Čas a prostor v básních Jana Skácela

Masarykova univerzita Pedagogická fakulta KATEDRA ČESKÉ LITERATURY

Čas a prostor v básních Jana Skácela Diplomová práce

Brno 2010

Vedoucí diplomové práce:

Vypracovala:

Mgr. Miroslav Chocholatý, Ph.D.

Bc. Markéta Koutná

Poděkování

Děkuji Mgr. Miroslavu Chocholatému, Ph.D., za vedení této práce, za čas a cenné připomínky jí věnované. Také děkuji a Petrovi Koutnému za to, že mi ochotně poskytl své jazykové znalosti.

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

……………………….. podpis

Obsah 1.

Úvod .......................................................................................................................... 5

2.

Tvorba Jana Skácela .................................................................................................. 8

3.

Kolik příležitostí má růže ........................................................................................ 12

4.

Co zbylo z anděla..................................................................................................... 20

5.

Hodina mezi psem a vlkem...................................................................................... 27

6.

Smuténka, Metličky ................................................................................................. 35

7.

Dávné proso ............................................................................................................. 45

8.

Naděje s bukovými křídly ........................................................................................ 52

9.

Odlévání do ztraceného vosku ................................................................................. 59

10.

Kdo pije potmě víno ............................................................................................. 66

11.

A znovu láska ....................................................................................................... 72

12.

Závěr .................................................................................................................... 78

13.

Seznam literatury ................................................................................................. 80 13.1 Primární literatura .............................................................................................. 80 13.2 Sekundární literatura .......................................................................................... 80

14.

Resumé ................................................................................................................. 83

4

1. Úvod Jan Skácel, jeden z nejvýznamnějších autorů druhé poloviny 20. století, je básníkem s intenzivní poetikou zakořeněnou ve tradici, vztahu k přírodě i člověku, jehož texty jsou ukotveny v základních lidských hodnotách. Mezi akcentované životní jistoty patří zejména vztah k rodné krajině a z toho vyplývající důraz na hodnotu domova, lásky a přírody. Východiskem je taktéž úcta k minulosti, ať už osobní nebo společné. Skácel v tomto kontextu navazuje ve svých sbírkách na tradici poezie Erbenovy, jež ho inspiruje důrazem na morálku, tradici i folklór. S Janem Nerudou jej spojuje víra v člověka a opravdovost lidství. Čerpá taktéž z moravské lidové písně, pořekadel či pohádek.

1

Přes veškeré inspirační zdroje však Skácel zůstává jedinečnou básnickou

osobností přistupující ke skutečnosti s pokorou a důvěrou a mnohdy až prostým postojem dítěte. Je básníkem, který se nezaměřuje na sdělení něčeho zcela zvláštního, ale spíše na to, co každý člověk z vlastní zkušenosti svým způsobem již zná, i když na to třeba zapomněl nebo zapomíná.

2

„Viděno zvnějšku, je básnický svět Jana Skácela

nesmírně prostý a takříkajíc známý.“ 3 Tato práce si klade za cíl analyzovat básnickou tvorbu Jana Skácela z hlediska konstant času a prostoru jakožto základních kategorií výstavby literárního díla. Po začlenění Skácelovy tvorby do kontextu soudobého literárního dění následuje analýza jednotlivých básnických sbírek v jejich chronologické posloupnosti, při níž za základní kritéria budou vzaty zmíněné kategorie času a prostoru. Dále je věnována pozornost deskripci funkce času a prostoru v konkrétních básních a rovněž je k těmto kategoriím přihlédnuto z hlediska tematického a motivického. Sledovány budou v menší míře i další elementy kompoziční výstavby, které jsou s kategoriemi času a prostoru v sémantické korelaci. Zejména se pak jedná o analýzu motivické složky, tropů a literárních figur. Při analýze jednotlivých básnických sbírek bude aplikována Kožmínova metoda sémantické modulace textu, při níž skrze analýzu vybraného textu bude charakterizován časoprostor určitého oddílu i celku básnické sbírky. Cílem práce je z provedené analýzy vyabstrahovat básníkovo pojetí a funkci času a prostoru jednak pro jednotlivé sbírky, jednak pro celek Skácelovy poezie pro dospělé. 1

Srov. Honzík, J. Vysvlečený kamínek poezie. Něco o básnickém typu Jana Skácela. Plamen, 1963, roč. 5, č. 7, s. 106. 2 Srov. Tamtéž, s. 107. 3 Černý, V. Hrst úvah nad Janem Skácelem. Host do domu, 1967, roč. 14, č. 3, s. 44.

5

Při obecné charakteristice jednotlivých sbírek, případně vybraných básní, jsou s kritickým přístupem citovány některé z recenzí, reagujících zpravidla bezprostředně na vydání daného souboru veršů. K nejčetnějším recenzentům Skácelovy poezie patří básníkův kolega z redakce Hosta do domu Oleg Sus nebo Jiří Opelík, jenž připravil k publikaci Skácelovu posmrtně vydanou sbírku A znovu láska i souhrnná vydání Skácelových sbírek, které v nakladatelství Blok vyšly pod názvy Básně I. a Básně II. Z následující generace literárních kritiků se tvorbou Jana Skácela zabýval například Jiří Trávníček. Základními texty však zůstávají práce Zdeňka Kožmína, autora Skácelovy monografie i řady literárněkritických studií, soustředěných jak na skácelovskou poetiku, tak na převážně soudobou českou poezii vůbec. Zdeněk Kožmín ve studii Dimenze české lyriky

4

vystihuje dle jeho názoru

základní charakteristiky české poezie a do jejich kontextu zařazuje tvorbu několika autorů, mezi nimi i Jana Skácela. Jsou zde rozlišeny čtyři základní rozměry české lyriky, které existují odděleně i ve vzájemné propojenosti. Prvním z nich je potřeba zdůvěrňování světa a jeho zabydlování jakožto kontrast k nekonečné prázdnotě prostoru. U Skácela je básnická intimizace světa silně spojena s dětstvím, s nímž do jeho poezie proniká dětské vidění světa. Druhým rozměrem je stálý pocit propasti a všudypřítomné vědomí smrti, což se u Skácela nejvýrazněji projevuje ve sbírce Metličky. V ostatních jeho textech je smrt uchopena jakožto běžná součást života, je docela blízko člověka, který vidí do jejího světa, třebaže do něj nemůže dohlédnout, protože tomu překáží láska a spojení s dětstvím. Třetím rozměrem české lyriky se stává stále znovu nastolovaná dějinnost, jejíž síla se projevuje i v jednotlivých osudech lidí. Skácel tuto dimenzi naplňuje právě v zobrazení jednotlivého člověka jakožto součásti dějinného koloběhu, přesahujícího od minulosti přes přítomnost až do budoucnosti. Čtvrtým rozměrem české lyriky je směřování k mýtu, který by byl schopen postihnout touhu lidí po spojení s něčím, co je přesahuje a co má obrodnou sílu. Poezie Jana Skácela žije ve své hloubce těmito mýtotvornými souvislostmi, v nichž odkrývá smysluplnost nejzákladnějších vztahů, které svou samozřejmostí běžně unikají pozornosti, ale které ve svém dosahu mají sílu formovat básnický svět žitý současně moderně i na bázi tradice.

4

Kožmín, Z. Dimenze české lyriky. In Studie a kritiky. 1. vyd. Praha : Torst, 1995, s. 420–430.

6

Z hlediska uchopení literárněteoretických termínů vychází tato práce především z klasifikace Františka Všetičky, uvedené ve stati Co je kompoziční výstavba. Při charakteristice kategorie času rozlišuje Všetička čas chronologický, jehož protikladem je čas retrospektivní, dále čas objektivní a subjektivní, čas cyklický (spojený s paralelami mezi životem v přírodě a společnosti), sakrální (zasazení událostí do liturgicky zvláštních dní), signifikantní (zakotvení do dnů nějakým způsobem závažných), horální (váže se k určité významné hodině, během níž se odehrává důležitá událost) a limitní (předem je vytčený čas mezní). Kategorii prostoru dále člení na prostor konstantní (během děje se nemění), kontrastní (zpravidla dvojí, postavený do protikladu), konvergentní (během děje se postupně sbíhá) a migrační (časté stěhování prostoru v rámci básně nebo sbírky). Uvedená klasifikace je v některých případech doplněna literárněteoretickou terminologií Zdeňka Kožmína, užívanou v jeho publikacích Umění básně, Studie a kritiky nebo Skácelově monografii, Jiřího Pavelky, uváděnou ve studii Anatomie metafory, případně dalších teoretiků, přičemž velká část literárněvědných pojmů těchto autorů koresponduje s klasifikací Všetičkovou.

7

2. Tvorba Jana Skácela Jan Skácel se narodil 7. února 1922 ve Vnorovech u Břeclavi, kde začal studovat gymnázium. Roku 1938 přešel do Brna-Králova Pole a tam roku 1941 odmaturoval. Poté nastoupil jako uvaděč v brněnském kině Moderna. Od listopadu 1942 byl totálně nasazen jako dělník na stavbách v Rakousku. Po druhé světové válce vystudoval filosofii na Masarykově univerzitě v Brně. Od roku 1948 do roku 1952 pracoval v kulturní rubrice Rovnosti. Po nuceném odchodu byl údržbářem v Závodech přesného strojírenství v Brně-Líšni. Od dubna 1953 působil v literárně-dramatickém oddělení brněnské redakce Československého rozhlasu, odkud odchází roku 1963 a stává se šéfredaktorem ROK (Revue otevřené kultury) a brněnského časopisu Host do domu, který za jeho vedení v letech 1963–1969 patřil k našim předním literárním časopisům. Od roku 1969 se Jan Skácel nedobrovolně stává autorem píšícím „pro suo doma“, přičemž u nás téměř nepublikuje. Knihy mu vycházely nejprve v cizině, doma až od roku 1981, ale pouze v nakladatelství Blok. Jeho dílo bylo oceňované především v zahraničí. Roku 1989 obdržel Petrarkovu cenu a cenu Svazu slovinských spisovatelů Vilenica 89. Zemřel 7. listopadu 1989 na rozedmu plic. Skácelova prvotina Kolik příležitostí má růže vychází roku 1957, tedy již v době určitého politického uvolnění. Události kolem roku 1956 znamenají nejen pro literaturu uvolnění dozoru po oficiálním odsouzení stranických praktik, což se projevilo zejména rozšířením publikačního prostoru jednak v časopisech už vycházejících, jednak v nově vznikajících periodikách. Již před těmito událostmi vychází počínaje rokem 1954 brněnský Host do domu. Od roku 1955 je vydáván časopis Květen, původně určený mladým autorům, kolem něhož se postupně vytváří skupina básníků hlásících se k programu tzv. poezie všedního dne, kladoucí proti tezovitosti a agitačnímu pojetí básnictví 50. let konkrétnost a jedinečnost všedních lidských prožitků. Rokem 1956 začíná vycházet například ostravský časopis Červený květ, od roku 1957 týdeník Kultura, od 1959 měsíčník Plamen a další. V 60. letech je zejména pro začínající autory vydáván umělecký a společenský měsíčník Tvář (1964–1965 a znovu 1968–1969) a Sešity pro mladou literaturu (1966–1969), kolem nichž se formovala skupina usilující o vytvoření neideologického názorového prostředí umožňujícího volné střetávání různorodých uměleckých koncepcí. Stranou programově nesvázaných uskupení formujících se především kolem časopisů se profiluje samostatná tvorba řady básníků – mezi tyto autory lze například 8

