květen 2005 Slovo na úvod klubový časopis občanského sdružení K-Klub

Obsah

klubový časopis občanského sdružení K-Klub

Slovo na úvod...............................................................................................1 Interaktivní spratek......................................................................................2 Fotografie Salátu..........................................................................................2 Co se dělo na Koulení v Rosicích.................................................................3 Sešlost K-Klubu...........................................................................................3 Zpráva o akci Volba arcipreláta aneb jak jsme trávili patriarchu Krespa......3 Okénko deskových her.................................................................................4 Divocí tučňáci v Bedně.................................................................................6 Řídký vzduch..............................................................................................10 Kalendárium..............................................................................................27 Omluva......................................................................................................28

květen 2005

Slovo na úvod Vážení čtenáři a vážené čtenářky, 1

v minulém čísle Salátu jsme přinesli přepis internetové diskuse o uspořádání alternativní akce v termínu zrušené letní prázdninovky (článek „Co si počneme s volným týdnem o prázdnninách?“). V otázce „Co si počneme s volným týdnem o prázdninách“ byla skryta celá řada otázek jiných: Uspořádáme v dané termínu nějakou jinou akci místo prázdninovky? Jak by tato akce měla vypadat? Kdo by byl ochoten takovou akci uspořádat, případně se podílet na jejím uspořádání? Kdo by měl o nějakou alternativní akci zájem jako účastník? V následné diskusi se objevilo dost zajímavých nápadů, ale nakonec nikdo nenašel vůli k tomu, aby se případné akce ujal jako pořadatel. Rozhodli jsme se tedy zamluvený termín na základně v Říčkách zrušit. Přestože z diskuse nevzešel žádný konkrétní projekt, který by někdo o prázdninách realizoval, myslíme si, že diskuse nebyla zbytečná. Diskuse byla znamením, že máme o vaše názory na dění v K-Klubu zájem, a že budeme rádi, když se k K-Klubu při pořádání různých akcí připojíte. Děkujeme všem, kdo věnovali diskusi svůj čas. Stejnému tématu, totiž letní prázdninovce, jsme věnovali pozornost i na Sešlosti K-Klubu, která se konala 9. dubna v Rosicích v rámci akce Koulení. Dohodli jsme se, že v říjnu 2005 zorganizujeme setkání všech zájemců o pořádání letní prázdninovky 2006 (zájemcem o pořádání prázdninovky rozumíme kohokoliv, kdo by chtěl jet na prázdninovku jako instruktor). Organizaci tohoto setkání dostal na starost Hamoun. Podrobnosti o Sešlosti K-Klubu a chystaném „srazu zájemců o instruktorování“ najdete v článku Sešlost KKlubu. Krátkou zprávu o Koulení, v rámci kterého se Sešlost K-Klubu konala, pro vás připravil Vocas (článek Co se dělo na Koulení v Rosicích).

Obrázek 1: Porady a sešlosti jsou staré jako lidstvo samo ...

Další akcí K-Klubu která se konala v uplynulých dvou měsících, byla víkendovka Volba arcipreláta. Přestože od konce víkendovky neuplynul ani týden, už máme od Tlegyho zprávu o tom, co se na víkendovce dělo (článek Volba arcipreláta aneb jak jsme trávili patriarchu Krespa).

V květnovém Salátu dále najdete novou rubriku zvanou „Okénko deskových her“. Tlegy, zakladatel této rubriky formuloval její poslání takto: v rubrice bychom psali „o hraní deskových her, zkušenostech a zajímavostech s nimi“. Doufám, že se „Okénko deskových her“ v Salátu zabydlí, a že se díky němu seznámíme s mnoha zajímavými deskovými hrami. 2

Nejobsažnější částí květnového Salátu je článek nazvaný Řídký vzduch. Řídký vzduch je svědectvím Jon Krakauer o nešťastném výstupu na Everest v roce 1996. V roce 1996 zahynulo na Everestu celkem jedenáct lidí, většinu z nich tvořili členové Krakauer expedice. Článek jsme do Salátu zařadili nejen kvůli jeho nesmírné působivosti, ale hlavně proto, že po jeho přečtení si člověk uvědomí, co znamená slovo „tým“. Příjemné čtení vám za redakci přeje Kryštof Polník 1

2

Jen pro připomenutí: Na letní prázdniny 2005 jsme si pro potřeby prázdninovky rezervovali základnu v Říčkách v Orlických horách. Bohužel se ukázalo, že tradiční „letní“ tým nemá dostatek sil k realizaci prázdninovky 2005 a prázdninovka 2005 se tudíž s největší pravděpodobností konat nebude (jen dodávám, že těch sil by bylo potřeba opravdu hodně - každý se chce zlepšovat a uspořádat lepší akci než loňskou prázdninovku by bylo velmi těžké). Rozhodli jsme se, dříve než definitivně zrušíme rezervaci základny, obrátit se na vás, na čtenáře Salátu a internetových stránek K-Klubu, s otázkou: Máte nějaký nápad co provést s oním volným týdnem? A co pro to můžete udělat? Doufali jsme, že se v diskusi objeví nějaký dobrý nápad na využití volného týdne na základně v Říčkách. Jon Krakauer posléze (kromě tohoto svědectví) napsal o výstupu na Everest i knihu s názvem „Into thin air“. Kniha vyšla v českém překladu pod jménem „Peklo blízko nebe“.

Salát; časopis občanského sdružení K-Klub

květen 2005, 1/28

Interaktivní spratek Řešením následujícího rébusu je jedno slovo.

Řešení posílejte na adresu [email protected] (uzávěrka soutěže je na konci června). Vyřešením této úlohy získáte 2 body do celoroční soutěže časopisu Salát. Neúspěšnější soutěžící získá na konci roku hodnotnou cenu.

Fotografie Salátu Květnová Fotografie Salátu nás v myšlenkách vrací zpět k letošní dlouhé zimě a zážitkovému kursu Horizonty– fotografie zachycuje tradiční polárnickou kratochvíli, takzvané „Krocení Velryby“.


květen 2005, 2/28

Co se dělo na Koulení v Rosicích Kamarádi a přátelé, Brebta byla na sešlosti drsná, ale měla pravdu, akce je třeba zhodnotit a poučit se z krizového vývoje, takže naše hodnocení je tady: Nová kuželna se nepochybně osvědčila. Všichni si za tři hodiny zakouleli až dost. Sjela se vcelku velká sajtna kuličů a ač nepřijeli všichni nahlášení, soutěžících bylo dostatek. Cena drah byla velmi slušná a v podstatě odpovídala cenám na staré kuželně (1200 Kč za čtyři dráhy na tři hodiny). S jistými problémy proběhla i plánovaná sešlost KKlubu, kde se navzdory časové tísni podařilo vše podstatné projednat. A teď k tomu poučení: Nikdo není dokonalý. A kdo je, patří do muzea. I když se do muzea ještě nechystáme, přesto se, vědomi si svých rezerv, pro příště pokusíme zajistit lepší počasí a tím i větší možnosti pro sobotní výlet a dále vhodnější prostory pro sešlost a večerní posezení. Pokud jste snad byli s něčím nespokojeni, je vaší chybou, že o tom nevíme. Zlepšit se dá pouze to, o čem se ví a mluví. To, co víme, vyřešíme. A ještě něco: Víme velmi dobře, že si nemoci a někdy i pracovní či jiné problémy nevybírají vždy vhodnou dobu, ale pokud jsem přihlášený na akci, je přinejmenším slušností oznámit co nejdříve přímo pořadateli, že nepřijedu. Čest a sláva těm, kteří ctí tuto zásadu. Mějte se fajn a příští rok ahoj, Váš rosický team Vocásek, Libuška a Míra

Sešlost K-Klubu V sobotu (9. dubna) se v Rosicích konala Sešlost K-Klubu. Zde je (velmi) stručný zápis. 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9.

Honzík seznámil se zprávou o hospodaření K-Klubu. Odhlasováno, že každý pořadatel akce pod hlavičkou K-Klubu musí být členem K-Klubu. Členský příspěvek na rok 2005 je 50 Kč. V seznamu adresátů K-Klubu budou všichni ti, kterým je zasílán Salát. Zobovy záměry, jak vylepšovat WWW stránky K-Klubu byly přijaty. Granty pro své programy nebude K-Klub zatím využívat. Elektronickou knihovničku K-Klubu Hamoun vypálí na CD (dle dohody zájemců). Hamoun zajistí informace, propagaci a vlastní „Sraz zájemců o instruktorování“ na začátku října 2005. Ve vedení K-Klubu nedošlo k žádným změnám autor: stručně sepsal Hamoun

Důležitým výstupem ze Sešlosti je záměr uspořádat na začátku října „Sraz zájemců o instruktorování“. Toto setkání by mělo zamezit opakování letošní situace, kdy jsme nedokázali sestavit instruktorský tým pro letní prázdninovku. Hamoun, který se organizace celé akce ujal, již určil datum konání srazu zájemců o instruktorování – Burza nápadů se bude konat 30. října až 2. listopadu v Říčkách v Orlických horách. Podrobnosti týkající se Burzy nápadů najdete v Kalendáriu. autor: Kryštof Polník

Zpráva o akci Volba arcipreláta aneb jak jsme trávili patriarchu Krespa Akce se zúčastnilo devět zapálených účastníků, kteří se aktivně zapojovali do připraveného programu. Celý program měl v pozadí schovanou myšlenku schopnost improvizace a téměř všechny uvedené programy se jí z větší či menší míry dotýkaly. Akce začala v pátek noční hrou, kdy měli bratři dostavivší se do města Chyrellos (kde bude probíhat volba arcipreláta) prozkoumat místa kde se objevili nepřátelští Zemoané a spočítat jejich celkový počet. To nebylo zdaleka jednoduché, neboť mohlo dojít k jejich záměně s vesničany (což předem nikdo nevěděl). Čekání na bratry z klanu Tangotým jsme si poté zkrátili deskovou hrou Klany, kde jsme se snažili co nejlépe sdružit své vlastní vesnice a získat při tom co nejvíce bodů. Sobotní ráno začalo získáním snídaně, kdy se všichni vydali vykoumat, kde je jejich snídaně a následně zjistili, že jinak než po pachové stopě se k ní nedostanou. Naštěstí ji našli a program mohl pokračovat. Následovaly další hříčky na komunikaci, paměť, které byly průpravou na odpolední volbu Arcipreláta. (Té už se málem nezúčastnil Aiki, který byl při hře odeslán směr Zakleťák a jen díky své duchaplnosti se sám zastavil, neboť


květen 2005, 3/28

ostatní na něj nějak pozapomněli.) Nemá asi moc smyslu hovořit o tom, že Brepta se při těchto aktivitách naučila počítat do dvou, Pilot exceloval ve znalostech o alkoholu a Rena zjistila, že její paměť před státnicemi není ve 100% stavu, Maruš přestal mít rád plyšáky atd. Po obědě pak proběhla samotná volba arcipreláta a k nadšení některých účastníků se nejednalo o diskuzi, ale takticko-terénní přesun k hlasům patriarchů, kteří se po splnění podmínek rozhodli dát hlas jednomu ze dvou předem daných kandidátů. Jednou z podmínek pak také bylo, že dám hlas té straně která otráví patriarchu Krespa, takže tento patriarcha byl tráven a oživován několikrát. Zvolen byl stejně jako v knize Davida Edingse arciprelátem Dolmant, což se muselo jít oslavit palačinkou a pivem do zařízení Devětsil. Po návratu již měl pro ně nový arciprelát úkol postavit kolem území Elénů tzv. Tchinskou (překřtěno účastníky na Tchyninu) zeď. Její stavba byla komplikována neustálým vymýšlením materiálu a změnami materiálu. Nicméně nic nezastavilo Bravo tým pracující nejpropracovanějším manufakturním způsobem od jasného vítězství. Následovalo rozšiřování království prostřednictvím deskové hry Alhambra, která opravdu hodně lidiček nadchla a je se hrála do popůlnočních hodin. Ráno pak při drobných hříčkách jsme se občas místo hraní zabývali vytyčováním a zpřesňováním pravidel, až jsme se málem po 20 minutách doplňování pravidel shodli na tom, že pravidla jsou tak vychytaná, že můžeme jít hrát něco jiného. Tečku za akcí pak byla debata o víkendovce, jak se komu líbila, co dělat jinak a lépe, co zlepšit atp., pečené kuře završilo prima pocity z příjemně stráveného víkendu. Nezbývá mi než poděkovat všem účastníkům víkendovky za jejich aktivní přístup ve hrách, poděkovat kuchaři za kvalitně připravenou krmi a mojí ženě a dětem za trpělivost při přípravě a odzkušování některých her. autor: Tlegy

Okénko deskových her Milí kamarádi, chtěl bych založit novou rubriku v našem Salátu. Týkala by se deskových her a psali bychom v ní o hraní deskových her, zkušenostech a zajímavostech s nimi. Přidali bychom také různé poznatky a postřehy. Myslím totiž, že se jedná o nový fenomén, který bude oslovovat čím dál více lidiček, potencionálních hráčů. A jedná se mimo jiné o činnost při které si užijete skvělou zábavu, legraci se svými kamarády, přáteli …

Osadníci z Katanu Popis hry Přichází král: Osadníci z Katanu, hra roku 1995, nejoblíbenější Evropská hra, hra roku 2004 pro Českou republiku. Myslím, že to nejsou nadnesená slova a opravdu se jedná o legendu moderních deskových her. Hraje se na šestiúhelníkových polích, které lze různě skládat vedle sebe. Každé z polí obsahuje jinou surovinu, kterou lze z tohoto pole vytěžit: 1. pokud máte na něm umístěnu vesnici nebo město, 2. a co je ještě důležitější pokud při součtu hodu dvou kostek získáte číslo, které je přiděleno příslušnému poli.

Obrázek 2: Ukázka hrací plochy

Vesnici stavíte tedy tak, aby stála v rozích více polí, a tím zvyšujete vaši šanci získat více surovin.

A co se surovinami? Za ty si kupujete další vesnice, možnost přestavět vesnici na město, cesty, případně akční karty. (Základních surovin je pět.) Vítězem hry se stává ten kdo dříve získá 10 bodů, které lze získat právě výše uvedeným stavěním (vesnice 1 bod, město 2 body) nejdelší cesta 2 body nebo z akčních karet, ve kterých jsou jak jednotlivé body, tak vojáci k postavení největší armády,(která je taktéž za 2 body), tak další karty „pokroku“ ,které usnadňují jednotlivé stavby. Celá hra je ještě doplněna o prvek „zloděje“ tj. číslo 7 (často padající) zastoupené figurkou, které není nikde


květen 2005, 4/28

použito na těžbu surovin, ale při jeho hodu se touto figurkou hýbe a blokuje se tak protihráči možnost těžit z jeho hracího pole. A to jsem se ještě nezmínil o možnosti výměny surovin v přístavech, výměnou s ostatními spoluhráči či s bankem … Jak tedy vidíte variabilita v této hře je značná. V pravidlech je připravena základní krajina s 18 hracími poli, které je velmi dobře vyvážena. Sami si pak podle daných pravidel můžete stavět další krajiny, takže opravdu zažijete různé situace, se kterými se budete muset poprat. Postřehy Hra je určena pro tři až čtyři hráče, ale máme vyzkoušeno, že se dá hrát i ve dvou (s omezením obchodu). Ve čtyřech hráčích je pak hra opravdu drsná, není pomalu kde stavět, hráči se navzájem blokují … Pokud k sobě nechcete být krutí, můžete vynechat škození protihráči zlodějem. Hru mají hrát hráči od deseti let, ale prvňák, který vydrží hodinu zabývat se jednou činností ji zvládne taky. Jen se může občas stát, že nebude hrát příliš takticky. Fakta Hru dodává firma Albi, doporučená maloobchodní cena je 990 Kč. Dá se sehnat i malinko levněji a při akci v některém z hypermarketů ještě laciněji. Délka hry asi 75 min. Autor Klaus Teuber. Hra má další rozšíření, o kterých si budeme povídat příště. Příště také: Nový král: Hra roku 2003 Alhambra. autor: sepsal Tlegy s rodinou

P.S.: Rubrika není uzavřena názorům ostatních hráčů. Uvítám recenze další her, případně poznatky k již uvedeným hrám. Máte-li nějakou zajímavou hru podělte se s námi o vaše zážitky s ní!


květen 2005, 5/28

Divocí tučňáci v Bedně Bedna (http://www.bedna.org) je tradiční noční terénní šifrovací týmová hra. Co se za tímto nejasným vyjádřením skrývá? Sestavíte tým a snažíte se co nejrychleji dojít do cíle. Na tom není nic neobvyklého, je to koneckonců princip většiny soutěží. Jenže je tu malý problém – v okamžiku, kdy se postavíte na start, nevíte, kam se máte vydat. Polohu dalšího stanoviště zjistíte po přečtení zprávy, potíž je ovšem v tom, že tato zpráva je šifrovaná. Chcete-li se tedy dostat do cíle, nezbývá než onu zprávu vyluštit. Mezi startem a cílem je takovýchto na první pohled nečitelných zpráv patnáct. To znamená, že dostat se do cíle je dost náročné, a to nejen kvůli tomu, že vyluštit všechny zprávy je leckdy opravdu velmi těžké. Samotná trasa start-cíl se počítá na desítky kilometrů. Nestačí vědět, kde je další stanoviště, k dalšímu stanovišti se musíte v terénu skutečně dostat. Hra začíná pravidelně v pátek kolem páté hodiny odpolední. I ti nezdatnější se objeví v cíli nejdříve v sobotu ráno. To znamená, že šifry luštíte – nebo si nad nimi zoufáte – povětšinou v noci a terénem se přesunujete taktéž převážně v noci. Normální lidí v noci spí. Vy nespíte. Jste unavení, promrzlí a navíc se čas od času musíte (často několik hodin) dívat na nepochopitelnou změť symbolů, ze kterých se snažíte zjistit polohu dalšího stanoviště. Tak tohle všechno je v kostce Bedna – noční terénní šifrovací týmová hra. Ach ano, málem bych zapomněl – Bedna je také tradiční hra. Letos se konal již čtvrtý ročník této podivné akce. 3

A jak jsme si tento rok vedli my, Divocí tučňáci , ve čtvrtém ročníku Bedny? To se dozvíte na dalších řádcích.

