Září-Říjen 2012 - Číslo 5/53/ - Ročník 7
DVOUMĚSÍČNÍK FARNOSTÍ LAŠKOV, PŘEMYSLOVICE, ČECHY POD KOSÍŘEM
Kráčet dál ... třeba i do noci, tam, kde stíny kladou pod nohy svůj šat, tam, kde duše jde bez vší opory, kde skončil den a zbyla jenom tma, jediným světlem zůstala jen víra, planoucí září naděje, kráčí před duší, jak nevěsta bílá, ve tmě na srdce se usměje… kráčet dál…třeba i po strmé skále, tam, kde tělo rozedrané o kameny, zanechalo rudý plášť, tam, kde lidská síla nic nezmůže, kde jen milost Boží může vytrvat… kráčet dál…i přes výkřiky noci, přes bouři tajemnou, na cestu si vzít k pomoci, jen – „Pane, ruku Tvou“… A. K.
Malé křesťanské kalendárium… Září 3. 9. Sv. Řehoře Velikého, papeže a učitele církve (památka) 8. 9. Svátek Narození Panny Marie 13. 9. Sv. Jana Zlatoustého, biskupa a učitele církve (památka) 14. 9. Svátek Povýšení svatého Kříže 15. 9. Panny Marie Bolestné (památka) 20. 9. Sv. Ondřeje Kim Taegona, kněze, Pavla Chong Hasanga a druhů, mučedníků (památka) 21. 9. Svátek sv. Matouše, apoštola a evangelisty 27. 9. Sv. Vincence z Paula, kněze (památka) 28. 9. Slavnost sv. Václava, mučedníka, hlavního patrona českého národa 29. 9. Svátek sv. Michaela, Gabriela a Rafaela, archandělů Říjen 1. 10. Sv. Terezie od Dítěte Ježíše, panna (památka) 2. 10. Svatých andělů strážných (památka) Jak o andělech strážných hovoří papežové a svatí? Papež PIUS XI. měl velkou úctu k andělům strážným. Vzýval svého anděla na počátku i na konci každého dne a v různou denní dobu. Prohlašoval, že považuje za svou povinnost projevovat vděčnost a úctu ke svému andělu strážnému, jehož cítil stále nablízku a kterého mu Bůh poslal „aby ho chránil na všech jeho cestách“ (Ž 91,11). Pozdějšímu papeži Janu XXIII. svěřil krásné tajemství: „Když se mi stane, že musím mluvit s někým, kdo je jen málo přístupný mým argumentům, obracím se ke svému andělu strážnému. Celou záležitost mu svěřím do rukou a prosím ho, aby se přimluvil u anděla strážného toho člověka, s nímž se mám setkat a prosím ho, aby uklidnil a osvítil svého chráněnce. Rozhovor se pak velice usnadní.“ Také PIUS XII. mluvil o úloze andělů v křesťanském životě. Řekl např.: „Každý, ať je sebeubožejší, má anděly, kteří nad ním bdí. Jsou ve slávě, čistí, nádherní a přesto nám byli dáni jako průvodci na cestu, jejich úkolem je pečlivě nad námi bdít… Náš anděl strážný se stará také o naše 2
posvěcení, dělá všechno pro to, aby podpořil náš duchovní růst a rozvinul náš intimní život s Bohem…“ JAN XXIII. věřil pevně v existenci andělů a využíval každé příležitosti, aby tuto pravdu lidem připomněl. V roce l961 ve svém poselství pro Vatikánské rádio se zmínil o tom, že „andělé mají jakousi tajemnou schopnost dodávat slovům kněze zvláštní náboj, který jim pomáhá pronikat do ducha posluchačů a zasáhnout jejich srdce…“ Stejným způsobem, jako sv. František Saleský - před kázáním s oblibou putoval zrakem po shromážděných lidech, a tak zdravil a vzýval neviditelné, ale přítomné anděly strážné svých posluchačů. A konečně Pavel VI. v roce l968 říká: „V Krédu, které se modlíme při mši svaté, se hovoří o andělech pouze nepřímo. Vyznáváme víru v jednoho Boha, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného a neviditelného - je zde tedy zahrnut i svět neviditelný, včetně andělů a všech duchových bytostí.“ Dále říká tento papež: „…andělé a blahoslavení jsou na různých stupních přidruženi k Božímu vedení světa. Vyvolení se přimlouvají za lidi, zatímco u andělů strážných se jedná o přímluvu a přímý zásah - jsou tedy andělé zároveň přímluvci lidí u Boha i Božími vyslanci lidí.“ 4. 10. Sv. Františka z Assisi (památka 15. 10. Sv. Terezie od Ježíše, panny a učitelky církve (památka) 17. 10. Sv. Ignáce Antiochijského, biskupa a mučedníka (památka) 18. 10. Svátek sv. Lukáše, evangelisty „Lidé se mě často ptají, jestli se modlím růženec. Myslí si, že já jako moderní kněz, co jde s dobou, to přenechávám ,bigotním ženským‘. Modlím se ho každý den a rozjímám o něm. Růženec mám nesmírně rád. Modlím se ho na malinkém kulatém růženci - je to praktické a přitom nenápadné.“ Růženec je rozjímání o dvaceti zásadních okamžicích Ježíšova života, které prožívá také jeho Matka. S růžencem můžeme rozjímat o Kristově životě a o nejzávažnějších momentech v životě jeho Matky. Je to skvělé rodinné album. Střídá se v něm radost s utrpením a končí nádherným oslňujícím světlem: vzkříšením. Otevřme rodinné album Panny Marie a uvažujme o velkých okamžicích jejího života! 3
Vzývejme ji v modlitbě růžence. Mějme stále v kapse „růžencové kolečko“, které nám ulehčí kdykoliv a kdekoliv říkat prostě jako dítě: „Zdrávas Maria…“ Jednou z námitek proti růženci je tvrzení, že je to „omílání stále stejné modlitby, což unavuje a člověk přitom pak myslí na jiné věci“. Myslím si ale, že opakuješ-li modlitbu „Zdrávas Maria“ soustředěně, pak, i když se občas v mysli odchýlíš, zůstáváš v proudu, v dechu lásky, který tě nese a oživuje. Růženec tě tak uvádí do povznášejícího ovzduší. Modlitba totiž nepřitahuje nebesa k zemi. Je to povznesení tvého srdce k Bohu, který ví lépe než ty, co potřebuješ.“ (Zpracováno podle knihy „Setkání s Marií“ od Guy Gilberta - kněze pařížského podsvětí. Vydalo Karmelitánské nakladatelství 2002) Jaroslav B.
