KOUZELNÍKŮV ÚNIK Z REALITY

Feel-good román ze severského pralesa. Takhle obvykle debutová švédská kniha nevypadá. Plná skřítků, duchů a čarodějnic… Z Fredrika Backmana se stává Gandalf — a výsledek je vážně zábavný.

M-MAGAZIN Kouzelníkův únik z reality je zábavný román. Někdy jsou legrační knihy příliš „vtipné“, ale Johanssonovi se daří udržet správný poměr mezi fraškou a nespokojeností se životem. Teskné ozvěny dětství, které se objevují v celém románu, poskytují vhodný protipól humoru a živé představivosti.

BORÅS TIDNING

Lars Vasa Johansson

je jeden z nejlepších švédských scenáristů. Napsal scénáře pro řadu oblíbených švédských televizních seriálů a celovečerních filmů všech možných žánrů. Podílí se také na vývoji filmových a televizních produkcí v USA. Je spoluautorem švédské vúdú série pro mladé čtenáře. Kouzelníkův únik z reality (2016) je jeho první samostatný román, který nyní vychází také ve Španělsku, Francii, Německu nebo na Slovensku.

KOUZELNÍKŮV ÚNIK Z REALITY

Lars Vasa Johansson

Může magický les dát domýšlivému kouzelníkovi za vyučenou?

KOUZELNÍKŮV ÚNIK Z REALITY Lars Vasa Johansson

Jakožto kouzelník dokáže Anton jednou rukou za zády rozvázat složité uzly. Jakožto člověk si sotva zvládne koupit hrnek kávy, aniž se přitom dostane do potíží. Vlastně by měl být celkem spokojený, ale občas si nemůže pomoct a myslí na přátele z mládí, Sebastiana a Charlottu, a na to, že tisíce lidí platí za zhlédnutí jejich velkolepé kouzelnické show spoustu peněz, zatímco on sám vystupuje v neutěšených pečovatelských domech. Život je někdy pekelně nespravedlivý. Pak má navíc Anton během svého turné nehodu — poblíž švédského národního parku Tiveden narazí autem do pohovky stojící přímo uprostřed silnice. Zabloudí v prastarém lese a zjistí, že se to tam hemží nadpřirozenými bytostmi a nevysvětlitelnými jevy. Nedobrovolně se zaplete do pradávného boje mezi dobrem a zlem, ve kterém se ukáže, že Antonovým nejhorším nepřítelem je jeho vlastní osobnost. Kouzelníkův únik z reality je sarkastický feel-good román o přátelství, závisti, lásce a o tom, co se stane, když nepomůžete natrhat květiny malé holčičce.

329 Kč ISBN 978-80-7491-848-3

HOST

HOST

KOUZELNÍKŮV ÚNIK Z REALITY Lars Vasa Johansson

Lars Vasa Johansson

KOUZELNÍKŮV ÚNIK Z REALITY brno 2017

Copyright © Lars Johansson, 2016 by Agreement with Grand Agency, Sweden and Andrew Nurnberg Associates International Limited Cover photos © ostill / Shutterstock; Greg Raines / Shutterstock Translation © Marie Voslářová, 2017 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017 (elektronické vydání) isbn 978-80-7577-077-6 (Formát PDF) isbn 978-80-7577-078-3 (Formát ePUB) isbn 978-80-7577-079-0 (Formát MobiPocket)

Staříci a stařenky okolo stolu čekali, až se lesní královna vyjádří k neblahé zvěsti, která se poslední dobou šířila krajem. Jsme příliš slabí, pomyslela si. Je nás příliš málo. Jsme sešlí věkem. Jenže potřebujeme kuráž, nerozvážnou smělost. Když ji nenajdeme ve vlastních prořídlých řadách, tak možná u někoho zvenku? Přinejhorším bychom snad mohli uvažovat i o tom, že někoho zvenku obětujeme? Lesní královna se uvelebila na desku stolu a zívla. Možná bude nejlepší se na to vyspat? Zatím to jsou koneckonců jen zvěsti. Nesmělý šepot v šumění větru: Uplakánek je zpátky.

1 Jíst napoleonský řez umělohmotnou lžičkou je obtížné. Lépe se k tomu hodí dezertní vidlička, protože potřebujete něco dostatečně pevného, co prolomí tuhou cukrovou polevu s rybízovým želé na horní vrstvě listového těsta. Jinak má zákusek sklony se splácnout. Tvrdý povrch. Měkký vnitřek ze šlehačky a vanilkového krému, který se snadno rozmáčkne, když ho vystavíte třeba jen malému tlaku. Vlastně je to dost špatně navržený moučník. Blížila se jedenáctá dopoledne. Zaparkoval jsem na odpočívadle někde mezi Askersundem a Karlsborgem. S vyhlídkou na jezero Vättern, třpytící se v červnovém slunci. Nastal čas mého narozeninového rituálu. Vypnul jsem si telefon, abych měl příštích deset minut klid. Posadil jsem se se svým dortíkem na kapotu auta. V deset padesát devět o pětačtyřicet let dřív jsem přišel na svět, v Söderské nemocnici ve Stockholmu. To, že zabředám čím dál hlouběji do středního věku, vlastně nebyl až tak velký důvod k oslavě, ale měl jsem zkrátka ve zvyku dopřát si v tenhle den bez ohledu na to, kde se právě nacházím, chvilku pro sebe a dát si zákusek nebo něco podobného. Právě na tenhle rok navíc připadalo pěta­dvacáté výročí mé profesionální kouzelnické dráhy, na což jsem byl opravdu pyšný, mohu-li to tak říct. To už rozhodně za oslavu stálo. Na odpočívadle jsem nebyl sám. Na rozklíženém dřevěném stolku si tu rozložila svačinu rodina s dětmi. Bohužel

9

jsem se ocitl v křížové palbě pachů linoucích se od jejich chlebů s vajíčky a od dvou mobilních záchodků, stojících kus od mého auta. Taky mě otravovala spousta much, ale jiné místo jsem právě v minutu svého narození nenašel. „Blahopřeju, Antone. Jsi dobrej. Jsi fakticky dobrej,“ zamumlal jsem a pustil se do dortíku. To, že celé dopoledne ležel ve vyhřátém autě, mu zrovna neprospělo. Koupil jsem si ho ráno v jednom supermarketu u Södertälje. Za zvýhodněnou cenu, protože mu končila trvanlivost. Vzhledem k tomu, že k mému narozeninovému rituálu jsme zvaní jen já a moje myšlenky, usoudil jsem, že klidně můžu trochu zredukovat náklady. Jakmile jsem se pokusil prolomit horní vrstvu těsta, lžička se zlomila jako suchá větvička. Popadl jsem rozšířenou část mezi palec a ukazovák a ze strany vydloubával šlehačku. Podhrabal jsem těsto, až se dortík zhroutil. Několik soust mi úplně stačilo. Nejspíš jsem si měl radši koupit balíček sušenek. Zaklapl jsem hrbolatou plastovou krabičku a hodil napoleonský řez do koše za páchnoucími záchodky. Rodina s vajíčkovými chleby se zatím na stole jaksepatří zabydlela. S ubrousky, termoskou, hliníkovými tácky a umělohmotnými miskami, skleničkami na limonádu i hrnky s kávou. Děti se smály a patlaly po sobě jídlo, rodiče na všechno dávali pozor a snažili se při tom dostat do sebe taky pár soust. Otec dětí byl v mém věku. Chvíli jsem ho pozoroval a přemýšlel, jestli by mi záviděl, kdyby věděl, že mám svobodné povolání a pracuju v zábavním průmyslu, zatímco on se musí v letním vedru někam kodrcat s manželkou a dětmi a plánovat každou minutu do posledního detailu, aby nevypukl chaos.

10

Mířil jsem právě na vystoupení v domě pro seniory Ježeček nedaleko Karlsborgu. Po něm na mě čekal hotelový pokoj s čistě povlečenou postelí a arašídy v minibaru. Ten druhý se mohl těšit leda na oschlá vajíčka a kaviár z ulepených dětských prstíků, ať se mu to líbilo nebo ne. Právě to se mi na narozeninových chvilkách, kdy jsem všeho nechal a strávil deset minut sám se sebou, líbilo. Byla to vynikající příležitost uvědomit si, jak mimořádný vedu život. Jakou mám svobodu. Jsme jen já a cesta k nekonečným obzorům. Matka dětí rozvázala pestrobarevnou šňůrku na jakési bílé krabici a vytáhla z ní marcipánový dort. Děti jí pomohly zapíchat do něj svíčky, a když je zapálila, začaly zpívat „Hodně štěstí, zdraví“. Dva muži středního věku slavili narozeniny na stejném odpočívadle, to byla zatraceně zvláštní shoda náhod. Děti zpívaly ukrutně falešně, ale nadšení jim nechybělo. Otec měl zřejmě za to, že se počítá především snaha, protože při tom jejich kvičení celý zářil. Když sfoukl svíčky, dostal dlouhý vášnivý polibek od své manželky. Otočil jsem se zády, nechtěl jsem během svého soukromého desetiminutového rituálu ztrácet čas civěním na šťastnou rodinku. Vrátil jsem se do auta a znovu zapnul mobil. Ale nenašel jsem žádné nové e-maily ani zmeškané hovory od lidí, kteří by mi chtěli poblahopřát. Naši se ozvali ráno, jinak o mých narozeninách moc lidí nevědělo. Což bylo vlastně docela fajn. Když jsem byl malý, připadalo mi, že se na moje narozeniny trochu zapomíná, protože je slavím těsně před letním slunovratem, ale teď už mi to bylo jedno. Pětačtyřicátiny nejsou, jak říkám, nijak zvláštní důvod k oslavě.

11

2 Když jsem měl dobrý rok, zvládal jsem skoro stovku vystoupení po celé zemi. Jezdil jsem, kam mě vedla moje GPS, a někdy jsem skoro nevěděl, ve kterém kraji zrovna jsem. Abych se naučil odlišovat od sebe jednotlivá maloměsta, měl jsem ve zvyku zjišťovat si o nich pro pobavení různé zajímavosti a podivnosti, třeba že Karlsborg je známý miniaturními předměty, například nejmenší ptačí klecí ve Skandinávii, nejnižším kuchyňským stolem ve Švédsku nebo jednou z nejkratších šňůr na světě. Domov Ježeček je hnědá pětipatrová budova z osm­ desátých let, která stojí u silnice vedoucí do centra Karls­ borgu. Během minulých dvou let jsem tam vystupoval už třikrát. Když jsem vešel do nově vymalované, přesto šedivé a bezútěšné společenské místnosti, čekalo tam asi dvacet židlí a několik volných míst pro vozíky. Až potud bylo všechno v pořádku. Zašilhal jsem po uklízeči, který právě mezi židlemi vysával. Vysavač dělal příšerný randál. Postavil jsem na zem svou těžkou kouzelnickou bednu s kováním a nechápavě se rozhlédl po prostoru, kde jsem měl vystupovat. Stály tam dva pingpongové stoly plné dílků puzzle. Zaměstnankyně domova, která mě do sálu dovedla, i když bych trefil sám, mi vysvětlila, že klien­ti právě se skládáním začali a že by bylo dobré, kdyby stoly mohly zůstat, kde jsou. Protože měřím metr devadesát, jsem zvyklý dívat se na lidi svrchu. Tahle situace nebyla výjimkou. Žena s rudě

12

obarvenými vlasy byla skoro o dvě hlavy menší než já. Nejdřív jsem se zamračil na uklízeče ve snaze přimět ho, aby vypnul burácející vysavač. Nevyšlo mi to, protože ke mně stál zády. Potom jsem se zamračil na rudovlásku. „Ujel jsem tři sta kilometrů a kromě několika soust skoro prošlého napoleonského řezu jsem byl celý den o hladu, takže mě omluvte, jestli to bude znít trochu podrážděně. Ale kde si myslíte, že budu vystupovat?“ Možná až příliš demonstrativně jsem oběma rukama naznačil, že místo není ani mezi židlemi, kde mělo sedět publikum, ani u stolů, protože nedokončené skládačky byly očividně důležitější než fakt, že potřebuju někde stát. Rudovláska navrhla, že by diváci třeba mohli sedět v kruhu. Nešlo by, že bych čaroval uprostřed? V tom rámusu jsem skoro neslyšel, co povídá. Zagestikuloval jsem na uklízeče, který si mě tentokrát všiml. „Mohl byste vypnout ten vysavač? Pokouším se tu pracovat. Já se taky nemotám kolem vás a neuklízím, když se vy snažíte pracovat, nemám pravdu?“ Uklízeč něco zamručel, vypnul vysavač a odtáhl ze společenské místnosti. Rudovláska zopakovala otázku, jestli by nepřipadalo v úvahu, že bych během vystoupení stál uprostřed. Pokrčil jsem rameny. Měl jsem z principu pořádný problém s tím, že nějaké rozdělané skládačky jsou důležitější než můj prostor, ale byl jsem kouzelník, ne nějaký televizní kašpar s tanečnicemi, nákladnými rekvizitami a triky, které vyžadují, aby diváci hleděli z určitého úhlu. „Samozřejmě, můžu stát uprostřed. Tak ty židle přerovnáme a vy byste mi pak mohla přinést moje obložené chleby.“ „Já už odcházím. Mám padla.“

13

„Když přijedu někam vystupovat, mají tam pro mě být připravené obložené chleby nebo něco podobného. Je to ve smlouvě. Taky tam je, že potřebuju prostor, kde budu vystupovat. Pódium nebo aspoň kus podlahy bez pingpongových stolů.“ „V kantýně dostanete chlebíčky.“ „Fajn, takže to uděláme takhle. Já rozestavím židle a vy mi přinesete pár chlebíčků.“ „Já už odcházím. Mám padla. V kantýně dostanete chlebíčky.“ Zavrtěl jsem nad její mechanickou, necitlivou odpovědí hlavou. „Podívejte, v tom případě to uděláme takhle. Já rozestavím židle a potom půjdu a porozhlédnu se, kde se tu dají sehnat chlebíčky. Vy nebudete muset dělat vůbec nic. To bude báječné, co říkáte?“ Můj ironický komentář očividně prolétl nad její hlavou, aniž ji zasáhl. Rudovláska jen spokojeně přikývla, chvíli si něco ťukala do mobilu a potom si šla po svých. Poslední vystoupení před letním slunovratem, který měl změnit můj život, mi vycházelo skvěle. Po jednom triku, kdy jsem z vysokého klobouku vyčaroval sklenku šampaňského, jsem se stařečků v publiku zeptal, jestli by si nechtěli společně trochu zazpívat. Do ničeho podobného jsem se normálně nepouštěl, ale připadalo mi, že „Malé žabičky“, „Farářova malá vrána“ nebo jiná písnička, která se zpívá na oslavách slunovratu, by se jim mohla líbit. Vypadali úplně nadšeně a čekali, až spustím. „Poslouchejte, napadla mě jedna věc. Mám totiž dneska narozeniny. Nečekám, že byste mi chtěli zazpívat, ale zase je fajn, že všichni znáte text. Co říkáte?“

14

Spustil jsem „Hodně štěstí, zdraví“. Výsledek byl zmatený a rozkolísaný, ačkoliv jsem použil svou umělohmotnou kouzelnickou hůlku jako taktovku. Když jsme skončili, nikdo se neujal iniciativy, aby čtyřikrát vykřikl hurá, jak je u nás zvykem, takže i to jsem musel obstarat sám. Jeden vozíčkář při tom dostal záchvat kašle. Chraplavé sípání se ozývalo po celý zbytek představení. Bylo to dost iritující. Když vystupujete před staršími lidmi, může být riskantní pouštět se do triků založených na tom, že si některý z diváků má zapamatovat kartu. Snadno při tom vznikají zmatky. Jinak jsem předváděl nacvičená čísla, která jsem od mládí použil už tisíckrát, před jakýmkoli publikem. Mladým, starým, střízlivým i opilým. Houslista může hrát tutéž klasickou skladbu celý život, aniž by ho někdo obviňoval, že stagnuje, a právě tak jsem se i já díval na svá kouzelnická čísla. Výzva pro mě spočívala v tom, že člověk má vždycky co zdokonalovat a vybrušovat, ať už co se týče techniky nebo vizuální prezentace. Svou roli hrálo i to, v jaké formě právě jsem. Někdy mi určitý trik trval delší nebo kratší dobu než jiný den, přesně jako u hudebních skladeb. Někteří kouzelníci si říkají iluzionisté a předvádějí nákladné show se světelnými efekty a dýmem, tanečnicemi, spoustou vtipkování, „hlubokomyslných“ proslovů a dalších pitomostí, za které jsou masy očividně ochotné platit mraky peněz. Já tomu říkám televizní čáry máry a není to nic pro mě. Dobrý kouzelník nepotřebuje pohyblivé zrcadlové stěny, hydraulické plošiny v podlaze ani nádhernou asistentku, která by odváděla pozornost diváků. Kdybych měl neomezený rozpočet, nejspíš bych si připravil několik

15

o něco větších a okázalejších čísel, ale jinak mám opravdu rád úzký kontakt s diváky, kteří zblízka vidí, co dělám.