Kvalifikace Počet zájemců o hru (nepochopitelné) každým rokem roste a tak už není přihlášení na hru tak jednoduché jako před lety, kdy stačilo vyplnit přihlašovací formulář a člověk věděl, že je zaregistrován jako účastník. Dnes již musí každý tým projít kvalifikací. Letošní kvalifikace byla obzvlášť náročná. Zadání bylo zveřejněno v pondělí 4. dubna v osm hodin večer a vypadalo takhle (Obrázek 3). Zadání bylo doplněno malou nápovědou, která zněla: „Prvnim, ale ne poslednim krokem k reseni je zjistit, jak jsou tecky rozmisteny v po4 slednim ctverci “. Tak jsme se do toho pustili. Já a Šimi v Praze, Radek v Brně. Kusoň v době zveřejnění zadání cestoval z Hradce Králové do Prahy a uděloval nám chytré rady telefonem. Muhul si našel jinou zábavu a prozatím se na řešení nepodílel.

Obrázek 3: Kvalifikační úloha 3 4

Záhy jsme přišli na to že některé tečky cestují z obrazce do obrazce nanejvýš pravidelným způsobem – například tečka v levém horním rohu prvního obrázku cestuje po diagonále do levého dolního rohu. Tečka v pravém horním rohu skáče jako kůň směrem doleva a dolů a podobně. Jenže pak přišla katastrofa – cesty teček v obrazci se začaly protínat. To znamenalo jediné. Buď jsme na špatné stopě, nebo mohou být dvě tečky na jednom místě. „Cestování“ teček nám ale připadalo tak nenáhodné, že jsme se drželi původního předpokladu, že cílem je najít způsob jakým tečky cestují. Jen jsme náš předpoklad doplnili o to, že na jednom

Tým tvoří Kusoň, Muhul, Radek, Šimi a Zobák. Diakritika v této větě skutečně chybí – i to bylo nápovědou k tomu jak tuto šifru řešit. Jenže jsme tomu prostě nevěnovali pozornost.


květen 2005, 6/28

políčku může být i více teček. Postupně jsme dospěli k tomu, že teček je v každém čtverci aspoň jedenáct. Ve 22:14, po dvou hodinách od zadání, rozluštil úlohu první tým – Noční můry. Teď už jsme věděli, že to musí jít. O půlnoci jsme dospěli k následujícímu mezivýsledku: ve čtvercích je aspoň jedenáct teček, známe pohyb prvních osmi. Usoudili jsme že ráno je moudřejší večera (rozhodně to nevypadalo, že by přes noc šifru vyřešil dostatečný počet týmů k tomu abychom vypadli z kvalifikace) a šli jsme spát. V úterý ráno Kusoň s Radkem hlásili, že znají pohyb desáté a jedenácté tečky, mě a Šimimu se podařilo najít devátou. Měli jsme pohyb jedenácti teček, měli jsme vyplněný devátý, poslední obrazec. Co s tím? Jak z toho dostat písmena, která dávají řešení? Probudil se Muhul – nepomohlo to. Zbytek úterý jsme ve volném čase (kolik ho kdo měl) hledali ty nejšílenější způsoby jak dostat z čtverce devět krát devět zaplněného jedenácti tečkami (v posledním čtverci se všechny tečky rozprskly, takže byla každá v jednom políčku) nějakou řadu písmen. Nevšimli jsme si toho, že ve větě „Prvnim, ale ne poslednim krokem k reseni je zjistit, jak jsou tecky rozmisteny v poslednim ctverci“ je osmdesát jedna (devět krát devět) písmen, což by akorát naplnilo poslední čtverec písmeny. 5

V úterý večer jsme konečně vzali na vědomí větu „Prvnim, ale ne poslednim krokem k reseni je zjistit, jak jsou tecky rozmisteny v poslednim ctverci“, bohužel jsme ji ale nebrali jako zdroj písmen, ale přečetli jsme ji doslova – a tak jsme vytvořili desátý čtverec a pokračovali jsme v marném bádání. Radek naprogramoval generátor další obrazců. Získali jsme důležitý poznatek – po třiceti dvou krocích se všechny tečky vrátí na původní pozici. Středa ráno. Teček je jedenáct – v naprostém zoufalství zkouším i heslo Klapzuba. Ani tento neotřelý nápad nevedl k správnému řešení a tak jsme celou středu trpně čekali na nápovědu (ta se měla na síti objevit v osm hodin večer). Jen jsme se třásli, aby nápověda nezněla „ve čtverci je jedenáct teček“ – to bychom se Šimim asi rozkousali klávesnici. Středa osm hodin večer. Čekáme s vyplněným devátým čtvercem na nápovědu. Nápověda zní: „Součástí řešení je i věta s návodem“ (tušíme, že nějak tak to znělo). Vše je hned jasné. Vpisujeme poslední větu do čtverce a zadáváme kód (tečky ve čtverci vybírají písmena, která tvoří kód). Nic. Řešení špatné. Byl to překlep? Zapisujeme se Šimim kód ještě jednou, tentokrát mnohem pozorněji. Máme to! Šíříme tuto radostnou zvěst k dalším členům týmu – Kusoňovi, Radkovi a Muhulovi. Muhul nejdříve na zprávu „Jsme tam“ nereaguje a pak si ji vykládá jako „vidíme nápovědu na serveru“, vysvětlujeme mu, že „jsme tam“ znamená „jsme kvalifikovaným týmem“ a konečně i Muhul propuká po ICQ v jásot.

Hra Hra tento rok začínala v pátek 28. dubna v 17 hodin 17 minut u památníku na Vítkově. Když jsme se Šimim o půl čtvrté stoupali na Vítkov, ještě jsme byli plní optimismu – věřili jsme tomu, že se nám podaří zopakovat loňský úspěch (minulý rok jsme, aniž bychom použili nápovědu, došli až do cíle). To jsme ještě netušili, že za dvanáct hodin z nás budou pološílené zoufalé trosky, které se marně pokouší rozluštit pátou šifru. Ale nepředbíhejme. Na Vítkově jsme si při zahájení hry užili obvyklé davové scény. Přeci jenom se nestává moc často, aby se někde nenadále srotily stovky lidí s batůžky. Pohled na takové shromáždění je vždycky úžasný. Kolem páté hodiny jsme si u památníku vyzvedli zalepenou obálku s první šifrou, dřevěný hlavolam „Soma cube“ a „Bednářské listy“, což je časopis vydávaný Svobodnými bednáři aneb organizátory Bedny. V „Bednářských listech“ jsou obvykle informace, které jsou nezbytné k vyluštění některých šifer – tentokrát byly listy věnovány popisu hlavolamu „Soma cube“. Když jsem uviděl dřevěný hlavolam, ztuhl mi úsměv na rtech. Začal jsem tušit, že tahle Bedna nedopadne dobře. S hlavolamy tohoto druhu máme vždy neskutečné potíže. Rozdávání „Bednářských listů“ a hlavolamů se trochu protáhlo a tak hra začala s menším zpožděním. Kolem půl šesté otevřeli zástupci týmů na pokyn Svobodných bednářů (tak si říkají organizátoři hry) své obálky a vyňali první šifru. Na Vítkově začalo na plné obrátky fungovat několik stovek mozků. První šifra byla opravdu jednoduchá (Obrázek 4), stačilo přečíst text stočený do šneka: „Prvních třicet kopií první zprávy najdete v tunýlku pod silnicí sto metrů východně. Ostatní tam získají zprávu kudy dál.“ Slova „prvních třicet kopií“ vedla k naprostému zkratu v našich myšlenkových pochodech. Je to závod! Musíme být mezi těmi prvními třiceti, mezi elitou. Touha být mezi prvními třiceti nás naprosto zaslepila tak, že ze zbytku šifry jsme vnímali už jen slovo tunýlek. A kde je na Vítkově tunýlek? To nemůže být nic jiného než tunel z Žižkova na Karlín. Zběsile jsme seběhli z Vítkova dolu a hnali jsme se k tunelu – přitom jsem v duchu jásali nad tím, že se zatím touto cestou nevydal žádný jiný tým. Teprve po cestě nám dolů nám došlo, že tunel nejspíš není totéž co tunýlek, a že v tunelu orientovaném severojižním směrem se nejspíš nedá jít na východ. Vyslali jsme tedy rychlého běžce Muhula zpět k památníku, aby se pohlédl po nějakém tunýlku, který leží sto metrů východně. Je to s podivem, ale na Muhula už na místě nezbyla žádná 5

Za inspiraci děkujeme Káťe – ta při pohledu na naše zoufalé snažení neodolala a chvíli luštila a námi.


květen 2005, 7/28

z prvních třiceti kopií … Muhulovi tedy nezbylo než si přečíst vzkaz kudy dál a popoběhnout na místo, kde byl uložen zbytek zpráv „pro opozdilce“. My jsem zatím v klidu vystoupali za Muhulem zpět na Vítkov.

Obrázek 4: Nultá šifra (rozcvička)

Obrázek 5: Vítkov, pátek 28. dubna 2005, 17:05

Obrázek 6: První šifra S druhou šifrou (Obrázek 6) jsme neměli problémy, s Kusoňem jsem brzy odhalil způsob jak si celou úlohu zjednodušit a záhy jsme už jsme četli řešení: „Socha Františka Ladislava Riegra, jihozápadní roh“. V Riegrových sadech na nás čekala další nepříliš náročná šifra (pokud lze vůbec o šifře hovořit) – k jejímu vyřešení stačilo obejít všechny body vyznačené v mapě (Obrázek 7) a přečíst si zde umístěná písmena. Řešením bylo: „Karlovo náměstí, Hálek“. U sochy Vítězslava Hálka na Karlově náměstí jsme si vyzvedli šifru s kódovým označením „mašle“ (Obrázek 8). Prozíravě jsme vyhledali místo pod lampou, protože jsme podle počtu usilovně luštících týmů usoudili, že se zde chvíli zdržíme. Bohužel jsme měli pravdu. Postup který jsme při luštění šifry zvolili se ukázal jako správný – začali jsme seskupovat slova do skupin podle souhlasných asociací (například: noha, deska, ubrus, jídlo – všechna tato slova odkazují ke slovu Obrázek 7: Druhá šifra stůl). Kusoň tuto metodu odborně nazval „vytvářením sémantického klastru“. Nakonec jsme dospěli ke čtyřem skupinám: skupina pes (hlídač, bouda, kost a řetěz), pirát (papoušek, loď, vlajka, hák), balón (horký, vzduch, koš a výška), vánoce (kapr, jmelí, stromek a dárek) a stůl (noha, deska, ubrus a jídlo). Problém nyní spočíval v tom, jak učit pořadí jednotlivých sloupců tabulky (ty budou zaplněny slovy se stejnou asociací) a pořadí položek v těchto sloupcích. Zkoušeli jsme provázat pomocí asociací jednotlivé sloupce navzájem, ale nevedlo to k žádnému výsledku. V jednu chvíli jsme už dokonce měli sloupce Obrázek 8: Třetí šifra seřazené podle abecedního pořadí příslušných asociací (což je správné řešení), ale pak jsme tuto správnou cestu opustili, a věnovali jsme se jiným nápadům. Žádný z nich nevedl k cíli. Radek některé šílené myšlenkové konstrukce ohodnotil slovy „doufám, že s postupující únavou se naše myšlení zjednoduší natolik, že tuhle šifru vyluštíme“. Salát; časopis občanského sdružení K-Klub

květen 2005, 8/28

V průběhu marného hloubání nad metodou seřazení sloupců do správného pořadí si Muhul hrál s hlavolamem „Soma cube“ a složil dvě požadované kombinace (hlavolam „Soma cube“ hrál důležitou roli v dalších částech hry – jenže tak daleko jsme se nedostali). Šimi, Radek a Kusoň hloubali na sloupci a já jsem se snažil uhodnout aspoň část řešení. S použitím dostupných písmen jsem dokázal složit poměrně zajímavé útržky: „farní kostel“, „Spálená“, „hrázka“, „kašna“, … A co hůř, přišel jsem i na „Žofín“ (což je celkem přirozené, protože poblíž Karlova náměstí není příliš mnoho objektu s písmeny F a Z v názvu). Svůj nápad jsem ovšem ihned zabil slovy „Žofín je nesmysl, ostrov se na noc zavírá, tak tam přeci Bednáři nemohli umístit další šifru.“ Krátce po půlnoci jsme se pokusili o závěrečný brainstorming, jenže jsme nebyli schopní vymyslet nic nového. Krátce sprchlo. Radek to komentoval památnými slovy: „Storming se dostavil, jenže brain zůstal někde pozadu.“ V jednu hodinu večer jsme rezignovali a pověřili jsme Muhula smutným úkolem – zavolat organizátorům Bedny a požádat je o nápovědu. Tím jsme vyčerpali možnost využít jednou v průběhu hry nápovědu a věděli jsme, že nyní, pokud chceme dojít do cíle, už musíme vyluštit všechny šifry. Stále jsme si mysleli, že je to možné. Podle nápovědy jsme našli další stanoviště na Žofínském ostrově. Muhul mě, kdoví proč, neustále opakoval větu „Žofín je nesmysl, ostrov se na noc zavírá, tak tam přeci Bednáři nemohli umístit další šifru“ a neodbytně mi kladl sugestivní otázku „A kde jsou ty dveře, které se zamykají?“. Žofínská šifra (obrázek bohužel nemáme, protože jsme si šifru z místa nemohli odnést) byla uvozena dialogem pražského a brněnského obchodníka se starožitnostmi. Duchaplný dialog byl plný vět typu „socha svatého Václava má hodnotu čtyř velkomoravských gombíků“ či „Petrov si ceníme na dvě svatováclavské koruny“ a byl ukončen vyjádřením „tak já ti to tedy prodám, ale za pět gombíků chci navíc ještě XXXX“. Bylo jasné, že musíme určit umělecký artefakt XXXX, který nakonec Brňák požadoval. Přepočet ceny artefaktu nám moc nenapověděl, a tak jsme si položili otázku „Co všechno se dá v Praze prodat?“. Odpověď přišla okamžitě: most (totiž Karlův) nebo hrad (rozumí se pražský). Pokud by nestačila čtyřpísmenná slova, měli jsme v záloze orloj, Petřín a dokonce i samotný Žofín. Jméno artefaktu XXXX pak zcela jasně sloužilo jako klíč ke klasické posunovací šifře na posledním řádku zadání. Nezbývalo tedy než vyzkoušet všechny možnosti. Ukázalo se, že slovo „most“ je správný klíč. Řešením šifry bylo: „Petřín. Sv. Michal“. Nabuzeni tímto úspěchem (na Žofíně jsme strávili všehovšudy dvacet minut počítaje v to i čas věnovaný přepisu zadání – na místě totiž došly kopie zadání a tak jsme si zadání museli přepsat) vyrazili jsme plni nadšení na Petřín k pro nás poslední páté šifře (Obrázek 9). Opět jsme vyhledali místo pod lampou a jali jsme se luštit zákeřnou šifru. V začátcích jsme vyzkoušeli celou řadu rafinovaných metod, jmenujme jen pár z nich: „pořadí podle úhlu“, „pořadí podle průsečíků s dolní hranou papíru“,„východ Slunce“, „Radkův sloupeček“, „Kusoňova mřížka“, „mapa Josefova“, „znak z Bednářských listů“, … Žádná z těchto metod nebyla úspěšná. Nejblíže správnému řešení byla Šimiho metoda „východ slunce“, která spočívala v postupném čtení písmen po vodorovných přímkách – bohužel jsme ji předčasně opustili jako nepoužitelnou. S přibývajícím časem jsme začali (až na neobyčejně aktivního Šimiho) propadat trudomyslnosti a dřímotě. Hledání řešení degenerovalo ve výkřiky typu „hlemýždě na hýždě“ a násilné přikládání mapy Josefova na podivným způsobem získanou změť čar. Ráno v pět třicet zhasla lampa a zanedlouho vyšlo slunce. V šest třicet jsme naše snažení oficiálně prohlásili za marné a rozhodli jsme se dál nepokračovat (Šimimu jsme skoro násilím odebrali průhlednou fólii se zakreslenou změtí čar nad kterou bez přestání mumlal „Vodičkova“).

Obrázek 9: Pátá šifra

Sešli jsme rozkvetlými petřínskými sady dolu na Újezd a slíbili jsme si, že příští rok to bude lepší a rozjeli jsme se do různých koutů Prahy – Muhul, Šimi a Kusoň do Troji za Svobodnými bednáři (v Tróji si týmy mohly vyslechnout zadání a řešení všech šifer), já do Řep a Radek na Florenc a dál do Brna. Takže příští rok! autor: Zobák


květen 2005, 9/28

Řídký vzduch Jon Krakauer Stojím obkročmo na vrcholu světa, jednou nohou v Tibetu a druhou v Nepálu. Očistil jsem si led z kyslíkové masky, zapřel jsem se proti větru a upřeně pozoruji obrovskou rozlohu světa pode mnou. Matně si uvědomuji, že je to nádherný pohled. Je mi to lhostejné. O této chvíli jsem dlouho snil, celé měsíce jsem si představoval jaké to bude. Ale teď, když jsem konečně nahoře, na vrcholu Mount Everest, jen těžko hledám sílu abych se mohl radovat.

