SBORNÍK PRACÍ FILOZOFICKÉ F A K U L T Y B R N Ě N S K É UNIVERZITY STUDIA MINORA F A C U L T A T I S PHILOSOPHICAE UNIVERSITATIS BRUNENSIS F 30—31, 1986—198?
V Ě R A
KOSTEL
N A N K O V Á
SV. V O R Š I L Y V P R A Z E
K problematice české barokní architektury kolem roku 1700
Kostel sv. Voršily v Praze na Národní třídě vzbuzuje čas od času živý zájem historiků umění, zabývajících se barokní architekturou. Jindy naopak zůstává nepovšimnut a pomíjejí ho i některé souborné práce.' Jde však o objekt u m ě leckohistoricky mimořádně atraktivní, který dobou vzniku a způsobem ztvár nění stojí na předělu mezi architekturou raného a vrcholného baroka: něco dovršuje, něčím — a to převažuje — začíná novou, pokročilejší epochu. Určení časového průběhu stavby se zdá být bez problémů, i když se v lite ratuře vyskytují údaje dosti odlišné. Z nejspolehlivějších a také nejúplnějších zjištění ze stavební historie, shromážděných v pasportu Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektu , uvádíme tyto údaje: 7. prosince 1698 bylo za představené kláštera M . Markéty Františky začato s přípravou staveniště, tj. především s bouráním starých zdí, a celou zimu byl přivážen kámen na stavbu kostela. 4. dubna 1699 byl položen základní kámen v přítom nosti Marka Antonia Canevalo. Plán kostela, který se zachoval a který je podepsán představenou Markétou Františkou a M. A. Canevalem (obr. 3), po chází s největší pravděpodobností nejpozději z počátku roku 1699, z doby 2
i Z v ý z n a m n ě j š í literatury o s t a v b ě : H a m m e r s c h m i d J . F . 1723: Prodromus GloriaePraqenae . . . Pragae, s. 350, 351. — E k e r t F . 1884: Posvátná místa. král. hl. městu Prahy II. Praha, s. 98. — M á d 1 K . B. 1923: Marc Antonio Canevale. P a m á t k y archeo l o g i c k é 33, s. 105 n. — M a c h á l k o v á H . 1951: Marco Antonio Canevale. [ D i s e r t a č n í práce.] Praha — U K F F . — F r a n z H . G . 1962: Bauten und Baumeister der Barockzeit in Bóhmen. Leipzig, s. 85—86. - H o l a n o v i E . — P a v l í k M . — R u l e O. 1968 (?): Kostel sv. Voršily — Praha 2. Stavebně historický průzkum. S U R P M O Praha. — J i r k a A . 1971: ZUT Problematik der Zentralbauten M&hrens tm 18. Jahrhundert. In: S b o r n í k prací f i l o s o f i c k é fakulty b r n ě n s k é university F 14—15, s. 262, pozn. 21. — J i r k a A . 1972: J . B. Mathey und einige Fragen der bohmlschen Architektur um 1700. In: S b o r n í k prací f i l o s o f i c k é fakulty b r n ě n s k é university F 16, s. 152—153. — M e n c l V . 1973: Smysl české barokní architektury. U m ě n í 21, s. 210. — N a ň k o v á V . 1976: Na okraj dvou článků o barokní architektuře v Cechách. U m ě n í 24, s. 125, 127 n., 141, pozn. 51—53, s. 142, pozn. 85, 90. — F r a n z H . G . 1985: Dientzenhofer und „Hausstatter". Kirchenbaumeíster in Bayern und Bóhmen. M ů n c h e n — Z U r i c h , s. 58, 59, 104. ^ H o l a n o v á
E . 1968 (?), í. c , s. 5 n., 16.
