Kronika události, jež se udály ve starobylém městě Novém Jičíně

Kronika 2013 Kronika události, jež se udály ve starobylém městě Novém Jičíně v roce léta Páně dvoutisícím třináctém

I. Z pozoruhodnosti Novojičínského života

Uplynulý rok se i v našem starobylém městě Novém Jičíně odehrával v prizmatu světových, evropských či národních událostí, z nichž nejdůležitější si dovolím předestřít v zápětí v úvodním zamyšlení. Rok dvoutisící třináctý rozhodně nebyl rokem poklidným, doma i ve světě. Doma v novoročním projevu vyhlásil prezident Václav Klaus dílčí amnestii, kteréžto jeho rozhodnutí vzbudilo ostře odmítavou reakci veřejnosti, v přímé volbě jsme zvolili prezidenta republiky, premiér Petr Nečas podepsal se zástupci 16 církví a náboženských společností smlouvy o majetkovém vyrovnání, politické hrátky a korupce dovedly vládu Petra Nečase v červnu k demisi, jeho osobně k odchodu z politiky vůbec, v červenci vyvrcholily oslavy 1150 let příchodů Cyrila a Metoděje. Ve světě křesťané volili nového papeže, došlo ke zvyšování napětí v arabském světě, na Ukrajině k demonstracím a pádu vlády tamějšího prezidenta, Chorvaté v červnu vstoupili do Evropské unie. Jedním z nejdůležitějších mezníků v dějinách České republiky se stala první přímá volby prezidenta státu. První kolo bylo vyhlášeno na 11. a 12. ledna 2013, druhé o dva týdny později 25. a 26. ledna 2013. Voleb se zůčastnilo celkem devět kandidátů: Jana Bobošíková, Jiří Dienstbier, Jan Fischer, Taťána Fischerová, Vladimír Franz, Zuzana Roithová, Přemysl Sobotka, Karel Schwarzenberg a Miloš Zeman. Do druhého kola postoupili Karel Schwarzenberg a Miloš Zeman, který zvítězil a stal se tak prvním přímo zvoleným prezidentem České republiky na dalších pět let do roku 2018. Dne 8. března 2013, den po skončení druhého volebního období Václava Klause, složil ve Vladislavském sále Pražského hradu slavnostní slib a svým podpisem se stal třetím prezidentem České republiky. Pátého července 2013 vyvrcholil 14. ročník Dnů lidí dobré vůle slavnostní poutní mši na Velehradě, které se zúčastnilo více 60 tisíc lidí. Hlavním celebrantem oslav 1150 let příchodů slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu byl papežský legát kardinál Josip Bozanic, arcibiskup záhřebský. Slavnostní poutní mše se zúčastnili mimo jiné prezident republiky Miloš Zeman, choť předchozího prezidenta Václava Klause paní Livie Klausová, předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Miroslava Němcová, ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, ministr financí Miroslav Kalousek a další představitelé veřejného a duchovního života.

1

Zdá se, že k funkci premiéra vlády České republiky patří milostné románky. Po Paroubkovi a Topolánkovi neustál ani Petr Nečas, premiér od roku 2010. Vláda to sice byla veřejností velmi neoblíbená, neustále obviňována z korupce, ale až milostný poměr s vedoucí svého sekretariátu Janou Naďovou vedl nepřímo k pádu vlády. Poté, co byla zatčena, obviněna z úplatků, zneužívání svého postavení a pravomocí ředitelky kanceláře premiéra, podal Petr Nečas dne 17. června 2013 demisi. Také on pokračoval v tradici svých předchůdců, rozvedl se a milovanou bytost si v září vzal. Prezident Miloš Zeman jmenoval 10. července 2013 novou vládu, úřednickou, v čele s premiérem Jiřím Rusnokem. Ta sice nezískala v parlamentu důvěru, ale vládla až do předčasných voleb. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky totiž nedokázala vyřešit nastalou politickou krizi, 20. srpna 2013 podala návrh na rozpuštění, k čemuž prezident republiky přistoupil 28. srpna 2013. Nové volby byly vyhlášeny na 25. - 26. října 2013. Zvítězila Česká strana sociálně demokratická ( 20,45 % hlasů, padesát mandátů), druhým se překvapivě stalo hnutí Ano 2011 s 18,65 % hlasů a 47 mandáty. Do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky se dále dostala Komunistická strana Čech a Moravy, TOP 09, Občanská demokratická strana, Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury a Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová. Po únorovém (11.2.) odstoupení předchozího papeže Benedikta XVI. ze zdravotních důvodů zvolilo konkláve v Římě dne 13. března 2013 Františka, latinsky Franciscus, vlastním jménem Jorge Mario Bergoglio 266. papežem katolické církve. Nový římský biskup a suverén státu Vatikán se narodil 17. prosince 1936 v Buenos Aires v Argentině rodičům italského původu (otec pochází ze severní Itálie a v roce 1928 před sílícím fašismem odešel do Argentiny, matka se narodila v Buenos Aires italským přistěhovalcům) jako nejstarší z pěti dětí. Stal se prvním papežem pocházejícím z amerického kontinentu a prvním z Tovaryšstva Ježíšova – jezuitského řádu. Stal se rovněž prvním mimoevropským papežem v údobí od 8. století po Kristu, kdy římskokatolickou církev vedl sv. Řehoř III., pocházející ze Sýrie. Nový papež je středoškolským vzděláním chemik. V jednadvaceti letech vstoupil do jezuitského řádu, na jehož fakultách studoval filozofii, teologii a sociální vědy, vyučoval a získal titul profesora teologie. Od roku 1998 až do zvolení papežem byl arcibiskupem Buenos Aires a argentinským primasem, od roku 2001 také kardinálem. V uplynulém roce dvoutisícím třináctém opustily svět tento vezdejší mnohé významné osobnosti veřejného života: v lednu zemřel filmový historik a režisér Karel Čáslavský (75 let), Jiřina Jirásková (81 let), v dubnu bývalá britská premiérka baronka Margaret Thatcherová, proslulá přezdívkou železná lady (87 let), v květnu významný český politik, ekonom a prognostik Valtr Komárek (82 let), v listopadu vynikající interpret populární hudby Pavel Bobek (76 let), v prosinci světově proslulý bojovní proti apartheidu Nelson Mandela (95 let). Na straně druhé svět uznal a ocenil talent našich umělců, když v únoru

2

udělilo Sdružení amerických režisérů světově proslulému českému režisérovi Miloši Formanovi v Los Angeles Cenu za celoživotní dílo, nejvyšší ocenění, jaké uděluje. Jak ale vypadal uplynulý rok 2013 v našem městě? V podstatě to byl rok hektický, celý ve znamení sedmisetletého výročí první, dosud známé písemné zmínky, kterémužto výročí byly určeny téměř každý měsíc mnohé kulturní či sportovní akce s vyvrcholením na městské slavnosti ve dnech 5. - 7. září 2013. Kromě již řekněme běžných, každý rok se opakujících události – lednové přijetí představitelů církví působících na území města, příprava a realizace veletrhu novojičínských podniků v květnu, udělení cen významným osobnostem v oborech sociální péče, kultury a školství, mnohé zajímavé kulturní události v podobě zajímavých koncertů novojičínských pěveckých sborů, tradičních májových koncertů tanečních oborů novojičínské Základní umělecké školy, najdeme v dění našeho města uplynulého roku několik vrcholů: zahájení roku slavnostním novoročním koncertem Ondrášku, dětského pěveckého sboru Základní umělecké školy Nový Jičín, připomenutím stého výročí narození Jaroslava Hlaďo jako symbolickou pietní vzpomínkou konce druhé světové války a všech obětí, svým způsobem navazující na březnovou akci Pamatuj!, zpřístupnění kavárny Praha, výjimečná výstava nejstarších archiválií archivních souborů nejen novojičínského Státního okresního archivu, nýbrž i uložených v Moravském zemském archivu v Brně, Zemském archivu v Opavě, Národním archivu v Praze, Archivu města Brna, Státním okresním archivu v Olomouci, znovuodhalení sousoší Mendlova pomníku slezského sochaře Josefa Obetha. Stručně přehledem: Ve věku 91 let zemřel 5. ledna 2013 novojičínský básník Jaroslav Merenda. Tentýž den byl slavnostním novoročním koncertem novojičínského pěveckého sboru Základní umělecké školy Ondrášek a jeho přípravných oddělení zahájen jubilejní rok sedmisetletého jubilea města Nový Jičín. Koncert to byl výjimečný už tím, že Komorní sbor Ondrášku překvapil a představil novojičínské veřejnosti originální provedení tradiční čínské lidové písně Mo Li Hua, kterým připomenul své úspěšné vítězné vystoupení v listopadu 2012 v celosvětové sborové soutěži Xinghai Price Guangzhou v jihočínském městě Kantonu. Na koncertu již tradičně vystoupili přípravné sbory Hrášci, Rarášci, Kulihrášci, koncertní sbor Ondrášek a výše zmíněný Komorní. Jako host vystoupila Ptáčata, připravné oddělení Rychnovského dětského sboru Základní umělecké školy Carmina. V úvodu koncertu starosta města PhDr. Jaroslav Dvořák pozdravil občany města v jubilejním roce, vzpomenul historické mezníky dějin města uplynulých sedmi staletí, předeslal a představil rok dvoutisící třináctý jako rok, kdy město a jeho obyvatelé připomínají a slaví každý měsíc mnoha zajímavými akcemi sedm set let existence. V té souvislosti připomeňme, že v listopadu 2012 byly vytvořeny dvě komise pro přípravu oslav, které připravovaly závazný celoroční program oslav:

3

-

úzká, tzv. pracovní skupina ve složení:  PhDr. Jaroslav Dvořák  Petr Orság  PhDr. Karel Chobot  Mgr. Radek Polách  Mgr. Radka Bobková  Mgr. Marie Machková  Pavel Wessely  Mgr. Pavel Bártek  Ing. Oldřiška Navrátilová

-

širší skupina - jádro tvoří užší komise, doplněná:  Bc. Blanka Faluši  Ing. Přemysl Kramoliš  Mgr. Jarmila Absolonová  Mgr. Zdeněk Petroš  Mgr. Jiří Pometlo  PhDr. Sylva Dvořáčková  Bc. Jan Machander  p. Dohnalová (PS Ondráš)  p. Březina (Klub filatelistů Nový Jičín)  Ing. Stanislav Bartoň  Mgr. Petr Kocián  PhDr. Jaroslav Zezulčík  p. Zajíček  p. Jan Zemánek

Ještě do konce roku 2012 byl vytvořen nový logotyp, používaný poté v průběhu celého roku. Jeho podoba vzešla z veřejné soutěže, do které se přihlásilo čtyřiadvacet grafiků a výtvarníků. Autorem vítězného návrhu se stal známý novojičínský výtvarník a grafik pan Karel Kordiovský. Nový logotyp, slovní a grafická značka, jejímž prostřednictvím se město Nový Jičín se svým jubilejním výročím připomínal na propagačních a dárkových předmětech doma i v zahraničí, se celý rok pochopitelně objevoval především na titulní straně Novojičínského Zpravodaje. Také zde se redakční rada připravila, a po celý rok v každém čísle vycházely zajímavé články k dějinným kapitolám města – např. purkmistrům a starostům, živelním pohromám, spolkovému a sportovnímu životu, armádě a vojevůdcům, čestným občanům a významným osobnostem, městským slavnostem, kultuře, vzdělávání, zdravotnictví a charitě, či jak se Nový Jičín stával v minulosti průmyslovým – jak šel zkrátka po celou dobu sedmi set let čas. Hned v lednovém čísle se čtenáři měli možnost seznámit se stručnou historii města Nového Jičína v průběhu sedmi staletí, od roku 1313 do současnosti. Všech 12 čísel uplynulého roku svým obsahem tvoří ojedinělý kompaktní celek a tak jako každoročně přílohu kroniky (uložena ve Státním okresním archivu). V lednu se město 4

úspěšně účastnilo veletrhu cestovního ruchu Regionturu na brněnském výstavišti, lidská solidarita se projevila při sbírce manželům Mikulenkovým z místní části Žilina, kterým na konci října 2012 shořel dům. Pan Jiří Mikulenka převzal 17. ledna 2013 na radnici z rukou starosty města dr. Jaroslava Dvořáka a vedoucího dobrovolnického centra ADRA Michala Čančíka symbolický šek na 280 tisíc Kč. V úvodním slově únorového Zpravodaje představil starosta města Nového Jičína pan PhDr. Jaroslav Dvořák občanům města projekt celoročních oslav jubilea, organizovaných ve spolupráci se všemi významnými institucemi, jako je Muzeum Novojičínska, příspěvková organizace, Státní okresní archiv, Městské kulturní středisko, Beskydské divadlo, Klub rodáků a přátel města Nového Jičína, Návštěvnické centrum, školy na území města, kluby vojenské historie, sportovní kluby a sdružení, zájmové kluby, církve či sdružení podnikatelů. Připomenul nejvýznamnější akce roku: vydání příležitostné poštovní známky, zřízení poštovní přepážky, výstavy v muzeu a kulturním středisku, velkolepá rekonstrukce bitvy, slavnostní koncert s obnovenou premiérou symfonie Moravia, která je zároveň oslavou jubilea příchodů věrozvěstů Cyrila a Metoděje a kterou zkomponoval významný moravský hudební skladatel s rodovými kořeny Novojičínska pan Jan Šimíček, jehož otec byl ředitelem kůru v chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Novém Jičíně a v roce 1946 v našem městě založil symfonický orchestr, který pak léta řídil Jaroslav Štindl. 12. února 2013 si na Masarykově náměstí v rámci masopustního veselí odbyla slavnostní křest cukrovinka města – Laudonův klobouk. Pečivo se skořicovou příchutí se balilo do celofánu po třech kusech, svázáno bylo stužkou v barvách městského znaku. Cukrovinku pokřtil ji samotný Laudon v podání pana Miloslava Leška c. a k. řadového pěšího pluku č. 7 Harrach a místostarosta ing. Přemysl Kramoliš. Po téměř dva roky trvajícím půstu zažili sportovní fanoušci v Novém Jičíně opět bouřlivou atmosféru vrcholového basketbalu, kdy se 16. února 2013 v hale na bazéně uskutečnila show s bývalými extraligovými hráči novojičínského basketbalového klubu. „Hoši děkujeme“, bouřila opět po letech novojičínská hala, jak o tom podrobně referuje Petra Dorazilová v březnovém Zpravodaji na straně 15. O čtyři dny později, tedy 20. února 2013, se v Beskydském divadle uskutečnila další ze stěžejních akcí roku sedmisetletého jubilea, totiž vyhlášení nejúspěšnějších sportovců města a okresu. Březen byl z pohledu akcí 2013 u příležitosti jubilea 700 let velmi bohatý. Hned 2. března 2013 se v lyžařském areálu Svinec uskutečnily Veřejné závody v obřím slalomu, ze sportovních akcí to byla dále Moravskoslezská liga mládeže v ploutvovém plavání, která se uskutečnila 23. března 2013, podobně jako Memoriál Miroslava Rešla, XIII. ročník mezinárodního turnaje v zápase řecko-římském a volném stylu v hale ABC v Novém Jičíně. Svou premiéru si zde odbyla nová žíněnka, zakoupená oddílem po sedmatřiceti letech. V konkurenci závodníků z České a Slovenské republiky se z domácích nadějí nejlépe dařilo Tomáši Čambalovi, Dominice Dostálové a Natálií Švrčkové, která postoupila do finále. O dva dny později, tedy 24. března 2013, v chrámu Nanebevzetí Panny Marie, měli novojičínští posluchači po létech opět možnost vyslechnout geniální dílo Antonína Dvořáka slavnostní 5

provedení oratoria Stabat Mater v rámci velikonočních svátků. Velikonocům byly věnovány i oba jarmarky, zámecký na nádvoří Žerotínského zámku, pravidelně organizovaný Muzeem Novojičínska, příspěvkovou organizací, na Masarykově náměstí, pořádaný Informačním centrem. Nemůžeme opomenout velmi důležitou událost, akci, která se uskutečnila v úvodu měsíce března. Ve čtvrtek 7. března 2013 si na Masarykově náměstí připomenula novojičínská veřejnost největší masovou vraždu v dějinách lidstva, kdy v noci na 8. března 1944 v koncentračním táboře Osvětim-Birkenau zavraždili v plynových komorách 3792 nevinných mužů, žen a dětí. Sborový happening Pamatuj – REMEMBER! se uskutečnil z popudu smíšeného pěveckého sboru Ondráš a Klubu rodáků a přátel města Nového Jičína. Připojili jsme se tak ke stovce měst v České republice, kde se stejná akce odehrávala. Text, vycházející z díla židovského spisovatele Arnošta Lustiga, přednesl autor těchto řádků. Z dubnových akcí vzpomeňme „NJ Cheer Open“, 1. ročník mezinárodního poháru v soutěžním cheerleadingu v Novém Jičíně, uskutečněnou v basketbalové hale 6. dubna 2013. 11 dubna 20103 pořádalo Zastupitelstvo dětí a mládeže Nového Jičína první neveřejnou besedu se starostou města PhDr. Jaroslavem Dvořákem, který odpovídal na jejich otázky – např. na cyklostezku, modernizaci škol na území města, možnosti brigád pro mládež v Novém Jičíně, třídění odpadu. V následujících dvou dnech 12. - 13. dubna 2013 patřil zimní stadion dětem při charitativním festivalu na podporu žákovského hokeje, akce nazvané Bigbitem dětem. Zvlášť významné akce jubilejního roku se udály 18. dubna 2013, kdy v aule Novojičínského vzdělávacího centra EDUCA se uskutečnila mezinárodní konference nazvaná „Rozvoj Novojičínska“, kde v úvodu pozdravil účastníky starosta města pan PhDr. Jaroslav Dvořák a o historii Nového Jičína autor těchto řádků. Starosta předeslal současnost a budoucnost sedmisetletého města. Týž den v Modlitebně Církvě adventistů sedmého dne v 18 hodin večer spojily síly ke společné modlitbě všechny křesťanské církve působící na území města Nového Jičína ve výroční „Ekumenické bohoslužbě“. 22. dubna 2013 Beskydské divadlo znělo opět sborovým zpěvem, tentokráte vynikajícího středoškolského sboru Puellae et Pueri a jejich hostů z Finska, pěveckého sboru Vanajan nuorisokuoro, zatímco na náměstí proběhly Dny Země. Dubnová taneční scéna, dva dny tance žáků Základní umělecké školy, na které se veřejnost těší celý rok a které jsou okamžitě beznadějně vyprodány, ve dnech 25. - 26. dubna 2013 tentokrát patřila především jubileu sedmisetletého výročí, jako ostatně předchozí jmenované akce, opět víc než úspěšná, a zcela zaplněné Beskydské divadlo právem odměnilo účinkující dlouhotrvajícím potleskem. K tomu jen připomeňme, že Klub rodáků ve spolupráci se Střediskem volného času Fokusem uskutečnil již tradiční Otvírání studánek neboli Cestu za tuctem studánek na modré trase Puntíkem, 30. dubna náměstí a okolí rovněž tradičně obsadily čarodějnice aprilovými taškařicemi. 30. dubna 2013 byla v Muzeu Novojičínska, příspěvkové organizaci, pod záštitou starosty města Nového Jičína slavnostní vernisáži otevřena první ze stěžejních výstav jubilejního roku, kterou její autor PhDr. Jiří Jurok, CSc., nazval Městské opevnění a boje o město. K expozici, trvající do 25. srpna, byl vydán katalog. 6

V květnu začal cyklus přednášek Sport v Novém Jičíně včera a dnes, který se realizoval v přednáškovém sále soukromé školy EDUCA a který trval až do října 2013. V měsíci máji se zároveň uskutečnila další ze stěžejních akcí oslavného roku, totiž připomenutí výročí stých narozenin generála Jaroslava Hlaďo, na pozvání pěveckého sboru Ondráš přicestoval do našeho města francouzský pěvecký sbor Chorale Populaire de Lyon, který v rámci oslav uskutečnil 10. května 2013 v sále Beskydského divadla slavnostní jarní koncert. V čele francouzského sboru jsme přivítali Francise Jaqueta, zakladatele, dlouholetého dirigenta sboru, velkého přítele Ondráše a zesnulého čestného občana města Nového Jičína a zakladatele Ondráše pana Ervína Bártka. Koncertů bylo více: 11. května zpíval Ondrášek ke Dni matek, 21. května se zaskvěli žáci Základní umělecké školy v Novém Jičíně při slavnostním koncertě v prostorách Beskydského divadla. 24. května 2013 jsme i v Novém Jičíně prožili Noc kostelů a mohli navštívit duchovní domy Českobratrské církve evangelické a římskokatolické církve. V chrámu Nanebevzetí Panny Marie v onen večer zpíval pěvecký sbor Ondráš a jeho sólisté. Ze sportovních akcí připomeňme Modrý mítink a Mistrovství České republiky BF pro všechny věkové kategorie. V areálu stadionu a zimního stadionu se ve dnech 25.-26. května uskutečnil tradiční Veletrh Novojičínska. V červnu rozkvetlo novojičínské náměstí květinovým jarmarkem, ale pokračovaly další akce jubilejního roku. Především byly oceněny nejvýznamnější osobnosti sociální oblasti, kultury a školství za uplynulý rok, začala oprava Mendelova pomníku – díla nazvaného V zrcadle stvoření, které vytvořil významný slezský sochař Josef Obeth v letech 1929-1931. Ze sportovních událostí to byl tradiční souboj žáků novojičínských škol o Pohár starosty města (7. 6. ), Štafeta 700 bazénů, konaná v krytém bazénů, kde se představili ploutvaři, akademie LAGUNY a mistři světa v plavání s ploutvemi. 15. června patřilo Masarykovo náměstí streetballu, v závěru měsíce, 29. - 30. června 2013 se uskutečnil Beach volleyball-Jeremi CUP 2013, III. ročník, kde ve venkovním bazénu se utkala družstva partnerských měst, okolí Nového Jičína a celé České republiky. Z ostatních akcí připomeňme, že v rámci Mezinárodního dne archivů 6.-11. června 2013 navštívila novojičínská veřejnost akce Státního okresního archivu, především malou výstavu dokumentů k jubileu, hlavně pak přednášku o Jaroslavu Štindlovi, hlavním organizátoru oslav města před padesáti léty v roce 1963, v místní části Loučce oslavili ve dnech 14.-15. června 2013 bohatým kulturním, sportovním programem i výstavkou dokumentů z depozitářů Muzea Novojičínska, p. o. 690. výročí založení obce, v Kamenném divadle na Skalkách se uskutečnila již XVII. přehlídka souborů, nazvaná Divadelní dílna, organizovaná Městským kulturním střediskem, který zaštítil rovněž vítáni prázdnin v amfiteatru. Poslední červnovou sobotu se na Masarykově náměstí uskutečnil první ročník Pivobraní, jehož se účastnilo přes čtyři tisíce lidí. Ochutnat mohli pětatřicet druhů zlatavého moku z osmnácti pivovarů. V červenci a srpnu finišovaly přípravy na městskou slavnost, na baště městského opevnění vystavovala mladá nadějná sochařka Mgr. Šárka Hyklová. Na konci července se na své místo vrátil Mendlův pomník, 24. srpna 2013 se uskutečnil v místní části Žilina Den obce. 7

