Krásná, âernobílá Poldi

Václav Cílek, Michal Hartl, Radoslava Schmelzová

Krásná, âernobílá Poldi

Krásná, černobílá Poldi Josef Hoffmann, evropský architekt v Kladně Die wunderschöne, schwarzweiße Poldi Josef Hoffmann, der europäische Architekt in Kladno

ISBN 978-80-239-9304-5

Krásná, âernobílá Poldi

Josef Hoffmann, evropsk˘ architekt v Kladnû

Autoři textů: Václav Cílek, Michal Hartl, Radoslava Schmelzová Fotografie z archivů Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně, STROJÍREN POLDI, a.s., Společnosti přátel Josefa Hoffmanna a Václava Cílka Vydala: Společnost Poldi Hütte, s.r.o. Editoři: Radoslava Schmelzová, Dagmar Šubrtová Německý překlad: Elke Minaříková, anglický překlad: Olga von Pohl Grafická úprava: Libor Kačaba, Studio Altair Tisk: Integraf Náchod 1. vydání 2007 Náklad 1200 kusů

Krásná, âernobílá Poldi

9

788023 992045

Beautiful, black and white Poldi Josef Hoffmann, the European architect in the town of Kladno

Josef Hoffmann, evropsk˘ architekt v Kladnû

Krásná, âernobílá Poldi Václav Cílek, Michal Hartl, Radoslava Schmelzová

1

2

Obsah 6 Kladno, Vídeň a Josef Švejk 8 Kladno, Wien und Josef Švejk 10 Kladno, Vienna and Josef Švejk

40 Expozice Poldiny hutě na výstavě Německého Werkbundu v Kolíně nad Rýnem (1914) Exposition der Poldihütte auf der Kölner Werkbundausstellung (1914) Poldi steelworks exhibit at the Werkbund Exhibition in Cologne (1914)

12 Hoffmannova geometrická abstrakce 16 Die Hoffmannsche geometrische Abstraktion 20 Hoffmann’s geometrical abstraction

42 Generální ředitelství ve Vídni (1912 - 1914) - vstupní hala Generaldirektion in Wien (1912 - 1914) - Eingangshalle Vienna headquarters (1912 - 1914) - entrance hall

28 Dům hostí Poldiny hutě (1902 - 1903) - exteriér Gästehaus der Poldihütte (1902 - 1903) - Exterieur Guesthouse (1902 - 1903) - exterior

44 Automobil ředitele Pazzaniho? (1914) Automobil von Direktor Pazzani? (1914) Director Pazzani’s automobile? (1914)

30 Dům hostí Poldiny hutě (1902 - 1903) - interiér Gästehaus der Poldihütte (1902 - 1903) - Interieur Guesthouse (1902 - 1903) - interior

46 Obrobna hřídelí (1915 - 1917) Kurbelwellenwerkstätte (1915 - 1917) Crankshaft machine shop (1915 - 1917)

32 Závodní ředitelství (1904 - 1912) - exteriér Werksdirektion (1904 - 1912) - Exterieur Factory offices (1904 - 1912) - exterior

48 Prodejna se skladem potravin a oděvů Warenhaus mit Lebensmittel und Bekleidungslager Food and clothing shop and warehouse

34 Závodní ředitelství (1904 - 1912) - interiér Werksdirektion (1904 - 1912) - Interieur Factory offices (1904 - 1912) - interior

50 Sklad pomocných látek (1917) Hilfsstofflager (1917) Auxiliary materials storehouse (1917)

36 Ambulance pro zaměstnance (1909 - 1910) Angestelltenambulanz (1909 - 1910) Employee clinic (1909 - 1910)

52 Vila ředitele Hatlanka (1916 - 1918) Villa von Direktor Hatlanek (1916 - 1918) Director Hatlanek’s villa (1916 - 1918)

38 Reklamní tiskovina - inzerát Werbeschrift - Inserat Promotional material - advertisement

54 Alexander Pazzani Alexander Pazzani Alexander Pazzani

4

Josef Hoffmann

3

Krásná, černobílá POLDI … Jednoduchý, hluboce citově zabarvený výraz velikána naší literatury Bohumila Hrabala, vyjadřuje pocity nás všech, kteří jsme zde pracovali a pracujeme. POLDI - to není jen tvrdá práce, prach, oheň a záře nad tekoucí ocelí. POLDI - to jsou desetitisíce lidských osudů naplněných i nenaplněných očekávání. POLDI a její pěticípá hvězdička nad čelem krásné paní Leopoldiny není politikum, ale symbol rozletu do všech pěti světadílů. A POLDI je také nezaměnitelný architekt Josef Hoffmann a jeho znovu objevené stopy v ní a v městě Kladně...... Tuto publikaci vydává společnost POLDI Hütte s.r.o. jako dceřiná společnost SCHOLZ Edelstahl GmbH s výrazem úcty všem, kteří se zasloužili o znovuzrození jejího dobrého jména a budou i nadále pečovat o její odkaz a rozvoj.

Schöne, schwarzweiße POLDI … Diese einfachen, sehr emotional gefärbten Worte unseres Literaturgiganten bringen wohl die Gefühle und Empfindungen von uns allen, die wir hier gearbeitet haben und immer noch arbeiten, zum Ausdruck. POLDI - das ist nicht nur harte Arbeit, Staub, Feuer und das gleißende Licht über dem flüssigen Stahl. POLDI - das sind zehntausende menschlischer Schicksale - erfüllte und unerfüllte Erwartungen. POLDI und das fünfzackige Sternchen über der Stirn der schönen Frau Leopoldine ist kein Politikum, sondern ein Symbol für das Vordringen in alle fünf Kontinente. POLDI ist aber auch der unverwechselbare Architekt Josef Hoffmann und seine in ihren Mauern und in der Stadt Kladno wiederentdeckten Spuren … Diese Publikation wird von der Gesellschaft POLDI Hütte s.r.o. als Tochtergesellschaft der SCHOLZ Edelstahl GmbH herausgegeben, um all denen Dank und Anerkennung zu sagen, die sich um die Wiedergeburt ihres guten Namens verdient gemacht haben und auch weiterhin ihr Vermächtnis pflegen und ihre Entwicklung vorantreiben werden. Dipl.-Betriebswirt (FH) Vladimir Zivicnjak, jednatel společnosti Poldi Hütte, s.r.o.

4

Josef Hoffmann (1870 Brtnice - 1956 Vídeň)

5

Kladno, Vídeň a Josef Švejk

Ta krátká doba, kdy Vídeň a Rakousy patřily k Českému království, skončila bitvou na Moravském poli a smrtí Přemysla Otakara II. v roce 1278. Málokdy si uvědomujeme, že Rakouská monarchie byla založena hlavně proto, aby po smrti českého a uherského krále Ludvíka Jagellonského v bitvě proti Turkům u Moháče v roce 1526 byla zastavena expanze islámské osmanské říše. A tento projekt se naštěstí podařil. Pod vlivem národnostních bojů 19. století a Josefa Švejka rádi zapomínáme na všechno habsburské a tedy rakouské. A přitom jsme spolu dějinami šli společně skoro pět set let, která se nedají jen tak odložit. V roce 1900 se k české národnosti hlásilo ve Vídni 106 tisíc obyvatel. Tento počet z ní udělal druhé největší české město. Umělecké kontakty počínaje B. Wohlmutem či A. Pilgramem začaly již dávno předtím. Prohloubilo je nejenom baroko, ale od roku 1870 se výstav ve vídeňském Künstlerhausu pravidelně účastnili čeští umělci, kteří zde jako např. J. Čermák či J. Schikaneder získávali významné

6

ceny. Další umělci jako V. Hynais, A. Mucha, F. Kupka byli hosty vídeňské Secese, založené v roce 1897. V druhém významném vídeňském uměleckém spolku Hagenbundu bylo zapsáno dokonce 44 českých členů včetně např. J. Preislera, J. Kotěry, J. Úprky a M. Alše. Vídeň roku 1900 představuje první a nejvýznamnější tavící kotel evropské a tedy i světové moderny. Tím druhým byla Paříž, třetím New York. Vídeň byla nejdůležitější nejenom proto, že byla na samém počátku, ale prostřednictvím Sigmunda Freuda ovlivnila vědu o poznání duše, díky Adolfu Loosovi a Otto Wagnerovi proměnila architekturu, něco podobného platí pro filosofii (L. Wittgenstein), žurnalistiku (K. Kraus), design (J. Hoffmann) či moderní hudbu. Žádná další umělecká „revoluce“ 20. století nebyla tak všestranná. Intenzita přerodu byla srovnatelná s nástupem renesance či baroku, ale mnohem rychlejší. Během pěti let se změnil opulentní styl „Potěmkinových vesnic“ na Ringstrasse na čistou, geometrizující modernu. V samotném centru tohoto

dalekosáhlého světového dění byli tři moravští rodáci – Freud, Loos a Hoffmann a společně s nimi Karl Kraus, původem z Jičína. Vídeň nasávala nadané lidi z provincií. Bohatá buržoazie se svým vlivem vyrovnávala tradiční aristokracii, ale nemohla a ani se nechtěla rovnat jejím tradicím, plesům a zámkům, a tak vytvářela vlastní odlišný styl. A protože továrny a sídla buržoazie byly rozmístěny po celé monarchii, docházelo k odstřednému pohybu z centra na periferii. V tomto pohybu hraje Kladno (ale i Králův Dvůr a další místa) velice zajímavou roli. Část hutních provozů, zejména slavná Poldina huť, byla vlastněna Karlem Wittgensteinem, který ze zisku svých závodů spolufinancoval postavení Pavilonu Secese a podporoval tak klíčové umělce, jako byl např. Gustav Klimt. Koncem 19. století byly nářky na krásnou Vídeň postavenou z českých peněz na denním pořádku: Při Dunaji strmí paláce z krve mé a mého potu… Josef Hoffmann pracoval hlavně pro Karlova bratra Paula Wittgensteina, ale při příležitosti svatby Karlovy dcery – a Ludwigovy sestry Margarethe (*1882) s J. Stonboroughem v roce 1905 byl Hoffmann společně s Kolo Moserem požádán, aby jim navrhl byt v Berlíně. Ze stejné doby pochází i slavný portrét Margarethy Wittgenstein-Stonborough od Klimta, pro něhož Hoffmann vymýšlel tenké rámy, které obrazy spojovaly s okolím. Z Vídně do Berlína vede nejkratší cesta přes Prahu, takže návštěvy Kladna jsou v té době velice pravděpodobné (pozn.1).

nábytku, z toho čtyři od Hoffmanna a jeden od Mosera. Ve specializovaném knihkupectví Muzea Quartier nalezneme dvě německé monografie o Hoffmannovi, jednu italskou a jednu anglickou. Dále mu jsou věnovány kapitoly v dalších pěti knihách. A výčtem bychom mohli dál pokračovat. Josef Hoffmann vedl v letech 1905 - 1915 řadu osobních i novinových diskusí s Adolfem Loosem. Oba muže spojoval odpor proti historismu, ale jinak spolu příliš nesouhlasili. Dobře to je vidět nejenom na publikovaných textech o módě či životním stylu, ale také na návrzích židlí či interiérů. Archivní objev M. Hartla (pozn. 3) o Hoffmannově autorství vstupních objektů Poldiny hutě je periferním pokračováním vídeňského dialogu, který tyto nově určené budovy (navíc s částečně zachovaným dobovým mobiliářem!) staví svým významem poblíž takových staveb, jako je pražská Müllerova vila, a posouvá je tak daleko mimo rámec periferie směrem nejenom k Vídni, ale celým dějinám modernity. Václav Cílek, psáno ve Vídni v březnu 2007

Poznámky 1. Christian Witt-Dörring ed. a kol. (2006): Josef Hoffmann: Interiors 1902 - 1913. 1 - 224. Pretel. New York. 2. Kolektiv (1990): Architecture in Vienna, 350 key buildings, 1 - 206. Prachner. Wien. 3. Hoffmannovy stavby v Poldovce včetně interiérů jsou v současné zpracovávány kolektivem pracovníků a studentů VŠUP a AVU (M. Hartl, R. Schmelzová, D. Šubrtová, T. Voldráb a další).

Hoffmann je v Čechách spíš pozapomenutou postavou, snad proto, že národ čtenářů Jaroslava Haška dodnes na Vídeň shlíží nelaskavýma očima. Ale pokud vezmeme do ruky např. seznam 350 významných vídeňských budov všech dob, sestavený kolektivem městských památkářů, je Hoffmann zmíněn jako autor či spoluautor dvanácti objektů! (pozn.2). V Leopoldově muzeu je vystaveno pět kusů

7

Kladno, Wien und Josef Švejk Die kurze Zeit, in der Wien und Österreich zum Böhmischen Königreich gehörten, endete mit der Schlacht auf dem Marchfeld und dem Tode von Přemysl Otakar II im Jahre 1278. Nur selten wird uns dabei klar, dass die österreichische Monarchie hauptsächlich deshalb gegründet wurde, um nach dem Tode des böhmischen und ungarischen Königs Ludwig des Jagellonen in der Schlacht gegen die Türken bei Mohács im Jahre 1687 die Expansion des islamischen osmanischen Reichs aufzuhalten. Und zum Glück ist dieses Vorhaben gelungen. Unter dem Einfluss der Nationalitätenkämpfe des 19. Jahrhunderts und Josef Švejks vergessen wir nur allzu gern alles Habsburgische und somit Österreichische. Und dabei haben wir eine fast fünfhundertjährige gemeinsame Geschichte, die sich nicht so einfach beiseite schieben lässt. Im Jahre 1900 bekannten sich 106 000 Einwohner in der Stadt Wien zur tschechischen Nationalität, wodurch diese zur zweitgrößten tschechischen Stadt avancierte. Künstlerische Kontakte – beginnend bei B. Wohlmut oder A. Pilgram – begannen jedoch lange vordem. Vertieft wurden diese nicht nur durch den Barock, denn seit dem Jahre 1870 beteiligten sich an Ausstellungen im Wiener Künstlerhaus regelmäßig tschechische Künstler, die hier wie z.B. J. Čermák oder J. Schikaneder mit bedeutenden Preisen bedacht wurden. Weitere Künstler wie V. Hynais, A. Mucha, F. Kupka waren wiederum Gäste des im Jahre 1897 gegründeten Wiener Sezessionsvereins. In einem weiteren bedeutenden Wiener Kunstverband, dem Hagenbund,