zařadit poezii Ivana Diviše, Františka Hrubína, Jaroslava Seiferta, Vladimíra Holana, Oldřicha Mikuláška, Jana Skácela a celou řadu dalších autorů. V uvolněných politických poměrech 60. let Skácel publikuje následující sbírky: Co zbylo z anděla (1960), Hodina mezi psem a vlkem (1962), Smuténka (1965) a Metličky (1968). Z knih pro děti vychází roku 1961 veršovaná pohádka Jak šel brousek na vandr a v tomtéž roce Pohádka o velikém samovaru. V průběhu 60. let otiskoval v Hostu do domu Malé recenze, lyrické kurzívy o obyčejných věcech či prožitcích, které nepostrádaly vtip a překvapivou pointu. Knižně vyšly poprvé roku 1964 pod názvem Jedenáctý bílý kůň. Jan Skácel vstupuje do literatury ve svých pětatřiceti letech jako zralý básník. Již v počátcích své tvorby zaujímá Skácel svojí mužnou poezií vysoké hodnoty i po formální stránce. Tematicky vystupuje jako člověk srostlý s pozemskou realitou světa venkovského i městského. Čerpá ze známých krajin svého dětství – jižní Moravy – i prostoru města Brna. Jeho sepětí s minulostí se snoubí s odkazy k literární tradici – ať už erbenovské nebo lidové poezie. Od samých počátků své tvorby se soustřeďuje na tematiku věcí stálých a prvotních. Při reflexi hodnot vystupují nejintenzivněji ty, které jsou spjaté s domovem, dětstvím i samotnou identitou lidství. Od svojí prvotiny je Skácel přitahován již zmiňovanou folklórní inspirací i tematikou smrti. Jeho básnický svět však není tak kontrastně polarizován a expresivně rozbíjen. Je soudržnější, zahrnutý do ticha introspekce, složitěji vrstvený, takže i smrt je v něm součástí lidského a přírodního údělu.

1

V poslední sbírce prvního období

Skácelovy tvorby (konec 50. a 60 léta) Metličky, která vychází roku 1968, dochází k proměně autorovy poetiky, předznamenané již předchozími texty Smuténky, a do básní se dostává atmosféra zklamání ze soudobé společenské situace, vytrácí se naděje i vědomí logiky světa. Z hlediska formálního Skácel ve svém prvním období preferuje převážně volný verš, pravidelného verše začíná více využívat až v některých básních sbírek Smuténka a Metličky. Zároveň nápaditě pracuje s náznakem, vlivem čehož dociluje určité míry tajemství prostupujícího básněmi. K tomu využívá záměrných zámlk ve významové výstavbě textu a z hlediska kompozice i mezi básněmi samotnými. V určitých částech některých sbírek jsou skryty jakési mikromýty, které využívá jako alegorií pro konkrétní současnou situaci. Skácel svými básněmi nesměřuje ke sdělování něčeho 1

Srov. Janoušek, P. a kol. Dějiny české literatury 1945–1989 III. (1958–1969). 1. vyd. Praha : Academia, 2008, s. 209.

9

objevného, nového, ale spíše k odkrývání starých pravd. Svým přístupem ke slovu a jazyku apeluje na to, aby sdělení neztrácelo na svojí váze a významu, což se stává výchozí pozicí pro vlastní básnickou tvorbu. V 70. letech vlivem opětovně utužených politických poměrů v zemi je Janu Skácelovi, podobně jako celé řadě dalších autorů, znemožněno volně publikovat. Opětovné zavedení cenzury mělo vliv rovněž na zrušení časopisu Listy v květnu roku 1969, které v následujícím roce následovala likvidace asi patnácti dalších kulturních literárních periodik, mezi nimi i Hosta do domu (roku 1970). V kontextu možnosti publikace se utvářejí tři linie české literatury tohoto období – literatura oficiální, samizdatová a exilová – přičemž v různých obdobích dochází k přesunům jednotlivých autorů mezi těmito proudy podle toho, do jaké míry mohli oficiálně publikovat. V této době vydává Jan Skácel mimo oficiální produkci následující soubory – Chyba broskví (1975 jako samizdat, 1978 exilově v Torontě), Oříšky pro černého papouška (samizdatově 1976) a Básně (1982 v exilu, zahrnující oddíly Nepatrné Rekviem, Talisman a Tratidla). Určité uvolnění poměrů na přelomu 70. a 80. let umožnilo návrat do literatury Jaroslavu Seifertovi, Vladimíru Holanovi, Oldřichu Mikuláškovi i Janu Skácelovi a mnohým dalším v 70. letech omezovaným autorům. V 80. letech vydává Skácel své texty v nakladatelství Blok. Záhy po sobě vycházejí sbírky Dávné proso (1981), Naděje s bukovými křídly (1983) zahrnující oba dříve samizdatově vydané soubory, Odlévání do ztraceného vosku (1984) a Kdo pije potmě víno (1988). Posmrtně vychází sbírka s doslovem Jiřího Opelíka A znovu láska (1991). V těchto letech souběžně se sbírkami pro dospělé vychází knižně Skácelova tvorba pro děti – Uspávanky (1983), Kam odešly laně (1985) a Proč ten ptáček z větve nespadne (1988). Poslední dvě publikace zahrnují básně inspirované pastelovými kresbami Josefa Čapka. Posmrtně roku 1993 je vydán ještě soubor próz Třináctý černý kůň, který postupně v dalších letech následují různé reedice, výbory, případně vydávání nepublikovaných sebraných básní. Oproti předchozímu publikačnímu období se ve sbírkách vydávaných od 80. let obměňuje autorova poetika. Zvyšuje se frekvence motivů ticha a zároveň snaha moci

10

zavřít básníka do ghetta soukromého ticha v něm posiluje tóny odboje, protestu, nezastřený odpor proti manipulování s hodnotami za použití moci. 2 Příznačné je v tomto období sevření básní do pravidelné veršové a strofické formy. Nejvýrazněji se tato tendence projevuje ve sbírce Naděje s bukovými křídly, jejíž každá část zahrnuje po stu čtyřverší, a sbírce Kdo pije potmě víno, kde je oddíl Na prázdné dlani kamínek souhrnem dvaceti šesti čtyřverší. Další častou strofickou formou se stává sonet, který, kromě jednotlivých básní zařazených do různých sbírek, je jedinou užitou formou v oddílu Talisman sbírky Dávné proso. Při využívání formy sonetu s ním však Skácel pracuje spíše volněji. Nerespektuje nutně všechny jeho znaky, například počet slabik v jednotlivých verších. V několika případech dokonce využívá zámlky po celý rozsah jednoho nebo více veršů v sonetu. Nejen Skácelova čtyřverší, i když ta zejména, tohoto období tíhnou k průzračně čistému výrazu napájenému motivickou a melodikou lidové písně, což bývá spojeno se zdůrazněním veršové eufonie. 3 Básník se v tomto období ještě silněji než v předchozím přimyká k literární tradici Erbenově, Nerudově či Halasově. Zároveň se ještě posiluje vztah k folklóru a již zmiňované lidové písni, vycházející a zároveň korespondující s moravskými tradicemi. Pracuje s tradičními hodnotami, které se postupně stávají autorovými archetypy. Konečně výrazným znakem se stává posilování mýtu dětství, které souvisí jednak se Skácelovou tvorbou pro děti, ke které se uchýlil v době, kdy nemohl publikovat, jednak s vědomím vlastního věku, zkušeností a ubývání času. V tomto kontextu dochází u tohoto autora k intenzivnímu prožití dětství jakožto základní hodnoty. Závěrečné Skácelovy sbírky mají mnohdy až bilanční charakter, reflektuje v nich vědomí stáří a smrti, ale zároveň z této pozice vychází k hodnocení minulosti, prostého veškerého patosu.

2

Srov. Janoušek, P. a kol. Dějiny české literatury 1945–1989 IV. (1969–1989). 1. vyd. Praha : Academia, 2008, s. 263–264. 3 Srov. Tamtéž, s. 264.

11

3. Kolik příležitostí má růže Již ve své první sbírce – Kolik příležitostí má růže (1957) – nás básník přivádí do jemu důvěrně známého prostoru a času, aby v něm odkryl hloubku prožitku chvíle, kdy o těchto konstantách uvažuje. Zdeněk Kožmín ve stati Vědět místo 1 vyslovuje myšlenku, že „velké tajemství Skácelovy poezie je v tom, že právě on ví místa […] Skácel chodil světem a objevoval místa, o kterých nějak už věděl.“ 2 Básník vychází z všednodenních životních situací. Jeho nazírání na skutečnost je bezprostřední a v mnohém podobné metodě malíře, který nejprve předmět nebo krajinu dlouho pozoruje a až poté tvoří.

