Krátký přehled o dějinách psaní dopisů Dopis sám o sobě je velmi starý. Vůbec nejstarší dochovaný osobní dopis je milostný dopis napsaný v Babyloně před 4000 lety. V Mezopotámii, v Egyptě a později v antickém Řecku a Římě ovládalo umění psát a číst jen málo lidí. Materiály jako papyrus, pergamen nebo papír byly často extrémně cenné a drahé. Pravidelná poštovní služba, která by zajišťovala přepravu dopisů, neexistovala.
Ale už Řekové se (v rámci rétoriky) učili, jak správně psát dopisy, a Římané, alespoň tedy ti, kteří byli dost vzdělaní a mohli si to dovolit, byli nadšenými pisateli dopisů. Kdo se někdy učil latinu, bude jako dobrý příklad znát dopisy Cicerovi.
Z antiky také pochází první definice toho, co je to dopis: „sermo absentis ad absentem“, tedy dopis jako rozhovor mezi prostorově vzdálenými.
A už Aristoteles požadoval, aby se člověk v dopise vyjadřoval jasně, jednoduše a krátce.
Historie moderního dopisu začíná teprve ve středověku. Tehdy bylo psaní dopisů ovšem velmi málo rozšířené. Neboť není tak samozřejmé, jak se nám dnes zdá, že někdo někomu napíše dopis, ten je pak k dotyčnému dopraven a příjemce si ho může přečíst. Ve středověku umělo číst, stejně jako v antice, jen velmi málo vzdělaných lidí a něco jako pošta neexistovalo.
Korespondence znamenala tehdy především správní korespondenci. Jednalo se většinou o právnické písemnosti, které byly posílány napříč „Svatou říší římskou německého národa“, ke které ve středověku patřila i dnešní Česká republika, a pomocí nichž byla řízena správa této obrovské říše. K tomuto účelu byli z mocenských center vysíláni do správních úřadů provincií s listinami - většinou krátkými, latinsky psanými správními texty - speciální poslové.
Mimo toho fungovala i korespondence mezi kláštery, ve kterých žilo mnoho teologů a učenců. Vyučovalo se tam čtení a psaní. Z klášterních škol vznikly později univerzity. Mezi kláštery se tedy rovněž pohybovali poslové. To v tehdejší době znamenalo, že mnich, který napsal dopis, musel počkat, až se jeho spolubratr popř. někdo, kdo se v klášteře zastavil, vydal
na cestu a dopis vzal s sebou. Tímto způsobem mohlo trvat týdny a měsíce, než se dopis dostal, ke svému příjemci.
V Evropě tedy byla východiskem pro rozvoj písemné komunikace správní korespondence a učená korespondence mezi kláštery.
Osobní dopisy byly v této době ojedinělou výjimkou. Převážná část obyvatelstva neuměla ani číst ani psát. Proto jsou písemné dokumenty z všedního života pro tuto historickou epochu něčím zcela vzácným.
Se založením univerzit se od 12. století šíří nová forma učené korespondence. Ke klášterní a správní korespondenci přistupuje korespondence mezi univerzitami. Mimo králů mohli tehdy svá přání a myšlenky daleko vzdáleným lidem sdělovat pouze kněží a vzdělanci.
Kostely (kláštery) a univerzity byly také těmi, kdo se jako první staral o pravidelnou přepravu dopisů a zřízení „poštovní“ služby (prostřednictvím poslů) pro vzdálená místa.
Martin Luther odstartoval svými listy („Sendschreiben“) novou formu korespondence. „Vymyslel“ vlastně „otevřený dopis“. Myšlenky, které byly určeny pro širší okruh posluchačů, byly v podobě krátkých, několik listů obsahujících tisků volně rozšiřovány. Sice už i před tím bylo běžné nechat kolovat dopisy – učené dopisy – v kostele nebo po univerzitě, ale Lutherovy listy byly veřejnými dopisy a obracely se k širokému publiku.
Počestnému a moudrému Kašparovi Müllerovi, kancléřovi v Mansfeldu, mému dobrému příteli: Milost a pokoj v Kristu! Počestný a moudrý! Na Váš přípis jsem musel odpovědět tištěným dopisem, protože kolem mé knížečky, která byla uveřejněna „Proti vzbouřeneckým sedlákům“, je tolik hořekování a otázek, že je nekřesťanská a příliš tvrdá. (z: Martin Luther „Sendbrief von dem harten Büchlein wider die Bauern“ (List o tvrdé knížce proti sedlákům), 1525) Na počátku naší dopisní kultury stojí učené dopisy, správní dopisy a otevřené dopisy veřejnosti, tedy to, co v užším slova smyslu dodnes označujeme jako korespondenci.
K tomu se přidružily – rovněž brzy – písemné prosby a listy zeměpánům a mocným. Tato privátní korespondence nebyla obyčejně vyřizována osobně. Psaní místo těch, kteří neuměli psát, zkoncipoval za odměnu písař, vážený a velmi vzdělaný muž oné doby.
V raném novověku objevili někteří zeměpáni v přepravě dopisů dobrý zdroj příjmů. Zřídili prostřednictvím poslů přepravní službu, kterou mohl za úhradu použít kdokoli. Poslové už pak nejezdili náhodně a nemuseli sami překonávat velké vzdálenosti, ale skupina poslů – jezdců se stala stálou institucí. Tím byl dán základ rychlé korespondenci.
Ve Francii bylo např. v 17. století zřízeno 900 „dopisních štafet“.
