Kreativní tvoření s inspirací regionálních řemesel

Další vzdělávání pro pracovníky škol v Plzeňském kraji CZ.1.07/1.3.47/02.0010

Kreativní tvoření s inspirací regionálních řemesel doc. PaedDr. Jarmila Honzíková, Ph.D.

2. 6. 2014

Úvodní slovo pro studenta: Projekt Další vzdělávání pro pracovníky škol v Plzeňském kraji - reg. číslo projektu: CZ.1.3.47/02.0010 je projektem, jehož cílem je zlepšení profesních kompetencí pracovníků škol v Plzeňském kraji. Aktivity projektu podpoří výuku technických, přírodovědných oborů a řemesel, zlepší kompetence učitelů pro udržitelný rozvoj a rozvinou řídící kompetence vedoucích pracovníků škol a školských zařízení. Jedním z připravovaných kurzů je i kurz Kreativní tvoření s inspirací regionálních řemesel, který napomůže účastníkům poznat různé materiály pro tvoření a také některá z řemesel, která jsou stále aktuální. Účastníci kurzu se seznámí s řemesly nejen v teoretické rovině, ale zároveň budou mít možnost některá z řemesel vyzkoušet.

Cíle: Získáte teoretické vědomosti o materiálech vhodných ke tvoření, poznáte historii tradičních řemesel a jejich využití v dnešní době, zvládnete základní úroveň dovednosti z daného řemesla.


1 Představení projektu Kdo kurzy povede? Kurzy povede doc. PaedDr. Jarmila Honzíková, Ph.D., vedoucí katedry matematiky, fyziky a technické výchovy, z Fakulty pedagogické, ZČU v Plzni, která se věnuje řemeslům při výuce praktických činností pro studenty oboru učitelství a oboru sociální práce. Svoje dovednosti předváděla i v Japonsku a ve Francii. Mezi její nejoblíbenější řemesla patří drátování, košíkářství a paličkování. Umění starých tradičních řemesel převedla do nové formy využitelné v dnešní době, tzn. využití řemesel pro dekorační a umělecké využití. Jaké jsou podmínky absolvování kurzu? Podmínky absolvování kurzu Každý účastník zvládne alespoň jedno řemeslo v základní podobě, což předpokládá aktivní účast na kurzu. Na závěr kurzu předloží účastník výrobek zhotovený zvládnutou technikou.

Cíle: Získáte teoretické vědomosti o materiálech vhodných ke tvoření, poznáte historii tradičních řemesel a jejich využití v dnešní době, zvládnete základní úroveň dovednosti z daného řemesla. Časové nároky 1. část kurzu Seznámení s vlastnostmi materiálů, ukázky výrobků a řemesel, práce s materiály - 3 hodiny 2. část kurzu Práce s materiály, zvládnutí řemeslné dovednosti na základní úrovni - 3 hodiny Vstupní motivace Vstupní motivace - předvedení řemesel, ukázky výrobků. Obsah kurzu Výkladová část - teoretické poznatky - seznámení s materiálem vhodným ke tvoření - drobný materiál, modelovací hmoty, textil, papír, drát, zkoumání materiálů, lidové zvyky, historie řemesel - košíkářství a drátenictví dle zpracovaného materiálu a využití multimédií, Praktická část - předvedení řemesel lektorem - metodické pokyny pro studenty - praktický nácvik dle návodu - procvičení - hodnocení Metodické pokyny Metodické pokyny pro účastníky kurzu jsou zaměřeny na popis konkrétních činností, se kterými se účastníci seznání na kurzu. Podrobněji je to košíkářství a drátenictví.


1.1 Košíkářství Projekt Další vzdělávání pro pracovníky škol v Plzeňském kraji - reg. číslo projektu: CZ.1.3.47/02.0010 je projektem, jehož cílem je zlepšení profesních kompetencí pracovníků škol v Plzeňském kraji. Aktivity projektu podpoří výuku technických, přírodovědných oborů a řemesel, zlepší kompetence učitelů pro udržitelný rozvoj a rozvinou řídící kompetence vedoucích pracovníků škol a školských zařízení. Jedním z připravovaných kurzů je i kurz Kreativní tvoření s inspirací regionálních řemesel, který napomůže účastníkům poznat různé materiály pro tvoření a také některá z řemesel, která jsou stále aktuální. Účastníci kurzu se seznámí s řemesly nejen v teoretické rovině, ale zároveň budou mít možnost některá z řemesel vyzkoušet.

1.2 Kdo kurzy povede? Kurzy povede doc. PaedDr. Jarmila Honzíková, Ph.D., vedoucí katedry matematiky, fyziky a technické výchovy, z Fakulty pedagogické, ZČU v Plzni, která se věnuje řemeslům při výuce praktických činností pro studenty oboru učitelství a oboru sociální práce. Svoje dovednosti předváděla i v Japonsku a ve Francii. Mezi její nejoblíbenější řemesla patří drátování, košíkářství a paličkování. Umění starých tradičních řemesel převedla do nové formy využitelné v dnešní době, tzn. využití řemesel pro dekorační a umělecké využití.

1.3 Jaké jsou podmínky absolvování kurzu? Podmínky absolvování kurzu Každý účastník zvládne alespoň jedno řemeslo v základní podobě, což předpokládá aktivní účast na kurzu. Na závěr kurzu předloží účastník výrobek zhotovený zvládnutou technikou.


2 Obsah kurzu Cíle: 1 Představení projektu 2 Vzdělávací cíl kurzu 3 Časové nároky 4 Obsah kurzu 5 Metodické pokyny 6 Teoretické poznatky - studijní materiály 6.1 Drobný materiál 6.1.1 Drobný přírodní materiál 6.1.2 Drobný technický materiál 6.2 Modelovací hmoty 6.3 Textilní materiály 6.4 Práce s papírem 6.5 Lidová řemesla 6.5.1 Košíkářství 6.5.2 Drátování 6.6 Pokus a pozorování materiálů 7 Základy didaktiky technické výchovy 7.1 Didaktické principy a zásady 7.2 Přehled didaktických principů a zásad 8 Výchova k tvořivosti 8.1 Přístup učitele k tvořivosti žáků 8.2 Zásady tvořivého vyučování 9 Literatura


3 Vzdělávací cíl kurzu Cíle: 1. část kurzu Seznámení s vlastnostmi materiálů, ukázky výrobků a řemesel, práce s materiály - 3 hodiny 2. část kurzu Práce s materiály, zvládnutí řemeslné dovednosti na základní úrovni - 3 hodiny Vstupní motivace Vstupní motivace - předvedení řemesel, ukázky výrobků.

3.1 Struktura kurzu Výkladová část - teoretické poznatky - seznámení s materiálem vhodným ke tvoření - drobný materiál, modelovací hmoty, textil, papír, drát, zkoumání materiálů, lidové zvyky, historie řemesel - košíkářství a drátenictví dle zpracovaného materiálu a využití multimédií, Praktická část - předvedení řemesel lektorem - metodické pokyny pro studenty - praktický nácvik dle návodu - procvičení - hodnocení

3.2 Metodické pokyny Metodické pokyny pro účastníky kurzu jsou zaměřeny na popis konkrétních činností, se kterými se účastníci seznání na kurzu. Podrobněji je to košíkářství a drátenictví. Košíkářství - pleteme košíček z pedigu Drátenictví - dekorační odrátování předmětu, šperky z drátu tvořené volnou rukou


4 Pleteme košíček z pedigu Cíle: V dnešní době je práce s vrbovými pruty příliš náročná na získávání materiálu, ale i práci v podmínkách třídy, proto se používá pro výrobu dekoračních předmětů pedig. Pedig se prodává na váhu se specializovaných prodejnách - většinou je již prodejcem připraven ve svázané klubko. Důležité je správně vytahovat pruty, aby se nám klubko nezamotalo. Nejednodušší způsob je rozvázat motouzy upevňující klubko až na ten, který svazuje začátek prutů, pak jednou rukou uchopit dva pruty - táhnout a druhou rukou pohybovat klubkem nahoru a dolů. Uvolněné pruty je nutné namočit do teplé vody na 5 minut. Po vyjmutí pruty otřeme, aby z nich nekapala voda a dále pracujeme dle návodu.

4.1 Pleteme z pedigu Pletení z pedigu se stalo módní záležitostí, která navazuje na tradiční košíkářství. Práce s pedigem je v domácích podmínkách méně náročná než práce s vrbovým proutím nebo slámou, i když materiál nenalezneme ve volné přírodě. Proutěných výrobků je sice na trhu dost, ale radost z vlastnoručně vyrobeného košíčku bude určitě větší. My si nyní ukážeme, jak se takový košíček z pedigu plete. Přinášíme vám hned dva návody - vyplétaný košíček s dřevěným dnem a košíček se dnem vyplétaným (návod zároveň jako výukový film). Pletení košíčku z pedigu (Pletení košíčku z pedigu.mpg)

4.2 Košíček s dřevěným dnem Potřeby: pedig o průměru 2,25 mm, dřevěné kulaté prkénko (nejlépe z překližky, ve specializovaných prodejnách se prodává i s vyvrtanými otvory o velikosti průměru pedigu), silnější ostré nůžky či štípací kleště, umyvadlo s vodou, metr, nůž, korálky s otvorem o průměru pedigu. Pracovní postup 1.

pedig namočíme - několik prutů - do horké vody - pokud použijeme vodu studenou, musíme pruty ponechat ve vodě delší dobu, 2. nastřiháme osnovní pruty - délka = výška košíčku 2 x, plus 2 x 10 cm na uzavírku, 3. vyvrtanými otvory provlékneme osnovní pruty tak, že provlékáme ze spodní části - jeden prut - dvě dírky, 4. z vody vyjmeme jeden dlouhý prut a začneme s oplétáním jednotlivých proutků: • první prut, kterým začneme oplétat jednotlivé osnovní proutky, přeložíme zhruba v polovině tím způsobem, že necháme jednu část o 20 cm delší, abychom nemuseli později napojovat ve stejném místě oba konce;


• vzniklé oko nasadíme na jeden z vlepených vertikálních proutků • začneme oplétat - zadní prut přeložíme před následující vertikální proutek a přední prut za následující proutek přes sebe při oplétání nesmíme vynechat žádný vertikální proutek a oplétáme stále stejným způsobem, překládání proutků stále opakujeme, dokud prut nedopleteme do konce. dřevěné dno s osnovou

Obrázek 4.2-1 dřevěné dno s osnovou

• po dopletení prutu provedeme nastavení dalším prutem (necháme celou délku) - prut zastřihneme zešikma a vsuneme pod zbytek nastavovaného prutu a dále oplétáme stejným způsobem, konec nastavovaného prutu zastřihneme zešikma, • pleteme stále stejným způsobem do požadované výšky; • pro ozdobu můžeme vložit na vertikální pruty korálky a pleteme další řadu nad nimi; • po dosažení požadované výšky košíček ukončíme - vertikální proutek ohneme těsně nad poslední upletenou řadu a pleteme jím před první následující, pak za druhý a vytáhneme směrem ven a tak pokračujeme i s dalšími vertikálními pruty, poslední provlékneme tak, jako kdyby proutky stály; • prut, se kterým jsme oplétali zasuneme pod okraj, vyčnívající proutky ostříháme po zaschnutí zešikma - nestříháme těsně, neboť je nutné počítat s tím, že se proutky seschnou a mohly by se rozplést; hotový košíček můžeme nastříkat bezbarvým lakem na dřevo nebo provést jinou povrchovou úpravu, popř. nechat přírodní. 5.