Masarykovo náměstí žilo kulturními akcemi Novojičínského léta. Pokračovaly i sportovní akce: IX. ročník Beach Handball – Jeremi CUP, zařazený do European Beach Handball Tour, ve dnech 5.-7. července, zatímco 13. července se v místní části Nového Jičína Straníku uskutečnil Bidolido CUP, 10. jubilejní ročník celodenního letního venkovního turnaje v malé kopané a využil se tak zdejší sportovní areál. Akci zahajoval starosta města. Závěr měsíce července patřil již tradičně Jičínfestu, konaném 27. července v amfiteatru na Skalkách. Koncem srpna, za bezpečnostního doprovodu Městské policie Nového Jičína a asistence televize Polar Ostrava, se z archivních depozitářů Státního okresního archivu Nový Jičín přemístily do výstavních prostor Muzea Novojičínska, příspěvkové organizace, vzácné archiválie, svědectví a paměť města minulých staletí, aby zde mohly být v září až říjnu 2013 vystaveny veřejnosti. V září vyvrcholily oslavy 700 let města Nového Jičína především 20. městskou slavností, o které se podrobně zmiňuji na jiném místě. Zde jen připomeňme stěžejní akce: výstavu archivních dokumentů se slavnostním zahájením oslav 5. září 2013, velmi zdařilou rekonstrukci bitvy o Nový Jičín v roce 1621, nazvanou O strašné řeži v Novém Jičíně (autor scénáře PhDr. Jaroslav Zezulčík a Petr Orság) v pátek 6. září, slavnostní koncert Janáčkovy filharmonie Ostrava týž den večer, samotnou městskou slavnost, dvacátou v pořadí v sobotu, kde ráno byla otevřena na Staré poště další významná výstava nazvaná Stará pošta – příběh obyčejného domu ke 450. výročí tohoto architektonického skvostu novojičínského náměstí, v průběhu oslav byla na podiu pokřtěna známka. 24. září 2013 bylo slavnostně znovu odhaleno sousoší Josefa Obetha – neboli Mendlův pomník ve Smetanových sadech, ploutvař Jarolím se stal mistrem světa. V říjnu nás všechny zaměstnávaly volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, které i v Novém Jičíně vyhrála ČSSD s 24,96 % hlasů před ANO 2011 s 19,70 % , KSČM 13,41 %, Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury 8,54 % , KDU-ČSL 7,12 %, TOP 09 7,01 % a ODS 6,67 %. Svého práva hlasovat využilo 55,58 % z celkového počtu 19 320 voličů. Novojičínsko budou v Parlamentu zastupovat Dana Váhalová (ČSSD) a Kateřina Konečná (KSČM). V listopadu jsme slavnostně otevřeli opravenou kavárnu a restauraci Praha, nový separační dvůr, hřiště pro seniory, připomenuli si Den válečných veteránů. Nový Jičín ve srovnávacím výzkumu nazvaném Město pro byznys skončil na druhém místě v celém Moravskoslezském kraji ze všech 22 hodnocených měst. V prosinci jsme ukončili rok 700 let města Nového Jičína slavnostním vánočním koncertem pěveckého sboru Ondráš, křtem DVD televize Polar záznamu 20. městské slavnosti, knihy 700 let města Nový Jičín 1313-2013, obrazem dokumentující historické dny 6.-7. září 2013, vynikající publikace o Eduardu Veithovi, zvonkohry na věži radnice. A pak už jsme se věnovali pokojným vánocům, veselému Silvestru, kdy v posledních minutách roku jsme si připomenuli slavnost ohňostrojem. 8

II. Městská rada zasedala a jednala:

… a řídila chod věcí veřejných našeho města. Zabývala se důležitými problémy rozvoje města Nového Jičína ve třináctém roce jednadvacátého století a třetího tisíciletí pro spokojený život občanů. Svá rokování léta Páně dvou tisícího třináctého zahájila městská rada padesátou schůzi dne 16. ledna 2013, ukončila sedmdesátým jednáním dne 11. prosince 2013. Celkově se tedy páni radní sešli v tomto roce na dvaceti zasedáních. Městské zastupitelstvo jednalo v roce 2013 na pěti řádných zasedáních. První v roce se uskutečnilo 11. března 2013 jako celkově sedmnácté současného volebního období, poslední 16. prosince 2013 jako jednadvacáté v pořadí. Z jednání samosprávných orgánů – usnesení z jednání Rady města a Zastupitelstva města Nový Jičín najdeme na webových stránkách města, stručně byly publikovány ve Zpravodaji, který je uložený jako příloha kroniky. Zabývala se především majetkoprávními záležitostmi, čerpáním rozpočtu, ale i přípravou jednotlivých akcí roku sedmisetletého trvání města. Jak vypadal schválený rozpočet na rok 2013? Město hospodařilo s přibližně půl miliardou korun, rozpočet byl plánovaný jako vyrovnaný, nepočítal se zadlužováním, naopak pracoval s úsporami. „ Nebylo jednoduché ho sestavit, protože příjmy klesají,“ komentovala místostarostka paní Blanka Faluši. Příjmy byly tedy naplánované ve výši 460,995 milionu, výdaje 471,432 milionu Kč. Rozdíl mezi nimi pokryly volné finanční zdroje, které mělo město na účtech. Mezi nejvýznamnější investice patřilo zprovoznění kavárny a restaurace Praha, zpracování projektu přestavby jeho části na kulturní dům za téměř tři miliony Kč, nový separační dvůr za deset milionu a vybudování varovného systému za jedenáct milionu Kč. Tři miliony korun radnice vynaložila na cyklostezku do Hostašovic, která byla dokončena až v roce 2014. Více k jednotlivým schůzím Rady a Zastupitelstva města najdeme v jejich usneseních, uložených na webových stránkách města Nový Jičín.

III. Nový Jičín kulturní … aneb Sociální věci, sport, kultura:

Bylo město Nový Jičín v uplynulém jubilejním roce dvoutisícím třináctém městem kulturním? Troufám si říci, že beze sporu bylo. Nový Jičín žil kulturou, ale i sportem, přednáškami, besedami, výstavami, rozličnými akcemi sedmisetletého výročí po celý rok. Téma pohltilo školy, objevilo se na školních vystoupeních, nejvýrazněji pak účasti na dvacáté jubilejní slavnosti. Občané si vybírali z široké nabídky programů Beskydského divadla, Kina Květen, byli účastni vernisáží Muzea Novojičínska, příspěvkové organizace, navštívili koncerty a vystoupení novojičínských pěveckých sborů, účastnili se nejrůznějších kurzů, besed, přednášek, rockových, jazzových a jiných koncertů připravovaných s láskou a nápaditostí 9

Městského kulturního střediska…ano, to vše, jako každý jiný rok. Zatím byly i tento rok sály plné, i když kulturní občan Nového Jičína již musel hlouběji sáhnout do peněženky. Ale blíže k nejvlastnějšímu tématu roku 2013 aneb

Nový Jičín v roce svého sedmisetletého jubilea

Starobylé město Nový Jičín se v uplynulém roce 2013 přiřadilo k oněm, která si připomínala jubilea, výročí, zkrátka dobu svého vzniku či první písemné zmínky, kdy se jméno toho či onoho města objevilo v letitých privilegiích pergamenových listin, dosvědčujících jejich vznik, založení, jako např. města Bruntál, či Uničov. Nový Jičín si tak po celý rok připomínal, že od první, vědecky ověřené zmínky o městě, v privilegiu Jana Lucemburského, uplynulo 700 let: sérií odborných článků v Novojičínském Zpravodaji, připomínajících důležité okamžiky v dějinách města, osobnosti, architekturu, rozvoj průmyslů v uplynulých staletích, úvodním slavnostním novoročním koncertem věhlasného novojičínského dětského pěveckého sboru Ondrášku a jeho přípravných, koncertních a komorních sborů počínaje, přes řadu přednášek, výstav, doprovodných akcí, projektů, vydání příležitostné známky, publikací a jejich křtů, vyvrcholením oslav začátkem září na dvacáté městské slavnosti, až po závěrečný slavnostní vánoční koncert pro změnu pěveckého sboru Ondráš a silvestrovský ohňostroj. V podstatě každý měsíc se něco událo, připomínalo, slavilo. Nejen jubileum města, nýbrž i výročí obce Loučka, 450 let renesanční perly novojičínského náměstí Staré pošty, sto nebo víceletá výročí významných osobností zrozených v Novém Jičíně. Všechny akce byly konány pod novým logotypem, byl vydán celoroční program akcí jubilejního roku jednak přílohou Novojičínského Zpravodaje v březnu 2013, jednak jako velký samostatný plakát v květnu 2013. Do akcí se zapojily sportovní kluby, kulturní organizace, školy na území města. Nový Jičín celý rok dýchal výročím. Pracovní verze celoročního programu tvoří přílohu kroniky. Na tomto místě se zamysleme nad nejdůležitějšími okamžiky jubilejního roku z pohledu kronikáře: Tak hned 25. února 2013, v den dvoustého výročí narození významného novojičínského rodáka, přírodovědce Dominika Bilimka, zakladatele Národního muzea v Mexiku, se uskutečnila velmi zajímavá přednáška Radka Polácha z Muzea Novojičínska, příspěvkové organizace, poutavě připomínající životní osudy vědce. Kdo byl P. Dominik Bilimek? Narodil se 25. 2. 1813 v Novém Jičíně, zemřel 3. 8. 1884 ve Vídni. Cisterciácký kněz, přírodovědec, muzejník, cestovatel, po studiích na gymnáziu ve Vídeňském Novém Městě vstoupil do cisterciáckého kláštera v Neukloster a stal se knězem. Jako profesor náboženství a přírodovědy působil na několika rakouských vojenských školách. Podílel se na rozsáhlých průzkumech fauny a flóry v okolí Vídně, na Istrijském poloostrově a zároveň na 10

archeologických výzkumech v Carnuntum. Své výsledky publikoval v odborném tisku a jako dary předával muzejním institucím. Na žádost arcivévody Maxmiliána Habsburského uzavřel roku 1865 novou zaměstnaneckou smlouvu pro potřeby nově vzniklého Maxmiliánova císařství v Mexiku. Téhož roku odplul společně s množstvím pracovního materiálu do Mexika, kde se stal zakladatelem Národního muzea. Z Mexika pravidelně zasílal ve svých dopisech zážitky ze své cesty, společně s císařem Maxmiliánem se podílel na rozsáhlých průzkumech fauny a flóry a zároveň na prvních speleologických výzkumech unikátního jeskynního komplexu Cacahuamilpa v Mexiku. Při tragickém konci mexického císařství zachránil četné sbírky a zajistil jejich převoz do Evropy. Následně se stal kustodem císařského zámeckého muzea v Miramare u Terstu, odkud podnikal další četné badatelské expedice na sever Evropy, do Afriky a střední Ameriky. Své sbírky a nálezy věnoval četným evropským muzeím od Paříže a Londýna po Petrohrad. Stal se zakládajícím členem spolku Novojičínských ve Vídni a nově vznikajícímu muzeu v rodném městě věnoval rozsáhlou kolekci exponátů. Dominik Bilimek dosáhl velkého věhlasu na poli přírodovědy a jeho jménem byly pojmenovány četné exempláře fauny a flóry. Zemřel v roce 1884 v Heiligenkreuzerhofu ve Vídni a jeho tělo spočinulo na hřbitově v cisterciáckém opatství Heiligenkreuz. Dvousté výročí narození Dominika Bilimka spolu se sedmi sty léty města se stalo námětem zdařilého pamětního listu, Klubem rodáků a přátel města Nového Jičína připraveného, vydaného a při zářijové městské slavnosti pokřtěného. Klub rodáků a přátel města Nového Jičína byl v souvislosti s oslavami velmi aktivní a činorodý. V jeho prostorách na městské baště se realizovala řada drobných výstav, např. historických map a plánů města, nebo expozice připomínající víc než padesátileté přátelství pěveckých sborů Ondráš Nový Jičín a Chorale populaire de Lyon. Ve spolupráci s pěveckým sborem Ondráš uskutečnil Klub za přítomnosti občanů města ve čtvrtek 7. března 2013 v 17 hod odpoledne na Masarykovém náměstí sborový happening PAMATUJ! – REMEMBER! V krátkém pietním zamyšlení byla připomenuta největší masová vražda v dějinách, kdy v noci ze 7. na 8. března 1944 bylo v koncentračním táboře Osvětim – Birkenau během jediné noci v plynových komorách zavražděno 3 792 nevinných mužů, žen a dětí, následně 10. až 12. července téhož roku 6 500 mužů, žen a dětí. Na náměstí zazněly pietní skladby v provedení pěveckého sboru Ondráš Nový Jičín, řízeného panem Mgr. Petrem Lichnovským, především tři skladby, které měly na rtech oběti tragické události, když šly na smrt : Hatikva (Naděje), tehdy lidová píseň, dnes státní hymna Izraele, Shema Jisrael – Vyznání víry, Kde domov můj – státní hymna České republiky. V Novém Jičíně, kde od 13. století žila početná židovská menšina, dvakrát v dějinách města vyhnána, poprvé roku 1562, podruhé v roce 1939, a z jejichž více než 200 osob židovského vyznání se z koncentračních táborů vrátilo v roce 1945 jen několik osob, byl program obohacen o další skladby. Nový Jičín se tak připojil k dalším městům České republiky, ve kterých byla pietní vzpomínka realizována. Jarní taneční večery Základní umělecké školy v Novém Jičíně se již staly tradičním obohacením a zároveň nezbytnou součásti uměleckého života našeho města. Letošní taneční 11

koncert, který v roce sedmisetletého jubilea města Nového Jičína dostal název Dubnová taneční scéna, se uskutečnil ve dnech 25. a 26. dubna 2013 v 18 hodin večer v beznadějně vyprodaném Beskydském divadle. Hýřil taneční poezií v provedení žáků školy, od těch roztomilých nejmenších po téměř profesionály - absolventy posledního 4. ročníku II.stupně. Vítězilo nadšení, talent, erudice, vynikající scénické nápady a kouzelná choreografie paní učitelek Anity Vahalové, Zuzany Hubíkové, Venduly Hyklové, Miluše Macíčkové, Hany Zapletalové a především Ilony Rudelové. Zajímavé bylo zjištění, že na vystoupeních absolventů II. stupně se o choreografii tvůrčím způsobem podělili samotni žáci (skladby Každá jiná, Muzeum hudby). Silnou stránku novojičínských tanečních koncertů tradičně tvořil citlivý výběr hudby, ať již reprodukované, či přímo v provedení kolegyň, kolegů a spolužáků, studujících na umělecké škole zpěv. Nadšenému publiku se líbilo vše, každá skladba se pokoušela o dokonalost pohybu a hudby, letos se dařilo téměř vždy vyprávět příběh. Úvodní koláž To máme mládež vtipně navodila atmosféru pohody a radosti, roztomilí Motýlci ukázali nadějné žáky přípravky. Hudební koláž Ryby, rybky, rybičky byla natolik přesvědčivá, že nikdo nepochyboval, že se odehrává v říčce, rybníčku, moři. V krajské postupové přehlídce dětských skupin scénického tance získala právem tato skladba ocenění za uchopení tématu a pohybové zpracování. Podobně výstižné byly skladby Kuželky, Manufaktura, Afrika, Konečná vystupovat, kde byl ke spolupráci přizván David Rajnoch, který geniálně doprovodil přímý tanec se záznamem videa. Závěrečná hudební koláž Muzeum hudby všechny uchvátila bravurním tancem a excelentním sólem Michala Tomana. Až mnohým bylo líto, že něco končí, byť mnohé pokračuje a jiné začíná. Po oba večery kultivovaně slovem doprovázel Jan David. Tvůrčí nadšení, taneční um, v neposlední řadě nápadité kostýmy, zmíněný citlivý výběr hudby, poetická choreografie, to vše slavilo po oba večery zasloužený úspěch a neutuchající aplaus byl zcela jistě odměnou jak účinkujícím, vyučujícím, tak zároveň i vedení školy a pochopitelně důstojným příspěvkem základní umělecké školy k celoročním oslavám 700 let města Nového Jičína. Pak přišel měsíc květen. Před šedesáti osmi léty, v jarním oparu vůně květin, končila nejhrůznější válečná tragedie lidských dějin, II. světová válka. Když dnes vzpomínáme ony šťastné chvíle osvobození a počátku mírového života, nové budoucnosti, nemůžeme a ani nesmíme zapomenout právě na utrpení válečného zla v létech 1938 – 1945. Měsíc květen je tak zasvěcen vzpomínkám na hrdiny, kteří v době druhé světové války bojovali za svobodu nás všech, kteří bojovali, abychom my žili. Jedním z oněch mnoha statečných byl novojičínský rodák, generálmajor In memoriam, Jaroslav Hlaďo, jehož nedožité sté narozeniny si 8. května 2013 novojičínští malým slavnostním pietním aktem před pamětní deskou připomenuli. Slavnostní projev proslovil starosta města Nového Jičína, pan PhDr. Jaroslav Dvořák, přítomna byla rodina zesnulého – vdova, paní Božena Hlaďová, dcera paní

12

Věra Váchová, starší dcera paní Irena Staňková se omluvila, paní Oluše Valachová-Cisařová, neteř generálmajora Jaroslava Hlaďo. Kdo byl Jaroslav Hlaďo? Jeho život může někomu připomínat velké dobrodružství. Jaroslav Hlaďo se narodil v budově první české obecné školy v Novém Jičíně v roce 1913 v rodině školníka Jana a Anny Hlaďových. Vystudoval novojičínské české reálné gymnázium, vstoupil dobrovolně do československé armády a po absolvování aspirantské školy svá studia prohloubil na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě s leteckým výcvikem v Prostějově. Působil u 61. zvědní a 3. pozorovací letky pluku T. G. Masaryka v Praze – Kbelích a v Milovicích a 4. leteckého pluku v Hradci Králové jako stíhací pilot. V roce 1937 byl vybrán do sestavy československých pilotů na 4. mezinárodním leteckém závodě v Curychu a v náročné soutěži mezinárodní konkurence získal jedno čtvrté a dvě druhá místa hned za vítěznými prototypy německých Messerschmittů. Za tento výrazný úspěch byl povýšen na nadporučíka, dostalo se mu pochvalného uznání ministerstva národní obrany a byl ustanoven zatímním velitelem nové 42. stíhací letky 4. leteckého pluku, který se počátkem roku 1938 přesunul z Hradce Králové do Prahy. Ve svých 24 letech se stal jedním z vůbec nejmladších důstojníků, kterým byla svěřena letka. Do okupace měl nalétáno celkem 1520 hodin. Po okupaci přijal 4. 4. 1939 místo civilního zalétávacího pilota v pobočce továrny Avia v Kunovicích a je jen přirozené, že se zapojil do odboje, a to v rámci Obrany národa. Když mu hrozilo nebezpečí prozrazení, uletěl 27. srpna 1940 z letiště v Kunovicích směrem do SSSR. Přistál poblíže Lvova, aby tu byl tři měsíce internován. Počátkem roku 1941 byl přece jen s několika letci zařazen do speciální jednotky jako velitel letky. Pak ale sovětská armáda ustupuje na východ a zbylá skupina letců je odeslána do Velké Británie. 27. dubna 1942 vyplouvá Hlaďo z Murmaňska na křižníku Edinburg, leč ten byl Němci potopen. Letci se zachránili a vyplouvají podruhé, tentokrát na křižníku Trinidad. I ten byl těžce bombardován a z celkového počtu deseti československých letců do cíle dorazili pouze tři. 9. července 1942 byl Hlaďo přijat do RAF nejdříve v nejnižší důstojnické hodnosti Pilot officer, poté byl povýšen na Flying officer se zpětnou platností od 9. ledna 1943. Prodělal operační výcvik, byl zařazen ke 131. peruti a 6. února 1943 absolvoval svůj první bojový let. Jeho bojové zařazení vedlo přes 122. stíhací peruť ke 222. stíhací peruti, které se podílely na ofenzivních operacích RAF nad okupovaným kontinentem. Za zmínku stojí, že 17. srpna 1943 se Jaroslav Hlaďo stal jedním z pouhých dvou československých letců (společně s O. Smíkem), kteří se podíleli na krytí legendárních náletů na města Schweinfurt a Regensburg. Při zahájení invaze v Normandii byl již štábní kapitán Jaroslav Hlaďo velitelem 312 československé stíhací perutě RAF. Z jeho knížky letů se dovídáme, že od 6. června do 3. července 1944, tedy za 22 letových dnů, vykonal celkem 35 bojových letů v době trvání 65 hodin a 15 minut, z toho 16 frontových patrol, 11 operací ochrany břehů, čtyři doprovody invazních konvojů a dalších operačních úkolů. Velitelem perutě byl do 15. listopadu 1944, poté, již jako major, byl jmenován velitelem československé stíhací skupiny a posléze velitelem všech čtyř stíhacích perutí, tzv.Wingu. Nespočetněkrát riskoval, nastavoval svůj 13

život. Celkem nalétal v operačních letech v Anglii neuvěřitelných 519 hodin, z toho 281 nad nepřátelským územím, což je nejvíce ze všech československých letců bojujících za druhé světové války. Byl vyznamenán československým válečným křížem (dokonce šest krát), vysokými britskými vyznamenáními, mj. Řádem britského impéria, obdržel francouzské jmenování Rytíře řádu čestné legie. Po válce byl 13. srpna 1945 povýšen do hodnosti podplukovníka. Ke Dni vítězství v roce 1946 vedl v Londýně při slavnostní přehlídce československou leteckou jednotku již v hodnosti plukovníka. V témže roce se oženil, v roce 1947 a 1948 se narodily dvě dcery, Irena a Věra. Pak se jeho kariéra po roce 1948 zastavila. Nesměl létat, od zatčení a vězení ho uchránila nemoc, neboť v době únorových a postúnorových čistek málem zemřel na akutní perforaci střev. Když pominuly nejhorší čistky padesátých let, byl v armádě prozatímně ponechán, ovšem se zákazem létáni, pochopitelně bez nároků na povýšení – celé čtvrtstoletí zůstal plukovníkem. Nejprve působil jako náčelník katedry letectva na Vysoké vojenské univerzitě, později přímo na Ministerstvu národní obrany. Stát využíval jeho znalosti cizích jazyků a vynikající letecké a vojenské kvalifikace. V roce 1971, 31. března, byl jako nepohodlný přeložen do zálohy. Válečný hrdina se nyní živil jako hlídač autokempingu, noční poštmistr a plavčík, v letech 1974-1985, před odchodem do penze, pracoval jako průvodce anglicky a rusky mluvících turistů v Praze. Zemřel 21. ledna 1990, své rehabilitace se již nedožil. Do hodnosti generálmajora byl povýšen In memoriam. O jeho osobnosti vypovídají vlastní úvahy: „Ne slovy, ale činy naši letci dokazovali lásku k vlasti a ke svobodě. Neposkvrněnou předávají bojovou zástavu mladší generaci. Ke střežení a k následování. V poznání minulosti především svého národa kují se zásady chování generací dalších.“ Měsíc květen pokračoval další bohatou kulturní činnosti. Pěvecký sbor Ondráš Nový Jičín uskutečnil v pátek 10. května 2013 v 18 hodin v sále Beskydského divadla jarní koncert, který nazval poeticky Zpěvy sladké Francie. Jarní koncerty uměleckých těles, jako je Ondrášek, Ondráš, Komorní orchestr P.J.Vejvanovského, působících na území města, či vystoupení školních souborů, zvláště školy základní umělecké, patří k výborným tradicím jarní kultury v Novém Jičíně, jak také zdůraznil v krátkém úvodním pozdravení starosta města pan PhDr. Jaroslav Dvořák. Loni byly mnohé z těchto koncertů slavnostnější vzhledem k výročí, neboť celý rok se tvářil jako jedna velká slavnost. Jarní koncert Pěveckého sboru Ondráš, který střídavě řídili pánové Karel Monsport a umělecký vedoucí sboru Petr Lichnovský, se určitě vydařil ke spokojenosti všech zúčastněných, jak účinkujících, tak publika. Poetika večera kromě poslechu středověkých francouzských veršů a písní spočívala ve skutečnosti, že pro letošní muzicírování si Ondráš přizval hosta sladké Francie, dalekého Lyonu, tamější pěvecký sbor, s kterým ho pojí více než půl století přátelství. Zrodilo se v nelehkých dobách počátku šedesátých let 20. století, konkrétně v roce 1961. Tenkrát již poměrně úspěšný novojičínský Ondráš, připomínající si desetiletou existenci, dostal pozvání hudební 14