Víš, že … Druhý křest Polska… * Střípky ze života papeže Jana Pavla II. (14. pokračování) Kterýpak rodák se rád nevrací domů? Je červen roku 1979. Polsko očekává papeže. Jan Pavel II. už při inauguraci v Římě naznačil, že by chtěl navštívit svou vlast při 900. výročí mučednické smrti sv. Stanislava. Polští občané o tom hovořili s nadšením. Ne tak nadšený byl při jednání termínu návštěvy režim. Panovaly rozdílné názory mezi kádry. Horní vrstva prosazovala velkorysé přijetí, operativci níže vyjadřovali obavy z důsledků návštěvy, znali opravdové pocity lidí. Když se věci dlouho nehýbaly, vložil se do jednání sám papež. Dopisem z 11. ledna 1979 nejvyšším místům vysvětlil, že je jejich povinností účastnit se ceremoniálu k 900. výročí úmrtí hlavního patrona Polska. Tlak vyvíjela i Moskva. Šéf polské komunistické strany Edward Gierek ve svých pamětech popisuje telefonní hovor vedený v hněvivém duchu s předsedou sovětské strany Brežněvem. „Dejte na mě a nevítejte ho vůbec.“ Když Gierek vysvětloval, že není možné, aby polská vláda 4
nepřivítala papeže – Poláka, z druhé strany zaznělo: „Řekněte papežovi – je to moudrý člověk – aby veřejně oznámil, že kvůli nemoci nemůže přijet.“ Gierek odmítl a na to uslyšel, že Gomułka byl „lepší komunista“, protože nepřijal papeže Pavla VI… „Dejte si pozor, abyste toho později nelitoval.“ (Janusz Rolicki – Edward Gierek: Przerwana dekada) A tak přišly instrukce do škol. „Papež je náš nepřítel. Řídí se podle modelu americké prezidentské kampaně… Vzhledem k oživení církve v Polsku musí být aktivity směřující k ateismu mládeže rozšířeny… V této záležitosti jsou povoleny všechny prostředky a žádnou sentimentalitu si nemůžeme dovolit.“ Vláda váhala s papežovou návštěvou vzhledem k jejímu datu. Podle polského liturgického kalendáře se svátek svatého Stanislava slaví 8. května. To bylo nepřijatelné – jsou dny osvobození a vítězství nad fašismem. Kompromisu bylo dosaženo. Jan Pavel II. souhlasil. Než aby přijel do Polska na dva dny v květnu, přiletí na 9 dní v červnu a místo dvou míst navštíví šest. Vláda považovala za úspěch odsunutí návštěvy z květnového termínu. Ovšem „nevšimla“ si toho, že papež přiletí do Polska v den Letnic. První veřejnou mši svatou bude tak sloužit ve Varšavě na svátek Ducha Svatého. Polský episkopát prodloužil návštěvu o výročí umučení sv. Stanislava a o ukončení krakovské synody a vláda také neodmítla papeži návštěvy Hnězdna, Čenstochové, Osvětimi, Krakova a Nového Targu. Takovému úspěchu vlády můžeme říkat Pyrrhovo vítězství. Každé velké setkání má své jeviště a hlediště. Ve Varšavě je na nohou celé Polsko. Turisté, reportéři, venkované, Varšavané s květinami, přívětivá atmosféra, jakoby lidi proměnila nějaká dobrá víla. Je sobota, 2. června 1979, téměř 10 hodin. Najednou se na prázdné obloze objevil nepatrný bod, který se rychle zvětšuje. Stroj Alitalia Boeing 727 Citta di Bergamo přistává na letišti, zpomaluje, nyní zastavil. Vyjíždějí schody, dveře se otvírají. Náhle je v úzkém otvoru vidět bílá postava. Papež se usmívá – je doma. V 10,07 hodin vystoupil Jan Pavel II. plný síly z letadla, poklekl a políbil polskou zem. Po celém Polsku začaly vyzvánět kostelní zvony. Polský premiér Henryk Jabloński a primas Wyszyński pronesli krátká uvítání. Hraje se vatikánská ( papežská) hymna. Mnozí lidé z východního bloku vůbec nevěděli, že něco takového existuje. Pak 5
polská hymna, v níž je řeč o cestě ze země italské k zemi polské; je to narážka na pochod osvobozeneckých vojsk za napoleonské éry. Odpochodovala čestná vojenská rota, papež se zdraví s diplomatickým sborem, s episkopátem. Zaznějí slova jeho projevu: „Políbil jsem polskou zemi, z níž pocházím. Je to země, z níž mě Bůh povolal na stolec svatého Petra, země, do níž přicházím jako poutník.“ Pak nastoupí do bílého otevřeného vozidla, které krokem veze vzácnou návštěvu. Kudy projíždí, slyšet mohutné crescendo nadšení, potlesk pestrého mávajícího moře lidí. Oni pozdravují papeže jako jednoho ze svých, jako toho, koho mají rádi. A on vstoje jim žehná znamením kříže. První cesta Svatého otce vede do dómu sv. Jana, který je katedrálou polského primase. V roce 1944 byla zcela zničena, a proto právě zde zaznívají papežova slova: „Být přítomen v této znovupostavené katedrále znamená připomenutí slov Kristových: ,Zničte tento chrám a ve třech dnech ho znovu postavím.‘ Což neřekl svatý Stanislav také králi Boleslavovi: ,Zničte tento chrám a Kristus ho v jiném staletí znovu postaví.