Kapitola V
KTERÝ DRUHÝ JE MŮJ BLIŽNÍ?
Jestliže se vrozeným zakoušením života každý podobá všem ostatním, odkud pramení to, že lze v druhém nerozpoznat svého bližního? Odpověď na tuto otázku nás může dovést k původu toho, co nazýváme nelidskostí. Charakterizovala by také hlavní typy lidských vztahů. Rozumí se, že tyto vztahy už nebudou vycházet ze společného zakoušení života, nýbrž z kartografie představ. Druhý pak už nebude mou součástí, jejíž existenci mimo sebe tuším, nýbrž protagonistou, z něhož si představuji pouze to, co si o něm mohu myslet na základě strategií a cílů svého jednání. Tušíme tedy už, že v tomto řádu představ se u druhého přihlíží mnohem méně k tomu, co cítí, jak trpí nebo v co doufá, než k tomu, jaké místo zaujímá v mé sféře zájmů nebo jakou má úlohu ve hře, kterou hraji. Existuje tudíž tolik způsobů, jak ho vnímat, kolik je způsobů, jak si ho představovat, a těch je tolik, z kolika různých hledisek na něj lze pohlížet. Právě hledisko determinuje můj pohled; a toto hledisko je určeno mou vlastní pozicí, úlohou, zájmem. Nikdy si tedy nemohu z druhého představovat nic než to, co mi z něj ukáže moje pozornost, ale má pozornost se zaměřuje a řídí mým očekáváním. A opravdu, od koho nic neočekávám nebo kdo nemá co očekávat ode mne, toho si dovedu stěží představit. Když na něj pohlédnu, téměř jako bych ho neviděl. Splývá mi s nerozlišitelným hemžením okolí. Abych si ho vůbec nějak představoval, musím si o něm udělat aspoň nějaký obrázek; a teprve když nějak upoutá mou pozornost, dovolí mi představit si, jaký typ vztahů bych s ním mohl vůbec mít. To, co cítím a co očekávám od života, mi umožňuje pochopit, co může cítit a co od něj očekávat někdo jiný. Právě tento zvláštní způsob cítění a očekávání charakterizuje jeho osobnost
56 /
NELIDSKOST
NELIDSKOST.indd 56
15.4.2013 13:47:30
a více či méně přesně mi umožní identifikovat realitu určitého člověka. A naopak to, co si o něm představuji, není ani tak to, jaký je nebo co cítí, jako spíš to, jakou představu si o něm mohu udělat z typu vztahu, jaký bych s ním mohl mít.
Nepřítel Nic tak nezaměří mou pozornost k druhému, jako když se před ním mám mít na pozoru nebo zmařit jeho úskoky. Jestli se nestanu jeho lovcem, budu jeho kořistí. Započal kolotoč číhání a nástrah, kdy si musím představit, co všechno by mohl podniknout, předjímat jeho útoky a chystat odvetu. Neexistuje archaičtější ani běžnější vztah s druhým než takovýto bojechtivý antagonismus. Druhý, to je nepřítel. Protože mu jde jen o to, aby zničil, co se já snažím budovat, nebo mi sebral, co si chci ponechat, nebo mě připravil o to, co hodlám získat, musím ho zatratit, abych se zachránil, a zlikvidovat ho, abych zachoval sebe. Vše, co si o něm představuji, je to, co v něm musím zničit. A tak se „Sieyès přidal ke straně svobody, protože tato strana byla nepřítelem šlechty a šlechta byla tím, co nejvíce nenáviděl. Když se mluvilo o vyhnání všech šlechticů z Francie, nedal na žádné argumenty. Odpovídal stále: ,Kdo není mého druhu, není můj bližní; šlechtic není mého druhu, je to tedy vlk a já po něm střelím‘“.64 Podobně členové Výboru pro veřejné blaho a všichni vojáci republiky viděli v každém obyvateli kraje Vendée jen chouana a v každém chouanovi jen „zvíře s lidskou tváří“. Že by mezi nimi mohli být i zklamaní revolucionáři nebo utlačovaní chudáci, nebo dokonce upřímní republikáni, to si ani nedovedli představit. Neboť vzhledem ke střetu vojsk a antagonistickému postavení si představují všechny, kdo nejdou pod jejich praporem, jako nepřátele, a všechny nepřátele republiky jako 64
B. Constant, „Fragments des Mémoires de Madame Récamier“, in Oeuvres, Paris, Gallimard, 1957, s. 967.
KTERÝ DRUHÝ JE MŮJ BLIŽNÍ?
