MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA
ÚSTAV HUDEBNÍ VĚDY
Teorie a provozovací praxe staré hudby
Jan Turek
Bakalářská diplomová práce
Kovové struny na drnkacích nástrojích s hmatníkem v 16. a 17. století
Vedoucí práce: PhDr. Petr Kalina, Ph. D.
Brno 2015
Prohlašuji, že jsem práci vypracoval samostatně pouze s využitím uvedených pramenů a literatury.
2
Obsah Předmluva................................................................................................................................4 Úvod..........................................................................................................................................4 1. Výroba kovových strun......................................................................................................7 2. Specifika drnkacích nástrojů s kovovým ostruněním...................................................13 3. Materiál strun.....................................................................................................................16 3. 1. „Ocelové“ struny na Praetoriových nástrojích a jejich problematika....................16 3. 1. 1. Testudo theorbata......................................................................................................18 3. 1. 2. Bandora, orfarion a penorcon..................................................................................20 3. 1. 3. Gross Sechs Chorichte Citter....................................................................................21 3. 1. 4. Zwolf chorichte cither...............................................................................................22 3. 1. 5. Klein Englisch Zitterlein...........................................................................................23 3. 1. 6. Housle.........................................................................................................................24 3. 2. Ţelezné struny...............................................................................................................25 3. 3. Struny z barevných a drahých kovů..........................................................................25 4. Tloušťka strun...................................................................................................................27 5. Vinutí strun........................................................................................................................29 6. Srovnání rozsahu strun z různých kovů.......................................................................29 Závěr.......................................................................................................................................31 Resumé...................................................................................................................................32 Summary................................................................................................................................32 Seznam vyobrazení..............................................................................................................33 Prameny a literatura.............................................................................................................34 Prameny.................................................................................................................................34 Literatura...............................................................................................................................35 Přílohy....................................................................................................................................38 3
Předmluva Prvotním impulsem, zabývat se tímto tématem, mi byla snaha správně ostrunit malou renesanční cistru. Při konfrontaci s dochovanými nástroji, laděními, repertoárem a dostupnými kovovými strunami jsem zjistil, ţe to není zase tak jednoduché, jak se můţe na první pohled zdát. Valná většina hráčů na cistru, a mnohdy ani výrobců, tento problém totiţ vůbec neřeší, neboť stačí pouze zadat dodavateli strun parametry nástroje a poţadované ladění, a nezbytné struny jsou „na světě“. Při bliţším seznamování s dostupnými informacemi o kovových strunách 16. a 17. století mi vyvstávala řada otázek (ekonomičtější verzí strun počínaje a monopolem Jobsta Meulera na ocelové struny konče), stejně tak i více moţných řešení téhoţ. Hra na cistrové nástroje a jejich výroba mi posléze přinesla určitý vhled do problematiky i z praktické stránky, a tím i snazší pochopení pramenů, stejně jako vyhraněnější kritický přístup jak k nim samotným, tak k jejich exegezi. Při zpracovávání mé předchozí seminární práce, na niţ se nyní snaţím navázat, jsem pak dospěl k závěru, ţe by mohlo být přínosné se historickým kovovým strunám a kovově ostruněným drnkacím nástrojům věnovat i nadále, neboť s rozvojem poučené interpretace staré hudby a hry na tyto nástroje začíná být potřeba objasňování takových témat aktuální.
Úvod Cílem této bakalářské práce je, pokud moţno uceleně, zpracovat základní dostupné informace o kovových strunách a kovově ostruněných drnkacích nástrojích s hmatníkem v 16. a 17. století ve snaze o správný výklad vybraných pramenů, shrnout dosavadní bádání, vyvrátit zaţité omyly v odborné literatuře a vytvořit dle moţností komplexní vhled do problematiky jak pro hudebníka, tak pro badatele. Během práce s prameny a literaturou k mé původní bakalářské práci jsem došel k zjištění, ţe se nelze zabývat historickými strunami bez detailní znalosti organologie prakticky všech známých druhů a typů dotčených hudebních nástrojů,
4
a analogicky ani kovově ostruněnými historickými drnkacími nástroji bez základního povědomí o fyzikálních vlastnostech historických strun. Ačkoliv je samotné téma poměrně zajímavé, dosud mu byla věnována větší pozornost pouze v některých zahraničních periodikách.1 Zvláštního zřetele si zaslouţí především časopis FoMRHI Quarterly,2 kde od konce 70. let 20. století probíhala na příbuzná témata diskuse, a který býval od doby svého vzniku v tomto ohledu i publikačním východiskem jak pro odborné časopisy, zejména Galpin Society Journal, tak pro hudební slovník The New Grove Dictionary of Music and Musicians. Proto jsem pracoval hlavně s literaturou výše jmenovanou. Samotné prameny jsou pak u tohoto tématu naprosto nezbytné, ať uţ jde o cistrové tabulatury, organologický traktát Michaela Praetoria či samotné dochované nástroje. Při
shromaţďování
poznatků
jsem
se
díky
předchozímu
vhledu
do problematiky snaţil přistupovat k práci s literaturou co nejkritičtěji, abych byl schopen jednak eliminovat mnoţství subjektivních názorů, vydávaných za fakta, a jednak vysledovat, odkud tato „fakta“ pocházejí. Přinucen okolnostmi jsem se pokusil i o alternativní výklad pramenů, ruku v ruce se studiem stavební techniky dochovaných nástrojů, a nezřídka jsem v interpretaci vyuţil i svých hráčských a nástrojařských zkušeností. V první kapitole se pokusím stručně nastínit samotnou výrobu strun, ve druhé to, čím se hmatníkové drnkací nástroje s kovovým ostruněním po technické stránce vyznačovaly. Ve třetí kapitole budu rozebírat nejčastěji pouţívané kovy pro výrobu
V roce 1987 vyšla i publikace s názvem The Metallurgy of 17th- and 18th-Century Music Wire od M. Goodway a J. S. Odella. Podle recenzentů však kniha ani zdaleka nesplňuje očekávání a slibované objasnění základních (a zásadních) otázek např. v oblasti akustiky a dnešní reprodukovatelnosti historických strun, v ní uvedené informace jsou často chybné, neúplné a zavádějící, hodnoty v zobrazovaných grafech bývají dezinterpretovány, anebo nejsou komentovány vůbec. Publikace údajně není pro odbornou veřejnost počínaje výrobci hudebních nástrojů, hudebníky nevyjímaje a muzikology konče, srozumitelná ani příliš přínosná, a pokud se dá vůbec o její pouţitelnosti hovořit, většina obsahu knihy můţe být srozumitelná toliko fyzikům a technologům materiálů. McGeary, Thomas: The Metallurgy of 17th- and 18th-Century Music Wire by Martha Goodway; Jay Scott Odell. Notes, Second Series, Sep. 1988, Vol. 45, No. 1, s. 61–64. Wraight, Denzil: The Metallurgy of 17th- and 18thCentury Music Wire by Martha Goodway; Jay Scott Odell. The Galpin Society Journal, Aug. 1989, Vol. 42, s. 174– 177. 2 Ten se jmenuje podle vydávající organizace. Ta se jmenovala nejprve Fellowship of Makers and Restorers of Historic Instruments, od 2. čísla časopisu v lednu 1976 Fellowship of Makers and Restorers of Historical Instruments a od 29. čísla v říjnu 1982 Fellowship of makers and researchers of historical instruments. 1
5
strun v 16. a 17. století, podrobněji se pak budu věnovat problematice ocelových strun ve sledovaném období a jejich interpretací v samostatné podkapitole. Ve čtvrté kapitole přiblíţím škály průměrů dobových strun, v páté budu pojednávat o strunách vinutých. V poslední, šesté kapitole, uvedu relativní frekvenční vztah mezi jednotlivými druhy kovových strun. Vzhledem k rozsahu bakalářské práce a šíři tématu si nekladu nárok obsáhnout zde veškerá data, ale aspoň zpřístupnit jejich část a poskytnout tak o historických kovových strunách jakţtakţ ucelený obraz.
6
1. Výroba kovových strun Produkce kovových strun byla v minulosti neodmyslitelně spjata s kovářským a později drátařským řemeslem, které, po opuštění dřívější techniky vykovávání polotovaru do poţadovaného tvaru (tj. drátu), pouţívalo kovové či kamenné destičky s otvory různého průměru,3 tzv. provlaky,4 jimiţ se rozţhavený kov protahoval. Chtěl-li řemeslník vyrobit tenký drát, musel protáhnout drát všemi předchozími velikostmi otvorů. Proto byla taková výroba časově poměrně náročná. Koncem 14. století se však pro výrobu ţelezného drátu začalo vyuţívat i vodní síly, čímţ se technologický postup významně urychlil a zlevnil. Do doby, neţ byly ţelezné struny dostupné ve vícero tloušťkách, bylo třeba kombinovat je se strunami z měkčích kovů, jako jsou bronz, a případně stříbro a zlato, ovšem vyráběnými prakticky stejným způsobem, anebo se spokojit s dosti omezeným rozsahem.5 Výroba strun se během 16. a 17. století rozšířila a zdokonalila, neboť drát jiţ produkovali specializovaní řemeslníci-drátaři. Ti vyráběli hlavně drát jakoţto polotovar k dalšímu zpracování, a to jak ze ţeleza, tak z barevných a drahých kovů či jejich slitin.6 Christoff Weigel na sklonku 17. století popisuje fungování drátařských dílen, vyuţívajících vodní sílu, které byly technicky poměrně komplikované. Ty totiţ sdruţovaly několik různých strojů, které by jinde mohly fungovat i samostatně, tj. pilu, hamr a drátovnu. V takovém zařízení se kovový polotovar, dodávaný ve formě rozměrných plátů nebo tabulí (v případě barevných kovů odlévaných), nařezal na pile na kusy poţadované délky, čímţ vznikly kovové pruty. Ty se dále přikládaly pod kladiva hamru a nechávaly vykovat do kulatých tyčí vhodného průměru tak, aby bylo moţné je dále zpracovat v drátovně. Tam se na taţní lavici na jejich tenčím konci zpilovaly do té míry, aby se daly částečně prostrčit nejširším otvorem ocelového provlaku, protoţe pak je mohly uchopit posuvné kleště, které Segerman, Ephraim: A Short History of the Cittern. The Galpin Society Journal, Apr. 1999, Vol. 52, s. 84. „Desky ty zovou se provlaky.“ Ryska, Karel: Drát. In Ottův slovník naučný. Illustrovaná encyklopædie obecných vědomostí. Sedmý díl. V Praze 1893. s. 939. 5 Segerman, Ephraim: A Short History of the Cittern. The Galpin Society Journal, Apr. 1999, Vol. 52, s. 84. 6 Gug, Rémy: Jobst Meuler or the Secret of a Nuremberg Wire Drawer. FoMRHI Quarterly, No. 51, April 1988, Comm. 866, s. 30. Oxford: Fellowship of makers and researchers of historical instruments. 3 4
7
