MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ Lesnická a dřevařská fakulta Ústav lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie
KRAJINNĚ-EKOLOGICKÁ CHARAKTERISTIKA OKOLÍ SLEZSKÉ HARTY Bakalářská práce
Samostatné přílohy: Mapy (využití krajiny (5), mapa STG, mapa biotopů, mapa SES, mapa KES, mapa EVSK, mapa umístění geobiocenologických zápisů) Rysy (model geobiocénu, geobiocenologický profil území)
2007/2008
Miroslava Olšinová
Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Krajinně-ekologická charakteristika okolí Slezské Harty zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje bakalářská práce byla zveřejněna v souladu s § 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, a uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MZLU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Autor kvalifikační práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace. V Brně, dne:........................................
Tato stránka náleží poděkování všem lidem a přírodním silám, kteří stáli při mě. Chtěla bych tedy poděkovat panu doc. Dr. Ing. Petru Maděrovi za trpělivost a odborné rady, paní Ing. Tereze Stránské za poskytnutí a zpracování historických map, svému muži za nesmírnou podporu a pomoc při terénním průzkumu a také své rodině, že jsem došla až sem.
Název práce: Krajinně-ekologická charakteristika okolí Slezské Harty Autor: Miroslava Olšinová
Title: The landscape-ecological classification of the environs of the water reservoir Slezská Harta Author: Miroslava Olšinová
Abstrakt Bakalářská práce se zabývá vymezením kostry ekologické stability ve vybraném krajinném segmentu. K tomu využívá metodu biogeografické diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí, která slouží k identifikaci potenciální a aktuální vegetace a vymezení míry ekologické stability jednotlivých segmentů krajiny, z nichž ty nejstabilnější a ekologicky nejcennější mohou být zapojeny do kostry ekologické stability. Výzkum probíhal na území vymezeném přehradou Slezská Harta a vulkánem Venušina sopka v katastru obce Mezina u Bruntálu na severní Moravě.
Klíčová slova potenciální stav vegetace, aktuální stav vegetace, biogeografická diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí, kostra ekologické stability, stupeň ekologické stability, skupina typů geobiocénů
Abstract The bachelor thesis deals with specification of ecological stability‘s skeleton of the chosen part of landscape. The biogeographical differentiation by geobiocenological approach of landscape is used in order to identify the potential and actual state of the local vegetation and establish the level of the ecological stability. The most stable parts of the landscape can be involved to the ecological stability’s skeleton. The research was realised on the landscape part of northern Moravia between the water reservoir Slezská Harta and the volcano Venušina sopka.
Key words the potentional state of vegetation, the actual state of vegetation, the biogeographical differentiation by geobiocenological approach of landscape, ecological stability’s skeleton, level of ecological stability, the groups of types of geobiocenose
OBSAH 1
Úvod a cíl práce .................................................................................................... 2
2
Metodika práce ..................................................................................................... 3
3
4
5
2.1
Terénní průzkum ........................................................................................... 3
2.2
Zpracování dat ............................................................................................ 10
Biogeografická poloha a přírodní podmínky ...................................................... 11 3.1
Širší územní vztahy ..................................................................................... 11
3.2
Geologické poměry ................................................................................... 113
3.3
Pedologické poměry ................................................................................... 15
3.4
Klimatické poměry ..................................................................................... 11
3.5
Biogeografické členění ............................................................................... 17
Historický vývoj krajiny Bruntálska ................................................................... 20 4.1
Stručné dějiny osídlování krajiny ............................................................... 20
4.2
Vývoj využívání krajiny ............................................................................. 21
Diferenciace potenciálního stavu vegetace ......................................................... 24 5.1
Fageta aceris 4 BC 3 ................................................................................... 27
5.2
Fageta abietino-quercina 4 AB 3 ................................................................ 27
5.3
Tili-acereta fagi 4 C 3 ................................................................................. 29
5.4
Alneta inferiora et superiora 4 BC-C (B-BD) 5b ........................................ 31
5.5
Fraxini-alneta superiora 4-5 BC-C (4)5 ...................................................... 32
5.6
Saliceta fragilis inferiora et superiora 4-5 B-C 5a ...................................... 35
5.7
Fageta humilia 4 AB-B 1-2 ......................................................................... 36
5.8
Fageta tiliae humilia 4 BD-D 1-2 ............................................................... 38
6
Diferenciace aktuálního stavu vegetace .............................................................. 40
7
Stanovení kostry ekologické stability území ...................................................... 45
8
Diskuze ............................................................................................................... 47
9
Závěr ................................................................................................................... 48
10
Summary ......................................................................................................... 49
11
Seznam použité literatury ............................................................................... 50
12
Přílohy............................................................................................................. 52
1
1
ÚVOD A CÍL PRÁCE
Cílem práce je dle zadání na segmentu zemědělsko-lesní krajiny s plochou nejméně 3 km2 metodou biogeografické diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí vymezit kostru ekologické stability krajiny. Za zkoumaný segment krajiny o rozloze asi 400 ha bylo vybráno území na severní Moravě, jež je autorčinou domovinou a jíž není zatím na akademické půdě věnováno tolik pozornosti jako třeba oblastem jihomoravským. Zároveň se zvolené území vyznačuje několika krajinnými fenomény, které mu dodávají na jedinečnosti a sdružují na relativně malém území mnoho typických prvků zdejší krajiny. Prvním fenoménem je třetihorní vulkán, který se prvořadně uplatňuje v morfologii terénu a taktéž chemické složení jeho horniny zapříčinilo vznik ostrůvku odlišných rostlinných společenstev. Na svazích této sopky se setkáme s dalším typickým rysem Nízkojesenického regionu, a sice mozaikovitou krajinou tvořenou pastvinami a loukami rozdělenými lesy, remízky a četnými mezemi. Tento způsob hospodaření v krajině, zděděný po dávných osadnících, nám pro dnešek zachoval krajinu blízkou svou podobou harmonické kulturní krajině, kterou se snažíme znovu vytvořit v člověkem zcela změněných oblastech využívaných pouze ke krátkodobému výnosu. A konečně třetím nezanedbatelným činitelem byl shledán ten, který je nejmladší, jedná se o vodní nádrž Slezská Harta, která pohltila i část povodí Černého potoka na úpatí Venušiny sopky a jejíž napuštění před jedenácti lety přineslo do místní krajiny změny jak hydrologické a mikroklimatické, tak i vznik nových biotopů. Metoda biogeografické diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí byla použita pro svou univerzálnost v aplikaci na lesní i nelesní společenstva, a také proto, že se stala již osvědčeným nástrojem při tvorbě územních systémů ekologické stability (ÚSES), což je problematika těsně navazující na téma této práce, která si klade za cíl vyhledat v krajině stabilní ekosystémy vytvářející kostru ekologické stability.
2
2
METODIKA PRÁCE
Základním zdrojem dat pro vypracování práce byly terénní průzkumy prováděné v letech 2006 až 2008, během nichž byly pořízeny soupisy biotopů, geobiocenologické zápisy a také fotodokumentace. Následovalo zpracování map a textů s pomocí textových a grafických editorů a dostupné odborné literatury.
2.1
TERÉNNÍ PRŮZKUM
Při prvotním terénním průzkumu bylo vytipováno vhodné území a vymezeny jeho přesné hranice. Jako vhodný krajinný segment bylo vybráno okolí Venušiny sopky u obce Mezina, který spojuje prvek nízkojesenického třetihorního vulkanismu s typickými způsoby využití krajiny a nově působícím faktorem přehradní nádrže Slezská Harta. Hranice území byly vymezeny podél jednoznačně rozlišitelných objektů jako jsou vesnická zástavba, komunikace, okraj vodní nádrže nebo hranice hospodářského lesa. Následovaly podrobné terénní průzkumy v letech 2007 a 2008 s cílem zjistit potenciální a aktuální stav vegetace. Zároveň byla pořizována fotografická dokumentace. Pro popis zvoleného území z hlediska krajinně ekologického byla zvolena metodika biogeografické diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí (Buček, Lacina 1995). Tato metodika vychází ze Zlatníkovi teorie typu geobiocénu. Typ geobiocénu je soubor geobiocenózy přírodní a od ní vývojově pocházejících a do různého stupně změněných geobiocenóz až geobiocenoidů, včetně vývojových stádií, která se mohou vystřídat v segmentu určitých trvalých ekologických podmínek (Zlatník, 1975 in Maděra a Zimová (eds.), 2005). Vychází tedy z předpokladu, že určitému typu ekotopů by odpovídal v podmínkách bez lidského vlivu určitý typ potenciální přírodní vegetace (Maděra a Zimová (eds.), 2005) a zároveň i určité různé typy současné vegetace lze charakterizovat shodnými ekologickými podmínkami, za kterých by se sobě ponechaným přirozeným vývojem vyvinul stejný typ přírodní geobiocenózy. Tato teorie se stala základem biogeografické diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí, která slouží k vymezování kostry ekologické stability a navrhování územních systémů ekologické stability.
3
Metodika sestává z těchto na sebe navazujících postupů: • diferenciace potenciálního přírodního stavu geobiocenóz, • diferenciace současného stavu geobiocenóz, • kategorizace současných geobiocenóz podle intenzity antropického ovlivnění • kategorizace současných geobiocenóz podle stupně ekologické stability. • diferenciace území z hlediska ochrany a tvorby krajiny včetně vymezení ekologicky významných segmentů krajiny.
2.1.1 Diferenciace potenciálního stavu biocenóz V této fázi dochází k typizaci ekologických podmínek určitého segmentu a jejich schematickému vyjádření pomocí takzvané skupiny typů geobiocénů, která zahrnuje všechny geobiocenózy vyvinuté v rámci původní geobiocenózy přírodní včetně jí samotné. Skupiny typů geobiocénů jsou pojmenovány podle hlavních dřevin původních lesních geobiocenóz a stručně charakterizovány pomocí geobiocenologické formule, která sestává z vegetační stupňovitosti, trofických a hydrických řad. Vegetační stupně vycházejí ze Zlatníkova pojetí, které nezohledňuje pouze vazbu vegetace na změny nadmořské výšky, nýbrž má za nositele vegetační stupňovitosti zonální, plošně převažující typy geobiocenóz, vzniklé na půdách zásobených pouze srážkovou vodou spadlou na lokalitu a „normálně" zásobených živinami (Maděra a Zimová (eds.), 2005). Zlatník vymezil těchto devět vegetačních stupňů: 1. dubový 2. bukodubový 3. dubobukový 4. bukový, resp. dubojehličnatý (v pánvích a kotlinách), 5. jedlobukový, 6. smrkojedlobukový, 7. smrkový, 8. klečový, 9. subalpínský a alpínský.
4
Trofické řady vyjadřují půdní podmínky ekotopu z hlediska jejich zásobení živinami a míry půdní kyselosti či zásaditosti. Kromě čtyř řad základních •
A - oligotrofní (chudá a kyselá),
•
B - mezotrofní (středně bohatá),
•
C - nitrofilní (obohacená dusíkem),
•
D - bázická (živinami bohatá na bázických horninách, především na vápencích).
byly vymezeny ještě čtyři meziřady vyjadřující přechod mezi jednotlivými sledovanými půdními vlastnostmi •
AB (oligo-mezotrofní),
•
BC (mezotrofně-nitrofilní),
•
BD (mezotrofně-bázická),
•
CD (nitrofilně-bázická).
Hydrické řady vystihují ekologicky významné rozdíly ve vlhkostním režimu půd, a to v šesti základních stupních 1. suchá, 2. omezená, 3. normální, 4. zamokřená, 5. trvale mokrá, a) proudící (okysličenou) vodou, b) stagnující vodou, 6. rašeliništní.
Pro určení příslušnosti jednotlivých segmentů krajiny k určité skupině typů geobiocénů lze využít lesnické typologické mapy a mapy katastrální s bonitovanými půdněekologickými jednotkami, pro něž existují schematické převodní klíče na skupiny typů geobiocénů. Přesnější metodou pro určení skupiny typu geobiocénů je využití znalosti ekologických nároků rostlin, konkrétně bylinné vegetace. Ve skriptech Geobiocenologie I. popsali Lacina a Štykar (2002) ekologické charakteristiky podstatné části domácí flóry včetně výskytu jednotlivých druhů v rámci vegetačních stupňů, trofických a hydrických řad dle Zlatníka. Těchto dat bylo využito při určování skupin typů geobiocénů dle synuzie podrostu, která je pravděpodobně nejspolehlivějším nositelem informace o původním přírodním geobiocénu. 5
Na zkoumaném území byly pořízeny geobiocenologické zápisy (viz přílohy) s charakteristikami ekotopu a popisy synuzie dřevin a synuzie podrostu, obsahující informaci o vyskytujících se druzích a zároveň o jejich početnosti na dané lokalitě. K vyjádření zastoupení druhů byla použita kombinovaná stupnice abundance a dominance Braun-Blanquetova upravená Zlatníkem (1976), která zohledňuje jak početnost jedinců jednoho druhu, tak i jejich pokryvnost (viz Tabulka č.1).
