Kriminalistická stopa jako důkazní prostředek v trestním řízení

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Teorie a praxe přípravného řízení trestního Katedra trestního práva

Bakalářská práce

Kriminalistická stopa jako důkazní prostředek v trestním řízení Emanuel Chvíla 2011

1

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Kriminalistická stopa jako důkazní prostředek v trestním řízení“ zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. Emanuel Chvíla 2

Děkuji panu JUDr. Romanu Heinzovi, Ph.D. za odborné vedení, poskytnuté konzultace a trpělivost při vypracování této bakalářské práce. Emanuel Chvíla 3

Obsah: 1

Úvod ................................................................................................................................... 6

2

Kriminalistika ..................................................................................................................... 7

2.1

Systém kriminalistiky ...................................................................................................... 8

2.2

Metody kriminalistiky ..................................................................................................... 9

3

Kriminalistická stopa ........................................................................................................ 10

3.1

Pojem ............................................................................................................................. 10

3.2

Druhy kriminalistických stop ........................................................................................ 11

3.3 4

3.2.1

Paměťové stopy .................................................................................................. 11

3.2.2

Materiální stopy .................................................................................................. 12

Význam kriminalistických stop ..................................................................................... 17 Kriminalistická identifikace ............................................................................................. 18

4.1

Objekty kriminalistické identifikace ............................................................................. 19

4.2

Druhy kriminalistické identifikace ................................................................................ 20

4.3

Metodika identifikačního zkoumání .............................................................................. 21

5

Kriminalistické metody identifikačního zkoumání osob .................................................. 24

5.1

Identifikace osob podle vnějších znaků ......................................................................... 24

5.2

Kriminalistická daktyloskopická zkoumání .................................................................. 25

5.3

5.2.1

Vznik a druhy daktyloskopických stop .............................................................. 25

5.2.2

Vyhledávání a zajišťování daktyloskopických stop ........................................... 26

Kriminalistická biologická zkoumání............................................................................ 28 5.3.1

Druhy biologických stop .................................................................................... 29

5.4

Kriminalistická odorologie ............................................................................................ 30

5.5

Kriminalistická trasologická zkoumání ......................................................................... 31

6

Kriminalistické metody identifikačního zkoumání věcí ................................................... 33

6.1

Kriminalistická mechanoskopie .................................................................................... 33

6.2

Kriminalistická balistická zkoumání ............................................................................. 34 6.2.1

7

Vznik balistických stop a místa jejich výskytu .................................................. 34

Další kriminalistická identifikační zkoumáním ................................................................ 36

7.1

Kriminalistická metalografická a zkoumání .................................................................. 36

7.2

Kriminalistická pyrotechnická zkoumání ...................................................................... 36

7.3

Ostatní kriminalistická zkoumání .................................................................................. 36

8

Právní úprava .................................................................................................................... 37 4

8.1

Dokazování .................................................................................................................... 37

8.2

Důkazní prostředky a důkaz .......................................................................................... 38 8.2.1

8.3

Ohledání ............................................................................................................. 39

Interní právní normy ...................................................................................................... 43 8.3.1

Kriminalisticko-technická expertizní činnost ..................................................... 44

9

Závěr ................................................................................................................................. 46

10

Resumé ............................................................................................................................. 47

11

Seznam použité literatury a informačních zdrojů ............................................................. 48

5

1 Úvod Ve všech společnostech, jak minulých, současných, tak i budoucích docházelo a bude docházet k páchání trestné činnosti. Pachatele takových skutků k tomu vede nespočet různých důvodů. Bakalářská práce ovšem nemá ambice se těmito důvody zabývat. Její podstatou bude přiblížení situace na místě činu po jeho spáchání, tedy poté, co pachatel toto místo již opustil. Každá přítomnost člověka na nějakém místě znamená způsobení změny tohoto místa. Může jít o změny značné, patrné na první pohled, ale také o změny velmi nepatrné, takové, které pouhým okem nelze zjistit. Práce orgánů činných v trestním řízení (dále jen OČTŘ), zvláště pak práce kriminalistickotechnických pracovníků Policie České republiky, spočívá ve zjišťování těchto změn, aby mohl být dopaden pachatel a na základě těchto zjištěných změn, zajištěných jako kriminalistické stopy, byl za spáchaný trestný čin odsouzen. Postupy kriminalistických techniků jsou složitým komplexem různých činností, které jsou řízeny právními normami tak, aby mohly být zajištěné stopy zprocesněny a použity jako důkazy v řízení před soudem. Jedná se o zákony, ale také o interní právní normy, kterými se řídí při své činnosti orgány činné v trestním řízeni. Cílem bakalářské práce z pohledu „de lege lata“ je přiblížit tyto upravující právní normy, ale i postup orgánů činných v trestním řízení, hlavně Policie České republiky, při zajišťování kriminalistických stop a jejich dalším využití v trestním procesu, ale také z pohledu „de lege ferenda,“ co by se mělo nebo mohlo změnit v postupech orgánů činných v trestním řízení, ale také v právních normách upravujících tuto problematiky.

6

2 Kriminalistika Kriminalistika bývá v současnosti definována jako samostatný vědní obor sloužící ochraně občanů a státu před trestnými činy tím, že objasňuje zákonitosti vzniku, trvání a zániku stop a zákonitosti vyhledávání, shromažďování a zkoumání stop a tím, že vypracovává podle potřeb trestního zákona a trestního řádu metody, postupy, prostředky a operace zájmu úspěšného odhalování, vyšetřování a předcházení trestné činnosti.1 Jak je patrné z uvedené definice, jedním ze základních a klíčových pojmů kriminalistiky je stopa, kterou lze chápat jako hlavní zdroj informací o trestném činu a je také východiskem poznávání při objasňování a vyšetřování trestných činů. Na základě tohoto lze uvést, že předmět kriminalistiky je tvořen dvěma okruhy zákonitostí, které jsou: a) zákonitosti vzniku, trvání a zániku stop a jiných kriminalisticky relevantních informací o spáchaných trestných činech b) zákonitosti vyhledávání, zajišťování, zkoumání a využívání stop a jiných kriminalisticky relevantních informací o spáchaných trestných činech. Protože kriminalistika je samostatným vědním oborem, je také nutné vymezit oblasti, kterými se jako vědní obor zabývá. Kriminalistika zkoumá tři druhy objektů: 1. skutek trestného činu a osobu pachatele 2. stopy trestného činu a nositelé stop 3. činnost policie, orgánů činných v trestním řízení, odborníků a znalců při odhalování a vyšetřováni trestných činů a při zkoumání stop. Pro potřeby kriminalistických zkoumání převzala kriminalistika spoustu metod z jiných vědních disciplín, a to jak přírodovědných, technických, tak i humanitních směrů. Mezi tyto vědy patří vědy kriminální: - trestní právo hmotné, které vymezuje znaky trestných činů, - trestní právo procesní, které opravuje postup orgánů činných v trestním řízení, a to jak z hlediska jejich právní úpravy procesních úkonů, tak z hlediska jejich organizační povahy, technické povahy, taktické a metodické povahy, - kriminologie, což je věda o kriminalitě jako takové, pachatelích trestných činů a jejich obětí - viktimologie jako nauka o obětech trestných činů - penologie jako věda o výkonu všech trestů a ochranných opatření a jejich účincích 1

MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika, 2. přepracované a doplněné vyd., Praha, C.H.Beck, 2004, s. 6

7

- penitenciaristika jako věda o výkonu trestu odnětí svobody a jeho účincích - forenzní disciplíny jako soudní lékařství, soudní psychologie, soudní psychiatrie, soudní sexuologie, soudní chemie, soudní inženýrství, kdy tyto vědní obory vznikly na základě poznatků svých mateřských oborů a postupem času se stále více zabývaly problematikou řešení úkolů specifických pro právní praxi, vyvíjely specializovanou výzkumnou činnost, na základě čehož došlo k jejich pevnému přimknutí ke kriminalistice. - metody technických a přírodovědných oborů, které byly pro potřeby kriminalistiky převzaty např. z matematických věd, chemických, fyzikálních, biologických a dalších vědních oborů. V současné době každý samostatný vědní obor více či méně využívá metod jiných vědních oborů, stejně tak kriminalistika, která je dnes jak u nás, tak ve světě považována za samostatný vědní obor, využívá poznatků jiných odvětví. Proto ani kvalifikovaný kriminalistický pracovník není v dnešní době schopen svými vědomostmi plně pokrýt všechna odvětví kriminalistiky, jak je mnohdy patrné v televizních seriálech. Z toho důvodu se v současné době jednotlivci specializují na konkrétní problematiky a k řešením otázek kriminalistiky přistupují jako spolupracující tým.

2.1 Systém kriminalistiky Kriminalistika, stejně jako ostatní samostatné vědní obory, má vypracovaný svůj vlastní systém. Jednotný názor na systém kriminalistiky v současné době neexistuje, avšak nejčastěji se v literatuře lze setkat s tímto pojetím: I. Úvod do kriminalistiky (veda o vědě) – popis kriminalistiky jako vědy a jejího vztahu k ostatním vědním disciplínám. a) Předmět kriminalistiky b) Systém kriminalistiky c) Místo kriminalistiky v systému věd d) Metody kriminalistické vědy e) Historie kriminalistiky f) Společenská funkce kriminalistiky II. Obecná část kriminalistiky (metody odhalování, vyšetřování a prevence trestné činnosti) – zabývá se metodikou a způsoby vyšetřování všech druhů trestných činů a je rozdělena do tří částí: 1. Kriminalistické učení o trestném činu 2. Kriminalistické učení o stopách 8

3. Kriminalistické metody odhalování, vyšetřování a prevence trestné činnosti a) Obecná metodologie kriminalistické praxe b) Technické a přírodovědné kriminalistické metody c) Taktické kriminalistické metody III. Zvláštní část kriminalistiky (metodika vyšetřování jednotlivých trestných činů) 1. Obecné otázky metody odhalování, vyšetřování a předcházení trestné činnosti 2. Jednotlivé metodiky Pro zjednodušení bývá v praxi orgánů činných v trestním řízení kriminalistika většinou dělena na: a) Kriminalistickou techniku b) Kriminalistickou taktiku c) Metodiku vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů2

2.2 Metody kriminalistiky Kriminalistika je věda, která ke své činnosti v mnohém využívá metod jiných vědních oborů, přesto i ona sama má své specifické metody kriminalistické technické i taktické činnosti, které využívá při vyhledávání, zajišťování, zkoumání a využívání kriminalistických stop a jiných kriminalisticky relevantních informací. Metody kriminalistické vědy lze dělit do tří skupin: 1. Obecné poznávací metody – např. pozorování, popisování, měření, srovnávání, analýza, syntéza, indukce, dedukce, analogie, a další. 2. Speciální metody – metody převzaté z jiných disciplín bez dalších úprav, např. fyzikální, chemické, biologické, psychologické a metody dalších oborů. 3. Specifické metody – metody vytvořené kriminalistickou praxí

2

VICHLENDA, M. Kriminalistika I.díl – Úvod do kriminalistiky a kriminalistická technika, 1. vyd. Holešov, Tiskárna SPŠ MV v Holešově, 2003, s. 9

9

3 Kriminalistická stopa 3.1 Pojem Pro vymezení pojmu kriminalistická stopa lze použít definici, která tvrdí, že kriminalistickou stopou je každá změna, která je v příčinné nebo jiné souvislosti s kriminalisticky relevantní událostí, existuje nejméně od svého vzniku do zajištění a je vyhodnotitelná současnými kriminalistickými metodami a prostředky.3 V reálném světě zanechává jednání pachatele trestné činnosti, a to jak jeho samotného, tak i prostředků, které pro své jednání použil, odraz v okolním prostředí. Může se jednat o materiální prostředí, ale i o stopy zanechané ve smyslech lidí, kteří účastnili jednání pachatele přímo (spolupachatel, oběť) nebo nepřímo, jako svědci. Protože každá kriminalisticky relevantní událost probíhá vždy v reálném světě, není možné, aby si během ní jednotlivé objekty vzájemně nepředali informace, které se ke každému z nich vztahují. Právě proto, že stopy jako odraz určitého jednání na místě činu vznikají zákonitě, bez vědomí a vůle člověka, je dána možnost spáchaný čin objasnit a usvědčit pachatele.4 Na místě činu však vznikají stopy nejen působením samotného pachatele, ale i poškozeným nebo jiných zainteresovaných osob, které se na místě činu pohybovaly. Tyto stopy vzniklé až po samotném působení pachatele, se musí oddělit od stop, které zanechal pachatel. Tento proces je v praxi mnohdy velmi obtížný. Jednání osob na místě činu tedy vyvolává řadu změn, které buď se spáchaným trestným činem přímo souvisejí, nebo jsou vyvolány až následným jednáním osob, které se na místě činu pohybovaly po jeho spáchání. Změny materiálního prostředí označujeme materiálními stopami, změny vyvolané ve vědomí lidí označujeme jako paměťové stopy. Pro kriminalistiku mají význam pouze některé změny, které obecně vzato souvisí s kriminalisticky relevantní událostí. Naprostá většina změn, se kterými se lze setkat, je kriminalisticky irelevantní. Kriminalisticky významné změny, které po splnění dalších podmínek mají charakter kriminalistických stop, vznikají pouze v reálném prostředí, protože také všechny kriminalisticky relevantní události v reálném prostředí probíhají. Typickými prostředími jsou nejrůznější prostory v exteriérech nebo interiérech, prostory dopravních prostředků a další.5

3

MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika, 2. přepracované a doplněné vyd., Praha, C.H.Beck, 2004, s. 78 4 VICHLENDA, M. Kriminalistika I.díl – Úvod do kriminalistiky a kriminalistická technika, 1. vyd. Holešov, Tiskárna SPŠ MV v Holešově, 2003, s. 18 5 MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika, 2. přepracované a doplněné vyd., Praha, C.H.Beck,

10

Změny způsobené pachatelem na místě činu nejsou vždy stálé a mnohdy dochází k jejich zničení, znehodnocení a dalším procesům, díky kterým se tyto změny stávají pro kriminalistické zkoumání nepoužitelnými. Tedy stálost kriminalistických stop závisí na době, která uplynula od jejího vzniku a zda dojde k jejich uchování nebo zničení, závisí na několika faktorech: - vlivy vnějších přírodních podmínek, např. déšť, mráz, slunce, sníh… - vlivy vnitřních fyzikálních vlastností materiálu, který je nositelem stopy, např. pružnost některých materiálů - úmyslné zničení stop zainteresovanými osobami - neúmyslné zničení stop po zásahu nezainteresované osoby, náhodně se pohybující na místě činu Pro OČTŘ je nezbytné znát proces vzniku, uchování a zániku stop k tomu, aby poznaly kriminalisticky relevantní událost. Všechny stopy, které pachatel zanechal na místě, však nejsou pro kriminalisty na místě činu vždy dostupné. Mnohdy dochází k jejich poškození, či úplnému zničení. Nelze tedy vždy všechny stopy nalézt.