34
VÉRA
NANKOVA
3
před zahájením vlastních stavebních prací. .Další představená voršilek M . Marie Clara položila znovu základní kámen 24. září 1702 do novostavby již téměř hotového kostela za oltář. Také při této slavnosti byl přítomný M . A. Canevale. K tomuto datu se vztahuje i nápis ve štítu budovy AEDIFICATUM MDCCII. Kostel byl vysvěcen 6. července 1704. O intenzitě stavebních prací svědčí chronogram v nadpraží portálu s letopočtem 1701, i to, že se v kostele konaly bohoslužby u oltáře sv. Anny už od roku 1702. Stavba kostela proběhla tedy mezi léty 1699—1704 a jejím stavitelem byl Marco Antonio Canevale (1652—1711), někdy — ne tak zcela neoprávněně — považovaný i za autora návrhu. A. Jirka připisuje návrh voršilského kostela Janu Blažeji Santinimu. Nově se kostelem v souvislosti s nálezem plánu kostela s\. Klimenta na Starém Městě a kresby portálu malostranského gymnasia za býval H. G. Franz a nadhodil možnost autorství Kryštofa Dienzenhofera. Rada autorů, mezi nimi i O. Stefan, o autorství M . A. Canevala pochybují a považují ho pouze za provádějícího stavitele, nicméně otázku projektanství neřeší. Ani v tomto příspěvku se nezamýšlíme obírat autorským problémem, nýbrž chceme si povšimnout charakteristických znaků stavby, především její ho půdorysného a prostorového typu a způsobu zaklenutí. Kostel sv. Voršily je jednolodní stavba s presbytářem a kůrem; obdélná loď sestává ze dvou širších obdélných okosených polí, spojených užším a o n ě co kratším obdélným polem. K lodi se připojuje na východní straně odsazený užší obdélníkový presbytář, na západní straně pak obdobný prostor vyplněný dvoupatrovou kruchtou. Loď je zaklenuta dvěma mohutnými plackovými klenbami,, mezi nimiž je užší pás valené klenby s lunetami (obr. 4). Presbytář má obdobnou plackovou klenbu, prostory kruch jsou klenuty valené s luneta mi^ Vysoko vyklenuté placky dosedají na okosené přízední pilíře s aparátem pilastrů a s kládím, obíhajícím celým prostorem (obr. 5). Jak poznamenává M. Pavlík, jde o řešení starší, guariniovské, jež pilíře neosamostatňuje a v němž probíhající kládí vše svazuje a zároveň odděluje kle nební sféru od stěny kostela. Naproti tomu V. Mencl považoval kostel sv. Vor šily za nový typ podélné, silně centralizované síně, tedy za tvar plný vnitřní dynamiky a vývojově tvárný pro rozpor, který v sobě nese. Soudil, že klenby 4
5
6
7
1
8
3
P l á n kostela sv. V o r š i l y je dnes u l o ž e n ve S t á t n í m ú s t ř e d n í m a r c h í v u v Praze, ft. voršilky, kt. 17. P l á n na p a p í ř e 358 X 468 mm je r ý s o v á n tuší, vybarven s v ě t l o u z h n ě d l o u r u m ě l k o u s konturami o b t a ž e n ý m l b a r e v n ě v ý r a z n ě j i . Zeď p ř i l é h a j í c í na z á p a d n í s t r a n ě je p o l o ž e n a ž l u t ě . P l á n byl z ř e j m é dokladem ke s m l o u v ě o s t a v b ě kostela, jak s v ě d č í podpisy p ř e d s t a v e n é Margaretha Francisca Oberin vlevo dole a Maio Antonio Canevale vpravo dole. N a zadní s t r a n ě je m l a d š í z á z n a m Pian von unserer H . Ursula Kirche N 74. P l á n byl v p a d e s á t ý c h letech u l o ž e n v p a m ě t n í knize k l á š t e r a Chronik des UTSUlinenklosters in Prag II. Kronika p o c h