KRIMINALITA MLÁDEŽE V ČESKÉ REPUBLICE JUDr. et PhDr. Jaroslav Padrnos, CSc.
ABSTRAKT Kriminalita obecně i kriminalita mládeže speciálně jsou závažným sociálně patologickým jevem, jenž je předmětem zájmu věd o člověku. Vědci, zabývající se kriminalitou, se přiklánějí k názoru její multifaktoriální etiologie. Kriminalita mládeže v České republice jeví po jejím vzestupu v devadesátých letech 20. století sestupnou tendenci. KLÍČOVÁ SLOVA: Kriminalita mládeže, delikvent, delikventní chování, antisociální chování, alkoholismus, tabakismus, kriminologie, patopsychologie, psychologie, psychopatologie, psychiatrie, sociologie, etopedie,
1 KRIMINALITA MLÁDEŽE PŘEDMĚTEM VĚDECKÉHO ZKOUMÁNÍ Kriminalita obecně i kriminalita mládeže speciálně je závažným sociálně patologickým jevem. Není proto divu, že kriminalitou se zabývá a zkoumá ji řada vědních oborů, které můžeme souhrnně nazvat vědními obory o člověku. Pro potřebu této publikace se však zaměříme na kriminalitu mládeže, tj. jedinců mladších patnácti let, tzv. nedospělců (dětí) a kriminalitu mladistvých, tj. jedinců ve věku od 15 do 18 let. Zmiňuji se na tomto místě i o další kategorii, a to o kategorii mladých dospělých, tj. jedinců ve věku od 18 do 20 – 24 let. Kriminální čin je masivním projevem poruchy chování jedince v dimenzi antisociálního chování závažného charakteru, jež se projevuje porušováním společností saturovaných norem v takové míře, že toto porušení norem je popsáno, tj. přesně vymezeno specifikací, a sankcionováno způsobem popsaným v předpisech trestního práva. Z vědních oborů o člověku, které se zabývají projevy kriminálního, čili delikventního chování včetně jeho deskripce, jeho podstatou, příčinami i ochranou proti němu, si jmenujme alespoň tyto: psychiatrie, patopsychologie, psychopatologie, psychologie obtížně vychovatelných, sociologie, etopedie, jako jeden z oborů speciální pedagogiky. Pochopitelně též kriminologie. Kriminalita je, jak jsme si již uvedli a jak je nezpochybnitelné, jevem sociálně patologickým. Z uvedeného vyplývá i skutečnost, že kriminalita je předmětem zájmu mnoha vědních oborů, jež tento jev zkoumají ze zorného úhlu předmětu svého zkoumání. Předmět zkoumání jednotlivými vědními obory
sice není zcela totožný, avšak v mnohých případech, již vzhledem ke skutečnosti, že zkoumají týž jev, je předmět zkoumání blízký a zčásti se i překrývá. Hranice uvedených oborů jsou, mohu-li se tak vyjádřit, propustné, prolínají se navzájem. Psychiatrie, psychopatologie, patopsychologie, psychologie i patopsychologie speciální bývají též nazývány patopsychologickými disciplinami. Pokusme se nyní postihnout vzájemný vztah mezi nimi. Předmět psychiatrie jako klinické lékařské disciplíny je zřejmý. Psychiatrie se stejně tak jako psychopatologie věnuje diagnostice, ale zároveň i léčení a prevenci duševních poruch. Jak uvádí Koudelková (1995)1, některými autory v dřívějších učebnicích, příkladně Kolbem a Myslivečkem, je předmět psychopatologie začleňován do obecné psychiatrie, jindy je chápán v širším pojetí jako vědní obor zabývající jak klasifikací duševních poruch, tak jejich výzkumem a výkladem. V současnosti v důsledku kladeného důrazu na psychodynamiku duševních poruch se předmět obou těchto vědních disciplin, tj. psychiatrie a psychopatologie, stále více přibližuje. Jak Koudelková dále uvádí, je moderní psychopatologie pojímána jako oblast medicíny a psychologie, zabývající se systematickým výzkumem maladaptivního chování, jeho etiologií, vývojem, diagnózou a terapií. Psychiatrie se od takto pojaté patopsychologie neliší předmětem svého zkoumání, ale tím, že je vědou aplikovanou. Pojmově blízkou psychopatologii je další vědní obor, a to patopsychologie. Tohoto termínu bylo poprvé použito v roce 1964 v souvislosti se založením Výzkumného ústavu dětské psychologie a patopsychologie v Bratislavě, přičemž předmět patopsychologie byl vymezen až v roce 1971 Adamovičem, a to jako vědní obor zaměřený na problematiku psychologie defektního, deficitního či narušeného dítěte. Nicméně tato skutečnost ještě neznamená neproblémové uznání této vědní discipliny. Deskripcí v rozdílech uznávání patopsychologie je i její akceptace ve studijních plánech na pedagogických fakultách, narozdíl od její absence ve studijních plánech psychologie na fakultách filozofických. Předmět jejich zkoumání bývá považován některými psychology za totožný, jinými slovy tyto vědní discipliny bývají považovány za zaměnitelné. Ruskými psychology je patopsychologie pojímána jako vědní odvětví obecné psychologie, jež vychází z jejích teoretických postulátů a jejím předmětem je řečení problémů předkládaných jí psychiatrickou praxí. Ruská psycholožka Zejgarniková vymezuje vztah mezi těmito dvěma vědními odvětvími tak, že i při určitém překrývání předmětu zkoumání lze dovodit, že předmět psychopatologie jako lékařské discipliny je podstatně širší než předmět patopsychologie. Tak, zatímco dle tohoto pojetí předmětu zkoumání psychopatologie subsumuje typické symptomy a syndromy a problematiku etiologie a průběh psychických nemocí, patopsychologie se zabývá výlučně výzkumem struktury určité poruchy psychické činnosti ve srovnání s normou. Německá ani francouzská psychologie patopsychologii jako vědní obor neuvádějí, v Anglii se také tento obor neujal, je však definován ve slovníku Englishových. Závěrem k problematice uvedených dvou disciplin lze dodat, že dosud není jejich vztah uspokojivě vysvětlen. Na pražské i bratislavské univerzitě na katedře speciální pedagogiky se pro odvětví psychologie zabývajícím se zákonitostmi psychického vývoje a utváření osobnosti s typově kategorizovanými defekty – vadami 1. tělesnými, 2. zrakovými, 3. sluchovými a 1
KOUDELKOVÁ, A.: Psychologické otázky delikvence. I. vydání. Victoria Publishing. 1995.
2
řečovými, 5. delikventními, používá termínu patopsychologie speciální, narozdíl od olomoucké univerzity, kde se na katedře speciální pedagogiky pro týž předmět používá termínu speciální psychologie.
