KR I ZOVÁ I NTERV ENC E Mgr. Lubomír Smékal
Co je krizová intervence? Krizová intervence je cílená specifická pomoc lidem v krizi v tom, aby se maximálně zvýšila jejich šance překonat negativní vlivy krize, které se projevily na všech úrovních dříve zmiňovaného „čtyřrozměrného člověka“. Tzn. na úrovni prostředí, ve kterém postižený žije (pomoc materiální, právní…), na tělesné úrovni (lékařská, psychologická pomoc…), na úrovni duševní (psychologická, sociální…) a duchovní (pastorační, psychologická…). Krizová intervence by měla být konkrétně cílená, správně načasovaná a zaměřena pokud možno prakticky. Příklad: V době povodní v roce 1997 jsem se, jako s odstrašujícím příkladem, setkal s tím, že postiženým, kteří utrpěli ztráty prakticky na všech úrovních, od materiálních ztrát po ztráty duchovní byl nabízen některými pracovníky nácvik relaxačních technik v době, kdy tito lidé spíše potřebovali vyslechnout jejich zážitky a úzkosti, podporu a návody k tomu, jak mají postupovat ve své konkrétní situaci (pomoc např. v úředním jednání, informace o tom, kde mohou získat materiální pomoc…). U některých byla později indikována například psychoterapeutická pomoc, ale ne v této chvíli. Špatenková uvádí následující specifické znaky krizové intervence1:
okamžitá pomoc (nejednat zbrkle, ale s pomocí pokud možno neotálet);
redukce ohrožení (utváření emocionální podpory, zajištění pocitu bezpečí a pomoc materiální zajištění přístřeší, jídla apod.);
koncentrace na problém „tady a teď" (v této situaci se primárně nezaměřujeme na pochopení souvislostí – neanalyzujeme, prvotní je aktuální problém);
časové ohraničení (malý počet setkání, který je časově ohraničen);
intenzivní kontakt krizového interventa s klientem (četnost kontaktů může být relativně vysoká, např. i každodenní);
strukturovaný, aktivní, někdy i direktivní přístup krizového interventa (od trpělivého, empatického naslouchání až po direktivní zásah v situaci ohrožení zdraví či života);
individuální přístup ke klientovi (krize je subjektivní záležitost, proto mohou různí
lidé reagovat na stejné krizové situace různými způsoby a za daných okolností budou potřebovat „něco jiného").
1
ŠPATENKOVÁ. Naděžda. a kolektiv. Krizová intervence pro praxi. 1.vyd. Praha: Grada.2004. 232 s. ISBN
80-247-0586-9 Projekt CZ.1.07/3.1.00/37.0086 Další vzdělávání v oblasti psychosociální podpory a duchovní péče Tento projekt je financován z prostředků Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost a státního rozpočtu ČR
www.girasole.cz
Čím by měl být vybaven pomáhající pracovník? Na tomto místě cituji s malými korekcemi z materiálu pro vzdělávací program terénních sociálních pracovníků.2 1. Nadšením a chutí něčeho dosáhnout – bez určitého stupně nadšení je pomáhání obtížné. Nebezpečné může být nekorigované, naivní nadšení pomáhat. 2. Znalostí sama sebe a svých hranic (znalosti svých možností, schopností, dovedností a svých omezení). Pokud se známe, víme, co umíme a to budeme rozvíjet. To, co neumíme, raději přenecháme někomu jinému. Nemusíme umět všechno, každý z nás má nadání pro něco jiného. Zásadně se nevyplácí chodit „za hranice svých možností“. 