3.2 Druhy kriminalistických stop Pro efektivní využití stop OČTŘ, vedle poznání zákonitostí jejich vzniku, uchování a zániku, je především jejich využitelnost v kriminalistické praxi, která spočívá v jejich dělení, majícím základ v mechanismu vzniku stopy, kde základní dělení tvoří stopy materiální a paměťové.6 3.2.1 Paměťové stopy Paměťové stopy vznikají tak, že člověk vnímá nějakou událost, která se kolem něj odehraje. Vnímání událostí se děje smysly, hlavně sluchem a zrakem, ale i ostatními. Po tomto smyslovém vjemu dojde k přenosu informace do mozku, kde se uloží do paměti. V praxi není možné, aby si člověk zapamatoval všechny události, které v určitý den prožije. Dochází k zapamatování si takových událostí, které jsou pro člověka důležité nebo těch, které vnímal smysly intenzivněji než ostatní. V mnoha případech se stává, že pokud člověk prožije nějakou událost, která má silný vliv na jeho psychiku, nepamatuje si tuto událost nebo si nepamatuje nic z doby těsně před událostí nebo z doby těsně po ní. To je dáno psychickým

2004, s. 75 6 RYBÁŘ, M. Základy kriminalistiky. 1. vyd. Dobrá Voda u Pelhřimova, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2001, s. 39

11

stavem člověka, kdy velmi silné prožitky mohou způsobit jakýsi druh amnézie. Nicméně v odborné literatuře a také některými odborníky bávají paměťové stopy označovány jako stopy ideální. 3.2.2 Materiální stopy Jsou stopy, které vznikly působením pachatele nebo předmětů jím použitých na místě činu, na okolní materiální prostředí, mimo lidské vědomí, tedy i na těle člověka, jako různá poranění. Každá změna vyvolaná takovým působením, se dá označit za kriminalisticky relevantní informaci, která byla zapsána na určitém nositeli. Materiální stopy lze dělit podle mnoha různých kritérií, ovšem nejčastěji se v literatuře používá dělení na čtyři slupiny, do kterých však lze zahrnout naprostou většinu materiálních stop. Jsou to tyto skupiny: - stopy odrážející vnější stavbu (strukturu) objektu, který je vytvořil – jde např. o stopy daktyloskopické, mechanoskopické, balistické, trasologické a řadu dalších, - stopy odrážející vnitřní strukturu (složení) objektu, který je vytvořil – jde např. o stopy biologické, chemické, stopy psacích prostředků a další - stopy odrážející funkční a dynamické vlastnosti objektu, který je vytvořil – např. stopy chůze, hlasu a ručního písma - stopy obsahující sdruženou (komplexní) informaci – stopy, které současně obsahují informace spadající alespoň do dvou ze tří předcházejících skupin (daktyloskopická stopa vytvořená krví, ruční písmo vytvořené určitým psacím prostředkem, stopa obuvi obsahující informaci o chůzi osoby)7 V kriminalistické praxi lze stopy, které jsou zařazeny v první uvedené skupině, použít pro individuální identifikaci objektu, který je vytvořil, u ostatních skupin je to zpravidla velmi obtížné. Pro kriminalistickou praxi má největší význam dělení kriminalistických stop podle změn v materiálním prostředí. Dělení materiálních stop není v každé literatuře uvedeno zcela stejně, nicméně podstata zůstává vždy stejná. Jako jedno z použitých dělení můžeme uvést následující: Stopy zobrazení vnější struktury objektu – jsou to stopy, které vzniknou při styku odrážejícího a odráženého objektu. Odrážející objekt je hmotným nositelem stopy a zobrazuje vnější strukturu objektu odráženého. Předpokladem pro vznik takovéto materiální stopy je geometrická určitost odráženého objektu, tedy jeho ohraničení, a to jak prostorové, tak plošné 7

MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika, 2. přepracované a doplněné vyd., Praha, C.H.Beck, 2004, s. 83

12

(např. pracovní plocha kleští). Takové vlastnosti musí být společné určité skupině objektů. Dále musí mít odrážený objekt určité specifické vlastnosti, které jsou vlastní pouze samotnému odráženému objektu. Např. různé rýhy na pracovní ploše kleští, které jsou specifické pouze pro tyto jedny kleště. Dalším předpokladem vzniku těchto materiálních stop, je schopnost odrážejícího objektu vytvořit na svém povrchu obraz odráženého objektu. Tato schopnost je dána především povrchovou, resp. vnější stavbou odrážejícího objektu, kdy je např. rozdíl, zda je povrch hladký nebo drsný, a také vnitřními vlastnostmi materiálu, kdy závisí, zda vzhledem k tuhosti materiálu, jeho plasticitě je vůbec schopen obraz odráženého objektu na svém povrchu vytvořit a uchovat. Jsou matriály, které na svém povrchu zachytí obraz odráženého předmětu, ale vzhledem k plasticitě a vnitřní struktuře nejsou schopny tento obraz uchovat. Obraz vzniklý popsaným procesem v odrážejícím objektu je vzhledem k odráženému objektu zrcadlově obrácený. Další dělení stop zobrazení vnější struktury: 1) Stopy statické (stopy podobnosti) – vznikají při přímém styku odráženého a odrážejícího objektu při vzájemném protisměrném pohybu nebo při pohybu jednoho objektu v jednom směru. Působí tedy pouze tlaková síla. Obraz je přitom zrcadlově i prostorově obrácen proti předloze a je evidentně shodný s reliéfem originálu. Jedná se například o otisk dezénu pneumatiky v zemině. Tyto stopy se dále dělí: a) Plošné stopy (otisky) – jsou to stopy, které vznikají při styku objektů, kdy tento styk nevyvolá deformaci vnější struktury odrážejícího objektu, ale dojde pouze k přenosu hmoty, tedy dochází k tomu, že čistého objektu se dotkne objekt znečištěný. Takové otisky se dále dělí do tří dalších skupin. - První jsou stopy navrstvení. Příkladem takové stopy je například otisk zkrváceného prstu, tedy stopy papilárních linií zůstane na odrážejícím objektu vykreslena krví. - Druhou skupinou jsou stopy odvrstvení. Taková stopa vznikne například, když čistou podrážkou podešve obuvi stoupneme na zaprášenou podlahu. Pak na podešvi ulpí prach z podlahy a na podlaze, jako odrážejícím objektu, zůstane odvrstvený otisk podešve. - Třetí skupinou jsou stopy periferní. Takovou stopou je například obraz knihy, který vznikl tak, že na knihu a stůl, na kterém dlouhou dobu ležela, nasedal prach a my jsme tuto knihu ze stolu odstranili. Vznikl tedy jakýsi obraz knihy na zaprášeném stole. Plošné stopy mohou být dále viditelné nebo skryté – latentní. Mezi viditelné můžeme zařadit stopy ze všech tří uvedených skupin. Latentní stopy jsou takové stopy, které nemůžeme vidět pouhým okem, nebo je lze oken spatřit, ale pouze velmi slabě a je nutné je 13

určitým způsobem zviditelnit. Takovou stopou je například otisk papilárních linií prstu, který byl na odrážejícím objektu vytvořen potem. b) Plastické stopy (vtisky) – při tvorbě takových stop dochází ke kontaktu dvou objektů, kdy dojde k porušení, resp. deformaci vnější struktury (povrchu) odrážejícího předmětu. Takové stopy tedy vznikají při styku či kontaktu tvrdšího odráženého objektu s měkčím odrážejícím objektem. Příkladem může být vtisk - stopa podešve obuvi v blátě. 2) Stopy dynamické (transformované ekvivalentnosti) – jsou to stopy, které jsou vytvořené při vzájemném pohybu, resp. posunu buď obráženého nebo odrážejícího objektu, nebo jejich vzájemným protisměrným posunem. Při tvorbě stopy působí jak tlaková síla, tak i síla způsobující pohyb. Obraz je při tom zobrazen tak, že není zřejmý, protože je při pohybu přeměněn do jeho dynamické podoby. a) Plošné dynamické stopy (otisky dynamické) - tyto stopy jsou pro identifikační účely ne příliš významné. Vznikají při styku dvou objektů, kdy části jednou zůstanou vlivem pohybu zachyceny na povrchu objektu druhého (navrstvení, odvrstvení). Jedná se například o brzdnou dráhu, která vzniká při pohybu zablokovaných pneumatik po asfaltovém povrchu vozovky. b) Plastické dynamické stopy (vtisky dynamické) – jsou to stopy, které vznikají při vzájemném styku odráženého a odrážejícího objektu, kdy při tomto styku dojede k posunu alespoň jednoho z nich. Aby takové stopy mohly vzniknout, musí být jeden z objektů tvrdší než druhý, aby vůbec mohlo dojít k vytvoření takových stop. Tyto vtisky můžeme rozdělit do tří skupin: - rýhy – vznikají při pohybu malých ploch (hrotů, hran) tvrdších předmětů po povrchu předmětů měkčích. - sešinutí – tyto stopy jsou vlastně soustavy rýh, které vznikly jednosměrným pohybem odráženého objektu po povrchu objektu odrážejícího. Jde například o rýhy, které vznikly při pohybu pilníku po povrchu opracovávaného předmětu, který má měkčí vnější strukturu než břity pilníku. - zhmoždění – jde o stopy, které vznikly při opakovaném působení síly na jedno místo objektu, při kterém dochází k postupnému překrývání předchozích změn, které vznikly působením síly (např. opětovné nasazení páčidla do stejného místa). Z těchto stop jsou pro identifikaci nejhodnotnější stopy vzniklé sešinutím, nejméně hodnotné jsou stopy, které vznikly zhmožděním. 3) Stopy rozdělení Stopy, které vznikají jednak oddělením částí z původního celku, jednak z oddělených 14

částic hmoty bez společných linií a dělících ploch. a) stopy mechanického oddělení částic z pevného celku – vznikají např. rozlomením, rozříznutím, roztržením, tedy vnějším mechanickým zásahem a působením síly na celek. Oddělené části mají společné dělící plochy i svou vnitřní stavbu (např. střepy rozbitého skla světlometu lze seskládat podle dělících ploch dohromady do podoby původního celku. b) Stopy zůstavené substance – stopy, které vznikly oddělením částí celku, aniž by měly společné dělící plochy a stejný tvar a stavbu lomu. Jsou to stopy, které nesou informaci o vnitřním složení látek a dělí se na: - stopy drobných látek pevných a sypkých, např. částice jílovité zeminy - stopy látek kapalných, např. úkapy převodového automobilového oleje - stopy látek plynných, např. indikační příměs specifického zápachu ve svítiplynu8 Další kategorií stop jsou mikrostopy. O mikrostopách již bylo zčásti pojednáno v části o plošných stopách. V kriminalistické praxi se jedná o specifickou skupinu stop. Jedná se tedy o stopy, které nejsou pouhým okem vidět vůbec nebo jsou vidět pouze slabě. Mohou to být stopy velmi malých rozměrů, např. šupinky kůže o velikosti několika buněk, nebo naopak daktyloskopický otisk prstu, který je za normálních podmínek dost velký a okem viditelný, ovšem v případě, že je vytvořen potem, je pouhým okem takovou stopu velmi obtížné najít. Proto se ke zviditelňování a zajišťování mikroskop používají specifické kriminalistické metody. Zajišťování a zkoumání mikroskop je však velmi důležité a mnohdy právě díky nim dochází k odhalení pachatelů. Mikrostopy jsou tedy velmi důležitou součástí systému kriminalistických stop. Využití v kriminalistice mají i stopy, u kterých lze zkoumat pouze skupinovou příslušnost objektu, ale lze u nich provádět i další neidentifikační zkoumání. Jde o stopy funkčních a pohybových vlastností a návyků objektu a ostatní stopy. - Stopy funkčních a pohybových vlastností a návyků objektu: Tyto stopy nesou informaci o objektu, který je vytvořil. Jde o stopy chůze a běhu (stopy bipedální lokomoce), tedy pěšinku chůze, která je specifická pro každého člověka a např. podle délky kroku z ní lze vyčíst, zda člověk běžel nebo šel pomalu. Další jsou stopy hlasu a řeči a jako poslední skupina stopy jiných funkčních a pohybových vlastností a návyků (podle velikosti překážky, kterou pachatel překonal, lze usuzovat o jeho anatomických

