Krajem velkých tvůrců a léčitelů aneb Úpicí bratří Čapků a okolím

Krajem velkých tvůrců a léčitelů aneb „Úpicí bratří Čapků“ a okolím Než budoucí Učitel národů, poutník a diplomat víry, posel vzdělanosti, lidskosti a tolerance Jan Ámos Komenský vkročil do trvalého evropského exilu, otisknul své poslední domácí kroky právě v krajině Trutnovska. Poté křižoval Labyrint Evropy už jen s drahou vzpomínkou na ráj českého bratrského srdce, ovšem svou příkladnou osobní statečností a nepolevující pracovní pílí na nedozírném poli pansofickém a pedagogickém posiloval cesty ostatních: „Každé naše jednání by mělo sloužit nejen vlastnímu prospěchu, ale i prospěchu jiných…“ Pokud však bude svět spravován neomezenou mocí mamonu a násilím „vyvolených“, promění se v globální lazaret pandemie Bílé nemoci. Kdysi Čapkovo bojovné memento – dnes, zdá se, neodvratné proroctví. Především hluboce etický rozměr nadčasových filozofujících dramat a próz brzy proměnil svatoňovického rodáka v celosvětově uznávanou autorskou osobnost. A Karlův bratr Josef? Neméně slavný následník vyšších pohnutek rodinné doktorské ordinace. Malíř, básník i léčitel bolavé lidské duše v rozvráceném světě. Z nucených cest po válečných koncentrácích sám Kulhavý poutník bez návratu… Naštěstí píše a maluje se už jaro roku 2012 a v něm žákovské příspěvky do 18. ročníku literární a výtvarné soutěže manželů Mühlsteinových „Úpice bratří Čapků“. Probírám se jimi. Jsou pro člověka (a letos i jeho kočku): radostné i ustarané, bojácné i statečné, světloplaché i slunečné, na perutích pohádek i v botách všedního dne. Jsou třaskavé i (ves)mírotvorné. Co by jim asi řekli krajané Komenský, Čapci (a Mühlsteinovi)… Pámbů zaplať, jsou tu! Mgr. Jaroslav Dvorský předseda poroty

1

Lesní muž zvaný Pepíček Jednou, když bylo zrovna babí léto, jedno z nejhezčích období v roce, šel starý Heřman, který rád sbíral houby, všechny je dobře znal, měl taky moc rád zvířata, do lesa. Bydlil v chalupě docela sám a s nikým se moc nebavil. Jen si občas večer šel sednout do hospody, popovídat a napít se piva. No a tenhle Heřman právě pročesával les a hledal houby. Rostlo jich tam na mechu spousty, jen kam se oko podívalo. Najednou ale nějak sešel z cesty a uviděl takové divné křoví. Nahoře ale mělo mech a na něm polohříbka. Docela malého. Heřman si pomyslil, že takového potřebuje, aby si ho mohl naložit, a tak chtěl polohříbka utrhnout. Jak se ale dotkl mechu, tak se ozval divný zvuk. Jako kdyby někdo zaklel. „Hromy a blesky! Muchomůrky tygrovaný a klouzek k tomu! Kterej červ mě to budí?“ Řval někdo. Heřman ale nikde nikoho nevidí. Najednou se ale to roští pohnulo. A Heřman vyvalil oči. Před ním stálo chlapisko, porostlé mechem, roštím a kapradinami. Kůži měla ta zrůda nazelenalou jako lesní tráva. No zkrátka a dobře, před chudákem stál lesní muž. Heřman vůbec nevěděl, jestli ho šálí zrak, nebo jestli tu obludu opravdu vidí. Lesní muž to ale věděl moc dobře. Dal to taky najevo: „Za těch...“ Chvíli se odmlčel a počítal na prstech. „Za těch osm set padesát pět let, co tady takhle sedím, mě ještě nic neprobudilo. A to se tady děly věci.“ Heřman se snažil zakrýt strach a podrbal se za uchem. „A to vás probudilo to, že jsem vám šáhl na toho hříbečka, který vám roste na hlavě?“ Lesní muž, který se trochu uklidnil, začal starému Heřmanovi líčit podivnou historii: „Když se narodí lesní muž, to nebývá každé století, protože to musí být na paloučku ta správná rosa, musí na něj svítit měsíční svit z té správné strany a palouček musí zakrývat mlha. To se potom z mechu, na který dopadá měsíční svit, začne rodit lesní muž. Nejdřív se v mechu zvedne hlava. Potom celé tělo, a na konec nohy. Na hlavě mu začne růst jeho polohříbek. Ten má každý lesní muž pro štěstí. Musí si ho ale ochraňovat, protože kdyby mu ten hříbek někdo utrhnul, tak se lesní muž změní opět v normální mech a už nikdy se z něj lesní muž nestane. Lesní muž si po narození najde vhodné místo pro svůj spánek. Místo je nejlepší někde hluboko 2

v lese, kde chodí jen lesní zvěř. Potom lesní muž usne a spí hodně dlouho. Když se probudí, tak už nikdy neusne a musí chodit po lese a strašit houbaře a myslivce. A to se mi právě nechce.“ Lesní muž ze sebe vydal hrozný řev. Heřman málem upadl na zem. „A já kvůli tobě už nikdy neusnu.“ „Snad nebude tak zle,“ konejšil ho Heřman. „Jestli chceš, tak můžeš jít dneska se mnou do hospody a potom spolu můžeme chodit na houby.“ To se lesnímu muži líbilo. „Tak jo. A budeš mně dávat nakládaný houby?“ „Budu.“ Přikývl Heřman. Tak si tedy odvedl lesního muže k sobě do chalupy. „A jak ti budu vůbec říkat, když tě tady už takhle mám?“ Otázal se ho Heřman, když začal mýt nádobí. Po pravdě řečeno nebyl zrovna nejšťastnější, že má něco takového doma. „Řikej mi třeba Hrůzostrašák.“ Usmál se lesní muž a blaženě se pohladil po hlavě. „To ne, to je moc děsivé.“ Zavrtěl hlavou Heřman. Potom si vzpomněl: „Jednou jsem měl, jako kluk, ochočeného vrabčáka. Vždycky jsem na něj zapískal a zavolal: Pepíčku! Teď budu mít místo vrabčáka tebe.“ Podíval se na nic nechápajícího lesního muže, který se zase pro změnu drbal ha zádech. „To sem nějakej vrabčák, nebo co jako?“ „Nejseš vrabčák. Ty jseš předevšim ťululum. Ale budu ti říkat Pepíčku.“ Lesní muž se podrbal na hlavě porostlé mechem. „Pepíček?“ Zeptal se, drbaje se na koleně. Představoval si nějaké děsivější jméno, aby se ho všichni báli, ale Heřman stál na svém. Slib ale dodržel. Večer vzal Pepíčka do hospody. „Tak, pánové, a teď něco uvidíte.“ Povídá tajuplně, když vešel do hospody. Potom něco špitl směrem ke dveřím a myslivcům spadla čelist. Do místnosti vešel lesní muž Pepíček. „Co to je za divnou srnku?“ Otázal se jeden z myslivců, který už měl v sobě nějakou tu desítku. „Ježiš Maria, vždyť to je lesní muž!“ Vykřikl další myslivec. Jakmile větu dořekl, hajný sedící u okna rychle oknem vyskočil a pelášil, co mu nohy stačily. Asi ještě nikdy neviděl lesního muže. Jeden z myslivců zase měl té kuráže moc. Přistoupil k Pepíčkovi a začal ho tahat za roští, které mu vyrůstalo na bradě, ve snaze mu je odlepit. To ale neměl dělat. Lesní muž ho udeřil tak, že spadl na zadek, a svojí silnou paží, pokud se to dá takto nazvat, chudáka myslivce zvedl do výšky a hodil ho přes celý sál. Ten nebojsa vyletěl oknem, kterým před malou chvílí vyskočil i jeho kolega, a jakmile seděl na 3

silnici, vzal nohy na ramena. „Ze mě si nikdo dělat srandu nebude!“ Vykřikl Pepíček zlostí a zařval jako nějaký pořádný medvěd. Ten řev vám raději nebudu tlumočit, protože by to mohlo rozházet řádky. Zařval tak mocně, že to na protější straně místnosti převrhlo dva půllitry a odfouklo klobouky z hlav tří myslivců. Všem bylo naprosto jasné, že z Pepíčka si nikdo, jak sám řekl, srandu dělat nebude. Ale nejen v hospodě to vzbudilo rozruch. Příštího dne se o tom všude psalo, byly toho plné noviny a na Liščí horu přijel televizní štáb, aby nafotil a případně i natočil pravého lesního muže. Vykládali Heřmanovi, že to bude veliká senzace, že dostane fůru peněz, jen že jim toho lesního muže musí ukázat. Heřman dobře věděl, jak to dopadne, ale když ho filmaři tak prosili, svolil. Zavolal tedy Pepíčka. Ten tedy předstoupil před štáb. Jenže, když nějaký moula pronesl, že je to rozkošný kousek, to se Pepíčkovi nějak nelíbilo, víte přece, že taková slova neměl rád a když ho dokonce někdo vyfotil, tak toho měl dost, pěstí jim prorazil kameru, všechny ty inštrumenty přelámal přes koleno a zařval. Dokážete si asi představit, jak ti filmaři a novináři utíkali. Lesní muž se rozloučil s Heřmanem, že prý na tohle není stavěný, a vrátil se zpátky do lesa. Potom, tedy jak je známo, ho už nikdy nikdo neviděl. Proto také nejsou žádné důkazy o skutečné existenci lesního muže. Za nějaký čas na to všichni zapomněli. Heřman to nemohl nijak dokázat. Ale můžete mi věřit, že já lesního muže potkávám skoro každý den, když jdu do lesa nebo někam do přírody. Jenom o tom nevím. Jestli taky chodíte někdy do přírody, tak lesní muže potkáváte také. Jenom o tom nevíte. Lesní muž totiž může být každé druhé roští nebo pařez. Spí ve skrčené poloze, proto my vidíme jenom jeho záda, někdy případně hlavu. 2. místo: František Václavík, 6. třída, Hajnice

4

Log in, log out Log in. Modrobílá stránka. A časem -možná- Pandořina schránka. On a ona už nejsou ve vztahu! To proto, že byl chlapec na tahu a jeden z účastníku jej vyfotil, jak znaleckýma rukama hodnotil vyvinutost hrudníku jedné z dam a postupně sahal tam i tam a když to chlapcova milá viděla, rozžhavila se doběla, dožadovala se vysvětlení, které prý nebylo a není, jen je chlapci 'děsně líto', že světlo facebooku spatřilo to. 'Slečna-stále-smutná' píše: „Právě tady pláču tiše, nad dopisy, co jsi mi psal a vzápětí mi srdce rozerval. K mému zápěstí se blíží nůž a já si říkám: Už, už, už! Už abych byla pryč z tohoto světa! Nechci trpět další léta! A já se nad tím pozastavím, protože z facebooku vím, že byli spolu jen dva týdny a všechny její rýmy, si jen vyžadují trochu pozornosti. Ona totiž blázní k zlosti, když její EX už jinou má a ona sama zůstává. Jen je dívce 'děsně líto', že světlo facebooku spatřilo to. 5

Všichni se tu máme nesmírně rádi, všichni jsme tu se všemi kamarádi. Pevné přátelství – TO je kvalita! Tady se cení kvantita, sto, dvě stě i více, tři sta, často i tisíce. Kolik z nich skutečně potkáváš? Neříkáš o sobě, co nemáš? Log out. Modrobílá stránka. A časem -možná- Pandořina schránka. 1. místo: Kateřina Šedivcová, kvarta, Městské gymnázium a SOŠ Úpice