8

waren sogar 44 tschechische Mitglieder einschließlich z.B. J. Preisler, J. Kotěra, J. Úprka und M. Aleš eingetragen. Das Wien des Jahres 1900 stellt den ersten und bedeutendsten Schmelzkessel der europäischen und somit auch der weltweiten Moderne dar. Der zweite war Paris, der dritte New York. Wien war die wichtigste Metropole der Moderne nicht nur, weil sie ganz am Anfang dieser Kunstrichtung stand, sondern weil sie über Sigmund Freud die Seelenforschung beeinflusste und dank Adolf Loos und Otto Wagner die Architektur veränderte. Ähnliches gilt auch für die Philosophie (L. Wittgenstein), die Journalistik (K. Kraus), für Design (J. Hoffmann) bzw. für die moderne Musik. Keine weitere künstlerische „Revolution“ des 20. Jahrhunderts war derart vielseitig. Die Intensität der Wandlung war vergleichbar mit dem Einzug der Renaissance oder des Barocks, sie lief jedoch viel schneller ab. Innerhalb von fünf Jahren verwandelte sich der opulente Stil der „Potemkinschen Dörfer“ an der Ringstraße in eine reine, geometrisierende Moderne. Direkt im Zentrum dieses weitläufigen Weltgeschehens standen drei gebürtige Mähren – Freud, Loos und Hoffmann und zusammen mit diesen der aus Jičín stammende Karl Kraus. Begabte Leute aus den Provinzen wurden von Wien buchstäblich aufgesogen. Die reiche Bourgoisie konnte es zwar ihrem Einfluss nach mit der traditionellen Aristokratie aufnehmen, mit ihrem Lebensstil - ihren Traditionen, Bällen und Schlössern - konnte und wollte sie sich jedoch nicht

messen und schuf daher einen eigenen anders geprägten Stil. Und da die Fabriken und Firmensitze der Bourgoisie über die gesamte Monarchie verteilt waren, kam es zu einer Verlagerung der Bewegung aus den Zentren in die Vorstädte. Dabei spielt Kladno (aber auch Králův Dvůr und weitere Städte) eine sehr interessante Rolle. Ein Teil der Hüttenbetriebe, vor allem das berühmte Poldihütte, befand sich in Besitz von Karl Wittgenstein, der aus dem Gewinn seiner Werke den Bau des Sezession-Pavillons mitfinanzierte und so bedeutende Künstler wie Gustav Klimt förderte. Ende des 19. Jahrhundertes waren Klagen in Bezug auf das aus tschechischen Geldern erbaute Wien an der Tagesordnung: An der Donau erheben sich Paläste, erschaffen aus meinem Schweiß und Blut ... Josef Hoffmann arbeitete hauptsächlich für Carl Wittgensteins Bruder Paul, aber anlässlich der Hochzeit von Karls Tochter – und Ludwigs Schwester – Margarethe (*1882) mit J. Stonborough im Jahre 1905 wurde Hoffmann zusammen mit Kolo Moser gebeten, ihnen eine Wohnung in Berlin zu entwerfen. Aus der gleichen Zeit stammt auch das berühmte Porträt von Margarethe WittgensteinStonborough von Klimt, für den Hoffmann dünne Rahmen erfand, die die Bilder mit der Umgebung verbanden. Die kürzeste Strecke von Wien nach Berlin führt über Prag, so dass Besuche in Kladno zur damaligen Zeit sehr wahrscheinlich waren (Anm. 1). Hoffmann ist in Tschechien eher eine in Vergessenheit geratene Person, vielleicht auch, weil die Leserschar von Jaroslav Hašek bis heute mit nicht gerade freundlichen Augen auf Wien herabschaut. Wenn wir jedoch z.B. das von einem Kollektiv von städtischen Denkmalpflegern zusammengestellte Verzeichnis der 350 bedeutendsten Wiener Gebäude aller Zeiten in die Hand nehmen, stellen wir fest, das Hoffmann als Autor bzw. Mitautor von zwölf Objekten erwähnt wird! (Anm. 2). Im Leopold-Museum werden fünf Möbelstücke ausgestellt, von denen vier

von Hoffmann und eins von Moser stammen. In der spezialisierten Buchhandlung des MuseumsQuartiers finden wir zwei deutsche, eine italienische und eine englische Monografie über Hoffmann. Weiterhin werden ihm Kapitel in weiteren fünf Büchern gewidmet. Und diese Aufzählung lässt sich beliebig fortsetzen. Josef Hoffmann führte in den Jahren 1905 - 1915 eine ganze Reihe von persönlichen und über die Presse geführten Diskussionen mit Adolf Loos. Beide Männer verband die Abneigung gegen den Historismus, aber ansonsten waren sie nicht sehr einer Meinung. Gut erkennbar war dies nicht nur an publizierten Texten über Mode bzw. Lebensstil, aber auch an Stuhl- oder Innenraumentwürfen. Ein von M. Hartl (Anm. 3) gemachter bedeutsamer Archivfund über Hoffmanns Urheberschaft bei Poldi-Objekten ist die periphere Fortsetzung des Wiener Dialogs, der diese neu aufgefundenen Gebäude (darüber hinaus mit teilweise erhalten gebliebenem zeitgenössischen Mobiliar!) ihrer Bedeutung nach in die Nähe solcher Bauten wie die Prager Müller-Villa stellt und sie somit weit über die Peripherie hinaus nicht nur in Richtung Wien, sondern auch in Richtung der gesamten Geschichte der Moderne rückt. Václav Cílek, geschrieben in Wien, März 2007

Anmerkungen 1. Christian Witt-Dörring ed. und Kol. (2006): Josef Hoffmann: Interiors 1902-1903. 1-224. Pretel. New York 2. Kollektiv (1990): Architecture in Vienna, 350 key buildings, 1-206. Prachner. Wien. 3. Die Hoffmannschen Bauten im Poldi-Werk einschießlich Inneneinrichtung werden derzeit von einem Kollektiv von Mitarbeitern und Studenten der VŠUP und AVU (M. Hartl, R. Schmelzová, D. Schubrtová, T. Voldráb u.a.) bearbeitet.

9

Kladno, Vienna and Josef Švejk

The short period during which Vienna and Austria belonged to the Kingdom of Bohemia ended in 1278 with the death of Přemysl Otakar II at the Battle of Dürnkrut. We also rarely realise that the Austrian monarchy was founded primarily in order to stop the Muslim expansion of the Ottoman Empire after the death of King Louis Jagellion of Bohemia and Hungary at the Battle of Mohács against the Turks in 1526. Fortunately, this project succeeded. Influenced by Josef Švejk and the struggle for national self-determination in the 19th century, however, we tend to want to forget anything having to do with the Habsburgs and, by extension, Austria. In truth, however, we have more than five hundred years of shared history that cannot be simply set aside. In 1900, some 106,000 inhabitants of Vienna claimed Czech nationality, making Vienna the world’s second largest Czech city. Artistic connections, beginning with B. Wohlmut and A. Pilgram, date back even further. These ties were strengthened during the baroque era, and after 1870 Czech artists regularly participated in exhibitions at Vienna’s Künstlerhaus, with several, including J. Čermák and J. Schikaneder, winning prestigious prizes. Other artists

10

such as V. Hynais, A. Mucha and F. Kupka were guests of the Vienna Secession founded in 1897. Vienna’s second most important artists’ association, the Hagenbund, included even more Czech artists (44) – J. Preisler, J. Kotěra, J. Úprka and M. Aleš, to name a few. Vienna in the year 1900 was the most important melting pot of European and worldwide modernism, followed by Paris and New York. Vienna held this prominent position not only because it had been at the very beginning of the modernist movement but, more importantly, because it influenced science and psychology through Sigmund Freud, and helped to change architecture through Adolf Loos and Otto Wagner. The same can be said for philosophy (L. Wittgenstein), journalism (K. Kraus), design (J. Hoffmann) and modern music. No other artistic “revolution” of the 20th century was so multifaceted. The intensity of the transition was comparable to the onset of the Renaissance or baroque eras, only faster. In a mere five years, the opulent style of the “Potemkin villages” on Vienna’s Ringstrasse had been transformed into pure, geometric modernism. At the very centre of this far-reaching international movement

there stand three natives of Moravia: Freud, Loos and Hoffmann. They are joined by Karl Kraus, who hailed from East Bohemia’s Jičín. Vienna acted as a vacuum, sucking in all talented people from the provinces. The city’s affluent bourgeoisie was catching up with the traditional aristocracy in terms of influence, but could not and in fact did not want to measure up to its traditions, balls and chateaux. It thus created its own style. The factories and residences of the bourgeoisie were situated all over the monarchy, which helped to promote a centrifugal motion towards the peripheries. The town of Kladno thus plays an important role in this movement (as did Králův Dvůr and similar places). Some of the local steelworks, especially the famous Poldi Steelworks, were owned by Karl Wittgenstein, who used his profits to co-finance the construction of the Secession Pavilion and to support key artists such as Gustav Klimt. Towards the end of the 19th century, it was common to hear complaints that beautiful Vienna had been built with Czech money: Palaces looming over the Danube, built with my blood and sweat.... Josef Hoffmann worked primarily for Karl’s brother Paul Wittgenstein. Together with Koloman Moser, Hoffmann was requested to design a flat in Berlin for Karl’s daughter Margarethe (Ludwig Wittgenstein’s sister) on the occasion of her marriage to J. Stonborough in 1905. Klimt’s famous portrait of Margarethe Wittgenstein-Stonborough dates form the same period – Hoffmann designed the portrait’s thin frames that allowed the paintings to blend with the background. Since the shortest route from Vienna to Berlin passes through Prague, it is quite likely that Hoffmann visited Kladno on the way (note 1). Hoffmann is a somewhat forgotten figure in Bohemia, perhaps because the nation of Jaroslav Hašek still sees Vienna with unkind eyes. If we look at a list of Vienna’s 350 most noteworthy buildings, however, put together by a team

of urban preservationists, we find Hoffmann mentioned as the author or co-author of 12 buildings! (note 2). In Vienna’s Leopold Museum we can find five pieces of furniture, four of which were designed by Hoffmann and one by Moser. The bookstore in the MuseumsQuartier contains two German monographs on Hoffmann, plus one in Italian and one in English. Another five books dedicate entire chapters to him. And this list could go on. From 1905 to 1915, Josef Hoffmann engaged in numerous personal and newspaper discussions with Adolf Loos. Despite their shared aversion to historicism, they failed to agree in almost every other area, something that can be clearly seen from their published texts on fashion and lifestyle or the designs of their chairs or interiors. M. Hartl’s archival discovery (note 3) proving Hoffmann’s authorship of the buildings at the entrance to the Poldi steelworks represents a kind of continuation of this Vienna dialogue. These newly described buildings (including partially preserved period furnishings!) thus take their place alongside structures such as Prague’s Villa Müller and move from the periphery towards not only Vienna but all of modern history. Václav Cílek, Vienna, March 2007

Notes 1. Christian Witt-Dörring, ed., et al. (2006): Josef Hoffmann: Interiors, 1902-1913. Prestel. New York. 2. Otto Kapfinger and Dietmar Steiner (1990): Architecture in Vienna: 350 Key Buildings. Prachner. Vienna. 3. Hoffman’s buildings at Poldi Kladno, including their interiors, are being studied and documented by a team of teachers and students from Prague’s Academy of Arts, Architecture and Design, and the Academy of Fine Arts (M. Hartl, R. Schmelzová, D. Šubrtová, T. Voldráb and others).

11

Vídeňský Werkbund, spolek, který vybudoval čtvrť družstevních vilek z let 1930 - 32, je považována ze nejvýznamnější projekt rakouské moderny. Cílem bylo vytvořit malé rodinné bydlení v elegantních moderních domech se zahrádkami, které navrhoval výkvět tehdejších modernistů – A. Loos, A. Lurcat, A. Brenner, R. Neutra a další. J. Hoffmann navrhl čtyři symetricky uspořádané, čistě pojednané domy, které by mohly sloužit jako vzorové bydlení pro střední třídy. Pro tento životní styl byl rovněž navrhován střídmý, praktický nábytek, nerezové příbory, skleněné konvice na čaj a další předměty. Jednalo se o víc než architekturu, o životní pocit.

Die Wiener Werkbundsiedlung, d.h. die Genossenschaftvillensiedlung aus den Jahren 1930 - 32, gilt als das bedeutsamste Projekt der österreichischen Moderne. Es verfolgte das Ziel, kleine Wohnungen für Familien in eleganten modernen Häusern mit Gärten zu schaffen, die von der Elite der damaligen Modernisten entworfen wurden (A. Loos, A. Lurcat, A. Brenner, R. Neutra u.a.). Josef Hoffmann entwarf vier symmetrisch angeordnete, sauber gestaltete Häuser, die als Vorzeigewohnung für die Mittelklasse dienen könnten. Für diesen Lebensstil wurde ebenfalls nüchternes praktisches Mobiliar, rostfreies Besteck, gläserne Teekannen und weitere Gegenstände entworfen. Hierbei handelte es sich um mehr als Architektur – um Lebensgefühl.

Vienna’s Werkbund housing estate, a neighbourhood of co-op villas from 1930 - 32, is considered the most important project of Austrian modernism. Its objective was to create small-scale family housing in elegant modern houses with gardens, designed by the top modernist architects of the time – A. Loos, A. Lurcat, A. Brenner, R. Neutra and others. J. Hoffmann designed four symmetrically situated, stylistically pure houses that could set a perfect example for middle-class housing. Other designs for this lifestyle included modest, practical furniture, stainless-steel cutlery, glass teapots and other objects. The goal was to create not just architecture, but also to promote a certain attitude towards life.

12

13

Hoffmannova geometrická abstrakce Jako spoluzakladatel avantgardního spolku výtvarných umělců Wiener Secession (Vídeňská secese), Wiener Werkstätte (Vídeňská dílna) a Österreichischer Werkbund (Rakouský svaz umělců, řemeslníků a průmyslu) se Josef Hoffmann velkou měrou podílel na vývoji architektury a designu vídeňské moderny. Nadčasovost jeho tvorby dokazují předměty vyráběné dodnes, přestože uplynula celá desetiletí od doby jejich navržení, a patří mezi nejlepší, ale také nejdražší rakouský design. Jeho architektonická a designérská tvorba v mnohém předjala budoucí modernismus a funkcionalismus.

Město XX. století bude oslňující a nahé jako Sion, město svaté, jako je hlavní město nebe. Adolf Loos V neklidné době otřásající se v samých základech přichází Hoffmann, který se narodil roku 1870 v Pirnitz/Brtnici v dnešní České republice, aby studoval ve Vídni na Akademii výtvarných umění u architekta Otto Wagnera. Ten byl představitelem hnutí známého jako architektonický racionalismus, a i když díky polytechnickému vzdělání získal ostrý smysl pro technickou a sociální realitu doby, jeho obraznost byla přitahována radikálními teoretickými myšlenkami. Ve své knize Moderne Architektur, 1896 (Moderní architektura) seřadil kritéria: účel, konstrukce a poezie podle důležitosti, kterou jim přikládal ve své architektonické i designérské tvorbě. Hledal východisko z převládajícího historizujícího stylu začleněním nových tvarů a materiálů do architektury, aby tak vyjádřil měnící se společnost a skutečnost.

14

Hoffmann prochází vývojem, kdy je zpočátku zcela ovlivněn postavou učitele Otto Wagnera a kreslí velkolepé architektonické vize; později tvoří kresby ve stylu art nouveau (rostlinná secese), posléze při hledání základního tvaru předmětu dospívá až ke geometrické abstrakci. Je to doba, kdy důsledně kreslí jen na rastrovaném (čtverečkovaném) papíru. Je zřejmé, že nejenom z těchto důvodů získal přezdívku Hoffmann-čtvereček. Veřejnosti se představil interiérem a portálem obchodu Apollo (1899) a velmi brzy se i díky objednávkám od vlivných mecenášů stal nejžádanějším architektem ve Vídni.

Palác Stoclet se vyznačuje veškerou manýrovanou rukodělnou elegancí Vídeňských dílen. Kenneth Frampton V roce 1903 se začal blížit krystalicky čistému a jednoduchému pojetí architektury Otto Wagnera. Jedním

z Hoffmannových neslavnějších návrhů byla stavba sanatoria v Purkersdorfu včetně navržení a vybavení interiéru. Tato stavba později zásadně ovlivnila Le Corbusiera. V roce 1905 zahájil Hoffmann stavbu Stocletova paláce v Bruselu. Nechal jej vyzdobit malířem Gustavem Klimtem. Tato elegantní, odhmotněná a podle Eduarda Seklera v podstatě atektonická budova s charakteristickým jemným dekorem a dokonale vytříbenými formami je obložená tenkými deskami z bílého mramoru s „bronzovými švy“, jejichž linie padají přes rohy budovy a plynule stavbu sjednocují. Na schodišťové věži podpírají čtyři mužské postavy secesní vavřínovou kupoli. Palác v sobě spojuje wagnerovskou symboliku a jemně zářící plochy jsou v kontrastu s bronzovými liniemi.