3. Úctou k sobě a k jiným lidem (i k těm, se kterými nesouhlasíme), otevřeností přijímat odlišnost. Měli bychom mít v úctě a rádi sami sebe, protože pokud nemáme úctu sami k sobě, můžeme ji mít jen stěží k někomu jinému. Možná také naopak zjistíme, že pokud se nám daří zachovávat úctu k jiným lidem, budeme si více vážit sami sebe a daleko více lidí bude cítit úctu k nám. 4. Schopností vnímat a respektovat podmínky, ve kterých se nacházíme, a ve kterých působíme. Co nejpřesnější vnímání a respektování podmínek, které nás obklopují je důležité proto, abychom byli pokud možno vždy připraveni reagovat na reálnou skutečnost, abychom nežili ve světě, který jsme si spíše jen vyfantazírovali. 5. Schopností aktivně naslouchat jiným. Tato schopnost znamená, že dokážeme naslouchat jiným, aniž bychom se snažili prosadit svoje vidění světa. Poskytujeme prostor k tomu, aby nám jiní mohli volně sdělovat, co je trápí, co je těší, co potřebují a co jim překáží. Pokud vyprávějící potřebuje podpořit v tom, aby byl schopen volněji sdělovat to, co chce a potřebuje, podpoříme ho, aniž bychom se snažili prosadit nějaký svůj vlastní názor. 6. Schopností rozeznávat potřebu (zakázku) klientů a dovednost pomáhat jim tuto zakázku jasně a jednoznačně formulovat. Klient nemusí být vždy schopen jasné formulace toho, co potřebuje a chce, proto bychom mu měli být schopni s touto formulací pomoci. Pozor! Vždy se přesvědčte, zda se skutečně jedná o zakázku klienta a nikoliv o něco, co do této situace vnášíte vy sami a vkládáte to klientovi do úst. To, že skutečně vyjadřujete potřebu klienta si ověřujte opakovaným dotazováním na správné a přesné vnímání toho, co klient chce. S tímto bodem úzce souvisí důležitost vytváření a formulování co nejjasnějších kontraktů mezi klienty a pomáhajícím pracovníkem.
2
SMÉKAL, Lubomír a Ludmila PIŇOSOVÁ. Psychologie práce v pomáhající profesi. In. Kolektiv autorů. Studijní materiály dvojstupňového programu pro terénní sociální pracovníky – 1. díl: Psychologie práce v pomáhající profesi. Úřady práce. Terénní sociální práce, Systém sociálního zabezpečení. Systém státní správy a samosprávy. 3. vyd. Brno: Drom 2005. 87 s.
7. Schopností „být slyšen“(schopnost mluvit tak, aby nám ti, ke kterým mluvíme, byli schopni a ochotni naslouchat). Není povinností toho, ke komu mluvíme, aby nám rozuměl a „slyšel“ nás. Je ovšem povinností naší hovořit a chovat se tak, aby nám ti, ke kterým mluvíme, naslouchali a rozuměli. 8. Schopností odhadnout jiné lidi, jejich cítění, jejich způsob uvažování, jejich strategie jednání. Čím přesněji se nám to podaří, tím snadněji se nám bude s těmito lidmi komunikovat. 9. Různorodými faktickými a odbornými informacemi z mnoha oblastí, které můžeme při své činnosti využít. 10. Schopností nenechat s sebou manipulovat, umět se bez užití agrese prosadit. 11. Schopností působit na jiné lidi a umění je vhodnou argumentací přesvědčovat. 12. Schopností neublížit, když už nemohu pomoci. Tendence za každou cenu pomáhat může být velmi úzce spojena s naším vlastním pocitem bezradnosti a bezmocnosti. 13. Schopností zvládat vypjaté situace 14. Schopností požádat o pomoc. Mějme v sobě tolik síly a moudrosti, abychom byli schopni vždy v situacích, na které z různých důvodů nestačíme nebo si nejsme jisti, zda jsme situaci porozuměli správně, zda do vidění situace nepromítáme své vlastní problémy, požádat o pomoc. Takovou pomocí může být v prvé řadě kvalitní a pravidelná supervize nebo intervize. 15. Uměním odpočívat a doplňovat si své vlastní síly. Práce pomáhajícího pracovníka je náročná a často značně vyčerpávající.