1.1 Hledání podstaty delikventního chování Kde a v čem lze spatřovat příčiny delikventního či kriminálního chování obecně a u mládeže zvláště? Jelikož kriminální chování jako jev závažného porušování společností saturovaných norem se datuje již od období, kdy se počala utvářet lidská společnost a s ní i společenské normy a jelikož kriminální chování jako chování společensky destrukční narušuje plynulý chod společnosti, je kriminální chování právem považováno za závažné antisociální chování, proti němuž se společnost rozhodně brání a chrání tak své hodnoty. Z uvedeného důvodu předmětem zkoumání věd o člověku je též zjišťování příčin takovéhoto chování a pochopitelně i hledání ochrany před kriminálními projevy včetně prostředků předcházení kriminálnímu chování členů společnosti a hledání možností a způsobů nápravy delikventních jedinců. Možnost nápravy delikventního jedince je přímo závislá na pochopení příčiny delikventova chování vybočujícího z rámce chování akceptovatelného společností, tj. postižení kriminogenních faktorů, jež toto jednání zapříčinily. Které jsou tyto faktory? Původně, převážně dle zaměření badatele a sui generis společenské objednávky, se za takovéto faktory považovaly faktory biologické (zejména dědičné sklony), anebo naopak sociální prostředí, v němž dítě vyrůstalo. První z nich považovaly za určující, determinující, dědičné faktory, bez reálné možnosti pozitivně ovlivnit predikovanou osudovost vývoje takovéhoto jedince, druhý pohled endogenní faktory prakticky eliminuje a za výlučně determinující považuje společenské poměry, jež dávají vzniknout kriminalitě. Kauzální nexus v obou přístupech; první z nich však nezbytně vede k pedagogickému pesimismu, druhý potom k neodůvodněnému pedagogickému optimismu. V současnosti, tj. v posledních desítiletích, převládá tzv. multifaktoriální přístup při zjišťování etiologie poruch chování, jež může vyústit až v delikventní a posléze i kriminální chování. Podstata tohoto multifaktoriálního přístupu spočívá v poznání, že k asociálním a antisociálním projevům chování dochází v důsledku působení více faktorů, a nikoliv pouze jednoho, ať endogenního, či exogenního. 1.2 Nástin členění kriminogenních faktorů Základní členění kriminogenních faktorů je členění na endogenní a exogenní. Endogenními faktory rozumíme činitele vnitřní povahy, přicházející z vnitřního prostředí jedince, exogenními faktory rozumíme činitele vnější povahy, přicházející z jeho vnějšího prostředí.
3
Endogenní faktory Mezi endogenní faktory řadíme genetické dispozice, tj. soubor dědičných předpokladů (tzv.genotyp) a faktory hereditární povahy. Exogenní faktory Osobnost jedince se vytváří na terénu endogenních faktorů prostřednictvím působení faktorů exogenních, tj. faktorů vnějšího prostředí, Patří sem zejména vliv rodiny a školy a širšího prostředí, do kterého zahrnujeme od vlivu vrstevníků a kamarádů až vliv celé společnosti, včetně jejího politického uspořádání. Nelze přehlédnout dosud až podceňovaný vliv masmédií i sociálních sítí, vytvářející virtuální realitu, již sociálně nezralý jedinec není často schopen rozlišovat od skutečné reality. V širším pojetí se do vlivu vnějšího prostředí zahrnují i vlivy vnějšího prostředí v období prenatálního života dosud nenarozeného jedince. Prostřednictvím dispozic a predispozic se v konkrétním společenském prostředí, v němž se jedinec formuje a v němž je tento jedinec formován, formuje, utváří a dotváří jeho osobnost. Utváří se jeho fenotyp. Fenotyp je konkrétní výslednicí cesty, kterou ve svém ontogenetickém vývoji v určitém čase jedinec vykonal, je bilancí změn, k nimž v určitém čase na cestě od genotypu u jedince došlo.
1.3 Delikvence či kriminalita jako synonymum pro projev poruchy chování 1.3.1 Klasifikace poruch chování Samotné sousloví „porucha chování“ v nás nemůže neasociovat pojmy jakými jsou chování, norma, normální chování event. chování v normě, porucha. Chováním,neboli etologií rozumíme objektivně pozorovatelné, zachytitelné a měřitelné úkony, činnosti, reakce, formy jednání a konání určované či spoluurčované psychikou jedince. Normou lze rozumět určité měřítko, jímž jsou poměřovány projevy srovnatelné druhové kategorie, jako normalitu, coby vyjádření stavu. Normu lze stanovovat, ale i posléze posuzovat z různých pohledů, opět dle oboru, z jehož zorného úhlu, předmětu odborného zájmu, je zkoumána. Tak můžeme normy chování zkoumat a posuzovat př. z hlediska etického, filozofického, medicínského, pedagogického, psychologického, statistického … Chováním v normě rozumíme takové chování, které je průřezem populace vnímáno jako očekávané chování jedince, příslušníka či člena určité sociální skupiny v určité situaci, tj. jeho chování v intencích společensky dodržovaných pravidel vztahů mezi lidmi a respektování obecně uznávaných hodnot. Domnívám se, že můžeme s určitou dávkou zjednodušení použít synonymitu mezi chováním v normě a adekvátním chováním. 4
Procházková (1998)2 se krom jiného zabývá členěním poruch chování z pohledu jednotlivých vědních disciplin. Následně s použitím této její práce uvádíme členění poruch chování z pohledu (hlediska) speciálně pedagogického, psychologického, lékařského a sociologického, i s jejich stručnou charakteristikou. 1.3.1.1 Poruchy chování z hlediska speciálně pedagogického Pod poruchy z hlediska speciálně pedagogického autorka subsumuje poruchy chování a) podle stupně společenské závažnosti, b) z hlediska věku, c) podle převládající složky osobnosti, d) u dětí se syndromem LMD (lehké mozkové dysfunkce); U poruch chování podle stupně společenské závažnosti podává jejich klasifikaci a výčet podle jednotlivých autorů. Pro naši potřebu uvádím z tohoto výčtu klasifikaci patologického chování jednak podle Vaňka (1968)3, který v nárysu teorie mravní výchovy jako první podává systematickou klasifikaci takovéhoto chování z aspektu jeho závažnosti i určité věkové specifikace. Mluví o - výchovných obtížích dětí a mládeže, - juvenilní delikvenci, tj. delikvenci osob mezi 15. – 18. rokem věku, - kriminalitě dospělých, jednak podle Klímy (1984)4, jenž charakterizuje poruchy chování jako poruchy jedince, jimiž se vymyká z přiměřeného chování určité věkové a sociokulturní skupiny. Ten z pohledu stupně společenské závažnosti a mravní narušenosti vymezil tyto skupiny poruch chování: a) asociální poruchy chování, tj. činy vymykající se společenské morálce, jako příkl. přestupky proti školnímu řádu, lži, výtržnictví, vzdorovitost, negativismus, záškoláctvím útěky a toulky, sebepoškozování, b) antisociální poruchy chování, tj. činy poškozující společnost, jako příkl. krádeže, loupeže, výtržnictví, ublížení na zdraví, sexuální trestné činy. I Klíma diferencuje poruchy chování podle věku a člení je na antisociální projevy dětí, jež nazývá dětskou prekriminalitou, dále rozlišuje juvenilní delikvenci, kam řadí mladistvé, a kriminalitu dospívajících a dospělých, kam zahrnuje jedince starší 18 let. Dle většiny současných autorů se poruchy chování podle společenské závažnosti i obsahem jednotlivých forem chování člení na: - disociální chování, jež můžeme charakterizovat jako chování nespolečenské, vyznačující se nepřiměřenými reakcemi na podněty, jež však dosud nenabylo sociální dimenze. Takovéto projevy chování je možno zejména pozorovat v rodinném nebo 2
PROCHÁZKOVÁ, M.: Nové formy péče o jedince s poruchami chování, disertační práce, Masarykova univerzita Brno, 1998. 3 VANĚK, J.: Nárys teorie mravní výchovy. 14. vydání. Praha. SPN 1968. 4 KLÍMA, P. : Základy etopedie 2. vydání. (uvedení do etopedie, nárys vývoje a organizování péče). SPN. Praha 1984.
