FLEET
Jonas Karlsson Faktura
FAKTUR A Jonas Karlsson
Copyright © Jonas Karlsson, 2014 Published by agreement with Salomonsson Agency Translation © Martina Kašparová, 2015 ISBN 978-80-7473-384-0 (pdf)
1. Byla to velmi nepravděpodobná částka: 5 700 000 švédských korun. Nešlo ji brát vážně. Domníval jsem se, že jde určitě o jednu z těch podvodných faktur, o nichž se člověk dozvídá z televize nebo novin. Bezskrupulózní firmy, které obírají lidi, hlavně ty starší, o peníze. Provedené to bylo dobře. To se jim musí nechat. Logo mi připadalo autentické. Jistě to nevím – poštu dostávám jen zřídka, vyjma obvyklých účtů. Tohle vypadalo víceméně podobně. Tedy až na tu částku. R. S. Z., stálo tam tučným písmem, a text o platebních podmínkách byl zformulovaný věrohodně. Všechno bylo psané takovým tím nezáživným, věcným tónem, jako z opravdového úřadu. A pokud to skutečně nebyl vtip, muselo tu dojít k obrovskému nedorozumění. Někde v počítači mě určitě zaměnili s nějakým velkým podnikem nebo třeba zahraničním konsorciem. 5 700 000 švédských korun. Kdo může mít takové účty? Při představě, že někdo omylem zaplatí tolik peněz a nechá to být, jsem se musel smát. Vypil jsem skleničku džusu, do koše na papír zahodil několik reklamních prospektů a všechny inzertní přílohy a informační letáky, které jakýmsi záhadným způsobem překonaly cedulku Nevhazujte reklamu, oblékl jsem si sako a vydal se do práce. Pracoval jsem na částečný úvazek ve videopůjčovně pro filmové nadšence. Střídali jsme se tam dva, každý z nás chodil na dva tři dny v týdnu, zadával objednávky, třídil příchozí filmy, katalogizoval je a dával do regálů. Čas od času jsem musel pomoct zákazníkům najít ten správný film nebo jim vysvětlit, proč ještě nemáme určitou speciální edici s bonusovým materiálem nebo proč právě tahle edice neobsahuje ten či onen rozhovor, který 7
viděli na internetu a který podle nich objasňuje práci daného filmového tvůrce a jehož podstatnou část mi on nebo ona (nejčastěji on) byli schopni přetlumočit, pokud bych měl chuť poslouchat. Ale já jsem tam většinou jen tak postával a myslel na něco jiného. Venku dost foukalo, ale v podstatě už to bylo na sako a většina stromů měla bohatě olistěné větve. Cestou jsem myslel na onu fakturu a dumal nad tím, jak se dostali zrovna k mému jménu a adrese. Použili prostě první, co jim přišlo pod ruku? Nebo existuje někdo s obdobnými kontaktními údaji? Výlohu videopůjčovny pokrývala tenoučká zeleno žlutá vrstva pylu a dveře šly otevřít jen ztuha. Vlastně ani nezáleželo na tom, jak jsme nastavili zavírač dveří. Buď se dveře dovíraly hrozně pomalu, nebo je rozrazil sebemenší vánek. Dnes se zastavily někde v polovině. Šel jsem si pověsit sako na háček pod pultem a boty se mi cestou lepily k podlaze. V malé kuchyňce za pokladnou jsem zapnul překapávač na kávu. Na dně konvice se něco připálilo a Tomas, který měl službu ve zbylé dny, tvrdil, že z ní nikdy pít nebude, ale mně to zase tak strašné nepřipadalo. Dokonce se mi zdálo, že připálená chuť tomuhle jinak poměrně mdlému nápoji dodává říz. Několikrát jsem zatlačil na dvířka spodní skříňky, která kvůli chybějícímu magnetu pořádně nedovírala. I přes opakované pokusy vždycky o pár centimetrů povyskočila, takže tam vznikla mezera. Nakonec jsem vzal kus lepicí pásky, stočil ho do ruličky a tu přimáčkl na vnitřní stranu dvířek, takže konečně držela. V košíku pod pokladnou ležely filmy vrácené minulý týden, které už Tomas nezvládl zařadit zpátky do regálů. Zatímco jsem čekal, až káva překape, sedl jsem si a prohlížel si je. Bylo tam něco od Kubricka, něco od Godarda a Labyrint lží od Davida Mameta. Otočil jsem 8
obal a pročítal si zadní stranu. Tenhle film jsem viděl už hodně dávno. Bylo to v době, kdy jsem chodil se svou životní láskou, Sunitou, a předháněli jsme se v pouštění oblíbených filmů. Ani nevím, jestli jsme ho dokoukali do konce. Jí zas tak dobrý nepřipadal. Káva byla hotová, v lednici jsem našel zbytek několik dní starého mléka. Nalil jsem si ho do kávy, napil se a potom vyndal zbytek filmů. Cestou za pult jsem znovu cítil, jak se lepím k podlaze. Nejspíš tam někdo vylil coca-colu nebo něco podobného, protože ať se hnul člověk kamkoli, podrážky se mu lepily k linoleu. Znělo to kupodivu docela slavnostně. Alespoň pokud jste se pohybovali trochu rytmicky. Na chvíli jsem zůstal sedět za pultem a přemýšlel o možnosti, že se někdo zmocnil mé identity, ukradl ji, nebo jak se tomu říká. Něco si objednal a nechal mi danou firmou nafakturovat tu šílenou částku. Co si tak ale kdo objedná za 5 700 000 