á z í až z doby po roce 1884 a čerpá, jak u v á d í E . H o l a n o v á , ze s t a r ý c h d i á ř ů a d o k l a d ů , k t e r é se nedochovaly. B a r o k n í p l á n kostela sv. V o r š i l y nebyl dosud z v e ř e j n ě n , p ř e s t o , ž e ho m ě l i v rukou H . M a c h á l k o v á a O. J. B l a ž í č e k . Fotografie p l á n u je jednou z příloh pasportu StJRPMO o kostele sv. V o r š i l y . Š t u k o v á i m a l í ř s k á v ý z d o b a p r o b í h a l a v n á s l e d u j í c í c h letech. Roku 1707 d o k o n č i l m a l í ř Jan Jakub Steinfels v ý m a l b u kleneb. H l a v n í oltář byl p o ř í z e n v letech 1707—09. V letech 1883—84 byla provedena p r o n i k a v á ú p r a v a kostela architektem A . V . Barvitiem, kterou vedl stavitel A . Baum. S M a c h á l k o v á H . 1951, l. c. — N a ň k o v á V . 1976, s. 125. « J i r k a A . 1971, s. 262, pozn. 21. — J i r k a A . 1972, í. c. ' F r a n z , H . G . 1985, í. c. P a v 1 í k M . 1968 (?), I. c, Architektonický rozbor, s. 46. 4
8
36
VERA
NANKOVA
— ačkoli se jim ještě tektonický systém stěn nepřizpůsobuje — míří už svými výběhy do diagonál. Nejnověji pak H. G. Franz nazývá tento typ kostela „rhytmisierte Wandpfeilerhalle", a to na základě toho, že střední, vsunuté užší pole lodi má odlišné členění pilastry, nikou a vchody. Od tohoto typu pak odvozuje další, pokročilejší kostelní architektonické koncepce. Zde si chceme nejdříve povšimnout, co předcházelo ve vývoji české architek tury takto rytmizovanému a centralizovanému prostoru lodi, jde-li o náhle ie vyskytnuvší prostorovou koncepci, nebo zda toto uspořádání bylo připraveno již během 17. století. Při pozornějším pohledu na sakrální architekturu 17. věku v Čechách zjistí me, že snaha o rytmizaci a centralizaci podélného prostoru lodi nebo celého kostelního interiéru s odlišným členěním střední příčné osy se objevuje poměr ně časně a je dosahována různými prostředky. Snad nejstarším příkladem je loď někdejšího kostela augustiniánů v Táboře, vysvěceného po delší době stav by roku 1662. Obdélná loď sestává ze tří obdélných travé, z nichž první a třeli má boční nehluboké oltářní kaple, zaklenuté křížovou hřebínkovou klenbou. Ne málo užší střední pole, oddělené valenými pasy, má dnes v připojeném bočním, valené zaklenutém prostoru na jedné straně rokokovou oratoř, na straně pro tilehlé boční vchod do kostela. Prostor kostela doplňuje obdélné pole kruchty a odsazený presbytář na půdorysu příčného obdélníka. Časově nejbližším dalším příkladem těchto tendencí je nevelký jezuitský kostel v Tuchoměřicích u Prahy z let 1667—69, patrně od Giovanniho Domenika Orsiho. K obdélné lodi o dvou travé se na jedné straně připojuje užší odsazený prostor presbytáře, na protilehlé straně obdélný prostor kruchty. Výrazné přízední pilíře, ve střední ose lodi širší, jsou členěny pilastry a úseky kládí a na vzájem spojeny podélnými valenými pasy; na pilíře dosedá valená klenba s lunetami, se dvěma pasy ve středu. Do roku 1672 vročil J. Morávek Orsiho velmi pozoruhodný neprovedený návrh na jezuitskou rezidenci ve Staré Boleslavi, jejíž kostel přejímá v menším měřítku půdorys a prostor voršilského kostela v Praze. Loď. zde tvoří dvě ob délná travé s bočními oltářními kaplemi, svírajícími užší pole obdélné; k lodi se připojuje na jedné straně menší prostor pesbytáře nad obdélníkem, na straně protilehlé obdobný prostor kruchty. Je zde patrná silná snaha jak o rytmizaci, tak o centralizaci podélného prostoru. Tento dojem je zdůrazněn ještě členícím aparátem a odlišnými klenbami .