8

RYBÁŘ, M. Základy kriminalistiky. 1. vyd. Dobrá Voda u Pelhřimova, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2001, s.41

15

a fyzických vlastnostech). 9 - Stopy ostatní: Jsou stopy, které mají souvislost s kriminalisticky relevantní událostí, neobsahují informace o specifických, ale mnohdy i obecných vlastnostech objektu, který tyto stopy vyvolal. Ostatní stopy se dělí na : - stopy změn fyzikálních - stopy změn biologických - stopy změn prostorových v materiálním prostředí - změny polohy předmětů, stopy zmizení předmětů, stopy objevení předmětů - stopy počítačové10 Kromě uvedeného dělení kriminalistických stop existuje také dělení, které se používá především v kriminalistické praxi. Jde o dělení, které vychází z toho, jaké kriminalistickotechnické zkoumání se bude se zajištěnou stopou provádět. Tak tedy z hlediska expertizních oborů lze kriminalistické stopy dělit na stopy mechanoskopické, stopy trasologické, stopy elektrotechnické, stopy defektoskopické, stopy metalografické, stopy balistické, stopy grafické, stopy daktyloskopické, stopy chemické, stopy pyrotechnické, stopy biologické, stopy genetické, stopy počítačové a mikroskopy.11 Ať už použijeme dělení kriminalistických stop z jakéhokoliv hlediska, pro policejní a hlavně pak pro kriminalisticko-technickou praxi, to nemá příliš velký význam. Pro policistu, který stopy zajišťuje, není důležité vědět, do které skupiny patří. Důležité je, aby stopy vyhledal, správně zajistil a odeslal je ke zkoumání. To v jakém pořadí se mají kriminalistické stopy zajišťovat, není nikde přesně stanoveno, avšak obecně platí, že nejdříve se zajišťují stopy, které by mohly být zničeny při zajišťování stop jiných. Tedy není důležitá předpokládaná identifikační hodnota stop, ale upotřebitelnost všech stop zajištěných. Lze tedy obecně stanovit, v jakém pořadí se budou jednotlivé stopy na místě kriminalisticky relevantní události zajišťovat. Nejdříve to budou pachové stopy, mikrostopy, biologické stopy, trasologické stopy, daktyloskopické stopy, atd. Avšak ani toto pořadí nemusí být zavazující a pořadí, v jaké se budou stopy na místě zajišťovat, určí policejní orgán ve spolupráci

9

RYBÁŘ, M. Základy kriminalistiky. 1. vyd. Dobrá Voda u Pelhřimova, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2001, s. 42 10 RYBÁŘ, M. Základy kriminalistiky. 1. vyd. Dobrá Voda u Pelhřimova, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2001, s. 42 11 PŘADKA, M., GIEBEL, J. Kriminalistika, Ministerstvo vnitra – odbor vzdělávání a správy policejního školství, 2009, s. 3

16

s kriminalistickým technikem.12

3.3 Význam kriminalistických stop Přestože kriminalistika rozlišuje stopy materiální a paměťové, nelze říct, které z těchto stop mají pro praxi větší význam. Jak stopy materiální, tak paměťové jsou pro praxi nepostradatelné a informace, které nesou, jsou pro policisty nezbytné pro identifikaci objektu, ve většině případů osoby, která je na místě činu zanechala, zjištění mechanismu, kterým stopy vznikly, zjištění způsobu spáchání trestného činu a dalších poznatků souvisejících s vyšetřovanou událostí. Je tedy věnována velká pozornost metodám jejich vyhledávání, zajišťování,

dokumentování,

vyhodnocování

a

zkoumání.

Kriminalistická

stopa

a informace, kterou nese, má hodnoty, které lze rozdělit do následujících skupin: 1) Kriminalistickotechnická hodnota stopy - tato hodnota znamená, že kriminalistickou stopu je možné zjistit a zajistit dosažitelnými prostředky a následně ji odborně zkoumat a na základě tohoto koumání vyvozovat závěry o její kvalitě 2) Kriminalistickotaktická hodnota stopy – tuto hodnotu resp. význam má každá kriminalistická stopa a znamená, že stopa je schopna poskytnout informace potřebné pro vyšetřování, např. vytyčení verzí, odmítnutí již stanovených verzí, typování pachatele atd. 3) Procesní hodnota stopy – stopa má tuto hodnotu, pokud byla zjištěna, zajištěna a uchována v souladu s právními předpisy a má tak hodnotu důkazu. To znamená, že může být požita jako kvalitní důkaz v trestním řízení. 13

12

VICHLENDA, M. Kriminalistika I.díl – Úvod do kriminalistiky a kriminalistická technika, 1. vyd. Holešov, Tiskárna SPŠ MV v Holešově, 2003, s. 22 13 VICHLENDA, M. Kriminalistika I.díl – Úvod do kriminalistiky a kriminalistická technika, 1. vyd. Holešov, Tiskárna SPŠ MV v Holešově, 2003, s. 23

17

4 Kriminalistická identifikace Kriminalistická identifikace, jejímž cílem je vždy zjištění nebo vyloučení identity jednotlivého objektu, je jednak srovnávací zkoumání materiálních objektů a jejich materiálních a ideálních odrazů nebo jejich pevných částí, jednak zjišťování individuálních vlastností jediného zkoumaného objektu.14 Identifikací rozumíme proces, který vede k zjištění jak shod, tak i rozdílů identifikačních znaků a vlastností a jde tak i o proces s diferenciační podobou. Základem kriminalistické identifikace jsou tři principy, axiomy. Ty jsou výsledkem zobecnění empirických zkušeností. Jedná se tedy o: 1. Princip individuálnosti objektů Každý objekt materiálního světa, oddělený od vnějšího prostředí s relativně stálými prostorovými hranicemi, je individuální a neopakovatelný.15 To znamená, že na světě neexistují dva objekty, které, ač by navenek vypadaly shodně, byly stejné ve všech svých znacích. Například dvojčata, sourozenci, kteří vypadají téměř shodně, se liší například obrazem papilárních linií, tedy otisky prstů nebudou mít nikdy shodné. 2. Princip relativní stálosti objektů Pro kriminalistickou praxi je nesmírně důležité, že se materiální objekty vyznačují tím, že mají díky setrvačnosti jejich hmoty a energie jistou relativní stálost. Toto je velmi podstatné pro jejich zkoumání po zajištění, co by kriminalistických stop. Vzhledem k tomu, že mezi dobou spáchání a dobou jejich zajištění je většinou větší časový odstup a je nezbytné, abychom byly schopni ze stavu objektu, v jakém je zajištěn (doba zkoumání) poznat jeho minulý stav (doba spáchání). Relativní stálost je zde zmíněna proto, že každý objekt podléhá neustálým změnám a identifikace, aby byla úspěšná, musí předběhnout proces změn, musí se uskutečnit v době, kdy zůstal nezměněn neopakovatelný soubor vlastností objektu. Různé vlastnosti objektů se vyznačují rozdílnou stálostí. Čím je jejich stálost větší, tím jsou pro identifikaci cennější. Pro kriminalistickou praxi jsou například velmi cenné např. biologické stopy, ze kterých lze vytvořit analýzu DNA, která se u člověka v podstatě celý život nemění a zůstává 14

RYBÁŘ, M. Základy kriminalistiky. 1. vyd. Dobrá Voda u Pelhřimova, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2001, s. 44 15 VICHLENDA, M. Kriminalistika I.díl – Úvod do kriminalistiky a kriminalistická technika, 1. vyd. Holešov, Tiskárna SPŠ MV v Holešově, 2003, s. 24

18

stejná, zatímco třeba otisk podešve obuvi se neustále mění a je velmi obtížné po dlouhém časovém odstupu provést identifikaci této podrážky vzhledem k jejímu opotřebení chůzí. 3. Způsobilost objektů projevovat své vlastnosti navenek Vlastnosti objektů, které se projevily ve stopách, a které srovnáváme při kriminalistické identifikaci, se nazývají identifikační znaky. Různé identifikační znaky se liší četností svého výskytu a kvalitativní specifičností.16 Jsou obsažené ve stopě trestného činu a ve srovnávacím materiálu, anebo je obsahují části mechanicky rozděleného celku a jsou využívány ke kriminalistické identifikaci.17 Rozeznáváme tyto druhy identifikačních znaků: 1) Obecné -

vlastnosti shodné pro velkou skupinu objektů, např. nalezená střela na místě

činu má určitou ráži, a tak můžeme omezit okruh hledaných zbraní na ty, které mají tuto ráži. 2) Specifické – odlišují objekt zájmu od ostatních tím, že na sobě nese znaky, které souvisí pouze se sledovanou událostí, např. Podle balistického zkoumání bylo zjištěno, že střela, která byla nalezena na místě činu, byla vystřelena pouze a jedině z určité zbraně. Takové jedinečné změny na objektech jsou neopakovatelné a jsou proto pro kriminalistickou praxi velmi důležité. Takové změny se nazývají markanty. V kriminalistické praxi je velmi důležitá identifikace pro potřeby dokazování v trestním řízení. Tato identifikace zahrnuje následující etapy: a) Odhalení zdroje informace b) Určení výchozího souhrnu prověřovaných objektů c) Určení počtu prověřovaných objektů z výchozího souhrnu prověřovaných objektů d) Vlastní srovnávací identifikační zkoumání e) Zjištění hledaného objektu, výsledek identifikačního zkoumání18

4.1 Objekty kriminalistické identifikace V počátku kriminalistické identifikace je nashromážděno několik objektů, které však v této identifikaci a ve vztahu k vyšetřování mají různé role. Jedním druhem objektů jsou objekty ztotožňované, druhým pak ztotožňující. Ztotožňovaným objektem je objekt, u kterého je důvodné podezření, že vytvořil stopu trestného činu a je podrobován některému druhu kriminalistické identifikace. Ztotožňujícím objektem je objekt, na kterém jsou zobrazeny

16

MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika, 2. přepracované a doplněné vyd., Praha, C.H.Beck, 2004, s.116 17 RYBÁŘ, M. Základy kriminalistiky. 1. vyd. Dobrá Voda u Pelhřimova, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2001, s. 46 18 RYBÁŘ, M. Základy kriminalistiky. 1. vyd. Dobrá Voda u Pelhřimova, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2001, s. 48

19

znaky resp. vlastnosti ztotožňovaného objektu. Ztotožňující objekty se dělí na stopy trestného činu a srovnávací materiál. - stopy trestného činu – nesou informaci o neznámém předmětu, který je vytvořil, souvisí s vyšetřovanou, kriminalisticky relevantní událostí a mají podobu buď in natura nebo jsou zajišťovány ve formě kopií, např. fotografie, odlitky, zajištění na fóliích, atd. - srovnávací materiály – obsahují informace o ztotožňovaném objektu, který je vytvořil a jsou známého původu, nemají souvislost s vyšetřovanou, kriminalisticky relevantní událostí, pouze jsou využívány v procesu vyšetřování. Dělíme je na: a) uměle vytvořené – jsou to srovnávací materiály, které byly záměrně vytvořené k identifikačním účelům a můžou být ad hoc vytvořené (např. kontrolní otisky prstů zadržené osoby, střely vystřelené při experimentu, nábojnice z takového pokusu, atd.) nebo ve formě evidenčního materiálu, kdy se jedná o materiál zajištěný před vznikem konkrétní potřeby identifikace (např. sbírky otisků prstů v daktyloskopických evidencích, zajištěné stopy z trestných činů, které nebyly doposud objasněny) b) přirozené – nemají žádnou souvislost s vyšetřovanou událostí a vznikly náhodně (např. písmo v ručně psaných zápiscích, dopisech, životopisech, atd.)19

4.2 Druhy kriminalistické identifikace Prvořadým cílem kriminalistické identifikace, je jednoznačné určení objektu, tzv. individualizace objektu. Podle výsledku, ke kterému se v průběhu identifikace dospěje, lze identifikaci rozdělit na: a) dovršená identifikace – při identifikaci byly zjištěny znaky, na základě kterých lze provést individuální identifikaci, jsou tedy zjištěny specifické znaky b) nedovršená identifikace – při identifikaci nebyly zjištěny znaky, které by vedly k individuální identifikaci. K tomu může dojít z několika různých příčin. Nejčastěji jde o nekvalitní stopy s nedostatkem identifikačních znaků, stopy obsahují pouze skupinové znaky nebo se ztotožňovaný objekt po spáchání trestného činu podstatně změnil a nelze z něho proto zjistit znaky pro individuální identifikaci. Dále lze identifikaci dělit podle druhu ztotožňovaných objektů na identifikaci osob, identifikaci věcí a identifikaci zvířat. Kriminalistická identifikace je prováděna ve dvou formách. První formou je znalecká

19

RYBÁŘ, M. Základy kriminalistiky. 1. vyd. Dobrá Voda u Pelhřimova, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2001, s. 50

20

identifikace, kterou provádí znalec a týká se materiálních stop. Druhou formou je rekognice. Jde o znovupoznání určité události, tedy vyvolání stop v paměti svědka, který zpravidla nebývá znalcem, ale laikem.