korun? Měl jsem za to, že podobné objednávky by měly podléhat poněkud důkladnější kontrole. Někdy mezi jedenáctou a půl dvanáctou k nám do půjčovny chvilku dopadalo přímé sluneční světlo. Zkusil jsem se sehnout a natočit hlavu na stranu, jestli třeba neobjevím zdroj lepkavosti na podlaze, a z určitého úhlu byly skutečně vidět malé ostrůvky něčeho, co byla pravděpodobně rozlitá limonáda. Nějakou dobu jsem je zkoumal. Vypadalo to trochu jako mapa světa, pokud by se z ní odebraly určité části Asie a Austrálie. Zamžoural jsem. Afrika vypadala vážně dobře. Nemluvě o tom, co by tím pádem představovalo Grónsko a Aljašku. Ale to bylo určitě jen proto, že člověk toho o těchhle oblastech zase tak moc neví, pomyslel jsem si. Na chvíli jsem přemítal, které hranice znám nejlépe, pochopitelně 9
kromě Švédska, a došel jsem k závěru, že to asi beztak bude severní Evropa. Za pár minut zmizelo slunce za střechami. Lepkavá místa na podlaze ovšem zůstala, což bylo zřetelně slyšet, kdykoli se po ní přešlo. Zavolal jsem svému šéfovi Jörgenovi a zeptal se ho, jestli bychom nemohli koupit mop. Odpověděl, že to není problém. Že se nejspíš bude hodit i v budoucnu a že by bylo fajn, kdybych setřel podlahu v celé půjčovně. „Jen nezapomeň schovat účtenku,“ řekl. A tak jsem se vydal do místního železářství a koupil tam takový ten kbelík s košíkem na ždímání a příslušný mop. Do kbelíku jsem natočil teplou vodu a v tu chvíli mě napadlo, že bych měl nejspíš použít nějaké mýdlo nebo saponát, ale že to snad půjde umýt i bez něj, pokud bude voda dostatečně teplá. Vytřel jsem celou půjčovnu. Vypadalo to pěkně. Obchod hned působil hezčím dojmem. Skoro až luxusně. Několikrát jsem vyměnil vodu a na závěr si omyl i podrážky bot. Pak jsem se na chvíli posadil a změnil si pozadí na mobilu. Telefon jsem vypnul, znovu zapnul a pozadí si změnil ještě jednou. Zhruba kolem oběda se zastavil můj kamarád Roger. Zrovna jsem se vrátil ze záchodu a on tam stál a s někým se bavil po telefonu. Kývl na mě. Potom se ztratil ven na ulici. Za dvacet minut se vrátil a zeptal se, jestli může dojíst zbytek jídla, které jsem si nechal donést z jedné restaurace. „Nevadí ti to, že ne?“ zeptal se a já mu potvrdil, že ne. Posadil se na stoličku za pultem a házel do sebe zbylé nudle s masem. Vyprávěl mi, že už je skoro tři týdny nachlazený, ale že už to snad konečně začíná pomalu ustupovat. „Nejdřív mě začalo trochu škrábat v krku,“ vysvětlo10
val a přežvykoval jídlo. „Pak přišla tak strašná bolest v krku, že mě až bolelo polykat. Pak se to dostalo na průdušky a byl z toho šílenej kašel, víš, takovej ten dráždivej, že jsem skoro nemohl spát. Zavolal jsem na polikliniku, že potřebuju penicilin, ale když jsem tam pak přišel, horečka ustoupila a kašel už taky trochu polevil. Takže se cukali a nechtěli mi nic předepsat. Že si mám místo toho dát paralen a přijít znova, kdyby se to zhoršilo. Ale nezhoršilo. Spíš se to zlepšilo.“ Pokusil se zakašlat, ale moc se mu to nepovedlo. Povzdechl si a zavrtěl hlavou. Potom jedl dál, dokud nebyla hliníková miska vyškrábaná do čista. Odstrčil ji, zeptal se, jestli jsme nedostali nějaké nové filmy, a když jsem mu pověděl, že ne, opětovně si povzdechl a podíval se z okna. „Tak jo,“ řekl, „už musím letět.“ Ukořistil hrst bonbonů, které jsme dávali dětem, a zmizel ve dveřích. Šel jsem za ním a napadlo mě, že bych při té příležitosti mohl vyvěsit starorůžovou vlaječku s nápisem Otevřeno. Ani odpoledne žádný zákazník nepřišel, a tak jsem si sedl a třídil faktury. Přidal jsem k nim účtenku za mop a kbelík. Děrovačkou jsem v ní udělal díry a založil jsem ji do desek. Jörgen chtěl mít ve všem určitý systém. Účtenky v zelených deskách a nezaplacené účty v modrých. Když je pak osobně zaplatil, přesunul je do zelených desek. Jak jsem tam tak listoval v papírech, znovu jsem si vzpomněl na tu podivnou fakturu, která přišla mně. Všiml jsem si, že některé firmy vypisují částky do posledního haléře. Díky tomu vypadaly jako dlouhatánská čísla. Občas dalo celkem dost práce najít onu malou čárku mezi nulami. Něco takového se možná stalo i v mém případě, napadlo mě. Možná prostě jen zapomněli na 11
desetinnou čárku, nebo jsem si jí nevšiml? Ne, ani tak by to nesouhlasilo. I kdyby se škrtly dvě nuly, stejně by to byla šíleně vysoká suma. Nic za padesát sedm tisíc jsem si neobjednal. To bych si pamatoval. A co znamená to R. S. Z.? Prolistoval jsem dokumenty videopůjčovny, jestli tam nenajdu nějakou podobnou fakturu, ale nic takového jsem neobjevil. Ne, pomyslel jsem si. Někde se prostě musela stát chyba.
