během let 1971–73 postupně navrženy 10 504 osoby; nakonec bylo evidováno 6335 osob. Z celkového počtu navržených osob bylo plných 82 % bývalých členů strany, z nich více než třetina vstoupila do KSČ ještě před únorem ´48. Pro představu, jak výrazný podíl tvořila jména na tomto Ur-seznamu mezi těmi, které postihla kádrová opatření z let 1969–70, uvádím: od podzimu 1968 do 1. října 1970 se snížil počet členů KSČ o 474 tisíc lidí;4 z nich odešlo z KSČ 147 tisíc členů ještě před tím, než byly na počátku roku 1970 zahájeny prověrky. Nové legitimace nebyly do 9. října 1970 vydány 326 817 bývalým členům, z toho bylo 67 147 vyloučeno. Bylo tedy zařazeno do Jednotné centrální evidence z celkového počtu postižených členů strany 1,1 %, z toho z vyloučených 7,7 %. Proto také nazývám souhrn návrhů z celostátního centra KSČ, z krajských výborů KSČ i z resortů obrany, vnitra a spravedlnosti, které vypracovaly zvláštní seznam vojáků, příslušníků Sborů bezpečnosti i soudů a prokuratur Ur-seznamem, jakýmsi soupisem škůdců režimu pro věčné časy.5 Bezpartijní a příslušníci jiných politických stran tvořili 18 %; šlo převážně o organizátory, představitele a aktivní činitele KAN, K 231, přípravného výboru sociální demokracie a dalších „nelegálních“ organizací, které vznikly v průběhu r. 1968, napsal v úvodu k Jednotné centrální evidenci dr. Löffelmann.
Pečliví lajdáci Návrhy dílčích seznamů Jednotné centrální evidence byly zpracovány podle několika hledisek. Obsahovaly vždy jméno a příjmení občana, [někdy i titul], datum jeho narození (kromě výjimek) a původní, respektive přednormalizační, někdy i nové, respektive normalizační zaměstnání, upozorňuje redakce Novin; sama otiskuje z údajů o občanovi alespoň jeho jméno a příjmení, datum narození a zaměstnání koncem 60. let před normalizací. Seznamy obsahují celou řadu omylů.6 Dokládá to výrazný paradox: oč pečlivější byl výběr, aby nikdo nevypadl, o to větší bylo lajdáctví v obyčejné evidenční práci. Snad nejvíc omylů a záměrného zamlčení jsem z lidí, s nimiž jsem se jako novinář setkal, našel u exponenta pravice, jak nás směrnice nazývala, u tehdy i nyní významného vědce; mezi návrhy normalizačního MěstV KSČ Praha je uvedeno: „MUDr. Jan Svoboda, vedoucí oddělení Ústavu experimentální biologie a genetiky“.7 Je tu nejen chybně uvedený titul před jménem – byl promován RNDr. – ale i za jménem, kde mu je upřen titul DrSc., ačkoliv byl snad nejmladší doktor věd u nás; získal jej o rok dřív, než se dožil Kristových let – stalo se tak v roce 1966.
Jak to vypadalo v jednotlivých krajích „Růžové“ Noviny publikovaly seznamy od 21. července do 5. srpna 1992; těchto 9 pokračování si vyžádalo 32 tiskových stran středoevropského formátu, lámaných do 5 sloupců. Největší počet jmen navrhly centrální orgány – 7 stran (21,9 % podíl plochy); následují návrhy z armády, bezpečnosti, soudů a proku91
ratury – 5,8 stran (18,1 %, 5 stran + 4 sloupce); z krajů je nejvíc návrhů ze Severomoravského KV KSČ (Ostravsko včetně Olomoucka) 3,6 strany (11,2%, ale tento region má také 18,8% podíl obyvatel z tehdejší České socialistické republiky); naproti tomu návrhy z Východočeského KV KSČ zabírají 3,0 strany (sice 9,4 %, ale jen z 12% podílu, který žil na Hradecku a Pardubicku, což je relativně téměř o pětinu víc); z Jihočeského KV KSČ zabírají návrhy 2,8 stránek (8,7 %, ale dokonce jen z 6,1% podílu obyvatel ČSR); ze Středočeského kraje 2,6 stránek (8,1 %, tedy z 11,1 % občanů ČSR); ze Západočeského KV KSČ (na Plzeňsku s Karlovarskem bylo postiženo 7,5 % z 8,5% podílu občanů) stejně jako ze Severočeského KV KSČ (také 7,5 %, ale z vyššího podílu občanů – na Ústecku a Liberecku jich žilo 11,4 %) po 2,4 stranách +1 foto; z Jihomoravského KV KSČ 2,0 strany a také 1 foto (6,3 %, ale relativně nejméně – na Brněnsku včetně Zlínska a moravské části Jihlavska žilo tehdy absolutně nejvíc lidí: 19,9 %). Návrhy hlavního města Prahy zabraly 2,4 stránky (ale s ohledem na vyšší podíl fotografií je to 7,1 %, ale z 11,1 % obyvatel tehdejšího Česka). Na druhé straně však z Prahy bylo z centra bezkonkurenčně nejvíc návrhů do Jednotné centrální evidence; týkaly se členů všech tří vlád, Federálního shromáždění i obou národních rad, ale i významnějších kolegů-novinářů ze slovenských redakcí. Na druhém místě je souhrn návrhů z armády, bezpečnostních sborů a justice.8 Právě rozdílná velikost tehdejších krajů si vynucuje stanovit pořadí krajů podle podílu těch, kdo přestali vyhovovat požadavkům znormalizované strany a vlády. Mnohem výrazněji postihly čistky členy KSČ v České republice než na východě federace; zatím co se na Slovensku snížil počet členů KSS od r. 1968 o 15,9 %, v českých zemích to byl prakticky dvojnásobek – 30,9 %. Nejvýrazněji postihly čistky mladší členy: měla-li jich KSČ v českých zemích 18,4 % od 30 do 40 let, neprošlo čistkami 22,8 %; mezi členy do 30 let, kterých měla 10,8 %, neprošlo 14,6 %, v důsledku toho KSČ výrazně zestárla. Podíly vyloučených mezi těmi, kteří nedostali novou legitimaci, byly nejvyšší v krajích Severočeském (30,7 %), v Praze (27,2 %) a Východočeském (25,3 %); naopak nejnižší ve Středočeském (11,2 %) a Jihomoravském (15,6 %).9 O Ústecku a jeho „specialitě“, kterou tam „servírovali“ jako pravicové úchylky, blíže v III. části této série inspirované Jednotnou centrální evidencí aktivistů pravice.
Rozdíly byly ostatně i v jednotlivých resortech Např. na ministerstvu financí včetně Státní banky čs. bylo propuštěno jen 0,9 % zaměstnanců i ostatních postihů bylo málo a byly mírné, na Federálním výboru pro ceny nebyl v této fázi postižen nikdo; naproti tomu v ČSAV bylo propuštěno 38,8 % vedoucích pracovníků a dalších 17,7 % bylo ve výpovědi (tedy celkem se to týkalo 56,3 %), v Čs. rozhlase se postihy týkaly 85,3 % pracovníků a přímo propuštěno bylo 37 %, v Čs. televizi bylo propuštěno 22 % a ostatními formami bylo postiženo 47 % pracovníků, z Nejvyššího soudu bylo propuštěno 33,8 %.10
Náš výběr obsahuje převážně lidi s tituly Mrzí mne, že tyto seznamy neuvádějí například u navržených občanů, že někteří z nich byli iniciátory Dělnických výborů na obranu svobody tisku, které tehdy vznikaly. Uvádějí-li v této souvislosti lidi známé, neznamená to, že mezi postiženými nebyli lidé jako nástrojaři, strojvedoucí nebo i předtopenáři lokomotiv (ostatně Federace lokomotivních čet byla jednou z těch nelegálních organizací, jak dokument oficiálně nazýval ty, které vznikaly v té době). 92
Musím spoléhat na osobní zkušenost. V seznamu, navrženém Severočeským KV KSČ, je jen tři sloupce ode mne uveden Jindřich Eremberger, litograf Severočeských papíren v Jílovém. Dovedu si představit, že si to zařazení do seznamu na věčné časy vysloužil díky letákům a jiným bleskovkám, které dávaly jasnou odpověď, co si myslí občané o vpádu sovětské (a v tomto konkrétním případě i polské) armády. A taky mi to připomíná jiný příběh: v srpnu ´68 jsme dostávali z Prahy matrice z redakcí, které tzv. bratrská pomoc připravila o tiskárny. A protože naši tiskárnu okupanti nenašli, naši kamarádi v Severografii z nich odlévali stereotypy a ty odesílali další „poštou“ přes Labe a dál. Do papíren, kde měli rotačky a potiskovali na nich pytle na cement a podobné produkty. Tentokrát tiskly noviny. Ani dnes nevím, kde se tak dálo. Nechtěl jsem to vědět ani tenkrát. Vždyť novinář není zrovna povolání pro toho, kdo nedokáže držet jazyk za zuby. A za letáky se nejednou zavíralo – nebo se o to vší iniciativou tamní souputníci s pražskou Čechií pokoušeli. Ostatně, i Ústí n. L., kde jsem žil a pracoval, zaznamenalo dva takové příběhy. První je příběh Černé knihy a letáků, které tiskl Jiří Zdvořáček;11 ten druhý pokus zavřít autora letáků se udál v téže ulici, kde bylo tehdy sídlo Krajské knihovny, kterou za tzv. totáče pokřtili ve jménu Maxima Gorkého. Ale byl tam také Dům kultury, jehož ředitelem byl bývalý kněz Čs. církve husitské a později odborový funkcionář Ladislav Deyl [unikl zařazení do seznamů, protože v čase před jejich sestavením zemřel]. V budově Kulturáku se udál pokus, který na štěstí pro Jaroslava Velínského [a tudíž i trampskou píseň, neboť je to alias Kapitán Kid] nevyšel.12 Tak se paradoxně v době, kdy press-média už, už přecházela na modernější a operativnější sazbu, vracela se u nás do časů před vznikem instituce, jako byly různé Times, Zeit, Doba nebo Čas, Gazettes, News, Observers i Pozorovatelé, Hlasy, Noviny či Listy, kdy zprávy přinášely lidem letáky. Zavinil to vpád ozbrojenců v aeroplánech a tancích, kteří obsadili tiskárny, kde se noviny a časopisy tiskly. Na rozdíl od slavné doby letáků (ale i kramářských písní) nebyly jejich tématem senzační události daleko za hranicemi naší země, ale to, co se odehrávalo za okny utajovaných tiskárenských manufaktur. Mimochodem: ta situace se opakovala téměř přesně za 21 a čtvrt roku. Jen běžný tisk omezovala tenkrát rozhodnutí byrokratického aparátu, který tu pomohli ti ozbrojenci obnovit. A mnohé z těch letáků se objevily díky moderní IT, na jakou pomůžou redakcím přejít právě ty letáky – z nich přemnohé přinášely grafický blackout 68—89. Upozornění: v této stati Seznam škůdců režimu na věčné časy, která se zabývá existencí a důsledky vzniku Jednotné centrální evidence představitelů, exponentů a nositelů pravicového oportunismu…, jsou jednotlivá jména zařazených vysázena v textu kapitálkami.
II. Novináři v seznamu škůdců režimu Z 5349 občanů, uvedených v seznamech Jednotné centrální evidence představitelů, exponentů a nositelů pravicového oportunismu, organizátorů protistranických, protisocialistických a protisovětských kampaní a akcí na návrhy z českých krajů a centrálních orgánů, bylo 739 [13,8 %] novinářů a lidí spjatých s činností médií; je to jeden z nejvyšších podílů, což dokládá snahy okupantů obrátit mocenské zásahy především na oblast veřejných sdělovacích prostředků [jak se tehdy mediální svět nazýval]. Není to seznam všech postižených; jeden příklad za všechny: podle rehabilitační komise v Čs. rozhlase,13 která pracovala pod vedením předsedy Václava 93
Daňka14 a tajemnice Jany Procházkové, bylo rehabilitováno 487 pracovníků pro svou činnost v době 1968/69 – v seznamech Jednotné centrální evidence je jich však uvedeno 67, tzn. 13,8 %. A druhý: rehabilitační komise Syndikátu novinářů přiznala tento status 680 našich kolegů, mezi 739 jmény těchto seznamů jsou však i občané, kteří nebyli – a ani s ohledem na svou profesi nemohli být – členy novinářských organizací, a přece se rozhodujícím způsobem podíleli na výrobě jejich novin i pořadů rozhlasu a televize, ať už prací v nenovinářské profesi, členstvím ve skutečně funkční redakční radě15 nebo jinak. Tento výběr odpovídá i účelu, proč byly tyto seznamy sestaveny: zůstat tu jako memento pro budoucnost.16 Otisknout tento seznam by znamenalo opisovat sloupce jmen, na jejichž výběr neměl nikdo z nás vliv. Proto jsem z nich ve spolupráci se svými někdejšími i současnými kolegy vybral jako kamínky do mozaiky glosy, jak a proč nám kdo utkvěl v paměti. Většina jich už není a převzít jejich štafetu neznamená jen připomínat ideje, politiku a události, ale taky lidské tváře a způsob, jak se dokázali mnozí z nich rvát se svým osudem, svými pochybami a stále jít za pravdivějším poznáním. Ne nadarmo jsme odlišovali název režimu, od kterého jsme chtěli odtrhnout, termínem socialismus s lidskou tváří. Autorem tohoto sousloví je Radovan Richta. Není to podle názoru řady z nás právě náš člověk. Ale připomeňme si jej i proto, čím dokázal tuto dobu obohatit. Vždyť hledat to, co nás spojuje, bylo a mělo by zůstávat jedním z hlavních odkazů doby, kterou před námi otevřelo Pražské jaro ´68. Československý film (ČSF) je v ústředním, ale i krajských seznamech zastoupen 16 scénáristy, dokumentaristy, redaktory, ale i představiteli včele s ústředním ředitelem Aloisem Poledňákem. Československý rozhlas (ČsRo) má v seznamech ústředního ředitele Zdeňka Hejzlara, jeho náměstky dr. Rostislava Běhala, ing. Igora Kratochvíla i technického náměstka ing. Miloše Junka dalších 63 redaktorů, programových pracovníků a podobně. Některé z nich bych rád připomněl: Mezi těmi, kdo se nezapsali do minulých dějů jen svou činností redaktora, např. Františka Černého ze zahraničního vysílání v němčině; byl po Listopadu náš první velvyslanec v Berlíně a s příchodem 21. století realizoval sen naší kolegyně, novinářky a spisovatelky Lenky Reinerové založit Prager Literaturhaus, věnovaný německé literatuře v Československu, do níž sama přispěla nemalým dílem. Do polistopadové československé, ale i české diplomacie zasáhl nejvýrazněji další z redaktorů, který začínal v zahraniční vysílání ČsRo – Jiří Dienstbier;17 od prosince 1989 do června 1992 byl ministrem zahraničí Čalfových vlád, Luboše Dobrovského, někdejšího redaktora-dopisovatele z Moskvy, jmenoval prezident Havel druhým ministrem obrany a posléze svým kancléřem; kariéru politika zakončil Luboš Dobrovský tam, odkud se dostal na seznam Jednotné evidence – v Moskvě jako tamní velvyslanec ČR. Do státních služeb vstoupil hned po Listopadu i další redaktor ČsRo Vladimír Príkazský; v Čalfově vládě byl jmenován v únoru 1990 ministrem bez portfeje a pověřen vést resort medií. Vlado Príkazský byl slovenské národnosti, ale působil v českých sdělovacích prostředcích. Všichni tři jmenovaní ministři patřili k prvním signatářům Charty 77. Pod prvním prohlášením Charty 77 je i podpis dalšího redaktora ČsRo Rudolfa Zemana; série rozhovorů s ním o cestě Lidovek od samizdatu na pulty trafik a do oficiální distribuce, začala v minulé kapitole. 94
S těmi, kdo se po Listopadu vrátili do ČRo jako Jindra Sobíšková, která tam po Listopadu opět pracovala pod jménem svého manžela jako Klímová,18 nebo někdejší vedoucí vnitropolitické redakce Libuše Šneková, se setkáme, v kapitole Odchody a návraty. Československá televize (ČST) má v seznamech Jednotné centrální evidence peloton 42 redaktorů, komentátorů, hlasatelů a dalších pracovníků; v čele je obdobně jako u předešlých masmédií ústřední ředitel ČST Jiří Pelikán a jeho náměstci Zdeněk Noháč a Viktor Růžička. Souhra okolností tomu chtěla, že abecední seznam vedou hned dva redaktoři vynikající publicistiky i pořadů Zvědavé kamery Otka Bednářová a Vladimír Branislav a na začátku druhé dvacítky je doplňují Ota Nutz a Karel Kyncl. V první dvacítce pak najdeme oba první polistopadové ředitele ČST, i když tehdy jsou označeni jako dva rovní mezi rovnými: Jindřich Fairaizl, redaktor-komentátor, stanul po rychlé výměně několika dočasných mužů19 v čele tohoto stále víc a víc vlivného sdělovacího prostředku 11. ledna 1990 reportér proslulých pořadů (ale i překvapující dramatik); vydržel ve funkci jen jeden měsíc, dva týdny a tři dní. Byl jednou z prvních obětí štvanic, které rozpoutala agentománie. I když obrátky nabrala až mnohem později, Jindřich Fairaizl byl 18. února 1990 ke dni 1. března t. r. odvolán z funkce ředitele ČST a jmenován do ní byl… …Jiří Kantůrek, redaktor, jehož besedy v televizi patřily ke kamínkům mozaiky osvobozené publicistiky, která spoluvytvářela občanskou společnost. Tomuto poslání zůstal věren, i když po sovětské okupaci před 30 roky začal ústup ke kolaboraci a přizpůsobování se reálnému socialismu, pokládanému mnohými za normální stav české společnosti. Dvacet nejplodnějších let směl být jen při budování plaveckých bazénů; pro publicistiku měl prostor pouze v samizdatu – podílel se v 80. letech na Originálním videojoumalu a byl šéfredaktorem opozičního časopisu Alternativa. Na obrazovce ČST se objevil až v listopadu 1989, kdy uváděl pořady OF. Posléze se stal ředitelem ČST i jejím korektním komentátorem, otevřeným názorové pluralitě. [Pokračování v článku Dialog důležitý předpoklad demokracie na s. 327] Bedřich Rohan,20 dopisovatel z Paříže, po vpádu cizích vojsk do Československa emigroval opět do Anglie, odkud spolupracoval s německou agenturou DDP a až do odchodu do důchodu působil jako novinář ve zpravodajství BBC. […] Od poloviny 80. let se věnoval již jen psaní knih. Dílko Kde vynalezl Marx revoluci a obrazové publikace pro řadu Terra magica London, Wales a Skotsko vyjadřují jeho intimní vztah k Anglii, zatímco velká obrazová kniha o Praze s fotografiemi Leoše Nebora a knížky Kafka bydlel za rohem a Ústecký šoulet jsou svědectvím o jeho vztahu k rodné zemi. K jeho oblíbeným historickým postavám patřila baronka Sidonie Nádherná. V devadesátých letech byl proto iniciátorem převozu jejích ostatků z londýnského hřbitova do barončina domova: Vrchotových Janovic. Miroslav Jelínek Kamil Winter, redaktor Televizních novin,21 byl hrdý na svou účast při osvobození Československa v řadách čs. zahraničního vojska na Západě. V roce 1945 po návratu do osvobozené vlasti v hodnosti poručíka působil ve vojenském tisku a zúčastnil se norimberského procesu s hlavními nacistickými válečnými zločinci v letech 1945–46 po celou dobu jeho trvání. Po návratu do Prahy zakotvil v zahraniční rubrice Rudého práva, v roce 1948 se ujal jejího vedení. V padesátých 95
letech však jako západní voják musel z redakce odejít a byl sedm let zaměstnán v Tesle. V první polovině šedesátých let, v době politického „tání”, nastoupil do televize, kde posléze převzal vedení zpravodajské redakce. Vystupoval jako jeden z představitelů Prahy v přímo televizí vysílaných necenzurovaných československo-rakouských Rozhovorech mezi městy, které moderovali Jiří Pelikán a ředitel rakouské televize Helmut Zilk. Tento bezprecedentní průlom do železné opony sledovalo na obrazovkách celé Československo i Rakousko. Ve dnech sovětského přepadení Československa řídil Kamil Winter vysílání zpravodajství Čs. televize – po přechodu do ilegality z různých utajených stanovišť. Ohrožen okupanty opustil, vybavený aktovkou s jedním párem rezervních ponožek, tajně republiku a uchýlil se podruhé do emigrace. Z Vídně odletěl do Londýna, kde při politické rozpravě na televizi BBC vystoupil tak, že jeho sovětský oponent odmítl s ním setrvat v jedné místnosti. V Anglii zůstal rok. Zpracovával televizní dokumenty pro BBC a přednášel na univerzitách v Oxfordu, Sussexu a Cambridge. Poté přijal nabídku místa profesora žurnalistiky na americké univerzitě v Jižním Illinois, kde přednášel jako Professor Emeritus i po svém odchodu do důchodu v roce 1988. Zásluhou své charismatické osobnosti, velkým vědomostem a pedagogickým schopnostem byl mimořádně úspěšný. Stipendium každoročně udílené na této škole nadaným studentům nese na počest Kamila Wintera jeho jméno. Jeho životní dráha připomíná titulek, který vyšel v roce 1970 v týdeníku Time nad zprávou o přesídlení Miloše Formana, Jána Kadára a Ivana Passera do USA: Czechoslovakia‘s loss, America‘s gain (Ztráta pro Československo, zisk pro Ameriku). Miroslav Galuška Mario Ilk, redaktor Čs. televize, před rokem 1968 pracoval v Televizních novinách a jeho tvář znali lidé i z vysílání během obsazování republiky sovětskými vojsky. Potom se stejně jako my ostatní, na dvacet let z obrazovky vytratil. Pracoval v různých dělnických profesích a do televize se vrátil hned po 17. listopadu 1989. Těžká dlouhodobá nemoc jeho ženy Lídy, která byla rovněž členkou našeho klubu, a péče o ni, mu však nedovolily věnovat se plně televizi, a tak se zanedlouho jeho stálé zaměstnání proměnilo jen na externí spolupráci.22 (mj) Přemysl Janýr23 je v seznamech jako pracovník Čs. televize. V seznamech představuje jednoho z organizátorů „nelegálních“ organizací, které vznikly v průběhu r. 1968, jak psal v úvodu k seznamům náměstek generálního prokurátora; v tomto případě člen přípravného výboru pro obnovu činnosti Čs. sociální demokracie. Na podzim 1968 byl na studijním pobytu ve Vídni, který proměnil záhy v exil. Ještě v Listopadu se vrátil do Československa, kde reprezentoval proud, který byl v opozici k oficiálnímu vedení exilové ČSSD. Tyto rozmíšky komplikovaly utváření demokratického politického spektra v prvních dvou letech po Listopadu, jak je o tom zmínka mj. v souvislosti s glosou Nadi Vencovské v této kapitole. (bek) ČTK Praha je zastoupena v seznamech Jindřichem Suchým,24 ústředním ředitelem, a 21 redaktory. O své činnosti napsali dva z nich v I. sborníku: šéfredaktor Hospodářských informací Vladimír Brabec o agenturním servisu zahraničního tisku a zástupce šéfredaktora mezinárodní redakce Dušan Provazník o tom, jak to bylo v četce 21. listopadu.25 Z práce někdejšího náměstka Lubomíra Fišera 26 má trvalou hodnotu už to, co četce odevzdal již koncem padesátých let a v še96
desátých letech, když se měnila z agentury plně spjaté s ideologií TASS v agenturu s obsáhlým propojením na světové agentury Reuter, PA, AFP a DPA. Modernizace ČTK, o kterou Lubomír Fišer usiloval, nespočívala jen v prvním computerovém vybavení, ale v přetváření její informační činnosti, odsouzené v dobách normalizace jako revizionismus a kapitalistická komercializace. Šlo o vytvoření reklamního podniku Made in Publicity, široce spolupracujícího se západními firmami, Pressfota, první narušení monopolu zahraničního obchodu ustavením obchodního podniku Terra, založení redakce ekonomických informací ze zahraničí a časopisu 100+1 Zahraniční Zajímavost směřovalo k přeměně čs. tiskové agentury ve finančně samostatný rentabilní subjekt, nezávislý i na vedoucí úloze KSČ. K cílům se usilování tzv. progresivní skupiny četkařů, mezi nimiž měl Fišer významnou roli, nepodařilo v podmínkách šedesátých let dokončit. Nicméně úsilí zde bylo a ve zpravodajství se projevilo alespoň částečným rozbíjením informační izolace od demokratického a ekonomicky vyspělého světa. Orientace na tržní ekonomiku v tehdejší ČTK usilovně sledovaná, svou hru prohrála až v období normalizace. Progresivní myšlenky byly po roce 1968 také z ČTK vykázány. Jejich nositelé odešli nedobrovolně k lopatám nebo do emigrace. Luboš Fišer volil druhou z těchto cest. Vladimír Brabec Práce má v Jednotné centrální evidenci deset kolegů, včetně jejich šéfredaktora Ladislava Velenského; toho čekal týž rozsudek jako Miroslava Jelínka (Mladá fronta), Zdeňka Fořta (Zemědělské noviny) a Milana Jungmanna (Literární listy) – byl to jejich „honorář“ za společné publikování Dvou tisíc slov. Deník pod jeho vedením se stal přímo vlajkovou lodí vrcholné fáze reformních šedesátých roků u nás, a tak není divu, že mezi těmi deseti je i Václav Kraus, jenž si přinesl psací stroj do kanceláře tehdejší ministra lesního a vodního hospodářství Josefa Smrkovského, aby na něm vyklepal titulek Oč dnes jde? k článku, který se stane nejcitovanějším ze všeho, co otiskly noviny v době Pražského jara.27 Požádal jsem Ladislava Velenského o vzpomínku na jeho noviny. Když jsem přemýšlel, jaký titulek bych dal této své vzpomínce, napadl mě tento: Jak jsme okradli dělnickou třídu o Práci Již od počátku Pražského jara stála Práce v jeho nejexponovanějším středu. V lednu otevírá Pražské jaro úvodník Josefa Smrkovského Oč dnes jde? a 5. března dvoustránkový rozhovor O pravdě v ekonomice i politice a skutečných zájmech pracujících, který mi poskytl prof. Ota Šik. Během několika hodin byla Práce vyprodána. Zavedli jsme mj. zdánlivě nezajímavou, leč z hlediska důsledků velmi účinnou novou rubriku – Dělnické slovo. V ní se k současným poměrům vyjadřovali dělníci, a to i členové KSČ. A kupodivu všichni měli stejný názor, jako ostatní veřejnost. Nikdy žádný novinový útvar nesklidil větší podporu a zároveň větší nenávist konzervativců. Prý jej odsoudil sám Brežněv při návštěvě předsedy ÚRO v Moskvě. Aparát, který měl neměnná pravidla, jak věci řídit, ztrácel stále víc svou mocenskou pozici. Do jeho nomenklatury patřilo také obsazování řídících postů v ústředních denících, rozhlasu a televizi. Strana přece určovala, co si má národ myslet. I toto tabu bylo prolomeno v Práci. Kolektiv redakce požádal ÚRO, aby odvolal dosavadního šéfredaktora, a zvolil si nového ze svých řad. Předsednictvo ÚRO pak pod tlakem veřejnosti a bez souhlasu ÚV KSČ návrh schválilo. A tak jsem se stal šéfredaktorem. 97
Rozhlas, televize a noviny zažívaly svobodu slova, s jakou se v minulosti nikdy nesetkaly; nebyl to zdaleka jediný vklad Pražského jara. Spontánně se tu vytvářela skutečná občanská společnost. Vznikaly nové spolky a o svůj vliv se hlásily zájmové organizace. Nejvíce to bylo vidět na té největší – na odborech. Z převodové páky strany vyrůstala široce rozvrstvená, silná a samostatná organizace, u konzervativců snad nejvíce obávaná. Bylo to vidět zejména po nástupu normalizace. Strana zveřejnila tzv. Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti a v něm obvinění: Obzvláště silný zápas se sváděl o odbory, které chtěla pravice zbavit jejího třídního obsahu. Nové kolaborantské vedení ÚRO pak přispěchalo také se svým obsáhlým poučením po vzoru KSČ, nazvaným Závěry z krizového vývoje v ROH. Deník Práce byl obviněn ze zločinného spiknutí, kde se měla zformovat pravicově oportunistická skupina: Byli to zejména redaktoři J. Štern, J. Vávra, E. Jiříček, J. Vančura. Zaujala pozici drahého centra v odborech a svým záměrům podřizovala celý obsah listu. S pražskou redakcí byli v úzkém spojení i nejexponovanější představitelé pravice Smrkovský, Kriegl, Vaculík, Sviták, Pachman, kteří odmítali vedoucí úlohu KSČ se záměrem vytvořit z odborů opozici vůči KSČ. Ladislav Velenský Z Mladé fronty je v Jednotné centrální evidenci naproti tomu jen Miroslav Jelínek,28 šéfredaktor deníku, a redaktorka Marie Hlavicová. Překvapuje to vzhledem k tomu, jak v reformních letech MF psala. Ostatně už fakt, že M. Jelínek patřil mezi ty novináře, jejichž odvolání bylo jmenovitě požadováno Sověty, to dokládá. Ale tady se setkáváme jednak s rozdílným metrem v tom, jak hodnotili svoje novináře různé režimní instituce, ale také jak pružné páteře, různí kolegové měli. Ostatně i fakt, že redakce MF se nejdůsledněji bránila tomu, aby kolegové, kteří ji museli na počátku normalizace opustit, se nemohli do ní po Listopadu vrátit, něco dokládá. Také málokde najdeme tolik útoků na skutečný smysl reformního období jako v deníku mfDnes, jak se nazývá jeho zprivatizovaný potomek. Zemědělské noviny se šesti zářezy do pažeb bolševických ostřelovačů jsem zařadil do pelotonu tří redakcí, neboť jejich šéfredaktor Zdeněk Fořt sdílel osud šéfů novin, které společně uveřejnily Dva tisíce slov: tento manifest se stal dík trochu bigotní vnímavosti moskevských ideologů i jejich tuzemských soudruhů ve víře nejprožluklejším z textů Pražského jara. I když historik Jiří Hoppe, který snad ze všech nás zná nejlíp žurnalistickou produkci té doby, říká: Myslím, že mnohem radikálnější byl asi o čtrnáct dní později třídílný článek Richtova týmu Před rozhodnutím – s podtitulem Nový československý model socialismu.29 To byla opravdu bible revizionismu a naprosto jasná výzva dělat si věci po svém a odtrhnout se od toho sovětského bloku. Obsah této série statí charakterizují jejich titulky: Oč dnes skutečně běží? – O socialismus svobodný a demokratický – O socialismus s všeobecnou podnikavostí – O socialismu moderně orientovaný – O humánní poslání strany – O změnu celého modelu. Tento článek ovšem uveřejnilo Rudé právo; mezi jedenácti redaktory a ředitelem brněnské filiálky, kteří museli opustit redakci, jsou zástupci šéfredaktora Emil Šíp a Zdislav Šulc30, redaktoři kulturní rubriky Miloš Fiala, Jaroslav Opavský, v čele s vedoucím odd. literatury a umění Milošem Vacíkem, polisto98
padový ředitel ČRo Václav Vrabec, Jaroslav Patera, Antonín Petřina a samozřejmě JUDr. Jiří Sekera, šéfredaktor 31 do redakce přišel Jiří Sekera v červnu 1968 jako jeden ze tří zástupců šéfredaktora. V srpnových dnech byl jmenován vysočanským sjezdem šéfredaktorem listu. Tuto funkci vykonával do dubna 1969, kdy byl odvolán v souvislosti s nástupem Husákova vedení do čela strany a převeden do tehdejšího týdeníku Hospodářské noviny. Řídil týdeník do listopadu 1970, kdy byl vyloučen ze strany, opětovně odvolán z funkce a jako řadový redaktor bez možnosti publikovat vlastní materiály přeřazen do rubriky světové ekonomiky. Z Lidové demokracie najdeme mezi sedmi kolegy na seznamu vedle šéfredaktora Františka Toušky takové osobnosti, jako byli Rudolf Ströbinger, divadelní recenzent a opora její kulturní rubriky Pavel Grym, Jan Kaštánek nebo Alena Smetanová. Jeden návrh přišel i z mého Ústí n. L. – tamější zpravodajka LD Jitka Funková, která v tomto špinavém a ještě dlouho, dlouho po válce nějak zvláštně rozbitém městě štvala nejen tím, co psala, ale také svou elegancí skutečné dámy. Svobodné slovo má v Jednotné centrální evidenci šéfredaktora Jiřího Pavlise, kterému přitížila jeho spolupráce na projektu nového systému politických stran, kterou razili ti z inspirátorů reformy, kteří chtěli z opatrnosti zamezit obnově činnosti soc. dem. jako druhé socialistické strany. Z šesti redaktorů tohoto deníku upoutali, vybraných do seznamů, zaujali jejich kolegy tři další, takže o nich uveřejnili glosu, medailon nebo dokonce fejeton. [Jím si připomínáme jako autora nad jiné kultivovaného, jakým byla legendární rozhlasová legenda Karel Kyncl. Je tu tak trochu „mimo pořadí“, neboť i když byl „rozhlasák tělem i duší“ do seznamů byl zařazen jako redaktor Čs. televize, kam si na pár týdnů „odskočil“ a po nich strávil mnoho, mnoho let jako disident, exulant. A tak se k nám dostal v jedné z těch svých profesí, kterou vykonával, zrovna když psal 11. dubna 1976 fejeton, a inspiroval jej redaktor propuštěný ze Svobodného slova.] Karel Kyncl (*1927, U1997) byl v Českém rozhlase skoro celý život – od roku 1943. Začal totiž tehdy v Dismanově rozhlasovém dětském souboru, kam ho přivedl jeho spolužák Jiří Horčička. A byl tam s jednou dlouhou pauzou do poslední chvíle života. Tam se také stal tím, čím je v paměti svých posluchačů i po ní. Zaměstnán byl až o pět roků později, když s Pavlem Kohoutem doslova opanovali Mevro. Pak přes kulturní rubriku Mladé fronty, propagandistických her ve stylu sorely dospěl do 60. roku. Tehdy jej ředitel ČsRo, příští úhlavní „přítel“ všech jeho kolegů Karel Hoffmann, poslal jako zpravodaje z USA, kde ho proslavily přímé reportáže z atentátu na Kennedyho. V roce 1965 se vrátil bohatší o to, co ztratil – své mylné přesvědčení. Vpád interventů ho zastihl za dálněvýchodní hranicí této velmoci – v Japonsku. Po návratu se změnil tak, že se s ČsRo rozešel. Ještě krátké období ukrajování salámu prožívá v Čs. televizi. Pak jsou tu pro něj jen pomocné práce a soudy, z nichž některé díky své advokátce Dagmar Burešové vyhrál. Ale podpisem Charty 77 se stává pobyt tady pro jeho rodinu nemožným. S pomocí osobností, s nimiž kdysi dělal interview (jmenujme především spisovatele Grahama Greena), odjížděl do Anglie. Tam pracoval pro měsíčník Index on Censorship zabývajícím 99
se všemi možnými projevy cenzury; občas pracoval i pro BBC. V Londýně zůstává i po Listopadu. Jako zpravodaj ČRo, kam se na sklonku života vrátil; byl to přece jeho osud.
Fejeton o počasí Karel Kyncl Když mrazivý vítr honí po obloze mraky, ačkoliv by podle všech zásad slušnosti, roční doby a našeho klimatického pásma mělo být teplo a slunečno, když lednové počasí je v poslední době deformováno do srpnového a srpnové do lednového, myslívám na Jaroslava Černého. Nejen proto, že v jeho společnosti se zapomínalo na nepřízeň počasí i na ostatní nepřízně. Tento bývalý člen bývalého Klubu recesistů se otázkami povětrnosti jaksi programové zabýval. Pamatuji se, jak mi kdysi dávno v redakci Mladé fronty – když jsme se dívali oknem na bezútěšný liják – pravil, že by bylo relativně snadné zkrátit tohle boží dopuštění na zanedbatelné minimum. Stačilo by příslušně využít rotace zeměkoule, stačilo by ozubit rovník, vyrobit dostatečně veliké ozubené kolo, zavěsit je na sférický kardanový závěs a postavit malou dřevěnou boudu, odkud by se to všechno ovládalo několika pákami. V případě příznivých povětrnostních podmínek by se ono ozubené kolo přitlačilo na rovník, rotace zeměkoule by se zpomalila a krásný den by trval třeba osmačtyřicet hodin. A naopak délku dne nevlídného by bylo možné zredukovat řádově na polovinu. Projekt ztroskotal na technických maličkostech — nepodařilo se najít pevný bod na upevnění sférického kardanového závěsu a stavební firmu, jež by byla ochotna převzít výstavbu dřevěné boudy. A zahraničně politický redaktor Mladé fronty (později Svobodného slova) Jaroslav Černý měl na řešení obou problémů málo času. Od roku 1969 měl dělník v expedici Melantrichu Jaroslav Černý času habaděj, ale to už bylo všeobecně jasné, že je-li v našem světě něčeho chronický nedostatek, jsou to právě pevné body. Začal proto rozpracovávat problematiku poroučení větru a dešti jinak, i tentokrát v nejlepších tradicích Klubu recesistů. Vycházel ze základního předpokladu, že každý národ má takové počasí, jaké si zaslouží. Idealističtí snílkové, říkal, budou jistě platnost tohoto axiomatu zpochybňovat. Budou tvrdit, že nás nájezdnické koně a jiné hybné síly dějin kdysi dotlačily do určitého životního prostoru a šmytec. Budou tvrdit, že základní povětrnostní podmínky jsou každému národu nadiktovány přírodou. Když sídlí za polárním kruhem, sotva prý se dá očekávat, že se bude věnovat pěstování kokosových palem, a když zakořenil na rovníku, je prý pošetilé žádat, aby chodil v kůži ledních medvědů a lovil harpunou tuleně. Proti těmto malověrným deterministům – zdůrazňoval Jaroslav Černý – je nutno postavit naše pokrokové stanovisko: není pevnosti, které bychom nedobyli. Přijde doba, kdy budeme uplatňovat svůj rozhodný vliv nejen na tlakovou níži nad Islandem a na hřeben vyššího tlaku vzduchu nad Biskajským zálivem, ale i na Golfský proud – a vůbec na stupeň severní šířky, na němž sídlíme. Jiná věc, pravil, s níž se musíme vyrovnat, jsou pochybnosti, je-li vůbec nutné, aby se ausgerechnet u nás měnilo podnebí. Tento názor je nerealistický a směšný u národa, u něhož se staleté výsledky populační exploze rovnají spíš nesmě100
lému pufnutí než explozi. Mohou jej zastávat jenom ti, kdo nechápou, že národy s uspokojivějšími výsledky populační exploze mají nezadatelné právo rozhodovat, jaké povětrnostní podmínky jsou vhodné pro všechny ostatní, a nezadržitelně docházet k závěru, že nejvhodnější jsou jejich vlastní podmínky. To je zapříčiněno činností dosud neznámého orgánu, který má každý člověk umístěn v hlavě poblíž středního ucha. Tento orgán se nazývá simplifikační adaptér. Simplifikační adaptér automaticky a zcela nezávisle na rozumu převádí vjemy okolního světa zprostředkovaně pěti smysly na základní jednotku, takzvaný normál. Je pochopitelné, že normálů a jim odpovídajících nenormálů je velice mnoho. Pro obyvatele bažinatých krajin jsou normálem komáři a nenormálem bezvodé pouště, obyvatelé Himálají pokládají za výstřední nenormál píseň Kolíne, Kolíne, stojíš v pěkné rovině, synové zmrzlé tundry nezahoří pro plavky bikini. Je jenom logické, že se do tohoto zmatku hodnot musí vnést nějaký řád. A to je právě posláním početně nadřazených národů: mají přirozené právo vyhlásit funkci svých simplifikačních adaptérů za jedině objektivní měřítko pravdy, svůj normál za normál a ostatní normály za nenormály. Po vyvrácení námitek proti změnám klimatu je třeba se shodnout už jenom na technickém provedení těchže – dovozoval Jaroslav Černý. Jsou v podstatě možné dvě cesty: statická a dynamická. Oběma je společná přesvědčovací metoda za použití nájezdnických koní, jakkoli mechanizovaných. Cesta dynamická však spočívá ve fyzickém přemístění národa z jednoho místa na druhé, například od pobřeží vlahého moře, z důvěrně známých hor nebo od břehů mohutné matky řek na odlehlé ledové pláně bičované větrem. Cesta statická se naopak vyznačuje tím, že národ zůstává na původním místě a stěhuje se k němu počasí. Jaroslav Černý se po jistém váhání klonil spíše ke druhé alternativě, i když mu nebyly neznámy těžkosti s tím spojené. Předvídal postavení obrovské skleníkové klenby nad naším životním prostorem, pod níž by se dala regulovat teplota i vlhkost vzduchu. Problémem byl vhodný materiál pro klenbu, který musel být selektivně a průhledný i neprůhledný, optimálně pevný a odolný proti vlivům vnitřním i vnějším. A problémem – největším problémem – byla také výměna zkaženého vzduchu. Všechny propočty neustále ukazovaly, že za skleníkových podmínek pod klenbou rapidně klesá procento kyslíku, chovanci lapají po dechu a šíří se mezi nimi nezdravé představy, že přírodní mráz, sníh, déšť a dokonce i podzimní plískanice jsou kvalitativně lepší než centrální air condition. Dělník v expedici Melantricha, český novinář a celoživotní recesista Jaroslav Černý neustále experimentoval a hledal způsoby, jak ovzduší pod klenbou učinit dýchatelnějším. Na začátku letošního roku se otrávil svítiplynem. Praha, v pátek 11. dubna 1975 32 A ten dělník je uveden v seznamu: Jaroslav Černý, vedoucí zahraničního oddělení redakce Svobodného slova. Dál podle abecedy následují: Pavel Krása,33 se po Listopadu podílel na vytvoření Klubu novinářů Pražského jara ´68, založení Syndikátu novinářů ČR, krátce působil ve Svobodném slovu i v deníku Právo lidu, přičemž „povýšil“ na zástupce šéfredaktora, aby se v téže funkci podílel na vytvoření „růžových“ Novin, které však za pár měsíců zanikly. Již jako patnáctiletý se účastnil bojů na pražských barikádách v květnu 1945. V roce 1950 maturoval a od 1. února 1951 se stal členem sportovní redakce Svobod101
ného slova. V letech 1951–53 absolvoval základní vojenskou službu u Pomocných technických praporů (PTP). Po návratu z vojny pokračoval jako sportovní redaktor. Ve Svobodném slovu se v roce 1968 podílel aktivně na demokratizaci a publikoval řadu článků, v nichž na konkrétních příkladech dokumentoval zvůli moci komunistických funkcionářů vůči mnoha protifašistickým bojovníkům z řad čs. zahraniční armády. Tato jeho činnost vedla k jeho odchodu z redakce (30. května 1970) a vystoupení ze Svazu českých novinářů (20. 4. 1972). Od 1. srpna 1970 byl volným novinářem a po zákazu publikování až do 9. prosince 1975 byl bez zaměstnání. Poté nastoupil jako propagační referent podniku Drobné zboží v Praze. František Helešic Ladislav Sprock, redaktor deníku Svobodné slovo, byl v roce 1991 také zástupcem šéfredaktora deníku Právo lidu Přemysla Janýra, neboť nechtěl už psát o bramborách a obdobných tématech, která mu byla přidělována, když se ještě za „totáče“ směl vrátit do Svobodného slova. Jeho spolupráce s StB, která mu to umožnila, byla zveřejněna v tzv. Pithartovu seznamu – a byl nucen znovu odejít. Nedlouho po tom umírá. Jeho příběh představuje lidskou tragédii, ke které tohoto kolegu přivedla praxe přetrvávající moci jeho „řídících orgánů“. Byla zneužita tragická ztráta dítěte. Vázací akt, který L. S. podepsal, mu umožnil návrat do znormalizované redakce. V r. 1991 byl v podezření, že to je právě on, kdo byl úkolován na postupném znemožnění deníku, který se mohl stát opozičním vůči mainstreamu, prosazenému tehdy v mediální oblasti. (bek) Květy: z této redakce je v Jednotné centrální evidenci pouze Vladimír Stuchl,34 šéfredaktor časopisu. Ale když byl v roce 1969 odejit, následovala jej na protest téměř celá redakce. Stuchl se pokoušel navázat na svou úspěšnou dráhu spisovatele, ale normalizační poměry mu to nedovolily. Od roku 1972 nastoupil jako redaktor do agentury Dilia, k čemuž dohlížitelé nad ideologickou jednotou svolili. Signál má v seznamech předsedu novinářské organizace Vlado Kašpara jako šéfredaktora35 a básníka Ivo Štuku, redaktora. Svět sovětů má v evidenci jenom šéfredaktora Jana Bureše. Viděli jsme ostatně, že právě tato „přebudovaná“ redakce patřila k iniciátorům Slova do vlastních řad. Učitelské noviny mají v seznamech čtyři kolegy, mezi nimi je jeden z autorů samizdatu Ze zásuvky a bloku Zdeněk Janík a také členka ediční rady tohoto sborníku Agáta Pilátová. Deník Volkszeitung plnil obdobnou funkci jako německé zahraniční vysílání Čs. rozhlasu – informovalo nejen příslušníky německé menšiny doma, ale především čtenáře za hranicemi. A zpravodaj německého deníku v příhraničí se Saskem a někdejší Lužicí z dnešního Trojmezí Jan Sieredzki patřil k nejčtenějším novinářům, které jsem poznal. Je také jediný z této redakce, na koho si normalizátoři vzpomněli. Také ihned po vpádu „ostwehru“ po boku sovětské intervenční armády se Honzovi dostalo z několika míst varování. Ztratil se. Nás, jeho kamarády, požádali ti, kdo měli na starosti Honzovu bezpečnost, abychom po něm nepátrali.36 Skoro úplně zmizel ze světa, kdyby jej nepřipomněli Hajnovi spřeženci. 102
Časopisy bytostně spjaté s reformními roky i kroky Literární noviny / Literární listy / Listy – už jen změny titulů, které si vyžádaly zákazy a povolování, jak do jejich existence zasahovaly změny společenské temperatury, napovídají, jakou roli hrál tento časopis Svazu čs. spisovatelů v reformní době.37 Vedle dvou šéfredaktorů Milana Jungmanna a Jiřího Šotoly [i to byl v seznamech, pokud jsem zaznamenal, unikát] jsou uvedeni titulárně tito redaktoři LtN: Dušan Hamšík, Petr Chudožilov, Alexander Kliment [zároveň také člen redakční rady LL], Karel Kosík [uveden jako redaktor LL a časopisu Plamen, a nikoliv, že to je významný český filosof], PhDr. Jiří Pinc [jediný uveden s akademickým titulem a ještě jako pracovník Čs. svazu spisovatelů, redaktor LL], Milan Šulc, Ludvík Vaculík, Ludvík Veselý. A. J. Liehm je v seznamech uveden jako reprezentant Čs. filmu v Paříži, a ještě jen iniciálami místo křestního jména Antonín (Jaroslav osobně neužívá), že byl redaktorem LtN a titulů, pod kterými toto periodikum vycházelo, pro aparátníky z let 1971–73 už také neexistovalo. Seznamy opominuly také připočíst tuto činnost dvěma více než stálým spolupracovníkům: Petr Pithart se asi nezapsal tolik mezi nepřátele režimu na věčné časy jako odborný asistent Právnické fakulty UK, ale spíš spoluprací s redakcí Literárek (a jejich následujících titulů); byl ostatně nominován jako vedoucí vnitropolitické rubriky Lidovek, které měly být v r. 1968 obnoveny. A také Radoslav Selucký se stal osobností víc svou ekonomickou publicistikou a spoluprací s redakcí Literárek nejen jako pracovník VŠE Praha. Zatím co Politika měla být programovým časopisem stranických reformních proudů, Reportér vznikal a zanikal v přímém souboji novinářů a stranického aparátů. Do čela Politiky byl jmenován Alois Svoboda,38 který představuje osobnost, do jejíhož osudu, jako se přímo vtiskl osud celé generace, která vstupovala do redakcí zároveň s osvobozujícími boji. Vycházení tohoto týdeníku urychlila okupace, takže začal vycházet už v době, kdy se redakce teprve připravovala na svou práci. Ale díky okupací prosazované normalizaci vlastně zanikl dřív, než stihl zdomácnět. S designovaným šéfredaktorem Politiky je z celé redakce v seznamech jen jeho životní družka Anna (Dula) Tučková; ona byla také členka redakce Reportéra, a tak před svým odchodem „od novin“ spojuje přesvědčením i osudem oba publicistické kolektivy; je tedy přirozené, že je v tomto sborníku zastoupena svým medailonem na zakladatele a prvního šéfredaktora Reportéra, časopisu, z něhož jsou uvedeni v Jednotné centrální evidenci jmenovitě: Stanislav Budín, Jiří Hanák, Stanislav Haštaba, Jiří Hochman, Josef Holler, Jiří Lederer, Irena Petřinová, Jiří Ruml a Jiří Seydler. Ale především Adolf Hradecký, šéfredaktor časopisu Reportér: Co všechno jsme s ním prožili my, redaktoři časopisu Reportér, na němž měl lví podíl. Nebál se riskovat v časech, jejichž složitost dnes už sotva kdo z mladých dovede pochopit. Vzpomínám na jednu schůzi redakce v onom památném jaru ´68, kdy několik bouřliváků rozhodlo, že Adolf Hradecký do čela časopisu nepatří pro svou minulost v KSČ (oni ji ostatně měli také). Žádali, aby složil funkci šéfa a na jeho místo jmenovali Stanislava Budína. Moudrý člověk Standa Budín, který sám prožil mnohé čistky, hned po schůzi řekl, že on se do šéfárny stěhovat nebude a že žádá Hradeckého, aby pokračoval ve své práci. Tak se také 103
stalo; Budín psal dál své komentáře a Áda sestavoval každé číslo. Když pak v srpnu byla redakce obsazena okupační armádou, zorganizoval Áda přesun redakce do protialkoholní léčebny u Apolináře 41. Psací stroje jsme pak měli mezi postelemi s kurty pro alkoholiky. Áda zajistil tisk mimořádných čísel i jejich rozvoz – pomáhali nám tehdy hasiči. Později se redakce přestěhovala do Světa v obrazech. Pokračovali jsme jako před tím až do května 1969, kdy nás zastavili. Ádovi tehdy nabídli funkce, mohl dál pracovat v novinách, stačilo jen podepsat Slovo do vlastních řad. Všechny nabídky tvrdě odmítl a sdílel s námi osud vyloučených a vyřazených z jakékoliv novinářské práce. Anna Tučková Student / Studentské listy patří oproti tomu k časopisům bytostně spjatým s vrcholícím reformním hnutím. Také u nich změny jména ilustrují, jak se střídala období zákazů a milostivého léta. Do Jednotné centrální evidence byli najmenováni: Svatopluk Pekárek, šéfredaktor Studentských listů, Petr Feldstein, zástupce šéfredaktora časopisu Studenta, Alexej Kusák, šéfredaktor Studenta, ale také pracovník oddělení kultury ÚV KSČ,39 což seznamy nezaznamenaly, právě tak, jako že tento významný bojovník za moderní výtvarné umění byl synovcem jiného Alexeje… Čepičky. Ivan Sviták, pracovník Filosofického ústavu, pak je intelektuál, který nejvíc svou iniciativní publicistikou proslavil Studenta. Dialog, redakce časopisu a vydavatelství KNV Ústí n. L. má do Jednotné centrální evidence zařazeny dva pracovníky a jednoho víc než stálého spolupracovníka, jím je spisovatel Josef Jedlička,40 prozaik, esejista a v době exilu komentátor Svobodné Evropy. Spolupracoval s redakcemi Sešitů pro mladou literaturu, Tváří, Hostem do domu, Plamenem, Dialogem, Průbojem aj. Velkou senzaci sklidila jeho opožděná prvotina Kde život náš je v půli se svou poutí 41 a jeho eseje z doby exilu České typy; pro pochopení sepětí mostecké krajiny a tvorby jejího malíře Bohdana Kopeckého je významná vstupní esej pro malířovu monografii Země vyvzdorovaná (1968). Miroslav Kindl, ved. redaktor časopisu Dialog, patří opět mezi příklady liknavosti vykonavatelů zvůle: v seznamu má udán jako rok narození 1947, ve skutečnosti však se narodil 1927. 42 Miroslav Sameš, pracovník KNV Ústí n. L., redaktor nakladatelství a časopisu Dialog, byl reportér tělem i duší – a zřejmě právě proto vyhledal místo, kde by mohl podepsat anti-chartu, aby se díky tomu směl vrátit k reportážím. Jeho staronoví normalizační kolegové mu zadávali témata, která už sami nechtěli. A tak se i v jeho okolí po čase zapomnělo, že se svou partnerkou, moderátorkou ústeckého rozhlasu Zdenkou Mlezákovou, byli první, kdo na Ústecku zajistili pravidelné televizní vysílání zpráv. Bylo to za okupace z vysílače na Bukové hoře. Oficiální ČST se zmohla jen na kancelář s krajským zpravodajem, kameramanem a asistentkou produkce. Ani za Zelenkovy vlády se na nic takového nezmohla. – Kdo by si na to vzpomněl, když vysílač na Bukovce byl odstřelen. A poslední roky života, kdy už mohl psát lepší věci než ty drobty, které směl za totáče, čas musel dělit mezi návrat do redakce deníku a péči o Zdenu, které psychické postižení nadobro znemožnilo nejen návrat před mikrofon, ale vůbec i ten obyčej(bek) ný všední život. A taková to byla krásná holka.43 V době, kdy se po Listopadu do ústeckého deníku Průboj vrátil první z jeho redaktorů před rokem 1970, publikoval SN-Průboj 20. /21. ledna 1990 článek, 104
který vycházel z jakési sociologické analýzy K některým problémům severočeské kultury; dočteme se v něm mj., co už po letech víme: že stačilo včas podepsat např. anti-chartu, a z dosud nepřijatelné osobnosti byl zas člověk, který má i za režimu, jehož byl nepřítelem na věčné časy, právo šířit slovem i obrazem své názory: například […]Miroslav Sameš směl později [tzn. poté, co podepsal anti-chartu] psát hry pro pražský rozhlas, ale pro ústecký až v posledních letech.44
Svaz novinářů, Koordinační výbor tvůrčích svazů, ale také Fakulta sociálních věd a publicistiky V centrální evidenci nemohou chybět ani představitelé organizací, které jsme zvolili pro obranu našeho stavu: František Kaucký, vedoucí tajemník Ústředí novinářů ČSSR, a Stanislav Maleček, vedoucí tajemník Svazu českých novinářů. A obdobně funkcionáři Koordinačního výboru tvůrčích svazů, jehož byl SČN členem a který vznikl především z iniciativy FITESu: filmový režisér Ladislav Helge, místopředseda FITES, a publicista v oblasti filmové tvorby Luděk Pacovský (*1930, U2000), placený tajemník FITES. Nikdo si nedovede představit FITES, jehož kroky by neřídil právě on. V ovzduší přicházejícího Pražského jara se stal jeho tajemníkem. Věděl, proti čemu jde do boje; už po maturitě v r. 1948 se opakovaně nedostal na vysokou školu. Nastoupil jako soustružník do ČKD a dálkově vystudoval obory knihovnictví a novinářství i filmovou vědu na Filozofické fakultě UK. Byl inspektorem pro kulturu jižních Čech a po návratu do Prahy se stal redaktorem Osvětové práce. Za pár let si jej aparát ÚV KSČ vyžádal do odboru pro film; když však soudruzi zjistili, že je nemanipulovatelný, obratem ho vyhodili. A tehdy se podílel na vzniku FITESu, který ještě plné dva roky po příjezdu sovětských tanků odolával tlakům normalizace, než byl rozpuštěn. Pacovský byl vyloučen z rodné strany a dlouho i marně sháněl jakoukoliv práci. Nakonec začal dělat nočního taxikáře.45 Vydržel to sedm let, ačkoli sám o sobě říkal, že je nejen mizerný řidič, ale i absolutní technický antitalent. Měl bohužel pravdu, takže rodina i přátelé po celou dobu hynuli strachy. Dělal tu práci rád, protože mu umožňovala kontakt s normálními lidmi. Jenom kdybych při tom nemusel řídit, říkal. S sebou vozil plátěný pytlík s mincemi, aby mohl zákazníkům vracet drobné, což se stalo zdrojem veselí mezi jeho přáteli. Ovšem ve chvíli, kdy zjistili, že zná kdejakou kličku pracovního práva, se z něj stal jejich člověk – specialista pro boj s kádrováky. Podpisem základního dokumentu Charty 77 přišel i o taxikařinu a během štvanice proti chartistům také o zdraví: postihl ho první těžký infarkt. Ledva se zotavil, začal s přáteli organizovat kampaň za propuštění Václava Havla z vězení, na jejímž konci pak 27. dubna 1978 vznikl VONS – Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Následovalo zatýkání, bytové prohlídky, nekonečné výslechy na StB, další infarkt a posléze jeho úplně poslední zaměstnání: domácí pracovník družstva invalidů META. Rozloučit se s ním 10 roků a dva měsíce po Listopadu přišla jen rodina a pár kamarádů; za VONS tam byli dva, které měl snad nejradši – Rudolf Battěk a Jiří Gruntorád, za skauty prof. MUDr. Luboslav Stárka, za FITES Martin Skyba, V. Havel poslal velký věnec z růží a prezidentMiroslava Filipová skými stuhami.46 Není ani náhodou, že seznam učitelů naší profese má uvedenu jako školu Fakultu sociálních věd a publicistiky UK a nikoliv Fakultu žurnalistiky, kterou se stala během normalizace, když se zbavila takových „zbytečností“, jako 105
byla např. konečně na milost vzatá sociologie. V případě FSVP šlo o jejího děkana Gustava Bareše,47 PhDr. Andreje Gjuriče z katedry psychologie, Vladimíra Nepraše, vědeckého pracovníka FSVP, spolupracovníka Reportéra, a Vladimíra Juříka, docenta fakulty. Nejvíc mě však zaujal: Jaromír Hořec, podle seznamů šéfredaktor časopisu Univerzity Karlovy, odborný asistent fakulty. Především to však byl 9. května ´45 zakladatel deníku Mladá fronta – a nejen MF. Současně s ní vznikl tehdy časopis Středoškolák a Mladý technik, pro mladé tvůrce skupinová revue Generace, zábavný týdeník MY 45 až 51. Patřil mezi ně také časopis pro kluky, ale i holky Vpřed, kam po svých sporech s vedoucími funkcionáři Junáka (a k žalu nás kluků a holek, kteří jsme vytvářeli tu čtvrtmilionovou organizaci skautů) přešel i Jaroslav Foglar; a setrval tam, než se střetl s politicky sice jinak vyhraněnými, ale stejně bigotními funkcionáři, vzdálenými světu dětí a byl odejit do Městské stanice mladých turistů. S Jaromírem Hořcem to také trochu souvisí. Mezi spory, které vedly k jeho nucenému odchodu z Mladé fronty, byl totiž i Hořcův nesouhlas s těmi, kdo chtěli organizaci dětí slepě podřídit vzoru sovětského pionýra a organizovali likvidaci jak skautingu, tak čtenářských hlídek, klubů mladých aj. Ještě v předjaří 50. roku se tehdy dočkal zakladatel a první šéfredaktor Mladé fronty Jaromír Hořec vyhazovu. Ono se vždycky něco našlo – přetrvávající přátelství s mladými Jugoslávci bývalo pro lidi, spjaté s hnutím mládeže nejobvyklejší. Také si sám tehdy připadal, že už z celé „původní redakce Mladé fronty jsem tu zůstal skorem poslední. Grossman, Morák, Listopad, Fleischmann odešli, byli umlčeni, nebo se rozlétli do světa. Ale i méně známí redaktoři jako ekonom Gruber, sociolog Baumann, sporťák Průdek opustili již dříve Mladou frontu, když usoudili, že ta budoucí bude mít s původní málo společného“.48 Ale jaro 60. let bylo příliš krátké. Poté, co byl Jaromír Hořec „odejit“ z fakulty i univerzitního časopisu, věnoval se opět tomu, čemu i v období dohasínajících 50. let – vydávání knížek. Ale věnoval se především té literatuře, která podle názoru normalizátorů neměla být vydávána. A tak byl v roce 1981 uvězněn za tzv. podvracení republiky, jehož se dopustil tím, že šířil tzv. ineditní literaturu (založil samizdatovou edici Česká expedice, kde vyšlo 120 svazků). Po roce 1989 byl jmenován docentem Fakulty sociálních věd UK, jako rodák z Chustu, kam přišli jeho rodiče ve službách rodícího se čs. státu, se stal i předsedou Společnosti přátel Podkarpatské Rusi a členem předsednictva Masarykova demokratického hnutí, kde redigoval časopis ČAS. Kromě sbírek poesie a prací o literatuře (např. Doba ortelů), redigoval mj. periodikum Taneční hudba a jazz (1958–1969) a sám je autorem textů známých písní z této doby.
Není malých časopisů Koho dál vytipovali autoři centrální evidence v těch nejmenších redakcích. Drážní časopisy nesou stejný titul: Železničář. V nich pracovali a museli odejít tři, z toho dva z jediné redakce Železničář severovýchodu. Miroslav Kratochvíl přispěl do tohoto sborníku pilnou četbou jednoho z nejlepších českých novinářů Ferdinanda Peroutky a jeho – jak jim říkal – Ekonomických pohádek. Jsou skutečně k poučení, zvlášť pro nás, kteří jsme si zvykli na poslušné zákryty u některých složitějších témat. A na nechuť napsat víc než tu velice jednoduchou definici čehokoliv. Druhá je Mirkova kolegyně z téže redakce, Jiřina Peřinová. A třetí – šéfredaktor tohoto časopisu v Českých Budějovicích Josef Galo. 106
Zdeněk Fuka, šéfredaktor Nové Prahy už mezi námi dávno není, ale jeho žena, ing. Božena Fuková, členka týmu prof. Šika, přišla mezi nás před několika roky v předvečer svých 75. narozenin. Byla slovenskou poslankyní, nejmladší z těch čtyř, kdo hlasovali proti smlouvě o dočasném pobytu vojsk v ČSSR, o dalších třech (MUDr. František Kriegel, JUDr. Gertruda Sekaninová-Čakrtová, František Vodsloň) se mluví často. Loni dostala od pana prezidenta vyznamenání; zatím se na ni zapomínalo. Zavinil to vlastně Petr Pithart. Do své knihy Osmašedesátý, která odstartovala kritiku reformního vrcholu z vlastních řad, uvedl jako čtvrtého poslance generála Prchlíka, aniž si to – jak by se od vědce mělo žádat – pořádně zjistil. Tento omyl, ale také neodpovědnou ledabylost, po něm opakovali autoři dalších historických knih. V roce 2014 byla Boženě Fukové udělena i Cena Charty 77 za občanskou statečnost. Bohužel, nemohla ji osobně převzít, protože je odkázána na trvalou péči zdravotního zařízení. Další zápis o ledabylosti byrokratů normalizace: Jiří Löwy (správně Loewy), redaktor časopisu Přást, Benar n. p. Benešov n. Pl., ve skutečnosti v letech 1967–69 šéfredaktor oborového časopisu bavlnářství, ale také politický vězeň 1950–53. 49 V souvislosti s Jiřím Loewym, kterého navrhly normalizační orgány Severočeského kraje, sluší se také jmenovat další z návrhů téhož kraje: JUDr. (správně má být RNDr.) Josef Veverka, v seznamech sice už důchodce, ale byl to vpravdě novinář, který byl pronásledován všemi nedemokratickými režimy, co se tu vystřídaly, jak dokládá dokument SN ČR:
Návrh na čestné členství in memoriam pro dr. Josefa Veverku Na základě konsultace s předsedou rehabilitační komise Syndikátu dr. Josefem Malečkem50 a se syndikem liberecké pobočky Lubošem Příhodou předkládáme návrh na udělení čestného členství Syndikátu novinářů ČR in memoriam pro pana RNDr. Josefa Veverku, narozeného 4. února 1903 v Nymburce, zemřelého 8. října 1971 v Liberci. Dr. Veverka byl vůdčí novinářskou osobností osvobozeného pohraničí, kde [po návratu z koncentračního tábora] založil deník Stráž severu; […] první číslo vyšlo 21. května 1945. Jako čelný funkcionář Čs. sociální demokracie a jako zastánce demokratických principů v době rostoucího tlaku KSČ na prosazování totalitního režimu v období let 1947–48 byl persekvován. Dalším jeho hříchem byl postoj k německé otázce, kde trval na důstojném řešení problematiky a vystupoval proti šikanování německých občanů, lidí ze smíšených manželství apod. V 50. letech byl uvězněn. V r. 1968 patřil k funkcionářům K 231 a usiloval o obnovu činnosti Čs. sociální demokracie. Tehdy se také zabývala jeho rehabilitací novinářská organizace v kraji. Normalizace však neumožnila ukončit tento proces. Dr. Veverka byl znovu perzekvován. Mezi jeho mladší spolupracovníky patřili členové Klubu novinářů Pražského jara jako Jiří M. Palát a šéfredaktor zahraničního Práva lidu Jiří Loewy. Jako doklad o činnosti dr. Veverky uvádíme článek Ladislava Tůmy, redaktora Svobodného slova, uveřejněný v časopise Pól, Praha 1990, č. 2. Za rehabilitační komisi SN ČR v Ústí n. L. Syndik pobočky v Ústí n. L.: Jindřich Beránek Karel Sedlecký V Ústí n. L. 20. 11. 1990 Čestné členství schválila správní rada SN ČR společně s dalšími návrhy. 107
Po boku dr. Veverky byla v životě a je i v centrální evidenci Emilie Veverková, důchodkyně: Paní Emilka, členka KNPJ ´68, kam vstoupila společně s kolegou Jiřím Loewym, který v redakci jejího muže začínal svou novinářskou kariéru. V prosinci 2012 oslavila své 100. narozeniny a v tomto století napsala vzpomínkovou knížku o svých osudech po boku novináře, který byl víc pronásledován, než mohl redigovat Stráž severu stejně, jako za protektorátu byl odvlečen z Dělnického rozhlasu; tu knížku vydal v roce 2009 pod titulem Znovu bych mu ruku podala nakladatel, lékař a evangelický kazatel dr. Susa. Ludvík Zavřel, ved. propagace n. p. Desta Děčín, jak jej představuje Jednotná centrální evidence, ale byl od roku 1952 do podzimu 1969 vedoucím redaktorem časopisu Zdvih, později přejmenovaném na Destatelegraf. [Předsednictvo OV KSČ nařizovalo svým usnesením z 18. září 1969] podnikovému řediteli ing. Grégrovi odvolat z funkce vedoucího redaktora závodního časopisu Ludvíka Zavřela. „V této souvislosti byla kritizována i moje exponovanost v místní odbočce SČN, 25. září jsem proto odstoupit z krajského výboru Národní fronty, kde jsem zastupoval organizaci Svazu novinářů… 13. ledna 1970 bylo se mnou zavedeno disciplinární řízení a byl jsem vyloučen z KSČ. Do 2. března 1970 jsem pracoval v Technickém zpravodaji a od tohoto dne pak byl zbaven práce v propagaci. Od té doby jsem byl přeřazován na různá manuální pracoviště a 29. února 1972 byl z Desty propuštěn. V Děčíně ani Severočeském kraji se mi nepodařilo zaměstnání najít, proto jsem se nakonec uchytil v Praze, nastoupil jsem jako dělník Staveb silnic a železnic. Intenzita represí zde byla – až na problémy bytové a finanční – mnohem snesitelnější, a to díky kolegům novinářům, kteří zde již pracovali, tak poměrům v práci na stavbách. […]“ Z kolegova dopisu rehabilitační komisi SN ČR v Praze Richard Paleček, redaktor Rozhlasu po drátě Třebíč, zastupoval v raných dobách naší novinářské organizace jako místosyndik brněnský Syndikát; zastával tehdy funkci mluvčího Úřadu pro hospodářskou soutěž, který byl usídlen také do Brna. Miloslav Zeman, redaktor časopisu Jiskra Třebíč,51 patřil mezi nejmladší členy KNPJ ´68 od jeho založení; bylo mu tehdy právě šestapadesát, a proto patřil k „pionýrské organizaci“ mezi námi. Svůj čas dělil mezi sport a noviny v Třebíči, kde žil od svých 23 let. Totiž – pokud mu nebyla tato činnost za normalizace zakázána. S obojím začal jako student jihlavské průmyslovky, kdy psal o sportu do MF, a tak po maturitě nastoupil do ČTK. Na atletických hřištích závodil v skoku do dálky i trojskoku a do konce svého života byl držitelem dorosteneckého rekordu okresu v hodu kladivem (47,94 m). Když se mohl vrátit do veřejného života, věnoval tu část, která patřila sportu, hokejovému hnutí. A tak není divu, že knížka Hokejový profesor, kterou napsal vedle práce v tamních novinách, je o nejznámějším sportovci z Třebíče – Vladimíru Bouzkovi. Mezi novináři z odborných a politických periodik jsem zaregistroval mj. zápis: Jiří Čutka, redaktor Nové mysli, sekretář Č. Císaře; ale pro mne a mé vrstevníky to byl učitel na katedře knihovnictví a novinářství (později samostatné katedře novinářství) FF UK, kde přednášel soudobou českou literaturu; v roce 1972, kdy byl stále na indexu, jej obsadil režisér Jaroslav Papoušek do jedné z výrazných postav rekreantů ve filmu Homolka a tobolka. S dalšími kolegy, zařazenými do seznamů, jsme se setkali, nebo setkáme na stránkách tohoto sborníku. Je to např. Jana Klusáková, redaktorka časopisu 108
Film a doba, o jehož konci píšeme v kapitole Od jara do srpna 1969, Petr Kettner, externí novinář, předseda Klubu volných novinářů – jeho článek otiskuje tento sborník, s. 192n.
Různé kraje, různá měřítka Nová svoboda, Ostrava je v seznamech zastoupena pouze kolegou Ivanem Kubíčkem, redaktorem deníku. Pravda, Plzeň dvěma: vedle šéfredaktora Jana Vencovského byla zařazena do evidence redaktorka Anna Fiedlerová-Linhartová. Naproti tomu Jihočeská pravda, České Budějovice šesti redaktory. Mezi nimi je i Boris Jachnin; společně s bývalým budějovickým zpravodajem Mladé fronty Václavem Vejsadou se rozhodli pro nakladatelskou profesi. Regionální pouta překročila jejich Růže edicí populárních českých novel, románů i povídek Česká čtyřkorunovka (později Česká četba). Dodnes mi je připomene každá repríza filmu Otec Kondelík a ženich Vejvara v televizi. Ale křivdil bych jim i jejich spolupracovníkům, že otvírali čtenářům jen tento druh knížek odsouzených tehdy k zapomnění. Vždyť v této edici opět spatřila světlo světa díla A. C. Nora (Zločin na samotě), Jaroslava Durycha (Píseň o růži), ale i nová próza autora zapovězeného, jako byl například František Křelina, Cestou do Aiginy. Když odešel Boris Jachnin mezi redaktory Jihočeské pravdy, objevila se mezi redaktory Nakladatelství Růže další významná osobnost – spisovatel Mertl. Věroslava Mertla spojuje mnohé právě se skupinou ruralistů, které vracela do literárního života budějovická Růže, trvalý zájem nejen o téma českého venkova, ale i o místo víry v jeho proměnách. I proto patřil mezi spoluzakladatele revue Arch; jeho slovo zaznívalo mezi čtenáři velice často, o což se staral svou spoluprací s redakcemi Čs. rozhlasu, Svobodného slova, Lidové demokracie, Sešitů pro mladou literaturu, Obroda a později i Akordu, Proglasu, Literárních novin, Prostoru aj. V r. 2001 mu byla udělena Státní cena za literaturu za jeho eseje a román Hřbitov snů. Ten je bolavým i moudře smířeným pokusem o románové zúčtování s etickými výzvami půlstoletí, které se rozprostřelo mezi koncem protektorátu a euforickým obdobím po listopadu 1989 (internetový Slovník české literatury po r. 1945). Po nuceném odchodu z nakladatelství v r. 1970 (a rozsudku nemožnosti publikovat) mu nabídla zaměstnání Čs. strana lidová, jejímž byl okresním tajemníkem v Budějovicích. Do seznamu nepřátel režimu navrhli vládci jižních Čech ještě čtvrtého člověka, spjatého s tak malou institucí, zástupce ředitele Nakladatelství Růže historika Roberta Saka. Podobný příběh najdeme i mezi osmi kolegy, kteří byli zařazeni do Jednotné centrální evidence z Pochodně Hradec Králové v čele s šéfredaktorem deníku Miroslavem Bednářem. Mezi nimi je uveden také Otakar Rýdlo jako redaktor hradeckého deníku, i když je v tomto sborníku zastoupen brněnským příspěvkem.52 Vracel se do rodného kraje trochu oklikou přes spolupráci s Východočeským nakladatelstvím Kruh z brněnské mutace Mladé fronty, kde byl redaktorem kulturní rubriky. Do tohoto nakladatelství (obdobně jako Vejsada Jachnina) přizval Otu někdejší kolega z redakce deníku MF Miroslav Rampa. Průboj, Ústí n. L. má v Jednotné centrální evidenci 11 návrhů, včele se šéfredaktorem ing. Egonem Friesem.53 Je to nejvíc ze všech novin, i když v re109
dakcích ústředních deníků byl dvojnásobný počet redaktorů ve srovnání s krajskými. Jen Rudé právo mělo týž počet „nepřátel režimu na věčné časy“; Práce jich měla deset, Svobodné slovo a Zemědělské noviny po šesti […]. Vedle glos na některé kolegy, uveřejňuje tento sborník v minulé a této kapitole vzpomínky Milady Berkové na její pobyt ve vazbě v Litoměřicích a Jaroslava Haidlera na Borech, ale i na jeho návrat do redakce a proměnu Průboje na Severočeský deník v kapitole Odchody a návraty. 54 Josef Bursík, redaktor kulturní rubriky deníku, byl dalším, kdo odešel po srpnu 1968 do nakladatelství jako jeho šéfredaktor; v centrální evidenci je i ředitel Severočeského nakladatelství Liberec Ladislav Dvorský, také spolupracovník Průboje, libereckého týdeníku Vpřed a měsíčníku Dialog. SNL mělo za jejich vedení vynikající edici dětského humoru, v roce 1969 tam vyšly poprvé Pohádky ze čtyř studánek Václava Čtvrtka (Rumcajs, Hrompac a Tancibůrek, Maková panenka a motýl Emil, Křemílek a Vochomůrka). Vstupním dílem edice byl však Tajný lodní deník, který napsal sám Dvorský, byl totiž básník i spisovatel, graficky pak dotvořil tento doslova výron klukovské fantazie šéf Ypsilonky Jan Schmid. Oba se dobře znali z loutkového divadla v Liberci, pro které Ladislav Dvorský pravidelně pracoval a kde byl Jan Schmid šéfem výpravy. Tato knížka si přivezla z Ameriky ocenění jako nejkrásnější knížka roku pro děti. V SNL také začala vydávat osobitě koncipované dílo Jiřího Ortena pozdější chartistka Marie Rút Křížková. Za zaznamenání stojí, že z těch jedenácti kolegů už v období 1968/69 v Průboji nepracoval redaktor zahraniční rubriky Jiří Zelinka; byl totiž jedním z poradců dr. Františka Kriegla. Jako poslední, kdo odešel v roce 1969 z redakce [a nepodepsal tedy Duchkovo a Hacmacovo Slovo…] byl Karel Sedlecký, kterého však centrální evidence uvádí už jen v jeho normalizační profesi: ved. redaktor-textař VD Kontakt, Ústí n. L., ačkoliv byl do znormalizování Svazu českých novinářů předsedou jeho severočeského KV SČN. Do krajského deníku přišel Karel Sedlecký 55 z okresních novin Mostecka v šedesátých letech, kdy se stal šéfredaktorem Průboje Egon Fries a postupně z něho vytvořil list, který byl oporou reformního proudu té doby. Karel patřil k lidem, kteří tuto proměnu dnes a denně uskutečňovali, a proto také mezi ty, koho ústečtí normalizátoři počínaje Hajnem56 a konče posledním šéfem SKV KSČ Šípkem57 pronásledovali. Paradoxně přišel například zmocněnec SKV KSČ zkontrolovat, zda Karlův zaměstnavatel nepřekročil výši platu, povolenou pro něho po dobu normalizace, ještě v lednu 1990! Byl novinářem, jakých je dnes vzácně: viděl smysl své činnosti v tom, aby na stránkách jeho deníku byly především informace o tom, co se děje v jeho městě, v jeho kraji i v myslích lidí, kteří tam žijí, a ne v tom, aby noviny sloužily jeho osobní kariéře. Své komentáře věnoval především transformaci společnosti, každému úsilí, jak proměnit život v kraji, který byl jeho domovem, a aby prostředí tam bylo opravdu k životu. Věděl dobře, zač bojuje: V srpnu ´94 jsme spolu šli na každoroční setkání kolegů z osmašedesátého, což znamenalo několik kilometrů pochodu na chatu Egona Friese v Babinském lese. Karel už dva roky zápolil s následky úrazu a s tím, že první operace kyčle nedopadla dobře. Po endoprotéze se však už vrátil do redakce eSDéčka. Ale objevila se nějaká nová komplikace. „To víš, co můžeš čekat po těch letech života v Mostě a v Ústí,” řekl mi při rozhovoru o jeho krev110
ních destičkách, kvůli kterým musel do Plzně na hematologii. Prodělal první léčebnou kůru. V zimě ´96 začala druhá. Ale ta skončila 15. březen navečer. Navždy. A tak ani nevěděl, že jej přeskupená akciovka odvolala z funkce v redakci. Rovnost Brno má v sezamech pět kolegů v čele s šéfredaktorem deníku s PhDr. Bohuslavem Marčákem, CSc., mezi nimi je i polistopadový šéfredaktor Rovnosti Lubomír Selinger. V jiných seznamech je ovšem spolupracovnice Rovnosti, inspektorka kultury KNV Brno, novinářka a historička médií Bronislava Gabrielová.58 V období normalizace nesměla být uvedena ani v tiráži Bulletinu Moravské galerie, který redigovala; ani nesměla veřejně působit. Pracovala v Moravské galerii v Brně, zpočátku jako pomocná administrativní síla. Podařilo se jí zde díky systematické neúnavné činnosti vybudovat v republice ojedinělé oddělení odborných informací o současném výtvarném umění a autorech na Moravě i v celém Československu; mj. shromáždila rozsáhlé dokumentační soubory o nekonformních a zakázaných výtvarnících. V odborném tisku i denících publikovala o řadě autorů články pod pseudonymem nebo šifrou. V čase uvolnění vytvořila edici Výtvarní umělci dneška, pro kterou připravila řadu monografických studií o předních brněnských autorech. V r. 1990 byla Bronislava Gabrielová oficiálně jmenována odbornou redaktorkou Bulletinu Moravské galerie v Brně. Pod jejím vedením se z původně nevelké ročenky stal odborně i typograficky vynikající titul celostátního významu. – Spolu s redaktorem Bohumilem Marčákem pracovala kolegyně Gabrielová řadu let na historii moravské žurnalistiky a výsledkem jsou dvoudílné Kapitoly z dějin brněnských časopisů. Jana Čipáková 59 Svoboda, Praha,60 ale původně Kladno, má v centrální evidenci čtyři kolegy a Večerní Praha také čtyři, mezi nimi autorku článku o samizdatu Zásuvka neboli šuple Olgu Šulcovou.61
III. Nebyli jsme sami, kdo vadil V seznamech Jednotné evidence z českých krajů a centrálních orgánů je 13,7 % novinářů a lidí spjatých s činností médií; to samo potvrzuje snahy okupantů, ale i některých jejich domácích služebníků, aby se obrátily mocenské zásahy především na oblast veřejných sdělovacích prostředků. Ale nebyli jsme jediní, koho postihla snaha o to, aby se nejen nemohli vrátit ke své práci, ale jejich osud měl především působit na jejich kolegyně a kolegy jako dočasné memento na věky věků. Podnikl jsem sondu i do dalších oblastí, ke kterým jsme měli jako novináři blízko. Protože jsem se s těmito lidmi setkával a jejich příběhy vytvářely kamínky a ty mozaiku, jak vypadal život za normalizace, přidal jsem namísto dlouhých seznamů jmen pár kamínků do této mozaiky.
Studenti V seznamech najdeme také ty, kdo 17. listopadu 1968 svým prohlášením započali vlastní příběh našeho sborníku – představitele studentského hnutí. Seznamy Jednotné centrální evidence jich uvádějí sedm. Se šesti z nich jsem se osobně setkal jako novinář. A to i poté, co jsem se díky událostem přesně o 21 111
roků později mohl vrátit do redakce. To svědčí o tom, že je ani perzekuce, které byli vydáni, nedokázala zbavit přesvědčení o potřebě aktivity ve veřejném životě. Jediný, komu se to nepodařilo, byl ten, který byl pro studentské hnutí let 1968/69 nejznámější – Lubomír Holeček, student UK.67 Překazila mu to událost, která se stala v květnu 1976 na zastávce tramvaje Invalidovna v Karlíně. Luboš Holeček původně studoval na pražské technice, kde redigoval společně s Jiřím Müllerem časopis Buchar; od r. 1966 byl předsedou komise Vysokoškolské rady [tzv. Komise jedenácti], která usilovala o to, aby se studentské hnutí oddělilo se od ČSM. V r. 1967 byl vyloučen z fakulty, protože se zastal J. Müllera a obdobně jako Müller byl – přes svůj špatný zdravotní stav – odveden na vojnu. V r. 1968 po vojenské prezenční službě se vrátil ke studiu, tentokrát na Filosofické fakultě UK. Spoluorganizoval několik velkých shromáždění, mj. 20. března v tehdejším Parku kultury a oddechu, které přenášel rozhlas. V listopadu 1968 se stal členem Akčního výboru pražských studentů, který vyhlásil okupační stávku; proběhla od 18. do 21. listopadu 1968. Bydlel tehdy u svého kolegy Jana Kavana a byl také posledním, koho si pozval Jan Palach 19. ledna 1969 do nemocnice. Na jeho pohřbu promluvil; řekl, že si Jan Palach nepřál, aby jeho čin někdo následoval, což dnes zpochybňují někteří pracovníci Ústavu pro studium totalitních režimů. Znovu byl vyloučen ze studií rozhodnutím kárné komise Filosofické fakulty UK v roce 1970 pro tzv. pravicově orientovanou a negativní činnost ve studentském hnutí a ve veřejnosti v letech 1968/69, která ve svých důsledcích vedla k desorientaci studentstva a mládeže a proti konsolidačnímu úsilí našeho lidu. Vojtech Čelko, student Filosofické fakulty UK,63 si „zasloužil“ tento záznam svou činností v tzv. studentské stranické organizaci na fakultě. Do rozpadu Československa ředitel Domu slovenské kultury (1985–93) v novobarokním paláci někdejšího Aventina; když byl z vůle první politické reprezentace samostatné SR odvolán, patřil k nejbližším spolupracovníkům dr. Prečana v Ústavu pro soudobé dějiny, kde měl na starosti kontakty s médii. Patřil také k iniciátorům časopisu slovenské menšiny u nás; dodnes je členem výboru Klubu kultury SN ČR a jedním z redaktorů jeho časopisu Kultura 2014... Jan Kavan, představitel Svazu vysokoškolských studentů Čech a Moravy.64 Jana Khonová, studentka Filosofické fakulty UK.65 Karel Kovanda, člen předsednictva Svazu vysokoškolských studentů Čech a Moravy,66 v listopadu 1968 předseda Akčního výboru studentské stávky a na jaře 1969 byl zvolen předsedou Svazu vysokoškolských studentů Čech a Moravy. V tom roce také ukončil studia na Vysoké škole zemědělské a v r. 1970 emigroval do USA. Za hranicemi vystudoval politologii a živil se jako novinář na volné noze, vysokoškolský učitel, překladatel (v letech 1977–79 pracoval např. jako jazykový specialista v rádiu Peking). Jiří Müller, student strojní fakulty ČVUT,72 pokusil se založit nekomunistickou studentskou organizaci, za což byl v r. 1966 vyloučen ze studia. Po rehabilitaci v r. 1968 dokončil studia [složil státní závěrečnou zkoušku a obhájil diplomovou práci], ale byl pro svou účast ve studentském hnutí ještě před promocí vyloučen [1970]. Promoval až v r. 1990, kdy byl také zvolen poslancem ČNR. Když se v druhých svobodných volbách [1992] Občanské hnutí, do jehož klubu po rozpadu OF vstoupil, do parlamentu nedostalo, působil dále ve Špalíč112
ku, kde bylo centrum OH. Protože hnutí nevyznávalo strukturu obvyklého partajnictví, vykonával práci místopředsedy pro organizaci nebo tajemníka. Po sloučení Svobodných demokratů – na něž později OH transformovalo – s někdejší Čs. stranou socialistickou [přejmenovala se na Liberální stranu národně sociální (!)] Jiří Müller odešel, vrátil se do Brna, kde žila jeho rodina. Ivo Ryc, studující Univerzity J. E. Purkyně Brno.
Zvláštní kapitolu tvoří Richtův tým na rozcestí
Útlá knížka Civilizace na rozcestí, vydaná v r. 1966, kdy nabylo čs. reformní hnutí největší intenzitu, provázely naděje, že i politika nabere odborný, společenskými vědami zásadně ovlivněný charakter. Také encyklopedie, pokud obsahují jako hesla některé z autorů, uvádějí jako nejvýznamnější význam jejich aktivit mezi 50. a 60. roky, že se podíleli na mezioborových studiích, na jejichž základě byla zpracována tato knížka. Vedle dr. Radovana Richty, DrSc., který byl v roce 1966 vědeckým pracovníkem Filosofického ústavu ČSAV, tvořilo pracovní tým 28 pracovníků dalších ústavů akademie, šesti vysokých škol a jeden náměstek ministra. Bez impulsů této studie si málokdo z nás, kdo jsme tu dobu prožívali, dovede představit své tehdejší myšlení. Osud těchto 29 intelektuálů se neliší od osudu jiných skupin občanů a tedy i novinářů. Byli mezi nimi ti, kdo zůstali věrni tomu, čím před půlstoletím charakterizovali společenské souvislosti vědecko-technické revoluce, ale také ti, kdo se přizpůsobili staronové době bez událostí, v nichž všední dny střídala jen důsledně prověřená, a tedy shora schválená výročí. Mezi ty druhé patřil až do smrti v červenci 1983 vedoucí týmu dr. Radovan Richta, DrSc: data jeho další kariéry netvořilo jen šéfování znormalizovaného Ústavu pro filosofii a sociologii (od r. 1970), ale povýšil v roce 1977 z členakorespondenta na akademika a stal se členem prezidia ČSAV. V roce 1982 byl jmenován profesorem Filosofické fakulty UK a ve svém roce úmrtním dostal ještě Řád práce. Členem prezidia ČSAV stal také doc. ing. František Valenta, CSc. – tak byl ovšem uveden v knížce z r. 1966; v r. 1983 už dva roky zdobila jeho jméno profesura a titul dopisujícího člena ČSAV; od r. 1983 byl i ředitelem Ekonomického ústavu. Jako zástupce dr. Richty ve funkci ředitele Ústavu pro filosofii a sociologii uvádí Tribuna už v r. 1971 dr. Jindřicha Filipce, CSc.; v Civilizaci na rozcestí byl uveden jako vědecký pracovník Historického ústavu; později přešel do Filosofického ústavu, v roce 1968 se habilitoval jako docent, ale stejně jako Richta i on za normalizační aktivitu obdržel profesuru na Filosofické fakultě UK (1988), kde externě přednášel. Obdobně jako u dr. Filipce uvádí Český biografický slovník XX. století 68 také u jeho ženy: dr. Blanka Filipcová, CSc.: 1970–90 v Ústavu […] reprezentovala normalizační kurs. Dr. Jaroslav Havelka jako člen týmu pracoval na ministerstvu školství; po srpnové okupaci stanul v čele obnoveného úřadu cenzury Výboru pro tisk a informace; v letech 1969–84 byl náměstkem ministra práce a sociálních věcí. Nestor týmu, prof. ing. Antonín Hodek, přešel ze zrušeného Filosofického ústavu v r. 1970 do Richtova ústavu, a byl jmenován předsedou vědeckého kolegia filosofie a sociologie celé znormalizované akademie. Opakem byly postoje doc. dr. Ladislava Tondla, DrSc., vedle Richty nejvýznamnější osobnosti týmu. V r. 1966 pracoval v Ústavu teorie informací a automatice ČSAV, kam byl v r. 1958 z politických důvodů „odejit“ z Filosofické fakulty UK; v r. 1968 byl jmenován profesorem FF UK, kam se také na krátký čas 113
mohl vrátit. Současně založil a řídil Ústav teorie a metodologie vědy ČSAV, zlikvidovaný na začátku normalizace. Pro své polit, postoje musel v roce 1970 opustit ČSAV; 1970-89 pracovník Projekt. ústavu dopravních a inženýrských staveb, uvádí Český biografický slovník.69 V centrální evidenci jsou mezi pracovníky ústavů ČSAV a vysokých škol mj. uvedeni následující příslušníci Richtova týmu a z Filosofické fakulty UK, jak o ní psal prof. Prečan: Prof. Ladislav Tondl, vedoucí Kabinetu pro metodologii vědy ČSAV; Doc. dr. Jiří Cvekl, CSc., vedoucí odd. historického materialismu Filosofického ústavu, jenž se podílel v 60. letech na mezioborových výzkumech problematiky vědecko-technické revoluce a moderní civilizace, usiloval o rehabilitaci předtím oficiálně zavrhované filosofické antropologie, sociální psychologie a psychoanalýzy; po roce 1970 mu prakticky znemožněna vědecká a publikační činnost. Doc. ing. Jiří Hermach, CSc., pracovník Ústavu sociologie a filosofie se věnoval v době, kdy byl členem týmu, problémům vztahu filosofie a přírodních věd; 1969 vyloučen z KSČ a poté zbaven místa v ústavu a pracoval jako dělník v kotelně. Od roku 1985 žil v Rakousku. Karel Durman, docent Filosofické fakulty UK; Jaroslav Kladiva, děkan Filosofické fakulty UK; Luboš Kohout, docent Filosofické fakulty UK; Karel Kosík, ovšem v centrální evidenci jenom jako redaktor Literární listů, člen redakce Plamene; prof. dr. Milan Machovec, profesor Filosofické fakulty UK a dr. Jiřina Šiklová, vědecká pracovnice Filosofické fakulty UK. V Richtově týmu byla i šedá zóna – u dvou třetin jeho členů nebyla zaznamenána větší změna. Například pedagogičtí odborníci pokračovali v rutinní činnosti nepříliš nápadných změn – ostatně už od doby, co ministr František Kahuda postupně pomalými kroky rušil, co radikálně zavedl v poúnorové reformě. Jen po roce 1989 už nemuseli vymýšlet různé zastírací manévry, jaké provázely jejich práci za normalizace. Mnohé z nich zastihly změny po Listopadu ještě při fyzické síle uplatnit se – mj. na nově vzniklých univerzitách. Mnozí pomáhali, aby se postupně zaplnily mezery ve společenských znalostech vývoje věd a zamlčovaných osobností (za všechny připomeňme např. práce dr. Milana Průchy pro poznání východisek Patočkova pojetí dějin). Postupně se uvolnil prostor pro bádání a modernizaci přírodních a exaktních věd. Bohužel, to v čem byl specifický význam čs. reformy, v rozvoji společenských věd a jejich účinné aplikaci na veřejné dění, zůstal u nás nejdéle prostor uzavřen.
Inspirátoři Dvou tisíc slov byli v seznamech jen zčásti Prof. MUDr. Jan Brod, ředitel Výzkumného ústavu oběhu krevního, Praha; RNDr. Miroslav Holub, vědecký pracovník Mikrobiologického ústavu, v seznamech ovšem chybí: že to je také básník a publicista;70 akademik Otto Wichterle, ředitel Ústavu makromolekulární chemie. Mimo centrální evidenci tak zůstali prof. MUDr. Otakar Poupa, ředitel Ústavu patologické fyziologie II. lékařské fakulty UK a prof. MUDr. Bohumil Sekla, ředitel Biologického ústavu Lékařské fakulty UK.
Naši učitelé V seznamech jsem mj. našel i několik kantorů, které jsme měli jako budoucí novináři na FF UK v době tání; vzhledem k organizaci výuky na vysokých školách tehdy šlo vesměs o ty, kdo nás učili „marxák“. Miloše Bártu uvádí Jednot114
ná celostátní evidence jako asistenta na strojní fakultě ČVÚT, ale v době po 20. sjezdu KSSS, který byl mezníkem v poválečném vývoji, působil v Ústavu pro vědeckou práci kateder marx-leninismu. V jeho čele byl v letech 1957–62 doc. dr. Miloš Kaláb; díky tomu jsme jako první vysokoškoláci od 50. let nemuseli biflovat Dějiny VKS(b). Miloš Bárta nás tehdy učil o proměnách veřejného sektoru. Po Listopadu, kterým skončilo dvacetiletí návratu k tuhé závislosti na postalinistickém bolševismu, byl tajemníkem Komise vlády ČSFR pro analýzu historických událostí let 1967–70, v jejímž čele stál prof. RNDr. Vojtěch Mencl, v seznamech uváděný jako rektor Vojenské politické akademie. Prof. Miroslav Kusý, byl navržený do evidence centrálními orgány, byť byl vedoucí ideolog. oddělení ÚV KSS, ale učil během své stáže v Praze také na Fil. fakultě UK. Miro Kusý nás – neboť tak se mu už tehdy říkalo – na seminářích v semestrech 1956/57 učil to, co nemělo daleko k předmětu, který se teď nazývá politickou filosofií. Pavel Machonin, uváděný v seznamech jako ředitel Ústavu politických a sociálních věd UK, nás v rámci Kalábova ústavu učil sociologii, i když pro ten pojem musel hledat vhodný „pokrývačský“ název. [Byla totiž i v době tání ještě označována za „buržoazní pavědu“ – alespoň některými učiteli, které jsme dostali, když katedra novinářství opustila FF UK a „nabobtnala do rozměrů“ Institutu osvěty a novinářství.] Mezi ostatními učiteli si nás získal doc. dr. Alexandr Ort, podle seznamu nepřátel režimu zástupce ředitele ÚMPE ministerstva zahraničí, už tím, že nás učil moderní světové dějiny a ještě nás na ně zval na „zamini“ do Toskánského paláce.
Lidi, kteří mě potkali Našel jsem v seznamech i dva ministry kultury, Galušku a Dostála, kteří oba před svým vstupem do vlády prošli redakcemi novin. I proto jsem se s nimi potkával. Členství ve vládě zaznamenala centrální evidence pochopitelně pouze u toho z období 1968/69. Miroslav Galuška byl šéfredaktorem Kulturní politiky,71 dokud to byl orgán Výboru socialistické kultury, tzn. od roku 1963 do srpna 1964; mezi jeho érou a smutně proslulým šéfovstvím Františka J. Kolára se v křesle šéfredaktora vystřídali ještě dva lidé. Na MK Galuška odcházel po úspěších na světových výstavách, na Bruselu (1958) se podílel již jako pracovník tiskového odboru ministerstva zahraničí, na Montrealu (1967) už jako generální komisař čs. účasti. Sám ministr se aktivně účastnil významných kulturních akcí i v regionech a osobně podporoval moderní umění, což byl výrazný rozdíl proti jeho předchůdci (tedy proti aktivnímu kolaborantu okupantů K. Hoffmannovi). V éře, kdy stál Galuška v čele resortu, počalo ministerstvo kultury s propočtem finančních výnosů, které by bez konkrétní kulturní instituce neexistovaly. Tento záměr se nepodařilo dokončit, protože už v dubnu 1969 podal ministr Galuška demisi na protest proti odvolání Alexandra Dubčeka.– Do politických diskusí po Listopadu výrazně zasáhl svým překladem projevu prezidenta SRN Weizsäckera z roku 1985, který otvíral české veřejnosti názory nové generace Německa na „vinu otců“ a inspiroval ducha sebereflexe. Pavel Dostál je v centrální evidenci označen ještě jako odborný pracovník Parku kultury a oddechu;72 politikem a výrazným publicistou se stal až po Listopadu. Kolem něho a jeho výkonu funkce ministra se vytvořila až legenda, protože se snažil vycházet vstříc zejména osobnostem v resortu. Přitom mu však 115
nesystematické vzdělání bránilo v tom, aby vždy dokázal rozeznat skutečné osobnosti a ty, kdo na osobnosti především prosazovali sebe sama. Ale na příkrý soud zemřel příliš záhy i příliš rychle. A to, co u něho převažovalo – schopnost vcítit se do potřeb lidí tvůrčích – nedokázal už žádný z jeho nástupců naplnit. Zvlášť, když se tento úřad obsazoval díky politikaření trapnými lidmi. Jenže člověk se nepotkává jen s ministry; dovolím si zastavit u jmen, která zná mnohem míň lidí než ty, co stojí v čele státu. Dokud jsou u moci, může vždy přetrhnout dost nadšených, aby si s nimi mohli přiťuknout, nechat se vyfotografovat, ohřát se v záři jejich popularity, aby o to rozumněji o nich mluvili, až „u lízu“ nebudou. S Robertem Horákem, v inkriminovaném období tajemníkem Socialistické akademie Praha, jsem se setkával ve Špalíčku. Zůstal věren ideálům, ke kterým směřoval dávno, dávno před rokem 1989. Zůstával imunní k rozpadům institucí. Byl tím, kdo svým nenápadným příkladem učil řadu mladých mužů, co to je kvalitní a poučená politická analýza. Nikdy se nenabízel k žádné funkci. Už to, že jsme vstoupili do KSČ – byť s jakýmikoliv dobrými úmysly – nám nedovoluje stavět se do popředí. Získali jsme ale nějaké zkušenosti a ty bychom měli dávat k dispozici. Rád jsem si tu moudrost opakoval, kdykoliv jsem pocítil, že mne svrbí nějaká lačnost, že možná nejsem tak starý… A pak najednou Robert nebyl. Tím víc teď cítím, jak chybí. Jeho žena, Ljuba Horáková byla s nástupem normalizace odejita z redakce Mladého světa; posléze se stala po Mirkovi Jelínkovi, jenž odešel v létě 1991 do Práva lidu, šéfredaktorkou obnoveného časopisu MY 91, který vydávalo nezprivatizované vydavatelství Mladé fronty. Poznámka o nezprivatizovaném vydavatelství MF se týká zcizení deníku MF Dnes novináři, kteří v něm sloužili znormalizovanému SSM, a posléze odprodeji tohoto zcizeného majetku zahraničnímu vydavateli. Tento majetek měl podle zákona o majetku strany a dalších režimních organizací propadnout lidu ČSSR (a tedy státu); ten jej měl postupně rozdělit ve prospěch organizací mládeže. Proto se také vedení této redakce ve spolupráci s reemigrantem Karlem Hvížďalou bránilo, aby se do redakce vrátili kolegové, které jejich předchůdci v rámci normalizace vyházeli. Proto tam nebylo např. místo pro jednoho z prvních vyhozených novinářů po přijetí moskevských protokolů, Miroslava Jelínka. Ale ani třeba pro ústeckého zpravodaje Honzu Macha, na kterého ještě vzpomenu v článku o Specialitě menu na severu Čech. Vzali jsme ho s sebou do regionálního deníku… Jako PhDr. Slavomila Pejčocha, pracovníka místopředsedů vlády Valeše a Šika, zná centrální evidence; ti, kdo četli některou z jeho knih, jej znají pod pseudonymem Slavomír Ravik, tak totiž léta po r. 1990 publikoval pravidelné přehledy českého tisku v edici Bylo-Nebylo (např. svazek rok 1995 nese titul Latrína v Čechách, na Moravě a ve Slezsku), napsal studii o posrpnovém vývoji Zahradní slavnost pro 15 milionů aneb Jak vyhovět Murphyho zákonům. Ale vydal i studie o sociologii náboženství (Bůh žije, Starý a Nový zákon), monografie žurnalistů (Karel Havlíček Borovský, Karel Sabina), příručky, které se týkaly starožitností a kuriozit, Velkou knihu o Praze aj., aj., aj… Jeho soused Richard [dr. Richard Seemann, po dvě období předseda Rady ČRo a pořád ještě komentátor Šestky] říkal: Zase bušil do klávesnice. – Od kolika? – Jak to mám vědět, když jsem vstal, už tam seděl, když jsem šel kolem okna do postele, taky tam seděl… Co z toho života může mít? Radost, že může psát. Dvacet let nesměl. 116
Miloš Zeman, pracovník Vysoké školy ekonomické, četl jsem v centrální evidenci, navržené orgány hl. m. Prahy. Jméno jeho rivala i Alter ego Klause jsem našel pouze jedno. Týkalo se sice také promovaného inženýra, ale křestní jméno měl Lubomír a byl vedoucím metalurgického odd. v Slévárnách ČKD. Různá Poučení, Analýzy vyvolávají nejdřív „nekošér“ sešlosti, jako jsou třeba kluby a k nim pak přiřazují jednotlivá jména. Dvě takové organizace jsem poznal naopak: poznal jsem nejdřív lidi a z nějakého toho Poučení se až pak dovídal, proč jsem se s nimi neměl stýkat. Ale stýkal jsem se, a tak se nemůžu divit, že jsme na tomtéž seznamu společně. Klub 231, na který vzpomínal ve sloupku Oty Rydla Zdeněk Rotrekl, pro mne znamenali tito tři „sousedé“ z Jednotné celostátní evidence: Jaroslav Brodský je podle ní generální tajemník K 231 a podle mne pan učitel z učňáku, co mi psal na čtvrteční stránku zájmů, jaké sbírat houby v jaké době. Byl odsouzen se skupinou učitelů, protože se scházeli a diskutovali, jak změnit školství, narušené Kahudovou a Nejedlého reformou z května ´48. Byl zavřen v Leopoldově, jeden čas prý společně s G. Husákem. V 60. letech pracoval v Ústí n. L. jako učitel na tamějším učilišti; po srpnu ´68 odešel do exilu, v Ústí zůstala jeho dcera, která byla zaměstnána, pokud vím, jako účetní v tamějším Domě kultury ROH. Bedřich Barták, výtvarník Divadla Teplice, patřil k zakládajícím funkcionářům K 231 spolu s Jaroslavem Brodským, který žil v sousedním městě. Ještě před svým zatčením v r. 1950 grafik Barták vytvořil své nejznámější dílo – firemní symbol Supraphonu (lva s lyrou). Do Krušnohorského divadla byl přijat po amnestii v r. 1960, protože tam byla subretou jeho žena Anna Bartáková, později sólistka Hudebního divadla v Karlíně. V té době také spolupracoval s naší redakcí, kde mj. ilustroval pro víkendové vydání SN Průboj na literární dvoustraně humoristické povídky svého kolegy, herce teplického divadla Jiřího Sýkory73 ještě před jeho odchodem do exilu; v USA pak působil jako komentátor Hlasu Ameriky. – Bedřich Barták vystavoval své scénické návrhy na pražském Quadrienale 1979 i na přehlídce české jevištní tvorby v Opavě 1977 a 1981; dožil se ještě konce režimu a zemřel na jaře 1990 v motolské nemocnici. Čeněk Sovák, zařazený do centrální evidence jako pracovník Čs. rozhlasu, tam naopak nemá ve své charakteristice, že byl v roce 1949 odsouzen k smrti; byl tehdy zaměstnán jako překladatel na kanadském vyslanectví. Odvolal se a byl mu rozsudek změněn na doživotí a posléze na 25 let. Po amnestii v roce 1960 pracoval jako pomocný dělník, ale od r. 1963 také pro Čs. rozhlas, v letech 1969– 70 jako jeho redaktor. Z kriminálu, kde pracoval mj. v knihovně, se vrátil vybaven řadou encyklopedických znalostí, ty pak využil pro pořady Kolotoč. Poté, co byl odejit z rozhlasu, byl zaměstnán jako topič, ale uveřejňoval překlady z angličtiny pod cizími jmény. A hlavně – angažoval se v pražské Bertramce.
Tři kriminály za letáky a jiné noviny jako tři rudé třešničky navrch
Specialita menu na severu Čech Jindřich Beránek
Fakt, že Miladu Berkovou odvezli do vazby v Litoměřicích v souvislosti s prvním výročím vpádu sovětských okupantů a jejich satelitů, prožil Jaroslav Haidler ještě v redakci. Měl na starosti už od příchodu Egona Friese do čela 117
Průboje problémy bezpečnosti, a proto taky studoval dálkově práva. Radil jsem se s ním [byl jsem v redakci předsedou ZV ROH], jak znemožnit okamžitou výpověď, kterou dostala od úřadujícího zástupce šéfredaktora Duchka. Nicméně záhy dopadla klec i na něj. Několikrát jsem ho musel urgovat, aby mi napsal něco o svém pobytu na Borech. Stále odpovídal, nač jsem se taky ptal, ale týkalo se jeho jednání s tím či oním nakladatelstvím. Zkrátka, žije už svými knížkami. Posílám doplňky vydolované z paměti: Na Borech jsem byl od 20. dubna 1972 do 20. října téhož roku Dělal jsem si legraci, že v den mého nástupu do kriminálu se narodil Hitler. Odsouzen jsem byl ke třem a půl roku, ale díky prezidentské amnestii jsem šel sedět na půl roku. Mé údajné protistátní články psané z rehabilitačních procesů byly publikovány před nástupem Ludvíka Svobody na Hrad. Před okresním soudem mě hájil advokát dr. Nedvědický, který – jak jsem se později dozvěděl – byl agentem StB. Taky během procesu ani jednou nevystoupil a v závěrečné řeči jen požadoval nižší trest. Já se odvolal ke Krajskému soudu, jemuž předsedal dr. Meloun. Ten mě zprostil obžaloby. Jenomže Hajnovi se to nelíbilo a prostřednictvím okresního prokurátora podal stížnost k Nejvyššímu soudu. Ten rozsudek prvoinstančního soudu sice potvrdil, ale musel vzít v potaz amnestii, a tak mě poslal na Bory aspoň na půl roku. A ještě jedna zajímavost: Na Borech jsem se potkal s Petrem Uhlem, choval se dost zdrženlivě. Na své cele měl totiž agenta, o němž jsem já před časem napsal jako o oběti režimu. Přišel za mnou do redakce s rozsudkem, kde ho odsuzovali k trestu smrti za špionážní činnost pro Západní Německo. Vyprávěl, že pochází ze smíšené rodiny a do Německa docházel tajně za svými příbuznými. Dostal trest smrti, ale Zápotocký ho omilostnil. No, nalétl jsem. Napsal jsem o něm článek. Přišlo mi dost ohlasů, protože byl napsán dost sugestivně s ohledem na jeho vyprávění. Nejkurióznější však je, že se ke mně přihlásil i po návratu z vězení a setkali jsme se několikrát. Že byl agentem, jsem se dozvěděl až z Cibulkových seznamů. Už je po smrti. Spáchal sebevraždu. Jeho syn se angažoval ve vydávání novin v Teplicích. Dokonce kandidoval do Senátu. Psal jsem mu, zda je potomkem onoho Mirka Vilíma, ale on to ani nevyvrátil, ani nepotvrdil. Jaroslav Haidler
Má Černá kniha Jiří Zdvořáček Má Černá kniha74, nazvaná Fakta, dokumenty, city – Československo 1968 vznikla jako logické pokračování činnosti ze srpnových dnů roku 1968 po vpádu pěti vojsk do naší země. V těchto dnech jsme neúnavně zajišťovali tisk všech letáků a tiskovin v reprografickém oddělení Krajské knihovny Maxima Gorkého, kde jsem v té době pracoval jako vedoucí. Vedoucí, který ale stejně inklinoval více k té samotné manuální práci na ofsetovém stroji, k redakci a grafické úpravě těchto tiskovin, protestujících proti okupaci. Dnes vzpomínám na celý kolektiv, který od strojopisných prací až po kolportáž tiskovin snad ani nespal. Na lehátkách v jednom odděleni knihovny jsme odpočívali, po pár hodinách jsme se nechali budit, abychom znovu pracovali. Aspoň jednoho jména musím vzpomenout – jména Aleny Bílkové, která se neúnavně starala o grafiku našich prací. […] 118
Po moskevských jednáních s naší vládní delegací (pokud se tak dá nazvat jejich internace) jsem se s realitou, že náš obrodný proces je potlačen, nechtěl smířit. Navíc jsem viděl, že se začíná projevovat diametrální rozdíl mezi míněním lidí a politikou vlády a KSČ. Po odstranění všech progresivních sil z vedení státu začalo období normalizátorů typu Husáka, Biľaka a dalších. V těchto chvílích mi bylo strašně líto té naší práce z období srpna 1968 a nechtěl jsem se smířit s tím, že všechno končí. Proto jsem v období od listopadu 1968 do května 1969 realizoval svou myšlenku vytvořit knihu, která by alarmovala vědomí lidí, kteří ji mají, nebo si ji budou půjčovat. Alena Bílková, Jiřímu Zdvořáčkovi – suchá jehla, 1973
Po svém zatčení v listopadu 1969 jsem vyšetřovatelům StB zdůvodňoval, proč jsem knihu napsal tím, že jsem chtěl uchovat pro budoucnost a historicky dokladovat určitý úsek dějin naší země. Moc mi to nepomohlo – po těžkých sedmi měsících vazby jsem byl odsouzen za podvracení republiky na 2,5 roku 119
nepodmíněného trestu. Na rozdíl od osob s kriminálními delikty, které odcházely z výkonu trestu dříve, jsem s laskavým svolením svých věznitelů vydržel do posledního dne. Ano, 20. května 1972 jsem se vrátil do náruče své ženy a syna, kterému v ten den bylo již skoro pět let. Mé zážitky za těch bezmála tisíc dnů, strávených ve vězení totalitního režimu by vydaly na objemnou knihu. Byl jsem zatčen 20. listopadu 1969. Bez tří dnů, přesně po dvaceti letech jsem se vlastně dočkal toho, v co jsem stále věřil. A jsem rád, že jsem se toho dožil v stále ještě aktivním, produktivním věku. A věřím rovněž tomu, že my i naše děti již nikdy tuto šanci nepustíme z rukou. […] […] vybavily se mi situace z toho roku, psala grafička Alena Bílková, které si člověk nese do konce života. Paradoxně jsme uprostřed tanků a cizích vojáků byli nejsvobodnější. O to tíživější bylo období potom. Ovšem proto také i nezapomenutelné. V září cesta do Francie s prof. Holubovou, která nám přednášela dějiny umění, návrat do tmy. Palachův týden, studentská stávka, normalizace. Ještě že obludnost jsem poznávala během pětiletého období na Pedagogické fakultě po absolvování školy. Dodnes jsem vděčna Jiřímu Zdvořáčkovi, že nepadlo moje jméno, když byl vyslýchán nejen pro vydání Černé knihy, ale také v souvislosti s aktivitami knihovny v srpnových dnech […] 8. 9. 2008 Petrovice 75
Proč to bylo na severu Čech, jaké bylo Jaký postih novinářů tam byl ve srovnání s jinými kraji? V Jednotné centrální evidenci novinářů je najdeme nejen v redakcích krajského deníku, okresních týdeníků a studiích Čs. rozhlasu jako po celé republice. Jen samostatné televizní studio jako v obou moravských krajích, zde nebylo. V době všeobecné aktivity po vpádu vojsk Sovětů a jejich satelitů zde vznikly dvě redakce pro televizní zpravodajství přímo v objektech vysílačů na Ještědu a na Bukové hoře nad údolím Labe, mezi Děčínem a Ústím; paradoxně v nich však nepracoval ani jeden kolega z tříčlenné zpravodajské redakce ČST.76 Navíc však na severu Čech působila redakce kulturně-politického měsíčníku Dialog, který vznikl v polovině 60. let. Jeho zřizovatelem bylo KNV ve stejnojmenném vydavatelství; z jeho redakce jsou v seznamu novinářů dva kolegové [Miroslav Kindl a Miroslav Sakeš] a pět stálých spolupracovníků [spisovatel J. Jedlička, první předseda jeho redakční rady politik J. Lošťák, šéf krajské plánovací komise J. Zahálka, vysokoškolský učitel J. Žemlička, učitel a katolický intelektuál L. Bumba]. Obdobné časopisy měly jen dva kraje – pomineme-li pochopitelně kraj, který tvoří hlavní město. V Brně vycházel Host do domu [časopis Svazu čs. spisovatelů], z jeho tvůrčího kolektivu obsahuje evidence čtyři spisovatele-redaktory, resp. stálé spolupracovníky; Ostrava nemá v centrální evidenci z redakce časopisu Červený květ [vydával jej původně také KNV, v r. 1960 jej převzalo tamní krajské nakladatelství, později pojmenované Profil] nikoho, je v ní pouze jeden redaktor nakladatelství a z přispěvatelů jen mimoostravské osobnosti (např. A. Lustig). Do článku, jak se seznamy Jednotné centrální evidence promítly do přece jen specifického vztahu tohoto kraje k reformním tendencím, ale zároveň i do vyššího stupně v normalizačním násilí vůči stoupencům reformy, uvedu přehledem o počtu redaktorů krajských deníků, kteří byli zařazeni krajskými orgány znormalizované „kompartaje“ do seznamů na věčné časy. 120
Průboj, Ústí n. L. 11 redaktorů Pochodeň, Hradec Králové 8 redaktorů Jihočeská pravda, Č. Budějovice 6 redaktorů Rovnost, Brno 5 redaktorů Svoboda, Praha (Kladno) 4 redaktoři Večerní Praha 4 redaktoři Pravda, Plzeň 2 redaktoři Nová svoboda, Ostrava 1 redaktor V pořadí měla rozhodující roli vedle sympatií šéfredaktorů a jejich týmů k reformním tendencím, nebo ke konzervativnímu křídlu „kompartaje“, jak se projevovalo v obsahu novin, ale také kritérium, jaké braly v úvahu orgány toho kterého kraje. Pracoval jsem v kraji, kde byl postižen nejvyšší podíl vyloučených členů KSČ; podíval jsem se do centrální evidence hlouběji a nalézám v ní ty, kdo patřili mezi naše pravidelné spolupracovníky, nebo se výrazně podíleli na rozvoji médií mezi politiky a lidmi z veřejné správy, kterými přehled začíná, neboť především oni ovlivňovali lokální rozdíly otevřenosti mezi správou obcí, měst, ale i orgánů státu v regionu a občany ve srovnání s ostatními kraji. Ale samozřejmě nejen ty.
Na severu Čech rádi přirovnávají Tak vedoucí stanice mladých turistů Míla Draxl měl metaforické jméno ústecký Foglar. A Jiří Lošťák, tajemník KV KSČ Ústí n. L. pro ideologický úsek, byl ústecký Čestmír Císař. Přišel na kraj z Mostu, kde díky němu tamější intelektuálové (spisovatel Josef Jedlička, malíř Bohdan Kopecký a novinář vyslaný sem z Rudého práva „poznat život“ Radovan Brychta) získali tiskové médium v Kulturním kalendáři Mostecka; jeho redaktorem byl Dalibor Kozel 77. Jiří Lošťák jako předseda školské a kulturní komise KNV přispěl k rozvoji kulturních institucí a umožnil otvírat cestu na veřejnost umělcům, kteří vyznávali mnohem modernější estetické normy, než bylo jinde zvykem. Když pak byl v r. 1964 odvolán z funkce ideologického tajemníka SKV KSČ Jaroslav Hajn, dovršil ve funkci, v níž jej vystřídal, svůj podíl na uvolnění prostoru pro rozvoj kultury a uměleckou tvorbu podporou kulturně-politické revue Dialog; ta svým významem vysoko překročila rámec kraje. Poté, co byl Jiří Lošťák odvolán z funkce, přešel do Chemopharmy, kde byl při svém vstupu do světa literatury zaměstnán spisovatel ing. Vladimír Páral. A když pak musel opustit Ústí, pracoval jako listonoš v rajónu, kde byla natočena nejúspěšnější filmová pohádka Pyšná princezna, v údolích kolem Ploučnice. Ve svém obvodu organizoval místní noviny Silnice, které spojovaly lidi v nejsevernějším cípu Čech. Ale v centrální evidenci byl po Lošťákově odchodu na KV KSČ i jeho nástupce v čele školské a kulturní komise ing. Jiří Hlaváč, místopředseda KNV Ústí n. L.78 Další političkou byla Vlasta Klímová, tajemnice OV KSČ Ústí n. L.79 Rok 1968 opravdu nespadl s višně. I ve straně nastupovala nová generace. Já si vzpomínám na Pavla Kohouta a Jirku Pelikána, kteří už v ÚV ČSM koncem padesátých let velmi kriticky vystupovali k systému řízení a práci organizace mládeže a pionýra. Pamatuji se, jak jsem osobně v r. 1956 (a to jsem byla v Moskvě), ale i mí vrstevníci, pochybovala o postupu proti Maďarsku. Pak na vysoké šedesátá léta – to už nebyla škola pro výuku „tří zdrojů marxismu“, ale zařazeny byly předměty sociologie, teorie řízení, právo, mezinárodní vztahy, logika. 121
[…] Mnozí profesoři a asistenti přednášeli u nás ve VUMLu. Až později jsem přišla na to, že tam byli jako posluchači dva pracovníci KS StB; jeden z nich pak zatýkal Emila Norka (v té době ředitele VUMLu) po vítězném hokejovém utkání s Ruskem.[…] Nezapomenu na to, jak v osudný den mě manžel vzbudil o půlnoci, že jedou tanky, a představ si, milice chtěla vydat zbraně, že jde do toho. Poslouchali jsme na OV rádio, ve kterém nabádali, aby se žádné takové kroky nepodnikaly. Rozmluvila jsem jim to. Mnozí brečeli – to je fakt. Vlasta Klímová v omluvě, ze setkání krajské knihovny a MDA 11. září 2008. Tyto tendence podporovali bezprostředně pracovníci ideologického odd. na sekretariátu KV KSČ, z nich byli na seznam centrální evidence vybráni: František Hořejš, vedoucí odboru politických informací KV KSČ, Arnošt Kačena, pracovník ideolog. odd. KV KSČ, Jaroslav Zima, pracovník KV KSČ, pravidelný komentátor Průboje, [za své postoje byl v 70. letech vězněn]. Přímo na KV KSČ pracovala kancelář pro výzkum veřejného mínění, která velice otevřeně publikovala názory a byly – zejména v oblasti ideologického úseku uplatňovány: z pracovníků na seznamech uvádím: ing. Stanislav Stejskal, zást. ved. OPASI, KV KSČ, Pravoslav Nykodým, pracovník OPASI Litoměřice, před tím pracovník sociologických výzkumů téhož odboru KV KSČ 80, Vladimír Pek, na KV KSČ vedl odd. vědeckých informací.
Liberecký experiment v řízení strany i veřejné správy Je obsažen ve dvou zápisech, navržených severočeskými normalizátory do Jednotné centrální evidence: Ladislav Belda, ved. tajemník OV KSČ v Liberci; Antonín Kábele, profesor Střední zemědělsko-technické školy ve Frýdlantu; ale byl tam navržen za svou činnost ve funkci předsedy OV KSČ v Liberci. Antonín Kábele byl příslušník první generace novinářů, kteří přišli do redakcí po r. 1945 [a také promoval na katedře novinářství]. Na přelomu 50.– 60. let musel tuto práci opustit a stal se předsedou JZD Raspenava na Frýdlantsku. Do tohoto nejsevernějšího výběžku Čech posílala poté novinářská katedra své studenty na brigády. Doc. Klimeš měl zřejmě představu, že prom. fil. Kábele na ně bude působit pozitivně – ať už ve smyslu překonávání rozdílu mezi městem a vesnicí, nebo fyzickou a duševní prací. Antonín Kábele totiž patřil k těm, kdo „mysleli vlastní hlavou“ – alespoň to o něm tvrdí jeho spolužačka z dálkového studia na Roztěži Dula Tučková.81 A tak, když se později vrátil na zemědělské „průmyslovce“ k profesuře „malé češtiny“, průvodnímu cyklu svého, ale i Aniččina nebo našeho studia, přemýšlel, jak zlikvidovat podřízenost členů strany byrokratům ze sekretariátů. Našel v tom pomocníka ve vedoucím tajemníkovi OV KSČ na Liberecku Ladislavu Beldovi. Ten zrušil systém tajemníků, kteří ve svých kancelářích rozhodovali o všem; sám se považoval jen za šéfa těch, kdo by měli v aparátu sloužit tomu, co rozhodne demokraticky zvolený výbor členů strany. V jeho čele byl ten, co „dokázal myslet vlastní hlavou“ už v 50. letech. Že nezůstala realizace demokracie v řízení veřejného prostoru bez následků, dokládá zařazení češtináře Kábeleho i jediného vlivného aparátníka z okresu na seznam těch, kdo vadili především těm, co za normální považovali vykazovat souhlas s centrální zvůlí těch vyšších a vyšších byrokratů. 122
Mezi těmi, kdo podporovali tento experiment, byl nejznámější z lidí v centrální evidenci Jiří Moulis, předseda MěstNV Liberec.82 Ale podporovali tyto tendence lidé z intelektuálních kruhů např. vysokoškolští učitelé tehdejších společensko-vědních kateder, z nich byli do centrální evidence vybráni ing. Emil Dušek, profesor katedry ML, PhDr. František Fišera, profesor katedry ML, ing. Jitka Srpová, profesorka ML všichni VŠST, Liberec a jako organizační duše těchto vrstev Margit Tomášková, tajemnice Socialistické akademie Liberec. Margit byla v Liberci do r. 1938 členkou německého Komsomolu; okupaci prožila v anglickém exilu. Už jako tajemnice KV Socialistické akademie patřila k reformnímu křídlu inteligence v celém kraji. Po nástupu její dcery do knihovny Liberce se tam vrátila a přispívala ke studiu podílu čs. Němců na odboji proti Hitlerovi. Její dcera Věra, provdaná Vohlídalová, se stala po Listopadu 1989 ředitelkou liberecké Státní vědecké knihovny, kterou vybudovala v nebývale moderním stylu s bohatým knižním fondem. Jako každý, kdo projeví iniciativu, vzbuzuje nelibost byrokratů, navyklých spíše činnost vykazovat než realizovat. A tak si Ministerstvo kultury „uřízlo ostudu“, když se marně snažilo Věru Vohlídalovou stíhat u soudu, že nedodržovala výkaznictví investičních prostředků, ustupující po roce 1990 „do světa zapomnění“. A protože ani tak tvůrčí osobnost, jakou byl Pavel Dostál, nedala na varování kamarádů svých i Věřiných, patří prohraná soudní pře k jedné z mála ostud jeho úřadu. Na vysokém podílu těch, kdo možná déle než v jiných regionech zůstali věrni tomu, co přinesl rok 1968, měl nesporně vliv fakt, že město Liberec a jeho okolí bylo nejtragičtěji postiženo sovětskou okupací, jak to ostatně připomíná i reportáž 21. srpna 1969 v Liberci Luboše Příhody.83
Malá divadla, kluby mladých, ale i Porta Úvod k této části tvoří dva zápisy do Jednotné centrální evidence exponentů pravicového oportunismu… Patří dvěma osobnostem, které přišly do Podkrušnohoří v roce 1963 z Broumova s divadlem malých jevištních forem [jak se tehdy těm oblíbeným souborům říkalo] Kladivadlo: Pavel Fiala, ředitel Kladivadla Ústí n. L.84 a Vladimír Šuman, vedoucí organizace a řízení GŘ Čs. energet. závodů, zakládající člen Kladivadla.85 Ten soubor sklízel všude úspěchy, jen doma nebyl prorokem. A tak jeho členové přijali nabídku, aby se stali souborem Stavby mládeže Tušimice.86 Ti, kdo mohli spojit svou životní kariéru s budovanou elektrárny, ji tam našli, jak dokládá mj. charakteristika Vladimíra Šumana. Pavel Fiala se stal programovým pracovníkem Domu kultury v Kadani a jeho tehdejší partnerka, Uršula Kluková, tajemnicí celostaveništního výboru ČSM. Postupně se na jevišti objevily nové tváře. Snad nejznámější z nich byl šofér staveništního auta Josef Dvořák.87 Svaz mládeže na Ústecku patřil k těm regionálním organizacím, které plně prosazovaly zásadu proměnit se z „převodové páky“, jakou chtěla mít Strana nad mladými, v organizaci mladých, která by uspokojovala jejich zájmy. A ti, kdo v té straně na Ústecku chtěli skutečně pomoci ČSM, se postarali, aby např. v řadě měst uvolnil tamní RaJ vždy vhodnou provozovnu jako klub mladých. V nich se měly střídat se svými programy existující divadla malých jevištních forem. Už před příchodem Kladivadla existovalo několik souborů tohoto žánru; v Chomutově, to bylo Divadélko v podloubí, jehož herci i autory byli Ladislav Vencálek 123
a Zdeněk Šlais. Ten, když se jeho parťák vrátil jako novinář na Moravu, se přestěhoval do Děčína, kde vedl klub mladých v Podmoklech; hostovaly tam snad všechny soubory tohoto žánru. V Ústí byl soubor PAF (Pět agitačních forem), který těžil ze satirických postřehů party železničních inženýrů a techniků.88 Podobný soubor, Flogiston, měli mladí lidé na Jablonecku. Proslulé bylo Docela malé divadlo v Litvínově, které vedl Miroslav Kovářík. Zvolilo trochu jiný žánr – moderní poezii ze světa i z domova. Tak objevil sdělnost, hodnotu a působivost poezie, kterou psal vyznavač dixielandu a básník mladé generace Václav Hrabě.89 Krátce po předčasné a nešťastně náhodné smrti tohoto autora uvedlo DMD představení z jeho poezie Stop-time, s kterým bylo zváno do klubů v řadě a řadě měst. Otevřelo pro Mirka Kováříka i možnost další existence, neboť ze zvůle normalizátorů pod Krušnými horami musel opustit nejen krajské studio rozhlasu, ale i tamní pódia. V Praze se stal populární tím, v čem pokračoval – pořady mladé poezie Zelené peří. Příznačný byl článek, který jsem připomněl v předchozím článku této kapitoly: v době, kdy se po Listopadu do ústeckého deníku Průboj vrátil první z jeho redaktorů před rokem 1970, a také tamější Sociálně-ekonomický ústav ČSAV (SEÚ) čekal, kdo mu „přidělí“ jeho další perspektivu, publikovali snaživí muži těchto dvou institucí minulého režimu ve víkendovém čísle SN-Průboj 20./21. ledna 1990 článek K některým problémům severočeské kultury; vycházel ze sociologické analýzy pracovníků ústavu. Dočetli jsme se v něm: Příznačné pro regionální tak zvanou kulturní politiku Severočeského kraje byly zákazy produkce našich předních umělců, kteří sice mohli pokukovat v Praze, tedy v centru, ale nebyli dost dobří pro region: například […] dramatizaci Páralova románu Generální zázrak [šlo o inscenaci Činoherního studia,] hráli sice v Praze a jinde, ale v Liberci nesměli […]. Miroslav Kovářík mohl vystupovat na pražských pódiích, ale na severočeských ho orgány viděly nerady, ačkoli byl v šedesátých letech spoluzakladatelem Porty. [Pozor, Mirka Kováříka navrhly do centrální evidence partajní orgány severních Čech a ne Prahy.] Ostatně i Porta se dostala do centrální evidence, díky dvěma z jejích zakladatelů: Jako redaktor „pro mládež“ byli Jan Dušek a další pracovník studia čs. rozhlasu Miroslav Kovářík prvními moderátory festivalu skupin country and western a trampských sborů Porta. Ten název byl odvozen od plastiky Brána Čech – Porta Bohemica, kterou stvořil sochař a keramik Miroslav Raboch a o niž se v Ústí nad Labem soutěžilo. Porta jako soutěž skupin country and western a trampských sborů byla také vrcholem tohoto druhu klubových aktivit mladých a pro mladé. Písničky patřily k programům klubů a k jejich podpoře organizovaly redakce Průboje a ústeckého studia ČsRo společné pořady vždy ve čtvrtek. Spojovala je rubrika Písničku posílá. První poslala mladým čtenářům i posluchačům tehdy maturantka Helenka Vondráčková Červenou řeku, mezi dalšími byla písnička Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě od Vaška Neckáře, který byl ještě nedávno elévem činohry v Divadle pracujících Most a určitě nějaký klasický western od chomutovské skupiny Atlovců. Písničku vysílalo ústecké rádio, zvláštní stránka Průboje otiskovala její melodii s kytarovými značkami ve formátu, aby se dala nalepit do notesu. A zároveň v tento den uveřejňoval inspirátor Porty Kapitán Kid [Jaroslav Velínský] v Průboji svou školu hry na kytaru. Ostatně v prvních ročnících Porty organizovala redakce na festivalu soutěž pro kluky a dívky o kytaru Průboje.90 124
První písničkář, který jezdil do klubů mladých, byl Karel Kryl. Vím to, protože jsem jej slyšel v Teplicích, kde vypaloval keramiku v tunelu Spojkeru, zpívat Deštivý den,91 napsal jsem 3. března 2014 do vzpomínky na něj. I to bylo jednou z řady příčin, proč je v Jednotné celostátní evidenci také řádek: Josef Dušek, vedoucí Estrádního agentury Sever, Ústí n. L. (tak zní zápis v centrální evidenci a shoda jmen s redaktorem ČsRo je náhodná). Josef Dušek byl původně včele ústeckého KPFKE; to byla první agentura, která zadávala veřejná vystoupení Karla Kryla. Na koncertním úseku tohoto podniku byl zaměstnán od r. 1964 mj. známý publicista Jiří Ješ, který jeho prostřednictvím pořádal svoje „bernsteinovské hovory o hudbě“ – především v Kytlicích, kde měla řada umělců své chalupy a chaty… Jaký byl konec Klubu-Kladivadlo – neboť tak se rok před osmašedesátým jmenovalo, aby i názvem dokumentovalo, že nezve své diváky jenom na představení, ale i na diskusi po něm. Mohlo je k ní inspirovat to, co právě shlédli. Nebo to, čeho byli svědky – ať už cestou do divadla, z práce nebo ve škole. Dodnes si pamatuji, že nejdelší [a na pokračování] byla debata, zda se dá něco kloudného udělat, aniž se musí překročit nějaké paragrafy. Předák z místní federace strojvůdců ji začal vyprávěním, jaké předpisy musel zrovna porušit, aby dodržel jízdní řád. Souboru byla administrativně ukončena/zakázána činnost k 31. 12. 1971, napsal mi vedoucí souboru Miloš Dvořák, který se staral o organizaci, ekonomiku, dopravu a já nevím, o co všechno, aby na Pavla Fialu zbyla jen ta „nadstavba“, jak se slušelo tvorbu v duchu sorely s vracející se vírou v jediný světový názor nazývat. Od začátku roku 1972 působil zbytek souboru dva měsíce pod názvem Groteska; od 1. března do 31. 7. 1972 pod názvem Činoherní studio mladých (ČSM). Abychom se zbavili té zkratky ČSM, přejmenovali jsme se od 1. srpna 1972 na Činoherní studio – pod tímto názvem působí v Ústí n. L. soubor dosud.92 I když na počátku normalizace musel opustit Kladivadlo jeho zakladatel Pavel Fiala, generační divadlo lidí, kteří tehdy překročili limitu Kristových let, z Ústí tehdy nezmizelo. Ba přečkalo celou normalizaci. Úplného zrušení souboru se soudruzi i později báli. Jak se mi svěřil bývalý ředitel Státního divadla ZN Joža Mikula, měli obavy, aby to nevyvolalo negativní zásah (příkladně ve vysílání Svobodné Evropy), jako tomu bylo v souvislosti se zrušením Krejčova Divadla za branou, vzpomíná Miloš Dvořák ve své knížce.93 Soudruzi si tehdy libovali, že se jim podařilo změnit divadlo dle svých představ. Leč brzy se ukázalo, že se přepočítali. Ale to už je jiná historie… Význam Kladivadla spočívá i v tom, že jeho existence umožnila pozdější působení Činoherního studia. Pokud by neexistovalo, nikdy by nikoho nenapadlo na začátku 70. let zakládat v Ústí n. L. jakýkoliv nový divadelní soubor. Zrušit takový soubor se podařilo až v sezóně 2013–14 radním krajského města Ústí n. L. Čeho se báli vládci nad Ústečany, když měli mocnou zbraň „jedině pravou ideologii“, to si dovolili, když mohli používat podle své zvůle peníze. Protože ty jsou až… no, přede vším. Že mají svou moc odvozenou z volebního výsledku? To si mysleli. Na podzim byly nové volby a sociální demokracie, jejíž radní tu vůli usurpovanou k moci vykonal, ostrouhali v Ústí, ani nevěděli jak. Nebo snad věděli? 125
[Ne]svoboda ve Svobodě Naďa Komendová Když začala normalizace, většina redaktorů Svobody musela redakci opustit. Mezi vyhozenými byl Ervín Motl, který vstoupil do strany v době Pražského jara. A vystoupil, když přijely sovětské tanky. Pak nemohl najít práci, až v nějaké vzdálené cihelně jako pomocný dělník. Tam ale vedení závodu šidilo dělníky. Dělníci se obrátili na Ervína, který se tu stal osobností. Co dělat? Ervín jim řekl: „Obraťte se na odbory. Ty mají hájit vaše práva.“ Dělníci se obrátili na odbory, ty začaly hájit jejich práva. A výsledek? Ervín byl zatčen pro pobuřování a uvězněn na Borech. Gizela Svobodová94 v plátěném stanu v horku i v zimě prodává cigarety. Láďa Hausdorf si ničí páteř na „gránichu“. Jindra Fučík má spálené paže k loktům od nějaké žíraviny v papírně. Zdeněk Matoušek nádeničí v třísměnném provozu v gumárnách a předčasně umírá. Emanovi Pechanovi, zpravodaji z Benešovska, zbývá jen dřina v lese. Jeho synovi zmařili studium na střední odborné škole. „Na koleně ano, na kolenách nikdy!“ prohlašoval svého času Miroslav Vízdal. Ale včas poklekl a dostal teplé místo v Tvorbě. Zde přináší důkaz, že jsme ve Svobodě přímo zabíjeli lidovou uměleckou tvořivost. Opovážili jsme se udělat legraci z estrády ve Veltrusích, kde místní zpěvačka přišla na každou písničku v jiné róbě – podle Yvetty Simonové. Na diskuzi, na kterou si nás pozvali, probral autor článku, Eda Škoda, číslo po čísle. Nedokázali najít ani jediný původní tvůrčí nápad. Byla to obyčejná estráda, složená z okoukaných manýr. To považoval M. Vízdal za lidovou uměleckou činnost. Včas poklekl Vladimír Pánek – včasným obratem po srpnu 1968 si vysloužil post ve Světě sovětů, odkud ho vyhodili pro neschopnost; potom šéfovství v Týdeníku Rozhlas, kde dával v době normalizace příležitost třeba vedoucímu tajemníkovi OV KSČ v Kladně, aby se vyplakal, jak trpěl, když ho z této funkce v polednové atmosféře vyhodili ti, kteří ho nazývali „grófem“. Jediný z bývalých členů redakce Svobody podepsal Slovo do vlastních řad zpravodaj kladenské mutace Václav Janda. Ale to už byl vedoucím redaktorem Kladenské záře. Tenhle frázista, mistr stylu „provádění opatření“, který navíc neuměl pravopis, za své pokleknutí posléze dostal místo v nějakém prosovětském bulletinu. Když po srpnu zlikvidovali vzpurné Literární listy, nabídl mi vedoucí tiskového odboru ÚV KSČ místo v Listech, které po nich nastupovaly. Svěřili by mi stránku dopisů. – Jak lákavé! Právě tu rubriku jsem dělala ve Svobodě. Ale to už by v redakci nebyl Milan Jungmann, A. J. Liehm, Ivan Klíma… Řekla jsem: „Nesouhlasím s tím, jak byly Literárky zlikvidovány a nesouhlasím s politikou strany vůči inteligenci.“ – Přislibování jsem tedy odmítla.
Události málem ostudné Naďa Vencovská Poté, co jsem byla vyhozena z redakce Večerní Plzeň, jsem se po nějakém čase přestěhovala i s manželem (byl rovněž propuštěn) a dětmi do Prahy; manžel zde sehnal místo – vždy po třech měsících s obnovovanou pracovní smlouvou. Já nastoupila jako průvodčí Dopravního podniku hl. m. Prahy. Avšak ani kurs pro 126
řidiče tramvaje jsem nemohla ukončit „z politických důvodů“. V téže době byl propuštěn i manžel a odbor pracovních sil mu sehnal místo nočního vratného ve Strojobalu v Praze-Michli. Já jsem ke všemu utrpěla úraz na tramvaji a stoupat do vyšších pater našeho bytu se pro mne stalo utrpením a takřka nemožné. Jedna šance byla ve změně působiště – opustit Prahu. Přestěhovali jsme se do Příbrami, kde se mi podařilo sehnat místo účetní na pile. Manžel musel vzít za vděk místo nakladače a vykladače vagónů na místním nádraží. Odešel do důchodu za 1600,- Kčs měsíčně. Doma byly čtyři děti a smůla se na nás lepila stále dál. Ze zdravotních důvodů jsme kvůli dítěti museli na doporučení lékaře znovu změnit prostředí. Tentokrát to byla Bechyně, kde jsem začala jako dojička, pak uklízečka, výhybkářka, koulovačka vagónů a dokonce i hajzlbaba. Nejhorší bylo, že jsem měla do Bechyně špatné spojení, a tak jsem domů jezdila jednou za dva dny a v noci jsem spávala na stole v kanceláři a v teplých dnech někde na stráni. Takže opět změna zaměstnání – sehnala jsem zástup na noc do pekárny, poté jsem v místním kině čistila dvoje ohromná kamna, uklízela a jezdila pro filmy na nádraží – to všechno za 920 Kčs měsíčně… Nadin manžel, Jan Vencovský, byl jako šéfredaktor deníku západních Čech, plzeňské Pravdy, uveden na návrh tamních krajských orgánů v Jednotném seznamu centrální evidence; v důsledku toho prožíval stejné osudy jako stovky jeho kolegů. – Naďa Vencovská95 po listopadu 1989 pracovala v redakci čtvrtletníku Pól, který v Praze vydával po svém návratu z exilu Jiří Loewy; byl totiž nucen předsedou přípravného výboru ČSSD Klabanem, aby změnil titul Práva lidu, které vydával za hranicemi od roku 1978. O této druhé ostudné události v článku Měl podle svých věznitelů zemřít, ale byl příliš živý příklad pro své kolegy v kapitole Od samizdatů a médií z exilu k Lidovým novinám tohoto sborníku (s. 237n). (bek)
Ne, jak jste tu dobu prožili, ale jak se máte na tu dobu dívat
Čs. televize v éře Jana Zelenky II. Daniel Růžička Nejvíc TV pořadů, které měly v duchu normalizace osvětlit události v letech 1968–69, bylo vyrobeno a vysíláno v letech 1970–71 [několik již v roce 1969!] a podepsáni byli jen ti, kdo se rozhodli nové moci sloužit – režiséři Miroslav Hladký, Jaroslav Hužera, Miloš Pavlinec, Zdeněk Lavička, kameraman Antonín Kovács apod. Šlo v nich především o to, že byli diskreditováni představitelé demokratizačního procesu v KSČ, mnoha společenských organizacích a různých názorových proudů. 96
1969 Premiéra 5. 9. Vlastenci bez masky – pořad o událostech kolem 21. srpna 1969, kdy podle komentáře mělo vystoupení reakčních živlů na Václavském náměstí zvrátit pozitivní vývoj v naší zemi. Šlo o dlouho připravovanou akci kontrarevolučních sil s cílem přivést naši zemi do hluboké krize. Rekapitulaci událostí střídají záběry z výslechů zadržených narušitelů pořádku – před vyšetřovatelem a kamerou se postupně objevili striptérka, zvědavý mladík, svedený mladý člen KSČ, starší muž oblečený do šaškovského obleku, mladík, u něhož byl nalezen 127
prak, otec dvouměsíčního dítěte, kouřící dívka, která utekla z domova, a když neměla peníze, chodila se staršími pány. Během nepokojů byly stavěny barikády, drancovány výlohy, rozšiřovány protistátní tiskoviny, při organizování nepokojů vydatně pomáhali zahraniční diplomaté. To byla škola, která nás naučila poznávat kontrarevoluci. Jde o to, abychom si to pamatovali, uzavírá komentář. Premiéra 15. 11. 17. listopad a studentská současnost – námět Miroslav Žižka, kamera Antonín Kovács, režie Miroslav Hladký, průvodce Miloš Frýba. Dokumentárně publicistický pořad připomíná historii 17. listopadu 1939 a kriticky rozebírá opoziční studentské hnutí na konci 60. let; hlavním smyslem pořadu bylo odsoudit je, protože se postavilo proti sovětské okupaci. Uvádí případ studenta strojní fakulty ČVUT Jiřího Müllera: od roku 1964 vydával časopis Buchar a vyvíjel podvratnou činnost. Kolem něho vznikla studentská akademická rada, která usilovala o rozbití ČSM. Dalšími opozičními studenty byli Luboš Holeček, Jan Kavan, Karel Kovanda, Jana Kohnová aj. Připomínal, že jejich opoziční akce začaly už v letech 1965–66 (např. při pražských Majáles); v r. 1968 skupina pořádala mítinky v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka a vydávala tiskoviny. Po srpnu 1968 pořádali demonstrace proti sovětské invazi a organizovali demonstrace i v Anglii. V lednu 1969 zneužili Palachová činu. Obrovská skupina mládeže byla v letech 1968–69 dezorientovaná a manipulovaná. Premiéra 19. 12. Causa Jan Masaryk – námět Vladimír Solecký, scénář a režie Miroslav Hladký, kamera Antonín Kovács; Kampaň a její autoři – První část třídílného dokument, který reagoval jako kontrapropaganda na čtyřdílný dokument Vlastimila Vávry o smrti Jana Masaryka z r. 1968 Na pomoc generální prokuratuře. Jedná se o jeden z prvních propagandistických pořadů, kde se o Pražském jaru 1968 hovořilo už jako o kontrarevoluci. I. díl objasňuje vznik kampaně o smrti Jana Masaryka ve sdělovacích prostředcích: v časopise Student vyšel 10. 3. 1968, v den 20. výročí této události, článek Ivana Svitáka; druhý den na tento článek reagovala generální prokuratura a začalo vyšetřování smrti. Hlásili se různí svědci, jejich výpovědi vycházely ve Svobodném slovu a Lidové demokracii. Autoři pořadu se zabývají Ivanem Svitákem a také Beno Weiglem, mezinárodním hochštaplerem – ten pod pseudonymem Michael Rand uveřejnil článek v časopise Der Spiegel o záhadné Masarykově smrti, z něhož Sviták ve svém článku vycházel.
1970 Premiéry 9. 1., 6. 2. druhý a třetí díl Causy Jan Masaryk. Dokument „Svědkové“ a svědkové v případě samotné smrti reaguje na fakta uvedená ve Vávrově dokumentu: Našly se evidentní rozpory ve svědeckých výpovědích. Pořad v roce 1968 dal zaznít hlasům, jež rozpoutávaly nacionální vášně a antikomunistické nálady. Diplomat, politik, člověk mapuje poslední den Jana Masaryka. K celé kauze se vyjadřují pracovníci generální prokuratury a sám generální prokurátor říká, že tvrzení pořadu Vlastimila Vávry není doloženo. Nejmenovaný průvodce na závěr této trilogie doufá, že tento pořad odhalil mnohé z příčin a důsledků rozpoutaných vášní a tiskové kampaně v roce 1968, jež vedla ke zneužití domněnek a faktů o posledních chvílích Jana Masaryka. Premiéra 20. 4. Svědectví od Seiny – dokumentární pořad o československé poúnorové emigraci a jejích aktivitách soustředěných kolem Pavla Tigrida a časopisu Svědectví po r, 1968. Autoři neuvedeni. 128
Premiéra 11. 5. Devadesát devět podpisů – námět a režie Miroslav Hladký, kameraman Antonín Kovács. Dokument o signatářích z n. p. ČKD Praga, kteří požádali v otevřeném dopisu z července 1968. ÚV KSSS o pomoc a „záchranu socialismu“ v naší zemi. Premiéra 14. 6. O Čapajevovi, jednom okrese a spoustě jiných věcí – scénář a režie Jaroslav Hužera. Dokument o událostech roku 1968 v Nymburce ve výpovědích tamějších funkcionářů o jaru 1968, srpnu 1968 a prvních krůčcích normalizace. Jako ilustrace se objevují objevují ukázky z inscenace Čapajev97 nymburského divadla. Premiéra 10. 7. Hlas z druhého břehu – případ Hatala – námět Zdeněk Lavička, režisér Miloš Pavlinec. Dokument se inspiroval ve faktu, že v r. 1970 předal prezident ČSSR vyznamenání za statečnost vedoucímu obchodu Potraviny v Košicích Pavlu Hatalovi za záchranu života ženě poslance Národního shromáždění J. Belase. Ženu napadly kontrarevoluční síly 23. srpna 1968. O incidentu v pořadu hovoří syn napadené ženy Jožka Belas, příslušník SNB Blažek a samotný Hatala. – Nešlo o předobraz k divadelní hře [ale i filmu] Tobě hrana zvonit nebude, věčného tématu Vojtěcha Trapla? (dr) Premiéra 17. 7. Vražda na pokyn? – Babice 1951 – scénář Vladimír Fiala, kamera Antonín Kovács, režie Miroslav Hladký. Proč se vracíme k bestiální trojnásobné vraždě poctivých a nevinných lidí? Ve vysílání Svobodné Evropy 19. března 1970 označil totiž bývalý redaktor Čs. rozhlasu Sláva Volný babický případ za provokaci Státní bezpečnosti, zazní v komentáři na úvod a následuje rekonstrukce případu dle oficiálního výkladu: V květnu 1968 se najednou Sláva Volný pokouší obrátit celou věc naruby a označil Ladislava Malého za agenta StB. Šíří se fámy, že Malý žije, a pomahači teroristů se pokrytecky dožadují rehabilitace a finančního odškodnění. Premiéra 28. 7. Válka bez uniforem – autor námět a scénáře Zdeněk Lavička je uveden pod pseudonymem Jiří Martin, režisér Miloš Pavlinec. Dokument o historii SNB srovnává situaci s Maďarskem, kde v r. 1956 byli komunisté a příslušníci bezpečnosti první oběti kontrarevoluce. U nás byla v r. 1968 situace podobná, útoky na Bezpečnost se stupňovaly, po dvaceti letech znovu šlo o socialismus v naší zemi. Premiéra 10. 9. Srpnové pastorále – scénář a režie Jaroslav Hužera. Dokument o vesnici Zaječov, která se přátelila se sovětskými vojáky a získala za to jméno Brežněves. Členové JZD se proslavili svou pomocí a přátelstvím k sovětským vojákům krátce po srpnu 1968, předseda MNV hovoří o přejmenování obce, její obyvatelé vyprávějí o krásných zážitcích se sovětskými vojáky a ti o nich hovoří jako o bratrech-kamarádech. Premiéry 8. 10. a 22. 10. Dnes rozhodujeme o zítřku, 1., 2. – režie obou pořadů Hana Horáková. Do angažované publicistiky se zapojil i sám ústřední ředitel Čs. televize Jan Zelenka dvěma rozhovory: první s předsedou vlády Lubomírem Štrougalem začal otázkou: Naše země je zkonsolidovaná politicky i hospodářsky, jaké jsou perspektivy a další postup vlády? Štrougal nechce přeceňovat výsledky, tři čtvrtě roku je krátká doba. Podstatné ovšem je, že byla zastavena živelnost, inflační tlaky a obnovil se proporcionální rozvoj. Dále hovoří o motivech politické konsolidace, o tom, že strana prošla očistou, o pohovorech se členy strany a výměně stranických legitimací. Druhý aktuální rozhovor vedl ústřední ředitel Zelenka s místopředsedou federální vlády ing. Václavem Hůlou. […] 129
V tom roce měly také premiéry dvě propagandistické přednášky – 15. 10. a 26. 11. Třídy a třídní struktura společnosti a Na pomoc politickému vzdělávání. Ve druhé nepředstavený funkcionář KSČ sedí u konferenčního stolu v zasedačce a má přednášku na téma Boj za obnovu jednoty KSČ po r. 1969. Pravicové síly se v r. 1968 soustředily na rozbití vedoucí úlohy strany, někteří straníci zklamali; to je potvrzení, že strana může být vedoucí silou pouze za předpokladu marxleninské jednoty. Boj je boj a my jsme ho vyhráli, je nutno cílevědomě působit na protisocialistické živly, říká. Premiéra 28. 10. Náš rozhovor – scénář a režie Jiří Soldát – redaktora Jiřího Šolce s novým předsedou Svazarmu generálem Rytířem o činnosti této organizace po r, 1968, kdy krize dopadla i na Svazarm a ten musel svést boj o zachování existence, samostatnosti i svém. Premiéra 6. 12. Žijeme spolu – další Hužerův dokumentární film o soužití Čechů se sovětskými vojáky po srpnu 1968. Výpovědi děvčat o tom, proč začaly chodit se sovětskými vojáky, vyprávění důstojníka čs. armády o tom, jak byli přijímáni sovětští vojáci po srpnu a jak nám pomáhali, žena hovoří o oslavách 1. máje v kasárnách, dozvídáme se o pomoci sovětských vojáků v továrně v Hrochově Týnci, v elektrárně u Pardubic, v zemědělství, ve stavebnictví. Dokument prolínají záběry z vesnické tancovačky, kde se sovětští vojáci baví s tamními děvčaty. Premiéra 20. 12. Včera, dnes a zítra – scénář dr. Jaroslav Marek, předseda politicko-výchovné komise ÚV ČSTV. Beseda na téma normalizace ve sportu a tělovýchově: v r. 1968 hrozilo rozbití jednoty naší tělovýchovné organizace, znovu se obnovovaly Česká obec sokolská a Orel, princip demokratického centralismu byl diskreditován a vedoucí úloha KSČ v tělovýchově oslabena. Heslo Tělovýchova bez komunistů vyštvalo dlouholeté funkcionáře ve sportovních svazech, vychovatelé sportovců demonstrativně odevzdávali stranické legitimace. Ve svazech se do sportovní přípravy promítla apolitičnost – zmizely přednášky o socialistickém systému výchovy a o dějinách tělesné výchovy.
1971 Premiéra 21. 1. Dobré účty scénář Vladimír Kužel, režisér Zdeněk Hnilica, kamera Antonín Kovács. Publicistický pořad navazující na dokument Vesnický příběh z r. 1968. Premiéra 25. 5. Vyznání – publicisticko-dokumentární zamyšlení režiséra Jaroslava Hužery spojené s literárně dramatickým průřezem hry Vojtěcha Cacha Duchcovský viadukt. Pořad spojují ukázky z divadelní hry s osobními výpověďmi herců-komunistů. Pořad otevírá režisér svou osobní výpovědí na téma, co ho přivedlo do KSČ. Poté již hovoří další: Jiřina Švorcová, Světla Amortová98 a její manžel Karel Beníško, Lída Plachá, Josef Mixa99, Bohuš Pastorek. Beseda o kultuře – režie Jiří Venera. Předvolební besedu Televizních novin o kultuře a umění po krizovém období 1968–69 vedl šéfredaktor Tvorby Jiří Hájek, zúčastnili se jí Vojtěch Mihálik, Miloš Axman, Josef Páleníček, Vladimír Procházka. Léta 1968–69 byla jen epizodou, pronáší v ní Hájek a Mihálik tvrdí: Těm, kteří byli aktéry pravicových sil, lze dnes říci – naše kultura bez nich existuje lépe. Ani v tomto roce nechyběla přednáška Na pomoc politickému vzdělávání – RSDr. Ivan Hrůza z Vysoké školy politické při ÚV KSČ v ní hovoří o příčinách kontrarevoluce v r. 1968; zdůrazňuje vedoucí úlohu KSČ podloženou historickými zkušenostmi a její doktríny vycházející z nauky klasiky marxleninismu. Zejména však poukazuje na nebezpečí tzv. demokratického socialismu. 130
V r. 1970 bylo televizní vysílání prostoupeno nebývalým množstvím služebných politických publicistických pořadů, které dezinterpretovaly události roků 1968 a 1969 a skandalizovaly výrazné a veřejnosti známé stoupence reformního procesu v KSČ i ve společnosti. Díky novému kádrovému pořádku, který začal platit v r. 1970 a určoval funkce v televizi, jejichž obsazení musely schválit různé stupně orgánů KSČ, díky nově ustanovenému kádrovému odboru ČST, který dbal na správný výběr kádrů a vyjadřoval se k personálním záležitostem, i díky směrnici k úpravě honorářů v tisku, rozhlasu a televizi, která měla pomoci zvýšit politickou angažovanost novinářů a redaktorů, postupně vznikl v Čs. televizi nový, mladý a politicky poslušný kolektiv novinářů a tvůrců, na které se mohlo Zelenkovo vedení nejen v sedmdesátých letech spolehnout. Poznámky: 1 Hochman, Jiří: Všechno bylo jinak. Všechno je jinak. Všechno bude jinak. Curych, Konfrontace 1979, s. 158n. – Knížka vyšla jako Revue napětí a humoru, čís. 6/ ročník I., šéfredaktor Vladimír Škutina. 2 Löffelmann, Ctirad: Sdělení Generální prokuratury ČR. In Noviny, Praha 10. července 1992, s. 10. – Tento dokument byl součástí materiálů z bývalého Předsednictva ÚV KSČ, které Policie ČSFR předala Generální prokuratuře 26. dubna 1992. Ta jej poskytla redakcím. 3 Maňák, Jiří: Čistky v Komunistické straně Československa 1969–1970; Praha 1997, Sešity Ústavu soudobých dějin AV ČR sv. 28, s. 79. 4 Viz c. d. s. 79. – In Beránek, Jindřich: Knížka, jejíž údaje jsme psali svými osudy; Praha, Zpravodaj KNPJ ´68 1997, č. 3, s. 3n.: Připomíná-li knížka, že z očisty nebyly vyňaty ani nekomunistické strany a společenské organizace v Národní frontě (s. 79), lze konstatovat, že se týká každého z nás. Pravda, jsme v ní obsaženi každý jen jako součást množiny. Vznikla […] ze spolupráce se sociology na studii o proměnách společnosti po r. 1968. 5 I když, jak uvidíme ve statích o působení Jednotné centrální evidence, „pro věčné časy“ to nebylo; „směnka“ na tichý souhlas, aby dotyčný mohl pokračovat ve své profesi, byl čtyři roky po vyhlášení těchto seznamů podpis anti-charty, trvala tato „milost“ shůry pro ty, kdo podepsali spolupráci s StB; a protože se po r. 1984 uvolnil režim v cestách za hranice, rozrostl se i okruh těch, koho se orgány MV jako „protihodnotu za tuto benevolenci“ – aspoň příslušní činovníci se tak vůči nám, kdo jsme měli být výstrahou pro ostatní, tvářili – pokoušely zavázat k spolupráci. V návrzích orgánů KSČ hlavní slovo měly jejich kontrolní a revizní komise, kde byl nejvyšší muž Miloš Jakeš – do r. 1977, kdy se stal tajemníkem ÚV KSČ a kandidátem na členství v ÚV. Byl to – jen v tomto případě opravdu dočasný – případ; pro Jakeše se tím odstartoval – sice ne právě raketový – odpal vzhůru; po deseti letech, 17. prosince 1987, se stal generálním tajemníkem ÚV KSČ. Ale v této funkci nevydržel ani dva roky: 24. listopadu 1989 byl na zasedání ÚV KSČ, které se konalo ještě na levém břehu Vltavy (v partajní Sorbonně), nucen odstoupit a jedenáct dní po té jej sjezd (KSČ na něj odcestovala na břeh pravý, do Pakultu) z jeho „rodné“ strany vyhodil. 6 Na řadu z nich jsem upozornil redakci dopisem z 6. září 1992, který provázel glosu Pečliví lajdáci. Po své půlroční existenci však oranžové Noviny zanikly. Tam, kde jsem upozorňoval na tyto mylné údaje, uveřejňuji ve výběrech z těchto seznamů kurzívou, jak na skutečná fakta, tak i na některé další údaje, kvůli nimž je jmenovaný nepřítelem režimu na věčné časy. 7 RNDr. Jan Svoboda ve skutečnosti byl v r. 1968 ředitelem tohoto ústavu; stal se jím, když jeho starší kolegové čekali za hranicemi, zda se vrátí, nebo využijí vlny sympatií k okupované ČSSR a založí si světovější kariéru. Po Listopadu byl dvakrát řádně zvolen ředitelem ústavu, který se mezitím přejmenoval na ÚMG [molekulární genetiky];
131
8
9
10 11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
jen už se dík důsledkům toho, že byl zařazen na tento seznam, nestihl stát prezidentem Akademie věd jako oba jeho následovníci (prof. Říman za normalizace a prof. Pačes na přelomu století); za to získal v r. 2010 nejvyšší vědeckou cenu ve své vlasti – Českou hlavu. Mezi návrhy z regionů českých zemí má kvantitativně sice primát Ostravsko, ale s ohledem na podíl obyvatelstva v celé České republice, kde jej předstihuje jen kraj Jihomoravský, je to nižší průměr; vliv na to má hlavně vysoký podíl funkcionářů z Ostravska v tzv. promoskevském křídle (Kolder, Indra, Mamula aj.), ale bylo tomu obdobně i mezi novináři; hned za tímto krajem následují početně východní Čechy, kde byli nejvýrazněji pronásledováni stoupenci reforem už od r. 1956. Počet návrhů na seznam tu překročil i mnohem početnější kraje, než byly Hradecko s Pardubickem, jedná se vedle kraje Jihomoravského především o Středočeský; na specifikum hlavního města Prahy jsem upozornil výše. – Orientační podíly obyvatelstva v jednotlivých krajích ČSR jsou převzaty z přehledu po nejbližším sčítání lidu, sumarizovaného v r. 1983 in: Malá československá encyklopedie; Praha, Encyklopedický ústav ČSAV 1984, I. díl, s. 812. Maňák, Jiří c. d. s. 59. Maňák, Jiří c, d, s. 25n. Zdvořáček, Jiří: Moje Černá kniha. In: úvod k části Specialita menu na severu Čech; tato kapitola, s. 116n. In: Souboj slova a obrazu… c. d. s. 128. – Jaroslav Velinský (*1932, U2012) byl až renesančně všestranný umělec. Jako Kapitán Kid byl skladatelem trampských písní, jako spisovatel vydal řadu detektivek a románů sci-fi, jako kreslíře jej zaměstnávala propagace Domu kultury od roku 1967, kdy se tam připravoval první ročník soutěže trampských písní a skupin country and western Porta. viz článek: Ješutová, Eva: Rozhlas zažil i nějaký ten návrat. In: tento sborník, kapitola Odchody a návraty, s. 330. Václav Daněk (*1929) byl od r. 1954 až do odchodu do penze v r. 1994 redaktorem Čs. rozhlasu, kde především redigoval literární pořady. V literární tvorbě byl překladatelem poezie a po r. 1970 publikoval i vlastní verše; po maturitě v r. 1948 byl několik prvních let hercem operetního divadla Na Fidlovačce a studoval dramaturgii na DAMU. Je členem českého PEN klubu. Jako příklad uvádím Václava Havla, který jako člen redakční rady proměnil časopis Tvář, takže z prvotního záměru být časopisem pro začínající autory se z ní stala programově revue pro nekomunistickou skupinu intelektuálů, na níž se podíleli dále druhý šéfredaktor Jan Nedvěd, tehdy literární kritik, dnes politolog Bohumil Doležal, historik a esejista Emanuel Mandler, publicisté Karel Štindl a Jan Lopatka, z nichž jen poslední je uváděn v seznamu Jednotné centrální evidence. In: úvodní článek kapitoly Květy jara – plody podzimu. In: tento sborník, s. 90n. Jiří Dienstbier (*1937, U2011), jeden s prvních signatářů, ale i mluvčích Charty 77, v letech 1979–82 vězněn pro činnost ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných; podílel se na založení Čs. helsinského výboru, patřil do Hnutí za občanskou svobodu, Nezávislého mírového sdružení a Kruhu československo-polské solidarity, vydával samizdatové noviny a časopisy, patřil mezi kmenové autory samizdatových Lidových novin. Klímová, Jindra: Kapky činů v moři událostí, viz v tomto sborníku: kapitola Odchody a návraty, s. 337n. In: Růžička, Daniel: Sametová revoluce v Československé televizi. V kapitole 17. listopad 1989 a co následovalo; s. 284n. Bedřich Rohan (*1920, U2006), rodák z Ústí nad Labem emigroval v roce 1939 do Anglie, kde vystudoval anglistiku a germanistiku. Jeho rodiče byli zavražděni nacisty v Osvětimi. Za války sloužil u britského Královského letectva. V květnu 1945 se vrátil
132
21
22 23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
do Prahy a pracoval jako redaktor zahraniční rubriky Rudého práva. V době politických procesů byl propuštěn a poslán do ČKD. V šedesátých letech byl redaktorem Mladé fronty, odkud přešel do ČTK jako zpravodaj z Bělehradu. Po návratu odešel do zpravodajského filmu a odtud s Jiřím Pelikánem do Československé televize. In: Jelínek, Miroslav: Odešel, hodiny tíkají dál. Zpravodaj KNPJ ´68. Praha 2006; č. 4. s. 8n. K zápisu do Jednotné centrální evidence je připojen text z medailonu, který byl připraven pro Mezinárodní politiku, v jejímž redakčním kruhu byl Kamil Winter členem. In: Kamil Winter (*1918, U2001). Zpravodaj KNPJ ´68; Praha 2001, č. 1, s.4n. (mj, fh): Mario Ilk (U2001). Zpravodaj KNPJ ´68. Praha 2001, č. 1, s. 5. Přemysl Janýr (*1926, U1998), novinář a politik; v r. 1949 vystudoval Vysokou školu politickou a sociální v Praze; protože nechal přespat u sebe kolegu, který sem přijel z emigrace tajně, byl zatčen a odsouzen k deseti rokům vězení. V r. 1955 podmíněně propuštěn, pracoval v dělnických profesích a časopisecky publikoval povídky, fejetony a spolupracoval s rozhlasem. Po rehabilitaci v r. 1965 působil jako novinář. V říjnu 1968 odešel na studijní pobyt do Vídně, kde zůstal v exilu. Posledních 10 let před návratem v r. 1989 působil v tiskovém odboru Úřadu spolkového kancléře. Publikoval články a komentáře v rakouském, německém, švýcarském i čs. exilovém tisku. Vydával ve Vídni občasník Korespondence. Koncem Listopadu ´89 se vrátil a podílel se na obnovení činnosti Čs. sociální demokracie a jejího tisku – 1990–91 jako šéfredaktor Práva lidu, od r. 1994 politické revue Trend. O úsilí obnovit činnost ČSSD napsal dokumentární publikaci Neznámá kapitola roku 1968. Zápas o obnovení Československé sociální demokracie; Praha, ÚSD AV ČR 1998. O Jindřichu Suchém (*1925, U2013) v nekrologu Brabec, Vladimír: Mohl být ředitelem jen svobodné ČTK. In: Souboj slova a obrazu… c. d., s. 116. Brabec, Vladimír: Dočkej času, četko. Cenu informace ze světa hradila prosperita operací, které ji umožnily. In: Souboj slova a obrazu… c. d., s. 65n. Provazník, Dušan: ČTK a 21. srpen. In: tamtéž, s. 113n. Lubomír Fišer (U1997) patřil mezi ty, kdo museli emigrovat, protože řídil práci agentury a odmítal okupaci. Pomáhal vybavit z tzv. strategických rezerv nezbytnou technikou skrytá náhradní pracoviště, když byla zabrána budova ČTK a zajišťovat vysílání zpravodajství ČTK o průběhu okupace a odporu proti nové sovětizaci odběratelům v zemi i v zahraničí. V exilu se rozhodl se pro novou životní dráhu, pro práci odbornou. Velmi v ní uspěl a stal se posléze ředitelem informační soustavy známé západoněmecké farmaceutické firmy Bayer A. G. Vladimír Brabec Zpravodaj KNPJ ´68. Praha 1997. č. 1, s. 10. Kraus, Václav: Smrkovský dlouho mlčel, napila se kávy a řekl: „Myslíš, že to mám risknout?“ In: Souboj slova a obrazu… c. d., s. 8n. Blíže o Miroslavu Jelínkovi v závěrečné části kapitoly Odchody a návraty, pod titulem Byl to pan novinář, s. 350n. Richta, Radovan aj. Před rozhodnutím. Nový československý model socialismu. Praha, Rudé právo 1968, 10. července, s. 3; 11. července, s. 5; 12. července, s. 5; in: Hoppe, Jiří: Pražské jaro v médiích; c. d. s. 233n. Doc. ing. Zdislav Šulc (* 1926) je autorem statí sborníku Souboj slova a obrazu…, Praha. KNPJ´68: Vzbouření v Rudém právu, s. 32n. a Z jeviště, kde se hrálo drama ekonomické reformy, s. 62n.; dále v tomto sborníku text jeho ženy: Šulcová, Olga: Vzpomínka na jeden samizdat ... Zásuvka neboli šuple, s. 232n. JUDr. Jiří Sekera (*1930) přispěl do tohoto sborníku statí Stíny pod sluncem svobody, in kapitola Slovo z vlastních řad, s. 370n. Kyncl, Karel: Fejeton o počasí. In: Československý fejeton/fejtón (1975 – 1976). Uspořádal Ludvík Vaculík. Praha, nakladatelství Novinář 1990, s. 25n.