‘ “ Hlavu církve hostí Varšava v paláci Belvedere, oficiální rezidenci prezidenta. Zde se papež setkal a Henrykem Jablońskim a předsedou komunistické strany Edwardem Gierkem. Zajímavý byl odtud televizní přenos příjezdu papeže. Nekonečné klouzání kamery po fasádě paláce a prázdného prostoru před ním, kde byla jen polská ochranka. Jen tam, kde stály davy lidu, kamery televize nedosáhly, takže papeže bylo pojednou vidět až uvnitř paláce. V televizním přenosu z jeho úst zaznělo: „Pokud jde o církev, nevyžadujeme privilegia, ale pouze svobodu, aby mohla vykonávat své evangelizační a morální poslání.“ Odpoledne začíná mše svatá na náměstí Vítězství, pod obrovským, 15 m vysokým křížem, který přečnívá přes pódium s oltářem. Přijíždí papež. Automobil zastaví u hrobu neznámého vojína, Svatý otec položí kytici květů, poklekne a modlí se. Pak po tmavě červeném koberci kráčí od hrobu k oltáři. Mše svatá začíná. Při kázání třistatisíc lidí tleská. „Bez Krista není možno člověka pochopit, nebo ještě jinak, člověk nemůže sám sobě rozumět ve své hloubce bez Krista. Nemůže pochopit ani kdo je, ani v čem je jeho pravá důstojnost, ani jaké je jeho povolání či poslání, ani co je jeho konečným určením. Proto se nesmí nikde na světě vyloučit Kristus z lidských dějin, ať se 6
jedná o kterýkoliv stupeň zeměpisné délky nebo šířky. Vyloučit Krista – to je úkon namířený proti člověku samému.“ Své slovo Svatý Otec končí slovy: „Ať sestoupí Tvůj Duch! Ať sestoupí Tvůj Duch! A obnoví obličej zemi!... Této zemi!“ Lidé mohutně reagují ve veřejném protestu proti násilí, páchanému na svědomí věřících. Nejprve první řady a pak nesčetné množství zanotuje a zpívá: „Christus vincit“ – píseň sílí v bouřlivé vyznání – „Christus regnat, Christus imperat“ (Kristus vítězí, Kristus kraluje…). Jan Pavel II., obrácen pohledem k hrobu neznámého vojína připomněl Varšavské povstání, „při němž nechaly spojenecké mocnosti v roce 1944 Varšavu bez pomoci“ a obrací se celou svou bytostí k hrobu a do ticha zaznívají slova: „On svou smrtí dosvědčuje, že bez nezávislého Polska na mapě Evropy nemůže existovat spravedlivá Evropa.“ Z hlubokého ticha následuje několikaminutový potlesk. Příští ráno v 7 hodin sloužil papež bohoslužbu pro desetitisíce studentů „Velmi mnoho bude záležet na měřítku, jaké každý z vás pro svůj život zvolí. Mějte odvahu učinit svým měřítkem ono, které nám Kristus zanechal ve večeřadle svatodušní slavnosti – a ve večeřadle našich dějin.“ V tom okamžiku se k němu zvedají malé dřevěné kříže v rukou mladých, tisíce křížů, moře pozvednutých dřevěných křížů – slib věrnosti. Poté opustil hlavní město a odletěl helikoptérou do Hnězdna, kde spočívají ostatky sv. Vojtěcha, prvního misionáře Polska. Je 3. června a vlastně teprve zde začíná papežova pouť. Zde kníže Měšek I. (manželka Doubravka, dcera knížete českého Boleslava I. – pozn. aut.) sjednotil polské kmeny, roku 966 zde proběhl křest jeho a vlastně první křest Polska, odtud se krátce před koncem století pražský biskup Vojtěch, biřmovacím jménem Adalbert, vydal na svou misijní cestu k pohanským Prusům, zpečetěnou mučednickou smrtí. Boleslav Chrobrý převezl jeho pozůstatky do Gniezna a u Vojtěchova hrobu bylo v roce 1000 zřízeno arcibiskupství se sufragány (podřízená biskupství) v Kołobrzegu, Wrocławi a v Krakově. Prvním arcibiskupem Gniezna se stal Vojtěchův bratr Radim. Dodnes má arcibiskup gnieznienský titul primase Polska. Gniezno, které má asi 60 tisíc obyvatel, hostí milion lidí na pláních nad městem. Nad katedrálním dómem ční obrovská bílá písmena Polonia semper fidelis – Polsko vždy věrné. Všichni čekají, co papež řekne: „Po tolika staletích se jeruzalémské večeřadlo znovu 7
otevřelo… Snad mne Duch svatý proto řídil, abych do společenství Církve zavedl porozumění pro slova a řeči, jež znějí ještě cize sluchu těch, kteří jsou zvyklí na románské, germánské, anglosaské a keltské hlásky… Nechce snad Kristus, snad Duch svatý, aby… papež právě nyní zviditelnil duchovní jednotu křesťanské Evropy?“ A večer patří mládeži. Jako u táboráku se zpívají písně. Papež je zná všechny, cítí se dobře, žertuje. Mládež nechce domů. Poslední píseň: „Góralu, czy ci nie żal… Muž hor – Jan Pavel II., jak bude asi jeho srdce zraněno při odchodu z rodné půdy? Ale teď od 4. do 6. června ho čeká Čenstochová. „Jasná Góra je svatyní národa,“ říká tam Svatý otec ve svém kázání. „Svatyně Černé Madony z Čenstochové.