2. Přesně za měsíc dorazila upomínka. S připočítaným penále za prodlení. Původní suma tak vzrostla na 5 700 150 švédských korun. Prohlížel jsem si papír o něco důkladněji. Na upomínce bylo bez jakékoli pochybnosti uvedeno mé jméno a adresa. A žádná čárka nechyběla. Částka byla jednoznačná. Faktura tentokrát přišla od inkasní agentury SweEx. Spravování záležitostí není v naší kompetenci, stálo tam uprostřed černé na bílém. S případným odvoláním se obracejte na našeho zadavatele. Následovalo telefonní číslo. Na papíře se nacházelo úplně dole, vytočil jsem ho a ozval se automatický hlasový systém, který mě přivítal a vyzval: „Nyní můžete svou záležitost popsat vlastními slovy.“ Pokusil jsem se vysvětlit, o co jde, ale než jsem to stihl, hlas z automatu mě přerušil a sdělil mi, že mě přepojí na operátora. „Momentálně jste třicátý šestý v pořadí. Čekací doba se odhaduje na dvě hodiny a dvacet pět minut.“ Po čtvrthodině mi hlas oznámil, že odhadovaná čekací doba je v současnosti dvě hodiny čtyřicet minut. 12
Usmál jsem se absurditě prodlužující se čekací doby, a protože to celé bylo jen nedorozumění, rozhodl jsem se, že je nechám, ať si na to přijdou sami, a mezitím si dojdu na zmrzlinu. Slunce ten den pálilo o sto šest. Na nebi nebyl ani mráček a teplota se blížila třiceti stupňům ve stínu. U stánku se zmrzlinou se lidé tlačili do chládku pod přesahující stříšku, jako by se chtěli schovat před deštěm. Nejdřív jsem čekal na otevřené ploše náměstí, ale poměrně záhy mě slunce začalo pálit na temeni hlavy a na zátylku, a tak jsem se pod stříšku vmáčkl i já. Lidé se bavili o všem možném a najednou jsem zaslechl, jak nějaká starší žena povídá sedmnácti nebo osmnáctiletému chlapci: „Kolik dali tobě?“ Odpověď jsem neslyšel, ale její reakci ano: „Páni! Ale i tak jsi měl kliku.“ Chlapec něco zamumlal. Nebylo mu rozumět ani slovo, protože měl pusu plnou zmrzliny, a navíc ke mně stál zády. „Ale jo,“ pokračovala žena, „v porovnání s řadou ostatních je to vážně dost málo.“ Uvažoval jsem, o čem to mluví, ale nějaké závěry se daly vyvozovat jen těžko, když jsem slyšel jen její repliky. „To proto, že ti ještě není tolik,“ prohlásila žena znenadání. „Nejhůř jsou na tom určitě ti kolem čtyřicítky.“ Chlapec opět krátce zamručel něco nesrozumitelného. „No jo,“ vedla si žena svou, „prostě si jen tak žili a s tímhle nepočítali. Mysleli si, že to tak bude napořád a že pak celou tu srandu zaplatí stát. Jo jo. Tobě potrvá tak čtyři pět let, než to doženeš. Jim… no…“ Přes ruku měla přehozený kabát, dívala se na mě a čekala, až její syn, vnuk, nebo kdo to vlastně byl, dojí zmrzlinu. Mladík dál něco mumlal zoufale tichým hla13
sem. Snažil jsem se posunout ještě o něco blíž, abych lépe slyšel, ale bylo prakticky nemožné zachytit jediné slovo. Měl jsem dojem, že slyším něco jako: „I tak je to dost peněz.“ Konečně se na mě ve frontě na zmrzlinu dostala řada. Jako obvykle jsem si dal dva kopečky do kelímku. Čokoládovou s mátou a malinovou. Své dvě nejoblíbenější. Cestou nahoru výtahem jsem se proti své vůli zaposlouchal do telefonického rozhovoru dívky, která měla na krku spoustu řetízků. Vypadala dost vystresovaně. Z kabelky střídavě vytahovala velký diář v kožených deskách a zase ho zastrkovala zpátky, bezúčelně jím listovala tam a zpátky, až jí řetízky cinkaly o sebe, a ačkoli měla vlasy stažené do culíku, musela si během telefonátu z obličeje neustále odhrnovat neposlušný pramínek. „Ale kdybych si mohla půjčit půlku té částky, tak… Ne, chápu, že… Ne, takže půlku? Jo. Dobře. Jo. Už jsem se ptala v bance a slíbili mi deset, ale i tak je to… Jo.“ Do diáře si udělala malou poznámku. „Ale kdybych mohla mít půlku od tebe, tak… Jo. Ta faktura je na…“ Zachytila můj pohled a zničehonic se odmlčela. Jako by jí až teď došlo, že tam jsem. Osoba na druhém konci mluvila dál, ale dívka se omezila jen na souhlasné mručení. Jejich rozhovor ve mně z nějakého důvodu vyvolal nepříjemný pocit. Připadalo mi, jako by mluvili o něčem, co se mě týká, o něčem, co mi uniklo. Jako když se vrátíte z cest a všichni kolem mluví o tom, jak ta či ona známá osobnost řekla něco vtipného, nebo si broukají letní hitovku, kterou už každý slyšel, ale vy o ní nemáte ani páru. Přišel jsem do bytu, ze zmrzliny už mi skoro nic nezů14