133
Pavel Krása (*1930, U2007), místopředseda Klubu novinářů Pražského jara 1968, předseda členské komise SN ČR a člen jeho řídícího výboru; byl činný rovněž v celostátním vedení Svazu PTP a byl vedoucím redaktorem jeho Zpravodaje. In: Helešic, František: Zemřel Pavel Krása. Zpravodaj KNPJ ´68. Praha 2007. č. 2, s. 6. 34 Vladimír Stuchl (*1922, U1990) se sice dožil Listopadu, ale na rozmezí mezi zimou a předjařím odešel navždy. 35 Medailon Vlado Kašpara Národností Slovák, státní příslušností Čech in publikace Souboji slova a obrazu s mocnými s. 28n. a poznámky č. 33, 34. 36 Jan Sieredzki odešel i se svou ženou, kterou si vzal, když se vrátila kdysi z koncentráku. Dostala se tam podobně jako její šéf v době protektorátu. Nebyl jím nikdo jiný než někdejší šéfredaktor Rudého práva Záviš Kalandra, jehož sekce Kominterny v Československu na pokyn Stalinových pochopů vyloučila z komunistického hnutí a prohlásila za trockistu. Budoucí paní Sieredzká byla sekretářkou v Mazáčově nakladatelství, kde Kalandra redigoval Slovník aktualit. V červenci, když jsem pracoval na LVT, trávil jsem nejeden volný večer na chalupě Sieredzkých kousek od Raspenavy. A tak jsem nemohl v tom čase, kdy byl zrušen dohled cenzury, nezapsat její vzpomínky na činnost jejího dávného šéfa. V srpnu jsem je připravil i s dokumentačním materiálem pro víkendové vydání. Měly vyjít v sobotu, 24. srpna 1968. Když jsem se prvně setkal s výhružkami Honzovi, vystříhal jsem v obavě o oba pečlivě jméno jeho ženy z rukopisu. Byly v něm podrobnosti o tom, s kým vším se Kalandra setkával příkaznepříkaz. Mnohé potkal podobný osud, jen je popravovali nacisté a ne vlastní kati jako Kalandru. Snažil jsem se vymazat z paměti i dívčí jméno Honzovy ženy. Bohužel se mi to podařilo. To „bohužel“ konstatoval i autor monografie o Kalandrovi dr. Bouček. (bek) 37 Jejich historii sleduje i pozn. č. 8, s. 42, v kapitole 17. listopad 1968 – 25. leden 1969; týká se Lidových novin, jako jejichž náhrada vznikly a celá desetiletí také existovaly. 38 O Aloisu Svobodovi, Dule Tučkové a redakci časopisu, kde se už neměli sejít in: Souboj slova… c. d., ss. 19n, 138n. a 146n. 39 Alexej Kusák má zásluhu o prosazení výstav moderních výtvarných děl; za své emigrace propagoval české moderní tvůrce za hranicemi. 40 Josef Jedlička (*1927, U1990) Ze studií na FF UKU byl po únoru 1948 vyloučen a žil v Litvínově, kde byl postupně dělníkem, vychovatelem, učitelem a etnografem, ale především se účastnil aktivit kolem redakce Kulturního kalendáře Mostecka (blíže o tom Koukal, Pavel: Svět vnitřní emigrace in: kapitola Šedá zóna v tomto sborníku; s. 216n). 41 Jedlička, Josef: Kde život náš je v půli se svou poutí, Praha, Čs. spisovatel 1966. 42 Více o činnosti M. Kindla bylo uvedeno v kapitole Od jara do srpna 1969; s. 52 a pozn. č. 7, s. 81n. 43 Miroslav Sameš (*1934, U20??) se po studiu žurnalistiky vrátil do rodného města Železný Brod jako redaktor tamních Novin Jablonecka; brzy zaujaly daleko za hranicemi okresu jak živým obsahem, tak nebývale moderní grafikou. Dostal nabídku, aby spolupracoval na rozvoji vydavatelské činnosti v západní části regionu spjaté se vznikem revue Dialog. Z jeho reportážních cest do Norska a Grónska vznikla knížka Malým vozem za Polárkou. Liberec, Severočeské nakladatelství 1969. 44 sine: K některým problémům severočeské kultury. Ústí n. L., Průboj 1990, 20/21. ledna, s. 7. – Spíše než „hry“ bych charakterizoval Samešovy scénáře jako „rozhlasová pásma“. 45 In: Souboj slova… c. d. s. 151 závěrečná příhoda, jak si taxikáře Luďka Pacovského zastavila Jiřina Švorcová v glose Potkali jsme se na Bohemce. 46 Zkráceno z glosy (mif) [Filipová, dříve Černá, Miroslava]: Vzpomínka na Luďka Pacovského, in Mediažurnál, Praha, SNČR 2000, č. 2, s. 11. 47 In: Souboj slova … c. d. s. 164. 33
134
Hořec, Jaromír, Sígl, Miroslav (eds.): Generace 45. Pamětníci Mladé fronty 1945–50. Nakladatelství Rio-press, Praha 1997, s. 30. – Doc. PhDr. Jaromír Hořec, CSc. (*1921 v Chustu na Podkarpatské Rusi, U2009) byl český básník, novinář a publicista; původně se jmenoval Halbhuber, ale jméno si změnil inspirován Halasovým veršem člověka hořce mám rád. Šéfredaktorem deníku mladých se stal jako účastník odboje; byl tam spolu s budoucími zakladateli deníku mladých – básníkem Františkem Listopadem, literárním kritikem a příštím tvůrcem celé epochy Divadla na Zábradlí Janem Grossmannem a Jaroslavem Morákem. Už citát z Hořcovy vzpomínky naznačuje, že se všichni tito lidé, ač stáli jako občané i intelektuálové nalevo, záhy rozešli s KSČ, kterou sovětský vliv nevedl jen k stalinismu, ale i k byrokratismu – a ten byl pro tyto mladé příslušníky inteligence nepřijatelný. Mnozí se rozešli s poúnorovým režimem nadobro, jiní dožili stranou, zatrpklí a odsouzení k netvůrčí otrocké činnosti, jaké se i v redakcích najde dost. Poznal jsem tyto osudy zejména v době, kdy jsem zpracovával historii jednoho z těch časopisů mladých, s kterým skupina Jaromíra Hořce přišla: MY 45 až 51 – jednoho z prvních časopisů zlikvidovaného, protože neodpovídal schématu, které režim tehdy bezduše a otrocky přejímal z SSSR. – Jaromír Hořec prožil toto období dohasínajících 50. let ve službách Svazu protifašistických bojovníků, kde v letech 1950–53 pracoval v nakladatelství Mír, poté se stal šéfredaktorem časopisu Hlas revoluce a byl jím do roku 1965, kdy odešel na Fakultu sociálních věd a publicistiky jako odborný asistent a stal se zároveň šéfredaktorem Univerzity Karlovy. (bek) 49 O Jiřím Loewym (*1930,- U2004) více v medailonu Měl podle svých věznitelů zemřít, ale byl příliš živým příkladem pro své, kolegy, který publikuje tento sborník v kapitole Od samizdatů a médií z exilu k Lidovým novinám, s. 237n. 50 Dr. Stanislav Maleček byl s dr. Veverkou zvolen v r. 1945 za ČSSD poslancem Prozatímního národního shromáždění. 51 Miloslav Zeman (* 1933, U2012) byl nejen mezi prvními, ale také aktivními členy Syndikátu novinářů ČR; patřil mezi ty, kdo založili jeho regionální sdružení na Vysočině a do jeho vzniku byl předsedou kontrolní komise Jihomoravského územního sdružení SN v Brně. Péči o ochranu majetku celého Syndikátu se věnoval jako služebně nejstarší člen Kontrolní skupiny SN, do níž byl opakovaně volen na řadě jeho valných hromad, včetně té v r. 2010. 52 Otakar Rydlo je zastoupen v tomto sborníku sloupkem z jeho setkání s brněnským básníkem a novinářem Zdeňkem Rotreklem. A protože v něm tento intelektuál myšlenkově spjatý s katolickou modernou odpovídá mj. proč právě on je členem Klubu novinářů Pražského jara ´68, zařadili jsme jej do kapitoly diskusí o smyslu doby reforem Slova do našich řad, s. 195n. 53 O jeho odvolání v kapitole Od jara do srpna 1969; ss. 52 a 81n. 54 Berková, Milada: Vyšetřovali již před tím moje děti; s. 63n. Haidler, Jaroslav in: Specialita menu na severu Čech; s. 118; Haidler, Jaroslav: Slovo šéfredaktora; s. 346n. 55 Karel Sedlecký (*1937, U1995) byl před tím, než byl na sklonku r. 1969 „odejit“ z redakce deníku, vedoucím jeho víkendové magazínové koncepce SN Průboj. Zároveň byl vyloučen ze Svazu novinářů, kde byl předsedou KV SČN [viz glosa vložená do článku Slovo do vlastních řad v kapitole Od jara do srpna 1969, s. 49]. Po dobu normalizace pracoval ve VD Kontakt (po normalizační likvidaci malých družstev VD Mechanika Teplice) jako v dnešní terminologii manažer výměnných akcí a editor časopisu pro sběratele všeho druhu. Tak jej také nepřesně označuje Jednotná centrální evidence. Po návratu do redakce novin, které změnily svůj titul na Severočeský deník, byl vedoucím zpravodajů. 56 Jaroslav Hajn (*1919, U ?) byl ideologickým tajemníkem KV KSČ do r. 1964, kdy byl z této funkce odvolán a pracoval jako historik v Památníku Terezín. Po normalizaci se do politických funkcí vrátil jako čelný představitel normalizačního režimu: 48
135
nejprve do funkce, o kterou přišel v r. 1964, a v roce 1972 se stal vedoucím tajemníkem Severočeského KV KSČ; v dubnu 1984 vystřídal M. Jakeše ve funkci předsedy Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ a v té se dožil během Listopadu ´89 i svého definitivního pádu. 57 RSDr. Václav Šípek (*1931) byl do druhé poloviny 60. let, než odešel na komunistickou Sorbonnu, redaktorem Průboje; po promoci na podzim r. 1968 odešel do čelných funkcí Štrougalova Výboru pro práci KSČ v českých zemích, což byla „předporodní“ fáze normalizace v historické části republiky. Odtud se vrátil v r. 1984 do Ústí n. L., kde vystřídal Jaroslava Hajna v čele SKV KSČ. Jako jeho vedoucí tajemník naposled zasáhl, když povolal Lidové milice, aby sjednaly pořádek, jak si jej on představoval v městě, kde se chystala generální stávka. V ústrety útvarům, které přicházely z revíru na sever od Ústí, vyšel jeden z osmašedesátníků, před normalizací ředitel tamní Prefy Jindřich Žáček. Přesvědčil příslušníky útvaru, že pravý opak nastolí skutečný pořádek do života obyčejných lidí. Poté už působil Rozhodnutím strany doktor Šípek veřejně jen jako šéfredaktor Hraničáře, časopisu Klubů českého pohraničí, kde se snažil získat ztracený vliv šovinistickým šířením strachu z budoucnosti. Bronislava Gabrielová (*1930, U2005) pracovala po r. 1991 v redakci brněnské mutace Práva lidu až do jejího zániku. V roce 2002 byla kolegyni Gabrielové udělena Cena města Brna v oboru žurnalistika-publicistika, kterou město ocenilo její celoživotní umělecko-kritickou práci. 59 Podle nekrologu in Mediažurnál, Praha, SN ČR, duben 2005, s. 4. 60 O redaktorech tohoto deníku dále v článku Nadi Komendové: [Ne]svoboda ve Svobodě; s. …n. 61 Šulcová, Olga: Zásuvka, neboli Šufle. In: kapitola Od samizdatu k Lidovkám; s. 232n. – Olga Šulcová (*1938), podepsala Chartu 77 společně se svým mužem Zdislavem; je autorkou knížek Záhada červeného křesla a jiné příběhy. Praha, Troja 1999, jejíž první vydání vycházelo v samizdatu Ze zásuvky a bloku, a Univerzální žena z nečasu do času (1954–2010). Olomouc, Nakladatelství Burian a Tichák 2012. 58
Lubomír Holeček (*1943, U1976) zemřel v květnu 1976, kdy ho srazilo a usmrtilo auto, které vjelo na tramvajový ostrůvek [!] v Praze na Invalidovně. – Do polistopadového veřejného života uvedl jeho ženu, ing. Taťánu Holečkovou, Vladimír Špidla; když se stal v roce 1998 ministrem práce a sociálních věcí: byla místopředsedkyní Výboru pro zdravotně postižené občany. Když se stal výkonným místopředsedou tohoto Vládního výboru ministr vlády Karel Březina, stala jeho náměstkyní. Tuto funkci zastávala i ve vládě Jiřího Paroubka. 63 PhDr. Vojtech Čelko (*1946) patřil mezi nejmladší, kdo byli uvedeni v seznamu Jednotné centrální evidence… 64 Bc. Jan Kavan (*1946 v Londýně), kde byl jeho otec diplomatem a kde zůstal v r. 1969 v exilu. Jako student žurnalistiky patřil mezi čelné představitele studentského hnutí. Po návratu z exilu byl ministrem zahraničí ČR (1998–2002), poté předsedou Valného shromáždění OSN (2002–03), poslancem (1990-92, 2002-06) a senátorem (1996-2002). Kavanova maminka Rosemary, se kterou se jeho otec za války v Británii oženil, je autorkou vzpomínkové knihy Cena svobody. Brno, Doplněk 1997, která vyšla s předmluvou Artura Millera. 62
PhDr. Jana Khonová, Ph.D. (*1942) je ředitelkou Ústavu profesního rozvoje pracovníků ve školství PedagF UK. Po listopadu vedla v Praze agendu Solženicynovy nadace a organizovala Letní školy historie pro učitele dějepisu. Její manžel, Jiří Holub, byl jako vyslanec v Itálii jedním z prvních diplomatů Dienstbierova ministerstva zahraničí. 66 Karel Kovanda (*1944 v Gilslandu – Anglie) – Po návratu do ČR vstoupil do státních služeb v resortu ministerstva zahraničí; 1997–98 vedl jako náměstek ministra 65
136
67
68
69
70
71
72
73
74
75
76
zahraničí přístupová jednání v NATO a 1999–2005 byl prvním vyslancem republiky ve štábu této organizace. Ing. Jiří Müller (*1943) se věnoval po Listopadu ´89 vedle své politické činnosti v OF, později OH, především nadační činnosti; od r. 1990 až dosud je předsedou správní rady Vzdělávací nadace Jana Husa v Brně a Londýně, v letech 1990–2006 byl členem správní rady Nadace Charty 77 a Nadace ADRA; v letech 1999–2001 byl členem SR Masarykovy univerzity v Brně. Tomeš, Josef a kol., Český biografický slovník XX. století, Praha, Litomyšl Paseka– Ladislav Horáček, Petr Meissner 1990, třísvazkový komplet. Tomeš, Josef: c. d. III. díl, s. 366. Miroslav Holub byl spolu se svými kolegy z vědeckých ústavů iniciátorem textu, který v konečné redakci autorsky stvořil Ludvík Vaculík a byl publikován 27. 6. 1968 jako Dva tisíce slov… – viz publikace Souboj slova… c.d., ss. 94–104. Miroslav Galuška (*1922. U2007) ministr kultury v letech 1968-69; byl po válce redaktorem kulturní později zahraniční rubriky Rudého práva (byl mj. zpravodajem z Norimberského procesu) a poté Tvorby. Od roku 1952 pracoval jako vedoucí tiskové odboru ministerstva zahraničí a v letech 1958–61 velvyslanec v Anglii. Osvědčil se jako generální komisař naší účasti na Světových výstavách v Montrealu (1967), Ósace (1970) a v Seville (1992). O časopise Kulturní tvorba in: Souboj slova a obrazu… c. d., s. 32. Pavel Dostál (*1943, U2005) založil v 60. letech pod vlivem Semaforu soubor Skumafka, kde se uplatnil jako herec i autorsky; také později patřil k iniciátorům pro vznik klubů mladých v jeho rodné Olomouci, kam zval Karla Kryla, J. R. Picka a další osobnosti tohoto hnutí. Za okupace v r. 1968 se angažoval ve vysílání Rádia Ječmínek. V r. 1969 vystoupil po sedmiletém členství z KSČ a pracoval v dělnických povoláních. Po sametové revoluci se věnoval politice, a v červnu 1990 a opakovaně v r. 1992 byl zvolen poslancem Sněmovny národů FS; po zániku Československa, proti jehož iniciátorům se angažoval, odešel jako komentátor do redakce Práva. V r. 1996 byl zvolen znovu za soc. dem. poslancem a od roku 1998 byl až do své smrti ministrem kultury ve vládách M. Zemana, Vl. Špidly, St. Grosse i J. Paroubka. Jiří Sýkora (*1933, U1997) odešel pro neshody s vedením divadla, jehož ředitel byl nucen posléze na jaře 1968 rezignovat. Jako herec bez angažmá se stal mj. představitelem stěžejních rolí v Jakubiskových filmech Kristove roky (1967) a Ptáčkové, sirotci a blázni a dále jedné ze dvou hlavních rolí ve slovenském filmu režiséra Leo Havetty Slávnost v botanické zahradě (oba v r. 1969); v r. 1968 hrál partnera Jany Brejchové v Papouškově filmu Nejkrásnější věk a menší role v Hanibalově Červené kůlně, Farářově konci Evalda Schorma, Jirešovu Žertu, jakož i nešťastného ženicha Medunu, který padl u Králového Hradce v TV seriálu Sňatky z rozumu u režiséra Filipa. Zdvořáček, Jiří (*1944) Z úvodu k ukázce ze jmenovaného samizdatu. In: Kindl, Miroslav (ed.): Volali jsme bratrství; c. d., s. 51n. Alena Bílková (*1946) autorka grafiky v dopise editorovi; do r. 1970 studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a poté byla do r. 1975 asistentkou na katedře výtvarné výchovy PF v Ústí n. L. S ústeckou knihovnou, kde byla zaměstnána její maminka, spolupracovala již jako studentka. V současné době je na volné noze a má ateliér společně s manželem, sochařem Michalem Bílkem, v ústecké části Krušných hor, v Petrovicích. Krajská redakce ČST působila od poloviny 60. let v Domě tisku, který mělo Ústí n. L. od r. 1945 ve svém centru; v té polovině 60. let se z něj vystěhovala redakce krajského deníku [zůstal tam jen zpravodaj pro město a okres Ústí]; takže tam vedle zpravodajů ČST sídlila ještě oblastní redakce ČTK, Rudého práva, Mladé fronty a Zemědělských novin; zpravodajové Svobodného slova, Lidové demokracie a Práce měli své redakce
137
v sekretariátech stran, resp. odborů. Zpravodajství i další programy pro celostátní stanice ČsRo zajišťovalo Krajské studio ve svých vilách, jak v Ústí n. L., tak v Liberci; tam se orientovalo jednak na publicistiku, jednak na natáčení her pro mládež ve spolupráci s činohrou Divadla F. X. Šaldy, Naivním divadlem (tak se jmenuje někdejší loutkové divadlo, v jehož svazku vznikla Ypsilonka). Ve vile libereckého studia sídlilo i Severočeské nakladatelství. Uvádím tyto informaci, protože různé rozmístění redakcí a institucí vedlo k partnerské spolupráci novinářů a literátů. 77 In: medailon Svět vnitřní emigrace – tato publikace, s. 218n. Jezdili jsme spolu od roku 1970 tzv. vlakem vyhnanců po celou „mírnější“ fázi normalizace. Ta skončila zpracováním Jednotné centrální evidence. Podle míry zavinění se řídila vzdálenost, kterou jsme po trati Ústí-Most musili projet. Nejblíž vystupovali subalterní úředníci v Chabařovicích a v Bohosudovu; exmístopředseda KNV, jeden příslušník Bezpečnosti a já v Teplicích. Z lidí, které zde jmenuji, nejdál jezdil Arnošt Kačena z ideolog. oddělení KV KSČ – do Mostu. Ale tam musel odjíždět už o dva spoje dřív… 79 Vlasta Klímová, za svobodna Hůrková (*1933), patřila k představitelům ČSM, kteří proměnili v 60. letech organizaci podle živých zájmů chlapců a děvčat; jako tajemnice KV ČSM měla v aparátu např. odborného pracovníka pro společenské tance, ale i pro sociologické analýzy; ten posléze přešel do OPASI stranického sekretariátu. Sama před rokem 1968 přešla do aparátu strany. Současně odcházel z aparátu ČSM i její nadřízený, předseda KV ČSM Jiří Neubert. Jak rozdílnými byli politiky, dokládá jeho kariéra, která vyvrcholila v posledním období normalizace: Neubert se stal tajemníkem ÚRO a v r. 1986 i poslancem FS; v parlamentu rezignoval v lednu 1990 v důsledku změny režimu; z odborů byl nucen odejít jako čelný představitel bývalého režimu v „závěsu“ za Jakešem. – Vlasta Klímová se po nástupu normalizace vrátila na Žatecko, kde měla v Postoloprtech rodiče. Díky tomu, že ji tam znali od mládí, nechali ji tam existovat jako prodavačku v bývalém okresním městě. Žije tam ostatně dodnes a jako řada osmašedesátníků hledala uplatnění pro svou další veřejnou činnost v sociální demokracii. 78
Pravoslav Nykodým vystudoval při zaměstnání sociologii na Fil. fakultě UK; poté vedl výzkumy veřejného mínění, které v letech 1967–69 organizoval KV KSČ v Ústí n. L. V 70. letech pracoval na výzkumech veřejného mínění v KÚNZ; na přelomu let 1988–89 emigroval do SRN. 81 Tučková, Anna: Vzpomínky in Listy, Olomouc–Praha, 2012, č. 6, s. 32. 80
82
V Mohauptovu štábu pracoval v srpnových dnech mj. Václav Havel. In: Souboj slova … c. d. s. 122n.
Příhoda, Luboš: 21. srpen 1969 v Liberci. In: kapitola Od jara do srpna 1969 v tomto sborníku, s. 64n. 84 Od září 1965 žilo a hrálo Kladivadlo v Ústí n. L. Nejprve jako poloprofesionální scéna tamějšího Divadla Zd. Nejedlého, po jedné z řady reorganizací jako profesionální scéna Státního divadla ZN. A od roku 1967 jako divadlo-klub, kde se nejen hrálo, ale také živě diskutovalo o problémech místní i celorepublikové společnosti. Po nuceném odchodu Pavla Fialy, který byl vůdčí osobnost tohoto „malého divadla“, bylo Kladivadlo několikrát přejmenováno, až se ustálil název Činoherní studio. Pod ním přečkalo všechny zvraty režimu, až mu v r. 2013 změnili svévolně podmínky existence radní města [blíže o tom na s. 125]. 85 Po roce 1989 byl Vladimír Šuman zvolen jako poslanec za ODA předsedou branně-bezpečnostního výboru; nakonec byl poradcem ministra obrany. 86 Ve vesnici Tušimice, nedaleko Kadaně, býval státní statek, který na přelomu 50. a 60. let letech ustoupil stavbě jedné z řady velkokapacitních elektráren, které vyrůstaly 83
138
mezi Ledvicemi a Tisovou. Projektanti usídlení v prostorách, kde dosud hospodařil zrušený agrární n. p., začali psát na svou adresu název té obce, a tak tomu zůstalo dodnes. I když už málokdo víme, na jakém katastru obce ETU I. nebo ETU II. vlastně stojí. 87 Josef Dvořák (*1942) se objevil na jevišti Kladivadla na jaře 1965 v už téměř nazkoušené komedii Máslo, všechny rovnal, jak se sluší na inspicienta – jenom se ten říditel chodu na jevišti stával víc a víc nepostradatelnou postavou. A tak v ústecké verzi Másla už převzal roli principálovu. 88 Z jejich analýzy jsem jako novinář publikoval mj. rozbor, jaké škody působí na železničním svršku nekritické přejímání sovětských nápadů, např. těžkotonážní hnutí, za což tehdy – přes počáteční kritiku – obdrželi ocenění za přínos technickému rozvoji. 89 Václav Hrabě (*1941, U1965) se stal básníkem své generace. Vystupoval v Redutě, Olympiku a jiných klubech; od 60. let si mladí lidé opisovali jeho verše; jejich knižní vydání, které vyšlo jako program představení DMD Litvínov v roce 1969, jako by předznamenávalo budoucí existenci samizdatů i jejich hodnotu a význam pro ty, kdo se k ní dostali. První knížku poezie Václava Hraběte vydalo oficiální nakladatelství až v roce 1977: Blues v modré a bílé. Praha, Melantrich [12 let po smrti básníka a v nákladu, který vůbec nepokrýval zájem ]; znovu vyšly básně Václava Hraběte až dvacet let po básníkově smrti ve výboru Jaromíra Pelce [Černé nebe nad městem, 1985]; týž básník pak 34 let po smrti Václava Hraběte připravil konečně úplné vydání jeho dochovaných básní [Blues pro bláznivou holku, 1991]. – Vedle Mirka Kováříka, který recitoval verše Václava Hraběte v amfiteátru Lochotín i pro 30tisícové publikum, patří k zaníceným interpretům písní na jeho verše Vladimír Mišík. První dva ročníky Kytary Průboje vyhrály souhrou okolností dvě nadané romské dívky, třetí se nekonal, Porta přestala v Ústí za normalizace existovat. Přejal ji po čase SSM a konala se pravidelně v Plzni na Lochotíně. 91 Beránek, Jindřich: Čas nebyl jeho pánem. In: www.vasevec.parlamentnilisty.cz/ blogy/cas-nebyl-jeho-panem-i-proto-se-nepodrizoval-nikdy-jeho-diktatu-ci-modesrdce-karla-kryla-puklo – Text pokračoval příhodou, která se týká dalšího zápisu v seznamech: bylo to na přehrávkách, na které Josef Dušek, ředitel Krajského podniku pro film, koncert a estrády (KPFKE) v Ústí n. L., pozval i Karla Kryla: Přišel na jeviště […] ve svetru, s kytarou, aby mohl vystupovat za honorář. Člen přehrávkové komise vedle mne sykl: „Ani se neumí obléknout!“ Protože jsem jej už slyšel […] nedovedl jsem si představit, že by přišel v tmavém společenském obleku. […] Ve chvíli, kdy dozněla „Pieta“, nepochyboval o hodnotě vzdoru, kterým rozezněl Karel Kryl sál, ani kritik jeho svetru. 90
Miloš Dvořák, někdejší vedoucí (a taky pilný archivář) Kladivadla, v mailu z 26. srpna 2013 píše: … srdečně Ti děkuji za monografii „Souboj slova a obrazu s mocnými“, které se mi od Tebe dostalo. […] Chtěl bych Tě upozornit na malou chybičku, která se Ti tam vloudila. Před časem jsi volal a chtěl ode mne zjistit autorství novoročenky „s kulatým červeným/zeleným čtvercem“. V publikaci ji reprodukuješ, ale jen její polovičku. Když jsme spolu mluvili, neřekl jsi mi, pro co to sháníš. […] Šlo o novoročenku na rok 1969, kterou rozesílala redakce ústeckého vydavatelství a časopisu Dialog (nikoliv Kladivadlo) – myslím, že to dost dosvědčuje podpis Mirka Kindla a pana Šebesty (staršího), který tam v té době působil – myslím – jako ekonom. Promiň, že jsem Ti toto vše neřekl už tehdy do telefonu, když jsi ty informace sháněl, ale dost jsem nerozuměl, o co Ti jde. 93 Dvořák, Miloš: Kladivadlo. Listování archívem divadla a ukázkami textů Pavla Fialy. Trutnov, PAF!, s. r. o. 1998; s. 52. – Za citovaným textem je už jen řádka: Tady definitivně končí historie Kladivadla.. 92
139
94
Cesta Gizely Svobodové (*1926, U 2003) do Prahy vedla z rodného Humenného přes německé koncentráky Osvětim, Birkenau, Glivice, Ravensbrück a Recov. Po studiu na novinářské fakultě Vysoké školy politické a sociální nastoupila v roce 1949 do Rudého práva, pak byla v Mladé frontě a od roku 1953 redigovala Čs. novináře a v roce 1966 nastoupla do Svobody. V letech 1968/69 se podílela na aktivitách Pražského jara, byla delegátkou mimořádného sjezdu ČSSN i ustavujícího sjezdu Svazu českých novinářů. Za tyto aktivity byla vyloučena z KSČ a musela opustit redakci; až do listopadu 1989 pracovala v pohostinství a prodávala v nádražním stánku. Hned po Listopadu se vrátila mezi novináře. Svůj elán a čas věnovala činnosti v Syndikátu a Klubu novinářů Pražského jara ´ 68, jehož byla tajemnicí. (mj) In: Mediažurnál, Praha, SN ČR 2003, č. 3, s. 7 – redakčně kráceno.
95
Naďa Vencovká (*1928) původním povoláním herečka, později redaktorka železničářského časopisu na severu Čech do čistek po 68. roce, kdy musela následovat svého manžela, šéfredaktora Západočeské Pravdy. K svému životnímu jubileu vydala v edici Studánky opožděný literární debut Milenci, nakladatelství Dita, Kruh, Hradec Králové 1998, 68 s.
Růžička, Daniel: Pražské jaro 1968 ve vysílání Čs. televize v 70. a 80. letech – viz pozn. č. 42, s. 85. 97 Poslední vydání prózy, kterou napsal politický komisař legendárního komandíra z doby občanské války na Rusi Furmanov, u nás vyšlo v r. 1949 [Praha, Naše vojsko]; z této beletrie vycházel jak sovětský film z r. 1934, tak dramatizace Miloslava Stehlíka, uváděná u nás. Sama předloha i autor její české verze patří k typickým reprezentantům sorely, tzn. estetické normy 50. let. Dokládají to nejen hry M. Stehlíka, které patří k nejpůsobivějším dílům české dramatiky tohoto stylu, počínaje nejznámější Mordovou roklí [1949] s námětem třídní diferenciace na české vesnici z doby okupace, ale i Stehlíkova pracovní kariéra. Po maturitě 1936 vystudoval dramaturgii a estetiku na FF UK, válku prožil u kočovné společnosti a obé se projevilo – na rozdíl od jeho epigonů v 50., ale zejména 70. letech – právě v působivosti jeho děl. Po r. 1945 pracoval v divadlech, která se programově hlásila k oficiální kulturní politice KSČ; odešel z vedení činohry pražského ND v r. 1955 jako poslední dramaturg jeho předkrejčovské éry. V letech 1955–66 byl dramaturgem Divadla Čs. armády na Vinohradech [opět posledním před érou Františka Pavlíčka]. V letech 1970–76 se s nastupující normalizací jako dramaturg znovu vrátil do činohry ND. 96
Herečka Divadla ČSA na Vinohradech Světla Amortová patřila podle svědectví tehdejší členky souboru Vlasty Chramostové k iniciátorům rezoluce za nejvyšší trest pro jejich někdejší kolegyni Jiřinu Štěpničkovou. 99 Josefa Mixu (*1921) spojilo hned první divadelní angažmá v Mladé Boleslavi (1946 –48) s čelnou postavou sorely 50. let a normalizace Antonínem Dvořákem, šéfem činohry ND do března 1954, signatářem Slova do vlastních řad a šéfem literárně -dramatické redakce Zelenkovy ČsT (1970–80). Dík tomu patřil Mixa k představitelům velkých rolí ideově-politických záměrů (Śvanda dudák v reprezentativní inscenaci tylovské akce v ND; to byla ovšem také jediná Mixova větší role v českém filmu), zatím co např. Karel Höger, jako představitel buržoazních herectví, byl v ND obsazován jen sporadicky. Členem činohry ND byl Mixa v letech 1948–91 s přestávkou let 1971–73, kdy byl jmenován uměleckým šéfem Divadla E. F. Buriana. Z této funkce byl odvolán pro svá nekompetentní rozhodování, a tak se vrátil do činohry ND. 98
140
Charta 77 a anti–charta
Dopis profesora Patočky oznamuje parlamentu, že byl zabaven text Charty 77, který byl určen pro Federální shromáždění Česko slovenské republiky.
142
Novináři mezi chartisty Seznam signatářů prohlášení Charty 77 je převzat z dokumentace, kterou uspořádal a ve středisku, které vedl v Scheinfeldu-Schwarzenbergu dr. Vilém Prečan.1 Vždycky se choval tak jako ve dnech, kterým věnoval nejznámější z množiny dokumentací – Černou knihu. Prohlášení předané orgánům ČSSR dne 1. ledna 1977: O smyslu, cílech a úmyslech Charty 77 – konstitutivní prohlášení obsahuje seznam 242 signatářů a v něm následující novináře a publicisty: Otta Bednářová, novinářka Miroslava Černá-Filipová, novinářka dr. Jiří Čutka, věd. pracovník, [ze strany vyloučen jako redaktor Nové mysli a tajemník Čestmíra Císaře] Jiří Dienstbier, novinář Luboš Dobrovský, novinář Zdeněk Fořt, novinář Jiří Hanák, novinář ing. Jiří Hanzelka, cestovatel a spisovatel,2 [po Listopadu ´89 člen KNPJ ´68]
143
Zcela zvláštní místo v publicistice H + Z má Zvláštní zpráva č. 4, napsána v r. 1964 na základě jejich předchozí cesty po SSSR, na přímý podnět L. I. Brežněva; kopii dostali naši představitelé. Vzhledem k obsahu o sovětském hospodářství byla prohlášena za přísně tajnou a uveřejněna až v r. 1990. – Jen v samizdatu mohly vyjít také jejich zakázané knihy: Cejlon, ráj bez andělů (oficiálně až v r. 1991), jakož i Sumatra, naděje bez obrysů. Jiřina Hrábková, novinářka, [žena Jiřího Rumla] Jaroslav Jírů, CSc., historik, [zahraničně-politický komentátor samizdatových LN].3 Karel Kyncl, novinář Jiří Lederer, novinář Jan Lopatka, lit. kritik,4 [byl vydavatelem samizdatového časopisu Kritický sborník a spoluautorem Slovníku českých spisovatelů. Toronto 1982; v samizdatu vydal také Radiojournal v ko(s)mickém věku. 1984, běžné vydání vyšlo až po smrti autora 1994]. Jan Lopatka se pro svůj krajně skeptický odstup od režimu nezkompromitoval ani veřejným přitakáním Pražskému jaru ´68 [nikdy nevstoupil např. do KSČ]. A tak měl po zastavení Tváře v r. 1969 poměrně relativně snadnou ústupovou cestu do vnitřní emigrace a šedé zóny. Pracoval jako technik a programátor [mj. společně a Janem Nedvědem a dalšími pořádali kurzy začínající IT a pro práce na jednotné klasifikaci strojírenských výrobků]; soukromě se zabýval tvorbou Egona Bondyho, ale až do r. 1975 se nezúčastnil ani aktivit kolem ineditní literatury. Na rozdíl od předchozí doby začal spolupracovat s Václavem Havlem na vydávání samizdatů. Po podpisu Charty 77 v r. 1976 až do r. 1989 pracoval jako umývač nádobí apod. Po Listopadu nakrátko přichází na Filosofickou fakultu UK jako pedagog a publikuje v Literárních novinách. Zhoršující se zdravotní stav, problémy s alkoholem a těžkosti v profesním působení[musel např. opustit redakci LtN] ho přivedly k rozhodnutí pro sebevraždu. (bek) dr. Sergej Machonin, divadelní kritik a překladatel Anna Marvanová, novinářka Ivan Medek, hudební kritik 5 Jan Nedvěd, novinář dr. Vladimír Nepraš, novinář dr. Ludvík Pacovský, novinář Jan Patočka ml., dělník, [v 90. letech redaktor Českého deníku a jiných medií, nejmladší syn prof. Patočky] dr. František Pavlíček, spisovatel, [od 4. 2. 1990 do 31. 3. 1991 ústřední ředitel ČsRo] Jan Petránek, novinář Vladimír Príkazský, novinář Drahuše Proboštová, novinářka Jiří Ruml, redaktor Vladimír Škutina, novinář Věra Šťovíčková, novinářka Jan Trefulka, spisovatel, [ale také šéfredaktor časopisu Host do domu] ing. Petr Uhl, novinář Ludvík Vaculík, spisovatel [a redaktor …] 144
neboť tím byl ve svém původním povolání ve vydavatelství RP, týdeníku Beseda naší rodiny, především v mládežnické redakci Čs. rozhlasu, kde byl už jako „muž od novin“ skutečně vidět. Nebo spíš slyšet. Nastoupil tam, když skončil své opravdu první angažmá v roli vychovatele Rušného domu. Neboť tak se jmenovala knížka, jejíž vydání v roce 1963 bylo důvodem k „promoci“ tak váženým titulem. Byla o tom, jak měl vychovávat kluky, které vlastně nelze vychovat. Až potom napsal Sekeru, která byla důvodem, abychom jej povýšili v osmašedesátém na přední místo mezi všemi literáty – i spisovateli. dr. Jiří Vančura, historik Ale tím se musel stát proto, že jej to dvacetiletí, ve kterém podepsal Chartu 77, vzdálilo od všech redakcí. Taky na jeho konci napsal své dílo asi nejznámější Naděje a zklamání. Nejznámější, třebaže poprvé vyšlo za hranicemi a ještě pod pseudonymem Miroslav Synek. – Vynutil si to fakt, že kniha o událostech, nad kterými se zamýšlí, nemohla ani dvacet roků, co se staly, vyjít doma. Až po druhé se to podařilo. A vyšla skutečně doma. Protože nakladatelství neslo totéž jméno, jako noviny, kde jsem jako kandrdas k Jirkovi vzhlížel s úctou. A rád jsem ho četl, když jiný Jirka – Pelikán – přenesl Listy do Prahy a Jiří Vančura nastoupil do jejich redakce doma. Zase přestal být historikem, i když – stálo by jej číst, kdyby nenahlížel i ty současné problémy prismatem lidské zkušenosti, která se nazývá historia? (bek) František Vaněček, novinář Dagmar Vaněčková, novinářka Přemysl Vondra, novinář dr. Václav Vrabec, novinář a historik Rudolf Zeman, novinář (Dokument č. 5) ze dne 1. února 1977 přináší seznam dalších 208 signatářů, mezi nimi jsou kolegové: Růžena Drozdová, novinářka dr. František Helešic, vědecký pracovník, [historik sdělovacích prostředků] Petr Chudožilov, spisovatel, [redaktor Literárek obnovených v r. 1968 i jejich nástupnických titulů] Přemysl Janýr, dělník,6 [z pověření kancléře Kreiského přijímal chartisty, kteří využili jeho nabídku k exilu v Rakousku] Mojmír Klánský, novinář Alexandr Kramer, novinář [po listopadu v Lidovkách a v Právu autor tak zajímavých rozhovorů, že mu porota přiřkla Cenu Karla Havlíčka; na II. valné hromadě SNČR byl zvolen zástupcem syndika.] ing. Karel Lánský, novinář Stanislav Milota, kameraman Ervín Motl, novinář [O jeho věznění ve vzpomínce Nadi Komendové na kolegy z redakce Svobody, v předešlé kapitole na s. 125.] Helena Němcová, novinářka, [jako členka vedení Klubu volných novinářů patří mezi zakladatele Syndikátu novinářů, v r. 1990 byla kooptována mezi poslance ČNR] Irena Petřinová, novinářka Karel Prášek, novinář Miroslava Rektorisová, novinářka 145
Jan Ruml, skladník,7 [spolupracoval při vydávání samizdatových Lidových novin, Revolver Revue, při jehož proměně v časopis Respekt se také angažoval] Zdislav Šulc, novinář Všechna čísla samizdatového čtvrtletníku Ze zásuvky i z bloku jsou uložena v knihovně Libri prohibiti.8 Každé číslo tvořil soubor strojopisných textů, jehož celkový rozsah se pohyboval v rozmezí 50–150 hustě psaných stran. První vydání vyklepávala s deseti kopiemi převážně moje žena Olga. Později začala pořizovat druhé vydání dcera Ivana a třetí Luboš Kohout. První dvě čísla Ze zásuvky i z bloku vyšla v roce 1984 a jsou značena římskými číslicemi I a II. V roce 1985 bylo číslování přerušeno (v knihovně Libri prohibiti je však časová posloupnost zachována). Stalo se tak na radu právníků, kteří upozorňovali na vyšší trestní sazby při odhalení samizdatu s povahou periodika. V roce 1986 však bylo číslování obnoveno a zpravidla doplněno i měsícem vydání. Do konce roku 1989 vyšlo celkem 24 čísel. Zdislav Šulc Olga Šulcová, novinářka Jan Vít, novinář (8) 9. března 1977: Seznam 617 dosavadních signatářů; jako novináři vystupovali: Daniel Kroupa, novinář 9 František Tumpach, redaktor ing. Václav Žák, programátor, [šéfredaktor Listů po Jiřím Pelikánovi] (27) 8. října 1979: seznam dalších 39 signatářů, mezi nimi: Jaroslav Fridrich, redaktor (28) 9. června 1980: seznam dalších 48 signatářů, mezi nimi: Jefim Fištejn Josef Koudelka, fotograf (7) Od 7. ledna 1982 započalo nové číslování dokumentů se jmennými seznamy – 13. března 1983: seznam 37 dalších signatářů – mezi signatáři: Ivan Lamper, dělník,10 [spoluzakladatel samizdatových časopisů Revolver Revue – společně s Viktorem Karlíkem a Jáchymem Topolem – a Sport] (26) 29. března 1987 – Po lednu 1981 jsou číslovány dokumenty každý kalendářní rok; mezi novými členy: Jáchym Topol, důchodce [takto je podepsán; publicistická aktivita, viz zápis ze 7. seznamu ] (56) 30. září 1987: seznam nových signatářů a odvolání jednoho podpisu Prohlášení Charty 77, mezi novými: Karel Biňovec,11 důchodce [redaktor Čs. rozhlasu v Ostravě, který jej v srpnových dnech také řídil] (15) 31. března 1988: vedle sdělení také seznam 26 nových signatářů a odvolání dvou podpisů Prohlášení Charty 77, mezi novými signatáři Mária Komárová, redaktorka (49) 30. června 1989: Noví signatáři Prohlášení Charty 77 za období od 1. dubna do 30. června 1989; Petr Burian, herec [v r. 1990 kooptován a poté i zvolen do Sněmovny národů FS; redaktor víkendové revue Obrys-Kmen] 12 146
(76) 31. prosince 1989: Sdělení a seznam 141 nových signatářů Prohlášení Charty 77 od 1. října do 31. prosince 1989; Viktor Karlík, výtvarník, [spoluzakladatel Revolver Revue viz signatář Ivan Lamper ze seznamu 7/83]
Tluče Rudé právo, tluče na buben. Kdo podepsal Chartu, má být zahuben.13
Všivá doba
Z deníku chartisty František Vaněček Jako bouře, jako smršť se ženou na hlavy signatářů Charty 77 články z novin, rádia i televize. A samozřejmě vše pod komandou policie. Kdo mohl čekat, že tak nevinný text Charty přivede mocipány na pokraj šílenství. Teď se u nás přesvědčujeme, jak vystrašení jednou budou naši gubernátoři. Zatýkání, výslechy, sprosté útoky ze všech stran, to není úradek zdravého rozumu. Zdá se, že ze strachu úplně zmagořili. A je dobře, že jsme se ženou mezi těmi, kteří to všechno vyvolali. (I když se nám asi povede zle.) […] q
Tak a jsme bez telefonu. Přístroj sice máme, ale nevydá ani hlásku. Je to určitě proto, že jsme ho v noci začali vypínat. Ale to noční buzení už bylo k nevydržení. Teď nám ho však někdo vypnul natrvalo. Po dlouhém zjišťování jsme se dozvěděli, že prý byl někde překopán kabel. Je zajímavé, že všem ostatním v domě telefon jde. Jenom nám ne. Jaká to je smůla, když někdo trefí krumpáčem akorát do drátku naší televizní skupiny. […] q
Když jsem odcházel od Sojků, nabízel mi jeden pracovník celní správy zahraniční porno. Za šedesát korun jeden sešit. Měl jich v aktovce kupu. Byrokrati si přivydělávají, jak jen mohou. A dělníka prohánějí za fušku. Zase jsem byl pár dní bez práce. Nakonec mi na národním výboru přidělili opět práci pomocného dělníka. V hotelu. […] q
V celém hotelu vyměňují koberce. Stojí to pakatel. Půldruhého miliónu korun. Kladeči koberců se pomalu plouží po hotelu nebo sedí celé hodiny u stolků v kavárně jako normální hosté a popíjejí drahé zahraniční drinky. Nejraději skotskou. Kouří výhradně ameriky. Mají život v květech, jak říká jeden z mých kamarádů na adresu nespočetného množství těch, kteří se teď přiživují na kultuře. Tohleto jsou však reprezentanti dělnické třídy, která je podle tvrzení našich nejvyšších příkladná pro všechny. Několik dní mi vrtalo hlavou, kde na to tihleti berou peníze. Předevčírem jsem dostal na svou otázku odpověď. Soudruzi vedoucí (v hotelu je každý vedoucí členem KSČ, kdyby nebyl ve straně, nebyl by ani vedoucím) mi poručili nosit z jednotlivých pater role koberců. Myslel jsem, že jsou nové. Alespoň tak vypadaly. Šlo prý však o použité, které je nutno vyměnit. Na rolích byly visačky se jmény ředitele, jeho náměstků nebo vedoucích jednotlivých provozů či úředníků. 147
Jména pokojských, údržbářů, číšníků, kuchařů či zřízenců jsem na visačkách neviděl. Koberce odváželo hotelové auto do domácností jednotlivých adresátů. Říkají nám, že strana je předobrazem budoucí společnosti. q
Poslední den v hotelu jsem odpracoval jako výtahář na noční směně. Dopravil jsem pár hostů do pokoje. Mezitím jsem si četl zajímavou, obsáhlou studii Františka Kautmanna o Kafkovi, která koluje jako samizdat a vyjde prý v Petlici. Bylo po půlnoci, když mne z nejhořejšího poschodí upozornil signál, abych tam přijel. Přivolal mne vrchní z baru. Do výtahu mi naložil dva generály. Oba byli na mol. Starší, tlustší a menší z nich, který měl na rameni o jednu hvězdičku víc, vešel do výtahu první. Šel pořád dál, jakoby kráčel nějakou chodbou. Vrazil do protější stěny, praštil se do hlavy a upadl. Jeho kolega mu chtěl pomoci, ale jak se sehnul, upadl taky. Scéna jak z Gogola. Na zemi v prachu se válející lampasáci se přiblble smáli a marně se snažili vstát. Ve snaze je zvednout jsem jednomu z nich šlápl na ruku. Začal řvát, že mu stojím na noze. Obával jsem se, že zaneřádí výtah a já to budu muset po nich uklízet. Sjel jsem proto s nimi rychle dolů do přízemí. Spolu s nočním vrátným jsme je s velkou námahou dostali smykem před hotel na chodník. Měli jsme štěstí. V té chvíli jel kolem taxík. Napadlo mne poslat oba zválené a pomačkanou státní bižuterií vyzdobené hrdiny někam mimo Prahu. Taxikáři jsem proto řekl, že si pánové přejí jet do Karlových Varů. Mladší a větší z generálů se toho chopil a blábolivě vykřikoval, že prý Karlovy Vary už několik let neviděl a že si dá plzeň v Puppu. Taxikář byl rád takovému ritu, jaké nemá každý den. Pojistil se však tím, že chtěl na generálovi zálohu tisíc korun na konečné vyúčtování, že udělají ve Varech. Generál vytáhl svazek pětistovek, (na štábu asi brali nějaké zvláštní kolaborné), dal taxikáři tři. (To je víc než můj měsíční plat.) Vrátný dostal od taxikáře stovku. Rozdělil se se mnou. Když jsem se vrátil do kabiny výtahu, ležela na podlaze generálská brigadýrka. V tom fofru jsme si jí ani nevšimli. Chtěl jsem si ji nechat na památku z hotelu, ale dal jsem ji dnes Jirkovi. Má unikátní sbírku naprosto nepotřebných blbostí. U něho je na pravém místě. q
Dostal jsem vyrozumění bezpečnosti, že se mám dostavit k přezkoušení z dopravních předpisů. Nejsem sám. Už několik mých přátel, signatářů Charty 77, kterým řidičské průkazy bezpečnost odebrala, předvolali. Většina z nich zkouškou prošla, i když nebyla lehká. Šel jsem tam. Zkoušeli mne dva mladíci, kteří se nedávno naučili jezdit na kole. S motorovými vozidly jezdím už více než třicet let. Štěstím a také proto, že jsem vždy jezdil opatrně, jsem dosud neměl dopravní nehodu. Zkoušky jsem udělal a řidičák mi vrátili. V těch několika týdnech, kdy jsem oprávnění k řízení neměl, jsem se odvážil jet autem jen asi třikrát. Vždycky když pršelo. Příslušníka SNB zavazuje přísaha k obětavému plnění služebních povinností, třeba i s nasazením života. Jak je vidět, nesmí přitom být nepohoda.14 Každý je odněkud, František Vaněček (*1923, U1999) z jihu Čech, a tak za Protektorátu pracoval v tužkárně; na vojně onemocněl, napsal rozhlasovou hru a přispíval do různých médií. V letech 1948–51 působil v aparátu národních výborů, KSČ a krátce i v armádě. Onemocnění tuberkulózou si však vyžádalo několik 148
let po nemocnicích a sanatoriích a také dvě operace plic. Od r. 1956 pracoval v novinách – v Jihočeské pravdě, karlovarské Stráži míru a od r. 1961 v Rudém právu. Spolupracoval také s Čs. televizí na pořadech Advokátní poradna a Mohu do toho mluvit. Po sovětské okupaci opustil redakci Rudého práva, odmítl se účastnit prověrek a nastoupil jako hlídač na pražských parkovištích. Psal fejetony pro samizdat. Jeho Sto bodů (Stokrát se bojí) bylo přeloženo do mnoha jazyků. V lednu 1977 byl – se svou manželkou Dagmar – mezi prvními signatáři Charty 77. V jejich bytě na Petřinách se na seminářích scházelo široké spektrum účastníků od křesťanů přes bývalé komunisty po underground. V r. 1980 manželé Vaněčkovi následovali obě své dcery a vystěhovali se do Vídně. František Vaněček tam redigoval Výběr, sborníček informací a komentářů, který se tajnými cestami šířil do Československa. Od Listopadu ´89 žili Vaněčkovi střídavě ve Vídni, kde si dcery založily rodiny, v Praze a na chalupě ve Vyšném u Nových Hradů. 15 II. rozhovor s Rudolfem Zemanem
Nemám ospravedlnění pro ty, kdo podepsali v Národním divadle nebo kdekoliv jinde Pokračování z kapitoly 17. listopad 1968 – 25. leden 1969 l Kdo s tebou jednal o záměru vydat chartu, respektive, kdo ti přinesl chartu k podpisu? Chartu jsem podepsal v prosinci ´76; přinesl mi ji Luboš Dobrovský – patřil k těm, kdo oslovovali přátele nebo dobré známé, jejichž názory a aktivity znali. l Jak jsi vnímal anti-chartu? Anti-charta pro mne byla věc naprosto odporná, naprosto v intencích části českého kulturního provozu v minulosti i současnosti. Já pro ty, co se podepisovali ať už v Národním divadle nebo kdekoliv jinde, nemám ospravedlnění. l Bůhví, kde mohli podepsat ti, co je nikdo ani nepozval, ale cítili, že mohou nějak naskočit do režimního rychlíku a neplahočit se dál jako občané II. řádu. Měli jsme mezi sebou i takové kolegy… Věnovali jsme jim stať Nepodepisovalo se jen v Národním divadle. Taky je dost lidí, kteří říkali, že to podepsal za ně někdo jiný, na Svazu výtvarníků nebo na Barrandově. Jsou lidé, kteří tvrdí, že Steigerwald anti-chartu podepsal, Steigerwald tvrdí, že ji nepodepsal, jiní tvrdí, že ho viděli opilého ve Slávii, když byla ta absurdní komedie v Národním divadle. Takových lidí je celá řada, já na to mám jedinou odpověď: pokud to někdo nepodepsal, nebo to bylo i zmanipulované, měl možnost to veřejně o sobě rozhlásit. Sice by mu to nepublikovalo Rudé právo ani nevysílala televize, ale bylo by jistě dost jiných lidí, kteří by to ocenili. Ale neznám takový příklad. l Byly ovšem případy, že ti, kdo například odmítli odvolat individuálně svůj podpis pod nějakým prohlášením – dosáhli teď, když se podepsali v houfu, kde se jedinec ztrácí, že všechny jejich zákazy padly – herci mohli filmovat a točit v televizi, novináři a spisovatelé publikovat, baviči a zpěváci zaplňovat estrády, hrály se zase písničky Wericha a Voskovce…
149
Já vím, že nebylo nic příjemného vidět v televizi na smrt nemocného Jana Wericha, jak tam je. Takové pokoření si nezasloužil a navíc, jak se traduje a je to asi pravda, to bylo víc kvůli jeho dceři Janě než kvůli sobě samému. To je trochu rozdíl proti těm, kdo čekali, aby mohli podepsat anti-chartu. Další část rozhovoru v kapitole Od samizdatů k Lidovým novinám
Profesor Jan Patočka *1. 6. 1907, U13. 3. 1977
Všivá doba
František Vaněček Nešťastná třináctka16 Nebylo to v pátek, ale v neděli, kdy zemřel pan profesor Patočka, nedaleko svého domova, ve strahovské nemocnici. Úředně se sice říká, že zemřel na následky srdečního kolapsu. Ovšem příčinou tohoto kolapsu byl mnohahodinový výslech Státní bezpečnosti. Bylo mu bezmála sedmdesát let. Bezcitní estébáci nerespektovali stáří ani jeho chatrný zdravotní stav. Útrapy, které musel od nich v posledních dnech snášet, byly k nepřežití. A to všechno jenom proto, že našim mocipánům připomínal jako mluvčí Charty 77 povinnost respektovat lidská práva a svobody, tedy to, čím se zavázali, když podepsali mezinárodní smlouvy. Včera jsme byli na jeho pohřbu. Hned ráno k nám přišly Jana a Oldřiška. Na břevnovský hřbitov u Svaté Markéty máme od nás jen pár kroků. Věděli jsme, že se pohřeb neobejde bez asistence policie, ale to, co jsme pak zažili, se dá těžko popsat. Už na cestě před hřbitovem jsme byli filmováni. Několik estébáckých kameramanů a fotografů nás zabíralo drze a bezostyšně přímo do obličeje. Na hřbitově už bylo několik set lidí. To jsme ovšem ještě nevěděli, že mnohé z těch, kteří se chtěli pohřbu zúčastnit, policie zatkla anebo je na hřbitov nepustila. Mezi účastníky se říkalo, že kromě jiných zatkli i Pavla Landovského, ale ten se pojednou na hřbitově objevil s kytičkou, kterou položil v kapli u rakve. Tušil, že mu budou chtít účast na pohřbu znemožnit, a tak přespal u známých, a postranními cestami se dostal na hřbitov. Mezi stovkami těch, kteří se s panem profesorem přišli rozloučit, se nápadně producírovali estébáci. Neustále fotografovali, filmovali a při tom bezohledně šlapali po hrobech. Viděl jsem, jak povalili jednu náhrobní desku. Dodali pohřbu i zvukovou kulisu. Nad hřbitovem kroužila nízko helikoptéra a za hřbitovní zdí túrovali závodníci Rudé hvězdy neustále několik motorek najednou. Pro řev motorů nebylo slyšet vlastního slova. Úděsné aranžmá, tak cizí českému duchu a tak nezvyklé v civilizované Evropě. Olda Kryštofek, který stál vedle mne, už to nevydržel a začal do řevu motorů křičet: To znám z koncentráku. Když stříleli nacisté naše kamarády, tak taky túrovali motorky. Od básníka Jaroslava Seiferta přinesli trnovou korunu, kterou položili na rakev. S berlemi by se byl těžko na hřbitov dostal, a tak alespoň poslal svému dlouholetému příteli poslední symbolický pozdrav. Na hřbitově nefotografovali jen estébáci. Dagmaře dal jeden známý nepozorovaně svitky filmů, které se jí podařilo ze hřbitova propašovat. K večeru jsme se sešli s přáteli. Dozvěděli jsme se, jak rozsáhlé manévry estébáků pohřeb vyvolal. Celou režii vlastně převzala bezpečnost. Poručila pohřební službě, aby záměrně nechala vytisknout úmrtí oznámení se zpožděním, takže je nebylo možné doporučit ani pražským adresátům. 150
Květinářské prodejny ve vnitřní Praze nesměly přijímat objednávky na věnce na tento pohřeb. Jediná pražská provozovna, která tiskne smuteční stuhy, byla urychleně na dva dny uzavřena. Už v ranních hodinách uzavřela policie hlavní přístupové cesty ke hřbitovu. Ve stejnou dobu zatýkala policie známé a zejména v kultuře proslavené lidi. Státní bezpečnost zatýkala i na pražských nádražích. Profesor Vysoké technické školy v Bochumu Walter Biemel přiletěl na pohřeb ze západního Německa. Ráno ho však v hotelu zatkli, dovezli na letiště a poslali zpátky domů, aniž se mohl se svým přítelem naposled rozloučit. Slepému Klementu Lukešovi nedovolili ani to, aby zpovzdálí poslouchal. Vezl ho na pohřeb jeden z přátel. Museli se však obrátit a jet pryč. Na hřbitov se dostali skutečně jen ti, kteří přicházeli postranními cestami a pěšky. Bylo mezi nimi mnoho mladých lidí. Ti měli pana profesora zvláště rádi. Mezi sebou mu říkali Paty. Svým životem a smrtí se zařadil mezi právem vzpomínané Jany, kteří tragicky zemřeli v poslednich desetiletích: Jan Opletal, Jan Masaryk, Jan Palach. […]
Charta 77 se v Brně ustavila zvláštně Lví podíl na vzniku zdejšího signatářského uskupení měl studentský vůdce z r. 1968 Jiří Müller17, který se právě vrátil po pěti letech z lochu, a několik jeho vězeňských druhů z rodiny Šabatovy a Ruskovy (Šabata senior a Antonín Rusek senior byli spolu s Müllerem propuštěni v Den lidských práv OSN, tj. 10. prosince 1976). V první vlně brněnských signatářů bylo šestnáct z jednadvaceti těch, kteří na začátku sedmdesátých let zahučeli do krimu jako Poslední Mohykáni občanské a demokratické obnovy z konce 60. let. Tuto exkluzivní sestavu dotvářely mj. dvě neméně exkluzivní dvojice: filozofka a teoložka Božena Komárková a evangelický pastor Jan Šimsa na jedné straně a spisovatelé Jan Trefulka a Milan Uhde18 na straně druhé. Osmašedesátnické zakotvení brněnského disentu se vyznačovalo dvěma ideovými hranami: bylo sice výrazem demokracie veskrze radikální, ale zároveň se střežilo hrubě antisocialistických motivů a důrazů. Příznačné například je, že s myšlenkou připomenout stoleté výročí Českoslovanské sociální demokracie (1878) nepřišli exkomunisté, ale osobnosti, které se vymezovaly jako nezávislí socialisté. Hlavním iniciátorem akce byl Jiří Müller, autorem manifestu Sto let českého socialismu 19 pak brněnský historik Jaroslav Mezník. Mezi dvacítkou signatářů najdeme kromě nezávislého socialisty Rudolfa Battěka i Václava Havla, ale jen výjimečně exkomunisty. Smyslem manifestu bylo totiž ukázat, že původní požadavky českého dělnického hnutí nebyly dosud splněny, a některé dosažené byly dokonce po roce 1948 a 1968 zrušeny. Děkujeme Petru Pospíchalovi za cenné připomínky. Autoři20
Život manifestu z roku 1978 21 [Text manifestu Sto let českého socialismu] vznikl mezi brněnskými Nezávislými socialisty, což – podle vzpomínky jednoho ze signatářů, evangelického faráře Jana Šimsy – zmátlo i StB, která ve svém pragocentrismu vyslýchala lidi kolem Václava Černého, protože takové prohlášení prý muselo vzniknout v Praze.22 […] Na manifestu Sto let českého socialismu jsme pracovali čtyři u mne doma, vzpomíná Albert Černý23. Jarek přišel s myšlenkou, konceptem, Ruda Battěk, Jiří Müller a já jsme se podíleli na formulacích. Samozřejmě jsme také přispěli myšlenkově, ale základ byl Jarkův. […] 151
Prohlášení, které podepsalo […] několik dalších přátel (celkem šlo o 23 chartistů), hodnotí poslední předseda exilové soc. dem. Karel Hrubý ve sborníku Léta mimo domov těmito slovy: Signatáři se výslovně přihlásili k tradicím počátků dělnického hnutí, jak ho tehdy reprezentovala sociální demokracie. To bylo v jubilejním roce strany zvlášť povzbudivým svědectvím toho, že i domácí opozice se hlásí k tradicím sociální demokracie. V červenci 1978 se obrátili Nezávislí socialisté na SI dopisem, v němž informují, že Helsinská smlouva vytvořila pouze formálně právní podmínky pro občanskou mimovládní iniciativu, ve skutečnosti však není vládou dodržována. Socialisté patří u nás k tradičně pronásledovaným občanům nepochybně proto, že jejich idea důsledného spojení sociální spravedlnosti a individuální svobody má neobyčejně silné sociální zázemí. Zůstává trvalým paradoxem, že v době, kdy představitelé politického vedení státu zdůrazňují v mezinárodně politických vztazích potřebu kontaktů, spolupráce a dohod se socialistickými a soc. dem. stranami, vnitropoliticky se stupňují perzekuce vůči socialistům[…] a občanům, kteří s nimi spolupracují, [jak dosvědčuje] návrh na udělení vazby u ing. Rudolfa Battěka, Alberta Černého a vazba evangelického faráře Jana Šimsy… Pod dojmem těchto zpráv vydala SI na své schůzi v Paříži dne 21. srpna 1978 prohlášení, v němž odsuzuje okupaci Československa a pranýřuje perzekuci stoupenců demokracie a lidských práv prováděnou Husákovým režimem. Prohlášení podepsal mj. místopředseda SI Francois Mitterrand.24
Ze života autora manifestu V r. 1969 vytvořil tehdy ještě doc. Mezník [profesorem starších obecních dějin byl prohlášen v r. 1992]25 se stejně smýšlejícími lidmi z brněnské organizace Čs. strany socialistické nekomunistickou socialistickou opozici. V r. 1972 byl spolu s ing. Petrem Wurmem, ing. Janem Schopfem a dalšími zatčen a 10. dubna stanul před soudem ve skupině, kde za hlavního činitele byl označen MUDr. Milan Šilhán.26 Byli odsouzeni k trestům od 2 roků + 2 měsíce (ing. Schopf) do 5 let (dr. Šilhán); doc. Mezník dostal 3 a půl roku. Po návratu z vězení pracoval jako dělník v brněnské Transportě; mezi prvními, v prosinci 1976, podepsal Chartu 77. Poté byl ještě znova vězněn. (bek)
Werich být svědomím národa nechtěl Jiří Černý „Bojím se, že o takovém životě je kniha málo a řádka moc,“ napsal Jiří Hanzelka Janu Werichovi k sedmdesátinám a ono to ještě víc platí k dnešním nedožitým devadesátinám herce, spisovatele a zpěváka, který se už za života stal celonárodní institucí. Na jaře 1968, kdy se poprvé po dvaceti letech zase mohlo mluvit svobodně, usedalo bezmála celé tehdejší Československo k televizorům, aby nejdřív jednou týdně, potom dvakrát a nakonec každý den sledovalo odpovědi na otázku Vladimíra Škutiny Co tomu říkáte, pane Werichu? […] Pokud byl Jan Werich jakž takž zdravý, zápolil s totalitními kulturtrégry s pomocí jinotajů na divadle a ve filmu. Později pozvedal ducha české kultury skvělými pohádkami a nepřekonatelným přednesem Haškova Švejka i židovských anekdot na gramofonových deskách. Ale Werichových sil ubývalo a nátlak reálného socialismu sílil. Do toho jako bomba spadla Charta 77. Celý nápad s peti152
cí se Werichovi nezdál a v soukromí ho přirovnal k dráždění býka červeným hadrem. Už dva roky předtím dost zdráhavé přijímal samizdatovou knížku gratulací Když se řekne Jan Werich, kterou zorganizoval a předal mu novinář Jiří Lederer. Uvážíme-li Werichovu neochotu k veřejným projevům, lze těžko pochopit, proč svolil k tomu, aby si sedl do auta, které pro něj poslal Husákův ministr kultury Klusák, nechal se dovézt do Národního divadla a zúčastnil se tam otřesné, ponižující podívané, kdy výkvět české kultury za účasti televizních kamer naslouchal Jiřině Švorcové, která nejpokleslejším jazykem ždanovovských mozkořezů naplila na pár statečných signatářů Charty. Dodatečná vysvětlení Werichovy účasti tím, že byl mylně informován, jsou nevěrohodná; Werich nebyl žádný prosťáček. Ovšem odmítnout podepsat Prohlášení uměleckých svazů, tzv. anti-chartu, znamenalo ještě víc rozběsnit komunistickou moc. A Werich věděl, že mu už mnoho dní nezbývá a že by rád ještě alespoň jednou předstoupil před publikum. Splnilo se mu to hned na podzim v Lucerně při jubilejních oslavách Vest Pocket Revue.27 Hubený, nemocný, jen těžko se došoural k mikrofonu. Tam se ale vedle Jiřího Suchého pomalu napřimoval a volně, rozhodně pověděl, nejen nabité Lucerně, že moudrá vláda nikdy nebere hercům to, co mají nejraději, jejich práci. Potlesk neměl konce a zní mi v uších dodnes. Jan Werich, který nikdy netoužil po tom být svědomím národa, jím v té chvíli byl. 5. února 1995 28
Pod souhrnným názvem anti-charta představujeme […] kampaň, kterou v letech v letech 1976 a 1977 vedly čs. sdělovací prostředky proti Chartě 77. [Separát RR uveřejnil] ukázky dobových novinových a časopiseckých titulků, výbor z článků, které ve zmíněných měsících publikoval náš tisk, a faksimile soupisů těch, kdo podepsali tzv. anti-chartu a jejichž jména pak vycházela v Rudém právu od 29. 1. do 12. 2. 1977. Zároveň připomínáme, že tyto soupisy, jak z nich samotných vyplývá, nejsou úplné a že různé jejich přepisy, obměny a výňatky z nich publikovaly v daném období i další noviny. K tomu dodáváme několik základních údajů o dvou velkých akcích, které se k tzv. anti-chartě bezprostředně vážou. Z úvodu separátu, který vydala v roce 2007 Společnost pro Revolver Revue k 40. výročí Charty 77, ale také anti-charty a celé kampaně kolem ní.
Nepodepisovalo se jen v Národním divadle Jindřich Beránek „Dne 28. 1. 1977 se v Národním divadle sešli na pozvání čs. výborů uměleckých svazů spisovatelé, divadelníci, hudebníci, výtvarníci a architekti, aby – jak shrnovalo následující den Rudé právo – manifestovali své jednotné odhodlání uskutečňovat kulturní politiku strany a státu.“ […] Další setkání, tentokrát skladatelů, textařů, hudebníků a zpěváků z oblasti zábavného a populárního umění, se uskutečnilo v pátek 4. 2. 1977 odpoledne v pražském Divadle hudby – zde se k provolání přednesenému v Národním divadle oficiálně připojila tzv. lehká múza.29 „Souh“ Kozák, dosazený do čela umravněného svazu spisovatelů, zahájil shromáždění lidí, jimž většinou svým talentem nesahal ani po ramena. Někdejší aparátník si z bojů o kolektivizaci přinesl pár námětů a jimi zapleveloval své knížky; a svými knížkami dík povinným odběrům i veřejné knihovny. Do bytů se dostaly tam, kde neměli na dárek pro zasloužilé občany víc, než stál tento levný, ale přece jen kulturně vypadající tovar. — Do tohoto příběhu se Miroslav Sameš dostal dík 153
své neschopnosti nebýt reportérem. Nikdo ho v lednu 1977 nepozval, aby se dostavil 28. dne do hlediště Národního divadla, kde Jiřina Švorcová četla provolání. […] Mirek Sameš byl reportér tělem i duší – a zřejmě právě proto vyhledal místo, kde by mohl podepsat anti-chartu, a díky tomu se směl vrátit k reportážím. Tu větu jste už četli, pokud postupujete v případě tohoto sborníku jako u běžné knížky stránku po stránce; listujete-li v něm však podle problémů či jmen, které vás zajímají, objevila se v kapitole Květy jara – plody podzim, kde jsem se zastavil mezi Novináři v seznamu škůdců režimu glosou u jednoho ze svých někdejších kolegů.30 Do centrální evidence, která měla určit nepřátele režimu na věčné časy, měly jim být odepřeny možnosti vrátit se ke své práci, se dostal jako redaktor vydavatelství a časopisu Dialog. Na sklonku 60. let to byla, i přestože měla své sídlo sto kilometrů od Prahy, významná revue. Mirka jsem poznal, když ještě dělal Noviny Jablonecka, okresní žurnál, jenž se velice výrazně lišil od svých blíženců. Namísto usedle konvenčních oznamů a hesel, které Mirkovi druzi považovali za titulky, v nich měl vždycky nápad. Oproti konvenčně lámaným stránkám sazby, kam přenášeli metéři navykle zkušenost, jakou převzali, když byli ještě tovaryši, od svých majstrů před desítkami let, z Mirkových archů na mne dýchla vždycky svěží inspirace zapomínanou avantgardou. […] Měla stále nádherný hlas. Dělila jej mezi politické projevy a recitaci Kainarových veršů. Dávnou ozvěnou z nich zněly metafory z dob civilizačních proměn věku a rytmus swingu i blues, té mnohem barevnější reality, než nabízel šedý mor, kterým se přítomnost vracela do let padesátých. To byla Švorcová herečkou, která svým mládím zosobňovala ideál estetické krásy – Šírin Nazima Hikmeta; naposled tak zazářila jako Šura z Věčně mladé historie. Té tuctové sovětské hře dal Kohout-básník onen zpěvný verš, jakým se ještě v době, kdy zrovna probíhal XX. sjezd, sem tam vyjadřoval; a Kohout-dramatik, kterým se stával, jí dodal lehkost a vtip vaudevillu. Zakrátko dostala Jiřina Švorcová roli oficírské paničky v Kohoutově Sbohem, smutku. Nevěděla si s ní rady, jako si nevěděla rady s tím, jak jí přibývají roky a ubývají ctitelé. Tehdy se vše svádělo na slabiny autorovy druhé, nepříliš zvládnuté hry z vojenského prostředí. Ale od té doby již nepotkal herečku úspěch, jaký skrývala symbióza tří Š: Šura, Šírin, Švorcová. S XX. sjezdem ztrácela i to, co se jí zdálo neotřesitelnou vírou. A tak politika – vlastně funkce v ní – bylo to jediné, co aspoň zvenčí připomínalo onen čas krásného ideálu. Prohlášení, jež Jiřina Švorcová přednášela proti těm, kdo se v prohlášení Charty 77 přihlašovali k jiné politice, kde by státostrana dodržovala principy, jak se k nim zavázala v Helsinkách. Její projev se však nesl fanfárou zcela jiných veršů, než sama přednášela: Ve jménu života i radosti i krásy. Jejich původce Stanislav K. Neumann byl přímo antipód Josefa Kainara. Kainar byl součást její reminiscence na doby, kdy sama byla estetickým ideálem svých dnů, i když básník sám odešel navždy už před šesti roky. Byl-li v čase anarchie S. K. Neumann spíš ideologem než básníkem její svobody – vždyť hlásal víc ideologii života než jeho poezii – pak ve třetině krátkého století 31 se stal pouhým souputníkem ideologie, založené na lži. Knihou proti André Gidovi a jeho svědectví o procesech zradil i to dobré, co před velkou válkou hlásal a čím uchvátil tolik českých intelektuálů. Ba ještě víc, pomohl založit způsob, jímž státostrana začala ovládat občany svého státu hned po únoru ´48; a k této zkušenosti se pak vrátila s nástupem normalizace a nejmasověji jej uplatnila právě v anti-chartě.32 154
Umělci národu – národ sobě
Ten titulek jsem opsal z Tvorby, z časopisu, který se po své už čtvrté obnově dal zcela do služeb normalizace,33 šéfredaktorem se stal Jiří Hájek (*1919, U1994) – neplést si jej s Jiřím Hájkem, kterému časopisy jako Tvorba už osm let vyčítaly kdeco. Tohle je „kulturträger 50. let“, ale také zakladatel Plamene a jeho šéfredaktor do 68. roku. Jeho příběh v Tvorbě je pro tuto dobu poučný, protože ukazuje, jak si nikdo – ani člověk, který se tak včas jako tento JH dovedl pro státostranu „správně“ rozhodnout – nemůže „mírnichstýrnichs“ prosazovat svůj shora nepožehnaný názor. Šéfredaktor Hájek skončil už při nejednom – pro sebe tak obvyklých – vybočení. V roce před antichartistickou kampaní byla dvě. První se týkalo česko-slovenských osobních sporů, které promítl do svého článku; a kvůli němu StB zabavila už vytištěné číslo Tvorby; smělo vyjít o den později, arci s korekcí určitých článků. To byl jen vroubek, pád šéfredaktora zavinil až druhý lapsus. Hájek-otec otiskl povídku svého syna Petra Exil. To se už nepodařilo zavčas napravit. Povídku syna, příštího Klausova kancléře Petra Hájka, vyhodnotili souvěrci Hájka-seniora jako popření principů husákovsko-bilľakovské „encykliky“ Poučení z krizového vývoje. A vlivný muž veřejných sdělovacích prostředků34 byl tehdy „vykopnut“ zdánlivě výše, ale „jen“ do akademické sféry. Na jaře 1990, tedy opět „právě včas“ odešel do penze. Ale poučný příběh své doby pokračuje. Poté, co Jiří Hájek vybočil z řady, byl do čela Tvorby jmenován Jaroslav Kořínek. On je teprve ten typický likvidátor svobody tisku; také ničím jiným než tupou službou vyšším normalizátorům se do historie českého tisku nezapsal. Při čistkách v redakci Rudého práva se stal zástupcem šéfredaktora, patřil mezi první nálev signatářů Slova do vlastních řad a z vedení Rudého práva přešel po osmi letech do čela týdeníku. Za svou „službu“ byl také odměněn – přiměřeně své funkci poslušného „šafáře“ – v roce 1981 obdržel Řád práce. Ten hlas, který Tvorba slíbila poslat [z kuloárů ND ve formě informace o podpisových arších], formuloval občasný divadelní kritik, dramaturg, Miloš Vojta – tudíž člověk, který na rozdíl od šéfa Kořínka musel přece jen něco umět, například bulharštinu, protože z ní občas překládal, dali komunisté Huba, Záborský, Seidl, Grus, Dohnal, Drottnerová, Kovářík, Šmeral, ale i ti, kteří nejsou členy KSČ: Höger, Werich, Šejbalová, Hrušínský, a ať prominou všichni, které nejmenuji, protože těch, kdo byli ten den v Národním divadle, těch bylo více než tisíc. 35 Páteční dopoledne v Národním divadle mělo neopakovatelnou atmosféru, začala svou stať „posila“ kulturní rubriky Rudého práva Vladimír Hrouda. Stovky nejlepších tvůrců. Jen zřídkakdy vídáme pohromadě […] A mnozí se právě tady v ND viděli po mnoha létech, hovořili spolu […] Téměř tisíc podpisů je jen začátek. Už nyní však přicházejí další z divadel, filmových ateliérů, z pracovišť televize a rozhlasu, svá jména připojují i další hudebníci ze symfonických a tanečních orchestrů, malíři, sochaři, grafici, tvůrci užitého umění i ti, co pro nás navrhují nové domovy. Naši umělci se dobře poučili... [Pan Hrouda promine, že jsem si z jeho množiny slov nazvané Další a další vybral ta, která dodnes nějak zaznívají.] 36
Tolerance k podpisu anti-charty
To bychom nemohli rehabilitovat nikoho – V rehabilitační komisi, kterou po Listopadu zřídil ministr kultury Milan Uhde, jsme sjednocovali hlediska, koho rehabilitují obce, společnosti a jiná sdružení mezi tvůrčími pracovníky. Když jsem se zmínil, že pro Syndikát novinářů mezi rehabilitované nepatří signatáři anti-charty, protože jim to umožňovalo vrátit se ke své práci, reagoval zástupce muzikantské organizace slovy: Ale to bychom nemohli rehabilitovat nikoho.37 155
Srovnáme-li různá etická selhání z doby normalizace, pak signatáře anticharty hodnotí lidé snad s největší možnou tolerancí. Zřejmě tu působí fakt, že se pod ni podepsalo víc než sedm tisíc občanů. A že důsledky toho vlastně obohacovaly život ostatních. Například Rudolf Hrušínský, který se nesklonil, aby sám vystoupil na pranýř a veřejně odvolal svůj podpis pod Dvěma tisíci slov, kdy byl mezi padesáti jejich prvními signatáři, směl hrát pouze v činohře ND, kde měl pracovní smlouvu. Film nebo televizní inscenace byly pro něho zakázány. Mělo-li v r. 1970 premiéru ještě osm „jeho“ TV filmů, v r. 1971 byl dokončen a promítal se 1 film v kinu a jedna inscenace v ČST; v r. 1972, ´73, ´74, ´75 nic, až v r. 1976 díky postupné milosti pánů, jak jsem o tom psal v předchozí kapitole, byly uvedeny dva filmy: Malý tygr a Dým bramborové nati. Ale v r. 1977, natočil šest filmů pro kino, jeden film pro děti a tři pro TV. Všechno bylo jinak a dočkali jsme se zase setkávání s tímto českým Gabinem. Od počátku normalizace neslyšeli lidé z rozhlasu písničky Osvobozeného divadla; ale krátce poté, co na televizní obrazovce mohli 28. ledna 1977 vidět onu tolik diskutovanou a lidsky trapnou epizodu – těžce nemocný Jan Werich přijel do Národního divadla, aby se podepsal na jeden z připravených archů – zazněly Ježkovy písničky po dlouhé době zase na kmitočtech přidělených stanicím ČsRo… Editorka separátu Revolver Revue Terezie Pokorná píše v jeho úvodu, že navíc je nutné přičíst [ke všem ostatním důvodům hned od Listopadu ´89] vysokou míru benevolence, ba přímo vstřícnosti, kterou vůči signatářům anti-charty projevili četní bývalí chartisté a disidenti s vlastní pošramocenou, tj. komunistickou minulostí 50. a 60. let, ale také osoby do Listopadu 1989 vždy politicky bezúhonné, k nimž patří v prvé řadě Václav Havel nebo třeba Bohumil Doležal.38 Jiří Ruml signatářům anticharty ve fejetonu k dvacátému výročí Charty 77 39 div nepoděkuje („Anti-charta nám spíš pomohla, než jen uškodila“). Milan Machovec jde ve svých sympatiích ještě dál – prostřednictvím tisku40 vyzná Heleně Vondráčkové vděčnost za to, že po celá ta léta posilovala [jeho] a tisíce, když zpívala „Miláčku“ nebo „Kde jsi včera byl, se ptám“. Dávalo nám to sílu přežít ten komunistický režim. Ukazuje tu pan profesor svou slabost pro něžné pohlaví, dělá si legraci anebo je to jen další z projevů humoru nechtěného, jakých najdeme požehnaně i v souvislosti s akcí tak truchlivou, jako byla tzv. anti-charta? V každém případě se zdá, že banalizace a nivelizace postojů, které zdejší občané zaujímali v době normalizace, je u nás po více než deseti letech ve svobodných poměrech již dokonale završena a všeobecně přijata. Terezie Pokorná dodává, že pozornost si ovšem zaslouží většina výroků lidí z umělecké branže, které představují pestrou typologii přístupů od zatloukání přes mlžení až po zpupnost a agresivitu. Jako příklad uvedla žalobu Heleny Vondráčkové na Jana Rejžka, protože zmínil její jméno mezi podpisy signatářů v Rudém právu, Zpěvačka tvrdí: Žádnou anti-chartu a podobné pamflety jsem nikdy nepodepsala.41 Citovala prohlášení mluvčího prezidenta Havla Ladislava Špačka: Dagmar Havlová si není vědoma, že by tehdy nějaký takový dokument podepsala,42 ale i slova toho, kdo přednesl prohlášení v sále Supraphonu, Karla Gotta: U tzv. anti-charty, to jsme skočili na špek, zneužili nás. […] A to zase taková tragédie snad nebyla, já jsem nikdy nesloužil ani nezpíval za tyranů.43 Na závěr této části separátu Revolver Revue jeho editorka cituje režiséra Jiřího Menzla: Běsnění kolem anti-charty se nedalo vyhnout. Dnes je pro člověka, kterej byl tenkrát nanejvýš v Pionýru, snadný to odsuzovat. Připomíná mi to nesmiřitelnost svazáků v padesátých letech. Historická zkušenost mě poučila, že pokud chce člověk něco dobrýho udělat, musí si někdy umět nechat strčit čumák do louže.44 156
Terezie Pokorná uzavírá stať: V takovém kontextu bohužel už ani nepřekvapí, že jména těch, kteří pocítili potřebu svou účast na tzv. anti-chartě veřejně označit za selhání hodné lítosti (Michal Pavlata, Jiří Ornest či Zdeněk Svěrák), spočítáme na prstech jedné ruky. A jeví-li se nám pak dnes celá tzv. anti-charta a její reflexe jako tragédie i fraška zároveň, je už jen v podivné logice věci, že jsme tři výše jmenované muže, kteří se tehdy zachovali ne zrovna statečně, náchylní v současnosti považovat bezmála za hrdiny jen proto, že se při pohledu na vlastní minulost dokázali zachovat — normálně?45 Je zřejmé, že protichartistická kampaň – a v ní především ohromující účast tzv. elity národa – vyvolává celou řadu zásadních otázek. Nezdá se, že na ně může uspokojivě odpovědět zdvořilé či zpupné mlčení, anebo velkorysá či zbabělá snaha přesvědčovat sebe i jiné, že čas vše zahojí.46
Coda epizody, kterou nezažil jen můj kolega Mirek V článku Novináři v seznamu škůdců režimu, kde jsem se poprvé o Miroslavu Samešovi zmínil, jsem citoval z doby těsně polistopadové přiznání sociologů, že mezi příklady normalizační diskriminace autorů byl tento případ: Miroslav Sameš směl později psát pro pražský rozhlas [tzn. poté, co podepsal anti-chartu], ale pro ústecký až v posledních letech.47 V ústeckých poměrech dlouho nepomáhal Mirkovi ani fakt, že zajel někam, kde mohl připojit podpis pod „prohlášení tvůrčích svazů“. V Ústí n. L., kde jej do centrální evidence navrhli, si dali na čas. Ostatně po Listopadu mu tuto spolupráci s ústeckým studiem ČsRo „hoši z Hacmacova týmu“ notně opepřili. Vysílali ukázky z pásem, která mu tehdy zadali. Sami se jich zbavili, a tak pro Mirka zbývala pásma, jako byly evergreeny ústeckého studia k výročí Února. Byly to dvě příhody a ty se při každém jubileu střídaly: První byla, jak pod vedením komunistů opravili dělníci v Dílnách ČSD Louny celý vlak vagónů a v těch vypravili do Prahy své stoupence na Gottwaldův projev, že se právě vrátil z Hradu. Druhý se týkal důvodu, proč byl papírnám v České Kamenici přiznán „hrdý název“ Papírny 25. února – přestaly dodávat rotační papír Svobodnému slovu a Lidové demokracii. A protože v té době nabíral právě dogmatický antikomunismus zcela jiný aktuální smysl, museli jsme se mnoha jeho bojovníkům plných zcela čerstvých sil zpovídat, že jsme Mirka Sameše vzali jako reportéra do redakce Severočeského deníku, ve který jsme proměnili za normalizace zprofanovaný Průboj. My, co jsme s ním byli už před 17 roky na seznamech nepřátel režimu na věčné časy. Jak je vidět – lehké to neměl ani za totáče, ani po něm. Brzy dostal v redakci velkou konkurenci. Když přišel do redakce Josef Tománek. Jako je někdo rozený básník, Tománek byl rozený reportér. Prostě Mirek našeho společného mládí – jen o dvě generace mladší. Náměty k reportážím jej doslova potkávaly. Tak se seznámil mj. s panem Reportérem naší mezigenerace – Josefem Klímou. A když pak Josef zdědil po babičce 60 tisíc, založil díky jim a díky jejich spolupráci na dálku takový malý, ale nápaditý časopis pánů Repotérů Koktejl. Dnes to je takový velký ilustrovaný magazín o světě a ze světa. Ale s tím už pan Reportér Tománek nekoexistuje; někdy na přelomu tisíciletí se rozhodl ho prodat. Jeho první knížka z cest Prsatý muž a zloděj příběhů byla pro něj víc. Ale to už je příběh, který s naším sborníkem nesouvisí. Ale tak už to v našem povolání chodí. Žádný post nemáme navždycky. Ani člověk tak nadaný, jako byl Mirek. 157
Člověka až závrať chytá
Ve jménu života, i radosti, i krásy, aneb S kým a pro koho Jindřich Beránek Druhý z editorů separátu RR o anti-chartě, Viktor Karlík, připravil soubor výstřižků a citací z dobového tisku. Najdeme v něm nejen 13 článků z Rudého práva od 31. ledna do 12. února 1977,48 které přinášely podpisy signatářů, ale i rezoluce pracujících na podporu anti-charty. Vedle archů, které signovali jmenovitě pozvaní umělci a kulturní činitelé v divadlech Národním a hudby, byly tu citovány i subskripční listiny, jejichž zaplnění organizovaly iniciativně aparáty normalizačních tvůrčích svazů na sekretariátech nejen v Praze a Bratislavě, ale také na krajských výborech Svazu výtvarných umělců, v divadlech, v orchestrech včetně České filharmonie, v redakcích a kancelářích nakladatelství, uměleckých agentur atd., atd. Navíc uveřejnilo např. Kino, časopis filmových fanoušků, Vyjádření režisérů, scenáristů a dramaturgů Filmového studia Barrandov k tzv. Chartě 77.49 Mezi 73 podpisy nejsou jen personifikace této „všivé doby“, jakými byli Ivo Toman a prof. dr. Miroslav Hladký,50 či jména, která nemají žádnou skutečnou hodnotu než připomenutí „vyžírků“ na účet „státostrany“, jako byli Vojtěch Trapl, Karel Valtera a v této době už i zasl. um. František Vlček, František Hubáček nebo Miloš Makovec. Asi nikoho nepřekvapilo, že tam byli vždy a všudy přítomní nár. umělci Otakar Vávra a Karel Steklý, zasl. umělci Jaroslav Balík, Miroslav Fábera, Lubomír Lipský a Václav Vorlíček, což je další abiturient našeho gymnasia, který tu je i s Milošem Macourkem, Štěpán Skalský, Karel Misař, Hynek Bočan, Ivo Novák, náš učitel na fakultě dr. Karel Štorkán, ale také Jaromíra Kolárová, nadaná žena dogmatika mezi novináři F. J. K., jehož ani kriminál nedokázal poučit. Ale jsou tam, bohužel, i lidé, kterých jsem si musel z nějakého důvodu osobního vážit, jako jsou Miroslav Vydra, Věra Kalábová, Jiří Svoboda, Rudolf Ráž, Jiří Just, můj spolužák z fakulty i jejího kanoistického oddílu Václav Šašek. Ba, nacházím tam jméno toho, kdo dnes veřejně kárá kdekoho jako Karel Steigerwald. Obdobně jsem nacházel řadu jmen mezi nejrůznějšími množinami těch, kdo se nepodepisovali jen v Národním divadle. A kolik bylo mezi těmi sedmi tisíci jmen těch, za nimiž si nedovedu nic představit. Tak proč je jmenovat? Což není odvaha nepovinná? Ale je nepovinná i etika? Ani Viktor Karlík do výběru z novin a časopisů a snímků z těch shromáždění na „houfní“ podporu anti-charty nezařadil všechny články na toto téma. Musel brát ohled nejen na omezené možnosti rozsahu, píše, ale i na přesvědčení, že mimořádné množství zmíněných textů a jejich značná stereotypnost by mohly snadno překročit míru čtenářské trpělivosti. [Snažili se jej] koncipovat tak, aby zůstaly co nejvíce zachovány základní rysy této tiskové kampaně; proto jsme například také nezasahovali do příznačných stylistických a gramatických „zvláštností“ publikovaných článků, statí a ohlasů a v původním znění ponechali všechny svérázné omyly jazykové i věcné: v Čechově [namísto Čechovově] Strýčku Váňovi, Klement Lukáš [ačkoliv se slepý disident jmenoval Lukeš – oba tyto „omyly“ (!) spadají na účet Průboje], skupina Ploštic People of universe DG 307 [proces s plastiky, tedy se skupinou The Plastic People of the Universe a DG 307] ap.51 158
Anti-charta a proces se členy Plastic People I když ten proces se konal čtyři měsíce před zveřejněním Charty 77, to „pravé“ využití se objevilo až poté – v roce 1977. Také článek v Mladém světě, na který se v následující ukázce odvolává víkendově rekreační Ahoj na sobotu, byl už trochu „de mode“. Není nic staršího než včerejší noviny, zní jeden z axiomů, o kterých se nediskutuje v souvislosti s deníky. Za jak dlouho může však „zasmrádnout“ týdeník? Mladý svět s Případem Magor vyšel tři týdny před Silvestrem, ale dva a půl měsíce po onom soudu; a redaktor Ahoje se zamýšlel ještě o pět týdnů později – tedy až druhou sobotu po Novém roce, kdy se kampaň proti Chartě 77 právě naplno rozjela: Je až neuvěřitelné, čeho všeho se dá použít k útokům proti naší republice. Možná, že si ještě vzpomínáte na zprávu o odsouzení výtržníků Ivana Jirouse, Pavla Zajíčka, Svatopluka Karáska a Vratislava Brabence. Docela běžná zpráva o normálních výtržnících. Po přečtení si leckdo řekl, že je to správné, objevilo se v Ahoji na sobotu.52 Odlišného mínění však byli a jsou různí přítelíčkové a známí těchto čtyř výtržníků. Budiž. Je ale zcela něco jiného, když z různých štvavých vysílaček a na stránkách různých zahraničních časopisů se objeví, že komunisté v Československu terorizují mladé umělce. […] Potom celý případ, který velmi výstižně nazval týdeník Mladý svět Případ Magor, se dostává na zcela jinou rovinu. […] Jednomu z nich přezdívali Magor. Magoři však byli všichni. To však už do éteru štvavé vysílačky nevyslaly. Ten proces byla opravdu taková událost, že mu „světový formát“ věnoval takovou pozornost, i když šlo o věc tak okrajovou vedle zásadních problémů, kterým se její redaktoři museli věnovat? Naše mládež má ráda populární hudbu a může se jí věnovat bez jakýchkoli zábran. Chodí na vystoupení nejrůznějších skupin. V Československu v současné době působí na 1400 beatových skupin, z nichž většina vystupuje veřejně a žádné z nich není omezována činnost nebo ovlivňován repertoár, začala Jiřina Houfová v čase procesu samého, jak se v Rudém právu má. Až dál se prokousala k tomu, proč si to má čtenář pamatovat: pasuje do houfu jména, proti kterým je třeba bojovat vždy a za všech okolností: Je to hrstka stále týchž lidí, která chce ze všeho vytloukat politický kapitál. A tak ti různí Mlynářové, Krieglové, Havlové a další se obracejí na západní sdělovací prostředky, různé komitéty, protestují, organizují akce. Proto vůbec nepřekvapuje, že jsou původci či spolutvůrci i této nejnovější „senzace“. A nepřekvapuje ani to, do jakých spodin naší „kultury“ jsou dnes nuceni sahat, kde hledají své opěrné body.53 Ještě nedozněly ataky proti těm, kdo přišli vyjádřit beatovým muzikantům sympatie, protože chtěli žít po svém, když se objevilo redakční stanovisko Rudého práva 54 vůči Chartě 77. Vyšlo týden poté, co bylo předáno státním orgánům předáno prohlášení a seznam 242 signatářů charty. A o dalších pět dní později, 12. ledna 1977, zveřejňuje Rudé právo zásadní komentář, který dal celé kampani správný titul:
Kladu si jen otázky: Kdože to jsou? Kdo si osobuje právo mluvit „za nás všechny“? 159
Pravda, nekladl jsem takové otázky hned, ale až tak za týden, když jsem si přečetl výrok, který dr. Vojtěch Trapl 55 poskytl Rudému právu; v něm sám sebe nazývá filmový režisér, dramaturg a scenárista; a já náhodou viděl tři roky před tím v přímém TV přenosu z libeňského jeviště jeho hru Tobě zvonit hrana nebude. Právě to mne utvrdilo v pocitu, zda ten Trapl náhodou nenapsal sebekritiku, kdo je samozvanec: Zřejmě mají pocit méněcennosti a neuspokojení, protože jim chybí jistota pramenící z poctivé práce pro společnost. Trpí komplexem velikášství, i když je nikdo nepověřil a neurčil za mluvčí národa.56 Režisér a scénárista Trapl natočil v 50. letech několik dokumentárních filmů, ale teprve po roce 1970 využil svou příležitost. Stal se z něj vedoucí dramaturgické skupiny (1970 –72) a až do odchodu na penzi „mimořádný profesor“ na Fakultě žurnalistiky (1972–76) a na FAMU (1976–89). Od 70. let také psal schematické divadelní hry (Ananké, 1972, Tobě hrana zvonit nebude, 1973 a dalších šest textů do roku 1987), tři romány aj. Díky své normalizační aktivitě mohl vstoupit i do hraného filmu jako režisér (naštěstí jen třikrát). Podle své divadelní hry natočil drama Tobě hrana zvonit nebude (1975), rekonstrukci únorových událostí z roku 1948 pod názvem Vítězný lid (1977) a nakonec uvedl do kin drama Velké přání (1981). Podpořil normalizaci v televizi politickými inscenacemi podle svých námětů, předloh a scénářů. Trapl vytvořil pokleslý, trapný brak i dno české filmové a TV produkce 70 až 80. let. Po roce 1989 se stáhl do ústraní a překládal pro nakladatelství Onyx knihy s duchovní tématikou. Ale nečetl jsem tehdy dost pozorně noviny; ušlo mi, že hned nazítří dostal článek Ztroskotanci i samozvanci nejvyšší schválení v říši dogmat: Moskva 13. ledna (ČTK) – Pod titulkem Rudé právo odhaluje provokatéry uveřejnila čtvrteční Pravda výtah z redakčního článku středečního Rudého práva. Nic nepřekáží, aby kampaň dostala ty pravé grády a nevznikaly ty pochyby, jaké jsem před pár řádky zmínil: Jde o protistátní, protisocialistický, protilidový a demagogický hanopis, který hrubě a lživě pomlouvá Československou socialistickou republiku a revoluční vymoženosti lidu. […] V jedné kopě s nejčernější antikomunistickou reakcí se sešli i někteří exponenti pravicového revizionismu – mezinárodní dobrodruh F. Kriegel a jiní. […] 57 S mnoha jsem se setkal a kroutím hlavou, do jakých schémat je snaživci dokázali vtěsnat, kdo zmnožovali tuto kampaň v tzv. „světovém formátu“, ale nejen tam. Tak si dva dni po zveřejnění Ztroskotanců… „přisolila“ na stránkách Mladé fronty Gusta Fučíková: Při mnohdy těžkém boji za uplatnění životodárných zásad KSČ jsem se mnohokrát setkala s jejich nepřáteli. Jedním z takových intelektuálů je i Václav Černý, o němž už 15. 4. 1938 v Tvorbě napsal J. Fučík: „Svou neživostí a strnulostí je V. Černý jako stvořen k tomu, aby ve svém Kritickém měsíčníku soustřeďoval vše, co trpí strnulostí a nedostatkem života. Celým tím svým nekritickým zmatkem je nejjasnějším příkladem měštáckého anarchismu – panského anarchismu, jak říkal Lenin anarchismu, který je skrz naskrz reakční a tím nebezpečnější skutečné svobodě, čím svobodymilovněji se tváří.“ Vidím, že tato cesta je trvalým programem V. Černého i jeho kumpánů.58 V době, z které cituje Gusta Fučíková slova svého druha, byl doc. Václav Černý v čele katedry srovnávacích literatur, kam nastoupil po Šaldově smrti (1937). Habilitoval se u Šaldy, za jehož nástupce byl tehdy považován. Téhož Šaldy, kterého se jako svého učitele dovolával Julius Fučík. Jmenování Václava Čer160
ného řádným profesorem bylo v letech 1938/39 zamítnuto, protože byl v poměrech II. republiky pro politické předáky mnichovanské éry příliš levicový (toto jmenování se uskutečnilo až po válce). Po svém návratu z Ženevy, kde byl sekretářem Institutu slovanských studií a docentem literární komparatistiky na tamní universitě, přišel na Staroměstskou reálku v školním roku 1936/37 a působil zde i v následujícím škol. roce 1937/38.59 Gusta Fučíková, z neznalosti nebo záměrně (?), šíří lež, že by byl Václav Černý odjakživa považován za „pravičáka“. To je v hlubokém rozporu nejen s výše uvedeným faktem, ale např. i s jeho činností v odboji: jako vůdčí činitel Přípravného revolučního národního výboru měl na starosti kontakty mezi demokratickým a komunistickým odbojem. Proto také, když byl v lednu 1945 zatčen, vyšetřovali jej gestapáci z protikomunistického oddělení [jeho vyšetřovatelem byl vedoucí tohoto oddělení komisař Fridrich, nadřízený Fučíkova komisaře Böhma]. V průběhu revoluce se dostal z věznice a pracoval v ČNR; spolu s ostatními členy tohoto štábu pražské revoluce se stal členem Zemského národního výboru, kde vedl na návrh KSČ referát školství a kultury. Ale brzy na tuto funkci rezignoval a vrátil se na Karlovu universitu, kde získal konečně řádnou profesuru. I ta zkostnatělost časopisu Kritický měsíčník je velice diskutabilní. Pro mne například proto, že právě v něm vyšlo v r. 1948 – záhy po pařížském vydání – stěžejní filosofické dílo světa po II. velké válce Existencialismus je humanismus Jean Paul Sartra. O tom, že bylo jako výrazně levicové považováno už tehdy, svědčí mj. fakt, že se právě v tomto roce dostal Jean Paul Sartre i na index katolické církve.60 Byl ovšem krátce po českém vydání tohoto díla na indexu i u nás. Je to ostatně jeden ze základních paradoxů našich soudobých dějin. Souvisí to právě se snahou popřít integritu vývoje českého politického národa, jak jsem o tom psal v I. sborníku v souvislosti s tím, že uvolnění dogmatických poměrů z 50. let prosazovali v reformním období především ti, kdo ještě první období politiky KSČ do roku 1948 považovali za přirozenou součást vývoje v levém spektru českého politického národa.61 Redaktoři novin, do kterých jsem kdysi nastupoval pyšný, že právě tam jsem dostal nabídku, se rychle naučili dávkovat odsuzující názory podle stavu a zaměstnání, jak to bylo běžné v dobách masových rezolucí – v době procesů 50. let. V době, kdy jsem tam nastoupil, už přežíval snad jen při výběru jednotných kandidátů NF pro volby – ten za sportovce, ta za dojičky. Teď se snad už jen nepožadují nejvyšší tresty jako v letech padesátých. V témže článku Mladé fronty, z něhož jsem citoval, jak především sama sebe nám zas připomenula „státní vdova“ Gusta Fučíková, najdeme tedy názor za sportovce: Nositel Řádu práce, brankář Dukly Praha Ivo Viktor: Tito lidé, jejichž jména jsou mi povědomá z roku osmašedesátého, si nezasluhují nic jiného než opovržení. Za dělníky: seřizovač obráběcích strojů n. p. Motorlet v Praze 5, Jinonicích Michal Medek: Jistě bych měl mluvit především za sebe, ale skupinu „chartistů“ odsuzuje většina našich dělníků a techniků. Všichni ti známí Krieglové, Havlové, Hájkové a další vystoupili od krizových let už několikrát. Jejich exhibicionismus pokračuje tzv. „chartou 77“. Jsou směšní a odsuzují se sami.62 V dalším týdnu se objevují v kampani, jak tomu bývalo v desetiletí předminulém, aktivistické rezoluce; plní rozšířenou zprávu jmény firem. Tehdy negovaly Chartu 77, dneska si kupují reklamu na jiných bohulibých reklamních akcích. Jenže v té době žádná firma reklamu nepotřebovala. Problém nebyl odbyt, ale zásobování. […] 161
Dostáváme do redakce záplavu stanovisek z veřejných schůzí, výrobních porad, shromáždění; zní v nich pevné odhodlání pokračovat v práci pro socialismus a nedat se zmást. Napsali nám například zaměstnanci závodu Praga Strašnice, družstevníci JZD Prvního máje ve Šťáhlavech […] hospodářští pracovníci Kabla Kladno, komplexní racionalizační brigáda 9. května v technickém rozvoji Aritma Vokovice, pracující Dolu K. Gottwald v Libušině, kolektiv hrdiny socialistické práce M. Žabčíka z Dolu A. Zápotocký v Ostravě, BSP opravářů STS Přerov, BSP Strojosvitu Krnov, tři kolektivy Výzkumného a zkušebního ústavu v Letňanech, […] účastníci schůze Oděvního průmyslu v Brodku u Konice, pracovníci IMADOS Praha, poslankyně SNR a členka BSP v Západoslovenských nábytkářských závodech Olga Pšúriková, seřizovač obráběcích strojů Motorletu Jinonice Michal Medek [hele, ten už je tu zase, co asi stačí obrábět, když stačil napsat nejen do Mladé fronty, ale i do Rudého práva a bůhví kam asi ještě], olympijský vítěz a mistr Evropy v hodu diskem L. Daněk, předseda Svazu ledního hokeje ÚV ČSTV JUDr. Zdeněk Andršt, profesoři UK v Praze V. Rzounek [správně jej rudoprávní redaktor dal na první místo v prohlášení „za profesory“, kterého si nemohl nevšimnout už tři roky před touto kampaní prof. Prečan63 v článku Společenské vědy ve svěráku „konsolidace“], MUDr. J. Skořepa a další, proděkan farmaceutické fakulty v Hradci Králové doc. dr. Vladimír Jokl, členové interního oddělení OÚNZ Trenčín, akademický malíř Vladimír Šolta.64 Mezi těmi, kdo si pospíšili, a „zapojili“ se ještě před vyhlášením provolání do protichartistického chóru, byli představitelé církví, jak svědčí článek Lidová demokracie, uveřejněný už 11 dní před oním shromážděním v ND: K informaci Rudého práva o pamfletu hanobícím naši socialistickou společnost, v němž se autoři snažili zneužít i náboženskou problematiku, zaujala stanovisko také Synodní rada Českobratrské církve evangelické. Zdůrazňuje v něm, že žádný funkcionář této církve pomlouvačný hanopis nepodepsal, a připomíná svá kladná stanoviska k budování socialismu. [Jakub Trojan ani Ladislav Hejdánek nejsou reprezentanty této církve? Třebaže jde o osobnosti, které dovedly inspirovat – a nejen evangelíky.] Také zaměstnanci České katolické charity s veškerou rozhodností odsuzují hanebný čin hrstky ztroskotanců. […] Klidně hájíme své místo v této společnosti a není nám třeba nějakých vnějších popudů, praví se v prohlášení římskokatolických ordinářů ČSR z jejich pátečního shromáždění v Praze. […] Chceme, aby zde bylo zcela jasno. Proto my, římskokatoličtí ordináři ČSR prohlašujeme, a to s veškerou závažností, že nejsme signatáři této charty. 65 Autory i signatáře smutně proslulého pamfletu charta 77 odsuzují ve svých prohlášeních Rada židovských náboženských obcí v ČSR, věřící Pravoslavné církve v ČSSR, Náboženská společnost čs. unitářů, Úzká rada Jednoty bratrské a představitelé Církve československé husitské.66 Neuplynul měsíc od sešlosti v ND, a po kléru se přidali i funkcionáři „masové organizace“ duchovních, kteří vykonávali své zaměstnání se souhlasem prorežimní „církevní byrokracie“, a tak mohla Lidová demokracie oznámit: Praha 22. února (ČTK) – Na Nové radnici v Praze došlo v úterý k tradičnímu každoročnímu setkání vedoucích činitelů Národního výboru hlavního města Prahy s představiteli pražského městského Sdružení katolického duchovenstva Pacem in terris. V srdečné a otevřené besedě informovali zástupci pražských katolických kněží představitele hlavního města […] o jednoznačném odmítnutí tzv. charty 77.67 Národní umělec Bohumil Říha, člen předsednictva Svazu českých spisovatelů: Připadá mi to jako hlas z nějaké vzdálené planety. Neumím si totiž vysvětlit, co tím pisatelé sledují. 162
Prof. MUDr. Vladimír Balaš, DrSc., děkan fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze, přednosta 1. chirurgické kliniky fakulty všeobecného lékařství: Jakým právem špiní zemi, ve které žijí? Zasloužilý umělec akademický malíř Alois Fišárek: Co jim u nás vadí? Těžko pochopit. 68 Ředitel Divadla na Vinohradech, zasloužilý umělec Zdeněk Mika: V jednom mohou mít jistotu. Pracující této země jimi budou vždy opovrhovat! Členka výboru Svazu českých spisovatelů, spisovatelka doc. dr. Božena Rotterová, CSc.: Pamflet je v rozporu se zájmy našeho lidu a slouží antikomunistické propagandě. Z velkého množství dopisů našich čtenářů, kteří nejsou členy KSČ, citujeme stanovisko akademika Josefa Kratochvíla z Ústavu pro výzkum obratlovců Československé akademie věd: Nezbývá jim než hanobit a pomlouvat svůj národ. Prodávat pomlouvačně traktáty našim nepřátelům. Prožil jsem období předmnichovské republiky. Vím, co je bída a ústrky. Na brněnské Vysoké škole zemědělské jsem se nemohl habilitovat jen proto, že jsem nebyl členem agrární strany.69 Také snaživý PhDr. Josef Haubelt, CSc., filozofická fakulta UK, se opět ozývá opakovaně: Co si vůbec Kohout, Havel a jim podobní myslí? Chceme přesný opak toho, co si přejí oni. 70 Profesor PhDr. ing. Bohumil Bartoš, Fakulta žurnalistiky UK: Zrádce je mnohem horší než nepřítel. Nadarmo si chartisté neříkají cizinecká legie. Jsou to duchovní žoldnéři. Rektor Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, zasloužilý umělec, laureát státní ceny Klementa Gottwalda profesor Jan Simota: Překvapuje nás drzost tohoto podivného seskupení. 71
Anti-charta podle vzoru Průboj Jindřich Beránek Do předešlé kapitoly jsem zařadil Specialitu menu na severu Čech. Byl-li tam postih normalizátorů silnější než jinde, museli tam „uvědomělí“ žurnalisté prokazovat nadměrnou aktivitu i v této kampani. Podívejme se teď nikoliv na sběr podpůrných hlasů, ale na osobní útoky proti těm signatářům, o kterých mnohde ani nevěděli. Jako v článku, který nesl titulek:
Galérka chátry 77
Podepisovala celá rodina […]72 Nyní si někteří vzali vzor z televizního seriálu Zpívá celá rodina. Aby bylo dosaženo většího počtu signatářů charty 77, tak celá rodina sice nezpívala, ale pro změnu podepisovala – otec, syn, dcera, manželka a také příbuzní. Prostě mají to v rodině, alespoň si nebudou nic navzájem vyčítat. Co jméno, to titul vpředu či vzadu, nebo celá škála. Psycholožka, pedagožka, diplomatka, historička, socioložka, novinářka, novinář, technik, bývalý politik, právník a podobně. Do reprezentačního vzorku sociálního složení chyběli dělníci. Kde je ale vzít? Jít za nimi do továren a tam jim předložit tzv. chartu 77 k podpisu? To by asi špatně dopadlo, mohlo by tam dojít přitom k úrazu. Valcíři a havíři mají někdy dost pádnou ruku. […] 163
Ejhle, „také dělník“
Proto přišli vhod zkušenosti z roku 1968. Mezi organizátory jsou přece také „velcí myslitelé“. Jednoho takového „také dělníka“ našli v jedné restauraci na Staroměstském náměstí v Praze, když se vracel z vánočních svátků z Ostravy do Rychnova na okrese Děčín. Víc než dělníkem je obdivovatelem smutně proslulé kapely Plastic people of universe DG 307. […] Jinak tento „dělník“ vystřídal už na svých 26 let řadu zaměstnání u různých stavebních podniků, státních lesů, v libereckém divadle, v Národním divadle v Praze apod. […] V devatenácti letech měl první střetnutí se zákonem, které skončilo podmíněným trestem na půl roku. Naposledy byl v roce 1976 šest týdnů ve vyšetřovací vazbě a nyní čeká, jak to s ním dopadne. Takže Zdeněk Vokatý, jak se tento „dělník“ – signatář jmenuje, musí za lidská práva a svobodu pro sebe nyní moc bojovat.
Podařená galérka
Snad je mu duševní útěchou a posílením jeho přítelkyně Miloslava Števichová která s ním v Rychnově č. 138 bydlí. Tomuto domu říkají „hašišárna“ nejen v Rychnově, ale zasvěcení i v Praze. […] Další signatář, Ivan Dejmal, rovněž šestadvacetiletý, má trvalé bydliště v Ústí n. L.-Trmicích, Horská 4, nyní čistič výloh v Praze. Celkem čtyři roky trestu na svobodě mu vynesla jeho činnost v občanském životě a v době vojenské služby. Vavřinec Korčiš z Litvínova, devětadvacetiletý, připojil ke svému podpisu pod chartu 77 rovněž dělník. „Revoluční činnost“ má v krvi. Jeho otec, také signatář charty 77, byl v roce 1968 jedním z předních ideologů a organizátorů všech protisocialistických akcí jako podnikový sociolog v Chemických závodech v Záluží. Junior Korčiš se zhlédl vTrockém, dokonce byl členem trockistické skupiny, kterou vedl pan ing. Petr Uhl. Paragraf 98 trestního zákona zhodnotil jeho činnost po zásluze dvěma roky výkonu trestu odnětí svobody.
Nebudou nám chybět
Tak to jsou signatáři charty 77. Ti tedy také chtějí absolutní svobodu. Ale to autorům a organizátorům charty 77 vůbec nevadí. Před cizinou jsou to dělníci. […] Kdyby odešli za svou vytouženou „svobodou“ na Západ, vůbec nám zde nebudou chybět. […] Jedno české přísloví říká „Vrána k vráně sedá – rovný rovného si hledá“. Kdo by si chtěl sednout na stejné bidélko s těmito signatáři charty 77 a rozmnožit „galérku chátry 77“? (jš)
Co spojuje signatáře „charty 77“ V pokřiku mrňat, rojících se ze dveří školky zaniká hysterická fistule i vrčivý baryton signatářů. […] Ze sítí chartistů časem odpluly „velké ryby”: Rudolf Hrušínský, Jan Werich, Peter Karvaš a další. Není divu. Leninská kulturní politika přistupuje k tvůrcům umění nejen zásadově, ale i s maximální trpělivostí […]. Důkazů je bezpočet. Třeba: dílo Jaroslava Seiferta bylo v minulých letech vydáváno, ačkoliv pod Seifertovými křídly se v roce 1968 cítili dobře právě Vaculík, Kohout a další. U příležitosti pětasedmdesátin přijal Seiferta ministr kultury a poděkoval mu za celoživotní dílo. […] A Pavel Landovský, jeden ze signatářů? Hrál ve svém divadle právě v posledních sezónách ve velkých rolích (v Čechově [! – viz pasus o věcných chybách] Strýčku Váňovi dokonce titulní). Přesto si stěžuje a podepisuje. Jsou však i „neústupní”, to jest nenapravitelní: Karel Pecka – v padesátých letech byl trestán, ze svého pobytu ve vězení vytěžil témata knížek, které mu 164
v šedesátých letech vycházely. Jiné téma nezvládal a jiný postoj k životu nezaujal. […] Pecka si stěžuje a podepisuje. Jak se jmenuje ta pijavice, která odsává jejich tvůrčí sílu? Pohleďme: Josef Topol – nadaný dramatik, který v roce 1959 zaujal svou hrou o životě mladé generace Jejich den. Před několika lety skončil jako autor, jemuž se přihodilo to nejhorší: pseudoproblém a jeho vyjádření v dramatu ztratilo sdělnost. Z představení Divadla za branou odcházeli diváci – kromě snobů ovšem – o přestávce. […] Ivan Diviš – známý pražský básník a alkoholik. Končí jako archivář v suterénu stanice Svobodná Evropa i v suterénu lidství. Je to docela zákonité: umělecký talent zpravidla odumírá, jakmile opustí živnou půdu rodné země. […] I když žijí tady, přesadili Vaculíkové a Topolové své kořeny tam – a tím zpla(Iml) něli. Pijavice sebezrazení – to je příčina jejich slabosti! 73 165
Většina článků s touto tematikou byla v Průboji podepsána maximálně šifrou. Když jsme se vrátili, našli jsme jejich autory díky tomu, že jim byly vypláceny mimořádné honoráře z mimořádných fondů. Normalizační představitelé Svazu českých novinářů pro ně určili Fond solidarity – peníze oficiálně určené pro pomoc národům, které to s ohledem na svou převážně koloniální minulost potřebovaly. A vedoucí tajemník SČN Miroslav Dočkal nebyl na svou redakci, odkud nastartoval svou druhou šéfredaktorskou kariéru, skoupý. Právě v souvislosti s Dočkalem jsem si uvědomil, že jsem v té angažovanosti našel jako jediný podpis pod názorem Jaroslava Duchka, který jako pověřený zástupce šéfredaktora v roce 1969 vyčistil Průboj od 11 novinářů zařazených do centrální evidence a několika dalších – především – kolegyň, aby ji tak předal před-, před-, předminulému šéfredaktorovi Dočkalovi, jenž se osvědčil už v letech 1954–57. Duchek se nedočkal povýšení, ani když Dočkal odešel za další kariérou do pražské city; byl vedoucí tajemník Svazu českých novinářů a posléze programový šéf Čs. rozhlasu. A tak se Duchek dál snažil, ve sledované době na adresu chartistů adresoval výrok, jímž se zapíše do dějin – dík straně 36 separátu RR o anti-chartě: Nemáte ani za nehet šance.74
Elitář, signatář, chalupář Ladislav Lis a další Průboj 29. ledna 1977 ukázal charaktery některých signatářů charty 77, kteří v našem kraji pracují nebo žijí. Ovšem několik jich také do Severočeského kraje dojíždí za rekreací. […] Podívejme se na jednoho z dalších signatářů, nyní chalupáře JUDr. Ladislava Lise, dnes 61letého důchodce, který patří k tzv. elitě mezi signatáři. […]
Farma bez krmné základny Chalupa je v Sosnové 84, v překrásném údolí. V současné době zde Lis chová 6 beranů, 4 malé beránky, hejno slepic, 8 loveckých psů, asi 10 koček, v létě ještě husy a kachny. V oblasti, která je chráněnou rezervací, je to jistě slušné hospodářství na mladého důchodce. Přece zde však něco chybí – vlastní krmná základna, takže nakrmit tolik krků dá jistě dost starostí.
Dýchánky v „Pekle“ Pan Ladislav Lis má ještě jiné starosti. Udržovat styk s Jiřím Pelikánem a Hochmanem, s centrem organizátorů a signatářů v Praze a k tomu často hostit své přátele. Do hájenky „Peklo“, jak je chalupa nazývána, jich přijíždí dost: Ludvík Vaculík, malíř Císařovský, bývalí novináři Karel Kyncl a Jiří Dienstbier, bývalý pracovník Ústavu pro veřejné mínění Klement Lukáš [Lukeš – viz pasus o věcných chybách], Jiří Frodl, dr. Václav Vrabec, Kamila Moučková, Věněk Šilhán atd. Při takovémto dýchánku (nebudeme říkat poradě) se podávají domácí klobásy. Jsou specialitou pana domácího, který je sám dělá. Recept před svými přáteli přísně tají. Kdyby znali původ obsahu klobás, bylo by možná po přátelství. No, a že se také občas něco vypije, to už patří k věci. Na množství se nehledí. Jedna slečna si tak přebrala, že nebýt příslušníků SNB, kteří byli na obchůzce, těžko by se sama z blízkého potoka dostala. […] Tak si tedy žije jeden ze signatářů charty 77 se svou družkou A. K., pracov(jš) nicí Čs. televize, nyní na mateřské dovolené.75 […] 166
Z Prahy do světa – a taky aspoň za humna Poříčí Tam se tehdy tisklo Rudé právo, než si vybudovalo nový palác o ulici dál. No, býval na Florenci, ale na tom už nezáleží. Stejně musel padnout kvůli přání developerů. Tentokrát těch domácích. Ale i tak začneme článkem redaktora, který v tom následníku Práva kdysi rudého stále píše a komentuje o tom, co na nás působí ze světa. Praha 24. ledna (Od našeho zpravodaje) [tj. Rovenského, Dušana] – Byla to vskutku tisková konference, která nemá dlouhou dobu obdobu. V pražském hotelu Intercontinental se v pondělí sešli pracující několika pražských obvodů se zástupci zahraničního tisku, se zahraničními korespondenty akreditovanými v Praze, aby vyjádřili své stanovisko ke kontrarevolučnímu pamfletu charta 77. Požádali o zprostředkování tiskové konference federální ministerstvo zahraničních věcí, protože cítili naléhavou potřebu tlumočit zahraničním novinářům své stanovisko […]. V předsednictvu tiskové konference zasedli představitelé Pražské odborové rady, zástupci pražských závodů – Aritmy Vokovice, Laboratorních přístrojů, Tesly Radiospoj, Československých aerolinií, herci Národního divadla, vědečtí pracovníci ČSAV a zástupci vysokých škol – prostě lidé, kteří chtěli říci korespondentům západního tisku, jak je hluboce pobouřily hanebné lži obsažené v pamfletu charta 77. […] Člen činohry ND Jiří Vala: Na našich jevištích nebude nikdy místo pro nihilismus a morbidnost, které popírají podstatu života. Nebude místo ani pro sadismus a pornografii, jež jsou v rozporu s etickými zásadami socialistického člověka. Chceme přinášet lidem světlo, radost a krásu, a to bez pomoci a rad signatářů pamfletu charta 77. Zpravodajka amerického deníku Daily World vznesla na konferenci dotaz týkající se údajné diskriminace dětí zkrachovaných exponentů pravice při přijímání na vysoké školy a při volbě jejich zaměstnání. Prorektor Univerzity Karlovy prof. Vítězslav Rzounek v odpovědi ukázal, že podobná tvrzení jsou nepravdivá. Zpravodaj britské tiskové agentury Reuter se zřejmě domníval, že z konference vytěží, jak je u buržoazních novinářů zvykem, senzaci pro západní tisk. Reagoval tedy na pořad Čs. televize, který byl vysílán v neděli a který na průkazných faktech ukázal, jak západní zastupitelské úřady byly spojeny s pravicovými exponenty. Položil otázku, zda byl pořad v přímé souvislosti se zatčením Otty Ornesta a dalších tří osob. Byl zřejmě zklamán věcnou odpovědí vedoucího tiskového odboru ministerstva zahraničních věcí soudruha Kadnára, že vyšetřování dosud neskončilo a o jeho výsledku bude veřejnost včas informována. Reuter tedy má o jednu senzaci méně. […] 76
A dál na známou notu „světového formátu“ Už potřetí se do Rudého práva přidal dr. Josef Haubelt: Zkoušejí to postaru. Tak jako v roce 1968, kdy po telefonu naléhali, aby ten či onen odvolal své stanovisko. Tak někdo, kdo se představil jako pražský korespondent agentury Reuter, volal PhDr. Josefa Haubelta, CSc., z filozofické fakulty Univerzity Karlovy a chtěl mu vsugerovat, že jeho názor na chartu 77, vyjádřený v Rudém právu, je v rozporu se stanoviskem dalších profesorů této katedry. Nepochodil. PhDr. Haubelt sice vyjádřil svůj osobní názor, ale korespondent Reutera, byl-li to on, si mohl v Rudém právu přečíst, že totožné stanovisko zaujal 167
celý profesorský sbor této katedry. […] S takovými metodami nepochodí, žádné „písničky po telefonu“ jim nikdo trpět nebude. I kdyby se při tom dovolávali velectěné agentury Reuter.77 Hamburský deník Die Welt je hlavním politickým listem Springerova koncernu. A právě tomuto listu, který v širokém spektru západoněmeckých denních novin představuje nejzažší pravici, jímž nejreakčnější kruhy německého imperialismu prosazují svou revanšistickou politiku, poskytl interview František Kriegel, hlavní domácí inspirátor tzv. charty 77. […] Tímto rozhovorem se pan Kriegel svlékl do naha. Dokonale do naha.78
Ještě, že je odkud opisovat: Československý rozhlas vysílal v pondělí odpoledne dokumentární pásmo Kdo je profesor Jan Patočka?, z něhož uveřejňujeme podstatnou část. [Práce] Padá maska vědce, odděleného od politického života. Na první pohled je jedno zřetelné: ideologií, kterou profesor Patočka odmítá a prohlašuje za falešnou autoritu, je míněna ideologie dělnické třídy – marxismus-leninismus. […] Ve snaze zakrýt před naším lidem své skutečné reakční cíle se i profesor Patočka uchyluje k jednomu z nejstarších triků zpátečních sil – prohlašuje, že není stoupencem žádné ideologie, že je pro tzv. dezideologizaci. […] Profesor Patočka je dnes spolu s dalšími jednotlivci z řad československých občanů pomocníkem antikomunistických kruhů v jejich kampani proti Československu. […] Hlasatel „demokracie“ a „čisté vědy“ slouží nedemokratickým špinavým cílům imperialismu.79 Československý rozhlas vysílal včera v podvečer publicistický pořad […] Kdo je Václav Havel? Dnes přinášíme podstatný výtah z tohoto pořadu. [Lidová demokracie] Začátkem šedesátých let vstupuje milionářský synek V. Havel na prkna, která znamenají svět. Ale ne jako pouhý herec, ale jako dramaturg, dramatik, básník. V této době se s ním seznámil i soudruh Tomáš Řezáč: Bylo to někdy v roce 1962 nebo 1963 – říká T. Řezáč –, kdy jsem se poprvé setkal s V. Havlem ve vinárně Viola, ve které se provozovala hudba, poezie. V. Havel tam přinesl svou první nevydanou sbírku básní. Dával ji kolovat kolem stolu […] Nechci vykládat pozdní moudrosti, ale mně V. Havel připadal jako člověk nesmírně sebevědomý, nesmírně namyšlený. Patrně byl namyšlený na minulost své rodiny. V. Havel byl člověk, který zjevně pohrdal všemi, kdo byli kolem něho; měl jeden zvláštní rys: Vždycky víc poslouchal, než mluvil. Snažil se zapamatovat a potom, jak jsem na to přišel v poslední době, si také zaznamenával, co lidé kolem něho vyprávěli. U V. Havla bylo od začátku jedno zajímavé: Vždycky se stýkal s umělci nebo pseudoumělci, kteří stáli na druhé straně barikády, kteří žili v té pohodlné poloilegalitě – s lidmi, kteří mu dávali rozumy. V některých verších, pokud si je dnes pamatuji, byl Havel téměř doslovně poplatný válečným a poválečným sbírkám Jiřího Koláře. Toto jméno už dneska zaniklo, tato poezie se nevydává a vydávat nebude […] J. Kolář se hlásil k takovému tomu americkému civilismu, vyráběl ze života uměle peklo […] Na tento způsob přistoupil i V. Havel. Jeho sbírky, přestože v té době byl nesmírný zájem o mladé talenty, nikdo nevydával. V. Havel si z toho odvodil pro sebe určité poučení. Jestliže neprorazí normálním způsobem, musí se do literatury vlomit, jak se říká, zadními dveřmi. […] 80 168
Kupujte hřebeny! Nastala všivá doba.81
Všivá doba
František Vaněček – potřetí V kotelně jsme měli velký poplach. Děvče, které dělá každé dvě hodiny chemický rozbor kotelní vody, přiběhlo, že prý nám voda prosakuje do vodovodu. Udělala si z dlouhé chvíle zkoušku vody, než si uvařila kávu a zjistila, že je plná chemikálií. Okamžitě jsem zastavil hořáky, uzavřel kotel a bojlery. Zavolal jsem své vedoucí, aby přišli a zařídili další. Nešlo nám na rozum, jak by se voda z kotle a topení mohla dostat do vodovodu, ale další rozbor potvrdil, že děvče má pravdu. Byla jenom otázka, kam až jsme vodovod zasvinili. Vzaly se vzorky vody z okolních domů a z ulice vzdálené asi tak pět set metrů od kotelny. Všude byla špatná. Zavolali jsme hygienikům, aby k nám okamžitě přijeli. Do hodiny u nás byla mladá lékařka s asistentkou. Vzaly si vzorky a odjely. Prý si rozbor udělají samy. Asi za tři hodiny přijely znovu. Přály si, abychom zavolali i děvče z naší laboratoře. Zdůraznily nám, že prý o tom nesmíme nikde mluvit, ale ta voda i s těmi chemikáliemi je prý normální pražská užitková voda, kterou už dlouhý čas my, Pražané, pijeme a připravujeme si z ní jídla. Dávno prý už překročila normy, ale hygienici prý nemohou nic dělat, protože by Praha zůstala bez vody. Je ten reálný socialismus vůbec pro lidi? 82 o
Volali nás oba k výslechu. Na písemnou pozvánku jsem nereagoval. Jen aťsi pro nás přijdou. Naše ostuda to není. V okolí jsme známi jako slušní lidé a sousedé vědí, že nás policie šikanuje jen za to, co si i oni potají a potichu myslí. Přijeli ráno. Dagmaru jsem nepustil. Nejen, že má srdeční vadu, ale není jí už několik dní dobře a polehává. Na StB se mě ptali, zda se jich moje žena bojí. Porušil jsem zásadu mlčení. Řekl jsem jim, že ne a že má větší životní trénink než já. Když jí bylo šest let, tak gestapo zatklo jejího otce a několikrát prohledalo byt. Žily pak s matkou samy celou válku. Skoro šest let. Pan podplukovník se při tom na mne ani nepodíval a hledal něco ve spisech. Za chvilku začal blábolit nějaké fráze o tom, že dělnická třída nedopustí, aby někdo rozvracel, co vybudovala. Vzpomněl jsem si na právě dělníky pozměněné heslo: Republiku si pozvracet nedáme. Zase jsem porušil mlčení a zeptal se ho, čím je vyučený. Neodpověděl. Pak ale došlo konečně k tomu, proč nás vlastně volali. Jen tak jakoby mezi řečí prohodil: Jestli si myslíte, že máte dcery v té Vídni v bezpečí, tak to se mýlíte. A vy už jim pomoci nemůžete v ničem, ale my do té Vídně přece jen dosáhnem.83 o
Na okraji nevelké vesnice jen pár kilometrů od Českých Budějovic žije sama ve své chalupě stará paní, důchodkyně, vdova. Jedné noci ji probudil velký rachot. Polekala se. Na dvorku jejího stavení stálo nákladní auto a z něho se s rámusem sypalo uhlí. Přemohla leknutí i strach a vyšla ven, přesvědčit se, co se vlastně děje. Ze tmy se proti ní vynořili dva vojáci. Vylekala se ještě víc, protože poznala, že to jsou okupanti. Tvářili se však přátelsky a ona, i když neumí ruský, pochopila z jejich posuňků a řeči, že za uhlí chtějí peníze na pivo. Dala jim padesátikorunu spíš ze strachu, než aby přemýšlela o výhodnosti obchodu. Hlavně si však přála, aby už byli pryč. Rychle se uchýlila do bezpečí své chalupy, ale se spánkem byl konec. 169
Ráno, když otevřela dveře, našla na prahu ještě dvě kila másla […]
o
Do vesnice ležící pár kilometrů od Prahy přijíždějí téměř pravidelně party sovětských vojáků a na polní cestě za jednou stodolou otevřou svou pojízdnou prodejnu na nákladním automobilu. Prodávají všechno, co se dá v kasárnách ukrást. Nabízejí především benzin. Po něm je velká poptávka. Prodají ho vždy několik barelů. Není se co divit, vždyť u benzinové pumpy stojí třikrát tolik. A protože jsou už znalí situace na československém vnitřním trhu, nabízejí většinou jen nedostatkové zboží. Například pytle cementu, prkna, okna, hřebíky všech velikostí, žárovky a další elektromateriál. Tu a tam se jim podaří ukrást i vrtačku, nějaký ten vařič či páječku, různé části autovýzbroje, někdy i fotoaparát, tranzistorové rádio či televizor. Vojenských dek mají vždy na prodej desítky, stejně jako rybí konzervy, hrudky másla či konzervované ovoce.84 q
Po poradě se ženou si začínáme obstarávat nesčetné doklady a potvrzení, potřebné na otevření vrátek do Rakouska. Večer jsme své rozhodnutí sdělili dcerám do Vídně. Vykřikly radostí. [...] Dostali jsme úřední papír, ve kterém stojí psáno, že prý jsme oba bez státní příslušnosti a na území Československé socialistické republiky jsme se zdržovali přechodně. Myslí si, že když nejdříve děti a pak nás po nesčetných šikanách a výhrůžkách vystrkali za hranice, budou mít od nás pokoj. Tak to se pletou!85 Poznámky: Prečan, Vilém: Charta 77. 1977 – 1989. Od morální k demokratické revoluci. Čs. středisko nezávislé literatury, Scheinfeld-Schwarzenberg a Bratislava, Archa 1990, 526 s., ss. 383n. a 489n. 2 Jiří Hanzelka (*1920, U2003) byl nejen cestovatel a spisovatel, jak sám uvádí jako signatář Charty 77, ale i scenárista, fotograf, filmový producent, filmový režisér; jen z prvních cest 1948–52 napsali společně s Miroslavem Zikmundem 702 reportáží pro Čs. rozhlas, 220 pro týdeník Svět práce a 73 pro Svět motorů (vedle řady jednotlivých článků). Už to dokládá, že mezi novináře oba patří a jejich členství v jednom ze zakladatelských klubů Syndikátu novinářů (a tedy i v tomto seznamu) je zcela na místě. – Během normalizace získal zaměstnání až v r. 1983, kdy začal jako sadař v podniku Sady lesy zahradnictví prořezávat stromy v pražské Seminářské zahradě. O čtyři roky později se přestěhoval do Sedla u Jindřichova Hradce. 3 Jaroslav Jírů (*1935) vystudoval historii a získal kandidaturu věd za práci o vztahu mezi francouzskou zahraniční politikou a ČSR v letech 1933-39. Pracoval v několika redakcích (Odborář, Nová mysl, dokumentátor Rudého práva), než nastoupil v r. 1967 do Čs. rozhlasu jako člen redakce mezinárodního života. Jako účastník demokratizačního procesu byl z rozhlasu propuštěn. Mezi zaměstnáními, která zastával, byla i práce v korektorně Melantrichu, která vedla k jeho kontaktům s redaktory Svobodného slova. – Bezprostředně po Listopadu byl zástupcem šéfredaktora Lidových novin a za éry svého kolegy Jiřího Dienstbiera v čele ministerstva zahraničí pracoval i v diplomatických službách [údaje podle rigorózní práce Zdeny Kotalové, Redakce mezinárodního života ČsRo, Praha, FSV UK 2012]. 4 PhDr. Jan Lopatka (*1940. U1993) – Studoval českou literaturu a estetiku na FF UK v letech 1958-62; titul získal o dva roky později za práci o rozhlasové interpretaci literárních textů. 1
170
Ivan Medek (*1925, U2010) novinář, původní profesí muzikolog, syn legionáře, básníka a spisovatele Rudolfa Medka. V r. 1968 vstoupil do Čs. strany lidové a pracoval až do podpisu Charty 77 v Supraphonu. Poté dostal výpověď a po násilném jednání StB v r. 1978 emigroval do Vídně, kde spolupracoval s Hlasem Ameriky, Svobodnou Evropou, Deutsche Welle a Radio Vatican. Po návratu domů v r. 1989 byl poradcem České filharmonie a v letech 1993–98 pracoval na Hradě v Kanceláři prezidenta V. Havla nejprve jako vedoucí odd. vnitřní politiky, posléze jako kancléř. 6 Přemysl Janýr po podpisu Charty 77 zprostředkoval dalším signatářům kontakty s rakouskou televizí a vídeňskými zpravodaji evropských novin. – Vedle údajů z poznámky č. 23, s. 133 se sice po Listopadu ´89 stal šéfredaktorem tradičních novin soc. dem. Právo lidu (od počátku r. 1991 je vydával jako deník), ale už 7. dubna 1991 jej z této funkce odvolal druhý sjezd po obnovení činnosti ČSSD v Československu. [Byl to další z aktů, kterými se lidé, řízení bývalými StBáky, snažili zabránit, aby tu měla vliv jiná média než ta, které ovládl mainstreamu někdejších sdělovacích prostředků. Popud k odvolání šéfredaktore PL vzešel od Marka mladšího. Tento syn známého spisovatele byl mj. správcem hotelu Vítkov, který sloužil zájmům bývalých zpravodajských služeb]. V další činnosti Př. Janýr, jako politik i novinář, podporoval uvnitř ČSSD opozici proti Miloši Zemanovi, který vystřídal v čele této strany Janýrova přítele ještě z předúnorových dob, občasného navrátilce z amerického exilu Jiřího Horáka. (bek) 7 Jan Ruml (*1953) byl od dubna 1990 náměstkem ministra vnitra ČSFR; v této funkci před volbami v r. 1990 výrazně zasáhl do kauzy předsedy ČSL Josefa Bartončíka, když se v televizi vyjádřil k jeho pozitivní lustraci. V r. 1991 při dělení OF vstoupil do ODS, za niž byl v r. 1992 zvolen do Sněmovny národů Federálního shromáždění. Jako člen ODS byl ministrem vnitra ČR v první i druhé vládě V. Klause. V r. 1996 byl zvolen do Poslanecké sněmovny PČR a mandát zastával do předčasných voleb 1998. V r. 1997 se začal vymezovat proti politice předsedy ODS Klause. 27. listopadu 1997 vrcholila krize v ODS, Ruml spolu s Ivanem Pilipem veřejně vyzvali předsedu strany Klause, aby odstoupil [tzv. Sarajevský atentát]. Oba oznámili založení názorové frakce ODS, jejíž členové podpořili účast v úřednické vládě Josefa Tošovského, což ale vedení ODS odmítalo. V lednu se ustavila nová politická formace pod názvem Unie svobody, Jan Ruml byl zvolen jejím předsedou. Po volbách 1998, kde získala Unie svobody 8,6 % hlasů, Ruml odmítl po volbách spolupráci s ČSSD. Opoziční smlouva mezi ČSSD a ODS pak Unii svobody vyloučila z podílu na vládě. Ruml poté podpořil spolupráci menších pravicových stran v rámci Čtyřkoalice. (bek) 8 Knihovna Libri prohibiti, kterou vede Jiří Gruntorád, je přímo proti sídlu Syndikátu novinářů ČR: Praha 2, Senovážné náměstí 2. – Nejen proto o ní můžeme mluvit, že jde o dobré sousedy. Ve fondech této bibliotéky nenajdeme jen všechna samizdatová čísla Zásuvek, která byla upečena u Zdislavovy ženy Olgy v kuchyni. Ostatně, sama na to vzpomíná v článku Zásuvka neboli šuple, který jsme zařadili do kapitoly Od samizdatu a médií exilu k Lidovým novinám, s.232n. Ale stejně tu najdeme i řadu publikací členů našeho klubu, i KNPJ samého. (bek) 9 Daniel Kroupa (*1949) – I když vystupuje po Listopadu ´89 především jako filosof, v poslední době politolog, pod petici Charty 77 sám sebe označil za „novináře“. 10 Ivan Lamper (*1957) – první šéfredaktor týdeníku Respekt (1990-94). 11 Karel Biňovec (*1924, U1990) – novinář, básník, fejetonista. Vystudoval režii na JAMU a byl režisérem v Teplicích a Novém Boru. Po zrušení divadel v malých městech pracoval jako redaktor v Opavě a během 60. let přešel jako literární redaktor do ostravského studia Čs. rozhlasu. V r. 1969 byl odejit z rozhlasu a mohl publikovat jen v zahraničí nebo disentu. Jeho fejetony vysílala pravidelně Svobodná Evropa, byl členem redakční rady časopisu Alternativa a přispíval do měsíčníku Severomoravská pasivita. V r. 1990 byl kooptován jako poslanec do ČNR a je i mezi autory, které zařadilo 5
171
12
13
14
15
16 17
18
19
20
21
22
23
nakladatelství Novinář do knížky fejetonů Slovo do pranice. Jako samizdat vydal tři sbírky básní: Zpěvy levicového oportunisty, Předjaří a poemu Stín (1989). Petr Burian (*1949) – herec, režisér, ale i básník a novinář; po skončení mandátu redaktor víkendové přílohy Haló novin. Básnickou sbírku Úzkost (1981, 1982) vydala Česká expedice; Stále stejné zdi (Mnichov 1995), Básně bez sametu (Praha 1995), Úsvit přichází slzami (1999), Před prahem mlčení (2000), To Karmické? (2005), I v obezdění šance (2014). Vaněček, František: Všivá doba. Z deníku chartisty. Středokluky, nakladatelství Zdeňka Susy 2002. Třetí rozšířené vydání, 156 s., s. 9. Vaněček, František: c. d. s. 10, s. 13, 14, 24n. Vaněček, František: c. d. s. 153 – medailon, který přidal na konec Všivého života nakladatel té knížky MUDr. Zdeněk Susa, nedává jen odpověď, odkud byl František, kam se svou ženou vypravil a odkud se vraceli domů. Dagmar Vaněčková (*1933, U2015) se i po Františkově odchodu vracela do jeho míst na jihu Čech – do Budějovic, na chalupu ve Vyšném (protože na Novohradsko to měli oba z Vídně nejblíž). Až poslední dobou se díky neduhům žilo Dáše nejlíp v Třeboni. A tam také 4. května 2015 zemřela. Ještě stihla s pomocí svých přátel kolem olomoucké redakce Listů včele s Václavem Burianem vydat své causerie Od Islandu po Madeiru (z nich mnohé také v Listech vyšly, ale i ve Vídeňských svobodných listech či Prostoru, kam všude přispívala). A představila je také před dvěma roky v prostorách Gruntorádovy knihovny Libri prohibiti. Co už nestihla – dočkat se tohoto sborníku, kam jsme vybrali záznamy, glosy a sloupky jejího Františka k její, ale i své potěše. Neboť Dagmar nazírala i ty nejaktuálnější události stále odkazem jejich činů, které vyvrcholily chartou a jejím posláním. (bek) Vaněček, František: c. d. s. 31n. O Jiřím Müllerovi viz glosa v článku o Jednotné centrální evidenci škůdců režimu v kapitole tohoto sborníku Květy jara – plody podzimu s. 112n. a pozn. čís. 67. Oba byli spjati zejména s publicisty okolo časopisu Host do domu, jehož byl Jan Trefulka (*1929, U2012) šéfredaktorem. Sto let českého socialismu [publikováno 7. 4. 1978] připomnělo založení první sociálně demokratické strany v Čechách dne 7. dubna 1878. Zvláště zdůraznilo skutečnost, že mnohé požadavky dělnického hnutí nebyly dosud splněny, a některé dosažené byly dokonce po r. 1948 a 1968 zrušeny. Podepsalo je třiadvacet signatářů Charty 77: Rudolf Battěk, Václav Havel, Ladislav Hejdánek, Přemysl Janýr, Božena Komárková, Anna Koutná, František Kriegel, Karel Kyncl, Milan Machovec, Jaroslav Mezník, Ervín Motl, Jiří Müller, Petr Pithart, Aleš Richter, Zuzana Richterová, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Jan Šabata, Jaroslav Šabata, Jan Šimsa, Jan Tesař, Jakub Trojan, Zdeněk Vašíček, Jan Vladislav. – Poznámka z časopisu Protestant. Z článku Šabata, Jaroslav aj.: Disidentské Brno aneb Brno v Husákově éře. In: Protestant, nezávislý evangelický časopis; Brno, 2007, čís. 1. – Redakční sdělení: K třicátému výročí zveřejnění Charty 77 uveřejňujeme text, který zápas o lidská práva líčí v brněnských souvislostech. – Článek končí citovaným poděkováním; na internetové stránce je následující dvojice odkazů: http://protestant.evangnet.cz/category/cislo/ 12007 a vedle toho … cz/category/autori/jaroslav-sabata. Beránek, Jindřich: Manifest a jeho autor Jaroslav Mezník. In: Trend, Praha 2009, č. 4, s. 16 Šimsa, Jan: Historie nejen zkoumaná, ale i zodpovědně žitá. In: Literární noviny Praha 2008/09, č. 52/1. Albert Černý (*1937), herec a publicista, signatář Charty 77, jehož jméno bylo ohlášeno 10. října 1978 s dalšími 49 občany. Po Listopadu byl členem ČSSD, na druhém sjezdu v Ostravě-Vítkovicích po obnovení činnosti dokonce kandidoval na předsedu strany proti dr. Horákovi, který žil sice od r. 1948 v exilu, ale spoluvytvářel opoziční skupinu proti oficiální ČSSD v zahraničí. Ve výroční den sociální demokracie 7. dubna
172
24
25
26
27
28
29
30
31
1991 znechucen vývojem většinové ČSSD opustil sjezd i stranu. Zůstal i nadále aktivním příslušníkem skupiny sociálních demokratů OF, vedených Rudolfem Battěkem (později Asociace sociálních demokratů). Na její kandidátce za OF v Jihomoravském kraji byl také v r. 1990 zvolen poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění. – Citované svědectví je z rozhovoru, který poskytl autorovi článku v měsíčníku Trend. Hrubý (ed.), Karel: Léta mimo domov. K historii Československé sociální demokracie v exilu. Praha 1996, 240 s., redaktor: Loewy, Jiří, obálka: Trinkewitz, Karel – text in: Druhé dvacetiletí (1969–1989), kapitola 10 Spjati s domovem, s. 103. Prof. PhDr. Jaroslav Mezník ( *1928, U2008) se po Listopadu věnoval badatelské a pedagogické činnosti na Masarykově univerzitě v Brně; v letech 1994–95 byl děkanem její Filosofické fakulty a byla mu udělena Zlatá medaile Masarykovy univerzity; v jubilejním roce 1998 obdržel Řád T. G. Masaryka a obdržel Palackého medaili za rozvoj společenských věd. V 90. letech vydal také obě své stěžejní historické knihy: Praha před husitskou revolucí. Praha 1990 a Lucemburská Morava 1310– 1423. Praha 1999; paměti o svých zkušenostech po únoru ´48 vydal pod titulem Můj život za vlády komunistů (1948–1989). Brno 2005. MUDr. Milan Šilhán (*1922, U2007) byl po prvních svobodných volbách I. náměstkem ministra zdravotnictví; po rozpadu OF i Občanského hnutí vstoupil do soc. dem., kde působil mj. v odborné zdravotní komisi, a byl po určitý čas i jejím předsedou. Premiéra Vest Pocket Revue, kterou napsal Jan Werich (*1905, U1980) s Jiřím Voskovcem pro jeho spolužáky z čs. lycea ve francouzském Dijonu, se konala 19. dubna 1927 v Umělecké besedě. Měla to být premiéra a zároveň derniéra; její úspěch u publika i některých kritiků vedl k tomu, že byla znovu uváděna – pod hlavičkou Osvobozeného divadla poprvé 8. května – a dosáhla více než 200 repríz (údaje se pohybují mezi 208 až 245). Setkání Suchý–Werich v Lucerně k 50. výročí uvedení této hry se konalo 25. dubna 1977 [tedy 55 dní po shromáždění v Národním divadle s účelem vyhlásit anti-chartu]. Druhé a zřejmě poslední Werichovo vystoupení na veřejnosti se opakovalo 13. května t. r.. 14. února 1980 v časných ranních hodinách zemřela Werichova žena Zdena (*1906), 31. října 1980 Jan Werich sám a 9. května 1981 jeho dcera Jana (*1934); Jiří Voskovec (*1905) zemřel 1. července 1981. (bek) Černý, Jiří: NAČERNO v Českém rozhlase. Komentáře 1994–2000. Praha, Torst 2000; s. 88n. – Komentář byl vysílán v předvečer nedožitých stých narozenin JW. Karlík, Václav, a Pokorná, Terezie: ANTIcharta, artahcITNA. Praha, Společnost pro Reporter Revue 2010, 80 s.; s. 9, 11. – Z důvodů, které obsahuje už literární inspirace k tomuto záměru v úvodní části tohoto článku [Neumannův Anti-Gide], volíme tento způsob přepisu. Jednak po celou kampaň se neustálil způsob psaní jak u původního provolání [oficiální tisk je střídavě nazýval chartou, „chartou“, tzv. chartou, chartou 77, tzv. chartou 77, „chartou 77“, dokonce i tzv. Chartou 77, Chartou 77, nebo „Chartou 77“ in: c. d. s. 7.], tak i jeho anti-provolání. V tomto sborníku dávám přednost literatuře i názorům, které byly formulovány v období let 1968-89, popřípadě bezprostředně po Listopadu ´89, kdy šlo ještě o bezprostřední formulaci prožitku té doby. Časem šednou vzpomínky na takový bezprostřední prožitek a nahrazuje je zmoudřelá zkušenost z dalšího vývoje; popřípadě se minulost zejména v oblasti politiky stává součástí pro sváry příštích let. Tak se například příští etická stránka jednání stává nástrojem pro zcela aktuální souboj mezi pravicí a levicí v hodnocení vztahu konkrétních lidí. In: bek: Novináři mezi škůdci režimu. Tento sborník, s. 104n. Podle historika Erica Hobsbawma (*1917, U2012) začalo krátké století velkou válkou, tedy v roce, od něhož vloni uplynulo sto roků, i když samo skončilo už v r. 1991, kdy také skončila existence světa, jenž byl rozdělen po II. válce světové. Jeho třetina tedy uplynula právě v r. 1939, kdy se 1. září v Evropě tento konflikt rozhořel plnou silou útokem provokatérů z Abwehru v polských uniformách na německou vysílačku v Gliwicích. Levicový literát André Gide vydal dva roky před tím repor-
173
32
33
34
37 35 36
38
41 42 43 44 45 39 40
táž Návrat ze Sovětského svazu; v ní vyjádřil své bolestné zklamání, když poznal pravdu o Stalinovu režimu; SKN, který nikdy v této zemi nebyl (!), vydal vzápětí svou kritiku Anti-Gide neboli Optimismus bez pověr a iluzí. Praha 1937. Svou roli v české společnosti sehrálo až poválečné vydání Anti-Gida: stalo se povinnou četbou pro zisk Fučíkova odznaku. Z něho řada snaživých středoškolských profesorů udělala podmínku, díky jejímuž splnění může být maturant připuštěn ke zkoušce dospělosti. Organizátoři anti-charty si na tento vzor vzpomněli, a tak jako pedagogické kádry za vlády dua Nejedlý-Kahuda nad školstvím v epoše neustálých reforem, předkládali signatářům své anti-charty i dalším, kdo jí měli vyslovit svou podporu režimu a odsuzovat něco, co neměli ani znát. Jako Neumann neznal, co se děje v zemi, kterou hájil proti tomu, kdo se odtud vracel. I to je jeden z dokladů faktu, že normalizační režim byl jen zpozdilým nastolením režimu, který zde byl v 50. letech a jehož škodlivá přežilost byla tehdy zřejmá již víc než dvacet roků. U nás, v té „zemi fučíkovsky zaslíbené“. Do minulosti tohoto tradičního časopisu po 45. roce nahlédl už sborník Souboj slova a obrazu… jak reminiscencí jeho „sekernické“ minulosti pod vedením G. Bareše, tak po roce 1963, kdy se týdeník pod hlavičkou Kulturní tvorby pod vedením M. Galušky jako šéfredaktora nejen proměnil, ale po té co se Galuška po svém intermezzu na světových výstavách vrátil na ministerstvo kultury, v éře J. F. Kolára v r. 1968 také zanikl. Nejen totiž psal; ihned po svém návratu do mediálního prostoru, stal se pravidelným účastníkem TV-besed, které charakterizují Divadelní noviny v polemickém komentáři: „V odporném debatním pořadu Čs. televize Pět u číše vína (lidem obecným přejmenovaném na Pět rošťáků u hořčáku) si s dalšími normalizačními aparátníky (M. Moc, O. Švestka ad.) vyřizoval zbaběle účty s těmi, kteří byli umlčeni a nemohli se bránit.“ – In: Fialová, Stella: Jiří Hájek, muž uhlířské víry?Divadelní noviny. Praha 2012, 19. března. Vojta, Miloš: Umělci národu a národ sobě. Tvorba, Praha 1977, 2. února. Hrouda, Vladimír: Další a další. Rudé právo, Praha 1977, 31. ledna. (bek): Pár kamínků do mozaiky vzpomínek na Listopad 1989. Zpravodaj KNPJ ´68, Praha 2005, č. 1-2. s. 5. Oba z okruhu spolupracovníků prvního programově nekomunistického časopisu Tvář – zejména v jeho druhé etapě. Časopis byl založen Svazem čs. spisovatelů v r. 1964 původně pro mladé začínající autory a jeho šéfredaktorem byl jeden z nich, František Vinant. V r. 1965 jej však vystřídal Jan Nedvěd a v redakci působili vedle Bohumila Doležala také Jiří Gruša, Jiří Pištora, Marie Šolleová a Jana Dvořáková. Do jeho redakční rady přibyl mj. historik Emanuel Mandler, který si získával na veřejnosti jméno díky svému působení v jiném časopise této epochy, Dějiny a současnost. Proti oběma byl uplatněn politický nátlak – v ĎaS byla vyměněna redakce a Tvář byla zcela zastavena. S její obnovou se stal předsedou její redakční rady Václav Havel, dosud jeden z jejích členů. Jan Nedvěd byl jediný v jejím vedení členem KSČ, což byla podmínka pro jeho jmenování šéfredaktorem v r. 1965; ve funkci byl po celou další existenci časopisu. Jen se po Listopadu už nestal souputníkem jejich politických kariér. Nebyli tedy hrdiny morálky jen ti tři, které Terezie Pokorná dále jmenuje. (bek) In: Lidové noviny. Praha 1997, 29. ledna – tedy k 10. výročí Charty. In: Lidové noviny. Praha 2000, 30. října. In: Lidové noviny. Praha 2000, 14. října. In: Lidové noviny. Praha 1998, 24. ledna. In: Magazín Dnes. Praha 2000, 18. října. In: Pátek LN. Praha 2001, 27. září, Pokorná, Terezie: Úvodem. Prosinec 2001. In: c. d., s. 5n. – Terezie Pokorná (*1965) vystudovala divadelní a filmovou vědu na FF UK, zároveň se podílela na řadě nezávislých kulturních aktivit. Na počátku 90. let působila v Nezávislém tiskovém středisku (Informační servis, Respekt), pak v redakci Revolver Revue. Od r. 1993 je její šéfredaktorkou. V 90. letech pracovala i v Kabinetu pro studium českého divadla a jako dramaturg
174
48 46 47
49 50
53 54 55 51 52
56
59 57 58
v Divadle Na zábradlí, kde spolupracovala zejména s Janem Grossmanem, o kterém napsala diplomovou práci (Jan Grossman a Divadlo Na zábradlí). Je editorkou jeho kritického díla (Analýzy, Československý spisovatel, 1991 – s J. Holým) a kritických prací Sergeje Machonina (Šance divadla, Divadelní ústav, 2005 – s B. Topolovou). Kromě Revolver Revue a Kritické Přílohy RR, publikovala studie, rozhovory a recenze např. v Divadelní revui, Literárních novinách, Divadelních novinách a Respektu. Pokorná, Terezie: Pod souhrnným názvem anti-charta. Listopad 1996. In: c. d. s. 11. sine: K některým problémům severočeské kultury. Ústí n. L., Průboj 1990, 20/21. l., s. 7. Karlík, Viktor: Člověka až závrať chytá – Ve jménu života, i radosti, i krásy aneb S kým a pro koho. In: c. d. ss. 45–69; a fotografie z obou hlavních podpisových shromáždění, vedle ilustračních snímků na jednotlivých výstřižcích ss. 45–47, 56 a 70–77. Viktor Karlík (*1962) výtvarník a redaktor Revolver Revue. V r. 1981 absolvoval Střední průmyslovou školu grafickou v Praze a pracoval v depozitáři Orientální sbírky Národní galerie. V osmdesátých letech se podílel na řadě samizdatových a jiných neoficiálních kulturních aktivit; r. 1985 patřil mezi zakladatele Revolver Revue, o deset let později Kritické Přílohy RR, stál u zrodu týdeníku Respekt (je autorem loga) a graficky upravil desítky knih. In: časopis Kino. Praha 1977, č. 3. Tentokrát se už nemusela redakce omlouvat za tu profesuru jako necelých osm let před tím, kdy se mu v případě Slova do vlastních řad dostalo teprv docenta, ale v seznamu čís. 1 někdo předběhl, že ještě nedostal těchto honosných „třicet stříbrných“. Pokorná, Terezie: c. d., s. 7. Bolt, Ladislav: Zamyšlení při sobotě. Praha Ahoj na sobotu, 1977, č. 2. Houfová, Jarmila: Na lavici obžalovaných výtržníci. Rudé právo, Praha 1976; 25. září. (RP): Čí je to zájem? Praha, Rudé právo 1977, 7. ledna. JUDr. Vojtěch Trapl (*1917, U1998) byl v době, kdy byly zavřeny vysoké školy, zaměstnán v německé firmě Prag-film, a to jej přivedlo k této činnosti. V letech 1945– 48 byl předsedou závodní rady ČSF, poté jako kádr KSČ se stal ředitelem Krátkého filmu Praha (1948–53), vedoucím Studia pro úpravu zahraničních filmů (1953-55), režisérem krátkých osvětových filmů ve studiu Gottwaldov (1955–60), lektorem FS Barrandov (1960–64), vedoucím referátu pro film a televizi, režisérem a scenáristou zemědělských filmů u Ministerstva zemědělství (1964–69). Ten výčet je charakteristický: i za podpory všech kádrových plus, jeho postupný sestup dokládá, že se odhaluje víc a víc nedostatek předpokladů. (va): V socialismu je naše síla a jistota. Praha, Rudé právo, 1977; 19. ledna. – O osudu Traplových her na obrazovce in: Růžička, Daniel: Jak chtěla znormalizovaná televize… In. kapitola Slova do našich řad, s. 197. (RP): Ztroskotanci a samozvanci. Praha, Rudé právo 1977, 12. ledna. (r): Odsoudili se sami. Praha, Mladá fronta 1977, 14. ledna. Opírám se mj. o svědectví ing. Zdeňka A. Čapka, který na této škole maturoval v roce 1942, a protože bydlil obdobně jako Václav Černý v Dejvicích, stýkal se s ním i mimo školu. Vzpomínal mj., že po něm posílal jeho oblíbený profesor rukopisy do redakcí apod. Zdeněk A. Čapek absolvoval abiturientskou dvouletou strojírenskou nástavbu, kterou po 17. 11. 1939 zřídilo ministerstvo školství obdobně jako administrativní a zdravotnickou školu pro maturanty. Jako závěrečnou práci projektoval soustruh, který pak vyráběl jeho zaměstnavatel; po roce 1945 promoval na ČVUT dokonalejším strojem. Po roce 1948 emigroval a žil v USA. Seznámili jsme se při jeho návštěvách v Praze v letech 2004 a 2006, protože jsme byli abiturienty téhož Reálného gymnasia v Praze I. Jím se stala Staroměstská reálka po sjednocení organizace protektorátních a německých škol. Toto gymnasium bylo zrušeno v r. 1953 jako jeden z posledních ústavů v důsledku Kahudovy školské reformy z května 1948. Václav Černý byl jako soukromý docent stále zaměstnán na státní reálce, i když mu byl úvazek snížen na 14 hodin. Těsně před zavřením vysokých škol učil jako mimořádný profesor ved-
175
60
63 64 61 62
le pražské filosofické fakulty i na Masarykově univerzitě v Brně, a tak se na reálku, pozdější RG v Praze I. vrátil po 17. listopadu 1939. (bek) Dovolím si v té souvislosti vzpomenout na zážitek svých předpubertálních let, kdy jsme jako primáni chodili naslouchat profesoru Černému za dveře vyšší třídy, kde hřímal věty jako: Ta stará prostitutka Církev! In: Souboj slova a obrazu… c. d. s. 138n. (r): Odsoudili se sami. Praha, Mladá fronta 1977, 14. ledna. In: Listy. Řím 1974/75. Náčelník Armádního výtvarného studia Šolta byl poslední manžel Jiřiny Švorcové. Shodou okolností jsem se stal svědkem přípravy jeho životní výstavy. Připravoval ji kunsthistorik dr. Jiří Dolejš, kdysi spolupracovník kulturní rubriky Průboje a revue Dialog. Byl sice vyhozen mezi prvními učiteli z ústecké Pedagogické fakulty, ale mohl dál odborně pracovat v litoměřické galerii, kde „nekazil mládež“. Tam byl pověřován přípravou výstav a katalogů podobných „tvůrců“, o které jeho kolegové nestáli. Z přípravy Šoltovy výstavy jsem pochopil proč. Práce nebrala konec; náčelník AVS stále měnil, co tam bude a nebude, co bude vedle sebe a v jakém pořadí. K tomu se družily záchvaty nepříčetnosti, jaké u narkomana nejsou nic vzácného. Až jednou už to ani paní Švorcová nevydržela, odvedla Jiřího na kávu. „Copak nevidíte, pane doktore, že není schopen něco kloudného udělat. Sestavte výstavu, jak myslíte, a kdyby měl nějaké námitky, řekněte, že jsem to tak rozhodla já.“ A protože se Jiří vždycky při cestě od těch dvou Š stavoval u nás, aby si ulevil, stal jsem se bezděčně svědkem celé té přípravy. Pokud Jiří Dolejš nemusel trávit čas s kádry, podle vz. Šolta, založil v galerii sbírku naivních malířů. Po Listopadu ´89 se vrátil na – tehdy už Univerzitu Jana E. Purkyně – a učil to, co před nástupem normalizace: filosofii, estetiku a kunsthistorii. Než jej stačili jmenovat docentem, k čemuž se habilitoval už v r. 1969, tragicky zemřel krátce po svých 60. narozeninách. Doplatil na svou důvěru v řecký ideál. Šel si jako vždycky zaplavat, jen tenkrát nějaká cévka ten sportovní výkon nevydržela… Dvakrát tedy zasáhl osud dřív, než stačil úřední šiml splnit všechny formality. Zemřel bez titulu, který jiným rozdávali režimní byrokraté jak na běžícím pásu. (bek)
(čtk): Chtěli zneužít socialistickou demokracii. Praha, Lidová demokracie 1977, 17. ledna. (čtk): Cílem církví v ČSSR je podporovat rozkvět vlasti. Praha, Lidová demokracie 1977, 22. ledna. 67 (čtk): Tradiční setkání. Praha, Lidová demokracie 1977, 22. února. 68 (va), čtk: Klid pro mírovou práci si nedáme narušit. Praha Rudé právo 1977, 18. ledna. 69 (va): V socialismu je naše síla a jistota. Praha, Rudé právo 1977, 19. ledna. 70 sine: Jsme hrdi na socialistickou vlast. Praha, Rudé právo 1977, 21. ledna. 71 sine: Klid pro budovatelské úsilí. Praha, Rudé právo 1977, 22. ledna. 72 (jš): Galérka chátry 77. Ústí n. L. Průboj 1977, 29.–30. ledna. 73 (Iml): Zradou sebe sama ke svobodě? Ústí n. L. Průboj 1977, 26. – 27. února. 74 Duchek, Jaroslav: Bez šance. Ústí n. L. Průboj 1977, 12. – 13. února. 75 (jš): Elitář, signatář, chalupář Ladislav Lis a další. Ústí n. L. Průboj 1977, 12.–13. února. 76 Rovenský, Dušan: Rozhodné odmítnutí kontrarevolučního pamfletu. Praha, Rudé právo, 1977, 25. ledna. 77 (vr): S tím už nepochodí. Praha, Rudé právo 1977, 25. ledna. 78 (dra): Svlékl se do naha. Praha, Rudé právo 1977, 19. února. 79 Kdo je profesor Patočka? Praha, Práce 1977, 22. února. 80 Kdo je Václav Havel? Praha, Lidová demokracie 1977, 10. března. 81 Jedno z hesel v Praze po 21. srpnu 1968. – Vaněček, František: c. d. s. 82. 82 Vaněček, František: c. d. s. 128n. 83 Vaněček, František: c. d. s. 127. 84 Vaněček, František: c. d. s. 137n. 85 Vaněček, František: c. d. s. 131, 132. 65 66
176
Slova do našich řad
Názory občanů na Pražské jaro 1968 a reformní hnutí 60. let ve výzkumech sociologů v září 1968, po 25 letech (1993), po 30 letech (1998) a po 40 letech (2008) myšlenky PJ zaujaly
jenom některé většinu národa téměř celý národ
1993 1998 12 40 35
14 42 32
myšlenky PJ měly podporu
2008
jen mezi některými skupinami většiny národa celé společnosti
19 49 10
Výsledky v procentech; dopočet jiné odpovědi (nevím, neměly vůbec žádnou podporu aj.) Má význam vracet se k událostem Pražského jara? rozhodně ano spíše ano spíše ne rozhodně ne neví
1993
1998
2008
11 21 39 16 13
21 29 30 7 13
15 26 29 16 14
Výzkum veřejného mínění, který byl proveden přímo v roce 1968 a o němž píše v první stati o druhém životě Pražského jara Lubomír Brokl, jsme vybrali do těchto signálních výsledků různých výzkumů veřejného mínění, jak se mění, pokud jde o názorovou pluralitu podle toho, zda je respondent členem komunistické strany, nebo není, zda ve veřejném životě zastává alespoň jednu funkci: Postoj k veřejnému hlásání jiných než socialistických názorů (v %)
Správné Záleží na tom, kdo by je hlásal Nesprávné nevím
Členové Má alespoň Lidé, kteří nejsou KSČ / KSS jednu funkci členy komun. strany 37 26 35 2
42 25 30 3
45 24 24 7
Podstatnou část svazku Spory o dějiny IV1 tvoří původní články na témata, o nichž nedostatečně diskutuje odborná obec, jsou nedostatečně známá veřejnosti, případně jsou účelově a pokřiveně interpretována. Jde však o důležité problémy z hlediska objektivity i z hlediska demokracie, která se neobejde bez návaznosti na minulé zkušenosti a pozitivní tradice. […] Bohužel, po roce 1989 nebylo věnováno tématice demokracie a podmínkám nutným k jejímu úspěšnému rozvoji dostatek pozornosti ani v odborné literatuře ani v tisku. Několik článků se zabývá problematikou filozofických základů moderní západní demokracie včetně české, postmodernami pokusy tyto základy zpochybnit nebo vymazat z historické paměti […] Poslední tématikou se speciálně zabývají dva důkladné a zajímavé články, postavené na sociologickém průzkumu po 2. světové válce a v roce 1968… Marie L. Neudorflová v předmluvě k sborníku Masarykova ústavu AV ČR
178
Čím bylo a čím pro Čechy zůstalo Pražské jaro 1968 Češi a demokracie, tehdy a nyní 2 Lubomír Brokl 3 Masivní politická propaganda nesvobodných a závislých médií normalizačního režimu a jeho politika po dvacet let vnucovala Čechům a Slovákům interpretací Pražského jara jako antikomunistické a antisovětské kontrarevoluce, podnícené imperialistickou ideologickou diverzí, přestože tyto události všichni zažili jinak a jinak si je i pamatovali. Svobodná, polistopadová média, která se deklarují jako nezávislá, a většinou i svobodná demokratická polistopadová politika dalších deset let interpretují „osmašedesátý“ sice jakoby právě opačně než předchozí období, ale opět zcela jinak, než si tyto události lidé pamatují a jinak než tyto události proběhly. Po listopadu 1989 převládlo hodnocení Pražského jara zhruba pěti vnitřně propojenými tezemi,4 které se sice nikdy nikdo nepokusil prokázat, jež však přesto stále politicky i mediálně fungují: 1. Osmašedesátý byl vnitrostranickou záležitostí komunistické strany, byl bojem uvnitř KSČ, který se společnosti netýkal. 2. Byl pokusem o vylepšení komunismu. 3. Byl snahou o jiný způsob existence marxistů-leninistů v totalitním režimu. 4. Byl nezodpovědnou avantýrou, která měla tragické důsledky 5. Hlavní společenský rozpor probíhal mezi komunisty a ostatní společností Pražské jaro je tak již více než třicet let interpretováno více či méně negativně, jako událost trestuhodná, nezodpovědná, jako událost, která byla vlastně jen bojem o pozice ve zločinecké organizaci KSČ a v nejlepším případě jako událost, která měla pouze vylepšit zločinný komunistický systém. Pražské jaro je v podstatě interpretováno tak, aby bylo zejména novými generacemi pociťováno jako jedno z našich nesčetných, mediálně konstruovaných kolektivních národních traumat, v lepším případě jako málo významná, spíše trapná a zapomněníhodná událost. Zájem stojící za první historickou interpretací je zřejmý a byl i očividný. Události osmašedesátého, i to, co jim předcházelo, byly zřetelně pojmenovány jako antisovětské a antikomunistické a každý také viděl, odkud tanky přijely, a slyšel, jakou řečí jejich posádky mluvily. Zájem stojící za druhou historickou interpretací je také zřejmý, ale na rozdíl od prvního případu není očividný a teprve na svou analýzu a pojmenování čeká.5 […] V zahraničí bylo Pražské jaro od počátku hodnoceno adekvátně, v duchu Brzeziňského teze o tom, že se opět vynořují původní, hibernované historické struktury. Protože spory o minulost jsou vždy spíše spory o současnost (a často i o budoucnost), předkládaná opožděná analýza zřejmě zdaleka nepatří jen historii. Její suchá data vracejí tehdejší i dnešní české populaci identitu, která jí byla a dosud je z nejrůznějších účelových politických i osobních důvodů upírána.