Splněný sen Už půl roku tu stojím a prší na mě. Ještě minulý rok jsem řádil po poli. Můj majitel mě plně využíval. Teď se však nudím a rezavím. Jsem to já, traktor Zetor 8045. Také mi říkali Crystal. Měl jsem krásnou lesklou červenou barvu, motor šlapal, tolik nepapal a gumy, ty, pane, zabíraly. Pod kapotou řehtalo osmdesát koní. První majitel si mě koupil v osmdesátém roce, takže rok po mé výrobě. To vám říkám, byl to šrumec. Musel jsem vozit hnůj, orat, podmítat, sít a o žních vozit obilí. Byla to dřina. V zimě jsem také nezahálel. Obec si mě najímala na vyhrnování cest. Řetězy na kolech mi teda vadily, ale hodily se. Párkrát už jsem také zapadl do příkopu, ale kdo by nezapadl, když všude bylo plno sněhu a náledí. Takhle to šlo celých třicet dva let. Byl jsem pořád veselý, do té doby, co si majitel řekl, že jsem starý a koupil si na dotace nový traktor značky Fendt. Byl to opravdu nebezpečný konkurent. Měl čelní nakladač, motor sto šedesát koní, vario převodovku, klimatizaci, dobré topení, dokonce tam měl i počítač. Majitel si do kabiny namontoval mikrovlnku. Hned, co si ho 6

koupil, mě přestal využívat. O měsíc později jsem skončil zde v bazaru zetorů, protože neměl peníze na leasing. Vůbec se mi tady nelíbí. Ani pod střechu mě nedali. Působí na mě skoro všechny přírodní živly, takže barva bledne a rez útočí, nafta už je zkažená a olej je jak bláto. Jsem na tom ještě dobře oproti sousedovi Zetoru 25, který tu stojí už tři a půl roku. Je rezavý a ani kabinu nemá. Pořád se mi zdají sny o novém majiteli. Představuji si, jak mě naplno využívá a také jak o mě pečuje, dělá mi technickou prohlídku a dává mi nový lak. Jednoho dne se probudím a slyším vrzání, to majitel bazaru otevírá brány zájemcům. Zájemci byli dva, mladý floutek a starý děda. Floutka jsem floutkem nazval proto, že traktorům neustále olupoval lak a kopal do pneumatik. Tu jdou uličkou, kde stojím já. Mladíka však žádné traktory z této uličky nezajímají, ale děda se nemůže rozhodnout mezi mnou a mezi Zetorem 7245. Nakonec si vybral, nevěřím svým světlometům, ale ano, vybral si mě. Nejradši bych si povyskočil a objal dědu radostí, ale bohužel to jaksi nejde. Děda pro mě přijel s náklaďákem o týden později. Zkusili mě nastartovat a chytil jsem jak zamlada. Najel jsem na valník a vyrazili jsme. Cesta byla dlouhá sedmdesát kilometrů, trvala asi hodinu, mně však rychle utekla. Přijeli jsme na dědův statek. Čekala tam i babička, syn s dcerou a vnoučata. Sjel jsem z valníku a děda mě zaparkoval do krásné, suché a teplé garáže. Druhý den ráno přišel znovu a začal s generálkou. Odrbal rez, pak mě natřel, vyměnil olej a jak dobrou naftu do mě dal! Den utekl jako voda. O dva dny později mě jel projet. Chválil si krásné pohodlí. Začali jsme všechny úkoly, které patří k hospodaření, však to znáte. Vše se splnilo jako v mých snech, našel jsem nový domov, dobrého majitele, jsem šťastný a děda mě využívá dodnes. 1. místo: Pavel Teuber, 6. třída, ZŠ Chvalkovice

7

Výlet do minulosti „Nashledanou, babičko!“ bylo poslední, co jsem z mého snu uslyšela. Poté jsem se s trhnutím probudila. Můj sen byl strašně zvláštní. Ucítila jsem, jak se z měkoučké postýlky propadám do prázdna. Nakonec jsem spadla do kupky sena. Slezla jsem z ní a rozhlédla se kolem. V dáli byl vidět Ratibořický zámek. A v tu chvíli jsem viděla přicházet děti. Poznala jsem v nich Barunku, Adélku, Jana a Viléma. Měli na sobě oblečení z doby Boženy Němcové. Holčičky zapletené copánky, nažehlené dlouhé sukýnky a kluci široké kalhoty s kšandou. „Ahoj,“ pozdravil mě Jan, „tebe jsme tu nikdy neviděli. Jak se jmenuješ?“ „Jmenuji se Monča. A vy jste Jan, Vilík, Adélka a Barunka.“ „Ano,“ odpověděl Jan, „a zde je naše babička a naši psi Sultán a Tyrl.“ „Dobrý den, babičko, jmenuji se Monika,“ řekla jsem. „Kde ses tady vzala?“ ptá se babička. „Proč máš na sobě to divné oblečení?“ dodala Adélka. „Jsem zdaleka. Toto oblečení se u nás nosí. Nosí ho skoro všichni,“ odpověděla jsem, „chtěla jsem navštívit tento kraj, proto jsem se přijela podívat. Máte tady moc hezky.“ „Děkujeme,“ řekla babička s úsměvem. Vtom zaduněl hrom. Všichni jsme se rozeběhli ke Starému Bělidlu. Sotva jsme doběhli dovnitř, začalo pršet. „Zalezte si na pec, děti. Já zatím rozsvítím svíčku hromničku, aby se bouřka obloukem vyhnula našemu domu,“ řekla babička. „Tady za pecí je krásně teploučko,“ libovala jsem si. „My se s Janem vždy hádáme, kdo tu bude spát,“ řekla Barunka. „Tak, děti, slezte dolů a pojďte se najíst,“ zavolala babička. Poslušně jsme slezli dolů a posadili se ke stolu. Babička každému z nás nalila do dřevěných talířů kyselo. Všem moc chutnalo. Když jsme dojedli, babička nám nakázala: „Honem, děti, ke studni, umýt se a spát. Zítra brzo vstáváte.“ U studny byla strašně ledová voda, tak jsem se umyla raz dva. Když jsme se vrátili, šla babička obstarat slepice a ostatní zvířata. Lehli jsme si na pec a chtěli spát. Já však ospalá vůbec nebyla, a tak jsem zašeptala: „Barunko, mně se ještě spát nechce. Chtěla bych zažít nějaké dobrodružství.“ 8

„No, asi bychom neměli, ale když už jsi tu, ať si z toho něco pamatuješ. Půjdeme ven,“ svolila nakonec Barunka. Jan šel samozřejmě s námi. Adélka a Vilík už spali. Vydali jsme se do lesa. Bylo to trošku strašidelné. Náhle jsem zakopla o pařez, spadla na zem a přitom hlasitě vykřikla. Poté se ozval zlomyslný smích. „Co to bylo?“ zeptala jsme se. „To je Viktorka. Zbláznila se, když se jí narodilo děťátko, a hodila ho do potoka. Každý večer mu chodí zpívat ukolébavku. Pojďme si ji poslechnout,“ navrhl Jan. Šli jsme podél potoka, kde bylo mokro. Viděli jsme ji, jak v roztrhaných bílých šatech sedí na kameni a zpívá. Naklonila jsem se blíže, abych ji lépe slyšela, ale uklouzla mi noha a spadla jsem do potoka. Viktorka se lekla a utekla. „Radši už pojďte domů, než na to babička přijde,“ řekla Barunka. Vydali jsme se domů a ulehli do postele. Všichni spali a my brzo usnuli také. Cítila jsem, jak se propadám do prázdnoty, a tak jsme rychle zavolala: „Nashledanou, babičko, a děkuji za všechno!!“ A právě v tom okamžiku jsem se probudila. Uvědomila jsem si, že jsem se podívala do minulosti. Moc se mi tam líbilo. 2. místo: Monika Pulchartová, sekunda, Městské gymnázium a SOŠ Úpice

Pohádka o smíchu Bylo nebylo, stálo nestálo jedno království. Království to sice bylo, ale v zemi Jen se zasměj, která ležela za pěti sty dvaceti pahorky a jedním vrškem, se království říkalo králíkárna. Neříkalo se tomu jen tak králíkárna. Nazývalo se to podle toho, že v hluboké jeskyni U Chichotala žil hrůzný Králíkodlak. Nejen že byl hrůzný, ale byl taky šíleně smutný. Všichni se ho také báli a nejvíce se ho bál král Hihňal druhý zvaný Rozesmátý. Proč se ho bál? Proč asi. V každé pohádce přeci bývá, že různé příšery si rády pochutnají na princezně nebo princátku. Toho se bál i tento král. Měl krásné tři děti. Krásnou dceru Šklebilku, chytrého syna Křenila a sportovně nadaného Řehnila. Všechny tři děti byly krásné, chytré a sportovně nadané, ale každý byl v nějakém oboru lepší. 9

Například princezna Šklebilka vyhrála soutěž Hledá se kráska, Křenil vyhrál soutěž Ten chytřejší vyhrává a Řehnil vyhrál soutěž Běžím se smíchem. Ale ještě víc než Králíkodlaka se král bál mušky Hryzalky Smutné. Byla to nejjedovatější muška na světě. Kdyby někoho z království kousla, přenesl by se smutek na všechny ostatní ze země. A to se také stalo. Když si jednou princezna hrála s malým koťátkem, netušila, že kočky a koťátka jsou hlavní přenašeči mušek. A proto ji také jedna muška kousla a v tu chvíli celé království zesmutnělo. Nikde už nebyl slyšet člověk, který vypráví vtipné historky, a nebyl slyšet ani hlasitý smích. Všude bylo ticho, jako by bylo mrtvo. Nikdo však netušil, že ten, kdo byl doposud smuten, bude nyní rozveselen, a jediný, kdo byl smuten, jestli si pamatujete, byl Králíkodlak. Jen od skály U Chichotala byl slyšet hlasitý smích. Když poprvé Králíkodlak vyšel ze své skály, viděl, že jsou všichni smutní, a rychle pochopil, že někoho kousla muška Hryzalka Smutná. Rozhodl se tedy, že ji půjde hledat po světě. Hledal ji 80 dní a nocí, ale mušku nenašel. Pak ho ale napadlo, že muška cítí, když je někdo veselý, a proto za ním poletí, aby ho mohla také kousnout. Rozhodl se tedy pro báječný nápad. Kolem své skály omotá papír a polepí ho lepidlem. Až muška poletí, bude chtít Králíkodlaka kousnout a přilepí se na papír s lepidlem. Takhle čekal asi dva týdny a nic se nestalo. Až pak jednou ucítil lehké zachvění, jako kdyby se něco přilepilo na papír a prudce ťuklo do stěny. A to se také stalo. Muška byla přilepená na papíře. Králíkodlak byl šťastný. Proto rychle běžel do skály pro lék smutku a mušku s ním polil. Muška rázem se smíchem vyletěla kousnout princeznu, protože ji napadlo, že smát se je dobré. A tak se také stalo. Celé město bylo znovu plné smíchu. A co Králíkodlak? Ten se už svého smíchu nevzdal. Byl stále šťastný a nikdo se ho už nebál. Všichni ho měli rádi a měli také proč. Zachránil jim smích. Celé město žilo šťastně a vesele. Zazvonil zvonec a smíchu nebyl nikdy konec. 1. místo: Tereza Kochová, 7. třída, ZŠ Komenského Náchod

10

Velká kočičí pohádka

Charlie - Anna Hanušová, 6. třída, ZŠ Hořičky 11

Kočičí pošta Kocour Hugo Semiš Chlupatov 37 Myšmašov 123 45 Čau Hugo! Musím Ti napsat něco úžasného. Naučila jsem se plavat! A víš jak? Jednoho dne jsem běžela podél Vltavy, protože mě honil pes. Utíkala jsem co nejrychleji to šlo, ale on byl rychlejší. Chtěla jsem naskočit na loďku, která se houpala na vodě vedle mě, skočila jsem, ale dopadla těsně za ni a žbluňkla do vody. Začala jsem se topit. Najednou jsem začala hrabat všema čtyřma nohama, topit jsem se přestala a doplavala až na druhý břeh! Pes asi plavat neuměl, protože mě přestal honit. Tak ahoj. Piškotka

Pan Macek Lízavý Chlupatá 125 Mňoukalov 987 65 Dobrý den, pane Lízavý! Víte, co se mi stalo? Chytal jsem myši a ony na mě nastražily pastičku a já se teď stydím chodit ven, když nemám vousy. Ale já jsem jim to oplatil. Když přišla manželka od holiče, šly se ty potvory na ni podívat, jak jí to sluší, a já jsem po nich hodil košík od brambor a už jsem je měl. S pozdravem Váš Kočan Chlup

12

Mladík Mourek Modroočko Předilov č.p. 122 Krysí Lhota 121 21 Ahoj Mourku! Musím Ti naškrábat, co se mi tuhle stalo. Vyrazili jsme s páníčkem autem do města. Svým mňoukáním jsem ho po chvíli tolik naštval, že mě hodil u prvního domku přes plot a ujel. Najednou se za mnou vyřítili psi, začali na mě štěkat a já jsem na poslední chvíli prolezl k sousedům. Tam jsem uviděl černého psa, který naštěstí nebyl moc veliký. Začal sice na mě štěkat, ale já byl statečný a nedal jsem se vyhnat. Už jsem tam zůstal a časem jsme si s Bobíkem na sebe zvykli a teď jsou z nás kamarádi. Piškot Slečna Micka Tlapičková U Packy 73 Kočkov 143 02 Ahoj Micko! Chtěla bych Ti popřát všechno nejlepší k Tvým narozeninám. Jelikož Ti bude už deset roků, mám pro Tebe veliký dárek. Koupila jsem pro nás dvě vstupenky do divadla. V sobotu Tě čekám na oběd a ve 14:00 vyrazíme na představení O myších a lidech. Moc se těším až přijedeš. Ahojky Miňďa