Po představení mi zavolal Pontus Bergström, který měl na starosti plánování mých vystoupení. Stáj umělců, jež zastupoval, sestávala z bavičů, spisovatelů objíždějících autorská čtení, několika dýdžejů, pár celebrit proslavených skrze reality show, jednoho hypnotizéra a mě. „Nazdar, Antone. Mám dobrou a špatnou zprávu. Kterou chceš slyšet dřív?“ Požádal jsem ho, aby začal tou dobrou. „O víkendu jsem vyhrál soutěž ve střelbě ze vzduchovky! První cena byla deset balíčků kafe a několik parádních hovězích steaků.“ Ani jsem nevěděl, že se Pontus věnuje střílení. Ale pogratuloval jsem mu a vyzval ho, aby mi sdělil špatnou zprávu. „Skövde a Vänersborg odpadají.“ „Cože?“ bylo jediné, co jsem ze sebe po chvíli zaraženého ticha vypravil. „Bohužel je to tak. Basmati se uvolnil termín a ta firma z Vänersborgu chce na večírek radši ji. Nákupní centrum ve Skövde se rozhodlo uspořádat nějaké mecheche s místními basketbalistkami, takže na tebe už asi nezbývá čas.“ „Ale máme přece smlouvy? Copak si to můžou jen tak rozmyslet?“ Letos jsem měl míň vystoupení než kdy dřív, ale zatím nikdo nic nezrušil. Až doteď.

16

„Já vím, je to bída, ale musím být flexibilní a nechci lidem prodávat, co nechtějí. Basmati dobře vypadá, umí míchat koktejly a je to televizní hvězda. To na firemních večírcích zabírá a tohle je malířská firma, takže se to nejspíš dost rozjede. Vlastně se to pro tebe nehodí.“ Několikrát jsem hlasitě vzdychl, abych dal najevo nespokojenost. „Takže teď až do slunovratu nic nemám? To teda můžu klidně jet rovnou domů.“ V duchu jsem zaklel, protože už jsem se ubytoval v hotelu v Karlsborgu. Měl jsem v plánu udělat si pohodový večer, možná se podívat na film, pořádně se vyspat a zítra vyrazit do Skövde. „Nedostal jsem žádný rozpis na červenec. Jak to vypadá?“ Pontus chvíli neodpovídal. „Abych řekl pravdu, vypadá to dost slabě. Nejenom pro tebe, i u většiny ostatních nám to celkem vázne. Vlastně se doopravdy daří jenom Kicki Hjortové.“ Zaskřípal jsem zuby. Kicki Hjortová byla pětašedesátiletá babka, která se kdysi málem utopila a měla zážitek na prahu smrti, při němž viděla anděly. Napsala o tom knihu, prodalo se několik set tisíc výtisků a teď jezdila po různých spolcích a podnicích a vyprávěla o svém zážitku. Lidem to podle všeho připadalo velice oduševnělé a inspirující, což jsem vůbec nechápal. Kouzelník klame diváky. Diváci se chtějí nechat klamat. Vědí, že nečaruju „doopravdy“. Nikdo nevěří, že se hrací karta zneviditelní a přenese kosmem ode mě na pódiu (případně u pingpongového stolu) do kapsy saka osoby v publiku. Ale když nějaká tetka jezdí po světě a vykládá lidem

17

o andělech, zřejmě nikomu nedochází, že je vodí za nos stejně jako já. „Tak mě napadá, nejsou teď zrovna tam někde poblíž Sebastian s Charlottou?“ Pokrčil jsem rameny, přestože mě nemohl vidět. „Nemám ponětí, nesleduju v jednom kuse, co dělají,“ odpověděl jsem a sám jsem slyšel, jak podrážděně to zní. „Včera nebo předevčírem měli vystupovat na nějakém velkém letním spektáklu ve sportovní hale v Lidköpingu. Bylo prý vyprodáno, nějakých osm tisíc lidí. Člověče, dokážeš si představit, na kolik si takhle asi přijdou? To je neuvěřitelný.“ „Mám dneska narozeniny,“ řekl jsem, abych co nejrychleji změnil téma. „Vážně? Všechno nejlepší.“ „Díky. Kdy má narozeniny Kicki Hjortová?“ „To z hlavy nevím, ale můžu se podívat do diáře.“ „Takže její narozeniny v diáři máš, ale moje ne?“ Vykoktal nějakou polovičatou výmluvu. Nechal jsem to být a zakončil hovor tím, že jsem Pontusovi ještě jednou poblahopřál ke střeleckému úspěchu. Potěšilo ho to a očividně přeslechl můj kousavý tón. Neměl jsem sílu mu vysvětlovat, že když člověk oznámí „mám dobrou a špatnou zprávu“, tak se zpravidla obě novinky týkají příjemce sdělení. Lékař by například neměl říkat pacien­ tovi, že dobrá zpráva je, že on sám zdědil po babičce padesát milionů, zatímco ta špatná, že pacient trpí nevyléčitelnou rakovinou.

18

3 Zrušit nocleh se mi nepodařilo, protože jsem pokoj prý už několik hodin „používal“. Sice jsem jenom vešel dovnitř a položil si tašku na postel, ale neměl jsem sílu na dohady ohledně přezíravé zákaznické politiky hotelu. Osprchoval jsem se, sešel jsem do baru a dal si pivo. Byl to úplně obyčejný hotelový bar navštěvovaný obchodními cestujícími i místními talenty. Vedle mě se k baru posadila jakási žena. Byla asi v mém věku. Pěkně oblečená, slušelo jí to. Typická obchodní zástupkyně. Možná měla pár kilo navíc ze špatného jídla na cestách, ale byla profesionálně atraktivní způsobem, který nejspíš zabíral, jestli prodávala zboží v nějaké branži s převahou mužů. Kývli jsme na sebe. Objednala si drink. Začala se se mnou trochu nezávazně bavit o počasí (teplém a slunečném). Kdyby tohle byl její příběh, asi by mě popsala jako nadprůměrně vysokého muže střední postavy, spíš hubenějšího, v padnoucím černém obleku a pečlivě vyčištěných botách, s modrýma očima a krátkými světlými vlasy. Bez nějakých zvlášť nápadných rysů. Ani hezký, ani ošklivý. Normální, na hranici nudného a nevýrazného, což mohlo být dobré i špatné v závislosti na tom, co si člověk od nezávazného tlachání o počasí s chlapem u baru sliboval. Já každopádně proti takové konverzaci nic neměl, a tak jsem se dozvěděl, že prodává sportovní oblečení, že ještě nezjistila, co ukazují všechna ta blikající světýlka v jejím novém služebním autě, a že jestli mám

19

hlad, tak v tomhle baru dělají strašně dobré sendviče se slaninou. Měl jsem v sobě polovinu druhého piva a byl jsem si celkem jistý, že bude následovat třetí, když vtom se mě zeptala, co jsem za znamení. Pokrčil jsem rameny ve snaze dát najevo svůj nezájem, ale podařilo se jí ze mě vypáčit, že jsem rak. Naštěstí rychle změnila téma a zeptala se, co dělám za práci. Když se ženy dozvědí, že jsem profesionální kouzelník, reagují různě. Někdy jsou zvědavé a chtějí vidět nějaký trik, načež často otravují s tím, abych jim řekl, jak se to dělá. Jenže kouzelník své triky nikdy neprozrazuje. To je nepsaný zákon, který všichni dodržují. Ty, co zvědavé nejsou, mívají sklony tvářit se mírně podezřívavě, asi jako většina dospělých, když jim někdo řekne, že je klaun. Občas následuje otázka, jestli se z toho vážně dá žít. V tomhle případě to ženě u baru připadalo vzrušující a já cítil v kostech, že bude chtít vidět nějaký trik. Ale dopadlo to jinak. „Viděl jsi to kouzelnické duo v televizi? Sebastian a Charlotta, tak nějak se jmenují. Jsou neskutečně skvělí. Neviděl jsi minulý víkend galavečer pro životní prostředí, jak Charlotta vlezla do tygří klece, která se spouštěla do publika, a všichni si mysleli, že vyleze tygr, ale pak odtáhli závěs a uvnitř klece sedělo malé koťátko a kolem krku mělo náramek nějaké holky z publika? To bylo tak neskutečně skvělý, nechápu, jak to dělají!“ Mohl jsem v té chvíli zkusit zabodovat a říct, že jsem ty dva kdysi znal. Že Sebastian míval v mládí takovou trému, až před každým vystoupením dostával průjem. A že iluze s tygří klecí se dá koupit od jedné firmy z Las Vegas a nevyžaduje talent ani šikovnost. Stačí zaplatit těžké peníze,

20

držet se instrukcí a mnohokrát to zopakovat. Ale neměl jsem sílu poslouchat sám sebe, jak mluvím o Sebastianovi a Charlottě, když jsem se zrovna dozvěděl o zrušení svých vystoupení ve slunovratovém týdnu. Z třetího piva nic nebylo. Večer v hotelovém pokoji jsem strávil tím, že jsem se pokoušel připojit svůj starý laptop k internetu. Kolem jedenácté jsem sešel na recepci. Nahlédl jsem do baru. Žena tam pořád ještě seděla. Pojídala u stolu sendvič se slaninou ve společnosti nějakého dobře oblečeného muže. Smáli se, o něčem se bavili a divoce gestikulovali. Možná o horoskopu nebo nějakých jiných nesmyslech. Naklonil jsem se přes pult a neúspěšně se pokusil navázat oční kontakt s mladou recepční, hluboce ponořenou do knihy Kicki Hjortové o zážitcích na prahu smrti a o andělech. „Promiňte, že ruším,“ řekl jsem a zamával rukou, jako bychom stáli deset metrů od sebe. „V minibaru jsou jenom na sucho pražené arašídy. Ty já nemůžu jíst.“ Konečně zvedla hlavu a pohlédla na mě. „Je to jako jíst oříšky s vrstvou prachu. Dráždí mě to ke kašli. Chtěl bych obyčejné arašídy.“ „Aha, my ale asi máme jenom ty, co máme,“ odpověděla a vrátila se ke svému bestselleru. „Nehodlám platit za nechutně drahé buráky, ze kterých budu kašlat. Nechci tu ani bydlet, ale už bylo pozdě na to, aby se to dalo zrušit. Takže navrhuju, abyste projevila trochu dobré vůle a opatřila mi normální buráky.“ „Není tu nic než to, co máte v minibaru.“ „Jo, slyšel jsem, ale připadá vám v pořádku, abych já jako váš zákazník musel jíst oříšky, ze kterých kašlu?“

21

„Jestli ty oříšky nemáte rád, nemusíte je přece jíst.“ Hodil jsem na pult prázdný zmačkaný sáček od arašídů. „Na oříškách není nic špatného, ale vadí mi, že jsou opražené a jakoby zaprášené. Vždyť to říká už ten název, že jsou suché. Když se nadechnu uprostřed sousta, začnu kašlat. Za to nehodlám platit.“ „Fajn, budete to mít na účet podniku, protože jste snědl celý sáček, ačkoliv je nemáte rád.“ Její tón se mi vůbec nelíbil. Bylo na čase přitlačit. Mávl jsem vchodovými dveřmi směrem k večerce naproti přes ulici. „Ukážu vám, jak snadné je projevit trochu vstřícnosti. Půjdu a koupím velký sáček obyčejných arašídů. Nezabere to víc než pět minut. Přemýšlejte o tom, až ztratíte zákazníka, který tu už nikdy nebude chtít bydlet. Stačilo by pět minut a byl bych spokojený, ale vy jste se rozhodla jinak.“ „Je mi líto, že nejste spokojený, ale já odtud nemůžu jen tak odejít.“ „Nemůžete, nebo nechcete?“ odpověděl jsem a provrtával ji pohledem, načež jsem vykročil ke dveřím. „Když už tam jdete, byl byste tak moc hodný a koupil mi žvýkačky? Bez cukru, třeba spearmint nebo ocean frost,“ zavolala za mnou, když jsem byl skoro na ulici. Z kanceláře za recepcí vyhlédl jakýsi dlouhovlasý chlapík. Zamával na mě. „Vy jdete do večerky? Můžete mi koupit jedny červený marlbora?“

22

4 Blížila se jedna hodina v noci a já nemohl spát. Vylezl jsem z postele a bez zbytečného zdržování si sbalil věci. Rozhodl jsem se opustit hotel a vrátit se domů. Samozřejmě jsem nevěděl, k jakým pozoruhodným a převratným událostem tohle rozhodnutí povede. Věděl jsem jen to, že chci radši vyrazit domů než hnít v hotelovém pokoji. Tří- až čtyřhodinová cesta letní nocí. Doma v Sundbybergu, trochu na sever od Stockholmu, jsem mohl být dlouho před snídaní. Doma ve svém obstojném, světlém, renovovaném pronajatém bytě, kde se mi docela líbilo, až na to, že výhled z balkonu byl na Sundbyberg. Před několika měsíci zemřela nahluchlá babka, která bydlela v sousedním bytě. Pro ni to samozřejmě bylo mrzu­té, ale já už aspoň nemusel pořád poslouchat přes zeď ty její přírodovědné pořady puštěné hrozně nahlas. Nedlouho po smrti sousedky začal někdo po domě vykládat, že v jejím bytě straší. Chodili se na něj dívat různí zájemci, ale jakmile uslyšeli o nahluchlém strašidle, nechtěli si ho pronajmout. Je to už pěkných pár let, co jsme věřili, že je Země placatá, ale tohle se dělo v moderní době v Sundbybergu. Lidé odmítali třípokojový byt, odmítali výhodný pronájem přímo od vlastníka kvůli tomu, že někdo šířil pověsti o strašidlech. Skoro jsem všechny ty pověrčivé pitomce, kteří se rozhodli nenastěhovat, litoval, i když mi v podstatě bylo

23

vhod, že nemám nové sousedy. Pro mě za mě mohl byt klidně zůstat neobydlený. Před mým odjezdem na slunovratové turné se před domem objevil stěhovací vůz a já znervózněl, že se někdo přece jen do bytu stěhuje. Nejsem ten typ souseda, co podezřívavě špehuje ostatní nájemníky. Tahle záležitost se mě však přece jen týkala, takže jsem chvíli poslouchal s uchem u zdi a snažil se zachytit, jestli za ní někdo je. Neozýval se ani hlásek. Chvíli jsem se zdržel na schodišti, abych zjistil, jestli stěhováci neponesou nábytek do mého poschodí. Ale zase nic. Pro mě za mě ovšem mohl byt klidně zůstat prázdný, jak dlouho chtěl.