Tabulka č. 1 Kombinovaná stupnice abundance a dominance Symboly +
Odpovídající interval 0-0,1% 0,1-1%
Přepočtové procento 0,1% 0,5%
1 -2 +2 -3 +3 -4 +4 -5 +5
1-5% 5-15% 15-25% 25-37% 37-50% 50-62% 62-75% 75-87% 87-100%
3% 10% 20% 31% 44% 56% 69% 81% 94%
Uvedené
symboly
pokryvnosti
Početnost druh vzácný, v 1 až 3 jedincích druh řídký druh četný s menší pokryvností nebo méně četný s větší pokryvností druh hojný druh velmi hojný početnost již není sledována (druh vždy velmi četný) početnost již není sledována (druh vždy velmi četný) početnost již není sledována (druh vždy velmi četný) početnost již není sledována (druh vždy velmi četný) početnost již není sledována (druh vždy velmi četný) početnost již není sledována (druh vždy velmi četný)
jsou
použity
v geobiocenologických
zápisech
a při následném zpracování převedeny dle tabulky na procenta. Dále byly každému determinovanému druhu přiřazeny ekologické charakteristiky dle Ambrose a Štykara (1999), tedy výskyt v rozmezí určitých vegetačních stupňů a hydrická a trofická řada, které splňují jeho nároky, a pro každou z těchto charakteristik byly u druhů se shodnými nároky sečteny procenta pokryvnosti (např. sečteme zvlášť pokryvnostní procenta všech druhů vyskytujících se v trofické řadě B, zvlášť pokryvnostní procenta druhů v řadě BC atd.). Podle nejpočetněji zastoupených skupin je poté určena příslušnost segmentu k určité skupině typů geobiocénů charakterizované geobiocenologickou formulí a slovním popisem dle skripta Geobiocenologie II. (Buček a Lacina, 1999).
2.1.2 Diferenciace současného stavu geobiocenóz K popisu současného stavu rozčlenění krajiny se nejčastěji používá charakteristika dle rostlinných formací či společenstev. K tomu slouží různé klasifikační přístupy, například fytocenologický, který používá klasifikaci dle charakteristické kombinace druhů. Dlouhodobým poznáváním fytocenóz došlo k vytvoření pojmu biotop, který 6
vystihuje souhrn abiotických a biotických podmínek, ve kterých se fytocenózy nachází. Ačkoli systematika biotopů není ve světě jednotná jako jiné přírodozpytné systémy, dostal se v ČR tento pojem do zákona o ochraně přírody, který se takto snaží chránit některé základní krajinné prvky (lesy, vodní toky) jako biotopy nezbytné pro život. Pojem biotopu přešel také do metodiky vymezování ÚSES, která jej používá k popisu aktuálního stavu krajiny, a to ve dvou úrovních: •
celoplošné mapování krajiny Krajina je rozdělena na jednotlivé segmenty podle typů forem využívání krajiny a k nim příslušné vegetace, tzv. fyziotypy, kterým je zároveň přidělen stupeň ekologické stability (Maděra a Zimová (eds.), 2005). Toto mapování podává ucelenou informaci o stavu, využití a ekologické stabilitě celé krajiny.
•
mapování biotopů Mapování biotopů je již zaměřeno pouze na lokality s vysokou ekologickou stabilitou a velkým významem z hlediska biodiverzity. Jsou tedy zaznamenány cenné krajinné fenomény či zachovalá reprezentativní společenstva.
V této práci byla použita k základnímu mapování Metodika mapování krajiny SMS od Vodruškové a kol. (1994), která dělí homogenní krajinné segmenty do 13 základních účelových typů: 1. orná půda, 2. chmelnice, vinice, zahrady, 3. sady, 4. louky a pastviny, 5. lesy, 6. lada, 7. liniová společenstva, solitery, 8. skály a sutě,lomy 9. mokřady, 10. vodní plochy a nádrže, 11. vodní toky a meliorační kanály, 12. sídla 13. zpevněné plochy, skládky, komunikace,
7
které následně rozděluje do podkategorií dle intenzity antropického ovlivnění či analogicky dle stupně ekologické stability.
2.1.3 Kategorizace současných geobiocenóz dle intenzity antropického ovlivnění Ve středoevropských podmínkách dnes již předpokládáme alespoň minimální vliv lidské činnosti na všechna přírodní společenstva, proto nelze zanedbat rozdělení společenstev dle míry antropického ovlivnění, které má vliv na jejich možné postavení v ÚSES. V současnosti je používána tato šestistupňová stupnice dle Ellenberga (1973): •
I. přirozená
•
II. přírodní
•
III. přírodě blízká
•
IV. přírodě vzdálená
•
V. přírodě cizí
•
VI. umělá
2.1.4
Kategorizace současných geobiocenóz podle stupně ekologické stability
Schopnost přírodních společenstev umět se vypořádat s nepříznivými vlivy hlavně vnějšího prostředí vyjadřujeme pomocí stupně ekologické stability, následující členění odpovídá stupňům používaným v metodice mapování krajiny dle Vondruškové: •
Bez významu (0)- zastavěná plocha
•
Velmi malý význam (1) – orná půda
•
Malý význam (2) – intenzivní louky, vinice, ruderální lada
•
Střední význam (3) – polokulturní louky, kulturní lesy, maloplošné sady
•
Velký význam (4) – přirozené louky, přirozená lada, přírodě blízké břehové porosty
•
Výjimečně velký význam (5) – přírodní a přirozené lesy, přírodní vodní plochy
2.1.5 Kostra ekologické stability Jako segmenty krajiny označujeme jednoznačně vymezené a ohraničené krajinné prostory různé velikosti, které se svým charakterem výrazně odlišují od okolních krajinných prostorů. Ekologicky významné segmenty krajiny jsou ty části krajiny, které jsou tvořeny ekosystémy s relativné vyšší ekologickou stabilitou nebo v nichž tyto ekosystémy převažují. Vyznačují se trvalostí bioty a ekologickými podmínkami, umožňujícími existenci druhů přirozeného genofondu krajiny. Soubor v krajině 8
existujících ekologicky významných segmentů krajiny nazýváme kostra ekologické stability (Maděra a Zimová (eds.), 2005). Za skladebné části ÚSES volíme účelně vybrané ekologicky významné segmenty krajiny na základě převažujících funkčních kritérií. Podle převažující funkce, kterou jim v ÚSES přisuzujeme, dělíme skladebné části na: • biocentra, • biokoridory, • interakční prvky. Biocentrum (centrum biotické diverzity) je skladebnou částí ÚSES, která je, nebo cílově má být tvořena ekologicky významným segmentem krajiny, který svou velikostí a stavem ekologických podmínek umožňuje trvalou existenci druhů i společenstev přirozeného genofondu krajiny. Jedná se o biotop nebo soubor biotopů, který svým stavem a velikostí umožňuje trvalou existenci přirozeného či pozměněného, avšak přírodě blízkého ekosystému (vyhl. MŽP ČR č. 395/92). Biokoridor (biotický koridor) je skladebnou částí ÚSES, která je, nebo cílově má být tvořena ekologicky významným segmentem krajiny, který propojuje biocentra a umožňuje a podporuje migraci, šíření a vzájemné kontakty organismů. Biokoridory tedy zprostředkovávají tok biotických informací v krajině. Na rozdíl od biocenter nemusí umožňovat trvalou existencí všech druhů zastoupených společenstev. Funkčnost biokoridorů podmiňují jejich prostorové parametry (délka a šířka), stav trvalých ekologických podmínek a struktura i druhové složení biocenóz. Kromě biocenter a biokoridorů jsou základními skladebnými částmi ÚSES na lokální úrovni i interakční prvky. Interakční prvky jsou ekologicky významné krajinné prvky a ekologicky významná liniová společenstva, vytvářející existenční podmínky rostlinám a živočichům, významně ovlivňujícím fungování ekosystémů kulturní krajiny. V místním územním systému ekologické stability zprostředkovávají interakční prvky příznivé působení biocenter a biokoridorů na okolní, ekologicky méně stabilní krajinu. Interakční prvky jsou součástí ekologické niky různých druhů organismů, které jsou zapojeny do potravních řetězců i okolních, ekologicky méně stabilních společenstev. Slouží jim jako potravní základna, místo úkrytu, místo rozmnožování, a pro orientaci. Přispívají ke vzniku bohatší a rozmanitější sítě potravních vazeb v kulturní krajině. Tím podmiňují vznik regulačních mechanismů, zvyšujících ekologickou stabilitu krajiny.
9
Podle
biogeografického
významu
(stupeň
biologické
rozmanitosti,
reprezentativnost a unikátnost společenstev, výskyt vzácných a ohrožených druhů a společenstev) rozlišujeme skladebné části ÚSES s významem: • místním (lokálním), • regionálním, • nadregionálním (a ve vazbě na Evropskou ekologickou síť dále): • provinciálním, • biosférickým. Podle funkčnosti (schopnosti plnit v krajině fci ekologických nik, migračních úseků atd.) dělíme skladebné části ÚSES na funkční, částečně funkční a nefukční. Na zkoumaném území byly vylišeny segmenty s vyšším stupněm ekologické stability, které tvoří kostru ekologické stability vybraného území a z nich vybrány ty, jež splňují prostorové parametry územních systémů ekologické stability jakožto biocentra, biokoridory či alespoň interakční prvky. Tyto již existující prvky ÚSES mohou být využity pro projektování a tvorbu ekologické sítě v krajině.
2.2
ZPRACOVÁNÍ DAT
Textová část byla zpracována v textovém editoru Microsoft Word, tabulkové výstupy a grafy byly vytvořeny v programu Microsoft Excel, geobiocenologický profil území a model vůdčí STG byly narýsovány v programu AutoCad. Mapy STG a biotopů byly zakresleny v programu ArcGis (ArcView) nad ortofoto snímkem (M 1 : 5 000, georeferencováno v systému S-JTSK) získaným od Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního (objednávka číslo 22051/2). Mapy historického využívání krajiny a číselná data k nim náležející byla poskytnuta Výzkumným ústavem Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, tyto podklady jsou využity v rámci výzkumného záměru MSM 6293359101 „Výzkum zdrojů a indikátorů biodiverzity v kulturní krajině v kontextu dynamiky její fragmentace“. Zhotovitelem vektorových dat a číselných výstupů je Ing. Tereza Stránská. Fotografie byly pořízeny digitálními fotoaparáty Olympus C-725, Olympus C350 a Nikon D80. Autorem některých fotografií je Bc. Martin Ptašek a jsou zde uvedeny s jeho souhlasem.
10
3
BIOGEOGRAFICKÁ POLOHA A PŘÍRODNÍ PODMÍNKY
3.1 ŠIRŠÍ ÚZEMNÍ VZTAHY 3.1.1 Vymezení polohy a hranic území Zájmové území se nachází v severozápadní části Moravskoslezského kraje, v bývalém okrese Bruntál, katastr obce Mezina (viz Obr. 1). Dostupné je směrem od města Opavy (resp. Ostravy) a od Olomouce, přes Bruntál na Leskovec nad Moravicí. Asi dva kilometry tímto směrem za městem Bruntál leží obec Mezina, jež se táhne po svahu Venušiny sopky. Hranice vnější zástavby této obce tvoří severní a částečně i západní hranici zkoumaného území, větší část západní hranice tvoří okraj hospodářského lesa. Na samém jižním cípu je tato hranice tvořena lesní cestou. Podstatná část východní hranice území je vymezena břehem ramene vodní nádrže Slezská Harta na jejím přítoku Černém potoku. Horní část severovýchodní hranice je tvořena procházející silnicí druhé třídy č. 452 vedoucí z Bruntálu do Leskovce nad Moravicí.