Obrázek 10: Pohled na údolí Western Cwm sevřeného vrcholy Everest, Lhotse a Nuptse (zleva doprava) Je odpoledne desátého května 1996. Nespal jsem už 52 hodin. Jediné jídlo, které jsem byl schopen v předcházejících třech dnech pozřít, byla miska polévky a hrst oříšků. Týdny prudkého kašle se na mě podepsaly, zhmožděná hrudní chrupavka mě bolí, každý nádech je utrpením. Dvacet devět tisíc dvacet osm stop v troposféře. K mozku se dostává tak málo kyslíku, že myslím sotva lépe než zaostalé dítě. Za těchto okolností jsem cítím jenom zimu a únavu. 6

Na vrchol jsem dorazil pár minut po Anatoli Boukreev , ruském průvodci americké expedice a chvíli před Andy Harris, průvodci komerční expedice z Nového Zélandu, jejímž jsem byl členem. S Andy jsme se po šesti týdnech společného soužití stali dobrými přáteli. Pořídil jsem pár vrcholových fotografií Boukareev a Harris, pak jsem otočil a začal jsem sestupovat z vrcholu. Hodinky ukazovaly 13:17. Na střeše světa jsem strávil všeho všudy pět minut. Po pár krocích jsem zastavil, abych pořídil fotografii Jihovýchodního hřebenu (Southeast Ridge) po kterém jsme vystoupili na vrchol. Zaostřil jsem na dvoji horolezců, kteří stoupali k vrcholu a pak jsem uviděl něco, co až doposud unikalo mojí pozornosti. Na jihu, kde byla ještě před hodinou dokonale jasná obloha, se objevil závoj mraků zakrývající Pumori, Ama Dablam a další nižší štíty obklopující Everest. Později – až bude nalezeno šest mrtvých těl a bude zastaveno pátrání po dvou dalších, poté co chirurgové amputují mému spolulezci Beck Weathers omrzlou ruku – se lidé budou ptát, proč horolezci stoupající na vrchol nedbali na zhoršující se počasí. Proč zkušení himalájští horští vůdci vedli skupinu amatérů, z nichž každý zaplatil 65 000 dolarů za bezpečný výstup na Everest, do zjevné smrtící pasti? Vůdci obou skupin už nikdy nepromluví – jsou mrtví. Já ale mohu potvrdit, že nic z toho, co jsem viděl desátého května brzy odpoledne, nenasvědčovalo tomu, že se blíží smrtící bouře, která nás smete. Zmámen nedostatkem kyslíku, považoval jsem mraky táhnoucí ledovým údolím (West Cwm) za neškodné, iluzorní, nepodstatné. Mraky se třpytily v poledním slunci a zdály se být stejně bezvýznamné jako obláčky vzniklé kondenzací, které z údolí stoupaly takřka denně. Když jsem zahájil sestup, byl jsem skutečně znepokojený, ale počasí s tím nemělo nic společného. Při pohledu na stupnici kyslíkového přístroje jsem zjistil, že kyslík je téměř vyčerpán. Potřeboval jsem se dostat dolu. Rychle. Nejvýše položenou částí Jihovýchodního hřbetu (Southeast Ridge) je úzké, převislé žebro větrem a kamením ošlehaného sněhu, které se táhne čtvrt míle k Jižnímu vrcholu (South Summit). Zdolání tohoto pilovitého hřebene nepředstavuje velkou technickou překážku, nicméně hřeben je nechráněný a vystavený větru. Po patnácti minutách obezřetné chůze nad sedm tisíc stop hlubokou propastí jsem dorazil k Hillary schodu (Hillary Step), výraznému zářezu pojmenovanému po Sir Edmund Hillary, prvním západním horolezci, který dosáhl vrcholu. Toto místo je poměrně technicky náročné. Když jsem se připoutal k fixnímu lanu a chystal jsem se slanit přes okraj, uviděl jsem cosi znepokojujícího. Třicet stop pode mnou stálo pod Schodem (Step) v řadě kolem dvaceti lidí a tři horolezci již šplhali po laně, které jsem chtěl použít k sestupu. Nezbývalo mi tedy než uvolnit lano, sednout si opodál a čekat. 6

Jak jsem již několikrát zdůraznil, odmítám při překladu článků skloňovat cizí jména. (pozn. Jaroslav Beránek)


květen 2005, 10/28

V zácpě uvízli členové tří expedic – skupina platících klientů pod vedením novozélandského horolezce Rob Hall, k této skupině jsem patřil já; další skupina platících klientů vedená Američanem Scott Fischer a klasická expedice z Tchajwanu. Zástup se pohyboval hlemýždím tempem, typickým pro výšky nad osm tisíc metrů, horolezci po jednom pracně šplhali vzhůru po Hilary schodu (Hillary Step), zatímco já jsem nervózně čekal. Harris, který opustil vrchol krátce po mě, mě dohnal a posadil se vedle mě. Chtěl jsem ušetřit zbytek kyslíku, který mi zbýval a tak jsem ho požádal, aby mi v batohu zavřel přívod. Harris mi vyhověl. Dalších deset minut jsme se cítil velmi dobře, hlava se mi vyčistila a zdálo se mi, že jsem méně unavený, než když jsem dýchal kyslík. Najednou jsem se cítil, jako když se dusím. Před očima se mi zatmělo a začala se mi točit hlava. Málem jsem omdlel. Namísto toho, aby Harris ventil uzavřel, otevřel ho, omámený nedostatkem kyslíku, naplno. Všechen můj kyslík zmizel v nenávratnu. Další kyslíkovou láhev jsem měl připravenou na Jižním vrcholu (South Summit), dvě stě padesát stop níže, jenže abych se tam dostal, musel jsem překonat nejobtížnější úsek celého sestupu bez kyslíku. Nejdřív jsem ale musel počkat, až se cesta uvolní. Sundal jsem si nepotřebnou kyslíkovou masku, zabodl jsem ledovcové kladivo do sněhu a dřepl jsem si na hranu hřebenu. Zatímco jsem přijímal banální gratulace od horolezců stoupajících vzhůru, v duchu jsem zuřil. „Pospíchejte, pospíchejte,“ prosil jsem potichu „zatímco se tady plazíte, umírají mi mozkové buňky po miliónech!“ Většina z stoupajících horolezců patřila k Fischer skupině, ale na konci průvodu se objevili moji dva spolulezci – Hall a Ysuko Namba. Namba byla ve svých čtyřiceti sedmi letech pouhých čtyřicet minut od toho stát se druhou nejstarší ženou na Everest a druhou Japonkou, která zdolala nejvyšší vrcholy všech kontinentů, takzvaných Sedm vrcholů (Seven Summits). Ještě později se objevil Doug Hansen, další člen naši výpravy, poštovní úředník ze Seattle a člověk se kterým jsem se během výpravy nejvíce spřátelil. „Mám to,“ zařval jsem do větru a snažil jsem se, abych vypadal nadšenější než ve skutečnosti. Jasně vyčerpaný Doug zamumlal cosi zpoza kyslíkové masky, potřásl mi rukou a úmorně pokračoval dál. Posledním lezcem na laně byl Fischer, kterého jsem znal příležitostně ze Seattle, kde jsme oba žili. Jeho síla a průbojnost byla legendární – v roce 1994 vystoupil na Everest bez použití kyslíku – byl jsem tedy překvapený jak pomalu se pohyboval a jak zdrceně vypadal, když nadzvedl kyslíkovou masku, aby se se mnou pozdravil. „Bruuuce!“ zasípal s vynuceným optimismem svůj klukovský pozdrav, pozdrav, který se stal jeho obchodní značkou. Když jsem se ho zeptal jak mu je, Fischer trval na tom, že se cítí dobře. „Jen se dneska sakra ploužím. To je v pohodě.“ Když se Hillary schod (Hillary Step) konečně uvolnil, navázal jsem se na lano, prosmýkl jsem se okolo Fischer, který se, popadaje dech, opíral o své ledovcové kladivo, a slanil jsem dolu. Po půl třetí jsem dorazil na Jižní vrchol (South Summit). Mlha se začala obtáčet okolo vrcholu 27 890 stop vysokého vrcholu Lhotse a šplhala po svazích Everest. Počasí již zdaleka nevypadalo tak přívětivě. Vzal jsem si plnou láhev kyslíku, našrouboval jsem ji do kyslíkového přístroje a pospíchal jsem dolů do rostoucích mraků. Jakmile jsem opustil Jižní vrchol, začalo lehce sněžit a viditelnost šla k čertu. Čtyři sta výškových stop nade mnou pod jasnou oblohou se vrchol stále koupal ve slunečních paprscích a moji spolulezci mrhali časem, aby natočili a nafotili svůj příchod na nejvyšší bod planety. Nikdo z nich si nedokázal představit jak hrozné neštěstí je nablízku. Nikdo z nich netušil, že na konci tohoto dlouhého dne bude záležet na každé minutě. Ručičky hodin se neúprosně pohybovaly. V květnu 1963, když mi bylo devět let, vystoupili Tom Hornbein a Willi Unsoeld na Everest obávaným Západním hřebenem (West Ridge), což byl jeden z největších počinů v dějinách horolezectví. Při výstupu na vrchol překonali pásmo tvořené strmými stěnami z drobivého vápence – nechvalně proslulý Žlutý pás (Yellow Band) – a usoudili, že nebudou schopni sestoupit touto cestou zpět. Nakonec se dohodli, že nejlepší způsob jak se dostat z hory živí je vylézt na vrchol a vrátit se přes Jihovýchodní hřeben (Southeast Ridge), což byl vzhledem k neznámému terénu a nedostatku času nesmírně odvážný plán. Na vrchol vystoupili při západu slunce a byli nuceni strávit noc v otevřeném terénu ve výšce přes 28 000 stop – což byl v té době nejvýše položený bivak v historii – a druhý den ráno sestoupit přes Jihovýchodní hřeben (Southeast Ridge). Unsoeld přišel v noci o prsty u nohou, oba ale přežili a mohli o svém výstupu vyprávět. Unsoeld pocházel z mého rodného města v Oregon a byl to dobrý přítel mého otce. Na svojí první horu jsem vylezl s tátou, Unsoeld a jeho nejstarším synem Regon. Bylo to pár měsíců předtím než Unsoeld odletěl do Nepálu. Není tedy příliš překvapující, že jeho výstup na Everest v roce 1963 mi nadlouho utkvěl v paměti a probouzel moji představivost. Zatímco moji vrstevníci obdivovali John Glenn, Sandy Koufax a Johnny Unitas, moji hrdinové byli Hornbein a Unsoeld. Tajně jsem snil o tom, že jednou sám vystoupím na Everest a po více než deset let to byla má největší touha. Bylo to nejdřív v pětadvaceti letech, kdy mě tato touha opustila a začal jsem ji považovat za nesmyslný chlapecký sen. Nedlouho poté jsem se na nejvyšší horu světa začal dívat dost opovržlivě. Mezi znalci alpského horolezectví se stalo módou mluvit o Everestu jako o „haldě škváry“, vrcholu, který je technicky nenáročný a esteticky nepřitažlivý a není příliš zajímavý pro „opravdového“ horolezce, kterým jsem chtěl být. Salát; časopis občanského sdružení K-Klub

květen 2005, 11/28

Tento snobský přístup pramenil z toho, že v osmdesátých letech byl Everest nejjednodušší trasou Jižní sedlo/Jihovýchodní hřeben (South Col/Southeast Ridge) – takzvanou Jačí stezkou (Yak Route) – zdolán více než stokrát. V roce 1985 vystoupil na Everest Dick Bass, pětapadesátiletý bohatý Texasan s pramalými lezeckými zkušenostmi, vedený mladým horolezcem David Breashears. Dobytím Everestu se Bass stal prvním člověkem, který zdolal Sedm vrcholů (Seven Summits), čímž se mu dostalo celosvětového věhlasu. Bass výkon podnítil davy amatérských horolezců k cestě v jeho stopách. Stavidla se otevřela. „Pro stárnoucí snílky jako jsem já, je Dick Bass inspirací,“ vysvětlil mi v dubnu, během cesty do základního tábora, Beck Wethers, devětačtyřicetiletý patolog z Dallasu jeden z osmi platících klientů v naší výpravě. „Bass ukázal, že na Everest mohou vylézt i normální lidé. Pokud jsi zdravý a máš na to peníze, pak si myslím, že největší problém je opustit na dva měsíce práci a rodinu.“ Ukazuje se, že pro velké množství horolezců to příliš velká překážka není, stejně jako nutnost zaplatit velkou částku. Za posledních pět let narostl provoz na Sedmi vrcholech (a obzvlášť na Everest) do neuvěřitelných rozměrů. A stejně tak, sledujíc poptávku, narostl i počet společností nabízejících na těchto vrcholech vůdcovské služby. Na jaře 1996 bylo na svazích Everest na třicet expedic, přičemž osm z nich bylo zorganizováno z komerčních důvodů. Již před touto tragickou sezónou bylo pronikání komerčních expedic na Everest hojně diskutovaným tématem. Zastánci tradic upozorňovali na to, že nejvyšší vrchol světa byl prodán bohatým povýšencům, kteří, pokud by se museli obejít bez vůdce, by jen stěží zdolali třeba jen Mount Rainer. Everest, stěžovali si puristé, byl ponížen a znesvěcen. Kritici také zdůrazňovali, že kvůli komercionalizaci Everestu byl dříve posvátný vrchol zatažen do americké právní bažiny. Poté co klienti zaplatili značné částky za vůdcovské služby a vrchol jim přesto unikl, domáhali se někteří z nich náhrady u soudu. „Občas dostanete klienta, který si myslí, že si koupil zaručený lístek na vrchol,“ stěžuje si Peter Athans, velmi respektovaný vůdce, který vedl jedenáct výprav na Everest a čtyřikrát stanul na jeho vrcholu. „Někteří lidé zkrátka nechápou, že výstup na Everest není jízda švýcarským vlakem.“ Bohužel ne každý soudní spor týkající se výstupu na Everest je neopodstatněný. Neschopné nebo nepočestné společnosti nejednou neposkytly klientům nezbytnou logistickou podporu – například kyslík – tak, jak slíbily. Někdy na vrchol Everestu vystoupil pouze vůdce bez klientů a rozhořčení klienti si pak pochopitelně mysleli, že se zúčastnili výpravy jen proto, aby vylepšili rozpočet expedice. V roce 1995 dokonce jeden vůdce komerční expedice zmizel s desítkami tisíc dolarů od klientů dříve než expedice vůbec začala. Do jisté míry však platící klienti dostanou po čem touží. Expedice z severní tibetské strany jsou znatelně levnější – poplatek za osobu je 20 000 až 40 000 dolarů – než expedice z jižní strany především proto, že poplatky za horolezecké povolení jsou v Číně mnohem nižší než v Nepálu. Má to ovšem jednu nevýhodu – do roku 1995 se z Tibetu na vrchol nedostal jediný platící klient.

Obrázek 11: Výstup po trase Jížní sedlo/Jihovýchodní hřeben Tento rok Hall požadoval za výstup po trase Jižní sedlo/Jihovýchodní hřeben (South Col/Southeast Ridge) 65 000 dolarů na osobu, nepočítaje v to cestu letadlem a vybavení. Přestože byly jeho služby nejdražší, neměl Hall, Salát; časopis občanského sdružení K-Klub

květen 2005, 12/28

pětatřicetiletý novozélandský šprýmař, o klienty nouzi. Vděčil za to především své fenomenální úspěšnosti. V letech 1990 až 1995 dovedl na vrchol 39 horolezců, což znamená, že počet jím vedených úspěšných výstupů třikrát převyšoval počet úspěšných výstupů za prvních dvacet let po Hillary prvovýstupu. Přes všechno letité pohrdání Everest jsem poté, co mi Hall nabídl účast v expedici, nezaváhal ani minutu a řekl jsem mu „ano“. Chlapecké sny neumírají snadno a cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Desátého dubna, po deseti dnech pochodu strmými údolími a lesy severního Nepálu jsme dorazili do základního tábora pod Everest. Můj výškoměr ukazuje 17 600 stop. Základní tábor, položený ve velkolepém přírodním amfiteátru tvořeném Everest a jeho sestrami Lhotse a Nuptse, vypadal jako menší stanové město. Na záhybu ledovce Khumbu pobývalo na 240 horolezců a šerpů z celkem čtrnácti expedic. Svahy nad táborem byly ověnčené ledovci, z nichž dnem i nocí padaly mohutné laviny. Dále na východ, vtisknutý mezi stěny Nuptse a svahy Západního ramene (West Shoulder) Everest, se do planiny poseté stany vléval v chaosu vybledlých modrých střípků ledopád Khumbu (Khumbu Icefall). Komfort našeho tábora – obsluhovaného devatenáctičlenným personálem – byl v příkrém rozporu s drsnou přírodou okolo. Náš jídelní stan – obrovská plátěná konstrukce – byl vybaven hudební stereo aparaturou a elektrickými světly napájenými z solárních článků. Přilehlý komunikační stan skrývat satelitní telefon a fax. K dispozici byla sprcha s teplou vodou. Každé ráno dostávali klienti, ještě zalezlí ve spacáku, hrnek horkého čaje. Jednou za několik dní byla na jacích do tábora přivážena čerstvá zelenina a chleba. V mnoha ohledech fungoval jídelní stan Hall společnosti Adventure Consultants jako radnice základního tábora. Této pozornosti se mu dostávalo především proto, že Hall, který byl na Everest již po osmé, byl nejrespektovanější osobou v táboře. Kdykoliv se objevil nějaký problém – spor se šerpy, zdravotní potíže či rozhodnutí o způsobu výstupu na vrchol – lidé u něj žádali o radu. A Hall se vždy se všemi ochotně dělil o svoje znalosti. Rady poskytoval i svým konkurentům, zejména Fisher, kteří s ním soupeřili o klienty. Tábor Fischer společnosti Mountain Madness, zdaleka rozpoznatelný podle obrovského transparentu Starbucks Coffe zavěšeného na žulovém balvanu, se nacházel asi pět minut chůze dolů po ledovci. Fischer a Hall byli konkurenti, byli však také přátelé a jimi vedené týmy se často stýkaly. Fischer jídelní stan nebyl tak hojně navštěvovaný jako náš, ale Fischer byl vždy připravený nabídnout šálek horké kávy komukoliv, kdo do něj jen nahlédl. Čtyřicetiletý Fischer byl družný a energií překypující mohutný chlapík s blonďatým copem. Fisher vyrůstal 7 v New Jersey a propadl horolezectví ve čtrnácti letech, když se zúčastnil horolezeckého kursu NOLS . Na počátku kariéry se často do všeho vrhal bezhlavě a proslavil se tím. Přežil spousty nehod, dvakrát dokonce spadl z více než sedmdesáti stop. Fisher nakažlivý, spontánní přístup k vlastnímu životu se odrazil i v jeho způsobu vedení výpravy. V příkrém kontrastu s Hall – který trval na tom, aby všichni klienti postupovali společně pod dohledem průvodců – Fischer povzbuzoval klienty k nezávislému jednání, chtěl, aby chodili svým vlastním tempem a aby chodili kam se jim zachce. Oba muži byli v této sezóně pod značným tlakem. Minulý rok se Hall nepodařilo dostat nikoho na vrchol. Další neúspěšný rok by byl pro jeho společnost špatným znamením. Naproti tomu Fischer, který vylezl na Everest bez použití kyslíku, ale nikdy nevedl komerční výpravu, se teprve snažil uchytit jako horský vůdce. Potřeboval dostat klienty na vrchol, zejména mu záleželo na Sandy Hill Pitman, bulvární novinářku, která psala denní sloupky pro zpravodajský server NBC. Přes přítomnost mnoha výdobytků civilizace se nedalo zapomenout na to, že jsme více jak tři míle nad mořskou hladinou. Když jsem šel do jídelního stanu na oběd, lapal jsem po dechu. Když jsem se rychle zvedl, zavrávoral jsem a zatočila se mi hlava. Dostal jsem suchý kašel, který se během následujících šesti týdnů neustále zhoršoval. Drobné ranky a odřeniny se mi nehojily. Zřídkakdy jsem měl hlad, což bylo znamení toho, že můj žaludek sužovaný nedostatkem kyslíku přestal fungovat a moje tělo začalo spotřebovávat samo sebe, aby se udrželo na živu. Postupně jsem hubl a moje ruce a nohy byly najednou tenké jako párátka. Byl jsem o dvacet pět liber lehčí než když jsem odjížděl ze Seattle. Některým mým spolulezcům se v řídkém vzduchu vedlo ještě hůř. Přinejmenším polovina z nich měla střevní potíže a vytrvale spolu soupeřili o latrínu. Šestačtyřicetiletý Hansen, který ve dne pracoval na stavbě a v noci na poště v Seattle, jen aby si vydělal na expedici, byl během prvního týdne v základním táboře bez přestání sužován bolestí hlavy. Cítil se, jak říkal, jako by mu někdo zatloukal hřebík mezi oči. Hansen byl s Hall na Everest podruhé. Rok předtím se musel, tři sta třicet výškových stop pod vrcholem, vrátit kvůli hlubokému sněhu a časovému skluzu. „Vrchol byl taaak blízko,“ připomínal se smíchem zbarveným lítostí. „Věř mi, od té doby nebylo dne, kdy bych na to nemyslel.“ Hall, kterému bylo líto, že Hansen unikl vrchol, ho tento rok pozval znovu a odpustil mu velkou část poplatku, aby ho zlákal ještě k jednomu pokusu. Hansen, hubený muž s zvrásněným obličejem, strávil v základním táboře spoustu času při psaní faxů svým dvěma dětem (devatenáct a dvacet sedm let) a dopisování si s základní školou v Kent, Washington, jejíž žáci prodávali trička, aby mu pomohli financovat výstup. Hansen bydlel ve vedlejším stanu a kdykoliv přišel fax od jeho dcery Agnie, tak 7