Když jsem opouštěl Karlsborg, bylo dusno a ve vzduchu jsem cítil bouřku. Jel jsem na sever podle jezera Vättern, ke hranici mezi Västergötlandem a Närke. Zaklel jsem, když jsem si uvědomil, že jsem si od personálu hotelu zapomněl vzít peníze za žvýkačky a cigarety. Několik kilometrů jednotvárné noční jízdy jsem v duchu formuloval naštvaný e-mail na ústředí hotelového řetězce. Ohledně špatných služeb, nesprávného druhu arašídů a jejich přezíravé zákaznické politiky, pokud jde o rušení ubytování. Z teoretických formulací mě vytrhla blikající světla a výstražné trojúhelníky v temnotě přede mnou na silnici. Za uzávěrou stál doutnající asfaltovací stroj obklopený silničáři. Vypnul jsem rádio, ze kterého se ozývala jedna ospalá písnička za druhou, zabrzdil jsem a zastavil. Z mé strany k autu došel neoholený muž v oranžové kombinéze s odrazkami. Stáhl jsem okénko.

24

„Tady je to zavřený,“ řekl s přehnanou zřetelností a ukázal paží k úzkému výjezdu. „Sjeďte tady doleva a potom ještě před Tivedenem doprava na Olshammar a dostanete se zase na silnici.“ V koutku úst měl cigaretu a já začal demonstrativně odhánět kouř, který se mi valil do auta. „Doleva a potom doprava na Olshammar. Ještě před Tivedenem, je to jasné?“ Nelíbil se mi jeho důležitý tón. „Díky, kdyby mi dělala potíže pravá a levá, mám mapu,“ zamumlal jsem a pokývl ke svému telefonu ve stojanu na palubní desce. Zavřel jsem okénko a zabočil doleva. Když jsem zjistil, že před sebou mám mizernou hrbolatou silnici lemovanou hustým temným borovým lesem, rozsvítil jsem dálková světla. Po deseti minutách se vynořil ukazatel s nápisem: národní park tiveden

Nezbývalo než jet rovně, a tak jsem pokračoval. Ale neměl jsem potkat nějaký ukazatel? Ještě před Tivedenem? Něco na O, jak jsem si vzpomínal. Toho vykuřujícího silničáře jsem pořádně neposlouchal, protože mluvil, jako bych byl nějaký idiot, co si neporadí s pár jednoduchými pokyny. Nalevo od silnice se otevřel výhled na jakousi zamlženou pláň. Nahmatal jsem mobil a pokusil se přiblížit mapu. Vzápětí jsem ve světle reflektorů uviděl na silnici před sebou nějakou velkou červenou hroudu. A právě tak se stalo, že jsem naboural do pohovky Chesterfield.

25

5 Vždycky jsem měl rád německá auta. Už v mládí jsem se rozhodl, že moji čím dál zářnější kariéru budou symbolicky doprovázet vozy čím dál lepších německých značek. Od Volkswagen přes Audi k BMW a přes Mercedes až k Porsche. Když jsem naboural do pohovky Chesterfield a vyhodilo mě to ze silnice, stačil jsem si pomyslet, jak je to fajn, že mám třináct let starý Volkswagen Pas­ sat. Vzpomínám si, že jsem si hnul krkem a udeřil se hlavou o dveře. Možná jsem na několik vteřin ztratil vědomí, protože když jsem se vypotácel z auta, připadal jsem si zmatený a rozespalý. Srdce mi divoce tlouklo a špičky prstů jsem měl studené a mírně znecitlivělé. Kroužil jsem zápěstími i pažemi, abych zkontroloval, že všechno funguje. Nezdálo se, že bych měl něco vymknutého nebo zlomeného. Sedačka skončila na pláni u silnice spolu se mnou a vypadala v podstatě nepoškozená. Přední kola mého passatu se však stáčela různými směry, což bylo dost zneklidňující. Sedl jsem si za volant. Sedadlo se kývalo a musel jsem si upravit opěradlo, které se trochu vychýlilo. Motor fungoval, jenže se nedalo řídit. Všechno v kabině, co nebylo přišroubované, vylétlo na přední okno a palubní desku. Když jsem sbíral mobil, který mi ležel u nohou rozpadlý na několik částí, musel jsem se zašklebit. Pokusil jsem se ho poskládat dohromady, ale oživit se mi ho nepodařilo.

26

Kolik chyb může člověk udělat za jeden den? Víc než deset? Tu člověk na něco zapomene, tam mu něco upadne na zem, něco poplete, plácne něco nevhodného. Nejmíň deset menších chyb za den, odhadoval bych. Chybovat je lidské, ale jak někdo může ztratit na silnici pohovku a nepostřehnout to? Protože přece nejspíš musela bez povšimnutí spadnout z náklaďáku, těžko ji na silnici někdo postavil a nechal tak. Neměl jsem komu vynadat, a tak jsem se odreagoval tím, že jsem do pohovky kopal. Ale spíš mě z toho jenom rozbolela noha. Podíval jsem se do kufru, abych zkontroloval stav svého vybavení. Neměl jsem moc křehkých věcí a většina pomůcek náraz zřejmě přežila. Nejsem člověk, který musí co pět vteřin kontrolovat mobil. Když jsem však u silnice strávil asi půl hodiny čekáním, až někdo pojede okolo, začalo mě celkem otravovat, že nemůžu zavolat odtahovou službu. Že nemůžu zavolat vůbec nikoho. Nedaleko spánku, kam jsem se uhodil, mi tepalo, a od bezpečnostního pásu mě bolela klíční kost. Ale hlavně jsem byl naštvaný. Rozhodl jsem se, že někam vyrazím a pokusím se najít dům s telefonem. Nebo jinou silnici s čilejším provozem. Nebezpečí, že se mi někdo pokusí vloupat do auta, zřejmě nebylo velké. Kromě několika rekvizit a svého speciálně ušitého scénického kostýmu jsem v něm neměl moc hodnotných věcí. Můj počítač byl tak starý, že by zpovykané švédské zloděje nejspíš nezajímal. Schoval jsem si však k sobě balíček opotřebovaných karet, které už jsem vlastnil spoustu let. Nejsem sentimentální ani pověrčivý, ale o tyhle karty jsem přijít rozhodně nechtěl. Byly to moje šťastné karty, dalo by se říct. Na rubu stálo

27

krásným ozdobným rukopisem „Anton“. Kdysi jsem si dvacet takových balíčků objednal u firmy, která vyráběla trička, hrníčky, propisky a papírenské zboží s potiskem. Teď už mi zbýval jen jeden. Objednat si nové karty by nebylo nijak zvlášť nákladné, ale moje ekonomická situace si žádala maximální ohledy. Skoro jsem se neodvažoval pomyslet na to, kolik bude stát odtažení a oprava mého třináct let starého vozidla. Které jsem deset let splácel. Přemýšlel jsem, jestli mám pokračovat po silnici ve směru jízdy, nebo jestli se vydám přes pláň a podívám se, co je na druhé straně. Rozhodl jsem se pro druhou možnost, protože to vypadalo, že kdysi se tu rozprostíralo pole. V tom případě by poblíž měly stát domy. Nad zemí se vznášela řídká mlha. Za chvíli už jsem za sebou neviděl silnici, auto ani červenou pohovku. Zpětně tuhle cestu vnímám tak, že jsem se ztratil v mlze a vyšel z ní v nějakém jiném světě. Tráva byla vlhká a orosená. Bohužel jsem došel jen k dalšímu borovému lesu. Na kmenech na jeho okraji visely cedule. Vypadaly, jako kdyby je někdo napsal na koleně, a byly přibité na stromech hřebíky asi v desetimetrových rozestupech. Černý text. Oranžové pozadí. Červený okraj. Popisovač a malířská barva na trojúhelníkových kusech překližky. soukromý pozemek Vstup přísně zakázán

Zoufalé situace si žádají zoufalé činy. Zákaz jsem ignoroval. Doufal jsem, že majitel pozemku má poblíž dům. Netrvalo dlouho a došel jsem k další řadě přibitých cedulí, stejně podomácku vyrobených.

28

elektrické vedení, nebezpečí života Výstraha Nevstupovat

Podivné nápisy. Rozhlédl jsem se. Žádné vedení jsem nikde v okolí neviděl. Zato jsem na zemi objevil jakousi bílou čáru. Když jsem ji prozkoumal blíž, zjistil jsem, že ji tvoří hrubozrnná sůl. Navíc někdo podél čáry tu a tam do země po několika kusech zabodl příborové nože a vidličky. Občas i čajovou lžičku. Příbory byly pokryté skvrnami a vypadaly starodávně, možná byly dokonce stříbrné. Ty, které jsem měl u nohou, omotával provázek, z nějž visel dlouhý, špinavý cár látky s vyšitými runami z vikinských dob. Pokoušel jsem se přečíst, co je tam napsáno, ale nerozluštil jsem ani slovo. Možná ten soukromý pozemek patřil nějakému výstřednímu umělci a tohle byla jakási instalace? Nebo měly nože, vidličky, cáry látky a pruh soli označovat zakopané elektrické vedení? Překonal jsem čáru velkým krokem a pokračoval dál do lesa. Podíval jsem se na svoje hodinky Casio, které jsem už spoustu let chtěl vyměnit za nějaké TAG Heuer nebo podobnou švýcarskou značku. Překvapilo mě, že je půl šesté ráno. Znepokojeně jsem si uvědomil, že bloudím po lese už několik hodin. Možná mě nehoda omámila víc, než jsem si původně myslel? Co když mi způsobila otřes mozku? Uprostřed klestí, vřesu a mechem porostlých balvanů jsem se zmateně rozhlížel ranní mlhou. Tou dobou už mělo být světlo, ale kvůli vysokým hustým borovicím v lese zůstávalo příšeří. Navíc tu vládlo takřka zlověstné

29

ticho a klid. Borové jehličí vonělo tak intenzivně, až mi to šlo skoro na nervy. Skrz vrcholky stromů se prodralo několik slunečních paprsků a ozářilo mechem zarostlou, ranním oparem zahalenou mýtinu přede mnou. Připomínalo mi to jeden z těch nepravděpodobných romantických obrázků přírody, jaké si lidé dávají na plochu počítače. Došlo mi, že se nejspíš nacházím v Tivedenu. Někde jsem slyšel, že je to rozlehlý kus nedotčeného skandinávského pralesa. Doufal jsem, že není nedotčený, a už vůbec ne neobydlený. Rukou psané cedule naznačovaly, že v okolí někdo žije, přesto jsem měl pocit, že jdu špatně. Pryč od civilizace. Do divočiny. Pocit mě neopouštěl, dokud jsem neminul mýtinu, ale pak jsem uviděl o kus dál úzkou štěrkovou cestu pod jakousi zamlženou strání. Pospíšil jsem si tím směrem, nakolik mi to jen terén dovoloval. Nohy mě tak úplně neposlouchaly a znovu mě přepadl pocit, že už pěkně dlouho bloudím v kruzích v trochu omámeném stavu. Cestou ze svahu jsem narazil na další řadu přitlučených cedulí. pozor, medvědi Strašně nebezpeční Vstup přísně nedoporučen

Byly to mizerně zformulované cedule. A vážně žili v Tivedenu medvědi? Pochyboval jsem o tom, přesto jsem zrychlil krok, nakolik to šlo, a když jsem se dostal na cestu, spatřil jsem asi padesát metrů od sebe klasický červený domek s bílými okenními rámy. Z malého komínku vycházel proužek dýmu. Konečně něco. „Dobrý den.“

30

Nadskočil jsem a otočil se. Na kraji lesa za mnou stála holčička. Asi desetiletá. Bledulka. S dlouhými světlými vlasy a v bílých šatech, které jí sahaly až k bosým nohám. „Hledám sedmero květin, abych si je o slunovratu položila pod polštář. Pomůžete mi?“ Holčička mluvila zvolna, monotónním hlasem. Ukázal jsem k červenému domku. „Ty tady bydlíš? Jsou rodiče doma?“ Zavrtěla hlavou. V ranním slunci se zableskla její sponka s korálky. „Poslouchej… mám trochu naspěch. Naboural jsem v autě a potřeboval bych si zatelefonovat.“ Otočil jsem se k ní zády a vykročil k domku. „Takže mi s těmi květinami nechcete pomoct?“ Zastavil jsem se a znovu se otočil. Dívka nehybně stála u lesa. Nevypadala vesele ani smutně. „Potřebuju si zatelefonovat,“ zopakoval jsem. „Prosím tě a vážně tu jsou medvědi? To bys měla být hodně opatrná.“ „Sem se medvědi neodváží,“ odpověděla a podívala se na mě na můj vkus příliš sebejistě. „Určitě mi tedy nechcete pomoct natrhat těch sedmero květin?“ „To vím naprosto určitě. A navíc, i když si dáš o svatojánské noci pod polštář sedm kytek, o tvém ženichovi se ti stejně zdát nebude. To jsou jenom báchorky. Stane se nanejvýš to, že ti vleze škvor do ucha. A taky máš ještě spoustu času na to, abys přemýšlela o svatbě.“ Dívka sklopila oči a zvolna zacouvala do hustého tmavého lesa, připadalo mi, že dost teatrálně. Rozmazlená princeznička — už v tak raném věku, pomyslel jsem si a vyrazil k domku.