Zatímco osobní dopisy byly až do raného novověku – a i později – zcela neformální a hrály jen vedlejší roli, rozsah učené a správní korespondence v následující době stále mocně narůstal.
Formálně byly dopisy této doby velmi normalizované. A to ani ne tak ve vnější formě, ale spíše co se týče správných zdvořilostních forem. Nejdůležitější částí dopisu byla až do 18. století tak zvaná titulatura. Předtím než člověk začal psát, musel si být jist tím, na koho se obrátit a v jakém vztahu k adresátovi stojí. V každém případě muselo být v pořádku oslovení. Nám dnes zní tato oslovení strojeně, ba někdy i kuriózně, ale pro pisatele dopisů této epochy to byla samozřejmost.
Ślechetný a urozený pane. Předesílám svou naprostou ochotu ke stálým službám pro Vaše Milosti. Milostivý pane. Vašem Milostem dávám poníženě vědět … (16. století)
V textech dopisů se používala normalizovaná řeč ze sbírky návodů a vzorů na dopisy rozličného druhu („Briefsteller“).
Osobní dopis, tak jak ho známe dnes, se jako důležitý dopisní žánr rozvíjí teprve od 18. století. Gramotnost prudce stoupla a mnoho vzdělaných měšťanů pocítilo potřebu dopisovat si mezi sebou. Soukromý dopis tak získal na významu.
Začal se prosazovat také nový ideál ve stylu. Největším teoretikem své doby, který se zabýval dopisy, byl Christian Fürchtegott Gellert (1715 – 1769). Jeho práce dlouho ovlivňovaly pojetí dopisu.
Je jisté, že skrz dopis s příjemcem dopisu mluvíme, a to tak, aby to, co napíšeme na list papíru, nebylo jiné než to, co bychom mu řekli ústně, kdybychom mohli popř. chtěli. (z: Christian Fürchtegott Gellert: „Gedanken von einem deutschen Briefe“ (Přemýšlení o německém dopise), 1742) Dopis by neměl být jako nuzný pokoj, který má všechny čtyři zdi holé; ale ani jako pouze k chlubení a pucování určený pokoj, v němž je na odiv vystaveno spoustu drahocenností, které patří snad na deset jiných míst a které unavují pozornost, místo toho, aby ji příjemně sytily. Vypilované a důvtipné myšlenky, u nichž je poznat, jakou námahu autora stály popř. jakou radost mu jejich zrod udělal, příjemce nepotěší tak, jak by ho potěšily nestrojené a přesto ušlechtilé myšlenky. (z: Christian Gellert „Von dem gutem Geschmacke in Briefen“ (O dobrém vkusu v dopisech), 1751) Gellert požaduje, abychom psali tak, jak mluvíme. Ovšem ne úplně. Měli bychom naši řeč v dopisech stylisticky vylepšit. Hlavními požadavky jsou tedy přirozenost, jasnost, jednoduchost a individuální styl.
Tato pravidla respektují pisatelé dopisů už dvě stě let.
18. a 19. století je v Německu považováno za „věk dopisů“. Přesněji řečeno za věk osobních dopisů a dopisů vzdělanců.
V následující době nejintenzivněji ovlivnily dopisní kulturu nové technické vynálezy a jejich masové rozšíření. Na konci 19. století to byl telegram, v třicátých letech telefon a dnes počítač.
Vše to jsou rychlé, přímé cesty, které vedou k dorozumění se jedné soukromé osoby s druhou. A ty zatlačily osobní dopis znovu do pozadí.
K osobnímu dopisu sáhneme dnes tehdy, když rychlejší formy komunikace nefungují nebo když chceme napsat něco, co se neříká jen tak. Proto asi doba milostných dopisů nikdy nepomine.
Privátní a obchodní korespondence sice změnila vnější formu, ale na rozdíl od osobního dopisu už staletí zaujímá stále stejně důležitou roli. Patří k nezbytné užitkové literatuře.
Dopis vzdělanců jako literární žánr zato téměř zcela zanikl. Je stále víc a víc nahrazován odbornými články a knihami.
K historii německého slova „Brief“ (=dopis) Slovo „Brief“ má dlouhou historii. Je odvozeno z latiny. Základem slova „Brief“ je výraz z lidové latiny „brevis (libellus)“, který byl odvozen v starohornoněmeckém období (asi 8. století). Tehdy neznamenalo toto slovo to, co pod ním rozumíme dnes, nýbrž „krátké psaní, písemnost, listinu“. Stejný význam má i starohornoněmecké slovo „brief“. Také dnešní německá slova „Korrespondenz“ (korespondence) a „korrespondieren“ (korespondovat) jsou odvozena ze středověké latiny: „correspondentia“ znamená „(obchodní) spojení“ a „correpondere“ znamená „shodovat se; být v obchodním spojení“. Severské řeči (švédština, dánština atd.) slovo „breve“ z latinského „breve (scriptum)“ v nezměněné podobě přejaly. Toto „breve“ se pak v 15. století jako cizí slovo ve významu „papežský výnos“ dostalo ze severských jazyků do němčiny. Slovo „Brief“ znamenalo tedy zpočátku vše napsané. Význam slova se pak zúžil na „písemnou zprávu“. V tomto významu bylo pak toto slovo používáno do 16/17. století. Mezitím byl ale rozšířen význam do němčiny nově přejatého slova „breve“ (v poněmčené formě „Brief“). Hojně bylo používáno především v právnickém styku. Vše, co bylo nutné právnicky zabezpečit, se obecně psalo do „Briefen“ (dopisů). Listina, která písemně stvrzovala nějaký juristický počin, byla označována jako „Brief“ (dopis). „Dopisem“ byl tedy dokumentován uzavřený obchod, zástava nebo jím bylo vystaveno uznání dlužné částky. Grimmův slovník (1860) uvádí některé další staré významy slova „Brief“: • • • •
„pomalovaný pergamen nebo papír“ (ve středověku) „spis/písemnost“ (asi od středověku, pak obzvláště v době Lutherově) „složený papír“, „makulatura“, „malý balíček“, „pytlík“ (příležitostně v 17., 18., a 19. století) v burzovním jazyce označení pro „nabízené papíry“ – v protikladu k penězům, „prodaným papírům“
Jako obzvláště stálý se ukázal výchozí význam slova „Brief“ - „písemné zpráva, přípis“, který byl ustálen prakticky již v raném středověku. Ovlivňuje dodneška naše chápání toho, co je to
dopis. Naproti tomu význam slova Brief jako označení listin nejrůznějšího druhu během staletí zanikl.
