Kvalitní veřejné prostory. Kvalitní veřejné prostory. Metodika tvorby a obnovy veřejných prostranství

Nadace Partnerství pomáhá lidem, aby chránili a zlepšovali svoje životní prostředí. Poskytuje jim k tomu granty, odborné znalosti i služby a inspiraci ze zahraničí. Podporuje zapojení veřejnosti do výsadeb stromů, ochrany přírody, šetrné dopravy a turistiky i vytváření kvalitních veřejných prostranství. Společně se čtyřmi sesterskými nadacemi v Bulharsku, Maďarsku, Rumunsku a na Slovensku je součástí asociace Environmental Partnership Association. Veřejným prostorům se Nadace Partnerství věnuje již od roku 1996 ve spolupráci s americkou organizací Project of Public Spaces. Spolupracuje také dlouhodobě s uznávaným dánským architektem Janem Gehlem. Zahraniční poznatky převádí do praxe v projektech, kde klade důraz na zapojení veřejnosti do projednávání. Nadace Partnerství se také podílí na mezinárodních výzkumných projektech. Nevyřešíme problém za vás, vyřešíte ho s námi!

Kvalitní veřejné prostory

www.nadacepartnerstvi.cz

Tato publikace vznikla v rámci mezinárodního projektu UrbSpace spolufinancovaném Evropským fondem regionálního rozvoje v programu Central Europe. V projektu UrbSpace společně skupina měst, univerzit a nevládních organizací střední Evropy hledala cesty ke zlepšování městských prostor. Iniciátorem projektu bylo Regionální environmentální centrum Slovensko společně se slovenskou nadací Ekopolis a Nadací Partnerství. Spolupráce partnerů spočívala ve vytvoření společné strategie a metodiky zlepšování urbánního prostředí, teoretickou část projektu doplnila i řada pilotních projektů.

Kvalitní veřejné prostory Metodika tvorby a obnovy veřejných prostranství


Obsah Předmluva str. 6 1/ O veřejném prostoru str. 9 2/ Legislativní aspekty str. 29 3/ Prostorotvorné aspekty str. 41 4/ Sociální aspekty str. 49 5/ Environmentální aspekty str. 61 6/ Zapojování veřejnosti do plánovacích procesů str. 69 7/ Proces tvorby a obnovy veřejných prostranství str. 79 8/ Případové studie str. 109 Literatura a odkazy str. 126

PŘEDMLU VA

Předmluva Když jsem byl dítě školního věku, trávil jsem většinu času venku. Známou cestu do školy jsme občas narušili nějakým tím odběhnutím do neznámých končin, skrýší a zákoutí. Po návratu domů pak přišel na řadu fotbal na plácku před domem, „výprava“ za hranice naší čtvrti, „bitva“ uprostřed sídliště kde jsem bydlel, později posedávání na lavičkách, klepačích a nekonečné diskuse náctiletých, jejichž obsah už si skutečně nevybavím ani náhodou. Dnes si podobnou atmosféru připomenu, když s kluky posloucháme Rychlé šípy a jejich příběhy plné tajemných a spletitých ulic, schodišť a náměstíček. Někdy se mi stane, že po práci nikam nespěchám. Dostanu chuť projít si cestu z práce na nádraží pěšky, obhlédnout život ve městě, jít cestami kudy obvykle nechodím. Připomenout si park, ulici či náměstí, které nejsou úplně v centru pozornosti. Jindy mě baví posadit se do toho největšího ruchu, sledovat to hemžení, srovnat si myšlenky nebo si přečíst noviny či rozečíst čerstvě koupenou knihu. I ten zlatavý mok chutná ještě lépe na zahrádce s pěkným výhledem na život ve městě. Když dorazím do cizího města a zabydlím hotelový pokoj, mám neodbytnou touhu „poflakovat“ se kolem hotelu, nalézt spojení mezi hotelem, centrem města, případně nějakou památkou. Pokud mám na takovou činnost čas, rozšiřuji tak pomyslný okruh kolem hotelu o nové a nové ulice a místa a stanu se průzkumníkem místního genia loci. Ani mladší člověk si toho nemůže nevšimnout. Stárneme. Procentuálně přibývá lidí v důchodovém věku, kteří už sice dají přednost veřejné dopravě před procházkou, stále ale hodně času tráví při cestě za nákupem, k lékaři. Během těch chvil je „společenský instinkt“ vede k tomu se zastavit, poklábosit se sousedem v okně, s prodavačem v trafice. S věkem platí dvojnásob, že člověk uskutečňuje sebe sama ve vztazích. Co všechno tyto úvahy mají společného? Zážitky z lidí a míst, život na veřejných prostranstvích. Zážitky mimo náš dům, mimo pracovní a jiné budovy jsou tím, co doplňuje náš život a dělá ho pestřejším, zajímavějším, snad i celistvějším, komplexnějším. Tato potřeba objevovat „jiné“ se v posledních dobách trochu ztrácela za potřebami jinými. Potřebou dostat se kamkoliv autem a toto auto kdekoliv zaparkovat, potřebou utéct hluku, špíně a prachu měst, potřebou nakupovat schován před deštěm a větrem, potřebou ochránit děti před možností úrazů. Naše města se stala špatně obyvatelnými a už nám to začíná docházet. Řešením nejsou ani satelity a nákupní centra za hranicemi měst, spíše naopak. Symbolizují naše špatné nakládání s půdou, prostorem, symbolizují úpadek naší pozornosti k veřejným prostranstvím jako místům. Veřejný prostor postupně ztrácel svou roli městotvorného prvku. Veřejný prostor byl postupně „rozparcelován“ mezi řadu správců i správních orgánů. Veřejný prostor se postupně stal dopravními komunikacemi, pěšími a cyklistickými komunikacemi, drážními tělesy, plochami pro veřejné osvětlení, plochami zeleně.

6

P ŘEDMLUVA

Přestože se doba změnila, stále platí, že základem měst jsou jeho obyvatelé. Jejich život a aktivity jsou životem města, vytvářejí jeho charakter, rozhodují o jeho další podobě. Jednak jako voliči místní samosprávy, jednak svým jednáním a vztahy vytvářejí místní komunitu a s tím i potenciál města. Podle vzdělanosti a schopností i jejich kulturní úrovně se nastavuje fungování města. V neposlední řadě jsou města spoluutvářena i jejich návštěvníky. V případě zajímavých historických měst se jedná o turistický ruch, jindy se může jednat o dojíždějící dělníky, studenty nebo lidi přijíždějící za jinými specifickými cíli. Tito lidé mohou podobu měst, jejich charakter a atmosféru značně ovlivnit. Chceme-li žít ve městech obyvatelných a udržitelných, patří péče o „prostor mezi budovami“ k významným prioritám správy měst. Veřejná prostranství v sobě spojují témata domova, bezpečí, krásy, kultury, vztahů, dopravy, životního prostředí, rekreace i obchodu. Po letech nezájmu a devastace se v průběhu 90. let 20. století pomalu dostala tato problematika do povědomí nejen odborné urbanistické a architektonické veřejnosti a do spektra zájmu komunálních politiků, ale postupně si vydobývá své místo i v myslích běžného občana – tedy laické veřejnosti. Lidé se učí posuzovat jednotlivá města podle kvality jejich veřejných prostranství, existence či neexistence pěších zón nebo klidových náměstí a podle těchto zážitků hodnotí město a život v něm jako jeden celek. Problematika veřejných prostorů ale není jen problémem úzké skupiny architektů a komunálních politiků. Veřejné prostory jsou v popředí bádání celé řady profesí – sociologů, psychologů, ekologů či dopravních inženýrů. Věříme, že naše publikace, která se pokouší popsat zásady a postupy při vytváření veřejných prostranství, bude dobrým průvodcem některým výše zmíněným expertům, zástupcům veřejné správy, neziskových organizací a nakonec snad i samotným občanům, kteří se ve veřejném životě angažují.

7

1

O veřejném prostoru 1.1

Status „veřejný“ str. 10

1.2

Typologie veřejných prostranství str. 14

1.3

Hierarchie prostranství ve městě str. 22

1.4

Systém veřejných prostranství str. 24

9

1

O V EŘEJNÉM PROSTORU

Definice veřejného prostoru Definic veřejného prostoru existuje celá řada. Jejich charakter závisí zejména na úhlu pohledu a účelu, pro které byly vytvořeny. Termín „veřejný prostor“ vychází z překladu anglického termínu „public space“. Výklad tohoto termínu můžeme doslovně chápat zejména ve smyslu jakéhokoli prostoru, který není privátní, tj. není součástí sféry soukromého života. Veřejný prostor potom slouží jako místo setkávání a komunikace ve všech jejích rovinách od politicko-právní přes sféru sociální ažk fyzické podstatě tohoto prostoru. S tímto širokým pojetím potom koresponduje i výklad termínu „veřejný prostor“, tak jak je chápán v politologii, sociální a politické geografii či v oblasti komunitní práce. „Veřejný prostor“ je zde chápán jako prostorová metafora, která ukazuje něco otevřeného, vymezeného pro vše, co se týká veřejnosti.

Vytvoření sociální struktury a odpovídající fyzické struktury se společnými prostorami na různých úrovních dovoluje pohyb od malých skupin a prostor k větším a od privátnějších ke stále veřejnějším prostorám, dává větší pocit bezpečí a silnější pocit sounáležitosti s oblastmi mimo privátní rezidenci. Oblast, kterou jednotlivec chápe jako přináležející k obydlí, rezidenční prostředí, může sahat dosti daleko za skutečný byt. To samo o sobě může vyústit do většího využívání veřejných prostor – např. když rodiče dovolí hrát si venku i tak malým dětem, jimž by to jinak nedovolili.

V architektonickém a urbanistickém pojetí se častěji používá ekvivalent anglického termínu „open space“, tedy volně přeloženo „otevřený prostor“, který je chápán jako termín označující veškeré užití prostoru, které není zastavěno budovami. Praktický výklad tohoto termínu je tedy náměstí, park, hřiště, hřbitov, náves apod. Tento termín se ale na druhou stranu blíží českému termínu „veřejné prostranství“, který vyjadřuje právě pouze prostorovou podstatu. S termínem „veřejné prostranství“ pracuje také český legislativní rámec (více viz kapitola 2. Legislativní aspekty).

1.1

Status „veřejný“

Veřejné prostranství je obvykle ve veřejném majetku nebo správě, ale majetkové poměry nemusejí být vždy určující. Světovým trendem je, že i soukromí majitelé

Ideální veřejný prostor je volně přístupný a nabízí možnosti aktivit pro různé věkové i sociální skupiny..

10

O V E Ř E J N É M P RO STO RU

a investoři chápou společenský a ekonomický přínos veřejného prostoru a ve svých projektech počítají s jeho vytvořením. Na druhou stranu existuje jednoduchý předpoklad, že veřejné vlastnictví je obvykle spojeno s veřejnou přístupností a neomezeným používáním, ale není tomu tak ve všech případech. Existuje široká škála různých typů prostranství ve veřejném vlastnictví, ale s omezenou přístupností. Důležitá je na rozdíl od vlastnictví především přístupnost a možnost prostor využívat, případně být s ním v kontaktu. Venkov je na rozdíl od města typičtější společným životem celé komunity, společnými událostmi, jednotliví členové o sobě navzájem vědí mnoho, existuje sledovaný veřejný prostor, kde se odehrávají i soukromé události. Naproti tomu město ctí více anonymitu a soukromý prostor. Rozdělení mezi prostorem soukromým – nepřístupným a veřejným – přístupným je charakteristická pro městský život. Mezi soukromým a veřejným prostředím existuje celá řada přechodů – od tvrdých (dveře oddělují vnitřní soukromí domu od venkovního veřejného prostoru ulice) po měkčí varianty (dveře soukromého bytu vedou do polosoukromé chodby, ústící do poloveřejného dvora a předzahrádky apod).

1

„Vytvoření obytných oblastí s různými stupni veřejných prostor od poloveřejných, intimních a rodinných prostor poblíž domu umožňuje také lépe poznávat lidi z této oblasti, má za následek větší stupeň dozoru a kolektivní odpovědnost za tento veřejný prostor a jeho rezidenci. Veřejná prostranství se stávají součástí obytné oblasti a jsou chráněna před vandalismem a kriminalitou stejným způsobem, jako jsou chráněny rezidence“. (Gehl, Život mezi budovami, 2000)

Prostory veřejné Pod veřejnými prostory si nejčastěji představíme právě prostory ve veřejném vlastnictví, kam má přístup každý bez omezení (náměstí, ulice). Podle definice veřejného prostranství zakotvené v české legislativě (viz kapitola 2. Legislativní aspekty), ale i podle běžné zkušenosti, lze mezi veřejné prostory řadit i některé plochy, které jsou v soukromém majetku. Právě tato obecná definice pak rozšiřuje pojetí na neomezené užívání veřejnosti bez ohledu na věkové, rasové, sociální i kulturní rozdíly. V některých případech je přístupnost veřejného prostranství omezena, např. zahrady nebo dětská hřiště s omezenou dobou přístupnosti pro veřejnost. Takové omezení může vést k větší bezpečnosti, kvalitnější správě nebo omezení vandalismu.

Veřejný prostor je místem, kde se odehrává život města. Nabídka typů veřejných prostorů a možných aktivit musí být co nejširší. Tehdy si každý dokáže najít to, co jej láká a město může ožít a přitáhnout další uživatele.

11

1


Prostory poloveřejné Jde o prostory (menší obytné ulice, průchozí vnitrobloky), které jsou veřejnosti přístupné, přesto vnímáné okolními obyvateli jako „vlastní teritorium“. Tato území jsou často sledována z okolních oken, což zajišťuje přirozenou sociální kontrolu místa. V některých případech využívají místní obyvatelé přilehlé plochy k výsadbě květin, umístění soukromé lavičky či dětského hracího prvku. V současné době tento typ prostorů často upadá, protože ubývá lidí s dostatkem volného času, kteří jsou ochotni přispět k rozvoji v podstatě veřejného prostoru a k péči o něj. Také herní prvky umístěné na plochách ve veřejném vlastnictví musejí splňovat normy a certifikaci, což může způsobovat demotivaci a omezení iniciativy občanů. Prostory soukromé I některé čistě soukromé plochy mohou mít význam z hlediska veřejného života, zvláště když přímo přiléhají k veřejným plochám a nejsou pohledově odděleny. Takovým příkladem mohou být soukromé předzahrádky domů. „Výzkum čtvrtí řadových domků s polosoukromými předzahrádkami v Kanadě, Austrálii a Skandinávii ukazuje, že dokonce i velmi malé plochy umístěné přímo před domy mají daleko větší a mnohem všestrannější využití než velké rekreační areály, kam je mnohem obtížnější se dostat.” (Gehl, Život mezi budovami, 2000)

O poloveřejné prostory často s láskou pečují okolní obyvatelé i přesto, že jim ve skutečnosti tyto prostory nepatří.

12

Prostory polosoukromé Za polosoukromé můžeme označit plochy, které patří do soukromého majetku, ale za určitých okolností je veřejnost může užívat. Jejich přístupnost a využívání je však zpravidla určitým způsobem omezeno. Existuje rostoucí kategorie soukromých prostranství, které však plní důležitou funkci veřejných prostorů. Jsou to především velká atria, nákupní galerie, které jsou významné ve funkci spojnice mezi dalšími kategoriemi veřejných prostranství, přesto

Mezi polosoukromé prostory můžeme zařadit také například vnitřní dvory nebo komunitní zahrady.


1

vykazují uzavřený, interiérový charakter. Mají však veřejný charakter ve smyslu počtu lidí – nakupujících, které přitahují, a ve způsobu jejich využití. Nedochází zde však k žádnému rozvoji komunity a sociálních kontaktů a také aktivity, které se zde mohou odehrávat, jsou velmi omezené. Takovéto prostory jsou některými sociology označovány jako pseudoveřejné. V neposlední řadě mají tato prostranství řadu negativních ekonomických a sociologických vlivů na skutečné městské veřejné prostory a město jako celek. Z pohledu města to bude znamenat rozptýlení a účinné uzavření lidí a aktivit, vyprázdnění skutečných veřejných prostor od lidských bytostí a odliv financí. Centrum města se tak vylidňuje, je monotónnější a nebezpečnější, když přitom tytéž funkce, nyní uzavřené, mohly vylepšit mnohé veřejné prostory a město jako celek. „Gated communities“ Od devadesátých let 20. století se začala objevovat další specifická kategorie prostorů, anglicky označovaná jako „gated communities“. Tento druh vzniká především v zástavbě rodinných domků, kde jsou majitelé nuceni zakoupit i plochy pro společné užívání a komunikace. Vznikají tak území s omezeným přístupem „cizích“ lidí. Jde o fyzické vymezení prostoru plotem a bránou, nebo s cedulí a varováním, občas i s přítomností bezpečnostní služby. Tyto případy vedou k velmi specifickému užívání území – jednak zabrání prostupnosti daného území pro okolní obyvatele a vytvoří tak prostorovou bariéru (často se jedná o území v blízkosti lesa nebo na okraji volné krajiny). Další důsledek je nemožnost vytvoření přirozených sousedských sociálních vazeb a vyčlenění z širší komunity. V neposlední řadě zde chybí přirozená sociální kontrola, protože území nemohou využívat další lidé, lidé z interiéru nemají co na ulicích pozorovat a postupně tak vznikají „mrtvé ulice“.

Nákupní galerie často vytvářejí iluzi fungujícího veřejného prostoru. Přesto jako skutečný veřejný prostor nefungují.

Nová výstavba Haverleij u Den Bosch v Nizozemí připomíná tzv. gated community. Separovaný a chráněný obytný prostor je od okolí oddělen fyzickou bariérou. Volný vstup je u těchto obytných souborů většinou zakázán (uzamčenou branou) nebo kontrolován (kamerovým systémem, bezpečnostní agenturou).

13

1


1.2

Typologie veřejných prostranství

Ulice Městská třída může často trpět vysokou intenzitou dopravy. Její řešení však bývá poměrně obtížné, protože je také zpravidla páteřní dopravní tepnou města. Možnosti využití prostoru pro další funkce jsou potom výrazně podmíněny členěním uličního profilu, ponecháním dostatečného prostoru pro jeho další funkce a také využití zeleně jako prostorotvorného a mikroklimatického faktoru.

Tato forma veřejného prostoru je tak samozřejmá, že ji často ani jako veřejný prostor nevnímáme. Sídla historicky nejčastěji vznikala právě zástavbou kolem důležitých cest – čili ulicemi. V českém prostředí je zástavba domů kolem ulic nejtypičtější formou i pro venkovské osídlení. Mnohé vesnice si tuto formu zachovávají v podobě tzv. ulicovek, kde ulice dodnes tvoří i hlavní prostor obce. Pro město je rozmístění domů kolem ulic téměř výhradním typem až do cca 30. let 20. století a mluvíme o kompaktní neboli blokové zástavbě. Poté převážila forma objektů volně umístěných do prostoru tak, jak to známe z našich sídlišť. Skupiny domů zde mají jména ulic nebo dokonce náměstí, ale prostorově zpravidla nejsou takto vymezeny. Když se výrazněji projevily nedostatky volného typu zástavby, objevily se v reakci na to snahy o návrat k tradiční městské struktuře a tedy návrat k formě ulice (např. hnutí New Urbanism v USA). Pro přiblížení různých charakterů ulic jsou uvedeny alespoň ty základní: Městská třída Městská třída svým trasováním a polohou ve struktuře města soustřeďuje obchodní, společenskou a dopravní funkci. Je charakterizována bohatě členěným parterem s výrazným podílem obchodů a služeb. I když je podíl dopravy v této kategorii ulic značný, nemusí docházet k výrazné kolizi s obchodní a společenskou funkcí, neboť vhodným uspořádáním a členěním prostoru lze snížit negativní vlivy dopravy. V centrálních částech měst charakteristických kompaktní zástavbou a poměrně úzkými ulicemi je na veřejný prostor kladeno mnoho různorodých požadavků, pro které je obtížné najít optimální uspořádání. Zlepšení kvality veřejného prostoru je možné za podmínky zklidnění dopravy. To nebývá jednoduché, protože tyto ulice jsou často tradičními historickými spojnicemi ve struktuře města, často tudy vedou linky hromadné dopravy a velký tlak je i na kapacitu parkování v souvislosti s dopravní obsluhou domů v ulicích. Obytná ulice

Obytná ulice umožňuje posilovat sousedské vztahy a rozvíjet komunitu. V ideálním případě je veřejný prostor uspořádán tak, aby bylo možné část činností přenést ven a ulice se tak stala "rozšířeným obydlím".

14

Druhou významnou kategorii tvoří městská ulice v obytném prostředí – ulice bez tranzitní dopravy sloužící především k obsluze přilehlých domů, která svým charakterem umožňuje sociální kontakty místních obyvatel a sousedů. Ve většině případů však prostor ulice tvoří pouze pásy chodníků, vozovka s parkováním a případně trávník se stromořadím a obytný potenciál ulice tak není využitý. Až v nedávné době se začaly více uplatňovat úpravy, které vytváří podmínky k obývání ulice. Dopravním značením je vymezen režim obytné zóny a ulice jsou členěny tak, aby zde vznikaly i plochy pobytové a plochy zeleně. Na ulici jsou dovoleny hry dětí – řidiči smí jet rychlostí maximálně 20 km/hod a nesmí ohrozit chodce, v případě potřeby musí i zastavit. K vytvoření režimu zklidněné obytné ulice se používá také opatření zvané Zóna 30. Jde o plošné omezení rychlosti v území bez tranzitní dopravy s cílem zejména zvý-


1

šit bezpečnost chodců a cyklistů, pro které se zde nevytváří samostatné cyklopruhy, ale naopak je zde předpoklad bezproblémového soužití všech druhů dopravy. Výrazné zvýšení bezpečnosti dokládají testy, při kterých auto jedoucí rychlostí 30 km/hod stihne zastavit na vzdálenosti 14 m, zatímco při rychlosti 50 km/h nestačí na stejném úseku ani začít brzdit. Zavedení Zóny 30 je velmi jednoduché a levné, protože není podmíněné žádnými stavebními úpravami, nicméně zklidnění dopravy zúžením vozovky, instalací zvýšených prahů apod. samozřejmě výrazně podpoří požadované chování řidičů. Pěší zóna Tradiční pěší zónu si mohou chodci vychutnat ve věhlasných Benátkách, kam díky historické poloze města ve vodní laguně auta vůbec nepronikla. Přirozenými pěšími zónami jsou i historická jádra některých středověkých měst, například italských, španělských, ale i českých, kde úzké ulice automobilovou dopravu prostě nepojmou. Od 60. let 20. století jsou v historických centrech měst vytvářeny pěší zóny, a to z důvodu naprostého zahlcení center měst narůstající automobilovou dopravou. Jedná se zejména o ulice s převažující obchodní a společenskou funkcí, s velkou koncentrací pěších a s výrazně omezenou motorovou dopravou. Bohatý parter s velkým podílem drobných obchodů je zasazen do úzkého uličního profilu. Dopravně zklidněný prostor umožňuje sociální kontakty, pobyt v atraktivním veřejném prostoru a nabízí příležitost k různým aktivitám. Ačkoli původně měli obchodníci v nově zaváděných pěších zónách strach z odlivu zákazníků, jejich obavy se nepotvrdily a naopak do pěších zón jich přichází až trojnásobný počet (příklad z průzkumu z Kodaně). V současné době jsou centrální pěší zóny běžnou součástí našich měst, přičemž zpravidla existují výjimky pro příjezd zásobování a pro rezi-

Při ohleduplném chování všech uživatelů veřejného prostoru není problém, aby spolu v jednom prostoru koexistovaly různé druhy dopravy. Společné fungování především cyklistické a pěší dopravy ve sjednoceném uličním profilu rozšiřuje možnosti využití veřejného prostoru a posiluje rozvoj aktivit.

Pěší zóny se často vyskytují v centrálních částech měst. V některých případech se jedná skutečně pouze o dopravní řešení, umístěním značky je omezen vjezd automobilů. Pokud však chceme, aby se z pěší zóny stal živý a zajímavý veřejný prostor, je nutná jeho rekonstrukce. Zpravidla dochází ke stavebním úpravám prostoru, provoz je převeden na jednu úroveň bez bariér a dochází k podpoře rozvoje obchodního parteru a aktivit.

15

1


denty, kteří si zajistí povolení k vjezdu. Míra regulace dopravy je předmětem diskusí. V řadě míst je zásobovacích aut a motorizovaných rezidentů tolik, že se efekt pěší zóny vytrácí a naopak se ulice stávají pro pěší nebezpečné. Polemiky se vedou také o vjezdu cyklistů do pěší zóny, stejně jako o pohybu vozidel hromadné dopravy. Neexistuje jednoduchý recept a ideální řešení. Pokud má intenzivně využívaný prostor fungovat ke spokojenosti všech, musí se ke psaným pravidlům přidat také ohleduplnost. Určité formy pěších zón lze najít i mimo historická centra měst. V rozvolněné struktuře sídlišť byly cíleně oddělovány chodníky a pobytové prostory pro pěší od automobilové dopravy. O to méně přívětivé jsou však zase koridory sběrných komunikací, monotónní plochy parkovišť nebo zásobovací dvory nákupních středisek. Koncem 20. století přibývají další nové formy pěších nebo obytných zón. Jedním principem, používaným v obytných okrscích, je parkování automobilů v hromadných garážích, nejčastěji pod zemí, s vyloučením automobilů z centrální části území, které je tak vyhrazeno pro pobyt. Odvážnějším principem je pak rozhodnutí obyvatel o tom, že auto ani vlastnit nebudou. To umožňuje vytváření okrsků s vyloučením aut, bez prostorů pro parkování. Vznikají tak prostorové i ekonomické podmínky pro utvoření bezpečného a atraktivního prostoru pro obývání. V českých podmínkách legislativa zatím tento typ zástavby neumožňuje – investor musí zajistit určitý počet parkovacích stání ve vztahu k budované obytné ploše. Náměstí Již od dob starověkých kultur má náměstí jedinečný význam pro život města – ve starověkých Athénách se na něm scházeli občané, aby rozhodli o důležitých politických otázkách, ve středověku se na nich odehrávaly trhy zemědělců a řemeslníků z okolních vesnic, ale i reprezentační mocenské události (průvody pa-

V dnešní době se na náměstí kumulují především funkce obchodní, společenské i reprezentační.

16

Náměstí mělo odedávna funkci hlavního shromažďovacího prostoru, kde se odehrávaly nejrůznější denní aktivity obyvatel města.


1

novníka, velké církevní slavnosti apod.). Ve struktuře města mají náměstí plošný charakter, tradičně tvoří místa zastavení, místa soustředění lidí a veřejného života. Centrální náměstí pro reprezentaci, obchod a společenské akce Ve většině měst existuje historicky definované centrální náměstí s výraznou shromažďovací a reprezentační funkcí. Je místem setkávání obyvatel a návštěvníků a prostorem pro pořádání slavností a přehlídek. Většinou podle charakteru vymezujících budov je více či méně zastoupená úloha obchodního těžiště města. Náměstí s tradičně živým parterem s obchody a službami se v současné době potýká s konkurencí jak supermarketů a diskontů, tak i velkých obchodních galerií a hypermarketů s nabídkou soustředěnou pod jednou střechou. Další typy náměstí Při cíleném plánování měst, tedy opaku jejich tzv. rostlého přirozeného formování, byla utvářena i náměstí s dalšími významy. Lze tak hovořit o parkovém náměstí, které převahou zelených ploch supluje význam parku s převažujícím využitím pro rekreaci. Zajímavým typem je obytné náměstí – centrální prostor obytných souborů, který má v závislosti na měřítku prostoru charakter klidného polosoukromého prostoru, kde lze pozorovat větší množství sousedských setkání, her dětí a podobně. Dominantní funkcí některých náměstí se stala doprava, ať už individuální automobilová daná důležitou polohou náměstí ve struktuře města, nebo doprava hromadná v podobě přestupních terminálů a zastávek. Náves I menší obce mají velmi často svůj centrální prostor, který tvoří přirozené místo setkávání obyvatel a kde se odehrávají významné události obce. Podle zeměpisné oblasti i podle způsobu vzniku vesnice existuje celá řada různých typů (ulicové, vřetenové, okrouhlicové). V některých obcích došlo ke znehodnocení významu místa dopravou – průtahem hlavní silnice, umístěním konečné točny autobusů, parkovištěm apod. Přesto i v těchto místech zůstává potenciál na vytvoření místa, které bude sloužit různým věkovým skupinám obyvatel a posilovat tak život celé obce. Městská zeleň Plochy městské zeleně jsou nedílnou součástí organismu města. Jejich význam stoupá především s rozrůstáním měst a také se změnou životního stylu a způsobu trávení volného času. Důležité je především propojení jednotlivých prvků městské zeleně do systému, který posílí jak ekologické a environmentální, tak také společenské funkce zeleně. Parky Při plánování prostorového rozvoje měst byly v našich zemích především na přelomu 19. a na začátku 20. století zakládány parkové plochy. Parky jsou charakterizované volnou výsadbou a střídáním otevřených trávníkových ploch, stromových solitérů a kompaktnějších výsadeb dřevin. Z pohledu uživatelů slouží tyto prostory především pro krátkodobou rekreaci, ale i pro příležitostné společenské, kultur-

Městské parky jsou významné především pro každodenní aktivní i pasívní rekreaci, jsou nedílnou součástí každodenního života města.

17

1


ní a sportovní akce. Parky mají v organismu města také významnou ekologickou funkci. Městské zahrady Intenzivně upravované plochy převážně okrasného charakteru mají původ v bývalých soukromých zahradách zámků, vil a jiných reprezentativních budov, které byly předány do užívání veřejnosti. Bývají určeny především ke klidové rekreaci, procházkám, kulturním či společenským aktivitám. Lesoparky a příměstské rekreační lesy

Městské zahrady jsou zpravidla charakterizovány použitím vegetačních prvků s vyšší náročností na údržbu. Mezi ně patří například květinová rabata, letničkové výsadby, stříhané plůtky a podobně.

V přírodním zázemí města, důležitém pro kontakt městského člověka s přírodou, bývá zvýrazněn rekreační význam na úkor čistě hospodářských funkcí lesa nebo krajiny obecně. Toto území je určeno především pro aktivní rekreaci v rozmezí jednotlivých hodin až celého dne a je vybaveno základním mobiliářem, různorodou cestní sítí, možností občerstvení apod. Přednost tohoto typu zelené plochy spočívá v jejím převážně přírodním charakteru a skromnější údržbě ve srovnání s městskými parky. Je tedy pro veřejný rozpočet méně nákladná. Mnohá velká města usilují o realizaci tzv. zeleného prstence (green belt) – souvislého pásu zeleně obepínajícího město, který vedle environmentálních přínosů nabízí pestré možnosti pro vycházky a vyjížďky na kolech po ucelených trasách a okruzích propojujících jednotlivé části města. Vnitrobloky Dvorní trakty uvnitř blokové zástavby jsou potenciálně velmi cennými prostory v kompaktní zástavbě měst. Existuje velká škála typů od těsných dvorů zastavěných různými garážemi a hospodářskými budovami přes rozparcelované malé za-

Vnitrobloky často trpí zvýšeným zatížením parkujícími automobily. To částečně omezuje možnost jejich využití jako klidného zeleného zázemí, prostoru pro hry dětí a místa setkávání a rozvoje komunity.

18

Lesoparky kromě významných ekologických funkcí rozšiřují nabídku každodenní rekreace a tím zvyšují atraktivitu města.


1

hrádky přiléhající k jednotlivým domům až po velkorysé plochy zeleně. Výhodou tradiční blokové zástavby bylo jasné prostorové vymezení, jasné vymezení veřejné ulice a soukromého dvora – respektive polosoukromého v případě bytových domů. V převážné většině případů nejsou v současné době možnosti vnitrobloků využity. Nejasně definované plochy zaplňují parkující auta nebo trávníky bez úpravy podporující využití. Potenciál vnitrobloků spočívá v nabídce venkovního prostoru pro hry dětí, krátkodobý pobyt v zeleni, sociální kontakty se sousedy a v neposlední řadě samozřejmě příznivou přírodní kulisu zvyšující atraktivitu bydlení v husté blokové zástavbě. Sídlištní zeleň mezi panelovou zástavbou Mezi bodovou a řádkovou zástavbou především z panelových domů se nacházejí rozsáhlé volné prostory zajišťující dostatečné odstupy mezi domy. Kromě komunikací a chodníků jsou tyto plochy využity pro dětská hřiště a nejčastěji právě pro různé formy zeleně. S nárůstem počtu automobilů od 90. let 20. stol. jsou z nich často ukrajovány plochy parkovišť. Protože jsou převážně v obecním vlastnictví, je vzhledem k ekonomickým limitům nedostatečné jak vybavení, tak i údržba. Po několika desetiletích od vystavění sídlišť jsou také častým problémem přerostlé dřeviny v blízkosti domů. Nábřeží Prostory lemující vodní toky nebo plochy jsou potenciálně velmi atraktivní a jedinečné. Až do poloviny 19. století břehy ve městech většinou nemají charakter plnohodnotného veřejného prostranství, jsou neupravené, město se k nim obrací zády. Až později jsou vytvářena ve vnitřním městě kamenná nábřeží s náplavkami jako prostor pro vizuální nebo i fyzický kontakt s vodním elementem. Mimo kompaktní

Největším nedostatkem sídlištní zeleně je, že se zpravidla jedná o rozsáhlé neuchopitelné plochy bez jasného využití. Problémem je nevyhovující síť komunikací, nedostatečná údržba, zastaralé vybavení i nevhodně volené dřeviny. Často dochází k přeměně zelených ploch na plochy pro parkování.