Chceme vyhlásit válku sterilní rutině i rigidnímu byzantinismu a také všem formám nevkusu. Herman Bahr při příležitosti založení Vídeňské secese Josef Hoffmann zakládá spolu s Otto Wagnerem, designérem Kolomanem Moserem a malířem Gustavem Klimtem skupinu umělců zvanou Vídeňská secese, spolek odštěpený od oficiálního rakouského umění. Jsou s ním spojeny osobnosti, jako byli Adolf Bohm, Anton Stark, Ernst Stohr, Oskar Kokoschka, Egon Schiele a řada dalších umělců. Mezi patrony tohoto avantgardního stylu patřily významné vídeňské rodiny z židovských kruhů, jako byli Wittgensteinovi, Ledererovi či Knipsovi. Výrazné linie, splývající vlasy, žhnoucí barvy, květy, geometrické vzory, křivky a mystické víry symbolizující svět podvědomí lidské mysli - to celé vyjadřuje pocity dekadence, sexuality a napětí přelomu století. Secese se postupně prosadila jako poslední univerzální sloh v Evropě a Spojených státech. Navázala mimo jiné i na hnutí Arts and Crafts vycházející z myšlenek Johna Ruskina a Williama Morrise o kvalitním ručně vyráběném

předmětu pro každého a to v reakci na hrubou úroveň masové výroby v průmyslově nejvyspělejší Velké Británii. Hoffmann se stal autorem prostorového řešení proslulých výstav Vídeňské secese. Jeho komponování celého prostoru a experimentovaní s barvou vytvořilo dynamickou hru mezi řádem a bizarností. Tento úkol dostal k řešení ještě mnohokrát včetně výstavních pavilonů při reprezentačních výstavách v Rakousku i v zahraničí a obdržel i řadu prestižních vyznamenání včetně Francouzské čestné legie. Secese se zaměřila především na střední a vyšší vrstvy společnosti, kriticky reagovala na negativní důsledky překotné industrializace. Špičkoví umělci doby pracovali s kultem ženského těla, erotickou symbolikou a obdivem k efemérní kráse jako symbolu nenávratně plynoucího času. Spojovat automaticky secesi jen s bohatě zvlněnými liniemi je nepřesné. Charakteristický ornament sinusoidy souvisel se světem přírody (stylizované formy rostlin, hmyzu). Po navázání obchodních styků s Japonskem se stalo inspirací i japonské umění, kde se vířivé linie objevily v kontrastu s přesně vymezenými monochromními geometrickými plochami. Muchovsky rozevlátý florální styl byl typický pouze pro Paříž. Vídeňská secese naopak upřednostňuje strohý geometrizovaný dekor.

Zvláště mě zajímají čtverce jako takové a používání černé a bílé jako základních barev, protože tyto jasné prvky se v dřívějších stylech nikdy neobjevily. Josef Hoffmann Josef Hoffmann dospěl již v roce 1900 oproti předchozímu období zvlněných secesních tvarů k přímočarému stylu se základní barevnou skladbou černé a bílé. Již zmíněný vliv Japonska vtiskl podobu i Hoffmannově tvorbě, zvláště to byl v japonském umění často používaný motiv čtverce. Opakování vzoru čtverců a kruhů a důsledné užívání černé a bílé vytvořilo jeho moderní tvarosloví. Podstatný

15

je pro něj tvar objektu, zdobení se postupně minimalizuje na geometrický dekor. V letech 1902 - 1904 dosáhlo Hoffmannovo dílo vrcholu jednoduchosti geometrické abstrakce, kdy došel k téměř drastické úspornosti ve výrazu – dekorem byl jen rastr čtvercových otvorů. Za nejproslulejší návrh z doby kolem roku 1905 je považován „stroj na sezení“, tzv. Sitzmaschine pro firmu Jacob a Josef Kohnové. Přísně abstraktní formy se staly přímo esencí toho, co definovalo styl této doby. Účast na založení spolku nezávislého rakouského umění dovedla v květnu 1903 k založení Wiener Werkstätte, výrobních dílen orientovaných na vysoce kvalitní design předmětů. Připojili se k němu Moser, Klimt a další umělci jako Oskar Kokoschka, Egon Schiele, Dagobert Peche, Otto Prutscher, Ernst Lichtblau a Josef Frank. Tyto dílny vyráběly pro sofistikovaný trh, který byl v opozici vůči britské touze po masové produkci. Hoffmann na začátku výroby v letech 1903 - 1911 trval na řemeslné práci v malých sériích a odmítal strojní výrobu. V pozdějším období v rozmezí 1908 - 1918 názor změnil a činnost Wiener Werkstätte se vedle řemeslně luxusní tvorby orientovala převážně na sériovou průmyslovou výrobu. Hoffmannovo architektonické cítění vneslo do Werkstätte myšlenku navrhovat celý prostor s jednoduchými barvami a motivy, které přerůstaly na zdi, závěsy až k nábytku a jeho čalounění. Spojením krásného a užitého umění chtěl dosáhnout ústředního cíle Werkstätte: gesamtkunstwerk čili “totální umělecké dílo.” Pro Wiener Werkstätte, které Hoffmann zakládal s myšlenkou na nový vztah mezi formální krásou a funkcí, přineslo Hoffmannovo úsilí oživení i do užitého umění. Výrobky se značkou WW všech možných druhů užitého umění brzy nacházely odbyt v celém světě. Po první třetinu 20. století Wiener Werkstätte garantovaly vysokou kvalitu rakouského designu na mezinárodní úrovni. Nábytek a další

16

předměty, které Hoffmann sám navrhl pro výrobu ve Wiener Werkstätte, měly obrovský vliv na evropský vkus po několik desetiletí. Jejich jednoduchost a účelné formy připravily podmínky pro vyjádření jednoduchých forem a přísnosti modernismu.

Wittgensteinovi žili ve stylu aristokracie. Ray Monk Hoffmannovo delikátní užité umění se příznačně objevilo v návrzích předmětů a interiérů pro rodinu Wittgensteinů, zvláště pro Karla a Paula Wittgensteinovy. Nábytek a stříbro vytvořené Hoffmannem pro tuto rodinu je názornou ukázkou elegantnosti designu, s důrazem na účelnost, praktičnost a oslavu uměleckého řemesla, která učinila Hoffmanna klíčovou osobou v designu počátku 20. století. Díky patronacím takových klientů, jakou byla rodina Wittgensteinů, Hoffmann byl jako první schopen experimentovat s novými myšlenkami designu. Wittgensteinové byli jednou z nejbohatších a nejvlivnějších rodin ve Vídni. Průmyslník a selfmademan Karl Wittgenstein měl osm dětí včetně filosofa Ludwiga a klavíristy Paula. Sociální ambice této rodiny zajistily Hoffmannovi finanční podporu pro nové a neobvyklé, až extrémní myšlenky týkající designu. Dubový černobílý psací stůl, který si v roce 1905 objednala Margarethe Stonborough, dcera Karla Wittgensteina, je jednou z nejdůležitějších Hoffmannových prací a ze všeho nejvíce připomíná abstraktní plastiku. Hoffmannův zájem o britské hnutí Arts and Crafts se objevuje ve stříbrné cukřence z roku 1903, kterou objednala Justine Wittgenstein. Dalším řemeslně skvěle zpracovaným kusem je stříbrná vitrína z vídeňského paláce Karla Wittgensteina na Alleegasse; vitrína navržená Carlem Czeshkou, zdobená měsíčními kameny, opálem, lapisem lazuli a onyxem je

jedním z nejopulentnějších předmětů, které kdy vyšly z Wiener Werkstätte.

Krásná, černobílá Poldi. Parafráze názvu povídky B. Hrabala Vídeňská secese nebyla v Čechách nijak neznámá. Řada umělců byla i českého původu: Alfons Mucha, Adolf Loos, Josef Hoffmann, Emil Orlik a další. Brněnské Uměleckoprůmyslové muzeum v roce 1900 a 1904 vystavilo umělce z okruhu Wiener Sezession a Wiener Werkstätte. Většinu skleněných předmětů pro vídeňské podniky navíc vyráběly české sklárny. Ale přímé vazby Vídeňské secese, Wiener Werkstätte a Österreichischer Werkbund se projevují v prudce se rozvíjejícím průmyslovém Kladně, městě na 300 kilometrů vzdáleném od Vídně, v Poldině huti, právě prostřednictvím osoby architekta a designéra Josefa Hoffmanna. Od roku 1902 pracoval pro ředitele Poldiny

hutě Alexandra Pazzaniho (člena Rakouského Werkbundu) a navrhl některé budovy pro Poldinu huť a patrně v duchu gesamtkunstwerku také kompletní vybavení interiérů. Huť založil Karl Wittgenstein v roce 1889 a na počest své manželky Leopoldiny dostala název Poldihütte; jemný profil její hlavy se objevil v logu hutě a vzápětí se stal světoznámým symbolem pro vysoce kvalitní ocelářské produkty. Hoffmann pro Poldinu huť pracoval v době vrcholného tvůrčího období, kdy v jeho tvorbě dominovala černá a bílá barva a tvar čtverce. Radoslava Schmelzová

17

Die Hoffmannsche geometrische Abstraktion Als Mitbegründer des avantgardistischen des Vereins der bildenden Künstler Wiener Sezession, der Wiener Werkstätte und des Österreichischen Werkbundes beteiligte sich Josef Hoffmann in großem Maße an der Weiterentwicklung der Architektur und des Designs der Wiener Moderne. Die Zeitlosigkeit seines Schaffens beweisen Gegenstände, die bis heute hergestellt werden, obwohl ganze Jahrzehnte seit dem Zeitpunkt ihres Entwurfs vergangen sind. Sie gehören zu dem besten, aber auch teuersten österreichischen Design. Sein architektonisches und designerisches Schaffen nahm dem zukünftigen Modernismus und Funktionalismus vieles vorweg.

Die Stadt des XX. Jahrhunderts wird blendend und nackt sein wie Zion die heilige Stadt - die Hauptstadt des Himmels. Adolf Loos In einer in ihren Grundfesten erschütterten unruhigen Zeit erscheint der im Jahre 1870 in Pirnitz/Brtnice in der heutigen Tschechischen Republik geborene Hoffmann auf der Bildfläche, um in Wien an der Akademie der bildenden Künste beim Architekten Otto Wagner zu studieren. Wagner war Vertreter einer als architektonischer Rationalismus bekannten Bewegung, und auch wenn er sich durch seine polytechnische Bildung einen scharf ausgeprägten Sinn für die technische und soziale Realität der Zeit aneignete, wurde seine bildliche Vorstellungskraft von radikalem theoretischen Gedankengut angezogen. In seinem Buch Moderne Architektur, 1896, ordnete er die Kriterien Zweck, Konstruktion und Poesie nach der Bedeutung, die er ihnen in seinem architektonischen und designerischen Schaffen beimaß. Er suchte nach einem Ausweg aus dem vorherrschenden historisierenden Stil, indem er neue Formen und Materialien in die Architektur aufnahm, um so die sich verändernde Gesellschaft und Wirklichkeit zum Ausdruck zu bringen.

18

Hoffmann durchläuft eine Entwicklung, in der er zunächst völlig von der Person seines Lehrers beeinflusst wird und großartige architektonische Visionen zeichnet; später erstellt er Zeichnungen im Stil der Art nouveau (PflanzenSezession) und gelangt schließlich auf der Suche nach der Grundform des Gegenstandes zur geometrischen Abstraktion. Es ist dies eine Zeit, in der er konsequent nur auf Raster- bzw. Karopapier zeichnet. Offenkundig erhielt er deshalb auch den Spitznamen Quadratl-Hoffmann. Der Öffentlichkeit stellte er sich mit der Innengestaltung und dem Portal für das Geschäft Apollo vor (1899) und wurde bald auch dank der Bestellungen von einflussreichen Gönnern der gefragteste Architekt in Wien. Der Stoclet-Palast ist gekennzeichnet von einer überaus manierierten handgemachten Eleganz, wie sie für die Wiener Werkstätte bezeichnend ist. Kenneth Frampton Im Jahre 1903 begann er sich dem kristallreinen und einfachen Architekturverständnis Otto Wagners anzunähern. Einer der berühmtesten Hoffmannschen Entwürfe war das Sanatoriumsgebäude in Purkersdorf einschließlich Design

und Ausstattung des Sanatoriumsinnenräume. Dieser Bau sollte später grundsätzlichen Einfluss auf das Schaffen von Le Corbusier haben. Im Jahre 1905 begann Hoffmann mit dem Bau des Palais Stoclet in Brüssel, seine Verzierung überließ er dem Maler Gustav Klimt. Dieses elegante, entmaterialisierte und laut Eduard Sekler im Grunde atektonische Gebäude mit dem charakteristischen feinen Dekor und absolut vollendeten Formen ist mit dünnen Platten aus weißem Marmor und mit „Bronzenähten“ verkleidet, deren Linien über die Gebäudeecken fallen und den Bau fließend vereinen. Auf dem Treppenturm stützen vier Männergestalten eine im Jugendstil gehaltene Lorbeerkuppel. Der Palast vereint in sich die Wagnerische Symbolik und die fein leuchtenden Flächen im Kontrast zu den Bronzelinien.

Wir wollen der sterilen Routine und dem rigiden Byzantismus sowie allen Formen der Geschmacklosigkeit den Kampf ansagen. Hermann Bahr, anlässlich der Gründung der Wiener Sezession Zusammen mit Otto Wagner, dem Designer Koloman Moser und dem Maler Gustav Klimt gründet er die als „Wiener Sezession“ bezeichnete Künstlergruppe, einen Verband, der sich von der offiziellen österreichischen Kunst abgespaltet hatte. Mit ihm in Verbindung stehen solche Persönlichkeiten wie Adolf Bohm, Anton Stark, Ernst Stohr, Oskar Kokoschka, Egon Schiele und eine ganze Reihe weiterer Künstler. Zu den Schirmherren dieses avantgardistischen Stils gehörten namhafte Wiener Familien wie die Wittgensteins, Lederers oder Knips, die aus jüdischen Kreisen stammten. Markante Linien, wallende Haare, leuchtende Farben, Blüten, geometrische Muster, Linien und mystische Wirbel symbolisieren die Welt des Unterbewusstseins des menschlichen Geistes und bringen die unterschiedlichsten Gefühle, die

Dekadenz, unterschwellige Erotik sowie die Spannung der Jahrhundertwende zum Ausdruck. Die Sezession setzte sich nach und nach als letzter Universalstil in Europa und den Vereinigten Staaten durch. Sie knüpfte u.a. auch an die Bewegung Arts and Craft an, die von den Gedanken John Ruskins und William Morris über hochwertige handgefertigte Gegenstände für jedermann ausging, und zwar als Reaktion auf das grobe Niveau der Massenproduktion in dem damaligen industriell am weitesten entwickelten Großbritannien. Hoffmann schuf die räumliche Lösung von renommierten Ausstellungen der Wiener Sezession. Seine Raumkompositionen und seine Experimentierfreudigkeit mit Farbe ließen ein dynamisches Spiel zwischen Ordnung und Bizarrerie erstehen. Diese Aufgabe einschließlich der Gestaltung von Ausstellungspavillons bei Repräsentationsausstel lungen in Österreich und im Ausland wurde ihm noch mehrmals zuteil und er erhielt auch eine ganze Reihe von Prestigeauszeichnungen inklusive Orden der Französischen Ehrenlegion. Die Sezession konzentrierte sich vornehmlich auf die mittleren und höheren Gesellschaftsschichten, reagierte kritisch auf die negativen Folgen der überstürzten Industrialisierung. Die besten Künstler der Zeit ließen ihrer Verehrung des Frauenkörpers freien Lauf, arbeiteten mit erotischer Symbolik und bewunderten die ephemere Schönheit als Symbol der unaufhaltsam verrinnenden Zeit. Aber die Sezession automatisch nur mit üppig gewellten Linien in Verbindung zu bringen, wäre unpräzise. Das charakteristische Sinuslinienornament hing vor allem mit der Welt der Natur (stilisierte Pflanzen, Insektenformen) zusammen. Jedoch nach der Aufnahme von Handelsbeziehungen zu Japan ließ man sich auch von der japanischen Kunst inspirieren, in der Wirbellinien im Kontrast zu exakt abgegrenzten monochromen geometrischen Flächen in Erscheinung traten. Adolf Muchas

19

flatternder floraler Stil war nur für Paris typisch. Die Wiener Sezession hingegen bevorzugt ein streng geometrisiertes Dekor.