NOLS je zkratka za National Outdoor Leadership School (pozn. překlad)


květen 2005, 13/28

mi ho s radostí přečetl. „Podívej,“ říkával nadšeně, „můžeš mi říct jak mohl takový vrták jako já vychovat tak skvělé dítě?“ Jako nováček ve velké nadmořské výšce – nikdy jsem nebyl výš než v 17 000 stopách – jsem byl znepokojen tím, jak se budu cítit vysoko na Everest, obzvlášť v takzvané zóně smrti, ve výšce nad 25 000 stop. V minulých letech jsem absolvoval velmi náročné výstupy na Aljašce, v Patagonii, Kanadě a Alpách. Technickému lezení na skále a ledu jsem se věnoval v mnohem větší míře než většina klientů a průvodců. Ale technická zdatnost hraje na Everestu malou roli, a v tak velké nadmořské výšce jsem strávil mnohem méně času – přesněji řečeno žádný – než kdokoliv ze zde přítomných horolezců. Podle zdravého rozumu jsem byl naprosto nepřipravený k pokusu o výstup na nejvyšší horu světa. Zdálo se, že Hall to nijak neznepokojuje. Během sedmi předchozích expedic propracoval efektivní metodu aklimatizace. V příštích šesti týdnech provedeme tři výstupy nad základní tábor, pokaždé o dva tisíce stop výš. Poté, tvrdil Hall, budou naše těla dostatečně připravena na výstup na 29 028 stop vysoký vrchol. „Fungovalo to třicet devět krát, kamaráde!“ ujišťoval mě rozesmátý Hall. Tři dny po našem příchodu do základního tábora jsme vrazili na náš první aklimatizační výstup – jednodenní výlet do prvního výškového tábora, který leží na horní hraně Ledopádu, asi 2 000 stop nad základním táborem. Ledopád, pomalu se pohybující míchanice obrovských ledových bloků, je nejobávanější částí cesty do Jižního sedla (South Col). Všichni jsme si byli vědomi toho, že v Ledopádu zahynulo devatenáct horolezců. Když jsem si za šera, ještě před svítáním, nasazoval mačky, nervózně jsem sebou trhl při každém zaskřípání a zadunění vycházejícím z hlubin Ledopádu. Dlouho předtím než jsem vůbec dorazili do základního tábora, byla naše cesta připravena skupinou šerpů, kteří položili jednu míli fixních lan a přes rozsedliny v rozbitém ledovci instalovali kolem šedesáti hliníkových žebříků. Když jsme urazili tři čtvrtě cesty do první výškového tábora, Hall výmluvně poznamenal, že ledovec je v nejlepším stavu, v jakém ho kdy viděl. „Vypadá to tady jako na dálnici.“ Ale o něco výš, asi v 19 000 stopách, nás položená lana zavedla pod a posléze nad dvanáct pater vysoký, nebezpečně nakloněný ledový blok. Pospíchal jsem, abych se dostal zpod jeho chvějící se hmoty, ale nejrychlejší tempo jakého jsem byl schopen bylo jen o málo rychlejší než plazení. Každé čtyři nebo pět kroků jsem zastavil, přidržel jsem se lana a zoufale jsem polykal hořký řídký vzduch, který spaloval mé plíce. Vrcholu ledopádu jsme dosáhli asi čtyři hodiny poté, co jsme vyrazili na cestu. Ale ani relativní bezpečí prvního výškového tábora mi nepřineslo útěchu. Nemohl jsem přestat myslet na ten zlověstně nakloněný blok ledu a na skutečnost, že pod ním budu muset projít ještě sedmkrát, pokud se chci dostat na Everest. V poslední době se debaty o Everestu zabývají bezpečností komerčních expedic. Ale tuto sezónu nebyli nejméně zdatnými horolezci na Everestu členové komerčního týmu. Tentokrát byli nejméně zkušení členové tradičně strukturovaného nekomerčního týmu. Když jsme 13. dubna sestupovali dolní částí Ledopádu předstihl jsem pár pomalých nezvykle vybavených horolezců. Na první pohled bylo jasné, že příliš neovládají standardní techniky a pomůcky pro pohyb po ledovci. Poslední z dvojice měl neustále problémy s mačkami a klopýtal. Čekal jsem až přejdou trhlinu přemostěnou vratkou dvojicí svázaných žebříků. Vyděsilo mě, když jsem viděl, že oba přecházejí trhlinu najednou, což je vystavilo zbytečnému nebezpečí. Při nemotorném pokusu o rozhovor jsem se dozvěděl, že patři k tchajwanské expedici. Tchajwance předcházela na Everest jejich pověst. Na jaře 1995, v rámci přípravy na Everest, se tým vydal na Aljašku na Mount McKinley. Devět horolezců vystoupilo na vrchol, ale sedm z nich zastihla při sestupu bouře a zabloudili. Strávili noc v otevřeném terénu ve výšce 19 400 stop a spustili tak drahou a riskantní záchranou akci správy národního parku (National Park Service). Pět horolezců – dva s vážnými omrzlinami a jeden mrtvý – bylo z vrcholu sneseno vrtulníkem. „Pokud bychom se jen o chvíli opozdili, další dva by také zemřeli,“ řekl tehdy Američan Conrad Anker, který společně s Axel Lowe vystoupil do 19 400 stop, aby pomohl Tchajwance zachránit. „Všimli jsme ji jich už dřív, vypadali naprosto neschopně. Nepřekvapilo mě proto, že se dostali do potíži.“ Vůdce Tchajwanců, Ming Ho Gau – žoviální fotograf, který si nechal říkat „Makalu“ – musel být z hory snesen. „Když ho brali dolu,“ připomíná Anker, „tak Makalu na každého řval „Vítězství! Vítězství! Dobyli jsme vrchol!“, jako by se nic nestalo.“ Když se přeživší horolezci z Mount McKinley objevili na Everest, byl Makalu Gau opět jejich vůdcem. Po pravdě řečeno, jejich přítomnost na Everestu znepokojovala každého. Všichni se obávali, že Tchajwanci budou mít problémy a donutí tak ostatní expedice k záchranné akci, ve které budou v sázce další životy a horolezcům bude znemožněno zaútočit na vrchol. Tchajwanci samozřejmě nebyli jedinou skupinou, která byla vyloženě nekvalifikovaná. Vedle nás bydlel v základním táboře pětadvacetiletý Nor Petter Neby, který ohlásil pokus o sólový výstup Jihozápadní


květen 2005, 14/28

stěnou (Southwest Face), což je velmi obtížná cesta. A to navzdory tomu, že jeho předchozí himalájské zkušenosti zahrnovaly pouze dva lehké výstupy na sousední Island Peak, 20 700 stop vysoký kopeček. A pak tu ještě byli Jihoafričané. Bohatě podporovaní významným jihoafrickým listem byli národní pýchou – jejich tým dostal při odjezdu požehnání od Nelson Mandela. Byli první jihoafrickou expedicí, které bylo uděleno povolení k výstupu na Everest a od níž se očekávalo, že v ní na Everest vystoupí první osoba černé pleti. Jihoafričané byli vedeni uhlazeným bývalým důstojníkem Ian Woodal. Když tým dorazil do Nepálu, byli v něm tři velmi zkušení členové, zejména vynikající horolezec Andy de Klerk, který se stal mým přítelem. Ale téměř vzápětí čtyři členové jihoafrického týmu, včetně de Klerk, expedici opustili. „Vyšlo najevo, že Woodall naprosto podléhá různým vrtochům,“ řekl mi de Klerk. „A nedalo se mu věřit. Nikdy jsme nevěděli, jestli plácá nesmysly nebo mluví pravdu. Nechtěli jsme dát naše životy do rukou takového muže. A tak jsme odešli.“ Později se de Klerk dozvěděl, že Woodall lhal o svých horolezeckých zkušenostech. Nikdy se nedostal, jak tvrdil, do výšky kolem 8 000 metrů. Ve skutečnosti nevylezl téměř nikam. Woodall také údajně lhal o financování expedice a o tom, komu bylo určeno oficiální povolení k výstupu. Jakmile vyšly Woodall podvody na světlo, byl z toho mezinárodní skandál, probíraný na prvních stránkách novin v celém Commonwealth. Když se redaktor Johannesburg Sunday Times, listu, který byl hlavním sponzorem expedice, setkal s Woodall v Nepálu, Woodall se ho údajně pokusil fyzicky zastrašit a, podle de Klerk, mu vyhrožoval slovy: „Utrhnu ti tu tvoji zkurvenou hlavu.“ Nakonec se Woodall odmítl vzdát funkce vedoucího expedice a trval na tom, že výstup proběhne podle dohodnutého plánu. V tomto okamžiku neměl nikdo z jihoafrického týmu větší než minimální horolezecké zkušenosti. „Aspoň dva z nich,“ říká de Klerk, „ani nevěděli jak se nasazují mačky.“ Nor, Tchajwanci a zejména Jihoafričané byli častými náměty diskuse při obědě v jídelním stanu. „S tolika nezkušenými lidmi na Everestu,“ mračil se jednoho pozdního dubnového večera Hall, „je velmi nepravděpodobné, že se něco špatného nestane.“ Během našeho třetího aklimatizačního výstupu jsme strávili čtyři noci ve druhém výškovém táboře – tedy v jednadvaceti tisících tří stech stopách – a jednu noc ve třetím výškovém táboře – dvacet čtyři tisíc stop vysoko. Pak celý tým prvního května sestoupil zpět do základního tábora, abychom nabrali sílu k výstupu na vrchol. K mému překvapení se zdálo, že Hall metoda aklimatizace funguje – po třech týdnech jsem se konečně cítil přizpůsobený na velkou nadmořskou výšku. Vzduch v základním táboře se mi zdál příjemně hutný. Již od začátku Hall plánoval, že se na vrchol pokusíme vystoupit desátého května. „Čtyřikrát jsem byl na vrcholu,“ vysvětloval Hall, „a dvakrát to bylo desátého května. Šerpové by řekli, že desátého je můj „šťastný“ den.“ Toto datum bylo vhodné i z mnohem přízemnějších důvodů, roční koloběh monzunu totiž vede k tomu, že nejpříhodnější počasí z celého roku bývá na Everest právě okolo desátého května. Během dubna řádila na vrcholu Everest bez ustání prudká vichřice. I ve dnech, kdy byl v základním táboře klid a svítilo slunce, bylo na vrcholu vidět vichřicí hnaná mračna sněhu. Ale pokud všechno půjde dobře, vytlačí na začátku května monzun přicházející z Bengálského zálivu vichřici na sever do Tibetu. Pokud bude všechno probíhat tak jako v minulých letech, nastane před příchodem monzunových bouří krátké období klidu, během kterého je možné vystoupit na vrchol. Průběh počasí na Everestu nebyl naneštěstí žádným tajemstvím, a každá expedice toužila po využití tohoto klidného období. Ve snaze zabránit nebezpečnému nahromadění horolezců ve vrcholových partiích hory, svolal Hall poradu vůdců všech expedic, které se v základním táboře připravovaly na výstup. Bylo dohodnuto, že jako první se pokusí o sólový výstup Göran Kropp, mladý Švéd, který ujel celou cestu ze Stockholmu až k Everestu na kole. To bude 3. května. Pak bude řada na týmu z Černé hory a potom, 8. nebo 9. května se vydá vzhůru expedice IMAX, vedená David Breashears. Tým IMAX chtěl zakončit svůj film o Everestu záběry z vrcholu. Náš tým vyrazí na vrchol 10. května, společně s Fischer skupinou. Další americký komerční tým a dva Brity vedené komerční týmy, stejně tak jako Tchajwanci, souhlasily s tím, že na vrchol 10. května nepůjdou. Woodall prohlásil, že Jihoafričané půjdou na vrchol kdy se jim zlíbí, pravděpodobně desátého, a že kdo s tím nesouhlasí může „táhnout pryč“. Hall, jinak velmi klidný člověk, se s Woodall zuřivě pohádal kvůli jeho neochotě ke spolupráci. „Nechci být nahoře na Everest až tam poleze kdokoliv z těch šašků,“ vztekal se Hall. „To je pocit, co? Konečně na cestě nahoru!“ vyptával se Harris během cesty do druhého výškového tábora. Paprsky poledního slunce se odrážely od stěn Nuptse, Lhotse a Everest a celé zaledněné údolí vypadalo jako obrovská sluneční výheň. Konečně jsme opravdu, ne jen na zkoušku, stoupali vzhůru k vrcholu, Harris, já a všichni ostatní. Harris – pro přátele Harold – byl jedním z Hall vůdců a byl jediný z nich, kdo ještě nebyl na Everest (ve sku-