13

Kočka Micka Bílá Ťapkov 19 532 12 Ahoj Micko! Musím Ti sdělit skvělou zprávu. Už budu konečně šťastná. Přijede si pro mě do útulku nová majitelka. Budu si spinkat ve svém pelíšku, mazlit se a dokonce budu mít doma i malou holčičku. Odepiš brzy a měj se tak hezky, jako já. Skippi Pan Mikeš Kocourek Ušatá 76 Kočičkov 779 04 Vážený pane, měl byste si na mě dávat pozor a přestat mi užírat žrádlo, které dostávám od své paničky. Jinak si na Vás počkám někde za rohem a budeme se prát. Doufám, že mě poslechnete. Charlie Kocour Macek Střevo Párková 90 Motákov 392 18 Milý Macku, chtěl jsem Ti moc poděkovat za pastičky. Konečně se za těmi myšmi nemusím honit jako blázen. Tak čau zase na srazu na střeše. Kocour Veňour 14

Slečna Žofie Umňoukaná Chloupkov 111 166 11 Ahoj Žofko! Nevím, jestli to víš, ale už umím chodit! Dokonce jsem už vylezl i po žebříku na půdu. To koukáš, co? Už nejsem tak neohrabaný jako tenkrát, když ses na mě přišla podívat. Zatím se mi ale nedaří ulovit nějakou myš. Maminka se mnou nemá moc trpělivosti, musí hlídat ostatní brášky a sestřičky. Kdybys byla tady, určitě bychom zašli k nám do sklepa chytnout nějakou myšku a já bych věděl pořádně, jak na to. Budu rád, když mi přijdeš pomoci. Tak ahoj. Tvůj kamarád Agafon Kočičí slečna Markuše Drápalová Myšokrky 9993 361 22 Ahoj Markuše! Chtěla bych se Ti pochlubit, že už mám nového kocourka. Je z Čertoslav - Macků. Mohla bych tento víkend přijet? Pokecaly bychom o těch našich kocourech, řekly si, co je nového a tak, vždyť to znáš. Ten můj bývalý kocour byl pěkný lotr. Žral mi jídlo, protože už ho nebavilo lovit myši. A bral mi pořád čičimince, opíjel se v hospodě a pak s ním nebyla řeč. Tenhle nový je o moc lepší, loví mi myšky a nosí mi je ráno do postele k snídani. Už musím končit, protože spolu půjdeme do kočkina. S pozdravem Tvá Džinčina Zvláštní cena: D. Hamříková, J. Seidl, A. Hanušová, B. Klicnar, J. Paleček, K. Hofmanová, P. Petrásková, T. Langerová a V. Novotný, 6. třída, ZŠ Hořičky

15

Fialové jablko Za sedmero kočičími doupátky a sedmerými kocouřími skrývačkami stál jeden kočičí hrad jménem Cypřiš. Na tomto nádherném hradě vládla místo krále tyranská kočka jménem Alžběta. Každý, kdo nezaplatil daně včas, třeba by se zpozdil jen o jediný den, byl poslán na tři měsíce do psího útulku, tedy kočičí šatlavy. Když si někdo vzal o misku mléka navíc, než mu bylo přiděleno, byl odsouzen na doživotí. Jednoho dne se Alžběta od kočičí vědmy dozvěděla, že může omládnout, když sní tajemné fialové jablko. Dala hned poslat pro odsouzence – kocourka Michala. Ten zlou a nafoukanou Alžbětu neměl vůbec rád, ale musel se tvářit mile. Alžběta mu velitelským hlasem nakázala. Ať jí to fialové jablko přinese a jestli ne, tak dá jeho kočičí rodinu zavřít do šatlavy navždy. Smutný Michal si upravil fousky, nesouhlasně zašvihal ocáskem a smutně se vydal na cestu. Sám nevěděl, kam má jít, tak šel, kam ho tlapky nesly. Po třech dnech putování došel k malé chudé chaloupce, kde bydleli kočičí babička a dědoušek. Byli nemocní, měli hlad a ze všech devíti kočičích životů jim zbýval už jen ten jediný. Kočičák Michal měl dobré srdce a o oba stařečky se postaral. Celý týden lovil v lese, vařil a uklízel, ba i pro vodu do studánky chodil, až se oba starouškové uzdravili. Oba se ho pak ptali, co tam u nich v lese dělá, a on si jim postěžoval a ještě si povzdychl, že ani neví, kde se takové fialové jablko najde. Babička i děda se zhrozili a tiše povídali: „Poslala tě, milý kocourku Michale, na jistou smrt, strom s fialovými jablíčky roste u doupěte kočkodraka, který má tři obrovské kočkohlavy a tělo odporného psa. Jestli ho chceš najít, musíš jít za sluncem, za hlasem kočičího mrouskání a za temnou hradbou hor ho vyčíčáš.“ Michal poděkoval a vydal se na cestu. Ťapal a ťapal, až dorazil k temné hradbě hor a už toho potvoráka uviděl. Ten právě vylezl z jeskyně a strašlivě zíval, pak zařval a vypustil z tlamy sloup ohně. Ale Michal mrštně uskočil a začal se točit do kolečka a kočkodrak za ním. Michal se ale nedal a běhal

16

z místa na místo pořád a pořád, až se kočkodrak celý schvátil, zamotal a svalil se na zem. Michal rychle utíkal utrhnout si to fialové jablko. Za devět dní a devět nocí dorazil zpátky do království a Alžbětě předal jablko věčného mládí. Ta byla tak nedočkavá, že se do jablka ihned zakousla. Ale, ale… To snad ví přece každé malé koťátko, že se jablíčka před jídlem myjí. A tak zlá Alžběta netušila, že jablíčku zmizela kouzelná moc, protože myšky jablíčko napustily myšími bacily, po kterých se zemře. A tak se i stalo a Alžběta se svalila na zem jako pytel. Michal se hodně polekal, strnuli i sloužící a komoří, ale pak začali jásat a hned provolali kocourka Michala kočkokrálem. Ten usedl na trůn a vládl moudře a spravedlivě až do smrti a zazvonil zvoneček, pohádky je koneček. 3. místo: Michal Baláž, 6. třída, ZŠ V Domcích Trutnov Míca detektivka Byla nebyla jedna detektivní kancelář. Tam, kde se i nemožné stalo možným, tam, kde se všechny, i ty nejzapeklitější a nejsložitější případy vyřešily, velela kočka. A ne jen tak obyčejná! Jmenovala se Míca. Její srst připomínala bílé hedvábí, které se prolínalo s hnědou barvou čokolády. Její oči zářily a ve tmě byly velmi dobře vidět. Míca to odjakživa nesnášela, ale díky svým očím měla skvěle vyvinutý zrak, a tak mohla i v noci sledovat pachatele a nebo se dopátrat stopy, kterou ve tmě nebylo vidět. Navíc uměla i velmi rychle běhat a protáhla se každou škvírou, dírou i tím nejmenším okýnkem. Dostalo se jí vysokého vzdělání. Získala cenu „kočkomozek roku“, a to je v Mňaukově veliké ocenění, které dostávají jen ti nejlepší žáci škol. Poradila si hravě se vším. Inu, dalo by se říci, že měla vše, co každý dobrý detektiv potřebuje. Její začátky byly ovšem dost těžké. Jako novopečený detektiv dostávala jen případy, o které nikdo nestál. Služebně starší kočky měly přednost.

17

Už se zdálo, že Míca nikdy žádný velký případ nedostane, když tu jednou konečně někdo vstoupil do její kanceláře. „Podívejte, tuhle zprávu mi včera někdo hodil do schránky. To je můj konec!“ rozrušeně líčil muž v kravatě a vzorně vyleštěných botách. Míca si hned všimla, že je to nechvalně známý pan Doležal, největší obchodník a podvodník v Mňaukově. „Uklidněte se,“ řekla klidně Míca. „Ukažte mi ten dopis,“ zavelela. Pan Doležal předložil pomuchlaný papír s nápisem: Nazdar ti jeden podvodnýku! Nemisli si ze ti to projde. Prijdu si pro tebe uš brzi! „Hm…, to je opravdu nemilé, to ano. Ale kdo by vám to…?“ Pan Doležal ji přerušil: „Já vím kdo! Myslím si, že to napsala Vlčková!“ Míca se na něho podívala svýma zkoumavýma očima. „Proč si to myslíte?“ Pan Doležal k ní přistoupil a do ucha jí zašeptal: „Ona to byla odjakživa slepice. Pro korunu by si i koleno vrtat nechala. Jednou jsem ji obehrál v mariáši o rovných 100 Kč a od té doby by mě nejraději očima probodla!“ Na chvíli se odmlčel a pak dodal: „Prosím vás, ženská, pomozte mi! Jinak nebudu v noci moct usnout, jak se budu bát.“ Řekl to tak potichu, že Míca málem ani pořádně nerozuměla jeho slovům. „Dobře, je na čase, abych zasáhla,“ řekla odhodlaně. Nasedla na kočkomed a vyrazila za paní Vlčkovou. Její dům připomínal spíše chalupu. Byla dost maličká a trochu nakřivo, ale zahrádka kolem byla úchvatná. Míca zazvonila. V tu chvíli se vybelhala ze dveří o berličce drobná stařenka. Její úsměv byl dost nevábný, protože jí chyběly čtyři přední zuby dole i nahoře. Vlasy taktéž nebyly zrovna nejlépe upravené. Na očích měla posazené malinké brýle, které měly už ledacos za sebou. Zástěra, upnutá kolem pasu, ztěžovala, jak se zdálo, své majitelce dýchání a halena, kterou měla na sobě, byla roztrhaná a špinavá. „Kdo vás poslal, paninko? Snad ne ten starej podvodník Doležal, co?“ Až teď si Míca všimla, jaký má paní Vlčková předkus. Připomínala králíka. „Dobrý den, paní Vlčková. Mohu jít dovnitř?“ Stará paní neochotně cukla dveřmi a vpustila ji dál. „Dáte si mléko?“ řekla. „Nebo třeba něco ostřejšího?“ „Promiňte, ale já ve službě nepiji,“ ucukla Míca. Paní Vlčková se zatvářila překvapeně. „Nenabízím alkohol! Myslela jsem moji ručně vyrobenou rybízovou šťávu,“ naštvala se. Nakonec uvařila horkou kávu s mlékem. V jejím obývacím pokoji visela spousta obrazů 18

a fotografií. Všude však bylo neuklizeno a špinavo. „Takže kdo vás teda poslal?“ zeptala se horlivě. „Jste podezřelá ze zločinu!“ „Ale prosím vás, jděte! Já? Taková hodná stařenka?! Nemám zapotřebí psát nějaké výhružné dopisy. Nebo si snad myslíte, že jo?“ Míca přikývla. „Máte přece motiv. Proč byste to tedy nemohla být zrovna vy?“ Teď už vypadala paní Vlčková opravdu naštvaně. „No dovolte! To jsou sprosté lži! To, že mě obehrál o stovku, nic nebylo. Nemám ho v oblibě asi jako každý tady, ale zabít bych ho nemohla. A navíc – už je čas na můj oblíbený seriál Show Jana Kočky. Takže se budeme muset rozloučit,“ dodala netrpělivě. Míca zkoušela protestovat, aby mohla ještě chvilinku zůstat nebo si aspoň dopít kávu, ale paní Vlčková ji nelítostně vyhodila ven. Míca se vrátila zpět do kanceláře. „Tak co? Přiznala se, babka stará?“ Míca si sedla ke stolu a smutně pravila: „Je nevinná.“ Pan Doležal vyskočil ze židle. Vytřeštil na Mícu své kulaté oči. „Jak to? Vždyť je to úplně jasné! Má důvod! Má, jak tomu vy říkáte, motiv! A to jako zůstane na svobodě a zabije mě?!!“ začal zuřivě řvát. „Ale no tak. Mám plán, jak najít toho správného viníka.“ Pan Doležal nevěřícně poslouchal. „Pachatel se sice nepodepsal, ale je poznat, že neovládá český jazyk. Svoláme celé město na diktátové odpoledne. Účast bude povinná a přesně tam najdeme podle písma pachatele.“ Panu Doležalovi se tato myšlenka zalíbila a běžel hned za starostou kvůli uspořádání zítřejšího diktátového klání. Míca byla druhého dne nesvá. Nejenže měla obavy o účast pachatele, ale také ji bolela hlava. Přípravy byly opravdu namáhavé a zdlouhavé, takže jí bylo čím dál hůř. Zato pan Doležal měl dobrou náladu. Usmíval se od ucha k uchu. Když se všichni sešli na náměstí, přivítala je Míca proslovem: „Dobré odpoledne, spoluobčané. Dnes jsme si pro vás připravili diktátové odpoledne, abychom si tu všichni připomněli základy českého jazyka. Následoval veliký potlesk. Míca začala diktovat a všichni pilně psali. Někdy Míca zaslechla, jak si Kropáčková s Kočánkem radí, ale nešlo přece jen tolik o chyby jako o styl písma. „Dobře, odložte propisky a přineste mi svoje práce. Výsledky vyhlásíme zítra v rozhlase.“ Míca odešla rovnou do své kanceláře, kde se pustila do práce. Nejprve vybrala ze 150-ti šedesát nejvíce podobných prací, potom třicet a nakonec zůstaly jen tři. 19