Čím byl osmašedesátý? Následující část je založena na sociologickém výzkumu postojů a hodnot československé populace v roce 1968, který tehdy koncipoval autor prezentované stati pro mezioborový výzkumný tým pro reformu politického systému při 179
Ústavu státu a práva ČSAV na základě svých interních studií v tomto týmu.6 Projekt oponovali a doporučili přední odborníci (Jaroslav Klofáč,7 Pavel Machonin,8 Václav Lamser,9 Čeněk Adamec,10 Miroslav Disman,11 Zdeněk Šafář, Zdeněk Mlynář12). Dotazníkové šetření pro uvedený tým ve dnech 2. až 14. května 1968 realizoval v terénu na vzorku 3 600 dotázaných tehdejší Ústav pro výzkum veřejného mínění ČSAV, který disponoval potřebnou tazatelskou sítí. Srpnová okupace 1968 způsobila, že výzkum již nebyl pracován a vyplněné dotazníky se ztratily. […] Ve druhé polovině 90. let byla nalezena13 třetina těchto dotazníků. Po více než třiceti letech byly zpracovány a analyzovány v oddělení Sociologie politiky Sociologického ústavu AV ČR vedeného autorem této stati.14 Jelikož bylo nalezeno pouze 1 194 dotazníků (603 českých a 591 slovenských), vznikl problém reprezentativnosti souboru,15 jehož struktura neodpovídala struktuře původního výběru 3 600 dotázaných. Proto byl soubor podle nejdůležitějších charakteristik (věku, vzdělání a území) převážen.16 […]
Pluralita – ideová, politická, zájmová 1. Názorová pluralita. Otázka: Považujete za správné, aby bylo možné veřejně hlásat i jiné než socialistické názory? Proti možnosti hlásat i jiné než pouze socialistické názory se vyslovila pouze menšina dotázaných [27,1 %]. Téměř třetina dotázaných [30,0 %] využila možnosti neutrální odpovědi „Záleží na tom, kdo by je hlásal“ či „Nevím“. Při tomto podílu neutrálních odpovědí se pro možnost veřejného hlásání i jiných než socialistických názorů vyslovilo celkem 43 % dotázaných […]. Tabulka na s. 179 ukazuje, že postoje skupin, které měly být oporou režimu, a ostatní populace se v zásadních politických otázkách lišily jen málo. 2. Jediná závazná linie v politice. Otázka: Je správné, aby v politice byla jedna linie závazná pro všechny, nebo je správné, aby mezi sebou soupeřilo několik skupin, každá s vlastní linií? Proti existenci jediné závazné linie v politice se vyslovilo 69 % všech dotázaných, 24,1 % se vyslovilo pro jedinou politickou linii a 6,9 % uvedlo „nevím“. Z celkového počtu se proti jedné závazné linii v politice vyslovilo […] dokonce i 62,2 % členů komunistické strany. 3. Inkompatibilita funkcí. S oddělením významných funkcí (v té době bylo obvyklé spojení nejvyšší funkce v komunistické straně s funkcí hlavy státu) tak, aby jedna osoba zastávala pouze jednu významnou funkci, souhlasí 86,4 % respondentů (z toho 71,2 % rozhodně). […] 4. Pluralita zájmů. Otázka: Považujete za správné, aby každá skupina občanů měla stejné možnosti své názory a zájmy prosazovat do praktického života? Většina, 65,7 % všech dotázaných, považovala za správné, aby různé skupiny občanů měly stejné možnosti prosazovat do praktického života své názory a zájmy. […] V duchu teorie a praxe demokracie se projekt výzkumu neomezil pouze na demokratické hodnoty a postoje, tak na vlastní mechanismy politické sféry, na politické strany. 5. Občanská společnost. Tento demokratický princip byl ve výzkumu indikován následující otázkou: Skupina osob, která chce prosadit a uspokojit své zájmy a potřeby, se rozhodne založit samostatnou organizaci (spolek). Co myslíte, je správné povolit jim to? Po třiceti letech panství nedemokratických režimů dotazovaní zaujali v řešení tohoto nezvyklého problému tolerantní, rozvážný a demokratický postoj. Kladný postoj zaujalo celkem 46,1 % dotázaných, […] podmíněně „záleží na tom, co chtějí prosadit“ odpovědělo 39,5 % všech dotázaných[…]. 180
Pluralita politické moci – politické strany Dvě otázky směřovaly bezprostředně k základům režimu, k panství komunistické strany a jejího totalitního režimu. Jedna z otázek spojovala hodnocení s probíhajícím procesem demokratizace, druhá problém jednoznačně formulovala jako otázku získání státní moci soupeřením politických stran ve volbách. […] Opory moci – komunisté a funkcionáři: Výsledek odpovědí samotných členů strany a funkcionářů ve srovnání s nekomunisty na stejnou otázku Souhlasíte s tím, aby v naší republice vedle KSČ (KSS) byly i jiné politické strany, které by s ní mohly soutěžit o hlasy občanů ve volbách a tím získat dílní moc? má zásadní význam pro naše zkoumání toho, čím byl osmašedesátý a pro ověřování převládajících interpretačních stereotypů. Postoj nekomunistů, komunistů a funkcionářů k soupeření více politických stran o státní moc ve volbách 70 60 50 40 30 20 10
z toho členové KSČ/KSS funkcionáři nekomunisté
Souhlasí 57 % 64 66
podmíněně 0% 7 11
nesouhlasí 37 % 26 17
neví 2% 3 7
Jednou ze základních tradovaných a mediálně posvěcených tezí je formulace, že základní štěpící linie v roce 1968 procházela mezi komunisty a nekomunisty: Fronta hlubokého společenského konfliktu probíhala mezi komunistickou stranou a nestraníky. Dokonce i v roce 1968 tudy stále ještě probíhala, – byť linie fronty poněkud rozmazaná.17 […] K obdobným výsledkům dospěly v roce 1968 i jiné výzkumy, např. Předběžná zpráva o demoskopickém šetření k problematice politického systému NF a volební soustavy v ČSSR Drahoše Šmejce18 a Jiřího Hudečka, které se uskutečnilo od 4. do 15. srpna 1968, na vzorku 2 966 dotázaných. Autor těchto řádků byl tehdy jedním z oponentů výzkumu. Podle výsledků tohoto výzkumu se 4/5 všech dotázaných vyslovily pro to, aby v politice mezi sebou soutěžily různé politické koncepce; […]dotázaní si přejí takové politické klima, v němž by poli181
tické strany a velké dobrovolné organizace působily se svými programy jako vzájemní oponenti. 19 …více jak 9/10 dotázaných tíhne k takovému pluralitnímu politickému systému, v němž by existovalo několik politických stran jako reprezentanti různého přístupu k realizaci společného cíle. Mezi názory členů a nečlenů KSČ v populaci nejsou rozdíly (92 %: 93 %). Silněji si tento politický systém přejí členové jiných politických stran než KSČ, plných 100 %, politická příslušnost plně neodhaluje motivaci různých názorových tendencí. V různých korelacích se pro pluralitní politický systém vyslovilo celkem 76 % až 96 % obyvatelstva (jednalo se o reprezentativní vzorek populace). 20 Samo Pražské jaro bylo důsledkem zrání a uvolňování mezinárodního napětí od kubánské krize roku 1962. To ostatně tenkrát cítili a věděli všichni a většina, jak ukázaly výzkumy veřejného mínění v devadesátých letech (viz dále), a přes veškerá mediální vypírání mozku to zřejmě ví i dnes. Podle jedné populární definice je sociologie věda, která více či méně přesnými čísly říká to, co stejně všichni nějak vědí nebo tuší.
Postoj k občanským právům a svobodám Proti omezování občanských svobod (svobody tisku a projevu, práva shromažďování) státními orgány se vyslovilo 62,2 % respondentů […]. Pro hájení občanských práv třeba i stávkou se vyjádřilo 56,2 % dotázaných z toho 68 % (těch, kdo zastávají nějakou funkci). Občané chtěli být informováni a chtěli vládu a parlament (Národní shromáždění) kontrolovat. Zveřejňování zápisů z jednání vlády, Národního shromáždění a dalších oficiálních jednání v novinách si přálo 75,5 % dotázaných […]. Zveřejňování zápisů jednání orgánů KSČ a KSS týkajících se všech občanů si přálo 87,3 % respondentů (z toho 72,2 % rozhodně ano). […] Pouze 9,8 % respondentů nevědělo nebo nemělo na tuto otázku vlastní názor.
Tolerance Pouze 26,7 % respondentů považovalo za správné, aby se menšina podrobila rozhodnutí většiny a přestala se snažit o prosazení svých názorů. Naopak 13,8 % respondentů se domnívalo, že menšina, přesvědčena o správnosti svého názoru, by se neměla přestat snažit o prosazení svých názorů. […] Stejný názor zastávalo 34 % komunistů. S umlčením názorů vystupujících proti socialistickému charakteru státu vyslovilo nesouhlas 49,1 % respondentů (z toho 28,4 % rozhodně). Výrazněji se proti umlčování protisocialisticky vystupujících názorů vyslovili respondenti s vysokoškolským vzděláním (63,1 %). Nerozhodných bylo 27,2 % respondentů. Pro umlčení těchto názorů bylo celkem 23,6 % dotázaných. Většina členů komunistické strany se ve 42,9 % vyslovila proti umlčování nesocialistických názorů, z toho 26,4 % rozhodně, 30,4 % se vyslovilo pro umlčení takových názorů. S názorem, že by se mělo zakročit proti odpůrcům probíhající demokratizace, nesouhlasilo 40,3 % respondentů, […] nerozhodných bylo 35,7 % respondentů.
Autoritární konstanta Soustředíme-li pozornost na záporné, nedemokratické odpovědi ve zkoumaném souboru, zjistíme, že se pohybují v určitém poměrně stabilním rozpětí asi 7 až 15 %. Svědčí to o existenci určitého konstantního intervalu nedemokratických, autoritárních postojů v populaci. Slovenské odpovědi na rozdíl od čes182
kých, inklinují spíše k horní hranici pozorovaného intervalu. Tato hodnotová orientace může souviset spíše s osobnostními charakteristikami části dotazovaných než s věcnými politickými problémy.
I. Z hlediska demokratických a nedemokratických postojů 1. Identifikované většinové postoje a hodnoty československých občanů v roce
1968 občanů byly demokratické. 2. Jejich struktura, pokud je tematicky srovnatelná s jinými výzkumy, se podstatně neliší od běžné struktury občanských postojů v demokratických společnostech. 3. Odpovědi, které občané uváděli, byly jednoznačnou preferencí tradiční parlamentní demokracie (soupeření stran volbami o moc ve státě, svobodné šíření opozičních „nesocialistických“ názorů, právo menšin manifestovat svůj názor a usilovat o získání většiny, tolerance atd.). 4. Odpovědi občanů jednoznačně vyjadřovaly postoj aktivní občanské participace prostřednictvím vytváření institucí občanské společnosti. 5. Občané se většinově vyjadřovali pro občanská práva a pro jejich občanskou obhajobu. 6. Dotazovaní většinově zastávali postoje tolerance a snášenlivosti.
II. Hlavní společenské štěpící linie 1. Výzkum identifikoval rozdělení společnosti podle postojů demokratických (většinových) a nedemokratických (menšinových). Tato postojová diferenciace probíhala napříč společenskou strukturou, např. podle stupně vzdělání, věku. 2. Výsledky výzkumu naprosto vyvracejí základní polistopadovou politickou tezi, že hlavní společenský rozpor charakterizující Pražské jaro byl rozpor mezi komunisty a ostatními občany. Diferenciace na demokraty, definované postoji uvedenými výše, a nedemokraty probíhala i uvnitř komunistické strany a uvnitř souboru výzkumem identifikovaných funkcionářů, a to v obdobné většinové proporci ve prospěch demokratů, jako v ostatní společnosti. 3. Toto zjištění vyvrací další rozšířenou tezi o tom, že Pražské jaro bylo pouze vnitrostranickou záležitostí, bojem uvnitř komunistické strany, který se společnosti netýkal. 4. Převládající hodnoty a postoje identifikované ve výzkumu u občanů (nekomunistů), členů KSČ/KSS i funkcionářů, byly vlastně klasickými občanskými demokratickými hodnotami a postoji. To neznamená, že za nimi stály propracované a osvojené demokratické či liberální teorie a návyky. Prezentované zjištění „pouze“ demonstruje sílu neformálního, tradicionálního (zejména prostřednictvím rodin), předávání určitého systému kolektivních symbolů a hodnot, které byly díky tradiční historické sociální struktuře a politické kultuře demokratické. Toto zjištění vyvrací další polistopadovou politickou tezi o tom, že Pražské jaro bylo pouze pokusem o vylepšení komunismu. 5. Výsledky výzkumu na rozdíl od dosavadních hodnocení a i na rozdíl od tehdejší sebereflexe komunistické strany ukazují, že komunistická strana tehdy stála spíše před svým zhroucením, než před svým obrozením. Ukazují, že reálně šlo o obrození demokracie, nikoli o obrození komunistické strany jako politické organizace, její moci a jejích hodnot. Komunistická strana se v 60. letech, zejména po převládnutí idejí šéfa sovětské komunistické strany 183
Chruščova o nástupu „všelidové společnosti“, začala, na rozdíl od sousedních komunistických zemí, v Československu skutečně rozplývat ve společnosti. [...] Výzkumem zjištěné většinové, demokraticky orientované postoje tehdejších členů komunistické strany a souboru dotázaných, kteří vykonávali alespoň jednu funkci, nám ukazují tehdejší komunistický systém jako hroutící se systém, který se bez vnější pomoci nemohl udržet. 6. Výsledky výzkumu prokázaly vazbu vzdělání, a to i tehdejšího, s demokratickými postoji, kterou zdůrazňuje demokratická teorie. 7. Kromě štěpení na demokraty a nedemokraty, o němž nás informují data výzkumu, probíhal štěpící rozpor mezi Čechy a Slováky. Třídění dat podle území ukazuje, že Češi zodpovídali většinu otázek demokratičtěji než Slováci. […]
Čím Pražské jaro zůstalo… … ve vědomí občanů po třiceti letech různých negativních mediálních kampaní, budeme dokumentovat na dvou průzkumech veřejného mínění z 90. let, na průzkumu realizovaném po 25 letech i po 30 letech. Oba průzkumy bohužel nebyly realizovány ve stejné struktuře, takže v našem zkoumání chybí pro srovnání ty položky, o něž nám jde, které však nebyly v roce 1998 šetřeny: Pražské jaro představovalo pokus o obnovu demokracie Pražské jaro představovalo boj dvou frakcí v komunistické straně. Poznámka editora: Pro potřeby tohoto sborníku přidáváme – pokud bude z hlediska otázky, položené respondentům, možné porovnat rozdíly v názorech veřejnosti – ještě výzkum o dalších deset let později, na počátku roku 2008.
… po pětadvaceti letech Podle průzkumu veřejného mínění, uskutečněného v září 1993 [Pohled na události Pražského jara z odstupu 25 let. ÚVVM, sběr dat 4.– 8. 9. 1993], bylo s událostmi roku 1968 obeznámeno 93 % dotazovaných, osobní vzpomínku na tyto události měla v roce 1993 ještě více než polovina (61 %) populace. Polovina populace považovala Pražské jaro za pokus o obnovu demokracie (47 %) a pětina občanů (21 %), akceptovala mediální obraz, že šlo o pouhý boj frakcí uvnitř KSČ. Avšak celých 27 % občanů uvedlo, že nedokáže věc posoudit; události Pražského jara nezajímaly 5 % populace. Pozitivně, jako záchranu socialismu, srpnovou okupaci hodnotily 3 % občanů. […] Obraz Pražského jara podle věku obyvatel ČR v září 1993 (v %) Pražské jaro představovalo Pokus o obnovu Boj dvou Nedokáže Nezajímá se demokracie frakcí v KSČ posoudit celkem 15-29 30–59 nad 60
47 37 51 57
21 15 27 22
27 41 20 19
5 7 2 2
Z tabulky je patrné, že s mladšími věkovými skupinami hodnocení osmaše-
desátého jako pokusu o obnovu demokracie ubývá; současně stoupá neschopnost událost posoudit. Neroste, nýbrž také klesá akceptování mediálně politického hodnocení osmašedesátého jako boje dvou frakcí uvnitř komunistické strany. 184
Pozoruhodnou informací je hodnocení pamětníků kolem šedesáti a více let. Jejich procentní údaj je v roce 1993 velmi blízký hodnotám demokratických postojů, které identifikoval náš výzkum v roce 1968. Významnou informací je číselný rozdíl ve věkové skupině dotazovaných od 15 do 29 let s ostatními skupinami u kategorie „nedokáže posoudit“. Tento rozdíl vypovídá o tom, že významné systémové a identitotvorné hodnoty nebyly téměř u poloviny příslušníků této generační kohorty dnešních 24 až 38letých předány. Předávání hodnot a vzorců chování a jejich mezigenerační akceptování podle funkcionalistických teorií patří k základním nástrojům fungování společností. Předávání a akceptování historických hodnot patří ke zpětnovazebním identitotvorným mechanismům, bez nichž se společnost stává kráčející mrtvolou. 21 Podle tří čtvrtin dotázaných občanů v roce 1993, byly myšlenky Pražského jara „záležitostí většiny národa“, z toho podle 40 % „téměř celého národa“. O omezeném ohlasu pouze mezi některými skupinami občanů bylo přesvědčeno 12 % dotázaných a neumělo odpovědět také 12 % dotázaných. V roce 1998 byl tento obrázek shodný: podle 73 % dotázaných šlo o záležitost „téměř celého národa“, z toho podle 42 % o záležitost „většiny národa“ (celkem 74 %). Omezený ohlas měly tyto události podle 14 % odpovědí a neumělo odpovědět 11 % dotázaných.
…a po třiceti letech Podle výzkumu veřejného mínění v roce 1998 bylo o Pražském jaru informováno celkem 84 % dotázaných. Z toho podrobně 34 % občanů, částečně 50 % občanů a neinformováno bylo 16 % občanů. Podle údajů citovaného průzkumu poklesl počet informovaných občanů za pět let mezi lety 1993, kdy informovanost o těchto událostech uvedlo 93 % občanů, a 1998 téměř o deset procent. Informovanost o Pražském jaru v roce 1998 podle věku dotázaných (v %) věk %
do 19
20–29
do 44
45–59
nad 60
60
72
86
91
96
Neznáme sice nějaký obvyklý poměr mezi pocitem informovanosti o téže události u jejích pamětníků a u generace nepamětníků, aby bylo naše hodnocení objektivní, avšak je zřejmé, že hypotetičtí autoři mediálních kampaní uplynulých třiceti let, sotva mohou být s uvedeným výsledkem spokojeni. Stupeň informovanosti je zřejmě ještě stále poměrně vysoký, a to jak podle jednotlivých věkových skupin, tak podle vzdělání. … podle vzdělání dotázaných
základní
78
středoškolské bez maturity
středoškolské s maturitou
vysokoškolské
84
87
96
Vliv myšlenek Pražského jara Oba výzkumy veřejného mínění, z nichž se snažíme získat potřebnou informaci řešily též otázku, koho ve své době podle dotazovaných myšlenky Pražského jara zaujaly a zda má smysl se k nim vracet – viz stejnojmenná tabulka na z let 1993 1998 ve srovnání s rokem 2008. 185
Hodnocení, že myšlenky Pražského jara zaujaly všechny nebo téměř všechny mezi roky 1993 až 1998, se nic v podstatě nezměnilo. Také tato data, navzdory převažujícím interpretacím ukazují, že osmašedesátý zůstal ve vědomi občanů tím, čím skutečně byl – věcí demokracie, která byla záležitostí všech nebo téměř všech občanů. Pozn. editora: Mezi avizované souměřitelné otázky, kladené ve výzkumu, který provádělo Centrum pro výzkum veřejného mínění při SoÚ AV ČR na počátku roku 2008 Občané o Pražském jaru a srpnu 1968. Podle nich se ve srovnání s rokem 1998 asi o 8 procent zvýšil podíl těch, kdo zastávají názor, že nemá smysl se vracet k myšlenkám a principům hlásaných v době Pražského jara. Na druhé straně odpovídá tento poměr téměř ve stejné skladbě těch, kdo ten názor zastávají jako absolutní a těmi, kdo jej berou jen jako možnou variantu. Tento způsob oscilování je dokladem toho, jak současná situace mění názory veřejnosti: jestliže nezájem o možnosti společenského vývoje, které nabízelo reformní hnutí vrcholící v Pražském jaru, nebudí u necelé desetiny občanů zájem, pak to jsou ti, kteří se svezli na vlně neoliberálního přerozdělení majetků. V roce 1993, kdy se české pravici podařilo zbavit se „slovenského penězovodu“ si připadala na vrcholu svého postavení ve společnosti. Také hned v následujících volbách Klausova ODS naposled výrazně zvítězila ve volbách 1996,22 sestavila koaliční vládu, která se záhy poroučela; vedle všeobecně uváděného „Sarajevského atentátu“ tu však hlavní roli sehrál hluboký ekonomický propad a Klausovy „balíčky“, které poprvé lidem v nahotě ukázaly, že katedrové reformy nemusí být tím nejlepším rozhodnutím. Proto také při výzkumu v roce 1998, kdy velký kritik kuponové privatizace a další kroků Klausovy reformy, Miloš Zeman, výrazně zvítězil nad svým celoživotním rivalem, přišly vzpomínky na stále opovrhované záměry Šikových partnerů, došly sluchu a dobrému hodnocení v českém veřejném mínění. (bek)
[…] Zmíněný výzkum nás informuje o tom, že „respondenti s kladným názorem“, tj. ti, kteří uvedli, že „se máme k osmašedesátému vracet“, toto své stanovisko zdůvodnili argumenty: – je to poučení pro budoucnost (33 %), – má i místo v historii (23 %) atd., aniž ovšem z výzkumu víme, s čím vlastně dotazovaní tato odůvodnění spojují, o jaké místo v historii jde, zda o to skutečné, čestné místo, nebo o ono mediálně a politicky podstrkávané místo, místo hanby. Nedovídáme se, zda se k tomu dotázaní chtějí vracet proto, že tam lze hledat demokratickou identitu (jež tam vskutku byla), nebo proto, že to je odstrašující příklad, který si národ již nesmí zopakovat (jak národu po 30 let namlouvají někteří politikové a média). Na to, že jde o obsahově pozitivně orientované informace, lze usuzovat spíše logikou, že při negativním hodnocení založeném na mediálních stanoviscích by dotazovaní spíše odpověděli, že se k té události již nemá smysl vracet. […] V letech 1993 až 1998 vzrostl počet kladných odpovědí, že k událostem osmašedesátého roku má smysl se vracet z jedné třetiny na polovinu (32 %: 50 %). Naopak zřetelně klesl počet záporných odpovědí (55 %: 37 %). Jelikož počet odpovědí „nevím“ zůstal stejný, jde zřejmě skutečně o posun v postojích. Poznámka editora: Jak jsem připomněl v souvislosti s výzkumem 2008, je součet „kladných odpovědí“ 41 % – o 9 % nižší než v roce 1998, ale o 11 % vyšší než byl v r. 1993, kdy neoliberální proud slavil vrchol své politické linie zbavením se Slovenska. Pokud jde o „záporné odpovědi“ v r. 2008: 45 %, je o 8 % víc, než bylo v roce 1998, ale o 10 % méně, než tomu bylo v době vrcholu Klausova způsobu transformace nejen ekonomiky, ale i celé vnitropolitické situace. Zůstává tedy výzkum, který 186
udělalo CVVM těsně před tím, než hluboká finanční krize přerostla v krizi ekonomickou a celospolečenskou, kdesi na půl cesty. Jedno varování měla už české společnost za sebou z hluboké krize po roce 1996, a tak byla skeptická a nedala tolik na „experta“ Topolánkovy vlády na ekonomickou problematiku, inženýra lučební chemie Kalouska, který tehdy ubezpečoval, jak mají situaci ve své kompetenci. A na to, že se my Češi rádi vracíme k minulým jistotám, nezapomněl ani důležitý segment respondentů. (bek)
Postoj tehdejších vedoucích představitelů na jednáních koncem srpna Moskvě hodnotilo 41 % dotázaných jako spíše statečný, 13 % spíše jako „ostudu národa“, 19 % odpovědí bylo formulováno „udělali, co mohli“, „nemohli jinak“ a 27 % nedokázalo věc posoudit. Mizivě se vyskytovaly odpovědi ve smyslu, že jednali bojácně, zbaběle apod.
Závěrem 1. Výsledky výzkumů předložené v této studii vyvracejí snad všechny teze o české nedemokratičnosti, o nedemokratické české povaze, o české netolerantnosti, xenofobnosti apod., podložené pouze názory a zájmy různých skupin či osobností, které však jsou i přes jejich chatrné základy (nebo právě proto) soustavně publikovány ve většině našich médií i v objemných souborech publicistiky typu Češi nechtějí demokracii.23 2. Tzv. tvrdá data, s nimiž jsme v této stati pracovali, zde byla ve své většině představena vůbec poprvé. Určitá historická časová řada, již tato data naplňují, nám umožňuje formulovat závěr, že historické struktury a hodnoty české populace se při každé příležitosti, která umožňovala jejich svobodnou artikulaci, manifestovaly jako hodnoty demokratické, s tendencí transformovat se prostřednictvím demokratických postojů do občanských aktivit a institucionalizovat se v demokratických institucích. 3. V tom spatřujeme specifiku české populace ve střední Evropě24 a touto specifikou lze pravděpodobně i vysvětlit mnohé z různých vnějších tlaků jako kontinuálně se prosazující tendenci českého systémového okolí tuto specifiku různými způsoby a prostředky eliminovat či přizpůsobit historicky dané středoevropské poloze. 4. „V prvních letech po pádu komunismu se novým politickým elitám a tvůrcům veřejného mínění podařilo znehodnocováním téměř všech konstitutivních národních a státních hodnot dosáhnout stavu blízkému hodnotové anomii, stavu bez pozitivních integrujících hodnot. Velké hodnoty dějin a státní tradice, které nebyly zcela odhozeny komunisty, jsou právě proto (politikou a publicistikou) odhozeny nyní. Hodnoty komunisty odhozené, většinou odhozené i nadále zůstaly, protože je nové elity díky svému vzdělání za komunistické éry a její cenzuře, neznaly a nyní je nepoznávaly…“ 25 K hodnotám politikou a publicistikou odhozeným a nepoznávaným patří také Pražské jaro 1968, jehož povaha byla na rozdíl od domácích poměrů v zahraničí rozpoznána a zhodnocena okamžitě […]. Pražské jaro představuje systém dosud fungujících kolektivních demokratických symbolů, jež mají konstitutivní hodnototvornou a indentitotvornou funkci, kterou plní po celá tři desetiletí navzdory systematickým snahám zleva i zprava o jejich převyprávění [...]. 5. Z předložených dat je patrné, že s nastupujícími novými a novými věkovými kohortami se demokratický étos a obsah Pražského jara zvolna vytrácí, přes187
tože celková vzpomínka je stále relativně silná a živá. Informovanost o Pražském jaru slábne mnohem pomaleji, než si přejí ti mnozí, kteří ve svých národních kolektivních symbolech nalézají v lepším případě nejvýše ozvěny nacionální, nikoli demokratické. Vzpomínku na Pražské jaro se sice nedaří z obecné paměti vymazat, ale s odstupem let již zabstraktnělou vzpomínku se daří poněkud deformovat v proporcích původní události. Je nejvyšší čas se po více než šedesáti letech opět systematicky začít zabývat konstitutivními a identitotvornými demokratickými hodnotami, které na rozdíl od jiných středoevropských národů jsou v našich dějinách hojně zastoupeny a jimiž se jiní, na rozdíl od nás, nepřestali nikdy zabývat.
„O zradě a zapomnění“ 26 podle Petra Pitharta ale také o útěku do soukromí, do svobody s návyky ujařmených Dokončení úvahy, kterou začal autor 21. srpna 1969, kdy zásahem československých ozbrojených sil a zákonným opatřením předsednictva parlamentu, které dalo právní podklad k represím, skončil obrodný proces [viz článek Václavské náměstí 21. srpna 1969, s. 77]. Jí začíná Pithartova cesta k tomu, co pod pseudonymem J. Sládeček formuloval v roce 1980, kdy vyšla v Kolíně nad Rýnem jeho knížka Osmašedesátý. Ve své následující knize [Devětaosmdesátý] v tom hledá i důvod, proč později mnozí z nás, chodili zvonit klíči.
[…] Tehdy naposledy u nás lidé politikům opravdu důvěřovali (věřili pak ještě pár měsíců po Listopadu 89 nám). […] Za dvacet let, tři měsíce [a tři dny, 25. listopadu 1989], se objeví na Letně, kde se sejde na osm set tisíc lidí) zmíněný Alexandr Dubček. Dole pod ním budou statisíce lidí nadšeně skandovat: „Dubček na Hrad!“ Co se stalo s těmi lidmi za tu dobu, za těch dvacet let? Na co všechno zapomněli? Či spíše, co vytěsnili ze své paměti? Co všechno a proč jsou ochotni odpustit? V jakém chlácholivém bezvědomí to po celou dobu tady žili? Nešlo jistě o to hodit po plačtivém vůdci kamenem, stačilo by mlčet či hvízdnout na prsty. Ale možná, že tím skandováním chtěli podvědomě říci: Nebyl jsi lepší, statečnější než my, nebudeš se aspoň nad nás povyšovat, proto patříš na Hrad… Symboly nemusí mít se skutečností mnoho společného, bývají také jen nelogickou, nesmyslnou odpovědí na poptávku. Ta je u symbolů důležitá. Zřejmě zde nebyla poptávka po hrdinech bez bázně a hany. V roce 1969 bylo před námi dvacet předlouhých let normalizace a bylo v podstatě rozhodnuto, jakých dvacet let to bude. Čas bezčasí a odvratu od všeho, co přesahuje soukromí, začíná příznačně útěkem do bezpečí, do ústraní, do bočních ulic a pasáží, do domovních vchodů. Vlastně do děr. Nejdříve se v nich chceme ukrýt před obušky my, co jsme ještě vyšli do ulic, později se v nich zabydlují vlastně všichni. Mnozí v děrách zůstávají dodnes, i když je už mají zařízené podle evropských standardů. Chalupy jsou jen nadužívaným symbolem útěků do soukromí; byl to celý vypracovaný způsob života. Na ty chalupy se z práce utíká už v pátek v poledne a vydrží se tam pokud možno až do pondělního rána. Protože život bude teď – jinde. Nebude v zaměstnání, nebude v obci, ve spolku, nebude nikde tam, kde se lidé za normálních okolností setkávají a sdružují, aby něčeho společně dosáhli, něčemu zabránili. Bude docela jinde, než se bude povinně předstírat. 188
Život jinde předpokládá v zaměstnání pokud možno jen přečkat. Práce, ba dřina bude patřit jen na vlastní, na chalupu, na melouch. Přes týden je třeba dát odpočinout bolavým zádům, zahojit poraněné ruce z víkendové dřiny, nabrat síly, sehnat libové řízky a natahat zásoby lahvového piva na dny toho opravdového života. Nastává hromadný útěk od všeho pospolitého do soukromí, od všeho, co pud sebezáchovy člověka jako bytosti společenské přesahuje, útěk do privatissima. Do pevnůstek, opevněných před režimem nějakou dobu ještě dotírajícím, do pelíšků rodin, přehledných společenství důvěryhodných přátel, party z nohejbalu, hospodského stolu štamgastů. Podnikavější pak do uzavřených okruhů – velkých rodin či klanů těch, kteří si vzájemně poskytují výhodné služby. Vlastně to bude úhrnem jakási naše první velká privatizace, uskutečněná však nikoli v občanské, ale právě v rodové, klanové společnosti. Napříště už společnost nebude nic jiného než prázdná oficiální fráze. […] Tato první privatizace znamená jednoznačný regres, byť pochopitelný, ale co čert nechtěl, zrovna ta se na rozdíl od té z první půle devadesátých let povede bohužel téměř na sto procent. Společnost, která koncem šedesátých let začala opět opatrně komunikovat i bez požehnání shora a začala se spontánně propojovat a organizovat, v níž se pomalu začaly obnovovat vztahy založené na vzájemné důvěře, tato společnost se znovu rozpadne na prvočinitele zajišťující jen elementární potřeby. Mít nakloněnou prodavačku v zelenině, uplaceného řezníka, instalatéra, kterého jsme seznámili s doktorem, a doktora, kterému jsme přihráli instalatéra. Zkrátka zajistit si alespoň minimum bezpečí a jistot před nevlídným vnějším světem.[...] Oněch dvacet let rozhodlo nejen o průběhu událostí, které začínají 17. listopadu 1989, ale ty roky rozhodují ještě dodnes i o tom, co se z Listopadu vyvinulo. Taková že je síla minulosti? Ano, je taková, zejména když se k ní nikomu, a politikům reformátorům na prvním místě, nechce vracet. […] Když se pak transformuje a reformuje, jako by tu nic takového jako normalizace předtím nebylo, když se začíná s iluzí čistého stolu, ze kterého byla údajným revolučním vzmachem smetena komunistická totalita. Důkazem té vzdalující se revoluce zůstává nakonec už jen to, že jsme tenkrát bez dovolení shora zvonili klíči. Taková je síla minulosti, zejména když erudovaní, ale jinak omezení a přitom sebevědomí ekonomové nezapočítají do svých reformních strategií výchozí stav – ztrátu posledních zbytků důvěry jako významné položky sociálního kapitálu, bez kterého kapitalismus funguje, jako když motor automobilu jede jen na polovinu válců. Když nevezmou v úvahu, že jsme se za normalizace odnaučili.
S Matějem Stropnickým „Proti škole beznaděje“ 27 Pro vnímání roku 1968 je stále poměrně zásadní příspěvek Petra Pitharta, tedy jeho kniha Osmašedesátý, [poznamenal v rozhovoru s významným levicovým politikem z generace, která nedávno překročila limit mezi mládím a dospělostí, Kristovy roky, jeho vrstevník mezi publicisty Zbyněk Vlasák]. Je to podmanivá kniha.28 Stylisticky brilantní, osobně zaujatá, argumentačně přesvědčivá. Podlehl jsem jí jako mnozí další a chtěl jsem původně některé Pithartovy teze prohloubit a doložit, protože faktografie je spíš slabší stránkou jeho rozsáhlého eseje. Přijal jsem především Pithartovu kritiku rozjívenosti novinářů a vůbec intelektuálů Pražského jara, které viní z neodpovědného hospodaření se svěřenou svobodou slova. Revoluce rezolucí, říká tomu. Chce doložit, 189
že se u nás v osmašedesátém hodně mluvilo, psalo a teoretizovalo, ale málo politicky myslelo a konalo. Tato žvanivost spojená s neodpovědností vůči jejím dopadům v naší tehdejší mezinárodní situaci vede podle něj přímo k srpnu. l Z prohloubení a doložení Pithartových závěrů jsi ale sám nakonec uhnul. Proč? Mé studium Pithartovy závěry prostě přestávalo potvrzovat. Jako problematická se ukázala jeho osobní zaujatost, kdy se snaží ze sebe až sebemrskačsky celou zkušenost Pražského jara co nejrychleji setřást – jako mladické poblouznění, jako omyl. Nechce už být reformistou, a tím míň komunistou. Sám sebe vidí v opozici vůči hlavnímu hybnému proudu reformního procesu, jako realistu. Pithartovo „poučení“ tak spočívá hlavně v tom, že socialismus je nereformovatelný. A to nejen u nás v roce 1968, ale provždy a všude. Proč? Reformně-komunistická politika je pro něj nerealistická, neuskutečnitelná a vlastně nežádoucí. Stíhá výsměchem její program (neúplné socialistické) demokratizace, proti níž staví (úplnou liberální) demokracii. Jenže Pithartův přístup je zaprvé nekritický vůči liberální demokracii, která často nedává skutečný, ale jen formální podíl na moci všem. A zadruhé demokracii pojímá jako kamennou, neměnnou veličinu. Demokracie je ale mnohem spíše písečná duna, tu je jí méně, tu více, stále se přesýpá, podle toho, kdo si co vybojuje. Přibývá-li práv a prostředků k jejich užívání všem, mluvme o demokratizaci, ubývá-li jich naopak, nebo přibývá některým na úkor jiných, jde třeba o oligarchizaci. Každopádně jsou to ale procesy. Co se týče reformně-komunistické taktiky v osmašedesátém, Pithartovi nebyla ani dost radikální a bezohledná vůči tomu, čemu se tehdy říkalo internacionalismus, ani dost umírněná právě s ohledem na něj. Tento přístup je ale v něčem zavádějící a částečně i nerealistický. l V čem zavádějící a v čem nerealistický? Zavádějící je tam, kde nerozlišuje, že reformně-komunistický hlavní proud má i během Pražského jara svou dějinnou alternativu, která se – a to je důležité, jinak bychom se dostali na pole kontrafaktuální historiografie – projevuje. Radikálně-demokratické prostředí reformně-komunistický plán Pražského jara již v jeho průběhu vědomě překračuje. Mezi projevy tohoto patří nepochybně výzva Nutnost nové iniciativy z května osmašedesát, na niž nepřímo navazují Dva tisíce slov, a celý Vysočanský sjezd po invazi – a ani jeho deklasováním tento proud nemizí. Nerealistická je Pithartova kritika reformně-komunistické taktiky hned ve dvojím: Tam, kde radí Dubčekovu vedení pevnou rukou reformu mírnit s předpokladem, že „bratrské země“ na redukovanou podobu demokratizace přistoupí. Jenže žádná taková redukce by se neobešla bez omezení svobody slova – nejspolehlivější záruky toho, že se demokratizace nestočí zpátky ve svůj opak. A nerealistická je Pithartova kritika i tam, kde naopak žádá po Dubčekovu vedení, aby reforma probíhala důrazněji a rychleji. Měla-li být reforma demokratická, vyžadovala si postupné získávání spojenců, politickou práci, přesvědčování atd. Jak tohle může „realista“ Pithart nevidět? – ptal jsem se sám sebe stále častěji. Práci jsem musel na dva roky odložit a dál věc studovat. Nešlo už o to, prohloubit, co říká Pithart, ale najít způsob, jak překonat jeho jednostranné pojetí, z něhož na konci nezbývá už nic než nihilismus à la Thatcherová: There is no alternative. Tak jsem došel k tomu, že tuto reformu měnící se ve specifickou revoluci nového typu je třeba popsat z co nejvíce úhlů. A jako klíč jsem zvolil vztah jednotlivých skupin aktérů k nejzřetelnějšímu faktu Pražského jara – ke svobodě slova. 190
l
V kapitole o realistech se kromě Pitharta a Husáka zmiňuješ také o Václavu Bělohradském a jeho pojmu antipolitika.29 Kde mezi těmito třemi vidíš spojitost? Husáka, Pitharta a Bělohradského spojuje to, že se svou realistickou kritikou osmašedesátého vymezují proti Dubčekově, ale i třeba Šabatově politice nerealistické. Každý samozřejmě z jiných pozic, vždyť Husák je, zjednodušeně řečeno, komunista, Pithart konzervativec a Bělohradský liberál. Chtěl jsem dát prostor kritikům z různých myšlenkových světů, jejichž východiska se liší, ale závěrečná hodnocení Pražského jara se svým způsobem shodují. To přece stojí za povšimnutí. Ne náhodou mluví o své normalizaci Husák jako o reálném socialismu, Dubčekův, Mlynářův a Šabatův (a asi i Allendeho a jiných) socialismus je pro něj nereálný. Jenomže právě ten, prý nereálný, socialismus měl v osmašedesátém a nejen u nás nejmasovější spontánní podporu, jaké se kdy který typ zřízení těšil. Byl nereálný, protože byl bez zavírání, bez cenzury, bez autoritářství, jinými slovy – bez tanků, a to ať už faktických jako po roce 1968, nebo metaforických jako od roku 1948? Tvrdím, že právě tento typ myšlení, který v tancích vidí, tu s větším, tu s menším jásotem, potvrzení toho, že to stejně nemohlo a nikdy v budoucnu nebude moct se socialismem dopadnout jinak, je na svém dně hluboce nihilistický, neboť zatracuje člověka. Pak už nezbývá než uznat, že nelze usilovat o spravedlivou společnost, protože to přece musí dopadnout špatně. Nejomezenějšími projevy v této škole beznaděje vyniká třeba Karel Steigerwald nebo výtvarník David Černý. Odtud i název práce Myslet socialismus bez tanků a má snaha otevřít cestu pojetí, které chápání osmašedesátého jako antipolitické vzpoury proti realitě politiky pomůže překonat. l Zdá se tedy, že i ve tvém případě platí, že pokud se někdo pokouší redefinovat pohled na minulost, je to proto, aby rozšířil možnosti přítomnosti. Které možnosti tak podle tvého názoru dnešku chybí? Neumím přijmout myšlenku, že soukromé zájmy vedou k veřejnému blahu; že nekonečná obhajoba svobody jednotlivce rozšiřuje prostor svobody všech. Absolutně je to mnohem spíš tak, že je buď svoboda, nebo chléb, jak se říká. Dobrá politika musí umět vážit obojí, kde přizná více jednoho, musí přidat i druhého. Tento protiklad nemají dnešní elity ve své většině dostatečně na paměti, stejně jako ho – s jinou preferencí – ignorovaly elity normalizační. To nejcennější na Pražském jaru tak bylo to, že hledalo svobodu zdola, z míst, kde chléb není samozřejmý.
Stropnického spor s Pithartem není o tom, jak hodnotit rok osmašedesátý
Je to spor o současné politice Jan Šícha Podle mého názoru30 Stropnický málo respektuje, že Petr Pithart psal svou knihu […] ještě před Gorbačovem a uprostřed toho, co tanky v české společnosti nadrobily. Je úplně v pořádku, že Stropnický přistihuje Pitharta při chybách. Jenže my už můžeme reflektovat další Pithartův politický a myslitelský život. Pithart se na konci 70. let hlavně potřeboval se socialismem rozejít. Učinil tak v na české poměry výjimečně široce založeném plánu, kdy společně se dvěma kolegy napsal alternativní narativ českých zemí (Podiven, Češi v dějinách nové doby). Pithart se stal nesocialistickým politikem s reflektovaně konzervativními principy, který jako takový vyčnívá z éry kapitalistického marasmu více 191
než dvacetiletí po roce 1989. Pozornost, jakou aktivní politik Stropnický věnuje aktivnímu politikovi Pithartovi je určitě jeden z mála autenticky českých politicko-intelektuálních střetů. Knihu ale trochu vychyluje jedním směrem. Stropnického rozhodnutí pro zásadní polemiku s Pithartem lze ale pochopit, když si připustíme, že reflexe 68. roku se nikam nehne, pokud se zájemci o tento zlomový český rok nevyrovnají s prací Petra Pitharta. Stropnický chtěl překonat Pitharta a povedlo se mu to. V situaci, kdy v české společnosti vyhasl vulgární obraz osmašedesátého jako sporu uvnitř různých frakcí KSČ a překonal se i obraz současných poměrů jako něčeho, co nemá s dobou před rokem 1989 vůbec nic společného. Nedokončená revoluce z roku 1989 tak sahá jako po inspiraci po zardoušené revoluci z roku 1968. […]
Reálný pohled na Pražské jaro reflektuje Husák / Pithart K pozoruhodným provokacím Stropnického knihy patří popis dvou realistů reflektujících Pražské jaro. Gustáva Husáka a Petra Pitharta. Oba, byť tak rozdílného osudu, považovali příchod tanků za nutný a Pražské jaro za proces plný zásadních chyb. Dát tyto dvě postavy české politiky vedle sebe už samo o sobě zakládá zajímavé pole uvažování. O Pithartovi Stropnický píše v kapitole Zdroj neodpovědnosti. Kdo chtěl odmítnout Pražské jaro, po tancích i před nimi, všímal si svobody slova jako projevu neodpovědnosti. Stropnický vyjmenovává podobnosti v argumentaci u Husáka, Pitharta či Biľaka. Pithartovu analýzu roku 1968 Stropnický shledává jako mylnou a namítá: Během třiceti dnů na přelomu března a dubna 1968 došlo k obměně na postu prezidenta, předsedy Národního shromáždění i Národní fronty, byla ustavena nová vláda v čele s novým předsedou, došlo i k další obměně předsednictva strany a velká část cílů obsažených v Akčním programu začala být legislativně rozpracovávána.31 Stropnický konstatuje, že Pithart opouští model socialismu zmožen vlastními protimluvy. Pithartův pohled na osmašedesátý je překonaný, ale jeho kniha zůstane zdrojem vážných podnětů. Pithart je v kontextu novodobých českých dějin zajímavější než Husák. Jako politik byl často v diskrétně vyjádřeném, ale jednoznačném konfliktu s dobovými samozřejmostmi (od rozdělení státu až po přímou prezidentskou volbu). Přesto se udržel v nejhornějších patrech politiky, a vývoj věcí mu často již dosti krátkém časovém odstupu dával zapravdu. Připadá mi, že Stropnický svým provokativním srovnáním realistů trefil dost zajímavou žílu pro úvahy, už protože se musí najít způsob, jak myslet o Petru Pithartovi. Jinak se mi ale zdá, že Pithart svou jednoznačností Stropnického vylákal do polemického pole. Jako čtenář bych byl raději, kdyby Stropnický zůstal na poli reflexivním a například se ve svém originálním myšlení více věnoval podnětům Karla Kosíka. To totiž za lidi typu Matěje Stropnického hned tak někdo neudělá a text působí dojmem, že Stropnický Kosíka spíše vyzdvihuje, než zpracovává. Autor ale chtěl zvítězit v polemice a podle mého názoru si vedl velmi dobře. […]
Z historie „volných” Útržky vzpomínek Petra Kettnera Za okny tehdy před třiceti lety32 se zvedal vítr budoucího Pražského jara. Zavál i do ústředního sekretariátu Svazu novinářů. Páni, pevně usazení ve svých funkcích a přesvědčení o své neodvolatelnosti zde, ten záchvěv zřejmě mírně pocítili. Chystal se novinářský sjezd a tehdy jsme se i my, novináři na volné noze, sešli, 192
abychom se přihlásili o svá práva, která nám byla upírána. Volného novináře považovala totiž tehdejší strana – a tedy i představitelé svazu – za „trhovce s články“. Upírala jim práva, která tehdy právě i ti trhovci na jarmarcích měli. Někteří z nás deseti, patnácti „volných”, co jsme se sešli nejprve dost neoficiálně, doslova tajně, jsme měli svého garanta v tehdejším Svazu spisovatelů. Tam nám především dr. K. Bureš potvrzoval blankety pro ONV – úřad sociálního zabezpečení, a my jsme tak měli za sebou již několik knížek, rozhlasových či divadelních her. Nebyl to tedy vlastně „náš“ problém. Chtěli jsme však pomoci kolegům, které živila skutečně jen publicistika a kteří potřebovali mít vůči úřadům krytá záda, tj. razítko v občance, že nejsou příživníky. To je už ale pro dnešní mladé novináře pojem zcela neznámý a zřejmě i nepředstavitelný. Tehdy každý policajt je však mohl bez onoho razítka sebrat, zajistit pro příživnictví, vyslýchat a někdy i obvinit. Za této situace jsme s Gabrielem Laubem, Zuzanou Tausingerovou, Evou Kloboukovou z Brna a Evženem Klingerem navštívili tehdejší vedení, např. Marcela Nolče, a vystoupili jsme s požadavkem být na sjezdu zastoupeni, abychom tam mohli hájit své zájmy. Moudří se poradili a kývli. Dovolili nám sezvat do klubu asi tři desítky dobrých novinářů-publicistů, kteří nepracovali toho času v žádné redakci, ale přispívali pravidelně a externě a založit tak vlastní klub. Tam už byli Dagmar Štětinová (psala především pro rozhlas pohádky a dramatizace), Milena Hrušková (úspěšná fotoreportérka), taktéž Oldřich Škácha a Zdeněk Thoma, Antonín V. Novotný, Jiří Navrátil („strýček Jakub“ v rozhlase pro mládež) a další. Nebudu vypočítávat těch třicet, možná více lidí. Dohodli jsme se, že založíme přípravný výbor budoucího klubu.[…] Připravili jsme potom rychle návrh stanov a předložili je sekretariátu Svazu. Dokud bylo železo žhavé, svolali jsme schůzi „volných novinářů a publicistů“ na volné noze a zvolili první řádný výbor. Byl jsem ustaven jeho předsedou. Byla to prakticky opět již zmíněná jména osob, nejvíce aktivních a obětavých pro druhé […] Okamžitě jsme se sešli a připravili návrh pro předsednictvo svazu, aby zejména zákony o pojištění a sociálním zabezpečení byly rozšířeny v kapitole vypočítávající oprávněné osoby, také o novináře a svobodné publicisty. Naše žádost nebyla odmítnuta a nad očekávání okamžitě v parlamentu schválena. Tak jsme od té doby stáli v jedné řadě mezi spisovateli, výtvarnými umělci, herci a jinými svobodnými umělci, vykonávajícími své umělecké povolání na volné noze. My ve výboru klubu jsme od té chvíle garantovali jména žadatelů a kontrolovali v tom smyslu, zda podle našich stanov dosáhli tito členové úrovně umělecké, výdělečného minima z publicistické činnosti, potřebného k členství v našem klubu. Na celostátním novinářském sjezdu, kam jsme dostali pět nebo šest delegačenek, mohli jsme se konečně již reprezentovat. Jenže, když se schvalovaly stanovy a určoval se název klubu, více než dvě třetiny členstva si přály název Klub nezávislých novinářů. Nějak si toho slova uprostřed „nahoře“ nevšimli, a tak jsme se nazvali. Teprve, když jsem se na sjezdu přihlásil do diskuse jako předseda „nezávislých“, přiběhl za mnou tehdejší tajemník Áda Hradecký, tehdy ještě dost ustrašený (bojovníkem se stal až o pár týdnů později), a žádal mne: „Petře, je tu Hendrych, tajemník ÚV KSČ! Když si přečetl slovo „nezávislý“, málem ho klepla „pepka“. Jestli chceš mluvit, uveď klub „volných“ novinářů.” Tak jsme tedy byli bez schválení pojmenováni. Vystoupení však – až na ono slovíčko – zůstalo podle plánu. Chtěli jsme poukázat na to, že díky tomuto klubu už nikdo z našich volných nebude stranicky šikanován, protože klub mu nahra193
zuje redakci a garantuje mu samostatné živobytí. Snažili jsme se jednat s redakcemi, dohodnout s kolegy „gážisty“, že volné novináře, členy klubu, tedy novináře kvalifikované, budou přijímat ke spolupráci jako kolegy a ne grafomany či označené stranou vymyšleným termínem dělnických dopisovatelů. Většina našich členů klubu, bylo jich již přes sedmdesát, byli známí ze spolupráce rozhlasové, televizní, psali povídky, fejetony, ale také reportáže a články odborné či úvahy všeho druhu, pro tiskové agentury. Ne, nikdy nám nebylo docela dobře. Chuť diskriminovat volného novináře patřila a patří i nadále k novinářskému folklóru. Vědomí, že zaměstnanec má vždy přednost, dává jedněm sebevědomí a externistům se zadávaly často úkoly, na které nikdo neměl chuť.[... ] A tak jsme se dostali až do roku 1968, kdy do této země vnikly okupační armády. Někteří z volných novinářů okamžitě emigrovali. Klub však nadále existoval a snažil se starat se ze všech možných sil o volné kolegy. Především o jejich sociální a důchodové pojištění. Náš klub, jako většina tzv. progresivních redakcí, zaštítil se Husákovým ujištěním, že „před leden 1968 se nikdy nepůjde“ a chovali jsme se dále svobodně. Jenže – jak známo – Husákovi došla trpělivost. Dospěl k neblaze proslulému „dubnovému plénu ÚV KSČ 1969“ a teď se teprve definitivně lidé rozdělili. Na ty, co vítali okupanty, na mlčící střed a na ty, které se strana rozhodla vyhladit. Slovo do vlastních řad bylo dýkou v zádech. I na novinářském svazu byli v tzv. obrodném procesu zatlačeni a nahrazeni jedni lidmi s progresivními názory. Mezi bojovníky patřili Áda Hradecký, František Kaucký, Standa Maleček. Ne, zase nebudu dál jmenovat. Na mnohé by se nedostalo a právem by se mohli cítit ukřivděni. Ti, co získali ve Svazu moc, sevřeli opratě pevněji. Náš klub se zatím rozrostl nevídanou měrou. Hlásili se k nám novináři, kteří byli v očistném stranickém procesu ze svých míst vyobcováni. Hledali u nás ochranu ti novináři, kteří cítili, že jejich boj za demokracii je nadlouho ztracený. Nezapomněl jsem, že právě pro tuto okolnost jsme náš klub zakládali: aby novinář nebyl jen hříčkou v rukách partajní mašinérie. Úřednice sekretariátu Svazu paní Lišková nám šla na ruku, i když se často musela zaštítit. Dávala razítka do občanky na pojistnou licenci, ale teď jen na základě podpisu. A já jsem podepisoval všem, kteří to potřebovali. V tom čase jich bylo mnoho. Tak tu seděli před námi v jednom šiku žadatelé: Jiří Kantůrek, Jiří Dienstbier, Karel Kyncl, Jiří Hochman, Vladimír Bystrov, Vlado Kašpar, oba šachoví velmistři dr. Kaválek a Luděk Pachman a také výtvarníci-novináři Vladimír Renčín a Vladimír Jiránek, dnes to všechno jsou pojmy umělců, tehdy o tři desítky let mladší. Všichni tehdy vděčně přijali razítko, které jim nahradilo razítko redakce, odkud byli vyhoštěni. Razítko, které mělo zázračnou moc a postavám svazových normalizátorů se je podařilo zrušit až téměř po půldruhém roce. Někomu se povedlo kličkovat s tím razítkem a pojištěním i dva roky. Nemrzelo mne, když jsem se později pro tuto pomoc potřebným dostal na pověstnou listinu pravicových oportunistů (otištěná po listopadu 89 v Lidových novinách). Znamenalo to pro mne zákaz všeho psaní. Naštěstí – tentokrát z ruky Donáta Šajnera – list papíru ze Svazu spisovatelů, že proti mé práci literární nejsou námitky a tím ani proti mému pojištění umělců, mne zase ochránil před mytím oken, asfaltováním střech a jinou činností, která čekala na mé kolegy.
Dvě schůze „volných“ z té vzrušující doby Jednu jsem svolal pro rozšířené předsednictvo. Tam bylo asi dvacet kolegů a Marcel Nolč k nám mluvil „o pomoci vojsk“. Tehdy kolega Faltus, muž z nejodvážnějších, vstal a řekl: „Marceli, ty si vážně myslíš, že to byla pomoc a ne 194
okupace? Dívej se mi do očí a řekni to ještě jednou.“ Generální tajemník zrudl a vykoktal: „Byla to internacionální pomoc.“ A utekl. Druhou schůzi už svolal sám a předhodil plénu požadavek, abych byl z funkce předsedy odvolán. A že předsednickou židli je ochoten přijmout fotoreportér Jarda Humpál. Jenže, když jsem dal o Nolčově návrhu hlasovat, vyslovila mi tato plenárka a mnoho desítek novinářů důvěru a návrh Nolčův zamítla. Jediný mužský hlas se zdržel. Ten kolega snad ještě žije, nerad bych jeho jméno uváděl […]. Schůze byla okamžitě rozpuštěna a mně položen nůž na krk. Rezignoval jsem. Nevím, co bylo potom. Dáša Štětinová mi později vyprávěla, že se Humpál choval dobře a pomáhal lidem. Nemám důvod jí nevěřit. Ten nový výbor, už bez Lauba a Tausingerové (odešli za hranice), ještě nějaký čas živořil. Potom ho svazové „načalstvo“ zrušilo. Peníze, pár desítek tisíc, co jsme si naspořili z příspěvků, kulturní a společenské činnosti, převedl novinářský ÚV na své konto a nikdy nebyly ty peníze klubu vráceny. Ani za Syndikátu […].
Čas, kdy nás, možná stovky novinářů, volali před prověrkové komise Bylo jich několik a my jsme seděli jako v čekárně u zubaře. Po jednom jsme vcházeli dovnitř. Padla otázka: „Byl vstup vojsk internacionální pomocí?” Kdo řekl, že okupací, letěl hned. Vyslovili mu zákaz činnosti. Z jedné vody načisto tak letěli Faltys, Kaucký, Hás, Sígl, Straka, Sobíšek… Komisi tehdy vedl známý sekretář Večerní Prahy František Nebl, přísedící pan Skála a paní Ťupalová. Odvolání se nekonalo. Vrátili jsme se po „sametové revoluci“ a byli jsme jednou ze čtyř zakládajících organizací nového syndikátu. V podmínkách svobodného tisku měl a má náš klub stále menší význam a vliv. Ti, kteří nám kdysi byli vděčni za kratší či delší možnost další novinářské existence, už na to asi dávno zapomněli. Vlivní gážisté či dnešní politikové, jimiž se někteří stali, zachovali se úměrně svému postavení. To, co bylo, vymazali ze své paměti. Vzhledem k zdravotním problémům i věku jsem odstoupil z předsednické funkce, do níž jsem byl po „sametové revoluci“ znovu zvolen. Vystřídali se v ní už dávno zemřelý Jarda Humpál a v té porevoluční pánové Dušan Závada, Zdeněk Menzel, Vladimír Chrastina, pokud jsem na nikoho nezapomněl. A já sám jsem v tomto klubu setrval ze stařecké sentimentality. Až se tomu divím… I když najdeme Otu Rýdla mezi těmi kolegy, kteří byli „odejiti“ z redakce hradecké Pochodně, značná část jeho novinářské práce byla spjata s kulturní rubrikou v brněnské mutaci MF. Z té doby je ostatně i jeho dlouholetá známost s dalším laureátem Státní ceny za literaturu v normalizační centrální evidenci, brněnským novinářem a v této souvislosti hlavně básníkem Zdeňkem Rotreklem. Ota za ním šel pro následující sloupek na sklonku roku 1995, kdy mu 28. října předal prezident Havel Řád TGM III. třídy.
Tobě ho dávám opravdu rád… Otakar Rýdlo
Ke Zdeňku Rotreklovi jsem musel jet ráno tak říkajíc nazdařbůh. Po deváté už nebývá doma. Přišel mi otevřít v tmavém obleku, bílé košili s kravatou. V klopě saka nenápadný miniaturní maltézský kříž. „To mám na tebe štěstí,“ zaradoval jsem se. 195
„To teda máš. Za půl hodiny pro mně přijedou autem a povezou mě do Vídně na velvyslanectví.“ Na účel cesty jsem se neptal, na oficiality si moc nepotrpí. […] Jako básník a spisovatel je známý dost. Ale co Rotrekl publicista a novinář? Zakládali jsme spolu přece i Syndikát novinářů… Zvedl se od stolu a malým gestem naznačil, že se hned vrátí. Přinesl starý silný školní sešit v tuhých černých deskách plný novinových už zahnědlých výstřižků. „Tohle je z mých prvopočátků po pětačtyřicátém. To jsem byl stálým dopisovatelem pražské Lidové demokracie o kultuře.“ Podivil jsem se krátkosti příspěvků. Byly to malé dvojsloupky, některé sázené kurzívou. „Jsou to vlastně malé eseje. Taky jsem psal do Tigridova Vývoje. Ale únorem v osmačtyřicátém to skončilo.“ To byla první krátká etapa Rotreklovy publicistiky. Psal do časopisů Jitro, Řád, Úsvit, Akord. Byl členem Syndikátu čs. spisovatelů a dalších literárních sdružení. Ještě studoval. Po absolvování Filosofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně odmítl vstoupit do KSČ. Při tom byl předsedou brněnských vysokoškoláků. To všechno byl takový „zločin“ v očích nového režimu, že právě 17. listopadu – na Mezinárodní den studentstva – byl mladý člověk odsouzen k smrti provazem. Rozsudek byl sice změněn na doživotí, ale mladý intelektuál si odseděl třináct let v nejhorších věznicích na Borech, v Leopoldově, pracoval v uranových dolech na Bytízi. Po propuštění dělá lampáře, chodí po brněnských ulicích rozsvěcet u výkopů petrolejové lampičky. V roce 1968 je rehabilitován a na univerzitě promován. A zase, podruhé kromě básnické tvorby působí jako publicista. Je kulturním redaktorem pražského časopisu Obroda pro Moravu. Je členem K231 a při obrodném procesu jezdí mluvit po moravských městech. „A víš, že to někteří lidé nemohou ještě dnes pochopit, že jsem členem Klubu novinářů Pražského jara?“ Vzájemně srozuměni jsme se nad tím jen pousmáli. Někteří lidé znají básníka, snad i jeho dílo, ale ne rozměr jeho ducha. Ale i tato etapa byla krátká, kraťounká. Po srpnu je znovu diskriminován, zakazován, netištěn. Dalších dvacet let je disidentem. Proto po 17. listopadu 1989 mluví na náměstí Svobody, na akademické půdě, v divadle, v jihomoravských městech. A opět, potřetí, se vrací k publicistice. Je redaktorem Lidové demokracie, obnovuje zahradníčkovský Akord a stává se jeho šéfredaktorem, dodnes je členem redakční rady Proglasu, spolupracuje s rozhlasem a televizí. Spoluzakládá spisovatelskou i novinářskou organizaci. Je přespříliš aktivní, dvakrát onemocní. Po prvním návratu z nemocnice jsme ho s kolegou zastihli uprostřed hraniček rukopisů a dopisů a na náš dotaz po smyslu toho všeho lakonicky odvětil: „Pořádám pozůstalost.“ Ale vycházejí mu knihy, píše zase do novin, schůzuje, beseduje a stále není hotov. „Tuhle mám hřích mládí, román. A měl bych prohlédnout pozůstalost kamaráda Ládi Bařiny.“ „A napsat o tom, s kým jsi seděl v kriminálech a co jsi tam zažil,“ připomínám mu. Ozval se domovní zvonek. Mladý přítel, který pro něj přijel, ocenil oblečení, pečlivé a decentní. Když si všiml malé repliky maltézského kříže, zeptal se: „To nemáš větší? Víš, jak si Vídeňáci potrpí na řády a vyznamenání!“ Museli jsme chvíli vyvracet jeho námitky, ale nakonec si dal říci. A ukázal nám další: Řád svatých Cyrila a Metoděje i Řád T. G. Masaryka. A k tomu spiklenecky dodal: „Když mi ho prezident předával, přiklonil se ke mně a do ucha mi řekl: Tobě ho dávám opravdu rád… Ale nechtěl se tím jistě nikoho dotknout.“ 33 196
Když o něco později [v roce 2009] obdržel Zdeněk Rotrekl Státní cenu za literaturu, objevil se na jednom z tradičních setkání KNPJ – a že prý asi dluží za nějaký ten rok příspěvky. Před pokladníka položil čtyřmístnou sumu a s provinilým úsměvem podotkl, že něco bral. Státní ceny se totiž v dobách, kdy nebyl ještě zvláštní okruh ČT art, těšily publicitě hodné recenzí nebulvární beletrie v bulvárním tisku. (bek)
Čs. televize v éře Jana Zelenky III. Jak měli občané nazírat období reforem, které vedly k Pražskému jaru Daniel Růžička34 Psal se 18. srpen 1988 a primetime 1. programu Čs. televize ve 20 hodin vysílal pořad Po dvaceti letech. Před diváky byl do poslední chvíle utajen v programovém časopisu Týdeník Čs. televize i v denním tisku byl totiž bez bližších podrobností anoncován pouze jako Dokumentární pořad. K 20. výročí srpnové internacionální pomoci bratrských socialistických zemí (tj. vstupu vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy do Československa 20.–21. srpna 1968) jej připravila Ústřední redakce TN ve spolupráci s Hlavní redakcí publicistiky a dokumentaristiky 35 [dramaturg Dušan Macháček, námět a scénář Ivan Hrabec, Václav Mrzena, kamera Jindřich Zelenka, střih Hana Jarešová, Helena Kučerová, vedoucí výroby Evžen Hart, zvuk Jaroslav Brát, komentář četli Eva Krupová, Viktor Vrabec, režie Jan Dvořák]. Dokument, složený z archivních filmových materiálů, doplňovala publicistická vystoupení předních komunistických odborníků a divákům v souladu s Poučením z krizového vývoje, uceleně vyložil příčiny, vývoj a důsledky krize v roce 1968. V době vysílání tohoto pořadu stál v čele KSČ devátý měsíc nový generální tajemník Milouš Jakeš36, na Pražském hradě vládl prezident Gustáv Husák37, v čele parlamentu [Federálního shromáždění] byl Alois Indra38; V nejvyšších patrech KSČ ještě stále měli vliv Vasil Biľak39, Karel Hoffmann40 i Jozef Lenárt41. A na Kavčích horách seděl ve funkci ústředního ředitele ČST od 7. srpna 1969 Jan Zelenka. Dvacátý rok tedy vládnou společnosti Československa lidé, kteří v roce 1968 stáli proti Alexandru Dubčekovi a jeho pokusu o reformu KSČ a aktivně se podíleli na příjezdu okupačních tanků. Obrazně řečeno, po hlavních okupačních tanků se pak po dubnu 1969 vyšplhali do funkcí, do kterých by se zřejmě nikdy nedostali. V Sovětském svazu mezitím probíhala Gorbačovova42 politika zvaná perestrojka, kterou doprovázela větší otevřenost v informování, tzv. glasnosť.43 V Československu se perestrojka a glasnosť odehrávaly jen v projevech politiků. Zmínění starci se v panickém strachu z jakékoli změny poměrů cítili novou sovětskou politikou ohroženi, a proto při každé možné příležitosti prohlašovali, že rok 1968 se sovětskou perestrojkou, potažmo československou přestavbou vůbec nesouvisí. Jakeš v r. 1988 v rozhovoru pro televizní stanici NBC, který upravený odvysílala i ČST, zopakoval, že v žádném případě nelze spojovat čs. přestavbu s rokem 1968, nejde o navazování. Nejednotnost vedení KSČ v r. 1968 ve svém důsledku ohrozila socialismus. Zdůraznil, že je nejdůležitější udržet řízení procesu přestavby v rukou KSČ. Protože i on si byl jistě vědom toho, že domácí reformní komunisté očekávali svou politickou rehabilitaci, odsouzení srpnové okupace a změny na vrcholných politických místech. 197
Televizní pořad Po dvaceti letech proto v takových politických podmínkách nemohl divákům ani v r. 1988 přinést nic jiného, než dvě desetiletí stále stejný výklad. Autoři shrnuli události Pražského jara ´68 měsíc po měsíci, tradičně odsoudili Alexandra Dubčeka a jeho vedení KSČ jako slabé, nerozhodné, nejednotné a bez vizí, které dopustilo nástup kontrarevoluce. Pro ilustraci uvádím citace z komentáře autorů scénáře Ivana Hrabce a Václava Mrzeny: Obroda nebo destrukce? To bylo to, oč začínalo jít. Rodila se naděje a s ní i opojení. Vedení strany však mlčelo. Uplynul leden, vedení strany nevyužilo celý měsíc, i když tenkrát se mohlo zdát, že se nic nestalo.[…] Politiku KSČ veřejnost spontánně podporovala. Nejvyšší stranický orgán však tápavě hledal akceschopnost a jednota se mu začala ztrácet v nedohlednu. Objevovaly se menší či větší skupiny lidí, které slovníkem ledna prosazovaly zájmy cizí socialismu. Vedení začalo podléhat tlaku pravice a odpovědi na otázky hledat spíše v minulosti. Proto také ne náhodou celá řada lidí rok 1968 chápala jako jakýsi antiúnor – návrat před únor 1948. Tak měla vypadat nová politika? Hlasy těch, kteří upozorňovali, že vzniká nebezpečí návratu zpět, byly umlčovány. […] V krajích a okresech zůstávaly stranické orgány a organizace ochromeny a komunisté se ocitali v izolaci. Boj o charakter strany a celé společnosti probíhal v období příprav na mimořádný sjezd. Vrcholil mocenský zápas o sdělovací prostředky. Poctiví novináři byli umlčováni, většinu redakcí zcela ovládla pravice.[…] 21. srpen. Vstup spojeneckých vojsk na československé území sice odvrátil největší možné nebezpečí, ale tím vnitropolitická krize dospěla do nejdramatičtějších podob. Obrovskému náporu vyhrocených nálad podlehlo v celém státě mnoho lidi, kteří ztratili základní orientaci a jen těžko hledali cestu z deziluzí.[…] Čs. společnost byla zklamaná, protože se nesplnily naděje, které nejen komunisté, ale naše národy a národnosti vkládaly do možností vytvořených po Lednu 1968. Ani po vstupu vojsk socialistických zemí se naše společnost nevymanila z traumat, zmítala se stále ve stavu nepřetržitých krizí. Toto velmi slabé a nejedné stranické a státní vedení nebylo schopné zastavit destruktivní vývoj.[…] Za zmínku stojí i výběr obrazového materiálu, který byl čerpán z archívů ČST a Krátkého filmu. Také nepřinesl nic nového, jen tendenčně vybrané záběry z existujícího materiálu. Příznačné je to např. v pasáži věnované prvomájovým oslavám, kde divák vidí na záběrech z průvodu pouze lidi s protikomunistickými hesly. Zmanipulované jsou samozřejmě i záběry ilustrující srpnovou okupaci. Podle nich okupanti v srpnu 1968 v ulicích nestříleli a neumírali lidé, nikdo proti okupaci neprotestoval, ale čs. občané především živě diskutovali se sovětskými vojáky, mnohdy s chápavým výrazem ve tváři. V pořadu hovořili a rok 1968 hodnotili komunističtí odborníci a funkcionáři: prof. ing. Zdeněk Hába z Ekonomického ústavu ČSAV, ministr kultury SSR Miroslav Válek, publicista Miroslav Hladký, kritik dr. Jiří Hájek, ředitel Ústavu pro výzkum veřejného mínění PhDr. Karel Rychtařík, vedoucí katedry dějin KSČ Vysoké školy politické PhDr. Václav Čada, předseda českého ÚV Svazu protifašistických bojovníků Václav Hájek, Milan Matouš z Večerní univerzity marxismu-leninismu ÚV KSČ, ředitel Ústavu marxismu-leninismu KSS Viliam Plevza aj. […] Jen v jednom se projevil nový přístup. V úvodní anketě se kromě očekávaných názorů, že tehdy šlo o likvidaci socialismu, překvapivě objevily i jiné odpovědi: nerada bych odpovídala, vy si děláte legraci, to, co se dělo, mi sedělo. Tyto pasáže měly divákům dokázat, že u nás glasnosť probíhá a je možné otevřeně vyslovit jakýkoli názor, který může být dokonce prezentován i v oficiálních sdělovacích prostředcích. 198
K výročí lednového zasedání ÚV KSČ v roce 1968 a jeho důsledkům byl připraven publicistický pořad Proč byl leden nutný?44 Na obrazovce se objevil také mimořádně, v televizním programovém věstníku Týdeníku Čs. televize neanoncován, 4. ledna 1988 ve 20:00 na 1. programu. Politicko-historický přehled důležitých událostí doplnila beseda s komunistickými odborníky: prof. Zdeněk Hába tvrdil, že ekonomové v letech 1967–68 a předbojovnici revizionismu tvrdili, že plán nemusí být, neboť trh řídí vše; ing. Miroslav Chuchmák dodal, že základní změny v řízení v roce 1968 byly revizionisticky prováděnou ekonomickou reformou. Zatímco dnes (tj. v roce 1988 – pozn. dr) zákon o státním podniku znamená hospodářskou samostatnost podniků. Na závěr pořadu byli diváci ubezpečeni, že heslem přestavby je Více socialismu, více demokracie, zatímco socialismem s lidskou tváří se v roce 1968 zaklínala především pravice a kontrarevoluční síly. 19. srpna pak byla uvedena část věnovaná ´68. roku z cyklu Kronika našeho života.45 Tento cyklus, složený z archivních filmových materiálů s komentářem mimo obraz, byl premiérově vysílán v roce 1985 u příležitosti 40. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou. Netřeba dodávat, že výklad událostí se od výkladu v pořadu Po dvaceti letech nijak nelišil.
Kde nestačily dokumenty U příležitosti 20. výročí internacionální pomoci ČST odvysílala ještě 11. srpna 1988 jeden díl ze seriálu Třicet případů majora Zemana s příběhem z roku 1968 nazvaný Štvanice.46 O osm dní později, 21. srpna 1988, televize ještě uvedla celovečerní film režiséra Václava Vorlíčka Bouřlivé víno47 podle románu Jana Kozáka Svatý Michal o složité situaci na moravském venkově v roce 1968 s Vladimírem Menšíkem v hlavní roli. Počtem bylo v roce 1988 ke krizovým létům 1968–69 odvysíláno nejvíce pořadů za posledních dvacet let. Dne 20. srpna 1980 televize nabídla v repríze Tobě hrana zvonit nebude, 48 televizní zpracování představení pražského Divadla S. K. Neumana. Poprvé byla uvedena záhy po divadelní premiéře v r. 1974 Autor hry Vojtěch Trapl si zvolil za téma skutečnou událost, při níž málem přišla o život mladá žena jako oběť davové psychózy v r. 1968. Hrdinka hry, povoláním prokurátorka, chce usvědčit hlavní inspirátory a viníky zločinu. Kvůli tomu prožívá konflikty nejen se svými přáteli, ale i s vlastní rodinou. Nakonec se jí podaří prokázat vinu těch, kdo stojí před soudem. Premiéru měla tato divadelní inscenace už 3. listopadu 1974. Svou divadelní hru Trapl v r. 1975 ještě zfilmoval; ve filmu se však děj odehrává v létě 1968, zatímco v tomto televizním zpracování v srpnovém okupačním týdnu 1968, což poznáváme podle fotografií, se kterými se v inscenaci pracuje. [Využívat propagandisticky víc vlastních inscenací televizních her při výročích událostí z období 1968–69 mohla postupně, jak je nové vedení realizovalo. V tom se stal průkopníkem právě seriál] Třicet případů majora Zemana, který události Pražského jara 1968 umělecky (a propagandisticky) zpodobňuje také: v díle Klauni jsou tematizovány ohrožování umělecké fronty v roce 1967 i její podvratná činnost proti socialismu a v díle Štvanice útok kontrarevoluce proti Sboru národní bezpečnosti; hlavní představitel seriálu major Zeman je u kontrarevolučního rehabilitačního soudu obviněn z údajného porušování zákonů v 50. letech. Díl Studna49 se vyrovnává se zmatkem po Pražském jaru – Zeman se 17. dubna 1969, v den nástupu Husáka do čela KSČ, vrací do funkce, ze které byl v r. 1968 odvolán. Tyto díly byly v seriálovém celku vysílány v letech 1980, 1985 a 1989 a mimo tato vysílání byla Štvanice ještě samostatně uvedena 15. srpna 1988.50 199
4. prosince 1983 se vysílal jeden z mála uměleckých pohledů na události roku 1968 z produkce Čs. televize Parcela 60, katastr Lukavice51 Autor námětu a scénáře Pavel Čírtek, redaktor Televizních novin, byl za tuto inscenaci vyznamenán rezortní Cenou Čs. televize a stal se ředitelem televizního studia Brno. Příběh se odehrává na jihomoravské vesnici v červnu 1968. Běžný obecní spor o vinici, na které se nacházejí prameny pro budoucí obecní vodovod, přeroste – slovy noticky – v dramatický zápas o charakter našeho společenského zřízení. Parcelu chce od dědiců právě zemřelého majitele koupit občan Luža (v podání Ilji Prachaře), bývalý kulak a – jak se ukáže – vedoucí pravice na vsi. Hlad po majetku a msta za združstevněnou půdu ho staví do opozice proti socialistickému zřízení, které ve hře reprezentují poctiví komunisté – předseda MNV a řídící učitel Šimon (hrál Vilém Besser) a velitel místní jednotky Pohraniční stráže Potočný (Jiří Vala). Zatímco Potočný je představitelem tvrdého komunisty, který se obává o socialistické zřízení, Šimon pod tlakem pravičáků zakolísá.
Smetky, které sklidila ze srpnových žní Jan Zelenka et Co. Listujeme-li televizním programem po letech zpět k r. 1968, nenajdeme v něm mnoho pořadů, které by se k onomu období vysílaly. Nelze se divit, každá připomínka byť i náležitě ideologicky přetavená byla pro Husákův režim nebezpečná. Oživovala by vzpomínky dotčené generace, podněcovala by zájem mladých. Nejlepší proto bylo veřejně zapomenout. Ústřední ředitel ČST Jan Zelenka to ostatně vystihl v r. 1984 na televizní obrazovce jasně: Všechno to kryli různí političkové, samozvaní tribuni lidu, jejichž jména jsme už téměř zapomněli a připomínají je občas jen antikomunistické centrály na západě. V srpnových dnech se proto v televizním vysílání nejčastěji objevovaly divácky atraktivní zábavné a hudební pořady se špičkou tehdejší herecké a hudební scény a populární celovečerní filmy a televizní komedie. 15. dubna 1984 bylo uvedeno Vystoupení ústředního ředitele s. dr. Zelenky k 15. výročí dubnového pléna ÚV KSČ v roce 1969. Zelenka v čtvrthodinovém projevu zrekapituloval krizové období, připomněl kontrarevoluční činnost televize, pochválil normalizační politiku Gustáva Husáka i jeho samotného: Tragédií naší komunistické strany tehdy bylo, že pravicová většina předsednictva ÚV KSČ v noci na 21. srpna ve svém prohlášení připraveně zradila svou socialistickou vlast, internacionalismus, zaštítila nejreakčnější síly, které zaútočily na principy našeho socialismu. Rozhlas a televize se zmocnily zrádcovského prohlášení s takovou silou a s takovou promyšlenou demagogií, že vyvolaly v širokých vrstvách paniku a nejistotu a způsobily dezorientaci statisíců poctivých lidí. […] S odstupem času můžeme dostatečně posoudit, jakým bylo štěstím, že do vedení strany byl povolán člověk s takovými politickými zkušenostmi a autoritou, jako byl soudruh Husák. S uspokojením Zelenka divákům sdělil, že se naše přátelství a spojenectví se Sovětským svazem ještě více upevnilo. Od poloviny sedmdesátých o v osmdesátých letech bylo odvysíláno jen několik pořadů, které se událostí v roce 1968 v různých souvislostech jen dotkly: 1975 – Hvězdy můj osud – pořad konfrontující výroky hvězdopravce Rudolfa Hřebačky se skutečností. Z okna strahovské staré knihovny hledí na hvězdy Jitka Zelenohorská, oblečena v gotickém kostýmu uvádí diváky do pořadu na téma: astrologie je pavěda. Hřebačkovy astrologické předpovědi se nikdy nevyplnily. Člen brněnského OV KSČ se v pořadu zmiňuje o Hřebačkových politických aktivi200
tách v Brně 1968 a jeho kontaktech s pravicovými oportunisty, od nichž čerpal rozumy a pak je vydával za své předpovědi – předpověděl pád SSSR, vojenský vstup USA do Evropy. Byl stíhán za příživnictví a nedovolené podnikání, proběhl soud. Scénář Vladimír Fiala a Vladimír Gruber, režie Jan Říha. (Premiéra 11. 8. 1975) 1977 Vysoká hra – publicistický pořad o činnosti západních zpravodajských centrál, rezidentech, rezidenturách v ČSSR a lidech, kteří rozvratné působili proti socialistickému zřízení. Režie Miloš Pavlinec. (Premiéra 23. 1. 1977) 1978 – portrét Gustáva Husáka k jeho 65. narozeninám Zápas za šťastný život lidu. Po vítězství pracujícího lidu, pln rozletu a energie, se najednou stává obětí vykonstruovaných obvinění. Prožívá těžká léta, zůstává však komunistou. Při první příležitosti se opět vrhá do práce, vede nový boj s těmi, kteří pod záminkou nápravy chyb chtějí zlikvidovat socialismus. Vyústěním zápasů za návrat k socialismu je zvolení s. Husáka do čela strany v dubnu 1969. Po dvou letech namáhavé práce se schází 14. sjezd KSČ, naše společnost je konsolidovaná a ekonomika stabilizovaná a jde kupředu, horuje komentář. Autoři neuvedeni. (Premiéra 10. 1. 1978) 1984 – Krok do neznáma – dvoudílný propagandistický pořad o emigraci a migrantech, který uváděl Miloš Kopecký. Rok 1968 je tu zmíněn v souvislosti s intelektuály, novináři, spisovateli a představiteli obrodného procesu, kteří se stali v emigraci obchodníky s minulostí. Scénář Miroslav Bouda a Petr Kubka, režie Jan Dvořák. (Premiéra 1. 7. 1984) 1984 – První fotografie – portrét jednotky Lidových milicí ČKD Sokolovo, která v roce 1965 obdržela Řád Rudé hvězdy. Její členové vzpomínají nejen na únor 1948, ale hlavně na krizová léta 1968: Objevily se tehdy názory, že Lidové milice nejsou zapotřebí, útočili na nás ze všech stran, dokonce i v časopise Obrana lidu. Pravicové živly věděly, že milice jsou opora strany. Scénář Ivan Hrabec, režie Jiří Venera. (Premiéra 23. 2. 1984)
Fenomén roku 1968 po třiceti letech František Helešic, Miroslav Jelínek Na rok 1998 připadá třicet let od událostí, které jsou spojeny s fenoménem Pražského jara 1968. Za tu dobu vyšlo mnoho knih a tisíce článků věnovaných tomuto tématu doma i v zahraničí. Po listopadu 1989 vyšly některé práce vydané v disentu či v zahraničí. Obraz o tom podávají i odborné časopisy jako Historie a vojenství a Soudobé dějiny.
Paříž si připomněla výročí Pražského jara Západ vždy věnoval velkou pozornost významu Pražského jara 1968. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR uspořádal ve spolupráci s Nadací Konráda Adenauera 12. srpna tiskovou konferenci k srpnu 1968. Významným činem se stalo dvoudenní kolokvium s mezinárodní účastí, které proběhlo v Paříži 16. a 17. června na téma Československé jaro 1968. Pořádal je francouzský senát za spoluúčasti českého Senátu pod záštitou prezidentů J. Chiraca a V. Havla. Podle J. Chiraca byl rok 1968 v Československu jedním z nejdůležitějších bojů za svobodu. Mezi pěti sty účastníky byli i čeští a slovenští politici, historici a publicisté. Ve čtyřech tematických okruzích byly sledovány všeobecné i spe201
ciální aspekty vývoje Pražského jara 68. Předseda Senátu ČR P. Pithart promluvil k otázkám pluralismu a jeho omezení v roce 1968, J. Rupnik – jeden z hlavních organizátorů tohoto kolokvia – se zabýval specifikou čs. komunismu. A. J. Liehm promluvil o úloze kultury v přípravě Pražského jara, Jiří Pelikán o úloze medií, bývalý ředitel Ústavu pro soudobé dějiny V. Prečan vystoupil s přehledem a hodnocením literatury o Pražském jaru, vydané po roce 1989. P. Tigrid jako jediný z účastníků kolokvia se svým antikomunistickým postojem prohlásil, že pokus o reformování komunismu neusiloval o zavedení demokracie. Referáty a diskusní příspěvky se zabývaly vztahy zemí Varšavské pětky k Československu v roce 1968, případně Francie. Slovenské velvyslanectví přispělo výstavou o A. Dubčekovi. Paradoxně také z Moskvy se ozval hlas ruských intelektuálů, zástupců řady společenských organizací, navrhujících konání vědecké konference a fotografické výstavy u příležitosti 30. výročí Pražského jara.
Jak psal po třiceti letech český tisk Nejde o bibliografický přehled, ale spíš jen o připomenutí některých článků, které se dotýkají problematiky tohoto výročí a jak tehdy hodnotili publicisté a někteří politici události z roku 1968. Je zajímavé porovnat jejich stanoviska s výsledky veřejného mínění, jak o nich píše Lubomír Brokl v úvodní studiu k této kapitole. V Právu z 3. ledna uveřejnil Miroslav Šiška celostránkový článek Leden trhnul oponou. Je věnován lednovému plénu ÚV KSČ, jeho přípravám, příjezdu Brežněva do Prahy 8. prosince, vlastnímu průběhu událostí v prosinci 1967 a lednu 1968. Týž autor 28. března uveřejnil pod titulem Pražské jaro očima čtyř záznam rozhovorů, které prostřednictvím agentury RIA-Novosti speciálně pro Právo poskytly čtyři někdejší vlivné osobnosti Sovětského svazu: Michail Gorbačov, Vadim Zagladin, Konstantin Katušev a významný ruský historik Rudolf Pichoja, který již dříve přinesl svědectví o přípravě intervence do Československa. Souhrn jejich odpovědí ukazuje jejich názory na tzv. „silové” řešení čs. problematiky, kdy všichni – až na Gorbačova – stále hovoří o „vstupu” vojsk a ne o intervenci. Celé lidské dějiny jsou hledáním třetí cesty mezi krajnostmi – tato slova A. J. Liehma zdůrazňuje redaktor Alexander Kramer v rozhovoru s významným novinářem roku 1968 (Právo 9. května). Interview se věnuje jeho zážitkům osudu po roce 1968, kdy opustil Československo a působil v různých částech světa. O měsíc později uveřejnilo Právo článek Antonína J. Liehma My a dějiny (3. června). Píše, jak jej od února zvali zástupci Maďarska, Rakouska, Polska i Německa na různé akce týkající se jara 1848 v paměti toho kterého národa. Jen Češi nic. Ani o jaru 1848, ani o jaru 1968. Reaguje tak na článek M. Churáně v Lidových novinách s titulkem Proč neoslavujeme pražské jaro, když cituje slova britského ministra zahraničí Cooka: Jsme všichni děti pražského jara a konstatuje: Jen v Čechách je ticho po pěšině. Jen Češi zřejmě skutečně nemají rádi dějiny a milují selektivní paměť. Právo věnovalo výročí srpnové okupace značnou pozornost publikováním řady tématických stran. 20. srpna věnovala tomuto výročí část literární přílohy Salon, kde je Hanákova glosa Sráči, dokončení životopisu Eduarda Goldstückera a esej Václava Bělohradského Praha 68: rozum a svědomí. Den poté Jiří Hanák v poznámce Zpoždění třiceti let připomíná ruským intelektuálům, že jejich dnešní rozhorlení nad událostmi starými 30 let je poněkud zpozdilé. 202
Týdeník Reflex uveřejňoval od počátku roku seriál Osudové osmičky a v něm historii českého státu od vyvraždění Vršovců až po rok 1968. Tomu dosud věnoval dva články: v 1. čísle Rozpačitý prolog Pražského jara z pera historika, který se stal tehdy kariérním politikem, Petra Mareše. Postihl trhliny v tehdejším komunistickém monolitu po XX. sjezdu KSSS, průběh a důsledky IV. sjezdu čs. spisovatelů koncem června 1967, růst reformního křídla uvnitř KSČ a aktivizaci dogmatiků. Zvolení Dubčeka bylo podle autora rozpačitým prologem k procesu nazývaným později eufemisticky Pražským jarem. Článek v 26. čísle z 25. 6. je výstižně nazván 2000 slov: Pražské jaro na počátku léta – opět z pera Petra Mareše. Podle něj se Dubčekovo vedení polekalo ani ne tak samotnou výzvou 2000 slov, jako skutečností, že se československý tisk vymkl z rukou centrálních orgánů. Zrušení cenzury se tak stalo faktem. Pozdvižení stranického grémia vyvolaly spíše části výzvy obrácené do budoucnosti, volání po konkrétních činech demokratizace. Proti akčnímu programu, který autor pokládá za zpozdilý, se 2000 slov jevilo spíše jako recept, jak dál ve vývoji společnosti. Ale času k případnému naplnění této výzvy se již nedostávalo. Lidové noviny uveřejnily 16. 5. exkluzivní rozhovor Tomáše Sniegoně s bývalým velvyslancem SSSR v ČSSR (1965–73). V rozhovoru Červoněnko obhajuje své tehdejší názory a postoje. V poznámce k rozhovoru napsal historik A. Benčík, že Červoněnko zůstal tělem i duší diplomatem Brežněvovy éry. Diplomatem, který sice nelže, ale zcela vědomě a v rozporu i s jemu známými fakty neříká pravdu. Lidové noviny zavedly rubriku Lidé roku 68. Úvodem k ní otiskly rozhovor Petrušky Šustrové s francouzskou historickou Muriel Blaiveovou, která tvrdí, že o rok 1968 se v ČR veřejnost nezajímá, že o Pražském jaru mluví jen komunisté a jejich oběti. Doplňkem k tomuto rozhovoru byl úryvek z přednášky P. Pitharta na zmíněném kolokviu v Paříži Proč se stydíme za rok 1968. 27. července zahájily LN uveřejňování vlastních profilů lidí roku 68. Prvním byl Čestmír Císař, který autor, Petr Zítek, nazval Dvojitý prezidentský kandidát věří v socialismus. Následoval Karel Kovanda od Petrušky Šustrové Ze studentského vůdce úspěšný diplomat, Milan Kundera od Adama Drdy V roce 68 představoval českého levicového intelektuála. Antonín Benčík nazval profil Vasila Biľaka Komunistický profesionál, lhář a podrazník. Týž autor napsal o Václavu Prchlíkovi Generál, který se postavil proti Novotnému. Jaromír Navrátil, v roce 68 osobní tajemník Josefa Smrkovského, nazval jeho profil Symbol velikosti i slabosti reformního procesu. Třetí číslo Pelikánových Listů přináší anketu Co byl rok 1968, na kterou odpovědělo ze 30 požádaných dvacet osobností z domova i ciziny. Ze zahraničních to byli např. Tamás Bauer, Larisa Bogorazová, Ralf Dahrendorf, Michail Gorbačov a Eva Hahnová; z domácích přispěli E. Goldstücker, E. Kohák, P. Kohout, J. Müller, E. Mandler, J. Pelikán, P. Pithart, K. Skalický, R. Slánský, J. Šabata a V. Trojan. Eduard Goldstücker považuje Pražské jaro 68 za osvobozovací pokus, závan svobody a naději na důstojnější život. Je jen cosi v nepořádku, když v mnoha zemích světa žije vzpomínka na Pražské jaro jako nejeden z hvězdných okamžiků tohoto století, jen u nás ne. Podle Pavla Kohouta je Pražské jaro pevnou součástí dějin Československa, a proto zažívá již druhou vlnu kritiky. Přední studentský funkcionář v roce 68 Jiří Müller se domnívá, že rok 68 byl nejvýznamnější politickou zkušeností československé společnosti po roce 1948… Přispěl k svobodě. Pro Jiřího Pelikána zůstává platný odkaz roku 68 pro dnešek v tom, že žádný politický systém není definitivní nebo konečný. 203
Za pozornost stojí příspěvek Rudolfa Slánského Naše jaro a perestrojka. Právě pokus o reformu u nás měl podle autora odraz v sovětské perestrojce, která ukázala, že systém je reformovatelný. Výsledkem nebyla pouhá modifikace totalitního systému, ale jeho proměna v třeba dosud nedokonalý, ale přece jen pluralitní politický systém s tržní ekonomikou. Navíc navodila podmínky pro ukončení studené války i pro rozpad sovětského impéria, v jehož důsledku mohlo Československo plně obnovit svou suverenitu. Poukazuje na řadu shodných rysů obou procesů – nejednalo se podle předem připraveného scénáře, reforma začala uvnitř komunistické strany jako pokus o zmírnění negativních rysů, reformátoři byli limitováni svými ideologickými bariérami a minulou praxí, emancipační hnutí předbíhalo proces politických reforem. Jejich tempo a rozsah přestali určovat reformátoři, ale obrovský celospolečenský tlak a logika nezbytných proměn. Dubček i Gorbačov dávali přednost komunikaci před použitím síly. Pražské jaro bylo podle Slánského vánkem svobody, který i přes porážku přinesl své plody. Tato etapa reforem byla bez iluzí zhodnocena a po listopadu 89 bylo možno rovnou formovat pluralitní politické struktury a od základu transformovat ekonomiku. Také zamyšlení Jaroslava Šabaty je vyjádřeno v titulu jeho příspěvku Jaro začalo v srpnu. Cituje profesora Patočku, který tragický srpen považoval za světlý bod možné syntézy. Patočka tak podle Šabaty předjímal zápas o novodemokratickou orientaci české politiky. Dubčekovci podle Šabaty se nepropracovali k radikální obnově universalistické perspektivy rozděleného světa, nezbavili se myšlenky socialismu s lidskou tváří, proto srpnový úlek se mnohým jevil jako konec jara. Tento deficit levice se vyjevil v roce 1989 a nebyl ještě překonán. Literární noviny č. 27 z 8. července přinesly obsáhlé zamyšlení Michala Reimana Rok 1968, co s ním? V úvodu autor ocenil výjimečnou roli Literárek ve společenském životě šedesátých let. Široce poukazuje na kořeny rodícího se Pražského jara po Stalinově smrti, na roli kultury a umění a na její tlak na vládnoucí struktury. Právě dezinterpretace Pražského jara pomíjí podíl kultury, vědy a žurnalistiky na Pražském jaru. Také obavy, že zkušená socialistická opozice, která se stala součástí sil kolem Charty 77, bude hrát významnou roli po Listopadu 89, vedla k útoku na dědictví Pražského jara. Proto ta snaha pošpinit socialistickou myšlenku, ukázat Pražské jaro jako střet uvnitř komunistické strany a ne jako výsledek výrazného pohybu ve společnosti. Hospodářské noviny věnovaly výročí značnou pozornost především událostem kolem 21. srpna; ve výroční den otiskla mj. známý popis noci z 20. na 21. srpna v sekretariátu ÚV KSČ z memoárové knihy Dušana Havlíčka Noc, v níž zaznělo …to je zrada! V témže vydání uveřejnily HN komentář Eduarda Goldstückera; ten svým rozsáhlým příspěvkem vytvořil celostranu publikovanou 27. srpna spolu s článkem Vladimíra Brabce o událostech v ČTK v tehdejší době. Zvláštní přílohu věnovala výročí MF Dnes 21. srpna. Řadu článků pro ni napsal Karel Pacner, který již proslul názorem, že kdyby nepřišla vojska, koneckonců by o ně později požádal Dubček. Zřejmě proto, že velice dobře zná tuto metodu, dočteme se v úvodu přílohy, že Češi (dokázali) dovést umění přetvářky a přizpůsobivosti poměrům téměř k dokonalosti. K tomu snad stačí jen poznamenat, že byli i tací, ale ne všichni. Příloha je zajímavá především článkem Jana Rybáře, v němž velitel sovětské divize stále ještě dnes tvrdí, že se jednalo o přátelskou pomoc. Nejsprostší útok na osmašedesátý rok a jeho protagonisty uveřejnila MF Dnes z pera známého spoluautora normalizačního seriálu Jak se máte, Vondrovi. Karel Steigervald považoval za potřebné dát i do titulku sprosté slovo Merde! 52 204
Poznámky Neudorflová, Marie L. (ed.): Spory o dějiny, svazek IV, Praha, Masarykův ústav AV ČR 2013, s. 7n. 2 Brokl, Lubomír: Čím bylo a čím pro Čechy zůstalo Pražské jaro 1968. In: Spory o dějiny, c. d. s. 11n. 3 Prof. dr. Lubomír Brokl (*1937) sociolog a politolog, absolvoval FF UK v roce 1961 a v r.1965 absolvoval vědeckou přípravu na Ústavu sociálních věd UK (obor sociologie a sociální psychologie), 1961–68 působil na katedře sociologie FVL UK a 1967–68 v Ústavu státu a práva ČSAV, poté v Sociologickém ústavu ČSAV, kde však byl v r.1970 propuštěn v souvislosti se zrušením SoÚ z ideologických důvodů. Během normalizace působil v podnikové sociologii (1975–90 VÚSTE), po Listopadu se podílel na obnově SoÚ AV ČR, kde působil jako vedoucí politickovědního týmu, později oddělení, 1993–98 zástupce ředitele a 1998–2003 předseda vědecké rady. V r. 2000 se habilitoval na FSV UK v oboru politologie. V současné době působí na Filosofické fakultě hradecké univerzity a zaměřuje se na výzkum politických stran, politické a mimopolitické reprezentace zájmů, občanské společnosti a teorii politických systémů a demokracie. 4 Formulace jsou převzaty z literatury, mají své autory, byly však tolikrát opakovány, že fungují jako ideové a ideologické interpretační stereotypy. Tak jsou v této stati i užívány. Autorská citace by tuto jejich sociální a politickou funkci převedla do jiné roviny, o niž nám primárně nejde. 5 Její směr pravděpodobně ukazuje již druhé vydání knihy Bořivoje Čelovského, Konec českého tisku, Tilia, Šenov u Ostravy, 2002. 6 K problematice sociální struktury a politického systému, týmový materiál č. 13/1967 a K problematice demokracie, týmový materiál č. 14/1967. 1
Jaroslav Klofáč (*1921, U1981) od r. 1964 první prezident Čs. sociologické společnosti, když před tím založil obnovenou katedru tohoto oboru. Spolu s Vojtěchem Tlustým autor knihy Současná empirická sociologie. Malá moderní encyklopedie, Orbis, Praha 1959 a dvoudílné Soudobé sociologie, připravený třetí díl již po roce 1968 nevyšel. 8 Pavel Machonin (*1927, U2008) v té době vedoucí týmu pro výzkum sociální struktury, publikace: Machonin, P. a kol., Československá společnost 1967. Sociologická analýza sociální stratifikace, Epocha, Bratislava 1969. 9 Václav Lamser (*1924, U1986 v německém Bielefeldu, kam po r. 1968 emigroval), sociolog a sociální psycholog; metodolog oboru, autor knihy Základy sociologického výzkumu, Svoboda, Praha 1966. 10 Pracovník ÚVVM Čeněk Adamec (*1916, U1997) byl odborníkem evropské úrovně na výzkum veřejného mínění. Již za studií na Vysoké škole obchodní jej zaujaly práce Gallupova ústavu; během války, kterou strávil jako příslušník čs. dělostřelecké baterie v Anglii, měl možnost poznat práci Britského ústavu pro výzkum veřejného mínění i s činností Mass-Observation a s gallupovským Public Opinion Quarterly. Po válce byl pracovníkem původního Ústavu pro výzkum veřejného mínění, zrušeného počátkem roku 1948, rehabilitován nastoupil do obnoveného ÚVVM v 60. letech. 11 Miroslav Disman (*1925, U1996) byl pedagog a metodolog sociologických výzkumů, po roce 1968 exulant, autor knihy Jak se dělá sociologická znalost, Karolinum, Praha, 1993. 12 Zdeněk Mlynář (*1930, U1997) byl vedoucím mezioborového týmu pro reformu politického systému při Ústavu státu a práva, kam nastoupil po studiích na Právnické fakulty Lomonosovovy univerzity v Moskvě (kde byl jeho spolužákem mj. 7
205
M. S. Gorbačov). Od r. 1964 byl tajemníkem právní komise ÚV KSČ; od 4. dubna 1968 byl členem sekretariátu ÚV KSČ, od 1. června 1968 tajemníkem ÚV KSČ a po vysočanském sjezdu členem jeho předsednictva; obě funkce vykonával do 16. listopadu 1968, kdy odešel pro nesouhlas s postupující normalizací z vedoucích funkcí. Pracoval poté v entomologickém oddělení Národního muzea do podpisu Charty 77, mezi jejíž iniciátory patřil. Poté emigroval do Rakouska, kde působil jako odborník na politické systémy sovětského typu až po perestrojku. Od roku 1982 pracoval v Rakouském ústavu pro mezinárodní politiku v Laxenburgu. Po návratu do Prahy působil v levicovém nekomunistickém hnutí (naposled jako čestný předseda Levého bloku). Jeho nejznámější kniha, memoáry Mráz přichází z Kremlu, Kolín n. R. 1978, Praha 1990, byla přeložena do 11 jazyků. Bývalým pracovníkem ÚVVM ČSAV J. Bečvářem, který po dohodě s autorem této stati předběžnou informaci o získaných datech publikoval v Sociologickém časopise 1/99. 14 Zpracovány na základě získaného ročního grantu GA ČR (č. 407/99/0714) a publikovány v Pracovních textech Sociologického ústavu pod názvem Postoje československých občanů k demokracii v roce 1968, L. Brokl, A. Seidlová, J. Bečvář, P. Rakušanová, Dorčin Peres 1999. Původní stejnojmenný projekt kromě faktorové analýzy předpokládal i poměrně komplikované vnitřní kontroly v dotazníku, konstrukci indexů a typologii postojů, sloužících k vypracování poznávacích nástrojů pro další předpokládané výzkumy i valorizaci získaných poznatků. Protože tyto záměry po třiceti letech již nebyly aktuální a s přihlédnutím ke třetině původně vyšetřeného vzorku, bylo od této metodologické analýzy upuštěno. Faktorovou analýzu provedla A. Seidlová. Poděkování za průběžné konzultace náleží kolegům P. Machoninovi a M. Tučkovi. 15 Uvedený počet dvanáct set dotázaných je dnes při stejném kvótním výběru běžným vzorkem známých výzkumů veřejného mínění. 16 Podkladem pro vážení dat byly výsledky sčítání obyvatelstva v roce 1970 (publikace Sčítání lidu, domů a bytů – 1970, FSÚ 1974). 17 Pithart, Petr: Osmašedesátý, Praha, Rozmluvy 1990, s. 259n. 18 Externí výzkumný tým ÚV NF. – D. Šmejce poznal editor tohoto sborníku jako vedoucího ideologického oddělení KV KSČ v Ústí n. L., který byl inspirátorem podpory reformnímu hnutí, jak o tom píše v části kapitoly Květy jara – plody podzimu, nazvané Specialita menu na severu Čech, s. 117n. 19 Šmejc, Drahoš, Hudeček, Jiří: Zpráva o demoskopickém setření k problematice politického systému NF a volební soustavy v ČSSR, srpen a září 1968, 189 s. – oponované dílo s. 48. 20 Šmejc, Drahoš… c. d. s. 50, 51. 21 Deutsch Karl W.: Nervy vlády, Svoboda Praha 1971, s. 215 - „Vůle jednotlivců nebo skupin se dá paralyzovat zničením jejich uložené minulé informace nebo přerušením jejího toku do systému.“ […] Přitom „není rozhodujícím prvkem přítomnost nového vetřelce, nýbrž absence nebo porucha vnitřního kanálu kontroly“ zpětné vazby. 22 Vítězství ve volbách 2006 ovlivnilo opakované přiřčení zahraničních hlasů k výsledkům tak malého a zároveň dost velkého kraje, kde to mělo vliv na zisk dvou mandátů, o které tehdy Topolánkova ODS zvítězila nad Paroubkovou ČSSD. Vedle tohoto „náhodného“ přiřčení zahraničních hlasů k Jihočeskému kraji tu sehrály svou roli i další volební „fauly“ jako např. Kubiceho zpráva atd. (bek) 23 Stránský, Martin Jan: Češi nechtějí demokracii. Chomutov, Milenium Paublishing 2000. 24 Tato specifika je zřejmě dána historicky odlišnou sociální strukturou bez vlastních (či s minimálními) národních feudálních struktur. Tím se česká sociální struktura historicky podobá sociální struktuře americké společnosti bez feudálů. 25 Brokl Lubomír: Pravda, která zůstala, Praha, Lidové noviny 1993, 30. prosince. 13
206
Pithart, Petr: Devětaosmdesátý, c. d. s. 13n. Vlasák, Zbyněk: Rozhovor s Matějem Stropnickým: Proti škole beznaděje. Salon Práva, Praha 2013, s. S 7. 28 Pithart, Petr (Sládeček, J.): Osmašedesátý. První vydání Index, Kolín n. R. (BRD) 1980. 29 Stropnický, Matěj: Myslet socialismus bez tanků. Svoboda slova ve střed/tu zájmů československého roku 1968. Praha, Scriptorium 2013, část třetí – projev neodpovědnosti, s. 90. 30 Šícha, Jan: „Myslet socialismus bez tanků“ Matěje Stropnického, četba předvolební. In: Deník Referendum, internetové periodikum, 19. 10. 2013 12;54 hod. S autorem této stati se editor seznámil v Ústí n. L. na přelomu let 1989/90, když se vracel do redakce, odkud byl odejit 22. září 1969; tehdy byl student germanistiky na tamní Pedagogické fakultě Jan Šícha v čele stávkového výboru ústeckých vysokoškoláků. Od počátku jsme spolupracovali při přeměně bývalého orgánu KV KSČ Průboje na demokratické noviny Severočeský deník. Po studiu nastoupil jako vedoucí čs. střediska na čs. ambasádě v Bonnu a po skončení této mise pracoval na Ministerstvu zahraničí na tomto úseku. 31 Stropnický, Matěj: c. d., s. 84 32 Kettner, Petr, Z historie „volných”. Útržky vzpomínek; in Mediažurnál, Praha SN ČR, 1997, č. 3, s. 28n. 33 Rýdlo, Otakar: Tobě ho dávám opravdu rád... In: Zpravodaj KNPJ ´68. Praha 1996, č. 1, s. 13n. – O autorovi sloupku v kapitole Květy jara..., s. 109. Zdeněk Rotrekl (*1920. U2013). O udělení Státní ceny za literaturu na s. 381, pozn. čís. 16. 34 Růžička, Daniel: Pražské jaro 1968 ve vysílání Čs. televize v 70. a 80. letech, referát na Mezinárodní konferenci Pražské jaro 1968. Literatura – film – média, 20. – 22. května 2008; in sborník materiálů z konference, Praha, Literární akademie, 2009, 388 s., s. 356n. 35 Po dvaceti letech. © Československá televize Praha, 1988. 86 minut. 36 Milouš Jakeš (*1922), jeden z čelných představitelů konzervativního křídla KSČ, se účastnil v srpnu 1968 moskevských jednání, po dubnu 1969 se podílel na normalizaci a čistkách v KSČ. V letech 1966–68 náměstek ministra vnitra pro civilně správní úsek, člen Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ, 1968–77 předseda ÚKRK KSČ, 1977–89 člen ÚV KSČ, do r. 1981 kandidát předsednictva ÚV KSČ, 1981–89 člen PÚV KSČ a od r. 1987 zároveň generální tajemník ÚV KSČ. 37 Gustáv Husák (*1913, U1991) patřil v 60. letech k odpůrcům Antonína Novotného. V době Pražského jara ´68 vystupoval jako věrný stoupenec Alexandra Dubčeka a jeho reforem. V dubnu 1968 se stal místopředsedou vlády, byl jedním z iniciátorů ústavního zákona o federativním uspořádání republiky. Během moskevských jednání v srpnu 1968 přešel do křídla probrežněvovských politiků. V dubnu 1969 se stal prvním tajemníkem ÚV KSČ (funkce později přejmenována na generálního tajemníka) a odstartoval politiku normalizace; v r. 1987 vystřídán Miloušem Jakešem. 1975–89 československý prezident. 38 Alois Indra (*1921, U1990) patřil v r. 1968 ke konzervativním politikům, kteří se podíleli na přípravách sovětské okupace. 1963–68 ministr dopravy, 1971–89 předseda Federálního shromáždění. Ze srpnového jednání v Moskvě se hned nevrátil a nechal se tam hospitalizovat, a přijel až později. 39 Vasil Biľak (*1917, U2014) patřil v r. 1968 k vůdčím představitelům konzervativních sil v KSČ, vystupujících proti reformnímu Dubčekovu proudu, aktivně se podílel na sovětské intervenci a po ní na likvidaci Pražského jara. V 70. a 80. letech byl hlavním exponentem brežněvovského vedení v Československu s rozhodujícím vlivem v aparátu UV KSČ, zahraničně politické a ideologické sféře. Od ledna do srpna 26 27
207
1968 první tajemník ÚV KSS, od dubna 1968 do prosince 1988 člen předsednictva ÚV KSČ, od listopadu 1968 do prosince 1988 tajemník ÚV KSČ. 40 Karel Hoffmann (*1924, U2013) se v srpnu 1968 osobně aktivně podílel se na přípravě sovětské okupace, 21. srpna nechal jako ředitel Ústřední správy spojů vypnout rozhlasové vysílače, za což byl odsouzen v r. 2003, když odvolací soud překvalifikoval původní zločin velezrady na zneužití pravomoci veřejného činitele; následně jej Vrchní soud v Praze odsoudil pro trestný čin sabotáže na šest let do vězení. Do vězení K. Hoffmann nastoupil 9. srpna 2004, ale byl po 25 dnech propuštěn pro špatný zdravotní stav. V roce 2009 zamítl jeho žalobu Evropský soud pro lidská práva, k němuž se odvolal. 41 Jozef Lenárt (*1923, U2004) zaujímal během Pražského jara nevyhraněné postoje, v srpnu 1968 podpořil sovětskou intervenci a posléze se stal jedním z představitelů normalizační politik. 1963–68 předseda vlády ČSSR. Michail Gorbačov (*1931) byl liberální sovětský komunistický politik; v letech 1985–91 generální tajemník ÚV KSSS, 1990–91 první prezident Sovětského svazu. Svou politikou se zasloužil o rozpad komunistického systému a bloku socialistických zemí. 43 Perestrojka – ekonomická a sociální reforma sovětské společnosti, kterou zahájil v roce 1985 tehdejší generální tajemník ÚV KSSS Michail Gorbačov. Sovětská společnost se důsledkem této politiky liberalizovala. V Československu byla perestrojka překládána termínem „přestavba“. V některých momentech se perestrojka podobala reformnímu hnutí Pražského jara 1968. Glasnosť – doprovázela sovětskou perestrojku. Šlo o Gorbačovovu politiku otevřenosti a odpovědnosti, díky níž se nejen sovětští občané dozvěděli pravdu o zločinech proti lidskosti, kterých se dopustil Stalinův režim, nebo o havárii v jaderné elektrárně v Černobylu. 44 Proč byl leden nutný? © ČST Praha, 1988.35 minut. Námět a scénář Ivan Hrabec, kamera Jiří Průcha, střih Jindřich Juna, vedoucí výroby Vojtěch Pelák, režie Václav Dvořák. 45 Kronika našeho života. © ČST Praha 1985. 30 minut. Dramaturg Martin Chlupáč, scénář Václav Brabec, Antonín Faltys, Ivan Krempa, Ivan Mann, redaktor Pavel Dumbrovský, Ivan Hrabec, režie Tomáš Bílý. 46 Štvanice. 25. díl seriálu Třicet případů majora Zemana. © ČST Praha 1979. 82 minut. Ideový námět plk. Jan Kovář, námět a povídka Jiří Procházka, scénář Jiří Sequens, dramaturg mjr. Leoš Jirsák, kamera Václav Hanuš, Josef Hanuš, režie Jiří Sequens. 47 Bouřlivé víno. © Filmové studio Barrandov 1976.135 minut. Námět Jan Kozák, scénář Jan Kozák, Miloš Macourek, Václav Vorlíček, dramaturg Oldřich Železný, střih Miroslav Hájek, kamera Josef Illik, režie Václav Vorlíček. 48 Tobě hrana zvonit nebude. © ČST Praha, 1974. 71 minut. Námět a scénář Vojtěch Trapl. dramaturg Lidmila Hustolesová, kamera Eduard Landisch, střih Jiří Šebelka, vedoucí výroby Jiří Dvořáček, režie Karel Pokorný. 49 Třicet případů majora Zemana. © ČST Praha, ÚRABB 1974–1979. Klauni – scénář Jiří Procházka, Štvanice – Scénář Jiří Procházka a Jiří Sequens. Studna – Scénář Jiří Procházka, režie Jiří Sequens. 50 V roce 1980 byl seriál nasazen tak, aby se tento díl vysílal 15. srpna a Studna 22. srpna. 51 Parcela 60, katastr Lukavice . ©ČST Praha, 1983. 75 minut. Námět a scénář Pavel Čírtek, dramaturg Helena Slavíková, kameraman Václav Myslivec, střihač Jiří Šebelka, vedoucí výroby Alexandr Vorel, režie Evžen Sokolovský. 52 Helešic, František, Jelínek, Miroslav: Fenomén roku 1968. Zpravodaj KNPJ ´68, Praha 1998, č. 3, s. 5n. – Text je pro potřebu sborníku upraven. 42
208
Šedá zóna
DOKUMENTY IV. SJEZDU SVAZU ČESKÝCH DRAMATICKÝCH UMĚLCU
Výstavní panel Jazzové sekce, jaké využívá na svých expozicích k jubileím roků, končící na 8 nebo na 3, ale také na cifry jako 9 nebo 4, popřípadě i na číslice 7 nebo 2, eventuálně 5 či 0. Takže, jak vidět, nějaké jubileum máme vždycky. Karel Srp vyznává zásadu, že by měl vystavovat jenom to, co sám prožil nebo prožila sekce – což bývá téměř vždycky totéž. Tak před každou jubilejní výstavou začíná probírka kartonů, kde má uloženy výstavní exponáty. Jde většinou o pečlivě schraňované noviny, což není náhoda, ale víra, že všechno, co se stalo, by mělo být zapsáno do novin a nikdo to nesmí zakazovat. 210
Co se ještě stalo v roce 1987 vedle toho, co zaznělo v Pakultu 5. května
4. března byla poprvé uveřejněna zpráva o výskytu AIDS v Československu. V České republice byly k tomuto datu evidovány čtyři případy onemocnění a třicet šest nosičů virů. Na Slovensku dvě onemocnění a sedm nosičů virů. l 9. – 13. dubna v Československu pobýval na oficiální návštěvě generální tajemník ÚV KSSS Michail Gorbačov. Naděje veřejnosti, že se tato návštěva stane impulzem pro zahájení společenských změn, byly však zklamány. l 14. září byl v Rudém právu otištěn článek k 50. výročí úmrtí T. G. Masaryka. Jednalo se o první oficiální připomenutí této osobnosti od srpna 1968. Autorem článku byl historik Jan Galandauer. l
1987 / 1977 V pondělí 4. května se v pražském Pakultu schází sjezd Svazu čs. dramatických umělců. Jeho předsedkyní je herečka Vinohradského divadla Jiřina Švorcová, která právě před 10 roky, 3 měsíci a 7 dny přednášela text anti-charty. Tentokrát však naprosto vymizela, i když hovořila zase na začátku, měla fotografie před plným sálem. Tentokrát měl skutečné sólo jiný herec Vinohradského divadla, Miloš Kopecký. Promluvil až v úterý 5. května. Ale v tom okamžiku nebylo nic staršího než dnešní noviny, které přinášely zprávy ze včerejška. Před 10 a čtvrt rokem se zaštítila Švorcová verši Ve jménu života, i radosti, i krásy. S. K. Neumann, jejich autor, se svým Anti-Gidem stal kmotrem pro ryzí politikum, které tehdy stvořila. Miloš Kopecký se naopak inspiroval projektem muže, který v tomto věku, kdy – netušil to on, ani my – právě končilo krátké století, stál v čele státostrany velmoci, Michaila Gorbačova. Ten chtěl oživit „socialismus“ a přispět k jeho konkurenceschopnosti ve světě, který za dva a půl roku nebude. Miloš Kopecký reagoval na mimořádně pomalou reakci šéfů zdejší státostrany, na snahu omezit vše jen a jen na ekonomickou sféru, kde už se naučili s velkým rámusem přesypávat „červený kyblík šroubků do modrého”, protože toho si kvůli tomu randálu všichni všimnou, jako by se něco opravdu „přestavovalo”. Jenže z úst tohoto salónního komika a člověka osvěžující sprchou své ironie všechny i sebe sama, najednou zazněla slova: Odejděte včas – to jest hned, může Vám být ještě poděkováno. Neučiníte-li tak sami, z vlastní jasnozřivosti, odejdete sice o něco později, ale odejdete, nepochybujte o tom, stejně – jenže ne už důstojně, nýbrž jako komické figury.
Co řekl Miloš Kopecký na sjezdu Svazu čs. dramatických umělců v květnu 1987 a co mělo zůstat lidem utajeno Soudružky a soudruzi, dámy a pánové, mnohokrát ve svém životě jsem byl svědkem, jak různé etapy či události byly s verbální marnotratností a lehkou myslí označovány za historické. Velká slova byla vždycky po ruce a nikdy jich nebyl nedostatek. Nuže: jestliže někdo toužil žít ve velké době, v době, která vším právem si činí nárok být zvána epochální a historickou, může být spokojen: je to teď. 211
To, co se děje ve velké zemi Sovětů, je doopravdy, o tom ať nikdo nepochybuje. Tam je to doopravdy. Ostatně jedna z mnoha vlastností této země, která si zaslouží úctu a sympatie, je, že vždycky všechno se tam dělo doopravdy: i chyby a omyly, leckdy bolestné a možná i tragické, byly doopravdy. […] Nepleťme si, prosím, změnu politického kursu s historickým zemětřesením. To není změna kursu, to je revoluce, revoluce uvnitř revolučního tábora, a nikoli jen v jeho generálním štábu. A já pln naděje, touhy i víry, ale také pln nepokoje a pochyb se ptám: je to také u nás doopravdy? Nebo jen tak, naoko, „jako by“, prostě „jako“? [Tak začal svůj projev herec. A stal se ten projev legendou, která se šířila jako v dobách, než vznikl moderní informační prostředek, pro který má čeština termín noviny. K prostředkům, jež tu byly v době předmediální – novinám psaným nebo novinám šířeným pusou –, museli lidé sáhnout, protože jim cenzura nedovolila získat zprávu z hromadných sdělovacích prostředků, jak režim oficiálně nazýval běžně fungující média. Jen k nim deset roků po anti-chartě přibyl jeden tehdy extramódní prostředek – tajně nahrávané diskety. Z následujících 12 odstavců povolil cenzurující „novinář“, že obyčejný občan může znát jen tři. Totiž: cenzura byla přece zákonem z jara ´68 zakázána, ale normalizovaná skutečnost vyžadovala, aby se ve veřejnosti nešířily pobuřující myšlenky, a tak učinila šéfredaktory a jimi pověřené pracovníky, aby cedili, co ze šířených novinek smí a nesmí obyčejný občan znát. Z následující partie směl tedy znát následující věty]: Příliš mnoho nadějí bylo už zklamáno a zklamané naděje vedou jen k zemdlenosti, únavě, lhostejnosti, apatii. V takové morální atmosféře, v takovém politickém klimatu, můžete, máte-li poctivé úmysly, padnout vyčerpáním, ale nemůžete nic budovat. [Ale nesmí znát, co Miloš Kopecký před delegáty mj. říkal, ale zůstane poloskryto – aspoň v podtisku]: Neptám se jen já, ptá se tak všechen lid a celý národ, s nímž jsem v živém, bezprostředním styku, neboť je to atribut mého povolání. Hluboce věřím, ba jsem přesvědčen, že také tady, u nás, v mé vlasti najdeme dosti sil dát socialismu jeho pravou podobu, nutně věrnou jeho podstatě, k čemuž se naskýtá jedinečná příležitost. Dějiny nejsou příliš štědré a neplýtvají poskytováním takových příležitostí; nabídnou-li však takovou možnost a ona zůstane nevyužita, je-li s ní jen flirtováno, dostaví se zákonitě trest těžký, někdy osudový. V těchto chvílích nejsou dovoleny žádné, dokonce ani (osvědčené) obratné triky. Zatím tomu „doopravdy“ u nás mnoho nenasvědčuje. […] Nestačí osvojit si několik tezí, několik postojů, několik prostocviků a ty pak plamenně předvést, to může prohloubit beztak již povážlivou nedůvěru našeho lidu ke všemu, co slyší a co tak často je v nesouhlasu s tím, co vidí. To je, proč někdy tento lid i věci očividně správné a pravdivé přijímá tak rezervovaně. Dnes je snad nejdůležitější, kdo k tomuto lidu hovoří. […] Můj neklid má svůj původ v tom, že vidím stále tytéž staré, známé, truchlivé postavy, jak už jsou zase pohotově připraveny se stejně rozhořelými zraky a prsním pathosem, se kterým stačili tolik dobrých věcí pokazit, hlásat nové pojetí a tvářit se, že stačí novým požadavkům. Nestačí. Nemají na to vybavení, nemají na to orgány, mají včerejšek příliš pod kůží, ve všech pórech, v nervech, každé buňce. Jako já nemohu být jiný, než jsem, ani oni nemohou být jiní, 212
než jsou, už zase by chtěli zpívat na kůru nové texty hlasem co možná nejsytějším. Nepřijímáme od nich takové vysilující úsilí. […] Každá doba má své lidi. Jako je umění včas přijít, je i nemenší umění včas odejít. Vy – mnozí vás – kteří jste uměli včas přijít a splnit své poslání, jež bylo nezbytné a je tudíž stále úctyhodné, musíte první pochopit, že váš čas vypršel. Ten, kdo to pochopí, odchází možná někdy i tragicky, ale vždycky důstojně. Vy, kulturní protagonisté včerejška, jeho hlavní aktéři, nedopusťte už ve vlastním zájmu, aby na Vaši minulou činnost, v níž bylo mnoho dobrého, padly další a zbytečné stíny. [Na tomto místě zaznělo ono: Odejděte včas… A teprve poté bylo dovoleno, aby si obyčejný čtenář přečetl dvě další výtky, jaké vmetl herec politikům přímo do tváře]: […] Můžete se ptát, proč právě herec se tím znepokojuje. Nejsem přece politik, nikdy jsem žádné proslovy nepronášel, politiku dělal jsem na jevišti, před kamerou, před lidmi; dělal jsem politiku svou prací. Nevím, zda dobře, nebo špatně, ale vím, že vždycky počestně. Nejsem politik, jsem herec, komediant, august. Ale právě proto: abych mohl být herec, komediant a august, který plní svou sociální funkci, a není tudíž darmožrout, musím se chvět a mít trému nad otázkou duchovního a morálního vzduchu své země, neboť je to základní předpoklad a podmínka mé umělecké existence a pravdivosti. […] [Vše, co herec řekl, si občan musel opatřit jinak. Nicméně teprve po čtrnácti cenzurovaných odstavcích a devíti povolených prohlásil herec]:
Je tu kardinální problém, problém všech problémů – naše mládež Nemyslím, že je o něco horší, než jsme byli my. Možná, že by dokonce byla o něco lepší – […] Je jen ve velmi špatném stavu. Naše mládež je – zní to neuvěřitelně, po tolikeré péči a proslovech – duševně zanedbaná. Po hmotné stránce se má výborně, a vida, přece to nestačí. Ona je důkazem, že ne samým chlebem živ je člověk. Nemluvím teď o té části mládeže, která je ve stavu marasmu, to je zvláštní kapitola, mluvím, a musím bohužel generalizovat, o mládeži vůbec. V něčem je i tak lepší, než jsme byli my. Není pokrytecká. Vidí nás shovívavě v mírně komickém osvětlení, a tak dokonale na nás kašle, že jí ani nestojíme za to, aby se příliš přetvařovala. Ovšem nesmí se jí lhát, na to je zvláště alergická. Je alergická na naši celonárodní schizofrenii: mluvit jinak na veřejnosti a jinak doma, v soukromí. A je bohužel nevzdělaná, nic neví, netouží vědět, svět pro ni začíná dnem, kdy se narodila. Komu žalovat? Mnohé jí bylo zatajeno a všechny hodnoty a nejsvětější pojmy byly v jejích očích zdiskreditovány – také slovo socialismus, bohužel. [To dál už nám bylo naopak číst povoleno]: Naší povinností je způsobit, aby pravě ona zahořela pro věc socialismu, tak jako jsme hořeli my, jako jste – nepochybuji o tom – hořeli vy, dokud jste byli ještě mládeží. Musí mít však možnost, aby vzplanula; neví, že socialismus může mít i více půvabů, než kolik zatím spatřila a těžko ze sebe vykřeše jiskru nad tou lehkou karikaturou, kterou jí za doprovodu slavnostních řečí ukazujeme. Tato mládež nemá historickou paměť, nezná svou historickou minulost, nezná kořeny, ze kterých vyrůstá. […] Tato mládež má všecky důvody, aby byla hrdá 213
a pyšná na svou zemi, na její staletou kulturu, na její demokratické tradice, na její perspektivní socialistickou přítomnost, na všechny velké muže a ženy, které dala světu. Naše mládež tu hrdost necítí. Stojí v obdivu nad posledním západním automobilem. Neví, že Karlova univerzita byla založena dříve, než byla objevena Amerika. Možná, že pro některé z nich by to bylo objevení Ameriky. Neklaďme jí to zcela za vinu. Některé velké postavy našich dějin ani nezná. Změňme morální a duchovní klima naší vlasti a změníme tím i mnoho jiného, k lepšímu nepochybně. Říkejme mládeži vždycky jen pravdu, vrátí se nám to s velikým ziskem. [Ale dál to opět bylo nejen mládeži, ale i dospělým nepřístupné]: Pravda je revoluční, řekl Gramsci – proč se jí tedy bát? Mládež je zmatena a ničemu nevěří. Upřímně: Divíte se tak příliš? Televizní inscenace a filmy, zabývající se tzv. problémy mládeže, jsou většinou neprominutelně povrchní, neboť předkládají jako problém jen následky a symptomy morální a intelektuální krize daleko hlubší a širší. Proto nemluvím o televizi, divadle či filmu, neboť to jsou jen velmi závažné problémy dílčí. […] Ta mládež slyší na jméno GORBAČOV. Soudruh Gorbačov byl u nás mimořádně spontánně vítán – jen jako představitel spřátelené země? Ne, jako naděje. Slovo Gorbačov se překládá do češtiny slovem naděje. Pokud tzv. nového myšlení se týká: nové myšlení může nastat v oblasti technické, když je vynalezen parní stroj nebo štěpení atomu; v oblasti politické, objeví-li se nové sociální skutečnosti; v oblasti filozofické, narodí-li se například Marx; v oblasti revoluční, narodí-li se Lenin; jinak žádné nové nebo staré myšlení neexistuje. Myšlení může být jen dobré nebo špatné, citlivé nebo tupé, povrchní nebo hluboké. Naše společnost však stojí před naléhavým, generálním úkolem začít myslet vůbec. Neboť myslet jsme se, žel, málem odnaučili. Bude-li naše myšlení v pořádku, ujišťuji vás, že bude posléze v pořádku i divadlo, televize, film, tisk. […] Protože nechci rozmnožovat omyly, kterých i tak je dost, zdůrazňuji, že nehlásám žádný radikalismus, ba pravě naopak. Radikalismus, ba jisté radikalistické fešáctví je starým neduhem českého politického života. Mezi četnými poučeními z naší historie je také poučení, Havlíčkem už zaznamenané, že planý radikalismus je zhoubou každého vážného a seriózního politického snažení. Ne k radikalismu vyzývá nás tato doba, ale naopak k opravdovosti, kultuře srdce, poctivé práci, vzdělání a racionalitě. Tedy k vlastnostem, kterých už Marx a Engels si nejvíc cenili. Lidská inteligence je nejsilnějším spojencem socialismu, který sám je plodem lidské inteligence, [končí povolené odstavce projevu; zdá se mi dodnes paradoxní, koho zcenzuroval novinář-dohlížitel prý v zájmu režimu, který měl plná ústa marxleninismu. Ale proč se divím: není snad marxleninismus jeden ze způsobů, jak potírat odkaz Marxův?] Před 169 lety se narodil Karel Marx, muž, který mne inspiroval, Jak říci to, co jsem chtěl říci. Nechť mi odpustí, že jsem to neřekl lépe. Děkuji vám za pozornost. 1
Ještě než na břehu Svratky rozkvetl Rozrazil Ptáte se, jak se dostal celý ten Kopeckého projev k lidem? Jednu z reálných cest připomněl Petr Oslzlý ve svém „životopisném interview“, které poskytl pro knihu o dvou tisícistránkových dílech: 2 „Podařilo se nám v Brně dosáhnout toho, že nás divadelníci odhlasovali jako delegáty sjezdu Svazu českých dramatických umělců. [Petr Oslzlý (*1945), připo214
míná, že tehdy začala skupina, která vedla Divadlo na provázku a HaDivadlo, hlavně čtyři lidé, on, Petr Scherhaufer, Josef Kovalčuk a Artnošt Goldflam, iniciovat pohyby ve Svazu dramatických umělců. Byl to ten, kde promluvil zvláštním způsobem Miloš Kopecký. To jsme poslouchali s nadšením. Pak jsem mu řekl: Pane Miloši, to bylo úžasné, půjčíte mi to? A on mně dal výtisk své řeči, a aniž by to věděl, tak se mi podařilo tu noc zorganizovat rozmnožení toho textu a rozšířit ho po celé republice. Miloš Kopecký tím asi byl překvapen, nicméně se stal hrdinou.”
V redakci jsme měli jistou pozitivní oázu, říká Marta Bystrovová z někdejší kulturní rubriky Svobodného slova l
Když jsem přišel na podzim 1973 do Prahy, táta měl dík známé trafikantce zamluvenou Lidovou demokracii. Tam se mi nelíbila kultura, protože byla taková zapškle zastaralá. Kdežto ve Svobodném slovu byla taková „up to date“, jak se říká. Proto jsem se setkal s Martou Bystrovovou, která tam tehdy pracovala. Myslím, že redakce Svobodného slova měla výhodu, že v ní ještě panoval duch původního Melantricha, a její kulturní rubrika – aspoň myslím – byla jakousi pozitivní oázou pro mnoho kolegů, spolupracovníků, a snad i čtenářů. Samozřejmě, nebyly to noviny svobodné, jak si je představujeme dnes. Ale v mezích možností jsme se snažili informovat poctivě, mnohdy v náznacích, když to nešlo jinak. Zažívali jsme ovšem každotýdenní hodnocení a pokyny (šly z ÚV KSČ přes Národní frontu na šéfredaktora, který na ÚV KSČ zván nebyl, musel mu to někdo přeříkat, a on pak ta sdělení přenášel do konkrétních rubrik) o tom, co jsme udělali špatně a co se nesmí. Třeba v prvních letech normalizace to byla jména domácích i zahraničních umělců, kteří se vyslovili proti okupaci Československa; nebo když Jaroslav Seifert dostal Nobelovu cenu, a potom, když zemřel, byl shora striktně vydán rozsah, kolik řádků o něm a o oficiálním pohřbu můžeme uveřejnit. My to ovšem obešli: těsně před uzávěrkou jsme zašli do sazárny a požádali metéra, aby dal do rodinných oznámení (to byla řádková inzerce) zprávu o konání soukromého obřadu… Hlídali jsme do noci, aby to někdo na poslední chvíli nevyhodil. Lidi si zvykli číst mezi řádky, stanice jako Svobodná Evropa či Hlas Ameriky tyto informace pochopitelně citovaly, a jistě i proto bylo Svobodné slovo (ale i Lidová demokracie) vydáváno v omezeném počtu, říkalo se tomu stop náklad. Důvěra, kterou jsme si během druhé poloviny šedesátých let, v době zvláštních vydání o srpnové okupaci, ale i později, vydobyli, se naplno vrátila potom v Listopadu 1989. Od první chvíle k nám chodili zbití studenti, stávkující kumštýři, telefonovali čtenáři, varovali, co se kde děje, a my o tom pravdivě referovali. Pod okny na Václavském náměstí pak stály už zvečera davy a lidi volali: „zítra zase pravdu!” l Zmínila jste „duch Melantricha“ – jak jste ho poznala? Já jsem v roce 1966 po maturitě, když mě nepřijali na novinářskou fakultu, přišla do Slova jako elévka, ale už před tím na dvanáctiletce jsem tam psala. Oba moji rodiče v Melantrichu pracovali už za mlada – tam se také vzali, maminka odešla, ale otec pracoval v technické správě až do penze; takže jsem k té redakci měla vztah od malička. Táta nosil kvalitní knížky, které nakladatelství Melantrich vydávalo; znala jsem starší redaktory, kteří byli opravdovými osobnostmi – taky je později vyhnali, mnozí strávili jako národní socialisté léta ve 215
vězení. Ale: v šedesátých letech, která už pamatuji, se někteří mohli vrátit. Byli tam lidé, kteří věděli, jak se noviny dělaly ještě za první republiky a před komunistickým pučem (nemluvím o válce, to byla jiná kapitola). A tihle pamětníci měli velký vliv na nás mladé. Učili nás, jak se píše. I když se musely dodržovat určité mantinely, byla tam jistá novinářská kultura přítomna. Svobodné slovo jako noviny Čs. strany socialistické mělo tu výhodu, že v rámci Národní fronty se v nich tolerovalo něco trochu jiného než přímo ve stranickém tisku. My, Lidová demokracie, Zemědělské noviny a myslím i Večerník Brno měly taky povinně menší náklad, a podle toho byly sledovány – až v druhém plánu. A my v kulturní rubrice jsme nepsali jen o tom, o čem by se „mělo“ psát. Pokud možno jsme vpašovali vždycky nějakou informaci, jakou by jinde asi nemohli dát. Vyhledávali jsme nové talenty, měli jsme pro ně pravidelnou rubriku – a později se z nich ze všech staly hvězdy různých oborů. Psali jsme o neoficiálních umělcích a jejich akcích – ne snad o disidentech, to by neprošlo, ale o těch, kteří rozhodně nebyli režimními slouhy a vytvářeli jistý „druhý okruh“ kultury, za nímž šlo mladé a nekonformní publikum. K nám do redakce taky přicházeli novináři, kteří jinde nemohli pracovat, ale směli psát v nestranickém tisku. To jsme samozřejmě nevěděli, že mezi nimi jsou i agenti, ale všichni takoví rozhodně nebyli. Výhodou taky bylo, že nás nenutili do různých funkcí. Sice občas přišli, že bychom měli vstoupit do komunistické partaje, ale celkem snadno jsme se vymluvili. Další výhodou bylo, že jsme sídlili na Václavském náměstí, v samém centru Prahy. K nám se stahovaly všechny nitky z divadel, Rokoko bylo přímo v naší budově, Semafor nebo Činoherní klub za rohem… Znali jsme se a psali o nich. V čele kulturní rubriky byl za mě Vlastimil Vrabec. To byl pán, skoro slepý, ale obrovsky vzdělaný v literatuře. O ní také psal. Nechával nás dělat a my jsme byli mladá sestava. Jen namátkou: Radka Kvačková a já jsme s ním začínaly, pak jsme odešly na mateřskou dovolenou a přišli Petr Kovařík, Irena Krausová (Gérová), Mirka Spáčilová, Pavel Kácha… Samozřejmě zpočátku to byla i ohromná doba – na konci šedesátých let se otvíraly archívy, situace se uvolňovala, my, mladí, jsme mohli psát, co jsme cítili, otevírat témata do té doby tabuizovaná. To všechno bylo v šesta-, sedma-, osmašedesátém roce. Já jsem ještě zažila člověka, který tam seděl jako cenzor z HSTD (Hlavní správa tiskového dozoru), ale odcházel odtamtud, protože přestala existovat cenzura. To bylo zase něco! Jindřich Lion psal reportáže a rozhovory s osobnostmi ze zahraničí, mladý reportér Jiří Hodač reportoval z cely smrti, dělali jsme stránku pro mladé, dnes by vyzněla asi naivně, ale tehdy byla zase něčím novým. Pak přišel srpen ´68. Vydávali jsme zvláštní vydání, rozváželi balíky novin po ambasádách… Jistěže taky ne všichni, pořád nás ale bylo pár, kteří se nebáli. V šedesátém devátém jsme ještě referovali o Janu Palachovi, za rok ale už začaly prověrky. Byla jsem na mateřské a šéfredaktor Jan Machoň mi volal: „Marto, doufám, že nemáte v těchto dnech cestu do redakce?“ Já jsem tam totiž chodívala i s kočárkem. Ale on mě takto varoval a já díky tomu unikla prověrkám. V novinách z 21. srpna byly reportáže, pod kterými jsem byla podepsaná, a tak by na mě určitě ty nepříjemné otázky čekaly. V roce 1970 se narodil Vláďa, a tak jsem se do redakce vrátila až po dvou letech. Vzhledem k tomu, že můj muž vyhozený z Barrandova už pomalu nesměl nikde psát, nepřemýšlela jsem, zaměstnání jsem potřebovala. II. část vyprávění Nebylo jen Několik vět v kapitole Od Palachova týdne k 15. listopadu. (bek) 216
Střípky vzpomínek na spolužáka a kamaráda Vláďu Jiránka Agáta Pilátová První dobrý politický komentář, který jsem četla, byl od Vládi Jiránka. Tedy – četla… spíš se s potěšením podívala na nenapodobitelnou, úspornou kresbu dvou charakteristických postaviček. Jejich dialog byl uveden pod obrázkem a stručně a trefně se vyjadřoval k aktuálnímu společenskému problému. Bylo to tuším ještě na škole, tedy koncem padesátých nebo začátkem šedesátých let. Vláďův rukopis se teprve formoval, ale vše podstatné už tam, myslím, bylo: názor na konkrétní situaci i druhá, nejspíš filosofická dimenze tématu, nadhled. A samozřejmě svébytný humor. I když, pravda, některé jeho dobové politické anekdoty vlastně moc humorné nebyly; ostatně podobně jako doba, k níž se vyjadřovaly. Vládi nebylo třeba ptát se na názor, vyplýval jasně z obsahu jeho kreseb a textů. Myslel si většinou to, co já (a mnoho lidí v našem ročníku a v celé zemi), akorát to uměl mnohem, mnohem lépe říct. A nakreslit. Vybavuji si, že mě to mnohému naučilo. o
Nejsnazší by bylo vyprávět o nějaké společné studentské taškařici, jakých se za našich let na fakultě konalo bezpočet; Vláďa nikdy žádnou nezkazil, spíš kreativně inicioval. Spoluorganizoval třeba slavný kuličkový turnaj filosofické fakulty, byť ho nevyhrál, vítězem byl Petr Hořejš, já byla druhá a třetí Jana Štroblová, pozdější významná česká básnířka. Hned tentýž večer o turnaji informovala Svobodná Evropa jako o protestní akci (což ale nebyla pravda), a nás si pozvali na koberec na „stranu“, tj. na výbor fakultní organizace KSČ. Dopadlo to naštěstí dobře, nikoho za to nevyhodili. Ale tohle vyprávět nechci; jedno z mých nejsilnějších setkání s Vláďou Jiránkem bylo nepřímé – u televize! Když se v ní totiž koncem 70. let min. stol. začali objevovat Vláďovi Králíci z klobouku, celá naše rodina se zas vrátila k obrazovce, od níž odešla s počátkem normalizace. A stalo se, že díky večerníčkům, na něž se naše děti dívaly, jsem se opět po čase setkala s Vláďou. A s jeho králíky, častými hrdiny někdejších Jiránkových politických karikatur ze „zlatých šedesátých“, kdy leccos přece jen šlo. Pak několik let po něm nebylo vidu ani slechu – ostatně jako po mnoha z nás, co kolem roku 1968 působili v médiích. A teď najednou hned celá série vesele půvabných příběhů králíčků z klobouku kouzelníka Pokustóna. Radovala jsem se spolu s dětmi, a já navíc proto, že Vláďa zase „může“. Aspoň něco. A tohle bylo věru velkolepé. Ostatně pořady, články a vůbec tvorba pro děti byla jednou z mála možných způsobů seberealizace (a i obživy), kdy jsme si nezadali s normalizačním režimem a ještě mohli přinést lidem něco radosti nebo užitku. Pokud jsme ovšem uměli něco takového jako Vláďa Jiránek. Vydávám svědectví, že naše děti na králících vyrostli, kamarádí s nimi – díky filmům i knížkám – i jejich děti. Tahle opakovaná setkání s Vláďovou tvorbou jsou za všechny osobní schůzky. o
Další zážitek je nejspíš z devadesátého roku. Výstava politických karikatur. Fronta lidiček se posunovala podél zdí narvané výstavní síně a jeden každý se smál. Šlo to neuvěřitelně pomalu, had diváků spíš postával, než by se svižně pohyboval, každý chtěl u jednotlivých obrázků postát aspoň chvíli. A přece se nikdo 217
nestrkal, nepospíchal, všude kolem pohoda. Diváci si ukazovali jednotlivé obrázky, komentovali je a sem tam někdo řekl něco jako – „a pamatuješ, jak tenkrát v Mladém světě byly jeho karikatury odvážné?“ V rohu stál nikým nepozorován autor karikatur – Vláďa Jiránek. Tiše se usmíval. Bodejť ne, takový úspěch potěší. Přiznám se, nešla jsem tenkrát k němu, nějak se to v té chvíli nehodilo. Raději jsem ho nechala, aby si nerušeně vychutnal úspěch. Přesto jsem měla pocit, že tohle setkání je velice intenzivní a stojí za víc než minutové potřesení rukou.
Svět vnitřní emigrace Zapovězený autor Dalibor Kozel Pavel Koukal 3 Období po naší příliš něžné revoluci bylo pro českou literaturu především období návratů, ať už po 42 nebo 22 letech. Vraceli se zapovězení autoři a z exilu, samizdatu, šuplíků i ze stoupy k nám konečně přicházely jejich knížky. Po hladových letech jsme se hltavě vrhali po každé novince, i když jsme jejich příval chvílemi ani nedokázali strávit. Vracely se důvěrně známé tituly časopisů (některé jako ústecký Dialog na škodu věci stejně rychle zanikly) a objevovaly se desítky nových, kulturní a literární revue nevyjímaje. Každý měl tolik co říci a všichni se překotně hlásili o slovo. Mnozí se však bohužel vrátit nemohli, třebaže by si to nesmírně zasloužili. Jedním jsme si však byli jisti: nikdo by neměl zůstat zapomenut. Období polistopadové euforie rychle pominulo a brzy jsme se smířili s tím, že už teď záleží jen na nás, jak tuto zásadu zvládneme naplnit. Jak splatíme dluhy, které bez sebemenších výčitek zanechali jiní, jak napravíme bezpráví, po léta páchané na kultuře i na lidech… Nevrátil se už ani mostecký spisovatel, básník, překladatel, novinář a nakladatelský redaktor Dalibor Kozel, jehož život byl přesným obrazem doby ve století, poznamenaném tolika nepřívětivými zvraty. Narodil se v Louce u Litvínova 7. prosince 1921, přesně tři roky poté, co jeho otec spolu s ostatními dobrovolníky přispěl k porážce Provincie Deutschböhmen, když dobyli tamní strategicky důležité nádraží. Do dětství mu vstoupila hospodářská krize a do dospívání stále vzrůstající nebezpečí fašismu. Měšťanku vychodil v Horním Litvínově a v roce 1937 se nechal zapsat na českou Obchodní akademii v Teplicích. Sotva nastoupil do 2. ročníku, došlo k záboru pohraničí a škola se s většinou studentů přesunula do Loun, kde bydlel na privátě. Jeho židovskou bytnou zavřeli do koncentráku, ale školu ještě stačil absolvovat. Pak už jej čekalo jen totální nasazení, ale v tomto případě měl Dalibor přeci jen štěstí. Přidělili jej sice do Říše, ale jeho pracoviště bylo u slévárny v Mostě. Dělal tam všechno možné, a jak už to bývá, ještě se stačil seznámit se svou budoucí ženou. Po osvobození se s ní nějaký čas nesměl oženit, protože byla Němka… V roce 1945 začal studovat na FF UK v Praze. Ale prostor se mezitím zúžil na malinkou skulinku, v níž narážel na scestné poučky o úloze spisovatele v socialistické společnosti. Chtěl napsat oslavnou báseň v próze na Johanna Sebastiana Bacha, ale místo toho se tiše zamýšlel nad politickými procesy, překládat Heinricha Heina, ale měli zájem jen o poezii bojující, tak se stalo, že v atmosféře první poloviny 50. let už nebyl schopen odstartovat. Naštěstí byl příliš ostýchavý a již tehdy natolik kritický sám k sobě, než aby se snížil k psaní agitačních veršovánek, před nimiž se neubránili ani mnozí reno218
movaní básníci. Odhalení kultu osobnosti v roce 1956 působilo jako bomba a zároveň životadárný lék pro něho jako autora. Jako pracovník SHD využíval každého, jen trochu kulatějšího výročí Velké mostecké stávky nebo Dne horníků k hlubším exkurzím do naší literatury. Mezi těmi, které by neměly zůstat zapomenuty, je sborník Náš revír (1954), kde se našel prostor i pro Františka Cajthamla-Liberté a Karla Čapka, z nichž ani jeden neměl pro 50. léta vhodný kádrový posudek. V téže době připravoval už i Světélka, sborník naší i světové hornické poezie, který však čekal na své vydání plných patnáct let. Snad to bylo i k něčemu dobré, neboť jen tak mohl nakonec vyloučit veškerý balast a sbírku, nazvanou Ty stará šachto Elly, sbohem (Dialog 1969) postavit na nejvyšší kvalitě.
Dřevořez Bohdan Kopecký, Humboldka Pod dojmem dějinných událostí roku 1956 napsal Kozel novelu Ves Mühlheim (vyšla v měsíčníku Nový život), která patří k jeho nejlepším dílům. Poté se vrhl na překlad Posledního rozhovoru Vincence van Gogha od Fritze Gaye. Na přelomu k šedesátým letům napsal řadu kvalitních povídek, z nichž většina bohužel jen probleskla v novinách nebo ve vysílání ústeckého rozhlasu. Nejzdařilejší povídky chtěl vydat pod názvem Pokoj pro slušného studenta… Také chtěl napsat román o malíři, neboť inspirace nechyběla ani v tomto případě – starali se o ni jeho přátelé Jiří Schmidt, Svatopluk Sulek i čerstvě objevený Bohdan Kopecký. Místo příležitostných brigádníků, kteří si na sever přijížděli vylepšovat svůj kádrový profil, se už pomalu začínala stabilizovat severočeská kulturní fronta. Vedle jeho celoživotního přítele Ilji Barta se k ní hlásili mostecký rodák Jaroslav Putík i kritik Milan Jungmann, pocházející z Hořan. V roce 1963 prošla Kozlova generace další vlnou uvolnění. V té době se seznámil s fotografem Josefem Sudkem, básníky Ludvíkem Kunderou, Karlem Šiktancem a Ivanem Divišem. Napsal knížku pro mládež Zrzoun Kazan; o tři roky později vyšla ve Státním nakladatelství dětské knihy s Kopeckého ilustracemi. Režisér Jaroslav Šikl zase natočil podle Kozlova scénáře dokument o malíři Bohdanu Kopeckém Variace 63… 219
Předělem pro novináře Dalibora Kozla se stal už rok 1958. Tehdy v únoru odstartoval úvodník Jiřího Lošťáka Kulturní kalendář Mostecka v nové podobě kulturního časopisu pro tamní region. Již obsah prvního čísla udivuje množ stvím sympatických spolupracovníků a zajímavých námětů ze všech oblastí kultury i regionální historie. Časopis rok od roku zkvalitňoval svůj obsah, který, jak jistě není nutno zdůrazňovat – zcela logicky dosáhl svého vrcholu v roce 1968. Dne 22. srpna tohoto roku vyšlo i jeho zvláštní vydání, osudové pro všechny, kdo se na něm podíleli: Dalibora Kozla, Josefa Jedličku, Bohdana Kopeckého4 i Emila Juliše5. KKM sice vycházel pod Kozlovým vedením ještě celý další rok, než se všichni postupně stali oběťmi normalizátorů. Než k tomu došlo, proběhla snad nejpozoruhodnější kapitola Kozlova života – v době již spíše nejisté se stal šéfredaktorem mosteckého nakladatelství Dialog, které spolu se stejnojmenným ústeckým časopisem velmi významně zasáhlo do kulturního spektra nejen regionu. Příliš brzy se však stalo historií a díky své produkci 46 titulů i živou legendou. Vedle Kozlova překladu Paramýtů Maxe Ernsta v noblesním provedení vycházely básnické sbírky Emila Juliše, Ivana Diviše, Jana Kameníka (pseudonym katolické básnířky Ludmily Maceškové) i Jiřího Koláře. Připravovaly se knížky Vladimíra Vokolka, Josefa Jedličky i dalších, ale zůstalo už jen u zbožných přání. Ani Silokřivky Ilji Barta, vyobcovaného ze Svazu spisovatelů, by už nevyšly, kdyby celý náklad neodkoupilo město Duchcov. Soubor skvělých fotografií Josefa Sudka Mostecko a Humboldtka nešel do stoupy jen kvůli svému názvu, ale přímo na prodejnách se z něho odebíraly Kozlovy průvodní texty. Z řady zájmových a regionálních titulů byl poslední Almanach k 50. výročí duchcovského gymnázia, cenzurovaný nejen v korekturách, ale dokonce i tuší přes řádky o nezákonnostech padesátých let.
Volba pro rok 1970 a následující: vnitřní exil V březnu 1970 byl Dalibor Kozel vyloučen ze strany a dostal dvouměsíční výpověď z práce. Na dlažbě se ocitli i Emil Juliš a Vladimír Vokolek a 29. dubna se v Průboji objevila poslední tečka za existencí Dialogu. Pak už se jen do nekonečna omílalo vyděračské a denunciantské Poučení z krizového vývoje a Dalibor Kozel se ocitl v mnohem tíživějším postavení než Diviš nebo Jedlička, kteří zvolili exil. Naopak, dostal se do absolutní izolace, takže byl nakonec exulantem doma, ve své vlastní panelákové pracovně s věčně staženou roletou. Přátelé se velmi rychle vytratili, až nakonec zbyl jen Juliš, Kopecký a Bart, který se stále snažil nějak pomoci, logicky však bez valného výsledku. Severočeské nakladatelství striktně odmítlo jeho Pověsti Lužice, neuspěl ani u filmu, kde se Vojtěch Cach přimlouval za Zrzouna Kazana. Poslední vzepjetí zažil v době, kdy mu dal Ilja Bart k posouzení básnickou sbírku Můj sever. V náhlé inspiraci vznikla jeho vlastní sbírka Krajina severu, která přes kladné doporučení kritika Milana Blahynky a přímluvu malíře Svatopluka Sulka zůstala až do roku 1989 trčet v šuplíku nakladatelství Práce. Přes všechnu snahu i nadšená doporučení básníka Emila Juliše zůstala stranou zájmu po celých dvacet polistopadových let… Starost o obživu rodiny vzala na svá bedra jeho statečná žena Thea. Dalibor získal sem tam pár korun za příležitostné práce, s nimiž občas přicházel ředitel Městských divadel pražských Lubomír Poživil, nebo brožurky pro duchcovský zámek, národní výbory a jubilující požární sbory, které jsem mu přihrával, aby je pod pseudonymem K. Bořek připravil do tisku včetně grafické úpravy. Do 220
publikace o zaniklé obci Liptice (1976) jsem zařadil kresbu umlčeného malíře Bohdana Kopeckého, kterého v té době definitivně vypudili z Litvínova. Ze všech drobných publikací si zvláště cením básnické antologie Nelson 1934, vydané roku 1979, jíž jsme záměrně vtiskli podobu, jakou měla před lety edice mosteckého Dialogu. Tehdy jsem si již dovolil uvést Dalibora Kozla pod jeho vlastním jménem. Zařadil jsem tam Kozlovu báseň z Krajiny severu i čtyři jeho překlady básní o Nelsonu, mj. od Bertolta Brechta a K. K. Doberera. Měl z toho radost… Už tehdy však ve svém panelákovém exilu s úzkostí sledoval zhoršení zdravotního stavu. Skončily i občasné odpolední cesty za korunu městskou dopravou k posezení v hospůdce na Křižatkách, ke kterým měl nostalgický vztah vzhledem k pobytům uměleckých přátel Bohdana Kopeckého, Jiřího Bradáčka, Stanislava Hanzíka i Ivana Diviše, jenž své „severočeské“ sbírce básní, poprvé vydané v mnichovském exilu, dal jméno Křižatky. V předtuše blízkého konce domlouval Dalibor Kozel na jaře 1982 s přáteli v mostecké tiskárně Severografia vydání soukromého tisku Je devět večer a já tu čekám, který by vedle této skladby obsahoval sedm básní v próze a výběr z překladů. Nemoc se nakonec projevila v rychlé a nečekaně tragické podobě a dne 12. listopadu 1982 přišel konec celého utrpení… Zůstala velká vina, jejíž dosah si sotva přiznají ti, kteří nedokázali pochopit básnickou duši křehkého člověka, zcela bezbranného před nástrahami bezcitného světa ideologií.
Buď fit, soudruhu Karel Tejkal Týdeník ÚV KSČ Tribuna nás posílal do Muzea SNB, abychom poznali, jak a proč bránili revolucionáři socialismus a jeho výdobytky, zatímco my jejich památku špiníme. Klíčovým zločinem bylo slovo fit, jehož užíváním pášeme ideologickou diverzi. Byl to nebezpečný útok v tradici těch, jimiž komunistický tisk zahajoval tažení, která mnohdy končila pro napadené hodně špatně. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století se nestalo vůbec nic. Hnutí české organizace Československého svazu tělesné výchovy Pohybem ke zdraví pod ústředním heslem Buď fit pokračovalo. Dodnes si nejsme jisti, co nás tenkrát zachránilo. Jsem přesvědčen, že moudrost i osobní statečnost funkcionářů, kteří českou obdobu světem se šířícího programu a hnutí prosadili, podporovali, ze státních prostředků financovali a před podobnými nejapnými útoky chránili. Tři jména budiž uvedena s omluvou, že statečných bylo víc: Miroslav Hlaváček, předseda ČÚV ČSTV, a jeho spolupracovníci Pavel Klapuš a Vladimír Jarkovský. Začalo to, jak také jinak, v osmašedesátém. Mocná Sparta si vytvořila v předtuše zlatých časů propagační firmu jménem Sportpropag. Získala pro ni i kanceláře s noblesním na tu dobu vybavením, např. na každém stole telefon se státní linkou. Jedna byla na Náměstí Míru, jiná ve Vršovicích v Moldavské ulici, další i se skladovými prostory v Braníku. Zlaté časy nenastaly, s nástupem normalizace se vrátil tuhý socialismus a propagace zůstala slovem trpěným, leč podezřelým. Již zmínění prozíraví funkcionáři se dopustili rafinované lsti: propagaci povýšili na propagandu, v té době to bylo slovo obecně uznávané a žádané, a dali mu nenapadnutelnou náplň v podobě pohybu, důležité složky zdravého životního 221
stylu. Byl to na počátku opravdu boj o slovíčka – propaganda místo propagace, zdravý životní styl bylo nutné nahradit životním způsobem. Těžšího kalibru byly námitky, že oficiální program tělovýchovné organizace počítá s takzvanou masovou tělovýchovou, zakládá pro ni v rámci své organizace oddíly a odbory, má dokonce i odznak zdatnosti několika stupňů s odpudivým heslem Buď připraven k práci a obraně vlasti se symbolem praporu a rudé hvězdy. A hlavně se jedná o tělovýchovu organizovanou, pod kontrolou prověřených cvičitelů, s jednoznačným ideovým zaměřením – domnívali se normalizátoři. Kolonky oficiálních statistik sice vykazovaly každoroční nárůst členů i nositelů odznaku zdatnosti, jednoho jediného živého, kdo podmínky skutečně splnil, však abys pohledal. V turistických odborech mládeže TOM se mnohde ukryli bývalí skauti a pokračovali ve své činnosti, základní a rekreační tělesnou výchovu pod zkratkou ZRTV vedli více než často někdejší Sokolové. Oslovení soudruhu stanovy ČSTV striktně předepisovaly, málokomu se však chtělo je vyslovit. Dnes to lze jednoznačně říci: tělovýchovu pod svoji kontrolu komunistická strana nedostala, tu, které se ošklivě říkalo masová, masovka, už vůbec ne. Čekám tu námitku a jsem na ni připraven. Ano spartakiády byly hlásnou troubou režimu, ale jenom v projevech funkcionářů, v oficiálních heslech a úvodnících Rudého práva. Pro mnohé to byly sokolské slety pod jinou značkou, společné cvičení ve skladbách většinou velmi kvalitních, např. cvičení rodičů s dětmi, ženy tančící na Smetanovu hudbu atd. Ale to jen na okraj, hnutí Pohybem ke zdraví pod heslem Buď fit je mým tématem. Začalo jednolistovými letáky s nesmělými výzvami, zdravotními argumenty, nejprve bez valné odezvy. Až v polovině sedmdesátých let začal frontální útok. Docent FTVS Zdeněk Teplý vymyslel geniální test FIT rodina, ve světě ojedinělý, dodnes nepřekonaný. Nejprve pět, později devět jednoduchých soutěží, např. skok do dálky z místa, člunkový běh, dvanáctiminutový běh atd. s bodovacími tabulkami, které umožnily porovnávat výkony jednotlivých členů rodiny, soupeření mezi generacemi. První desetitisícový náklad byl za pár týdnů rozebrán. Tiskly se další sešity, celkem se test dočkal stotisícového nákladu. K testu brzy přibyl každodenní celoroční program 12 x 12. Rozvrh nenáročného sportování pro každého. Opět stovky tisíc výtisků. Aby pohyb bez trenérů a cvičitelů měl kvalitu, vznikla knižnice 12 x 12, dvanáct brožurek srozumitelných návodů jak plavat, běhat, jezdit na kole, na lyžích. Pro děti sepsali zkušení autoři program 12 x 4, půvabnou knížku ilustrovanou Radkem Pilařem, následovala encyklopedie pohybu pod názvem Pohyb já a…s ilustracemi Vladimíra Renčína – to už nebyla brožura, ale kniha o 120 stránkách. Mimochodem ne všichni její autoři uvedení v tiráži jsou praví. Metoda pokrývačů, kdy ti, kdo mohli, půjčili jméno těm, kdo nesměli, došla uplatnění i zde. Ke cti Pavla Klapuše nutno říci, že jméno půjčil, aniž chtěl vědět, co jsem napsal. Dvakrát ročně vycházel kalendář s nabídkou stovek nejrůznějších pochodů, běhů, sportovních soutěží pro širokou veřejnost, vše zdarma, stačilo napsat si. Vznikaly areály zdraví, nenáročná sportoviště pro každého, na adresu hnutí PS 81 v Praze 2 docházely denně stovky dopisů (za rok jich bylo více, než kolika se chlubila Večerní Praha) s žádostmi, dotazy, nápady. Pod křídly Československého svazu tělesné výchovy vznikla paralelní tělovýchovná organizace, vskutku aktivní, bez jakéhokoliv ideologického balastu. Sportovním redakcím deníků, rozhlasu i televize se to líbilo a naše troufalost rostla. Založili jsme tzv. informační středisko a poskytovali zprávy všeho druhu. Občas i troufalé. Aby naši patroni a zastánci na ČSTV měli dostatek argumentů, využili jsme občas metody Járy da Cimrmana. V našem případě to byl V. I. Lenin. 222
Nabídli jsme novinám zprávu, že podle sovětských pramenů Lenin bruslil, sáňkoval, lyžoval, věnoval se turistice a občas utrousil moudro o užitečnosti takového počínání. Něco jsme opravdu kdesi vyčetli, něco si domysleli a vymysleli, novináři možná tušili, ale hráli to s námi a otiskli. Na sjezdech tělovýchovy pak mohlo zaznít, že jak psalo nedávno Rudé právo, již velký Lenin… Vrcholem bylo, že jeden z našich bludů citoval na sjezdu KSČ soudruh Lubomír Štrougal. To nám až zatrnulo, ale nakonec z toho byl neprůstřelný argument i proti v úvodu vzpomínané Tribuně. Jak na sjezdu zdůraznil soudruh Štrougal… Možná i proto podnik Sportpropag přežil. Komunistů v něm mnoho nebylo, dokonce muselo vedení přemluvit jistou uklízečku, aby byla tak laskava a přijala místo – bylo totiž členkou KSČ a mohla počet držitelů rudé knížky v podniku doplnit na počet čtyř, což byla podmínka pro založení základní buňky. Odborářské schůze i veřejné stranické sedánky byly nudnou povinností zpříjemněné jen dobrým pivem vršovické restaurace. První ředitel, prostý slušný člověk, Trojan se jmenoval, přednášel vždy politický referát. Ani neskrýval, že na bílém papíře formátu A4 má nalepen výstřižek z Rudého práva a ten nedbale čte. Až s příchodem nového kolegy se schůze staly vítanou událostí. Jmenoval se inženýr Miloš Zeman, byl vedoucím jednoho z oddělení tajemného názvu oddělení komplexního modelování, prvních vlašťovek výpočetní techniky. Dnes je prezidentem České republiky. Tenkrát se nabídl, že politické referáty bude připravovat a přednášet sám. Pouze vážně nemocní na schůzích chyběli, takovou podívanou si nikdo nechtěl nechat ujít. Čeho se čtenáři Technického magazínu a diváci televize dočkali v roce 1989, jsme si my užívali již o deset let dříve. Miloš Zeman napsal i fundovaný lektorský posudek na encyklopedii Pohyb já a… I v něm předběhl dobu. Autorům, kromě stylistických neobratností vytkl opomenutí Sokola, jeho tradic a významu. V prosinci roku 1989 jsem požádal o rozvázání pracovního poměru dohodou, opět jsem chtěl být redaktorem rozhlasu. Ale ta výpověď byla zvláštní neobvyklou formulací. Děkoval jsem za smysluplně prožitá téměř dvě desetiletí užitečné práce. Pravda nepohnuli jsme zeměkoulí, neotřásli režimem. Ale radost jsme lidem i sobě dělali. A to nebylo v oné ušmudlané, šedivé a nepoctivé době málo.