Čistě osobní dopis Nepřítomnost blízkého člověka „Je velké štěstí, když se koresponduje.“ (Johann Wolfgang von Goethe)
Johann Wolfgang von Goethe nebyl jen velkým spisovatelem, ale i horlivým pisatelem dopisů. Pouze jeho (zveřejněná) korespondence s Karlem Friedrichem Zelterem z let 1799 – 1832 vydala na tři tlusté svazky. Za 33 let si tito dva vyměnili 871 dopisů. Od Martina Luthera je zachováno 2500 dopisů. Liselotte von der Pfalz (1652 – 1722) někdy napsala během dne víc než tucet dopisů. Od této „profesionální“ pisatelky dopisů se dochovalo víc jak 5000 dopisů.
Komu tito lidé psali? O co jim psali? Tak obrovská korespondence se jistě neskládá pouze z narozeninových přání, kondolencí a upomínek.
Odpověď je jednoduchá: psali prostě jen tak, bez zvláštního podmětu. Psali proto, aby se svými přáteli a příbuznými zůstali v kontaktu. Vedle obchodních, poloveřejných a společenskými normami vyžadovaných dopisů k zvláštním příležitostem psali tedy i čistě soukromé dopisy.
Kdyby se Vás někdo zeptal, jaký dopis jste psali naposled, zněla by Vaše odpověď nejspíš takto:
„Musel/a jsem psát důležitý dopis finančnímu úřadu.“
nebo:
„Posílal/a jsem pozvánky k narozeninám“
nebo:
„Moje sousedka se vdávala, tak jsem jí posílal/a blahopřání.“
nebo
„Posílal/a jsem babičce blahopřání k narozeninám.“
S největší pravděpodobností jste naposledy psali dopis (nebo pohlednici), k jehož napsání jste měli zvláštní důvod. Jednalo se nejspíš o dopis úřadu, obchodní korespondenci nebo podnětem k napsání byla nějaká důležitá událost (svatba popř. narozeniny).
Kdy jste ale jen tak, bez speciálního vnějšího podnětu, psali svému příteli nebo přítelkyni? Tedy ne k Vánocům, ne k Velikonocům, ne k Novému roku, ne ke svatbě,ne ke křtinám nebo narozeninám, prostě jen tak?
Většina by určitě musela dlouho přemýšlet. Proč psát vlastně dopisy bez zvláštního vnějšího podnětu? A komu bychom je měli vůbec psát?
K napsání každého dopisu je podnět nutný. U čistě osobního dopisu se nejedná ale o vnější, nýbrž o vnitřní podnět, a to potřebu svěřit se a poradit se s určitým člověkem.
Tím určitým člověkem jsou většinou osoby, k nimž nás váže přátelství nebo láska, tedy: •
rodinní příslušníci
•
přátelé
•
milenci
Proč by jste ale měli Vašim přátelům, přítelkyním nebo milencům psát dopisy? Když dotyčný nebo dotyčná bydlí v domě naproti nebo ve stejném městě, tak se tak jako tak často navštěvujete, mluvíte spolu nebo si telefonujete. Problém nastane teprve, pokud jste od sebe vzdáleni. Tedy tehdy, pokud by jste se museli např. kvůli práci přestěhovat do jiného města.
Aby jste zůstali v kontaktu a dál rozvíjeli přátelství, tak i v této situaci častěji sáhnete asi po telefonu, než aby jste psali dopis, ledaže by šlo o zvláštních příležitost.
Čistě osobní dopis – hodí se ještě do naší doby? Vnitřním podnětem čistě osobního dopisu je tedy nepřítomnost blízké osoby, které chceme něco svěřit. Ale čím se liší od korespondence? Korespondence samotná je přece též – z donucení písemný- rozhovor s nepřítomným.
Mezi přáteli a ještě více mezi milujícími nejde ale o to, aby se jen dohodli na určitých věcech. Chtějí se sobě navzájem svěřit, chtějí psát o svých starostech, svém strachu, pocitech , přáních, touhách a problémech.
Osobní dopis má proto převážně vyjadřovací funkci. Jen pokud jste někdy takový dopis psali, tak víte, jak je těžké, se správně vyjádřit. Určitě jste už psali dlouhý dopis a když jste ho pak po sobě přečetli, zdál se Vám cizí a někdy i zcela nepodařený. A pokud se Vám Váš vlastní dopis po letech dostane do rukou, může se stát, že se budete udiveně ptát, zda jste to byli opravdu Vy, kdo tento dopis napsal.