“ „Svatá Panno, která střežíš jasnou Čenstochovou…“ recituje z Adama Mickiewicze verše básně, která vyjadřuje to, co tlouklo a tluče v srdcích všech Poláků. „Zde jsem se také já před obrazem Marie modlil: Totus tuus,“ hovoří k více než milionu shromážděných poutníků z bašty paulínského kláštera (1655 zde odražena švédská invaze – pozn. aut.). Až do středečního večera zůstal papež na Jasné Hoře, ale jeho dny i večery byly přeplněny kázáními, bohoslužbami, a to vždy jeden den pro poutníky z Dolního Slezska, pro milion z Horního Slezska, pro 6000 řeholnic a vozíčkářů, setkání s nemocnými, seminaristy, s dělníky, vědci… Jen jediný večer se soukromně modlil u ikony Černé Madony, aby se pak účastnil plenárního zasedání polského biskupského sboru v klášteře Jasná Hora. Tam zazněla i ona slova z Deklarace svobody II. vatikánského koncilu: „Zákony vyhlašované státem musí souhlasit s morálními zákony vepsanými Bohem do povahy a srdcí lidí. Morální zákon má požadavky na každého, na poddané i na vládce. Uznáním morálních zákonů může být respektována a všeobecně uznána důstojnost člověka. Křesťanství se musí nově podejmout vytváření duchovní jednoty Evropy. Ekonomické a politické důvody to neudělají. Musíme jít hlouběji – k důvodům etickým.“ (Jan Pavel II., Pilgrin to Poland – str. 130-151 – originál). Aniž by vyslovil slovo „Jalta“, postavil se papež s církví proti rozdělení Evropy po roce 1945 tam dohodnutým. „Ten člověk je hrozbou pro postavení komunismu, prohlásil jeden stranický funkcionář. A jiný člověk k plakátu komunistické strany „Strana je pro lidi“ tajně připojil dodatek „ale lidé jsou pro papeže.“ (Hella Pick – Manchester Guardien Weekly – 17. červen 1979) 8
Ve dnech 6. – 10. června je papež doma opravdu – je v Krakově – ale vyjíždí z něj. Nadšení jako všude jinde, vše je trochu důvěrnější. Obrovský dav očekává hlavu církve na pozemku Błonie Krakovskie. A je to opravdu setkání jedné velké rodiny. Jan Pavel II. vjel do města v otevřeném voze podél jásajících tváří mužů, žen a dětí, které křtil, biřmoval, podél dvojic, kterým žehnal při svatbě. Jel přímo do wawelské katedrály, pak se odebral do Franciszkánské 3, aby strávil noc ve svém bývalém pokoji. Vše tam zůstalo tak, jako když 2. října předešlého roku odjížděl na konkláve do Říma. Přibyla jen nádherná kytice ve váze na stole uprostřed pokoje. V onu noc a další tři byly ulice plny mladých lidí. První noc vyšel papež nejprve na balkon ve zvýšeném přízemí a hovořil s nimi. Všude se ozývalo: „El Papa, sto lat, sto lat!“ (El Papa – mexické oslovení z jiné papežovy cesty). „Ať žije papež sto let!“ Protože mladých přibývalo, učinil něco neuvěřitelného. V prvním patře vystoupil na parapet okna, neznámé ruce ho přidržovaly za záhyby oděvu. Ozval se jásot davu a papež celý večer hovořil s mladými a zpíval s nimi. (Murphy a kol., Poland Grets the Pope, 191192). Konečně o půlnoci si papež vymínil poslední slovo. „Chcete, abych vám řekl jedno nebo dvě slova, tak tady jsou - dobrou noc!“ 7. června ve čtvrtek dopoledne navštívil papež poutní místo Kalwarii Zebrzydowskou a své rodiště Wadowice, místa, s jehož dětstvím i mládím jsou tak moc spjata. Na Kalwárii připomněl své časté návštěvy zde, tu poslední tři týdny před zvolením papežem. „Zvlášť často jsem jako poutník na oné 6 km dlouhé cestě se 44 kapličkami rozjímal o tajemstvích Kristova utrpení.“ V poledne přistál vrtulník s papežem na wadowickém fotbalovém hřišti, kde dělal brankáře. Na náměstí ho očekával dvojnásobek obyvatel městečka, asi 30 tisíc. Papež se ihned vmísil mezi rodáky, ochranka neochranka, tiskl si s nimi ruce, žehnal jejich dětem. Teprve potom ho na malém pódiu uvítal oficiálně doma jeho stařičký učitel náboženství, monsignore Edward Zacher, městský farář. Jan Pavel II. potom zašel do kostela, padl na kolena a políbil křtitelnici, jež sloužila při jeho křtu 20. 6. 1920. Právě Wadowicemi s okolím, řekou Skawou projetou tolikrát na kajaku, beskydskými horami, byl stále spojen s rodáky i v Římě. Poutní cesta se odpoledne obrátila od života k smrti: Osvětim a Osvětim-Birkenau (polsky Brzezinka). Tady – 4 km od tábora Osvětim 9