4.3 Metodika identifikačního zkoumání Identifikační zkoumání má v praxi vymezen určitý postup a dělí se na dvě etapy. První etapou je příprava k identifikačnímu zkoumání, druhou etapou je vlastní identifikační zkoumání. 1) Příprava k identifikačnímu zkoumání Než dojde k samotnému identifikačnímu zkoumání, musí být provedena řada úkonů, bez kterých by se proces nemohl uskutečnit. Tyto úkony jsou prováděny zpravidla policejním orgánem, kriminalistickým technikem, někdy také přímo ve spolupráci se znalcem. Jde o: - zajištění stop, - obstarání ztotožňovaných objektů, - pořízení srovnávacího materiálu, - obstarání podpůrného materiálu.20 2) Vlastní identifikační zkoumání V tomto procesu dochází k vlastnímu zkoumání nashromážděných materiálů, a lze rozdělit do tří částí. První částí je oddělené zkoumání, druhou částí je porovnávací zkoumání a třetí částí je hodnocení výsledků porovnání. a) Oddělené zkoumání: V této části identifikačního zkoumání dochází k posouzení každého objektu, tedy zajištěné stopy a srovnávacího materiálu, zvlášť. Nejprve je zkoumání podrobena zajištěná stopa, kdy je zkoumání přednostně soustředěno na identifikační znaky, které stopa nese, protože jen ty se dají dále využít k identifikaci. Zkoumání se provádí jak na stopách zajištěných in natura, ale i na kopiích, fotografiích, odlitcích atd. Pokud není při tomto zkoumání nalezen dostatečný počet znaků pro identifikaci nebo jsou tyto znaky neupotřebitelné, je další identifikační proces ukončen, protože nelze objekty ztotožnit. b) Porovnávací zkoumání: Porovnávací zkoumání je nedůležitější částí identifikačního zkoumání. Dochází v něm ke srovnání (komparaci) identifikačních znaků dvou nebo i více objektů k posouzení jejich

20

MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika, 2. přepracované a doplněné vyd., Praha, C.H.Beck, 2004, s. 121

21

shody nebo naopak odlišnosti. K tomu jsou nejčastěji využívány následné způsoby porovnání: - položení vedle sebe – dva objekty, např. otisk podešve obuvi zajištěný na místě činu a otisk téže podešve zajištěný jako kontrolní otisk, se položí vedle sebe a zkoumají se na nich shodné znaky. Tyto se po nalezení vyznačí a fotograficky se zadokumentují. Fotografie jsou poté nalepeny vedle sebe a jsou vyhodnoceny označením shodných znaků, které jsme nalezli, a to shodným číselným označením na okraji fotografií. Popsanému postupu se říká bodování. K tomuto zkoumání se používají např. stereoskopické mikroskopy, měřidla, atd. - spojení zobrazení – poustup používaný ve velké míře v mechanoskopii nebo balistice, tedy tam, kde dochází k plastickému porušení povrchu objektů. Princip spočívá v tom, že vedle sebe položíme fotografie objektů, kdy jeden na druhý kontinuálně navazuje v místě, kde je velký počet identifikačních znaků. K zobrazení se používají komparační mikroskopy nebo komparační projektory. - překrytí – spočívá v tom, že např. dvě stejně orientované fotografie se překryjí přes sebe do jednoho obrazu a tak se získá překrytí identifikačních znaků srovnávacího materiálu a zajištěné stopy. V dnešní době se k tomuto zkoumání používají technické prostředky jako PROJEKTINA nebo LUCIA, díky kterým lze zobrazit překryté obrazy na monitoru a systém dokáže barevně označit shodné identifikační znaky. Principu překrytí, superpozice, se využívá i k zjišťování identity zemřelých. Fotografie lebky se překrývá s fotografií tváře, která byla pořízena za života člověka a hledají se shodné znaky. Na základě této metody se pak dá určit nebo potvrdit identita zemřelého. - geometrické měření – tento způsob identifikace spočívá v měření pomocí geometrických metod, kdy se na zkoumaném objektu stanoví významné body, propojí se přímkami, měří se jejich vzdálenost, úhly, které tyto spojnice svírají. Metoda geometrického měření se používá při identifikaci obuvi nebo pěšinky chůze. - skládání částí – při této metodě se provádí skládání částí celku, který byl zajištěn, a to jak in natura, tak v podobě jejich zobrazení. Zobrazení může být ve formě odlité formy, v podobě

3D

modelu

vytvořeného

v počítači

naskenováním

částí

celku

21

a další.

c) Hodnocení výsledků porovnání: Hodnocení spočívá v posouzení jak shodných identifikačních znaků, tak i znaků odlišných. V případě, že se znaky shodují, je nutné posoudit, zda tyto znaky tvoří dohromady

21

MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika, 2. přepracované a doplněné vyd., Praha, C.H.Beck, 2004, s. 123

22

neopakovatelný soubor. Z metodického hlediska je vhodné nejdříve zhodnotit zjištěné rozdíly a posoudit, zda jde o rozdíly, které jsou vysvětlitelné mechanizmem projevu vlastností nebo změnou objektu v čase, nebo zda se jedná o rozdíly, které vylučují závěr totožnosti. Při vyhodnocení všech těchto faktorů lze vyslovit kategoricky negativní závěr, kategoricky pozitivní závěr o totožnosti nebo konstatování shodné skupinové příslušnosti. 22 Metody kriminalistické identifikace se dají dělit na identifikační zkoumání osob, identifikační zkoumání věcí a identifikační zkoumání zvířat. Pro kriminalistickou praxi jsou nejdůležitější první dvě zmíněná zkoumání.

22

VICHLENDA, M. Kriminalistika I.díl – Úvod do kriminalistiky a kriminalistická technika, 1. vyd. Holešov, Tiskárna SPŠ MV v Holešově, 2003, s. 27

23

5 Kriminalistické metody identifikačního zkoumání osob Systém kriminalistických metod zkoumání osob je velmi rozsáhlý a sdružuje v sobě jak metody převzaté z jiných vědních oborů, tak metody vypracované pouze pro potřeby kriminalistické praxe. Cílem této práce není podrobně popsat všechny metody, ale pouze nastínit ty nejdůležitější.

5.1 Identifikace osob podle vnějších znaků Tato metoda vychází z toho, že na světě neexistují dva lidé, kteří by měli naprosto totožné charakteristiky tělesných znaků. Za zakladatele se považuje Alphonse Bertillon, francouzský policejní úředník, který v roce 1879 začal využívat v policejní praxi identifikaci osob podle vnějších znaků. Začalo se hovořit o metodě bertillonáž, která byla založena na měření 11 částí lidského těla a jejich evidování. Zkoumání využívá antropologických metod: - antropometrické – např. měření částí těla - somatoskopické – zjišťování, zda na těle nechybí některá z jeho částí, např. chybějící končetina K identifikaci se rovněž využívá vnějších tělesných znaků, jak anatomických (tvar hlavy, výška člověka, hmotnost, atd.), tak fiziologických (chůze, držení těla, slovní projev, atd.) a zvláštních vnějších znaků (např. různá tetování, piercingy, atd.). Na základě těchto znaků lze vytvořit popis osoby, který však v praxi dělím na laický a úřední. Laický popis je schopen poskytnut např. svědek události, poškozená osoba. Tento popis není úplně přesný a v naprosté většině případů odpovídá aktuálnímu psychickému stavu člověka v době vnímání události nebo okolním podmínkám, které v době události panují. Úřední popis je sestavován v podmínkách pracoviště odborně způsobilou osobou, zpravidla odborně proškolenými kriminalisty, kteří mají k dispozici řadu vzorkovnic. Velmi důležitou součástí identifikace osob podle vnějších znaků je sestavování portrétu osoby podle popisovaných znaků. To se provádí buď za pomoci grafika, který je schopen na základě popisu vytvořit pomocí svých grafických a výtvarných schopností portrétní kresbu osoby. Další způsob je vytváření portrétu pomocí systému IDENTIKIT IKR nebo počítačového systému PORIDOS, který vychází z upravených fotografií osob, které se v systému skládají na sebe a v závěru je možné provést konečnou korekci a retuš. Dalším systémem je počítačový program FACETTE. Vytváření portrétů je v praxi velmi obtížné. Ne 24

z hlediska technického provedení, ale z hlediska důvěryhodnosti popisu, který poskytuje popisující osoba. Ta může mít podobu pachatele zkreslenu v důsledku stresu a jiných faktorů, které v době činu na místě panovaly.

5.2 Kriminalistická daktyloskopická zkoumání Daktyloskopie je charakterizována jako nauka o obrazcích papilárních linií vytvořených na vnitřní straně článků prstů, na dlaních a na prstech nohou a chodidlech. 23 Vychází se z poznatků, které daly vzniknout třem daktyloskopickým zákonům: 1) Nejsou na světě dva jedinci, kteří by měli shodné obrazce papilárních linií 2) Obrazce papilárních linií zůstávají po celý život relativně neměnné 3) Papilární linie jsou relativně neodstranitelné Daktyloskopie umožňuje identifikovat osobu, která stopu vytvořila a tak nevyvratitelně prokázat její přítomnost na místě činu. Zajištěné daktyloskopické stopy, a to jak zajištěné na místě činu, tak zajištěné jako srovnávací materiál, lze velmi dobře uchovat ve sbírkách pro pozdější využití. 5.2.1 Vznik a druhy daktyloskopických stop Daktyloskopické stopy vznikají kontaktem papilárními liniemi pokrytou částí pokožky s předmětem, na kterém zanechá obrazce papilárních linií. Takto zanechaná stopa může být buď viditelná, nebo skrytá. Viditelné jsou buď plošně navrstvené (krví ušpiněný polštářek prstu), plošně odvrstvené (pachatel uchopil ušpiněný předmět, kdy nečistota mu ulpěla na prstech) nebo stopy plastické (vzniklé tlakem prstu např. do plastelíny, čokolády, atd.). Skryté (latentní) daktyloskopické stopy jsou nejčastěji se vyskytující daktyloskopické stopy. Vznikají přenosem potu, který je na pokožce, na plochu nosiče stopy. Např. uchopíme do čisté ruky sklenici, papír, atd. V kriminalistické praxi se rozlišují daktyloskopické stopy podle jejich využitelnosti. Ta se posuzuje podle počtu identifikačních znaků, které se na zajištěné daktyloskopické stopě vyskytují. Stopy upotřebitelné k identifikaci (10 a více znaků), stopy částečně upotřebitelné (7-9 znaků) a stopy neupotřebitelné (6 a méně znaků).24

23

MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika, 2. přepracované a doplněné vyd., Praha, C.H.Beck, 2004, s.138 24 VICHLENDA, M. Kriminalistika I.díl – Úvod do kriminalistiky a kriminalistická technika, 1. vyd. Holešov, Tiskárna SPŠ MV v Holešově, 2003, s. 36 - 37

25

Na obrázku jsou vykresleny základní daktyloskopické obrazce: očko, vidlice, zkřížení, začátek, krátká čárka, atd. [1]

5.2.2 Vyhledávání a zajišťování daktyloskopických stop Daktyloskopické stopy jsou pro svůj charakter snadno poškoditelné nebo dokonce zničitelné. Z toho důvodu a i proto, že jsou relativně malé, je jejich vyhledávání a zajišťování vcelku náročný proces. Můžou se vyskytovat na předmětech, které tvoří prostředí spáchaného trestného činu, na nástrojích, prostředcích a zbraních použitých k provedení trestné činnosti, na odcizených předmětech, na těle osoby, která se stala předmětem útoku, na věcech pachatele, kde mohou být daktyloskopické stopy poškozeného.25 Vyhledávání daktyloskopických stop je náročný proces. Podle toho, zda jsou viditelné nebo skryté se volí postupy jejich vyhledávání, popř. zviditelňování. Pro zviditelnění skrytých daktyloskopických stop se používají metody: a) fyzikální – využití přilnavosti zviditelňovacího prostředku k potní substanci, jedná se o různé prášky (ARGENTORÁT – hliníkový prášek, saze, grafit, kovové prášky, prášek z vosku, asfaltu nebo xeroxový prášek, magnetické prášky, fluorescenční prášky, atd.) nebo tekuté prostředky (wetprint) b) chemické – využití reakce chemických látek a látkami obsažených v potu (dusičnan stříbrný, ninhydrin c) fyzikálně-chemické – využití reakce chemické látky po přilnutí k potní substanci stopy (jodové páry, kyanoakrylátové páry) nebo laserové záření. Vyhledání viditelných daktyloskopických stop si žádá zručnosti kriminalistického pracovníka, který stopy zajišťuje a jeho dobrou práci s různými osvětlovacími nebo optickými prostředky. Daktyloskopické stopy se zajišťují in natura (včetně nosiče), na daktyloskopickou folii 25

VICHLENDA, M. Kriminalistika I.díl – Úvod do kriminalistiky a kriminalistická technika, 1. vyd. Holešov, Tiskárna SPŠ MV v Holešově, 2003, s. 38 - 39