fungovaly opět na vodní pohon.7 Ty se při práci se samočinně sevřely, uchopily drát za provlakem a táhly jej, dokud se chod kleští neobrátil. Pak se opět otevřely a drát zůstal v klidu do té doby, neţ jej kleště za provlakem znovu uchopily.8 Dle Ottova slovníku naučného měly být samotné provlaky vyrobeny z tvrdého materiálu, aby se zabránilo rychlému zvětšování otvorů v nich, a to v závislosti na tvrdosti materiálu drátu. Kvůli tomu byly provlaky z tvrdé oceli, výjimečně i z tvrdých minerálů, takové však jen pro taţení některých velmi jemných drátů. Otvory v provlacích neměly být celé cylindrické, aby se drát rovnou nepřetrhl, ale vpředu i vzadu se kónicky rozšiřující, přičemţ cylindrická měla zůstat pouze krátká střední část. Navíc nikde neměly být ţádné ostré hrany, jinak by se drát lámal. Aby se stěny otvorů opotřebovávaly co nejméně, tak se před provlakem mazal lojem smíšeným s grafitem nebo olejem a voskem. Jelikoţ však drát tlakem v otvoru při protahování tvrdnul a stával se lámavějším, měl se mezi taţením 2x-3x vyţíhat, a to ideálně v nádobách bez přístupu vzduchu, aby při ţíhání nevznikalo mnoho odpadu. Tím drát ztrácel na své pevnosti, avšak nabýval taţnosti aţ dvojnásobně.9 Obecně se řemeslník, který vyráběl z kovových prutů (délky asi půl sáhu, tloušťky jednoho palce a váţícího obvykle osm aţ devět liber) drát do průměru pisátka,10 nazýval výrobcem silného drátu.11 Ten, který však musel zastat takovouto „Weil/ aber aller Drat im Anfang, sonderlich aber der Messinge,/ Kupfferne, Stahl= und Eiserne, sehr schwehr an der Scheibe zu zie=/hen sind, als hat man/ Die Drat=Mühl/erdacht, auf selbiger wird der Messing, wann er zuvor in breitlichte/ Blatten oder Tafeln gegossen, und auf der gemeiniglich dabey befind=/lichen besonderen Seege=Mühl, in beliebige Stücke, der Länge nach/ geschnitten werden, so wohl als die Kupffer= Stahl= und Eisen=Zai=/ne, denen Hämmern untergeleget, welche durch den vermittelst des/ Wasser=Rades beförderten Umbtrieb der Wellen, steigen und fallen,/ und die untergelegte Metallene Zaine dergestalt ausstrecken, daß sie die/ gehörige Dicke bekommen, und zum Ziehen tüchtig sind, dann werden/ sie auf die Ziehe=Banck gebracht, an dem einen Ende etwas dinn ge=/feylet, daß sie durch das Loch des Ziehe=Eisens gestecket, und vor der/ Zangen gefasset werden können. Wann solches geschehen, wird dem/ Rad Lufft gemacht, durch solches die Wellen umbgetrieben, von de=/nen Armen aber der Steg nieder gedrucket, der Drat mit der Zan=/gen aufwerts gezogen, und wann die an den eisernen Zangen befe=/stigte hölzerne Stange in die Höhe schnappet, wiederumb einwärts/ gerucket der Drat aber an der sich zugleich selbst durch besondere Trie=/be umbdrehenden so gennanten Leyern auf, von dem H[aspel] aber im/ Gegentheil abgewunden.“ Weigel, Christoff: Abbildung/ Der Gemein-Nützlichen/ Haupt=Stände/ Von denen/ Regenten/ Und ihren/ So in Friedens= als Kriegs=Zeiten/ zugeordnetet Bedienten an, biß auf alle/ Künstler/ Und/ Handwercker. In Regenspurg 1698. s. 295. 8 Ryska, Karel: Drát. In Ottův slovník naučný. Illustrovaná encyklopædie obecných vědomostí. Sedmý díl. V Praze: 1893. s. 940. 9 Tamtéţ, s. 939. Ačkoliv není jasné, zda se veškeré uvedené postupy vztahují i na mnou vybrané období 16. a 17. století, mnohé se určitě dají alespoň předpokládat. 10 „[...] eines mittelmässigen Stefftes [...]“ Viz následující poznámku. 11 „Nach diesem wird der Zain, so et=/wann einer halben Elln lang, und einen Zoll dick ist, auch gemeini=/glich acht biß neun Pfund zu wägen pfleget, den Arbeitern gegeben, so/ man die/ Grob=Dratzieher/nennet, diese ziehen mit harter Mühe und schwehrer Arbeit den/Zain so dinn, daß er die Dicke eines mittelmässigen Stefftes erlan=/get, [...]“ Weigel, Christoff: Abbildung/ Der Gemein-Nützlichen/ Haupt=Stände/ Von denen/ Regenten/ Und ihren/ So in Friedens= als Kriegs=Zeiten/ zugeordnetet Bedienten an, biß auf alle/ Künstler/ Und/ Handwercker. In Regenspurg 1698. s. 293–294. 7
8
práci bez vyuţití vodní síly, pak „houpačem.“12 Další (ruční) zpracování drátu aţ na tloušťky, poţadované obchodníky, náleţelo výrobci tenkého drátu,13 přičemţ jednotlivé tloušťky byly označovány čísly.14 Člověk, který převíjel drát skrze provlak z jedné cívky na druhou za pomoci kolesa, byl „cívkař.“ Ten údajně také dokázal zmíněným způsobem vyrobit i drát srovnatelný bezmála s tloušťkou vlasu.15 Podle druhu zpracovávaného materiálu Weigel ještě vyčleňuje dvě další profese, které se však s těmi předešlými mohly částečně či zcela překrývat. Tou první jsou drátaři, kteří vyráběli drát z pravého a „lyonského“ zlata a stříbra,16 tedy drát zlatý, pravý zlatý a pravý stříbrný.17 Pro zpracování drátu z drahých kovů muselo být zlato i stříbro vysoké kvality. Sebemenší příměs (jiného kovu) prý totiţ způsobovala drsnost a nestejnoměrnost drátu, a ten se při taţení snadno lámal a trhal. Proto mělo být zvláště stříbro, které často obsahovalo měděné příměsi, dobře vyčištěné (a bez příměsí), neţ se začalo dále zpracovávat. Kov se tedy nechal rozpustit v ţelezném tyglíku (určeném k odlévání) a ještě za horka se vykoval do prutu kruhového průřezu, načeţ se srovnal pilníkem, oškrabal k tomu určeným noţem a nakonec se prut jednou nebo dvakrát protáhl skrz ţelezný provlak. Kdyţ
„Wo keine solche Drat=Mühlen sind, müssen die Grob=Dratzie=/her solche harte Arbeit verrichten, welche man auch solchem har=/ten hin und wieder Schieben, die Schieber nennet.“ Tamtéţ, s. 295. Mudra popisuje obdobné zařízení následovně: „Dalším nezbytným vybavením jeho dílny byla krátká lavice, připomínající ke stropu zavěšenou dětskou houpačku. Před tažením drátu [...] se řemeslník na této houpačce zhoupl směrem ke špalku, opřel se o špalek nohama, jejich silou se od špalku odtáhl, čímž dosáhl protažení dalšího kusu drátu, upevněného v kleštích.“ Mudra, Miroslav: Platnéřství: výroba zbroje. Praha: 2007. s. 79. 13 „[...] Klein=Dratzieher/ zur Hand, welche ihn mit weit=geringerer Mühe durch die engere Lö=/cher des Eisens folgends zu beliebiger Grösse, nachdeme es die Arbeit,/ oder des Verlegers Abgang und Handelschafft erfordert, bringen.“ Weigel, Christoff: Abbildung/ Der Gemein-Nützlichen/ Haupt=Stände/ Von denen/ Regenten/ Und ihren/ So in Friedens= als Kriegs=Zeiten/ zugeordnetet Bedienten an, biß auf alle/ Künstler/ Und/ Handwercker. In Regenspurg 1698. s. 294. 14 „[...] und so wohl von dem Grob= als Klein=Dratzieher zu einem Drat, nach/ denen unterschiedlichen Sorten und Numern, gezogen.“ Tamtéţ, s. 294. 15 „Wann dann der/ Drat so weit gebracht, daß er von den Klein=Dratziehern verarbei=/tet werden kan, wird er auch daselbst auf die Ziehe=Banck gebracht,/ und nur von einer Scheibe auf die andere, durch die weit engere Ziehe=/Eisen gezogen, und zwar so zart und klein, daß zwischen solchem Drat/ und einem Haar, fast kein Unterscheid der Schieber Scheiben=Zieher genennet/ werden.“ Tamtéţ, s. 295. 16 „Der Gut= und Lionische Gold=/ und Silber=Dratzieher.“ Tamtéţ, s. 293. Drát z „lyonského zlata“ byl ve skutečnosti stříbrný drát potaţený zlatem. Viz poznámku č. 19. 17 „Tu možno rozeznávati pravé a nepravé d.[rát]y zlaté a stříbrné. Pravý stříbrný d.[rát] má v Rakousku obsahovati zákonem ustanovených 98,5 % stříbra. Pravým zlatým d.[rát]em zove se stříbrný d.[rát] lehce pozlacený v ohni a pak jemně tažený.“ Ryska, Karel: Drát. In Ottův slovník naučný. Illustrovaná encyklopædie obecných vědomostí. Sedmý díl. V Praze: 1893. s. 940. 12
9
měl být prut pouţit k výrobě pozlaceného drátu, tak se znovu obrousil, natřel voskem určeným k ţíhání, pokladl pravým zlatem a pozlatil se.18 Druhou takovou profesí pak jsou řemeslníci, jejichţ hlavní pracovní náplní byla výroba drátu z bronzu a mědi, ale ovládali také tzv. „lyonskou techniku,“19 resp. výrobu drátu nepravého zlatého a nepravého stříbrného,20 přičemţ způsob výroby byl obdobný jako u pozlacování stříbrného drátu, jen s tím rozdílem, ţe při pozlacování musel být měděný prut nejdříve postříbřen. Takový drát byl pro laika údajně k nerozeznání od masivního drahého kovu, a i odborník s tím měl problémy, zvláště byl-li drát nově vyrobený.21 Dalším produktem byl drát cementový, který, ač byl ve skutečnosti měděný nebo bronzový, nabýval barvy zlata nebo stříbra.22 Stejně tak prý tito drátaři dokázali zbarvit ţelezný drát do krásné namodralé barvy.23
„Das Gold und Silber muß zu der so genannten guten Arbeit noth=/wendig gantz seyn, weil es durch den geringsten Zusatz viel zu rauh/ und spissig wird, daß es in dem Durchziehen gar leichtlich bricht und/ reisset, daher sonderlich das Silber, weil es insgemein etwas von/ Kupffer mit sich führet, zuvor auf dem Test abgetrieben, geläutert/ und gereiniget wird: Hierauf pflegt man es zu schmeltzen, in einem eiser=/nen Einguß zu giessen, und annoch glüend in einen rundlichten Zain zu/ schmieden, mit der Feile zu übergehen, und mit dem Schab=Messer/ abzuschalcken, dann wird es durch das Eisen ein= oder zweymal gezo=/gen, alsdann wann es zu verguldeter Arbeit dienen soll, von neuen/ etwas rauh gemacht, mit Glüh=Wachs überstrichen, und mit fei=/nem Gold beleget und verguldet.“ Weigel, Christoff: Abbildung/ Der GemeinNützlichen/ Haupt=Stände/ Von denen/ Regenten/ Und ihren/ So in Friedens= als Kriegs=Zeiten/ zugeordnetet Bedienten an, biß auf alle/ Künstler/ Und/ Handwercker. In Regenspurg 1698. s. 293. 19 Viz poznámku č. 19. 20 „Nepravý d.[rát] stříbrný jest z mědi a lehce postříbřen; nepravý d.[rát] zlatý – rovněž z mědi – jest v ohni lehce pozlacen. Poněvadž se pak brzy otře, postřibřuje se nejprve a pak teprve pozlacuje. Ve všech těchto případech jest zákonem v Rakousku stanovena váha drahého povlaku poměrem ku váze vnitřního d.[rát]u.“ Ryska, Karel: Drát. In Ottův slovník naučný. Illustrovaná encyklopædie obecných vědomostí. Sedmý díl. V Praze: 1893. s. 940. 21 Tzv. „lyonská technika“ spočívala v potahování kovového prutu drahým kovem, z tohoto prutu se uţ vytahoval drát běţným způsobem. „Die Lionische Arbeit, welche vielleicht also genennet wird, weil/ sie zu Lion in Franckreich zu erst erfunden worden, siehet, zumal/ wann sie neu, so wohl der Farb als den Glantz nach, der guten Ar=/beit gantz gleich, so, daß sie davon nicht wohl durch das blosse Aug,/ als nur vondenen, so hierinnen vor andern wohl erfahren sind, und/ täglich damit umbgehen, erkennet werden kan, doch ist sie im An=/griff gegen der guten Arbeit viel rauer und spissiger, wird auch fast e=/ben auf diese Art wie jene gemacht, ohne daß zu den Grund, an statt/ deß Silbers, hier das Kupffer dienen muß: Das Kupffer wird in/ Zaine gegossen, mit dem Hammer so viel möglich, rund geschmiedet,/ gefeilet, abgeschalcket, mit Silber, oder auch mit Gold überlegt,“ Weigel, Christoff: Abbildung/ Der Gemein-Nützlichen/ Haupt=Stände/ Von denen/ Regenten/ Und ihren/ So in Friedens= als Kriegs=Zeiten/ zugeordnetet Bedienten an, biß auf alle/ Künstler/ Und/ Handwercker. In Regenspurg 1698. s. 294. 22 „Zmínky zasluhuje ještě d.[rát] cementový, jenž jsa z mědi a na povrchu pozinkován, nabývá barvy zlatové.“ Ryska, Karel: Drát. In Ottův slovník naučný. Illustrovaná encyklopædie obecných vědomostí. Sedmý díl. V Praze: 1893. s. 940. „Hieher gehöret auch die so genannte Cementir-Arbeit, wodurch/ das Kupffer und der Messing eine Gold= oder Silber= ähnliche Farb/ bekommen, und zu dinn und dicken Drat, nach Art der Lionischen/ Arbeit, gezogen werden können.“ Weigel, Christoff: Abbildung/ Der Gemein-Nützlichen/ Haupt=Stände/ Von denen/ Regenten/ Und ihren/ So in Friedens= als Kriegs=Zeiten/ zugeordnetet Bedienten an, biß auf alle/ Künstler/ Und/ Handwercker. In Regenspurg 1698. s. 294-295. 23 Es wissen aber auch diese Dratzie=/her dem Kupffernen und Messingen Drat ausser diesem Cement, eine/ hohe, und dem Eisen eine schöne blaulichte Farbe anzubringen.“ Weigel, Christoff: Abbildung/ Der Gemein-Nützlichen/ Haupt=Stände/ Von denen/ Regenten/ Und ihren/ So in Friedens= als Kriegs=Zeiten/ zugeordnetet Bedienten an, biß auf alle/ Künstler/ Und/ Handwercker. In Regenspurg 1698. s. 295. 18
10
Lepší představu o prezentovaném řemesle můţeme dále získat z přiloţených rytin (viz obr. č. 1) i z popisu pracovních nástrojů drátaře: „Nástroje drátaře sestávají z dobré pohyblivé lavice24 k hrubé práci,25 k jemné práci26 však z pracovního stolu, na němž je vidět tažní a pracovní kolo, tažní hřeb s otvory, škrabací nůž ke škrabání drátu, pilníky k zahrocování, kleště k vytahování, rozmanitá probíjení, kterými se drát srovnává, několik železných provlaků, kterými se drát protahuje, kladivo, kterým se [drát] vtlouká do dosti širokých děr v týchž [provlacích], brusné kameny a brusné otvory, kterými se zašpičaťuje velmi tenký drát a umožňuje protahovat co nejtenčeji.“27
Obr. č. 1: Dílna drátaře.
