Krásní mrtví Jonas také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz
Doporučujeme další e-knihy: Rick Riordan – Percy Jackson – Zloděj blesku Rick Riordan – Percy Jackson – Moře nestvůr Christopher Paolini – Eragon Roderick Gordon, Brian Williams – Ztracený svět v Podzemí
Eden Maguire Krásní mrtví – Jonas – e-kniha Copyright © Fragment, 2012
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Jonas Krásní mrtví Eden Maguire
Mým dvěma krásným dcerám
1 P
rvní věc, kterou jsem uslyšela, bylo bouchání dveří ve větru. Vyděsilo mě to, protože jsem netušila, že tam mezi stromy nějaký dům vůbec je, tak daleko od města. Zklidni se, srdce, říkala jsem si. Darino, děvče, vzpamatuj se! Ale tenkrát by mě vyděsil i padající list. Bylo to dva dny po Phoenixově smrti. Ty dveře bouchaly, mně bušilo srdce a něco jsem hledala nahoře na tom kopci. Co, to jsem nevěděla. Vystoupala jsem vzhůru a podívala se dolů přes hřeben. Byl tam – starý dřevěný polorozpadlý dům s verandou, velká stará stodola a taková ta kulatá cisterna na vodu na pilotech, celá rezavá a otlučená. Podobně vypadal náklaďák zaparkovaný před tím opuštěným domem, odpadávaly mu blatníky a měl propadlý střešní komín. Ve5
randa byla kolem dokola zarostlá po kolena vysokou žlutou trávou. Bouchaly dveře od stodoly. Otvíraly se a zavíraly, otvíraly se a zavíraly pokaždé, když se do nich opřel vítr. Většina lidí by se nejspíš otočila a uháněla pryč. Já ne. Jak už jsem říkala, byla jsem v koncích a hledala jsem odpovědi na důležité otázky, které se týkaly lásky, ztráty a smyslu života. Darina vyrazila na pátrací misi, řekli byste. Aby zjistila – například, jak je možné, že v průběhu jednoho roku zemřeli čtyři její spolužáci ze střední školy Ellerton High? Jonas, Arizona, Summer a teď Phoenix. Chápete, jak je to divné a tragické? Každého by to vyděsilo, to vám tedy řeknu. A ta poslední smrt – Phoenixova – mi zlomila mé dospívající srdce. Byla jsem do toho kluka zamilovaná, i když nejdřív spíš jen na dálku. Ale potom, poslední dva překrásné měsíce, jsme spolu chodili. Ta kytka, kterou jsem na jeho památku položila na místo, kde byl ubodaný, měla stuhu s dojemným nápisem Nikdy na tebe nezapomenu, s láskou, Darina. Ten však ani zdaleka nevystihoval to, co jsem opravdu cítila… Tak jsem se chystala ty dveře nějak zajistit, aby nebouchaly, a porozhlédnout se po tom strašidelném domě. Chtěla jsem jít dovnitř, podívat se, jak tam ti lidé kdysi žili – z jakých talířů jedli a na jakých židlích sedávali. 6
Ale nejdřív ta stodola. Dveře byly obrovské a držely pohromadě snad stovkou rezavých hřebíků. Uvnitř byla tma. Na hácích visely staré koňské ohlávky, jedny kožené kovbojské nohavice, hrábě a kartáče omotané pavučinou. A taky tam byla skupina lidí, kteří stáli v kruhu kolem nějakého kluka a cosi monotónně prozpěvovali. Když jsem ho spatřila, nevěřila jsem svým očím. Byl to Phoenix, do pasu svlečený a skutečný stejně jako já. Phoenix, který zemřel, když mu projel nůž mezi lopatkami. Ten nůž mu přeťal hlavní tepnu a on vykrvácel. Nějaký starší chlápek s šedivými vlasy vstoupil do kruhu a položil mému mrtvému klukovi ruce na ramena. „Vítej v našem světě,“ řekl mu. Prásk! Dveře se za mnou zabouchly. Měla jsem pocit, že mi srdce vypoví službu. „Ve světě Krásných mrtvých!