Pojem krize Co je to ovšem krize? Jedná se zpravidla o stav, který, který vybočuje z běžného plynutí, kdy je narušen dosavadní řád věcí, dochází k náhlým změnám podmínek, jsme vystaveni extrémní zátěži, dosavadní algoritmy přestávají fungovat, jsme vystavováni ztrátám, obtížně se orientujeme, bývá narušena naše identita a odvaha řídit si svůj osud. Toto vymezení není zřejmě úplné, ale pro naše potřeby bude vyhovující. Konkrétně se může jednat o celou škálu situací jako situace po živelní katastrofě (povodně, zemětřesení…), situace po katastrofě způsobené lidmi (zločin, dopravní nehody…), vztahové problémy (rodina, zaměstnání, ztráta blízké osoby, ztráta domova…), zdravotní problémy (vážná diagnóza, umírání…). Krizi tedy můžeme vnímat především jako něco, co nám komplikuje život, přináší zásadní omezení a ztráty. Velmi důležité je si ovšem uvědomit, že krize není jen něco, co nás ohrožuje, ale něco, co s sebou nese také nové šance a příležitosti. To je základní myšlenka velmi zajímavé knihy Vereny Kastové, Krize a tvořivý přístup k ní3. která říká, že o krizi hovoříme tehdy, když se člověk ocitne v zatěžující nerovnováze mezi subjektivním významem problému a možnostmi zvládání, které 3
KASTOVÁ, Verena. Krize a tvořivý přístup k ní: Typy životních krizí, jejich dynamika a možnosti krizové
intervence. 1.vyd. Praha: Portál, 2000. 168 s. ISBN 80-7178-365-X
má k dispozici. V krizi jedinec cítí ohrožení své identity, kompetence utvářet svůj vlastní život, ale zároveň však v sobě (krize) obsahuje pozoruhodnou možnost průlomu. Dle Kastové se jedná o skutečnou mezní situaci, bez níž není možná žádná proměna. (Zde ovšem stojí za povšimnutí také to, jak je krize chápána v čínštině. Její písemný zápis tvoří znak, který se skládá ze dvou znaků, které se dají číst také samostatně. První z nich znamená nebezpečí, ale ten druhý znamená samostatně šanci.) Pokud přijmeme předpoklad, že krize s sebou nese také šance k něčemu novému, potom můžeme krizovou intervenci chápat společně s Kastovou jako takové působení, které umožňuje, aby se člověk v krizi s touto krizí dostal do kontaktu, aby byl lépe schopný vnímat možnost svého aktivního tvořivého působení, aby tak využil potenciálu, který je v krizi obsažen.
PAPU Judith Nelsenová popisuje čtyři typy podpory či pomoci: péči (protection), akceptování (acceptance), potvrzení (validation) a učení (education). V angličtině je možno z prvních písmen vytvořit slovo PAVE, což je možno přeložit jako dláždit (to pave), v češtině nám první písmena vytvoří pro změnu slovo PAPU. U obou slov sestavených z prvních písmen označujících typy pomoci (v angličtině i v češtině) dostáváme docela zajímavě symbolická slova. Slovo PAVE – dláždit může ukazovat na chápání pomoci jako dláždění cesty, aby se po ní pohodlněji kráčelo, ale jít po tom dláždění musí každý sám. Podobně pomoc by měla, pokud je to možné, směřovat k povzbuzení schopnosti stát na svých vlastních nohách a kráčet s využitím svých vlastních sil (byť třeba za podpory). Česká zkratka vyjadřuje potravu nebo krmení. Také prostřednictvím pomoci můžeme dodávat jakousi potravu, která je nezbytná k tomu, abychom se posílili a získali dostatek energie k tomu, abychom mohli být samostatnější, abychom dokázali lépe řídit své tělo, postavit se v optimálním případě na vlastní nohy a vydat se na pouť. Co znamenají jednotlivé typy pomoci, jakou pomoc představují a jak dalece naplňují zmiňovanou symboliku slov PAVE a PAPU? 1. Prvním typem pomoci je péče (ochrana). Tento typ pomoci je zpravidla na místě tam, kde lidé nejsou schopni účinně chránit sami sebe. To se může častěji týkat lidí dětí, seniorů nebo lidí s postižením. Může se ovšem týkat i dospělých, zdravých lidí, pokud se dostávají do situace, kdy selhávají jejich obvyklé způsoby vyrovnávání se s prostředím, ve kterém se nacházejí. Činnost pomáhajícího se zaměřuje na poskytování takových služeb, které se týkají něčeho, co si klient není schopen zajistit sám. Příklad: Transport imobilního, poskytnutí útočiště, vyřízení záležitosti, kterou si klient neumí vyřešit sám…. 