Pravděpodobně se jednalo o jakousi houpačku. Viz pozn. č. 10. K výrobě silného drátu. 26 K výrobě tenkého drátu. 27 „Der Werkzeug der Dratzieher bestehet zu der groben Arbeit/ in einer guten Schieb=Banck, zu der kleinen Arbeit aber in einem/ Werck=Tisch, daran die Zieh= und Arbeit=Scheibe, der Ziehe=Nagel/ mit einer Röhren zu sehen, beede gebrauchen Schab=Messer, den Drat/ zu schaben, Feilen zum Spitzen, eine Zange zum Ausziehen, unterschied=/liche Durchschläge, den Drat damit zu richten, etliche Ziehe=Eisen, den/Drat dadurch zu ziehen, einen Hammer, die allzuweite Löcher an sel=/bigen zu verklopffen, Wetz=Steine und Wetz=Röhren, den gar subti=/lesten Drat zu spitzen, und auf das zarteste ziehen zu können.“ Weigel, Christoff: Abbildung/ Der Gemein-Nützlichen/ Haupt=Stände/ Von denen/ Regenten/ Und ihren/ So in Friedens= als Kriegs=Zeiten/ zugeordnetet Bedienten an, biß auf alle/ Künstler/ Und/ Handwercker. In Regenspurg 1698. s. 296. 24 25
11
Vyrobené dráty měly mnohočetné vyuţití, kovové struny tedy tvořily pouze část jejich jmenovité produkce.28 Těţko říci, zda se na ně i přesto nevztahovaly nějaké specifické úpravy, odlišující je od jiného drátu.29 Vedle ţelezných strun různé kvality a průměrů byly dostupné i bronzové struny na bázi mědi s nízkým obsahem cínu, avšak ne uţ tvrdé mosazné struny (slitina mědi se zinkem v poměru 2:1) vyráběné z téměř čistého zinku a mědi ani tvrdé ocelové struny z fosforem legované oceli. Obojí je totiţ aţ záleţitostí poloviny 19. století.30
„Der Messinge, kupfferne, stähl= und eiserne Drat hat ebenfals/ seinen vielfältigen Nutzen, er dient zu Beförderung der edlen Mu=/sic, die Clavicordien, Spinet, Clavicymbeln, Cymbal, Harpfen und/ dergleichen Instrumentem damit zu beziehen, [...] Es wird/ gebraucht von den Goldschmieden, Gürtlern, [...]“ Tamtéţ, s. 296–297. 29 Srovnej: „Drát do náležité tloušťky vytažený uhladí se koží a jemným pískem, a podle čísel navine se na cívky.“ [Redakce Ottova slovníku naučného]: Struna. In Ottův slovník naučný. Illustrovaná encyklopædie obecných vědomostí. Dvacátýčtvrtý díl. V Praze: 1906. s. 283. 30 Rhodes, J. J. K. – Thomas, William R.: The String Scales of Italian Keyboard Instruments. The Galpin Society Journal, Mar. 1967, Vol. 20, s. 49–50. 28
12
2. Specifika drnkacích nástrojů s kovovým ostruněním Nejdůleţitějším specifikem byl poţadovaný maximální rozsah nástrojů, který měl celkový vliv na vzhled, konstrukci a ladění nástroje. Spíše neţ cokoliv jiného je totiţ u těchto nástrojů vidět snaha se vyrovnat (či se aspoň přiblíţit) ostatním soudobým strunným nástrojům. Nedostatky kovových strun byly vynahrazovány dlouhým krkem a hmatníkem s mnoha praţci (od 16. století byl jejich počet v chromatickém systému zpravidla 17 nebo 19), a je moţné, ţe odrazem takových nedostatků bylo i dlouho přetrvávající (alespoň částečně) diatonické ladění na hmatníku. Z 90. let 15. století máme u Tinctorise moţná první zmínku o cistře či o jejím kovově ostruněném předchůdci, tj. citole. Jeho „cetula“, povaţovaná za italský vynález, měla na hmatníku dřevěné praţce, hrálo se na ni plektrem, měla 4 struny (nebo sbory) ze ţeleza a/nebo bronzu v otevřeném rozsahu kvinty. Ty byly laděny sestupně – nejprve zřejmě velká sekunda, kvarta, a pak směrem nahoru opět velká sekunda.31 Vztaţeno k pozdějším cistrovým laděním by mohlo jít např. o ladění e´d´a h nebo d´c´g´a´. Taktéţ se zmiňuje o moţném doplnění střevově ostruněné loutny o bronzovou strunu do hlubší oktávy, která prý zněla nejen hlasitěji, ale i jemněji neţ struny střevové.32 Výše zmíněná cetula však udala ráz i nástrojům následným, z čehoţ bych vyzdvihl hlavně dřevěné praţce, které umoţnily rozšíření rozsahu nástroje směrem ke kobylce, aniţ by se musel prodluţovat krk vůči korpusu. Praţce byly později doplněny o bronzovou část, aby nedocházelo k jejich opotřebení (např. oproti střevovým převazům u louten). Kobylka, přes niţ byly nataţeny struny „Ab ipsa etiam lyra instrumentum aliud processit: ab Italis qui hoc compererunt cetula nominatum. Super quam quatuor enee vel calibee chorde: ad tonum et tonum: diatessaron: ac rursus tonum: communiter disposite tenduntur: pennaque tanguntur. Et hec ipsa cetula plana existens: quasdem elevationes ligneas quas populariter tastas appellant: in collo proportionaliterh abet ordinatas. Contra quas chorde digitis compresse: sonum: vel sublimiorem vel humiliorem efficiunt.“ Baines, Anthony: Fifteenth-Century Instruments in Tinctoris's De Inventione et Usu Musicae. The Galpin Society Journal, Mar. 1950, Vol. 3, s. 23. 32 „His autem chordis ex arietum intesti-nis comniuniter factis: sunt qui germanica inventione: gravissime quan-dam aliam ei per diapason consonantem adjiciunt eneam: Qua concentus non modo itidem fortior: verum etiam longe suavior efficitur.“ Tamtéţ, s. 22. 31
13
aţ ke struníku (ať uţ měl jakoukoliv podobu), byla vyšší neţ u louten – jednak kvůli větší amplitudě kovových strun a jednak, protoţe to bylo pohodlnější pro hru plektrem. Hra plektrem se pak u většiny kovově ostruněných drnkacích nástrojů změnila během 17. století v prstovou techniku, vycházející z té loutnové. Otevřený rozsah strun se u sice od dob Tinctorisovy cetuly zvětšoval, ale zpravidla se tak dělo jen po malých intervalových skocích, které byly dílem nových objevů a experimentů v oblasti kovových strun. Na cetulu navázala čtyřsborová renesanční cistra s rozsahem velké sexty (e´d´g a), v roce 1533 Lanfranco hovoří o šestisborové cistře v rozsahu jedné oktávy, francouzská čtyřsborová cistra druhé poloviny 16. století (Le Roy 1564) měla rozsah nony (dáno oktávováním spodních sborů, přičemţ nejhlubší struny byly snad jiţ dvojitě vinuté), Sixtus Kargel roku 1575 uvádí u šestisboru otevřený rozsah jiţ tredecimu.33 Ta byla nadlouho pro kovově ostruněné drnkací nástroje limitní. Stejné je to ještě u Praetoriovy Gross Sechs Chörichte Cither,34 a dokonce i u Dominici Zwölff Chörichte Cither,35 kde je rozsah o tón a půl uţší, a to i přesto, ţe tento nástroj vyuţíval většiny invencí pro zvětšení rozsahu strun, tj. zešikmení praţců a kobylky, pouţití druhé kolíkové skříňky na basové struny, přičemţ se dá předpokládat i vinutí nejniţšího sboru na hmatníku. U posledně jmenovaného nástroje jsou patrné snad i zúročené zkušenosti s praskáním strun u kolíkových skříněk pro basové struny vlivem ostřejších úhlů (nástrojař to vyřešil kolíkovou destičkou) a snazším laděním za pomoci velmi tenkých kolíčků a dlouhé kolíkové skříňky zalomené jen velmi pozvolně. Poslední inovace byly na přelomu 16. a 17. století, kromě přiklíţených šikmých kobylek36 s kovovým praţcem a moţností zachytit struny pomocí drobných hřebíčků, i další rozšíření otevřeného rozsahu, tentokrát pravděpodobně díky zlepšení technologií výroby vinutých strun, takţe se jiţ orfarion rozsahem vyrovnal
Abbott, Djilda – Segerman, Ephraim: Strings in the 16th and 17th Centuries. The Galpin Society Journal, May 1974, Vol. 27, s. 52. 34 Viz kap. 3. 1. 3. Gross Sechs Chorichte Citter. 35 Viz kap. 3. 1. 4. Zwolf chorichte cither. 36 Nedlouho před rokem 1594. Gill, Donald: The Orpharion and Bandora. The Galpin Society Journal, Jul. 1960, Vol. 13, s. 19–20. 33
14
loutně. To však např. pro klávesové nástroje prakticky neznamenalo problém (díky primárně vyuţívané moţnosti zkracování menzury), který by muselo zásadně řešit. Dalším charakteristickým rozdílem oproti drnkacím nástrojům se střevovým ostruněním bylo typické sborování prvního sboru, tj. dvě struny namísto pouze jedné. Zbylé struny na hmatníku byly ve sboru zprvu po dvou nebo třech,37 od počátku 17. století jiţ téměř pravidelně toliko po dvou38 a v unisonu.39 Jestliţe nástroj disponoval basovými strunami mimo hmatník, pak byly tyto struny stejně jako u louten jednoduché, někdy bez vinutí, jindy vinuté. Co do způsobu hry je u cister doloţena jak hra plektrem (brkem),40 tak prsty,41 přičemţ druhý zmíněný způsob po roce 1600 začíná pomalu převládat. U orfarionu a jemu podobných nástrojů je doloţena logicky pouze loutnová technika hry,42 u cistrových nástrojů s 2. kolíkovou skříňkou se jeví hra prsty kvůli basovým strunám jako nutnost.