“ skandovala skupina. „Jsi jedním z nás! Vítej!“ Phoenix – byl to určitě on – vypadal úplně mimo. Byl jako oslepený, jako by nedokázal zaostřit pohled. Ruce šedovlasého muže ho přidržely. „Vrátil ses,“ zamumlal. „Z hrobu,“ zašeptala jednohlasně skupina. Zatřásla jsem hlavou, chtěla jsem to všechno odehnat. To není možné! Je to nějaký pitomý trik! Když je někdo mrtvý, nemůže se vrátit zpátky. 7
Ale nesetřásla jsem to. Byla jsem toho svědkem. „Ahoj, Phoenixi, to je super,“ řekla nějaká dívka a přistoupila k němu. „Pamatuješ si mě?“ Stála ke mně zády, takže jsem viděla jenom její dlouhé tmavé vlasy. „Chlape, pamatuješ si na mě?“ Od skupiny se oddělil nějaký kluk a po něm další dívka. Dlouhé světlé vlasy jí padaly na ramena. „Je to v klidu, Hunter ti to zařídil,“ vysvětlovala blondýnka. „Tohle je Hunter.“ Starší šedovlasý muž natáhl k Phoenixovi ruku. „Nebo lela tě moc zpáteční cesta?“ zeptal se jako nějaký doktor svého pacienta. „Myslím, že jsem to zvládl v pohodě,“ odpověděl Phoenix. Byl to jeho hlas. I když huhňavý, hluboký a jakoby líný. Narovnal se v širokých ramenou, jako by ho přece jen trochu bolela. „Hunter se o nás o všechny postaral.“ Blondýnka se usmála. Hej, ten milý přátelský úsměv jsem přece znala! Vlasy měla sice delší a rozcuchané a pleť bledou, ale byla to ona. Summer Madisonová. Dívala jsem se tedy na dalšího mrtvého člověka, jak chodí, mluví, usmívá se. „Přivedl nás všechny zpátky,“ přidala se k vysvětlování černovlasá dívka. „Hunter to všechno ošéfoval.“ 8
Slyšela jsem to, ale nedívala jsem se ani na ni, ani na Huntera. Oči jsem měla upřené na Phoenixe. Srdce mi bušilo tak, že jsem měla dojem, že mi musí každou chvíli vyskočit z hrudi. Chtěla jsem se k němu rozběhnout, dotknout se ho, políbit ho, obejmout. Ale byla jsem k smrti vyděšená. „Proč?“ zeptal se podezřívavě Phoenix. Konečně nabral balanc a zaostřil zrak. Šedomodré oči se mu zúžily a zamračil se. „Na to musíš přijít sám.“ Ten Pamatuješ si na mě kluk pokrčil rameny. Odtrhla jsem pohled od Phoenixe, zachytila záblesk modrých očí toho kluka a spatřila jeho plné tvarované rty. Jonas Jonson. „Vrátil ses ze svých vlastních důvodů,“ vysvětlovala Summer. „Jako my všichni.“ „Kde to jsem? Co se to děje?“ Phoenix nic nechápal stejně jako já, slídil zvenčí. „Copak tomu nerozumíš?“ zasmála se černovlasá dívka, ale přátelsky. „Copak jsi to neslyšel? Jsi jedním z nás – Krásných mrtvých.“ „Arizono?“ Phoenix potřásl hlavou úplně stejně jako já předtím. „Jak je to možné?“ „Musím něco zařídit,“ odpověděla a odhodila si vlasy z čela. „Dát nějaký věci do pořádku.“ Phoenix Rohr, Arizona Taylorová, Summer Madisonová a Jonas Jonson. Čtyři mrtví z Ellerton High. 9