Voda patří k největším městským fenoménům. Je velmi důležitá a v organismu města plní různé funkce v závislosti na způsobu začlenění do městského organismu. Vodní prvky (potoky, řeky, jezera…) mohou mít přírodní charakter, tehdy zpravidla navazují na biokoridory včetně ochranných pásem a vnášejí do veřejného prostoru přírodní element a způsob trávení volného času v přírodním prostředí.

V případě technického řešení nabízejí veřejné prostory s bohatým parterem a životem, který je vodou podtržen a umocněn.

19

1


zástavbu se často jedná o přírodní liniové prvky stromořadí, břehových porostů, v současné době často vymezené jako biokoridory. Kromě ekologického významu jsou nábřeží významná kvůli svému potenciálu pro rekreaci a „měkkou“ dopravu v podobě pěších tras, cyklostezek, tzv. greenways. V době minulé nebyla důsledně sledována prostupnost území podél vodních toků, avšak nyní je to téma velmi aktuální a často i problematické, a to jednak vzhledem k majetkoprávním vztahům, ale také v souvislosti s vhodným zajištěním potřebné protipovodňové ochrany.

Místo, ke kterému se nikdo nehlásí Při pracích na projektu úpravy veřejného prostranství kolem stanice metra Budějovická v Praze došlo ke zjištění, že část členitého prostranství nemá majitele. Privatizace této srostlice budov a jejich střešních teras nad vestibulem metra zanechala bezprizorní tu část, která nebyla pro nikoho zajímavá a naopak vyžadovala investice do nutných oprav.

Další specifické prostory Některá místa a plochy nevnímáme přímo jako veřejné prostory, ale přesto se na dojmu z prostředí podílejí výraznou měrou. Spoluvytvářejí městskou krajinu, jsou veřejným vlastnictvím v tom smyslu, že běžný uživatel prostor se nemůže vyhnout pohledu na ně. V případě členitého městského terénu a výškových budov se do zorného pole obyvatel dostávají i střechy objektů. V případě některých budov pak využití střech může poskytnout další plochu pro veřejné využití (např. vyhlídka, nebo plocha pro zeleň). Dalším typem městských prostorů jsou přístupná poloveřejná nádvoří, zahrady a dvory, s často drobnějším a útulnějším měřítkem prostoru. Vzhledem k vyššímu dohledu na místo zde najdeme odlišný charakter vybavení - mobiliáře, umělecké prvky a další atrakce, které by třeba na náměstí či do parků nebyly umístěny z obavy z vandalismu. Zvláštní kategorií veřejných prostranství jsou zastřešené pasáže. Rozvoj tohoto typu je spojen s velkorysými přestavbami metropolí v 19. století, nejprve Paříže a následně dalších měst v Evropě i ve Spojených státech. V době, kdy běžné uli-

V hustě zastavěných lokalitách je zeleň na konstrukci ideální řešením, které do těchto míst pomáhá vnést přírodní prvky s jejich významným ekologickým, estetickým a mikroklimatickým působením.

20

Příkladem střešní krajiny je zajímavý projekt centrály ČSOB v pražských Radlicích (architekt J. Pleskot). Objemově rozsáhlá budova díky členité střešní krajině do značné míry splývá s přírodním okolím a zaměstnancům banky nabízí místo k relaxaci.


1

ce byly často špinavé, hlučné a přeplněné, byl vznik pasáží motivován vytvořením příjemného reprezentativního prostředí pro bohaté měšťany a jejich setkávání, korzování i nakupování. Mnoho z těchto prostorů funguje dodnes (například pražské pasáže Lucerna, Koruna, brněnská Alfa). S velmi podobným záměrem vznikají v dnešní době obchodní pasáže a galerie, ovšem s několika rozdíly: uměleckou a řemeslnou bohatost a kulturu tradičních pasáží nahrazuje zaměření na maximální komerční efekt. Místo pasáží mezi městskými ulicemi vznikají dnes obchodní galerie jako samostatné bloky uzavřené do sebe a obracející se k okolí zásobovacími dvory a vjezdy do garáží. Obchodní galerie a do jisté míry i pasáže nejsou v současnosti plnohodnotným veřejným prostorem, jak z hlediska omezené přístupnosti v čase, tak i kontrolou zúženého spektra povolených aktivit (nakupování, posezení v kavárně či na lavičce) a vykázáním v případě nedodržení těchto vlastníkem stanovených pravidel. Významné veřejné budovy jako divadla, knihovny, kulturní domy, kostely a podobně jsou často doprovozeny veřejným prostorem, který jednak dává vyniknout výjimečnému objektu a také umožňuje shromáždění většího množství lidí ve vazbě na program uvnitř budovy. Problémem těchto prostorů je často jejich monofunkčnost vedoucí k velmi omezenému veřejnému životu mimo ten související s limitovanými aktivitami uvnitř. Další slabou stránkou bývá předimenzování prostoru ve snaze o podpoření monumentality a významu budovy. Nevhodné měřítko prostoru pak neláká lidi k jeho využívání. Zejména z moderní doby máme takových prostranství opravdu velké množství. Někdy se také stává, že předprostory významných budov jsou ve vlastnictví té které instituce, která zpravidla nemá prostředky na nákladnou údržbu a péči o prostranství. V takové situaci se jen těžko hledají možnosti zlepšení bez výraznějších zásahů.

Město není uniformní, je živým organismem, který nabízí různé formy veřejných prostorů a tím také různé způsoby jejich využití.

Příklad budapešťského vnitrobloku, do kterého je možné projít z ulice otevřenými vraty, působí příjemně zabydleně. Ponechaný zahradní gril a další náčiní vypovídají o přirozeném dohledu obyvatel nad tímto polosoukromým prostorem.

Kulturní domy a divadla bývají během dne velmi neživými objekty ve struktuře města. I veřejné budovy by měly být navrhovány s živým parterem – například s kavárnou nebo knihkupectvím v přízemí.

21

1


1.3

Hierarchie prostranství ve městě

Město jako živý organismus Širší rámec veřejných prostorů tvoří sídlo, ve kterém se nacházejí. Z pohledu formy je sídlo síť typů veřejných a neveřejných prostranství uspořádaných v určitém měřítku a vzdálenosti, kterou vyplňuje život vytvářený lidmi, přírodními živými elementy a mobilními stroji, a zároveň je v interakci s vnějším prostředím, tedy volnou krajinou. Z pohledu života se chová sídlo jako samostatný organismus, jenž má svá centra, orgány a dráhy, své rezervoáry, zdravé i slabé složky, citlivá místa, svůj vnitřní koloběh, který je ovlivňován vnějším prostředím a sám je také ovlivňuje. Desatero zásad jak město udržet živé a zdravé Aby město fungovalo jako živý organismus, musí se řídit zásadami: 1. Jasná vize K dobré péči je zapotřebí mít jasně stanoven postup a cestu k jejímu naplnění. Proto by měla být přijata vize, definující konkrétní směřování rozvoje města, jeho struktury a stanovení pravidel, které určují tento rozvoj na několik desítek let. Vize musí být obecně známá a ve své podstatě srozumitelná. 2. Obrácení města do sebe Postupné kroky vedoucí k zastavení rozpínání města do okolní krajiny a nasměrování rozvoje dovnitř města. Vznikne tak koncentrovaná, ucelená a rozmanitá zástavba s efektivnější obslužností a dostupností. 3. Propojování Na spojnicích významných a frekventovaných míst (koncentrace aktivit, historická a kulturní centra, uzly MHD, parky a podobně), která jsou hlavními ohnisky městské struktury, dochází k pozvolnému narůstání nové struktury a s tím spojeného života. 4. Rozmanitost funkcí Cílené promíchávání různých funkcí – bydlení, služby, administrativa, kultura nebo rekreace, vede k udržení života ve městě po 24 hodin denně. Zamezením vylidňování určitých míst v průběhu dne lze účinně předcházet vzniku neudržovaných a nebezpečných míst nebo dokonce ghett. 5. Zahušťování města Dostavbou prázdných proluk a neudržovaných míst bude postupně zacelena děravá městská struktura. Kvalitní městská struktura zajišťuje důsledné oddělení veřejných a soukromých prostor. Úbytek městem spravovaných ploch povede k jejich zkvalitnění a naopak vymezení a rozšíření soukromých prostor umožní větší využitelnost jejich uživateli. Hustější městská struktura obsahuje rozmanitější služby, aktivity a umožňuje efektivnější využití komunikací a sítí.

22


1

6. Kvalitní veřejný prostor Kvalitní veřejný prostor (náměstí, park či ulice) má především velikost úměrnou svému významu, je jasně vymezený a přehledný. Lze jej potom s patřičnou péčí budovat, snadno udržovat a hlídat. V takovém prostoru se lidé rádi sdružují a cítí dobře. 7. Město pro lidi Při budování komunikací by mělo být zásadou, že chodci se pohybují v jedné úrovni – po zemi – v městském parteru. Tím by mělo dojít k zamezení vytváření překážek (bariér), měl by být zajištěn snadný pohyb lidí po městě bez zbytečných a nepříjemných podchodů a nadchodů a s tím související snadná dostupnost různých míst. 8. Eliminace bariér a černých děr Bariérou je myšlena překážka, rozdělující území a přerušující živoucí proudění v něm. Černá díra je místo, které vysává ze svého okolí energii a potenciál. Napadá živý organismus města jako zhoubný nádor. V okolí bariér a černých děr vznikají neživá, nekulturní, ekonomicky slabá a sociálně nestabilní území. Je třeba zastavit budování nových bariér a cíleně řešit ty stávající. Spočívá to především v nalezení způsobu jejich pozitivního zapojení do městské struktury. U černých děr je potřeba odhalit příčiny jejich vzniku, omezit je a rovněž se jich do budoucna vyvarovat. 9. Městský dům Městský dům má různorodou náplň a je tak živý 24 hodin denně. Do přízemí jsou situovány obchodní plochy a služby, v patrech nad nimi obvykle bývají kanceláře a nejvyšší podlaží jsou vždy určena pro bydlení. Funkce a aktivity jsou tak promíchány již v té nejzákladnější stavební jednotce města – v domu. Městské domy jsou skládány do uzavřených bloků, kde jsou klidné vnitřní dvory dostatečně odděleny od rušných ulic. V lokalitách s městskými domy je živo po celý den a je v nich tím pádem i bezpečno. 10. Konverze spíše než demolice Znamená přeměnu a oživení stávajících budov nejen industriálního dědictví a jejich využití k novým účelům. V případě nevyužitých budov by tak mělo být upřednostňováno jejich nové využití před stavebně snadnější demolicí. Ubude nedokončených investorských záměrů a tvář i paměť města budou bohatší. Ovšem nemusí se vždy jednat o navrácení do původní podoby. (Projekt Oživená Ostrava, www.ozivenaostrava.cz)

23

1


1.4

Systém veřejných prostranství

Veřejná prostranství hrají tedy nezastupitelnou roli v oživování sídel. Ve městě tvoří systém, který můžeme chápat jako matrici prostorů, uvnitř níž jsou umístěny všechny stavební prvky města, a který umožňuje uživatelům města život a pohyb, rozvoj aktivit i přesun na jiná místa. Nejedná se o izolované prostory; mezi základní charakteristiky tohoto systému patří spojitost, jednotlivé prostory jsou vzájemně provázané a plynule na sebe navazují. Systém veřejných prostorů je také především místem pro každodenní život, práci, aktivní i pasivní rekreaci, hru i odpočinek. V neposlední řadě zajišťuje tento systém volný pohyb po městě, propojení jednotlivých cílů a možnost těchto cílů dosáhnout bez překonávání větších bariér. Hierarchická úroveň jednotlivých prostorů zahrnuje celou škálu charakteristik jak samotného prostoru, tak jeho okolí, vzájemných vazeb. Prostory lze podle významu rozdělit na nadměstské, celoměstské, okresní a místní. Nadměstské Mezi nadměstské patří významná veřejná prostranství, jejichž význam přesahuje rámec města. Tyto prostory fungují jako centra širšího území, nesou symbolický význam pro region, národ, případně jejich vliv a význam přesahuje hranice státu. V případě významných událostí slouží pro identifikaci národa a posilování národního cítění (například Praha – Václavské náměstí, Vyšehrad – Slavín). Celoměstské Jsou to veřejná prostranství, která jsou lidmi vnímána jako důležitá a velmi významná. Nejčastěji je najdeme v historickém jádru nebo centrální zóně města. V některých případech se ale objevují i mimo centrální zónu, kdy správní nebo ob-

Václavské náměstí v Praze – veřejný prostor, se kterým se snadno ztotožní každý občan České republiky.

24

Zelný trh je významným a charakteristickým veřejným prostorem v Brně.


1

chodní střed života města se přesune do nových městských částí a tato prostranství tak nabývají velkého významu pro město a jeho obyvatele. Podle typu prostranství se může jednat o náměstí, ulice, návsi, nábřeží, tržiště, správní či obchodní lokality, předprostory významných budov jako muzeum, střední či vysoká škola, ale můžou se jimi stát i významné plochy parků či míst pro rekreaci. Pro jejich využití je charakteristická obchodní a kulturně-společenská funkce. Slouží pro formální i neformální setkávání občanů. Ve společenském centru města se nachází nejvíce atrakcí a lákadel města, intenzita provozu je vysoká, je snaha maximálně potlačit individuální automobilovou dopravu, bují zde život a dochází k velkému množství společenských kontaktů, které však mají zpravidla nízkou intenzitu. Tyto veřejné prostory jsou „výkladní skříní“ města. Mají největší podíl na rozvoji cestovního ruchu. Jejich kvalita má největší účinek na turisty a návštěvníky, zprostředkuje jim celkový dojem, jakým na ně město zapůsobí, a také ovlivní to, jestli se do něj znovu vrátí. Kvalitní veřejné prostory této úrovně jsou významné i pro samotné obyvatele města. Rozvíjejí bohatou škálu společenských aktivit, ať už organizovaných, nebo spontánních, umožňují obyvatelům identifikovat se s městem a získat pocit příslušnosti a sounáležitosti (Praha – Stromovka, Brno – ulice Česká, Telč – náměstí Zachariáše z Hradce).

„Veřejný prostor by měl nabízet různé možnosti využití a aktivit, měl by sdružovat a kumulovat různé typy aktivit „Integrace různých aktivit a funkcí kolem veřejných prostor a v nich umožňuje lidem zapojovat se do společných činností a stimulovat a inspirovat se navzájem.“ (Gehl, Život mezi budovami, 2000)

Okrskové Jsou to veřejná prostranství, která jsou typická pro určitou městskou část nebo čtvrť. Na této úrovni systému je jasný posun k poloformálnímu a neformálnímu střetávání, i když ještě v poměrně velkém měřítku. Odehrává se zde množství kontaktů, především mezi obyvateli dané části města. Nachází se zde většina obchodních a administrativních prvků okrsku. Zároveň nabývá na významu funkce bydlení a s ní spojená funkce rekreační – zejména krátkodobá rekreace místního obyvatelstva. Z dopravního hlediska by měl v okrskově významném centru nastat kompro-

Místo důležité pro nejbližší komunitu.

Centrální prostor části města přitahuje a spojuje především okolní obyvatele, ale svým specifickým charakterem může být zajímavý také pro turisty.

25

1


mis mezi všemi druhy dopravy. Okrskově významná centra jsou často významnými přestupními uzly MHD. Z hlediska podpory a rozvoje turistického ruchu má tato část systému nižší význam než celoměstská nebo vyšší úroveň, ale přesto je do jisté míry významná a přispívá k úspěšnosti města především nabízenými službami a specifickými charakteristikami. Z prostorového hlediska se jedná nejčastěji o náměstí, případně kombinaci náměstí a městské třídy, parky (Praha – Strossmayerovo náměstí, Brno – Lužánky, Hradec Králové – Eliščino nábřeží). Místní Místní veřejná prostranství jsou dimenzována a vybavována tak, aby umožňovala intenzivní formy společenských kontaktů. Tato místa mají největší význam pro místní obyvatele. Jsou to prostory, díky nimž se identifikují s místem svého bydliště a s jeho nejbližším okolím, prostory, které se podílejí na vytváření a udržování těsného sousedství, zlepšování kvality každodenního života a na rozvoji každodenních aktivit, ať už nezbytných, nebo volitelných. Dochází zde k sociálním kontaktům, které mají velmi komplexní charakter, rozvíjí se propletené sousedské vztahy a vazby a vzniká komunita. Aktivity, které se zde odehrávají, jsou převážně neformální, spontánní a jsou ovlivněny bohatou škálou sousedských vazeb. Jsou to uličky, náměstí a zákoutí, menší parky a parkově upravené plochy, které dokreslují obraz města a života jeho obyvatel. Turistům veřejná prostranství lokálního významu dokreslují příznivý (nebo nepříznivý) obraz celého města, ale nemohou být jeho hlavním lákadlem. V některých případech se součástí tohoto systému stávají také prostory polosoukromé a soukromé. Například vnitroblokové a polovnitroblokové prostory, které vytvářejí zázemí obyvatelům okolních domů, místa pouze neformálních až intimních každodenních kontaktů, místa her dětí.

Zastavit se, sedět, osvěžit se, pozorovat, na procházce, hrát si, povídat si, jíst/pít, relaxovat ve stínu, nakupovat – každé místo by mělo nabídnout nejméně 10 možných aktivit nebo důvodů, proč na místě být.

26


1

Koncept Síla 10+ Síla 10+ je koncept, na kterém staví newyorská organizace Project for Public Spaces svou činnost v oblasti tvorby veřejných prostranství. Myšlenka skrytá za konceptem je jednoduchá – živé a obyvatelné město si nevystačí s jedním nebo dvěmi kvalitními místy ve městě, ale vyžaduje organizovaný systém uzlů, které jsou navzájem propojeny. Koncept Síla 10+, který symbolicky pracuje s číslem 10, slouží k pochopení důležitosti systémového a úrovňového členění města.

10+ lokalit region/obec 10+ míst

lokalita

10+ aktivit/důvodů proč na místě být

lokalita

místo místo

aktivity

Ideálně by každé město jako celek mělo nabídnout minimálně 10 lokalit nebo destinací, které jsou rozmístěné v různých částech města a vykazují vysokou kvalitu života, jsou příjemné k obývání nebo něčím zajímavé či určují místní identitu. Na místní úrovni by každá lokalita měla rozvíjet minimálně 10 míst, mezi které může patřit park, náměstí, ulice, obchodní pasáž, hřiště, autobusová zastávka aj. To, co dělá z místa živé místo, jsou aktivity. Jakékoliv místo by mělo nabídnout nejméně 10 možných aktivit nebo důvodů, proč na místě být. Mezi takové aktivity patří setkávání lidí, hraní si, poslouchání hudby, sezení u kávy, na lavičce, poznávání historie, procházení se nebo nakupování. V ideálním případě by některé z těchto činností měly být specifické pro konkrétní místo a natolik zajímavé, aby se lidé na místo záměrně a rádi vraceli.

Koncept Síla 10+, který symbolicky pracuje s číslem 10, slouží k pochopení důležitosti systémového a úrovňového členění města.

27

2 Legislativní aspekty 2.1

Legislativní (právní) definice veřejného prostranství str. 30

2.2

Zákonné definice a požadavky str. 30

2.3

Pravidla pro využívání území str. 32

2.4

Pravidla pro umisťování staveb str. 34

2.5

Postup při tvorbě a obnově veřejných prostranstvích str. 36

29

2

LEGISLATIVNÍ A SPE KT Y

2.1

Legislativní (právní) definice veřejného prostranství

Náměstí, parky, ulice a další veřejně přístupná místa jsou souhrnně nazývána jako veřejná prostranství již řadu let, ale teprve od roku 2000 jsou právně definována v zákoně o obcích, od roku 2006 je tento pojem obsažen i ve stavebním zákoně a v navazující vyhlášce o obecných požadavcích na využívání území. Přítomnost pojmu v zákonech neznamená automaticky ochranu a vznik kvalitních veřejných prostranství, ale rozhodně je těmto prostranstvím v obcích již i právně připisován určitý význam. Historie veřejných prostorů je stejně stará jako historie lidských sídel a o tom, jak utvářet živá a fungující náměstí a parky, můžeme hovořit i bez znalosti právního rámce. Nicméně pokud chceme podobu veřejných prostranství utvářet dnes, pokud na ně chceme vstoupit s novými aktivitami, nevyhneme se nejprve alespoň krátkému exkurzu do světa paragrafů.

2.2 Zákonné definice a požadavky Zákon 128/2000 Sb. o obcích: § 34 Veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. Stavební zákon č. 183/2006 Sb. odkazuje na definici veřejného prostranství v zákoně o obcích. Podmínky pro vymezování veřejných prostranství jsou stanoveny ve vyhlášce 501/2006 Sb. o obecných požadavcích na využívání území: § 7 Plochy veřejných prostranství se obvykle samostatně vymezují za účelem zajištění podmínek pro přiměřené umístění, rozsah a dostupnost pozemků veřej-

Je poměrně obtížné jednoznačně definovat hranici stanovující přípustné a nepřípustné aktivity na veřejných prostranstvích.

30

L EG I S L AT I VN Í ASP EK T Y

2

ných prostranství a k zajištění podmínek pro jejich využívání v souladu s jejich významem a účelem. Plochy veřejných prostranství zahrnují zpravidla stávající a navrhované pozemky jednotlivých druhů veřejných prostranství a další pozemky související dopravní a technické infrastruktury a občanského vybavení, slučitelné s účelem veřejných prostranství. § 22 Nejmenší šířka veřejného prostranství, jehož součástí je pozemní komunikace zpřístupňující pozemek bytového domu, je 12 m, resp. 10,5 m při jednosměrném provozu a nejmenší šířka veřejného prostranství, jehož součástí je pozemní komunikace zpřístupňující pozemek rodinného domu, je 8 m, resp. 6,5 m při jednosměrném provozu. Součástí takto vymezeného veřejného prostranství je nejméně jeden pruh vyhrazený pro pěší v minimální šířce 2 m umožňující bezbariérové užívání. V zastavitelných – tedy nově zastavovaných plochách – je vyhláškou požadováno vymezení pozemků veřejných prostranství o minimální rozloze 500 m² a minimální šířce 10 m ve vzájemných docházkových vzdálenostech 300 m. Do rozlohy se nezapočítává dopravní prostor místních komunikací ani parkoviště (§ 22). Jde o snahu zajistit veřejná prostranství v nově zastavovaných lokalitách (obytných nebo administrativních souborech). V zastavěném území nelze tímto způsobem vznik nových veřejných prostranství vynutit. Vývoj definice veřejného prostranství Pojem „veřejné prostranství“ vznikal spíše zvykově, přičemž o jeho přesný rozsah existují výkladové spory. Výčet příkladů nasvědčuje tomu, že do pojmu lze zahrnout jen otevřená prostranství, nikoliv veřejně přístupné interiéry veřejných budov či provozoven. Právní spory vznikají zejména kvůli tomu, která místa podléhají poplatku za tzv. zvláštní užívání veřejného prostranství, který v některých případech musí obci platit dokonce i majitel pozemku.

Pouliční umění v Brně Případem, který v květnu 2010 přivedl brněnskou veřejnost do ulic, se týkal omezení pouliční hudební či divadelní produkce. Z projednávaného návrhu obecní vyhlášky vyplývalo, že takováto aktivita bude považována za žebrání a tedy bude zakázána. Veřejným protestem v podobě muzicírování v místmí pěší zóně bylo dosaženo úspěchu v podobě změny ve vyhlášce, kde muzicírování je vyjmenováno jako povolená aktivita, která se zakazovaným žebráním nemá nic společného.

Povolení k užívání veřejného prostranství Podle judikátu Nejvyššího správního soudu z r. 2003 definice veřejného prostranství v zákoně o obcích neznamená, že obec má absolutní právo na to, aby vlastník pozemku, který je součástí veřejného prostranství, strpěl ve všech možných případech jeho bezplatné užívání. Obecní vyhlášky Celostátně platné zákony a vyhlášky často doplňují obecní vyhlášky, v nichž obce často upřesňují definici veřejných prostranství a zejména pravidla jejich užívání. Konkrétně jsou řešena například pravidla pro venčení psů, udržování pořádku, konzumaci alkoholu nebo žebrání. Podobně se na veřejná prostranství vztahují např. tržní řády, které schválením zastupitelstva obce nabývají významu obecní vyhlášky.

Obce, kde zakázali sedět V některých obcích jsou problémem až příliš živá veřejná prostranství – místa, kde se skupinky lidí hlasitě baví do pozdních nočních hodin, konzumují alkohol a narušují pořádek a noční klid. Obce proto z těchto důvodů začaly vydávat obecní vyhlášky upravující pravidla využívání veřejných prostranství. V některých obcích (jako například v Rotavě na Sokolovsku) je tak zakázáno na veřejných prostranstvích nejen sedět, ale dokonce i stát. Ministerstvo spravedlnosti k tomu uvádí, že takový předpis je sice na hraně zákona, ale že pokud jej někdo soudně nenapadne, není důvod proti tomuto usnesení obce postupovat.

31

2


2.3

Pravidla pro využívání území

Pravidla pro využívání území a pro provádění konkrétních staveb jsou obecně stanovena v zákoně č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Konkrétní podmínky pro využívání území jsou stanoveny v územně plánovací dokumentaci příslušné obce či města. Základní charakteristiku územního plánování definuje zákon takto: „Cílem územního plánování je vytvářet předpoklady pro výstavbu a pro udržitelný rozvoj území, spočívající ve vyváženém vztahu podmínek pro příznivé životní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro soudržnost společenství obyvatel území a který uspokojuje potřeby současné generace, aniž by ohrožoval podmínky života generací budoucích.“ (§ 18 zákona 183/2006 Sb. – tzv. stavebního zákona) Územní plán Územní plán by měl být dohodou o funkčním a prostorovém uspořádání území mezi zástupci obce, vlastníky pozemků a obyvateli. Územní plán zpravidla pořizuje obec, v průběhu pořizování je projednáván s veřejností a projednaný návrh je schválen zastupitelstvem obce jako opatření obecné povahy (dle § 171–174 správního řádu). Obsah územního plánu je popsán v § 43 „stavebního zákona“: „Územní plán stanoví základní koncepci rozvoje území obce, ochrany jeho hodnot, jeho plošného a prostorového uspořádání (dále jen „urbanistická koncepce“), uspořádání krajiny a koncepci veřejné infrastruktury; vymezí zastavěné území, plochy a koridory, zejména zastavitelné plochy a plochy vymezené ke změně stávající zástavby, k obnově nebo opětovnému využití znehodnoceného území (dále jen „plocha přestavby“), pro veřejně prospěšné stavby, pro veřejně prospěšná opatření a pro územní rezervy a stanoví podmínky pro využití těchto ploch a koridorů.“

Výřez z územního plánu města Holice poukazuje na to, že územní plány jsou velmi komplexní dokumenty. Obsahují výkresovou a textovou část, část závaznou (opatření obecné povahy) a část informativní (zvanou odůvodnění). Odborníci hledají možnosti, jak formu územně plánovací dokumentace zjednodušit, aby byla maximálně jednoznačná a srozumitelná pro laiky.

32


2

Územní plán je k nahlédnutí na obecním úřadě, často také na webových stránkách obce a vypadá jako mapa s barevnými plochami. Barvy vyjadřují plochy s rozdílným funkčním využitím (např. pro bydlení, výrobu, rekreaci). Popis regulativů (přípustného využití vymezených ploch) je obsažen v textové části dokumentace. V územním plánu je vymezeno zastavěné území a území zastavitelné (nově určené k zastavění). Zbývající území je nezastavitelné (zeleň, lesy, pole…). V zastavitelném území jsou vyznačeny zastavitelné plochy, v zastavěném území pak plochy přestavby, tedy takové, kde je navržena změna využití. V územním plánu se dále vymezuje veřejná infrastruktura, tzn. plochy pro dopravu a technickou infrastrukturu, jako jsou např. hlavní vodovodní a kanalizační řady, plynovody, elektrická vedení apod. (a jejich ochranná pásma). Územní plán zpravidla nevymezuje všechna veřejná prostranství, ale jen některá významná, případně nově navržená (územní plán většinou není řešen v takové podrobnosti, jde především o stanovení koncepce). Ve starších územních plánech najdeme často veřejná prostranství vyznačená bílou barvou, nezahrnutá do žádné z funkčních ploch. V podmínkách „nového“ stavebního zákona (platného od r. 2006) a navazující vyhlášky 501/2006 je vyžadováno vymezení ploch veřejných prostranství v územních plánech. Jednak jde o potvrzení a ochranu existujících náměstí, ulic, parků a dalších prostranství, dále jsou vymezovány nové plochy veřejných prostranství v rozvojových nebo přestavbových územích, a to buď jako přesně prostorově vymezené (rozloha vůči zastavitelným plochám dle zmíněné vyhlášky), nebo jako tzv. plovoucí – v daném území zůstává požadavek na vymezení veřejného prostranství, ale jeho přesné situování v zástavbě bude určeno až podrobnější územní studií nebo regulačním plánem. Územním plánem jsou určeny také konkrétní podmínky pro využití ploch veřejných prostranství – např. možnost umístit stavby rekreačního či sportovního zařízení, dětská hřiště, stavby kaváren apod., případně podzemní stavby jako parkovací garáže apod. Územní plán také může definovat veřejná prostranství jako liniové prvky, zakreslené v mapě čárou – tato čára je potom popsána jako komunikace splňující určitá kritéria, jako dopravní obsluhu automobilovou, cyklistickou, pěší, dále prostor pro technickou infrastrukturu apod. Regulační plán Kromě územního plánu může být pro území zpracován regulační plán, který stanovuje podmínky pro využití území ve větší podrobnosti než územní plán a zpracovává se pro lokality, které vyžadují podrobnější regulaci či řešení (historická centra, přestavbová území, ale i území nově určená k zastavění). Schválený regulační plán je opatřením obecné povahy a tvoří závaznou územně plánovací dokumentaci. Územní studie Zatímco územní plán nebo regulační plán stanovuje podmínky pro využívání území, územní studie nebo územní generel jakožto územně plánovací podklady již navrhují určité řešení. Územní studie není závazná, ale po vložení do evidence územně plánovací činnosti se stává podkladem pro aktualizaci nebo změnu územně plánovací dokumentace.

33

2


Dobrá praxe – Toronto, Kanada Úřad má zpracovaný generel zeleně s oceněním jednotlivých stromů. Součástí stavebního řízení je složení zálohy za stromy na dotčených pozemcích města. Investorovi jsou doporučeny kroky k ochraně stromů v průběhu stavby. Záloha je vrácena po roce od ukončení stavby a kolaudace v případě, že strom neuhynul nebo nebyl poškozen.

Územní generel V praxi se můžeme setkat také s územním generelem, který je územně plánovacím podkladem, řešícím podrobně otázky územního rozvoje jednotlivých složek osídlení a krajiny, například generel dopravy, generel cyklodopravy, generel pěší dopravy, generel zeleně apod.