3

Skácel v této sbírce provází čtenáře zejména do minulosti, na místa svého dětství a vzpomínek. Nejedná se však o pouhé vzpomínání na časy dávno minulé. Vzpomínka mnohdy dostává nadčasovou platnost a ve formě zkušenosti přesahuje do přítomnosti i budoucnosti. První část sbírky se jmenuje Kaštany padají. Již samotný název tohoto oddílu předurčuje, jaké bude převážné časové určení básní v něm obsažených. Podzim se stává určujícím časovým bodem, který má v mnoha případech vliv rovněž na zařazení prostorové. Úvodní báseň Perleť je zasazena do časoprostoru podzimu ve městě. Prostor je zde konstantní, ohraničený ulicemi města a vyplněný barvami, spojovanými s podzimem: „To negři města mého klanějí se zbožně košíkům stříbra, košům perleti.“ 4 Vstoupením subjektu vypravěče ve formě přisvojení města dochází k intimizaci tohoto prostoru. Původně běžné anonymní místo získává charakter výjimečnosti, z šedého podzimního města se stává „moje město plné perleti.“ 5 Báseň Babí léto je časově zařazena do stejnojmenného období roku. Středobodem je časový mezník mezi létem a podzimem, prchavý moment mezi tím, co již není a ještě není. „Včera letěl vzduchem první bílý vlas [...] a podzim přijde zítra.“ 6 1

Kožmín, Z. Vědět místo. In Bílá žízeň. 1. vyd. Třebíč : FiBox, 1993, s. 11. Tamtéž, s. 11. 3 Srov. Svoboda, J. Kolik příležitostí má růže. Červený květ, 1957, roč. 2, č. 10, s. 268. 4 Skácel, J. Básně (I). 3. vyd. Třebíč : Akcent – Blok, 1998, s. 11. 5 Tamtéž, s. 11. 6 Tamtéž, s. 12. 2

12

Balancování na pomíjivém časovém milníku vede k otázce směřující k budoucnosti: „Zas celé stromy budou odlétat, zas ptát se budem, kam a komu vstříc.“ 7 Prostor básně není konkrétně vymezený. Prostupuje pouze v náznacích v zobrazení jednotlivých motivů, formou reflexe přírodních jevů, spojených s daným časovým obdobím. Čas podzimu je reflektován také v básni Kaštany padají. V první sloce, která slouží jako uvedení do situace, je užito času chronologického, autor při řazení motivů a metafor zachovává časovou posloupnost jednotlivých událostí. „Nevelké dýmy zvedají se z domů a světlo nedoslýchá.“ 8 Dané chronologické uspořádání je narušeno v následujících strofách. Objevuje se vzpomínka na minulost, básník se navrací do času dětství a vyjadřuje zde svůj vřelý vztah k tomuto období. Autor pro tuto situaci volí metafory příznačné pro lidovou poezii, proto jsou také v jeho básnickém výrazu poměrně často užívány personifikace 9: „Pod prsty tvými kaštánek jsem hnědý. Tak v kapsách dětí dýchá.“ 10 Vyjádření osobního vztahu, jehož impulsem byla vzpomínka na období dětství, se zintenzivňuje vložením vypravěčského subjektu do následujících veršů: „Půjdu je aspoň sbírat, bratříčky svoje s hlavami rozbitými.“ 11 Retrospektivní čas básně vyvolaný vzpomínkou a následné prolínání časových rovin se vyskytuje v básni Můj malý poklad. Nalezený střepu evokuje lyrickému hrdinovi vzpomínku na dětství. Tento předmět nabízí sestup do minulosti, protože trvá stále ve svém významu. 12 Na základě toho dochází k propojení minulosti s přítomností, zastoupené spojením motivů dětství a dospělého člověka, který střep nalezl. „Najednou stojím sám

7

Skácel, J. Básně (I). 3. vyd. Třebíč : Akcent – Blok, 1998, s. 12. Tamtéž, s. 13. 9 Srov. Hrabák, J. Život s literaturou. 1. vyd. Brno : Blok, 1982, s. 209. 10 Skácel, J. Básně (I). 3. vyd. Třebíč : Akcent – Blok, 1998, s. 13. 11 Tamtéž, s. 13. 12 Srov. Kožmín, Z. Umění básně. 1. vyd. Brno : K22a, 1990, s 31. 8

13

a v prstech držím střípek“ 13 V tomto bodě se zastavuje čas objektivní a začíná dominovat subjektivní, ovlivněný asociacemi spojenými s dětstvím, které nalezený střep vyvolal. Čas se zpomaluje, aby ve verši: „Náhle zaleskne se ve škváře střep jak smaragd v prstenu,“ 14 došlo opět ke zvratu a urychlení času básně. Prostor této básně je v počátku konstantní, omezený na jediné místo, kde se vypravěč zastavuje, aby nechal volný průchod svým myšlenkám. V samotných vzpomínkách, které jsou dávné a daleké, se dostává do prostoru neomezeného, blíže nedefinovaných dávných a dalekých míst: „Nádraží v cizí zemi, vítr na kolejích skřípe, vlak píská za ohybem, ticho po stenu,“ 15 Báseň Pramen je situována do omezeného prostoru kolem studánky. Samotné prostorové zařazení však není zcela určující. Stává se pouze výchozím bodem k úvahám člověka, který se k této studánce navrací. Dominantní roli zde má časové určení, které směřuje z přítomného bodu do budoucnosti i minulosti, ke vzpomínce: „Studánka vyschla. Tam, kde chodili jsme pít za horkých letních dnů, teď ani krůpěj neuroní zem, tajemná vlhká.“ 16 Spojení

minulosti

a

přítomnosti

s budoucností

je

realizována

v

bezprostředně následujících verších. Vzpomínka vyvolaná pohledem na důvěrně známé místo evokuje otázku, jaké bude totéž místo v budoucím čase: „Jak dlouho potrvá, jak dlouho trvat bude, než na kraj suchý spadne hustý déšť?“ 17 V očekávání směřujícím k budoucnosti básník vkládá naději, kterou vztahuje nejen k samotnému místu, kam báseň situoval, ale také k člověku a spojuje osud místa s osudem lidstva: 13

Skácel, J. Básně (I). 3. vyd. Třebíč : Akcent – Blok, 1998, s. 22. Tamtéž, s. 22. 15 Tamtéž, s. 22. 16 Tamtéž, s. 25. 17 Tamtéž, s. 25. 14

14

„Vždyť v nitru země, jako v každém z nás, hladina stoupá, hladina čisté spodní vody.“ 18 Druhý oddíl Skácelovy prvotiny nese název Tma na dědině. Časoprostor definovaný již v titulu tvoří také rámec úvodní básně Čas zabijaček. Zde je představeno brzké zimní ráno na blíže neurčené dědině a události spojené se zabijačkou. Určujícím se stává zachycení nálady a domova jakožto dominantního motivu.

19

Kladný vztah

k jmenovaným motivům i samotnému místu je zintenzivněný také například za pomoci personifikace přírodních motivů: „Jaké je ráno, ráno za dědinou! Krystalky jíní září na slunci a bosou nohou přes rybník mráz jde.“ 20 Na emotivní vyjádření vztahu k místu Skácel navazuje v básni Cesta k nám. Prostor tohoto textu je ohraničený cestou. Báseň nemá ráz objektivní popisnosti, nýbrž právě naopak reflektuje subjektivně důležité motivy cesty vedoucí do prostoru domova. „jít na cestu uříznout si hůl, spočítat hvězdy, v lese zabloudit...“ 21 Důvěrně známá místa spojená s autentickým prožitkem ovlivňují značnou míru subjektivního zabarvení popisu cesty. Zároveň s tím je akcentována jedinečnost tohoto místa a jeho důležitost pro vypravěče. „Je to cesta v krajině paměti – v zemi vzpomínek – v krajině dětství. Je to cesta, ve které lze dojít k sobě samému – k místu, ve kterém jsem doma – Cesta k nám. Tato cesta je pro nás však neúprosností času předem uzavřena.“ 22 Motiv návratu na známé místo a vyjádření kladného emocionálního vztahu k němu vrcholí v básni Kde máme doma sůl. Zde je prostor konstantní a jednoznačně

18

Skácel, J. Básně (I). 3. vyd. Třebíč : Akcent – Blok, 1998, s. 25. Srov. Svoboda, J. Kolik příležitostí má růže. Červený květ, 1957, roč. 2, č. 10, s. 268. 20 Skácel, J. Básně (I). 3. vyd. Třebíč : Akcent – Blok, 1998, s. 29. 21 Tamtéž, s. 30. 22 Krejčí, J. Krajina s hlavou obrácenou zpátky I. (O vzpomínání v poezii Jana Skácela). 1. vyd. Praha : Český spisovatel, 1992, s. 10. 19

15

ohraničený na prostor domova. V básni se kříží čas objektivní s časem subjektivním, spojeným s prožitkem a uvědomováním hodnot. Úvodní verš „Dávno jsem doma nebyl.“

23

lze interpretovat z hlediska času jako objektivně dlouhé, blíže neurčené

časové období. Následující verše a „Maminka, s očima provinilýma.“

24

však vtiskují

vnímání časového určení subjektivní charakter a v tomto kontextu se úvodní časová charakteristika stává hyperbolou. K narušení časové posloupnosti dochází v momentě prolínání vzpomínek z minulosti do děje odehrávajícího se v přítomnosti. Na základě rozhovoru

s růží

dochází

k uvědomění

opravdových

hodnot,

spojenému

s rozpomenutím, „kde máme doma sůl“ 25. Důraz na hodnotu domova je v podobném kontextu kladen v básni Trám. Impulsem k jejímu uvědomění je vnímání prostoru, do něhož je text zasazen. Báseň je ohraničena prostorem místnosti, obsahujícím dvě dominanty: „Světnice měla žebro: hnědý rozpukaný trám [...] Od okna vedl vyšlapaný chodník k hodinám.“ 26 Vnímání důvěrně známého prostoru vede k reflexi času člověka. Ohraničený prostor v sobě uzavírá celý jeho čas od dětství až po stáří. To se projevuje i ve volbě následující metafory inspirované optikou dítěte: „trám stéblo svíral, žlutý Zlatovlásčin vlas.“ 27 Reflexe prostoru vede nejen v tomto verši, ale i v celé básni k plynulým časovým posunům z přítomnosti do minulosti a zpět. Čas básně je tak paralelou k životnímu času člověka. V uzavřeném prostoru, do něhož je báseň situována, je zakonzervována vzpomínka, která vyvstává na povrch právě vnímáním důvěrně známého místa. „Když chlapci rostl zub, zlá baba hlavou třásla, noc byla na koštěti, dul vítr, na zahrádce topol skřípal, tatínek uřvaného kluka, aby neplakal, od okna nosil k hodinám a od pendlovek k oknu,“ 28

23

Skácel, J. Básně (I). 3. vyd. Třebíč : Akcent – Blok, 1998, s. 37. Tamtéž, s. 37. 25 Tamtéž, s. 38. 26 Tamtéž, s. 44. 27 Tamtéž, s. 44. 28 Tamtéž, s. 44. 24