Divadelní časopis Rozrazil Jindřich Beránek Snad jsem ani v té chvíli netušil, jak šťastná mi přála náhoda, když mi žena oznámila, že se u nás o tom přehozeném říjnovém svátku staví v Praze její kolegyně a kamarádka z Brna.6 A protože sem přijede i s manželem, naplánovala mi, že mne vezme do divadla. Manžel té paní doktorky z brněnské lékařské knihovny byl dramaturg HaDivadla, a protože jejich hostovačky Na Chmelnici jsou beznadějně plné, přijal jsem tu zprávu s povděkem. Jakou hodnotu měla, jsem zjistil záhy, když jsem se taky začal zajímat, co vše předcházelo faktu, že i v Praze vyjde divadelní časopis Rozrazil. A potvrdilo se to v okamžiku, kdy jsme šli od devítky k Junior klubu. Sice mi nejdřív došlo, že jsme opustili Vodičkovu ulici, kde jsme tehdy bydleli, těsně před tím, než se tam vrátila zas jednou historie… Ale nakonec jsem té historii stejně neutekl. Pár mylných informací mi stihl Josef Kovalčuk cestou vysvětlit – třeba, že se s Arnoštem Goldflamem dohodli s oběma Petry z Provázku [režisérem 223
Scherhauferem a mozkem Oslzlým]: když jim nedovolili jejich časopis tisknout, budou si jej „tisknout“ svými prostředky. Založili redakční radu, ve které [to už jsem si „doplnil“ poté, co jsem se po Listopadu mohl vrátit do novin; v oné době – chápu – byla ta jména tabu] byl třeba Jan Skácel, Miloš Válka, Ludvík Kundera, Antonín Blažek, Josef Vávra…. Jediné jméno, které jsem znal, byl Václav Havel. Díky svému průvodci jsem jej neměl ani za autora Hostiny filosofů, jak se domnívala řada návštěvníků [a kterou, dnes vím, napsal filosof a politolog Vladimír Čermák], ale věděl jsem, že to je zatím jeho poslední hra, kterou napsal, zeitstück o noci na 28. říjen 1918 Zítra to zpustíme.
Rozrazil lékařský – Veronica officinalis I když si ten opojný název květu říká o proslulý verš, kterým Nezval v roce 1955 vydal signál, že už se nemusí sorela 50. roků. „Ten časopis jsme nazvali Rozrazil, 7 což je Veronika,“ vzpomínal muž, který zastával v divadelním spolku funkci dramaturga, ale pro časopis to byl jeho šéfredaktor Petr Oslzlý, „a jaksi spřízněně chvíli existoval ekologický časopis Veronika, s nímž jsme spolupracovali velice blízce. Já osobně jsem s těmi ekologickými kruhy byl velmi spojen a propojoval jsem je zase na Divadlo na provázku. Byl jsem prvním z moderátorů setkání Brněnského ekologického fóra.“ Na to vše vzpomínal šéfredaktor šestnáct let po premiéře, když jej zpovídali historici vyprávěných dějin. Rok po ní jej zpovídal novinář, reemigrant Karel Hvížďala; tehdy mu přišlo na mysl především to, že pražskou premiéru měl Rozrazil nejen týden po své brněnské premiéře a dvou reprízách, ale především právě ten 28. říjen, kdy se smělo mluvit nahlas o narozeninách státu a nejen o Dnu znárodnění. „Myšlenka vytvořit časopis na scéně8 se zrodila z mnohaleté marné snahy vydávat skutečný, tištěný divadelní časopis, který by byl časopisem naší generace, časopisem alternativních či studiových divadel. První pokus, který jsme podstoupili společně s kolegou Kovalčukem, se měl jmenovat Studia. Jeho cyklostylované nulté číslo způsobilo skandál ve Svazu českých dramatických umělců. Moje vstupní stať byla označena jako existenciální, pacifistická, kosmopolitická a další směsicí pojmů, které v očích funkcionářů byly největším antimarxistickým kacířstvím. Nakonec se odehrál jakýsi ideologický soud, který měl posoudit míru mého zavinění. Ten soud jsem s pomocí přátel vyhrál, neměli argumenty. Druhý pokus, do kterého jsme se pustili vzápětí — pojmenovaný stejně jako velké festivalové akce, tedy Divadlo v pohybu, zůstal pouze ve strojopise. Nakonec jsme přišli na to, že když nemůžeme vydávat časopis tištěný, budeme vydávat časopis hraný. […] Byla to první inscenace, kterou nám nikdo neschvaloval. Protiútok byl o to ostřejší. KSČ a StB, jejíž účast byla jasně rozpoznatelná, k němu našla ochotného služebníka v osobě ředitele Státního divadla v Brně Jiřího Majera. Ale reagovali pomalu, než se vzpamatovali, podařilo se nám zahrát řadu představení. Po prvních deseti jsme útok odrazili, až po jednadvaceti další uvádění zakázali. To bylo začátkem prosince 1988. Napsali jsme otevřený dopis, ale žádné noviny ho neotiskly v plném znění. Po dvou měsících tvrdého sporu ztratili argumenty a uvádění znovu povolili. Už neměli pevnou půdu pod nohama, už nemohli prostě bez vysvětlení jen něco zakázat. A nám tajně pomáhala skupina mladých brněnských právníků okolo soudce Milana Pálenička. Inscenace byla sestavena jako časopis, byly v ní stati, recenze, ukázky z literatury, básně apod. […] 224
Pražská premiéra se odehrála 28. října 1988, v Klubu Na Chmelnici, v den, kdy v Praze probíhala velká demonstrace. Kolem Klubu projížděly antony, autobusy s pohotovostními jednotkami StB a vodní děla. Někde v tom směru za městem mají kasárna. Publikum přicházelo přímo z Václavského náměstí a většinou celé mokré. Když herci začali v Havlově hře zpívat Kde domov můj, všichni vstali. Mokří a nesvobodní oslavovali takto smutně vznik svobodného Československého státu.“
Kdy jde jen o selskou bouři a kdy už o revoluci Režim počítal, že do čela každého podniku, každé instituce, ale i každé dílny, byť tvůrčí, postaví svého člověka. V případě Brna „byl v roce 1979 coby člen KSČ (v té době v angažmá v Mahenově činohře) dosazen na místo uměleckého šéfa Divadla na provázku a Hadivadla“ absolvent herectví JAMU Jaroslav Tuček.9 O Rozrazilu 1/88 a schvalovacím řízení píše: „Následná diskuse byla „u zdi“, opatrně statečná, zcela vystihující tehdejší napjatou politickou situaci. Osobnosti brněnské divadelní kultury obhajovaly čin mladé generace, odchované československým školstvím, tedy jimi. Oceňovaly humor části nazvané Zítra to spustíme, hloubku meditativní Hostiny filozofů, rytmus a spád scénického časopisu i nezvyklost a nápad realizovat na jevišti živé noviny. Pak umělecká rada doporučila inscenaci ke schválení. Při odchodu mi profesor Vlašín10 řekl: Jste odvážní a dobří, nu, snad vám to bude ku prospěchu. Bojím se o stavbu i o vás… Byl jsem předvolán ke kádrovému náměstkovi, tři „kluci“ měli všetečné otázky: Kdo pozval na premiéru paní Havlovou? Kdo ji vpustil do sálu? Od koho měla vstupenky? Proč jste o její návštěvě neinformoval ředitele? Pánové snad ani nechtěli znát odpovědi, protože hlavní muž výslech uzavřel: Soudruh šéf zase neví nic. Je to pořád dokola. Takhle to dál nepůjde. Prostě se ten pelech zavře! Ať si to vyřeší ředitel, od čeho tady je! […] Dne 28. října 1988 se Rozrazil hrál v pražském Junior klubu. V Praze se manifestovalo, lidé vyjadřovali velkou nespokojenost, po ulicích jezdily vozy zásahových jednotek, blikaly policejní majáčky. Junior klub praskal ve švech. Soubory hrály jako o život, diváci řvali, aplaudovali. O pauze se mezi diváky šeptalo: On jim to napsal Havel…” 28. říjen, který byl v roce 1988 po dlouhé době opět vyhlášen svátkem k příležitosti 70. výročí vzniku Československa. Během oslav konaných již v předchozích dnech vyhlásil prezident Gustáv Husák amnestii týkající se téměř 5 tisíc uvězněných osob. Zároveň bylo zastaveno stíhání dalších 15 tisíc lidí, amnestováni byli rovněž českoslovenští občané zdržující se v zahraničí, kteří byli odsouzeni za nedovolené opuštění republiky, v případě, že neprojevují negativní vztah ke státnímu zřízení. V odpoledních hodinách 28. října se na Václavském náměstí shromáždilo několik tisíc osob k poklidné demonstraci. S akcí již delší dobu dopředu počítaly orgány Státní bezpečnosti, proto bylo asi 140 „rizikových“ osob zadrženo ještě před konáním demonstrace. Proti demonstrujícím na Václavském náměstí tvrdě zakročily bezpečnostní orgány a demonstrace byla za použití pendreků, vodních děl, obrněných transportérů a psů rozehnána. 133 účastníků bylo zadrženo, s 29 účastníky bylo zahájeno trestní řízení.
l
„Začala mi být zima, dostal jsem třesavku. Naproti, přes ulici v restauraci, jsem si dal horký grog a dva acylpyriny. O slávu pražského uvedení jsem přišel, místo toho jsem získal pořádnou chřipku a cestu do Brna protrpěl. 225
V polovině listopadu mně sdělil kádrový náměstek, že ředitel okamžitě zakazuje další účinkování Rozrazilu v Praze. Dále mi sdělil, že bude s vedením obou souborů zavedeno kárné řízení, protože nepředložily texty Rozrazilu ke schválení. Po konzultaci s oběma Petry jsem kádrovému náměstkovi sdělil, že není důvod kárná řízení zavádět ani rušit smluvně zavázaná představení, neboť proběhla řádná schvalovací jednání, ve kterých se divadelní teoretikové i další významné osobnosti vyjádřili k Rozrazilu kladně. Zápis z porady byl předán řediteli i odboru kultury a ohlasy na pražské uvedení jsou nadšené. Následoval zákaz zájezdů Rozrazilu nejen do Prahy, ale i do Hradce Králové. Chtěl jsem rozhodnutí písemně. Místo toho zaslalo ředitelství do Prahy mým jménem podepsané telegramy rušící představení Rozrazilu. Lidé obou souborů na mě koukali jako na vraha, Peter, zelený vzteky, drtil mezi zuby: Myslí si, že možú všetko, kokoti. Jarošu, ať nás pozavírajú, naše ostuda to nebude. Povedz im to! V Rovnosti vyšla drtivá kritika, kterou na produkci Rozrazilu napsal vedoucí odboru kultury Karel Dvořák11.“ Karel Dvořák uvedl: Připomínkovali jsme, že některé věci v představení mohou být zavádějící. Zvláště úvodní anketa, v níž většina hlasů zní negativně. Že by snad inscenátoři nenašli jediného člověka, který by se na téma demokracie u nás vyjádřil zasvěceněji? […] Měli jsme námitky i proti manipulaci s československým praporem na jevišti, proti scénce, z níž vyplývá, že nábožensky založený člověk nemá u nás šanci udělat maturitu. Měli jsme i další výhrady, například vůči některým citátům. Josef Kovalčuk i Petr Oslzlý shodně potvrdili, že příslušné státní a stranické orgány usilovaly přímo o kriminalizaci celého případu, přičemž hlavní záminkou se stalo údajné hanobení státní vlajky. Vlajka totiž při prvních reprízách zůstávala i po děkovačce na jevišti a diváci po ní spěchali k šatně. Problémy s cenzurou začaly již před schvalovacím uvedením, které divadla záměrně oddalovala, aby cenzuru vystavila časovému tlaku, píše prof. Jiří Voráč 12 z Ústavu filmu a audiovisuální techniky Masarykovy univerzity. Samotné schvalovací představení se odehrálo nakonec až v předvečer ohlášené premiéry. Tato taktika vyšla. Premiéra proběhla podle plánu 21. října 1988 a během následu jícího víkendu byl Rozrazil reprízován hned dvakrát denně (z toho plynul důle žitý argument proti cenzuře — kolik lidí již inscenaci vidělo). Cenzura však […] žádala úpravy, na což tvůrci reagovali tím, že na místě případných cenzurních škrtů budou inscenovat „bílé stránky“. Cenzura nakonec po mnoha sporech s divadlem vydala koncem listopadu zákaz dalších repríz (v té době bylo odehráno již jednadvacet představení). Hlavní roli v této kauze hrál vedoucí odboru kultury jihomoravského KNV Karel Dvořák a tehdejší ředitel Státního divadla Brno Jiří Majer; oba se odvolávali na to, že údajně dostávají na adresu Rozrazilu „řadu kritických připomínek k jeho ideovému vyznění“. Divadla přešla do protiofenzivy. Rozeslala všem redakcím otevřený dopis, který ovšem nebyl nikde celý otištěn. Divadla také požádala spřátelené právníky o vypracování právní expertizy (zejména ve věci údajného hanobení státní vlajky). Divadla se dále obrátila na oficiální Svaz českých dramatických umělců s žádostí o podporu. Svaz vyslal svoji speciální komisi, která se spolu s místními schvalovacími orgány (KNV, KV KSČ) zúčastnila zvláštního uvedení Rozrazilu (5. ledna 1989). Inscenaci neshledala „závadnou“ a prosadila zrušení zákazu, jak v jiném rozhovoru potvrdil „šéfredaktor“. 226
[…] bylo to někdy kolem 20. ledna, vzpomínal Petr Oslzlý.13 A před ním jsem se setkal s Jaroslavem Šabatou, který tehdy pronesl památnou větu: Jestli se vám do konce ledna povede získat souhlas k tomu to hrát, tak tento režim do konce roku nevydrží. – A oni nám to tehdy schválili za přispění člena komunistické strany, ale slušného člověka, to zdůrazňuji, filmového režiséra Svobody, kterého pověřili předsedáním toho výjezdního zasedání, na němž jsme představení hájili. […] Konečný verdikt byl, že nám to povolili, v té chvíli to nechali jen na Svazu dramatických umělců a tam už nebyla taková atmosféra, aby potvrdili zákaz, přestože v čele byla Švorcová; ale ani ona nebyla zase tak zběsilá, dovedla si vážit divadla jako takového. Takže nám to povolili. Oponentní vystupování těch, kdo stáli na straně nespokojených, není tak překvapivé. Spíš vzbuzuje podiv, že se dočkali podpory i mezi těmi, kdo patřili do té chvíle k lidem z druhé strany barikády. To je symptomem, že doba nazrála nejen k tomu, co bychom v duchu historické tradice mohli nazývat „selskými bouřemi“. Naruší pořádek, ale ke skutečné změně společenských poměrů přispěla až ta vystoupení, ke kterým se přidávají i lidé, s kterými mohli dosud představitelé režimu počítat. Nenašel-li režim už takovou podporu jako například v souvislosti s antichartou, museli si jeho představitelé uvědomit, že je i ti, kterým se zdánlivě nic neděje, odmítají podporovat. Že jsou těmi kůly v plotě. Když se 1. února 1989 vrátil Rozrazil, časopis o demokracii, ale taky pro demokracii znovu na repertoár, byla už Praha zcela na nohou. Po dvaceti letech si najednou uvědomili lidé, proč se vlastně upálil student fakulty, kterou ještě sice ovládají Haubeltové, Rzounci a podobní nositelé akademických titulů, ale jsou to figury bez schopnosti stát se lidmi s intelektuální hodnotou (a možná i proto si zvolili kariéru slouhů). Mají před sebou už jen tři čtvrtě roku této parazitní vegetace. A mne rozesmálo, že se konečně Jaroslav Hacmac, který mne a řadu mých kolegů v redakcích likvidoval, konečně dostal na šéfovský post. V tom posledním tři čtvrtě roce své kariéry se ještě stane ředitelem Českého rozhlasu a bude šplhat, aby v ní obstál… Bůhví proč. Poznámky Úplné znění Vlček, Tomáš: Diskuzní příspěvek herce Miloše Kopeckého, pronesený na IV. sjezdu Svazu československých dramatických umělců, který se konal v Praze ve dnech 4.–5. května 1987; edice Totalita in: www.totalita.cz/txt/txt_o_kopeckym_01.php – Jeho autor použil článek in: Rudé právo, Praha 1987, 7. května; zvukový záznam příspěvku. Celý projev Miloše Kopeckého v několika přepisech z nahrávky; např. ze Státního ústředního archívu fond SČDU, IV. sjezd, kr. 9. – Xerokopie strojopisu, 8 s. in: www.89.usd.cas.cz/cs/dokumenty-a-texty-obcanskespolecnosti – 1987–1989/689-02.html 2 Nosková, Jana: Petr Olzlý. In: Vaněk, Miroslav, Urbášek, Petr (eds.): Vítězové? Poražení? – Životopisná interview. Praha, nakladatelství Prostor 2005 (ve spolupráci s ÚSD AV ČR). I. díl Disent v období tzv. normalizace, s. 685. 3 In Dalibor Kozel, Krajina severu. Básně z let 1973–1977, Duchcov, Kapucín 2011; doslov Pavel Koukal, předmluva Mirek Kovařík, s. 74n. Autor článku, Pavel Koukal, historik a archivář českého menšinového hnutí, jakož i dělnického hnutí, zemřel 4. března 2014, dva měsíce a 9 dní před svými 70. narozeninami. Knižně vyšla jako jeho prvotina monografie o anarchistické literatuře 1
227
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
Trubači revolt (Liberec, 1984), kde nemohly být tehdy zveřejněny medailony tří literátů, kteří mu v tomto směru byli nejblíže – vedle zmíněných Ilji Barta a Dalibora Kozla to byl i první český novinář uvězněný po únoru 1948 Michal Mareš. Bohdan Kopecký (*1928, U2010) se narodil v Litomyšli v rodině sklářského mistra. Na Mostecko přišel jako voják PTP a kraj dolů se stal nejen jeho domovem, ale i hlavním tématem jeho tvorby. Z kraje byl vyhnán za normalizace v roce 1977 (vykonavatelem zvůle byl ideologický funkcionář z Mostu Svoboda, který povýšil na pracovníka KV KSČ a setrvával ve funkcích KSČM i po roce 1989). Od té doby Kopecký žil v Litomyšli, byl zaměstnán jako pracovník propagace na JZD a násilně vytržen z kraje, kam byl poúnorovým režimem nasměrován a kde našel své životní téma. Emil Juliš (*1920, U2006) byl zástupcem šéfredaktora literární revue Dialog, básníkem, který vydal ve sledovaném období sbírky Progresivní nepohoda, Liberec 1965, Pohledná poezie, Liberec 1966, Krajina her, Ústí n. L. 1967, Vědomí možností, Ústí n. L. 1969, Nová země (náklad zničen), Ústí n. L. 1970, Caput mortuum, 1975, Hra o smysl, 1980 (obě sbírky v ineditním vydání), Blížíme se ohni, Mnichov 1988, Gordická hlava, Praha 1989. Jubilejní, sedmdesátý 28. říjen 1988 připadal na úterek; podle praxe strany a vlády, která kvůli některým svátkům ráda popřála občanům, aby se rozjeli někam, kde se nesejdou ani pracovní kolektivy, ani party z všedních dnů. Proto se v případě úterního svátku přeložil den volna ze soboty na pondělek a ještě v případě potřeby zavedla mimořádná opatření, jen aby byli lidé z velkých sídel pryč. Nosková, Jana: Petr Oslzlý. In: Vaněk, Miroslav, Urbášek, Pavel (eds): c. d. I. díl, s. 686n. Hvížďala, Karel (*1941): Výslech revolucionářů z Listopadu 1989. Muž, který zahájil divadelní stávku: Petr Oslzlý. Praha, Artservis 1990, s. 16n. Tuček, Jaroslav (*1938): Paměti antihrdiny. Praha, Divadelní noviny 2013, 2. ledna. – Ukázka z pamětí, které připravilo vydat nakladatelství Barrister a Principal. Štěpán Vlašín, DrSc., (*1923, U2012) přední literární historik a kritik v období normalizace, v letech 1961–89 byl vedoucím brněnského pracoviště Ústavu pro českou literaturu; zabýval se především soudobou prózou. Snažil se přece jen o serióznější přístup k nim než ideolog Vítězslav Rzounek z pražské Filosofické fakulty a jeho asistenti. Rovnost, Brno 1988, 30, prosince. – Prof. Voráč, který se tímto postupem brněnského ideologického osvětáře také zabývá, poznamenává, že konkrétnější bylo jeho vyjádření in: Mladá fronta, Praha 1989, 4. února, příloha Víkend, s. 6. Voráč, Jiří: Divadlo a disent. Příspěvek k dějinám české divadelní opozice 1970– 1989. In Otázky divadla a filmu. Sborník prací FF Q1, Brno, Masarykova univerzita 1998, s. 38n. Prof. dr. Jiří Voráč, PhD., (*1965) se věnuje především posuzování filmové tvorby; bezprostředně po Listopadu byl šéfredaktorem nezávislého týdeníku Moravské noviny a v r. 2008 obdržel cenu Františka Kriegla. Nosková Jana… In: Vaněk, Miroslav, Urbášek, Pavel (eds): c. d.
228
Od samizdatů a médií z exilu k Lidovým novinám
10. prosinec 1988 Škroupovo náměstí v Praze 3 – Den lidských práv pořádaný opozicí
Lidovky vyšly ... První číslo samizdatových LN vyšlo pod vedením Jiřího Rumla v lednu 1988. Tomu však předcházelo číslo nulté, které se začalo distribuovat 11. září 1987, mělo rozsah zhruba 28 stran fomátu A4 a náklad kolem 300 ks.1 Lidé toto množství opisováním postupně zvýšili asi až na 10 tisíc exemplářů. Nyní máte jedinečnou možnost pročíst si kompletní vydání samizdatových Lidovek. Naskenovali jsme pro vás všechny stránky. Anonce internetových stránek Lidovky.cz Faksimile prvního čísla je nalevo. Ještě v listopadu 1987 vyšlo druhé nulté číslo samizdatových Lidovek; začátky obou úvodních článků reprodukujeme na následující stránce. Autorem stati „O skepsi a o tom, co můžeme“ je komentátor Jaroslav Jírů. 230
... a vycházejí
III. rozhovor s Rudolfem Zemanem Pokračování rozhovoru z kapitoly Charta a anti-charta l
Je dost známé, jakou roli v existenci Lidovek jste měli ty a Jiří Ruml. Ale kdo dál patřili ke kmenovým autorům? Jiří Hanák, Tomáš Smetánka, Jan Lopatka, Andrej Stankovič, Jan Urban, Vladimír Mlynář, Josef Zub Vlček, Jan Lukeš, Pavel Rychetský, samozřejmě členové redakční rady Jiří Dienstbier, Zdeněk Urbánek, Václav Havel a řada dalších s jednotlivými texty. Každý, včetně signatářů Charty, se mohl rozhodnout, zda publikovat pod svým jménem nebo pseudonymem. Výrazným spolupracovníkem byla Eva Lorencová jako jazyková korektorka. A Aleš Ogoun jako výtvarný redaktor. l Kdo se podíleli na tisku a distribuci? Ve druhém roce tiskli LN Jan Vítek a Pavel Raunigr, distribuci realizovali různí spolupracovníci, kteří vesměs režírovali další rozmnožování. Základní náklad byl zhruba 100 kusů, odhadem v druhém roce byl celkový náklad několik tisíc výtisků. l Kolik čísel bylo zabaveno? Při domovní prohlídce u mě zabavili tři velké pytle různých textů, jednotlivé archívní LN a u Jirky přesně nevím. Ale zabavili u něj zhruba dvě třetiny pro dohotovené říjnové číslo. Předposlední částí rozhovoru začíná kapitola 17. listopad 1989 a co bylo potom. 231
Vzpomínka na jeden samizdat, který nazývali autoři i čtenáři
Zásuvka neboli Šuple Olga Šulcová Dostala jsem svého času otázku, co vedlo ke vzniku samizdatu Ze zásuvky a z bloku. Položila mi ji česká exulantka, t. č. působící na Yelské univerzitě ve Spojených státech amerických. Odpověděla jsem, že naše domácí poměry. Třebaže zákon, který by u nás v tzv. normalizaci zakazoval někomu publikovat, neexistoval a v žádné redakci nevisel jmenný seznam osob, v němž by byli podle abecedy, stáří nebo velikosti uvedeni ti, co si nesmějí v médiích ani škrtnout, vytříďovací mechanismus působením autocenzury fungoval spolehlivě! A to byl právě důvod, proč v polovině osmdesátých let vznikl samizdat, svými autory i čtenáři přátelsky nazývaný Zásuvka či Šuple. Nečekaně využili této možnosti podělit se jeho prostřednictvím o své myšlenky hlavně odborně erudovaní lidé: ekonomové, sociologové, historici, politologové… Především oni pociťovali nutnost ohlasu na svou práci – reakci na to, čím se zabývají, co vyslovují… Prvním a setrvale pilným přispěvatelem do tohoto samizdatu (ale nikoliv jen do něho) byl můj muž, ekonom Zdislav Šulc. Následovali jemu názorově blízcí ekonomové i lidé jiných profesí. Dá se ten proces přirovnat k nabalování sněhové koule. Zmíněný děj se začal odvíjet ještě před nástupem Gorbačova, pokud se nemýlím, tak v nedlouhé éře Černěnka. Zprvu šlo jen o pár strojopisných stránek, záměrně bez bližšího označení, například bez dat či vydavatele. Jejich množství ale postupně narůstalo. Ze Zásuvky se mimoděk stal čtvrtletník. O to, aby jím skutečně byl, se až nemilosrdně staral častý autor Zásuvky, univerzitní docent Luboš Kohout, v té době dělník na stavbě pražského metra. Přispíval do Zásuvky svými zasvěcenými komentáři k různým etapám soudobých dějin. Každý třetí měsíc se u mě v tiskárně objevoval jako duch ze stroje a svými rukopisy mi připomínal, že čtvrtletní čas Zásuvky se blíží. Coby autorka jsem byla se svým pravidelným fejetonem vždy poslední. Zbývalo mi při práci na směny a starosti o malé vnuky jen málo času na psaní. Psali do Zásuvky: Rudolf Battěk, Čestmír Císař, Ivan Dejmal, Jan Dus, Jiří Hájek, Miloš Hájek, Ladislav Hejdánek, Milan Hübl, Zdeněk Janík, Zdeněk Jičínský, Vladimír Kadlec, Eva Kantůrková, Helena Klímová, Luboš Kohout, Čestmír Kožušník, Ivan Kubíček, Miro Kusý, Anna Marvanová, Vojtěch Mencl, Zdeněk Mlynář, Jiří Ruml, Rudolf Slánský ml., Václav Slavík, František Šamalík, Jiřina Šiklová, Věněk a Libuše Šilhánovi, Zdislav a Olga Šulcovi, Jan Štern, Dušan Tomášek, Petr Uhl, Miloš Vacík, Václav Vrabec, Rudolf Zukal a někteří další.2 Jeden z jedenácti strojopisných exemplářů vždy putoval prostřednictvím Jana Šterna, Petra Pitharta a Jiřiny Šiklové za hranice do dokumentačního střediska v Scheienfeldu, vedeného Vilémem Prečanem. Řadu textů ze Zásuvky pak přetiskovaly exilové časopisy, zejména Listy, vydávané Jiřím Pelikánem v Římě. Odtud se pak různými cestami dostávaly zpět do Československa a zde dále rozšiřovaly. Jak běžel čas, a Zásuvka tloustla, nestačila jsem už sama na její přepisování s deseti kopiemi. Párkrát jsem si sice kvůli několikerému přepisování samizda232
tových textů vzala dovolenou nebo náhradní volno za přesčasy, ale jako trvalé řešení to možné nebylo. Začala jsem se poohlížet po opisovačkách. Byly jimi naše dcera, Ivana Hudcová, dcera manželů Kohoutových, paní Alena Kodymová, paní Alena Šípová (manželka dalšího „zakázaného“ novináře, manželova kolegy Emila Šípa) a paní Zdychincová. Ony podle tehdejších zákonů byly mnohem postihnutelnější než autoři samizdatů. Hrozilo jim dokonce až několikaleté vězení. Za jejich kuráž při rozepisování samizdatových textů jim náleží obzvlášť velký dík. V polovině dubna 2006 jsem pro potřebu univerzitního grantu alespoň stručně popsala, jak vznikl a vyvíjel se samizdat Ze zásuvky a z bloku. Nikdy před listopadem 1989 ani po něm mi nepřišlo na mysl, že ony úkradkem psané texty, plné neopravených překlepů a nikým neredigované, (vytvářené svými autory po jejich často klopotných dnech v zaměstnání, v němž se živili), mohou pokládat za cenné a s respektem o nich hovořit univerzitní vědci. Když v r. 2001 začali na Karlově univerzitě sepisovat dějiny českého ekonomického myšlení, došli k závěru, že pro jeho teoretickou úroveň přísluší zde místo dílu Zdislava Šulce Stát a ekonomika. Tuto samizdatovou práci pak v r. 2004 – po téměř dvaceti letech od jejího vzniku – vydalo nakladatelství pražské univerzity Karolinum3. Zasloužili se o to prof. Milan Sojka, doc. Karel Půlpán a doc. Stanislav Kameníček za přispění Mgr. Jana Čecha z Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd UK. Zásuvka se neomezovala jen na politické, ekonomické apod. úvahy a komentáře. Vycházely v ní fejetony, povídky, po Listopadu vydané knižně.4 Knižního vydání se v r. 2000 dočkaly i zasvěcené, především ekonomické statě Zdislava Šulce. Pod souhrnným názvem Psáno inkognito. Doba v zrcadle samizdatu 1968–1989 je vydal Ústav pro soudobné dějiny Akademie věd ve své edici Svědectví o době a lidech.5 Cestou z pohřbu Rivy Krieglové před několika lety jsme si cestou tramvají z Motola povídali s Kohoutovými. Docent Luboš Kohout, pilný autor někdejšího samizdatu, dnes tištěný v několika médích, mi při loučení u smíchovského Anděla teskně pravil: „Jak rád bych zas psal do nějaké Zásuvky…“
V zájmu občanské normálnosti I. zněl název oddílu, který na výstavě Státního ústředního archívu6 od 12. listopadu do 15. prosince 2002 představil jako archívní dokumenty řadu časopisů, které patnáct let před tím plnily tu společenskou funkci, kterou znormalizované sdělovací prostředky záměrně plnit nemohly. Vedle vlastních archívních dokumentů, a exponátů Národního muzea a Národního technického muzea je právě pro tyto účely doplněna i Nezávislou knihovnou Libri prohibiti, jak dokládají některé záznamy a ukázky z roku 1987. JAZZsTOP, č. 1 a 3–4, 1987 [SUA, fond Šulcovi, kart. 11]: Samizdatový časopis pro kulturu vydávala v letech 1987–1989 Nezávislá skupina členů Jazzové sekce (Ota Veverka, Jiří Gruntorád, Luboš Rychvalský aj.). Obsahoval statě, reportáže, fejetony, komentáře, rozhovory a informace o domácí a zahraniční hudební scéně atd. Časopis Vokno, č. 12/1987 [Libri Prohibiti]: Časopis Vokno vycházel v letech 1979–1989 jako samizdat s označením „pro jinou a druhou”, tzn. všech- ny oblasti kultury, s těžištěm na hnutí undergroundu (jeho vznik, historie a dokumenty hnutí undergroundu v USA a v Československu). Do časopisu přispívali 233
Ivan Martin Jirous, Egon Bondy, Václav Havel, Milan Knížák aj. Vycházel s přílohami – různé sešity (Dveře), plakáty, pohlednice, samolepky. Magazín Revolver Revue, č. 8/1987 [Libri Prohibiti]: Profesionální a nezávislé magazíny Revolver Revue vycházely v letech 1985–1990 v Praze třikrát až čtvřikrát ročně v grafické úpravě Studia RR. Jednalo se o literární časopis, tvořený z jedné třetiny původními příspěvky – úvahami, recenzemi, polemikami, rozhovory, poezií (V. Havel, Jáchym Topol, I. M. Jirous, E. Bondy, A. Wágnerová, V. Kremlička aj.) a ze dvou třetin (prvními) překlady z anglické, polské a ruské literatury. Časopis Alternativa, č. 1/1988 [SUA, fond Šulcovi, kart. 10]: Časopis vydávalo v letech 1988–1989 Hnutí za občanskou svobodu jako revui pro nezávislou politiku. Redakční kolektiv tvořili J. Kantůrek, R. Battěk, P. Bratinka, M. Palouš, M. Šimečka aj. Časopis obsahoval dokumenty, prohlášení, fejetony, rozhovory, dopisy, eseje apod. Prohlášení Iniciativy sociální obrany, 8. 10. 1988 [SUA, fond Šulcovi, kart. 10]: Na podzim 1988 podnítil Stanislav Devátý vznik Iniciativy sociální obrany, která vycházela z myšlenek Charty 77 a měla za cíl pomáhat diskriminovaným nebo jinak poškozovaným spoluobčanům v různých sociálních oblastech. Magazín SPUSA, č. 1/1988 [SUA, fond Šulcovi, kart. 10]: Společenství přátel USA vzniklo 7. 3. 1988 na protest proti jednostrannému informování československé veřejnosti socialistickými sdělovacími prostředky o USA. Iniciátory byli Stanislav Devátý a ing. Tomáš Hradílek spolu s Rudolfem Battěkem, Karlem Biňovicem, J. Šavrdou, Josefem Škvoreckým aj. Společenství začalo vydávat Magazin SPUSA (l988–89) – časopis pro kulturu a aktivity Společenství přátel USA.
Jazzová sekce [*1969] Bylo-li7 pro první dvacetiletí Jazzové sekce charakteristické prolamovat se časem znormalizovaným, zůstala tato kulturní společnost pod vedením Karla Srpa věrna tomuto poslání i ve zbývajícím čtvrtstoletí, které počal Listopad. Odehrává se to pod firmou Artforum, které má sídlo v katastru Pálffyho paláce. Aby snad někdo nežil v představě, že jí ministerstvo kultury přidělilo tak honosný palác, protože tam její šéf pracoval po Listopadu jako ředitel odboru: jde o prostor v zadním traktu Pálffyho paláce, tedy něco, co je spíš jako „ratejna“ za ratibořickým zámkem, které mohl dát ten poetický název – Staré bělidlo – jen romantismus vzpomínek Boženy Němcové na propukající pubertu Barunky Panklové. Ostatně Karel Srp byl tím vysokým ministerským šéfem jen od února 1990 do října téhož roku, kdy se mohl vrátit tam, odkud vzešel. 234
Když byl Karel Srp v roce 1988 propuštěn z kriminálu, nemohl o činnosti Jazzové sekce ani snít – byla totiž už na podzim 1984 zlikvidována. 22. října 1984 byl dle zákona o přechodných opatřeních z roku 1968 definitivně rozpuštěn Svaz hudebníků – a tím i jeho Jazzová sekce. Podal si tedy ještě v předjaří žádost, aby byla povolena obdobnou náplň, jako měla Jazzová sekce společnosti Artforum. Ta žádost byla vyřízena až za 13 měsíců – v červnu 1989. Než ji mohl skutečně rozjet, přišel Listopad, pak ministerská kariéra, a tak se mohl stát ředitelem fungující společnosti až od roku 1991. Za to si mohla připojit k novému Artoforu i tradiční název Jazzová sekce.
Hovory s Karlem Srpem „Moje původní profese byla chemie, dostat se na nějakou školu byl problém, protože jsem neměl ty správné původy atd.“ l To mi připomíná Pavla Dostála, který byl taky chemik – měl maturitu na chemickém učilišti v Ústí n. L.-Střekově; pamatuji, že tam začínal hrát v Malém divadle; předním hercem tohoto vynikajícího ochotnického souboru byl mimochodem tatínek Josefa Cardy… „Vaška Havla taky pustili jen na chemii… Ale z té první školy jsem byl vyhozen za přiznání, že jsem četl Hovory s TGM od Čapka. Tehdy to bylo na indexu, já to omylem ve škole řekl a bylo. Vyhazov byl neštěstí pro celou rodinu, na další školu jsem se nedostal. Ale když jsem se po deseti letech dokopal k maturitě, tak jsem si vytáhl právě Čapka, který byl už tehdy zase oficiální autor, a zkoušel mne z toho kantor, který mne kdysi vyhodil.“ l S maturitou ses dostal do toho výzkumáku? V Českém biografickém slovníku8 jsem se dočetl, že jsi pracoval od roku 1959 – to ti už bylo dva a dvacet – deset let ve Výzkumném ústavu osinkocementu… „…odtud mne vykopli za srpen 68, a tak jsem se různě proflákával. Obcházel ministerstvo vnitra, které chtělo tehdy mít dohled nad vším, kde se lidé shromažďovali, a žádal, aby nám povolili dobrovolnou kulturní organizaci. Do této sféry jsem ale nešel nepřipraven. Měl jsem za sebou pernou školu Mezinárodního jazzového festivalu, kde jsem pracoval v tiskovém středisku. To všecko bylo ovšem zadarmo, fandovsky jsme dělali věci, které s jazzem souvisely, výtvarné umění a poezii. Objevila se tu Viola, a ta dělala beat generation, při jazzovém festivalu jsme pořádali výstavy, kde se objevil jistý Fára… Určitě to znáš, máme všichni stejné intelektuální zázemí.“ l Samozřejmě, s Liborem Fárou jsme v půli 50. let svítili u E. F. Buriana, to byl – k mému tehdejšímu zklamání – plukovník a hrdý náčelník Armádního uměleckého divadla; ale my hledali svou cestu bez uniforem. Musím říct, že skutečného Emila Buriana jsi mi pomohl zase znovu najít svou edicí jeho článků. „Čili já jsem už byl tím nějak napumpovaný, i když jsme neznali všechno, ale bylo tady něco, na čem se dalo stavět… Jenže přišel 21. srpen 1968.“ V době po 21. srpnu zaznamenává encyklopedie dr. Tomeše z produkce Jazzové sekce: V gramofonovém nakladatelství prosadila zvláštní edici Minijazzklub – v ní vyšlo 30 EP desek; v Pantonu vyšly 2 LP desky živých záznamů z Lucerny – Jazzrockové dílny. Členský bulletin Jazz vycházel od roku 1972; o jeho výtvarné řešení (jako i o další edice) se staral Joska Skalník; vycházel Členský zpravodaj 43/10/88 (šlo telefonní číslo v sídle sekce na Kačerově) a byly zahájeny i filosofické semináře v Praze a potom i např. v Brně, v Olomouci, v Bratislavě, Žilině. 235
V knižní edici Jazzpetit vychází Rocková poezie (texty písní světových skupin jako Pink Floyd, Rolling Stones a další); O dada, surrealismu a o českém umění Jindřicha Chalupeckého (v červenci 1980); Valochovy Partitury (v prosinci); Čapkovo Umění přírodních národů; připravuje vydání Borise Viana. Na rok 1982 připravil Jazzpetit svou nejznámější edici, knihu Obsluhoval jsem anglického krále Bohumila Hrabala9 (5 tisíc výtisků); podle této edice připravilo Divadlo na provázku v r. 1986 dramatizaci románu. Dále vyšly v r. 1982 Fotografické dílo Jindřicha Štýrského, dva díly knihy o minimalismu, o Living Theatre, 1. díl encyklopedie světových rockových skupin Rock 2000 A – K, další díl L-R (1983) a poslední S – Z (1984); Tělo věc a skutečnost v současném umění; Rock na levém křídle; Poslední z transportu; Případ Richard Wagner, Kat beze stínu (1984). Kupodivu, jen tady se za normalizace dočkala vydání rozsáhlá edice o díle jedné z nejvýznamnějších osobností české avantgardy, která spojila své dílo s ideály vedoucí strany režimu – E. F. Burianovi. Každý titul je odbornou veřejností považován za převrat v české knižní produkci. Mladí si materiály půjčovali a opisovali, např. knihu John Ono Lennon s fotografií policií smazané Lennonovy zdi četlo odhadem 200 tisíc lidí. Rok před Seifertovou smrtí vyšla v edici Dokumenty jeho řeč k udělení Nobelovy ceny, esej O patetickém a lyrickém stavu ducha (1985). Další knihy chystané v r. 1985, antologie současné americké poezie Dítě na skleníku a V melounovém cukru, byly policií zabaveny. V roce 1985 byla vysazena alej stromů od sídla Jazzové sekce na Kačerově k nemocnici v Krči (2 km); akce se zúčastnil spisovatel Karl Vonnegut a o rok později vysadil svůj strom i další světový spisovatel John Updike. VIII. Pražské jazzové dny (23. – 27. 5. 1979 mj. ve Smetanově síni Obecního domu a ve sportovní hale na Folimance) poprvé za účastí zahraničních skupin (mezinárodní punková skupina Art Bears). IX. PJD (2. – 4. 11. 1979 v Radiopaláci, U Zábranských a na Folimance) do haly na Folimance, kde bylo totálně vyprodáno, vtrhli SNB se psovody dovnitř a při koncertu halu prohledávali. Rudé právo druhý den otisklo článek s titulem: Vyhrožovat si nedáme. Nepovolené X. PJD se konalo při soukromé projížďce parníkem po Vltavě. V září 1983 zřídilo Ministerstvo kultury Českou jazzovou společnost (ČJS) a dopisovou kampaní tam byli lákáni členové Jazzové sekce; využívaly se seznamy zabavené při následujících prohlídkách. ČJS byla bohatě fundována přes Český hudební fond; do jejího čela byl postaven Antonín Matzner, který veřejně ocenil péči státu o rock, poté, co bylo Jazzové sekci znemožněno pořád koncerty. Nebyl ostatně jediný, který si přiložil polínko svých „profesních zájmů“ na hranici, kde se měla upálit Jazzová sekce. V listopadu 1983 rozhodlo MK okamžitě propustit Karla Srpa ze zaměstnání v Pantonu. Stalo se tak, přestože se odbory distancovaly. Na Bienále užité grafiky v Brně byly v srpnu 1984 na přímý rozkaz náměstka ministra kultury svěšeny exponáty výtvarníka Josky Skalníka.
Proces proti Jazzové sekci Když ne daně, tak nedovolené podnikání První nápad, jak odsoudit Karla Srpa a jeho spolupracovníky se měl týkat daní. Je to policejně vyzkoušený recept od chvíle, kdy se podařilo odsoudit šéfa mafie Al Capona za daňové delikty. S ministerstvy vnitra a kultury měl spolupracovat i resort obchodu a ONV v Praze 4. Jeho úřednice našla místo nedoplatku předpokládaných dvou milionů jen 236
67 tisíc daní, které sekce získala, když platila odvoz popelnic, známky a čistící prostředky. Policejní expert však žádný únik nezjistil, takže tento důvod k uvěznění nebyl. Na řadu přišlo nedovolené podnikání. Lze za ně odsoudit do dvou let vězení, ale taky – v případě těžšího kalibru – do osmi let. Pro tento delikt bylo postaveno před Obvodní soud v Praze 4 pět mužů z vedení Jazzové sekce. Během vyšetřování dva důstojníci vnitra případ odložili, protože nenašli proti sekci žádné důkazy; teprv třetí je nalezl, když dostal případ jako stranický úkol. Majitel domku, kde měla Jazzová sekce na Kačerově své sídlo, dostal infarkt a několik hodin po návratu z „jednání“ na ONV v Praze 4 zemřel. Po roce uvalili důstojník vnitra Špirk a prokurátor Monosport vazbu na osm mužů ze sekce. Soud uznal jen mírnou verzi podnikání (do dvou let) a poškozování majetku v socialistickém vlastnictví zrušil úplně. Srp dostal 16 měsíců, Kouřil 10 měsíců nepodmíněně, tři další podmínku. Soudce Stibořík byl poté přeložen. Proti věznění se vzbouřilo mezinárodní veřejné mínění. Stovky známých osobností světové kultury začaly psát protesty prezidentu Husákovi. Protestovali diplomaté. Režim byl zmaten. Na 7. prosinec zorganizovali Josef Škvorecký a 2 kongresmani jazzový koncert za svobodu v New Yorku v USA Gordon Skiling, současně proběhl obdobný koncert v Londýně. Druhý den se konala v Praze Lennoniáda: velká demonstrace mládeže se svíčkami. 1. ledna byl Karel Srp jako poslední z Jazzové sekce propuštěn. Od té doby se datuje těsná spolupráce sekce Jazzové sekce s Chartou 77 a celým disentem. 9. prosinec 1988, Velkopřevorské náměstí v Praze 1. Na Malé Straně se konala snídaně prezidenta Francois Mitterranda s disidenty. Během své státní návštěvy ČSSR pozval představitele disentu do budovy Francouzského velvyslanectví v Praze. V jeho doprovodu byli Roland Dumas, tehdejší ministr zahraničí, Dennis Delbourgh, pověřenec kabinetu premiéra, Jacques Blot, ředitel kanceláře Francie pro Evropu, velvyslanec Francie v Praze, Jacques Humann, Stanislas Mrozek, první tajemník velvyslanectví pověřený vztahy s disentem a další. Z české strany byli pozváni Karel Srp, Petr Uhl, Václav Havel, Jiří Dienstbier, Rudolf Battěk, Ladislav Lis, Miloš Hájek, Václav Malý; nemohli se zúčastnit Jiří Hájek (pro nemoc) a Alexander Dubček (byl zatčen před odjezdem z Bratislavy do Prahy). – Druhá snídaně se uskutečnila 13. září 1990 a třetí 9. prosince 1993, za měsíc, 8. ledna Francois Mittrerrand zemřel. Pár měsíců po svém propuštění Karel Srp požádal o registraci Artfora, organizace se stejnou náplní jako měla Jazzová sekce. Po třinácti měsících jednání bylo povoleno v červnu 1989. V roce 1991 byli členové výboru Jazzové sekce rehabilitováni, ale majetek zabavený během vyšetřování ani peníze na kontech Z dobových dokumentů vybral (bek) nebyly navráceny.
Měl podle svých věznitelů zemřít,
ale byl příliš živým příkladem pro své kolegy Jindřich Beránek 1. ledna 2014, to bylo deset roků, co jsme ve světě bez Jirky Loewyho. Nebylo mu dopřáno dožít ani 74. rok života, když nás zaskočila zpráva z Wuppertalu, že už není. Nekrology, ale i životopisné monografie jako například Tomešův 237
třídílný Český biografický slovník XX. století 10 o něm mluví jako o českém novináři, publicistovi a politickém činiteli. Pro mne to byl především kamarád. Nebylo to poprvé, co mu úřední zpráva vyměřila konec života. Stalo se tak o 51 roků dřív, než ten život dospěl k svému konci. Byl tehdy mukl, kterého zatkli ještě v roce 1948. Ale kterého také poslali jeho věznitelé jako těžce nemocného pět let poté z jáchymovských lágrů domů, aby tam umřel. Bylo to v 53. roce, kdy smrt J. V. Stalina (5. března), po něm K. Gottwalda (14. března) a na jeho konci i L. P. Beriji signalizovaly, že by mohla nadejít doba tání.11 Jen šťastná náhoda – vlastně skutečnost, že spoluvládci těch, kdo Jirku zavřeli a poslali zemřít, poslali dva pražské lékaře hledající způsob léčby zhoubného bujení zrovna tam, kam Jirka Loewy odjel čekat na svůj úděl – rozhodla jinak, než ti, co poroučeli větru dešti. Dva lékaři, primář-chirurg Vítek a jeho žena, primářka interny, se ocitli v České Kamenici, v nemocnici – tam spadala i Chřibská, kam se Jirka vrátil k mamince a vzepřeli té zvůli. A Jirka byl stále víc a víc živý. Ostatně i doba se začínala vzpírat rozkazům těch, co poroučeli… Komu, čemu? A tehdy, kdy už nikdo nezvládal poroučet větru a dešti, jsme se také s Jirkou seznámili. Naše kamarádství začalo, když jsem přijel s jarem 61. roku na sever Čech. Trvalo i přes vzdálenosti, které nás dělily. Kde nás mohlo napadnout, že těch 34 km vlakem z Benešova nad Ploučnicí, kde vedl Jirka už rok redakci závodních novin Přást, do Ústí nad Labem, bude jednou z nejkratších. Nejdřív jsme vydávali almanachy pro Svaz novinářů, aby měl z čeho přispívat na dovolenou svým členům – taky vycházel pro léto u vody a na LVT, v zimě na vánoce a na hory. Později, když jsem tam měl zodpovědnost za vzdělávání novinářů, vedl Jirka ve své redakci novinářskou školu. Plán mu přidělil místo a fondy na eléva a řada těch, kdo toužili dostat se do redakce, tam získávala první zkušenosti, okoukli organizaci práce, no a my je omrkli, k čemu by se hodili. Tak třeba pozdějšího komentátora deníku Právo z počátku 21. století Pavla Vernera „vypustila“ Loewyho škola v době, kdy se měnil deník regionu. Někde zanikly okresní noviny a místo nich vycházely čtyři stránky mutace v krajském deníku s místním zpravodajstvím. Někde zůstaly i noviny okresní nebo se časem obnovily, jako třeba v Liberci. Před pár lety to bylo (a za pár desítek let zase bude) centrum kraje. Byli jsme sice z jedné branže, ale konkurence. Regionální deník tu vydával den co den mutaci. Redakce tam měla i své rubriky – a do té kulturní jsme poslali jeho. Vydržel tam do počátku normalizace. Říkejte dneska těm ideologům přes doby minulé, že mukl z Jáchymova vedl školu, kde vychovával budoucí novináře. Copak oni, kdo vystudovali leninské pojetí tisku a po Listopadu 89 je obrátili naruby, jsou schopni tohle pochopit? Někdy – rok po vpádu Sovětů a jejich satelitů – Jirka Loewy emigroval. Nejdřív do Rakouska a pak do Německa, kde se později usadil ve Wuppertalu. To už nebyl redaktorem závodních novin podniku Benar, ale tiskovým mluvčím celého bavlnářského koncernu. Muž s takovými znalostmi našel svou šanci v holandském koncernu, který jej právě tam potřeboval. Dověděl jsem se o tom po návratu z dovolené v Jugoslávii, kde měli novináři ze severu Čech dva karavany zaparkované v areálu hotelu pro jugoslávské kolegy na břehu Jadranu, čtyři kilometry od Makarské. Záhy mě čekal zákaz vstupu do redakce. Podobných novinářů, jako byl Pavel Verner, stihl vychovat Jiří Loewy víc. Pavel byl nejznámější z nich. V 90. letech, kdy se mohl vrátit, byl mj. zástupcem šéfredaktora Národních listů a Týdne a po té mj. aspirant na šéfredaktora Práce, 238
a mluvčí ministra zdravotnictví Ivana Davida12. Kromě toho vydal řadu próz, mj. román z prostředí stavby Dranciáš (1989), povídky Červenobílá kobra (1997 v nakladatelství Hynek), román Jak nezabít manžela (Maryša naruby), (MozART, 2007) nebo knihu povídek Láska v cizím pokoji (Akropolis, 2008). Už bibliografie ukazuje, že prózy Pavla Vernera, mj. místopředsedy české sekce Penklubu, vycházely i po jeho náhlé smrti, kterou na jaře 2002 předešel svého učitele a vzor. Ostatně Pavel Verner následoval Jirku Loewyho i do sociální demokracie. V roce 1968 došlo nejen k soudním, ale i novinářským rehabilitacím. Na podnět Jirky Loewyho jako první projednala rehabilitační komise ústeckého Svazu novinářů případ jeho učitele, někdejšího šéfredaktora Stráže severu a poslance za ČSSD dr. Josefa Veverky…13 Během dalších let mezi námi zůstávala železná opona. Cesta do Jugoslávie byla na dlouhou dobu poslední z těch, které jsem mohl absolvovat za hranice. Občas ke mně doputovalo některé číslo Práva lidu, jež Jirka Loewy vydával ve Wuppertalu. Při prvním polistopadovém setkání mi doplnil chybějící čísla, a předával mi vše, co se svými někdejšími žáky (nebo kolegy) v Praze vydával. Nebylo smyslem mé vzpomínky jitřit dál rány mezi členy sociální demokracie. Přesto však musím připojit intermezzo, které souvisí s tím, jak jsme dokázali – nebo spíš nedokázali – uvítat ty, kdo se vraceli z ciziny. Je to jedna ze smutných událostí prvních měsíců po návratu demokratických poměrů. Prvního pokusu obnovit i ve vlasti činnost Čs. sociální demokracie využili totiž vedle stoupenců tohoto politického směru i lidé, přímo řízení někdejšími pracovníky StB. A tak se první přihlášky podávaly v bytě, uvedeném, že jej využívala StB pro své záměry.14 Důsledkem toho bylo neospravedlnitelné jednání vůči novinám této strany: předseda přípravného výboru ČSSD, kterého ovlivňovala trojice oponentů ústředního výkonného výboru exilové ČSSD 15, podal udání mediálnímu výboru Čalfovy vlády přímo namířené proti tomu, že kolega Jiří Loewy ve své vlasti protiprávně distribuuje Právo lidu, které v exilu vydával od roku 1978.16 Jiří Loewy, aby předešel veřejným právním sporům, které by musely poškodit politický směr, jaký vyznával, vydával nadále čtvrtletník v témže formátu pod titulem Pól. Jeho výkonnou redaktorkou v pražské redakci byla členka KNPJ ´68 Naďa Vencovská, dále s ním spolupracoval absolvent jeho žurnalistické školy Pavel Verner a další Jiřího přátelé z 60. let. Tyto spory ukončila až volba Miloše Zemana předsedou ČSSD. Jiří Loewy poté přestal čtvrtletník Pól vydávat a spolupracoval s řadou redakcí, jako byly tehdejší Lidové noviny nebo oba měsíčníky, které měly k sociální demokracii blízko (Právo lidu po r. 1997 a Trend po r. 2000). Po večírku na počest ceny Ferdinanda Peroutky, která byla Jiřímu Loewymu udělena za rok 2002, jsme spolu hovořili o nemoci, která pronásleduje jednoho z těch, kdo na počátku 90. let stáli na druhé straně „sebevražedné“ barikády – prvním sjezdem zvoleného předsedu ČSSD Jiřího Horáka. [Při loučení mi Jirka řekl, že udělá první krok a zavolá mu. „Koneckonců, on mi tehdy neudělal to, co se stalo,“ poznamenal.] Za pár dní mi Jirka volal. Byl to telefonát, v němž bylo cítit slzy i radost. Radost ze znovunalezeného přátelství a dojetí z účasti toho druhého na lidském trápení. A také o tom napsal v nekrologu, když jej Jiří Horák necelého půlroku před Jirkovým odchodem předešel. Nutno v této souvislosti zaznamenat, že mezi poslední činy Jiřího Loewyho, ústředního tajemníka Čs. sociální demokracie v exilu, patřila schůzka, ke které 239
došlo v roce 1993 po zvolení Miloše Zemana na hradeckém sjezdu předsedou strany v Lidovém domě. Na ní se dohodla další spolupráce mezi stranou, která obnovila činnost ve vlasti, a stranou, která nesla pochodeň svobody a tradice v době, kdy legální politickou činnost ovlivňoval s větší či menší intenzitou a mírou represe oficiální režim. Exilová strana pak v roce 1995 ukončila svou samostatnou činnost. Schůzky se zástupci nově zvoleného vedení ČSSD zúčastnili poslední předseda exilové sociální demokracie dr. Karel Hrubý, místopředseda strany prof. dr. Jaroslav Krejčí a ústřední tajemník Jiří Loewy. Prvním ovocem tohoto jednání se stalo vítězství ve sporu o vlastnictví Lidového domu. Ten spor byl ovšem hlubší: jednalo se o to, kdo je vlastně následníkem tradice Čs. sociální demokracie. O tom totiž rozhodoval Ústavní soud. Vlastnictví, které mnozí považují za to pragmaticky nejdůležitější, vyplývalo z toho, že jen představitelé právně uznané nástupnické strany se mohou ujmout funkcí v akciové společnosti. Tu nositelé stalinistického režimu ve své pýše nikdy právně nezlikvidovali; tudíž jejich dědici při vší snaze napravit činy svých „otců“ také nemohli napravit. Šlo tedy o svědectví prokázané lidmi, kteří [zůstali sociálními demokraty] po celou dobu od jara 1948, kdy ČSSD u nás pozbyla svobody rozhodovat sama o sobě. Svědectví, kterými provázel Jiří Loewy a jeho soudruzi líčení před Ústavním soudem, nacházela sluch i rozvažování schopné je přijmout. K tomu přispěli i další, kdo – jako třeba významný diplomat mezi exilovými sociálními demokraty, Oldřich Haselman – mohli navázat na své živé společenské kontakty.17 Ještě jednu zásluhu Jirkovi nesmím zapomenout: jde o to, co sám považuji za největší posun v myšlení předposledního mezi předsedy české sociální demokracie: Je to grant, který vyhlásila Paroubkova vláda na studium odporu českých Němců proti Hitlerovi. Paroubek započal dráhu politika mezi národními socialisty. Nebylo divu, že se v zásadní debatě o našich soudobých dějinách, přikláněl k tzv. národnímu křídlu, možná až úzce vyhraněnému národnímu křídlu. Dlouhé debaty, které s ním na toto téma vedl Jirka Loewy (a ten už obdobné debaty zažil v exilu, když je v Právu lidu otvíral) vedly k tomu, že Jiří Paroubek dokázal překonat to, co zdálo být pevně zakořeněno v jeho mozku i srdci. Dokázal se scházet nejen s Jiřím Loewym, ale i mnohem poučenějšími historiky té doby a těch problémů. Strhl sám sobě ony brýle mámení a toužil, aby mohl skutečně prohlédnout. Není bez zajímavosti, že v tom nalezl pomocníky právě ve své straně v Ústí nad Labem. V tom Ústí, kde jsem se kdysi potkal s Jirkou Loewym a kde mohl premiér hovořit oficiálně, ale i zcela neoficielně třeba po členské schůzi ČSSD s historiky, jako byl v tamním muzeu Václav Houfek (a býval tam až do své smrti i Gustav Krov) nebo duchcovský archivář Pavel Koukal. Koneckonců i Jirka Loewy měl předchůdce ve svém úsilí přiznat československým Němcům, zejména těm, kterým se značně zjednodušeně a špatně říká „sudetoněmečtí sociální demokraté“, jejich zásluhy na obraně republiky i na snaze uchránit zde náš i svůj domov pro svobodné lidi. Byl to bratr toho, komu jsou právem i neprávem přisuzovány všechny hříchy té doby, poslanec, kdysi senátor Vojta Beneš. Sám Jirka nazýval projevy Vojty Beneše v parlamentu na téma odsunu jeho „hvězdnou nocí“. Odpusťte, že nepřipomínám publicistiku Jirky Loewyho. Editor Jirka Tomáš [ostatně i ve své rodině má jednu absolventku Loewyho žurnalistické školy] uspořádal a ve svém nakladatelství Akropolis vydal čítanku publicistických článků, které napsal Jirka Loewy za poslední tři roky života. Je to knížka útlá, jako bývají šperkovnice na drahokamy, které si bereme dnes a denně. Má titul 240
jednoho z nich – Kolik druhů sýra potřebuje člověk? Je pořád žhavě aktuální. Nedávno mě o tom přesvědčila letmá návštěva supermarketu, když jsem cosi potřeboval koupit o svátečním dnu. Poslyšte tedy, co Jirka napsal o přehlídce všech možných sýrů v berlínském KáDéWé: „Supermarkety zvící pěti fotbalových hřišť nevyhledávám, necítím se tam dobře. A pokud jsem v Praze na Smíchově, 18 nejraděj chodím do večerky, která se jmenuje Březinka. Mají tam vše, co potřebuji, ba i ledacos navíc. A jsou ke mně vlídní, mluví se mnou a ochotně mi půjčují košík přes ulici.“ Tuto knížku vydalo Tomášovo nakladatelství Akropolis před deseti roky. Snad, abychom tu prázdeň bez Jirky Loewyho líp snášeli. 19
I po třetí pomáhal republice ke svobodě exil Bez výrazné pomoci exilu by Republika česko-slovenská20 nevznikla, ani nezískala svobodu po její ztrátě za okupace velkoněmeckou říší a jinak tomu nebylo ani po té, co sověty vpádem svých divizí ji nedovolily, aby se proměnil v nezávislý, svobodný stát vazalský režim, který tu nastolily pod lidově „demokratickou“ zástěrou. Jiří Loewy a jeho Právo lidu, o kterých jsem psal v předchozí eseji, byly poslední krok v této řadě. Navazovalo přímo na iniciativu demokratických socialistů mezi chartisty, kteří se manifestem 100 let českého socialismu přihlásili v roce 1978 k jedné větvi českého politického národa. Bylo paradoxní, že se Rudé právo přihlásilo svým podtitulem k prvnímu českému deníku, jehož likvidace byla součástí stalinistické, ale dvacet let po únoru ´48 i poststalinistické kamufláže. Až do Listopadu 1989 totiž ústřední orgán státostrany, která se prohlašovala za vedoucí sílu kolaborace s okupanty, tisknul formát Rudého světa téměř miniaturní titul ukradený demokratickým socialistům. Nicméně během té první půle jedenačtyřicetileté ztráty samostatnosti české poznali i stoupenci komunistické hereze socialismu, jak málo svobody jim zanechal bolševický režim. A tak ji mnozí z nich museli hledat tam, kam moc sovětů a jejich KGB nedosahovala. Mezi nejvýraznější osobnosti, které po pádu reformního jara v Československu, ovlivnily politiku našeho exilu na Západě a v jejím duchu ovlivňovaly i dění na „domácí frontě“, byl šéfredaktor časopisu Listy, který vycházel od r. 1970 v Římě. Už svým titulem se hlásil k poslední alternativě, pod kterou ještě mohly vycházet nejvlivnější noviny českých intelektuálů. Jednalo se o 19 exilových ročníků časopisu Listy v letech 1971 až 1989; dvě předcházející zvláštní čísla LL kopírovala formát Literárních listů z roku 1968. – Od XX. ročníku nastává pro Listy nové období. První číslo tohoto ročníku bylo sice vytištěno ještě v Německu a odtud distribuováno do Československa, ale od 2. čísla mají Listy s označením nezávislý dvouměsíčník již svou redakci v Praze.21 V 90. letech byl šéfredaktorem Listů Jiří Vančura, poté Václav Žák, jenž je nyní i předsedou redakční rady. Listy, původně časopis československé socialistické opozice, jsou nyní dvouměsíčníkem pro kulturu a dialog. Od roku 2003 se vydávání ujalo nakladatelství Burian a Tichák, s. r. o, v Olomouci, v rodném městě Jiřího Pelikána. (bek)
Jiří Pelikán a jeho cesta socialismem 22 Již během studia na VŠPS byl Jiří Pelikán tajemníkem vysokoškolského výboru KSČ a členem předsednictva jejího krajského výboru v Praze. V letech 1948– 49 jako předseda akčního výboru Národní fronty prováděl poúnorové čistky v řadách studentů i pedagogů vysokých škol. V roce 1948 byl také zvolen poslan241
cem Národního shromáždění. Od roku 1953 byl generálním tajemníkem a poté v letech 1955–63 prezidentem Mezinárodního svazu studentstva. Slibnou kariéru mu narušilo, že ještě v letech 1961–62 byl vyšetřován kvůli spolupráci s „projugoslávskou“ frakční skupinou Klementa Lukeše. Před perzekucí jej zachránil údajně zásah Nikity S. Chruščova. A tak byl v roce 1963 jmenován ústředním ředitelem Čs. televize; v této funkci se stal jednou z vůdčích osobností reformního hnutí. Jako přední exponent demokratizačního procesu v Československu z ní byl v říjnu 1968 odvolán na sovětský nátlak; aby zajistili zbývající reformní činitelé jeho bezpečnost, jmenovala jej vláda kulturním radou čs. velvyslanectví v Římě. Obdobně byl umožněn i odchod za hranice i jiným. V září 1969, po definitivní porážce Československého jara, zůstal v exilu. V Římě vydával levicově orientovaný exilový časopis Listy, ale zároveň také politicky působil v Italské socialistické straně (Partito Socialista Italiano).23 V roce 1977 získal italské státní občanství a v roce 1979 byl zvolen na kandidátce PSI jako vůbec první Čech poslancem Evropského parlamentu; mandát vykonával dvě volební období. Kriticky reflektoval svou komunistickou minulost a usiloval o spolupráci všech demokratických socialistů v exilu i v domácí opozici; udržoval kontakty s exilovou ČSSD zvláště s jejím reformním proudem. Také po Listopadu žil střídavě v Římě a v Praze, kam přenesl redakci Listů, spolupracoval s vedením obnovené ČSSD, podporoval její politiku a v závěru svého života se stal jejím členem. Josef Tomeš
O časopisu Listy, který vydával v Římě Jiří Pelikán 24 Jiří Pelikán řídil Listy, časopis československé socialistické opozice, s redakčním kruhem, jehož složení bylo v různých časových obdobích doplňováno a někdy i obměňováno. Jeho členy byli – v abecedním pořádku – Dušan Havlíček, Zdeněk Hejzlar, Milan Horáček, Vladimír Horský, František Janouch, Cyril John, Karel Kaplan, Jiří Kosta, Karel Kyncl, A. J. Liehm, Artur London (U8. 11. 1986), Zdeněk Mlynář, Adolf Müller, Josef Pokštefl, Michal Reiman, Radoslav Selucký, Milan Schulz, Jan Skála, Lubomír Sochor (U14. 11. 1986), Daniel Strož, Ota Šik, Zdena Tominová, Vladimír Tosek (U8. 12. 1987), Ruth Tosková a Čestmír Vejdělek. Na tvorbě časopisu se ovšem podílelo i mnoho dalších spolupracovníků, zejména z Československa, jejichž jména nebyla z pochopitelných důvodů uváděna. Poté, kdy byl Jiří Pelikán zvolen poslancem Evropského parlamentu, se počátkem roku 1982 vedení redakce ujal Vladimír Tosek a po jeho smrti Čestmír Vejdělek. Jiří Pelikán však zůstával aktivním šéfredaktorem časopisu po celou dobu. Vladimír Tosek řídil redakční práce od dubna 1982. Na červencové schůzce redakčního kruhu Listů v Kolíně nad Rýnem bylo v roce 1986 rozhodnuto, že od podzimu bude jmenován výkonným redaktorem Listů. Od prvního čísla 1987 je také v tiráži uváděn jako „redaktor časopisu“, avšak na podzim téhož roku – podle sdělení Ruth Toskové – se manželé Toskovi vrátili z Říma do Londýna, kde Vladimír Tosek 8. prosince zemřel. Dušan Havlíček
Vladimír Tosek emigroval dvakrát do Anglie25 Po demobilizaci čs. samostatné brigády v Anglii v roce 1945 se přihlásil Vladimír Tosek jako posluchač filologie na Karlově Universitě a požádal o přijetí k odposlouchávací službě Čs. rozhlasu. Již následný rok byl od 1. července 1947 jmenován šéfredaktorem krátkovlnného rozhlasu. Tuto funkci zastával až 242
do 31. května 1951, kdy byl „po vzájemné dohodě“ propuštěn. Stal se jednou z tisíce obětí padesátých let, kdy lidé, kteří sloužili za války v zahraničních čs. jednotkách, navíc v Anglii, byli tehdy z čistě ideologických důvodů vyhozeni. Využil svou znalost osmi jazyků a živil se jako překladatel v knižních nakladatelstvích. Zájem o něho měla Čs. televize, která plně využila jeho jazykových znalostí. Stal se tak jednou z osobností Pražského jara, když svými pořady plně podporoval jeho myšlenky. V srpnu 1968 se plně podílel na protiokupačním vysílání. Odešel pak do Rakouska a Itálie, kde pracoval v tamní televizi. V roce 1971 emigroval se svou rodinou opět po třech desetiletích do Velké Británie; zde pracoval v BBC a angažoval se v Amnesty International. O tom, jak spolu s Jiřím Pelikánem vydával a redigoval Listy, uvádí tento sborník v úryvku z knižní analýzy Dušana Havlíčka. Nešetřil svých sil a pracoval bez ohledu na svůj zdravotní stav. Jeho srdce dotlouklo v Londýně dva roky před Listopadem 1989. Bylo mu teprve 68 let. Richard Seemann
Bedřich Utitz – publicista nakladatelem26 Když se vrátil v ´45. roce domů příslušník čs. brigády ve Velké Británii Bedřich Utitz, byl natolik zklamán politickým vývojem, který vyústil do druhé světové války, že vstoupil do KSČ. Do roku 1950 působil v ČTK a poté v informační agentuře Telepress; když skončila, byl Utitz bez zaměstnání. Obtížně, v protižidovské vlně v době po procesu se Slánským, hledal místo, dokud nenašel práci knihovníka. Podařilo se mu však nastoupit do Čs. rozhlasu, když se politická atmosféra zmírňovala. Až se řediteli Karlu Hoffmannovi zdála uvolněná až příliš. Uspořádal řadu poslechů, a nakonec bylo z rozhlasu vyhozeno šest vedoucích pracovníků. Utitzovi bylo vytknuto, že zveřejnil projev Eduarda Goldstückera, pozitivní komentář k Brandtovu sbližování Východu se Západem a pozitivní nekrolog kancléře Konráda Adenauera. Vyhozen nebyl, ale „odměnou“ mu byla roční redakční stáž v americkém vysílání komunistické Kuby. Po návratu do Prahy se stal Bedřich Utitz vedoucím německého vysílání ČsRo. Měl především propagovat komunismus v západním Německu. Utitz naopak propagoval především politické uvolnění a společenské posuny v Československu mezi posluchači NDR, kde se dostal na černou listinu. Po srpnu 1968 byl vyslán na roční dovolenou do západního Německa, odtud se nevrátil. V roce 1971 založil s politologem Adolfem Müllerem v Kolíně nad Rýnem samizdatové nakladatelství Index. Vyšlo v něm přes dvě stě knih. V roce 1978 byl Bedřich Utitz zbaven československého státního občanství a v SRN působil jako svobodný novinář. Po Listopadu ´89 Bedřich Utitz spolupracoval s rozhlasem, Lidovými novinami, Svobodným slovem, Týdnem a Novou Přítomností. V roce 1998 převzal za výjimečné výsledky v oboru novinářské práce cenu Karla Havlíčka Borovského a byl mu udělen Řád T. G. Masaryka. V roce 2005 se vrátil natrvalo do republiky. Jiří Hraše
Dvě štafety z let padesátých Svobodná Evropa [1951–94]
Češi a Slováci mají ve vysílání Rádia Svobodná Evropa (RFE) dvě prvenství: jako první zahájili nejprve zkušební vysílání ve výroční den pádu Bastily 14. července 1950 a 1. května 1951 v 11 hodin dopoledne zahájila československá redakce také pravidelné vysílání. Většinu údajů o RFE jsme získali z publikace 243
Svobodně! a v ní zejména ze studií historika Prokopa Tomka.27 [Pokud doplňují tuto mozaiky glosy a vsuvky jiných autorů, je to uvedeno jeho jménem nebo šifrou.] Od počátku roku 1950 se postupně tvořily pracovní týmy jednotlivých redakcí. Náboru vhodných pracovníků pro čs. část se účastnila i Rada svobodného Československa, která na žádost The National Committee for Free Europe již 26. srpna 1949 oslovila řadu exulantů i mimo Spojené státy s nabídkou zaměstnání při předběžně nespecifikované odborné činnosti v USA. Ne všichni oslovení se nakonec podíleli na práci „rozhlasového“ výboru NCFE. Někteří se zapojili i do výzkumné práce dalších výkonných výborů. Na výzvu reagoval kladně i tehdy v Německu žijící Pavel Tigrid. Ten se stal také druhou významnou osobnosti čs. redakce, když první byl legendární novinář Ferdinand Peroutka, od 6. dubna 1950 její ředitel.28 Pavel Tigrid od roku 1950 organizoval v Mnichově tamní pracoviště čs. redakce RFE, jehož se stal programovým ředitelem. Programy zkušebního vysílání roku 1950 se natáčely v Empire State Building; z New Yorku záznamy letecky putovaly do Mnichova. Vysílal je krátkovlnný vysílač o výkonu 7,5 kW Barbara, umístěný na nákladní automobil na bývalé vojenské základně Lampertheim poblíž čs. hranic; první pevný vysílač RFE byl postaven v Biblis u Frankfurtu n. M.29 Také startem pravidelného vysílání připadlo prvenství čs. redakci. 1. května 1951 v 11:00 hod. se na střední vlně 417n ohlásil Hlas svobodného Československa, to je rozhlasová stanice Svobodná Evropa. Toto hlášení se střídalo s druhým: Hlas slobodného Československa, to je rozhlas Slobodná Európa. Čs. redakce se vyznačovala ještě jednou zvláštností – jako jediná spojovala vysílání pro lidi dvou jazyků a národností, pro Čechy a Slováky. Přes různé tlaky zejména ze strany slovenských exilových organizací zůstalo toto spojení zachováno až do roku 1992 (rozdělení Československa). Vedoucím výkonné části RFE v Mnichově byl od podzimu 1952 Miloslav Kohák,30 otec filosofa a religionisty Erazima Koháka. Vybral jej poté, co odešel Tigrid do Spojených států, ředitel čs. sekce RFE Peroutka. V roce 1955 byl jmenován ředitelem čs. vysílání RFE v Mnichově Julius Firt31; jeho zástupci byli dr. Martin Kvetko a dr. Jaroslav Pecháček. Ve funkci ředitele působil Firt do roku 1960, kdy odešel poprvé na odpočinek. Na jeho místo byl jmenován komentátor Osvald Kostrba [Jindřich Skalický]; nebyla to šťastná volba a autor stati, Prokop Tomek, dává letům 1957 až 1968 mezititulek Podivné období přerodu, i když Kostrba alias Skalický byl odvolán a ředitelem čs. vysílání RFE v Mnichově se znovu stal Julius Firt; a zůstal jím až do roku 1965. Konflikty mezi Kostrbou a redaktory znásoboval i jeho zástupce pro slovenskou část redakce Vladimír Graněc.32 Nebyl to však jediný důvod k takovému označení; a tak v roce 1965 byl ředitelem československého vysílání RFE v Mnichově jmenován Jaroslav Pecháček. Zároveň se výrazně proměnilo celé vysílání.33 Obsah vysílání RFE byl výrazně postaven na srovnávání – např. analyzoval projevy komunistických funkcionářů a srovnával je se skutečností nebo poměřoval životní podmínky v Československu a na Západě včetně výkonů tržního a plánovaného hospodářství; soustřeďoval se nikoliv teoreticky na ideologii a politologii, ale kriticky pohlížel na denní realitu a snažil se vytvářet informační i názorovou alternativu. Čs. redakce vysílala denně od 5:00 do půlnoci. Každá hodina začínala desetiminutovým zpravodajstvím následovaným 10–15 programovými tematickými celky. Mezi 244
ně patřily např. Den doma i ve světě (komentáře k aktuálním událostem), Slovo a svět (politické aktuality), Slovenská tribuna, Rozhovory a reportáže (rozhovory s uprchlíky), Práce a život (odbory a srovnávání podmínek pracujících na obou stranách železné opony), Kulturní hlídka, Bojující církev (život katolíků v ČSSR) nebo Za železnou oponou (problémy života v socialismu). K popularizaci vysílání přispěl mj. hodinový písničkový pořad Zuzana, moderoval jej Jiří Planner, jemuž se podařilo emigrovat ze zájezdu divadla Semafor. V období let 1967 a 1968 došlo ke krátkému uvolnění režimu; ve vztahu k Svobodné Evropě nešlo jen o Pražské jaro, ale o do té doby nebývalou událost: Z Prahy dorazilo do Mnichova pět novinářů z redakce časopisu Student a setkali se 7. července v budově Svobodné Evropy s ředitelem Pecháčkem, jeho předchůdcem Firtem i Bellušem, dále s redaktory RFE Jiřím Kovtunem, Jaroslavem Dreslerem a Antonínem Kratochvílem. První část jejich rozhovoru vyšla 24. července v 30. čísle Studenta. V následujícím čísle vyšlo prohlášení, které slibovalo uveřejnit pokračování v příhodnější době. Poslední číslo časopisu (ještě před vpádem Sovětů) vyšlo 14. srpna 1968, a tak velký rozhovor nebyl už nikdy na stránkách Studenta zveřejněn. Okupace Československa vojsky pěti zemí Varšavské smlouvy znamenala ohromný mezník také pro práci a další vývoj čs. redakce RFE. Po jistém čase dožívajících iluzí se ukázalo, že skončila doba nadějí na gradualistický vývoj čs. socialismu ke svobodě společnosti a vývoj se vrátil politicky nazpět. Okupace způsobila také největší poválečnou čs. uprchlickou vlnu na Západ. Bylo to současné oživení a příliv mladých, kvalifikovaných a informovaných pracovníků do RFE. Po dvaceti letech exilu se naskytla šance omladit stárnoucí kolektiv. Takovou příležitost ostatní redakce RFE neměly. Do RFE přišla mladší generace (například novináři Sláva Volný, Karel Jezdinský, Josef Jedlička a Milan Schulz), vyzrálá ve zcela jiných podmínkách než generace poúnorového exilu. Obměna přinesla ale i spor. Je otázkou, zda šlo především o spor generační, nebo zda ideologická otázka hrála skutečně takovou roli. Mladší generaci neoslovovaly již takovou měrou tradice masarykovské první republiky a je to pochopitelné. Nebylo tomu jen proto, že tito lidé vyrostli v jiných podmínkách, ve společnosti, která demokratickou minulost republiky odmítala. V Československu i na Západě ale rezonovaly v šedesátých letech jiné myšlenky.34 Do čs. redakce se s posrpnovou emigrační vlnou dostal v září 1968 i mladý uprchlík Pavel Minařík […]
Causa Pavel Minařík […] jako školenému rozhlasovému hlasateli35 se mu podařilo velmi záhy získat zaměstnání v RFE. O dva roky později jej objevil a získal pro spolupráci s rozvědkou jeho přítel a současně příslušník Oblastního odboru I. správy MV v Brně Jan Berman „Berný“. Minařík jako agent s krycím jménem „Ulyxes“ a od roku 1972 „Pley“ podával do ledna 1976 I. správě FMV veškeré jemu dostupné informace o dění v RFE a později i v exilových organizacích. Třikrát tajně navštívil ČSSR, aby se sešel se svými „řídícími orgány“. Minaříkův význam bývá přeceňován. V době přijetí do RFE byl mladý, neměl žádné politické zkušenosti ani známé, tak nemohl být politickou osobností a stal se ochotným pomocníkem exulantů. Připojil se k řadě exilových organizací a získal i důvěru bývalého ředitele čs. redakce RFE Julia Firta. Ale ani jeho postavení v RFE nebylo významné. Sám přiznával jako hlavní zdroj svých informací kantýnu. 245
Podával návrhy na různé akce, od zastrašování až po pumové útoky; těmi se zabýval od roku 1972 až do doby svého návratu. Prezentoval je jako možnost narušit vysílání RFE, nikoliv jak způsobit obětí na životech. V roce 1972 hledal možnost, jak donutit kolegu Pavla Pecháčka, aby prozradil jméno svého tajemného informátora z prostředí ÚV KSČ. Navrhoval například jej vylákat do Vídně, unést nebo zbít.36 Na podzim 1975 podal agent „Pley“ v RFE výpověď a 16. ledna 1976 se vrátil do Československa. Jeho kariéra v RFE by tak jako tak skončila, protože se plánovalo v rámci omezování stavu zaměstnanců jeho propuštění. Hranici přejel v autě československé rozvědky s falešným diplomatickým pasem a třináct dní po návratu, 29. ledna 1976, vystoupil na tiskové konferenci v Praze. Pavel Minařík byl představen jako příslušník čs. rozvědky; po příjezdu do ČSSR jej ministr vnitra Obzina se zpětnou plaností od 1. září 1968 přijal k SNB v hodnosti nadporučíka a současně povýšil na kapitána. Dočkal se i přijetí do KSČ. A tak zahájil připravenou diskreditační kampaň proti RFE s krycím názvem Infekce. Po sérii vystoupení v médiích a propagandistických cestách do Maďarska a Polska se dočkal i studií, kam jej režim před deseti roky nepustil. Dostalo se mu toho i s úroky: na podzim 1976 odjel do Sovětského svazu na Fakultu žurnalistiky Institutu mezinárodních vztahů v Moskvě a na Fakultu mezinárodních vztahů a mezinárodního práva Státní univerzity v Kyjevu. Po návratu byl povýšen do hodnosti majora a z rozvědky přemístěn do tiskových a propagačních složek ministerstva vnitra; roku 1982 se stal zástupcem šéfredaktora časopisu FMV Signál. Ze služebního poměru příslušníka SNB odešel na vlastní žádost 31. března 1990 v hodnosti podplukovníka. Ještě před tím, než propukla uvedená kampaň, vystřídal Jaroslava Pecháčka ve funkci ředitele čs. redakce v Mnichovu jeho náměstek Samuel Belluš. O čem kapitán Minařík jen meditoval, se podařilo v roce 1981 skupině Ruka, v jejímž čele byl jeden z nejaktivnějších teroristů Carlos. To vedlo americké vedení k tomu, aby hledalo účinné řešení. Prozatím odvolalo Belluše, který byl ve funkci ještě spolu s Firtem. Analýza materiálů, kterými kpt. Minařík podpořil svou kampaň, ukázala, že pocházely právě z Firtova trezoru. Nastalo krátké provizorium, během něhož byl v roce 1982 jmenován ředitelem novinář Jan Schneider. V následujícím roce jej vystřídal Ota Pick.37 V roce 1985 našli lidé z vedení RFE/RL konečně člověka, který prokázal již v minulosti, že dokáže čelit provokacím StB: ředitelem čs. sekce RFE byl v březnu 1985 jmenován dosavadní šéf čs. vysílání Hlasu Ameriky, muž, který i ve Svobodné Evropě prokázal svou erudici na různých pozicích Zdeněk F. Šedivý. 38
Nevítaní exulanti Zdeněk F. Šedivý, s nímž jsem měl možnost scházet se po jeho návratu do vlasti v kavárně Slávie,39 nedůvěru k exulantům nepřikládal jen nám doma. Přivítala jej ostatně, jakmile se objevil v Evropě, která hlásala, že je i institucionálně Svobodnou. Stalo se, když jej do Evropy poslali jeho američtí šéfové. Měli k tomu důvod: „důvěra“, se kterou se nechával starý mládenec Firt vozit „úlisným Ulyxem (= Odysseem Minaříkem)“ po večeři domů, ba dokonce mu svěřil klíče od bytu i trezoru, nebyla totiž jediným, co jel do Mnichova odstranit. Do sídla RFE/RL [neboť sloučení obou blízkých institucí se tehdy stalo skutkem a znamenalo mj., že obě se staly nepřítelem čís. 1 pro řadu nedemokratických, ba přímo teroristických režimů] jej musel tehdy dopravit svým autem její ame246
rický director. Exulanti v čs. redakci to nedovolili. Naštěstí měl u sebe soukromé telefonní číslo jejich nadřízeného. Obdobné bylo i jeho „přijetí“ po Listopadu ´89 doma. Kolega Šedivý, který před 41 roky odcházel z redakce Práva lidu, zamířil do Lidového domu. Nezájem. Tam spíš otvírali dveře redakce komentátorům, kteří v televizi ještě nedávno odhalovali „zradu Solidarnośći“ na občanech Polska, nebo brali sotva opeřené elévy než redaktora s jeho zkušenostmi. Nabídli mu sice v roce 1991 lidovci křeslo šéfredaktora Lidové demokracie, ale hned na to ji nechali zprivatizovat – prodali ji a. s. Pragoprint, za kterým byla kontraverzní osoba advokáta Fidelise Schlée. Ten poté nechal Lidovou demokracii sloučit s Lidovými novinami, tím bylo její vydávání zastaveno.40 Po 72 letech tedy tradiční noviny zanikly. I když Lidová demokracie vycházela pod tímto titulem až od roku 1945, navazovala na lidovecké noviny Lidové listy, které vycházely od roku 1922. Předešla tak o čtyři roky svého „souputníka“ z posledního půlstoletí Svobodné (dříve České) slovo a o dva roky odborářům ukradenou Práci. Oba deníky opakovaly tutéž likvidační frašku – jen komedianti měli jiná jména. Slovo – tak překřtil po roce 1996 někdejší noviny čs. socialistů, respektive národních socialistů, koncern Chemapol dalšího „podnikatele zrozeného kompartajním režimem“ ing. Junka – vycházelo od roku 1998 jako mutace Zemských (toto adjektivum bylo permutováno ze Zemědělských) novin; sice určitý čas ještě vycházelo, ale jeho redaktoři byli na přelomu srpna a září 1998 valnou většinou propuštěni. V Deníku Práce jeho privatizátor, akad. sochař Vladimír Stehlík, vyměnil i podstatnou část redakce v čele se šéfredaktorem Parmou. Toho přijal okamžitě jeho souputník režimem pod vedoucí rolí KSČ ing. Junek. Parma byl poslední předseda ZO KSČ v redakci Práce „za totáče“ a do svého čela jej po Listopadu povýšil kolektiv normalizačních žurnalistů, kteří se usnesli, že odbory tu nemají v nových poměrech co dělat. Junek udělal z Parmy šéfredaktora dohasínajícího Svobodného Slova. – Takže je jasné, kdo se postaral, aby tu neměli co dělat takoví exulanti, jako byl novinářský matador, který získal zkušenosti v médiích svobodného světa, a tak příliš přerůstal poměry malého českého dvorku, jaký se nám tu manažeři minulých poměrů po Listopadu rozhodli budovat. (bek) V čele čs. vysílání RFE byl Zdeněk F. Šedivý do roku 1988. V předvečer konce rozděleného světa prošla Svobodná Evropa znovu krátkým provizoriem – v první polovině roku 1989 byl v čele čs. vysílání úřadující ředitel Karel Kašpárek (Lamberský)41. V červenci 1989 byl jmenován ředitelem čs. vysílání z Mnichova poprvé příslušník mladší generace pracovníků Pavel Pecháček.42 Základní kaménky této mozaiky posbírány ze stati Prokopa Tomka, pokud podpis či šifra neoznačily jiný zdroj. Krátce po jeho nástupu vysílala Svobodná Evropa jednu z nezapomenutelných nahrávek – projev Milouše Jakeše na Červeném Hrádku, který tak vstoupil po třetí do historie. V roce 1938 v něm jednal lord Runciman s představiteli henleinovské volkspartei; v roce 1968 se tu scházel se svými věrnými Antonín Novotný a nyní odtud šlo svědectví, že si soudobí představitelé připadají jako kůly v plotě. Opouštěli je i jejich dosavadní souputníci. V tom smyslu připomínám závěrečnou část minulé kapitoly, kde poslední mezititulek článku o divadelním časopise Rozrazil říkal: vzpoury porobených jsou jen „selské bouře“, vzpoura těch, kdo byli dosud součástí moci, je proměňuje v revoluci. 247
Jakešův projev vyvolalo prohlášení Několik vět, k jehož širokému ohlasu přispívala sama Svobodná Evropa promyšleným dávkováním signatářů, jak je k tomu nabádal svým „scénářem“ Václav Havel. Ostatně Jakeš ve svém projevu reagoval hned na třetí jméno prvního seznamu – Hanu Zagorovou. Pavel Pecháček se vrátil do Mnichova; ihned požádal čs. ambasádu v Bonnu o vstupní vízum do ČSSR. Počátkem listopadu se konalo v Římě svatořečení kněžny Anežky. Pavel Pecháček byl v Římě u mikrofonu a dvě hodiny komentoval tuto událost. Čs. televize nasadila v té chvíli na I. program Krásnou Angeliku. Nevím, kolik diváků dokázala odlákat z II. okruhu, na kterém se neodvážil nevysílat tuto bohoslužbu ani Zelenka a jeho „melody souzi“. Nevím, jak druzí. Ale já jsem si tehdy pustil k obrazu „na dvojce“ zvuk z rádia. V prosinci 1988 bylo ukončeno rušení Svobodné Evropy. Ví Bůh, jestli si začal něco Jakeš s liberalizací, nebo na ten technický špás už jeho režim neměl. O pár dní později obdržel Pavel Pecháček žádané vízum. V úterý 21. listopadu 1989 přiletěl do Prahy jako zvláštní zpravodaj RFE. Rozjel se na Václavské náměstí a vysílal. Měl totiž i akreditaci. (bek)
Svědectví [1956–92] Redakční úvodník prvního čísla má titulek Výzva a je datován 28. října 1956. Jako čtvrtletník pro politiku a kulturu vycházel nejprve v New Yorku, od konce roku 1960 v Paříži a v belgické tiskárně v Bruggách – po Listopadu 1989 v Praze v Melantrichu.43 V exilu, zvláště ve starších časopisech, bylo Svědectví jako časopis pro dialog i s reformními komunisty přijato zpočátku kontroverzně. Naproti tomu ohlas doma, v Československu, naplnil Tigridův předpoklad. I to byl jeden z důvodů, proč čs. totalitní moc (v době pokusu o návrat předreformního režimu v roce 1967) zorganizovala i soud s Pavlem Tigridem pro údajné rozvracení republiky a vyzvědačství a ocejchovala jej jako špióna CIA.44 Když bylo časopisu 25 roků, konalo se v říjnu 1981 v bavorském Frankenu shromáždění; příspěvky, které tam zazněly, vydalo knižně mnichovské nakladatelství Opus Bonum; Pavel Tigrid na otázky Jiřího Lederera mj. odpověděl: Doufal jsem, že i když domů pronikne jen pár desítek výtisků, kvalita obsahu, úroveň a zajímavost i aktuálnost otázek v nich diskutovaných se samy postarají o další rozšiřování publikace uvnitř země půjčováním a přepisováním. Tento předpoklad se ukázal v naprosto nečekané míře správným. Nemálo k tomu přispěla oficiální propaganda, která od prvního čísla věnovala časopisu velkou a soustavnou pozornost. Například hned po druhém čísle, nemýlím-li se, věnoval Ivan Skála půl strany velkého formátu Rudého práva emigrantskému plátku Svědectví… První číslo vyšlo v jednom tisíci výtisků a hned se sešlo, na štěstí, požehnaně předplatitelů. Do Československa jsme posílali poštou a hlavně prostřednictvím přátel v Evropě tak asi sto, možná sto padesát výtisků… Poslední číslo vyšlo roku 1992 v Melantrichu a bylo věnováno tématu Nacionalismus – novodobá droga. V jeho úvodním slově Na cestu nové republice Pavel Tigrid psal: Když jsme se rozhodli věnovat toto číslo Svědectví otázce nacionalismu, věděli jsme proč… Po pádu komunismu se stal největším nebezpečím pro další vývoj nejen ve střední a východní Evropě, ale v celém (nesnadně) se integrujícím zemědílu krajní nacionalismus. Končí tak éra, trochu symbolicky, jednoho časopisu a jedné republiky, zvané ČSFR. Je to nesrovnatelné v dopadu na naši národní, státní a občanskou realitu, ale přece jen jistá spojitost tu je. Všechno má svůj čas – i tato revue. Přijdou jiné, jinak pojaté, jinak zacílené. Tento časopis podával skoro půl století svě248
dectví o jedné éře. Ta skončila, vysvětluje Pavel Tigrid v Redakčním sdělení, proč se takto rozhodl. Jarmila Cysařová45 ¨ RFE/RL – Rádio Svobodná Evopa/Rádio Svoboda přesídlilo sice do Prahy, ale zaměřilo se na jiné státy, kam se rozhodly Spojené státy, které tuto instituci financují, nasměrovat pomoc při rozvoji společenskému zřízení podle svých představ. Česká redakce (slovenská se osamostatnila zároveň se Slovenskou republikou) se sem přestěhovala v roce 1995 a celá RFE/RL sídlila v někdejší budově Federálního shromáždění, dokud nebyla vybudována nová budova v Praze-Strašnicích. Protože s novými poměry je ČR považována za demokratický a svobodný stát, který takovou pomoc zvenčí nepotřebuje, stala se její česká redakce součástí Českého rozhlasu, kde vysílá na stanici ČRo 6 – nyní ČRo Plus. Od té doby také přešlo její vedení a složení do kompetence této veřejnoprávní instituce.46 Listy jsou tak ze všech médií jediným, které vychází dodnes i ve svobodné zemi. Exilové Právo lidu sem dovezlo v roce 1989 jen jediné číslo, ale dál nevycházelo z vůle několika sociálních demokratů, jak o tom píši na dvou místech tohoto sborníku. Vydávání Svědectví ukončil jeho zakladatel Pavel Tigrid o tři roky později sám. (bek) Poznámky: Redakční text z internetových stránek deníku Lidové noviny. Samizdatové LN. www. lidovky.cz/historie-obrazem.aspx. Tyto stránky obsahují faksimile všech čísel od č. 09/1987 po šestnáctistránkové č. 12/1989, které se již distribuovalo v běžné novinové síti a připravila je redakce usídlená v budově na počátku Opletalovy ulice, kde sídlila na přelomu 19. a 20. století redakce a tiskárna Národních novin. Také nám, kdo jsme tam za studií praktikovali, nabádal jeden z metérů k úctě ke schodišti, kterým jsme scházeli k sazárně, neboť se po něm pohyboval – byť ztěžka – ještě Jan Neruda. 2 Jmenovaní jsou vesměs uvedeni v seznamech Centrální evidence aktivistů pravicového oportunismu… viz článek v kapitole Květy jara, plody podzimu, s. 93n. – V našem výběru z 6 334 občanů tam jsou všichni zúčastnění novináři z redakcí Rudého práva, Práce, Reportéra, Učitelských novin a Večerní Prahy. 3 Šulc, Zdislav: Stát a ekonomika. Praha, Karolinum 2004, samizdat 1985. 4 Šulcová, Olga: Záhada červeného křesla. Praha, nakladatelství Troja 1999, 174 s. 5 Šulc, Zdislav: Psáno inkognito. Doba v zrcadle samizdatu 1968 -1989. Praha, Ústav pro soudobné dějiny AV ČR 2000, edice Svědectví o době a lidech sv. 7, 292 s. 6 Katalog, který vydal SUA pro výstavu k Dějinám českého tisku na území České republiky. SUA, Praha 2002, 100 s., obsahuje vedle běžných informací o vystavených exponátech, také některé přehledy, přesahující rámec této výstavy. Bylo tomu tak například u úvodní stati Blodigová, Alexandra, Jirák, Jan, Köplová, Barbora, Sekera, Martin: Kontury vývoje českého novinářství na území Čech. In: c. d. s. 9n. – Údaje o sledovaném oddílu in: c. d., s. 89n. 7 Zkrácená verze stati Beránek, Jindřich: Nejubilejní výročí Karla Srpa. www.publica.cz, 2011, 17. 01., 00;56 hod. 8 Tomeš, Josef: Český biografický slovník XX. století. Praha, Paseka a Petr Meissner 1999, III. díl, s. 182. – „Od 60. let publikoval v hud. časopisech; 1964 spoluzakladatel Mezinárodního jazzového festivalu… 1972-84 redaktor hud. vydavatelství Pan1
249
ton, 1984-86 zeměd. dělník, 1971–78 místopředseda a od 1978 předseda Jazzové sekce Svazu hudebníků, 1974–81 dramaturg Pražských jazzových dnů, redaktor knižních publikací, časopisů Jazz Bulletin a Discorama, producent gramofonových desek Jazzová dílna, v září 1986 zatčen a v březnu 1987 odsouzen na 16 měsíců do vězení v monstrprocesu s Jazzovou sekcí (v lednu 1988 propuštěn, spoluzakladatel Hnutí za občanskou svobodu, v prosinci 1988 účastník setkání čs. disidentů s fr. prezidentem Mitterandem, od února do října 1990 ředitel odboru na Ministerstvu kultury ČR; od 1991 ředitel Artfora-Jazzová sekce. 9
Není bez zajímavosti, že v roce nedožitých 100. narozenin spisovatele vydal Jazzpetit reprint I. vydání prózy s dodatkem Karla Srpa a dalších Komu to vadilo, obsahující dokumenty z trestního stíhání členů Jazzové sekce. Sponzorem této reedice, jakož i dalších akcí Jazzové sekce během posledních 16 let, je ing. Andrej Babiš a koncern Agrofert, jehož je akcionářem.
10 11
Tomeš, Josef a kol., Český biografický slovník c.d., II. díl, s. 284.
Ostatně i tuto dobu jako milníky určují úmrtí těch, kdo ve svých zemích nesou vinu za to, že namísto demokratického socialismu byla prosazena byrokratická diktatura: B. Bieruta v Polsku (12. března 1956) i prvního a posledního prezidenta NDR W. Piecka (7. září 1960). M. Rákosi byl v Maďarsku dvakrát na Chruščovův přímý příkaz zbaven všech funkcí - poprvé po Stalinově smrti a pak poté, co v dubnu 1955 odstranil z čela vlády I. Nagye a sám se dal zvolit do jejího čela. Za rok, v červenci 1956, byl však příkazem odstraněn ze země a „poslán na léčení“ do Kirgyzie.
12
Tato spolupráce skončila a Vernerova záhy vydaná publikace David a Goliáška vyvolala i soudní spor.
Viz v této publikaci informace na s. 107 o dr. Veverkovi, která připomíná, že mu bylo uděleno čestné členství SN ČR. 14 Nejen to, řidič předsedy ČSSD, kterým byl po svém návratu z exilu v USA Jiří Horák, byl člověk uvedený v Cibulkových seznamech jako rezident StB; obdobně byl mezi agenty StB uveden i pán, kterým oponenti ÚVV exilové sociální demokracie krátce po břevnovském obnovovacím sjezdu vyměnili ve funkci ústředního tajemníka Jiřího Paroubka, a na druhém polistopadovém sjezdu v Ostravě-Vítkovicích, kde se definitivně zpřetrhaly vazby se skupinou sociálních demokratů OF vedených Rudolfem Battěkem, jej nominovali pro volbu prvního místopředsedy strany. Když se objevily uvedené seznamy, byl tento člověk okamžitě zbaven všech funkcí ve straně, ale to se již blížil konec éry předsedy Horáka. 13
Jednalo se prof. dr. Radomíra Lužu, profesora lycea v New Yorku Jiřího Horáka (oba žili v USA) a dr. Přemysla Janýra, který pracoval v exilu v tiskové skupině rakouského kancléře Kreiského. 16 Exulant Jiří Loewy vydal tehdy tento časopis k 100. výročí, co byla v Břevnově založena Českoslovanská sociální demokracie. V ČSSR byl tehdy vydán manifest Sto let českého socialismu, jehož hlavním autorem byl přední účastník hnutí protikomunistické socialistické opozice v Brně, profesor Jaroslav Mezník; podrobněji o tom v článku Charta se v Brně ustavila zvláštně, s. 151n. 17 S Oldřichem Haselmanem, touto významnou osobností brněnské kulturní veřejnosti (jako synovec Mahenův byl i správcem jeho odkazu) jsme se rozloučili na tamním hřbitově společně s poslancem Lubomírem Toufarem (Oldovým synovcem), Albertem Černým (blízkým soudruhem Oldřicha i Jarky Mezníka), paní Jacqueline. aj. – V konkrétním případě vysvětlil problém mj. i tehdejšímu prezidentu Ústavního soudu Zdeňku Kesslerovi, se kterým se setkali jako abiturienti tamějšího gymnasia; a dobře se znali i jako funkcionáři dvou nekomunistických Akademických klubů před rokem 1948. 15
250
Pokud bydlel Jiří Loewy v Praze, měl jakési sociální bydliště nedaleko Nikolajky – kde bydlel Jiří Tomáš a kde bylo i sídlo nakladatelství Akropolis. 19 Beránek, Jindřich: Deset let bez Jirky Loewyho, in Deník Referendum-Víkend, 5. 1. 2014 – změny v původním textu autor. 20 Tento způsob psaní bezprostředně po vyhlášení samostatného státu dokládá mj. i známá první poštovní známka, jejíž návrh vznikl v ateliéru známého malíře a uvědomělého českého občana Alfonse Muchy: nahoře nápis pošta a dole česko-slovenská, při čemž diakritická znaménka jsou uvnitř příslušných liter. První známky byly vydány již 18. prosince 1918 a Mucha pro návrh využil motiv, který zpracoval při výzdobě snad nejproslulejší pražské secesní budovy – Obecního domu, v němž také zasedal první zastupitelský orgán nového státu – Národní výbor. 21 Havlíček, Dušan: Listy v exilu. Olomouc, nakladatelství Burian a Tichák, s.r.o., 2008, 904 s., s. 10. 22 Mezititulek pojmenovala monografie o Pelikánovi, kterou napsal italský historik a bohemista Francesco Cáchami; vydalo ji brněnské nakladatelství Doplněk spolu s Masarykovou demokratickou akademií v roce 2008 (překlad Bohumil Klipa). Text medailonu in: Tomeš, Josef: Průkopníci a pokračovatelé. Osobnosti v dějinách České sociální demokracie. Praha 2013, s. 155n. Jiří Pelikán (*1923, Olomouc, U1999, Řím), novinář a politik; syn sochaře a medailéra Julia Pelikána (1887-1969). Již jako student reálného gymnázia v Olomouci se v r. 1939 pod vlivem staršího bratra zapojil do komunistického odboje a vstoupil do ilegální KSČ. V dubnu 1940 byl zatčen gestapem a vězněn. Po půlroce byl propuštěn a pokračoval v odbojové činnosti; v létě 1941 přešel do ilegality a od r. 1942 do osvobození působil pod jménem „Paroulek“ jako tajemník obecního úřadu v Kořenci na Blanensku. Po osvobození studoval do r. 1949 na Vysoké škole politické a sociální v Praze, kde patřil k čelným aktivistům komunistického mládežnického a studentského hnutí. 23 V roce 1974 se StB pokusila neúspěšně zabít nebo zranit Pelikána prostřednictvím výbušné zásilky ve fingovaném balíku. O pražském soudu s iniciátory Římského atentátu informovala Jarmila Cysařová (viz dále pozn. č. 45) v Listech č. 1/2004. 24 Havlíček, Dušan: c. d., s. 10. 25 Vladimír Tosek (*1919, U1987) se narodil půl roku po vzniku Československa v Praze–Vinohradech v rodině obchodníka. V roce 1938 absolvoval Státní francouzské gymnázium; již tehdy době se projevoval jeho fenomenální talent na jazyky, a tak ještě v září odjel do Manchesteru, aby studoval High School of Comerce. Absolvoval až po okupaci Československa. Rozhodl se emigrovat, což mu zachránilo život, protože jeho rodiče i příbuzní se stali oběťmi nacistického holocaustu. V roce 1941 vstoupil do československé vojenské jednotky ve Velké Británii. Text upravil autor medailonu: Seemann, Richard, in Svět rozhlasu č. 31/2014, s. 74. 26 Z medailonu Hraše, Jiří, in: Svět rozhlasu č. 24/2010, s. 54, vybral Richard Seemann. Bedřich Utitz (*1920) se narodil do českoněmecké židovské rodiny ve Vídni. V jeho jedenácti letech se rodina přestěhovala do Prahy a zde v letech navštěvoval v letech 1930-38 německé gymnázium. V roce 1939 emigroval do Anglie, kde v letech 194045 působil v československé zahraniční jednotce na Středním Východě, ve Velké Británii a ve Francii. V letech 1946-48 byl Utitz redaktorem ČTK a jejím dopisovatelem v Berlíně; poté působil v informační agentuře Telepress až do jejího konce v roce 1950. MgA. Jiří Hraše (*1930, U2012) rozhlasový režisér, teoretik, vš. pedagog, muž mnoha kulturních aktivit. Jako režisér i spoluautor se intenzivně podílel na rozhlasových 18
251
pořadech zlaté éry 60. let – publicistických a dokumentárních, ale též programů pro náročné posluchače; krátce se věnoval rovněž uměleckému vedení hlasatelů. Za normalizace zůstal bez stálého pracovního poměru. Zabýval se teoreticky i prakticky uměleckým přednesem, vytvářel scénáře a režíroval ve Viole, kterou spoluzakládal, ale také v Lyře Pragensis, působil jako porotce krajských a celostátních přehlídek. Byl předsedou Sdružení pro rozhlasovou tvorbu, iniciátorem vydávání revue Svět rozhlasu, autorem četných analýz, studií, medailonů i spoluautorem několika publikací, hybatelem tvůrčích seminářů, přehlídek tvorby aj. recitačních i divadelních soutěží. Po Listopadu spolupracovals rozhlasem velmi intenzivně externě. (lako) 27 Junek, Marek (ed.): Svobodně! Rádio Svobodná Evropa 1951–2011. Praha, Radioservis 2011. 256 s. – Tuto publikaci předali pracovníci Rádia Svobodná Evropa/ Rádia Svoboda Klubu novinářů Pražského jara 21. září 2011, kdy jsme se s nimi mohli setkat v novém objektu RFE/RL v Praze-Strašnicích. Z ní jsme pro tento „kamínek do mozaiky“ zkrátili některé texty dr. Tomka. – Mgr. Marek Junek, PhD., (*1975) pracoval v době vydání c. d. na Katedře středoevropských studií FF UK v Praze; věnoval se zejména slovenským soudobým dějinám. Do sborníku přispěli vedle oficiálních představitelů také statí o hudebním vysílání RFE antropolog Mgr. Filip Pospíšil, PhD., který se věnuje neoficiální kultuře, a teatrolog prof. PhDr. Vladimír Just, CSc., statí Svobodná Thálie Svobodné Evropě. Hudební vysílání nabývalo v posrpnovém vysílání na významu zejména u mladé generace (souviselo s příchodem Karla Kryla a Yvonny Přenosilové mezi její zaměstnance), bylo těžištěm prvního období propagace moderní hudební tvorby, proti níž zvedl boj Ždanov. Divadlo a dramatické žánry měly své těžiště zejména v první etapě činnosti redakce. Reprezentují to ostatně jména takových tvůrců, jako byli dramaturg a režisér čapkovské generace Josef Kodíček, dramatik Zdeněk Němeček a ostatně i sám Ferdinand Peroutka. U kabaretních žánrů začíná tento seznam klasikem 40. let Snížkem, přes komika Járu Kohouta, jenž zůstal u inspirace předměstskou operetou. Ostatně i titul Justovy práce naznačuje, že divadlo, zejména jeho větev zrozená Voskovcem a Werichem, bylo posilou i pro pracovníky Svobodné Evropy, a nečekal, až tyto ideje přenese do české společnosti RFE. Náš sborník je však zaměřen na publicistiku, kterému se věnovali především oba historici z tvůrčího týmu publikace. PhDr. Prokop Tomek (*1965) pracuje ve Vojenském historickém ústavu; historii RFE a jejímu významu pro naše soudobé dějiny věnoval svou disertační práci (2012); dále se věnuje problematice komunistického vězeňství a třetího odboje. Pro sborník Květy jara – plody podzimu jsme využili z jeho stati Rádio Svobodná Evropa a jeho československá redakce [s. 23n], zejména části věnované Létům normalizace a détante [s. 37n], Čs. redakci RFE v osmdesátých letech [s. 39n], a Reakci komunistické moci v Československu na vysílání RFE [s. 176n.]. S ohledem na rozsah publikace musela zůstat mimo náš zájem 20stránková pasáž Balony svobody nad Československem [s. 154n], která provázela počátky činnosti v 50. letech a byla zakotvena v této téměř horké fázi „studené války“. Osobně mne to mrzí, protože jsem prožil zajímavou epizodu, když jsem se jako voják zákl. služby zúčastnil prvního cvičení Varšavské smlouvy na našem území, které mělo být zcela utajeno – přesto se i nám v mundúrech tehdy dostalo docela aktuální zpravodajství, jež se snášelo z balónů i do vojenských prostorů na jihu a jihozápadě Čech. Pro dr. Tomka zřejmě byla tato epizoda také lákavá, neboť jí věnoval jednu ze svých knížek. (bek) 28 Ferdinand Peroutka (*1895, U1978): američtí představitelé NCFE si slibovali od něj mnohé pro jeho spojení s demokratickou minulostí ČSR, kdy byl symbolem české demokratické žurnalistiky. Za své postoje ručil po celou dobu nacistické okupace vězněním v koncentračním táboře. Po válce ve složitém ovzduší omezené demokracie dokázal zachovat kritický postoj jako šéfredaktor časopisu Dnešek. Brzy po únoru 1948 odešel před nevyhnutelnou novou perzekucí do exilu. V RFE
252
pracoval do odchodu na odpočinek roku 1961. Dalších deset let psal pro RFE své pravidelné úvahy, „talky“, jako volný spolupracovník. Pavel Tigrid (vlastním jménem Pavel Schönfeld, *1917, U2003): získal rozhlasové zkušenosti jako hlasatel v londýnském BBC za II. světové války; po ní byl šéfredaktorem kritických týdeníků lidové strany Vývoj a Obzory. Za únorového převratu pobýval na reportážní cestě do americké okupační zóny, odkud se již nevrátil. Po odchodu z RFE se na podzim roku 1952 přestěhoval do USA, kde v roce 1956 založil Svědectví, které od roku 1960 až do konce osmdesátých let vydával v Paříži. Po roce 1989 působil v Československu jako poradce prezidenta Havla, na jehož pozvání se tehdy 31. prosince vrátil; z politických funkcí, které zastával, připomeňme, že byl ministrem kultury v první Klausově vládě (1994–96). Do koaličního kabinetu jej nominovali lidovci, v jejichž tisku patřil před únorem ´48 k předním osobnostem [doplnil bek]. 29 Zkušební vysílání zahájily 4. srpna 1950 i polská a maďarská redakce. 30 Miloslav Kohák (*1903, U2002) patřil mezi účastníky protinacistického odboje, byl činný v ÚVOD (Ústřední vedení odboje domácího) a redaktorem časopisu V boj. Po vazbě na Pankráci a třech letech v Mauthausenu se vrátil. Pracoval jako tajemník ministra Jaroslava Stránského, vedoucí těsnopisné a tiskové služby Národního shromáždění a od roku 1947 byl redaktorem Svobodného slova. V březnu 1948 odešel i s rodinou do exilu. V Německu pracoval pro uprchlíky v YMCE (angažoval se v čele této organizace už v 30. letech, kdy pracoval jako parlamentní stenograf). V létě odešel do Spojených států, kde se od 1. ledna 1950 stal vedoucím čs. sekce Studijní a publikační služby NCFE, členem Rady svobodného Československa a redaktorem měsíčníku Zprávy z Československa. 31 Julius Firt (*1897, U1979) stejně jako Peroutka zajišťoval kontinuitu s první republikou [kdy působil v čele koncernu Lidových novin a nakladatelství Borový] i s předúnorovou politikou [kdy stál v čele vydavatelství Melantrich a patřil k vůdčím politikům Čs. strany národně socialistické]. Mezi nejvýznamnější počiny Firtovy éry patří rok 1956, kdy prostřednictvím RFE lidé za železnou oponou mohli seznámit s tím, co pronesl první tajemník ÚV KSSS Nikita Sergejevič Chruščov v únoru na XX. sjezdu; v projevu odhalil a odsoudil praktiky a některé deformace režimu, který vedl jeho předchůdce J. V. Stalin. Projev nazývaný Kult osobnosti a jeho důsledky byl přednesen na uzavřeném a neveřejném jednání. Dále to bylo zpravodajství a publicistika, které objasňovaly v červnu 1956 nepokoje v Polsku a v říjnu t. r. revoluci v Maďarsku. Svobodná Evropa objasňovala tak obraz světa, kde Chruščov svým odhalením přispěl k uvolnění mezinárodních vztahů, ale neváhal ovšem krvavě potlačit maďarské povstání. [z příspěvku Ivany Příbramské in: Události na časové ose www.rozhlas.cz/svobodne/casovaosa]
Martin Kvetko (*1912, U1995) bývalý poslanec Demokratické strany a pověřenec pro zemědělství, nebyl nikdy do této funkce jmenován oficiálně. Byl pověřen výkonem funkce Slovak Deputy Chief poté, co v r. 1954 se vrátil do New Yorku Michal Múdry-Šebík. Kvetko si uvědomoval důležitou věc: do vysílání RFE bylo zapotřebí získat i představitele katolického (luďáckého) exilu. Brzo se tak dostal do sporů s čs. vedením RFE a byl propuštěn ze služeb rádia. Do vysílání RFE pak přispíval pouze jako externista pod pseudonymem Ivan Lhotský. [Z příspěvku Junek, Martin: Slovenská redakce Rádia Svobodná Evropa. In: c. d., s. 61n.] V další své činnosti přivítal federalizaci republiky, o kterou – na rozdíl od stoupenců separatismu – usiloval. Jako jeden z mála poúnorových exulantů se vrátil po roce 1989 do vlasti a zapojil do aktivní politiky. V prosinci 1989 Strana slovenské obrody přijala původní název Demokratická strana a Martin Kvetko se stal jejím předsedou. V roce 1991 mu byl udělen Řád T. G. Masaryka.
253
Firtovým zástupcem pro první polovinu 60. let byl jmenován někdejší příslušník evangelické části Demokratické strany Samuel Belluš (*1916, U1998) a zůstal jím i za jeho nástupce; v roce 1975 pak byl jmenován ředitelem celé čs. redakce. I on se dožil Listopadu a jako Martinu Kvetkovi mu prezident Havel udělil Řád TGM. Samuel Kostrba-Skalický musel v roce 1960 odejít do vídeňské redakce a Vladimír Graněc propuštěn. Později se „proslavil“ jako hazardní hráč, který podvodem vyhrál šest milionů marek a následně měl zakázán vstup do všech heren v okolí Mnichova. [Informace ze stati Junek, Martin: c. d., s. 61n.] 33 Jaroslav Pecháček (*1911, U1997) patřil k účastníkům protinacistického odboje (byl odsouzen do káznice); po válce se stal tajemníkem předsedy Čs. strany lidové Msgre. Šrámka. Krátce po únoru ´48 emigroval a na Tigridovu výzvu nastoupil do RFE v Mnichově. Při vysílání používal pseudonym Pavel Borový. Před svým jmenováním pracoval 13 roků v newyorské kanceláři RFE. Funkci ředitele čs. vysílání v Mnichově zastával do roku 1975, kdy odešel do penze a vrátil se do Států. 34 Tomek, Prokop: Léta normalizace a détante. c. d., s. 38n. – Text od glosy o prvním setkání pražských a mnichovských novinářů je doslovnou citací převyprávěného textu. 35 Pavel Minařík (*1945) se pokoušel studovat, ale nepodařilo se mu to, a tak od roku 1965 pracoval v Čs. rozhlasu v Brně. 36 Minaříkovy úvahy přesahovaly rámec normálu: Jeho děti (Pavla Pecháčka) si hrají přímo před domem. Syn je velice přítulný když slyší, že ho někdo volá česky. I když dotyčného nezná, rozběhne se k němu a povídá. I na tomto poli by se dalo něco pro vystrašení Pavla Pecháčka udělat. 37 Jan Schneider (*1922) emigroval v roce 1947 a pracoval v RFE na různých pozicích; ale překročil penzijní věk, a tak odešel už v následujícím roce na odpočinek. – Ota Pick (*1925) byl za války příslušníkem čs. brigády ve Velké Británii; do Anglie emigroval i po únoru ´48. V USA působil jako vysokoškolský pedagog. Po dvou letech ve funkci ředitele čs. vysílání v Mnichově působil do roku 1991 v orgánech NATO. Po návratu do Prahy byl profesorem politologie na Karlově univerzitě a od jara 1994 do ledna 1998 ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů. Po něm byl v této funkci do roku 2004 Jiří Šedivý, do května 2013, kdy se stal prvním náměstkem ministra zahraničí, Petr Drulák a současným ředitelem ÚMV je Petr Kratochvíl. (bek) 38 Zdeněk F. Šedivý (*1923, U2005) po válce pracoval v redakci Práva lidu jako její severočeský zpravodaj. 11. listopadu 1947 uveřejnil materiál, který rozhodl o jeho dalším osudu: odhalil pozadí tzv. mostecké špionážní aféry jako provokace StB vůči tehdejšímu ppor. Pravomilu Reichlovi, která přivodila velké zatýkání na Mostecku a Teplíčku. Sám Gottwald tehdy den před zahájením brněnského sjezdu ČSSD požadoval zatčení redaktora Šedivého; nestalo se tak na přímý zákrok Zdeňka Fierlingera (i když Šedivý jako blízký spolupracovník V. Holuba, jednoho z předáků protifierlingerovského křídla, nepatřil k „jeho“ lidem). V únorových dnech jej akční výbor Syndikátu novinářů mezi prvními vyloučil, a tak Zdeněk Šedivý záhy emigroval. První roky exilu žil v Lucembursku; na počátku roku 1951 přešel do Mnichova, kde se podílel na přípravě programu Svobodné Evropy. Byl editorem vysílání pro dělníky a autorem mnoha politických programů a komentářů pod pseudonymem Ondřej Baraba. V květnu 1956 odešel do Spojených států, kde byl ve Washingtonu přijat do Hlasu Ameriky jako hlasatel a překladatel, později jako redaktor a režisér. 39 Scházel se tam se svými kamarády, jak byli zvyklí, když po válce přišli do Prahy studovat, začít svou kariéru etc. A když potom s jarem ´48 utekli na Západ, slibovali si, že se tam zase sejdou. Někdejší diplomat Oldřich Haselman, který mne do této 32
254
40
41
42
43
44
společnosti uvedl, měl například kamarádku ze studií, u které mohl v Praze bydlet hned za mostem Legií. Zdeněk F. Šedivý sem jezdil příměstskou dopravou z vilky někde mezi Zbraslaví, Radotínem a jeho rodnými Řevnicemi, kde si po návratu založil nový domov i rodinu. Zdeňku F. Šedivému se tedy nepodařilo uplatnit své zkušenosti ze západních médií v redakcích novin; proto se věnoval literatuře faktu. První vydal trojici knížek, které právě odhalují zákulisí akcí organizovaných StB: Velká operace. Pardubice, Papyrus 1996, 174 s., vypravuje příběh brněnského národního socialisty, Zenklova asistenta Vlastimila Chalupy, který se stal rafinovaným agentem StB. Nejprve přivedl do kriminálu řadu svých straníků z ilegálních organizací, které zakládal. Po fingovaném útěku do emigrace zřídil v Paříži Čs. zahraniční ústav v exilu – jeho prostřednictvím získával pro StB informace o politické emigraci. Pro spolupráci získal významné exulanty jako byli např. Radomír Luža, Mojmír Povolný; na čas oklamal i Ferdinanda Peroutku. Šedivého knížka i práce Jiřího Málka z Ústavu dokumentace zločinů komunismu vedla otrlého Chalupu, aby s oběma vyvolal soudní spor, který prohrál a tak skončil i Chalupův pokus o návrat do české politiky. Kniha Světlana. Pardubice, Papyrus 1997, 158 s., nese titul podle protikomunistické skupiny, kterou organizoval v 50. letech rozporuplný partyzánský důstojník Josef Vávra-Stařík, spolupracovník a pozdější nepřítel major Schramma, ale i Slánského. V emigraci ovlivňoval studenta Choce, který byl později se svými druhy popraven za údajnou Schrammovu vraždu; přitom neexistují pro takový čin důkazy a ukazuje se, že mnohé akce ovlivňovaly rozpory mezi různými estébáckými klany. VávraStařík byl nakonec vylákán do sovětského pásma Vídně a odtud unesen a také popraven. A protože se on i jeho „partyzáni“ zapletli do dění kolem smrti Jana Masaryka, doplňuje tuto trojici Šedivého děl monografie Jan Masaryk. Pardubice, Papyrus 1998, 140 s. Projevům nelidského zacházení s lidmi věnoval Zdeněk F. Šedivý dvě dokumentární publikace, které vydalo nakladatelství Moravská Bastei MOBA: Uranový gulag. Jáchymovské peklo. Brno-Veveří 2003, II. vydání 2005, a Domeček. Mučírna na Hradčanech. Brno-Veveří 2004. – Zdeněk Šedivý nebyl jen novinář a autor související literatury faktu. V jeho bibliografii je i několik básnických sbírek, naposled Jen jednou se vrátit (z roku 2002); proto také byl členem exilového PEN Klubu německy mluvící oblasti i české Obce spisovatelů. MUDr. Karel Kašpárek (*1923, U2008), pracoval po příchodu do exilu nejprve pro francouzskou zpravodajskou službu v Rakousku; od roku 1954 byl redaktorem zpravodajství RFE; později se stal předsedou zaměstnanecké rady. Pavel Pecháček (*1940) se dostal v liberálním období do Čs. rozhlasu, i když jeho otec pracoval už ve vedení čs. vysílání. Po vstupu vojsk emigroval i s rodinou; v RFE pracoval jako redaktor-reportér a režisér pod pseudonymem Petr Horák. V době, kdy RFE/RL redukovala stav pracovníků musel odejít a pracoval v Hlasu Ameriky, kde používal pseudonym Pavel Skála. Máme-li si připomenout, kdo stáli Pavlu Tigridovi po boku, pak mezi členy první redakční rady jsou Vilém Brzorád, tři příslušníci opozičního, tzv. reformního proudu v sociální demokracii, Jiří Horák, Josef Jonáš a Radomír Luža, národní socialista a poslední předseda Rady svobodného Československa Mojmír Povolný, exredaktor mladofrontovních periodik Jiří Kárnet, Jan M. Kolár, Emil Kovtun; později k nim přibyli (nebo je vystřídali) Jan Čep, Vladimír Peška, Jiří Kovtun, Jacques Rupnik ad. – O Pavlu Tigridovi podrobněji v pozn. č. 8 Mezi dvěma spoluobžalovanými s Tigridem byl mj. tehdy začínající spisovatel Jan Beneš (*1936, U2007), jehož prvotina Do vrabců jako když střelí [1961], próza s vojenskou tematikou, vyšla v době, kdy i o mne pečovalo Naše vojsko jako o mladého autora. Zaujaly mne rovněž osudy básníků a literátů z prvních redakcí
255
mladofrontovních periodik, mezi něž patřil např. připomenutý Jiří Kárnet; souviselo to s prací na diplomce o týdeníku MY 45 – 51. Se Svědectvím jsem měl příležitost setkávat se, protože jednotlivé výtisky přicházely poštou na adresu ústecké redakce MF, kde jsem pracoval v první třetině 60. let. (bek) 45 Text je upraven podle medailonu, který pro internetovou publicistiku Totalita zpracovala PhDr. Jarmila Cysařová (*1929, U2013). O této původně herečce, první recenzentce televizní publicistiky v deníku Práce i historičce Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR v 90. letech více ve sborníku Souboj slova a obrazu s mocnými (2013), na němž se autorsky i editorsky podílela. 46 Nejdéle sloužícím vedoucím této stanice byl současný generální ředitel ČRo Peter Duhan.
256
Od Palachova týdne do 15. listopadu 1989
Lennonova zeď
Mírový klub Johna Lennona byl jednou z občanských iniciativ, které vznikly v druhé polovině 80. let (z dalších například Hnutí za občanskou svobodu či Společnost přátel USA). Založili jej v Praze členové Jazzové sekce Ota Veverka, Stanislav Penc a Heřman Chromý. [H. Chromý spolupracoval s Petrem Uhlem na Infochu a byl také kvůli tomu zatčen. Po volbách 1990 byl předsedou Klubu poslanců OF v ČNR a při rozpadu OF odešel s P. Kučerou, M. Zemanem a dalšími do ČSSD, kde se ovšem později nedostal na volitelné místo.] Náplní činnosti klubu bylo rozvíjet alternativní kulturu a spolupráce s ostatními nezávislými iniciativami, se kterými klub organizoval řadu opozičních akcí, například koncerty, demonstrace či kampaně za osvobození politických vězňů. V roce 1990 vydal Mírový klub Johna Lennona dvě útlé brožurky, z nichž ta první Poslední interview je shodná s knihou John Ono Lennon vydanou Jazzovou sekcí již v roce 1981. Také v druhé knížce je využit materiál z výše jmenované knihy, ale je zde navíc popsán průběh demonstrací u Lennonovy zdi na pražské Kampě v letech 1981–1989. 258
Nebylo jen Několik vět II. část vzpomínek Marty Bystrovové na život tehdejší šedé zóny Na jaře 1989 jsme uspořádali besedu se spisovateli, kteří se zastali na konferenci Václava Havla, v polovině roku jsme podepsali Několik vět a petici za propuštění kolegů novinářů – „štvavá“ rádia naše jména opakovaně četla, šéfredaktor se zavíral v pracovně a dělal, že neslyší, zatímco paní v recepci zvyšovala hlasitost přijímače – byli jsme v pohotovosti i v Listopadu a zažili tu euforii s naplněným Václavským náměstím, s těmi, kdo přicházeli (přes naši kulturní rubriku) na melantrišský balkon, a potom shromáždění na Letné, zúčastnili jsme se dění ve Špalíčku. U všeho jsme byli (jistěže ne všichni, někteří nás odrazovali, někteří se stáhli a vyčkávali, někteří nás ještě udávali, ale to naše „jádro“ nadšeně doufalo, že změna je nevyhnutelná).
Čs. rozhlas před Listopadem 1989 Eva Ješutová 1 Čs. rozhlas jako monopolní provozovatel státního rozhlasového vysílání zaměstnával v r. 1989 jen v českých zemích více než 3000 lidí. Provozoval celostátní programový okruh Hvězda, čtyři národní programové okruhy Praha (Bratislava) a Vltava (Děvín), stanici pro mladé EM2, okruh Melodie, síť krajských rozhlasových studií a zahraniční vysílání Radio Praha. Kromě toho bylo možné zachytit i programy zahraničních stanic, vysílajících v češtině a slovenštině – Svobodnou Evropu, BBC, Hlas Ameriky, Deutsche Welle, Deutschlandfunk, Radio Luxemburg, Radio Vatikán, které totalitní režim souhrnně nazýval ilegální a štvavé vysílačky a příjem jejich signálu na území ČSSR dlouhá léta záměrně rušil. V r. 1989 poslech cizích stanic již nepředstavoval problém, neboť v prosinci 1988 byla v souladu s mezinárodními konvencemi zastavena činnost rušiček. Základním východiskem pro činnost rozhlasu byly závěry XVII. sjezdu KSČ a dokument Hlavní směry hospodářského a sociálního rozvoje ČSSR na léta 1986–1990 s výhledem na období do roku 2000, závěry následných zasedání ÚV KSČ, dokument předsednictva ÚV KSČ Uplatňování leninské zásady otevřené informovanosti veřejnosti tiskem, rozhlasem a televizí a další obdobné dokumenty. V r. 1989 byl v jejich intencích zpracován Výhled rozvoje Čs. rozhlasu do r. 2005, který hned v úvodu praví: Strategii a cíle působení systému ideologické práce na nejbližší období stanovilo 10. zasedání ÚV KSČ, které mj. zdůraznilo nezbytnost cílevědomého, komplexního a koordinovaného působení jednotlivých prvků celostního systému ideologie.3 Celý text zdůrazňoval ideologické působení, ofenzivní pojetí socialistické propagandy a kontrapropagandy.
Rozhlas a perestrojka Politické změny druhé poloviny 80. let, které vlivem nástupu Gorbačova a tzv. perestrojky přinesly mírné uvolnění poměrů i v Československu, se pochopitelně promítly také v Čs. rozhlase. Jejich prvním projevem byla postupná výměna kádrů na vedoucích postech. Na nich, až na nepatrné výjimky, setrvávali stalinisté, často v důchodovém věku, dosazení do funkcí na začátku normalizace. Ti pochopitelně nemohli být nakloněni jakýmkoli změnám. To vyvolávalo nespokojenost u střední generace, která svou rozhlasovou kariéru zahájila také počátkem normalizace, 259
kdy nastoupila na místa po vyhozených redaktorech. Postupně skončili ve funkcích ředitel Českého rozhlasu dr. Karel Hrabal, ředitel politického zpravodajství a publicistiky Květoslav Faix, ředitel Úseku kádrové a personální práce Vladimír Vondrášek a ředitel Zahraničního vysílání Karel Šimon. Ředitelem ČRo se k 1. červnu 1985 stal RSDr. Karel Kvapil (zeť tehdejšího předsedy Federálního shromáždění Aloise Indry), K. Faixe ve funkci ředitele vysílání politického zpravodajství a publicistiky vystřídal PhDr. Štefan Babiak, bývalý zahraniční zpravodaj Čs. rozhlasu v Moskvě. Vladimíra Vondráška nahradila PhDr. Jana Špíšková, která dosud vedla jednu ze sekcí ZV. Ředitelkou zahraničního vysílání se stala PhDr. Helena Landovská. Kromě výrazného omlazení se projevila i jiná tendence – nižší řídící funkce, tzv. střední článek řízení, nebyly už obsazovány výlučně straníky, ale postupně se začala zohledňovat i odbornost. Atmosféra v rozhlase se začala podstatněji měnit od počátku r. 1989. Při akcích Palachova týdne bylo zadrženo několik pracovníků rozhlasu, což bezpečnostní složky pochopitelně oznámily zaměstnavateli. V předchozích letech by došlo okamžitě k rozvázání pracovního poměru, tentokrát účastníci demonstrací absolvovali pouze pohovor s poučením o závadnosti svého jednání. Nový přístup se projevil ve sdělovacích prostředcích v přístupu k opozičním občanským hnutím a iniciativám. O jejich existenci ani činnosti dosud téměř neinformovaly. Výjimkou nebyl ani Čs. rozhlas. Když už situace byla neudržitelná, zmiňoval se o nich pouze okrajově jako o nelegálních strukturách a narušitelích veřejného pořádku, většinou v souvislosti s demonstracemi. I o jejich konání Čs. rozhlas stroze informoval teprve poté, kdy většina občanů znala podrobnosti z vysílání cizích stanic. Jestliže se sdělovací prostředky o nezávislých iniciativách do této doby téměř nezmiňovaly a ignorovaly zasílané dokumenty i zprávy o přijetí aktivistů těchto iniciativ významnými zahraničními politiky, pak (patrně na pokyn ÚV KSČ) od počátku r. 1989 přešly do útoku. Vyvinuly maximální snahu o zdiskreditování dle oficiální dobové terminologie nelegálních struktur a jejich představitelů. V Čs. rozhlase byla tato snaha patrná od dubna 1989, kdy ústřední ředitel zdůraznil, že je nutné posílit kontrapropagandistický obsah zpravodajství. Vyzval k přípravě pořadů, odhalujících provázanost nezávislých iniciativ se západními výzvědnými službami a jejich financování ze zahraničí. Paradoxem bylo, že prakticky ve stejné době se ředitel ČRo K. Kvapil zúčastnil jako člen československé oficiální delegace v Londýně jednání Informačního fóra v rámci KBSE k otázce dodržování lidských práv. Oproti tomu západní sdělovací prostředky věnovaly opozičnímu hnutí v ČSSR značnou pozornost. Od srpna 1988 do srpna 1989 odvysílaly Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, BBC, Deutschlandfunk a Vatikán 516 příspěvků o aktivizaci opozičního hnutí v ČSSR. Zatímco ve sledovaném období r. 1988 připadalo na měsíc 28 příspěvků, v r. 1989 to bylo 50 příspěvků. Současně výrazně stoupla sledovanost zahraničních rozhlasů. Poslech západních rozhlasových stanic v listopadu 1989 přiznávalo 43 % dotázaných, informovanost o jejich vysílání 85 % (rovnoměrně byli zastoupeni členové KSČ). V hodnocení pravdivosti, pohotovosti a obsažnosti zpravodajství došlo k výraznému posunu ve prospěch západních sdělovacích prostředků.4 O iniciativě kulturních pracovníků v lednu 1989 se dozvěděli občané naší země pouze ze zahraničních médií. O procesu s Václavem Havlem informoval rozhlas velice stručně. Nekompromisně ovšem zakročil proti signatářům petice za jeho propuštění z řad výkonných umělců a zakázal jejich účinkování. Inter260
preti Bratislavské lyry byli na příkaz ústředního ředitele prověřováni, zda se nezapojili do činnosti v tzv. kulturní iniciativě či neangažovali ve Výboru za podmínečné propuštění Václava Havla. Pro Zahraniční vysílání platil zákaz zařazovat do vysílání osobnost roku – Michaela Kocába. Ústřední ředitel na operativních poradách opakovaně vyzýval k využití seznamu signatářů nejrůznějších petic, který dodal ÚV KSČ. Na seznamech zakázaných umělců byli např.: Hana Zagorová, Michael Kocáb, Ivan Hoffman, Jiří Suchý, Vladimír Merta, Milan Hlavsa, Petr Skoumal, Wabi Daněk, Marta Kubišová, Jiří Dědeček, Petr Novák, Rudolf Pellar, Martha Elefteriadu. Velice opatrný postup volilo vedení Čs. rozhlasu v poskytování informací o dění v Polsku, Maďarsku a NDR. V případě NDR měli zpravodajové neustále zdůrazňovat, že se jedná o diskusi na platformě socialismu. O řadě akcí v zemích zatím ještě socialistického bloku Čs. rozhlas neinformoval vůbec nebo odvysílal informace okleštěné tak, že neříkaly prakticky nic (např. byl vydán pokyn neuvádět čísla při demonstracích). Za jeden z prvních projevů vnitropodnikové demokracie lze považovat předložení návrhu na zřízení Úseku programových služeb, plánování a koordinace programu k veřejné diskusi po pracovní a stranické linii (v průběhu dubna a května 1989). Vytvoření úseku spojením nesourodých útvarů sledovalo jediný cíl – vytvořit funkci pro zasloužilého pracovníka v důchodovém věku. Negativní stanoviska prakticky ze všech stran ústřední ředitel respektoval a útvar nevznikl.
Výměna na postu nejvyšším K 1. červenci skončil ve funkci ústředního ředitele Ján Riško a jeho místo zaujal dosavadní ředitel Českého rozhlasu Karel Kvapil, který byl jeho hlavním kritikem a oponentem. Kvapil sám později v rozhovoru pro Mladou frontu (1. července 1990) neshody s Jánem Riškem charakterizoval jako spor o celkovou koncepci vysílání – proti Riškově pojetí rozhlasu jakožto hlásné trouby stranického aparátu a novinových úvodníků stavěl tlumočení názorů širokých vrstev a přesvědčivé argumenty. Ředitelem ČRo byl jmenován dosavadní ředitel krajského studia v Ústí nad Labem Jaroslav Hacmac. Počátkem letních měsíců se ve veřejnosti lavinovitě šířila petice Několik vět, která ve 4. bodu požadovala, aby byly sdělovací prostředky i veškerá kulturní činnost zbaveny všech forem politické manipulace a předběžné i následné skryté cenzury a otevřeny svobodné výměně názorů a aby byly legalizovány sdělovací prostředky, působící dosud nezávisle na oficiálních strukturách. S přibývajícím počtem jejích signatářů rozhlas, v duchu tehdy běžných praktik, aniž odvysílal text petice, vysílal odsuzující stanoviska. Jejich získávání zejména z řad kulturních pracovníků bylo značně obtížné vzhledem k divadelním prázdninám, a také protože řada umělců podepsala petici. Ústřední ředitel svolal na 10. července stranicko-služební aktiv s povinnou účastí od úrovně vedoucích odborů, na kterém pracovník ideologického oddělení ÚV KSČ analyzoval petici Několik vět. 3. srpna proběhl stranicko-politický aktiv, na kterém se za účasti vybraných jedinců projednával dopis předsednictva ÚV KSČ. Zásadní personální a programové otázky se řešily na operativních poradách. Na podzim 1989 se operativních porad pravidelně zúčastňovali Karel Kvapil, Štefan Babiak, Helena Landovská, František Sojka, Ilja Jenča, Ladislav Ander261
lík, Alois Šrubař, Zdeněk Němec (CZV KSČ) a podle projednávané problematiky občas Taťána Košťálová, Olga Černá, Miroslav Kaiser, Zdeněk Kacetl, Jaroslav Hacmac. Před výročím srpnové okupace se projednávala opatření k ostraze a služby vedoucích pracovníků ve dnech 19. – 21. srpna. Ústřední ředitel nabádal, aby v příspěvcích k srpnovému výročí volili komentátoři věcný a uvážlivý tón a hledali pozitivní řešení daného problému; doporučil prověřit i výběr hudby. Na doporučení operativní porady byl sice do zpravodajství 13. října zařazen příspěvek o udělení Mírové ceny německých knihkupců na knižním veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem Václavu Havlovi, ovšem s kontrapropagandistickou vysvětlivkou. O tom, jak bylo vedení Čs. rozhlasu vzdáleno realitě, svědčí fakt, že ještě dne 3. listopadu 1989 vybíralo vhodné účastníky kurzu pro nomenklaturní kádry, zaměřeného na ideologický boj – místo konání Moskva ve dnech 3. března – 27. dubna 1990, pořadatel Akademie společenských věd. Podmínkou bylo, že účastník je v nomenklatuře ÚV KSČ a nejméně 5 let členem KSČ. Ostatně Kolegium ústředního ředitele ještě 16. listopadu v podobném duchu projednávalo kádrové návrhy. O činnosti 17. 11. 1989 a v druhé půli Listopadu – viz následující kapitola.
Jiskření uvnitř Československé televize Daniel Růžička ČST navzdory jistému uvolnění ve společnosti v roce 1989 nadále hájila zájmy konzervativního vedení KSČ. Stejně jako většina funkcionářů ve vedení KSČ, získala i většina vedoucích pracovníků ČST své pozice díky sovětské okupaci v srpnu 1968. Proto myšlenku perestrojky, jež se blížila myšlenkám politiky Pražského jara 1968, nemohli přirozeně přijmout za svou.
Několik vět Další významná kritika režimu od umělců přišla koncem června, kdy v západních médiích byla zveřejněna petice Několik vět. Následovala rychlá reakce státní moci. Text petice byl v televizním zpravodajství odsouzen. Z vysílání byly okamžitě stahovány pořady s prvními signatáři Několika vět, protože ČST „nadále neměla prezentovat v této době lidi, kteří jdou proti stávající politice KSČ. ČST musí hrát pozitivní roli v současném boji s nelegálními strukturami“.
Nedáme jim „prostor“ Ústřední ředitel ČST na poradě vedení svým podřízeným oznámil, že prý „nebyly vyhotoveny žádné seznamy lidí, kteří nesmějí vystupovat na obrazovce. Když však někdo ztratí morální a politický profil, nemůžeme mu dávat prostor na obrazovce.“ Natočené pořady čekaly na zařazení „ve vhodném termínu“. Nikdo však nedokázal definovat, kdy „vhodný termín“ nastane. Protože signatářů petice Několik vět přibývalo, hrozilo, že bude-li se ČST takto chovat i nadále, nebude s kým natáčet televizní pořady a co vysílat. Stranické orgány se všemi signatáři zavedly „disciplinární řízení“, ale jejich „opatření“ stále více narážela na solidaritu ostatních umělců, kteří protestovali proti diskriminaci svých kolegů, zpěváků a hudebníků. Česká filharmonie dokonce přerušila spolupráci s Čs. televizí a Čs. rozhlasem. 262
Šedá zóna nabírá jasnější barvu Pod vlivem společensko-politického hnutí ve druhé polovině roku 1989 zavládla i mezi programovými pracovníky ČST větší odvaha vyjádřit svůj názor navenek. V srpnu byl do pořadu Hospodářský zápisník pozván, do té doby širší veřejnosti neznámý, prognostik Miloš Zeman, který počátkem srpna publikoval v časopise Technický magazín prognózu o špatném stavu čs. hospodářství.5 V říjnovém sobotním večerním živě vysílaném zábavném pořadu Jedeme dál zazněl telefonický rozhovor s režisérem Milošem Formanem, který v roce 1968 emigroval do Spojených států.6 Redakčně upraveno z internetové publicistiky Totalita se souhlasem autora.
Střípky a ohlédnutí Heleny Pecharové Plýtvání talenty V době normalizace se to dělo ve všech oborech. Ovšem u známých tváří to bylo pro veřejnost nejnápadnější. Například herec Václav Voska, nejen že nesměl vystupovat v obraze. Autoři půvabného dokumentu o Karlově mostě měli potíže s odvysíláním, protože k němu svým nezapomenutelným hlasem četl komentář (mimo obraz) právě Václav Voska. Oficiální písemné zákazy nebo seznamy nežádoucích osob vlastně neexistovaly. A přesto se uplatňovaly až do Listopadu 1989, nejen proti těm, kteří se politicky nebo společensky angažovali v roce 1968, ale i proti současným kritikům režimu. Na pokyn stranických orgánů, i z vlastní iniciativy některých vedoucích pracovníků ČST, „nedoporučování“, ochrana obrazovky a diváků před „nespolehlivými“ umělci a dalšími osobnostmi, se odehrávala telefonicky nebo osobními pohovory a pokyny. Například ještě v říjnu 1989 byli z jedné televizní inscenace vyškrtnuti herci Jiří Bartoška, Jiřina Jirásková, Josef Kemr a Rudolf Hrušinský st. Při repríze Chalupářů byla vypuštěna úvodní a závěrečná písnička, zpívaná Waldemarem Matuškou. Zdůvodněním bylo, že „nelze propagovat emigranty, kteří špiní svou vlast…“
Obavy z přímých přenosů V červnu zpěvák Michal Kocáb v přímém televizním přenosu z festivalu populární hudby Děčínská kotva řekl (v jasně cílené souvislosti), že každá země má takovou vládu, jakou si zaslouží… Druhý den mohlo vedení už jen konstatovat, že Kocáb je sice výborný hudebník, ale v přímém přenosu mu nelze dát do ruky mikrofon, aby mluvil, protože ten výrok nebyla náhoda, ale plán.
Diváci přestávají ČST důvěřovat Průzkumy ukázaly, že zatímco v roce 1982 důvěřovalo ČST 17 % diváků, v polovině roku 1989 to už bylo jen 7 % dotázaných. Diváci stále více projevovali zájem o zahraniční vysílání, především o zpravodajství televizí SRN a Rakouska. V roce 1989 to bylo už 37 %. Dokonce stoupl i počet zájemců o vysílání sovětské televize z 3 % (v r 1982) na 18 % (v roce 1989), polské z 9 % na 18 %. 263
Z rýmovaných komentářů Karel Kryl Zmapované texty začínají, tuším, roku 1982 nebo 1983. To, když Jiří Lederer – žurnalista, který byl vykopnut z Těžkoslovenska – hodlal v zahraničí obnovit vydávání časopisu Reportér. Trvalo to dlouho, než vyšlo první číslo. Objevilo se, bohužel, na mém stole až po úmrtí Jiřího Lederera. Vyšlo přičiněním Vladimíra Škutiny.7 Na výlet do Wroclawi jsme se vydali.8 Poprvé po více než dvaceti letech zase jednou na Východě. S obavou a nepříjemným šimráním v zátylku. Ale bylo tomu jinak. Dva fantastické koncerty v divadelním sále, setkání – první vůbec – s novými posluchači, kteří se probojovali z nejrozličnějších směrů do značně zpustlého přátelského města. Polsko-česká-slovenská setkání na okraji a polsko-český repertoár: Nohavica, Dobeš, Rímský, Nos, Streichl, Hutka, Třešňák, Karásek a Veit – ostatní nepustili. Pohromadě v kantýně pro účinkující. Po celou tu dobu utíkali východoněmečtí občané přes Československo do Maďarska a odtud na Západ. Na koncertě, poté co dozpíváno, pravil zástupce východoněmecké opozice, že v Berlíně je v ulicích přes sto tisíc demonstrantů. A já – v zamyšlení nad tím, kdy už konečně taky u nás – psal jsem písničku letě nad svou zemí.
Braniboři v Čechách Na čele hradní posádky jel Gero vybrat desátky, by oslaviti mohl státní svátek; leč prázdné město, ves i bor, neb Sasík, Prajz i Branibor už dávno přestal střádat do prasátek
A Pepa – ručky od práce – se plíží podél paláce, jenž ukrývá se v malostranských střechách, a s vášní lovce mamuta jde vykrádati auta, jež zanechali Braniboři v Čechách.
Už nechce platit hradu hry: přes Čechy vytáh na Uhry, tam na Dunaji nalodil se na vor a proti proudu pádluje a vesele si jódluje jak štajerák, jak Tyrolák či Bavor.
Proč by si jeden nepokrad? I v tom je Pepa demokrat: vždyť šikulovi má být dána šance! My přežili jsme Habsburka a dneska máme wartburka a tuzexový konto v Živnobance.
Zří Gero oheň na střeše a alarmuje Mikeše, by polapil tu nevolnickou chátru, a Mikeš v roli spojence jde chytat Němce pro Němce, neb prospívá to ledvině a játru.
Pak odstartuje po lupu na víkendovou chalupu, tam s kamarády švihne pivní kůru a na poměry skuhraje ví, že to zas ňák uhraje – a už se těší – na demokraturu… listopad 1989
264
15. listopadu 1989 se poprvé režim otřásl O tom, jak byla ekologie pro obyvatele Podkrušnohoří důležitým a znepokojivým tématem, svědčí události, které se odehrály 11. listopadu 1989 v severočeských Teplicích. Kraj tehdy zahalila vlna smogu a stovky lidí v plynových maskách vyšly do ulic. S transparenty a skandováním demonstrovaly proti stavu životního prostředí a vyzvaly stranické orgány k diskusi. Následovaly další ekologické protesty v Mostě, Chomutově, Ústí nad Labem a opět v Teplicích, kde se snažily okresní orgány na shromáždění na zimním stadionu celou situaci demagogicky vysvětlit a marně uklidňovaly veřejnost. Přislíbený dialog s městskými a okresními orgány tehdy ale odsunula do pozadí situace v Praze, kde 17. listopadu začaly studentské protirežimní demonstrace. Mezi organizátory shromáždění lidí v Teplicích byl podnikový právník Lubomír Voleník.9 Stalo se v kraji, kde měl stát svou palivo-energetickou základnu; a proto vyplácel každému občanu 2000 Kč ročně – lidé to nazvali pohřebným; jenže ve středu 15. listopadu veřejně už prohlásili: Dost.
Lubomír Voleník:
Práce mi pomáhá žít Když dr. Voleník z obrazovky obhajoval závěry svých lidí, přestala ho veřejnost vnímat jako muže s hendikepem. A přece jeho nemoc byla na počátku mnoha rozhodnutí. Kde by jiný rezignoval a poddal se osudu, volil on zcela jinou cestu – vzal ten osud do svých rukou. Proto jsme se JUDr. Voleníka zeptali: l Spoléhal jste v minulosti na nějaké instituce, když jste měl bránit práva svá i své rodiny? Spoléhat před rokem ‘89 na nějaké instituce? Člověku nezbylo, než aby se spoléhal především sám na sebe. To jsem zjistil zejména tehdy, když jsem sám přestal chodit a setkával se s lidmi, kteří měli obdobné problémy jako já. Viděl jsem, že člověk musí válčit především sám za sebe, a když má sílu, pomáhat i druhým. Sám jsem se například nedostal po zkouškách na právnickou fakultu z toho důvodu, že jsem neměl doporučení od zaměstnavatele. V té době jsem totiž už marodil. Podařilo se mi umluvit posudkového lékaře na ONV, aby mi doporučení podepsal. l Proč jste se v okamžiku své životní křižovatky rozhodl právě pro studium práv? Byl jste vyučený elektrikář… Můj zdravotní stav se začal měnit už po vojně, a tak jsem vystudoval večerní průmyslovku, abych si zachoval určitý pracovní potenciál jako technik. Ale potom jsem přestal chodit. Na Slupi ve Výzkumném ústavu revmatických chorob se mnou ležel doktor Fáček; bylo mu sedmasedmdesát, patnáct let chodil o berlích kvůli artróze a pořád vykonával advokacii. Já si říkal: možná to by byl správný směr. Navíc jsme měli i v rodině několik generací velice slušných právníků, takže snad zapracovaly i geny. Zvolil jsem si práva, protože jsem věděl: i když se třeba nebudu s to pohybovat, co budu mít v hlavě, mohu využít a eventuálně ještě pomoci druhým. To je to nejlepší, co člověk může dělat. l Co rozhodlo, že jste v roce 1990 vstoupil do politiky? 265
To souvisí s tím, co obnáší žít v severních Čechách pod Krušnými horami, v té krajině, která je strašně krásná a přitom má ošklivé šrámy v důsledku důlní těžby a vůbec koncentrace průmyslu. Mám dva syny – ti byli tehdy v polovině 80. let malí. Viděl jsem sám, jak to špatné životní prostředí negativně působí právě na mé děti. Tehdy jsem se začal brát za to, aby se zlepšil ten stav. Byl jsem několikrát nazván ekoteroristou; to je takový zajímavý terminus technicus, který vymysleli tehdy straničtí tajemníci. Když pak ještě před 17. listopadem začaly teplické demonstrace, které jsem pomáhal organizovat, a když mi při nich parádně zřídili staršího syna, kterému bylo tehdy patnáct let, tak jsem už nemohl zůstat klidným. Nešlo už jen o pomoc jednotlivým lidem, co se na mě náhodou obrátili, ale o práci, která bude obecně prospěšná i těm, kteří se třeba ke mně nikdy nedostanou. l Vzhledem k vašemu zdravotnímu stavu není jednoduché zvládat všechny problémy spjaté s veřejnou činností. Máte nějaký recept? Už v roce ´78 jsem zjistil, že existuje jediný recept. Mně doopravdy pomáhá práce. Mí spolupracovníci žehrají, že jsem v ní od rána do noci. Říkají, že to nemohu vydržet. Ale kdybych seděl doma a nedělal nic, budu na tom fyzicky psychicky stokrát hůř. Práce je pro mne svým způsobem asi droga, ale je nad všechny léky. Podařilo se mi před třemi roky vysadit veškeré medikamenty, které jsem bral proti bolestem od roku ‘71. Práce a to, že mohu být užitečný, mi pomáhá žít. Myslím, že jen takový život má smysl. l Na počátku vaší politické dráhy stálo životní prostředí, ale teď jste v čele Nejvyššího kontrolního úřadu… Na ochranu životního prostředí jsem nikdy nezapomněl, stejně jako jsem nezapomněl na severní Čechy. Máme například v plánu kontrolní akce, zaměřené na výdaje investované do ochrany a zlepšení životního prostředí. Tam, myslím, máme velice slušné výsledky. Naše kontroly jsou také velice dobře hodnoceny zejména na západ od našich hranic. Chystá se kongres Světové organizace nejvyšších kontrolních úřadů a my se přihlásili právě do komise, která se zabývá kontrolou výdajů do oblasti životního prostředí. To je místo, kde můžeme přispět k tomu, abychom nejen prezentovali naši republiku, ale i ukázali, jak se dokážeme vypořádat s problémy životního prostředí: že nebudeme prostředky ze státního rozpočtu cpát do kapes několika lidí, kteří se na tom jenom přiživí, ale že budou vynaloženy skutečně ve prospěch všech lidí v téhle zemi, aby to pomohlo přírodě, aby to pomohlo lidem snáz tady žít. V parlamentu jsem pracoval jako tajemník výboru pro životní prostředí. Myslím, že jsem tam pomohl na svět řadě právních předpisů. To byly věci, které jsem měl už delší dobu před rokem ‘89 v hlavě. Ve Federálním shromáždění jsem ovšem musel také zúročit, že jsem právník – a právníků tam tolik zase nebylo. Dodnes se stýkám s těmi kolegy, kteří se zabývají problémy životního prostředí v severních Čechách, a nevzdávám se toho, abych jim nepomáhal dál. Mám určité zásady, které nikdy neopustím. Mezi ně patří přesvědčení, že lidé, aby mohli dobře žít, potřebují solidní životní prostředí, ale musí se o ně sami přičinit. l Vaše rodina, pokud vím, stále žije v severních Čechách, a vy se synem jste přes týden tady. Ono je to všechno trochu komplikovanější. Když na mne spadlo kladivo a ocitl se na postu prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu, tak jsem do problémů, kterými žiji, zatáhl celou svou rodinu. Najednou byla manželka postavena před 266
problém, abychom se přestěhovali do Prahy. Před tím, než tušila, že já se dostanu do takové pozice, vzala na sebe břímě – stala se ředitelkou zdravotnické školy, kde vyrostla, kde začala učit, při práci vystudovala vysokou školu. Ta škola byla tehdy ve svízelné situaci a manželce bylo trapné odejít odtamtud. Potřebuje tam některé věci dotáhnout, takže je pořád pracovně vázána v Teplicích. A ty děti už jsou dospělí kluci a oba dva se zašprajcovali. Oni v Teplicích vyrostli. Já se jim ani nedivím, Teplice jsou jedno z nejkrásnějších měst, které znám, a oni tam mají své kamarády, svůj svět, kterého se nechtějí vzdát. Věřím, že se nám podaří časem přesvědčit aspoň jednoho, aby sem s námi šel. Ono je těžké nechat kluka, kterému je sedmnáct, osmnáct let, samotného, takže je to tak komplikované. Starší syn studuje v Praze na Vysoké škole ekonomické třetí rok, takže tu nejsem úplně sám. Někdy za námi přijede manželka. l Do parlamentu jste byl zvolen za OF, při jeho rozpadu jste vstoupil do ODS. Jak jste vycházel s kolegy, kteří se rozhodli jinak? Byli jste například v jedné kanceláři teplických Vodovodů a kanalizací dva budoucí poslanci a váš kolega je v OH. S Dr. Dannebergem jsme stále přátelé. Stýkáme se dál jako před tím. Nemyslím, že by stranická příslušnost mezi nás postavila přehradu, kterou nedokážeme překonat. Lidí si cením podle toho, jak je znám, ne podle toho, v jaké partaji momentálně jsou. To nikdy nebylo kritérium, které bych bral vážně. l Myslíte, že tento váš postoj rozhodoval, když jste kandidoval na prezidenta NKÚ? Před vyhlášením vaší kandidatury byly bouřlivé diskuse, zda může být v čele člověk spjatý s určitou stranou. Když jsem viděl tu téměř neřešitelnou situaci a byl postaven před rozhodnutí, zda kandidaturu přijmu, byla to jedna z věcí, která mě vedla k tomu, že jsem řekl: Asi to tak má být. Já nijak nelpěl na tom, abych kandidoval na funkci prezidenta NKÚ. Řeknu to upřímně: raději bych dělal práci spjatou víc s čistým právem. Měl jsem šanci na jmenování do Ústavního soudu. Z hlediska právního by to byla možná práce zajímavější. Na druhé straně zjišťuji, že na NKÚ mohu svou profesi také uplatnit, že z pozice NKÚ mohu vstupovat rozumným způsobem do legislativního procesu a pomoci při korekci právního řádu, aby byl pokud možno kompaktní a nebylo v něm tolik děr, které tam bohužel ještě jsou a umožňují i některá jednání státních úředníků, která vzbuzují řadu pochyb. l Obracejí se na vás jistě s nejrůznějšími stížnostmi i jednotliví občané, třebaže to zákon o NKÚ vylučuje. Jaký mají osud? Samozřejmě, že se obracejí. Někdy mám pocit, že nás lidé berou za poslední místo, kde se mohou dovolat nějaké spravedlnosti. Na jedné straně to člověka potěší, na druhé straně je to zase strašně zavazující. Na základě podnětu od občana nemůže NKÚ přímo jednat, ale ta podání, která se dotýkají kompetence NKÚ, stejně využíváme. Máme-li nějaký relevantní podnět, zařazený do plánu kontrolních akcí, tak ho konfrontujeme s tou skupinou podání, která se blíží předmětu kontroly; upozornění na různé nešvary nám umožní lépe se v té kontrole orientovat třeba právě na problémy, na něž nás občané upozornili. Takže to nevyznívá úplně naprázdno. Naprostá většina dopisů jde úplně mimo působnost NKÚ. Ty se snažím postoupit resortním ministrům, státním orgánům, popřípadě orgánům činným v trestním řízení. Přece jen, když tu věc postoupí prezident NKÚ, má to jinou relevanci, než když napíše občan sám. 267
U soukromoprávních záležitostí se snažíme poradit, jak dovést při ke zdárnému konci. Takže v žádném případě se nesnažíme zbavit veškeré odpovědnosti. Už to, že se na nás někdo obrátí, nás zavazuje, abychom se jako lidé chovali k jiným lidem slušně. ç Studium zákonů i návrhů právních norem patří dnes spíše ke koníčkům než povinnostem JUDr. Lubomíra Voleníka. K jeho nejčastějším společnicím patří dýmka; má jich v kanceláři dva plné stojany, jeden je vidět mezi telefony… Foto: Jan Parkman
Prezident NKÚ JUDr. Voleník byl na návštěvě svého u zástupce PhDr. Peřicha na chalupě, když přijel stopem syn pana viceprezidenta. Jeho vyprávění oba čelné funkcionáře úřadu potěšilo: Vezl mě takový „expert“. Povídali jsme si o politice a on všechny kritizoval, všichni byli lumpové. Akorát nevím, co sedí za blbce na tom Nejvyšším kontrolním úřadě, povídá, oni jsou snad doopravdy neúplatní.
Ekologická politika dostává sice zelenou – ale dost ztěžka Jindřich Beránek Ekologická hnutí měla už v době svého vzniku na rozdíl od jiných podporu shora. Jednalo se však spíš o podporu organizovaného způsobu života a činnosti menšího rozsahu. Tam, kde začali – zejména mladí lidé – bránit, aby ekonomický rozvoj byl v souladu s udržitelným životem, obvykle naráželi. A tak se vedle těch oficiálních aktivit objevují občanské iniciativy (a také organizace, o kterých se zmiňuje tento seznam, se těmto aktivitám věnují). Není ostatně náhodou, že bezprostředně před Listopadem v Praze proběhly masivní akce odporu v podkrušnohorských Teplicích, a že v Praze byly demonstrace proti plánu na tehdy první monstrózní dopravní cesty v prostoru Stromovky. Hnutí spjatá s podporou ekologické politiky vyvolal v život především ohlas závěrů konference OSN ve Stockholmu, která v roce 1972 vyhlásila následující rok Mezinárodním rokem ochrany životního prostředí. U nás s nápadem založit takové hnutí přišli mladí lidé z Ústavu krajinné akademie věd ČSAV. Obrátili se tehdy o podporu oblíbený týdeník této generace Mladý svět, a tak vzniklo první takové hnutí.
Brontosaurus to nepřežil, protože přerostl své možnosti Známý symbol Brontosaura nakreslil Vladimír Jiránek – a záhy se rozletěl mezi mladé lidi. Na rozdíl od jiných hnutí, která měla tak živou odezvu, našel 268
Brontosaurus oficiální podporu. Dokonce i Český ÚV Svazu socialistické mládeže jej vzal za svůj a odborníci připravili pro ně 10 témat s úkoly; tak vznikla Akce Brontosaurus, která získala i materiální pomoc v podobě podpory České státní pojišťovny. Začala se tvořit centra hnutí v Praze, Brně, Pardubicích, Uherském Hradišti a jinde. Už v roce 1974 se pod vlajkou Brontosaura uskutečnily pobytové víkendové i prázdninové akce v přírodě, ale jejich největší rozvoj nastal až v roce 1978, kdy Mladý svět začal organizovat Prázdniny s Brontosaurem. V roce 1978 se hnutí stalo samostatně řízenou činností SSM. Brontosauři vymysleli a zrealizovali množství nejrůznějších aktivit, z nichž mnohé existují dodnes, například festival filmů s tématikou životního prostředí Týká se to také tebe, písničkový festival Cantata natura, propagační Ekostan na Portě, soutěže Hledáme dokonalé projekty a další. Po Listopadu se Hnutí Brontosaurus osamostatnilo a v lednu 1990 proběhla jeho první konference, na které vznikla také nová organizační struktura. Základem se staly hospodářsky zcela samostatné články a byla zvolena Rada Brontosaura, ta zastupuje hnutí jako celek a koordinuje jeho činnost mezi Valnými hromadami. První valná hromada proběhla na podzim roku 1990 v Litvínově. Ukázala, že některé základní články se kromě ekologické výchovy více angažují v působení na státní orgány, zabývají se odbornými problémy, zřizují informační centra pro veřejnost.