květen 2005, 15/28

tečnosti nikdy nebyl výš než v 23 000 stopách). Měl postavu hráče amerického fotbalu a byl až nadpřirozeně dobrosrdečný – obvykle byl přidělován pomalejším klientům, aby jim pomáhal. Po většinu času trpěl střevními potížemi, ale nakonec se mu ulevilo a začal znovu nabírat sílu. Dychtil po uznání od svých kolegů. „Myslím, že toho bastarda dostanem,“ řekl mi, široce se usmál a upřeně se zadíval na vrchol. Během zimy na jižní polokouli pracoval Harris jako žádaný lyžařský instruktor, v létě vodil výpravy v novozélandských Jižních Alpách a nedávno rozjel nadějnou firmu specializující se na lyžařské výsadky z vrtulníků. Když ještě v základním táboře usrkával horký čaj, ukázal mi fotografii Fiona McPherson, hezké sportovní lékařky, se kterou žil. Vyprávěl také o jejich domu, který společně stavěli v kopcích nad Queenstown. „Jo,“ podivoval se několikrát, „je to úžasný. Myslím že mi život skvěle vychází.“ Téhož dne se přes druhý výškový tábor vrátil Kroop, Švéd, který se pokusil o sólový výstup. Vypadal naprosto zničeně. Před třemi dny, za jasného počasí, vystoupil až pod Jižní vrchol (South Summit) – něco přes hodinu cesty k hlavnímu vrcholu Everest – a rozhodl se vrátit. Na horu šel bez kyslíku a bylo už pozdě – přesněji dvě hodiny odpoledne – a on usoudil, že kdyby pokračoval na vrchol, nezbývaly by mu síly k bezpečnému návratu. „Vrátit se takový kousek od vrcholu,“ uvažoval Hall potřásajíc hlavou, „vyžadovalo od mladého Göran neuvěřitelně dobrý úsudek. Udělal na mě dojem.“ Dodržet určený čas k návratu – to je nejdůležitější pravidlo pro výstup. Během posledního měsíce nám to Rob neustále opakoval. Náš čas k návratu bude asi jedna hodina odpoledne – a bez ohledu na to, jak blízko budeme vrcholu, budeme se tímto časem řídit. „S trochou snahy se na vrchol dostane každej idiot,“ řekl Hall, „ale finta je v tom dostat se zpátky.“ Příjemný a rozvážný – to byla Hall maska, která zakrývala jeho touhu po úspěchu. A úspěch měřil podle počtu klientů, kteří se s ním dostali na vrchol. Ale Hall dával pozor i na detaily: na zdraví šerpů, účinnost solárních článků, ostrost maček, … Měl povolání horského vůdce rád a bylo mu líto, že někteří obdivovaní horolezci si této profese nevážili tak, jak by si podle něj zasloužila. Osmého května náš a Fischer tým opustil druhý výškový tábor a začali jsme stoupat stěnou Lhotse (Lhotse Face), umeteným ocelově tvrdým ledem vystupujícím z konce údolí Západní Cwm (Western Cwm). Hall třetí výškový tábor byl vybudován ve dvou třetinách stěny na malé římse, kterou do ledu vytesali naši šerpové. Bylo to úzké nebezpečné bidélko. Sto stop pod námi, stejně nechráněné, byly stany dalších expedic – Fischer, Jihoafričanů a Tchajwanců. Tady jsme se poprvé setkali se smrtí. V 7:30 ráno 9. května, právě když jsme si nazouvali boty a chystali jsme se na výstup do čtvrtého výškového tábora, se třicetišetiletý ocelář z Taipei, Chen-Yu Nan vyplazil ze stanu, aby si odskočil – na nohou měl pouze hladké vložky do horolezeckých bot. Když si dřepl, podklouzly mu na ledu nohy a zřítil se dolů – zastavil se, hlavou napřed, v ledové trhlině. Šerpové se k němu spustili po laně, vyprostili ho z trhliny a donesli ho zpátky do stanu. Byl potlučený a těžce chroptěl, ale jinak vypadal, jako by se mu nic nestalo. Chen spolulezci ho nechali ve stanu aby se zotavil a sami vyrazili do čtvrtého výškového tábora. Odpoledne se Chen s pomocí dvou šerpů pokusil sestoupit do druhého výškového tábora. Během sestupu se nečekaně zhroutil a zemřel. Během předchozích šesti týdnů došlo k několika vážným nehodám: šerpa Tenzing z našeho týmu spadl do 150 stop hluboké trhliny a poranil si nohu tak, že musel být vrtulníkem evakuován ze základního tábora. Jeden z Fischer šerpů v druhém výškovém táboře záhadně onemocněl a málem zemřel. Mladý, na první pohled zdravý britský horolezec dostal na vrcholu Ledopádu infarkt. Jeden Dán byl přiskřípnut padajícím kusem ledu a zlomil si několik žeber. Doposud ovšem nebyla žádná nehoda smrtelná. Chen smrt vrhla na horu stín smrti. Ale 33 horolezců v Jižním sedle (South Col) se za chvíli vypraví na na vrchol – sklíčenost byla vystřídána nervózním očekáváním nadcházející výzvy. Většiny z nás se zmocnila touha po vrcholu, takže jsme si nebyli schopní uvědomit, že právě někdo z nás zemřel. Budeme mít spoustu času na přemýšlení o Chen smrti, ale až dobudeme vrchol a budeme se vracet zpět. Můj první výstup s kyslíkem. Kolem jedné hodiny odpoledne jsem došel do Jižního sedla (South Col) – startovací rampy pro útok na vrchol. Jižní sedlo – nehostinná plošina z tvrdého ledu a s větrem ošlehanými balvany – leží ve výšce 26 000 stop, sevřená mezi valy Lhotse, čtvrté nejvyšší hory světa, a Everest. Plošina je zhruba obdélníková, na délku měří asi tolik, co čtyři fotbalová hřiště a na šířku kolem dvou. Z východu je ohraničená stěnou Kangshung Face, 7 000 stop hlubokou proláklinou, na západě je stěna Lhotse (Lhotse Face), hluboká 4 000 stop. Byl jsem první západní horolezec, který toho dne do Jižního sedla (South Col) dorazil. Když jsem se tam dostal, viděl jsem, jak se šerpové v prudkém větru o rychlosti 50 mil za hodinu snaží postavit naše stany. Pomohl jsem jim postavit můj stan, zakotvil jsem ho za prázdné kyslíkové láhve a láhve jsem zatížil nejtěžšími kameny jaké jsem jen unesl. Kolem 17:00 přišli poslední členové naší skupiny. Někteří Fischer klienti dorazili ještě později, což nevěštilo nic dobrého pro nadcházející výstup, který měl být zahájen už za šest hodin. Po příchodu do Jižního sedla (South Col) se všichni ukryli ve svých nylonových kobkách a snažili se aspoň na chvíli usnout. To se ale mnohým nepodařilo – stany zuřivě pleskaly ve větru a objevila se úzkost z výstupu. Salát; časopis občanského sdružení K-Klub

květen 2005, 16/28

Kolem mě se na plošině ve stanech přitisknutých k sobě choulilo kolem tří tuctů lidí. Nad táborem se ale vznášel duch odloučení. Právě tady, na tomto pustém místě, jsem pocítil tíseň z toho, jak oddělený – citově, duchovně i fyzicky – jsem od lidí kolem mě. Smutně jsem si uvědomil, že jsme tým jenom proto, že si tak říkáme. Ačkoliv za pár hodin společně opustíme tábor, půjdeme ve skutečnosti sami – nepřipoutáni k ostatním ani lanem ani pocitem sounáležitosti. Každý klient zde byl jen pro sebe. A já jsem nebyl výjimkou. Skutečně jsem doufal, že se Doug Hansen dostane na vrchol, ale kdyby se on musel vrátil, věděl jsem, že udělám všechno co bude v mých silách abych já šel dál. Za jiných okolností bych z toho byl sklíčený, ale moje chmurné úvahy byly přehlušeny starostí o počasí. Pokud by vítr nepolevil, nedostal by se nahoru nikdo z nás. V 19:00 bouře náhle ustala. Bylo sice patnáct pod nulou, ale zato téměř nefoukal vítr. Podmínky byly vynikající. Hall, zdálo se, načasoval náš pokus o výstup skvěle. Když jsme srkali horký čaj, který nám přinesli šerpové, a když jsme si připravovali vybavení, bylo naše napětí téměř hmatatelné. Moc jsme nemluvili. Každý z nás si kvůli této chvíli leccos vytrpěl. Kvůli poškozené hrudní chrupavce jsem každé zakašlání cítil jako kopnutí mezi žebra, což mi vyhánělo slzy do očí. Ale pokud jsem chtěl na vrchol, neměl jsem jinou možnost než tyto potíže ignorovat a pokračovat ve výstupu. Ve 23:35 jsme konečně vylezli ze stanů. Připjal jsem si kyslíkovou masku a vyrazil jsem do tmy. V Hall týmu bylo celkem patnáct lidí: průvodci Hall, Harris a Mike Groom, Australan s značnými zkušenostmi z Himaláje; šerpové Ang Dorje, Nawang Norbu a Kami; klienti Hansen, Namba, Weathers, Stuart Hutchinson (lékař z Kanady), John Taske (lékař z Austrálie), Lou Kasischke (právník z Michiganu), Frank Fischbeck (nakladatel z Hong Kong) a já. Fischerova skupina – průvodci Fischer, Boukereev a Neal Biedleman; pět šerpů; klienti Charlotte Fox, Tim Madsden, Klev Schoening, Sandy Pitman, Lene Gammelgaard a Martin Adams – opustila Jižní sedlo (South Col) o půlnoci. Krátce poté zahájil v doprovodu tří šerpů výstup Obrázek 12: Výstup z Jižního sedla na vrchol Makalu Gau ignorujíc tak slib, že nikdo z Tchajwanců nepůjde na vrchol 10. května. Jihoafričané se naštěstí do čtvrtého výškového tábora nedostali a zatím jsme o nich neslyšeli. Noc na nás dýchala chladnou podivuhodnou krásou. Tento dojem s rostoucí výškou ještě sílil. Na zmrzlé obloze se třpytilo víc hvězd než jsem kdy viděl. Daleko na jihovýchodě byly nad Nepálem bouřkové mraky a bijící blesky osvětlovaly nebesa neskutečnými záblesky modrého a oranžového světla. Nad rameny 27 824 stop vysoké Makalu vyšel vypuklý měsíc, který zalil svahy Everestu měkkým světlem, takže jsem ani nepotřeboval čelovku. Nocí jsem šel společně s Ang Dorje – sirdar, hlavou našich šerpů. V 5:30, zrovna když na horizontu vycházelo slunce, jsem došel k hraně Jihovýchodního hřebenu (Southeast Ridge). Rozeklané štíty tři z pěti nejvyšších hor světa se tyčily proti pastelovým barvám úsvitu. Můj výškoměr ukazoval 27 500 stop. Hall nám nařídil, abychom nelezli dál, dokud se na tomto místě, zvaném Balkón (Balcony) nesejde celá skupina. Sedl jsem si tedy na batoh a čekal jsem. Když konečně dorazili Hall s Weathers, kteří uzavírali naši skupinu, čekal jsem už víc jak devadesát minut. Právě tady nás dohnal Fischer tým a Tchajwanci a předběhli nás. Ale chápal jsem Hall důvody, takže jsem byl zticha a hrál jsem roli poslušného klienta. Já osobně jsem si na horolezectví nejvíc cenil nejvíc toho, že v horách se člověk musí spolehnout sám na sebe, musí činit závažná rozhodnutí a na vlastní zodpovědnost se vypořádat s jejich důsledky. Jakmile se stanete klientem, uvědomil jsem si, přicházíte o to. Kvůli bezpečnosti je to vždycky vůdce, kdo rozhoduje. U klientů tedy byla povzbuzována pasivita. Šerpové zajišťovali cestu, zakládali tábory, vařili, tahali náklady; my, klienti, jsem jen zřídkakdy nesli víc než batoh nacpaný osobními věcmi. Tento systém šetřil naše síly a významně zvyšoval naše šance na zdolání hory, jenže pro mě to bylo naprosto neuspokojující. Občas jsem cítil, že ve skutečnosti na horu nelezu – všechno za mě dělal někdo jiný. Ačkoliv jsem vědomě přijal tuto roli abych se dostal na Everest, nikdy jsem si na to nezvykl. Když mi v 7:10 Hall řekl, že můžu jít dál, byl jsem šťastný jako malé děcko. Jeden z prvních lidí, které jsem potkal, když jsem zase vyrazil vzhůru, byl Lobsang Jangbu, Fischer sidar. Klečel ve sněhu nad vlastními zvratky. Lobsang a Boukreev požádali Fischer o povolení jít nahoru bez kyslíku a Fischer jim vyhověl. Toto sporné rozhodnutí pak znatelně ovlivnilo výkon obou mužů, obzvlášť Lobsang. Jeho špatný stav byl navíc Salát; časopis občanského sdružení K-Klub

květen 2005, 17/28

znásoben tím, že trval na tom, že během výstupu povede Pittman „na krátko“. Lobsang byl nadaný výškový horolezec a na Everest byl už dvakrát, pokaždé bez kyslíku. Černé vlasy měl svázané do okázalého copu, občas zablýskal svými zlatými zuby. Byl sebevědomý a dobře působil na klienty. Pro klienty byl osobou do které vkládali naděje na výstup. Jako Fisher vůdce šerpů měl Lobsang dnes ráno vyrazit napřed, aby připravil cestu. Ale těsně před východem slunce jsem ho viděl připoutaného k Pittman krátkým bezpečnostním lanem. Podrážděný a funící šerpa vlekl asertivní Američanku do prudkého svahu skoro jako kůň táhnoucí pluh. Pittman pokus o zdolání Everestu byl důkladně probíraný, neboť zdoláním Everestu by vystoupila na poslední z Sedmi vrcholů (Seven Summits). Pittman se již dvakrát neúspěšně pokusila na Everest vylézt; tentokrát to muselo vyjít. Fischer věděl, že Lobsang vede Pittman na krátko, ale nijak proti tomu nezakročil. Někteří lidé z toho pak usuzovali, že to Lobsang nařídil, protože Pittman se již od začátku výstupu pohybovala pomalu a Fischer se obával, že Pittman se opět na vrchol nedostane, což by poškodilo jméno jeho společnosti. Jiní dva klienti se domnívali, že Lobsang vede Pittman na krátko, protože mu Pittman slíbila velkou odměnu za to, že ji dostane na vrchol. Pittman to samozřejmě popřela a trvala na tom, že byla vlečena proti vlastní mu přání. Pak se ale musíme zeptat: proč se jednoduše neodvázala z lana, k tomu by stačilo odcvaknout jedinou karabinu. „Neměl jsem tušení proč Lobsang vede Pittman na krátko,“ přiznává Beidleman. „Úplně zapomněl na to, proč jde na horu, jaké jsou jeho priority.“ Tehdy to nevypadalo jako vážná chyba. Jen maličkost. Jen jedna z mnoha maličkostí, které se nepostřehnutelně vršily na sebe, aby nakonec přesáhly kritickou mez. Člověk, který by se od moře přenesl na Everest by během pár minut ztratil vědomí a rychle by zemřel. Dobře aklimatizovaný horolezec může v těchto výškách s dodatečným kyslíkem lézt – ale ne moc dobře a ne moc dlouho. Tělo je zde mnohem náchylnější k plicnímu a mozkovému edému, hypotermii a omrzlinám. Každý člen výpravy si nesl dvě – sedm liber těžké – láhve s kyslíkem. Třetí kyslíkovou láhev pro nás měli šerpové připravit na Jižním Vrchol (South Col) a my jsme si ji měli vyzvednou při sestupu. Při běžné spotřebě dvou litrů za minutu by každá láhev měla vydržet pět až šest hodin. Ve čtyři nebo v pět hodin odpoledne, asi osmnáct hodin od začátku výstupu, každému z nás dojde kyslík. Hall to velmi dobře věděl. Tuhle sezónu ještě nikdo nebyl na vrcholu, což dělalo Hall starosti, protože to znamenalo, že v horní části Jihovýchodního hřebenu (Southeast Ridge), nejvíce nechráněné části cesty, nejsou připravená žádná fixní lana. Aby tenhle problém vyřešili, dohodli se Hall a Fischer – ještě v základním táboře – že oba sirdar, Ang Dorje z Hall týmu a Lobsang z Fischer, vyrazí z čtvrtého výškového tábora o devadesát minut dříve a položí fixní lana v horní části hory předtím, než se tam dostanou klienti. „Rob věděl, že to je nesmírně důležité,“ připomíná Beidleman. „Za každou cenu se chtěl vyhnout prodlevám.“ Z nějakého důvodu před námi ovšem šerpové v noci devátého května nevyrazili. Když jsem s Ang Dorje dorazil k Balkónu (Balcony), měli jsme před zbytkem skupiny náskok asi jednu hodinu a mohli jsme snadno jít dál a připravit fixní lana. Jenže Hall mě vysloveně zakázal, abych šel dál a Lobsang, táhnoucí Pittman na krátko, byl daleko vzadu. Nebyl tady nikdo, kdo by Ang Dorje pomohl. Tichý a mrzoutský mladý muž, lišil se Dorje od Lobsang jako den a noc. Ang Dorje tvrdě pracoval po celých šest týdnů, mnohdy víc než bylo jeho povinností. Nyní byl příliš unavený na to, aby udělal víc než musel. Teď vypadal dost vzdorně – pokud tu není Lobsang, nebude fixní lana pokládat sám – a sedl si vedle mě. Jakmile nás ostatní dohnali a vydali jsme znovu vzhůru, vznikla okamžitě zácpa u velkých kamenných stupňů ve výšce kolem 28 000 stop. Klienti se krčili u úpatí skalního bloku skoro hodinu, zatímco Beidleman, namísto Lobsang, pracně upevňoval lana. Právě tady netrpělivá a technicky nezkušená Namba málem způsobila katastrofu. Obchodnice, která ráda vtipkovala, že její muž obstarává všechno vaření a uklízení, byla v Japonsku známá pro svou snahu zdolat Sedm vrcholů (Seven Summits) a její výstup na Everest byl malou událostí. Obvykle chodila dost pomalu a nejistě, ale teď, s vrcholem na dosah, byla nabuzená jako nikdy předtím. Od rána se tlačila dopředu a předbíhala, jen aby byla první v řadě. Ve 8 chvíli, kdy se Beidelmann riskantně pohyboval na skále stop stop vysoko, připjala Namba svůj blokant na volně visící lano, které Beidleman ještě neupevnil. Právě když se chystala na lano zavěsit plnou vahou – což by Beidelman strhlo ze skály – zakročil průvodce Mike Groom, odstrčil ji od lana a jemně jí vyhuboval. Řada narůstala a stejně tak i zpoždění. V 11:30 se tři členové Hall týmu – Hutchinson, Taske a Kasische – začali obávat pomalého tempa výstupu. Když se zasekli za plazícím se tchajwanským týmem, řekl Hutchinson: „Zdá se mi, že je dost nepravděpodobné, že budeme na vrcholu do 13:00, návratového času, který určil Rob.“