5
školním prostředí a je možno je zvládat obvyklými, tj. běžnými výchovnými prostředky užívanými v těchto prostředích. Nejčastějšími projevy disociálního chování jsou kázeňské přestupky proti školnímu řádu, neposlušnost, vzdorovitost, negativismus, lži apod. Často jsou takovéto projevy doslova deskripcí jednotlivých ontogenetických období. Tzv. první puberta (věk kolem tří let), nástup do školy, puberta) nebo mohou být též doprovodným jevem jiného primárního poškození, příkladně lehké mozkové dysfunkce či neuróz. Takovéto projevy chování s takovouto etiologií velice často odezní samy, jsou pouze přechodného rázu nebo bývají zvládnutelné za pomoci ambulantní poradenské nebo terapeutické péče psychologa, případně speciálního pedagoga; - asociální chování, je chováním, jež je již v rozporu se společensky uznávanými normami chování, s morálkou. Podstatou takovýchto projevů chování je nedostatek nebo dokonce absence sociálního cítění, citová plochost. Projevy chování jsou již porušovány společenské normy v rozsahu, jímž se jedinec svým chováním výrazně odlišuje od věkového a obecně sociálního průměru své populace. Porušování společenských norem, obecně uznávaných pravidel chování, morálky, nabylo již takové intenzity, že je společností eticky neakceptovatelné, avšak nenabylo dosud intenzity, jíž by došlo k porušení obecně platných právních norem. Takovéto chování a v důsledku toho i jednání bývá mezistupněm mezi chováním disociálním a chováním antisociálním, jinou terminologií řečeno chováním delikventním či kriminálním. Jako typické projevy asociálního chování můžeme uvést alkoholismus, záškoláctví či dnes již rozšířenou toxikomanii. Nejedná se již o přechodný projev takovéhoto chování, který by byl vyvolán zvědavostí, pouhou touhou ochutnat zakázaného ovoce. Asociální chování je naopak charakterizováno setrvalostí, zažitým stereotypem s tendencí gradovat. Základními projevy nebo již přímo formami takovéhoto chování jsou útěky, toulky, záškoláctví, demonstrativní sebepoškozování, alkoholismus, tabakismus nebo jiné druhy toxikomanie, gamblérství. Náprava takovýchto poruch chování již v převážné většině vyžaduje speciálně pedagogickou ústavní péči, ne-li přímo ústavní péči psychiatrickou; - antisociální chování. Antisociálním chování je rozuměno chování a v důsledku toho jednání jedince nebo skupiny zaměřené vědomě na porušování zákonem chráněných nejzávažnějších společenských norem. Pod pojmem antisociálního chování jsou subsumovány veškeré takovéto protispolečenské formy chování bez ohledu na jeho původ, věk jeho původce či intenzitu činu. Jedná se o takové projevy protispolečenského jednání, jimiž mohou být a často bývají v závažné míře ohroženy zásadní hodnoty uznávané a chráněné lidskou společností, z nichž příkladně jmenuji základní z nich jako je život, zdraví, lidská důstojnost, majetek. Jedná se tedy o takové projevy protispolečenského jednání, jehož původce velice často, snad i v převážné míře může být napraven pouze prostřednictvím ústavní péče, jimiž jsou jednak školská zařízení, jednak věznice. Mezi nejzávažnější formy antisociálního chování patří zabití, vraždy, sexuální delikty, loupeže, krádeže, vystupňované násilí, terorismus, organizovaný zločin. Procházková (1998)5 uvádí, že nositel antisociálního jednání porušuje zákony dané společnosti a jeho náprava (reedukace) je možná pouze 5
PROCHÁZKOVÁ, M.: Nové formy péče o jedince s poruchami chování, disertační práce, Masarykova univerzita Brno, 1998.
6
prostřednictvím ústavní péče, ať jsou to zařízení školská nebo věznice. Autor této studie s uvedeným názorem nesouhlasí. Není přesvědčen o tom, že každý, kdo se dopustí antisociálního chování, může být reedukován pouze prostřednictvím dětského domova, výchovného ústavu mládeže nebo věznice. Takovýto názor považuje za neopodstatněný projev pedagogického pesimismu. Je nesporné, že každé chování, kterým jsou porušovány zákony dané společnosti, je chováním z pohledu zákonodárství dané společnosti chováním antisociálním. Uvedená skutečnost však nemusí ještě znamenat, že ze zorného úhlu obecně uznávaných etických hodnot ve skutečnosti musí jít o jednání antisociální, tj. chování jedince s vyhraněně sociálním deficitem. Takovéto jednání může být naopak projevem vysoce mravní osobnosti a čin, kterého se dopustí, může být projevem osobní statečnosti ve prospěch společnosti. Příkladně uvádíme porušování tiskového zákona v předlistopadové éře v ČSSR. Samotné porušení zákona tak dle názoru autora automaticky nemusí vždy ještě být symptomem či dokonce axiomem kriminalizace osobnosti. Připouštíme však, že z nyní prezentovaného úhlu pohledu se jedná spíše o pohled filozofický, případně psychologický než etopedický, z jehož zorného úhlu autorka problém antisociálního chování v uvedené stati části práce (str. 18) posuzuje. Nicméně po určitém (dle našeho názoru) upřesnění pojetí osudovosti termínu „antisociální“ bychom se chtěli dotknout té části výroku ohledně možnosti nápravy jedince pouze prostřednictvím ústavní péče. Vyjděme z pojetí antisociálního chování jako z chování jedince porušujícího zákony společnosti a společností chráněná práva a oprávněné zájmy subjektů tohoto práva. Pro posouzení závažnosti projevu nebo projevů antisociálního chování delikventa a z toho pro posouzení možnosti jeho resocializace je závažným faktorem jednak motivace projevu antisociálního chování, jednak míra nebezpečnosti činu delikventa, jednak tzv. četnost útoků proti zákonu. 1.3.1.2 Poruchy chování z hlediska věku Určitá věková období, jimiž lidský jedinec v procesu vývoje po narození prochází, s sebou přinášejí určitá specifika v jeho chování, jež bývají doprovodnými jevy těchto období. Odchylky od uznávaného standardu chování nazýváme poruchami chování. Tyto projevy můžeme členit na poruchy, jež jsou pro určitý věk typické a na ty poruchy, které se vyskytují ve všech nebo ve více věkových obdobích. Jednotlivé poruchy nebo jejich projevy se vzájemně prolínají a nelze tudíž jednoznačně a striktně od sebe oddělit a stejně tak jednoznačně a striktně určit (stanovit), rozpoznat jejich etiologii. Obecně ale platí, že projevy asociálního chování spatřujeme především u mladších dětí, projevy antisociálního chování jsou častějším jevem u jedinců staršího školního věku, tj. u jedinců starších dvanácti let a u mládeže. Nástup dítěte do školy s sebou přináší výraznou změnu způsobu života dítěte, klade na ně systematicky zvýšené nároky na soustavné plnění povinností. Zvýšené nároky jsou kladeny též na socializaci dítěte. Zejména dítě, které neprošlo předškolní výchovou, může mít potíže s podřízením se učitelově autoritě, se začleněním se do kolektivu dětí, respektování školních pravidel a školnímu režimu. Velmi v období vstupu dítěte do školy 7
záleží na jeho zralosti, pochopitelně na pedagogickém mistrovství učitele a jeho niternímu vztahu k žákům, což vše může sehrát významnou roli v dalším osobnostním vývoji žáka. Nezvládá-li takovýto žáček roli, do níž je životem dosazen, může reagovat různým způsobem. Vytvoří si ke škole a ke všemu, co se školou souvisí, negativní vztah. Může se ve strachu ze školy uzavřít do sebe, může na druhé straně si vše zlehčovat a požadavky brát na lehkou váhu. Strach ze školy může vést k záškoláctví, k poruchám chování typickým pro tento věk jako je neposlušnost, vyrušování, upozorňování na sebe, mohou přibýt toulky, lži i krádeže. Tyto projevy poruch chování nelze přehlížet, neboť mohou být signálem pozdějších závažnějších poruch chování. Nelze tyto poruchy tudíž bagatelizovat. Perspektiva jejich zvládnutí je přímo úměrná kvalitě spolupráce školy s rodinou, respektive povětšinou ochoty rodičů spolupracovat se školou, v případě závažnějších poruch již i se speciálním pedagogem, psychologem nebo i lékařem. Na počátku takovéto ochoty ovšem stojí schopnost rodičů přiznat si, že jejich dítě se v negativním slova smyslu vymyká běžnému průměru a ochota a též schopnost rodičů hledat