„[...] Scire convenit in Cithara, [...] Dixi 4. esse chordas seu nervos, [...] itaq[ue] tres illae nervoru[m]/ terniones singulos ta[n]tum vale[n]t nervos, reliqui duo unicu[m]. [...]“ Vreedman, Sebastian: Nova longeque elegantissima cithara ludenda carmina, cum gallica tum etiam germanica: Fantasiae item, Passomezi, Gailliarde, Branles Almandes etc. Lovanii 1568. Sbory po třech se skládaly typicky z jedné tlusté nebo vinuté struny a dvou tenkých v horní oktávě. „[...] Tertia vero/ linea tertium representat nervu[m], co[n]stans duabus parvis, & una maiori chorda, [...]“ Tamtéţ. 38 Mnohé dochované nástroje byly v různých obdobích přesborovány, popř. i s přidáním dalších kolíčků, takţe je často obtíţné určit, kolik měly sborů původně. 39 Praetorius se o oktávování nezmiňuje, dá se však předpokládat i u niţších sborů některých vícesborových nástrojů. Nepíše o něm totiţ ani u louten, ačkoliv jinak je doloţitelné. Např. Barley uvádí oktávování loutny od čtvrtého sboru níţe ještě na konci 16. století: „The foure and twentieth Rule. [...] the great base, which will be un-/ to thee a very good guide to conduct thee to his companion the next string, the which must be higher by eight/ notes, then the fift being the second base, [...] and the next string/ unto that, to be higher than the second base by eight notes, the next unto that being the fourth string, [...] and his companion to be set higher by eyght/ notes, the third part called the great meanes, shall bee [...] in unitie:“ Barley, William: A nevv Booke of Tabliture Containing/ sundrie easie and familiar Instructions shevving hovve to attaine to the knovvledge, to/ guide and dispose thy hand to play on sundry Instruments, as the Lute, Orpharion,/ and Bandora: Together vvith diverse nevv Lessons to eache of these Instruments. London 1596. 40 „[...] that old Fashion of playing with a quil is not good, [...]“ Playford, John: Musick´s Delight on the Cithren, Restored and Refined to a more Easie and Pleasant Manner of Playing than formerly; And set forth with Lessons Al a Mode, being the Choicest of our late new Ayres, Corants, Sarabands, Tunes, and Jiggs. To which is added several New Songs and Ayres to Sing to the Cithren. London 1666. 41 „[...] and so with/ your Thumb and first finger and sometimes the second strike your strings, as is used on the Gittar [...]“ Tamtéţ. 42 Orfariony měly totiţ stejné ladění jako renesanční loutna, obvykle v g nebo v a (viz kap. 3. 1. 2. Bandora, orfarion a penorcon). Proto mohly hrát (a hrávaly) z loutnové tabulatury. Na orfarion bylo však potřeba hrát mnohem jemněji a obezřetněji neţ na loutnu. „[...] the Orpharion doth necessaritie require a more gentle & drawing stroke than the Lute, I meane the/ fingers of the right hand must be easilie drawen over the stringes, and not suddenly griped, or sharpelie stro-/ ken as the Lute is: for if yee should doo so, then the wire stringes would clash or iarre together the one a/gainst the other; which would be a cause that the sounde would bee harsh and unpleasant:“ Barley, William: A nevv Booke of Tabliture for the Orpha_/ rion: Contayning sundrie sorts of lessons, colected together out of diverse good Authors, for/ the furtherance and delight of such as are desirous to practise on this Instrument. London [s. d.]. 37
15
3. Materiál strun 3. 1. „Ocelové“ struny na Praetoriových nástrojích a jejich problematika Na přelomu 16. a 17. století se objevily nástroje, které svým rozsahem a laděním zmíněným u Praetoria vzbuzovaly pozornost současných badatelů, zvláště se to týká tzv. Klein Englisch Zitterlein, kterou podkládali nutnost existence ocelových strun s vysokým tahem obdobných těm dnešním, přikládajíce takový vynález Jobstu Meulerovi v Norimberku.43 Tato moţnost se ale jeví jako nepravděpodobná.44 Mnohaleté bádání a diskusi v oblasti raně novověkých kovových strun pak završil článek Praetorius's Plucked Instruments and their Strings od Ephraima Segermanna,45 který zde konečně souhrnně uvádí i konkrétní údaje či data pro svá dřívější tvrzení. To, co bylo dříve pouhým slovním odkazem s relativní hodnotou, nyní upřesňuje svými výpočty. Z jeho přehledné tabulky46 tak lze vyčíst, co je podkladem pro konkrétní tvrzení, a to včetně chyb, na něţ se pokusím zaměřit. Tento článek je totiţ základním kamenem pro Segermannovu teorii o ocelových strunách a v podstatě jediný vyuţívá pádných argumentů, na rozdíl od všech ostatních indicií uzpůsobených více či méně na míru této teorii, přičemţ postupem času byly publikovány nepřímé doklady kvalitativně horší a vědecky jen velmi těţko obhajitelné. U všech nástrojů, kde Praetorius zmiňuje kovové struny, udává pouze termín Messings und Stälenen Säitten,47 takţe „ţelezné“ struny nikde neuvádí. Ony „ocelové“ struny jsou tudíţ ve skutečnosti ţelezné; moderní ocelové struny byly vyráběny Např.: Shann, Richard: Phosphorus iron music wire. FoMRHI Quarterly, No. 48, July 1987, Comm. 821, s. 33. Oxford: Fellowship of makers and researchers of historical instruments. 44 Z dopisu Heinricha Schütze (3. 7. 1621), adresovanému saskému kurfiřství na záchranu podnikání Jobsta Meulera se jako Stäline a z odpovědi norimberského sněmu (4. 9. 1621) stehlene ve vztahu ke strunám často (blíţe nepodloţeně) interpretují ocelové struny s vysokým tahem, avšak nikde v dochované korespondenci nejsou řečeny konkrétní fyzikální vlastnosti těchto strun. Pravděpodobně se tedy jednalo o struny ţelezné, které svými akustickými vlastnostmi nebyly natolik výjimečné, aby se tou dobou nedaly sehnat jinde. Nutno dodat, ţe pokud by byla jedinečná právě moţností vyššího ladění, jistě by to bylo v dopise zmíněno. Karp, Cary: Heinrich Schütz´s Strings. FoMRHI Quaterly, No. 30, January 1983, Comm. 439, s. 12–13. Oxford: Fellowship of makers and researchers of historical instruments. 45 Segerman, Ephraim: Praetorius's Plucked Instruments and their Strings. FoMRHI Quarterly, No. 92, July 1998, Comm. 1593, s. 33–37. Oxford: Fellowship of makers and researchers of historical instruments. 46 Viz Přílohu č. 1. 47 O pouze bronzových strunách mluví v popisu irské harfy a scheitholtu. Scheitholt však Segermann opomněl zařadit. Praetorius, Michael: Syntagma musicum, Band II, De Organographia. Wolfenbüttel: 1619. In Documenta Musicologica XIV (Edd. Gurlitt, Wilibald), Kassel-Basel-London: 1985. s. 54 [56] a 57. 43
16
aţ od roku 1854.48 Na klávesových nástrojích není existence ocelových strun49 do 19. století hodnověrně doloţena ani opodstatněna, ačkoliv se v minulosti objevila snaha Segermannovu teorii prosadit i na ně.50 Navíc není dochovaný jediný zlomek ocelové struny z období 16. – 18. století.51 Přesto bývá terminologie sporná nejen v barokních pramenech, ale i v literatuře poněkud mladšího data.52 Určitý klíč k pochopení ale podává i sám Weigel: „Co se týče oceli, je to totéž železo, jež je s ocelí velmi blízce příbuzné, ta jej předčí pouze a jedině svou tvrdostí; tehdy, když se roztaví/rozžhaví s (černým) uhlím, které váže vlhkost, tak se velmi snadno stane křehkým a změní se v ocel; tato křehkost společně s přidáváním tvárného železa a jeho legováním činí takto vyrobenou ocel velmi pružnou a vhodnou k rozličnému zpracování.“53 Výše uvedené tedy naznačuje, ţe jako ocel mohlo být historicky označováno jednak takové ţelezo, které prošlo procesem kalení či nauhličení, čímţ splňovalo kritérium křehkosti a tvrdosti, a jednak takové, které bylo poté nadále zušlechťováno skováváním s ţelezem či ocelí jiných vlastností, popř. legováním dalšími prvky.
Rhodes, J. J. K. – Thomas, William R.: The String Scales of Italian Keyboard Instruments. The Galpin Society Journal, Mar. 1967, Vol. 20, s. 60, pozn. č. 6. Srovnej: „S[tru]ny ocelové vyráběli nejdříve r. 1834 v Anglii (Webster v Manchesteru); [...]“ [Redakce Ottova slovníku naučného]: Struna. In Ottův slovník naučný. Illustrovaná encyklopædie obecných vědomostí. Dvacátýčtvrtý díl. V Praze 1906. s. 283. 49 Jako ocelové struny označuji struny, které jsou specifickými výrobními postupy vyrobeny tak, aby snesly vyšší tah neţ je tomu u strun ţelezných. Jediným muzikologickým všeobecně uznávaným řešením jsou struny z fosforové či bezuhlíkaté oceli. 50 Wraight, Denzil: Strong Iron Wire and Long Scales in Italian Harpsichords. FoMRHI Quarterly, No. 50, January 1988, Comm. 852, s. 37–40. Oxford: Fellowship of makers and researchers of historical instruments. 51 Karp, Cary: Steel Music Wire. FoMRHI Quarterly, No. 36, July 1984, Comm. 548, s. 45. Oxford: Fellowship of makers and researchers of historical instruments. 52 Srovnej: „D.[rát] železný má rozsáhlé upotřebení. Tak na struny do pian, [...] D.[rát] ocelový. Výroba jeho jest v podstatě táž jako u d.[rát]u železného a při upotřebení zastupuje d.[rát] železný tam, kde běží o větší pevnost.“ (Ryska, Karel: Drát. In Ottův slovník naučný. Illustrovaná encyklopædie obecných vědomostí. Sedmý díl. V Praze 1893. s. 940.) a „Mimo to hotoví se s[tru]ny z kovů, a to zejména z ocelového drátu, ač dříve užíváno drátu mosazného nebo měděného. [...] Při klavírech starých bývalo užíváno také s[tru]un mosazných, nyní dávají přednost ocelovým jakožto trvanlivějším.“ ([Redakce Ottova slovníku naučného]: Struna. In Ottův slovník naučný. Illustrovaná encyklopædie obecných vědomostí. Dvacátýčtvrtý díl. V Praze 1906. s. 283.) 53 „Den Stahl betreffend, ist selbiger dem Eisen sehr nahe ver=/wandt und übetrifft dieses einig und allein mit seiner Härte, dann/ wann man das Eisen mit harten Kohlen schmeltzet, und dessen Feuch=/tigkeit bindet, wird es gar leichtlich spröt, und in Stahl verwandelt,/ welche Sprötigkeit mit Zusetzung und Legierung von zähen Eisen, diesen/ gemachten Stahl sehr geschmeidig, und zu allerley Arbeit bequem und/ tüchtig machet.“ Weigel, Christoff: Abbildung/ Der Gemein-Nützlichen/ Haupt=Stände/ Von denen/ Regenten/ Und ihren/ So in Friedens= als Kriegs=Zeiten/ zugeordnetet Bedienten an, biß auf alle/ Künstler/ Und/ Handwercker. In Regenspurg 1698. s. 350. 48
17
Pro objasnění problematiky tedy níţe uvádím Praetoriovy nástroje dle tabulky v posledně zmíněném článku,54 které v dosavadním bádání neměly pro svůj vysoký tah jiné logické zdůvodnění,55 a kde Segerman shledal nutnost ocelové struny pouţít.56
3. 1. 1. Testudo theorbata Theorbovaná loutna (viz obr. č. 2) je prvním nástrojem, kterým se v tomto kontextu budu podrobněji zabývat. Praetorius sice zmiňuje, ţe některé loutny jsou ostruněny kovově a naladěny stejně jako „běţná loutna“ (s dlouhým krkem), avšak první dva sbory57 jsou po způsobu theorby v lomeném ladění, tedy o oktávu níţe,58 protoţe v obvyklé výšce těchto sborů je naladit nelze.59 To je koneckonců zásadní tvrzení, které jakékoliv speciální struny60 popírá. Segermann tedy špatně interpretuje výšku prvního sboru, který je ve skutečnosti nikoliv g´, ale g.