Obr. 1 Orientační mapa lokality v rámci okresu Bruntál
11
3.1.2 Vodní nádrž Slezská Harta Vodní dílo Slezská Harta vzniklo přehrazením úzkého údolí řeky Moravice (povodí Odry). Při její výstavbě bylo zatopeno celkem 6 vesnic, z toho částečně byly zatopeny obce Nová Pláň, Rázová, Dlouhá Stráň, Leskovec a Roudno a zcela zatopena byla obec Karlovec. Výstavba přehrady probíhala v letech 1987 až 1997 a samotné napuštění přehrady bylo dokončeno v roce 1998. Přehrada se využívá pro výrobu energie, jako havarijní povodňová ochrana, pro chov ryb, sportovní rybolov, rekreaci. Následují základní vodohospodářské údaje:
Povodí nádrže: 464,1 km²
Stálý objem: 7,6 mil. m³
Délka hráze v koruně: 540,0 m
Délka záplavy:
Max. výška hráze: 64,8 m
- údolí Moravice: 13,0 km
Celkový objem nádrže: 218,7 mil. m³
- údolí Černého potoka: 3,5 km
Zásobní objem letní: 182,0 mil. m³
Šířka záplavy: 1,7 km
Zásobní objem zimní: 186,2 mil. m³
Zatopená plocha: 870 ha
Retenční objem letní: 29,2 mil. m³
Max. hloubka: 80 m
Retenční objem zimní: 24,9 mil. m³
Obr. 2 Pohled na údolí Slezské Harty v pozadí s vulkánem Velký Roudný
12
3.2 GEOLOGICKÉ POMĚRY Území Bruntálska spadá pod geologický celek Český masiv, který je pozůstatkem rozsáhlého variského neboli hercynského horstva vyvrásněného přibližně před 380-300 miliony let (Chlupáč a kol., 2002). Na stavbě Českého masivu se podílejí především horniny prekambrického a paleozoického stáří. Jejich velké celky spolu před variským vrásněním patrně přímo nesouvisely a teprve procesy variského vrásnění je spojily v pevný celek - dnešní Český masiv, na němž se pak ukládaly pokryvy mladších uloženin. Prekambrické přeměněné horniny tedy tvoří spodní stavbu bruntálského okresu, původní břidlice a pískovce rozsáhlé mořské pánve mladších starohor byly zvrásněny (pararuly) a prostoupeny magmatickými horninami (ortoruly a migmatity). Po skončení variských horotvorných procesů nebyly již horninové celky Českého masivu významěji vrásněny. Mladší třetihorní, tzv. alpinské, vrásnění mělo v oblasti Českého masivu za následek četné zlomy provázené klenbovitými výzdvihy či propady některých oblastí. Podél zlomů docházelo k oživení vulkanické činnosti, jejímž dokladem jsou na Bruntálsku četné neovulkanity odhadovaného stáří 3,4-1,2 milionu let. Jsou zde zachovány typické stratovulkány s nasypanými kužely a lávovými proudy (Velký a Malý Roudný, Uhlířský vrch, Venušina sopka), ojedinělé jsou výplně přívodních drah, kráterové brekcie (Břidličná), vypreparované žíly a výplň maaru (Lomnice). U Rázové se zachovaly vrstevnaté tufy a tufity, které vznikly spadem pyroklastického materiálu do jezera, jež se vytvořilo přehrazením toku řeky Moravice lávovým proudem Velkého Roudného. Pozoruhodná je až 30 m dlouhá chodbovitá dutina uváděná z báze lávového proudu Venušiny sopky. Petrologicky patří horniny hlavně alkalickým olivinickým bazaltům a nefelinickým bazanitům, které se v některých tělesech vzájemně kombinují. Z Uhlířského vrchu a Venušiny sopky pocházejí nejtypičtější sopečné pumy z našeho území. Venušina sopka je pozůstatkem denudovaného stratovulkánu – smíšené sopky. Během aktivity vulkánu byla explozivní činnost několikrát vystřídána fázemi efuzivními. Vrtným průzkumem na severovýchodním úbočí sopky byly nad sebou zjištěny tři lávové proudy oddělené polohami vulkanoklastik. Při bázi lávového pokryvu byly objeveny dutiny dlouhé až 30 metrů. Lokalita je pozoruhodná zejména dobře vyvinutou sloupcovitou odlučností, charakteristickou pro čedičové horniny (viz Obr. 3) . Sloupce o průměru několika decimetrů mají šestihranný, vzácněji pětihranný průřez. V některých partiích se 13
projevuje výrazná lavicovitá odlučnost, kolmá ke sloupcovité. Ve zvětrávací zóně při povrchu pak dochází k rozpadu horniny za vzniku kulovitých balvanů. Vzácnější formou je tzv. bobovitý čedič, jeho kuličky dosahují jen centimetrových rozměrů. Petrograficky je zdejší hornina nefenický bazalit s přechody k olivinickému nefelinitu popřípadě limburgitu. Okem lze rozeznat drobné vyrostlice olivínu, někdy také augitu a magnetitu. Radiometricky určené stáří horniny činí 1,8 milionu let a odpovídá spodnímu pleistocénu (Mackovčin a Weissmannová (eds.),2004. Dnes podle Culka (1995) Nízkojesenický bioregion představuje rozsáhlé, litologicky jednotvárné území budované spodním karbonem v kulmském vývoji, jedná se o zvrásněné sedimenty břidlice, droby a místy slepence. V úzké zóně táhnoucí se přes Moravský Beroun vystupují nesouvisle sedimenty devonské, především břidlice a přeměněné diabasy. V této části směrem k Bruntálu vystupuje osm výraznějších výlevů čedičů, které tvoří největší plochy neovulkanitů na Moravě. Nejvýznamnějším z těchto vulkánů je Velký Roudný, další z nich, Venušina sopka je geologickým základem zkoumaného území.
Obr. 3 Odkryté lávové proudy Venušiny sopky se sloupcovitou odlučností
14
3.3
PEDOLOGICKÉ POMĚRY
Jednotné málo pestré podloží kulmu s pokryvy sprašových hlín spolu s více méně vyrovnaným terénem i klimatem oblasti vedly k jednodušší diferenciaci půdních vlastností. Převládající hnědé půdy mezotrofní jsou středně hluboké, čerstvě vlhké, dostatečně humózní se značnou potenciální produkcí. Na čedičovém podloží a čedičových tufech přecházejí do eutrofních hnědých půd nebo svahových kamenitých nevyvinutých půd. Ve spodních částech svahů a rovinatých terénech vznikaly typy pseudogleje až gleje a jejich přechody k hnědým půdám. Významný podíl vodou ovlivněných půd patří k charakteristickým znakům oblasti. V nivách řek (Moravice) se nacházejí fluvizemě glejové. Potenciální půdní reakce (< 4,5 pH) je dosti kyselá.
3.4
KLIMATICKÉ POMĚRY
Zkoumané území dle Quitta (1971) spadá do klimatických oblastí CH7 (chladná oblast) a MT2 (mírně teplá oblast). Následující základní klimatické charakteristiky jsou převzaty z map (měřítek 1 : 1 000 000, 1 : 2 000 000 a 1 : 5 000 000) uvedených v Atlasu podnebí České republiky (2007). Z uvedených statistik vyplývá, že podnebí této oblasti je mírně teplé, bez výskytu extrémních letních teplot, naopak s vysokým počtem dnů ledových (Tab. č. 3). Množství srážek spadlých za rok je až o 200 mm za rok vyšší než celorepublikový průměr (Tab. č. 5)., jedná se tedy o oblast s dostatkem až mírným nadbytkem srážek, kterou neohrožují sucha, jak dokládá i přiložený klimadiagram (Graf č. 1).
Tabulka č. 2 Průměrné sezónní teploty Průměrné sezónní teploty Průměrná roční teplota vzduchu Průměrná teplota na jaře Průměrná teplota v létě Průměrná teplota na podzim Průměrná teplota v zimě Průměr ročních teplotních maxim Průměr ročních teplotních minim
6–7 °C 6–7 °C 13–14 °C 7–8 °C -3 až -2 °C 30–31 °C -20 až -19 °C
15
Tabulka č. 3 Charakteristické dny Charakteristické dny Prům. roční počet letních dní
20–30 dní
Prům. roční počet tropických dní
1–4 dní
Prům. roční počet dní bez mrazu
220–240 dní
Prům. roční počet mrazových dní
120–140 dní
Prům. roční počet ledových dní
40–50 dní
Tabulka č. 4 Doby trvání vegetačních období Průměrné doby trvání průměrných denních teplot Velké vegetační období (5 °C a více) 200–210 dní Hlavní vegetační období (10 ° C a více)
140–150 dní
Prům. doba trvání prům. denní teploty 15 °C a více
40–60 dní
Prům. doba trvání prům. denní teploty 20 °C a více
10–20 dní
Tabulka č. 5 Srážkové charakteristiky Srážky Prům. roční úhrn srážek
650–700 mm
Prům. úhrn srážek na jaře
150–200 mm
Prům. úhrn srážek v létě
250–300 mm
Prům. úhrn srážek na podzim
125–150mm
Prům. úhrn srážek v zimě
100–125 mm
Prům. počet dní se sněžením
70–80
Prům. počet dní se sněhovou pokrývkou
60–80
Tabulka č. 6 Vlhkostní charakteristiky Vlhkost Prům. roční relativní vlhkost vzduchu
80–85 %
Prům. roční vláhová bilance
100–150 mm
16
Tabulka č. 7 Množství slunečního záření Sluneční záření Prům. roční úhrn globálního záření Prům. roční úhrn přímého záření Prům. roční úhrn doby trvání slunečního svitu Prům. roční oblačnost
Graf č. 1
3.5
3700–3800 MJ.m2 1500–1600 MJ.m2 1500–1600 h 60–65 %
Klimadiagram
BIOGEOGRAFICKÉ ČLENĚNÍ
3.5.1 Flóra Dle Culka a kol. (1995) můžeme zájmové území začlenit do biogeografické provincie středoevropských
listnatých
lesů,
podprovincie
hercynské
a
bioregionu
Nízkojesenického. V Nízkojesenickém bioregionu převažuje biota 4. bukového stupně, při okrajích se nacházejí ostrůvky 3. dubo-bukového stupně a v nejvyšších polohách 5. jedlo-bukového stupně s ochuzenými horskými společenstvy. Potenciální vegetaci tvoří květnaté, na východě bikové bučiny, v údolích suťové lesy. nejvyšší polohy zaujímají horské bučiny a podmáčené smrčiny. V lesích převažují kulturní smrčiny, na svazích jsou četné rozsáhlejší bučiny a suťové lesy, místy jsou vlhké louky a mezofilní pastviny.
17
Z hlediska fytogeografie se nacházíme ve fytogeografickém okrese 75. Jesenické podhůří. Z potenciální vegetace převládají květnaté bučiny (Melico-Fagetum, Dentario enneaphylli-Fagetum, Festuco-Fagetum). Za pozornost stojí porosty s pravděpodobně autochtonním modřínem (Larix decidua). Na strmých a kamenitých svazích jsou v údolích vyvinuty suťové lesy (Tilio-Acerion), zvláště (Mercuriali-Fraxinetum), při větších tocích (Odra, Moravice) jsou časté Arunco-Aceretum, vzácně LunarioAceretum. Primární bezlesí pravděpodobně chybí. Z typicky vyvinutých cenóz náhradní přirozené vegetace jsou zachovány v pramenných oblastech zbytky rašelinných luk (Caricion fuscae), často v kontaktu s porosty svazu Molinion, v údolních polohách pak vlhké louky svazu Calthion (zejména Cirsietum rivularis, Polygono-Cirsietum palustris). Poměrně rozšířené jsou mezofilní louky svazu Arrhenatherion. Flóra je poměrně bohatá, s četnými oreofyty, sestupujícími od severozápadu, zejména do údolí vodních toků. Patří k nim např. plavuň pučivá (Lycopodium annotinum), kamzičník rakouský (Doronicum austriacum), vranec jedlový (Huperzia selago), kozlík trojený (Valeriana tripteris), růže alpská (Rosa pendulina), zimolez černý
(Lonicera
nigra)
a
kýchavice
zelenokvětá
(Veratrum
lobelianum).
Na severovýchod pronikají některé subtermofyty ze Slezské nížiny, např. hvozdík kartouzek (Dianthus carthusianorum), mochna šedavá (Potentilla inclinata), čilimník nízký (Chamaecytisus supinus), jehlice trnitá (Ononis spinosa), devaterník vejčitý (Helianthemum ovatum), jetelovec chlumní (Amoria montana), čekánek obecný (Colymbada scabiosa) a dobromysl obecná (Origanum vulgare). Na východním, resp. severovýchodním okraji je zaznamenán mezní výskyt karpatských migrantů, k nimž patří kyčelnice žláznatá (Dentaria glandulosa) a ostřice chlupatá (Carex pilosa). V celém bioregionu jsou však roztroušeny mnohé obecně rozšířené druhy východní části ČR, např. pryšec mandloňolistý (Euphorbia amygdaloides), svízel potoční (Galium rivale), s. Schultesův (G. schultesii), svízelka lysá (Cruciata glabra) a kakost hnědočervený
(Geranium
phaeum).