faktické, nikoliv racionalizační příčiny současného stavu. Období, v němž organismus jedince prochází bouřlivými jak tělesnými, tak duševními změnami, je obecně známo pod termínem puberta. Pro radikálnost a unikátnost těchto změn je málokterý odborný termín tak vžitý u široké veřejnosti, jako právě tento. U dívek nastupuje puberta dříve jak u hochů, nemívá také v nežádoucích změnách chování tak drastických výkyvů, jako tomu bývá právě u hochů. Opět obecně se dá říci, že extrémnost projevů pubertálního chování je přímo úměrná míře spořádanosti poměrů v rodině, z níž dítě pochází, respektive míře narušenosti rodinného prostředí, stabilitě nejbližšího a nejintimnějšího zázemí, jež dospívající, v tomto období velmi citově zranitelný jedinec má a na něž se může spolehnout. Zejména u této skupiny dospívajících, tj. dospívajících pocházejících z narušeného rodinného prostředí, je možno spatřovat sklon k delikventním aktivitám. U této věkové skupiny mluvíme o prekriminalitě, či dětské delikvenci, eventuálně o dětské kriminalitě. Uvedené termíny jsou termíny synonymickými. Obdobně, jako je tomu u celkové kriminality, i u této věkové skupiny jsou kriminální delikty spojeny spíše s životem ve velkých městech. Nejedná se dosud (ve většině případů) o organizovanou kriminalitu, přesto však jsou takovéto činy páchány spíše ve skupinkách, avšak povětšině spontánně, bez větší přípravy. Varujícím signálem je zvyšující se procento takovýchto činů páchaných v souvislosti s toxikománií. Jak jsme si již uvedli v předchozí stati, přibývá i u této věkové skupiny antisociálních brachiálních činů, které, nebýt překážky beztrestnosti pro nedosažení věku 15 let, by byly často posuzovány jako závažné trestné činy. Juvenilní delikvencí či kriminalitou mladistvých jsou nazývány antisociální poruchy chování jedinců ve věku 15 – 18 let. Toto období je charakterizováno dokončeným rozumovým vývojem, tj. dospělostí rozumovou, dospělostí pohlavní a nedospělostí sociální a povětšinou i ekonomickou. Nedospělost sociální je dána převážně nedostatkem osobních zkušeností. Tento nedostatek osobních zkušeností je v přímém kontrastu s rozumovou i pohlavní dospělostí. Na názory mladistvého (řečeno právní terminologií) či adolescenta (řečeno 8
terminologií psychologickou) má výrazný vliv vzor, identifikace se vzorem. Pozitivní, ale obávám se, sleduji-li občas kvalitu vysílaných pořadů v televizi a nelze-li přehlédnout oblíbenost mnohých dementních počítačových her, že zejména negativní vliv, má vliv umění, ve velkém měřítku umění mediální, nebo často to, co je za umění považováno. Obecněji je možno mluvit o vlivu prostředí. V tomto období se mladí lidé sdružují v party, jejichž hodnoty jsou jejími členy přijímány bez výhrad. Mladý člověk se cítí roven bohům, plný jistoty, kterou velice často zakrývá svou nejistotu. Vymanit takovéhoto jedince z vlivu jeho vrstevnické party je téměř nemožné. Protispolečenské (antisociální) chování jedinců v tomto věku se charakterově svými projevy blíží kriminalitě dospělých. Takovéto jednání je sociálně patologickým projevem jako důsledku věkových zvláštností somatického i psychického vývoje, sociální nezralosti, ekonomické nesamostatnosti a neukončení mravního vývoje. Jakkoliv je to v současné době nepopulární, není možné v zájmu objektivního posouzení pominout otázku romské (cikánské) populace. Tak Kuja (1989)6 [6] v roce 1989 uvádí z kriminalistických statistických zdrojů Cikány (nynější terminologií Romy) jako pachatele jedné čtvrtiny trestných činů. O něco později podává Lakomá (1993)7 na základě zdrojů MŠ MT ČR přehled svěřenců v etopedických zařízeních na území České republiky, z něhož vyplývá, že 44,31% chovanců tvoří cikánské děti a mládež. Skutečnost výrazného podílu příslušníků romské (cikánské) komunity na kriminalitě mládeže si ověřila i Procházková, když v roce 1977 prováděla výzkum ve vazební věznici v Brně a když si v témž roce provedla analýzu přehledu dětí přijatých do Dětského diagnostického ústavu v Brně. Autor této studie, jenž je obhájcem ve věcech trestních, ze své advokátní praxe potvrzuje výrazný podíl romské majetkové kriminality obecně a romské dětské a mladistvé kriminality zvláště na celkové majetkové kriminalitě v brněnském regionu. Jedná se však o poznatek, který nemá exaktně podchycen statisticky. 1.3.1.3 Kriminalita mladých dospělých Pod pojmem mladých dospělých se skrývá populace raně dospělých, zahrnující léta bezprostředně následující po dosažení zletilosti, tj. věk od 18 let do 20 až 24 let. Jedná se o věk, který je věkem končící adolescence, částečně se překrývá již s věkem sňatečním. Jedná se o věk, ve kterém mladí dospělí nabývají prvních skutečně vlastních sociálních zkušeností, v němž se teprve počínají stávat ekonomicky (většinou pouze částečně) samostatnými. Kriminalita v tomto období je již obdobnou kriminalitě dospělých. I zde však vzhledem k ne dosud plné sociální zralosti platí obecná zásada preference speciálně pedagogických prostředků nad pouhou represí, samozřejmě po všestranném posouzení spáchaného antisociálního (kriminálního) činu ve vztahu k osobnosti pachatele.
6 7
KUJA, J.: Etopedie. 1. vydání. Univerzita Palackého. Olomouc 1989. 156 s. LAKOMÁ, J.: Skupinová psychoterapie v reedukovaném procesu. 1. vydání. Psyché. Praha 1993. 125 s.
9
1.3.1.4 Poruchy chování podle převládající složky osobnosti Třídění poruch chování vycházející z analýzy jeho osobnosti a podmínek sociálního prostředí, v němž se tato osobnost vytváří, používají jak etopedové, tak psychologové. Porucha chování je vnímána jako porucha struktury osobnosti. Důsledky takovéto poruchy chování osobnosti se projevují jako komplexní porucha v jednotlivých formách sociální činnosti jako ve výchově, vzdělávání, v práci, byť v různé intenzitě. Jelikož se jedná o komplexní poruchu chování, žádá si rehabilitace či reedukace též komplexního přístupu. Vaněk (1968)8 ze zorného úhlu rozsahu postižení osobnosti člení poruchy chování do dvou skupin. Rozeznává tak deviace osobnosti jako projev hlubokých osobnostních změn pramenících z deformace celé osobnosti a tzv. pokleskovost, jež se projevuje potížemi vyplývajícími z deformace jednoho nebo více povahových znaků. Poklesky dále člení na lehké, to jsou ty, jež běžně zvládnutelné rodinou a školou, na dificility, to jsou ty, jejichž zvládnutí již vyžaduje ambulantní poradenskou péči a na depravace, tj. na ty, jejichž zvládnutí vyžaduje odbornou ústavní péči. Vocilka (1994)9 uvádí klasifikaci poruch chování podle charakteristiky problémových jedinců na základě jejich převládající složky osobnosti. Rozeznává tak osoby neurotické, psychopatické, sociálně nepřizpůsobivé a osoby se sníženými rozumovými schopnostmi. U neurotického jedince je zdrojem jeho poruch především neurotizující prostředí. V převážné míře se jedná o nevhodné, tzv. závadové rodinné prostředí. U psychopatického jedince bývá zdrojem jeho poruch vrozená dispozice. Osobami sociálně nepřizpůsobivými jsou rozuměni osoby propuštěné z výkonu trestu odnětí svobody, osoby, proti nimž je vedeno trestní řízením popř. jim byl výkon trestu podmíněně odložen, osoby závislé na alkoholu a jiných toxikomaniích, osoby žijící nedůstojným způsobem života, osoby propuštěné ze školských zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy po dosažení zletilosti. Osobami se sníženými rozumovými schopnostmi jsou rozuměni jedinci se sníženou inteligencí (slaboduší) nebo mentálně retardovaní – oligofrenici (slabomyslní). Kriminalita nedospělců (jedinců do 15 let) a kriminalita mládeže je často spjata právě s rozumovým deficitem. Takovíto jedinci se často stávají pachateli, ale také obětmi kriminálních činů. Osobami se syndromem lehké mozkové dysfunkce rozumíme jedince s poruchami motorických funkcí, poškozením percepce, poruchami myšlení, poruchami chování a se změnami osobnosti. Takovíto jedinci s diagnostikovaným organickým postižením mozku tvoří jednu třetinu svěřenců dětských výchovných ústavů.