pruty pedigu lze také barvit - ponoříme je do barvy např. Iberia, ale nevaříme; barevné proutky využijeme např. k vyplétání proužků.


hotový košíček

Obrázek 4.2-2 Hotový košíček


4.3 Celopletený košíček

Obrázek 4.3-1 dekorační předměty Potřeby: pedig o průměru 2,5 mm, silnější ostré nůžky či štípací kleště, umyvadlo, metr, nůž, korálky. Pracovní postup • pruty pedigu namočíme; • z vlhkého pedigu ustřihneme 6 kusů proutků o délce 20 cm (průměr dna); • proutky nařízneme v polovině ostrým nožem a pomalým kýváním nože ze strany na stranu vytvoříme otvor; • do vzniklých otvorů zasuneme zbývající 3 proutky; • dlouhý prut přeložíme na polovinu a vzniklé oko nasadíme na 3 proutky a začneme oplétat tím způsobem, že přední prut přeložíme přes zadní, a tak opleteme všechny trojice proutků; • v další řadě oplétáme všechny proutky, musíme je roztáhnout od sebe a pevně oplétat až do požadovaného průměru dna; • pak odstřihneme rovně konce základních proutků a zasuneme konce proutků, se kterými jsme oplétali tak, aby se nerozplétaly; • z vlhkého pedigu nastříháme 12 rovných proutků, jejichž délka se bude rovnat výšce košíčku + přídavek na ukončení; • špičky proutků zastřihneme do špice a zasuneme do otvoru vedle základních proutků cca 3 cm hluboko a ohneme kolmo vzhůru; • vezmeme nový dlouhý prut, přeložíme ho zhruba v půli tak, že jednu část necháme delší abychom nenapojovali ve stejném místě, a začneme oplétat základním postupem;


• •

pleteme do požadované výšky, na vertikální pruty navlékneme korálky a dopleteme; následně ukončíme - vertikální proutek ohneme těsně nad poslední upletenou řadu a pleteme jím před první následující, pak za druhý a vytáhneme směrem ven a podobně pokračujeme i s dalšími vertikálními pruty, poslední provlékneme tak, jako kdyby proutky stály, prut, se kterým jsme oplétali zasuneme pod okraj; vyčnívající proutky ostříháme zešikma - nestříháme těsně, neboť můžeme předpokládat, že se proutky seschnou a mohly by se rozplétat.

Obrázek 4.3-2 Hotový košíček


Obrázek 4.3-3 dno

Obrázek 4.3-4 pedig


Obrázek 4.3-5 pistole

Obrázek 4.3-6 nástroje


Obrázek 4.3-7 namáčení

Obrázek 4.3-8 zkracování


Obrázek 4.3-9 začátek

Obrázek 4.3-10 dno úplné


Obrázek 4.3-11 začátek pletení

Obrázek 4.3-12 pletení 1





Obrázek 4.3-15 napojování

Obrázek 4.3-16 vkládání 1


Obrázek 4.3-17 vkládání 2

Obrázek 4.3-18 zakončování 1


Obrázek 4.3-19 zakončování 2

Obrázek 4.3-20 hotový košíček 1


4.4 Papírový pedig Košíček můžeme uplést i z tzv. papírového pedigu, tedy z tenkých ruliček, které si předem připravíme. papírový pedig (papírový pedig.wmv)

5 Dekorační drátování předmětů

5.1 Drátenictví Drát jako drobný materiál - technika drátování - výplety Drát jako drobný materiál (Drát jako drobný materiál.pdf)

5.2 Výroba šperků a ozdob z drátu volnou rukou Velké oblibě se v současné době těší drátované ozdoby a šperky zdobené malými korálky. Pomocí snadno dostupných materiálů - drátů a korálků - tak můžeme vytvořit zcela originální přívěsky, náramky, náušnice, dekorace. Využití spirály pro výrobu šperků (Využití spirály pro výrobu šperků.pdf)

5.3 Tvarování drátu Tvarovaný drát se používá převážně jako ozdobné prvky. Nejjednoduššími prvky jsou spirály, které vytvoříme hustým natočením drátu na kovovou trubku tak, že se dráty dotýkají. Výhodné je, je-li trubka opatřena vyvrtaným otvorem, kterým protáhneme počátek drátu a tím zajistíme drát proti posunu. Po sejmutí spirály z trubky lze tuto spirálu tvarovat do oblouku či smyčky, různě zaklestit provléknutím apod. (Vondrušková, 2004) Gizmo (Gizmo.pdf) dráty kočka (dráty kočka.mpg)


6 Teoretické poznatky - studijní materiály Cíle: Z čeho se dá tvořit? Drobný materiál přírodní Drobný materiál technický Modelovací hmoty Textil Papír

6.1 Drobný materiál Drobný materiál je jeden z nejčastějších materiálů používaných při pracovních činnostech s mladšími žáky. Lze ho rozdělit na drobný materiál přírodní a technický. Drobný přírodní materiál Mezi drobný přírodní materiál patří vše, co dává příroda. Jedná se o rostlinné materiály, živočišné materiály a nerostné materiály. Získáváme je sběrem, některé si můžeme vypěstovat, jiné získáme jako zbytky po zpracování užitkových rostlin, např. semena, šustí, skořápky. Přírodních materiálů je velmi mnoho, uvádíme proto jen některé: • kaštany - plody listnatého stromu jírovce maďalu, • žaludy - semena dubu, vyrůstají z miskovité číšky, • šípky - plody růže šípkové, • jeřabiny - plody listnatého stromu či keře jeřábu obecného či muka, • ořechy - plody či pouze skořápky ořešáku královského, menší lísky obecné, • hloh - plody keře či malého stromku hlohu obecného, • šišky - šištice jehličnatých stromů borovice lesní, borovice černé, borovice kleče, větší pak šištice jedle bělokoré či smrku ztepilého, malé modřínu opadavého, • pecky - z meruněk, broskví, švestek, • nažky - z listnatého stromu javoru mléče či klenu, • makovice - z jednoleté byliny máku vlčího, • sláma - suché nadzemní části obilí - pšenice, žita apod., • semena - slunečnice, kukuřice, • kůra - vnější část kmene a větších větví, • sušené květiny - téměř všechny květiny z luk a zahrad, • lýko - měkké rostlinné pletivo, získává se z kůry stromů, • korek - rostlinné pletivo tvořené odumřelými buňkami dubu korkového. Z dalších přírodních materiálů můžeme jmenovat kukuřičné šustí, ulity hlemýždě zahradního či lastury perlorodek či jiných např. mořských živočichů, listy různých stromů, větvičky a kůru stromů, mech, kamínky apod. Přírodní materiály mají své vlastnosti, které lze pozorovat, zkoumat a tím získávat potřebné vědomosti o těchto materiálech.


Růže z javorového listí (Růže z javorového listí.ppt)


6.2 Drobný technický materiál Drobným technickým materiálem se rozumí: vše, co vytvořila lidská ruka: • kovy - tj. kousky drátů - drát je hutní výrobek malého průměru, vyrobený válcováním nebo tažením do velké délky, bývá z různých kovů - oceli, mědi, hliníku, • kovové fólie, kousky tenkého plechu, korunkové uzávěry, • plastické hmoty - kousky fólií, bužírky, molitan, pěnový polystyren, plastové lahve a kelímky, uzávěry, • textilie - odstřižky látek, juty, koženky (netkaná text), plsti. Těchto materiálů je nepřeberné množství, z dalších můžeme jmenovat korkové zátky, kousky hobry, sádrokartón, kousky překližky, lepenky, různé korálky, krabičky, dýhy apod. Z pomocných materiálů jsou to různé provázky, nitě, lepící pásky, lepidlo, guma.

Jak a z čeho se dělají dráty Strojírenská technologie Obor strojírenská technologie obsahuje širokou škálu různých výrobních procesů a postupů. Spolu se strojírenskými materiály a konstrukcí strojů a zařízení patří mezi základní pilíře strojírenství. http://www.fs.vslib.cz/dokumenty/uvodstroj/kap4.pdf Technologie tváření kovů Tvářením kovů rozumíme technologický (výrobní) proces, při kterém dochází k požadované změně tvaru výrobku nebo polotovaru, příp. vlastností, v důsledku působení vnějších sil. Podstatou tváření je vznik plastických deformací, ke kterým dojde v okamžiku dosažení napětí meze kluzu pro daný materiál. Plastická deformace je ve své podstatě pohyb jednotlivých částeček kovů vůči sobě. Známe dva základní mechanismy plastické deformace a to skluzem a dvojčatěním. Výhodami tváření jsou vysoká produktivita práce, vysoké využití materiálu a velmi dobrá rozměrová přesnost tvářených výrobků. Nevýhodou je vysoká cena strojů a nástrojů a omezení rozměry konečného výrobku. Tváření za studena Je tváření pod rekrystalizační teplotou, pod hodnotou 30 % teploty tání tvářeného materiálu, kdy dochází ke zpevňování materiálu a zrna se deformují ve směru tváření, vytváří se textura. Výhodou je vysoká přesnost rozměrů, kvalitní povrch (bez okují) a zlepšování vlastností zpevněním. Nevýhodou je nutnost používat velké tvářecí síly, nerovnoměrné zpevňování a omezená tvárnost materiálu. Tváření za tepla Probíhá nad rekrystalizační teplotou (nad hodnotou 70 % teploty tání daného materiálu). Materiál se nezpevňuje a k tváření stačí síly až desetkrát menší, než u tváření za studena. Nevzniká textura, ale povrch je nekvalitní vlivem okujení. Tváření za poloohřevu Představuje kompromis mezi tvářením za studena a za tepla. Rozdělení tvářecích pochodů podle teploty se z praktického hlediska tváření kovů dělí na: tváření objemové - při kterém deformace nastává ve směru všech tří os souřadného systému a patří sem válcování, kování, protlačování, tažení drátů. tváření plošné - při kterém převládají deformace ve dvou směrech. Patří sem tažení, ohýbání, stříhání, apod. Tažení drátů a profilů Možné přetvoření je omezeno pevností daného materiálu. Sám název výstižně upozorňuje na to, že při


této operaci se materiál prodlouží ve směru tažení a tedy - má-li být zachován jeho objem - zmenší se průřez. Táhnout se dají plná i dutá tělesa. Nástroj je nepohyblivý. Pokud je vyčerpána plasticita, musí se provést mezioperační žíhání. Nejdůležitější podmínkou pro tažení drátů, trubek a profilů je snížení vnitřního pnutí pomocí mazacích kapalin. Schéma Tvářecí proces tažení drátů a profilů se provádí za studena a to ve více stupních. tažného kužele, jenž se nazývá matrice. Matrice jsou vyrobené z umělých diamantů a nebo jsou polykrystalové, které se dále dělí na jemnozrnné a hrubozrnné. V naší republice se jejich výrobu zabývají závody práškové metalurgie Pramel Šumperk. Matrice pro tažení drátu se vyrábí s přesností na tisíciny milimetru s minimálním průměrem od 0,111 mm. V jednotlivých závodech, zabývající se tažením drátů se matrice pak po použití přebrušují na větší průměry, které jsou i tak nepředstavitelně malé. Opět jsou to řády tisícin milimetru od 0,150 mm až do 1,20 mm. Technologické uspořádání průvlaku se sestává z většího počtu kuželů o různých vrcholových úhlech s velmi jemným leštěným povrchem (výpověď zaměstnance Kovohutí Rokycany). Schéma tažnice a uspořádání průvlaku Jejich funkce - (shora) následující: vstupní kužel (zaváděcí, úhel 60°), mazací, tažný, (úhel 18°); kalibrační ( který má přibližnou délku 2/3 průměru konečného drátu) a výstupní (se stejným úhlem jako vstupní část). Funkce jednotlivých částí průvlaku vystihují jejich názvy.