Poměrně
silně
jsou
zastoupeny
druhy
se subatlanskou tendencí, např. blatěnka vodní (Limosella aquatica), sítina niťovitá (Juncus filiformis), pavinec modrý (Jasione montana), sleziník severní (Asplenium septentrionale), kozlík dvoudomý (Valeriana dioica), bledule jarní (Leucojum vernum), violka bahenní (Viola palustris), žebrovice různolistá (Blechnum spicant) a třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), v minulosti i rozchodník pýřitý (Sedum villosum). K typickým druhům vlhkých luk patří hladýš pruský (Laserpitium prutenicum), srpice barvířská (Serratula tinctoria), hadí mord nízký (Scorzonera humilis), upolín evropský 18
(Trollius altissimus), hadí kořen větší (Polygonum bistorta), kosatec sibiřský (Iris sibirica) a zvonečník hlavatý (Phyteuma orbiculare), vzácně i starček bažinný (Senecio paludosus). K dalším zajímavým druhům je možno počítat pcháč bělohlavý (Cirsium eriophorum) a lilii cibulkonosnou (Lilium bulbiferum). Mezi boreokontinentální druhy náležejí ďáblík bahenní (Calla palustris), sedmikvítek evropský (Trientalis europaea). Submediteránní druhy a meridionální prvky prakticky téměř chybí.
3.5.2 Fauna Bioregion představuje nejvýchodnější výspu hercynské podhorské fauny, do níž ovšem již zřetelně zasahují vlivy sousedících podprovincií. Z polonské je to např. myšice temnopásá, mnohem větší počet druhů sem zasahuje z karpatské podprovincie (čolek karpatský, z měkkýšů např. vřetenatka nadmutá nebo vřetenovka vosková). Tekoucí vody patří do pstruhového pásma, na Moravici pod údolní nádrží Kružberk je vyvinuto sekundární pstruhové a lipanové pásmo.
Významné druhy Savci: ježek východní (Erinaceus concolor), plch lesní (Dryomys nitedula), myšice temnopásá (Apodemus agrarius), vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros), netopýr brvitý (Myotis emarginatus), netopýr severní (Eptesicus nilssoni). Ptáci: tetřívek obecný (Tetrao tetrix), sýc rousný (Aegolius funereus), lejsek malý (Ficedula parva), ořešník kropenatý (Nucifraga caryocatactes). Obojživelníci: mlok skvrnitý (Salamandra salamandra), kuňka žlutobřichá (Bombina variegata), čolek karpatský (Triturusmontandoni). Plazi: zmije obecná (Vipera berus). Měkkýši: vřetenatka nadmutá (Vestia turgida), vřetenatka (Vestia ranojevici), řasnatka žebernatá
(Macrogastra
latestriata),
vřetenovka vosková
(Cochlodina
cerata
opaviensis).
19
4
HISTORICKÝ VÝVOJ KRAJINY BRUNTÁLSKA
4.1
STRUČNÉ DĚJINY OSÍDLOVÁNÍ KRAJINY
V místopisné knize Okres Bruntál (Vencálek a kol., 1998) se dočteme, že území celého bruntálského regionu bylo v minulosti zalesněno a vzhledem k nepříznivým přírodním podmínkám téměř neobydleno. Lidé, převážně lovci a sběrači, sem přicházeli i v pravěku, což dokládají nálezy z mladší doby kamenné, ale trvale se zde neusadili stejně jako procházející keltské a později germánské kmeny. Mezi prvními oblastmi bylo pravděpodobně trvale osídleno údolí Razové,a to Slovany, kteří pronikali do okrajových hvozdů a údolí řek od 10. až 11. století. Významným podnětem k osídlování zdejšího kraje byla vedle snahy získat zemědělskou půdu i naleziště drahých kovů. Kolonizaci zahájili markrabí moravští, resp. čeští králové, kteří již přibližně kolem roku 1200 založili Staré Město a kolem roku 1213 město Bruntál. Další obce zakládala církev (Lomnice) nebo nižší šlechta (Mezina, Leskovec nad Moravicí, Razová). Kolonizace se ve velké míře zúčastnili kolonisté z německých zemí, takže zde vznikl jazykově a kulturně smíšené česko-německé prostředí. Znovuosídlováním obcí po uherské a třicetileté válce přibylo německy mluvícího obyvatelstva, čímž získal zdejší kraj národnostně německý charakter, který byl násilně změněn po 2. světové válce nuceným vysídlením německého obyvatelstva a příchodem českého a slovenského obyvatelstva do původních obcí. Hlavním hospodářským odvětvím celého regionu byla od 13. století těžba a zpracování rud. Zlato, stříbro, měď i železo se těžily v celém andělskohorském rudném revíru, například v obcích Světlá, Rudná, Staré město, Roudno, Bruntál či Valšov. V 16. století se stále rozšiřuje důlní těžba a rozvíjí se železářství (hamry u Bruntálu a v Mezině), Bruntál a Andělská Hora se stávají středisky obchodu a řemeslné výroby. Nejvýznamnějšími cechy se postupně stali pláteníci a soukeníci, v 18. století se již plátenická výroba stala dominantním ekonomickým odvětvím regionu. V tomto století, poznamenaném řadou válek, požárů a epidemií, byl položen i základ pozdějšího bramborářského charakteru oblasti. Od počátku 20. století ztrácel místní textilní průmysl na dynamice a po jeho úpadku za velké hospodářské krize se jeho prosperita již nikdy nepodařila obnovit. Po roce 1945 došlo k přechodu od tradičního textilního průmyslu k průmyslu strojírenskému a chemickému (výroba
20
ferritů, hydrometalurgický závod, lisovny umělých hmot) a i zde proběhla kolektivizace zemědělství. Z výše uvedené stručné historie vyplývá, že již od středověku (10. století) působí v této krajině intenzivně člověk, čímž došlo k přeměně původně zalesněných oblastí na středoevropskou kulturní krajinu, byť ne tak intenzivně využívanou, vzhledem k její podhorské poloze. Na současný vzhled krajiny měly nejzásadnější vliv tyto faktory: a) příchod osadníků do neosídlených oblastí s sebou přinesl kácení lesů za účelem zisku b) po těžbě nerostných surovin zůstala v krajině důlní díla (štoly, haldy) a povrchové lomy na těžbu kamene, z nichž některé jsou stále aktivní c) příhodné klimatické podmínky daly vznik polím pro pěstování lnu pro textilní průmysl; další polnosti byly potřeba pro obživu obyvatel, zde především pěstování brambor a ovsa V současnosti je většina polí převedena na trvalé travní porosty a využívána jako pastviny, na zbylých jsou pěstovány obilniny. Na lesních pozemcích se vyskytují lesy hospodářské, a to smrkové monokultury.
4.2
VÝVOJ VYUŽÍVÁNÍ KRAJINY
Z dostupných map lze zjistit, jak se během času měnil způsob využívání jednotlivých segmentů krajiny v katastru obce Mezina v období od 1. poloviny 19. století do současnosti. Porovnáním údajů v mapách 2. rakouského vojenského mapování, vojenských topografických mapách z 50. a 90. let 20. stol. a současné základní mapě z let 2002-2006 můžeme orientačně zjistit, jak se měnil podíl ploch jednotlivých sledovaných druhů pozemků, viz Tab. č. 8 a samostatné přílohy historických map.
Tabulka č. 8 Přehled změn výměry sledovaných druhů pozemků Prvek využití země pole trvalé travní porosty zahrady a sady lesy vodní plochy zastavěná plocha rekreační plocha ostatní Suma
2VM 582,7 141,1 0,0 391,4 0,0 25,0 0,0 0,0 1140,20
% 51,11 12,38 0,00 34,33 0,00 2,19 0,00 0,00 100,00
1950 441,5 207,1 0,0 460,0 0,0 31,6 0,0 0,0 1140,2
% 38,72 18,17 0,00 40,34 0,00 2,77 0,00 0,00 100,00
1990 454,9 135,2 0,0 497,1 0,0 43,4 9,8 0,0 1140,2
% 39,89 11,86 0,00 43,60 0,00 3,80 0,86 0,00 100,00
2005
44,6 451,4 1,2 521,3 72,0 41,2 8,4 0,0 1140,2
% 3,91 39,59 0,11 45,72 6,32 3,62 0,74 0,00 100,00
21
Z tabulky vyčteme, že plochy lesů se po celé sledované období postupně mírně zvyšovaly z 391 ha až na 521 ha, a to přibýváním nových výsadeb hlavně smrku ztepilého a nejnověji také smrku pichlavého a borovice lesní. Plochy lesů tvoří zhruba od 50. let 20. století největší část území, v současnosti je to plných 45%, což výrazně převyšuje republikový průměr 33%, na druhou stranu je tohoto čísla dosaženo i započítáním mladých (do 10 let) monokultur borovice lesní a smrku pichlavého, které neplní žádné funkce lesa, nýbrž se v krajině projevují spíše jako polní kultury. Ještě před 150 lety tvořila přes padesát procent území katastru Mezina pole využívaná pravděpodobně nejvíce k pěstování lnu. Jejich plochy v době kolektivizace zemědělství v 50. letech minulého století se mírně zmenšily (na 39%) o plochy lesních a trvalých travních porostů. V současnosti jsou jako orná půda evidovány pouze 4% území, protože většina pozemků této kategorie byla převedena na trvalé travní porosty a je využívána jako pastviny. Tímto lze tedy zdůvodnit náhlý nárůst ploch trvalých travních porostů, jejichž výměry dříve kolísaly mezi 11 až 18 procenty, na současných 40% rozlohy území. Lesy a trvalé travní porosty tvoří tedy dohromady přes 86% plochy území. Zbývající pozemky lze rozdělit na 3,5% zastavěných ploch, jejichž podíl se během sledovaného období zvýšil asi o 1,5% a jedná se o obytné domy v obci Mezina, dále 0,74% rekreačních ploch reprezentovaných zahrádkářskou kolonií a také nově vzniklé plochy vodní, jež vznikly při napuštění přehrady Slezská Harta před deseti lety a jejichž zátopa zabrala 72 ha (6, 32%) z katastru obce Mezina. Následuje grafické znázornění dat o vývoji využívání území uvedených v tabulce (Graf č. 2 - 5).
Graf č.2 Využití pozemků v 1. polovině 19. století
22
Graf č.3 Využití pozemků v padesátých letech 20. století
Graf č. 4 Využití pozemků v devadesátých letech 20. století
Graf č. 5 Využití pozemků v současnosti
23
5
DIFERENCIACE POTENCIÁLNÍHO STAVU VEGETACE
Podrobným
terénním
průzkumem
a
následným
statistickým
zpracováním
geobiocenologických snímků bylo na zkoumaném území vylišeno celkem 8 skupin typů geobiocénů (viz Mapa STG v samostatných přílohách). Jako dominantní STG se ukázala být Fageta aceris, která pokrývá asi 40% území a převažuje v místech se živnější půdou na čedičovém podloží. Na jižní straně území byla vylišena Fageta abietino-quercina, vázaná na spíše oligotrofní půdy na místní drobě. V přiložené mapě STG (viz Samostatné přílohy) je vymezena přesná hranice mezi výše zmíněnými STG, mělo by tedy být zmíněno, že tato hranice je v terénu nezřetelná a byla vymezena především dle morfologie terénu podle rozlití čedičových lávových proudů. Její determinace dle synuzie porostu je velmi problematická, jelikož se v místě jejího předpokládaného výskytu vykytují pouze silně pozměněná společenstva intenzivních pastvin. Třetím identifikovaným STG je Tili-acereta fagi, vázaná na svažitý suťový terén výživných nitrifikovaných půd, zde se nacházející jen v jednom menším segmentu. Další skupiny typů geobiocénů se odlišují hlavně vlivem změněných hydrických podmínek. Jedná se o nivu Černého potoka, kde byly vymezeny skupiny typů geobiocénů Alneta inferiora et superiora a Saliceta fragilis inferiora et superiora. Společenstvo kolem malého toku ve svahu bylo zařazeno do STG Fraxini alneta superiora. Zbývající dvě STG byla vymezena jen v malých ostrůvkovitých segmentech na stanovištích s vysýchavými půdami, jedná se skupiny typů geobiocénů Fageta humilia a Fageta tiliae humilia. Následuje výčet a popis jednotlivých identifikovaných skupin typů geobiocénů, přičemž charakteristiky ekotopů a přírodního stavu geobiocenóz jsou převzaty ze skripta Geobiocenologie II. (Buček a Lacina, 1999).