Viz Přílohu č. 1. Karp, Cary: Steel Music Wire. FoMRHI Quarterly, No. 36, July 1984, Comm. 548, s. 45. Oxford: Fellowship of makers and researchers of historical instruments. 56 U nástrojů Sechs chorichte Cither, Sechs chorichte chor cither a Irlendisch Harff tuto potřebu neshledává. Navíc uvádím bandoru. Viz kap. 3. 1. 2. Bandora, orfarion a penorcon. 57 Quinta znamená první sbor, quarta druhý sbor, apod. Praetorius, Michael: Syntagma musicum, Band II, De Organographia. Wolfenbüttel: 1619. In Documenta Musicologica XIV (Edd. Gurlitt, Wilibald), Kassel-Basel-London: 1985. s. 50. 58 Tj. od prvního sboru: g d a f c G F, atd. 59 „Deren seynd nun zweyrley Arten; Die eine mit Gegensaitten: Die andere mit Messings und Stälenen Saitten. Und mit solchen Saiten beziehen auch etliche jetzt die rechten gemeinen Lauten: Aber die Quarta und Quinta wird alsdann umb eine Octav tieffer/ als sonsten gestimmet/ gleich wie in der Theorba die lenge des Corporis, und die Messings Saitten/ solches nicht anders leiden/ und die rechte höhe nicht erreichen können.“ Praetorius, Michael: Syntagma musicum, Band II, De Organographia. Wolfenbüttel: 1619. In Documenta Musicologica XIV (Edd. Gurlitt, Wilibald), Kassel-Basel-London: 1985. s. 52. 60„Special wire“, „specially strong wire“. Segerman, Ephraim: Ferrous Wire of High Tensile Strength ca 1600. FoMRHI Quarterly, No. 30, January 1983, Comm. 440, s. 26. Oxford: Fellowship of makers and researchers of historical instruments. 54 55
18
Obr. č. 3: Bandora (č. 1), orfarion (č. 2) a penorcon (č. 3).
Obr. č. 2: Theorbovaná loutna (č. 2), evidentně s kovovým ostruněním, a malá anglická cistra (č. 7).
19
3. 1. 2. Bandora, orfarion a penorcon61 U této skupiny nástrojů (viz obr. č. 3) Segermann vybírá ladění nekriticky aţ účelově,62
čímţ
sice
podporuje
vlastní
teorii,
ale
zbytečně
tím
vnáší
do problematiky zmatek. Dle jeho měření a přepočtů má Praetoriova bandora63 menzuru 73/78,9 cm, penorcon64 64,4/73,5 cm a orfarion65 58/63,9 cm. Porovnáním s dochovanými nástroji je zřejmé, ţe ve skutečnosti byly zobrazené nástroje mnohem menší neţ jak uvádí Segermann na základě rytin. Dle Praetoriovy specifikace by totiţ orfarionem mohl být nástroj z frankfurtského historického muzea s osmi sbory a menzurou 42,5/48 cm,66 devítisborové nástroje „Palmer orpharion“67 s menzurou 52,2/60,28 cm a nástroj z brunšvického městského muzea68 by jiţ spadaly do kategorie penorcon, svou menzurou a předpokládaným laděním tedy stále ještě v tolerovatelných mezích. Poslední dochovaný nástroj, tzv. „Rose orpharion“ z roku 1580 s paralelními praţci a tím pádem i jedinou menzurou 59,8 cm69 je natolik specifický,70 ţe je obtíţné
Jelikoţ se prameny a autoři novodobých článků v terminologii vzájemně rozcházejí (a toto téma by si zaslouţilo o více prostoru), pro účely této práce ponechávám Praetoriova označení nástrojů v počeštěné podobě. 62 Ze dvou Praetoriem uvedených ladění (viz Přílohu č. 2) Segermann pouţil u bandory to niţší (1. sbor a místo d´), u orfarionu naopak to vyšší (1. sbor a´ místo g´); penorcon má uvedeno pouze jedno. Tím vytvořil dojem, ţe jeden z těchto tří nástrojů (bandora) je „v pořádku“, tj. bez ocelových strun se obejde, a zdiskreditoval argument velikostní odchylky této skupiny nástrojů. 63 „Bandoër [...] Ist in Engelland erfunden/ nach der Lauten Art/ fast einer grossen Cyther gleich/ mit einfältigen und doppelt- auch vier- oder mehrfach gedreheten Messings und stälenen Säiten bezogen/und wird von sechs/bißweilen auch sieben Choren wie eine Laute/ doch unterschiedlich gestimmer: Ohn daß jme die Quinta, welche sonsten uff der Lautten gebraucht wird/ mangeln thut.“ Praetorius, Michael: Syntagma musicum, Band II, De Organographia. Wolfenbüttel: 1619. In Documenta Musicologica XIV (Edd. Gurlitt, Wilibald), Kassel-Basel-London: 1985. s. 53–54. 64 „Penorcon ist fast eben derselbigen Art/ allein daß es etwas breitter am Corpore ist/ als ein Bandoer/ und hat gar ein breitten Halß oder Griff/ also daß neun Chor Säitten neben einander doruff liegen können: An der länge aber ist es in etwas kleiner/ als das Bandoer/ und grösser als ein Orphereon.“ Tamtéţ, s. 54. 65 „Das Orphereon ist an der proportion, wie ein Bandoer/ doch etwas kleiner/ von Messings- und Stälenen Saitten; wird wie eine Laute im Cammer Thon/ (als nemlich die Quinta ins g´) gestimmet.“ Tamtéţ, s. 54. Z tabulky ladění navíc oproti bandoře vyplývá i moţnost existence 8. sboru. Viz Přílohu č. 2. 66 Segerman, Ephraim: Orpharion News. FoMRHI Quarterly, No. 27, April 1982, Comm. 407, s. 25. Oxford: Fellowship of Makers and Restorers of Historical Instruments. 67 Údajně jediný signovaný nástroj tohoto typu, přepočet menzury dle 12. praţce. Autor článku uvádí, ţe současná poloha kobylky je vinou přestavby mírně odlišná od té původní. Darryl, Martin: Report and drawing notes on the Orpharion, Francis Palmer, London, 1617, Collection of Musikmuseet, Musikhistorisk Museum & Carl Claudius’ Samling, Copenhagen, Denmark, Inv. No. CL 139. Copenhagen: 2004, 2005, 2007. 68 Menzuru ani jiné bliţší informace se mi nepodařilo zjistit. Jiný dochovaný exemplář není známý. Tamtéţ. 69 Gill, Donald: The Orpharion and Bandora. The Galpin Society Journal, Jul. 1960, Vol. 13, Appendix A, s. 24. 70 Postavil ji londýnský výrobce nástrojů John Rose (či jeho syn), který byl s největší pravděpodobností i vynálezcem tohoto typu nástroje. Údajně jej vytvořil poprvé jiţ roku 1562 (Gill, Donald: The Orpharion and Bandora. The Galpin Society Journal, Jul. 1960, Vol. 13, s. 14.), nicméně stadium vývoje dochovaného nástroje z roku 61
20
jej do této klasifikace zařadit. Pravděpodobně se však jedná o ranou bandoru, původně s pěti sbory,71 podle odváţnější teorie by mohlo jít dokonce o kovově ostruněnou barokní kytaru.72 Další z argumentů, proč musely být nástroje tohoto typu ostruněny i ocelovými strunami, je jejich atypicky velký rozsah. Řešení této otázky poskytuje opět sám Praetorius.73
3. 1. 3. Gross Sechs Chorichte Citter Tento nástroj, tzv. velká šestisborová cistra (viz obr. č. 4), rozsahově shodný s jinými šestisborovými cistrami (viz obr. č. 5), údajně však 2x větší neţ běţná cistra,74 je ze strany pramenů obtíţněji interpretovatelný, avšak poskytuje dvě teoreticky moţná řešení. Tím prvním a vcelku uznávaným je, ţe se Praetorius spletl při vytváření rytiny a nástroj zobrazil větší. Udanou délku 2 Elle (2 sáhy), o níţ píše, ţe je to celková délka nástroje, na vyobrazení nedopatřením vztáhl pouze na menzuru strun. Následně (a je to moţné vzhledem ke specifické kvalitě této rytiny) si toho asi všiml a velikostně zmenšil zbytek nástroje (tomu by napovídal i extrémně dlouhý hmatník, apod.). Segermann z tohoto důvodu uvádí i menzuru po celkové redukci cistry na 2 Elle. Tah strun pak není tak velký, ačkoliv stále by byla cistra laděna výše neţ je moţné. Tam uţ je třeba korekce samotné rytiny, především co do proporčního 1580 se stále jeví jako poměrně rané a neustálené. Tvarově se odlišuje jak od dochovaných nástrojů, tak od sporých ikonografických dokladů, ladění je pouze předpokládané. Mohlo totiţ původně jít o pětisborovou cistru. 71 Luby jsou mj. intarzovány nápisem CYMBALVM DECACHORDON (Darryl, Martin: The Early Wire-Strung Guitar. The Galpin Society Journal, May 2006, Vol. 59, s. 135.) či cymbalum decachordum, coţ jednoznačně poukazuje na původní počet strun. Tomu by napovídalo i to, ţe jsou 2 kolíčky evidentně přidané později. Kobylka však známky alterace z pětisboru nejeví, tudíţ mohla být vyměněna uţ samotným Rosem. Hadaway, Robert: An Instrument-Maker's Report on the Repair and Restoration of an Orpharion. The Galpin Society Journal, Apr. 1975, Vol. 28, s. 38–39. 72 Jak poslední výzkumy ukazují, i chitarra battente byla ostruněna kovovými strunami se stejným laděním jako horních 5 sborů bandory, ovšem v ladění lomeném. O lomeném ladění u bandor nejsou doklady. Darryl, Martin: The Early Wire-Strung Guitar. The Galpin Society Journal, May 2006, Vol. 59, s. 124, 135–136. 73 Viz kap. 5. Vinutí strun. 74 „Großsechs Chöricht Cither/ do das Corpus noch eins so groß ist/ und umb eine quart tieffer/ als die vorigen sech Chörichten Cithern/ nemlich also/ fis D A d a h gestimmet wird. Ist in alles fast zwo Ellen lang:“ Praetorius, Michael: Syntagma musicum, Band II, De Organographia. Wolfenbüttel: 1619. In Documenta Musicologica XIV (Edd. Gurlitt, Wilibald), Kassel-Basel-London: 1985. s. 55.