Franz Kafka to – ve svém dopise - formuloval s nenapodobitelnou ostrostí:
Vždyť je to stýkání se s přízraky, a to nejen s přízrakem adresáta, ale i se svým vlastním přízrakem. (Franz Kafka Mileně, březen 1922)
Podobně to líčí ve svém temně laděném psaní Clemensi Brentanovi i básnířka Karoline von Günderode:
I ty nejopravdovější dopisy jsou (…) jen mrtvoly, vypovídají o ve Vás už nedlícím životě a ačkoli se tomu živému ve vás dlícímu podobají, je okamžik, kdy žily už pryč: proto mi připadá (když čtu, co jsem před časem napsala) jako bych se viděla ležet v hrobě a moje obě Já na sebe udiveně hleděla. (Karoline von Günderode Clemensi Brentanovi, 1803) Velká doba dopisování v Německu a Evropě, 18. a 19. století, byla dobou bez telefonu. S nepřítomnými přáteli se mohlo komunikovat výhradně dopisy. Z dnešního pohledu tak
ceněná úroveň korespondence tehdejší doby byla vlastně výrazem nutnosti. Tehdy to prostě nešlo jinak, když člověk nechtěl ztratit úzký kontakt se svými přáteli.
Kdo dnes desetkrát nebo dvanáctkrát denně sáhne po telefonu, aby si s jedním nebo druhým promluvil, musel by před sto lety napsat deset nebo dvanáct dopisů – a asi by to i udělal.
Ačkoli se v osobním styku dává před dopisem přednost osobnímu rozhovoru, má i dnes psaní čistě osobních dopisů smysl.
A to ze čtyř důvodů.
První je zcela prostý: Psaní dopisů je podstatně levnější než telefonování. Pokud bydlíte od Vašich přátel daleko, možná i na jiném kontinentě, tak cenový rozdíl určitě pocítíte.
Za druhé: Existují témata, o kterých se těžko mluví. Mezi ty patří i komplikované mezilidské vztahy. Milostné dopisy proto asi nikdy nevyjdou z módy, protože je prostě jednoduší, vyjádřit svou lásku dopisem, než říct vše dotyčné nebo dotyčnému do očí. Mimo to necháme svému protějšku víc času, aby na naše psaní mohl reagovat.
Za třetí: Vždy si nejsme zcela jisti tím, co chceme sdělit. Vše se zdá nejasné, zmatené a nezřetelné jako v mlze. V takových případech se osvědčilo vše, co nás zaměstnává, sepsat. Utřídíme si přitom myšlenky, neboť jsme nuceni vyjadřovat se v jasných větách. Co z toho vzejde bude možná strašlivé – stylisticky i obsahově. Ale: Každý dopis přece nemusíme odeslat! Už jednou řečené slovo nelze vzít zpět, i když toho později litujeme. To samé platí samozřejmě i pro dopis, který odešleme. Ale: Dopis, který je strašný, můžeme zahodit a případně napsat nový a lepší. Kdo píše dopis, má čas přemýšlet.
Za čtvrté: Neměli by jste zapomínat na to, že i forma sdělení je součástí výrazu. Můžete po telefonu někomu říct, že jste zamilovaní a proto máte skvělou náladu. On nebo ona Vás jistě pochopí. Můžete mu/jí ale také poslat dopis vyvedený zlatým inkoustem a ozdobený všelijakými obrázky a kytičkami. Zde se ukáže Vaše dobrá nálada a zamilovanost také opticky a zapůsobíte na více smyslů Vašeho partnera, se kterým vedete „rozhovor“.
Čistě soukromí dopis blízké osobě tedy není v žádném případě zastaralý. Má dnes pouze jinou hodnotu než dříve. Nalezl svůj malý životní prostor a v něm stále ještě nádherně vzkvétá.
Čistě osobní dopis pomalu ale ztrácí jedno ze svých polí působnosti: „přítel/přítelkyně na dopisování“ (Brieffreundschaft). Před několika málo lety bylo hlavně mezi děvčaty běžné, hledat po celém světě přátele na dopisování a s nimi si pak psát. Souviselo (a souvisí) to především s učením se cizí řeči. Dorozumívat se v angličtině nebo francouzštině, dozvědět se něco o jiné zemi a kultuře, bylo tím, co lákalo. Tuto funkci ale stále více přebírá komunikace pomocí počítače. Chlapci i děvčata si stále častěji hledají partnera, s nímž by mohli komunikovat, přes internet a píší si pak e-maily. Jde to rychleji a mladé lidi to více baví.
Formální stránka čistě osobního dopisu Čistě osobní dopis je dopis mezi blízkými lidmi, mezi osobami, které se znají a mají se rády. Neplatí pro něj proto žádná oficiální a polooficiální pravidla. Můžete ho uspořádat, tak jak chcete.
Čistě osobní dopis se od ostatních dopisů liší délkou. Dopisy psané při nějaké zvláštní příležitosti, dopisy úřadům, institucím a obchodní dopisy mají malý rozsah, zato čistě osobní dopisy jsou často velmi dlouhé.
Normálně píšeme osobní dopis rukou, protože je to nejosobnější forma. Můžete ale také použít psací stroj nebo pomocí počítače vytvořit umělecký dopis. To jediné, čím se musíte řídit, je Váš příjemce. Pokud víte, že by dopis nepsaný rukou příjemce urazil, tak mu pište výhradně dopisy psané rukou.