26

a pásky, fotograficky nebo odléváním. Na místě činu je důležité, aby kriminalistický technik využil k odhalení daktyloskopických stop všechny dostupné metody. V mnoha případech se stane, že otisky nalezne, ale už po prvním zhodnocení na místě činu je zřejmé, že jsou zjištěné stopy nepoužitelné a to z důvodu toho, že došlo např. k posunu prstu po předmětu takovým způsobem, že došlo k naprostému zničení otisku a na místě tak vznikla pouze šmouha připomínající otisk. Dalším podobným znehodnocením může být to, že otisky byly vytvořeny v prachové vrstvě, kdy částečky prachu tyto otisky zkreslily do takové míry, že je k identifikaci nelze použít. Daktyloskopické otisky také nemusí být vždy snadné z předmětu odebrat, ba v mnoha případech je to na místě činu takřka nemožné. Jde o případy, kdy jsou otisky na povrchu, o kterém může laik usuzovat, že nemůže být problém otisk zajistit. To však nelze u povrchů, které, ač jsou hladké, mají povrch pokrytý různými póry a drobounkými nerovnostmi. Takový povrch znemožní odebrání daktyloskopického otisku. Na druhou stranu lze např. z nábojnice nalezené na místě činu zviditelnit a zajistit otisk prstu osoby, která ji držela v ruce, v nejčastějších případech pachatel. Toto zviditelnění je možné proto, že na povrchu nábojnice dojde při výstřelu vlivem vysoké teploty vzniklé hořením střelného prachu, k připečení potu k povrchu, resp. dojde k mikrokorozi v místě otisku. Takto uchovaná stopa lze posléze zviditelnit díky běžným metodám, tedy pomocí patřičných prášků, které otisk zviditelní. Nicméně při zajišťování daktyloskopických stop v praxi dochází ke značnému znečištění nositelů těchto stop. To z toho důvodu, že většinou jsou tyto stopy zviditelňovány různými prášky – jak bylo popsáno výše, nebo dokonce k jejich úplnému znehodnocení a zničení použitím chemických metod. Po zajištění vstupují daktyloskopické stopy do procesu identifikace, který provádí znalecké pracoviště, protože na místě činu není takové zkoumání možné provádět. Skládá se ze tří částí: 1) znalce určí, zda je zajištěná stopa vůbec vhodná pro identifikační zkoumání 2)

znalec

provádí

vlastní

identifikační

zkoumání

a

hodnocení

zjištěných

identifikačních znaků, jak z hlediska kvality, tak i z hlediska kvantity. 3) znalec vyhodnotí všechny dílčí závěry z předchozího zkoumání, rozhodne o shodnosti nebo rozdílnosti zkoumaných objektů podle původu jejich vzniku. Mimo zajišťování stop na místě činu se také provádí zajišťování tzv. srovnávacích otisků, jedná se o otisky snímané osobám podezřelým ze spáchání trestného činu, ale také otisky osob domácích, tzv. KODO – kontrolní otisky domácích osob. Toto se provádí proto, aby bylo možné expertizou vyloučit, že otisky zajištěné na místě činu zanechaly domácí 27

osoby, tedy odlišit otisky domácích osob, které se na místě běžně pohybují, od osob pachatele. Pro kriminalistické účely byly vytvořeny daktyloskopické sbírky, které spravují krajské kriminalisticko-technické pracoviště – Odbory kriminalistické techniky a expertiz (dále jen OKTE), tzv. Krajské daktyloskopické sbírky a dále sbírka Kriminalistického ústavu Praha (dále jen KÚ) – Ústřední daktyloskopická sbírka. Sbírky obsahují otisky prstů a dlaní osob, stopy z neobjasněných případů a stopy z objasněných případů. Pro potřeby policie byl zřízen elektronický systém pro uchování otisků posledních článků prstů na rukou osob, AFIS 2000 – automatizovaný daktyloskopický identifikační systém, vytvořený americkou firmou Pintrak. Jeho centrála je na KÚ a je napojena na další pracoviště OKTE. Obsahuje otisky osob a mrtvol neznámé totožnosti, stopy z míst neobjasněných trestných činů, otisky cizinců, žadatelů o udělení azylu a azylantů a cizinců žádajících o dočasnou ochranu. Srovnávací otisky se odebírají na daktyloskopické karty, kam se otiskují konečky prstů, celé prsty a dlaně namočené v daktyloskopické černi. Existuje také způsoby tzv. čistého daktyloskopování, které se provádí pomocí speciálních past a speciálního daktyloskopického papíru. S rozvojem moderních technologií se však v současné době začíná používat i metoda skenování, díky které se pomocí skenovacího zařízení naskenují ruce přímo do počítače a se získaným obrazem je tak možné pracovat přímo v digitální podobě.

5.3 Kriminalistická biologická zkoumání Kriminalistická kriminalistické

praxi

biologie

je

vyhledáváním,

aplikovanou zajišťováním,

biologickou

vědou,

zkoumáním

a

která

slouží

vyhodnocováním

biologických stop lidského, zvířecího nebo rostlinného původu.26 Pro kriminalistickou praxi jsou nejdůležitější biologické stopy lidského původu, který lze rozdělit do tří skupin podle mechanismu jejich oddělení od zbytku organizmu: 1) samovolně odloučený bez použití násilí (moč, lejno, pot, sliny, slzy, vlasy, chlupy, ejakulát, menstruace, zvratky, kožní šupinky, atd.) 2) materiál oddělený působením zevním násilím 3) materiál ze zaniklého organizmu (mrtvoly, části těl, kosti, atd.) V praxi je také významné zkoumání hmyzu, který byl nalezen v mrtvolách nebo pod mrtvolami a to z důvodu, že v něm můžou být obsaženy látky, které by mohly mít souvislost se smrtí člověka (např. jedy atd.) nebo se díky nim dá určit přibližná doba smrti.

26

MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika, 2. přepracované a doplněné vyd., Praha, C.H.Beck, 2004, s.

28

Biologické stopy se nejčastěji vyskytují na místech trestných činů, kde bylo použito násilí. Cílem biologických zkoumání je určení krevní skupinové vlastnosti, zjištění DNA a další. 5.3.1 Druhy biologických stop - Krevní stopy – jedny z nejdůležitějších stop na místě činu. Krevní stopy bývají velmi cenným zdrojem informací o pachateli trestného činu a mnohdy i o pohybu osob na místě. U krevních stop rozeznáváme krevní kapky, krevní stříkance, krevní stružky, krevní kaluže, krevní šmouhy a krevní zbytky. Z krevních stop lze zjistit, zda se vůbec jedná o krev, zda jde o krev lidskou nebo zvířecí, určení krevních skupinových vlastností, analýza DNA, zda krev pochází z živého či mrtvého, zda jde o menstruační krev, z plic, z mozku, žaludku, zda jde o krev těhotné ženy, zda se v krvi nachází cizí látky (např. alkohol, omamné látky, atd.) Pro zjištění, zda se jedná vůbec o krev, slouží zkoušky orientační a specifické. - Stopy slin, potu a spermatu – stopy, ze kterých lze provedeným zkoumáním zjistit krevní skupinové vlastnosti. - Vlasy, chlupy, zuby - Kosti a kostrové nálezy Při zajišťování biologických stop je obecně velmi důležité zachovávat relativní sterilitu, aby nedošlo ke kontaminaci zajišťované stopy. K tomu může dojít, pokud se stop dotkneme holou rukou, pokud stopu vystavíme působení nepříznivých vnějších zdrojů, atd. Při zajišťování je důležité balit každý zajišťovaný předmět nebo vzorek zvlášť. V praxi, při vyšetřování zvlášť závažných zločinů, je zapotřebí, aby kriminalistický technik, který provádí ohledání místa činu, měl na sobě ochranný oblek, který zabrání přenesení biologických stop z něho samotného na místo činu. Jedná se o použití overalů s kapucí, rukavic, roušky a mnohdy i brýlí. Díky rozvoji genetického zkoumání se v posledních letech z biologického zkoumání vyčlenilo Kriminalistická genetická zkoumání a dochází tak k vytváření databáze DNA, která je neocenitelným zdrojem informací pro kriminalistické pracovníky.27 Od roku 2002 je pro evidenci DNA profilů využíván systém CODIS, vytvořený americkou FBI.28

27

RYBÁŘ, M. Základy kriminalistiky. 1. vyd. Dobrá Voda u Pelhřimova, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2001, s. 74 28 MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika, 2. přepracované a doplněné vyd., Praha, C.H.Beck, 2004, s. 177

29

5.4 Kriminalistická odorologie Kriminalistická odorologie se zabývá zkoumání pachových stop, které na místě činu zanechal pachatel. Bývá definována jako vědní obor, který se zabývá zkoumáním a identifikací osob a věcí podle pachu. 29 Vychází z toho, že každá osoba nebo věc je nositelem nějakého pachu. Pach lze definovat jakou plynnou látku, která je schopna po dosažení určité koncentrace vyvolat u člověka čichový vjem, tedy cítit nějaký pach. Nejdůležitější pachy, kterými se kriminalistická odorologie zabývá, je pach člověka, drog, výbušnin. Hlavním cílem odorologického zkoumání je provádění analýzy pachu a zjištění jeho původce srovnáním pachu zajištěného na místě činu s pachem zajištěným u určitých osob, tedy srovnávacím materiálem. I když lze odorologickým zkoumáním dosáhnout individuální identifikaci osob nebo věcí, v soudní praxi jsou pachové stopy považovány pouze za nepřímé důkazy, ke kterým je vždy nutné přihlédnout komplexně s ostatními důkazy. Člověk zanechá na místě činu pachovou stopu velmi jednoduše, a to tak, že stačí, aby se nějakou částí svého těla nebo svým oblečením dotknul nějakého předmětu. Rovněž může na místě zanechat pach i svým dechem. Pach věcí zůstává po celou dobu víceméně neměnný, každá věc má svůj charakteristický zápach. Ovšem na pach člověka má vliv několik faktorů. Může se jednat o věk člověka, rasu, pohlaví, stravovací návyky, způsob života, nemoci, kouření, pití alkoholu, užívání léků, dodržování hygienických návyků, používání kosmetických přípravků, atd. Při vyhledávání pachových stop se vychází z předpokládaného pohybu pachatele na místě činu a jeho kontaktu s předměty, které se na místě činu zanechal. Zajišťování pachových stop se v současné praxi provádí v naprosté většině případů pomocí tzv. pachových konzerv. Speciální bavlněná tkanina, tzv. aratex se přiloží na místo předpokládaného kontaktu s pachatelem. Tkanina se překryje alobalem a ponechá asi 30 minut přikrytá, aby došlo k nasátí pachu do tkaniny. Poté se tkanina vloží pomocí sterilního nástroje do sterilní skleněné nádoby, která se uzavře. Veškerá manipulace s tkaninou se provádí ve sterilních rukavicích, aby nedošlo ke kontaminaci kontaktem se zajišťující osobou. Další možností zajištění pachových stop, je zajištění nosiče pachu in natura nebo zajištění směsi vzduchu s konkrétním pachem, např. pachem, který se uchoval v plastové láhvi. Postup vyhledávání a zajišťování pachových stop je upraven v ZPPP č. 140/2002, kterým se stanoví

29

MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika, 2. přepracované a doplněné vyd., Praha, C.H.Beck, 2004, s. 185

30

zásady zabezpečení jednotného postupu PČR při využívání metody pachové identifikace.30 Ve skutečnosti se tkanina aratex podobá běžnému hadru na mytí podlahy. Jako pachové konzervy se používají sterilní šroubovací zavařovací sklenice. Při zkoumání pachových stop se využívá především speciálně vycvičených služebních psů, kteří opakovanými pokusy musí označit vzorek odpovídající pachové stopě zajištěné na místě činu. Pokud pes třikrát označí tentýž vzorek, považuje se toto za průkaznou shodu. Pokud však neoznačí ani jeden ze předložených vzorků, shoda nebyla prokázána a porovnání je považováno za negativní. Dále je možné zajištěné pachové stopy zkoumat exaktním zkoumáním, ke kterému se využije laboratorní techniky, jejichž nevýhodou je jejich nedostatečná rozpracovanost. Jednou z metod může být plynová chromatografie, další pak použití mobilních analyzátorů (detektorů). To byl zběžný nástin kriminalistických metod pro identifikaci osob, které jsou nejčastěji v kriminalistické praxi využívány. Jako další metody můžeme uvést: - kriminalistickou fonoskopii (audioexpertiza) – zkoumání záznamů hlasu člověka - kriminalistická grafologie – zkoumání ručně psaného písma a písma psacích strojů

5.5 Kriminalistická trasologická zkoumání Na pomezí metod k identifikaci osob a metod k identifikaci věcí stojí kriminalistická trasologie. Jedná se o obor, který se zabývá vyhledáváním, zajišťováním a zkoumáním stop bosých a obutých nohou, dopravních prostředků a dalších stop podobného druhu.31 Trasologickým zkoumáním lze provést druhovou, v některých případech dokonce individuální identifikaci. To na základě toho, že každá zanechaná stopa, tedy otisky obuvi, otisky nohou, pneumatik, atd. nesou určité vlastní znaky, které jsou jedinečné pouze pro ně. Může jít o různé výrobní vady, opotřebení, stopy poškození, oprav atd. Trasologické stopy lze rozdělit na stopy plošné (navrstvené, odvrstvené, periferní) a na plastické (vtisky). Nejčastěji jsou zkoumány: - stopy bosých nohou - stopy obuvi - stopy lidské bipedální lokomoce, tedy pěšinky chůze

30

VICHLENDA, M. Kriminalistika I.díl – Úvod do kriminalistiky a kriminalistická technika, 1. vyd. Holešov, Tiskárna SPŠ MV v Holešově, 2003, s. 68 31 MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika, 2. přepracované a doplněné vyd., Praha, C.H.Beck, 2004, s. 215

31

- stopy pneumatik jízdních kol, motocyklů, automobilů - stopy obručí kol zemědělských a jiných strojů - stopy pásových vozidel - stopy smykových vozidel - stopy rukavic - stopy zubů - stopy částí lidského těla, které nejsou pokryty papilárními liniemi Vyhledávání trasologických stop na místě činu závisí na tom, zda jsou stopy viditelné nebo skryté (latentní). Mezi latentní stopy patří např. otisk lidského ucha (boltce) na dveřích. Nejčastěji však trasologické stopy bývají viditelné a proto k jejich nalezení stačí pouze pečlivá práce na místě činu. Zajišťování trasologických stop se může provádět in natura, fotografováním, sejmutím na daktyloskopickou folii, odléváním. Při zkoumání se používají nejčastěji metody geometrických měření. Pro potřeby kriminální praxe byl Kriminalistickým ústavem Praha vytvořen identifikační systém TRASIS, pro vyhledávání vhodných stop z databáze, ve které jsou uloženy dříve zajištěné stopy.