16

V reflexi přítomného stavu a souběžné vzpomínce na minulost vyvstává řečnická otázka: „Kam jsme to jenom dojeli za celou dlouhou noc,“ 29. V závěrečném čtyřverší, totožném s úvodním, dochází ke zklidnění a ztišení. Je zde obsažen opět pouze popis prostoru, který však pro recipienta z důvodu již známých skutečností nese hlubší sdělení než v úvodu. Dům jako určující prostor se objevuje i ve stejnojmenné básni. Oproti předchozímu však v tomto případě není prostor uzavřený, ohraničený, ale právě naopak. Otevřený prostor zde není samoúčelný. Je spojen s důvěrou mezi lidmi a svobodou. „Můj dům by měl dveře bez petlice a okna nezasklená, aby každý mohl vejít dovnitř [...]“ 30 Oproti předchozím básním s tematikou domova je v odlišné pozici i konstanta času. Vypravěčovo líčení domu směřuje k budoucnosti. Celý text je napsán v kondicionálu a zobrazuje ideální představu budoucího prostoru. Zakotvenost v konkrétním prostoru je zároveň spojena s touhou po svobodě, jak naznačuje například poslední verš uvedeného úryvku. Třetí oddíl této sbírky nese název Chléb a ptáci a obsahuje tři v kontextu této sbírky rozsáhlejší básnické skladby. První z nich je titulní báseň Skácelovy prvotiny Kolik příležitostí má růže. Opět se zde objevuje, u Skácela častý, motiv růže, jenž má zde určující postavení. Báseň je sevřena do úzkého konkrétního časoprostoru. Subjektivní čas básně ovlivňuje proud myšlenek a asociací. Text je situován do času temné noci, vypravěči důvěrně známé a vyhledávané chvíle, která dává dostatečný prostor k přemýšlení. „Dnes večer přišla ke mně na návštěvu růže [...] Noc byla bez měsíce, slepá,“ 31 Prostorové určení básně není jednoznačně definovatelné. Jedná se však o prostor uzavřený a důvěrně známý. Může to být místnost, ve které se lyrický hrdina nachází: „Za dveřmi uslyšel jsem její dech a vůně pramínkem, 29

Skácel, J. Básně (I). 3. vyd. Třebíč : Akcent – Blok, 1998, s. 44. Tamtéž, s. 46. 31 Tamtéž, s. 51. 30

17

co teče vzhůru, stoupala tiše po schodech,“ 32 Zároveň se však může jednat o nitro člověka: „má návštěvnice, skvělá růže bílá, v skleničce srdce mého.“ 33 Druhá báseň s názvem Veliká povodeň je básní s dominantní rolí času. V proudu objektivního plynutí času se básník zastavuje na časovém mezníku mezi tím, co bylo a co bude. Zasazuje báseň na přelom zimy a jara a vyslovuje paralelu mezi táním sněhu, a s tím spojené odplavování nečistot, a odplavováním všeho špatného v člověku a mezilidských vztazích: „Po proudu drobné smetí plave, urážky do krve, závist, jehličí pomluv,“ 34 Zastavení na mezníku času tvoří kontrastní protipól dynamickým změnám, řetězovitě po sobě následujícím, které vypravěč s neskrývaným údivem sleduje. Sbírku uzavírá báseň Modrý pták. I v tomto případě se jedná o báseň, jejíž určující konstantou je čas, avšak vyjádřený zcela jinou formou než v předchozím případě. Motiv modrého ptáka představuje sepětí přítomnosti člověka s jeho minulostí, časem dětství, čímž dochází k narušení chronologického času, který nahrazuje čas retrospektivní: „Modré oči maminčiny rázem uzřeli.“ 35 Kladením událostí minulosti a přítomnosti paralelně vedle sebe se odkrývají nové souvislosti. Vzpomínka na dětství vede k prozření a uvědomění si přítomného stavu. Zabití modrého ptáka představuje přetržení vazby s minulostí, které již nelze vzít zpět. Čas a prostor v první sbírce Jana Skácela Kolik příležitostí má růže není jednotný. Nicméně všemi částmi sbírky procházejí – na některých místech výrazněji, na jiných méně zřetelně, určité společné body. Silně je zde akcentováno období dětství a

32

Skácel, J. Básně (I). 3. vyd. Třebíč : Akcent – Blok, 1998, s. 51. Tamtéž, s. 52. 34 Tamtéž, s. 54. 35 Tamtéž, s. 55. 33

18

s ním spojený návrat do krajiny, odkud básník pochází – na jižní Moravu. Častým prostorem se v mnoha básních stává domov nebo krajina kolem něho. Z hlediska času je sbírka zakotvena z velké části v minulosti, jež je uchována ve vzpomínkách. V této formě minulost zasahuje do přítomnosti. Autor se však neomezuje pouze na toto časové určení. Zobrazuje rovněž konkrétní přítomný okamžik, spjatý s autentickým prožitkem, s vědomím jeho jedinečnosti. Při vzpomínce na minulost mnohdy dochází k přesahu do budoucnosti spojenému s nejistotou, otázkou, co lze v budoucnosti očekávat.

19

4. Co zbylo z anděla Druhá Skácelova sbírka nesoucí název Co zbylo z anděla (1960) akcentuje základní hodnoty lidství. Mizí dělení básní do oddílů, které autor uplatnil ve svojí prvotině, a dostává se do popředí jednolité vnímání a kladení důrazu na již zmiňované základní konstanty v životě člověka. Tematicky se básník zaměřuje na věci prvotní a trvalé, které samotné hodnoty vytvářejí. K nim se dostává v mnoha případech skrze reflexi dějů v přírodě, mezi lidmi apod. Silná obrazotvorná koncentrace stojí proti jakýmkoli rozlivům do větších ploch a prvoplánové asociativnosti.

1

Autor upřednostňuje spíše

zhutňování verše, při čemž na co nejmenší ploše sděluje maximum z výpovědi. Z hlediska prostoru lze postihnout určitý akcent snažení jít z místa na místo, kde člověk tuší uskutečnění svých tužeb.

2

Čas se v tomto bodě zastavuje a člověk jej prožívá

v podobě vnímání trvání. 3 Sbírku otevírá báseň Vítr jménem Jaromír. Z hlediska časového určení zde dominuje čas subjektivní. Směřuje k budoucím událostem, a to formou představ a očekávání. Lyrický hrdina, básník, čeká na inspiraci: „A třebas nebesa se prudce slitují a sprchne do básně a naprší nám do bot [...] I dáme tomu větru jméno Jaromír a vrátíme se po veselé vodě.“ 4 Budoucnost je spojena s očekáváním něčeho dobrého, jež je prosté vší úzkosti nebo nejistoty. Prostor básně je neohraničený a jeho nespoutanost koresponduje se svobodou básníka. „Necháme doma hodné ženy a půjdem lovit verš,“ 5 Prostor básně je blíže neurčený. Prostupuje pouze v náznacích, je vystavěný skrze detaily, volně doprovázející popis průvodních jevů hledání a objevování básně. Zakotvení v konkretizovaných kategoriích času a prostoru je charakteristické pro báseň Synagoga v Lomnici. Již samotný název je nositelem prostorového určení. Symbolických sedm hvězd na nočním nebi asociuje vypravěči prostor synagogy a jejího

1

Srov. Sus, O. Cesty k dnešku. 1. vyd. Brno : Krajské nakladatelství, 1964, s. 176. Srov. Černý, J. Dobré verše. Červený květ, 1960, roč. 5, č. 10, s. 239. 3 Srov. Sus, O. Cesty k dnešku. 1. vyd. Brno : Krajské nakladatelství, 1964, s. 178. 4 Skácel, J. Básně (I). 3. vyd. Třebíč : Akcent – Blok, 1998, s. 65–66. 5 Tamtéž, s. 65. 2

20

okolí. Na základě této vzpomínky dochází k narušení chronologického času a do přítomnosti vstupuje minulost, která je ještě rozdělena na dávnou a nedávnou: „Pradávní mrtví dávno leží v zemi a za nedávné mezi jabloněmi modrý dým stoupá modlitbou jak v snách.“ 6 Retrospektivní čas básně směřuje ke starému židovskému času a tradicím. Minulost a přítomnost je však dána v paralelu. Společným bodem se stává hledání odpovědi na tutéž otázku. V závěrečném čtyřverší dochází na základě spojení minulé a přítomné zkušenosti jednotné odpovědi: „Lety jsem zmoudřel. Co je moudrost – nevím.“ 7 V básni Levrek je určující taktéž čas subjektivní. Opět dochází k zastavení v určitém mezním časovém bodě jako východisku k další úvaze. Báseň je soustředěna na přítomný moment, autentické prožívání jedinečné chvíle. Originálním způsobem je v této básni zvolen prostor. Verše jsou soustředěny do malého vyhraněného prostoru, konkrétně vymezeného dvěma stranami okenní tabule. „Prší. Kapky vody na skle jsou vysvlečené perly.“ 8 Člověk je v pozici pozorovatele změn v prostoru a jako myslící subjekt si uvědomuje jedinečnost prožitku přítomného okamžiku. Zakotvení v konkrétním prostoru a vyjádření vztahu k danému místu jsou hlavními motivy básně Domy v Pavlově. Jedná se o autorovi důvěrně známý prostor, vymezený jihomoravským Pavlovem a jeho okolím. Kladný vztah k danému místu básník demonstruje také tím, že v podobě vypravěče vstupuje do celku básně a v ichformě ji sám za sebe vypráví. Charakteristika místa je určující i při tvorbě metafor, v nichž velmi častým motivem se stává víno. „Ty staré mám rád, ty nejstarší, kterými tekla řeka vína, 6