8 9
VANĚK, J.: Nárys teorie mravní výchovy. 14. vydání. Praha. SPN 1968. VOCILKA M.: Dětské domovy v České republice. QULA. Praha 1999.
10
1.3.1.5 Poruchy chování z psychologického hlediska U klasifikací z psychologického hlediska bývá většinou akcentován dysharmonický vývoj osobnosti a její instabilita v oblasti sociální sféry, maladaptivita se sklony k asociálnímu až antisociálnímu chování. \udávány jsou diskrepance intelektuální, emocionální i volní. Popisován je i častý výskyt psychopatických rysů osobnosti, u nichž mohou pramenit nesoustředěnost, impulzivita, podezíravost, deprese, negativismus apod. Zde je možno opětovně odkázat na členění poruch chování podle Vaňka (1968). Obdobně jako Vaněk člení Fischerová (1981)10 poruchy též na dvě hlavní skupiny, a to na pokleskovost (lehkou, střední /dificility/, těžkou /depravace/) a na osobnostní deviace. Z psychologického hlediska je oficiálně vymezeno poruchové chování v Diagnostickém a statistickém manuálu duševních poruch. Charakterizuje je ze tří základnách hlediskem, a to jako chování, jímž jedinec nerespektuje sociální normy platné v dané společnosti, přičemž a) jedinec je intelektuálně schopen pochopit význam norem; b) jedinec tyto normy neakceptuje nebo se jimi nedokáže řídit, protože není schopen ovládat svoje jednání; se projevuje nápaditostí v oblasti sociálních vztahů, jako nedostatkem empatie, citovou chladností a egoismem. Charakteristickou je absence pocitu viny za vlastní jednání a jeho důsledky; se projevuje agresivitou, jíž porušuje základní práva ostatních, jako osobnostním rysem nebo charakteristickým rysem jeho chování. 1.3.1.6 Poruchy chování z lékařského hlediska Rozlišit etiologii poruch chování, rozpoznat jejich původ, nebývá jednoduché. Jedná se o poruchu chování etopedického charakteru nebo příčinou sociálně patologických projevů chování je nějaká porucha zdraví, tedy choroba? Kvalifikovaná odpověď na tuto kardinální otázku je diagnostickým klíčem ke správné terapii. Poměrně častými medicínskými defekty zdraví jsou poruchy v oblasti psychiky. Z psychiatrického hlediska lze členit poruchy chování do následujících skupin. Tyborovska, M.11 uvádí, že - největší skupinu tvoří děti a mladiství psychicky zdraví, u nichž došlo k narušení mravních norem na základě výchovných vlivů nebo je jejich chování ovlivněno přechodnými pubertálními povahovými změnami, - další skupinu tvoří děti, u nichž je asociální chování podmíněno neurotickým mechanismem, - další skupinu tvoří děti, jejichž vývoj byl narušen nevhodnými výchovnými vlivy v útlém dětství; zde mluvíme o psychické deprivaci - a poslední skupinu tvoří děti s psychopatickým vývojem.
10 11
FISCHEROVÁ, J.: Úvod do speciální psychopatologie pro etopedy II. Olomouc UP 1981. TYBOROVSKA, K.: Problemy wspólczesnej psychológii: wybranie zagadninenia. Warszawa: Wiedza powszechna. 1. wyd. 1964. 388 s.
11
Tyborovska uvádí jako nejčastější psychická onemocnění na základě jejichž terénu vznikají poruchy chování instabilitu, neurózy, psychózy, epilepsii, mentální retardaci a lehkou mozkovou dysfunkci. Tato psychická onemocnění mohou být determinována jak somatickým stavem jedince, tak společenským prostředím, jímž je ovlivňován, tak věkem jedince, ale i genetickými faktory, 1.3.1.7 Poruchy chování ze sociologického hlediska Sociologové zkoumají poruchy chování z pohledu sociálně normativního chování a z pohledu odchylek od tohoto sociálně normativního chování, o tak zvaném sociálně patologickém chování. Percipována v chování jedince a akcentována je zejména složka sociální, kdy chování je chápáno jako specifický druh komunikace se společností. Při této preferenci zůstává poněkud v pozadí narušená osobnost jedince a jeho psychika. Sociologové tak pro poruchy chování mají verbální ekvivalent „sociální deviace“ a pro projevy poruch chování užívají pojmu „deviantní chování“. Pod pojem sociální deviace jsou zahrnovány rozličné formy poruch chování jako veksláctví, vypjatý feminismus, homosexualita, politická ortodoxie, krádeže, alkoholismus, toxikomanie apod. Pro posouzení, zda se jedná o chování společensky v normě anebo nikoliv je důležitá znalost společenských norem normativního řádu v určitých sociálních vrstvách a v širším pojetí v určitých kulturních (sociálních) vzorcích. Dalším stěžejním pojmem užívaným sociology je sociální patologie, Pod tímto pojmem sociologové percipují obecně nezdravé, nenormální, společensky nebezpečné formy deviantního chování, jež jsou společností sankcionovány. Sem jsou přiřazovány takové sociálně patologické jevy, jako je kriminalita, suicidiita, alkoholismus, prostituce, sexuální úchylky, narkomanie. 1.3.1.8 Multifaktoriální přístup ke zkoumání příčin poruch chování Jak jsme již uvedli, od sedmdesátých let dvacátého století převládá v pohledu na zkoumání příčin kriminality tzv. multifaktoriální přístup. Jedná se o přístup komplexně zkoumající všechny faktory jednotlivě i v jejich souvztažnosti, jež by se mohly podílet na poruchách osobnosti a vést až k jejím sociálně patologickým projevům. Zkoumá genetickou výbavu jedince, vlivy, které ovlivňovaly vývoj plodu až do porodu, zdravotní anamnézu jedince i jeho rodiny, výchovné prostředí rodiny, výchovné prostředí školy, míru podnětnosti či závadovosti sociálního prostředí, v němž se jedinec vyvíjí a v němž vyrůstá, a to včetně jeho vrstevníků a kamarádů apod. Dítě není věrnou malou kopií dospělého, dítě není malým dospělým. Dítě není pouhým objektem výchovy, pasivním receptorem, jenž by pouze přijímal jak vnitřní, tak vnější podněty, dítě je naopak aktivním činitelem, tedy subjektem své výchovy. Jsou jím vnitřně tyto podněty zpracovávány. Jak ve své vývojové teorii psychických procesů uvádí Piaget (1983)12, psychický vývoj jedince se realizuje 12
PIAGET, J.: Problemes de psychologie génétique. Paris 1972. 174 p.