— v širších polích lodi valenými s lunetami, v užších valenými. V příčné ose lodi je situován boční vchod; a také vnější boční fasáda lodi je zřetelně rytmizována, přičemž je navíc členěním odlišena střední osa. -' 9
10
11
12
1
11
M e n c l V . 1973, s. 211. F r a n z H . G . 1985, s. 58, 104. li T h i r K . 1902: Staré domy a rodiny táborské. Tábor, s. 203 n. — W a g n e r V . 1924: Tábor. Praha, VI—VIII. — C i k h a r t R. 1937: Pět set let města Tábora. In: P ř í l o h a j i h o č e s k é h o s b o r n í k u h i s t o r i c k é h o 10, s. 31. S c h u s t e r o v á M . 1958: Giovanni Domenico Orsi. [ D i p l o m o v á práce.] P r a h a — U K F F , s. 50 n. — S m i l a u e r o v á E . 1970: Ze stavebních dějin zámku Tuchoměřice. In: S t ř e d o č e s k ý sborník h i s t o r i c k ý 5, s. 93 n. l Morávek J . 1958: Stavba jesuitské koleje ve Staré Boleslavi. U m ě n í 6, s. 397 n.: p l á n y na s. 399, 401. — A č k o l i jsem p r o š l a v š e c h n y a r c h i v á l i e M o r á v k e m u v á d ě n é , ne p o d a ř i l o se m n ě n a l é z t p l á n y , k t e r é M o r á v e k publikoval. Z v e ř e j ň u j i proto jen p ů d o r y s kostela, k t e r ý z ne zcela z ř e t e l n é h o v y o b r a z e n í z j e d n o d u š e n ě p ř e k r e s l i l a J . L e n c o v á .
1 8
u
3
K O S T E L SV. V O R S I L Y V P R A Z E
37
38
VĚRA
NASIKOVA
Obdobnou snahu o rytmizování stěny kostelní lodi nacházíme také u kostela v Dolankách (1674^76). Zde se střídají úseky stěny flankpvané pilastry s vylamujícím se architrávem a vlysem a předstupující průběžnou římsou a úseky stěn s mělkými bočními kaplemi. Tomuto uspořádání odpovídá i členění valené klenby s lunetami a zdvojenými pasy. Navíc je zde větší šíří a architektonic kými a zdobnými prostředky zdůrazněna střední partie lodi. Snaha o rytmizaci a centralizování obdélného prostoru je zde obdobná jako v neuskutečněném návrhu pro Starou Boleslav. 14
Konečně i jeden z méně náročných návrhů na kostel křížovníků v Praze, nejpravděpodobněji z roku 1679, upoutá prostorem lodi o dvou obdélných polích s výraznými pilíři a bočními kaplemi. Valená klenba s lunetami je ve střední ose opět předělena užším polem valené klenby, rámovaným dvěma valenými pasy. "' 1
Z několika příkladů — zejména z návrhu pro Starou Boleslav — jsme se přesvědčili, že svým způsobem mimořádná a vývojově progresivní osnova kos tela sv. Voršily má v Cechách předchůdce v koncepci půdorysu i prostoru, byť provedením a měřítkem skromnější. Rovněž způsob členění okosené strany přízedních pilířů v interiéru kostela sv. Voršily vždy dvěma pravoúhlými vpad lými poli s nikou mezi nimi, který se vyskytuje v Praze i v kostele sv. K l i menta, je staršího data. Sahá patrně až k Sebastianu Serliovi; my jen připo meňme například členění zkoseného nároží věže jezuitské koleje v Kutné Hoře v návrhu od Giovanniho Domenika Orsiho. Převratným činem v