V diktátu použila přesně tu samou větu, jakou dostal pan Doležal poštou v dopise. Dala si všechny tři práce vedle sebe: Nemysli si že ti to projde. Nemisli si ze ti to projde. Nemisli si ze ti to projde Nejvíce podobná byla práce kocoura Mikše. Míca si ho nechala zavolat do kanceláře a tlačila na něj tak dlouho, až se přiznal. Prý to udělal kvůli tomu, že ho jednou Doležal okradl o 1000 Kč a poté mu to nechtěl vrátit zpět. Míca ho poslala na policii, kde si s ním už nějak poradili, a všem ostatním vysvětlila pravý význam diktátového odpoledne. Také se omluvila paní Vlčkové za neoprávněné obvinění. Od té doby Míca neměla o případy nouzi. Každý za ní běhal se všemi různě zapeklitými případy a Míca je pokaždé ráda a s úspěchem vyřešila. 3. místo: Eliška Hrubá, 6. třída, ZŠ Červený Kostelec Trable v Kosiu Bylo nebylo jedno kočičí království a v něm město jménem Kosio. Lidé, kteří zde dlouhá léta spokojeně žili, se hromadně začali stěhovat do jiného města. V Kosiu byste nenašli človíčka, který by neměl někoho z nás, kočičku nebo kocourka. Kočičím mazlíčkům vždy náležela větší část jednoho pokoje, protože jsme byli uctívanými tvory a každý si nás vážil. Kočky žily s lidmi v souladu a harmonii. Bylo by to tak i nadále, ale jednoho dne ve městě začalo zemětřesení. Bylo jen malé a trvalo krátce, jenže lidé se začali obávat sopky Surény, která v minulosti chrlila i dvakrát za den kamení a lávu. Přestože byla už dávno vyhaslá, lidé se přesto s obavami začali stěhovat do míst, kde jim nehrozilo žádné nebezpečí. Nám, zvířatům, se ale nechtělo. Věděli jsme, že se nemáme čeho bát. Naši chovatelé se tedy začali stěhovat bez nás. Kočky po jejich odchodu utvořily skupinky, takzvané klany. Ten náš se jmenoval Micčin. Micku jsme jmenovali velitelkou a na kočičí radě za nás všechny rozhodovala. Klanu se zpočátku vedlo dobře. V okolí byla spousta myší a i v obydlích, ve kterých bylo i nadále naše útočiště, jsme našli 20

spoustu granulí a konzerv od našich lidských přátel, kteří nás tu zanechali. Jednoho dne Micka jmenovala svým vrchním pomocníkem Lvíčka. Nebylo to náhodou. Tušila, že se blíží krušné časy. Lvíček byl mladý kocourek, který měl spousty sil a odvaha byla jeho věrným společníkem. Měl nás ochraňovat, když naše velitelka a nejlepší lovci byli shánět potravu. Ono totiž žrádlo, které nám lidé zanechali, začalo kvapem ubývat. Museli jsme sehnat spoustu myší, abychom uživili mladé, ale myši se odstěhovaly za lidmi, kde byla spousta zbytků. „Co s tím budeme dělat?“ ptali jsme se Micky. „Máme několik možností,“ řekla. „Buď odejdeme z našeho rodného města hledat naše lidi a pokud je najdeme, budeme s nimi nadále žít jako dříve, nebo zůstaneme zde. Nebude to lehké, ale myslím, že to zvládneme. Musíme jen chodit lovit do vzdálenějších míst, šetřit potravu a doufat, že se lidé vrátí dřív, než bude zima.“ Strašně jsme všichni toužili po lidských páníčcích a kamarádech, po rukou, které by nás pohladily a naplnily naše misky jídlem a mlíčkem. Ty doby byly pryč a my jsme nevěděli, jestli se někdy vrátí. Tu noc Micku přepadly vzpomínky. „Lidé by nás o hladu nenechali. Vrátí se, vím to!“ řekla si Micka v duchu a nakonec usnula. Druhý den se ve městě objevil Rex. Všechny kočky ho znaly z dřívějška. Ale co se stalo?? Rex je německý ovčák a nikdy nenechal žádnou kočku na pokoji. Stále nás honil a vrčel na nás. Tentokrát přišel bez jiskry v oku, smutný, hubený a osamělý. „Rexi, stalo se ti něco?“ zeptala se Micka statečně. Rex jen zakňučel a upadl vysílením na zem. „Kočky!“ zavelela Micka, „doneste mu vše, co najdete. Deky, žrádlo a pití by měly pro začátek stačit.“ „Ale Micko, to jsou naše poslední zásoby jídla!“ zhrozily se všechny kočky. „Nedá se nic dělat. Musíme mu je dát, jinak zemře. On odešel s lidmi a mohl by nám pomoci. Potřebujeme ho! Dejte mu napít, najíst a přikryjte ho dekami. Ráno je moudřejší večera. Teď si jděte lehnout a ráno se ukáže, jestli jsme udělaly dobře. Dobrou noc, kočky,“ řekla Micka, ale ona sama si lehnout nešla. Celou noc seděla u Rexe a jakmile se probral, zjišťovala, co ví o lidech, kde jsou a jestli se jim tam líbí. Od Rexe se dozvěděla, že lidé v nových domech nejsou šťastní. Mají pocit, že jim něco stále chybí. „Lidé totiž na vás, kočičí mazlíčky, 21

úplně zapomněli,“ povzdechl si. „Vůbec mě to tam nebavilo, a tak jsem se vydal zpět domů, do Kosia. No a tak jsem tu. Stýskalo se mi po vás a našich honičkách a hrách.“ „Víš, Rexi, nám se také stýskalo, nejen po tobě, ale i po lidech. A co je horší, došla nám potrava. Ani ty myši tu nezůstaly. Chtěly bychom najít naše lidi a dovést je zpátky, ale nevíme, kde je hledat a ani by tam mnozí z nás asi nedošli. Rexi, ty bys nám mohl pomoci?“ zeptala se Micka. „Pomoci? Chtěl bych. Ale jak? Nevím, jak říct lidem, že jste tu a že vám dochází potrava. Chtěl jsem jim povědět, že to, co jim chybí, jste vy, kočky, ale nešlo to. Jsem jen pes a lidé mojí řeči nerozumějí,“ uvažoval nahlas Rex. Ani Micka si nevěděla rady. Když ráno vše vyprávěla svému klanu, odvážný Lvíček navrhl řešení. „Půjdu s Rexem za lidmi a vezmu s sebou dopis od vás všech. Papír, na který všichni obtiskneme svoje tlapičky. Snad lidé pochopí, co jim chceme říct.“ Klan souhlasil a začaly přípravy. Rex si odpočinul a nabral síly. Lvíček, Micka a my ostatní jsme sehnali kus papíru a pomocí bláta obtiskli své tlapky. Poté jsme papír přeložili a strčili Rexovi za obojek. „Šťastnou cestu, Lvíčku a Rexi, doufáme, že se vám cestou nic nestane, a že lidé pochopí náš vzkaz a vrátí se,“ hlaholili jsme jeden přes druhého. Odešli. Cesta jim utíkala. Táhla je touha po lidských kamarádech a nutkání pomoci ostatním kočkám. Když dorazili do města, netrvalo dlouho a spatřila je Klárka. „Rexi, ty jeden tuláku, kde jsi byl? Měla jsem o tebe strach!“ křičela a běžela nadšeně k psíkovi. Lvíček se krčil za Rexem a přemýšlel, jak upozornit na dopis. Zbytečně. Klárka přiběhla k nim, sklonila se a začala svého psího miláčka hladit. „Rexíčku, stýskalo se mi. Co to tu máš?? Papírek! Vypadá jako složený… Copak to je, Rexi?“ divila se. „Haf, haf!“ odpověděl jí Rex. A to byla přesně ta chvíle, kterou využil i Lvíček: „Mňaaauuuuu, mňaaauuuuu!“ vyskočil Rexovi na záda a začal se čumáčkem otírat o papírek a vrnět. „Kočka! Rexi, ty máš kamarádku? A co mi to naznačuje? Mám se podívat na ten papírek?“ divila se Klárka. Rex zakýval hlavou. Dívka vzala dopis a rozložila ho. Žasla nad tím, co uviděla. „Kočky, naše kočky! My na ně úplně zapomněli! Proč nám posílají dopis? Mají se špatně a potřebují nás? Pojďte, určitě máte hlad. Dám vám najíst a půjdu říct ostatním, že jsme zapomněli na kočky. 22

4. místo: Les - Michala Mrázová, 7. třída, ZŠ V Domcích Trutnov

23

2. místo: Kulínek Jan Seidl, 6. třída, ZŠ Hořičky Hořičky

3. místo: Linda Marie Hanušová, 6. třída, ZŠ

24

2. místo: Piškot - Jan Seidl, 6. třída, ZŠ Hořičky

25

3. místo: Hrad z pohádky - Bohumil Lotz, 6. třída, ZŠ V Domcích Trutnov

26

Vůbec nechápu, jak se to mohlo stát. Musíme se k nim vrátit!“ Jak řekla, tak udělala. Lidé pojednou nechápali, jak mohli zapomenout na své kočičí miláčky. Rozhodli se pro okamžitý návrat. Nebezpečí výbuchu sopky už dávno pominulo a oni cítili touhu po návratu do Kosia, města koček. A tak se jednoho dne lidé opravdu vrátili. Lvíček a Rex samozřejmě s nimi. Klárka šla hned po návratu hledat Micku, svoji moudrou kočičku. Když ji našla, vzala ji do náruče a slíbila jí, že už nikdy nikam neodejde bez ní. Odnesla si ji domů, kde jí i Rexovi připravila ten nejskvělejší a nejchutnější dort na světě. Byl totiž složený ze samých kočičích a psích dobrůtek. Já tam taky byla a dostala jsem ochutnat. 2. místo: Pavla Vlčková, 6. třída, ZŠ Červený Kostelec Moje malá kočičí pohádka Bylo nebylo, v jednom dalekém lese žila smečka divokých koček. Žily v souladu s lesem a jeho ostatními obyvateli, dokud ovšem do lesa nepřitáhli zdivočelí psi. Kočky byly nuceny se jim poddat, ale psům to nestačilo. Jednoho dne zaútočili na tábor koček a začal krutý boj… „Bělko, odnes ihned své kotě do bezpečí!“ zamňoukal černý kocour na sněhově bílou kočku. „Neboj se, Leopardka bude v bezpečí,“ řekla Bělka s odvahou v očích. Popadla kotě do tlamičky a postranním vchodem vyběhla z tábora ven. Přelezla kmen spadlého stromu, přebrodila mělký potok a vyběhla z lesa ven na louku, na které byly kupky uschlého sena. Běžela co nejblíže k obydlí dvounožců, tak říkaly kočky lidem, aby tam svou dcerušku schovala. Domnívala se totiž, že tam se psi neodváží. Když doběhla na místo, naposledy se ohlédla, jestli ji někdo nesleduje, a pak opatrně položila kotě na vrstvu slámy v kupce. Malá kočička slabě zamňoukala a maminka jí naposledy olízla její něžný pískově zbarvený kožíšek. Oči se jí zalily slzami. Co když už ji nikdy neuvidí? Rychle takové ponuré myšlenky zahnala. Je jisté, že až boj skončí, tak se pro Leopardku hned vrátí. S pohledem na své