31

6 Dveře domku se po opakovaném zaklepání otevřely a přivítaly mě dva překvapené obličeje. Muž se ženou, mohlo jim být kolem sedmdesátky. Líp by je asi vystihovalo označení dědek a babka. Oba byli trochu pohublí, šlachovití a větrem ošlehaní, ale jejich modré oči působily svěže a čile. Dědek měl vlasy rozdělené pěšinkou, husté, rovné a vybělené sluncem, sahaly mu kousek pod uši. Babka je měla řídké, zplihlé a šedé. Připomínaly rádiovku z cukrové vaty. Skoro to vypadalo, jako by si ti dva vyměnili účesy. Oba na sobě měli kalhoty s laclem. On s červenou košilí. Ona se zelenou. „Dobré ráno,“ pozdravila babka. „Kde se tady berete? Copak jste neviděl ty cedule?“ „Možná neumí švédsky,“ poznamenal dědek. „Říkal jsem, že to máme napsat ve více jazycích.“ Babka zavrtěla hlavou. „Další cedule už přidělávat nebudeme. I tak je jich až až.“ Dědek svraštil čelo a pak přikývl. „Možná že čím víc cedulí, tím míň odrazují. Můžeme to probrat na příští schůzi rady. Že bychom měli mít jen jednu velkou ceduli.“ Zvedl jsem ruku, abych se jim připomněl a ukončil jejich interní debatu o cedulích. „Dobrý den. Cedule jsem viděl, spoustu cedulí, a vím, že jsem na soukromém pozemku. Omlouvám se, že jsem takhle vtrhl do vašeho lesa, ale potřeboval bych…“

32

„Našeho?“ přerušila mě babka. „Ten les nepatří nám. Les patří lesu. My, co tu bydlíme, rozvěšujeme cedule, abyste sem vy, co bydlíte venku, nelezli a špatně nedopadli.“ „Ale když už jste tady, nedáte si trochu kafe a roládu?“ dodal dědek. Zavrtěl jsem hlavou a pokusil se jim objasnit svou situaci, než zase spustí. „Naboural jsem a potřeboval bych si půjčit telefon.“ „Naboural? Tady?“ „Ne přímo tady. Kus odtud, na silnici, je to asfaltka. Nevím přesně kde. Přešel jsem takovou louku, byla tam mlha, nebo to možná bylo pole, a dostal jsem se do lesa, potkal jsem spoustu cedulí a bílou čáru a potom jsem se napojil na lesní cestu vedoucí sem…“ „Nepoškodil jste tu čáru?“ skočila mi do řeči babka a já ucítil, jak ve mně narůstá podráždění. „Jak jako?“ „Nerozkopl jste ty příbory nebo neroznesl tu sůl na botách?“ „Ne, překročil jsem to,“ zamumlal jsem. „Ani jsem se toho nedotkl.“ „To je dobře. Ta čára chrání vás venku před tím, co žije tady na naší straně, a nesmí se narušit. Za žádných okolností.“ „Fajn… nemáte náhodou telefon, který bych si mohl půjčit?“ „Jistě. Nejbližší asfaltka je víc než deset kilometrů odtud. To jste se pořádně prošel. Pojďte dál.“ Pustili mě dovnitř, potřásli mi rukou a představili se jako Gunnar a Greta. Domek byl útulný a přívětivý. Chaotický, ale pečlivě uklizený. Zdálo se, že jedny dveře vedou

33

do úzké ložnice. Další do malé kuchyňky. Voněl tu kmín a namořené dřevo a připadalo mi, že většina věcí v ­tomhle obydlí je vyrobená vlastnoručně a podomácku. Zdvořile jsem odmítl roládu a přijal od Gunnara šálek horké kávy. Greta mi ukázala starodávný telefon na komodě. Káva byla dobrá a jako bych po ní celý ožil. Vedle telefonu leželo pozlacené klubko vlny. Dotkl jsem se ho prstem. Bylo tvrdé. Působilo pevně a hodně těžce. Přemýšlel jsem, jestli to klubko o velikosti dvou pomerančů není prostě hrouda zlata a jakou by v takovém případě mělo cenu. Greta se protáhla mezi mě a zlatou kouli, zvedla sluchátko a podala mi ho. Zavolal jsem na informace, dostal číslo na místní hasiče a ti mě přepojili na odtahovou službu z okolí. S pomocí Gunnara a Grety jsem přibližně vysvětlil, kde auto stojí. Že jsem naboural na silnici vedoucí kolem národního parku Tiveden. Chlap na druhém konci mi sdělil, že pro vůz dojede a zaveze ho k jedné benzinové pumpě. Dal mi její adresu. Tam se podívá, v čem je problém, jestli to bude moct opravit na místě, nebo jestli bude potřeba auto převézt do servisu. Během dopoledne se prý můžu u pumpy stavit a podívat se. Znělo to všechno vážně profesionálně a elegantně, ale pokud jde o mechaniky, člověk by se neměl radovat předčasně. Hned jak jsem hovor ukončil, uvědomil jsem si, že jsem měl zmínit sedadlo, které mi po nárazu připadalo porouchané, ale snad to nebyl nijak akutní problém. Zatím to mohlo počkat. Gunnar se nabídl, že mě k pumpě vzdálené asi hodinu jízdy hodí, až dopijeme kávu. Vřele jsem mu poděkoval a uvelebil se do odrbaného, ale pohodlného křesla. Bylo úplně báječné se tam posadit. Přece jen jsem celou noc nespal.

34

Gunnar mi dolil kávu. Byla skoro vařící a dozvěděl jsem se, že je zrnková, vařená na turecký způsob, což jsem asi nikdy předtím nepil. Opravdu dobrá. Po pár hltech jsem si přece jen dal kousek rolády. Gunnar ji vlastnoručně upekl podle starého receptu. S brusinkami, jak mi vysvětlil. Moc jsem neposlouchal, ale začal podrobně a zapáleně vysvětlovat, jak se taková roláda peče. Mluvil o vajíčkách, cukru, funkci prášku do pečiva, době pečení a o tom, proč je důležité těsto míchat ručně proti směru hodinových ručiček, aby získalo tu správnou vláčnost. Nikdy po směru. Vždycky míchat proti směru. Sem tam jsem přikývl, abych dal najevo zájem. Roláda byla každopádně parádní a ještě jsem si přidal. Najednou se mému hrníčku odlomilo ouško a spadl mi do klína. Polil jsem se vroucí kávou a spálil se tam, kde se chcete spálit ze všeho nejmíň. Bolest se nedostavila hned. Trvalo několik vteřin, než jsem hlasitě zaječel a vyletěl z křesla. Greta vytřela rozlitou kávu hadříkem. Gunnar vyjádřil lítost nad tím, že se hrnek rozbil. Já přecházel sem tam po staré skřípající podlaze a sténal skrz zaťaté zuby. „Co to máte na čele?“ zeptala se Greta. „Na čele? Jak to?“ odvětil jsem. Měl jsem co dělat s opařeným rozkrokem. Greta i Gunnar na mě upřeli vytřeštěné oči. Vypadali téměř vyděšeně. Gunnar mě otočil, abych se mohl podívat do zrcadla nad komodou. Nad jedním spánkem jsem měl několik černavých skvrn, skoro to vypadalo jako ulepené otisky malých prstíků. Pokrčil jsem rameny. Když člověk nabourá auto a několik hodin bloudí po lese, příležitostí, jak si uhnat černé fleky na čele, je spousta. Nechápal jsem, proč by to mělo být důležité.

35

Gunnar s Gretou si vyměnili nervózní pohledy a Greta se ke mně otočila. „Nepotkal jste náhodou v lese takovou malou holčičku?“ „Ano,“ odpověděl jsem udiveně. „Když jsem tady o kus dál vyšel na cestu. Proč?“ „Nepožádala vás, abyste jí natrhal sedm květin, které si chce dát o slunovratu pod polštář?“ vyptával se Gunnar. „Ano,“ zopakoval jsem a popotahoval si politou látku kalhot. „Pomohl jste jí?“ zeptala se Greta. „Ne, neměl jsem čas. Nebo sílu. Nebo náladu.“ Greta zalapala po dechu. „Takže je to znamení smrti!“ Potom mi zahrozila prstem. „Jak jste mohl odmítnout? Když vás malá holčička požádá o pomoc, tak jí prostě pomůžete, copak to nechápete?“ „Tohle bylo první neštěstí,“ zamumlal Gunnar zlověstně s pohledem upřeným na rozbitý hrnek. Jejich čím dál nepochopitelnější chování mě přestávalo bavit. Zeptal jsem se, o čem to sakra mluví. „Ta holčička patří k jinotvorům, potlouká se po lese kaž­dý rok kolem slunovratu,“ vysvětlovala Greta. „Když jí člověk pomůže natrhat květiny, nic se nestane. Když ne, poznamená ho znamením smrti a pak ho postihne každý den celá řada neštěstí, až to nevydrží a vezme si život. Jeho duše potom musí strávit zbytek věčnosti uvězněná v perle na její sponce.“ Po Gretině obšírném výkladu jsem krátce přikývl a jednoduše si „znamení smrti“ otřel z čela hřbetem ruky. „Tak jo, díky za kafe. Nemohl bych si od vás půjčit mapu? S ní se k té pumpě dostanu i sám.“

36

Doufal jsem, že je z mého tónu patrné, jak mám jejich blábolů plné zuby. Gunnar jen zavrtěl hlavou. „Teď nemůžete odjet. Musíme provést očistný rituál, abyste se kletby zbavil.“ Asi deset minut jsem je ujišťoval, že mi nic nehrozí. Nevěřím na nadpřirozené lesní bytosti, nevěřím, že mě postihlo prokletí. Nevím, proč by mě najednou mělo pronásledovat neštěstí. Nakonec přesvědčování vzdali, ale naléhali, že mě v každém případě aspoň zavezou k pumpě. Souhlasil jsem, i když jsem měl podezření, že jsou Gunnar s Gretou za svýma čilýma modrýma očima mírně senilní a pomatení.

Projížděli jsme autem po klikatých cestách čímsi, co mi připadalo jako nekonečný prales. Sám bych se odtamtud nejspíš nevymotal ani s mapou. Greta řídila opatrně a já cítil v týle zkoumavý pohled Gunnara, který seděl na zadním sedadle. Nejspíš se obával, že mě postihne neštěstí, právě když společně sedíme v autě. Vyprávěl jsem jim o pohovce, do níž jsem v noci naboural. Že divné a skoro nepochopitelné věci se můžou stát i bez jakýchkoli nadpřirozených zásahů. Že hrnku se utrhne ucho spíš kvůli prasklině v porcelánu než magickým působením nějaké lesní havěti. Greta mé argumenty ignorovala a vyjádřila se v tom smyslu, že pohovku mi nejspíš do cesty umístil kosmos, aby mi něco sdělil. Jenom jsem přikývl a zaťal zuby. Rozhodl jsem se pitomou teorii o tom, že kosmos má cosi jako všeobjímající vědomí a komunikuje s lidmi tak, že jim staví do cesty pohovky, nechat bez komentáře.

37

Greta zastavila uprostřed jedné ostré zatáčky. Když jsem se zeptal proč, ukázala na tlustý bílý pruh přes cestu. Gunnar vystoupil a vzal z kufru sáček hrubozrnné soli. Pečlivě čáru obnovil tam, kde ji poškodily pneumatiky. Srovnal několik pobořených příborů a vyšívaných cárů látky u krajnice a znovu naskočil na zadní sedadlo. „Jak říkala Greta, chráníme vás venku, aby tam jinotvorové a další havěť nechodili a netropili vám svoje čertoviny,“ vysvětloval Gunnar a uvelebil se na sedačce. „Sůl, stříbro a jedno staré zaklínadlo zapsané vikinskými runami. Funguje to docela dobře, abyste věděl.“ „Super.“ Víc jsem ze sebe nedostal. Pomalu jsme vyjeli z tivedenského pralesa na asfalt, do míst, která už připomínala moderní civilizaci. Benzinová pumpa stála u nájezdu na dálnici. Vůbec jsem neměl představu, kde jsem, ale aspoň tam stál můj starý passat, jak bylo domluveno, a vedle odtahový vůz a mladý chlapík s velkými sluchátky na hlavě. Dostal jsem lístek s telefonním číslem na Gunnara a Gretu. A půl metru rolády zabalené do fólie. „Je důležité, abyste si cestou sem tam kousek vzal,“ radil Gunnar. „Trochu chrání proti zlým duchům a kletbám. Není to nijak stoprocentní ochrana, ale lepší než nic. A hlavně to není lék. Dál máte znamení smrti a bude vás pronásledovat neštěstí, takže si dávejte pozor.“ Rozhodl jsem se to nekomentovat. Jenom jsem přikývl a „slíbil“, že zavolám, až už to neštěstí nebudu moct snášet. K mému údivu mě Greta vřele objala. Oba mi popřáli hodně štěstí. Bylo skoro dojemné, jak upřímně si o mě dělali starosti. Skoro. Rozloučili jsme se a Gunnar s Gretou vyrazili směrem k nekonečnému lesu.

38

7 Roláda byla nepochybně vynikající, ale nechtělo se mi ji s sebou vláčet. Než jsem došel k chlapíkovi u odtahového vozu, hodil jsem ji do koše. Muž si pouštěl hlasitou hudbu do sluchátek, ale nedělalo mu potíže se při tom se mnou bavit a vysvětlit mi, co se stalo s volantem (který už opravil) a že potřebuje vědět, kam má poslat fakturu za odtažení a servis (sakra práce, takových peněz!). Sdělil jsem mu, co potřeboval. Měl jsem sto chutí hádat se s ním o ceně. Tak vysoký účet jsem si nemohl dovolit, ale nejsem dost zasvěcený do automechaniky, abych dokázal pořádně argumentovat. Nevěděl jsem, jestli to, co ten chlap udělal, bylo snadné nebo složité, rychlé nebo časově náročné. Ale dostal jsem zpátky funkční auto ani ne za půl dne. Se zbytečným výdajem jsem se musel prostě smířit, anebo vystavit fakturu „kosmu“, který mi postavil do cesty pohovku. „Opravil jste i tu sedačku?“ „Sedačku?“ Otevřel jsem dveře a trochu zahýbal opěradlem. „Připadá mi nějaká uvolněná. Nevím, jestli už to bylo před tou nehodou, ale zdá se mi, že ne.“ „O tom jste do telefonu nic neříkal.“ „Myslel jsem, že prostě opravíte, co je rozbité.“ Chlap sedačku vyzkoušel a pokrčil rameny. „Nejspíš je jenom stará a vyžvejkaná. Jestli chcete, můžu vám to auto vzít do servisu a všechno zkontrolovat.“

39

To ovšem znělo dost draze a zdlouhavě. Především zdlouhavě. „Není třeba. Stejně si brzo koupím nové. Asi audi. Anebo BMW.“ Poděkoval jsem mu za pomoc a šel k pumpě. Opravdu jsem potřeboval něco pořádného sníst. Vzal jsem si sáček obyčejných slaných arašídů. Prohlédl jsem si sendviče u chladicího pultu, ale připadaly mi gumové a nijak zvlášť čerstvé. Minul jsem nějakého mladíka s mastnými vlasy, který bloudil mezi regály. Byl bledý a hubený, měl na sobě příliš velkou a tlustou polstrovanou bundu, což bylo vzhledem k roční době nápadné. Typický zlodějíček, pomyslel jsem si a rozhodl se na něj dohlédnout. Ale vtom jsem koutkem oka něco zachytil a otočil jsem se k oknu. Ke stojanům právě odbočoval obrovský okázalý autobus. Zářivě lesklý, fialovo-stříbrný, s křiklavým nápisem po celé boční straně: sebastian a charlotta Together in magic forever summer tour.