stalo. Vyškrábal jsem zbytek a trocha mi ukápla na povalující se upomínku. Zčistajasna mě napadlo, že pokud člověk takovým inkasním agenturám nezaplatí, napíšou si u něj v registru dlužníků černý puntík, kterého je někdy těžké se zbavit, i kdyby se později ukázalo, že to byl omyl. Když jsem tam zavolal podruhé, čekací doba se odhadovala už jen na hodinu. Pak ale došlo ke změně a přepočítali to na dvě hodiny a sedm minut. V jednu chvíli jsem se dostal až na půl hodiny, nejvíc jsem byl na šesti hodinách. Nastavil jsem si hlasitý odposlech, telefon jsem odložil na konferenční stolek a nechal to zvonit. Musel jsem ho dát nabíjet do nabíječky zapojené v zásuvce a mezitím jsem hrál Fallout: New Vegas a poslouchal Mahavishnu Orchestra. Z odpoledne se stal večer a z večera noc a já jsem postupně sklouzával do své nejmelancholičtější nálady. Do stavu, v němž jsem dokázal bez problémů setrvat celé hodiny. Občas došlo na to, že jsem si pustil nějakou obzvlášť tesklivou hudbu, těžkomyslné skladby Jeffa Buck leyho nebo Bon Iver, ideálně nějakého sklíčeného chlapíka zpívajícího o zlomeném srdci a zmařených snech, abych se mohl důkladně utápět v bolesti a veškerém tom smutku. Jen si tak sedět a vnímat čím dál silnější touhu a utrpení. Byl v tom zcela mimořádný pocit uspokojení. Asi jako když si rozškrábete starou ránu, strup – prostě si nemůžete pomoct. Po jisté době mě to ovšem stejně omrzelo, a tak jsem našel jedny staré noviny a znovu se do nich začetl. Při čtení jakési dlouhé reportáže o projektorech a bezdrátových řešeních pro přehrávače médií se mi na gauči podařilo usnout. Na řadu jsem se dostal až po osmé hodině ráno. Na druhém konci se ozval jasný, lehce chraplavý ženský 15
hlas. Začal jsem otázkou, co to sakra mají za čekací systém. „To je přece postavené na hlavu,“ rozčiloval jsem se. „Nejdřív se řekne hodina a najednou je to dvojnásobek. Pak se to sníží zase na polovinu, a než se člověk naděje, jsou z toho tři hodiny ve frontě.“ Omlouvala se a vysvětlovala, že se systém teprve vyvíjí. „Ještě pořád je na něm co zlepšovat,“ pokračovala. „Chceme docílit dynamičtějšího a zákaznicky přívětivějšího čekacího systému. Ten aktuální vychází z délky právě probíhajících hovorů a předpokládanou čekací dobu přepočítává podle ní. Občas to může být lehce zavádějící…“ „Ale nepovídejte,“ skočil jsem jí do řeči. „Povídám,“ řekla. „Kvůli čemu voláte?“ Vyložil jsem jí, jak jsem dostal onu fakturu a že se nejspíš někde stala chyba; nemohla by to laskavě uvést na pravou míru? Pozorně mi naslouchala a následně mi objasnila, že je všechno v naprostém pořádku. K žádné chybě nedošlo a ne, nejsem první, kdo kvůli tomu volá. Řekl jsem jí, že jsem si ani nic neobjednal, ani si nevyžádal žádné služby, ale ona trvala na tom, že ta faktura je v pořádku. Když jsem se zajímal, o co tedy jde, povzdechla si a zeptala se mě, jestli jsem snad nečetl noviny, nedíval se na televizi nebo neposlouchal rádio? Musel jsem přiznat, že v tomhle mám trochu mezery. „No, takže…“ spustila a mně připadalo, že téměř slyším, jak se na druhém konci usmívá. „Je načase zaplatit.“
16
3. Na nebi za oknem se v horkém vzduchu objevily nadýchané obláčky. Určitě to byl nejteplejší den roku. Jako by tam venku všechno vibrovalo. Dole na chodníku se honily děti a stříkaly po sobě z vodních pistolí. Slyšel jsem jejich nadšený křik, když je zasáhla příjemná, chladná voda. Na balkoně naproti stála žena a vyklepávala rohožku. Od zdí domů se odrážel rachot mopedu. Vždycky na okamžik utichl a pak se rozezněl nanovo. Jako by někdo jezdil od jednoho domu k druhému a něco hledal. „Máte Betu nebo Link?“ zjišťovala žena na telefonu. „Cože?“ zeptal jsem se. „Jaký platební systém používáte?“ „Nemám tušení,“ řekl jsem. „Nemyslím, že něco takového mám.“ „Ne?“ podivila se. „Ne.“ „Ale kalendář určitě máte?“ „Jaký kalendář?“ „Splátkový kalendář propojený s vaším P. Š. saldem?“ Několik vteřin jsem vyčkával. „To si nemyslím,“ řekl jsem. „Neregistroval jste se?“ zeptala se. „Ne,“ odpověděl jsem. „To jsem měl?“ Chvíli mlčela, a tak jsem otázku zopakoval. „Je něco, co jsem měl udělat a neudělal?“ Odkašlala si. „Řekněme to takhle: ano.“ Měl jsem pocit, že se musím posadit. „Ale co… Za co to mám vlastně platit?“ zajímal jsem se. „Za co?“ zopakovala po mně. 17