2.4 Pravidla pro umisťování staveb Stavební řád Pro realizaci konkrétního stavebního záměru (i úpravy veřejného prostranství) je až na výjimky nutný souhlas nebo povolení, které vydává stavební úřad. Toto povolování se řídí zákonem č. 183/2006 Sb. Stavební zákon zavádí takzvané dvoustupňové řízení. Prvním stupněm je územní řízení, ve kterém se projednává a povoluje charakter a umístění stavby. Ve druhém stupni, kterým je stavební řízení, se schvaluje konkrétní provedení stavebního objektu. V některých jednodušších případech je možné řízení slučovat. Uvedení stavby do provozu po dokončení stavebních prací je podmíněno vydáním kolaudačního rozhodnutí, které je vydáno v kolaudačním řízení. Územní řízení V první fázi je záměr v územním řízení posuzován z hlediska souladu s územním plánem. Rozhodnutí o umístění stavby vymezuje stavební pozemek, umisťuje navrhovanou stavbu, stanoví její druh a účel, podmínky pro její umístění, pro zpracování projektové dokumentace pro vydání stavebního povolení, pro ohlášení stavby a pro napojení na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu. Vedle dokumentace

Generel zeleně je podkladem pro systematickou práci se zelení. (zdroj: www.pzkagis.cz)

34


2

záměru je k žádosti nutno doložit doklady o vlastnictví k pozemkům, rozhodnutí a stanoviska dotčených orgánů a vlastníků dopravní a technické infrastruktury. (§ 79 č. 183/2006 Sb.) Za určitých podmínek může úřad rozhodnout ve zjednodušeném územním řízení (pokud je záměr v zastavěném území nebo zastavitelné ploše a žádost je doložena souhlasnými stanovisky dotčených orgánů a účastníků řízení). Pro určité jednoduché záměry (§ 96) může stavební úřad vydat územní souhlas na základě oznámení záměru, a to pokud se podstatně nemění poměry v území (pro stavby, které nevyžadují stavební povolení ani ohlášení; týká se například i úpravy vnitrobloků). Pro konkrétní jednoduchý záměr je možné požádat úřad o územně plánovací informaci. Součástí žádosti je popis záměru. Úřad na základě žádosti informuje, jakým způsobem je třeba záměr projednat – zda stavba vyžaduje ohlášení, stavební povolení, územní rozhodnutí nebo územní souhlas, a poskytne seznam všech dotčených orgánů. Stavební řízení Stavební řád (stavební zákon) rozlišuje podle charakteru stavby několik typů posuzování a povolování záměru: Záměry nevyžadující ohlášení Stavby, terénní úpravy, zařízení a udržovací práce, které nevyžadují stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu, jsou uvedeny v § 103 SZ (stavebního zákona). K jejich provedení je ale nutný územní souhlas (viz výše). Patří sem například některé jednopodlažní stavby do 25 m² zastavěné plochy, veřejně přístupné přístřešky do 40 m², ploty, stojany na kola apod. Výčet staveb je v zákoně bohužel neurčitý a subjektivní stanovisko jednotlivých pracovníků úřadů může být odlišné. Ohlášení

Při přípravě projektu je třeba počítat se lhůtami úřadu pro vyjádření. Lhůty jsou stanoveny Správním řádem (zákon č. 500/2006 Sb.) a jsou následující: vyjádření dotčených orgánů a správců sítí – 30 dnů (seznam zpravidla vydá stavební úřad) zahájení řízení po podání dokumentace na stavební úřad – 30 dnů prodloužení lhůty úřadem při potřebě místního šetření – 30 dnů

Pro provedení jednoduchých staveb postačí ohlášení stavebnímu úřadu bez předchozího územního rozhodnutí nebo územního souhlasu. Záměr však musí splňovat řadu kritérií, například musí být v souladu s územně plánovací dokumentací, nesmí vyžadovat nové nároky na technickou a dopravní infrastrukturu a musí být situován v zastavěném nebo zastavitelném území (je vymezeno územním plánem). Výčet staveb nevyžadujících ohlášení je uveden v § 104 SZ. Do této kategorie patří např. stavba opěrných zdí, sjezdy z komunikací, za určitých podmínek například i stavba rodinného domu atd. Podstatou ohlášení je skutečnost, že pokud úřad nereaguje na podané ohlášení do 40 dnů, znamená to, že souhlas udělil a se stavbou lze započít. Stavební povolení Stavební řízení, na jehož závěru obdrží stavebník po projednání stavební povolení, se vztahuje na všechny ostatní případy, které nesplňují podmínky pro ohlášení nebo realizaci nevyžadující ani ohlášení. Stavební úřad stanoví podmínky pro provedení a užívání stavby a jejich splnění je posuzováno při kolaudaci.

35

2


2.5

Postup při tvorbě a obnově veřejných prostranstvích

Veřejná prostranství jsou specifickou kategorií a záměry na jejich úpravu je vždy lépe konzultovat s příslušným stavebním úřadem – mimo jiné také pro to, že se většinou jedná o obecní pozemek. Pro realizaci nového veřejného prostranství nebo úpravu již existujícího jsou ve vztahu k legislativě klíčové tyto kroky: Ověření vlastnických vztahů a souhlas vlastníků pozemků se záměrem Ověření podmínek stanovených pro danou lokalitu územně plánovací dokumentací Konzultace postupu na stavebním úřadě Proces povolování – územní řízení / územní souhlas a ohlášení / stavební povolení Pokud tedy máme v území nějaký záměr, je třeba zjistit, jaké podmínky určuje pro danou plochu územně plánovací dokumentace. Na obecním či stavebním úřadě by nám také měli sdělit, jestli není pro dané území vypracován nějaký podrobnější projekt rekonstrukce nebo jiný záměr, který by mohl ovlivnit výsledné řešení. Doplnění mobiliáře Pro vylepšení stávajícího veřejného prostranství o nové lavičky, odpadkové koše, stojany na kola, informační tabule je samozřejmě nezbytné v první řadě kontaktovat vlastníka pozemku (pravděpodobně obec) a celou záležitost konzultovat. Z hlediska povolování by se tyto úpravy měly „vejít“ do kategorie územního souhlasu, případně realizace bez nutnosti ohlášení stavebnímu úřadu.

S umístěním mobiliáře musí dát především souhlas majitel pozemku. Tyto úpravy se zpravidla obejdou bez ohlášení stavebnímu úřadu.

36


2

Úpravy komunikací Úpravy veřejných komunikací – silnic a chodníků – jsou složitou záležitostí, která spadá do kompetence vlastníka, resp. správce komunikace. Tím je stát, kraj, město nebo obec. K úpravě, kterou může být například změna dopravního značení, doplnění přechodu pro chodce, doplnění cyklopruhů apod. je nutný souhlas zejména příslušného dopravního odboru, souhlas dopravního oddělení policie a případně dalších dotčených orgánů – správců technických sítí a podobně. Budování nových pěších cest například v parku vyžaduje povolovací řízení, bez něj lze realizovat pouze opravu povrchů se zachováním polohy a rozměrů cest. Dětská hřiště a jejich certifikace Na herní prvky se jako na výrobky vztahuje zákon č. 22/1997 Sb. O technických požadavcích na výrobky a navazující nařízení vlády č. 173/1997 Sb., které požaduje certifikaci herních prvků. Certifikací se rozumí prohlášení o tom, že daný výrobek splňuje stanovené podmínky zejména s ohledem na bezpečnost. Na hřiště není nutné osazovat jen typizované „prefabrikované“ prolézačky, ale je možné originální výrobek nechat certifikovat. Pro řešení dětských hřišť platí české státní normy, které jsou totožné s normami Evropské unie (ČSN EN 1176 Zařízení a povrch dětského hřiště a ČSN EN 1177 Povrch dětského hřiště tlumící náraz). Tyto normy by měly být respektovány a cílem těchto norem je zajistit dostatečný stupeň bezpečnosti při využívání, hraní si v, na nebo kolem zařízení dětského hřiště. V praxi však není jednoznačně určené, co je hřiště, co je herní prvek a co už herním prvkem nebo hřištěm není. Z toho vyplývá, že za provoz a bezpečnost hřiště nese odpovědnost jeho vlastník a provozovatel – nejčastěji tedy obec. Výsadba zeleně Také práce s veřejnou zelení podléhá zákonným úpravám. Je zakotvena v zákoně o ochraně přírody a krajiny 114/1992 Sb. Přistupovat k výsadbám koncepčně v rámci širšího území je žádoucí. V této souvislosti je plán ÚSES (územní systém ekologické stability) základním dokumentem, který v sobě zahrnuje jak vymezení již existujících prvků, tak koncepci pro jejich další doplňování. Zákon 114/1992 Sb. ukládá příslušným obecním úřadům povinnost vytvářet plány ÚSES a to jak na úrovni lokální, regionální, tak nadregionální, jakožto součást územního plánu území. Ve stejném zákoně (§ 14) je taktéž stanoveno, že „Ochrana územního systému ekologické stability je povinností všech vlastníků a uživatelů pozemků tvořících jeho základ; jeho vytváření je veřejným zájmem, na kterém se podílejí vlastníci pozemků, obce i stát“. Cílem vytváření ÚSES je dosažení stavu harmonické kulturní krajiny, v níž jsou plochy člověkem intenzivně ovlivňované vyváženy vhodně rozloženými plochami ekologicky stabilnějších, přirozených a přírodě blízkých ekosystémů. Územní systém ekologické stability je tvořen biocentry – zelenými ostrovy které jsou, nebo cílově budou tvořeny ekologicky významným segmentem krajiny, který svou velikostí a stavem umožňuje trvalou existenci druhů. Ty jsou vzájemně propojeny sítí zelených cest – biokoridorů, které umožňují migraci, šíření a vzájemné kontakty organismů.

37

2


Plány lokálního ÚSES v sobě zahrnují širší souvislosti a návaznosti a v ideálním případě se tak stávají rámcem a hodnotným podkladem pro cílevědomou péči o krajinu. Co se týče povolení k výsadbě zeleně, vydává jej příslušný odbor zeleně. K žádosti je třeba doložit souhlasné stanovisko správců inženýrských sítí a všechna povolení od dotčených orgánů v rámci stavebního řízení, podobně jako u stavby. Rozsah těchto povolení závisí od rozsahu změn v zeleni. Mezi dotčené orgány zpravidla patří správci sítí, odbor dopravy, odbor životního prostředí, odbor stavební, památkáři a další, je-li třeba. Forma a rozsah žádosti se liší podle jednotlivých typů zeleně, je rozdíl, jestli jde o zeleň trvalou, či mobilní, stromy, keře nebo bylinná společenstva, případně o zeleň na konstrukci. V návrhu umístění je třeba respektovat ochranná pásma technické infrastruktury a dalších stavebních prvků. Správce inženýrských sítí může za určitých podmínek souhlasit i s výsadbou v ochranném pásmu. Záměr práce se zelení by měl být předběžně konzultován na stavebním úřadě, protože různé stavební úřady mají různou praxi a výklad zákona i vyhlášek. Navíc úpravy veřejných prostranství nepatří na stavebních úřadech mezi běžně posuzované projekty. Kácení zeleně Povolení ke kácení stávající zeleně na veřejných i soukromých pozemcích vydává obecní úřad příslušné obce. V případě větších měst pak odbor zeleně (případně odbor životního prostředí či jiný s odpovídající kompetencí). Povolení je třeba žádat v případě stromů, které mají obvod kmene větší než 80 cm a pro keřové porosty přesahující 40 m². V tomto případě pak příslušný úřad nařizuje náhradní výsadbu. Kácení zeleně je třeba provádět v době vegetačního klidu. Toto období není striktně určené a příslušný úřad postupuje podle vlastního uvážení dle aktuální situace, nicméně jedná se o dobu od cca listopadu do března. V případě, že jde o rizikový stav dřeviny, který ohrožuje zdraví nebo majetek, může být kácení provedeno i mimo období vegetačního klidu.

Všechny herní prvky dětských hřišť vyžadují certifikaci.

38

Kácení je nezbytnou součástí péče o zeleň ve městě. Často však vyvolává silné emoce, protože jde o výrazný zásah do vzhledu a funkce veřejného prostoru. Včasné zapojení veřejnosti do projektů spojených s kácením může alespoň částečně předejít pozdějším problémům.

3 Prostorotvorné aspekty 3.1

Z historie prostorové struktury str. 42

3.2

Stavební kameny prostorové struktury str. 43

3.3

Tradiční a moderní forma str. 43

3.4

Stabilita sídelní struktury str. 44

3.5

Současné trendy rozvoje sídelní struktury str. 45

41

3

PROSTOROTVOR NÉ A SPE KT Y

Rozmístění budov a vymezení prostorů mezi nimi vychází z určitých předpokladů, jako je terénní konfigurace, historie osídlování krajiny apod. Prostorové uspořádání obce spoluurčuje její charakter, životaschopnost, atraktivitu, užitnou hodnotu i možnosti pro další rozvoj. Každé sídlo, ať už malá obec, či velké město, má svoji unikátní polohu na zemském povrchu. Tak jako je jedinečná krajina, její výškové uspořádání, reliéf členěný vodními toky a plochami, tak je jedinečná i člověkem utvářená urbanistická struktura vycházející ze vztahu mezi přírodním a uměle vytvořeným. Je zřejmé, že poloha města v krajině je jedním z limitů, avšak zároveň předpokladů a příležitostí pro jeho příznivé uspořádání, všestranný rozvoj a obyvatelnost.

3.1

Z historie prostorové struktury

Cesty a jejich křižovatky jsou základem urbanistické struktury Z map zejména historických částí měst zpravidla jasně vystupují ulice a náměstí ve formě jakési spojité sítě, v jejímž tvarování můžeme spatřit souvislost mezi utvářením města a krajinným základem. Historicky definované veřejné prostory jako cesty, tržiště, místa brodů přes řeky apod. jsou někdy tím prvním, co dále určuje formu přilehlých budov a celého města; jindy naopak nekompromisní budovy jako součást velkolepých koncepcí následně vymezí okolní veřejný prostor. Prostorové členění obcí je spjato se způsobem jejich založení „Krajinný reliéf a struktura městského prostoru zásadně určují nezaměnitelnou tvář města a jeho identitu. Členitá krajina vtiskne městu svou formu asi tak, jak tělo tvaruje přehozenou látku.“ (Valena, Město a topografie, 1991)

Území obce je členěno na pozemky, jejichž uspořádání, patrné z katastrální mapy, je historicky předurčeno krajinným reliéfem a pochází již z doby osídlování území, kdy byla zemědělská půda dělena mezi jednotlivé hospodáře. V dalším vývoji došlo k řadě umělých zásahů do struktury pozemků, například z popudu autority panovníka, stavby silnic a železnic, úpravy vodních toků nebo přímo realizace celých nových čtvrtí i měst. Tyto novodobé zásahy ne vždy respektovaly přirozený ráz krajiny.

Tvarováním krajiny předurčená struktura zástavby města Pasova (Passau) na soutoku Dunaje, Innu a Ilzu.

42

P RO S TO ROT VO R NÉ ASP EK T Y

3.2

3

Stavební kameny prostorové struktury

Základními prvky morfologie sídel jsou pozemky, buď zastavěné, nebo nezastavěné, veřejně přístupné, nebo soukromé. Ze základních prvků jsou utvářeny pak složitější struktury – uliční síť, bloky zástavby, městské čtvrtě. Morfologie zástavby má horizontální dimenzi (plošné rozmístění objektů) a vertikální dimenzi (výšková členitost objektů). V morfologii sídel se výrazně prosazují nejrůznější ekonomicko-společensko-kulturní vlivy (politika, náboženství, kultura, ekonomika apod.). Geografie města srovnává prostorovou strukturu s dalšími charakteristikami území, jako je například sociální rozvrstvení obyvatel, funkční členění nebo intenzita využití území.

3.3

Tradiční a moderní forma

Prostorové uspořádání zastavěného a nezastavěného označujeme jako formu. Až do konce 19. století městská výstavba naplňovala tradiční formu – jednotlivé domy vytvářely souvislou zástavbu, řadu domů, ulici či náměstí a tyto ulice jasně vymezovaly bloky v městské struktuře. S příchodem modernismu na počátku 20. století se prosadila odlišná forma, která spočívá v umísťování jednotlivých (solitérních) objektů volně do prostoru. Tato tzv. moderní forma je velmi volná a prostory v ní nejsou jasně vymezeny. Tento typ zástavby známe například z našich panelových sídlišť, kde však došlo k rozpadu tradiční čitelné formy, která byla člověku srozumitelná a přiměřená.

Urbanistické formě se podrobněji věnuje například Matthew Carmona, který na příkladu Říma definuje dva základní typy: formu, kde budovy vymezují prostor, a formu s umístěním budov v prostoru.

43

3


Funkcionalistická filosofie, která byla velmi racionální, se od konce 19. století nesla na vlně technického pokroku s vizí ozdravování nehygienického prostředí přelidněných měst. Nejvýraznějším představitelem tohoto směru byl původem švýcarský architekt Le Corbusier. Na skutečnost, že moderně utvářeným městům něco chybí, upozorňoval rakouský architekt Camillo Sitte. Ve své stěžejní a dodnes aktuální knize Stavba měst podle uměleckých zásad popisuje principy navrhování městských prostorů s důrazem na čitelnou kompozici ulic a náměstí, jasný společensky významný střed a vedle toho klidné, prosvětlené, ale nepříliš široké ulice.

3.4 Stabilita sídelní struktury Ve vývoji, respektive výstavbě měst je struktura důležitou hodnotou i z hlediska veřejných prostorů, jejich rozmístění a vzájemného propojení. Určitá stabilita struktury je předurčena vlastnictvím pozemků a demokratickým zřízením uznanou nedotknutelností soukromého vlastnictví. Existují samozřejmě velká rozvojová či přestavbová území, kde dochází ve struktuře k velkým změnám. Nicméně v dnešní době ve stabilizovaném území lze jen těžko například doplnit novou ulici přetnutím řady jednotlivých pozemků. Zatímco v případě kvalitního členění území jsme rádi za jeho stabilitu, naopak v lokalitách, jejichž členění by bylo žádoucí proměnit, může neochota vlastníků pozemků úpravám bránit. Územní plánování má proto možnost vymezit tzv. veřejně prospěšné stavby, které mohou být za určitých podmínek zaneseny do územního plánu a následně realizovány. Tímto způsobem jsou budovány hlavně liniové stavby jako například silnice nebo elektrická vedení a i tak jsou často předmětem sporů stavebníka a vlastníka pozemku.

Odlišné formy na příkladu města Šumperk.

44


3.5

3

Současné trendy rozvoje sídelní struktury

(Ne)kvalita urbanistické struktury Lze vůbec hovořit o kvalitě urbanistické struktury? Jistě je možné vyjmenovat celou řadu kritérií, podle kterých může být posuzována. Ve vztahu ke kvalitě veřejného prostoru je však zásadní měřítko struktury, tedy velikost bloků, tzv. zrnitost související s propustností území při pohybu městem z místa na místo. Právě zde je velmi dobře patrný kontrast mezi historickou strukturou ve středověku formovaných jader měst a obcí a rozvolněným charakterem moderních čtvrtí. S rozvojem automobilismu se ve smyslu snadné dostupnosti dříve prakticky nedostupných lokalit změnil i pojem vzdálenosti a tím i měřítka sídel. Známý jev nazývaný suburbanizace se samozřejmě promítá i do sídelní struktury. Tzv. kobercová zástavba na okrajích měst často monofunkčně složená pouze z rodinných domů postrádá přirozené strukturování území. Není zde centrum, chybí členění na hlavní a vedlejší prostory, bloky nemají lidské měřítko, často je také málo respektována konfigurace terénu, vlastnost dříve pro utváření měst tak určující. Veřejné prostory v těchto předměstských oblastech trpí absencí bezpečí, atraktivity i společenských kontaktů. Patrně největším nedostatkem novodobě utvářených struktur je jejich neprostupnost daná vytvářením slepých ulic pod záminkou klidu při vyloučení průjezdné dopravy. Příliš velkým měřítkem, určovaným spíše parametry automobilu než člověka, se vyznačuje i velké množství současných obytných souborů s bytovými domy nebo obří obchodní centra, která se zcela vymykají přirozenému rozvoji sídelní struktury. Je třeba poznamenat, že plošný rozvoj měst není určován primárně tím, že by v existujících hranicích města nebyly zastavitelné pozemky. Jedním z hlavních důvodů je nižší cena pozemků na okraji města nebo za jeho administrativní hranicí a často také dobrá dopravní dostupnost pro automobilisty. Soustředěním rozvoje v určitých lokalitách, často například kolem dálničních křižovatek, vznikají tak zvaná edge cities – specifická městečka na okraji městské aglomerace. I přes svou satelitní polohu a specifika současné „krabicové“ zástavby hrají v kontextu města důležitou roli, kterou nelze podceňovat, ale naopak usilovat o to, aby i zde bylo vytvářeno důstojné prostředí s lidským měřítkem.

Zatímco dříve se města skládala z vedle sebe řazených domů, dnes developeři staví ucelené bloky. V rozporu s požadavky na kvalitní veřejný prostor není jen přemrštěné měřítko a monotónní výraz těchto staveb, ale také mrtvý parter členěný pouze vjezdy do garáží.

45

3


Návrat k ulicím a blokům Pokud se jako hlavní kritérium při utváření sídel zvolí příznivé lidské měřítko a kvalita veřejného prostoru, přivede nás to zpět k tradiční blokové struktuře s ulicemi, náměstími, parky a polosoukromými vnitrobloky. Vhodnými regulacemi, ale i odlišným životním stylem jsou potlačena negativa blokové zástavby, která byla před sto lety impulsem k formulování funkcionalistického konceptu. Hygienické problémy přehuštěné stísněné zástavby nejsou dnes aktuální, naopak výzvou zůstává v blokové zástavbě koexistence bydlení a automobilové dopravy, jak v pohybu, tak i při parkování. V současné době je parkování řešeno zpravidla podzemními garážemi, uvolnění auty zahlcených ulic je patrně otázkou postupné změny dopravního chování městských obyvatel. Je třeba dodat, že ani v rozvolněné zástavbě sídlišť není problematika automobilové dopravy uspokojivě vyřešena. Kvality blokové struktury, které nelze dosáhnout jinou formou uspořádání, podstatně převyšují její slabší stránky. Kromě jasného vymezení veřejného a soukromého, resp. polosoukromého prostoru je výhodou blokové zástavby její kompaktnost, umožňující dosáhnout takové hustoty obyvatel, která vytváří podmínky pro rozvoj maloobchodní sítě, veřejné dopravy a další infrastruktury. Přiměřenou hustotou rozumíme cca 80–100 obyvatel na hektar, což je asi poloviční číslo ve srovnání s velkými sídlišti nebo s blokovou zástavbou městských domů z 19. století (v Brně například čtvrť Veveří, v Praze Vinohrady). Při velikosti bloku 100 x 100 m dostáváme jak příjemnou uliční strukturu, tak i komfortní vnitrobloky umožňující denní rekreaci v zeleni.

V novém městském domě v Hradci Králové je bydlení kombinováno s obchodním přízemím a s kancelářskými prostory. Doplněním původní stopy dříve založeného bloku tak podporuje zdravou městskou strukturu. Nově vystavěný bytový dům v historické struktuře jasně vymezuje jak ulici, tak i vnitroblok sloužící všem obyvatelům domu.

46


3

Systém veřejných prostorů Je samozřejmé, že blokovou strukturu nemohou tvořit jen bloky budov členěné uliční sítí. Ty jsou jen základními stavebními kameny, doplněnými volnými plochami náměstí a parků, v nutné míře i uzavřených výrobních či jiných areálů a dalších specifických prvků. Ve struktuře města je však třeba vidět propojený systém veřejných prostranství s převažujícím dopravním nebo pobytovým významem. Potřebu veřejných prostorů v městské struktuře potvrzuje jak platný stavební zákon (viz kapitola 2. Legislativní aspekty), tak i například metodika Společných evropských indikátorů (ECI), která jako jedno z kritérií udržitelnosti definuje dostupnost veřejných prostranství větších než 5 000 m² ve vzdálenosti do 300 m od místa bydliště. Je to jen potvrzení historicky ověřené zkušenosti utváření lidských sídel. Zjednodušeně vzato tedy zdravou sídelní strukturu tvoří liniové veřejné prostory (ulice), spojující uzlové veřejné prostory (náměstí a parky), doplněné dalšími náměstíčky a plácky v rozmanité struktuře, nicméně v pohodlné pěší dostupnosti. Tento systém kompaktního města musí být doplněn přírodním krajinným zázemím, které ideálně obklopuje zastavěné území a přiměřeně do něj vstupuje v souladu s morfologickými předpoklady a krajinným rázem v podobě přírodních břehů řek či vodních ploch, terénních zelených masivů apod.

Základem plánování měst by v dnešní době mělo být nalezení a dotvoření struktury veřejných prostranství jako spojité sítě pro bezpečný a pohodlný pobyt a pohyb obyvatel.

Koncept systému veřejných prostranství pro město Brno.

47

4 Sociální aspekty 3.1

Společenskost (Sociabilita) str. 4

3.2

Prostor pro kontakt, komunikaci str. 5

3.3

Aktivity str. 5

3.4

Potřeby a nároky uživatelů str. 6

3.5

„Design pro všechny“ str. 9

3.6

Sousedství a prostor pro místní komunitu str. 10

49

4

S OC IÁ LNÍ A SPEK TY

„Patřit k nějakému místu znamená nalézt existenciální oporu – v konkrétním každodenním smyslu.“ (Norberg-Schulz, Genius Loci, 2010)

Veřejný prostor a lidé spolu úzce souvisí: je těžké oddělit prostor od „sociálního obsahu“ a stejně tak si představit společnost oddělenou od kontextu „prostorové složky“. Porozumět vztahu mezi lidmi a jejich životním prostředím je nezbytné pro jakoukoliv práci s veřejným prostorem. Fyzické prostředí má rozhodující vliv na lidské chování. Zároveň lidé nejsou pasivní, ovlivňují a mění své prostředí. Je to proto oboustranný proces. Jedna z nejdůležitějších rolí veřejného prostoru spočívá v stimulaci sociální interakce a komunikace. Veřejný prostor představuje jeviště společenského života, rámcuje a spoluvytváří mozaiku sociálních akcí, vazeb a vztahů, je místem formování komunity. Pokud je špatně řešený, prohlubuje sociální nerovnost a vyloučení, pokud je vhodně řešený, eliminuje sociální rozdíly, posiluje sociální začleňování i naši schopnost vyrovnat se s různorodostí.

4.1 „Potřeba veřejného prostoru je potřebou společenství, veřejný prostor je SPOLEČNÝM prostorem“. (Jehlík, ERA 21, 2/2009)

Společenskost (Sociabilita)

Společenskost má silnou vazbu s veřejným prostorem, a to oboustrannou. Tedy veřejné prostory jsou ovlivňovány společností, její kulturou a zvyky, a naopak i společnost je zpětně ovlivňována tím, co se děje a jaké jsou veřejné prostory. Stačí si vzpomenout na neosobní prostranství panelových sídlišť a naopak velmi intimní a zdobné prostory renesančních center měst. Veřejná prostranství byla odjakživa místa, kde se lidé setkávali, kde se formovaly společenské normy a morální soudy. Ustanovoval se zde společenský konsensus, který zajišťoval kontinuitu daného společenství. Takto fungovala veřejná prostranství až do moderní doby. Dnes však výrazná místa střetávání vymizela a s nimi i přímý dopad na společnost a její hodnoty.

Veřejný prostor funguje jako společenská platforma, chrání společnost před rozpadem, udržuje společnost v soudržnosti.

50

S O C I Á L N Í ASP EK T Y

4

Společenskost veřejných prostranství pojímá také vnitřní aspekty společnosti, jako jsou otázky pohlaví, věku, orientace, vyznání či původu jeho uživatelů. Pokud veřejná prostranství poskytují vhodně uspořádaný prostor pro promíchání různých skupin a jednotlivců, pak pestrost a rozmanitost působí kladně na život místního společenství. Naopak většinou nekvalitně strukturovaná veřejná prostranství se stávají bojištěm, na kterém vyhrává ta či jiná skupina, a místo společenského konsensu tak narůstá netolerance provázená nepořádkem faktickým i sociálním. Toleranci se jedinec může učit pouze v dostatečně pestré společnosti, kde jinakost není zdrojem násilí, ale naopak je obohacením a zdrojem inspirace. Z takových podmínek vzešlá společnost, společnost založená na vzájemné odpovědnosti lidí, se do jisté míry dokáže lépe vyvarovat negativních důsledků rasové nesnášenlivosti, xenofobie, kriminality a vandalismu. Aby však vzájemné sociální působení mohlo plně využít svůj potenciál, a to na celoměstské úrovni, je nutno mít celou řadu velikostně a funkčně rozdílných či odstupňovaných prostranství. Různé typy veřejných prostranství umožňují i různou míru sociální interakce. Tato prostranství musí vytvářet ucelenou síť (více viz kapitola 1. O veřejném prostoru). S jistou mírou zjednodušení a nadsázky lze říci, že společnost je odrazem stavu svých měst a jejich veřejných prostranství a samozřejmě i naopak.

4.2 Prostor pro kontakt, komunikaci Veřejné prostory poskytují příležitosti především pro sociální kontakt, pro setkávání a denní aktivity lidí, umožňují jim být ve společnosti jiných lidí, vidět se a slyšet se navzájem a v neposlední řadě poznávat jednání spoluobčanů v rozličných situacích. Kontakt je přirozenou lidskou potřebou člověka. Pokud je člověk mezi ostatními lidmi, není sám. Lidé potřebují ke své spokojenosti nejen televizi a nové způsoby komunikace, jako např. internet, ale i přímý kontakt. Potřebují nejen pasivní účast na prožitcích jiných lidí, které do domácnosti importují média, ale také aktivní spoluúčast na životě ve veřejných prostranstvích.

Lidé pro svůj zdravý život a fungování nezbytně potřebují skutečný kontakt s ostatními lidmi, nejen virtuální. I když ostatní jen pozorujeme a aktivně se do dění kolem nás nezapojujeme, naše potřeba sociálního kotaktu je alespoň zčásti naplněna.

Život na veřejném prostranství může nabídnout kontakty s různou intenzitou. Vysoce intenzivní –

Těsná přátelství Přátelství Známosti Náhodné kontakty

Málo intenzivní –

Pasivní kontakty („vidět se a slyšet“)

Nejčastěji však nabízí ty méně intenzivní kontakty. V porovnání s jinými formami kontaktů se zdají být bezvýznamné, ale ve skutečnosti jsou potřebné a především jsou předpokladem pro další složitější interakce.

51

4


„Musíme v sobě probudit radosti chodce, radosti obyvatele veřejných prostorů a budovat obyvatelná města. Musíme je upravit tak, aby se v nich dalo žít, volně a bezpečně se pohybovat, procházet se, klidně nakupovat, pozorovat jejich krásu a památky, hrát si na hřištích, shromažďovat se, odpočívat, sedět v kavárnách venku, když je krásně, slunit se, koupat se…, musíme se naučit města obývat“. (Honzík, 1944, upraveno)

4.3 Aktivity Člověk se tak může stát přímou součástí různorodého sociálního dění, učí se tolerantnosti a vlastní odpovědnosti jak za sebe, tak i za prostory, v nichž se odehrává jeho život Pohyb lidí, jejich činnosti, setkávání se a pobyt na veřejných prostranstvích, to vše vdechuje městu život Aktivity jsou základní hnací silou života města. Obyvatelé se setkávají, zastavují se na pár slov s přáteli, dělají své denní pochůzky, nakupují, vodí děti do školy, procházejí se. Návštěvníci obdivují historické památky a atmosféru města, naslouchají útržkům rozhovorů, pozorují, kupují si suvenýry. Souhrnem těchto jednotlivých činností, drobných úkonů a vzájemně nesouvisejících aktivit město ožívá. Jednou z nejdůležitějších charakteristik veřejných prostranství je právě přítomnost ostatních lidí, aktivit, událostí, zdrojů inspirací a podnětů. Dánský architekt Jan Gehl rozpoznává tři úrovně sociální součinnosti a aktivit ve veřejném prostoru, přičemž každá z nich klade velmi rozličné požadavky na hmotné prostředí. Jsou to: Nezbytné aktivity jsou víceméně vynucené aktivity – chození do školy a do práce, nakupování, čekání na autobus nebo na někoho, různé zařizování, roznášení pošty – jinými slovy všechny činnosti, u nichž je zapojení účastníků více či méně vyžadováno. Protože všechny zmíněné aktivity jsou nezbytné, má na ně fyzické a materiální prostředí jen mírný vliv. Probíhají po celý rok, téměř za všech okolností a téměř nezávisle na vnějším prostředí. Jejich účastníci nemají na vybranou. Volitelné aktivity jsou takové, které jejich účastníci provozují, jenom když chtějí a jestliže to umožňuje místo a čas. Jsou zcela jiné povahy než předchozí. Tato kategorie zahrnuje aktivity jako procházky na čerstvém vzduchu, postávání a pozorování okolního života, sezení a slunění. Tyto aktivity probíhají jenom za optimálních venkovních podmínek, když k tomu vybízí příjemné počasí a místo. Tento vztah je zvlášť důležitý v souvislosti s materiálním projektováním, protože většina z rekreačních aktivit, které je zvláště příjemné vykonávat venku, se nachází přesně v této kategorii aktivit. Jsou to aktivity obzvláště závislé na venkovních materiálních podmínkách.

„Na ulicích a městských prostranstvích nízké kvality se odehrává jen minimum aktivit. Lidé spěchají domů. Dobré prostředí umožňuje zcela jiné, široké spektrum lidských aktivit.“ (Gehl, Život mezi budovami, 2000)

52

Společenské aktivity jsou všechny aktivity, které závisejí na přítomnosti jiných lidí na veřejných prostranstvích. Společenské aktivity zahrnují hrající si děti, zdravení a konverzaci, veřejné aktivity různého druhu a konečně – jako nejrozšířenější společenskou aktivitu – pasivní kontakty, tedy prosté pozorování jiných lidí a jejich poslouchání. Společenské aktivity se objevují spontánně jako přímý důsledek toho, že se lidé pohybují a pobývají na stejných místech. Z toho vyplývá, že společenské aktivity jsou nepřímo podporovány tam, kde jsou nezbytným a volitelným aktivitám poskytnuty lepší podmínky. Princip výskytu jednotlivých úrovní aktivit je jednoduchý. Jsou-li venkovní prostory nekvalitní, vyskytují se v nich jenom nezbytně nutné aktivity. Když mají venkovní prostory vysokou kvalitu, nezbytné aktivity probíhají přibližně stejně často, mají však jasnou tendenci se prodlužovat, protože materiální podmínky jsou lepší. Navíc


4

se ale objeví široká škála volitelných aktivit, protože místo a situace nyní lákají lidi, aby se zastavili, posadili se, jedli, hráli a podobně. Všude, kde jsou lidé – v budovách, v sousedství, v městských centrech atd. – obecně platí, že lidé a lidské aktivity přitahují jiné lidi. Lidé jsou přitahováni jinými lidmi. Shromažďují se a pohybují se společně s dalšími a hledají si místo poblíž ostatních. Nové aktivity začínají v těsné blízkosti událostí, které už probíhají. Zkrátka, lidé jsou tam, kde jsou lidé.