průvlak Protlačování Protlačování provádíme za tepla, při poloohřevu a za studena. Napjatost v přetvářeném elementu materiálu je trojosá, všestranně tlaková. Protlačování za studena je u lehkých a barevných kovů známo a používáno již přes 100 let. Tímto způsobem se vyráběly a vyrábějí např. tuby, nábojnice apod. Protlačování ocelí bylo naproti tomu umožněno teprve vynálezem operace. Materiály s nízkým přetvárným odporem (zjednodušeně odpor proti tváření) - hliník a jeho slitiny - se dají protlačovat na jednu operaci, oceli a ostatní kovy se protlačují na více operací. Někdy je potřeba provádět i mezioperační žíhání. K protlačování za studena se používá většinou mechanických, klikových vertikálních lisů a lisů hydraulických. Při protlačování za tepla se zpracovávají materiály, jejichž tvářitelnost je za studena omezená a např. válcování by bylo příliš nákladné. Exkurze Závody na zpracování barevných kovů, kde se vyrábí dráty pro další průmyslové zpracování se dříve i nyní nazývají stejně - Kovohutě. Tyto polotovary i finální výrobky se používají v elektrotechnickém průmyslu a zajímavým druhem dalšího zpracování je například výroba zipů. Kovohutě jsou ve známých městech, jako je Příbram, Povrly, Břidličná, Rokycany a další. Pokud by byla možnost osobní návštěvy v některém z jmenovaných provozů, byla by to jistě zajímavá příležitost pro žáky i vyučující. Žákům by případná exkurze mohla rozšířit podvědomí druhů zaměstnání a přinést reálné představy o tom, jak se vyrábí drát. Kovové materiály Železné kovy - ocel Za nejdůležitější technický kov považujeme ocel. Vyrábí se ze surového železa, které se přetavuje v ocelářských pecích s ocelovým odpadem a různými přísadami. Tento proces se nazývá zkujňovací pochod. Při tomto procesu se z roztavené kovové vsázky odstraňují škodlivé prvky a přidávají se příměsi, které určují potřebné složení oceli. Z ocelářských pecí se ocel odlévá do speciálních forem zvaných kokily, v nichž tuhne na ingoty, které jsou určeny k dalšímu zpracování. Za tepla se z ingotů válcují různé profilové polotovary, jako např. trubky, plechy, profilové tyče aj. Ocelí je mnoho druhů,


nejčastěji se používá ocel konstrukční a ocel nástrojová. Konstrukční ocel se používá se stavebnictví (tyče, plechy, dráty aj.) a též ve strojírenství (konstrukce, hřídele, ozubená kola aj.). Ocel nástrojová je velmi pevná, tvrdá, ale křehká. Tvrdost získává tzv. kalením, kdy se nejdříve nahřeje na tzv. kalicí teplotu a pak se rychle ochladí. Tím se stává tvrdší, ale křehčí. Z této oceli se vyrábějí různé nástroje, ruční nářadí, měřidla aj.

Neželezné kovy Někdy též nazývané barevné kovy, mezi které patří Hliník Je to kov stříbrné barvy, lehký, měkký a dobře tvárný. Dobře vede teplo a elektřinu. Velmi dobře odolává korozi. Používá se v automobilovém a leteckém průmyslu. Z tohoto kovu se vyrábí též alobal. Měď Je červenohnědý, měkký a značně houževnatý kov. Dobře se pájí, vede elektrický proud, teplo. Nepodléhá korozi, ovšem na vzduchu se pokrývá vrstvou zelené měděnky. Používá se v elektrotechnice, jako materiál na výrobu kotlů apod. Zinek Je bílý kov, snadno tavitelný, odolný proti korozi. Používá se k výrobě plechů a na ochranu proti korozi. Olovo Je šedé, těžké, měkké, málo pevné, snadno tavitelné a odolné proti korozi. Olovo se používá k výrobě různých desek - pro zdravotnictví (ochrana před rentgenovými paprsky), na povodňové zábrany, pro stavebnictví, aj. Cín Je bílý kov, snadně se taví, je tvárný a měkký. Používá se k pocínování plechů jako ochrana proti korozi, aj. Slitiny kovů Čisté kovy ovšem velmi často nevyhovují svými vlastnostmi požadavkům výroby ani technickému použití. Proto se kovy slévají v tzv. slitiny. Mezi nejdůležitější patří: Bronz Je slitina mědi a cínu. Používá se k výrobě strojních součástek. Někdy bývá cín nahrazen jiným kovem. Mosaz Je slitina mědi a zinku. Snadno se obrábí a nerezaví. Dural Je slitina hliníku, mědi a hořčíku. Je lehký, pevný a tvrdý. Dráty se vyrábějí z oceli, mědi, hliníku, bronzu a mosazi. Nástroje pro práci s drátem (Nástroje pro práci s drátem.pdf)


6.3 Modelovací hmoty Sem můžeme zařadit všechny tvárné materiály - plastelínu, hlínu, modurit, samovytvrzovací hmoty, těsta (perníkové, vizovické, slané aj.), sádru, vosk, kašírované papíry. Z oblasti činností jde o hnětení, válení, ubírání, přidávání aj. tvarování. Slané těsto (Slané těsto.pdf)

6.4 Textilní materiály Textilní vlákna rozdělujeme podle původu vlákna na: 1. přírodní - a) rostlinného původu - ze semen - bavlna, kapok - ze stonku - len, konopí, juta, ramie - z listů - Novozélandký len, sysálové konopí a konopí Domingo, Manilské konopí - z plodů - kokosová vlákna b) živočišného původu - srsti různých zvířat - ovce, kozy, velblouda - přírodní hedvábí - pravé hedvábí, plané, lasturové c) anorganická- z nerostů - azbest, který se pro svou škodlivost lidskému zdraví již nepoužívá. 2. chemická - a) z přírodních polymerů - alginátové hedvábí (z mořských řas), viskózové hedvábí (z celulózy), acetátová vlákna, vlákna z regenerovaných bílkovin b) ze syntetických polymerů - polyamid, polyester, polyvinylchlorid, elastan,aj. 3. hutnická - a) kovová - vlákna z kovů b) nekovová - skleněná vlákna Práci s textilem lze rozdělit na práci s délkovou textilií - pletení, háčkování, drhání, paličkování, šňůrkování, tkaní aj. a práci s plošnou textilií - šití, nalepování (koláže), aj. venec z textilu (venec z textilu.ppt) Ukázky (Ukázky.pdf)

6.5 Práce s papírem Papír je nejčastěji používaný materiál při pracovních činnostech. Z oblasti pracovních dovedností jde zejména o skládání, vytrhávání, překládání, rozměřování vystřihování, muchláž, aj. Papír lze rozdělit podle různých hledisek, např. podle hmotnosti:


• • •

Papír je stejnoměrná vrstva převážně rostlinných vláken, vytvořená na sítě nabráním nebo naplavením, zplstnatělá, odvodněná a usušená. Je to tedy soudržná vrstva rostlinných vláken o plošné hmotnosti do 150 g/m2. Kartón je tužší papír tvořící přechod mezi papírem a lepenkou, nejčastěji s plošnou hmotností 150 až 250 g/m2. Může být jednovrstvý nebo vícevrstvý. Lepenka je papír o vyšší plošné hmotnosti, zpravidla nad 250 g/m2, vznikající z několika vrstev, obvykle různého vláknitého složení, na lepenkovém stroji s válcovými síty nebo formery / former tvářecí zařízení pro vytváření pásu papíru nebo vrstvy lepenky /.

Podle použití na • tiskové papíry - podle techniky tisku - knihtiskové, ofsetové, podle povahy konečného výrobku novinové, plakátové, bankovkové, • balící papíry a papíry pro různé obalové techniky - hedvábné, pergamenové, šedáky, nepromastitelné apod., • psací a kreslící papíry - náčrtkový, konceptní, strojový apod., • technické papíry - kabelový, kalibrový, antikorozní, asfaltový, nitrační, sublimátový apod., • papíry k rozmanitému použití - smirkové, toaletní, na umělé květiny, cigaretové, filtrační apod. Jak si vyrobit papír Edukační cíle Uvědomit si potřebnost a všudypřítomnost papíru. Seznámit se s vlastnostmi papíru, ověřit je pomocí jednoduchých pokusů. Seznámit se s ruční výrobou papíru, vyrobit papír. Tvořivý přístup při výrobě papíru, při práci s papírem. Spolupráce ve skupině. Mezipředmětové vztahy Český jazyk - zapisování osnovy projektu, popis činnosti. Výtvarná výchova - estetické dotváření. Vlastivěda - historie výroby papíru, hledání na mapě. Ekologická výchova - recyklace papíru, třídění odpadu. Ruční výroba papíru (Ruční výroba papíru.pdf)

6.6 Lidová řemesla Která řemesla mají dlouholetou tradici a lidé je stále provozují? Je to především košíkářství a drátenictví. Košíkářství Z historie košíkářství Košíkářství je jedním z nejstarších řemesel, dokonce starší než výroba keramiky. První košíky byly spletí větviček. Postupem času stále se vyvíjely do podoby nám známé. Vyvíjela se i pletařská technika, a tak se košíky postupně stávaly levnými a lehkými obaly na téměř vše. Používaly se jako nádoby pro sklizeň a skladování úrody, pro přenášení, jako kolébka i jako rakev, pro bydlení a podávání jídla. Košíkáři vyráběli potřeby pro šermíře, pro rybáře, pro lovce, pro krejčí, mlynáře, pekaře a jiné řemeslníky. Košíkářství se stalo důležitou součástí života. Košíky se vyráběly i na jedno použití, byly


drahé levné, hrubé či jemné, často i velmi krásně zdobené. Materiál, ze kterého se košíky vyráběly, se začal používat jako platidlo. Až do 19. století se vrby pěstovaly na mnoha farmách. Pro nesourodou povahu materiálu se košíkářské výrobky nikdy nezačaly vyrábět strojově. Vývoj technologií v rozličných odvětvích pak zapříčinil zánik každodenního používání košíkářských výrobků. Začaly se používat jiné obalové materiály - papírové krabice, plastové přepravky, igelitové tašky. Některé rukodělné obaly však přetrvaly dodnes a jsou zárukou vysoké kvality a jedinečnosti výrobku. Dnes je již velmi málo zručných řemeslníků, kteří ovládají košíkářství. Ale i dnes má košíkářství své kouzlo a mnoho lidí se mu věnuje jako velmi zajímavé rukodělné činnosti pro užitek či radost. Košíkářství tak připomíná rukodělnou práci prvotních řemeslníků dodnes. Košíky se pletou po celém světě a jejich styl, dezén a tvar jsou ovlivňovány především používaným materiálem, který v dané oblasti roste. Těmto materiálům se podřizují i různé košíkářské techniky. Materiál pro pletení košíkářských výrobků V košíkářství používaný materiál je vždy typický pro danou oblast. V tropických oblastech se plete převážně z palem a trávy, k čemuž se využívají různé způsoby splétání, např. do copů, spirálové techniky nebo proplétání do vazby.