byly umístěny plynové komory a krematoria. Jan Pavel II. prošel mezi baráky k 11. bloku. Tam ve sklepě zemřel Maxmilián Kolbe. Papež se zde objal s osmasedmdesátiletým Franciszkem Gajowniczkem, jehož život otec Kolbe zachránil svým sebeobětováním, pak poklekl k modlitbě. Mši svatou v Brzezince prožívalo přes milion lidí. V promluvě k nim papež hovořil o Osvětimi jako o „Golgotě moderní doby.“ „Čtyři miliony lidí zde byly zavražděny, čtyři miliony za čtyři roky. Skláním svá kolena na této Golgotě moderní doby, klečím před všemi tabulkami psanými polsky, anglicky, bulharsky, v cikánské řeči, česky, dánsky, francouzsky, řecky, hebrejsky, v řeči jidiš, španělsky, holandsky, srbochorvatsky, německy, norsky, rusky, rumunsky, maďarsky, italsky.“ Ticho. Je neuvěřitelné, že na tomto prostranství, na němž stojí milion lidí, může být tak ticho. Ale oni vlastně pláči – všichni. Jan Pavel II. pokračuje: „Nakonec stojím s vámi před tabulkou s hebrejským nápisem národa, jehož synové a dcery byli určeni k totálnímu vyhubení. Nikdy se nemá jeden národ rozvíjet na úkor národa druhého za cenu jeho dobytí a zotročení, za cenu jeho vykořisťování a smrti.“ Papež udělal pauzu. Hrobové ticho. „Nemluvím však jen v myšlenkách na ty, kteří zahynuli – mluvím ve jménu všech, jejichž práva jsou ve světě zneuznávána a potlačená. To, co se stalo v Osvětimi, se nesmí nikdy opakovat. Nikdy na účet druhého!“ „Nikdy!“ V pátek je Svatý otec v Novém Targu u horalů. Bílé košile, černé vesty, pestře vyšívané vesty, nádherné horské lidové kroje. Jsou zde celé farnosti, lidé z Československa i Maďarska. Pódiu z hrubě otesaných klád dominuje dřevěná socha Madony z Ludzmierze, hlavní mariánské svatyně v Tatrách. Mírně ochraptělý papež hovoří znovu asi k milionu poutníků. Potom se neformálně baví s občany a mezi nimi, vypráví jim vtipy v goralském nářečí. Hraje stočlenná horalská kapela s houslemi a dudami. Rozloučení. „To už nikdy neuvidím“, napsala jedna zahraniční reportérka, „Cestou na letiště horalé pokládali na zem pod kola krokem jedoucího papežského vozidla, které odváželo vzácnou návštěvu, své nádherně zdobené kazajky.“ 10
Odpoledne končí papež biskupskou diecézní synodu v Krakově. Trvala od roku 1972 do roku 1979, po tolik roků byl sv. Stanislav (1072-1079) krakovským biskupem, je to tedy 900. výročí, kdy byl zabit Boleslavem u oltáře v kostele sv. Michala. Dokončené synodní materiály byly symbolicky položeny na jeho sarkofág. Večer patřil opět mládeži. Jan Pavel II. si trošku zažertoval, když se mladých zeptal, kde byli a proč ho nebránili, když byl volen papežem. „Mohl jsem třeba šplhat po Tatrách, teď to v Římě nejde.“ Mladí snad na ten povzdech čekali, zatímco zpívají poslední píseň, letí náhle do výšky, přes hlavy dopředu, kytice květin. Vzduch je plný květin. Všichni je házejí. Ti zezadu je hodí několik řad dopředu, ti je zachytí a hodí je dál, až je celá tribuna, hosté i papež pokryti květinami. Svatý otec se stěží ubrání pohnutí. „Je pozdě přátelé, rozejděte se v klidu domů!“ Dav mladých se rozešel. Bílá limuzína odjížděla do Franciszkanské 3 a na cestu hrály kytary píseň na rozloučenou. Bíle oděná postava ve voze si přikryla tvář rukama a plakala. Příštího rána odletěl papež do cisterciáckého kláštera v Mogile na předměstí Nowé Huty. A tam, obklopen slévači, papež v homilii prohlásil, že „Kristus nikdy nepřipustí, aby byl člověk považován jen… za pouhý výrobní prostředek. Postavili jste kostel, teď postavte svůj život na evangeliu.“ 10. červen je posledním dnem papežovy návštěvy. Začal mší, tentokrát asi pro 3 miliony poutníků. Byla oficiálním zakončením Stanislavova výročí. Papežovo kázání, jedno z nejkrásnějších, se chýlí ke konci. „Dřív než vás opustím, dovolte, abych ještě jednou pohlédl na Krakov, ten Krakov, z něhož miluji každý kámen. Abych odsud pohlédl na Polsko. Neztraťte nikdy důvěru, neklesejte na mysli, nedejte se zastrašit. Nikdy se od Krista neodlučte. Neztraťte nikdy svobodu ducha, kterou Bůh člověka osvobozuje. O to všechno vás prosím… při vzpomínce na sv. Vojtěcha, který podstoupil pro Krista smrt nedaleko Baltského moře, při vzpomínce na sv. Stanislava, který padl královským mečem… To je, oč vás prosím. Amen.“ Odpoledne v 17 hodin se papež loučí s Polskem na krakovském letišti Balice. Na letišti se premiér Jabloński vyjádřil, že nekritická slova Svatého otce o svobodách modernímu polskému státu nepomůže a neposlouží. Jan Pavel II. zdvořile poslouchal a s ironií uznal, že souhlas vlády s jeho návštěvou byl „odvážným činem“. Návštěva, při níž jediné 11
papežovo slovo, jeden špatně pochopený výraz od muže, kterého byli Poláci připraveni následovat, mohly způsobit vzbouření proti vládě. Poslední požehnání. Pak, políbiv zemi „od níž se jeho srdce nikdy neodpoutá“, nastoupil do tryskového letadla polských aerolinií LOT a odletěl zpátky do Říma. Třináct milionů Poláků vidělo papeže osobně. Jeden zahraniční žurnalista napsal: „Za Měška byl první křest Polska. Tohle byl jeho druhý křest. V zemi začala revoluce ducha. Za čtyři sta osmdesát osm dní poté, co Jan Pavel II. ukončil svou návštěvu Polska, vznikla Solidarność – Solidarita. Dny začátku konce se začaly sčítat. (pokračování příště) připravil R.D.
