Koreferát k diskusnímu semináři na téma „Politický prostor v ČR a místo jaké v něm zaujímají voliči“ Bořek Vašíček, FNH VŠE Při studiu volebního chování se uplatňují prostorové modely. Jedná se např. o ony známé jedno- či více-vrcholové preference, volič medián, resp. v politologii používaných štěpících linií pravice - levice, resp. libertarianismus - autoritarianismus. V ekonomii začal tyto prostorové modely používat A. Downs, původ prostorových modelů však můžeme najít již ve 20. letech 20. stolení u H. Hotellinga. Autorka ve své empirické studii zkoumá vývoj politologicko-sociologických štěpících os v posledních deseti letech v politickém prostoru ČR. Téma považuji v naší současné situaci za stále aktuální. Jak autorka na počátku zdůrazňuje, chápání pojmů levice a pravice se nejen historicky a regionálně lišilo, ale hlavně tyto pojmy nikdy nebyli přesně definovány. I přes tuto problematičnost pojmů se s nimi každodenně operuje v masmédiích, resp. s nimi více či méně umně operují politici samotní. Podobně jako politici či politické strany se nezřídka na této ose definují i voliči. Přiřazení jednotlivce na levici, střed či pravici podle toho zda preferují více rovnosti či rozdílnosti (jak se píše ve studii) není dle mého názoru ve skutečnosti tím hlavním kritériem. Je jím spíše skutečnost, zda preferují přirozené či umělé. Pokud jde o dotaz o nutnosti přerozdělování, jistě se občas spíše vyjadřujeme k tomu, zda souhlasíme se stávajícím stavem (považujme ho za přirozený, i když kvůli předchozím aktivitám vlády tomu tak zcela již jistě není) či žádáme o jeho změnu, což je navíc ještě velmi subjektivně ovlivněno naší osobní situací. Jednotlivec tak může preferovat vládní přerozdělování bez ohledu na to, do jaké míry se tak již ve skutečnosti děje. Z těchto důvodů je i osobní zařazení na ose levice - pravice velmi obtížné. Někteří myslitelé, např. v textu zmínění J. P. Sartre ho považují za překonané. Je ovšem paradoxní, že se tak děje především u teoretiků, o jejichž dřívější výrazně levicové orientaci nemůže být pochyb. Bylo tedy velmi užitečné, že se časem objevil i jiný koncept, resp. v prostorových modelech ona „vertikální“ osa: libertarianismus - autoritarianismus a je velkou předností autorčiny studie, že zkoumá sebe-zařazení české populace i v této „druhé dimenzi“. Je zřejmé, že ve výzkumech volebních preferencí v ČR se dlouhodobě objevují dva rozpory. Prvním je ten, že voliči jsou spíše levicoví, resp. preferují „levicové“ hodnoty, přičemž ve volbách pak preferují strany „pravice“ či pravého středu. Druhým paradoxem je ten, že zatímco v západní Evropě či severní Americe je mladší a vzdělanější populace obvykle voliči levice, v ČR, ale i
v jiných postkomunistických zemích naopak pravice. Toto samozřejmě může mít více příčin včetně identifikace levice s předchozím komunistickým režimem či jistou naivitou voličů v zemích, které nepoznali nedemokratický režim, nicméně jde o fenomén, který jistě stojí za to prozkoumat. Je nepochybné, jak autorka píše, že absence rozdělení na levici a pravici na samém počátku 90. let bylo dočasným jevem, způsobeným nedostatečnou diferenciací zájmů, resp. společným zájmem drtivé většiny populace o změnu nedemokratického režimu a jeho institucí na režim demokratický. Rovněž skutečnost, že velmi podobnou transformační politiku prováděli v některých zemích strany levicové a jinde pravicové, dokumentuje spíše fakt, že nebylo jiné cesty. V souvislosti s touto skutečností a dvěma paradoxy sebe-zařazení voličů, dříve zmíněnými vyvstává otázka, zda situace v ČR bude i nadále specifickou či se náš stranický systém přibližuje k tomu, jaký existuje ve vyspělých demokratických zemích. Toto je právě předmětem autorčina výzkumu. Při hodnocení její metodologie je třeba odlišit dva aspekty - volba názorových linií jako vyjádření politických preferencí voličů a volba proměnných, které slouží pro zařazení na jednotlivých liniích. Jak jsem již zdůraznil, považuji odlišení jedné dimenze od té druhé za velmi důležité a jejich empirické prozkoumání za velmi prospěšné, zvláště v situaci, kdy