výrobek z palmových listů Na Dálném východě je hlavním materiálem na výrobu košíkářských výrobků bambus a rákos. Ten se používá buď v celku či nařezaný. V Británii a severní Evropě se využívá pro výrobu košů vrbové proutí. Mezi tradiční materiály lze zahrnout i různé druhy dřeva naštípané na loubky, které se využívají jako kostra nebo pro výrobu loubkových košů. Dost často se využívá též orobinec, z něhož se pletou jemnější výrobky. Ovšem škála materiálů, ze kterých se košíky vyrábějí, je velmi široká. Nejběžnější stále zůstávají materiály přírodní, které je možné získat ve volné přírodě, vypěstovat či zakoupit ve specializované prodejně. Nyní si jen ve stručnosti některé představíme. Orobinec Scirpus lacustris se používá k výrobě košíků a vyplétání židlí. Menší druh orobince - Juncus effusis se používá k výrobě jemnějších pletených výrobků. Orobinec má jasně zelený stonek s chumlem malých hnědých květů na svém vrcholu. Bývá 120 až 300 cm vysoký a jeho barevné variace závisí na


podmínkách, ve kterých roste. Daří se mu všude tam, kde voda teče jen velmi pomalu. Sklízí se každý druhý rok v červenci a řez se provádí co nejníže u země. Po sklizni se nechá vyschnout. Při sušení se pravidelně otáčí, aby se nevytvářely plísňové skvrny. Poté se uskladní na tmavém místě, aby byla zachována jeho barva. Před použitím se roztřídí podle velikosti a síly. Většinou se pracuje s jednotlivými vrstvami rostliny. Ty se těsně před pletením ponoří do vody či postříkají. Vlhký orobinec se zabalí, a to nejlépe přes noc, aby se stal ohebným a jemným. Sláma Sláma se v košíkářství používá především k pletení proužků. Ty se následně sešívají dohromady a slouží k výrobě klobouků či lehkých košíků. V minulosti se používala sláma i k výrobě včelařských úlů. Použít můžeme jakoukoliv obilnou slámu, důležitá je délka hladké části mezi klasem a prvním kolínkem. Sklizeň se provádí ručně, těsně před dozráním. Poté se zbaví listů, sváže do malých otepí a nechá se sušit. Skladuje se naplocho. Před použitím se přelije horkou vodou a okamžitě zpracovává.

Rafie Tento materiál se vyrábí z listů palmy pocházející z Madagaskaru. Je k dostání ve většině obchodů pro řemeslníky či v zahradnických centrech. Zpracovává se převážně technikou omotávání buď kolem cívky rafie nebo jiného materiálu. Velmi dobře se barví. Rafie nepotřebuje před samotným zpracováním žádnou speciální úpravu. Pokud je křehká, namáčí se do horké vody. Ratan Ratan se k nám dováží z jihovýchodní Asie, převážně z Indonésie. Je to popínavá rostlina s trnitou kůrou, která roste v pralese. Po odstranění kůry se získá lesklá vnitřní vrstva a ta se strojově upravuje na pruhy do 6 mm. Ratan se skladuje na suchém a chladném místě. Přílišným horkem se stává křehkým. Větší druhy, jako např. tohiti a malacca, se využívají k výrobě nábytku. Pružnější je kuba a malacca, které se využívají v košíkářském průmyslu. Z lodyh sarawaku a segahu se získává ratan, určený k výrobě košíků a na výplet židlí. Pro košíkářské účely se používá ratan o průměru 1 až 12 mm. Vnitřek této popínavé palmy, někdy též nazývané rotang, se používá pod názvem pedig pro výrobu lehkých košíkářských výrobků.


Vrba Pro košíkářské účely se používá volně rostoucí vrba či vrba pro tyto účely pěstovaná, nejčastěji vrba trojmužná (mandlovka) - Salix triandra, jejíž proutí je zelenožluté až zelenohnědé. Používají se však i další druhy vrby, např. vrba košíkářská (konopina), vrba americká, nachová, červená, bílá, křehká, drsná a špičatolistá. Do připravených záhonů se sází proutky nařezané ze silných větví, tzv. řízky. Již první rok vyženou sazenice pruty, ty ovšem ještě nejsou vhodné k pletení. Musí se však sklidit - ostříhat. Teprve v druhém roce se provádí sklizeň. Proutky se řežou u země a vznikne tak pahýl, který každý rok znovu obroste. Po sklizni se proutky roztřídí podle délky. Poté se z nich sloupne hnědá kůra a odhalí se tak barva krémově bílá, jež je velmi ceněna. Bílé pruty se vkládají do vody, aby se zabránilo jejich vyschnutí. Žlutohnědé pruty se získávají povařením (8 až 10 hod.) neoloupané vrby. Barvu získá proutek z tříslovin, které dřevo chrání. Ovšem velmi často se používá i vrba neloupaná. Po vyschnutí jsou pruty svázány do otepí. Před pletením se máčí. Silné pruty se používají k výrobě rukojetí a rohových výztuží.

Materiál ze živých plotů Stejným způsobem jako vrba se zpracovává i materiál ze živých plotů. Pro začátečníky je tento materiál velmi výhodný. Nejčastěji se řeže v zimě, kdy je bez listí a míza je stažena do kořenů. Vybereme si dlouhé ohebné pruty nebo lodyhy. Uřezané pruty roztřídíme podle velikosti a necháme je vyschnout. Doba vysoušení se pohybuje mezi jedním až třemi měsíci, pruty však seschnou, proto je sušíme venku. Jaké druhy živých plotů jsou pro košíkářství nejvhodnější? Pro pruty: vrba, svída, ptačí zob, modřín, jedlý kaštan. Pro proutí: vrba, janovec, jasmín, brčál, jilm, lípa, břečťan, klematis (plamének), zimolez, divoká růže, trnka. Vyrobený materiál Tato skupina zahrnuje uměle vyrobený materiál jako je plastová rafie, ale i přírodní materiál (vlna, mořská tráva), který však musí být před použitím zpracován. Kromě těchto materiálů se v košíkářství používají i jiné materiály, jako dráty, různé druhy plastů, papír, karton a jiná rozličná vlákna. I tyto výrobky bývají velmi zajímavé. Pedig


Pedig je vnitřek popínavé palmy, která se jmenuje rotang, u nás známá pod názvem ratan. Dováží se převážně z Indonésie. Je to neobyčejně tvárný materiál pro výrobu lehkého ohýbaného nábytku. Pedig o průměru 1 mm až 3 mm se používá pro výrobu košíkářského zboží.

6.7 Lidová řemesla pokračování Papír Z papíru lze připravit tenké roličky, které využijeme pro pletení košíčků. Pracovní postup naleznete na přílohovém CD. papírový pedig (papírový pedig.wmv) Výrobky z proutí Jak již bylo uvedeno, využití košíkářských výrobků je mnohostranné. Košíkářské výrobky se dělí podle materiálového a technologického hlediska na několik skupin: práce ze zeleného (neloupaného) proutí; práce stloukaná - košíky z celého, ale loupaného proutí; práce jemná - košíky ze štípaného proutí a košíky pletené na formě; nábytek. Košíky dostávaly různá jména podle účelu využití (bramborák, uhlák, jabkáč, masák) a podle tvaru (kuláček, baňáček) nebo podle charakteristického detailu (např. nůše vrkočka - podle zdobení vrkoči). Ze zeleného proutí se vyráběly a dosud vyrábějí koše hospodářské, např. menší s jedním obloukovým uchem, velké koše nošené za dvě ucha a velké koše nošené na popruzích na zádech. Z loupaného proutí se pletly nůše, nejčastěji čtyřhranné, oválné košíky s jedním obloukovým uchem zakotveným ve středu delších stran, mohly být též i s víkem - jedním nebo dvěma. Z loupaného proutí se zhotovovaly koše na bílé prádlo, na špinavé prádlo, kufry, odpadkové koše, koše na květinové dary, koše na vystavované zboží, tzv. pulťáky, nákupní kabely. Mezi jemnější výrobky lze zařadit misky, oplétané vázy, košíčky na příbory, podložky pod hrnce, kazety vybavené čalouněním. Pletený nábytek je čistě


řemeslným výrobkem. Nejrozšířenější byla křesla, stolky, sedačky a předsíňové stěny. Z vrbového proutí pleteme na jaře také pomlázku. pomlázka (pomlázka.pps)

Obrázek 6.7-1 křeslo

Obrázek 6.7-2 košíky Drátování Drát a jeho historie Drát provází lidstvo od pravěku především pro své univerzální použití. Malé měděné, bronzové a někdy i stříbrné a zlaté drátky se vyráběly již v době bronzové. I když často neznáme jejich přesné užití, našla se řada zlomků prostých drátů i ozdobně tordovaných v pohřebních mohylách z doby bronzové. Nálezy se