21
prodlouţení kolíkové skříňky na úkor menzury. Obecně totiţ nebyl důvod stavět velké nástroje s vysokým laděním. Druhou, méně pravděpodobnou, moţností je, ţe by cistra byla opravdu velká a vyobrazena ve správném měřítku. V takovém případě by bylo nutno počítat opět s chybou co do posunuté oktávy,75 tj. oproti obvyklé velikosti šestisborové Obr. č. 4: Velká šestisborová cistra (č. 3).
cistry by byla posunuta nikoliv jen
o kvartu, ale o oktávu a kvartu, coţ by v závislosti na vyobrazení přibliţně vycházelo. Proti by však mohl mluvit argument, ţe je více neţ 2x větší neţ běţná cistra a má navíc kratší menzuru neţ by při své tónové výšce mohla mít, avšak hráčsky by při tak velké menzuře byla pouţitelná jen velmi obtíţně, pokud vůbec.
3. 1. 4. Zwolf chorichte cither Dvanáctisborová cistra, či spíše ceterone (viz obr. č. 5), je asi největším cistrovým nástrojem, který Praetorius popisuje. Je údajně velká jako basa a zní jako by člověk slyšel hrát cembalo.76 Praetorius však na jedné tabulce nedopatřením udává, společně s laděním malé anglické cistry, ladění o oktávu vyšší neţ by mělo být, tj. nejvyšší tón e´, nejniţší B.77 V případě, ţe by Praetorius měl na mysli opravdu tuto oktávu, tak by se první čtyři sbory svou výškou shodovaly s tzv. italským laděním čtyřsborové cistry, respektive s laděním nástroje s menzurou takřka poloviční. Těţko si však představit tak vysoké ladění v kovových strunách na tak velkém nástroji s dvojí menzurou.
Viz kap. 3. 1. 4. Zwolf chorichte cither a kap. 3. 1. 5. Klein Englisch Zitterlein. „Noch wird eine grössere Art von Citheren gefunden mit 12. Choren/ welche ein herrlichen starcken Resonans von sich gibt/gleich als wenn ein Clavicymbel oder Symphony gehöret würde: [...] Welche fast so lang als eine Baßgeige seyn sol.“ Praetorius, Michael: Syntagma musicum, Band II, De Organographia. Wolfenbüttel: 1619. In Documenta Musicologica XIV (Edd. Gurlitt, Wilibald), Kassel-Basel-London: 1985. s. 55. 77 Viz Přílohu č. 3. 75 76
22
Celou
věc
navíc
komplikuje
Segermann, který uvádí podle Praetoria jako nejvyšší sbor e´, ale nejniţší (zřejmě omylem) uţ B´,78 takţe není chyba v jeho propočtech na první pohled zřejmá.
Obr. č. 5: Dvanáctisborové ceterone (č. 1) a šestisborová cistra (č. 2).
3. 1. 5. Klein Englisch Zitterlein Takzvaná malá anglická cistra (viz obr. č. 2) je nejčastěji citovaný nástroj jakoţto doklad nutnosti pouţití ocelových strun, přitom skutečnost je mnohem prozaičtější. Praetorius totiţ na jedné z jeho tabulek ladění omylem posunul oba uvedené nástroje o oktávu výše.79 Je ovšem moţné, ţe u tohoto nástroje sám Praetorius neměl jasno. V textu totiţ u vlastního ladění této cistry, které se dle něj shoduje s laděním čtyřsborové loutny, uvádí informace odlišné od těch v popisu louten;80 uvádí jej v obou oktávách,81 sice s poznámkou, ţe je cistra laděná o oktávu výše neţ loutna,82 nicméně zároveň udává tloušťky jednotlivých strun,83 která svědčí o opaku a definitivně potvrzují, ţe byl nástroj laděn o oktávu níţe, neţ má uvedeno Respektive BBb. Viz Přílohu č. 1. Viz kap. 3. 1. 4. Zwolf chorichte cither. 80 Čtyřsborová loutna má však být naladěna jako spodní čtyři sbory pětisborové loutny, tedy c f a d´, nikoliv horní čtyři, tj. f a d´ g´, jak je uvedeno u cistry. Praetorius, Michael: Syntagma musicum, Band II, De Organographia. Wolfenbüttel: 1619. In Documenta Musicologica XIV (Edd. Gurlitt, Wilibald), Kassel-Basel-London: 1985. s. 49. 81 Tamtéţ, s. 55. 82 Výrok, ţe všechny struny jsou o oktávu výše neţ u loutny nemůţe být pravdivý, ať uţ se jedná o kteroukoliv oktávu, protoţe loutna nemá lomené ladění. Pravděpodobně jej zmátl akustický klam velmi malého korpusu v kombinaci s o oktávu výše laděným čtvrtým sborem, navíc s jiným ostruněním neţ má loutna, tj. kovovým. „Doch daß alle Säitten umb eine Octav höher/ als die Lauten also f´´ b´ d´´ g´´ gezogen/ [...]“ Tamtéţ, s. 55. 83 Tloušťky jednotlivých strun označuje čísly: g´- č. 11, d´ - č. 8, a/b - č. 5, f´ - č. 10 (viz kap. 4. Tloušťka strun). „[...] unnd zu der Quint die Numeri 11. zu der Quart, Num. 8. zur Tertz Num. 5. unnd zur Secund Num. 10. von Messings und Stälenen Säiten gebraucht werden.“ Tamtéţ, s. 55. 78 79
23
ve výše zmiňované tabulce. Dalším objevujícím se argumentem pro ranou existenci ocelových strun je to, ţe Praetorius ještě dodává, ţe cistra můţe „dublovat“ houslový part.84 Nemohu však potvrdit, zda píše o hře v téţe oktávě.85
3. 1. 6. Housle U nástrojů houslové rodiny není Praetorius jednoznačný ve více otázkách, tím spíše se ani zde nedá hledat důkaz podporující Segermannovu výše zmíněnou teorii. Praetorius totiţ konkrétně neuvádí, zda se kovové struny týkají opravdu houslí, ba dokonce celé houslové rodiny, či jen posledně zmíněných pošetek, kde se zdá uţití kovových strun pravděpodobnější, a to hned z několika důvodů. U tohoto nástroje má Praetorius uvedena tři kvintová ladění, z toho dvě pro třístrunný nástroj a jedno pro čtyřstrunný, všechna minimálně o kvartu výše neţ housle. Při plně kovovém ostrunění86 a zachování rozsahu by nutně došlo ke sníţení o kvartu aţ kvintu,87 coţ by teoreticky nemuselo být na obtíţ, zvláště kdyţ by se hrálo v tomtéţ ladění jako na větší nástroj. Praetorius ovšem jasně neříká, zda se uţívá všech strun kovových,88 takţe se nabízí i varianta, ţe by byla střevová např. nejvyšší struna, díky čemuţ by se ladění celého nástroje nemuselo posouvat.89
Segerman, Ephraim: Ferrous Wire of High Tensile Strength ca 1600. FoMRHI Quarterly, No. 30, January 1983, Comm. 440, s. 15. Oxford: Fellowship of makers and researchers of historical instruments. 85 Tuto informaci se mi u Praetoria nepodařilo dohledat. 86 U smyčcových nástrojů by mohlo činit komplikace případné vinutí kovových strun, které však nemusí být nezbytné právě proto, ţe vyţadují naprosto odlišnou hráčskou techniku neţ nástroje drnkací. Plně kovové ostrunění si tak dokáţu představit u třístrunných pošetek, pouţití na čtyřstrunném nástroji však pro nedostatek zkušeností a experimentů ponechávám s otazníkem. 87 Můj vlastní odhad na základě vztahu relativní tónové výšky kovově a střevově ostruněných nástrojů obdobné znějící délky strun, konkrétně houslí (nejvyšší struna e´) a malé anglické cistry (nejvyšší struna g´ při tloušťce č. 11, tj. struna č. 12 můţe být naladěna na a´, popř. vyšší tón), přičemţ interval mezi e´ a a´ je právě kvinta. Viz kap. 3. 1. 5. Klein Englisch Zitterlein. 88 „[...] Und demnach dieselbige jedermänniglichen bekandt/ ist darvon (ausser diesem/ daßwenn sie mit Messings= und Stälenen Säiten bezogen werden/ ein stillen und fast lieblichen Resonantz mehr/ als die andern/ von sich geben) etwas mehr anzudeuten und zu schreiben unnötig.“ Praetorius, Michael: Syntagma musicum, Band II, De Organographia. Wolfenbüttel: 1619. In Documenta Musicologica XIV (Edd. Gurlitt, Wilibald), Kassel-Basel-London: 1985. s. 48. 89 V takovém případě by však mohla činit hráčský problém rozdílná tloušťka vyšších strun. 84
24
3. 2. Železné struny Ţelezné
struny
byly
vedle
bronzových
(zprvu
měděných)
zřejmě
nejpouţívanější – jak pro relativně všeobecnou dostupnost těchto kovů, tak pro jejich cenu (ve srovnání např. se strunami stříbrnými nebo zlatými). Pro svou niţší hustotu byly pouţívány zejména na sbory s vyšším laděním. Všude, kde se v pramenech do pol. 19. století v souvislosti se strunami vyskytuje termín Stählene, apod., se jedná nikoliv o struny ocelové, ale ţelezné.90 Jako „ocel“ totiţ mohlo být chápáno a označováno ţelezo, které prošlo nějakým specifickým technologickým procesem, popř. tak výsledný produkt alespoň na první pohled působil. Pravděpodobné je i to, ţe se v pojmech příliš rozdíly nedělaly a libovolně se zaměňovaly.91
3. 3. Struny z barevných a drahých kovů Jako nejčastější z barevných kovů pro účely strun byla měď a posléze bronz, tj. její slitiny, obvykle s nízkým obsahem cínu.92 Z dnešního hlediska se však pouţívalo spíše neţ čisté mědi dostupného kovu s rozličným obsahem dalších prvků. Jako slitiny tak byly chápány spíše kovy, které vznikaly záměrným mísením jednotlivých prvků či kovů, ačkoliv sloţením mohou být podobné. Kvůli vyšší hustotě byly takové struny, oproti strunám ţelezným, vyuţívány zejména pro sbory s niţším laděním. Tvrdé mosazné struny, vyráběné z téměř čistého zinku a mědi v poměru 2:1, jsou však známy aţ z poloviny 19. století.93 Proto i termín Messings, hojně pouţívaný u Praetoria, označuje spíše struny bronzové. Je ovšem obtíţné
Viz kap. 3. 1. „Ocelové“ struny na Praetoriových nástrojích a jejich problematika. Dle Karpa jsou ale švédské prameny 16. století v rozlišování ţelezných a ocelových strun na klávesových nástrojích naprosto jednoznačné. (Karp, Cary: Steel Music Wire. FoMRHI Quarterly, No. 36, July 1984, Comm. 548, s. 45. Oxford: Fellowship of makers and researchers of historical instruments.) Písemné doklady „oceli“ z 18. století jsou však spojovány především s kalením drobných ţelezných předmětů (jehly, háčky na ryby). (Tamtéţ, s. 46.) 92 Rhodes, J. J. K. – Thomas, William R.: The String Scales of Italian Keyboard Instruments. The Galpin Society Journal, Mar. 1967, Vol. 20, s. 49–50. 93 Tamtéţ, s. 49–50. 90 91
25