„No?“ „Za všechno,“ řekla. „Jak jako za všechno?“ divil jsem se. Seděl jsem na podlaze v kuchyni, zády opřený o zeď, kolena přitažená k hrudníku. Džíny začínaly být na kolenou prodřené. Brzy se mi tam udělá díra, ať chci nebo ne. A i když jsem pochopil, že to pravděpodobně už dávno není moderní, stejně mi připadalo, že to vypadá celkem drsňácky. Chvíli čekala s odpovědí, a přestože mlčela, z jejího dechu jsem vyčetl, že je otrávená. „Kde jste teď?“ vyzvídala. „Doma,“ řekl jsem. „Doma? Dobře. Rozhlédněte se kolem sebe. Co vidíte?“ Zvedl jsem hlavu a rozhlédl se po místnosti. „Vidím svou kuchyni,“ řekl jsem. „Dobře, a co přesně tam vidíte?“ „No… dřez. Nějaké nádobí… Stůl.“ „Podívejte se z okna.“ „Dobře.“ Vstal jsem ze země a přešel k oknu, které bylo na několik centimetrů pootevřené. Zůstalo tak celou noc. Dost možná pár dní. Nevzpomínal jsem si. Teplo vymazalo hranici mezi vnějškem a vnitřkem. Před několika dny se mi v kuchyni na dobrou půlhodinu usídlil nějaký pták. Nevím, co to bylo za druh, ale byl krásný. Poletoval mezi skříněmi, chvíli zůstal sedět na stole a pak znovu vyletěl ven. „Co vidíte venku?“ zeptala se žena ve sluchátku. „Domy,“ řekl jsem. „A pár stromů…“ „A dál?“ „Další domy a ulici, auta…“ „A dál?“ 18
„Vidím modré nebe, slunce, mraky, děti hrající si na chodníku, dospělé, obchody, kavárny… scházející se lidi…“ „Přesně tak. Cítíte nějakou vůni?“ „No… ano.“ Vdechl jsem vzduch z ulice. Byl sladký a prohřátý letními vůněmi. Květiny, možná nějaký keř? Staré jídlo? Slabý odér něčeho mírně zetlelého a benzinu. Typická letní vůně. Skoro až jižní. Opět zvuk mopedu. „Něco cítíte, ne?“ pokračovala telefonistka. „Určitě máte nějaké pocity, fantazie, přátele a známé. A předpokládám, že i sny?“ Tentokrát už se neobtěžovala čekat na odpověď. „Co tím myslíte?“ podivil jsem se. „Zdají se vám v noci sny?“ pokračovala. „Občas ano.“ „Dobře. Myslíte si, že tohle všechno je zadarmo?“ Na chvíli jsem se odmlčel. „No, myslel jsem…“ „Myslel jste si, že ano?“ zeptala se. Pokusil jsem se ze sebe dostat nějakou odpověď, ale myšlenky mi jen vířily hlavou a ne a ne se poskládat do vět. Žena ve sluchátku se pustila do dlouhé argumentace – mluvila o nákladech na distribuci, rozhodnutích, jednorázových platbách a platebním systému. Skoro se zdálo, jako by to odněkud četla. „Jak to, že to dělá tolik?“ dostal jsem ze sebe, když se mi konečně zase vrátila řeč. „To víte,“ řekla, „život něco stojí.“ Byl jsem zticha, protože jsem nevěděl, co na to říct. „No ale…“ vypadlo ze mě nakonec, „…že by to bylo tolik?“
19
4. Prohlížel jsem si upomínku od inkasní agentury. Prstem jsem přejel po skvrně od zmrzliny. Cítil jsem se trapně. Tak nějak obnaženě. Připadal jsem si úplně stejně jako před mnoha lety, když nám paní učitelka ve škole kladla otázky, které měly prozradit, jak špatně člověk přemýšlí. Opět jsem se podíval z okna. Děti na ulici se vzdalovaly, brzy měly zmizet za rohem. Burácení mopedu bylo slyšet z čím dál větší dálky. Nějaký muž přijel na kole a teď ho zamykal ke sloupu veřejného osvětlení. „Ale vždyť přece platím daně!“ namítl jsem. Zasmála se. Znovu jsem se svezl na podlahu. Sedět v daný okamžik zrovna tam bylo v určitém smyslu nejpříjemnější. „Tohle nejsou daně,“ řekla. Na chvíli se odmlčela, jako by ode mě očekávala nějaký komentář, ale já jsem nevěděl, co říct, a tak se opět chopila slova. „Daně. Vždyť ty pokryjí jen každodenní minimum. Navíc nepředpokládám, že patříte k těm, co…“ Několik vteřin mlčela a já jsem slyšel, jak něco ťuká do počítače. „Tak se na to podíváme, jaké že to máte rodné číslo?“ Nadiktoval jsem jí ho a poslouchal, jak ho tam zadává. Při čekání lehce bubnovala prsty o sluchátko. „Takže je vám… třicet devět. Hm… a zatím jste neposlal jedinou splátku?“ „Ne, netušil jsem, že…“ Přerušila mě uprostřed věty: „No, tak v tom případě je jasné, že to pár korun bude.“ Slyšel jsem ji klikat, jako by si prohlížela nějaké další stránky. „Hm,“ pokračovala. „To je dost peněz.“ Slunce vyslalo na podlahu v kuchyni pruh světla. Část 20
mi přistála na nohou. Rukou jsem opatrně pohyboval sem a tam, do a ze světla. Proč mi nikdo nic neřekl? pomyslel jsem si, a jako by ta úřednice zaslechla mé myšlenky, další větu pronesla dost přísným tónem. „Už mě nebaví pořád poslouchat, jak o tom nikdo nevěděl. Už přes rok běží kampaně na internetu, inzerujeme to v novinách a informujeme školy a pracoviště. Příště se musíte lépe podívat v kuchyňce pro zaměstnance nebo v jídelně.“ „V kuchyňce pro zaměstnance?“ „Ano, tam to obvykle visí. Taková ta oznámení.“ „Ale…“ začal jsem a ruku z pruhu světla stáhl. „Já to přece nemám jak zaplatit.“ Na malou chvíli úplně zmlkla. „Nemáte?