U čistě osobních dopisů zůstává zcela na Vás , zda se rozhodnete pro psaní použít bílý papír, druhou stranu popsaných kopií, pivní tácek, ubrousek nebo cokoli jiného, co Vás napadne. Můžete psát zleva doprava, zprava doleva, shora dolů, ve spirálách atd. Čistě osobní dopis je výrazem Vaší osobnosti – je to pole působnosti Vaší fantazie.
Pokud budete psát v čistě osobním dopise jazykově správně, tak samozřejmě nikdo nebude namítat nic proti. Ale jazyková správnost zde hraje jen podřadnou roli. Mnohem důležitější je to, aby dopis působil živě. Pokud špatně ukončíte některé věty a tu a tam se Vám vloudí chybka, nevadí, jen když se Vám podaří vyjádřit to, co jste vyjádřit chtěli. Osobitý výraz
Vašich dopisů by neměl přijít nazmar ani kvůli dodržování jazykových pravidel! Volně podle Voltaira: „Je dovoleno psát jakkoli, hlavně ale nenudit.“
Všeobecně se považuje škrtání a jiné opravování v dopisech za nezdvořilé. Obecné pravidlo říká, abychom v takovém případě raději začali znovu. V čistě soukromých dopisech to tak zcela ale neplatí. Záleží na příjemci a na tom, co od něj můžete a chcete očekávat.
Oslovení v německých čistě osobních dopisech podle nového pravopisu V německých čistě osobních dopisech se doposud dodržovalo pravidlo, které říkalo, že se při přímém oslovení osoby oslovovacím zájmenem „Du“ – „ty“ (2. osoba jednotného čísla, používaná při tykání jedné osobě) nebo „Ihr“-vy ( 2. osoba množného čísla, používaná při tykání více osobám) píše počáteční písmeno oslovovacího zájmena velké.
Tedy: „Wenn Du mir dabei helfen könntest, wäre ich Dir ausgesprochen dankbar.“ (Kdybys mi pomohl, byl bych Ti nevýslovně vděčný) Nebo: „Habe ich Euch recht verstanden? Ihr kommt aslo wirklich am Samstag?“ (Rozuměl jsem Vám dobře? Přijdete tedy opravdu v sobotu?)
To se ovšem s reformou pravopisu změnilo!
Německá oslovovací zájmena „du“, „ihr“, „dich“, „euch“, „dir“ a „euer“ se teď píší v dopisech správně s malým počátečním písmenem. Má to svůj dobrý důvod. Velkým počátečním písmenem vyjadřujete oslovenému zdvořilý respekt. Ale komu tykáte? Přece blízkým osobám, osobám, u kterých v běžném styku taky příliš nedbáte na formální zdvořilost. Proč tedy v dopise?
Pokud chcete být v dopise zdvořilí, tak dotyčnému vykejte (v němčině se při vykání používá s velkým počátečním písmenem psané zájmeno „Sie“). Zájmeno „Sie“ a jeho odvozeniny („Ihr“. „Ihre“ atd.) se píší také podle nového pravopisu s velkým počátečním písmenem!
Mimochodem podle nového pravopisu se píše s malým počátečním písmenem nejen oslovovací zájmeno „du“, ale i přivlastňovací zájmeno „dein“ (tvůj/tvá/tvé) v závěrečné formuli dopisu. Pište tedy:
Es grüßt dich (Zdraví tě)
dein/e (tvůj/tvá)
Dopisy mezi přáteli a milostné dopisy Zabývejme se nyní oblastmi, kde je čistě osobní dopis ještě běžný: •
dopisem mezi přáteli
•
milostným dopisem
Návod, jak napsat osobní dopis, ve kterém by se zračila Vaše osobnost, Vám samozřejmě dát nemůžeme. Proto Vám v následující části nepředkládáme žádné vzorové dopisy. Uveřejněné příklady z minulosti, tedy dopisy od známých osobností a dopisy určené známým osobnost minulých staletí, na Vás snad udělají dojem a možná Vás podnítí k tomu, aby jste sami sáhli po tužce a papíru. K výše zmíněným příkladům jsme připojili několik málo moderních ukázek.
Dopis mezi přáteli Kdo jsou vlastně Vaši přátelé? To si přirozeně musíte určit sami. Na osobní dopis se můžete dívat např. pouze jako na rodinnou záležitost. Neboť, kde panuje osobnější atmosféra než v rodině? A i přesto je dopis rodině spíše vzácnou záležitostí. Můžete si toho všimnout, když vyjede některý ze členů rodiny na dovolenou. Píše z ní dlouhé a podrobné dopisy? Obvykle asi ne. Spíše přijde pohlednice s podobným textem jako v následující ukázce:
Ahoj mami! Ahoj tati! Počasí je skvělé. Hory jsou velkolepé. A sníh je bezvadný. Každý den stojím 8 hodin na lyžích. Brzy už to budu umět! Daří se mi tedy doteď dobře.
Tak zatím ahoj Susanne To nejdůležitější na takové pohlednici je motiv na přední straně, a to, že dá dotyčný rodině, která psaní očekává, vědět, že je v pořádku.
Pokud by dotyčná osoba psala nějakému svému důvěrníkovi, bylo by to úplně jiné počtení.