8

pomůcka pro šplhání na laně (pozn. překlad)


květen 2005, 18/28

Po krátké diskusi se obrátili a vrátili se do tábora vedení Kami a Lhakpa Chhiri. Už dřív se také vrátil Fischbeck, jeden z nejzdatnějších Hall klientů. Tohle rozhodnutí muselo být aspoň pro některé z těchto mužů velmi těžké, obzvlášť pro Fischbeck, pro kterého to byl čtvrtý pokus o dobytí Everest. Každý z nich utratil 70 000 dolarů aby se sem dostal, každý zažil týdny utrpení před výstupem. Všichni byli cílevědomí muži nezvyklí prohrávat a vzdávat se. Ale přesto, v tváří v tvář těžké volbě, byli jedni z mála, kteří se toho dne rozhodli dobře. Druhá, mnohem větší zácpa nás potkala na Jižním vrcholu (South Summit), kam jsem přišel asi v 11:00. Hillary schod byl co by kamenem dohodil a kousek za ním už byl vrchol. Zpitomnělý a odevzdaný vyčerpáním a úzkostí jsem pořídil několik fotografií a sedl jsem si vedle Harris, Beidleman, Boukreev abych s nimi počkal, až šerpové položí lana na okázalém sněhovém převisu, který zdobil vrchol hřebene. Přes vrchol hřebene foukal vítr a smetal sníh do Tibetu. Ale obloha nad našimi hlavami byla jasně modrá, až to bodalo do očí. Povaloval jsem se na sluníčku ve výšce 28 700 stop a zíral jsem na okolostojící himalájské vrcholy. Otupěl jsem, úplně jsem ztratil pojem o čase. Nikdo si nevšímal toho, že Ang Dorje a Nawang Norbu sedí vedle nás, popíjejí čas z termosky a nijak nespěchají nahoru. Asi v poledne se Beidlemn zeptal: „Hej, Dorje, jdeš položit ty lana nebo co?“ Dorje odpověděl rychle a jednoznačně „ne“, pravděpodobně proto, že tu nebyl ani Lobsang ani jiný Fischer šerpa, který by mu pomohl. Otřeseni z toho, že musíme lana položit sami, sebrali jsme já, Beidleman, Boukreev a Harris zbývající lana a Beidleman s Boukreev je začali pokládat na nejnebezpečnější vrcholovou část hřebenu. Jenže to už jsme zbytečně promarnili další hodinu. To, že s sebou máte kyslík neznamená, že se na Everestu cítíte jako v nížině. Když jsem stoupal dál nad Jižní vrchol (South Summit), měl jsem regulátor nastavený na dva litry kyslíku za minutu, přesto jsem po každém těžkopádném kroku musel zastavit a musel jsem se třikrát až čtyřikrát za sebou zhluboka nadechnout. Přístroje, které jsme používali, dodávaly směs stlačeného kyslíku a okolního vzduchu v takovém poměru jako kdybychom místo v 29 000 stopách byli v 26 000 stopách. Ale jejich použití mělo i jiné výhody, které se nedaly tak snadno vyčíslit. Napomáhaly například zabránit podchlazení a omrzlinám. Stoupal jsem po hraně vrcholového hřebenu, nasával jsem kyslík do rozedraných plic a zažíval jsem divný pocit nezaslouženého klidu. Svět za gumovou maskou byl úchvatně jasný, vypadal nereálně, jako kdyby mi někdo promítal zpomalený film přímo do očí. Cítil jsem se omámený, nezúčastněný, netečný k vnějším podnětům. Neustále jsem si musel připomínat, že mám po obou stranách 7 000 stop hlubokou propast a že za jediný chybný krok zaplatím životem. Posledních pár těžkých kroků k vrcholu jsem měl pocit, že jsem pod vodou, že se pohybuji čtvrtinovou rychlostí. A najednou jsem se ocitl na štíhlém ledovém klínu ozdobeném odhozenou kyslíkovou lahví a hliníkovou kartografickou tyčí. Výš už se jít nedalo. Tenké lanko s budhistickými modlitebními praporky se zuřivě škubalo ve větru. Na severu, na té straně hory, kterou jsem doposud nespatřil, se až k horizontu rozkládala vysušená Tibetská plošina. Myslel jsem, že až vylezu na vrchol, zaplaví mě silný pocit radosti. Navzdory mnoha útrapám jsem přeci dosáhl toho o čem jsem od dětství snil. Ale vrchol byl v půlce cesty. Jakýkoliv podnět k pogratulování si, byl okamžitě potlačen předtuchou dlouhého, nebezpečného sestupu, který mě čekal. Když jsem se obrátil zpátky, lekl jsem se. Letmým pohledem na stupnici kyslíkového přístroje jsem zjistil, že jsem už spotřeboval téměř všechen kyslík. Po hřebeni jsem šel co nejrychleji, jenže brzy jsem uvázl v zácpě na Hillary schodu (Hillary Step). Když kolem mě procházel Hall, potlačil jsem paniku a poděkoval jsem mu za to, že mě dostal na vrchol. „Jo, zdá se, že nám expedice vyšla,“ odpověděl. „Jen škoda, že jsem na vrchol nedostal víc klientů.“ Hall byl pochopitelně zklamaný z toho, že se pět z jeho osmi klientů vrátilo, zatímco šest Fischer klientů stále stoupalo na vrchol. Chvíli potom, co Hall prošel, se Hillary schod (Hillary Step) konečně uvolnil. Trpěl jsem závratí a bál jsem se že omdlím. Nejasně si pamatuji, že jsem sešplhal po fixních lanech. Pak, padesát stop nad Jižním vrcholem (South Summit) lana skončila a já jsem odmítl jít dál bez kyslíku. Na jižním vrcholu (South Summit) jsem zahlédl Harris přehrabujícího se v zásobě kyslíkových lahví. „Hej, Andy!“ zaječel jsem. „Přineseš mi plnou láhev?“ „Tady žádný kyslík není!“ zakřičel průvodce zpátky. Všechny láhve jsou prázdné! Byl jsem ztracen. Nevěděl jsem co mám dělat. Potom mě dohnal Groom vracející se z vrcholu. Groom byl v roce 1993 na Everestu bez kyslíku a příliš ho tedy neznepokojovalo, že se bez něj bude muset obejít. Dal mi svojí láhev a rychle jsme se vydrápali na Jižní vrchol (South Summit). Když jsme se tam dostali, zjistili jsme, že je zde ještě šest plných lahví. Harris tomu přesto nevěřil. Trval na tom, že všechny láhve jsou prázdné a nic z toho, co jsem já nebo Goroom řekli, ho nedokázalo přesvědčit o opaku. 9 Hned nám mělo být jasné, že se Harris chová divně, a že to svědčí o abnormální hypoxii . Ale sám jsem byl natolik omámený, že jsem si toho nevšiml. Harris byl nezničitelný vůdce, určený k tomu, aby se staral o mě a o další klienty, takže mému zmrzačenému mozku ani nedošlo, že on sám má velké problémy, a že zrovna on by mohl nutně potřebovat moji pomoc. 9

hypoxie (lék.) nedostatečné zásobení tkání kyslíkem (pozn. překlad)


květen 2005, 19/28

Když Harris nepřestával tvrdit, že zde nejsou žádné plné láhve, Groom se na mě tázavě podíval. Otočil jsem se a pokrčil jsem rameny. Pak jsem se podíval na Harris a řekl jsem: „Co se dá dělat Andy, nějak si s tím poradíme.“ Pak jsem si vzal novou kyslíkovou láhev, našrouboval jsem ji do kyslíkového přístroje a pokračoval jsem v sestupu. Teď, když vím co se stalo v následujících třech hodinách, je mi jasné, že přehlédnutí Harris špatného stavu byla chyba, která mě bude pronásledovat po zbytek života. V 15:00, pár minut poté co jsem opustil Jižní vrchol (South Summit), jsem sestoupil do mraků. Začal padat sníh. V nevýrazném, mizejícím světle bylo těžké rozlišit, kde končí hřeben a začíná obloha. Bylo by velmi snadné klopýtnou přes hranu hřebenu – a navždy zmizet. Čím níž jsem byl, tím horší bylo počasí. K Balkónu jsem došel okolo 16:00 a potkal jsem tam Beck Weathers, který se silně třásl. Před lety prodělal 10 Weathers radikální keratotomii , aby se mu zlepšil zrak. Vedlejším účinkem operace bylo, že v malém tlaku ve velkých nadmořských výškách přestával vidět. Přišel na to na Everest a před Hall to zatajil. Čtvrtý výškový tábor opustil v noci téměř slepý, šel nalepený na člověka před sebou a doufal, že jeho potíže ustoupí až vyjde slunce. Na začátku Jihovýchodního hřebene (Southeast Ridge), krátce po úsvitu, přiznal Hall, že má potíže se zrakem, načež Hall prohlásil: „Promiň kamaráde, ale jdeš dolu. Pošlu s tebou jednoho šerpu.“ Weathers namítl, že jeho potíže ustoupí až bude slunce výše na obloze. Hall řekl, že mu dává třicet minut na rozmyšlenou – potom bude muset počkat v 27 500 stopách až se bude Hall se zbytkem skupiny vracet zpátky z vrcholu. Hall nechtěl, aby šel Weathers zpátky sám. „Opravdu se toho bojím,“ nabádal svého klienta Hall, „slib mi, že tady budeš čekat dokud se nevrátím.“ „Poslušně jsem mu slíbil, že nikam nepůjdu,“ říká nyní Weathers. Krátce po poledni prošli kolem Hutchinson, Taske a Kasische s doprovodem šerpů, ale Weathers se rozhodl k nim nepřipojit. „Počasí bylo pořád dobré,“ vysvětluje, „a neviděl jsem důvod proč bych měl porušit svůj slib Rob.“ Když jsem Weathers potkal, bylo jasné, že se podmínky dost zhoršily. „Pojď se mnou,“ prosil jsem Weathers úpěnlivě, „dostanu tě dolu. To není problém.“ Skoro jsem ho přemluvil, ale pak jsem udělal chybu a řekl jsem mu, že za mnou jde ještě Groom, což Weathers zlomilo. Ve dni plném chyb byla tahle ta největší. „Díky,“ řekl, ale počkám tady na Mike. Mike má lano a může si mě uvázat na krátko.“ Předstíral jsem, že mě přesvědčil a spěchal jsem do Jižního sedla (South Col), které bylo 1 500 stop pod námi. Ukázalo se, že poslední svahy budou nejnáročnější částí sestupu. Na sypké vrstvy břidlice napadalo šest palců sněhu. Slézt po tomto terénu dolu vyžadovalo nepřetržitou koncentraci, což byl vzhledem k mému stavu téměř nemožný výkon. V 17:30 jsem konečně byl jen dvě stě výškových stop nad čtvrtým výškovým táborem. Od bezpečí mě dělila jediná překážka – příkrá vyboulenina jako kámen tvrdého ledu, kterou jsem musel překonat bez lana. Počasí se ještě zhoršilo a na hoře zuřila pořádná sněhová bouře. Kousky ledu hnané větrem o rychlosti 70 mil v hodině mě bodaly do tváře. Každé nezakryté místo na těle okamžitě omrzlo. Stany, které byly jen dvě stě stop pode mnou, byly jen občas viditelné skrze sníh unášený větrem. Tady nebylo místo pro chybu. Bál jsem se nezdaru a tak jsem si sedl a sbíral jsem sílu na sestup. Náhle se z šera vynořil Harris a sedl si vedle mě. Teď bylo naprosto jasné, že je v strašném stavu – jedno oko měl zavřené a zanesené ledem stejně tak jako tváře, mluvil nezřetelně. Šíleně toužil po tom dostat se do stanu. Chvíli jsme diskutovali o tom jak led zdolat, ale pak se Harris posadil na zadek a začal klouzat dolu. „Andy,“ ječel jsem na něj, „to je šílenství!“ Zařval něco zpátky, ale jeho hlas zanikl v hukotu větru. O vteřinu později se smekl a sjel dolů po zádech. O dvě stě stop níže leželo Harris bezvládné tělo. Byl jsem si jistý, že si zlomil přinejmenším nohu nebo dokonce vaz. Pak se ale postavil, zamával na mě, že je všechno v pořádku a vydal se klopýtavým krokem k táboru, který byl zrovna na dohled, 150 yardů za ním. Viděl jsem tři nebo čtyři lidi, kteří svítili ze stanů. Sledoval jsem Harris, jak klopýtá po plošině k okraji tábora. Za deset minut tam bude. Když mi mraky zakryly výhled, zbývalo mu k táboru méně než třicet yardů. Pak už jsem ho neviděl, ale byl jsem přesvědčený, že se v pořádku dostal do tábora a že ho právě šerpové vítají horkým čajem. Dál jsem seděl v bouřce před ledovou vybouleninou, která mě dělila od tábora. Záviděl jsem Harris, že je v táboře, a byl jsem naštvaný protože na mě můj průvodce nepočkal. O dvacet minut později jsem do tábora dorazil také. Vpadl jsem do stanu s mačkami na nohou, zavřel jsem vchod a roztáhl jsem se po namrzlé podlážce. Byl jsem dehydrovaný a vyčerpaný jako nikdy v životě. Ale byl jsem v bezpečí. Andy byl v bezpečí. Další se brzy vrátí. Dokázali jsme to. Vylezli jsem na Everest. Za několik hodin zjistím, že do tábora ve skutečnosti nikdo nedorazil – jeden spolulezec je již dokonce po smrti a dalších 23 lidí a žen právě na svazích Everest bojuje o život. Neal Beidleman čekal na vrcholu od 13:25 až do 15:10 zatímco se Fischer klienti pomalu objevovali na posledním svahu. Pozdní hodina ho znepokojovala. Poté co s Lobsang dorazil Gammelgaard, posledním z klientů, rozhodl 10 keratotomie (lék.) rohovkový řez (pozn. překlad) Salát; časopis občanského sdružení K-Klub

květen 2005, 20/28

se Beidleman odejít. „Rozhodl jsem, že je čas odtud vypadnout, i když se ještě neobjevil Scott Fischer.“ Dvacet minut chůze dolu po hřebenu potkal Beidleman – v závěsu s Gammelgaard, Pittman, Madsen a Fox – Fischer kráčejícího nahoru. „Doopravdy jsem mu nic neřekl,“ vzpomíná Beidleman. „A on jen zvedl ruku. Vypadal, že mu není dobře, ale byl to Scoot, takže jsem si nedělal starosti. Domyslel jsem si, že dojde na vrchol a pak nás rychle dožene, aby mi pomohl svést klienty dolu. Jenže pak už se neukázal.“ Když se Beidleman skupina dostala na Jižní vrchol (South Summit), Pittman zkolabovala. Fox, nejzkušenější klient na Everestu, ji dal injekci steroidu dexamethasone, který dočasně potlačuje symptomy výškové horečky. Beidleman přichytil Pittman za úvazky a táhl ji za sebou. „Jakmile mi ujela,“ vysvětluje Beidleman, „musel jsem se také sklouznout a dostat se před ní. Každých padesát metrů jsem zastavil, chytil jsem se fixního lana a zastavil jsem jí vlastním tělem. Při prvním nárazu mi Sandy mačkami propíchla oblečení, všude létalo peří.“ Pittman naštěstí po dvaceti minutách přišla k sobě a byla schopná dál pokračovat sama. Padla tma a bouře zesílila. Beidleman a pět Fisher klientů dohnalo Groom, který se vracel s Weathers a Namba, přičemž Weathers vedl na krátko. „Beck byl beznadějně slepý,“ připomíná si Groom, „takže každých deset metrů šlápl do prázdna a já jsem ho musel zachytit lanem. Byla to nervy drásající práce.“ Pět set stop nad Jižním sedlem (South Col), v místě, kde strmý břidlicový svah ustoupil pozvolnějšímu svahu pokrytému sněhem, došel Namba kyslík, drobná Japonka se posadila a odmítla jít dál. „Když jsem se jí snažil sundat kyslíkovou masku, aby mohla volněji dýchat,“ řekl Groom, „trvala na tom, že si ji dá zpátky. Nic jí nemohlo přesvědčit o tom, že jí došel kyslík, a že jí teď maska ve skutečnosti dusí.“ Beidleman, který viděl, že Groom má dost starostí s Weathers, začal táhnout Namba k táboru. Na širokou planinu Jižního sedla (South Col) došli asi v 20:00, tou dobou už byla tma jako v pytli a bouře se změnila v hurikán. Rychlost mrazivého větru jen málokdy klesla pod 70 mil za hodinu. Skupině fungovaly jen tři čelovky ze čtyř a nikdo už neměl kyslík. Viditelnost byla jen několik metrů. Nikdo netušil, kde jsou stany. Náhle se vynořili ze tmy dva šerpové, jenže se ukázalo, že jsou stejně ztracení jako Beidleman skupina. Příští dvě hodiny vrávorali Beidleman, Groom, dva šerpové a sedm klientů poslepu po planině a doufali, že najdou tábor. Byli čím dál tím víc podchlazenější a vyčerpanější. „Byl to naprostý zmatek,“ říká Beidleman, „lidé bezcílně chodili po plošině; křičel jsem na ně, aby se vrátili a postupovali za jedním vůdcem. Nakonec jsem, asi v deset hodin přelezl malou vyvýšeninu a najednou jsem měl pocit, že stojím na konci země. Pod sebou jsem cítil hlubokou propast.“ Skupina se nevědomky dostala na nejvýchodnější hranu sedla, na druhou stranu od čtvrtého výškového tábora, právě na okraj Kanshung Face, 7 000 stop hluboké prolákliny. „Věděl jsem, že pokud budeme dál chodit v bouři, tak brzy o někoho přijdeme,“ říká Beidleman. „Byl jsem vyčerpaný z tažení Yasuko. Charlotte a Sandy se sotva držely na nohou. Zařval jsem na všechny aby přišli sem a aby se schoulili dohromady, že tak počkáme než bouře skončí.“ Horolezci se shlukli dohromady. „Potom byla zima blízko vítězství,“ říká Fox, „měl jsem omrzlé oči. Zima tak bolela. Schoulil jsem se do klubíčka a doufal jsem, že smrt přijde brzo.“ Tři sta padesát yardů na západ, právě když se tohle všechno odehrávalo, jsem se neovladatelně třásl ve stanu, a to přestože jsem měl na sobě všechno oblečení a byl jsem ve spacáku. Bouře hrozila, že odnese stan. Nevšímajíc si tragédie odehrávající se venku jsem, úplně bez kyslíku, upadl do nepokojného spánku. Blouznil jsem z vyčerpání, dehydratace a narůstajících důsledků nedostatku kyslíku. Někdy v noci mě vzbudil Hutchinson, a požádal mě, jestli bych s ním nešel ven a třískat do nádob a svítit světlem v naději, že přilákáme nějaké zbloudilé horolezce. Byl jsem však tak slabý a dezorientovaný, že jsem ani neodpověděl. Hutchinson, který se vrátil do tábora v 14:00 byl mnohem méně vysílený než ti, kteří došli až na vrchol, se pak pokusil probudit klienty a šerpy v dalších stanech. Všichni byli tak vyčerpaní, byla jim taková zima. A tak se Hutchinson vydal do bouře sám. Hutchinson se během noci vydal šestkrát hledat ztracené horolezce. Vichřice ale byla natolik silná, že se neodvážil víc jak několik yardů z tábora. „Vítr byl strašně silný,“ říká Hutchinson, „sníh bodal tak, že to vypadalo spíš jako písečná bouře.“ Chvíli před půlnocí si Beidleman všiml několika hvězd, které se objevily nad krčící se skupinou. Bouře stále bičovala planinu s neztenčenou silou, ale vysoko na zemí se obloha vyčistila a objevily se siluety Everest a Lhotse. Když to uviděl Klev Schoenig, Fischer klient, domníval se, že z toho dokáže určit polohu stanů na planině. Po prudké hádce s Beidleman se mu podařilo vůdce přesvědčit, že zná cestu k táboru. Beidleman se pokusil přimět skupinu k pochodu ve směru navrženém Schoening, ale Fox, Namba, Pittman a Weathers byli příliš slabí na to aby mohli jít. Beidleman tedy vyrazil společně s Groom a všemi, co byli schopni jít, pro pomoc a za sebou nechal čtyři pohybu neschopné klienty a Tim Madsen. Madsen, přítel Fox, ji odmítl opustit a nabídl se, že se o všechny postará dokud nedorazí pomoc. Salát; časopis občanského sdružení K-Klub