“ Myslel jsem na svůj skromný příjem z práce na částečný úvazek ve videopůjčovně. To málo, co mi vždycky z výplaty zbylo a co jsem zčásti dostával rovnou na ruku, plus malé dědictví, které se pomalu tenčilo, tvořilo veškerý můj kapitál. Na druhou stranu jsem nikdy neměl žádné přímé výdaje. Pronajímal jsem si menší starý byt a nájem mě skoro nic nestál. Neživil jsem nikoho kromě sebe a neoddával jsem se žádnému hýření. Tu a tam nějaké počítačové hry, desky, trochu jídla, minimální účty za mobil, filmy jsem měl zdarma z práce. Občas jsem pozval Rogera na pivo nebo oběd, ale to se teď nestávalo zase tak často. Měl jsem za to, že mě se nějaká mimořádná ekonomická odpovědnost netýká. Ostatní lidé budovali kariéru a pořizovali si domy, rodiny a děti. Ženili se a vdávali, rozváděli se, zakládali vlastní podniky a akciové společnosti. Obraceli se na účetní firmy, kupovali si byty, auta na leasing, brali si půjčky. Já jsem si celkem dobře vysta-
21
čil sám, bez přímých společenských vazeb nebo někoho, kdo by se mi pletl do života. „Ne, to je naprosto vyloučené,“ řekl jsem. „V bance mám nanejvýš čtyřicet tisíc.“ „Co váš byt?“ zeptala se. „Pronájem.“ Chvíli mlčela. Potom řekla úsečně: „Vydržte, podívám se na to…“ Odložila sluchátko a slyšel jsem ji odcházet. Cvakání klávesnic v pozadí, jiní lidé, kteří podle všeho také telefonovali. Několikeré zazvonění telefonu. Žena byla pryč poměrně dlouho. Konečně jsem ji slyšel přicházet, znovu zvedla sluchátko. „Máte nějaký cenný movitý majetek?“ „No, ne… leda tak televizi.“ „Pche,“ odfrkla si, „televize už v dnešní době nemají žádnou hodnotu. Je velká?“ „Ani ne, dvaatřicítka.“ „Zapomeňte na to. To k ničemu nebude. Co auto?“ „Ne.“ „Aha,“ povzdechla si. „Musíte splatit, co zvládnete. Potom se pustíme do soupisu vašeho majetku a uvidíme, co z toho vzejde. Tehdy také zjistíme, jaká je celková výše dluhu…“ „Co se bude dít pak?“ „To bude záležet jen a jen na té částce.“ „Jak to?“ „No, máme nastavený dluhový strop.“ „Co to znamená?“ „Jde o to, že dluhy povolujeme jen do určité výše… Tedy aby měl člověk dál přístup…“ „K čemu?“ „No… ke všemu.“ „To mě zabijete?“ 22
Zasmála se. Zjevně to byla hloupá otázka, a tak mě její reakce trochu uklidnila. „Ne,“ řekla. „Nezabijeme vás. Jistě ovšem chápete, že není možné, abyste měl dál neomezený přístup k prožitkům, aniž byste za to platil?“ Znovu jsem strčil ruku do pruhu světla a vnímal sluneční teplo. I když šlo jen o pár centimetrů, rozdíl teplot byl výrazný. Žena v telefonu přerušila mé myšlenky. „Co jste si prosím vás myslel? Celé ty roky? To vás nikdy ani nenapadlo, že byste za sebe zaplatil?“ „No, já… nevěděl jsem, že mám něco platit. Proč…?“ Opět mě přerušila. Bylo znát, že tohle neslyší poprvé. Věděla, že to nikam nepovede. Se všemi těmi řečmi a výmluvami jí došla trpělivost. V pozadí bylo slyšet hlasy. Cítil jsem, že můj čas co nevidět vyprší. „Zeptám se vás takhle – byl jste někdy zamilovaný?“ „No… ano.“ „Kdy to bylo?“ „Párkrát už ano.“ „Takže párkrát?“ „Ano. Tím chci říct ano, byl jsem zamilovaný, minimálně jednou.“ Postupovala rutinně. V myšlenkách už se pravděpodobně připravovala na další telefonát. I tak ale pokračovala profesionálně přátelským tónem: „V tom případě jste měl zcela jistě nemálo fantastických zážitků.“ Myslel jsem na Sunitu, se kterou jsem měl začátkem devadesátých let několikaroční vztah. Tělem mi projel slabý proud vzpomínek. Záchvěv melancholie. „Ano, myslím, že ano,“ řekl jsem. Bylo zřetelně slyšet, že by chtěla co nejrychleji zavěsit. Jako by najednou zjistila, že jsme překročili stanovený čas. Jako by si najednou uvědomila, že nemá čas si tu se mnou jen tak povídat. 23
„Jestli už nemáte nic dalšího, tak se s vámi rozloučím.“ „Počkejte,“ vyhrkl jsem. „Jak mám… Co mám dělat?“ Už na ni určitě čekala spousta dalších hovorů. Možná se jí před očima objevil údaj neustále narůstajícího počtu čekajících na lince. Pravděpodobně i šéf, který chtěl, aby se věnovala někomu dalšímu. Mluvila teď rychleji. „Už jste se ptal v bance?“ „Ne. Není ale zrovna moc pravděpodobné, že…“ „Ne, samozřejmě, že ne.“ Hlasitě si povzdechla a v kanceláři, kde seděla, někdo něco řekl. „Víte vy co?“ napadlo ji. „Zkuste si svou ekonomickou situaci projít hezky v klidu – člověk skoro vždycky na něco přijde – a pak mi zavolejte znovu.“ „No ale,“ zaprotestoval jsem, „vždyť máte tak strašně dlouhou čekací dobu…“ „Můžu vám na sebe dát přímý kontakt.“ „Dobře.“ Nadiktovala mi své číslo a já si ho zapsal na dno kelímku od zmrzliny. „Jmenuju se Maud,“ řekla. Zavěsili jsme a já jsem ještě dlouho seděl s telefonem v ruce. Slunce se schovalo za mraky. Po hřejivém pruhu na kolenou už nebylo ani památky.