uskutečnily především na území středních a jihozápadních Čech. Alena Vondrušková (2004) v knize Drátování dále uvádí, že jeden z nejstarších nálezů měděného drátu u nás patří ke kultuře hřivnáčské (cca 1900 př.n.l.) a pochází z Úholiček ve středních Čechách. V době železné se pak již vyráběly i rozmanité dráty ze železa, tzv., kultura halštatská a laténská (cca od roku 700 př.n.l.) Drát byl z počátku velice drahý, a proto sloužil především ke zhotovování náročných dekoračních předmětů, určených pro nejbohatší členy společnosti, jako byli kmenoví náčelníci. V pravěku se drát užíval zejména ke zhotovování ve tvaru jehlic, spon, náramků, typických záušnic a rozmanitých ozdob, například keltských nákrčníků, ale i kultovních předmětů a votivních darů v podobě stylizovaných zvířecích figurek. Drát se samozřejmě využíval při výrobě zbraní a zbroje, vtepával se do podkladového kovu a zdobily se tak jílce krátkých mečů a dýk. Užití drátu je poměrně bohatě dokladováno, neboť na rozdíl od přírodních pletiv nebo textilií se v archeologických nálezech dochovaly četné zlomky i celé výrobky. Na Mělnicku v Jenišovicích se dochoval unikátní nález, dokladující, jak se drát v pravěku vyráběl. V depotu se sponami byl nalezen bronzový se zřetelnými stopami prodlužování nosem kladiva, rozklepáváním za horka až do slabého drátu. Tak je tedy naznačena technologie výroby nejstarších drátů. Kovaly se na kovadlině z prutu. Novověká technologie protahováním se objevila až v produkci některých hamrů po třicetileté válce. Drát v řemeslné výrobě Železný drát se dle Aleny Vondruškové v publikaci Drátenictví (2004) uplatňoval již v antickém světě, a to především ve starověkém Římě. Řekové drát užívali u některých výrobků pro běžné užívání a také jako konstrukční součást staveb (např. ke zpevnění dřevěné palisádové hradby). Největší množství drátů bylo využito při výrobě zbroje, na prsní štíty a přilby. Stejně časté využití měl drát už jen ve šperkařství, které dosáhlo nebývalého rozkvětu. Naopak v pravěku se drát užíval také k opravám nádob technikami, jež tvoří předstupeň pozdějšího drátenického umění. Prapůvodně si lidé prasklé keramické nádoby opravovali konopným provazem, kterým nádobu omotávali. S užitím drátu si však všimli jeho vlastností, relativní odolnosti povětrnostním vlivům a minimální délkové roztažnosti. A tak se dráty užívaly již v keltském prostředí (cca 5. - 4.stol. př. n. l.) místo kožených řemínků a provazů ke stahování prasklin v keramice. Tato technologie je nazývána heftování. V pravěku se drát též užíval při umělecko-řemeslných výrobách. Nejstarší techniky užití drátu spočívaly v tvarování nejrůznějších kroužků, spirál, elips a dalších tvarů přímo z drátu a často se rozmanitě spojovaly. Ve středověku nabyl železný drát největšího významu při výrobě vojenské zbroje. K tomuto účelu bylo používáno velké množství materiálu, a tak se historikové domnívají, že nejspíš existovaly specializované kovářské dílny, vyrábějící výhradně drát pro potřeby městských řemeslníků, platnéřů, kteří se na výrobu zbroje zaměřovali (Vondrušková, 2004). Nejstarší vojenský oděv byl kožený nebo z pevného sukna, pošitý kostěnými destičkami. Ty byly později nahrazeny železnými destičkami nebo kroužky. Z této techniky se odvodil typ středověké drátěné košile, snad nejtypičtější součást rytířské zbroje. Ve středověku se drát užíval i k výrobě dekoračních předmětů. V tomto období se železný drát poprvé ve větší míře dostal do městského a venkovského prostředí jako materiál pro běžnou a základní hospodářskou výrobu. Zhotovovaly se jednoduché domácí pomůcky či zemědělské nářadí. Lidé tak postupně vyráběli předměty, které neměly sloužit jen jim samotným, ale byly určeny k obchodování. Tento moment je v publikaci Drátenictví (Vondrušková, 2004) nazýván svébytným fenoménem. Drátenictví Podle staré legendy bylo drátenictví trestem pro občany vesnice Velká Rovná na Slovensku. Ti prý počátkem 18. století zradili slavného slovenského zbojníka Juru Jánošíka, a proto je proklel. Použil prý k tomu velice zvláštních slov: „Vezměte si drát a kleště a toulejte se světem, protože si nic lepšího nezasloužíte!“ (Vondrušková, 2004). Jeho slova se pak naplnila a obec Velká Rovná se později stala jedním z nejznámějších středisek slovenského drátenictví. Symbol dráteníka byl v emblému obce již v roce 1854. Jánošíkovo prokletí se však částečně minulo účinkem, neboť obyvatelům vesnice tento těžký život přinesl částečné vykoupení z velmi nelehkého a chudého života. Stalo se doslova požehnáním a řemeslo se rozšířilo tak, že živilo tisíce slovenských rodin na Slovensku i v jiných částech světa. Skutečné počátky drátenictví na Slovensku jsou nejasné. Hlavním důvodem je minimum věrohodných


pramenů. Jisté je jen to, že vzniklo ve velmi nuzných životních podmínkách obyvatel podhorských a horských oblastí. V 17. století bylo na Slovensku, ale i v Čechách přirozené, že si lidé z vesnic přivydělávali různými pracemi, např. tkaním, povoznictvím, dřevořezbářstvím aj. Stejně tomu bylo i na Slovensku s drátenictvím. První oblast, kde vznikalo toto řemeslo, se zformovala na severozápadě Slovenska v bývalé Trenčianské stolici, jež zabírala podhůří Javorníků. Tudy už od středověku vedly zemské cesty a záhy tu vznikly města a hrady. Později byly osídleny horské svahy a byly tak založené mnohé vesnice a osady. Turecké vpády do Rumunska daly impuls tamním obyvatelům k opuštění vlasti, a tak se v Javorníkách usadili. Chovali ovce a protože rentabilita zemědělství byla mizivá snažili se o přivýdělek pravděpodobně drátenictvím. Druhá oblast vzniku drátenictví byla nevelká v krajině jihovýchodně od Vysokých Tater, ve Spiši. Tato oblast byla již ve středověku střediskem řemeslné výroby na severním Slovensku, a proto nebylo divu, že i sem přicházeli vysídlenci z Rumunska, především ze Sedmihradska. Noví obyvatelé si tu žili s dobrými možnostmi vedlejší obživy celé 18. století. Teprve až o století později s ekonomickým úpadkem tohoto regionu začali strádat a začali se živit drátenictvím. Z centrálních přehledů, o nichž se zmiňuje Alena Vondrušková (2004) a jež dala vypracovat vídeňská vláda k posouzení stavu monarchie, byl počet obyvatel Slovenska kolem jednoho milionu. Nejhorší situace byla v Horních Uhrách, právě v severních oblastech - Horní Pováží, na Kysucku, Oravě a Liptově. Podle jedné zprávy rakouských komisařů z téhož zdroje, byli lidé podvyživení a sociální situace byla skutečně velmi špatná. Také proto vídeňská vláda začala s postupnými změnami, známýmí jako Jozefínské reformy. Mezi první dokumenty o drátenictví patří i zmínky v osobních jménech, citovaných v jiných souvislostech. Například jméno David Drotitius byl začátkem 17. století evangelickým knězem a v jednom soudním spise bytčanského panství roku 1714 je zmiňovaný Jura Drotárik. Avšak tyto zmínky nemusí mít s drátenictvím přímou souvislost. Naopak jisté je, že drátenictví v této době skutečně existovalo na domácké úrovni v zanedbatelném rozsahu. Bezpečně doložitelné je od počátku 18. století. Nejstarší věrohodný písemný doklad je daňový soupis z roku 1828. V něm se uvádí, že se muži z několika kysuckých obcí věnují drátenictví buď jako sezónní práci, nebo celoročně. Jejich pracovní náplň byla výroba sít a oprava hliněných nádob oplétání drátu. Tradiční produkce slovenských dráteníků měla přímou návaznost na hrnčířskou výrobu. Hrnčířské výrobky již od středověku patřily k základnímu vybavení obyčejných venkovských kuchyní i zemědělských hospodářství. Byly to nádoby k pití, stolování, k ukládání zásob a surovin. Keramika se hojně používala a také se opotřebovávala. Někdy bylo opotřebení jen v podobě praskliny, jindy se nádoba rozbila více. Pak přišel ke slovu dráteník se svým řemeslem, protože venkované se jen neradi zbavovali poškozených věcí. Opravit nádobu bylo vždy levnější záležitostí než koupě nové. Dráteník prasklé hrnce, džbány, mísy, zásobnice a další nádoby opletl drátěnými oky tak, že se mohly dál používat. Odrátování se používalo i jako preventivní opatření před případným poškozením, neboť opletení nádobu chránilo. 1 V počátku 19. století dráteníci opravovali i plechové a smaltované nádobí. V publikaci Drátenictví se autorka zmiňuje o tom, že dráteníci dále používali ke své práci i plech, jímž utěsňovali díry v nádobách, a někdy prý měnili celá dna nádob nebo ucha. S přibývajícím časem a zkušenostmi začali dráteníci vyrábět navíc jednoduché předměty pro domácnost a hospodářství, jako byly nástroje na čištění dýmek, podložky pod hrnce, žehličky, pasti na myši, košíky, věšáky, struhadla, pekáče, formičky na pečivo a jiné výrobky. Na severozápadním Slovensku došlo k obrovskému vzestupu této řemeslné výroby. Svědčí o tom statistické přehledy. Drátenictvím se živily více než dvě třetiny mužské dospělé populace ve více než ze 150 obcí Horního Pováží a Kysuc. Jiná statistiky z roku 1877 hovoří o tom, že z Trenčianské župy odcházelo každoročně do světa za prací až deset tisíc osob, což na svou dobu představovalo ohromující číslo. Bratislavská obchodní komora ve své zprávě z roku 1895 uvádí, že v oblasti Trenčína se nachází 86 drátenických obcí. Největší rozkvět dosáhlo drátenictví na přelomu 19. a 20. století. Drátenictví se rozvíjelo v několika formách, které sice vycházely ze stejné technologie práce, ale lišily se od sebe obchodně a organizačně. První byla tradiční forma výroby založená na domácí práci, kterou vykonávala celoročně celá rodina včetně dětí. Druhou byla forma dráteníkovy pochůzky, kdy jeho práce byla zaměřena především na opravy poškozeného hliněného nádobí, sklai porcelánu. Třetí forma byla založená na nové kapitalistické organizaci práce. Ve Spojených státech, v Rusku, v Rakousku i jinde vznikaly drátenické dílny, jež vlastnili výhradně Slováci. Ti zvali do nich za prací své příbuzné a krajany z