Byli všichni tak krásní, s bledou pletí a divokým pohledem. Smrt je nepoškodila. Srdce se mi svíralo láskou a žalem nad tou ztrátou. Prásk! Dveře se otevřely a s bouchnutím se zase zavřely. Hunter vykročil směrem ke mně. „Něco s tím udělám,“ řekl jim. „Musíme ty dveře zavřít na závoru. Už mě to vytáčí.“ Co mám říct? Propadla jsem panice. Vyběhla jsem ze stáje, kde jsem se schovávala, a namířila si to ke dveřím, abych tam byla dřív než Hunter. Bylo mi jedno, jestli mě uvidí. Venku jsem proběhla kolem opuštěného domu, cisterny a rozbitého náklaďáku a rozběhla jsem se po hrbolaté stezce vedoucí mezi osikami. Ani jsem se neohlédla. Lauru jsem spatřila hned, jakmile jsem zabouchla dveře od auta. „Kde jsi byla?“ vykřikla na mě, když jsem šla po příjezdové cestě k domu. „Nikde. Byla jsem se jenom projet.“ Věděla jsem, že ji ta odpověď rozčílí, ale na nic jiného jsem se v tu chvíli nezmohla. Bylo to lepší než říct: „Viděla jsem čtyři mrtvé lidi, chodili a mluvili.“ „Nemůžeš se jen tak projíždět,“ vyjela na mě, když jsem stoupala po schodech ke dveřím. „Víš, jak je benzín drahý.“ 10
Neřekla jsem na to nic a hodila klíče na kuchyňský stůl. „Darino, bála jsem se o tebe.“ „To nebylo potřeba,“ zabručela jsem a zamířila do svého pokoje. Zastavila mě. „Bojím se o tebe,“ naléhala. „Nemluvíš. Nejíš.“ „Nemám hlad.“ „Spíš vůbec?“ Jo, právě teď spím a mám noční můru. Ať mě někdo probudí! „Darino, mluv se mnou,“ řekla. S mámou skoro nemluvím od té doby, co se k nám před čtyřmi roky přistěhoval Jim. Na Jimovi není nic špatného, ale taky nic dobrého. Pan Nudař, ajťák, který cestuje po státě a prodává laptopy. „Já vím, jsi rozrušená,“ povzdechla si Laura. Rozrušená? Zkus zdevastovaná, vyřízená, rozsekaná. Jako by mi někdo udělal díru do srdce nebo do hlavy, přímo do toho − ať už je to cokoliv −, co mě dělá mnou. Zírala jsem na ni beze slova a snažila se, aby se mi netřásly rty. „Má pohřeb v úterý,“ řekla tiše. „Brandon si byl včera v obchodě koupit tmavý oblek.“ „Proč nevyslovíš jeho jméno?“ Bolest ve mně vyvo lala vztek. „Jmenuje se Phoenix!“ Jmenoval se Phoenix. 11
Jmenuje se Phoenix. Copak jsem ho neviděla v té sto dole? Za takové drzé odseknutí by mě Laura za jiných okolností seřvala a skončilo by to hádkou. Ale dnes to ne chala být. „Mám napsat řediteli a požádat ho, aby tě na ten den uvolnil ze školy?“ Pokrčila jsem rameny. Stejně bych tam nešla. „Potřebuju se vyspat,“ řekla jsem jí. Motala se mi hlava. „Jinak se zblázním.“ Už jsem se zbláznila. Tak mě Laura propustila a já jsem mohla konečně odejít do svého pokoje. Práskla jsem sebou na postel a zírala do stropu. Usilovně jsem se snažila vytěsnit to, co jsem viděla v té stodole. Ve skutečnosti jsem do žádného Foxtonu nejela, nezaparkovala jsem auto a nešla jsem pod těmi stříbrnými osikami s chvějícími se zlatými listy. Neslyšela jsem bouchání dveří a nepřešla kopec. Tuhle část dne prostě přetočím zpátky. Vrátím se do odpoledne, které jsem strávila u Logana. Jenom jsme tam spolu tiše a smutně seděli. „Phoenix nebyl žádnej násilník,“ prolomila jsem po nekonečně dlouhé době ticho. „Nikdy se nepral.“ Seděli jsme s Loganem na jejich verandě. Na zábradlí stála řada lahví od piva, zaprášené boty jeho táty ležely odkopnuté pod houpačkou. „Možná máš pravdu.“ 12