Ale ne, do prdele. Svěsil jsem ramena. Švédsko je rozlohou jedna z největších evropských zemí, ale žije tu ani ne deset milionů obyvatel. Jinými slovy máme extrémně hodně místa. Je vážně k vzteku, že osoby, které chci zrovna potkat ze všech nejmíň, si vyberou pro přejezd z lidköpinské haly do Stockholmu právě tuhle silnici a že se rozhodnou zastavit právě na téhle pumpě právě teď. Byl jsem špinavý, celý pomačkaný a unavený. Se zaschlou skvrnou od kávy v rozkroku. S mizerným a nabouraným autem. Nedokázal jsem snést pomyšlení, že bych měl

40

pohlédnout Sebastianovi do jeho úspěšné, uměle opálené tváře. Nedokázal jsem snést pomyšlení, že uvidím, jak mezi námi Charlotta těká očima a tváří se spokojeně, že si vybrala správného kouzelníka. Možná už by mě ani nepoznali, ale nechtěl jsem to zkoušet. Z prodejny vedly dva východy a já si pospíšil ven tím, který směřoval dozadu k automyčce. „Poslyšte, co takhle zaplatit?“ Uvědomil jsem si, že mám v ruce sáček s buráky. Otočil jsem se a omluvně kývl na prodavačku. Nemohlo jí být víc než dvacet. Byla vysoká, se světlým culíkem. „Sorry, zapomněl jsem, že to držím v ruce,“ řekl jsem a vrátil se. „Pojďte se mnou do kanceláře,“ ukázala na dveře za sebou. Ve stresu jsem se ohlédl k autobusu u stojanů. Možná jsou Sebastian s Charlottou příliš úspěšní na to, aby na takovém místě vystupovali z autobusu, ale nemínil jsem riskovat. Rozhodil jsem rukama a usmál se na dívku. „Zapomněl jsem zaplatit, ale vyšel jsem z obchodu sotva pár kroků, tak snad není nutné dělat z toho celostátní kauzu. Po pěti vteřinách mimo zákon jsem tu zpátky.“ Úsměv mi neoplatila. Možná byla moc mladá na to, aby se u ní stačil vyvinout smysl pro humor. „Tady platí nulová tolerance vůči krádežím. Pojďte se mnou do kanceláře.“ „Já mám zase nulovou toleranci vůči idiocii. Nebylo to schválně. Podívejte se, teď ty buráky vrátím do regálu.“ Což jsem udělal. Přehnaně důrazným gestem. „Nelíbí se mi váš tón,“ prohlásila.

41

„Mně se nelíbí váš tón,“ opáčil jsem. A takhle to chvíli pokračovalo. Její tón se mi líbil čím dál tím míň. U ní to nejspíš bylo podobné. Nehodlal jsem něčím takovým ztrácet čas. Zvedl jsem ruce, abych dal najevo, že dohadování už bylo dost, a pospíšil jsem si k zadním dveřím a ke svému autu. Posadil jsem se a ­krčil se uvnitř několik minut, než se nehorázně nóbl autobus se Sebastianem a Charlottou majestátně odšinul směrem k dálnici. Neviděl jsem, jestli si šli dovnitř něco koupit, nebo ne. Vzduch byl čistý. Nastal čas zmizet. Vtom jsem nadskočil, protože se otevřely dveře na straně spolujezdce. Dovnitř se vrhl ten kluk v nadměrné bundě, kterého jsem sledoval v prodejně, a usadil se vedle mě. „Jeď, jeď, jeď!“ Z nacpané bundy se mu vysypaly sendviče, sáčky sladkostí a několik voňavých stromečků. Právě jsem se chystal protestovat, když vtom mi někdo rozbil zadní sklo. Znělo to tak, jak si představuju, že zní, když někdo skočí na vyrovnaná plata vajíček. Ve zpětném zrcátku jsem uviděl prodavačku z obchodu. Byla vyzbrojená baseballovou pálkou. Obcházela auto a mířila ke mně. Nevypadala vůbec dobře naladěná.

42

8 Když mi bylo třináct, máma s tátou mě vzali na týdenní zájezd do Londýna. Vůbec se mi tam nelíbilo. Všude bylo moc lidí. Moc dojmů. U muzeí a zajímavostí dlouhé, klikaté, chaotické fronty. U každého přechodu davy hlučných turistů ze všech koutů světa. Raději jsem si v klidu četl na posteli v hotelovém pokoji, a když se mě rodiče ptali proč, nechtěl jsem přiznat, že takové spousty lidí v tak velkém městě mě trochu děsí. A tak jsem jenom pokrčil rameny a šel s nimi ven. „Když neřekneš, co chceš, těžko můžeme vědět, co chceš,“ říkávali mi máma s tátou. Někdy člověk asi pořádně neví, co chce, a někdy třeba nechce sám sebe příliš odhalit tím, že by vykládal, na co přesně myslí. Často jsem míval pocit, že se o mě rodiče nijak zvlášť nezajímají, že rodičovství není tak úplně pro ně. Měli jsme doma plno alb s fotkami z jejich cest po Evropě z doby, než jsem se narodil. Kodaň, Hamburk, Amsterodam, Brusel a tak dále. Na těch fotkách vypadali moc šťastně. Když po mně chtěli, abych „řekl, co chci“, cítil jsem se obvykle zahnaný do kouta — že se ode mě očekává nějaká chytrá a smysluplná odpověď, aby jim připadalo, že mít dítě stojí za tu námahu. Někdy jsem ani pořádně nevěděl, co chci, takže pro mě většinou bylo nejsnazší prostě pokrčit rameny a udělat, co mi říkali. V Londýně jsem poprvé v životě jedl kuře tandoori (tam se ze mě stal velký fanoušek indické kuchyně) a šli

43

jsme do muzea voskových figurín Madame Tussaudové (tam mě to rychle přestalo bavit). Navštívili jsme obchodní dům Harrods, který byl tehdy tak trochu zvláštností. Možná zůstává zvláštností dodnes, každopádně byl mnohem větší než Domus na Skärholmenu. V hračkářství jsem tam uviděl kouzelnickou skříňku. Na víku měla obrázek kouzelníka v černém plášti s typickým osmdesátkovým sestřihem na Jágra. Před ním se vznášela spoře oděná asistentka. Z mágova dramatického gesta se zdálo, že ji uvedl do transu a díky tomu s ní levituje. Skříňka obsahovala rekvizity a instrukce pro dvacet jednoduchých, ale účinných triků. Několik kouzel s mincemi, s kartami, s provázkem, s kapesníkem a tak dále. Ve Švédsku samozřejmě taky existovaly kouzelnické skříňky, jenže já už byl ve věku, kdy mi chození do hračkářství nepřipadalo cool. Ale teď jsem takovou skříňku za každou cenu chtěl. Nevím proč, možná za to mohl obrázek na víku, snad jsem podvědomě začal snít o tom, že bych mohl za dramatického máchání rukama manipulovat spoře oděnými ženami v transu. Každopádně, než jsme odjeli domů, do obchodního domu jsem se vrátil a koupil si skříňku za vlastní peníze. Vyrostl jsem ve čtvrti Mälarhöjden na jižním předměstí Stockholmu. V malém rodinném domku, který ležel neustále ve stínu větší vily, a ta zas měla okna obrácená k ještě větší vile s opravdu krásným výhledem na jezero Mälaren. Byla to klidná oblast, kde žili jen dospělí a důchodci. Nikdo v mém věku, s kým bych mohl kamarádit, ale mně vyhovovalo zůstávat potichu a sám se sebou. Nikdy jsem se necítil osamělý.

44

V domě byla spousta knih. Málo beletrie, skoro samé naučné spisy. Velkou část volného času jsem trávil tím, že jsem si ve svém pokoji četl o druhé světové válce, o průmyslovém rybolovu, o životech hudebních skladatelů, o vzestupu a pádu osmanské říše, o astronomii, morových epidemiích a evropském středověku, o známých katedrálách, historii zemětřesení, budování Panamského průplavu a podobně. Táta byl architekt a máma něco jako střední manažerka v jednom hotelovém řetězci. Naši nejbližší sousedé byli staří, tiší a zdvořilí. O několik domů dál bydlel vlčák, který asi tak jednou týdně zaštěkal, jinak to bylo nejspíš dost bezpečné prostředí pro vývoj dítěte. Mälarhöjden sousedí se čtvrtí Bredäng, kam jsem od šesté třídy chodil do školy. Bredäng byl trochu míň spořádaný a já jsem si časem zvykl trávit tam čas po svém. O přestávkách jsem se držel mimo centrum dění. Přicházel jsem do školy co nejpozději a zůstával tam, dokud všichni po poslední hodině nezmizeli domů. Vedle sekretariátu byla klubovna, kde jsem sedával s nosem zabořeným do nějaké tlusté knihy, kterou jsem si donesl z domova. Takhle často uplynul celý týden, aniž jsem s kýmkoli promluvil. Nebavit se s nikým v jídelně bylo obtížnější. Právě tam jsem potkal Sebastiana. Hrál na bicí v jedné kapele a patřil částečně mezi populárnější spolužáky. Byl o hlavu menší než já, měl podsaditou postavu a dlouhé tmavé vlasy, které mu pak začaly řídnout, ještě než mu bylo dvacet. Chodili jsme spolu do třídy, ale až do onoho dne jsme se nikdy ani nepozdravili. K Vánocům jsem od rodičů dostal digitální hodinky s minikalkulačkou. Nejspíš byly dost drahé a na tu dobu

45

moderní. Sebastian stál za mnou ve frontě na jídlo, a když jsem se natáhl po talíři, všiml si mého zápěstí. „Ty jsou s kalkulačkou?“ Přikývl jsem a nabral si na talíř hovězí s omáčkou. „Nemohl bych si je půjčit na test z matiky?“ Rychle jsem si v hlavě spočítal, co mi hrozí. Když odpovím ne, možná se naštve a bude agresivní. Když odpovím ano, je dost velká šance, že hodinky už nikdy neuvidím. Obě možnosti mi dělaly starosti. „Nebo je chceš používat sám?“ „Ne,“ odpověděl jsem ustrašeným, chraplavým hlasem, protože jsem ze sebe od snídaně nevydal ani hlásku. Několikrát jsem si odkašlal a zamyslel se, proč jsem neměl tolik rozumu a neřekl, že hodinky potřebuju, abych při testu mohl podvádět sám. „Po hodině ti je vrátím.“ O tom jsem silně pochyboval, ale rozepnul jsem si řemínek a hodinky mu podal. Po poslední hodině jsme se sešli u stánku před stanicí metra Bredäng. Čekal jsem, že uslyším, jak se hodinky rozbily, „ztratily“ nebo něco v tom duchu. Sebastian nakupoval vážené sladkosti a hrozně pečlivě vybíral. Chlap u stánku vzdychal, když musel nabírat bonbony kleštičkami, oddělovat slepené želé žabičky a mačkat lékořicové kostky, aby ukázal, že nejsou suché a ztvrdlé. Sebastian si jeho unavených pohledů nevšímal. Se skladbou svého pytlíčku laskomin nepospíchal. Za Sebastianem se tvořila fronta netrpělivých zákazníků, ale jeho to nezajímalo. Vůbec se nebál dát si na čas a ujistit se, že dostane zboží ke své spokojenosti. Když si

46

pak konečně vzal sáček a zaplatil, otočil se ke mně a vrátil mi hodinky. Prohlédl jsem displej i malá tlačítka. Vypadaly kupodivu v pořádku. „Dík za půjčení.“ Podal mi bonbony. Stál jsem tam s hodinkami v jedné ruce a sáčkem v druhé a nejspíš jsem vypadal hrozně překvapeně. Sebastian se neučil moc dobře, ani v porovnání s těmi ostatními pitomci z Bredängu, a začal vykládat o tom, jak je mi vděčný, že jsem mu při písemce tak pomohl. Na způsobu, jakým dával najevo své pocity, se mi něco zalíbilo. U nás doma nikdo neukazoval, co si myslí, ze všech nejmíň já sám. „Můžeš si je půjčit zase, jestli budeš potřebovat,“ vy­ máčkl jsem ze sebe a vylovil ze sáčku šťavnatý, přesně správně tuhý lékořicový bonbon. A tak se přihodilo, že se z nás se Sebastianem stali kamarádi. Šlo to opravdu rychle, možná to tak s novými kamarády bývá vždycky. Neměl jsem s čím srovnávat, protože Sebastian byl můj první. Následující týdny ve společnosti mého prvního kamaráda byly jako tornádo nových dojmů. Pomalu, ale jistě jsem měnil svoje zvyky, přestal jsem dělat nenápadného a nechával jsem se strhnout. Na začátku osmdesátých let bylo populární mít doma video a během krátké doby se u nás objevily hory filmů k půjčování z těch nejpodivuhodnějších koutů světa. Masmédia se děsila toho, čemu se říkalo „videonásilí“, a máma s tátou jejich poplašnou propagandu spolkli i s navijákem. Usilovně kontrolovali, co doma do videa

47

strkám. Švédsko bylo tou dobou něco jako Severní Korea a ohledně toho, co lidé smějí dělat ve volném čase, byla rychle přijímána všelijaká omezení. Zato u Sebastiana doma se neomezovalo vůbec nic, a než byly brutální filmy na videokazetách úplně zakázány a staženy z oběhu, stihl Sebastian nasbírat slušné množství opravdu výživných hororů a krváků. Jeho táta naprosto kašlal na to, co Sebastian dělá, a jeho máma nebývala nikdy doma, protože jí všechen čas zabíralo fetování v centru Stockholmu. Polední přestávky, večery i volné dny jsme trávili sledováním videa. U nás doma bylo důležité jíst zdravě. Celozrnný chléb, müsli, vyvážená strava podle grafu správné výživy, cukr a tuk jen v omezeném množství. U Sebastiana doma nebyl problém pít limonády a večeřet chipsy. Někdy jsem u něho o víkendu přespával. Zažíval jsem tam fantastický pocit svobody, i když byt, kde bydleli, byl špinavý a neudržovaný. Sebastianův táta se občas opil a pak ho napadalo o svého syna hasit cigarety. To potom Sebastian mohl přespávat u nás. Máma s tátou s tím souhlasili. Možná se jim zdálo dobré, že jsem si našel společnost. Sebastian úplně nesdílel můj zájem o tlusté naučné knihy, takže když jsme byli u nás, většinou jsme leželi v posteli a povídali si. O životě, o všech holkách, se kterými jsme nechodili, a co budeme dělat, až vyrosteme. Jestli se má Sebastian snažit stát se opravdu dobrým bubeníkem, nebo se vyučit podlahářem jako jeho fotr. Bylo nám myslím čtrnáct nebo patnáct, když jsme jednou večer vážně neměli co dělat a já vytáhl kouzelnickou skříňku, kterou jsem si o několik let dřív koupil

48

v Londýně. Vzpomínám si, že jsem si připadal trochu dětinsky, nebylo to zdaleka tak vzrušující jako sledovat italský film o kanibalech a chroupat sladké lupínky přímo z pytlíku. Každopádně jsem ale předvedl těch pár triků, které jsem se za krátkou dobu, kdy mě skříňka zajímala, naučil. K mému velkému údivu to na Sebastiana udělalo ohromný dojem. Dobře si vzpomínám, jak s vytřeštěnýma očima skříňku otevíral, jako by to byla truhla s pokladem. Jak se divil, že mám doma takovou bezvadnou věc a nechávám ji válet v polici. Myslím, že jsem jenom pokrčil rameny a řekl něco jako „padla mi do oka, když jsme byli v Londýně“. Sebastian nikdy nevytáhl paty ze Švédska, a když se dozvěděl, že je skříňka z Anglie, připadala mu super ještě víc. Řekl jsem mu, ať si ji půjčí, jestli chce. Ale nechtěl. Bál se, že kdyby ji vzal domů do toho bince, mohlo by se jí něco stát. Místo toho navrhl, že bychom mohli začít čarovat. Společně. A tak jsme začali.