21

a hudbou podsklepené.“ 9 Při popisu místa, do něhož je vložen silný kladný emocionální náboj, dochází pod jeho vlivem k užití metaforických eufemismů dokonce i u událostí vážných: „se hřbitovem, kde víno života už bylo stočeno.“ 10 Z hlediska časového zařazení je v básni uplatněn čas chronologický. Básnická výpověď má nadčasovou platnost. Vztah k místu je zakořeněný v minulosti, odkud ve formě zkušenosti přesahuje do přítomnosti. Obdobné prostorové určení a tematické směřování je obsaženo v básni Znorovy v noci. Časoprostorové určení je naznačeno již v samotném názvu. Prostor básně je konvergentní. Zatímco v úvodu je zcela otevřený a situovaný do okolí Znorova podél luk a cest, v následujících verších se postupně zužuje se na samotnou vesnici. Jedinečnost místa básník demonstruje i za pomocí líčení běžných dějů, které však zasazením do tohoto prostoru nabývají nového významu a větší důležitosti: „Hustá a úrodná je ve Znorovách tma.“ 11 Zařazení do konstantního prostoru je charakteristické i pro báseň následující – Městečko N. a já. Zde se jedná o prostor ohraničený na konkrétní, avšak nepojmenované městečko. Vyobrazení a vzhled místa se zároveň prolíná s jeho vnitřní charakteristikou, při níž autor užívá personifikací. Od popisu městečka jako celku: „Upřímné městečko [...] Slepými okny dívalo se přísně, když jsem na ulici střelhbitě všechno zlato zdravil.“ 12 básník postupně daný prostor zužuje a dochází k detailnímu popisu konkrétních míst: „Okolo barokního kláštera tam stály domky jako almárky [...] Po Němcích věžní báň“ 13 Vyjádření osobního vztahu k místu je provázeno a zintenzivněno také vložením subjektu vypravěče do celku básně, jak předznamenává už samotný název. Čas básně je silně subjektivizovaný, ovlivněný mírou kladného vztahu ke konkrétním motivům. Dochází k jeho zpomalování a zrychlování ovlivněném jednotlivými popisovanými

9


22

místy. Báseň je zasazena do období jara, které zde prostupuje v podobě jeho jednotlivých charakteristických projevů. Zcela jiný prostor se uplatňuje v básni Chci to slyšet: „Na dně každé písně, i té nejsmutnější, na dně každé sklénky něco tiše cinká.“ 14 Jedná se o prostor uzavřený, obsahující určité jádro nebo smysl věci. Vzhledem k tomu, že tématem této básně je touha po naději, může se jednat i o dno v abstraktním slova smyslu, metaforu nitra člověka. V tomto sevřeném místě je obsažen jeho vlastní smysl. Čas této básně je obdobně jako prostor soustředěný do miniatury. Je jím jedinečný přítomný okamžik, jehož hloubku a důležitost si vypravěč uvědomuje. Proto touží z této chvíle alespoň něco zachytit a uchovat: „Chci to slyšet. Bůhví co mne nutí, ale musím čekat na cinknutí, jinak by se moje srdce bálo.“ 15 V těchto verších je obsaženo vědomí dialektiky trvání a ulpívání. Básník chce zachytit chvilkovou věčnost a věčnou chvíli,

16

která se soustřeďuje do velmi omezeného a

pomíjivého časoprostoru. Oxymorónické spojení v názvu básně Krásné bolesti je odkazem na období dětství, které se pro ni stalo inspirací. Básník narušuje chronologické časové uspořádání vložením retrospektivního času, konkrétně v podobě vzpomínky na mládí: „Když jsme se vracívali o jediné noze, chlapecké srdce ve sraženém palci největším zvonem bilo na poplach.“ 17 Ve spojení s pozitivní vzpomínkou získává tedy i negativní jev v podobě bolesti přívlastek krásné. Prostor není v textu přímo charakterizován ani nemá významově nosnou funkci. Pouze prostupuje líčením vzpomínek v podobě detailů cesty domů na

14

Skácel, J. Básně (I). 3. vyd. Třebíč : Akcent – Blok, 1998, s. 77. Tamtéž, s. 77. 16 Srov. Opelík, J. a kol. Jak číst poezii. 1. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1963, s. 249. 17 Skácel, J. Básně (I). 3. vyd. Třebíč : Akcent – Blok, 1998, s. 83. 15

23

blíže nespecifikovaném venkově. Rychlé střídání jednotlivých motivů vystavujících prostor způsobuje postupnou gradaci veršů až k závěrečné metafoře, v níž je spojen prvek běhu času v podobě vdovy a vizuální dojem, inspirovaný přírodním motivem a uchovaný ve vzpomínce na mládí: „Jak náušnice v uchu vdovy vykročil hříšný měsíc milostný.“ 18 V básni s názvem Sonet na lunu a člověka se stává nosnou konstanta prostoru, který je zde ohraničený, uzavřený. Představuje ho zahrada, plnící funkci paralely k životu člověka: „Toho dávného večera jsem se domníval, že život je veliká kostelní zahrada, zahrada plná šeříků, chodil jsem kolem zrezivělé mříže.“ 19 Uzavřený prostor se stává aluzí na jednotvárnost lidského života, který nevybočuje z hranic. Vykročení z tohoto omezeného prostoru v závěru básně dává člověku nové poznání. Společně s ním se rozšiřuje i prostor básně. Kontrastem k uzavřené zahradě se stává neohraničený prostor směřující do dálek: „a přelezl jsem plot, a proto dnes vím, jakými zářivými dálkami, má luno, dolehlo k tobě: Ejhle člověk!“ 20 Ve Druhé básni na lunu a člověka dochází opět ke spojení motivu člověka a luny, tyto básně však na sebe nenavazují, společné téma chybí. Druhá báseň na lunu a člověka je básní s ústřední rolí času. Autor volí čas subjektivní s transpozicemi od přítomnosti do minulosti a zpět. Lyrický hrdina si uvědomuje rychlost běhu času. Přesah z přítomnosti do minulosti je naplněn vzpomínkou na dětství, které definitivně pominulo. Verš je v tomto bodě naplněn tesknotou: „Neboj se a shrň ten malý smutek z klína, že nejsme děti.“ 21

18


24

Přesah minulosti do přítomnosti je realizován v uvědomění času, který již uběhl. Tento motiv odkazuje k existenciální situaci sepětí minulosti, přítomnosti a budoucnosti, ke kterému dochází v momentu smrti. Spojení motivu smrti a dětství vede ke gradaci uvědomění tohoto faktu: „Neboj se, až po tvém boku budu usínat, pod černým bezem propadat se zpátky, aby mne zadržel jeden den z dětství mého,“ 22 Existenciální situace však není spojena s beznadějí. Spíše dominuje typicky skácelovská pokora a přijetí. Ve spojení motivu smrti a dětství jako dvou kontrastních životních událostí dochází k vyjádření důvěrného vztahu k minulosti představované obdobím dětství. Jako skryté existenciální téma je možné chápat báseň Modlitba za atomového letce. Tento text využívá otevřeného prostoru, jenž koresponduje s pohybem letce a je rozprostřen kdekoli v otevřeném vesmíru. Určující konstantou je v této básni čas. Vševědoucí vypravěč vztahuje svoji modlitbu za člověka k události, která nastane v budoucnosti: „Až se mi srdce zastavuje, když si pomyslím, jak budeš sám,“ 23 Časové předsunutí úvahy o budoucí vině kvůli činu, který člověk teprve spáchá, dodává této existenciální situaci větší naléhavost. Druhou sbírku Jana Skácela uzavírá titulní báseň Co zbylo z anděla. Využívá chronologického času, zúženého na blíže neurčené ráno. Dynamický je prostor této básně. Básník vychází z prostoru zúženého, ohraničeného dvěma topoly: „mezi dvěma topoly anděl se vznáší,“

24

Odtud se prostor rozšiřuje na neohraničenou plochu ulice,

aby se v závěrečných verších zase vrátil mezi dva topoly, kde místo anděla visí ve vzduchu otázka po pravdivosti lidského vnímání. „Je zeleno a to je vše, co zbylo z anděla.“ 25

22


25

Básnická sbírka Co zbylo z anděla je založena na uvědomování hodnot člověka, podstaty lidství. Už samotný název klade otázku, která dává člověku za úkol, aby se zamyslel. Básně v této sbírce větší či menší měrou směřují k tématu podstatných hodnot a jejich reflexe. Kategorie času a prostoru jsou využívány v různé míře a poměru, v některých básních dominuje čas, v jiných je nosný prostor nebo kombinace času s konkrétním prostorem. Reflexe minulosti a přesahy od přítomnosti do budoucnosti vedou k zamyšlení nad konkrétními tématy a hodnotami. Prostor a jeho vnímání plní funkci výchozího bodu, který dává směr úvaze. Ta v mnoha básních přesahuje rámec daného prostoru, abstrahuje od něj nebo vede k paralele s událostmi v životě člověka.

26

5. Hodina mezi psem a vlkem V pořadí třetí Skácelova sbírka Hodina mezi psem a vlkem (1962) již ve svém názvu odkazuje k pro ni určujícímu časovému bodu a frekventovaného tématu předělu mezi dvěma skutečnostmi. Tento pohyb na rozhraní je základní charakteristikou celé sbírky a je nositelem určitého významového napětí, ať již v rovině časové nebo prostorové. Čas a prostor v této sbírce mohou být použity například jako prostředek, skrze něhož se zmiňovaný pohyb na předělu realizuje. Vrcholí zde skácelovský princip slovní, myšlenkové i obrazové ekonomičnosti. 1 Z hlediska témat se zde básně, podobně jako v předešlých sbírkách, soustředí na objevování hodnot, v tomto případě i takových, které nejsou na první pohled zřetelné. Sbírka je rozdělena do dvou částí – Pauzy a Hvězdný prak. První oddíl této sbírky nazvaný Pauzy a už samotným svým titulem předesílá situaci na pomezí dvou skutečností v časovém nebo prostorovém slova smyslu. Prvními dvěma zde zařazenými básněmi jsou texty s totožným výchozím motivem – Podzim za městem a Podzim ve městě. Autor zde využívá objektivního času a verše zasazuje do období podzimu. V prvně jmenované básni je toto období společně a prostorem básně charakterizováno především za pomoci vizuálních metafor, které využívají barevných asociací v podobě motivu rzi: „Jak ohýbači železa se postavily dny k dřevěným stolům. Ve vlasech mají rez...“ 2 Z hlediska prostoru je v básních využito prostorů kontrastních. V prvním případě se jedná o prostor neohraničený a vymezený negativně – pouze tím, co není, jak je naznačeno v titulu. Naproti tomu ve druhé básni je prostor konkretizovaný již v prvním verši: „Tady je město, náměstí a domy“ 3. Na rozdíl od prvního příkladu je jednoznačně ohraničený. Kontrastem k tomuto omezenému prostoru se v poslední strofě stává pohled na nebe: „A někde vysoko je slunce. Zaťaté v mraku jako v koňském srdci dráp.“ 4

1

Srov. Sus, O. Cesty k dnešku. 1. vyd. Brno : Krajské nakladatelství, 1964, s. 183. Skácel, J. Básně (I). 3. vyd. Třebíč : Akcent – Blok, 1998, s. 115. 3 Tamtéž, s. 116. 4 Tamtéž, s. 116. 2