„Byli jsme domluvení, že se sejdeme,“ pokračovala jsem. Byl pátek odpoledne, čekala jsem na Phoenixe v autě u Jelení řeky, zapadalo slunce, vyhlížela jsem jeho náklaďák. Ale nepřijel. „Jak je to možný?“ zeptala jsem se Logana a nechala jsem si po studené tváři stékat slzy. „Co se přesně stalo?“ „Všichni měli nože,“ řekl mi jemně. „I Phoenix.“ Zavrtěla jsem hlavou. „To nechci poslouchat.“ „Je to pravda, Darino. Phoenix nebyl žádnej andílek, věř mi.“ V tu chvíli jsem se rozhodla odejít. Zvedla jsem se a nechtěně přitom shodila dvě prázdné pivní lahve. Roztříštily se o kámen pod verandou. Logan šel za mnou po štěrkové cestě k silnici. „Jak dlouho jste spolu s Phoenixem vlastně chodili?“ zeptal se. „Šest tejdnů, dva měsíce?“ Neodpověděla jsem. Moje slzy byly teď vzteklé. „Jak dobře jsi ho znala… opravdu znala?“ Nasedla jsem do auta a vztekle zabouchla dveře. Logan otevřeným oknem chňapl po volantu. „A jak dlouho znáš mě? Celý život. Věř mi, Darino, neříkal bych ti nic, co není svatá pravda.“ „A co se mi teda pokoušíš říct?“ vykřikla jsem do řevu startujícího motoru. „Že byl můj kluk člen nějakýho gangu, že nosil nůž a zasloužil si smrt?“ „Ne, to ne!“ Logan zavrtěl hlavou. „Stejně jako si 13
Jonas nezasloužil, aby se zabil na motorce. Ani Arizona si nezasloužila, aby se utopila v jezeře, ani Summer…“ „Přestaň!“ zařvala jsem na něj. Čtyři mrtví v jednom roce. „Nemusíš mi to připomínat, díky. A dej tu pracku z volantu.“ Znali jsme se s Loganem od školky, ale tuhle situaci fakt nezvládl. „Myslela jsem, že to pochopíš!“ vyštěkla jsem na něj, šlápla na plyn a vystřelila pryč od jeho domu. Minulý pátek jsem na Phoenixe hodinu čekala u řeky. A potom přijel Logan, hledal mě. „Ve městě je rvačka,“ varoval mě. „Drsná rvačka. Je tam Brandon. A taky Phoenix.“ Nevěřila jsem tomu, co mi Logan řekl. Po cestě do Ellertonu jsem překročila všechna omezení rychlosti. Měla jsem na Phoenixe strašný dopal, že mi neposlal esemesku, že nestíhá. A dusila jsem se strachem, že jeho starší brácha Brandon možná tentokrát provede něco opravdu šíleného. Když jsem přijela do města, bylo už pozdě. Na zemi byla krev. „Mohla bych ti zařídit terapii,“ nabídla mi Laura druhý den, když jsem odcházela do školy. „Peníze bych někde sehnala.“ „Vypadám na to, že potřebuju nějakou terapii?“ vycedila jsem. 14
Syčivě se nadechla. Vyběhla jsem z domu, seběhla po schodech a naskočila do auta. Cestou do města jsem si dala dohromady seznam. Hlavní důvody, proč být nešťastná: Rodiče se rozvedli, když mi bylo dvanáct. Můj otčím je lempl. Škola mě nudí a prudí a řádí tam nějaké prokletí. Lidi umírají jeden po druhém. Právě mi zabili kluka… Slzy mi stékaly po tváři. Byla jsem na dně a nevěděla jsem o nikom, kdo by mě odtamtud vytáhl. Logan si myslel, že by to dokázal. Když jsem zastavila na školním parkovišti, přišel za mnou. Vysoký, opálený, s tmavými kudrnatými vlasy – s vlasy, které měl ve školce zlaté. „Ahoj, Darino.“ Zabouchla jsem dveře od auta. „Před chvilkou jsme se pohádali,“ připomenula jsem mu. „Jo. Mrzí mě to. Ale tys to všechno špatně pochopila. Já jsem to vůbec nemyslel tak, že Phoenix dostal, co si zasloužil.“ Vešli jsme společně do školy, já jsem šla trochu napřed, nechtělo se mi ho poslouchat. Ale tu jeho poslední větu jsem nemohla přeslechnout. „Ale říkají to všichni v Ellertonu: ‚Phoenix byl stejnej jako Brandon. Byli bratři, měl stejnou DNA, stejnej špatnej genetickej kód.‘“ „Ne, tak to není. Nebuď paranoidní,“ požádal mě Logan. Předběhl mě a zastoupil mi cestu do chodby. 15