federace v Paříži na mezinárodní festival pěveckých sborů v Lyonu. Tehdejšímu vedení sboru na čele s panem Ervínem Bártkem se zdařilo překonat byrokratickou mašinérií nejrůznějších schvalovacích povolení a sbor se festivalu účastnil. O novojičínské pěvce se v Lyonu starali kolegové Chorale Populaire de Paris a Chorale Populaire de Lyon. Ještě téhož roku uvítali občané Nového Jičína pařížský sbor posílený o lyonské sboristy. A tak se zrodilo přátelství, trvající přes veškerá omezení bývalého režimu až do současnosti, tedy více než padesát let. Sbory se vzájemně navštěvovaly, Ondráš dodnes nejvíce vzpomíná na koncertování při olympijských hrách v roce 1968 v Grenoble, kdy legendárnímu Jiřímu Raškovi zpívali k jeho zlaté medaili ve skocích na lyžích hymnu. Lyonský sbor vznikl v roce 1956, dodnes ho řídí jeho zakladatel Francis Jaquet, velký přítel zakladatele Ondráše, zesnulého pana Ervína Bártka, a Christian Michon. V programu zazněla díla evropské renesanční polyfonie, baroka, zaujala i tvorba současných autorů, ať již francouzských, či amerických. Zpívat pro radost a mít co říci, to je krédo, které najdeme na webových stránkách francouzského pěveckého sboru Chorale Populaire de Lyon. Takový byl i koncert: zpěvný, přátelský, od srdce k srdci, měl co posluchačům sdělit. V červnu si občané obce Loučky připomínali slavností ve dnech 14. -15. června 2013 jubileum 690. výročí údajného založení. V bohatém dvoudenním kulturním programu vystoupila např. známá novojičínská skupina Sextet Pohoda, po mši svaté v kostelíku sv. Anežky při oficiálním zahájení slavnosti krátce prohovořil starosta města Nového Jičína pan PhDr. Jaroslav Dvořák, v Orlovně měli občané možnost zhlédnout výstavku dokumentů z depozitářů Muzea Novojičínska, p. o. Sobotní odpoledne patřilo dětem, večer pak ozdobila svým vystoupením Heidi Janků. Jaká je tedy stručně historie obce? Z lexikonů, místopisných rejstříků a archivních pramenů zjišťujeme stručně toto: LOUČKA (o. Nový Jičín) Již ve 13. století existovala pod ochranou hradu Starý Jičín malá česká ves. Ta byla patrně na přelomu 13. a 14. století přebudována na typ lesní lánové vsi. Jednotlivé usedlosti sousedily zahradami, za nimiž byla pole, dále malá louka či pastvina a nakonec kousek lesa. Kolonisté, převážně německého původu, se brzy přizpůsobili novému prostředí a zůstal po nich německý název obce – Ehrenberg, ten je však doložen až r. 1580. První písemnou zmínku o Loučce máme z roku 1373. Loučka vždy sdílela osudy hradu a panství starojičínského, jen krátce ve 14. století náležela k panství helfštýnskému. K rozšíření obce došlo až v 16. století, kdy zde bylo celkem 24 usedlých a 4 opuštěné grunty (1517). Po rozdělení žerotínských statků v r. 1533 se stala Loučka největší obcí panství Starý Jičín. Národnostní charakter obce se postupem času stále měnil. Od 16. století se Loučka jeví jako čistě česká, od konce 16. století se zde nastěhovalo mnoho německých rodin, a tak v roce 1676 měla skoro polovina usedlíků jména německého původu. Na konci 17. století však důsledkem počeštění, vystěhování nebo úmrtím měla Loučka opět český charakter. V letech 1657–1676 byli ve vsi 3 celoláníci, 7 tříčtvrtníků, 12 pololáníků, 2 zahradníci, mlynář, 7 15

chalupníků a pastouška. Pusté byly 4 pololány, jedna zahradina a jedna chalupa. Byla zde obecní kovárna a vrchnostenské mlýny Prostřední a Valchovní. V 19. století byl v obci dočasně i větrný mlýn. Dřívější rybníky byly do počátku 19. století všechny proměněny na louky. Někteří chalupníci se živili řemesly – ševci, zedníci, tesaři, tkalci, krejčí. V polovině 18. století byl zřízen hostinec U zeleného věnce, jinak zvaný Na Pochetě. Název souvisí s hutí, která tu krátkou dobu fungovala kolem roku 1700. Loučka byla tedy česká, středně velká, obec s německou menšinou. Obyvatelé se živili především zemědělstvím a významný byl chov dobytka. Část obyvatelstva se věnovala také řemeslu, s rozvojem průmyslu v Novém Jičíně mnozí docházeli pracovat do tamních továren. V 90. letech 19. stol. se stala převážně česká Loučka oblíbeným výletním místem pro novojičínské Čechy. V roce 1885 dána do užívání nová hasičská zbrojnice, v letech 1929– 1931 proběhla elektrifikace obce. V roce 1938 se obec stala součástí Sudet, jež byly odtrženy od ČSR a připojeny k Německu. Novojičínští Němci neodpustili zdejším Čechům jejich boj s němectvím v předchozích letech a od počátku okupace usilovali o sloučení obce s Novým Jičínem. Dosáhli jen částečného úspěchu v tom, že Loučka byla v roce 1940 přijata do svazku 7 obcí řízených přímo z Nového Jičína. Osvobození se obec dočkala 6. 5. 1945. Škola byla v Loučce zřízena v r. 1793, dříve se vyučovalo na fojtství. V r. 1873 postavila obec novou školní budovu a v r. 1875 byla dosavadní jednotřídka rozšířena na dvoutřídku. Škola měla také učitelskou a žákovskou knihovnu a vedle školní budovy bylo zřízeno letní cvičiště. V r. 1921 škola rozšířená na trojtřídní. Škola nepřerušila vyučování ani během okupace, byla však pod německou správou. Po roce 1945 se vrací původní ředitel, v r. 1978 byla škola zrušena. V letech 1890–1894 byla v Loučce umístěna česká knihovna pro Nový Jičín, založená a věnována Českou besedou. V roce 1901 založená hasičská knihovna, 1922 byla zřízena obecní knihovna. Spolkovou činnost zajišťoval nejprve hasičský sbor, založený v Loučce v roce 1883. Odbor Národní jednoty tu působil od roku 1911, po vzniku republiky založená v Loučce v r. 1919 také Česká obec sokolská a Orel. Z památek připomeňme Sousoší sv. Rocha a Šebastiána, barokní pískovcový pomník z r. 1715, připomínající mor na Moravě v letech 1713–1715. Na obecním pečetidle byl ve štítě zobrazen snop, provázený po pravé straně krojidlem a po levé straně radlicí.

Oslavy sedmisetletého jubilea města Nového Jičína trvající po celý rok 2013 vrcholily v měsíci září, kdy se konala již tradiční městská slavnost, v pořadí dvacátá. Ale jak se to vlastně všechno přihodilo, kdy a kde jsou prapočátky nového kulturního fenoménu města Nového Jičína? Dvacet let není dlouhá doba, ale lidská paměť je zapomnětlivá. Tady jsou počátky, jak jsem je dal dohromady na základě archivních pramenů : 16

Nejvýznamnější kulturní události roku, všemi občany dychtivě očekávanou, je bezesporu městská slavnost. První náznaky se objevily hned v roce 1990, kdy tehdejší Okresní vlastivědné muzeum organizovalo na náměstí slavnost k připomenutí osobnosti slavného rakouského vojevůdce generála Laudona, který, jak známo, v našem městě zemřel. Když v roce 1993 ve slavnostním hávu k 680. výročí první dosud známé písemné zmínky rozkvetla do nové podoby, nikdo nepředpokládal, že se bude každoročně opakovat. Tak se rodí nové tradice. Tradice nejen kulturních ozvěn, tvůrčí zábavy, kde magické fluidum a fenomén náměstí s jedinečnými přirozenými kulisami starobylých domů vytváří nenapodobitelnou atmosféru, ale též tradice setkávání. Od počátku dvacetiletého údobí autorsky utváří veškerý rej a mumraj oněch dnů do slavnostní velkoleposti hlavní režisér, mág a kouzelník v jedné osobě, totiž ředitel Městského kulturního střediska pan Petr Orság, později ruku v ruce v úzké spolupráci s šarmantní, půvabnou a charismatickou vedoucí odboru školství, kultury a sportu paní ing. Oldřiškou Navrátilovou. Připravují pestrou, zábavnou i duchovní kytici nejrůznějších vystoupení, sportu, tance, scének, odhalení plastik, vernisáži, většinou v provedení místních spolků, škol, sborů, uměleckých seskupení. Tady zazáří Ondráš, Ondrášek, Javorník, taneční víly Základní umělecké školy se svými svěřenkyněmi, Kluby vojenské historie, především obživlý generál Laudon, od roku 1990 nezapomenutelně podaný archeologem, muzejníkem a vlastivědným pracovníkem PhDr. Emanem Greplem. Zatímco v úvodu slavnosti vtáhne občanstvo do děje průvod, v půlnočním závěru ohromí fantaskní ohňostroj. V programu bývají sošná odhalení, a tak od soboty 13. září 2008 zdobí např. naše město plastika věhlasného italského sochaře Maria Pavesiho z partnerského města Novellara nazvaná Umírající kůň. Anebo se křtí, nové knihy k dějinám Nového Jičína, městské kalendáře,. jako např. nástěnný kalendář města s názvem Pohledy Jaroslava Bělíka, novojičínského rodáka, biologa, především fotografa a věrného novojičínského dokumentaristy. Některé ročníky nám představily spřátelená města a jejich kouzelná zákoutí, tradice, speciality, jiné historií sportu či dějinné události města vůbec. Po celou dobu oněch dvaceti let úzce spolupracují i další dvě instituce: Státní okresní archiv a Muzeum Novojičínska, příspěvková organizace. Městské slavnosti Nového Jičína pohladí na duši, pobaví. Sejdou se přátelé, kteří se mnohdy vidí právě jen jednou za rok a zde, v Novém Jičíně, aby třeba měli možnost dýchat zvláštní atmosféru v ten den otevřených a přístupných památek, nebo mohli navštívit již tradiční slavnost jiřinek na nedalekém zámku v Kuníně, sportovat a soutěžit, či jen tak se bavit. I to je víc než dost. Dílo spojené s mravenčí námahou všech oněch nečetných pracovníků a přátel Městského kulturního střediska, dílo nové tradice. Přehled městských slavností tvoří přílohu zápisu kroniky. Vlastní zahájení oslav se uskutečnilo ve čtvrtek 5. září 2013 v podvečer v 17 hodin v Muzeu Novojičínska p. o. vernisáží výstavy městských privilegií a jiných významných archiválií nazvanou My, purkmistr a rada nynější i budoucí města Nového Jičína, známo činíme tímto listem … 17

Vystaveny byly nejen vlastní, v novojičínském státním okresním archivu uložené archiválie, ale díky spolupráci s Národním archivem v Praze, Zemským archivem v Opavě, Moravským zemským archivem v Brně, Archivem města Brno a Státním okresním archivem Olomouc i písemnosti, vztahující se k dějinám Nového Jičína, nicméně uložené v archivních souborech právě vyjmenovaných institucí. V kulturním programu na samém počátku slavnostního zahájení 20. městské slavnosti a vernisáže výstavy zazněly skladby Vitězslava Nováka - Sonata Eroica, opus 24, I. věta a Sergeje Rachmaninova - Preludium, opus 32, č. 10 a opus 32, č. 5, které na klavír zahrál Mgr. Filip Chobot, učitel Základní umělecké školy Leoše Janáčka v Havířově a student doktorandského studia na UP v Olomouci. V úvodu první muž města, starosta Nového Jičína PhDr. Jaroslav Dvořák osobně přivítal a pozdravil přítomné, nastínil historii města od první písemné zmínky do současnosti, včetně perspektiv. V krátkých projevech pozdravili hejtman Moravskoslezského kraje Miroslav Novák, ředitel Zemského archivu v Opavě PhDr. Karel Müller, ředitelka Muzea Novojičínská, p. o., PhDr. Sylva Dvořáčková, autor výstavy a ředitel Státního okresního archivu Nový Jičín PhDr. Karel Chobot, ze zahraničních hostů vrchní starosta města Ludwigsburgu dr. Werner Spec. Oslav se zúčastnily tyto zahraniční delegace: německé město LUDWIGSBURG reprezentoval již zmíněný Werner Spec, vrchní starosta, polské SWIETOCHLOWICE starosta Dawid Kostempski, německé GÖRLITZ starosta Siegfried Deinege, francouzské město ÉPINAL radní Françoise ANDRÉ a Marie-Madeleine LUNG, slovenské město KREMNICA zástupce primátorky Mgr. Igor Kríž. Mezi hosty patřili rovněž členové německého spolku KUNVALĎANÉ, sdružující vystěhovalé občany Nového Jičína a jejich potomky po roce 1945. Spolek oficiálně zastupoval Dr. Ulf Brossmann, člen představenstva Spolku bývalých obyvatel Kravařska a jejich potomků. V té souvislosti připomeňme, že zřejmě nejstarší známou a dochovanou písemnosti novojičínského regionu je listina z roku 1293, uchovávána v archivních fondech a sbírkách Moravského zemského archivu v Brně. Vydává sice svědectví první písemné zmínky pro město Fulnek a přilehlé obce, ale pravděpodobně rovněž i pro Nový Jičín, skrývající se nejspíš v podobě Nového Města (Nova civitas). Samotná listina z roku 1313, vážící se k 700. výročí dosud známé a vědecky ověřené první písemné zmínky o Novém Jičíně, v níž český král Jan Lucemburský povoluje městu vybírat mýto, se v originální podobě nedochovala. Z 2. poloviny 19. století známe jednak zlomek opisu původní výsady, vyhotovený v mladší době, jednak stručný regest v inventáři městských privilegií. Oba dokumenty jsou dnes rovněž nezvěstné. Naposledy je viděl první historik města dr. Josef Beck jako pramen ke své knize Geschichte der Stadt Neutitschein und deren Umgebung, vydanou v roce 1854. Oproti jiným městům okresu v případě Nového Jičína musíme konstatovat, že jeho archiválií vydávajících svědectví doby se dochovalo pramálo. Mnohé odvál nepřízeň času v podobě živelných pohrom, většinou požárů, z nichž nejděsivější byl v roce 1503, jiné ničil největší nepřítel člověka, totiž člověk sám. Přesto se v expozici objevily listiny zásadní pro dějinný vývoj města – např. pozdější opis privilegia z 23. února 1373 pánů Voka ( III.) a jeho syna Jana (IV.)z Kravař, kde se píše o obnovení či potvrzení staršího zřejmě ztraceného 18

privilegia o dosud neznámém procesí s kříži, o udělení 30 lánů polí ve vsi Loučce s náhradou v Šenově a Žilině, výročním trhu osm dní před letnicemi (svátkem sv. Ducha mezi 10. květnem a 13. červnem), zásadách odúmrtí a přesné výši městské daně. Z období 16. století, kdy se Nový Jičín roku 1558 stal městem komorním, rozhodně stojí za zmínku tři listiny z roku 1562, uložené ve Státním okresním archivu Olomouc. Dokumentují právní vědomí města Nového Jičína v 16. století a de facto jsou jedním z mála pramenů k dějinám nalézání novojičínského městského práva. Porážka stavovského povstání přinesla zásadní obrat v osudech města, které bylo privilegiem 15. února 1620 v Olomouci ještě povýšené na město královské. Majitelem města a panství se roku 1624 stala jezuitská kolej v Olomouci, jak dosvědčila nadační listina, uložená v Moravském zemském archivu v Brně. Po vydání Obnoveného zřízení zemského, aby město bylo alespoň částečně odškodněno za ztrátu svých práv a privilegií, udělil mu rektor jezuitské koleje v Olomouci P. Matěj Kossubius za souhlasu biskupa 18. října 1629 privilegium, které se stalo po dobu 150 let trvání jezuitské vrchnosti ve městě hlavním právním nařízením. O městských privilegiích se znovu začalo jednat po nástupu Marie Terezie na trůn. Ta v roce 1748 stvrdila Novému Jičínu jeho dosavadní výsady dané listinou Matěje Kossubia. V poddanském postavení města se ovšem nic nezměnilo. Teprve když se roku 1775 novojičínští obrátili na císařovnu s prosbou o zrušení poddanství, ona jim milostivě vyhověla, zbavila Nový Jičín na věčné časy poddanství a listinou vydanou ve Vídni v sobotu 16. září 1775 zařadila mezi municipální města. Následníci Marie Terezie, Josef II. v roce 1784 a František I. v roce 1795, její privilegia stvrdili. Listina Marie Terezie je v dějinách Nového Jičína důležitým mezníkem, neboť po 151 letech nesvobody se stalo svobodným a začalo prospívat. Měšťané si významu privilegia byli vědomi a zprávu o jeho vydání přijali radostně. Dlouho do noci na náměstí za zvuků hudebních nástrojů zpívali a tančili, jak píše Josef Beck ve svých dějinách Nového Jičína. Důležitou hospodářskou roli v rozvoji města sehrávala jednotlivá cechovní uskupení. Podobně jako nejstarší městská privilegia, dávající Novému Jičínu právo odúmrti, právo opevnit město hradbami, konat výroční trhy, mající zásadní význam pro ekonomický rozkvět města, jsou neméně důležitým historickým svědectvím cechovní listiny, které obsahují výsady určující řády jednotlivých cechů, poplatky za vyučení, ceny díla. Kromě privilegií byly na výstavě i zajímavé kroniky, např. Beschreibung und Nachricht von der Stadt Neutitschein…Popis města, jeho počátků a výklad původu názvu, vylíčení dějin od počátku 14. století do roku 1727, s převažující pozornosti věnovaný období třicetileté války. Nachricht von der Stadt und Herrschaft Neutitschein… Kronikářské záznamy zahrnující roky 1373-1624, (počátek 14. století) – 1727, (1373-1624). Autorem textu datovaného 2. října 1727 je Johann Josef Neysser, městský syndik v letech 1717-1750. Německý rukopis je uložen v Archivu města Brna ve Sbírce rukopisů Antonína Bedřicha Mitrovského. Návštěvníci měli možnost zhlédnout i další městské kroniky, případně městské knihy, především onu nejstarší (1588-1666) se závěti významného novojičínského purkmistra Ondřeje Řepy z Greiffendorfu a na Závišicích z roku 1596, knihu svatebních smluv (1735-1757), knihu 19

zápisů z jednání městské rady (1752-1799) a nejstarší městské matriky, které novojičínská veřejnost obdivovala kvůli výtvarné výzdobě. Výstavu, takto zahájenou, navštívilo vc době jejího konání do konce měsíce října přes 10 000,- návštěvníků. Ale vraťme se k městské slavnosti. Malé pietní slavnosti v rámci oslav 700 let města Nového Jičína jsme byli svědky v pátek 6. září 2013 v 11 hodin dopoledne na novojičínském hřbitově u rodinné hrobky významných novojičínských podnikatelů firmy Johann Hückel a synové. Poslední z potomků, který po roce 1945 pokračoval ve výrobě klobouků v továrně v Německu, si přál, aby po smrti byl uložen jeho popel v rodném městě v rodinné hrobce. Přání se podařilo naplnit až nyní. Rodina podnikatelů Hücklů má v hospodářských, kulturních i správních dějinách města významné místo. Na přelomu 19. a 20. století patřila jejich firma vyrábějící klobouky k největším v monarchii i ve střední Evropě, své výrobky dodávala i do Ameriky, Austrálie, Japonska. Dodnes jejich bývalá továrna v podobě firmy Tonak a.s. patří k rozhodujícím ekonomickým podnikům ve městě, jejich rodinné vily vnímáme jako architektonické skvosty Nového Jičína, byť ony nejstarší a stavebně nejzajímavější delší dobu chátrají. V úvodu promluvil starosta města pan PhDr. Jaroslav Dvořák a položil k hrobu věnec, poté proslovili své pozdravy zástupci bývalých občanů města, žijících dnes většinou v Ludwigsburgu a okolí a sdružujících se ve spolku Kuhländler e.V. – Kravařané o. s., za historickou obec Nového Jičína Mgr. Lenka Chobotová, zabývající se tématem dějin města 2. poloviny 19. století, verše zarecitovala paní Monika Bancalari, neteř zesnulého. Pak už syn posledního novojičínského továrníka na výrobu klobouků Hanse Ferdinanda Hückla pan Dr. Hans J. Hückel, žijící v Kanadě, uložil urnu s popelem svého otce do rodinné hrobky. Malá pietní slavnost byla ukončena společnou česko-německou modlitbou. Městská slavnost pokračovala odpoledne uměleckou velkolepou rekonstrukci bitvy u Nového Jičína, nazvanou „O strašné řeži v Novém Jičíně L.P. 1621“. Bitvu popsali v článku v Novojičínském Zpravodaji PhDr. Jaroslav Zezulčík a Radek Polach, v publikaci vydané koncem roku je autorem podobného textu PhDr. Jiří Jurok, CSc. Zde jen připomeňme, že šlo o zápas mezi císařskými a protestanty, že ve skutečnosti to byl spíše masakr. Patnáctitisícová protestantská armáda neprodyšně uzavřela město a španělské císařské oddíly byly nuceny se stáhnout pod ochranu hradeb. Úmyslně založený požár omezoval možnosti obrany. Prchající jednotky císařských byly nemilosrdně pobity. Nad hromadnými hroby španělských císařských vojáků byla později postavena takzvaná Španělská kaple – kaple Bolestné Matky Boží. Umělecké rekonstrukce bitvy na Skalkách, kde vyrostla horní a dolní brána města, se zúčastnilo přes dvě stě pěších vojáků, třiceti vojáků na koních, deseti kanonů. Před bitvou zazněla v sousedícím amfiteatru hudba skupiny Cruel, po bitvě okolo 18 hodin skupiny Družina. Scénář bitvy (autoři Jaroslav Zezulčík a Petr Orság) je přílohou kroniky. Slavnostním koncertem Janáčkovy filharmonie Ostrava, kterou řídil dirigent Jaromír Krygel, pěveckých sborů Ondráš Nový Jičín (sbormistr Petr Lichnovský) a Laudamus Velké Pavlovice (sbormistr Jan Kosík), téhož dne ve 20 hodin večer v sále Beskydského divadla 20

vrcholily úvodní části slavnosti Nového Jičína v rámci celoročních oslav 700 let města. V úvodu zazněly slavnostní fanfáry, které Jan Šimíček, známý moravský skladatel s novojičínskými rodovými kořeny, věnoval městu jako dárek k sedmistým narozeninám. Po úvodním projevu novojičínského starosty PhDr. Jaroslava Dvořáka se posluchači zcela zaplněného sálu nechali unášet hudbou Antonína Dvořáka a jeho slavnými Slovanskými tanci. Všichni však byli zvědavi na druhou polovinu koncertu, kdy v premiéře zazněla ryze moderní hudba, rovněž skladba mistra Jana Šimíčka, nazvaná Symfonie Moravia pro velký symfonický orchestr a smíšený sbor. Jan Šimíček osobně k tématu díla v programu koncertu uvádí:“ Inspirovala mě kniha Lubomíra E. Havlíka nazvaná Kronika o Velké Moravě“. A vskutku, hudba symfonie o čtyřech částech, nazvané Prolog, Zpěvy, Slunovrat, Epilog, nám zprostředkovala ony starodávné historické události slovanského křesťanství Moravy, příchodu a působení Konstantina filozofa s bratrem Metodějem, i zánik říše: „Nezaniká však sémě Cyrilometodějské, které vlévá do krve Slovanů nové síly pro jejich další budoucnost“, jak uvedl tištěný program. Koncert u příležitosti oslav 700 let Nového Jičína symbolicky oslavoval duchovní kulturu lidstva, důstojně připomínající výročí 1150 let příchodu Věrozvěstů na území státu. Vznešená hudba a báječný zpěv – tak mnozí naslouchající projevovali své emoce. Výsledek v podobě dlouhotrvajícího potlesku posluchačů a pochvalných vyjádření zahraničních hostů byl odměnou účinkujícím. V sobotu 7. září 2013 pak dvacátá městská slavnost pokračovala celodenním programem, mimo jiné dvěma průvody, drobnými vystoupeními na náměstí reprezentaci jednotlivých škol, křtem známky, vydané u příležitosti jubilea. Zpřístupněny byly i historické objekty města v rámci Dne otevření památek – akce UNESCO: Žerotínský zámek, radniční věž, Návštěvnické centrum-město klobouků Nový Jičín - dům, kde zemřel v roce 1790 generál Laudon, bašta městského opevnění, chrám Nanebevzetí Panny Marie a kostel Nejsvětější Trojice, a renesanční chlouba náměstí, dům zvaný Stará pošta, dnes sídlo Městského kulturní střediska. Budova si rovněž připomínala vlastní jubileum čtyři sta padesáti let od výstavby, k němuž se vázala velmi zajímavá výstava ve výstavní síni objektu, otevřená ranní vernisáži. Sobotní den byl zahájen Mši svatou v kostele Nanebevzetí Panny Marie, kterou celebroval biskup Ostravsko-opavské diecéze Msgr. František Václav Lobkowicz. Pak již pokračovalo zahájení městských trhů, kterého se účastnil také budoucí premiér České republiky pan Bohuslav Sobotka. Na hlavním podiu se odehrával program jak kulturních souborů města, tak spolků měst, s nimiž Nový Jičín udržuje přátelské a družební kontakty, jako např. taneční a pěvecký soubor spolku bývalých novojičínských obyvatel, kteří po roce 1945 našli nový domov v Ludwigsburgu, Musica Barbacabna z kremnice, Venimus, vokální soubor Swietochlovic, Die Geyers z Ludwigsburgu, Sergent Pépére z Epinalu. Z našich souborů nadchli všechny pěvecké, zvláště Ondrášek, který vystupoval odpoledne hned po slavnostním zahájení a proslovech. Přítommné byly delegace partnerských měst: kromě jmenovaného německého Ludwigsburgu a Görlitz také z polských Świetochlovic, slovenské Kremnice, francouzského 21