49

9 „Jeď, jeď, jeď!“ opakoval mladík v bundě. Prodavačka vyzbrojená baseballovou pálkou se natáhla po klice dveří na mé straně. Automaticky jsem šlápl na plyn a vyrazil z parkoviště. Trochu lehkomyslně jsem vjel na kruhový objezd, kde nás málem rozdrtil divoce troubící kamion. „Tady doprava. A pak doleva!“ „Do hajzlu!“ zasyčel jsem a rychle se ohlédl na roztříštěné zadní okno. „Tady doprava,“ zopakoval kluk. Mluvil zvláštní směsí skånského dialektu a finského přízvuku. Vyjel jsem z kruhového objezdu ještě před ­dálnicí. „Tady doleva. Na tu lesní cestu.“ Zpomalil jsem. „Zastavím a můžeš si vystoupit.“ Mladík zavrtěl hlavou a začal něco hledat v rukávu. „Mám nůž. Uděláš, co ti řeknu. Jeď.“ Než se mu podařilo vydolovat z rukávu dlouhý kuchyňský nůž, vypadlo mu z něj několik krabiček bonbonů a tabulka čokolády. Namířil nůž na mě. Pak mu však z kapsy vyklouzl mobil a zapadl mezi sedadla, takže měl jiné starosti. Můj únosce nepůsobil vyloženě děsivým dojmem, ale nůž je nůž. Hledal svůj telefon mezi vší tou kořistí, která se mu sypala z bundy. Vzdychl jsem a zaklel. Pokračoval jsem po hrbolaté lesní cestě.

50

„Ztratil jsem tam u pumpy klíčky od auta. Jakmile sedostaneme ke mně, pustím tě. Nemusíš se bát. Jinak se jmenuju Jorma a nejsem nebezpečnej.“ Znovu jsem vzdychl. Jorma na mě přestal mířit nožem. Nejspíš jsem ho mohl praštit loktem do obličeje, kdybych byl dobrý v mlácení lidí loktem do obličeje, ale rozhodl jsem se raději vyjednávat. „Já se nebojím, ale do prdele práce, ta ženská si teď myslí, že jsem tvůj komplic.“ „Komplic? Co to znamená?“ „Ty nevíš, co znamená komplic? To znamená, že patříme k sobě.“ „Jako milenci?“ Obrátil jsem oči v sloup. „Ne takhle. Že spolu pracujeme. Že jsem chtěl odvést pozornost pytlíkem buráků, abys ty mohl vyrabovat krám.“ „Ale já jsem na buráky alergickej,“ bylo jediné, co k tomu Jorma dokázal poznamenat. Nasměroval mě na cestu skoro ukrytou za několika zrezivělými vraky aut. Na podvozku cvakaly kamínky a štěrk. Dostali jsme se na zarostlou loučku v lese, kde bylo zrušené minigolfové hřiště. Zastavil jsem vedle nedbale postaveného malého stanu. „Dík za svezení,“ pravil Jorma a vystoupil. Vysypal obsah bundy na zem vedle stanu. Sledoval jsem ho. Měl kostnatou postavu a v poměru k hlavě tak nějak podivně objemný účes. Vypadal neškodně. Zachytil jsem pohledem svůj odraz ve zpětném zrcátku. Už zase jsem měl na čele nad spánkem několik černých skvrn. Skoro to vypadalo jako malé otisky ušmudlaných prstíků. Na okamžik jsem si vzpomněl na Gretiny

51

a Gunnarovy řeči. Potrhlé bláboly, skoro k smíchu. Otřel jsem špínu, vystoupil z auta a pohlédl na Jormu, který se pokoušel dát schlíplý stan do pořádku utažením lanka. Moc se mu to nedařilo. „Říkal jsi, že se jmenuješ Jorma?“ Přikývl a sebral ze země čokoládu. „Kolik ti je?“ „Dvacet jedna.“ „Takže už nestuduješ? Máš práci?“ „Proč?“ „Chci zaplatit to okno.“ „Ale já ho přece nerozbil.“ Obětoval jsem minutu pokusu vysvětlit mu, že okno by nebylo rozbité, kdyby mi nenaskočil do auta, ale souvislost neviděl nebo ji vidět nechtěl. „Poslouchej, Jormo. Víc než čtyřiadvacet hodin jsem nespal. Musíme to vyřešit, nebo se zblázním.“ „Omlouvám se za to sklo a že jsem ti vyhrožoval nožem. Bylo to dost netaktní. Ale nemůžu si teď dovolit žádný výdaje. Plním quest.“ „Quest?“ „Jo, jako že něco hledám a je to dobrodružství. Víš co, jako v RPG, když se vydáš pro nějakou důležitou věc. Můžeš být rytíř, čaroděj, trpaslík, co to umí se sekyrou, léčitel, co pomáhá ostatním, když se zraní, nebo…“ „Já vím, co znamená slovo quest. Ale neřeší to problém s mým oknem.“ „Jenže mně teď zůstalo u pumpy stát auto s půlkou nádrže. Musím šetřit na benzin, jinak quest nesplním, a slíbil jsem svojí holce pár magickejch kamenů.“

52

Unaveně jsem na něj pohlédl. Jorma to vzal jako výzvu k až příliš dlouhému a podrobnému vysvětlování. „Potkali jsme se o slunovratu, když nám bylo osmnáct, a ona se zajímá o magický krystaly a kameny a minerály a tyhle věci. Takže jsem se vydal na quest lásky, abych jí našel pár pěknejch kamenů k výročí, co každej rok slavíme. Slíbili jsme si, že si celou dobu nebudeme volat. Protože dřív, když někdo plnil quest, neexistovaly telefony. A ani počítačový hry, co se odehrávají ve fantasy světech. Až najdu, co hledám, objevím se u jejích dveří a bude to romantičtější, když to vydržíme a nebudeme si volat. Ještě jsem žádný kameny nenašel, ale v Tivedenu je to prej samej čarokřemen a trollí oko a tak.“ Ačkoli mě naprosto nezajímalo nic z toho, co měl Jorma na srdci, nemohl jsem si odpustit několik sarkastických doplňujících otázek. „Aha, no to zní vážně zajímavě. K čemu ty magické kameny jsou? V čem jsou magické? Dokážou opravit rozmlácené okno?“ „Myslím, že různě. Z trollího oka se dá udělat amulet, co zahání stres, a když špatně spíš, můžeš si položit kus čarokřemene k posteli. Než jsem se stal komplicem svojí holky, nic jsem o tomhle nevěděl. Ji ale vždycky zajímaly magický věci, ve hrách i ve skutečnosti.“ „Používáš slovo komplic špatně, ale to teď asi není tak důležité. Vážně myslíš, že člověk líp spí, když si na noční stolek položí kámen?“ Jorma s dětinskou upřímností přikývl a vzal si několik kousků čokolády. Vypadal vyhladověle a promrzle, navzdory letnímu horku a tlusté bundě. Na jeho způsobu řeči

53

bylo něco, co mě přimělo se zamyslet, jestli to má v hlavě v nepořádku, nebo jestli je jenom tak extrémně nezralý. „Takže ty na magický kameny a krystaly nevěříš?“ zeptal se Jorma s plnou pusou. „No jo, uvažuješ pěkně zkostnatěle. Moje holka říká, že se musíme vymanit z indus­ triálního bludnýho kruhu. Musíme se osvobodit, musíme osvobodit svoje smysly a vrátit se k přírodě a jejím tajemstvím, jestli máme mít nějakou budoucnost.“ „Takže v ideální společnosti se mají lidi podle tebe a tvé holky vrátit k přírodě a sem tam zastavit na benzince a nakrást si sladkosti? Kdyby všichni byli v lese a sbírali kouzelné kameny, kdo by zajišťoval výrobu a distribuci tohohle zboží, co si zrovna cpeš do pusy?“ Jorma pokrčil rameny a vybalil z fólie oschlou housku se sýrem. „Navíc mám pocit, že nejsme v Tivedenu,“ dodal jsem. „Jsi na špatné straně silnice. Teď jsme asi blíž u jezera Vättern. Tiveden je za pumpou, na druhé straně od hlavní. Tím jsem si skoro jistý.“ „Ještě jsem nenašel žádnej magickej kámen, ani jeden jedinej, takže máš možná pravdu. Díky za tip, to je super. Nemohl bys mi dát číslo? Zavolal bych ti příští týden, až se vrátím z questu. Zaplatím ti to okno. Slibuju.“ Nevěřil jsem ani náhodou, že se mi ozve, ale chtěl jsem pokračovat v cestě a neměl jsem sílu se s ním dohadovat. Neplýtval jsem vizitkami, kterých mi už v přihrádce auta moc nezbývalo, ale napsal jsem svoje číslo na účtenku a podal mu ji. Sedl jsem za volant, vycouval od zrušeného minigolfu a zamířil zpátky na silnici. To, že jsem Jormovi pomohl najít Tiveden, se mi později mělo pořádně vymstít.

54

10 Vrátil jsem se na kruhový objezd. V přiměřené vzdálenosti od benzinové pumpy stál motorest. Bylo časné odpoledne a já začal trochu debatovat sám se sebou o tom, jak si rozvrhnout zpáteční trasu. Jen já a cesta k nekonečným obzorům. Rozbité zadní okno rachtalo a dunělo. Ten zvuk mi pomáhal zůstat vzhůru, i když jsem byl tak unavený, že kdybych na několik vteřin zavřel oči, hrozilo, že usnu. Taky to byl pěkně otravný zvuk. Rozhodl jsem se, že si dám něco k jídlu. Že se na půlhodinku někam v klidu posadím. Navíc jsem potřeboval na záchod. Motorest vypadal jako každý druhý motorest. V sále páchly saponáty a přepálený tuk. Byla tam spousta místa a kromě jedné rozjívené rodinky i celkem ticho a klid. To mi naprosto vyhovovalo. Pospíšil jsem si kolem pokladny k záchodům. Mohutný muž kolem padesátky v příliš malé zástěře mě s iritující důležitostí zastavil pohybem ruky. „Záchody jsou jen pro hosty restaurace.“ „Já se tu pak najím. Jenom nejdřív musím na záchod.“ „Jen pro hosty. Nejdřív si objednejte.“ Zaťal jsem zuby a vrátil se k pokladně. Prohlédl jsem si malý nasvícený panel se skrovnou nabídkou jídel. „Jedno denní menu s řízkem. Ale místo amerických brambor si dám pečené brambory.“

55

Hromotluk si osušil ruce o svou příliš úzkou zástěru a zadal do kasy objednávku. „K řízku jsou americké brambory.“ „Jo, to vidím na jídelním lístku, ale já chci pečené brambory.“ „Takže nechcete řízek?“ „Jo, chci řízek. Ale k němu chci pečené brambory.“ Do místnosti vešlo několik dalších hostů a za mnou se utvořila fronta. Hlasitě vzdychali, ale mně nepřipadalo, že bych se měl stydět jen proto, že si chci objednat jídlo ke své spokojenosti. „K řízku jsou americké brambory,“ zopakoval muž v zástěře. „Já vás slyším, ale přece nemáte jenom jeden druh brambor? Nemůžu teda dostat hranolky?“ „Americké brambory.“ „Krokety?“ „Americké brambory.“ „Bramboráčky?“ „Americké brambory.“ „Vařené brambory?“ „Americké brambory.“ „Tak si dám jeden salát se šunkou a sýrem. Ale bez šunky. A místo normálního sýra ovčí.“ „Saláty už jsou připravené,“ odpověděl muž v malé zástěře a kývl k několika plastovým vaničkám v chladicím pultu vedle pokladny. Zaplatil jsem, zamračil jsem se na něj a pospíšil si na záchod. Začínalo to být akutní. Když jsem otvíral a zavíral, dveře se vzpříčily. Ztrácel jsem drahocenné vteřiny se zasekávajícím se zámkem, pak jsem se otočil a překvapeně

56

se zadíval na sedmiletého kluka usazeného na záchodě. Měl na klíně blok a něco si do něj kreslil černou fixou. „Jej, promiň,“ vykoktal jsem a otočil se k odchodu. Klička zámku se ale jen protáčela a já nemohl otevřít. Stiskl jsem kliku a několikrát se do dveří opřel ramenem. Zůstaly ale zavřené a zamčené. Kluk naštěstí nedostal strach, když jsem vtrhl dovnitř. Dál si kreslil a konal svou potřebu, zatímco já zády k němu vysvětloval, že se dveře zasekly. Tloukl jsem na ně a volal o pomoc. Uviděl jsem sám sebe v zrcadle nad umyvadlem. Vypadal jsem ztrhaně a unaveně. „Johane! Budeš už hotovej?“ zavolala zpoza dveří nějaká žena. „Zasekly se dveře. Jsem tady s nějakým dědkem,“ ozval se Johan. Jeho matka začala cloumat klikou. Nelíbilo se mi, že mi někdo říká dědek, zvlášť za daných okolností. S vyschlými ústy jsem vysvětloval, že jsem si nevšiml, že je záchod obsazený. Nevinná chybička, a teď se bohužel nedá odemknout. Matka za dveřmi zněla rozčileně. Johan spláchl a stoupl si vedle mě, aby si umyl ruce. Právě jsem se ho chystal požádat, aby sdělil své matce, že mu nehrozí žádné nebezpečí, když tu se dveře od záchodu otevřely. „Co se to tu děje?“ chtěl vědět hromotluk v těsné zástěře. „Zasekly se dveře,“ vysvětloval jsem znovu. Johan došel ke své ustarané matce. Hromotluk několikrát vyzkoušel zámek. „Nic s tím není,“ řekl. A měl pravdu. Vypadalo to, že klička funguje. Zmateně jsem zavrtěl hlavou.