Mein besonderes Interesse gilt Quadraten als solchen sowie der Verwendung von schwarz-weiß als Grundfarben, da diese klaren Elemente in früheren Stilen niemals in Erscheinung traten. Josef Hoffmann Josef Hoffmann wandte bereits im Jahre 1900 ganz im Gegensatz zur Vorperiode, in der gewellte Jugendstilformen vorherrschten, den geradlinigen Stil mit der Grundfarbstruktur schwarz-weiß an. Der bereits erwähnte Einfluss Japans drückte auch Hoffmanns Schaffen seinen Stempel auf, insbesondere das in der japanischen Kunst häufig verwendete Quadratmotiv wurde von ihm übernommen. Die Wiederholung des Quadratund Kreismusters sowie die konsequente Verwendung von schwarz-weiß brachte seine moderne Formenlehre hervor. Wesentlich ist für ihn die Form eines Objektes, die Verzierung wird sukzessive auf ein geometrisches Dekor minimiert. In den Jahren 1902 - 1904 erreichte Hoffmanns Werk den Gipfel der Einfachheit der geometrischen Abstraktion, als er eine nahezu drastische Sparsamkeit im Ausdruck erzielte – Dekor war nur ein Raster mit quadratischen Öffnungen. Als berühmtester Entwurf aus der Zeit um 1905 wird die sogenannte Sitzmaschine für die Firma Jacob und Josef Kohn angesehen. Die streng abstrakten Formen wurden buchstäblich die Essenz dessen, was den Stil dieser Zeit definierte. Seine Beteiligung an der Gründung des unabhängigen österreichischen Kunstverbandes veranlasste Hoffmann im Mai 1903 dazu, die Wiener Werkstätte ins Leben zu rufen. Dabei handelte es sich um Produktionsstätten, die sich auf hochwertiges Sachdesign orientierten. Dieser Werkstätte schlossen sich auch Moser, Klimt und weitere Künstler wie

20

Oskar Kokoschka, Egon Schiele, Dagobert Peche, Otto Prutscher, Ernst Lichtblau und Josef Frank an. Produziert wurde für den anspruchsvollen Markt, der in Opposition zum britischen Verlangen nach Massenproduktion stand. Hoffmann bestand bei der Produktionsaufnahme in den Jahren 1903 - 1911 auf Handwerksarbeit in kleinen Serien, eine maschinelle Fertigung lehnte er ab. Später, d.h. in den Jahren 1908 - 1918, änderte er seine Meinung und die Wiener Werkstätte orientierte sich neben handwerklichen Luxusgütern überwiegend auf die industrielle Serienproduktion. Hoffmanns Architekturverständnis brachte in die Werkstätte den Gedanken ein, den gesamten Raum mit einfachen Farben und Motiven, die auf die Wände, Vorhänge bis zu den Möbeln und deren Polsterung übergingen, auszugestalten. Durch die Verbindung von schöner und angewandter Kunst wollte er das zentrale Ziel der Werkstätte – ein Gesamtkunstwerk – erreichen. Für die Wiener Werkstätte, die von Hoffmann mit dem Gedanken an eine neue Beziehung zwischen Formschönheit und Funktion gegründet wurde, stellten Hoffmanns Bestrebungen eine Belebung der angewandten Kunst dar. Erzeugnisse der Gebrauchskunst jeglicher Art mit dem Gütezeichen WW fanden bald in der ganzen Welt Absatz. Das ganze erste Drittel des 20. Jahrhunderts hindurch garantierte die Wiener Werkstätte eine hohe österreichische Designqualität auf internationalem Niveau. Möbel und weitere Gegenstände, die von Hoffmann persönlich zur Fertigung in der Wiener Werkstätte entworfen wurden, hatten mehrere Jahrzehnte lang einen überaus großen Einfluss auf den europäischen Geschmack. Ihre Einfachheit und die zweckmäßigen Formen waren der Ausgangspunkt, um den einfachen Formen und der Strenge des Modernismus Ausdruck zu verleihen.

Wittgensteins lebten ganz im Stil der Aristokratie. Ray Monk Hoffmanns dezente Gebrauchskunst tauchte bezeichnenderweise in Entwürfen von Gegenständen und Innenräumen für die Familie Wittgenstein auf, vornehmlich für Karl und Paul Wittgenstein. Von Hoffmann für diese Familie entworfenes Mobiliar und Silber ist ein anschauliches Beispiel für elegantes Design, wobei die Betonung auf Zweckmäßigkeit, praktische Verwendbarkeit und Verherrlichung des Kunsthandwerks lag, was Hoffmann zur Schlüsselfigur im Designbereich Anfang des 20. Jahrhunderts machte. Dank solcher Kunden wie der Familie Wittgenstein war Hoffmann als erster in der Lage, mit neuen Designideen zu experimentieren. Die Wittgensteins waren eine der reichsten und einflussreichsten Familien in Wien. Der Industrielle und Selfmademan Karl Wittgenstein hatte acht Kinder einschließlich des Philosophen Ludwig Wittgenstein und des Pianisten Paul Wittgenstein. Die sozialen Ambitionen dieser Familie sicherten Hoffmann die finanzielle Unterstützung, die er für seine Romane und einige ungewöhnliche, ja sogar extreme Designideen benötigte. Der schwarzweiße Schreibtisch aus Eiche, der im Jahre 1905 von Karl Wittgensteins Tochter Margarethe Stonborough in Auftrag gegeben wurde, ist eine der wichtigsten Hoffmannschen Arbeiten und erinnert eher an eine abstrakte Plastik. Hoffmanns Interesse an der britischen Bewegung Arts and Crafts tritt in einer silbernen Zuckerdose aus dem Jahre 1903 zutage, die von Justine Wittgenstein bestellt wurde. Ein weiteres handwerklich hervorragend gearbeitetes Stück ist eine silberne Vitrine aus dem Wiener Palast von Karl Wittgenstein in der Alleegasse, die von Carl Czeshka entworfen wurde. Die mit Mondsteinen, Opal, Lapislazuli und Onyxen verzierte Vitrine

ist einer der opulentesten Gegenstände, die je aus der Wiener Werkstätte hervorgingen.

Schöne, schwarzweiße Poldi. Paraphrase des Titels einer Erzählung von B. Hrabal Die Wiener Sezession war in Böhmen keinesfalls unbekannt. Eine ganze Reihe von Künstlern wie Alfons Mucha, Adolf Loos, Josef Hoffmann, Emil Orlik und weitere waren auch tschechischen Ursprungs. Das Kunstgewerbemuseum in Brno stellte im Jahre 1900 und 1904 Künstler aus dem Umkreis der Wiener Sezession und der Wiener Werkstätte vor. Die meisten Glasgegenstände für Wiener Unternehmen wurden darüber hinaus von böhmischen Glashütten hergestellt. Jedoch zeigen sich die direkten Verbindungen der Wiener Sezession, der Wiener Werkstätte und des Österreichischen Werkbundes in der Poldihütte, die in der 300 km von Wien entfernten und sich stürmisch entfaltenden Industriestadt Kladno angesiedelt ist, gerade über die Person des Architekten und Designers Josef Hoffmann. Seit dem Jahre 1902 arbeitete er für den Poldi-Direktor Alexander Pazzani (Mitglied des Österreichischen Werkbundes) und entwarf mehrere Gebäude für die Poldihütte und im Sinne des gesamtkunstwerks wahrscheinlich auch die komplette Innenausstattung. Die von Karl Wittgenstein gegründete Hütte (1889) erhielt zu Ehren seiner Gattin Leopoldine die Bezeichnung Poldihütte; ihr feines Kopfprofil schmückt das Logo der Hütte und wurde unmittelbar danach weltweites Symbol für hochwertige Stahlprodukte. Hoffmann arbeitete für die Poldihütte in seiner größten Schaffensperiode, als in seinen Werken schwarz und weiß und die Quadratform vorherrschten. Radoslava Schmelzová

21

Hoffmann’s geometrical abstraction As the co-founder of the Wiener Secession (Vienna Secession) association of avant-garde artists, the Wiener Werkstätte (Vienna Workshop) and the Österreichischer Werkbund (Austrian Association of Craftsmen), Josef Hoffmann made important contributions to the development of modern Viennese architecture and design. His timeless designs continue to be manufactured to this day and are among the best Austrian design in terms of both quality and price. In many aspects, Hoffmann’s architecture and design anticipated the rise of modernism and functionalism.

Soon the streets of the cities will glisten like white walls. Like Zion, the holy city, the metropolis of heaven. Adolf Loos Josef Hoffmann, born in 1870 in Pirnitz/Brtnice (today Czech Republic), came to study at Vienna’s Academy of Fine Arts in restless times which shook society to its very foundations. His teacher, Otto Wagner, represented a movement known as architectural rationalism. Even though Wagner’s polytechnic training had given him a strong sense of the technical and social reality of the time, his imagination was strongly influenced by radical theories. In his book Moderne Architektur (Modern Architecture, 1896), he ordered criteria such as purpose, construction and poetry according to the importance he assigned them in architecture and design. Wagner was seeking a way out of the prevailing historicism by incorporating new shapes and materials into architecture in order to express changes in society and reality.

22

Hoffmann’s early development was entirely influenced by his teacher, Wagner. He sketched grandiose architectural visions, later making drawings in the Art Nouveau style (organic Art Nouveau); in his search for a fundamental form of objects, he would eventually embrace geometrical abstraction. During this period he made all his sketches on squared graph paper – we can clearly see where he received his nickname “Hoffmann the Square”. His introduction to the public came in 1899, with the interior and entryway for the Apollo shop. Soon, thanks in part to commissions from influential patrons, he became the most sought-out architect in Vienna.

The Palais Stoclet is marked by the handcrafted manual elegance of the Wiener Werkstätte. Kenneth Frampton In 1903 Hoffmann began to move towards the pure and simple style of Otto Wagner’s architecture. One of his most

famous designs was the Purkersdorf Sanatorium, including interiors, which would later have an important influence on Le Corbusier. In 1905 Hoffmann began construction of the Palais Stoclet in Brussels, whose decorations were assigned to painter Gustav Klimt. This elegant and light building, which Eduard Sekler has described as being essentially atectonic, contains characteristic fine décor and perfectly refined forms. Its façade consists of thin white sheets of marble connected with bronze “seams” whose lines flow over the corners of the building and smoothly unify the building’s various elements. On the stairway tower, four male figures support a laurel cupola in the Art Nouveau style. The building combines Wagnerian symbolism with shimmering surfaces contrasting with bronze lines.

We want to declare war on sterile routine, on rigid Byzantinism, on all forms of bad taste. Hermann Bahr at the founding of the Vienna Secession Together with Otto Wagner, designer Koloman Moser and painter Gustav Klimt, Josef Hofmann founded the so-called Vienna Secession, an association of artists who had “seceded” from official Austrian art. Figures associated with the Vienna Secession include Adolf Bohm, Anton Stark, Ernst Stohr, Oskar Kokoschka, Egon Schiele and many other artists. Patrons of this avant-garde style include prominent Viennese Jewish families such as the Wittgensteins, the Lederers and the Knipses. Sweeping lines, flowing hair, radiant colours, flowers, geometrical patterns, curves and mystical whirls symbolise the realm of the human subconscious – taken together, these elements express the sense of decadence, sexuality and tension at the turn of the century. Art Nouveau gradually established itself as the last universal style of art in Europe and the United States. It was inspired, among other things, by the Arts and Crafts movement,

which arose from the ideas of John Ruskin and William Morris, who – in response to the poor standard of industrial mass production in the most industrially-developed country of the time, Great Britain – promoted quality hand-made objects accessible to all. Hoffmann designed the layout for the famous Vienna Secession exhibitions. His spatial compositions and his experiments with colours created a dynamic interplay between the orderly and the bizarre. Afterwards, he was asked to design many exhibits, including the pavilions for official exhibitions in Austria and abroad; he also was awarded various awards, including the French Legion of Honour. Art Nouveau was primarily a phenomenon of the middle and upper classes, and a critique of the negative consequences of rapid industrialisation. The leading artists of the time explored the cult of female body and erotic symbolism; they admired ephemeral beauty as a symbol of the inexorable passage of time. It is a fallacy to associate Art Nouveau solely with flowing lines; the characteristic ornamental sinusoid was related to the realm of nature (stylised forms of plants and insects), but after the opening of trade relations with Japan, Japanese art became a source of inspiration as well, with swirling lines contrasting with strictly defined monochromatic geometrical surfaces. Mucha’s flowing floral style was limited to Paris. The Vienna Secession, on the contrary, preferred austere geometrical decorations.

I am particularly interested in squares as such and in the use of black and white as primary colours, since these unmistakable elements were never a part of earlier styles. Josef Hoffmann By 1900, Josef Hoffmann had developed a straightforward style (after a period of curved Art Nouveau forms) with a basic black-and-white composition. The Japanese influence

23

had left an imprint on Hoffmann’s art as well, especially in the frequent use of squares. Hoffmann’s modern visual language was defined by the repetition of square and circular forms and the consistent use of black and white. Its essence lies in the shape of the object; decorations are gradually minimised to geometrical patterns. In the years 1902 - 1904 Hoffmann’s work reached its peak in terms of simple geometrical abstraction, attaining an almost drastic reduction in expression. Decoration was limited to a regular pattern of square openings. The most famous design from around 1905 is his “sitting machine” (Sitzmaschine) for the Jacob & Josef Kohn company. The style of the times was now defined by strictly abstract forms. In May 1903, Hoffmann’s participation in the founding of the independent Austrian art association led him to establish manufacturing workshops specialised in high-quality design – the Wiener Werkstätte. In this, he was joined by Moser, Klimt and other artists such as Oskar Kokoschka, Egon Schiele, Dagobert Peche, Otto Prutscher, Ernst Lichtblau and Josef Frank. The products from these workshops were intended for a sophisticated market that stood in opposition to the British desire for mass production. During the early years of production, in the years 1903 - 11, Hoffmann insisted on small-series production by artisans and rejected the notion of machine manufacturing. He later changed his mind and from 1908 to 1918 the Wiener Werkstätte focused on luxury craftwork as well as series-based industrial production. Hoffmann’s architectural sensitivity led to the idea of designing the entire space of the Werkstätte in simple colours and motifs that would spread along the walls, curtains, furniture and upholstery. By merging fine art with applied art, he hoped to attain the Werkstätte’s central objective of the Gesamtkunstwerk, “a total work of art.” For the Wiener Werkstätte, which Hoffmann had founded with the idea of creating a new relationship between beauty

24

and function, his effort also breathed new life into the applied arts. Soon there were customers from all over the world interested in products from all branches of applied art bearing the WW label. During the first third of the 20th century, the Wiener Werkstätte guaranteed the high quality of Austrian design at the international level. Furniture and other objects designed by Hoffmann for the Wiener Werkstätte had an immense impact on European taste for decades to come. Their simple and purposeful forms laid the groundwork for articulating the simplicity and austerity of modernism.