24
5.1
FAGETA ACERIS
4 BC 3
Skupina typů geobiocénů Fageta aceris (bučiny s javorem) byla vylišena na základě geobiocenologických zápisů č. 2, 5, 7, 9, 11, 12, 13, 15 a indikačních hodnot podrostu, jak dokládají tabulky č. 2, 5, 7, 9, 11, 12, 13, 15 v přílohách.
Obr. 4 Fagus sylvatica
Obr. 5 Polygonatum verticillatum
Charakteristické rysy ekotopu Kamenité části středních až strmých svahů a hřbetů ve vyšších pahorkatinách a vrchovinách v nadm. výškách 350-650 m. V nižších polohách je výskyt zpravidla vázán na báze svahů stinných expozic. Geologické podloží nejčastěji tvoří minerálně bohatší silikátové horniny (syenit, gabro, amfibolit, čedič, andezit, diabas, flyšové břidlice, bohatší odrůdy rul, drob, granodioritů aj.), podloží bývá překryto kamenitými svahovinami. Výskyt je vázán na půdy obohacené humusem, středně hluboké až hluboké, minerálně dobře zásobené, mírně kyselé, štěrkovité až kamenité, dobře provzdušněné, trvale čerstvě vlhké. Převládajícím půdním typem jsou eutrofní kambizemě typické až kambizemě rankrové. Humifikace probíhá příznivě, převládající 25
humusovou formou je mulový moder. Těžiště výskytu je v chladnějších regionech mírně teplé klimatické oblasti (MT 3 a MT 5).
Přírodní stav biocenóz V dřevinném patře převládá buk lesní (Fagus sylvatica), často s příměsí jedle bělokoré (Abies alba). Vždy se s různým zastoupením vyskytují ušlechtilé listnáče - javory (Acer pseudoplatanus, A. platanoides), lípy (Tilia platyphyllos, T. cordata), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), a jilm horský (Ulmus glabra). V některých oblastech bývá v podúrovni přimíšen habr obecný (Carpinus betulus). Z keřů se ojediněle vyskytují bezy (Sambucus racemosa, S. nigra), zimolez obecný (Lonicera xylosteum) a lýkovec jedovatý (Daphne mezereum). V druhově velmi bohaté synusii podrostu se společně uplatňují druhy mezofilní a druhy s nitrofilní tendencí. K nejčastějším dominantám patří bažanka vytrvalá (Mercurialis
perennis),
mařinka
vonná
(Galium
odoratum),
pitulník
horský
(Galeobdolon montanum), kopytník evropský (Asarum europaeum), ječmenka evropská (Hordelymus europaeus), z kapraďorostů kapraď samec (Dryopteris filix-mas), papratka samičí (Athyrium filix-femina) a bukovinec kapraďovitý (Gymnocarpium dryopteris). Pravidelně se dále nejčastěji vyskytují pšeníčko rozkladité (Milium effusum), ostřice prstnatá (Carex digitata), sveřep větevnatý Benekenův (Bromopsis benekenii), zvonek kopřivolistý (Campanula trachelium), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), česnáček lékařský (Alliaria petiolata), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), rulík zlomocný (Atropa bella-donna), samorostlík klasnatý (Actaea spicata), kakost smrdutý (Geranium robertianum), vlaštovičník větší (Chelidonium majus), starček Fuchsův (Senecio fuchsii), řeřišnice nedůtklivá (Cardamine impatiens), v Karpatech též šalvěj lepkavá (Salvia glutinosa), kyčelnice žláznatá (Dentaria glandulosa). V jarním aspektu jsou nápadné kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphyllos), hrachor jarní (Lathyrus vernus), plicník lékařský (Pulmonaria officinalis), jaterník podléška (Hepatica nobilis) aj. Z druhů vyšších poloh se nejčastěji vyskytují věsenka nachová (Prenanthes purpurea), kokořík přeslenitý (Polygonatum verticillatum), vrbina hajní (Lysimachia nemorum), rozrazil horský (Veronica montana).
26
Aktuální stav biocenóz Na většině území se nachází pouze silně pozměněné geobiocenózy, jedná se o intenzivně využívané pastviny, liniová společenstva mezí s částečně nepůvodní dřevinnou skladbou (Populus tremula, Betula pendula, Cerasus avium), remízky s dominantními smrkem a modřínem a monokultury hospodářských dřevin (Picea abies, Picea pungens, Pinus sylvestris). Přírodě blízké fragmenty Fageta aceris lze najít na okrajích lesů (viz geobiocenologický snímek č.5).
5.2
FAGETA ABIETINO-QUERCINA
4 AB 3
Skupina typů geobiocénů Fageta abietino-quercina (jedlodubové bučiny) byla vylišena na základě terénního průzkumu především ve vazbě na geologické podloží droby, dále dle pozorování občasného výskytu oligotrofních druhů (např. Calluna vulgaris).
Obr. 6 Calunna vulgaris
Obr. 7 Abies alba a Larix decidua
Charakteristické rysy ekotopu Převážně alespoň mírně vypuklé části svahů a plošin ve vyšších pahorkatinách a vrchovinách v nadm. výškách 400 - 600 m. Geologické podloží tvoří rozmanité silikátové horniny (žuly, ruly, fylity, droby, pískovce aj.). Na jejich zvětralinách, často s podílem svahovin a polygenetických hlín vznikají oligotrofní kambizemě až podzoly kambizemní, na plošinách i kambizemě pseudoglejové. Ve srovnání s dubojedlovými bučinami (4 A 3) se jedná o půdy poněkud lépe minerálně zásobené a méně kyselé. Půdy jsou středně hluboké až hluboké, obvykle dobře propustné, mírně až čerstvě vlhké,
27
hlinitopísčité až hlinité, na svazích často s vyšším obsahem skeletu. Převažující humusovou formou je moder. Klimaticky se jedná o mírně teplé klimatické oblasti především MT 5 a MT 7, okrajově i MT 9 a MT 10.
Přírodní stav biocenóz V dřevinném patře je dominantní buk (Fagus sylvatica), pravidelnou příměs tvoří jedle bělokorá (Abies alba) a zpravidla také dub zimní (Quercus petraea), na kontaktu se společenstvy dubojehličnaté varianty i dub letní (Q. robur). Jednotlivě vtroušená bývá bříza bělokorá (Betula pendula), v podúrovni se pravidelně vyskytuje jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia), z keřů ojediněle bez hroznatý (Sambucus racemosa). Oproti dubojedlovým bučinám (4 A 3) se v synusii podrostu kromě acidofilních a oligotrofních druhů vždy vyskytují alespoň některé druhy mezotrofní. Z trávovitých patří k dominantám bika hajní (Luzula luzuloides), třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea), méně často i metlička křivolaká (Deschampsia flexuosa), charakteristicky se vyskytuje ostřice kulkonosná (Carex pilulifera), pouze s nízkou pokryvností i bika chlupatá (Luzula pilosa). Pravidelně se vyskytují šťavel kyselý (Oxalis acetosella), borůvka (Vaccinium myrtillus), svízel okrouhlolistý (Galium rotundifolium), jestřábník lesní (Hieracium murorum), kapraď rozprostřená (Dryopteris dilatata), z mechorostů nejčastěji ploník ztenčený (Polytrichum formosum). Z mezotrofních druhů jsou zde nejčastější starček Fuchsův (Senecio fuchsii), violka lesní (Viola reichenbachiana), mléčka zední (Mycelis muralis), maliník (Rubus idaeus), mařinka vonná (Galium odoratum) aj.. Z kapraďorostů jsou v některých typech roztroušeně zastoupeny kapraď samec (Dryopteris filix-mas), papratka samice (Athyrium filix-femina) a bukovinec kapraďovitý (Gymnocarpium dryopteris). Z druhů vyšších poloh se ojediněle vyskytuje věsenka nachová (Prenanthes purpurea).
Aktuální stav biocenóz Na zkoumaném území se nenachází žádné zachovalé fragmenty jedlodubových bučin, většina území je využita k pastvě dobytka, lesní společenstva mají charakter smrkových monokultur asi do čtyřiceti let věku, popřípadě starších smrčin s vtroušenou jedlí, u které nebylo pozorováno žádné zmlazení.
28
5.3
TILI-ACERETA FAGI 4 C 3
Skupina typů geobiocénů Tili-acereta fagi (lipové javořiny s bukem) byla vylišena na základě geobiocenologického zápisu č. 4 a indikačních hodnot podrostu dle tabulky č.4 v přílohách.
Obr. 8 Acer pseudoplatanus
Obr. 9 Actea spicata
Charakteristické rysy ekotopu Strmé kamenité až suťové svahy a hřbety v členitých vrchovinách, v rozmezí nadm. výšek zpravidla 350 - 650 m. Geologické podloží tvoří minerálně bohatší horniny, zvláště amfibolit, čedič, gabro, bohatší odrůdy rul. Půdy jsou středně hluboké až hluboké, silně štěrkovité až kamenité, trvale čerstvě vlhké, vždy s vysokým obsahem humusu v dobře vyvinutém a hlubokém humózním horizontu. Humusovou formou je mul. Jedná se o půdy minerálně bohaté s vysokým obsahem dusíku. Škála půdních typů sahá od vývojově mladých suťových rankrů přes kambizemě rankrové až po eutrofní kambizemě. Skupina je vázána na chladnější regiony mírně teplé klimatické oblasti, zejména MT 3 a MT 5.
Přírodní stav biocenóz V druhově pestrém dřevinném patře se s různým zastoupením vyskytují lípy (Tilia platyphyllos, T. cordata), javory (Acer pseudoplatanus, A. platanoides), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) a jilm horský (Ulmus scabra). Pravidelně, na zahliněných sutích až spoludominantně bývá zastoupen buk (Fagus sylvatica), vzácně i jedle (Abies alba). V podúrovni se místy vyskytuje habr (Carpinus betulus), velmi vzácně i tis (Taxus
29
baccata). Z keřů zde nejčastěji rostou bezy (Sambucus nigra, S. racemosa), zimolez pýřitý (Lonicera xylosteum) a srstka angrešt (Grossularia uva-crispa). V bylinném patře s vysokou pokryvností dominují nitrofilní druhy, nejčastěji bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), česnáček lékařský (Alliaria petiolata), ječmenka evropská (Hordelymus europaeus), pravidelně se vyskytují kakost smrdutý (Geranium robertianum), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), vlaštovičník větší (Chelidonium majus), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), hluchavka skvrnitá (Lamium maculatum), pitulník horský (Galeobdolon montanum), v jarním aspektu kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphyllos), dymnivky (Corydalis cava, Corydalis intermedia), sasanka pryskyřníkovitá (Anemone ranunculoides), křivatec žlutý (Gagea lutea), sněženka předjarní (Galanthus nivalis). Místy bývá dominantní česnek medvědí (Allium ursinum), obvykle na lokalitách na kontaktu se společenstvy 5. jedlobukového stupně se vyskytuje i měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva). Často až dominantní bývají kapraďorosty, zejména kapraď samec (Dryopteris filix-mas), papratka samice (Athyrium filix-femina), bukovinec kapraďovitý (Gymnocarpium dryopteris), typický je jednotlivý výskyt kapradiny laločnaté (Polystichum aculeatum). Druhově velmi bohatou synusii podrostu doplňují četné druhy mezotrofní - např. mařinka vonná (Galium odoratum), samorostlík klasnatý (Actaea spicata), pšeníčko rozkladité (Milium effusum), vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia), hrachor jarní (Lathyrus vernus), starček Fuchsův (Senecio fuchsii), kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera), šťavel kyselý (Oxalis acetosella) aj.
Aktuální stav biocenóz Geobiocenóza se nachází v přírodě blízkém stavu v severní polovině segmentu, v němž je vymapována, najdeme zde lesní společenstva s výrazným podílem javoru klenu a jasanu ztepilého. Ačkoli se jediný její segment nachází v dosti nepřístupném terénu, byla jižní část území zalesněna smrkem ztepilým s příměsí jedle bělokoré.
30
5.4
ALNETA INFERIORA ET SUPERIORA
3-4 BC-C (B-BD) 5b
Skupina typů geobiocénů Alneta inferiora et superiora (olšiny nižšího a vyššího stupně) byla vylišena na základě geobiocenologického zápisu č. 6 a indikačních hodnot podrostu dle tabulky č. 6 v přílohách.