2. Druhý typ pomoci, akceptování (přijetí), se týká něčeho jiného. Vychází z potřeby lidí být přijímán takový jaký je, být považován za plnohodnotnou bytost, jejíž chování není „nějaké divné
nebo bláznivé“, že je OK. Je to něco podobného, jako když dítě, které prožívá nějaký problém nebo úzkost, může uklidnit a utišit pouhá přítomnost matky. Vyjádření přijetí může pomáhající dosáhnout jak verbálně, tak i neverbálně pomocí mimiky, pantomimiky či tónem hlasu. Bývá důležité umět vyjadřovat pozornost, zájem a porozumění tomu, co chce klient vyjádřit. Někdy může být dostatečnou podporou i to, že se dokážeme s někým jen tak posadit a tiše sdílet společný čas a prostor. 3. Třetím typem pomoci je potvrzení (podpora). Lidé obvykle nepotřebují být pouze přijímáni takoví, jací jsou, ale potřebují také vědět, že mohou své vlastnosti a své vlastní dispozice účinně využívat k řešení obtížných a problémových situací, se kterými se setkávají. Opět je to něco, co potřebujeme už jako děti od svých rodičů, tedy potvrzení toho, že si svůj osud můžeme v mnoha ohledech řídit sami. S tím souvisí například i potřeba dodání naděje nebo víry v něco. Důležitá je především víra ve své vlastní schopnosti a možnosti (ta víra může být někdy zásadním předpokladem pro to, abychom svoje dispozice a schopnosti dokázali vůbec uplatnit). Vlastní tvořivost, která se tak může stát zřetelnější, je nezbytným předpokladem k tomu, abychom mohli objevovat v krizi potenciál k novému. Pomáhající pracovník by neměl na tento typ pomoci nikdy zapomínat a také v případech, kdy jsou možnosti klientů značně omezeny (tělesný či mentální handicap), by se měli snažit nacházet alespoň dílčí oblasti, ve kterých mohou být klienti kompetentní a uplatňovat vlastní síly. Tím se stávají ve vztahu k sobě samému a k vnějšímu světu mocnějšími. 4. Posledním, čtvrtým typem pomoci je učení (výchova). Jedná se o pomoc v hledání vhodných a důležitých informací, učení novým a efektivnějším způsobům vyrovnáváním se s prostředím. Lidé někdy prostě potřebují vědět, co mohou nebo mají dělat. Ty informace se mohou týkat různých specifických oblastí života. Může se například jednat řadu partnerských problémů a možností jejich řešení. Pomáhající pracovníci mohou svým klientům poskytovat informace o možnostech alternativního chování nebo je mohou v určitých dovednostech a způsobech chování trénovat.4
Krize jako omezení moci Podstatným znakem člověka v krizové situaci je významné omezení jeho moci ve smyslu „já můžu“. Jeho kompetence bývají omezeny a cílem krizové intervence by mělo být usilování právě o to, aby člověk své kompetence v maximální míře znovu získal. V této souvislosti jsme vystavováni významnému nebezpečí tomuto znovuzískání moci lidem v krizové situaci paradoxně svým pomáháním bránit. K tomu může snadno docházet, pokud se soustřeďujeme jen na první typ pomoci, tedy péči. Pečovat znamená někomu jinému, strukturovat jeho svět, kterým se obklopuje, a kterým je obklopen a přebírat za něj zodpovědnost. To, že od nás někdo pomoc potřebuje, nám přináší lákavou 4
SMÉKAL, Lubomír. Psychologie a pomáhající profese. 1. Vydání. Přerov: PPŠ-Institut celoživotního
vzdělávání, 2011. 58 s.