„Zdá se, co lidi přitahuje nejvíc, jsou jiní lidé“. (Whyte, The Social Life of Small Urban Spaces, 1980)

4.4 Potřeby a nároky uživatelů Princip veřejného prostoru spočívá v jeho demokratičnosti – je přístupný všem bez rozdílu, bez omezení a zdarma. Ideálem demokracie je tedy vytvářet taková veřejná prostranství, která jsou atraktivní a využitelná pro všechny sociální skupiny bez rozdílu věku, sociální příslušnosti, kultury či vyznání, ale i omezení pohyblivosti. Veřejné prostory jsou pro lidi, proto by měly být jejich potřeby přirozeně důležitým aspektem při navrhování. Nejde jen o momentální osobní preference, které jsou ovlivněné věkem, společenským postavením a jinými subjektivními danostmi různých skupin uživatelů. Jde také o širokou skupinu potřeb, které vyplývají ze způsobu smyslového vnímání lidí ve všeobecnosti, základní podvědomé potřeby bezpečnosti a přirozeného zájmu o jiné lidi. Při plánování tvorby nebo obnovy veřejných prostor je tedy užitečné rozlišovat a brát v úvahu specifika následujících skupin uživatelů, protože každá skupina má svoje osobité potřeby a nároky: Děti předškolního věku nebudou veřejná prostranství využívat bez dohledu svých rodičů, starších příbuzných anebo jiných opatrovatelů. Všeobecně platí i to, že nebudou využívat prostory, které jsou velmi vzdálené od jejich domova. Obyčejně se doporučuje přímý vizuální kontakt mezi místem na hraní a domovem. Děti navštěvující základní školu jsou zvyklé překonávat jistou vzdálenost při docházení do školy, a proto budou zřejmě schopné překonat podobnou

Pro děti je veřejný prostor místem her a rozvoje obrazotvornosti a sociálních schopností

53

4


„Když se místo zaplňuje, lidé jej neobsazují rovnoměrně, jdou tam, kde jsou ostatní.“ (W. H. Whyte, The Social Life of Small Urban Spaces, 1980)

vzdálenost i při návštěvě veřejných prostor plnících funkci krátkodobé rekreace. Pro tuto věkovou skupinu je důležité, aby tyto prostory nabízely nezbytné stimuly pro jejich obrazotvornost. Teenageři a mládež jsou omezení v mobilitě relativně malá a veřejné prostory můžou být lokalizované i ve značné vzdálenosti od domova. Dospělí a pracující mají teoreticky jen málo omezení ve využívání veřejných prostor, problémem je však omezený objem volného času. Z tohoto hlediska budou pro ně důležité kvalitní prostory v blízkém okolí domova, které nabízí dobrou docházkovou vzdálenost pro krátkodobou rekreaci. Využívání veřejných prostranství v blízkosti pracovišť, například v době polední přestávky během pracovního dne, není u nás stále příliš rozšířeno. Přitom strávení i krátkého času v příjemném venkovním prostředí může významně zvýšit koncentraci a produktivitu práce (viz více v kapitole Environmentální aspekty). Muži a ženy – v tomto případě je třeba zvážit gendrové rozdíly, a to především ve vztahu k ženám – uživatelkám. Ženy jsou totiž obecně citlivější na kvalitu prostoru. Mají rády čisté, upravené prostory s vysokou estetickou hodnotou. Velmi důležitý je prvek bezpečnosti, především osobní pocit bezpečí v průběhu celého dne. Ženy využívají veřejné prostory častěji, a to zejména v důsledku jejich převahy při pěších přesunech do práce, do školy pro děti, do obchodu apod. Rodiče nebo opatrovníci s malými dětmi budou v první řadě nucené využívat také typy veřejných ploch, které jsou přitažlivé pro děti. Protože dospělí využívají tyto prostory spolu s dětmi, je důležité, aby zařízení poskytované v rámci veřejných prostor pro malé děti uspokojovalo i potřeby a zájmy jejich opatrovatelů, i když to bude znamenat jen zabezpečení sezení a přiměřeně atraktivního kontextu. Kritériem je také bezbariérový přístup – v tomto případě pro kočárky, kvalitní a bezpečné povrchy a vybavení a celkově vysoká bezpečnost prostoru

Ženy jsou citlivější na kvalitu prostoru. Velmi důležitý je pro ně osobní pocit bezpečí na místě.

54

Pro místní obyvatele se může veřejné prostranství stát rozšířeným obývacím pokojem. Záleží na jeho kvalitě.


4

jak z hlediska dopravy, tak pocitu osobní bezpečnosti. Žádoucí jsou hladké rovné plochy určené pro rozvoj pohybových schopností dětí – chůze, běh a pohyb na dětských „dopravních prostředcích“. Nezaměstnaní se odlišují v potřebách na veřejné prostory od zaměstnaných lidí a to dvěma způsoby. V první řadě mají k dispozici zřejmě méně peněz, za které by mohli navštěvovat vzdálené prostory. To předpokládá potřebu zabezpečit vhodné prostory v bezprostřední blízkosti obytných zón. V druhé řadě budou mít k dispozici více času, který by mohli trávit v otevřených prostorech, což by pro ně mohlo být zajímavé, protože jde o aktivitu, která nic nestojí. Místní obyvatelé jsou hlavní skupinou, která potřebuje uspokojit svoje potřeby na veřejných prostranstvích v rámci obytných oblastí. Jde o skupinu s osobami různého věku a sociálních skupin a veřejné prostory na sídlištích budou muset uspokojit všechny potřeby. Důchodci a starší občané jsou skupina uživatelů s největším objemem volného času, ale zpravidla s omezenou schopností užívat veřejný prostor. Využívány jsou především prostory v blízkosti bydliště, ty, které jsou snadno a bez omezení přístupné, důraz je kladen na vybavení prvky určenými pro sezení. Z aktivit převažují aktivity klidové – sezení, procházky, hra, setkávání s přáteli. Vzhledem k nárůstu počtu osamělých lidí může být pro seniory veřejný prostor jedním z nejdůležitějších míst jejich sociálního života, místo, kde se mohou setkávat s ostatními lidmi a navazovat kontakty. Z pohledu plánování a projektování veřejných prostor spadají lidé s tělesným postižením do dvou hlavních skupin. První skupinu představují lidé s hendikepem ovlivňující jejich mobilitu a druhá skupina zahrnuje lidi se zrakovým postižením (byť tento handicap může výrazně ovlivnit jejich mobilitu). Obou skupin se týká bezpečnost a dostupnost veřejných prostorů a s tím spojené

Bezbariérový pohyb je pro lidi s podmínkou k využívání prostoru.

Senioři jsou významnou a stále rostoucí skupinou uživatelů veřejných prostorů se specifickými nároky na jejich kvalitu.

55

4


použití vhodných povrchů, informačního systému, zohlednění převýšení a sklon komunikací apod. Migranti a ostatní menšinové národnostní skupiny můžou mít odlišné zvyklosti ve využívání veřejných prostor. I když tyto tradice a jejich důsledky na projektování můžou být různé, jedno mohou mít společné, a to že skupiny přistěhovalců můžou mít omezené podmínky na bydlení, což znamená, že pro ně budou mít otevřené prostory význam jako místa, která by jim měly nahradit nedostatek životního prostoru v jejich domovech. (I když bychom nechtěli upadnout do zplošťujícího vnímání této skupiny.) Turisti a návštěvníci poznávají města a krajiny v první řadě skrz veřejné prostory. Už jen proto by měly být prostory vhodně označené pro jejich orientaci. Turisti jsou nároční na vybavení a atraktivitu prostoru. Uživatelé veřejných prostor nejčastěji spadají do více skupin zároveň. Kombinace jejich nároků a zároveň kombinace jiných skupin klade na konečný návrh prostoru velké nároky. Cílem je, aby jej pokud možno využívaly všechny, protože takový model zajistí, že je prostor využíván průběžně, že zde existuje poměrně vysoký dohled a sociální kontrola, která zvyšuje bezpečnost a snižuje nebezpečí vandalismu. V neposlední řadě se zde rozvíjí dobrý sociální model společnosti, ve kterém se lidé učí navzájem spolu vycházet, dochází k nárůstu sociálních kontaktů a aktivit a k vzájemnému předávání zkušeností. Postupně tak může vzniknout komunita vázaná k danému prostoru. Whyte (1980) na základě svých pozorování definoval obecně platné sociální charakteristiky, které lze využít při hodnocení úspěšnosti veřejného prostoru: Převaha skupin lidí nad jednotlivci. Pokud se na prostranství objevují skupinky o 3 a více lidech, je pravděpodobné, že se tito lidé dopředu dohodli na setkání na daném prostranství nebo přišli společně. To je pozitivním důkazem, že daný prostor je vnímaný jako cíl střetnutí, že si jej lidé záměrně vybírají jako destinaci. Vyšší počet žen než mužů. Ženy jsou všeobecně při výběru veřejných prostranství opatrnější a mají vyšší nároky. Vyšší procento jejich zastoupení je znakem

Různé skupiny uživatelů a různé typy aktivit na jednom místě hovoří o jeho kvalitě, o tom, že lidé zde chtějí být. Postupně se tak rozvíjí různé formy sociálních kontaktů a způsob využití prostoru se stává zajímavější a komplexnější.

56


4

úspěšnosti prostranství. Kritéria výběru se u žen pohybují od kvality povrchového materiálu prostoru (umožňující pohyb i na vysokých podpatcích) až po pocit bezpečí na daném místě. Různé věkové kategorie. Přítomnost různých věkových kategorií většinou poukazuje na bohatost „klientely“ prostoru. Uživatelé ho využívají každý svým specifickým způsobem, a i přesto tu najdou společné místo. Různorodé aktivity. Na oblíbených veřejných prostranstvích se zpravidla odehrává větší množství aktivit než na místech méně úspěšných. Přítomnost těchto aktivit přitom nemusí vyžadovat speciální úpravy nebo přestavby prostoru. Citové projevy. Na fungujícím veřejném prostranství se vícekrát objevují lidé, kteří se drží za ruce nebo se navzájem zdraví, objevuje se zde více úsměvů, polibků a objetí než na místě problematickém.

4.5 „Design pro všechny“ Veřejné prostory jsou často svědectvím toho, že namísto respektování různorodosti a usnadňování pohybu, orientace a pobytu je mnohým cílovým skupinám jejich život ztěžován až diskriminován. Navrhování a plánování, které nerespektuje základní potřeby a nároky více cílových skupin, však neovlivňuje jen pohyb v prostoru a přístupnost, ale i jeho užívání, přátelskost, bezpečnost a atraktivnost. Snaha prosazovat jednotné řešení pro každého bez rozdílu přináší koncept „design pro všechny“ (z angl. Design for All). Principy tohoto univerzálního designu zformulovala skupina architektů, projektantů, inženýrů a výzkumných pracovníků Centra pro univerzální design Státní univerzity Severní Karolíny. Design pro všechny prosazuje plánování prostorů (ale i budov) z hlediska přístupnosti, bezpečnosti, funkčnosti, ale i atraktivity tak, aby byly využitelné v co největší míře pro co nejširší skupinu uživatelů. Principy designu pro všechny Umožnit rovnost v užívání. Plánovat tak, aby prostor mohli využívat všichni bez rozdílu a aby se omezila prostorová segregace či znevýhodnění jakéhokoliv člověka. Umožnit flexibilitu v užívání. Vytvářet prostředí, která vyhovují širokému spektru individuálních požadavků, a která umožní uživatelům zvolit si vlastní způsob interakce s prostorem, jeho osvojení a užívání. Zabezpečit jednoduchost a intuitivnost užívání. Plánovat prostor a jeho součásti tak, aby bylo jednoduché jej užívat bez ohledu na předcházející zkušenosti uživatele, jeho vědomosti a zručnosti. Upřednostnit jednoduchost před originalitou a složitostí. Minimalizovat chyby. Plánovat prostor tak, aby se minimalizovalo nebezpečí a následky náhodných nebo neplánovaných akcí. Uživatelé by se měli v prostoru cítit bezpečně, nebýt stále ve střehu před možnými bariérami nebo překvapeními.

Veřejné prostory jsou pro lidi, a proto by měly být jejich potřeby přirozeně důležitým aspektem při navrhování.

57

4


Snižovat fyzickou náročnost. Navrhovat prostředí, která se dájí využívat pohodlně a s minimální námahou. Řešit prostor tak, aby byl dostupný a přístupný všem. Umožnit pohodlný přístup do celého prostředí a ke všem jeho komponentům pro každého uživatele, i s použitím podpůrných zařízení a pomůcek. Umožnit, aby se dal prostor využívat bez ohledu na velikost uživatelova těla, jeho stav anebo pohyblivost.

4.6 Sousedství a prostor pro místní komunitu Komunita „K tomu, aby si člověk ve městě udržel psychické zdraví, nestačí pouhá integrace do daného společenství. Je nutné, aby měl zároveň pocit bezpečí a sounáležitosti s životem v komunitě.“ (Zammit, 2010)

Komunitou nazýváme společenství lidí, kteří sdílejí společné hodnoty či zájem a většinou určitý společný prostor. Vzhled místa je ovlivňován vztahy uvnitř komunity a ty zase zpětně ovlivňují jeho podobu. Atmosféra v obci nebo městské čtvrti, kde si děti mohou hrát před domy, lidé se zdraví na ulicích, nakupují v místních obchodech a přirozeně dohlíží na okolí svého bydliště, kontrastuje se stavem v řadě našich měst a obcí, kde veřejné prostory často žádné využití neumožňují. Návrat k hodnotě veřejných prostranství není návratem do minulosti, ale cestou budoucnosti, kterou už úspěšně nastoupila řada nejen evropských měst. Společenství lidí, kteří mají zájem o prostředí, ve kterém žijí, je předpokladem k utváření kvalitního prostředí obce či města, kvalitních veřejných prostranství. Příklady spolupráce místních občanů, občanských sdružení, obcí, institucí a firem ukazují, že tento přístup založený na sociálních vazbách funguje. Pro podporu takových aktivit jsou vyvinuty metody, které pomáhají zvládnout záměr od základní komunikace mezi partnery, až po realizaci a následnou péči o místo (viz kapitola 6. Zapojování veřejnosti do plánovacích procesů).

Komunitou nazýváme společenství lidí, kteří sdílejí společné hodnoty či zájem a většinou určitý společný prostor. Vzhled místa je ovlivňován vztahy uvnitř komunity a ty zase zpětně ovlivňují jeho podobu.

58


Sousedství Sousedství se liší od komunity svou jasnou prostorovou dimenzí. Sousedství se jako prostorová jednotka vztahuje k určité oblasti kolem bydliště. Zároveň sousedství není izolované od svého okolí. Jeho charakter je do značné míry ovlivněn okolním prostředím. Pojem „sousedství“ má představovat především hodnoty solidarity a spolupráce. Podle Pfeil je sousedství něčím doplňujícím a má charakter výpomoci; tam, kde nějaký úkol přesahuje síly rodinné domácnosti, zasahuje sousedská pomoc: soused je pomocník v nouzi par excellence. Sousedství je vyrovnávajícím faktorem proti izolaci a anonymitě. Výzkumy ukázaly, že sousedství poskytují důležité podpůrné funkce například migrantům, nebo tam, kde obyvatelé vnímají vnější hrozby a nemají odpovídající zdroje na jejich zvládání. Sociální význam sousedství je určen také skladbou místního obyvatelstva, druhem bytové zástavby, polohou ve městě, velikostí města a někdy i přírodními podmínkami.

4

Funkce sousedství: Vzájemná pomoc v denním životě. Svépomoc a sdružování pro dosažení společných cílů. Zajištění kontaktů doplňujících rodinné vztahy, styky se spolupracovníky a s přáteli a zajištění informací o prostředí, kde rodina žije. Sociální kontrola a socializace, orientace ve společnosti podle přejatých norem; sousedství je v tomto směru spolutvůrcem společenského řádu. Asimilace nově přistěhovalých osob pomocí vyrovnávání rozdílných zájmů starých a nových obyvatel lokality.

Cohousing aneb blízké sousedské bydlení Cohousing je koncept vědomého budování sousedského společenství, který klade důraz na hlouběji prožívané mezilidské vztahy a současně zachovává a podporuje osobní nezávislost. Jedná se o koncept, který se zrodil v 70. letech v Dánsku a o němž příznivci hovoří jako o renesanci původních vesnic a všeho dobrého, co nabízel život v přirozených společenstvích. Principy cohousingu: Obyvatelé se od počáteční fáze podílejí na plánování projektu. Urbanistické a architektonické uspořádání podporuje vznik a udržování sousedských vazeb. Soukromé domy jsou doplněné společným vybavením – společenským domem, klubovnami a společnými prostranstvími. Chod a provoz bydlení řídí samotní obyvatelé. Neexistuje hierarchická struktura a způsob rozhodování ani sdílená ekonomika.

Když se lidé setkávají se svými přáteli, potkávají sousedy a zdraví se s nimi, když nemají problémy komunikovat s neznámými lidmi, mají lepší pocit sounáležitosti s místem nebo svou komunitou – a to zejména k místu, které tyto typy sociálních aktivit podporuje.

59

5 Environmentální aspekty 5.1

Nezastupitelná role městské zeleně str. 62

5.2

Výběr typu zeleně do městkého prostředí str. 63

5.3

Vliv na lidské zdraví a pohodu str. 64

5.4

Zachování přírodních vazeb a biodiverzity str. 64

5.5

Využití přírodních materiálů a prvků str. 65

5.6

Hlučnost str. 65

5.7

Hospodaření se srážkovou vodou str. 65

5.8

Hospodaření s odpady str. 66

5.9

Osvětlení str. 66

61

5

ENVIRONMENTÁ LNÍ A SPE KT Y

Veřejná prostranství se většinou nacházejí v intenzivně urbanizovaném území. To má v porovnání s mimoměstskou či volnou krajinou specifickou formu městského klimatu a tedy i specifické dopady na kvalitu života obyvatel.

Černá asfaltová cesta nebo plechové střechy budov se za slunečného letního dne můžou u nás rozehřát až na nebezpečnou teplotu 65 °C. Snižování teplot přírodním stíněním je důležité.

Součástí strategie udržitelného rozvoje je i uplatnění ekologických přístupů, které si kladou za cíl zmírnit negativní dopady na životní prostředí a zlepšit tak kvalitu života nejen v městském prostředí. Principy efektivního využívání energií, snížení tepelného, emisního a světelného znečištění, rozvoje městské zeleně, odpovědného nakládání s odpady nebo použití přírodních stavebních materiálů je možné a žádoucí aplikovat lokálním způsobem při tvorbě a obnově veřejných prostranství.

5.1

Nezastupitelná role městské zeleně

Zeleň představuje charakteristickou součást krajinné struktury (i té sídelní), která vznikala v závislosti na způsobu dlouhodobého využívání území. Zeleň má svým způsobem nezastupitelnou roli. Spoluvytváří charakteristický obraz území, ovlivňuje jeho mikroklimatický režim, rekreační hodnotu, obyvatelnost, hygienické podmínky, stejně jako její biologickou i estetickou úroveň. Ovlivňuje také podmínky vedoucí k vodní i větrné erozi. Prostor města je kvůli své zástavbě z materiálů s vysokou akumulační schopností, množství odpadního tepla z budov, průmyslových procesů a dopravy a nedostatku zeleně často o 1,5–3 °C teplejší než okolní krajina. Z hlediska teploty se o městech mluví jako o teplotních ostrovech. Veřejná prostranství, která jsou ve většině případů nezastavěná, mají jedinečný význam, protože to jsou často jediné plochy, kde se může v centrálních částech měst objevit zeleň, která plní hned několik zásadních funkcí v oblasti ovlivňování mikroklimatické charakteristiky prostředí. Listy zeleně mají také schopnost snižování akumulace tepla a vysokých teplot. Dlažba a jiné umělé materiály při dopadu slunečních paprsků hromadí velké množství tepla, kdežto listy při dopadu slunečních paprsků zčásti odpařují vodu, což způsobuje ochlazování, tedy příznivé snižování vysokých teplot a současně zvyšování vlhkosti vzduchu. Odpařování navíc zajišťuje stálé mírné proudění vzduchu a tím provětrávání prostoru. V místě s dostatkem zeleně je pak teplota a celkové klima subjektivně vnímána jako snesitelnější. Další funkcí zeleně je také zajišťování přírodního stínění prostoru. I stromy s poměrně řídkou korunou zachycují 60–80 % slunečního záření. Výrazně se tak snižuje množství energie dopadající např. na povrch lidského těla. Tento efekt se uplatňuje i u tzv. zelených fasád, kdy zeleň na konstrukci má díky stínění fasády pozitivní vliv na klimatické poměry exteriéru i interiéru budov. Výhodou použití listnatých dřevin je, že listy zajišťují stín v době horka, v zimě naopak opadají, nestíní a umožňují ohřívání povrchů a zvyšování žádoucí teploty.

Listnaté stromy vytváří příjemný stín a společně se zelenou fasádou vytvářejí příznivé mikroklima v rozpálených městech.

62

Zeleň je také schopna výrazným způsobem pohlcovat emise a nečistoty, které se v městském prostředí vyskytují ve vysokých koncentracích, výrazně například snižuje emise polétavého prachu. Uvádějí se hodnoty osmkrát snížené prašnosti parků oproti okolní zástavbě a čtyřikrát sníženého počtu prašných částic na ulicích se stromy oproti ulicím bez stromů.

E N V I RO N M E N TÁ LN Í ASP EK T Y

5

5.2 Výběr typu zeleně do městkého prostředí Mezi typy zeleně, které se nejlépe hodí do městského prostředí, patří především listnaté stromy s obrovskou škálou kultivarů, které pokryjí všechny nároky na barvu, tvar i stanoviště. Dále jsou významné různé typy zeleně na konstrukci, především popínavé rostliny a zelené fasády, které jsou v hustě zastavěných intravilánech sídel někdy jedinou možností, jak využít důležitých funkcí zeleně. Další důležitou skupinou jsou vysévané nebo vysazované sukcesní vegetační prvky – trvalkotravní společenstva zakládaná výsevem nebo výsadbou a ponechaná vlastnímu vývoji (Silbersommer nebo Perennemix). Pečlivě volená skladba použitých rostlin v tomto případě zajišťuje intenzivní estetické působení v průběhu celého roku podobně jako u trvalkových záhonů, ovšem bez nároku na intenzivní údržbu. Vhodnost jednotlivých typů závisí především na kombinaci jejich estetického působení, pozitivního vlivu na mikroklima a schopnosti sloužit jako stanoviště pro organismy; významná je také náročnost jednotlivých prvků na údržbu. Z ekologického hlediska je důležitá preference nízkonákladových a trvale udržitelných společenství. Použití extenzivní zeleně, která vyžaduje minimální údržbu, nebo květnatých luk (tj. směsi travního osiva s vysokým podílem kvetoucích trvalkových druhů) s nízkou frekvencí kosení zajistí snižování nákladů, přitom jejich ekologická a estetická funkce zůstává na vysoké úrovni. Při každé práci se zelení je důležitá volba vhodných druhů a kultivarů a jejich správné založení, jedině tak je zajištěna jejich dlouhodobá životnost a odpovídající estetické působení. Vzhledem ke komplexnosti nároků rostlin je vhodné se vždy obrátit na odborníka. Celkovou koncepci a výběr druhů provádí vždy zahradní architekt, který by měl být členem projekčního týmu; založení vegetačních prvků pak provádí odborný zahradník. Při zakládání vegetačních prvků ve městech by mělo

„Stromy by měly být daleko více soustředěny k místům, kde se sedává. Nejoblíbenější místa pod stromy jsou ta, která zajišťují dobrý výhled na scenérii kolem. Poskytují totiž příjemný pocit bezpečí a chládku zároveň – je to jako pod baldachýny v pouličních kavárničkách.“ (Whyte, The Social Life of Small Urban Spaces, 1980)

Navrácení „zelených“ ploch do měst zmírňuje kontrast mezi tvrdými betonovými plochami a krajinou. Vhodně zvolená skladba vegetačních prvků snižuje nároky na údržbu.

63

5


být tam, kde je to možné, preferováno využití domácích druhů rostlin a původní přírodní materiály a také taková údržba veřejných prostranství, která neohrožuje zeleň – omezit zimní solení na minimum, systematicky vyžadovat ochranu stromů při výstavbě a podobně. Naopak při výběru se také musí brát v úvahu možné negativní dopady zeleně v městkém prostředí pro člověka. Pozornost by se měla soustředit na výběr především vzhledem k problematice tvorby alergenních pylů, jedovatosti a provozní bezpečnosti stromů.

5.3

Vliv na lidské zdraví a pohodu

Existuje stále více studií z oboru environmentální psychologie dokazující měřitelný vliv přítomnosti otevřených veřejných prostranství (především těch se zelení nebo vodou) na tělesné zdraví a duševní pohodu. Díky rekreaci a po pobytu v parku se snáze soustředíme a plníme komplexní úkoly.

Zpevněné a nepropustné živičné povrchy vyhovují náročnému intenzivnímu využívání, proto se uplatňují pro vozovky nebo cyklostezky. Pro rozsáhlé plochy, jako jsou parkoviště, jsou však již méně vhodné. Současné návrhy veřejných prostranství integrují na vhodná místa propustné, pórovité materiály nebo zatravněné plochy.

Důležité je vlastní vizuální působení přírodního prostředí. Nejedná se jen o účinek zelené přírodní barvy, ale spíše o určité vizuální charakteristiky, které napomáhají tomu, že při pohledu na přírodní prostředí dochází k regeneraci mentálních i fyzických sil. Bylo dokonce prokázáno, že pohled na přírodní prvky zmírňuje negativní vliv pracovního stresu a přispívá k celkové spokojenosti v zaměstnání. V neposlední řadě mají plochy zeleně nezanedbatelný význam pro zprostředkování přírodních procesů širší veřejnosti. Existují specifické veřejné prostory, které mají spojitost se zelení a v městském organismu plní nezastupitelné místo ve vnímání důležitosti a specifik zeleně. Sem patří naučné zahrady a parky (botanické, speciální zahrady pro nevidomé), přírodní dětská hřiště, ve kterých jsou využívány hrací prvky, které jsou v souladu s přírodou a rozvíjejí dětské schopnosti, dovednosti a ekologické cítění zcela odlišně od klasických dětských hřišť, ale také zde můžeme řadit komunitní zahrady, o které pečují obyvatelé okolních domů.

5.4 Zachování přírodních vazeb a biodiverzity Často se opomíná fakt, že i městské prostředí je z environmentálního hlediska životním prostředím pro mnohé živé organismy, které jsou nezbytnou součástí zdravého ekosystému. Městská „divočina“ nabízí stanoviště pro živočichy i rostliny, které díky změně mikroklimatických a jiných podmínek umožňuje jejich rozšíření i mimo obvyklé areály výskytu a často vytváří i nové niky pro život specifických společenstev. Veřejná prostranství s prvky a plochami zeleně umožňují výskyt živočichů v sídlech, kteří jsou důležití z hlediska biodiverzity a ekologické stability urbanizované krajiny. Množství organismů ovlivňuje množství vazeb mezi nimi navzájem i mezi organismy a prostředím a právě počet těchto vazeb má vliv na stabilitu krajiny.

Vodní toky jsou jedinečným potenciálním územím pro zachování přírodních vazeb a biodiverzity v urbanizovaném městě.

64

Dobře navržená a implementovaná síť takových ploch (plán ÚSES – viz více v kapitole 2. Legislativní aspekty) dokáže vytvořit vhodný přechod mezi urbanizovaným prostředím a okolím sídla či volnou krajinou. Tím je zabezpečená migrace organis-

E N V I RO N M E N TÁ LN Í ASP EK T Y

5

mů, výměna genetických informací a udržitelnost populací, zachování biologické rozmanitosti živočišných a rostlinných druhů. Tyto typy ploch zeleně sekundárně nabízejí rekreační a relaxační využití obyvatelům měst.

5.5 Využití přírodních materiálů a prvků Práce s každým veřejným prostorem vychází z využití jeho přírodních dispozic. Terén, světlo, vítr, voda … to jsou základní východiska, na kterých pokud je veřejný prostor vybudován, je zachován jeho základní charakter, genius loci obsažený v přírodním obrazu místa.

„Nestačí stavět praktická města a budovy. Architektura začíná teprve tam, kde je zviditelněno celkové prostředí.“ (Norberg-Schulz, Genius loci, 2010)

Vzhledem k našemu dlouhodobému vývoji v těsném vztahu s přírodou podvědomě preferujeme takové prvky a materiály, které mají přírodní a obnovitelný charakter, například dřevo, kámen nebo vodu. Mimo to jsou nám také bližší tvary, které vycházejí z přírodního tvarosloví, křivky a měkké tvary spíše než ostré hrany a úhly. Nejen proto by měl být kladen důraz na aplikování těchto zásad při dotváření veřejných prostranství.

5.6 Hlučnost Hluk ve městech je považován za jeden ze základních stresujících faktorů. Vliv veřejných prostranství na eliminaci hluku v sídlech významně roste. Veřejné prostranství, zejména s vhodně členěnými prvky vegetace, nebo v kombinaci s technickými opatřeními (členěné fasády, protihlukové zdi, propustné povrchy) působí jako pohlcovač hluku a bariéra vůči šíření zvukových vln. Zásadním a nejúčinnějším opatřením proti hlučnosti však zůstavá omezení primárního zdroje hluku – automobilové dopravy (až 80 % hluku vyvolává automobilová doprava). Bez omezení a snižování rychlosti automobilové dopravy, jejího nahrazování pěší a cyklo dopravou a bez dalšího zřizování zklidněných zón bude stále městský život pro jeho občany ohrožen. Důležitý je i psychologický aspekt snižování hluku zelení – stromy a keře způsobují příjemné šumění, které dokáže maskovat vzdálené zdroje hluku.

5.7

Hospodaření se srážkovou vodou

Rostoucí rozloha zastavěných ploch výrazně ovlivňuje vodní bilanci území a snižuje retenční schopnost krajiny. Vzniká tak významný problém zhoršování vsakování cenné srážkové vody, který vede ke snížení doplňování podzemní vody. U nezastavěných ploch je možnost zasakování, a proto se na veřejných prostranstvích stále více prosazují řešení, která umožní alespoň částečné zadržení vody v území. Řešení zahrnují především zvyšování podílu zeleně, která je pro zasakování dešťové vody klíčová, ale i technické úpravy zaměřené na řízený povrchový odtok dešťové vody nebo použití propustných povrchových materiálů (mlaty, hutněné štěrkodrtě, dlažby kladené na sucho aj.). Sběr užitkové vody může být řešen

V případě zastavěných ploch je dešťová voda odváděna do kanalizace. Pokud se jedná o jednotnou kanalizaci, tak v době prudkých dešťů dochází k ředění splašků, které není možné pojmout čističkou odpadních vod. V případě dělené kanalizace pak dochází k prudkým splachům do vodotečí, kdy dešťová voda rychle odvedená z území může jinde způsobit povodně. Proto se stále více prosazují řešení, která umožní zadržení vody v území a aspoň v případě nezastavěných ploch možnost zasakování.

65

5


buď technickými prvky (podzemní rezervoáry), nebo prvky přírodními (jezírka, mokřady), které navíc posílí estetické působení veřejného prostoru a zlepší jeho mikroklima.

5.8 Hospodaření s odpady Především z údržby zeleně vzniká velký objem biologického odpadu, který je možné kompostovat přímo v daném místě. Toto řešení je vhodné pro menší území, kde je zajištěna pravidelná starost o kompost, např. formou komunitního kompostu ve vnitroblocích.

I ve veřejných prostorech je vhodné dodržovat zásady třídění odpadů a recyklace materiálů a celkově tak přispívat ke snižování negativních dopadů na životní prostředí.

5.9 Osvětlení Z hlediska bezpečnosti jsou kladeny požadavky na co největší míru osvětlení i během nočních hodin. Nemělo by však docházet ke zbytečnému přesvětlování. Především málo účelně umístěná světla, která směřují i vzhůru do oblohy, způsobují světelné znečištění. Proto je důležité dbát na řešení, která osvětlují správným směrem (plocha svítidel rovnoběžně se zemí, svítidla s horním krytem), a zároveň je vhodné z hlediska efektivního hospodaření s energiemi vybírat nízkoenergetické typy svítidel.

Zapuštěné kontejnery na tříděný odpad jsou snadno přístupné a plošně nenáročné.

66

Technické řešení odvodu dešťové vody ve veřejném prostoru.

6 Zapojování veřejnosti do plánovacích procesů 6.1

Důvody pro zapojení veřejnosti str. 70

6.2

Výhody a nevýhody zapojování veřejnosti str. 71

6.3

Metody a techniky zapojení str. 72

69

6

ZAPOJOVÁ NÍ VEŘEJN OST I D O PL Á N OVAC Í C H PRO C E S Ů

Plánování (nejen) veřejných prostorů v našich podmínkách často probíhalo od rýsovacího stolu, bez podrobné znalosti místa a bez názoru uživatelů. Podle dlouholetých zkušeností je důležité, aby však vycházelo z potřeb místních obyvatel, kteří budou prostranství využívat. Zapojení veřejnosti do procesu plánování může poskytnout důležité podněty pro vytvoření skutečně příjemného a účelného veřejného prostoru tak, aby se stal místem pro lidi.