27

malé a bezbranné kotě se otočila a uháněla zpět, aby pomohla chránit tábor. Na Leopardku padla únava a kotě brzy usnulo. Probudilo ho až hlasité vyjeknutí: „Podívej se, mami, tady leží nějaké kotě!“ zaslechlo hlas jakési mladé dívky, která objevila Leopardku. „Máš pravdu. Vypadá, že je opuštěné. Zatím ho vezmeme domů a potom rozvěsíme plakáty, že jsme našli mladou, pískově zbarvenou kočičku. Pokud někomu chybí, jistě se nám ozve,“ odpověděla matka dívky, která kotě našla. Vzala mladou kočičku do náručí a obě dvě se vypravily k jejich domovu. Byl to menší domek se zahradou. Hned za ním se rozkládal les, Leopardčin původní domov. Dívka, která Leopardku zachránila, se jmenovala Marie. Ve chvíli, kdy lidská stvoření odnášela kočičku do svého doupěte, se ke kupce sena, kam Bělka Leopardku položila, vrátily kočky z jejího klanu. Psy se jim podařilo zahnat pryč z lesa až do města, které se rozkládalo za řekou. Leopardku však v kupce nenašly. Bělce se při pohledu na prázdné místečko, které po Leopardce zbylo, podlomila kolena. Zdrceně klesla na ještě vyhřáté seno. Její koťátko bylo pryč a ona tomu nemohla zabránit. Zvedla se a mávnutím ocasu naznačila ostatním, aby se vrátily. Následovaly ji s truchlícím mlčením a zdrcenými pohledy. Měsíce plynuly, z Leopardky se stala krásná mladá kočka a z její lidské kamarádky velká dívka, kterou zajímalo víc než mladá kočička její studium a kamarádky. Také Mariina matka se teď chovala k Leopardce jinak. Poté, co se nepodařilo najít Leopardčina původního majitele, stala se pro dvounožce spíš přítěží než oblíbeným mazlíčkem. Místo aby ji za studených nocí, kdy Leopardka vysedávala na plotě a hleděla do lesa, pustili dovnitř do domu, nechávali ji bez přístřešku. Leopardce to nevadilo, byla zvyklá na svět venku. Popravdě řečeno ji unavovalo žít nudný život u lidí. Cosi v ní vzbuzovalo s pohledem na les touhu po dobrodružství a životě ve smečce. Podlezla zídku v zahradě svých dvounožců a vběhla pod keř ke své kamarádce Mindě. Minda se narodila u dvounožců, ale její otec byl „divoký.“ Věděla to, protože její matka jí o něm často vyprávěla příběhy, jak ji odvážně zachránil před lasičkou a jak obratně lovil myši a králíky. „Ahoj, Mindo. Chtěla jsem se tě zeptat, jestli nevíš něco o lese, třeba z příběhů 28

tvé matky.“ „Ano, matka mi říkala, že v lese žijí divoké kočky, které nejsou závislé na dvounožcích, samy si shánějí potravu a brání se jiným šelmám. Musí to být úžasné,“ zasnila se Minda a Leopardka s ní. „Což mi připomíná, že bych to za svůj život u dvounožců nikdy nevyměnila,“ mňoukla Minda. Leopardka se zamyšleně vracela. Měla špatnou náladu a chtěla ji zahnat hrou. Přiběhla k Marii a začala ji jemně škrábat do nohy, ale Marie ji jen nepřítomně odnesla před dveře. Leopardka tomu nemohla uvěřit. Její lidské kamarádce už na ní vůbec nezáleží. Poprvé ve svém životě roztrpčeně přeskočila plot a vběhla do lesa. Vychutnávala si ten úžasný pocit volnosti, když vtom ji upoutal jakýsi pohyb za keřem. Tiše se pod ním proplížila, obojek na jejím krku jí drásal kůži. A už uviděla to, po čem pátrala. Za keřem se plížila k listu, který se lákavě třepotal v pavučině, mladá kočka, asi stejně stará jako Leopardka. Leopardka se přikrčila, vyskočila a dopadla na mladou kočku. Během chvilky se dvě klubka černé a pískové srsti začala válet po zemi, ale neznámá kočka si hrála příliš tvrdě. Když Leopardka ucítila její drápy na svém těle, začala být také tvrdá. Jenže kočku, s kterou bojovala, to po chvíli přestalo bavit, posadila se a začala si olizovat tlapku. „Ty jsi ta kočka od dvounožců, že?“ mňoukla zamyšleně. Leopardku překvapilo, že ji zná. „Ano, to jsem. Jak to víš?“ zeptala se. „Vím, co vím… Ale ne! Cítím kočky z mé smečky!“ Leopardka na ni chvilku koukala a pak jí začalo svítat. „Ty jsi z lesní smečky?“ zeptala se nejistě. „Jo, a nekoukej na mě tak. Rychle běž pryč, jsou už blízko!“ Bylo pozdě. Z keře se vynořily tři nebezpečně vyhlížející kočky. Viděla, jak se kočka vedle ní tiše přikrčila k zemi. Napodobila ji. „Mrkvoplamínko, co tu děláš?“ zeptala se jedna z koček. „Já… se omlouvám, jen mě napadlo, že bych se tady mohla naučit něco nového,“ odpověděla sklíčeně kočka, s kterou Leopardka bojovala, tedy Mrkvoplamínka. „To je velitelka smečky, Stříbrná vlnka,“ sykla Mrkvoplamínka na Leopardku. „Dobře, ale už nikdy se neodvažuj tak blízko k obydlí dvounožců, mohli by tě chytit. A ty, kotě…!“ Stříbrná vlnka se odmlčela, ale téměř hned ji nahradila šedá kočka s blankytně modrýma očima. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se nejistě. Nevěřícně se otočila k ostatním dvěma kočkám, chvíli si něco šeptaly a pak se znovu 29

otočily na Leopardku. „Moje jméno je Leopardka, ale když se zamyslím, nevím, odkud se vzalo. Dvounožci mě oslovují jen čičičí a tak. Ale je z mého dětství.“ Stříbrná vlnka se významně podívala na své dva společníky. Leopardka nechápala, co to znamená. „Moc rády bychom ti nabídly místo v naší smečce.“ Leopardka byla jako v omámení, nevěřila svým uším. „Tak honem, naše velitelka nenabízí místo ve smečce zas až tak často,“ sykl netrpělivě velký Mourek, který se tyčil vedle Stříbrné vlnky. „Rozmysli si to, zítra při východu slunce tu budeme. Rozhodni se, jak chceš.“ S těmito slovy kočky odešly a Leopardka zůstala opět sama. Plavným skokem přeskočila plot zpět na svou zahradu a pelášila za Mindou. „Mindo, představ si, šla jsem do lesa a potkala jsem kočky z lesní smečky. A ony mi mezi sebou nabídly místo,“ vydechla zasněně Leopardka „Nevím, nevěřila bych jim, jsou to přece jen divoké kočky.“ „Já vím, ale něco mě pořád táhne do lesa a dnes v noci jsem měla divný sen. Byli tam psi a sněhově bílá kočka, už si ho moc nepamatuji, ale pochop mě, musím jít s nimi, já jim věřím,“ prohlásila pevně Leopardka. „Dobře, ale až tě roztrhají na cucky, neříkej, že jsem tě nevarovala,“ odpověděla Minda a odešla ke svému domovu. Leopardka tomu nemohla uvěřit. Taky zalezla do domova svých dvounožců, vešla do Mariina pokoje a vyskočila jí na klín. Marie si jí ani nevšimla, jen něco cvakala do počítače. Leopardka si pomyslela, že dvounožcům tady chybět určitě nebude. Seskočila na podlahu a smutně odkráčela pootevřenými dveřmi ven, kde se uložila ke spánku. Probudila se ještě za tmy. Posadila se. Měla chuť vyrazit na noční toulky. Mráčky se už začínaly červenat a za obzorem bylo vidět první sluneční paprsky. Leopardka spatřila na stromě sýkorku. Tiše na něj vyskočila, schovala se za listím na větvi. Připravila se ke skoku. Ale dříve, než se stihla odrazit, sýkorka ulétla. „Kdybys tolik neváhala, už bys ji měla,“ poznamenal někdo učitelským tónem. Leopardka seskočila ze stromu na zem. Uviděla stejného kocoura, který byl včera při jejím setkání se Stříbrnou vlnkou. „Děkuju za radu,“ odpověděla. „Jak ses tedy rozhodla?“ zamňoukala Mrkvoplamínka, která se náhle vynořila z keře. „Půjdu s vámi,“ prohlásila pevně Leopardka. „Dobře, následuj mě tedy,“ řekl kocour a zmizel v lese. Mrkvoplamínka a Leopardka se vydaly za ním. 30

Všichni tři proběhli pod spadlým stromem, přeskákali pár kamenů a louží a vydali se po vyšlapané kočičí stezce. Proběhli kapradinovým tunelem a ocitli se na udusané mýtině, kde byli ostatní ze smečky. Okamžitě se kolem nich začali shlukovat. Některé kočky si dovolily poznamenat, že jim Leopardčin mazlíčkovský pach zrovna nevoní. Pak ale přišla Stříbrná vlnka a prohlásila: „Jak jistě víte, včera jsme měli tu čest pozvat do našeho klanu novou kočku, Leopardku. Kočku, která byla jako kotě unesena dvounožci, a my ji teď máme zpět.“ „Leopardko!“ ozvalo se zavřísknutí. K Leopardce běžela sněhobílá kočka s modrýma očima. Padla jí kolem krku. Leopardka nic nechápala. Vtom jí hlavou probleskla vzpomínka na její dětství, na psy, na kupku sena a na svou matku. „Mami...“ vydechla. Do očí se jí draly slzy. Z přemýšlení ji vyrušila až Stříbrná vlnka, která k ní přistoupila a majestátně jí drápem přesekla obojek. Vzala ho a zahrabala do hlíny. Leopardka byla nyní volná. Měla zpátky svou matku a celou smečku. Byla šťastná. Mávla ocasem na znamení nekonečných díků, které patřily všem členům smečky. Díky nim teď mohla začít svůj nový a šťastnější život. 1. místo: Pavla Staňková, 6. třída, ZŠ Červený Kostelec Matěj a Lotynka Byla nebyla jedna vesnice, ve které žil třináctiletý chlapec Matěj. Chodil do školy jako každý jiný a každý den na něho čekala jeho malá černá kočka. Zatoulala se k němu před několika lety a byli nerozlučnou dvojicí. On své kočce říkal Lotynka, podle nedalekého hradu Lotnštejn. Matěj byl jiný než ostatní kluci v jeho věku. Chodil na procházky s Lotynkou, měl rád přírodu a zajímaly ho magické až nadpřirozené věci. Možná jeho touhu po magii vyvolávala jeho kočka a starý rozpadlý hrad nedaleko jeho obydlí… O hradu si lidé vyprávěli různé pověsti. Někteří lidé z vesnice prý viděli různé pohádkové bytosti, u nichž sedávala černá kočka… Jednoho dne za večera Matějovi zvědavost nedala a šel i s Lotynkou přes zákaz rodičů na hrad, aby zjistil pravdivost řečí místních obyvatel. Poté co vešel na nádvoří hradu, uviděl veliká 31

železná vrata. S nepříjemným a skřípavým zvukem je pootevřel a vešel. Všude pavučiny, divné zvuky a zatuchlina, která jej donutila kýchnout. „Hepšííí!“ rozlehlo se celým hradem. Uprostřed velikého a tmavého sálu, ve kterém se ocitl, ležela na stole veliká a zaprášená kniha. Sfouknul z ní prach. Velikým starobylým písmem na ní bylo napsáno: Kniha do jiného světa. Otevřel ji na první straně. Kočka vyskočila na stůl, naježila se a nakukovala Matějovi pod ruce. „Neboj, Lotynko, jen se podíváme a za chvilku zase půjdeme,“ utěšoval Lotynku Matěj a začal nahlas číst: „Ten, kdo tento list si přečte, tak se v jiném světě octne. Zachrání ho jenom láska, která je průzračná a čistá.“ V tu chvíli se i s kočkou a knihou v ruce ocitl v úplně jiném světě. Ve světě pohádkovém, o kterém neměl nikdo ani zdání. Sál, ve kterém byli, se změnil. Obklopovaly ho třpyt, lesk a krása. Před ním na trůně seděl smutný král. Ani si nevšiml, že je někdo v sále. Matěj k němu přistoupil a zdvořile se ptá: „Kde to jsem?“ Král zvedl hlavu a s překvapením mu odpověděl: „Jsem král tohoto pohádkového světa a ty jsi přečetl to, co jsi neměl, přišel jsi z lidského světa. Jsem smutný, protože má dcera byla zakleta jako trest za mé chování k poddaným a nikdo neví, kde je.“ Když se ho Matěj zeptal, co tak hrozného král provedl, jen potichu odpověděl: „Nutil jsem mé poddané – pohádkové bytosti, aby strašily ve vašem lidském světě. Myslel jsem, že když dospělí tam od vás uvidí mé poddané na vlastní oči, začnou věřit na opravdový pohádkový svět. Mohli bychom si navzájem pomáhat tak, že my bychom vám do vašeho světa půjčovali, co byste chtěli, třeba sedmimílové boty, hrnečku vař, ubrousku prostři se a mnoho dalších. Vy byste nám půjčovali mnoho vymožeností, třeba myčku, pračku, auta… Neuvědomil jsem si možnost problémů, které by to vám i nám přineslo a mí věrní služebníci pochopili riziko prozrazení, proto mě potrestali tím, že zakleli mou dceru Anežku.“ Matěj chtěl králi pomoci, tak s radostí prohlásil: „Já vám vaši dceru najdu a vysvobodím ji! Jen nevím, kde mám začít hledat…“ Král mu odpověděl: „Hledej odpověď u starého černokněžníka, který bydlí v hlubokém lese společně se zlomyslným hejkalem a zlou a ošklivou čarodějnicí.“