27

I název následující básně – Sníh, když se brzy stmívá – předurčuje její časoprostorové zařazení. Je situována do času zimního večera a využívá vzájemného prolínání času objektivního, zastoupeného v prvních verších, které uvádějí do tématu a atmosféry básně, a subjektivního, spojeného se vstupem vypravěče do celku básně. Tím se čas básně zpomaluje a dává prostor reflexi výchozí situace. „můj bože, nevím komu, hrají si v chůzi a není toho moc, není to nad ticho,“ 5 Přítomnost motivu ticha jednak způsobuje zpomalení času básně, jednak vystihuje atmosféru času noci, do níž je báseň situována. Zároveň dává popisovanému okamžiku charakter jedinečnosti. Báseň Potřísnění vychází rovněž z období zimy. Motivy ticha a klidu předchozího textu střídají dynamické změny v projevech přírody: „Plnými hrstmi jedl vítr sníh, byl silný, rozkymácel světla,“ 6 Rychlé střídání a hromadění vizuálních metafor spojených s proměnami prostoru iniciuje urychlování času. Otevřený prostor je prostředkem umožňujícím dynamické změny, které se následně projevují rovněž v uchopení času. Nositelem této dynamiky se stává i motiv větru. Do proudu změn se dostává skrze něj samotný člověk: „I naše těla hodil vítr do té hry, zaklel nás v obry [...] zatímco živé ploty chrlily mokrotu, černou vůni jara.“ 7 Uvedené závěrečné verše posunují báseň na časový mezník přelomu zimy a jara. Báseň se zastavuje na hranici mezi dvěma póly. Jedná se o předěl mezi časem, který již končí, a časem, který ještě nenastal. Subjektivního časového určení a jeho zastavení mezi dvěma okamžiky autor využívá také v básni Večer. Tento časový úsek je symbolickým milníkem mezi dnem, který již uplynul, a dnem, který ještě nenastal. „Na nebi sbírá se vítr, 5


28

zítřejší nachový vítr,“ 8 Časová osa večera reflektuje vědomí minulosti a toho, co uplynulo, a zároveň působí jako předzvěst budoucího očekávaného. Jako paralela k tomuto dialektickému působení je postaven protipól principů lásky a smrti: „a znova láska, znova, odedávna, zpovzdálí překáží smrti.“ 9 V těchto závěrečných verších dochází k proměně pojetí času a přesunu od konkrétního zastaveného okamžiku k nadčasovému vyjádření. Prolínání různých časových určení využívá Skácel v pozměněné podobě i v básni Bažantnice. Ústředním je v celé básni čas chronologický, pouze s výjimkou posledního dvojverší, kde se dostává do centra pozornosti subjekt vypravěče, dochází k přesunu do minulosti a využití retrospektivního času. „To ráno bylo jako pro mne vyryté větvičkou jívy v mědi.“ 10 Prostor básně je konkrétně vymezený a ohraničený přírodou kolem řeky. Motiv vody a vlhka, který vychází z prostorového zakotvení básně, se stává inspirací pro tvorbu metafor: „a voda v příkopech se leskla tekutým stříbrem. Od řeky v chmárách odcházela mlha Na lukách táhly se odrosené stezky zvěře.“ 11 Pro báseň Malá nádraží se ústřední kategorií stává prostor. Je situována do konkrétního, pro autora jedinečného prostoru: „Jsou krajiny, kde děti ještě vlakům mávají.“

12

Aluzí na dětství dochází ke zdůvěrnění prostoru a následkem toho také k

uvědomění podstaty člověka: „Najednou máme bílou duši z bezu, najednou je v nás příliš z člověka.“ 13

8

Skácel, J. Básně (I). 3. vyd. Třebíč : Akcent – Blok, 1998, s. 120. Tamtéž, s. 120. 10 Tamtéž, s. 121. 11 Tamtéž, s. 121. 12 Tamtéž, s. 122. 13 Tamtéž, s. 122. 9

29

Svět dětství má zásadní podíl na náhlém vyjevení pravdy o skutečném lidském bohatství. Skrze dětský obzor náhle vyvstávají nejpřesvědčivější a nejautentičtější pravdy o ohniscích lidského života.

14

Spojením motivu dětství a zralého uvědomění se

báseň opět dostává na pomezí dvou pólů. Zde však i vlivem přítomné tesknoty spjaté s uvedenými motivy verše směřují spíše k času dospělosti. S obdobím dětství je spojena rovněž následující báseň Vozy plné kvítí. V tomto textu však tentokrát dominuje konstanta času. Verše jsou ovlivněny optikou dětského vidění světa, která se stává inspirací a impulsem pro rychlé střídání prostoru a motivů. Pod vlivem daného úhlu pohledu dochází ke zdůvěrňování prostoru a světa, do kterého jsou vkládány fantazijní představy. „Třeba tam vyrostl strom s hvězdou v kořenech, co z toho, milý, nechme si svůj strach,“ 15 Báseň využívá retrospektivního časového určení. Dochází k přesahům od minulosti do přítomnosti a spojování času dospělosti a dětství: „Sběračky klásků byly královny mých dětských let, a často se nám zdává o městě, které by si vystavěly děti z drobného kamení.“ 16 Rovněž čas básně, stejně jako prostor, je atomizován vlivem vložení dětského vidění a vnímání světa. V závěru dochází k připomínce smrti jakožto v tomto případě protipólu k dětství: „a posbírejme klásky, než zastihne nás na strnisku noc.“ 17 Vědomí smrti není spojeno s tragikou. Smrt je součástí života, je docela blízko člověka, avšak nelze ji plně obsáhnout, protože tomu překáží láska a spojení s dětstvím.

18

V důsledku tohoto přístupu je i tato metafora prostá veškeré tragiky. Báseň Tráva jako my je konkrétně prostorově situována, a to na železniční násep, který je výchozím bodem optiky pozorovatele a zároveň vypravěčského subjektu tohoto textu. Autor zde využívá subjektivního času. Reflektuje rychle ubíhající čas

14

Kožmín, Z. Umění básně. 1. vyd. Brno : K22a, 1990, s. 20. Skácel, J. Básně (I). 3. vyd. Třebíč : Akcent – Blok, 1998, s. 123. 16 Tamtéž, s. 123. 17 Tamtéž, s. 123. 18 Srov. Kožmín, Z. Studie a kritiky. 1. vyd. Praha : Torst, 1995, s. 424. 15

30

v paralele k životu člověka. Rychlost projíždějícího vlaku koresponduje s vědomím pomíjivosti času jednotlivého člověka: „Vagony míjejí a míjejí i dny s náklady těžkými jak vykácená tma.“ 19 První oddíl sbírky uzavírá báseň Jižní Morava. Nosným prvkem je zde prostor. Skácel směřuje k vyjádření důvěrného vztahu k tomuto místu: „Ať se kdo chce rýpe v našich vinách, překrásné jsou noci na rovinách,“ 20 Pod vlivem intimizace místa dostávají důvěrný ráz také motivy, které jsou v jiném kontextu pro svoje spojení s vinou a smrtí klasifikovány jako negativní. Konkrétně zde se jedná o motiv šibenice a viselce: „Když noc je vysoká, když z noční šibenice viselec visí, obral u silnice o lásku člověka a visí pro krádež.“ 21 Druhý oddíl sbírky Hodina mezi psem a vlkem má název Hvězdný prak. Jsou v něm obsaženy básně s epickou složkou, mnohdy směřující až k mýtu nebo pohádce. Na pozadí příběhu jsou skryty důvěrně známé všelidské hodnoty nebo zamyšlení nad nimi. Báseň Kam odcházejí maminky představuje vyznání autorova vztahu k období dětství za pomocí mýtu naznačeného v titulu básně. Z hlediska času je zde využito času chronologického, který koresponduje s epickou složkou textu. Vazba na dětství není spojena s porušením zvolené časové linie. „V červenci začnou se nám toulat, nejdřív jen malounko a jen tak mezi dnem, aby nezatměly.“ 22 Prostorové určení básně není zde podstatné. Využití častého střídání prostoru má však vliv na urychlování plynutí času v průběhu celé básně.

19


31

Stěžejní básní této části sbírky je Pocta Erbenovi. Výchozím prostorem se stává uzavřená světnice s kolovratem, odkud se jakoby právě v rytmu kolovratu a v duchu lidové poezie, jejíž inspirace je zde zřetelná, odvíjejí vyprávěné příběhy. Veršem „V té dávné písni pořád dohořívá.“ 23 směřuje báseň k úctě k mýtu a tradici, na kterou Skácel odkazuje. V souvislosti s aluzí na Erbena se objevuje motiv smrti: „Smrt jako noc, ta černá, s krásným zadkem.“ 24 Smrt však v kontextu této sbírky není spojena s tragikou. Je uchopena jako součást reality života. Z hlediska času dominuje v básni čas retrospektivní, dochází k časovým posunům, a to zejména do dávné minulosti: „A je to dávno. Je to potopeno v snách. Je to pod kořeny stromu. A strom roste.“ 25 Jak naznačuje poslední verš, minulost v podobě mýtu přesahuje do přítomnosti. S tím je spojena snaha postihnout touhu člověka a odkrývání základních hodnot a vztahů: „Pro lidskou lásku, která rozvazuje rány a zdvihá hlavy chlapců z kamene, bereš mne za loket a říkáš Kámen voní.“ 26 Časové posuny do minulosti a návraty v podobě mýtu do přítomnosti jsou spojeny s reflexí hodnot člověka. Jestliže je pro celou tuto sbírku charakteristické situování básní na určitý mezník, v tomto případě se bude jednat o milník časový, na němž dochází k uvědomění podstaty života. Na uvědomování hodnot předchozího textu navazuje autor v básni Lom, která je zasazena do prostoru uvedeného v titulu. Pohled na jeho dno způsobuje zastavení objektivního času a jeho celkového zpomalení v básni. „Dlouho a dlouho díval jsem se dolů. To už tak bývá. Hloubky lákají“ 27