města Epinal, které všechny pozdravily přítomné na zcela zaplněném náměstí. Kromě již zmíněných hostů jmenujme další mimořádnou osobnost: rovněž novojičínský rodák, původně německý židovský chlapec, dnes neúnavný zastánce lidských práv a svobod, přeživší holocaust, výtvarný umělec, řešící malířstvím kruté vzpomínky na prožitá válečná dramata, od roku 2009 čestný občan města Nového Jičína, pan Max Manheimmer, předseda táborového výboru koncentračního tábora Dachau. Jeho usilovný celoživotní boj proti nacismu byl odměněn řadou vyznamenání, řádů, odznaků, byl mimo jiné ve svých osmdesáti letech dne 31. října 2000 promován doktorem honoris causa na Filozofické fakultě historických a uměleckých věd Ludwig-Maxmilians univerzity v Mnichově. V srpnových dnech roku 2013 doprovázel ve svých třiadevadesáti letech německou kancléřku při pietní vzpomínce v Dachau, akce, jíž se vůbec poprvé od ukončení války německý kancléř účastnil. Max Manheimmer byl účasten všem slavnostním akcím v Novém Jičíně od středy 4. září do neděle 8. září 2013. Při pátečním slavnostním koncertu obdržel od předsedy Klubu rodáků a přátel města Nového Jičína pana Pavla Wesseleho Čestné členství Klubu. V úvodu odpolední části po slavnostním velmi vydařeném průvodu hovořil starosta města Nového Jičína pan PhDr. Jaroslav Dvořák, a poté přijel sám král Jan Lucemburský a přivezl privilegium; text scénky je zveřejněný v příloze. Pak následovaly pozdravné projevy výše zmíněné a slavnostní program. Bohatý kulturní program se odehrával kromě hlavního na dalších dvou pódiích, ale také přímo na náměstí, na nádvoří Žerotínského zámku, v parku Žerotínského zámku nadchlo novojičínskou veřejnost rytířské ležení a vojenské tábory, před zámkem u fontány skautský stan střediska Pagody Nový Jičín, v parku Tyršova ul. – za tiskárnou ukázky dobových táborů, vojáků a vojenské techniky 2. světové války a ukázek motorek svazu svobodných motorkářů. Ve vestibulu Radnice byla instalována výstava Nový Jičín na známce z výtvarných děl žáků novojičínských škol, v aule radnice filatelistická výstava, příležitostná obálka a razítko. Křest známky autorky akademické malířky Evy Haškové se odehrál na hlavním pódiu v 11,30 hodin dopoledne. Na pódiu bylo rovněž oznámeno, jak dopadla výtvarná soutěž, do níž se přihlásili všechny novojičínské školy a která se jmenovala Nový Jičín na známce. Tuto soutěž vyhlásilo město Nový Jičín - odbor školství, kultury a sportu ve spolupráci se ŽUŠ Nový Jičín a klubem filatelistů Nový Jičín v rámci oslav 700 let založení města Nového Jičína. Jak již jsem zmínil, do soutěže se přihlásily všechny základní a mateřské školy Nového Jičína na čele se Základní uměleckou školou. V každé kategorii byli vyhlášeny 1., 2., 3. místo, žákům byla předána odměna panem starostou v měsíci červnu na Radnici. Následně vítězné práce každé kategorie byly zveřejněny na webu města Nového Jičína. Zde také vyhlášena anketa v termínu od 27. 6. 2013 - 1. 9. 2013. V anketě hlasovalo 1092 občanů, absolutním vítězkou s počtem 325 hlasů se stala Buriánová Josefína. Ta převzala na podiu cenu, kterou předal

22

místostarosta města Nového Jičína pan ing. Přemysl Kramoliš., což byl dárkový poukaz pro 2 osoby a 2 děti na 2 noci v Morávka mountain resort, včetně polopenze, welnes.

Bohatý kulturní program, které sledovalo zcela zaplněné náměstí, vyvrcholil večer koncertem Lucie Bílé s kapelou Petra Maláska, videomapingem a slavnostním ohňostrojem. V oněch hodinách bylo na náměstí tisíce účastníků, návštěvníků, hostů. Náměstí bylo zcela zaplněné, zvláště od koncertu Lucie Bílé se šlo náměstím jen prodírat. Závěrečná ohňová show a zmiňovaný ohňostroj opět předčili očekáváni. Byla to symbolická tečka za třídenním maratonem, byť oficiálně až v neděli 8. září 2013 byla v pořadí dvacátá jubilejní městská slavnost Nového Jičína uzavřena společnou českoněmeckou mši. Jednou z výstav byla výstava Generál Loudon - cesta k nesmrtelnosti, jejíž vernisáž se uskutečnila v sobotu 7. září 2013 na zámku v Kuníně. Výstava byla pořádána Správou zámku Kunín ve spolupráci s Knihovnou Národního muzea jako dar městu Novému Jičínu k 700. výročí jeho trvání. Vernisáže se zúčastnili jako čestní hosté Jeho Jasnost Karel kníže Schwarzenberg, Maximilian baron Loudon, současná hlava rodiny Loudonů a Dr. ErnstGideon baron Loudon z Vídně, hrabě Gilbert Sedlnitzky z Choltitz s chotí z Vídně (potomek majitelů zámku Bílovec), hrabě Jan Podstatzky-Lichtenstein svobodný pán z Prussinowitz s chotí (majitel zámku Velké Meziříčí), hrabě Dr. Richard Belcredi (majitel zámku Brodek), hrabě Antonín Bořek-Dohalský, hraběnka Tereza Czerninová, Ing. Richard svobodný pán Podstatzky-Thonsern z Prussinowitz (majitel zámku Litenčice) s chotí a svými potomky a spolu s nimi další vzácní hosté. Po vernisáži se vzácní šlechtičtí hosté v koloně vozů přesunuli do nedalekého města Nového Jičína, kde se také zúčastnili oslav 700. výročí jeho trvání. Do Kunína – a Nového Jičína – přijeli tedy Laudonovi potomci: Potomky slavného vojevůdce i českou šlechtu přivítali na zámku vojáci z císařskokrálovského pluku. Bankéř Gideon Ernst Laudon se jmenuje stejně, jako jeho prapředek. Maxmilián je historikem umění. Oba žijí ve Vídni a jak tvrdí, nikdo další z rodiny se po prapředkovi nedal na vojenskou dráhu. Vojákem se z Laudonovým potomků nikdo nestal, typický rodový rys jim ale ve tvářích zůstal – velký nos. Připomeňme, že generál Laudon začal svou kariéru pod ruskou carevnou, později se dostal do Rakouské armády i do Čech. Právě tady začal zakládat jedinečnou knihovnu. Jsou v ní stovky knih a tisíce plánů bitev i vzácné mapy, které kreslili důstojníci Laudonova pěšího pluku. Mezi stovkami knih je i Korán. Laudon studoval náboženství Turků, úhlavních nepřátel Rakouska. Porazil je u Bělehradu a donutil podepsat mírovou smlouvu rok před svou smrtí v roce 1790.

23

Ale oslavy pokračovaly dalšími projekty. Především 24. září 2013 byl znovu slavnostně odhalen ve Smetanových sadech v ostravské dílně akademického sochaře Jakuba Gajdy restaurovaný pomník Johanna Gregora Mendla, dílo vytvořené sochařem Josefem Obethem v letech 1929-1931. 17. prosince se poprvé rozezněla na novojičínském Masarykově náměstí nová zvonkohra. Vánoční koncert v pátek 20. prosince 2013, kde zpívali novojičínské pěvecké sbory Ondráš a středoškolský Puellae et Pueri, celoroční oslavy města ukončil, byť poslední tečka byla napsána na Silvestra v podobě ohňostroje, jako repliky ze zářijové dvacáté městské slavnosti. Na vánočním koncertu byly pokřtěny nejcennější publikace roku: jednak kniha fotografií z městské slavnosti, především ale publikace doc. dr. Marie Mžykové o dalším z proslulých novojičínských rodáků, malíři Eduardu Veithovi (30. 3. 1858 Nový Jičín-18.3.1925 Vídeň). Pro úplnost dodávám, že k výstavě archiválií byl vydán katalog a koncem roku vyšla i publikace nazvaná Místopis města Nového Jičína, I. svazek, Purkmistři a starostové do roku 1945. Dá se tedy konstatovat, že Nový Jičín slavil své sedmisetleté jubileum důstojně a úspěšně.

Zpěvy sladké Francie zněly v Beskydském divadle Pěvecký sbor Ondráš Nový Jičín letošní jarní koncert, který se uskutečnil v pátek 10. května 2013 v 18 hodin v sále Beskydského divadla, nazval poeticky Zpěvy sladké Francie. Jarní koncerty uměleckých těles, jako je Ondrášek, Ondráš, Komorní orchestr P. J. Vejvanovského, působících na území města, či vystoupení školních souborů, zvláště školy základní umělecké, patří k výborným tradicím jarní kultury v Novém Jičíně, jak také zdůraznil v krátkém úvodním pozdravení starosta města pan PhDr. Jaroslav Dvořák. Letos jsou mnohé z těchto koncertů slavnostnější, neboť celý rok se tváří jako jedna velká radostná slavnost: slavíme 700 let první, dosud známé písemné zmínky, listiny z roku 1313, slavíme 700 let města. Tradiční jarní koncert Pěveckého sboru Ondráš, který střídavě řídili pánové Karel Monsport a umělecký vedoucí sboru Petr Lichnovský, se určitě vydařil ke spokojenosti všech zúčastněných, jak účinkujících, tak publika. Poetika večera kromě poslechu středověkých francouzských veršů a písní spočívala ve skutečnosti, že pro letošní muzicírování si Ondráš přizval hosta sladké Francie, dalekého Lyonu, tamější pěvecký sbor, s kterým ho pojí více než půl století přátelství. A to je určitě pozoruhodná kapitola kulturní historie města uplynulých padesáti let. K zažitým pravidlům jarního ondrášovského muzicírování patří ocenění členů odznaky Unie českých pěveckých sborů za vytrvalý zájem o sborový zpěv, aktivní činnost, propagaci a stalo se v úvodu koncertu i letos: za desetiletou sborovou činnost získala stříbrný odznak paní Mgr. Jitka Buchlovská, místopředsedkyně Ondráše, za dvacetileté sborové působení zlatý odznak dirigent a klavírista Ondráše pan ing. Karel Monsport, manželé MUDr. Marie Silová a Mgr. Jiří Sila, a za již padesátiletou aktivní pěveckou činnost v Ondráši zvláštní ocenění paní Jana Řepková. 24

Přátelství obou pěveckých těles se zrodilo v nelehkých dobách počátku šedesátých let 20. století, konkrétně v roce 1961. Tenkrát již poměrně úspěšný Ondráš připomínající si desetiletou existenci dostal pozvání hudební federace v Paříži na mezinárodní festival pěveckých sborů v Lyonu. Tehdejšímu vedení sboru na čele s panem Ervínem Bártkem se zdařilo překonat byrokratickou mašinérií nejrůznějších schvalovacích povolení a sbor se festivalu účastnil. O novojičínské pěvce se v Lyonu starali kolegové Chorale Populaire de Paris a Chorale Populaire de Lyon. Ještě téhož roku uvítali občané Nového Jičína pařížský sbor posílený o lyonské sboristy. A tak se zrodilo přátelství, trvající přes veškerá omezení bývalého režimu až do současnosti, tedy více než padesát let. Sbory se vzájemně navštěvovaly, Ondráš dodnes nejvíce vzpomíná na koncertování při olympijských hrách v roce 1968 v Grenoble, kdy legendárnímu Jiřímu Raškovi zpívali k jeho zlaté medaili ve skocích na lyžích hymnu. Výměny se udály v létech 1966, 1968, 1969, 1974, 1983, 1984, kdy místo lyonského sboru nastoupil Chorale populaire de Givors. Francouzští přátelé naposledy navštívili naše město v roce 1998. Lyonský sbor vznikl v roce 1956, dodnes ho řídí jeho zakladatel Francis Jaquet, velký přítel zakladatele Ondráše, zesnulého pana Ervína Bártka, a Christian Michon. V programu zazněla díla evropské renesanční polyfonie, baroka, zaujala i tvorba současných autorů, ať již francouzských, či amerických. Zpívat pro radost a mít co říci, to je krédo, které najdeme na webových stránkách francouzského pěveckého sboru Chorale Populaire de Lyon. Takový byl i koncert: zpěvný, přátelský, od srdce k srdci, měl co posluchačům sdělit. A ti radostně a spokojeně naslouchali nejen v pátek v Novém Jičíně, ale i následující den v sobotu na zámku v Bartošovicích. O tom, jak byli nadšeni, vydal svědectví dlouhotrvající potlesk, kterým umělce odměnili. Ano, byla to důstojná jarní oslava sedmisetletého jubilea města.

A teď současné významné osobnosti města. Od roku 2004 město Nový Jičín uděluje za uplynulý rok poděkování významným osobnostem ze sféry sociální, kulturní a pedagogické ocenění. Bylo tomu tak i v uplynulém roce 2013, o to významnějším svým sedmisetletým výročím. Jiná léta na tomto místě uvádím jména osobností, pro rok 2013 pro zachycení atmosféry reprodukuji podrobněji celý podvečer, tak, jak byl realizován. Každý rok používám v té souvislosti citace, nejčastěji z díla Komenského, nebo jiných filosofů, básníků, spisovatelů. Tentokráte jsem použil většinou verše novojičínského básníka Jaroslava Merendy, který tak náhle v lednu zemřel a který byl oceněn městem Novým Jičínem Čestným občanstvím in memoriam. V úvodu tedy zazněly verše Jaroslava Merendy, nazvané příznačně Obraz bez rámu a věnované Novému Jičínu: Jsou města. Jejich historie má mnoho slavných epizod; 25

z nich leckterá pak lehce skryje ty ostatní, co nejsou vhod. A tak se dívám z téhle strany na obraz města bez rámu, a vidím i ty skryté rány, co historie dala mu.

Vím, všechno má své protiklady; též lidský cit jich není prost. Však já jsem rád, že žiju tady, a necítím se jako host. I když tě někdo třeba haní, či nekriticky zbožňuje, pro mne jsi prostou lidskou dlaní, co hladí, leč i zraňuje. A kdybych jednou v marné touze až do dna hořkost vypít měl – ty budeš, vím to, čekat pouze na jedno z unavených těl.

Však zatím jsem. A svoje žití snad jak se brát má, také beru. Nevím, kde vám víc slunce svítí; mně v tomhle městě na severu

26

Jak známo, osobnosti jsou a byly kořením veřejného života. Přiznejme si, že bez nich bychom jen stěží mohli cokoliv podnikat, řešit, zkrátka žít. Většinou se jedná na první pohled o obyčejné lidi, kteří se teprve svou činností rozzáří. Oni sami žádná ocenění nečekají, tím více si je zasluhují, ať již jsou to lidé v oblasti sociální péče, kultury či pedagogové. Neboť tak jako nám Biblické přísloví sděluje: Neskládejte svou naději v syny lidské; Latinské stvrzuje: Nádherná věc je člověk, je-li člověkem, tak do třetice indické uzavírá: Všichni lidé jsou navzájem spjati svými činy. Takový je zákon života. Všechna tří přísloví jakoby nám zároveň chtěla přiblížit dnešní večer, kdy již tradičně město Nový Jičín slavnostně děkuje občanům za jejich nenápadnou, leč mimořádnou činnost – v sociální sféře, v kultuře, a ve školství a uděluje jim ocenění za uplynulý rok. Neboť jakými bychom to byli lidmi, kdybychom neskládali svou naději v syny a dcery lidské, v jejich laskavost a dobrotu srdce při péči o své bližní. Všichni jsme spjati svými činy, takový je zákon života, tak pomáháme druhým, zkrášlujeme svět, vychováváme. Pro úvod dnešního slavnostního podvečera jsem si dovolil vybrat verše novojičínského básníka pana Jaroslava Merendy, letos zesnulého – jednak jako jednoho z oceněných v minulých letech, leč zároveň i proto, že jsou to verše vyznávající láskyplnou přízeň Novému Jičínu, který právě letos slaví svých 700 mladých let. Po úvodním slovu, přivítání hostů zazněla slova starosty města Nového Jičína, pana PhDr. Jaroslava Dvořáka, který pronesl úvodní malé pozdravení. Poté následovalo předávání ocenění: Jsou velké lásky na světě /Mamince – její památce/

Spával jsem s bratrem ve žlutavé bedně. Kanape tomu máma říkala. V noci mé lůžko, lavice má ve dne, v nemoci jednou rakev bezmála. Maminka moje, 27

jako jiné mámy, byla tou nejhodnější mámou na zemi. Dodnes ji vidím. Měkce ustýlá mi a šeptá, spi. A sen pak zdá se mi.

O tom, jak jednou, až vyrostu v muže, za všechnu lásku v náruč její vložím ty nejhezčí a nejvonnější růže. Maminka moje chodívala hložím. Na poli, v lese do úmoru dřela – /jak strašně dlouhý každý den se zdál…/ Já modlíval se, aby neumřela. Ze všeho nejvíc hrobu jsem se bál.

28

Uběhla léta. Už se nemodlívám. A na nebe už dávno nevěřím. Ale ty sny, ty stále ještě mívám. V nich zdá se mi, že kráčím ke dveřím své rodné chalupy. V náručí nesu růže. Maminka na prahu už z daleka mě vítá, šťastná, že ze synka má dospělého muže.

Jsou velké lásky na světě. Jedna z nich obrovitá. A nyní již osobnosti z oblasti sociální za uplynulý rok 2012: jsou dvě: Sociální komise Rady Města podle schválených pravidel pro ocenění osobnosti roku 2013 v sociální oblasti neobdržela žádný návrh. Byly však podány 2 návrhy na ocenění dobrovolnic paní Hany Davidové a paní Darji Kuchařové. Tyto návrhy byly přivítány vzhledem k tomu, že jednou z priorit současné sociální politiky města je rozvoj a podpora dobrovolnictví.

29

1) Hana Davidová Paní Davidová se věnuje dobrovolnické činnosti v Domově Duha v Novém Jičíně od měsíce září 2011. Dochází do domova pro seniory pravidelně 2x týdně za panem Jaroslavem, kterému bude letos 87 let, je zcela osamocen, mobilní pouze s vozíkem či chodítkem, potřebuje nepřetržitou péči. Paní Davidová dokázala u něho znovu probudit zájem o život, o dění v domově. Nosí mu křížovky, dárky, občas něco dobrého, společně si čtou. 2) Darja Kuchařová Paní Darja Kuchařová se věnuje dobrovolnické činnosti v Domově Duha v Novém Jičíně od měsíce září 2011 dosud. Dochází do domova pro seniory za dvěma uživatelkami pravidelně 2x týdně: za paní Boženkou, která bude mít v letošním roce 87 let, je dlouhodobě a trvale upoutána na lůžko v nejvyšším stupni péče s velmi špatnou komunikací. Je zcela osamocena, bez jakýchkoliv rodinných vazeb. Přes obětavou péči se podařilo této dobrovolnici postupně navázat komunikaci. Druhá uživatelka, za kterou paní Darja dochází, je paní Liduška, která bude mít v letošním roce 71 let. Paní Darja ji doprovází do města, na výlety, které si plánují samostatně, povídají si. Ocenění předal starosta města Nového Jičína pan PhDr. Jaroslav Dvořák, zástupce vedoucího odboru sociálních věcí paní Mgr. Daniela Susíková.

Rabíndranáth Thákur řekl: Člověk se vždy bude dopouštět omylů, bude se dožívat zklamání, bude trpět, ale nevzdá se; obětuje se za to, co uzná za nutné; jen tak se říční proud svaté vody světa, vždy znovu očišťován, bude mocně valit vpřed. Každý tvůrce, ať již hudebník, spisovatel, výtvarník, badatel zná onu posvátnou, mocnou a mučivou touhu hledání, bojů, zklamání, poznávání pravdy při hledání čehos nového, neomšelého, krásného, pozoruhodného. To důvěrně znají a takové jsou i osobnosti kultury, pro které jsem uplatnil tyto verše Jaroslava Merendy:

Zas magnolie rozkvetou a starý zámek zkrásní. Malíř sem přijde s paletou a básník se svou básní. 30

Milenců kroky utichnou a květy růžobílé budou jim zářit noční tmou. Ó kouzelné vy chvíle!

I dědové a babičky zas na sluneční straně opráší svoje lavičky, do klína složí dlaně.

A přijdou děti. Copaté i s neposlušnou kšticí. Ó město, jak jsi bohaté s takovou pokladnicí! 1. PhDr. Jaroslav Zezulčík Historik, odborný pracovník Muzea Novojičínska p. o., kastelán zámku Kunín, občas vyhledávající i stínu magnolie u zámecké zdi novojičínského zámku při zahloubání do historických pramenů, významný historik regionu, autor několika publikací a odborných statí z historie města i regionu a jeho osobností. Obnovitel a strůjce významné barokní památky regionu – Kunínského zámku. Je jednou z osobností, pomáhajících městu obnovit historickou paměť připomenutím jeho význačných rodáků, autor mnoha myšlenek, přibližující zajímavým způsobem město Nový Jičín a jeho okolí, pro historii dokáže nadchnout děti a mládež. Pro své vize umí získat spoustu dobrovolníků, byl u zrodu aktivit, připomínající generála Laudona v našem městě a je jedním ze zakládajících členů klubu vojenské historie - historického pluku Harrach. V roce 2012 oslavil významné životní jubileum padesáti let.

2. paní Zdeňka Novotná Maloval básník zlatou pšenici, a malíř zpíval verše o létu. 31

Neměli papír, pero plnicí, neměli barvy, ani paletu, a přece oba vytvořili dílo, jaké se dnes tak často nevidí. Verše i obraz – pohleděti milo. Ach, co je krásy skryto u lidí! Dlouholetá pracovnice odboru školství, kultury a sportu Městského úřadu Nový Jičín. Aktivně se podílí na kulturním a společenském dění ve městě Novém Jičíně i mimo své pracovní působení, roky patřila mezi hlavní pořadatele Slavností města Nového Jičína. Svou ochotou, laskavostí a dobrosrdečností přispěla k příjemné atmosféře při plánování různých kulturních akcí. Svým elánem a pracovitostí byla vždy oporou pro různé organizátory. Zároveň byla iniciátorkou znovuobnovení kulturně – sociální akce Vítání občánků, která je velmi kladně hodnocena a oblíbena ze strany mladých rodičů. Ocenění předal starosta města Nového Jičína pan PhDr. Jaroslav Dvořák a vedoucí odboru školství, kultury, mládeže a tělovýchovy paní Ing. Oldřiška Navrátilová.

Jan Ámos Komenský napsal: Školy jsou dílny lidskosti tím, že způsobují, aby se lidé stávali vpravdě lidmi, aby se člověk stával tvorem rozumným, pánem tvorů a také sebe samého, potěšením svého Stvořitele. Mládeži musí být vštěpovány všechny ctnosti bez výjimky, především ony základní, tak zvané stěžejní ctnosti: moudrost, umírněnost, statečnost a spravedlnost. Jan Ámos Komenský napsal: Školy jsou dílny lidskosti tím, že způsobují, aby se lidé stávali vpravdě lidmi, aby se člověk stával tvorem rozumným, pánem tvorů a také sebe samého, potěšením svého Stvořitele. Mládeži musí být vštěpovány všechny ctnosti bez výjimky, především ony základní, tak zvané stěžejní ctnosti: moudrost, umírněnost, statečnost a spravedlnost.