32

Matěj vzal Lotynku, knihu a vypravil se na cestu. Šel přes louky, kde potkal víly a skřítky, přes lesy, kde potkal trpaslíky a vlka s červenou Karkulkou, kterých se ptá: „Dobrý den, kudypak se dostanu k černokněžníkovi, hejkalovi a čarodějnici?“ Vlk s Karkulkou se na sebe udiveně podívali. „Musíš jít rovnou za nosem a na rozcestí u starého dubu zahnout doleva,“ říká vlk. Matěj pěkně poděkoval, rozloučil se a šel dál, přesně tak, jak mu řekli, až se ocitl na místě. Před sebou uviděl jeskyni, byla tmavá a strašidelná. A on šel dál… U stolu seděly všechny tři bytosti. „Dobrý den!“ řekl zdvořile. Všichni najednou zvedli hlavu a překvapeně se na Matěje a Lotynku podívali. „Chci vysvobodit princeznu a vy prý jediní víte jak,“ řekl Matěj. „Proč bychom ti pomáhali, když jsme ji sami zakleli? A navíc král si to zasloužil,“ řekli černokněžník a hejkal. A tak smutný Matěj s Lotynkou odešli s prázdnou. Bylo jim líto, že zklamou krále. Napůl cesty k zámku si všimnou, že za nimi letí na koštěti stará čarodějnice. Zželelo se jí krále i princezny. Zavolala na ně, zastavila se před nimi a povídá: „Krále jsme už potrestali, ale dále už nechci nést odpovědnost za neštěstí, které jsme spáchali. Poradím ti. Jdi rovnou za nosem a nedaleko odtud je hluboký močál. Uprostřed močálu je starý a ztrouchnivělý kmen stromu, ve kterém je zlaté vejce. V něm najdeš odpověď. Ke stromu se dostaneš přes veliké kameny. Ale pozor! Dostane se přes ně jen člověk spravedlivý a s dobrým srdcem. Jinak ho močál pohltí a nikdy nenavrátí zpět.“ A frrrr čarodějnice mizí v dáli. Matěj šel, jak mu čarodějnice řekla. Až došel k močálu. Všude byli komáři, mlha, ropuchy… Před ním byla cesta z kamenů a uprostřed močálu vyzařovala zlatá záře. Matěj položil knihu a Lotynku na břeh a sám se opatrně postavil na první kámen. Měl strach, ani nedýchal, bál se, jestli je on ten pravý pro záchranu princezny. Postupoval pomalu, jemnými a ladnými skoky se dostal až k vejci. Vzal opatrně zlaté vejce a uschoval jej do malé kapsičky u košile. A vrátil se zpět. Celý šťastný řekl: „Lotynko, zvládli jsme to.“ Opatrně rozbil skořápku a vyndal z něj malý lísteček, na kterém stálo: „V knize najdeš rozluštění, princezna už člověk není. Je zakletá ve zvíře, co kožíšek si líže.“ Podíval se na Lotynku a otevřel knihu. Našel zaklínadlo, které v knize dříve nebylo, a začal číst: 33

„Já sám z lidského světa prosím bytosti z pohádky, ať prolomí kouzla a čáry své. Potřebuji pomoc a prosím bez hádky, Ať kočka princeznou se stane!“ A v tu chvíli se vedle něho objevila místo kočky Lotynky krásná princezna s dlouhými tmavými vlasy. Anežka. „Děkuji ti, že jsi mě vysvobodil z tak dlouhého zakletí,“ řekla Anežka a Matěj se jen začervenal. Honem chvátali ke králi, který byl štěstím bez sebe, že se mu dcera vrátila, a tak dal zavolat všechny pohádkové postavy: trpaslíky, víly, bludičky, hejkala, čarodějnici, čaroděje, Sněhurku, Popelku, Zlatovlásku, no prostě všechny. A řekl jim: „Už nikdy nebudu chtít, abyste strašili v lidském světě, a nechci, aby lidé věděli, že náš svět existuje.“ Všichni jedli, pili a hodovali. Byla to veliká sláva, dokonce si Matěj zatancoval s Anežkou, která mu dala letmý polibek. Tentýž večer se museli rozloučit. Šli do velkého sálu. Matěj se objal s Anežkou a řekl jí, že se mu bude stýskat po ní, po celém království a hlavně po jeho nejmilejší kamarádce Lotynce. „Nebuď smutný, my na tebe nezapomeneme, ale už nás nikdy nesmíš vidět. Na památku si nech Knihu do jiného světa, ale pečlivě ji uschovej před lidmi. Náš pohádkový svět by byl v ohrožení.“ Matěj začal číst zpětné zaklínadlo: „Ten, kdo tento list si přečte, hned se v jiném světě octne. Pohádka už tu není, teď tě čeká probuzení.“ Najednou uslyší budík. Crrr… Matěj se lekl a zacvakl ho. Rozhlíží se, kde je. Je ve své posteli a přemýšlí, jaký to byl krásný sen. Najednou si všimne, že vedle něho leží kniha s nápisem: „Kniha do jiného světa“. V tu chvíli si uvědomí, že to nebyl jen sen, a říká si: „Pohádky určitě…“ 1. místo: Patricie Ruferová, 7. třída, ZŠ Komenského Náchod

34

Kočičí pohádka Bylo nebylo, jednoho slunečního dne jsem se vzbudil a protáhl nejdřív přední tlapky, pak i zadní spolu s ocáskem a dlouze vydechl. Než jsem vůbec stačil otevřít očka, vlétly do místnosti dvě zvláštní paní, měly na sobě pruhovaná prostěradla. Ano, už vím, moje panička Alenka tomu říká šaty. Podivné slovo. Ale můžou být všelijakých barev, střihů, ba dokonce moje panička má jedny, na kterých jsou přišité takové průzračné kameny, prý mají velkou hodnotu, ale mně nepřijdou nikterak zajímavé. Kamení máme i na zahrádce, sice ne průzračné, ale jaký je v tom rozdíl? Abych se vrátil zpět na začátek. Dvě podivné lidské bytosti začaly zprudka zvyšovat hlas: „Princezno! Je už pozdě, máte být dávno s panem králem a s princem Goliášem u snídaně a projednávat svatbu!“ naříkaly. Já jsem si to ovšem nenechal líbit a namítl: „Pchá, jaká princezna? Já žádná princezna nejsem! Já jsem kocourek Pepík, žádná princezna! A svatbu? Kde to vlastně jsem?“ Obě paní se začaly hlasitě smát a za břicho se popadat, nakonec jedna z nich ze sebe se slzami v očích vypravila: „Jéje, princezno, vy jste byla vždycky vtipná, pojďte, musíme vás vhodně obléct.“ Vůbec jsem nevěděl, co tím myslela, vždyť nevypadám jako člověk, moje panička Alenka mi říká, že jsem statný kocourek, a ne žádná princeznička. Ženy v prostěradlech, ehm – teda v šatech, mne odvlekly do jiné místnosti, byl tam vysoký strop, jak tomu říkají lidé, na něm namalované různé obrazy, od stropu vedl žlutý řetěz a na něm zavěšená miska, která svítila. Bohužel nevím, jak se to nazývá, koneckonců jsem jen zvířátko. Postavily mne před záhadný předmět, který byl pověšený na zdi, a viděl jsem v něm dívku. Měla velké, hluboké, modré oči a krásně vlnité blonďaté vlasy až k ramenům. V tu chvíli jsem se k tomu předmětu začal přibližovat a i ona se začala přibližovat. Pak jsem se podíval pozorněji a i ona se tak podívala. Začalo mi to být divné, proto jsem pomalu zvedl levou tlapku, a teď se podržte, i ona ji zvedla! Vtom ke mně přistoupila jedna z žen a vyhrkla: „Vidíte, princezno, jak vám to sluší?“ V tu chvíli mi to došlo, to já jsem ta princezna v tom předmětu, a proto mi říkají princezno! Ale jak se to

35

mohlo stát? Celý strnulý jsem se díval na tu plavovlasou dívku v podivném předmětu. Než mě opět vyrušil hlas, ale už ne jedné z těch žen, ale o mnoho hlubší, znělo to, jako by na mě mluvil nějaký muž. Otočil jsem se a ve dveřích stál pán s plnovousem a čapkou na hlavě. „Eričko! Pojďte honem za tatínkem a princem Goliášem, už na vás čekají, no tak honem, honem!“ Nejistý jsem šel pomalu ke dveřím a pak dlouhou chodbou až k další velikánské místnosti. Když jsem vstoupil do prostorného pokoje, už u dlouhého stolu, ke kterému by se vešlo snad sto lidí, seděl král spolu s princem Goliášem. Král vstal a pevně mě objal se slovy: „Eričko moje, sedni si a projednáme vaši svatbu, chtěla bys růže nebo karafiáty?“ Ani jsem nevěděl, co to jsou nějaké růže nebo karafiáty, nejspíš nějaké bylinky, u nás na zahrádce je nemáme. Když jsem si sedl, navalilo se na mě hodně lidí. Pak jsem ale „zamňoukal“: „Žádnou svatbu nechci, pane, jsem kocour, ne princezna!“ I oni se začali smát. Copak to je tak těžké pochopit? Nebo jsem k smíchu? Za chvíli král prohlásil: „Milá děvenko, zasmáli jsme se, ale to stačí, ode dneška žádné srandičky! Vezmeš si tady Goliáše a basta fidli!“ Utrmácený, bez žádného plánu na únik jsem se dopotácel do místnosti, kde byl „můj“ pelech. Ne dost, že jsem vypadal jak člověk, teď ze mě mají i srandu a musím si vzít smradlavého prince, který je prý blázen do sýrů. No bóže bóže. „Tolik se mi stýská po mé Alence,“ zafňukal jsem. Když tu se objevil létající mravenec, ale ne ten, jakého máme na zahrádce. Byl o mnoho o mnoho větší. Byl velký jako palec, který mají lidi na své tlapce, takže teď i já. Promluvil na mě, což mě překvapilo, protože mravenci, pokud vím, mluvit neumějí. „Eričko, to jsem já, Honzíček, pojď za mnou,“ řekl. Lákalo mě to, chtěl jsem si zahopsat a zaskákat, ale jako člověk to moc dobře nešlo, tak jsem aspoň obdivoval krásnou krajinu kolem. Když jsem došel na místo, kam mě mravenec Honza dovedl, nestačil jsem se divit. Tak krásné houbičky u nás nemáme, měly nespočetně mnoho barev a zářily. Pak jsem si pomyslel, když na mě Honza civěl: „Má vůbec smysl mu povědět, že nejsem žádná Erika, ale kocourek, když se mi

36

zatím všichni smáli? No ale on není člověk, on by mi mohl uvěřit.“ Proto jsem ze sebe dostal: „Jsem kocour, Honzo!“ „To já přece vím,“ odpověděl Honza. „Jak to víš, takže ty mi věříš?!“ divil jsem se. „No ano, Erička má pihu pod rtem, což ty nemáš, proto jsem usoudil, že Erička nejsi.“ Tolik se mi ulevilo, když mi to pověděl, konečně mi někdo věří aspoň zčásti. „Ale proč jsi mě sem dovedl?“ zeptal jsem se nejistě. „Ach, málem bych zapomněl, unesli ji mimozemšťané, kteří s ní ulétli do vesmíru, proto je musíme zavolat zpět na zem a ujednat s nimi dohodu,“ vylezlo z něj. Tiše a zároveň vyděšeně jsem se zeptal: „Co to jsou mimozemšťané?“ Přilétl přede mě: „Ani já sám přesně nevím, jsou to průhledné malé bytosti, kterým jdou vidět jen prázdné šedé oči,“ řekl tiše, tak, jakoby nechtěl, aby ho někdo slyšel. „A jak je chceš přivolat?“ ptal jsem se dál. „Zavoláme jim, vidíš tady ten strom? Na druhé straně stojí neviditelný portál do světa telefonů a nekonečného volání. Mimochodem mám tarif zdarma.“ „Dobře,“ přerušil jsem ho, aniž bych věděl, co takový telefon vůbec je, a ani jsem se už radši neptal, abych nebyl za hlupáka, co pranic neví. Honza se rozletěl proti stromu. Když už byl těsně u něho, uhnul a najednou zmizel. Rozpačitě jsem ho následoval. Když už jsem po dlouhém a namáhavém úsilí portál našel, prostoupil jsem do divné, nekonečně rozlehlé fialově zbarvené „dimenze“. Všude kolem mě poletovaly člověkem takzvané telefony. Shora až dolů se vznášely nějaké spisy, hodně lidí v nich šmejdilo, pak odchytli telefon, který všelijak poletoval, namačkali na něm něco a začali do něj cosi breptat. Že by telefon dokázal mluvit? To nevím. V tom nadšení jsem mezi tolika lidmi i dalšími zázračnými bytostmi ztratil Honzu. Rozběhl jsem se proto vpřed a pak se to stalo – zakopl jsem a spadl na všechny čtyři tlapky. V tu chvíli jsem zjistil, že mám zpět své drápky, se kterými se dostanu bez problému na stůl, když cítím nějakou dobrotu, i strakatý kožich, který mi každý chválí, dokonce se mi vrátil i můj starej dobrej kamarád ocásek. Byl jsem štěstím bez sebe, že vypadám konečně jako kocour. Vyskočil jsem zpět na tlapky a už o něco spokojeněji jsem si poskakoval a ohlížel kolem sebe, jestli náhodou nezahlédnu mravence Honzu.