6.1

Důvody pro zapojení veřejnosti

Zapojení veřejnosti do rozhodovacích procesů (někdy též účast veřejnosti, komunitní plánování či participace) je stále užívanější součástí plánování veřejných prostranství. Tento proces obecně získal novou dimenzi v souvislosti s vývojem konceptu udržitelného rozvoje. Již v rámci jednoho z prvních mezinárodních dokumentů zabývajících se principy udržitelného rozvoje, tzv. Agendy 21, byl kladen silný důraz na roli místního společenství v naplnění konceptu udržitelnosti. Praktickou aplikací principů na místní úrovni je Místní agenda 21 – nevládní iniciativa závislá na vůli místních úřadů a partnerství. Jejím hlavním cílem je vytvořit fungující spolupráci měst, obcí i regionů se snahou podílet se na společných projektech. Pokud přijímáme obecný princip, že udržitelný rozvoj spočívá ve vyváženém rozvoji ekonomické, ekologické a sociální složky prostředí, pak zajištění dostatečného množství informací o stavu konkrétní obce či města je podmínkou pro hledání podmínek udržitelnosti. Účast veřejnosti je tedy nezbytnou součástí jak sběru informací, tak i poskytování zpětné vazby o charakteru rozvoje daného místa. Obecně je zastáván předpoklad, že vyvážená míra podílu veřejnosti na spolurozhodování o rozvoji obce posiluje vazbu občanů k obci a zajišťuje dlouhodobou podporu realizované politiky nebo investice (soukromé či veřejné) či navržené koncepce (územ-

Zapojování veřejnosti do plánovacích procesů má různé formy. Jednou z nich je například plánovací setkání, kde lidé řeší konkrétní prostor a přemýšlejí nad jeho vzhledem i náplní.

70

ZAPOJOVÁNÍVEŘEJNOSTIDOPLÁNOVACÍCHPROCESŮ

6

ního plánu apod.). Sebevětší politická nebo finanční podpora projektu, dílčí politiky či koncepce bez podpory široké veřejnosti není efektivní a může se obrátit proti investorovi, případně proti vedení města. V mezinárodním kontextu je stěžejním dokumentem pro tuto oblast tzv. Aarhuská úmluva (celým názvem Mezinárodní úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v otázkách životního prostředí), která představuje obecný souhrn pravidel pro zapojování veřejnosti do rozhodování. K plánování rozvoje se vztahuje čl. 7 Aarhuské úmluvy. Z tohoto dokumentu vyplývají určité klíčové povinnosti pro efektivní zapojení veřejnosti do rozhodování. Mezi ně patří přístup veřejnosti k informacím, aktivní informování, přímé konzultace s občany, spoluúčast veřejnosti na plánování a vyhodnocování procesu plánování z hlediska zapojení veřejnosti.

občanská kontrola delegovaná síla partnerství zklidňování veř. mínění

6.2 Výhody a nevýhody zapojování veřejnosti Z výše naznačeného vyplývají nejen výhody zapojení veřejnosti, ale současně také nároky, které celý proces na jeho aktéry klade – tedy nevýhody, na které je třeba brát zřetel a jež je nutné zvážit při nastavování celého procesu. Zejména s ohledem na typ projektu a rozsah zapojení veřejnosti.

tokenismus -formální účast

diskuze informovanost terapie

Projekty obnovy a tvorby veřejných prostranství jsou pro procesy participace takřka ideální. Projekty pracují s jasně vymezeným územím, občané je využívají denně a spojují v sobě řadu témat souvisejících s ochranou životního prostředí, bezpečností, volným časem apod. Tím se také pro obyvatele stávají atraktivním tématem.

občanská síla

neutralita neúčast

manipulace

Zapojování veřejnosti do rozhodování je odstupňováno podle jeho intenzity. Žebříček zapojení veřejnosti definuje úrovně zapojení, které vedou od neparticipativních metod, jako je manipulace, přes pasivní a formální poskytování informací až po účelnou participaci ve formě spolurozhodování v rámci principů přímé demokracie. Občanská kontrola je nejvyšší úrovní participace, při níž občané zajišťují vše, co se týká plánování, formulace strategií a řízení programů. (podle Arnstein, Žebříček zapojování veřejnosti, 1969)

Je důležité, aby veřejná setkání probíhala pod vedením zkušeného nezávislého facilitátora. Ten zajistí nezávislost a objektivnost celého procesu.

71

6


Výhody zapojení veřejnosti jsou zohledněny reálné potřeby budoucích uživatelů místa je posilován vztah veřejnosti k místu je podpořeno využívání místa a rozvoj aktivit na něm zlepšuje se komunikace mezi správními orgány, experty a veřejností

"Neexistuje žádná rychlá cesta k vybudování partnerství mezi sektory nebo mezi jednotlivci, je to náročná práce, v níž je potřeba budovat důvěru a vzájemné pochopení hodnot, rolí a odpovědností". (Štogr, Partnerství a participace, 2001)

je podporován mechanismus demokratického rozhodování na místní úrovni – lidé rozhodují o prostředí, ve kterém žijí dochází k posilování místní komunity díky společné práci na konkrétním projektu složení uživatelů je pestré dochází k omezení vandalismu a posílení veřejného dohledu posilují se sociální kontakty v komunitě a procesy sociálního učení Nevýhody zapojeni veřejnosti proces je oproti běžnému postupu časově a organizačně náročnější proces je náročnější pro projektanta (intenzivnější komunikace a prezentace projektu) proces vyžaduje zvýšené finanční prostředky na plánování (občerstvení, propagace, pomůcky) proces obvykle vyžaduje asistenci externího facilitátora nebo konzultanta se znalostí participace

6.3 Metody a techniky zapojení Zapojení veřejnosti do plánování může mít různé formy. V této oblasti již byla vyvinuta a vyzkoušena řada konkrétních technik, které se s úspěchem používají. Využití jednotlivých technik je odvislé zejména od: velikosti a typu řešeného prostranství časových možností finančních, personálních a materiálních zdrojů realizátora projektu místních zvyklostí využívání jednotlivých technik Jednotlivé techniky se zpravidla kombinují a organizují v postupně navazujících krocích. Důvodem kombinace technik je i nutnost oslovit různými způsoby různé cílové skupiny, kterých se projekt týká. Nastavit, vést a využít proces participace není jednoduché, proto je při jeho realizaci vhodné využít služeb nebo alespoň rady zkušených konzultantů nebo odborných organizací.

72


6

Obvykle využívané techniky při plánování obnovy a tvorby veřejných prostranství jsou tyto: Informování on-line Velmi důležitá je informovanost veřejnosti o projektu, jeho cílech, průběhu, časovém harmonogramu a jednotlivých událostech a aktivitách souvisejících s projektem. V současné době je nejvýhodnější použití webových portálů. Projekt může být buď umístěn na stránkách obce, realizátora, nebo může mít vytvořenou vlastní webovou stránku, kde budou k dispozici všechny informace. Občané mohou být také aktivně zapojeni a mohou hlasovat pro navržené varianty, psát připomínky, případně prostřednictvím webové stránky i veřejně diskutovat o daném projektu. Při použití těchto technik je třeba si uvědomit, že se zapojuje pouze určitá vrstva obyvatel, proto ani získané názory nepředstavují reprezentativní vzorek veřejného mínění (chybí většinou názory starší generace a lidí s nižším vzděláním). Je vhodné je doplnit a kombinovat s dalšími technikami. Tiskoviny – články v místních médiích, letáky Články v místních zpravodajích jsou obvykle nejjednodušší a relativně levnou formou informování veřejnosti. Předpokladem využití média je jeho čtenost, způsob a frekvence periodika. Místní zpravodaje lze využít i k distribuci anket či dotazníku. V případě náročnějších projektů je možné využít samostatných tiskovin věnovaných pouze projektu (leták, brožura nebo pozvánka na plánovací akci). Místní televize, rozhlas

Letáky a brožury mají vysoký potenciál oslovit širokou skupinu obyvatel, nebo naopak mohou být směřovány jen na určité cílové skupiny. Nevýhodou je, že informace nemusí být vždy srozumitelné. Přebytek podobných informačních letáků ve schránkách snižuje jejich účinnost.

Města a obce mohou využívat k propagaci projektu velmi oblíbená a používaná média – místní či regionální televizi nebo rozhlas. Happeningy Tyto kulturně-společenské události mohou vhodně upozornit na problémy, které je třeba řešit, přitáhnout pozornost veřejnosti a také nabídnout netradiční pohled na dané místo a jeho využití. Osvědčují se hlavně v úvodních a iniciačních aktivitách projektu. Dotazníky a ankety Dotazníky a ankety jsou obvyklou metodou zjišťování názorů dotčené veřejnosti. Jejich použití předpokládá určitou míru předběžné informovanosti veřejnosti, a proto nejsou vhodné jako aktivity úvodní. Při přípravě ankety je důležité vyjasnit si způsob vyhodnocení a práce se získanými informacemi. Anketa má být srozumitelná, jednoduchá a jasná, bez dvojznačných či navádějících otázek a s možností pro volně formulované podněty. Může být realizována jak formou křížkování odpovědí, tak například i zákresy do mapy, leteckých fotografií apod. Pro úspěšnost ankety je klíčová její návratnost. Způsob distribuce a sběru anketních lístků tak musí být pro respondenty co nejpohodlnější. Nedoporučuje se posílání poštou nebo odevzdávání na úředních místech. Anketa současně plní formu informativní techniky.

73

6


Interaktivní výstavy jako metody zapojování veřejnosti je vhodné kombinovat s jinými metodami. Velmi dobře doplňuje například veřejné projednání nebo plánovací víkend.

Interaktivní výstavy Výstavy fotografií o proměnách města nebo konkrétního veřejného prostranství nebo výstavy starších (realizovaných i nerealizovaných) plánů nebo kreseb dětí o jejich ideálním městě apod. jsou vhodnou příležitostí pro začátek společné diskuze o konkrétním místě. Jsou také dobrou příležitostí, jak přilákat veřejnost k připomínkování územně plánovacích dokumentací různé úrovně. Podmínkou úspěchu je dobrá propagace. Výstavu je možné doplnit aktivitami pro různé cílové skupiny, pracovními dílnami nebo přednáškami. V rámci výstavy je možné umístit sběrný box pro vhození anketních lístků nebo návštěvní knihu připomínek. Mapování veřejných prostranství Dobrovolníci (nejlépe různého věku, bydliště a zvyků) při běžných cestách zaznamenávají do připraveného formuláře problematická místa, nepřehledné křižovatky, úzké či nebezpečné chodníky, přechody pro chodce. Výsledky jsou podkladem pro další analýzu prostranství nebo lokality. Děti si v komunitě všímají problémů, věcí a míst, které dospělým unikají a které je zapotřebí upravit. Mapování území očima dětí je proto cenná technika, která má i další pozitivní dopad –aktivity dětí také přilákají zájem jejich rodičů. Začínat plánovací proces návštěvou místní školy, při níž děti mapují své denní pohyby městem nebo kreslí své představy o budoucí podobě obce, je strategické. Následující setkání, na němž je komunita seznámena s podklady a mapami vytvořenými dětmi, přiláká rodiče a zaujme jejich pozornost. Občanské mapy Vytváření map veřejných prostranství, které obyvatelé považují za významné, hodnotné a preferují jejich zachování či rozvoj do budoucna, případně tvorba map míst

Výstavy mohou být zaměřeny buď na řešený prostor, například jeho vývoj a historii, nebo jsou pojaty jako inspirativní ukázka podobných prostorů.

74


6

problematických a nebezpečných. Mapu je výhodné tvořit přímo v terénu v místě, odkud je dobrý rozhled na prostranství. Na mapu mohou občané barevným špendlíkem, fixou nebo lístečkem označit například místo, které by chtěli ukázat svým potomkům za 25 let. Jiným zadáním je možné vytvářet problémové mapy. Pro tvorbu mapy je nutné mít k dispozici dostatek dobrovolníků vysvětlujících příchozím postup. Strukturované rozhovory s obyvateli a vlastníky nemovitostí Metoda je vhodná pro prostranství, kde je plánovaná realizace činnosti, ale není zřejmý zájem obyvatel nebo existují pochybnosti o zpětné reakci. Rozhovory je nutné provést podle předem připravených otázek, tak aby se daly výsledky vyhodnotit. Vhodné je rozhovory realizovat s různými cílovými skupinami (děti, mládež, maminky s dětmi, majitelé psů, senioři), s významnými vlastníky nemovitostí a zástupci institucí, které s prostranstvím sousedí.

Šetření formou strukturovaného rozhovoru dokáže velmi dobře zmapovat názory veřejnosti. Rozhovor vychází z předem určených základních otázek, ale umožní také rozvíjet potřebné názory a témata dotázaných.

Veřejné konzultace s klíčovými hráči Pro získání názorů (připomínek) veřejnosti k zamýšleným zásahům do veřejného prostranství je někdy vhodné pracovat se zástupci důležitých skupin ve společnosti. Může jít o mateřská centra, občanská sdružení, sportovní kluby nebo kluby důchodců. Tito zástupci mohou reprezentovat názory určité skupiny obyvatel. Řízená představivost o budoucnosti města Pro některé skupiny veřejnosti je dosti obtížné pochopit proces tvorby plánu úprav prostranství nebo územního plánu. Jde například o děti a mládež, kterých se ale budoucí podoba prostranství bude dotýkat velmi intenzivně. Metoda je založena na setkání, kde se účastníci pomocí předčítaného textu přenesou do budoucnosti a do

Plánovací setkání přímo na řešeném prostoru přináší velkou výhodu v bezprostředním kontaktu s místem. Často si totiž myslíme, že místo dobře známe, ale jeho detailní prohlídka nás velmi překvapí. Vždy je však třeba mít v záloze „mokrou“ variantu pro případ deště.

75

6


ideální obce/města. Poté účastníci malují tuto svou představu a diskutují, jak se liší od současnosti a co se může v obci změnit. Skupinová obhlídka místa Tato jednoduchá metoda slouží k prvotní analýze místa a k přilákání pozornosti obyvatel k řešenému území. Během cesty účastníci procházky za přítomnosti průvodce nebo pověřené osoby popisují, jak využívají danou lokalitu, jak ji vnímají, určují v ní cenná místa, upozorňují na hlavní problémy a podávají náměty na jejich řešení. Poznámky z terénu jsou při obchůzce zaznamenány a slouží jako podklad pro další diskuzi. Plánovací dílna Plánovací dílna je zhruba tříhodinovým skupinovým setkáním, ve kterém přizvaní obyvatelé pod vedením zkušeného facilitátora promýšlí budoucí využití a podobu řešeného území. Může navazovat na skupinovou obhlídku místa, proto je dobré dílnu organizovat v blízkosti řešeného území. Setkání samotné je obvykle rozděleno do dvou částí, v nichž nejprve celá skupina hodnotí klady a nedostatky území, navrhuje možné změny a z těchto návrhů vybírá priority. Ve druhé části obyvatelé pracují v menších skupinách s vybranými náměty a tzv. slepou mapou řešeného území. Výsledkem setkání je několik variant řešeného území v grafické podobě, včetně slovního zápisu – užitečné podklady pro zpracování studie architektem. Zapojení veřejnosti do úprav místa Veřejnost může být zapojena i do samotných úprav naplánovaného projektu. Přínosem je jak úspora finančních nákladů při realizaci projektu, tak i rozšiřování dovedností a znalostí členů komunity a posilování vztahu obyvatel k nově vybudovanému místu a mezi sebou navzájem.

Aktivní účast na realizaci je významnou složkou každého projektu. Může být završením společného plánování a fyzickým naplněním našich představ. Zpravidla to, že si lidé něco vytvoří vlastníma rukama, posiluje pocit příslušnosti a zodpovědnosti k řešenému místu.

76

7 Proces tvorby a obnovy veřejných prostranství 7.1

Přípravná fáze str. 4

7.2

Průzkumy a analýzy str. 9

7.3

Plánování str. 15

7.4

Realizace str. 24

7.5

Správa a rozvoj str. 27

79

7

PROCES TVOR BY A OBN OV Y V E Ř EJN ÝC H PROST R A N S T V Í

Následující kapitola provádí krok za krokem celým procesem tvorby a obnovy veřejných prostranství se zapojením veřejnosti. PŘÍPRAVA Zrod záměru

Výběr prostoru

Sestavení realizačního týmu

Získávání partnerů

Získávání finančních prostředků / fundraising

Výběr projektanta a specialistů

PRŮZKUMY A ANALÝZY Mapové a jiné podklady

Mapování a analýza současného stavu místa

Fotodokumentace

Zpracování problémové mapy

PLÁNOVÁNÍ Veřejné plánovací setkání

Zapojení všech zájmových skupin

Příprava plánovacího setkání

Program a průběh setkání

Sestavení zadání

Veřejné projednání studie

Stanovení priorit

Vypracování projektové dokumentace

REALIZACE Výběr realizační firmy

Návrh harmonogramu prací

Ustanovení odborného dozoru

Zapojení veřejnosti do realizace

Slavnostní otevření

SPRÁVA A ROZVOJ

Zajištění kvalitní údržby

Spravování a následný management

Sestavení plánu akcí a náplně prostoru

Hodnocení a monitoring

80

7.1

Přípravná fáze

Zrod záměru a iniciátor projektu Za představou o vzniku nového nebo o proměně stávajícího veřejného prostranství je vždy konkrétní člověk. Důležité je, kdo a z jaké pozice chce prostranství upravit, protože postup vzniku projektu ovlivní především načasování, způsob komunikace a spolupráce s úřady, připravenost projektu a proces jeho formálního schvalování. Současný způsob plánování veřejných prostranství vychází z projektového přístupu a opírá se o odborné profese. Profesionálové vytvoří alternativní návrhy úprav veřejného prostranství a předloží je úřadu ke zhodnocení. Úřad pak doporučí, který z nich by měl být vybrán. K projektu se ve stanovené lhůtě mají možnost vyjádřit také občané. V čem je tedy problém? Především v tom, že celá operace nevychází z toho, co by komunita sama definovala jako svou potřebu nebo problém k řešení. Představa o veřejném prostranství se v zásadě odvíjí od aktivit, které se zde odehrávají. Proto by měla být formována spíše lidmi, kteří se podílí na těchto aktivitách a využívají dané místo, než profesionály a správními orgány. Zkušenosti ukazují, že konkrétní představa určitého místa se může zrodit poměrně rychle. Představa, která vychází z komunity, je obvykle velmi realistická a praktická a přitom nepostrádá inovativní nápady. Zahrnuje mnohem širší základnu vstupních informací, než by tomu bylo v případě, že by návrh vytvářel pouze jeden profesionál, jeden odbor nebo obecní úřad.

Dva přístupy k plánování veřejných prostranství: Obvyklý přístup

Doporučený přístup

Zaměřený na projekt

Zaměřený na místo

Založený na odborné autoritě

Založený na komunitě

U obvyklého přístupu vychází iniciativa projektu takzvaně „shora“, z popudu obce, města, případně z vyšších správních celků. V tomto případě dochází často ke dvěma extrémům. V prvním případě je projekt velmi dobře, často až do detailu připravený a nedává dostatečnou možnost k vyjádření a zapracování názorů veřejnosti. Ve druhém případě může být projekt nejasný, s nekonkrétními požadavky. To může být důsledkem nepřipravenosti projektu a snahy vyčerpat určitý dotační titul za každou cenu. Zde může být problémem to, že lidé nedokážou na nejasné a nekonkrétní zadání reagovat, případně na jejich zapojení není dostatek času. Dalším nebezpečím projektů, které vycházejí z iniciativy úřadu, může být neochota úřadu komunikovat s veřejností a zapojovat ji do plánovacího procesu, případně neznalost participačních metod a obava z protahování nebo prodražování plánování. Plánování s veřejností je stále vnímáno jako nadstavba, třešnička na dortu nebo nepříjemná zátěž navíc.

PROCESTVORBYAOBNOVYVEŘEJNÝCHPROSTRANSTVÍ

7

Pokud iniciativa vychází „shora“, pak je třeba klást důraz především na: Komunikaci s veřejností – využití veškerých dostupných komunikačních médií, vytvoření webových stránek projektu, časté vydávání tiskových zpráv; Včasné zapojení veřejnosti do projektu – čím dříve je veřejnost zapojena, tím lépe. Vhodné je její zapojení už při výběru místa řešení, analýzy problémů a přípravy zadání. Vyhledání partnerů v občanské sféře – důležité je oslovení občanských sdružení, zájmových organizací, ale také aktivních jednotlivců, kteří se budou účastnit projektu nebo se stanou součástí realizačního týmu. Aktivita může také vycházet takzvaně „zdola“ od občanů nebo občanských sdružení. Začátek takto nastartovaného projektu bývá často spontánnější, více živelný, s poměrně konkrétními požadavky. Slabou stránkou může být zvláště neznalost procesu plánování i legislativních regulí, které je třeba v rámci takového projektu plnit. Dobře fungující komunita má výhodu ve vybudované síti vztahů a informačních kanálů, snáze se dokáže domluvit na určitém záměru a také „zaktivizovat“ ke společné činnosti. U komunity, která nemá tyto vazby vytvořeny, bude zahájení projektu a především vytvoření realizační skupiny poměrně obtížným úkolem a rozběhnutí projektu může být náročnější.

Plánování s veřejností je stále vnímáno jako nadstavba, třešnička na dortu nebo v horším případě jako nepříjemná zátěž navíc.

Pokud iniciativa vychází „zdola“, pak je třeba klást důraz především na: Včasnou komunikaci s příslušnými úřady – oznámit záměr, případně vznést požadavek na řešení určitého problému, pokusit se vytvořit společný plán postupu, přesvědčit úřady, že je nutné brát veřejnost jako rovnocenného partnera; Zajištění všech nezbytných náležitostí k projektu – zjistit, co musí předcházet zahájení projektu, jaké dokumenty je potřeba získat a jaké podmínky splnit; Případně najít spřízněnou osobu místní samosprávy nebo úřadu, která se stane součástí realizačního týmu. Výběr místa Na velikosti prostoru, který má být obnoven, nebo místa, kde má vzniknout nové veřejné prostranství, tolik nezáleží. Na čem ovšem záleží, je, aby vybraný prostor a jeho úprava měla co největší přínos pro komunitu.

Při výběru prostoru může dojít k několika různým situacím: „Máme zájem o vznik kvalitního veřejného prostoru, ale chybí konkrétní místo.“ V tomto případě je třeba provést urbanistickou analýzu, která pomůže vytipovat vhodný prostor. Užitečné může být provedení plošného sčítání chodců a mapování chování, které ukáže, kde je největší potenciál ve využívání veřejného prostoru. Konkrétní tipy lze získat také oslovením veřejnosti formou anket a dotazníků. „Máme veřejný prostor, ale chybí zájem jej proměnit.“ V takové situaci je nutné především motivovat obecní úřad, veřejnost, občanská sdružení a další zájmové

81

7


skupiny. Nesmí chybět argumenty a vysvětlení, že daný prostor může vypadat a sloužit lépe, že se investice financí i vlastního úsilí vyplatí. „Máme na mysli konkrétní aktivity a náplň prostoru, ale je třeba nalézt vhodný prostor, kde by se tyto aktivity mohly odehrávat.“ S řešením pomůže opět urbanistická analýza, sčítání chodců a mapování chování uživatelů. Díky těmto informacím lze vytipovat nejvhodnější místa pro konkrétní aktivitu. V průběhu projektu pak mohou občané zvolit konkrétní prostor a podílet se na jeho řešení. „Máme konkrétní prostor, ale je třeba nalézt náplň.“ Toto je nejčastější situace. Použijeme všechny dostupné zdroje informací, které nám umožní zjistit potenciál řešeného prostoru. Sestavení realizačního týmu Je důležité, abychom se uměli obklopit různými lidmi a vytvořili z nich akční tým („víc hlav víc ví“). Tímto realizačním týmem rozumíme skupinu lidí, kteří zajišťují a organizují aktivity, spojené s obnovou nebo vznikem prostoru od jeho výběru a záměru přes plánování a realizaci až po vytvoření plánu a zajištění údržby i managementu. Členové týmu se na projektu podílí podle svých možností – třeba jen v některých částech nebo fázích projektu. Především však pomáhají posouvat celý projekt ke zdárnému cíli. Členy týmu mohou být obyvatelé a budoucí uživatelé prostoru, majitelé nemovitostí, úředníci nebo místní odborníci. Důležité je, aby všichni pochopili záměr projektu a použitou metodiku, především požadavek na participaci a způsob, jak veřejnost zapojit. Osobní zkušenost s metodikou a participačním přístupem je velkou výhodou. Lidé z týmu osvěžují a rozšiřují práci na projektu svými náměty.

Často jsme určité místo zvyklí bez přemýšlení využívat určitým způsobem. Zamyslíme-li se však nad ním, budeme překvapeni, kolik nových možností řešení se nám nabízí, kolik zajímavých aktivit se zde může odehrávat a jak může tento prostor pozitivně ovlivnit naši komunitu.

82


Role

Vlastnosti

Vedoucí týmu

Nemusí a neměl by dělat vše sám, jeho hlavním Zkušenosti s vedením týmu, organizač- úkolem je koordinace a rozdělení úkolů a zajištění ní schopnosti. vzájemné komunikace mnohdy nesourodých povah a názorů.

Úkoly

Zkušenosti se sháněním financí, přehled o dostupných zdrojích.

Hlavním úkolem je získat co největší objem finanční i nefinanční podpory projektu (materiál, služby, dobrovolnická práce).

Facilitátor/konzultant

Zkušenost s vedením veřejných setkání a s participativním plánováním, schopnost komunikovat.

Připravuje plán zapojení veřejnosti, připravuje a vede plánovací setkání, pořizuje zápis a připravuje výstupy pro projektanta.

Manažer vnějších vztahů (PR)

Schopnost komunikace s veřejností, přehled a zkušenosti s prací s médii.

Prezentuje a „zatraktivňuje“ projekt navenek, vytváří a realizuje plán informovanosti o projektu.

Fotograf

Zkušenosti a cit pro práci s fotografiemi

Provádí fotografickou dokumentaci celého procesu a výsledků, úzce spolupracuje s PR.

Fundraiser

7

Získávání partnerů Součástí přípravy projektu je také získávání partnerů, kteří se aktivně zapojí do projektu. Důležité je motivovat co nejširší škálu partnerů, kteří budou postupně přivádět další účastníky. Tímto způsobem také získáme nejvíce dostupných informací. Pokud bychom se soustředili pouze na omezené zájmové skupiny, výsledné informace by mohly být zkreslené. Oslovení spolupracovníků je důležité provést co nejdříve, aby měli dostatek času posoudit své možnosti v projektu a zapojit se do něj. Nejvhodnější je osobní schůzka, jejíž součástí by mělo být představení projektu, jeho časového harmonogramu a přibližné představy o možnostech zapojení konkrétní organizace. Tímto způsobem zajistíme projektu širokou informovanost a podporu, můžeme získat další finanční i nefinanční zdroje a také zapojit další účastníky. Partneři projektu mohou potom kromě finanční i materiální podpory nebo dobrovolnické práce například organizovat doprovodné akce, zajišťovat program nebo občerstvení, propagovat projekt, pomáhat se sběrem informací, případně s mapováním prostoru a podobně. Vhodnými partnery mohou být místní zájmové organizace, školská zařízení, občanská sdružení, volnočasová a mateřská centra, ale také firmy a podnikatelé, nejlépe místní nebo regionální, kteří mají k řešenému prostoru určitý vztah. Získávání finančních prostředků (fundraising) Na projekt nového nebo obnovu stávajícího veřejného prostranství je zpravidla potřebné vícezdrojové financování. Součástí přípravy projektu proto musí být využití všech dostupných metod fundraisingu a zjištění a využití různých finančních zdrojů. Základním předpokladem úspěšného fundraisingu je pozitivní myšlení.

Fundraising by měl usilovat o zapojení lokálních zdrojů. Místní a regionální firmy nebo instituce se na projektu mohou podílet jak přímými finančními prostředky, tak nefinanční podporou (materiál, odborná práce, organizace).

83

7


CSR (z ang. Corporate Social Responsibility – Společenská odpovědnost firem) představuje dobrovolný závazek firem chovat se v rámci svého fungování odpovědně k prostředí i společnosti, ve které podnikají. V praxi to znamená, že firmy, které přijaly CSR za své, si dobrovolně stanovují vysoké etické standardy, snaží se minimalizovat negativní dopady na životní prostředí, pěstují dobré vztahy se svými zaměstnanci a podporují region, ve kterém působí.

Z finančních zdrojů, které umožňují čerpání financí na veřejné prostory, jsou to především prostředky z fondů Evropské unie, státní, krajské nebo obecní dotace a granty, granty nadací nebo firemní CSR programy. Součástí fundraisingu jsou také nefinanční zdroje, mezi které řadíme sponzory, dárce nebo dobrovolníky. Pro účely získávání prostředků je důležité už v rámci přípravy projektu formulovat rámcovou představu o budoucí podobě a fungování prostoru. Kdo budou uživatelé prostoru? Jaká bude jeho hlavní náplň? Jaké hlavní aktivity se zde budou odehrávat? Jakým způsobem bude začleněn do sítě veřejných prostorů města? Tato představa se bude časem vlivem dalších informací a vstupem dalších hráčů do projektu částečně měnit a vyvíjet, ale poskytne vizi, která může být dostatečně atraktivní a srozumitelná pro potenciální dárce. Určení strategie PR a propagace Propagace a fotodokumentace projektu je jeho nezbytnou součástí. Proč vůbec projekt propagovat? Co to přinese? Budete-li svůj skvělý nápad realizovat v tichosti „doma na dvorečku“, ochudíte se o možnost získat nejen další pomocníky a příznivce, ale i sponzory a další finance nebo materiál pro váš projekt. Zveřejňování informací o jeho průběhu udržuje jeho účastníky motivované. Propagace přispívá také k inspiraci a motivaci ostatních. Projekt je vhodné dokumentovat od jeho samotného počátku (tedy před proměnou), průběžně až po konečnou fázi. Fotografie by měly být v odpovídající kvalitě (tzn. rozlišení fotografie, její kompozice i vypovídací hodnota), aby byly použitelné pro propagační účely v tisku nebo na webových stránkách. O tom, jak projekt pokračuje, lze využít různé dostupné kanály – webové stránky, místní či regionální tisk, rozhlas, vývěsky v obci. Články i fotografie je dobré archivovat pro pozdější účely. Výběr projektanta a specialistů

Pravidlo: „Čím větší prostor, tím více vazeb, tím více potřebných odborníků.“ U obsáhlejších projektů je potřeba vytvořit tým odborníků, kteří se budou aktivně nebo konzultačně podílet na budoucím řešení prostoru. Mezi důležité specialisty patří například dopravní inženýr, sociolog, zahradní architekt nebo statik. Přínosné je zapojit do projektu místní odborníky, kteří osobně znají místo a zdejší komunity a zpravidla jsou také jejich váženými členy. Tím usnadňují komunikaci s veřejností i aplikaci potřeb uživatelů prostoru.

K nejdůležitějším krokům projektu patří volba projektanta. V závislosti na typu a velikosti prostoru jím může být architekt nebo zahradní architekt, v některých případech stavební nebo zahradní inženýr. Projektant musí splňovat několik základních kritérií: Rozumět problematice tvorby veřejných prostorů – veřejný prostor je významným ekonomickým, sociologickým a prostorotvorným prvkem města. Chápat vztahy a vazby jak uvnitř prostoru samotného, tak v systému veřejných prostorů – veřejný prostor není pouze řešené místo. Má vztah k okolnímu prostoru, budovám, jejich fasádám a tomu, co se v nich odehrává. Charakter prostoru také vyplývá z jeho postavení v systému veřejných prostorů města. V neposlední řadě veřejný prostor, jeho kvalitu a úspěšnost ovlivňují nejenom fyzické charakteristiky, ale také lidé, jejich aktivity a sociální vztahy a vazby, které oživují město a veřejný prostor. Přijímat a zapracovat do návrhu názory ostatních – musí být ochoten přijmout informace, které poskytnou další účastníci plánování nebo které vyplynou z různých analýz prostoru. Při správném způsobu komunikace získá projektant v průběhu participativního plánování právě ty informace, které pro svou práci

84


7

potřebuje, a zajistí také jejich správnou aplikaci. Tyto informace tvůrčím způsobem zapracuje do návrhu, a i když nevyužije všechny, je důležité, aby všechny zvážil a zhodnotil možnost jejich využití. Dokázat pracovat s lidmi, komunikovat, prezentovat a vysvětlit svůj návrh – vhodný způsob prezentace je pro úspěšnost projektu i práci projektanta klíčový. Prezentace musí být jasná, přehledná, s minimem odborných termínů a zpracovaná tak, aby si i laik dokázal představit budoucí podobu prostoru. Projektant musí umět vysvětlit veřejnosti, že i když některý konkrétní návrh nebyl do projektu zahrnut, byl alespoň zvažován a je důvod jej nevyužít. Výhodou je osobní zkušenost s podobným způsobem plánování, se zapojením veřejnosti do plánování a s „oponovaným“ plánováním.