Milá Marion, kdybys jen věděla … Tak jsi mi záviděla, že jsem přece jen získala ještě místo ve skupině, která jede do Gstaadu. Konečně se naučíš lyžovat a tak, říkala jsi. To jsi měla pravdu. Počasí je bezvadné, krajina velkolepá, sníh perfektní a už po každých dvou metrech nepadám. To vše je dobré. Ale kdybys jen věděla … Tedy nejprve ubytování. Myslela jsem si, že za tu cenu dostanu pěkný jednolůžkový pokoj, ale leda houby; mám čtyřlůžkový pokoj v dřevěné boudě uprostřed ničeho. Bydlím v pokoji se třemi dalšími mladými ženami: jedna chrápe, jedna probdí půlku noci a čte si a třetí vstává ráno o půl páté. Ale to jsou vše jen maličkosti. To hrozné je ale Bernard. Ptáš se, kdo je Bernard? Tedy, je to jeden z těch rádoby lyžařů z mužského družstva. Má asi 1, 60, je buclatý, okolo 25, ale na hlavě už skoro žádné vlasy. Přitom se nepřetržitě celý den usmívá a zrovna mě si vybral jako objekt, na který se usmívá. Měla jsem poslechnout tvou radu a vzít si prstýnek. Potom bych aspoň nevypadala, jako nezadaná. Doufala jsem, že bych tu mohla najít pořádného chlapa. Ale jsou tu jen samí nudní. Co se lásky týče, je tato dovolená fiasko. A k tomu ještě tenhle Bernard … Je přímo otravný, jak říkám. No jo. Mám před sebou ještě čtyři týdny – doufám, že pak budu umět alespoň běžkovat! Zakrátko napíšu o tomto grandiosním zážitku více tvoje sestřička Susanne Čistě osobní dopisy mohou být nevázané, roztěkané, plné nápadů a odboček. Vše je líčeno živě a expresivně. U pisatele převládá sdílná důvěrná nálada.
Mezi na čas vzdálenými manželi se může rozvinout přátelsko – škádlivá korespondence. Martin Luther byl v dopisech své ženě velmi nápaditý:
K rukám mojí ze srdce milé Käthe, paní doktorové Lutherové atd., paní na novém Saumarktu. Milost a pokoj! Milá panno Käthe, milostivá paní z Zülsdorfu (a jak jinak se Vaše milosti jmenují)! Dávám Vám a Vašim milostem nejponíženěji vědět, že se mi daří dobře. Žeru jako Čech, chlastám jak Němec, za to buď Bohu díky, amen.
(Martin Luther svojí ženě, Výmar, 2. července 1540)
Dopisní přátelství byla a jsou možná mezi oběma pohlavími v různých variantách. Stylistická šíře takových přátelství sahá od klidného tónu dlouho se znajících, k divokému, nevázanému tónu mladistvých.
Slyšet od Vás znovu pár slov, nejdražší příteli, bylo nanejvýš osvěžující. Myslím na Vás tisíckrát a lituji, že tato spletitá doba nás od sebe dělí ještě víc než kdy jindy. Ani na psaní už člověk nemá chuť. Odvykne si korespondovat stejně tak, jako se ve státech, kde je ostrá cenzura, odnaučili číst. Eberweina považuji za šťastného, ba mu i závidím, že může dlít ve Vaší blízkosti a být zasvěcován do života a umění. Poněvadž naše opera nepojede toto léto do Lauchstädtu, bude asi postradatelný a bude moct zůstat tak dlouho, dokud nebude opět odvolán. Přikládám malou báseň. Možná by jste ji mohl Vy sám opatřit nutným hudebním doprovodem: možná by jste to mohl na zkoušku zadat Eberweinovi. Byl jsem k ní podnícen dobrými lidmi z onoho kraje, kde si i ve vše pohlcující době přejí uchovat památku čistých lidských skutků. Poněvadž ještě nebylo vhodné jet do Karlových Varů, dlím v Jeně, kde se pokouším dopsat román, který jsem před lety zkoncipoval a začal psát v českém pohoří. Pravděpodobně ho budu moci vydat ještě v tomto roce a pospíchám s tím o to víc, protože je to prostředek, jak se opět plnohodnotně bavit se svými zahraničními přáteli. Doufám, že v něm najdete mé staré způsoby. Hodně jsem do něj vložil, mnohé do něho schoval. Nechť je i Vám toto vyzrazené tajemství radostí. (Johann Wolfgang von Goethe Fridrichovi Zelterovi, Jena, 1. června 1809)
Následující dopis by výše citovaný Goethe četl asi nerad. Pisatelka se v něm o jednom z jeho děl vyjadřuje dost opovržlivě.