The Wittgensteins lived in an essentially aristocratic manner. Ray Monk Hoffmann’s delicate applied art appears in the designs of objects and interiors for the Wittgenstein family, particularly for Karl and Paul Wittgenstein. The furniture and silverware designed by Hoffmann for this family are a perfect example of elegant design, with the emphasis on function, practicality and a celebration of arts and crafts that made Hoffmann a central figure in design at the beginning of the 20th century. Thanks to patrons such as the Wittgensteins – one of Vienna’s richest and most influential families – Hoffmann was the first artist to be able to experiment with design. An industrialist and self-made man, Karl Wittgenstein had eight children, including philosopher Ludwig and pianist Paul. The family’s social ambitions guaranteed that Hoffmann would receive financial support for his novel and often unusual – almost extreme – designs. The black-and-white oak table resembling an abstract sculpture, commissioned in 1905 by Margarethe

Stonborough, Karl Wittgenstein’s daughter, is one of Hoffmann’s most important works. Hoffmann’s interest in the British Arts and Crafts movement can be seen in his design of a silver sugar bowl commissioned by Justine Wittgenstein in 1903. Another exquisitely crafted piece is a silver vitrine from Karl Wittgenstein’s palace on Vienna’s Alleegasse; one of the most opulent objects ever made at the Wiener Werkstätte is a vitrine designed by Carl Czeshka and decorated with moonstone, opal, lapis lazuli and onyx.

Beautiful, black-and-white Poldi. Variation on the title of a short story by B. Hrabal The Vienna Secession was not unknown in Bohemia. Many artists were of Czech origin, including Alfons Mucha, Adolf Loos, Josef Hoffmann, Emil Orlik and others. In 1900 and 1904, Brno’s Museum of Arts and Crafts exhibited artists from the Vienna Secession and the Wiener Werkstätte. Most glass objects for Vienna’s cafés and restaurants

were manufactured in Bohemia’s glassworks. Through architect and designer Josef Hoffmann, direct connections with the Vienna Secession, the Wiener Werkstätte and the Österreichischer Werkbund can be found even in the Poldi Steelworks in the rapidly developing industrial town of Kladno, 300 kilometres from Vienna. Starting in 1902, Hoffmann worked for Poldi’s director Alexander Pazzani (a member of the Austrian Werkbund), designing some of the Poldi buildings and, perhaps in the spirit of the Gesamtkunstwerk, complete furnishings for the interiors as well. In 1889 the steel mill was founded by Karl Wittgenstein, who named it “Poldi” in honour of his wife Leopoldina. Her profile was featured in the steelworks’ logo, which quickly became a symbol of high-quality metallurgic products. Hoffmann worked for Poldi at the time of his peak artistic activity, when his work was dominated by square forms and the use of black and white. Radoslava Schmelzová

25

Palác Stoclet v Bruselu, 1905 - 1911, navržený Hoffmannem pro belgického průmyslníka Adolpha Stocleta, je delikátní, elegantní a do posledního detailu vypracovaná stavba. Hladké plochy z norského mramoru výrazně vertikální budovy jsou jakoby načrtnuty úzkými bronzovými pásy. Stavba složité konstrukce o mnoha nárožích je spojnicí mezi historizujícím slohem 19. století a novým životní stylem století dvacátého. Vyrostla z vídeňského fin de siècle. Pečlivě vybrané kvalitní materiály a dokonale vyvážené tvary vytvářejí beztížný dojem čistých, krystalických ploch. Tato architektura je plně rozvinutým dokladem vídeňského secesního umění v duchu gesamkuntswerku na cizí, belgické půdě. Pro vysloveně luxusní interiér budovy navrhl Gustav Klimt mozaiku ze skla, emailu a polodrahokamů, umístěnou v dlouhé, nízké jídelně. Palác Stoclet je poslední v dlouhé řadě velkolepých evropských městských sídel, odpovídající společenskému postavení objednatele. Byl navržen s ryzím smyslem pro estetickou potěchu a je považován za architektonický skvost v tvorbě Josefa Hoffmanna.

Der von Hoffmann für den belgischen Industriellen Adolph Stoclet entworfene Stoclet-Palast in Brüssel (1905 - 1911) ist ein prächtiges, elegantes und bis ins letzte Detail durchgestaltetes Bauwerk. Die glatten Flächen aus norwegischem Marmor an dem markant vertikalen Gebäude wirken so als seien sie von schmalen Bronzebändern durchzogen. Das mit vielen Ecken gestaltete komplizierte Bauwerk ist quasi ein Zwischenglied zwischen dem historisierenden Stil des 19. Jahrhunderts und dem neuen Lebensstil des zwanzigsten Jahrhunderts und ging aus dem Wiener fin de siècle hervor. Die sorgfältig ausgewählten hochwertigen Materialien und die perfekt ausgewogenen Formen erwecken durch die kristallisch rein wirkenden Flächen einen nahezu schwerelosen Eindruck. Diese Architektur ist der vollendete Beweis für die Existenz der Wiener Jugendstilkunst im gesamtkunstwerklichen Sinne auf fremdem belgischen Territorium. Für das ausgesprochen luxuriöse Gebäudeinterieur entwarf Gustav Klimt ein Mosaik aus Glas, Emaille und Halbedelsteinen, das in dem langgestreckten niedrigen Esszimmer des Hauses angeordnet ist. Der Stoclet-Palast ist der letzte in der langen Reihe imposanter europäischer Stadtresidenzen, der der gesellschaftlichen Stellung des Auftraggebers entsprach. Er wurde rein zur ästhetischen Erbauung entworfen und gilt als architektonisches Kleinod im Schaffen Josef Hoffmanns.

The Palais Stoclet in Brussels, 1905 - 1911 – designed by Hoffmann for Belgian industrialist Adolph Stoclet – is a delicate, elegant and distinctly vertical building carefully designed to every last detail. The thin bronze lines seem to carve through the smooth surfaces of Norwegian marble. This complex, angular structure grew out of fin de siècle Vienna and represents a transition between the historicism of the 19th century and the new lifestyle of the 20th century. Carefully selected high-quality materials and perfectly balanced forms create a weightless impression of pure, crystalline surfaces. The building is a fullyfledged example of the Vienna Secession in the sense of a Gesamtkunstwerk, but located in a foreign country – Belgium. The luxurious interior, including a mosaic made of glass, enamel and semi-precious stones installed in the long, low dining room, was designed by Gustav Klimt. The Palais Stoclet is one of the last opulent European urban residences built to reflect the client’s social position. It was designed with a pure sense of aesthetic pleasure and is considered one of Josef Hoffmann’s architectural treasures.

26

27

Dům hostí Poldiny hutě (1902 - 1903) - exteriér Osm let po té, co vídeňský velkoprůmyslník Karl Wittgenstein založil Poldinu huť, se novým centrálním ředitelem ocelárny stal Alexander Pazzani. Tak jako jeho předchůdci, i Pazzani řídil ocelárnu z Vídně, a se zakladatelem podniku ho pojili nejen pracovní vztahy, příbuzenské pouto, ale i záliba v moderním umění, architektuře a uměleckém řemesle. Wittgensteinové již od roku 1899 podporovali mladého talentovaného architekta a designéra Josefa Hoffmanna, který patřil k nevýznamnějším představitelům pokrokového uměleckého spolku Wiener Secession (Vídeňská secese). Zřejmě díky Wittgensteinům se Pazzani seznámil s Hoffmannem a v roce 1902 ho pověřil první firemní zakázkou - domem hostí Poldiny hutě v Kladně, a to včetně vnitřního zařízení. Dům dokončený v roce 1903 hostil nejen představitele vídeňského ředitelství při pobytu v Kladně, ale především významné odběratele, kteří přijížděli do Kladna kvůli novým zakázkám. Hoffmann se již zcela oprostil od raně secesního přírodního dekorativismu a křivek a poldovskému pensionu vtiskl na svou dobu velmi avantgardní styl inspirovaný moderní anglickou architekturou. Průčelí, kombinující režné struskové zdivo (typický kladenský stavební materiál), nečleněnou omítku a různé kovové prvky (traverzy v překladech oken, prutové konzoly) dodnes udivuje svou asketickou strohostí.

Gästehaus der Poldihütte (1902 - 1903) - Exterieur Acht Jahre nach Gründung der Poldihütte durch den Wiener Großindustriellen Karl Wittgenstein wurde Alexander Pazzani neuer Zentraldirektor des Stahlwerks. So wie seine Vorgänger leitete auch Pazzani das Stahlwerk aus Wien und mit dem Unternehmensgründer verbanden ihn nicht nur arbeitsmäßige Beziehungen und verwandschaftliche Bindungen, sondern auch die Vorliebe für moderne Kunst, Architektur und Kunsthandwerk. Die Wittgensteins unterstützten bereits seit dem Jahre 1899 den jungen begabten Architekten und Designer Josef Hoffmann, der zu den bedeutendsten Vertretern des fortschrittlichen Kunstvereins Wiener Sezession zählte. Offenbar dank der Wittgensteins lernte Pazzani Hoffmann kennen und vergab an ihn den ersten Firmenauftrag – die Gestaltung des Gästehauses der Poldihütte in Kladno inklusive Inneneinrichtung. Das im Jahre 1903 fertiggestellte Haus beherbergte nicht nur Vertreter der Wiener Direktion bei deren Aufenthalt in Kladno, sondern vor allem auch namhafte Abnehmer, die wegen neuer Aufträge nach Kladno kamen. Hoffmann hatte sich bereits ganz vom Naturdekoratismus des frühen Jugenstils und deren Linien gelöst und drückte der Poldi-Pension den von der modernen englischen Architektur inspirierten für seine Zeit äußerst avantgardistischen Stil auf. Die Fassade – eine Kombination aus ungebleichtem Schlackenmauerwerk (typisches Kladnoer Baumaterial), glattem Putz und diversen Metallelementen (Traversen in den Fensterstürzen, geschwungene metallene Konsolen) – ruft durch seine asketische Strenge bis heute Bewunderung hervor.

Guesthouse (1902 - 1903) - exterior Eight years after Viennese industrial magnate Karl Wittgenstein founded Kladno’s Poldi Steelworks, Alexander Pazzani was named its new central director. Like his predecessors, Pazzani managed the mill from Vienna. Pazzani shared not only professional and family ties with the mill’s founder, but also an interest in modern architecture and arts and crafts. Starting in 1899, the Wittgenstein family had supported the young talented architect and designer Josef Hoffmann, a member of the progressive Wiener Secession (Vienna Secession) artists’ association. Pazzani probably met Hoffmann through the Wittgensteins; in 1902 he entrusted Hoffmann with the first commission for the company – the guesthouse for visitors to Poldi, including furnishings. The building, completed in 1903, often housed representatives of the Vienna-based management on their visits to Kladno, but usually was occupied by important clients who were in Kladno in relation to new commissions. By then, Hoffmann had completely liberated himself from Art Nouveau’s early curves and organic decorativism, designing Poldi’s guesthouse in a – for its time – quite avant-garde style inspired by modern English architecture. The building’s façade combines bare clinker blocks (a typical Kladno construction material), an unadorned façade and various metal elements (metal rod corbels, crossbeams in the window lintels), and to this day amazes the visitor through its ascetic austerity.

28

29

Dům hostí Poldiny hutě (1902 - 1903) - interiér Ústředním vnitřním prostorem poldovského pensionu byla schodišťová hala, typická pro anglické rodinné domy. Tvary nábytku i ostatního vnitřního zařízení v hale i ostatních pokojích určovaly geometricky stylizované tvary a střídmé ornamenty. Důvodem k tomuto řešení jistě nebyla jen architektova či ředitelova záliba v moderních formách, ale i také jistý reklamní záměr a účinek u návštěvníků kladenského domu. V obchodní i výrobní politice podniku kladl Pazzani důraz na špičkovou kvalitu nabízené oceli, splňující náročná kritéria moderního průmyslu. A právě tuto modernost a kvalitu měl ztělesňovat i poldovský pension. Provokativně moderní a pečlivě propracovaná architektura i vnitřní zařízení poldovského pensionu v sobě symbolizovaly i samotnou ocelárnu, nabízející vysoce jakostní a moderní výrobky. Bohužel z původního vnitřního zařízení, jež zčásti navrhl i Hoffmannův žák Franz Messner, se do dnešních dnů dochovalo jen pár kusů nábytku.

Gästehaus der Poldihütte (1902 - 1903) - Interieur Zentraler Innenbereich der Poldi-Pension war die für englische Familienhäuser typische Treppenhalle. Die Formen des Mobiliars sowie der übrigen Inneneinrichtung in der Halle und den in den übrigen Zimmern waren von geometrisch stilisierten Formen und nüchternen Ornamenten bestimmt. Der Grund für diese Lösung bestand sicher nicht nur in der Vorliebe des Architekten bzw. des Direktors für moderne Formen, sondern sicher auch darin, dass man eine gewisse Werbeabsicht verfolgte bzw. bei den Besuchern des Kladnoer Hauses eine bestimmte Wirkung erzielen wollte. In der Handels- und Geschäftstätigkeit des Unternehmens legte Pazzani Wert darauf, dass der angebotene Stahl von allerhöchster Qualität war und den anspruchsvollen Kriterien der modernen Industrie entsprach. Und eben diese Modernität und Qualität sollte auch die Kladnoer Pension verkörpern. Die provokant moderne und wohl durchdachte Architektur sowie die Innenreinrichtung der PoldiPension symbolisierten auch das hochwertige und moderne Erzeugnisse anbietende Stahlwerk an sich. Leider sind von der ursprünglichen Inneneinrichtung, die teilweise auch von Hoffmanns Schüler Franz Messner entworfen wurde, bis heute nur ein paar Möbelstücke erhalten geblieben.

Guesthouse (1902 - 1903) - interior The central interior space of Poldi’s guesthouse featured a stairway hall similar to those commonly found in English homes. The furniture and other furnishings in the hall and in the other rooms were given geometrically stylised shapes and contained modest ornamentation. This approach was chosen not only because the architect and director were attracted to modern forms but also for advertising purposes and in order to make an impression visitors. In both his sales and production policy, Pazzani focused on the factory’s top quality steel, which met the high demands of modern industry. The Poldi guesthouse was supposed to reflect this modern character and quality. The building’s provocatively modern and meticulously designed architecture and interior furnishings symbolised the character of the steel mill’s high-quality modern products. Unfortunately, only a few of the original furnishings, designed partly also by Hoffmann’s student Franz Messner, have survived.

30

31

Závodní ředitelství (1904 - 1912) - exteriér Rok po dokončení pensionu začala u hlavní brány podniku vznikat budova nového závodního ředitelství. Sice dosud nemáme archivně potvrzeno, že by tuto budovu opět navrhoval Josef Hoffmann, přesto u této stavby můžeme jasně rozpoznat, že její architektonické řešení vychází z moderních forem Hoffmannova pensionu - jednoduché hmotové řešení, bezozdobné průčelí ze struskových cihel, kovové traverzy v překladech oken podepřené pískovcovými kvádříky či kovové prutové konzoly pod okapní římsou. Během první fáze v letech 1904 - 1905 vznikla budova na půdorysu písmene L. Šlo o přízemní kancelářskou budovu se zvýšeným suterénem, v němž sídlily podnikové laboratoře. Stavba se v roce 1907 zvýšila o další patro a v letech 1911 - 12 svůj objem zdvojnásobila, čímž vznikla trojkřídlá budova s jakýmsi čestným nádvořím, jemuž vévodil centrální pravoúhlý portikus, ne nepodobný portiku, který Hoffmann navrhl pro dům hostí. (Čtvrté jižní křídlo, které tuto dispozici změnilo, bylo přistavěno až v letech 1927 - 1928.)