rozlišit jednotlivé historické kovy pouze na základě písemných pramenů, natoţpak jen nepřímých zmínek. Vreedman na konci 60. let 16. století označuje druhý sbor cistry jako červený, čímţ se má od ostatních sborů odlišovat.94 Šlo tedy buď o měď, anebo červený bronz. Spodní sbory byly oktávované,95 takţe byly pravděpodobně barevně nehomogenní a tlustší struna byla z barevného kovu. V opačném případě by musela být struna ţelezná vinutá, popř. vinutá z barevného kovu. O strunách z dalších kovů nepřímo píše Janovka, který říká, ţe struny se vyrábějí ze všech druhů kovů s výjimkou zlata a olova.96 Podobně mluví i Kircher, podle něhoţ mohou být struny vyrobeny z jakéhokoliv kovu s výjimkou olova a cínu, protoţe tyto kovy „jsou kvůli své poddajnosti a tuposti neschopny všeho zvuku.“ Také všeobecné přesvědčení o nevhodnosti zlata zmiňuje právě v souvislosti s posledně uvedenou vlastností.97 Přímých zmínek o strunách z drahých kovů je v pramenech velmi málo. Například pouţívání stříbrných strun na basových strunách, kromě ostrunění chitarrone cistrovými strunami, zmiňuje Piccinini.98 Nejnovějšími výzkumy jsou v období 16. a 17. století doloţeny přímo pro hudební účely jak struny stříbrné, tak „[...] Secunda linea se-/ cundum denotat nervum, qui rubris chordis tribus a caeteris distinctus esse solet.“ Vreedman, Sebastian: Nova longeque elegantissima cithara ludenda carmina, cum gallica tum etiam germanica: Fantasiae item, Passomezi, Gailliarde, Branles Almandes etc. Lovanii 1568. 95 „[...] Tertia vero/ linea tertium representat nervu[m], co[n]stans duabus parvis, & una maiori chorda, qui vulgo secun-/ dus Bassus dicitur. Quarta denique linea quartum & ultimum nervum designat totidemque/ chordas ut praecedens compraehende[n]te[m], diciturq[ue] usitato nomine primus Bassus.“ Tamtéţ. 96 „Chordarum est triplex genus. [...] Secundum ordinem habent metallicae, quae ex omni metallorum genere, si aurum et plumbum excipias, conficiuntur.“ Janovka, Thomas Balthasar: Chordarum. Clavis ad Thesaurum magnae Artis Musicae. In: Clavis Monumentorum Musicorum Regni Bohemiae. Series B. I. Matl, Jiří (Ed.). Pragae: 2006. s. 46–48. 97 „CHordæ metallicæ confici possunt, ex omni metallorum genere, si plumbum, &/ stannum excipias, quod hæc metalla ob pentorem[lentorem], stupiditatemq.[ue] suam om-/nis soni incapacia sint. vsu continuo principatum sibi præscripserunt æneæ, & Cha-/lybeæ, hæ enim efficacius aèrem verberant, & consequenter sonos reddunt viuacio-/res; Auri fila etsi apta sint aliquo modo quia tamen eandem stupiditatem cum plu[m]-/bo, & stanno possident ab Organopæis ferè negliguntur, vt postea fusiùs demonstra-/bitur.“ Kircher, Athanasius: Mvsvrgia/ vniversalis/ sive/ Ars Magna/ Consoni et Dissoni/ in X. Libros degesta. Tomus I. Romæ 1650. s. 441. 98 Teoreticky můţe být stříbrný i 5. a 6. sbor, protoţe jeho tvrzení je poněkud nejednoznačné. Jeho „pandora“ má navíc evidentně blíţe k arciloutně neţli k bandoře. „Dico similmente, che il Chitarrone armato di/ corde di cetra, come s’usa particolarmente in Bologna rende armonia molto suave, & apporta leggiadra no-/vità all’orecchio. Hora che gli hò levato alcune imperfettioni, e trovato altro modo di fabricare detti strome[n]-/ti, che di bontà sono migliorati assaissimo, havendoli rimesso la quinta corda, e la sesta, & li contrabassi; di/ fila d’argento, & ogni contrabasso con la tratta longa, e corta, conforme il bisogno, hò accresciuto ar-/ monia straordinaria, & chiamano questo stromento così fornito Pandora, & ancora che sia di forma non/ troppo grande ch’è d’assai comodità, nondimeno tiene l’armonia longhissima, e profonda assai, che è/ cosa rara, per accompagnare una voce, che canta, e stà accordata assaissimo.“ Piccinini, Alessandro: Intavolatvra/ di Livto, et di Chitarrone/ Libro primo. In Bologna, 1623. s. 5-6. 94
26
dokonce i zlaté. Takové doklady nejsou pochopitelně příliš početné, nicméně kvalita některých z nich dokazuje, ţe se nejedná pouze o domněnku.99 Z těch také vyplývá, ţe ne všechno zlato bylo na struny vhodné. Jako vhodné k tomuto účelu bylo v Itálii povaţováno např. zlato ze Španělska a z Indie, zato benátské nebo ryzí zlato bylo údajně příliš měkké.100 Navíc prý v Římě nebyl výrobce zlatého drátu, který vhodné struny dokázal vyrobit, takţe se případní zájemci museli obracet aţ do Florencie.101 Jelikoţ se takové kusé zmínky vyskytují téměř pouze v souvislosti s nejvyššími společenskými vrstvami obyvatelstva, nízké ladění spodních sborů drnkacích nástrojů při relativně krátké menzuře je tedy lépe připisovat nezmíněnému vinutí strun neţli obdobně nezmíněným stříbrným či zlatým strunám. Sporé středověké zmínky o strunách z drahých kovů je třeba však i nadále brát s rezervou.102
4. Tloušťka strun Škála tlouštěk kovových strun pro drnkací nástroje byla zřejmě tatáţ jako pro nástroje klávesové. Pravděpodobně se totiţ jednalo o tytéţ strunaře (či moţná spíše výrobce drátu), kteří uţívali týchţ provlaků pro více druhů kovů v závislosti na poptávce. Tloušťky se tedy lišily dílna od dílny, byť asi vycházely z místních měr. Původní škála tlouštěk strun pro cembala byla evidentně dvanáctistupňová (tucet), přičemţ pevným bodem a „měřítkem“ takové škály byla nejtenčí dostupná103 struna, jak je vidět na pozdějších modifikacích takové škály.104
Barbieri, Patrizio: Gold- and Silver-Stringed Musical Instruments: Modern Physics vs Aristotelianism in the Scientific Revolution. Journal of the American Musical Instrument Society, Volume XXXVI, 2010, s. 118–127. 100 Tamtéţ, s. 122. Viz např. druhy zlatých drátu v kap. 1. Výroba kovových strun. 101 Tamtéţ, s. 120. 102 Údajně si totiţ irští harfeníci a psalteristé zhotovovali bronzové, stříbrné a zlaté struny různých průměrů sami (sic!). Segerman, Ephraim: A Short History of the Cittern. The Galpin Society Journal, Apr. 1999, Vol. 52, s. 84, pozn. č. 11. 103 U některých cembal totiţ nejsou všechna čísla od 1 do 12 poznačena. 104 V Anglii znamenalo číslo 1 nejtenčí strunu, takţe se vyskytují i vyšší čísla neţ 12, naproti tomu v Německu, Francii a Itálii znamenalo nejtenčí strunu číslo 12 a po zvětšení rozsahu se pro struny o stupeň hlubší neţ č. 1 pouţívalo označení 0 a 00. Thomas, Michael: String Gauges of Old Italian Harpsichords: The Galpin Society Journal, Jul. 1971, Vol. 24, s. 70–71. 99
27
Pro představu uvádím rekonstruovanou stupnici na bázi dochovaných strun převáţně z první poloviny 18. století a jejich fragmentů: Berlín/Norimberk: 105 Číslo struny
00
0
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
Tloušťka (mm) 0,63 0,59 0,54 0,47 0,42 0,38 0,34 0,31 0,28 0,24 0,22 0,19 0,16 0,14
Anglie: 106 Číslo struny
13
12
11
10
9
8
7
6
5
4
3
2
1
Tloušťka (mm) 0,82 0,60 0,50 0,46 0,40 0,375 0,325 0,275 0,25 0,225 0,19 0,16 0,14
Je nutno dodat, ţe také poměr 3:4, prakticky tedy interval kvarty mezi mezním tahem ţelezné a bronzové struny, mohl být důvodem pro změnu ladění nebo menzury na přelomu 16. a 17. století.107
Tamtéţ, s. 78, tab. 1. Tamtéţ, s. 78, tab. 3. 107 První písemná zmínka o změně z bronzových strun na ţelezné je z roku1739 od van Blankenburga: c´´ přísluší 28 cm pro slitinu mědi a 35,5 cm pro ţelezo. Změnu ostrunění ale vykazují i některé klávesové nástroje konce 16. století. Rhodes, J. J. K. – Thomas, William R.: The String Scales of Italian Keyboard Instruments. The Galpin Society Journal, Mar. 1967, Vol. 20, s. 49–50. 105 106
28
5. Vinutí strun Vinutí strun je moţnost, jak rozšířit rozsah nástroje směrem dolů, aniţ by se musely pouţít tlustší struny. U drnkacích nástrojů by totiţ tlustší struny u niţších tónů byly příliš tuhé na to, aby se na ně dalo ještě v rozumných mezích hrát. Bohuţel se však se zmínkami o vinutí strun v pramenech setkáváme pouze sporadicky.108 Mnohdy totiţ není uvedeno, zda jsou struny vinuté, a pokud vůbec, ţádné bliţší informace k tomu autoři obvykle nepodávají. Pouze Praetorius udává i vícenásobné vinutí u bandory (a dalších podobných nástrojů).109 Jinak se ovšem dají u mnoha nástrojů předpokládat alespoň dvojitě vinuté struny, např. u nejhlubších sborů šestisborových cister. Je ovšem otázkou, zda bývaly struny dostupné (případně vyráběné samotnými hudebníky) i v různých druzích vinutí, např. jak jsou dnes dostupné „dobové“ struny, tj. slabě vinuté, středně vinuté a silně vinuté.110
6. Srovnání rozsahu strun z různých kovů Struny rozličných průměrů a z nestejných materiálů byly laděny různě vysoko. Tabulka (viz tab. č. 1) ukazuje relativní vztah jednotlivých kovů takových strun a jejich frekvence na jedné menzuře. Údaje v tabulce jsou uváděny v rámci půltónových stupňů, přičemţ souhrnný tónový interval je vztahován k relativní maximální pouţitelné tónové výšce ţelezné struny (top iron). Po levé straně tabulky jsou uvedeny struny jednoduché, v její pravé části jsou pak struny vinuté. Výše neţ struny ţelezné je tedy moţné napnout pouze ocelové (top steel), a to o kvartu. Níţe pak struny ţelezné (bottom iron), a to o kvartu, struny bronzové „These seven with frets are double strung| al the other single| twisted.“ Robinson, Thomas: New/ Citharen/ Lessons,/ With perfect Tunings of the same, from Foure/ course of Strings to Four teene course, even to trie the/ sharpest teeth of Envie, with Bessoons of all sortes,/ and methodicall Instructions for all Profes-/ sors and Practitioners of the/ Citharen. London 1609. 109 „[...] mit einfältigen und doppelt- auch vier- oder mehrfach gedreheten Messings und stälenen Säiten bezogen/ [...]“ Praetorius, Michael: Syntagma musicum, Band II, De Organographia. Wolfenbüttel: 1619. In Documenta Musicologica XIV (Edd. Gurlitt, Wilibald), Kassel-Basel-London: 1985. s. 53–54. 110 Segerman, Ephraim: Strings for Citterns Bandora and Orpharion. [online] 2009 [cit. 25. 8. 2014]. Dostupné z: http://www.nrinstruments.demon.co.uk/CitBan.html 108
29
(bottom brass) aţ o oktávu a půltón, stříbrné (bottom silver) více neţ o oktávu a malou tercii, zlaté (bottom gold) o oktávu a malou sextu. Z vinutých strun mohou být ţelezné napnuty aţ o oktávu a tón níţe neţ nevinuté,111 bronzové aţ o dvě oktávy.112
Tab. č. 1: Vztahy mezi jednotlivými materiály strun vyjádřené v půltónech. U vinutých strun se však musí jednat o větší průměr. Segermann zde ještě rozlišuje různou hustotu vinutí, není však jasné, zda jde u posledního údaje (1.6 brass) překlep či záměna s předchozím (2.0 brass), ačkoliv druhá moţnost se jeví jako pravděpodobnější. 111 112
30
Závěr V této bakalářské práci jsem shrnul dostupné poznatky o kovových strunách v 16. a 17. století v kontextu hudebních nástrojů. Podařilo se mi vyvrátit i tradovaný letitý
omyl
existence
mj. norimberským
ocelových
strunařem
strun
Jobstem
s vysokým Meulerem
tahem a
(reprezentované
mnoţstvím
nástrojů,
vyobrazeným u Michaela Praetoria) do jejich vynálezu v polovině 19. století. Veškerá doloţená ladění u cistrových nástrojů jsou logicky vysvětlitelná i jinak (dobově), a to bez nutnosti pouţít ocelové struny dnešního charakteru. Jejich interpretace byly tedy spíše zatíţeny chybami badatelů neţli tím, ţe by se nedala jejich existence vysvětlit „běţnými“, tehdy dostupnými prostředky. Kovové struny vyráběli v 16. a 17. století drátaři, přičemţ hlavní obsah jejich produkce spočíval ve výrobě drátu z různých kovů a slitin pro rozličné účely a další vyuţití. Kovové struny byly tedy pouze jedním z produktů řemesla, kterým se zabývali. Pro hudební účely se z ekonomických důvodů pouţívaly zejména struny ţelezné a bronzové (postupem času ve dvanácti-, a posléze i čtrnáctistupňové škále průměru), které byly přibliţně od konce 16. století kvůli dosaţení hlubších tónů i vinuty. I tak mohly mít na jedné menzuře maximální rozsah jen přibliţně dvě oktávy. U kovově ostruněných drnkacích nástrojů na přelomu renesance a baroka šlo totiţ z hlediska ostrunění primárně o co největší rozsah, coţ se, stejně jako další fyzikální vlastnosti strun (např. tah a obtíţné dolaďování), projevilo i na stavbě nástrojů, kde například šikmé praţce svědčí spíše proti většímu rozšíření strun z drahých kovů mimo nejvyšší společenské kruhy.