A my, ať již jako rodičové, či pedagogové, pomáháme právě našim dětem při jejich cestách toužících po vědomostech a získávání oněch ctností. A tak se teď staneme svědky ocenění pedagogických pracovníků za jejich dosavadní významnou činnost:

32

1. Základní škola Nový Jičín, Komenského 66, příspěvková organizace Mgr. Jana Tošovská -výrazný pedagogický talent v oblasti výtvarné výchovy, vysoké didaktické, metodické i organizační dovednosti v rámci svého oboru, schopnost odhalit talent a podporovat jeho rozvoj, výrazné úspěchy ve výtvarných přehlídkách a soutěžích ( Mezinárodní soutěž Lidice, Krajská přehlídka Fantazie a další soutěže), aktivní prezentace školy v rámci města

2. Základní škola Nový Jičín, Komenského 68, příspěvková organizace RNDr. Svatava Hajdová - mimořádná pedagogická tvořivost, inovační přístupy, nadstandardní práce, výuka ve vzdělávacím projektu, mimoškolní činnost se žáky, rozvoj talentů, prosazování školy na veřejnosti, zpracování projektů. Na Základní škole Nový Jičín, Komenského 68 působí od roku 1992 jako učitelka matematiky a chemie, od roku 1998 pracovala ve funkci zástupkyně ředitele a od roku 2003 vede kolektiv zaměstnanců školy jako ředitelka. 3. Základní škola Nový Jičín, Tyršova 1, příspěvková organizace Mgr. Oldřich Kletenský Po absolvování Pedagogické fakulty v Ostravě (obor přírodopis – základy zemědělské výroby) a následné základní vojenské služby začal v září 1973 učit v ZŠ Nový Jičín, Tyršova 1, kde od počátku zároveň zastával funkci třídního učitele. Byl rovněž členem kabinetu pěstitelských prací při Okresním pedagogickém středisku v Novém Jičíně, kde vykonával funkci obvodního metodika, působil jako krajský lektor pro předmět pěstitelské práce. V roce 1986 byl jmenován do funkce zástupce ředitele školy pro 2. stupeň. Od roku 2006 pracuje ve škole jako učitel (přírodopis, praktikum z biologie, pracovní činnosti, rodinná výchova, člověk a zdraví). V období 2006 – 2012 vykonával funkci školního metodika prevence sociálně-patologických jevů. 4. Základní škola Nový Jičín, Jubilejní 3, příspěvková organizace Mgr. Zoja Mocková Mgr. Zoja Mocková pracuje ve školství již 27 let jako učitelka dějepisu, ruského jazyka a rodinné výchovy, z toho 18 let na ZŠ Jubilejní 3. 33

Po celá léta patří k nejvýraznějším osobnostem školy. Pedagogická tvořivost a soustavná inovace nejrůznějších metod a forem práce se žáky patří k jejím přednostem. Její vyučovací hodiny zaujmou přehledností a osobitým podáním. Svou neutuchající energií dokáže motivovat žáky k aktivitě a snaze, vytváří prostor pro vyjadřování jejich vlastního názoru. Sleduje současné trendy, rozvoj vědy a techniky. S mimořádnou aktivitou se zapojila také do projektu podporovaného Evropskou unií: EU Peníze školám - Modernizace výuky. Zpracovává celkem 76 výukových programů. Každoročně se stává hlavní organizátorkou kulturního programu, se kterým škola vystupuje na Slavnostech města Nový Jičín. 5. Základní škola a Mateřská škola, Nový Jičín, Dlouhá 54, příspěvková organizace Dagmar Sochorová Dagmar Sochorová byla vybrána nejen vedením ZŠ a MŠ Nový Jičín, Dlouhá 54, ale s její nominací na ocenění souhlasí i celý kolektiv, pro který vždy hodně znamenala, neboť přinášela do jeho života nejen bohaté pedagogické zkušenosti, ale i po stránce lidské vysokou mravní sílu a hodnoty jako jsou přátelství, úcta a tolerance, ochota pomoci druhým. Pro své bohaté zkušenosti byla zvolena zástupkyní ředitele a tuto funkci vykonává již od roku 1990. Pro pedagogický kolektiv byla vždy vzorem, který dokáže vést s taktem a přesvědčením, že vztah k dětem, a zvláště k mentálně postiženým, je to nejdůležitější. Dlouhodobě organizuje školní i mimoškolní akce, úspěšně se rovněž podílela na dlouhodobém grantovém projektu COMENIUS, kdy škola spolupracovala se školami v Maďarsku a na Slovensku. Je předsedkyní občanského sdružení „Radostný úsměv“, které zajišťuje finanční prostředky pro školní i mimoškolní činnost našich žáků. Zvláštní pozornost zaslouží její příkladně trpělivá a obětavá práce s mentálně postiženými dětmi, kdy s empatií a porozuměním vede své žáky k drobným krůčkům úspěchu.

6. Střední škola technická a zemědělská, U Jezu 7, Nový Jičín, příspěvková organizace Mgr. Josef Baláš Mgr. Josef Baláš pracuje ve školství již 37 let a na Den učitelů 28. 3. 2013 dosáhl životního jubilea 60 let. Ve funkci zástupce ředitele pro teoretické vyučování pracuje již 24 let (SOU Fulnek, SŠ Šenov u Nového Jičína, od 1. 7. 2012 SŠTZ Nový Jičín). Od roku 1977 do roku 1988 pracoval jako učitel na Gymnáziu v Ostravě Hrabůvce. Je výraznou učitelskou osobností nejen na své škole, ale celá desetiletí pracoval i mimo školu v oblasti sportu. Dlouhodobě byl aktivním fotbalistou a tenistou, více jak 15 let trénoval fotbalisty od okresního přeboru až po divizi. 34

S vedením mladých fotbalistů výrazně pomáhal i na škole. Výsledky jeho práce jsou ve škole i mimo školu mimořádné. V roce 2010 dosáhli jeho žáci ve státní části maturitní zkoušky z matematiky 100 % úspěšnosti. Jako zástupce školy má dlouhodobé výsledky v náboru žáků do neatraktivních, na trhu práce žádaných řemeslných oborů. 7. Mendelova střední škola, Nový Jičín, příspěvková organizace Ing. Jiřina Nováčková Je učitelkou odborných předmětů ekonomických na oborech Obchodní akademie a Ekonomické lyceum Mendelovy střední školy Nový Jičín. Ve své pedagogické kariéře vychovala stovky absolventů, kterým předávala svou lásku k účetnictví a své obrovské životní i pracovní zkušenosti. Řada žáků následovala jejího příkladu a dnes pracují jako účetní. Stala se průkopníkem používání počítačů v účetnictví, program Pohoda odráží ve svém názvu její přístup k tomuto pokroku v oblasti účetnictví. Kromě své každodenní pedagogické práce se věnuje práci v projektech, které otevírají vzdělávací příležitosti pro širokou veřejnost. Je dlouholetou spolupracovnicí Rady rodičů při Obchodní akademii. Tradiční plesy školy se po mnoho let pojily velmi úzce se jménem Ing. Nováčkové.

8. Mendelova střední škola, Nový Jičín, příspěvková organizace Mgr. Jan Bobek Studium: obor Přibližné a numerické metody, PřF UP Olomouc, Management a marketing, EF OU Ostrava, Učitelství informatiky pro SŠ, PřF UP Olomouc, Učitelství odborných předmětů, PřF OU Ostrava. Pan Bobek po absolvování vysokoškolských studií nastoupil dráhu učitele matematiky a výpočetní techniky na Střední odborné škole a SOU Tyršova 9, Nový Jičín. Této škole zůstal věrný i po jejím sloučení s dalšími středními školami v roce 2004, stal se zástupcem ředitelky školy pro tuto součást a ve funkci působí dodnes. Za svou osmnáctiletou pedagogickou kariéru vychoval celou řadu absolventů, kterým pomoci svého pedagogického mistrovství předával znalosti z matematiky a výpočetní techniky. Zvláště v oblasti informačních technologií dosahuje vynikajících výsledků, pracuje s talentovanou mládeží a navíc se zasloužil o nadstandardní materiální zázemí pro tuto oblast. Rád se zúčastní mimoškolních aktivit se žáky, aktivně se zapojuje do adaptačních kurzů a působí i jako instruktor na lyžařských 35

výcvikových kurzech, od roku 2011 se stal členem finančního výboru města Nový Jičín. 9. Základní umělecká škola, Nový Jičín, Derkova 1, příspěvková organizace Paní Božena Varajová Její mnohaletá pedagogická a umělecká činnost významně ovlivnila hudební kulturu města. Do nadstandardní práce lze zahrnout zejména přípravu mnoha nadaných žáků do soutěží, vedení žákovských orchestrů a jejich prezentaci na veřejném fóru mimo okruh školy. Zaznamenání hodná je i její mezioborová spolupráce s tanečním oborem, působila během bohaté učitelské dráhy také jako ředitelka školy. Její aktivity výraznou měrou přesahují rámec školy a napomáhají její propagaci a vytváření pozitivního obrazu na veřejnosti.

Ocenění předal starosta města Nového Jičína pan PhDr. Jaroslav Dvořák a vedoucí odboru školství, kultury, mládeže a tělovýchovy paní Ing. Oldřiška Navrátilová

S kulturou úzce souvisí sféra sociální, kde se město snažilo plnit své povinnosti, zvláště v plnění sociálních dávek, pokoušelo se nacházet a zřizovat volná pracovní místa. Přesvědčí nás o tom zpráva o hospodaření města Nový Jičín v roce 2012, zveřejněná na webových stránkách. Jak to vypadalo s nezaměstnanosti, vyčteme z následujících vybraných tabulek:

36

Statistika

Počet uchazečů 31.1.2013

Míra nezaměstnanosti

muži

Počet dosažitel. muži

Celkem ženy Okres Jičín

v%

ženy

Nově 1.1.

hl.od Volná místa

muži Celkem Celkem ženy

Nový 4266 3535

7 801

9,32

4087 3384

7 471

664 420

1 084

463

Novojičínsko

1313 1083

2 396

9,09

1235 1026

2 261

235 164

399

107

Kopřivnicko

983 895

1 878

8,65

960 867

1 827

156 121

277

164

Bílovecko

710 652

1 362

10,28

682 628

1 310

93 52

145

137

Frenštátsko

471 356

827

8,86

465 350

815

74 45

119

28

Odersko

789 549

1 338

14,39

745 513

1 258

106 38

144

27

Míra nezaměstnanosti

Počet dosažitel.

Počet uchazečů na 1 VPM : 16,8

Počet uchazečů 30.6.2013

muži

muži Celkem

ženy Okres Jičín

Nový 3413 3424

Nově 1.6.

hl.od Volná místa

muži Celkem Celkem ženy

v%

ženy

6 837

8,01

3202 3229

6 431

209 269

478

268

Novojičínsko

951 986

1 937

7,09

864 900

1 764

70 77

147

75

Kopřivnicko

876 881

1 757

8,03

846 850

1 696

70 62

132

79

1 216

8,99

75

60

Bílovecko

554

1 146 515

37

31

662

631

44

Frenštátsko

396 379

775

8,30

387 377

764

21 46

67

29

Odersko

636 516

1 152

12,14

590 471

1 061

17 40

57

25

Počet uchazečů na 1 VPM

Počet uchazečů 31.12.2013

25,51

Míra Počet nezaměstnanosti dosažitel.

muži

muži Celkem

ženy

v%

ženy

Nově 1.12.

hl.od Volná místa

Celkem

muži ženy

Celkem

Okres Nový 4410 Jičín 3782

8 192

9,67

4208 3601

7 809

717 325

1 042

Novojičínsko

1289 1086

2 375

8,93

1216 1006

2 222

247 106

353

Kopřivnicko

1066 971

2 037

9,38

1035 946

1 981

150 79

229

Bílovecko

722 709

1 431

10,75

687 684

1 371

117 50

167

Frenštátsko

539 413

952

10,18

531 406

937

88 31

119

Odersko

794 603

1 397

14,85

739 559

1 298

115 59

174

Počet uchazečů na 1 VPM

225

36,41

I v roce 2013, lépe řečeno právě v onom roce, vyvíjel intenzivní činnost Klub rodáků a přátel města Nového Jičína v předvečer svého jubilea v následujícím roce. Ze zprávy o činnosti Klubu v roce 2013, přednesené předsedou Klubu panem Pavlem Wesselym, vyjímám a zde uvádím: 38

Pan předseda mimo jiné řekl: „ Bude to velmi pravděpodobně 19. zpráva o činnosti, která je členstvu našeho Klubu předkládána. Úvodem jen krátké připomenutí, zvláště pro novější členy, že ustavující schůze Klubu se konala v říjnu 1994, když myšlenka na založení spolku se zrodila na závěrečném setkání komise pro oslavy 680 výročí Nového Jičína. Dnes jsme tu i proto, abychom zhodnotili rok jeho 700. výročí. V lednu jsme si se zájmem vyslechli povídání Dr. Karla Chobota o mnohých výročích a některých zvláště zajímavých, které souvisí s našim městem. Do prochladlých prostor kamenné bašty se docela hodila výstava, dokumentující, kolik je v Moravskoslezském kraji chátrajících církevních památek. My jsme naopak dokládali, jaká je v našem městě památkám věnovaná pozornost. 25. února 2013, v den 200. výročí narození našeho velkého rodáka Dominika Bilímka, se uskutečnila velmi zajímavá přednáška pana Radka Polácha z Muzea Novojičínska p. o. o tomto z největších zdejších rodáků 19. století. Získali jsme tehdy významnou inspiraci pro naši zářijovou poznávací cestu.

Na konci února se jako obvykle uskutečnila v těchto

prostorách výroční členská schůze Klubu, která si odsouhlasila bohatý program pro rok 2013. V březnu jsme se na základě výzvy spolupodíleli se sborem Ondráš na sborovém happeningu, který nám připomněl největší masovou vraždu v noci ze 7. na 8. března 1944 v koncentračním táboře Osvětím. 20. března 2013 jsme si znovu připomněli životní příběh zdejšího rodáka, neuvěřitelně plodného člověka, Karla von Schwarze a zároveň pokřtili jeho první českou biografii. Následující předvelikonoční neděli jsme se částečně spolupodíleli na provedení velkolepého oratoria Antonína Dvořáka Stabat Mater. Lyžování v dobách, kdy ještě v zimě padával sníh, jsme si připomněli v jednom dubnovém odpoledni společně s novojičinskými pamětníky. (Připomenu, že to bylo nedlouho po té, kdy jsme byli obdařeni velikonočním sněhovým přívalem). Studánky jsme vloni, opět společně se střediskem Fokus, otvírali 27. dubna, a to už na zelených úbočích Puntíku. 30 apríla se na baště zase slétly naše milé čarodějnice. Loňský květen byl akcemi přímo přeplněný: Už 2. května 2013 jsme otvírali výstavu polských a naších mladých malířských nadějí s názvem „Mladí grafici – gafika jinak“ v prostorách bašty. V klubovně jsme několik dnů na to připravili výstavku, dokumentující padesátileté kontakty sboru Ondráš s francouzským sborem Chorale Populaire de Lyon. Výstava veřejnost zaujala, zvláště pak hosty z francouzského sboru. Další naše setkání na baště se odehrálo za přítomnosti novojičínských rodáků a našich dlouholetých přátel, manželů Kraigherových. Měli jsme zde další možnost seznámit se s pestrým sbírkovým 39

fondem našeho Františka Holuba. Při celodenní návštěvě „Moravských Atén“, jak bývá nazývaná Kroměříž, jsme zjistili, co všechno naše města spojuje. Ulice gen. Hlaďo, na níž se už pátý rok nachází naše klubovna, se stala v květnu místem setkání novojičínských s manželkou a dcerou gen. Jaroslava Hlaďa. Bylo to u příležitosti oslav 100. výročí narození této významné novojičínské osobnosti. Vzácní hosté pak v naší klubovně besedovali nad fotografiemi hrdiny II. světové války. A právě vzhledem k tomuto jubileu se pro následnou přednášku v cyklu „po kom se jmenují naše ulice“ zvolila tato ulice. Májová merenda se i tentokrát konala v červnu, kdy se v baště už něco oteplilo. Současně jsme také otevřeli instalovanou výstavu historických map Nového Jičína a okolí. Následně, zejména v době oslav města tato vzbudila značnou pozornost. Jedna z četných akcí, kterých se mnozí z nás účastnili v loňském roce na kuninském zámku, byla pozoruhodná výstava k 150. výročí narození hukovického rodáka kardinála Lva Skrbenského, otevřená na konci června. Z historie židovské obce v Novém Jičíně nám v červenci vyprávěl PhDr. Karel Chobot. Na 17. července jsme zařadili povídání o zdejších kostelích se zvláštním zaměřením na farní chrám Nanebevzetí Panny Marie po dokončení velké rekonstrukce jeho presbytáře. V letním čase si zvykli mnozí z vás přijít jen tak pobesedovat před baštu popřípadě v klubovně shlédnout aktuálně připravenou projekci. Je potěšitelné, že se to stává téměř trvalým jevem. Vždy rádi poskytneme výjimečné prostory bašty k aktivitám mladých. V loni to bylo nejdříve taneční sekci zdejší Základní umělecké školy v zajímavém programu s názvem „Roztančená bašta“. Po druhé jsme v létě poskytli baštu k prezentaci mladého výtvarnictví. 7. srpna 2013 se konala vernisáž výstavy jedné z nejúspěšnějších zdejších výtvarnic nové generace, absolventky zdejší Základní umělecké školy a bratislavské VŠUT Mgr. Šárky Hyklové. V září se pak tato výstava podělila o prostory bašty s reprizovanou výstavkou historických novojičínských map. Loňské září bylo přirozeně nejbohatší na setkání, akce a události. Oslavy výročí města k nám přivedly četné hosty doslova z celého světa. Jejich výčet by byl docela dlouhý. Připomenu jediného žijícího čestného občana našeho města a čestného člena Klubu pana Maxe Mannheimera, potomky legendárního kloboučnického rodu Hückelů, představitele partnerských měst i krajanských spolků a nebývalý počet jejich členů. S některými jsme zažili 40

vskutku zajímavá setkání i besedy. Oni se uznale vyjadřovali o našem spolku, o milém přijetí, o celkové atmosféře dnů oslav i o samotném městě. A to jak ještě přímo na místě, tak i následně v četné korespondenci i v tisku. Dalším z letošních naších vrcholů byla cesta do Rakouska. Bylo jistě milé, když nás tam uvítali naši přátelé a členové. Díky jejich pomoci byl náš cíl, hledat stopy významných krajanů a sousední země, o poznání snadnější. Asi jsme všichni dali za pravdu R. Poláchovi, když nás přesvědčoval, jak zajímavé mohou být návštěvy vídeňských hřbitovů. A nebylo snad nikoho, kdo by si na závěr cesty nepochvaloval ochutnávku lahodného moku z vinic našeho krajana. Krátce po návratu jsme se mohli zúčastnit slavnostního odhalení památníku velkého krajana J. G. Mendla od Josefa Obetha po generálním restaurování. V říjnu podle tradice jsme se sešli, abychom si ještě při dobré paměti zrekapitulovali poslední absolvovanou cestu. Přispěly nám k tomu opět četné snímky a kvalitní DVD dokument. Samozřejmě jsme nemohli na konci října scházet na zahájení výstavy Akce těla2 v galerii žerotínského zámku, ke které se tak trochu hlásíme.

Na

navazující přednášce Jana Zemánka 14. listopadu jsme tvořili většinu mezi účastníky. Čtyři dny na to jsme připravili obsáhlou prezentaci nejúspěšnějších fotografií, kterými se naši fotografující spoluobčané už tři léta snaží nalézt nový zajímavý pohled na naše město. Návštěvníci si ji přicházejí prohlížet až do dnešních dnů.(co naši fotografové?) Listopadový program jsme zakončili projekcí pozoruhodného dokumentu, který předkládá historii Kravařska, jak ji vnímali někdejší obyvatelé tohoto našeho regionu. Prosincová přednáška svým tématem nemohla být lépe načasována. Bylo to na závěr roku, ve kterém jsme měli možnost setkání s představiteli rodu, který založil kloboučnickou tradici města. O Novém Jičíně a jeho propojenost s rodem Hückelů nám nemohl vyprávět nikdo lépe než Mgr. Lenka Chobotová. Na slavnostním večeru k zakončení jubilejního roku v Beskydském divadle dodal náš spřízněný sbor Ondráš rámec námi dlouho očekávanému okamžiku. Podařilo se nám završit víceleté snažení o vydání publikace o malíři Eduardu Veithovi, rodákovi z Nového Jičína. Kniha zaujala svou celkovou úrovní a oceněna byla dvojjazyčnost, která se tím stala přístupná i v zemích, kde malíř velkou část svého plodného života tvořil. Za podporu tohoto záměru patří dík česko-německému fondu Budoucnost a dále Městu Nový Jičín. A samozřejmě autorům i a všem dalším spolupracujícím. Jak nelehké bylo finanční zajištění a vypořádání celého projektu ví snad nejlépe Dáša Jahnová. Také proto jí i jejímu týmu velké poděkování.

Na závěr mohu stejně jako v dřívějších zprávách 41

konstatovat, že členové klubu tvoří významný účastnický podíl na většině kulturních a společenských akcích ve městě a na mnoha místech v okolí. Pořádající to většinou vnímají a také oceňují. A stejně jako v minulosti i dnes srdečně děkuji všem kolegům z výboru Klubu, ale i dalším z vás, kteří téměř pravidelně přicházíte s pomocí, bez které by stěží fungoval náš každodenní klubový život“. Tolik tedy Klub rodáků a přátel města Nového Jičína. V textu zprávy Klubu byla zmiňována jména známých novojičínských výtvarníků, manželů Zemánkových v souvislosti s projektem Akce Těla 2. A zde další informace, hodná záznamu v kronice: Na sochařském symposiu Bosco Arte Stenico v italském Trentinu získala novojičínská sochařka a pedagožka Soňa Zemánková 1. cenu! Třicet umělců z Neapole,Říma,Florencie,Benátek,Milána,Brescie,Trenta a dva z České repuibliky zpracovávalo týden ( 23.6 - 30.6.2013) v přírodním parku Adamello Brenta téma Rifugi (Úkryt) ve dvou uměleckých oborech - dřevěná skulptura z lipového kmene vysokého 2 m a Land art, instalace v lesním prostředí z větví,kůry,listí,trávy,vážící se k tématu .Porota, složená z prestižních italských odborníků (ředitel Muzea moderního umění v Roveretu, ředitelka Muzeí Trentina, architekt, výtvarný kritik) udělila dvě ceny. V sekci skulptura se rozhodla ocenit Soňu Zemánkovou za extrémně esenciální skulpturu kombinující geometrickou formu s přírodním prostředím. Jednoduchý jehlan, jehož výřez postavený opačně tvoří střechu hnízdu z větví trubače, který si umělkyně přivezla ze zahrady v České republice. Bosco Arte Stenoco je projekt, podporovaný řadou institucí od Provincia Autonoma di Trento,Comune di Stenico, turistickými a kulturními organizacemi s cílem obohatit kulturní nabídku Trentina o prezentaci současných trendů ve výtvarném umění, zvláště s jeho vztahem k životnímu prostředí. Ke kultuře patří i duchovno. Nový Jičín se v roce 2013 stal místem významné události i v tomto směru: Farní a zároveň primiční den novokněze Mgr. Jakuba Dominika Štefíka se uskutečnil první červencovou sobotu (6. 7. 013) na zimním stadionu v Novém Jičíně. Zúčastnilo se ho okolo sedmi set padesáti farníků a poutníků, kteří s Jakubem poseděli při netradičním zábavně-poučném programu a přijali od něj novokněžské požehnání. Jakub Dominik Štefík se narodil v Novém Jičíně 7.5.1985. Studoval na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži, rok historii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a poté Cyrilometodějskou teologickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Studium ukončil v roce 2012. Téhož roku, konkrétně 23.6.2012, přijal z rukou otce biskupa Františka Václava Lobkowicze v konkatedrále Panny Marie v Opavě jáhenské svěcení. Sportovci, sdružení ve sportovních klubech, se v roce 2013 podíleli zvláště bohatou měrou na oslavách jubilejního roku, jak zjistíme z úvodního stručného přehledu. Nebylo měsíce, aby se nekonala významná akce, zařazená do celoročního programu. Sportovci, především ploutvaři, měli zvláště úspěšný rok, jak vyčteme z pravidelných informací 42

zveřejňovaných v Novojičínském Zpravodaji, který je přílohou kroniky. Na tomto místě alespoň nejdůležitější okamžik, kdy se vyhlašují sportovci města a okresu: Dvacátého února 2013 byli v Beskydském divadle vyhlášeni nejúspěšnější sportovci roku 2012. Letos poprvé převzali ocenění nejlepší sportovci okresu i města současně. Kromě jednotlivců, kolektivů a trenérů byli oceněni i handicapovaní sportovci. V programu vystoupili zpěváci Michaela Nosková a Jiří Zonyga. Nabízíme přehled oceněných za město Nový Jičín. Trenér, cvičitel: Jaroslav Fleischmann (hokej), Alena Šajerová (plavání), Roman Zumer (basketbal). Kolektivy: basketbalové družstvo chlapců, tým juniorů a juniorek KVS Laguna, Team Forman Cinelli, družstvo starších žáků oddílu volejbalu. Jednotlivci: Petr Hudeček (cyklistika), Dominika Dostálová (zápas), Petra Klosová, Jakub Knesl (oba plavání), Jakub Karolín, Petr Španihel, Klára Křepelková, Matěj Obšivač, Martin Mazáč (všichni plavání s ploutvemi). Nejoblíbenější sportovec a kolektiv: Dominika Dostálová (zápas), Futsalový tým Top Dogs. Nejúspěšnější sportovci okresu reprezentující Nový Jičín: Jakub Karolín, Petr Španihel (oba plavání s ploutvemi KVS Laguna).