NELIDSKOST.indd 57
/ 57
15.4.2013 13:47:30
nepřátele lidského rodu. Jak řekl Camille Desmoulins: protože lidští jsou jen zdánlivě, je třeba je bez sebemenších ohledů na lidskost zlikvidovat. Takové zjednodušení lidských vztahů zhruba vyvolává každá válka: mimo našich existují pouze jejich lidé. Dokud jediný z nich přežívá, naše existence je ohrožena. Jedině toto všeobecné zjištění podle Browninga může vysvětlit nelidské chování německých policistů, kteří jednoho po druhém likvidovali všechny polské Židy. Jak píše: „Válka, boj mezi ,našimi lidmi‘ a ,nepřítelem‘, vytváří polarizovaný svět, v němž se ,nepřítel‘ snadno objektivizuje a vyřazuje z lidského společenství.“65 Takové obyčejné zaslepení nám brání vidět realitu osob, proti nimž bojujeme. Jakmile si je představíme jako nepřátele, vidíme v nich pouze nebezpečí, které je třeba odstranit, nebo překážku, kterou je třeba zničit. Markýzi de Lantenac je jedno, jak statečný nebo upřímný je jeho synovec, jak je elegantní a šlechetný. Jeden patří k bílým, druhý k modrým. To stačí. Stejně jako Sartre mohl tvrdit, že kdo není komunista, je méně než pes, i Lantenac považoval za méně než psy všechny šlechtice, kteří bojovali proti jeho lidem. Stendhal uvádí, že když maršál Ney ohrozil monarchie tím, že se připojil k Napoleonovi, jistá italská šlechtična se pustila do tance, jakmile uslyšela o jeho popravení. Takové je podle Stendhala „stranické cítění“, které i u výborné matky rodiny, věrné všem svým povinnostem a zbožné, vede k představě, že všichni z druhého tábora jsou zrůdy.66 Když se jedná o občanskou nebo náboženskou válku, nelidskost je tím větší, čím větší je nepřátelství, a nepřátelství je ještě horší. Každý se ztotožňuje se svým táborem a očekává od něj spásu lidstva. Opačný tábor je tedy táborem nelidskosti a může být jedině táborem zla. Člověk se k němu může přidat pouze z vychytralé zlovolnosti a nenávisti k dobru a lidskosti. Proto už nestačí nepřítele porazit, zabránit mu, aby škodil. Je ještě 65 66
Viz C. Browning, cit. dílo, s. 137. Viz Stendhal, Červený a černý, kap. IX, Odeon, Praha 1974, přeložil Otakar Levý, s. 271.
58 /
NELIDSKOST
NELIDSKOST.indd 58
15.4.2013 13:47:30
třeba z něj vymýtit kořen zla, jeho vzpurnost, jeho vzpouzející se zlobu. Chceme nejen jeho smrt, ale ještě více jeho potrestání. Pierre Miquel v souvislosti s náboženskými válkami tak uvádí: „Víra rozdmychávala nenávist požadováním trestu, který by nebyl pouze exemplární, nýbrž také nelidský, jako by nic nemohlo zachránit ty, kdo ztratili lidskou tvář tím, že provokovali Boha.“ Tak lze vysvětlit nekonečnou litanii nelidskosti: rafinovanou ukrutnost, virtuozitu hrůzy, dlouhou řadu zločinů, které provázely všechny náboženské války, všechny revoluce, všechny občanské války, všechny ideologické střety, v nichž si obě strany myslí, že bojují na straně dobra proti satanovi. Dějiny nám zanechaly vzpomínky na hrdelní soud zvaný „ohnivá komora“, který Jindřich II. vytvořil v pařížském parlamentu, aby odsuzoval ke smrti upálením všechny podezřelé z konverze ke kalvinismu. „V Tournai velký španělský inkvizitor šířil hrůzu. Flanderští kati kladli nahá těla na vrstvu žhavých uhlíků a obraceli je pomocí háků… Pro ty, kdo setrvávali v kacířství, nebyla žádná smrt dost hrozná. Mohli být mučeni kleštěmi, obraceni na roštu, pomalu páleni. Pokud se veřejně káli, pokud se zavázali, že zemřou tiše, dostalo se jim milosti uškrcení a nebyl jim vyříznut jazyk.“ V Languedocu královským vojskům velel Blaise de Monluc. V hrůzách si v ničem nezadal s Durasem, který v Guyenne velel protestantským vojákům. „Ti zabíjeli ženy z Agen tak, že jim do pochvy nacpali střelný prach. V Bazas vyřezával jazyk kněžím. Když ho vyslali do Lauzerte, roztloukl tam na maděru 597 katolíků včetně dětí.“67 Jakkoli nás tato nesčetná svědectví mohou vyděsit, uklidňujeme se pomyšlením, že se týkají dávných dob, že se vztahují ke starodávným vírám, k překonanému fanatismu. Jak se mýlíme! Vždyť takové mučení a taková nelidskost se vyskytují v každé době, ve všech zeměpisných šířkách, dokonce i za politických režimů, které bychom považovali za nejlépe proti 67
Viz P. Miquel, cit. dílo, s. 21, 171, 234.