Byla i oficiální ekologická politika Mezinárodní konference OSN si vynutila na státech sovětské zóny, aby se přihlásily k podporám politiky na ochranu životního prostředí. Bohužel, už sám nástup normalizace přezíral však skutečně reálné kroky na jeho ochranu a záhy byla odvolána všechna významná opatření, která se podařilo před tím prosadit. Klasickým příkladem je povolení výstavby II. etapy elektráren v severozápadních Čechách, kde odpíral KNV v Ústí n. L. vydat na ně stavební povolení, dokud se nevyřeší odlučování síry při spalování hnědého uhlí. Podobně se překračovaly limity povrchové těžby, což vedlo k obrovskému postižení krajiny Krušných hor apod. Blíže o tom v článku Ochrana životního prostředí nechtěné dítě režimu, který následuje za touto statí.
Hnutí Duha založila skupina studentů v Brně ještě před Listopadem. Od té doby se rozvinulo v organizace, na jejichž činnosti se podílejí stovky lidí, tři desítky místních skupin a národní centrum, které sídlí v Brně a malou částí v Praze. Podle sociologických průzkumů je dnes Hnutí DUHA nejznámější ekologickou organizací v České republice. Systematicky se věnuje tématům, která mají zásadní vliv na ekologickou situaci v naší zemi: energetice, lesnictví, těžbě nerostných surovin, dopravě atd. Lesy: představují snahu obnovit ekologickou stabilitu lesů. Doprava: chce zachránit železniční síť v regionech, především tedy vystupuje proti rušení místních a regionálních tratí i vlakových spojů. Namísto výstavby nových dálnic prosazuje celkový útlum přebujelé dopravy a důraz na příznivější způsoby. Energie: by měla mít čistší a bezpečnější výrobu; hnutí vede kampaně proti dostavbě jaderné elektrárny Temelín, proti rozšíření těžby uhlí, za úspory energie a lepší využití obnovitelných zdrojů. Suroviny: chce výrazně snížit těžbu neobnovitelných surovin tak, abychom je nevyčerpali během jedné generace. 269
Děti Země Toto ekologické hnutí bylo založeno také před listopadovou revolucí v roce 1989 na schůzkách 27. září a 27. října. Od počátků se Děti Země vyvinuly v celonárodní organizaci čítající pobočky ve čtrnácti městech a obcích České republiky. Patří mezi největší české ekologické neziskové organizace. Za uplynulých devět let zaznamenaly na jedné straně mnoho úspěchů, ale i neúspěchů. V nejbližší době se chce soustředit hlavně na dvě nejdůležitější věci: „Za záchranu Veseckého údolí“. Cílem je zabráni realizaci přehrady a navazujícího rekreačního areálu v údolí Lučního a Mlýnského potoka v LiberciVesci. Její postavení přehrady prosazoval někdejší primátor Liberce a poslanec ing. Jiří Drda (ODS). Tato přehrada vedla Děti Země k Drdově kandidatuře na Ropáka roku 1998. Kampaň „Za snížení emisí dioxinů v ČR“ má jasný cíl: uzákonit limit pro emise dioxinů ze spaloven odpadů a realizaci dalších opatření ke snížení emisí dioxinů (např. zakázat pálení chlorovaných odpadů v zařízeních, která k tomu nejsou určená). Mezi nejvýznamnější úspěchy Dětí Země patřila v minulém století záchrana desítek mláďat raroha velkého a orla královského na Slovensku a sedmi druhů ohrožených rostlin v západní části Českého středohoří; bezprostředně po Listopadu zastavení projektů jaderných výtopen v Čechách včetně projektu jaderné výtopny firmy Siemens v Plzni a další, zákaz výroby freonových sprejů, záchrana slepého ramene Labe u městečka Sadská, ukončení provozu nebezpečné skládky toxického odpadu u Liberce.
Nadace Veronica, o které padla zmínka v souvislosti s divadelním časopisem Rozrazil, chce podporovat především šířit myšlenky šetrného vztahu k přírodě. V centru její pozornosti jsou místní i regionální projekty na zachování přírodních a kulturních hodnot krajiny zejména na Moravě a ve Slezsku. Mezi nejvýznamnější podpořené projekty patří např. rekonstrukce výstavního prostoru v galerii u Klimešů v Pouzdřanech, příspěvek na dokončení centra ZO ČSOP Kosenka ve Valašských Kloboukách nebo podpora výstavní a osvětové činnosti v Domě ochránců přírody v Brně.
Ochrana životního prostředí – nechtěné dítě režimu Karel Löbl 10 Z krajů přicházely stížnosti na tzv. kyselé deště, přicházející zčásti ze zahraničí, na negativa velkolomového dobývání hnědého uhlí, na vysokou prašnost, na odpad z chemických závodů, na skládky, chyby v melioracích, při odlesňování apod. […] Práce Rady pro životní prostředí při vládě ČSR se postupně rozjížděla. Postupně, neboť jsme museli nesmírně pracně a trpělivě přesvědčovat kolegy ministry, aby byli ochotni naší problematikou se ve svých zpravidla výrobních resortech vůbec zabývat. Někteří, například ministři zemědělství a zejména lesního a vodního hospodářství, kteří byli přímo členy Rady, brali její pracovní zaměření s velkou vážností. Resorty, které v Radě zastupovali náměstci ministrů nebo ředitelé odborných útvarů, považovaly svou angažovanost jen v rovině osobní angažovanosti svých delegovaných pracovníků a za ministerstvo koordinaci otázek životního prostředí odmítaly nebo se ke své nominaci do Rady chovaly vlažně, spíše jako pozorovatelé. […] 270
Rada pro životní prostředí při české vládě si přes různé překážky pozvolna vydobyla uznání zejména svou integrující činností. Měla záštitu nad řadou ozdravných opatření v severních Čechách, při pozastavování těch výrob, v nichž vedlejším produktem byly tehdy těžko zpracovatelné škodliviny. Pracně projednávala krajinné ochranné oblasti, podklady k chránění historických staveb a jiných památek. Když nemohla zabrzdit demolici jádra Mostu kvůli rozšíření velkolomu hnědého uhlí, podpořila technicky unikátní přesun pozdně gotického arciděkanského chrámu v Mostě, nejrůznější akce pro odsíření a projekty proti polétavému prachu. S některými organizacemi NF, ministerstvem lesního a vodního hospodářství a dalšími resorty včetně České plánovací komise se po trnité cestě plné administrativních nástrah rozjížděla i akce výstavby malých čistíren odpadních vod, čištění vodních toků a spolu s národními výbory prosadila i zákaz divokých skládek. […] Připravovalo se ustavení národního parku Šumava. Do popředí naší činnosti naléhavě vstupovaly také mezinárodní aspekty. Již v 70. letech byl zřejmý vliv transportu škodlivin na velké vzdálenosti. Byla o tom řada mezinárodních konferencí, na nichž jsme byli otevřeně pranýřováni zejména za naši energetiku. Naproti tomu nás se týkaly emise z hnědouhelných elektráren NDR a z elektráren polských postavených po válce mezi Frýdlantským a Šluknovským výběžkem a ničících severozápadní návětrné svahy Jizerských hor a Krkonoš. Na tomto příkladu jsme považovali za ověřenou nezbytnost mezinárodně koordinovat konkrétní opatření. Krkonošská komise i Rada pro životní prostředí po léta upozorňovala místopředsedu federální vlády Jaromíra Obzinu, jenž měl tematiku na starosti na federální úrovni jako předseda FMTIR, aby se na setkání se svým východoněmeckým a polským partnerem pokusil prosadit modernizaci provozu těchto hnědouhelných tepelných centrál. Doporučovali jsme, aby své partnery vzal vrtulníkem nad Krkonoše, nechť vidí, co jejich elektrárny způsobují. Obzina skutečně dal zhotovit návrh nějakého memoranda o životním prostředí, s nímž měl přijít Husák na setkání vrcholných představitelů dělnických stran a vlád ČSSR, NDR a PLR. Pokud vím, nic se nestalo. Prý naši partneři naléhavěji cítili jiné úkoly. Ignorance problému životního prostředí byla značná nejen v naší vládnoucí špičce. Po volbách v roce 1986 byla problematika životního prostředí do poslední chvíle podřízena místopředsedovi vlády ČSR Rudolfu Hegenbartovi a poté přičleněna k ministerstvu vnitra ČSR. Teprve později jsem se dozvěděl, že na ustavení ministerstva pro životní prostředí měl dlouhé měsíce zájem vedoucí oddělení státní administrativy, jímž byl v posledních letech Hegenbart. Zavětřil vysokou političnost tématu. Pravda, asi dvakrát, na jaře a na podzim 1989, svolal poradu nezávislých odborníků k vytipování a řešení problémů životního prostředí. V předsednictvu byli vedle Hegenbarta ministr Jireček, předseda komise ČNR pro životní prostředí akademik Rosický i já. V plénu byli odborníci, z nichž část, jak potom vyšlo najevo, byla z disentu, včetně Bedřicha Moldana, Josefa Vavrouška a Ivana Dejmala, budoucích ministrů životního prostředí (pokud vím, v diskusi nevystoupili).11 Neznám, kdo byl „zvatel“ těchto porad. Zřejmě ministr Jireček podle Hegenbartových pokynů. Patrně se chtělo část disentu připoutat k řešení konkrétních úkolů. Nové podněty, jež v diskusi zazněly, jsem se snažil od prosince 1989 využít jako předseda výboru pro životní prostředí Sněmovny lidu FS. Ale to již někteří účastníci těch porad byli vysokými vládními úředníky. Bez Hegenbarta a v demokratickém ovzduší. 271
Jan Ruml na podzim ´89 mezi přáteli:
K Listopadu u nás došlo skoro pět minut po dvanácté Dušan Spáčil Karel Sýs a Dušan Spáčil – dva novináři, kteří se v průběhu posledních dvou let odcházejícího režimu ocitli na opačných křídlech společenských sil, spojoval jeden zájem: nedívat se na historické události jenom prizmatem antagonistických ideologií, ale zaznamenat, jak je prožili lidé z obou stran střetu. Před čtyřmi roky jim vyšlo osm rozhovorů: Záhady 17. listopadu. Karel Sýs vyzpovídal záhadnou osobnost Hegenbarta, poradce premiérů (Štrougala, Adamce i Čalfy) ekonoma Nevařila a odborníka na mezinárodní a globální problémy Sedláka, posledního generálního tajemníka KSČ Urbánka; Dušan Spáčil pak představitele mladého disentu Devátého a Rumla jr., prof. Jičínského a Uhla. K pohledu druhého z obou novinářů mezi nimi se ještě vrátíme. (bek) l Váš tatínek byl šéfredaktorem ilegálních Lidových novin.12 Vy jste byl před Listopadem ale už také důležitým chartistickým publicistou a novinářem, začal rozhovor s Janem Rumlem. Otec byl výkonným šéfredaktorem a s Rudou Zemanem to nejvíce táhli. Já jsem pro LN – ještě s Mlynářem a Dobrovským – dělal spíše logistiku – i když taky jsem tam občas něco napsal. Lidovky byly pro mne ale jen jednou z novinářských aktivit. Víc jsem se zabýval Originálním videojournalem, což byla v té době nová audiovizuální forma žurnalistiky. To mě bavilo. Podílela se na tom spousta pozoruhodných lidí – Jiří Kantůrek, Andrej Stankovič a hlavně Pavel Kačírek, který to režíroval, byli tam zajímaví kameramani, Jarmila Bělíková, Honza Kašpar, Jarda Kořán, Olga Havlová, dělal tam i Richard Kraus a další. Pak jsem ještě s lidmi, kteří dělali Revolver Revue, založil takový provokativní politický časopis. Jmenoval se Sport, ačkoli se sportem vůbec nezabýval. Vyšlo asi čtyři nebo pět čísel. Měl být tak trochu opozicí vůči Lidovým novinám, které nám tehdy přišly jako hodně umírněné. To bylo tím, že Lidovky byly v podstatě projektem bývalých osmašedesátníků, kteří se snažili o objektivnější žurnalistiku a střízlivý pohled. My mladší jsme chtěli být radikální a protikomunisticky zaměření. […] l A ten zlom přišel s perestrojkou? Částečně asi ano – atmosféra se trochu uvolnila, nátlak na disidenty už nebyl tak masívní, a tak se věci začaly zcela přirozeně měnit. Ne úplně škatulkovat, ale už se daly pojmenovat – byli zde ekologové, trochu jinde stáli mírotvorci, to byla Nezávislá mírová iniciativa, ještě jinde stál HOS, taková političtěji artikulovaná platforma. Také křesťané už měli svoje aktuální texty. A to se samozřejmě odrazilo v publicistice. […] Zatímco otec se soustředil na koncepční věci, já byl takový poletucha, pomáhal jsem třeba s kanálem do zahraničí, neustále jsem něco organizoval. Taky jsem telefonoval zprávy Medkovi a do Svobodné Evropy – byl jsem vlastně takový pošťák. Pak jsem za to šel sedět, a když jsem se vrátil z vězení, trochu jsem se uklidnil a pustil se do nezávislé publicistiky, což byly Lidovky, Originální videojournal a časopis Sport. S tím souvisí i to, jak jsem působil v době revoluce. Když došlo k 17. listopadu, všichni jsme o sobě věděli a velmi jedno272
duše jsme se svolali do bytu k Sašovi Vondrovi, kde se sešli novináři z redakce Vokno, z Originálního videojournalu, Informací o Chartě 77, Lidovek, Sportu a z Revolver Revue. Založili jsme Nezávislé tiskové středisko. Navezli jsme tam utajené kopírky a začali psát. Pak jsme se za pár dní přesunuli do galerie U Řečických, kde Nezávislé tiskové středisko začalo naplno pracovat. Už celý ten rok předtím byl docela bouřlivý, to vlastně začalo v lednu palachiádou, kterou jsem sledoval na Václaváku jako novinář. Psal jsem o tom, co se děje, a taky zajišťoval práci kameramanů, kteří natáčeli. Potom z toho vznikl dokument Palachův týden, který vyšel jako jeden díl Originálního videojournalu. Pak jsem se účastnil demonstrace na prvního máje, kde mě se Standou Devátým sbalili. No a pak ještě srpnových a říjnových událostí. Pořád to byly policejní represe, někdy brutální, někdy méně. […] Tehdy se odehrával zajímavý spor, který do dneška není úplně dostatečně popsaný, mezi takzvanými umírněnými a radikály. Říkali jsme, že se musí stávkovat a demonstrovat, že se musí jít veřejně do ulic, kdežto někteří lidé z Charty, dokonce i Havel, který na sobě cítil tíhu odpovědnosti za celý disent, nabádali k opatrnosti. Říkali, ať necháme ulice esenbákům, varovali před střety. Tvrdili – máme pravdu a ta pravda jednou zvítězí! Kdežto my jsme chtěli něco dělat, protože se už v okolních státech děly věci. V Polsku v červnu vládla Solidarita, v Maďarsku se vedly kulaté stoly. Na podzim nastala trabantová invaze do Prahy, pak už padla i Berlínská zeď – a tady furt nic nebylo. Psal jsem do komentářů, co ti Češi vlastně chtějí. Nakonec zjistí, že jsme svobodní, ale že vůbec nic pro to neudělali. Nabádal jsem k tomu, abychom si vytvářeli vlastní dějiny a byli aktivním subjektem dění a ne jenom pasivním objektem událostí okolo nás. O tomhle jsme diskutovali v tehdejším disentu. Časem se ukázalo, že ten střet na Národní třídě byl naprosto nevyhnutelný a došlo k němu skoro pět minut po dvanácté. […] l
Předpokládali jste, že Albertov bude zlomová akce? Já myslím, že to nikdo takhle nepředvídal, byť okolnosti a události kolem nás tomu nasvědčovaly. Netušili jsme, že všechno bude během týdne hotové. Mysleli jsme, že to bude na delší dobu, představovali si, že dojde k nějakému dlouhému vyjednávání s režimem, který se bude snažit uchovat některé pozice za dílčí liberalizaci. Vůbec jsem nedoufal, že to úplně padne a že se hned udělá čára, za kterou bude všechno úplně jinak. Byl jsem však nervózní z jednání s komunisty, protože jsem od začátku zastával názor, že se s komunisty vůbec jednat nesmí. Že oni to prohráli a jsou odpovědní za to, co se tady dělo, takže by měli být postaveni před soud. Měl jsem nekompromisní postoj, který jsem později samozřejmě měnil. […] 273
Další ukázky z oddílu výstavy Dějiny českého novinářství a českých novinářských spolků
V zájmu občanské normálnosti II.
Bulletin Nezávislého mírového sdružení – iniciativy za demilitarizaci společnosti, č. 6, únor 1989 [SUA, fond Šulcovi, kart. 10 ]: Nezávislé mírové sdružení vydalo několik bulletinů, v nichž informovalo o své činnosti domácí i mezinárodní. Členy redakční rady byli mimo jiné Jana Petrová, Miloš Zeman a Radek Zeman. Tiskový orgán Sdružení vycházel v letech 1988–89. Redakci tvořili J. Hájek, H. Marvanová, J. Šabata, R. Šormová, J. Štern, L. Vydra, R. Zeman aj. Časopis se zabýval mírovou problematikou, odzbrojením, demilitarizací společnosti (výchova, škola), odpírači vojenské služby, zavedením civilní služby, aktuálními politickými událostmi. Dialog 88, č. 3, 1989 [SUA, fond Šulcovi, kart. 10 ]: Dialog 88, samizdatový časopis pro politiku reformně komunistického směru (redakční kolektiv tvořili A. Dubček, M. Hübl, M. Hájek. Z. Jičínský aj., vycházel v letech 1988–89. Obsahoval eseje, stati, manifesty prohlášení, proslovy a autentické zpravodajství. V únoru 1989 z redakčního kolektivu vznikl Klub za socialistickou přestavbu Obroda. Informace o Chartě 77 č. 20 z 1. 11. 1989, s. 4, Sdělení VONS č. 1098 (zásah proti Lidovým novinám) [Libri prohibiti] Bulletin Informace o Chartě 77 (Infoch), který vydávala nezávislá redakční skupina signatářů Charty 77 pod vedením Petra Uhla v letech 1978–90. Kromě dokumentů Charty Infoch pravidelné zveřejňovala sdělení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, který byl jako Československá liga pro lidská práva členem Mezinárodní federace pro lidská práva.
Další iniciativy České děti, ekologicko-monarchistické hnutí, zveřejnily manifest Návrat krále, v němž stojí mj.: Království není vláda menšiny na úkor většiny či vláda většiny na úkor menšiny, království není vláda několika tisíc hrabivců, samozvanců, darmožroutů a parazitů země a národa. Království je posvátné… Královská vláda budiž taková, jakou si zvolí lid. Jestliže si zvolí komunistickou, bude komunistická. My jsme však přesvědčeni, že vláda nemusí mít, ba nemá mít žádný politický program. Je buď dobrá, nebo špatná. Navrhujeme přechod politických stran do oblastí kulturně zábavných či mezi charitativní sdružení apod. Manifest podepsalo 28 signatářů, mj. Ivan Martin Jirous, Petr Placák (mluvčí), Andrej Stankovič, Jáchym Topol. České děti připomněly, že české království trvá a návrat krále je nejvyšším cílem. Opoziční hnutí České děti vydalo v roce 1989 tři čísla časopisu Koruna. Československá demokratická iniciativa (ČSDI) byla československá a česká politická strana v letech 1989–90. Vycházela z tradic českého disentu, po sametové revoluci působila jako liberálně pravicový proud v rámci Občanského fóra a v červnu 1990 se transformovala do Liberálně demokratické strany. Hlavními postavami ČSDI byli Bohumil Doležal13 a Emanuel Mandler,14 kteří se v roce 1987 se podíleli na vzniku Demokratické iniciativy. Jako jediný opoziční subjekt se ještě před 17. listopadem 1989 snažila o oficiální registraci, o niž zažádala 11. listopadu. 1989. V žádosti se vyslovila pro dodržování lidských práv a svobod a obnovu tržní ekonomiky, odmítnutí invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, uspořádání svobodných voleb a přijetí nové ústavy. 19. listopadu 1989 bylo vedení ČSDI 274
krátce ještě zatčeno komunistickými bezpečnostními složkami a po několik hodin vazebně zadržováno. Pouze Karel Štindl unikl zatčení, zkontaktoval se s lidmi okolo Václava Havla, vedl s nimi polemiku ohledně programových obrysů rodícího se protitotalitního hnutí a spolupodepsal zakládající listinu Občanského fóra. K formální registraci ČSDI došlo 31. ledna 1990. Doležal a Mandler se na přelomu let 1989–90 stali v rámci kooptací poslanci Federálního shromáždění. ČSDI tehdy spolupracovala s Občanským fórem, ale brzy se začala proti OF vymezovat. Ve volbách v červnu 1990 se stali Doležal i Mandler za Občanské fórum opět poslanci Federálního shromáždění, Karel Štindl byl zvolen do České národní rady. Ještě během června ale došlo k rozkolu a v následné době již ČSDI působila jako pravicová opozice vůči Občanskému fóru. 21. června 1990 byla ČSDI přejmenována na Liberálně demokratickou stranu, která existovala až do poloviny 90. let, ale nezískala výraznější vliv. V listopadu do čela strany nastoupila Viktorie Hradská, která již delší dobu aktivně usilovala o spojení s Občanskou demokratickou aliancí (ODA). Na počátku roku 1992 Liberálně demokratická strana byla zrušena dobrovolným rozpuštěním s likvidací. Poznámky: 1 Eva Ješutová byla autorkou článků Proměna rozhlasového programu, Československý rozhlas a srpen 1968, Od konsolidace k normalizaci. In sborník Souboj slova a obrazu s mocnými… s. 47n, 107n, 136n. 2 Stanice EM začala vysílat 4. září 1989. Její název vznikl sloučením počátečních písmen oblíbených pořadů pro mládež – slovenského Elánu a českého Mikrofóra. Kromě oficiálního názvu byl též používán název E+M. 3 Výhled rozvoje Čs. rozhlasu do r. 2005, Praha 1989. 4 Krejčí, Oskar: Proč to prasklo aneb hovory o demokracii a „sametové“ revoluci, Praha, TRIO 1991, s. 50n. 5 A zejména o zaostávajícím školství, což vedlo k jeho popularitě mezi studenty a mladou inteligencí. – Zeman, Miloš: Prognostika a přestavba, in Technický magazín, Praha 1989, č. 8. 6 V této souvislosti je nutné připomenout, že přes všechny výhrady vůči těm, kdo v souvislosti s proměnami politických poměrů v reformním období, natáčel v Praze i jinde v českých zemích Miloš Forman se svými domácími i zahraničními spolupracovníky výpravný film Amadeus, který měl premiéru v roce 1984. Inu, před přísunem velkých deviz šla i leninsko-internacionalistická ideologie do kelu. – Něco obdobného prohlásil Jan Zelenka už dávno před tím v případě, kdy se projednával jeden z jeho třídně ne košer erotických úletů. (bek) 7 Kryl, Karel: Rýmované komentáře. Praha, Torst 2013; s. 9. 8 In: c. d., s. 70n. 9 Zahálka, Jaroslav: Osobní výpověď. In: Kindl, Miroslav a kol.: Volali jsme bratrství. Ústí n. L., Dialog 1990, s. 45. – Ing. Jaroslav Zahálka (*1931) po absolvování VŠE v Praze nastoupil v roce 1954 na KNV v Ústí n. L., kde pracoval v různých funkcích do roku 1969, kdy byl z politických důvodů [jako šéf krajské plánovací komise] propuštěn. Do roku 1989 naposled pracoval jako referent detašovaného pracoviště Ústavu racionalizace ve stavebnictví Praha v Ústí n. L. Po celé období (1969 –89) mu byla zakázána veřejná a publikační činnost. V prosinci 1989 se stal ředitelem Sociálně ekonomického ústavu ČSAV v Ústí n. L. a v roce 1994 děkanem Fakulty životního prostředí Univerzity J. E. Purkyně tamtéž. – Müllerová, Michaela: rigorózní práce, c. d., s. 108n. (redakčně kráceno).
275
10 11
12
13
14
O JUDr. Lubomíru Voleníkovi (*1950, U2003) je následující rozhovor. Beránek, Jindřich: Práce mi pomáhá žít. In: Rádce spotřebitele, č. 1, Praha, Economia, duben 1995. Löbl, Karel: c. d. s. 510n. Přímo z disentu byl Ivan Dejmal, který byl v r. 1970 zatčen pro svou činnost v Hnutí revoluční mládeže a zároveň vyloučen z Vysoké školy zemědělské; vydával samizdat Ekologický buben a jako rodák z Podkrušnohoří se angažoval zejména v Severočeské hnědouhelné pánvi – také v roce 1991 tam byly na jeho návrh vyhlášeny limity těžby. Ing. Josef Vavroušek, v r. 1968 účastník expedice Lambaréne, patřil do tzv. šedé zóny: byl mezi zakládajícími členy Kruhu nezávislé inteligence a do r. 1990 pracoval ve Výzkumném ústavu pro vědeckotechnický rozvoj. RNDr. Bedřich Moldan byl významnou osobností oficiálního vědeckého života – po studiích na MFF UK se stal vědeckým pracovníkem Ústředního ústavu geologického. – Po pádu režimu ing. Ivan Dejmal (*1946 v Ústí n. L., U2008) postupně vedl ekologickou sekci programové komise OF a v letech 1991–92 vystřídal dr. Moldana jako ministr životního prostředí české vlády; v Klausově kabinetu byl tento resort obsazen „podnikatelem“ Bendou a Ivan Dejmal se stal členem Strany zelených. Společně s Vavrouškem založili Společnost pro trvale udržitelný rozvoj. Ing. Josef Vavroušek (*1944, U1995) byl jednou z nejvýznamnějších osobností moderní humanitní společnosti a tedy i politiky. Po r. 1989 byl ministrem-předsedou Federálního výboru pro životní prostředí, členem Koordinačního centra OF, po jeho rozpadu republikové rady OH (SD). Po roce 1992 pracoval v Institutu aplikované ekologie v Kostelci nad Černými lesy až do své tragické smrti 18. března 1995. RNDr. Bedřich Moldan (*1935) byl prvním ministrem české vlády pro životní prostředí po listopadu 1989 do r. 1991. V roce 1992 byl postaven do čela Centra pro otázky životního prostředí při UK a habilitoval se jako docent, o pět let získal profesuru. Politicky byl činný v ODS, později TOP 09. In: Spáčil, Dušan, Sýs, Karel: Záhady 17. listopadu. Svědectví po 21 letech. Praha, nakladatelství Futura 2010, s. 115n. Bohumil Doležal, Ph.D. (*1940) byl literární kritik, později politický komentátor, publicista a vysokoškolský učitel. Od roku 1964 až 1965 a 1968 až 1969 působil jako literární kritik v časopisu Tvář. Za normalizace nejprve pracoval v dělnických profesích a následně, a to až do roku 1989, jako počítačový programátor. Společně s Janem Lopatkou podepsal jako jeden z prvních již v prosinci 1976 dokument Charty 77. Po sametové revoluci politik menších pravicových stran Československá demokratická iniciativa a Liberálně demokratická strana, poslanec Sněmovny lidu a Sněmovny národů Federálního shromáždění, bezprostředně po vzniku samostatné České republiky byl politickým poradcem premiéra Václava Klause. Emanuel Mandler (*1932, U2009) byl redaktor, novinář, historik, politolog, publicista a politik. Po dokončení studia na Filosofické fakultě UK roku 1955 pracoval jako archivář a funkcionář ČSM, od roku 1957 jako redaktor státního školního časopisu Dějepis ve škole. V období let 1962–65 byl spolupracovníkem časopisu Dějiny a současnost a od roku 1964 redaktorem časopisu Tvář. Jeho aktivita ukončena roku 1965, kdy na nátlak ÚV KSČ byla vyměněna redakce Dějin a současnosti a zcela zastaveno vydávání Tváře. V roce 1968 začal v obou časopisech opětovně pracovat, až do jejich nového zrušení roku 1969. Za normalizace pracoval v družstevnictví na výrobě hraček a jako učitel programování.
276
17. listopad 1989 a co následovalo
První zprávu o událostech 17. listopadu rozhlas odvysílal ve 23:50 hod. Obsahovala pouze informace převzaté z oficiálního zpravodajství ČTK: Mezinárodní den studentstva: K tomuto významnému výročí se v Praze konalo také studentské shromáždění, kterého se na Albertově zúčastnilo 15 tisíc osob. Akce byla povolena ONV v Praze 2 a po shromáždění se účastníci vydali na vyšehradský Slavín ke hrobu K. H. Máchy, kde vzpomínkovou akci zakončili. Akci i následný průvod zneužila skupina osob, nechvalně známých z různých protispolečenských vystoupení v minulém období. Pořádkové jednotky byly nuceny přijmout opatření k zajištění klidu a pořádku. Rozhlasový dovětek: Pro toto období je charakteristický stále otevřenější dialog se všemi, kterým leží na srdci perspektivy socialismu. Akci a následný průvod ovšem zneužila skupina osob, nechvalně známých z různých protispolečenských vystoupení v minulém období. Vykřikovala hesla hanobící ústavní činitele a představitele strany a státu. Shromáždění chtěli zneužít pro své osobní ambice i někteří známí exponenti společenské krize let 1968/69. Eva Ješutová Ani zmínka o masakru demonstrantů na Národní třídě. 1
Noviny o zásahu proti demonstraci
Policejní akce proti demonstraci studentů 17. listopadu2 na Národní třídě skončila v pátek v půl desáté večer. […] Sobotní deníky přinesly víceméně nekonfliktní původní zpravodajství svých reportérů z manifestace na Albertově, včetně kladení věnců na Vyšehradě. Zpráva o následné protivládní demonstraci a o brutálním zakončení celé akce ve venkovských vydáních chybí. Aktuálnější pražská vydání deníků většinou využila nekomentovanou citaci zprávy ČTK. Výjimkou byl deník Lidová demokracie, který svůj původní příspěvek o závěru demonstrace zakončil: Na Perštýně průvod zastavily pořádkové jednotky a vyzvaly shromážděné, aby se vrátili na nábřeží. Ústupová cesta zpět však byla zatarasena. Lidé znovu zpívali státní hymnu a lidovou píseň Ach synku, synku. Sedali si na zem, dožadovali se přístupu na Václavské náměstí a někteří podávali příslušníkům VB květiny a opět zapalovali svíce. Znovu volali po otevřeném dialogu s našimi představiteli. Přibližně za hodinu pořádkové síly po několikanásobně opakovaných výzvách k rozchodu a uvolnění Národní třídy tvrdě zasáhly [zvýraznil mš]. Zpravodajství Lidové demokracie bylo tedy první, které alespoň náznakem dalo veřejnosti najevo, že se v Praze odehrálo něco neobvyklého. Milan Šmíd Pokračování v článcích Čs. rozhlas v druhé půli Listopadu – s. 291n. a Noviny ve dnech po zásahu proti demonstraci – s. 298n.
Jiří Ruml a Rudolf Zeman zase spolu – Po 34 dnech za katrem trvalo ještě devět dnů, než se dostalo i do Ruzyně, co se stalo na Vyšehradě a potom na Národní třídě. A tak na velkou manifestaci na Letenskou pláň v sobotu 25. listopadu dorazili vedle 750 tisíce občanů z celé řady měst a obcí i oba redaktoři Lidovek. I když režim jim nedovolil LN vydávat, šířily se už rok jako samizdat. Jen z říjnového čísla se StB podařilo zabavit značnou část a s ní zavřít i oba redaktory. Blíže o tom v předposledním z pěti rozhovorů se syndikem Rudolfem Zemanem 17. listopad 1939 končil v Ruzyni, o 50 let později začal na dohled odtud – viz s. 280. 278
Hovoříme se studentem z Albertova 17. listopadu 1989, který byl
poslancem prvního svobodně zvoleného Parlamentu Jindřich Beránek
Mezi studenty, kteří měli svůj podíl na všem, co následovalo po vzpomínce na události, jež se staly půlstoletí po 17. listopadu 1939, bylo několik jak v českém, tak tehdy ještě i československém parlamentu. Bezprostředně po převratovém kvasu tam byl v lednu 1990 doplněn do Sněmovny lidu Federálního shromáždění student medicíny a člen MěstV SSM Jan Bubeník (*1968), který patřil od počátku mezi přední studentské vůdce. Později byl kooptován do České národní rady ještě syn jednoho z předních disidentů, tehdy student Matematickofyzikální fakulty Marek Benda (*1968). Ostatní představitelé studentských organizací se dostali do parlamentních komor až v prvních svobodných volbách 7. června 1990: Marek Benda a Jan Bubeník do ČNR (při čemž ten po půlroce na mandát rezignoval). Do Parlamentu ČSFR, Sněmovny lidu FS, byli zvoleni z organizátorů akce na Albertově na kandidátce OF už jen Jiří Dienstbier (*1969) a Jan Vidím (*1962) oba z nezávislého studentského hnutí (Stuha). 3 l Jméno Jiřího Dienstbiera je ve veřejném životě známé díky jeho otci; ale i syn se stačil v politice zapsat. Už před 25 roky. Co tomu předcházelo? Politika je něco, do čeho jsem se narodil, do čeho jsem nebyl přiveden, ale je to pro mě naprosto přirozená věc. Jsem vychován tak, že se má člověk zajímat o to, co se kolem něho děje, a snažit se to ovlivňovat. Spíš se pozastavuji nad tím, když některým lidem je lhostejné, co se kolem nich děje. Byl jsem aktivní ve studentském hnutí, a tak jsem se podílel na přípravě manifestace 17. listopadu 1989. Už před tím jsme organizovali petice za zřízení studentských samospráv. Jako zástupce studentského parlamentu jsem pak byl na kandidátce OF zvolen do Federálního shromáždění v prvních svobodných volbách v roce 1990. l V době, kdy jste byl poslancem, se rozpadlo OF,4 jako řada členů hnutí, které tehdy vzniklo proti Klausově ODS, jste nakonec přešel do sociální demokracie. Před vámi to byli mj. tehdejší místopředseda FS prof. Jičínský, autor programů OF Miloš Zeman, člen nejužšího vedení OF Petr Kučera, předseda poslanců ČNR Heřman Chromý, tehdy ministryně a dnes předsedkyně seniorů soc. dem. Květa Kořínková – a to nemluvím o dlouhé řadě regionálních politiků po listopadu 89. V Občanském hnutí, které se přejmenovalo na Svobodné demokraty, jsem byl do faktického zániku, kdy se po sloučení s LSNS ta strana zcela změnila a s původním programem neměla nic společného. Krátkou dobu jsem nebyl v žádné straně, ale protože pro mne je politika naprosto samozřejmá a chtěl jsem ovlivňovat, co se kolem děje, tak byl pro mne přirozeným krokem vstup k Mladým sociálním demokratům a následně do sociální demokracie, protože svými názory jsem orientován sociálním směrem. l Kterou fakultu jste v tom přelomovém roce 1989 reprezentoval? V listopadu jsem byl ve 2. ročníku strojní fakulty. Maturoval jsem na strojní průmyslovce, kam jsem se dostal na odvolání. Před tím mne dvakrát nepřijali na gymnázium; ale pak usoudili, že bych na průmyslovku mohl. A následně – byť technický směr není něco, k čemu bych měl blízko, ale chtěl-li jsem studovat ně279
jakou vysokou školu – jsem pokračoval na technice. Vybral jsem si obor, který měl s tou technickou stránkou relativně nejméně společného, a to byla ekonomika a řízení strojírenské výroby – v podstatě ekonomické studium na strojní fakultě. Tohle bylo řešení jak studovat něco, co by mě trošku zajímalo. Okamžitě po listopadu, hned v prosinci 89, jsem si podal přihlášku na Právnickou fakultu. Technické fakulty byly obrovské molochy s několika tisíci studenty. Když jsme na jaře 89 organizovali petici za studentskou samosprávu, tak jsme moc nevěřili, že bychom mohli být nějak úspěšní. Ale mně tehdy pomohla zajímavá okolnost. Protože jsem se pravidelně účastnil manifestací, pozvali mne po Palachově týdnu na kárnou komisi fakulty – dostali hlášení od VB, že jsem tam byl legitimován. Se mnou tam pozvali za tentýž prohřešek ještě asi deset dalších studentů, o kterých jsem vůbec nevěděl. Tam jsem si na ně vzal kontakty, a když jsme potom začali organizovat petici za studentskou samosprávu, tak jsme spolu s těmito studenty sebrali během pár týdnů k sedmi stům podpisů. A v týdnu před 17. listopadem se nám podařilo – mám pocit že snad na jediné fakultě v ČR – zvolit samosprávný orgán studentů. l Já vyznávám jednu teorii: když se projevů nespokojenosti zúčastňují jen ti, co jsou tzv. dole, tak to jsou jen „selské bouře“. K převratu může dojít až tenkrát, kdy se na těchto projevech začne podílet i establishment. V tom smyslu je zajímavý moment, že se tehdy na organizaci manifestace 17. listopadu dohodla naše nezávislá studentská skupina s městskou Vysokoškolskou radou SSM a pořádaly to obě organizace společně. Za omezujících podmínek jsme museli např. akceptovat, že se půjde z Albertova na Vyšehrad a ne do centra. Takže oficiální část byla pořádána a konala se s podporou SSM.5 Paradoxní je, že ten, kdo s námi za tehdejší establishment, Vysokoškolskou radu SSM, jednal, byl její místopředseda Martin Mejstřík, dnešní čelný hlasatel antikomunismu… l Čemu jste se věnoval poté, co skončil váš mandát ve Sněmovně lidu FS? I poté jsem se o politiku – byť neprofesionálně – zajímal. Byl jsem členem Mladých sociálních demokratů, jedno volební období jejich předsedou. Druhé volební období (rozhovor se uskutečnil v roce 2009) jsem členem zastupitelstva na Praze 2; v současné době jsem předsedou kontrolního výboru a členem komise pro výchovu a vzdělávání. 6
IV. rozhovor s Rudolfem Zemanem
17. listopad 1939 končil v Ruzyni, o 50 let později začal na dohled odtud l
Jak došlo k vašemu zatčení? Ráno po 9. hodině, 13. října 1989 v Krymské ulici, v bytě Jirky Rumla, kdy jsme měli hotovou víc než polovinu říjnového čísla Lidovek a byli jsme domluveni, že projdeme připravené texty. Tam nás přepadli, chvíli to bylo poněkud vzrušivé, protože mladý Bezuch se tam vřítil s několikačlennou tlupou a já zrovna sahal na tužku. Začal na mne řvát, tak jsem se ohradil… Zkrátka nás tam zatkli, Jirku tam nechali, protože dělali domovní prohlídku, mě odvezli do Dejvic k tamním policajtům a čekali, až přijdou jejich agenti a informátoři. Se mnou postávali venku na ulici, dokud nepřišel jejich občan z lidu, který – jak jim ukládá zákon – musí být přítomen domovní prohlídce. Pak mě odvezli na Nový svět.7 280
Moje žena Marcela to nevěděla, byla trochu překvapená, když se nahrnuli do našich malých místností. Byla ovšem fantastická, protože jsem ještě nikdy neviděl, co dokáže. Jeden policajt šel do skříně, kde měla svoje osobní prádlo. Jak ta ho seřvala, úplně neuvěřitelně. Říkala: Nesahejte na to, když tak vám to ukážu sama, ale na to nesahejte! Tak probírali asi dvě hodiny domeček, sklep, půdu, kůlnu, mě pak odvezli do Bartolomějské a začali sepisovat obsah pytlů. Po třech hodinách zvládli možná polovinu. Blížila se pátá hodina, přerušili prohlídku (asi padla), posadili mě do auta a jeli směr Ruzyně – a to je kolem Nového světa. Požádal jsem kapitána Počtu, který byl mým vyšetřovatelem, abychom se tam zastavili, že tam mám léky na vysoký tlak. On kývl, ale samozřejmě se na to vykašlal. Dovezli mě do Ruzyně a odvedli do cely v suterénu. Tam jsem byl čtyři dny. S jedinou výjimkou, že v sobotu tam přišla paní, vlastně soudružka prokurátorka a oznámila mi, že jsem byl vzat do vazby. Takže já jsem vlastně v cele předběžného zadržení byl čtyři dny. V pondělí mě fotografovali, oblékli do tepláků a dali do cely ve třetím poschodí. Poprvé jsem se dostal na vzduch až po měsíci, procházel jsem se v betonovém kotci. l Jak vypadaly výslechy? Ten Počta za mnou tam jezdil, vždycky mne zavedli do návštěvních místností. Já jsem s ním měl spory kvůli dopisům. On mně nechtěl pouštět spoustu dopisů, protože jsem se moc nežinýroval. Abych dal o sobě přece jen vědět, tak jsem ty dopisy upravoval, abych tam dostal alespoň nějakou reálnou informaci. První výslech – já jsem měl advokáta Josefa Lžíčaře – byl až poslední týden vazby. Počta se mne ptal na různé věci a já jsem stereotypně říkal: Na tuto otázku odpovím až před soudem. To jsem ještě věru nevěděl, že žádný soud nebude. l Věděli jste, co se děje v Praze? My jsme měli na cele Rudé právo, když jsem dostal na celu spolubydlícího – mimochodem bonzáka, ale o to teď nejde – tak ten měl objednané Rudé právo. Tam byly nějaké informace o tom, že se cosi stalo, 17. listopadu, že bylo nějaké větší shromáždění. Jirkovi Rumlovi donesl na celu bachař Mladou frontu, takže ten byl přece jen trochu víc informován. Nicméně nikdo z nás nepočítal s tím, že ty události měly takové tempo a že se ocitneme za pár dní na svobodě. l Vy jste s Jiřím Rumlem přišli z Ruzyně rovnou na shromáždění na Letné. Jak to na vás působilo? Nás pustili v sobotu po půlnoci – po jedné hodině. Byly tam před branou zahraniční televize, pak naši nejbližší, kamarádi. Jeli jsme se podívat na Václavák, zastavil jsem se U Řečických, kde bylo tiskové středisko… V podstatě jsem moc nespal, byla mně strašná zima. Pak nás vyvezli na Letnou, kde jsme měli říct pár slov. Václav byl strašně nervózní. Přišel za mnou a říkal, jestli by nevadilo – jsou takové zprávy, že by mohlo dojít k leteckému zásahu – a tak, jestli by mně nevadilo…. Já jsem řekl, že to není důležité, když už promluvil Jirka Ruml. Pak si ze mě dělali v hospodě srandu, protože na Jirku někdo křikl: Co jste měli k večeři? A Jirka odpověděl: Bublaninu. Takže jsem musel chlapcům štamgastům vysvětlovat, že nám zase tak dobře nevařili, ale Jirka má žaludeční dietu. Já tedy bublaninu neměl. Já mám takovou šťastnou povahu a výchovu, že sním cokoliv, co je poživatelné. Ale za necelé dva měsíce jsem tam zhubl o 14 kilo. 281
l
Museli jste samozřejmě už v té chvíli uvažovat, že Lidovky budou na pultech a v schránkách na dopisy. Jak vypadaly vaše první kroky v redakci Lidovek? S kým jste uvažovali, že je budete připravovat, aby se proměnily ze samizdatového časopisu na noviny, které jdou do běžné distribuce? Na první schůzce redakce Lidovek, ve vinárně U piaristů,8 se střetly dva názory: první byl pokračovat jako týdeník s tím, že by se mohl rychleji připravit přechod – ať už půjde o zajištění výroby, vytvoření redakce. Druhý názor byl pro deník. Já i Jirka Ruml jsme zastávali názor, že Lidové noviny musí vycházet jako deník. Měli jsme samozřejmě přechodná období, kdy ten titul vycházel dvakrát týdně, potom – myslím, že to bylo 1. dubna – jsme začali vycházet jako deník. Poslední část rozhovoru v kapitole Odchody a návraty.
Petr Uhl a Drahomíra Dražská Dělal, co sám považoval za správné Na 582 stranách pamětí-rozhovoru, který s Petrem Uhlem vedl Zdenko Pavelka v době, kdy byl editorem Mediažurnálu, se vyskytuje jméno Drahomíry Dražské pouze jednou.9 Dost překvapivé na to, kolikrát už psali naši kolegové o její lživé informaci, že jakýsi student „mat-fyz“ zahynul při srážce průvodu s příslušníky pohotovostních složek Ministerstva vnitra. Měla ji podstrčit právě VIA [Východoevropské informační agentuře], kterou Petr Uhl vedl. Ostatně jméno domnělého mrtvého studenta se v objemné knize objevilo i v souvislosti s Uhlovou kandidaturou na ředitele ČTK jen čtyřikrát. I to je překvapující. l Ten vývoj byl hodně zřetelný, takže mě udivuje, že pro vás byl 17. listopad 1989 překvapením,vyvolal Zdenko Pavelka onu zmínku o Dražské.10 „Rozhodně byl. Dokonce tak, že jsem nevěřil, že je to definitivní pád režimu. Tahanice ohledně lži Drahomíry Dražské nebo jí vybájeného Martina Šmída jsem prožíval v kriminále, byl jsem tam šest dnů, od neděle dopoledne do soboty do dvou hodin po půlnoci. Neměl jsem dost informací, a vlastně jsem to pochopil, až když jsem jel autem z Litoměřic z vazby do Prahy s majorem StB a on mi dost volně a nezainteresovaně vykládal, co se děje. Že už to tady budou muset dělat jiní, už ne on a jeho spolupracovníci. V té chvíli jsem pochopil, že se mnou jede jako moje ochranka.“ l Aby se vám náhodou něco nestalo? „Já mu den předtím, když mi ve věznici oznámil, že budu asi propuštěn, říkal, že Litoměřice jsou stalinistické město, obsazené po válce znovu Čechy, se silnou komunistickou stranou a silným stalinistickým křídlem, takže se bojím. Že oni mají všude svoje lidi, i mezi vězeňskými dozorci, kteří by mohli být s místními spojeni. Rozhodně se mi nechtělo čekat v nočních Litoměřicích na vlak.“ Obdobně jsou i zmínky o údajném Martinu Šmídovi spíš můstkem v konverzaci, který připomene časový kontext apod. 11 Nejzávažnější je takový účel použit k oživení interview v souvislosti s nabídkou funkce ředitele ČTK: […] „když jsme se z Pešti vraceli do Prahy, někdo se mne zeptal – asi Saša Vondra –, zda bych nechtěl dělat ředitele ČTK. Bylo jasné, že to je Havlův nápad nebo že to s ním probíral. Já na to řekl, že by to bylo zvlášť povedené vzhledem k nepravdivé zprávě o smrti Martina Šmída. Její autor by byl odměněn tím, že dostane tuto funkci. Ale že si myslím, že bych to vzal.“ 12 282
Méně překvapující už byl tento fakt v okamžiku, když jsem se setkal s otcem Martina Šmída. Setkali jsme se před rokem nad sborníkem Souboj slova a obrazu proti mocným. Není divu, že ho, známého mediálního odborníka, zajímala knížka, kterou napsali novináři o sobě, svých médiích i o své organizaci v době jara naší země. Hovořili jsme i o této novinářské koláži, že začne 17. listopadu 1968 – vyhlášením desatera studentských požadavků. Dr. Šmíd byl tehdy jako student žurnalistiky mluvčí Svazu vysokoškolského studentstva; obratem mi nahrál na fleš dokument 8 – K Palachovi naposledy. Informoval o něm 29. ledna 2009, kdy si myslel, že vše o té době už bychom měli znát. Jak je vidět, pro některé kolegy tyto informace notoricky neexistují. Ponechme teď stranou, zda z lenosti či jiného důvodu. Odcházel jsem s tím, že z internetové Louče můžeme použít dokumenty, které propojí živé vzpomínky a dají barvám a tvarům naší koláže přesnější kontury. Činím tak tedy i v tomto případě. (bek)
Mrtvý student – fáma nekončí, ale je to ještě důležité? Milan Šmíd Drahomíra Dražská konečně promluvila a sdělila národu,13 že si mrtvého studenta Martina Šmída vymyslela. V Lidových novinách ji zpovídali Jaroslav Veis (spoluscenárista Chaunova dokumentu Mrtvý student, který se nikdy nenarodil) a Alena Müllerová z ČT. Dá se jí však věřit? Způsob, jakým Dražská mluvila, ve mně vyvolává spíše dojem dobrého „nabrífování“. Například omluva rodičům při rozhovoru v ČT (Dražská: Chci se omluvit rodinám, kterým jsem pravděpodobně svým výmyslem znepříjemnila pár dnů) jakoby vypadla z oka omluvy Petra Uhla. Její názor na Uhlův postup při publikaci falešné zprávy mi zase silně připomíná mé vlastní vyjádření (Dražská: Proč si něco neověřil? Tohle je riziko jeho profese, protože pokud tuto profesi má, tak ať jde s kůží na trh, pokud si to neověří… Šmíd před léty: Jestliže něco podnikají, musí umět nést i rizika. Také jsem byl novinářem a vím, že novinář nese za zveřejněné zprávy odpovědnost. Pokud někomu „naletěli na návnadu“, je to jejich chyba.) Nelze tedy než souhlasit s komentářem LN, ve kterém Daniel Kaiser napsal: Člověk, který se přiznává k bájné lhavosti, ovšem jako kdyby naznačoval, že si s námi možná hraje i teď. Informační hodnota vystoupení D. D. tedy spočívá ve sdělení, že záhada trvá. Nevím, proč novináři nevyhledali ve svých archivech informace z let 1999– 2000, kdy byla Dražská obžalovaná z četných podvodů. Viz například zprávu v deníku Slovo z 23. 6. 2000: Obžalobě z podvodů čelí před soudem čtyřiatřicetiletá Drahomíra Dražská, která se proslavila tím, že ve dnech takzvané sametové revoluce v roce 1989 rozšířila nepravdivou zprávu, že při zákroku na Národní třídě zemřel student Martin Šmíd. […] Dražská byla již před dvěma lety podmíněně odsouzena za to, že z několika desítek lidí vylákala sumy od stovek až po tisíce korun. I přes podmíněný trest přitom v této činnosti pokračovala. – Celkem je nyní zdokumentováno šedesát skutků, uvedla včera soudkyně Jana Petráková. […] Co dělala a dělá Dražská po všechna ta léta? Čím si vydělává na živobytí a splácení dluhů? To všechno jsou otázky, které zůstávají nezodpovězené, podobně jako otázka klíčová, zda volba jména Martin Šmíd byla náhoda nebo záměr, tedy zda StB či policie nedodaly k bájné lhavosti Dražské nějaký záměr283
ný spin, což Dražská ve své výpovědi popírá. Zda to byla náhoda či záměr, dnes vidím tak 50 na 50, i když se mi znovu vnucují otázky: Co se stalo v noci ze 17. na 18. listopadu? Jak to, že mrtvý student, který byl večer ještě beze jména, to jméno v sobotu ráno náhle dostal, s možností dosti adresné identifikace (student mat fyz)? Když jsme před několika týdny s Martinem a bývalou manželkou Janou diskutovali před kamerou Igora Chauna o svých zážitcích a názorech na věc […], Martin tehdy z nás vystupoval nejrozumněji. Jako matematik srovnává Dražskou s černou skřínkou, do které nikdy nebudeme moci proniknout. Kromě toho její obsah dnes už pro nás není vůbec důležitý. Protože jak ukázaly dějiny, ten zchátralý a životaneschopný režim by u nás padnul tak jako tak, když ne v listopadu, tak v prosinci či lednu, nejpozději v srpnu 1991, kdy se začal rozpadat Sovětský svaz. Jsem rád, že Chaun ten dokument natočil, neboť snad dostatečně ukazuje, jak nedůvěryhodnou osobou je Ludvík Zifčák, který se od chvíle, kdy se dostal do vazby, snaží kalit vodu smyšlenkami o připraveném spiknutí. Je zajímavé, že tomuto spiknutí dnes nejvíce věří bývalí funkcionáři ÚV KSČ, například Miloš Jakeš, včera v ČT1 Karel Urbánek, nebo předlistopadový vedoucí ideologického oddělení ÚV KSČ Jaroslav Jeník, který v publikaci Vítězové? Poražení? na stránce 317 říká: Ať mi nikdo neříká, že Zifčáka tam položila Státní bezpečnost. To bylo v nějakém scénáři a ten se psal někde na CIA.
S medvídkem a žabičkou jako s razítky Koordinačního centra OF vskutku revolučními Jiří Černý Ve chvíli, kdy večer 17. listopadu 1989 policajti mlátili studenty na Národní třídě, uváděl jsem v rámci celostátního srazu semaforského J-klubu na druhém konci Prahy, ve vysočanském Gongu, svého hosta a kamaráda Zdeňka Svěráka. Byl to veselý, poťouchlý večer. Prostě jsme netušili. Na druhý den sraz pokračoval v Dopravních podnicích, ale to sobotní odpoledne už viselo ve vzduchu napětí. Před šestou se uprostřed vystoupení Dáši Andrtové zjevili na pódiu bledí herci Kratina, Kňažko a Zahajský. „Dnes večer nehrajeme, přidejte se k nám!“ Stávka studentů a herců až do odvolání a generální za týden navrch. Trnul jsem odhodláním a štěstím, že to začalo. Herci odjeli s kritikem Janem Rejžkem a písničkářem Honzou Burianem do dalších divadel a my tam zůstali s několika sty tleskajícími lidmi a slzícím režisérem Vladimírem Svitáčkem. Dal jsem lidem na rampu dva mikrofony a oni chodili a vyprávěli. Mluvil patnáctiletý zmlácený student i dívky, které měly u pohotovostních jednotek bratra a přítele. Většina posluchačů zažila první tři naprosto svobodné hodiny svého života. Říkal jsem si: tohle je skutečná svoboda, bez těch zábran, které jsme ještě měli v roce 1968. Nedělní ráno jsem protelefonoval pátráním, zda se dá věřit zprávě o úmrtí studenta Šmída. Na Karlově náměstí už bouřili herci Petr Haničinec a Martin Stropnický, v redakci Svobodného slova nám Michael Kocáb s Michalem Horáčkem svěřovali názor premiéra Adamce, že s ničím nehneme, dokud 284
na Václavském nebude 200 nebo 300 tisíc lidí. Večer se nás sešlo asi dvě stě novinářů v zasedací síni Lidové demokracie.14 Jak jsme se tam přesouvali od Vinohradského divadla, občas nás předjely žluté esenbácké volhy. Jejich majitelé se pak po nás ptali, ale paní vrátná nás zapřela a jenom nás prosila, abychom netleskali, že je to venku slyšet. Tak jsme se rozhodli, že budeme na souhlas jen mávat. Vypadali jsme jak v mateřské školce dospělých. Kolem navrhovaného prohlášení se natahovala debata, nakonec byla pěkně ostrá, hlavně zásluhou přítomných studentů z žurnalistické fakulty. Sál Charitas jsme opouštěli po skupinkách, zadním vchodem. Na ulici jsem se zeptal Dany Mazalové a Jirky Závozdy, jestli by jim vadilo, kdybych to zavolal do Svobodné Evropy. Řekli, že nevadilo. A tak jsem volal a manifestoval, a tak vůbec, až mě po telefonu sehnal hudební publicista Vláďa Hanzel [už pár měsíců jsme o něm věděli, že je tajemníkem Václava Havla] a pozval do Koordinačního centra Občanského fóra; jeho založení jsem prošvihnul právě kvůli té novinářské schůzi. Ještě v úterý odpoledne jsem stál mezi lidmi pod balkónem Melantrichu; ve středu už jsem z něj mluvil za nezávislé novináře. […] [V centru jsme] všichni občas dělali všechno, přesně tak, jak nám to zkušení organizátoři zpovzdálí vytýkali. A tak jsem výjimečně i řídil jednání (většinou se toho skvěle ujímal Václav Malý), strážil dveře, doplňoval karatisty, kteří vodili Havla a Dubčeka na manifestaci, přijímal delegace z krajů, bral si přesná, podepsaná svědectví o pohybech uvnitř armády a předával je skupině historiků (ze strachu před novinářskou kachnou), tlumočil jsem, mluvil do zahraničních televizí a rozhlasů (když Havel, Malý a další nebyli k mání), jezdil po školách a ještě dvakrát mluvil na Václavském. Svou normální práci, poslechové klubové antidiskotéky, jsem musel na dlouhé týdny přerušit, ale tři pražské, U Zlatého melounu, na Strahově a Na Chmelnici, jsem přece jen absolvoval – diskutovali jsme o revoluci, to už jsme jí tak říkali. Do smrti nepochopím, jak v klubu U Zlatého melounu vydrželi Američané, jimž tlumočnice sem tam něco laskavě šeptla. Domů jsem chodíval hluboko po půlnoci, a třebaže bývalo před Laternou magikou dost ochotných šoférů, většinou jsem si vychutnal cestu nočním Staroměstským náměstím a Letenskou plání. Do centra docházely nové a nové zprávy o tankových kolonách a připravených milicionářích, ale jaksi jsme je v návalu jiných starostí rychle zapomínali (sem tam i prověřovali) a v setmělých ulicích jsem neviděl jediného esenbáka. Mráz praštěl, každou hodinu se něco stalo a já byl šťastný jako nikdy v životě. Ráno jsem to při snídani nesoustavně popsal rodině a pádil někam do škol nebo do centra, které jsme přesunuli do Aurory. Jako novinář jsem si v životě nemohl stěžovat na nezajímavou společnost, ale první tři týdny v centru OF, to byl oživlý sen bláznivého manažera, kterého napadlo svolat ve stejnou dobu na stejné místo nejlepší politiky, herce, zpěváky, ekonomy, spisovatele, sportovce, cestovatele, bohoslovce, dělníky, studenty, novináře. Prvně v životě jsem podával ruku Alexandru Dubčekovi, Milanu Kňažkovi, Věře Čáslavské, Ivanu Haškovi, Jiřímu Hanzelkovi, Jiřímu Hájkovi, Radimu Paloušovi a desítkám jiných. Škoda, že nebyl čas to procítit. Já, který se tak snadno dojmu třeba v kině, jsem to prožíval jak v úprku, všechno mi splývalo. Když jsem se potřeboval soustředit, většinou jsem se upnul na někoho z těch desítek obyčejných lidí, poslů, svačinářů, písařek, tlumočnic, které jsem znal jen podle tváří. […] 285
Jeden romantický fotograf přirovnával práci v centru ke skvěle sehranému orchestru. Nevím, jak to vypadalo při jednáních s Ladislavem Adamcem, tam jsem nikdy nebyl […]; ale v podzemí Laterny nebo Aurory jsme připomínali spíš rugbystickou bitvu o šišku. K nejdůležitější myšlence, ke konečnému návrhu jsme se prodírali často s křikem, klidnému Jirkovi Kantůrkovi jednou hlas skočil vzteky do fistule, Ivan Lamper prásknul dveřmi a já měl chuť něžnou spisovatelku, dávnou kamarádku z dob Mladého světa Edu Kriseovou roztrhnout: to když jsem nechal ve spěchu napsat žádost pasovým orgánům NSR, Rakouska a Švýcarska, aby umožnily výjezd československým držitelům tzv. azylových pasů (například Sváťovi Karáskovi), zanesl jsem to podepsat Václavu Havlovi, neprodyšně uzavřenému právě před nějakým jednáním, a Eda mi to vyčítavě vrátila: „Nezlob se, ale on přece nemůže podepsat dopis s gramatickou chybou.“ Nadechl jsem se, žádost – kde místo „abyste“ bylo nesprávně „aby jste“ – roztrhal a raději sám napsal tři nové. Snad to Němci ocenili. Vedle Havlova tradičně čitelného podpisu tam byla dvě razítka, narychlo sehnaná, leč dlouho používaná, vskutku revoluční: medvídek a žabička z dětské tiskárničky. [Ta byla i na kartách ke vstupu. Doba polaroidových průkazek přišla mnohem později.] Teprve uvnitř OF jsem pochopil zastaralost pojmů jako politická pravice a levice, a vůbec nedostatečnost tradičních představ o politickém rozvrstvení. Radikály zde byli mladý Jan Ruml, zkušený sociální demokrat Rudolf Battěk i katolík Václav Benda, snaha o rozumnou, spolehlivou dohodu byla většinou typická pro právníky Zdeňka Jičínského a Petra Pitharta, prognostika Václava Klause (jednoho z mála, kteří nikdy nebyli vězněni a k nimž jsem se smíšenými pocity zápecníka – patřil i já) a mladého Sašu Vondru. Každý zástupce studentů byl jiný. Jednalo se rychle, často byl někdo okamžitě vyslán, aby sepsal nějaké stanovisko či odjel kamsi jednat, a mnohdy se to všechno včetně návratů stihlo ještě před koncem schůzky. Václav Havel byl v životní formě. Jakkoli nedospalý, zpravidla shrnul, co se řeklo před ním a jasně se pro něco vyslovil nebo sám přišel s jiným nápadem. Jeden krajan z Ameriky, který dvakrát pomáhal při prezidentské kampani Reaganovi, mi občas telefonoval: „Děláte jednu pitomost za druhou a Adamec vás tahá za nohu!“ Sám jsem pár věcí zvoral jaksepatří. Proslulé je mé popletení stávkových instrukcí ze 4. prosince, kdy jsem na Václavském náměstí zopakoval den staré prohlášení OF a nezareagoval na změny v projevech řečníků těsně přede mnou. Ještě hůř jsem si poradil s hrozícím rozkolem ve studentském centru v Disku, kde jeden inženýr studentům radil, aby podpořili Adamce, který prý bude určitě nazítří zvolen novým generálním tajemníkem. Tak jsem v noci před jednou přivezl mezi studenty Havla, ten se z posledních sil vydrápal na pódium a řekl to své obvyklé: „Vy to vzdát nemůžete, my starší jsme taky unavení a taky to vydržíme, počkáme si, co zítra vydá ČTK a pak se poradíme.“ Studenti zatleskali a bylo po krizi. Jako vždy, nejdůležitější bylo určit program nejbližší manifestace. Mnozí západní odborníci kroutili nad tím nedostatkem strategie hlavami. Já tomu všemu občas nevěřím ani teď.15
Vypískaný Štěpán – „Čtvrtek 23. listopadu byl stěžejním dnem pro další vý-
voj. Televizní noviny odvysílaly reportáž o tom, jak v ČKD vypískali Miroslava Štěpána,“ vzpomíná Marta Skarlandtová. (dr) 286
Televizní garáže na Kavčích horách I po událostech 17. listopadu 1989 zachovávalo nejen Rudé právo, ale i Československý rozhlas a Československá televize oficiální linii. Večer v pátek 17. listopadu odvysílaly Televizní noviny opatrně sestříhané a komentované informace o pietním studentském mítinku k uctění památky Jana Opletala a o jejich nepovoleném pochodu do centra Prahy. Televizní pracovníci byli u událostí následujících dní, ale přes snahu většiny z nich, se jim nedařilo dostat na obrazovku úplné a objektivní informace. „Považovali jsme za nutné, aby do Prahy vyjely reportážní vozy a všechno natáčely… Abychom získali co nejvíce lidí, svolali jsme na úterý 21. listopadu, formálně pod hlavičkou ROH – setkání zaměstnanců- do garáží přenosových vozů. Tam byl dostatek místa. Protože přenosy měly asi jen 150 lidí, bylo by snadné nás umlčet, požádali jsme o podporu i další profese: osvětlovače, stavebně dekorační techniku, vysílací a záznamová pracoviště, techniku zpravodajství a další…“ vysvětluje vznik garáží tehdejší předseda dílenského výboru ROH přenosové techniky A. Dekoj. Veřejnost netušila, jaký „boj“ se, přímo v televizi, odehrává o pravdivé, aktuální zpravodajství, o možnost vysílat přímé přenosy, živé-neupravované vstupy do vysílání. V úterý 21. listopadu se zaměstnanci sešli v garážích, kde požadovali objektivní zpravodajství, přímý přenos z připravované demonstrace na Václavském náměstí a v Televizních novinách uveřejnění petice, kterou zaměstnanci ČST den před tím poslali Federálnímu shromáždění, České národní radě a předsednictvu vlády ČSR. Ústřední ředitel L. Batrla označil petici za protisocialistický pamflet. A diváci ve večerním pořadu Aktuální vystoupení, nakonec viděli generálního tajemníka ÚV KSČ M. Jakeše. Někteří ředitelé a vedoucí útvarů se dívali na shromáždění v garážích jako na „chátru ze dvora“ a prohlašovali, že účast bude považována za absenci, spojenou se sankcemi. Ve středu 22. listopadu se v garážích znovu protestovalo proti zkreslenému zpravodajství. A zaměstnanci opět pohrozili účastí na generální stávce. Ale to už pracovníky televize přišla na Kavčí hory podpořit pražská veřejnost. Vedení nakonec připustilo, že v rámci pořadu Studio Kontakt se z demonstrace na Václavském náměstí živě odvysílají jednotlivé vstupy. Ale reportéři byli upozorněni, že pokud připustí nějaké protistranické vystoupení, nebo rozhovory, bude vysílání odpojeno a zařadí se připravený zábavný pořad. Ale štáby se snažily zůstat ve vysílání a ukázat i obrazem lidem v celé republice, co se v Praze děje… (pech)
Akce vlna – Ve čtvrtek 23. listopadu byla pro Prahu a Středočeský kraj vyhlášena bezpečnostní akce s krycím názvem vlna, jejíž podstatou mělo být přerušení „nežádoucího televizního a rozhlasového vysílání“.
Sametová revoluce v Československé televizi Daniel Růžička V noci na čtvrtek 23. listopadu byl areál Kavčích hor obklíčen pohotovostním oddílem SNB s bílou výstrojí, známou nejen z Národní třídy. Oficiálně prý šlo o cvičení a vedení Čs. televize o tom údajně nebylo informováno. Po důrazných protestech zástupců Garáží a rozhořčených televizních pracovníků musel být pluk ještě během čtvrtka stažen. 287
Ústřední ředitel L. Batrla pak jeho přítomnost ve večerních Televizních novinách popřel: „Pokud jde o obsazení televize Bezpečností, není to pravda. Požádal jsem jen o výpomoc Obvodní oddělení SNB v Praze 4 při ostraze vchodů, kterými se do televize snaží vstoupit různí lidé, kteří s televizí ani programem nemají nic společného.“ I to byla jen částečná pravda. Ve skutečnosti byli příslušníci Bezpečnosti po celých Kavčích horách: ve všech vrátnicích, v objektu Televizních novin i na technických pracovištích. Na odbavovacím pracovišti se podle pamětníků, objevili i se psy. Podle bývalé pracovnice jednoho ze sekretariátů ústředního ředitelství bylo v zasedací místnosti ústředního ředitele soustředěno asi 25 uniformovaných příslušníků Veřejné bezpečnosti, kteří měli na starost „ochranu“ vedení televize. Podle jejího svědectví jednotlivé sekretariáty navštěvovali i příslušníci Státní bezpečnosti, kteří obhlíželi situaci. Kromě Bezpečnosti byly na Kavčích horách soustředěny i další ozbrojené složky. Očití svědci potvrdili, že na chodbě před saunou, u dabingových studií a v místech dnešního autoprovozu byla rozložena asi stovka mimotelevizních příslušníků Lidových milicí a v chodbách pod studii KH 3 a KH 4 několik desítek vojáků ČSLA. K jakému účelu byla tato ozbrojená síla určena, můžeme dnes jen spekulovat. K ochraně objektu Čs. televize? K zastrašení televizních pracovníků? Měla připravit půdu pro případné převzetí televize Bezpečností či armádou? Případnou odpověď můžeme najít například ve vystoupení 1. místopředsedy federální vlády zodpovědného za sdělovací prostředky Mateje Lúčana na mimořádném zasedání ÚV KSČ 24. listopadu 1989: V televizi se stávkuje, technici odmítli prostě poslouchat ředitele. Vytáhli přenosové vozy do ulic a přenášejí ty rozhovory. Tisíc dvě stě lidí přímo stávkuje a ti ostatní? […] Vytipovali jsme si kádry, které jsou spolehlivé, a dá se s nimi pracovat, aby vysílání tak nějak šlo. Trpěl jsem, zda vůbec nějaké vysílání bude. Zároveň jsme učinili opatření, kdyby se nedalo vysílat. Hledali jsme různé cesty, jak zabezpečit přes různé kanály, respektive i vypnout, když bude potřeba. Se soudruhem Václavíkem [ministr národní obrany ČSSR – pozn. dr] jsme se také dohodli o stáhnutí techniků, kteří by v případě potřeby do toho šli. Jenže vždy musíme volit určitý štáb lidí, kteří tam tu techniku na místě ovládají, nebo se nejméně musí zaučit, aby tu moderní techniku zvládli. Dohodli jsme se tedy na ostraze budovy, aby tam nechodili jako do holubníku. Posílili jsme tam soudruhy z ministerstva vnitra, poslali tam své příslušníky, proto aby tam nechodili agitovat atd. Včera například dva herci vyskočili – už ani nevím, Hanzlík a Vostrčil – tlačili na ředitele televize, aby jim dal přenosové zařízení, že oni půjdou po Václaváku, aby byly objektivní informace, budou dělat rozhovory s jednotlivými účastníky na Václaváku […] Máme připravenu variantu – havarijní situaci. Všechno bude záviset od toho, jak se věci budou dál vyvíjet […] Prostě přijata jsou určitá opatření, aby tyto prostředky se tak jako tak udržely v rukou, i když je to třeba neustále kontrolovat, protože ti, kteří stojí pevně, jsou pod obrovským tlakem. Bývalý náměstek federálního ministerstva vnitra Alois Lorenc ve své knize Neskartované vzpomínky píše: 24. listopadu 1989 mi ministr vnitra F. Kincl uložil, že mám počkat na zavolání generála M. Vacka, který mne bude informovat o opatřeních armády. Mělo jít o zabezpečení vysílání rozhlasu a televize pro případ, že by jejich provoz byl narušeni. […] V těchto dnech byl vyhlášen třetí stupeň [spoluúčast armády při ochraně určitých budov – pozn. dr] ale vzhledem k ros288
toucímu napětí, k nejrůznějším zpravodajským poznatkům o stávce v televizi, […] nebyla vyloučena potřeba vyhlášení vyššího stupně opatření, který nebyl vyhlášen již celých 20 let. Navíc zabezpečení vysílání televize armádou bylo novou věci. 16
Odvysílání záběrů z Národní třídy V pátek 24. listopadu dosáhli protestující důležitého vítězství. Po Televizních novinách, kde bylo oznámeno Jakešovo odstoupení, se na 1. programu objevily studentské záběry z Národní třídy. Protože však na Kavčích horách stále nebylo bezpečno, museli ti, kteří se na přípravě jejich vysílání podíleli, vše utajit. Hrozilo totiž nebezpečí, že StB odvysílání znemožní, ať již na půdě ČST či na vysílačích.
Kardinál i Letná v televizi V sobotu 25. listopadu se v jídelně na Kavčích horách sešli zvolení zástupci jednotlivých úseků a dodatečně podpořili práci zástupců garáží, kteří celý týden vyjednávali s vedením ČST: Z. Duška, F. Filipa, P. Gerolda, J. Hruškovou, J. Chocholatou, J. Rubeše, E. Sedláře a M. Skarlandtovou; byl ustaven stávkový výbor ČST, který definitivně odmítl jednat s vedením celopodnikové organizace KSČ, která do té doby měla v instituci významný vliv. Pod tlakem stávkového výboru vedení souhlasilo s přímým přenosem ze shromáždění Občanského fóra na Letenské pláni. Vstupy z Letné střídaly vstupy z jednání komunistů v pražském Paláci kultury. Již dopoledne však byla odvysílána mše z katedrály sv. Víta, kterou celebroval kardinál František Tomášek. Večer na obrazovce vystoupil nový šéf KSČ Karel Urbánek a poprvé i Václav Havel. V neděli byl z Letné odvysílán další přenos. Zpravodajství již bylo objektivní a vyvážené. ČST tak srovnala krok se společenským děním. Jednání v jídelně na KH pokračovalo i v neděli 26. listopadu. Vedení ČST obdrželo požadavky na další přímé přenosy a na každodenní vystoupení zástupců OF v Televizních novinách. Do nově vzniklé Ústřední programové rady bylo zvoleno 15 zástupců. Hosty víkendového jednání byli televizní redaktoři, propuštění po roce 1969, a mluvčí vlády ČSSR ing. Miroslav Pavel.
Odvolán ústřední ředitel V pondělí 27. listopadu bylo v ČST založeno celotelevizní Občanské fórum a pracovníci televize poté manifestačním průvodem podpořili probíhající generální stávku. Manifestační průvod prošel trasu od Kavčích hor přes Pražské povstání k jižní vrátnici KH, kde proběhl společný mítink s obyvateli a pracovníky podniků Prahy 4. Z praktikáblu k nim promluvila za herce Divadla na Vinohradech Eliška Balzerová a Jiří Kantůrek přečetl program OF. Téhož dne vláda odvolala ústředního ředitele Libora Batrlu. Novým šéfem se stal dosavadní vládní mluvčí Miroslav Pavel. Odvysílán byl dokument o událostech 17. listopadu a Václav Havel představil program Občanského fóra.
Vypuštění čtvrtého článku Ústavy V úterý 28. listopadu byly vysílány přímé vstupy z mimořádného sjezdu KSČ a o den později pětihodinový přenos z Federálního shromáždění, kde poslanci odhlasovali vypuštění článku č. 4 o vedoucí úloze strany z Ústavy. V televizních pořadech se začaly objevovat dosud zakázané osobnosti. Nový ústřední ředitel ČST oznámil pracovníkům shromážděným v garážích přenosové techniky, že televize přestala být ideovým nástrojem jedné politické strany.17 289
Vzpomínky a vyprávění o listopadových událostech, jak je shromáždil a zaznamenal „televizní kronikář“ Daniel Růžička Lubomír Feit: „Proč revolta vznikla na přenosech? Především proto, že zdejší pracovníci drží asi nejvíce pospolu a důvěřují si. Věřím, že hnutí vzniklé v garážích bylo přirozené, neboť tihle lidé jsou, na rozdíl od tvůrčích pracovníků, nejvíc nezávislí, a tak se nejméně báli. Také díky jim jsou začátky revoluce zachyceny na četných záznamech. Myslím si, že kdyby impuls tenkrát nevyšel z přenosů, přišel by určitě později odjinud.“ Petr Gerold: „Garáže odstartovaly změny v ČST – i odvolání dosavadního vedení: ústředního ředitele Batrly, jeho náměstků Diviše, Vondry, Manna, ředitele pražského studia Pružiny, šéfredaktora zpravodajství Macháčka, i redaktora programu Mrzeny, či ředitele brněnského studia Čírtka…, odvolání zdiskreditovaných redaktorů: Vejvody, Fořta, Morávka, Krause, Žákové…“ Lubomír Feit: „Po zkušenostech z roku 1968 jsme| počítali i s tím, že možná budeme muset vysílat z náhradních pracovišť. Proto jsme měli tichou dohodu s kolegy z radiokomunikací. Věděli jsme, že v případě nouze můžeme přenosový vůz odvézt a být na ČST nezávislí, protože šlo jen o to dostat signál na vysílač. Proto jsme také v době, kdy byly Kavčí hory obleženy pohotovostním plukem, včas vyvezli některé přenosové vozy za brány televize, aby nám je nemohli uvnitř zablokovat.“ Petr Gerold: „Je důležité připomenout jména těch, kteří od počátku stáli se mnou na vrcholu obrodných procesů: Z. Dušek, F. Filip, J. Hrušková, J. Chocholatá, J. Rubeš, E. Sedlář, a M. Skarlandtová.“ Antonín Dekoj: „My jsme byli během týdne na tribuně velmi zřídka. V zákulisí jsme se věnovali organizační práci. Dostávali jsme dovnitř novináře, studenty, herce, zajišťovali jsme komunikaci s různými stávkovými výbory apod. Naší hlavní starostí bylo, aby ti, kteří odešli za vedením ČST předložit naše požadavky, cítili naši podporu a měli tak pro jednání lepší pozici. “ Lubomír Feit: „Trvalo dost dlouho, než jsme dostali povolení k odjezdu. Fascinující však bylo: i když jsme na plný Václavák dorazili až odpoledne, k soše sv. Václava jsme se dostali bez problémů. Televize najednou měla jméno.“ V rámci pořadu Studio Kontakt bylo odvysíláno šest živých vstupů a poté, co jeden z řečníků pochválil rok 1968, byly další čtyři vstupy odvysílány ze záznamu. „Byl jsem v režii a řídil vlastní vysílání. Pamatuji si na několik telefonátů z vedení, které chtělo přenos ukončit, ale na to jsme nedbali. Pak jsme přenos museli skončit a moderátorka to z hlasatelny dost nešťastně uzavřela,“ vzpomíná M. Švehla, jeden ze tří zástupců šéfredaktora Hlavní redakce Televizních novin. Jana Hrušková: „Byla to nádherná doba, protože se povedlo v podniku, kde všichni měli z něčeho strach a museli poslouchat, vydolovat z lidí odvahu. Najednou se objevili ti, kteří se nebáli na pódiu říci něco nahlas; pak tam byly stovky těch, co poslouchali a mysleli to dobře a pak tam byli i ti, kteří se báli a stáli tam jen proto, že cítili, že se něco obrací.“ Antonín Dekoj: „Dění v garážích nehodnotím jako nějaké hrdinství. V určitých fázích jsme měli obavy, že přijede Bezpečnost a odveze nás. Proto jsme se zajišťovali prostředky, se kterými jsme byli zvyklí den co den nakládat. Průběh mítinků jsme snímali kamerou, natáčeli na magnetický záznam a současné 290
jsme signál propojili do interní televizní sítě. Díky kolegům v Národním technickém dozoru a v tehdejším studiu Jezerka se záběry z garáží dostaly i se zvukem do eurovizní sítě, a to myslím, právě v době, kdy byly Kavčí hory obleženy pohotovostním plukem SNB. Strašné mě fascinovala ta nesmírná jednota, technického národa, kdy stačilo říci slovo a všechno fungovalo – obdobně jako v Srpnu 1968. To platilo i později j ve vztahu s translacemi, spojaři, rozvodnými závody při pohotovosti pro možnost okamžitého výjezdu přenosových vozů.“
Čs. rozhlas v druhé půli Listopadu Eva Ještutová I v sobotu, která následovala po pátku 17. listopadu, pokračovalo vysílání Čs. rozhlasu v dosavadním duchu: Naše veřejnost byla už informována o včerejší manifestaci. Už v průběhu této akce byly snahy učinit z ní demonstrativní vystoupení proti socialistické společnosti, socialistickému společenskému zřízení, KSČ a vládě. To se pak projevilo v dalším vývoji, kdy se dav vydal z podnětu různých lidí do centra hlavního města ve večerních hodinách. Podle dalších informací z českého ministerstva vnitra a životního prostředí bylo při potlačování demonstrace zraněno 17 osob, na místní oddělení VB předvedeno 143 osob, z nichž 9 zadrženo pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu a 70 osob zajištěno pro přečin. Ani v neděli 19. listopadu se zpravodajství příliš nezměnilo, pouze bylo sděleno, že západní sdělovací prostředky hlásí, že při zásahu pořádkových jednotek byl 17. listopadu těžce zraněn student Martin Šmíd, který údajně 18. listopadu zemřel. V pondělí 20. listopadu ostrahu budovy rozhlasu posílili pracovníci Veřejné bezpečnosti a do pohotovosti byli uvedeni členové Lidových milicí. Napětí v rozhlase se stupňovalo. Někteří pracovníci byli přímými svědky událostí 17. listopadu, ale v rozporu s posláním novináře nemohli posluchače pravdivě informovat. Před budovou rozhlasu se shromáždil dav převážně mladých lidí a skandoval: Rozhlas lže! Chceme slyšet pravdu! Ve stejné době se v rozhlasovém studiu 218 z iniciativy režisérů sešla necelá stovka zaměstnanců. Odhlasovali rezoluci požadující, aby Čs. rozhlas okamžitě zaujal stanovisko k událostem a začal vysílat objektivně a pravdivě. Za vedení se zúčastnil pouze náměstek ředitele Českého rozhlasu František Sojka. Byl požádán, aby tlumočil ústřednímu řediteli K. Kvapilovi a řediteli ČRo J. Hacmacovi pozvání na setkání s pracovníky rozhlasu 21. listopadu do studia 1.19 V zamlčování informací Čs. rozhlas pokračoval i nadále. Demonstrace před rozhlasem proběhla i následující den. V úterý 21. listopadu se vydal před 13. hodinou několikatisícový dav z Václavského náměstí na Vinohradskou třídu. Před budovou rozhlasu opět zazněla hesla: Chceme slyšet pravdu! Máte naši podporu! Poté shromáždění lidí v počtu 15 až 20 tisíc zazpívalo státní hymnu. Zpravodajství sice informovalo o manifestaci na Václavském náměstí, o požadavcích politického pluralismu, svobodných voleb a větší veřejné informovanosti, ale o demonstraci před budovou rozhlasu a předání petic jeho řediteli nepřineslo ani zmínku. Zpravodajství z těchto dnů je ukázkou až křečovitého dodržování stereotypních metod tehdejšího vedení a naprosté závislosti zpravodajské směny na oficiálních textech, které ani v nejmenším neinformovaly o skutečném dění. 291
Prvním, kdo přinesl objektivní informace o událostech, byla stanice EM. Již v neděli 19. listopadu shromáždili její redaktoři (Daniela Sedlářová, Ivan Rössler, Ivan Jablonský a další) množství informací a příspěvků, ale z rozhodnutí ústředního ředitele je nesměli odvysílat. V pondělí 20. listopadu se však živé vysílání Magazínu Mikrofóra a Kontinentů změnilo – bez ohledu na předem schválené vysílací plány – ve zpravodajský informační proud. Redaktoři přímo z terénu vysílali ohlasy na události a názory nejrůznějších jedinců i skupin. Druhou čestnou výjimkou bylo Vysílání pro hlavní město Prahu, jehož pracovníci hned v pondělí 20. listopadu vyjádřili řediteli studia RSDr. Zdeňku Třešňákovi odsouzení brutálního zákroku na Národní třídě a své rozhodnutí pravdivě informovat Pražany. Když byli odmítnuti, iniciovali prostřednictvím rozhlasové odborové i stranické organizace odvolání K. Kvapila z funkce ústředního ředitele. Od toho dne v Pražském zvukovém deníku informovali o stávce studentů a divadelníků a v následujících dnech ve vysílání zněly i názory studentů a dělníků.20
Ryba smrdí od hlavy V úterý 21. listopadu byla celá redakce Mikrofóra povolána k ústřednímu řediteli Kvapilovi. Informoval o negativní reakci a hrozbách M. Jakeše, že nechá zastavit vysílání takových programů jako Mikrofórum, bude-li v tomto duchu pokračovat. Za redakci odpověděla D. Sedlářová, že redakce bude i nadále pracovat podle svého nejlepšího svědomí. Na to Kvapil odvětil, že v takových chvílích je svědomí novináře přepych (!), že jsme zaměstnanci Čs. rozhlasu.21 Týž den se ve studiu 1 shromáždilo na 300 zaměstnanců. Přišlo i pozvané vedení ve složení K. Kvapil, J. Hacmac, Š. Babiak a Z. Němec. Shromáždění požadovalo odvysílání rezoluce rozhlasových pracovníků, požadující přešetření brutálního zákroku ze 17. listopadu a souhlas s cíli OF. K. Kvapil varoval před podléháním emocím a vyzýval k dodržování disciplíny a kázně. Další setkání bylo svoláno na příští den ve 13 hod. Téhož dne, 21. listopadu, se odpoledního živého vysílání Mikrofóra opět účastnili zástupci studentských stávkových výborů Šimon Pánek, Martin Mejstřík a Pátková. Do redakce Mikrofóra přišel Rudolf Hrušínský st. a natočil prohlášení, varující před provokatéry a projevy násilí. Ústřední ředitel nechal odvysílat rezoluci ve své vlastní verzi. Původní verze byla odevzdána do Svobodného slova, které ji 22. listopadu otisklo, byla přečtena na Václavském náměstí a v některých pražských divadlech. Vysílání Mikrofóra kladně hodnotil ředitel Českého rozhlasu J. Hacmac. Vedení rozhlasu porušilo úmluvu a svolalo schůzi na 12:30 hod. (později získala označení veřejná stranická). Většina zaměstnanců se však o jejím konání nedozvěděla. Když se dostavili podle původního plánu ve 13:00 hod., K. Kvapil schůzi ukončil, znemožnil přečíst prohlášení a odmítl nechat o něm hlasovat. Zároveň zakázal další shromažďování na půdě Čs. rozhlasu. Následujícího dne, ve čtvrtek 23. listopadu, vyšlo v Rudém právu dementi prohlášení ze Svobodného slova jménem pracovníků rozhlasu-komunistů, kteří ovšem neměli možnost se k tomu vyjádřit. Týž den odvysílalo Mikrofórum společné prohlášení OF a studentských stávkových výborů: […] my studenti, jsme součástí Občanského fóra, které je otevřené pro všechny představitele občanů v našem státě, tzn. jak pro všechny strany, pro všechna mládežnická hnutí, pro všechna studentská hnutí, prostě je otevřeno pro všechny občany, z tohoto důvo292
du jsme vytvořili novou sedmibodovou výzvu ke spoluobčanům, která je konečná, na které se shodly všechny pražské vysoké školy. Rozesíláme ji všude po republice, na ostatní vysoké školy i do všech ostatních závodů.22 Samozřejmě ve vysílání zazněly i negativní reakce. Hodnocení vysílání ředitelem Českého rozhlasu J. Hacmacem bylo opět pozitivní. Od 23. listopadu si redakce pronajala hotelový pokoj přímo proti Melantrichu. Odtud Ivan Jablonský komentoval veškeré dění na Václavském náměstí, v přímém vstupu zazněl hlas Rudolfa Hrušínského a poprvé v historii československých masmédií v přímém přenosu i hlas Václava Havla. Svobodná Evropa vyzvala své posluchače, aby přeladili na Mikrofórum, které vysílá živě. Vzápětí do studia 7, odkud Mikrofórum vysílalo, vpadl K. Kvapil v doprovodu J. Hacmace a jeho náměstka F. Sojky. Z příkazu K. Kvapila bylo okamžitě přerušeno živé vysílání. Po slovní potyčce mezi redakcí a vedením byl zařazen na nátlak K. Kvapila poslední publicistický příspěvek – prohlášení svazáků Pohotovostního pluku, kategoricky žádajících potrestání studentů, kteří byli na Národní třídě. Dále se už vysílala jen hudba. Členové redakce se odmítli na konci vysílání odhlásit a odešli ze studia. Pražský zvukový deník jako první odvysílal reportážní záběry z fiaska Miroslava Štěpána mezi dělníky v ČKD 23. listopadu.
Vznik Občanského fóra Čs. rozhlasu Občanské fórum rozhlasových pracovníků se ustavilo večer 23. listopadu v Divadle hudby. Jeho vůdčí osobností se stal režisér Karel Weinlich. Hlavním požadavkem bylo pravdivé a objektivní informování veřejnosti. V prohlášení, které bylo následně přečteno, se jasně ukázalo, jak je toto základní poslání sdělovacího prostředku znemožněno: Připojujeme se ke společenství OF, s jehož zástupci v minulých dnech jednal předseda vlády Ladislav Adamec. Konkrétně si to představujeme tak, že my jako občané ČSSR, pracovníci Čs. rozhlasu ustanovujeme OF Čs. rozhlasu. Představujeme si, že se v tomto volném společenství spojí všichni ti, jimž není lhostejný dosavadní způsob vysílání Čs. rozhlasu. Další bod otevíráme otázkou: proč jsou lidé nuceni chodit po ulicích s megafony? Proč se informace o současném dění rozšiřují mezi občany pomocí množených prohlášení, rezolucí a oznámení o tom, co se děje? Proč už třetí den Svobodné slovo ozvučuje Václavské náměstí? Protože rozhlas a televize neplní svou základní funkci: informovat nejširší vrstvy obyvatel. Šířit profesionálně, pravdivě a odpovědně informace se znalostí skutečného stavu věcí a dějů, které prožíváme. Jedině tak se dá předejít nebezpečným emocím, malověrnosti a unáhlenosti. Navrhujeme: 1) využít přenosové techniky (přenosové vozy, mikroporty apod.); 2) s okamžitou platností začít shromažďovat dokumenty se svědky dne 17. listopadu 1989; 3) vstoupit do živého dialogu s pracovníky závodů (t. j. dělníky, techniky, administrativou). Je na nás, jak tento návrh uvést v život.23 Ve stejný den jako OF vznikl po odborové linii rozhlasový stávkový výbor vedený PhDr. Josefem Kleiblem.24 Protože trval zákaz aktivit v hlavní budově, působilo centrum OF v režisérském oddělení v Opletalově ulici. K. Weinlich společně s J. Kleiblem kontaktovali bývalé pracovníky rozhlasu vyhozené v období normalizace. Založením OF ČsRo a ustavením Stávkového výboru skončila fáze roztříštěnosti a dílčích iniciativ. Další postup byl ve vzájemné koordi293
naci akcí, včetně pravidelného spojení s koordinačním centrem OF ve Špalíčku. V pátek 24. listopadu ředitel ČRo J. Hacmac k překvapení všech vysílání Mikrofóra znovu hodnotil kladně a ocenil postoje redaktorů. Vysílání se opět rozběhlo naživo, zazněly nejrůznější názory k současnému dění. Ve stejném duchu vysílání Mikrofóra pokračovalo ve dnech následujících, jeho redaktoři byli pohotově všude, kde se něco dělo, a informovali posluchače. Ke zdárnému průběhu vysílání přispívali všichni, kdo se na něm podíleli, redaktory Mikrofóra počínaje přes spolupracovníky z ostatních redakcí, studenty, techniky a posluchači konče. V 17 hod. se sešli členové OF ČsRo (asi 600 zaměstnanců) na shromáždění v Malostranské besedě. Odhlasovali požadavek na odstoupení vedení ČsRo včetně ústředního ředitele: My, členové OF Čs. rozhlasu, žádáme důrazně odstoupení vedení Čs. rozhlasu včetně jeho ústředního ředitele RSDr. Karla Kvapila, CSc., tedy všech, kteří v minulosti zneužívali všech funkcí ke zkreslování politické, ekonomické a ekologické situace u nás i v zahraničí. Je to samozřejmě nejen porušování novinářské etiky, ale také zdiskreditování Čs. rozhlasu v očích široké veřejnosti. Je smutné, že široké vrstvy obyvatelstva dávají přednost vysílání zahraničních stanic před vysíláním Čs. rozhlasu v touze po objektivním zpravodajství. Vedení a ústřední ředitel v nejdůležitějších chvílích těchto pohnutých dní brání úplnému, objektivnímu a pravdivému informování naší veřejnosti a my požadujeme jejich odstoupení z funkcí. […]25 Prohlášení ještě tentýž den večer předali Karlu Kvapilovi. Odmítl je akceptovat a trval na svém řádném odvolání ÚV KSČ a vládou, která jej do funkce jmenovala. 25. listopadu se zaměstnanci rozhlasu na podporu prohlášení OF z předchozího dne sešli nejprve před budovou na Vinohradské, protože ostraha je nevpustila dovnitř. Veřejně byla přečtena rezoluce s požadavkem na odstoupení K. Kvapila. Tento dokument byl doručen i na ÚV KSČ. Na schůzce s vedením, která následovala, bylo dohodnuto, že OF ČsRo dostane přidělenu místnost v Opletalově ulici a telefony. […] Na mítinku na Letné svolaném OF vystoupil jménem zaměstnanců rozhlasu Jan Rosák a informoval o posledních událostech v ČsRo. 26. listopadu OF ČsRo vydalo [prohlášení, v němž sice] vítá iniciativu vedení a některých členů KSČ v ČsRo připojit se ke generální stávce 27. listopadu. Po událostech minulého týdne však pochybujeme, že tito lidé mají morální nárok stávku organizovat monopolně, bez náležitého informování OF. […]V době, kdy dosavadní vláda ČSSR jedná se zástupci jiných politických stran s tzv. opozicí o sestavení vlády, není možné, aby příští vedení Čs. rozhlasu bylo složeno jen ze zástupců jedné strany. […]26 Na zasedání ÚV KSČ 26. listopadu v noci informoval ústřední ředitel ČsRo Kvapil o situaci v rozhlase a metodách, kterými se vedení snažilo eliminovat narůstající tlak OF. První formou bylo vysílání stanovisek komunistů k probíhajícím událostem, druhou aktivizace členů strany, odborářů a svazáků v rozhlase.27 Dne 27. listopadu se uskutečnilo první jednání zástupců vedení ČsRo, pobočky OF a celozávodních organizací KSČ, ROH a SSM. Za vedení se zúčastnili K. Kvapil, J. Hacmac, Š. Babiak, H. Landovská, JUDr. L. Anderlík a PhDr. D. Sedlářová, za OF Karel Weinlich, Jan Rosák, Viktorín Šulc, JUDr. Lucie Weissová, za KSČ Zdeněk Němec, za SSM Miroslav Svoboda a za ROH Helmut Vondrášek [a v tomto složení se pak scházelo vedení a rozhlasovým OF a složkami ještě několikrát]. Vyhodnotili vysílání ČsRo ze soboty a neděle. Přítomní odsouhlasili, že na okruhu Hvězda mezi 12. a 14. hod. zajistí pracovníci redakcí zpravodajství a publicistiky a redakcí mládežnické publicistiky v Praze a Brati294
slavě vysílání informací o celém spektru událostí v republice. V tomto čase se slovenské okruhy Bratislava a Děvín připojí k Hvězdě, na spojených stanicích Praha a Vltava zazní Má vlast a Slovanské tance. Rozhodlo se také o zahájení přípravy živě vysílaného 60minutového diskusního pořadu k současné situaci ve společnosti a možnostem jejího vývoje, kde budou zastoupeny různé strany politického spektra. OF ČsRo v dalším prohlášení [konstatovalo]: Stávky na celém území Československa jasně dokázaly, že lidé, kteří se v uplynulých letech, ale zejména v posledních dnech zdiskreditovali, nemohou zastávat vedoucí funkce. Z tohoto principu vychází hlavní činnost OF ČsRo, konkrétní řešení je samozřejmě věcí morální vyspělosti každého jednotlivého pracoviště. Jsme přesvědčeni, že nepůjde o čistku nebo splácení účtů, ale konečně už o pojmenování věcí pravými jmény. S tím souvisí i občanská a pracovní rehabilitace těch našich spolupracovníků, kteří byli nuceni opustit v posledních dvaceti letech rozhlas z tzv. politických důvodů.28 Jednání zástupců vedení a OF proběhlo 28. listopadu […]. Byla zkontrolována příprava besedy za účasti různých názorových skupin a byl určen vysílací čas na týž den po skončení Rozhlasových novin. Bylo dohodnuto, že o jednání zástupců vedení OF se zástupci vlády ČSSR bude informovat zpravodajství. Ústřední ředitel požádal přítomné o dodržování pracovní kázně a disciplíny a poukázal na nepřípustný odklon hlasatelů od textu. K. Weinlich informoval o přípravě celorozhlasového OF; Z. Němec o přípravě celorozhlasového aktivu komunistů. Dočasně byly pozastaveny již schválené reorganizace. Členové OF ČsRo zaslali premiéru federální vlády L. Adamcovi dopis: Vážený pane premiére, my členové OF Čs. rozhlasu a Stávkového výboru Čs. rozhlasu důrazně žádáme odstoupení ředitele RSDr. Karla Kvapila, CSc. a jeho kolegia, tedy všech, kteří v minulosti zneužívali svých funkcí ke zkreslování ekonomické, ekologické, kulturní situace u nás i v zahraničí. To ostatně dokládaly i jejich jednoznačné reakční postoje vůči naší snaze věcně a pravdivě informovat nejširší veřejnost v právě uplynulých dnech. Tím tedy nejen porušili novinářskou etiku, ale především zdiskreditovali Čs. rozhlas v očích národa […] to není útok proti KSČ. […] Na důkaz toho navrhujeme i jako ústředního ředitele Karla Starého, současného pařížského zpravodaje redakce mezinárodního života, člena KSČ, s tím předpokladem, že jeho nejbližší spolupracovníci budou zástupci jiných politických stran a občanských sdružení. […] Za OF dopis podepsali Weinlich, Šulc, Linhart, za Stávkový výbor ČsRo J. Kleibl, Š. Šejvl a D. Czechová. 29 Zástupci vedení ČsRo a OF (Palouš, P. Pospíchal, Weinlich, Percl) se sešli na jednání, kterému předcházela rámcová dohoda OF s předsedou vlády Adamcem o přidělení prostoru ve sdělovacích prostředcích. OF se dohodlo s vedením ČsRo na vysílacích časech na okruhu Hvězda; vedení nabídlo OF i podíl na dialogovém pořadu na okruhu Praha. Koordinátorem pro ČsRo se za celostátní OF stal Petr Pospíchal. Jednání se konalo i 29. listopadu, kde K. Kvapil informoval o výsledcích včerejšího večerního jednání se zástupci celostátního OF. Š. Babiak zhodnotil besedu Dialog, vysílanou předchozího dne na stanici Praha, a navrhl pro tento typ pořadu týdenní interval. Přípravou pověřil Ladislava Tůmu, který již kontaktoval P. Pospíchala. Bylo rozhodnuto, že pokud jednání FS přesáhne 18. hodinu, bude přímý přenos pokračovat i v čase přiděleném OF. Závěrem zaznělo stanovisko k odpolední schůzi OF ČsRo v Radiopaláci na Vinohradech, jejímž 295
cílem bylo hlasování o důvěře ústřednímu řediteli K. Kvapilovi. Většina účastníků schůze se ztotožnila s názorem, že je nutné, aby K. Kvapil z funkce odstoupil, protože neumožnil, aby rozhlas v posledních dnech pravdivě a objektivně informoval o dění v zemi. Tím, že vysílání zpráv bránil, způsobil dezinformování veřejnosti a ztrátu důvěryhodnosti Čs. rozhlasu. K. Kvapil uvedl, že přispěl k tomu, aby vážná situace byla řešena demokraticky; na svém postoji by nic neměnil. Zástupkyně stanice EM Daniela Sedlářová zrekapitulovala každý den uplynulého týdne, jak vedení nejprve bránilo vysílání a pak postupně měnilo své postoje. Při následném hlasování vyslovili přítomní zaměstnanci většinou hlasů K. Kvapilovi nedůvěru (694 pro odvolání, 30 proti a 41 se hlasování zdrželo).30 K 29. listopadu 1989 registrovalo OF ČsRo 900 podpisů pracovníků.31 V týž den se sešla koordinační skupina, která ustavila Demokratické fórum komunistů ČsRo. K požadavkům, zformulovaným předchozího dne celostátním Demokratickým fórem komunistů, připojila dva další články: 1. Žádáme odstranění systému nomenklatur. 2. Zásadně snížit administrativně byrokratický aparát a v této souvislosti uvolnit nadměrný majetek ve prospěch společnosti.32 30. listopadu na jednání mezi vedením ČsRo a OF ředitel zpravodajství a publicistiky Š. Babiak zhodnotil vysílání minulého dne, jehož dominantou byl přímý přenos ze zasedání parlamentu. K. Kvapil upozornil, že je nutné oddělit novinářský profesionalismus od politického přesvědčení, předkládat posluchači objektivní nadhled (!) a zaměřit se na objevování osobností ve všech složkách společnosti. Diskutovala se potřeba širšího hudebního spektra včetně dříve nehraných zpěváků a autorů. Š. Babiak byl pověřen projednat s ředitelem techniky ing. Junkem přidělení pracoviště pro přípravu pořadů OF, J. Hacmac zajistit přidělení prostoru pro výbor OF. Jednalo se i o vysílání tzv. trezorových pořadů a jejich zařazování do vysílání prostřednictvím Hlavní redakce programu. Výbor OF ČsRo téhož dne rozhodl, že pravidelných schůzek s vedením rozhlasu od 10 hod. se budou účastnit K. Weinlich a V. Šulc. Každému jednání bude přítomen zástupce centrálního OF […]. OF odeslalo další dopis premiéru L. Adamcovi, ve kterém jej informovalo o výsledku hlasování na aktivu rozhlasových pracovníků v Radiopaláci: Máme informace, že podobné aktivy proběhly a jsou organizovány v krajských studiích […]. Abychom přispěli k vyřešení vzrušené a neklidné situace, k vytvoření konstruktivní atmosféry s odvoláním na důvody obsažené v našem minulém dopise, žádáme Vás o urychlené řešení situace vyplývající z Vaší kompetence. Řešení vidíme pro danou chvíli v postupu, jaký byl už zvolen v jiných sdělovacích prostředcích: jmenování nového vedení, které by pak ustavilo programovou radu zastupující současné vlivné společenské síly.33 Od 30. listopadu 1989 začalo na stanici Hvězda ráno od 6:00 – 6:30 a v podvečer od 18:00 do 19:00 hod. vysílat Občanské fórum. Program tvořilo zpravodajství, reportáže, rozhovory, poznámky, úvahy a tematicky koncipované pořady. Doplňovala je populární hudba, převažovaly písně dosud zakázaných autorů a interpretů – např. Marty Kubišové, Jaroslava Hutky, Karla Kryla a dalších. Podle statistik výzkumného oddělení byla poslechovost na stanici Hvězda v letech 1980–88 značně stabilní a dosahovala 7 %. Na stanici Praha byla v tutéž dobu dvojnásobná. V lednu 1990 poslouchalo pořad Občanské fórum přibližně 24 % posluchačů a zvýšil se i dopisový ohlas. Vysílání OF dostalo v prosinci 1594 dopisy, v lednu 1 640 dopisů. Přes počáteční potíže s úrovní pořadů mělo vysílání OF (později v souvislosti s volbami 1990 se název relace změnil na Ra296
diofórum) velký význam. Poprvé od 60. let se vracela do programu živá, bezprostřední publicistika, což posluchači uvítali, jak vyplývá z dopisového ohlasu. Následujícího dne na jednání zástupců vedení a celozávodních organizací jako dominantu včerejšího vysílání hodnotil Š. Babiak zpravodajství ze zasedání vlády. Informoval o přidělení výrobních časů pro přípravu pořadů OF v R 11 od 16 do 18 a v R 26 od 19 do 20 hod. a o vysílání tiskové konference V. Komárka od 14 hod. ve Vinohradském divadle. Začátek odvysílá rozhlas v přímém přenosu, z celé tiskové konference pořídí záznam, který odvysílá. Výbor OF získal dvě místnosti ve 4. patře budovy na Vinohradech, kde sídlil bývalý sekretariát kádrového a personálního útvaru. Byla ustavena komise pro zabezpečení kádrových materiálů, v níž vedení zastupovaly J. Špíšková a R. Prosová.
Vznik Programové rady Rozhlasové OF předložilo 1. prosince k projednání návrh na ustavení Programové rady, složené ze zástupců všech hlavních redakcí, jako oponentního orgánu vedení ČsRo: Občanské fórum a stávkový výbor Čs. rozhlasu nejsou složeny z expertů schopných zajistit bezchybný chod vysílání. […] proto navrhly zřízení programové rady, která svým složením vyjadřuje současnou politickou strukturu naší společnosti a zároveň je po stránce odborné garantem potřebné profesionality. Prvním cílem programové rady je zabezpečit, aby celé vysílání Čs. rozhlasu bylo naprosto objektivní, nikým neovlivňované, nestranné, úplné a pravdivé; mimo jiné by tak do budoucna odpadlo vymezování časových úseků pro vysílání Občanského fóra. Občanské fórum a stávkový výbor Čs. rozhlasu – po konzultacích na jednotlivých pracovištích i vzhledem k důvěře jim projevené – oznamují toto složení programové rady: PhDr. Jan Czech, CSc., Marcela Dolečková, ing. Zbyněk Honys, PhDr. Jiří Kamen, Radek Mácha, Karel Mastný, Hynek Pekárek, Milan Rykl, Blanka Stárková, Daniela Sedlářová, Eva Šimsová, PhDr. Jiří Štilec, CSc. Za krajské vysílání Luděk Zapletal (Ostrava), Karel Starý a Karel Weinlich. Takto složená Programová rada je odpovědná za vysílání Čs. rozhlasu. Občanské fórum a stávkový výbor Čs. rozhlasu budou kontrolovat, zda se nezpronevěřuje svým cílům a úkolům stanoveným OF. V opačném případě může být každý z jejích členů odvolán na základě vyslovení nedůvěry hlasováním všech členů Občanského fóra Čs. rozhlasu. Funkce člena programové rady je neplacená a dobrovolná. O jejím jednání budou pracovníci Čs. rozhlasu pravidelně informováni.34 První společné jednání PR s vedením se konalo 4. prosince v 10 hod. v místnosti ústředního ředitele. Rozhodlo o pozastavení reorganizací úseku techniky, ekonomiky a správy a úseku informatiky, potvrdilo vytvoření legislativně právního a organizačního odboru od 1. ledna 1990, převod odboru automatizace systému řízení pod útvar programových a dokumentačních fondů do Českého rozhlasu, převod ostrahy objektů z hospodářsko-provozního úseku do odboru obrany včetně schválené systemizace a vytvoření funkce metodika a vzniku úseku hudebních těles.
Karel Starý jmenován ústředním ředitelem 3. prosince vláda ČSSR odvolala K. Kvapila z funkce ústředního ředitele ČsRo. V úvodu jednání programové rady 4. prosince informoval K. Kvapil o svém odvolání a jmenování K. Starého do této funkce s tím, že do jeho návratu z Paříže 297
je řízením rozhlasu pověřen J. Hacmac. K. Weinlich seznámil přítomné s prohlášením OF a stávkového výboru ČsRo o složení programové rady. Poté K. Kvapil jednání opustil. Následovalo první jednání rady, jehož se zúčastnili všichni její členové s výjimkou R. Máchy a K. Starého. Přítomni byli zástupci všech krajských studií.
Noviny ve dnech po zásahu proti demonstraci Milan Šmíd Deníky Lidová demokracie a Svobodné slovo patřily v roce 1989 k těm centrálním médiím, která občas vybočovala z oficiální ideové linie českého tisku, i když jen v omezené míře a ve vymezených oblastech – například ve zpravodajství o kultuře nebo při informování a v komentářích o událostech v zahraničí.35 […] Protože část politického vedení lidovců a socialistů, povzbuzená perestrojkou a mezinárodním vývojem, se snažila v rámci Národní fronty o jistou emancipaci ve vztahu ke KSČ, kritika a výtky ze strany FÚTI a oddělení ÚV KSČ, po kterých by kdysi možná padaly hlavy, zůstaly častokrát v roce 1989 neoslyšeny. […] před volbami v červnu 1990 se vedení obou politických stran snažila z aktivity svých deníků v listopadových dnech získat politický kapitál, přičemž Čs. strana socialistická [ČSS] byla na tom ve srovnání s lidovci [ČSL, později KDU-ČSL] lépe. V redakci Svobodného slova totiž pracovali redaktoři, kteří měli úzké vztahy k lidem z disentu a ze samizdatových Lidových novin a kteří se okamžitě zapojili do událostí opozičního hnutí, což vyvrcholilo zorganizováním pověstných balkonů Melantrichu.36 Také v korektorně Svobodného slova pracoval po roce 1968 vyhozený redaktor zahraničního zpravodajství Čs. rozhlasu Jaroslav Jírů; v šedé zóně mezi disentem a redakcí se pohyboval redaktor a překladatel Dušan Provazník, jenž se podílel společně s Petrem Kučerou na zajištění balkonu Melantrichu pro první demonstraci v úterý 21. listopadu.37 [Adam Černý, který tehdy pracoval v zahraniční rubrice tohoto listu, vzpomíná: díky Jaroslavovi Jírů měli také k dispozici zahraniční tisk (především francouzský); Jírů i Dušan Provazník díky „pokrývačům“, tzn. pod jménem některého z kolegů, kteří nebyli „na indexu“, přispívali i do deníku.] Vedení ČSS se sice od mimoredakčních aktivit redaktorů svého stranického listu distancovalo, ale netrestalo je. Později se naopak opatrně přihlásilo k [jejich] opozičním aktivitám. Naproti tomu vedení lidovců, zaskočeno samostatností redaktorů v sobotním vydání Lidové demokracie, dlouho váhalo s tím, jak se k událostem oficiálně postavit, což se projevilo i v opatrnější redakční politice Lidové demokracie, která významné původní zpravodajství – například o první tiskové konferenci Občanského fóra – „ukrývala“ do nenápadných noticek uvnitř listu. Protože v neděli žádné noviny nevycházely, [na události, které se daly od sobotního rána do pohybu – vyhlášení stávky studentů a divadelníků a návrh na generální stávku na 27. listopadu, fáma o mrtvém studentovi – reagovaly rozhlas a televize.] V průběhu neděle se tuto fámu oběma médiím podařilo vyvrátit, když oba studenti MFF UK uvedeného jména byli představeni veřejnosti živí a zdraví. […] Kromě neutrálně podaných vlastních informací o situaci na školách [a citace oficiálních stanovisek, jako bylo] prohlášení ministryně školství, se Městský výbor SSM vyjádřil kriticky k zásahu pořádkových sil na Národní třídě a připo298
jil se k požadavku studentů o jeho vyšetření. Novináři pražských celostátních deníků měli o víkendu možnost být v blízkosti událostí nejen na pražských ulicích, ale [také] ve školách, divadlech, v politickém zákulisí, například v Činoherním klubu, kde se v neděli 19. listopadu večer ustavilo Občanské fórum. Záleželo však na tom, co se z výsledků jejich zpravodajské práce objeví v pondělí na stáncích.
Pondělí 20. Listopadu Nejodvážnější v tomto směru byl deník Svobodné slovo […]. Hlavním materiálem titulní stránky bylo Naše prohlášení k 17. listopadu 1989, což byl materiál podepsaný předsednictvem a sekretariátem ÚV ČSS, klubem poslanců ČSS a redakcemi Svobodného slova a týdeníku Ahoj na sobotu. Toto prohlášení v rámci perestrojkových mantinelů volalo po řešení společenských problémů, po dialogu a po změnách v legislativě týkající se shromažďovacího, spolčovacího a petičního práva. […] tento dokument vznikl o víkendu na sekretariátu ČSS a jeho autory byli ústřední tajemník ČSS Jan Škoda, Stanislav Křeček, Jiří Vyvadil a Marta Bystrovová. Předseda strany Bohuslav Kučera byl o dokumentu informován telefonicky. Nicméně Svobodné slovo 20. listopadu nese do jisté míry ještě pečeť oficiální schizofrenie. Na jedné straně list přináší na svoji dobu „odvážné“ politické stanovisko, tiskne vlastní příspěvky týkající se zákroku na Národní třídě [Ohlasy pátečního večera, Vlastníma očima, Mluví Martin Šmíd], rozsáhle informuje o divadelních stávkách [Koncert, který jen začal, Proč v sobotu přestala hrát všechna pražská divadla], na straně druhé umisťuje na první stranu pražského vydání [televizní projev] předsedy české vlády Františka Pitry K aktuálním otázkám. Dále pak ve zvláštním jednosloupku přecházejícím z 1. na 3. stranu s titulkem Informace ČTK cituje oficiální zpravodajství, které informuje o akci režírované ze zahraničí, o provokující skupině osob známých z různých protispolečenských vystoupení, nebo o vyvolávání emocí a nepřátelských nálad. [To bude ostatně patřit k pozůstatku dosavadní prorežimní servility ve většině deníků i vysílacích médií. – bek]Kromě toho řada reportážních materiálů, jež redaktoři v průběhu víkendu zpracovali, šéfredaktor do vydání nepustil. […] Marta Bystrovová o přípravě pondělního vydání uvedla: Vedení redakce na naši aktivitu nejdříve nic neříkalo, pak nařídili, že musí všechno, co jde do novin, číst, a nakonec jsme zjistili, že z oněch svědectví 17. listopadu vyšel jen zlomek. Šéfredaktor je u sebe sušil asi týden. 38 Podobně se zachovalo i vedení deníku Lidová demokracie, které se – na rozdíl od Svobodného slova – v pondělí už neodvážilo umístit materiál o událostech v Praze na prominentní místo listu. Titulní strana se na první pohled ničím neodlišuje od podoby listu charakterizované konformitou obsahu i formy. Hlavní tématem titulní strany je druhý sjezd Českého svazu ochránců přírody […] pod ním je krátké osmiřádkové Stanovisko předsednictva MěV ČSL v Praze a plný text Vystoupení předsedy vlády ČSR F. Pitry [jakož i další oficiózní informace] a zpravodajství vlastních redaktorů stručně shrnující základní události víkendu. Mladá fronta se v pondělním vydání zaštítila prohlášením předsednictva MěV SSM s neutrálním titulkem Společné prohlášení v čele listu. Toto prohlášení přijaté, jak zdůrazňuje perex zprávy, za přítomnosti předsedy ÚV SSM Vasila Mohority, vyjádřilo znepokojení a rozhořčení nad událostmi a požadovalo prošetření postupu pořádkových sil. [Vedle oficiálních textů] je vlastní zpravodaj299
ství redaktorů s nadtitulkem Pátrání Mladé fronty po osudech zraněných přebito hlavním titulkem Fáma vyvrácena; […] studentskou demonstrací a protesty [se]nezabývá a publikuje „tradiční“ zpravodajská a mládežnická témata. Tehdejší redaktor Mladé fronty Vladimír Kovářík popsal situaci v redakci Karlu Hvížďalovi v roce 1990: Šéfredaktorka soudružka Miloslava Moučková se nás pokoušela zkraje organizovat a řídit. Přišla s fintou, že s námi souhlasí, že všechno do novin dáme, ale že ty zprávy musíme mít perfektně ověřené… zatímco my jsme žhavili telefony…ona za zavřenými dveřmi plnila sama pondělník… to znamená četkou a žvástama. Když my jsme měli zpravodajství v kupě, tak jsme zjistili, že noviny jsou plné, a že se tam už nic nevejde.39 Pro pondělní vydání deníku Práce, za jehož vydavatelem stála jednotná odborová organizace, bylo hlavní zprávou dne zpravodajství Ze sobotních výročních jednání ROH. Prominentní místo měla také informace o druhém sjezdu ochránců přírody. Při informování o studentské demonstraci se redakce Práce zcela spolehla na zpravodajství ČTK […] Také materiály na 2. straně listu, které se věnují demonstraci ze 17. listopadu, pocházejí výhradně z oficiálních zdrojů zpravodajství ČTK [vystoupení F. Pitry, zatčení Petra Uhla, vyjádření ministrů školství a zdravotnictví atd.] původní je pouze redakční poznámka komentující víkendové události. Je otištěna bez titulku pod názvem rubriky Poznámka a její obsah plně souzní s postojem vlády a se zpravodajstvím ČTK, o čemž svědčí už její úvod: Je mnoho smutných a trapných věcí kolem demonstrace, která následovala po uctění památky 17. listopadu, než aby bylo možné zůstat jen u věcných zpráv konstatující fakta. Především – skutečnost, že tohoto památného dne bylo tak hrubě zneužito, mnohé napovídá. [...] Je možné a velice pravděpodobné, že autorem této poznámky, prezentující pod značkou (r) redakční stanovisko, byl samotný šéfredaktor František Coňk, kterému se téměř celý týden, až do plenárního zasedání ÚV KSČ podařilo udržet redakční politiku deníku Práce v linii majitele vydavatelství, tj. Ústřední rady odborů. Na rozdíl od Práce deník KSČ Rudé právo událostem věnoval poměrně velký prostor. „Otvírákem“ titulní strany bylo prohlášení předsedy české vlády Pitry Výzva k rozvaze a občanské odpovědnosti. Zhruba dvě třetiny tiskové plochy této strany se věnují situaci po 17. listopadu. Jednak v úvodníku Rozhodně proti provokacím a dále v rozsáhlém zpravodajství, převážně ze zdrojů ČTK, uvedeném titulkem Pokus vyvolat společenský neklid s podtitulky Domnělá oběť student Karlovy univerzity Martin Šmíd před televizní kamerou – Zadržen šiřitel provokační verze. List se soustředil hlavně na vyvrácení „provokační verze“ fámy o mrtvém studentovi a tomu věnoval nejvíce prostoru. Autor původní reportáže Očité svědectví Jiří Kohout, který byl v pátek večer svědkem událostí, které Svobodná Evropa vylíčila tak drasticky, zde tvrdí, že [tyto] zprávy byly v rozporu s tím, co viděl. Doslova: Ke střetům a použití obušků docházelo, když konkrétní osoba kladla odpor při předvádění nebo zjišťování totožnosti. Ale mlácení a kopání do lidí, potoky krve, jak to líčili údajné svědkové v citovaných vysílačkách, jsme neviděli. Jiří Kohout pak sice popisuje některé dění na Václavském náměstí v neděli odpoledne, nicméně se snaží vyvolat pocit, že v Praze je sice nálada vzrušená, ale situace je klidná. V materiálu Pokus vyvolat společenský neklid deník shrnuje zprávy vydané ČTK, ovšem informace o studentských aktivitách, nebo o vyhlášení stávky divadelníků zde chybějí. Jak je možné vysledovat z obsahu pondělních vydání denního tisku, ČTK celý víkend plnila funkci centrální mocí kontrolované tiskové agentury, v níž 300
autocenzura vedoucích funkcionářů a editorů stále měla navrch nad zpravodajským posláním agentury – pravdivě informovat o událostech, bez zkreslování pohledu ideologickými a provládními brýlemi. [Ovšem situace v samotné ČTK byla už v pondělí 20. listopadu odlišná; autor stati uvádí v poznámce z publikace, kterou vydala agentura po několika měsících, jak ji] popisuje redaktor Zdeněk Rosenbaum: Celá redakce je rozhořčena způsobem, jakým doposud ČTK informuje o událostech v Praze […] Píšeme fleš o zahájení demonstrace. Ústřední ředitel a jeho náměstek ji chtějí vidět. Ve vzrušené debatě se hádáme o její znění. Jen formulaci „účastníci shromáždění vyjadřují nespokojenost s vedením čs. státu a společnosti“ jsme přinuceni změnit na „nespokojenost s vládou“. Jinak zpráva vyšla v původní verzi. Máme pocit, že jsme po letech vyhráli první důležitou bitvu. 40
Úterý 21. Listopadu Teprve v úterý se projevil v ústředních tiskových médiích posun ve směru k nezávislé žurnalistice, zvláště v denících Svobodné slovo a Lidová demokracie, pro něž se události 17. listopadu stávají hlavním tématem […] a naprostou většinu domácího zpravodajství tvoří původní a nezkreslené informace o tom, co se v Praze děje. Titulní strana Svobodného slova na první pohled postrádá dramatičnost pondělního vydání. Prominentní místo zde zaujímají [sice ještě] zprávy s domicilem ČTK: Z předsednictva ÚV KSČ, Mimořádná schůze vlád ČSSR, ČSR a SSR, Pozornost přestavbě (setkání Miloše Jakeše s aktivem SČSP), Host u G. Husáka, Diskuse s M. Štěpánem. Teprve v dolní polovině strany se objevují situační zprávy a reportáže Jsme pro dialog, Školy se mění v diskusní kluby, Včerejší den v Praze (Spontánní demonstrace na Václavském náměstí). […] tato tři témata přecházejí na 4. stranu, která je zcela zaplněna zevrubným zpravodajstvím z pražských ulic a náměstí, citacemi četných prohlášení a rezolucí, jakož i zprávami o studentských stávkách. K tématu demonstrací se vyjadřuje i 2. strana se zahraničním zpravodajstvím citací zahraničních ohlasů V centru pozornosti, jakož i kulturní zpravodajství na straně 5 Solidarita umělců. Strategie úterního vydání Svobodného slova byla jasná: do čela umístit stručné oficiální zprávy z dílny ČTK a splnit tím nepsanou povinnost distribuce stranických a vládních stanovisek, ovšem zbytek vydání naplnit vlastním, na těchto stanoviscích nezávislým, obsahem. Také Lidová demokracie v úterý věnovala titulní stranu oficiálnímu zpravodajství ČTK […] nicméně opticky zde vystupují do popředí – jakoby se ČSL a Lidová demokracie inspirovala pondělním vydáním Svobodného slova – zprávy Prohlášení redakce Lidové demokracie a Stanovisko orgánů Čs. strany lidové. Pod titulkem K vývoji současné situace v Praze publikuje Lidová demokracie na 1. straně ještě proklamaci ČNR vyzývající k rozvaze a odpovědnosti a prohlášení sekretariátu ÚV SSM podporující stanovisko vysokoškoláků SSM a žádající dialog. Vlastnímu zpravodajství o událostech v Praze je pak věnována celá 3. strana (Rozhořčení a oprávněné požadavky – Protestují nejen vysokoškoláci – Desítky rezolucí a prohlášení) a část strany čtvrté (Manifestace v pražských ulicích, Svědectví z minulých dnů – popis zákroku na Národní třídě 17. listopadu). V souhrnném zpravodajství na 3. straně pod mezititulkem Reprezentace veřejnosti Občanské fórum deník Lidová demokracie jako první oficiální médium zmiňuje založení Občanského fóra, což byla svým způsobem průlomová zpráva, neboť se tu také poprvé objevuje informace o plánované generální stávce vyhlášené na pondělí 27. listopadu. Deník Svobodné slovo tento den o OF ještě mlčel. 301
V Mladé frontě stále přetrvávala tendence nahlížet na události z pozice mládežnického hnutí a svého vydavatele, Socialistického svazu mládeže. Zprávy ČTK [jako jinde] doplňuje obsáhlé Prohlášení sekretariátu ústředního výboru SSM, reportáž z Městské vysokoškolské rady Než vyšli na Václavák a glosa Bez megafonu, k lidem s nadtitulkem Vasil Mohorita: Jednoznačně podporuji studenty. […] další zpravodajství na 2. straně reagovalo na pondělní neorganizované shromažďování na Václavském náměstí s řečníky u sochy sv. Václava, […] dále jsou stručné situační zprávy o demonstraci v Brně a o dění na univerzitách a ve školách v dalších městech. V pravidelné komentářové rubrice pod titulkem Kdo nemá šanci Petr Šabata a Jindřich Štěpánek docházejí k závěru, že není možné na dění těchto dní odpovědět starým naučeným způsobem; […] nikdo, kdo není schopen jasně a prozíravě myslet a jednat, by už neměl dostat šanci. Další stanoviska a prohlášení, jakož i původní zpravodajství – například ze setkání občanů protestujících proti znečištění životního prostředí v Teplicích – se nacházejí na 7. předposlední straně. Také deník Mladá fronta ještě v úterý mlčel o existenci OF. Ovšem na druhé straně jako jediný seznámil veřejnost s iniciativou Michala Kocába a Michala Horáčka MOST, která v těchto dnech sehrála zprostředkovatelskou roli mezi vládou a opozicí. […] Rudé právo v úterý podobně jako ostatní deníky informují o zasedání předsednictva ÚV KSČ, o jednání tří vlád s výrazným titulkem Dialog ano – konfrontace ne. Velký prostor dostávají rezoluce adresované vedení KSČ Chceme klid a pořádek a také zpráva o setkání Miloše Jakeše s funkcionáři SČSP […] Rudé právo sice nezamlčelo demonstrace na Václavském náměstí – Praha 20. listopadu – Demonstrace 150 tisíc lidí v ulicích hlavního města, tuto informaci však vyvažuje stanoviskem Co nám řekli dělníci v pražské Lokomotivce. Deník Práce [vedle tří zpráv obvyklých ve všech médiích, zakončuje] stručnou situační zprávu o průběhu událostí na Václavském náměstí, kterou doplňuje zprávami ČTK z krajů. […]
Ve středu 22. listopadu se ke dvojici „neposlušných“ deníků stran NF […] již naplno připojila Mladá fronta, kde šéfredaktorka Miloslava Moučková ztratila kontrolu nad chodem redakce. O tom, jak tento proces v redakci probíhal, existují různá, často nekompatibilní svědectví. Tak např. Vladimír Kovářík v roce 1990 v rozhovoru s Karlem Hvížďalou uvedl, že poté, co se proti šéfredaktorce Moučkové v pondělí 20. 11. postavil místní personál reprezentovaný [organizacemi ROH a SSM], sama zvolila ústup se zdůvodněním, že ji ÚV SSM povolal do svého aparátu, během patnácti minut vyklidila svou pracovnu a šéfování se ujal triumvirát ve složení Karel Pacner, Bořek Hanuš a Libor Ševčík.41 Ovšem triumvirát, který V. Kovářík zmínil, se utvořil podle Karla Pacnera až později, při přípravě mimořádného víkendového čísla,42 tedy po zasedání ÚV KSČ a demisi bývalého stranického vedení.43 […] Emailová korespondence a osobní rozhovory s Martinem Komárkem a Liborem Ševčíkem vedené v roce 2013 však víceméně potvrdily Kováříkovo svědectví, podle něhož od úterý 21. listopadu Miloslava Moučková a její zástupci redakci již neřídili, neboť se podle Martina Komárka prostě vypařili. Redakci řídil neformální výbor… Shoda panuje také v tom, že vůdčí postavou v něm byl Libor Ševčík, ale kromě Bořka Hanuše a Karla Pacnera se v rozhodování o chodu redakce angažovali také Marcela Pecháčková, Ondřej Neff, Vladimír Kovářík, Martin Komárek, možná i další lidé. Pokud šéfredaktorka do 302
redakce zavítala – jak uvádí Karel Pacner například ve čtvrtek 23. listopadu společně s Vasilem Mohoritou44 – neměla na obsah vydání vliv. [Toho dne] všechna pražská vydání umisťují do čela titulních stran úterní televizní projev Miloše Jakeše. Pro venkovská vydání deníků, která [jej] nestihla zařadit, je hlavní zprávou informace o setkání předsedy vlády Ladislava Adamce s představiteli studentských, uměleckých a občanských kruhů pražské veřejnosti. Vlastně až tento den všechna média otevřeně informují o tom, že existuje „iniciativní sdružení“ Občanské fórum, jehož jedním z představitelů je Václav Havel. Stalo se tak v reportážích z úterní manifestace na Václavském náměstí, na které Václav Havel a herec Jiří Bartoška jménem OF vystoupili. Rudé právo uzavřelo informaci o jejich vystoupení větou: Poté bylo přečteno provolání iniciativního sdružení Občanské fórum, aniž měl čtenář možnost se s požadavky OF seznámit. Ovšem i ostatní deníky byly ve středu v tomto ohledu ještě zdrženlivé. Jediná Lidová demokracie přinesla zprávu o úterní první tiskové konferenci OF, která se konala po demonstraci pro domácí i zahraniční novináře. Pod titulkem Cíle Občanského fóra se však čtenář dozvěděl pouze to, že v prohlášení OF předaném předsedovi vlády se mj. žádá odstoupení některých čs. politických činitelů, vyšetření brutálního zákroku bezpečnosti 17. listopadu 1989 v Praze a osvobození politických vězňů. Svobodné slovo, podobně jako ostatní deníky, při informování o setkání na úřadu vlády přejaly verzi ČTK, ve které se píše, že předseda vlády ČSSR Ladislav Adamec se včera setkal s představiteli studentských, uměleckých a občanských kruhů pražské veřejnosti. O dvě stránky dále pak list cituje Václava Havla, který na Václavském náměstí oznámil, že delegaci Občanského fóra dnes odpoledne přijal předseda federální vlády. Kdo tedy jednal s premiérem – Občanské fórum nebo pražská veřejnost? Čtenář si mohl vybrat. Zatímco trojice celostátních deníků Svobodné slovo, Lidová demokracie a Mladá fronta se již ve středu 22. listopadu vydaly cestou na KSČ, na vládě a nadřízených orgánech nezávislé žurnalistiky, Rudé právo a Práce stále projevovaly loajalitu vůči svým vydavatelům v tom smyslu, že zvolily taktiku výzev k rozvaze a opatrnosti, ne-li přímo varování před anarchií a rozvratem.
Poslední bitva v redakcích se chystala vzplanout Deník Práce své souhrnné materiály uváděl titulky: Rozvahu, klid a pořádek (22. 11.), Hlas rozumu musí zvítězit (23. 11.), Rozhodující jsou zájmy pracujících a Východiska hledat s citem (24. 11.). Rudé právo šlo ve svém aktivismu ještě dále, jak ukazuje editorský přístup ke zpracování hlavních zpráv o událostech: Projevme všichni vysokou občanskou odpovědnost, rozum a rozvahu (titulek Jakešova projevu v Čs. televizi), Anarchie a rozvrat nejsou naším programem (zpráva o zasedání městského výboru KSČ), Dělnické slovo z kladenské ocelárny (vše 22. 11); Podpora dělné diskusi, Dialog, ale po práci, Jedna hodina stávky v Praze by stála 35 miliónů Kčs (23. 11.). Tento přístup vyvrcholil v pátek 24. listopadu, v den, na který bylo svoláno plenární zasedání ÚV KSČ. Tehdy Rudé právo nabádá a varuje: Zabraňme narušení výroby, Horníci SHD proti rozvratu, Stávky nejsou řešením, Podpora úsilí o nastolení klidu a pořádku, Klid pro tvořivou práci. Příklad Mladé fronty je dokladem toho, jak od pondělka 20. listopadu do konání generální stávky 27. listopadu docházelo uvnitř redakcí k názorovému tříbení, ve kterém se střetávali radikálové se zastánci opatrného přístupu k informování o protivládních protestech, přičemž síla radikálů prosazujících svo303
bodu a nezávislost médií postupně získala ve všech redakcích – s výjimkou Rudého práva a deníku Práce – převahu, čímž nomenklaturní šéfy ochotné i nadále poslouchat oficiální místa, zcela vyřadila ze hry. Tištěná média se v těchto dnech z větší části vymanila z kontroly ÚV KSČ a FÚTI, na což vládnoucí moc a její zastánci zareagovali snahou o narušení jejich distribuce. Již v úterý 21. listopadu se ve Svobodném slovu objevuje noticka Sdělení čtenářům, ve které se oznamuje, že včerejší vydání našeho listu vyšlo v obvyklém pondělním nákladu. Byli jsme však upozorněni, že v některých místech nenašli předplatitelé náš deník ve schránkách – problémy s distribucí nebyly zaviněny námi. V průběhu týdne náhle začala váznout distribuce pražského tisku do některých regionů. Přicházely zprávy o tom, že balíky Svobodného slova i jiných deníků nedošly na místo určení. Některé z nich se později našly vyházené podél cest a kolejí.45 Bylo jasné, že se kdosi snaží zabránit šíření informací o událostech v Praze do zbytku republiky, odkázané na stále ještě centrálně kontrolovaná a řízená média. Začala nevyhlášená bitva o veřejné mínění v celém Československu, v níž měla média v příštích dnech sehrát důležitou roli. o
V listopadu 1989 proběhly změny ve vedení redakce pouze v Mladé frontě a v Čs. televizi [podrobněji o tom článek Daniela Růžičky o sametové revoluci v ČST, stejně jako o odvolání „perestrojkového“ ústředního ředitele Čs. rozhlasu, Indrova zetě Kvapila, počátkem prosince informuje článek Evy Ješutové.] V prosinci došlo také k formální změně v čele deníku Práce: po vrcholovém jednání orgánů někdejšího ROH vystřídal šéfredaktora Františka Coňka 11. prosince Ivan Červenka. V Rudém právu došlo k výměně šéfredaktora před mimořádným sjezdem KSČ 15. prosince, kdy na místo Zdeňka Hořeního byl jmenován Zdeněk Porybný, ale až do roku 1990 byl uváděn jako „pověřený řízením“. V Lidové demokracii v souvislosti se sjezdem ČSL vystřídal Stanislava Tomse 22. prosince 1989 Jiří Navrátil. Jaroslav Mašek skončil ve funkci šéfredaktora Svobodného slova 15. března 1990 a novým šéfredaktorem se stal Lubomír Petřík. Dosavadního ředitele ČTK Ottu Čmolíka nahradil 4. prosince Aleš Benda, kterého po čtvrt roce vystřídal Petr Uhl.
Baťa neznámý a opět známý Karel Halberštát Když v prosinci roku 1989 přijel do Zlína Tomáš Baťa, vítalo ho zaplněné náměstí. Ale jen ti nejstarší lidé věděli, že jde o Tomíka, jediného syna někdejšího krále ševců. Když potom šedovlasý pětasedmdesátník promluvil z radničního balkónu pěknou češtinou se známým valašským přízvukem, ptali se ti mladší, koho to vlastně vítají. Snad ne toho kapitalistu a vykořisťovatele dělníků, jak ho po léta líčila komunistická propaganda? Letitý nános lží a polopravd zanechal v myslích lidí výrazné stopy. Nová doba a porevoluční euforie vyvolaly proto otázky, jak to vlastně s tím Baťou a s jeho podnikáním doopravdy bylo. A tak Zlíňané, a nejen oni, začali Baťu znovu objevovat. Budiž řečeno, že za vydatné pomoci sdělovacích prostředků. Byli to tedy především regionální novináři, kteří, ač sami procházeli historickou přeměnou, začali odhalovat dosud tajené děje, osoby a události, které před více než půlstoletím formovaly tvář Zlína a okolí. 304
První ucelený pohled na baťovskou historii přinesla kniha Sedm století zlínských dějin. V roce 1991 ji jako svoji první a zatím jedinou vydal Klub novinářů Zlín. Téměř polovina jejího obsahu byla věnována éře Tomáše Bati a jeho nástupců. Čtenáři v ní našli řadu dobových fotografií a přes obsáhlý rodokmen nahlédli do historie zlínských Baťů sahající až do 17. století. Velkou událostí byl o rok později Světový sjezd absolventů Baťovy školy práce. Do Zlína přijelo na pět set někdejších mladých mužů působících v nejrůznějších zemích světa, mnozí s řády a vyznamenáními za účast v bojích proti nacistickému Německu v době druhé světové války. Sjezd umožnil veřejnosti nahlédnout do dalších článků zlínské historie, především pak do systému výchovy v závodech někdejší firmy Baťa. Ukázal, že baťovští mladí muži nebyli jen hýčkanou elitou, ale že jejich přípravu na život provázela tvrdá práce, večerní studium a tvrdý režim v internátech. Dějiny národů i jednotlivců nejsou černobílé. Proto i novináři nemohli opomenout neobyčejný příběh nevlastního bratra zakladatele firmy Jana Antonína Baťu. Muže, který po tragické smrti Tomáše převzal řízení podniku a po válce se se svým synovcem soudil o majetek. A dlouho trvalo, než byl českými soudy zbaven nálepky kolaboranta. Bohužel, až mnoho let po své smrti. A život ve Zlíně šel dál. Baťovo jméno se vrátilo do krajské nemocnice a do názvu hlavní třidy města. Vznikla Univerzita Tomáše Bati. Bývalá továrníkova vila po náročné rekonstrukci slouží veřejnosti, u hrobů Baťovy rodiny na Lesním hřbitově již neslídí estébáci. Ze společného pomníku shlížejí na známý mrakodrap, „jednadvacítku“, bronzové sochy obou bratrů. Tomáš Baťa se objevil dokonce na poštovních známkách. Ty však byly, k ostudě českých úřadů, v roce 2006 vydány soukromou německou společností. K poznávání života a díla geniálního zlínského ševce přispěla i řada vydaných knih. Zmiňme alespoň některé z nich: už druhého vydání se dočkala publikace Zdeňka Rybky Základní zásady Baťova systému pro podnikatele a vedoucí pracovníky. Podobně vyšly, díky zlínské univerzitě, i Úvahy a projevy Tomáše Bati. Často velmi dramatické osudy baťovských manažerů přiblížila kniha zlínského historika Zdeňka Pokludy s názvem Baťovi muži. Pražský publicista Pavel Hajný se v knize Marie Baťová zaměřil na osud někdejší první dámy Zlína. Životu zlínských mladých mužů se věnuje kniha Gabriely Končitíkové Baťovský Zlín. Záslužným počinem byl i dvacetidílný seriál o firmě Baťa, který pro své čtenáře připravila regionální redakce deníku mf DNES. Dodejme ještě, že těm, kteří v záplavě informací nechtějí ztratit časové souvislosti, je určena malá, ale prospěšná knížka již zmíněného Zdeňka Pokludy Baťa v kostce.
Odkaz žije, dokáže-li nás inspirovat Píšeme rok 2014. Historie obuvnického impéria je z větší části odtajněna, veřejnost je nasycena informacemi. Mladí novináři si již nepletou Tomáše s Janem Antonínem, kdo se chce fenoménu Baťa důkladně věnovat, má k tomu dostatek příležitostí. Na stole je proto otázka, v jaké míře můžeme využít baťovské způsoby podnikání a vedení firem v dnešní době. V době moderních informačních technologií, kdy poznámkové bloky a tužky tehdejších manažerů nahradily počítače a chytré mobily. Dlouholetý předseda zlínského Klubu ABŠ ing. Svatopluk Jabůrek je přesvědčen, že to možné je. A dokonce i nutné. „Jde jen o to se s tehdejšími formami řízení a s motivacemi lidí seznámit, využít je v denní praxi,“ říká tento odchovanec Baťovy školy práce. 305
Dokazují to ostatně i příklady některých současných firem, jak o tom hovoří při různých konferencích a seminářích jejich šéfové. Baťovské zkušenosti nenechali ležet ladem například ve společnostech Fosfa Břeclav, Continental Barum Otrokovice, KOMA MODULAR Vizovice, Kovárna VIVA Zlín a Kovosvit Sezimovo Ústí. Podnikatelský duch Tomáše Bati tedy ani v jednadvacátém století neztratil na významu.
Dostali svobodu slova ti, komu ji normalizace vzala? Jak dopadly rehabilitace, první velký úkol Syndikátu, který přijal ve dnech svého vzniku?46 Vedle toho od počátku KNPJ ´68 působil na to, aby se mohli vrátit k žurnalistické práci ti, kdo byli zbaveni v normalizačních čistkách možnosti vykonávat své povolání a‚ zažívat svobodu slova – tu se podařilo prosadit právě v období Pražského jara 68. A byla tu i snaha pomoci kolegyním a kolegům, kteří během dlouhých let protiprávního režimu odcházeli s nízkými důchody do výslužby. Proto také Syndikát novinářů hned na prvním shromáždění vytvořil z iniciativy Stanislava Malečka rehabilitační komisi, aby také pomáhala kolegům v návratu do redakcí, popřípadě vytvořila takový systém sociálních opatření, aby si mohli vytvářet podmínky pro důstojný život. Jsou naléhavější případy – Na první výzvu rehabilitační komise KNPJ ´68 při snaze vypomoci rehabilitovaným novinářům odpověděl básník a novinář Vladimír Kovacs-Farský dopisem: Vážení přátelé a kolegové, v příloze vám sice posílám prohlášení a potvrzení z pošty o výši důchodu, ale domnívám se, že nejsem sociální případ. Do důchodu jsem šel jako horník, a protože jsem pracoval stále v hlubině, dostal jsem první kategorií. Jak jsem na naší schůzi v Ústí n. L. slyšel, jsou v naší organizaci mnohem naléhavější případy, a proto se rád zříkám podpory v jejich prospěch. Nicméně je od vás hezké a potěšující, že se o kolegy staráte. Mně osobně postačí morální rehabilitace a s novou novinářskou legitimací mi také uděláte velkou radost. Dlouho se však Vláda Farský z novinářské legitimace netěšil. 23. července 1990 zemřel. Bylo mu 67 let. Do mosteckých dolů přišel poté, co byl záhy po únoru 1948 odsouzen za svou činnost v liberálních maďarských novinách. Po rehabilitaci v 60. letech publikoval v časopise Dialog, v literární příloze Průboje a stal se redaktorem kulturně politického časopisu Kulturní kalendář Mostecka.47 Tento časopis byl normalizátory prohlášen za hlavní orgán tamních „pravicových oportunistů“ a Vláďa Farský putoval opět na hlubinný důl. I když tentokrát bez soudního rozsudku. JUDr. Stanislav Maleček uplatnil jako dlouholetý funkcionář novinářské organizace své zkušenosti obránce práv žurnalistů. Jako jeden z mála žijících poslanců prvního čs. parlamentu po r. 1945 měl schopnost jednat na nejvyšších politických i státních institucích. Jako vynikající právník dokázal precizně formulovat požadavky pronásledovaných novinářů a přetavit je do legislativních návrhů. Díky tomu mohli být například rehabilitovaní novináři, kteří již pobírali penzi, zaměstnáni v době po listopadu ´89 v redakcích, aniž by se jim krátil důchod. (Tehdy se to týkalo jen soudců a novinářů; předpokládalo se totiž, že lidem, kteří prokázali po okupaci ČSSR, že jsou jim mravní zásady nad okamžitý prospěch, umožní pracovat, aby se jejich zaměstnavatelské organizace v obou resortech nemusely v režimu obnovené demokracie spoléhat jen na ty, kdo se bez ohledu na etické principy těchto povolání stali služebníky kolaborantského režimu.) 306
V některých podnicích pracovaly vlastní rehabilitační komise. Nejlepší spolupráci měla komise Syndikátu s rehabilitační komisí Čs. rozhlasu. Tam také přijali – na rozdíl od jiných redakcí – víc rehabilitovaných novinářů než jinde. Ovlivnil to zejména fakt, že ve vedoucích funkcích tam pracovali členové KNPJ ´68 jako dr. Richard Seemann (později předseda Rady ČRo), dr. Václav Vrabec (později místopředseda Rady ČTK); ale i další čelní funkcionáři projevovali zájem, aby se uplatnili rehabilitovaní novináři. Tento stav trval po dobu existence ČsRo; s rozpadem Československa získaly monopol na zpravodajství a publicistiku redakce dosavadního Českého rozhlasu, v nichž prim hráli „svazáčtí” aktivisté; tato falanga byla stažena do českého média veřejné služby – tak si to ostatně přáli i strůjci rozpadu ČSFR v čele s Václavem Klausem, politiky ODA48 a slovenskými separatisty. Značná část rehabilitovaných novinářů proto po 1. lednu 1993 musila končit. Zároveň zřídil Syndikát Fond pomoci pronásledovaným novinářům; jeho posláním bylo poskytovat materiální pomoc novinářům ČR a v mimořádných případech i novinářům jiných zemí. Fond spravoval 10členný výbor, v jehož čele byl redaktor ing. Jiří Svejkovský, místopředsedkyní byla Anna Tučková […] Z Fondu byl jednak doplácen důchod těm, kterým se nepodařilo zvýšit jeho výši, vypočtenou podle sníženého pracovního příjmu, což byl důsledek normalizační šikany, jednak jednorázové dávky např. o Vánocích. Rehabilitační komisi Syndikátu novinářů49 podalo žádosti o morální, pracovní, po případě sociální rehabilitaci 769 kolegů a kolegyň. Komise rozhodla na základě předložených dokladů a svědectví o rehabilitaci 680 z nich. Základním kritériem byla skutečnost, že byla žadateli znemožněna publicistická činnost v souvislosti s demokratickými postoji novináře, s tím, že zastával názory, které vedly v uplynulých 42 letech mocenský aparát k postihu novináře. Komise nevyhověla žádostem převážně z důvodů: k rozvázání pracovního poměru došlo jako důsledek zániku časopisu, ale novinář se mohl jinde podílet na publicistické práci; kolega sice odešel z určité redakce, redigoval však publikace, které sloužily režimu a podobně. Byly i případy, že novinář, který byl vyhozen z některého ze sdělovacích prostředků, ale podepsal anti-chartu. Po jejím podpisu se totiž mohli takoví lidé do médií vrátit.50 V průběhu rehabilitací bylo ve třech případech zpochybněno rozhodnutí RK SNČR: ve dvou z nich novináři osvědčení vrátili, v případě třetím probíhal tehdy spor mezi vydavatelstvím, které důvod výpovědi zpochybňuje, a naší kolegyní. V uvedených případech vesměs kolegové nepostupovali s plnou odpovědností a dosvědčili vlastně verzi svého někdejšího vydavatele. Kolegům a kolegyním, kteří odešli již do důchodu, ale byla jim vyměřena s ohledem na perzekuci nízká penze, byl vyplácen příspěvek z prostředků novinářské sekce Literárního fondu. Příspěvek byl dopočten do částky 2300 Kč (v r. 1990 2100 Kč) a neupravoval se po valorizaci důchodů. Vyplácel se do přiznání důchodu podle zákona o mimosoudních rehabilitacích.51 V souvislosti s přijetím zákonů o mimosoudních rehabilitacích52 v první půli r. 1991 ustavil ministr kultury ČR PhDr. Milan Uhde komisi MK pro mimosoudní rehabilitace jako svůj poradní orgán ke dni 12. července 1991; měla podle § 13, odst. 2 [citovaného zákona ČNR posuzovat] žádosti tvůrců ve svobodném povolání, postižených v minulosti z politických důvodů, o vydání osvědčení o tom, že se jedná o umělce, jemuž bylo přerušeno (či z politických důvodů zaniklo) sociální zabezpečení umělce.53 Z 87 osvědčení zaslaných MK ČR se podařilo minis307
terstvu práce a sociálních věcí po přezkoumání jejich oprávněnosti dokázat, že pouze v 6 případech zaniklo sociální zabezpečení tvůrčího pracovníka z politických důvodů: jednalo se o případy Evy Kantůrkové, Miroslava Zikmunda, Ludvíka Vaculíka, Přemysla Wiesnera a dále p. L. Kolka, p. J. Zezulky. [Protože z uvedených šesti případů se čtyři týkaly členů KNPJ ´68,] stal se na základě písemné žádosti Syndikátu novinářů ČR právoplatným členem tohoto orgánu rovněž zástupce této organizace.54 V době svého působení obdržela komise MK celkem 155 žádostí. Celkem 86 umělcům a 17 vdovám po již zemřelých umělců bylo doporučeno vydat osvědčení podle § 13 zák. č. 231/1991.
Zákon s mnoha mezerami, aneb Aby se vlk napapal… Teprve od 1. dubna 1991 platil zákon o mimosoudních rehabilitacích, na jehož § 22 se mohl rehabilitovaný novinář odvolat: Požádá-li ten, jehož pracovní vztah skončil z důvodů uvedených v § 21 do šesti měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona, aby ho organizace znovu zaměstnala, je tato organizace povinna ho zaměstnat na místě odpovídajícím smlouvě v době ukončení pracovního vztahu. Ovšem tento paragraf má několik podmiňujících předpokladů – mezi nimi nechyběla slova: pokud organizace má možnost ho zaměstnat. Kolik novinářů se za těch šest měsíců, vyhlášených až 19 měsíců po pádu normalizačního režimu, muselo trpce přesvědčit, že ty možnosti je zaměstnat nejsou žádnou výjimkou? Zákon o mimosoudních rehabilitacích […] má mezery, na které Rehabilitační komise MK upozornila premiéra dr. Čalfu. Ten nás odkázal na novelizaci zákona, kterou však posléze Federální shromáždění už neschválilo. Společně s dalšími organizacemi tvůrčích pracovníků jsme zpracovali memorandum, které shrnuje hlavní nedostatky zákona. Toto memorandum [mělo] být předmětem jednání mezi ministry kultury a práce a sociálních věcí. Smíšená komise ministra kultury delegovala k tomuto jednání zástupce Syndikátu novinářů. [Jednalo se] převážně o vyřízení následujících případů: • zaměstnanecký poměr nebyl ukončen, ale postižený byl přeřazen na daleko méně placenou funkci; • řadu let byla znemožněna plná původní činnost a byl vyplácen jen základní plat; • zaměstnanecký poměr byl ukončen „z důvodu invalidity“ a důchod vyměřen v minimální výši; obdobné jsou také případy, kdy šikanovaný zemřel v době, kdy nebyl zaměstnanecký poměr ukončen; • činnost ve svobodném povolání nebyla povolena nebo byla omezena regionálně či pro zahraničí, ale nebyl o tom vydán žádný písemný doklad; • autoři musili uplatnit svá díla pod cizím jménem [pomocí tzv. „pokrývačů“] a tak jim nebyly výnosy započteny do základu pro výpočet důchodu; • pracovní poměr trval, ale byla znemožněna jiná pracovní činnost.55 Většina těchto případů se nedotýká jen novinářů nebo tvůrčích pracovníků, ale tisíců dalších občanů nejrůznějších profesí, kteří byli přesunuti pouze na jiné pracoviště, ovšem s výrazně sníženým platem. Postup podle zákona o rehabilitacích však takovým lidem nezakládal právo žádat o rehabilitaci, ačkoliv byla zakázána dosavadní práce. Žádat mohl jen ten, kdo dostal od zaměstnavatele výpověď. Provádění uvedeného zákona se [zakládalo] na potvrzení té organizace, která novináře propustila. Podklady, prověřené rehabilitační komisí, mají jen podpůrný charakter tam, kde k nim vydavatelství nebo příslušná komise v organizaci byla ochotna přihlédnout. […] 308
Na Memorandum odpověděli jenom dva poslanci a jeden ministr
Memorandum rozeslala rehabilitační komise Ministerstva kultury všem poslancům ČNR a českým poslancům Sněmovny lidu i Sněmovny národů; ze všech reagovali pouze dva – Pavel Dostál a Eva Kantůrková. Na memorandum odpověděl i tehdejší ministr práce a sociálních věcí ing. Horálek, ale s notnou dávkou skepse: Ze sondážních jednání o možnosti novelizovat tento zákon je zřejmý odmítavý postoj k rozšiřování okruhu občanů, na něž se zákon vztahuje, a to jak z důvodu politického, tak i finančního. Tento zákon byl přijat již s vědomím, že všechny křivdy nelze nikdy zcela napravit. (bek) Poznámky: Ješutová, Eva: Čs. rozhlas v druhé půli Listopadu. In: tato kapitola, s. 289. Šmíd, Milan: Česká média a jejich role v procesu politické změny roku 1989. www. louc.cz/pril01/listopad.pdf, Praha 2011, s. 10n. 3 Jan Vidím (*1962) byl v březnu 1990 zvolen předsedou Českomoravského studentského parlamentu. Už věkový rozdíl mezi věkem většiny studentských vůdců a Vidímem ukazuje na přece jen jiné životní zkušenosti, které si do politiky přinášel. Student Vidím přerušil po dvou letech studium na Vysoké škole ekonomické, oženil se a absolvoval vojenskou presenční službu; na VŠE se vrátil až v roce 1987; ale s ohledem na události roku 1989 studium nedokončil. V t. r. zastupoval VŠE ve studentském spolku Stuha a po událostech 17. listopadu byl zvolen předsedou Stavovské unie studentů. Ostatně ročník 1962 byl i předseda Koordinačního stávkového výboru studentů Martin Mejstřík, v té době student loutkářství na Divadelní fakultě AMU a jeden z iniciátorů časopisu Kavárna A. F. F. A., kde publikovala řada těch, kdo se podíleli na demonstracích studentů: pozdější filmový režisér Igor Chaun, absolvent studia žurnalistiky Pavel Žáček (v letech 1990-91 šéfredaktor Studentských listů), Monika Pajerová ze Studentského tiskového informačního střediska FF UK (po roce 1990 pracovala na ministerstvu zahraničí – např. jako kulturní atašé ve Francii); úspěšný scénárista filmů režiséra Hřebejka Petr Jarchovský, šéfredaktor časopisu Sorry, který vycházel na katedře žurnalistiky, Milan Podobský aj. 4 Jiří Dienstbier, jak dokládají parlamentní archívy, do 19. 3. 1991 hlasoval za poslanecký klub OF a od 12. 5. 1991 do 5. 6. 1992 za klub OH. Vyplývalo to z vývoje systému stran, kvůli němuž byly první volby určeny jen na dvouleté období. 5 Martin Klíma (*1969), posluchač 3. ročníku Matematicko-fyzikální fakulty UK, přednesl oficiální projev jménem nezávislých studentů. Bylo to 17. listopadu 1989 na Albertově, odkud před půlstoletím vyšel průvod s rakví medika Jana Opletala. 6 Beránek, Jindřich: Poslanec studentů ze 17. listopadu Jiří Dienstbier ml. Praha, Trend 2009, č. 7/8, s. 22n. 7 V této uličce na Hradčanech, kde žil v 16. století Tycho de Brahe a na přelomu 19. a 20. věku sourozenci Frimlovi, bydlel tehdy Rudolf Zeman. 8 Tato vinárna na počátku Panské ulice se zapsala do historie české žurnalistiky hned po válce, tam pravidelně pobývala první redakce Mladé fronty včetně slovenského korespondenta Smeny a externího experta MF pro dostihy a sázky Přemysla Neumanna, jenž na ni vzpomínal jako na své pracoviště. 9 Pavelka, Zdenko: PETR UHL, Dělal jsem, co jsem považoval za správné. Praha, Torst 2013, 600 s. – Za s. 582 jsou bibliografie, rejstřík aj. – Zdenko Pavelka patřil v redakci Práva k zakladatelům čtvrteční přílohy Salon, po svém odchodu do důchodu se stal redaktorem časopisu Syndikátu novinářů Mediažurnál a věnoval se i další editorské činnosti. Ta postupně narůstala, a tak od ročníku 2014 působí jinde. 1 2
309
Pavelka, Zdenko: c. d., s. 375n. V listopadu 1989 jsem přišel z vazby, kam mne na šest dnů šoupli, protože jsem rozšířil falešnou zprávu o zabitém studentovi Martinu Šmídovi na Národní třídě. c. d. s. 15. – […] první komise pro vyšetřování událostí 17. listopadu vznikla ve Federálním shromáždění už koncem roku 1989 a činná byla do voleb 1990. Předsedal jí komunistický poslanec ze Slovenska Jozef Stank. […] Vyslýchala mne a mou ženu k objasnění záležitosti s Martinem Šmídem. Mluvím teď o druhé vyšetřovací komisi pro objasnění událostí 17. listopadu 1989. Federální shromáždění, zvolené v červnu 1990, ji ustavilo v září. Komise pak pracovala do ledna 1992, kdy vydala závěrečnou zprávu. Protože jsem byl autorem oné zprávy o úmrtí – neexistujícího, jak se ukázalo – studenta Martina Šmída, kterou jsme vydali ve VIA, považoval jsem za profesionální i politickou chybu, že mne nevyslechla. c. d., s. 499. 12 Pavelka, Zdenko: c. d. s. 408. 13 Šmíd, Milan: Mrtvý student – fáma nekončí, ale je to dnes ještě důležité. Sloupek pro rubriku Informace, glosy, polemiky; www.aktuálně.cz 2009, 18. 11. 14 Byla v paláci Charitas na konci Karlova náměstí u Moráně; má dva vstupy vedle Václavské pasáže. 15 Černý, Jiří: S medvídkem a žabičkou; úvodní vzpomínka v almanachu Něžná revoluce v Pražských ulicích, Praha, Lidové nakladatelství. 1990, s. 5n., editoři Jan Halada a Mirko Ryvola. – Redakční úprava se souhlasem autora. 16 Sametová revoluce – situace v Čs. televizi, in www. totalita, cz/1989/ 17 Z textu pro interní bulletin České televize, č. 11/1999 18 Velké činoherní studio. 19 Největší z rozhlasových studií, určené pro Symfonický orchestr ČsRo. 20 Týdeník Rozhlas, Praha 1990, č. 46, s. 1 21 Prouza, J.: Mikrofórum v době revoluce, s. 8 22 c. d., s. 10 23 Dokumenty tiskového střediska OF ČsRo. 10 11
24
Po zákazu shromažďování na půdě rozhlasu se část zaměstnanců přemístila na prostranství vedle budovy rozhlasu, kde založili stávkový výbor. Do jeho čela navrhl J. Kleibla K. Weinlich.
27 28 29 30 31 32 33 34 35 25 26
Dokumenty tiskového střediska OF ČsRO. Dokumenty tiskového střediska OF ČsRo. Mimořádné zasedání pléna ÚV KSČ dne 26. listopadu 1989, stenografický záznam Dokumenty tiskového střediska OF ČsRo. Dokumenty tiskového střediska OF ČsRo. Dokumenty tiskového střediska OF ČsRo. Týdeník rozhlas, Praha 1991, č. 59, str. 2 Prohlášení Demokratického fóra komunistů Čs. rozhlasu. Dokumenty tiskového střediska OF ČsRo. Programová rada Čs. rozhlasu. In: Týdeník Rozhlas, Praha 1989, č. 52, str. 2. Měly tu výhodu, že se o šéfredaktorech rozhodovalo formálně ve vedení Čs. strany lidové a Čs. strany socialistické, tedy nikoli na ÚV KSČ, přestože lze důvodně předpokládat, že konečné slovo mělo Oddělení masových sdělovacích prostředků a sekretariát ÚV KSČ. (mš) – Blíže o tom viz Bystrovová, Marta: V redakci jsme měli takovou oázu. In: kapitola Šedá zóna, s. 213.
310
Nejblíže k disentu měla redaktorka kulturní rubriky Irena Gerová, která se pravidelně stýkala s Václavem Havlem a jeho přáteli [In: Gerová, Irena: Vyhrabávačky. Praha, Paseka 2009]. S přispěvateli Lidových novin a jejich redakcí byli ve spojení další členové redakce (Mirka Spáčilová, Petr Kučera, Marta Bystrovová, Jana Šmídová). 37 Sedláček, Karel, Nevole, Milan: Balkón Melantrichu – fenomén listopadu 1989. Praha, Nakladatelství Eva–M. Nevole 2010, s. 8. 38 Hvížďala, Karel: Výslech revolucionářů… c. d., s. 56 39 Výslech revolucionářů… c. d. s. 56 40 In: Kronika sametové revoluce, Praha, ČTK 1989, s. 8. 41 Výslech revolucionářů… c. d., s. 60. 42 Pacner, Karel: Život novináře aneb To je ten, co byl na startu Američanů na Měsíc. Edice Paměť, sv. 56. Praha, Academia 2012, s. 293n. 43 Podle dalších zdrojů se uvedený triumvirát formalizoval až v pondělí 27. listopadu, což potvrzuje vydání Mladé fronty z úterka 28. listopadu. Na první straně se tam objevila noticka Vedení deníku MF, která o personálních změnách v redakci podrobně informuje: Řízením deníku MF byl v pondělí vydavatelem pověřen dosavadní zástupce šéfredaktorky Jaroslav Pešek (člen KSČ), Do doby, než vydavatel schválí nové vedení redakce, byli pověřeni jeho zastupováním vedoucí oddělení Bořek Hanuš (člen KSČ) a komentátoři K. Pacner a L. Ševčík (nestraníci). Šéfredaktorka M. Moučková odchází pracovat do politických orgánů a její zástupce P. Majcharčík je nemocen. (MF) Jmenování Jaroslava Peška nemělo na obsah listu žádný vliv, jeho jmenování bylo formální, pouze kvůli tomu, že měl ze své bývalé funkce zástupce šéfredaktorky podpisové právo. 44 Pacner, Karel: c. d., s. 294. – Šlo o zásah Vasila Mohority, kdy odstranil z části venkovského vydání a celé pražské mutace [kterou ovšem PNS distribuovala do krajských měst zvláštními vlaky, které odjížděly po 2. hod. ranní] fotografii Václava Havla a Marty Kubišové na melantrišském balkónu. 45 V pátek 24. listopadu Svobodné slovo zveřejnilo svědectví Jana Vaculíka, režiséra dokumentaristy, Viděl jsem na vlastní oči. Vaculík popisuje, jak se ve středu časně ráno musel zastavit kvůli poruše automobilu u Bakova nad Jizerou. Kolem hrčel vlak, ze kterého padaly balíky novin. Opodál stál náklaďák a traktor. Do pole se rozlétlo několik výtisků Svobodného slova. Postavy ve tmě sbíraly noviny a rychle je nakládaly na valníky. Jako bývalému novináři se mně taková distribuce tisku nelíbí. Toto svědectví FÚTI o den později ve zprávě ČTK zpochybnilo, když prověřování ve spolupráci s federálním ministerstvem dopravy a spojů a Správou pošt a telekomunikací Praha žádné nedostatky – s výjimkou Mladé fronty 23. listopadu – nezjistilo. 46 Autor vychází ze stejnojmenného článku pro Mediažurnál. Praha, SNČR prosinec 2004. 47 Osud zakladatele tohoto časopisu in: Koukal, Pavel: Svět vnitřní emigrace. Zapovězený autor Dalibor Kozel, v kapitole Šedá zóna, s. 218n. 48 První z nechuti řešit problémy ekonomické problémy Slovenska, které dík industrializaci této země započaté v době, kdy Stalinova exekutiva připravovala válku proti Západu, a byl tu proto problém řešit restrukturalizaci zbrojního průmyslu, orientovaného na obtížně realizovatelnou produkci sovětské koncepce; druzí proto, že v posledních volbách do Federálního shromáždění vypadli ze hry – do ČNR, budoucího Parlamentu ČR dostali přece jen pár mandátů. 49 Ze Zprávy, kterou podával autor této stati jako předseda rehabilitační komise SNČR valné hromadě Syndikátu novinářů v r. 1992; dokument pro delegáty vznikl 25. listopadu 1991. – Prvním předsedou RK SNČR byl JUDr. Stanislav Maleček; po roce 36
311
50
51
52
53
54
55
však byl nucen abdikovat z rodinných důvodů a tuto funkci vykonával dosavadní místopředseda komise, kterým byl autor tohoto článku. Byli i jedinci, kterým k tomu pomohla spolupráce s útvarem StB pro tzv. vnitřní bezpečnost; první ze zveřejněných seznamů dal v 91. roce k dispozici médiím tehdejší předseda české vlády dr. Pithart. Na případy z obou těchto množin kolegů, které vzal minulý režim na milost a s nimiž jsem se konkrétně setkal, píši v jedné z glos uvnitř seznamu Jednotné centrální evidence…, v souvislosti s anti-chartou aj. (bek) Z případů, které jsem doporučoval k přiznání sociální podpory, uvádím pro ilustraci tehdejší měsíční důchody tří kolegů: ing. Milada Berková 1 362 Kčs, Milada Brožová 1355 Kčs a Bohumil Mašek 1 736 Kčs včetně příplatku na bezmocnost ve výši 200 Kčs. Zákon FS č. 87/1991 Sb., a zákona ČNR č. 231/1991 Sb., o působnosti orgánů ČR v mimosoudních rehabilitacích. V téže Zprávě o činnosti komise Ministerstva kultury pro mimosoudní rehabilitace… s. 1. V téže Zprávě o činnosti komise MK, s. 4. – Předsedou rehabilitační komise byl PhDr. Jarmil Burghauser (Asociace hudebních umělců a vědců) a jejími členy: PhDr. Milan Jungmann (Obec spisovatelů), PhDr. Josef Balvín (Divadelní obec), Zdeněk Hess (Herecká asociace), Erich Sojka (Obec překladatelů), RNDr. Petr Pokorný (Svaz autorů a interpretů), PhDr. Anna Fárová (Unie výtvarných umělců), ing. arch. Zdeněk Vávra (Obec architektů), režisér Jiří Krejčík (Unie filmového a tel. svazu), PhDr. Jaroslav Olša (umělecké sdružení ARTES), Jan Berger (Svaz rozhlasových tvůrců), Mgr. Jindřich Beránek (Syndikát novinářů ČR), z Ministerstva kultury ČR JUDr. Jan Rabas (rehabilitační komise MK), JUDr. Jiří Kordač (odbor legislativní a právní) a tajemnice komise Alena Malcevová (sekretariát ministra). Zpráva RK Syndikátu novinářů valné hromadě 1992.