Milá Ralle, dnes mohu napsat velký dopis, čas i příležitost mám; čím ale začít? Jak se Vám daří? Už lépe? Již čtyři týdny jsem od Vás nedostala ani řádku. Jsem ještě stále zde, to místo je božské, celý kraj okolo je božský; vše se mi líbí a uchvacuje mě; jenom lidé jsou sprostí, hloupí, malicherní, ubozí, zkrátka nesnesitelní, nejsou pro tuto krásu dělaní, také pro mě je hrozné být tak sama. Milá Ralle, kdybychom tu byly spolu, jak by se nám tu příroda líbila! Ralle, jaké máte plány? Jste ještě nemocná? Nemáte chuť nebo možnost sem přijet? Se mnou by Vám, Ralle, nebylo špatně; vzpomeňte si na náš rozhovor na terase v Charlottenburgu, jak jiné tenkrát vše bylo! Kde leží naše královna pohřbená? Chtěla bych to místo znát. Bože, co vše se ve světě děje! Proč ne mně? – Já bych mohla zemřít a ani pes by po mně neštěkl. – Jak se daří Vašemu bratrovi Moritzovi? Už od něj vážně nic neuslyším? Nadobro se ode mě odvrátil? Co bude s námi dvěma plánovaným hostincem? – Znovu jsem mluvila s někým, kdo zná Christel Eigensatz v Benátkách, pořád je ještě půvabná, šťastná jako hostinská – její muž se jmenuje Pedrillo – nepojedeme za ní, Ralle? Nepotřebujeme tam moc peněz, moře je tam pěkné. – Čtu román od Goetha, který se mi vůbec nelíbí – rozvláčný, ennuyant, žádná láska,
nic než ctnost, zřeknutí se všeho. V celé knize je jen jedna jediná dobrá stránka; připadá mi, jak hloupá pamětní kniha, kam psalo mnoho lidí – román se jmenuje: „Spřízněni volbou“ … Ralle, kde budete na podzim? Vinobraní bude půvabné, kdyby jste tak byla zde! Ve vinicích je to už teď příjemné a k tomu ještě to božské počasí!Vše, co cítí, pookřívá v tomto počasí. Ralle, Ralle, naše odloučení je zločin: (Pauline Wieselová Rahel Varnhagenové, Bern, 22. září 1810)
Ale i samotní spisovatelé tu a tam vyjádřili svou nespokojenost s psaným slovem a stejně jako Georg Christoph Lichtenberg v následující ukázce se se svým dopisním partnerem sešli raději osobně. Vysokourozená, velectěná slečno! Minulou noc jsem sem z Hamburku dorazil v hodině, kdy mimo přízraků bdí jen cestující, nemocní a zamilovaní. Vyjel jsem z Hamburku na dvojstěžňové lodi ve tři hodiny, naše cesta byla díky ročnímu období, zvláštnímu kouzlu krajiny a krásnému počasí jednou z nejkrásnějších plaveb, jaké si jen můžete představit. O půl osmé večer jsme už byli u Stade, ale kvůli odlivu jsme nemohli vplout do přístavu, na vodu jsme čekali až do oné hodiny přízraků. V Hamburku jsem se zdržel pět a půl dne. Co jsem tam viděl a zažil je lepší vyprávět než psát. Všechna potěšení, která může poskytnout největší rozmanitost objektů, jako nádherných zahrad v plném květu, nedozírné množství lodí všech národností, dobrá společnost, dobré víno a dobrá tabule, jsem vychutnal v těchto několika málo dnech, které – několik jiných nevyjímaje – řadím mezi ty nejkrásnější v životě. Víc teď říci nemohu, další podrobnosti budou možná námětem příštích dopisů nebo, když Bůh dá, budoucích rozmluv s Vámi, nejdražší přítelkyně. (Georg Christoph Lichtenberg Marii Tietermannové, Stade, 19. května 1773) Milostné dopisy Milostné dopisy jsou těmi nejintimnějšími písemnostmi. Kdo je píše, odhaluje před příjemcem své city – a ne vždy se při tom cítí dobře. Kdo takový dopis dostane, těší se z něj, schová si ho a čte ho pořád znovu.
V milostných dopisech nebývají většinou žádné informace. Jsou čistě odrazem citů, nanejvýš ještě spojené s apelem lásku opětovat.
Každý zamilovaný se sice snaží najít svůj vlastní styl pro vyjádření svých pocitů, ale někdy je obzvlášť těžké začít. V takovém případě nemůže uškodit, když dopis začnete nějakou ukázkou z literatury. Ve všech staletích najdete nádhernou působivou milostnou lyriku.
Ozdobte svůj dopis tedy vhodnou básní a uvidíte, že pak bude lehčí Vaše pocity vyjádřit vlastními slovy.
PREKLAD GOETHA dodám později V našich příkladech psaných významnými lidmi a významných lidem minulého století to jde i bez lyrické pomoci. Autoři se při vyjadřování svých citů spolehli jen sami na sebe – a přitom nalezli svůj vlastní styl.
Achim von Arnim si např. v následujícím příkladu hraje s iniciálami jmen a dává jim nový romantický smysl. Kdykoliv na tebe pomyslím, otevře se ve mně tisíc srdcí a mluví ze mě tisíc hlasů. Když slyším něco milého, vzpomenu si na tebe, budiž tedy mnou tobě a tvému jménu B.B., milá Bettino Brentano, milá Beans Beor („obšťastňující jsem obšťastňován“) přáno tisíceré štěstí od tvého Amans Amor („milujícím jsem milována“), že k nám jistě přijdeš; možná ti mohu přát mnoho štěstí a málo dát, ale co mám, je tvé. (Achim von Arnim Bettině Brentano, nedatováno (1811?)) Henriette Vogel řadí ve svém milostném dopise Heinrichu Kleistovi jedno něžné slovo za druhým. Můj Heinrichu, můj sladce znějící, můj záhonku hyacintů, moje moře rozkoší, můj ranní a večerní červánku, moje větrná harfo, moje roso, můj luku pokoje, moje mazlivé děťátko, moje nejdražší srdce, moje radosti v trápení, moje znovuzrození, moje volnosti, moje pouta, můj sabate, má zlatá číše, můj vzduchu, moje teplo, moje myšlenko, můj drahý hříchu, moje zbožné tu a na věčnosti, můj světlíku lékařský, moje nejsladší starosti, moje pěkná ctnosti, moje hrdosti, můj ochránce, moje svědomí, můj lesíku, moje nádhero, můj meči a helmo, moje velkomyslnosti, moje pravá ruko, můj ráji, moje slzy, můj do nebe vedoucí, můj Johannesi, můj Tasso, můj rytíři, můj kníže Wettere, moje něžné páže, můj arcibásníku, můj kristale, můj pramene života, můj odpočinku, má smuteční vrbo, můj pane ochrance a štíte, moje naděje a vyčkávání, moje sny, moje nejmilejší souhvězdí, moje mazlivá kočičko, můj bezpečný hrade, moje štěstí, moje smrti, můj srdcový blázínku, moje osamělosti, moje lodi, moje pěkné údolí, moje odměno, můj Werthere, moje Lethe, moje kolébko, moje kadidlo a myrho, můj hlase, můj soudce, můj svatý, můj líbezný snílku, moje touho, moje duše, moje nervy, moje zlaté zrcadlo, můj rubíne, moje Panova flétno, moje trnová koruno, můj tisícerý dive, můj učiteli a můj žáku, miluji tě nade vše, co se jen dá představit a vymyslet. Máš moji duši. Henriette Můj polední stíne, můj prameni na poušti, moje milovaná matko, moje vyznání, moje vnitřní hudbo, můj ubohý nemocný Heinrichu, můj něžný bílý beránku, moje nebeská bráno. H.