příležitost, projevovat se komplementárně jako ti mocní, tj. ti, kteří tu moc mají. Je to příležitost, které se jen velmi těžce odolává. Moc péče nazývá Puchmertl „pastorační mocí“ 5. Tam, kde ztrácíme moc, stáváme se bezmocní, případně ne-mocní. Na pozitivní vliv převzetí odpovědnosti za sebe upozorňuje Christoph Kolbe6, který se mj. zabývá předpoklady, které přispívají k osobnímu štěstí v životě. Jedním z nejdůležitějších předpokladů je podle něj vlastní aktivita lidí, kdy se šťastní lidé daleko více vnímají jako aktivní činitelé svého života. Mají pocit, že jej mohou sami aktivně ovlivňovat, a že mu nejsou vydáni na pospas. Zvládání přiměřených úkolů poskytuje lidem vyšší pocit vlastní hodnoty a činí je šťastnějšími.
5
PUCHMERTL, Jaroslav. Michel Foucault, fatální nedocenění významu konformity. 1. vyd. Praha: Triton, 2008. 120 s. ISBN-13:978-80-7387-055-3. 6 KOLBE, Christoph. Smysl a štěstí: K vitálnímu významu otázky smyslu. In. Längle, Silvia. Sulz, Martha. ed. Žít svůj vlastní život: Úvod do existenciální analýzy. 1. vyd. Praha: Portál 2007. 184 s. ISBN 978-80-7367-220-1.
Co by mělo předcházet krizové intervenci? Monitorování situace Krizová intervence by měla být samozřejmě především rychlá, aby přicházela v době, kdy je skutečně zapotřebí. Přesto by neměla být ukvapená a bezmyšlenkovitá. Před tím, než se pustíme do pomáhání bychom měli provádět adekvátní monitorování situace, abychom se dozvěděli co možná nejvíc o druhu případného poškození, o rozsahu, o počtu a skladbě postižených lidí, o jejich aktuálních ztrátách a potřebách.... Součástí monitoringu by mělo být i vytvoření základní, obecné plánování pomoci (jaký druh pomoci je prioritní, co dřív, co potom…). Navázání kontaktu s klienty Dalším krokem je navazování kontaktu s klienty krizové intervence a získávání prvních konkrétních informací o konkrétních poškozených. Klientům by se měla dostat základní informace o tom, kdo jsme a co je naším úkolem nebo cílem. Lidé, kteří prožili například nějakou katastrofickou událost nebo výrazné trauma, mají potřebu sdělovat informace o událostech a poškození svému okolí. To bychom jim měli dovolit a v první fázi tento projev příliš nekorigovat a především v této fázi nepřicházet s doporučeními, byť dobře míněnými. Tímto způsobem můžeme získat jednak cenné informace, které nesouvisejí pouze s obsahem sdělovaného, ale také nám naše naslouchání pomáhá vytvářet prostředí důvěry. Důležité je v této fázi hledání souhlasu, podpory a potvrzení. Dohodnutí kontraktu Tam, kde je to možné, je dobré, abychom se dohodnuli alespoň na rámcovém kontraktu, který bude platit pro situaci pomáhání. Takový kontrakt nebudeme uzavírat tam, kde je nutné jednat bezodkladně, kde je nebezpečí prodlení nebo tam, kde klient krizové intervence není na takovém kontraktu v danou chvíli schopen participovat. Při pokračující spolupráci vidím vytvoření specifické dohody jako velmi užitečné 1. Zakázka klienta, jasné formulování toho, co od nás klient očekává. Jasné formulování zakázky je zajisté důležité jak pro pomáhajícího, který má s dotyčným klientem pracovat, tak také pro klienta samotného. 2. Jasné formulování toho, co jsme, do jaké míry a co nejsme schopni pro své klienty udělat my a za jakých podmínek. 3. Formulování toho, podle čeho klient pozná, že bylo jeho očekávání naplněno nebo je naplňováno v souladu s jeho očekáváním. Formulování kritérií úspěšného řešení a naplnění zakázky.