12
prostřednictvím činností, aktivit, prostřednictvím nichž se rozvíjí osobnost dítěte. Rozvíjejí se rozličné jeho psychické procesy i vlastnosti. V této činnosti je sumována jak asimilační (aktivně adaptační), tak akomodační (pasivně adaptační) složka osobnosti. V těchto dimenzích je tak stimulován psychický vývoj jedince. Aktivně působit na své prostředí a být schopen se vědomě přizpůsobit. V tomto poznání spočívá jádro pedagogického optimismu jako přímé reflexe pedagogického realismu. Pozitivní stimulací žádoucího a inhibicí negativního, záměrné, cílevědomé a zároveň citlivé formování osobnosti dospívajícího lidského jedince. Rodinou, školou, celou společností. Prevence jako jeden ze zásadních a přitom přirozených pilířů boje proti kriminalitě obecně a proti kriminalitě zvláště. Represe jako nezbytný prostředek ochrany a obrany společnosti tam, kde ostatní prostředky již selhaly. Priorita prevence před represí. 2 NEOPOMINUTELNOST STATISTICKÝCH ZJIŠTĚNÍ Jaký je stav kriminality mládeže v České republice? Jaké jsou její tendence? Pro pokus o zodpovězení uvedených otázek použijeme již zpracovaných statistických údajů, neboť ty poskytnou nezbytné informace umožňující potřebné srovnání. Pro potřebu této stručné studie věk mládeže omezíme na skupinu mladých lidí do dosažení fyzického věku 18 let, tj. do věku dosažení jejich zletilosti, a tudíž jejich plné trestní odpovědnosti. Je tak vědomě eliminován věk blízký věku mladistvých, jímž je bez rozdílu pohlaví chápán fyzický věk 18 – 20, případně až 24 let. Z výše uvedeného věkového vymezení vyplývá, že se nebudeme striktně držet věkových hranic trestně právní odpovědnosti, neboť dolní hranice trestně právní odpovědnosti je dána dosažením fyzického věku 15 let, přičemž kriminalita jedinců pod touto hranicí je (dle názoru autora této statě nedůsledně a ne též zcela opodstatněně) pojímána jako dětská kriminalita. Samotné stanovení dětského věku je značně ošidné a nejednotné. Pohybuje se od věku do 11 let, jak tento věk ohraničil V. Příhoda, až po věk 18 let, jak dětský věk chápe Mezinárodní úmluva o právech dítěte. Aniž by bylo cílem statě polemizovat o periodizaci věku lidského jedince, je možno přijmout za pracovní tezi skutečnost, že pubescent již není dítě. Pubescent je dospívajícím lidským jedincem s plně rozumově vyspělými funkcemi, který, nejedná-li se o jedince se sníženými rozumovými schopnostmi, je v rovině trestně právního jednání schopen rozpoznat nebezpečnost takovéhoto svého jednání přinejmenším v kategorii obecně známých trestných činů, mezi něž lze zařadit některé trestné činy majetkové (krádež, loupež) a trestné činy proti životu a zdraví (úmyslné ublížení na zdraví, vražda). V osmdesátých letech dvacátého století měla kriminalita mladistvých v oficiální podobě registrované orgány činnými v trestním řízení celkem setrvalý stav, kdy ročně v československé federaci se na celkové registrované trestné činnosti podílela 8 – 9%. Uvedeme-li v této kapitole několik statistických údajů, je třeba vzít na vědomí, že se jedná o údaje o trestné činnosti, která byla či je stíhána orgány činnými v trestním 13
řízení, přičemž skutečný počet mládeže, dopouštějící se trestné činnosti, je odhadován až na dvojnásobek. Jak Pivko (2002)13 uvádí, zatímco za roky 1979 – 1989 bylo celkem zjištěno 1 153 286 trestných činů, v období od roku 1989 do roku 1998 bylo zjištěno 3 336 236 trestných činů, tj. téměř trojnásobek. Ilustrující je i změna struktury trestné činnosti. Zatímco v období let 1979 – 1988 z celkového počtu trestných činů činily násilné trestné činy 11,11% a majetkové 43,72%, v období let 1989 – 1998 z celkového počtu trestných činů činily násilné trestné činy pouze 5,94%, avšak majetkové 76,41%. Po změně společenských poměrů v České republice v období let 1989 – 1999 se značně snížila násilná kriminalita, zatímco výrazně se zvýšila kriminalita majetková. Zajímavé jsou v této souvislosti údaje, týkající se počtu trestně stíhaných ve věkové skupině do 15 let a mladistvých. U první skupiny (věková skupina do 15 let) je porovnáním údajů z roku 1990 a z roku 1997 zjištěn nárůst o 129,6%, u druhé skupiny (věková skupina 15 – 18 let) naopak od roku 1994, kdy byl zjištěn nejvyšší nárůst trestné činnosti, je zaznamenán trend postupného snižování. Jednoznačně alarmujícím faktorem byl v uvedených letech nárůst všech druhů trestných činů u pachatelů mladších 15 let, zejména potom skutečnost, že u násilných trestných činů se tito pachatelé počtem spáchaných trestných činů přiblížili věkové skupině mladistvých. Za sledované období vzrostla u této skupiny (pachatelů mladších 15 let) trestná činnost majetková o 28.4% a násilná kriminalita o 140,4% (1990 – 1997). Též signifikantním je posun výskytu negativních sociálních jevů do nižších věkových skupin, projevujících se takovými projevy poruch chování jako jsou apatie, agresivita, vandalství šikana, velice často jako předzvěst již delikventního chování, jako jsou záškoláctví, drobné majetkové, mravnostní a násilné delikty, náznaky abúzu alkoholu a drog. Porovnejme nyní blíže statistické údaje roku 1993 a 1998 o kriminalitě pachatelů ve věku do 15 let s údaji o pachatelích mladistvých při současném % registrace objasněnosti těchto trestných činů. 1993 Celková objasněnost trestných činů 31,70%. Z objasněných 126 442 případů se na trestné činnosti podíleli delikventi mladší 15 let v počtu 8 280 případů a mladiství v počtu 21 074 případů. Z celkového počtu objasněných spáchaných trestných činů se delikventi mladší 15 let na těchto činech podíleli 6,55% a mladiství 16,66%. Celkem se delikventi ve věku do 18 let podíleli na uvedené trestné činnosti 23,22%, tj. téměř ¼ z celkem spáchaných trestných činů. Z tohoto počtu bylo a) delikventy do 15 let spáchána 1 vražda, 557 násilných trestných činů, 70 mravnostních trestných činů, 7 256 majetkových trestných činů, 17 hospodářských 13
PIVKO, R.: Kriminalita mládeže v policejní praxi. Dipl. práce. Masarykova univerzita. Brno 2002.
14
trestných činů , 0 vojenských trestných činů, ostatních kriminálních činů 0, 138 tzv. trestných činů zbývající kriminality, b) mladistvými delikventy spácháno 14 vražd, 1 243 násilných trestných činů, 300 mravnostních trestných činů, 18 037 majetkových trestných činů, 348 hospodářských trestných činů , 0 vojenských trestných činů 0, ostatních kriminálních činů 0, 421 trestných činů tzv. zbývající kriminality. 1998 Celková objasněnost trestných činů činí 43,46%. Z objasněných 185 093 případů se na trestné činnosti podíleli delikventi mladší 15 let v počtu 11 999 případů a mladiství v počtu 16 730 případů. Z celkového počtu objasněných spáchaných trestných činů se delikventi mladší 15 let na těchto činech podíleli 6,48% a mladiství 9,04%. Celkově se delikventi ve věku do 18 let podíleli na uvedené trestné činnosti 15,52%. Z tohoto počtu bylo a) delikventy do 15 let spáchány 2 vraždy, 1 276 násilných trestných činů, 133 mravnostních trestných činů, 9 312 majetkových trestných činů, 35 hospodářských trestných činů , 0 vojenských trestných činů , 0 ostatních kriminálních činů, 307 tzv. trestných činů zbývající kriminality, b) mladistvými delikventy spácháno 16 vražd,1 334 násilných trestných činů, 221 mravnostních trestných činů, 13 165 majetkových trestných činů, 271 hospodářských trestných činů , 3 vojenské trestné činy, 1 336 ostatních kriminálních činů, 370 trestných činů tzv. zbývající kriminality. Jak již bylo uvedeno, zatímco potěšujícím jevem je ta skutečnost, že kriminalita mladistvých, která prudce po roce 1989 vzrostla a kulminovala v roce 1994, jeví od tohoto roku trvale sestupnou tendenci, u osob mladších 15 let v uvedeném sledovaném období kriminalita naopak narůstala. Struktura skutků trestně právního jednání u osob mladších 15 let a u mladistvých je téměř stejná. Zarážející se jeví vzrůstající brutalita, se kterou je prováděna trestná činnost, a to s trendem stupňování brutality u stále mladších pachatelů trestných činů. S tímto názorem nesouhlasí Svatoš (2013)14, jenž uvádí, že tendence zvyšující se brutality trestných činů spáchaných nezletilými a mladistvými delikventy se nepotvrdila, že tento názor je masmediální imaginací. Ne nezajímavé jsou též údaje o četnosti trestné činnosti páchané mladistvými hochy a mladistvými dívkami, jak je lze vyčíst z Ročenky vězeňské služby České republiky za rok 2001. Budeme sledovat údaje za roky 1994 – 2001. V roce 1994 bylo obviněno 634 mladistvých mužů a 16 mladistvých žen, z toho odsouzeno 143 mladistvých mužů a 0 mladistvých žen. V roce 1995 bylo obviněno 492 mladistvých mužů a 17 mladistvých žen, z toho odsouzeno 183 mladistvých mužů a 4 mladistvé ženy. V roce 1996 bylo obviněno 515 mladistvých mužů a 22 mladistvých žen, z toho odsouzeno 162 mladistvých mužů a 2 mladistvé ženy. V roce 1997 bylo obviněno 339 mladistvých mužů a 11 mladistvých žen, z toho odsouzeno 167 mladistvých mužů a 5 mladistvých žen, 14
SVATOŠ, R.: Vývoj kriminalistiky mládeže v České republice. In: Kriminalistika 2/13. S. 139 – 154.