v denním tisku se setkáváme stále pouze s dělením pravice - levice. V čem vidím trochu problém je volba proměnných. Obávám se, že některé z výroků mohou mít výrazně jinou konotaci v ČR a ve Velké Británii. Nikoliv pouze kvůli společensko-politických preferencím obyvatelstva (která je předmětem autorčina výzkumu), ale rovněž kvůli odlišné historické zkušenosti, která vede k poněkud odlišnému chápaní určitých výroků. Nejsem si totiž zcela jist, jestli některé výroky jako „Existuje jedno právo pro bohaté a druhé pro chudé“ či „Obyčejní pracující nedostávají spravedlivý podíl z národního bohatství“ nepůsobí v ČR (i kvůli výrazně nižší životní úrovni) poněkud sugestivně a kladnou odpověď na ní by mohl dát nejeden jinak typicky „pravicový“ volič. Toto se ale týká pouze otázek ohledně politického či tržního rozdělování, resp. škály pravice - levice, naopak u otázek na řád ve společnosti, zobrazovaném na ose libertarianismus - autoritarianismus tento problém nevidím. Nicméně jsem si vědom, že formulace takových otázek, na které by se dala dát jednoznačná odpověď, je velmi složitá. Velmi zajímaví je pozorovat výsledky průzkumu v jednotlivých letech - 1996, 1998 a 2000. Prvním výsledkem, který autorka prezentuje je postupné oslabování dimenze levice pravice ve prospěch dimenze libertarianismus - autoritarianismus. Myslím si ale, že ostré
odlišení levice vs. pravice hned na počátku transformace nemělo své prameny pouze ve dvou zcela odlišných koncepcích ekonomické transformace (jak bylo řečeno dříve, podobnou politiku jako pravicová česká vláda uplatňovali maďarské či polská vláda levicová), ale i snaha některých politiků a stran (typicky Klausovy ODS) vytvářet poněkud uměle dojem „zásadního“ střetu mezi jím reprezentovanou „progresivní“ pravicí a „zpátečnickou“ levicí. Postupem času zřejmě docházelo k určitému vystřízlivění některých voličů, že tento střet nebyl až natolik zásadní a že toto dělení na levici a pravici se odehrávalo někdy na teoretické úrovni, čemuž neodpovídala praktická politika. S tímto problémem pak souvisí částečně i vládní krize z podzimu 1997 a vznik Unie svobody. V čem lze určitě s autorkou souhlasit je že, se tato nová strana snažila odlišit od stávající pravice, reprezentované ODS právě akcentem na hodnoty na ose libertarianismum - autoritarianismus. Dělala to ale US, protože akcentem na jiné hodnoty chtěla přilákat nové voliče nebo skutečně cítila potřebu zdůraznit určité akcenty, což nebylo v rámci ODS možno? Umístění jednotlivých parlamentních stan na ose pravice - levice v jednotlivých letech zřejmě v zásadě nijak nepřekvapí, a to ani levicová orientace voličů SPR-RSČ dříve nezřídka zcela chybně označované na krajní pravici. Naopak zajímavý je výrazný posun voličů US mezi lety 1998 a 2000 od pozice nejvíce napravo (a to i vůči ODS) k pravému středu na úroveň ČSSD, nutno říci, že toto je přesně kompenzováno posunem ke krajně libertariánské pozici na ose svislé. Je zde nicméně evidentní posun všech demokratických a prosystémových stran (s výjimkou KSČM) směrem ke středu a to s mírnými vzájemnými odchylkami jak při faktorové, tak i aditivní analýze. V souvislosti s tímto jen částečně překvapivým jevem se mi jeví vhodné připomenou dva klasické příspěvky ekonomické analýzy politiky (právě z nichž se vyvinula dnes oblíbená teorie veřejné volby - public choice). Je o článek Harolda Hotellinga Stability in Competition z roku 1929. Autor vyšel ze zkoumání, kam si podnikatel umístí svou provozovnu. Tehdy došel k překvapivému názoru, že nejlepší je ji umístit vedle provozovny (obchodu) stávající. Toto vidíme běžně například u benzínových stanic, které často leží naproti sobě jen na opačné straně cesty. Politické strany se chovají podobně. Tento model pak plně rozvinul Anthony Downs v jeho An Economic Theory of Democracy (1957). Jeho jedno-dimenziální ideologický model přesně ilustruje problém identifikace na ose levice - pravice. Osa reprezentuje preferenci podílu ekonomické aktivity v rukou soukromého sektoru. Zcela nalevo v bodě O% jde o zcela socialistickou ekonomiku, naopak vpravo v bodě 100% o ekonomiku zcela soukromou. Downsův model abstrahuje od existence jiných problémů, jde