Některé přístupy krizové intervence na různých úrovních
Nizozemská psycholožka Sandra van Essen nabídla na pracovním semináři v Olomouci několik zásad, které je užitečné respektovat při pomáhání postiženým lidem:7 1. Je žádoucí chápavý a podporující postoj vůči obětem, ale současně je důležité zabývat se prožitými událostmi, aby se u klienta předcházelo popření a vyhýbání se, které zpravidla komplikuje zvládání problémů. 2. Jestliže postižený nedostává podporu z blízkého okolí, nebo jeho okolí na něj dokonce působí odmítavě nebo jsou lidé kolem něj viditelně znejistěni a zmateni tím, jak postižený reaguje, bývá dobré postiženého kontaktovat s lidmi, kterým se stalo něco podobného nebo totéž, co jim. Povídání mezi lidmi se stejným problémem podporuje aktivnější přístup postiženého ke zvládání své situace. 3. Snažme se minimalizovat pocit bezmoci u postiženého a podpořit jej v tom, aby dostal co nejdříve situaci pod kontrolu. 4. Vysvětlete postiženému, že jeho psychické reakce patří k procesu zpracování událostí, že jsou nutné, a že velmi pravděpodobně časem zmizí. 5. Důležité je podání praktických informací (např. jak získat lékařskou péči, na jaké instituce se mohou postižení obracet a pomoc při jejich kontaktování, pomoc v kontaktu s policií, vyřizování s pojišťovnou, jak získat náhradní bydlení…) Počítejte se zmateností postižených, mluvte jasně a stručně, případně jim podstatné informace napište na papír. 6. Nepopírejte problémy, problémy postiženého jsou reálné. 7. Přistupujte k otázkám a poznámkám postiženého vážně, nezlehčujte je. 8. Klid a pocit bezpečí umožňuje oběti, aby se s problémy lépe a rychleji vyrovnala. 9. Buďte pozorní a chápaví ke specifickým problémům, se kterými se oběť setkává. Jak z výzkumů, tak z praxe je zřejmé, že především vyžadují, aby jim byla věnovaná dostatečná pozornost a pochopení. Na počátku této kapitoly jsem uváděl čtyři základní roviny, na kterých může probíhat krizová intervence. První úrovní je úroveň prostředí, ve kterém postižený žije. Na této úrovni je nezbytné, aby postižení dostávali především přehlednou praktickou pomoc. Pokud je krize spojena například s materiálními ztrátami, je nezbytné tyto ztráty v nezbytné míře nahradit (dodávky pitné vody a jídla, náhradní ubytování, poskytnutí nutných finančních prostředků…). Současně je nutné naučit postižené, jak konkrétně mají v dané situaci postupovat (pomoc při jednání s úřady, pojišťovnou…). Tady jsou užitečné jednoduché, konkrétní návody, nejlépe také v písemné podobě. Další úrovní je úroveň tělesná. Tady jde především o zajištění fungování základních tělesných funkcí, ošetření zranění, zmírnění bolesti, případně zajištění základního tělesného komfortu. Nejedná
7
VAN ESSEN. Sandra, Zpracování traumatických událostí, předneseno v Olomouci 29. 7. 1997
se pouze o zákroky somatické medicíny, ale současně také o psychologickou podporu (motivační rozhovor může mít významný vliv na proces uzdravování a hojení). Třetí úrovní je úroveň psychiky (duševní úroveň). Uvedu zde alespoň jednu metodu práce s obětmi krizové situace. Psychologický debriefing Efekt psychologického debriefingu vlastně objevil voják, který ho intuitivně používal v práci s vojáky po prožité bitvě. Teprve později byla tato metoda zpracována psychology. Jedná se o působení, v rámci kterého jsou znovu nahlíženy traumatické události. Může probíhat skupinově, ale také individuálně. Vždy by měl probíhat na klidném a bezpečném místě a účastníci by měli být ujištěni, že všechny informace, které se objeví, jsou důvěrné. Psychologický debriefing zpravidla probíhá v několika, přesně vymezených fázích: 1. Úvodní fáze: V této fázi je dobré vysvětlit, co je cílem této metody a pravidla, která budou při setkáních platit. (Každý vypráví jen svůj příběh, vše je důvěrné, není dovolena kritika a soudy, ujištění, že projevy emocí jsou normální a běžné, ujištění, že je na vše dostatek času…) 2. Fáze faktů: Tato fáze umožňuje lepší rozumové orientace, redukuje pocity „zaplavenosti“. Je možno pokládat takové otázky, jako například: Jak jste se v té situaci ocitl?; Kde vás to zastihlo?; V jakých fázích ta situace probíhala?; Co se vlastně stalo?... 