Werksdirektion (1904 - 1912) - Exterieur Ein Jahr nach Fertigstellung der Pension wurde am Haupttor des Unternehmens mit dem Bau der neuen Werksdirektion begonnen. Zwar haben wir bislang keinen Beweis dafür, dass dieses Gebäude wiederum von Josef Hoffmann entworfen wurde, jedoch lässt sich bei diesem Bau eindeutig erkennen, dass seine architektonische Gestaltung direkt von den modernen Formen der Hoffmannschen Pension ausgeht – einfache Materiallösung, schmucklose Fassade aus Schlackenziegeln, von Sandsteinquadern gestützte Metalltraversen in den Fensterstürzen bzw. Metallstabkonsolen unter dem Hauptgesims. Während der ersten Bauphase in den Jahren 1904 - 1995 entstand ein Gebäude in L-Grundrissform. Es handelte sich dabei um ein Büroflachgebäude mit erhöhtem Souterrain, in dem das Betriebslabor untergebracht war. Im Jahre 1907 wurde das Gebäude um eine weitere Etage aufgestockt und in den Jahren 1911 - 12 verdoppelte es seinen Umfang, wodurch ein dreiflügeliges Gebäude mit einer Art Ehrenhof entstand, den ein zentraler rechtwinkliger Portikus (Vorhalle) dominierte – ähnlich dem von Hoffmann für das Gästehaus entworfenen Portikus. (Der vierte Südflügel, der dieses Layout veränderte, wurde erst in den Jahren 1927 - 1928 angebaut.)

Factory offices (1904 - 1912) - exterior A year after the completion of the guesthouse, construction began on a new building for the factory’s directorate. Although we have been unable to find any documentation showing whether this building was also designed by Josef Hoffmann, the building’s architectural design was clearly inspired by the modern forms of Hoffmann’s guesthouse – a simple, solid design, an unadorned clinker block façade, metal crossbeams in the window lintels supported by sandstone blocks, and metal corbels under the roof ledge. This L-shaped building was built in 1904 - 05 as a single-storey office building with a semi-basement housing the company’s laboratories. Another storey was added to the structure in 1907 and in 1911 - 12 it was doubled in volume, resulting in a triple-wing building with a cour d’honneur dominated by a central rectangular portico, not unlike the one Hoffmann designed for the guesthouse. (A fourth, southern, wing was added in 1927 - 1928.)

32

33

Závodní ředitelství (1904 - 1912) - interiér Dochované fotografie kanceláří a laboratoří nám ukazují prosvětlené, jednoduše a vkusně vybavené místnosti, jež rozhodně nepůsobí chaotickým dojmem. Panuje zde snaha o střídmost a účelnost. Jednotlivé prvky interiéru - pravoúhlý nábytek, jednoduché závěsné lampy nebo třeba drobný páskový dekor na stěnách - sice nedosahují úrovně uměleckého a řemeslného zpracování jako v podnikovém pensionu, přesto i zde jsou promyšleně rozmístněné a vzájemně sladěné tak, aby zaměstnancům vytvořily příjemné pracovní prostředí. Český inženýr Václav Vavroň obdivoval ve svém článku z roku 1909 „účelná a možno říci s přepychem zařízená oddělení“ a s nadšením referoval i o pracovních podmínkách v Poldině huti: „Při vstupu do závodu ohromí v prvém okamžiku každého nákladné a účelu svému odpovídající zařízení. Odborník pozná okamžitě, jak lacino as při takových zařízeních výroba ocele přijíti musí. Zejména naplniti musí obdivem každého ta lehkost a pohodlnost, s jakou se v kovárně ty nejtěžší kusy, jako jsou zalomené hřídele a pod., pomocí pojezdných jeřábů zpracovávají“. Je tedy zřejmé, že Pazzaniho úsilí o vytvoření dobrých pracovních podmínek se v ocelárně neomezilo jen na budovu ředitelství, ale v nemenší míře bylo naplňováno i ve výrobních provozech podniku.

Werksdirektion (1904 - 1912) - Interieur Erhalten gebliebene Fotografien mit Büroräumen und Labors zeigen uns lichtdurchflutete, einfach und geschmackvoll ausgestattete Räume, die in keiner Weise chaotisch wirken. Vorherrschend ist hier das Bestreben nach Nüchternheit und Zweckmäßigkeit. Einzelne Elemente des Interieurs - rechtwinkliges Mobiliar, einfache Hängelampen oder auch nur ein winziges Streifendekor an den Wänden erreichen zwar nicht das Niveau der künstlerischen und handwerklichen Verarbeitung wie in der Betriebspension, dennoch sind sie auch hier wohl durchdacht angeordnet und aufeinander abgestimmt, um den Angestellten ein angenehmes Arbeitsumfeld zu schaffen. Der tschechische Ingenieur Václav Vavroň bewunderte in seinem Artikel aus dem Jahre 1909 „die zweckmäßigen und man kann sagen luxuriös eingerichteten Abteilungen“ und berichtete begeistert auch von den Arbeitsbedingungen in der Poldihütte: „Beim Betreten des Werkes ist jeder im ersten Moment verblüfft über die aufwändige und zweckentsprechende Einrichtung. Der Fachmann erkennt sofort, wie billig doch die Stahlerzeugung bei derartigen Einrichtungen sein muss. Besonders die Leichtigkeit und Einfachheit, mit der in der Schmiede die schwersten Stücke wie Kurbelwellen u.ä. mit Hilfe von verfahrbaren Kränen bearbeitet werden, muss jeden mit Bewunderung erfüllen.“ Es wird somit deutlich, dass Pazzanis Bemühen, im Stahlwerk gute Arbeitsbedingungen zu schaffen, nicht nur auf das Direktionsgebäude beschränkt blieb und in nicht geringem Maße auch in den Produktionsabteilungen des Unternehmens zum Tragen kam.

Factory offices (1904 - 1912) - interior Surviving photographs of the offices and laboratories show light-filled rooms, simply and tastefully furnished, which make anything but a chaotic impression. There is an emphasis on modesty and functionality. Although the individual elements of the interior – rectangular furniture, simple hanging lamps and small linear wall decorations – cannot compare to the interior elements in the company’s guesthouse, even here they are logically placed and in mutual harmony, offering the staff a pleasant work environment. In an article from 1909, Czech engineer Václav Vavroň admired “the practical and, one could say, luxuriously furnished offices” and reported enthusiastically on the working conditions at Poldi Steelworks: “Upon entering the factory, one is overwhelmed by the expensive equipment appropriate to its purpose. An expert immediately recognises how inexpensive it must be to produce steel using such equipment. Especially impressive is the lightness and ease with which they process even the heaviest pieces such as crankshafts with the help of moving cranes.” It is obvious that Pazzani’s efforts at creating good working conditions were not confined to the factory’s offices, but were equally applied to the mills’ production lines.

34

35

Ambulance pro zaměstnance (1909 - 1910) Další pozoruhodnou stavbou, která od roku 1910 sloužila pracovníkům Poldiny hutě, byla nová ambulance při dubské silnici nedaleko závodu. Přízemní budova obdélného půdorysu v řadě architektonických motivů opět odkazovala k Hoffmannově domu hostí. Opět bylo použito režné zdivo ze struskových cihel, traverzy a pískovcové kvádříky u překladů oken, kovové prutové konzoly pod okapní římsou. Vstupní schodiště rámoval pravoúhlý portikus. Moderní výraz budovy navíc posílila rovná střecha, motiv typický až pro meziválečnou funkcionalistickou architekturu. Řada podobností mezi touto budovou a Hoffmanovým pensionem i skutečnost, že podle dobových zpráv vznikla tato budova na popud vídeňského podnikového vedení, v nás přirozeně vyvolává otázku, zda je tato budova dílem neznámého architekta, který Hoffmannův styl pouze „okopíroval“, či dosud nedoloženým dílem slavného vídeňského architekta. Bohužel, i kdybychom našli přímý důkaz o Hoffmannově autorství, po nedávné brutální přestavbě lze původní vzhled budově vrátit jen sotva.

Angestelltenambulanz (1909 - 1910) Ein weiterer bemerkenswerter Bau, der den Mitarbeitern der Poldihütte ab dem Jahre 1910 zugute kam, war die neue in Werksnähe gelegene Ambulanz an der Dubská-Straße. Das Flachgebäude mit viereckigem Grundriss wies in einer ganzen Reihe von architektonischen Motiven erneut Übereinstimmungen mit dem Hoffmannschen Gästehaus auf. Wieder gelangten gebleichtes Mauerwerk aus Schlackenziegeln, Traversen und Sandsteinquader an den Fensterstürzen, Metallstabkonsolen unter dem Regengesims zum Einsatz. Die Eingangstreppe wurde von einem rechtwinkligen Portikus eingerahmt. Der moderne Gebäudecharakter kam darüber hinaus durch das gerade Dach zum Ausdruck, was eigentlich erst für die funktionalistische Architektur zwischen den Weltkriegen typisch war. Eine ganze Reihe von Ähnlichkeiten zwischen diesem Gebäude und der Hoffmannschen Pension sowie die Tatsache, dass dieses Gebäude laut zeitgenössischen Berichten auf Veranlassung der Wiener Unternehmensleitung entstand, ruft in uns natürlich die Frage hervor, ob dieses Gebäude das Werk eines unbekannten Architekten ist, der Hoffmanns Stil nur „kopierte“ oder ob es ein bislang nicht dokumentiertes Werk des berühmten Wiener Architekten ist. Auch wenn wir noch einen direkten Beweis über Hoffmanns Urheberschaft finden würden, wird es doch nach dem vor kurzem erfolgten wenig einfühlsamen Umbau leider kaum noch möglich sein, dem Gebäude das ursprüngliche Aussehen zurückzuverleihen.

Employee clinic (1909 - 1910) Another remarkable structure for Poldi’s workers was the new ambulatory clinic, built in 1910 on the road to Dubí near the factory. A number of architectural motifs contained in this one-storey building are reminiscent of Hoffmann’s guesthouse – a bare clinker block façade, crossbeams and sandstone blocks by the window lintels and metal corbels under the roof ledge. The entrance staircase was framed by a rectangular portico. The building’s modern appearance was enhanced by a flat roof – an element typical of interwar functional architecture. The large number of similarities between this building and Hoffman’s guesthouse, and the fact that reports from the time indicate that the building was built at the behest of the Vienna-based management lead us to wonder whether it was the work of an unknown architect who merely “copied” Hoffmann’s style or whether it is a work so far not ascribed to the famous Viennese architect. Unfortunately, even if we were to find direct proof of Hoffmann’s authorship, the recent insensitive renovations make it nearly impossible to restore the building’s original appearance.

36

37

Reklamní tiskovina - inzerát Střídmé moderní formy nebyly výsadou jen poldovské architektury. Podnik využíval podobný styl i v tiskových materiálech, jejichž prostřednictvím se prezentoval. Například poldovské inzeráty, uveřejňované kolem roku 1910 v rakouských odborných časopisech a publikacích, nás mohou překvapit svou až minimalistickou typografií. Jednoduché písmo a uspořádání textu oživuje jen pravoúhlý rám složený ze čtverečkového dekoru, který je téměř totožný s páskovým motivem, který zdobil některé místnosti kladenského závodního ředitelství. I tento zdánlivě drobný detail napovídá, že Pazzani usiloval, aby podnik měl určitý sjednocený vizuální styl, který bychom naší současnou terminologií mohli označit jako „corporate identity“.

Werbeschrift - Inserat Nüchterne moderne Formen waren nicht nur ein Privileg der Poldi-Architektur. Das Unternehmen verwendete einen ähnlichen Stil auch in Druckschriften, über die es sich präsentierte. So können zum Beispiel um das Jahr 1910 in österreichischen Fachzeitschriften und Publikationen veröffentlichte Poldi-Inserate den heutigen Betrachter durch ihre fast schon minimalistisch anmutende Typographie in Erstaunen versetzen. Die einfache Schrift und Textanordnung wird lediglich von einem rechtwinkligen Rahmen belebt, der aus einem Karodekor besteht, das mit dem einige Räume der Kladnoer Werksdirektion schmückenden Banddekor nahezu identisch ist. Auch dieses scheinbar kleine Detail zeigt, dass Pazzani bestrebt war, dem Unternehmen einen gewissen einheitlichen visuellen Stil zu verleihen, den man mit unserer heutigen Terminologie als „corporate identity“ bezeichnen könnte.

Promotional material - advertisement Reserved modern forms were not merely the prerogative of Poldi’s architecture. A similar style was used in the company’s printed publicity materials as well. Advertisements for the Poldi Steelworks published around 1910 in industry magazines and publications in Austria contain a surprisingly minimalist typographic approach. The simple lettering and text layout is adorned by a simple right-angle frame decorated with squares – a design that is almost identical to the motif found in several rooms of the Kladno factory offices. This seemingly minor detail indicates that Pazzani apparently aimed to give the company a specific uniform visual style that, in today’s terminology, could be called “corporate identity”.

38

39

Expozice Poldiny hutě na výstavě Německého Werkbundu v Kolíně nad Rýnem (1914) V roce 1912 byl ve Vidní založen spolek Rakouský Werkbund (Svaz díla), který si po vzoru o pět let staršího Německého Werkbundu kladl za cíl „zušlechtění řemeslné práce společným úsilím umění, průmyslu a řemesla“. Podobně jako v Německu se členy tohoto kulturního hnutí stali architekti, designéři a umělci, vydavatelé, řemeslné podniky i průmyslové podniky a jejich představitelé. Ačkoli v rámci Rakouského Werkbundu byl hlavní důraz kladen především na uměleckořemeslnou výrobu, důležité postavení v jeho volených orgánech měli i průmyslníci. Kulturně vzdělaný Alexander Pazzani se stal viceprezidentem tohoto spolku a členové nejvyššího vídeňského i kladenské vedení do tohoto spolku vstoupili také, stejně tak i Poldina huť jako instituce. Pazzani prosazoval heslo „V ušlechtilém prostředí se daří ušlechtilé práci“. Jinými slovy to pro Poldinu huť znamenalo, že pouze v dobrých pracovních podmínkách mohou vznikat kvalitní oceli a špičkové ocelové výrobky. Důkazem naplňování této snahy byla expozice Poldiny hutě na velkolepé výstavě Německého Werkbundu v Kolíně nad Rýnem v roce 1914. Autorem řešení této expozice nebyl nikdo jiný než Josef Hoffmann, který navrhl rovněž celý rakouský pavilon, v němž se poldovský sál nacházel. Kladenská ocelárna byla jediným rakouským průmyslovým podnikem zastoupeným v tomto pavilonu. Podle dobových ohlasů měla však u návštěvníků pavilonu daleko větší ohlas velmi dekorativně pojatá výstava rakouského uměleckého řemesla, doplňovaná několika samostatnými sály osobitě ztvárněnými českými kubistickými umělci a architekty.