vesnic, odkud pocházeli. Nevíme, kdo z obyvatel Slovenska vyrazil do kraje s kolem drátu přes rameno první, ale dráteníci postupně začali obcházet vesnice a odvažovali se dál a dál. Způsob nabízení práce během vandrování byl příčinou, proč toto řemeslo uživilo tak veliké množství rodin. Venkovští kováři, truhláři, hrnčíři či tesaři potřebovali ke své práci vybavenou dílnu a byli v každé vesnici. S dráteníky to bylo jiné! Ti svou „dílnu“, včetně skladu materiálu, naložili na krosnu a bez potíží ji nesli na zádech s sebou. Jejich práce nebyla v řadě oblastí vůbec běžná a tak ani nekonkurovali místním řemeslníkům. Navíc nabízeli službu řemesla, která lidem chyběla, byla žádaná a nikdo jiný ji nenabízel. Vandrování za prací mělo samozřejmě i své negativní aspekty. Jedním byl fakt, že dráteníci bývali vinou svého řemesla špinaví a neupravení. Pokud se jim zrovna nedařilo, žili z ruky do úst a přespávali, kde se dalo. Vztah obyvatel krajů, jimiž procházeli, byl rozporuplný. Čeští vlastenečtí umělci vítali slovenské dráteníky v duchu svých romantických představ a opěvovali je jako představitele národní vzájemnosti. Z malířů se námětem tohoto řemesla zabýval Josef Mánes a život vandrovníků například na Domažlicku, popsala Božena Němcová v povídce Pohorská vesnice. Česká měšťácká společnost však zaujímala vůči slovenským dráteníkům jiný postoj, a to většinou velice odmítavý. To byl také důvod, proč v Čechách nevznikly drátenické dílny. Řemeslo tu ustrnulo pouze na úrovni vandrovních prací s nabídkou jednoduchých oprav domácího hospodářského a kuchyňského náčiní. Vídeňská vláda dráteníky vnímala daleko racionálněji. Sice v 19. století omezila podomní obchod a později ho úplně zakázala, ale dráteníci měli po celé habsburské monarchii výjimku. Právo vandrovat a podomně prodávat své výrobky jim potvrdil císařský patent z roku 1852 a o své výsadní právo nepřišli ani po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867. Podle legendy byli na privilegia pyšní a zároveň vděční císaři tak, že se mu za jeho přízeň odvděčili. Ve Vídni prý pro něho upletli ze stříbrného drátu vznosný most přes řeku Dunaj. Bohužel ani tyto výhody jim nezaručovaly lepší život a stále patřili k nejchudším vrstvám společnosti. Dráteníci putovali do světa a nevyhýbali se ani zemím Koruny české. V Německu pro ně byly velice příznivé podmínky. Vystavěli zde vlastní dílny, které se zaměřovaly na výrobu z drátů nebo plechu. Jejich výrobky zde měly dobrý odbyt, a proto z některých takto prosperujících dílen vznikly časem středně velké továrny se strojní mechanizovanou výrobou. Ověřený model organizace práce pak fungoval v řadě dalších států světa. Dráteníci se dostali do Švýcarska, Belgie a Francie. Směřovali též na Balkán, do Slovinska, Srbska, Chorvatska, Bulharska a Albánie. Pronikli i na Blízký východ, do severní Afriky, Austrálie a samozřejmě do USA a Ruska. Vzájemnou konkurenci Slováci řešili tak, že si svět rozdělili podle jednotlivých obcí, z nichž pocházeli doma. Nápad to byl zajímavý a osvědčil se, protože obcí bylo 150 a vandrovníků tisíce. Ve světě se potkávali minimálně. Takto rozdělené rajóny pak respektovaly celé generace dráteníků. Důkazem je příklad, kdy v New Yorku bylo nejvíce dráteníků z Vysoké a v Chicagu zase z Velkého Rovného. Přes všechna důmyslná řešení organizace práce a výrobní náplň drátenického řemesla vydrželo drátenictví na výsluní úspěšného podnikání do první poloviny 20. století. Jedním důvodem úpadku byly politické zvraty a hospodářské změny, druhou příčinou byl nový vývoj technologií výroby a moderních materiálů. Svůj význam mělo i postupné omezování vandrování a tak se po první světové válce dráteníkům uzavřel svět. Mnozí to těžce nesli, neboť znali jen vandrovní způsob života. V závěru druhé světové války opravdu marně očekávali návrat starých časů. Když nepřišly a v důsledku všech politických změn mezi Východem a Západem vyrostla železná opona, odešlo jich mnoho ilegálně do USA. Pohled na dráteníka byl většinou obrazem toho, jaký život řemeslník vedl. Z počátku se do světa vydávali muži , kteří neměli žádné zkušenosti, znalosti jazyků, bez orientace ve světě v obchodě v komunikaci s lidmi a s úřady. Proto je z počátku místní lidé kam přišli, pokládali za žebráky. Typický dráteník nosil úzké valašské kalhoty, režnou plátěnou košili se širokými rukávy a těžkou soukennou „huňu“, což byla halena přehozená přes ramena. Hrubě zpracované, ale zároveň nepropustné tkaniny dokázaly nositele ochránit před deštěm i mrazem. Na hlavě míval černý plstěný klobouk střecháň. Na nohou nosil krpce, což byl obdélník kůže sešitý na špičce a na patě, s řemínky omotanými kolem kotníků. Jedinou ozdobou s praktickým významem byl opasek z kůže zdobený cvočky z mosazi a hůl s kovovým hrotem. Kolem ramen a přes prsa nosíval kolo stočeného drátu. Potřebné nářadí měl uložené v kožené tašce přes rameno, zvané kapsa. Kousky jídla pro příště ukládal do rukávů svrchní haleny, které zašil nebo jen zauzloval. Rukávy mu prakticky sloužily jako kapsy.


Dráteníkův oděv byl téměř vždy odrazem potulného života bez zvláštní hygieny. Aby mohl přežít bez nadměrného obtěžování hmyzu, impregnoval si plátěnou halenu odvarem z bylin a přidával k němu tuk. Takto upravený oděv ho chránil před blechami, vši se před ním bohužel nezastavily. Mnohdy se držely v dlouhých vlasech a vousech. Dráteníci se putováním učili cizím jazykům, obchodování a rozšiřovali nabídku svých služeb a výrobků. Začali si víc vydělávat a tak se změnilo i jejich oblečení. Vlněnou halenu nahradili kabátem nebo kožíškem. Vymizely krpce - obuli se do pevných kožených bot. Nářadí začali nosit v jakýchsi dřevěných skříňkách na zádech, zvaných krosna. Výdělky dráteníků nepatřily k těm nejvyšším, ale byly podstatně vyšší než příjmy na Slovensku. Vandrovní dráteník si tak vydělal podle odhadů uváděných v Drátenictví (Vondrušková, 2004) 50 až 60 zlatých ročně, což nebylo zas tak málo, neboť houska stála jeden krejcar a půllitr piva tři krejcary. Pokud měl dráteník učně dosahoval jeho výdělek ještě větší částky, několik set až tisíc zlatých ročně. Učeň, pomocník, byl chlapec ve věku 10 - 14 let, kterému se říkalo džarek. Pracoval patnáct i více hodin denně. Málokdy dostal dosyta najíst, spal většinou v dílně a často byl i bit. K životu chudších i těch hodně chudých dráteníků patřil ještě jeden výstižný symbol, alkohol. Nejsmutnější bylo, že někteří řemeslníci dokázali propít i celou úrodu svého pole ještě předtím, než byla sklizena. A tak mnoho smělých plánů skončilo utopeno v alkoholu. Zkušenost a nakonec zvyšující se životní úroveň dráteníků, pracujících v dílnách a manufakturách v Evropě i v Americe, se projevily i v této oblasti. Nezřízené pití ustupovalo a počínali si kultivovaněji při stolování. Vydělané peníze posílali svým rodinám a to s sebou neslo pozitivní vzestup kulturnosti dál. Projevovalo se to v oblečení a užívání dražších průmyslových látek, které nahradily doma tkaná plátna a sukna, v nákupu módního zboží, jako byly například slunečníky a deštníky i šperky. Lidové kroje začaly ustupovat městskému odívání. Na vesnicích se začaly objevovat první zděné domy se zdobenými štíty, s velkými okny, hliněné pece byly nahrazeny sporáky. V kuchyni se, byť svátečně, užívalo kakao, pravá zrnková káva a jiné pochutiny. Dráteníci, kteří se doma zastavili, měli také vyšší požadavky na hygienu a to se projevilo v osobním životě celých rodin, v kuchyni při vaření a stolování. Jisté rodinné problémy měla téměř každá rodina, která zůstala sama bez manžela a táty, a vandrovník na tom nebyl o mnoho lépe. Ve vsích bylo mnoho osamocených rodin a děti vychovávaly ženy samy. Ke slovu někdy přišla nevěra, jindy se dráteník ve světě znovu oženil. Byla to krutá daň vysněnému rodinnému životu. Přes všechny problémy však byli dráteníci žádanými ženichy.


7 Pokus a pozorování materiálů Cíle: Jak můžeme poznat vlastnosti materiálů? Můžeme si teoretické poznatky přečíst, ale můžeme také poznávat vlastnosti materiálů pomocí jednoduchých pokusů. Drobný materiál přírodní Poznáváme dřevo Poznáváme modelovací hmoty Poznáváme textilie Zkoumáme vlastnosti papíru

Poznatky o vlastnostech materiálů, které používáme v pracovních činnostech, nemusíme dětem předkládat v hotové podobě. Mnohem účinnější a zajímavější je poznávání vlastností materiálů samotnými dětmi při pokusnické činnosti. V této kapitole si ukážeme několik konkrétních pokusů a pozorování, které lze využít při poznávání nových materiálů, ale i nástrojů a nářadí.

7.1 Zkoumání a pozorování drobného přírodního materiálu Úkol č.1: Vyzkoušet, z čeho všeho se nechají udělat korále. Pomůcky: Různé přírodniny, nůž, nůžky, dřevěné prkénko, režná nit, jehla s tupou špičkou. Provedení: • Vyzkoušejte, které přírodniny např. plody jdou nakrájet, které je lepší použít celé. • Při rozříznutí plodů si všímejte jejich složení. • Vytvořte různé typy korálů. • Korále nechejte uschnut na suchém, dobře větraném místě. Závěr: Po usušení zhodnoťte vzhled korálů a jejich barvu. Pokud možno, porovnejte s čerstvými přírodninami.

Úkol č. 2: Zkoumání tvrdosti dřeva. Pomůcky: Vzorky nejpoužívanějších druhů dřev (např. smrkového, borového, bukového, lipového, dubového, jasanového), kladívko, nebozez, hřebíčky, vruty, šroubovák. Provedení: • Berte postupně připravené vzorky a zatloukejte do nich hřebíky. Zároveň si všímejte, do kterých vzorků vnikají hřebíky snadno (dřevo klade malý odpor) a do kterých vzorků vnikají hřebíky nesnadno,


• • •

popř. se ohýbají (dřevo klade velký odpor). Podle těchto znaků rozdělte vzorky do dvou skupin. Znovu berte postupně jednotlivé vzorky a vrtejte do nich nebozezem díry - 2 až 3 do každého vzorku. Podle toho, zda šlo vrtání snadno nebo nesnadno rozdělte vzorky ještě jednou do dvou skupin a porovnejte s předchozím rozdělením. Do vyvrtaných děr zašroubujte vruty - do každého vzorku jeden. Podle síly, kterou jste při šroubování vynaložili rozdělte vzorky znovu do dvou skupin. Porovnejte rozdělení s předchozími.

Závěr: Vycházelo vám rozdělení do dvou skupin po provedených zkouškách stejně? Pokud ano, provedli jste rozdělení dřev podle tvrdosti (tedy podle velikosti odporu, který dřevo klade vnikajícím předmětům (hřebíkům, nástrojům, vrutům) na dřeva měkká a tvrdá.