KTERÝ DRUHÝ JE MŮJ BLIŽNÍ?
NELIDSKOST.indd 59
/ 59
15.4.2013 13:47:30
nim zabezpečené. K tomu, abychom jich byli schopni, totiž stačí ztotožnit svůj zájem se spravedlností a dobrem. Kdokoli je ohrozí, musí tudíž patřit ke straně nelidskosti. Robespierre byl natolik přesvědčený o správnosti svého názoru, že si ani nedokázal představit, že by si někdo mohl myslet něco jiného, a nezasloužil si přitom smrt. To už znamenalo osobovat si pro svou správnou stranu právo netolerovat žádnou jinou. „Neboť v Národním konventu mohou být pouze dvě strany: dobří a zlí, vlastenci a pokrytečtí kontrarevolucionáři,“ prohlásil. Jak by za takových podmínek mohli ti druzí být našimi bližními, když mají rádi to, co my nenávidíme, a touží po tom, co by nás zničilo? *
*
*
Barbar Jak by totiž ti druzí mohli být našimi bližními, když se s nimi nedokážeme nijak domluvit ani se navzájem pochopit? Jak by mohlo být možné jakékoli společenství s nimi, když se s nimi nedokážeme v ničem shodnout? Každý dialog totiž předpokládá nějaký společný základ, k němuž by se vztahovaly všechny argumenty obou stran a zakládaly na nich svou relevanci. Nelze najít shodu v žádném důsledku, pokud se nejprve neshodneme na axiomech, z nichž důsledek vyplývá. Proto je například tak obtížné domlouvat se s bláznem. Nejspíš bychom se s ním shodli na lítosti nad ubožákem, který se považuje za Ježíše Krista, ale jak bychom mu mohli dokázat, že v rozporu s tím, co si myslí, on Ježíš Kristus není? Tahle proustovská anekdota je příznačná pro neshody, které vyvolávají pochybnosti, zda se ten druhý nezbláznil a zda si jsme opravdu bližní. Jestli mi někdo jako Aschenbach ve Viscontiho Soumraku bohů kategoricky tvrdí, že právo je tam, kde je síla, fakt, že to, co je spravedlivé dnes, bude zítra nespravedlivé, ho o opaku nepřesvědčí. Jaký
60 /
NELIDSKOST
NELIDSKOST.indd 60
15.4.2013 13:47:30
jiný prostředek pak mám, abych mu to vyvrátil, než se stát dostatečně silným, abych u něj prosadil svou pravdu? Zároveň to potom ale nebude jeden z mých bližních, kterého bych přesvědčil, nýbrž jakési vzpurné zvíře, které se mi podařilo zkrotit. Už tu nejde o rozumné lidi ani o žádný pádný důvod. Jakmile tedy nejde o mé bližní, kteří se mi podobají, dostávám se k nelidskosti. Koho nelze přesvědčit, toho totiž nezbývá než porazit. Kdyby šlo jen o matematické uvažování, vědecké pokusy nebo technické postupy, rozumí se, že bychom svého bližního poznali v jakémkoli člověku. Bez ohledu na to, s kým hrajeme bridž nebo šachy, žádný štych nebo tah mezi námi nezpůsobí neshody. Vždy se shodneme na pravidlech, i kdybychom se neshodli ve hře. Podobně jakkoli může být diskutabilní to, nač různí lidé vynakládají peníze, žádný nebude zpochybňovat hodnotu mincí a bankovek. To, co obvykle nazýváme „rozumným“, nespadá tedy pouze do striktně logické racionality. Jde spíš o běžně sdílený pocit správného a nesprávného, slušného a neslušného, patřičného a skandálního. Téměř vždy, jako u Malebranche, jde o to, co považujeme za přirozený vztah podřazování různých hodnot jako je tomu mezi vyšší spravedlností a láskou k bližnímu, sílou a právem, schopností