IV. Kulturní výročí roku osobností, případně vzpomínky, úmrtí: Významná výročí v dějinách města Nového Jičína v roce 2013

1293 - věk mytický, v listině pro fojtství v Děrném je mezi svědky uveden rychtář z Nového Města, možného dnešního Nového Jičína (720 let). 1313 - 700 let dosud známé první písemné zmínky: král Jan Lucemburský povoluje městu vybírat clo, výtěžek se měl obrátit k dobru obce, tedy k budování hradeb, údržbě dlažby, opravě cest a mostů. Originál listiny se nedochoval, v 2. pol. 19. století znám jednak zlomek opisu původní výsady, vyhotovený v mladší době, jednak stručný regest v inventáři městských privilegií. Oba dokumenty rovněž nezvěstné. 1366 – první dosud známý písemný záznam v pramenech o farním kostele a faráři jménem Mikuláš. 43

1373 - listinou z 23. 2. pánové Vok (III.) a jeho syn Jan (IV.) z Kravař, tehdejší majitelé města a panství, dali Novému Jičínu právo odúmrti (právo dědit), povolili mu konat výroční trh osm dní před letnicemi (svátkem sv. Ducha mezi 10. 5. – 13 .6. ), určili výši městské daně – 640 let. Kde jsou ale prapočátky města, kdy se narodilo, vzniklo, kdy a kdo ho založil, víme-li to – to jsou zásadní otázky dějinného vývoje Nového Jičína, na které se odpovídá těžce, neboť ožívajících archiválií a vydávajících svědectví se do dnešní doby dochovalo pramálo. Mnohé odvál nepřízeň času v podobě živelných pohrom, většinou požárů, jiné ničil největší nepřítel člověka, totiž člověk sám. Základní otázkou existence města se zabývalo od 19. století do dneška několik autorů a historiků, např. Joseph Beck, Karl Berger, Paul Ziegler, Karel Otto, Adolf Turek či nejnověji Jiří Jurok. Tomu se podařilo na základě dochovaných či nově nalezených archivních pramenů ve srovnání s archeologickými podat dosud nejucelenější výklad středověkých dějin města v nedávno vydané publikaci nazvané Nový Jičín, historie, kultura, lidé. Z jeho vědecky podložených závěrů vyplývá, že město Nový Jičín bylo založeno jako tržní středisko hradu a panství Starý Jičín v letech 1278-1313, kdy druhé datum představuje zmiňovanou první nepochybnou zprávu o existenci, přesněji, že vzniklo asi v letech 1290-1305, s dovršením městských práv v létech 1300-1305. Pravděpodobným zakladatelem města byl Blud (II.) z Jičína a Pńovic, vládnoucí na starojičínském panství nejspíše v létech 1288-1302. Nicméně, jak již bylo naznačeno, první nesporná písemná zpráva o existenci města Nového Jičína pochází až z roku 1313, kdy král Jan Lucemburský mu dává právo vybírat mýto a z níž vyplývá, že Nový Jičín v roce 1313 existoval minimálně několik let. To již město patřilo pánům z Kravař. Druhým důležitým privilegiem je listina z 23. února 1373 pánů Voka (III.) a jeho syna Jana (IV.) z Kravař, kterou Jiří Jurok objevil v roce 1997. V privilegiu se píše o obnovení či potvrzení staršího zřejmě ztraceného privilegia, o dosud neznámém procesí s kříži, o udělení 30 lánů polí ve vsi Loučce s náhradou v Šenově a Žilině, výročním trhu osm dní před letnicemi (svátkem sv. Ducha mezi 10. květnem a 13. červnem), zásadách odúmrtí a přesné výši městské daně. Tato důležitá listina pro dějiny města Nového Jičína se dochovala v Národním archivu v Praze v archivním souboru Morava v ověřeném znění v konceptu žádosti města Nového Jičína adresované císaři Rudolfovi II. z 30. července 1604 o potvrzení přiložených privilegií (kromě výše uvedeného se jednalo o další zajímavou listinu z roku 1560). 1397 - poprvé v písemných pramenech použit název civitas Novoticzin, město Nový Jičín (do té doby buď Jičín, nebo město Jičín). Cechy: Soukenický – 14. století. Na konci 16. století byla třetina z 200 řemeslnických mistrů soukeníky. 1540 – Cech řeznický, 44

1541 – kožešnický, 1558- šenkovní bratrstvo (privilegium Jana z Žerotína z 24. 3., kdy jsou poprvé zaznamenáni šenkovní měšťané) - před 455 léty. 1575 – tkalcovský, 1630 – kloboučnický, 1533-1541 - stavba renesančního zámku Žerotínů – 480 let . Další osudy města: 1501 – 20. 9., listina pánů ze Žerotína, kterou věnovali městu svobodný dům na náměstí ke zřízení radnice, masných, kožešnických, ševcovských a chlebných krámů.

Nejstarší podoba správy poddanského města Nového Jičína zahrnovala vrchnostenský a samosprávný prvek. Vrchnost, představovaná pány z Kravař, měla ve městě svého zástupce, rychtáře, vedoucího vrchnostenskou správu a vyšší soudní záležitosti. Svůj úřad vykonával ve staré rychtě, která byla domem svobodným, osvobozeným od všech dávek i od šosovního poplatku. Záležitosti vnitřní městské správy, městského hospodářství a nižší soudní pravomoc vykonávala městská rada, tj. konšelé v čele s purkmistrem. Listinou vydanou v Novém Jičíně 20. září 1501 bratří Jan, Viktorin a Jiří z Žerotína schválili odprodej svobodného domu na náměstí na městskou radnici včetně loubí v přízemí s pekařskými, řeznickými, ševcovskými a kožešnickými lávkami. Na radnici zasedala městská rada s purkmistrem, rada starších, různí městští úředníci, byla zde městská pokladna, archiv, patrně i městská šatlava či šerhovna a zřejmě i městský soud. Rychtář s konšely vedl soudní knihu. Ostatní městské knihy spravovala městská rada s purkmistrem. Tvořilo ji čtyři až pět osob a byla volena každoročně na Hromnice (2. února). Pečovala o pořádek a čistotu ve městě, dohlížela na cechy, kontrolovala míry a váhy řemeslníkům a starala se o údržbu městských bran, hradeb a cest. Již 25. dubna roku 1503 zachvátil město zničující požár, jemuž podlehly takřka všechny domy včetně radnice, kde bohužel shořel i městský archiv. Zůstalo jen šest až sedm domů na Dolním předměstí. A tak se budova jako již kamenný objekt stavěla za pomoci Žerotínů znovu, podobně jako další domy na náměstí. Když se Nový Jičín osamostatnil a v roce 1558 stal městem komorním, chtěli radní přesídlit do zámku, což se zdařilo později až poté, kdy 12. června 1593 purkmistr Jiří Pischkittl prodal budovu radnice bývalému přísežnému rychtáři a soukeníkovi Vítu Nitschmannovi. Městská samospráva v čele s purkmistrem, městskou radou, městskými úřady a zřejmě i městským soudem s fojtem se přesunula do nově opraveného bývalého zámku Žerotínů. Jiří Jurok v nejnověji vydaných dějinách města pak uvádí první purkmistry z počátku 16. století: Linhart roku 1506, Jiří Knur 1516, Tobiáš 1517, Jiří Kunc v letech 1520-10522, Mikuláš Horecký v roce 1523, Martin Kožník 1524, Gregor Kožník v letech 1525 a 1530, Mikuláš Piškytl v roce 1529, Václav Koblih 45

1531 a 1539, Staněk Ryšánek 1543, Šimek Kavka 1544. Od 2. poloviny 16. století díky dochovaným městským knihám známe ucelenou řadu purkmistrů. V letech 1558-1624 nebyla městská rada obnovována na Hromnice, nýbrž okolo obrácení sv. Pavla (25. ledna) a volbu řídil zemský podkomoří. Porážka stavovského povstání přinesla zásadní obrat do osudů města, které bylo privilegiem 15. února 1620 v Olomouci ještě povýšené na město královské (bohužel, listina se nedochovala, znám je pouze její stručný soudobý regest). Majitelem města a panství se roku 1624 stala jezuitská kolej v Olomouci. Ihned po příchodu do města obsadil jezuitský regent Hack s vojenskou asistencí sídlo radnice - budovu zámku a městu zabavil všechna předchozí privilegia. Nový Jičín, nyní opět město poddanské, zůstal bez radnice, do zámku se přesunula správa novojičínského panství a sídlo hejtmana. Radní se scházeli v domech svých purkmistrů, či vlastních domech po dobu celých dlouhých 24 let. Všechna důležitá jednání, privilegia i cechovní artikule společně potvrzoval rektor olomoucké koleje a regent konviktu. Teprve v roce 1648 přislíbila vrchnost radě přenechat dvě místnosti s komůrkou v panském obydlí nedaleko zámku, v tak zvaném Scheitenhauerově domě. 27. října 1659 zemřel majitel domu na náměstí Daniel Hoffman. Krátce po jeho smrti odprodali dědici dům jezuitům a ti ho obratem věnovali městu opětně ke zřízení radnice. Slavnostní den znovuotevření radnice město oslavilo troubením a bubnováním na tympány. Do vchodu na radnici pak nechali otcové města zasadit kamenný portál, vyzývající všechny správce věcí obecných ke spravedlnosti a obezřetnosti. Portálem věkem prošla řada purkmistrů, radních a přísedících, kteří po bočním schodišti vystupovali na balkon radnice a odtud vyhlašovali městské právo. 1503 – stavba nové kamenné radnice – 510 let. 1543 - v pramenech uveden v Novém Jičíně bratrský sbor a bratrská škola – 470 let. 1558 - Nový Jičín se stává majitelem novojicko-štramberského panství, z rezidenčního poddanského města se stal svobodným komorním městem, postaveným de facto na úroveň měst královských, výtěžek z panství platí do královy komory – 455 let. Oproti královským městům postrádal Nový Jičín jen politické právo účasti na zemských a generálních sněmech. Zařadil se tak za šest královských měst, tj. Olomouc, Brno, Jihlava, Znojmo, Uherské Hradiště, Uničov. Dalšími kolegy-partnery, tj. komorními městy, byl Kyjov (od r. 1548) a Šumperk (od r. 1562). 1562 – privilegiem z 10. května je městu uděleno olomoucké právo, čímž se mění podřízení Nového Jičína magdeburskému právu a jeho stolici v Hlubčicích; následujícího dne, tj. 11. května bylo vydáno císařské privilegium o vyhnání Židů z Nového Jičína. 1563 - Ondřej Řepa z Greifendorfu staví v Novém Jičíně na náměstí jako sídlo své rodiny, renesanční dům s arkádami, známý později pod názvem Stará pošta – 450 let.

46

1583 – Petr Scheitenhauer ml. zasadil rodinný erb do renesančního domu č. 50 (tzv. Scheitenhauerův dům) – 430 let. 1586 – císař Rudolf II. privilegiem ze 14. července či 24. října povoluje Novému Jičínu zbořit původně dřevěný pivovar a masné krámy uprostřed náměstí kvůli nebezpečí ohně a jejich přenesení do radnice, zároveň přeměně zámku na radnici. Ustanovení privilegia byla realizována v následujících letech nejprve přikoupením sousedního domu č. 2 pro zamýšlený pivovar v roce 1587, ale protože v domě nebyla studna, přenesli pivovar v roce 1590 do nárožního domu č. 14 na náměstí. 1593 – purkmistr Jiří Pischkitl 12. června prodává budovu radnice bývalému přísežnému rychtáři a soukeníkovi Vítu Nitschmannovi. Městská samospráva v čele s purkmistrem, městskou radou, městskými úřady a zřejmě i městským soudem s fojtem se přesouvá do nově opraveného bývalého zámku Žerotínů.

Nejvýznamnějším českým purkmistrem, který se zasloužil o samostatnost města v roce 1558 a byl zřejmě autorem myšlenky na přesunutí radnice na zámek, byl bezesporu Ondřej Řepa z Greiffendorfu na Závišicích, původně úředník Žerotínů, městský písař, patrně řezník. 26. ledna 1566 se stal erbovním měšťanem a v roce 1588 se zakoupil na polovině vesnice Závišic s dvorem Támovice. Také jeho syn Eliáš se stal purkmistrem a byl to on, kdo při holdování novému českému králi Fridrichu Falckému v únoru 1620 vyžádal potvrzení stávajících práv a nové privilegium, povyšující Nový Jičín mezi města královská. Mezi významné novojičínské purkmistry patří rovněž August Josef Leger (1656-1739), když v době jeho purkmistrování došlo k nejstaršímu vyobrazení města v roce 1729 a on sám v portrétní podobě je rovněž nejstarším obrazem novojičínských purkmistrů. To je zároveň doba městského syndika Josefa Neussera, autora kroniky města od založení do roku 1727. Karl Ignác Tüller, novojičínský měšťan a v roce 1755 purkmistr, shromáždil do knihy opisy listin potvrzující městská práva a výsady z let 1562-1749. 1613 – v jihovýchodním koutu hradeb u farního kostela postavena Farská bašta – 400 let. Na ní latinský nápis konstatující, že nejpevnější věž byla postavena v době purkmistrování Jana Meltzela, konšelů Heinricha Tobiase, Paula Schindlera, Jonase Böhma, pozdějšího faráře. 1618 – dostavěna renesanční věž farního kostela Nanebevzetí Panny Marie – 395 let. 1620 – povýšení Nového Jičína mezi města královská. 1624 – Nový Jičín opět městem poddanským, patřící jezuitské koleji v Olomouci. 1773 – zrušení řádu jezuitů – 240 let. 47

1775 – listinou císařovny Marie Terezie se Nový Jičín stává opět svobodným městem municipálním. 1767 – 23. 7. – Jan Kattauer zřizuje ve svém renesančním domě, kdysi Ondřeje Řepy z Greifendorfů, poštu, která tu přetrvala až do roku 1852, respektive do roku 1860, kdy ji nový provozovatel přenesl na dům č. 35; název Stará pošta renesančního domu na náměstí používán dodnes. 1775 - po zrušení jezuitského řádu (v roce 1773) vrací Marie Terezie Novému Jičínu svobodu a prohlašuje ho za město municipální. 1787 - v Novém Jičíně zřízen hrdelní soud pro kraj Přerov; 13. 4. město navštívil a ubytoval se v domě U Zeleného stromu císař Josef II. při své cestě státní návštěvy Ruska a tehdejší panovnice carevny Kateřiny II. 1790 – v domě č. 29 se ubytoval polní maršál Gideon Ernst Laudon a 14. 7. zde náhle zemřel.

1848 – před 165 léty v tehdejší rakouské monarchii se zrodila občanská svoboda, základ demokratické občanské společnosti. Byl to počátek nové éry obecní samosprávy, organizování státní správy, bouřlivého průmyslového rozvoje. Revolučním symbolem a zároveň zárukou určitého podílu na moci se staly nově tvořené národní gardy k zabezpečení svobody, ochraně klidu a pořádku ve smyslu dekretu moravského gubernia ze dne 13. dubna 1848, a to ve všech obcích nad 1000 obyvatel. Služba v národní gardě byla čestná, ale jinak povinná pro dospělé muže, s výjimkou kněží, důstojníků, zaměstnanců dopravy, tovaryšů, čeledínů a ostatního služebného lidu. Novojičínská národní garda brzy čítala okolo 500 mužů. Symbolem čestnosti a víry v morální hodnoty byl prapor, který zásluhou finančních darů novojičínských továrníků a podnikatelů byl zhotoven a vyšit madam Döpperovou v letních měsících revolučního roku. Slavnostního svěcení praporu na náměstí v Novém Jičíně 17. září 1848 se účastnilo přes 23 delegací národních gard regionu, mimo jiné z Opavy, Bílovce, Oder, Těšína, Štramberka, Rožnova, Frenštátu, Příbora, Brušperka, Kunína, Žiliny a dalších. Národní gardy skončily svou činnost koncem roku 1849. S rokem 1848 je třeba zároveň připomenout i volby do nového konstitučního moravského zemského sněmu 13. května. Nový Jičín byl pak na sněmu zastoupen dvěma měšťany – Josefem Tempele a Aloisem Šenkem. Novojičínský venkovský volební okrsek zastupoval František Hynner z Šenova. Sněm jednal od 31. května 1848 do 24. ledna 1849, kdy svou činnost ukončil. Vypracoval nové zemské zřízení, jeho největší význam však tkví z usnesení z 9. června, kdy s platností od 1. července 1848 byly zrušeny robotní povinnosti i poddanské závazky za poměrně mírnou náhradu. Definitivní zrušení poddanství na Moravě a v celé rakouské monarchií nastalo až na základě říšského zákona ze 7. září téhož roku. Novojičínští měšťané se k historickým dnům roku 1848 v jubilejních létech vraceli, připomínali a slavili. 48

1850 - Nový Jičín se stal sídlem okresního hejtmanství, berního úřadu, okresního a krajského soudu. 1853 - se v našem městě zrodil a poprvé veřejně vystoupil zdejší mužský pěvecký sbor (160 let), který tu pak existoval až do druhé světové války, a to i v podobě dámské a tudíž i občas smíšené. O něco později se tu ustavil i hudební spolek, pod jehož křídly se německý amatérský hudební život rozvíjel. České pěvecké sbory rozkvetly u českých spolků teprve v období první republiky. Nicméně v našem městě koncertovali i takoví umělci, jako byli Ondříček, Kubelík, Kocián, Příhoda. 1862 – v listopadu založen německý hospodářský spolek – Landwirtschaftlicher Verein in Neutitschein, základ kravařského německého hospodářského spolku. 1869 – v Novém Jičíně vznikl Arbeiter-Bildungs-und Unterstützungs-Verein - Dělnický vzdělávací a podpůrný spolek, patřící mezi nejstarší na Moravě a ve Slezsku. 1878 - K. J. Maška – 135 let zahájení archeologického výzkumu jeskyně Šipka.

1893 – před 120 léty do Nového Jičína přichází jako kooperátor na místní faru kaplan Jan Šrámek, pozdější zakladatel lidové strany- v Novém Jičíně založil křesťanské spolky. V našem městě působil do roku 1901. Kromě duchovní správy se záhy projevil jako talentovaný organizátor spolkového života, zapálený pro sociální spravedlnost v duchu křesťanských zásad, zároveň významně pomáhající zdejší české menšině. Budoucí univerzitní profesor sociologie stal u zrodu mužského Katolického spolku dělnického v Novém Jičíně, který zahájil svou činnost 3. února 1895. O tři roky později zde založil Křesťansko-sociální ženský spolek Budoucnost. Na ustavující valné hromadě 5. července 1898 – 115 let - byl Šrámek jednomyslně zvolen předsedou a zůstal jim až do splynutí Budoucnosti se Svazem katolických žen a dívek v roce 1924. V obou početně silných spolcích se konaly přednášky, výlety, hrálo se divadlo, ale především se tu rozvíjely křesťansko-sociální principy. Z archivních dokumentů se dovídáme, že byla zřízena i nemocenská pokladna, byl sestaven Řád pro udělení podpor v nezaměstnanosti členům spolku. Ze Šrámkova podnětu byl organizován hromadný nákup látek, prádla, ručníků a jiného zboží u českých křesťanských firem v Hronově, později i ve Frenštátě pod Radhoštěm a v Brušperku. Pořádaly se kurzy českého jazyka pro členky spolku Budoucnost, které vyšly z německých škol, kurzy ručních prací a vaření. Šrámkovou zásluhou došlo ke zřízení společných nocleháren pro české dělnice dojíždějící do Nového Jičína z okolních obcí. První takováto útulna pro 10 dělnic vznikla v Kostelní ulici v soukromém domě německého učitele. Kapacita však brzy nestačila, a tak se útulna přestěhovala v roce 1899 do domu českého lékaře MUDr. Dvořáka na novojičínské náměstí. Tam již měla dvě místnosti s kuchyní a mohlo tu nocovat 23 dělnic. Ani ta však brzy nestačila, a proto se přistoupilo k výstavbě vlastní budovy na Růžičkově ulici, dokončené až v roce 1902, kdy již P. Šrámek v Novém Jičíně nepůsobil. 49

Šrámkova spolková činnost přerostla brzy hranice města Nového Jičína. Již v roce 1895 byl spoluzakladatelem okresní Katolicko-politické jednoty ve Starém Jičíně a jako její jednatel zakládal řadu místních jednot, jako například v Mořkově, Hodslavicích, Příboře, Štramberku, Bernarticích a jinde. V Hodslavicích navíc založil i hospodářské družstvo Zádruha. K soustředění všech těchto katolických spolků v jeden pak došlo v roce 1897, kdy pod Šrámkovým vedením došlo k ustavení Okresního sdružení křesťansko-sociálních spolků na Novojičínsku, prvního svého druhu vůbec. V polovině roku 1901 byl Jan Šrámek přeložen na faru do Životic. Jeho odchod byl bezprostředním důsledkem srážky s novojičínskými německými nacionalisty, které svým dílem popuzoval (v německých novinách byl dokonce označován jako český kaplan- štváč). Nadále, byť sporadicky, se však v Novém Jičíně objevoval při přednáškách či návštěvách ve spolku Budoucnost, a to až do počátku první světové války. Ale to již působil od roku 1905 v Brně na kněžském alumnátě jako docent sociologie, od roku 1911 jako profesor a o rok později byl vyznamenán papežem Piem X. hodnosti papežského komořího s titulem monsignora. 1893 - 120 let telefonu ve městě; téhož roku - Národopisná výstava v Loučce – 120 let. 1903 – před 110 léty, 9. června, v Novém Jičíně poprvé uvedena opera Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta (v Národním domě, středisku české menšiny), a to kočující divadelní společnosti R. Příbramského. O něco později, 13.června 1903, byla dávána Blodkova opera V studni a 15. června opereta Gejša. 1913 – oslavy 600 let Nového Jičína, spojené s oslavou 50 let od založení hospodářského spolku (1862). 1918 – vznik samostatné Československé republiky – 95 let. Znamenal konec první celosvětové vřavy, Rakousko-Uherské monarchie, vznik samostatného státu, Československa. Pro německý Nový Jičín tragédie, pro zdejší české obyvatelstvo zázrak. Po celou dobu dvaceti let se budou marně pokoušet o společnou existenci. Němečtí podnikatelé se jen těžko zříkají výsadního postavení a nástupem Hitlera k moci dochází i k zfanatizováni místních obyvatel. Můžeme sice hovořit o poklidných třicátých létech v Novém Jičíně, postupné hospodářské prosperitě po krizi na sklonku dvacátých let. Jenže v druhé polovině dekády se všechno mění. 1953 - Slavnostní otevření Muzea Kravařska v Žerotínském zámku - 60 let. 1963 – oslavy 650. výročí Nového Jičína. 1968 – 45 let uplynulo od doby, kdy jen na chvíli byl vzduch proťat závanem naděje občanské společnosti. Naděje byla ale zmařena 21. srpna. Dnem zapsaným krví v kalendáři, jak vzpomíná Miloslav Baláš, obyvatel našeho města: „Hrůzné probuzení! Okupace! Probouzí 50

mne v jednu hodinu v noci neustálý hukot letadel a hlomoz aut, projíždějících ulicí odshora dolů a naopak. Do oken naráží vzdálený šum jako hukot rozbouřených vod. Rádio hlásí krutou mučivou zprávu: ..o půlnoci vstoupila ruská vojska na území státu, na letiště se dopravuje vojenská technika. S ruskými armádami postupují vojska bulharská, maďarská, NDR a Polska…. Je to zrovna úděsné. Nechce se věřit a všichni se ptají:Jak je to možné? Naši přátelé! Bez odpovědi, bez oznámení! Uprostřed noci, hůř než někdejší nacističtí okupanti. Zmocňuje se nás bezradnost…Hloučky lidí na ulicích, na náměstí. Na křižovatce před Čedokem srocený dav uprostřed ulice, ponejvíce mladí lidé, chtějí zabránit průjezdu vojenské techniky okupantů. Od Sokolovské ulice duní obrněná vozidla. Jedou zvolna, ale dav neustupuje. Zvednuté pěsti hrozí vojákům s přilbami…Iditě damoj , zachvatčiki!“ Neodešli, zůstali přítomni dalších více než dvacet let. 1993 – první městská slavnost v Novém Jičíně 2002 – od 1. 7. zaniká Státní okresní archiv jako součást Okresního úřadu, stává se vnitřní organizační jednotkou Zemského archivu v Opavě. K 31. 12. téhož roku zanikly na území státu Okresní úřady. 2003 - Vznik Muzea Novojičínska p. o. - 10 let.