7.2

Průzkumy a analýzy

Základem jakékoliv práce s prostorem je jeho komplexní analýza. K tomu je nutné získat všechny dostupné podklady, zhodnotit současný stav, zjistit podmínky, návaznosti a omezení daného prostoru a v další fázi je kvalitně zanalyzovat v souvislosti s navrhovaným řešením. Podklady z územně plánovací dokumentace Základním dokumentem, který popisuje možné budoucí využití lokality a její případné limity, je územní plán obce. Platný územní plán je prvním základním dokumentem, s nímž by měl každý investor konfrontovat svůj záměr. V některých případech se územní plán rozpracovává do větší podrobnosti v regulačním plánu, který stanovuje ještě podrobnější podmínky pro využití pozemků, pro umístění a prostorové uspořádání staveb nebo ochranu hodnot. Tento podklad je pro všechny nové stavby (tedy i pro veřejná prostranství), ale i obnovu stávajících závazný (je schvalován příslušným zastupitelstvem obce, proto má statut vyhlášky). Širší územní vztahy Konkrétní místo je žádoucí vyhodnotit i z hlediska širších vztahů a souvislostí. Územní plán poskytuje souhrn vztahů v území, analýzu je však vhodné doplnit o další informace – např. kde a v jaké docházkové vzdálenosti se nachází plocha podobného využití nebo jaké jsou v okolí významné stavby (škola, radnice), které by mohly specificky ovlivňovat místo a pohyb na něm. Tato zjištění mohou pomoci při argumentaci pro potřebnost nového prostranství či obnově stávajícího a nepřímo i při hledání finančních zdrojů pro něj. Mapové podklady Jedním ze základních podkladů pro analytickou i návrhovou fázi je mapa území v odpovídajícím měřítku. Podle požadavků projektanta se většinou jedná o digitální mapu s vyznačením hranic parcel. Mapy v digitální nebo tištěné podobě a v různých měřítcích jsou k dispozici u příslušného katastrálního úřadu. Mapové podklady mohou obstarat i obecní úřady,

85

7


které mají smlouvu o bezplatném užívání (v případě malých obcí se často jedná o smlouvu s mikroregionem). V obecných mapových podkladech obvykle nejsou zaznačeny všechny stávající prvky situované na místě (např. stromy, terénní nerovnosti). Pro návrhovou část je důležitý podrobný grafický podklad s přesným zaměřením výškopisu a polohopisu. Toto zaměření včetně následného zpracování mapového podkladu provádějí a poskytují geodetické kanceláře. Dotčené orgány V závislosti na velikosti obce a rozsahu řešeného projektu je v přípravné fázi nutné oslovit příslušné úřady. V rámci obecních úřadů jsou to především stavební odbory a odbory životního prostředí. V případě větších měst i odbory územního plánování a rozvoje nebo odbor dopravy. Důležité je představit projekt a vysvětlit jeho záměr, předložit představu o jeho průběhu, přibližném časovém harmonogramu a případně o způsobu financování. Cílem je informovat se o legislativních náležitostech projektu a v případě potřeby získat souhlas či povolení (viz kapitola Legislativní aspekty). Druhotným cílem je připoutat pozornost a získat podporu ze strany úřadů, a tedy do projektu zapojit obecní úřad. Pokud je možné najít „spřízněnou duši“, která bude za projekt v rámci úřadu a zastupitelstva „lobovat“, případně se aktivně zapojí do realizačního týmu, znamená to pro projekt velký přínos. Přihlášení obce či jiného subjektu k vlastnictví daného prostranství je klíčové z důvodu zajištění odpovídající údržby, využití a budoucích investic. Úvaha o způsobu následné péče je proto nutná už v počátku projektu, i když její přesná podoba vyplyne až v jeho průběhu.

Majetkoprávní vztahy Majetkoprávní poměry jsou jedním z limitujících faktorů při vzniku a obnově veřejného prostoru, protože zájmy vlastníků zásadním způsobem ovlivňují možnosti práce s územím. Vyjasnění těchto vztahů musí být jedním z prvních kroků při přípravě projektu. Zjišťují se pokud možno veškeré majetkoprávní vztahy, které mají vazbu k řešenému prostoru, tj. majitele, nájemce i věcná břemena, které se k prostoru vážou. Souhlas vlastníka s projektem, úpravami prostoru a závazek budoucí péče je nezbytný. Zjištění majetkoprávních vztahů je dnes zjednodušené díky dálkovému přístupu do katastru nemovitostí přes internet. Aplikace je dostupná z hlavní stránky Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního (www.cuzk.cz) Důležité je nejenom vyjasnění vlastnických vztahů k řešeným pozemkům, ale také průběžná komunikace s majiteli, nájemci i rezidenty. Představení, vysvětlení a především podnícení zájmu o zapojení do projektu je nedílnou součástí komunikace. Musíme zjistit a poté zahrnout jejich potřeby a požadavky do plánovaných úprav, případně iniciovat jejich zapojení i v realizační fázi a následně v managementu a údržbě prostoru. Mapování a analýza současného stavu místa Mapování vede ke zjištění současného stavu místa a průzkumu potřeb, které může dané místo zajistit. Obvyklý architektonický a urbanistický průzkum stavu místa zahrnuje analýzy:

86


7

dopravní situace a parkování, podmínek pro pěší, cyklisty a bezbariérovost, funkcí a využití přilehlých budov, kompoziční a vizuální členění prostoru, inženýrských sítí, jejich vlastníků a správců, vybavení a mobiliáře (lavičky, koše, stojany na kola), inventarizace zeleně. Těmito analýzami lze zhodnotit celkový fyzický obraz místa, ale není možné identifikovat potřeby uživatelů. Mimo obvyklý urbanistický průzkum, na který je většina projektantů zvyklá, je tedy vhodné použít některé speciální techniky, které mapují především počet návštěvníků, jejich pohyb a aktivity. Získáme tak přehled o životě na řešeném prostoru. Na jeho základě můžeme žádoucí využití podporovat, nežádoucí potlačovat a případně vytvářet podmínky pro rozvoj takových aktivit, které se zde dosud neodehrávaly. Mapování chování – je základním podkladem pro analýzu aktivit a života na prostranství. Provádí se do připraveného formuláře v pravidelných hodinových intervalech, většinou 15 minut po celý den. Aktivita se zapíše a zároveň se zaznamená její umístění do jednoduché mapky. Výstupem je nejen soupis a četnost všech aktivit, které se ve veřejném prostoru odehrávají, ale také informace o jejich rozložení v průběhu dne, týdne, případně roku, o genderovém složení uživatelů prostoru, jejich případném věkovém složení a o skupinách, které se zde objevují. Sčítání – chodců, cyklistů, případně dopravních prostředků v klidu i pohybu. Mimo jednoduchých součtů pozorovaných prvků nám tato metoda umožní analyzovat časový průběh návštěvnosti, kdy se v prostoru pohybuje nejvíc a kdy nejmíň lidí, kdy zde parkuje nejvíc aut, případně jak dlouho a podobně.

Ukázka výsledku sčítání chodců u vstupů do řešeného území. Z mapky jasně vyplývají hlavní nástupní body.

Pokud je mapování chování provedeno před vznikem nebo úpravou prostoru, slouží jako podklad pro jeho utváření. Na jeho základě se můžeme rozhodnout, které aktivity chceme posílit nebo potlačit, případně které zde zcela chybějí a chceme je naopak rozvíjet. Upozorní nás také na to, které skupiny obyvatel prostor nevyužívají, případně kdy jsou „hluché“ časy, které je možné vyplnit.

Ukázka záznamu trasování. Vyplývají z ní hlavní trasy pohybu v prostoru a místa největší kumulace chodců.

87

7


Příklad dotazníku/struktury pro rozhovory s uživateli místa:

Trasování – je technika zaznamenávání trasy pohybu a místa zastavení uživatelů prostoru. Tato analýza vypovídá především o možných zajímavých cílech, případně o bariérách pohybu.

A. Úvodní otázky

Co se vám tu líbí? Co je pro vás tady důležité? Co tu obvykle děláte, k jakým aktivitám potřebujete prostor? B. Otázky související s vnímáním místa

Co je pro toto místo charakteristické?

Mentální mapování – v případě většího území nebo velmi složitého prostoru je možné využít této sociologické metody, kterou začal používat od 50. let 20. stol. americký architekt Kevin Lynch, k popsání místa podle toho, jak jej vnímají uživatelé. Nejvhodnější je do vzorku dotazovaných zahrnout zástupce různých skupin uživatelů (mladí, senioři, děti, lidé s postižením). Cílem je zjištění velmi konkrétních poznatků o fungování prostoru a pohybu lidí v něm (bariéry, orientační body).

Co tu podle vašeho názoru funguje? C. Otázky řešící problémy místa

Existují zde nějaká zvláštní místa, kde si nepřejete, aby nastala změna? Jsou zde podle vás nebezpečná místa? Jaký konkrétní návrh na změnu byste doporučil/a? D. Závěrečné otázky

Identifikace respondenta – žena x muž, věk, atd. Máte ještě něco, co byste nám chtěl říct?

Kvalitativní průzkum – průzkum názorů uživatelů, rezidentů, majitelů, nájemců, návštěvníků a dalších osob. Názory uživatelů místa je možné zjistit jak rozhovory, tak i prostřednictvím vyplnění krátkého dotazníku či ankety. Osobní rozhovory jsou náročnější na čas, ale umožňují zpětnou vazbu a doplňující otázky. Dotazníky mohou přinést větší množství názorů, jsou ale náročnější na distribuci, sběr a vyhodnocení. V rozhovorech se zjišťují zejména názory na pozitivní aspekty místa, jeho přednosti, dále problémy, které se s podobou a využíváním místa pojí. Zahrnuto je i mapování potřeb, které mají uživatelé a které nejsou naplněny, nechybí ani otázky související s konkrétními náměty na doplnění, úpravu místa či jeho údržbu. Pro vyhodnocení dotazníku je pochopitelně výhodné zaznamenat věk a případně další charakteristiky dotazovaného. Anketa nebo dotazník by měly být sestaveny tak, aby byly co nejstručnější a byly jednoznačné a srozumitelné. Měly by začínat úvodními jednoduchými otázkami a pokračovat otázkami komplexnějšími.

0

5

10

15

Jaké jsou hlavní pĥednosti tržištĕ?

20

25

24

poloha v centru mĕsta

18

tradice trhu

14

atmosféra stánkového prodeje

6

množství zákazníkĭ

2

velký výbĕr zboží Ćerstvé zboží

1

osobní kontakt prodejce-zákazník

1

2. S provozem tržištĕ na Zelném trhu v souĆasné podobĕ jste:

4%

13%

17%

66%

Ukázka záznamu mapování stacionárních aktivit. Shluky bodů nám jasně ukazují místa kumulace těchto aktivit. Na základě mapování můžeme tato místa dále analyzovat a snažit se zjistit, co sem lidi přitahuje.

88

velmi spokojen/-a spíše spokojen/a spíše nespokojen/-a velmi nespokojen/-a nevím

Výstupy z ankety mohou významně přispět ke komplexní analýze prostoru.

30


7

Fotodokumentace Fotografie objektivně ilustrující současný stav, problémy, případně aktivity a chování uživatelů, mohou posloužit jako zajímavý prostředek pro spolupráci s veřejností i pro jednání s úřady. Stává se totiž, že uživatelé, i když místo používají třeba denně, často některé věci opomíjejí, protože si na ně zvykli a „nevidí“ je. Fotografie tak pomáhají uvědomit si, kde je jaký problém, a mohou pomoci nastartovat společnou diskuzi. Zpracování problémové mapy Na základě všech dat a zpracovaných analýz se vytváří problémová mapa území. Ta shrnuje limity a omezení prostoru a zároveň vyznačuje možnosti rozvoje a potenciál místa. V další fázi je tato mapa důležitá jako hlavní podklad pro práci s prostorem. Může být prezentována v rámci plánovacího setkání, případně mohou problémovou mapu sestavovat i sami obyvatelé a účastníci plánovacího setkání.

Ukázka problémové mapy zpracované na základě analýz místa a informací veřejnosti v průběhu plánovacího setkání.

89

7


7.3

Plánování

Veřejné plánovací setkání Jedním z nejčastějších způsobů zapojení veřejnosti je plánovací setkání. To může proběhnout v jednom nebo více dnech a jde při něm především o získání všech informací, které může veřejnost poskytnout. Sběr informací se soustřeďuje na tyto skutečnosti: jak veřejnost prostor vnímá, jaké jsou tradiční vztahy a vazby, které ovlivňují řešení prostoru, jaké jsou potřeby zájmových skupin a přání na proměnu prostoru, které stávající prvky a charakteristiky prostoru by měly být zachovány, jaké jsou nápady na řešení prostranství, jaká by měla být náplň prostoru. Veřejné plánovací setkání má v podstatě ověřit, doplnit a zkonkretizovat poznatky o místě získané z analýz, průzkumů a jiných zdrojů informací. Kromě toho umožňuje vzájemnou výměnu názorů zájmových skupin o místě. Zapojení všech zájmových skupin Do procesu musí být včas a vhodným způsobem zapojeni všichni, kteří mohou mít s řešeným prostorem něco společného: Občané: „uživatelé veřejných prostorů“: místní obyvatelé, předškolní a školní děti, dospívající a mládež, dospělí a rodiny, rodiče nebo opatrovníci dětí s dětmi, lidé s omezenou pohyblivostí, senioři, přistěhovalci a jiné skupiny etnických menšin, nezaměstnaní, potenciální turisti a návštěvníci. Oficiální orgány: členové místní správy, vlastníci pozemků na lokalitě, vlastníci pozemků v sousedství locality, zástupci významných veřejných institucí: školy, univerzity, knihovny, muzea. Místní organizace a zainteresované skupiny: nevládní organizace, místní sdružení a zájmové skupiny, centra dětí a mládeže, podnikatelé a firmy.

90


Na setkání by měl být kromě občanů přítomen iniciátor (realizátor, investor) projektu (obvykle v týmu zajišťujícím organizaci celého setkání), facilitátor, zapisovatel a v ideálním případě také zpracovatel projektu (projektant) nebo jeho tým. Obvyklá je i účast zástupce místní samosprávy (v případě, že obec je investorem, je tato účast pochopitelně nutná). Účast na setkání by neměla být nijak omezována. Na něm je dán prostor všem zainteresovaným ke sdílení názorů v přímém osobním kontaktu. Vhodný počet účastníků je okolo 50, realita může být mezi 20 až 100 účastníky a tomu musí být přizpůsobeny i prostory a vybavení. Ideální je dobře dostupný, flexibilní sál s lehce přenosnými stoly a židličkami.

7

Nutné je, aby na setkání byl přítomen zástupce budoucího investora tvorby nebo obnovy daného veřejného prostranství. Zejména v úvodu setkání mohou totiž zaznít dotazy týkající se záměru a harmonogramu projektu a další otázky s projektem související.

Příprava plánovacího setkání O prvním plánovacím setkání je vhodné informovat veřejnost s dostatečným předstihem a kombinací různých způsobů. Pro propagaci setkání je možné využít informační listy nebo zpravodaj obce (pozvánka ve formě článku nebo inzerce – důležité je sledovat uzávěrky tisku), hlášení v místním rozhlase nebo televizní vstup v regionálních TV. Efektivní způsob propagace je rozmístění zvacích letáčků na důležitých místech v okolí řešeného místa (na nástěnkách nebo výlohách samoobsluhy, pekařství nebo klubu – samozřejmě vždy se souhlasem majitele výlepové plochy). Další možností je osobní pozvání při rozhovorech přímo v místě. Pozvánka by měla obsahovat: téma/cíl veřejného setkání, iniciátora/organizátora setkání, místo a čas konání, kontaktní osobu, případně i mapku s vyznačením řešeného území.

Pozvánka na slavnostní otevření může vypadat například takto.

91

7


Před veřejným setkáním je třeba připravit jeho scénář včetně časového harmonogramu. Harmonogram dává základní organizační rámec celé akce, i když je obvyklé, že v průběhu akce je nutné ho přizpůsobit podle počtu účastníků a míry jejich aktivního zapojení. Čas

Aktivita

17.00

Uvítání, představení cíle setkání.

Zodpovědnost

Pomůcky a poznámky

Hlavní organizátor

Celková mapa místa, papír s programem setkání, fotografie, kresby.

/zástupce obce Obhlídka prostranství / 17.10

nebo prezentace fotografií prostranství se stručným shrnutím současného stavu.

Hlavní organizátor a pomocní facilitátoři / Hlavní organizátor / facilitátor.

Jednoduché mapky místa s podložkou, tužky/dataprojektor, notebook.

Společná diskuse

Facilitátor / zapisovatel

Shrnutí výsledků ankety. Pravidla pro společnou diskuzi.

Pozitiva a kvality místa


Sumarizace kladů místa, silných stránek, prvků, které je nutno zachovat.

Problémy místa


Sumarizace problémů, slabých stránek místa.

Návrhy na úpravy a doplnění místa


Zapisovatel píše každý konkrétní návrh pod samostatným číslem.

18.30

Společná diskuze – výběr priorit


Shrnutí návrhů, spojování podobných návrhů. Bodování jednotlivých návrhů dle priorit účastníků lepicími puntíky.

18.45

Přestávka, občerstvení

Organizační tým

Sečtení bodů pro jednotlivé priority.

19.00

Skupinová práce

Facilitátor / pomocní facilitátoři / pomocní zapisovatelé ve skupinách.

Shrnutí výsledků společné diskuse, instrukce pro práci ve skupinách se slepými mapami.


Zástupce každé skupiny prezentuje výsledný návrh, prostor pro otázky, poznámky, připomínky. Srovnání výstupů pracovních skupin, diskuze o variantách.

18.00

19.45

Prezentace skupinové práce

19.55

Závěry

Hlavní organizátor / facilitátor.

Shrnutí, závěry, informace o pokračování projektu, poděkování účastníkům.

Hlavní organizátor 20.00

Konec setkání

Neformální diskuze, rozloučení. / facilitátor. Příklad organizačního harmonogramu plánovacího setkání s veřejností.

92


7

Materiálové zabezpečení při veřejném setkání je důležité pro jeho hladký průběh. Doporučený seznam pomůcek pro plánovací setkání: katastrální mapa, ortofotomapa, slepá mapa místa vytisknutá na větší formát A2–A1 (3–5x), seznam vlastníků nemovitostí v území, lepicí páska a nůžky, barevné fixy, flip-chartová tabule, počítač a dataprojektor, powerpointová prezentace – představení lokality. Program a průběh setkání Setkání obvykle začíná krátkou prezentací místa se shrnutím cílů a harmonogramu projektu. Obvykle je doplněno organizovanou obchůzkou řešeného prostoru. Při procházce, která je moderována projektantem nebo jinou zodpovědnou osobou, jsou zdůrazněna problematická místa. Účastníci v průběhu prohlídky mohou vyplnit jednoduchý dotazník, který jim později pomůže připomenout si určité charakteristiky prostoru. Procházka je významná i tehdy, pokud všichni účastníci řešený prostor znají. Tato znalost je často stereotypní, nevšímáme si detailů a případných problémů, nejsme schopni si je konkrétně vybavit. Navíc nás otázky nebo připomínky facilitátora navádějí k problémům, kterých si je třeba všimnout, a my si tak na ně můžeme udělat názor. V případě nepřízně počasí se doporučuje připravit prezentaci s ilustrativními fotografiemi současného stavu místa.

Zkušenosti ukazují, že z genderového hlediska se plánování účastní nejčastěji ženy, a to zejména při iniciaci projektu, jeho organizaci a dále v průběhu realizace. Muži jsou více aktivní zejména v realizaci a v následném rozvoji projektu. Míra a způsob zapojení jsou samozřejmě ovlivněny nejen vlastním zájmem, ale také zvyklostními pravidly či možnostmi a nutností se do věci zapojit.

V programu následuje strukturovaná diskuze probíhající ve fóru všech zúčastněných. Je vedená zkušeným facilitátorem (moderátorem) a zároveň zaznamenávaná

Plánování se často účastní také děti díky zapojení škol a zájmových kroužků do projektu, méně často pak starší lidé, kteří mívají obavy o změny v území, které pamatují jako jiné. Handicapovaní se účastní výjimečně, především ve vztahu k tvorbě veřejných prostranství v případě, že se řeší pozemek související s využitím pro postižené (areály, ústavy, školy).

93

7


zapisovatelem. Začíná se klasickou metodou brainstormingu, která sleduje logiku dotvoření analýzy místa a poté dotvoření návrhů na jeho úpravy. Průběh diskuze: Silné stránky místa, co funguje, je kvalitní a je vhodné zachovat. Slabé stránky místa, co nefunguje, problémy. Návrhy na řešení, úpravy a doplnění místa. V diskuzi se pochopitelně objevují názory, které mohou být rozporuplné a protichůdné. Je na facilitátorovi, aby umožnil všem zúčastněným vyjádřit svůj názor a pomohl, aby nebyli omezováni protinázory druhých. Ve fázi navrhování nových zásahů, úprav a doplnění prostranství se po brainstormingu nechává prostor pro zhodnocení pro a proti jednotlivých návrhů. Občané mají možnost návrhy bodově ohodnotit na základě důležitosti. Nejvíc bodově ohodnotí ty návrhy a změny, které vnímají jako prioritu nebo které by měly nastat časově co nejdříve. Příklad zápisu toho, co lidé na místě vnímají na místě negativně (co je třeba změnit).

V další fázi veřejného setkání následuje skupinová práce s mapou, ve které jsou účastníci rozdělení do zhruba desetičlenných skupin. Pod vedením facilitátora ve skupinách do map postupně zakreslují jednotlivé problémy a návrhy na jejich úpravy. Snaží se na mapě rozvrhnout prostor a uspořádat prvky tak, jak je vybrali při předchozí diskuzi. Při této praktické metodě si účastníci uvědomí, že není možné použít všechny nápady a uspokojit všechny zájemce. Tyto mapy zároveň představují důležitý podklad pro projektanta. Setkání končí představením doplněných map a poté společnou diskuzí. Facilitátor pak diskuzi i celé setkání uzavírá. Na závěr je vhodné všem účastníkům poděkovat a nastínit časový harmonogram dalších kroků v projektu.

Návrhy na řešení, úpravy a náplň prostoru, které vzešly z brainstormingu v průběhu plánovacího setkání. Návrhy následně lidé obodují podle toho, jak vnímají jejich důležitost.

94

Skupinová práce s mapou je důležitou součástí společného plánování. Lidé začnou přemýšlet o prostoru jiným způsobem a také zjistí, že není možné vždy uspokojit všechny požadavky.


Sestavení zadání Díky výstupům z veřejného plánovacího setkání a analýz se postupně vytváří konkrétnější vize budoucího prostoru, jeho fungování, provozu i způsobu využití. Tento krok souvisí s vytvořením zadání pro práci projektanta, ve kterém je třeba přesně stanovit, co má návrh obsahovat a jaké výstupy jsou od něj očekávány. Tato fáze předpokládá úzkou spolupráci zadavatele projektu a projektanta.

7

Při tvorbě zadání si pokládáme otázky: Jaké by měly být funkce prostoru? Jaké jsou cílové skupiny uživatelů? Jaké aktivity bychom chtěli rozvíjet a které naopak potlačit? Co v prostoru chceme a jak je toho možné dosáhnout?

Veřejné projednání studie Na základě předchozích fází navrhne projektant vhodné řešení prostoru. Obvykle se v první fázi vypracovává ideová studie, která se nejčastěji prezentuje ve dvou nebo více odlišných variantách. Výběr variant a projednání řešení je otevřeno veřejnosti při dalším veřejném setkání. Veřejné projednání ideové studie by mělo následovat co nejdříve po úvodních plánovacích setkáních. Důvodem je zejména časem upadající zájem veřejnosti o projekt a související důvěra občanů v záměry investora. Program tohoto setkání se mírně liší od prvního veřejného setkání. Základem je, aby projektant formou prezentace představil zpracovanou ideovou studii. Zde je kladen velký důraz na prezentační a komunikační schopnosti projektanta. Měl by jasně a srozumitelně představit jednotlivé varianty řešení prostoru a také v nich zdůvodnit použití či nepoužití jednotlivých nápadů, které vyplynuly z předchozích setkání. Prezentace by neměla přesáhnout 20 minut, dílčí aspekty návrhu se dají prezentovat později v diskuzi.

Jako součást plánovacího setkání, případně jako samostatný happening může proběhnout také představení sbírky nápadů. Tento krok má prezentovat příklady možného řešení prostoru, případně podobná fungující prostranství, které pak budou sloužit jako inspirace při podávání návrhů, vymýšlení variant a představě o existujících možnostech. Může mít formu prezentace návrhů spolu s přehlídkou možných řešení, obrázkové show, prezentace podobných regenerovaných prostorů, interaktivní výstavy a podobně.

Po prezentaci je dán znovu prostor veřejnosti. Program pokračuje ve formě diskuze, která probíhá ve společném fóru. Facilitátor se zapisovatelem sbírají názory obyvatel na to, co je na ideové studii pozitivní, nebo naopak v čem vidí veřejnost

Informace od místních jsou v celém procesu nezastupitelné. Jsou to oni, kdo budou prostor využívat, proto je nezbytné vědět, jak místo vnímají, a znát jejich potřeby vzhledem k jeho budoucímu provozu a náplni.

95

7


Dodatečné připomínky Po projednání je ještě vhodné prezentaci studie umístit na veřejně přístupný web a především pro potřeby veřejnosti uvést rovněž e-mailovou adresu pro zasílání dodatečných připomínek. Pro tuto fázi připomínkování je však třeba stanovit konečný termín určený zpracovatelem či investorem studie.

v návrhu problém, co jim připadá nevhodné či nutné upravit. Takto zapsaná diskuze slouží jako podklad pro finální zpracování studie. Na setkání může být buď vybrána některá z variant jako celek, případně jednotlivé části z předložených variant, které pak architekt spojí v jeden celek.

Zásady dobré prezentace: TIP

PODROBNOSTI

Minimalizujte počet snímků.

Pokud chcete sdělit jednoznačnou informaci a zajistit pozornost a zájem posluchačů, snažte se minimalizovat počet snímků v prezentaci.

Zvolte styl písma, který bude pro posluchače snadno čitelný z dálky.

Výběr správného stylu písma, například Helvetica nebo Arial, usnadňuje sdělení informací. Nepoužívejte úzké typy písma, například Arial Narrow, a písma, která mají ozdobné okraje, tzv. patková písma, jako je například Times.

Vyberte velikost písma, která bude pro posluchače snadno čitelná i z dálky.

Výběr správné velikosti písma usnadňuje sdělení informací. Doporučená velikost písma je mezi 26 až 30 body.

Zjednodušte text pomocí odrážek nebo krátkých vět.

Využijte odrážky nebo krátké věty a snažte se pro každou odrážku nebo větu použít jeden řádek. Vaším záměrem je, aby posluchači poslouchali vaši prezentaci a nikoli, aby si četli informace na obrazovce.

Podpořte názornost sdělení pomocí obrázků.

Obrázky usnadňují sdělení informací a oživují prezentace. Posluchači reagují na obrázky a symboly více než na text. Dbejte na dostatečně kvalitní rozlišení obrázků a také jejich velikost v prezentaci (nejlépe 1–2 kusy na snímek). Používejte grafy a mapy v kvalitním rozlišení a nezapomeňte na čitelnou legendu. Dobrý slovní popis a vysvětlení mapových materiálů je však důležitější pro to, aby posluchači, především laici, vše správně pochopili. U popisu používejte laser nebo ukazovátko.

Grafy a mapy by měly být pochopitelné a čitelné.

96


Barvy na snímcích by měly být kontrastní, pozadí jednoduché a konzistentní.

Zvolte jednoduchou šablonu nebo motiv, který není příliš extravagantní. Není žádoucí, aby pozadí nebo ozdobné prvky odváděly pozornost od vlastního sdělení. Volte tmavé pozadí, oči se při dlouhodobějším sledování bílého pozadí rychle unavují. Použijte vysoký kontrast mezi barvou pozadí a barvou textu (např. tmavě modrá/bílá nebo černá/žlutá).

Zkontrolujte pravopis a gramatiku.

Chcete-li si získat a udržet úctu posluchačů, nezapomeňte v prezentaci zkontrolovat pravopis a gramatiku.

Přizpůsobte sílu hlasu podle počtu účastníků a typu místnosti.

Chcete-li udržet pozornost posluchačů i v zadních řadách, mluvte dostatečně zřetelně a nahlas. V případě potřeby využijte mikrofon.

Mluvte jazykem srozumitelným pro všechny typy posluchačů.

Pamatujte, že veřejných setkání se účastní jak odborníci, tak laici. Používejte jednoduchý jazyk. Vyhněte se přílišné odbornosti a terminologickým výrazům, které odrazují především laiky od přijetí celého sdělení.

7

Stanovení priorit Finanční rozpočet často určuje limity v plánování. Je proto nutné přiměřeně reagovat na požadavky a přání v náročnosti úprav a stanovit si priority. V rámci plánovacích setkání lze nasměrovat diskuzi i na toto téma a definovat úpravy, které jsou z hlediska účastníků pro zlepšení kvality prostoru nejdůležitější, a zároveň ty, které nejsou prioritní. K tomuto pořadí pak přihlíží projektant při určování, co přednostně realizovat, v jaké časové posloupnosti, co přenechat jako rozvojovou část, a dokáže tak podle potřeb a možností zpracovat projekt do jednotlivých etap.

Při veřejném projednání studie je také možné provést detailní výběr jednotlivých prvků. Na základě souboru katalogových listů, série fotografií nebo skic řešení prvků je možné zvolit preferovaný typ navržených prvků (lavičky, odpadkové koše, barevnost...).

Vypracování projektové dokumentace Pokud je studie schválená, rozpracovává se v další fázi do podoby projektové dokumentace. Tato dokumentace rozvádí studii do podrobností, jsou v ní jasně popsány druhy použitých materiálů a technologií nebo upřesněno rozmístění prvků v prostoru. Součástí jsou i specialisty zpracované části projektu, které se týkají například statiky, osvětlení či dopravního řešení. Podle rozsahu a náročnosti projektu se zpracování rozšiřuje do různých stupňů projektové dokumentace nutných pro získání souhlasných stanovisek dotčených orgánů a případného povolení (viz kapitola Legislativní aspekty). Kvalitní a podrobné zpracování projektové dokumentace je podmínkou pro úspěšnou realizaci, zároveň výrazně ovlivňuje výběrové řízení na dodavatele stavby.

97

7


7.4

Realizace

Výběr realizační firmy Výběr realizační firmy či dodavatele je často nelehké zadání, které by se nemělo podcenit. Kvalita provedení úprav je totiž další z důležitých faktorů úspěšnosti projektu. Podmínkou je odbornost firmy, dobrá komunikace a především kvalita realizace stavebních i sadových úprav. Z hlediska dozoru a náročnosti koordinace prací je pro investora nejlepší variantou vybrat pro celý projekt jednoho dodavatele, který si subdodávky zajišťuje sám. Nezbytnou součástí provedení prací je také doložení potřebných certifikací (pokud jsou požadovány – především u dětských herních prvků), záruka za realizované práce (u sadových úprav např. záruka výměny poškozených a odumřelých rostlin), podle dohody případně také závazek údržby v určeném rozsahu (u údržby zeleně např. zálivka po vymezenou dobu). Důležité je stanovení termínů dokončení jednotlivých částí díla a penále za jejich nedodržení. Návrh harmonogramu prací Začněte petúniemi "Při utváření nebo úpravách veřejných prostranství pomáhají na cestě ke konečnému výsledku malá dílčí vylepšení. Časově méně náročné akce – jako například osázení petúniemi – představují viditelnou změnu a vyvolávají v lidech pocit, že ke změně prostranství skutečně dochází a že se jejich názory berou v potaz." (Project for Public Spaces, Utváření místa, 2003).

Na základě priorit navržených na veřejném setkání, požadavků a potřeb investorů a konzultací s realizátorem vzniká harmonogram prací. Ten určuje postup realizace veřejného prostranství, jednotlivé kroky realizace a jejich návaznost. Harmonogram dále popisuje, v jakých termínech úpravy realizovat, dále stanoví, jaké jsou role jednotlivých hráčů, jaké je rozdělení úkolů a kdo je za jednotlivé kroky zodpovědný. V neposlední řadě navrhuje také možné způsoby financování určitých kroků, případně k nim přiřazuje slíbenou nefinanční pomoc od jednotlivců nebo jiných subjektů. U rozsáhlých a dlouhodobých projektů je mimo obvyklé kroky realizace vhodné nastavit také harmonogram krátkodobých zlepšení. Ty jsou vnímány jako motivace

Drobná, ale viditelná změna, která navazuje na společné plánování, podpoří zájem veřejnosti a usnadní další rozvoj projektu.

98


7

především pro zapojenou veřejnost. Lidé, kteří se zúčastnili plánování, chtějí vidět výsledky a užitečnost celého procesu co nejdříve. Drobné úpravy prostoru nemusí být příliš nákladné, ale měly by být viditelné, zřetelně oživovat a vylepšovat prostor (doplnění lavičky, záhonu...). Aplikace této metody se někdy označuje sloganem „začněte petúniemi“. Ustanovení odborného dozoru Nezbytnou součástí realizace je odborný dozor, který má na starosti kontrolu kvality jednotlivých kroků realizace a termíny jejich dokončení a předání. Tato osoba musí být nezávislá na firmách, které provádějí realizaci, a mít dostatečnou autorizaci pro tuto činnost. Většinou odborný dozor vykonává přímo zpracovatel projektové dokumentace. Zapojení veřejnosti do realizace

Nepodceňujte propagaci

Zapojení veřejnosti do fáze realizace je možné a také vítané. V závislosti na velikosti projektu a rozsahu prováděných prací je možné zapojit veřejnost v některých případech formou „pracovních setkání“ nebo brigády. Tato forma snížení nákladů je často dostupnější než finanční dar, ale je vždy důležité předložit konkrétní představu o potřebné výpomoci. Důležité je převzetí záruky za provedenou práci. Práce svépomocí musí být dopředu jasně připravena a vedena odborným dozorem při provádění prací. Záleží však vždy na domluvě s firmou, která má záruku převzít, jestli na takové zapojení veřejnosti přistoupí.