15
V roce 1998 bylo obviněno 254 mladistvých mužů a 10 mladistvých žen, z toho odsouzeno 158 mladistvých mužů a 5 mladistvých ženy. V roce 1999 bylo obviněno 214 mladistvých mužů a 13 mladistvých žen, z toho odsouzeno 129 mladistvých mužů a 2 mladistvé ženy. V roce 2000 bylo obviněno 156 mladistvých mužů a 7 mladistvých žen, z toho odsouzeno 107 mladistvých mužů a 3 mladistvé ženy. V roce 2001 bylo obviněno 116 mladistvých mužů a 4 mladistvé ženy, z toho odsouzeno 83 mladistvých mužů a 3 mladistvé ženy. Z celkového počtu 14 190 mužů odsouzených k 31. 12. 2001 jich bylo mladistvých do 16 let 0, mladistvých do 17 let 0, mladistvých do 18 let 23. Z celkového počtu 547 žen odsouzených k 31. 12. 2001 nebyla žádná mladistvá. Dle Kapesní příručky kriminality z let 2003, 2004, 2005 a 2006 vydávané Policejním prezidiem ČR, odborem systémového řízení a informatiky PČR v roce 2002 evidovala 372 341 trestných činů, tj. objasněno bylo 151 492 trestných činů, tj. 40,69% z toho evidovala TČ dětí 5 541, tj. 1,49% (po zaokrouhlení na setiny) a TČ mladistvých 10 901, tj. 2,90% (po zaokrouhlení na setiny) =TČ dětí a mladistvých celkem 16442 , tj. 4,39% (po zaokrouhlení na setiny) PČR v roce 2003 evidovala 357 740 trestných činů, tj. o 3,9% méně než v roce 2002 objasněno bylo 135 581 trestných činů, tj. 37,9O% z toho evidovala TČ dětí 4 692, tj. 1,31% (po zaokrouhlení na setiny) a TČ mladistvých 9 779, tj. 2,73% (po zaokrouhlení na setiny) = TČ dětí a mladistvých celkem 14 471, tj. 4,04% (po zaokrouhlení na setiny) PČR v roce 2004 evidovala 351 629 trestných činů, tj. o 1,7% méně než v roce 2003 objasněno bylo 134 444 trestných činů, tj. 38,23% z toho evidovala TČ dětí 3 319, tj. 1,6% (po zaokrouhlení na setiny) a TČ mladistvých 7 886, tj. 2,24% (po zaokrouhlení na setiny) =TČ dětí a mladistvých celkem11 205, tj. 3,84% (po zaokrouhlení na setiny) PČR v roce 2005 evidovala 344 060 trestných činů, tj. o 2,2% méně než v roce 2004 objasněno bylo 135 281 trestných činů, tj. 39,32% z toho evidovala TČ dětí 3 086, tj 0,90% (po zaokrouhlení na setiny) a TČ mladistvých 7 614, tj. 2,21% (po zaokrouhlení na setiny) =TČ dětí a mladistvých celkem 10 700, tj. 3,11% (po zaokrouhlení na setiny) PČR v roce 2006 evidovala 336 446 trestných činů, tj. o 2,2 méně než v roce 2005objasněno bylo 133 695 trestných činů, tj. 39,74% z toho evidovala TČ dětí 3 090, tj. 1,09% (po zaokrouhlení na setiny) a TČ mladistvých 7 605, tj. 2,26% (po zaokrouhlení na setiny) TČ dětí a mladistvých celkem 10 695, tj. 3,35% (po zaokrouhlení na setiny) Uvedené údaje jedinců svědčí jednak o trendu snižování kriminality mládeže (tj. dětské kriminality i kriminality mladistvých), jednak jsou též dokladem poměrně nízké účasti 16
mladistvých žen (dívek) na kriminalitě mladistvých. Pokud bychom analyzovali celkové údaje o kriminalitě v České republice, došli bychom k analogickému závěru ohledně podílu kriminality žen na celkové kriminalitě. Trend dětské kriminality i kriminality mladistvých delikventů jeví dle statistických údajů od roku 2002 sestupnou tendenci. Před přílišným optimismem však varuje to, že do určité míry se jedná o klamný údaj, neboť s účinností od 1. 1. 2002 byla novelou trestního zákoníku u trestného činu krádeže zvýšena hranice způsobené škody ze 2 000 korun českých na 5 000 korun českých, v důsledku čehož řada do té doby trestných činů krádeže je již kvalifikováno pouze jako přestupek. Důkazem, že za sníženou kriminalitou nezletilých delikventů v roce 2002 stojí u spáchaných majetkových činů též uvedená legislativní změna, je skutečnost, že snížení kriminality nezletilých se právě v tomto roce projevilo nepřehlédnutelným skokem. Další příčinou umělého (tedy administrativního) snížení kriminality je přijatý zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), liberálnější než trestní zákon. Avšak i s plnou akceptací vlivu legislativních změn na snížené kriminalitě mládeže je třeba považovat tendenci snižování jejího páchání za průkaznou. To lze dokumentovat na trestných činech mravnostního charakteru. Zatímco v roce 2002 bylo spácháno 2 046 mravnostních deliktů, na nichž se mládež podílela 348 mravnostními delikty, tj. 17,00 %, v roce 2006 bylo spácháno 1 815 mravnostních deliktů, na nichž se mládež podílela 249 mravnostními delikty, tj. 13,72 %. V roce 2002 se na mládeží spáchaných 348 mravnostních deliktech podílely děti 119 trestnými skutky, tj. 5,82 % z celkové mravnostní trestné činnosti a 34,20 % z mravnostní kriminality spáchané mládeží, v roce 2006 se na mládeží spáchaných 249 mravnostních deliktech podílely děti 74 trestnými skutky, tj. 4,08 % z celkové mravnostní trestné činnosti a 29,72 % z mravnostní kriminality spáchané mládeží. V roce 2002 se na mládeží spáchaných 348 mravnostních deliktech podíleli mladiství 229 trestnými skutky, tj. 11,19 % z celkové mravnostní trestné činnosti a 65,80 % z mravnostní kriminality spáchané mládeží, v roce 2006 se na mládeží spáchaných 249 mravnostních deliktech podíleli mladiství 175 trestnými skutky, tj. 9,64 % z celkové mravnostní trestné činnosti a 70,28 % z mravnostní kriminality spáchané mládeží. Trend snižování kriminality páchané mládeží přibližně odpovídá trendu snižování celkové kriminality v České republice. Tento trend opět budeme pro srovnání dokumentovat na statistických údajích mravnostní kriminality celkově spáchané v České republice v letech 2002 a v roce 2006. V roce 2002 bylo spácháno 2 046 mravnostních deliktů, zatím co v roce 2006 jich bylo spácháno 1 615, tj. o 19,9 % méně. Pro zajímavost je možno uvést srovnávací údaje o celkové kriminalitě v České republice v roce 2002 a v roce 2006. V roce 2002 bylo celkem spácháno 372 341 trestných činů, 17