Záporná data v dějinách města: 1503 – katastrofální požár, shořelo dřevěné město, staví se nové, kamenné -510 let. 1621 – bitva u Nového Jičína (španělské vojenské oddíly císařské katolické habsburské posádky s protestantským vojskem markraběte Jana Jiřího Krnovského. 1624 – Nový Jičín ztrácí svou svobodu, stává se městem poddanským olomouckých jezuitů. konec 17. a počátek 18. století – morové epidemie. 1768 – další katastrofální požár města – 245 let. 1938 – 75 let od Mnichovské smlouvy, znamenající pro Nový Jičín další tragédií. Odchod většiny českého obyvatelstva, především českých úředníků, vysídlení Židů a jejich utrpení. Na období vzpomínají všichni jinak. Německý mladík, dnes již důstojného věku, tvrdí, že se českému obyvatelstvu v Novém Jičíně nic nedělo, mohli se v poklidu vystěhovat. Český mladík, dnes rovněž poněkud starší, vzpomíná, jak jim do té doby mírumilovný německý soused s pistolí v ruce bránil při odchodu z Nového Jičína. Tenkrát osmiletý chlapec měl pocit blížící se smrti. Jiný český chlapec, který v Novém Jičíně okupaci přežil, vzpomíná, jak nemohl a ze strachu ani nechtěl veřejně česky mluvit, protože by byl německými výrostky zbit. Židovský jinoch vzpomíná na 10. říjen 1938 takto: „V našem malém městečku je všechno vzhůru nohama. Všude visí vlajky s hákovými kříži a transparenty. Německé jednotky vstupují 51

do Nového Jičína. Obyvatelstvo nadšeně jásá. Ne, to není pravý výraz – lidé řvou Sieg Heil! Ve všech výkladech visí Hitlerovy portréty se slovy díků…. Ale následovaly dny horší. Náš soused, obchodník s potravinami a velmi malého vzrůstu, jako by ve vlastních očích vyrostl. Jeho sebevědomí se dalo nahmatat. Paní S. z Mlýnské ulice vyměnila mariánský obrázek za Hitlerovu podobiznu. Stárnoucí osamělá žena ho ctila, jak se zdálo, jako nového boha. Někteří Češi si najednou vzpomněli na německé matky a babičky a rázem se z nich stali Němci a nacionální socialisté…“ Rok 1938 znamenal nejen počátek německé okupace, posléze druhé světové válečné vřavy. I němečtí obyvatelé měli pochopit cenu svobody a vítězství: jejich děti našly smrt na bojištích u Moskvy, Leningradu či jinde. Hitler žádal oběti. Z velké rodiny vzpomínajícího židovského jinocha se zachránil pouze on s bratrem. A konec války znamenal definitivní ztrátu domova zbývajících německých novojičínských občanů. Válka je krutá a svou daň si vybírá i po skončení. 1948 - 65 let. Únorové dny roku 1948 si město Nový Jičín jako vítězství pracujícího lidu a vznik Lidových milicí připomínalo více než čtyřicet let. Ve skutečnosti zvítězil jiný druh totality, jediné politické strany, zvůle politické moci. Opět umírali lidé, občané, ve zmanipulovaných procesech. Mnozí měli štěstí, a odpykávali desítky let žaláře. 1963 – před 50. lety skončilo v Novém Jičíně administrativně-politickým zásahem činnost Beskydské divadlo, do té doby samostatný herecký soubor.

Osobnosti: Anton Berger – výtvarník, 15. 1. 1798, 215 let narození. Dominik Bilimek – přírodovědec, 25. 2. 1813, 200 let narození. Stefan Weigel – vlastivědný pracovník, spisovatel, 25. 12. 1848, 165 let narození. Eduard Veith – výtvarník, 30. 3. 1858, 155 let narození. Ing. Josef Ullrich – starosta města, říšský rada, 1. 5. 1868, 145 let narození. Hugo Baar – výtvarník, 3. 3. 1873, 140 let narození. Božena Benešová – spisovatelka, 30. 11. 1873, 140 let narození. Jaroslav Štindl-učitel, hudebník, archivář, muzejník, bojovník proti fašismu, 15. 1. 1903, 110 let narození. Jaroslav Hlaďo – letec RAF v Anglií, hrdina, 8. 5. 1913, 100 let narození. Petr Orság-tvůrce městských slavností, ředitel Městského kulturního střediska – 19. 6. 1953, 60 let narození. 52

Carl von Schwarz-podnikatel, mecenáš, stavitel místní dráhy – 1898, 115 let úmrtí. Miloslav Baláš – spisovatel, 31. 10. 1983, 30 let úmrtí. Fred Liewehr – rakouský divadelní a filmový herec, 19. 7. 1993, 20 let úmrtí.

Několikrát jsem na stránkách kroniky za rok 2013 mimo jiné zaznamenal úmrtí Jaroslava Merendy, novojičínského básníka, čestného občana města in memoriam. V sobotu 5. ledna 2013 ve věku 91 let zemřel novojičínský básník, profesí knihař, pedagog, dlouholetý člen pěveckého sboru Ondráš, Literárního klubu Městské knihovny při Městském kulturním středisku a Klubu rodáků a přátel města Nového Jičína, pan Jaroslav Merenda. Veřejnost se s básníkem rozloučila v pátek 11. ledna 2013 ve 14 hodin odpoledne ve smuteční síni městského hřbitova v Novém Jičíně. Mezi smutečními hosty byli dva bývalí (pánové Pavel Wessely, Mgr. Ivan Týle) a současný starosta města Nového Jičína pan PhDr. Jaroslav Dvořák, bývalý novojičínský místostarosta pan Miloš Lossmann s chotí a starostka obce Hodslavice paní Mgr. Pavla Adamcová. Jaroslav Merenda se narodil 3. listopadu 1921 jako třetí ze čtyř sourozenců v rodině malého živnostníka, krejčovského mistra v památné obci Hodslavice. Tady prožil dětství a dospívání, cvičil v tamějším Sokole, stal se nadšeným členem ochotnického divadla, kde rád hrál a zpíval v operetách. Vyučil se v oboru knihař, pracoval 12 let v novojičínské tiskárně, za války byl totálně nasazen v Korutanech. Tady zhruba od roku 1942 vznikají ze stesku po rodině, domovu a lásce k dívce Zdeňce, pozdější manželce, první verše. Po válce si vzdělání doplnil večerním studiem na Gymnáziu v Novém Jičíně a kurzy pedagogického minima na Pedagogické fakultě v Ostravě, čímž získal aprobaci učitele odborných předmětů v oboru knihař. Poté učil 14 let na Učňovské škole v Novém Jičíně a 18 let na Středním odborném učilišti ve Frenštátě pod Radhoštěm. Jaroslav Merenda měl mnoho zájmů, jako každý mladý člověk v určitém období. Zpěv a poezie se nakonec staly doménou jeho života. Svobodně své verše ale mohl vydávat až po roce 1989, což zúročil sedmi sbírkami, vydanými Městským kulturním střediskem v Novém Jičíně, z nichž kouzelná básnická publikace Cesta do Tramtárie s poetickými ilustracemi Dany Dokládalové je věnována dětem. Magnólie u zámecké zdi, Poslední růže, Je láska křehká věc, Tichá cesta mezi poli, Svinec, má láska, …A píseň byla dohrána – to jsou ony perly tvůrčího zápasu Jaroslava Merendy. Před pár léty napsal blízký přítel Jaroslava Merendy a čestný občan města Nového Jičína pan Mgr. Václav Ptáček, že se poezie stala Merendovi denní potřebou a nazval ho příznačně zpívajícím básníkem. Právě proto měl Jaroslav neustále u sebe papír a kousek tužky a své podněty zaznamenával. Druhou láskou se mu stal již od mládí zpěv. Tato záliba 53

ho přivedla i se ženou do řad členů smíšeného pěveckého sboru Ondráš, v němž vedle třiadvacetiletého zpívání působil pět let i jako konferenciér. Jaroslav Merenda se rovněž účastnil řady literárních soutěží, přičemž nejvíce si vážil prvního místa v celostátní soutěži, pořádané v roce 1999 Literárním klubem Petra Bezruče ve Frýdku-Místku. Merendovým veršům veřejnost ráda naslouchala v pořadech Literárního klubu Okresní a posléze Městské knihovny v Novém Jičíně, kde byl navíc dlouhá léta aktivním členem. Svým básnickým dílem přerostl Jaroslav Merenda hranice novojičínského regionu. Jeho rodná obec Hodslavice ho zařadila mezi významné osobnosti, město Nový Jičín ho poctilo obdobným názvem v roce 2004. V prosinci roku 2000 byl zvolen předsedou Klubu rodáků a přátel města Nového Jičína, aby mohl pokračovat v záslužné práci po náhle zemřelém a nezapomenutelném zakladateli Klubu Ervínu Bártkovi. Ten v osmdesátých letech 20. století zhudebnil pro svůj sbor jednu z nejkrásnějších Merendových básní Magnólie u zámecké zdi. Skladba se stala okamžitě oblíbenou součástí repertoáru Ondráše. Zvukomalebnost jubilantových veršů podnítila i další hudebníky. Hodslavský rodák Edvin Toman napsal hudbu k básni Padá listí, padá a Václav Ptáček vytvořil několik dětských písní (např. Čmelák, Liška) a pro Mrázkovu hudbu zkomponoval song Kouzelný čas. Říká se, že čas je prevít a mnohé odvane. Možná, ale dílo člověka zůstává. Verše Jaroslava Merendy jsou toho důkazem. Čest jeho památce! V příloze pak uvedená smuteční řeč na pohřbu. K tomu dodávám, že zastupitelé města udělili Jaroslavu Merendovi in memoriam čestné občanství Nového Jičína dne 9. září 2013. Pamětní list s čestným titulem předal v prosinci starosta města PhDr. Jaroslav Dvořák dceři zesnulého básníka paní Heleně Droščinové, která jménem rodiny poděkovala. Jednou z osobností, novojičínských rodáků, od jehož úmrtí uplynulo 20 let, byl významný rakouský herec Fred Liewehr, celým jménem Alfred Rudolf Johann Liewehr. Narodil se v Novém Jičíně 17. června 1909 v domě č. 1059, později Legergasse 15, což je dnešní dům na Havlíčkově ulici č. 15. Majitelem domu v oné době roku 1909 byl novojičínský lékař MUDr. Franz Preisenhammer – mimochodem, když rodina Newaldů prodávala novojičínskou nemovitost, jako kupci jsou uvedeni rovněž Preisenhammerové, soukeníci. Ale vraťme se k Alfredu Liewehrovi. Jeho otec, Rudolf Liewehr, podobně novojičínský rodák (narozen 2. června 1868), povoláním účetní, později je ale uváděn výrobcem sukna, zřejmě po svém otci Johannovi, který byl soukeníkem. Matka Marie, narozená v Novém Jičíně 28. června 1882, dcera Johanna Neussera, novojičínského hostinského. Mladý Alfred Liewehr jako žák Maxe Reinhardta přichází v roce 1931 do Vídně, v roce 1933 získává angažmá ve věhlasném Vídeňském Burgtheatru a až do konce svého života město a divadlo neopustil. Zemřel 19. července 1993 a jeho jméno nese ulice ve 13. okrese Vídně. V roce 1969 byl jmenován čestným členem Burgthetru, v roce 1981 Doyenem. Ve svém dlouhém divadelním životě ztvárnil více jak 260 rolí v 8000 představeních. Ve filmu debutoval v roce 1935 a natočil přes 40 filmů, poslední v roce 1984. 54

Tolik tedy uplynulý jubilejní rok 2013, kdy si město Nový Jičín připomínalo 700 let své existence. Přílohy: 1) Scénář bitvy Původním záměrem náboženských rozbrojů na počátku 17. století byla zajisté snaha o čistotu víry a svobodu člověka. Však v každé době a v každé situaci jsou upřímné myšlenky zneužívány neupřímnými. Náhled odborníků na porážku stavovského vojska na Bílé hoře 8. listopadu 1620 je podstatně střízlivější, než pocity českých a moravských vlastenců. Každý národ ale potřebuje své tragické symboly. Nad všechny pochybnosti je fakt, že naše dějiny dělíme na období předbělohorské a pobělohorské, a to trvá, jak říkají skeptici, bez větších změn, dodnes. Opusťme nyní myšlenky současné a přenesme se do doby a pocitů měšťanů donedávna hrdého protestantského královského města Nového Jičína v roce 1621. NÁSTUP TANEČNÍ SKUPINY Hospodine, veď spor s těmi, kdo vedou spor se mnou, bojuj proti těm, kdo proti mně boj vedou. Chop se pavézy a štítu, na pomoc mi povstaň, rozmáchni se kopím a sekerou proti těm, kdo mě pronásledují, a řekni mi: „Jsem tvoje spása.“ TANEC 21. června roku 1621 jmenuje Zemský podkomoří Karel Haugvic novou městskou Radu města Nového Jičína. Ta v čele s Janem Meltzerem přísahá poslušnost císaři, na což bude dohlížet císařské vojsko utábořené před hradbami. Téhož dne – 21. června roku 1621 od úsvitu začala v Praze na Staroměstském náměstí poprava dvaceti sedmi českých pánů. Jan Mydlář, mistr kat, nechal odsouzené před popravou pomodlit se podle jejich přesvědčení. Odsouzenci přicházeli dle rodu, důstojenství a věku. Jako první direktoři ze 55

stavu panského. Jáchymu Ondřeji Šlikovi byla nejdřív uťata hlava a poté pravá ruka, Václav Budovec z Budova a Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic byli sťati mečem. Následovalo sedm odsouzenců ze stavu rytířského a pět direktorů ze stavu městského, kteří byli rovněž sťati. Janu Jesenskému byl nejdříve vyříznut jazyk, poté byl sťat, jeho tělo bylo rozčtvrceno a části nabodnuty na kůly. Členové Jednoty bratrské byli potupně oběšeni, zbylí měšťané byli sťati. Přední vůdcové povstání byli rozčtvrceni a části jejich těl byly vystaveny na různých místech. Dvanáct hlav kat Mydlář uložil do železných košů a připevnil na Staroměstskou mosteckou věž. Do Nového Jičína přinesli poslové zprávu tuto o dva dny později. NADHOZ – BĚH K NOVÉMU JIČÍNU (DOLNÍ BRÁNA) PŘÍCHOD GARDY Na severu Moravy byla soustředěna hlavní síla protestantského stavovského vojska pod velením markraběte Jana Jiřího Krnovského. VJEZD HLÍDKY CÍSAŘSKÝCH Vojsko císařské, tvořené německými mušketýry, valonskou jízdou a kompaniemi španělskými tzv. Neapolitány, vedl zkušený válečník, proslavený v bitvě na Bílé hoře, plukovník Gauchier. Nastal čas jejich střetu. Když zvědové císařští sdělili svému veliteli, že v zámku Raduň vypátrali sídlo osobní gardy vévody Krnovského, vyrazil plukovník Gauchier jako jestřáb s touhou protivníka svého polapit. ÚTOK CÍSAŘSKÝCH NA RADUŇ Zpráva o vyvraždění posádky v Raduni zastihla markraběte Krnovského v Opavě – a zloba jeho byla strašlivá. PŘÍJEZD STAVOVSKÝCH Dne 24. července dostihla jízda vévody Krnovského Gauchierovo vojsko u Nového Jičína.

BITVA ÚTĚK CÍSAŘSKÝCH DO MĚSTA 56

ODJEZD JÍZD, ODCHOD PĚŠÍCH DĚLOSTŘELBA I skryli se měšťané novojičínští do sklepení svých domů, zde v bezpečí pobývali a dostávali zprávy od několika statečných, kteří v dělostřelbě urputné na povrch se odvážili. Hradby městské odolávaly. Však všeho do času. Zloba markraběte Krnovského narůstala a obracela se k městu, kdys jemu milému. Běda novojičínským až povolí vévoda žoldnéřům svým město krutě rabovat. I radili se měšťané a neshledali možnosti jiné jak vojáky císařské vypudit a milost markraběte získat a tak město své zapálili. Nesnesitelný ohnivý žár a dým donutil vojáky opustit hradby. Německým žoldnéřům dal markrabě, pod podmínkou podvolení se jeho velení, milost. Plukovník Gauchier a jeho Španělé, kteří stavovským na Bílé hoře těžkou ránu zasadili a gardu v Raduni pobili, ti milost čekat nemohli. A žár hořícího města byl nesnesitelný. VÝPAD 1. SKUPINY SALVA VÝPAD 2. SKUPINY SALVA 3. SKUPINA (GAUCHIER) I nemohl běsnění to déle snášet archanděl Michael a vyslal anděly své, aby konali.

PŘÍJEZD ANDĚLŮ (stavovští pokleknou) ODJEZD GAUCHIERA Tak novojičínští lstí svou, na kterou v hrozbě kruté právo měli, přečkali strašnou tuto řež a životy své a město své, byť spálené, zachránili. Novojičínské čekaly v průběhu staletí další bitvy, požáry, morové rány, apokalyptické války 20. století. Ale město přežilo, žije, rozkvétá. 57

Nad hroby pobitých španělských císařských vojáků byla postavena kaple a poté postupně v průběhu staletí vystavěn poutní kostel Panny Marie Bolestné nazývaný dodnes Španělská kaple. Dámy a pánové, vážení hosté, uměleckou rekonstrukci bitvy vám předvedli…………

2. Příloha:

Přehled městských slavností (tématický + hudební) 1993 - 680. Výročí NJ Městská privilegia, Jan Lucemburský 1994 - ---------------------------------1995 - Marie Terezi 1996 - Mystika a magie / Fleret 1997 - Národní zahájení DED, Sedm pečetí / Laura a její tygři 1998 - Hymnus o Perunovi / Mňága a Žďorp 1999 - Nový Jičín – město budoucnosti / Rock & Roll Band Marcela Woodmana 2000 - Laudon a smrt / Tichá dohoda 2001 - 500 let radnice / Vidiek 2002 - Polární záře / Babalet 2003 - Ve znamení sv. Floriana a sv. Mikuláše (kašna) / The Beathles revival Kladno 2004 - Gonzaga de Novellara / Buty 2005 - Kremnica, rekord klobouky / Kryštof 2006 - Novojičínští výtvarníci – rekord o nejdelší obraz / Monkey Business 2007 - Ludwigsburg / Peha 2008 - 100 let tělovýchovy / Mandrage, Miro Žbirka 2009 - Epinal / UDG, Čechomor 2010 - Generál Laudon, bitva o Bělehrad / Petra Janů a Golem, Horkýže Slíže 2011 - Eduard Orel / Věra Špirarová, Wohnout 2012 - Pohádky, pověsti a mýty Kravařska… / Hana Zagorová a Petr Rezek s bendem

3. Příloha: scénář příjezdu Jana Lucemburského a předání privilegií: královský pisař: Vivat Johannes, dei gratia Boemiae et Poloniae rex, sacri imperii citra montes vicarius generalis, ac Lucemburgensis comes, Královský rychtář:

58

Veleben buď Bůh, veleben buď Kristus, veleben budiž ctihodný náš panovník, pan Jan, z Boží milosti král český, polský, hrabě Lucemburský, prvorozený syn jeho milosti pana Jindřicha, císaře římského, vždy rozmnožitele římské Říše, který navštívil slovutné město Nový Jičín, aby věrnému ctihodnému panu Vokovi z Kravař za zásluhy vojenské pomoci proti loupežím všelijakým poděkoval a právě pro jeho věrné město Nový Jičín práva a povinnosti vybírat mýto v městských branách pro rozvoj města tohoto privilegium purkmistrovi předal. Hle, král, sláva mu. Jan Lucemburský přijíždí, sestupuje z koně, vychází na pódium, kyne davu, který provolává sláva králi, ať žije král. Královský rychtář předá listinu královskému písaři a pokyne mu: Královský písař čte listinu: Nos Johannes dei gratia Boemiae et Poloniae rex, sacri imperii citra montes vicarius generalis, ac Lucemburgensis commes, tenere presentium constare volumus universis, quod nos utilitatibus et commodis civium et civitatis nostre Neoticziensis intendere volentes, civibus ipsis indulgemus, concedimus et favemus, My, z boží milosti král český a polský, svaté říše římské vikář generální, hrabě Lucemburský, oznamujeme tímto všem přítomným a budoucím, že dáváme městu Novému Jičínu právo v bránách jeho při vstupu do města mýto a clo vybírat za zboží všeliké, jakož i za vstup samotný, k užitku a rozkvětu města tohoto slovutného, Novým Jičínem zvaného. Dáno v Praze, v měsíci září léta Páně 1313. Královský rychtář: Bere listinu zpět a předává ji purkmistrovi – starostovi. Ten s mírnou úklonou listinu přebírá. Královský pisař: Vivat Johannes, dei gratia Boemiae et Poloniae rex, sacri imperii citra montes vicarius generalis, ac Lucemburgensis comes, Královský rychtář: Vivat Jan, z Boží milosti král český a polský, svaté říše římské vikář generální, hrabě Lucemburský Dav: Ať žije král!!! Jan Lucemburský sestupuje z podia, nasedá na koně a odjíždí. 59