Hodláte-li do realizace zapojit veřejnost, bude třeba zahájit také přípravu zavčas. Již několik týdnů před plánovanou akcí je třeba poslat či vyvěsit pozvánky s potřebnými informacemi.

Tak jako všechny ostatní formy zapojení veřejnosti vede vlastnoruční realizace k identifikaci veřejnosti s daným prostorem, ke snížení vandalismu, anonymity a k posílení komunity. Je však vždy třeba dobře zvážit, kterou část prací můžeme svěřit do rukou veřejnosti a kterou musí provést odborník. Problémem může být totiž taková svépomocná realizace se zapojením veřejnosti, která vede k nedostateč-

Pracovní setkání a brigády bývají často spojené se zábavou (hudba, posezení u ohně, stánek s občerstvením) a nabídkou aktivit pro děti. Tyto aktivity umocňují dojem ze společné práce a příjemně ji ukončí. Výsledkem je pozitivnější vnímání vytvořeného prostoru vlivem „přivlastnění“, posílení dohledu ze stejného důvodu a také rozvoj vztahů v komunitě, která se k prostoru váže.

Zapojení veřejnosti do samotné realizace projektu má důležitý efekt v utužení vztahu k místu. Zpravidla se díky tomu zvýší intenzita využívání prostoru, posílí se dohled a tím se také omezují projevy vandalismu. V neposlední řadě se při společné aktivitě utužují vztahy v komunitě.

99

7


né kvalitě provedení. V tomto případě může naopak vandaly přitahovat a k rozvoji aktivit rozhodně nepřispěje. Nedostatečná odbornost provedení může také následně ovlivnit využívání prostoru. Slavnostní otevření Tradiční součástí projektu je slavnostní akce oficiálního předání nově vytvořeného nebo proměněného prostoru jeho uživatelům. Především u dlouhodobých projektů je tato oficiální tečka možností, jak se znovu sejít, uzavřít společnou práci a představit její výsledek. Slavnostní otevření mohou mít různou podobu. Je možné spojit je s posledními společnými úpravami, výsadbou nebo úklidem. Je velmi oživující, pokud je takováto událost navíc doprovázena hudbou, občerstvením nebo soutěžemi pro děti.

7.5

Správa a rozvoj

Zajištění kvalitní údržby Součástí textové části projektové dokumentace by měl být také návrh údržby jednotlivých prvků veřejného prostranství (zvláště důležité je stanovení způsobu údržby zeleně).

Realizací projekt nekončí! Údržba je další klíčovou podmínkou úspěchu prostoru, především z dlouhodobého hlediska. K prvním úvahám o ní přistupujeme už v přípravné fázi projektu. V jeho průběhu je nutné vytvořit konkrétní plán údržby, se kterým musí dát souhlas a poskytnout součinnost všichni majitelé. Plán údržby by měl obsahovat jednotlivé kroky údržby – co, jakým způsobem a v jakých časových intervalech se bude udržovat, kdo bude údržbu provádět a kdo bude provádět odborný dozor. I v případě, že má prostor několik vlastníků, je lepší, pokud jej podle všemi odsouhlaseného plánu spravuje jeden subjekt údržby. V případě zájmu lze údržbu částečně přenést na členy komunity. V každém případě správa musí být jasně stanovena, úkoly rozdělené zodpovědným osobám a určen dozor.

Slavnostní otevření prostoru je velmi důležité. Ukončí jednu etapu společné práce, společné tvoření místa a zároveň umožní další rozvoj, začínáme přemýšlet, co bude dál.

100


7

Náklady na údržbu Náklady na údržbu a rozvoj veřejných prostor tvoří nemalý podíl v obecních rozpočtech, je proto výhodné využít i další zdroje. Těmi mohou být například dotace a granty, případně může být část správy veřejných prostor financována z darů firem (na náhradní výsadbu nebo dary v podobě úpravy veřejného prostoru „na klíč“). Údržba může být rovněž zajišťována skrze probační službu (jako součást výkonu trestu) nebo jako veřejná služba (ve spolupráci s úřadem práce). Zeleň vyžaduje péči Zeleň je specifickou součástí projektu a ze své podstaty vyžaduje zvláštní péči. Je živá, prochází mnoha změnami a je dlouhověkým prvkem prostoru (zejména dřeviny). Plán rozvoje a údržby zeleně je nutné stanovit už v prováděcím projektu. Kvalitní výběr a správné založení vegetačních prvků omezí zásahy vynucené nedodržením standardních sadovnických postupů (jejich důsledkem je například přerůstání zeleně do oken nebo chodníků). Proto je důležité pozvat ke spolupráci na projektu zahradního architekta a realizaci nebo alespoň dozor nad ní svěřit odborné firmě. Obvyklé je, pokud realizační firma provádí po ukončení realizace několik let údržbu zeleně v rozsahu stanoveném v projektu, protože první roky po založení jsou klíčové pro správný rozvoj a dlouhověkost vegetačních prvků. Součástí podpory dlouhodobého života zeleně a především dřevin je také zajištění vhodných podmínek života, které mohou být především ve frekventovaných částech města silně narušovány (zimní solení, poškozování při odhrnování sněhu nebo dopravními prostředky. Jednotlivé vegetační prvky mají různé nároky na údržbu, samozřejmě v závislosti na zvolených druzích a kultivarech rostlin a na podmínkách stanoviště. K nejméně náročným patří stromy –potřeba údržby se omezuje převážně na prvních několik let života, kdy běžná údržba obsahuje zejména zálivku, výchovný řez, správné tvarování koruny. V pozdějších letech je údržba prováděna nárazově podle stavu (prořezání proschlých částí koruny). U keřových vegetačních prvků spočívá údržba v zálivce v průběhu několika prvních let a v pravidelném řezu podle druhu dřeviny. Trávníky jsou na údržbu náročnější. Udržovací péče se definuje ve vztahu ke konkrétnímu typu trávníku, přesto v městském prostředí jde především o pravidelné sečení, dále zálivku a hnojení. Zeleň na konstrukci je prvek, který může být založen buď v rostlém terénu, kde je údržba minimální. Vyžaduje zpravidla občasnou zálivku a hnojení v závislosti na kořenovém prostoru a dalších stanovištních podmínkách. Pokud je zeleň umístěna v nádobách, jsou nároky na údržbu vysoké. Udržovací péče je primárně určena použitým pěstebním systémem a skladbou použitých vegetačních prvků. Ve většině případů musí být zajištěna hlavně pravidelná zálivka a hnojení a ošetření rostlin. Záhonové výsadby (trvalkové, letničkové a jiné) patří z hlediska údržby k těm nejnáročnějším. Vyžadují zálivku a podle typu výsadeb i pravidelné dosadby, přesazování, odstraňování odumřelých částí a hnojení.

Péče o zeleň by vždy měla být v rukou odborné firmy. Na tyto náklady je ale nutné předem vyčlenit finanční prostředky. Pouze průběžná odborná údržba zajistí správný rozvoj zeleně a tím také její správné působení a dlouhověkost.

101

7


Údržbu je možné i u náročnějších prvků omezit použitím speciálních technologií i vegetačních prvků – sukcesní vysévané prvky, smíšené trvalkové výsadby Silbersommer nebo štěrkové trávníky, apod. Spravování prostoru a následný management Kvalitní management prostoru je pro jeho fungování základní podmínkou. Nezbytné je, aby byla za jeho řízení a spravování zodpovědná konkrétní osoba nebo organizace, která bude mít na starosti řízení prostoru a jeho náplň, zajišťování údržby, zajištění financování. Skupina nebo jednotlivci řídící daný prostor mohou vzejít z realizační skupiny projektu, aktivních členů komunity, případně může vzniknout samostatná skupina s tímto úkolem. Sestavení plánu akcí a náplně prostoru

Rozvoj veřejných nebo poloveřejných prostranství na pozemcích mimo vlastnictví města (např. u vnitrobloků) lze podpořit i drobnými aktivitami – pořádáním soutěže o nejhezčí dvorek, podporou komunitních kompostáren.

Hlavní a každodenní náplň prostoru bývá zpravidla spontánní. Procházky, hry, nakupování i posezení jsou aktivity, které na veřejných prostranstvích probíhají samovolně, neorganizovaně. Pro podporu života veřejného prostranství je však dobré, pokud na něm mimo „každodenních“ aktivit probíhají také některé další, organizované aktivity, jako jsou třeba trhy, slavnosti či umělecká vystoupení. Tyto akce oživí každodenní rutinu stálých uživatelů a pravděpodobně také přitáhnou další návštěvníky, kteří se sem budou, pokud je místo osloví, rádi vracet v jiné všední dny. Četnost a typ takovýchto aktivit závisí na typu a velikosti prostoru. Tyto aktivity by měla organizovat, zajišťovat a provádět osoba nebo organizace, která má v této oblasti zkušenosti a také vybavenost (volnočasová centra, mateřská centra, divadelní spolky). Nezbytné je sestavení plánu akcí a jejich rozložení v průběhu celého roku. Aktivity mohou mít charakter pravidelných slavností (vánoční jarmark, svatováclavské slavnosti, filmový festival, slavnosti Dne Země, cyklojízda) nebo jednorázových příležitostných akcí (například bleší trh, sběrné dny elektroodpadu, sázení stromů).

Různé akce na veřejném prostoru jsou důležité pro oživení místa. Příležitostně přilákají i uživatele, kteří možná později začnou využívat tento prostor i pro další běžné aktivity.

102


7

Pro vytvoření kvalitní náplně prostoru je klíčová spolupráce různých subjektů. Městské části na vytvoření plánu akcí spolupracují se soukromými firmami, občanskými sdruženími i různými spolky (folklórní soubory, skaut, volnočasová i mateřská centra atd.). Podpořit akce na veřejných prostranstvích lze například úlevami na poplatcích za zábor při pořádání trhů, přímou finanční podporou (například úklid přírodních území podporou ČSOP, pořádání akcí pro děti) anebo granty. Hodnocení a monitoring Po ukončení realizační části je žádoucí projekt zhodnotit samotným realizačním týmem. Hodnotí se především: naplnění rámcových cílů projektu, spolupráce uvnitř týmu i s veřejností a dalšími účastníky, způsob a míra zapojení veřejnosti do projektu, dopad projektu na komunitu a na její vztahy s veřejnou správou, kvalita provedené realizace, možnosti dalšího rozvoje veřejného prostoru. Hodnotící kritéria úspěšnosti zapojení veřejnosti do projektu Jeden z významných aspektů v hodnocení je způsob a míra zapojení veřejnosti do projektu. Při přípravě, realizaci a vyhodnocení projektu je možné účast veřejnosti hodnotit následujícími stručnými kritérii (dobrý projekt nemusí znamenat, že se podařilo splnit kritéria všechna; ta jsou spíš návodem a upozorněním, na co všechno je potřeba ve vztahu k veřejnosti myslet). 1. Do projektu byly zapojeny všechny potenciální cílové skupiny. Projekt není výhradně soustředěn jen na vymezenou část potenciálních uživatelů. Živý a využívaný prostor po úpravě není monofunkční, ale je využíván skupinami různého věku a zájmů, proto musí nabízet možnosti pro různé funkce a činnosti. 2. Existoval jasný a navenek prezentovaný plán zapojení veřejnosti s jasnými termíny. Ve všech fázích bylo na zapojení veřejnosti dostatek času. O záměrech projektu by všichni potenciální zájemci měli vědět s předstihem, stejně jako by měli být informováni o následných krocích projektu a jejich načasování. 3. Při komunikaci, informování a zapojení se využilo různých způsobů oslovení veřejnosti. Různé cílové skupiny mohou být nastaveny na různé typy komunikačních kanálů. Někdo je zvyklý číst místní zpravodaj nebo sleduje nástěnku, někdo reaguje na osobní pozvání, jiný výhradně pracuje s e-mailem a internetem. Dobrá komunikace je vždy kombinací těchto nástrojů s náklady přiměřenými velikosti projektu. 4. Realizátor (realizační tým) projektu je obeznámen s principy a metodikou participace, rozumí jim a je s nimi ztotožněn. Zapojování veřejnosti vyžaduje čas, trpělivost a někdy zvyšuje náklady na projekt. Proto je nutné, aby realizační tým chápal přínosy participace i práci s tím spojenou. Výhodou je znalost metodiky plánování a zapojování veřejnosti z osobního zážitku, přenesené zkušenosti obvykle nedostačují. Pro participativní projekty je vhodné vybírat osvědčené, komunikativní

103

7


architekty s ochotou vnímat názory obyvatel. Výhodou je, pokud i architekt má zkušenosti z participativních projektů. 5. Participačnímu procesu je přítomen externí konzultant s dostatečnou zkušeností se zapojováním veřejnosti, komunikací a facilitací veřejných setkání. Externí konzultant není nezbytným, ale velmi vhodným způsobem, jak zajistit znalost participačního procesu. Nezávisle vedený proces obvykle zvyšuje kvalitu veřejné diskuze. 6. Občané se mají možnost v průběhu projektu dozvědět, jak se příprava vyvíjí a jak bylo s jejich názory naloženo. Nezbytnou součástí participativních procesů je důraz na to, aby lidé věděli, jak se zachází s jejich náměty a připomínkami. 7. Při přípravě a realizaci projektu jsou využívány místní zdroje: obyvatelé, významní hráči v území a místní technologie nebo materiály. Tento princip je ale třeba velmi uvážit v případě zapojení odborníků, kteří mohou vnést do projektu nezaujatost a profesionalitu (architekt, facilitátor, realizační firma, stavební dozor.) 8. Vlastník pozemku bezvýhradně souhlasí se záměrem projektu a přejímá odpovědnost za údržbu. Důvěryhodnost projektu je nejen z pohledu veřejnosti velmi citlivá na reálnost výsledku. Bez kladného stanoviska vlastníka pozemku k záměru projektu a bez jasného vymezení zodpovědností za dodatečnou péči o místo není vhodné participativní projekt začínat. 9. Realizátor projektu vkládá do přípravy nebo realizace projektu vlastní finance/práci/materiál. Výsledek projektu by neměl být závislý výhradně nebo převážně na externích zdrojích. Spolufinancování projektu z místních zdrojů dává projektu záruku, že je brán vážně a potvrzuje společenskou objednávku. 10. Upravovaný prostor je místně významný, frekventovaný, přístupný, přirozeně navštěvovaný. V místě probíhá vysoký počet aktivit před, během a po úpravě místa. Existuje vysoká a dlouhodobá objednávka po změně prostoru. Zájem veřejnosti vyvolávají taková místa, která fungují jako neformální centra kontaktu. Z dlouhodobého pohledu lépe fungují místa, jejichž úprava byla chápána jako dlouhodobá potřeba. Prokazatelnost společenské objednávky po úpravě místa se nejlépe pozná tím, že místo alespoň částečně iniciuje drobné aktivity, existuje nějaký typ využití již před jeho úpravami. Součástí plánování je plán akcí do budoucna a jejich zajištění. 11. Návrh řešení má být koncipován pro každodenní život, pro různá časová i roční období. Prostor by měl nabízet možnosti využití v různých denních i ročních dobách, měl by poskytovat příležitost i pro výjimečné akce (happeningy, slavnosti místní, výroční aktivity pro školy). 12. Projekt by měl obsahovat krátkodobé i dlouhodobé opatření Projekt by měl obsahovat představu levnějších rychlých změn (které veřejnosti potvrdí, že se něco děje), delšího horizontu významnějších zásahů do území i dlouhodobé vize, jak s územím dále nakládat (dlouhodobé změny, údržba). 13. Prvotní iniciativa vychází zdola, nikoliv shora a komunita je aktivní již před realizací projektu Projekt je podporován anebo iniciován místní komunitou. Organizační dovednosti související se zapojením komunity nejsou běžnou samozřejmos-

104


7

tí. Zkušenost s organizováním nějakého typu komunitní akce může výrazně zvýšit schopnost zapojit veřejnost efektivně a zapojit již aktivní občany. 14. V komunitě existuje iniciátor projektu, nejlépe skupina, která má přirozenou vůdčí osobnost s přirozenou autoritou. Iniciativní skupina je různorodá. Kromě místní samosprávy je v participativních projektech důležitá účast neformálních skupin a jejich lídrů. Může jít o organizovanou nevládní organizaci anebo o neformální spolek, který je znám místním obyvatelům a jehož představitelé jsou komunitou uznávaní. Organizační tým by měl odrážet pestrost potenciálních cílových skupin projektu tak, aby v přípravě i průběhu realizace nebyly zanedbány minoritní zájmy či potřeby. 15. Administrativní proces je dobře propojený, pružný a akční. Existuje dobrá spolupráce mezi iniciativní skupinou, (případně) nevládní organizací a vedením obce. Zejména u větších měst je důležité, aby jednotlivé fáze projektu, které řeší různé složky veřejné správy, byly předávány zodpovědně, navazovaly na sebe a jejich výstupy byly kontrolovány, vyhodnocovány a zpětně aktualizovány. V projektech veřejných prostranství je takřka nemožné vyhnout se přirozené zodpovědnosti místní správy za fungování veřejných ploch. Obec je často vlastníkem dotčených pozemků a často zajišťuje údržbu pozemků. Ruku v ruce s občanskou aktivitou, iniciující úpravu místa, musejí jít formální procesy, které má pod dohledem veřejná správa obce. 16. Občané se podílí i na realizaci projektů. Podíl na realizaci projektu, znalost náročnosti úprav, zážitek z práce na úpravě místa zvyšují vztah obyvatel k projektu, majetku a vybudovanému prostranství. 17. Občany projekt baví. Participativní plánování stojí a padá s tím, že lidé nemají pocit schůzování a náročné, nepříjemné práce. Akce by měly být jistou formou slavnosti, příjemného společného prožitku, z výsledku projektu by měli mít účastníci radost. 18. Projekt nepřímo vyvolá další aktivity. Úspěšnost participace je možné hodnotit i tím, že po skončení projektu je možné zaznamenat nepřímé další přínosy pro obec (komunitu). Může jít o větší zájem obyvatel o dění v obci, další zapojení místních lídrů do života obce, využití dovedností s přípravou projektů pro další žádosti o finanční pomoc. Může jít o nepřímé zmapování dosud nevyužitých zdrojů komunity (nadšené kuchařky, neformální vedoucí dětských kolektivů, zdatní řemeslníci, neformální místní umělci). Monitoring projektu Podkladem pro hodnocení úspěšnosti projektu, fungování prostoru a přemýšlení o jeho dalším rozvoji může být monitoring různých ukazatelů. Je to především hodnocení změny a nárůstu aktivit, které zjišťujeme pomocí sčítání chodců a cyklistů, mapováním chování a trasováním. Srovnáním dat, které byly získány před a po proměně prostoru, získáme přehled o dopadech realizovaných úprav na četnost a rozvoj aktivit, změnu chování uživatelů a změnu složení návštěvníků (věk, sociální skupina, skupiny a jednotlivci, ženy a muži). Formou anket a dotazníků v průběhu projektu i po jeho dokončení je možné získat informace o vnímání participační-

105

7


ho procesu, dopadu projektu na komunitu, případně získat podněty pro další práci s prostorem. Tímto způsobem bude zajištěna zpětná vazba jak k průběhu plánování, tak k samotnému prostoru, jeho podobě a fungování. Zjistí se tak co funguje, co ne a jaké jsou další možnosti k proměně prostoru. V realizačním týmu je přínosné společně vyhodnotit: proces, kterým se prošlo (zda šlo plánování hladce, nebo to místy „drhlo“, jak se lidé cítili, co při tom všem získali, co se naučili…), výsledek společné práce (zda vize, plán rozvoje obce a zásobník projektů odpovídá původním očekáváním), ponaučení z plánování i realizace projektu (co se osvědčilo, co je třeba pro příště udělat jinak, co změnit v budoucích projektech). Dokumentace projektu Každý projekt by měl být zdokumentován. Významné je proto vytvoření souhrnného přehledu průběhu projektu. Jeho součástí by měl být přehled a popis jednotlivých kroků, seznam zapojených osob, výstupů, výsledků monitorování, doporučení pro příště a podobně. Důležité je také zachovat tiskové zprávy, propagační materiály (letáky, plakáty), články vydané v souvislosti s projektem, pořídit fotografickou dokumentaci akcí, prostoru před projektem, v jeho průběhu a po něm a podobně. Historie projektu je poklad, který by měla komunita střežit. Je to podklad, ke kterému je možné se kdykoliv vrátit, použít jej jako inspiraci pro jiné projekty nebo jej využít v případě problémů a nesrovnalostí. Přesah projektu Zachování realizačního týmu a zaujatých spolupracovníků je jedním z nejlepších výstupů projektu. Pokud se podaří vytvořit skupinu, která má podobné cíle, názory, dokáže komunikovat a vzájemně se podpořit, vzniká hybná síla dalších změn. Skupina může zajišťovat nejen další akce spojené s prostorem, provádět management, údržbu a podobně, ale také díky získaným zkušenostem fungovat jako poradce pro podobné skupiny, případně se pustit do dalších podobných akcí. Možnost a chuť k další společné aktivitě závisí na průběhu a úspěšnosti projektu, na složení realizační skupiny a také na tom, jestli její členové našli společný zájem, ať už v daném prostoru, nebo čemkoli jiném, co je i po skončení projektu bude dále spojovat.

106

8 Případové studie 8.1

Úprava parku u evangelického kostela v Novém Městě na Moravě str. 110

8.2

Veřejné prostranství Písnická v Praze str. 113

8.3

Zahrada plná aktivit a zeleně ve Vlašimi str. 115

8.4

Kouzelná zahrada v Jeseníku nad Odrou str. 118

8.5

Místo pro všechny – relaxační a oddychový prostoru v Charvátech str. 120

109

8

NADAP CA ERTNER O V SB T EV DÍL O 2E0T B 08 P Í2-0 O 1D LE ÍN LA R A EAZ L P IA R CO IJEKTURBSP N V AĚ CM E S.POLEČN ĚUP SK N IM A UĚ N S V T ,IEN R AZ T EV ILÁDN CO ÍHRGAN Z SIA TŘ CÍED EV N R ÍOP H YLEDAC LA EST Z KY L EPŠOVÁ M NĚÍSTSKÝCP H ROSR TV O ÁR M T.OC H IOT P O ROJEKTR U EAZ LO IN VAĚLK IPT A ZE R Ř TÍNERP L Ů O IP TN RO ÍJEK PT LÁNOV Ú Á AP N RÍAV KY ONKRÉTN H ÍV O EŘEJNÉHP O ROSTRAN PS O TV S.T ÍU R PP E Ř AIZ L P IACI

Nadace Partnerství se v období let 2008-2011 podílela na realizaci projektu URBSPACE. V něm společně skupina měst, univerzit a nevládních organizací střední Evropy hledala cesty ke zlepšování městských prostor. V rámci tohoto projektu realizovali někteří z partnerů pilotní projekt plánování a úpravy konkrétního veřejného prostranství. Postup při realizaci pilotních projektů vycházel z metodického textu „Společná strategie“, který společně zpracovali všichni partneři projektu. Nadace Partnerství realizovala pilotních projektů pět. Šlo o místa v rozloze od cca 1500 do 8000 m² a to jak ve velkých městech, tak menších obcích.

8.1

Úprava parku u evangelického kostela v Novém Městě na Moravě

Místo realizace Nové Město na Moravě, kraj Vysočina Období realizace 2009–2011 Realizátor Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Novém Městě na Moravě Partneři projektu Sdružení Krajina Občanské sdružení Lysina lenina Město Nové Město na Moravě

Projekt pomohl změnit nejen tvář a vzhled parku, ale také zájem místní komunity.

110

Díky komunitnímu plánování a společným brigádám se podařilo přitáhnout k péči o park jak zástupce města, tak i lidi mimo evangelický sbor, kteří nyní častěji využívají krásného zeleného prostranství v centru města.

O V E KV O AL N ÍGEC LK IÉH K OSTC EV LN ATR N UOVÉH M OĚN ST M AAORN A S V EA ĚC SH TO AÁ SLIE Z H T ÍSÝ T IOR CP K IA Ý R K V O Ý M P M A 50 Ě R 7B 5 Ř U 2Y K .E L PRA VOV ÁP N OU N ZEAHOD Ý Z LM Á ISP A IR H O Y ,T M OCU HYBĚE JLD ANOTN KO ÁNCEPA L C Á E N D A LOUHODOR BÝ OZ Ú V A D O R JŽBU.

8

Výchozí situace V okolí evangelického kostela v centru Nového Města na Moravě se nachází asi stoletý historický park o výměře 5 507 m². Park byl upravován pouze nahodilými zásahy, proto mu chyběla jednotná koncepce a plán na dlouhodobý rozvoj a údržbu. Klidná lokalita byla v minulosti veřejnosti víceméně nepřístupná, ale v posledních 15 letech docházelo k postupnému otevírání. Před zahájením projektu byla lokalita využívána převážně členy farního sboru, ale také veřejností a neziskovými organizacemi např. k pořádání kulturních akcí, neformálních setkání a aktivit pro děti a mládež. Veřejnost již hojně využívá nově vybudované dětské hřiště. Snahou farního sboru, a zároveň cílem tohoto projektu, bylo úplné zpřístupnění parku široké veřejnosti tak, aby poskytoval příjemné prostředí pro využití volného času místních. Důležitým bodem projektu bylo rozšířit aktivní okruh farníků o širší veřejnost, formou komunitního plánování a brigád. Proces plánování a realizace projektu Pracovní skupinka, složená z aktivních členů evangelického sboru, se poprvé sešla v červnu 2009 a probrala základní otázky realizace projektu. V září proběhla anketa, skrze kterou se lidé vyjadřovali k budoucí podobě a využití parku. Další podněty vzešly z první schůzky komunitního plánování. Na základě nápadů a přání místních se vyhotovila studie, která byla veřejně představena v lednu 2010. Hlavními cíli revitalizace historického parku bylo nové pro-

Historický park v blízkosti evangelického kostela v centru Nového Města na Moravě byl upravován pouze nahodilými zásahy a chyběla jednotná koncepce a plán na dlouhodobý rozvoj a údržbu. Klidná lokalita byla v minulosti veřejnosti víceméně nepřístupná.

111

8

N ZA ÁKLAD N ĚÁPAD PA Ů ŘÁ M N ST ÍN C V S ÍH E YHOTOV S LA T IK U TD ER ,IBÁ YV LA EŘEJN PĚ ŘEDST AVEN LV EA DN 2U 0L10 H A R .VE N C V LM T A IÍZ LIAH CS ET IOR CIKÉHP O ARKB U YL N OOV PÉ ROSTORO FV U AÉNKR ČN OZ ÍČLEN OĚ ŠN ET ,ÍŘV EN ZR ÍOSTÝ LCS H TROM V A Ů ÝSADB N AOV ZE ÉLE D N O ĚP ,LSN T Ž ÁJV IĚA N C H JÍM OOB N Á LV IŘ A EE POSLED ŘN AD Ú ÍĚPRAV N AEVZHLEDNÝCM H N (ST A ÍPŘ KÍLA K LD IV D IAR CE ŮZNÝCP H ROV ZO IRNÍ

storové a funkční rozčlenění, ošetření vzrostlých stromů a výsadba nové zeleně, doplnění již stávajícího mobiliáře a v neposlední řadě úprava nevzhledných míst (například likvidace různých provizorních skládek materiálů). Samotná realizace probíhala převážně formou brigád. Dobrovolníci pracovali na terénních úpravách, zatravňovali antukové hřiště, uklízeli nepotřebný uskladněný materiál, na podzim vysazovaly dřeviny. Během celého roku byly původní stromy odborně ošetřovány. Praktickým přínosem bylo také instalování nového ponorného čerpadla do stávající studny a zbudování nového kompostu. Slavnostní otevření revitalizovaného parku proběhlo 12. června 2011 za hojné účasti členů evangelickho sboru i místních obyvatel. Děti se bavily u žonglérské pohádky a připravených her, dospělí se zajímali o nové úpravy a vysazené stromy. Výsledky projektu Historický park u evangelického kostela se díky projektu proměnil hned po několika stránkách – přírodní, praktické i komunitní. Všechny vzrostlé dřeviny v parku byly profesionálně ošetřeny. 11 stromů potřebovalo rozsáhlejší zásah (prořezání, bezpečnostní vazby, ošetření dutin, aj.), který přispěl k jejich zdraví a dalším létům života. Park také omládl díky vysázení 25 nových stromů a keřů. K příjemnému používání parku přispěla provedená údržba herních prvků, zatravnění hřiště, nákup nového vybavení pro míčové hry na hřišti a hraček na pískoviště. Během budoucí péče o park se jistě ocení nově nakoupené nářadí, kompost a nové čerpadlo do studny. Díky komunitnímu plánování a společným brigádám se podařilo přitáhnout k péči o park i zástupce města a lidi mimo evangelický sbor, kteří nyní častěji využívají krásného zeleného prostranství v centru města. Jak píší realizátoři projektu, „Park se opět o něco víc otevřel veřejnosti“.

Snahou farního sboru – a zároveň cílem tohoto projektu – bylo úplné zpřístupnění parku široké veřejnosti tak, aby poskytoval příjemné prostředí pro využití volného času místních.

112

P RAHA 1 2

8

8.2 Veřejné prostranství Písnická v Praze Místo realizace Praha 12 Období realizace 2009–2010 Realizátor Městská část Praha 12 Partneři projektu ZŠ a gymnázium v Písnické, o.s. Klub přátel Základní školy Písnická Klub dříve narozených majitele cukrárny U Kludských Palmer & Johnson s.r.o. – majitel pozemku a nemovitosti sídla obchodu Albert Výchozí situace V centrální části obytné zóny Prahy 12, které se říká Kamýk, bylo volné nevyužité prostranství o rozloze osmi tisíc metrů čtverečních. Kolem něj je zástavba jak rodinných, tak panelových domů. V těsné blízkosti se nachází mateřská škola, Základní škola a Gymnázium Písnická, supermarket Albert, cukrárna U Kludských, ordinace lékařů a pracoviště několika odborů úřadu městské části – jedná se tedy o frekventovanou lokalitu. Volný prostor s nedostatečným počtem laviček a zastaralým torzem sochy byl každodenně využíván pouze jako „průchoďák“ ačkoli měl potenciál stát se místem setkávání.

Do sázení stromků se pustili žáci základní školy, kteří tak realizovali svoje představy o nové podobě prostranství.

Dříve nevyužívaný prostor se proměnil ve velkou šachovnici, kterou doplňují bloky určené k posezení.

113

8

C LÍEM PROJEKTB UYLV OYTVO N Z Ř TE IVYUŽ TIÉHP OROSTORM USA ÍTS O MOSFÉRO KD U B S M E ,Y EOH M L SIÍTSN ETÍKÁV N A P TEOUZ PEROCHÁZM E AT D JE SÍŮ T E.LEŽ TIÝM PŘEDPOKLADEM REV TA IL ZIAC LO EKAL TB IYSP LOLEČNK Ý ONSENSU ZS ÁSTUPCV ŮEŘEJNO ŠKSO K T A ,O ILMERČN CÍH SUBJEKTN ŮN AJE D O JÍVOP UODOBOU.

Cílem projektu bylo vytvořit z nevyužitého prostoru místo s atmosférou, kde by se mohli místní setkávat a ne pouze procházet a míjet se. Důležitým předpokladem revitalizace lokality byl společný konsensus zástupců veřejnosti, škol a komerčních subjektů nad její novou podobou. Proces plánování a realizace projektu Projekt se naplno rozběhl na podzim 2009, kdy byla zorganizována jednoduchá anketa mapující názory obyvatel na řešené místo. V ní mohli dát všichni, kteří místem často procházejí, najevo, co konkrétně by chtěli změnit. Na základě výsledků ankety a dvou plánovacích schůzek pro veřejnost a partnery byly stanoveny požadavky na revitalizaci území. Obyvatelé i komerční subjekty se shodli zejména na celkové parkové úpravě území, vysázení více zeleně, která by tvořila potřebný stín, instalaci laviček a herních prvků a padlo také rozhodnutí o odstranění torza sochy. V únoru 2010 byla dokončena architektonická studie, do které byly zapracovány připomínky občanů a návrhy žáků školy, která byla velmi aktivním partnerem projektu. Stavební úpravy začaly sejmutím torza sochy v červenci 2010. Během srpna se vysazovaly stromy a trvalky, v listopadu se dosadily javory a duby. Úpravy byly dokončeny již na podzim, slavnostní otevírací happening se uskutečnil v říjnu 2010 a zúčastnila se ho většina partnerů projektu. Pro žáky bylo slavnostní otevření projektu především potvrzením smysluplnosti jejich předchozí práce, kdy řada jejich námětů byla vzata vážně a realizována. Výsledky projektu

Do plánování úprav se zapojili i žáci základní školy Písnická.

Přes nepřízeň počasí se slavnostního sázení stromů zúčastnili všichni partneři projektu.

114

Z pusté prázdné ulice, kterou lidé dennodenně procházeli bez sebemenšího zájmu, se stal příjemný park skýtající prostor pro setkávání všech generací. Místní změnu nadšeně uvítali a park začali ihned využívat. Na dříve prázdném průchozím místě se díky projektu objevilo 33 moderních laviček a posedových bloků, množství okrasných vyvýšených květináčů i praktické, předtím chybějící, odpadkové koše.

Cesty vyšlapané v trávníku se proměnily v pohodlné chodníky, které nyní nabízí i možnost příjemného posezení.