Exposition der Poldihütte auf der Kölner Werkbundausstellung (1914) Im Jahre 1912 wurde in Wien der Österreichische Werkbund gegründet, der sich nach dem Vorbild des fünf Jahre älteren Deutschen Werkbundes das Ziel stellte, „die gewerbliche Arbeit im Zusammenwirken von Kunst, Industrie und Handwerk zu veredeln“. Ähnlich wie in Deutschland wurden Architekten, Designer und Künstler, Herausgeber, Handwerks- und Industriebetriebe sowie deren Repräsentanten Mitglieder dieser kulturellen Bewegung. Obwohl im Österreichischen Werkbund der Schwerpunkt vor allem auf der kunsthandwerklichen Produktion lag, nahmen in seinen gewählten Organen auch Industrielle eine wichtige Stellung ein. Der kulturell gebildete Alexander Pazzani wurde Vizepräsident dieses Verbandes und die Mitglieder der obersten Wiener und Kladnoer Geschäftsleitung traten diesem Verband ebenso wie die Poldihütte als Institution bei. Pazzani prägte das Motto „In edler Umgebung gedeiht edle Arbeit“. Mit anderen Worten bedeutete dies für die Poldihütte, dass nur unter guten Arbeitsbedingungen Qualitätsstähle und hochwertige Stahlerzeugnisse entstehen können. Beweis für die Umsetzung dieses Bemühens war die Exposition der Poldihütte auf der imposanten Exposition der Poldihütte auf der Kölner Werkbundausstellung im Jahre 1914. Der Ausstellungsentwurf stammte von keinem Geringeren als Josef Hoffmann, der auch den gesamten österreichischen Pavillon entwarf, in dem sich der Poldi-Saal befand. Das Kladnoer Stahlwerk war das einzige in diesem Pavillon vertretene österreichische Industrieunternehmen. Zeitgenössischen Berichten zufolge fand jedoch bei den Besuchern des Pavillons weitaus größeren Anklang die äußerst dekorativ angelegte Ausstellung des österreichischen Kunsthandwerks, die durch mehrere separate Säle vervollständigt wurde, in denen Werke tschechischer kubistischer Maler und Architekten in der ganzen Eigenart ihres Stils dargeboten wurden.

Poldi Steelworks exhibit at the Werkbund Exhibition in Cologne (1914) The Austrian Werkbund was founded in Vienna in 1912, five years after the German Werkbund. Like its model, its goal was “to cultivate craftsmanship through the collective effort of art, industry and crafts”. As in Germany, members of this cultural movement included architects, designers and artists, publishers, artisan workshops and industrial manufacturers. Although the Austrian Werkbund stressed arts and crafts, industrialists held important positions in its elected bodies. The culturally educated Alexander Pazzani became the Werkbund’s vice-president and members of the Vienna and Kladno management were members as well, as was the Poldi steelworks as an institution. Pazzani promoted the slogan “Cultivated work can only prosper in a cultivated environment”. For the Poldi Steelworks, this meant that only high-quality steel and steel products can

40

only be produced under positive working conditions. As proof of the implementation of this principle, the Poldi steelworks presented an exhibit at the German Werkbund’s grandiose expo in Cologne in 1914. The exhibit was designed by none other than Josef Hoffmann, who also designed the entire Austrian pavilion in which Poldi’s exhibit was situated. The Kladno steel mills were the only Austrian factory represented in the pavilion. Pavilion visitors, however, were more impressed by the decoratively designed exhibition of Austrian arts and crafts and several halls designed by Czech cubist artists and architects.

41

Generální ředitelství ve Vídni (1912 - 1914) - vstupní hala Rok 1912 byl v dějinách Poldiny hutě spojen nejen se vznikem Rakouského Werkbundu, ale také s přesídlením vídeňského ředitelství do nových prostor. Rovněž nové administrativní a obchodní sídlo firmy se mělo stát „ušlechtilým prostředím“. Řešení uličních vstupů, výloh i interiéru (vstupní hala, kanceláře i jídelny) navrhoval v letech 1912 - 1914 opět Josef Hoffmann, který byl mimochodem stejně jako Pazzani členem výboru Rakouského Werkbundu. Pozornost jistě budila reprezentační vstupní hala obložená mramorovým obkladem. Návštěvníci mohli zasednout do pohodlných čalouněných křesel o obdivovat nejen honosné zařízení místnosti, ale především pečlivě naaranžované výrobky kladenské ocelárny. Dominantními exponáty byly dva velké ocelové pláště střel, z dnešního pohledu neblahé memento událostí tehdejší doby, a to vypuknutí první světové války v létě roku 1914.

Generaldirektion in Wien (1912 - 1914) - Eingangshalle Das Jahr 1912 wird in der Geschichte der Poldihütte nicht nur mit der Entstehung des Österreichischen Werkbundes, sondern auch mit der Umsiedelung der Wiener Direktion in neue Räumlichkeiten in Verbindung gebracht. Auch der neue Verwaltungs- und Geschäftssitz der Firma sollte eine „edle Umgebung“ werden. Die Gestaltung der Straßeneingänge, der Auslagen und Innenräume (Eingangshalle, Büros und Essräume) wurden in den Jahren 1912 - 1914 wiederum von Josef Hoffmann entworfen, der übrigens ebenso wie Pazzani Mitglied des Ausschusses des Österreichischen Werkbundes war. Aufmerksamkeit weckte sicher auch die mit Marmorplatten verkleidete repräsentative Eingangshalle. Die Besucher konnten in bequemen Polstersesseln Platz nehmen und nicht nur die prunkvolle Raumausstattung, sondern auch vor allem die mit großer Sorgfalt arrangierten Erzeugnisse des Kladnoer Stahlwerks bewundern. Dominante Ausstellungsstücke waren zwei große Geschosse aus Stahl – ein aus heutiger Sicht unrühmliches Memento an die Ereignisse der damaligen Zeit, d.h. an den Ausbruch des ersten Weltkriegs im Sommer des Jahres 1914.

Vienna headquarters (1912 - 1914) - entrance hall In Poldi’s history, the year 1912 is linked not only with the founding of the Austrian Werkbund but also with the relocation of Poldi’s Vienna offices into a new building. At the same time, the company’s new business and administrative headquarters were intended as a “cultivated environment”. The street entrances, display windows and interior (entrance hall, offices and dining halls) were designed in 1912 - 1914 by Josef Hoffmann, who like Pazzani was member of the Austrian Werkbund committee. The marble-lined ceremonial entrance hall surely drew the attention of visitors – who could take a seat in the comfortable upholstered armchairs and admire both the ostentatious furnishings and the meticulously arranged products of the Kladno steel mill. The exhibited items included two large shell casings which today appear as unfortunate reminders of the outbreak of World War I in the summer of 1914.

42

43

Automobil ředitele Pazzaniho? (1914) K důležitým aktivitám Německého Werkbundu patřilo i vydávání knižních ročenek. „Jahrbuch“ z roku 1914 se věnoval tématu dopravy a jeden z příspěvků pojednával i o designu automobilů. Je možné, že právě tento článek byl popudem k tomu, že ve stejném roce navrhl Josef Hoffmann karoserii auta pro ředitele Pazzaniho. Hoffmannův návrh se nám bohužel nezachoval, avšak z téhož roku pochází fotografie luxusního automobilu stojícího před vstupem do kladenského závodního ředitelství. Stejný snímek byl součástí fotografické výzdoby v jídelně pro vyšší úředníky vídeňského ředitelství. Tento vůz byl tedy pro Poldinu huť velice důležitý, což podporuje domněnku, že jde skutečně o Pazzaniho vůz navržený Hoffmannem.

Automobil von Direktor Pazzani? (1914) Zu wichtigen Aktivitäten des Deutschen Werkbundes gehörte auch die Herausgabe von Jahrbüchern. Das Jahrbuch aus dem Jahre 1914 war dem Thema Verkehr gewidmet, wobei einer der Beiträge auch auf Fahrzeugdesign einging. Es ist gut möglich, dass gerade dieser Artikel Anlass dazu gab, dass Josef Hoffmann noch im gleichen Jahre eine Wagenkarosserie für Direktor Pazzani entwarf. Hoffmanns Entwurf ist uns leider nicht erhalten geblieben, jedoch stammt die Fotografie eines vor dem Eingang in die Kladnoer Werksdirektion stehenden Luxusfahrzeugs aus dem gleichen Jahre. Die gleiche Aufnahme war Bestandteil einer Fotodekoration in der Kantine für höhere Beamte der Wiener Direktion. Dieser Wagen war demnach für die Poldihütte von großer Wichtigkeit, was uns in der Annahme bestärkt, dass es sich tatsächlich um das von Hoffmann entworfene Pazzani-Fahrzeug handelt.

Director Pazzani’s automobile? (1914) One important activity of the German Werkbund was the publishing of yearbooks. The 1914 “Jahrbuch” was dedicated to transport, and one of the contributions discussed automobile design. It is possible that this article inspired Josef Hoffmann to design a car body for director Pazzani that same year. Unfortunately, Hoffmann’s design has not survived, but a photograph from the same year shows a luxury automobile standing outside the entrance to the Kladno offices. The same picture was part of the photographic decoration of the dining room for high-level officers at the Vienna headquarters. This car was thus apparently of some import for Poldi, suggesting that it is indeed Pazzani’s car designed by Hoffmann.

44

45

Obrobna hřídelí (1915 - 1917) Pro Evropu i celý svět představovala nová válka obtížné období. V Poldině huti, která svůj výrobní program přeorientovala pro vojenské účely, však způsobila prudký rozvoj podniku. Areál kladenského závodu se výrazně rozrostl, vzniklo několik nových moderně řešených hal, a protože prostorové podmínky v Kladně již nepostačovaly, započalo se roku 1917 také s výstavbou nového závodu „na zelené louce“ v blízkosti Chomutova. Nejvýstavnějším výrobním provozem kladenské ocelárny se stala nová obrobna hřídelí s basilikálním prostorovým uspořádáním umožňujícím dobré prosvětlení interiéru. Architektem této haly nebyl zřejmě Josef Hoffmann, ale Adolf Meretich, autor chomutovských staveb. Meretich již v roce 1907 navrhl poldovské úřednické vily na kraji kladenského městského parku (v dnešní Divadelní ulici), během války navrhl adaptaci vily pro kladenského ředitele Kubelku a koncem 20. let také dvě ředitelské vily v Arbesově ulici (dnes středisko Labyrint).

Kurbelwellenwerkstätte (1915 - 1917) Für Europa und die ganze Welt stellte der neue Krieg einen schwierigen Zeitraum dar. In der Poldihütte, die ihr Produktionsprogramm für Kriegszwecke umstellte, bewirkte er jedoch einen starken Unternehmensaufschwung. Das Gelände des Kladnoer Werks weitete sich beträchtlich aus, es entstanden mehrere neue modern gestaltete Hallen, und da die Platzverhältnisse in Kladno nicht mehr den Erfordernissen entsprachen, wurde im Jahre 1917 auch mit dem Bau eines neuen Werks „auf der grünen Wiese“ in der Nähe von Chomutov begonnen. Stattlichster Produktionsbetrieb des Kladnoer Stahlwerks wurde die neue Kurbelwellenwerkstätte mit basilikaler räumlicher Anordnung, die eine gute Lichtdurchflutung des Innenraums ermöglichte. Architekt dieser Halle war offensichtlich nicht Josef Hoffmann, sondern Adolf Meretich, Schöpfer der Chomutover Bauten. Meretich entwarf bereits im Jahre 1907 Poldi-Beamtenvillen am Rande des Kladnoer Stadtparks (heutige Divadelní Straße), während des Krieges entwarf er den Umbau der Villa für den Kladnoer Direktor Kubelka und Ende der 20. Jahre auch die zwei Direktorenvillen in der Arbesova Straße (heute Zentrum „Labyrint“).

Crankshaft machine shop (1915 - 1917) While the new war represented a difficult time for Europe and the world, it brought rapid development to the Poldi steelworks – which switched its production programme to military purposes. The Kladno factory expanded significantly with the construction of several new modern halls. Since the space available in Kladno could no longer accommodate growth, in 1917 construction began on a new factory on a virgin site near Chomutov. The Kladno steel mill’s top production line was now the new crankshaft machine shop with a basilica design that brought sufficient light into the interior. The hall was most likely designed by Adolf Meretich, the architect of the Chomutov buildings. Meretich had already designed the Poldi officers’ villas at the edge of Kladno’s municipal park (today’s Divadelní Street) in 1907. During the war he designed alterations to the villa of Kladno’s director Kubelka, and in the late 1920s he redesigned two director’s villas in Arbesova Street (today’s Labyrint centre).

46

47

Prodejna se skladem potravin a oděvů Nové výrobní haly z let 1915 - 1917 Josef Hoffmann zřejmě neprojektoval, avšak jeho autorství máme doloženo v souvislosti s některými nevýrobními stavbami vzniklými v Kladně během první světové války. Napravo od hlavní brány, naproti závodnímu ředitelství, vznikla kolem roku 1917 patrová budova se zastřešenou vnitřní dvoranou a ochozy, která měla sloužit jako prodejna se skladem potravin a oděvů pro poldovské zaměstnance. Po skončení války původní účel této budovy ztratil smysl a budova byla přeměněna na kanceláře. Dnešní podoba je výsledkem přestavby v letech 1927 - 1928, kdy budově přibyla patrová nástavba, což do jisté míry změnilo její vzhled. Při přestavbě však byly poměrně přesně „okopírovány“ tvary a uspořádání oken, navržené Hoffmannem u původní stavby. Průčelí Hoffmann uspořádal jako rytmickou sestavu trojic obloukových oken. Zajímavým detailem fasády byla také korunní římsa složená z několika oblounových (vypouklých) pásů. Obloukový motiv a oblounové, resp. žlábkované pásy tehdy Hoffmann s oblibou využíval i u jiných svých děl.

Warenhaus mit Lebensmittel und Bekleidungslager Die neuen Produktionshallen aus den Jahren 1915 - 1917 wurden wahrscheinlich nicht von Josef Hoffmann projektiert, jedoch ist seine Urheberschaft im Zusammenhang mit einigen während des ersten Weltkrieges in Kladno entstandenen nichtgewerblichen Bauten belegt. Rechts vom Haupttor, gegenüber der Werksdirektion, entstand um das Jahr 1917 herum ein Etagengebäude mit überdachter Innenhalle und Wandelgängen, das als Warenhaus mit Lebensmittel und Bekleidungslager für Poldi-Angestellte dienen sollte. Da nach Kriegsende der ursprüngliche Gebäudezweck nicht mehr gegeben war, wurde das Gebäude in Büros umgewandelt. Die heutige Gestalt ist das Ergebnis des Umbaus in den Jahren 1927 - 1928, in dessen Verlauf das Gebäude aufgestockt wurde, was sein Aussehen in gewissem Maße veränderte. Beim Umbau wurden jedoch die Formen sowie die Anordnung der Fenster, die von Hoffmann an dem ursprünglichen Gebäude entworfen worden waren, relativ genau „kopiert“. Die Fassade wurde von Hoffmann als rhythmisches Ensemble aus jeweils drei Bogenfenstern angeordnet. Ein interessantes Fassadendetail war auch das aus mehreren wulstigen (konvexen) Bändern bestehende Kranzgesims. Das Bogenmotiv und wulstige bzw. kanellierte Bänder setzte Hoffmann damals auch mit Vorliebe in anderen seiner Werke ein.

Food and clothing shop and warehouse Although it appears that Josef Hoffmann did not design the new production halls from 1915 - 17, there is evidence of his authorship of certain non-production structures built in Kladno during World War I. In 1917, a two-storey building with a roofed courtyard and galleries was built to the right of the main gate, opposite the factory offices. Its function was as a food and clothing shop and storage for Poldi’s workers. After the war, the building lost its original purpose and was converted into offices. Today’s appearance is the result of renovations in 1927 - 28, when a new storey was added. Nevertheless, this alteration almost precisely “copied” the shapes and arrangement of windows as designed by Hoffmann in the original building. Hoffmann designed the façade as a rhythmical set of arched window triads. Another interesting detail is the crown moulding consisting of several convex bands. Hoffmann used the arch motif and convex, or more precisely, horizontally fluted bands in other works as well.