312
Odchody a návraty
Kresby i komentáře Karla Kryla připravili spolupracovníci ženy Karla Kryla Marie Magdaleny pro edici jeho díla, kterou vydávalo nakladatelství Torst – v tomto případě šlo Zemi lhostejnost, ale objevuje se tu také část z Rýmovaných komentářů. První komentář, který publikujeme, prošel – na rozdíl od většiny této publicistiky Karla Kryla – pražským, tehdy prestižním titulem Studentské listy. Poslední Krylův komentář, který se objevil v celostátních novinách na sklonku roku 1992 Podotčeno, si vybralo vedle Znojemska a dalších místních novin také Svobodné slovo. Ostatně o tom, kdo nestál o Karla Kryla-komentátora, zasvěceněji píše jeden z editorů Země lhostejnosti v doslovu, z něhož jsme vybrali následující text:
Z ediční poznámky1 Během roku 1991 začal Karel Kryl od písní, poezie a rýmovaných komentářů směřovat k publicistice. Jedním z jeho prvních textů bylo Zamyšlení z Brixenu, napsané pro Studentské listy […]. Jak zmínil tehdejší šéfredaktor tohoto čtrnáctideníku Pavel Žáček, jejich redakce s Krylovými názory nesouhlasila, ale na rozdíl od řady jiných periodik mu jeho nové texty tisknout neodmítla. Karel Kryl se zaujetím glosoval aktuální politické dění a jevy, kterým tehdy přikládal význam jen málokdo. Jako neúnavný politický analytik je dokázal postřehnout z mnohdy nenápadných poznámek v médiích i z náznaků svých dobře informovaných přátel a známých. Odchodem ze Svobodné Evropy v polovině roku 1991 ztratil možnost prezentovat své texty širší posluchačské obci. Je ovšem třeba dodat, že ani ve Svo314
bodné Evropě neexistovala tehdy velká vůle dávat Krylovým politickým komentářům prostor, což se vystupňovalo zejména v posledních dvou letech jeho působení v mnichovské stanici. Nejprve tam byl veden jen jako hudební a sportovní redaktor, v závěru pak jeho názory narážely na čím dál větší nesouhlas. Své komentáře měl možnost prezentovat prakticky pouze v hudebním vysílání. Tam občas „pašoval“ i komentáře svých kolegů, jimž vedení stanice odmítlo dát prostor v politických relacích. I když se Kryl po odchodu ze Svobodné Evropy pokoušel získat jiné vlivné cesty k posluchačům, ze strany potenciálních partnerů většinou nešlo o dostatečně vážný zájem. Bylo tomu tak i v případě Slovenské televize […]. Nepochodil ani v tisku s celostátní působností, několik nabídek ze strany tendenčních periodik naopak odmítl. Nalézt vlivné noviny nestranící tomu či onomu politickému proudu je u nás složité i dnes, o to obtížnější to bylo na počátku devadesátých let. Jediným periodikem umožňujícím pravidelnější Krylovu publicistickou činnost bylo regionální Znojemsko, z jehož strany šlo o velmi záslužný čin. Dosah Znojemska byl ovšem minimální. K tomu, aby se Krylův zájem a chuť publikovat častěji zvýšily, chyběl odpovídající ohlas, který potřeboval víc než cokoli jiného. Jeho komentáře tak vznikaly především jako reakce na konkrétní události. […] Pokud jde o reakce v tisku, dostalo-li se v několika málo případech Krylovým textům širší publicity, setkávaly se stejně jako v případě jeho polistopadových rýmovaných komentářů s převážně negativním ohlasem. Mnozí je považovali za Krylův příklon k opačnému politickému názoru, než byl ten v dané chvíli vládní a hradní, mnohými považovaný za jediný přijatelný. Kryl, který si zakládal na politické nezávislosti a neúplatnosti, tato osočení komentoval: „Ten, kdo nemá shodný názor s vládnoucí stranou či premiérem, ještě nemusí být levičák.“ […] Vojtěch Klimt
Zamyšlení z Brixenu Karel Kryl …za Havlíčkem do Tilsu jezdí řada opilsů… (J. M.) 2 Vyjel jsem si. Na čtyři dny – na zotavenou. Do Brixenu, města, které se dopatřením dějin přestěhovalo z c. k. Rakousko-Uherska do Itálie. I ten zmíněný Tils patří dnes k Brixenu, třetímu největšímu městu provincie Alto Adige – jižní Tyrolsko. Cesta z Mníšku pod Alpou trvá sem vlakem tři a půl hodiny. Obvykle. Vlak vyjížděl z nádraží s půlhodinovým zpožděním. Namísto přes Kufstein – přes Salzburg-Solnohrad. Pak poutí přes Kitzbühel a Zell am See, přes celé alpské zimní teritorium – s dvojnásobným přesedáním – neplánovaným, pochopitelně. Do Brixenu jsme dorazili za 10 hodin. Vysvětlení? Teroristé vyhodili do povětří koleje mezi Kufsteinem a Wörglem. To vše, protože je válka. I neutrální Rakousko se ocitlo – byť velmi vzdáleně – ve válce. Sedím v Brixenu u kafe a sodovky, hledím do klášterní zahrady – vpravo Dóm a v čele Alpy – a přemítám. Nad dvojím metrem. Není tomu tak dávno, co zde vůkol létaly povětřím sloupy vysokého napětí, to ve jménu autonomie jižních Tyrol a právu německého jazyka na italském území. Dnes jsou již jizvy zaceleny – snad jen zdánlivě. V roce 1968 vpochodovala vojska pěti států Varšavské smlouvy na území Československa. Ve jménu doktríny. Mimo pár protestů „svobodný svět“ nehnul brvou. Roku 1990 prohlašuje na Václavském náměstí americký prezident, jaké pochopení musí mít Česko-Slovensko (vzhledem k vlastní historii) pro tragickou 315
situaci v kuvajtsko-iráckých „vztazích“. Československo pak vysílá jednotku do Arábie: snad na důkaz světovosti. Světovost, krom semtexu, jediná. S požehnáním Organizace spojených národů. Nositel Nobelovy ceny míru mezitím válcuje Pobaltí. Československo jednotku nevysílá, Organizace spojených národů je hluchá, slepá a němá. Jiný metr, zřejmě. Jucháme, jací jsme kabrňáci. Naše jednotka je nejlepší. Napadá mě rouhání: kde zůstala v 68. jednotka kuvajtská, kde jednotka Spojených národů? A kde zůstaly obě v roce 1991, nejsou-li v Litvě, Estonsku, Lotyšsku? A to už se ani nezmiňuji o osudu Kurdů, Palestinců v domácím vězení vlastních území. Dost nepopulární zamyšlení v této divné době. Dějiny své doby žije a tvoří každý z nás. Sám za sebe – a za své děti. Svět je malý – a zmenšuje se čím dál víc. Válka v Perském zálivu zasáhla dnes až do Brixenu, do Wörglu, do Vídně; zítra třebas do Prahy či do onoho Mníšku pod Alpou. Kuvajt a Litva – dva metry pro morálku? Nebo je olej hustší než krev?
Má idyla je vylhaná jak Praha Karla Plicky. Lže požehnání pohana, byť znělo katolicky.
Rum do odlívky s valiem a dojati až k pláči jsme šťastni, když si nalijem – a jedno, kdo nám stáčí.
Tma v ubikaci bojarů – a mraky nad Žižkovem a gauner vzdychá po jaru a vraždí ducha slovem.
Sbor ropuch zpívá rekviem: jsme s nimi na prameni. Ač se lží ještě nežijem, jsme s pravdou rozvedeni… (1991)
Pár kamínků do mozaiky vzpomínek na Listopad ´89 František Helešic, František Kaucký, Pavel Krása 3 Celých dvacet normalizačních roků se mnozí novináři, vypovězení z redakcí po srpnu 68. roku, scházívali, aby pohovořili o současných událostech a aby se podělili o naděje do budoucna. Když přišla chvíle zlomu – 17. listopad 1989 – vznikly v podstatě tři skupiny, jejichž aktivity směřovaly k pozdějšímu vzniku Syndikátu novinářů ČR. Bylo to Nezávislé sdružení novinářů (Jaromír Štětina a další), Klub volných novinářů (Petr Kettner aj.) a zejména Klub novinářů Pražského jara ´68. Prvním kamínkem mozaiky bylo setkání v Riegrových sadech 29. listopadu, na němž se sešli novináři z pražských redakcí časopisů i deníků a několik zástupců novinářů-osmašedesátníků. Setkání přijalo 12 tezí, v nichž se vyjádřilo k podobě Syndikátu novinářů jako profesní nepolitické organizaci a odmítlo Slovo do vlastních řad, které bylo začátkem morálního a profesionálního rozkladu naší žurnalistiky. 380 účastníků souhlasilo, jenom 3 byli proti. Také novináři osmašedesátníci hned po 17. listopadu vyvíjeli aktivitu k obrodě novinářského stavu. V bytě Antonína Šedy, bývalého šéfredaktora Vojenského zpravodajství, se schází iniciativní skupina: Vladimír Kašpar, bývalý předseda Ústředí novinářů ČSSR a předseda Svazu českých novinářů v letech 1968–69, František Kaucký, bývalý tajemník Ústředí novinářů ČSSR v letech 1968–69, Stanislav Maleček, bývalý vedoucí tajemník Svazu českých novinářů v letech 1968–69, Miroslav Jelínek, bývalý šéfredaktor Mladé fronty, Pavel Krása, bý316
valý redaktor Svobodného slova. Tato skupina dala podnět k vytvoření Klubu novinářů Pražského jara ´68 a ke zrušení zkompromitovaného Svazu novinářů. Navrhla založení Syndikátu novinářů, který naváže na činnost předválečné novinářské organizace. Z jejího pověření jednali Vlado Kašpar a František Kaucký s představiteli Mezinárodní organizace novinářů, kterým odevzdali dopis, žádající zejména intervenci ve prospěch dosud vězněných redaktorů samizdatových Lidových novin Jiřího Rumla a Rudolfa Zemana. V následujících dnech došlo k dalšímu velkému shromáždění novinářů v pražském sále Charitas na Karlově náměstí, kde o charakteru připravovaného Syndikátu promluvil Stanislav Maleček – jediný pamětník činností syndikátu předválečného. Iniciativní skupina novinářů Pražského jara ´68 vypracovala dopis Čs. svazu novinářů. Prvním z deseti požadavků bylo okamžité zrušení všech vyloučení ze Svazu novinářů za účast na obrodném procesu 1968. Dalším z požadavků bylo odstoupení těch novinářů, kteří se účastnili redakčních čistek v letech 1969/70, jež postihly 731 novinářů – i když ve zprávě pro předsednictvo ÚV KSČ se uvádí, že 2000 novinářům nebyly vydány novinářské průkazy – vyhlášení profesní organizace novinářů, obnova vydávání časopisu Reportér, možnost využívat administrativu Svazu novinářů včetně telefonů a místností pro jednání. Dopis byl odevzdán 27. 11. nové předsedkyni Čs. svazu novinářů Jaroslavě Markové, zvolené 25. listopadu na mimořádném zasedání ÚV ČSSN. (Tento dopis projednalo také předsednictvo Českého svazu novinářů, jehož novým předsedou byl zvolen Zdeněk Hrabica.) V tisku bylo publikováno 2. prosince stanovisko ÚV Českého svazu novinářů, v němž se pokládá za neplatné usnesení o zrušení členství v ČSSN těm žurnalistům, kterým bylo po roce 1968 za jejich politické postoje znemožněno vykonávat novinářské povolání. Současně s tím se shromáždilo téměř 80 bývalých novinářů před budovou Svazu novinářů v Pařížské ulici, aby svou přítomností podpořili vyjadřované požadavky. Po skončení jednání mohla čtyřčlenná delegace oznámit, že všechny její požadavky byly přijaty. Zástupci nově vznikajících iniciativních skupin – členové Nezávislého sdružení novinářů, Klubu nezávislých novinářů, skupiny novinářů Pražského jara, posluchači Fakulty žurnalistiky UK v Praze, ČSSN (ČSN) a dalších novinářských seskupení – svolali všechny české a moravské novináře na sobotu 16. prosince 1989 na 13. hodinu do Sjezdového paláce PKOJF, aby se společně poradili o současném stavu a budoucím uspořádání novinářské obce. Iniciativní skupina novinářů Pražského jara ´68 pozvala k informativní schůzce na stejný den na 10. hodinu do budovy Svazu v Pařížské ulici vyloučené novináře, při které si měli ujasnit společné stanovisko k odpolednímu shromáždění. Na této schůzce byl za účasti 63 novinářů ustaven Klub novinářů Pražského jara ´68 a přípravný výbor. Při dalším setkání 20. prosince byl zvolen první výbor KNPJ ´68 – předsedou se stal Miroslav Jelínek, místopředsedou Pavel Krása a tajemníkem Antonín Šeda. Přípravou rehabilitací byl pověřen Stanislav Maleček. Byly schváleny stanovy klubu a výbor byl postupně doplněn o další členy. Na mimořádný sjezd SČN a ČSSN, který se konal 6. ledna 1990 v Paláci kultury na Pankráci za účasti slovenské delegace, bylo zvoleno 35 delegátů KNPJ. Od svého vzniku vydává KNPJ členský zpravodaj, který je obrazem činnosti klubu v uplynulých letech. Členové KNPJ se od samého začátku existence Syndikátu novinářů významně podílejí na jeho práci. 317
K patnáctému výročí uveřejnil Mediažurnál, prosinec 2004, článek předsedy SN ČR Miroslava Jelínka Syndikát slaví patnácté narozeniny. Číslo obsahovalo také článek Pár kamínků do mozaiky vzpomínek na Listopad ´89 [jeho autory byli pamětníci prvních schůzek, zakládající členové KNPJ ´68], článek o rehabilitacích napsal editor tohoto sborníku, člen rehabilitační komise SN ČR, 1991–92 její předseda.
Když bylo Syndikátu novinářů 25 roků Miroslav Jelínek Syndikát vznikl 16. prosince 1989 na shromáždění novinářů na pražském Výstavišti a na troskách zprofanovaného Svazu československých a Svazu českých novinářů navázal na činnost Syndikátu českých novinářů, který působil v našich krajích v období před druhou světovou válkou. Jeho vznik poznamenala euforie tehdejší chvíle, kdy svoboda slova opět začala platit jako nejvyšší hodnota žurnalismu. Pod jeho kuratelou vznikla řada profesních klubů a sdružení novinářů v jednotlivých krajích. Syndikát se ve stanovách, přijatých na první valné hromadě, deklaroval jako profesní a odborová organizace. Jako právní nástupce zaniklých svazů novinářů získal i jisté jmění. Byly to nemovitosti v českých zemích i na Slovensku a smluvní zajištění sídla v Pařížské ulici. O tomto kroku bylo rozhodnuto na sjezdech, které se uskutečnily 6. ledna 1990 v Paláci kultury na Pankrácké pláni. Tehdy zanikly Český i Čs. svaz novinářů; mezi oba syndikáty byl rozdělen majetek – Syndikát slovenskych novinárov získal svazové rekreační středisko na Slovensku a budovu v centru Bratislavy, SN ČR pak zámek Roztěž a středisko v jižních Čechách. Budova v Pařížské ulici, která byla svazu propůjčena poté, co původní sídlo předúnorového syndikátu na Fochově [dnes Vinohradské] třídě vzalo za své při stavbě budovy Federálního shromáždění [později Svobodné Evropy, dnes Národního muzea…]. Aby byl majetek správně rozdělen, vyplatil český syndikát kolem 200 tisíc Kčs slovenskému syndikátu v hotovosti. Toto naprosto regulérní řešení nepochybně způsobilo, že mezi českými a slovenskými novináři nedošlo nikdy k žádným národnostním třenicím a oba syndikáty podnes přátelsky spolupracují. […] SN ČR pokračoval ve vydávání Světa v obrazech a obnovil vydávání týdeníku Reportér. Divoké privatizaci, která se rozvíjela po příkladu některých deníků, se Syndikát snažil čelit založením holdingové společnosti Českomoravský novinář. Do ní se soustředila řada firem: jednak redakce obou časopisů, nakladatelství Novinář, firma pro distribuci tisku NAT, firma Hotelové služby pro obsluhu rekreačních středisek a další [následoval přehled o podnikatelské činnosti SN ČR, která neskončila úspěšně…]. Další problém vyplýval z rozporu české a evropské právní úpravy sdružování občanů, který si vyžádal pro SN ČR výjimku sjednanou při vstupu do bruselské federace. Český zákon o sdružování totiž znemožnil, aby si SN ČR mohl ponechat charakteristiku profesní a odborové organizace, jakou byly novinářské svazy v Evropě a jakou byl i předválečný syndikát. Musel se tedy rozhodnout, zda bude profesní nebo odborový. Vzhledem k tehdy panující a do dneška přežívající averzi novinářské obce k odborům, stal se Syndikát profesním sdružením. Ztratil tak možnost vyjednávat kolektivní smlouvy s vydavateli a toto zařazení jej postavilo na úroveň spolků holubářů, filatelistů a podobných. […] 318
Poznámka editora: Jako svědectví o vzniku Syndikátu novinářů jsme vybrali články, uveřejněné před deseti roky. Vůdčí roli v rozhodnutí založit SN ČR, a navázat tak na tradici demokratických spolků žurnalistů, sehráli kolegové z té generace, která v 60. letech vyvolala podporu reformnímu hnutí; 4 to uvolnilo poměry, které po únoru ´48 postupně sešněrovaly celý náš společenský život – a tedy obsah i smysl médií, jenž se skrýval pod heslovitou zásadou prosadit leninské pojetí tisku. Ve sborníku, věnovaném novinářům a médiím v roce 1968 jsem charakterizoval proměny v této generaci: Vůdčí intelektuální sílu reformního hnutí představovala generace, která vstupovala do veřejného života převážně po válce a zároveň přejímala zkušenost svých otců z Mnichova, protektorátní okupace i ze svého dětství ztrpčeného velkou hospodářskou krizí. Záhy po únoru se mnozí setkávali nejen se stalinismem, ale hlavně s byrokratismem, který záhy infikoval ruský pokus o nastolení socialismu.[…] Tradice, ze které vyrůstalo dělnické a socialistické hnutí v někdejším Království českém, se zdály být neskonale vzdálené; omezující pohled na protinacistický odboj vedl k tomu, že plasticita této tradice byla znormalizována do několika málo pečlivě prokádrovaných „národních hrdinů“, takže se ztratilo povědomí, jak hluboce doplatilo komunistické hnutí – stejně jako všechny další významné myšlenkové proudy naší společnosti – na systematickou čistku mezi českými moderně uvažujícími osobnostmi, jak ji počal Reinhard Heydrich po svém příchodu v září 1941 realizací politiky So, oder So.5 Uprostřed doby, která uplynula od publikování citovaných článků, nás opustili tři ze čtyř jejich autorů. Už v první polovině této dekády se podařilo dokončit řešení některých problémů; proto také otiskujeme článek v redakční úpravě z přelomu let 2009/10, která doplnila údaj o propůjčené budově v Praze 1, Pařížské třídě konstatováním: Mezi tím získal SN ČR své sídlo v budově SMOSK díky tomu, že je akcionářem tohoto sdružení a v budově na Senovážném náměstí má možnost rozvíjet spolkovou činnost. Ale i z tehdejší verze vypouštíme další část souvětí týkající se ztráty vlastnictví budovy, jež měla být náhradou za dům zbouraný v souvislosti se stavbou bývalého Federálního shromáždění: že je stále předmětem právního sporu SN ČR s českým státem. Tento spor byl po řadě odvolání a dovolání právě v roce 2015 ukončen. Rozsudek přiznal Syndikátu finanční vyrovnání za jeho tradiční sídlo v ústí Vinohradské třídy [dříve Stalinovy, předtím Fochovy, Schwerinovy a ještě, ještě před tím Fochovy…]. Střídání tří maršálů, po kterých byl pojmenován snad nejdelší bulvár naší metropole, symbolizuje změny režimů, za kterých tu působil Syndikát, Spolek nebo Svaz novinářů; je jich téměř symbolicky zrovna tolik, jako bylo těch superoficírů, co se podíleli na jejich nastolení. Ať už přímo nebo jako soudobá metafora historické analogie. (bek) Sobota 16. prosince 1990 Vznik Syndikátu novinářů České republiky odhlasovalo na své valné hromadě, která se konala ve Sjezdovém paláci v Praze, celkem 1449 přítomných novinářů z domova i z exilu, čtyři hlasy byly proti. Jde o dobrovolné, nezávislé, nepolitické, profesně jednotné odborové sdružení se sídlem v Praze. Zástupci bývalého Čs. svazu novinářů a Českého svazu novinářů, které v minulých dnech na svých zasedáních ukončily svou činnost, dále jde o členy z Nezávislého sdružení novinářů, Klubu novinářů Pražského jara ´68, Fakulty žurnalistiky UK a Fede319
rálního úřadu tiskových informací se ve svých diskusních příspěvcích jednoznačně vyslovovali pro založení syndikátu, kterážto účinná funkční forma má u nás tradici z doby první republiky a je užívána i v jiných evropských zemích. Přestože cílem valné hromady nebylo hodnotit činnost bývalého Svazu novinářů, mnozí diskutující uvedli, že autorita a akceschopnost této novinářské organizace upadala, byl označen za baštu neostalinismu a za mocenský nástroj KSČ. Byla schválena prozatímní správní rada v čele se syndikem Vlado Kašparem a jeho zástupci Vladimírem Bystrovem6 a Rudolfem Zemanem. Pátek 20. dubna 1990 V Praze se konala první řádná valná hromada Syndikátu novinářů za účasti 1933 členů, tj. 39,9 % z celkového počtu 4844 členů. Přijala nové stanovy, schválila plán činnosti a sociální program do roku 1995. Na první schůzi správní rady byl zvolen Rudolf Zeman (*1939) syndikem, jeho prvním zástupcem Vladimír Bystrov. Miroslav Sígl 7
Nejsme opět jediní,
kdo podlehli opojení z náhlé svobody Vladimír Bystrov Syndikát novinářů České republiky byl založen na shromáždění jeden a půl tisíce novinářů v Průmyslovém paláci na pražském Výstavišti, tehdy ještě Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, [...] jako historicky první takzvaná společenská organizace již nepodřízená kuratele komunistické strany.8 Vyjadřoval vůli po rozchodu s dosavadním jednotným ideovým Československým svazem novinářů, sloužícím jako nástroj přímého vlivu totalitní moci na tvůrčí pracovníky hromadných sdělovacích prostředků, degradované na propagandisty oficiální politické linie komunistického režimu. Syndikát novinářů se naopak charakterizoval jako dobrovolné, nezávislé, nepolitické, profesní sdružení s posláním poskytovat svým členům ochranu v oblastech, týkajících se jejich profesních zájmů, zejména pracovních, sociálních, zdravotních a ekonomických včetně pomoci začínajícím novinářům a novinářům-důchodcům a být obhájcem svobody slova a projevu a práva a povinnosti novináře pravdivě informovat veřejnost v souladu se zásadami stanovenými tiskovým zákonem. Nikdo z účastníků ustavujícího shromáždění tehdy netušil, že hvězdná minuta Syndikátu novinářů jeho založením okamžitě vyhoří. Že novináři v opojení z náhlé svobody slova nebudou schopni podobně jako většina společnosti představit si zákonitosti přicházejícího volného trhu. Že nedokáží reflektovat zakladateli nové organizace předjímané možnosti zranitelnosti a limitovanosti této svobody a vůbec postavení novináře tváří v tvář problematice a zájmům neméně svobodně se rozvíjejícího informačního trhu. Že jsou po předchozích letech násilného centrálního řízení a nucené solidaritě poznamenaní stejně jako celá společnost odporem k sebebohulibějšímu sdružování a sjednocování a raději spoléhají na individuální až egoistické kompromisy, které však v konečném účtu mají charakter vždy de facto ústupků či dokonce proher. Natvrdo řečeno: že stejně jako většina společnosti novými podmínkami nějak prokličkují, a kdyby na sůl nebylo, někdo už to rozhodne. 320
Když počátkem devadesátých let vypukla první z větších krizí v Českém deníku a vedení syndikátu nabídlo ohroženým novinářům spolupráci při vyjednávání, dostali výpovědi a hledajíce útočiště v jiných redakcích nebo úplně opustivše mediální svět ronili krokodýlí slzy nad zánikem tehdy nepochybně pozoruhodného demokratického listu. Ustanovení o vytváření zájmových nebo odborových sdružení, jejichž prostřednictvím by novináři opřeni o autoritu zastřešujícího Syndikátu novinářů řešili své profesní problémy přímo v redakcích nebo vydavatelstvích, zůstalo jen na papíře. Až na pár neúspěšných pokusů opět nebyl zájem. Syndikátu novinářů tak zbyla pouze role zastupovat zájmy českých novinářů navenek při jednání se státními a veřejnými institucemi doma nebo v zahraničí. Opíraje se přitom jen o členskou základnu tvořenou z velké části novináři, kteří byli totalitním režimem perzekvováni a pro něž byl návrat do novinářské organizace především satisfakcí, přičemž o její další poslání a cíle se už tolik nezajímali. A často stále poznamenáni ideály reformního komunismu z osmašedesátého toho ani nebyli schopni. […]
V. rozhovor s Rudolfem Zemanem
Jak se staly Lidovky opět deníkem Jindřich Beránek Dokončení z kapitoly 17. listopad 1989 a co bylo potom. l
Měli jste samozřejmě už své spolupracovníky. Ale to byli většinou publicisté, kteří bývají pravidelnými spolupracovníky titulu. Měli jste však také nějakou zásobárnu jmen mezi těmi, kdo budou zajišťovat zpravodajství a další služby, které tvoří každodenní základy deníku? Byli mezi nimi například ti, se kterými se počítalo, když se před lety uvažovalo o tom obnovit Lidové noviny? Myslíš v 68. roce? Vycházeli jsme především z lidí, kteří se podíleli na přípravě samizdatových Lidovek. Byli to lidé, kteří vedli určité rubriky jako třeba Jarda Jírů zahraničí, pak tam byl ještě takový okruh spolupracovníků, kteří se přímo nezúčastnili tvorby novin, ale byli z nějakých důvodů diskriminováni jako žurnalisté a přihlásili se, a tak dostali šanci. Někteří po čase odešli, ale objevila se tam řada lidí, kteří představovali nejmladší žurnalistickou generaci a objevili se tenkrát v Domě železničářů na svolané schůzce. V tom létě 1989 se postavili proti oficiálnímu názoru Svazu novinářů a poté přešli přirozeně do Lidových novin; za všechny bych jmenoval třeba Petru Procházkovou, Jiřího Závozdu. Dost často jsem se tehdy domlouval ve Svobodném slově, kde docházelo po listopadu k napětí mezi redakcí a vedením strany, které ten deník vydávalo. Mnozí odtamtud tehdy chtěli odejít a řada jich také odešla právě do Lidových novin. l Zmínil ses o Jaroslavu Jírů – ten pracoval v Melantrichu, tedy ve vydavatelství, kde Slovo vycházelo, jako korektor. A tiskli mu tam články pod jménem některého z „pokrývačů“. Paralelně s tvým interview jsem připravil také rozhovor s Martou Bystrovovou, která v mých očích reprezentovala ty naše kolegy, kteří tvořili šedou zónu, a posléze přešli k vám, do Lidovek. Marta Bystrovová patřila mezi poslední, kteří k nám ze Slova přišli.9 l Byla jednak zástupkyní šéfredaktora, jednak ji do té redakce kdysi přivedla doslova rodinná tradice. Oba její rodiče byli „melantrišáci“, kdo tímto vydava321
telským domem neprošel a koho tato množina lidí nepřijala mezi sebe, to těžko vnímá. Nicméně i ona – přes všechnu vůli se domluvit – pocítila, jak těžko se překonává moc diletantů. Nicméně nakonec jsme se spolu domluvili. Připravoval jsem tehdy projekt kvalitní sobotní přílohy. Přinesla návrh, na kterém jsem v závěrečné fázi trochu spolupracoval, a pak celou tu přílohu vedla. A musím říct, že to byl nejkvalitnější projekt, který se na půdě legálních Lidových novin zrodil. l S jakými představami jste budovali redakci novin, které vstupovaly na běžný mediální trh? Vím sám, že se tehdy v redakcích objevovali lidé, kteří si představovali, že pro noviny stačí umět napsat nějaký text… Chtěli jsme především, abychom měli vedení jednotlivých rubrik z novinářských osobností. Dost dlouho mi například trvalo, než jsem přesvědčil tehdy Adama Černého, aby přešel do Lidovek. Nabízel jsem mu tehdy post šéfa rubriky, přestože jsem věděl, že se to třeba dotkne Honzy Petránka. Ale Adam, jak jsem znal jeho věci, byl tím člověkem, který pro to měl předpoklady. Stejně jsem měl tak velice kvalitní spolupracovníky, jako byl třeba Honza Lukeš, který pak dva, tři roky šéfoval kulturu. Celé to byla riskantní operace. Člověk si spíš zpětně uvědomuje, jak je komplikované dát rychle dohromady kvalitní, perspektivní noviny, které mají už určité jméno a tradici, ale nemají za sebou žádnou praxi. Samizdatové Lidové noviny byly strašně odvážný pokus dělat noviny v měsíční periodicitě. Z toho vyplývalo také, že zároveň bylo třeba vybudovat souběžně vydavatelský podnik, vlastnický subjekt atd. To všechno byly věci, které jsem musel poznávat, a kdybych je znal víc, tak by mnohé v těch Lidových novinách bylo promyšlenější. Z generace mladých novinářů rád vzpomínám na Jirku Závozdu, který už pracoval v deníku, měl zkušenosti z Práce a později byl šéfredaktorem některých médií. Ze Svobodného slova tam přešla Mirka Spáčilová, Franta Růžička, Jana Šmídová, Eva Martínková… Zajistit chod deníku byla sebezáchovná věc. Někteří z našich spolupracovníků z doby samizdatu měli určité zkušenosti, ale byli dlouho mimo. A taky už do práce v deníku neměli tu chuť, měli jiné podmínky, aby se tomu mohli věnovat způsobem, jakým bylo potřeba. Když něco vytváříš, tak ta doba ti utíká šílenými kilometrovými kroky během půldne. Je to ostatně i generační záležitost. Noviny do takového 67. roku byly svázány s požadavkem, aby lidé neudělali nějakou chybu, aby bylo dokonalé zpracování jejich autorského sdělení. I když už od poloviny 60. let to začínalo být mnohem pružnější. l Jak se vám dařilo zajistit to, co musí být v deníku a s čím třeba měsíčník nebo týdeník nemusí počítat: televizní program, předpověď počasí, sportovní rubrika s nejaktuálnějšími výsledky… To bylo logické, stejně jako to, že to bude strašně rychlý proces. Když budeš dělat týdeník, musíš ho formovat úplně jiným způsobem. Zatím co tohle byla přesně situace, kdy kvalitní zpravodajství, názorová stránka, každý den, šestkrát do týdne je to podstatné, za týden ti uteče tolik věcí… Nehledě na to, že tady byly určité tiskárenské kapacity, při tom se tehdy měnily technologie. My jsme začali v budově, kde bývaly Zemědělky, které přešly do tehdy nové budovy Rudého práva, jak se tam uvolňovalo pět místností, tak jsme se tam stěhovali. Proč to říkám? Protože to bylo problematické vlastně ve všem. My jsme dělali na horkou sazbu, jiné deníky už dělaly na fotosazbu – Mladá fronta, Rudé prá322
vo, Zemědělky… Papír byl problém, který jsme vyřešili, ale byly tu uzávěrky, které musely být dřív než u konkurence. Když se vrátím na počátek, k debatě zda deník nebo týdeník. Ta vyplynula z toho, že mnozí nevěřili tomu, že budeme schopni to všechno zvládnout, personálně vytvořit tým, který bude schopen ten deník dělat. l Ty jsi v něm byl na počátku zástupce šéfredaktora; po volbách, kdy se Jiří Ruml stal poslancem, jeho šéfredaktorem. Ale nakonec jsi byl ředitelem vydavatelství, v němž působilo i nakladatelství LN… Původně byla představa, že všechno kvalitní, co vzniklo v samizdatu, bude vycházet v nakladatelství a vydavatelství Lidové noviny. Měl jsem tu naivní představu, která zpočátku vycházela, že noviny budou tak úspěšné, aby mohly poskytovat finanční podporu tomuto záměru. Proto se tam zpočátku objevovala celá řada takových záměrů. Druhý důvod, který mne k tomu vedl, byl, že se lidé z těch stávajících nakladatelství, kteří tady poslušně drželi hubu a krok, tehdy se začali přizpůsobovat době a mnohé ty věci se vydávaly tam. Takže spousta našich záměrů vycházela jinde. Zavolal jsem kamarádovi ještě ze studií, Dušanu Kubálkovi, aby přišel do našeho nakladatelství. Ten se stal jeho šéfredaktorem i ředitelem. A skutečně Dušanovi se podařilo a hned první rok tam vyšla řada titulů, mnohdy finančně úspěšných, protože po těch titulech byl hlad a měly velké náklady. To byla jedna věc. Postupně se tam objevoval třeba Videojournal. Přišli za mnou chlapci z rockové muziky, že by Melodie mohla projít rekonstrukcí; jenže vydavatel – teď už nevím, jestli to byl Orbis nebo kdo – ji nechtěl přenechat Lidovým novinám. Jenže ten projekt už byl rozjetý, a tak vznikl ve vydavatelství LN Rock a pop, kde byl šéfredaktorem Jirka Černý a ze začátku tam byl Honza Dobeš… Byl tam kdysi populární časopis Dějiny a současnost. Jak se všechno otevřelo, tak se také rozvolnily některé vztahy a svazky. Lidé začali vidět své zájmy i jinde, a tak se to vydavatelství postupně rozpadlo nebo skončilo v okamžiku, kdy Lidové noviny koupil jiný vydavatel. l K tomu postupnému odchodu lidí: pro mne bylo poslední „kdy“, když jsem ještě vnímal, že trvá tradice navazující na samizdatové Lidovky. Dokonce jsme mnozí říkali: tady je to ještě Hanákovo a tady už to nejsou ty Lidovky. Přišli tam jiní lidé, kteří je jinak ovlivňovali. Například Václav Bělohradský, který měl tehdy spojení na Jozefa Zielence… l Jenže to je opravdu jiná historie než ta, která se tvořila v druhém životě československého jara. Konec konců rozešlo se i to Československo.
Lidové noviny ve stáncích a na předplatné Marta Bystrovová V Listopadu, respektive v prosinci 1989, mělo Svobodné slovo půlmilionový náklad a mohlo se možná ubírat národně socialistickým směrem – nově, svobodně, ale s podporou silné prvorepublikové tradice významného vydavatelského domu. Měli jsme výhodu revolučního balkónu Melantrichu a záviděníhodnou důvěru čtenářů. Ale straničtí funkcionáři tohle všechno promarnili. Postupně ztratili prestiž a nakonec i noviny. Dělali chybu za chybou, naivním politikařením se snažili získat budoucí vliv, ale neuměli to, používali ke svým politickým 323
tahům noviny a proti tomu jsme v redakci protestovali, dokonce stávkovali. Já jsem tento postoj považovala za zradu. Byla jsem od listopadu zástupcem šéfredaktora a viděla jsem, jak rychle se dobré jméno a pozice novin vinou vydavatele vytrácejí. V první vlně odešli do Lidovek myslím Radka Kvačková, Mirka Spáčilová, František Růžička, Jana Šmídová, ostatní se vydali jinam a já pak přijala od šéfredaktora Rudolfa Zemana nabídku založit a vést sobotní přílohu LN, Nedělní Lidové noviny. Poslední kapkou byla drobná zpráva o Tisovi, kterou mi bratři z náměstí Republiky měli nesmyslně za zlé. Už jsem toho měla dost. A od roku 1991 jsem – s přestávkou při zakládání časopisu Týden – pracovala v Lidovkách.
Z Jindřišské téměř po dvaceti letech na Kavčí hory Helena Pecharová Odejít z Československé televize, po roce 1968, museli především ti, kteří byli známí z obrazovky, kteří v době Pražského jara zastávali důležité funkce na pracovišti, nebo v organizacích (FITES, umělecké svazy atd.). Ale stejní odvážlivci, kteří stáli za kamerou, kteří na tajných místech v srpnu zajištovali ilegální vysílání, zvukaři, střihači, produkční, kteří přes různé hlídky a kolem tanků převáželi natočené materiály a další stateční a obětaví lidé, bez kterých by se vysílání také neobešlo, ti většinou ušli nelítostné čistce. Ale neprávem se na ně zapomíná. Nedostávají ocenění, nepíší se o nich knihy, nezaslouženě jsou většinou opomíjeni i v historii televize. Nejpečlivější kádrovou „uklízečkou“ byla nově dosazená předsedkyně CZ výboru KSČ, soudružka Davidová. Lidi osobně neznala, o jejich charakter a talent se nezajímala, tvrdě soudila podle papírů a „donesených“ zpráv. Čím výraznější tvůrčí osobnost – tím hůř. V r. 1968 jsem pracovala v Hlavní redakci publicistiky a dokumentaristiky. Jednoho podzimního rána nás před redakčními místnostmi zastavilo hemžení příslušníků SNB. Každý jsme museli dát otisky všech deseti prstů. Prý redakci někdo vykradl. Ve skutečnosti nebylo co krást a také nikdo nic nepostrádal. Ale šéfredaktorem redakce byl Viktor Růžička a pracovali tu například kolegové: Frydrych, Kyncl, Tosek, Popp, Daneš, Škutina, Fairaizl a další, jejichž otisky se zřejmě mohly bezpečnosti hodit do budoucna.
Odchod byl skutečně „nezapomenutelný“ – Nikdo za nic nemohl. Byla jsem druhá nejmladší (po Petru Krulovi), koho
televize tehdy „zatratila“. Propuštění mi oficiálně sdělil Jaroslav Bouz, dočasně pověřený vedením redakce. Pozval mě na přátelský oběd a snad i pravdivě, s omluvami, mě přesvědčoval, že za nic nemůže. – Mladý, svědomitý produkční, který byl členem dílenského výboru ROH, mě kdesi na chodbě šeptem požádal: „Prosím tě, odejdi z televize dobrovolně. Kdybys to neudělala, budeme o tom na výboru hlasovat, a protože ti nic jiného nezbývá, víš, jak to dopadne. A já bych se za to celý život styděl...!“ – Zbývalo mi už jen pár televizních dní, když jsem ve městě, na ulici, potkala ústředního ředitele Jana Zelenku. Přátelsky se poptával, jak se mám. „No, jak asi, když mě propouštíte?!“ Zdálo se, že upřímně tvrdí, že za to nemůže, že to jde mimo něj a že s tím nic nenadělá... 324
Televizní práce je kolektivní, v partě. Kamarádi mi udělali ještě večírek na rozloučenou. Horší to bylo s hledáním zaměstnání. Desítky přečtených inzerátů. A na konci cesty za nimi vždy stejné nejde to. Byla jsem nežádoucí živel třeba pro roli písařky i v podniku Vodovody a kanalizace. „Proč pravě vás, s vysokou školou, s tituly… Z toho by byly jen oplétačky!“ Nakonec mě zaměstnal odvážný ředitel projektového ústavu. Jaksi jsem se ztratila v odborné knihovně, i když o mně kádrovák musel pravidelně podávat hlášení na OV KSČ (žižkovském). Plat byl definitivně minimální, takže se nezasvěcená nová účetní přišla zeptat, jestli v mé sumě nejsou spletená čísla, nebo desetinné čárky.
Návrat Málokdo z nás věřil, že se ještě vrátí k milované novinařině. Byl to pěkný zážitek, když nás po Listopadu nový ředitel televize konečně pozval k popovídání o našich představách další televizní budoucnosti. Bylo nás jen pár, v té partě „zatracenců“, kteří jsme ještě nebyli v důchodu. Hodně kolegů už zemřelo, řada byla v emigraci. Časy byly bouřlivé, proměny překotné: – Pozvánku na setkání poslal ředitel Miroslav Pavel. – V termínu, uvedeném na pozvánce, nás přijal už další ústřední ředitel, který ho vystřídal – Jindřich Fairaizl.10, 11 – A když jsme, podle svých možností v krátkém čase, nastoupili, smlouvu s námi podepisoval na toto místo nově jmenovaný Jiří Kantůrek.
Všechno bylo jinak – Pohotové kamery, místo dvoupásů – elektronika, místo ruční práce ve střižnách – samé knoflíky. Propojovaní mezi městy, státy. Místo krabic – filmy, které cestovaly letadly, vlaky – přímé vstupy zpravodajů i z opačného konce světa… Čerstvě natočený a sestříhaný vlastní dokument si autor mohl odnést na videokazetě domů a pilovat k němu komentář… Od mladých kolegů jsme se museli učit jak malí školáci.
Co nás mrzelo: – Že začala být vítanější témata s deprimujícími podrobnostmi o různých darebácích, než náměty o zajímavých tvůrčích lidech. A místo informací o kultuře, vědě… byla nějaký čas snaha přetahovat diváky od konkurence skandály a katastrofami. I televize tak přispívala k „blbé náladě“. – Že se poslanci nedali přesvědčit televizními odborníky, v čele s ústředním ředitelem, kterým byl už tehdy zkušený Ivo Mathé – aby tehdejší 1. program, pokrytý plně sítí vysílačů, zůstal České televizi. A vznikající soukromá Nova, aby dostala tehdejší 2. program, teprve dobudovávaný, který měl menší dostupnost. Rozhodli opačně. A tak od začátku, logicky, Nova vítězila v průzkumech sledovanosti, protože její signál dosahoval i tam, kam z technických důvodů dvojka nemohla. – Že skvělého ústředního ředitele Ivo Mathé, který dokonale znal techniku i provoz televize, vystřídali, z nepochopitelných důvodů, mladíčci Puchalský a po něm Chmelíček, kteří věděli jen málo o televizi a nic o řízení velké organizace. Ale bylo to krásné – navrátit se k novinářské práci. 325
Legendární František Gel začínal své promluvy ke studentům žurnalistiky: „Víte, co je na novinářské práci nejúžasnější? To, že se člověk setkává s neobyčejnými, vzácnými lidmi.“
Lidé z maringotek 12
Takový koncentrovaný báječný zážitek měl celý náš televizní štáb, když jsme v roce 1990 natáčeli dokument, pojmenovaný v titulku. Vyprávění čtrnácti novinářů, vědců, spisovatelů, kteří se vrátili od lopaty a čerpadel znovu ke své práci: Jiří Čutka, František Helešic, Jan Kopecký, Jan Křen, Václav Kural, Jiří Seydler, Jan Štern, Věnek Šilhán, Ladislav Svoboda, František Povolný, Vladimír Karfík, Karel Pecka, Zdeněk Pochop, František Tichý. Byli vděčni podnikům Geologie Praha a Vodní zdroje, že je vůbec zaměstnaly. Litovali spolupracovníky, kteří se návratu už nedožili. Shodli se, že je posilovalo vzájemné přátelství, sympatie lidí i v zapadlých končinách, kde pracovali, že spolu diskutovali, četli, učili se, psali, i když do šuplíků v maringotkách. Snažili se, aby i tuhle manuální práci dělali dobře a aby je i bavila! Důležité by ta rodinné zázemí... Člen kolegia ČSAV, šéfredaktor Divadelních novin, náměstek ministra, profesor Univerzity Karlovy Jan Kopecký vzpomínal, že jim třikrát vykradli maringotku, ale věci se neztrácely. „Zloději“ hledali poznámky, papíry… Všichni se shodli, že bylo zajímavé poznat život i z jiné strany, obdivuhodné lidi, se kterými se dřív nesetkávali, poezii, ale i každodenní drsnost přírody, rozlišovat věci důležité pro život od těch nepodstatných… Ale svorně usoudili, že to poznávání a ztráta nejlepších tvůrčích let trvaly příliš dlouho!
Cesty a křižovatky Hanzelky a Zikmunda Zážitkem bylo i natáčení dokumentu s oběma cestovateli. V roce 1990 bylo ing. Zikmundovi 71 a ing. Hanzelkovi 70 let. Radovali se jako kluci z toho, že po tom vynoření se z temnot zákazů jsme vlastně první, kdo je přivádí na veřejnost. Miroslav Zikmund vzpomínal, jak v srpnu 1968 svým přátelům v Moskvě oficiálně zoufale sděloval, co tady jejich spoluobčané vyvádějí a žádal o pomoc, jejich protest… a jaké z toho pak byly maléry. Jiří Hanzelka se teď už jen smál tomu, jak hned 21. srpna, po vstupu vojsk, šéfredaktor Mladé fronty M. Jelínek k němu domů do Dejvic přivezl v noci z redakce balíky dopisů čtenářů (hlavně ke Dvěma tisícům slov), které pisatele mohly kompromitovat. A tenkrát, ještě v noci, je zničili na zahradě rodinné vilky, ve výkopu pro budoucí bazén. Miroslav Zikmund, aby měl z čeho žít [po totálním zákazu všech činností] rozprodával exkluzivní památky z cest. Jiřího Hanzelku, po marném shánění jakékoliv práce, zaměstnal odvážný zahradník ze Seminářské zahrady na Petříně. Dojemné bylo i setkání cestovatelské dvojice s jejich milovanou tatřičkou v Technickém muzeu v Praze.
Pamětníků ubývá V posledních letech vznikla řada studentských závěrečných prací a doktorandských studií o roce 1968 a souvisejících událostech. A důležité bylo rodinné zázemí. Těch, kteří dobu zažili, ubývá. To byli prarodiče těchto studentů. Rodiče teprve přicházeli na svět. Ve škole o té době ani oni nic pořádného neslyšeli. Pro dnešní osmnáctileté je téma dávnou minulostí. Proto je tak významné, že mladí lidé vyhledávají pamětníky, zpracovávají dokumenty a vzpomínky hlavně z oblastí, z mimo326
pražských divadel, organizací a závodů. Tyto práce vznikají převážně na univerzitách v Praze a v Brně. Jejich seznamy jsou na internetu, Masarykova univerzita uveřejňuje nejzajímavější z nich.
Jiří Kantůrek vyznával zásadu
Dialog je nejdůležitější předpoklad demokracie Jindřich Beránek I proto patřily jeho besedy v televizi Věc veřejná, Tváří v tvář nebo pořady Jsme s Vámi, buďte s námi k základním kamínkům mozaiky, která ve druhé půli 60. let spoluvytvářela občanskou společnost. Byl samozřejmě odejit. Mohl se na obrazovky Čs. televize opět vrátit až po Listopadu 1989 – nejprve v relacích Občanského fóra jako jeho mluvčí a až na počátku r. 1990 tam byl také zaměstnán ve funkci šéfredaktora Hlavní redakce publicistiky a dokumentaristiky. 12. března 1990 se stal ústředním ředitelem Čs. televize a byl jím do 31. prosince 1992, kdy zaniklo Československo a s ním i Čs. televize. Byl tedy jejím ředitelem posledním. I pak ovšem se snažil působit na názory veřejnosti až do jara 1998, kdy mu už zákeřná nemoc nedovolila vystupovat. Tehdy mu byl rozhovor se třemi novináři ze Švédska, Portugalska a Latinské Ameriky, kteří k nám přijeli 30 roků po Pražském jaru ´68, podnětem k poslednímu komentáři, který kdy napsal. V titulku měl řečnickou otázkou: Stydí se Češi za rok 1968? Zahraniční novináři se ptali například, zda se dnes Češi za rok 1968 stydí, když se o něm u nás tak málo píše. Proč se k těmto světlým okamžikům evropského politického vývoje 60. let tak málo hlásíme nebo dokonce, proč je dnes pojem osmašedesátník spíš nadávkou? […] Jak se stalo, že dnes někdo bezostyšně napíše, že události roku 1968 byly údajně jen bojem mezi dvěma konkurenčními frakcemi KSČ, který většinu národa nezajímal a byl lidem lhostejný? A jak se stalo, že zákon o protiprávnosti komunistického režimu klade na stejnou roveň politické procesy 50. let a odporný Husákův normalizační režim 70. let s nadějeplnými událostmi roku 1968. Tento názorový zlom se prosadil až dost dlouho po listopadu 1989. Ještě v prostředí Charty 77 byl proud reformních komunistů legitimní a uznávanou částí disentu. Lidé, kteří se dokázali rozejít s komunistickou politikou, kteří se právě na událostech roku 1968 přesvědčili o neformovatelnosti tzv. reálného socialismu, byli přínosem právě svými znalostmi mechanismu fungování totalitní moci, svými zkušenostmi s režimem, jehož svržení pak v disentu aktivně připravovali… A naopak levný antikomunistický tón včetně znevažování roku 1968 zaznívá nejčastěji od lidí, kteří právě v letech husákovské normalizace úspěšně studovali, konformně si zajišťovali existenci a svou společenskou kariéru, případně podpisovali různé anti-charty. Právě tito „hrdinové“ antikomunistického boje s režimem až po jeho porážce zanášejí, podle mého názoru, do hodnocení roku 1968 nejvíc falše. S rozpadem Čs. republiky schválili jeho iniciátoři přání těch, kdo zároveň s halasnou proklamací zásad nezávislé žurnalistiky stali se i bojovníky za takový druh neoliberální demokracie, kde světa osou sám je zralý muž a pravda je, co k jeho prospěchu.13 A takovou oficiózní složkou médií veřejné služby se postupně stávala Česká televize. Mezi první proměny patřilo, že se v duchu neoliberální ideologie zavedl princip volného obchodu v této – snad dosud veřejnoprávní – instituci. Uplatnil 327
se především při platbě za produkci programů, kde se otevřely pokladny dokořán různým podnikatelským subjektům. Ředitelem takové instituce veřejné služby by zřejmě Jiří Kantůrek nedokázal být. V té chvíli už jej postupující choroba zbavovala postupně možnosti veřejně vystupovat. A tak zůstal jeho posledním novinářským činem onen komentář na obranu tradice Pražského jara. Bylo ostatně i jeho dílem i jeho osudem.
Rozhlas zažil i nějaký ten návrat… Eva Ješutová Závěrečná část informací o proměně Čs. rozhlasu z ideologického nástroje státostrany v mediální organizaci veřejné služby pokračuje jednáním Programové rady 4. prosince 1989 poté, co ji opustil Karel Kvapil, jehož vláda odvolala z funkce ústředního ředitele ČsRo, a jmenovala do ní zpravodaje ČsRo z Paříže Karla Starého – jak to ostatně navrhovalo rozhlasové OF v dopise premiéru Ladislavu Adamcovi. Programová rada na tomto jednání potvrdila vysílací časy pro OF i všechny dohodnuté podmínky. Koordinátorem vysílání OF určila Pavla Linharta. Informovat o činnosti OF ve zpravodajství zahraničního vysílání měl za úkol zvolený tříčlenný kolektiv ve spolupráci s vedením ZV. Dále rozhodla, že schvalování pořadů zůstane i nadále na úrovni vedoucího redaktora a šéfredaktora. Rozhodla také zrušit mimořádná opatření u podpisových vzorů v rozmnožovně a dálnopisu, realizací byl pověřen L. Anderlík. Bylo dohodnuto, že programová rada se bude scházet k jednání denně, se zástupci krajských studií 1 x týdně, vždy v pondělí. Předmětem jednání byly rovněž připomínky k reorganizaci, příprava formulace základních bodů programové a organizační činnosti Čs. rozhlasu a úprava ideově tematického plánu na příští rok. 5. prosince se Programová rada sešla v 7:30 hod. za účasti ředitele Českého rozhlasu J. Hacmace. Za krajská studia byli přítomni Šimková a B. Brádle. Z. Honys a K. Mastný navrhli, aby se v zájmu zvýšení kvality pořadů OF určil systém pracovníků odpovědných za jednotlivá vysílání. J. Czech charakterizoval Programovou radu jako dočasný orgán, pokrývající politické a odborné spektrum Čs. rozhlasu. Programová rada byla představena pracovníkům rozhlasu na aktivu ve Studiu 1. Občanské fórum Čs. rozhlasu zveřejnilo své stanovisko ke změnám ve federální vládě: Plně podporujeme prohlášení představitelů OF na včerejší masové demonstraci na Václavském náměstí. Zejména složení vlády považujeme za neuspokojivou odpověď na současnou politickou situaci, za pokračování praktik monopolu jedné strany, což je v příkrém rozporu se současnou vůlí lidu. Z těchto důvodů budeme i my pozorně sledovat další vývoj a jsme rozhodnuti připojit se rozhodným způsobem ke generální stávce, vyžádá-li si to situace. K vnitropodnikové situaci v ČsRo: stávkový výbor vítá utvoření programové rady a doufá, že je to počátek zásadního obratu k získání otřesené důvěry posluchačů. Vyslovuje jí podporu za podmínky, že její činnost bude v souladu s naléhavými požadavky našeho lidu.14 Programová rada 6. prosince odsouhlasila požadavek krajských studií, aby v ní všechna studia měla svého zástupce, a návrh na pořizování dokumentačního záznamu vysílání. K. Weinlich seznámil účastníky jednání se stanoviskem koordinačního výboru hnutí Verejnosť proti násiliu Čs. rozhlasu v Bratislavě, informo328
val o situaci v České televizi a jménem OF Čs. rozhlasu apeloval na kvalitu 90 minut vysílání Občanského fóra na Hvězdě. Ke zlepšení mělo přispět stanovení zodpovědného redaktora pro každý den a přenesení odpovědnosti za zprávy z centra na Viktorína Šulce. Do funkce ředitele Českého rozhlasu navrhlo Občanské fórum dr. Jana Czecha, CSc. Návrh odsouhlasilo 11 členů, 1 se zdržel. Rozhodnutím Programové rady byl zastaven systém povolenek k činnosti pro jinou redakci.15 Závěrem rada přijala stanovisko k ukončení činnosti KSČ: Na základě toho, že Čs. rozhlas je vládní institucí a v souladu se zrušením čl. 4 Ústavy ČSSR je nutné okamžitě přijmout opatření k ukončení činnosti CZV KSČ a ZO KSČ v Čs. rozhlase včetně rozpuštění jednotky Lidových milic Čs. rozhlasu.
První kroky nového ředitele ČsRo Karla Starého Ve 14:00 hod. se za účasti členů PR uskutečnila na Úřadu vlády ČSSR inaugurace nového ústředního ředitele Čs. rozhlasu Karla Starého. Při setkání s vedoucími pracovníky, zástupci OF a stávkového výboru Čs. rozhlasu uvedl, že Čs. rozhlas bude vždy a za každých okolností pravdivě informovat o veškerém dění v Československu i v zahraničí. Za hlavní úkol označil vypracování takového vnitřního řádu, aby se do vysílání Čs. rozhlasu dostalo vše podstatné, co se děje ve společnosti. Rozhlas musí být sdělovacím prostředkem, který má své nezastupitelné místo v systému informací a zajistí vysílání pro všechny politické strany a hnutí. Už se nesmíme nechat strhnout k minulosti, ale je třeba se dívat dopředu.16 Vyzval vedoucí rozhlasové pracovníky, aby jej v tomto úsilí podpořili. Na tiskové konferenci o dva dny později prohlásil, že Čs. rozhlas potřebuje novou řídící strukturu, která by odpovídala potřebám moderního média. V budoucnu bude nutné ustavit vyšší dozorčí orgán, který by dbal na nestrannost vysílání. Všechny politické strany, nově vznikající hnutí, seskupení a organizace, které se budou začleňovat do vytvářejícího se demokratického systému v naší zemi, musejí dostat prostor k vyjádření svých názorů, citovala ČTK K. Starého: Nebude však dlouhodobě možné, abychom trvale poskytovali zvláštní vysílací časy Občanskému fóru. To si vyžádala doba, dnes to má smysl a je pojistkou toho, aby se nemohl zastavit proces, který u nás začal. Zatím bude vysílání OF pokračovat až do okamžiku, kdy jeho představitelé sami nepřijdou se žádostí o ukončení. Obnovíme ho však, kdykoliv to bude nutné.17 Od 7. prosince se K. Starý pravidelně účastnil jednání Programové rady. Mimo řádných členů se jednání zúčastnili i zástupci stávkového výboru ČsRo, zástupci koordinačního stávkového výboru studentů a Petr Pospíchal za koordinační centrum OF. Na prvním jednání informoval K. Starý o svých základních stanoviscích a představách o funkci rozhlasu jako vládní instituce. Posoudil návrh koordinačního výboru stávkujících studentů na vysílací časy na stanici Hvězda, po diskusi je odsouhlasil na okruhu Hvězda i EM. Realizací pověřil D. Sedlářovou a R. Máchu. Schválil návrh na vytvoření programového týmu k posouzení dokumentačních materiálů z let 1968–69 a jeho koordinací pověřil dr. Kleibla. Současně vydal pokyn k zpřístupnění veškerých materiálů Ústředního archivu Čs. rozhlasu v Přerově nad Labem. Informoval o jednání s ČsT ohledně společné Programové rady pro obě elektronická média, složené ze zástupců politických stran a veřejných struktur. Ing. Honyse pověřil projednáním problematiky vysílání OF s P. Pospíchalem z KC OF. Na návrh OF a Programové rady pozastavil vý329
konné funkce náměstků J. Hacmace, H. Landovské, V. Bejdy a M. Kriha do vytvoření nového kolegia s tím, že odpovědnost přešla na šéfredaktory a vedení úseků. J. Kleibl jménem stávkového výboru ČsRo informoval o přípravě vysílání během stávky. Byl akceptován návrh ředitele Starého, aby během ní nebylo přerušeno vysílání. K. Starý informoval Programovou radu o tom, že v pondělí 11. prosince se setká s řediteli a zástupci OF krajských studií. Na jednání Programové rady 11. prosince dohodl ústřední ředitel, že od 12:00 hod. budou na všech spojených 7 okruzích vysílány znělky, I. Jablonský přednese prohlášení stávkového výboru ČsRo a upozorní na osmihodinové vysílání se studenty na okruhu EM od 15:00 hod. Luboš Dobrovský za KC OF navrhl vytvořit po konzultaci s prof. Miro Kusým18 pracovní skupinu k analýze personální situace v rozhlase, doporučil prověřit výpovědi pracovníků po r. 1968 a přijmout odpovídající závěry. Navrhl ustavit skupinu nezávislých komentátorů a jedenkrát denně zajistit souhrnné komentované zpravodajství. Zástupce VPN informoval, že v 15;00 hod. se v Bratislavě koná aktiv pracovníků slovenského rozhlasu, který se vyjádří k jeho dosavadnímu vedení. V úvodu jednání 12. prosince zvolila PR předsedou K. Starého. Rada doplněná o některé vedoucí pracovníky bude fungovat jako poradní orgán ústředního ředitele a dočasně převezme statut kolegia. K. Starý informoval o jednání s předsedou vlády ČSSR o ustavení Politické programové rady ČsT a ČsRo, o stanovisku vlády k prezidentské kampani a o svém stabilním přizvávání na jednání vlády. Programová rada byla rozšířena o ředitele techniky ing. Junka. Projednala situaci na jednotlivých pracovištích a rozhodla, že Zahraniční vysílání do vyřešení statutu (spolupráce s ministerstvem zahraničí) bude řídit dr. Kacetl v koordinaci s Programovou radou ZV (M. Dolečková, B. Stárková, Dvořák). V ČRo byl ve funkci šéfredaktora hlavní redakce pro děti a mládež potvrzen Bohumil Kolář, zástupce D. Sedlářová, dalšího člena měl určit dr. Czech. Redakce dostala za úkol připravit koncepci hudební redakce pro děti a mládež. Hudební složka stanice EM měla opět přejít pod hlavní redakci pro mládež. Dalším úkolem bylo zajistit lepší vykrytí programu EM. V hlavní redakci hudebního vysílání zůstal šéfredaktorem dr. J. Štilec, zástupci Pavel Vaculík a dr. Ivan Ruml. Hlavními úkoly redakce je šíření duchovních hodnot a problematika zřízení úseku hudebních těles. Šéfredaktor hlavní redakce literárně dramatického vysílání dr. J. Kamen, jehož zástupce stanoví dr. Czech, připraví organizační strukturu a zajistí odpisy nevysílatelných her. Rada rozhodla, že návrh na obsazení funkce šéfredaktora hlavní redakce programu předloží ředitel ČRo dr. Czech ústřednímu řediteli společně s návrhem organizační struktury redakce. O situaci v hlavní redakci zábavy bude informovat ředitel ČRo, který rovněž navrhne ústřednímu řediteli na funkci šéfrežiséra Josefa Henkeho a bude se zabývat situací Vysílání pro hl. m. Prahu a Středočeského krajského vysílání. Ústřední vysílání politického zpravodajství a publicistiky hodlal ústřední ředitel řídit přímo prostřednictvím šéfredaktorů, kteří budou stanovovat koncepci a plán vysílání. Ústřední ředitel schválil ustavení pracovní skupiny pro přípravu koncepce pořadů z let 1968–69 včetně návaznosti na archivní a dokumentační materiály. Členy se stali Josef Kleibl, Ivan Rössler a Dušan Všelicha. Zabezpečení příkazu ústředního ředitele o zákazu manipulace s kádrovými materiály měl prověřit L. Anderlík. 15. prosince oznámil ústřední ředitel zrušení stávající znělky Rozhlasových novin k 14. prosinci 1989 [Kupředu levá] a odstranění totalitních symbolů z budovy Čs. rozhlasu, k němuž dojde i u všech dalších objektů Čs. rozhlasu. Rada 330
rozhodla změnit zprofanovaný název stanice Hvězda na Československo. K. Starý informoval o svém jednání s bývalými pracovníky ČsRo Karlem Kynclem a Jarmilou Lakosilovou, vyhozenými z Čs. rozhlasu po r. 1968. Programová rada zvažovala možnost spolupráce s takto postiženými pracovníky.19 Podpořila výzvu redakce pro děti a mládež k instalaci pamětní desky k vysílání Čs. rozhlasu v roce 1968. Místnosti uvolněné celozávodním výborem KSČ přidělil ústřední ředitel pracovní skupině pro přípravu pořadů z let 1968–69. Dále s okamžitou platností pozastavil výkonné funkce ředitelce kádrového a personálního útvaru J. Špíškové a rozhodl o vydání kádrových materiálů pracovníkům. Pro skartaci přebytečných kádrových materiálů a mikrofiší jmenoval komisi ve složení J. Krušina, R. Prosová a dva zástupci OF, které určí K. Weinlich. Vedoucí na všech úrovních dostali za úkol projednat prohlášení vedení Čs. rozhlasu a OF z 12. prosince: SLOVO KE VŠEM Nové vedení Čs. rozhlasu a OF z řad jeho pracovníků si je vědomo atmosféry ve společnosti. Rozhodlo se proto všestranně a kvalifikovaně přezkoumat podíl rozhlasového vysílání během uplynulých dvaceti let na podpoře normalizační politiky minulého politického a státního vedení. Už dnes je zřejmé, že někdejší odvolané vedení Čs. rozhlasu, jakož i všechna vedení předchozí, která rozhlas řídila v období normalizace, nesou svůj díl odpovědnosti za spoluúčast na úpadku občanských, kulturních i mravních hodnot ve společnosti. Vedení Čs. rozhlasu, dosazené po nezákonné intervenci pěti států do Československa 21. srpna 1968, provedlo v letech 1969–70 represivní politickou čistku mezi zaměstnanci rozhlasu. Prověrkové komise nezákonně přinutily několik stovek svých spoluzaměstnanců opustit rozhlas. Tento akt politické represe bude důsledně prošetřen a vedení Čs. rozhlasu bude hledat způsob, jak jeho důsledky zmírnit, jak dát pracovní příležitost před lety diskriminovaným zaměstnancům, kteří o tuto spolupráci projeví zájem. Vedení rozhlasu ustaví komisi složenou jak ze současných, tak někdejších zaměstnanců rozhlasu, která ve spolupráci s OF rozhlasu nalezne způsob omluvy a nápravy křivd. Nové vedení rozhlasu a OF Čs. rozhlasu by chtělo posluchače ujistit, že mezi současnými zaměstnanci rozhlasu převažují čestní, profesionálně zdatní, občansky nezávislí a o obnovu dobrého jména své instituce usilující pracovníci. Ve spolupráci s širokou posluchačskou obcí a se všemi politickými silami, které v této zemi usilují o demokracii a pluralismus, bude usilovat o to, aby Čs. rozhlas v co nejkratší době nalezl opět své místo ve vytváření nových, demokratických principů obrozující se společnosti, která s novou vládou národního porozumění vykročila k přípravě svobodných voleb. Vedení Čs. rozhlasu a OF Čs. rozhlasu chce zajistit všem zaměstnancům klid pro odpovědnou a závažnou práci, odmítá dělení lidí podle politické příslušnosti a bude se striktně řídit politickými principy, na nichž je založena vláda národního porozumění. Všechna už přijatá nebo chystaná opatření směřují k tomu, že ti vedoucí pracovníci, kteří byli aktivními tvůrci normalizační politiky a nesou vinu za výše zmíněné politické represe, museli nebo budou muset zvážit, zda je přijatelné, aby setrvali na svých místech.20 15. prosince požádal ústřední ředitel K. Starý dopisem premiéra M. Čalfu o odvolání náměstků, kterým 7. prosince pozastavil výkon funkcí. 331
S článkem 4 z ústavy zmizela i znělka o vedoucí roli státostrany
Zástupci Čs. vládní a občanské komise pro analýzu událostí v roce 1968 Igor Kratochvíl a Karel Lánský projednali s ústředním ředitelem ČsRo Karlem Starým činnost komise v Čs. rozhlase a spolupráci s rozhlasovou pracovní skupinou pro události roku 1968. Dohodli se na zpřístupnění archivních nahrávek vysílání ČsRo a dalších dokumentů, aby se mohlo objektivně zhodnotit tehdejší vysílání. Komise dostala k dispozici místnosti a technická zařízení, aby mohla splnit vládní úkol a ukončit činnost do konce r. 1990. Rozhlasová komise měla zahájit pravidelnou práci od nového roku. Kromě spolupráce s vládní komisí měla soustřeďovat svědectví bývalých pracovníků rozhlasu a posoudit možnosti nápravy křivd způsobených jejich propuštěním. Shromažďováním veškerých údajů o bývalých zaměstnancích byl pověřen J. Kleibl. Rada konstatovala, že závodní výbor ROH ztratil oprávnění přijímat jakákoliv rozhodnutí, neboť nová odborová struktura se začala vytvářet po linii stávkových výborů. Dr. Czech informoval o začlenění redakce zábavy do hlavní redakce literárně dramatického vysílání. Vedoucím se stal PhDr. Zdeněk Bouček. 18. prosince informoval ústřední ředitel radu o jednání s ministrem zahraničních věcí ohledně Zahraničního vysílání. ZV zůstane ve struktuře Čs. rozhlasu a ministerstvo jmenuje svého zástupce do kolegia ČsRo. Do funkce šéfredaktora zpravodajství a publicistiky byl navržen ing. Honys. Jeho jmenování projedná ústřední ředitel s prof. Kusým, stejně jako kádrové návrhy VPN na změny v ČsRo na Slovensku. 19. prosince pověřil ústřední ředitel ing. Z. Honyse řízením ústředního vysílání politického zpravodajství a publicistiky, PhDr. Jana Lorence řízením Zahraničního vysílání. J. Czech pověřil řízením Středočeského krajského vysílání JUDr. Václava Žmolíka, Vysílání pro hl. m. Prahu PhDr. Jana Prokopa a navrhl Milana Rykla za šéfredaktora hlavní redakce programu. L. Anderlík informoval o jednání se zástupci církevních kruhů o vysílání církevní tematiky a zřízení redakce náboženského vysílání v rámci ÚVPZP od 1. ledna 1990. Rozhodnutí ústředního ředitele Čs. rozhlasu č. 44 nařídilo úpravu všech vnitropodnikových norem v souvislosti se zrušením článku 4 Ústavy ČSSR.21 Rozhodnutím č. 45 odvolal ústřední ředitel K. Starý z funkcí náměstků Š. Babiaka, F. Sojku, Jána Toseckého a ing. Alexandera Millyho, z funkce kádrové a personální ředitelky J. Špíškovou, z funkcí vedoucích odborů kádrového J. Krušinu a personálního V. Hudečkovou a z funkce vedoucí sociálního oddělení S. Adamovou. Z funkcí šéfredaktorů odvolal Josefa Hajdučíka (redakce zábavy), Jaroslava Veverku (Středočeské vysílání), Z. Třešňáka (Vysílání pro hl. m. Prahu) a PhDr. Zdeňka Kacetla (Zahraniční vysílání) a rozhodl o vyhlášení organizačních změn k 1. lednu 1990. Jmenoval ing. Z. Kubína (Odbor automatizace a systemizace řízení) předsedou reorganizační komise a uložil mu připravit návrh organizační struktury do 28. února. Zvolená varianta měla být dopracována nejpozději do 30. června 1990. Současně zrušil k 1. lednu 1990 útvar kádrové a personální práce, štábní útvar a sekretariát náměstka pro techniku, ekonomiku a správu. Vedoucímu sekretariátu L. Anderlíkovi uložil vypracovat do 31. prosince 1989 novou koncepci personalistiky a vzdělávání v ČsRo a uvést stávající předpisy do souladu s provedenými úpravami. 22. prosince oznámil ústřední ředitel, že od 1. ledna 1990 začne pracovat nové kolegium, čímž skončí činnost Programové rady. Ředitelem Čs. rozhlasu 332
na Slovensku se stal ing. Viliam Roth. Rada přijala prohlášení k situaci v Rumunsku a podpořila kandidaturu Václava Havla na prezidenta ČSSR. Schválila ing. Libora Vacka do funkce tiskového tajemníka Čs. rozhlasu. Ústřední ředitel odsouhlasil návrhy ředitele ČRo J. Czecha na personální změny a pověřil JUDr. Jiřího Mejstříka výkonem funkce náměstka ředitele ČRo, Antonína Vašíčka řízením KS Ostrava a potvrdil Jaroslava Poštolku jako ředitele KS Ústí nad Labem. Programová rada potvrdila Statut legislativně právního odboru a odsouhlasila novou základní strukturu personalistiky a vzdělávání. Ředitel úseku techniky ing. Jaroslav Junek informoval o novém uspořádání útvaru od 1. ledna 1990; do hlavních řídících funkcí byli zařazeni Zdeněk Škopán a ing. Pavel Baladrán. Ing. Honys měl prověřit situaci v redakci zvláštního zpravodajství (tzv. monitoru), proti jejíž činnosti byly vzneseny stížnosti.22 Informoval o zasedání poradního orgánu ČTK, jehož se zúčastnil, a o organizaci vysílání OF. Po stránce organizační zabezpečuje vysílání Hana Pipková, po stránce programové JUDr. Václav Musílek. L. Anderlík oznámil, že uzávěrka pro vydávání kádrových materiálů je 29. prosince, nevyzvednuté materiály budou počátkem ledna skartovány pod dohledem určené komise. Programová rada původně vznikla jako oponentní orgán vedení Čs. rozhlasu, složený z odborníků na jednotlivé programové a provozní činnosti. Namísto toho se na přechodnou dobu stala řídícím orgánem, suplovala funkci jak kolegia jakožto poradního orgánu, tak operativního vedení. Řešila veškeré záležitosti nezbytné pro fungování Čs. rozhlasu. Od prosince 1989 se začaly uskutečňovat v ČsRo rozsáhlé programové i institucionální změny. Do vysílání ČsRo se postupně vraceli zakázaní autoři a jejich díla.23 Vzrostl počet mimořádných přímých přenosů a aktuálních pořadů. Došlo k četným personálním změnám na vedoucích místech, měnila se organizační struktura. Karla Starého po dvou měsících vystřídal ve funkci ústředního ředitele ČsRo František Pavlíček.24 K rozhlasové práci se po rehabilitaci vrátili někteří redaktoři, vyhození po srpnu 1968. Právě oni se stali důvodem k nespokojenosti části zaměstnanců, která na podzim 1990 vyústila v ustavení Iniciativní skupiny 17. listopadu, jejímž mluvčím se stal Václav Musílek:25 Čs. rozhlas je zmítán nejistotou a mlhavými perspektivami, trpí nevyjasněnou koncepcí, akumulací problémů, jejichž řešení se odkládá. Základem rozporů jsou generační konflikty, demokratické principy jsou leckdy nahrazovány snahou po centralizaci, boj za budoucnost rozhlasu se mění na boj za budoucnost osobní. […] Slov už jsme od vedení rozhlasu slyšeli hodně, činy však chybějí. Pokud i nadále budou rozhodovat tito lidé, pak máme o jeho další podobě vážné pochybnosti.26 Vedení ČsRo se neustále potýkalo s řešením často bezvýznamných sporů a nezbýval mu čas na skutečnou řídící a koncepční práci. Opožďovala se i mediální legislativa, která byla jedním ze základních předpokladů transformace rozhlasu z byrokraticky řízeného sdělovacího prostředku v moderní na demokratických principech fungující médium. Cesta k tomuto cíli byla ještě dlouhá… ª
ª
ª
Na rozdíl od květnového povstání roku 1945 a srpnových dní roku 1968 nepatří Listopad 1989 k heroickým okamžikům v historii Čs. rozhlasu, na něž mohou být jeho pracovníci právem hrdi. Čs. rozhlas pod kuratelou KSČ respektoval, až na ne333
patrné výjimky, linii vytýčenou jejím ústředním výborem. A jako celek v Listopadu ´89 totálně selhal, promarnil svou příležitost stát se potřetí v historii sdělovacím prostředkem ve službách národa a rehabilitovat se u posluchačů. Nevyužil svých předností nejpohotovějšího, všudypřítomného sdělovacího prostředku, a to za situace, kdy denní tisk pravdivě informující o dění v Praze se jen obtížně dostával k mimopražským občanům. Byrokraticky řízené, zmanipulované a samostatného myšlení neschopné rozhlasové zpravodajství nebylo na revoluční přeměny připravené. Proto nebylo schopné pružně reagovat. Pokud se mezi redaktory našly čestné výjimky, usilující o pravdivé informování, vedení jim v tom zabránilo.
Životní cesta Libuše Šnekové Jarmila Lakosilová 27 Libuši Šnekovou (*1919, U2010) jsem poznala někdy na podzim roku 1962, pár týdnů po svém nástupu do rozhlasu, jako pěkně oblékanou ženu, věcnou a energickou, která říká do očí i nepříjemné věci. Její cesta vedla od skautingu k odboji na počátku let čtyřicátých, po jeho prozrazení do nacistického vězení, až posléze ji zážitky z okupace a silné sociální cítění přivedly hned po válce do KSČ. Na studium se však nedalo pomýšlet ani tehdy: předválečná dvouletá obchodní škola doplněná ročním kurzem němčiny musela stačit k tomu, aby si mohla znovu najít práci a dokázala přispívat matce na živobytí. Až po únoru 1948 postupně přišla na to, kam vlastně ji její vlastenecké a sociální cítění přivedlo. Ale, řečeno volně jejími slovy, politický rychlík se už mezitím rozjel a ona, jak sama přiznala, neměla odvahu z něho vyskočit. Svých možností, známostí a znalostí i toho, že díky rozhlasu mohla oslovovat velký počet lidí, však využívala k pomoci potřebným. Patřila k těm, kdo neměli stranickou legitimaci jako pracovní knížku. A pokud vím, také nikomu vědomě neublížila. Do služeb Čs. rozhlasu nastoupila v Brně na jaře 1946 jako korespondentka reportážního a zpravodajského oddělení. Po půl roce byla tato bystrá a svědomitá úřednice [jak je uvedeno v jejím hodnocení] přijata definitivně. Brzy začala navíc ke své práci zdarma upravovat drobné zprávy, pak připravovat pořad z dopisů i delší zpravodajské relace, až se za necelé čtyři roky stala redaktorkou ženského vysílání. Odtud byla v květnu 53 přeložena do sesterské redakce pražské a v období pokračujícího politického tání od počátku 60. let ji vedla.
Lidé – život – doba
Její redakce připravovala od pondělka do pátku 25´ až 30´ Vysílání pro ženy, později také nově vzniklou sobotní Tribunu zaměstnaných žen, podílela se na besedách, diskusích, komentářích a nedělních Živých slovech. Libuše i při šéfování dělala na plný úvazek pořady. Jimi se především snažila, většinou s mnoha přizvanými odborníky, pomáhat těm nejpotřebnějším: dětem z dětských domovů či z rozvrácených rodin, lidem starým, nemocným a všem jakkoliv postiženým – nejen tělesně či duševně, ale i těm, jimž se děla křivda z kádrových nebo jiných důvodů. Za své lidi, pokud se třeba dostali do průšvihu kvůli příliš kritickému pořadu, dovedla vždy bojovat a měla pochopení i pro jejich problémy zdravotní či rodinné. Když se 1. 7. 1962, po vzniku samostatné publicistické Hlavní redakce politického vysílání [HRPV] stal jejím prvním šéfredaktorem Jiří Ruml, podněcující novoty, vznikla záhy proslulá tribuna kritických společensky angažovaných pořadů Lidé – život – doba. Účast v ní byla dobrovolná, ale byla také věcí cti, 334
neboť měla velkou poslechovost. Pořady do ní se vybíraly po poslechu a hodnocení na poradě vedení, vždy za účasti tvůrců, podle náročných kritérií. Negativní jevy se v těchto LŽD většinou nejen pranýřovaly, ale hledaly se i jejich společné příčiny a cesty vedoucí k nápravě. Nebylo náhodou, že L. Šneková a její lidé patřili k častým autorům těchto problémových pořadů. – Během pokračujícího politického kvasu, v létě roku 63, byla jmenována vedoucí redaktorkou nově vzniklé vnitropolitické redakce,28 do níž přešlo i celé osazenstvo vysílání pro ženy. Po kárném odvolání J. Rumla, od listopadu 63, se na šest let stal šéfredaktorem HRPV poctivý a slušný František Hon. V redakční práci proto nedošlo k očekávanému útlumu: dobré nápady se realizovaly dál.
A léta běží, vážení… Značný ohlas mezi posluchači začal mít v polovině 60. let ve vnitropolitické redakci vzniklý pořad A léta běží, vážení…[ALBV] Díky průbojnosti L. Šnekové, pochopení ze strany nejvyššího vedení a také díky zájmu členů její redakce se z původně jednotlivých pořadů stala programová řada vysílaná na stanici Praha čtyřikrát týdně a posléze každé ráno od pondělka do pátku. Během 60. let v ní nešlo vždy jen o životní příběhy a vzpomínky. Mluvilo se tu také o různých problémech stáří, života v domovech důchodců, nedostatečné péči státu o staré spoluobčany, přizvaní odborníci se s posluchači dělili o své zkušenosti, doporučovali jim různá řešení, radili. Kromě podílu na vzniku a naplňování řady ALBV Libuše v rozhlase vytvářela či podporovala mnoho proreformních pořadů. Prosadila i živě vysílanou Návštěvu na Nové radnici, v níž s primátorem či jinými pražskými politiky hovořila (často za účasti nápadité Jindry Sobíškové, nyní Klímové) o problémech hlavního města. Telefonáty posluchačů se tehdy mohly jen zapisovat a jednotlivé čitelné záznamy v tichosti během vysílání předávat diskutujícím. V letech 65–67 dokázala spolupracovat i s Čs. televizí, konkrétně s její redaktorkou Marií Voseckou a režisérem Václavem Sklenářem. Společně připravili víc než deset obsáhlých publicistických relací. Měly společný název Civilní pře a Libuše v nich stejně důsledně jako ve svých pořadech rozhlasových o negativních jevech nejen informovala, ale hledala i jejich příčiny. Živé, nepředtáčené debaty, která následovala po úvodní reportáži z terénu, se svými telefonickými dotazy, názory či připomínkami účastnili také diváci.
Člověk volá člověka Kromě účasti na publicistické řadě LŽD a relací, jimiž se snažila pomáhat při propagaci, zřizování i provozu SOS dětských vesniček, věnovala nejvíc úsilí pořadu Člověk volá člověka, zaměřenému na organizování pomoci sociálně či jinak potřebným. Připravovala ho zpravidla jednou měsíčně v letech 1966 až 70 hlavně z došlých dopisů za pomoci redaktorky Věry Macháčkové. Sama ho nejen uvedla v život, ale vymyslela pro něj i název. Díky působení tohoto pořadu ženy téměř ve všech pražských obvodech, ale též v mnoha dalších městech zakládaly střediska pro příjem a výdej darovaného šatstva i dalších potřebných věcí. Šlo ale třeba rovněž o zprostředkování pomoci s nákupy, úklidem, nošením uhlí, nabídky práce pro invalidy, návštěvy u osamělých starých lidí a mnohé jiné. Spontánní občanská spolupráce, kterou pořad vyvolával, se mnohým stranickým funkcionářům už dlouho nelíbila. V 70. roce byl proto zrušen. Jeho autorka předtím dostala písemnou výtku za to, že kritizovala neschopnost socialistického státu postarat se o své občany a podkopávala tak vedoucí úlohu KSČ. 335
Pravicová oportunistka V červnu 1970 byla pro své kritické pořady i nesouhlas se vstupem armád vyloučena z KSČ a na podzim odvolána z funkce vedoucí redaktorky (od listopadu 68 vedla nově vzniklou redakci sociálně politickou). Jako bývalá účastnice odboje nemohla dostat výpověď, a tak tato představitelka pravicového oportunismu z rozhlasu odešla až na základě vynucené dohody v závěru roku ´71. Měla tehdy dvaapadesát let, byla na vrcholu svých tvůrčích sil. Po odchodu z rozhlasu a definitivní ztrátě iluzí ji zachránilo manželství s redaktorem Karlem Dostálem nejen proto, že si spolu výborně rozuměli. On byl navíc vyučený strojní sazeč, a tak se mu podařilo získat práci aspoň v nočních směnách. Stáhli se do soukromí. Všechnu energii věnovali opravám zchátralé chalupy ve východních Čechách. A když on se dal do ediční přípravy samizdatového vydávání Hrabalových spisů, dala se ona aspoň do přepisování různých zakázaných rukopisů.
Léčba rozhlasem
Před pětadvaceti lety se oba znovu stali plnoprávnými svobodnými občany a Libuše se hned začátkem roku 90 s obrovskou energií vrhla do práce. Jako externistka začala navrhovat a připravovat desítky rozhlasových pořadů. Svým suverénním vystupováním ji brzy zaujal tehdejší ministr financí Václav Klaus. S ním až do léta 92, kdy se stal předsedou vlády, natáčela jednou týdně neformální rozhovory pro Radiofórum. (Později však jím byla zklamaná.) Ve stejné době se věnovala též jiným žánrům a přiváděla k mikrofonu mnoho pozoruhodných osobností. Patřili k nim někdejší redaktorka časopisu Vlasta Věra Hájková (spolu v 60. letech pomáhaly probojovat SOS dětské vesničky skýtající mateřskou péči opuštěným dětem), Jaroslav Jakoubek, Kateřina Pošová, Marie Svatošová, Jan Špáta, kladenské sestry Válovy, Marie Vodičková, Jaromír Vašta, Josef Zieleniec a mnozí další. Sama si z polistopadové etapy její tvorby nejvíc cením pořadů literárních: hodinového pásma Neklidné srdce Miroslava Macháčka (spoluautor Karel Dostál), Pátečního večera s Bohumilem Hrabalem a jedinečného psaného dokumentu Živý sen paní Kolaříkové z časů jejího věznění v období stanného práva za heydrichiády.
Redakce vzdělávání, dokumentu, Audiostudio, Svobodná Evropa S největším elánem se však Libuše od Listopadu 90 dala v Hlavní redakci vzdělávání [HRV] do realizace svého někdejšího projektu Člověk volá člověka, o jehož obnovu se na návrh dramaturgyně stanice Praha zasadil generální ředitel Čs. rozhlasu František Pavlíček. Reakce na vysílání byla pro mnohé nečekaná: třeba po jediné výzvě k těm, kdo, řečeno slovy hlavní tvůrkyně tohoto pořadu, dovedou myslet srdcem, došlo v dubnu 91 během jediného týdne téměř sedm set písemných ohlasů. Na přípravě relací, která byla dost náročná kvůli množství korespondence a potřebě navazovat mnoho nových kontaktů, se tehdy často podílela někdejší vynikající rozhlasová a později televizní redaktorka Otka Bednářová z Výboru dobré vůle Olgy Havlové. Svými zkušenostmi však přispívaly snad všechny nově vzniklé či vznikající dobročinné organizace. Škoda, že pořad byl kolem poloviny let devadesátých znovu zrušen, litovala jeho autorka, která lidskost a soucit se strádajícími považovala za jedny z nejdůležitějších občanských ctností. Spolupracovala též s tehdy ještě samostatnou redakcí dokumentu, kterou vedla rehabilitovaná Alena Maxová (*1920), s nově vzniklým Audiostudiem Václava Daňka, později s redakcí rozhlasových her a dokumentu; dlouho, často a sou336
stavně s Ivanem Binarem ze Svobodné Evropy. Do konce tisíciletí tak vychrlila snad několik set pořadů, a to za nesmírně obtížných podmínek: všechny zvukové záznamy natáčela na vlastní malý reportážní magnetofon a po přetočení nahrávky na potřebnou vyšší rychlost je sama upravovala na staré střihačce ve své „mateřské“ redakci patřící do HRV. Dělávala to hlavně po večerech, kdy již o střihačku většinou nebyl zájem. Časem ale začala být svou pracovní dychtivostí i výkonností jaksi na obtíž. Stará paní, cizí živel… Tu a tam probleskla i závist, došel nějaký ten anonym, k uchu dolétlo pár hrubých slov. K čemu zrovna jí může být známost s Václavem Klausem? Proč zrovna ji napadlo tak brzy oslovit také toho a toho? Proč bere témata těm mladším, co mají celou kariéru před sebou? Houževnatě odolávala. Doháněla těch bezmála dvacet ztracených let a také zaháněla samotu poté, co v září ´95 náhle ovdověla. Přišla tak nejen o životního partnera, ale také o spoluautora některých pořadů a prvního kritika všeho, co vytvářela. Víc než antidepresiva jí pomáhala léčba rozhlasem. Ta však pár let po manželově úmrtí definitivně skončila poté, co byla svou o generaci mladší kolegyní, někdejší Sally z Mladého světa, jejíž přijetí i znovupřijetí do rozhlasu sama prosadila, od střihačky opakovaně vykázána. Svým způsobem to bylo horší než pozdější povodeň (2002), po níž jí v karlínském přízemním bytě nezůstala ani manželova fotografie.
Rozhlasové tázání
Zájem o rozhlas ji však neopustil. Zůstala do konce svých dnů kritická a věcná. Hodně četla, hlavně různé paměti, literaturu faktu, cestopisy, ale ráda sáhla i po novinkách z novodobé historie, politologie, sociologie; sledovala týdeník Respekt i některé deníky. Mrzelo ji, že Český rozhlas hlavně informuje a baví. K čemu jsou ale člověku informace, když mu je skoro nikdo nepomáhá dávat do souvislostí? Pořadů o problémech naší společnosti je minimum, a když už se nějaký objeví, ukazuje jen co se děje, ale ne už proč, jaké jsou souvislosti různých konkrétních jevů a co dělat k nápravě. Vadilo jí třeba formálně téměř stejné dopolední vysílání Radiožurnálu a Prahy (s její likvidací a nahrazením podbízivou Dvojkou by se nikdy nesmířila); vytýkala rozhlasovým tvůrcům časté nefunkční přerušování či podbarvování mluveného slova hudbou, absenci do hloubky jdoucích kritických pořadů, ale i těch, které by se věnovaly tématům sociálním či vzdělávání. V novém tisíciletí víc než kdy jindy postrádala někdejší pestrost rozhlasových žánrů. Domnívala se, že není zapotřebí, aby také Praha měla v každou celou hodinu stále stejné zprávy znemožňující uvádění pořadů delších než 55 minut. Takových a jiných připomínek či otázek na adresu vedení rozhlasu veřejné služby mívala v rozmluvě se mnou hodně. Kriticky se dívala i na sebe a na vlastní minulost, což je výjimečné v každém věku. Sama ale už napravovat nic nechtěla. Od toho jsou tu přece mladí…
Klub angažovaného myšlení Věra Horká K těm, kdo se již po rehabilitaci ani na pár měsíců do Čs. rozhlasu nevrátili a nechtěli spolupracovat ani externě, patřila bývalá vedoucí redaktorka rubriky společenských věd, rodačka z Tábora, Věra Horká (*1921, U2000). Tato dlouholetá mimořádně schopná iniciátorka a organizátorka týmové tvůrčí redakční 337
práce i kontaktů s posluchači již po Listopadu o obnovení spolupráce s rozhlasem nestála. Po odchodu do důchodu (1975), jehož se dožila v archivu Pražského stavebního podniku, totiž Prahu brzy natrvalo opustila. Vložila, spolu s manželem, všechny úspory do koupě staré venkovské chalupy, bývalé zemědělské usedlosti ve Vladyčíně, na pomezí rodných jižních Čech. Tam se z Prahy i s mladším synem, vyučeným zahradníkem, manželé Horkých jako důchodci přestěhovali. Věra i zde hodně četla, poslouchala zahraniční i náš rozhlas, sledovala politické dění, vedla domácnost, zahradničila. Udržovala kontakty s několika bývalými kolegy, pomocí prostředníků si přivydělávala překlady populárně vědeckých textů. Až po převratu vyšlo najevo, že pod jménem Václava Mezřického přeložila i náročné vědecké dílo – Ekologickou syntézu od R. Duvigneauda (Praha, Academia 1988). Po Listopadu se začala angažovat v místním tisku, podílela se na přípravě knihy o historii obce, psala příběhy a pohádky pro své vnuky. Měla jsem radost, když na mé naléhání přijela do Prahy a aspoň jednou se šla společně projít starými známými chodbami, bývalými redakčními místnostmi i několika studii na Vinohradské 12. A když jsem se pak s ní dala do řeči, žasla jsem, jak kriticky stále viděla dění doma i za hranicemi, jaký si udržovala přehled o knihách, divadlu, filmech, ale také o lidech v kultuře i v politice. Minulostí se nezabývala. Pouze jednou sepsala krátkou vzpomínku na unikátní projekt redakce společenských věd, který iniciovala, pomáhala uvádět v život a na jehož realizaci se celé tři roky velkou měrou podílela. Asi dvě třetiny jejího informativního textu z roku ´91 i se závěrečným hodnotícím pohledem nejen na tehdejší působení redakce, kterou v bouřlivé závěrečné etapě šedesátých let vedla, po drobných úpravách zveřejňujeme. (lako) Již před rokem ´68 se rozhlas snažil udržovat živý kontakt s posluchači především formou dopisů i různých anket a soutěží. Seriál pořadů v letech 1967–69, který jsme nazvali Klub angažovaného myšlení [KAM], povýšil toto spojení do roviny víceméně filozofické, aktuálně teoretické, v úsilí vytáhnout občana z tehdy běžné lhostejnosti a vtáhnout ho do angažovaných postojů. To se realizovalo pomocí přednášek a besed či živých debat o občanské odvaze a zbabělosti, o kariéře, vztahu člověka a instituce, o možnostech a mezích politiky, hodnotových schématech, rozhodování jednotlivce v různých situacích a jiných aktuálních otázkách. Autory byli nejen filozofové, ale ve značné míře i sociologové, politologové a spisovatelé – můžeme jmenovat aspoň některé: Jiří Hermach, Zdeněk Jičínský, Alexander Kliment, Ivan Klíma, Jaroslav Kohout, Karel Kouba, Milan Machovec, Radovan Selucký, František Šamalík, Vojtěch Tlustý, Miloš Černý, Jindřich Filipec, Miroslav Jodl, Jiří Klabouch, Rudolf Kocanda, Zdeněk Mlynář, arch. Otakar Nový, Václav Slavík, Jan Šindelář, Jiří Cvekl, Miloslav Král, MUDr. František Bláha, Karel Mácha a řada dalších. Byli zváni i představitelé nekomunistických stran Národní fronty. Od druhého ročníku (ledna ´68) jsme zavedli tzv. radioautomat – v něm si posluchači sami hlasováním volili náměty besed. Ze dvou tisíc členů se hlasování účastnila zhruba polovina. Na každý pořad docházelo tak padesát dopisů s diskusními příspěvky. Vydali jsme i několik bulletinů a jeden otevřený dopis informující o povaze Klubu. V mnoha místech pořádali posluchači společné poslechy a následné debaty; některých jsme se účastnili a nahrávky použili ve vysílání. Zavedli jsme i tzv. dispečinky – při nich se mohli debaty účastnit čle338
nové shromáždění v několika krajských rozhlasových studiích a ve studiu pražském; hlásili se znělkou a živě vstupovali do vysílání. Zvláště pro mladší a zcela mladé to po dvaceti letech tréninku v jednotě názorů, muselo být něco zcela objevného: pokoušet se vytvářet si vlastní názor vyprovokovaný úvahami špičkových autorů tehdejší doby. Rozhlasová setkání nepodávala nic hotového, uváděla se alternativní řešení, subjektivní postoje. Z posluchačských řad přicházely i krajní reakce, v besedách s posluchači a v dispečincích se objevovaly další a další iniciativní myšlenky. Viděno dneškem se obsah tehdejších úvah může zdát krotký, jádrem však byla vždy snaha obnovit myšlení vlastní hlavou, bez předsudků a předem daných schémat. Není zde možné uvést podrobnější rozbor činnosti Klubu angažovaného myšlení, spíše je na místě podívat se na tehdejší práci redakce z dnešního hlediska. Bylo to období, v němž se přes všechna dobová omezení žurnalistika ocitla ve své přirozené podobě inspirátora společnosti. Začínala nesměle po roce ´60. Ve společenských vědách se postupně vedle Rozhlasové univerzity začaly uplatňovat typy pořadu Přemýšlejte s námi, což již naznačovalo snahu povzbuzovat posluchače k samostatnému myšlení. Tak se i tato oblast žurnalistiky zapojovala do obecného politického pohybu, inspirovala se jím a dodávala mu inspiraci. Latentně, ale naléhavě se prosazovaly představy pluralismu, svobody jedince, tolerance k jiným názorům, k náboženství, k jiným politickým stranám. V pozadí všeho myšlení byl odpor k unitárnímu řízení společnosti z jednoho centra s jedinou ideologií. To vše bylo nevysloveně obsaženo v našich diskusích. Snad se dnes dá vytýkat, že to ovšem byla politika možného, že jsme daný rámec nepřekračovali prudkými útoky, ale postupným podrýváním, jak protivník správně chápal. Ostatně se ukázalo, že i to možné bylo vlastně nemožným pro ty, kdo něco takového nemohli potřebovat a měli sílu to znemožnit. Přesto doba, kdy jsme mohli vysílat KAM a mnohé další pořady tohoto zaměření, byla světlou etapou v historii naší společnosti, a tedy i rozhlasu. Nelze tvrdit, že lidé prošlí tímto obdobím zůstali na pozicích socialismu a nedokáží se jich dodnes zbavit. Myslím si, že ono dědictví totality v nás si nenesou jen obviňovaní osmašedesátníci, ale celá společnost kromě těch, kteří vlastně nikdy o nic neusilovali a ani dnes neusilují o něco nového, ale chtějí jen udržet daný stav: tu z let třicátých, tu z doby po roku 1945… Pamětník rád sleduje, jak další generace – ať už si to uvědomují nebo ne – navazují ve své práci tam, kde jsme my museli přestat.
Kapky činů v moři událostí… Jindra Klímová 29 S odstupem času jde opravdu jen o kapky činů, které vlnami ve velkém moři událostí jen mírně zahýbaly, ale byly tu a ovlivňovaly atmosféru doby. Navíc optika času dává dnes už mnohému humorný nádech. Bylo to takové lidské hemžení, člověčí snažení o něco… Připomnělo mi výrok francouzského spisovatele Georges Feydeaua: Žádné lidské drama se neobejde bez humorných aspektů. Také je pravda, že těžká léta mají být v každém pořádném životopisu. A pro většinu z nás i jsou. Slunce rovněž pořád nesvítí, a přesto je nám na světě dobře. Já dostala otázku: jak jste byli v rádiu v devadesátém roce, těsně po sametové revoluci, přijati vy, bývalí redaktoři? Jak to v různorodé lidské společnosti bývá: 339
s radostí, s ostražitostí i s odporem. Pestrá paleta, že? Tak pestrá, jak rozličné jsou lidské povahy a jak se určitá věc jeví v momentálním postavení pozorovateli. Z té doby mám životní poučení, že v každém historickém období hrají velkou roli lidské povahy. A to na jedné i na druhé straně. Jak ty dovedou situací zamíchat! Do rozhlasu se mi nechtělo. Dvacet let distance mě naučilo, že bez rádia se dá přes všechnu lásku k tomuto médiu žít. Přijímat vysílání nejen jako svou věc, ale jako zdroj zvenčí. Po dlouhém přemlouvání kolegů, že restart nového pojetí programu v jiných politických poměrech potřebuje přiložit ruku k dílu, jsem svolila, že se vrátím. Nikoliv ovšem do nějaké funkce, ale abych natáčela, psala a vysílala. Někdejší redakce politického vysílání, v jejíž vnitropolitické rubrice jsem až do konce 60. let pracovala, se proměnila v redakci vzdělávací, a to bylo hřiště pro mne. V té době byla ještě všechna místa obsazena lidmi, kteří tu prožili celé období normalizace. Jevilo se mi to tak, že jen necelá polovina z nich je použitelná do příštích let. Mnozí pochopili a postupně odešli sami. Jiní tvrdošíjně zůstávali a tvářili se, že vždycky plnili jen to, co se od nich chtělo. Vlastně měli pravdu. Mezi ně patřila i redaktorka Zrcadla kultury. Její hlas ale zazníval v minulém období v takových komentářích, že bylo neúnosné, aby zněl dál s obsahem významově naprosto odlišným. Hodiny a hodiny jsme prodebatovaly. Jsi vysokoškolsky vzdělaný člověk, říkala jsem jí, najdi si práci někde v knihovně, muzeu, odborném kulturním ústavu, je tu průvodcovská služba, jsou tu instituce památkové péče, tolik zajímavých oborů! Ne, chtěla zůstat. Až přišel den, kdy za mnou přišla s lahvinkou. Prý na oslavu. Našel se jeden slušný člověk, (na rozdíl ode mne, neslušné, jež jí setrvání v rozhlase rozmlouvá) který ji v rozhlase udrží. Ukázala mi redakční místnost, kterou bude nově obývat, kulturní časopisy z celého světa, které se jí budou scházet na stole, a řekla mi, že má – aby byla využita – i možnost dál psát komentáře. Ten slušný člověk, jak ho nazvala, byl jeden z nás, kteří jsme přišli do rádia rozjet nový typ vysílání, Richard Seemann. Redaktorka, o kterou jde, se vzápětí přemístila ze Zrcadla kultury do Hlavní redakce mezinárodního života, jíž on šéfoval, a já čekala – co bude dál. Nějaký čas skutečně psala i komentáře, které do vysílání četla hlasatelka a uváděla je pod smyšleným jménem. Pro mne to byl políček. Pro statisíce posluchačů podvod. Ukázalo se, že situaci, která měla mít jasné řešení, jsme si zkomplikovali i sami mezi sebou. Tato redaktorka, v jejímž popisu práce stálo, že zpracovává a obhospodařuje oblast zahraničně kulturní problematiky, odešla z rozhlasu až koncem února 1991. A protože jí byl pracovní poměr rozvázán v důsledku reorganizace na vlastní žádost, požehnal jejímu odchodu další rehabilitovaný šéf, ředitel nadřízeného útvaru Václav Vrabec, schválením žádosti o odstupné ve výši dvojnásobku průměrného měsíčního platu… To jsou ty humorné momenty příběhů v české kotlině. Takovéto nástrahy zkoušek povahy ve střetu se zásadovostí se nevyhnuly ani bývalým, ani novým. Obstál v nich málokdo. Nikdo nám nemohl odpárat, že dvacet let práce v kotelnách, hospodách, skladech a obchodech nás poznamenalo. Někteří najednou s hrůzou zjistili, že novinařina je řemeslo, jemuž se musí znovu učit a báli se toho. Cítili se bezpečněji ve vedoucích funkcích. Bylo ale i několik takových, kteří to stresující meziobdobí překonali svým talentem, který člověka jen tak neopouští. Šlo ale o to, skloubit ho s novým prostředím a s nároky měnící se doby. Pravda je, že v bývalých normalizačních redakcích byla i řada mladých, šikovných a vzdělaných redaktorů, kteří mohli být rozhlasu prospěšní. Míra ani340
mozity mezi starými a novými se postupným seznamováním obrušovala. I já jsem se s několika z nich dokonce upřímně spřátelila, ačkoliv to byla plavba v neznámých vodách. Občanské fórum rozhlasu svolalo jednou do velkého hudebního studia seminář na téma: Jak dál? Studio se zaplnilo. Dva navrátilci, kteří vedli redakci zpravodajství do konce 60. let, přednesli zásadní referát. A pak se to stalo. Výbuch dobře míněné pravdy: A co vy, staří, nás budete poučovat? Co všechno jste v minulosti zvorali, co všechno jste dělali špatně?, zazněl hlas mladičké redaktorky Radiožurnálu. Byl v tom kus pravdy. Také kus poučení. Tehdy jsem si uvědomila, že každá doba má svou tvář, každá doba patří těm mezi třicítkou a čtyřicítkou, kteří jsou na vrcholu své profesní i lidské kariéry a že tahle generace bude mít pravděpodobně docela jiný vkus než ty před ní, ale také ty po ní. Takovým poznáním si musí projít každá generace, do jisté míry s pokorou a ve vnitřní harmonii. Dokáže to jen ten, kdo používá i zpětné zrcátko, jakési recurrens života. Matematik, nositel Nobelovy ceny Bernard Russell, více než před půl stoletím prohlásil: Hlupáci jsou skálopevně přesvědčeni, ale lidé inteligentní jsou plni pochybností. Vědoma si tohoto poučení, rozhodla jsem se nezůstávat v činné službě déle než mi stanoví věk nástupu do důchodu a po necelém půl roce rozhlasového restartu opravdu odejít. Odejít z pracovního poměru neznamená ještě vzdát se novinařiny a nepublikovat na volné noze. Odolala jsem nabídce postavit se do čela stanice Praha a ukázala jsem na mladého nadějného novináře správné generace – inženýra ekonoma Libora Vacka. Teď už bylo na mně, abych si pro své další externí působení vymyslela něco nového, co jen tak každý nedovede, a co rozhlas potřeboval. Jednak to byla nedělní tříhodinová Dobrá jitra na stanici Praha, ale také fejetony, krátké črty i hodinové publicistické pořady na různá aktuální témata a také seriál otevřených komentářů pod opakujícím se titulkem Malá meditace. Posluchače zaujaly. Přišlo i ocenění z profesních kruhů. Nejdříve novinářská Cena křepelek (1992), později Prix Bohemia Radio (1994) a nakonec uznání, jehož si vážím nejvíc – Cena Ferdinanda Peroutky 1. stupně (1997). Malé meditace a Bajky pro 21. století vyšly dokonce knižně. Mezi oceněními jsem si prošla i výhrůžkou zastřelením, která byla oznámena nějakým fanatikem do rozhlasu telefonicky. A také půlročním sledováním, které mělo ukázat, zda šlo o vážnou hrozbu či jen o výbuch vzteku. A opět poučení: život jsou prý tlaky a pobídky. Ano, je tomu tak. Příběh další. Píše se rok 2002, běžný všední den. Procházím vestibulem rozhlasové budovy, zdravím se s recepční paní Fialovou a s průkazkou opatřenou čipem přistupuji k turniketu. Jenomže ten mě dál nepouští; naopak začne pískat. Rychlostí blesku ke mně vystartuje mohutná strážná a sahá po mé externí legitimaci. Samozřejmě, nechci ji dát. Strážná mi oznamuje, že jsem byla vyškrtnuta ze seznamu externích spolupracovníků a že jí mám legitimaci okamžitě odevzdat. Co se v člověku v takové chvíli ozve, těžko popsat. Vztek, urážka, lítost, ponížení. Také trapnost. Neumím se prát a tahanice o legitimaci trapná je. Paní Fialová v recepci se dokonce nad tou scénkou rozpláče. Jak asi odvysílám Dobré jitro, aniž bych se mohla volně pohybovat po budově ráno, kdy tam téměř nikdo není? To si pro mne při každé příležitosti bude muset někdo do vrátnice přijít? Dovídám se, že podobných případů je řada, neboť prý se kardinálně seškrtal seznam externích spolupracovníků, aniž by si předtím s nimi o tom někdo promluvil. Prostě – splnil se úkol. Můj dopis generálnímu řediteli Václavu Kasíkovi i Syndikátu novinářů zabral. Dostalo se mi nejen omluvy, ale i vrácení legiti341
mace. I když tu omluvu musela vyslovit vedoucí personálního oddělení, protože generální ředitel si při mé audienci nedokázal z nervozity ani sednout; nepřetržitě pochodoval ředitelnou. To jsou ty špetky humoru v docela vážných situacích. A mám tu ještě jeden příběh do sbírky. Vzpomínkou na ten starý dobrý rozhlas šedesátých let, jsem si nejvíc vážila tehdy panujícího tvůrčího ducha. Tenkrát redakce tmelil kolektiv zaměstnanců, jenž nebyl tříštěn přemírou externistů, kteří do rádia jen zabíhají jako do kiosku pro párek. A ten kolektiv se snažil vymýšlet nové, lepší. Jeho členům nebylo zatěžko zůstávat v redakci dlouho po pomyslné pracovní době. Šéfredaktor Jiří Ruml, jeho zástupce Slávek Vosecký, má bezprostřední vedoucí Libuše Šneková, ani externí autor a poradce filozof Jiří Hermach nikdy nelitovali času a jeli s námi třeba do horoucích pekel, aby pomohli vysvětlovat, proč byla reportáž natočena právě s takovými a ne jinými závěry. To, jak se většina šéfů dokázala postavit za své podřízené, bylo vskutku k nezaplacení. Jezdili s námi i na jednání s okresními výbory KSČ, které tvrdošíjně žádaly vysvětlení, protrpěli s námi překrucování a výmluvy funkcionářů i potrefených a my věděli, že v nich vždy máme oporu. Pro tuhle zkušenost platí, že charakter má být nezlomný, ne pružný. A zdá se mi, že to se časem nějak vytrácí. Jako by každý hrál na svém vlastním hřišti, jenomže na hřišti je obyčejně tým. Ale teď již mluvím o době po sametové revoluci a o tom, jak jsme my, staří, byli v nově se probouzející redakci přijati. Jednou mi novinářský čich velel jít po stopě za takovým podivným tipem: bývalý agent StB, aktivista kulturního oddělení bývalého ÚV KSČ, si založil šest obecně prospěšných společností včetně jednoho Řádu sv. Konstantina. Rok co rok udílel ocenění desítkám známých osobností: umělcům, výtvarníkům a spisovatelům. Ve jménu například Masarykovy akademie umění, Evropské společnosti Franze Kafky, Společností Gustava Mahlera, Salvadora Dalího, česko-jugoslávského přátelství i Řádu sv. Konstantina. Všechny oceněné, vyznamenané, diplomem odměněné a pasované na rytíře řádu, vyzýval ke sponzorským darům a pravidelným příspěvkům. Za adresami společností, telefonními čísly i za čísly kont byla jedna osoba: PhDr. Miroslav Klivar, CSc. Začala jsem s ověřováním, pečlivě a důsledně. Ministerstvo vnitra mi ochotně dalo k dispozici stanovy oněch společností, kde byl pan agent pokaždé nejvyšší odpovědnou osobou, obyčejně prezidentem, ale také komturem. Několik zmínek v mých Malých meditacích mu dalo signál, že se něco děje. V té době vyšel na toto téma v Hospodářských novinách článek Miroslava Jelínka. A najednou přišel generálnímu řediteli rozhlasu dopis, že jakási J. K. hodlá vést štvavou kampaň proti osobě prezidenta několika společností. A to že by měl rozhlas včas zatrhnout, neboť jmenovaný má za sebou renomované evropské právníky. Generální ředitel předal tenhle dopis k vyřízení tehdejšímu šéfredaktorovi stanice Praha Miroslavu Bobkovi. Ačkoliv jsme se často potkávali na chodbách staré historické rozhlasové budovy, neuznal pan šéfredaktor za potřebné zeptat se mě, oč vlastně jde. Za nějaký čas mi onen agent okopíroval dopis šéfredaktora Miroslava Bobka, v němž mu sdělil, že …pokud máme na mysli stejnou osobu J. K., tato pracuje pro naši stanici externě a veškeré soudní záležitosti byste si musel vyřizovat přímo s ní osobně. Tehdy jsem pochopila, že ten starý dobrý zvyk zastat se svých lidí už dávno pominul a že tenhle šéfredaktor se mě rozhodně nezastane. Ba co víc – nemá na takové podružnosti ani čas. Proč se zdržovat starostí o externisty! Po dvou letech se konal soud a dva redaktoři – Mirek Jelínek a já – jsme od něj odešli s uspokojením vítězně. Pan agent musel zaplatit soudní výlohy, jím vyža342
dovanou omluvu nám soudkyně nenařídila. Naopak, žalobci bylo dokázáno, že drze a protiprávně vymáhal pravidelné příspěvky a sponzorské dary od vyznamenaných s odkazem na to, že to určují stanovy jeho společností. Žalobcův právník na evropské úrovni se omluvil soudkyni, že nevěděl, že netušil. Šéfredaktorovi Prahy, který si v téhle scénce zazpíval písničku Já ne, já ne, to ty, to ty…, jsem o tom ani neřekla. Určitě by ho to nezajímalo a možná by si ve spoustě svých důležitějších záležitosti ani nevzpomněl, oč vlastně tehdy šlo. Přes tohle všechno mi bylo v rozhlase dobře. Bylo mi dobře mezi lidmi, kteří si svou čestnost neuvědomovali, jako si zdravý člověk neuvědomuje činnost svého srdce. Byli a jsou tam takoví. Byly věci a skutky, které prostě udělat museli. A snad i to byly právě ty kapky činů a skutků v moři událostí, které jdou za sebou jako vlny a každý závan větru s nimi zahýbá.
Stanovisko k článku Kapky činů v moři událostí… od paní Jindry Klímové Z textu článku vyplývá, že se jedná o bývalou redaktorku, která pracovala v Československém rozhlase od roku 1961 do svého odchodu začátkem roku 1991. Z personálních spisů jednoznačně vyplývá, že do HRMŽ byla nesmyslně nebo spíše úmyslně přeřazena v březnu 1990, tedy v době před mým pověřením jejím řízením v dubnu 1990, tzn. v čase, kdy jsem se v ČsRo nenacházel. Navíc jsem ji vůbec neznal, protože do svého vyhazovu z rozhlasu v roce 1970 jsem pracoval v zahraničním vysílání. Z jejího spisu dále vyplývá, že na základě dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 30. 3. 1990 byla přeložena nadřízenými ze Zrcadla kultury do Hlavní redakce mezinárodního života i s mnohařádkovým obsáhlým popisem práce a neměnným platem. Ten neodpovídal vůbec potřebám redakce, a proto jsem jej zredukoval dne 4. 5. 1990 na dva řádky. Z dalších dokumentů vyplývá, že k jejímu odchodu z redakce došlo po provedené reorganizaci v důsledku, že její „pracovní místo odpadá“. Protože nebylo pro jmenovanou k dispozici jiné zařazení, kde by se mohla uplatnit, požádala o rozvázání pracovního poměru. Z dokumentů vyplývá, že byla 27. 2. 1991 uzavřena se jmenovanou na základě toho dohoda o rozvázání pracovního poměru pro „organizační změnu“ k následnému dni. Její součástí bylo i zákonné ustanovení, že jí přísluší odstupné ve výši dvojnásobného průměrného měsíčního hrubého výdělku, které činí 9376 Kč, na který nemohl ředitel UVáclav Vrabec mít žádný vliv. Jmenovaná nastoupila pak do redakce listu Právo lidu. Vzhledem k tomu, že jsem musel přednostně řešit zcela zhroucenou Hlavní redakci mezinárodního života, včetně nahrazení zahraničních zpravodajů, byl problém kolem pracovnice ze Zrcadla kultury z mého hlediska marginální a časově odpovídalo také jeho řešení. Richard Seemann 30
Dvě osobní postrevoluční glosy Agáta Pilátová Listopadové události, jichž se mnozí z nás aktivně a nadšeně účastnili, do nás vlily spoustu nadějí i nové energie, konec roku 1989 a začátek roku příštího pro nás znamenaly doslova nový věk. Řada po srpnu ´68 vyakčněných novinářů se cítila ještě relativně mladá a plna energie. Usoudili jsme, že bychom se mohli 343
a možná i měli vrátit opět do médií, někteří k tomu ostatně byli i vyzváni. Taky já měla pocit, že na to ještě mám – vždyť mi bylo jen maličko přes padesát! To je nějaký věk?! Ostatně přišly i zajímavé nabídky. Ráda bych se rozdělila se dvěma drobnými těsně porevolučními vzpomínkami. Obě souvisejí s návratem do stejné – a přece tolik jiné – řeky novinářského života.
Trápení s počítačem Postupně jsem se stala členkou několika redakcí: jeden časopis dost brzy zkrachoval (holt neměl ten správný byznys plán), jiný deník koupila pochybná firma, (aby z něj učinila sesterský list slovenského bulvárního plátku). Až jsem zakotvila v redakci velkého, tehdy prestižního deníku. Pamatujete se ještě – v titulu měl zvučné podstatné jméno Práce. Musím přiznat, že jsem tam strávila několik dobrých, pro mne přínosných let. Ale začátky byly krušné. A o ty se chci podělit. Vůbec přitom nejde o to, že v tomto periodiku bylo obratně ukryto několik kryptokomunistů, či dalších novinářů, kteří za totality měli v publicistice otevřené dveře. Ostatně možná i proto jsem se vedení redakce hodila právě já – jako nezkompromitovaný člověk, který nikdy, říkám nikdy[!] nebyl v té „jejich“ partaji. I jmenovali mě hned zkraje vedoucí oddělení. Můj problém byl jinde. Neuměla jsem s počítačem. A to vůbec. Přitom náš deník měl od určitého data přejít plně na počítačový systém; termín byl na spadnutí. Jistě, také ostatní (tj. nerehabilitovaní, průběžně působící) redaktoři měli stejný problém. Ale jednak byli většinou mladší, jednak uměli s jinými přístroji – já například koukala na maličký diktafon jako zjara, za „mých“ někdejších novinářských dob jsme to zvládali s blokem a propiskou. A mnozí už přece jen někdy počítač viděli. Ale obavy z nové techniky jsme měli všichni. I šéfredaktor. S děsem v očích chodil alibisticky s podpisovým archem v ruce, na němž měl každý závazně podepsat, že do toho a toho data se naučí s počítačem pracovat, vstupovat do systému, odesílat příspěvky vedoucímu vydání, atd., atd. Ale nebojte se, bude školení. Přijde technik (to jsme ještě neznali slovo ajťák), všemu nás naučí, chlácholil osazenstvo jedním dechem. Pravda, přišel. Jenže přesně v těch dvou týdnech, kdy probíhal kompjutrový kurs, já odjela na reportážní cestu na Ukrajinu. Do míst, odkud se právě chystali čeští krajané k přesídlení do naší republiky. Lidi, žijící v okolí Černobylu léta ohrožovaní kontaminovaným prostředím, pozval do původní vlasti prezident Havel. Jela pro ně kolona kamionů a mne z Ministerstva vnitra pozvali, abych jela s nimi. Kdo by odolal, že. Byla to krásná cesta, nedocenitelná zkušenost. Ale když jsem se vrátila, všichni kolegové už absolvovali počítačový kurs, jen já byla moderní technikou nedotčená jako dřív. Nadšená reportáž z černobylské oblasti mi v tom nijak nepomohla. A jak se ukázalo, proškolení kolegové taky ne. Když jsem jako vedoucí oddělení držela o víkendu službu tzv. za vedení a potřebovala poslat nějaký text vedoucímu vydání, byl to problém. Vyšlápla jsem o patro výš a prosila ho, aby byl tak laskav a poslal to ode mne do svého počítače raději sám, že to ještě neumím. Odmítl velmi rázně. Později se ukázalo, že to prostě taky neumí… I když byl proškolen. No, učila jsem se té tehdy pro mě složité technice za pochodu. A pořád se jí trochu bála. Co omylem vymažu, co se ztratí, co spadne, když si to neuložím. 344
Dodnes je ten boj s počítačem jednou z nejintenzivnějších – a nejúzkostnějších – vzpomínek mé druhé novinářské kariéry…
„My za ním stojíme“ Redakce, z níž mě na počátku roku 1969 vyhodili, se k „problému“ rehabilitace postavila jako muž – byť je to slovo ženského rodu. Nám – vyhozeným novinářům – poslali zdvořilý omluvný dopis. Mimochodem, vyhodili nás tenkrát postupně všechny, ale někteří už omluvný dopis po dvaceti letech nedostali. Historického okamžiku rehabilitace se totiž nedožili. Velmi brzy nás zbývající pozvali do redakce na přátelskou besedu. Pozvání jsme přijali a přišli; zbylo nás, tuším, pět. Nikoho jsme tam neznali, připadali jsme si trochu jako Alenka v říši divů: nastoupení redaktoři, prostřený stůl, chlebíčky, víno, zapnutý diktafon. Že z té naší besedy pak uveřejní v novinách záznam. Vymínili jsme si, že ho před zveřejněním chceme autorizovat. Povídalo se o novinách, o tom, co jsme my, vyhození redaktoři, dělali v roce 1968 [kupodivu si pročetli některé naše tehdejší články] co těch dalších dvacet let. Vlastně to byla z jejich strany ryze účelová akce, ale na to jsme přišli až později. Zato nám téměř od počátku bylo jasné, že z nich vyzařuje jakási těžko definovatelná úzkost. A že nás pozvali hlavně proto, aby zjistili, zda se nechystáme zpátky, jestli nechceme obsadit redakční židle, zlikvidovat šéfredaktora, prostě vrátit se zpátky. [Poslední šéfredaktor, který byl vyhozen, tuším, až v roce 1970, mezitím umřel, zemřelo i několik dalších členů někdejšího týmu.] Fakt jsme se nechystali, což jsme dali zřetelně najevo. A bylo nám pak celou dobu trapně. Vůbec nejtrapněji pak ve chvíli, kdy jedna redaktorka se na nás bojovně podívala a rozhodně prohlásila s rukou opřenou o židli stávajícího šéfa svých novin: „My za ním stojíme!“ Hm. Možná tak stojí dodnes. Už jsme tam nikdy nevstoupili, ani nic pro ně nenapsali, ač nám to nabízeli. A záznam té besedy, který nám pak poslali, jsme neautorizovali.
Návrat a odchod Jaroslav Haidler Do redakce Průboje jsem se vrátil ještě před koncem roku 1989.31 Přišel jsem za Trhlíkem [šéfredaktorem deníku, který v té funkci stále ještě přežíval z dob dávno předlistopadových]32 a oznámil mu, že jsem z redakce po okupaci odešel a chci se vrátit. Odpověděl, abych se pozítří stavil. Přivítal mě s úsměvem, že mé články četl a rozhodl se mě přijmout. Mou první reportáží bylo uvedení na pravou míru Výbuchu v atriu KNV, prezentované jako teroristický útok. Šéf StB se snažil dělat chytrého, ale řekl jsem, že časy se změnily. Ukázalo se, že šlo o provokaci StB. Na to jsem byl v pátek 12. ledna 1990 „zvolen“ komunistickou redakcí za šéfredaktora. Mašek [mladší kolega, který se zabýval ekologickou problematikou a později byl jedním ze dvou mých zástupců v této funkci] tvrdí, že mě navrhl Trhlík, ale já si myslím, že mě navrhl Mirek Sameš [o něm víc v souvislosti s centrální evidencí nepřátel režimu a anti-chartou].33 Připravil jsem pro příští týden víkendové číslo už ve spolupráci s některými kolegy. Své záměry jsem uveřejnil v článku: 345
Slovo šéfredaktora
K budoucnosti Průboje Již od minulé soboty je Průboj deníkem Severočechů34 a 12. ledna si mě redakční kolektiv zvolil za svého šéfredaktora. Považuji proto za nutné, abych se čtenářské veřejnosti představil. Vrátil jsem se do redakce po více než dvacetileté nucené odmlce. Před svým odchodem v srpnu 1969 jsem měl na starosti problematiku soudů, prokuratury a bezpečnosti. V roce 1972 jsem byl za svou novinářskou činnost v roce 1968 postižen soudně. A jestliže se dnes vracím k novinářské práci, pak je to z přesvědčení, že skončily praktiky minulosti, kdy novinář byl pouze prodlouženou rukou kohosi, kdo ale nikdy neodpovídal za to, co se na stránkách novin objevilo. Redakce chce navázat na všechny pokrokové tradice, které s sebou přináší svobodný tisk. Především by se měl vytvořit prostor pro rozvoj novinářských osobnosti, které by pohotově a objektivně reagovaly na široké spektrum problémů tohoto tak dlouho opomíjeného kraje. Mělo by se to projevit ve snaze obnovit harmonii mezi člověkem a jeho životním prostředím a při řešení problémů ve zdravotnictví, jimž byla dosud věnována ta nejmenší pozornost, stejně jako problémům ve školství, jestliže považujeme vzdělanost společnosti za nejcennější statek, pak je zapotřebí prosazovat, aby výchova a vzdělání vedly k samostatnému myšlení a mravně odpovědnému jednáni. Stejně tak budeme usilovat, aby se kultura stala způsobem života celé společnosti. Za nejaktuálnější úkol redakce pro nejbližší budoucnost považuji účast při diskusi o návrhu nové ústavy a přípravě svobodných voleb. Všechny existující i nově vzniklé strany, jakož další politická a občanská seskupení budou mít na stránkách Průboje rovnou příležitost seznámit veřejnost se svými programy i s navrženými kandidáty,35 aby si každý mohl udělat představu, komu pak ve volbách odevzdá svůj hlas. Tady se naskýtá pro novináře široké pole působnosti. Noviny se stanou zprostředkovatelem výměny názorů, sjednocování stanovisek a úloha novináře bude spočívat v objasňování nevysloveného. S tím také souvisí mé osobní přesvědčení. Chtěl bych přispět k profesionalitě redakční práce a k posílení důvěry veřejnosti v objektivnost Průboje. 36 Dále byly v tomto čísle dva články mých někdejších kolegů: Milady Berkové o jejím zatčení a Jindřicha Beránka, který se vracel do redakce a cítil potřebu „odrazit se“ od dosavadní kulturní rubriky, v níž pracoval do září 1969. Zároveň byl v Průboji pro 20. a 21. leden 1990 uveřejněn znovu článek stálého spolupracovníka redakce v 60. letech, učitele literatury na ústecké Pedagogické fakultě dr. Vladimíra Mayera, CSc. O osobnosti politika. Tento článek byl poprvé uveřejněn 6. července 1968 a nic neztratil ze své aktuálnosti.37 I novináři, kteří se zamýšleli vrátit do redakce, jej zařadili, aby připomněli čtenářům dr. Mayera, který zemřel šest let před tím a také díky své publicistice si vysloužil šikanu, kdy pracoval po odchodu z fakulty jako skladník. Zasloužil se o ni důsledný „normalizátor“ Jaroslav Hacmac, jenž si poslední ze svých „třiceti stříbrných“ vysloužil „za pár minut Listopad“, když se stal ředitelem Českého rozhlasu v Praze. Oba články byly zařazeny redakcí normalizačního regionálního deníku na základě jednání se členy ústecké skupiny KNPJ ´68 v čele s jejím předsedou Karlem Sedleckým. Redakce Průboje tak splnila některé požadavky, např. ji opustil dosavadní šéfredaktor Trhlík, který – jak ukázalo pozdější šetření – patřil ke dvěma 346
novinářům, kteří psali pod pseudonymem denunciační materiály podle instrukcí StB a byl za to „vyznamenán“ normalizačním Svazem českých novinářů. Podařilo se to zjistit podle toho, že jim byly propláceny odměny ze zvlášť účtovaných finančních zdrojů – z tzv. Fondu solidarity. Druhým byl spolupracovník kulturní rubriky novin, pracovník Sociálně-ekonomického ústavu ČSAV Jan Vobruba, shodou okolností spoluautor stati, kritizované v druhém z obou článků.
Vznik a likvidace Severočeského deníku Michaela Vinterová [Müllerová] 39 Severočeský deník [se stal] po sametové revoluci pokračovatelem Průboje. O jeho vznik se zasloužili především bývalí redaktoři – členové Klubu novinářů Pražského jara ´68. Klub požadoval rehabilitaci novinářů vyloučených ze Svazu novinářů po srpnu 1968 a měl významný podíl na ustavení Syndikátu novinářů ČR. Tak jako měl KNPJ ´68 klíčovou roli při založení Syndikátu, sehrála i ústecká pobočka rozhodující úlohu při vzniku jeho oblastního sdružení. Ustavila se ve dnech 13. – 15. prosince 1989 z iniciativy osmi bývalých redaktorů krajského deníku Průboj a měla 16 členů z Ústecka, Mostecka a Děčínska.39 [Dosavadní] redaktoři Průboje se v článku nazvaném Bývalým kolegům obrátili na novináře vyloučené po srpnové invazi v roce 1968, aby svolili k setkání na půdě redakce. To však Egon Fries spolu s ostatními odmítl. Důvodem byla dogmatická linie deníku, která vyvrcholila postojem k událostem 17. listopadu 1989. Zároveň se tito bývalí redaktoři domnívali, že by měl v kraji vzniknout nezávislý titul, který by dal stejný prostor všem politickým stranám a občanským sdružením v tomto regionu. Vyloučení novináři se nakonec sešli s vedením krajské pobočky ČSN. Protože byl jeho předsedou tehdejší šéfredaktor Průboje Trhlík a mezi členy patřili i další redaktoři Průboje, uskutečnilo se tedy setkání na půdě novinářské organizace, a ne redakce, jak tehdy Trhlík a jeho kolegové požadovali. Členové ústecké pobočky KNPJ ´68 formulovali na setkání své jasné požadavky. Patřilo mezi ně např. přehodnocení postoje k redaktorům, kteří v důsledku normalizace museli opustit redakci, či distancování se od diskreditace Charty 77,40 Několika vět atd. Trhlík a další režimu loajální novináři měli zvážit své názory a činnost po 17. listopadu 1989 a vyvodit ze svého dosavadního profesního působení osobní důsledky. Zároveň měli objasnit vztah k tehdejší struktuře KSČ v kraji. […] V Koordinačním centru OF v Ústí n. L. měl problematiku médií na starosti režisér Petr Poledňák, umělecký šéf Činoherního studia, který 8. ledna 1990 projednal s Jindřichem Beránkem zásady, podle nichž by se Průboj přeměnil na nezávislý list: l Vydávání deníku Průboj se mělo vyvázat ze závislosti na Vydavatelství Rudého práva nebo jeho následných struktur. l Bylo doporučeno projednat vydávání s KNV v Ústí n. L. l Bylo nutné zrušit v redakci Průboje ZO KSČ. l Měla být vytvořena redakční rada na základě celého spektra občanských stran a iniciativ. l Orgány OF i bývalí vyloučení novináři nesouhlasili s označením listu jako Deník demokratické levice a požadovali vydávání novin jako severočeského občanského deníku. (Slovo občanský však mohlo být chápáno jako list OF, proto byl později upřednostněn název Severočeský deník.) 347
l l
Bylo požadováno odstoupení šéfredaktora Trhlíka. OF podporovalo přístup bývalých redaktorů Průboje, kteří odešli s nástupem normalizace v letech 1969-1970. l OF souhlasilo s vytvořením struktury redakce podle návrhu bývalých redaktorů Průboje.41 Po rezignaci šéfredaktora Trhlíka se v čele Severočeského deníku objevil Jaroslav Haidler. V redakci nechyběli ani Karel Sedlecký, Jindřich Beránek, Radovan Brychta (protože byl kooptován jako poslanec ČNR, podepisoval se pseudonymem Havlík), Milada Berková, Michal Mašek (v tiráži uveden jako zástupce šéfredaktora) či Pavel Koukal. Tyto redaktory pak doplnili např. Jan Mádl (do r. 1969 redaktor Severu), Jan Mach (bývalý redaktor Mladé fronty), mladí novináři Josef Formánek, Libor Michalec a další. […] První číslo Severočeského deníku vyšlo 2. dubna 1990. Noviny se od původního Průboje lišily jak obsahově a graficky, tak především publicistickým zaměřením textů. Zřetelný byl záměr oprostit se od deníku, který měl sice dlouhou a významnou tradici, ale jenž se později uchýlil k podpoře štvavé normalizační kampaně. V prvním čísle tuto myšlenku vystihl také Michal Mašek, když ve Slovu ke čtenářům napsal: Hitem posledních měsíců se stalo převlékání kabátů. Možná taky, že ještě platí to známé „podle kabátu se svět měří, lháři ve fraku každý věří“ z písničky V+W… Asi už jste si všimli, že toto „závažné“ téma oblékám trochu nalehko – jako ten nový kabát Severočeského deníku. A divíte se? Vás starý zimník netíží? Je přece jaro! Nechť se nám šlape lehčeji!42 Ke vzniku nového deníku se vyjádřil také bývalý šéfredaktor Průboje Egon Fries, který se přiznal k tomu, že tento list dvacet let nečetl. A když do něj náhodou nahlédl, dočetl se, jak „pokojní demonstranti rozvracejí republiku, zatímco policajti s obušky a vodními děly ji zachraňují“. Jako obyčejný čtenářdůchodce v něm opět začal listovat až po 17. listopadu 1989. Obzvláště pak v období, kdy se do čela Severočeského deníku postavil Jaroslav Haidler a další redaktoři „předokupačního“ období. K nové podobě deníku pak Fries např. poznamenal: Změnu názvu považuji za logickou a správnou. Nové víno se nemá lít do starých měchů. Nový obsah se prosazuje. Proto SD fandím a držím palce. Přeji mu, aby pravdivě odrážel starosti a radosti lidí na severu Čech a aby pomáhal hlavně ty starosti fundovaně rozmotávat a odstraňovat. Konečně, aby s novým názvem získal k svým dosavadním čtenářům i hodně nových.43 Šéfredaktor Jaroslav Haidler nakonec vymanil Severočeský deník z vlivu vydavatelství Delta, které management v čele s ředitelem Vlastimilem Košťálem44 spojil s bavorským koncernem Passauer Neue Presse. Novým vydavatelem deníku se stala a. s. Logos, jejíž akcie si rozdělili redaktoři a francouzská firma Socpresse SA Paris.45 Na podzim roku 1994 však tato společnost prodala své akcie Axelu Diekmannovi, který měl podíl na vlastnictví passovského koncernu v Bavorsku. V této době však již Jaroslav Haidler na svou šéfredaktorskou funkci v podstatě rezignoval.46 Následný chod událostí pak podstatně ovlivnili lidé spjatí s komunistickým režimem. Bývalí zaměstnanci Vydavatelství Rudého práva z redakce Průboje před rokem 1990 totiž odprodali dosud menšinovému partnerovi své akcie v a. s. Logos, a tím získal tento vlastník 53,5 procent. Ředitelem podniku se stal M. Šutry, poslední předseda ZO KSČ v redakci Průboje před rokem 1990. Na žádost většinového vlastníka byla na jaře 1995 svolána valná hromada a na ní byli 15. března z funkcí odvoláni Jaroslav Haidler a Karel 348
Sedlecký. Novou šéfredaktorkou se stala Marie Srpová. Je neuvěřitelné, že byli tito novináři propuštěni bývalým funkcionářem normalizační KSČ a stejně tak je ironií osudu, že Karel Sedlecký se o tomto rozhodnutí již nedozvěděl. Ve středu 15. března 1995 vpodvečer totiž zemřel. Co může dělat novinář bez novin Co byl Šutry zač, jsem se dověděl pozdě. Naši přátelé v Ústí nás sice varovali, ale „nechtěli jsme být jako oni“. Když jsem nastupoval do funkce šéfredaktora, prohlásil jsem, že každého budu posuzovat podle toho, jakým je skutečně novinářem. A tak jsem byl podruhé „odejit“ z redakce. Zůstal jsem jako volný novinář. Díly bývalému zpravodaji Mladé fronty Honzovi Machovi jsem uveřejnil několik fejetonů a soudniček v mfDnes. Tehdy mě oslovil Josef Formánek, abych šel dělat vedoucího vydání časopisu KOKTEJL47 a zároveň vedl i kurz žurnalistiky. To byly nezapomenutelné roky. Mnoho absolventů kurzu se pak prosadilo a dodnes mi píší. Z absolventů kurzu stojí za zmínku, Topí Pigula, zpravodaj ČRo Petr Vavrouška, a pak jeden chlapec, který se vrhl na dokumentaristiku a nedávnu mě zval na premiéru svého filmu o Africe (jméno mi, bohužel vypadlo z paměti). Po odchodu z Koktejlu jsem začal psát beletrizovanou literaturu faktu. Jaroslav Haidler
Náš šéf pro 68. rok Jindřich Beránek Tehdy jej do té funkce nikdo neschválil, po 22 letech byl kooptován do českého parlamentu. Kaligrafickým písmem na jeho parte oznámila grafička Naďa Brychtová přátelům svého muže, že 39 let po vrcholu své novinářské dráhy, v neděli 14. května 2008, Radek odešel do rybářského ráje. Radovan Brychta48 patřil k prvním členům Klubu novinářů Pražského jara ´68, kteří stáli u vzniku Syndikátu novinářů 16. prosince 1989 v pražském Parku kultury a oddechu J. Fučíka. Do května 1969 byl zástupcem šéfredaktora regionálního deníku Průboj, odkud byl po nástupu Husáka na dubnovém plénu ÚV KSČ odejit. Skončil se svým šéfredaktorem Egonem Fiesem, který jej do té funkce jmenoval a pověřil vedením publicistů v redakci. Poslední červnovou středu toho jubilejního osmičkového roku jsme se sešli – torzo někdejší redakce deníku ústeckého kraje z 68. roku – jako vždycky v čase, kdy rozloučení našich kolegů probíhala v úzkém kruhu rodinném. Listovali jsme v rigorózní práci, kterou o našem deníku napsala absolventka katedry mediálních studií na Fakultě sociálních věd, dnes už PhDr. Michaela Vinterová.49 Byl to vlastně takový pomníček pro Radka. Jeho jméno se totiž – i když jej jmenoval šéfredaktor Fries svým zástupcem už v březnu 68, tedy v průběhu Československého jara – nesmělo objevit v tiráži. Ani tzv. reformátoři v sekretariátu SKV KSČ to nepovolili do konce května 1969, kdy po dubnovém thermidoru odešel od novin. Nemělo pro něho smysl nedělat je podle vlastních představ. Radkovu reportérskou kariéru si dodnes připomínají v Mostě, kde nalezl na prahu dospělosti svůj domov, i když odtud musel za normalizace odejít. Zůstal jen na internetu. Stránky mostecké radnice citují jako ukázku z dobové kroniky Radkovu reportáž Poslední zvonění z chrámu nad uhlím.50 Připomíná se tu, že na rozdíl od toho, co bylo tehdy módní, nezasahuje přímo do dilematu zachránit, 349
nebo zbořit, ale plasticky popisuje možné provedení navržené alternativy přesunu kostela jako celku. Podrobně je rozebrán postup práce podle fantastického sice, ale v praxi uskutečnitelného námětu akademika St. Bechyně a ing. Wünsche. Z Mostu odcházel Radovan s následky těžkého úrazu. Našel tam práci na stavbě sportovní haly; jednoho dne se propadl o několik pater a lékaři jej jen taktak zachránili. Ležel na stomatologii krajské nemocnice, kam byl odejit někdejší krajský osvětový lékař, dr. Erben. Potřeboval si i na zubní chirurgii plnit normu obyčejné zubařiny, a tak k němu docházelo pár někdejších kolegů z branže. Máte tu kolegu, přivítal mne v ordinaci. Odvedl mne přes chodbu, kde ležel Radek. Zavřené oči. Nějaká udělátka pod bradou i v ústech. Před chvílí odešla jeho žena. Byla tu od včerejška. Bude to pěkná vdova, říkal jsem si, když přijela. Radek měl při vší smůle štěstí. Mohl nastoupit tam, kde nemusel ani trochu kolaborovat s režimem, jenž jej vyhnal z jeho práce i z jeho zvoleného domova. Stal se inspektorem čistoty toků. Co lepšího si může přát rybář, kterým jedině směl zůstat? Svou novinářskou dráhu nastoupil Radovan Brychta jako reportér. Svůj domov i inspiraci našel v Mostě, jak dokládá i druhá z jeho knih Šachty splněných nadějí s ilustracemi Heleny Ambrosové.51 V Mostě patřil do skupiny intelektuálů kolem malíře Bohdana Kopeckého, která usilovala o proměnu podmínek pro život v nově vytvářené krajině. Tyto ideje nejvýrazněji vyjadřovaly eseje Josefa Jedličky52 z litvínovského muzea, Radkova publicistika a právě obrazy Kopeckého, kterého normalizátoři také vyhnali z mostecké rozervané krajiny do východních Čech, do jeho rodné Litomyšli. Do východních Čech vyhnali normalizátoři také Radovana Brychtu. To bylo však do Lomnice nad Popelkou, kde měla rodný rodinný domek paní Naďa. Odtud odešel jen na pár měsíců, kdy byl poslancem ČNR rekonstruované po listopadu ´89. Vrátil se hned po prvních volbách. Do nich už nekandidoval. Věk i zdravotní potíže učinily za dalším pokračováním tečku. Vrátil se ke svým rybám… V tom 90. roce už jen k nim.
Byl to pan novinář Úterý, 6. října 2009, pár minut před čtvrtou. Vzal jsem za kliku; dveře do Syndikátu byly zamčeny. Měli jsme mít výbor Klubu novinářů Pražského jara. Pravda, scházíme se jako důchodci, minuta žádná míra; ale mám ještě čekat? Zmáčkl jsem číslo na Mirkův mobil: Jsi na cestě sem? Kdepak, jsem v nemocnici… Cítil jsem i z éteru, jak těžko se do něho dostávají slova našeho předsedy. Kdo mi měl vyřídit, že dneska schůze odpadá, ale to je v této chvíli úplně fuk. Je středa dopoledne, Míša Geussová mi volá, co se stalo. Měli bychom napsat pár vzpomínek. Tu svou jsem napsal už před jedenácti roky. Byl to medailon k Mirkovým 70. narozeninám.53 Byl jsem – aspoň mi to zatím nikdo nevyvrátil – první, koho Mirek, když byl jmenován šéfredaktorem Mladé fronty, v září 1960 přijímal. [Byli jsme dva, Jirka Steiner a já.54] Tehdy to byla redakce první marky a dost kamarádů mi tu šanci závidělo. Na rozdíl od „soudruhů“ v čele jiných listů byl Mirek novinář. Zřejmě i proto trvalo dost dlouho, kdy po smrti Ivo Kalvinského vedl Frontu jako pověřený zástupce. V MF prošel snad všemi posty; ještě doma v Kolíně si jako kluk zkusil, co obnáší být zpravodajem, vedl práci na jednotlivých vydáních a jako sekretář celý chod redakce. Není divu, že své jmenování doprovodil řadou změn, které proměnily 350
deník. V očích mladších kolegů by asi vyvolaly úsměv kroky jako sjednocení písma titulků, tisknout původní zprávy z Bezpečnosti a nejen svodky z Četky, mít stránky pestré, i když třeba mezi důvody kritiky a zastavení časopisu MY 51 byl dvoji trojnásobek článků na stránce ve srovnání se sovětským časopisem, ale dovedl také dát celou stránku novému modelu škodovky… MF dýchala svou dobou a zájmy mladých, které byly míň přizpůsobivé a pestřejší než zájmy generace otců. Bylo zákonité, že MF patřila k tomu lepšímu, čím se v 60. letech česká žurnalistika dokázala zapsat na procesu proměn. Mirek si nepotrpěl na výčet poct; byla-li někomu tehdy udělena Novinářská cena včas a po právu, stalo se tak právě roku 1967, kdy byla udělena ing. Miroslavu Jelínkovi. Spíše si z té doby připomene, jak okupovanou Prahou vezl pytle ohlasů na 2000 slov, aby je u Jiřího Hanzelky spálil a nedostaly se do nepovolaných rukou. Bylo zákonité, že Mirek Jelínek byl mezi prvními novináři, kteří „byli odejiti“. Začátkem května 1969 uložilo předsednictvo ÚV KSČ, aby byli vyměněni šéfredaktoři Práce, a v Mladé frontě, kde bylo mj. právě otištěno 2000 slov. Normalizaci prožil vysoko u nebe – na střechách stovek domů jako asfaltér v. d. Universa Průhonice se staral o jejich izolaci. V roce 1989, kdy začala tát ledová doba, se díky tehdejšímu řediteli OD Kotva Oldřichu Schwarzovi dostal alespoň k redakční rutině obchodních katalogů. Na konci toho roku byl mezi organizátory první valné hromady Syndikátu novinářů. Do Juldy Fuldy byl vstup na novinářské legitimace nebo výstřižky z novin. Obé pro mě bylo nedostupné, patřil jsem mezi ty, kdo po pár měsících následovali po cestě, kterou Mirek „razil”; byli jsme ze Svazu čs. novinářů vyloučeni a publikovat jsme nikdo nesměli. U prezence mi usnadnil vstup fakt, že jsem mohl říci: „Tohle byl můj první šéfredaktor.“ Byl jsem vždycky pyšný, že jsem mohl patřit mezi „Mirkovy lidi“. Ještě jednou jsem měl šanci pracovat v jeho novinách. V létě 1991 se stal šéfredaktorem Práva lidu. Přišel z Myčka, které obnovil, když v Mladé frontě, kterou si zprivatizovala normalizační redakce, pro něho nebylo místo. Přivedl další „svoje“ lidi, a tak jsem doufal, že společně se svým prvním šéfem a kolegy z dávných dob zakončím i novinářskou práci. Neměli jsme štěstí. Po roce byla redakce PL prodána firmě, která měla sídlo v Rakousku, hlavní šéf byl odkudsi z Balkánu a v Praze ji vedl „soudruh“ Šafránek, jeden ze zakládajících „oudů” Svazu mladých. Vyhlásili Portrét Miroslava Jelínka vyfotografoval jsme tehdy stávku na Mirkovu obranu. Rudolf Gális na poslední správní radě Leč sametová revoluce nám ukázala svůj SN ČR, kterou jako jeho syndik řídil. drsnější rub, a poznali jsme v praxi, o čem jsme se učívali v dějinách dělnického hnutí čistě teoreticky: že organizátoři stávky musí jinam. 351
Pokus pracovat společně, který nám nabízel jeden z přátel, vzal za své dík bývalému redaktoru Tribuny, jenž seděl zase v šéfredaktorské židli.55 Museli jsme se zas rozejít. Mirek nastoupil do Hospodářských novin, kde pracuje dodnes.56 Při společné práci se potkáváme ve správní radě Syndikátu novinářů, kde je Miroslav Jelínek zástupcem syndika, a v Klubu novinářů pražského jara, jehož je předsedou.
Článek pro Mediažurnál jsem tehdy, v roce 1998, nazval Byl a je to pan novinář. Od 7. října 2009 mohu psát jenom: Byl… Jindřich Beránek
Chybíš nám, kamaráde Naše životní cesty se setkaly dávno, dávno v redakci deníku Mladá fronta. Když říkám dávno, myslím tím dobu hluboko před osmašedesátým, nelehký čas, charakterizovaný v našem případě zejména svěrací kazajkou cenzury a stávajících tlaků z centra stranického i svazáckého, jimž oponovat, natož pak úspěšně oponovat, v žádném případě nepředstavovalo pro oponujícího procházku růžovým sadem. A přece jsme takoví byli. Jedním z nich byl i Mirek Jelínek. Od samého počátku se mi na něm zamlouvala především jeho zažranost do práce, jasná vize – alespoň ve většině případů – co a jak řešit, náročnost, již vztahoval na sebe stejně tak jako na ostatní a také jeho vztah k těm, kteří tvořili redakční tým. Jako šéfredaktor deníku trval na přesném zahajování porad v čase, na který byly svolány. Slovo dostal každý, kdo měl co říct, ale zbytečné protahování schůzí netrpěl. Bazíroval na maximální aktuálnosti listu. Redakční fotografy neustále tlačil do neotřelých, netuctových záběrů, redakčního výtvarníka pak měl k přípravě a hbité realizaci stále moderněji pojaté, dynamické, přehledné, prosvětlené podoby novin. Úvodník, jehož téma se zadávalo na ranní poradě o čísle, neschvaloval k tisku sám, ale pozval k tomu členy redakční rady. Protože: víc hlav víc ví. Nanejvýš ho popuzovaly chyby v novinách, které označoval za projev neúcty ke čtenáři. A tak v naší redakci nejenom že za správnost rukopisu odpovídal mj. autor a vedoucí jeho oddělení, ale četl je ještě redakční jazykový lektor. A v obtahu pak navíc i pro ten který den vyčleněný redakční radní, zvaný čistá hlava a samozřejmě, pokud byl čas, i šéfredaktor. Při doplňování redakce dbal na to, aby přicházeli lidé s odborným vysokoškolským vzděláním a tedy s předpokladem dobře se orientovat ve svěřené problematice. Sebevětší redakční shon mu nikdy nebyl překážkou přinejmenším zvednout telefonní sluchátko a popřát k svátku či narozeninám komukoli z redakčního týmu. Jestliže v letech Pražského jara, ale i v mnoha z těch, která jim předcházela, náležela „Fronta” k novinám z nejžádanějších, nejčtenějších, byla to z velké části právě jeho zásluha. Mirka Jelínka jako novináře ani jako člověka andělská křídla nezdobila. Ale byl člověkem na svém místě. Stvrdil to i v průběhu Pražského jara, kdy Mladá fronta naplno demonstrovala svou pozici novin mladých obsahem i formou, usilujících o prosazení tolik potřebných změn ve společnosti. Snažila se o to pod jeho vedením ze všech sil až do poslední chvíle, po okupaci země sovětskými a dalšími „spřátelenými” vojsky i jako deník ilegálně vydávaný. V dalším roce jsme se s Mirkem pracovně rozešli. On se nedobrovolně dal na dráhu asfaltéra izolatéra střech, mne čekala židle v ústraní archivu. 352
Když jsem s ním naposledy před nedávnem, kdy měl v sobě již úctyhodnou dávku cytostatik, mluvil a na závěr telefonního hovoru – žiji už léta mimo Prahu – se zeptal, kde ho nejspíš zastihnu, zazněla typicky jelínkovská odpověď: No přece v redakci, kde jinde?… Budeš mně chybět, kamaráde. Moc chybět. A zdaleka ne jenom mně. Richard Böhnel 57
Mirku, díky! Zdá se mi, že Mirka Jelínka znám snad odjakživa. Provázel mé osmašedesátnické mládí, kdy vedl Mladou frontu, kdy se na jejích stránkách dalo přečíst mnoho zajímavého a na svou dobu odvážného. Však také patřil k prvním šéfredaktorům deníků a časopisů, které po okupaci vyhodili. Vzpomínám, jak jsem v květnu 1969 nakupovala v nějaké prodejně potravin, když z tamního rozhlasu po drátě zaznělo i jeho jméno hned mezi prvními šestnácti či sedmnácti. Normalizátoři považovali za důležité to rychle a co nejhlasitěji zveřejnit. Téměř okamžitá pomsta za to, že Mladá fronta zveřejnila Dva tisíce slov a že se v okupačních dnech její redaktoři i další osazenstvo chovalo velice statečně. Pak pracoval na stavbách. Ať dělal cokoliv, jako dělník si vedl zdatně. A statečně. Po listopadové revoluci, kdy jsme se (mnozí) vrátili do médií, byl mým prvním šéfredaktorem v časopise MY zvaném Myčko, pak v Právu lidu. Není tak důležité – i když pro mne samozřejmě velice –, že jsme spolu vždycky výborně vycházeli a že jsem ho osobně měla ráda. Hlavní je, jaký to byl člověk i šéf. Pro všechny. Skvělý novinář, opravdový profesionál; s bystrými reakcemi a chytrými soudy, se schopností flexibility. Zároveň zásadový a rozvážný. Politiku uměl – a přitom jí nepropadal. Své názory neprosazoval silou, ale diskutoval a argumentoval. Vládl nadhledem a humorem. A hlavně – měl charakter. Hned od konce 89. roku, sotva jsme si všichni po letech trochu vydechli, on už se staral o profesní novinářskou organizaci; po zdiskreditovaném Svazu novinářů se začal budovat – do velké míry jeho zásluhou – nový novinářský Syndikát. A ovšem, také díky němu byl založen Klub novinářů Pražského jara. Už pětadvacet let se v něm scházejí kolegové, které vládci v době normalizace vyobcovali z médií. Klubové akce, to vůbec nebylo sousedské plkání nebo nostalgické vzpomínkové sedánky; právě především Mirek pečoval o to, aby pravidelné schůzky měly pokaždé nosné téma, aby se účastníci něco dověděli, někoho zajímavého si poslechli (a protože měl spoustu přátel-osobností, skoro vždycky přišel vzácný host zvučného jména a bystrého rozumu). Mirek vytvořil prostor, kde se mohlo diskutovat, formulovat názory, zapochybovat i souhlasit, položit naléhavé otázky. A předsedající Mirek zároveň dbal, aby na schůzkách vládla neformální atmosféra a kolegové s podobnými životními osudy měli prostor i pro pár osobních slov a výměnu informací. Staral se i o Zpravodaj klubu. Když se stal předsedou Syndikátu, dělal tu práci výtečně a s plným nasazením, věk nevěk. Když bylo třeba vystoupit na obranu svobody tisku či hájit novináře, když šlo o to, aby zazněl hlas novinářské organizace, Syndikát a osobně Mirek u toho nechyběli. Jeho hlas byl slyšet nejen na obranu novinářů a publicistiky, ale neméně důrazně i tehdy, když bylo třeba řešit etické problémy novinářské práce, vyslovit názor ke konkrétním, aktuálním tématům. Zasazoval se o slušnost, o to, aby publicistika měla čisté ruce a svědomí. A přitom stále pracoval jako publicista. 353
Mirek Jelínek se nedožil dvacátého výročí pádu komunismu, chybělo sotva pár týdnů. Ale všichni, kterým je to moc líto a jimž bude chybět, zároveň víme: Svobodu, v níž žijeme, pomohl vybojovat. Uplynulých dvacet let nepromarnil, ale proměnil v spoustu plodné práce, s jejímiž výsledky a stopami se budeme dál setkávat. V té či oné podobě, ale vždycky pozitivně. Vnímali je snad všichni novináři, ví o nich i veřejnost. Nebo by aspoň měla vědět. A já tiše a pokorně děkuju, že jsem mu aspoň občas mohla být nablízku. Agáta Pilátová 58
Srpen, normalizace a Listopad v mém životě Eva Střížovská 59 Ve středu v noci na 21. srpna 68 jsme špatně spali, protože nad námi létalo moc letadel. Asi nějaké cvičení, mysleli jsme si. Ráno jsem odvedla synka do jeslí a dceru do školky na druhém konci naší čtvrti a divila jsem se, že soudružka učitelka pláče. Až v tramvaji, kde lidé měli na uších tranzistoráky a také plakali, mi to začalo docházet. A pak – plný Václavák tanků! Připojila jsem se k těm, kdo chtěli využít svoji dosud spíše nenáviděnou, protože vnucenou ruštinu k tomu, aby vojákům říkali, že se asi zbláznili, ale oni tehdy snad rusky nerozuměli… A tak jsem zase odkráčela pro děti a pak domů a manžel běžel nakoupit nějaké potraviny. V noci se kolem nás z Kavčích hor střílelo, spali jsme i s dětmi na zemi daleko od oken. Ty další dny jsem prožila jako všichni ostatní: Václavák, psaní cedulí proti okupantům a veliký smutek, jak naše Jaro bylo zničeno; manžel se snažil na dráze o nějaký bojkot, už nevím jaký... Začátkem 70. let jsem začala publikovat. V Mladém světě mi šéfredaktorka poslala dotazník. Samozřejmě v něm byla otázka na Srpen 68. Napsala jsem, že mám postoj takový, jaký má většina slušných lidí v tomto státě. Zírala na to a zakázala uveřejnit můj první velký rozhovor s Michaelem Kocábem. Sem tam se mi však i něco podařilo. Třeba článek o Jazzové sekci, ale i jiné. Pak jsem se rozvedla a znovu provdala, měla dalšího manžela a druhého syna a uklízela barák. V době perestrojky mě požádala Tvorba, která se tvářila pokrokově, o rozsáhlý kritický článek k písničkám v televizi. To už jsem pracovala v Týdeníku Čs. televize jako náhradnice za soudružku, co byla na mateřské. Když jsem ten článek po velmi pečlivé práci odevzdala, moje šéfka se o něm nějak dověděla a oznámila mi, že když ho nestáhnu, vyhodí mě. Tři dny jsem chodila jako tělo bez duše – odvolat, neodvolat? Práce v Týdeníku se mi moc líbila... Ale tu se ve mně ozval hlas, který řekl: co blbneš, když tě vyhodí, tak tě vyhodí, s tebou to přece nic neudělá. Tak jsem si oddechla, článek jsem nestáhla a nechala se vyhodit. Nedopadla jsem však daleko. Práci mi nabídl časopis Co vás zajímá, kde se mi líbilo ještě víc... V červnu ´89 jsem s přáteli z Jazzové sekce jela do Bratislavy na koncert Joan Baezové. Byl to zážitek a podle mě tím v podstatě začala sametová revoluce. Na pódiu Vláďa Merta, Michal Prokop, Ivan Hlas a – Václav Havel. A samozřejmě tlupa estébáků, kteří hned vytrhali šňůry od mikrofonů. Ale Joan s disidentskými přáteli zpívali z okraje pódia a celá sportovní aréna – šest tisíc lidí – spolu. To byla nádherná demonstrace! Mám z toho nahrávku, při které tluče srdce i mrazí. Ještě celá zmámená tím zážitkem jsem napsala článek. Šéfce se zprvu moc líbil, líbily se jí i fotky Ivana Prokopa. Chtěla ho v příštím čísle uveřejnit. Ale jen do úterka, kdy se konala pravidelná schůzka šéfredaktorů na ÚV KSČ. Prá354
vě se vracím ze schůze... kurev, řekla mi tehdy po svém návratu, – Evo, ten článek si schovejte do šuplíku na lepší časy. Po pár měsících se ozvaly mé bývalé kolegyně z časopisu Týdeník Čs. televize. Chtěly, ať jim dám fotky i ten zakázaný článek, prý na titulní stranu. Událo se to koncem Listopadu... Přestože je ještě mnoho shnilého v našem státě, hlavně morálka, jsem šťastná, že žiju tak, jak žiju, i když někdy těžce. A protože téměř čtvrt století tvořím vlastní časopis, vydávám knížky a věnuji se činnostem, které individua bez morálky nezajímají, mám kolem sebe báječné lidi, a to je ke štěstí moc důležité. Poznámky: 1 Kryl, Karel: Země lhostejnost. Praha, Torst 2012; s. 163n. 2 c. d., s. 10n. – Iniciály J. M. v záhlaví jsou pravděpodobně iniciálami Jana Měkoty, Krylova kamaráda a kolegy ze Svobodné Evropy. V rádiu užíval pseudonym Honza Douba. In: Klimt, Vojtěch: Ediční poznámka; c. d., s. 171. Zamyšlení z Brixenu ve vysílání Svobodné Evropy 24. 3. nebo 31. 3. 1991 Kryl proložil písněmi. Publikovaly je Studentské listy, Praha 1991, č. 5, březen; Zuzana, Klub Karla Kryla Tu, Bratislava 1992, č. 45, 12. dubna. Vedle tohoto klubového časopisu publikovala většinu Krylových komentářů i další periodika Klubů Karla Kryla, jako byly Dívčí válka a Ječmínek. Z nich jen poslední dosahoval v letech 1991–3 nákladu 1 až 3 tisíce výtisků; ostatní vycházely v počtu několika desítek kusů. 3 Helešic, František, Kaucký, František, Krása, Pavel: Pár kamínků do mozaiky vzpomínek na Listopad ´89. In: Členský zpravodaj KNPJ ´68, Praha 2004, č. 2, s. 1n. 4 Mezi nejvýraznější představitele této generace patřil Miroslav Jelínek. Jako šéfredaktor Mladé fronty byl jeden z prvních novinářů, kteří museli na přímý a adresný nátlak sovětských okupantů opustit své povolání. Ing. Miroslav Jelínek (*1928, U2009) stál bezprostředně po založení SN ČR v čele jeho skupiny pro profesní otázky; předsedou Syndikátu novinářů ČR byl od valné hromady v roce 2001. Blíže o něm v článku Byl to pan novinář, s. 350n. 5 (bek): O žurnálu, který svým zaměřením, zrodem i koncem zosobnil osud celé generace českých novinářů. In: Souboj slova a obrazu…, c. d. s. 138. 6 Vladimír Bystrov (* 1935, U2010) byl český publicista, který se věnoval především filmové problematice, spolupracoval s časopisy Film a doba, Kino, festivalovým deníkem v Karlových Varech a dalšími listy, např. Svobodným slovem, Mladou frontou, vedl filmovou rubriku Květů, Ahoje na sobotu… V roce 1969, kdy byl s nástupem normalizace propuštěn, působil jako tiskový tajemník Filmového studia Barrandov. V mládí spolupracoval na scénářích pro představení dvojice Šimek – Grossmann, později třeba na přípravě komiksového vydání Foglarových příběhů. Po Listopadu vedl sekretariát SN ČR a při volbě řádné správní rady, kde byl zvolen syndikem Rudolf Zeman, vykonával funkci prvního místosyndika. Pracoval v zahraniční rubrice nového časopisu Reflex, založil politicky nezávislý deník Noviny [o něm víc v úvodní části kapitoly Květy jara – plody podzimu], ale nemohl konkurovat vydavatelským domům, ve kterých se spojili lidé spjatí s minulým režimem a s podporou zahraničního kapitálu. Společně se svými syny založil nakladatelství, které vydávalo významná díla české i světové beletrie, aby umožnili zejména mladým lidem založit si prostřednictvím sítě Levných knih svoji knihovničku. V souvislosti s činností, o které píšeme dále, založil i knižnici Žaluji, v níž uváděl na český trh díla o stalinistických žalářích. Jako syn ruského intelektuála, který hledal v Masarykově republice po nastolení bolševického státu v Rusku azyl, ale byl po vstupu Rudé armády jejími tajnými službami odvlečen do gulagu, založil hnutí Oni byli první. I když se jeho otci podařilo jako jednomu z mála po desetiletém věznění vrátit, věnoval se Vladimír Bystrov jako publicista i překladatel této tematice až do konce života. Z jeho publicistiky na
355
7
8
9
10
toto téma poutaly pozornost českých občanů zejména práce, v nichž objevoval před námi osud velitele čs. legií na Rusi generála Vojcechovkého, který byl také velitelem útvarů, které budovaly naše protiněmecká opevnění 30. let. Za tuto činnost mu prezident Klaus udělil v roce 2007 Řád TGM II. stupně a rok poté obdržel i Cenu Rudolfa Medka. (bek) Sígl, Miroslav: Události totality, svobody a demokracie. 1989 – 1990. Třebíč, nakladatelství Akcent, Drahoslav Řebíček, 2010, s. 294 a s. 425. Otiskujeme první část nedokončeného článku, který chystal Vladimír Bystrov počátkem roku 2010 pro časopis FITESu Synchron. Bohužel, Vladimír onemocněl a ještě v prvním pololetí t. r. zemřel, a tak zůstalo jen u torza z Vladimírova počítače, které nám poskytla paní Marta Bystrovová. A tak už nestačil napsat to, v čem viděl hlavní příčiny toho, že Syndikát novinářů zůstal jen u některých možností své činnosti. Pod svým dívčím jménem Marta Švagrová v nich působí dodnes. Problémy Jindřicha Fairaizla (*1934, U1993) vyvrcholily dva roky později posunem Závěrečné zprávy vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu 1989, jejíž smysl byl tehdy některými členy této komise, vystupujícími na veřejnosti, účelově zaměřen, aby odstartoval tzv. agentománii. Později nabrala takové rozměry, že je mohla využívat mocenská falanga, aby odstraňovala ty, kdo jí nebo jejím lobbyistům nevyhovovali. Proto byl také tvůrce působivých a pro některé budoucí příslušníky mocenské klaky nebezpečných pořadů režisér Fairaizl odvolán 18. února 1990 z funkce ústředního ředitele ČST. Štvanici, která byla tehdy rozpoutána, tragicky zaplatil cenou nejvyšší – 16. října 1993 se zabil u Měchenic. Dodnes není jasné, zda náraz automobilu do betonu byla nehoda nebo úmysl. Přes senzaci obou událostí (jak z února 1990, tak z podzimu 1993) postupně vyšuměla ze společenského vědomí, jak se objevovali další nevhodní lidé, a bylo potřeba přicházet s novými kampaněmi. Úvahy o jeho provokující tvorbě od kolegyně Jarmily Cysařové, která v 60. letech recenzovala televizní publicistiku [o ní viz pozn. čís. 45 na s. 256], přináší vedle dalších pohledů dokument Pavla Křemena Pravda Fairaizlova – viz www.ceskatelevize.cz/porady/1186455015-pravda-fairaizlova/405235100031002 – z roku 2005. (bek)
Údaje o jeho předsrpnové i předlistopadové činnosti v glose a poznámce č. 19 k výběru z Centrální evidence aktivistů pravicového... In tento sborník, kapitola Květy jara, plody podzimu, s. 95. 12 Lidé z maringotek, délka 50 min., vysílaná ČT 12. 12 1990. Dokument je uložený v archívu ČT. Autoři: scénář H. Pecharová, kamera J. Nekvasil, režie J. Stach. 13 Aspoň tak to dal v době zrodu pragmatismu nejplodnější český básník Jaroslav Vrchlický do úst hrdinovi své kvasiklasické tragédie, když zdůvodňuje svoje právo být vítězem, i když díky tomu, že nechal podvodně vyjmout zákolník ze soukolí svého soupeře. – in Námluvy Pelopovy. (bek) 14 Dokumenty tiskového střediska OF ČsRo. 15 Systém povolenek byl zaveden po prověrce vyplacených honorářů, která odhalila, že řada redaktorů si v pracovní době přivydělává tvorbou pořadů za honorář pro jiné redakce. 16 Setkání nového ústředního ředitele Čs. rozhlasu se zaměstnanci. ČTK, 6. 12. 1989. 17 Tisková beseda s ústředním ředitelem Čs. rozhlasu Karlem Starým. ČTK, 8. 12. 1989. 18 M. Kusý byl začátkem prosince 1989 jmenován vládou premiéra Mariána Čalfy předsedou Federálního úřadu pro tisk a informace (FÚTI). 19 Byla vytvořena rehabilitační komise v čele s předsedou Václavem Daňkem, tajemnicí se stala Jana Procházková. Výsledkem její činnosti bylo 140 rehabilitačních osvědčení. Do rozhlasu se ale vrátil jen nepatrný zlomek. Obdobné komise se ustavily pro jednotlivé odborné úseky a krajská studia. 11
356
Týdeník Rozhlas. Praha 1990, č. 1, s. 2 Článek 4 hlavy první [Společenské zřízení] formuloval vedoucí úlohu KSČ ve společnosti i ve státě. 22 Redakce zvláštního zpravodajství monitorovala vysílání zahraničních rozhlasů, které vydávala formou bulletinu. 23 6. prosince 1989 odvysílal ČsRo na stanici Praha hru Václava Havla Audience; režisér Josef Melč zahájil natáčení nového literárního cyklu z esejů Václava Černého, Bedřicha Fučíka, Václava Havla a dalších dříve zakázaných autorů. 24 František Pavlíček (*1923, U2004), český dramatik a scenárista, přišel poprvé do Čs. rozhlasu po studiu slavistiky a estetiky na FF UK v r. 1950 a působil tu jako redaktor. Později byl dramaturgem Filmového studia Barrandov a od r. 1966 byl ředitelem Vinohradského divadla. Po r. 1970 byl nucen opustit práci jako zakázaný autor. Za podpis Charty 77 byl odsouzen k podmíněnému trestu vězení. V tomto období napsal pro domácí divadlo Vlasty Chramostové monodrama Zpráva o umírání v Čechách (1979); pod pseudonymy nebo jmény jeho přátel byly uváděny jeho dramatické texty i veřejně. Za všechny připomeňme scénář k televizní adaptaci Babičky, který kryl svým jménem režisér Antonín Moskalyk nebo pod jménem Evy Košlerové k filmu Princ Bajaja pro režiséra Antonína Kachlíka (oba v r. 1971), pod jménem Bohumily a Oto Zelenkových Tři oříšky pro Popelku pro režiséra Václava Vorlíčka (1973), ale i Velké trápení pro režiséra Jiřího Hanibala (1976), Věra Kalábová pak kryla scénář na námět Ladislava Dvorského pro režiséra Jaromila Jireše Ostrov stříbrných volavek (1976). Ústředním ředitelem ČsRo byl jmenován od 4. 2. 1990 a setrval v této funkci do 31. 3. 1991. (bek) 20 21
25
JUDr. Václav Musílek (*1958) v roce 1993 odešel z rozhlasu, se kterým spolupracoval již před Listopadem ´89 po té, co bez úspěchu kandidoval na generálního ředitele. Za ODS, kde byl jejím mluvčím, byl v roce 1998 zvolen starostou Praha 8. Po odvolání pro řadu afér, kandidoval mj. za Nezávislé pro Prahu, Volbu pro Prahu 8, Stranu důstojného života a Nezávislé demokraty Vladimíra Železného. V roce 2011 se stal místopředsedou Suverenity, z níž v roce 2013 přešel do Nezávislého fóra za hnutí Restart. Bez úspěchu kandidoval na poslance a senátora Parlamentu České republiky. (Pramen: Vlastní životopis na internetu). (rs)
26
Stanovisko Iniciativní skupiny 17. listopadu v ČsRo. ČTK 13. 12. 1990.