57

„No, to je zvláštní, ale… když jsem tím otáčel, nic se nedělo.“ Johanova matka a hromotluk si mě prohlíželi extrémně nedůvěřivýma očima. Naprosto chápu, když si matka dělá starosti o syna. Na světě je tolik pošahaných hnusáků, ale v tomhle případě přece bylo zřejmé, že Johan nedošel žádné úhony, fyzické ani psychické. Neohrabaně jsem znovu ukázal na zámek. Zopakoval jsem, že byl rozbitý, ale najednou to vypadá, že zase funguje. Sám jsem slyšel, jak to zní. Johanova matka se zadívala synovi na prsty. Měl na nich černé šmouhy od fixy. Klouzala pohledem sem a tam mezi mnou a jím. „Co to máte na čele?“ zeptala se. Nechápavě jsem pokrčil rameny. Potom jsem se podíval do zrcadla. Nad spánkem se mi objevilo několik načernalých skvrn. Zase. Vypadalo to skoro jako otisk ušmudlaných prstů. Hromotluk mě chytil za rameno a vlekl mě ze záchodu pryč. Započala vzrušená diskuze o tom, jestli se mi nedostala čerň z Johanových prstů na čelo, když se snažil bránit. Restaurace utichla. Všichni hosti se na mě dívali. Připadalo mi to nechutné a děsně nespravedlivé. Johanovi se podařilo svou matku uklidnit, přesvědčil ji, že se nic nestalo. Hromotluk si popotáhl těsnou zástěru a vyzval mě, abych restauraci opustil. Mému vysvětlení, že zámek nefungoval a pak byl zase v pořádku, moc nevěřil. Otřel jsem si skvrny z čela a vypadl odtamtud. Odskočil jsem si do trnitého křoví za motorestem. Když jsem potřetí za krátkou dobu najížděl na kruhový objezd, o mou pozornost soutěžily hlad, únava, nízká

58

hladina cukru v krvi a špatná nálada. Slunce zakryla mlha a ve vzduchu byl cítit déšť. Všechno se zlepšilo (trochu), když jsem si všiml Jormova mobilu mezi sedadly. Nechápal jsem, jak ho tam mohl přehlédnout, když ho hledal. Možná telefon zanikl mezi všemi těmi nakradenými věcmi, které mu padaly z bundy. Každopádně jsem si ho strčil do kapsy saka a konstatoval, že do té doby, než se Jorma ozve a zaplatí mi sklo, je telefon můj. Silnice byla čím dál užší a les, kterým jsem projížděl, čím dál hustší. Cedule varovala, že tři sta metrů ode mě se nachází úzký most. Uvědomil jsem si, že se mi nějak nepochopitelně podařilo na kruhovém objezdu minout dálnici. Překvapil jsem sám sebe nenadálým frustrovaným výkřikem: „Proč je hergot tak těžký se odtud dostat!“ Vtom se mi sklopilo sedadlo. Pustil jsem volant a najednou zíral přímo na strop auta. Stačil jsem si pomyslet, že jsem vážně měl toho chlapa z odtahovky požádat, aby sedadlo opravil. Pak se celý svět začal otřásat a poskakovat. Nohou jsem hledal brzdu a pokoušel se posadit. Ohromná rána a všechno znehybnělo. Páteř mi to smrsklo jako harmoniku a já se kousl do jazyka. Zvonilo mi v uších. Vymotával jsem se z pásu a rozbitého sedadla. Otevřel jsem dveře a vylezl na bahnitý svah. Když jsem se ocitl venku z auta, které se zastavilo o hromadu pytlů s odpadky na samém okraji jakéhosi kanálu, ucítil jsem sílící déšť. Srdce mi prudce a rychle tlouklo. Snažil jsem se uklidnit několika hlubokými nádechy. Sjel jsem před mostem ze silnice po svahu dolů a zastavil těsně předtím, než se auto ocitlo ve vodě.

59

Svah byl plný smradlavých odpadků, usoudil jsem tedy, že na tomhle místě se zřejmě lidé zbavují svého nepořádku. Na to se samozřejmě dalo v mnoha směrech dívat negativně, ale v tomhle případě nejspíš pytle s odpadky zachránily mě i moje auto před vykoupáním. Uklouzl jsem po něčem lepkavém a rozmatlaném, možná po nějakých zbytcích jídla. Obloha byla tmavě šedá a déšť ledový, jako by ani nebylo letní odpoledne, ale spíš podzimní ráno. Po mostě se blížilo nějaké auto. Rychle jsem se škrábal nahoru po čím dál rozblácenějším, podkluzujícím svahu. Přiblížil jsem se k jednomu z mohutných betonových pilířů na začátku mostu. K tomu, do nějž jsem snadno mohl narazit, což by mělo fatální následky. Zamával jsem na projíždějící auto. „Haló! Zastavte!“ Na straně spolujezdce vylétl z okna pytel s odpadky. Nestačil jsem se přikrčit a pytel mě s vlhkým plesknutím zasáhl do obličeje. Zapotácel jsem se, ztratil rovnováhu a po zádech se zřítil do bláta a všeho toho svinstva. Zastavil jsem se o hromadu pytlů, stejně jako předtím moje auto. Když jsem se vyškrábal na nohy, vrhl jsem se ke dveřím auta. Uvědomil jsem si, že motor pořád běží. Otevřel jsem a uviděl v zrcátku svůj obličej. Černé skvrny na čele byly zpátky. Zalapal jsem po dechu a vyhrnul jsem si klopu saka k nosu. Prudce jsem se nadechl a snažil se zachytit svůj vlastní pach. Jako bych potřeboval navázat kontakt se svou všedností a se skutečností, s něčím známým a pochopitelným. Vtom hráz pytlů povolila. Po několika drahocenných vteřinách zkoprnělého váhání jsem otevřel kufr a vytáhl

60

z něj svou tašku přes rameno. Samozřejmě jsem měl myslet na to, že by nebylo od věci zachránit bednu s kouzelnickými potřebami, ale byl jsem příliš pomalý. Můj Volkswagen Passat se rozjel k okraji kanálu a zřítil se dolů.

61

11 Vlastním pět obleků na míru (čtyři, když odečtu ten, který zmizel i s autem v kanálu). Není to tak divné, jak to zní. Když člověk najde rozumného krejčího, může to vyjít dokonce levněji než kupovat si obleky v obchodě. Můj krejčí se jmenuje Rudolf a žije v Hallonbergenu u Stockholmu. Do Švédska se dostal z Argentiny, když to tam v sedmdesátých letech začínalo být divoké. Jeho rodiče zase odešli do Argentiny z Německa, když to ve čtyřicátých letech začínalo být divoké tam. Mám dva obleky na vystupování, se speciálně všitými skrytými kapsami. Saka jsou navíc pod jedním rukávem trochu rozšířená, aby se tam daly nepozorovaně schovávat věci. Nebudu tady prozrazovat svoje triky, ale každý nejspíš zná výraz „eso v rukávu“ a jistě chápe, že kouzelník pro svoje iluzionistické kousky potřebuje pomoc neviditelných kapes. Rudolf každopádně na mých speciálních kostýmech odvedl skvělou práci, takže jsem se na něj obrátil, i když jsem potřeboval obleky pro běžné použití. Je příjemný pocit mít na sobě něco, co je udělané přímo pro vás. Rudolf má ateliér o dvou místnostech. V jedné šije svatební šaty a v druhé pánské oděvy. V místnosti, kde šije obleky, kouřívá doutníky. Když si u něj člověk vyzvedává oblek, jako já před touhle cestou na slunovrat, látka je jemně cítit tabákem. Ne jako nějaká stará biliárová herna, spíš to trochu navozuje atmosféru pánských klubů.

62

Právě tuhle vůni jsem si chtěl připomenout, když jsem si přetáhl klopu přes nos poté, co jsem potřetí nebo počtvrté spatřil ty černé skvrny na svém čele. Při pohledu na auto mizející v kanálu jsem pokus zopakoval, ale vnímal jsem jenom déšť a rozmáčené odpadky. Stoupl jsem si k silnici a asi čtvrt hodiny čekal, jestli nepojede nějaké auto. Pak jsem to vzdal, doklouzal jsem pod most a posadil se tam. Jak jsem tam tak seděl a snažil se utřídit si myšlenky, připadal jsem si jako bezdomovec (v obleku na míru). Jorma neměl mobil zabezpečený kódem, což byla v dané situaci obrovská výhra. Namačkal jsem začátek čísla tísňové linky, ale zarazil jsem se. Potom jsem raději našel papírek od Grety a Gunnara. Než jsem jim zavolal, chvíli jsem váhal a nemohl se odhodlat. Po několika zazvoněních to vzala Greta a znělo to, jako by se jí opravdu ulevilo, že mě slyší. „Zdravím, Antone, bylo mi jasné, že se brzo ozvete. Kolik neštěstí vás potkalo od té doby, co jsme se rozloučili?“ „Teď mi to všechno připadá jako jedno velké neštěstí, potřeboval bych pomoct s…“ „Chápu, že se znamením smrti je to hodně náročné, ale vypadá to, že aspoň pořád ještě žijete?“ „Jo, jak slyšíte.“ „To jsou dobré zprávy. Mohl byste jenom nejdřív napočítat do deseti, abych věděla, že nejste přízrak?“ „Děláte si ze mě legraci?“ „Ne. Držíte v ruce nějaký předmět, který je pro vás důležitý?“ „Teď? Držím v ruce mobil.“

63

„Má ten předmět pro vás velkou citovou hodnotu? Je to něco, čeho byste se těžko vzdával, kdybyste byl nucen opustit pozemský život?“ „Greto, sedím pod mostem, lije jako z konve a auto mi zmizelo v řece. Potřebuju vaši pomoc.“ „Moc rádi vám pomůžeme, ale přízraky vždycky dělávají věci pozpátku. Proto po vás chci, abyste napočítal od jedné do deseti ve správném pořadí, abych věděla, že nejste mrtvý a nechcete nám něco zlého provést.“ Můj dlouhý a demonstrativně nespokojený vzdech na ni nijak nezapůsobil. Trvala na počítání. Oddrmolil jsem čísla od jedné do deseti. Ve správném pořadí. „Díky. Říkal jste, že jste někde u mostu?“ „Přesně tak. Vede přes nějaký kanál. Nevím, kde přesně to je, ale můžu se v mobilu podívat na mapu.“ „Já vím, o jakém mostu a kanálu mluvíte. Ale jak jste se tam dostal? Vždyť to je úplně jiný směr, než jste potřeboval. Není to zvláštní?“ „Musel jsem špatně sjet z kruhového objezdu. Spíš než zvláštní je to pořádně k vzteku.“

O půlhodinu později jsem uslyšel na silnici auto. Pospíšil jsem si nahoru a naskočil na sedadlo vedle Gunnara. Rozložil tam noviny, protože jsem předem varoval, že jsem promočený a zabahněný. „Stihl jste do sebe dostat tu roládu, nebo zmizela ve vodě i s autem?“ „Jo, pár kousků jsem si dal,“ zalhal jsem. „Ale teď je bohužel pryč.“

64

Gunnar přikývl. Vytáhl ostřikovač na květiny a poprskal mi s ním obličej. „Co to sakra vyvádíte?“ zasyčel jsem a odstrčil ho. Na rtech jsem ucítil nahořklou chuť. „Omlouvám se. To je něco jako repelent, ale proti duchům a potvorům a další havěti.“ Znovu mě postříkal. Zaklonil jsem se na sedadle, noviny zašustily. Neměl jsem ani sílu k tomu něco poznamenat. „A stejně jako repelent to nechrání stoprocentně, ale aspoň to trochu zmírňuje útoky. Je to starodávný rodinný recept. Mícháme to do všeho, co jíme a pijeme. Kolik kousků rolády jste si vzal? Překvapuje mě, že jste skončil až takhle mizerně.“ „Gunnare, za to, že jsem špatně sjel z kruháče, nemůžou žádné nadpřirozené síly. Od včerejška jsem nespal. Prostě jsem to zvoral. A teď po pravdě nemám sílu volat odtahovku, čekat na ně, shánět nové auto a možná nocleh, kdyby se to všechno protáhlo.“ „Naprosto chápu. Můžete přespat u nás, budete srdečně vítán.“ Vděčně jsem na něj kývl. Opustili jsme most vedoucí přes kanál a pokračovali po klikatých lesních cestách hluboko do Tivedenu. Gunnar toho cestou moc nenamluvil. Kvůli dešti bylo špatně vidět a já usoudil, že ho stojí hodně námahy nezabloudit v labyrintu k zbláznění podobných zatáček, rozcestí a krátkých, rovných drncavých úseků čím dál hustším lesem. Když mu zazvonil jeho skoro k smíchu zastaralý a neforemný mobil, nejdřív se zdálo, že to nechce vzít, ale po chvíli vyzvánění hovor přijal.

65

Ztlumil hlas a bylo jasné, že by rozhovor raději vyřídil bez mé přítomnosti. Odvrátil se ode mě, nakolik to jen šlo, a váhavě a úsečně říkal něco o nějakém uplkánkovi, uplakánkovi nebo něčem podobném. Ukončil hovor a ustaraně vzdychl. Po chvíli jízdy za bubnování deště jsme překonali čáru z hrubozrnné soli vedoucí přes cestu. Gunnar opět zastavil a opravil ji v místě, kde ji poškodily pneumatiky. Podíval jsem se na mapu v Jormově telefonu. Měl jsem hodně špatný signál (očividně mnohem horší než Gunnar na svém prastarém přístroji) a podle GPS nevedly v oblasti, kde jsme se nacházeli, žádné cesty. Byla tam jen prázdná zelená plocha. Po půlhodině mi připadalo, že poznávám místo, kde jsem potkal holčičku se sponkou, ale ukázalo se, že ke známému červenému domku zbývá ještě patnáct minut jízdy. Neseděl jsem za volantem a nemohl jsem s tím nic dělat, ale nezbývalo mi než si to přiznat: byl jsem úplně ztracený v pralese.