Vzděláváme se … Církevní přikázání - pokračování 2. přikázání nám říká: Vyzpovídat se ze svých hříchů aspoň jednou za rok. Jestliže spácháním těžkého hříchu člověk přišel o spojení s Bohem, právě svátost smíření je šancí, aby se vrátil k Otci. Možná, že dokonce opevnění předpisem dalo odvahu k opravě života nejednomu z nás. Zpověď nám daroval Pán Ježíš. Po svém zmrtvýchvstání stanovil tuto svátost. Znal totiž lidskou přirozenost a věděl, že budeme potřebovat očištění. Svatý Jan poznamenal tento okamžik ve svém Evangeliu: „Řekl jim tedy opět: „Pokoj vám! Jako mne poslal Otec, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a říká jim: „Přijměte Ducha Svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu budou odpuštěny, komu je zadržíte, tomu budou zadrženy.“ (J 20,21-23) Kristus nechal tuto moc Apoštolům brzy před svým Nanebevstoupením. Chtěl, aby ti, kteří chtějí změnit svůj život na lepší, měli takovou možnost. Proto ve zpovědnici potkáváme kněze. 12
Člověk se brání před ztrátou dobře utvářeného obrazu, nemyslí nikomu prozrazovat své temné strany, tak pečlivě denně skrývané. Proto využívání této svátosti je pro četné těžké, neboť se koná za přítomnosti druhého člověka. Ale zpověď není soudní proces, ve kterém pod hrozbou trestu je třeba se vyúčtovat ze svých přestupků a přijmout zasloužený rozsudek, abychom měli vyrovnaný účet s Bohem. Bůh je milující Otec, proto ve zpovědnici není místo pro spravedlnost, ale milosrdenství. Vzpomeňme si zde na podobenství o dvou synech: marnotratném a spravedlivém, a jejich otci. Bůh neočekává po nás nic jiného než lítost, víru a přijetí nezištného odpuštění. Zase pokání je jen výrazem lítosti a vděčnosti za obdržené odpuštění. Během svátosti smíření jsou odpuštěny hříchy. Nekoná se to naší zásluhou, ale je to Boží dar. Avšak podmínkou k obdržení odpuštění je zpověď. Samozřejmě, Bůh zná lépe než samotný člověk veškerá jeho tajemství. Vyznání hříchů dovoluje očistit duší ze lsti. Cítit se rozhřešeným znamená přiznat, že člověk potřebuje odpuštění, tedy je to uznání své hříšnosti. Číslo, které nám říká v tomto přikázání, kolikrát se máme zpovídat, není veliké. Je to nějaké životní minimum, které by nás mělo mobilizovat k sahání po něčem mnohem větším a dokonalejším. Třetí církevní přikázání nám říká: Přijmout Svátost oltářní aspoň ve velikonoční době. Tato povinnost je stanovená zákonně teprve, když ochablá horlivost věřících a přijímání Eucharistie začalo být podceňované. Vůči celé Církvi tuto povinnost zavedl lateránský koncil /1215 r./. A proč ve velikonočním období? Odpověď na tuto otázku je samozřejmostí – velikonoční svátky jsou pramenem a centrem křesťanské liturgie. Pán Ježíš stanovil tuto svátost během Poslední večeře. Svaté přijímání je památkou poslední večeře, umučení, smrtí a zmrtvýchvstání Krista. Nepochybně čas postní doby prospívá také dobré přípravě na přijetí této svátosti, však svaté přijímání je možné přijmout pouze v milostí posvěcující. 13
Přijímání svatého přijímání pouze jednou za rok, to je především splnění povinnosti. Je těžko zde říkat, že je to odpověď Bohu na Jeho lásku a touhu po lásce. Pro každého věřícího je to šance přiblížit se k Bohu a k lidem, a proto bychom ji neměli ztrácet. Během svatého přijímání spojujeme se s Kristem. A to především my jsme zde se ziskem. Vnášíme naše slabosti, hříchy, dobré tužby, srdce, nedokonalou lásku. Naproti tomu Kristus nás očišťuje ze spáchaných hříchů, zpevňuje a oživuje lásku, která slábne každého dne. Činí nás schopnými osvobodit se s neuspořádaného připoutání k bytostem tohoto světa, což znamená, že to pouze díky Jeho intervenci můžeme překonat naše slabosti a nespadat do větších potíží. Eucharistie skrze lásku zachovává nás od dalších smrtelných hříchů. Není v tom nic tajemného či kouzelného – prostě, je horší protrhnout pouta s Kristem smrtelným hříchem, když nás spojují s Ním pevnější pouta; jestliže se během svatého přijímání zpevňuje naše přátelství. A to dává síly k přetrvání nejen krizí, ale ještě horších okamžiků. Ježíš nám to zaručil, když řekl: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ (J 6,56) Je tedy možné směle říci, že svaté přijímání je tím pro duši, co pokrm pro tělo: prohlubuje život milostí, jaký jsme obdrželi při křtu. Díky spojení se s Kristem v jedno Tělo – tvoříme Církev. Tedy všichni jsme zodpovědní za Její svatost, vývoj, otevírání se bližním. Nepodléhejme iluzi, že jako jednotka nemůže nic udělat: zlepšit nebo zhoršit. Jsme jedno tělo. Jestliže nějaká jeho část je slabší, všechno funguje hůř. Uvědomování si těchto skutečnosti mělo by vést člověka k větší zodpovědnosti za svůj život. Přijímání Těla a Krve Páně zavazuje k pozorování Krista v nejchudších, v každém člověku. Tím způsobem se otevírá před námi nový způsob života. Svaté přijímání, stejně jako zkušenost milosti, dává nám nové a větší možnosti jednání, poněvadž jsme zpevnění Ježíšem. Nespoléháme už na vlastní síly, ale na Něj. Tedy jestli není překážek, abychom se s Ním spojili ve svatém přijímání – přijímání Ho pouze jednou za rok je obyčejně nevhodné a není možné zde mluvit o nějakém hlubším vztahu. pokračování příště