23


32

Daný prostor nemá vliv pouze na dynamiku času v básni, ale zejména na následnou reflexi základních hodnot člověka. Jejich uvědomění je iniciováno prolnutím motivu dětství do celku úvahy a pochopením nutného zakořenění člověka v období minulosti: „Po dlouhé době pocítil jsem úzkost z čehosi jiného. Velikou radost, že se umím bát tak jako tenkrát, jako před lety.“ 28 Zatímco v básni Lom docházelo k prolínání minulosti do přítomnosti, báseň Na slovo vzaté víno je nesena v duchu přesahů z přítomnosti do budoucnosti. Skácel v ní reflektuje vědomé ubývání času a stárnutí. Obrazná vyjádření, která autor užívá, jsou výhradně eufemistického rázu, do básně proto neproniká skepse nebo tesknota nad uvědomovaným ubýváním času: „Ba, s uchem na pohárku, uslyšel jsem v kaštanovém sudě své vlastní srdce sčítat obruče.“ 29 Čas a jeho ubývání jsou v duchu titulu básně metaforicky vyjadřovány ve spojení s všudypřítomným motivem vína. Skutečnost, že běh času nepředstavuje pro básníka svazující prvek, demonstrují poslední verše. Zde je tato svoboda vyjádřena za pomocí otevření prostoru celé básně: „Vyletěl sokol nad oblaky, vynášel se nade všecky vtáky, aj, nade všecko stvoření.“ 30 Již bylo naznačeno při analýze titulu básnické sbírky Hodina mezi psem a vlkem, že zde bude určujícím motivem vědomí existence určitého mezníku nebo dvou pólů, mezi kterými se člověk pohybuje. Jako prostředek vyjádření tohoto vědomí slouží ve značné míře čas. Přesah od přítomnosti k minulosti, případně směřování od přítomnosti k budoucnosti vytváří výchozí pozici na pomezí něčeho. Zde zpravidla dochází k zastavení a z tohoto výchozího bodu směřuje básník k úvahám o podstatných hodnotách člověka. Podobně prostorový předěl, i když ne v takové míře jako časový, se

28


33

rovněž stává impulsem k úvaze o hodnotách člověka nebo samotné reflexi času jakožto určující konstanty v lidském životě.

34

6. Smuténka, Metličky V pořadí čtvrtá básnická sbírka Jana Skácela – Smuténka (1965) – znamená počátek změny autorovy poetiky, jež se dovršuje ve sbírce následující – Metličky (1968). Do popředí se dostávají motivy smutku, stesku, bezvýchodnosti situace i smrti. Ta však již není pojímána pouze jako běžná součást lidského života, ale i jako událost vzbuzující úzkost a nejistotu. Čas a prostor se stávají prostředky k navození dané atmosféry. S proměnou tematiky a motivů souvisí také posun při tvoření metafor. V kontextu předchozích sbírek vystupuje tato jako první plynulé završení úsilí o výrazovou úspornost a koncentraci.

1

Ta se projevuje již v samotném názvu sbírky, stejně jako

básní (Pořád, Verše, Elegie, Chvíle…). Již naznačené nosné motivy prostupují sbírkou ve spojení s konstantami, které se objevovaly také ve sbírkách předchozích. Autor opět směřuje k definici základních hodnot člověka, zde o to silněji akcentovaných vzhledem k přítomnosti již specifikovaných závažných motivů. Naznačené otázky jsou vždy vztahovány k člověku a je jimi nabízen další pohled na danou situaci. Člověk, případně básník, je tu v pozici nevědoucího a hledajícího. Táže se po smyslu věci. Sbírky je rozdělena do tří oddílů. První z nich nese příznačný název Obeznávání. Autor uvádí čtenáře do témat a nálady sbírky a dotýká se věcí způsobujících smutek. Vstupní báseň Pořád navozuje atmosféru smutku spojenou s bezmocností. V úvodních verších dostává motiv bílé labutě novou funkci: „Neúnavně po celý den sněží jako by chuligáni ubili [...] na nebesích labuť a smutné peří dolů padalo.“ 2 Ubitá labuť se stává prostředkem k intenzivnějšímu vyjádření zla a zkázy, kterou může člověk způsobit. Následné padání sněhu se stává paralelou k času a úzkosti a zároveň prvkem vymezujícím prostor. Již v počátku se jedná o prostor limitovaný a neustále dochází k jeho dalšímu zužování. Stísněnost se poté přenáší na člověka: „Padá to na mne tiše, beze slova, jak marná lítost,“ 3

1

Srov. Trávníček, J. Jan Skácel: Smuténka. In Česká literatura 1945–1970. Interpretace vybraných děl. Praha : SPN, 1992, s. 320. 2 Skácel, J. Básně (I). 3. vyd. Třebíč : Akcent – Blok, 1998, s. 165. 3 Tamtéž, s. 165.

35

Hodnocení přítomné situace vyúsťuje ve skeptický postoj vzhledem k budoucnosti, jak Skácel naznačuje v posledním verši: „A pořád dál a hůř.“ 4 Báseň Nahým a mokrým navrch rovněž vypovídá o stavu světa a člověka, vše je jakoby obrácené naruby: „pověsí na trám kůži naruby obrácenou.“ 5 V textu je využito kontrastu dvou prostorů. Je to jednak prostor vnější – vymezený vnější stranou kůže, spojený s ošklivostí: „Na mrazu tvrdne krvavá věc.“ 6 Oproti němu je vystavěn prostor vnitřní, hodnocený kladně a spojený s opravdovostí. V závěru básně se tento ohraničený prostor stává zároveň metaforou. Kontrast líce a rubu zaječí kůže je dán do paralely se světem a člověkem. Ačkoli v tomto textu převládá atmosféra lítosti nad současným stavem, závěrečné dvojverší je nositelem naděje: „Ale to dovnitř zůstává teplé a hebké.“ 7 Báseň Verše rovněž využívá kontrastu dvou prostorů. Prvním z nich je prostor zapovězený, realizovaný pouze v myšlence: „Nikdy se nedostanu tam, kde přesahuje v červencové noci strom.“ 8 Motivem způsobujícím smutek je vědomí nemožnosti dostat se do takového prostoru nebo stavu. V opozici proti němu stojí prostor reálný, obsahující i negativní stránky. Je naplněný lhostejností lidí a rezignací cokoli změnit. Tato situace je v závěru propojena s osudem verše a básníka, který také zaujímá beznadějný postoj: „Tak proč bych kazil verš. Je vykácený.“

9

Smutek tohoto textu je prostý jindy přítomné naděje na zlepšení

situace. Smrt se jeví jako jediné nutné východisko: „Snad ještě dobýt z hlíny pařezy. Vykopat temné stromořadí jam.“ 10

4

Skácel, J. Básně (I). 3. vyd. Třebíč : Akcent – Blok, 1998, s. 165. Tamtéž, s. 171. 6 Tamtéž, s. 171. 7 Tamtéž, s. 171. 8 Tamtéž, s. 174. 9 Tamtéž, s. 174. 10 Tamtéž, s. 174. 5

36

Druhé dva oddíly s názvy Smuténka a Crambe tataria již zcela rozvíjejí motivy a témata předznamenaná v oddílu úvodním. V titulní básni Smuténka samotný název předurčuje atmosféru celého textu. Personifikovaný smutek přichází v konkrétním časovém určení, které je i běžně spojováno se smutkem nebo lítostí – o podzimním podvečeru. Je to mezní čas stojící v obou případech na pomezí dvou období, slovy Skácelovými „v hodině mezi psem a vlkem“. Smuténka přišla jednak na časovém rozhraní mezi dnem a nocí, tedy mezi tím, co již uplynulo a co nastane. Vědomí již známého a očekávání budoucího je však spojeno s nejistotou. Druhým mezním bodem je září představující konec léta a začátek podzimu. Ubývání času je vědomé, což předurčuje atmosféru smutku a tesknoty. Čas je zde naznačený cyklický a nesměřuje k ukončení. V závěru básně, stejně jako na jejím počátku se opakovaně realizuje tatáž situace: „zpívá si na poli smuténka a chodí po konopných cestách podzimu.“ 11 Prostor, stejně jako čas této básně, je konkrétně vymezený a konstantní. Je však možné vyložit jej dvojím způsobem. Polní cesta se stává metaforou vnitřního života člověka, šedých, drsných a pustých polí krajiny srdce.

12

Individuální prožitek smutku není

izolovaný, ale spojený se smutkem krajiny a země,

13

přesahujícím z minulosti do

přítomnosti: „(je příběh starší nežli já, než moje smrt, než smutek ze mne, odpusť)“ 14 „V každém našem smutku jsou i smutky našich předků.“

15

Zacyklení prostoru a času

znamená nejen přesah smutku od minulosti do přítomnosti, ale i z přítomného bodu směrem do budoucnosti. Na titulní báseň navazuje nejen svým názvem Jiná smuténka. Opět se tu objevuje postava personifikovaného smutku. Báseň je tentokrát zasazena do času noci.

11

Skácel, J. Básně (I). 3. vyd. Třebíč : Akcent – Blok, 1998, s. 179. Srov. Krejčí, J. Krajina s hlavou obrácenou zpátky II. (O vzpomínání v poezii Jana Skácela). 1. vyd. Praha : Český spisovatel, 1999, s. 6. 13 Kožmín, Z. Skácel. 3. vyd. Brno : JOTA, 2006, s. 72. 14 Skácel, J. Básně (I). 3. vyd. Třebíč : Akcent – Blok, 1998, s. 179 15 Krejčí, J. Krajina s hlavou obrácenou zpátky II. (O vzpomínání v poezii Jana Skácela). 1. vyd. Praha : Český spisovatel, 1999, s. 7. 12

37

Čas tu již není cyklický, nedochází k narušení časové posloupnosti. Jedná se o jedinečný konkrétní okamžik, v němž se smuténka navrací k vypravěči a vstupuje do vinného sklepa. Záměr zlidštění mýtu smuténky je její účast na osudu člověka: 16 „Všechno chce o nás teď vědět smuténka za nás smutná.“ 17 Uvědomění současného stavu přináší pocit lítosti, který se v závěru textu, navíc umocněném časovým určením noci, stává obecně platným tvrzením: „Potmě je tolikrát líto.“

18

Smuténka neznamená tedy pouze určitou bytost plnou smutku nebo vzbuzující

smutek. Je to smutek jednotlivého člověka i všech lidí současně. K motivu vzbuzujícímu smutek se Skácel přibližuje v básni Poledne. Prostorově je zasazena mezi dvě, v tomto případě protikladná místa – vinohrad, jako symbol zrodu a života, a hřbitov. Propojují se oba tyto prostory spolu s celkem krajiny: „Se sluncem smíšená hlína voní až za hroby a horko nemá dna. Tak blízko vinohradů poletují racci, tak blízko hřbitova.“ 19 V jediném okamžiku je přítomný zrod i smrt. V básni je užito času horálního. Události se vztahují k poledni, jak předjímá samotný název. Spojení motivů života a smrti s odbíjením zvonů dává danému prožívanému okamžiku větší důraz a závažnost. Čas jako určující konstanta vystupuje v básni Chvíle. Zde se čas zastavuje v konkrétním okamžiku, který je pro člověka zlomový: „Za žádnou pravdu na světě. Ale jestli chceš, za malý pětník ticha. Je chvíle, která půlí krajinu.“ 20 Motiv ticha, příznačný pro celou Skácelovu poezii, ve srovnání s pravdami světa se stává důležitější hodnotou. Není pouze opakem hluku, ale stavem krajiny a předpokladem jistoty. Navíc využitím peněžitého výměru chvíle ticha se stává prvkem

16

Kožmín, Z. Skácel. 3. vyd. Brno : JOTA, 2006, s. 73. Skácel, J. Básně (I). 3. vyd. Třebíč : Akcent – Blok, 1998, s. 182. 18 Tamtéž, s. 182. 19 Tamtéž, s. 180. 20 Tamtéž, s. 188. 17

38

velké intenzity.