Úkol č. 3: Zkoumání nasákavosti dřeva Pomůcky: Kádinka nebo jiná skleněná nádoba o objemu asi 250 ml., vzorek hodně suchého dřeva (nejlépe měkkého) rozměrů asi 30 x 120 mm, technické váhy (možné i jiné), drobné předměty na vyvažování. Provedení: • Vzorek suchého dřeva položte na levou misku vah a vyvažte ho drobnými předměty (nepotřebujeme znát hmotnost). • Vložte vzorek do nádoby a nalívejte do ní vodu tak, abyste nepolili vzorek a aby vzorek nezačal plavat (pokud se tak stane, je nutné vzorek zatížit). Polohu hladiny vody vyznačte opatrně na vzorku tužkou. • Asi po 30 min. se pozorně podívejte ke značce, vyznačující původní hladinu vody. Co pozorujete? Je hladina vody ve stejné výši, klesla nebo stoupla? • Prohlédněte si pozorně celý vzorek dřeva; je vlhký pouze po značku původní hladiny nebo i nad ní? • Vyndejte vzorek z vody, nechejte okapat vodu a položte ho znovu na levou misku vah. Co vidíte ? Má vzorek stejnou hmotnost jako před ponořením? Závěr: K bodu 3: Hladina vody poněkud klesla. K bodu 4: Vzorek je vlhký i nad značkou. K bodu 5: Vzorek má nyní větší hmotnost. Vysvětlete pozorované skutečnosti. Vysvětlení: hladina vody poněkud klesla, protože se část vody vsákla do pórů dřeva, proto je vzorek vlhký i nad značkou původní hladiny, jeho hmotnost je větší o hmotnost vsáklé vody.

7.2 Zkoumání a pozorování modelovacích hmot

Úkol č. 4: Zkoumání vlastností modelovacích hmot Pomůcky: modurit, dle receptu připravené slané a perníkové těsto, podložka, váleček na těsto, nůž, vykrajovátka. Provedení: 1. skupina žáků připraví různé tvary ozdob na stromeček z moduritu,


2. 3. • • • •

skupina žáků připraví různé tvary ozdob na stromeček ze slaného těsta, skupina připraví různé tvary ozdob na stromeček z perníkového těsta, Všechny skupiny ozdoby nejen připraví, ale následně i upečou. Po upečení pak ozdoby dále nazdobí. Ozdoby porovnají - které jdou omalovat, propichovat, které jsou odolné proti tlakům.

Závěr: Ozdoby z moduritu lze omalovat, nastříkat lakem, jsou odolné proti tlaku. Nelze je po vytvrzení propichovat. Ozdoby ze slaného těsta lze po vytvrzení vyhladit smirkovým papírem, lze je barvit, lakovat. Jsou poměrně odolné proti tlaku, nelze je propichovat. Perníkové ozdoby nelze barvit, pouze zdobit polevou. Jsou málo odolné proti tlaku, lze je však i po upečení propichovat. Zkoumání a pozorování vlastností textilií Úkol č.5: Určení líce a rubu textilií. Pomůcky: Vzorky, odstřižky různých druhů tkaných textilií. Provedení: • Pozorně prohlížejte a porovnávejte obě strany jednotlivých vzorků; jedna strana - tzv. lícní strana - má obvykle lepší vzhled; u potištěných textilií je vzor na lícní straně výraznější; bavlněné flanely mají počesaný rub; vlněné tkaniny mají na lícní straně rovnější vlas, více přistřižený než na rubu. • Rozložte zkoumané vzorky lícní stranou vzhůru. • Může se stát, že některý vzorek bude mít obě strany stejné, v tom případě nezáleží na tom, kterou stranu pokládáme za lícní.

Závěr: Vyjádřete pozorované rozdíly obou stran zkoumaných vzorků a podle čeho jste poznali lícní stranu.

Úkol č.6: Zjišťování odolnosti textilií vůči oděru. Pomůcky: Vzorky běžných textilií, podložka (např. dřevěná deska), kousky brusných papírů - jemných i hrubých. Provedení: • Podložte zkoumaný vzorek lícní stranou vzhůru a odírejte ho nejprve jemným brusným papírem. Pozorujte, jak se mění povrch textilie po prvním tahu brusným papírem, po kolika tazích dochází ke znatelnému poškození, po kolika tazích by již nebyl např. oděv použitelný k dalšímu nošení, kdy dojde k úplnému prodření. • Totéž proveďte s hrubým papírem na jiném místě téhož vzorku. • Popsaným způsobem zkoumejte další vzorky. Snažte se, abyste působili stále stejnou silou. • Další variantou pokusů může být zkoušení odírání stejným brusným papírem při různých silách, jimiž na brusný papír působíte. Závěr: Posuďte odolnost různých druhů textilií vůči odírání. Posuďte vliv drsnosti brusného papíru na stupeň opotřebení, poškození textilie

při stejném silovém


působení. Posuďte vliv velikosti silového působení na opotřebení, poškození textilie při stejné drsnosti brusného papíru.

Úkol č.7: Rozlišování jednotlivých druhů textilií. Pomůcky: Vzorky jednotlivých textilií - bavlněné, lněné, hedvábné, vlněné, z chemických vláken, svíčka, zápalky. Provedení: • Jednotlivé vzorky určete nejdříve omakem. • Jednotlivé vzorky určete znova spalovací zkouškou: - ze vzorku vytáhneme nitku, kterou krátce přidržíme nad plamenem svíčky a po jejím zapálení sfoukneme. Podle plamene, kterým nitka hořela, zápachu, kuličky, která zůstane po sfouknutí a podle popela určíme druh textilního vlákna: • bavlna - snadno se zapaluje,hoří rychle jasným plamenem, zápach spalovaném papíru, zůstane kyprý šedý popel, len - hoří pomaleji, zanechává více popela tmavší barvy, • hedvábí - škvaří se, zanechává pórovitou zuhelnatělou kuličku, zatížené se rozžhavuje, • vlna - smrdí po rohovině, na konci vlákna se utvoří černá kulička, která po jemném stlačení se rozpadá, • chemická vlákna - hoří rychle, na konci zůstane tvrdá černá kulička. • Porovnejte určení omakem a spalovací zkouškou. Závěr: Pokud se určení omakem a spalovací zkouškou shoduje, můžeme říci, že jsme určili textilie přesně. Pokud se v některých případech určení neshoduje, musíme vzíti v úvahu též možnost, že se jedná o směsovou tkaninu ( např. vlna + PES - kulička při spalovací zkoušce se pak nerozpadá ).

7.3 Zkoumání a pozorování vlastností papíru Postup při zkoumání vlastností papíru je třeba volit tak, aby žáci chápali poznatky jako vlastní poznání skutečnosti. Žáky je třeba vést tak, aby materiál pozorovali a zkoumali na základě určitého systému. Především je to srovnáním s jinými materiály jako je tkanina, kůže, dřevo, kov. Žáci pozorují i fyzikální vlastnosti srovnáním a rozlišením dvou či více vzorků - určují hladkost, drsnost povrchu, barvu, lesk, pevnost v ohybu, tvrdost apod. K používání a zkoumání pak používají téměř všech smyslů - zrakem zkoumají barvu, hladkost, sluchem zvonivost, šustivost, hmatem hladkost, měkkost, tvrdost, tuhost, čichem určují vlastní nebo cizí pach papíru.

Úkol č. 9 - Zjišťování podélného a příčného směru papíru Pomůcky: psací papír a kreslící kartón formátu A4. Provedení: • Čtvrtku kreslícího kartónu přehneme na polovinu ve směru délky a po vznikajícím skladu lehce přejedeme prstem od jednoho kraje ke druhému. • Čtvrtku narovnáme a přeložíme ji nyní ve směru šířky. Opět přejedeme lehce prstem po vznikajícím skladu.


• • •

Čtvrtku narovnáme a prohlédneme si pozorně oba sklady a porovnáme je. Skládání čtvrtky zopakujeme na jiných místech, vždy však ve směru délky nebo šířky a znovu sklady porovnáme. Totéž provedeme se čtvrtkou psacího papíru.

Závěr: Ve směru, kde vzniká ostrý sklad je podélný směr papíru, ve druhém místě - tam, kde se papír při přehybu bortí - je příčný směr papíru. Zpracováváme-li papír, snažíme se, aby sklady nebo alespoň většina skladů byla ve směru podélném. Při zpracování kartónu a lepenky (také při ohýbání, má-li vzniknout ostrá hrana) je výhodné v místě skladu (ostrého ohybu) vyrýt nejprve tupou stranou nůžek nebo hrotem nože z plastické hmoty podle pravítka mělkou rýhu a teprve potom skládat nebo ohýbat. Předejde se tak borcení papíru, způsobujícímu zhoršení vzhledu papíru, usnadní se skládání a ohýbání papíru ve směru podélném i příčném.

Úkol č. 10 - Zkoumání nasákavosti papíru vodou Pomůcky: podložka z umělé hmoty, vzorky různých druhů papíru - psacího, novinového, lepenky, kreslícího kartónu apod., kapátko, nádobka s vodou. Provedení: • Na podložku položíme těsně vedle sebe připravené vzorky papírů. • Kapátkem kápneme rychle za sebou na každý vzorek kapku vody. • Pozorujeme - asi 5 minut - zda se voda do vzorků vsakuje. Závěr: Papír označíme za nasákavý materiál. Porovnáme jednotlivé vzorky a seřadíme je podle nasákavosti.

Úkol č. 11 - Zkoumání pevnosti papíru suchého a mokrého Pomůcky: vzorky různých druhů papíru nastříhaných do proužků asi 30 x 100 mm, vždy dva od každého druhu, nádobka s vodou, utěrka. Provedení: • Jeden z každé dvojice proužků necháme suchý, druhý ponoříme do vody. • Asi po jedné minutě začneme provádět zkoušky pevnosti tahem papíru suchého a mokrého. Proužek papíru uchopíme oběma rukama za oba konce a táhneme ruce od sebe - pomalu a plynule zvětšujeme sílu, kterou proužek táhneme až do jeho přetržení. Vnímáme sílu, kterou jsme proužek přetrhli. • Hned vezmeme mokrý proužek téhož druhu papíru a zopakujeme zkoušku. Opět vnímáme sílu, při níž se proužek přetrhl. • Provedeme zkoušky i s ostatními vzorky, vždy nejprve se suchým a pak s mokrým proužkem. Závěr: Namáhání odolá více papír suchý.

Úkol č.12 - Zkoumání vlivu vody na rozměry textilií a papíru Pomůcky: 20 cm lněné nebo bavlněné lemovky, psací papír formátu A4 a A5, miska s vodou, tužka. Provedení:


• • • • •

Lemovku položíme na čtvrtku a tužkou si uděláme značky u jejich konců. Na tutéž čtvrtku položíme papír formátu A5 a opět si uděláme tužkou značky u rohů vzorku. Lemovku i papír namočíme asi na 3 minuty do vody. Po vyjmutí oba vzorky necháme odkapat a položíme k původním značkám. Co jsme zjistili? Oba vzorky usušíme a znovu přiložíme ke značkám. Co zjišťujeme teď?

Závěr: Textilie po namočení zmenšují rozměry - srážejí se. Papír po namočení zvětší své rozměry, ale usušením se jeho rozměry zmenší pod původní hodnoty.


8 Základy didaktiky technické výchovy Co jsou didaktické zásady a principy? Jaké didaktické principy a zásady musíme při pracovních činnostech dodržovat? Při pracovních činnostech je důležité stanovit cíl, vyučovací metody, formy práce a také dodržovat určité zásady a principy. Nyní vybereme ty nejdůležitější.