14
Zamysli se …
Vysvětli sobě sama…
Když máme víru, že nad každým z nás bdí Bůh a všechny naše věci jsou v Jeho rukou, máme také naději… Zdá se však, že ne vždycky ty dvě ctnosti tvoří dvojici. Většina lidí hlásí se k víře, ale zároveň rčení o naději – matce hloupých je velice populární. Žijeme však v době, kdy se třeba těžký problém deprese dotýká čím dále většího počtu lidí, a produkce a prodej antidepresivních leků dynamický stoupá. Avšak ten problém není nový. Už ve Starém zákoně padá tvrzení: „Běda zbabělým srdcím a nedbalým rukám a hříšníkovi obojakého chování. Běda srdci nedbalému z nedostatku víry, neboť ono nedojde ochrany“ (Sir 2, 12-13). Na čem tedy záleží to, aby člověk nezapochyboval o Boží Prozřetelnosti, aby mohl s celým přesvědčením opakovat za o. Pio: Víme přece, že Pan Bůh se o nás stará více, než je možné to vyslovit či si to představit. Vysvětli sobě sama… V dnešní době zpochybňuje se svobodná vůle člověka a velice silně se zdůrazňuje determinismus - genetický (vliv předků), psychologický (vliv rodičů) a společenský (vliv Církve, školy, atp.). Nemůžeme však zapochybovat o tom, že přes nečetné případy, které jsou založené na psychických nemocích, člověk skutečně má svobodnou vůli. Více, člověk se právě tím liší od zvířat, že mezi podnětem a reakcí má prostor, právě ten, díky kterému může volit jednání adekvátní dané situaci. Zdá se, že právě na velikostí tohoto člověkem získaného prostoru svobody záleží kvalita a velikost jeho člověčenství. Přece to právě člověk – na rozdíl od zvířat – je schopný myslet na to, co… myslí a myslet na to, co cítí. Velikost prostoru mezi podnětem a reakcí záleží právě na tom, na kolik člověk dokáže své myšlenky a city formovat, na kolik je schopný rozhodovat o tom, jak myslí a jak reaguje na své city. O těchto pravdách vypravuje nám už Starý zákon: „Nepropadej smutku a neoddávej se černým myšlenkám. Radost srdce, to je život člověka, veselí, to mu prodlužuje věk.
15
Zaplaš své starosti, utěš své srdce, vyžeň smutek: neboť smutek již zahubil mnoho lidí, nepřináší žádný užitek“ (Sir 30, 21-23). Víra a pozitivní myšlení Někdy je stavěna víra (která říká, že všechno patří Bohu) proti tzv. pozitivnímu myšlení a zdůrazňuje správcovský charakter nastavení člověka na skutečnost. Myslím si, že ty dvě pozice nemusí vůbec zůstávat mezi sebou v rozporu. Jde o to, aby člověk, když dělá sobě samému to, co je v jeho moci, zároveň důvěřoval, že všechno záleží na Bohu, prosil Ho o Jeho pomoc a věřil v Jeho péči. Neboť naše nastavení, to, co myslíme a čemu věříme, skutečně mění hodně v naší existenciální situaci: „Před tebou položil oheň i vodu, podle svého přání vztáhni ruku. Před lidmi je život i smrt, po libosti se jim dostává jednoho či druhého“ (Sir 15, 16-17). Bůh „se dává nalézt těm, kdo ho nepokoušejí, zjevuje se těm, kdo mu neodmítají svou důvěru“ (Mdr 1,2). Potřebujeme suchý chleb Jsem přesvědčen, že o naději přicházejí často ti, ve kterých setrvává chybné přesvědčení, že otcovská Boží láska se projevuje mezi jinými v tom, že nás ochrání před neštěstími a utrpením. Tito lidé zapomínají, že jak říká o. Pio, k růstu potřebujeme suchého chleba: kříže, pokoření, zkoušek a neúspěchů. Nechtějí také pamatovat na to, že Bůh Otec vlastnímu Synu nešetřil zkoušek a nepřestavitelného utrpení… Je pravdou, že není snadné uchovat si víru v otcovskou lásku tváří v tvář takovým faktům a konstatování. Proměňujte… Proto stojí za to si vzít do srdce slova sv. Pavla: „ať vás proměňuje obnova vaší mysli a ať díky ní rozpoznáváte, jaká je Boží vůle…“ (Řím 12, 2). Jsem přesvědčen, že Pavlův způsob jednání, to je vysvětlování sobě sama těžkých věci a utěšování svého srdce. Můžeme to dělat, když vidíme ve svém životě působení Boží prozřetelnosti, kterého neschází, a také když využíváme Boží slovo. Pomoc najdeme také v životě svatých, např. o. Pio, který nám říká: Žij v pokoji a odstraň ze své představivostí veškerý neklid. Mluv často k našemu Panu: Ó Bože, Ty jsi můj Bůh, a já v Tobě pokládám naději. Buď vždycky se mnou a staň se mou ochranou a ničeho se nebudu bát… Čeho se může obávat dítě, které se nachází v náruči dobrého Otce? Chovej se tedy jako dítě – ono nemyslí na svou budoucnost, neboť je někdo, kdo na ní myslí. Když je spolu s otcem, je dostačující silné a bezpečné. Jednej stejně a zakusíš pokoje. srov. Antoni Skowroński
16
Dětský koutek … 1. 2. 3. 4. 5.
X 6.
X 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13.