5. Pískalo mi v uších. Takový ten zvuk jako po koncertu nebo při zánětu dutin. Nevím, kdy to začalo. Možná za to mohl jen ten dlouhý telefonát. V bytě už jsem měl teplo jako v Řecku. A věděl jsem, že až se slunce v celé své 24
kráse s blížícím se odpolednem dostane na tuhle stranu, bude tu ještě větší horko. Přemýšlel jsem, jestli bych měl nechat okna otevřená – jestli tím nepustím dovnitř ještě víc tepla. Přepadla mě ochromující únava. Vyškrábal jsem se na gauč a pomyslel si, že jsem to někde v hloubi duše stejně tušil. Že život přece jen nemůže být tak jednoduchý. Opřel jsem se, několikrát se zhluboka nadechl a vnímal, jak ke mně na gauč obtížně proniká lehounký vánek. Zcela jsem se odevzdal těžké, intenzivní únavě a cítil jsem, jak pomalu ztrácím vědomí a propadám se do onoho krásného stavu otupělosti, kde se čas, prostor i myšlenky pozvolna rozplynou. Chvíli nato jsem spal a probudil jsem se až se zapípáním telefonu. Viděl jsem, že je to zpráva od Rogera. Brnkni mi, stálo v ní. Na volání jsem neměl sílu. Ne teď. Protáhl jsem si nohy a otočil se na bok. Potah gauče byl zahřátý. Cítil jsem teplo na pokožce hlavy. Všechno bylo teplé. Na krátký okamžik jsem si vsugeroval, že se mi to celé jen zdálo, ale pak se mi pohled zastavil na kelímku od zmrzliny a uviděl jsem číslo na jeho dně. Najednou mi připadalo trochu hloupé, že jsem si já, který je v takové prekérní ekonomické situaci, šel koupit zmrzlinu. Vstal jsem, trochu mě pobolívala hlava, bezcílně jsem se šoural po bytě a nakonec se zastavil u svých gramofonových desek. Jakou tak asi mají hodnotu? Byla tam řada opravdu sběratelských kousků. Taky jsem měl spoustu limitovaných edic filmů na BluRay a samozřejmě své nástroje, ale ať jsem počítal jak jsem počítal, ani zdaleka jsem se nedobral požadované sumy. 5 700 150 švédských korun bylo víc peněz, než jsem si vůbec dokázal představit. Pohrával jsem si s myšlenkou, že odsud jednoduše 25
uteču. Odjedu ze země. Kolik prostředků by tak asi vynaložili k pronásledování někoho jako já? Mohl bych jet autobusem do Nynäshamnu, potom trajektem na Gotland a tam se schovat na nějaké oblázkové pláži. Nebo vlakem do Kodaně, stopem do Německa… A pak? Mohl bych si z banky vybrat všechny peníze, koupit si letenku do Ameriky, chodit po Manhattanu, popíjet mléčné koktejly a jíst sendviče s pastrami. Připadalo mi do jisté míry lákavé odsud jen tak zmizet. Jenže co bych dělal, až bych se tam dostal? A pak ta myšlenka, že už bych se nikdy neměl vrátit. Ne, tady je mi dobře. Mám tu přátele. Veškeré vzpomínky. Líbil se mi tenhle byt, střídání ročních období. Líbilo se mi polehávat na gauči… Takže to bylo jasné. Pokud neexistuje jiné východisko. Vzal jsem telefon a chvíli ho podržel v ruce. Kdyby ještě žila máma, zavolal bych jí. Měla by radost, i z takové maličkosti, ačkoli by si kvůli tomu velkému dluhu určitě dělala starosti. Možná by vymyslela nějaké řešení. Nebylo by to poprvé. Stál jsem a přehazoval si sluchátko z jedné ruky do druhé. Nakonec jsem vytočil jediné číslo, které jsem si dokázal vybavit.
6. Maud to zvedla hned na druhé zazvonění. Tentokrát mluvila mnohem klidněji. Po včerejší dlouhé noční frontě mi připadalo zvláštní se zničehonic dovolat na přímou linku. Připadal jsem si tak trochu exkluzivně. „Co byste dělali, kdybych prostě utekl?“ zajímalo mě. „Utekl?“ zopakovala. „No?“ „Na tom, kde se momentálně nacházíte, v podstatě ne26
záleží. Tohle se týká všech. Platbu záloh, ve vašem případě tedy celé částky, lze provést odkudkoli. A v jakékoli měně. Můžete se zdržovat, kde chcete, za předpokladu, že se nebudete vyhýbat svým platebním závazkům.“ Na okamžik jsem se zamyslel. „A co když budu?“ „No,“ začala. „Tak po vás vyhlásíme pátrání. Zablokujeme vám účty, řidičský průkaz, pas, platební karty. Dostanete oficiální napomenutí. Nebudete si moct vzít půjčku a tak dále. Bude to pro vás, jak to jen říct, nepříjemné. To máte v plánu?“ „Ne,“ povzdechl jsem si. „To asi ne.“ „Dobře,“ řekla Maud. „Protože jakékoli podezření z vyhýbání se platebním závazkům jsem povinna ohlásit. Tomu bych se ráda vyhnula.“ Zdálo se mi, že jsem v jejím hlase zaslechl stopu nářečí západního Švédska, a pokoušel jsem se přijít na to, odkud pochází. Ze všech sil se snažila mluvit jistou formou standardní švédštiny, ale tu a tam se jí do některých vět vplížila lehká, tak trochu rázná stoupavá melodie. Znělo to svým způsobem roztomile. „Jak to jde s penězi?“ zeptala se. Promnul jsem si obličej a pokusil se mluvit energicky. Jako bych od našeho posledního rozhovoru nedělal nic jiného, než jen počítal a obvolával nejrůznější místa. „Nic moc,“ přiznal jsem. „To nemáte ani žádné cenné papíry?“ „Ne.“ „Co šperky? Zlato?“ „Mám nějaké prsteny a tak… pár svícnů. Ale to je…“ Posadil jsem se na gauč a chystal se na něj natáhnout, když mi došlo, že pokud si lehnu, určitě to bude slyšet. To by nedělalo dobrý dojem.