31
Resumé Tato bakalářská práce se zabývá kovovými strunami v 16. a 17. století a jejich vlastnostmi v kontextu dobových pramenů, dochovaných hudebních nástrojů a novodobého bádání.
Summary This bachelor thesis is focused on wire strings in the 16th and 17th century and their physical properties in the context of contemporary sources, extant musical instruments and present research.
32
Seznam vyobrazení Obr. č. 1: Dílna drátaře.113 Obr. č. 2: Theorbovaná loutna (č. 2), evidentně s kovovým ostruněním, a malá anglická cistra (č. 7).114 Obr. č. 3: Bandora (č. 1), orfarion (č. 2) a penorcon (č. 3).115 Obr. č. 4: Velká šestisborová cistra (č. 3).116 Obr. č. 5: Dvanáctisborové ceterone (č. 1) a šestisborová cistra (č. 2).117 Tab. č. 1: Vztahy mezi jednotlivými materiály strun vyjádřené v půltónech.118
113
Weigel, Christoff: Abbildung/ Der Gemein-Nützlichen/ Haupt=Stände/ Von denen/ Regenten/ Und ihren/ So in Friedens= als Kriegs=Zeiten/ zugeordnetet Bedienten an, biß auf alle/ Künstler/ Und/ Handwercker. In Regenspurg 1698. Po s. 294. Praetorius, Michael: Syntagma musicum, Band II, De Organographia. Wolfenbüttel: 1619. In Documenta Musicologica XIV (Edd. Gurlitt, Wilibald), Kassel-Basel-London: 1985. Po s. 136, tab. V. 115 Tamtéţ, po s. 136, tab. XVI. 116 Tamtéţ, po s. 136, tab. XVII. 117 Tamtéţ, po s. 136, tab. VII. 118 Abbott, Djilda – Segerman, Ephraim: Strings in the 16th and 17th Centuries. The Galpin Society Journal, May 1974, Vol. 27, s. 70, Fig. 2. 114
33
Seznam pramenů a literatury Prameny Barley, William: A nevv Booke of Tabliture Containing/ sundrie easie and familiar Instructions shevving hovve to attaine to the knovvledge, to/ guide and dispose thy hand to play on sundry Instruments, as the Lute, Orpharion,/ and Bandora: Together vvith diverse nevv Lessons to eache of these Instruments. London 1596. Barley, William: A nevv Booke of Tabliture for the Orpha_/ rion: Contayning sundrie sorts of lessons, colected together out of diverse good Authors, for/ the furtherance and delight of such as are desirous to practise on this Instrument. London [s. d.]. Janovka, Thomas Balthasar: Chordarum. Clavis ad Thesaurum magnae Artis Musicae. In: Clavis Monumentorum Musicorum Regni Bohemiae. Series B. I. Matl, Jiří (Ed.). Pragae: 2006. s. 46–48. Kircher, Athanasius: Mvsvrgia/ vniversalis/ sive/ Ars Magna/ Consoni et Dissoni/ in X. Libros degesta. Tomus I. Romæ 1650. Piccinini, Alessandro: Intavolatvra/ di Livto, et di Chitarrone/ Libro primo. In Bologna, 1623. Playford, John: Musick´s Delight on the Cithren, Restored and Refined to a more Easie and Pleasant Manner of Playing than formerly; And set forth with Lessons Al a Mode, being the Choicest of our late new Ayres, Corants, Sarabands, Tunes, and Jiggs. To which is added several New Songs and Ayres to Sing to the Cithren. London 1666. Praetorius, Michael: Syntagma musicum, Band II, De Organographia. Wolfenbüttel: 1619. In Documenta Musicologica XIV (Edd. Gurlitt, Wilibald), Kassel-Basel-London: 1985. Robinson, Thomas: New/ Citharen/ Lessons,/ With perfect Tunings of the same, from Foure/ course of Strings to Four teene course, even to trie the/ sharpest teeth of Envie, with Bessoons of all sortes,/ and methodicall Instructions for all Profes-/ sors and Practitioners of the/ Citharen. London 1609.
34
Vreedman, Sebastian: Nova longeque elegantissima cithara ludenda carmina, cum gallica tum etiam germanica: Fantasiae item, Passomezi, Gailliarde, Branles Almandes etc. Lovanii 1568. Weigel, Christoff: Abbildung/ Der Gemein-Nützlichen/ Haupt=Stände/ Von denen/ Regenten/ Und ihren/ So in Friedens= als Kriegs=Zeiten/ zugeordnetet Bedienten an, biß auf alle/ Künstler/ Und/ Handwercker. In Regenspurg 1698.
Literatura Abbott, Djilda – Segerman, Ephraim: Strings in the 16th and 17th Centuries. The Galpin Society Journal, May 1974, Vol. 27, s. 48–73. Baines, Anthony: Fifteenth-Century Instruments in Tinctoris's De Inventione et Usu Musicae. The Galpin Society Journal, Mar. 1950, Vol. 3, s. 19–26. Barbieri, Patrizio: Gold- and Silver-Stringed Musical Instruments: Modern Physics vs Aristotelianism in the Scientific Revolution. Journal of the American Musical Instrument Society, Volume XXXVI, 2010, s. 118–154. Darryl, Martin: Report and drawing notes on the Orpharion, Francis Palmer, London, 1617, Collection of Musikmuseet, Musikhistorisk Museum & Carl Claudius’ Samling, Copenhagen, Denmark, Inv. No. CL 139. Copenhagen: 2004, 2005, 2007. Darryl, Martin: The Early Wire-Strung Guitar. The Galpin Society Journal, May 2006, Vol. 59, s. 123–137, 252–256. Gill, Donald: The Orpharion and Bandora. The Galpin Society Journal, Jul. 1960, Vol. 13, s. 14–25. Gug, Rémy: Jobst Meuler or the Secret of a Nuremberg Wire Drawer. FoMRHI Quarterly, No. 51, April 1988, Comm. 866, s. 29–36. Oxford: Fellowship of makers and researchers of historical instruments.
35
Hadaway, Robert: An Instrument-Maker's Report on the Repair and Restoration of an Orpharion. The Galpin Society Journal, Apr. 1975, Vol. 28, s. 37–42. Karp, Cary: Heinrich Schütz´s Strings. FoMRHI Quarterly, No. 30, January 1983, Comm. 439, s. 12–13. Oxford: Fellowship of makers and researchers of historical instruments. Karp, Cary: Steel Music Wire. FoMRHI Quarterly, No. 36, July 1984, Comm. 548, s. 45– 47. Oxford: Fellowship of makers and researchers of historical instruments. McGeary, Thomas: The Metallurgy of 17th– and 18th–Century Music Wire by Martha Goodway; Jay Scott Odell. Notes, Second Series, Sep. 1988, Vol. 45, No. 1, s. 61–64. Mudra, Miroslav: Platnéřství: výroba zbroje. Praha: 2007. [Redakce Ottova slovníku naučného]: Struna. In Ottův slovník naučný. Illustrovaná encyklopædie obecných vědomostí. Dvacátýčtvrtý díl. V Praze: 1906. s. 283–284. Rhodes, J. J. K. – Thomas, William R.: The String Scales of Italian Keyboard Instruments. The Galpin Society Journal, Mar. 1967, Vol. 20, s. 48–62. Ryska, Karel: Drát. In Ottův slovník naučný. Illustrovaná encyklopædie obecných vědomostí. Sedmý díl. V Praze: 1893. s. 939–940. Segerman, Ephraim: A Short History of the Cittern. The Galpin Society Journal, Apr. 1999, Vol. 52, s. 77–107. Segerman, Ephraim: Ferrous Wire of High Tensile Strength ca 1600. FoMRHI Quarterly, No. 30, January 1983, Comm. 440, s. 14–16, 26. Oxford: Fellowship of makers and researchers of historical instruments. Segerman, Ephraim: Orpharion News. FoMRHI Quarterly, No. 27, April 1982, Comm. 407, s. 25–28. Oxford: Fellowship of Makers and Restorers of Historical Instruments. Segerman, Ephraim: Praetorius's Plucked Instruments and their Strings. FoMRHI Quarterly, No. 92, July 1998, Comm. 1593, s. 33–37. Oxford: Fellowship of makers and researchers of historical instruments. 36
Segerman, Ephraim: Strings for Citterns Bandora and Orpharion. [online] 2009 [cit. 25. srpna 2014]. Dostupné z: http://www.nrinstruments.demon.co.uk/CitBan.html Shann, Richard: Phosphorus iron music wire. FoMRHI Quarterly, No. 48, July 1987, Comm. 821, s. 32–34. Oxford: Fellowship of makers and researchers of historical instruments. Wraight, Denzil: Strong Iron Wire and Long Scales in Italian Harpsichords. FoMRHI Quarterly, No. 50, January 1988, Comm. 852, s. 37–40. Oxford: Fellowship of makers and researchers of historical instruments. Wraight, Denzil: The Metallurgy of 17th- and 18th-Century Music Wire by Martha Goodway; Jay Scott Odell. The Galpin Society Journal, Aug. 1989, Vol. 42, s. 174–177. Thomas, Michael: String Gauges of Old Italian Harpsichords. The Galpin Society Journal, Jul. 1971, Vol. 24, s. 69–78.
37
Přílohy Příloha č. 1: Segermannova tabulka Praetoriových drnkacích nástrojů.119
Segerman, Ephraim: Praetorius's Plucked Instruments and their Strings. FoMRHI Quarterly, No. 92, July 1998, Comm. 1593, s. 37. Oxford: Fellowship of makers and researchers of historical instruments. 119
38
Příloha č. 2: Praetoriova tabulka ladění některých drnkacích nástrojů, včetně ladění bandory (č. 28), orfarionu (č. 30) a penorconu (č. 29).120
Příloha č. 3: Ladění velké šestisborové cistry (vpravo nahoře), malé anglické cistry (vlevo dole) a dvanáctisborové cistry (vpravo dole).121
Praetorius, Michael: Syntagma musicum, Band II, De Organographia. Wolfenbüttel: 1619. In Documenta Musicologica XIV (Edd. Gurlitt, Wilibald), Kassel-Basel-London: 1985. s. 28. 121 Tamtéţ, s. 29. 120
39