32

6 Kriminalistické metody identifikačního zkoumání věcí Metod zkoumání věcí využívají hlavně metody technických oborů, které byly upraveny pro potřeby kriminalistiky. Opět se jedná o velmi rozsáhlý systém oborů, z nichž zde bude stručně pojednáno pouze o nejdůležitějších. Jako první sem lze zařadit výše popsanou trasologii, které lze využít i k identifikaci věcí.

6.1 Kriminalistická mechanoskopie Kriminalistická mechanoskopická zkoumání stop zanechaných nástroji vychází z faktu, že výskyt nástroje s ideálně rovným povrchem včetně jeho pracovních ploch neexistuje, stejně neexistují dva nástroje, jejichž povrch včetně jejich pracovních ploch by vykazoval shodu v umístění, tvaru a počtu nerovností, a zabývá se identifikací, způsobem použití a mechanismem působení nástrojů a jiných předmětů náhodně použitých pachatelem na místě činu.32 Zabývá se nástroji, které nesou znaky polotovaru, znaky odlévání a znaky opotřebení, dále nástrojů, které jsou sériově vyráběné, sériově vyráběné a dále upravené pro konkrétní potřebu, zhotovené speciálně pro potřebu pachatele a náhodně nalezené předměty v okolí místa trestného činu. Dále se rovněž koumají předměty, které nesou stopy po výše uvedených nástrojích, a také úlomky z těchto nástrojů. Zkoumáním lze na předmětech nalézt dva druhy identifikačních znaků, a to znaky obecné, které jsou společné celé skupině nástrojů stejného druhu, velikosti a tvaru, a znaky specifické, které jsou vlastní právě jednomu konkrétnímu nástroji. Tyto znaky lze využít k individuální identifikaci, kdežto obecné znaky pouze k určení skupinové příslušnosti nástroje. Mechanoskopické stopy bývají způsobené zásahem tvrdšího předmětu do povrchu předmětu z měkčího materiálu. Tento zásah po sobě zanechává buď vtisky, nebo rýhy, stopy sešinutí a zhmoždění. Tedy všechny tyto stopy jsou stopy plastické a viditelné. Nejčastěji jsou zajišťovány in natura, dále fotografováním a odléváním. K jejich zkoumání se užívá několik metod, z nichž je většina odvozena od optického srovnávání a pozorování. Jde o vizuální posouzení mechanismu vzniku stopy, komparační pozorování za použití komparačního

32

RYBÁŘ, M. Základy kriminalistiky. 1. vyd. Dobrá Voda u Pelhřimova, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2001, s. 107

33

mikroskopu, profilografické metody (přenášení tvaru nerovností deformované plochy pomocí detekčního snímacího čidla na tzv. profilogram), metalografické, fyzikálně-chemické a chemické metody. Okrajovou metodou je metoda mechanická, využívaná především při sestavování celku ze zajištěných částí a posouzení, zda jsou tyto části z jednoho původního kusu. Specifickým mechanoskopickým zkoumáním je zkoumání zámků, klíčů k zámkům, plomb a pečetí, protože tyto prostředky slouží k zabezpečení nejrůznějších prostor nebo k symbolickému prokázání, že s určitým předmětem nebylo nijak neoprávněně manipulováno. Pozornost pachatelů trestné činnosti se tak na tyto prostředky zaměřuje s cílem jejich překonání, nejlépe tak, aby zásah do nich nebyl zjištěn. Mnohdy dochází k odemčení zámků klíči nepravými (vyrobenými bez souhlasu oprávněné osoby) nebo i různými paklíči, anebo přímo násilným rozlomením (cylindrické zámkové vložky) nebo přestřižením (závory visacích zámků).

6.2 Kriminalistická balistická zkoumání Kriminalistická balistika je velmi rozsáhlá kriminalistická činnost, jejíž popsání zdaleka přesahuje rozsah této práce. Dá se definovat jako obor, který se zabývá mechanismem výstřelu, pohybem střely v hlavni zbraně, dráhou střely při letu na cíl a destrukčními účinky střely v cíli. Kromě toho zkoumá funkčnost zbraní a střeliva a povýstřelové zplodiny33 Objektem balistického zkoumání jsou: - střelné zbraně – vyráběné továrně nebo zbraně domácí výroby - střelivo, nábojnice, střely, nábojky - předměty se stopami zásahu a účinku střely – místo vstřelu, místo výstřelu, místo průstřelu, místo nástřelu, místo zástřelu - předměty se stopami vedlejších produktů výstřelu (plamen, dým, rozptyl a úsady kovových i nekovových mechanických částic) 6.2.1 Vznik balistických stop a místa jejich výskytu Balistické stopy vzniklé na nábojnici a střele vznikají kontaktem těchto objektů s tvrdšími materiály zbraně. Na nábojnici vznikají stopy kontaktem se zápalníkem úderníku (povrch zápalky na dně nábojnice, s lůžkem pro dno nábojnice), s drápkem vytahovače 33

MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika, 2. přepracované a doplněné vyd., Praha, C.H.Beck, 2004, s. 202

34

(drážka obruby nebo samotná obruba), s vyhazovačem (dno nábojnice u hrany obruby), s hranou nábojové komory, s hranou výhozného okénka, s vývodkami zásobníku (plášť nábojnice). Na střele se odrážejí stopy počtu polí vývrtu hlavně a jejich šířky, stopy profilu, smyslu stoupání, hloubky a šířky drážek, stopy úhlu stoupání drážek. Úkoly kriminalistického balistického zkoumání spočívají zejména v: a) identifikaci zbraní podle vystřelených nábojnic a střel b) zkoumání zbraní z hlediska jejich funkčnosti c) zkoumáni střeliva z hlediska jeho funkčnosti d) zkoumání vedlejších produktů výstřelu e) posouzení účinku střely v cíli34

34

VICHLENDA, M. Kriminalistika I.díl – Úvod do kriminalistiky a kriminalistická technika, 1. vyd. Holešov, Tiskárna SPŠ MV v Holešově, 2003, s. 107

35

7 Další kriminalistická identifikační zkoumáním 7.1 Kriminalistická metalografická a zkoumání Kriminalistické metalografické zkoumání studuje teorii a technologické postupy výroby, procesy dalšího zušlechťování, využitelnost a provozní odolnost kovů a slitin v závislosti na zjistitelných a zadokumentovaných změnách výchozích fyzikálních a chemických vlastností předmětů z nich vyrobených, a to vše pro potřeby dokazování v trestním řízení.35 Metalografické zkoumání je v praxi dost užitečné. V případě že je potřeba zjistit, jaké nápisy byly vyraženy v kovovém materiálu, např. VIN kódy na částech karoserie nebo čísla na blocích motoru, použije se metalografie. Tím, že dojde k vyražení nápisu do kovu, nevzniká pouze viditelný vtisk na povrchu, ale dochází rovněž k zhutnění kovu pot těmito vtisky. Proto je možné i v případě vybroušení vyražených nápisů zjistit jejich obsah.

7.2 Kriminalistická pyrotechnická zkoumání Kriminalistická pyrotechnická zkoumání se zaměřují především na výbušné předměty různého druhu včetně jejich konstrukčních prvků tovární i amatérské výroby, prostředky a zařízení k zhotovení výbušných prostředků a jejich konstrukčních prvků a na osoby a předměty zasažené přímým výbuchem včetně účinků povýbuchových zplodin. 36 Postup orgánů policie ČR při zjištění uložení nástražného výbušného předmětu, při nálezu podezřelého předmětu nebo pří při výbuchu je upraven ZPPP č. 53/2003.

7.3 Ostatní kriminalistická zkoumání - Kriminalistická zkoumání listin, dokladů, cenin a platidel - Kriminalistická elektrotechnická zkoumání - Kriminalistická defektoskopická zkoumání - Kriminalistická chemická a fyzikálně-chemická zkoumání - Kriminalistická audioexpertiza, videoexpertiza, fotografická a počítačová expertiza Ne všechna zkoumání jsou pouze jednooborová, mnohá z nich jsou složeny z provádění komplexní expertizy, jako např. zkoumání povýstřelových zplodin (balistika a fyzikální chemie) atd.

35

RYBÁŘ, M. Základy kriminalistiky. 1. vyd. Dobrá Voda u Pelhřimova, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2001, s. 103 36 RYBÁŘ, M. Základy kriminalistiky. 1. vyd. Dobrá Voda u Pelhřimova, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2001, s. 111

36

8 Právní úprava Aby mohly orgány činné v trestním řízení, zvláště orány Policie České republiky, při výkonu praxe vyhledávat, zjišťovat, zajišťovat a vyhodnocovat kriminalistické stopy popsané výše v této bakalářské práci, stejně tak při opatřování dalších důkazních prostředků jako jsou výslech svědka, výslech obviněného, konfrontace, rekognice, vyšetřovací pokus, rekonstrukce, prověrka na místě, přibrání znalců atd., musí se řídit platnými právními normami, které upravují tuto problematiku. Jedná se jak o právní normy ve formě zákonů, ale i o právní normy ve formě interních aktů řízení, kterými se řídí Policie České republiky při své práci, kdy se jedná a různá nařízení Ministerstva vnitra, ale hlavně závazné pokyny policejního prezidenta. V této části bakalářské práce si popíšeme některé nejdůležitější právní normy, ze kterých další víceméně vychází.

8.1 Dokazování Stěžejní právní normou pro orgány činné v trestním řízení, která upravuje problematiku dokazování, je zákon č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád) (dále jen TŘ). Dokazování je upraveno v hlavě páté, v § 89 až § 118. Podle § 89 odst. 1 TŘ sed á odvodit, že dokazování je obligatorní a vlastně i jednou z nejdůležitějších částí trestního procesu, protože umožňuje zjistit, zda se vyšetřovaná věc vůbec stala, nebo se stala způsobem, jakým bylo popsáno. Je to tedy zákonem upravený postup orgánů činných v trestním řízení, jehož úkolem je vyhledání důkazů, provedení takových zajištěných důkazů a jejich procesní zajištění, prověrka zajištěných důkazů a jejich vyhodnocení. Podle § 89 odst. 2 TŘ je možné za důkaz považovat vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Přitom důkazy může vyhledat, předložit nebo navrhnout jejich provedené každá z procesních stran, tedy není na závadu, že důkaz nepředložil nebo nenavrhl k provedení orgán činný v trestním řízení. Je třeba dbát na to, aby všechny důkazy byly zajištěny v souladu se zákonem, protože, jak je uvedeno v § 89 odst. 3 TŘ, není možné připustit důkaz, který byl získán nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení. Toto je možné pouze v případě, že by takový důkaz byl použit proti osobě, která takového donucení použila. Jak je patrné, účelem dokazování je tady zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. V průběhu dokazování je nutno je nutné řídit se zásadami platnými pro celé trestní řízení, 37

zvláště pak zásadou materiální pravdy, zásadou vyhledávací, zásadou presumpce neviny, zásadou bezprostřednosti, zásadou ústnosti, zásadou volného hodnocení důkazů zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a zásadou veřejnosti. Dokazování se dá rozdělit do několika fází, které spolu úzce souvisí a vzájemně se prolínají a v praxi od sebe vlastně odděleny nejsou: a) vyhledávání důkazů b) provádění a procesní zajištění důkazů – procesní úkony, na základě kterých jsou orgány činné v trestní řízení povinny všechny důkazy provádět a v procesní formě zajišťovat, tedy např. na místě činu provést ohledání a toto důkladně zaznamenat do protokolu o ohledání místa činu, jeho součástí je i fotodokumentace, videodokumentace, plánky a náčrtky, stejně jako výslech obviněného či svědka musí být řádně zadokumentován v protokolu, což je zakotveno v § 95, resp. § 103 TŘ. c) prověření a hodnocení důkazů – je povinností každý důkaz prověřit jednotlivě a pak v souvislosti s dalšími důkazy v dané věci. Toto správně provedené prověření je základem pro jejich správné vyhodnocení.