27
„Nemohl bych si tu částku postupně odpracovat?“ napadlo mě. Maud se zhluboka nadechla. Znovu jsem měl pocit, že to není poprvé, co něco takového řeší. Její odpověď zněla tak nějak mechanicky. „Za předpokladu, že disponujete běžnou pracovní kapacitou, nejprve samozřejmě posoudíme vaše schopnosti ve vztahu k dané částce. Musíme analyzovat spoustu lidí a práci je potřeba rozdělit – ani s jistotou nevíme, zda to bude aktuální. Jak už jsem ovšem řekla, máme nastavený dluhový strop, a pokud dojde k jeho překročení, neexistuje z naší strany možnost dál poskytovat přístup k prožitkům.“ „Jaký je ten dluhový strop?“ zeptal jsem se. „Vypočítává se pomocí vzorce, který zohledňuje věk, místo pobytu, mimořádné zážitky, úspěchy, vzdálenost k moři. Tyhle věci. Kvalitu bydlení, vztahů a tak dále. Z čehož nakonec vzejde váš osobní součet Prožitého Štěstí. Započítávají se tam vaše aktuální hodnoty, za předpokladu, že jsou zajištěny všechny údaje. Tohle celé je samozřejmě veřejný dokument, ale pochopitelně vám teď z hlavy neřeknu, jak… Potkalo vás někdy nějaké neštěstí?“ Upřeně jsem se díval na skvrnu na zdi přímo proti gauči. Byla tam, co mi paměť sahá, a svým způsobem jsem ji měl rád. Evokovala bezpečí. Domov. Přemýšlel jsem, jestli jsem ji tam udělal já, nebo předchozí podnájemník. „Jak to myslíte?“ „Zeptám se takhle,“ pokračovala. „Trpíte nějakým postižením?“ „Ne,“ řekl jsem. „Nějakou nemocí?“ „Ne. Vlastně… ne. Občas mě trochu trápí astma.“ 28
„Astma?“ „Ano, trochu. Někdy na jaře.“ „Ano?“ „A pak mám laktózovou intoleranci.“ „No, to není nic neobvyklého. Už ne. Ne v dnešní době, se všemi těmi novými produkty a dostupnými alternativami. Vyrůstal jste s oběma rodiči?“ „Ano.“ „Tak vida, ano, tím se částka o něco zvyšuje…“ Hlavou mi prolétly výjevy z dětství. Máma, jak kouří cigaretu značky Blend pod kuchyňskou digestoří, táta sehnutý pod kapotou auta, moje tříkolka s nákladní plošinkou, rozbitý zvonek u dveří. Přerostlý trávník vzadu za domem a tupá ruční sekačka, která ho měla posekat. „My jsme ale nebyli nijak zvlášť bohatí nebo tak…“ zaprotestoval jsem. „To přece nemá na zážitky vliv, ne?“ „To bych řekl, že má!“ „Jak to myslíte?“ „Přece kdybych vyrůstal… Chci říct, že občas to bylo celkem těžké, když měl práci jenom táta a…“ „Ale vy jste se měl dobře?“ „Cože?“ „Vyrůstal jste spokojeně?“ Dal jsem si pár vteřin načas. „Jo, to zase musím potvrdit.“ „No tak vidíte.“ Přemýšlel jsem, kolik jí tak může být. Připadala mi starší, což ale neznamenalo, že to tak opravdu je. Lehce chraplavý hlas jí dodával jistý neurčitý šarm, ale stejně tak dobře mohla být o pět nebo deset let mladší než já. Tohle šlo vždycky těžko odhadnout. Možná za to mohl jen ten úřednický tón, to, jak ze sebe chrlila informace, nebo že věděla něco, co jsem já nevěděl. V tom případě 29
by to nebylo poprvé. Duševně jsem si často připadal asi tak na úrovni sedmnáctiletého kluka. A starší než sedmnáct byla každopádně. „V našich dotaznících jste odpověděl…“ pokračovala. Zavřel jsem oči a v horku se pokoušel utřídit si myšlenky. „Počkat,“ vzpamatoval jsem se. „V dotaznících?“ „No, ano, uvedl jste… Moment…“ Lehce jsem se narovnal. Na čele a spáncích mi vyskočily drobné kapičky potu. Cítil jsem, jak telefon zvlhl a smeká se mi po tváři. „Jaké zase dotazníky?“ zajímal jsem se. „Z našeho průzkumu vyplývá…“ Trochu to protahovala a já jsem znovu slyšel, jak něco ťuká do počítače. Najednou jsem si vybavil, jak jsem před několika měsíci vyplňoval nějaké dotazníky a formuláře. Tlusté sešity s nejrůznějšími otázkami a zaškrtávacími políčky. Matně tuším, že jsem je zaškrtával, když jsem seděl na záchodě. Pak už stačilo jen olíznout obálku, zalepit ji a hodit do schránky. Poštovné hradil příjemce. „Pár věcí mi to tu našlo. Tak se na to podíváme…“ Vstal jsem a začal přecházet po místnosti sem a tam. „Ale jak to…“ řekl jsem. „Mně hlavně přišlo, že vyplňovat to je docela zábava… Nemyslel jsem si, že by na tom až tolik záleželo.“ „Ne?“ „Ne, to bych se nad tím zamyslel o trochu víc.“ „To jste se nad tím nezamýšlel?“ „No, ne, teda…“ „Tady to máme… Pět písemných dotazníků a jeden po telefonu.“ Najednou jsem si vzpomněl na telefonát zhruba před půl rokem. Mladá dívka. Bavilo mě si s ní povídat. I ona 30