Královský písař: a my děkujeme a slavíme. Příloha č. 4: V roce 2013 si Nový Jičín tedy připomínal 700 let od první nesporné písemné zmínky o městě. Na jarní konferenci Educa v té souvislosti přednesl kronikář města úvodní referát, který zazněl i při výjezdním zasedání Rady Moravskoslezského kraje v Novém Jičíně a byl otištěn v Novojičínském Zpravodaji: Nový Jičín je znám jako město renesance, baroka a secese, s prolínající se českou, německou a židovskou kulturou, jako město významné a pozoruhodné památkové rezervace, v bezpečí hradeb a jistoty Žerotínského zámku, s fenoménem centrálního pravidelného náměstí, které duchovní kulturou ochraňuje nedaleký chrám Nanebevzetí Panny Marie, zkrášluje pietní barokní morový sloup, kašna, sousoší kravařských sedláků a obklopuje nádherná kulisa starodávných kdysi šenkovních domů uplynulých staletí, o nichž si tiše vyprávějí jednotlivá podloubí. Šeptají o křižovatce obchodních cest, vedoucích z Polska a Slezska do Čech a Uher, vzpomínají na pradávné příběhy od založení v druhé půli třináctého století. Kde jsou ale prapočátky města, kdy se narodilo, vzniklo, kdy a kdo ho založil, víme-li to – to jsou zásadní otázky dějinného vývoje Nového Jičína, na které se odpovídá těžce, neboť ožívajících archiválií a vydávajících svědectví se do dnešní doby dochovalo pramálo. Mnohé odvál nepřízeň času v podobě živelných pohrom, většinou požárů, jiné ničil největší nepřítel člověka, totiž člověk sám. Základní otázkou existence města se zabývalo od 19. století do dneška několik autorů a historiků, např. Joseph Beck, Karl Berger, Paul Ziegler, Karel Otto, František Schwarz, Adolf Turek či nejnověji Jiří Jurok (Muzeum Novojičínska, p. o.). Tomu se podařilo na základě dochovaných či nově nalezených archivních pramenů ve srovnání s archeologickými podat dosud nejucelenější výklad středověkých dějin města v nedávno vydané publikaci nazvané Nový Jičín, historie, kultura, lidé. Z jeho vědecky podložených závěrů vyplývá, že město Nový Jičín bylo založeno jako tržní středisko hradu a panství Starý Jičín v letech 1278-1313, kdy druhé datum představuje zmiňovanou první nepochybnou zprávu o existenci, přesněji že vzniklo asi v letech 1290-1305, s dovršením městských práv v létech 1300-1305. Pravděpodobným zakladatelem města byl Blud (II.) z Jičína a Pńovic, vládnoucí na starojičínském panství nejspíše v létech 1288-1302. Nicméně, jak již bylo naznačeno, první nesporná písemná zpráva o existenci města Nového Jičína pochází až z roku 1313, kdy král Jan Lucemburský mu dává právo vybírat mýto a z níž vyplývá, že Nový Jičín v roce 1313 existoval minimálně několik let. To již město patřilo pánům z Kravař. Druhým důležitým privilegiem je listina z 23. února 1373 pánů Voka (III.) a jeho syna Jana (IV.) z Kravař, kterou Jiří Jurok objevil v roce 1997. V pergamenové listině se píše o obnovení či potvrzení staršího zřejmě ztraceného privilegia, o dosud neznámém procesí 60

s kříži, o udělení 30 lánů polí ve vsi Loučce s náhradou v Šenově a Žilině, výročním trhu osm dní před letnicemi (svátkem sv. Ducha mezi 10. květnem a 13. červnem), zásadách odúmrtí a přesné výši městské daně. Tato důležitá listina pro dějiny města Nového Jičína se dochovala Národním archivu v Praze v archivním souboru Morava v ověřeném znění v konceptu žádosti města Nového Jičína císaři Rudolfovi II. z 30. července 1604 o potvrzení přiložených privilegií (kromě výše uvedeného se jednalo o další zajímavou listinu z roku 1560). Čas běžel a v držení města se po pánech z Kravař vystřídala slavná jména pánů z Cimburka, Boskovic, ze Sv. Juru a Pezinoku, z Kunovic až po Žerotíny, vládnoucích v létech 1500-1558. Ti se k městu zachovali zvláště vlídně: umožnili mu vykoupit se z poddanství a darovali mu roku 1558 svobodu. Nový Jičín se stal majitelem novojicko-štramberského panství, z rezidenčního poddanského města svobodným městem komorním (výtěžek z panství platí do královy komory – odtud název), postaveným de facto na úroveň měst královských. Oproti královským městům postrádal Nový Jičín jen politické právo účasti na zemských a generálních sněmech. Zařadil se tak za šest královských měst, tj. Olomouc, Brno, Jihlava, Znojmo, Uherské Hradiště, Uničov. Dalšími kolegy-partnery, tj. komorními městy, byl Kyjov (od r. 1548) a Šumperk (od r. 1562). Žel Bohu, nic netrvá věčně, novojičínská rozkvetlá éra ani sto let. Jak známo, válka přináší příkoří. Za účast na stavovském povstání proti Habsburkům byl převážně protestantský Nový Jičín potrestán a roku 1624 včetně panství darován koleji jezuitů v Olomouci, v jejichž majetku zůstal až do zrušení řádu v roce 1773. Moudré renesanční Žerotíny nám dodnes připomíná jejich zámek, či podloubí na náměstí s perlou v podobě domu s arkádami, zvaným Stará pošta. Teprve císařovna Marie Terezie vrátila Novému Jičínu svobodu a zařadila ho mezi města municipální, jak o tom vypovídá drahocenné privilegium léta Páně 1775, psané na pergamenu. Veškerá privilegia budou vystavená v připravované expozici pro oslavy města. Po staletí je symbolem města radnice, nejpozoruhodnější dům, místo, kde se uchovává paměť dávných obyvatel, které však zároveň žije současnosti, neboť řídí chod věcí veřejných. Kde je začátek její historie? Nejstarší podoba správy poddanského města Nového Jičína zahrnovala vrchnostenský a samosprávný prvek. Vrchnost, představovaná pány z Kravař, měla ve městě svého zástupce, rychtáře, vedoucího vrchnostenskou správu a vyšší soudní záležitosti. Svůj úřad vykonával ve staré rychtě, která byla domem svobodným, osvobozeným od všech dávek. Záležitosti vnitřní městské správy, městského hospodářství a nižší soudní pravomoc vykonávala městská rada, tj. konšelé v čele s purkmistrem. Listinou vydanou v Novém Jičíně 20. září 1501 bratří Jan, Viktorin a Jiří z Žerotína schválili odprodej svobodného domu na náměstí na městskou radnici včetně loubí v přízemí s pekařskými, řeznickými, ševcovskými a kožešnickými lávkami. Na radnici zasedala městská rada s purkmistrem, rada starších, různí městští úředníci, byla zde městská pokladna, archiv, patrně i městská šatlava a zřejmě i městský soud. Rychtář s konšely vedl soudní knihu. Ostatní městské knihy spravovala městská rada s purkmistrem. Tvořilo ji čtyři až pět osob a byla volena každoročně na Hromnice (2. února). Pečovala o pořádek a čistotu ve městě, 61

dohlížela na cechy, kontrolovala míry a váhy řemeslníkům a starala se o údržbu městských bran, hradeb a cest. Dne 25. dubna roku 1503 zachvátil město zničující požár, jemuž podlehly takřka všechny domy včetně radnice, kde bohužel shořel i městský archiv. Zůstalo jen šest až sedm domů na Dolním předměstí. A tak se budova jako již kamenný objekt stavěla za pomoci Žerotínů znovu, podobně jako další domy na náměstí. Když se Nový Jičín osamostatnil a v roce 1558 stal městem komorním, chtěli radní přesídlit do zámku, což se zdařilo později až poté, kdy 12. června 1593 purkmistr Jiří Pischkittl prodal budovu radnice bývalému přísežnému rychtáři a soukeníkovi Vítu Nitschmannovi. Městská samospráva v čele s purkmistrem, městskou radou, městskými úřady a zřejmě i městským soudem s fojtem se přesunula do nově opraveného bývalého zámku Žerotínů. Porážka stavovského povstání přinesla zásadní obrat do osudů města, které bylo privilegiem 15. února 1620 v Olomouci ještě povýšené na město královské (bohužel, listina se nedochovala, znám je pouze její stručný soudobý regest). Majitelem města a panství se roku 1624 stala jezuitská kolej v Olomouci. Ihned po příchodu do města obsadil jezuitský regent Hack s vojenskou asistencí sídlo radnice - budovu zámku a městu zabavil všechna předchozí privilegia. Nový Jičín, nyní opět město poddanské, zůstal bez radnice, do zámku se přesunula správa novojičínského panství a sídlo hejtmana. Radní se scházeli v domech svých purkmistrů, či vlastních domech po dobu celých dlouhých 24 let. Všechna důležitá jednání, privilegia i cechovní artikule společně potvrzoval rektor olomoucké koleje a regent konviktu. Teprve v roce 1648 přislíbila vrchnost radě přenechat dvě místnosti s komůrkou v panském obydlí nedaleko zámku, v tak zvaném Scheitenhauerově domě. 27. října 1659 zemřel majitel domu na náměstí Daniel Hoffman. Krátce po jeho smrti odprodali dědici dům jezuitům a ti ho obratem věnovali městu opětně ke zřízení radnice. Slavnostní den znovuotevření radnice město oslavilo troubením a bubnováním na tympány. Do vchodu na radnici pak nechali otcové města zasadit kamenný portál, vyzývající všechny správce věcí obecných ke spravedlnosti a obezřetnosti. Portálem věkem prošla řada purkmistrů, radních a přísedících, kteří po bočním schodišti vystupovali na balkon radnice a odtud vyhlašovali městské právo. Starobylé město zároveň vydává svědectví letitého průmyslového vývoje od cechovní výroby, kdy se stalo po Jihlavě a Brnu třetím největším moravským městem produkující sukno, až po slavnou éru klobouků rodinných firem Hückelů, Böhmů, Peschlů, zásobující nejen stařičké mocnářství, nýbrž celou Evropu, ba i Ameriku a Japonsko. V průmyslovém městě rozkvetlo školství, kulturní a politický život bohatě ovlivňovaly početné spolky, soustředěné v Německém spolkovém a českém Národním domě. Archivní kroniky a dokumenty vypovídají o vzácných návštěvách císaře Josefa II., Karla s chotí Zitou, presidentů republiky Eduarda Beneše, Václava Havla, Václava Klause, zakladatele československé strany lidové a předsedy československé vlády v exilu Msgr. Jana Šrámka, který zde zahajoval v roce 1893 jako kaplan církevní službu a poslání kněze, ministra zahraničí Jana Masaryka a dalších.

62

Je pravdou, že dlouhé 19. století vrylo do paměti města nesmazatelné kapitoly průmyslového rozvoje a architektonického rozkvětu, ale zároveň zárodky nacionalismu, které plně rozvinulo následující válečné dvacáté století v podobě nacionální zloby a nenávisti. Psal se rok 1938. Nejdříve byli vystěhováni a utíkali čeští obyvatelé, zatímco židovskou menšinu, nemohoucí uvěřit v šílenou budoucnost, čekaly koncentrační tábory. Na období vzpomínají všichni jinak. Německý mladík, dnes již důstojného věku, tvrdí, že se českému obyvatelstvu v Novém Jičíně nic nedělo, mohli se v poklidu vystěhovat. Český mladík, dnes rovněž poněkud starší, vzpomíná, jak jim do té doby mírumilovný německý soused s pistolí v ruce bránil při odchodu z Nového Jičína. Tenkrát osmiletý chlapec měl pocit blížící se smrti. Jiný český chlapec, který v Novém Jičíně okupaci přežil, vzpomíná, jak nemohl a ze strachu ani nechtěl veřejně česky mluvit, protože by byl německými výrostky zbit. Židovský jinoch vzpomíná na 10. říjen 1938 takto: „V našem malém městečku je všechno vzhůru nohama. Všude visí vlajky s hákovými kříži a transparenty. Německé jednotky vstupují do Nového Jičína. Obyvatelstvo nadšeně jásá. Ne, to není pravý výraz – lidé řvou Sieg Heil! Ve všech výkladech visí Hitlerovy portréty se slovy díků…. Ale následovaly dny horší. Náš soused, obchodník s potravinami a velmi malého vzrůstu, jako by ve vlastních očích vyrostl. Jeho sebevědomí se dalo nahmatat. Paní S. z Mlýnské ulice vyměnila mariánský obrázek za Hitlerovu podobiznu. Stárnoucí osamělá žena ho ctila, jak se zdálo, jako nového Boha. Někteří Češi si najednou vzpomněli na německé matky a babičky a rázem se z nich stali Němci a nacionální socialisté…“ Rok 1938 znamenal nejen počátek německé okupace, posléze druhé světové válečné vřavy. Židovští občané, až na výjimky, se už do svých domovů nevrátili. Zahynuli. Poté došlo k zatýkání a perzekuci těch českých obyvatel, kteří zůstali a nepoddali se. I němečtí obyvatelé měli pochopit cenu svobody a vítězství: jejich děti našly smrt na bojištích u Moskvy, Leningradu či jinde. Hitler žádal oběti. Z velké rodiny vzpomínajícího židovského jinocha se zachránil pouze on s bratrem. A konec války znamenal definitivní ztrátu domova zbývajících německých novojičínských občanů. Válka je krutá a svou daň si vybírá i po skončení. Nový Jičín prožíval opět jednou několikeré dějinné křižovatky. Snad i původní němečtí obyvatelé na konci válečné apokalypsy pochopili svůj omyl, neboť i oni se stali oběťmi na válečných bojištích. Dodnes se modlí za vojáky padlé na frontě, syny zdejších německých rodin. Smrt si nevybírá. A ti, kteří přežili, museli odejít po staletích „zpět do německé vlasti“. Nové české obyvatelstvo budovalo nové město, bez tradic, které zůstávaly zapomenuty, mnozí opět se ztrátou svobody v rámci politických procesů padesátých let. Teprve rok 1990 přinesl novou dějinnou éru, vzkříšení ideálů lidskosti, mravnosti, duchovna, dávných i současných tradic, pochopení a odpuštění, nových výzev, ale také nových tradice městských slavností a nových přátelství zahraničních měst. Mimochodem, z německého židovského chlapce, neúnavného zastánce lidských práv a svobod, který přežil holocaust, výtvarného umělce, řešícího malířstvím kruté vzpomínky na prožitá válečná dramata, se stal v roce 2009 čestný občan města Nového Jičína. Pan Max Manheimmer, předseda táborového výboru koncentračního tábora Dachau, jehož usilovný celoživotní boj proti nacismu byl odměněn 63

řadou vyznamenání, řádů, odznaků, byl mimo jiné ve svých osmdesáti letech dne 31. října 2000 promován doktorem honoris causa na Filozofické fakultě historických a uměleckých věd Ludwig-Maxmilians univerzity v Mnichově. V srpnových dnech roku 2013 doprovázel ve svých třiadevadesáti letech německou kancléřku při pietní vzpomínce v Dachau, akce, jíž se vůbec poprvé od ukončení války německý kancléř účastnil. Příloha č. 5: Jak už bývá zvykem v případě významných osobností města zaznamenávám zde obsáhlejší nekrolog v podobě smutečních slov, přednesených na pohřbu: Celý svět je scéna a muži, ženy, všichni jsou jen herci. Mají svá „vystoupí“ a „odejde“ a jeden herec hraje v sedmi aktech až sedm úloh. Nejprv nemluvňátko, v peřince vrnící a cintající. Pak žáčka s torbou, s červánkovým líčkem, jenž fňukaje a nerad, jako šnek, se šourá do školy. Pak zamilovaného, jenž vzdychá jako pec a tklivě „její“ opěvá obočí. Pak vojáka – carai, caramba! – s kníry jako pardál, hráče a rváče lechtivého na čest, bublinu slávy lovícího v jícnech nabitých děl. Pak pana sudího s kulatým bříškem dobře napapaným, s pohledem přísným, bradkou pěstovanou, omšelé průpovídky ronícího. Tak hraje, hraje, až se v šestém aktu přehraje na dědka. Má bačkory, na nose brýle, u opasku měšec, mladistvé spodky, ještě zachovalé, se na něm plandají a mužný hlas mu směšně přeskakuje do fistulky a piští zas jak děcku. Sedmý akt, jímž smutně napínavý děj se končí, je čiré zapomnění: pryč a pryč je zrak a sluch a čich a chuť a všechno.

64

Verše Williama Shakespeara jsou vpravdě zobrazením životního příběhu mnohého z nás, novojičínského básníka, knihaře, pedagoga, člena pěveckého sboru Ondráš, Literárního klubu, Klubu rodáků a přátel města Nového Jičína, zesnulého pana Jaroslava Merendy nevyjímaje. Své role vlastního životního příběhu hrál rád, s láskou a výborně: vždyť tolik miloval život ve všech jeho podobách!

Prvním aktem jeho divadelního kusu bylo dětství prožité v kulisách památné obce Hodslavice, kde se 3. listopadu 1921 jako třetí ze čtyř sourozenců v rodině malého živnostníka, krejčovského mistra narodil. Tady prožil školní léta, se sourozenci pásával kozy, chodil o žních na pole sbírat klásky, do lesa na jahody, borůvky, maliny a houby, na klestí a šišky na topení, jak občas vzpomínal. Rád a dobře cvičil v hodslavském Sokole – to pro změnu stvrzuje jeho mladší bratr Miroslav. Sám Jaroslav vzpomínky na dětství mnohem později zvěčnil:

Drahá místa u nás doma / Malý noční rozhovor. / Není jich moc – a přece dost, kde necítím se jako host, kde každý kout je také můj – a já jej prosím: „Vypravuj, o čem snil ten pasáček koz, v trenkách a ještě v říjnu bos – a proč i v nouzi radost měl. Povídej, já už zapomněl…“

Druhým aktem byla doba zrání a dospívání. Změnily se kulisy – Jaroslav se učil knihařskému řemeslu v Novém Jičíně, byť jeho srdce zůstalo v Hodslavicích a Straníku, odkud pocházela jeho celoživotní láska, pozdější manželka. Dospíval, - jak vzpomíná jeho bratr – probudila se v něm touha vyniknout, být viděn, obdivován, proto mimo jiné začal hrát ochotnické divadlo, především v operetách, kde uplatnil svůj hlas a pěvecké nadání. Druhý akt se ale prudce změnil válkou – Jaroslav byl pracovně nasazen v Korutanech. Se steskem po domově a lásce začal psát verše a posílat je domů. Psal se rok 1942. 65

Vysoko v horách (Příloha k dopisu, Korutany, listopad 1942) Sta kilometrů lásku naši dělí. Jsem v cizí zemi, nikým nevítán. Tři dny jsme vlakem do neznáma jeli – a potom v horách rozbili svůj stan.

Všude je klid, jak války nebylo by. Podzimní mráz už stromy vyparádil. Jen moje srdce neposlouchá, zlobí, jak by je někdo v dálce kdesi zradil.

Marně tě volám. Z lesů ze všech stran tvé drahé jméno v ozvěnách se vrací. Vysoko v horách 66

rozbili jsme stan, a ještě výše volně plují ptáci. Třetí dějství tvořila rodina – vrátil se, oženil, přišly děti, začali žít v Novém Jičíně, městě, které srostlo s jeho srdcem. Vzdělání si doplnil večerním studiem na novojičínském gymnáziu, po maturitě absolvoval kurzy pedagogického minima na Pedagogické fakultě v Ostravě a získal aprobaci učitele odborných předmětů v oboru knihař. Učil 14 let na Učňovské škole v Novém Jičíně a 18 let na Středním odborném učilišti ve Frenštátě pod Radhoštěm. Divadelní proměna, změnil se akt životního příběhu. Jaroslav Merenda měl mnoho zájmů, tak, jako každý člověk v určitém období. Zpěv a poezie se nakonec staly doménou jeho života. Jak před pár léty napsal blízký přítel Jaroslava Merendy středoškolský profesor Mgr. Václav Ptáček, poezie se mu stala denní potřebou. A tak měl neustále u sebe papír a kousek tužky a své podněty zaznamenával. Druhou láskou se stal již od mládí zpěv. Po válce již nezpíval v operetách, po oslavách 650 let města Nového Jičína v roce 1963, jichž se aktivně účastnil, pak v lednu 1964 společně se svou ženou vstoupil do řad členů smíšeného pěveckého sboru Ondráš. Vedle třiadvacetiletého zpívání působil pět let i jako konferenciér. Mezihra v podobě šedesátých let vyvrcholila v roce 1968 hořkou srpnovou tečkou. Odveta v podobě zákazu konferování, nemohl publikovat své verše. Čtvrtý akt osmdesátých let nebyl vůbec vydařený. O to více vše vynahradil akt pátý, porevoluční, svobodný. Protože svobodně své verše mohl vydávat až po roce 1989, což zúročil sedmi sbírkami, z nichž kouzelná básnická publikace Cesta do Tramtárie s poetickými ilustracemi Dany Dokládalové je věnovaná dětem. Magnólie u zámecké zdi, Poslední růže, Je láska křehká věc, Tichá cesta mezi poli, Svinec, má láska, …A píseň byla dohrána – to jsou ony perly tvůrčího zápasu Jaroslava Merendy. Jaroslav Merenda se rovněž účastnil řady literárních soutěží, přičemž nejvíce si váží prvního místa v celostátní soutěži, pořádané v roce 1999 Literárním klubem Petra Bezruče ve Frýdku-Místku. Svým básnickým dílem přerostl Jaroslav Merenda hranice novojičínského regionu. Jeho rodná obec Hodslavice ho zařadila mezi významné osobnosti, město Nový Jičín ho poctilo obdobným názvem v roce 2004. V prosinci roku 2000 byl zvolen předsedou Klubu rodáků a přátel města Nového Jičína, aby mohl pokračovat v záslužné práci po náhle zemřelém a nezapomenutelném zakladateli Klubu Ervínu Bártkovi, který zhudebnil pro svůj sbor jednu z nejkrásnějších Merendových básní Magnólie u zámecké zdi. Skladba se stala okamžitě oblíbenou součástí repertoáru Ondráše. Zvukomalebnost jubilantových veršů

67

podnítila i další hudebníky. Říká se, že čas je prevít a mnohé odvane. Možná, ale dílo člověka zůstává. Verše Jaroslava Merendy jsou toho svým člověčenstvím důkazem. Šestým aktem životního příběhu divadla svět Jaroslava Merendy je tedy jeho velká celoživotní láska k starobylému městu Nový Jičín. Svůj obdiv a hold Novému Jičínu vyznal v celé sbírce: Jsou města. Jejich historie má mnoho slavných epizod; z nich leckterá pak lehce skryje ty ostatní, co nejsou vhod. A tak se dívám z téhle strany na obraz města bez rámu, a vidím i ty skryté rány, co historie dala mu.

Vím, všechno má své protiklady; též lidský cit jich není prost. Však já jsem rád, že žiju tady, a necítím se jako host. A v tomhle městě na severu v sedmém závěrečném aktu nacházel kamarády i lásky. Přátel míval hodně, ale oněch důvěrných, nejbližších, jak už to bývá, jen pár: Jaroslava Bělíka a nezapomenutelného Václava Ptáčka. Jaroslav Merenda miloval přírodu, vyznával se z obdivu ke Skalkám, kam denně s kamarády chodil až do pozdního věku. Ano, a miloval ženy, byly mu inspiraci pro jeho tvorbu, tak jako mnoha jiným umělcům. Byly to lásky platonické, protože nejvíce ze všech miloval jedině dámu svého srdce, Zdenku, která ho věrně doprovázela po celý život a shovívavě přehlížela tvůrčí obdivy svého manžela ke krásným ženám. On ji pak odměnil prvním čtením nově narozených veršů. Vlastně to byla tvůrčí ironie, ale bez velké tolerance a shovívavosti by mnohé básně Jaroslava Merendy nevznikly, či nám zůstaly ukryty. Když před léty jeho žena opustila svět tento vezdejší a Jaroslav osaměl, nesmířil se se skutečností až do konce svých dnů. Ale přesto to byla až druhá láska, neboť první, jak jinak, to byla maminka: 68

Spával jsem s bratrem ve žlutavé bedně. Kanape tomu máma říkala. V noci mé lůžko, lavice má ve dne, v nemoci jednou rakev bezmála. Maminka moje, jako jiné mámy, byla tou nejhodnější mámou na zemi. Dodnes ji vidím. Měkce ustýlá mi a šeptá, spi. A sen pak zdá se mi.

O tom, jak jednou, až vyrostu v muže, za všechnu lásku v náruč její vložím ty nejhezčí a nejvonnější růže.

Jsou velké lásky na světě. 69

Jedna z nich obrovitá.

Milý Jaroslave, nastává nejtěžší okamžik rozloučení: jménem hluboce zarmoucené rodiny, členů Klubu rodáků a přátel města Nového Jičína, Literárního klubu Městské knihovny Městského kulturního střediska v Novém Jičíně, pěveckého sboru Ondráš, bývalých kolegů pedagogů Učňovských škol v Novém Jičíně a Frenštátě pod Radhoštěm, přátel a kamarádů skalkařů, s nimiž jsi tak rád podnikal výstupy na hrdý kopec nad městem, v neposlední řadě jménem kulturní, poezie a hudbymilovné veřejnosti, nás, občanů města Nového Jičína. Bylo nám ctí a potěšením se s Tebou setkávat, pobýt v Tvé blízkosti, být účastni Tvého lidského a kulturního pohledu na svět. Já vím, že v okouzlení svou osobou by se Ti Shakespearovy či Nezvalovy sonety zamlouvaly, rozloučím se však Tvými verši, které věnovals příteli nejvěrnějšímu, Václavu Ptáčkovi: A kdybys jenom jednu píseň složil, píseň, co nedala by klidně spát, při které k smrti znavený by ožil a chromý vstal a začal tancovat, a oba zpívali by, jen tak, pro radost, že se jim síla vrátila zas do žil – takovou kdybys jednu píseň složil, tou písní jedinou řekl bys víc než dost.

A ty celým životem básníka řekls víc než dost. Jaroslav Merenda odešel, jeho verše zůstaly. V našich srdcích bude chybět. Čest jeho památce!

70

71

72

73

74

75

76