8.2 Důkazní prostředky a důkaz V trestním řízení se za důkazní prostředek považuje takový prostředek, který mohou orgány činné v trestním řízení použít při dokazování k tomu, aby se dal identifikovat předmět důkazu. Tímto je každá skutečnost, kterou je nezbytné v průběhu dokazování zjistit. Nositeli důkazních prostředků jsou buď osoby, nebo věci. V praxi může být důkazním prostředkem výslech osob (podezřelého, obviněného, svědka), věcné a listinné důkazy, atd. Za důkaz lze v procesní rovině považovat každý poznatek, který přímo souvisí s vyšetřovanou událostí a orgán činný v trestním řízení ho získal provedením důkazního prostředku v souladu se zákonem. To znamená, že jak již bylo výše uvedeno, podle § 89 odst. 2 TŘ může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Ovšem i zde TŘ stanoví některé výjimky, které nelze za důkazy použít. Druhy důkazů: 1) podle vztahu předmětu k obviněnému: a) důkazy usvědčující, potvrzující obvinění b) důkazy ospravedlňující, vyvracející obvinění 2) podle vztahu zdroje zprávy o důkazu k tomuto důkazu (skutečnosti): 38

a) důkazy původní, neodvozené např. výpověď svědky, který událost sám viděl b) důkazy odvozené, zprostředkované, např. výpověď svědka, který o události slyšel, ale sám ji neviděl 3) podle vztahu k dokazované skutečnosti: a) důkazy přímé, umožňují přímý poznatek o dokazované skutečnosti (potvrzuje nebo vyvrací), např. výpověď svědka, který událost přímo sám viděl b) důkazy nepřímé, umožňují nepřímý poznatek o dokazované skutečnosti (potvrzuje nebo vyvrací), obecně platí, že k prokázání dokazované skutečnosti nestačí jeden nepřímý důkaz (jeho důkazní hodnota je jen ve spojení s jiným nepřímým důkazem)37 Druhy důkazních prostředků: a)Výpověď obviněného (§ 90 - § 95 TŘ) b) Výslech svědka (§ 97 - § 104 TŘ) c) Znalecký posudek (§ 105 - § 111 TŘ) d) Věcné a listinné důkazy (§ 112 TŘ) e) Ohledání (§ 113 - § 118 TŘ) Druhy zvláštních způsobů dokazování: a) Konfrontace (§ 104a TŘ) b) Rekognice (§ 104b, resp. § 93 odst. 2 TŘ) c) Vyšetřovací pokus (§ § 104c TŘ) d) Rekonstrukce (§ 104d TŘ) e)Prověrka na místě (§ 104e TŘ) f) Operativně pátrací prostředky - Předstíraný převod (§ § 158c TŘ) - Sledování osob a věcí (§ 158d TŘ) - Použití agenta (§ 158e TŘ) 8.2.1 Ohledání Ohledání je důkazní prostředek, který umožňuje orgánům v trestním řízení opatřit si přímý poznatek o skutečnosti a napomáhá tak uplatnění zásady bezprostřednosti a to i v řízení předcházejícím soudnímu stadiu. Předmětem ohledání v praxi se může stát fyzická osoba, věc, místo činu, kdy ohledání místa činu je považováno za zvláštní případ ohledání věci.38

37 38

FRYŠTÁK, M. a kol. Trestní právo procesní, 2. vyd. Ostrava, KEY Publishing s.r.o., 2009, s. 71 - 72 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl, 6. vyd. Praha, C.H.Beck, 2008, s. 985

39

Ohledání je významným procesním úkonem trestního řízení, který je upraven v § 113 trestního řádu, dále v § 158 odst. 3, a § 160 odst. 4 trestního řádu. Podle dikce uvedených ustanovení trestního řádu je ohledání neodkladným a neopakovatelným úkonem trestního řízení, tedy nelze provést před soudem a jeho neprovedení by znamenalo ztrátu důkazních prostředků ve formě kriminalistických stop zajištěných na místě činu. Ohledání nejčastěji provádí policejní orgán, mnohdy se k němu přibírá znalce. Ohledání se dá rozdělit na podle charakteru ohledávaných objektů: Ohledání místa činu – jedná se o ohledání místa, na kterém se stala kriminalisticky relevantní událost, nejčastěji jím bývají venkovní prostory, prostory uvnitř budov, dopravní prostředky atd. Při ohledání místa činu je důležité využít všechny prostředky a postupy k odhalení a zajištění všech důležitých okolností. Místo činu je nejdůležitějším zdrojem informací a důkazů pro další vyšetřování. Ohledání mrtvoly a místa jejího nálezu – při ohledání mrtvoly je nutné zjistit, zda zemřela přirozenou smrtí, násilnou smrtí, a to jak ve formě sebevraždy, tak za přispění jiné osoby, zda se místo jejího nálezu ztotožňuje s místem, kde došlo k jejímu usmrcení, zjišťuje se doba úmrtí, totožnost mrtvoly atd. Ohledání mrtvoly na místě činu je přítomen lékař a její další ohledání a zkoumání se pak provádí nadstavu soudního lékařství. Ohledání kostrového nálezu Ohledání předmětů zajištěných, u kterých se lze důvodně domnívat, že mají význam věcných důkazů Ohledání stop zjištěných na místě činu Ohledání dokumentů, které mohou mít povahu důkazního materiálu Ohledání výpočetní techniky, kdy jde o ohledání jak hardwarové tak i softwarové výbavy ke zjištění, zda došlo k neoprávněnému zásahu do nich. Ohledání zvířat Ohledání těla živé osoby, provádí se ke zjištění přítomnosti stop souvisejících s vyšetřovanou událostí39 Dělení ohledání podle posloupnosti ohledávaných objektů: Ohledání prvotní – nejdůležitější a nejefektivnější fáze ohledání, protože se nejvíce blíží době, kdy došlo k vyšetřované události Ohledání opakované – k tomuto ohledání se přispěje tehdy, když se při prvotním

39

MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika, 2. přepracované a doplněné vyd., Praha, C.H.Beck, 2004, s. 317 - 320

40

ohledáním z objektivních důvodů nezjistí skutečná příčina události, např. při ohledání mrtvoly nalezené v jejím vlastním bytě ve značném stádiu rozkladu, stanoví přivolaný lékař na základě vlastní osobní znalosti jako příčinu úmrtí selhání srdce, tedy že zemřela přirozenou smrtí, avšak provedenou pitvou se zjistí, že na těle nese stopy násilí. Potom je nutné provést druhotné ohledání místa činu. Jde tedy o ohledání již dříve ohledávaného místa v téže vyšetřované věci. Doplňující ohledání – v podstatě věci jde vlastně o prvotní ohledání, i když v této věci již ohledání provedeno bylo, avšak nebyla známa existence skutečností, které vyplynuly až následně z provedeného vyšetřování. Např. nebyla známa pozice střelce, který zastřelil na velkou vzdálenost ženu, která se pohybovala na louce. Vzhledem k důležitosti ohledání místa činu v trestním řízení, kdy se může mnohdy jednat o jediný zdroj informací, které nelze jiným způsobem získat, je nutné dodržovat základní taktická pravidla a zásady: ohledání řídí jedna osoba neodkladnost ohledání – vzhledem ke stálosti stop v prostředí je nezbytné, aby bylo ohledání provedeno ihned po získání informace o existenci události, která by mohla být trestným činem neopakovatelnost ohledání – ohledáním provedeným jako opakované, nemůžeme získat ani původní, ani úplné a ani tak kvalitní informace, jaké jsou nalezeny při prvotním ohledání. Je to dáno pohybem osob na místě činu po provedení jeho prvotního ohledání, kdy např. ve vyloupeném bytě jeho majitelé uklidí.40 Metodika a taktika ohledání místa činu V kriminalistické praxi je metodika a postup policejního orgánu při ohledání místa Závazným pokynem policejního prezidenta č. 100/2001 ke kriminalistickotechnické činnosti Policie České republiky. Pro účely této bakalářské práce se budeme zabývat ohledáním místa činu. Toto lze rozdělit do čtyř částí: 1) Provedení neodkladných kriminalistických a bezpečnostních opatření na místě činu - překažení trvajícího páchání trestné činnosti, zadržení pachatele - zajištění bezpečnosti osob nacházejících se namístě činu, ochrana života a zdraví - zabránění možnosti vzniku dalších škodlivých událostí - ztotožnění osob zainteresovaných na události – svědků, poškozených

40

MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika, 2. přepracované a doplněné vyd., Praha, C.H.Beck, 2004, s. 320 - 321

41

2) Příprava ohledání místa - Příprava ohledání před výjezdem na místo (ujasnění místa činu, určení podmínek ohledání, sestavení výjezdové skupiny s dostatečným počtem pracovníků, výběr a příprava technických prostředků) - Příprava ohledání na místě (převzetí prvotních informací od oznamovatele a zasahujících policistů, orientační obhlídka místa, analýza získaných informací, stanovení hranic a uzavření místa ohledání, určení výchozího bodu měření, vytvoření technických podmínek (např. osvětlení), za vhodných podmínek nasazení služebního psa, zvolení způsobu ohledání, instruktáž účastníků ohledání)41 3) Vlastní ohledání místa činu Na začátku samotného ohledání je důležité určit směr pohybu ohledávajícího. Určení směru je možné provést na základě orientačního ohledání, kdy se provede statické ohledání, na základě kterého se určí významné objekty pro ohledání, provede se prvotní fotodokumentace a základní náčrtek místa. Směr pohybu může být koncentrický po spirále do středu místa ohledání, excentrický po spirále, tedy ze středu místa ohledání, frontální způsob ohledání, rajónový způsob, vstřícný způsob, postup po cestě pachatele. Následuje detailní ohledání místa, v průběhu kterého se provádí ohledání objektů, které se na místě činu nachází, zajišťování vyhledaných stop a provádí se příprava na zaprotokolování ohledání. Detailní ohledání místa činu závisí na množství ovlivňujících faktorů. Jedná se o to, zda je místo činu uvnitř budov nebo venku, zda se ohledání provádí ve dne nebo v noci, v jakém ročním období se ohledání provádí, na velikosti místa ohledání, jaké jsou meteorologických podmínky v době spáchání činu a jaké v době ohledání. Při zajišťování stop na místě činu se prioritně zajišťují stopy pachové, dále mikroskopy, potom stopy biologické, daktyloskopické, trasologické a mechanoskopické. Tento postup je zaveden proto, že by mohlo dojít ke zničení prvně uvedených při ohledávání.42 4) Závěrečná fáze ohledání místa činu V závěrečné fázi se provádí důkladné zaprotokolování ohledání, sepisování dokumentace, vypracování náčrtků, fotodokumentace, sepisování záznamu o použití služebního psa, balení zajištěných stop, zajištění odvozu mrtvoly na pitevnu pokud se na

41

MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika, 2. přepracované a doplněné vyd., Praha, C.H.Beck, 2004, s. 322 42 PŘADKA, M., GIEBEL, J. Kriminalistika, Ministerstvo vnitra – odbor vzdělávání a správy policejního školství, 2009, s. 7

42

místě činu nachází, atd. V samotném závěru této fáze se provádí konečná kontrola, zda byly zjištěny a ohledány všechny objekty, které by mohly být nositeli stop.43 Dokumentace průběhu a výsledků ohledávání Hlavním dokumentem je protokol o ohledání místa činu, dalšími jsou kriminalistická fotografická a topografická dokumentace. Protokol o ohledání místa činu se skládá ze tří částí: 1) úvodní část – obsahuje jména osob provádějících ohledání, osob zúčastněných ohledání, místo ohledání, datum, čas, podmínky a způsob ohledání 2) popisná část – obsahuje přesný popis místa ohledání, předmětu ohledání, uvedení místa zjištění stop 3) závěrečná část – seznam zajištěných stop, předmětů a jiných důkazů, soupis vyhotovených dokumentací, nasazení speciálních prostředků, např. služebního psa. Protokol o ohledání místa činu je v závěru podepsán všemi zúčastněnými osobami.44

8.3 Interní právní normy Jak bylo na začátku této kapitoly uvedeno, Policie ČR a tak potažmo i kriminalistickotechničtí pracovníci policie se při své práci řídí také interními právními normami, tzv. interními akty řízení. Tyto jsou dostupné pouze pro služební potřebu, avšak jsou pro policii závazné, tzn., že se jimi při výkonu služby musí všichni policisté řídit. Tyto interní akty řízení jsou zcela v souladu s trestním řádem, ale i ostatními zákony a slouží k úpravě postupů orgánů policie při plnění úkolů. Jedním ze základních interních aktů je ZPPP č. 30/2009, o plnění úkolů v trestním řízení. Tato právní norma stanovuje, kdo v rámci Policie České republiky jakou činnost provádí, určuje místní, věcnou a funkční příslušnost orgánů policie. Dále je v hlavě čtvrté popsáno složení, činnost a příslušnost výjezdových skupin, kterých členy jsou i kriminalističtí technici, kteří v rámci své specializace provádějí ohledání místa činu a zajišťování zjištěných stop, a to jak pro službu kriminální policie, tak i pro službu pořádkové policie. Tento závazný pokyn dále upravuje metodiku postupu při prověřování, vyšetřování atd. Dalším důležitým závazným pokynem je ZPPP č. 100/2001 ke kriminalisticko-technické činnosti Policie České republiky. Jedná se stěžejní právní akt, který vymezuje a upravuje kriminalisticko-technický a s tím spojený kriminalisticko-technický

43

MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika, 2. přepracované a doplněné vyd., Praha, C.H.Beck, 2004, s. 324 44 RYBÁŘ, M. Základy kriminalistiky. 1. vyd. Dobrá Voda u Pelhřimova, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2001, s. 138 - 139

43

postup policejních orgánů při vyhledání, ohledání a zajištění místa činu, předmětu a stop se zvláštním zřetelem k možnostem zkoumání zejména v oboru kriminalistika, dále zvláštní kriminalisticko-technické, prvotní a neodkladné úkony a rovněž postavení, oprávnění a povinnosti kriminalisticko-technických a znaleckých (expertizních) pracovišť Policie ČR a ostatních policejních orgánů při plnění úkolů popsaných v tomto závazném pokynu. 45 V tomto závazném pokynu jsou rovněž vymezena expertizní pracoviště, oprávněná vydávat znalecké posudky. Jsou jimi Kriminalistický ústav Praha (dále jen KÚ), což je pracoviště policie s celorepublikovou působností a Odbory kriminalistické techniky a expertiz (dále jen OKTE), pracoviště s územně vymezenou působností, zřizované při krajských ředitelstvích policie.