a rovností, nebo dokonce mezi spravedlností a mírem. Avšak neexistuje žádný logický argument, který by mohl dokázat, že je lepší jistá nespravedlnost než nepokoje, nebo že život jediného spravedlivého je důležitější než jakákoli instituce. Žádný důkaz nemůže zdůvodnit, že by svoboda každého musela ustoupit a podřídit se pokynům jediného jedince. Ale o nic víc se nedá dokázat ani to, že nejlepší politický režim je takový, kde je veškerá iniciativa natolik svobodná, že bída jedněch nijak neomezuje chamtivost druhých. Každý má za to, že má na své straně pravdu, ačkoli má jen své přesvědčení. Někteří, slepí k tomu, co je sbližuje, budou stejně tak dobře komunisty, fašisty nebo nacisty. Jiní, lhostejní k jakékoli svobodě kromě té své, se budou vydávat za liberály, kteří neuznávají jiný zákon než zákon trhu: co nemá směnnou hodnotu, nemá hodnotu vůbec žádnou. KTERÝ DRUHÝ JE MŮJ BLIŽNÍ?
NELIDSKOST.indd 61
/ 61
15.4.2013 13:47:30
Volbou toho či onoho zřízení se část lidstva prvotně rozdělila. Je v těchto různých volbách vyjádřeno totéž lidství, nebo jsou tyto různé volby jen projevem tolika lidských druhů, kolik je různých lidství? V každém případě se následkem této prvotní volby jedni i druzí nejen neuznávají za bližní, nýbrž se považují za tak odlišné, že mezi nimi nemůže dojít k žádným sympatiím ani shodě. Protože se na ničem neshodnou, mohou se jedině exkomunikovat. Jistě je to projev netolerance; ale tato netolerance je prakticky inherentní tomuto typu přesvědčení. Takové přesvědčení je totiž tak neuvážené, že se za přesvědčení vůbec nepovažuje a má se za to, že vyjadřuje přirozený řád věcí. Se správným a nesprávným, patřičným a skandálním, ušlechtilým a podlým, krásným a ošklivým je to pak stejné jako s obyčeji tak starodávnými, že si už lidé nevzpomínají, že je kdy vůbec získali. Jsou nám natolik vlastní, že je považujeme za nerozlučně spjaté s naší přirozeností. Pak stačí, aby je někdo neznal nebo se z nich vymaňoval, a hned nám připadá jako nějaký barbar nebo někdo, kdo se vylučuje z lidstva. Proto se úsudky, spřízněnost, vkus, požadavky či nároky jedněch jeví druhým tak nepochopitelně a nesnesitelně. Oním prvotním nepochopením nebo neshodami v tom, co si zaslouží či nezaslouží existovat, lze vysvětlit nesmiřitelnost občanských či náboženských válek. Každý v nich vlastně bojuje za určitou představu, jakou si dělá o lidství. Proto nemá dojem, že bojuje proti svým bližním, nýbrž proti odlidštěným lidem. Všichni příznivci Jana Husa nebo Thomase Münzera se tak museli podivovat, jak se může někdo považovat za křesťana, když zároveň prodává odpustky a vymáhá daně od chudáků? Teologové ze Švábska a Falcka se museli rozhořčovat: kdo jsou tyto zrůdy? Jak se může člověk nazývat křesťanem a bouřit se proti řádu zamýšlenému Bohem? Tyto opačné strany vyjadřují odlišnou představu, jakou si dělaly o lidství, takže jim nepřipadalo, že oba tábory patří k témuž lidstvu. Zdálo se jim proto, že ten boj o ideje skrývá střet dvou různých druhů lidstva. Pro jedny je například důležitá jedině víra: tak se rodí mučedníci.
62 /
NELIDSKOST
NELIDSKOST.indd 62
15.4.2013 13:47:30