interiéru voršilského kostela jsou ony vysoce vyklenuté plackové klenby nad velkým prostorem, vybíhající navíc z vlastní odsazené a pročleněné soklové partie. Pro ně nenacházíme v té době předchůdce ani v Cechách, ani — možná z neznalosti — v sousedních zemích. Patrně tu zapů sobil klenební útvar v podobě dvojice vysoko vyklenutých placek nad čtverco vými poli v podélné lodi jezuitského kostela San Fedele v Miláně (obr. 6), pocházejícího v návrhu od Pellegrina Tibaldiho. R. Bosel sledoval ve své studii vliv tohoto významného kostela na další sakrální architekturu a dospěl k poznatku, že trval až hluboko do 18. století. V případě pražské stavby počítá me jen s inspirací jeho zaklenutím; v souladu s tendencemi mladšího období se tak ovšem děje pokročilejším způsobem, a to nad odlišným půdorysem lodi. lu
17
Význam kostela sv. Voršily je tedy nemalý. Patří k nejdůležitějším kostelním stavbám kolem roku 1700 a jeho půdorysná a prostorová koncepce i klenební soustava, posunující zřetelně další vývoj české barokní architektury, jsou před zvěstí pokročilejší „radikálně barokní" skupiny kostelů. Ne bez zajímovasti je také zjištění, že již roku 1704 dominikáni v Ústí nad Labem zvolili za vzor při znovuvybudování vlastního kostela právě pražský kostel voršilek; stavba byla 1 4
N a ň k o v á V . 1976: Barokní stavba v Dolankách. In: K u l t u r n í m ě s í č n í k l i t o m ě ř i c k é h o okresu 12, s. 129 n. 15 S á d 1 o V . 1935: Kostel sv. Františka u křížovníků na Starém městě Pražském. In: R o č e n k a K r u h u pro p ě s t o v á n í d ě j i n u m ě n í za rok 1934, s. 44 n. I. n á v r h na stavbu kos tela K ř í ž o v n í k ů v Praze I, text na s. 50. " • Z á k l a d n í k á m e n p o l o ž e n 28. 6. 1569. — B i i s e l R. 1984: Die Nachfolgebauten von S. Fedele in Mailand. Wiener Jahrbuch fiir Kunstgeschichte 37, s. 67 n. — N a ň k o v á V . 1976, s. 128—9. B ó s e 1 R. 1984, l. c.
1 7
39
K O S T E L SV. VORSILY V P R A Z E
18
nicméně provedena Oktaviem Broggierra až ve třicátých letech 18. století. Vliv kostela sv. Voršily shledáváme konečně i v půdorysu o mnoho mladšího kostela voršilek v rakouském Linci. I!l
DIE ST. URSULA-KIRCHE IN PRAG Der Artikel befaBt sich mit der St. Ursula-Kirche in Prag (1699—1704) und zwar vorwiegend mit ihrer Raumdisposition und fortgeschrittenem G e w ó l b e s y s t e m . Die Kirche gehort zu den bedeutendsten Objekten in Bohmen in dor Zeit um 1700. Die Raumdisposi tion leitet die Autorin aus dem einheimischen Bauwesen der 2. H a l í t e des 17. Jahrhunderts ab; bei einigen Kirchen kann man ahnliches Bestreben nach der Zentralisierung und Rhytmisierung des Kirchenraumes verfolgen. Fur das interessante G e w ó l b e im K i r chenschiff — zwei ausgedehnte H á n g e k u p p e l n mit miťtlerem Tonnengewblbejoch — findet die Autorin weder in der bohmischen Architektur, noch in dem Bauwesen der Nachbarl á n d e r ein Vorbild. Sic versucht den Impuls und das Vorbild bei der bekannten Mailander Kirche S. Fedele von Pellegrino Tibaldi zu finden. Vbersetzt von V. N.
1 8
K r á l K . 1970: Vlastivědné aktuality. Ú s t i nad Labem, prosinec 1970. " G t i m s c h i t z B. 1960: Johann Michael Prunner. 2. vyd. Wien—Miinchen, s. 130.