Obr. 10 Caltha palustris
Obr. 11 Carex nigra
Charakteristické rysy ekotopu Mělké deprese, dna svahových úvalů a rybniční pánve od nížin po ploché pahorkatiny a vrchoviny v teplých a mírně teplých klimatických oblastech v nadmořských výškách do 500 m, výjimečně i výše. Dominantním rysem ekotopu je trvalé zamokření půdního profilu stagnující vodou. Jedná se často o lokality, kde voda po většinu roku dosahuje půdního povrchu, pomístně stagnuje i na povrchu. Půdním typem
jsou typické a
organozemní gleje na nejrůznějším geologickém podloží. Jedná se o půdy zrnitostně těžší (hlinité až jílovito-hlinité), minerálně středně a lépe zásobené, mírně kyselé až mírně alkalické, s nedostatkem půdního vzduchu. Zpomalený rozklad organických zbytků vede často k tvorbě různě mocné vrstvy slatiny.
Přírodní stav biocenóz Trvale zbahnělé půdy omezují možnosti výskytu dřevin. Tyto podmínky nejlépe snáší olše lepkavá (Alnus glutinosa), vytvářející zde nesmíšené porosty. Olše často tvoří chůdové kořeny. Z keřů se nejčastěji vyskytuje krušina olšová (Frangula alnus), na rozvolněných místech i keřové vrby, především vrba popelavá (Salix cinerea), vzácněji i keřovitá střemcha hroznovitá (Padus avium). Dále se mohou vyskytovat kalina obecná (Viburnum opulus), na sušších místech bez černý (Sambucus niger), v jižních Čechách i tavolník vrbolistý (Spiraea salicifolia). 31
V druhově bohaté a zpravidla vícepatrové synusii podrostu s vysokou pokryvností dominují mokřadní druhy, obvykle se hojně přidružují alespoň některé druhy s nitrofilní tendencí. Typicky se zde uplatňují vysoké ostřice (Carex elongata, C. caespitosa, C. acutiformis, C. gracilis aj.), dále zblochan vodní (Glyceria maxima), zblochan vzplývavý (G. fluitans), třtina šedavá (Calamagrostis canescens), skřípina lesní (Scirpus sylvaticus), metlice trstnatá (Deschampsia caespitosa), sítina rozkladitá (Juncus effusus), chrastice rákosovitá (Phalaris arundinacea).
Z bylin jsou
charakteristické blatouch bahenní (Caltha palustris), tužebník jilmový (Filipendula ulmaria), violka bahenní (Viola palustris), kosatec žlutý (Iris pseudacorus), lilek potměchuť (Solanum dulcamara), smldník bahenní (Peucedanum palustre), vrbina obecná (Lysimachia vulgaris), karbinec evropský (Lycopus europaeus), šišák vroubkovaný (Scutellaria galericulata), škarda bažinná (Crepis paludosa), svízel bahenní (Galium palustre), řeřišnice hořká (Cardamine amara) aj. Zpravidla se vyskytují přesličky (Equisetum palustre, E. fluviatile). Na sušších místech bývá často až dominantní kopřiva dvoudomá (Urtica dioica).
Aktuální stav biocenóz Geobiocenóza se zde vyskytuje ve spíše travinno-bylinné podobě vlhkomilných druhů se sporadickým výskytem olše lepkavé a vrby ušaté. Celkově jde o dosti zachovalé společenstvo, které pozvolna podél toku přechází v Saliceta fragilis superiora.
5.5
FRAXINI-ALNETA SUPERIORA
4-5 BC-C (4)5a
Skupina typů geobiocénů Fraxini alneta superiora (jasanové olšiny vyššího stupně) byla vylišena na základě geobiocenologického zápisu č.10 a indikačních hodnot podrostu dle tabulky č.10 v přílohách.
32
Obr. 12 Lathrea squamaria a Padus avium
Obr. 13 Lamium maculatum
Charakteristické rysy ekotopu Úzké údolní nivy potoků a horních toků řek a prameniště ve vrchovinách a hornatinách obvykle v nadmořských výškách 350 až 600 m, v mírně teplých a chladných klimatických oblastech (MT 2, MT 3, MT 4, MT 5, MT 7, CH 7). Mezoklima je chladnější a vlhčí, často se jedná o inverzní polohy až mrazové kotliny. Půdní poměry jsou podobné jako v jasanových olšinách n. st., i zde převládají fluvizemě typické a fluvizemě glejové, na prameništích humózní gleje.
Přírodní stav biocenóz Hlavní dřevinou je olše lepkavá (Alnus glutinosa), z vyšších poloh sem může zasahovat olše šedá (Alnus incana), přistupují jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) a vrba křehká (Salix fragilis). Jednotlivě se může vyskytovat i smrk (Picea abies), dosahující často nad hlavní stromovou úroveň. V podúrovni často roste střemcha hroznovitá (Padus avium) a jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia), z keřů krušina olšová (Frangula alnus), kalina obecná (Viburnum opulus), bez hroznatý (Sambucus racemosa), z horských poloh sem sestupují i růže alpská (Rosa pendulina) a zimolez černý (Lonicera nigra). Z keřovitých vrb jsou časté jíva (Salix caprea), vrba ušatá (S. aurita), vrba nachová (S. purpurea), vrba trojmužná (S. triandra), vrba popelavá (S. cinerea).
33
Podobně jako v jasanových olšinách n. st. se v druhově bohaté synusii podrostu s vysokou pokryvností mísí mokřadní, vlhkomilné a mezofilní druhy, k dominantám patří druhy s nitrofilní tendencí. Vždy se uplatňují druhy s těžištěm výskytu ve vyšších vegetačních stupních, nejčastěji krabilice chlupatá (Chaerophyllum hirsutum), škarda bažinná (Crepis paludosa), ptačinec hajní (Stellaria nemorum), prvosenka vyšší (Primula elatior), kuklík potoční (Geum rivale), kozlík bezolistý (Valeriana sambucifolia), knotovka červená (Melandrium album), vzácněji i žluťucha orlíčkolistá (Thalictrum aquilegiifolium), oměj různobarvý (Aconitum variegatum), lipnice oddálená (Poa remota), měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva), kýchavice zelenokvětá (Veratrum lobelianum) aj. Pravidelně se až spoludominantně vyskytují bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), tužebník jilmový (Filipendula ulmaria). třtina šedavá (Calamagrostis canescens), vrbina obecná (Lysimachia vulgaris), skřípina lesní (Scirpus sylvaticus), ostřice třeslicovitá (Carex brizoides), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), pcháč zelinný (Cirsium oleraceum), pcháč potoční (C. rivulare) a netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere). Z lesních mezofytů bývají nejčastější starček Fuchsův (Senecio fuchsii), čistec lesní (Stachys sylvatica), pryskyřník kosmatý (Ranunculus lanuginosus), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), pitulník horský (Galeobdolon montanum), sasanka hajní (Anemone nemorosa), roztroušeně se zde vyskytují vysoké kapraďorosty - kapraď samec (Dryopteris filix-mas), papratka samice (Athyrium filixfemina), vzácně i pérovník pštrosí (Matteuccia struthiopteris) aj. Z mechorostů jsou nejčastější měříky (Plagiomnium affine, P. undulatum), bezvláska vlnkatá (Atrichum undulatum), drabík stromkovitý (Climacium dendroides), pobřežnice mnohotvárná (Marchantia polymorpha) aj. Lem kamenitých potoků zpravidla tvoří mokrýš střídavolistý (Chrysosplenium alternifolium), řeřišnice hořká (Cardamine amara), ostřice oddálená (Carex remota). Tyto druhy jsou charakteristické i pro prameništní fytocenózy. Především na prameništích a v pramenných úsecích toků se vyskytují lokality bohatých populací bledule jarní (Leucojum vernum), dále zde rostou vrbina hajní (Lysimachia nemorum), devětsil bílý (Petasites albus), čarovník alpský (Circaea alpina) aj.
Aktuální stav biocenóz Přirozené společenstvo potoční břehové vegetace je na území zastoupeno pouze v jednom segmentu, dominantním druhem stromového patra je olše lepkavá, doplněná javorem klenem a hojně také střemchou, v dolní části toku byla přirozená vegetace 34
odstraněna a nyní se zde nachází náhradní březový porost doprovázený v podrostu původními druhy, viz Obr. K této geobiocenóze byl přiřazen i střemchový remízek s podbílkem šupinatým (Obr. 12).
5.6
SALICETA FRAGILIS INFERIORA ET SUPERIORA 4-5 B-C 5a
Skupina typů geobiocénů Saliceta inferiora et superiora (vrbiny vrby křehké nižšího a vyššího stupně) byla determinována v přechodovém pásmu vodní nádrže, která plynule navazuje na meandr Černého potoka, kde se nachází bohaté porosty vrby křehké a vrby nachové.
Obr. 14 Petasites albus
Obr. 15 Salix fragilis
Charakteristické rysy ekotopu Mladé případně povodněmi obnažené štěrkopískové náplavy na březích potoků a řek, pomístně tvořící říční ostrovy. Skupina se vyskytuje v pahorkatinách a vrchovinách, převážně v rozmezí nadmořských výšek 250 až 500 m v mírně teplých klimatických oblastech, výjimečně až v chladné oblasti CH 7. Jedná se o vývojově nejmladší části říční nivy, vznikající v peřejovitých úsecích toků periodickým usazováním, obnažováním a přemisťováním štěrkopísků. Jejich povrch je pravidelně přeplavován. Půdním typem jsou vývojově mladé fluvizemě, v počátečních stádiích typu rambla, po obohacení humusem typu paternia.
35
Přírodní stav biocenóz Obdobně jako vrbiny vrby bílé v nejteplejších nížinách jsou vrbiny vrby křehké nejmladšími stádii vývoje nivních společenstev pahorkatin a vrchovin. Ve stromovém patře s mezernatým zápojem dominuje vrba křehká (Salix fragilis), ve vrbinách n. st. je ještě hojná i vrba bílá (Salix alba). Z dalších dřevin se mohou přidružovat olše lepkavá (Alnus glutinosa), v 5. vegetačním stupni i olše šedá (Alnus incana), vzácněji střemcha hroznovitá (Padus avium). Účast dalších stromovitých dřevin - jasanu ztepilého (Fraxinus excelsior) a javorů (Acer platanoides, A. pseudoplatanus) naznačuje přechod těchto sukcesně zralejších společenstev do skupiny typů geobiocénů Fraxini-alneta aceris (3-5 BC 4/5a/). Naopak v mladších vývojových stádiích je typický vysoký podíl keřových vrb (Salix purpurea, S. triandra, S. viminalis, ve vyšších vegetačních stupních i S. elaeagnos). Pouze na úpatí Moravskoslezských Beskyd roste na štěrkovitých říčních náplavech karpatský židoviník německý (Myricaria germanica). V iniciálních vývojových stádiích společenstev se nejprve objevují druhy s ruderální strategií - např. rukev obojživelná (Rorippa amphibia), rdesna (Polygonatum amphibium, P. hydropiper, P. lapathifolium aj.). Později se stává dominantní chrastice rákosovitá (Phalaris arundinacea), ke které se přidružují vysoké byliny máta dlouholistá (Mentha longifolia), kyprej vrbice (Lythrum salicaria), šťovík vodní (Rumex aquaticus), devětsil lékařský (Petasites hybridus) aj. Jedná se o neustálená společenstva, ve kterých se nahodile objevují četné druhy, splavené z vyšších poloh.
Aktuální stav biocenóz Přirozené porosty vrb netrpí žádným narušováním biotopu, naopak prodělali období značné expanze po napuštění přehrady, jejíž vody navázaly na meandr Černého potoka a pro vrbové porosty se tak značně rozšířily oblasti záplavy.
5.7
FAGETA HUMILIA
4 AB-B 1-2
Skupina typů geobiocénů Fageta humilia (zakrslé bučiny) byla vylišena na základě geobiocenologických zápisů č. 3 a č. 14 a indikačních hodnot podrostu dle tabulek č. 3 a č. 14 v přílohách.
36
Obr. 16 Ekotonové společenstvo s Echium vulgare a Genista tinctoria
Charakteristické rysy ekotopu Vypuklé, kamenité, často skalnaté svahy až hřbety v členitých vrchovinách, v nadm. výškách 400 - 700 m. Na rozmanitých silikátových horninách vznikly mělké, silně kamenité, zrnitostně lehké (hlinitopísčité), slabě až středně minerálně zásobené, vysýchavé půdy. Převažujícím půdním typem jsou kambizemě rankrové až rankry. Klimaticky se jedná o mírně teplé oblasti, zejména MT 10 a MT 11.