37

Mezitím na zámku se už pan král rozčiloval: „Kde ta Erika je?! Co si o sobě myslí, že takhle bezdůvodně zmizí?“ Princ Goliáš ho uklidňoval: „Pane králi, možná se šla jen projít, podíváme se po ní.“ Proto pan král svolal všechny sluhy ze zámku, aby šli najít mě, kocourka Pepíka, teda princeznu. Ale abych se vrátil tam, kde jsem skončil s vyprávěním. Nakonec jsem Honzu našel a on se překvapivě otázal: „Pepíku, kde máš lidské tělo?“ Vytasil jsem zoubky: „Nevím, zakopl jsem a jsem takový jako dřív,“ odpověděl jsem vesele. Honza mlčel a odlétl si chytnout telefon, po chvíli se i s ním vrátil ke mně a namačkal na něm číslice a začal komunikovat s bytostmi ne z tohoto světa, jak sám říkal. Když položil telefon, řekl s úsměvem na tváři: „Mimozemšťané nám princeznu dají, prý ji už ani nechtějí.“ „To je skvělé,“ zamňoukal jsem. Když jsme vyskočili z portálu zpět do klidného koutku, kde rostlo plno houbiček pod mohutným stromem, tak jsem si pomyslel: Jo, to by se tady vyhřívalo na sluníčku. Najednou do mě Honza šťouchl klacíčkem. I to mě překvapilo, jak takový zvětšený, ale přitom pořád malý mraveneček dokáže unést třikrát větší klacíček, než je on sám. Podíval jsem se na něho a on ukazoval na oblohu. Nevěřícně jsem na ni valil očka, před námi stál obrovský létající talíř. Takový, s kterým si hraje můj parťák Max, je to totiž pes. Ale přece jenom se v něčem lišil, na spodku onoho plavidla vyčuhovaly tři tlusté tyče, ve zdi byla tři kulatá okna, z nichž zářilo zelené světlo. „Honzo, to jsou ti mimozemšťané, jak jsi říkal?“ vykoktal jsem jen tak tak, aniž bych odtrhnul oči z létajícího talíře. Malý mraveneček se jen zmohl na výdech, z něhož jsem usoudil, že to znamenalo mnou obávané ano. Později už s námi zírali i sluhové ze zámku společně s králem a princem. Najednou z podivuhodného tělesa vyjela jakási deska a na ní stála jedna postava, nejspíš jeden z mimozemšťanů, jak popisoval Honza, a princezna. Princezna ihned utekla ke králi a pevně ho objala se slzami v očích, zatímco my jsme uchváceně pozorovali odlétat těleso. A právě teď jsem se probudil, otevřel očka a ležel ve svém milovaném pelíšku. Moje panička Alenka se ke mně ohnula, pohladila mě svými jemnými tlapkami a dala mi teplé mléko a granule. 38

Uvědomil jsem si, že to byl všechno jeden velký sen. Ani jsem se nedozvěděl, jestli se princ Goliáš a princezna Erika vzali a jak to vlastně dopadlo, ale na druhou stranu jsem vděčný za svůj pohodový život a za moji paničku Alenku. „Škoda, že mi Alenka nerozumí,“ ospale jsem zamňoukal a spal dál. Zazvonil zvonec a pohádky je konec. 1. místo: Klára Šubrtová, 7. třída, ZŠ Komenského Náchod

Konec Velké kočičí pohádky

39

Noční probuzení I. Havraní křídla slyším v noci, Ale to ne, jen strach o půlnoci. Když potom ráno zjistím, že to byl jen sen, Bude mi smutno, já vím, ale přece jen, začíná mi nový den a nový smutek. Stejně jako touha zlomená, tak jako kytka bez jména, tak jako polámaný sen, nechci už žít ani den. Spíš jen ve snu, ve tváři noci, tak stejně bojím se o půlnoci. Tak jako sen je ráj, tak je i den zlý samuraj, u kterého nikdo neví. přece jen o tom rozhodnutí, jestli žít či nežít? Noční probuzení II. Podivný sen probudil mě v noci, už ale bylo těsně před půlnocí, ten sen podivností jenom hrál, a já nevěděla, co si myslet mám, v jednu chvíli radostí snad puknu, a vzápětí zas zčernělá má mysl je, proto vstávám a přes pokoj utíkám k oknu, závěsy zatažené a srdce mi bije. Povedlo se - závěsy jsou pryč, hvězdy moudré na obloze černé, jakoby mi teď vyprávěly můj sen jako příběh. 2. místo: Tereza Kornfeldová, 8. třída, ZŠ V Domcích Trutnov

40

Nefilim Jednoho dne se kluci ze vsi rozhodli, že prozkoumají okolí své vesnice. Zrovna krásně chumelilo, bylo radost dívat se kolem sebe. Vše jiskřilo a třpytilo se. Kluci dorazili dolů do údolí. Ono místo, ze kterého vyšel záblesk, bylo zádumčivě zachumláno do husté mlhy. Opatrně se přiblížili k mlze s rozsvícenými mobily. Jeden z nich, Petr, zahlédl temnou postavu. Utíkala směrem do hlubokého, temného a nebezpečného lesa, kam nikdo raději nechodil. O tomto lese se vypráví starý příběh. Asi před sto lety se zde ztratil jeden chlapec. Údajně zde má strašit. Chlapci byli velmi nebojácní, proto šli ještě blíže. Po výbuchu tu nebyly ani stopy. Na kraji lesa se líně opírala ona temná postava. Bez dlouhého rozmýšlení se kluci za ní vydali. Pavel rozpoznal, že ta postava je vysoký, hubený, svalnatý muž. Kráčel stále hlouběji a hlouběji do lesa s rukama v kapsách, až se kluci divili, že nezakopne. Patrik křikl na muže: „Co měl znamenat ten záblesk? Co jsi zač?“ Muž se zastavil a pomalu se otočil čelem k nim. I ve tmě lesa bylo poznat, že se usmívá. „Budeš mi přísahat věrnost?“ zeptal se muž sebejistým, příjemným hlasem a jeho pohled mířil na Petra. Petr sebou okamžitě škubl a zeptal se: „Zrovna já?“ Petr se celý třásl strachy. „Protože ty jediný jsi jiný,“ řekl a sebejistě se usmál. „To není možné,“ divil se Petr. Všichni tři s údivem čekali, co řekne. „Věř mi, že je,“ oznámil. Několika sebejistými kroky překonal malou vzdálenost mezi nimi. Zadíval se Petrovi do očí a zeptal se: „Budeš mi sloužit?“ Tohle už znělo spíš jako rozkaz. „Nikdy!“ řekl Petr pěkně natvrdo, ale uvnitř byl vyděšený a sklíčený. Najednou jeho dva kamarádi padli na zem a křičeli. Petr s nimi začal třást, nevěděl, co se děje. „Tak co mi odpovíš?“ Petr se slzami v očích hleděl na své kamarády. Viděl, jak se jim tvář křiví bolestí a v očích mají prosbu o pomoc. „Dobře, ale už je nech,“ křičel Petr. Muž se usmál a kamarádi okamžitě přestali křičet. „Běžte a dělejte.“ poručil muž. Všichni tři se dali na útěk. Zničehonic Petra chytil za rameno muž. „Ty nikam nejdeš.“ „Proč?“ zoufale špitl Petr. „Teď jsi můj Nefilim. Přísahal jsi mi a teď 41

musíš být se mnou.“ Nechápal vůbec nic. Pohlédl za sebe, ale viděl, jak se jeho kamarádi ztrácejí v dálce. Potlačil v sobě slzy. „Co je Nefilim a kdo jsi?“ „Napůl člověk a napůl padlý anděl. A já jsem padlý! Každý rok při chešvanu mi budeš na dva týdny půjčovat tělo. Před chvílí jsem na tebe shora dostal tip. Proto to světlo,“ vysvětlil muž. Petr celý zmatený padl do mdlob…. 2. místo: Petra Teuberová, 8. třída, ZŠ Chvalkovice

Barvy stromů Jednoho pochmurného podzimního odpoledne si skřítek Podzimek poskakoval lesem. Velice ho trápilo, že barvy stromů ovládl zlý skřítek Mračňák. Měl velké sídlo na dešťovém mraku za kopcem. Podzimkovi se však šedé barvy vůbec nelíbily, ba dokonce to mělo vliv i na nás lidi. Lidé se stále hádali, prali a neměli se vůbec rádi. Podzimek stále přemýšlel, jak sporům mezi lidmi zabránit. Rozhodl se, že se vydá za Mračňákem. Cesta byla dlouhá a těžká. V údolí nejvyššího kopce stála malá chaloupka. U ní si hrály děti. Inu, hrály není ten správný výraz. Když Podzimek přišel blíž, slyšel jen: „Ne, toho draka jsi tam hodil ty!“ „Ne, ty!“ „Ne, ty za to můžeš!!“ Podzimek si všiml, že dětem uvízl na stromě jejich létající drak. Neváhal, mrštně se vyhoupl na strom a draka jim podal. Jakoby kouzlem se děti přestaly hádat a darovaly Podzimkovi krabičku s pastelkami. Skřítek se vydal dál. Za kopcem se vznášel obrovský dešťový mrak a na něm Mračňákovo sídlo. Podzimek se dostal až do sálu, kde Mračňák právě odpočíval. Vedle křesla, ve kterém odpočíval, stálo šedé dělo. Tím Mračňák barvil stromy na pochmurno a vedl lidstvo ke zlu. Podzimkův plán byl jasný. Pomalu, ale jistě se dostal až k dělu, rozdrolil pastelky, nasypal je do kanónu a vystřelil. Všude po světě se rozprsklo spousty krásných barev. Lidé se k sobě začali chovat hezky a mile. A co bylo s Mračňákem? Ten navždy zůstal uvězněn v krásném a pestrém světě. 3. místo: Petr Čepelka, sekunda, Městské gymnázium a SOŠ Úpice 42

Krakonoš a pohovor Jednou Krakonoše omrzelo krakonošování, hlídání tůněk, řek, hor, skal, lesů, květin a zvěře, a tak se rozhodl, že změní svůj životní styl. Sedl si na pařez v lese a přemýšlel: „Tak co kdybych zkusil tesařinu, nebo snad řezbáře?“ Po dlouhém dumání vykřikl: „Automechanik! ...Né, to ne, vždyt' nemám ani řidičák!“ Druhý den dospěl k názoru, že by mohl být učitelem. Šel tedy na pohovor do jedné nejmenované školy v krkonošském podhůří: „Ťuk, ťuk, ťuk.“ „Dále,“ ozvalo se z kanceláře ředitelky. Krakonoš tedy vešel a za velikým stolem, obloženým papíry jako sendvič salámy, seděla malá starší žena. „Co si přejete?“ zeptala se Krakonoše. „Já jdu na pohovor,“ odpověděl, „Ahá.... a jak se jmenujete?“ „Kra, kra... tedy Karel Krkonošský,“ řekl hlubokým hlasem. „Takže... vy chcete učit matematiku? Vyplňte mi tento formulář.“ Krakonoš vrátil formulář vyplněný. Paní ředitelka se ho zeptala: „Tak jakou jste vystudoval školu?“ „Já? Žádnou.“ „No a co tedy umíte?“ „Já? Běhat, skákat, ležet... tedy to ležení mi jde nejlépe.“ „Ale né... myslím v tomto oboru!“ „Aha, to jste měla říci hned! No, umím sčítat a odčítat...“ „A to je vše?“ „No, vám se to zdá málo? Jenže když mám jeden den v Černém Dole 10 254 Leucojum Verdum a za dva dny jich přiroste o 111247 více... nebo když mám před zimou 86 Lervus Elaphus a přes zimu mi jich zahyne šest, tak to je něco! A to bych chtěl dostat zpět do Krkonoš Lynx Lynx, to jsou starosti až nad hlavu,“ řekl Krakonoš. Paní ředitelka se na něj chvíli dívala a pak řekla: „Vy umíte latinsky?“ „Snažím se, třeba Lepus Europaesus... to je zajíc polní, pak třeba Capreolus Capreolus, nebo...“ „Dobře, to mi stačí. Poslyšte, nejste vy přírodovědec?“ „Ba ne,“ odpověděl. „A kdo tedy? Zoolog?“ „Neé... neřeknu,“ odbýval Krakonoš. Paní ředitelka se podívala do vyplněného formuláře a tázala se: „A kde bydlíte? Vy jste mi tu napsal, že v Krkonoších. Kde v Krkonoších?“ Krakonoš nevěděl, co má paní ředitelce říct: „No... to je soukromá informace.“ „Dobře. Tak alespoň přibližně?“ „Víte, kde je Krakonošova zahrádka nebo Kozí hřbety? A Obří důl?“ „Ano, to vím, ale neodpověděl jste mi na otázku!?“ „Paní ředitelko, vy mě rozčilujete jako můj soused.“ 43