(Henriette Vogel Heinrichovi von Kleist, Berlin, listopad 1811) Jenny von Westphalen s něžností (možná i trochu s humorem) přejímá řeč Karla Marxe a vyjadřuje mu tak svoji náklonnost.
Ačkoliv při poslední konferenci obou velmocí nebylo ohledně jistého bodu nic smluvně dohodnuto a také nebyla uzavřena žádná dohoda o povinnosti zahájit korespondenci, tedy neexistuje k ní žádný vnější donucovací prostředek, tak i přesto se tato malá pisatelka s pěknými lokýnkami cítí vnitřně nucena, tento kruh otevřít, a to s pocitem nejhlubší, vroucí lásky a vděčnosti k tobě, můj milý, dobrý, jediný srdcový mužíčku. Myslím, že jsi nebyl býval milejší a sladší a roztomilejší a přece jsem vždy byla nadšena, když jsi odešel a vždy jsem tě pak chtěla získat zpátky, abych ti ještě jednou řekla, jak moc, jak moc tě mám ráda. Ale posledně to byl tvůj vítězný odchod; vůbec nedokážu vypovědět, jak moc jsi mi byl v hloubi srdce milý, když jsem tě neviděla líbezného, ale když přede mnou stál tak živý tvůj jediný věrný obraz ve vší své andělské mírnosti, dobromyslnosti, vznešenosti a třpytu ducha. Kdybys byl teď zde, můj milý Karlíčku, kolik jen vnímavosti pro štěstí bys našel v tvé počestné a moudré, a kdybys přece jen vyrukoval se špatnými tendencemi a zlovolnými úmysly, nečinila bych žádná reakcionářská opatření, trpělivě bych položila své tělo a dala je zlému chlapci napospas. (Výňatek z: Jenny von Westphalen Karlu Marxovi, Kreuznach, v březnu 1843) Odmítnutí milostného dopisu Milostné dopisy mezi milujícími jsou charakteristické pro rozhodující momenty v životě těch dvou. Co ale dělat, když obdržíte milostný dopis od někoho, jehož lásku bohužel neopětujete? Jak se formuluje odmítnutí?
Pro takový případ neexistuje jednoznačná rada, ale principielně máte dvě možnosti. •
důrazně odmítnout
•
pokusit se formulovat odmítnutí mírně a přátelsky
Jaká cesta je lepší právě pro Vás, se musíte rozhodnout sami případ od případu. Druhá možnost je sice zdvořilejší, ale každopádně také ožehavá, může vést k nedorozumění. Někdy je jednoduší, i když bolestnější, udělat radikální řez než se motat delší dobu mezi nadějí a zklamáním.
Možná si vezmete příklad z následujícího dopisu, který asi Ludwig Börne nečetl moc rád:
Je naprosto proti naší úmluvě, abych od Vás obdržela taková slova, Louisi, proto Vám je posílám zpět. Přála bych si, aby byla bývala přísná vážnost panujícím výrazem mé osoby vůči Vám, možná bych pak na Vás byla bývala působila jinak a šťastněji nebo by jste se alespoň neodvážil říct, jak na Vás působím. Opakuji, co jsem řekla prvně, Vy jediný se můžete udělat šťastným, já pro to nemohu nic udělat. (Henriette Herz Ludwigu Börnemu, bez místa a data, 1803?) Dnes by ale většina formulovala odmítnutí asi spíše takto: Lahnstein, 16. ledna 2004
Milý Benny, předpokládám – doufám- , že jsi z mého dlouhého mlčení usoudil, že jsem z tvého vánočního překvapení nebyla tak šťastná, jak sis asi představoval. Jak jsi to vůbec myslel? Krátce před Vánocemi jsme přece spolu jedli, hráli, píli víno a mluvili spolu – a pak o dva dny později přišel tenhle dopis. Nevěděla jsem, pořád vlastně nevím, co si s ním mám počít. Ty mě tedy miluješ. Já tebe bohužel nemiluji. Je mi to líto. Prosím věř mi: Je mi to opravdu líto, protože tě mám ráda, Benny. Ráda s tebou mluvím a něco podnikám. Ale obávám se, že teď je naše přátelství jaksi … poškozené. Jak spolu budeme jednat, když se v blízké budoucnosti potkáme? Bylo by mi opravdu milejší, kdybys mi tento dopis nebyl býval napsal. Ušetřili bychom si spoustu komplikací. Ale rozumím, že jsi to asi musel udělat. Doufám, že naše přátelství tuto krizi překoná. Neber si to tak prosím. Vše dobré Beata