pouze o zcela ideologickou debatu, zda má statky poskytovat stát či soukromý sektor, resp. v jaké proporci. Politická konkurence pak spočívá v souboji mezi různými kandidáty a stranami, které „prodávají“ svou ideologii. Předpokladem je pak přirozeně, že politici usilují o maximalizaci hlasů. Preference voličů můžeme rovněž zobrazit na této ose. Zde rovněž vidíme, že sebe-identifikace voličů není zcela identická s identifikací politické strany, což je třeba mít při hodnocení výsledků této studie na paměti. Při dalším modelovém předpokladu, totiž že pozice jednoho politik je již daná, zjistíme, že druhý politik, který vstupuje na politický trh, získá nejvíce, pokud se co nejvíce přiblíží pozici politika stávajícího. Musí nicméně zůstat na té straně, kde je více voličů. Odlišná je situace, kdy se oba kandidáti musí rozhodnout o své pozici zároveň a pak ji nemohou příliš měnit, což více odpovídá realitě. Problém má pak ten kandidát, mezi jehož pozicí a mediánem leží pozice oponenta. Je zřejmé, že oponent v této situaci zabere většinu hlasů, protože se je jim jeho pozice bližší. Nebezpečí tohoto se může kandidát vyvarovat, když se umístí co nejblíže mediánu. Přes zjevná zjednodušení tohoto modelu lze najít jeho paralely s
dostřednými tendencemi českých
politických stran. Navíc je pozorovatelné, že medián nemusí ležet vždy zcela uprostřed, což souvisí s asymetrickými preferencemi, jak je tomu i v ČR, kde panuje preference pravého středu. Možná i proto se dostala ČSSD při svém přibližování středu až do této pozice (tak, kde leží medián), resp. KDU-ČSL „dokonvergovala“ až do levého středu. Problémem těchto dostředivých tendencí je, že se uvolňuje místo pro extrém, jak vlevo, tak vpravo. Nejvíce si toho byla vědoma KSČM, která svojí pozici příliš nezměnila a paradoxně proto může mnoha levicovým voličů být dnes blíže, než do pravého středu posunutá ČSSD. KSČM dle některých názorů dnes aspiruje na pozici nejsilnější levicové strany. Toto je v souladu s Downsovým modelem, který nevylučuje vstup třetích stran. Když jsou dvě stávající blízko mediánu, tak třetí strana se můře situovat buď těsně napravo té více pravicové či těsně nalevo té více levicové a může ji takto vyšachovat a přebrat voliče. Omezením konvergence do středu je pak situace, kdy si strana uvědomí, že jí někdo může zabrat její dřívější pozici a voliče. Závěr autorčiny studie, totiž, že na linii levice- pravice se strany řadí v pořadí, které odpovídá jejich ideologiím je v souladu s Downsovýmu závěry. Pokud politický trh funguje efektivně, nemůže dlouhodobě existovat u kandidátů rozpor mezi slovy a činy a není možné jednu politiku veřejně navrhovat a jinou pak uplatňovat. Je dále otázkou, zda je či bylo primární chování stran, resp. jejich ideologie (nabídka) nebo zájem voličů o určitý typ politiky (poptávka). Dá se říci, že převážně v počáteční fázi si formulovala nabídka (liberální či konzervativní ideologie ODS) svou poptávku, protože voliči sami nebyli natolik
ideologicky vyhranění. Aplikace osy libertarianismus - autoritarianismus pak dává tušit proč západoevropská či americká mládež volí typicky levici zatímco česká pravici. Problém je právě v této druhé dimenzi, kterou běžné průzkumy veřejného mínění či sebe-identifikace voličů nereflektují. Závěrem bych chtěl říci, že přes výše uvedené dílčí připomínky považuji autorčinu studii za velmi zajímavou a její výsledky za velmi prospěšné. Bylo by zřejmě dobré, kdyby existence oné „druhé“ dimenze byla připomínána naši novinářům i politikům samotným, protože obě skupiny mají zjevně čím dál větší problém s prací s pojmy levice vs. pravice a voličské preference.
Literatura: • Buchanan, J. M.; Tullock, G.: The Calculus of Consent. The University of Michigan Press, 1965. Ann Arbor. • Downs, A.: An Economic Theory of Democracy. Harper & Row, 1957. New York • Hotelling, H.: Stability in Compatition. Economic Journal 39, 1929, pp. 41-57 • Shapsle, K. A.; Boncheck, M. S. : Analyzing Politics. W. W. Norton, 1997. New York