Přírodní stav biocenóz Dřevinné patro tvoří málo vzrůstný a často netvárný buk (Fagus sylvatica). Jako nepravidelná příměs se mohou přidružovat dub zimní (Quercus petraea), jedle (Abies alba), bříza bělokorá (Betula pendula), vzácněji i habr (Carpinus betulus), v podúrovni bývá častý jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia). V synusii podrostu se vyskytují rozmanité kombinace oligotrofních a mezotrofních druhů. V některých typech má synusie podrostu trávovitý charakter, k dominantám patří bika hajní (Luzula luzuloides), třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea), méně často i kostřava ovčí (Festuca ovina) a metlička křivolaká (Deschampsia flexuosa). Z bylin se častěji vyskytují jestřábníky (Hieracium murorum, H. sabaudum), konvalinka vonná (Convallaria majalis), černýš luční (Melampyrum pratense), rozrazil lékařský (Veronica officinalis), pstroček dvoulistý (Maianthemum bifolium), častá bývá i borůvka (Vaccinium myrtillus). V bohatších typech přistupují např. starček hajní Fuchsův (Senecio fuchsii), maliník (Rubus idaeus), pitulník horský (Galeobdolon montanum) aj. 37
Aktuální stav biocenóz Přirozené ukázky geobiocenóz se nezachovaly, většinou jsou nahrazeny přírodě vzdálenými společenstvy intenzivně využívaných pastvin, mezi nimiž se nachází ostrůvkovitá lesní společenstva se změněnou druhovou skladbou na smrkové monokultury s přimíšeným modřínem a jedlí, na okrajích těchto společenstev se často nachází světlé březové hájky ekotonového charakteru (viz geobiocenologický zápis č. 14).
5.8
FAGETA TILIAE HUMILIA
4 BD-D 1-2
Skupina typů geobiocénů Fageta tiliae humilia (zakrslé lipové bučiny) byla vylišena na základě geobiocenologického zápisu č. 1 a indikačních hodnot podrostu dle tabulky č.1 v přílohách.
Obr. 17 Sedum acre
Obr. 18 Campanula persicifolia
Charakteristika ekotopu Zakrslé lipové bučiny zaujímají v malých ostrůvcích skalnaté hřbety a skalnaté části svahů ve vrchovinách. Na karbonátových a bazických horninách (vápence, krystalické vápence, opuky, čediče) se vyvinuly silně kamenité a mělké půdy typu litická rendzina, případně ranker.
38
Od lipových bučin (4 BD 3) se liší zakrslým a rozvolněným vzrůstem dřevin a zpravidla účastí alespoň některých heliofilních subxerotermofytů v podrostu, které se zde vyskytují často v izolovaných populacích. Všechny segmenty zasluhují zvýšenou péči a ochranu, neboť se vždy jedná o lokality s vysokou biodiverzitou.
Aktuální stav biocenóz Jediný segment tohoto geobiocénu lze najít na vrcholku Venušiny sopky, kde nedostatečný půdní kryt omezuje růst dřevinné vegetace a nachází se zde travinnobylinné společenstvo s azonálním výskytem teplomilných druhů (Clinopodium vulgare).
39
6
DIFERENCIACE AKTUÁLNÍHO STAVU VEGETACE
Dle metodiky mapování krajiny (Vodrušková a kol., 1994) bylo na zkoumaném území vylišeno téměř 80 biotopů, a to v jednadvaceti kategoriích. Jejich vysoký počet je způsoben především velkým množstvím liniových společenstev mezí na pastvinách na Venušině sopce. U každého biotopu byly také stanoveny koeficient antropického ovlivnění (přídomek za jménem biotopu, viz metodika) a stupeň ekologické stability (vždy za jménem biotopu v závorce). Mapa typů biotopů se nachází v samostatných přílohách společně s mapou SES s přehledem zastoupení segmentů o určitém stupni ekologické stability.
1.
Liniová společenstva dřevinná přirozená (5)
Ve svahu ( sklon 10% ) se nacházející podmáčené stanoviště s jihovýchodní expozicí, délka 153 m, šířka 12 m. Na území se nachází pouze jeden biotop tohoto typu, jakožto břehová vegetace doprovázející malý tok se jeví dlouhodobě bez antropického ovlivnění. Hlavní dřevinou je Alnus glutinosa, poloviční výšky dorůstají jednotlivci druhu Padus avium a na spodním okraji se nachází hustě zapojený ostrůvek Prunus spinosa. V podrostu převládájí Urtica dioica a Galium aparine, mezi dalšími nalezenými druhy jsou Caltha palustris, Ficaria verna, Geum rivale, Scirpus sylvaticus, Filipendula ullmaria, Asarum europeum a Primula elatior.
2.
Liniová společenstva dřevinná přírodě blízká (4)
Jedná se o zachovalou soustavu mezí (celkem 23 biotopů) majících evidentně stejný původ ještě ze starého způsobu hospodaření na malých plochách před dobou rozoorávání mezí a scelování zemědělských pozemků. Důvod jejich zachování tkví pravděpodobně v relativně velkém sklonu terénu (20 - 30 %) a malých zemědělských výnosech v regionálních klimatických a půdních podmínkách. Celý svah Venušiny sopky byl tedy nejspíš již dříve využíván jako pastvina a dodnes slouží pro pastvu skotu. V podrostu mezí se tedy setkávají druhy stínomilné s druhy vyskytujícími se na osluněných a dusíkem obohaceních pastvinách a navíc se přidružují druhy vlhkomilné, jelikož se ve svahu vyskytují podmáčené svahové deprese a prameniště. Expozice svahu je východní v rozmezí nadmořských výšek 550 – 620 m. n. m. Mezi 40
druhy stromového patra se nacházejí Fraxinus excelsior, Corylus avellana, Acer platanoides, Betula pendula, Cerasus avium, Crataegus monogyna, s okrajovým náletem Populus tremula. Druhy podrostu jsou Alopecurus pratensis, Agrostis stolonifera, Urtica dioica, Veronica chamaedrys, Hypericum perforatum, Fragaria moschata,
Pimpinella
saxifraga,
Achillea
millefolium,
Taraxacum
officinale,
Campanula patula. Na popsaná liniová společenstva plynule navazuje typ liniová společenstva s dřevinami, přírodě blízká (stupeň ekologické stability 4), která jsou postupným přechodem stromovitých mezí na meze s keři (Rosa canina, Crataegus monogyna, Prunus spinosa) až travinná společenstva pastvin.
3.
Liniová společenstva dřevinná polokulturní (3)
Některá mezní společenstva mají druhovou skladbu příliš vzdálenu od skladby přírodní, například s vysokým podílem Populus tremula a Betula pendula, tudíž jim přísluší stupeň ekologické stability 3, střední význam, jelikož sice ještě působí jako stabilizační prvek zemědělské krajiny, ale ztrácí již schopnost nositele vyšší biodiverzity.
4.
Liniová společenstva dřevinná kulturní (3)
Jedná se o dva biotopy vytvořené pravděpodobně náletem Populus tremula, druhově chudé, bez ekologické stabilizační hodnoty a také umělé výsadby Picea abies vysázené po napuštění Slezské Harty pravděpodobně ke zpevnění břehů. Jedná se o asi dvou až třímetrové stromky v hustém neprostupném zápoji, zcela bez podrostu.
5. Liniová společenstva bylinná degradovaná (2)
Ojedinělý biotop na břehu přehrady, dřívější polokulturní luční společenstva se po prudké změně stanovištních poměrů (výstavba a napuštění přehrady, výsadba smrku) mění na stanoviště ruderálních druhů.
6.
Polokulturní les (4)
Jako polokulturní byla vymezena 4 lesní společenstva, která jsou všechna zařazena mezi ekologicky významné segmenty krajiny. Jedno z jmenovaných se nachází na vrcholu 41
Venušiny sopky, v bohatém stromovém patře se vyskytují Acer pseudoplatanus, Fraxinus exelsior,Cerasus avium, Betula pendula, Corylus avellana, Crataegus monogyna, Prunus spinosa. Mezi druhy podrostu se nacházejí Clinopodium vulgare, Euphrasia rostkoviana, Sedum acre, Pyrola minor, Echium vulgare, Geranium robertianum, Fragaria moschata, Thymus pulegioides, Dryopteris filix-mas. Dalším cenným biotopem je javoro-jasanový les na severu území, částečně reprezentující STG Fageta aceris. Zbylá dvě společenstva jsou smíšenými porosty smrku s přimíšeným modřínem a vtroušenou jedlí, což z nich vytváří oproti okolním smrkovým monokulturám, ekologicky cennější a stabilnější společenstva.
7.
Kulturní les (3)
Jedná se o mladé monokultury Picea abies, Pinus sylvestris, popřípadě Pinus rotundata, které jsou značně zahlušeny náletem Salix purpurea a Populus tremula. Porosty borovice lesní jsou navíc zcela degradovány napadením červenou sypavkou borovic.
8.
Louka přírodě blízká (4)
Jedná se podmáčené louky navazující na břehové porosty olšin, bez většího antropického ovlivnění. Vyznačují se výskytem vlhkomilných druhů jako třeba dominatní Filipendula ulmaria, Cirsium rivulare, Geum rivale, Carex sp..
9.
Lada s dřevinami přírodě blízká (4)
Plochou malý biotop, který vznikl na horním okraji čedičového lomu a vytváří jakési ekotonové
společenstvo
na
přechodu
mezi
teplomilným
travino-bylinným
společenstvem vytvořeným na lomových sutinách a společenstvy segetálních druhů na okolních pastvinách. Přesné druhové složení viz geobiocenologický zápis č. 16 v přílohách.
10.
Lada travino-bylinná přírodě blízká (4)
Biotop vznikl těžbou kameniva v čedičovém lomu, po ukončení těžby se zde začala vyvíjet teplomilná travino-bylinná společenstva, částečně i díky tomu, že náletové 42
dřeviny (Betula pendula, Salix purpurea, Larix decidua) jsou záměrně odstraňovány za účelem zviditelnění lomové stěny, která je zvláště chráněným územím. Lokalita má polokruhovitý tvar daný dřívější těžbou, její expozice je jihovýchodní. Samotné společenstvo se nachází na sutích odlamujícího se čediče, které jsou stále v pohybu, a to jak díky jejich velkému sklonu (asi 50%), tak díky narušování turisty. Ojediněle se zástupci rostlinné říše vyskytují také v prasklinách svislých lomových zdí, například Sambucus racemosa, Rosa canina, Cerasus avium nebo Sorbus aucuparia. Dřeviny netvoří souvislý porost, jedná se pouze o jednotlivé stromy v travino-bylinném společenstvu, z nichž dospělého vzrůstu dosáhli jednotlivci druhů Betula pendula a Cerasus avium a
Sorbus aucuparia následovány keři Rosa canina, Sambucus
racemosa, Ribes uva-crispa a zmlazenými stromky ( do výšky 1m ) druhů Salix, Picea abies, Quercus petraea a Larix decidua. Druhově velmi bohaté je bylinné patro ovlivněné celodenním osluněním lokality, její návazností na smrkovo-modřínový les a zároveň sousedstvím s pastvinami. Botanický přehled o lokalitě je možné získat z geobiocenologického snímku č.8.
11.
Lada s dřevinami degradovaná (2)
Dva docela rozsáhlé biotopy v jižní části území s nízkou ekologickou stabilitou. Stanoviště pravděpodobně podmáčená vlivem jejich blízkosti k hladině přehrady ztratila hospodářskou hodnotu a tak zarůstají náletem Betula pendula.
12.
Mokřad přirozený (5)
Cenný biotop vznikl při zvednutí hladiny spodní vody v důsledku zaplavení přilehlých území vodou z přehrady. Jeho břehovým porostům dominují Alnus glutinosa a Padus avium, zamokřenější polohy obývá Juncus conglomeratus, Calamagrostis arundinacea, Typha lathipholia a Salix purpurea. Biotop je v kontextu zdejší krajiny cenný hlavně ze zoologického hlediska, žije zde několik druhů obojživelníků a ke zdejším vodám zalétá mnohé vodní ptactvo, například volavka popelavá nebo potápka roháč.
43
13.
Sutě přírodě blízké (4)
Maloplošný biotop na vrcholku Venušiny sopky, kde je odkryt její reliéf a na štěrkovém podloží se zde vytvořila specifická teplomilná společenstva zastoupená například Sedum acre, Echium vulgare nebo Clinopodium vulgare (viz geobiocenologický snímek č. 1).