PU ZP ST R ÉÁZ K D TU N ER C D L E É O I,L E IÉ N UNODENP N R ĚOCH B SÁ EB ZEM LIEN H Š Z ÍP S Á O T A E JŘ S M E LÍU N P A ,S Ý R P KK Ý O C T A ÍSJT O PR SE O TKÁ V Á ŠE N C G H ÍEN M ZS E M T R ÍN A .Ě C ÍN ÍN U AD P A Š H E Z R U N IA K Č T V A ĚN A E D L ÍIY P LV A IŘ U R E V ÍŽ Á A .T ÍZDNÉM PRŮCHO P D K M R Z Y S ÍO ETE ÍĚ JKO T M U B 3 E JL V O IDERN C P LA H O ÍČ V EIS K EDOVÝC B H L M OKN Ů,O O ŽSK TR VA ÍSNÝC V H YVÝŠENÝC KH V PĚ N R TIA Á K IČ C T Ů K I

8

Vyšlapané cestičky ve trávě se „přiznaly“ a proměnily se na vkusné chodníčky. Lokalita krásně zezelenala – bylo vysázeno 49 nových stromů, 258 keřů a vytvořeno 62m² plochy trvalkových záhonů. K setkávání nyní slouží nejen posedové bloky a stín stromů, ale také velká šachovnice v lidské velikosti.

8.3 Zahrada plná aktivit a zeleně ve Vlašimi Místo realizace Vlašim, Středočeský kraj Realizátor Spolkový dům Blaník Období realizace 2009-2010 Partneři projektu Odbor životního prostředí MÚ Vlašim Podblanické ekocentrum ČSOP Vlašim o.s. Sluníčko o.s. STROM – přátelé Blanického mlýna o.s. Rodinné centrum Světýlka

Spolkový dům Vlašim zastřešuje činnost několika občanských sdružení věnujícím se ekologické výchově, volnočasovým aktivitám dětí a mládeže, aktivitám pro rómskou mládež, rukodělným pracem apod.

Církev bratrská Vlašim

Tato sdružení se rozhodla vybudovat v areálu spolkového domu zahradu, která by sloužila členům jednotlivých sdružení i veřejnosti – návštěvníkům Spolkového domu.

Všichni účastníci s prací pomáhali.

115

8

PROJER KT EAGOV N A P LA OTŘEB O U BNO ZV E TLU IEA Ň M P ST Ř ÍR IÍOD PR N V ÍK N Č YZ A ÁA ST H IRAD SP YOLKOVÉH D O OM U V E LAT A B M ŠY K IN L ,IAEJEP N Ř JEM Í NÝM ZÁZEM M P ÍR Č N O INOM ST ST ÍN CS ÍH POLP K A R Ů D O N AL Á Š V ÍŠTĚVN K D ÍY OM A T A LH E U KÉ ,ARMON CIKÝM PŘ RÍODN M SÍYSTÉME PM RO .JES KO TUČASN CH ĚT CĚ R T L M ÍA O S D A C T B ÍA INO ZV E TLIET A Ň KOVÝM ZPŮSOBA EM B ZA YH ,RAD BA YD LA ŮSTOJNO P U Ř PIOM N ÍK

Výchozí situace Projekt reagoval na potřebu obnovit zeleň a umístit přírodní prvky na části zahrady Spolkového domu ve Vlašimi tak, aby byla nejen příjemným zázemím pro činnost místních spolků a pro další návštěvníky domu, ale také harmonickým přírodním systémem. Projekt současně chtěl ctít tradici místa a obnovit zeleň takovým způsobem, aby zahrada byla důstojnou připomínkou dřívější majitelky domu, akademické malířky Anny Roškotové. Z těchto důvodů se revitalizace zahrady měla uskutečnit na základě principů permakultury, které respektují potřeby současných uživatelů zahrady, tradici místa a především přírodní charakter zahrady. Cílem projektu bylo také udržet původní venkovský charakter zahrady a vysadit zde staré odrůdy převážně ovocných stromů a keřů, zhotovit květinové a bylinkové záhony a terasy. Součástí projektu bylo umístění některých zahradních prvků (např. jezírko, skalka, bylinková spirála) a herních prvků (např. pískoviště, houpačka), případně drobného mobiliáře (lavičky apod.) – to vše především z přírodního materiálu (dřevo, kámen apod.). Dalším cílem projektu bylo aktivní zapojení místní komunity spolků do plánování a realizace projektu tak, aby výsadba zeleně byla výsledkem společné práce, které by si všichni zúčastnění vážili, pečovali o ni a využívali jej ke své činnosti. Proces plánování a realizace projektu Příprava a organizace procesu plánování probíhala za účasti širšího organizačního týmu složeného z jednotlivých spolků zapojených do projektu. Po úvodních organizačních schůzkách proběhlo plánovací setkání zaměřené na formulaci potřeb pro-

Konečný návrh klade důraz na permakulturní principy.

116

P O Ř R ÍAG V AN Z P A R ICO ECP ESL U ÁNO P V R Á O N H R B Ú O ÍŠZ IA O Č R L A G ST A IN ZA IČN H TÝ ÍO M SL O U ŽEN JD ÉH ZO E N V TL Ý IS C P H OL Z K A Ů PO E JNÝ D P CH R O Ú P O E O JV KO TU D .N O CH R ÍGAN ZA IČN S CH ÍŮZKÁP CH ROBĚH PL O ÁN SO ET Z V K A Á M C N ÍÍĚŘE N FOA R ÉM P U O LT A Ř P CR IEB O ZE A JK Z A D T P U Á R N AC ÍO N V Á V N R ÍH PR U O E JK Z T A U HRAR D C N K H TE ÍK IR T Ú C ÉH EČ S ,Z E A Á O S2 T 5N L U O IP SC P Ů OB L A K Č Ů ANŮ.

8

jektu a zadání zpracování návrhu projektu zahradní architektce, kterého se účastnilo 25 zástupců spolků a občanů. Druhé setkání bylo již věnováno architektonickému návrhu místa a představení inventarizace a etapizace asanace dřevin. V průběhu setkání také došlo ke konkretizaci řešení jednotlivých nových prvků na zahradě (studna, ohniště, altán aj.). Následně byla vedena setkání se zástupci městského úřadu jako investora projektu. Po finalizaci projektu následovalo 14 brigád probíhajících od jara do podzimu 2010. V říjnu byla zorganizovaná veřejná zahradní slavnost „Podzimní jablkobraní a tradiční jarmark“ s moštováním a ukázkou tradičních řemesel. Slavnostní otevření zahrady proběhlo zhruba rok od první schůzky projektového týmu. Výsledky projektu V rámci realizace projektu byl nahrazen živý plot z nevhodných tújí novými listnatými okrasnými keři. Byly skáceny stromy určené k asanaci, rozbourán polorozpadlý dřevník, připraveny kmeny na herní prvky (orlí hnízdo, klouzačku, schodiště apod.). Byly vysazeny nové ovocné stromy – jabloně, třešně, hrušně. Byl založen a osázen bylinkový svah, zahrada se osadila novou zelení (guildy, popínavé rostliny, živé ploty, kapradiny, cibuloviny, apod.). Dětské návštěvníky spolků potěší nové herní prvky – pískoviště, kládová houpačka, klouzačka, palisádový chodníček (vyrobeno vlastními silami), popisovací tabule, systém dřevěných korýtek se zavlažovací nádrží (vodní herní prvek) a vrbové stavby (iglú s tunelem a brána). Dále byly do zahrady umístěny lavičky, houpací lavice, dřevěný totem a torzo lípy jako prolézačka pro děti. Vlastními silami členů spolků byla vybudována indiánská sauna včetně ohniště a koupací kádě, postavilo se zde orlí hnízdo včetně dopadiště, na plot se sousedy byla umístěna rákosová rohož.

Barevná zahrada plná přírodních prvků i herních prvků se stala oblíbenou pro děti a teenagery. Zahrada však neslouží jenom jim, ale i členům jednotlivých sdružení a jiným návštěvníkům Spolkového domu.

Obrovské množství kreativních herních prvků zahradu oživilo a připravilo pro její intenzivní využívání. Nově vysázená zeleň obnovila původní ráz zahrady a jejími plody se jistě bude těšit mnoho budoucích generací.

Zahrada plná aktivit je specifická použitím čistě přírodních prvků.

Výsledky společného plánování přinesly své ovoce.

117

8

JES ENÍK NA D ODRO U, M O RAV SKO SL EZ SKÝ KRA J

8.4 Kouzelná zahrada v Jeseníku nad Odrou Místo realizace Kouzelná zahrada se nachází v blízkosti malotřídní základní školy v Jeseníku nad Odrou. V rámci zahrady nebyly žádné herní prvky ani lavičky, zahrada tedy nenabízela prostor pro volnočasové aktivity a nebyla tedy využívaná. Záměrem projektu bylo změnit toto místo v novou atraktivní „ekologickou zahradu“ s řadou rozmanitých biotopů krajiny.

Jeseník nad Odrou, Moravskoslezský kraj Realizátor ZŠ Jeseník nad Odrou Období realizace září 2009 – červenec 2011 Partneři projektu Obec Jeseník nad Odrou Sdružení rodičů a přátel školy při ZŠ Jeseník nad Odrou Český svaz ochránců přírody Jeseník nad Odrou Český svaz včelařů, o.s. Občanské sdružení zahrádkářů obce Jeseník nad Odrou Myslivecké sdružení Hubert Občanské sdružení Perdix Římskokatolická farnost Jeseník nad Odrou Výchozí situace Malotřídní základní škola v Jeseníku nad Odrou s 57 žáky sídlí v těsné blízkosti farního kostela Nanebevzetí Panny Marie. Kolem školy se rozkládá rozsáhlá zahrada, která však nebyla téměř využívaná. V dolní části se nacházel svažitý a málo udržovaný sad, některé stromy byly nemocné a přestárlé. Horní část zahrady tvo-

Nudné místo, bez jakéhokoliv vybavení – to byla situace před realizací projektu.

118

Proces plánování byl negativně ovlivněn katastrofálními povodněmi. Přestože měli lidé po povodních dost práce na svých vlastních domech a pozemcích, přesto byla účast na brigádách nečekaně hojná a účastníci nepřecházelo nadšení pro realizaci Kouzelné zahrady.

MALOT ZD Ř ÁÍK N LA ÍŠK D E JS O E N V L N K T A ÍU ĚV A S O B N Ž Z D L Á A K FÍS É O K 5 R L 7ÍY O N SH TK IU ÍOSTN ELANEBEP V A Z N ETN ÍM KO YA LER M Š.K O ISEZ Y L KLÁR D O ÁZSÁH ZL A Á HR K A TD EV R A Š Á N ,AK EBY TL ÉA M V ĚY ŘU N D V Ž S A O Č E ÍN Á C LN S H T Á IÍ.Á M SZ V E A L T Ž Á Ý U ILO DRŽOV A N N SA ĚK Ý D T,E SR TR ÉOM N BYE LMO P CŘ A N ES É H T ÁR O Č LÉ R Á Z .A N ST H ÍRA T D V Y O R L Ř O A IN V Z IA T Á RA VNĚN PLÁ O N CH Ě SKA O KLA I

8

řila rovinatá zatravněná plocha s několika ovocnými stromy a menším záhonkem určeným pro výuku žáků. Na pozemku školy nebyly žádné herní prvky ani lavičky, zahrada tedy nenabízela prostor pro volnočasové aktivity. Právě to chtěli realizátoři projektu změnit a vytvořit „ekologickou zahradu“ s řadou rozmanitých biotopů krajiny. Jak psala ředitelka ZŠ a realizátorka projektu: „žáci by v ní mohli pozorovat a pochopit různé přírodní děje a místní obyvatelé v ní našli příjemné místo k odpočinku a relaxaci“. Proces plánování a realizace projektu Původní harmonogram projektu musel být cele přepracován kvůli katastrofickým povodním v červnu 2009 a následné výstavbě nové kanalizace. První plánovací schůzka se uskutečnila v září 2009. Již v říjnu byl projekt schválen a začalo se s pracemi – osázením zahrady živým plotem a výsadbou nových stromů. Během roku 2010 se uskutečnilo několik brigád, díky kterým se zahrada rychle proměňovala. Na jaře se přesadily chráněné rostliny (sněženky a petrklíče), aby následně mohla být půda vybagrována. O prázdninách na zahradě pracovala realizační firma, v druhé části roku se uskutečnilo 8 brigád, do kterých se celkem zapojilo více než 50 dobrovolníků: žáci s rodiči, zaměstnanci školy s rodinnými příslušníky a přátelé školy. Lidé měli po povodních dost práce na svých vlastních domech a pozemcích, přesto byla účast na brigádách nečekaně hojná. Na konci školního roku v červnu 2011 proběhlo slavnostní otevření zahrady se soutěžemi pro děti a pohoštěním. Navzdory nevydařenému počasí se společné ukončení projektu vydařilo a zábava probíhala až do nočních hodin. Výsledky projektu V zahradě se nyní nachází zahradní zídky tvořící přirozený biotop pro ptáky a drobné živočichy, mokřad, bylinkový, skalničkový a trvalkový záhon. Podrost tvoří na jedné části parkový trávník, na druhé volně rostoucí louka. Bylo zde ponecháno několik původních ovocných stromů a vysázeny nové. V zahradě nechybí ani „pro-

Nejaktivnějšími účastníky byli vždy děti z místní školy a jejich rodiče.

V zahradě se dnes nachází zahradní zídky tvořící přirozený biotop pro ptáky a drobné živočichy, mokřad, bylinkový, skalničkový a trvalkový záhon. Bylo zde ponecháno několik původních ovocných stromů a vysázeny nové.

Na konci školního roku 2011 proběhlo slavnostní otevření zahrady se soutěžemi pro děti a pohoštěním.

119

8

ZV AHRAN D SEN Ě YN AC ÍH ZÁ AZ H ÍRAD ZÍN K TV Y ÍP OŘ R C IO ÍZEN B O Ý ITO PP R P O T Á D K A R YOBN Ž VIO ÉM Č CIH O Y ,KŘ BA YN D LI,KSO KV AL Ý ,N ČIKO TV A RÝ VALKOV ZÝ ÁHO PO ND .ROT SV TN O JEŘ D AÍN ČP Á ÉA SR TIKOV TR ÝÁ N VD N A K R Í,UH VO ÉLN RO ĚSTOLU OC U B ÍK YA L Z O D .PO ENECHÁNN OĚKO PK LIVODN Ů CO ÍH VOCNÝCS H TROM VA Ů YSÁZEN N Y Z O V AV H É.RAD N ĚECH P A „Y R N B O IÍDUKK ČO NU ÍO T Z V EK O “CNÝCK H EK Ř A O ŮMPOST .

dukční koutek“ z ovocných keřů a kompost. Pro děti byly vytvořeny oddechové zóny z vrbových prutů (tunel, tee-pee, aj.). I přese všechny nesnáze (povodně a nepřízeň počasí) vznikla díky projektu krásná členitá zahrada vhodná pro vzdělávání a hru žáků, odpočinek široké veřejnosti a v neposlední řadě pro život různých druhů zvířat. Škola plánuje také opravu staré studny, jejíž voda se pak bude moci využívat při zavlažování zahrady, a vytvoření pergoly jako víceúčelové učebny.

8.5 Místo pro všechny – relaxační a oddychový prostor v Charvátech Místo realizace Charváty, Olomoucký kraj Realizátor Římskokatolická farnost Charváty Období realizace červenec 2009 – květen 2011 Partneři projektu obec Charváty Mateřské centrum Království Charváty Základní a mateřská škola Charváty Český červený kříž Charváty-Čertoryje Dechová kapela Věrovanka Charváty a Klub seniorů Čertoryje Schola Charváty – sbor mládeže farnosti

Přes svou výhodnou polohu v centru obce Charváty v blízkosti kostela, základní a mateřské školy byla farní zahrada dlouhodobě nevyužívaná.

120

Cílem projektu byla proměna místa v oddychový prostor otevřený lidem všech generací. Do plánování i realizace se zapojili všechny věkové skupiny.

CE V NTR O U B CH EARV N Á ST E A YCH K A JO Á N K S ZT Ř ÍA V E T .L EZ ID L N Á SE T LK ,O E ĚLJÍM AA DA N TEÍŘSŠ KÁ O LH C AA V FR ESN L Z V K A Á O T ÍZ Y U AHRAD ZO AH U.RAD N A EBY A LA KV TIN VY ĚUV ŽÁ ÍPN ŘE A S,TO M ŽEĚ D S K P L V A Y ÍO É SO L V(U ZESED ŠC S K T E V O N Y LÍTR O U P BO CE T)EN PS R Á E T CO ILSTOREM PR SE O TKV Á V A O ÁL NÍOČASOA VK É M V TY S IT ÍN C O H ÍBYV A TEL.

8

Výchozí situace V centru obce Charváty se nachází kostel sv. Jana Křtitele, vedle něj stojí Základní a mateřská škola Charváty a za ní fara s velkou zahradou. Zahrada nebyla aktivně využívána, přestože měla díky své poloze (v sousedství školy v centru obce) potenciál stát se prostorem pro setkávání a volnočasové aktivity místních obyvatel. Cílem projektu byla proměna farní zahrady v „relaxační a oddychový prostor“ otevřený lidem všech generací. Před jeho realizací chybělo v obci s více než 800 obyvateli moderní hřiště pro děti, kde by bylo zároveň zázemí pro rodiče a seniory. Revitalizace farní zahrady, „místa pro všechny“, řešila oba tyto problémy. Realizace projektu pomocí komunitního plánování a aktivní zapojení obyvatel do jejího průběhu navíc posílili vztahy a veřejný život v obci. Proces plánování a realizace projektu Komunitní plánování začalo v červenci 2009, kdy se navázala spolupráce s partnery projektu, rozhodlo se o nejdůležitějších otázkách (výběr architekta, financování, atd.) a proběhlo první plánovací setkání pod vedením odborného konzultanta. Na něm se vymyslely první návrhy projektu, z kterých se vybrali ty dvě ucelené varianty. Během druhého plánovacího setkání v říjnu 2009 představila zahradní architektka oba návrhy včetně jejich vizualizace a občané z nich vybrali konečný projekt. Na návrhu projektu a výběru jeho finální podoby se aktivně podíleli občané skutečně všech generací – maminky s dětmi, zástupci obce, školy a organizací, i senioři. V dubnu 2010 začaly terénní práce a na zahradu se umístily herní prvky. V červnu proběhla jedna větší společná brigáda, kdy se za pomoci 21 občanů vysázela zeleň, stromy a vinná réva. Týden před slavnostním otevřením probíhaly každodenní menší brigády, jichž se účastnilo 3-5 dobrovolníků a žáci a učitelé přilehlé školy. Uklízeli prostranství a dodělávali finální úpravy (rozhrnování vytěžené zeminy, hrabání posečené trávy, plení a vysazení záhonků, atd.).

Samotná realizace, zejména výsadba stromů, úprava terénu, instalace herních prvků apod. proběhla opět za účasti veřejnosti.

Vizualizace finálního návrhu úprav farní zahrady

Místo slouží jako školní „outdoorový prostor“ pro výuku v přírodě (např. v hodinách tělesné výchovy, výtvarné výchovy, přírodovědy). Žáci se podílí na praktické péči o vysázené stromy.

121

8

FAR ZN AH ÍRAD B A YLSA LAVNOSTN O ĚTEVŘE ČN ER 2A 7.VN2A 0 ZP 10 AŘ TO ÍMNO V C S N D ÍT EM IE 5 ĚL D Ž 0 T .I0O ÍH Y LOPRV P O ÉF C Á ILN VĚYU N Ž TÍOVÉHP OROSTORP URH OR SA U OUTD ĚŽO E,SP KŘ ĚJELÍMNÉMS U ETKP ÁO N .H ÍODOVOA U TMOSFÉRD UOPLŇOVALT AK D ÉECHOV K Á APELB AŘEZOV JANK N AECHYBĚLA O V N ÝB IORN PÉOHOŠTĚN .Í

Farní zahrada byla slavnostně otevřena 27. června 2010 za přítomnosti více než 500 lidí. Děti mohly poprvé oficiálně využít nového prostoru pro hru a soutěže, dospělí k příjemnému setkání. Pohodovou atmosféru doplňovala také dechová kapela Březovjanka a nechybělo ani výborné pohoštění. Výsledky projektu Můžeme říci, že projekt splnil svůj cíl obsažený v samotném názvu – byl vytvořen relaxační a oddychový prostor pro všechny. Obyvatelé Charvát i okolních obcí mají nové moderní zázemí pro aktivní trávení volného času a společensko-kulturní akce. Děti si rády hrají na nových herních prvcích: multifunkční sestavy se skluzavkou, třech druhů houpaček, kovového kolotoče, aj. Zahrada se využívá také jako školní „outdoorový prostor“ pro výuku v přírodě (např. v hodinách tělesné výchovy, výtvarné výchovy, prvouky a přírodovědy), pro zájmové kroužky i školní akce. Žáci se podílí na praktické péči o vysázené stromy, protože nedílnou součástí zahrady je samozřejmě zeleň – 21 nově vysázených stromů, 89 keřů a záhonky. V květnu 2011 bylo ještě dosazeno 16 jabloní a 3 třešně, jejichž plody budou jednou poskytovat lákavé osvěžení. A co považují za největší úspěch projektu realizátoři? „Za největší úspěch považujeme samotné komunitní plánování, které přes počáteční nedůvěru občanů ukázalo, že je možné najít společný cíl v rámci různých typů organizací, ale především napříč všemi věkovými generacemi.“

„Místo pro všechny“ bylo slavnostně otevřena v červnu 2010 za přítomnosti více než 500 lidí. Děti mohly poprvé oficiálně využít nového prostoru pro hru a dospělí k příjemnému setkání. Pohodovou atmosféru doplňovala také dechová kapela Březovjanka.

122

LITER ATU R A A ODKA Z Y

Literatura a odkazy Literatura Bloomer, K. C., Moore, Ch. W., 1977: Body, memory and architecture. Yale University Press, Yale Carmona M., 2003: Public places, urban spaces: the dimensions of urban design. Architectural Press, Oxford Čablová, M., 2005: Kvalita veřejných prostorů a její rozvoj. Disertační práce. VUT Brno Day, Ch., 2004: Duch a místo. Era, Brno Doprava v širších souvislostech a specifika plánování nemotorové dopravy v souvislosti s novou Dopravní politikou ČR, Centrum dopravního výzkumu Drobílková, M., 2010: Jak se sází strom. Nadace Partnerství, Brno Gehl, J., 2010: Cities for people. Island Press, Washington D.C. Gehl, J., Gemzoe, L., 1996: Public spaces – Public life. The Danish architectural press and The Royal Danish Academy of Fine Arts, Copenhagen Gehl, J., Gemzoe, L., 2002: Nové městské prostory. Vydavatelství ERA, Šlapanice Gehl. J., 2000: Život mezi budovami. Nadace Partnerství, Brno Honzík, K., 1965: Z tvorby životního slohu. Nakladatelství politické literatury, Praha Jellicoe, S. & G., 1997: The landscape of man. Thames and Hudson, London Koucký, R., 2006: Elementární urbanismus. Zlatý řez, Praha Krier, L., 2001, Architektura, volba nebo osud. Academia, Praha Lenda Chaloupková, H., 2000: Moje obec, moje město – věc veřejná? Techniky k zapojování veřejnosti do plánovacích procesů. Nadace VIA, Praha Lynch, K., 2004: Obraz města/The Image of the City. BOVA POLYGON, Praha Metodika akčního plánování pro úspěšné plánování a navrhování veřejných městských prostorů. Součást projektu UrbSpace, 2011 Města pro lidi, Koncepce snižování automobilové dopravy − příklady evropských měst: 2004, Kancelář pro úřední publikace Evropských společenství, Lucemburk Miková, K.; Paulíková, M.; Pauliniová, Z., 2010: Verejné priestory. Nadácia Ekopolis, Banská Bystrica Nadace Partnerství, 2003: Plánovací víkend: Příručka pro společné plánování veřejných prostranství. Nadace Partnerství, Brno Nadace Partnerství, 2003: Tvorba vize komunity: Příručka pro společné plánování udržitelného rozvoje komunit. Nadace Partnerství, Brno

126

L I T E R AT U R A A O DK AZY

Nadace Partnerství, 2003: Interpretace místního dědictví: Příručka pro plánování a tvorbu prezentací místních zajímavostí. Nadace Partnerství, Brno Nadace Partnerství, 2003: Utváření místa: Příručka k vytváření kvalitních veřejných prostranství. Nadace Partnerství, Brno Norberg-Schulz, Ch., 2010: Genius loci. Dokořán, Praha Nová aténská charta. Landscape design 3/1998 Piet, P., 1996: Street for people. Landscape design 3/1996 Project for Public Spaces, 2000: How To Turn a Place Around, A Handbook for Creating Successful Public Spaces. PPS foundation. New York Sitte, C., 1995: Stavba měst podle uměleckých zásad. ABF, Praha Strategie tvorby veřejných prostranství, městské prostory – cesta k městu uzpůsobenému pro život. Součást projektu UrbSpace, 2010 Vaďurová, J., 2010: veřejné prostory jako indikátory kvality života města, Disertační práce. VUT Brno Valena, T., 1991: Město a topografie, Evropské město v topografickém kontaktu, Národní technické muzeum, Praha Wates, N., 2000: The Community Planning Handbook. Earthscan Publications Limited, London Wates, N., 1999: Akční plánování. Nadace Partnerství, Brno Whyte, W. H., 1980: The social life of small urban places. The conservation Foundation, Washington D. C. Woolley, H., 1996: Streetlife. Landscape design 3/1996

Zdroje a odkazy Architektura a veřejné prostory http://8-80cities.org – stránky kanadské neziskové organizace, která podporuje zdravé komunity a města s úspěšnými veřejnými prostory http://ag-ent.blogspot.com – stránky Adama Gebriana přinášející postřehy o architektuře www.archiweb.cz – portál o architektuře a aktuálním dění kolem www.cabe.org.uk – stránky britské výzkumné organizace Commission for Architecture and the Built Environment. Je zde ke stažení široká škála manuálů pro tvorbu kvalitního veřejného prostoru www.communityplanning.net – portál s informacemi o práci s veřejností při plánování veřejných prostorů i při tvorbě strategických dokumentů zaměřených na místní komunity

127

LITER ATU R A A ODKA Z Y

www.creatingexcellence.org.uk – stránky pro výměnu zkušeností s regenerací sídel a rozvojem komunit http://dcfw.org – stránky Design Commision for Wales. Poskytuje množství informací, případových studií a kontaktů z oblasti architektury, krajinného plánování a designu s cílem zvyšovat povědomí o kvalitě života ve městě www.gehlarchitects.com – stránky architektonické kanceláře Jana Gehla, dánského architekta, který se věnuje zlepšování kvality života ve městech www.groundwork.org.uk – stránky britské organizace Groundwork www.ekopolis.sk – stránky slovenské nadace, která podporuje mimo jiné také úpravy veřejných prostorů a zapojování veřejnosti do plánovacích procesů www.evropskemesto.cz – portál zaměřený na integraci v městském prostoru www.idgo.ac.uk – stránky výzkumného konsorcia The IDGO (Inclusive Design for Getting Outdoors) poskytuje informace o plánování veřejných prostorů, které je založeno na mapování potřeb veřejnosti www.mesta.cz – stránky Svazu měst a obcí http://www.nadacepartnerstvi.cz/prostory – stránky Nadace Partnerství – programu Prostory, který usiluje o zlepšování kvality veřejných prostranství. Zabývá se tvorbou a obnovou prostranství v obcích a městech se zapojením veřejnosti do procesu plánování www.nadace-promeny.cz – stránky Nadace Proměny, která podporuje rozvoj veřejných prostorů, především zelených ploch www.nadacevia.cz – stránky Nadace Via, která se věnuje participativnímu plánování a vytváření veřejných prostorů www.openspace.eca.ac.uk – stránky výzkumného centra OPENspace obsahuje informace z oblasti životního prostředí ve městě s důrazem na zapojení veřejnosti www.ozivenaostrava.cz – stránky projektu, který se snaží o využití potenciálu města s jeho volnými prostory, bariérami i sociálně nestabilními územími. Projekt má podporovat prvky charakteristické pro město a inspirovat se jimi při revitalizaci i rozvoji nových území. www.pps.org – stránky New Yorské organizace Project for Public Spaces, která se zabývá veřejným prostorem a zapojováním veřejnosti www.rudi.net – portál pro sdílení informací v oblasti urbánního rozvoje. Rozsáhlý zdroj informací, kontaktů, studií a dokumentů www.suburbanizace.cz – portál o problematice suburbanizace a vzniku suburbií v ČR i v zahraničí www.timur.cz – stránky Týmové iniciativy pro místní udržitelný rozvoj www. urbandesigncompendium.co.uk – stránka o principech tvorby a designu úspěšných veřejných prostorů. Ke stažení případové studie a části publikací

128

L I T E R AT U R A A O DK AZY

www.urbanspaces.eu – stránky projektu Urbspace, jehož cílem je analýza problematiky plánování a tvorby veřejných prostorů a vznik metodiky jejich tvorby Participace veřejnosti, rozvoj komunity www.cpkp.cz – stránky OS Centrum pro komunitní práci, které se soustředí především na posilování účasti veřejnosti v rozvoji obcí, měst a krajů a na udržitelný rozvoj www.nickwates.co.uk – stránky Nicka Watese, odborníka na komunitní plánování a design www.osf.cz – stránky Nadace Open Society Fund, který podporuje rozvoj otevřené občanské společnosti www.pivecka.cz – stránky Nadace Jana Pivečky, která se zabývá podporou rozvoje občanské společnosti www.vankovka.cz – stránky OS Vaňkovka, které provozuje komunitní centrum v budově bývalé slévány v brněnské Vaňkovce www.ucastverejnosti.cz – stránky Asociace ekologických organizací Zelený kruh týkající se Aarhuské úmluvy o přístupu k informacím a účasti veřejnosti na rozhodování o ŽP Environmentální témata www.civilscape.eu – stránky mezinárodní organizace pro podporu a implementaci Evropské dohody o krajině http://econnect.ecn.cz – informační portál pro neziskové organizace a občanský sektor www.kosenka.cz/zachranles – stránky organizace Kosenka a akce Zachraň les www.iflaonline.org – stránky Mezinárodní federace zahradních a krajinářských architektů www.szkt.cz – stránky sdružení Společnost pro zahradní a krajinnou architekturu www.veronica.cz – stránky ZO ČSOP Veronika, která poskytuje odbornou a vzdělávací činnost v oblasti environmentálních témat Šetrná doprava www.asistence.org – stránka občanského sdružení Asistence, které se věnuje podpoře a mobilitě lidí s tělesným a kombinovaným postižením www.cdv.cz – stránky Centra dopravního výzkumu, které provádí výzkumnou, expertní a vývojovou činnost ve všech oblastech dopravy http://ekopolitika.cz – stránky Ústavu pro ekopolitiku www.livingstreets.org.uk – stránky o podpoře využívání ulic a ostatních veřejných prostorů pěšími www.walk21.com – stránky mezinárodní asociace chůze Walk21

129

Kvalitní veřejné prostory Metodika tvorby a obnovy veřejných prostranství Kolektiv Nadace Partnerství – 1. vyd. – Brno: Nadace Partnerství 2011

© Nadace Partnerství 2011 Autoři: Markéta Čablová, Magdalena Maceková, Lumír Mlčák, Martin Nawrath, Marie Římanová, Robert Sedlák, Petra Šilberská Grafický design: František Eliáš Editor: Marie Římanová Fotografie: archiv Nadace Partnerství

Nadace Partnerství Údolní 33, 602 00 Brno tel: +420 515 903 111 e-mail: [email protected] web: www.nadacepartnerstvi.cz

Nadace Partnerství pomáhá lidem, aby chránili a zlepšovali svoje životní prostředí. Poskytuje jim k tomu granty, odborné znalosti i služby a inspiraci ze zahraničí. Podporuje zapojení veřejnosti do výsadeb stromů, ochrany přírody, šetrné dopravy a turistiky i vytváření kvalitních veřejných prostranství. Společně se čtyřmi sesterskými nadacemi v Bulharsku, Maďarsku, Rumunsku a na Slovensku je součástí asociace Environmental Partnership Association. Veřejným prostorům se Nadace Partnerství věnuje již od roku 1996 ve spolupráci s americkou organizací Project of Public Spaces. Spolupracuje také dlouhodobě s uznávaným dánským architektem Janem Gehlem. Zahraniční poznatky převádí do praxe v projektech, kde klade důraz na zapojení veřejnosti do projednávání. Nadace Partnerství se také podílí na mezinárodních výzkumných projektech. Nevyřešíme problém za vás, vyřešíte ho s námi!

Kvalitní veřejné prostory

www.nadacepartnerstvi.cz

Tato publikace vznikla v rámci mezinárodního projektu UrbSpace spolufinancovaném Evropským fondem regionálního rozvoje v programu Central Europe. V projektu UrbSpace společně skupina měst, univerzit a nevládních organizací střední Evropy hledala cesty ke zlepšování městských prostor. Iniciátorem projektu bylo Regionální environmentální centrum Slovensko společně se slovenskou nadací Ekopolis a Nadací Partnerství. Spolupráce partnerů spočívala ve vytvoření společné strategie a metodiky zlepšování urbánního prostředí, teoretickou část projektu doplnila i řada pilotních projektů.


Kvalitní veřejné prostory. Kvalitní veřejné prostory. Metodika tvorby a obnovy veřejných prostranství

Recommend Documents