Mgr. Jarmila Lakosilová (*1938) v letech 1962–74 a 1990–2001 redaktorka Čs. a Českého rozhlasu. Po Listopadu spolu s režisérem Jiřím Hrašem uvedla do vysílání moderně pojaté cykly vzdělávacích pořadů. Z nich ed. pro tisk mj. Cesta a odkaz TGM (2002) a Duchem, ne mečem (2003). Historiky oceňované byly i Kapitoly z českých dějin (1968). Vzpomínku na L. Šnekovou upravila ze svých dříve publikovaných obsáhlejších textů. In: Svět rozhlasu č. 22/2009, s. 54n. a 99 významných tvůrců rozhlasových dokumentů. Praha, Radioservis 2013, s. 180n. 27
28
Ve vnitropolitické rubrice HRPV, kterou L. Šneková vedla, v letech 1963-68 různě dlouhou dobu pracovali redaktoři Zdeněk Havel, Jiřina Hanušová, Jiřina Hrábková, Věra Macháčková, Josef Podaný, Eva Podlesná, Jitka Pražáková, Boris Riegler, Jindra Sobíšková (Klímová), Jarmila Votavová a Rudolf Zeman spolu se sekretářkami Janou Duchkovou a Evou Pospíšilovou. (lako)
29
Jindra Klímová (*1933) jako novinářka působila v redakcích Mladé fronty, Čs. rozhlasu Plzeň a Praha, Čs. televize a Českého rozhlasu Praha. Vedle ocenění, která zmiňuje v textu [s. 341], jí byla v roce 2013 udělena Medaile Společnosti bratří Čapků; byla deset let předsedkyní Nadačního fondu Čapkova Strž. Během normalizačního období vystřídala profesi kuchyňské pokladní, prodavačky, servírky a úřednice. Její návrat k novinářské práci po roce 1989 byl úspěšný.
357
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
PhDr. Richard Seemann (*1933), poradce generálního ředitele ČRo. V letech 1951– 70 pracoval v zahraničním vysílání ČsRo. Po propuštění jako topič a pracovník železářství. V letech 1990–93 se vrátil zpět do rozhlasu, kde byl též pověřen funkcí ústředního ředitele. Pracoval jako komentátor Svobodného slova a v letech 1997– 2008 byl členem Rady českého rozhlasu, z čehož byl pět let jejím předsedou. Jaroslav Haidler: o zařazení mezi „nepřátele režimu na věčné časy“ in: Květy jara – plody podzimu především v části Specialita menu na severu Čech. Druhý kriminál v jedné redakci, s. 117n. Josef Trhlík (*1950), než nastal čas po Listopadu, byl rozhodnutím SKV KSČ v Ústí n. L. šéfredaktorem jeho tiskového orgánu Průboj a na „doporučení“ téhož SKV KSČ předsedou KV Svazu českých novinářů tamže. Když byl tyto funkce nucen opustit, dočkal se podpory bolševických privatizátorů v čele s posledním generálním ředitelem Vydavatelství Rudého práva ing. Košťálem, který jej učinil šéfredaktorem časopisu spiritistů, který vydávala alias Delta v mezidobí, než se spojil s bavorským koncernem a vybudoval síť regionálních novin Labe-Vltava. Později využil své regionální kontakty a jako řada činitelů normalizačního režimu se stal představitelem řady firem v polygrafii na severu Čech. O Miroslavu Samešovi blíže v kapitole Květy jara – plody podzimu, s. 104n. a 134 v poznámce č. 43; v kapitole Charta a anti-charta, s. 154, a s. 157. „Normalizační redakce“ už před časem označila své noviny namísto „orgánu SKV KSČ“ za „deník demokratické levice“. S tím vyslovila nesouhlas ústecká organizace Klubu novinářů Pražského jara ´68, kterou vytvářela skupina bývalých redaktorů Průboje a dalších novin. – Požadavek prohlásit krajský deník za noviny občanů severních Čech patřilo mezi požadavky, které byly předány dosavadní redakci. Členové ústecké pobočky KNPJ ´68 trvali také na přejmenování deníku, protože heslo Průboj lže patřilo k těm, která zazněla na největší pražské manifestaci na Letenské pláni 25. listopadu; vyvolala to ostře prorežimní stanoviska deníku nejen k těmto událostem, ale i k občanským hnutím, jak to mj. dokládala jedna z nejvýraznějších podpor kampaně kolem anti-charty. Před příchodem skupiny novinářů 68níků do redakce zrušila nově vytvořená redakční rada ideologicky metaforický titul deníku Průboj a přijala ke dni 1. březnu 1990 obyčejný informativní titul Severočeský deník. Předsedou redakční rady byl Petr Poledňák, umělecký šéf Činoherního studia, kterého pověřilo jednáním s redakcí ústecké Koordinační centrum OF; členy byli představitel stávkového výboru studentů Pedagogické fakulty Jan Šícha, zástupce KNV, po jednom zástupci existujících politických stran, šéfredaktor Jaroslav Haidler a jeho zástupci Michal Mašek a po nástupu do redakce Jindřich Beránek. In: SN Průboj, Ústí n. L. 1990, roč. 42/č. 17, s. 1. Berková, Milada: Příznak choroby, s. 2 – viz týž článek v kapitole Od jara do srpna 1969, s. 63n, poznámky č. 31 až 35; Beránek, Jindřich: Co si myslím o článku „Co si myslí o severočeské kultuře“, s. 2; Mayer, Vladimír: O osobnosti politika, s. 7. – Dále o tomto čísle v kapitole Charta a anti-charta, viz výše poznámka o M. Samešovi. Müllerová, Michaela: Krajský deník Průboj 1968 – 1969. Rigorózní práce. Fakulta sociálních věd UK, Praha 2007. 5. kapitola, s. 94n.. K práci ústecké skupiny se nepřihlásili vyloučení novináři z Liberecka, kteří chtěli mít vlastní noviny, jež by navázaly na jejich snahu z let 1967–68. Vzhledem k osobnímu přátelství mezi ústeckými novináři vyloučenými z redakce Průboje a libereckými žurnalisty proběhl rozchod obou oblastí Severočeského kraje v novinářské organizaci bez jakýchkoli konfliktů. V kampani proti Chartě 77 patřil Průboj mezi vysloveně aktivistické noviny, jak dokládá článek. Anti-charta podle vzoru Průboj, s. 163n.
358
Zazněl také návrh na vytvoření OF severočeských novinářů. Nejvíce se přitom při jeho vybudování angažovali redaktoři Michal Mašek (zabýval se v redakci problémy ekologie a nebyl členem KSČ) a Pavel Koukal (původním povoláním archivář a zabýval se jednak kulturou, jednak menšinovým českým hnutím, sociálními boji na severu, jednak tradicemi anarchismu). Je autorem článku Svět vnitřní emigrace v kapitole Šedá zóna, s. 218n. 42 Mašek, Michal: Podle kabátu…? Severočeský deník, Ústí n. L. 1990, 2. dubna, roč. 1, č. 1, s. 1. 43 Fries, Egon: Pozdrav Severočeskému deníku. Severočeský deník, Ústí n. L. 1990, 5. dubna, roč. 1, č. 4, s. 1. 44 Ing. Vlastimil Košťál, dlouholetý vysoce postavený manažer „státostrany“ v papírenské oblasti, byl posledním generálním ředitelem jejího Vydavatelství Rudého práva, které vzdor zákonu o majetku KSČ a dalších organizací Košťál se svým týmem zprivatizoval pod krycí firmou Delta a za účinné pomoci bavorského koncernu se zmocnil většiny regionálního tisku. Je zajímavé, že tohoto exponenta bolševické státostrany česká média nikdy nekritizovala, ačkoliv kdejaký herec, který přijal roli třeba v seriálu o majoru Zemanovi, byl vláčen na jejich stránkách. Dokonce jej tolerovala, i když ve funkci šéfa českého fotbalu přispěl k morální i výkonostní devastaci tohoto populárního sportu. 45 Ještě před fúzí s francouzskou společností se noviny přejmenovaly na Severočeský regionální deník. 46 Osobní výpověď Jaroslava Haidlera. 47 Josef Tománek a jeho kariéra reportéra i zakladatele časopisu reportérů viz kapitola Charta a anti-charta. Nepodepisovalo se jen v Národním, s. 157n 48 Radovan Brychta, (*1928, U2008) byl synem profesora sklářské odborné školy v Železném Brodu Jaroslava Brychty (*1895 U1971); také jeho sestra Jaroslava Brychtová (* 1924) i její manžel Stanislav Libenský patřili k předním sklářským výtvarníkům, kteří stáli u zrodu světového úspěchu naší uměleckoprůmyslové tvorby. 49 Müllerová, Michaela: Krajský deník Průboj 1968 – 1969. Rigorózní práce na FSV UK, Praha 2007. Dr. Müllerová, provdaná Vinterová, napsala na toto téma už diplomovou práci, Praha 2005; po obhajobě jí bylo doporučeno rozšířit pro disertaci téma o další informace, které se týkaly ostatních médií, vedle nichž Průboj existoval, ale i osudu šéfredaktorů a některých dalších členů redakce. – Jako důvod, proč se rozhodla pro toto téma, odpověděla diplomantka editorovi tohoto sborníku: Chtěla jsem vědět, jaké byly asi noviny, na které moje babička ještě po tolika letech vzpomínala. 50 In: Květy, Praha 1966, č. 45, 12. listopadu. 51 Brychta, Radovan: Šachty splněných naději. Liberec, Severočeské krajské nakladatelství 1962. 52 Ten pro mne nejmilovanější článek se jmenuje Domov vyvzdorovaný a byl otištěn v úvodu k monografii Bohdana Kopeckého Liberec, Severočeské nakladatelství 1968. Blíže o této neopakovatelné společnosti v eseji Pavla Koukala Zapovězený autor Dalibor Kozel – in: kapitola Šedá zóna, s...n. 53 Beránek, Jindřich: Byl a je to pan novinář. Ing. Miroslav Jelínek *12. 1. 1928; In. Mediažurnál. Praha, SN ČR 1998, č. 1, s. 20. 54 Jiří Steiner byl osvětimské dvojče, které jen díky tomu přežilo tamní ghetto. Můj zachránce Mengele, říkával s ironií, která mu byla vlastní. Díky pokusům, které na něm a jeho bratrovi tento člověk s lékařským diplomem prováděl, dokázali z celé rodiny přežít jen oni dva. Totiž on to dokázal; jeho bratr Zdeněk si záhy po osvobození opatřil motorku, a díky tomu už dávno nežil. Zůstal v Jirkovi jako příčina jedné 41
359
55
58 59 56 57
z těch teskných chvil, které jej přepadaly. Ta náhoda, že já rok před promocí a on, který si z prvních dní a roků svobody přinesl vzdělání a sounáležitost se svazáckým hnutím, jež se stalo jeho rodinou, jsme téhož dne nastoupili do Mladé fronty, nás sblížila na celý zbytek života. Byl to deník, který vycházel v paláci někdejší Národní politiky a patřil od roku 1945 odborům. Když mi po delší době nabídli v redakci Práce místo, musel jsem naslouchat členům vedení, kteří měli vždycky rodinný původ na rozdíl ode mne košer, že odbory nemají na žádné noviny v té renovované demokracii nárok. A pracoval tam, jak se dočtete o několik řádků dál, až do posledního dne svého života. Böhnel, Richard: in Zpravodaj KNPJ, Praha, 2009/č. 2-3, s. 3n. Pilátová, Agáta: c. d., s. 5n. Eva Střížovská (* 1943) původně hudební publicistka, od r. 1990 vydavatelka a šéfredaktorka čtrnáctideníku Český dialog (později měsíčník a dvouměsíčník, nyní v internetové verzi) se zaměřením na komunikaci s krajany ve světě. Založila Mezinárodní český klub (1994), začala vydávat a vydává tradiční brožovaný Český kalendář (1996). Napsala a publikovala několik knih o krajanech v USA a v Austrálii, MČ Klub produkuje seriál filmů o životě krajanů – České kořeny. Za svou činnost získala Medaili Jana Masaryka (2003), Cenu „Ď“ (2010) a cenu Český patriot (2011). (lako)
360
Slova z našich řad
Kritické hlasy tu byly,
jen jim mainstream našich médií nedopřál sluchu Sílí-li mezi lidmi sebekritický pocit, proč jsme vlastně cinkali klíči, nemohu se ubránit vtíravé myšlence: Neponechali jsme příliš snadno hlas těm, kdo prohlásili ideály, v jejichž jménu jsme všude, ale opravdu všude psali grafický aforismus 68 – 89, manifestovali jen jako konec vlády jedné strany? Tito lidé se zaštiťovali, že mohli v letech normalizace čerpat své ponaučení ve světě jako např. předseda organizace KSČ v Prognostickém ústavu ČSAV ing. Dlouhý nebo ing. Tříska, skutečný otec nápadu s kupónovou privatizací, se kterou vstoupil do proměn české ekonomiky jeho guru, ing. Klaus. Tenkrát jen ing. CSc., titul docent totiž získal až v r. 1991 na Fakultě sociálních věd (předtím to byla Fakulta žurnalistiky); titul profesor už má ze „své“ Vysoké školy ekonomické, ale až z r. 1995, kdy byl předsedou vlády zbytkového Česka; i když působil na VŠE dávno před tím, než se dal na politiku. Na rozdíl od jiných „nepřátel režimu“ mohl totiž vést studenty – zřejmě on by tam nekazil mládež. To už se ovšem nevěnoval makroekonomii, ale politice a jiným disciplínám. Těm, kdo se pokoušeli hledat jinou cestu, než hlásali Václav Klaus a spol., nedopřála média slovo. Vlády této země (a nejen ta federální, kde měl hlavní slovo ministr financí) daly sféru zdejších sdělovacích prostředků na pospas mediálním velmožům – a ti naučili své žurnalisty líp, než jsme uměli my, zpracovávat čtenáře, diváky a posluchače tak, že je zahrnují přemírou podružných informací, aby necítili, jak jim jsou upírány informace podstatné. Když jsme chystali tento sborník, oslovili jsme lidi nejrůznějších profesí i generací, aby nám řekli, jak oni vnímají věk, který my, novináři té doby, považujeme za zlatá léta. Mnohé z těch, kdo jej prožili a přispěli k jeho formování v rámci svých tehdejších kompetencí, to přivedlo k hlubšímu zamyšlení. Stejně tak reagovali i někteří z našich kolegů. Dovolte tedy, abychom publikovali tato Slova z našich řad jako 12. kapitolu tohoto sborníku. Jako první z nás dostává slovo nejstarší člen KNPJ ´68 Miroslav Zikmund. (bek) S podzimem přišel do kin nový film režiséra Petra Horkého Století Miroslava Zikmunda. à 362
Ohlédnutí Miroslava Zikmunda Jarmila Lakosilová, Tomáš Černý Návštěva u poloviny nejslavnější cestovatelské dvojice dvacátého století se pro nás stala zážitkem, na jaký se nezapomíná. To slunné úterý 14. října 2014 těsně před 14. hodinou jsme zaparkovali na samém vršku zlínské zahradní čtvrti. V rozsáhlém lesoparku byla funkcionalistická vila od brány zprvu téměř neviditelná. Cesta nás však dovedla přímo k hlavnímu vchodu. Pochváleni za dochvilnost a uvedeni do přijímacího pokoje, mohli jsme vyhlédnout jeho prosklenými stěnami i velkými okny přilehlé knihovny. Vzápětí jsme pochopili, že ta vzrostlá zeleň všude kolem není veřejný lesopark, ale hostitelova milovaná zahrada, kterou ve svých pětadevadesáti letech stále ještě zčásti sám obhospodařuje. Právě ona mu pomáhá udržovat svěžest ducha i těla. Ještě chvíli jsme si prohlíželi interiér obou místností, obrazy, knihy a různé exotické předměty ze vzdálených končin několika světadílů. Ručičky na hodinkách však jakoby náhle ubíhaly mnohem rychleji než při jízdě po dálnici a my museli začít s přípravou k natáčení. Ta netrvala dlouho. Již za chvíli kolega zapnul magnetofon a vyzkoušel, jak funguje mikrofon zavěšený mezi námi tak trochu bokem, abychom si ho moc nevšímali. To už jsme ale seděli u konferenčního stolku a ani jsme se nemuseli ptát – tak spontánně náš hostitel zavzpomínal na šedesátá léta. Zde je stručný výtah z toho, čemu se H+Z v jejich průběhu věnovali. V čase politického tání, roku ´63, podepsali během své asijské cesty na čs. velvyslanectví v Japonsku přihlášku do komunistické strany. Usoudili, že jako straníci by mohli kritizovat poměry účinněji, neboť zevnitř a víc tak přispět ke zlepšení poměrů ve vlasti. A pak také, ještě intenzivněji než celé ty roky předtím, upřímně usilovali o to, aby jejich názory a písemné Zvláštní zprávy došly většího sluchu hlavně u těch nahoře. Od 66. roku měli řadu proreformních vystoupení v rozhlase i v televizi, psali do novin a v 68. často zamířili též přímo mezi lidi na závody, do kulturních domů, na různá setkání. Šéfredaktor Mladé fronty Miroslav Jelínek nechával v tomto deníku po léta tisknout jejich reportáže a oba cestovatelé se s ním spřátelili. Byl to opět on, kdo na titulní straně a na té následující uveřejnil 9. června ´68 i velký polemický článek Jiřího Hanzelky Hodina pravdy. Mezi lidmi vyvolal tehdy obrovský dopisový ohlas; stal se předzvěstí o osmnáct dnů později vydaného manifestu Dva tisíce slov. Nakonec ale měli pisatel článku i šéfredaktor plno starostí a práce s tím, aby všechny ty dopisy s přesnými adresami nepadly do nepovolaných rukou.1 Když po měsících rozmachu občanského života došlo 21. srpna k okupaci Československa vojsky Varšavského paktu, oba cestovatelé se hned další den sešli (spolu s ostatními již dříve řádně zvolenými delegáty) na narychlo předčasně svolaném 14. sjezdu KSČ, který má v našich novodobých dějinách mimořádný význam: Tím, že na sebe vzal odpovědnost ve chvílích napadení státu, se stal kompetentním zástupcem celé tehdejší občanské společnosti, organizoval její odpor proti okupantům, odesílal depeše do zahraničí a hájil suverenitu republiky. 2 Za pár dnů se Miroslav Zikmund vrátil z protestující Prahy do Zlína. A hned v neděli 25. srpna měl možnost pronést odtud prostřednictvím rozhlasu výzvu k vedoucím sovětským představitelům a k několika známým vědcům. Sám ji sepsal a rovnou do vysílání též přečetl ruštinou zdokonalenou nejen četbou milovaného Puškina, ale též četnými rozhovory s místními lidmi při putování po Sibiři. 363
Čas nabitý událostmi v okupovaném Československu pádil, platnost 14. sjezdu byla záhy zrušena a zanedlouho jakoby již v ovzduší bylo cítit něco z atmosféry budoucí normalizace. – V lednu ´69, kdy se upálil Jan Palach, jsem byl na Cejlonu. Výjimečně sám. Jiří, jemuž podle obdrženého varování hrozila fyzická likvidace, tehdy ještě krátce i s rodinou pobýval ve Stockholmu, kde působil na naší ambasádě jako obchodní přidělenec. Jsem rád, že se mi i samotnému podařilo pravdivě informovat cejlonského předsedu vlády o dění v Československu, řekl v závěru svých vzpomínek na nadějná šedesátá léta Miroslav Zikmund.
A my jsme se ho mohli začít ptát l
Jaký je váš názor na Jana Palacha a jeho čin? Byl to neobyčejně statečný člověk. Když uvážíte, že byl na prahu svého mužného věku a že zvolil takový způsob protestu… Musel vědět, že to nepřežije, spáleniny v tom rozsahu, jak mi po návratu řekla lékařka dr. Moserová. Vím, že od něho to byla oběť, vědomá oběť. To nebyla žádná navedená ovečka, člověk, kterého někdo zblbnul, aby se upálil. To byla naprosto cílevědomá akce. l Byl to protest proti komunismu, nebo proti tomu, že jsme to tak rychle vzdali? Proti tomu druhému. Vyjádřil tak zklamání z toho, jak se český národ najednou otočil čelem vzad. Jirka Hanzelka to pověděl krásně v jednom interviewu. Řekl, že český národ je jako tráva: když zafouká vítr, tak se ohne. Myslím, že měl pravdu. l Byla nějaká souvislost mezi léty 68 a 89? V povědomí lidí určitě byla. Neumím specifikovat, jak tomu bylo konkrétně, ale když uvážíte, že mezi roky 68 a 89 uplynulo pouhých dvacet, jedenadvacet let, tak to není zase tolik. Můj syn, kterému v reformním roce bylo třináct, měl v Listopadu čtyřiatřicet. A někdejším vysokoškolákům bylo něco málo přes čtyřicet. Není možné, že by na tak významné události celý národ najednou zapomněl. Čili vědomí toho, co přineslo Jaro ´68, jaké to bylo vydechnutí, jak lidé začali najednou věřit v to, že existuje dobro, jenom se ho zmocnit, tak to někde tady v povědomí žilo. Do jaké míry se ono povědomí projevilo konkrétně, jestli přispělo k tomu, že se na Letné shromáždil milion lidí, nebo kolik jich tam tehdy přišlo, to nevím. l A co 17. Listopad ve Zlíně? Jaké to bylo tam, co jste zažil? Stal jsem se jedním ze zakladatelů Občanského fóra spolu s etnografem doktorem Karlem Pavlištíkem a celou řadou dalších. Večer co večer bylo náměstí plné lidí, kteří manifestovali, protestovali. Věděli jsme třeba, že z Napajedel odjížděl do Prahy náklaďák s Lidovými milicemi v plné polní. Nicméně zlínské náměstí bylo plné, poněvadž jsme říkali, že nemohou střílet do desetitisíců. To že už si nemohou dovolit. Pátý nebo šestý den jsme si na OF pozvali předsedu MěNV a předsedu OV KSČ. Požádali jsme je, aby podali demisi. Zdráhali se, začali argumentovat: Byli jsme svobodně zvoleni. Na to jsem vyjel, mně to nedalo, poněvadž jsem věděl, jak nás tady vždycky honili, posílali na nás estébáky: Pane předsedo, žádný soudruhu, vy říkáte, že jste byli zvoleni lidem. 99.9 %, to je lid? Jaké to byly volby? Podvodné. Pokud nepodáte do tří dnů demisi, tak se o to postaráme: vystěhujeme vás z radnice. Do tří dnů podali demisi. Byli jsme neustále v telefonickém spojení s ústředím, které bylo v Praze ve Špalíčku, rychle jsme si doplňovali telefonní seznamy; dodnes mám v archivu 364
tři stránky: adresy, jména, čísla. A co chvilku nás volali z okolí, třeba abych přijel na manifestaci do Uherského Hradiště či jinam. Tak jsem sbalil saky paky a jel. V tom Hradišti jsem promlouval z radničního okna. Naše jména znal kdekdo, jak Hanzelkovo tak moje. Pak se ve Zlíně objevily nápisy Zikmund na radnici. Řekl jsem jim: Honem to smažte, já nechci úřadovat, chci znovu cestovat. Z pověření Občanského fóra a radnice jsem 16. prosince na hranicích města Zlína, tehdy Gottwaldova, vítal Tomáše Baťu. Ovšem přelepili jsme ceduli s názvem města na Zlín, z čehož měl Baťa velkou radost. Jménem města a Občanského fóra jsem ho vítal z balkonu radnice, kterou jako první starosta Zlína stavěl jeho otec. Později mi volal Václav Havel: Potřebuji kolem sebe na Hradě spolehlivé lidi. Já říkal: Václave, nezlob se, nemohu. Já chci znovu cestovat a psát. Někteří disidenti mu vyhověli. Chápu, že chtěl lidi, kterým věřil, kteří věřili jemu a zároveň něco dokázali. Václava Havla jsem si nesmírně vážil, poněvadž to byl koncepční člověk. Scházívali jsme se jednou za čtvrt roku, kvartálníci: Ludvík Vaculík, Miro Kusý, Ivan Klíma, Milan Šimečka, Eda Kriseová, Milan Jungmann, Karel Pecka, Zdeněk Urbánek a další. Když se projednávala nějaká rezoluce nebo návrh nějakého prohlášení, tak Václav Havel všechny vyslechl, pak odešel do vedlejší místnosti, posadil se ke stroji, nabušil to do mašiny a bylo. Na textu pak už nebylo zapotřebí změnit ani čárku. Byl perfektní. Ale chtěl znát názory. Toho jsem si u něho vážil: že člověk jako on, který měl vizi, který měl jasnou představu, čekal na to, co řeknou ostatní. Nebyl to žádný diktátor, jak někdo později říkal, že rozhodoval sám o sobě. Podle mého názoru ale udělal chybu, když si pustil k tělu Klause. Ten se velice brzo cílevědomě nachomýtl na jednání ve Špalíčku a nabídl Havlovi, že by mohl dělat ministra financí. A Václav nabídku přijal. Mám pro to vysvětlení: mezi disidenty nebyl žádný makroekonom. Chyběly nám kontinuální znalosti, jaké měli třeba prognostici. Jako měl i Václav Klaus a všichni, kdo oficiálně dostávali literaturu, která byla jinak za normalizace nepřístupná: západní odbornou literaturu americkou, britskou, francouzskou, všecko měli k dispozici. Oni byli ažúr s ekonomickým a politickým vývojem světa, my ostatní ne. l Co vůbec říkáte 17. Listopadu ´89? Já jsem zažil oba listopady, i ten roku ´39. A je pozoruhodné, že to zase byli študáci, kteří zdvihli prapor. Čili mládí. Žádní lidé v mém věku nevyrukují do ulic, aby se postavili, rozepnuli košili a řekli: střílejte. To udělají jenom mladí. Kladu si otázku, jestli by to udělala dnešní mládež znova. Mládež odchovaná počítači, která neumí přeskočit v tělocvičně kozu, natož vyšplhat po laně nebo po tyči ke stropu. Nevím, jestli by riskovala a šla tak jako ti mladí 17. Listopadu na Národní třídu. Dost o tom pochybuji. Rád bych se mýlil. l Jak se vám jeví vývoj u nás? Jsem zklamán. To je jediné slovo, které mohu říct, protože jsem si nepředstavoval a asi nikdo z nás, kteří jsme se ta léta setkávali v disentu, včetně Václava Havla, nečekal, že se tady vynoří a do popředí proderou všichni ti rozkradači, ničemové, a to říkám velice zdvořile, zloději ve velkém, kterým nestačí miliony, ale berou si hned miliardy. Pro to nemám slov. Ty peníze chybí všude, ve školství, ve zdravotnictví a jinde. A dodnes za to není skoro nikdo potrestaný. Pokud se nestane radikální změna v tom, že začne lépe fungovat naše policie 365
a státní zastupitelství, tak bude čím dál míň lidí chodit k volbám a přijde nějaká revoluce, přijde zlom. To si lidé nenechají líbit. Zatím protestují jedině tím, že nechodí k volbám. A to je málo. l Jste komerční inženýr. Jak hodnotíte privatizaci? Československo v roce ´89, to bylo, jako když zaklepete na vyprázdněnou kovovou bednu. Pokladna prázdná. Měli jsme obrovský vnitřní dluh: celá dlouhá desetiletí se nic neinvestovalo do infrastruktury, do dopravní sítě, do železnic, do modernizace průmyslu. Vybudovali jsme špatnou dálnici, to bylo snad jediné pozitivum. Když Baťa tehdy po Listopadu procházel továrnou, která kdysi obouvala celý svět, řekl: To není fabrika, to je muzeum. Nebyli jsme konkurenceschopní se Západem. A takzvaní ekonomové nabízeli pod cenou, pod hodnotou, co tady ještě zbylo, a rozprodávali za babku, co leželo na krámě. To, jak se privatizace uskutečnila, byl z větší části omyl. Tady mám, co k tomu v polovině devadesátých let řekl v našem dvojrozhovoru pro Hospodářské noviny Jiří Hanzelka: Já nevidím a nikde jsem nepoznal slušný a legální způsob, jak se člověk v kterémkoliv státě – nejen u nás – za dva roky může stát miliardářem. Ty peníze se musely přelít odněkud, z nějaké kapsy: státní nebo soukromé, ale někdo při tom přišel nespravedlivě zkrátka. Na podkladě něčeho, co nesnese normy slušného občanského chování.3 l Čeho si nejvíc ceníte z toho, co se po Listopadu povedlo? Toho, že máme svobodu, ale hypotetickou. To proto, že můžeme říkat, co chceme, ale neobjeví se tady nikdo, aby nám pověděl: Ano, ty máš právo, ty si osobuješ práva – a kde jsou povinnosti, občanské povinnosti? Co musíš udělat ty pro stát a proto, abys byl na státu nezávislý. To je grunt. Žijeme ne na divokém západě, ale na divokém středovýchodě, který se jmenuje Česká republika. Ženeme se za množstvím takzvané vzdělanosti, ale jaká je to vzdělanost? Povrchní. Vysokoškoláků máme, že se jimi dá dláždit. Po mnoha letech, během nichž si užívají svobody, i té po Listopadu nabyté Svobody, skončí vysokou školu a jejich první cesta vede na pracák pro podporu v nezaměstnanosti. Ve světě je vzdělání obchodovatelnou komoditou tak jako třeba nafta nebo obilí. Za poskytnuté kvalitní vzdělání se platí školné. U nás se často poskytuje jen bezplatné polovzdělání. Kolik máme věhlasných univerzit, o jejichž absolventy by se zahraniční zaměstnavatelé prali? Je ale absurdní, že místo dřívějších mistrovských zkoušek vyžadujeme, aby maturitu měl budoucí řemeslník, kuchař či zedník. l Co se vám na dnešku nejvíc líbí? Že máme svobodu, že každý, kdo na to má peníze, může cestovat. Také si můžeme svobodně nadávat, třebas i na prezidenta, to v minulosti nešlo. Za Husáka seděla spousta lidí v base, když se o něho jenom otřeli. l A co vám nejvíc chybí? Odpovědnost vůči společnosti, ale také odpovědnost za sebe. Mnozí, i mladí lidé pořád ještě žijí v domnění, že stát se o ně postará, že jim všecko zařídí. l Narodil jste se do dobré doby? První republika, to byl uměle vytvořený nehomogenní stát, ale posléze jediný demokratický v centru Evropy. Považuji ji za šťastný stát, i když měla plno nedostatků. 366
l
Jaké by mohlo být téma příštího Pražského jara? Nevím. Ale může přijít tak náhle jako Listopad.
Čtrnáct dnů po uskutečněném rozhovoru převzal cestovatel, publicista, spisovatel a vlastenec Miroslav Zikmund (*1919) na Pražském hradě z rukou prezidenta republiky Řád T. G. Masaryka. Obdržel ho za vynikající zásluhy o rozvoj humanity. Gratulujeme.
Ekonomické povídky aneb Co nám vzkazuje Ferdinand Peroutka Miroslav Kratochvíl Lidé jsou nespokojeni s tím, jak funguje kapitalismus, ale nemají odvahu vidět, že jinak fungovat nemůže. […] bojí se kritizovat, co by kritizovat měli, proto se zlobí na „zkažený“ kapitalismus. Na nezkažený ale čekají marně, žádný nepřijde, uvádí k tématu Václav Bělohradský s výzvou, že opravdová opozice se musí vrátit ke kritice kapitalismu. Hospodářská recese, ve které už sedmý rok žijeme bez výraznějších změn k lepšímu, je k tomu alarmujícím důvodem.Dodnes, zdá se, si mnohé ekonomické hlavy — nemluvě už o Klausově týdenní ekonomické chřipce — neuvědomují prapříčiny toho, co se stalo v roce 2007, ani v roce 1930, kdy světovou hospodářskou katastrofu ukončila paradoxně až druhá světová válka. Nikoliv s odstupem mnoha desetiletí, ale již ve své době podal Ferdinand Peroutka, brilantní analytik tehdejších poměrů, mnohem plastičtější obraz hospodářské krize i možná východiska z ní: nikoliv krize cen, ale celého systému. Tu definuje Zdeněk Mlynář obecně jako takovou funkční poruchu znemožňující, aby systém dosahoval cíle, které si sám klade. Připomeňme si v stručném průřezu Peroutkovy postřehy z oné neblahé doby s vědomím stálé platnosti poučení G. K. Chestertona, že jedna věc dnes vyžaduje nezměrnou odvahu: hlásat samozřejmosti. Něco se děje (1930) Průmysloví kapitáni budou pokládat společenský systém tak dlouho za dobrý a nenahraditelný, dokud v něm mohou ještě vydělávat. Dokud pozorují, že určité množství vynaloženého kapitálu má za následek určitá procenta zisku, chválí boha za moudrost jeho díla.[…] Nemohou nepozorovat, že se něco děje.[…] Světové hospodářství přes něco klopýtlo. Ale opravdu jen přes něco klopýtlo? Nevrazilo čelem do zdi?[…] Mluvit o nynější krizi jen jakožto o krizi cen je zajisté uklidňující způsob. Ovšemže procházíme krizí cen. Ale je to jen krize cen a nic více? Je krize cen všechno, o čem je třeba se zmínit, anebo je to jen symptom? Nemýlím-li se, vypadala velká francouzská revoluce nejprve jako krize zásobování.[…] Nelze považovat za ponižující pro demokracii, kdyby byla nucena přijmout některá poučení z úst socialismu, svého mladšího a někdy nepříjemného bratra.[…] Ale nedívejte se na něho jako na libovolný výtvor ducha naprázdno hloubajícího, nechcete-li se dopustit chyby, která je schopna diskreditovat před budoucností pověst vašeho rozumu.[…] V socialismu je důkladná dávka reality.[…] Hlavní slovo socialistické nauky je slovo organizace.[…] Nebude-li duch mít tolik síly nad hmotou, množí se znamení, že nejdeme dobrým časům vstříc. Dnešní relativní pořádek je užití vědy a rozumu jen na některých polích lidské činnosti. O jiných odvětvích se 367
předpokládá, že nemohou být dotčena organizací, a jsou to bohužel hlavně národohospodářští praktikové, kteří si libují v tomto tvrzení. Vezměme jen burzu, tuto Carmen našeho hospodářského života, které není žádný zákon dán. Před jejími zlými účinky, jež nemohou být popírány, stojíme až dosud jako hlupáci a čekáme pokorně na nejbližší zlý kousek, který nám provede. Ale zdá se, že budeme muset organizovat ještě daleko mohutnější věci, než je burza, Pravidelná potíž s lidským rozumem je to, že uvěří v revoluci teprve tehdy, až uzří divoké muže poskakovat na barikádách.[…] Která hlavní síla patrně podkopá kapitalistický řád? Socialismus? Komunismus? Sotva. Rozhodnou ránu kapitalismu zasadí asi kapitalismus sám. Bezuzdně produkující, jen touhou po zisku hnaný kapitalista sám se stává revolučním elementem.[…]Situace, již prožíváme, zdá se nasvědčovat tomu, že přišel čas, abychom Marxovu teorii o nadprodukci aspoň trochu rehabilitovali. Poválečné poměry daly nám na ni zapomenout. V době nedostatku bylo možno se o ní zmiňovat s posměchem.[…] Ale tyto doby minuly důkladněji, než se domníváme. Nic není nebezpečnější, než pravdu a city z jednoho údobí násilně držet také v údobí druhém: pravda z doby obecného nedostatku produktů je zcela jiná než z doby, kdy produkce začíná se blížit zenitu.[…] Málo produkce i mnoho produkce – vysychající nebo rozvodněná řeka výroby – obojí sahá nelaskavě po hrdle společnosti.[…] Zkušenosti s touto výrobní volností budou takové, že v budoucím nějakém systému, k němuž spějeme, protože k němu musíme spět, tato svoboda kapitalistovy inspirace bude omezena.[…] Ve světě výroby je možno dvojí: vyrábět zboží z volné inspirace a vrhat je do světa, aby se uchytilo, kde může. To děláme. Nebo ustoupit zpět k zákonům logiky a vyrábět pro spotřebu, kterou nějak musíme zjistit.[…] Mnoho mluvíme a píšeme o organizaci, ale pořád couváme před tou poslední, rozhodující organizací: vyrábět a vědět pro koho.[…] Zatím nám stačí mluvit o nadprodukci relativní.[…] Některé továrny se zavírají, jiné omezují výrobu jako trest za to, že lidé pracovali a vyráběli. Mnohý se potká s tragickým nebo aspoň nepříjemným osudem, nemaje jiné viny než tu, že pomáhal rozmnožit výrobu. […] Co se má dělat? Má se nakupit zboží na hromady a zapálit na oltáři bohyně Ceny k jejímu prospěchu? Máme ničit zboží, abychom posilovali ceny? Američtí farmáři se uchylovali k tomuto barbarskému prostředku. Nechci pochybovat o tom, že génius lidstva vzepře se nakonec této metodě tvoření cen a začne se raději obírat organizací výroby a spotřeby. […] Je zcela možno, že dnešní krize ještě není rozhodující. Ve světě pracují síly, které za nějakou dobu vrátí krizi ve zhoršené podobě. […] Také naše čísla o nezaměstnanosti nasvědčují tomu, že pro část naší produkce není odbytu. Obraz nadprodukce se před námi uceluje. Jedna z Marxových povídek (přiznejme se, většina z nás to pokládala za povídku) se stává skutečností. Karel Čapek neviděl v Továrně na absolutno špatně. Až dosud jsme se ze samé uctivosti k výrobním silám neodvážili výrobu organizovat, ačkoliv jinak organizujeme všechno na světě. Spokojovali jsme se heslem: volnou cestu zdatným! – což je dosti dobré heslo pro sportovní spolek, ale v hospodářském životě daleko nevystihuje čeho je třeba. Obtíže našich časů, které bohužel nejsou přechodné, ukazují, že udeřila hodina, kdy svoboda výroby musí být překonána a nahrazena zásadou výroby pro určenou spotřebu. Lidský rozum musí učinit další rozhodující krok, ať už je to některým průmyslovým kapitánům více nebo 368
méně protivné. Zdroje produkce byly více oživeny než zdroje konzumu: jestliže do toho neuvedeme rovnováhu, máme truchlivou vyhlídku, že dožijeme svůj život ve stadiu chronické krize. Liberalismus po válce (1923) Dosti brzo pochopil liberalismus, že doplňkem svobody je omezení, podmínkou volnosti zákon a že svoboda politická je málo, není-li doplňována svobodou hospodářskou. Pochopiv toto, šel hezký kus po jedné cestě se socialismem.[…] Pokud se týká kapitálu: bylo by podivno, kdyby liberalismus, který bojoval proti tyranii krále, šlechty a církve, nebojoval také proti tyranii kapitálu, kde taková existuje.[…] Hobhouse, mluvě o svobodě, pronáší větu, která je klasickou pro moderní pojetí liberalismu: První podmínkou všeobecné svobody je jistá míra všeobecného omezení. Pravá svoboda předpokládá, že železnou rukou potlačíme volnost mocných vyznavačů zásady, že moc jde před právem. Není snad lepší služby, která by mohla být prokázána věci svobody, než potlačit např. svobodu burzovních spekulantů.
Peroutka, muž Přítomnosti 4
Liberálové a zlaté tele (1926) Jednou z velmi rozumných vět v naší ústavě je ta věta, že soukromé vlastnictví je omezitelno zákonem.[…] Dejme tomu, že by majitel továrního objektu řekl, že své podniky prostě zavře. Stát, který by se v tom případě ostýchal sáhnout na jeho soukromý majetek a zajistit další práci tisícům dělníků, nezasloužil by název svobodného státu. Nejdříve musí být zajištěna základní svoboda občanská, právo na jídlo a práci a pak teprve můžeme uvažovat o nějaké luxusní svobodě. Není pravda, že výrobní prostředky, i když jsou v soukromém majetku, jsou soukromou záležitostí. Jen nějaká hračka, kterou nikdo nepotřebuje, může být docela soukromým majetkem. Ale výrobní prostředky jsou pramenem výživy a obživy společnosti, a proto nemůže být dovoleno zcela volné nakládání s nimi. Byla by hanba, kdyby člověk, jenž zkrotil lva, nedovedl by dát do klece zlaté tele.[…] Jsou někteří lidé, kteří se tváří tajemně a říkají, že hospodářství je taková zvláštní věc, že nesnese podrobení nějaké organizaci. Bylo by podivno, kdyby právě hospodářství byla ta jediná činnost na světě, v níž mít plán by bylo škodlivo, kdežto jít kupředu bez rozmyslu velmi prospěšno. Jsme ještě liberály? (1932) Nikdy pro nás nebylo nezadatelnou liberální podmínkou, že továrny musejí být v soukromém vlastnictví jednotlivců, ani že státu musí být zakázáno vměšovat se do hospodářských věcí. Myslíme naopak, že státní organizace může uskutečnit více opravdové svobody na světě než dobrá vůle soukromých vlastníků, neboť kdo by byl tak pošetilý, aby všechny velké a důležité věci svého života svěřil dobré vůli někoho jiného, a vyčkával, jak s nimi naloží?[…] Jestliže stále mluvíme o svobodě, musíme logickým rozvíje369
ním tohoto pojmu brzo dojít k názoru, že není ideálním stavem lidské svobody, jestliže osud a živobytí tisíců zaměstnaných jsou přenechány volné úvaze jediného zaměstnavatele.[…] Na světě nebylo by více svobody, kdyby železnice patřily soukromé společnosti, a také by jí nebylo o vlas méně, kdyby doly a jiný průmysl nepatřily bohatcům. O tom překonání marxismu (1934) Nikdy mne nenapadlo nazývat se marxistou a od marxistů jsem nezakusil nic dobrého.[…] Konjunktura pro projevování sympatií k marxismu teď také není. Ale patrně je těžko rozumově snášet všechny ty nesmysly, které nyní o marxismu napovídají lidé, kteří o něm nic nevědí. […] Pokud poměru k vědecké práci se týká, mají za sebou marxisté vážné úsilí celých desetiletí. Co mají za sebou vítězové? Většinou jen články v novinách, psané lidmi, kteří mají k vědě jen ten poměr, že tu a tam také slýchali, že prý existuje. Přítomné vítězství nad marxismem vypadá trochu jako vítězství operety nad symfonickou hudbou. Na straně vítězů nevznikla žádná vědecká literatura, ve které by omyly marxismu byly rozebírány. Marxismus byl zřejmě překonán nějakým, avšak jiným, tajným způsobem – neboť nebyla svedena vůbec žádná debata o hlavních pojmech Marxovy teorie: ani o jeho cenovém zákoně, ani o jeho pojmu kapitálu, ani o nadhodnotě, akumulaci, koncentraci, Věru nejvíce námitek proti marxismu snesli revizionističtí marxisté sami. Dnešní hluční vítězové nad marxismem přišli jen na jedno: že ta strana, která má více revolverů, nemusí se starat o podrobnosti pravdy.[…] Je však třeba uvésti také to, v čem marxism vyvrácen nebyl. Jako poněkud zvláštní okolnost musí se každého dotknout, že nejvíce o překonání marxismu mluví se v letech 1933–1934, tedy v ponuré době nešťastné hospodářské krize, kdy málokdo má chuť polemizovat proti Marxově předpovědi, že hospodářské krize budou stále větší, a proto -- živější. Intelektuální poctivost přímo zakazuje ohrnovat nad Marxem nos uprostřed největší krize. Je to trochu jako posmívat se rozumu Halleyovu v roce, kdy jeho kometa se objeví na nebi. Vývoj vpravo, či vlevo? (1924) […] lidské záležitosti nejsou ve stavu zcela rozumném, jestliže v Americe farmáři spalují obilí v době, kdy v Evropě má mnoho lidí hlad, nebo přejeme-li si zajistit obyčejného člověka před překvapeními, jež mu dovedou připravit burzovní spekulanti.[…] Těm, kteří tvrdí, že svět počíná se vyvíjet směrem, jemuž se říká pravý, nutno říci, že v proměnlivém dubnu se obyčejně ještě nepíší novoroční přehledy, a položit jim zásadní otázku, zda si kdy hráli s potokem a dřívky. Mohli by vidět, že plující dřívko, dostane-li se do zátoky, pluje i nějakou chvílí podél břehu zpět, aniž by bylo možno proto říkat, že potok teče do kopce.[…] Tolik je jisto: lidstvo dlouho nepovleče na zádech nějaké zřízení jen ze zvyku, nýbrž bude pečlivě zkoumat užitek.
Stíny pod sluncem svobody Jiří Sekera 5 Z první části pojednání, inspirovaného neradostnou realitou země v 24. roce svobody; není polemikou proti tržní ekonomice a fenoménu trhu a už vůbec ne proti právu na svobodný život. Je polemikou proti pokřivené realitě. Naše země nevzkvétá. Když Václav Havel ve svém prvním prezidentském novoročním projevu v roce 1990 pronášel tuto památnou a dodnes často citova370
nou větu, nepochybně neměl na mysli jen nevýkonné a vnitřními dluhy zatížené hospodářství, zanedbanou infrastrukturu, nevábný vzhled našich měst a obcí. Téměř s jistotou lze mít za to, že ho ještě víc než materiální zaostávání země znepokojoval duchovní stav společnosti. Nepochybně nepropadal iluzi o možnostech rychlé a důkladné nápravy. I při vší střízlivosti však sotva mohl tušit, jak mocným echem budou po více než dvaceti letech znít jeho slova, tentokrát navíc posílená zklamáním z velkých očekávání. Poznamenává-li exilový básník a esejista Eugen Brikcius, že země nevzkvétat nepřestala,6 vyjadřuje pocity mnohých, kterým nestačí jako jediný důkaz rozkvětu stále nové bohatě zásobené supermarkety, další automobilky překonávající rekordy v počtu vyrobených vozů, tisíce hektarů průmyslových areálů kolem našich měst. Ovšemže pokrok demonstrovaný dříve nepoznanou šíří a rozmanitostí nepřetržitě obnovované nabídky zboží a služeb, tohoto nejviditelnějšího efektu tržní ekonomiky, je nesrovnatelný s realitou centrálně řízeného hospodářství poznamenaného věčnou sháňkou nedostatkového zboží, látáním mezer na trhu a uniformitou duchovního života. Listopad 89 rozevřel vějíř možností žít život bohatší, pestřejší, ve státě osvobozeném od totalitní doktríny a zaručujícím rovné příležitosti všem. Příběh o tom, kdo a jak se jich chopil, není však, žel, tou nejsvětlejší stránkou restaurace kapitalismu v Čechách. […]
Šokovaná ekonomika V polistopadovém střetání názorů na volbu nejvhodnější strategie přechodu k ekonomice založené na soukromém vlastnictví a tržních vztazích se prosadilo, jak známo, řešení příznačně nazvané jako šoková terapie. Vedle liberalizace cen, zahraničního obchodu a směnitelnosti měny s pevným (podhodnoceným) kurzem byla její nejvýznamnější součástí co nejrychlejší privatizace státních podniků. Proces nastartovaný skupinou reformátorů s významnou účastí tehdejšího federálního ministra financí Václava Klause však nabral takovou podobu, že mnozí další aktéři historických změn jej začali vnímat spíše jako šokující než šokovou terapii, jak poznamenává ekonom Jiří Havel.7 Není smyslem tohoto pojednání zapojovat se do sporů zpětně pitvajících opodstatněnost, efektivitu či racionální obsah jednotlivých kroků transformační strategie. Při veškerém respektu k užitečnosti disputací na toto téma nelze nevidět, že čas je posouvá stále více do sféry zájmů specialistů na historii restaurace kapitalismu v zemích bývalého sovětského bloku. Co naopak zůstává živé a každodenně přítomné, je hodnotový svět a způsob myšlení mužů z tvrdého jádra architektů transformace v čele s Václavem Klausem. Je to svět vyznavačů ideálů klasického kapitalismu, tržní ekonomiky bez přívlastků, hospodářství ovládaného principiálně neviditelnou rukou trhu, hlasatelů blíže nedefinované svobody podnikání a maximálního omezování státních zásahů do hospodářství. Pro neotřesitelnost jejich víry v racionalitu trhu jakožto jediného směrodatného vodítka pro podnikatelské rozhodování charakterizoval známý americký ekonom, nositel Nobelovy ceny Joseph Stiglitz, tento postoj přiléhavě jako tržní fundamentalismus. Jen nepodstatný význam (pokud vůbec jaký) se v takto formovaném přístupu k realitě světa podnikání přiznává takovým civilizačním hodnotám, jakými jsou momenty etické povahy, především spontánně akceptovaný duch fair play v profesních podnikatelských i lidských vztazích, nesmlouvavý respekt k přijatým pravidlům hry, k takovým obecně lidským hodnotám, jako je ochrana životního prostředí, odpovědnost za udržení sociálního souladu a zabez371
pečení důstojného života různě handicapovaných spoluobčanů i vědomí spoluodpovědnosti za řešení palčivých sociálně ekonomických problémů současného světa. Jakkoli se dnes fundamentalistické postoje mohou v širším světovém kontextu jevit jako překonaný anachronismus, v domácí ekonomice je jejich vliv dlouhodobě nepřehlédnutelný. Podle scénáře stoupenců radikálních reforem se před očima konsternované veřejnosti konstituoval kapitalistický systém sui generis, jehož nestandardní podobu výstižně charakterizuje pestrý výběr pojmenování téhož modelu. Zatímco jedni kritici hovoří o nástupu divokého kapitalismu, zmíněný Joseph Stiglitz dal přednost termínu kovbojský kapitalismus a další bystří pozorovatelé za nejpřesnější považují označení kapitalismus 19. století. Objevil se dokonce, a to nikoli ojediněle, termín mafiánský kapitalismus. Tyto nelichotivé přívlastky jsou jen expresívním vyjádřením přiznávané skutečnosti, totiž že režiséři historicky ojedinělé obří majetkové transakce nehodlali zdržovat proces privatizace tím, že by jej podřídili dostatečně funkčním legislativně zakotveným pravidlům, která by zabránila nekontrolovanému úniku majetku (čti: jeho rozkrádání).
Velká privatizační iluze aneb Nebát se… a krást Byla to zřejmě slepá víra v sílu a očekávaný ozdravný efekt soukromého vlastnictví, která vedla k rozhodnutí výrazně akcentovat rychlost privatizačního procesu před jeho důkladnější legislativní přípravou. Ta se ekonomům u kormidla transformace jevila jako neúnosně dlouhá, zatížená vysokými náklady a ztrátami na majetku. Souhrnně vyjádřil východisko radikálních reformátorů někdejší ministr privatizace Tomáš Ježek: Veškerá zkušenost ukazuje, že celkové náklady privatizačního perfekcionismu by byly nesrovnatelně vyšší než náklady vyvolané rychlostí privatizace.8 Zda platí toto tvrzení i dnes, po letech sčítání stovek miliard korun, které v důsledku rychlé privatizace nenávratně zmizely v černých dírách v tu i cizozemsku, je přinejmenším silně pochybné. A to není řeč o jiné, možná citelnější újmě, na kterou bylo zaděláno živelnou privatizací: újmě na morální integritě společnosti, která byla konfrontována se šokujícími lekcemi na téma jak rychle, bez rizika a prakticky bezpracně přijít k mnohamiliónovým majetkům. Dnes se můžeme ptát, zda za rozhodnutím o rychlé privatizaci stála neschopnost dohlédnout možné důsledky otevření Pandořiny skříňky privatizace bez účinné kontroly, či vědomé přehlížení rizika, které musel odhalit každý jen trochu politicky gramotný občan. Nešlo jen o bezpříkladnou toleranci, s jakou přijímaly centrální autority pochybnou privatizační praxi. Apetit podnikavců tušících velké příležitosti nepokrytě povzbuzovala i chytlavá dobová hesla. Zatímco jedna zřetelně naznačovala, že není třeba brát velké ohledy na nějaká pravidla hry – okřídlenou nadsázku „je třeba zhasnout a počkat, až si noví vlastnící privatizované majetky rozeberou,“ připisuje T. Ježek sice jakémusi vysokému úředníku ministerstva financí, nicméně jde o příznačné svědectví o tehdejším způsobu myšlení. Jiné pozoruhodné výroky obstarávaly alibi (špinavé peníze neznám) anebo ideologicky zdůvodňovaly nové standardy chování lidí v tržní ekonomice. Národ prý musí vyjít ze zlaté klece nesvobody a chovat se jako v džungli, vyjádřil se jeden z vykladačů nové morálky, tehdejší vysoký státní činitel (sám si vskutku počínal jako v džungli zejména při privatizaci knižního velkoobchodu). Víc nebylo třeba naznačovat. Šéfům státních podniků dobře vycvičeným ve finesách falešné hry s centrální mocí totalitního státu nabídl benevolentní přístup 372
stratégů privatizace k přesunům státního majetku do soukromých rukou netušené životní příležitosti. Majetky ve vlastnictví státu, které mnozí až dosud spravovali, jim erár nyní servíroval na stříbrném podnosu bez skrupulí, bez solidních legislativních rámců, bez morálních zábran a s jednoznačným signálem: v této zemi a v této chvíli bude dovoleno mnohé. Tragický, uměle vyspekulovaný sociálně-inženýrský experiment kupónové privatizace vytvořil mnohaleté… vlastnické vakuum s neodpovědností bez hranic, jež se stalo eldorádem vynálezců– tunelářů, napsal spoluautor alternativního scénáře ekonomické transformace Zdislav Šulc. Jejich mozkové závity nemotivovalo hledání cest k prosperitě podniků, ale objevování mezer v pravidlech hry, umožňujících osobní zbohatnutí ze dne na den.9 Uchváceni svou vizí co nejrychlejší privatizace ekonomického potenciálu země byli tehdejší ideoví i faktičtí lídři celé operace ochotni rezignovat na nejdůležitější atributy státu, jak je chápe civilizovaná společnost, především na jeho pevný právní a morální základ. Oni to byli, kdo záměrně utíkali před právníky, přivírali oči nad vyváděním finančních prostředků (či jak se začalo říkat tunelováním) ze státních podniků, aniž by slovem, natož účinnými kroky jednoznačně zasáhli proti skorolupičům, kteří jedním tahem získají deseti či stamilióny a všechno jim projde.10 Naopak – pochvalu a uznání z úst některých vysokých činitelů státu získávali takoví šampióni privatizace jako Viktor Kožený a další. Hazardní sázka na samovolné nastartování vlastnických změn v ekonomice byla signálem, který příslušné kruhy pohybující se v podnikatelské sféře či v jejích šedých zónách (až po mnohé talentované pseudopodnikatele z početné komunity veksláků) pochopily a vyhodnotily po svém. Příležitost se nabízela sama. Stačilo vstoupit do nadělovacího procesu privatizace, využít benevolence procedury bez pevných pravidel, nebát se – a krást. Je příznačné, že tento drsný pojem neváhal, arci až po více než dvou desetiletích, použít jeden z mužů u kormidla tohoto procesu Jan Stráský, který připustil, že k překonání nedostatku kapitálu na hubených kontech potenciálních privatizátorů jedna cesta, jak nechat lidi zbohatnout, je nechat je krást.11 Shodně se vyslovil Tomáš Ježek v rozhovoru pro Právo: Svobodný trh byl někdy zástěrkou pro zlodějny […]. Velké majetky představovaly lákavou kořist […]. Vůdčí ideou strategického myšlení reformátorů nebylo napravovat excesy privatizačního tažení, nýbrž etablovat tržní ekonomiku: co nejdříve, co nejdůsledněji, co nejautentičtěji. Dračí sémě vědomého potlačení právních a etických aspektů obřích majetkových operací se pevně usadilo v povědomí části podnikatelské veřejnosti a spolehlivě tam zafungovalo. Bůhví proč se všichni domnívali, že zrovna ekonomičtí teoretici jsou ti praví, pokud jde o znalost lidských povah, odhadování jejich reakcí, předvídání pohybu ve společnosti apod. Opak je pravdou, napsal v komentáři k průběhu privatizace známý právník Tomáš Sokol.12 A Jan Stráský to v citovaném rozhovoru pro HN potvrzuje: Dělali jsme hrozně rychle zákony, protože lidé to tak chtěli, bohužel hlavně proto, aby je mohli snadno porušovat. Moje největší zklamání je, že jsem si myslel, že jsou lidi lepší. Ano, opak je pravdou, potvrzují se Sokolova slova dodnes. Žádnou dodatečnou obhajobou nelze popřít, že šlo o rozhodnutí politicky i ekonomicky pochybená, o morální stránce ani nemluvě. Trajektorie dalšího vývoje vedla už od této rané fáze budování kapitalismu v Čechách, nikoli do předvídaného ráje s vysokou úrovní podnikatelské kultury, nýbrž do prostředí zamořovaného stále více 373
nepravostmi, nabývajícími rysy mafiánských praktik, klientelismem, pronikáním bossů podsvětí do politických struktur a bohatou škálou dalších přešlapů často vágních hranic zákona, o dobrých mravech ani nemluvě. Onen žádoucí ráj tak zůstal jen chimérou, skutečnost byla drsnější než kdykoli předtím. Od tunelování státních podniků jako převládající metody, jak se obohacovat v éře rozsáhlých majetkových přesunů, se přecházelo k dalším kriminálním praktikám, jaké děravá legislativa nejen umožňovala, ale i podněcovala. Do policejních análů se posléze zapsaly zejména daňové podvody obřích rozměrů, mezi nimiž dominovaly neblaze proslulé daňové úniky v případě lehkých topných olejů. Mimo dosah represívních orgánů naopak unikali do relativního bezpečí zahraničních azylů strůjci neprůhledných majetkových rošád a finančních operací ve snaze „legalizovat“ a pojistit si svou privatizační kořist. Na vrub její prostupnosti je nutno připsat především skutečnost, že nebyla s to zabránit tunelování investičních privatizačních fondů; pro jejich správce byly prostředky shromážděné od držitelů kuponových knížek příliš velkým lákadlem, než aby jim věnovali péči řádného a odpovědného hospodáře. Zklamala i početnou obec důvěřivých drobných akcionářů a střádalů, kteří prožívali nejhorší životní situace: jejich úspory i naděje, že rozmnoží majetek, často mizely nenávratně a bez náhrady v černých dírách exotických jmen: Bahamy, Panenské ostrovy, Belize, Kajmanské ostrovy, další pohltily bankroty nezodpovědných „podnikatelů“ a vyslovených podvodníků […]. Celý spor o privatizaci, ono vytvoření fondů, které nám pak někam utekly, bylo vedeno myšlenkou akumulovat kapitál do rukou několika lidí tak, aby si mohli sáhnout na velké podniky, přiznal Stráský v citovaném rozhovoru pro HN. A oni akumulovali ̶ nejen z privatizačních fondů, ale i z bank, neboť těm bylo dovoleno půjčovat úvěry, které nikdy nebyly splaceny. A nezaplatilo se toho hodně, odepisovaly se stovky miliard, říká Stráský. Hledá-li kdo vysvětlení záhady původu pohádkového jmění našich miliardářů, neměl by opomenout prozkoumat svérázné podmínky podnikání té doby. Za lekce kapitalismu se však platilo draze, mnohdy drtivými zásahy do lidských osudů. Dobové heslo – drobní akcionáři, plačte – bylo vskutku tristní tečkou za iluzí, vyvolanou u muže či ženy z ulice o vítaném rozmnožení rodinného majetku prostřednictvím investované tisícikoruny do kupónové privatizace.
Umíme si vládnout? Kdo čekal od ideových i skutečných lídrů transformace výrazný politický apel k nápravě neutěšeného stavu věcí a kritickou reflexi poměrů, vyvolávajících stále větší frustraci zklamaných lidí, se ničeho takového nedočkal. Nemlčel však Václav Havel. Ve svém rudolfinském projevu (prosinec 1997) se jako jediný z vrcholných představitelů odhodlal pojmenovat tento stav pravým jménem. Jak se dalo očekávat, jeho projev přijali reformátoři, zakládající si na originalitě a razanci svého řešení problému přechodu od direktivní k tržní ekonomice s nevraživostí a neskrývaným odporem. Zrcadlo, které Václav Havel nastavil přehnanému sebevědomí evropských šampiónů transformace, bylo však nesmlouvavé: Opojeni svou mocí a svými úspěchy a staronově okouzleni tím, jak skvělým nástupištěm ke kariéře je politická strana, začali mnozí ‒ v prostředí tak lehkovážně beroucím zákon – mhouřit oči nad tím či oním, až se domhouřili ke skandálům, problematizujícím sám náš největší důvod k pýše, totiž naši privatizaci. 374
I z těchto slov lze dovodit, jak fatální chybou bylo potlačení principu přísné zákonnosti a respektu k právnímu státu. Platí se za ni nejen nedohlédnutelnými materiálními ztrátami, ale – což je možná ještě fatálnější ‒ zmarněním potenciálu nehmotného. Opojný pocit osvobození z politické a občanské šikany vlastní totalitnímu režimu vyprchal, aniž by vyústil do morálního ozdravění společnosti a v korektní lidské vztahy. Optimistická očekávání se v konfrontaci s realitou všedního dne v obecném povědomí záhy začala měnit v desilusi, odcizení, frustraci. Stát, jeho instituce a jejich představitelé nejsou vnímány jako garant práva, spravedlnosti a efektivního řízení věcí veřejných. Pohříchu k tomu přispívaly a přispívají i nejautoritativnější články hierarchie soustavy zastupitelských orgánů státu, jeho zákonodárné sbory. Ze starodávného mementa Salus patriae suprema lex esto (blaho vlasti budiž nejvyšším zákonem), které nepřehlédnutelně zdobí budovu naší Poslanecké sněmovny, si nejeden držitel lukrativní pozice v mocenských strukturách státu tvořivě posunul do méně vznešené polohy blaha osobních požitků[…] Výkon státní správy, od vlád republiky počínaje, se přitom za minulá léta stačil všeobecně natolik zdiskreditovat neodborností, byrokracií, legislativním kutilstvím, korupcí či klientelismem, že ztráta víry v poctivost, dobré úmysly, schopnosti a kvalifikační výbavu řídících elit nabyla v tomto státě obřích rozměrů. A tak se nad tím vším logicky vznáší otázka: Umíme si my, Češi, vládnout?
S dobrými mravy na štíru Zlomové situace, přicházející se změnou společenského uspořádání, bývají vždy lákavou výzvou pro adepty, kteří čekají na příležitost obsadit uvolněné pozice v nově se formujících mocenských strukturách. Nebylo tomu jinak ani ve chvílích kolapsu totalitního režimu. Do praktické politiky vstoupili mezi prvními lidé z okruhu ekonomů-teoretiků, pohybujících se do té doby na akademické půdě. Nabiti teoretickými znalostmi, ale většinou, mj. i s ohledem na svůj věk bez jakýchkoli zkušeností z řízení čehokoli, se odvážně nabídli do vysokých funkcí, aby je posléze obsadili a v politicky turbulentních poměrech získali pozice k prosazování svých učebnicových vizí. Angažmá skupiny radikálních reformátorů je neodlučitelně spojeno se jménem Václava Klause. Ač v reformní aktivitě, pracovitosti a vnášení originálních myšlenek do procesu přechodu k tržní ekonomice (např. pokud jde o ideu kuponové privatizace) zůstával spíše v druhém sledu, v politickém probojovávání reformy a ideologických střetech se díky svým povahovým dispozicím (vždy v čele, jak uvádí Tomáš Ježek) prosadil jako přirozený lídr radikálů. V této pozici se Klaus stal výrazným ideovým protipólem nezpochybnitelného vůdčího představitele sametové revoluce Václava Havla. Prvý – humanisticky založený intelektuál, šiřitel hesel o nepolitické politice a pravdě a lásce, která vítězí nad lží a nenávistí – a druhý – pragmaticky založený jedinec, akcentující vyhraněný individualismus, neosobní logiku trhu a opakovaně demonstrující despekt k právní kultuře a právním institucím země. Vyhraněný pragmatismus, charakteristický pro Klausovy postoje, v nichž není místo pro jakýkoli sentiment, by byl sotva vysvětlitelný, kdyby stranou pozornosti zůstal faktor, který v analýzách chování a vystupování směrodatných hráčů na politickém kolbišti bývá často podceňován, ač jeho vliv sotva lze popřít. Jde o souhrn povahových rysů, vrozených i výchovou získaných dispozic, s nimiž tito lidé vstupují do života a hrají v něm svůj part, a to jak v soukro375
mí, tak ve veřejném životě. Z priorit takto pojatého hodnotového žebříčku pak vycházejí při formulaci svých stanovisek a úměrně významu svého postavení v hierarchii řídících struktur země významně ovlivňují způsoby řešení jejích klíčových problémů. Existují nikoli ojedinělá svědectví, podle nichž se lze domnívat, že Václav Klaus, vzácně konzistentní ve svých postojích, názorech i praktickém konání, kladl vždy na první místo dosažení vytčeného cíle v duchu známé pragmatické zásady o účelu, jenž světí prostředky. Příznačně se o jeho životní filozofii úspěchu za každou cenu vyjadřují lidé z nejbližšího okolí. Výstižně to dokresluje např. vzpomínka Tomáše Ježka na možná okrajový, přesto však výmluvný případ ze sportu, k němuž měl Klaus nepochybně blízko. Šlo o kauzu tzv. Maradonovy ruky, známou všem pamětníkům fenomenálního argentinského fotbalisty. Tomu se na mistrovství světa ve Španělsku podařilo vsítit Angličanům gól rukou, aniž to rozhodčí zpozoroval. Zatímco u Ježkových spolubesedníků se tento čin nesetkal s porozuměním, Klaus byl naopak jiného názoru. Klamání rozhodčího chápe jako součást hry, a padl-li ten gól tímto způsobem, chybu je třeba vytknout rozhodčímu, že porušení pravidel neviděl a neodpískal.13 Ježek uvádí i další příklady Klausova svérázného pojímání soutěže a boje o vítězství. Dá se z nich dovodit, že zásady fair play, a to nejen ve sportovní oblasti, se v rejstříku exprezidentových zásad jeví jako nepraktická zátěž, fauly jsou naopak tolerovaným taktickým momentem, zejména vedou-li k dosažení cíle. Pojí-li se pak taková necitlivost k všeobecně uznávaným standardům a kritériím morálky s despektem k působení právních institucí a podcenění principů, na nichž je založen právní stát, není to ten nejlepší výchozí předpoklad pro kariéru vrcholného veřejného činitele, ani pro širokou sféru jeho vlivu. Neodmítne-li politik tohoto kalibru v zárodku a razantně jakékoli pokusy obejít přijatá pravidla hry, či projevuje-li pro ně naopak jisté pochopení nebo je dokonce hájí s odkazem na svatý princip svobody podnikání, není to žádné nedorozumění, ale zřetelný signál: restaurace kapitalismu v této zemi je činnost chráněná dokonce před právem a dobrými mravy. Z procesu návratu ekonomiky ze slepé koleje centrálního řízení k ekonomice založené na soukromém vlastnictví a tržních vztazích se tak vytratil étos náhrady pokřiveného systému systémem nejen výkonnějším, ale i mravnějším.[…]
Svět to vidí jinak Přehlíživý vztah, ne-li přímo ignorování manýr a praktik na hraně zákona či za ní, úzce souvisí s postojem Václava Klause jako zastánce toho nejliberálnějšího modelu tržní ekonomiky. Exprezident volá nepřetržitě po nejširší svobodě podnikání a minimální regulaci všech podnikatelských aktivit; v duchu odkazu zakladatele moderní ekonomické vědy skotského filozofa a ekonoma Adama Smithe sází takřka výlučně na sílu ziskové motivace. Tento klasik, autor stěžejního díla Bohatství národů (ale také pojednání Teorie morálních citů), skutečně prohlásil sobeckou touhu po majetku za přirozenou a legitimní vlastnost. Tehdy, před dvěma a půl stoletími, však nemohl tušit, jaké interpretace se jeho ve své době převratné tezi v dalekém budoucnu dostane a do jaké podoby zmutuje. A tak jsme svědky paradoxu, který odpůrci regulací všeho druhu jakoby nevnímali: je to právě děravý legislativní rámec a neexistence dostatečně účinných pravidel, která zdravé fungování tržního mechanismu podlamují, paralyzují a znemožňují využívat jeho efekty. Korupce, daňové podvody, zneužívání 376
monopolního postavení, kartelové dohody, praní špinavých peněz, klientelismus, propojování politiky a byznysu, obcházení zákona o veřejných zakázkách a další pochybné praktiky jsou sice také inspirovány motivací zisku, ale k ideálům klasika mají nekonečně daleko. A navíc – tato intoxikace tržního prostředí nabyla takových rozměrů, že svobodná soutěž, tato hnací síla systému, se mění v zápas ve volném stylu a zdravá konkurence jako základ efektivně fungujícího trhu se stává mnohdy už jen učebnicovou iluzí. Zaujímá-li V. Klaus tradičně v těchto otázkách pozici mrtvého brouka, umožňuje mu to sice vyhnout se nepříjemné povinnosti reagovat na kazy, které narušují iluzi zidealizovaného obrazu modelu ekonomiky ovládané neviditelnou rukou trhu, ale nic to neřeší: svět, reprezentovaný významnými a respektovanými ekonomy i politiky, to vidí jinak a náš protagonista je ve své víře ve všemoc trhu silně osamocený. Hovoří-li tedy americký ekonom Joseph Stiglitz o tržním fundamentalismu, vyjadřuje tím poměrně výstižně, nakolik se jeho vyznavači vzdálili realitě hospodářského života. Trh nemůže sám vyřešit všechny své problémy, konstatuje laureát Nobelovy ceny Stiglitz. Také jiný laureát téže prestižní ceny, autor mezinárodně uznávané učebnice ekonomie Paul Samuelson, dospěl k názoru, že představa o tom, že se tržní systém sám dokáže regulovat, je naprosto chybná. I další z řady nobelistů, u nás pohříchu málo známý indický ekonom Amartya Sen, který přichází na scénu s vlastní představou o smyslu fungování ekonomiky, tvrdí, že ekonomové, kteří se zaměřují na trh a myslí jen na zisk, nepochopili podstatu kapitalismu. Ne trh, ale člověk, jeho lidská důstojnost, bezpečnost a spravedlivost musí být cílem všeho usilování. Kapitalismus bez hodnot nepřežije, je přesvědčen indický ekonom. Zvláštní sílu a aktuálnost dodává jeho slovům např. známá obří katastrofa v Bangladéši. 14 Mezi jmény dalších ekonomů mezinárodního významu, kteří přehodnotili své názory na fungování tržních sil, se objevuje i Američan s obrovskými zkušenostmi z výkonné sféry Alan Greenspan (jako šéf Federálního rezervního systému vedl devět let měnovou politiku USA). Idol centrálních bankéřů přiznal ve slyšení v Kongresu, že jeho víra ve fungování tržních sil ve finančním sektoru byla mylná.15 Pokud by se výměna názorů na téma, které se zdá být stále okrajovější (jde o polemiku s názorem dnes již extrémním) odehrávala jen v rovině akademické, nebyl by tu důvod k obavám. Jestliže však fundamentalista nespřádá své vize jen na půdě teorie, ale disponuje výkonnou mocí, jeho ideová východiska přesáhnou do praktické politiky a ovlivní k obrazu svému jak vzorce chování podnikatelských subjektů, tak i kvalitu tržního prostředí dané ekonomiky. Důsledky jsou známy. Výmluvněji než jakékoli hlubokomyslné analýzy je charakterizuje lapidární rčení, které si získalo v luzích a hájích českého podnikání v uplynulém čtvrtstoletí neobyčejnou popularitu: o peníze jde až v první řadě. S pravidly syntaxe je toto moudro sice trochu na štíru, leč srozumitelné je každému. Znamená jediné: na vedlejší kolej byly vytěsněny principy etiky a morálky, jež měly být podle představ mnoha osvícených myslitelů – ekonomů, filozofů a sociologů – integrální součástí ideové výbavy kapitalismu. Varování zmíněného indického vědce před ztrátou hodnot, jež činí z kapitalismu efektivní a humánní systém, začalo proto být aktuální i u nás.
Svoboda: pojem mnoha poloh Úvahy o roli hodnot v systému, založeném na soukromém vlastnictví a dominantní roli trhu by ovšem zůstaly jen torzem, pokud by nezahrnuly téma pro 377
demokratickou společnost zcela zásadní a nepominutelné, velké téma svobody. Svoboda jednotlivce jako nejvyšší hodnota lidské pospolitosti je mimo vší pochybnost hodna té nejrozhodnější obrany. Nikdo víc než generace, které prožily dlouhá léta svého života v područí tvrdého diktátu a ujařmení, nedokáže lépe a vděčněji ocenit velikost daru, kterého se jim dostalo návratem svobody. Ale ani opojný pocit z nové kvality života nemůže zastřít fakt, že velké heslo svobody samo o sobě je ve své obecné poloze pojmem velmi neurčitým. Jeho obsah, počínaje starověkými filozofickými školami a konče moderní sociologií či kulturní antropologií, má – řečeno s nadsázkou ‒ tolik výkladů, kolik myslitelů se tohoto tématu zmocnilo. Hovoříce o svobodě, musíme se ptát: Jaká svoboda? Čí? Pro koho? Odkud a pokud? Heslo svobodu, svobodu skandují pravicoví radikálové na svých demonstracích, naopak na přemíru svobody si stěžují objekty nežádoucí pozornosti bulvárních plátků, o útoku na svobodu tisku hovoří novináři omezení tzv. náhubkovým zákonem. Nečekaně nabytou svobodu si pochvalují amnestovaní vězni, zatímco jejich svoboda je zdrojem obav a znechucení, které nemístná prezidentská velkorysost vyvolala v širokých kruzích veřejnosti. Prostě mluvit o svobodě bez přesnějšího určení souřadnic, v nichž se její konkrétní podoba projevuje, může být zavádějící, za určitých okolností demagogické, ba dokonce zrádné. Všechny tyto výhrady platí v plné míře pro oblast ekonomických aktivit, tohoto hlavního operačního prostoru vyhraněných obhájců trhu bez přívlastků, jmenovitě pak jejich guru ̶ Václava Klause. Fenomén svobody patří k nejfrekventovanějším tématům jeho písemných i verbálních projevů. On sám ovšem pojem svobody téměř nikdy blíže nespecifikuje. Volá po svobodě an sich, po svobodě jako obecně deklarované nezbytnosti, sází na nezpochybnitelnost a legitimitu požadavku svobody, ale nemluví o svobodě […], jaké a pro koho, ač operuje s pojmem mnohovrstevnatým, nejednoznačným a poměrně snadno zneužitelným. O tom však nepadne z Klausových úst ani slovo. Zato si s oblibou přisvojuje roli jakéhosi vrchního strážce svobody, varuje před zlovůlí jejích údajných nepřátel, přičemž důsledky jejich kvazi destruktivní činnosti vidí takřka všude kolem sebe: ve snaze o zaplevelování legislativy nemístnými příkazy na ochranu životního prostředí stejně jako v přehnaných nárocích na sociální standardy, v předpisech na ochranu spotřebitelů, nájemníků, v přísných hygienických a dalších normách atd. Trnem v oku je mu tradičně Evropská unie, jejíž sjednocovací aktivity jsou vždy – ať oprávněně či neoprávněně ‒ tvrdě odmítány jako flagrantní ohrožování svobody, přičemž eurofóbní Klausův postoj vyústil nejnověji až do obskurního volání po konci členství ČR v evropské integraci. Svůj díl kritiky inkasují instituce, které jsou s vyhraněnými požadavky na čisté tržní prostředí nekompatibilní, jako jsou neziskové organizace či různé aktivity vzešlé z iniciativ občanské společnosti. o
Důsledky doktríny, která sází na vyhraněný egoismus a ostré lokty jako na rozhodujícího hybatele společenského pokroku způsobily, že my, občané, jsme dnes se svou nespokojeností, deziluzí, zklamáním a rozhořčením tam, kde jsme – ve slepé uličce bezradnosti, odcizení a ztráty vyhlídek na brzké zlepšení společenského klimatu. Autor by rád nabídl optimističtější pohled do budoucnosti a příslovečné světlo na konci tunelu. Pro prognózu světlejších zítřků však v současné realitě těžko hledá oporu. 378
O čase, kdy květy opojné svobody dozrály v plody – sladké, nebo trpké
Rozdíl mezi západními a komunistickými generacemi je v tom, že individuálních prožitků je mnohem méně v komunismu, neboť vše je interpretováno politicky, od volby kariéry až po milostný život. Prožitky jsou tudíž kolektivizovány na způsob zemědělské půdy a výsledkem je jakési JZD paměti, řekl spisovatel Patrik Ouředník v rozhovoru o své knížce Ročník čtyřiadvacet.
Vzpomněl jsem si na tu myšlenku, když v říjnu 2014 dostal její autor za celé své dílo Státní cenu za literaturu16. Bohužel, sama naše profese nám do našich malých dějepisů privátních onen velký dějepis vnucuje; uvědomili jsme si to, když jsme vloni, po sborníku o médiích a novinářích v roce ´68, začali připravovat jeho pokračování. Sledovali jsme svůj velký i malý dějepis, který jsme museli žít. Nejsme historici. Jsme novináři. Můžeme vytvořit jen publicistickou koláž; nastříhat jednotlivé záběry a složit obraz doby mezi 17. listopady ´68 a ´89. Po 17. 11. 1989 jsme mohli opět být novináři. Rozhodli jsme se změnit i svou organizaci. Vrátit se ke spolku, který kdysi založili žurnalisté, když chtěli podpořit zrod, zrání i dospělost českého politického národa.17 Namísto Svazu novinářů, který nás nebránil, jsme se vrátili ke zkušenostem Syndikátu našich kolegů za I. republiky. Představovali jsme si, že Syndikátu novinářů půjde především o to uchovat médiím tu míru nezávislosti, jakou jsme získali během Pražského jara. Ale taky o naši šanci pracovat ještě pár let v redakcích, kde může člověk vyjadřovat svůj názor. Ale že půjde nakonec o právo vůbec pracovat, nás tehdy vůbec nenapadlo. Manažeři, ve které se proměnili „sou…zi“, za normalizace často vysoce postavení funkcionáři KSČ, ředitelé i náměstci, šéfové investiční výstavby i pézetek a bankéři, nepřipustili, že to, co si k nim uložili jiní občané, nejsou jejich peníze a nakládali s nimi, jak se jim osobně líbilo… Ti všichni si rozdělili značnou část toho, co vlastnil stát, a zmocnili se i řízení světa medií. Jejich altera ega tam roky plnila zadání autocenzury hromadných sdělovacích prostředků. Navykli si to oni i jejich spolupracovníci. A když přestaly být svolávány porady šéfredaktorů na Ú-Vé, stal se záhy oním „příkazem doby“ pro mainstream žurnalistů jakýsi příkaz obecného blaha. Toho obecného blaha, které už první demokratickou revoluci Evropy proměnilo v tyranii. Byli jsme těch dvacet let občany druhého řádu – a tak to mělo zůstat. O zdánlivě neexistující ideologii se postarali bývalí učitelé marx-Leninismu, kteří se nechali „pokřtít na politology“,18 dál vedli své čtenáře i posluchače zase k zářivým zítřkům – jen s opačným azimutem. Proto také někteří kolegové považovali za důležitější nepublikovat pohled zpátky, ale poměřit tu novou skutečnost pohledem, poučeným zkušeností člověka, jenž musel jako občan druhého řádu vidět krátkodechost nejrůznějších ideologií a naopak sílu idejí, bez kterých je život pouhou vegetací. Což nebyl pro události Listopadu tak charakteristický grafický aforismus, který vznikl přetočením dvojčíslí 68 a 89? Bylo to snad nejčastěji malované heslo těch dnů. Lidé je psali spontánně, aniž je hlásali ti, kdo si postupně brali víc a víc svoje slovo. 379
Ne všichni novináři sváděli svůj boj s velkým dějepisem a vstupovali do politického boje. Někteří hledali svá hájemství v klidnější tématice. Však smyslem vydání centrální evidence nepřátel režimu nebylo jen držet zkrátka ty, kteří do ní byli zařazeni, ale vytvořit pro ostatní někde blízko nich varovný příklad, jaké důsledky může mít kritika a vzdor v oblasti veřejné, jež tvoří onen dějepis velký – a ten by mohl ohrozit jejich soukromí, ale i jejich další osud. Takové si najímali podnikatelé, kteří vydělávají na tom, aby lidé méně rozmýšleli a více koukali, poslouchali a holdovali konzumu, jak jim radí všudypřítomná inzerce. Neboť ti, kdo sloužili předchozí pospolitosti, se nikdy nepouštějí do rizik, která jsou z oblasti dějepisu velkého. V tom se dostatečně poučili. Je v dnešních médiích místo pro myšlenky, zda existují ještě ideály, pro které stojí za to risknout to, co jsme už jednou udělali? A zároveň jsme tu otázku, kterou jsme kladli sami sobě, položili i těm, mezi kterými bychom chtěli mít své čtenáře i diváky i posluchače. Jsme zvědavi, jaká bude jejich odpověď. Jindřich Beránek, mluvčí KNPJ ´68
Je nejvyšší čas Pamětníků, kteří vzpomínaná léta a události prožili osobně, rychle ubývá. A přitom je mnoho dalších kolegů, kteří mají v šuplících, po různých deníčcích a třeba zatím jen v hlavách, mnoho neznámých a zajímavých vzpomínek a myšlenek, které by mohly, už vytištěná svědectví, doplnit. Těšíme se, že právě takové příspěvky budou základem, ať už třetího sborníku – bude-li někdo z nás k tomu ještě mít dost energie – nebo alespoň zvláštních stránek našeho internetového periodika. Už teď přemýšlejte, pište a posílejte. Klub novinářů Pražského jara ´68 380
Poznámky: 1 Jelínek, Miroslav: Dopisy s desítkami tisíc podpisů. In: Souboj slova a obrazu… c. d., s. 103n. 2 Procházková, Lenka: Čest poražených. Projev na Staroměstském náměstí 21. 8. 2013. In: Britské listy, Praha 2013. 23. srpna. www.blisty.cz/art/69815.html 3 Jaké zprávy byste zaslali dnešní vládě? S Jiřím Hanzelkou a Miroslavem Zikmundem hovořil Miroslav Jelínek. In: Hospodářské noviny, Praha 1995, č. 46, příloha na víkend. 4 Peroutka, Ferdinand: Muž Přítomnosti. Curych, Index 1985. 5 O práci autora stati, JUDr. Jiřího Sekery, ve funkci šéfredaktora Rudého práva (do dubna 1969), a krátce i týdeníku Hospodářské noviny více v souvislosti s tím, že byl uveden v seznamu Jednotné centrální evidence. In: tento sborník s. 99. – V prosinci 1989 jej pověřil místopředseda první Čalfovy vlády profesor Valtr Komárek vedením redakce týdeníku Hospodářské noviny, které byly v té chvíli novinami čs. vlády. V této pozici se mj. rozhodujícím způsobem podílel na přípravách změny periodicity listu na deník (k tomu došlo v květnu 1990); jako jeho šéfredaktor působil do r. 1993; poté vykonával různé vedoucí funkce ve vydavatelství Economia do doby, kdy odešel do důchodu. 6 Brikcius, Eugen, in mfDNES, 25. února 2012. 7 Havel, Jiří, in Atlas-transformace/html/s/sokova-terapie. 8 Ježek, Tomáš: Zrození ze zkumavky. Svědectví o české privatizaci 1990 – 1997. 9 Šulc, Zdislav in Právo, 1999. 10 Turek, Otakar in mfDNES, 24. 10. 1996. 11 Jan Stráský v rozhovoru pro Hospodářské noviny, 8. 3. 2013. 12 Tomáš Sokol in mfDNES, 21. 9. 1996. 13 Husák, Petr, Budování kapitalismu v Čechách. Rozhovory s Tomášem Ježkem, Praha, Volvox Globator 1997. 14 Amartya Sen není ani první, ani jediný z plejády významných ekonomů tohoto zaměření. Za všechny uveďme např. německého sociologa a ekonoma Maxe Webera, který už před sto lety odmítal spojovat ducha kapitalismu s bezohlednou honbou za majetkem a naopak zdůrazňoval nutnost jeho spojení s etikou píle, skromnosti, přesnosti a čestného jednání ve snaze navýšit kapitál. Weberovo stěžejní dílo Protestantská etika a duch kapitalismu je dodnes považováno za důležitý stavební prvek základů sociologické vědy. 15 Brixi, Hana in mfDNES 24. 1. 2009. Tradici udělovat Státní ceny za literaturu inspiroval Pavel Tigrid v době, kdy byl ministrem kultury (více o něm v tomto sborníku, ss. 244n, 246, 252n). První z těchto cen byla udělena za rok 1995 spisovateli Ivanu Divišovi za dílo Teorie spolehlivosti, jehož počátky spadají do doby, kdy spolupracoval s časopisem Dialog, kde mohl publikovat po odmlce, kterou si vynutil režim 50. let (více o tom v tomto sborníku, ss. 104,120, 134). Druhou cenu za rok 1996 obdržel básník Emil Juliš, který byl jako výkonný redaktor Dialogu spolutvůrcem tohoto časopisu (vedle výše uvedených stran o něm také na ss. 220 a 228). Glosu o nositeli státní ceny za rok 2001 Věroslavu Mertlovi uvádí sborník na s. 109; rozhovor s nositelem této ceny za rok 2009 Zdeňkem Rotreklem na s. 195n; glosu o Ludvíku Vaculíkovi, který obdržel státní cenu za dosavadní literární a publicistickou tvorbu rok před ním, uvřejňujeme na s. 145 a jeho odpověď do ankety na s. 432. Je vidět, že se v ní našlo ocenění řady z těch, kdo někde přispěli k zasazení Květů jara a sklízeli jejich plody sladké i trpké… S periodiky, o kterých jako o našich květech píše tento sborník, souvisí i jeden 16
381
z nejmladších mezi nositeli Státní ceny za literaturu; Pavel Brycz měl v roce 2004, za který ji obdržel, už tři léta Kristovy roky za sebou, ale v listopadu 1990, kdy jsem mu uveřejnil ve víkendové literární příloze Severočeského deníku jeho povídku – vracela nás do času nedávné stávky studentů, kterou však oba protagonisté prožijí daleko od města, kde studovali – mu bylo dvaadvacet. Ukončil Pedagogickou fakultu v Ústí n. L., která se ještě nestihla stát Univerzitou Jana Evangelisty Purkyně, ale jeho tehdejší kantor, literární kritik Ivo Herák, nám ten vycházející talent s několika rukopisy přivedl. Začínal tehdy na své první kantorské „štaci“ a čtyři roky poté mu vyšla první knížka – Hlava Upanišády. Dnes žije v Jablonci nad Nisou a z periodik, které v tomto sborníku citujeme, patří ke kmenovým autorům Kalmanachu – almanachu Kruhu autorů Liberecka. V tom pro r. 2014/2015 uveřejnil povídku Vrba. (bek) Jako první organizace českých novinářů byl na podzim 1877 ustaven Spolek českých žurnalistů, jehož ustavující valná hromada se uskutečnila 18. XI. 1877 v Brožíkově síni Staroměstské radnice v Praze. Jeho předsedou byl Ignác Schick (*1841, U1899), šéfredaktor staročeských novin Politik, vydávaných německy kvůli kontaktu s dalšími národy monarchie (a dokonce i kvůli kontaktům s rakouskými a uherskými Slovany), jednatelem byl jeho kolega František Adolf Šubrt (*1849, U1915), redaktor listů Čech, Politik, později Národní politika, ale i bulvárního Brousku; byl jím do r. 1883, kdy se stal ředitelem Národního divadla a funkce se vzdal. Na listině přistoupivších členů redakce Národní listy z 27. XI. 1877 jsou podpisy Jana Nerudy, Jakuba Arbesa, Gustava Eima, Serváce B. Hellera ad. V roce 1902 byla ustavena Jednota českoslovanských žurnalistů, jejímž předsedou byl Patrik Blažek, a Všeslovanský svaz novinářů, v jehož čele byl Josef Holeček. V roce 1909 byl jako zastřešující organizace vytvořen Syndikát českých novinářů. Protože však sdružoval jak novináře, tak zástupce vydavatelů, docházelo k rozmíškám a první Syndikát se rozpadl. V roce 1911 se vytvořil Syndikát pražských deníkářů. Po vytvoření Republiky česko-slovenské byl v roce 1919 vytvořen Syndikát denního tisku československého, a v r. 1926 se ustavil Syndikát československých novinářů, který se stal nejsilnější novinářskou organizací a byl mu přiznán statut odborové a profesní organizace. Po Mnichovu, za II. republiky, kdy se začaly prosazovat prvky totalitního režimu, bylo nařízeno sjednocení všech novinářských spolků do Národního svazu novinářů. 18 To velké L jim píšu, protože považovali v protikladu k Marxovým myšlenkám za možné, aby revoluce, ve kterou K. M. věřil, vůbec nemusela propuknout v zemi hospodářsky vyspělé a vzdělané, jak to hlásal jeho skutečný revizionista Uljanov, alias Lenin. (bek) 17
382
Minulost v přítomnosti Anketa
Ptali jsme se: 1 Čeho si na dění roku 1968 u nás nejvíc ceníte a proč? 2 Vidíte nějakou souvislost mezi událostmi let 68–69 a tím, co se událo v roce 89? Pokud ano, tak jakou? 3 Co je podle vašeho názoru naším největším polistopadovým úspěchem a co považujete za největší neúspěch?
Anketní otázky najdete také na záložce volně vložené do tohoto sborníku. Vašimi průvodci odpověďmi se tak mohou stát i Bob a Bobek, králíci z klobouku. © Vladimír Jiránek. Podlicenci poskytla Česká televize. 384
Kousek historie Když jsem si vzala na starost uspořádání této novinářské ankety, obrátila jsem se nejprve na historiky. Ti, s nimiž jsem se šla poradit, stáli o to, abychom zaznamenali co nejvíc odpovědí pamětníků dění let šedesátých, kteří se stali též svědky či přímo aktéry demokratického převratu roku 89, abychom zachytili hlasy odcházejících generací. Nás, novináře, ale víc lákalo srovnání – tedy i to, jaký názor mají na dvě klíčová období našich soudobých dějin a vztah či nevztah mezi nimi též lidé generace střední a mladší. Veřejně činné důvěryhodné osobnosti různého věku, profesí a politického zaměření (bez současných vrcholových politiků), na nichž jsme se na ediční radě již dříve shodli, jsem mohla začít písemně oslovovat až před půlkou června 2014, hlavně však v čase dovolených a prázdnin. Snažila jsem se, aby mezi těmi, kdo svou roli v anketě přijmou, byli zastoupeni vždy nejméně dva respondenti stejné či obdobné profese, starší i mladší, z periodik levicově i pravicově orientovaných, lidé různého zaměření, muži i ženy, aby byla naděje, že odpovědi budou různorodé. Podařilo se mi kontaktovat osmdesát osobností z postupně doplňovaného adresáře a od šedesáti osmi z nich získat kratší či delší texty, které najdete v tomto sborníku. Historik Vilém Prečan a ekonom Otakar Turek posléze své odpovědi (či jejich větší část) přepracovali do podoby obsáhlejších statí, jež najdete v první kapitole. Také reakce lékaře Jana Hnízdila, vydavatelky časopisu Český dialog Evy Střížovské a cestovatele Miroslava Zikmunda uveřejňujeme samostatně. Spisovatelka a občanská aktivistka Lenka Procházková konstatovala, že kvůli starostem o budoucnost se zrovna na minulost nedokáže soustředit; poskytla nám ale článek o Janu Palachovi, který napsala pro Britské Listy. Dvanáct z oslovených se ankety nezúčastnilo. O několika z nich se zmíním. Pro zhoršení zdravotního stavu se omluvil spisovatel Zdeněk Mahler, který dopisoval knihu svých memoárů. Neměla ještě název; ale prý v ní bude mnohé, co by čtenáře sborníku mohlo zajímat. Už jsem se smířila s tím, že v anketě nebude zastoupen nikdo z Lidových novin, když šéfredaktor István Léko posléze delegoval svého předchůdce v této funkci, ředitele redakce tohoto deníku Veselina Vačkova. Nejen mne, také známého aktéra listopadového dění Martina Mejstříka mrzelo, že jeho názorový protějšek z té doby, Šimon Pánek, se obrnil hradbou mlčení a k tématům se nevyjádřil. Vyvážit komentátora Respektu měl jiný redaktor téhož zaměření z Reflexu, ale ani zde jsem nepochodila; stejně jsem dopadla u podnikatele Vlastislava Břízy, spolumajitele firmy Koh-i-noor z Českých Budějovic, či u hudebníka a publicisty externě působícího na vlnách Českého rozhlasu Plus, jehož názory si přála poznat dlouholetá pracovnice jihlavské radnice. Pochvalovala si jeho komentáře a asi neuvěří tomu, že její oblíbenec setrval v roli mrtvého brouka. Většina oslovených však naši anketu přijala s nevšedním pochopením. Byli to zejména ti, u nichž jsme předpokládali největší myšlenkovou hloubku, tedy i historikové v čele s mými dlouhodobými koncepčními spolupracovníky Františkem Šmahelem a Josefem Válkou. Někteří z těch, na něž jsem se obrátila, projevili dokonce radost nad tím, že jejich názory na dva významné mezníky našich soudobých dějin a možné souvislosti mezi nimi někoho zajímají natolik, že se 385
jimi chce zabývat nejen on sám, ale dokonce celá skupina novinářů, kteří mají v úmyslu tyto názory i zveřejnit. Nejrychleji a nejstručněji (dvaapadesáti slovy, navíc s milým přáním zdaru) odpověděla redaktorka Literárních novin z šedesátých let, psychoterapeutka a publicistka Helena Klímová. Magii čísel zřejmě holduje někdejší rozhlasový kolega Ludvík Vaculík1: jeho odpovědi mají přesně 69 slov. Nejobětavějším respondentem byl lékař Jan Hnízdil, který si anketou koncem června kazil pobyt u moře; odtud poslal odpovědi své ženě a ta (ač mě předtím varovala, že reakce od manžela se nedočkám) nakonec vše zprostředkovala. Nejobtížněji se určitě odpovídalo dlouhodobě těžce nemocné Věře Šťovíčkové, odvážné a mimořádně zodpovědné redaktorce známé nejen reportážemi z Afriky, ale také z proreformního a protiokupačního vysílání Čs. rozhlasu v roce 68. U každého respondenta uvádím rok narození a jeho profesi či obory působnosti. Někdy jsem dala ke jménu odkaz a připsala poznámku: to, když jsem se domnívala, že by hlavně ty nejmladší bylo dobré upozornit na nějakou publikaci či aktivitu, jež by je mohla zajímat, nebo si aspoň pár informací navíc vyžádala specifika odpovědí. Všechny tyto doplňující údaje najdete na s. 441 až 446. – Kde pravidla umožňují používání dvou pravopisných verzí, ponechávala jsem autorům tu, kterou si sami zvolili, abych nepotlačovala osobitost jejich projevu. Krácené letopočty jsou kvůli úspoře místa bez odsuvníku. Ze stejného důvodu používám místo uvozovek zpravidla kurzívu. Všechny odpovědi jsem očekávala s napětím, četla s nesmírným zaujetím a v případě potřeby konzultovala s jejich autory drobné úpravy. Týkaly se třeba ne zcela srozumitelné formulace, vyšinutí z vazby, slovosledu; po redakčních úpravách byly texty autorizovány. Některé názory a postřehy v odpovědích na anketní otázky mě překvapily, zaujaly a obohatily. Nejednou se v nich odráží část životního osudu pisatele. Snad zaujmou a obohatí i vás, kdo následující stránky budete číst. Přinejmenším vám umožní poznat, jak vzdělané osobnosti různých profesí vidí dvě zlomová období našich dějin a vztah mezi nimi. Třeba si tak mozaiku svých vlastních zkušeností, zážitků, postřehů či jen zprostředkovaných vědomostí svázaných s roky 68 a 89 doplníte nebo alespoň připomenete. Možná oceníte též přiléhavý název ankety; vymyslel ho pro své paměti A. J. Liehm a dovolil mi, abych si ho vypůjčila. Podobně jako již dříve zmínění autoři, jejichž texty přesáhly rámec ankety a jsou zveřejněny na jiných místech sborníku, také ti, kdo odpovídali někdy až esejistickým či fejetonistickým stylem vskutku jen na naše tři otázky, se vzdali nároku na honorář, stejně jako socioložka Jana Půlpánová spolu s češtinářkou Lídou Hájkovou a psycholožkou Milenou Hurtovou, které mi pomáhaly. Velmi nám vyšla vstříc i Česká televize, která dala Syndikátu novinářů souhlas s bezúplatným zveřejněním kresby z večerníčku Bob a Bobek, králíci z klobouku od Vladimíra Jiránka, bývalého kolegy ze studia novinářství. Jim všem patří náš dík. Kartička s kresbou králíků má nejen potěšit, posloužit čtenářům jako záložka, ale má vám také zpříjemnit četbu odpovědí: na jejím rubu najdete očíslované anketní otázky, které se proto nemusely opakovaně tisknout. Věřím, že v četbě neustanete, dokud se odpověďmi aspoň letmo neproberete. To si přeje a v to doufá editorka ankety i dalších textů, které z ní vzešly Jarmila Lakosilová 386
Na otázky odpověděli
Erik Best / 387 Toman Brod / 388 Jan Burian / 389 Věra Čáslavská / 390 František Černý / 391 Mikuláš Černý / 392 Armin Delong / 393 Zdeněk Doskočil / 394 Adam Drda / 395 Ivan Fišera / 396 Jiří Hlaváč / 397 Jan Hnízdil / 24 Ivan Hoffman / 397 Jiří Honzík / 398 Jiří Hoppe / 399 Miroslav Hroch / 400 Karel Hvížďala / 401 Helena Illnerová / 401 Pavla Jazairiová / 402 Eva Kantůrková / 404 Karel Kaplan / 406 Jan Keller / 407 Helena Klímová / 407 Jana Klusáková / 408 Erazim Kohák / 408 Michal Komárek / 408 Mikuláš Kroupa / 409 Robert Kvaček / 410 Václav Láska / 410 A. J. Liehm / 410 Jan Macháček / 411 Michal Macháček / 411 Martin Mejstřík / 412 Pavel Mertlík / 414
Alexandr Mitrofanov / 414 Věra Nosková / 415 Edvard Outrata / 416 Jan Petránek / 417 Martin Potůček / 418 Vilém Prečan / 13 Jiří Přibáň / 419 Antonín Přidal / 420 Daniel Raus / 420 Tomáš Sedláček / 421 Vít Smetana / 422 Karel Srp / 424 Martin Jan Stránský / 425 Matěj Stropnický / 425 Eva Střížovská / 354 Jiří Suk / 426 Jiří Svoboda / 427 Markéta Šichtařová / 427 Markéta Škodová / 428 František Šmahel / 429 Jaroslav Šonka / 429 Věra Šťovíčková / 430 Ilona Švihlíková / 430 Erik Tabery / 431 Otakar Turek / 18 Milan Uhde / 432 Michal Uhl / 432 Ludvík Vaculík / 432 Ondřej Vaculík / 432 Veselin Vačkov / 434 Josef Válka / 434 Eva Vavroušková / 435 Rudolf Zahradník / 436 Miroslav Zikmund / 363
Erik Best (1962) americký novinář působící v ČR2 1 Oceňuji hlavně tehdejší snahu vzít osud do vlastních rukou. Obecně českou minulost nerad komentuji, ale z pohledu Američana bych chtěl říct, že Západ tehdy mohl udělat víc. Kdybychom tak neváhali, kdybychom se v roce 1961 razantněji postavili proti Berlínské zdi, mohl později vývoj v Československu vypadat jinak. 2 V obou případech do historie Československa zasáhly síly, které byly mimo jeho kontrolu. Nedá se ale říct, že by bylo výlučně ve vleku globálního dění a je zajímavé se ptát, v čem v obou letech spočívala jeho aktivní úloha. Nicméně v roce 89 byla na Západě i v Rusku větší ochota situaci změnit. 3 Nejdříve k tomu neúspěchu. Nevyhnuli jste se negativním rysům západních společností. Stát se zadlužil, sociální problémy se většinou řeší tím, že se do nich investuje víc a víc peněz bez ohledu na to, co je jejich příčinou. 387
Za úspěch lze ale svým způsobem označit to, že ve většině aspektů zde vývoj probíhá pomaleji. Podíl na tom paradoxně má i čtyřicet let existence ve východním bloku, během nichž jste byli izolováni od negativních západních vlivů. Toman Brod (1929) historik 3 1 Jaro roku 1968 mělo neopakovatelnou, omamnou, neuvěřitelnou atmosféru. Jakoby se rázem z povrchu země odvalil dusivý příkrov všeobjímající lživé propagandy a do oken našich obydlí začal proudit svěží, čerstvý vzduch. Cožpak bylo možné, aby se člověk zhluboka nenadechl? Zprvu snad nevěřícně, ale postupně se stále větším úžasem jsme vnímali ony zvěsti o probouzející se společnosti, o vznikajících spolcích a organizacích, o množství smělých požadavků a petic, o mizení zprofanovaných činovníků. Současně jsme ovšem přijímali se smutným zadostiučiněním i zprávy odhalující dosud utajované a popírané zločiny sovětské i komunistické moci. Z té záplavy, šířené sdělovacími prostředky, bylo obtížné vybírat v obavě, abychom snad nepropásli jinou, důležitější informaci. V rozhlase Milan Weiner, Sláva Volný, Karel Jezdínský a jiní uváděli skvělý pořad Písničky s telefonem. Spisovatelé obnovili (jen s trochu pozměněným názvem) nedávno zakázané Literární noviny, které se staly významnou tribunou politické renesance, tribunou, oživovanou Kantorkovými, Trinkiewiczovými a Haďákovými karikaturami. Ale též Jiří Hanák, Stanislav Budín, Jiří Hochman i další redaktoři Reportéra či Ivan Sviták ve Studentu bořili svými články, úvahami a komentáři lecjaký dosavadní mýtus a přispívali tak k sílící jistotě zdejšího obecenství, že z nastoupené cesty už není návratu. V rozčilujícím, avšak tolik nadějném ovzduší, jež tehdy zavládlo, bylo těžké zachovat si chladnou hlavu. Bylo dokonce těžké nepropadnout hrdosti, vždyť k nám ze všech stran, z celého světa, přicházely projevy obdivu a Češi ze dne na den ztratili pověst národa skrčenců… Ano (s prominutím, že parafrázuji soudruha Marxe) – i my jsme tenkrát šturmovali nebe! Pro mne nastalo i nové období přednášek a besed: projevů i diskuzí bez zábran a bez zámlk. Vzpomínám kupříkladu na své vystoupení v jednom akademickém ústavu, v němž jsem poprvé veřejně promluvil o komunistické sabotáži protinacistického odboje za časů Stalinova paktování s Hitlerem a v závěru své řeči jsem označil slavný Únor nikoli za vítězství, nýbrž za katastrofu, za porážku českého národa. Kdo však i mne v té nadějné euforii naplňoval skepsí, to byli naši političtí reprezentanti v čele s Dubčekem a Svobodou, ti rytíři smutných postav, usilující o socialismus s lidskou tváří. To heslo, tolik oblíbené ještě po mnoha letech levicovými intelektuály, mně totiž hned od počátku připadalo podezřelé; že až dosud u nás vládl nelidský socialismus, vyjevilo se nadmíru jasně. Avšak myšlenku, že by existoval jakýsi lidský, demokratický socialismus, jsem považoval za kvadraturu kruhu. Byl jsem přesvědčen, že bude-li vývoj pokračovat daným směrem, nemůže vyústit jinak než destrukcí jakéhokoliv socialismu a nástupem demokratického (patrně jsem tehdy ještě nechtěl říci kapitalistického) systému západního ražení. Ovšemže i mne pak zdrtila brutalita Brežněvova zásahu, ale brzy jsem si uvědomil, že vlastně sovětští (bolševičtí) imperialisté neměli jiné volby. Jestliže chtěli zachránit svůj režim, svou velmoc i s jejími koloniemi, nemohli dopustit rozvrat v zemi svého vazala. Rozvrat, v němž správně rozpoznali obrysy vlastního zmaru. 388
2 Takže – jaký závěr se nám z tehdejších dramatických událostí nabízí? Předně, že se všem myslícím lidem u nás zřetelně vyjevilo, že Sovětský svaz není žádným přítelem, ba žádným spojencem, ani žádnou zemí, kde zítra již znamená včera, nýbrž je bezohlednou, násilnickou říší zla. Molochem, který je hotov násilím zlomit každý projev vzdoru, neposlušnosti a odboje v dosahu své moci a vlivu. Za druhé se prokázalo, že komunistická strana, její ideologie a politické praktiky jsou jevy i projevy zločinnými. Že už napříště nikdo, chtěl-li být zván myslícím a čestným člověkem, by nemohl pod žádnou záminkou či výmluvou spojit svůj život, své počínaní a kariéru s organizací tak chmurné pověsti. A za třetí, že mnohým lidem bylo podstoupit bolestnou zkoušku, jež jim velela, aby z výšiny svých dosavadních jistot dokázali ustát i pád na společenské dno, ale aby přitom neposkvrnili ústa ani hruď falešnou řečí. 3 Často jsem s přáteli v dobách komunistické nadvlády hovořil o situaci, jež nastane po pádu diktatury. Shodovali jsme se v názoru, že po prvotním nadšení dojde nutně ve společnosti k vystřízlivění; vždyť nelze očekávat, že by jakýkoli, i nejdemokratičtější režim, že by jakákoli, byť sebelepší vláda, mohla uskutečnit vypjatá očekávání, spojená s revoluční přeměnou. Předvídali jsme rovněž, že brzy, velmi brzy se vyskytnou hlasy, jež budou nostalgicky vzdychat po starých, dobrých časech. Protože demokracie a svoboda jsou sice stavy chvályhodné, nejsou však niternou potřebou každého jednotlivce, ne každý v nich najde zalíbení, neboť si nezvykl sám se rozhodovat, sám sobě být odpovědný, sám pečovat o svůj prospěch i životní úděl. A vskutku, nejen hospodská bratrstva, nýbrž i mnozí politikové a veřejní činitelé nehledí nyní na zašlé časy pouze černými brýlemi. Oni ovšem – abych jim nekřivdil – odsuzují jisté přehmaty stalinské éry, rozhodně však nejsou primitivními antikomunisty; uvádějí totiž i leccos užitečného, co kdysi vládcové této země vykonali. S tímto stanoviskem nezbývá než souhlasit; koneckonců nemůžeme přece být ani primitivními antinacisty, vždyť také Hitler po převzetí moci činil pro německou společnost i řadu pozitivních kroků. A tak bych raději přenechal výčet všech nezdarů polistopadové doby všem škarohlídům, profesionálním reptalům, ale hlavně všem zjevným nepřátelům současného zřízení a ovšem i všem nepřátelům západní civilizace – najdou až příliš mnoho důkazů a důvodů pro svůj hněv, pro své roztrpčení. Jenže – pouze na okraj bych chtěl poznamenat, že nespokojenost s danými poměry je základní, trvalou povinností každého řádného občana. Mluvit o kladech, jež přineslo oněch pětadvacet let po listopadu 89? Snad jenom ve zkratce. Dovolte mi volně citovat závěrečnou pasáž mých pamětí 3 z roku 2007: Nejsou to jen materiální statky, jejichž rozmnožení sleduji a vidím. Jde mi mnohem více o hodnoty rázu duchovního – o svobodu slova, svobodu pohybu, o svobodu chránící mne před veškerou svévolí, která by mnou manipulovala, mne degradovala, pronásledovala, špehovala. Vím, že ani v tomto ohledu není vše v pořádku, jestliže si však vybavím někdejší atmosféru mrazivého strachu, psychického teroru i davové psychózy, cenzurních zásahů a zákazů, nemohu říci nic jiného než bohudík, že minulost je opravdu již minulostí. Teprve nyní mohu o sobě prohlásit, že jsem svobodný, plnoprávný občan své země. Jan Burian (1952) písničkář a spisovatel 1 Pro moji generaci to byl nečekaný a bleskový zásah svobody. Z knih a časopisů, které tehdy stačily vyjít, jsme mohli žít celá léta. Zničení obrodného 389
procesu ukázalo na nereformovatelnost systému a mělo léčivé účinky na řadu idealistů, kteří hlásali, že myšlenka komunismu je dobrá, jen lidé jsou nedokonalí. Hlásit se k tomu systému dál, znamenalo podvádět. Buď své okolí anebo i sebe... 2 Generace 68 a 89 jsou si velmi podobné ve své touze po otevřené společnosti, po možnosti neponechat svůj osud v rukou jiných, změnit věci k lepšímu a v té chvíli především rozbít totalitu… 3 Největším úspěchem je asi vytvoření příležitostí. Na jedné straně možnost vstoupit do EU a do NATO, možnost studovat a praktikovat v zahraničí, začlenit se do západní civilizace, kam historicky náležíme. Na druhé straně je to příležitost vymanit se z totalitního myšlení a začít dohánět ten náskok, který před námi mají lidé žijící ve vyspělejších zemích, zkrátka civilizovat se v tom nejlepším slova smyslu. Neúspěchem asi bude, že to všechno jde tak pomalu a že jsme často drceni těmi, kteří jen převlékli kabáty, ale své myšlení rozhodně měnit nepotřebují. Nám se občas zdá, jako by jejich pohled na svět a jejich hodnoty vítězily a nemá cenu zkoušet s tím něco dělat. Podléháme trudnomyslnosti, jsme otrávení a netrpěliví. Myslím, že je to škoda, protože přes všechno, co se tu děje, klopýtáme pořád po té správné cestě. Třídíme odpad, jezdíme po kruhových objezdech, sem tam se podaří odsoudit nějakého zločince… Jsme kulturní a tvořivý národ a občas má člověk pocit, že spousta věcí už se změnila k lepšímu. Věra Čáslavská (1942) gymnastka, sedminásobná olympijská vítězka 1 Pro mne osobně bylo velmi důležité uvědomit si, že nejen já, ale valná většina národa touží po jiném životě než životě ve lži, přetvářce, podlosti, marnosti… Pražské jaro jasně ukázalo, že Češi a Slováci chtějí žít jako svobodní a suverénní lidé. Nedá se zapomenout na opojný pocit naděje, že nás komunistická „deka“ nemusí dusit navždy. Toto vzepětí rozhodně nebylo marné, i když bylo převálcováno tanky a byli jsme přinuceni čekat dalších dvacet let. Po Srpnu 68 bylo snad již každému jasné, čeho je schopná tupá, prolhaná a bezskrupulózní sovětská, potažmo ruská expanzivní politika. Nikdy nic dobrého nepřinesla a já se obávám, že za ta léta se na ní nic nezměnilo. Neměli bychom zapomínat na naše vlastní nedávné dějiny. 2 Všechny události, dokonce i ty zdánlivě méně důležité, jsou někde zapsány – v našich myslích a srdcích, v našich skutcích, v důsledcích, které vyvolají. Rok 68 a vše, co po něm za ta bolestná léta přišlo, nás všechny velmi ovlivnilo. Nebýt tvrdých politických represí, nebyla by se zformovala opozice v podobě lidí okolo Charty 77 a Václava Havla, která byla schopna velmi efektivně zareagovat na listopadové události a postavit se do čela. Řada zemí v obdobné situaci nám to velmi záviděla a dodnes závidí. I když se říká, že Čechům a Slovákům vydrží pocit solidarity a soudržnosti nejvýš čtrnáct dní a Sametová revoluce bývá mnohdy i znevažována, listopadové události a léta, jež následovala, považuji za jednu z nejšťastnějších etap naší novodobé historie, na niž můžeme být právem hrdi. 3 Pro mne, když to velmi zjednoduším, bylo jedním z největších úspěchů a zadostiučinění, že jsem konečně po dlouhých desetiletích mohla být hrdá na svou zemi a na našeho prezidenta. Bohužel to s odchodem Václava Havla opět pominulo. Vím, že lidé jsou už řadu let velmi zklamaní a otrávení a věru mají k tomu bezpočet důvodů – objektivních i subjektivních. Já také občas podléhám pocitu marnosti, především z neprofesionality našich politiků. Naštěstí to ale 390
netrvá dlouho; jsem totiž zvyklá nevzdávat se. Po bezmála padesáti letech devastace hlavně morální a mravní je celkem přirozené, že náprava, narovnání hodnot a kultivace nás samých bude trvat dvakrát tak dlouho. Slovy Václava Havla – potrvá minimálně dvě generace, než se staneme plnohodnotnou součástí vyspělé a kultivované Evropy. Plody našeho někdy lopotného snažení budou sklízet až naše vnoučata a pravnoučata a i ta se ještě pěkně zapotí. To ale není jen naše specifikum. A další polistopadový úspěch? Asi fakt, že se můžeme snažit své věci dávat do pořádku sami. Využívejme této svobody, hlasme se o svá občanská práva, ovlivňujme věci k všeobecnému blahu – na rozdíl od let předlistopadových to dělat smíme. Je hřích se toho dobrovolně vzdávat a přenechávat iniciativu všelijakým egomaniakům, prospěchářům, spekulantům, kariéristům a podvodníkům. Myslím ale, že za úspěch nad všechny ostatní je možno považovat náš vstup do NATO a EU – to je také největší zásluha Václava Havla v zahraniční politice. Zejména význam našeho členství v Atlantické alianci se plně projevuje až teď, v době ukrajinské krize a probuzeného ruského imperialismu. Nezapomínejme, že západní státy, včetně USA, nebyly rychlému přijetí bývalých satelitů SSSR do Aliance nijak nakloněny. Tady sehrál Havel a s ním i Vondra klíčovou roli. Jsem přesvědčena, že právě dnes, kdy je v naší bezprostřední blízkosti až příliš rušno, je nutné právě tuhle bezpečnostní pojistku naší země docenit. A největší neúspěch? Vidět, jak někteří z nás lehce a rádi zapomínají, jak zavírají oči, upřednostňují své osobní zájmy před zájmy mnohem důležitějšími. Některé lidi bych zkrátka nejraději připoutala před obrazovku a povinně jim dokola pouštěla film Vyšší princip… František Černý (1931) germanista, novinář, bývalý diplomat 4 1 Albert Einstein kdysi napsal, že existují dva způsoby, jak žít svůj život: buď nevěřit tomu, že mohou existovat zázraky, anebo považovat za zázrak všechno, co se člověku v životě může přihodit. Já bych se držel zlaté střední cesty – v zázraky moc nevěřím, ale alespoň dvakrát za život jsem se s pořádně velikým zázrakem potkal. Ani jeden z nich však nespadl jen tak shůry: byl úsilím mnohých z nás připravován a postupně přibližován. Pražské jaro 68, včetně kvasu a vření ve společnosti, které mu předcházelo v šedesátých letech, bylo a zůstalo pro nás tím prvním velkým zázrakem, kterého jsem se mohl dožít a také si ho užít. Ten zázračný čas svobody, demokracie, probouzení se občanské společnosti, bourání dogmat a hledání pravdy tam, kde byla často tabuizována a ideologicky účelově deformována. Byl to zázrak rostoucího odhodlání širokých vrstev obyvatelstva vstupovat aktivně do veřejného života a uplatňovat v něm svoje představy o tom, jak by měla být spravována společnost, jak by měl být organizován stát, aby se v něm lidem dobře žilo. A čeho si na tomto zázraku cením nejvíce? Že tolik lidí začalo věřit (poněkud naivně a předčasně, to přiznávám), že ti nahoře jsou s těmi dole zajedno v naději, že vláda věcí našich se k nám zase může navrátit. Jak známo, nestalo se tak a na ten druhý velký zázrak jsem si musel počkat dvacet let. 2 Souvislostí mezi Pražským jarem 68 a něžnou revolucí 89 je mnoho, jak bylo nesčetněkrát analyzováno. Velkým zázrakem bylo už to, jak rychle se zhroutil starý režim, aniž padl jediný výstřel, aniž se rozbila jediná tabulka skla v oknech bytů a výkladních skříní, jak hladce byl komunistickým parlamentem zvolen za prezidenta republiky komunistický vězeň Václav Havel, jak zkrátka nikoliv jedním trhnutím, jak čteme u Jana Nerudy, ale prostým zvoněním klíčů na náměstích byl 391
změněn svět. Znovu se společnost probudila ze své dlouholeté letargie a ušlápnutosti, znovu se vyrojilo množství spontánních aktivit, znovu se uvolnila tak dlouho potlačovaná energie a vůle lidí něco změnit a vzít vládu věcí svých do vlastních rukou. 3 Mnohé se podařilo navzdory až katastroficky hrubým chybám, pochybením a možná ještě horšímu činění v řadách těch, kteří se tak obratně dostali nahoru, tj. k moci a majetku. Těmto kořistníkům, ale i sobě a vlastnímu selhání „vděčíme“ dnes za všechno to špatné, co se za uplynulé čtvrtstoletí dálo a dosud děje a co nám vydatně pomáhá pěstovat si naši příslovečnou špatnou náladu. Polistopadový vývoj v naší zemi nám ale pořád ještě skýtá dostatečný prostor k tomu, abychom se nepřestali snažit o aspoň částečnou nápravu toho všeho, co nám tu náladu kazí. Navíc bychom se měli těšit z toho, že v porovnání se světem okolo (natož daleko od nás) si nežijeme až tak špatně. Vrátili jsme se celkem úspěšně zpátky do Evropy, jak jsme to poněkud nelogicky vyhlašovali zkraje 90. let za svůj hlavní cíl a národní zájem. Ukázali jsme, že – nejsouce již svázáni a brzděni bariérami minulého režimu – máme Evropě a světu co nabídnout. Podílíme se navzdory všem Klausům, Zahradilům, Bobošíkovým a mnoha dalším úzkoprsým národovcům na tom nádherném projektu budování společné Evropy, byť je to pořád ještě proces velmi klopotně postupující a s množstvím překážek se potýkající. Snad jsme už definitivně přestali být považováni za jakéhosi evropského kverulanta číslo jedna a stáváme se respektovaným, přínosným členem sjednocující se a solidárně se sdružující Evropy. To pokládám za asi největší úspěch našeho polistopadového vývoje. Za největší neúspěch naopak považuji to, že se ve společnosti rozmohlo tolik sobectví, chamtivosti, netolerance atd., že přibylo tolik sociálně vyloučených skupin obyvatelstva a že se nenaplnilo ještě mnohé z toho, več lidé věřili a doufali, když nás potkal ten velký zázračný převrat roku 89. Takže nezbývá než doufat a svými skromnými silami připravovat zázrak třetí. Ale toho se už já bohužel nedožiju. Mikuláš Černý (1982) politolog, novinář, publicista5 1 Osmašedesátý znám jen z vyprávění rodiny a z dokumentů. Na chalupě chráníme jako relikvii tlusté svazky novin z té doby: Literárky, noviny italské, německé, francouzské, noviny sjednocených čs. redakcí z doby sílící politické krize… Se zájmem je studuji. Myslím si, že po vládě Antonína Novotného, která přinesla všeobecné uvolnění, se u nás ozvala společenská potřeba jít trochu dál. Revoluční vlna ostatně zachvátila celý vyspělý svět. A 60. léta k tomu vybízela i svými vysokými kulturními kvalitami (divadlo, filmy, hudba), jichž se nepodařilo již nikdy poté dosáhnout. Myšlenkoví vůdci ani občané nepomýšleli na změnu společenskoekonomického systému. Jejich programem nebyla likvidace socialistického zřízení, ale jeho demokratizace. To si nepřála Moskva, ale ani kapitalistické státy: nemohly připustit vznik alternativní třetí cesty, která by mohla inspirovat další země a ohrozit moc kapitálu. Západ poskytl Brežněvovi garance, že proti agresi nic nepodnikne. Pocházím rodiny idealistů, z otcovy i matčiny strany. Nezajímal je zisk, hromadění majetku ani pohodlný život – šli za určitým cílem, představou lepšího a spravedlivějšího světa. Někteří z předků za své vize zaplatili vězením, ztrátou domova, životem. Z této kategorie lidí byli i vůdci Pražského jara. Na roce 68 si nejvíce cením idealismu. 392
2 ČSSR byla jednou z posledních zemí bloku, kde došlo ke změně režimu. Gorbačov dokonce tlačil na sovětské satelity – chtěl, aby tyto země šly vlastní cestou a nezdržovaly reformní vývoj. Západní lídři (M. Thatcherová, F. Mitterrand) chtěli zachovat status quo, zvláště nestáli o sjednocené Německo. Náhlou změnou byl Západ překvapen. Listopad přivítaly miliony lidí. A kde se ocitli osmašedesátníci? Politici, ekonomové, filosofové zůstali v pozadí. Ekonom Ota Šik se do skript hospodářských škol nedostal, Dubček zahynul za nevyjasněných okolností. Nejtrpčejší je pak osud Karla Kryla, zneužitého barda utlačovaných. Polistopadové dění pro něj bylo obrovským zklamáním. Světoznámý redaktor Svobodné Evropy chtěl pomoci rozvíjející se občanské společnosti; novým vedením byl odmítnut. Karel Kryl budiž symbolem nenaplnění nadějí osmašedesátého roku po Listopadu 89. 3 Úspěchem je rozšíření osobních svobod, možností rozvoje jedince, rehabilitace křivd napáchaných nesvobodným režimem. Neúspěchem je likvidace vyspělého průmyslu, defraudace během privatizace, zadlužení státu i obyvatel, vytvoření exekučního průmyslu. Jako novinář nejvíce lituji toho, že zde po revoluci nevznikla kvalitní nestranná veřejnoprávní žurnalistika – obzvláště ČT zůstala de facto normalizačním nástrojem. Veřejnoprávní média nekladou otázky, ale předkládají předvařený jediný správný názor. Nelíbil se mi též odklon od původně tolik vzývané neutrality, vedoucí až k výzvám Václava Havla k humanitárnímu bombardování Jugoslávie. Armin Delong (1925) vědec a konstruktér6
1 V šedesátých letech vzniklo klima, které výrazně podpořilo náladu a chuť zúčastnit se dalšího rozvoje naší společnosti, i když často v nepříliš příznivých podmínkách. Toto společenské klima považuji za největší přínos. Nám se právě tehdy podařilo zavést v Tesle Brno výrobu špičkových elektronových mikroskopů, které se uplatnily nejen doma, ale i v zahraničí. [Tento úspěch byl výsledkem spolupráce Tesly s Ústavem přístrojové techniky (ÚPT) Akademie věd v Brně, jehož byl Delong ředitelem.] V roce 68 jsme očekávali a doufali, že se trvale mnoho změní v chování vedení státu k občanům, zejména v postoji ke svobodám nejrůznějšího druhu, jak tomu bylo všude u našich demokratických sousedů. Netěšili jsme se dlouho. Čistky, které zakrátko nastaly, byly mnohde přijaty s velkou nevolí a snahou jim odporovat. Nám se třeba podařilo nepropustit a nezbavit možnosti pracovat i nadále ani jednoho pracovníka z našeho ústavu s poukazem na jeho odbornost, která by chyběla. [Šlo opět o ÚPT vedený A. D.] Nepodařily se ani dva pokusy o mé odvolání s poukazem na to, že jsem známý v zahraničí, kde působím v různých funkcích. Dál jsme k nám úspěšně zvali zahraniční odborníky. 2 Mezi oběma obdobími vidím souvislost personální. Mnoho občanů prosazujících reformy vrcholící v roce 68 se angažovalo proti režimu v časech normalizace a poté v Listopadu i po něm. Také část stávkujících studentů mohla být ovlivněna tím, co o šedesátých letech četli či slyšeli od rodičů a známých. 3 Konec století, ale i začátek nového, se nejevil příznivě. Úpadek odběru naší průmyslové výroby na Východě, ale i jinde, vypadal na dlouhé propady. Vypadalo to tak i v české výrobě elektronových mikroskopů. Ale (viděno mým úzce odborným pohledem) to, co se postupně podařilo v oblasti mého působení, mohu bez váhání nazvat úspěchem. Pracovníci, kteří po řadu let výrobu elektronových mi393
kroskopů zabezpečovali, v ní viděli své poslání, nejen pouhý prostředek obživy. Spojili se postupně do tří skupin s cílem výrobu obnovit. To se beze zbytku podařilo. Brno vyrábí elektronové mikroskopy ve třech podnicích, z nichž je jeden v americkém držení (ale zcela s českým personálem na všech místech) a dva v českém. Roční obrat výroby těchto mikroskopů je okolo pěti miliard korun. Za největší neúspěch pokládám to, že se naše vysoké školství nestalo místem, kde se nejen vyučuje, ale také se tam rozvíjí věda jak pro vzdělání, tak pro praxi. Vysokoškolští pedagogové nemají být jen učiteli; mají být též badateli, kteří s talentovanými studenty pracují na jejich problematice. Po promoci pak tito mladí odborníci nastupují do praxe a usilují tam o realizaci toho, co během studia vybádali. Tak to dělal můj učitel, tak jsem to dělal i já při vývoji elektronových mikroskopů. Moji studenti dnes pokračují úspěšně v tom, co jsme před více než půl stoletím započali. Pracuji s nimi stále. Za neúspěch považuji též své krátké působení ve vysoké politice. [V období 89-90 byl A. D. místopředsedou vlády ČSFR pro vědu a výzkum i předsedou Státní komise pro vědeckotechnický rozvoj a investice.] Mluvilo se sice občas o potřebě koncepce rozvoje vědy a výzkumu, ale místo zeštíhlení a změny systému práce příslušné státní komise došlo, přes mé protesty, k jejímu zrušení. Když jsem chtěl vědět, jak tedy v oblasti řízení vědeckotechnického rozvoje postupovat dál, bylo mi ministrem financí řečeno, že náš výzkum a vývoj k ničemu nebyl, že se všechno zruší, zřídí se banky a koupí se licence. To byl signál k tomu, abych odešel zpátky ke svým mikroskopům. Místo, z něhož by se efektivně řídila vědeckotechnická politika, u nás dodnes chybí. Zdeněk Doskočil (1978) historik7 1 Osobně považuji za nejcennější následující momenty: a) Nebývalý zájem občanů o politiku a veřejné dění, kterým se vyznačovalo dění před i po srpnu 68. Dobové aktivity odborářů, studentů a intelektuálů, jejich snaha hledat optimální model československé cesty k socialismu, jejich odvaha, s jakou se po sovětské okupaci snažili, byť neúspěšně, čelit nastupující normalizaci a bránit podstatu československé reformy, jsou přinejmenším hodny respektu. A zdá se mi, že tehdejší touha změnit svět kolem sebe a důraz na obranu demokratických a humanistických ideálů si svůj význam a hodnotu udržely dodnes, zvláště zkonfrontujeme-li je s dnešní mírou apatie, letargie a lhostejnosti ve vztahu k věcem veřejným, které můžeme v současnosti pozorovat mezi lidmi. b) Dobové intelektuální diskuse o podstatě československé reformy, významu české otázky v evropském kontextu či úvahy o dalším směřování české společnosti. Za nejpodnětnější považuji reflexe Karla Kosíka, Roberta Kalivody, Milana Kundery, Jana Procházky, Ludvíka Vaculíka, Oty Šika, Jana Patočky aj. Mnohé z těchto textů bilancovaly cestu, kterou česká, resp. československá společnost ušla od roku 1945. Možná by nebylo od věci hledat i v těchto textech určitý inspirační zdroj pro bilanční zhodnocení našeho vývoje po roce 89, kterému se při 25. výročí Listopadu nemůžeme vyhnout. 2 Příliš ne. Určitou spojitost vidím pouze na povrchu, v dočasně zvýšeném zájmu společnosti o veřejné dění, který můžeme pozorovat jak v letech 68-69, tak v letech 89-92. V rovině ideové polistopadový vývoj na dědictví roku 68 v podstatě nenavazoval. Osmašedesátníci se již po roce 89 nedokázali v politice výrazněji prosadit a mnozí z nich navíc čelili v první polovině devadesátých let poměrně velké ostrakizaci ze strany pravicově smýšlejících politických uskupení i médií. Otázku, zda právem, ponechávám ovšem stranou. 394
3 Úspěch: Vstup do Evropské unie. – Neúspěch: Mafiánský kapitalismus devadesátých let, jehož důsledky v ekonomické, politické i morální rovině budeme překonávat ještě řadu let. A dlouholeté působení Václava Klause ve vrcholných patrech české politiky, které, dle mého soudu, s přibývajícími léty stále více ideově i prakticky zaštiťovalo a umocňovalo nejhorší rysy polistopadového vývoje: neúctu k právu, odpor k občanské společnosti, propojení velkého byznysu s politikou, korupci a organizovaný zločin, nacionalismus a zpochybňování našeho zakotvení v EU, urputné vymezování se vůči jinak smýšlejícím spojené s absencí jakýchkoliv pozitivních vizí. Adam Drda (1971) rozhlasový dokumentarista a publicista 1 Na to je těžké odpovědět stručně; tu dobu jsem nezažil, můžu k tomu něco říct jen jako člověk, který se jí při různých příležitostech zabýval. Čili v obecné rovině: v hnusném režimu let 1948–1989, kdy bylo Československo ruskou kolonií, se v osmašedesátém aspoň na chvíli otevřel prostor svobody. Nikoli úplné, v tom směru si o reformním komunismu nemá smysl dělat iluze, ale přeci jen na místní poměry neobvyklé. Proto – a teď můžu přejít k tomu, čeho si cením osobně – se mohly udát takové věci jako například dočasná obnova revue Tvář, nemarxistického intelektuálního časopisu, z něhož jsme kolem roku 89 s přáteli mohli čerpat a který pro nás i po dvaceti letech znamenal inspiraci: ukazoval, jak vypadá nezávislé kritické myšlení. Uvádím tu Tvář jako příklad: ve společnosti se tehdy zkrátka stihlo projevit a oživit to, co se aparát KSČ usilovně snažil odstranit a vylikvidovat, ať už jde o oblast umění, víry atd. Zdá se mi taky důležité, že po letech 68-69 už nikdo nemohl s vážnou tváří tvrdit, že neví nic o poúnorovém komunistickém teroru. Díky volnějším výjezdům do ciziny se rovněž vědělo, že život na Západě je jiný, než jak ho vykreslovala propaganda. Bylo zas o něco zjevnější, že ten režim je ničemný z podstaty. Srpnová ruská okupace se mi zdá v řádu věcí: lidé nakonec nikdy nechtějí demokratizaci, ale demokracii, nechtějí limitovanou svobodu, ale svobodu. V Kremlu to (na rozdíl od mnoha reformistů u nás) dobře věděli; kdyby nezasáhli, záhy by přišli o kus impéria. Pohled na většinu reformních komunistických funkcionářů, v tu chvíli jediných oficiálních představitelů Československa, kteří se po okupaci, mírně řečeno, ohnuli a obrátili, musel být skutečně frustrující – těch si cením nejmíň. 2 Byly tu zásadní souvislosti. Za prvé všeobecné přání, aby se kolaborantská komunistická garnitura, vládnoucí díky srpnové okupaci, konečně poroučela – a za druhé přání, aby po jedenadvaceti letech konečně odtáhla ruská armáda. Ale pokud máte na mysli nějaké propojení idejí let 68 a 89, byl bych skeptický. Jistě, během převratu a krátce poté měli lidé v Československu tendenci různě navazovat na osmašedesátý, skandovali Dubčekovo jméno, sem tam někdo zmínil socialismus s lidskou tváří a podobně, ale jakou to mělo váhu? Šlo jen o symboly, za nimiž často stály velice vágní představy a vybledlé vzpomínky, protože člověk se vždycky chytá posledního záchvěvu svobody, který buď zažil nebo se o něm v rodině vyprávělo. Společnost byla v roce 89 nevzdělaná, dezorientovaná, většina pořádně nevěděla, jakým obsahem vyplnit pojmy jako socialismus nebo kapitalismus. Lidem bylo jasné, že chtějí svobodné volby a svobodu slova, chtěli sami rozhodovat, čím se budou živit, chtěli bez omezení studovat a cestovat, vadilo jim, že země je ekonomicky v troskách, že některé regiony jsou na hranici ekologické katastrofy. Chtěli žít normální životy – a na to, jak dosáhnout změny, 395
přicházeli postupně. Brzy pochopili, že reformní komunismus jim nemůže nabídnout nic – byla to nesmyslná zašlá idea z docela jiné doby, z docela jiných poměrů. 3 Za největší úspěch považuji, že se podařilo vybudovat liberální demokratický stát zakotvený v západních strukturách, v němž se navzdory všem průšvihům a komplikacím docela dlouho svobodně a dobře žilo. Svoboda nám ovšem v Listopadu spadla do klína jen tak, dostali jsme ji bez velkého úsilí a bez boje, neumíme si jí moc vážit a pečovat o ni. Z toho taky plyne největší neúspěch: demokracie je dnes v ohrožení, je zaděláno na podivný nový režim, odpudivý a vlastně typicky východní či postkomunistický, včetně takových jevů, jako je silná pozice populistického oligarchy zvoleného jen na základě společenské hysterie. Za ten úpadek si můžeme sami: politická reprezentace (současná i předchozí) je jen odrazem společnosti, která si ji vybírá. Obávám se, že nad vodou nás dnes drží jen členství v Evropské unii a NATO – aspoň něco. Ivan Fišera (1941) sociolog, publicista, poradce v oblasti managementu8 1 Pražské jaro bylo výsledkem dějinně mimořádně cenné, protože postupné a nenásilné liberalizace represivního doktrinářského režimu. Sílu a rozsah toho, jak velká změna myšlení ve společnosti nastala a jak hluboké zapustila kořeny, naznačuje nejen děsivá převaha invazivních sil a politická úskočnost států tehdejší Varšavské smlouvy, jež byla na potlačení Československého jara použita, ale i pozdější míra represí, zaměřená opět na ty občany, které normalizační režim považoval za intelektuální jádro liberalizace. Jsem přesvědčený, že právě československá zkušenost s postupnou liberalizací autoritářského a represivního režimu, byť skončila tak brzy a tak tragicky, má dodnes mezinárodní význam a může být přitažlivou i varovnou inspirací pro všechny, kdo hledají cesty, jak represivní, a nebojme se to slovo použít, zpátečnické, historicky anachronické režimy postupně modernizovat. 2 Podobně jako Karel Havlíček Borovský viděl v revolučním roce 1848 sice letmý, ale mimořádně silný a pro budoucnost významný zážitek politické a kulturní svobody, můžeme hodnotit i význam událostí Československého jara pro budoucí vývoj. Lze říci, že naprostá většina československých občanů po celou dobu sovětské okupace a domácího normalizačního režimu právě díky zážitkům československé liberalizace z šedesátých let a jejího potlačení doufala nekonečně dlouhých jednadvacet let, že jednou k nějaké takové změně opět dojde a snažila se, když už nebylo možné mocenské poměry rázem zvrátit, aspoň udržovat vzdělanost, kulturu, zlepšovat podmínky pro život, udržovat slušné vztahy mezi slušnými lidmi, zmírňovat důsledky politických represí a připravovat různými cestami předpoklady pro budoucí změny. A toto téměř nekoordinované společenství, zdůrazňuji – tehdy československých občanů, takto jednalo jaksi přirozeně, bez výrazného politického vedení a odkazu vůdců Československého jara. Vzpomínky na semknutost, odvahu, slušnost, nenásilnost a kreativitu odporu občanů proti sovětské okupaci v srpnu 68 a zkušenost s lidskou blízkostí pod příkrovem okupační normalizace v podstatné míře přispěly, když sevření ruského medvěda povolilo, k impozantnímu vítězství revoluce 89, chvála Bohu nenásilné, tedy sametové. 3 Úspěchem je především to, že se podařilo hned na začátku nového režimu obnovit funkční demokratický systém a že jsme se stali členy NATO a Evropské unie. 396
Zásadním neúspěchem, a to velkým, byl rychlý nástup dvou po moci dychtících doktrinářů, kteří postupně a nadlouho, jakoby domluveni, dosáhli nejvyšších pozic ve státě. Nejhorší je, že oba dva, i když po svém, znejistili naši prozápadní orientaci a svými osobnostními vlastnostmi významně přispěli k rozvrácení etického řádu společnosti. A co je naší nadějí? Snad vzpomínky na vzedmutí, i když ne vždy úspěšná, mravnější části českého společenství a podpora těm, kdo o návrat k ideálům slušnosti opět usilují. Jiří Hlaváč (1948) hudební interpret, skladatel, pedagog a publicista 1 Vzhledem ke zkušenosti s tvrdým potlačením maďarské občanské aktivity v roce 1956 si vysoce cením ochoty riskovat a usilovat o změnu postavení řadového občana v tehdy již údajně socialistickém státním zřízení. Dění roku 68 v tehdejším Československu považuji za přelomovou historickou událost inspirující další generace, včetně Michaila Gorbačova při vymezení rozsahu perestrojky. 2 Navzdory tvrdé normalizační éře sedmdesátých let se i tehdy stále hledalo východisko a jiné varianty výsledného řešení. Bylo jasné, že zásah hrubé vojenské síly reputaci socialismu ve světě neprospěl. A bylo jasné i to, že při druhém pokusu už by vedení sovětského bloku muselo všechno řešit zásadně jinak. Socialismus s lidskou tváří byl utopií, ale byl také jedinou variantou, která zohledňovala občanskou aktivitu a právo na sebeurčení. A to potlačeno nebylo. Někdy se projevilo jen množstvím politicky motivovaných vtipů, jindy masovým sledováním neoficiálních sdělovacích prostředků. Představa byla jasná, hledala se cesta k jejímu dosažení. Události roku 89 na to reagovaly a odpověděly. 3 Úspěchem je skutečnost, že umíme kontinuálně vychovávat osobnosti v různých odvětvích, neúspěchem opakované rozbroje ctižádostivých stran a politiků. Nejsme pospolití v programu, nejsme jednotní v realizaci. Umíme se vyrovnat s řadou potíží a nástrah a neumíme ocenit sebe sama. Ctižádost se stala normou úspěšnosti a mravní hodnoty fetišem minulých staletí. Doufám, že ten největší úspěch máme ještě před sebou. Věřím, že při něm bude hrát klíčovou roli zákonnost, korektnost a obecná prospěšnost. A že to bude požehnáno lidskostí. Tou, kterou proklamoval jak Václav Havel, tak i většina nás, vlastenců. Ivan Hoffman (1952) komentátor Deníku, spolupracovník Českého rozhlasu 1 Na jaře 68 mi bylo patnáct. Vzpomínám si na to, že tehdy panovala ve společnosti neobyčejně pozitivní atmosféra a okupaci zas provázela všudypřítomná solidarita. Zpětně si uvědomuji, že pro mne hodně znamenala myšlenka, že místo soupeření socialismu a kapitalismu patří budoucnost sbližování těchto systémů. Socialismus s lidskou tváří mi i po letech přijde jako dobrý nápad, žádný systém se bez lidské tváře neobejde. I kapitalismu by slušela. 2 Souvislosti, ve kterou jsem doufal a kterou jsem předpokládal, jsem se nedočkal. Listopad nenavazoval na Pražské jaro, sametová revoluce nepřinesla nápravu systému, ale jeho odstranění a nahrazení systémem jiným, který se již v minulosti neosvědčil. Pokud bylo Pražské jaro šancí, o kterou jsme byli připraveni, pak rok 89 byl šancí, kterou jsme si promarnili sami. 3 Obrovským úspěchem je, že se změna režimu obešla bez krveprolití. Neúspěchem mi po letech připadá, že se na troskách reálného socialismu prosadil mafiánský kapitalismus. 397
Jiří Honzík (1924) literární vědec, rusista, překladatel 1 Pražské jaro mne, mám-li být upřímný, poněkud překvapilo. Zejména tím, že bezprostřední podnět k němu zavdala změna na postu prvního tajemníka ÚV KSČ. Přesto jsem je považoval za organické pokračování a pravděpodobné optimální vyvrcholení dlouholetých emancipačních aktivit, v nichž se myslivá část naší společnosti včetně kriticky uvažujících členů strany distancovala od dogmatickobyrokratických praktik poúnorového režimu a soustavně nastiňovala své vize žádoucího politického systému. V oněch bouřlivých měsících se záměry opozičních intelektuálů totiž nejen setkávaly s maximálně širokou odezvou ve veřejnosti, ale zároveň souzněly se záměry nového, proreformně naladěného vedení strany a státu. Dokonce začaly být v jejich společné režii postupně uskutečňovány způsobem, který i skeptickému pozorovateli přece jen dovoloval doufat, že celkové poměry budou v naší zemi v dohledné době obstojně humanizovány a všeobecně přislibovaný socialismus s lidskou tváří se stane naší každodenně prožívanou realitou, že to s ním nedopadne jako kdysi s obdobně slibovanou specificky československou cestou vstříc světlým zítřkům. – 21. srpen mne proto obzvlášť šokoval a rozhořčil. Tváří v tvář téhle pohromě, tomuhle zklamání jsem si však definitivně ujasnil, co jsem si tak dlouho nechtěl naplno připustit. Totiž to, že bolševická varianta, přesněji: leninsko-stalinsko-brežněvovská deformace Marxova a Engelsova učení nemá a nikdy neměla nic společného s demokratickým socialismem, s opravdovou lidovládou, je s nimi neslučitelná.
2 Pražské jaro 21. srpnem neskončilo. Naopak vstoupilo do své druhé, delší a rovněž pozoruhodné fáze, v níž se za krajně nepříznivých podmínek snažilo uhájit alespoň většinu toho, čeho se v předchozí fázi dobralo. Zprvu ne vždy marně – viz např. jak důstojně, formou celonárodní manifestace proběhl Palachův pohřeb, či fakt, že svoboda slova u nás trvala ještě bezmála tři čtvrtě roku po vstupu vojsk a svoboda cestování dokonce až do října 1969. Pražské jaro v povědomí české společnosti ovšem bezpečně přetrvávalo a rezonovalo i poté, co reformní politici byli totálně odsunuti, moci se s podporou okupační mocnosti plně chopila koalice údajných pragmatiků a zarputilých dogmatiků a na celou republiku, zejména na její českou polovinu, uvalila tuhou normalizaci. Nejzřetelněji o tom svědčila Charta 77 a jí obdobné, lidská a občanská práva důsledně obhajující organizace. Jasně to však dokládají také rozsáhlé samizdatové aktivity, ohlas, s nímž se setkávaly, k nám přes hranice pašované časopisy a publikace emigrantské provenience, jakož i hojně navštěvované bytové semináře či úspěšně fungující tzv. Patočkova univerzita. Nemluvě o hromadném podepisování Několika vět, o manifestaci na Škroupově náměstí, o obnovení Lidových novin, Palachově týdnu a podobných akcích na sklonku osmdesátých let. V tom ohledu vše, co se během normalizace navzdory normalizátorům konalo, vydalo, rozšiřovalo, četlo, myslilo, svým způsobem navazovalo na Pražské jaro a zároveň předjímalo a připravovalo Listopad 89, představovalo cosi jako most k sametové revoluci. A já proto sameťák pokládám za plnoprávného dědice pražskojarního kvasu – dědice, jemuž se podařilo dosáhnout toho, oč onen kvas usiloval a čeho nikoli svou vinou nedosáhl; vzhledem k tehdejší mezinárodně politické situaci ani dosáhnout nemohl. 3 Největší úspěch sametové revoluce spočíval po mém soudu v tom, že se konala, že k ní vůbec došlo. Neboť, přiznejme si, až do poloviny 80. let se vše 398
zdálo nasvědčovat tomu, že nám nadále nezbývá než pinožit se pod příkrovem takzvaného normálního socialismu a doufat, že to snad nebude na věky a nikdy jinak. Úspěchem bylo i to, že proběhla tak, jak proběhla, tj., že po Listopadu 89 – na rozdíl od Listopadu 1939 – nenásledovaly žádné represe, žádné Sachsenhauseny po česku, ale naopak: podstatné změny na naší politické scéně, v jejichž závěru se po kratším dohadování prezidentem stal nepolitický politik a politizující dramatik Václav Havel. Rád přiznávám, že oněch několik rozjásaných a klíči zvonících odpolední na Václavském náměstí a zejména pak stotisícové shromážděni na Letné včetně Otčenáše s pohnutím předneseného občany údajně nejateističtější země na světě patří k nejkrásnějším, nejpozitivnějším zážitkům mého ne právě krátkého života. Ptáte se, co že považuji za největší neúspěch polistopadového dění. Nejspíše to, že Občanské fórum, hlavní strůjce Listopadu, se tak rychle rozpadlo, přesněji: bylo tak záhy rozbito, že stačilo sice sklidit potlesk amerického senátu, ale doma pole vyklidilo celkem bez boje. V důsledku toho přechod našeho státu a naší společnosti od totalitních struktur probíhal podle jiných principů než podle mně sympatického chartistického vzývání Pravdy a Lásky. Náš dnešní stát a naše dnešní společnost vypadají zejména v etickém ohledu dost jinak, než jsem si to před čtvrt stoletím bez ohledu na všechny předchozí nedobré zkušenosti představoval. Jiří Hoppe (1968) historik9 1 Bezesporu spontánního obnovování občanské společnosti a zrušení cenzury. Znovu nebo nově utvořené organizace dávaly neskrývaně najevo, že chtějí daleko víc než jen socialismus s lidskou tváří. Z různých pozic a úrovní zpochybňovaly vedoucí úlohu komunistické strany, nutily reformní vedení k interakci a rozšiřovaly veřejný prostor. Svobodná média celkem pochopitelně kritizovala především dosavadní způsob uplatňování moci. Ožívala v nich nedávná minulost, tiskly se více či méně povedené analýzy momentálního stavu společnosti, zveřejňovaly se úvahy o tom, co a jak dál. Média plnila roli opozice. Pohyb ve společnosti a v médiích ale narážel na vnější a vnitřní limity. Projekt socialismu s lidskou tváří nesporně posouval Československo směrem k větší míře občanských práv a svobod, ale mnohé zůstalo nevyjasněno. Dnes už lze jen ahistoricky spekulovat o tom, k jakým cílům by nakonec Pražské jaro dospělo. Náznaky možné odpovědi se snad dají odvodit od názvu a textu článku Před rozhodnutím (O nový československý model socialismu), který vyšel 10. a 11. července 68 v Rudém právu; koncipovali ho členové a spolupracovníci mezioborového týmu pro výzkum společenských a lidských souvislostí vědeckotechnické revoluce. Pisatelé hodlali usilovat o to, aby se v budoucnosti každý občan socialistické země opravdu setkával nikoli s menší a nikoli se stejnou, ale právě s větší měrou svobody slova, projevu, shromažďování, spolčování, pohybu a cestování, než jaké poskytovala buržoazní společnost. Totéž mělo platit pro sebeurčení osobní a národní, pro vzdělání, pro zaměstnání a dokonce i pro nabývání osobního majetku. Vyšší formy mělo dosáhnout demokratické zastoupení občanů v zastupitelských sborech i jejich účast na rozhodování a řízení. Pražské jaro však snahy o tak pronikavé změny pouze zahájilo a je zřejmé, že by je časem provázely více či méně konfliktní diskuse o významu slov jako jsou socialismus, svoboda, demokracie atd. Následovalo by hledání způsobů a mechanismů jak, jakým tempem a v jaké míře změny uskutečnit. 399
2 Devětaosmdesátý byl dokončením osmašedesátého; všeho toho, co zůstalo na půli cesty. Velmi dobře to symbolizuje známý plakát z devětaosmdesátého, kde jsou vůči sobě zrcadlově zobrazeny oba letopočty (68-89). Víc asi není třeba dodávat. 3 Úspěchy jsou jasné: relativně stabilní a relativně úspěšný stát zakotvený v NATO a v Evropské unii. K největším neúspěchům lze počítat skutečnost, že po Listopadu 89 nenastalo ono peroutkovské budování státu. Občané mnohdy vnímají stát jako nepřítele a stát se dost často k občanům jako nepřítel chová. Ve veřejném prostoru převládá názor, že stát není dobře spravován, což potvrzuje jak úroveň, tak výkonnost státních institucí. Na ostrou kritiku bohužel nenavazuje rozumná a kultivovaná debata o tom, jak tento stav napravit. Miroslav Hroch (1932) historik10
1 Za daleko nejvýznamnější pozitivní přínos Pražského jara považuji, že otevřelo prostor k hledání cesty, jak uvést do života vizi společnosti, v níž by se organicky spojily občanské svobody a sociální spravedlnost, zájmy jedince a socialistické solidarity. Šlo vlastně jen o přípravu k pokusu, ale byl to pokus evropského významu. Srpnová intervence nedovolila, aby se pokus byť jen započal a přitom se v praxi ověřilo, zda tento cíl byl v nějaké formě uskutečnitelný, nebo zda šlo o další z utopických projektů nějaké „nové“ společnosti. Nejvíce si cením, že se – byť na krátký čas – ve jménu tohoto cíle projevila obrovská intelektuální aktivita a zejména pak konsensus všenárodní mobilizace pro pozitivní nadosobní cíle. Díky této aktivitě se reálně otevírala cesta k obnovení českého národního sebevědomí, k dalšímu rozkvětu národní kultury a obecné vzdělanosti. Sovětská invaze a následná normalizace zmařily také tuto slibnou možnost. Zůstal však kupodivu zachován pozitivní obrat ve vnímání českého národa a české kultury v Evropě a ve světě. 2 Ač zajisté platí všeobecné pravidlo o souvislosti jevů po sobě následujících, nenacházím v tomto případě žádnou přímou souvislost, z níž by bylo možno něco podstatného vysvětlit. Naopak, vzpomínka na politickou koncepci Pražského jara v české společnosti (zdá se, že i v disentu) slábla a udržovala se zejména v emigračních Listech. Mým osobním omylem bylo, že jsem se naivně domníval, že normalizace může časem polevit, být zatlačena a prosadí se nové Pražské jaro. Na rozdíl od roku 68 však již neexistovala relevantní síla (ani instituce), která by na takovém vývoji měla zájem. České komunistické špičky perestrojku pouze předstíraly – na rozdíl od SSSR a téměř všech ostatních zemí bloku. Možná, že by se tedy tato otázka měla spíš ptát na to, v čem se předlistopadový rok 89 lišil od roku 68. Po zkušenostech s tvořivým kvasem šedesátých let aktivita roku 68 směřovala k rozvinutí a humanizaci toho stávajícího, zatímco po zkušenostech s normalizací směřoval rok 89 k likvidaci celého systému, který se ukázal být nereformovatelným. Rok 68 byl tedy reformním hnutím, zatím co Listopad 89 byl revolucí. Pokus alespoň symbolicky navázat na dědictví Pražského jara (Obroda, Dubček) byl v zárodku udušen. Zajisté je příznačné, že při všech polistopadových připomínkách výročí roku 68 dominovala jednoznačně srpnová okupace, zatímco zůstaly stranou její příčiny. Cíle Pražského jara byly (a jsou) ze snadno určitelných důvodů marginalizovány či ignorovány. 400
3 Je ošidné hledat nějaká nej, a proto uvádím několik výsledků listopadové revoluce, které jsou, jako výsledky každé revoluce, rozporné: Podařilo se dosáhnout národní nezávislosti, aniž jsme si znovu osvojili národní sebevědomí a hrdost nad svými dějinami; podařilo se zlikvidovat železnou oponu, otevřít brány poznání evropské kultury a vědy, aniž bychom toho využili k úsilí o to, osvojit si evropskou vzdělanost; podařilo se smést diktaturu jedné strany a nastolit intoleranci, v níž je antikomunismus vládnoucím diskurzem. Podařilo se jedním řezem zbavit moci tupé aparátníky a vytvořit vakuum, v němž se dostali k moci ti, kdo přišli nejdřív, bez ohledu na to, zda pro výkon moci mají vzdělanostní předpoklady; podařilo se odstranit politický útisk a nastolit svobodu bez odpovědnosti, která dovoluje vše, co není zakázáno. Podařilo se zlikvidovat policejní represi nevinných obětí režimu, oslabit policii a usnadnit život kriminálnímu podsvětí. Podařilo se odstranit cenzuru a otevřít cestu komercionalizaci kultury a diktatuře bulváru; podařilo se osvobodit kulturu a umění od politického diktátu, ale také ji zbavit vědomí společenské zodpovědnosti. Podařilo se zlikvidovat nefunkční systém centrálního plánování a nastolit systém neoliberalismu; podařilo se odstranit sociální inženýrství jako systém potlačující osobní iniciativu a nastolit princip, že zájem jedince stojí nad zájmem celku. Podařilo se odstranit stranickou politickou korupci a nahradit ji korupcí finanční; podařilo se osvobodit hospodářství od vlády nekompetentní nomenklatury a ustavit novou podnikatelskou třídu, která si osvojila kapitalistickou schopnost vydělávat, ale nikoliv etiku tradiční, již kultivované buržoazie; podařilo se nastolit akademické svobody a otevřít cestu k neomezenému růstu objemu vysokoškoláků, aniž se zachoval dohled nad kvalitou studia. Podařilo se výrazně zvýšit životní úroveň většiny populace a učinit v očích této většiny konzum základním měřítkem kvality života… Bylo by zajímavým studijním projektem zjistit, zda část či většina těchto posunů je specificky česká, či zda jde o fenomény typické pro všechny země, v nichž reálný socialismus byl nahrazen neoliberální modifikací gründerského kapitalismu. Karel Hvížďala (1941) novinář, spisovatel, dramatik 11 1 Možnosti pár měsíců pracovat jako novinář bez cenzury. Tato zkušenost byla pro mne tak důležitá, že jsem se cenzuře už nikdy nedokázal přizpůsobit. Měl jsem štěstí, že mě tato zkušenost potkala již v sedmadvaceti letech a dovedla mě do emigrace. 2 Po počáteční euforii se vždy nakonec ujmou moci jen ti, co po ní touží, a tito alfasamci nemusí mít vždy další lidské kvality. 3 Za úspěch je možné považovat, že už kolem našeho státu nejsou ostnaté dráty a můžeme se volně pohybovat či podnikat a mít svobodný přístup ke všem výstupům z vědy a kultury. Za neúspěch lze považovat to, že ostnaté dráty zůstaly v našich hlavách: nejsme schopni (zvláště je to očividné u našich politiků) uvažovat v evropském a euroatlantickém kontextu. Helena Illnerová (1937) biochemička a fyzioložka12 1 Dění v roce 68, v tom čase plném nadějí a očekávání, ukázalo i nám nestraníkům, že republika není jen pro privilegované členy KSČ, ale i pro ty ostatní, kteří najednou mohli mluvit svobodněji a sdružovat se. Bylo úžasné poslouchat 401
po letech jednolité ideologie zase jiné hlasy, účastnit se veřejných debat apod. Škoda, že došlo k přervání Pražského jara vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Tehdy ještě bylo možno jednodušeji navázat na demokratické tradice naší země či na rodinné tradice živnostenské, hospodářské a profesní. Po dalších desetiletích vykořenění to již bylo daleko těžší. 2 Obě události byly odlišné. V roce 68 započal obrodný proces v samotné KSČ, která pak byla tlačena k dalším obrodným krokům stoupajícím zájmem a důvěrou veřejnosti. Po více než dvaceti letech byly již příznivé mezinárodní podmínky, v Sovětském svazu nastala perestrojka, iniciativa a tlak stoupaly ze strany našich občanů, kteří toužili po změně a chopili se akce. Velkou úlohu v tomto procesu sehráli chartisté a Občanské fórum v čele s Václavem Havlem. Od středy 23. listopadu, kdy na Václavské náměstí přišli dělníci z ČKD a skandovali Už jsme tady, bylo jasné, že strana nad děním v zemi ztratila kontrolu. To byl pro mne také nejsilnější citový zážitek kromě toho, kdy na Václavském náměstí poprvé promluvil Václav Havel a Marta Kubišová zazpívala …vláda věcí tvých do rukou tvých se opět navrátí. Nemohu nevzpomenout i radostný zážitek ze shromáždění na Letenské pláni, kde Jiří Ruml začal svou řeč slovy, že ještě včera večeřel v Ruzyni, a celá Letenská pláň začala skandovat: A co jste měli? – To byl ten veselý kus revoluce. Mezi disidenty a v Občanském fóru bylo mnoho lidí, kteří byli aktivní již v letech šedesátých a o změnu se přičiňovali i v roce 89. A pak samozřejmě vzpomínka na 21. srpen 68 vedla k všeobecné shodě, že jednotky Sovětské armády, které nás okupovaly po více než dvacet let, by měly urychleně odejít. 3 K jednoznačným úspěchům bezesporu patří, že naše země se stala demokratickou, se svobodnými volbami, svobodou slova, možností cestovat a že jsme vstoupili do Evropské unie. Měli jsme tedy všechny možnosti připojit se k civilizovanému světu, kde vládne právo, svoboda, ale i solidarita s těmi, kteří na rychlý vývoj tohoto světa nestačí. Za neúspěch pokládám to, že jsme nedokázali těchto možností plně využít, částečně pro naši nezkušenost, ale hlavně proto, že se leckdy do čela nebo alespoň mezi vlivné lobbisty dostali lidé bez mravní integrity, jejichž morálka byla poznamenána minulým režimem. Domnívám se, že jinak než výchovou dětí v opravdové mravné občany tuto překážku nepřekonáme. Pavla Jazairiová (1945) novinářka, cestovatelka, spisovatelka 1 S odstupem přemýšlím o tom, jak se utváří lidská společnost. Co vše na ni působí, kolik času je zapotřebí, jaké jsou zákonitosti. Jak dlouho trvá, než jsou lidé dostatečně zoufalí, nebo naopak získají dostatek sebevědomí, aby se odvážili čelit zvůli. Režim nastolený v Československu po roce 48 byl bezesporu tyranský a navíc špatný, destruktivní. Upíral lidem svobodu, lámal jejich charakter, stavěl je do pozice závislosti. Odvolával se však na ideály, jimž mnozí věřili, za něž i během války bojovali a riskovali životy. Takové lidi jsem měla kolem sebe: upřímně věřili tomu, že jsou si všichni rovni, že sociální spravedlnost není utopie. Do jisté míry tomu stále věřím i já. Jak uvažovali lidé, kteří utvářeli Pražské jaro? Myslím, že většinou toužili po svobodě, jako každý vězněný živý tvor. Chtěli různé věci – dozvídat se, číst knihy, vidět, co se děje ve světě – shodit tu dobře pojmenovanou železnou oponu a především pracovat tak, aby to dávalo smysl. Ale každé povstání potřebuje vůdce. 402
Možnosti stát v čele reformačního hnutí se chopili různí lidé – ti, kteří upřímně věřili, že myšlenku socialismu reformovat lze. Ti, kteří mysleli, že je třeba postupovat takticky. Nebo ti, kdo chtěli s režimem skoncovat, protože viděli, jak je špatný a zločinný. A pak ještě ti, kteří v tom viděli příležitost pro sebe. Pro mne to byla krásná, bohatá, inspirující doba. Objevovala jsem svět. Knihy, časopisy; noviny, které tenkrát vycházely, mám dodnes – mnoho jsem se z nich dověděla a naučila. Pražské jaro však skončilo okupací. Bylo to strašné! Měla jsem štěstí, protože mi nedali volbu – z rozhlasu, z místa redaktorky, mě vyhodili. Uměla jsem jazyky. Mohla jsem vykonávat nejisté povolání tlumočnice na volné noze. Můj otec byl Holanďan. To mi umožnilo cestovat. Okupace moji generaci poškodila, ale nezničila ji tak absolutně jako tu předchozí – čtyřicátníky, kteří v té době byli na vrcholu sil. Pokud se nerozhodli k emigraci, nebo ke kolaboraci, většinou skončili. Mnohým se ale podařilo dál pracovat a vytvářet hodnoty. Mnozí si vnitřní svobodu, vlastní názor udrželi za každou cenu. Nejvíc si cením těch, kteří přežili s rovnou páteří a navíc bojovali. Lidí jako Martin Jirous, Václav Havel – bylo jich dost. Známí i neznámi. Tito lidé naši zemi, náš národ, uchovali při životě a částečně i při vědomí.