květen 2005, 21/28

Stany byly asi 350 yardů západně. Když Beidleman a Groom přišli se svou skupinou do tábora, potkali Boukreev. Beidleman řekl ruskému horolezci, kde najde dalších pět klientů, které musel nechat napospas živlům a pak se, stejně jako tři zbývající členové jeho skupiny, vysílením zřítil do stanu. Boukreev se vrátil do čtvrtého základního tábora v 16:30, ještě předtím než vypukla bouře. Z vrcholu se hnal tak rychle, že ani nečekal na klienty – což je u vůdce dost sporné chování. Mnoho znalců Everest pak spekulovalo o tom, že pokud by Boukreev pomohl Beidleman a Groom svést klienty dolu, nemusela by se jejich skupina ztratit v Jižním Sedle (South Col). Jeden z klientů se dokonce o Boukreev řekl, že se v těžké chvíli vypařil jako pára nad hrncem. Boukreev namítá, že spěchal dolu protože „bylo mnohem lepší, když jsem došel do Jižního sedla (South Col), protože pak jsem byl připravený donést klientům kyslík, pokud by jim došel.“ To je dost těžko pochopitelná argumentace. Ve skutečnosti Boukreev nejspíš spěchal dolu protože na vrchol vylezl bez kyslíku a byl jen lehce oblečený – musel se tedy dostat dolu co nejdřív. Bez kyslíku byl totiž mnohem citlivější k zimě. Pokud je to pravda, měl by být viněn také Fischer, protože on dal Boukreev svolení k výstupu bez kyslíku. Ať už byla Boukreev vina jakákoliv, všechnu ji odčinil ještě této noci, kdy se do tábora připotácel Beidelmann. Opakovaně vyrazil do zuřící bouře a sám přivlekl Fox, Pittman a Madsen. Namba a Weathers, jak zjistil, byli mrtví. Když se Beidleman dozvěděl, že Namba nepřežila, padl do stanu a tři čtvrtě hodiny plakal. Stuart Hutchinson mě vzbudil 11. května v 6:00 ráno. „Andy není ve svém stanu,“ řekl mi pochmurně, „a nezdá se, že by byl v nějakém jiném. Myslím, že vůbec nepřišel.“ „Andy tu není?“ zeptal jsem se. „To není možné, na vlastní oči jsem ho viděl jak došel na kraj tábora.“ Šokovaný a zděšený jsem si nazul boty a vyrazil jsem hledat Harris. Vítr byl pořád silný, párkrát mě srazil na kolena, ale už bylo jasno, viditelnost byla perfektní. Prohledával jsem jsem západní část sedla víc než hodinu, prohlížel jsem všechny balvany, hrabal jsem se ve starých, dávno roztrhaných zbytcích stanů, ale po Harris jsem nenašel jedinou stopu. Můj mozek mi zaplavil adrenalin. V očích se mi objevily slzy, které okamžitě zmrzly a slepily mi oční víčka k sobě. Jak mohl Andy zmizet? To přeci není pravda! Došel jsem na místo, kam Harris sklouzl z ledové vybouleniny a snažil jsem se podrobně vysledovat jeho cestu k táboru. Cesta vedla širokým, ledem pokrytým výmolem. V bodě, kde jsem ho viděl naposled předtím než padly mraky, stačilo ostře zabočit doleva a 40 nebo 50 stop daleko byla skalnatá vyvýšenina, na které stály stany. Viděl jsem ale také, že pokud by Harris nezabočil a pokračoval by dál výmolem – což se mohlo ve vánici snadno stát, obzvlášť pokud byl vyčerpaný a omámený výškovou nemocí – tak by se velmi rychle dostal na nezápadnější hranu sedla k 4 000 stop hlubokému schodu do Západního údolí (Western Cwm). Stál jsem tady a neodvažoval jsem se přiblížit k hraně. Uviděl jsem nezřetelné stopy maček vedoucí k převisu. Tyhle stopy, obával jsem se, byly Harris. Když jsem včera večer přišel do tábora, řekl jsem Hutchinson, že jsem viděl Harris v pořádku dorazit. Hutchinson tuhle zprávu předal vysílačkou do základního tábora, odkud byla satelitním telefonem odeslána Fiona McPherson, Harris přítelkyni na Novém Zélandu. Nyní musela Hall manželka, Jan Arnold, udělat nemožné: zavolat McPherson, že předchozí zpráva byla mylná, a že Andy je nezvěstný a pravděpodobně mrtvý. Když jsem si představil tenhle rozhovor a roli, kterou jsem v tomto příběhu sehrál, padl jsem zdrcený na kolena, zvracel jsem a nechal jsem vítr aby se mnou divoce lomcoval. Při návratu do stanu jsem zaslechl rádiové vysílání mezi základním táborem a Hall, který byl – k mému zděšení – na vrcholovém hřebenu a volal o pomoc. Beidleman mě řekl, že Namba a Weathers jsou mrtví, a že Fischer zůstal někde nahoře. Horu obestřel přízrak neskutečného a ráno se zahalilo do temných barev noční můry. Došly nám baterie ve vysílačce a byli jsme odříznuti od zbytku hory. Polekáni ztrátou kontaktu zavolali horolezci z druhého výškového tábora jihoafrickou expedici, která do Jižního sedla dorazila včera. Když jsme Ian Woodall požádali, aby nám půjčil svoji vysílačku, odmítl. Scott Fischer vylezl na vrchol 10. května v 15:30. Z vrcholu se vracel s Lobsang, který tam na něj po odchodu Beidleman a klientů počkal. Jakmile se dostali k Jižnímu vrcholu (South Summit), začal Fischer projevovat příznaky vážného podchlazení a mozkového edému. Sotva stál na nohou. Podle Lobsang se Fisher „začal chovat jako blázen. Mnohokrát mi říkal, že chce skočit dolů do druhého výškového tábora.“ Lobsang si Fischer, který byl o dobrých 70 liber těžší, uvázal na krátko, neustále ho přesvědčoval, aby neskákal a pomalu ho vlekl dolu Jihovýchodním hřebenem. (Southeast Ridge). Pár hodin po setmění se dostali do obtížného smíšeného terénu ve výšce 1 200 stop nad Jižním sedlem (South Col). Lobsang nebyl schopný Fischer dále vést, přivázal ho tedy k převislému skalisku a chystal se odejít. Pak se objevili tři šerpové vlekoucí Makalu Gau, který byl ve stejně špatném stavu jako Fischer. Šerpové posadili Tchajwance vedle Američana, svázali oba téměř bezvědomé muže dohromady a kolem 22:00 vyrazili dolu do tmy pro pomoc. Mezitím bojovali Hall a Hansen na nechráněném vrcholovém hřebenu o život. Šestačtyřicetiletý Hansen, který


květen 2005, 22/28

z tohoto místa musel přesně před rokem vrátit, chtěl prostě tenhle rok na vrchol stůj co stůj. „Chci se tam dostat a završit tak svůj život,“ řekl mi před pár dny, „už se nechci vrátit.“ Hansen se tentokrát na vrchol dostal. Jenže to nebylo dřív než v 15:00, dávno po limitu, který Hall určil k návratu. Lidé, kteří Hall znali jako konzervativního, systematického člověka se divili, proč se Hall s Hansen nevrátil, když bylo jasné, že mají tak velké zpoždění. Nemusíme příliš spekulovat a můžeme se domnívat, že Hall, který přemluvil Hansen, aby se na Everest vydal tento rok znovu, se s ním prostě nechtěl vrátit a odepřít mu podruhé výstup na vrchol – obzvlášť když všichni Fischer klienti bezstarostně pokračovali v cestě. „Je velmi těžké poslat někoho zpátky z velké výšky,“ upozorňuje Guy Cotter, průvodce z Nového Zélandu, který byl s Hall na Everest v roce 1992 a v roce 1995 pro něj vedl expedici, ve které se Hansen poprvé neúspěšně pokusil vylézt na vrchol. „Pokud klienti vidí, že je vrchol blízko, chtějí se tam dostat za každou cenu, vysmějí se vám do obličeje a pokračují ve výstupu.“ V každém případě, ať už byly jeho důvody jakékoliv, se Hall s Hansen neobrátili. Na místo toho vystoupil v 14:10 Hall na vrchol a tam víc jak hodinu čekal na Hansen, aby se s ním pak vrátil dolu. Jakmile zahájili sestup, těsně pod vrcholem, došel Hansen kyslík a on se zhroutil. „To samé se Doug stalo v devadesátém pátém,“ připomíná Ed Viesturs, Američan, který tenkrát patřil mezi Hall vůdce. „Když jsem šli nahoru byl v pohodě, ale jakmile jsem se obrátili tak se fyzicky a psychicky zhroutil. Stala se z něj opravdová zombie – jako kdyby všechnu sílu vrhl jen do výstupu.“ V 16:31 volal Hall do základního tábora, aby oznámil, že je s Hansen nad Hillary schodem (Hillary Step) a že nutně potřebují kyslík. Na Jižním vrchol (South Summit) měli oba připravené kyslíkové láhve. Pokud by to Hall věděl, mohl by si rychle dojít pro kyslík a pak se k Hansen vrátit s plnou lahví. Jenže Harris, poblouzněný z nedostatku kyslíku, vysílání zaslechl, zavolal Hall zpátky a řekl mu, stejně tak jako mě a Groom, že na Jižním vrcholu (South Summit) žádné plné láhve nejsou. Hall tedy zůstal s bezvládným Hansen a pokusil se s ním sejít dolu. Ale nedokázal ho dostat dál než na vrchol Hillary schodu (Hillary Step). Cotter, blízký přítel Hall a Harris, byl právě shodou okolností pár mil od základního tábora pro Everest, vedl expedici na Pumori. Zaslechl jejich rádiovou konverzaci a v 17:36 a ještě v 17: 57 volal Hall a snažil se svého přítele přesvědčit, aby šel dolů sám. „Vím, že vypadám jako pěkná svině, když jsem Rob radil, aby tam nechal svého klienta,“ přiznává Cotter, „ale bylo mi jasné, že je to jeho jediná možnost.“ Hall ovšem odmítl jít dolu bez Hansen. Pak až do poloviny noci nepřišla od Hall žádná zpráva. V 2:46 11. května pobudilo Cotter ze spánku dlouhé, pravděpodobně nechtěné, přerušované spojení – Hall používal mikrofon připnutý k ramennímu popruhu batohu a mikrofon se občas samovolně zapnul. „V tomto případě,“ říká Cotter, „jsem nevěřil, že Rob o vysílání věděl. Slyšel jsem nějaký řev, ale nebyl jsem si jistý, že to je Rob, všechno bylo přehlušené větrem. Říkal něco jako „Jdi! Jdi dál!“, pravděpodobně nutil Doug k chůzi.“ Pokud to tak skutečně bylo, znamenalo to, že ještě v časných ranních hodinách se Hall a Hansen pokoušeli překonat Hillary schod (Hillary Step) a mířil k Jižnímu vrcholu (South Summit) – na zdolání úseku, který sestupující horolezci obvykle zvládnou za půl hodiny potřebovali víc jak dvanáct hodin. Hall znovu volal do základního tábora v 4:43. Konečně se dostal na Jižní vrchol (South Summit), ale nebyl schopen jít dál. V následujících dvou hodinách ještě několikrát mluvil se základním táborem. Vypadal zmateně a mluvil nesmysly. „Harold se mnou tuhle noc byl,“ trval na svém Hall, ačkoliv Harris byl na Jižním vrcholu těsně po západu slunce. „Ale nezdá se mi, že by tu ještě byl. Byl velmi slabý.“ Mackenzie se ho zeptal jak je Hansen. „Doug,“ řekl Hall, „je pryč.“ Řekl jen tohle a pak už se o Hansen vůbec nezmínil. Dvacátého třetí května, když na vrchol vystoupili Bearshears a Visteurs z týmu IMAX, nenašli tito horolezci žádné stopy po Hansen těle. Ale asi padesát stop pod Hillary schodem (Hillary Step), v místě kde končila fixní lana a začínal nechráněný úsek hřebenu, našli zaseknuté ledovcové kladivo. Je možné se Hall podařilo dostat Hansen dolu po lanech a on pak ztratil rovnováhu, uklouzl a zřítil se 7 000 stop vysokou Jihovýchodní stěnou (Southeast Face). Jediné co po něm zbylo bylo ledovcové kladivo zaseknuté v místě, kde spadl. Během rádiového spojení s základním táborem brzy ráno 11. května Hall řekl, že má něco s nohama, není schopný jít dál, a že se neovladatelně třese. To byly pro lidi v základní táboře špatné zprávy. Je ovšem obdivuhodné, že Hall byl stále naživu, poté co přečkal noc v 28 700 stopách bez přístřešku a bez kyslíku. A to foukal vítr o síle hurikánu, který srážel teplotu až na minus sto stupňů.


květen 2005, 23/28

V 5:00 navázali v základním táboře satelitní spojení do Christchurch na Novém Zélandu a zavolali Jan Arnold, Hall manželku v sedmém měsíci těhotenství. Rob a Jan čekali své první dítě. Arnold, vážená lékařka, byla na Everest s Hall v roce 1993 a nedělala si tedy žádné iluze o jeho šanci na přežití. „Když jsem ho uslyšela, opravdu se mi zastavilo srdce. Mluvil nezřetelně, znělo to jako sípání nebo tak něco, jako kdyby někam mizel. Byla jsem tam; věděla jsem jaké to tam může být ve špatném počasí. S Rob jsme mluvili o tom, že je nemožné zachránit někoho z takové výšky. On sám říkal: „Je to, jako kdybys chtěla zachránit někoho na Měsíci““. Pak Hall našel dvě zbývající kyslíkové láhve a čtyři hodiny se pokoušel očistit kyslíkovou masku od ledu. V 8:30 ráno se konečně nadechl životadárného kyslíku. Několikrát oznámil, že se chystá jít dolu, jen aby to později odvolal a zůstal na Jižním vrcholu (South Summit). Den byl slunečný, obloha byla jasná, ale vítr byl stále silný – později odpoledne byl už vrchol zase zahalen hustými mraky. Horolezci z druhého výškového tábora říkali, že vítr, který se proháněl na vrcholu dělal rámus jako letka proudových letadel. A to byli 8 000 stop pod vrcholem. V 9:30 vyrazili ze čtvrtého výškového tábora Ang Dorje a Lhakpa Chiri ve statečném pokusu o Hall záchranu. Ve stejnou dobu se vydali vzhůru další čtyři šerpové aby zachránili Fischer a Makalu Gau. Když se k Fischer dostali, pokusili se mu dát horký čaj a kyslík, ale Fischer nereagoval. Ačkoliv dýchal, měl zavřené oči a pevně stisknuté zuby. Považujíce Fischer za skoro mrtvého, nechali ho šerpové přivázaného ke skále a vrátili se zpátky jenom s Makalu Gau, který po čaji a kyslíku pookřál a byl – s notnou pomocí – schopen chůze. Ang Dorje a Lhakpa Chhiri vystoupili až do 28 000 stop, ale prudký vítr je donutil k návratu. Od Hall byli 700 výškových stop. Hall přátelé se ho celý den snažili přesvědčit, aby se z Jižního vrcholu pokusil slézt sám. V 15:20, po jednom takovém rozhovoru s Cotter, začal být Hall mrzutý. „Podívej kámo, “ řekl Hall, „kdybych si myslel, že zmrzlýma rukama dokážu udělat uzel na fixním laně, byl jsem dole už před šesti hodinami. Pošlete sem pár kluků s velkou termoskou něčeho horkého – a pak budu v pořádku.“ V 18:20 spojili Hall znovu s Arnold v Christchurch. „Ahoj zlato, “ řekl pomalým, bolestí zkresleným hlasem. „Doufám, že jsi zachumlaná v teplé posteli. Jak se ti vede?“ „Ani ti nemůžu říct jak moc na tebe myslím,“ odpověděla Arnold. „Vypadáš mnohem líp než jsem si myslela, je ti teplo miláčku?“ „S ohledem na výšku a situaci je mi docela dobře,“ odpověděl Hall ve snaze ji nevystrašit. „Co tvoje nohy?“ „Nesundal jsem si boty abych se podíval. Ale asi je mám trochu omrzlé.“ „Těším se, až se vrátíš domu, budu se o tebe starat,“ řekla Arnold. „Vím, že tě zachrání. Nemysli si, že jsi sám. Posílám ti všechnu sílu, co mám.“ „Miluji tě. Spi dobře zlato. Neměj strach,“ řekl Hall předtím, než ukončil spojení. To byla poslední Hall slova, která kdo kdy slyšel. Další pokusy o navázání spojení provedené v noci a další den byly neúspěšné. O dvanáct dní později našli Bearshears a Viesturs při výstupu na vrchol Hall tělo. Ležel na pravém boku v mělké sněhové prohlubni, horní část jeho těla byla zafoukána sněhem. Brzy ráno 11. května, když jsem se vrátil po hledání Harris vrátil do tábora, zorganizoval Hutchinson, který teď – namísto Groom ležícího v bezvědomí ve stanu – v podstatě vedl naši expedici, skupinu čtyř šerpů, aby našli těla našich spolulezců Weathers a Namba. Šerpové, vedení Lhakpa Chhiri, vyrazili před Hutchinson, neboť ten – vyčerpaný a zmatený – vyšel pouze ve vložkách do horolezeckých bot. Hutchinson se pro boty vrátil teprve když ho Lhakpa Chhiri na tuto chybu upozornil. Šerpové řídící se Boukreev popisem snadno našli na kraji Kanngshung Face dvě zbývající těla. Jako první našli Namba – Hutchinson nedokázal říct, kdo to je, dokud si ve vyjícím větru neklekl a neodsekal jí z obličeje tři palce tlustou vrstvu ledu. Ke svému zděšení zjistil, že ještě dýchá. Neměla rukavice a zdálo se, že její ruce jsou skrz naskrz promrzlé. Oči měla vypoulené a barvou v obličeji připomínala porcelánovou figurku. „Bylo to hrozné,“ připomíná si Hutchinson. „Byl jsem ohromený. Byla skoro mrtvá. Nevěděl jsem, co mám dělat.“ Pak se Hutchinson přesunul k Weathers, ležícímu o dvacet stop dál. Ten měl také obličej pokrytý vrstvou ledu. Na konečcích vlasů a řas mu visely kusy námrazy velké jako hroznové víno. Poté co mu odlámal led z obličeje, zjistil Hutchinson, že Weathers také žije. „Dick něco mumlal, aspoň si to myslím, ale nevím co chtěl říct. Na pravé ruce neměl rukavici a měl ji strašně omrzlou. Byl tak blízko smrti, jak jen může být někdo, kdo ještě dýchá.“ Roztřesený Hutchinson došel k šerpům a požádal Lhakpa Chhiri o radu. Lhakpa Chhiri, veterán Everestu respektovaný pro svou zkušenost mezi šerpy i mezi západními horolezci, Hutchinson řekl, aby nechal Weathers a Namba tam, kde jsou. I kdyby se jim podařilo dotáhnout je živé do čtvrtého výškového tábora, zcela jistě by zemřeli ještě před tím, než by je donesli do základního tábora. A pokus o jejich záchranu by jistě ohrozil životy dalších horolezců v Jižním