66

12 Koupelna Grety s Gunnarem byla malá, ale v dobrém stavu. Vana měla kohoutky, jaké jsem už dávno neviděl. Jeden na teplou vodu, druhý na studenou. Dalo proto dost práce dosáhnout správné teploty, ale stejně bylo neskutečně příjemné se osprchovat. Na mě samotného dělalo po pravdě docela dojem, s jakým klidem a nadhledem se vyrovnávám s tím, že jsem právě přišel o auto a veškeré kouzelnické vybavení. Možná jsem byl otupělý z hladu a únavy. Doufal jsem, že to nemá co dělat s rezignací. Zítra všechno vyřeším, uvažoval jsem. Oblékl jsem si čisté a suché prádlo ze své tašky přes rameno a půjčil si od Gun­nara příšerně strakatou teplákovou soupravu. Greta se nabídla, že mi vypere oblek, a já se pustil do vysvětlování, že ho nemůže jen tak hodit do pračky. Vysmála se mi a odpověděla něco ve smyslu, že lidem očividně moc nedůvěřuju. Než jsem zasedl ke stolu, už u mě byl Gunnar a znovu mě začal ostřikovat. Zaťal jsem zuby. Obývací pokoj sloužil i jako jídelna. Greta na jedné straně roztáhla stůl, aby u něj bylo místo pro tři. Gunnar prostřel. Talíře a mísy vypadaly opotřebovaně, ale opečovávaně, jako všechno ostatní v domku. Posadili jsme se a Gunnar servíroval vepřové koleno s tuřínovým pyré. Vysvětlil jsem mu, že si můžu nabrat jídlo sám, ale nedal si říct a pak mi ještě nalil nízkoalkoholické pivo. Něco takového jsem pil naposledy nejspíš jako malý kluk. Ani jsem nevěděl, že se to ještě vyrábí, chutná

67

to tak zvláštně, jako nějaký mix piva a vánočního moštu. Sladce a podivně, ale docela dobře. Nebo jsem jenom měl zoufalou žízeň. Vyprázdnil jsem sklenici dlouhým douškem a Gunnar mi dolil. Když vaří staří lidé, bývá jídlo bez chuti, vysušené nebo přesolené, ale koleno bylo šťavnaté a vlastně dobré. Pyré zrovna nepatří k mým oblíbeným přílohám, ovšem i to Greta zvládla. Napadlo mě, jestli jídlo obsahuje „repelent proti duchům a potvorům a jiné havěti“, ale nechtěl jsem se ptát. Porce domácí stravy mi v každém případě prospěla a já si připadal ospale, sytě a kupodivu docela spokojeně. Gun­ nar s Gretou si trochu povídali. Možná jsem jim měl položit pár zdvořile povšechných otázek ohledně toho, co dělají, jestli se jim líbí žít na samotě v lese a tak dál. Ale usoudil jsem, že jsou v důchodu a nedělají nic. A tak jsem mlčel. Dokud ke mně neobrátili oči. „Jsou vaši rodiče naživu?“ zeptala se Greta. „Ano,“ odpověděl jsem. „Vídáte se často?“ „Ne.“ „Máte sourozence?“ „Ne.“ „Jste ženatý?“ „Ne.“ „Rozvedený?“ „Ne.“ „Žijete s někým?“ „Ne.“ „Děti?“

68

„Ne.“ Její úderné a osobní otázky na mě působily jako výslech. Vůbec se mi to nelíbilo. Stačí, pomyslel jsem si. Ale měla ještě jeden dotaz. „Takže kdybyste beze stopy zmizel, nikdo by vás nepostrádal?“ „Cože?“ Greta s Gunnarem si vyměnili několik rychlých pohledů. Usmáli se na sebe, nejspíš nějaký jejich soukromý žertík, a pak se ke mně Greta znovu otočila. „Kolik neštěstí vás dneska potkalo?“ Spolkl jsem sousto. Posílený sprchou a pořádným jídlem jsem odpověděl s takovou laskavostí a pedagogickou trpělivostí, jakou jsem jen dokázal vyvinout. „Věci se mají takhle, Greto. A Gunnare. Já vůbec neakceptuju vaše východisko. Nevěřím, že mě poznamenala nějaká nadpřirozená holka, protože jsem jí nepomohl ­trhat květiny. Tenhle den byl plný nepříjemností a nehod, ale nesouvisí to ani s karmou, ani s prokletím, ani s rozmístěním hvězd na nebi. Některé dny jsou lepší, jiné horší. Nic složitějšího v tom není.“ Právě když jsem domluvil, podlomila se mojí židli noha. Upustil jsem vidličku, udělal něco jako kotrmelec pozadu a skončil na podlaze. Zastavil jsem se s pomocí svého obličeje a staré skříně s prosklenými dvířky. Talířky a hrníčky uvnitř zadrnčely. Gunnar zvedl rozpadlou židli a přitáhl ke stolu křeslo. „Dávno jsme chtěli tu židli vyměnit, ale na večeři k nám někdo zajde jen málokdy. Tak na to nějak nedošlo. Ne­ ublížil jste si?“

69

„Nic hrozného,“ zamumlal jsem s rozbolavělým obličejem a posadil se do křesla. Ještěže si Gunnar s Gretou nemysleli, že i rozviklaná židle se rozbila kvůli nadpřirozeným silám. Doufal jsem, že to směšné téma už opustíme. „Říkáte, že tomu nevěříte, možná proto, že jste nevyrostl v těchhle končinách. Ale o Velkém poprasku jste snad slyšel?“ „Ne,“ odpověděl jsem a vrátil se k chutnému jídlu. V křesle jsem seděl hodně nízko. Byl jsem o dvě hlavy menší než Gunnar s Gretou. Připadal jsem si jako dítě. „Takzvaný Velký poprask byla série čarodějnických procesů, k nimž došlo ve Švédsku v druhé polovině sedm­ náctého století. Několik set žen bylo upáleno na hranici. Vedlo to k tomu, že se čarodějnice, ale i lidé, kteří se něčím trochu odlišovali a nepřemýšleli jako ostatní, odstěhovali z osídlených míst a ukryli v lese. Například v hlubinách Tivedenu. Já, Gunnar a většina ostatních lidí, kteří tu žijí, jsme potomci čarodějnic. Jak se svět rozvíjí a přibývá silnic a elektrických vedení, lesní bytosti a jinotvorové mají čím dál míň prostoru ke svobodnému pohybu. Takže se taky uchylují do divočiny, aby měli klid. A když se různé druhy musejí mačkat na dost malém prostoru, můžou z toho být trochu nepříjemnosti, ale snažíme se spolu vycházet, jak to jenom jde.“ Měl jsem jenom přikývnout a pokračovat v jídle, ale neudržel jsem jazyk za zuby. „Takže vy tvrdíte, že Tiveden je ghetto čarodějnic, těch takzvaných jinotvorů a skřítků a tak dál?“ „Ne, skřítkové žijí dál na severu,“ opravila mě Greta a zasmála se, jako kdybych plácl nějaký nesmysl.

70

„Fajn, ale jestli dovolíte, abych do tohohle rozhovoru vpašoval trochu smyslu pro realitu, zajímalo by mě, proč žádní turisti, kteří do Tivedenu přijíždějí, ty bytosti nepotkali a nevyfotili? V tom případě by se o tom člověk asi doslechl, co myslíte?“ „Ti jezdí do turistické části Tivedenu, kde jsou značené stezky, chodí se na túry s průvodci a tak dál. Navíc hranice ze soli a stříbrných příborů vás zvenku chrání, aby za vámi jinotvorové a jiná havěť nechodili a netropili vám tam čertoviny. Vy jste měl prostě smůlu, že jste zabloudil do staré části Tivedenu. Přes všechny ty varovné cedule, co jsme rozvěsili. Tady žádní turisti nejsou. Jsou tu jinotvorové, kteří člověka označí znamením smrti, když jim nepomůže natrhat květiny.“ „Ale jestliže tady bydlíte a jste potomky čarodějnic, měli byste přece na tu havěť dokázat použít kouzla a zahnat je, ne? Poslat proti nim magickou ohňovou střelu.“ Slyšel jsem, že to zní trochu popudlivě, ale nedokázal jsem si pomoct. „Proč musí lidi vždycky zahnat a vyhladit všechno, co se jim úplně nehodí a není jim pohodlné?“ zeptal se Gun­nar. „Proč musí všechno být podle nás? Když plavete v moři, můžete mít smůlu a potkat žraloka. Chcete kvůli tomu zlikvidovat všechny žraloky?“ „Žraloci aspoň doopravdy existují,“ zamumlal jsem. Greta s Gunnarem se zatvářili mírně namíchnutě. Po chvíli mlčení jsem pochválil jídlo, v pokusu rozmrazit tenkou vrstvičku jinovatky, která se rozšířila kolem stolu. „Berete prášky na bolení hlavy?“ zeptala se Greta a naložila mi další vepřové koleno. „Proč?“

71

„Víte přesně, jak taková pilulka funguje? Dokážete ji sám vyrobit, nebo prostě věříte tomu, že to, co spolknete, vám může ulevit od bolesti?“ „Věřím tomu, že existují prostředky tišící bolest, protože je to vědecky prokázáno.“ „Znáte rozdíl mezi marmeládou a džemem?“ zeptal se Gunnar. „O tom jsem nějak nikdy nepřemýšlel.“ „Takže když vám dám marmeládu, budete věřit, že je to marmeláda, a když vám dám džem, uvěříte, že je to džem?“ Napřímil jsem záda v pokusu dosáhnout svou výškou na úroveň jejich hlav. „Musíte prominout, ale tohle přirovnání mimořádně pokulhává. Prášky na bolení hlavy, džem a marmeláda nejsou úplně totéž jako věřit, že existují nějací jinotvorové a čarodějnice a kletby, jenom proto, že to někdo tvrdí.“ Greta si přisunula židli blíž ke mně a nasadila mírně prosebný tón. „Nemůžete tady zůstat přes víkend a nechat nás, abychom vám pomohli? Některé věci, které musíte udělat, abyste se zbavil znamení smrti, je vhodné provést kolem letního slunovratu, a vy se stejně nemáte jak vrátit domů.“ „Jak to myslíte?“ „S rodiči se nestýkáte, nemáte manželku ani děti. Takže snad můžete klidně zůstat tady, místo abyste seděl sám doma?“ „Já nebudu sedět sám doma. Budu… budu mít velkou oslavu.“ „Aha, to je hezké. Kdo přijde?“ „Cože?“

72

„Nepůsobíte jako někdo, kdo pořádá oslavy.“ „To usuzujete z čeho? Včera jsem měl narozeniny, ale byl jsem na cestách, a tak jsem nemohl sezvat všechny kamarády, kteří by mi chtěli popřát. Takže budu o víkendu pořádat oslavu narozenin spojenou se slunovratem. Čekám spoustu lidí.“ „Dodatečně gratulujeme. Vyjmenujte tři hosty, co na tu oslavu přijdou.“ To mě po pravdě trochu zarazilo. Nedokázal jsem si ani rychle vymyslet tři jména, abych uťal Gretiny otravné otázky. Když jsem se zamyslel, nenapadaly mě ani tři existující osoby, které bych rád pozval na oslavu. Kromě mých rodičů se mi v den narozenin ozvalo přesně nula osob. Ke slavení pětačtyřicítky není zvláštní důvod. Ale stejně. Nula osob. Upřímně řečeno docela bída. „Fajn, tak nebudu pořádat oslavu. Ale chci domů.“ Gunnar přinesl kávu a roládu (s džemem, nikoli marmeládou). Znovu se posadil ke stolu. „Chápu, že říkáme spoustu věcí, které vašim kritickým uším musejí znít divně a neskutečně, ale nemůžete se na to aspoň vyspat? Máme tu pokojík pro hosty, kde budete mít klid. Shodneme se asi na tom, že jste dost unavený. Vyspěte se a počkáme, jak se na to budete dívat zítra.“

73

13 Ukázalo se, že pokojík pro hosty je starý karavan vmáčknutý mezi několik hustých borovic na kopci kousek od Gretina a Gunnarova domu. Šli jsme tam po úzké pěšince. Přestalo pršet a vlhký les čerstvě, intenzivně a bohatě voněl. Pro mě, neuvyklého na přírodu, skoro nesnesitelně. Rozvrzaný karavan měl připojenou elektřinu i vodu. Někdy v sedmdesátých letech to nejspíš musel být opravdu luxusní model. Byl opršelý a trochu zatuchlý, ale uklizený. Greta mi povlékla postel a Gunnar ukázal, jak funguje sporák a sprcha. Na stolečku u zadní stěny ležela vodováha. Vysvětlil mi, že karavan má tendenci se trochu naklánět ze svahu vzadu. „Takže když tady jíte, není od věci sledovat tu vodováhu.“ Vyhlédl jsem z okna. Uviděl jsem několik metrů vzdálený příkrý sráz. Řady borovic mizely v mlžnaté rokli. „Ale nehrozí, že se to zřítí, že ne?“ zeptal jsem se nejspíš trochu znepokojeně. Gunnar zavrtěl hlavou. „Nemělo by, ale celý den pršelo, takže je hlína trochu rozměklá. A jsou tu i jiné okolnosti.“ Dal mi plný ostřikovač na květiny. „I když nevěříte tomu, co vám říkáme, doporučuju, abyste se tím nastříkal, než si půjdete lehnout. Bylo by nemilé, kdyby se vám přihodilo nějaké neštěstí, až budete spát.“ Posadil jsem se ke stolu. Zapéroval jsem na pružném vinylovém sedátku. Několikrát jsem se ramenem lehce

74

opřel o zadní stěnu. Karavan stál pevně. Vyšel jsem ven a dřepl si. Po obou stranách pneumatik karavanu jsem uviděl mohutné dřevěné zarážky. Gunnar s Gretou si stoupli vedle mě. Nejspíš se divili, co vyvádím. Střetli jsme se pohledem a já ukázal na kola. „Jestli se přes noc posune jenom o deset centimetrů blíž k okraji, slibuju, že uvěřím na prokletí. Slibuju, že už nebudu klást další skeptické otázky. S těmi zarážkami se kola nemůžou pohnout, jedině že by do karavanu narazilo třeba auto, čehož bych si měl všimnout, i kdybych hluboce spal.“ Gunnar s Gretou se na mě jen usmáli. Vešel jsem zpátky do karavanu. „Takže už jen jedna věc, potom vás necháme na pokoji,“ ozvala se Greta. „Kdyby v noci někdo čtyřikrát zaklepal, v žádném případě neotevírejte.“ Gunnar souhlasně přikývl. „Aha, fajn. Tak dobrou,“ řekl jsem a začal zavírat. „V noci se kolem potlouká noční klepáč, takže je opravdu hodně důležité, abyste ho nepouštěl dál, když se ozve čtyřnásobné zaklepání,“ pokračovala Greta. „Noční klepáč?“ „Ten taky patří k jinotvorům, ale nikdo neví, jak vypadá, protože kdo po čtyřech zaklepáních otevře dveře, beze stopy zmizí. Takže je neotevírejte. Když se ozve zaklepání. Čtyřnásobné.“ „Fajn, díky za tip, budu to mít na paměti. Ale kdybych já byl noční klepáč, vyzrál bych na to a klepal dvakrát nebo třikrát. Připadá mi trochu hloupé varovat lidi předem, asi jako kdyby bankovní lupič před svým příchodem informoval personál. Zní dost pitomě dodržovat složitá

75

pravidla, která snižují vaše šance. Ale možná že jinotvorové jsou pitomci? Kdybych já byl noční klepáč, prostě bych vyrazil dveře bez klepání. Ale co já vím, těžko říct, jak uvažuje něco, co neexistuje.“ Když jsem ukončil svůj proslov, široce jsem se na Gretu s Gunnarem usmál. Úsměv neopětovali. Poděkoval jsem za jídlo a pohostinnost a zavřel dveře. Do lesa se plíživě vkrádal soumrak, ale věděl jsem, že ještě chvíli potrvá, než se úplně setmí. Ostřikovač stál na stolku vedle vodováhy. Podíval jsem se, co mám v tašce. Byl tam kartáček na zuby, pasta, holicí strojek a několik věcí na převlečení. Pokusil jsem se z Jormova telefonu dostat na internet. Chtěl jsem se podívat, jestli se ve světě něco neděje, jestli jsem nedostal nějaké e-maily, případně zjistit, jak se liší džem od marmelády. Ale připojení moc nefungovalo, a tak jsem to vzdal a schoval telefon a chvíli jen seděl s pohledem upřeným na ostřikovač. Váhavě jsem natáhl ruku nad stůl. Vzal jsem tu věc a vyslal k sobě pár obláčků tekutiny. Zašklebil jsem se, když jsem na rtech ucítil nahořklou pachuť. Trochu to připomínalo kořeněnou pálenku. Postel byla úzká a tvrdá. Jen tak tak jsem se na ni vešel. Natáhl jsem se na záda. Dost nepohodlně. Zadíval jsem se do stropu. Zavřel jsem oči. Znovu jsem se zadíval do stropu a sotva udržel oči otevřené. Přemýšlel jsem, jestli si mám jít ven vyčistit zuby a svléknout tepláky. O několik vteřin později jsem zřejmě usnul. Zdálo se mi, že mě budí hrozivé klepání a že ve strachu schovávám hlavu pod polštář.

76

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.