2 Pochopitelně souvislost tu je – zcela očividná. Touha po svobodě, přání shodit konečně ten odporný režim. Nejlépe o tom svědčila odpověď dělníků ČKD tehdejšímu stranickému funkcionáři Štěpánovi, když po akcích studentů prohlásil, že přece oni nemohou dopustit, aby o osudu státu rozhodovaly děti. A dělníci na to skandovali: Nejsme děti! Nejsme děti! Tím bylo řečeno vše. Jednali s námi jako s nedospělými, méněcennými poddanými. Doba normalizace, doba temna a zkázy se zdála být nekonečná. Ale – bohudík, nebo bohužel – převrat roku 89 byl především plodem celkových změn v Sovětském svazu. Náš režim padl spolu s ostatními. Také proto, že se neudržel ekonomicky. V této souvislosti je zajímavé srovnání s koncem apartheidu v JAR – důvody byly rovněž ekonomické. (Černá většina neměla kupní sílu.) 3 Z mého pohledu největší úspěch: svoboda. Nedocenitelná, nenahraditelná. Pro mne naprosto zásadní hodnota. Ovšem chápu, že svoboda zdaleka nemá stejnou cenu pro všechny. K čemu je svoboda člověku, který se z různých důvodů nemůže o sebe postarat. Je-li starý, nemocný, nebo jen málo samostatný. Nebyl k tomu vychován, nebo ho dokonce přímo vedli k závislosti, trestali za každý projev svobodné vůle. Vždy mě zajímal český výraz poslušnost, slyšet, poslouchat: Ty nebudeš poslouchat?, křičí matka na dítě. Poslouchat toho, kdo poroučel, se Češi učili po staletí. Jaký div, že dnes mezi raději ano – raději ne častěji volíme tu druhou možnost. Jak dlouho bude trvat, než se naučíme jednat podle vlastního rozumu, být zodpovědni za svůj život? Je to v této globalizované době vůbec možné? Často si myslím, že naše děti a vnukové mají těžší život, než jsme měli my – náš nepřítel byl srozumitelný a jasný! Jsme členy Evropské unie a NATO. Zejména o členství v EU se vedou dlouhé diskuse. Jistě! Přináší nám různé nevýhody, dokonce věci špatné a škodlivé. Přesto si myslím, že nelze jinak. Jsme součástí evropského domu a je to dům nás všech. Nejsme pouze nájemníky – jsme také vlastníky. Má-li někdo dům, musí se o něj starat a s ostatními se dohodnout. Má zodpovědnost. Našinec stále nechápe, co to slovo znamená. A neúspěch? Pokles občanské aktivity. Třeba volby! Zajímají nás stále méně. Demokracie se stává slovem bez obsahu, a nejen v naší zemi. Přihlížíme, 403
jak o nás a plodech naší práce, o zákonech a spravedlnosti rozhodují lidé, kteří by se dobře vyjímali jako členové zločineckých organizací. Kdo to způsobil? Jak se bránit? Otázek je mnoho. A ty nejzásadnější: Jak dál, jaké jsou možnosti, co můžeme dělat – my a naši potomci. Kudy vede cesta? Hledá se jen tápavě. Ale pokud má někdo ve všem jasno, měli bychom si na něj dát pozor. Eva Kantůrková (1930) spisovatelka a scénáristka13 1 Bylo sice vyloučené zrušit ústavou zaručenou tzv. vedoucí úlohu KSČ, i když i tento požadavek zazněl, ale živelnou činností byl přesto politický monopol Komunistické strany rozrušen. Vznikaly vlivné organizace nestraníků, dokonce politických vězňů, uvolnila se pozice uměleckých svazů, poměrně nezávisle na stranických sekretariátech fungovaly státní rozhlas i televize a některá periodika, Barrandovské studio i mnohá nakladatelství. K uvolnění poměrů nepochybně přispělo zrušení cenzury. Demokratizující pohyb shora uvolnil i energii dosud mlčenlivých lidových mas, lidé se vědomě stávali občany a hledali si pro probudilou energii vlastní způsoby; nejvýraznější byl veřejně projevovaný odpor proti vojenské okupaci a s tím související podpora unesené vládě. V ekonomice země se sice víc slovně než prakticky, ale někde ojediněle a přece prosazovala myšlenka tržního principu oproti striktně mocenskému a byrokratickému principu plánovacímu. Opomíjím jako výraznou změnu mocenské posuny v komunistické straně a ve vládě; ony sice lednovým vítězstvím tzv. progresivního křídla uvnitř strany pootevřely cestu k demokratizaci režimu zdola, ale nakonec i tito mužové Ledna v okamžiku rozhodující zkoušky selhali. Myslím si, že i kdyby dostali možnost vládnout, některé „výstřelky“ hnutí zdola by omezili, protože jejich představa reforem nešla dál než za kosmetické úpravy. Cením si tedy toho, že obrodný proces soustřeďoval do jediného proudu zájmy vnitřní stranické opozice i zájmy nestraníků, širokou lidovou účast ve veřejném dění, občanskou neposlušnost a iniciativu, intelektuální pnutí a jeho názorovou šíři; znamenal tedy výrazný vpád do strnulosti režimu a za příznivých podmínek mohl narušit i některé principy systému. Hnutí zdola a aktivní účast opozičních proudů vznikajících vně režimu daly reformě hlubší smysl: nešlo už o to, kdo, které komunistické křídlo vládne, ale jak se vládne, a rozsah demokratizace získal širší záběr. I umlčená myšlenka a potlačená energie, když byly jednou vysloveny, se stávají historickým faktem, žijí ve veřejné paměti, takže se i dnes dá hovořit o odkazu 68. roku a vzdor tomu, že se v celku dnešního společenského mínění jeví tento odkaz jako marginálie, zůstává podstatnou částí národní historie, která, když ji paměť nějakého společenství probudí, poskytne sebevědomý pocit, že jsme se pouze neplížili dějinami. 2 Ta souvislost je pouze pocitová, je to souvislost paměti; a v okamžiku, kdy byl obecně přijat záměr upravit společenské poměry mocenskými zásahy až před Únor 48, se události let 68–69 staly historicky překonanými. V roce 89 byla idea socialismu s lidskou tváří nevratná. Už zdaleka nešlo o reformu socialistického režimu; dál se převrat, který založil vznik jiného systému, protikladného vůči komunismem zprofanovanému socialismu. Posvátnými se staly principy liberalismu, soukromé vlastnictví, svobodné podnikání, občanská svoboda, oslava individualismu, pluralitní demokracie, parlamentní systém vlády, volnost trhu, oslabení státu. 404
Od roku 68 uplynulo dlouhých dvacet proměnných let. Komunistický režim v nich nabídl jinou mocenskou formu, než byla ta z let padesátých, ale i šedesátých; názorově i společensky se vytvářely a aktivně ozývaly jiné opoziční proudy než v předchozích obdobích, ale zejména vyrůstala úplně jiná generace, než byla ta, která dominovala roku 68. Dozrávala v proměněném historickém kontextu: hrany mocenského a sociálního soupeření vně i uvnitř země nebyly tak ostré, skutečnost byla vstřebatelná, v ohlazeném režimu se dalo přežít… Odpůrci normalizačního režimu už nebyli oponenti uvnitř komunistické strany, jako tomu bylo v šedesátých letech, ale lidé do režimu sice nevčlenitelní, věznění a umlčovaní, avšak, a to byl paradox normalizace, jako celistvě ustavená vrstva nezničitelní. Režim už si nemohl dovolit nastolit přímý teror a opozice v tomto vynuceném uvolnění našla vlastní prostor pro formy odporu a pro program, kterému by režim před světem těžko otevřeně oponoval a který přitom svým dosahem rušil systém od základů. Taktika používat legalitu postupů, například oslovovat parlament peticemi, a tedy ctít platné zákony na svou ochranu a současně uplatňovat legitimitu programu protirežimního, například Chartu lidských práv, byla neumlčitelná; získávala si veřejnost a také mimoděk ovlivňovala i zkušenost dorůstající generace. Ta se v bezzubosti normalizace většinově pohybovala v tak zvané šedé zóně, kde se sice nenaučila podstupovat riziko, ale v níž lehkost existence pěstovala její snahu a sebevědomí uspět. Do převratové doby vstoupila tato generace jen natolik připravená, nakolik jí to zkušenost dovolila, a proto velice snadno přejímala ideologie, které jí otevřely přímou možnost lehce získat vůdčí postavení. V tomto duchu byla založena ODS. Paradox normalizace, neschopné vládnout ani krutě ani demokraticky, byl předstupněm pádu režimu. Z jeho historického kompromisu pak pocházely i kulaté stoly, u nichž se mezi vládou a opozicí dojednávaly podmínky převratu, a kdy, pro silné postavení opozice, už nebylo možné obejít celkový posun k ustavení naprosto jiného systému. A paradoxem sametovosti pak bylo, že se neuplatnila žádná tlustá čára, po které se dnes tak volá. 3 Úspěchem je nepochybně zřízení parlamentního systému, platnost obecných pravidel svobody, zahraničně politické vazby na západní demokratické státy, ukotvení v EU, rozšířené možnosti podnikání, volný kontakt se světem, svoboda mediální, přístup k novým technologiím. To jsou velké úspěchy. Přesto mám současnou podobu systému v některých ohledech za silně pokaženou. Z prožitku disentu, který navenek uplatňoval taktiku prolínání legality s legitimitou a který dovnitř obecným programem lidských práv sjednocoval do tolerantního prostředí různé názorové proudy, přetrvala dost živá představa otevřít převratem cestu k široké a konsolidované občanské společnosti. Tedy ke kombinaci parlamentní demokracie politických stran s občanskými iniciativami nejrůznějšího druhu a poslání. Počátkem devadesátých let se představa takto otevřeného systému začala živelně prosazovat, vzniklo silné nadační hnutí, společenské organizace měly dokonce právo připomínek k zákonům, první fáze malé i velké privatizace zaznamenala masovou účast; a tento společenský vzryv trval do chvíle, než se zplna prosadila hrubá a zákony podepřená síla tzv. neoliberalismu se vším, co k němu patří: dravé sobectví individualismu, přeměna peněz z prostředníka trhu v míru hodnot, ponížení politiky na získávání prebend a klientelismus, tunelování a nekontrolovaný vývoz majetku do zahraničí, částečný rozvrat oslabovaného státu, zesílení sociálních a etnických pnutí a znejistění právního a soudního systému. Vědomé vytlačování občanských sdružení z výraznějších aktivit má následky nejen 405
věcné; oslabení jejich pozice i současný posměch ideji občanské společnosti vnesly do veřejných poměrů také úpadek uvažování o hlubším smyslu veřejného dění. Společnost tak značně poztrácela duchovní rozměr a svoje cíle a aktivity utápí v účelu... Za druhé nejslabší místo současného režimu považuji sociální nerovnováhu, a to nejen onu nedoměřitelnou mezi nejchudšími vrstvami a nejbohatšími osobami, ale zejména tu, že se nepodařilo v sociálním systému prosadit to nejdůležitější: dát možnost, jako spolehlivému základu režimu, ustavit se a vyrůst silné sebevědomé střední a vyšší střední vrstvě, podnikatelské i jiné. Posunutý smysl převratu vynesl na výsluní levné zbohatlictví a politická arogance na zbohatlících závislá se zaskvěla neúctou ke kultuře, ke vzdělání, ke zdravotní a sociální péči, tedy k oblastem, které jsou doménou právě středních vrstev. Dá se to vyjádřit tak, že máme silné zahraniční banky a špatně placené učitele, kriminálnické kmotry a finančně poddimenzovanou kulturu, hlasité nacionální i jiné křiklouny a nízkou úroveň vzdělanosti. Jsou to kazy demokratického systému hodně nevyzrálého. Karel Kaplan (1928) historik14 1 Za nejvýznamnější považuji, že to, co se dělo v roce 68, bylo prvním reformním pokusem, který měl program. Reformní úsilí v šedesátých letech narůstalo, vyústilo do změny politické atmosféry ve společnosti a v roce 68 pak i do personální přestavby mocenských struktur. Právě díky těmto postupným proměnám mohlo dojít k vypracování a schválení programu první fáze reforem a k jejich uskutečňování. Jedna z nich už byla v běhu – zvlášť důležitá reforma ekonomická. Proklamované a prováděné změny posilovaly naděje ve společnosti, i když zcela přirozeně existovaly rozdílné až velmi sporné názory týkající se rozsahu změn, jejich hloubky a rychlosti. Nechyběli ani jejich odpůrci. Souhlas občanů však od počátku převažoval a nejvyššího stupně dosáhl v době, kdy se šířila obava ze stupňujícího se tlaku Sovětského svazu a států jeho bloku na zastavení reformního postupu. Uvnitř Československa přispíval odpor spojenců k tomu, že se příznivci rozličných názorů a představ o cílech reformního úsilí a tempu dalšího postupu začali sdružovat. Všechny zastánce reforem ale sjednocovala obava z možné ztráty suverenity. Když bylo zřejmé, že vývoj nejen oslabuje, ale již přímo ohrožuje systém monopolní moci komunistické strany, sovětské vedení rázně zasáhlo. Čs. reformní úsilí šedesátých let, které vyvrcholilo v roce 68, se zařadilo mezi důležité události ve vývoji poválečné Evropy. Nebylo poraženo vnitřním politickým bojem, ale ozbrojeným přepadením země spojenci, po němž následovala dvacetiletá okupace. Přesto jsem nesmírně rád, že jsem se tohoto dění mohl aktivně účastnit a podílet se tak na pokusu, o jehož zdaru jsem byl přesvědčen. Ta doba patří k nejlepším etapám mého života. 2 U velkých přeměn společnosti se vždy objevují nějaké souvislosti nebo podobné jevy, například nárůst nespokojenosti, potřeba změn, souhlas většiny občanů, vyvolávání jejich naděje, rozdílné představy a názory na průběh a cíle proměn. Ožívaly vzpomínky na rok 68, zejména u těch, kdo ho prožívali. Mezi sympatizanty a aktivní příslušníky oficiálně nepovolených opozičních uskupení (disentu) patřili i zastánci přeměn roku 68, bývalí reformní komunisté. – Ovšem silnější, až rozhodující byly rozdíly. Program roku 68 usiloval o reformu, demokratizaci, politické uvolnění existujícího režimu. O dvacet let později, za změněných vnitropolitických, ale zejména mezinárodních poměrů, šlo o likvidaci tehdejšího tzv. socialistického zřízení, o revoluci. A opět se projevily rozdílné názory na cíle a způsob přeměn. 406
3 K nejvýznamnějším úspěchům patří vznik předpokladů k vybudování fungujícího demokratického právního státu a prosperující ekonomiky, právě tak jako odstranění dlouhodobé izolace od ostatního světa, zejména návrat do kulturní Evropy. K závažným neúspěchům lze řadit nepřipravenost opozičních představitelů k převzetí moci. Postrádali plán prvních opatření a program tvorby základů demokratického systému. Mnohé obtíže a s nimi spojené neúspěchy způsobil průběh hluboké přestavby ekonomiky, konkrétně privatizace a její výsledky. S dědictvím některých těchto jevů se potýkáme dodnes. Jan Keller (1955) sociolog, VŠ pedagog, publicista, europoslanec15 1 V šedesátém osmém mi bylo třináct let. S časovým odstupem lze říci, že to bylo vlastně naposledy, kdy události v naší zemi byly synchronní s děním na západ od našich hranic. Tady i tam se projevila radikální nespokojenost se systémem. V Paříži se protestovalo proti konzumnímu kapitalismu, v Praze proti byrokratickému socialismu. Na Západě i na Východě se tehdy věřilo, že systém lze zásadně změnit pomocí masového odporu zdola, tedy silou nespokojené občanské společnosti. Na západ od našich hranic protestující požadovali například větší participaci zaměstnanců na řízení firem. Chtěli rozšířit demokracii nejen na podnikovou dimenzi, ale také ji promítnout do řízení vysokých škol a do velkých organizací veřejného sektoru. Mělo se tak stát na úkor vlastníků velkých peněz a etablovaných mocenských elit. U nás vedla stejná vzpoura proti autoritě k požadavku, aby se monopolu na moc vzdala komunistická strana. Vzpoura u nás byla svým způsobem nebezpečnější. Lidé tehdy nepožadovali restauraci kapitalismu, ale humanizaci socialismu. Pokud by se to povedlo, bylo by to nebezpečné i pro mocenské elity na Západě. Proto si jistě zhluboka oddychly, když přijely sovětské tanky. Brežněv pomohl nejen konzervativcům v Československu, ale především mocenské elitě na Západě. Hrozba alternativy k systému byla zažehnána nejen u nás, ale i u nich. Proto si na Pražském jaru vážím především toho, že to bylo poprvé a také naposledy, kdy dění u nás bylo klíčové v měřítku snad světovém. Je otázka, nakolik to měli tehdy protagonisté Jara promyšlené. Jisté však je, že od té doby až dodnes jsme už nevymysleli vůbec nic. 2 Nevidím žádnou významnější souvislost. Rok 68 byl autentickým projevem reformních sil, které vzešly z našeho vnitřního myšlenkového a společenského vývoje. Tzv. sametová revoluce roku 89 byla tím posledním, co zbylo, když už všude kolem nás (snad jen s výjimkou Rumunska) režim rezignoval na své dosavadní priority a snažil se předat moc, respektive se o ni podělit. V roce 68 jsme byli svým způsobem před všemi ostatními. V roce 89 byla nejcharakterističtějším heslem změn u nás obava, abychom nebyli ze všech ti úplně poslední. 3 Naším největším polistopadovým úspěchem je, že jsme se stali členem Evropské unie. Naším největším neúspěchem je, že většina společnosti považuje tento dost možná jediný skutečný úspěch za prohru. Teprve tento postoj je definitivním pohřbením ducha Pražského jara. Helena Klímová (1934) psychoterapeutka a publicistka 1 Představoval vyvrcholení touhy po svobodě a respektu k sobě i k druhým; tento proces trval celá šedesátá léta. 407
2 Během těch dvaceti let útlaku a ponížení se pokazila povaha národa, a to se projevuje ještě dlouho poté. 3 Úspěch: konec totalitního režimu. Neúspěch: trvání totalitních vzorců chování na všech úrovních společnosti. Jana Klusáková (1941) publicistka a překladatelka, redaktorka ČRo 16 1 Ukázalo se (jako ve všech mezních dobách), kdo je kdo. Patřím ke generaci, která se právě nadechovala k profesní dráze; od září 1968 jsem měla na vybranou, zda nastoupím do publicistiky Československé televize, nebo do redakce týdeníku Student. Skončili jsme, aniž jsme začali: příštích dvacet let jsem tlumočila a překládala. 2 Jakým jsi byl, takový jsi zůstal, zpívá se v jedné sovětské písni. Čímž chci říci, že se měnily systémy, ale neměnili se lidé. 3 Největší úspěch je jednoznačně svoboda; ti později narození už s ní dovedou zacházet. Neúspěchů je celá řada. Můžeme si za ně sami. Erazim Kohák (1933) filozof a publicista, emeritní profesor FFUK 17 1 Češi a Slováci v roce 68 se nedali cestou tupého anti-komunismu, který by po letech bezohledného komunistického útlaku byl více než pochopitelný. Vyslovili se jednoznačně v duchu socialistické demokracie. Byl to důkaz občanské vyspělosti: Československo zůstalo pokrokovou demokratickou zemí v duchu odkazu Masarykova. 2 Jen velmi slabounkou. Rok 89 byl částí celoevropského zhroucení sovětské moci, ne mohutným vzepětím československé společnosti, jaké jsme zažili v roce 68. Pokroková demokracie roku 68 byla zjevně výhonkem masarykovských kořenů. Budování vyspělého kapitalismu po roce 89 mi připadá jako import ze Západu. Snad jen to, že navzdory dobovým anti náladám u nás mohla postupně vyrůst vyspělá sociální demokracie, dosvědčuje, že něco z roku 68 v nás přece jen zůstalo. 3 Jak už řečeno, za náš velký úspěch považuji to, že navzdory čtyřiceti letům komunismu u nás vyrostla vyspělá sociální demokracie; za velký neúspěch to, že jsme se k tomu museli prokousat dvaceti lety „klauzury“. Michal Komárek (1963) publicista, redaktor Literárních novin 1 Cením si statečných lidí, kteří se nebáli ani bezprostředně po okupaci říkat své názory a protestovat. A cením si toho, že před 21. srpnem tady začala skutečná veřejná diskuse o stavu a směřování společnosti a že to nebyla jen kavárenská intelektuálská disciplina, ale týkala se i „normálních“ lidí a politiků. Cením si lidí, kteří tuhle diskusi iniciovali, vedli, sytili argumenty i emocemi. Netrvalo to dlouho, ale bylo to důležité. Proč si toho cením? To je snad zbytečné dovysvětlovat: odvaha a zájem o druhé jsou podstatné hodnoty. 2 Těžko říci, zda je to souvislost. Spíš podobnost, obdoba... Listopad 89 znovu přinesl ten vzmach emocí i argumentů ve veřejné diskusi. Probuzení společnosti, která v běžné každodennosti spíše pospává. A jak se ukazuje – pospává za totality i ve svobodě. Ano, ani po Listopadu 89 to netrvalo dlouho... 3 Dokázali jsme všechno zvládnout s velkým klidem: Rozdělit stát, přežít moderovanou šokovou terapii, přejít k tržnímu hospodářství, zvyknout si na demo408
kratickou politiku, nové zákony, západní konzum... Nemáme tady, v naší poklidné kotlině zřejmě sklon k přílišnému násilí, nemilujeme střelné zbraně a velké bitky s pořádkovými silami. To je skvělá věc. A přes všechny problémy a oprávněnou kritiku současného kapitalismu se nám tady v principu a v průměru žije zatraceně dobře. Na druhou stranu si se stejným klidem zvykáme i na to, co jsme evidentně nechtěli. Jen tak něco nás nevzruší. Okamžiky vzedmutí emocí, argumentů a zájmu o veřejnou diskusi a směřování společnosti jsou velmi krátké. A tak mimo tyto okamžiky sice samozřejmě někam směřujeme, ale moc nás vlastně nezajímá, kam... Mikuláš Kroupa (1975) rozhlasový dokumentarista, publicista 18 1 Všichni lidé, kteří mi o té době vyprávěli, a to ať už v životě před ní či po ní zažili cokoliv, se shodují, že jim Jaro toho roku dalo naději, povzneslo je; zažívali něco neopakovatelného, vzájemného, jakoby se na této sounáležitosti dalo postavit cosi velikého, silného a nepřemožitelného. Tato národní zkušenost generace mých rodičů je vzácná. Lidé se omlouvali za to, čeho se dopouštěli v padesátých letech, odpouštěli si, přiznávali vinu. Když přijely sovětské tanky, tisíce lidí navzdory nebezpečí vyšly do ulic. Jak zpívá Leonard Cohen: Když přišli, bylo léto, spálená pole páchla krví, a kdo se vzdal, byl ušetřen, a já vzal zbraň do rukou… Strašně moc si vážím všech, kteří proti okupaci protestovali. 2 Tyto události mají společného jmenovatele: naději, že bude líp. Rok 68, s ohledem na to, co následovalo, žádnou opravdovou nadějí nebyl. Listopad 89 byl. Pro generace našich rodičů je rok 68 a doba normalizace vzpomínka, která rozedírá jejich svědomí. Jejich naděje se přesunula k trampským ohňům, na chalupy, do hospod, do intimních prostředí rodin. Euforii roku 68 vystřídala lež, lámaly se charaktery, zrodila se beznaděj, zbabělost, strach; došlo na kompromisy s novou podobou totalitního režimu. To je to, co zabilo Jana Palacha, Jana Zajíce a Evžena Plocka. Našlo se jen něco přes tisíc statečných, kteří podepsali Chartu 77. Vůbec nikoho konkrétního nesoudím, rozumím důvodům, pro které nepodepsali. Obecně se však domnívám, že Charta 77 (toto veřejné prohlášení, o němž každý věděl, protože nic protirežimního nemělo takovou anti-kampaň) představovala jedinečnou naději tohoto národa. Skutečnou naději. Větší než celé Pražské jaro. A tuto naději naši rodiče a prarodiče prohráli. Lidé se prostě báli, dali přednost kariéře, soukromí, ukolébáni každodenností a ostrůvky zdánlivé svobody, jako byly třeba ty s kytarami u ohníčků. Z normalizace se naše nemocná společnost nedokáže vzpamatovat. Bude to trvat generace. 3 To nejvzácnější, co nám rok 89 přinesl, je svoboda a demokracie. Úspěchy jsou nejméně tři: nová ústava, vstup do NATO a do EU. Průšvihem jsou korupce, soudnictví, občanská neangažovanost – lhostejnost k věcem veřejným; Klaus, Zeman, Babiš, Okamura i politické a ekonomické struktury bývalé StB a KGB, potažmo dnes FSB. To nemyslím nijak paranoidně, ale teď, v době válečných událostí na Ukrajině, to vnímám naléhavěji než dřív. Zdrcující jsou ideové základy nové levice u nás, která se snaží postavit svoji ideologii na tom, že za normalizace nebylo tak zle. Společnost zapomíná. Tak snad jí Paměť národa minulost aspoň trochu připomíná, stejně jako naše dokumenty z cyklu Příběhy 20. století. 409
Robert Kvaček (1932) historik, emeritní prof. FFUK, autor literatury faktu. 1 Oceňuji v té době ojedinělý vliv kultury na politický vývoj a na společnost a samozřejmě celkový politický experiment, i když jsem tušil, že nemůže uspět. O to více si vážím odvahy se o něj pokoušet. 2 Souvislost vytvářeli lidé, kteří intenzivně prožívali rok 68 a uchovávali ho – v různých podobách – v paměti. Získali tehdy (nebo si potvrdili) poznání, že obrat a převrat jsou závislé na vývoji v Sovětském svazu a z něho odvozené situaci v sovětském bloku. 3 Hlavním zdarem byl sám pád režimu především proto, že předlistopadový režim nebyl důstojný moderní doby, ale ani možností a schopností našeho státu. Největší neúspěch vidím generačně v tom, že se nepodařilo tento stát zachovat. Upozorňovali jsme, že Československo je nesamozřejmost a že podle toho je třeba se o ně starat. Václav Láska (1974) advokát, od voleb 2014 senátor
1 Dění roku 68 mě svým způsobem fascinuje, jako konec konců mnohé z nedávných dějin naší země. Mám za to, že děláme chybu, když na tyto dějinné události hledíme současným pohledem. Nerad bych se podobné chyby dopustil, takže komplexní hodnocení nechám na odbornících a vytáhnu si z celého Pražského jara jen dílčí jev, před nímž smeknu: to, že se někdo s holýma rukama dokáže postavit tankům. Pokud má jakýkoli národ mezi sebou takové jedince, tak na tom není vůbec špatně. 2 Ano, vidím jednu velikou souvislost: obrovské nadšení na začátku a deziluze, která následovala. Samozřejmě, že zklamání po roce 68 bylo nesrovnatelně větší než po roce 89. 3 Neúspěchem je, že jsme se nedokázali vyhnout obvyklé dani za každou revoluci. A to je chaosu, zmatku, právnímu bezpráví. Ani nevím, jestli to v historii nějaký národ někdy dokázal. – Neúspěchem je, že jsme dopustili, aby ti, co kradli a činili bezpráví před rokem 89, byli úspěšní v této činnosti i po něm. Neúspěchem je, že předlistopadové heslo kdo nekrade, okrádá rodinu jsme si jako společnost přinesli i do nového režimu. Úspěchem je, že (byť velmi pomalu) opravdu budujeme spravedlivou a svobodnou společnost. Nebude to však práce na několik let, jak se zdálo v roce 89, ale na několik generací. A. J. Liehm (1924) novinář, filmový a literární kritik, překladatel19
1 Víc než dění roku 68 si cením let předchozích, během nichž čeští intelektuálové dostávali za kritiku a postupné podrývání režimu přes prsty. Velmi výrazně byli někteří potrestáni za kritické projevy na sjezdu spisovatelů, který se konal koncem června 67. V následujícím roce se již protirežimní psaní a vystupování stalo přímo módou. 2 Mnozí jsme doufali, že se probudí étos 60. let, že navážeme na to nejlepší z nich, leč nestalo se. 3 Cením si nekrvavého pádu komunismu a nabyté svobody. Vadí mi, že šlo o hru bez pravidel, že se každý stará jen o sebe a vlastní blaho; jedinci i politické strany. 410
Jan Macháček (1965) novinář, komentátor týdeníku Respekt 1 Před 21. srpnem si vážím obrovské snahy osvobodit a liberalizovat umění i celý kulturní prostor, vůle dohnat, co bylo dvacet let zanedbáváno, touhy otevřít se světu. Myslím, že tím český národ prokázal, jak jsou pro něj svobodná kultura a umění cenné. Po 21. srpnu oceňuji velké kolektivní vzepětí, patos jasného, ale nenásilného protestu a vzdoru. 2 Souvislostí je bezpočet. V roce 68 například začala okupace a kolaborace s okupanty, rok 89 znamenal počátek konce okupace a logicky i rychlý konec kolaborace s okupanty. Důležitá je podobnost naznačená i v odpovědi na první otázku. Ani v roce 89 nebyly první v pořadí svobodné volby, politická pluralizace, ekonomická transformace či růst HDP. Prvním cílem byla svoboda slova a v rámci české tradice i osvobození kultury. Ne náhodou se umělec stal prezidentem. Stalo se již pomalu českou tradicí, že kromě politické represe přišla vždy ke slovu i nesmírně krutá represe kulturní. Bylo tomu tak v době normalizace, ale třeba i v padesátých letech 19. století. V Čechách umění často nahrazuje politiku, ale je to také tím, že politická represe se tradičně a odpudivě vybíjí na kultuře a umění. 3 Vzhledem k tragickým a neúspěšným pokusům o transformaci jinde ve světě (Arabské jaro, Egypt, Afghánistán, Irák, Ukrajina, Rusko, posléze i Maďarsko aj.) představují dnes Česko i Slovensko jasné příběhy celkového úspěchu; stačí trochu poodstoupit z každodenní skepse. – Největším neúspěchem je pomalá transformace justice. Michal Macháček (1986) historik 20 1 Všeobecného zájmu o veřejné dění a občanské angažovanosti. Úsilí o změnu kvality režimu, kritické reflexe minulosti a otevírání tabuizovaných otázek. Boje za ideály nenásilnými prostředky a osobní statečnosti lidí. Protože to není samozřejmé a dotyční tak činili s vědomím osobního existenčního rizika, které později v nejednom případě nastalo. Rozhodně nesouhlasím s tvrzením, že Češi a Slováci se lehce vzdali ideálů; vždyť otevřené a hromadné projevy nesouhlasu trvaly od srpnového vojenského zásahu jeden rok. Už to si zaslouží obdiv, jelikož lidé nejsou na dlouhodobé protesty stavěni. 2 Spatřuji určité paralely: slabost centrální moci, předtucha změn, velká, z větší části však naivní očekávání veřejnosti a její aktivizace, kterou vzápětí nakrátko vystřídají pocity vítězství, pak deziluze, zklamání a opětovné stažení se do soukromí. Ovšem také se jednalo o příležitost, kterou někteří dokázali využít. V roce 89 přirozeně existovaly silné reminiscence na Československé jaro 68, ale výchozí situace byla velmi odlišná. Často však byly využívány dřívější symboly, což je např. zřejmé z kontinuity některých aktérů: Jan Palach (Palachův týden), Marta Kubišová či samozřejmě Alexander Dubček, dle mého názoru politik s velkým charismatem, ale i odpovědností za sovětský zásah. Nelze také nezmínit osobnost Václava Havla, který se stal novým symbolem a jehož si vážím jako disidenta a autora divadelních her, méně jako polistopadového politika, který se stal nástrojem Spojených států. Nemělo by se také zapomínat, že v obou dějinných meznících byla aktivována otázka česko-slovenského vztahu a v roce 89 bylo opět hovořeno o reformě socialismu; o restauraci kapitalismu zpočátku nepadlo ani slovo. Jistě nikoliv 411
náhoda. Určitou roli v událostech sehrálo i to, že mladí lidé se začali vymezovat vůči starší generaci, kterou tím dokázali zaktivizovat. Pěkně to popisují ve svých textech historici Milan Otáhal a Jiří Suk.
3 Úspěch: Rozrušení státního monopolu moci, schválení Listiny základních práv a svobod, pluralita názorů a forem vlastnictví, otevření se západnímu světu, usnadnění možnosti cestovat a studovat v zahraničí, snaha o odškodnění občanů, kteří byli perzekuováni předchozím režimem, vstup do Evropské unie. Neúspěch: Nevyprofilování dlouhodobější vize, rozdíl mezi demokracií deklarovanou a praktickou, znechucení a nezájem lidí o veřejné dění, zhoršení mezilidských vztahů a solidarity, podřízení celospolečenských otázek ekonomickým zájmům úzké skupiny lidí, rozkradení národního majetku, potravinová nesoběstačnost, politická reprezentace. (Vzhledem k roku mého narození nejsem pamětníkem žádné ze zmiňovaných událostí, i když ne tak docela. Pamatuji si totiž na den, kdy byl zvolen Václav Havel československým prezidentem: 29. prosince 1989 jsem byl s rodiči na Pražském hradě, tenkrát jsem samozřejmě nechápal proč. Byla zima, všude plno lidí a já se namísto dlouhého čekání chtěl koukat v televizi na Večerníček…) Martin Mejstřík (1962) ředitel outdoorového centra, publicista 21
1 Toho vzepjetí Čechů a Slováků, tehdy ještě Čechoslováků. Nejvýrazněji se asi projevilo v kultuře, žurnalistice, ale i v postupném vzkříšení občanské společnosti a koneckonců i politiků a politiky. Tehdy lidé ještě věřili a uvěřili… Většina věřila v obroditelnost KSČ, menšina v to, že vláda KSČ končí a připravovala se na to. Všichni (vyjma skalních stalinistů) v to, že se konečně lámou ledy, že se vrací naděje na slušný život, život v pravdě. Tehdy ještě nebyla společnost tak mravně zdecimovaná, jako ta po roce 89. Pamětníci první (Masarykovy) republiky byli ještě poměrně mladí, v produktivním nebo těsně postproduktivním věku, Masarykův mravní étos byl ještě ve společnosti poměrně pevně zakořeněn, byť dvacet let komunistické totality udělalo mezi lidmi a v lidech své. Oceňuji mravní integritu všech, kdo Pražskému jaru uvěřili; gándhíovskou pacifičnost tváří v tvář brutální agresi. Víra lidí v tehdejší (nejen) politické elity byla obdivuhodná. O to tragičtější bylo selhání těchto elit. Důsledky neseme dosud. Ani odpor elit, nezrazení důvěry občanů Československa, kteří svým vůdcům věřili, by na tehdejším vývoji nic nezměnilo. Mezinárodní situace byla jiná než v roce 89. Čechům a Slovákům by však zůstala rovná páteř a hrdost na to, že nezradili to, v co věřili. 2 Tehdy i „teď“ to začali studenti. Tehdy i „teď“ chtěli žít občané Československa v „normální“ zemi, kde nemusí lhát dětem ani sami sobě, kde fungují jakés takés demokratické principy, kde se nekrade, kde se občan nemusí stydět za své politiky…, kde si budeme své záležitosti spravovat sami, bez protektorátu Moskvy. Shodný byl i onen princip gándhíovského nenásilí, vysoký mravní étos – alespoň v počátcích Pražského jara i naší „revoluce“. I my jsme věřili… Tehdy i „teď“ selhaly – zradily – politické elity. Pokud jde o ty po roce 89 – počínaje Václavem Havlem (nic na tom nemění fakt, že si ho navždy budu pro mnohé vážit), přes většinu jeho přátel z Charty 77, až po pány z Prognostického ústavu v čele s Václavem Klausem a Milošem Zemanem. 412
Před listopadem 89 bylo pro nás, tehdejší studenty, Pražské jaro samozřejmě velikým vzorem a inspirací. Po zahájení stávky, kdy jsme si museli velice rychle vytříbit názory a definovat, co chceme, jsme se už během prvního týdne od Pražského jara 68 vědomě odpoutali. Věděli jsme, že na rozdíl od tehdejších změn my už žádné komunisty v čele nechceme. Naopak – po prvním týdnu stávky jsme dospěli k tomu, že neskončíme, dokud KSČ nepoložíme na lopatky, dokud komunisté navždy neodejdou z politické scény. Hovořím teď za studenty kolem sebe. Šimon Pánek a jeho přátelé měli tehdy jiný názor. Alespoň z počátku.
3 S odstupem pětadvaceti let a díky tomu, že už mi je tolik, kolik mi je, odpustím si fráze typu: Přece to, že máme demokracii! Ne, ne, to není žádný náš úspěch. Demokracii bychom tu měli tak nebo tak, o tom se rozhodlo jinde. My jsme k tomu sice svým dílem přispěli, ale v podstatě jsme jen hráli roli, která nám byla dějinami přisouzena. Žádný úspěch. Prostě danost, která musela s pádem stalinistů v sovětské říši přijít. Fatálním neúspěchem je, že byla revoluce roku 89 zrazena polistopadovými elitami, že se ji podařilo po prvních zhruba čtrnácti dnech vrátit do kolejí, které byly naplánovány daleko před listopadem 89. Že se z revoluce bez přívlastků stala sametovou… Konkrétně: nebyla zakázána KSČ a další komunistické strany; komunistická ideologie nebyla prohlášena za zločinnou; nebyla zmražena a zkonfiskována konta komunistických bossů; polistopadový právní „řád“ navázal na „řád“ komunistický (tzv. právní kontinuita pánů Rychetského a Jičínského); za komunistické zločiny nebyl v podstatě nikdo potrestán (viz třeba případ prokurátora Karla Vaše, nebo nepotrestaní mučitelé obhájce lidských práv Pavla Wonky); justice je až dosud vůči komunistickým zločinům slepá. Účastníci druhého a třetího odboje, pokud již nezemřeli, mají dosud nižší důchody (a životní standard) než komunističtí papaláši, estébáci a fízlové… Stát u nás dosud řídí Prognostický ústav, což s sebou mj. přineslo a nese: zcela záměrně zpackanou privatizaci bez právního rámce, miliardové tunely (za něž nebude nikdo nikdy potrestán) a posléze faktickou vládu kmotrů (je jedno, zda pravicových, či levicových); politickou kontrolu nad veřejnoprávními médii, kontrolu nad policií a justicí, dlouholetou neexistenci Zákona o státní službě, který by zajistil odříznutí úředníků od politiků; ten byl po nekonečných tahanicích schválen až letos, a to ještě v podobě, která má hodně daleko ke standardům vyspělých demokracií. Ve vztahu k venkovu je to masivní dotační podpora dřívějších JZD, nyní akciových společností, na úkor soukromě hospodařících rolníků, atd. atp. Popsali bychom knihu těmi neúspěchy. Ony to však jsou pouze důsledky Klausovy tlusté čáry za minulostí… Na druhou stranu, abych skončil pozitivně – přese všechno, kdo a jak náš stát po roce 89 řídí (spíše neřídí), člověka těší, jak se naše města pozvedla z trosek, jak se i na venkově začíná dařit, jak se má občanská společnost k světu, že snad poctivých živnostníků a podnikatelů přibývá… A že – soudě podle posledních prezidentských voleb – téměř 50% lidí v naší zemi nejsou žádné vepřové hlavy; téměř 50% lidí v naší vlasti si nenechalo mozky vymýt komunisty ani postkomunisty, má svůj vlastní rozum, hrdost a víru v to, že si zasloužíme lepší politiky, než máme. Vše má svůj čas. Pevně věřím, že to lepší máme před sebou. Člověka jen mrzí, že se toho nedožili, či nedožijí ti, co za naši současnou svobodu strádali a pokládali životy v době, kdy se to moc nenosilo. Kdy světlo na konci tunelu nebylo žádné a vláda tyranů zdála se na věčné časy… 413
Pavel Mertlík (1961) ekonom 22 1 Schopnosti československých elit šedesátých let emancipovat Československo v tehdejším světě. Tedy vytvořit vlastní náhledy a koncepce řešení všech klíčových společenských problémů, poučených světovým poznáním a zkušenostmi, avšak (přinejmenším v regionálním kontextu) originálních. Že se časem ukázaly být neschůdné a třebas i naivní, je jiná věc – byl to živý organismus, jehož vývoj byl násilně přerušen. 2 Události roku 89 proběhly v návaznosti na demokratizaci z šedesátých let buď ve smyslu pozitivního přihlášení k jejich odkazu nebo kritického vymezení. Bez roku 68 a celého období československého tání by rok 89 nepřišel, nebo proběhl zcela jinak. K transformaci ekonomiky a společnosti by ovšem došlo tak jako tak, centrálně plánovaná ekonomika byla nekonkurenceschopná, a tudíž dlouhodobě neudržitelná; její transformace byla jen otázkou času. Podobu transformace včetně cílové podoby moderní smíšené ekonomiky projektované aktéry transformace v letech 1990–2004 však Pražské jaro ve výsledku fakticky neovlivnilo. 3 Největším úspěchem je bezesporu skutečnost, že česká ekonomika systematicky vytváří již od roku 2005 obchodní přebytky. To Československo (poválečné i meziválečné) ani habsburské Rakousko nikdy nedokázalo. Největším propadákem je bytová politika – absence systému sociálního bydlení. Alexandr Mitrofanov (1957) novinář, komentátor deníku Právo 1 Vnímám události roku 68 jako zákonitý projev postpubertálního věku poválečné české společnosti. Vezmeme-li rok 48 jako okamžik zrození, bylo novému českému sociálnímu, kulturnímu i mentálnímu prostředí pouhých dvacet let. Je to doba velké energie, opojení vlastní jedinečností, silou, kterou jedinec pociťuje, a také doba dychtivého objevování života i prvotních iluzí o životě, které jsou hnacím motorem prvních samostatných činů. Toto všechno lze podle mého názoru najít v chování české společnosti před rokem 68 a bezprostředně během událostí. Pamatuji si archivní číslo podnikového časopisu Škodovák z plzeňské Škodovky, kde na první straně pod velkou fotografií tamního pomníku V. I. Lenina umístili dramatický text přirovnávající Československo k ženě, která byla zamilována do muže (jménem Lenin? Nebo SSSR? Či komunismus?), ten ji však zradil a ona tu zradu nepřežije. Již tehdy se mi to zdálo nepřesné. Nyní, po zkoumání dalších desetiletí chování společnosti, jsem přesvědčen, že to nemělo spojitost s pohlavím, nýbrž s věkem. A cítím nutnost odlišit věk všeobecně pojaté společnosti – ta je stále stejně stará, protože se její pohyby řídí nikoli vnitřním vývojem, ale jednou danými instinkty, z nichž je na prvním místě instinkt přežití – od věku toho lepšího, co je vždy přítomno v každé společnosti, té její části, která převyšuje průměr a posouvá společnost vpřed, ačkoli je většinou oné společnosti často odmítána jako cizorodý a klid na práci rušící prvek. Tak tedy konečně přímo k otázce. Nejvíce si cením té mladistvé zamilovanosti do sebe a do života, do své báječné role v tom báječném životě, toho opojného pocitu, že já a mí kamarádi, kteří sdílejí stejné myšlenky, vnímání života a plány, jak ho učinit lepším, jsme schopni pohnout vesmírem, najdeme-li ten správný bod, v němž je třeba zabrat. Je to jako vzpomínka na vlastní rané mládí – dnes už z pozice člověka před šedesátkou, s jinýma očima a s jiným srdcem, nebo možná spíše s jiným mozkem. 414
Ač nebudou další věty přímou odpovědí na otázku, nemohu se jim vyhnout, protože je považuji za důležité. To, co bylo zákonité, milé a pochopitelné tehdy, ztrácí tyto rysy a naopak, jako každý projev infantilismu, nabývá nepříjemných až hrozivých kontur, je-li přenášeno do jiného období a provozováno lidmi, kteří dávno ztratili nárok na omyly mládí. Mám na mysli nově zahájenou debatu ve veřejném diskursu – přičemž se shodná destabilizující stanoviska objevují jak na radikální levici, tak na radikální pravici – kde je místo České republiky ve světě, jaké má mít spojence a jaké má česká společnost vyznávat hodnoty. Zda liberální demokracii, či autoritářství v jeho různých podobách včetně neonormalizační. Na okraj poznamenám, že samotná existence takové debaty dokazuje, že skutečné poučení z roku 68 si česká společnost nevzala. Není vyloučeno, že se její značná část vyjadřující především názor oné většiny řídící se hlavně instinktem přežití (a hromadění materiálních statků) aktivně připravuje na opakování tehdejších událostí. Jistěže v jiné podobě, nejspíše bez tanků a fyzické okupace. Mentální okupace je ovšem stav, v němž se velkému množství spoluobčanů žije přirozeněji než ve stavu svobody a v těchto dnech to dávají najevo stále hlasitěji a stále arogantněji. 2 Pouze malou. Nešlo o projev idealismu, jako tomu bylo většinově v roce 68. Lidé si za léta normalizace ponejvíce zvykli na život v systému, který jim vyhovoval. Jediný důvod, který by mohli mít pro uskutečnění změny, byl důvod hmotný. Chtěli se mít jako na Západě z hlediska konzumu; souvislosti politické, sociální a etické si vidět nepřáli. Noví vůdcové měli různé cíle a různé pohnutky. Společné však bylo odstřihnutí idejí roku 68, respektive využití jejich stále přítomného ohlasu ve společnosti výhradně za účelem marketingu (Dubčekova role v nových poměrech) s tím, že tento podnět za krátkou chvíli přestane být aktuální, protože celková nálada se s étosem tehdejších časů zásadně míjí. A skutečně se to tak i odehrálo. 3 Dotlačení se mezi společnosti, které jsou založeny na zásadách liberální demokracie. Rostoucí neschopnost dostát pravidlům, podle nichž takové společnosti musí fungovat, aby přežily. Věra Nosková (1947) spisovatelka a publicistka 1 Byl to závan svobody. Cenzura ochabla, vycházely skvělé časopisy jako Host do domu, Literárky, Plamen, Světová literatura, osvěžující pravdivé knížky nových autorů – Hrabal, Páral, Kundera, Škvorecký – a točily se sugestivní filmy. To všechno začalo už pár let předtím a stalo se pak to, co se stává v dějinách málokdy, že umění jaksi plíživě změnilo ducha společnosti, některá tabu padla, vnímali jsme ostřeji a kritičtěji realitu. Bylo mi tehdy kolem dvaceti, a s mými vrstevníky jsme vše přijímali s radostí až nadšením. I když to dopadlo špatně, pak už jsme vždycky věděli, co nám chybí a v jaké společnosti bychom chtěli žít. 2 Společné bylo nadšení, důvěra v „předáky“, vzedmutí téměř celého národa, aktivnější účast studentů a umělců, snad proto, že jsou to lidé s větší vnímavostí a prudšími emocemi. Markantní rozdíl byl v tom, že v roce 89 už nešlo o nějaké zamýšlené samočistící pokusy vládnoucí partaje, ale takříkajíc o odstavení partaje od ovládacího panelu společnosti. Zdá se věrohodná hypotéza, že komunisté už byli vyčerpaní, neměli už za zády armádu Sovětského svazu, svět se prostě 415
změnil, a oni sami se na kapitalismus v mnoha případech možná dokonce těšili. Mnozí z nich se pak dokázali i v novém systému vyšvihnout na vedoucí místa ve státě, společnost léty ztratila pro tuto ironii citlivost. Zatímco v roce 68 byli v čele zamýšlených změn populární komunisté, tak o jedenadvacet let později se moci ujali lidé z disentu a také ti, kteří včas vycítili svou příležitost a honem se na ně napojili. 3 Úspěchem je, že v podstatě máme demokracii se všemi jejími vymoženostmi, že jsme vstoupili do Evropské unie a do NATO. Poškodila nás hned na startovní čáře divoká privatizace, mohutná korupce a rozkrádání předtím státního majetku. Odpudivé bylo a je pronikání zločinu a klientelismu do politiky na regionální i celostátní úrovni. Pokouším se věřit, že společnost má v demokracii samočistící mechanismy a že se jednou z těch nečistých praktik do značné míry vykřešeme. Už dnes je to o kousek lepší než třeba před deseti lety, také díky svobodným médiím. Edvard Outrata (1936) ekonom, bývalý předseda ČSÚ 23
1 Hlavní význam roku 68 spatřuji v tom, že národ jako celek se znovu a snad trvale přihlásil k západoevropskému (atlantickému) kulturnímu okruhu. K tomu dodávám: Ač jsou Češi a Moravané od přijetí křesťanství součástí západoevropské kultury, stále historicky pošilhávají po Evropě východní. Aspoň od národního obrození se pak u nás dosti silně prosazuje slavjanofilství, které zpochybňuje naše západní zakotvení. V roce 1918 vítězí nad tímto trendem západní orientace, avšak Mnichov a výsledek 2. světové války spojil v našem národě a u velké části naší elity slavjanofilské a levicové sklony do představy ČSR jako mostu mezi Západem a Východem, která skončila orientací na kulturní okruh východní v jeho tehdejší komunistické podobě. Nic na tomto závěru nemění ani skutečnost, že většina reformních komunistů v průběhu roku 68 a ještě nějaký čas po okupaci hlásala v nějaké formě komunistické ideje. Jasně se již přesto cítila spjata se západní civilizací. Ostatně komunistické ideje (na rozdíl od praxe) součástí západní civilizace jsou. Potřeba provést návrat k západním hodnotám byla u národa a u této části elit v 60. letech tak silná, že vysvětluje jejich jinak nepochopitelné zaslepení, v němž si velká většina z nich neuvědomovala zcela zřetelné nebezpečí sovětského vojenského zásahu. Vyřešení otázky budoucího civilizačního zakotvení českého národa se ukázalo být významnějším než jeho základní fyzická bezpečnost. To je překvapivé a zasloužilo by si detailnější rozbor. 2 Rok 89 dovedl do důsledků návrat k západní orientaci a obnovil zakotvení našeho národa v západoevropské (atlantické) civilizaci započaté v roce 68. V tomto smyslu navázal na události o generaci starší. K tomu: Přirozený vývoj po roce 68 by byl rychle vedl i ke svržení forem východní orientace, protože národ i jeho elity na to byly připraveny. Nic na tom nemění hlásaná ideologie. Proto měl pravdu Brežněv, resp. Suslov, že vojenský zásah byl nutný, protože „socialismus“ byl skutečně zásadně ohrožen. Další vývoj ve světě, v komunistickém bloku a v celém světě, ovšem umožnil obejít se roku 89 bez kamufláže s hlásáním reformního komunismu, kterého se v letech 68-69 musela držet reformně komunistická elita. To vše umožnilo zčásti i zapojení exilu a emigrace do dění po roce 89, byť to často vyvolávalo jiné, další problémy. 416
3 Největším úspěchem je již důsledné zakotvení našeho národa v západoevropském civilizačním okruhu. To se podařilo v průběhu prvních asi patnácti let po Listopadu, a to zejména znovuzavedením hospodářského a sociálního systému, ke kterému se náš civilizační okruh dopracoval. Za tím účelem se více méně důsledně provedla transformace skoro ve všech civilizačních oblastech a přijali jsme jak principy, tak i instituce, které náš národ v západní Evropě zakotvují. Dohnali jsme i nové institucionální prvky této civilizace vstupem do NATO a do Evropské unie. Tyto transformace vedly k vytvoření politického systému, který navázal na demokratické tradice a zejména na tradici osobní svobody v právním státě. Zvlášť je možno vyzvednout důslednost svobody slova. Vypadá to již nezvratně a doufám, že to nezvratným je. Protože považuji Listopad za jednoznačně úspěšný, není pro mne snadné určit jeho největší neúspěch. Snad jsou jím významné nedostatky v transformaci a podobné nedůslednosti. Vyzdvihl bych tato specifika: a) Zpoždění transformace právního systému za transformací hospodářskou způsobilo nejistotu ve spolehlivosti vymáhání práva. Zatímco některé problémy byly nevyhnutelné, zpoždění trvá příliš dlouho. b) Zdržení transformace státní služby (nejen Zákona o státní službě) o celou generaci dosti vážně narušuje fungování státu a působí značné ztráty. c) Zbytečný skepticismus, který se v některých situacích zdá být naší národní charakteristikou, způsobuje, že zaostáváme ve využívání výhod evropské integrace. Děláme dojem nespolehlivých, vypočítavých, popřípadě hašteřivých a neschopných. To je škoda, ubližujeme si tím více, než si uvědomujeme, a to zcela zbytečně. d) Nevyrovnali jsme se s minulostí. Nejen s přežívajícími komunistickými zvyky mezi sebou, ale trvá nám to i s vyhnanými Němci; a co je nejhorší, nevyrovnali jsme se ani se zapšklým pošilháváním po idealizované východoevropské civilizaci. Z toho však těžko vinit Listopad; snad jen, že nás dosti důrazně netransformoval. Naopak nepovažuji za neúspěch Listopadu nárůst hospodářské zločinnosti v přechodném období: kdykoli v historii docházelo k tak velkým majetkovým přesunům, vždy něco takového nastávalo a sotva jsme se tomu mohli vyhnout. Srovnejme Bílou horu nebo restauraci monarchie ve Francii. Také neobviňuji Listopad ze zhrubnutí vztahů mezi lidmi, ztráty respektu k politikům (ať už čímkoli působené), pokračování korupce apod. Zde jde o problémy naší civilizace v těchto desetiletích, kterým jsme vystaveni podobně jako její ostatní části. Musíme se o jejich eliminaci starat spolu s ostatními. Totéž platí o tom, že všude v našem civilizačním okruhu narůstají rozdíly mezi bohatými a chudými. Jan Petránek (1931) novinář, překladatel, textař
1 Na 68. roku si nejvíc cením toho, že celá společnost, až na mizivé procento, nebyla k vývoji lhostejná a s vervou debatovala; že svobodu člověka a sociální spravedlnost by bylo možné zasnoubit. Socialismus s lidskou tváří by asi měl nakonec dost odřené uši, ale dějiny by před tím pokusem musely smeknout. 2 Souvislost 68–89 je a musí být, i když vždy mezi takovými historickými mezníky dojde k velké transformaci snů. Ale sen o svobodě je nesmrtelný – to pozná i příští století, nejen to naše. Technologická revoluce, která nejvíc odlišuje situaci léta 68 a podzimu 89, však zamíchala karty všem sociálním skupinám 417
a třídám. Proto ona historická souvislost bude mnohem zřetelnější až někdy kolem roku 2050. Pro nečekaně zrychlený technologický vývoj už nikdy v budoucnosti nebude možno navazovat novými revolucemi na ty staré. Vždy bude nutné revoluční sny koncipovat znovu, na nových podkladech. 3 Povedlo se hlavně to, co se povést nemělo. Lustrační zákon je legrační zákon. Zdálo se, že něco zakazuje, ale on záměrně nebo spíš ze zaslepenosti svých tvůrců nasměroval staré struktury do podnikání. To jim nejen nezakázal, ale přímo je tam nasměroval. Ti, co společnost za starého režimu ničili, nyní ji odborně rozkradli. Christopher Dawson v knize Bohové revoluce popisuje, jak každá revoluce má v čele rétora s krásnými hesly, za jehož zády nastoupí cynici jako náramní loupeživí rytíři. Tenhle model revolucionářů stačili obsadit dva Václavové – Havel a Klaus. Martin Potůček (1948) sociolog, prognostik, vš pedagog, publicista24
1 Myslím, že tak jako většina mladých lidí, kteří do té doby vyrůstali v politicky tuze reglementovaném prostředí, jsem onu nespornou a výraznou liberalizaci poměrů přivítal jako příslib svobodnějšího života. V té době jsem už byl na vysoké škole – a tam se otevřely možnosti pro nezávislé studentské aktivity, veřejné diskuse, klubovou samosprávu, účast studentů na výběru a volbě akademických funkcionářů. Byla to pravá škola demokracie se všemi jejími světlými (i stinnými) stránkami. Posrpnový vývoj mi také dal první cennou, i když hodně citelnou negativní lekci o nespolehlivosti politických vůdců. To když mi vyšetřovatelé v Ruzyni mávali koncem srpna 69 před nosem zvláštním výnosem Předsednictva Federálního shromáždění z 22. srpna, který jim umožnil držet mne a moji přítelkyni ve vyšetřovací vazbě kvůli účasti na pokojné demonstraci proti okupaci Československa tři týdny místo maximálně 48 hodin. Nepodepsal jej nikdo jiný než tehdejší předseda Federálního shromáždění Alexandr Dubček… 2 První nasnadě jsoucí souvislost vidím v liberalizaci politických poměrů. Druhou souvislost, která, i když není na první pohled zřejmá, nicméně určitě předznamenávala vývoj v obou obdobích, nacházím v politické reakci na hospodářské problémy. V obou případech se zadrhávání ekonomiky promítalo do politických postojů občanů a dříve či později je chtě nechtě museli vzít na vědomí i političtí představitelé a reagovat na ně. A třetí souvislost jsem našel v nepřipravenosti československých (posléze českých) politických elit kompetentně analyzovat vnitřní i vnější podmínky proponovaných a realizovaných změn. V roce 68, ale neméně i o více než dvacet let později, se tvorba politiky ocitla v rozhodující míře v rukou amatérů – k velké dlouhodobé škodě celého národního společenství. 3 S odstupem pětadvaceti let považuji za největší úspěch to, že se v naší zemi podařilo udržet a rozvíjet demokratický politický systém – byť s mnoha nedokonalostmi. Za největším neúspěchem (s dosud důsledně nesečtenými mimořádnými ztrátami na lidském potenciálu země, na hodnotových orientacích lidí, na národním bohatství i na vývoji ekonomiky) vidím především to, že jsme museli více než dvacet let koexistovat s Václavem Klausem. Jeho narcisismus, jeho arogance, jeho neschopnost naslouchat ostatním, jeho dogmatické vzývání univerzální regulační funkce trhu bez přívlastků a originální české cesty transformace vedlo k tomu, že místo toho, abychom se našim přirozeným kulturním vzorům, Rakousku a Německu výrazně přiblížili, tak je naopak ztrácíme za obzorem… 418
Jiří Přibáň (1967) právník a sociolog, vš pedagog 25 1 Pražské jaro nepřišlo samo sebou, protože mu předcházely mnohé zápasy o svobodu projevu a konfrontace s vládnoucím režimem od počátku šedesátých let. Přesto je dodnes obdivuhodné, jak se v tak krátkém časovém období společnost dokázala mobilizovat v zájmu svobody a demokracie, takže donutila i oficiální propagandu a ideologický jazyk změnit kód a nasadit lidskou tvář. Tato tvář patří k oné době právě tak, jako například psychedelické zážitky na kalifornských plážích nebo dlažební kostky v pařížských ulicích. Jak víme z Buňuelova filmu, svoboda se může stát přízrakem zrovna tak, jako kterákoli jiná lidská touha. Na dění roku 68 si proto nejvíc cením, že proti politickým přízrakům postavila obrazy lidských tváří, jaké například během sovětské invaze zachytil na svých snímcích Josef Koudelka. 2 Souvislost spatřuji právě v té lidské tváři, kterou na sebe nemůže vzít bez dalšího ani socialismus, ani kapitalismus, ale také žádný jiný politický systém nebo ideologie. Revoluce roku 89 byly v tomto smyslu existenciální revoluce, protože na rozdíl od velkých moderních politických experimentů, jakými byly americká nebo francouzská, ale také bolševická revoluce, v nich lidé nepožadovali nic víc než dodržování základních práv a ochranu lidské důstojnosti. Držet vlastní občany za zdí a ostnatým drátem bylo pro legitimitu komunistických režimů mnohem destruktivnější než vyrábět umělohmotná auta zamořující ovzduší nebo směšně zaostalé a nefunkční počítače. Občas se tvrdí, že komunistické režimy padly, neboť nebyly schopné ekonomicky a technicky konkurovat tržním ekonomikám, přestože v politické minulosti i přítomnosti nalezneme mnoho důkazů o tom, že míra represe nijak nesouvisí s ekonomickou nebo technickou vyspělostí a konkurenceschopností. Ve skutečnosti možnost revoluční změny otevřelo právě ono překódování v politickém slovníku, o které se svého času pokusili komunističtí reformátoři v Československu roku 68 a k jakému se o téměř dvě desetiletí později odhodlal Gorbačov v tehdejším Sovětském svazu. Jakmile začali komunisté hovořit o lidských právech, demokratických volbách a právním státu, rozpadnul se jejich slovník a s tím i možnost legitimizace komunistického režimu. Tím se otevřela cesta k revolucím roku 89, jejichž pokojný průběh by ale nebyl možný také bez opuštění Brežněvovy doktríny tzv. omezené suverenity tehdejším sovětským vedením. Nikdo neví, kde by skončily komunistické reformy z roku 68, pokud by nedošlo k sovětské intervenci, i když spekulace na toto téma jsou velice lákavé a svůdné. Jejich základ byl ale téměř shodný s reformami, o jaké se pokoušel v polovině osmdesátých let Gorbačov a které otevřely v satelitních zemích tehdejšího sovětského bloku cestu k otevřené demokratické společnosti. Ve druhé polovině 80. let tak mohla například Solidarita obnovit zápas o základní, ale i sociální práva; zápas, který jen pár let předtím skončil tím, že komunisté vyhlásili stanné právo. Maďarští komunisté liberalizovali vedle ekonomiky i společenský život, takže bylo jen logické, když v létě 89 jejich vůdci přestřihli ostnaté dráty na hranici s Rakouskem, přes niž následně prchaly tisíce občanů NDR. Východní Německo a Československo tak najednou i uvnitř sovětského bloku vypadaly jako neostalinistické skanzeny, jejichž zborcení se stalo otázkou času. Dodnes si dobře vzpomínám na politicky zcela absurdní situaci při návštěvě Gorbačova roku 87, kdy tohoto vůdce okupační velmoci vítaly v pražských ulicích davy v očekávání a naději, že i československému komunistickému vedení nadiktuje politiku tzv. přestavby. 419
Základní souvislost mezi roky 68 a 89 je tak genealogická a spočívá v pokusu liberalizovat komunismus, který nemohl ovšem skončit jinak než buď krvavým potlačením celého hnutí, k jakému došlo například v Československu roku 68 a Číně roku 89, nebo přechodem ke svobodné demokratické společnosti, k němuž došlo v revolucích 89. 3 Největší úspěch spočívá v tom, že přes všechny problémy máme více či méně fungující ústavní a demokratický stát, který je součástí Evropské unie. Největší neúspěch spočívá v tom, že tento stát funguje spíš méně než více. Úspěchy i neúspěchy lze ovšem v politice i právu posuzovat vždy jen relativně. Tak je třeba především si uvědomit, že všechny naše politické zápasy a problémy prožíváme v historicky ojedinělé době, kdy jsme ze suverénního rozhodnutí a bez jakéhokoli donucení součástí nadnárodních ekonomických, bezpečnostních i politických struktur, a proto naší zemi bezprostředně nehrozí žádné vnější nebezpečí. Možná, že největší neúspěch spočívá v tom, že si tuto skutečnost dost dobře neuvědomujeme. Antonín Přidal (1935) spisovatel, publicista, překladatel, vš pedagog
1 Vážím si naděje, jež sice ztroskotala, ale připomněla, že jsou hodnoty, které stojí za riziko a oběť. 2 Souvislost je zřejmá. Co se nepodařilo na konci šedesátých let, muselo se po dvaceti letech zkusit jinak a poučeněji. 3 Velkým důvodem k radosti je všechno dobré, co svobodný život přináší. Velkým důvodem ke zlosti – svoboda pochopená jako svévole. Daniel Raus (1957) šéfredaktor Českého rozhlasu Plus
1 Zní to paradoxně, ale s odstupem času si myslím, že nejdůležitější bylo v roce 68 vystřízlivění. Plno lidí věřilo, že komunismus je reformovatelný, že je to dobrý systém, který jenom kazí pár zloduchů. Hodně lidí vstoupilo do strany v naději, že ji změní zevnitř. Myšlenky eurokomunismu byly živé i v západních zemích. Idea socialismu s lidskou tváří lákala milovníky třetí cesty. Vypadalo to, že si můžeme vzít z obou systémů to dobré. Báťuška Brežněv ale udělal konec zbytečným nadějím; možná tušil, že by Československo naprosto spolehlivě (a velmi rychle) skončilo v táboře svobodných zemí. Ona ta třetí cesta byla stejně jenom jakousi zastávkou cestou na Západ. Od srpna 68 už jsem nepotkal jediného člověka, který by upřímně věřil v komunismus. Zbavit se nereálných nadějí je někdy stejně důležité, jako udržet si ty reálné. 2 Jenom dvakrát jsem zažil vzepjetí národa, kdy šlo Čechům i Slovákům o věc, kdy převládly společné zájmy nad osobními, kdy lidé drželi spolu a byli ochotni přinášet oběti, kdy pravda a láska měly skutečně navrch. Jednou to bylo v roce 68, podruhé v roce 89. Jednou to bylo vzepětí proti tankům, podruhé proti celému totalitnímu systému. A v obou případech touha po svobodě, opepřená skvělým domácím humorem. Je to pro mne důkaz, že každá generace je stejná, když přijde na lámání chleba. Pravda, v obou případech přišla po velkém vzepětí blbá nálada. Za časů normalizace vedla ale k rezignaci, zatímco dnes lidi spíš aktivizuje. 3 Největším úspěchem je svoboda. Kdo by čekal, že nám vydrží tak dlouho? Jsme součástí svobodného světa, to je ohromná věc. A dokonce se učíme, že svoboda není jednou daná, ale musí se za ni pořád bojovat. Experti tvrdí, že 420
cesta z totality k demokracii trvá tři generace. Máme za sebou třetinu cesty a vůbec to nevypadá špatně. Co se týče neúspěchů, je jich tolik, že nemá cenu se v nich přehrabovat. Kdyby byl tunel české slovo, možná bychom zase obohatili svět. Takhle asi zůstane jenom u robota. Tomáš Sedláček (1977) ekonom, vš pedagog 26
1 Bylo to pokojné vzepření se stupidnímu režimu, který svou stupiditu ani neskrýval. Vzpomínám si ještě jako malý kluk, jak idiotské konstrukce jsme o dobru Ruska a zlu Ameriky museli slyšet v prvních třídách prvního stupně základní školy. Už tehdy jsem si říkal, jaké to asi musí být pro dospělé, když i malé dítě je schopno tak hravě vidět lživou slámu koukající z děravých ideologických bot našich sovětských druhů. Já u toho tehdá nebyl, ale tatínek to kdysi celé fotil a ukazoval mi ty zakázané fotky. V roce 89 mě vzal z pokojíku a odvedl na procházku na Václavák, který byl obklíčen antony, tanky a vojáky. Když se domáhal vstupu na náměstí, byl velice rychle vypoklonkován. Mrknul přitom spiklenecky na mne, když na něj voják křičel: zapamatuj si to, takhle se dějí dějiny. 2 V roce 69 se nám jako lidstvu podařilo poprvé šlápnout na Měsíc – navíc v přímém přenosu po celé zeměkouli a v přítomnosti kamer. V roce 89 na počest tohoto lidského kroku v USA vyšly pětidolarové slavnostní mince právě s touto tematikou. V Československu to bylo ideologicky považováno za prohru vesmírného závodu sovětského lidu, a tak jsme se z tohoto fenomenálního a epochálního splnění pradávného snu (navíc u tohoto nebezpečného počinu nikdo nezahynul!) moc neradovali. Lidstvo slavilo mimo nás, lidstvo bylo tam venku a my jsme byli mimo. V roce 89 jsme se opět zapojili do vyspělého světového dění, do Evropy, té západní, naši zemi mnohokrát přátelsky navštívili prezidenti USA a jeden z nich tu dokonce v baru hrál na saxofon. Stali jsme se tím, čím jsme vždy toužili být – a kdysi mnoho let byli – národem jdoucím bok po boku s vyspělým lidstvem. 3 Stali jsme se oficiálně svobodomyslnými, což jistě má i své stinné stránky. Že jsme spíše svobodo než myslní, přičítám zejména tomu, že se zde více omezovala svoboda než myslivost. Velikým úspěchem byl každopádně Václav Havel, ať se na to díváte, jak chcete. Také české pivo si částečně dobylo svět. Jsme členy většiny významných celků světa. Můžeme svobodně cestovat široko daleko a naše země se stala oblíbenou destinací mnohých; měli bychom být hrdí na to, že ulice Prahy jsou plné turistů, kteří ji přišli obdivovat. Naše ekonomika není nikomu k smíchu, zato naše politika skoro všem. No co, nač také očekávat národní hrdiny z tak pochybného rynku? Čímž se elegantně přeléváme k neúspěchům. Z příliš mnohých se stali profesionální cynici, což legitimoval Klaus a využil Zeman. Nenabídli jsme světu žádnou zajímavou celospolečenskou alternativu, byť mám pocit, že ji svět s nadějí očekával. V jistých kruzích se zbytečně rozmohl boj proti pravdolásce, zejména – příznačně hrdinně – po odchodu Václava Havla, což vyvrcholilo různými způsoby: příklonem k Rusku, prapodivným kroucením hlavou nad evropskou integrací, válkou mezi diplomaty i podivným zmenšením se a redukcí světa do českého rozměru. Naše depupkizace se povedla jen zčásti. Nicméně i tak je naše země jedním z nekrásnějších míst na světě, kde lze žít. Mnoho věcí se nepovedlo, ale věci se alespoň dějí. 421
Vít Smetana (1973) historik27
1 Obdivuhodné bylo ono vzepětí velké části obyvatel, kteří se po dvaceti letech svobodně nadechli a vlastně v pouhých několika měsících, jež měli k dispozici, zvládli alespoň v českých zemích vytvořit občanskou společnost: obnovovali dosud zakázané spolky a organizace a vytvářeli nové, zapojovali se do veřejných politických diskusí či do kritické reflexe nedávné minulosti. Pozoruhodná je přitom vysoká úroveň oněch debat, jež máme zachyceny v řadě dobových periodik. Zcela v nich absentují vulgarity a bulvárnost, které se naopak prosadily záhy po listopadu 89. Naopak si necením vystupování Alexandra Dubčeka a dalších členů reformně komunistického vedení při jednáních se sovětskými představiteli, před 21. srpnem i po něm. Vyznačovalo se především váhavostí a značnou odevzdaností spíše než osobní statečností či odhodlaným hájením vlastní politiky. Společnost tehdy do svých „hrdinů“ vkládala vskutku neodůvodněné naděje. Smutné také je, kolik z těch, kteří se zapojili do reformního procesu, nejenže si později za svými postoji nestálo při prověrkách na pracovištích a poslušně podepisovalo souhlas s přítomností sovětských vojsk na československém území, ale dokonce se v mnoha případech proměnilo v dychtivé normalizátory. 2 Vpád vojsk pěti států Varšavské smlouvy a nástup normalizace byly určujícím životním zážitkem pro většinu obyvatel Československa. Ne náhodou se alespoň malá část společnosti koncem osmdesátých let probouzela z letargie právě ve výroční dny spojené s událostmi Pražského jara – ať už šlo o první větší protirežimní demonstraci 21. srpna 88 nebo o Palachův týden v lednu 89. A dobře si z listopadu 89 vzpomínám na plakátky s nápisem 68, které se symbolicky tak snadno převracely vzhůru nohama na 89. Když moji rodiče viděli 23. listopadu v krátkém televizním prostřihu, jak se na náměstí v Bratislavě objevil Alexander Dubček, byli jak elektrizovaní! Ale pro mne a asi většinu mladší generace byla už jeho první vystoupení velkým zklamáním, neboť bylo zřejmé, že je vězněm minulosti a své osobní prohry. A to jsem si tehdy neuvědomoval onen velký dějinný paradox, totiž že se v prosinci 89 vrátil právě do funkce, v níž v srpnu 69 podepisoval zákonné opatření rozšiřující pravomoci represivních složek při potlačování demonstrací – na post předsedy Federálního shromáždění. Vývoj se v roce 89 naštěstí ubíral mnohem radikálnějšími cestami, než jaké nabídl socialismus s lidskou tváří. Reformy roku 68 byly překonány vlastně už po dvanácti dnech, když byl 29. listopadu 89 z ústavy vypuštěn článek o vedoucí úloze KSČ ve společnosti. V dlouhodobější dějinné perspektivě je ovšem zřejmé, že trauma 21. srpna 68 a nástupu normalizace mělo na společnost po dvě desetiletí doslova umrtvující dopad a představuje hlavní vysvětlení, proč se naprostá většina obyvatelstva osmělila proti komunistickému režimu vystoupit, byť pouhou účastí na demonstracích, až dlouho poté, co byl fakticky demontován v Polsku i Maďarsku a více než týden po tolik symbolickém pádu Berlínské zdi. Tady se nikdy nic nezmění – my jsme zažili osmašedesátý!, slýchával jsem tehdy od rodičů bez ohledu na Gorbačovovu perestrojku. A vyslechl jsem si to ještě 19. listopadu, dva dny po pro mě šokujícím prožitku z brutálního potlačení demonstrace na Národní třídě. Ale právě v oněch hodinách, především v reakci na informaci o údajné smrti studenta Martina Šmída, se to vše zlomilo. Neza422
bíjejte nám děti!, hlásal jeden z transparentů na Václavském náměstí, kam 20. listopadu konečně vyrazily také tisíce tehdejších čtyřicátníků a padesátníků (včetně mých rodičů). Svírající obruč strachu a deziluze, jež je dusila někdy od jara 69, tehdy konečně praskla. 3 V našem geopolitickém postavení jsme byli takřka odsouzeni k úspěchu, ve smyslu rychlého propojení se západním světem, jež se završilo přijetím do NATO a Evropské unie. Je jistě dobře, že to nakonec politické vedení státu nijak fatálně nepokazilo… Naprosto nesamozřejmý byl rovněž fakt, že rozdělení Československa, nejspíš nevyhnutelné, proběhlo pokojnou cestou a že vztahy mezi oběma nástupnickými státy zůstaly vysoce nadstandardní. Vážím si toho, že na mezinárodní scéně stálo Československo a poté Česká republika po více než dvacet let důsledně na straně obhajoby lidských a občanských práv všude ve světě. (A doufám jen, že nová koncepce zahraniční politiky neznamená definitivní rozchod s touto nejlepší „havlovskou“ tradicí!) A konečně jsou obdivuhodné pracovní výsledky mnoha jednotlivců dosažené zpravidla navzdory přetrvávajícím zaostalým poměrům a podfinancovanosti většiny oborů – platí to o špičkových vědcích, přes mezinárodně úspěšné umělce, až po plejádu vynikajících sportovců. Snaživých a cílevědomých lidí máme naštěstí stále dost. Samozřejmě, uplynulé čtvrtstoletí považuji za nejšťastnější období dějinného vývoje českého národa. Vlastně poprvé záviselo prakticky vše jen na nás – ale tím spíše bychom neměli zavírat oči před tím, co jsme si tolik pokazili. Největším neúspěchem byla špatně připravená a chybně provedená ekonomická reforma, konkrétně ona česká cesta privatizace s fází bankovního socialismu, kdy státní banky lehkovážně poskytovaly úvěry stovkám vykutálených podvodníků. Ti tak mohli získat do svých rukou řadu prosperujících podniků s jediným cílem – vyvést či vytunelovat z nich to kvalitní a zbytek ponechat svému osudu. Při neexistenci trestní odpovědnosti právnických osob pak dluhy po všech zkrachovalých společnostech s ručením omezeným vposledku zaplatil stát, když musel na přelomu století sanovat ony extrémně zadlužené státní banky. To všechno bylo možné proto, že tehdejší právní řád na rozsáhlé majetkové převody se všemi těmi triky a podvody nebyl připraven. Je otázka, zda šlo jen o podcenění právního rámce reforem, nebo přímo o záměr. Každopádně celý tento kolosální neúspěch, který nás stál mnoho set miliard korun, nezájem potenciálních zahraničních investorů a totální deziluzi většiny společnosti – to vše je spojeno s tragickou postavou Václava Klause, jenž nadlouho přesvědčil široký okruh lidí, že pouze jím prosazovaná cesta je ta správná. Kruh se pozoruhodně uzavřel, když na sklonku svého neúspěšného prezidentství (během něhož byl na klíčových místech západního světa zcela ignorován) amnestoval řadu trestně stíhaných viníků oněch zlořádů a současně svého neskonale respektovanějšího předchůdce Václava Havla označil post mortem za bořitele lidského řádu. Státy, které tolik nespěchaly, privatizovaly uvážlivě a nepodcenily právní rámec reforem, nás dnes předstihují v ekonomické výkonnosti i životní úrovní, byť byly před dvaceti lety podstatně zaostalejší (viz případ Estonska). Smutné je také to, že se příliš nezměnila mentalita velké části obyvatel. Heslo Kdo nekrade, okrádá rodinu se ze socialismu přeneslo do soukromého podnikání – a lidé to vesměs berou jako normální… V devadesátých letech adorovaná neviditelná ruka trhu u nás vůbec neodstranila všechno to drobné šizení a okrádání zákazníků. Lidé dál nakupují o něco levnější, zato však nekvalitní a na Západě neprodejné potraviny, jakož i neznačkové šmejdy všeho druhu. V duchu 423
jiného hesla, a sice Státe, starej se!, si pak svou frustraci léčí vysedáváním s cigaretou v ústech v zakouřených hospodách (v kteréžto „svobodě“ zůstáváme opravdu jedineční!) – a považují za správné, aby léčení následků jejich zoufalé životosprávy hradil stát, resp. solidárně my všichni. Když při návratech do vlasti přejedu hranici v Rozvadově, Dolním Dvořišti a dnes už i na Cínovci, mívám stále pocit, jako bych se vrátil v čase o dvacet let nazpět (a také mě vždy napadne, že se české pohraničí snad nikdy zcela nevzpamatuje z důsledků vyhnání sudetských Němců). Jistě, nemáme se vůbec zle, ale pomyslné nůžky mezi námi a vyspělou částí Evropy se bohužel dále rozevírají. Karel Srp (1937) hudební publicista, dlouholetý předseda Jazzové sekce28
1 Mýtus Pražského jara trval šest měsíců. Kvasil roky dříve: rehabilitace politických vězňů, spory uvnitř komunistické strany, nečekaný úspěch pavilonu ČSSR na Světové výstavě v Bruselu, diskuse uvnitř Svazu spisovatelů… Mýtus nezačal u lopaty, ale v rebelství intelektuálů, převážně členů KSČ, dnes důchodců. Bez nich by nevznikl brusel, návštěva Ginsberga, diskuse o Kafkovi a hlavně Mezinárodní jazzový festival. Díky němu k nám jezdily špičky amerického jazzu ve své vrcholné umělecké formě. Týden Armstrong. Při festivalu byly první výstavy abstrakce, dekadentní poezie, obrovský vliv měly sborníky Světové literatury (na předplatné byly pořadníky). Tyto akce musely být schvalovány Ústředním výborem KSČ. Nabourávaly marxistické mozky. Dnes nikdo neuvažuje o tom, kdo vše platil – a ve valutách. Mimochodem, lidé ještě neměli cestovní pasy a i k cestě do tzv. spřátelených zemí socialistického tábora musel být souhlas vojenské správy, místní organizace KSČ a zaměstnavatele. Jestli dnes někdo po té době hází lejnem komunistická, pak v druhé polovině 20. století to byl největší demokratický přerod, za který komunisty chválila celá společnost – tedy i nepartajníci. Dochovalo se mnoho písemností. Komunisté Pražského jara to také po vojenské invazi 21. srpna nejvíce odskákali. Mnoho let jsem s nimi byl u lopaty. 2 Všechna vzedmutí národa rychle pominou. Pamatuji titulky po invazi v šedesátém osmém: Sto tisíc učitelů nikdy nebude… Půl milionu kováků nikdy nepřipustí… Měl jsem v ruce krvežíznivé rezoluce za pověšení Američanů, kteří zatkli Angelu Davisovou. Jak dlouho po Listopadu se ironizuje cinkání klíči? Havel je vlastizrádce, zesměšňováno je slovo pravdoláskař; propírá se, jaký kdo měl za normalizace fešácký kriminál… Fabrika na tyto „postuláty“ je dokonce placená státem. Nazývám ji „klubkem zmijí“. Prostě vyhýbám se tomu a z „úsporných“ důvodů již nesleduji ani deník Právo. Ve třiceti mě po Srpnu 68 vykopli z výzkumáku – a do penze jsem si neškrtnul (to jen pro ty, co mne po dočtení označí za komunistu). 3 Úspěchem je naplňování Helsinských dohod – mimochodem v polovině sedmdesátých let podepsaných Brežněvem a dalšími komunistickými prezidenty – tedy: demokracie, právo „otevřít si hubu“, svobodné podnikání, šíře vzdělávání a možnost legální občanské sebeobrany, politická rozmanitost včetně odpovědnosti za rizika. Neúspěchem je kolaps soudržnosti silnějších se slabšími, nadvláda peněz nad intelektem a humanitou. Krach základních funkcí důležitých pro fyzickou existenci každého z nás – od nezaměstnanosti po zdravotnictví. Vadí mi svěrací kazajka nad dobrovolným sdružováním občanů, úpadek vlastenectví, lhaní o minu424
losti ve školách, všemocnost státních zástupců, odbývání práce přepracovanými soudci. Trestuhodná je likvidace průmyslu, zemědělství a zcela protimasarykovské jsou tzv. církevní restituce. Martin Jan Stránský (1956) lékař, vš pedagog, vydavatel a politik
1 Tento letopočet odhaluje skutečnou duši, touhu a frustraci českého národa. Ze všeho nejvíc mě na dění roku 68 zaujalo, že to dobré se opět nevydařilo. Věřím, že náš osud je vždy víc v našich vlastních rukou, než si my Češi myslíme. Co kdyby na ulicích začaly větší a větší protesty? Co kdyby nastalo povstání? Takové otázky je samozřejmě jednoduché si položit, ale nalézt na ně odpověď lze pouze prostřednictvím otevřené debaty bez vítěze. Nicméně naše dějiny (a chování) vždy skončí u toho, že se vše děje pouze napůl, místo toho, aby se to dokončilo. A to pro národ nikdy není dobré. 2 Stejně, jako tomu bylo v roce 68, také rok 89 pouze odstartoval určité procesy. S tím rozdílem, že tentokrát přišla svoboda. Svoboda ale nesouvisí s demokracií, ta se musí učit, je to běh na dlouhou trať. T. G. Masaryk to věděl; proto prohlásil, že vznik demokracie bude trvat padesát let. Dnes jsme v půli cesty, naše společnost je nedočkavá a hlavně netrpělivá, což vysvětluje její nervozitu. Ta pramení z toho, že stále nemáme odpověď na nejdůležitější otázku: Co to znamená – a bude znamenat – být Čechem? Bohužel, dnes nemáme žádného státníka, který by byl schopen tuhle debatu vést. Ta debata směřuje do budoucnosti, ale vede přes minulost: bez očištění od špíny komunistů a jejich minulosti se na tuto otázku těžko najde odpověď. Dokud se nenajde, vždy budeme mít pocit, že to dobré se nevydařilo. 3 O největším neúspěchu jsem se zmínil. – Dnes je naším největším úspěchem postupná a pokračující integrace do Evropy a evropských struktur, které nám (i nuceně) umožňují, abychom si začali uvědomovat, že přece jen k něčemu a do nějakého uskupení patříme. Matěj Stropnický (1983) novinář, publicista, politik29
1 Na 68. roku si nejvíc cením nekonečné víry jedné generace ve spravedlivou společnost. Československá generace narozená ve dvacátých letech, jak to naznačuje i Václav Černý ve svých Pamětech, byla naší nejlepší generací minulého století. Zároveň idealistická a odhodlaná, věřící, pracovitá a vytrvalá. Nejlepší vědci, umělci, inženýři nevěnovali po několik desetiletí své schopnosti opravám a apologetice, ale budování jiného světa. Této generaci vydržela její víra ne do založení rodiny, jak je obvyklé, ale do smrti. Tím se také nejpodstatněji liší československý rok 68 a jeho západní pendanty: zdrojem pohybu jsou zde a tam jiné vrstvy obyvatelstva. Zatímco ve Francii, Německu, USA revoltují studenti, u nás sice v žádném případě v počínající (a nedokončené) revoluci nechybějí, nejvýznamnější materiální hybnou silou však nejsou. Tou je generace lidí na vrcholu produktivních sil; osmašedesátý je v Československu náběhem k revoluci rodičů. Takové revoluce jsou pro převládající řád vždy nebezpečnější a nelze je, na rozdíl od protestů studentů, potlačit silami z domácích zdrojů. Generace našich čtyřicátníků si i v roce 68 podržela všechny ideály západních studentů, navíc ale měla dvacet let zkušeností s jejich uskutečňováním v praxi. Odtud také důraz na proces prosazování změn (demokratizaci). Požadavky 425
zůstávají vypjatě revoluční, cesta k jejich naplnění je však úzkostlivě demokratická. V tom je československý rok 68 mimořádný; proto jsou také důsledky jeho potlačení osudové nejen pro východní blok, ale pro celosvětový socialismus, a to v praxi i v teorii. 2 Nejvytrvalejší část těch, jejichž úsilí vrcholilo v osmašedesátém, nerezignuje ani po jeho potlačení a připravuje rok 89 z domova i z emigrace celých těch dlouhých dvacet normalizačních let. Ideály spravedlivé společnosti pro ně zůstaly tytéž, vyvinuly se jen tolik, jak si to vynutily změněné společenské podmínky. Listopad má být v jejich očích dokončením jara 68 v nové historické situaci. I nadále zůstává tato generace nejpolitičtější součástí československého disentu, není však již nejpočetnější: stále podstatnějším proudem se stává antipolitický kontrakulturní underground orientovaný vágně na Západ. Jakkoliv jsou tak programová východiska listopadové revoluce formulována ještě jako výsledek vyjednávání mezi různými proudy protirežimní opozice, symbolická převaha patří už těm, kdo se chtějí se socialismem v jakékoli podobě rozejít úplně, a zejména politická dynamika prvních měsíců po pádu normalizačního režimu velmi rychle jakoukoli kontinuitu s rokem 68 eliminuje. Další vývoj po volbách v roce 90 a zejména 92 znamená dokonce explicitní rozchod nejen s bezprostředně předlistopadovým obdobím, na čemž je víceméně celospolečenská shoda, ale snad podstatněji i s představami a úsilím osmašedesátého. Tento rozchod je prosazen silou a jeho součástí je i rozpad federace. 3 Největším úspěchem byl Listopad sám a zejména to, že proběhl nekrvavě. Hlavní proud polistopadového vývoje je však až dosud popřením smyslu existence našeho státu. Je to stát, jemuž jeho vítězné elity nedokázaly dát univerzální program a který je tak ubohým národním tělesem v nadnárodní době. Cestou ven z této bezpodstatné státní existence se mi jeví reformulace české státní ideje v rámci Evropské unie. Jiří Suk (1966) historik30
1 Cením si občanské hrdosti, která se projevila v chytrém a pokojném vzdoru proti okupaci. Jednoty, která se v čase ohrožení dokázala proměnit v živel přímé demokracie a určit hodnotový rámec pro další národní existenci. A když se tento rámec neprosadil, tak se objevila ochota i k nejvyšší oběti, kterou zvolili Jan Palach, Jan Zajíc a Evžen Plocek. To vše se o dvacet let později více či méně zhodnotilo. 2 Občanský étos Pražského jara se mohl dovršit až v nějakém dalším lidovém hnutí proti útlaku a nesvobodě. To se také stalo, jak dokládají četné alegorie a emblémy sametové revoluce, především ona hra s letopočty 68/89. Mezi hlavní požadavky patřily odchod pookupační politické garnitury ze všech funkcí a odsun Sovětské armády ze země. Při plném oživení národních tradic (náboženských i sekulárních) a historických ctností (chytrosti, vtipu, nenásilí) prožívali Češi a Slováci v listopadu a prosinci 89 velkou národní slavnost – „karneval revoluce“. Srovnáme-li však společenské vědomí důležitosti změn a kvalitu veřejného mínění v letech 68-69 a v letech 89-90, zarazí nás velký rozdíl. V čase Pražského jara byla tato kvalita ještě poměrně hluboká a diferencovaná, bohužel ve dvou následujících dekádách povážlivě klesla. Jistě to bylo ovlivněno tím, že čerstvě nabytá svoboda slova byla znovu potlačena, další významná část elit byla odstavena nebo emigrovala a znovu objevené občanské ctnosti zase rychle 426
zmizely. Ale především se vyžila teorie a praxe socialismu a země byla nachystána k novému dobrodružství – postkomunistickému kapitalismu, jenž se z pozdně socialistické nomenklatury vyvinul v oligarchickou demokracii. 3 Schopnost postarat se o sebe a naproti tomu neochota či neschopnost starat se o věci obecné. Jiří Svoboda (1945) filmový režisér a scénárista, vš pedagog
1 Bylo mi tehdy třiadvacet let a s přihlédnutím k tomuto věku jsem měl mnoho významnějších inspirací než politické dění – kupříkladu jsem se v tom roce poprvé oženil. Otevřenost v oblasti sdělovacích prostředků pro mne byla jistou satisfakcí: o pět let dříve jsem byl vyloučen ze studia na všech vysokých školách kvůli autorství petice za svobodu informací a umělecké tvorby. Na vysoké škole, kam jsem se působením politického uvolnění nakonec dostal, jsem měl profesory, kteří názorově společenský vývoj předbíhali (Milan Kundera, Karel Kachyňa, Elmar Klos). Volnost umělecké tvorby mně připadala, patrně v kontextu věku, jako návrat k přirozenosti. To, že podpora umění je věcí kultivačního veřejného zájmu, a že tomu tak být nemusí, to jsem si tehdy neuvědomoval. Rok 68 u nás logicky navazoval na hnutí lidí mého věku ve Francii, Německu a Spojených státech. Bylo to hnutí kulturní a kultivační, jehož cílem bylo osvobození mladého, vitálního člověka z řetězů všemožných ideologií, diktátu starých zkostnatělých, impotentních lidí i z diktátu ekonomického. To považuji za největší přínos. 2 První měsíce po Listopadu 89 představovaly překročení geopolitických limitů roku 68. Hrozba přepadení spřátelenými mocnostmi, kterým by se znelíbil vnitřní vývoj v Československu, přestala existovat. V politice se otevřela stavidla umožňující volnou soutěž různých politických stran a hnutí. To bylo přáním značné části společnosti už v roce 68. V knihkupectvích se objevily knížky, o nichž jsme do té doby jen slýchali, nebo jsme je znali ze strojopisných úryvků. 3 Úspěchem je vytvoření pluralitního politického prostředí, svoboda názorové výměny jako součást ústavně zaručených práv a svobod. K moci se ovšem na počátku devadesátých let demokratickou cestou dostaly elity, které hledaly systémovou inspiraci u liberálního ekonoma Miltona Friedmana a ve společenském uspořádání existujícím ve Spojených státech – s vysokým prahem sociální citlivosti. Vytvořilo se nazírání na člověka jako na bytost čistě ekonomickou, jako na tvůrce spotřeby. Snížil se práh etických zábran, elity přestaly vnímat kultivaci společnosti jako veřejný zájem. Veřejný prostor ovládlo mafiánství a konzumerismus, což je zásadní rozdíl od étosu, který byl nosný v roce 68. Za vůbec největší neúspěch pokládám účast naší země v agresivní válce proti obyvatelstvu Jugoslávie. To zcela podlomilo vnitřní etiku společnosti, odstranilo humanistické zábrany. Touto apologií síly byla navíc v praxi potvrzena platnost tzv. brežněvovské doktríny omezené suverenity, kterou Sovětský svaz v srpnu 68 ospravedlňoval vstup spřátelených armád na území naší republiky. Markéta Šichtařová (1976) ekonomka, manažerka, publicistka 1 Z pohledu dnešního bylo v roce 68 naivní myslet si, že by společenské změny měly šanci na úspěch ve smyslu přetrvání. To ovšem víme dnes, s historickým odstupem, po odtajnění řady archivních materiálů a po docenění mezinárodních 427
souvislostí. Tehdy to pochopitelně aktérům událostí nemohlo být patrné. Mohli maximálně tušit, a to ještě ne v plné míře, že jejich snaha o demokratizaci a o přiblížení se tržním principům je nebezpečnou hrou s ohněm. Býti hybatelem nebo spolutvůrcem takových změn vyžadovalo ovšem i při oné omezené míře docenění všech souvislostí velkou odvahu a té si cením nejvíc. 2 Paralela je zjevná, v obou případech tu byla snaha o demokratizaci. A někteří navíc chápali ještě i nutnost zavedení tržních principů, byť shoda ohledně míry jejich potřebnosti nebyla dokonalá. Změnily se však historické souvislosti. Zatímco v roce 68 byla snaha o demokratizaci předem odsouzena k nezdaru, v roce 89 naopak byl stávající stav centrálně plánované a socialistické ekonomiky neudržitelný. Šlo tak spíš už jen o to, jakou cestu si různé středoevropské země, sovětské satelity, zvolí. 3 Tehdy, v roce 89, se zdálo, že je naprosto klíčové, jakou cestou demokratizace a liberalizace ekonomiky se jednotlivé země vydají. Středoevropské země byly v různém stavu – od naprosto centrálně plánovaných, ale současně nezadlužených zemí, jako bylo Československo, až po Maďarsko, které už do jisté omezené míry tržní principy připouštělo. Československo zvolilo tehdy cestu nejradikálnější liberalizace, jakési liberalizace šokem. Dodnes trvají diskuse o tom, zda to byla volba dobrá či špatná. Výhrou byl rychlý nástup liberalizace, která se díky tomu stala velmi rychle nezvratnou. Prohrou byla řada neprůhledností a podvodů spojených s malou i velkou privatizací. Protipólem bylo opět třeba zmiňované Maďarsko. Dnes, s velkým časovým odstupem, však můžeme tvrdit, že naše tehdejší přesvědčení, že volba cesty liberalizace je tak klíčová pro další ekonomický i politický vývoj, bylo do značné míry přeceněním této volby. Všechny středoevropské země se vyvíjejí velmi podobně, jedinou výjimkou je bývalé východní Německo, jehož cesta však byla unikátní a nenapodobitelná. Přesto není dnešní východní část Německa tak zásadně odlišná od vývoje ostatních středoevropských zemí – ohromné rozdíly mezi západní a východní částí stále trvají. Těžko tedy mluvit o zásadním úspěchu či neúspěchu, protože s jistým překvapením můžeme konstatovat, že vývoj byl zřejmě mnohem méně závislý na našich krocích a na naší snaze, než se zdálo, ale mnohem více závislý na celkové geopolitické situaci. Markéta Škodová (1975) socioložka
1 Toto období je pro mě fascinující v mnoha směrech. Kromě zásadních počinů v umělecké oblasti, které bychom ovšem našli v celé dekádě šedesátých let, je to zejména řada nejen pro sociology a politology zajímavých obsahů a formátů v dobových médiích, zrušení cenzury v červnu 68, rozvoj a projevy občanské společnosti (o nichž poutavě píše třeba soudobý historik Jiří Hoppe v knize Opozice ´68) nebo kvas v sociálních vědách, který se projevoval na teoretické i empirické úrovni. Například díky výzkumu veřejného mínění, který se v 60. letech na krátkou dobu znovuobjevil, mimo jiné víme, že podle průzkumu Postoje občanů k politice z května 68 byly postoje a hodnoty reprezentativního vzorku populace tehdejšího Československa v podstatě shodné s postoji a hodnotami občanů demokratických evropských zemí. 2 Ne. 3 Za cenné považuji všechny svobody, jichž jsme po roce 89 nabyli. S obavami pak sleduji rostoucí xenofobii a rasismus v tuzemské společnosti či masové odvracení se od participace na věcech veřejných. 428
František Šmahel (1934) historik 1 Uvolnění totalitního tlaku bylo do značné míry zásluhou levicové (zpravidla) stranické inteligence té části poválečné generace, která zažila Mnichov i období Protektorátu a která upřímně usilovala o naplnění mlhavého programu socialismu s lidskou tváří. Krok za krokem se v závěsu hlásili o své místo na slunci umlčení představitelé tzv. buržoazní inteligence včetně katolíků a vězňů svědomí. To vše vzalo v srpnu 68 za své; mezitím se však stačily naplnit knihovny dříve nevydanou, nedostupnou či zapovězenou literaturou, vědci a umělci mohli (někdy opakovaně) vycestovat na zahraniční stáže a předvést výsledky svého předchozího snažení. Ti, pro něž bylo nadále nepřijatelné zůstávat na domácí půdě, si nalezli cesty k trvalé emigraci. Vzepětí nacionální jednoty v Srpnu a v době bezprostředně následující bylo neobyčejně zajímavým fenoménem, protože zachvátilo i nemálo funkcionářů a příslušníků strany, které Pražské jaro odsunulo stranou a kteří mohli nyní ukázat, že patří k obrovské protestující mase. Po čase toho začali litovat a kát se. Srpen 68 znamenal konec upřímné víry v socialistické zítřky, pokud se ještě u někoho vyskytla. 2 Máme-li na mysli fakticitu vývoje směřujícího za normalizace k Chartě 77 a od ní k Listopadu 89, náleží uznání těm vyloučeným straníkům i všem ostatním, kteří vytvořili dosti nesourodý, přesto však akční a politicky aktivní disent. Přesné údaje nejsou k dispozici, lze však věrohodně odhadnout, že akční jádro disentu tvořily čelné osobnosti Pražského jara, které strhly menší skupiny „pěšáků“ obrodného hnutí. Jinak případné souvislosti nejsou příliš zjevné, neboť nemalou část signatářů Několika vět a účastníků demonstrací tvořili mladí lidé bez přímých zážitků z let 67-69. Zvláštní kapitolu opět tvoří euforie zástupů při mohutných demonstracích na konci roku 89 se zvoněním klíčů. Po této mohutné, dějinně však prchavé manifestaci národní jednoty následoval neméně prudký odliv iluzí, které narazily na tvrdou skutečnost popřevratových poměrů. 3 Pominu-li samotnou změnu režimu, kterou už ani optimisté v dohledné době neočekávali, považuji za největší úspěch polistopadové doby klidné a rozvážné rozdělení státu na dvě samostatné části. Vývoj v jiných částech Evropy dává tomuto pro mnohé bolestnému, rozhodnutí za pravdu. Největším neúspěchem se mi jeví bezhlavá implantace svobodného trhu, která uvolnila cestu všem domácím i zahraničním kořistníkům. Pochybuji však, že by nějaké třetí cesty přinesly lepší výsledky. Stesky na pokles právních a správních regulací nežádoucích jevů zase neberou v potaz otázku, kteří soudci a úředníci s aprobacemi minulého režimu měli účinně hájit právo, jež se dodnes nezbavilo nánosu předchozího systému. – Anketní otázky tohoto druhu vedou ke zjednodušeným odpovědím, čehož jsem si jako historik dobře vědom. Jaroslav Šonka (1948) politolog a publicista 1 Byla to snaha něco změnit a odvaha uchopit i do té doby podvázané komplexy témat. Mnozí z těch, kteří dřív byli nadšenými svazáky, nyní pracovali na komplexu možných reforem. Jiní měli i vyloženou motivaci něco „odčinit“. A tohle odčinění realizovali i vůči obětem komunistického teroru. Díky uvolnění v šedesátých letech se mi otevřela možnost studovat, což by za skalního komunizmu s mým původem nebylo možné. Dnes se řada tehdejších impulzů podceňuje a šmahem hodnotící mladí lidé zapomínají na to, jak vypa429
dala tehdy globální situace a co umožňovala tápajícímu hnutí v malé zemi. Něco změnit chtěli mnozí, ale dostat se do pozice, ze které taková změna byla možná, to byl těžký proces – rehabilitace nebyly dokončeny, velký bratr byl stále ještě mocný a dominantní, i když byl již jeho úpadek viditelný. 2 Inu, prostě šlo o stejnou věc. Rok 68 mohl vést k normální otevřené společnosti a jeho zdánlivá nedůslednost byla daná taktickými úvahami a opravdu nevýhodnými vnějšími podmínkami, jakož i nedostatkem času. Rok 89 využil zhroucení zblblého režimu. Rozdíl ovšem je v uplatnění svazáků té které generace. V roce 68 tehdejší svazáci začali myslet jinak a někteří se za svou důslednost pak dostali i do vězení. Komunikovali i s nekomunisty a hledali další východiska. Stačí si přečíst Chartu 77 a seznam jejích signatářů. Svazáci osmdesátých let se za komunizmu naučili cynické rozpolcenosti svědomí; proto se lehce a bez problémů se svědomím velkým skokem stali tržními kapitalisty. Patří jim právem označení z dílny pánů Fraňka, Hanáka a Klose – tržní komsomolci. Etickou obnovu tito lidé spíše omezují a chovají se dodnes stejně. Jsou bezpřívlastkoví. 3 Největším úspěchem je fakt, že můžeme vést takovouto diskusi. Největším neúspěchem je nerealizovaná transformace myšlení (viz odpověď č. 2) a nedostatek politické reflexe. Odkud by jinak bylo možno vysvětlit existenci stále dalších nových politických stran se jmény plnými fantazie, které jako rachejtle stoupají, září a chcípají, odkud pochází naše neschopnost chápat standardní politické směry? Inu, to měli západní Němci po dvanácti letech nacizmu jednodušší. Američané jim v roce 45 nařídili jakési přeučení a dodnes z toho mají Spolkovou centrálu pro politické vzdělávání, která poskytuje materiály pro různé věkové skupiny, zlevňuje standardní politickou literaturu apod. Věra Šťovíčková (1930) novinářka a překladatelka
1 Nejvíc si cením toho, že přes zjevná rizika nás do toho šlo i po Srpnu tolik a že většina z nás nesla důsledky prohry s přesvědčením, že náš předchozí krok (Pražské jaro a vše, co s ním souviselo) byl pro čest našeho národa nutný. 2 Souvislosti by se jistě daly najít, ale při mém současném zdravotním stavu nejsem schopna je hledat. 3 Za úspěch považuji onu silnou věrnost myšlence u tak velké části národa ve chvíli, kdy ta menší část beze studu zapřela Krista hned při prvním zakokrhání kohouta. Ilona Švihlíková (1977) ekonomka, vš pedagožka 1 Ve velmi krátkém časovém období tzv. Pražského jara došlo k obrovskému vzedmutí nadějí národa v mnoha oblastech. Z myšlenek uvolněnějších šedesátých let je možno čerpat dodnes. Z hlediska umělecké tvorby pravděpodobně tato léta představují vrchol, ale mám pocit, že se to týká i určitého semknutí většiny národa, odhodlání zkusit jinou, lepší cestu socialismu s lidskou tváří. Švédský model sociálního státu navržený Alexandrem Dubčekem by při úspěšné aplikaci mohl změnit světové rozložení sil. Cením si především odvahy tehdejších reformátorů, kteří hodně riskovali, uvědomovali si neudržitelnost situace a během de facto pár měsíců dokázali vytvořit něco, co v paměti lidí drtivě pozitivně přežívá dodnes. 430
Pokusy o reformy se staly promarněnou šancí i z hlediska celého východního bloku, nejen Československa. „Vítězné“ síly si podepsaly svůj vlastní ortel konce. Možná někteří z nich, budoucích normalizátorů, chtěli socialismus v jejich pojetí zachránit. Místo toho myšlenku oslabili a sebe zničili.
2 Upřímně řečeno, souvislost příliš velkou nevidím. Mezinárodně politická situace byla zcela jiná. Jistě v obou případech můžeme hovořit o zmarněných nadějích, kterým předcházely velké iluze na počátku, nadšení. Zatímco v prvním případě je narušily tanky, ve druhém případě to byla kombinace vlastních chyb a zahraničního prostředí, které už bylo pod drtivou dominancí neoliberalismu a institucí jako Mezinárodní měnový fond. Zatímco v případě roku 68 je tu odhodlané hledání sociálně spravedlivé společnosti, jsou zde hluboké otázky po demokratizaci společnosti, kombinace politické i intelektuální odvahy, v roce 89 je tento (snad zbývající?) proud rychle potlačen. Hlavní je vrátit se na Západ, začínají rychle dominovat lidé jako Klaus či Dlouhý. Ideje roku 68 jsou posléze zesměšňovány, nálepkovány jako omyl a nastupuje cesta k tržnímu hospodářství bez přívlastků. Rok 89 a další období (včetně rozpadu federace) tak de facto představují v praktické rovině odklon od ideálů šedesátého osmého. 3 Největším úspěchem je, že změna režimu proběhla bez násilí. Neúspěchů je celá řada a jejich výčet by byl únavně depresivní. Jako ekonom bych bezesporu mohla zdůraznit, že se Česká republika reintegrovala do světové ekonomiky na pozici kolonie a zdá se, že to politické „elity“ přijímají jako danost. Následný průběh rozdělil společnost na vítěze a poražené. Na ty, kteří v materiálním a mocenském smyslu získali a na ty, kteří byli odsouzeni ztrácet. Étos sociální spravedlnosti, demokratizace zmizel pod nánosem rozšiřující se asociálnosti vyjádřené používáním sousloví jako daně jsou trest, resp. hádkami, kdo na kom parazituje. Česká republika nemá definován svůj národní zájem, nemá svůj národní program, neví vlastně ani, proč existuje. Není zde idea – místo ní jsou tu zlaté řetězy na býčích šíjích těch, kteří mohou všechno. Erik Tabery (1977) novinář, šéfredaktor týdeníku Respekt
1 Asi nebudu příliš originální, ale nejvýše si cením chuti žít jinak, svobodněji. V mnoha oborech, které mě zajímají – novinařina, kinematografie, hudba, knihy – se projevila obrovská invence. Ukázal se zkrátka velký potenciál československé společnosti, byť jsme mohli velmi brzy vidět, že ta touha po svobodě nebyla až tak velká. 2 Opět mě fascinovala touha po životě ve svobodě. Zároveň se ale i v tomto případě ukazuje, že vlastně nevíme, co to ta svoboda je. Velmi rychle se vyčerpáme. Vzhledem k mému věku je ale pro mne samozřejmě určující rok 89. Beru to jako svůj zlomový moment, výročí revoluce vnímám jako svůj svátek. 3 Úspěchem je, že už jsme pětadvacet let svobodní. To mnoho generací našich předků nezažilo. Vedu časopis Respekt, který také oslaví 25 let, což rovněž není v naší historii běžné. Myslím tím kontinuální vycházení politického periodika. Těžko hovořit o neúspěších, protože všechno souvisí se vším a podle mne prostě nejde přeskočit do lepších časů. Proto beru všechny nedostatky za provozní těžkosti, které mají svou logiku. Musíme se učit trpělivosti a velkorysosti. 431
Milan Uhde (1936) spisovatel, dramatik, bývalý politik
1 Na dění roku osmašedesátého si nejvíc cením toho, že se (na rozdíl od signatářů moskevských protokolů a jejich následovatelů) našli sice nečetní, ale o to zasloužilejší aktivisté obrodného hnutí jako Jaroslav Šabata, kteří se s okupací nikdy nesmířili. 2 Souvislost mezi oběma událostmi spatřuji v tom, že se Listopad oprostil od iluze, že lze o demokratickou společnost usilovat v kompromisním svazku s ideologií vyznávající násilí jako pozitivně hybný princip dějin. 3 Polistopadový vývoj podle mne kladně vyvrcholil vstupem a přijetím do NATO. Neúspěch vidím v tom, že tato vazba je pro stále větší počet Čechů málo podstatná a jsou schopni se bez ní obejít. Michal Uhl (1985) sociolog, antropolog, politik
1 Kulturního a společenského vzepětí. Společnost byla už několik let v inspirativním dynamickém pohybu, který za celé dvacáté století v takové podobě už pak nezažila. 2 Osobně si myslím, že strukturální souvislost mezi rokem 68 a 89 je malá. Pro oba historické momenty je společné, že se jedná o zásadní společenskou a kulturní změnu včetně hodnotové orientace. V interpretacích se objevuje dvojí tendence: jedna je snahou o hledání paralel a kontinuity, druhá pak trvá na odlišnosti od Pražského jara a diskontinuitě s ním. Symbolem kontinuity byla volba Alexandra Dubčeka do čela Federálního shromáždění. Jeho spojení s polistopadovou dobou bylo – v symbolické rovině – do jisté míry snahou o vyvinění se za uplynulých dvacet let. Jeho znovuzvolení bylo pro svědomí společnosti virtuálním dovršením Pražského jara. Snahy o diskontinuitu se objevovaly především u těch, kteří politicky inklinovali k radikální společenské přestavbě, především zásadním ekonomickým změnám a jakákoliv rehabilitace obsahu politiky konce šedesátých let nebyla v souladu s jejich politickými a ekonomickými plány. 3 Velkým kladem je vstup do EU, relativní informační svoboda a možnost volného pohybu. Největším neúspěchem jsou ekonomické reformy a dekonstrukce sociálního státu. Začalo to privatizací veřejného sektoru v devadesátých letech a pokračovalo až do nedávné doby systematickým omezováním solidarity v klíčových systémech, jako je zdravotnictví či důchodový systém. Ludvík Vaculík (1926) spisovatel a publicista 1 Já na to už nikdy nemyslím, jsem rád, že je to pryč. Význam to mělo tehdy veliký. 2 Asi ne. Byl to prostě vývoj. 3 O úspěchu by se dalo mluvit, kdybychom byli nějaký cíl měli. Ale my jsme prostě jednali dle rozumu a svědomí. Kladným výsledkem je ta svoboda: studia, psaní, čtení, cestování, podnikání. A co je záporného, to není neúspěch, protože v tom úmysly nebyly, to se vyvíjelo samo. Ondřej Vaculík (1954) publicista, spisovatel, rozhlasový dokumentarista 31 1 To je velmi osobní. Bylo mi čtrnáct let, kdy člověk dospívá a otevírá se mu svět, ať je jakýkoli. A já k tomu chytil ještě to naše otevírání skutečné… Už před432
tím jsem propadl četbě her Voskovce a Wericha a teď jsem tu jejich divadelní radost začal vidět a pociťovat i kolem sebe. Až teď mi dochází, že hry V + W mám celoživotně za symbol svobody. Šedesátý osmý byl pro mne nejdelším rokem v mém životě. Podnes si pamatuji na rozhlasový přenos (živý!) ze Sjezdového paláce Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, kde tehdejší ministr lesů, vod a strání, tedy ministr zemědělství Josef Smrkovský, mluvil o nezbytném demokratizačním procesu ve straně. Poslouchal jsem to se zatajeným dechem, a aniž bych všemu rozuměl, zmocňovalo se mě radostné vzrušení. Podnes si pamatuji složení Černíkovy vlády; například ministryní obchodu byla soudružka Machačová-Dostálová. Zdálo se mně, že taková vláda už bude jednou provždy. Toho jara člověk dospěl. A od té doby mi bylo jasné, že politika a hry V + W budou určovat můj život. Tedy z osobního hlediska dění roku 68 zformovalo můj pohled na společnost, na život, takže v dalších letech (až posud) jsem ho ani nemusel korigovat. Byl to velice intenzivní rok, do něhož se příhodně vpasovaly všechny mé vlohy, zájmy a pocity. Dal mi – a to snad lze zobecnit – dal nám sebevědomí a naději, dal nám kulturu.
2 Listopad je pro mne zejména potvrzením toho, že rok 68 nebyl dějinným omylem, jak nás za tak zvané normalizace poučovalo poučení z krizového vývoje. V roce 89 ovšem ten pohyb nebyl tuzemský, ale evropský. Společné je prahnutí po svobodě a demokratizaci společnosti, její veřejné správy. (Na jaře 68 Smrkovský mluvil o nezbytnosti demokratizačního procesu ve straně; ani osvícená část tehdejšího politbyra nepočítala s jiným vedením státu než komunistickým. A podle mé teorie, kdyby obrodný proces nezastavily tanky a on nezadržitelně spěl ke svobodným volbám s rovnocennou účastí třeba sociálních demokratů či národních socialistů, z emigrace by se vrátil kupř. Vladimír Krajina a kandidoval by, pak by jen o pár měsíců později tanky nezval Biľak, ale třebas sám Smrkovský.) Jaro 68 by nezůstalo sevřeno politickým rámcem KSČ ani její obrodnou ideologií. V tom demokratizačním procesu a prahnutí po svobodě vidím přímou souvislost s událostmi 89. Vytvoření jakési společensko-politické kategorie zvané osmašedesátníci (před nimiž často varoval Klaus), kategorie utopických reformátorů komunistické strany, je nespravedlivé, protože řadě z nich šlo o podstatnější politické změny, než je střída nesmiřitelné stalinské věrchušky za věrchušku pokrokovější, s lidskou tváří. Ostatně podstatná část disidentského hnutí – a odporu vůči normalizaci – vzešla z bývalých komunistů. Tito lidé pak byli také významnými spoluhybateli převratu v roce 89 a na formování svobodných, demokratických poměrů měli značný vliv. Nehledali tzv. třetí cestu, ale to, co v současných poměrech stále naléhavěji sami hledáme, až to vede k tomu Babišovi… 3 Otevřené hranice! Což není jenom úspěch – to je přímo zázrak! Po dvaceti letech je to samozřejmost, ale zkuste se vydat třeba jenom do Užhorodu, pár kilometrů za slovenskou hranici, do „našeho“ města. Úspěchem je, že jsme součástí Evropské unie, kde se o všech podstatných problémech zúčastněných států jedná, třebas vlekle, třebas různě tupě a přebyrokratizovaně, ale pořád je to mírový proces, metternichovská (ostatně velice úspěšná) politika, protože dokud se jedná, tak se nestřílí. (Jak jsme si teď připomněli, s jakou ledabylou lehkostí vznikla první světová válka, o to více si EU považuji.) Dalším úspěchem je, že 433
se můžeme vykazovat jako společnost svobodně blahobytná, i když to má stinné stránky: Uvědomujeme si, že výdobytky blahobytu by bylo záhodno využívat oduševněleji, než je jejich pouhé spotřebovávání. Jenže do toho bohatcům nemáme co mluvit. Dalším úspěchem jsou naše dobré vztahy se sousedy, zejména s Němci. Neúspěchem je přílišná individualizace i v tom ohledu, kdy přestáváme mít nejen společnou vizi, ale ani nemáme schopnost a vůli hledat společné řešení celkem praktických problémů. Zákon o obcích pokládám za jeden z našich nejlepších zákonů v demokratické veřejné správě. Na tom, co se má v obci dít, se většina zastupitelů musí usnést. Jenže my tu schopnost – respektu, tolerance, tj. pochopení, schopnost něčeho se vzdát v zájmu veřejném – přestáváme mít. A s tím, že se vůbec neusneseme, zákon nepočítá. Pak místo správy chceme vládu, sílu. Tvrdou ruku. Osobně vnímám jako neúspěch ztrátu jasu, v němž V + W pro mě otevírali své předscény. Někdy si připomenu nějaký jejich verš, například z písně Babička Mary: Dopije, a aby se neřeklo, putykáře změní v mrtvolu… Neříkám na dobrém divadle, tam ne, ale v občanském životě mi chybí ten smysl pro humor, nadsázka, jazyk, poezie – to aby se neřeklo, chybí mi ten jas života svobodné společnosti, který jsem prožíval v 68. Ale to mi bylo čtrnáct let, a tím to asi bude. Veselin Vačkov (1968) ředitel redakce Lidových novin; 2000-09 šéfredaktor
1 Zní to možná banálně, ale nejvíc oceňuji tehdejší občanskou společnost. Z dnešního pohledu se může ideový náboj Pražského jara jevit jako značně utopický a sporný. Nesporná ovšem je aktivace širokých vrstev, zájem o účast na společenském dění, formování demokratického „tlaku zdola“ jako mocenského faktoru. 2 Rozdílů je hodně, ale obě doby spojuje především obrovské uvolnění energie ze společenského a ekonomického přetlaku. Jak v roce 68, tak v Listopadu 89 se široké vrstvy společnosti zapojily do politického dění ve jménu občanských svobod včetně svobody slova. Ne náhodou v obou obdobích dochází k pokusům o obnovení Lidových novin jako symbolu svobodného tisku. Zatímco v roce 68 se to nepovedlo, o dvě dekády později se svobodné Lidovky staly skutečností. 3 Úspěchy a pozitiva dnešní demokratické a svobodné společnosti značně převládají nad negativy. Demokracie a svoboda ovšem nejsou samozřejmostí; je to proces, který se může zadrhnout. V Česku je silně ohrožuje nedostatečné vymáhání práva, které plodí pocit nespravedlnosti, frustruje společnost a podkopává důvěru v současné zřízení. Josef Válka (1930) historik, emeritní profesor FFMU Brno
1 Že toto dění proběhlo civilizovaně, nebylo reakcí na bídu, nýbrž výrazem touhy po svobodě, a nezpůsobilo žádné oběti na životech. 2 Události let 68–69 a roku 89 jsou fázemi civilizačního pokroku a pokračováním tradice českého demokratismu. 3 Úspěchem je stabilizace demokratických státních institucí a práva. Za neúspěch považuji růst sociální nerovnosti a kulturní stagnaci. 434
Eva Vavroušková (1940) tajemnice Společnosti pro trvale udržitelný život
1 Rok 67 a začátek roku 68 jsem vnímala jako takové nadechnutí po temných padesátých letech. To uvolnění jsme vnímali, zejména my mladší, hlavně prostřednictvím hudby, filmů, divadel a společenské nálady vůbec. Byl to rozdíl oproti neustálému napětí, které jsme zažívali na fakultě a posléze já v mém prvním zaměstnání. Nastoupila jsem na umístěnku do průmyslového závodu, kde ředitelem byl bývalý montér se základním vzděláním, člen KSČ, jeho náměstci a ostatní vedoucí jakbysmet, všichni většinu času podroušení. Nás, absolventy, se snažili držet pod neustálým tlakem; vymanit se z toho bylo kvůli umístěnce složité. Vzhledem k výchově z rodiny (můj otec sloužil za války na západní frontě, což po válce předurčilo jeho a také náš další život) jsem měla krajní nedůvěru ke všemu, co souviselo s komunistickou stranou a potažmo s bratrským Sovětským svazem. Na její obrodu, na socialismus s lidskou tváří, jsem nevěřila. Což jsme pak měli, ač jsme to ne všichni čekali, v Srpnu 68 pocítit. 2 Mezi těmito dvěma mezníky alespoň já žádnou významnou souvislost nevidím. Společnost koncem osmdesátých let podle mne byla již někde jinde. Již nešlo o obrodu KSČ, ale o konec vlády jedné strany. Také protagonisté byli jiní. Mladí lidé již byli emancipovanější, informovanější, schopní se sdružovat a spolupracovat. Doba v celé Evropě již byla zralá, ekonomika na pokraji propasti. A policejní násilí již překročilo meze. KSČ ztrácela vliv a byla nucena složit zbraně, systém se zhroutil. 3 Již počátek roku 89 naznačoval, že se něco bude dít. Odpor občanů zesílil, lidé se přestali bát, demonstrace byly mohutné – navzdory policejnímu násilí a slznému plynu. Stejně jako většina občanů jsem získala pocit sounáležitosti s ostatními v ulicích, že na každém záleží, že musím být u toho. A sedmnáctým listopadem se měly začít měnit dějiny našeho národa. Úspěchem je již to, že ta změna proběhla sametově, což ale mnozí dnes bohužel jako úspěch neberou. Ale zejména si považuji svobody, na kterou jsme po pravdě nebyli připraveni. Mnozí si ji vykládali – a stále vykládají – po svém. Získali jsme mnoho možností, které jsme padesát let neměli, ale ke škodě s nimi stále ještě nedokážeme zacházet. Stále ještě pro spousty lidí jejich svoboda nekončí tam, kde začíná svoboda druhých a také svoboda živé i neživé přírody. Mám radost z toho, že mí vnuci mohou studovat, co je zajímá, že mohou poznávat svět, že jim nic nepřistřihuje křídla. Že se vybudovala sebevědomá občanská společnost, zakládají se neziskové organizace, lidé nejsou lhostejní k osudům jiných a hojně se účastní charitativních sbírek na pomoc bližním v nouzi. Na druhé straně však vidíme, jak mizí úrodná pole a na jejich místě se staví obří superhypermarkety a podobné zbytečné velké budovy. Jak na každém volném plácku namísto parku vyrůstá jakási nesmyslná stavba. Jak korupce, která se v minulosti týkala např. pouze úplatku za možnost nákupu nedostatkového zboží, nabyla olbřímích rozměrů v řádu milionů a dokonce miliard korun. Mrzí mě také, že pomalu mizí výroba toho, co kdysi spadalo do jakéhosi rodinného stříbra, např. typicky české sklářské výrobky anebo třeba nádherná bavlněná kraslická krajka, za kterou byli v cizině ochotni zaplatit majlant. Dlouze by se dalo psát o zemědělství a sadařství, kde bychom mohli být nejen soběstační, ale i exportovat. Nechci však působit jako zakyslý nespokojený kverulant. Každý den si znovu připomínám, jaké mám štěstí, že jsem se této doby dožila. Mí rodiče takové štěstí neměli, ač by si je po strastiplném životě zasloužili. 435
A že se nedaří to, co jsme si před těmi pětadvaceti lety představovali? Z hlediska historie není čtvrtstoletí dlouhá doba a společnosti zřejmě nestačí k zásadním změnám jedna generace. Nás starší to sice může mrzet, že se těch pozitivních změn nedožijeme, ale takový je již asi život. Rudolf Zahradník (1928) vědec, fyzikální chemik32 1 S ohledem na brutalitu obou velkých diktatur dvacátého století je třeba si velice cenit každého pokusu o jejich oslabení. (Udivuje mne, že někteří naši současní politici si dění roku 68 necení.) 2 V obou případech šlo o touhu po svobodě a demokracii. Pražské jaro roku 68 bylo působivým pokusem o zlidštění odpudivého režimu v jedné ze sovětských gubernií. Tento pokus se nemohl zdařit, protože by patrně vyvolal řetězovou reakci, která by vedla k tomu, co se stalo o dvacet let později. 3 Rychlé vplutí do společenství demokratických zemí. Za neúspěch naopak pokládám to, že místo horlivého a kvalifikovaného nástupu si Česká republika znovu a znovu počíná spíše jako okopávač kotníků.
Fakta a souvislosti Jana Půlpánová33
Z oslovených osmdesáti osobností jich odpovědělo na anketní otázky 68 (dosažení tohoto čísla nebylo záměrné), což je 85% úspěšnost. To se u běžných anket nestává. V tomto ohledu ale nelze srovnávat, neboť technika výběru i sběru byla jiná: výběr respondentů byl více cílený, komunikace s nimi dlouhodobá a opakovaná. O těch, kdo odpověděli, by asi nejvíce měla vypovědět jejich profese. Nelze zde hledat profesní průřez společností, neboť k účasti v anketě byli záměrně vyzýváni lidé, jejichž základním profesním nástrojem je slovo – tedy ti, kteří působí ve společenské oblasti (vyjma současné vysoké politiky) a dané téma jim není cizí. Profesní rozbor trochu komplikuje fakt, že oslovení prošli v životě často několika profesemi, případně se jim věnovali či věnují zároveň. Nepřekvapí proto, že součet profesí, jimiž jsou respondenti stručně charakterizováni, je výrazně vyšší, než počet účastníků ankety (v průměru vychází na jednu osobnost 1,5 profese). Anketa se neptala na úroveň dosaženého vzdělání. Z výčtu povolání a činností je však zřejmé, že účastníci vesměs dosáhli vzdělání vysokoškolského. Téměř polovina z nich (33 – tedy 48,5%) se zabývá publicistikou, většinou v oblasti tištěných médií, ale i v rozhlase (5) či televizi. Umění je zastoupeno hlavně lidmi pera; je jich 12 (17,6%) – nejvíc je spisovatelů, ale zastoupeni jsou i básníci či scénárista; převažují mezi nimi ti, kteří jsou zároveň publicisté. Jiní umělci se vyskytují jen sporadicky (1x film, 1x hudba). Profese z oblasti humanitních a společenských věd (včetně věd zabývajících se aspekty kultury) uvádí skoro dvě třetiny respondentů. Z nich víc než polovina má profesi typicky společenskovědní: sociologie a pedagogika jsou zastoupeny stejně (vždy 6 osobností), o něco méně (5) je ekonomů; politologové jsou 4, právníci 2, ale většina z nich se současně věnuje publicistice. Čtvrtina má profesi z oblasti označované někdy jako vědy kulturní. Sem je zpravidla řazena his436
torie, jazykové vědy a oblast duchovní. Poslední z nich se nevyskytla. Jednou z nejčastěji zastoupených profesí jsou však historikové – je jich 11 (tedy 16,2 %). Oblast jazykových věd (včetně překladatelů a tlumočníků) reprezentuje 6 osobností. Jen pětina respondentů uvádí profesi jiného typu, než jsou ty výše uvedené (tedy publicistika, vědy humanitní a umění). Veškeré přírodní vědy reprezentuje v anketě všeho všudy 6 osobností. Politiky (většinou bývalé nebo komunální) zde najdeme čtyři. Neziskový sektor reprezentují dva respondenti, sport či podnikatele vždy jen jedna osobnost. Naprostá většina respondentů je české či slovenské národnosti; jen Erik Best je Američan. V ČR jich žije trvale 65 (95,6%), v zahraničí působí pouze tři vysokoškolští pedagogové. Vzhledem k tomu, že u všech známe rok narození, je věk asi nejpřesnější charakteristikou. Současný průměrný věk účastníků ankety je 63,5 let. Připadalo nám zajímavé spočítat, kolik let jim bylo v době, na kterou se jich dotazujeme – tedy v roce 68. Průměrný věk pamětníků těchto událostí byl 24, 6 let. Ovšem téměř čtvrtina respondentů se tehdy ještě ani nenarodila; (dva nejmladší, M. Macháček a M. Uhl, se narodili dokonce až osmnáct let po roce 68). Ti tedy mohou znát období Pražského jara pouze z doslechu, četby a studia. To ale neznamená, že jejich poznatky a názory jsou proto méně zajímavé. Pro dvě třetiny odpovídajících mohl být rok 68 významnou životní zkušeností (a jejich odpovědi dokazují, že skutečně byl); 44% jich bylo v roce 68 ve věku, kdy již asi museli být v nějakém zaměstnaneckém poměru (bylo jim tehdy 25 a více let). Přitom nejstarším z nich (A. J. Liehmovi a J. Honzíkovi) bylo tehdy dokonce 44 let. Zbytek respondentů (13 %) byl v roce 68 v typickém věku studentském. Z pochopitelných důvodů nenajdeme mezi pamětníky šedesátých let tehdejší důchodce – ti už se roku 2014 nedožili. V roce 89, tedy jedenadvacet let po likvidaci Pražského jara, už byli všichni respondenti na světě. Jejich průměrný věk byl tehdy 38,5 let. Přibližně 16 % účastníků ankety bylo ve věku dětském. Ve studentském věku (tedy ve věkové skupině oficiálně figurující na čelném místě dění z konce roku 89) jich bylo relativně málo – jen 10%: studenti roku 89 tedy mají mezi respondenty relativně nižší zastoupení, než studenti roku 68. Většinou byli účastníci naší ankety v roce 89 již v letech odpovídajících zaměstnaneckému poměru. Na scénu se začíná dostávat i skupina důchodců: je jich asi pětina. Věk respondentů v roce 2014: Do skupiny mladých a perspektivních můžeme zařadit jen 4 jedince (5,9 %), v typicky zralém produktivním věku je jich víc než čtvrtina (28 %), v předdůchodovém věku 13%. Zbytek, více než polovina, (53 %) účastníků ankety, je již ve věku důchodovém – dalo by se říci ve věku bilancujícím: vždyť jen v té krajní kategorii kmetského věku (nad 85 let) najdeme 8 osobností, tedy celých 10 %. Pokud jde o ženy, máme jich mezi respondenty 14, což je o něco více než pětina. Nejmladší je ekonomka Markéta Šichtařová (38 let), nejstarší jsou spisovatelka Eva Kantůrková a novinářka Věra Šťovíčková (84 let). I když zde není zastoupena žádná žena z nejnižší věkové kategorie (do 35 let) a ani v kategorii kmetského věku (nad 85 let), dosahují ženy vyššího průměrného věku, než účastníci ankety celkově. Jejich aktuální průměrný věk je 66,4 let; roku 68 jim bylo v průměru 28,2 let (tři se narodily až po roce 68) a v Listopadu dosáhly průměrného věku 41,4 let. Odpovědi na anketu tvoří pozoruhodnou moziku životních příběhů, názorů, poznatků i postřehů výrazných osobností, takže pokus o nějaké hodnocení textů 437
a jejich zobecnění by byl výrazem neúcty k těm, kdo se uvolili vyjádřit svůj názor. Proto jsme se do obsahového rozboru odpovědí nepouštěli. O nesmělou sumarizaci (převedení odpovědí do jakési číselné škály) jsem se pokusila jen u odpovědí na jedinou otázku, která k tomu svou formulací dokonce trochu vybízí: Vidíte nějakou souvislost mezi událostmi let 68-69 a tím, co se událo v roce 89? I tak bylo posuzování dost obtížné – respondenti měli nejen různé úhly pohledu, ale i různou perspektivu. Někdo zůstával u ryze osobních a místních vzpomínek či zážitků, jiný rozšiřoval pohled jak prostorově, tak i časově na celé lidské dějiny. Pro někoho bylo slovo naděje silným stmelujícím momentem mezi událostmi porovnávaných roků, jiné táž (pouhá) naděje vedla k negativnímu hodnocení a popření souvislosti. Odpovědi vztahující se k této otázce nezávisle na sobě kontrolně hodnotily dvě různé osoby (žena a muž). Ve svém zakódování odpovědí se prakticky shodly. Přesto je třeba brát údaje v následující tabulce jen jako přibližné. Tabulka kategorizace odpovědí na druhou otázku Vidíte nějakou souvislost mezi událostmi let 1968-69 a tím, co se událo v roce 1989? Kategorie odpovědí na druhou otázku
Počet respondentů
% respondentů
37 17 9 5 68 1,56
54,4 25,0 13,2 7,4 100
1. ano, existuje významná souvislost 2. Určitou souvislost bychom tu našli 3. Ne, spíše ne – žádná souvislost asi není Neodpověděl, nevyjádřil se Celkem Index – vážený průměr (bez neodpověděl)
Nikdo nezvolil variantu nevím; proto byla vypuštěna. Kategorie neodpověděl patří hlavně těm, jejichž výpovědi o sledovaném období se od otázek ankety oddělily natolik, že začaly žít mimo ně a jsou zveřejněny ve sborníku jako samostatné stati. Více než polovina respondentů se přiklání k tomu, že mezi roky 68 a 89 existuje významná souvislost. Při porovnání různě velkých podskupin zde uvádíme pro zjednodušení index – vážený průměr, který může nabývat hodnot v rozmezí 1,00 - 3,00. Čím více se hodnota indexu blíží číslu 1,00 – tím více v dané podskupině převažuje odpověď ano, mezi roky 68 a 89 existuje významná souvislost. A naopak: čím více se hodnota indexu od 1,00 vzdaluje, tím v dané skupině více narůstají pochybnosti o souvislosti mezi oběma roky. Věk respondentů v roce 2014 a index souvislosti u otázky č. 2 Vidíte nějakou souvislost mezi událostmi let 68-69 a tím, co se událo v roce 89? Otázka č. 2.
Věková kategorie respondenta
Do 34 let 35-44 45-54 55-64 65-74 75-84 85 a více Celkem index Souvislost vyjádřená váženým průměrem
1,25
1,70
1,22
1,86
1,36
1,47
1,88
1,56
I když nejmladší věková skupina a ta nejstarší jsou si hodnotou indexu hodně vzdálené, nezdá se, že by se jednoznačně projevovala přímá souvislost mezi po438
stojem k otázce a věkem. Souvislosti budou zřejmě složitější. Vždyť nejvýrazněji opačně názorově vymezené jsou dvě sousedící věkové skupiny: Respondenti ve věku 45–54 (v roce 68 se buď ještě nenarodili, nebo byli na prvním stupni ZŠ) vidí významnou souvislost mezi roky 68 a 89 nejjasněji. Ale věkově relativně málo odlišná následující skupina 55-64 let (lidem této skupiny bylo v roce 68 maximálně 18 let) o silné souvislosti let 68 a 89 pochybuje skoro úplně stejně jako nejstarší respondenti nad 85 let. Vzhledem k malé četnosti odpovídajících v jednotlivých podskupinách však nelze vyloučit, že může jít o podobnost náhodnou. Snažili jsme se proto o opačný postup: zjistit, co má společného těch 9 lidí, kteří žádnou významnou souvislost mezi rokem 68 a 89 nevidí. Průměrný věk těchto respondentů je nižší (63 let) a je mezi nimi relativně více žen (33 %). Pokud jde o profesi, zdá se, že mezi nimi je o něco méně publicistů. Najdeme tu ale 2x profesi historika, 2x sociologa, 2x vysokoškolského pedagoga – tedy profese, které mají přímo v popisu práce vnímat celospolečenské souvislosti. Tolik k charakteristice osob, které se ankety zúčastnily. Hlubší analýzu obsahu odpovědí na druhou otázku (např. v čem konkrétně spočívá případná souvislost mezi sledovanými obdobími) jsme, jak již bylo řečeno, neprováděli. Toto srovnání a úvahy s ním související náleží již čtenářům.
Souhrn údajů o anketě Profesní zaměření účastníků ankety Profesní zaměření účastníků ankety počet resp. % (kdy 100%=68 účastníků – procenta nelze sčítat – překrývají se) Publicistika (novinář, reportér, redaktor, komentátor, dokumentarista...)
33
48,5
Umění
literatura (spisovatel, básník, scénárista)
12
17,6
jiné umění (film, hudba)
2
2,9
Společenské vědy sociologie
6
8,8
5
7,4
ekonomie
politologie
4
5,9
právo
2
2,9
pedagog (zpravidla na VŠ)
6
8,8
Kulturní vědy
historik
11
16,2
filologie a lingvistika (vč. překladatel, tlumočník)
6
8,8
Přírodní vědy
(fyzik, biochemik, lékař…)
6
8,8
Jiné
politik
4
5,9
nezisk. sektor
2
2,9
managment
1
1,5
sport
1
1,5
Celkem uvedených profesí
439
101
Věk respondentů v roce 1968
počet resp.
v%
ještě se nenarodili
16
23,6
do 5 let
4
5,9
6 – 14 let
9
13,2
15 – 24 let
9
13,2
25 – 34 let
13
19,1
35 – 44 let
17
25,0
více než 45 let
0
–
celkem
68
100
počet resp.
v%
do 14 let
11
16,2
15 – 24 let
8
11,8
25 – 34 let
9
13,2
35 – 44 let
10
14,7
45 – 54 let
12
17,6
55 – 64 let
16
23,6
65 a více
2
2,9
celkem
68
100
počet resp.
v%
do 34 let
4
5,9
35 – 44 let
10
14,7
45 – 54 let
9
13,2
55 – 64 let
9
13,2
65 – 74 let
12
17,6
75 – 84 let
16
23,6
85 a více
8
11,8
celkem
68
100
Věk respondentů v roce 1989
Věk respondentů v roce 2014
440
Poznámky: Nemohu zamlčet, že někdy před polovinou šedesátých let jsem se jako častý host vnitropolitické redakce politického vysílání Čs. rozhlasu stala jednou ze zakládajících členek neformálního Spolku ctitelek Ludvíka Vaculíka. Dodnes marně hledám skupinovou momentku s naším tehdejším idolem. Učaroval nám nejen svým mužným šarmem, ale zejména svými vynikajícími a odvážnými rozhlasovými pořady. 2 Erik Best (1962) americký novinář působící od r. 1991 v České republice vydává se svým týmem dva zpravodaje. Fleet Sheet poskytuje stručný denní přehled nejdůležitějších zpráv z českého tisku na http://www.fleet.cz/. Final Word krátce komentuje hlavní ekonomická a politická témata, jež hýbou ČR; od r. 2010 vychází i česky na http://www.fsfinalword.cz/ a je k dispozici zdarma. 3 PhDr. Toman Brod, CSc., (1929) většinu doby za okupace a války byl vězněn, nejprve v terezínském ghettu, později v koncentračních táborech Osvětim-Birkenau a Gross-Rosen. Studium historie na FFUK dokončil roku 1955. Působil nejprve ve Vojenském historickém ústavu, koncem 50. let však upadl v nemilost (poté, co přirovnal praxi komunistických orgánů k praktikám Gestapa) a s badatelskou prací zde musel skončit. Roku 1963 přešel do Ústavu pro dějiny východní Evropy ČSAV a věnoval se československo-sovětským vztahům za druhé světové války. Po sovětské okupaci, k níž došlo v srpnu 1968, byl z ústavu propuštěn a vědecké činnosti se mohl nadále věnovat pouze v soukromí. K hlavním tématům jeho zájmu původně patřila účast československých vojáků a letců v bojích o Velkou Británii a na Středním Východě (1938–1945). Z této tematické oblasti napsal spolu s Eduardem Čejkou knihu Na západní frontě (Praha 1963), později sám Tobrucké krysy (Praha 1967 a 2008). Jeho největší prací je studie o československé cestě do sovětského područí v letech 1939–1948: Osudný omyl Edvarda Beneše (Praha, Academia 2002). V závěru odpovědi na třetí anketní otázku cituje ze své knihy pamětí Ještě, že člověk neví, co ho čeká. Života běh mezi roky 1929–1989 (Praha, Academia 2007), s. 361. 4 František Černý (1931) v letech 1956–1969 redaktor zahraničního vysílání Čs. rozhlasu; za normalizace učitel němčiny na Jazykové škole v Praze; 1998–2001 velvyslanec v Německu. Spoluzakladatel Pražského literárního domu autorů německého jazyka z Čech, Moravy a Slezska. Člen Klubu novinářů Pražského jara při Syndikátů novinářů ČR. 5 Mgr. Mikuláš Černý (1982) novinář, publicista, šéfredaktor odborného časopisu o automatické identifikaci INFO 859, spoluautor knihy Návrat zmizelého letce: Pátrání po dramatickém osudu českého polárníka Jana Březiny. Tento špičkový letec, syn českého emigranta žijícího v SSSR, byl po návratu z expedice (1937) na Severní pól zatčen a ve vykonstruovaném procesu jako čs. špion odsouzen k trestu smrti. Autor je jeho vzdáleným příbuzným, dokumenty o něm studoval (2003–04) v Ruské federaci a knihu (Praha, Rybka Publishers 2011) napsal se svou matkou Taťánou Březinovou. 6 Akademik prof. Ing. Armin Delong, DrSc., (1925) vědec (fyzik) a konstruktér. Do roku 1990 ředitel Ústavu přístrojové techniky Akademie věd v Brně, který se pod jeho vedením stal světovým pojmem v elektronové mikroskopii a optice. Jako VŠ pedagog působil na VUT v Brně a na Přírodovědecké fakultě MU, kde vedl katedru fyziky pevných látek. 1989–90 byl místopředsedou ČSAV, místopředsedou vlády ČSFR pro vědu a výzkum a předsedou Státní komise pro vědeckotechnický rozvoj a investice. Po odchodu z funkce ředitele pracoval dál v ÚPT jako výzkumník. Do roku 94 byl prezidentem Asociace inovačního podnikání ČR. Je vůdčí osobnosti původní české mikroskopie, v níž se úspěšně uplatňují jeho četní žáci. 7 PhDr. Zdeněk Doskočil, PhD., (1978) vědecký pracovník Historického ústavu AV ČR. Zabývá se českými a československými dějinami v období 1945–1989, počátky 1
441
normalizace a působením Gustáva Husáka. Z publikací: Duben 1969: Anatomie jednoho mocenského zvratu. Brno – Praha, Doplněk a Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2006, 416 s. – Pražské jaro a počátky tzv. normalizace očima disidentů. In: Vaněk, Miroslav (ed.): Mocní? Bezmocní? Politické elity a disent v období tzv. normalizace. Praha, Prostor 2006, s. 15-58. – Život v severních Čechách v letech 1945–1989 ve vzpomínkách příslušníků dělnických profesí a inteligence. In: Vaněk, Miroslav (ed.): Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny. Životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence. Praha, Academia 2009, s. 25–96. 8 PhDr. Ivan Fišera (1941) sociolog, publicista, poradce a lektor v oblasti strategického managementu. Po roce 68 byl pro své aktivity a postoje donucen opustit Sociologický ústav ČSAV. Pracoval v oblasti technickoekonomického výzkumu, což mu umožňovalo i v této nesnadné době vyučovat západní pojetí managementu. V čísle 3/1981 Pelikánových Listů vyšla jeho dodnes aktuální esej Byrokratická guerilla zaměřená na boj proti totalitě (jako autor uveden K. Jernek). Po Listopadu byl zvolen do vedení Občanského fóra, stal se poslancem Federálního shromáždění, později i předsedou klubu poslanců se sociálně demokratickou orientací. Před rozdělením Československa usiloval ve FS o ústavně závazné referendum. ČSSD opustil v roce 1994. Působil jako poradce odborářské centrály ČMKOS; od roku 1997 vyučuje na Graduate School of Business, o.p.s. V současnosti se věnuje poradenské činnosti i výuce v oblasti strategického managementu. Dlouhodobě publikuje zejména v Mladé frontě DNES. 9 PhDr. Jiří Hoppe, PhD., (1968) vědecký pracovník Ústavu pro soudobé dějiny; zaměření: české a čs. dějiny 20. století, Pražské jaro 1968. Z publikací: Dvojí identita Klubu angažovaných nestraníků – Před invazí 1968 a po pádu komunismu 1989; spoluautor Jiří Suk. Praha, Euroslavica 2008. Opozice ´68. Sociální demokracie, KAN a K 231 v období pražského jara. Praha, Prostor 2009 – v roce 2010 za ni získal cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku. 10 Prof. PhDr. Miroslav Hroch, dr. h. c. mult., (1932) historik obecných dějin na FFUK (do r. 2000), zakladatel Semináře obecných a komparativních dějin; 2000–2011 přednášel na Fakultě humanitních studií UK. Zabývá se mj. dějinami revolucí, problematikou národních hnutí a utváření moderních národů v 19. století. Byly mu uděleny čestné doktoráty univerzit v Uppsale, Halle a Kaunasu. O cestách evropských národů k vlastní státnosti pojednávají mj. jeho knihy V národním zájmu. Praha, NLN 1999 a Národy nejsou dílem náhody. Praha, Slon 2010. Karel Hvížďala (1941) novinář, spisovatel, dramatik; kromě několika románů, novel a desítek rozhlasových her, esejistických publikací i teoretických prací o médiích je spoluautorem asi třiceti knih brilantních rozhovorů. Z nich tři jsou věnovány osobnosti Václava Havla: Dálkový výslech (1. vydání Index 1986, poslední Torst 1999 a četné překlady); Prosím stručně (Praha, Gallery 2006) vznikla v době, kdy již Havel nebyl prezidentem; sborník Korespondence Karla Hvížďaly s Václavem Havlem (Praha, Gallery 2013) obsahuje jejich písemnou debatu z let 1984–2006 nad předchozími dvěma knihami. Jsou zde i faksimile originálů Havlových dopisů a dobové fotografie. Nejpřekládanější a cenami ověnčený je Dálkový výslech. 12 Prof. RNDr. Helena Illnerová, DrSc., (1937) biochemička a fyzioložka, 2001-05 předsedkyně Akademie věd ČR, později Učené společnosti ČR (2008-10); mezinárodně uznávaná vědkyně v oboru chronobiologie. Byla členkou vědeckých rad AV ČR, Univerzity Karlovy, Poradní rady pro evropský výzkum a dalších vědeckých či odborných orgánů, též předsedkyní České komise pro UNESCO. Založila a dlouhodobě vedla turistický oddíl mládeže, který po listopadu 89 přešel do skautské organizace; v rámci Člověka v tísni se věnuje i sociálně ohroženým dětem. Pavel Kovář s ní připravil knižní rozhovor Čas pro světlo (Praha, Portál 2014), který mapuje její život od dětství až po vědecké a veřejné působení. Dotýká se nejen otázek spoje11
442
13
14
15
16
17
18
ných s vědou a vzděláním v naší společnosti, ale také hodnot, výchovy, úcty k životu a tradici. Eva Kantůrková (1930) na FFUK vystudovala obory filosofie a historie. Mluvčí Charty 77, odpůrkyně normalizačního režimu, výborná diskutérka a aktivní účastnice politického života v prvním období po Listopadu. Je autorkou řady scénářů a knih mj.: Památník (Praha, Český spisovatel 1995), Záznamy paměti (Praha, Hynek 1997), Vy nám taky (Praha, Erika 2008), Řekni mi, kdo jsi (Praha, Torst 2012). Tyto knihy „o lidech a událostech“, jak je označuje sama autorka, obsahují glosy, vzpomínky a eseje, v nichž dává nahlédnout mj. též do dění kolem polistopadové politiky; živě vzpomíná i na některé veřejně činné osobnosti. V Tajemství sametu (Praha, Akropolis 2013) se prostřednictvím e-mailové korespondence s režisérem Jiřím Svobodou dovídáme nejen o zákulisí převratu 1989, ale také leccos z událostí pozdějších a též z názorů, postřehů, zážitků i vzpomínek obou pisatelů. Doc. PhDr. Karel Kaplan, CSc., (1928) se dlouhodobě zabývá dějinami Československa v období 1945-1970. Z jeho obsáhlého díla doporučujeme zejména knihu Kořeny československé reformy 1968. Brno, Doplněk 2000 a 2002. Autor nám přibližuje reformní dění roku 68 jako dovršení procesů, které v čs. společnosti probíhaly již od roku 1956. V první části publikace se věnuje vztahu ČSR k rozporům v sovětském bloku, ve druhé hospodářskému vývoji. Pod názvem Kronika komunistického Československa vychází ve Společnosti pro odbornou literaturu – Barrister and Principal postupně osm svazků jeho vybraných spisů. Svazek Kořeny reformy 1956– 68: Společnost a moc zde vydali v roce 2008. Prof. PhDr. Jan Keller, CSc., (1955) sociolog, ekolog, politolog, vysokoškolský profesor; na podzim 2014 byl zvolen poslancem Evropského parlamentu. Je autorem velkého počtu odborných statí a publikací i mnohých knih určených též širokému publiku (Až na dno blahobytu, Abeceda prosperity, Soumrak sociálního státu, Tři sociální světy: sociální struktura postindustriální společnosti, Posvícení bezdomovců a mnoha dalších). Pečlivě a soustavně sleduje politické dění, vyslovuje se k němu (hlavně na stránkách deníku Právo) bez prodlení a bez servítků. Umí různé dobové jevy nejen vyhmátnout a trefně pojmenovat, ale také objasnit a s ironií i vtipem glosovat. Jeho komentáře z let 2008-14 vyšly pod názvem Jsme tady doma (Praha, Novela Bohemica). Sám autor je tematicky rozdělil do deseti kapitol a každou z nich (stejně jako celou i na pohled přitažlivou knihu) opatřil stručnou předmluvou, která čtenáře uvádí do problematiky. Přílohy: přehled vlád v komentovaném období, vývoj státního dluhu ČR a výběrový slovník postav české politiky. PhDr. Jana Klusáková (1941) publicistka, překladatelka, redaktorka Českého rozhlasu; je mj. též autorkou řady knižně vydaných rozhovorů: Olbram Zoubek, Fedor Gál, Petr Pithart, Václav Klaus, Jana Brejchová, Jiří Bartoška, Vladimír Kokolia aj. Prof. Erazim Kohák, PhD., (1933) filozof, religionista, publicista, spisovatel, český patriot. Od roku 1948 žil v exilu na Západě, z toho 40 let v USA. Po Listopadu nastoupil jako profesor na Filozofickou fakultu UK v Praze. Vždy ho zajímaly myšlenkové základy demokracie, etika, soužití člověka s přírodou, ale také filozofie české národní totožnosti – to, jací jsme my Češi byli a jací jsme, jaké společné rysy z nás vytvořily národ, jak jsme se jako národ vyvíjeli, do jaké míry nás ovlivnila a ovlivňuje naše minulost. Těmto otázkám se věnuje i ve své nejvýznamnější knize Domov a dálava. V jejím druhém opraveném a doplněném vydání (Praha, Filosofia 2010) najdeme vybrané obrazy z českých dějin; autor v nich, v našem myšlení i konání, nachází pozoruhodné souvislosti. Mikuláš Kroupa (1975) zakladatel a ředitel obecně prospěšné společnosti Post Bellum, vedoucí projektu Paměť národa. Spolu s Adamem Drdou od roku 2006 připravuje pro Český rozhlas Plus a Radiožurnál dokumentární cyklus Příběhy 20. století. K Paměti národa se připojily stovky převážně mladých lidí, kteří obcházejí
443
19
20
21
22
23
pamětníky a pomocí rozhlasové nebo filmové techniky dokumentují jejich vzpomínky. Vyzpovídali již tisíce veteránů druhé světové války, odbojářů, osob přeživších holocaust, někdejších politických vězňů, disidentů. Natáčejí i bývalé spolupracovníky StB, dozorce, funkcionáře KSČ, pohraničníky, vojáky a mnoho dalších. Post Bellum vydává knihy, pořádá výstavy, organizuje Ceny Paměti národa a Příběhy našich sousedů – vzdělávací projekt pro základní i střední školy; vyvíjí mapovou mobilní aplikaci Paměť národa, spravuje digitální archiv www.memoryofnations.eu. Za svou práci společnost obdržela řadu prestižních domácích i zahraničních cen. Antonín Jaroslav Liehm (1924) novinář, publicista, filmový a literární kritik, překladatel. V 60. letech působil ve vedení Literárních novin. Byl jmenován šéfredaktorem Lidových novin, které měly začít znovu vycházet od října 1968. 21. srpna mi došel jím podepsaný doporučený dopis, v němž mi oznamoval přijetí mezi členy redakce. S Miroslavou Rektorisovou (a myslím že i s M. Smetanou) jsem se tam měla věnovat vědě. – Po srpnu 68 odešel do exilu, kde se proslavil především jako zakladatel mezinárodní kulturní revue Lettre International, kterou vydával v Paříži (1984–1998). Přednášel na univerzitách v USA, Francii, Anglii, Německu a jinde. Od roku 2013 žije opět v Praze. Články, eseje a úvahy, které psal v letech 1971–1989 pod pseudonymem Dalimil hlavně do exilových Listů vydávaných v Římě Jiřím Pelikánem, vyšly knižně pod názvem Názory tak řečeného Dalimila s předmluvou historika Josefa Války (Praha, Dokořán 2014). Minulost v přítomnosti (Brno, Host 2002) je Liehmova kniha pamětí psaná místy jako esej. Čtenář se v ní stává spolu s autorem účastníkem významných historických událostí a kulturních proměn našich novodobých dějin. Mgr. Michal Macháček (1986) jako doktorand v Ústavu českých dějin Filozofické fakulty UK v Praze se v disertační práci Gustáv Husák. Příběh moci a bezmoci pokouší mapovat dějiny česko-slovenských vztahů a komunistického hnutí ve 20. století. 2012 obdržel Cenu Edvarda Beneše I. stupně za diplomovou práci Gustáv Husák v kauze slovenského buržoazního nacionalismu. O zmiňované problematice publikoval několik odborných studií a popularizačních textů. Školitelem M. Macháčka je prof. Jan Rychlík. Mgr. Martin Mejstřík (1962) vystudoval DAMU; od listopadu 1989 patřil spolu s Šimonem Pánkem k hlavním postavám studentského hnutí; 18. 11. 89 vyhlásil na Václavském náměstí stávku studentů a herců; stál v čele Koordinačního stávkového výboru studentů vysokých škol. Později se uplatnil jako novinář; jedenáct let byl činný v zastupitelstvu MČ Praha 1. Od r. 1999 byl správcem malostranského domu a zahradním dělníkem. Jako nezávislý zvítězil roku 2002 ve volbách do Senátu, kde usiloval mj. o zákaz komunistické strany. Po šesti letech mandát neobhájil a obtížně pak hledal další uplatnění. Živil se jako prodavač v bufetu, pomocník lyžařského instruktora, taxikář, produkční a vychovatel. V roce 2010 se odstěhoval z Prahy na Vysočinu, kde pracoval jako podkoní; později se stal PR manažerem v jihlavské charitě. Rok byl nezaměstnaný, (registrován na ÚP) posléze uspěl v konkurzu na místo ředitele outdoorového centra, které zastává dodnes. Jeho knihu Deník – řekněte jim, že sametová… vydalo brněnské nakladatelství Computer Press v roce 2010. Doc. Ing. Pavel Mertlík, CSc. (1961) ekonom; 1998-01 místopředseda vlády M. Zemana, od 1999 v ní též ministr financí. Po odchodu z vlády (2001–12) hlavní ekonom Raiffeisenbank. Vyučuje na Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd UK. V letech 2004-2006 prezidentem České společnosti ekonomické. Od roku 2012 je rektorem Bankovního institutu vysoké školy, a.s. Ing. Edvard Outrata (1936) vzděláním ekonom, praxí programátor a systémový analytik; v srpnu 68 odešel do exilu; pracoval (69-93) jako státní úředník Statistics Canada (federálního statistického úřadu v Kanadě). Po návratu do ČSR jmenován předsedou Českého statistického úřadu (93-99). Zde zavedl postupy běžné v západ-
444
ních zemích, jež mj. omezují možnost využívání statistických údajů v politickém boji. Na podzim 2000 byl jako bezpartijní zvolen senátorem (za Čtyřkoalici, na návrh US). Spoluzaložil senátorský Klub otevřené demokracie, jehož byl prvním předsedou. 2004 zvolen jedním z místopředsedů Senátu. Je místopředsedou Evropského hnutí v ČR, do r. 2010 byl místopředsedou Mezinárodního Evropského hnutí se sídlem v Bruselu. Je jedním z prvních politiků, kteří začali zveřejňovat všechny své příjmy, jak to vyžaduje zákon. 24
Prof. PhDr. Martin Potůček (1948) je mj. autorem knihy Cesty z krize. (Praha, nakladatelství Slon 2011.) Věnuje se v ní globálním souvislostem české společenské krize, ale především rozebírá konkrétní problémy našeho veřejného života a uvažuje o způsobech, jak jim čelit. Dočteme se zde o daňové politice, důchodové reformě, hospodářské politice, nezaměstnanosti, zadlužování jednotlivců i rodin, deficitech v zajišťování sociálních práv, chabé podpoře rodiny a vzdělávání, bezpečnosti či ochraně životního prostředí, rostoucím počtu cizinců, rozdílných podmínkách pro život mužů a žen, o rozevírání nůžek mezi chudými a bohatými.
25
Prof. JUDr. Jiří Přibáň, DrSc., (1967) dokončil v roce 1989 Právnickou fakultu UK. Vyučuje sociologii práva, právní teorii a konstitucionalismus na britské Cardiff University. Je autorem a editorem mnoha vědeckých statí a knih; česky nejnovějí vyšla Tyranizovaná spravedlnost (Praha, Portál 2013) psaná formou rozhovoru s novinářem Karlem Hvížďalou.
26
PhDr. Tomáš Sedláček (1977) je mj. autorem knihy Ekonomie dobra a zla: Po stopách lidského tázání od Gilgameše po finanční krizi, vydané v pražském nakladatelství 65. pole (2009). Vyšla též v několika cizích jazycích, mj. anglicky a německy. V ČR se stala bestselerem, r. 2012 získala Německou cenu za ekonomickou knihu (Deutscher Wirtschaftsbuchpreis).
27
PhDr. Vít Smetana, PhD., (1973), vědecký pracovník Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, přednáší též moderní dějiny na Fakultě sociálních věd UK. Jeho hlavní zájem patří čs. dějinám po roce 1938. Absolvoval stipendijní pobyty na univerzitách v Londýně, Oxfordu, Washingtonu a Stanfordu. V roce 2007 získal Prémii Otto Wichterleho pro vynikající mladé vědecké pracovníky Akademie věd ČR. Publikuje v řadě domácích i zahraničních odborných periodik. Je autorem knihy In the Shadow of Munich (Praha, Karolinum 2008) a spoluautorem dvoudílné monografie Draze zaplacená svoboda. Osvobození Československa 1944–1945. Praha, Paseka 2009.
28
Karel Srp (1937) hudební publicista, dlouholetý předseda Artfora – Jazzové sekce, která byla nejpočetnější a nejdéle působící platformou usilující o likvidaci komunistického režimu; v minulosti byl též dělník, technik, výzkumný pracovník, úředník, redaktor, vězeň, pracovník v zemědělství, nezaměstnaný, ředitel odboru knižní kultury na MK ČR, pak znovu nezaměstnaný… V knize Výjimečné stavy (Praha, Pragma 1994) pojednává jako účastník a vypravěč v jedné osobě zcela bez autocenzury o životě nekonformních aktérů české kultury v letech 1971–1989. Soudí, že to byla právě ona neudolatelná aktivita nezávislé kultury a nekonformního myšlení, která v tichosti připravovala příchod Listopadu. V knize poznáme i mnohé známé osobnosti a situace popsané v denním tisku, zde však z trochu jiného než obvyklého úhlu pohledu. Zaujmou nejen všední dny hudebníků či politických vězňů v kriminále, ale též např. dvě snídaně a jeden oběd s Françoisem Mitterrandem či setkání s kancléřem Franzem Vranitzkym a některými členy rakouské delegace. Unikátní je též připojená fotodokumentace.
29
PhDr. Matěj Stropnický (1983) se ve své knižně vydané studii Myslet socialismus bez tanků. Svoboda slova ve střed/tu zájmů československého roku 1968 (Praha, Scriptorum 2013), zevrubně věnuje dění v reformním roce 68; ujasňuje všechny
445
základní dobové pojmy a podrobně pojednává o různorodých projevech i důsledcích tehdy panující svobody tisku. 30
PhDr. Jiří Suk, PhD., (1966) vědecký pracovník Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR zaměřený na československé dějiny po roce 1948 a postkomunistickou transformaci po roce 1989; je autorem knihy Labyrintem revoluce. Aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize. (Od listopadu 1989 do června 1990.) Praha, Prostor 2003. V roce 2004 za ni získal cenu Magnesia Litera v kategoriích Populárně naučná kniha a Nejlepší kniha roku 2003. Poutavým čtením je i jeho Politika jako absurdní drama. Václav Havel v letech 1975–1989. Praha, Paseka 2013.
Ondřej Vaculík (1954) má, jak je psáno na jeho webu, několik profesí: V té hlavní je nezávislý novinář, dokumentarista, fejetonista a komentátor. V další se stal odborníkem ve stavebnictví, praktikujícím zedníkem a tesařem. (Oběma řemeslům se vyučil; maturitu složil ve večerní škole pro pracující.) Ve třetí, a vlastně ve všech, je literárním autorem. Jeho eseje a pořady vysílá veřejnoprávní Český rozhlas, vysílala je také Česká televize, články publikuje zejména v internetovém Deníku Referendum. Vydal dvě knihy: Stavební deník (Praha, Mladá fronta 1990) a Jablko přešlé mrazem (Brno, Petrov 2003). Žije v Hořovicích, kde v uplynulých čtyřech letech sloužil svým spoluobčanům jako starosta. Po komunálních volbách na podzim 2014 se ujal funkce místostarosty. 31
32
Prof. Ing. Rudolf Zahradník, DrSc., dr. h. c. mult., (1928) ve funkci předsedy Akademie věd ČR (1993–2001) vystupoval proti snahám o byrokraticko-politická a jednostranně tržní hodnocení vědeckých výsledků, neberoucí v úvahu zásadní rozdíly mezi vědními obory a nesouměřitelnost různých typů badatelských výsledků. Usiloval o náležitou pozici vědy a vzdělanosti ve společnosti a patřičné legislativní postavení badatelství i vzdělávání. V současné době je čestným předsedou této vědecké instituce.
33
Mgr. Jana Půlpánová (1946) socioložka; za svého učitele považuje především Dragoslava Slejšku. Podílela se na řadě sociologických průzkumů, zejména těch, které souvisely s územním plánem rozvoje měst i obcí a s resortem kultury.
446
Stříhání drátů – Archivní snímek ze 17. prosince 1989,na němž tehdejší ministři zahraničních věcí ČSSR a Rakouska Jiří Dienstbier (vpravo) a Alois Mock (vlevo) symbolicky přestřihují dráty na čs.-rakouských hranicích mezi Hatěmi a Kleinhaugsdorfem. Novinář Jiří Dienstbier (*1937, U2010) patřil mezi několik málo osobností Pražského jara, které se dostaly alespoň pro první roky 90. let do funkcí v čelné politice státu. Ministrem zahraničí byl do parlamentních voleb 1992, kdy jej v této funkci vystřídal Jozef Zieleniec*. Od rozštěpení OF byl Jiří Dienstbier předsedou OH (později Svobodní demokraté, SD-LSNS), přednášel na univerzitách v USA, Praze a Jeruzalémě, pracoval jako zvláštní zpravodaj OSN v Jugoslávii. V r. 2008 byl jako nezávislý zvolen za sociální demokracii v rodném Kladnu senátorem. Tehdy se také uvažovalo, že by byl jejím kandidátem pro poslední parlamentní volbu prezidenta; vedení ČSSD se však rozhodlo postavit liberálního ekonoma Jana Švejnara, jehož česko-americká rodina stále žila v USA.
* Doc. ing. Jozef Zieleniec, CSc., (*1946 v Moskvě), kde prožil dětství. Pocházel z rodiny polských pracovníků Informbyra, které v r. 1943 vystřídalo Kominternu; v r. 1956 je nahradila redakční rada časopisu Otázky míru a socialismu, kde měly „bratrské strany“ své zástupce; v r. 1958 přesídlila redakce časopisu do Prahy. Do Československa přišla tedy polská rodina za prací. Jozef Zieleniec vystudoval VŠE; po promoci pracoval ve VUSTE a od r. 1986 v Ekonomickém ústavu ČSAV, kde také získal kandidaturu věd. V roce 1990 založil spolu s Janem Švejnarem na UK Centrum pro ekonomické vzdělávání a doktorské studium (CERGE), jehož se stal ředitelem a získal docenturu. V roce 1991 patřil mezi zakladatele Občanské demokratické strany, do níž vstoupala ta část OF, která se přihlásila k pravici.
447
Jindřich Beránek a Klub novinářů Pražského jara ´68
68 – 89: Květy jara – plody podzimu Sborník o médiích, hlavně však o těch, kdo je 17. 11. 1968 ještě vytvářeli, aby se tam směli vrátit až po 17. 11. 1989 Vydal Syndikát novinářů ČR – Klub novinářů Pražského jara ´68, Senovážné nám. 23, 110 00 Praha 1 Editoři: Jindřich Beránek a Jarmila Lakosilová (anketa); další členové ediční rady: Adam Černý, Miroslav Langášek, Helena Pecharová, Agáta Pilátová, Richard Seemann, Blanka Stehlíková. Ilustrace na obálce Naďa Komendová Tisk, sazba a grafická úprava: TEMPO-PRESS, Kladenská 140, 252 18 Úhonice, Praha-západ I. vydání 448 stran. Publikace vyšla s pomocí grantu Syndikátu novinářů České republiky Příloha časopisu Zpravodaj KNPJ ´68, čís. 2, ročník XXVI. / 2015; MK–E6301 448