14.
Sad maloplošný extenzivní (3)
Maloplošný biotop navazující na sídla, který lze popsat jako skupinku velmi starých jabloní s travinami a ruderálními druhy v podrostu.
15.
Pastviny kulturní (2)
Plošně nejrozsáhlejší biotop stupně ekologické stability 2. Pastviny jsou kromě zimního období stále využívány k intenzivní pastvě dobytka, rostlinné druhy zastupují segetální druhy (Trifolium pratense, Rumex obtusifolius, Anthemis arvensis atd.)
16.
Vodní nádrž s přírodě blízkým přechodovým pásmem (4)
Trvale zamokřený biotop s periodickými záplavami, převažují porosty Salix fragilis.
17.
Zahrady (3)
18.
Vodní tok upravený (2)
19.
Sídla (2)
20.
Silnice III. třídy (0)
44
7
STANOVENÍ KOSTRY EKOLOGICKÉ STABILITY ÚZEMÍ
U každého mapovaného biotopu byl stanoven koeficient antropického ovlivnění a stupeň ekologické stability (viz Mapa SES v samostatných přílohách). Plošně převládajícími jsou společenstva se stupněm ekologické stability 2, tedy nepříliš stabilní a biologicky nehodnotná společenstva pastvin a kulturních lesů. Naopak početně převládajícími jsou liniová společenstva mezí se stupněm ekologické stability 4, většina z nich jsou ovšem má ovšem velmi malé parametry pro vymezení prvky ÚSES. Parametry pro lokální biokoridory, lokální biocentra a interakční prvky, podle kterých byly na zkoumaném území vymezeny jednotlivé EVSK se nacházejí v Tabulce č. 11. Vzhledem k tomu, že se na zpracovávaném území nacházejí převážně biotopy se stupněm ekologické stability 3,4 a 5, byly do kostry ekologické stability zahrnuty pouze biotopy se stupněm ekologické stability 4 a 5. Segmentů se stupněm ekologické stability 4 až 5 bylo nalezeno celkem 41( viz Mapa kostry ekologické stability v samostatných přílohách), z nich byly poté vybrány pouze segmenty, jež splňují minimální parametry pro ekologicky významné segmenty krajiny. Segmentů splňujících tuto podmínku bylo nalezeno celkem 15. Jedná se o polokulturní lesy, přírodě blízké louky, přirozená a přírodě blízká liniová společenstva, přírodě blízká lada s dřevinami, přirozené suťové společenstvo a přirozená společenstva vodní. Pět těchto segmentů plní funkci lokálních biocenter s rozlohou od 2 do 6 hektarů, jedná se o 4 lesní a 1 vodní ekologicky významný segment krajiny, zbývajících deset segmentů plní v krajině a kostře ekologické stability funkci interakčního prvku. V rámci reprezentativnosti těchto skladebných částí ÚSES se podařilo zachovat všech osm skupin typů geobiocénů zde se vyskytujících, byť nekteré z nich nejsou plně reprezentativní a vyskytují se jen zlomkovitě. Seznam společenstev zařazených do kostry ekologické stability krajiny viz Tabulka č. 10. Přesné charakteristiky jednotlivých biocenter a interakčních prvků jsou uvedeny v příloze č. 2 Ekologicky významné segmenty krajiny. Mapa EVSK je součástí samostatných příloh.
45
Tabulka č. 10 Vymezené EVSK a jejich parametry PČ 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15
Vymezené EVSK les polokulturní les polokulturní les polokulturní les polokulturní louka přírodě blízká louka přírodě blízká mokřad vodní nádrž lada s dřevinami lada s dřevinami sutě liniová spol. přirozená liniová spol. přírodě blízká liniová spol. přírodě blízká liniová spol. přírodě blízká
SES 4 4 4 4 4 4 5 5 4 4 4 5 4 4 4
Výměra 4,9 ha 6 ha 5,9 ha 3,6 ha 1,1 ha 0,4 ha 0,8 ha 2,1 ha 0,7 ha 0,7 ha 0,13 ha 2,1 ha 3 ha 1,7 ha 2,2 ha
Funkce BC BC BC BC IP IP IP BC IP IP IP IP IP IP IP
Reprezentované STG 4 AB 3 4 BC 3 4 BC 3 4 BC 3 3-4 BC-C (B-BD) 5b 4C3 3-4 BC-C (B-BD) 5b 4-5 B-C 5a 4C3 4C3 4 BD-D 1-2 4-5 BC-C (4)5a 4 BC 3 4 BC 3 4 BC 3
Tabulka č. 11 Parametry EVSK podle CVUT FSv Parametr min. plocha lok. biocentra (ha) max. délka lok. biokoridoru (km) min. šířka lok. biokoridoru min. šířka interakčního prvku (m)
lesní 3 2 15 5-8
vodní 1 2 20 5-8
luční 3 1-2 20 5-8
stepní 3 2 10 5-8
skalní 0,5 0,5-2
prameniště 1 -
46
8
DISKUZE
Na vybraném segmentu kulturní zemědělsko-lesní krajiny, o rozloze 420 ha, nacházejícím se v katastru obce Mezina byl metodou biogeografické diferenciace v geobiocenologickém pojetí zmapován stav potenciální a aktuální vegetace a vymezena kostra ekologické stability krajiny. Z celkem osmi vylišených skupin typů geobiocénů, byla u čtyř nalezena společenstva geobiocenóz blízkých geobiocenózám přírodním (4 C 3, 4-5 B-C 5a, 3-4 BC-C (B-BD) 5b, 4 BD-D 1-2), u zbylých čtyř STG (4 AB 3, 4 BC 3, 4-5 BC-C (4)5a, 4 A-AB 1-2) naopak převládají společenstva silně pozměněná hospodářskou činností člověka, tato společenstva tvoří asi 75% území, tedy asi pouze čtvrtinu území tvoří přírodě blízká společenstva. Nejcennější ukázky původních biocenóz jsou vázány na vodní biotopy, jelikož okolí vodních toků a zamokřená stanoviště nelze vhodně hospodářsky využít. Při mapování biotopů dle metodiky SMS bylo nalezeno celkem 21 typů biotopů, v pestré škále od vodních biotopů a mokřadu přes vlhké přírodě blízké louky, liniová společenstva mezí, polokulturní lesy až k intenzivním pastvinám a kulturním lesům se stanovištně nepůvodními dřevinami. Po určení SES sice početně převládaly biotopy stupně ekologické stability 4, jde ale ve většině o lineární společenstva mezí a ta plošně poráží nehodnotné biotopy intezivních pastvin se zcela změněnou strukturou, která zabírají až 60% zkoumaného území. K těmto přírodě vzdáleným biotopům se navíc přidávají degradovaná lada a kulturní lesy, takže biotopy s vyšším stupněm ekologické stability (4-5), které můžeme zařadit do kostry ekologické stability tvoří asi pětinu plochy území, a to jsou ještě spíše koncentrovány v jeho severní polovině. Máli být vyhodnocen současný stav kostry ekologické stability, tak jak byla v této práci vymezena v terénu, měl by být označen za neuspokojivý. Kostru ekologické stability zde tvoří pět lokálních biocenter a deset interakčních prvků, nebyly nalezeny žádné biotopy vhodné pro funkci biokoridorů, a je tedy značně snížena možnost interakce a propojení jednotlivých ekologicky významných segmentů krajiny. Pro budoucí realizaci ÚSES to znamená nedostatek vhodných a funkčních EVSK, které by bylo možné zařadit do ekologické sítě pro udržení ekologické rovnováhy v kulturní krajině.
47
9
ZÁVĚR
Tato práce se zabývá stavem krajiny z hlediska struktury a uskupení jednotlivých rostlinných společenstev ve vztahu k ekotopům, na kterých se nacházejí, a také z hlediska ovlivnění těchto společenstev lidskou činností. Na vybraném krajinném segmentu bylo vylišeno 8 skupin typů geobiocénů, převážně v malé míře se zachovanými přírodními geobiocenózami. Jedná se o skupiny typů geobiocénů 4. vegetačního stupně, trofických řad převážně mezotrofněnitrofilních a hydrické řady normální. Na průzkum potenciální vegetace bylo navázáno průzkumem vegetace aktuální, kterým zjistíme míru odcizení se původním přírodním společenstvům. Vzhledem k mozaikovité struktuře místní krajiny bylo vymezeno devadesát biotopů, které byly zařazeny do jednadvaceti kategorií a také rozděleny podle stupně ekologické stability. Výrazně převažují biotopy se stupněm ekologické stability dva, tedy biotopy málo ekologicky stabilní. Z biotopů s vyšší ekologickou stabilitou, které splňovaly minimální prostorové parametry, byla sestavena kostra ekologické stability krajiny, která ale není dostatečně propojena a nemůže tedy dobře plnit svou ekologicko-stabilizační funkci. Při budoucí realizaci ekologické sítě na tomto území bude nutné uplatnit řadu nových výsadeb, hlavně biokoridorů.
48
10
SUMMARY
The bachelor thesis deals with observing the landscape to explore the connection of the phytocoenosis to their habitat. The influence of the human landscape management is also observed. There were determinated 8 groups of types of geobiocenoses of whitch small part were well-preserved natural geobiocenoses. These groups of types of geobiocenoses were recognized: 4 C 3 Tili-acereta fagi, 4-5 B-C 5a Saliceta fragilis superiora, 3-4 BC-C (B-BD) 5b Alneta superiora, 4 BD-D 1-2 Fageta tiliae humilia, 4 AB 3 Fageta abietino-quercina, 4 BC 3 Fageta aceris, 4-5 BC-C (4)5a Fraxini-alneta superiora, 4 A-AB 1-2 Fageta humilia. After this the actual state of vegetation was observed to identify the level of human landscape management impact. There were 90 biotopes determinated and divided into 21 categories. Each biotop was classified by the level of ecological stability. The majority take the biotopes with ecological stability level two, which are not very stable. The ecological stability’s skeleton was established from the biotopes with the higher level of ecological stability (4, 5). This ecological stability’s skeleton does not have enough natural connections to be fully working, so many outplantings should be done to establish an ecological network in the future.
49
11
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
1. Ambros, Z., Praktikum geobiocenologie, MZLU Brno, 2003.
2. Ambros, Z., Štykar, J., Geobiocenologie I, MZLU Brno, 1999.
3. Buček, A., Lacina, J.: Geobiocenologie II. MZLU Brno, 1999.
4. Culek a kol.: Biogeografické členění ČR. Enigma, Praha, 1995.
5. Chlupáč I. a kol.: Geologická minulost České republiky. Academia, 2002.
6. Mackovčin, P., Weissmannová H. (eds.): Chráněná území ČR, Ostravsko, svazek X. AOPK ČR a EkoCentrum Brno, Praha, 2004.
7. Maděra, P., Zimová, E. (eds.): Metodické postupy projektování ÚSES. Multimediální učebnice, MZLU Brno, CD ROM.
8. Němeček, J. a kol.: Taxonomický klasifikační systém půd ČR. ČZU Praha, 2001.
9. Quitt, E.: Klimatické oblasti ČSR, Geografický ústav ČSAV Brno, Brno, 1975, M 1: 500 000
10. Soubor geologických map ČR v měř. 1: 200 000, ÚÚG, Praha, 1990.
11. Soubor půdních map ČR v měř. 1 : 200 000
12. Tolasz a kol.: Atlas podnebí Česka. Český hydrometeorologický ústav a Univerzita Palackého v Olomouci, 2007.
13. Úradníček, L., Maděra, P. a kol.: Dřeviny České republiky, Matice lesnická, Písek, 2001.
50
14. Vencálek J. a kol.: Okres Bruntál. Okresní úřad Bruntál, 1998.
15. Vondrušková, H. et al.: Mapování krajiny. ČÚOP, SMS, Praha, 1994.
16. Elektronický herbář: http://botanika.wendys.cz/
17. Elektronický herbář: http://botany.cz/
18. Elektronický herbář: http://www.plant-identification.co.uk/skye/index.htm
19. Institut geologického inženýrství, Hornicko-geologická fakulta VŠB - Technická univerzita Ostrava: http://158.196.154.10/geologie/KAPITOLY/11_REGION%C3%81LN%C3%8D _GEO/11_regionalka.htm
20. Internetová encyklopedie: http://cs.wikipedia.org/wiki/Vodní_nádrž_Slezská_Harta
51
12
PŘÍLOHY
1. Geobiocenologické zápisy a tabulky indikačních hodnot druhů 2. Popisy ekologicky významných segmentů krajiny (EVSK)
52