„A kdo je váš soused?“ zvídavě se ptala paní ředitelka. „No přece Trautenberk.“ Paní ředitelka chvíli přemýšlela a pak zvolala: „Pane bože, to není možné! Krakonoš přišel na pohovor... no to je mi ale návštěvička!“ Paní ředitelka se po chvíli uklidnila a řekla: „Víte co, já Vás beru!“ „Jako matikáře?“ ptal se nechápavě Krakonoš. „Ovšemže ne, jako učitele přírodopisu.“ „A vy máte místo?“ „Ano, pro Krakonoše se místo vždycky najde,“ odpověděla paní ředitelka. „A navíc děti potřebují pevnou chlapskou ruku.“ Krakonoš se chvíli rozmýšlel a pravil: „Dobrá tedy.“ Paní ředitelka se radovala: „Vy budete ten nejlepší učitel pod sluncem!“ A tak Krakonoš bude učit přírodopis. 1. místo: Jan Mikyska, 8. třída, ZŠ Radvanice

Jak šel čas Úterý 5. února roku 2002. Už se to blíží! Každou chvíli má přijít na svět nový přírůstek do naší rodiny. Všichni už jsme nedočkaví a natěšení. Nemůžeme se zkrátka dočkat. Konečně přichází maminka a veze jakýsi nemocniční kočárek, kde si spokojeně leží náš Ondrášek. Pro někoho syn, vnuk, bratranec. Pro mě však můj bratr. Velmi jsem si ho přála. Po týdnu dorazili oba dva domů. Jako vzorná sestra jsem se o bratra pěkně starala a pečovala stejně dobře jako o své panenky. Jeho narození bylo pro mě zpočátku tou nejdůležitější a nejskvělejší věcí, která mě mohla potkat. Samou láskou bych ho umačkala v náručí. Než jsme se však nadáli, chodil už bratr do školky. Jak šel čas, začalo vše odeznívat a nějaké to objímání nebo dokonce pusinkování se pomalu, ale jistě začalo vytrácet. V té době už mezi námi probíhaly nějaké ty provokace a vzájemně, jak to tak chodí u většiny sourozenců, jsme se pošťuchovali. Později se přidaly pranice a nadávání. Často mi Ondra říkal: „Nesnáším tě, jsi ta nejhorší ségra na světě!“ Pro mě to vůbec nic neznamenalo, poněvadž jsem v tu chvíli zažívala docela podobné pocity. Maminka mi neustále opakovala: „Jsi starší, tak už bys snad mohla pochopit, že jak se budeš chovat ty k němu, bude se chovat 44

on k tobě.“ A nakonec dodala: „Konečně už si to uvědom! Měj rozum!“ Vžila jsem se do bratrovy kůže a uvědomila si, že na tom něco málo možná bude. Nic se však nezměnilo. Letos po příjezdu z tábora však bráška onemocněl a strávil dva měsíce v nemocnici, podstoupil léčbu vážné nemoci. Dokonce prodělal několik náročných operací. Společně s ním tam pobývala maminka a my s tatínkem jsme za nimi dojížděli, jak jen to bylo možné. Nejprve mě za Ondrou nechtěli vůbec pustit. Až jedna velmi milá zdravotní sestřička se nade mnou smilovala a za bratrem mě pustila. Vešla jsem do jeho pokoje. Uviděla jsem, jak bezbranně leží na posteli a nemůže hýbat nohama… Okamžitě jsem se rozbrečela. Po dvou měsících se Ondra konečně vrátil domů. Zpočátku nemohl chodit, pouze ležel v posteli. Netrvalo však dlouho a už nám lítá po bytě stejně jako dříve. K jeho smůle nesmí rok vůbec sportovat. Jenže on je velký sportovec a rok bez pohybu pro něho asi nebude lehký. Než onemocněl, hrál závodně hokej, ale kvůli svému zdravotnímu stavu zřejmě nebude moci tvrdě trénovat. Večer před spaním si prohlíží svou hokejovou polici slávy, kde má vystaveny všechny své dosavadní úspěchy. Tak nešťastného jsem ho ještě neviděla. Ztratil svůj nejoblíbenější koníček, své kamarády, svůj tým a skvělé pocity ze vstřeleného gólu. Zamysleme se nad sebou! Staráme se jen o to, jak vypadáme, a celý svět se nám zhroutí ve chvíli, kdy například chlapec, kterého milujeme, ale známe ho pouze z fotografií z facebooku, je zadaný. To rozhodně není zničený život, jak si někteří myslí. A ani můj bratr se tak necítí. Je rád, že chodí. Neztrácí naději a věří, že jednou se bude moct opět obout do bruslí a stoupnout si na led. Teprve když došlo, jak se říká, na lámání chleba, ukázalo se, že svého bratra za nic na světě nevyměnila. 2. místo: Kateřina Nývltová, 9. třída, ZŠ Úpice - Lány

45

Měsíc snů Ještě předtím, než Slunce zajde, doufá jeden, že druhého najde. Dříve, než zanikne planeta, zjistíš, že tvá duše je prokleta. Když se dočkáš prvního objetí, poznáš, že orel nad tebou proletí. Až začne uvadat poslední květ, budeš mít pocit doby vrácené zpět. Magický úplněk nádherně svítí, je to doplněk mrtvého kvítí. Rudá růže v tu chvíli zčernala, když mladá duše v noci na louce se toulala. Dotek chladna až bude tě hladit, rty atmosféra začne ti sladit. Švadlena z hrobu šaty květinové bude ti splétat, naučíš se za úplňku ve snění létat. 3. místo: Tereza Jonešová, 9. třída, ZŠ V Domcích Trutnov

Pohled do zrcadla Venku prší. Nechce se mi nic dělat. Sednu si před velké zrcadlo. Dívám se a přemýšlím. Dívám se sám na sebe. Z očí do očí. Nemám rád sám sebe. Nejraději bych byl neviditelným, aby se mi nikdo neposmíval a aby, protože jsem nejmladší ze třídy, nenadával. Mám hnědé vlasy jako medvědí srst. Stále mě ten hnědovlasý kluk upřeně sleduje. Nosí stále zelené oblečení, protože má rád přírodu a její krásy. Ten kluk někdy dostane záchvat vzteku a kope do školní tašky. Rád píše a skládá básničky a vymýšlí písničky - veselé i smutné. Když ho někdo naštve, urazí se a nevyleze celý den z pokoje. Má moc rád 46

turistiku a spisovatele Jaroslava Foglara. Rád čte knížky. Je také v pionýrském oddílu Podskalák, kde mají každý rok tábor. Zelenooký chlapec si pamatuje na dávná přátelství s Danem Köhlerem. Byl to jeho nejlepší přítel a každý den chodili spolu ven. Dívali se na stejný seriál a byli to kámoši na život a na smrt. Měl s ním stejné koníčky a byli v nejlepší partě všech dob. Ale pak přišel den, který jakoby toho dobrého Dana odvál někam jinam. Začal mít jiné koníčky a s ním už nechodil ven. Tak se jejich přátelství vytratilo a ten hnědovlasý chlapec jménem Dominik by chtěl, aby to bylo jako dřív. Doufá, že se tak stane. Toho kluka to rozesmutnělo a už se nechtěl dívat sám na sebe do zrcadla. Venku přestalo pršet, tak tedy šel ven. 3. místo: Dominik Kašpar, 8. třída, ZŠ Radvanice Nenávist, Pýcha, Láska a Moudrost Den temný byl a vítr si cosi ševelil. Vysoko nad zemí mraky temná tajemství ukrývaly. Potkaly se na velmi zvláštní křižovatce propletené a potrhané lidskými osudy. Usmály se na sebe a poté vykročily stejně dlouhými a stejně pyšnými kroky. Avšak najednou se zastavily, zírajíce na sebe nevěřícnými pohledy. První promluvila Pýcha: „Půjdu první, jsem nejlepší, nejhezčí, nejvíce toho dokážu!“ V tu chvíli se do hádky přidaly všechny. Když se trochu utišily, začala mluvit Moudrost: „Můžeme se tu hádat, jak dlouho chceme, anebo to můžeme vyřešit. Dokázat, kdo je nejlepší, a pokračovat v našich cestách. Pamatujete si na naše kolegy Rozum a Štěstí? I my to tak vyřešíme,“ skončila svůj proslov Moudrost. „No tak dobrá,“ souhlasila Závist. A čekaly, až někdo půjde kolem. Po pár hodinách se ke křižovatce dostavila mladá, krásná dívka. V ruce lano a začala si na nedalekém stromu vázat smyčku, která by jí života zbavila. Pýcha neváhala ani vteřinu a hned se dívky ujala.

47

„Teď polož to lano, nech ho být,“ začala dívce Pýcha našeptávat. „Jsi lepší, než si myslíš, jsi krásná, úžasná, vstaň a pojď!“ Dívka poslechla. Ale po týdnu byla zpět a chtěla skočit do nedaleké řeky, aby ukončila své trápení. „Copak se stalo?“ vyptávala se Moudrost. „Začala na všechny hledět až z moc velké výšky, nikdo jí nebyl dost dobrý. Po pár dnech už nikoho nezajímala, nikdo s ní nechtěl nic mít, nikdo ji neměl rád. A tak si řekla, co by na tom světě dělala.“ „Teď uvidíte!“ oznámila nadřazeným hlasem Nenávist. „Nikoho si nevšímej, když si o tobě myslí tohle, nestojí ti za to!“ Dívka vzpřímila hlavu a odešla. Za dva dny byla zpátky. Stála na cestě skleslá a smutná. „Moc se to zvrtlo,“ hlásila nenávist. „Začala nenávidět celý svět, nikoho nechtěla ani vidět, nedalo se s ní mluvit, všechny nápadníky odradila.“ „Jestli smím,“ zeptala se Moudrost, „ujmu se jí teď já.“ Láska neodpověděla, jen bez hnutí stála a usmívala se. Moudrost dívce něco našeptala. Ta opět odešla. Byly dlouho pryč, ale i Moudrost se vrátila se skleslou hlavou a se smutnou dívkou. „Ze začátku z ní byli všichni nadšeni,“ řekla Moudrost. „Měla spoustu nápadníků. Ale na každém našla i tu nejmenší chybičku. Vybírala si podle toho, jak je kdo bohatý, jak má velký majetek. Po chvíli to každému vadilo, a tak opět skončila tady.“ V tu chvíli se Láska pousmála, dotkla se dívky a odešly spolu. Ostatní čekaly dlouho, předlouho. Až jednoho dne se Láska vrátila, ale bez dívky. „Pojďte se mnou!“ A tak všechny šly, až došly k malému domečku. Před domečkem seděla dívka, vedle ní krásný muž a na dvorku si hrály dvě děti. „Vidíte? Nepotřebujete rozumět všem, už vůbec ne nenávidět celý svět a ani se na něj koukat s nosem nahoru,“ řekla milým hláskem Láska. „Stačí, když najdete někoho, koho budete milovat, kdo bude milovat vás, a po zbytek života nebudete potřebovat nic jiného. Od té doby, když některá z nich Lásku potká, sklopí hlavu a nechá ji projít… 1. místo: Nikola Benešová, 9. třída, ZŠ Komenského Náchod

48

TENTO PROJEKT SE USKUTEČNIL S FINANČNÍ PODPOROU TĚCHTO SPONZORŮ :

Tiens Group

Vydal Klub přátel bratří Čapků a města Úpice u příležitosti 18. ročníku literární a výtvarné soutěže manželů Mühlsteinových: Úpice bratří Čapků Texty a ilustrace: účastníci soutěže Porota: Jaroslav Dvorský (předseda), Patrik Eichler, Jana Nešněrová, Jarmila Kašparová, Anděla Králová, Karel Řehák (literární část soutěže) Květa Krhánková (předsedkyně), Alena Kadaníková, Jana Kadaníková, Alice Ludvíková, Daniela Mikešová, Zdeněk Petira, Stanislav Špelda, Jaroslav Dvorský (výtvarná část soutěže) Korektura: Jarmila Kašparová Fotografie: Miroslav Janek, Karel Kovář a Oldřich Šlegr Tisk obálky: OFSET Úpice Počítačové zpracování a tisk: Petr Vrána Úpice 2012 49