v roce 2006 bylo celkem spácháno 336 446 trestných činů, tj. o 9,66% méně než v roce 2002. Vzhledem ke změně trestního zákona v roce 2002, jenž pro kvalifikaci trestného činu krádeže zvýšil způsobenou škodu z 2 000,- Kč na 5 000,- Kč, provedeme ještě srovnání ohledně celkové kriminality spáchané v České republice v roce 2004 a v roce 2006. V roce 2004 bylo celkem spácháno 359 629 trestných činů, zatím co v roce 2006 bylo celkem spácháno 336 446 trestných činů, tj. o 6,45% méně než v roce 2004. Trend snižování celkové kriminality v České republice za sledované období se potvrdil. Autor nemá k dispozici statistické údaje za roky 2007 – 2010, neboť Kriminalistický ústav, jenž mu zapůjčil Kapesní ročenky kriminality v ČR za roky 2002 – 2006, z nichž autor čerpal za uvedené roky statistické údaje, již za další roky nemá ročenky k dispozici. Můžeme však provést srovnání zjištěných údajů o celkové kriminalitě v České republice za rok 2006 s údaji o celkové kriminalitě v roce 2011. V roce 2006 bylo na území České republiky spácháno celkem 336 446 trestných činů, zatím co v roce jich bylo spácháno 317 177, tj. o 5,73% méně než v roce 2006. Trend snižování celkové kriminality v České republice se potvrzuje. Statistické údaje trestných činů spáchaných na území ČR za rok 2011 vzhledem k poměrně vysoké objasněnosti trestných činů - násilných objasněno 67,74%, z toho objasněnost vražd činí 85,55%, - mravnostních objasněno 70,23% a - hospodářských objasněno 47,37%, (celková objasněnost (61,78%) umožňují značnou objektivitu zjištění podílu mládeže na této kriminalitě oproti jejímu podílu na majetkové kriminalitě, v níž se objasněnost pohybuje kolem 50%. Specifickými jsou z pohledu podílu mládeže na celkové kriminalitě mravnostní trestné činy. Lze souhlasit s R. Svatošem (2), že vysoký podíl mravnostních trestných činů, jímž se mládež podílí na celkové kriminalitě tohoto druhu trestné činnosti (20,7%), speciálně na trestném činu pohlavního zneužití (38%), kdy jeden z účastníků je mladší 15 let, i též poměrně vysoký podíl mládeže na trestném činu znásilnění (téměř 15%, z toho 6% nezletilých), svědčí o sexuální nezkušenosti mládeže, sociálním dospívání mládeže, jež je spojeno s řadou problémů, příkladně zvídavostí, agresivitou, neschopností ovládnout sexuální nutkání. Na celkové majetkové kriminalitě v roce 2011 se mládež podílí 8,7%, z toho nezletilí (děti) 2,4% a mladiství 6,3%. Celkový podíl mládeže na celkové kriminalitě činí (včetně výše uvedených mravnostních trestných činů kolem 5%. Po eliminování vysokého procentního podílu mládeže na trestných činech mravnostního charakteru, o jejíž příčinné podstatě jsme se zmínili, stane se ještě více zřejmým, že na majetkové trestné činnosti se mládež podílí poměrně vysokou měrou.
18
Závěr Studie si nekladla za cíl analyzovat jevy podílející se na kriminalitě v České republice obecně a na kriminalitě mládeže zvlášť. Poukázala na rozličné pohledy na kriminalitu z pohledu řady vědních oborů zabývající se tímto vyhraněně sociálně patologickým jevem se záměrem postižení trendu jejího výskytu v České republice především u mládeže. Kriminalita obecně a kriminalita mládeže je navzdory sestupující tendenci závažným problémem české společnosti (ostatně jako každé společnosti), jenž musí být a také je i nadále v zorném poli odborníků rozličných vědních oborů o člověku, politiků, ale i celé společnosti. Trend, dávající přednost prevenci kriminality před represí, především u mládeže, je trendem správným.
19
Seznam literatury FISCHEROVÁ, J.: Úvod do speciální psychopatologie pro etopedy II. Olomouc UP 1981. GÁL, B.: Kriminalita mládeže v ČR a její vývoj od roku 1990. Dipl. práce. Masarykova univerzita. Brno 2001. KLÍMA, P.: Základy etopedie 2. vydání. (uvedení do etopedie, nárys vývoje a organizování péče). SPN. Praha 1984. KOMÁRIK, E.: Pedagogika emocionélne a sociálne narušených. Univerzita Komenského. Bratislava 1998. KOUDELKOVÁ, A.: Psychologické otázky delikvence. I. vydání. Victoria Publishing. 1995. KUJA, J.: Etopedie. 1. vydání. Univerzita Palackého. Olomouc 1989. 156 s. LAKOMÁ, J.: Skupinová psychoterapie v reedukovaném procesu. 1. vydání. Psyché. Praha 1993. 125 s. METĚNKO, J., KLOKNEROVÁ, M.: Prevencia kriminality mládeže v policajnych činnostiach 2002 – 2005. Závěrečná zpráva z výzkumu. Bratislava. 2006. PADRNOS, J.: Několik noticek k problematice kriminality mládeže. In Schelleová, I a kol.: Právní postavení mladistvých. I. vydání, Praha 2004. S. 250. ISBN 80-86432-82.3. PIAGET, J.: Problemes de psychologie génétique. Paris 1972. 174 p. PIVKO, R.: Kriminalita mládeže v policejní praxi. Dipl. práce. Masarykova univerzita. Brno 2002. PROCHÁZKOVÁ, M.: Disertační práci Nové formy péče o jedince s poruchami chování. Disertační práce. Masarykova univerzita Brno. 1998. PŘÍHODA, V.: Ontogeneze lidské psychiky. I. díl. SPN Praha 1997. SVATOŠ, R.: Vývoj kriminalistiky mládeže v České republice. In: Kriminalistika 2/13. S. 139 – 154. TYBOROVSKA, K.: Problemy wspólczesnej psychológii: wybranie zagadninenia. Warszawa: Wiedza powszechna. 1. wyd. 1964. 388 s. VANĚK, J.: Nárys teorie mravní výchovy. 14. vydání. Praha. SPN 1968. VEČERKA, K., HOLAS, J., ŠTĚCHOVÁ, M.: Problémové děti ve školských výchovných zařízeních. Praha 2000. VOCILKA M.: Dětské domovy v České republice. QULA. Praha 1999. PROCHÁZKOVÁ, M.: Nové formy péče o jedince s poruchami chování, disertační práce, Masarykova univerzita Brno, 1998. ROČENKA VĚZEŇSKÉ SLUŽBY ČR, Gen. Ředitelství vězeňské služby ČR, 2001. KAPESNÍ ROČENKA KRIMINALITY V ČR 2003, Policejní prezidium. Praha 2004. KAPESNÍ ROČENKA KRIMINALITY V ČR 2004, Policejní prezidium. Praha 2005. KAPESNÍ ROČENKA KRIMINALITY V ČR 2005, Policejní prezidium. Praha 2006. KAPESNÍ ROČENKA KRIMINALITY V ČR 2006, Policejní prezidium. Praha 2007. 20