květen 2005, 24/28

sedle (South Col), z nichž mnozí budou mít sami potíže s bezpečným návratem. Hutchinson s Chhiri souhlasil. Ačkoliv to bylo velmi těžké rozhodnutí, bylo to jediné možné řešení. Je nevyhnutelné ponechat Weathers a Namba jejich osudu a ušetřit sílu na pomoc těm, kterým se ještě dalo pomoci. Byl to klasický případ obětování. Když se Hutchinson vrátil v 8:30 do tábora a sdělil nám jak se rozhodl, nikdo nepochyboval o tom, že se zachoval správně. Ještě tentýž den dorazil do čtvrtého výškového tábora záchranný tým vedený dvěma nezkušenějšími Everest vůdci Pete Athans a Tood Burleson, kteří byli na hoře s vlastními klienty. Burleson stál asi v 16:30 před stany, když uviděl postavu kymácivě kráčející k táboru. Přicházející člověk měl zcela nehybnou, holou a úplně omrzlou pravou ruku, vztyčenou v jakoby vojenském pozdravu. Ať to byl kdokoliv, Athans to připomnělo mumii z nízkorozpočtového hororu. Ukázalo se, že to není nikdo jiný než Beck Weathers, který doslova vstal z mrtvých. O pár hodin dříve se musela nějaká zvířecí část jeho mozku probudit k životu a on znovu nabyl vědomí. „Původně jsem si myslel, že je to sen,“ říká Weathers, „pak jsem ale uviděl svoji omrzlou ruku a uvědomil jsem si, že je to skutečnost. Nakonec jsem vstal a zjistil jsem, že jsem v hrozném průšvihu. A na blízku nebyl žádný anděl strážný. Takže to bylo na mě.“ Ačkoliv Weather neviděl na pravé oko a levým okem nedohlédl dál než na tři nebo čtyři stopy, vydal se směrem k táboru, směrem, který si správně domyslel. Kdyby se zmýlil, okamžitě by se zřítil dolu po Kangshung Face, která začínala na druhé straně, jen pár stop za ním. Po devadesáti minutách dorazil k „nepřirozeně hladkým namodralým kamenům“ - byl u stanů čtvrtého výškového tábora. Druhý den ráno, 12. května, svedli Athans, Burleson a horolezci z týmu IMAX Weathers do druhého výškového tábora. Ráno, 13. května byli Weathers a Gau z tábora evakuováni vrtulníkem. Riskantní manévr provedl podplukovník nepálské armády Madan Khatri Chhetri. O měsíc později amputoval v Dallas chirurgický tým Weathers pravou ruku nad zápěstím a levou ruku mu vyspravili kožními štěpy. Poté, co jsem pomohl naložit Weathers a Gau do helikoptéry, sedl jsem si do sněhu a dlouho jsem zíral na svoje boty a snažil jsem se pochopit, co se vlastně v uplynulých 72 hodinách stalo. Potom jsem se, strašně nervózní, vydal dolu k Ledopádu (Icefall), na poslední úsek cesty ve stínu obřích kamenných bloků. Vždycky jsem věděl, že lezení po horách je nebezpečný podnik. Ale až do této chvíle jsem nikdy neviděl smrt tak zblízka. A to se netýkalo jen našeho týmu. Ve stejné bouři zahynuli 10. května na severní straně Everestu, těsně pod vrcholem, tři členové indicko-tibetského týmu. O pár dní později zemřel na Everest jeden Rakušan. Celkem na Everest v květnu 1996 zahynulo jedenáct lidí – což se vyrovnalo doposud nejhorší sezóně v roce 1982. Z šesti lidí z mého týmu, kteří vystoupili na vrchol jsou nyní čtyři mrtví. Lidé, se kterými jsem se smál, zvracel a vedl dlouhé důvěrné rozhovory. To, co jsem udělal – či neudělal – hrálo důležitou roli ve smrti Andy Harris. A když Yasuko Namba umírala v Jižním sedle (South Col), byl jsem sotva 350 yardů daleko, ležel jsem ve stanu a neudělal jsem vůbec nic. Stopa, kterou to zanechalo na mé duši nebyla z těch, které by zmizely po jednom či dvou měsících vytýkání si viny. Pět dní po smrti Yasuko Namba mě v vesnici Syangboche navštívili tři Japonci. Představili se. Jeden z nich byl tlumočník, druhý její manžel a třetí její bratr. Hodně se vyptávali, ale jen na některé otázky jsem dokázal pořádně odpovědět. Zpět do Ameriky jsem letěl se zavazadly Doug Hansen a na letišti jsem se setkal s jeho dětmi, Angie a Jaime. Když jsem viděl jejich slzy, cítil jsem se hloupě. Zajíkajíc se vinou, odkládal jsem rozhovor s Fiona McPherson, partnerkou Andy Harris, a Jan Arnold, ženou Rob Hall, tak dlouho, že mi nakonec sami zavolaly. Když jsem mluvil s Fiona, nebyl jsem schopný říct nic, co by zmenšilo její hněv či zármutek. Během rozhovoru s Jan utěšovala spíš ona mě než naopak. Mnoho lidí věřilo, že v dnešní době, kdy na Everestu bývá spousta nezkušených horolezců, visí tak velké neštěstí ve vzduchu. Jenže nikdo si nedokázal představit, že neštěstí dopadne na expedici vedenou Hall. Hall vždy vedl nebezpečnější a nejlépe zajištěné expedice ze všech. Co se tedy stalo? Jak to lze vysvětlit těm, kdo přišli o své blízké? A jak ostatním? Horolezci obecně se příliš nevyznačují přemírou zdravého rozumu. A obzvlášť to platí pro horolezce na Everest. Jakmile mají možnost vylézt na nejvyšší vrchol planety, jde rychle všechna opatrnost stranou. „Jsem si jistý,“ říká Tom Hornbein 33 let po svém výstupu na Everest, „že to, co se stalo, se bude opakovat.“ Je jasné, že jen málokdo se poučil z chyb, které vedly ke katastrofě z 10. května. Stačí se podívat na to, co se stalo na Everest o dva dny později. V noci 24. května, v den kdy již všechny expedice opustily základní tábor a odešly z hory, zahájili Jihoafričané výstup na vrchol. V 9:30, druhý den ráno, oznámil Ian Woodall rádiem, že vylezl na vrchol, a že Cathy O'Dowd bude nahoře za patnáct minut, a že Bruce Herrod, Woodall dobrý přítel, se zdržel někde dole. Herrod, kterého jsem v základním táboře párkrát potkal, byl přívětivý devětatřicetiletý fotograf na volné noze, který doufal, že mu výstup na Everest dodá potřebný impuls pro jeho kariéru. Byl velmi málo zkušený horolezec. Salát; časopis občanského sdružení K-Klub

květen 2005, 25/28

Jak se ukázalo, Herrod měl víc jak sedmihodinové zpoždění a na vrcholu nebyl dřív než v 17:00, v době kdy se Everest ponořil do mraků. Výstup z Jižního sedla (South Col) mu trval 21 hodin. Přicházela noc a on byl střeše světa úplně sám, bez kyslíku a naprosto vyčerpaný. „To, že tam byl sám a tak pozdě bylo šílené,“ říká jeho dřívější týmový kolega Andy de Klerk. „Je to naprosto neuvěřitelné.“ Harrod byl v Jižní sedle (South Col) od večera 10. května až do 12. května. Zažil onu strašnou bouři, slyšel zoufalé rádiové volání o pomoc, viděl Beck Weathers zmrzačeného omrzlinami. Při výstupu 24. a 25. května minul zmrzlé tělo Scott Fischer. Nic z toho na něj zřejmě neudělalo dojem. Poslední spojení navázal Harrod v 19:00 a pak už se neozval a nikdy nedorazil do čtvrtého výškového tábora. Byl prohlášen za mrtvého – jedenáctá oběť této sezóny. Tuto zpověď píšu 54 dní poté, co jsem stanul na vrcholu Everest. Od té doby neuplynula jedna či dvě hodiny, aniž bych nemyslel na své mrtvé spolulezce. Ani spánek mi nepřináší úlevu, v mých snech se opakují scény z výstupu. Aspoň trochu mě utěšuje – myslím–, že nejsem jediný přeživší, který je takhle postižený. Moji spolulezci z Hall expedice mě řekli, že od té doby co se vrátili z Everest, se jejich manželství hroutí, nemohou se soustředit na práci, jejich živit je rozvrácený. Neal Beidleman, který zachránil pět klientů tím, že je svedl z hory, přesto pronásledují myšlenky na smrt ostatních. Myšlenky na smrt, které nemohl zabránit, myšlenky na smrt klientů, kteří nepatřili do jeho týmu a za které nenesl žádnou zodpovědnost. Když jsem s Beidleman nedávno mluvil, vzpomínal na to, jaké to bylo v Jižním Sedle (South Col), když ve zmatku a šíleném větru sháněl svoji skupinu dohromady a snažil se aby všichni přežili. Vyprávěl už ten příběh mnohokrát, ale stále to pro něj bylo živé. „Jakmile se obloha vyjasnila a tušili jsme, kde je tábor,“ vypráví Beidleman, „pamatuji si, jak jsem řval „Hej, tohle nebude trvat dlouho, tak pojďme!“ Řval jsem na každého aby se pohnul, ale bylo jasné, že někteří z nich nedokáží ani vstát, natož jít.“ „Brečeli. Slyšel jsem někoho jak ječí „Nenech mě tady zemřít!“ Bylo jasné, že teď jde o všechno – buď a nebo. Snažil jsem se Yasuko postavit na nohy. Chytila mě za ruku, ale byla příliš slabá na to, aby se postavila. Vyrazil jsem a dva nebo tři kroky jsem ji vlekl. Pak její stisk povolil a ona upadla. Musel jsem jít. Někdo musel dojít ke stanům pro pomoc nebo bychom zemřeli všichni.“ Biedleman se odmlčel. „Pořád musím na Yasuko myslet,“ řekl za chvíli potichu. „Byla tak malá. Stále cítím jak mi její prsty kloužou po ruce a jak padá. Ani jsem se neohlédl.“ překlad: Jaroslav Beránek


květen 2005, 26/28

Kalendárium Název akce:

10 dní plných malých K-Klubáků a medvídka Pů

Stručný popis:

K-Klubácký rodinný týden pro rodiče s dětmi. Pobyt s dětmi (od 1 roku do 8 let) i dospělými plný her, zábavy, zážitků čekaných i nečekaných, humoru (co nám naše děti vymyslely) a večerního programu pro dospělé. Aktivní účast na tvorbě programu a pobytu vítána. Nápady a připomínky jsou vítány.

Termín:

22. července až 31. července 2005 Po dohodě lze přijet i v průběhu akce.

Místo:

Táborová základna v Říčkách v Orlických horách. Ubytování ve stanech nebo zděné budově. Příjezd možný autem, autobusem i jinak.

Cena:

Bude vytvořena tak, aby byla co nejnižší (dle ceny potravin, použitých pomůcek). Předběžný předpoklad je cena za dospělého a 1 dítě do 250 Kč za den pobytu.

Spaní:

Ve vlastních spacácích v budově nebo ve stanu na matracích.

Jídlo:

Jídlo bude zajištěno. Vaření bude kombinované, to znamená, že využijeme služeb kuchaře i si budeme vařit sami. Dětem zajistíme stravu dle věku.

Budete potřebovat:

Chuť spolupracovat, trpělivost se svými i cizími dětmi. Z praktických věcí pak potřeby pro pobyt v přírodě.

Kontakt:

Jiří Pavela (Tlegy), telefon: 465 62 17 44, mobil: 606 73 64 99, email: [email protected]

Poznámky:

Jedná se o přátelský pobyt, kde každý účastník může ovlivnit jeho náplň. Nejedná se o výdělečnou akci, v ceně bude pouze zaplacení všech výdajů vzniklých na akci. Podrobnější informace doplníme co nejdříve. (Ihned co se na novinkách dohodneme.) Účast je možná také pro bezdětné se zájmem o činnost s dětmi.

Název akce:

Arbor Vitae - zážitkový kurz

Stručný popis:

Občanské sdružení Užitečný život pořádá již osmý ročník dvanáctidenního zážitkového kurzu Arbor Vitae. Můžete se těšit na čas doslova nabitý sportovně laděnými aktivitami, happeningy, nejednou osobní výzvou, tvořivými programy a hlavně hrami, ze kterých se lze nejenom radovat, ale i objevit něco o sobě, protože hra nám nastavuje pravdivé zrcadlo našeho chování. A díky zpětné vazbě lze tak vytěžit více, než si umíme představit. Zkuste strávit váš volný čas tentokrát trochu jinak. Tento kurz je jako jeden z mála v ČR otevřen i lidem s fyzickým handicapem.

Termín:

20. 8. 2005 - 31. 8. 2005

Místo:

Chata Mate, Rychlebské hory

Cena:

3800 Kč, pro studenty 3400 Kč

Spaní: Jídlo:

jídlo je v ceně

Budete potřebovat: včas se dozvíš :) Jan Krejsa tel.: 608 20 27 17 Kontakt: e-mail: [email protected] www: http://www.uzitecny-zivot.cz/arbor-vitae Poznámky:


květen 2005, 27/28

Název akce: Stručný popis:

Burza nápadů Sraz zájemců o pořádání letní/zimní prázdninovky 2006 v roli instruktora.

Termín:

30. 9. až 2. 10. 2005

Místo:

Předběžně: Říčky v Orlických horách (místo bude potvrzeno).

Cena:

Jen za ubytování a spotřebovanou energii (do 50 Kč/noc).

Spaní:

Horní patro chalupy ve vlastních spacácích na erárních matracích.

Jídlo:

Vlastní jídlo - v místě konání akce nelze koupit (nejblíže v Rokytnici)

Budete potřebovat:

Dobré nápady, vybroušený jazyk, empatické dovednosti, nezměrné nadšení, psací potřeby.

Kontakt:

Oficiální e-mailová adresa K-klubu: [email protected] Organizačně zajišťuje: Hamoun Roman Soukup (Hamoun) email: [email protected] mobil: 737 77 70 02 Svou účast nahlašte do 18. 9. (včetně) na výše uvedený email ([email protected]) a připojte informaci, zda-li na akci přijedete:

Příprava:

• •

jen jako zájemce o práci instruktora navíc jako předkladatel zpracovaného projektu - konkrétního nápadu na realizaci budoucí letní/zimní prázdninovky (pozn. předkladatelem může být i skupina instruktorů)

Program:

• • • • •

v sobotu 1.10. dopoledne rozlosování pořadí prezentací projektů jednotlivé prezentace projektů oběd burza nápadů navečer - tajné volby: hlasování o účasti na projektech

Prezentace projektu bude trvat max. 30 minut (max. 15 min - prezentace předkladatelem a max. 15 min - diskuze nad projektem) V rámci prezentace sdělte ostatním takové informace o svých záměrech, abyste při závěrečných volbách získali co nejvíce hlasů - to bude míra hodnocení kvality Vašich záměrů. Komentář k programu:

Burza nápadů bude volnou diskuzí skupinek instruktorů mezi sebou, kde se budou dále rozvádět odprezentované nápady. Dá se např. předpokládat, že předkladatelé dvou podobných projektů spojí své síly do projektu jednoho. Předkladatelé přihlásí své projekty k volbám. Proběhnou tajné volby, kdy každý účastník této akce obdrží dva hlasovací lístky: lístek pro "hlavní zájem" a lístek pro "alternativní zájem". Výstupem celé akce je seznam zájemců (lístky v hlasovací urně příslušného projektu), které jsou předány předkladateli projektu. Bude jen na předkladateli, co s hlasovacími lístky udělá.

Upozornění:

Akce proběhne jen v případě dostatečného zájmu, protože jinak by neměla význam - tj. pro cca 20 účastníků a více.

Omluva Předem se omlouváme za všechny pravopisné chyby, které se mohou v Salátu vyskytnout. Buďte prosím shovívaví.

Poděkování Toto vydání Salátu bylo zpracováno pomocí textového editoru OpenOffice (http://www.openoffice.org/) a grafického programu GIMP (http://www.gimp.org/).


květen 2005, 28/28

květen 2005 Slovo na úvod klubový časopis občanského sdružení K-Klub

Recommend Documents