48

49

Sklad pomocných látek (1917) Prodejnou výčet Hoffmannových děl pro Poldinu huť nekončí. Prostor u hlavní brány mezi budovami ředitelství a prodejny vyplnil kolem roku 1917 nový hlavní vjezd s plochou střechou na štíhlých pilířích, kterému tak Hoffmann vtiskl jistý klasicistní ráz, patrný především při pohledu od vstupu do závodního ředitelství. Od Hoffmanna pochází i návrh fasády skladu pomocných látek, jehož průčelí rozčleněné svislými pásy (lizénámi), nesoucími nízký trojúhelný štít, rovněž odráží určité inspirace v klasicistní architektuře. Téměř shodnou římsu, jakou měla koncem 20. let prodejna, můžeme dodnes najít i u bývalé kantýny (později tzv. svářečská škola) v sousedství výrobních hal, vybudovaných ve východní části areálu ocelárny. Vzhledem k tomu, že Hoffmann navrhl prostory jídelny ve vídeňském generálním ředitelství, nabízí se otázka, zda nebyl rovněž spoluautorem stavby s obdobnou funkcí i v Kladně.

Hilfsstofflager (1917) Mit dem Verkaufsgebäude ist die Aufzählung der Hoffmannschen Werke für die Poldihütte aber beiweitem noch nicht am Ende. Der Bereich am Haupttor zwischen dem Direktions- und dem Verkaufsgebäude wurde um 1917 herum von einer neuen Haupteinfahrt mit Flachdach auf schlanken Pfeilern ausgefüllt, dem Hoffmann somit ein gewisses klassizistisches Gepräge verlieh, was vor allem beim Betrachten vom Eingang in die Werksdirektion zu erkennen war. Von Hoffmann stammt auch der Entwurf für die Fassade des Hilfsmateriallagers, deren durch senkrechte Bänder (Lisenen) unterteilte Vorderfront, auf denen ein niedriger dreieckiger Giebel ruht, ebenfalls von der klassizistischen Architektur inspiriert ist. Nahezu der gleiche Sims, den Ende der 20. Jahre das Verkaufsgebäude hatte, können wir bis heute auch an der ehemaligen Kantine (später sog. Schweißerschule) in der Nachbarschaft der im östlichen Teil des Stahlwerksgeländes erbauten Produktionshallen finden. Da Hoffmann die Kantinenräume in der Wiener Generaldirektion entwarf, bietet sich die Frage an, ob er nicht auch das Gebäude mit ähnlicher Funktion in Kladno mitentworfen hat.

Auxiliary materials storehouse (1917) The list of Hoffmann’s contributions to the Poldi steelworks does not end with the food shop. In 1917, the space by the main gate between the offices and shops was given a new entryway. This portal had a flat roof on slim pillars, giving it a classicist character that is especially apparent when seen from the entry to the factory offices. The façade of the auxiliary materials storehouse, designed by Hoffmann with the use of vertical bands (pilasters) holding up the low triangular gable, also shows the influence of classicist architecture. A ledge almost identical to the one found on the shop in the late 1920s can be found on the former canteen (later the “welders’ school”) that survives to this day near the production halls in the eastern part of the campus. In view of the fact that Hoffmann designed the dining room at the Vienna headquarters, it is quite likely that he co-designed a building with a similar function in Kladno.

50

51

Vila ředitele Hatlanka (1916 - 1918) V roce 1916 se kladenským závodním ředitelem stal Franz Hatlanek. Stejně jako Pazzani i on již dříve vstoupil do Rakouského Werkbundu. Tam byl sice jen řadovým členem, avšak přímo v Kladně byl nejvýše postavenou osobou zodpovědnou za chod ocelárny. Jistě tedy spolurozhodoval i o jejích stavebních proměnách. Hatlanek chtěl ovšem v „ušlechtilém prostředí“ nejen pracovat, ale i bydlet. Návrh nové ředitelské vily byl v roce 1916 opět svěřen Josefu Hoffmannovi, stavbu provedl kladenský stavitel Emil Hrabě. Hatlankova vila (ulice J. Hory 1801) sice nedosahuje přepychu a rafinovanosti rodinných domů, které Hoffmann ve Vídni navrhl nedlouho před a po první světové válce (určité úpravy a ochuzení původního projektu zřejmě způsobila realizace ve stížených podmínkách války), i přesto dům bezpochyby stojí za povšimnutí. Mimo jiné proto, že jde o jedinou Hoffmannovu vilu realizovanou během války. Hatlanek se do domu nastěhoval v létě 1918, ale svůj nový domov si příliš dlouho neužíval. V Kladně byl totiž značně neoblíben a dělníci si v závěru téhož roku vynutili jeho odstoupení. Pamětníci si vilu spojují spíše se jménem v Kladně velmi váženého generálního ředitele Franze Hummelbergera, který ve vile bydlel později. Ještě později se do budovy nastěhovala mateřská škola a následné adaptace bohužel nepříznivě zasáhly průčelí i interiér.

Villa von Direktor Hatlanek (1916 - 1918) Im Jahre 1916 wurde Franz Hatlanek Werksdirektor im Kladno. Ebenso wie Pazzani war auch er schon früh dem Österreichischen Werkbund beigetreten. Dort war er zwar nur einfaches Mitglied, aber direkt in Kladno galt er als die höchstgestellteste für den Stahlwerksbetrieb verantwortliche Person. Sicher hat er daher auch über bauliche Änderungen im Stahlwerk mitentschieden. Hatlanek wollte allerdings nicht nur in einer „edlen Umgebung“ arbeiten, sondern auch wohnen. Der Entwurf der neuen Direktorenvilla wurde im Jahre 1916 erneut Josef Hoffmann übertragen, die Bauausführung oblag dem Kladnoer Baumeister Emil Hrabě. Die Hatlanek-Villa (J. Hora-Straße 1801) erreicht zwar nicht den Luxus und die Raffinesse der Familienhäuser, die Hoffmann in Wien kurz vor und nach dem ersten Weltkrieg entwarf (bestimmte Änderungen im ursprünglichen Projekt wurden offenbar durch die Baurealisierung unter den erschwerten Kriegsbedingungen hervorgerufen), dennoch verdient das Haus zweifelsohne Beachtung. Unter anderem auch deshalb, weil es sich um die einzige Hoffmannsche Villa handelt, die während des Krieges erbaut wurde. Hatlanek bezog das Haus im Sommer 1918, sein neues Heim hat er jedoch nicht sehr lange genießen können. Er war nämlich in Kladno ziemlich unbeliebt, so dass die Arbeiter noch Ende des gleichen Jahres seinen Rücktritt erzwangen. Zeitzeugen bringen die Villa eher mit dem Namen des in Kladno hochgeschätzten Generaldirektors Franz Hummelberger in Verbindung, der die Villa später bewohnte. Noch später wurde in dem Gebäude ein Kindergarten eingerichtet und die nachfolgenden Umbauten haben die Fassade und das Interieur leider zu ihrem Nachteil verändert.

Director Hatlanek’s villa (1916 - 1918) Franz Hatlanek was named the director of the Kladno factory in 1916. Like Pazzani, Hatlanek was a member of the Austrian Werkbund as well. Although only a rank-and-file member, he was the highest-level employee in Kladno, responsible for the steel mill’s operation. He almost certainly participated in making decisions on the mill’s architectural changes. Indeed, Hatlanek not only wanted to work in a “cultivated environment”, but also live in one. Again, Josef Hoffmann was commissioned to design the new director’s villa; the construction itself was performed by Kladno contractor Emil Hrabě. Although Hatlanek’s villa (1801 J. Hory Street) cannot compare to the luxury and refinement of the single-family houses designed by Hoffmann in Vienna shortly before and after World War I (some changes to and reductions in the original design were probably the result of wartime shortages), the house is still worth noticing – among other things because it is the only Hoffmann villa built during the war. Hatlanek moved into the house in summer 1918, but did not enjoy his new home for long. He was unpopular in Kladno, and at the end of the year the workers forced him to step down. In local memory, the villa is connected more with a later resident, general manager Franz Hummelberger, who was greatly respected in Kladno. Some time later a kindergarten was established in the villa. Unfortunately, the resulting adaptations had a negative impact on the villa’s façade and interior.

52

53

Alexander Pazzani Alexander Pazzani stál v čele Poldiny hutě více než dvě desetiletí. Zasloužil se o zavádění moderních výrobních technologií, intenzivní výzkum a vývoj nových ocelí, mimořádnou pozornost věnoval kvalitě zpracovaní ocelí. Byl však nejen zručným manažerem, ale také člověkem s dobrým kulturním rozhledem a vytříbeným vkusem. Díky vazbám s bohatými rodinami Wittgensteinů a Hochstetterů patřil do vídeňské „druhé společnosti“, která sice nenáležela mezi nobilitu s přístupem k císařskému dvoru, ale prostřednictvím přijetí a aktivní mecenášské podpoře pokrokového umění si vytvořila vlastní kulturní identitu, která ji symbolicky vymezovala vůči ostatním skupinám rakouské společenské elity. Pazzani pochopil, že moderní architektura je také účinným prostředkem pro nevšední reprezentaci podniku i pro vytvoření dobrého pracovního prostředí. Že této záležitosti skutečně přikládal velký význam, dokazují jeho aktivity v Rakouském Werkbundu, a i to, jak probíhala podniková výstavba před první světovou válkou i během ní. Po skončení války se však Poldina huť přechodně dostala do složité situace (zastavení zbrojní výroby, propouštění pracovníků, vypjaté politické poměry v Kladně, zablokovaný zahraniční majetek, nedokončený závod v Chomutově). Zákony nového československého státu navíc vyžadovaly zásadní změnu struktury podniku. Alexander Pazzani, neboť nebyl československým občanem, musel v roce 1920 opustit místo generálního ředitele a ve stejném roce bylo vídeňské sídlo přemístěno do Prahy. Přímé vazby mezi Kladnem a Vídní se zpřetrhaly. Skončila důležitá kapitola v dějinách Poldiny hutě i jedna z nejvýznamnějších kapitol kladenské architektury.

Alexander Pazzani Alexander Pazzani stand mehr als zwei Jahrzente lang an der Spitze der Poldihütte. Er hat sich darum verdient gemacht, dass moderne Produktionstechnologien eingeführt und eine intensive Forschungs- und Entwicklungstätigkeit im Bereich neuer Stähle betrieben wurde. Besondere Aufmerksamkeit schenkte er der Stahlbearbeitungsqualität. Er war jedoch nicht nur ein gewandter Manager, sondern auch ein Mensch mit weitreichendem kulturellen Horizont und erlesenem Geschmack. Dank seiner Verbindungen zu den reichen Familien Wittgenstein und Hochstetter zählte er zur Wiener „zweiten Gesellschaft“, die zwar nicht zum Adel mit Zugang zum Kaiserhof gehörte, sich jedoch über ein aktives Mäzenatentum für die fortschrittliche Kunst eine eigene kulturelle Identität verschafft hatte, das sie von anderen Gruppen der österreichischen Gesellschaftselite symbolisch abgrenzte. Pazzani begriff, dass die moderne Architektur auch ein wirksames Mittel für eine nicht alltägliche Unternehmensrepräsentation und zur Schaffung eines guten Arbeitsumfeldes darstellt. Dass er dieser Angelegenheit tatsächlich eine große Bedeutung beimaß, beweisen seine Aktivitäten im Österreichischen Werkbund und auch, wie der Ausbau des Unternehmens vor und während des ersten Weltkrieges verlaufen war. Nach Kriegsende geriet die Poldihütte jedoch vorübergehend in eine komplizierte Situation (Einstellung der Rüstungsproduktion, Personalentlassungen, angespannte politische Verhältnisse in Kladno, eingefrorenes Auslandskapital, Nichtfertigstellung des Werkes in Chomutov). Die Gesetzgebung des neuen tschechoslowakischen Staates machte darüber hinaus einen grundsätzlichen Wandel in der Unternehmensstruktur erforderlich. Da Alexander Pazzani kein tschechoslowakischer Bürger war, musste er im Jahre 1920 seine Generaldirektorstelle verlassen und im gleichen Jahre wurde auch der Wiener Firmensitz nach Prag verlegt. Die direkten Verbindungen zwischen Kladno und Wien rissen ab. Ein wichtiges Kapitel in der Geschichte der Poldihütte und eines der bedeutsamsten Kapitel der Kladnoer Architektur war hiermit abgeschlossen.

Alexander Pazzani Alexander Pazzani ran the Poldi Steelworks for more than two decades. Thanks to Pazzani’s efforts, new production technologies were introduced, and there was intensive research into and development of new types of steel. Pazzani paid special attention to the quality of steel processing and was not only a seasoned manager, but also a cultured individual with refined taste. Thanks to his ties to the affluent Wittgenstein and Hochstetter families, he was a member of Vienna’s “second

54

55

society”, which – though not a part of the nobility with access to the imperial court – created its own cultural identity by recognizing and actively supporting progressive art, through which it defined itself against the other members of Austria’s social elite. Pazzani understood that modern architecture was also an effective means for presenting the company in an original manner and for creating a positive work environment. The emphasis he placed on this philosophy is apparent from his activities in the Austrian Werkbund and in the company’s construction projects before and during World War I. After the end of the war, the Poldi steelworks briefly found themselves in difficulties (the discontinuation of military production, layoffs, the tense political climate in Kladno, the freezing of foreign assets, the unfinished factory in Chomutov). Moreover, the laws of the new Czechoslovak state required fundamental changes to the company’s structure. Alexander Pazzani, who was not a Czechoslovak citizen, had to leave his position as general manager; also that year, the Vienna headquarters were relocated to Prague. Direct links between Kladno and Vienna were severed. An important chapter in Poldi’s history, and one of the most important periods in Kladno architecture, had come to an end.

Michal Hartl

Většina fotografií Hoffmannových staveb a dalších kladenských budov uveřejněných v tomto katalogu, pochází ze šťastné akvizice původních skleněných negativů achivu Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně a je publikována vůbec poprvé. Poděkování: Zdeňku Štěpánkovi, Společnosti Poldi Hütte, s.r.o. za péči o Hoffmannův odkaz, Zdeňku Kuchyňkovi, Jaroslavu Vyšínovi, Jiřímu Kovaříkovi a Strojírnám Poldi, a.s. za zapůjčení původních skleněných negativů, Květě Hrnčířové, Jindřichu Vybíralovi, Elišce Nosálové, Dagmar Koudelkové, Společnosti přátel Josefa Hoffmanna v Brtnici, Walterovi Perche, Rakouskému kulturnímu fóru v Praze, Peteru Rathovi, firmě Lobmayer, Rostislavu Šváchovi za cenné konzultace, Viktoru Patákovi a Libuši Gebauerové.

56

Václav Cílek, Michal Hartl, Radoslava Schmelzová

Krásná, âernobílá Poldi

Krásná, černobílá Poldi Josef Hoffmann, evropský architekt v Kladně Die wunderschöne, schwarzweiße Poldi Josef Hoffmann, der europäische Architekt in Kladno

ISBN 978-80-239-9304-5

Krásná, âernobílá Poldi

Josef Hoffmann, evropsk˘ architekt v Kladnû

Autoři textů: Václav Cílek, Michal Hartl, Radoslava Schmelzová Fotografie z archivů Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně, STROJÍREN POLDI, a.s., Společnosti přátel Josefa Hoffmanna a Václava Cílka Vydala: Společnost Poldi Hütte, s.r.o. Editoři: Radoslava Schmelzová, Dagmar Šubrtová Německý překlad: Elke Minaříková, anglický překlad: Olga von Pohl Grafická úprava: Libor Kačaba, Studio Altair Tisk: Integraf Náchod 1. vydání 2007 Náklad 1200 kusů

Krásná, âernobílá Poldi

9

788023 992045

Beautiful, black and white Poldi Josef Hoffmann, the European architect in the town of Kladno

Josef Hoffmann, evropsk˘ architekt v Kladnû