Dále

jsou

v tomto

závazném

pokynu

upraveny

postupy

při

provádění

kriminalistických expertizních zkoumání, stejně jako popis vyhledávání a zajišťování vyhledaných stop. 8.3.1

Kriminalisticko-technická expertizní činnost Expertizní činností se rozumí podávání odborných vyjádření a znaleckých posudků

pro potřeby OČTŘ a účast expertů při kriminalistických a procesních úkonech na základě jejich přibrání, včetně preventivních činností.46 K provádění expertizní činnosti jsou, na rozdíl od kriminalistických techniků, kteří provádí úkony při zajišťování stop při ohledání, oprávněni pouze pracovníci specializovaných institucí – OKTE a KÚ. Náplň expertizní činnosti je upravena ve výše uvedeném ZPPP č.100/2001. Tato znalecká pracoviště se řídí zákonem č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, který je doplněn ZPPP č. 145/2010, o odborné způsobilosti k vykonávání znalecké a kriminalistickotechnické činnosti, kde je popsáno, kteří kriminalisticko-techničtí odborníci jsou oprávněni provádět znalecká zkoumání, kdo může provádět kriminalisticko-technickou činnost a podmínky získání těchto oprávnění. ZPPP č. 77/2009, kterým se upracuje věcná, místní a funkční příslušnost znaleckých pracovišť Policie České republiky jsou dány problematiky, kterými jsou ta která expertizní pracoviště oprávněná se zabývat. Pracoviště OKTE jsou v malé míře ve své činnosti omezeny a nemají taková oprávnění k provádění znaleckých zkoumání jako KÚ (např. fizodetekční vyšetření osob – detektor lži, antropologie, fonoskopie atd.) nebo jsou k provádění určitých expertizních činností, ale jen v omezené míře. Experti pracovišť OKTE a KÚ jsou na základě osvědčení o způsobilosti k vykonávání znalecké činnosti a Osvědčení 45

ZPPP č. 100/2001, ke kriminalisticko-technické činnosti Policie České republiky, čl. 1

46

VICHLENDA, M. Kriminalistika I.díl – Úvod do kriminalistiky a kriminalistická technika, 1. vyd. Holešov, Tiskárna SPŠ MV v Holešově, 2003, s. 31

44

o způsobilosti k vykonávání kriminalisticko-technické činnosti vydávaným v souladu se zákonem o znalcích a tlumočnících oprávněni vydávat znalecké posudky. Jak KÚ tak i OKTE jsou zapsány jako znalci na Seznamu znalců vedeným Ministerstvem spravedlnosti České republiky.

45

9 Závěr Cílem této bakalářské práce z pohledu „de lege lata“ bylo přiblížit postupy Orgánů činných v trestním řízení, hlavně orgánů Policie ČR, v souvislosti s ohledáním místa činu, vyhledáním, zajištěním a dalším expertizním zkoumáním kriminalistických stop, které byly na tomto místě zjištěny, ale také přiblížení právních norem, které tuto problematiku upravují. Použití stop zajištěných na místě kriminalisticky relevantní události nemusí být v trestním řízení úplně jednoduché. Tyto stopy musí být zajištěny a dále s nimi pracováno v souladu se zákony, hlavně zákonem č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním a dalších právních norem, které z tohoto zákona vycházejí, jsou jimi hlavně Závazné pokyny policejního prezidenta. Pro práci znaleckých a expertizních pracovišť Policie České republiky je také závazný zákon č. 36/1967 Sb. o znalcích a tlumočnících, ze kterého vychází Závazné pokyny policejního prezidenta upravující jejich činnost. Současné interní právní normy, kterými se řídí Policie České republiky, hlavně ZPPP č. 30/2009, o plnění úkolů v trestním řízení a ZPPP č. 100/2001, ke kriminalisticko-technické činnosti Policie České republiky, ale i další používané normy, včetně trestního řádu, jsou natolik podrobnými interními akty řízení, že plně postačují pro současnou práci orgánů policie. Z pohledu „de lege ferenda“ tedy není problém v právních normách, které není třeba měnit, ostatně jsou průběžně měněny v reakcích na vývoj společnosti a technický vývoj, ale v aplikacích těchto norem v závislosti na finančních prostředcích, kterými Policie České republiky může disponovat. Expertizní zkoumání jsou velmi drahá, a proto na mnoha Územních odborech Policie ČR dochází v rámci úspor také k opatřením při zajišťování některých stop. Např. k zajišťování pachových stop byl na mnohých útvarech vydán pokyn, aby byly zajišťovány pouze u závažných trestných činů nebo tam, kde škoda způsobená pachatelem přesáhla 500 000,-Kč. Jinak se zajištění pachových stop musí konzultovat s vedoucími pracovníky. Ovšem nedostatek financí je problémem všech státních institucí, nejenom Policie České republiky, a vyřešení tohoto problému je v rukou politiků. Pokud bude dál převládat nedostatek financí, nebude možné plnohodnotně provádět policejní práci ani expertizní činnost, která je závislá na drahém technickém vybavení, které je nutné vlivem technického pokroku obnovovat. Pokud nenastane změna k lepšímu, bude velmi obtížné získávat kriminalistické stopy, které by byly použitelné jako důkazní prostředky v trestním řízení.

46

10 Resumé The aim of this work in terms of "de lege lata 'was to show the process of law enforcement authorities, especially the Police of the Czech Republic, in connection with the inspection of crime scenes, locating, securing and further expert examination of criminalistic traces, which were found on crime scene, but also to apprise of the laws which regulate these questions. Using the traces secured on a place of criminalistic relevant incident may not be easy in criminal procedure. These traces must be secured and treated under the laws, mainly law No. 141/1961 Coll., criminal trial proceedings and other precepts of law, which appear from this law, it is particularly mandatory instructions of the police president. For work of expert and expertise workplaces of Police of the Czech Republic is also mandatory law No. 36/1967 Coll., about experts and interpreters, from which appear mandatory instructions of the police president, that govern their activities. Current internal legal standards governing the Police of the Czech Republic, mainly ZPPP No. 30/2009 on the tasks of criminal proceedings and ZPPP No. 100/2001, the criminalistic-technical activities of Police of the Czech Republic, but also other used standards, including the Code of Criminal trial proceedings, are so detailed internal acts of procedure, that it is completly sufficient for the current work of the police authorities. In terms of „de lege ferenda“ there is no problem in precepts of law, which do not need to be changed, besides they are continuously being changed because of development in society and technological development, but in application of these standards, depending on funds, which the Police of the Czech Republic may have. Expert examination are very expensive, and therefore, many regional police departments try to save money when securing the traces. For instance to secure a effluvial traces, there was a direction to secure it only in serious crimes or if the damage caused by offender exceeds 500000 CZK. Otherwise, securing of effluvial traces must be consulted with senior staff. But lack of funds is a problem for all state institutions, not only Police of the Czech Republic, and solving this problem is a task for politicians. If the lack of funds continues, it will not be possible to carry out police work or expertise activity adequatly, because it is dependent on expensive technical equipment, which need to be renewed due to technological progress. If there is no change for the better, it will be very difficult to obtain criminalistic traces that could be used as a proper evidence in criminal trial proceedings.

47

11 Seznam použité literatury a informačních zdrojů Obrázky v textu: [1] Daktyloskopický otisk, dostupné z: http://kriminalistika.eu/daktyl/d_obr.jpg Literatura: RYBÁŘ, M. Základy kriminalistiky. 1. vyd. Dobrá Voda u Pelhřimova, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2001 FRYŠTÁK, M. a kol. Trestní právo procesní, 2. vyd. Ostrava, KEY Publishing s.r.o., 2009 VICHLENDA, M. Kriminalistika I.díl – Úvod do kriminalistiky a kriminalistická technika, 1. vyd. Holešov, Tiskárna SPŠ MV v Holešově, 2003 PŘADKA, M., GIEBEL, J. Kriminalistika, Ministerstvo vnitra – odbor vzdělávání a správy policejního školství, 2009 MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika, 2. přepracované a doplněné vyd., Praha, C.H.Beck, 2004 CHMELÍK, J. Ohledání místa činu, Praha, Ministerstvo vnitra ČR, 1998 ŠIMOVČEK, I. a kol. Kriminalistika, 2. vyd. Bratislava, Akadémia PZ, 1999 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl, 6. vyd. Praha, C.H.Beck, 2008 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl, 6. vyd. Praha, C.H.Beck, 2008 HLAVÁČEK, J., PROTIVINSKÝ, M. a kol. Praktická kriminalistika, Praha, Kriminalistický ústav Praha, 2006 Právní předpisy: Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 36/1967 Sb. o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů ZPPP č. 100/2001, ke kriminalisticko-technické činnosti Policie České republiky ZPPP č. 30/2009 o plnění úkolů v trestním řízení ZPPP č. 77/2009, kterým se upravuje věcná, funkční a místní příslušnost znaleckých pracovišť Policie České republiky ZPPP č. 145/2010 o odborné způsobilosti k vykonávání znalecké a kriminalisticko-technické činnosti ZPPP č. 4/2000 o oprávněni znaleckých pracovišť Policie ČR k vydávání znaleckých posudků. 48

Nařízení ministerstva vnitra č. 67/2008, kterým se zřizují útvary Policie České republiky s celostátní působností, Pokyn ředitele KŘPJMK č. 34/2010, kterým se upravuje postavení a služební činnost policejních orgánu při nápadu trestné činnosti na teritoriu Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, a kterým se upravuje věcná příslušnost ZPPP č. 88/2002 k naplňování, provozování a využívání Národní databáze DNA. ZPPPP č. 140/2002, kterým se stanoví zásady zabezpečení jednotného postupu Policie ČR při využívání metody pachové identifikace. ZPPP č. 55/2005, kterým se stanoví jednotný postup Policie České republiky při zpracovávání osobních údajů při plnění úkolů Policie České republiky v souvislosti s trestním řízením. ZPPP č. 2/1999, kterým se upravuje věcná, funkční a místní příslušnost znaleckých (expertizních) pracovišť Policie České republiky. Rozkaz policejního prezidenta č. 118/2002, kterým se zavádí celostátní zkušební provoz centrálního systému C-AFIS-Evidence otisků prstů. Rozkaz policejního prezidenta č. 10/2004, kterým se upravuje zkušební provoz systému FODAGEN. SIAŘ – sbírka interních aktů řízení Policie České republiky – dostupná na neveřejné síti Policie ČR Ostatní informační zdroje: Kriminalistický ústav Praha, Expertizní obory, dostupné z: http://www.policie.cz/kriminalisticky-ustav-praha-expertizni-obory.aspx Kriminalistika a příbuzné obory, dostupné z: http://www.kriminalistika.eu/menu/menu.html Kriminalistika, dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Kriminalistika Kriminalistická stopa, dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Kriminalistick%C3%A1_stopa Kloubek, M., Novák, P. Metoda pachové identifikace prostřednictvím speciálně vycvičeného psa, aktuální stav a prognóza. Kriminalistika, 2005, č. 1, s. 58-64 Hinner, J. Detekce a rozpoznávání obličejů a jejich identifikační význam. Kriminalistika, 2003, č. 1, s. 3-18 Fűrbach, M. Možnosti detekce latentních daktyloskopických stop z lidské kůže. Kriminalistika, 2003, č. 3, s. 211-220 Protivínský, M. Zajišťování daktyloskopických stop na lidské pokožce. Kriminalistika, 2003, č. 3, s. 220-223 49

Makovec, P. Molekulárně genetická expertizní vyšetření v laboratořích Policie České republiky. Kriminalistika, 2002, č. 2, s. 81-91 Kloubek, M. Vyhledávání a zajišťování pachových stop. Kriminalistický sborník, 2003, č. 1, s. 33-36 Nett, A. Pachová stopa jako důkaz v trestním řízení. Kriminalistický sborník, 1991, č. 6, s.275-278 Vyhnálek, O., Suchánek, J. Kriminalistická odorologie. Kriminalistický sborník, 1993, č. 12, s. 549-552 STRAUSS, J. Kriminalistické stopy odrážející funkční a dynamické vlastnosti a návyky, Kriminalistika, 2001, č.2, dostupné z: http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/casopisy/kriminalistika/2001/01_02/straus2.html

50