8.1 Didaktické principy a zásady Úspěch výchovně-vzdělávací činnosti je podmíněn několika činiteli. Podílí se na něm osobnost pedagogického pracovníka i předpoklady vychovávaného jedince, materiální i organizační zabezpečení pedagogického procesu a v neposlední řadě i samo pojetí výchovně-vzdělávací činnosti. Základní pravidla zajišťující efektivnost výchovně-vzdělávacího procesu lze formulovat jako systém pedagogických principů (výchovně-vzdělávacích zásad), tedy jako systém nejobecnějších požadavků (norem) optimalizujících výchovně vzdělávací činnost. Tyto pedagogické principy mají všeobecnou platnost v celé výchovně-vzdělávací činnosti. Didaktické zásady jsou nejvšeobecnější a nejdůležitější požadavky, které v souladu s cíly vyučovacího procesu a s jeho základními zákonitostmi určují jeho charakter. Mají všeobecnou platnost pro všechny stupně škol a druhy vyučování a významně působí na ostatní prostředky a činitele související s tímto procesem (tvorba osnov, učebnic, učebních pomůcek, uspořádání vyučovacích hodin do rozvrhu apod.). Jejich dodržování je nevyhnutelnou podmínkou dosahování vysoké efektivnosti vyučovacího procesu. (Honzíková, Bajtoš, 2004) Principy jsou konkrétnější, směřují k určité

8.2 Přehled didaktických principů a zásad V současné didaktice se uvádí velké množství didaktických zásad a principů, které jsou v dialektickém vztahu, vzájemně se prolínají a jedna druhou podporují. I když následně si budeme jednotlivé principy a zásady definovat samostatně, jejich funkčnost je zabezpečena pouze komplexně. Učitel sice může při koncipování a realizaci vyučovacího procesu některé principy či zásady upřednostnit, ale jejich dominantnost bude zajištěna pouze tehdy, nebudou-li vytrženy ze systému didaktických zásad. I při pracovních činnostech je též nutné dodržovat didaktické zásady a principy. Mezi nejdůležitější patří (Jůva, 1997, Honzíková, Bajtoš, 2004, Honzíková, 2000): •

•

Princip cílevědomosti - výchova je vždy záměrné působení na jedince nebo sociální skupinu. Principem cílevědomosti rozumíme požadavek jasně stanovit konečné i dílčí cíle výchovně-vzdělávací činnosti, tyto cíle dostatečně zdůvodnit (motivovat) a přiměřeně objasnit vychovávanému jedinci nebo skupině. Princip soustavnosti a postupnosti- tímto principem rozumíme požadavek, aby veškeré výchovněvzdělávací podněty byly uspořádány do zdůvodněného systému, který umožní osvojování v logickém pořádku, požadavek, aby jak pedagogovo působení, tak činnosti vychovávaného jedince byly co nejsoustavnější. Tento princip vyjadřuje požadavek ve vztahu k učivu uspořádat poznatky tak, aby se následující opíraly o předcházející, aby jeden poznatek logicky vyplýval z druhého. Žák se má učit a pracovat soustavně, aby si zvykl na racionální přístup k učivu a práci.


•

•

• • • •

• •

Princip aktivnosti a motivace - tento princip vyjadřuje samostatnou činnost jedince, aktivizovat jeho poznávací, citové a volní procesy, opírat se o jeho zájem a stimulovat jej vhodnou motivací, soustavně ho vést k aplikaci a k praktickému využívání získaných vědomostí a dovedností, usilovat o rozvoj tvůrčího přístupu jedince ke skutečnosti. Vyjadřuje požadavek, aby žáci vlastní aktivní činností získávali vědomosti, dovednosti a návyky. Princip názornosti - tímto principem rozumíme požadavek vycházet v pedagogickém procesu ze smyslového nazírání předmětů a jevů skutečnosti a z jejich obrazů, opírat se o dosavadní představy a zkušenosti jedince, současně systematicky rozvíjet jeho nazírání a představovací schopnosti (tj. vnímání, pozorování, fantazii). Vyjadřuje požadavek, aby žáci získali nové vědomosti, dovednosti a návyky na základě konkrétního smyslového vnímání předmětů a jevů, aby si utvářeli jasné, správné a přesné představy a obrazy o těchto předmětech a jevech. Princip uvědomělosti - tento princip označuje požadavek, aby vychovávaný jedinec v pedagogickém procesu probírané látce porozuměl. Princip trvalosti - který vyjadřuje, aby osvojené vědomosti, dovednosti i zájmy a postoje se staly trvalým majetkem vychovávaného jedince. Princip přiměřenosti - je to požadavek, aby obsah, formy a metody práce byly v souladu s věkovou vyspělostí a s dosavadní úrovní, tj. s dosavadními znalostmi a schopnostmi jedince. Princip komplexního rozvoje osobnosti žáka - vyjadřuje požadavek rozvoje osobnosti žáka v oblasti kognitivní, psychomotorické a afektivní, tzn. požadavek komplexního rozvoje osobnosti. Učitel si vždy musí uvědomit, jaké možnosti mu dané učivo nabízí z hlediska rozvoje osobnosti žáka. Princip emocionálnosti - kterým rozumíme požadavek probouzet ve výchovně-vzdělávacím procesu adekvátní prožitky vychovávaného jedince, opírat se o ně a trvale udržovat radostnou tvůrčí atmosféru. Princip jednotnosti výchovného působení - úspěšná výchova předpokládá jednotu v požadavcích i v přístupech všech učitelů a vychovatelů, ale i rodičů.

K těmto pedagogickým principům je možné ještě pro potřeby pracovních činností zahrnout ještě některé didaktické zásady (Lada, Vodáková, 1983): o zásada spojení teorie a praxe - nutné zařazovat takové pracovní náměty, kde se spojuje práce tělesná a duševní, využívat spolupráci se závody a dílnami, o zásada vědeckosti - předávané poznatky nesmějí být v rozporu s výsledky vědy, učitel vede žáky též ke správnému odbornému vyjadřování, o zásada kolektivní výchovy - učit děti pracovat ve skupinách a zároveň je učit, aby za svou práci též společně zodpovídaly, • zásada utvoření optimálních podmínek pro vyučovací proces - tzn. zabezpečit co nejoptimálnější a nejvhodnější materiální, organizační, hygienické, ergonomické a psychologické podmínky pro realizaci vyučovacího procesu. Vedle výše představených didaktických principů a zásad existují ještě mnohé jiné. Podstatné není množství didaktických principů a zásad, ale pochopení toho, co vlastně jsou a jak se uplatňují ve vyučovacím procesu (Petlák, 1997).


9 Výchova k tvořivosti Jak má učitel pěstovat ve svých žácích vlastnosti tak potřebné pro rozvoj tvořivých schopností?

9.1 Přístup učitele k tvořivosti žáků Rozvoj tvořivosti žáků v edukačním procesu vyžaduje, aby učitel uplatňoval ve třídě následující přístupy, které velmi přehledně zformulovala Lokšová, Lokša (2001): • motivovat žáky tak, aby měli radost a požitek z porozumění probraného učiva, • vědomosti žáků rozvíjet uvnitř smysluplných struktur, • podporovat rozvoj samostatnosti, sebehodnocení a zodpovědnosti žáků, • podporovat rozvoj sebejistoty a sebevědomí žáků, • podporovat u žáků ochotu riskovat při řešení úloh, • podporovat rozvoj individuálních vloh žáků, • podněcovat u žáků produkování myšlenek, nápadů, kladení otázek, vytvářet při vyučování tvořivé klima ve třídě, ve které se uplatní i humor, smích a učitel je pro žáka právě tak pomocníkem jako nadřízeným.

9.2 Zásady tvořivého vyučování Jaké jsou zásady tvořivého vyučování? A úplně na závěr bych jen připomenula jen některé požadavky na tvořivé vyučování, kterými by se měl učitel řídit, aby rozvoj subjektivních předpokladů tvořivosti byl co nejúčinnější: • • • • •

nepředávat pouze hotové vědomosti, nepředepisovat přesné pracovní postupy, vést žáky k využívání problémových situací, heuristických a divergentních úloh, pro práci i přípravu využívat informační a didaktické technologie, vytvářet příjemné prostředí pro tvořivé práce.

A pokud se učitel začne řídit těmito požadavky, stane se výuka zajímavější nejen pro žáky, ale i pro učitele samotného.


10 Literatura Cíle: GABRIEL, S; GOYMER, S. : Košíkářství. Brno: Computer Press, 2003. ISBN 80-7226-934-8. HÁTLEOVÁ, K. : Drátované šperky II. Praha: Grada, 2009. ISBN 978-80-247-2649-6. s. 112. HONZÍKOVÁ,J., BAJTOŠ, J. Didaktika pracovní výchovy. Plzeň: ZČU, 2004. HONZÍKOVÁ, J., NOVOTNÝ, J. : Dřevo v pracovní výchově. - 1. vyd. - Plzeň : Krajské centrum vzdělávání a Jazyková škola, 2005. - 251 s. + CD - ISBN 80-7020-150-9. HONZÍKOVÁ, J. : Lidové tradice v pracovní výchově. Plzeň : Krajské centrum vzdělávání a Jazyková škola, 2005. ISBN 80-7020-148-7. HONZÍKOVÁ, J. : Kovy v pracovní výchově. Plzeň: Krajské centrum vzdělávání a Jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky, 2006. ISBN 80-7020-159-2. HONZÍKOVÁ, J. : :Materiály pro pracovní činnosti na 1. stupni ZŠ. - 1. vyd. - Plzeň : Západočeská univerzita, Fakulta pedagogická, 2006. - 116 s. - ISBN 80-7043-453-8. HONZÍKOVÁ, J. : Zájmové činnosti řemeslného charakteru. - 1. vyd. - Plzeň : Krajské centrum vzdělávání a Jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky, 2010. - 66 s. + CD. ISBN 978-80-7020-178-3. CHRISSIE DAY : Wire jewellery. London: Jockey s Fields, 2008. CHANDLER, H. : Metallurgy for the non-metallurgist. 2. vyd. New York: ASM USA.2003. ISBN 0-87170652-0. LOKŠOVÁ, I., LOKŠA, J. Teória a prax tvorivého vyučovania. Prešov: ManaCon, 2001. ISBN 80-8904004-7 JANOTKA, M., LINHART, K. : Řemesla našich předků. Praha: Svoboda, 1987. JANOTKA, M., LINHART, K. : Zapomenutá řemesla. Praha: Svoboda, 1984. KONVIČKA, J. : Tvoříme z kovu. Praha: Mladá fronta, 1975. SAMOHÝLOVÁ, A., VONDRUŠKOVÁ, A.: Drátované šperky. Praha: Grada, 2006. ISBN 80-247-1415-9. ŠENFELDOVÁ, H. : Pleteme z proutí od A do Z. Praha: Sobotáles, 1995. ISBN 80-85920-13-1. VONDRUŠKOVÁ, A.: Drátenictví. Praha: Grada Publishing a. s., 2004. ISBN 80-247-0351-3.


Kreativní tvoření s inspirací regionálních řemesel

Recommend Documents