1. Co zamená „Ora et labora” – Modli se a .... 2. Kolik měla svatá Zdislava sourozenců? 3. 4. července památka svatého ..... 4. S knížecí korunou bývá vyobrazena svatá ..... 5. Svatý prokop bývá zobrazován se spoutaným.... 6. 28. září vzpomínáme na svatého .... 7. Kde se narodil Jan Nepomucký? V.... 8. Cyril a Metoděj přinesli ostatky svatého.... 9. Kým se stala svatá Anežka v klášteře? 10. Kde zemřel svatý Jan Sarkander? V.... 11. Svatý Jan Nepomucký bývá vyobrazen s ....... kolem hlavy 12. Kvůli čemu zemřel Jan Sarkander? Nechtěl vyzradit tajemství.... 13. Po kterém svatém je uchována jako relikvie suchá mozková tkáň o velikosti jazyka? (Křestní jméno) 17
Vzdejme Bohu díky …
Skorzęcin 2012 Mnohým dětem prázdniny již skončily, a začíná nebo některým teprve ještě bude začínat škola. Bylo by špatné nevzpomenout na to, že i letos jsme měli možnost „Prázdnin s Pánem Bohem“. Jak všichni dobře vědí, byli jsme na již známém místě ve Skorzęcině a to od pondělí 30. července do pátku 10. srpna. Jelikož nás čeká v dalším liturgickém roce Rok víry, rozhodli jsme se zaměřit na příkladný život našich českých svatých. První, kým jsme se zabývali, byli samozřejmě velice známí světci Cyril a Metoděj. Příští rok totiž budeme slavit výročí jejich příchodu na Velkou Moravu, bylo by tedy velice špatné na ně zapomenout. Prakticky denně jsme se seznamovali s životopisem nějakého svatého. Pak bylo zamyšlení a snaha najít v každém svatém něco, v čem nám zvláštním způsobem je příkladem. Na základě získaných vědomostí jsme si stanovili předsevzetí na každý den, a tak jsme se snažili, abychom je co nejvíce napodobovali v jejich příkladném životě. Povzbuzovali jsme děti k tomu, aby předsevzetí dodržovaly nejen daný den, ale aby se snažily naučit i do budoucna dělat si předsevzetí a plnit je. Možná by nebylo špatné připomenout, jaká jsme měli předsevzetí, a těm, kteří zde nebyli nabídnout možnost, jaké si mohou i oni dát: - Svatý Cyril a Metoděj – „předsevzetí“ – zodpovědnost za slovo - Svatá Ludmila – snaha mluvit s někým druhým o víře - Svatý Václav – učit se pokoře - Svatá Anežka Česká – snaha druhým v něčem pomoci - Svatý Vojtěch – práce na učenosti, zbožnosti, upřímnosti a snaha žít přísný život 18
- Svatý Jan Nepomucký – všechno, co konáme, by mělo být vždy dělané zodpovědně - Svatý Jan Sarkander – zamyšlení se nad mým vztahem k eucharistii - Svatá Zdislava – rozdávání pokoje kolem sebe - Svatý Prokop – všechno, co konáme, měli bychom konat pro Boha Jak je možné vidět, měli jsme spoustu předsevzetí a neustále je na čem pracovat, člověk, i když stárne tak častokrát čím je starší, tak dokonce tím více vidí potřebu zdokonalovat se. Protože právě tehdy, když člověk na sobě pracuje, tak vidí, že není dokonalý, že neustále má na čem pracovat, a tak se nám může mnohdy zdát, že nám to nějak neubývá. Čím více člověk pracuje na tom, aby byl jednou dokonalý, tím dříve té dokonalosti může dosáhnout. Pokud se někdo tím vůbec nezabývá a jednoho dne se probudí za minutu dvanáct, ať se nediví, že je pozdě. Protože každý z nás má svobodnou vůli a Pán Bůh nás nebude neustále nutit, přemlouvat, připomínat, že bychom měli v tom nebo něčem jiném se změnit. On nás tak miluje, že nechává každé rozhodnutí na nás. Děkujme tedy Pánu za to, že jsou kolem nás lidé, kteří nám pomáhají přibližovat se k Pánu i přes to, že je to pro nás mnohdy těžké. Snažme se být vděčni každému člověku, který nám poukazuje na lásku Boha k nám. Každý člověk nám může ukázat lásku Boha, dokonce i malé dítě. Když se tak zamyslíme, není snad život darem od Pána Boha, není to snad projev lásky? Snažme se vidět všude kolem sebe přítomnost Boha a šířit mezi sebou víru, naději a lásku. Pán Bůh zaplať všem lidem, kteří nám pomohli prožít prázdniny s Pánem Bohem, díky patří nejen našim rodičům, kteří nám to umožnili, ale také o. Januszi, který nám zařídil tyto prázdniny. Doufám že, tyto prázdniny budou vydávat dlouhou dobu plody v našem životě. anim. Jana Ošťádalová
19
Chystá se… 2. září /neděle/ - setkání II. růže růžencové farnosti Laškov – klubovna v Laškově – 16.00 hod. 9.-14. září – pouť do Fatimy 13. září /čtvrtek/ – fátimská pobožnost v kostele v Laškově - mše svatá v 18.00 hod., adorace Nejsvětější svátosti, růženec 16. září /neděle/ – náboženství pro mládež a dospělé – klubovna v Laškově – 18.00 hod. 23. září /neděle/ - setkání I.růže růžencové farnosti Laškov – klubovna v Laškově – 16.00 hod. 30. září /neděle/ – náboženství pro mládež a dospělé – klubovna v Laškově – 18.00 hod. 13. října /sobota/ – poslední fátimská pobožnost v roce 2012 na Krakovci - mše svatá v 18.00 hod., adorace Nejsvětější svátosti a průvod se sochou Panny Marie Fátimské a světlem 14. října /neděle/ – náboženství pro mládež a dospělé – klubovna v Laškově – 18.00 hod. 28. října /neděle/ - náboženství pro mládež a dospělé – klubovna v Laškově – 18.00 hod.
www.farnost-laskov.cz Na farních stránkách v rubrice Prezentace objevila se další záložka: e-book, vedle dřívějších: K zamyšlení, K zasmání. Můžeme tam najít modlitby a knížky ke stažení na čtečku ve formátu: Mobi. Povzbuzuji k využívání nabízených materiálů. P. Janusz
Vydává Římskokatolický farní úřad v Laškově pod záštitou otce Janusze Łomzika Podněty, příspěvky a informace k otištění lze odevzdat na faře nebo animátorům farnosti. Náklady na 1 ks výtisku: 8,- Kč. Proto prosíme o dobrovolný příspěvek. Předem děkujeme za pochopení. www.farnost-laskov.cz email:
[email protected] tel. 739523415
20