3. Fáze představ nebo názorů: V této fázi jsou účastníci dotazováni na své první nebo převládající myšlenky v průběhu krizové situace. Příklad otázek: Jaké byly vaše první myšlenky, když se to stalo?; Co jste se rozhodl dělat a proč?; Co jste viděl, slyšel?... Lidé obvykle neochotně vyjadřují své první myšlenky, protože jim připadají jako nemístné, mohou odhalovat jejich strach atd. Nicméně je tato fáze důležitá jako přechod od rozumového, k emočnímu zpracovávání situace. 4. Fáze reakcí: Je to fáze, ve které dochází ke zvýšenému projevování emocí. Účastníci jsou podporováni k tomu, aby projevovali své pocity a emoce (byť jsou třeba značně bolestivé). Obvykle se jedná o výpovědi o strachu, zlosti, frustraci, pocitech viny a bezmoci… Všechny pocity jsou akceptovány. Patří sem otázky jako: Co bylo na té události pro vás nejhorší?; Jak jste na to reagoval?; Proč jste reagoval právě takhle?... 5. Fáze symptomů: V této fázi je opět ve větší míře ve hře rozum a racionální uchopování události. Účastníci jsou vybízeni k tomu, aby popisovali symptomy, které u nich doprovázely stres (fyzické, emocionální a kognitivní) 6. Fáze učení: V této fázi se účastníci učí pod vedením zvládat stres (analyzování situace, její pochopení, pochopení reakcí a dávání doporučení (dieta, cvičení, odpočinek, povídání v rámci rodiny, návrat do práce…)
7. Fáze návratu nebo také ukončení: Prostor pro dotazování účastníků a reflektování výsledků debriefingu.8 Psychologický debriefing uvádím jako základní metodu při zvládání krizových situací. Není jedinou metodou a struktura, kterou uvádím, nemusí být zcela pevná, poskytuje ovšem minimálně základní vodítko k tomu, jak pracovat s obětmi katastrofických a krizových situací vůbec. Tato metoda samozřejmě není v této podobě použitelná všude, přestože její prvky využitelné jsou. Například i u umírajících je velmi důležité, abychom s takovým člověkem dokázali o smrti hovořit, zajímat se o praktické opatření, která jsou pro umírajícího důležitá, o jejich prožívání, pocitech a představách. Na varianty této metody mohou navazovat postupy specifičtější vzhledem k problémům postižených lidí (např. analýza situace, různé nácvikové metody, párová a rodinná psychoterapie…). Konečně čtvrtou úrovní je úroveň duchovní. Duchovní péče je péčí, která, dle mého názoru pomáhá postiženým hledat a nacházet víru, harmonii, smysl své existence a smysl toho, co se s nimi děje. Nejde o utěšování, ale o hledání něčeho, co může postiženému dávat smysl bez ohledu na to, zda je věřícím křesťanem, muslimem, budhistou nebo ateistou. Autoři zajímavé publikace „Spiritualita v pomáhajících profesích“, uvádějí několik základních doporučení pro pomáhající9: 1. Nemoralizovat 2. Opatrně zacházet a šetřit s náboženskou terminologií 3. Neodepírat ujištění 4. Podporovat stabilizaci (podporovat vše, co pomáhá udržovat duševní rovnováhu) 5. Opatrně zvažovat teologické argumenty 6. Předem počítat s vleklým průběhem potíží
8
Čerpáno z ústních sdělení na pracovním semináři v Olomouci 29. -. 30. Července 1997
9
VOJTÍŠEK, Zdeněk, DUŠEK Pavel a MOTL Jiří. Spiritualita v pomáhajících profesích. 1. vyd. Praha: Portál.
231 s. ISBN 978-80-262-0088-8