21

Důležitým motivem, oproti ostatním zmiňovaným básním, již není

smutek, ale pokora, s níž autor přistupuje ke světu. Daným motivem, který má potenciál ke zlomovým událostem, je láska, vědomí sounáležitosti s blízkým člověkem: „Pokorný okamžik, kdy někdo za nás dýchá.“ 22 Časovou básní, ovšem se odlišným obsahem a vyzněním, je Únor. Je zasazena do časového bodu na pomezí dvou období – zimy, ještě nekončící, ale zároveň již ne na vrcholu, a očekávaného jara. Limitním časem je právě období jara, k němuž člověk směřuje svoji touhu: „A hrozně vychrtlí jsme touhou po jaru. I oči pohubly nám jako boky laní.“ 23 Verše v závěru textu se obracejí od přírodních motivů k člověku. Paralela člověka a přírody se transponuje v úvahu o člověku, která není prostá určité nejistoty a skepse vůči němu: „Ve snách se děsíme, že jestli jaro přijde, zůstanem opodál a nepoznaní.“ 24 S časem pracuje Skácel také v následující básni Převozné pro Charona. Dominuje zde subjektivní čas spojený s životem lyrického vypravěče. Ten se zastavuje ve stáří a uvědomuje si svoji existenci právě v kontextu plynutí času od minulosti, mládí, až do svojí současnosti: „Ještě jsem dole láskou ojíněný.“

25

S vědomím

současného stavu je provázáno také uvědomění si smrti, které nelze uniknout: „A chutnám potmě hořkou pravdu mědi, poslouchám naznak, jak z nás ubývá.“ 26 Závěrečný verš básně metaforicky vyjadřuje vědomý proces umírání. Smrt je momentem, který zde ohraničuje nejen lidský život, ale i čas této básně. V pořadí čtvrtá básnická sbírka Jana Skácela Metličky vyšla poprvé roku 1968 a svým zaměřením navazuje na témata sbírky předcházející a ta ještě prohlubuje. Ve

21

Srov. Trávníček, J. Jan Skácel: Smuténka. In Česká literatura 1945–1970. Interpretace vybraných děl. Praha : SPN, 1992, s. 322–323. 22 Skácel, J. Básně (I). 3. vyd. Třebíč : Akcent – Blok, 1998, s. 188. 23 Tamtéž, s. 196. 24 Tamtéž, s. 196. 25 Tamtéž, s. 197. 26 Tamtéž, s. 197.

39

svém celku jde ve větší míře a intenzitě za smutek a úzkost předešlého díla, proniká zde více tísně a beznaděje a hlavními motivy se stávají smrt, hřbitov a bezvýchodné situace. V kontextu celého Skácelova díla se jedná o sbírku nejpesimističtější. Básník přestává v daných situacích hledat alespoň zbytky naděje a zůstává mu pouze bolest, smutek a úzkost. Závěrečný oddíl je odrazem autorova pobytu ve Vietnamu poznamenaném válkou a do popředí se dostává reflexe zbytečně zničeného místa a lidských životů. V kontextu celého díla, stejně jako v básni Řeč, autor ne pouze tematicky odkazuje k Františku Halasovi. V tomto textu se vymezuje vůči němu, respektive jeho básni Nikde, a vystupuje proti v ní obsaženém popírání veškeré skutečnosti. Skácelovi zůstává alespoň blíže nedefinovaný malý prostor, obsažený ve slově někde: „Vždycky to někde je Můj starý básníku Alespoň za to ještě stojíme“ 27 Báseň je situována do prostoru hřbitova v Kunštátě a zachycuje návštěvu vypravěče u Halasova hrobu a dialog s ním. Tento rozhovor je vedený prostřednictvím úryvků Halasových básní, jimž se snaží lyrický vypravěč oponovat. Z hlediska prostoru není zcela určující, kam je tato báseň zasazena, ale spíše kam směřuje. Skácel je si vědom konkrétnosti místa, s nímž je člověk spjatý jako se zcela konkrétní krajinou.

28

Tento

motiv vychází z básníkova vědomí zakořeněnosti života, jež často demonstruje ve svých sbírkách. Jestliže v této básni Skácel působil v porovnání s Halasem jako ten, kterému ještě zbývá určitá naděje, neznamená to, že je zde bytostný optimista. Ačkoli tu nedosahoval vrcholu smutek a beznaděj, bylo přítomno alespoň vědomí určité tesknoty. Všechny tyto motivy se potom rozvíjejí v textech následujících. Úvodní básní celé sbírky je Hřbitov v prosinci. Již samotný v názvu definovaný časoprostor předurčuje atmosféru celé básně. Prostor je explicitně pojmenovaný pouze v titulu a poslední strofě. V ostatních částech je vystavěn za pomocí vizuálních metafor, jejichž vysvětlení lze nalézt právě v názvu básně: „Trubači prázdnot nadouvají líce Do polí zídku břečťan přelézá

27 28

Skácel, J. Básně (I). 3. vyd. Třebíč : Akcent – Blok, 1998, s. 223. Kožmín, Z. Skácel. 3. vyd. Brno : JOTA, 2006, s. 82.

40

Kamenné deště ujídají z hrobů“ 29 Samotným zakotvením básně v prostoru hřbitova i všudypřítomným motivem smrti je rozvíjen pocit tesknoty a prázdnoty, jenž se v anaforickém spojení „trubači prázdnot“ několikrát vrací. Tím také prohlubuje atmosféru „hřbitovní nicoty.“

30

K ní přispívá

rovněž i využití zvukomalby. Motivy smrti a marnosti jsou nosnými také v básni Smrt pohřebního vozu. Zde je prostor vymezený, jak název předesílá, na pohřební vůz. Pro zvýšení intenzity vizuálního dojmu je pohřební vůz ještě navíc situován „za černou hromadu uhlí.“

31

Vůz je svým samotným vzhledem nositelem motivu zmaru a vědomí pomíjivosti věcí a v přeneseném významu i člověka: „Prázdným sklem létají ptáci Odprýskla stříbrná porta Kola jsou v loukotích němá A nářek ustoupil skřípění plechu“ 32 Pomocí těchto záblesků vystavěný prostor směřuje v závěrečných verších k vyústění v pocit marnosti, kdy do veršů věnujících se pouze popisu prostoru vstupuje člověk, aby našel zahozený bič: „Marně teď v lebedě hledám řemínek na čtyři suky.“

33

Jeho

počínání je marné i proto, že prostřednictvím pohledu na zničený pohřební vůz vidí pomíjivost veškeré snahy. V básni Mrtví a nazí se opět objevuje motiv smrti, tentokrát v kontextu časovém, kdy je hodnocen jako tragický okamžik. Naléhavosti sdělení přispívá spojení dvou, obvykle protichůdných motivů – smrti a mladého věku. Jejich spojení je symbolicky vyjádřeno pomocí motivu krve vedoucí od živočicha k hlíně, která zde figuruje jako synekdocha hrobu: „Až budou hlavou dolů Na háku viset a nit Jasné a veselé krve Přišije čumáčky k hlíně“ 34 Z hlediska času báseň nejen v uvedeném úryvku směřuje k budoucnosti. Vypravěč pokládá v prvním verši otázku směřující k aktivitě nebo spíše atakující pasivitu člověka: 29

Skácel, J. Básně (I). 3. vyd. Třebíč : Akcent – Blok, 1998, s. 215. Srov. Kožmín, Z. Skácel. 3. vyd. Brno : JOTA, 2006, s. 80. 31 Skácel, J. Básně (I). 3. vyd. Třebíč : Akcent – Blok, 1998, s. 216. 32 Tamtéž, s. 216. 33 Tamtéž, s. 216. 34 Tamtéž, s. 218. 30

41

„Kdo nažne srpem trávu Pro malé vousaté králíčky“ 35 V následujících strofách jako by tuto otázku odsouval do pozadí na úkor vystavění scenérie a prostoru, aby se k ní na začátku poslední strofy k této otázce v mírně obměněné podobě opět vrátil a znovu exponoval situaci známou z první strofy. Odpovědi na otázku se lyrickému vypravěči nedostává, v závěru zůstává pouze tísnivé ticho: „A budou se mrtví a nazí Zachvívat studem a noc Vrátnicí projde jak křídlo“ 36 Prostorem tísnivého ticha se opět stává chladná noc jako časoprostor, jež je nositelem pocitů úzkosti a zoufalství. Ne ve všech básních této sbírky je motiv smrti spojen s tragikou. Touto výjimkou, která však není prosta pocitů bolesti, je například báseň Most, v níž se autor zaměřuje na reflexi času. Vypravěč se zastavuje na mostu nad řekou a spolu s ním se zastavuje také objektivní chronologický čas, ze kterého se stává retrospektivní. Pod mostem plynoucí řeka představuje metaforu proudu času. Při pohledu na ni dochází ke vzpomínce a návratu do minulosti: „Spustíme olovnici kolmo k hladině Na mrtvé vzpomeneme“ 37 Zdeněk Kožmín interpretuje olovnici ne pouze jako vzpomínku anebo zastavení uprostřed proudu času, ale svým směřováním kolmo k hladině je pro něj symbolem pohřbívání.

38

Charakter vzpomínky koresponduje s atmosférou celé sbírky. Jedná se o

vzpomínku na mrtvé a smrt zde není přijímána pouze jako běžná součást života, jak tomu bylo v prvních sbírkách Jana Skácela, ale je pojata jako bolestivý tragický zásah do života: „A ostrá bolest jako černá čára Projede hrudí“ 39 Tato bolestivá zkušenost však dodává člověku nový rozměr pohledu na danou situaci. V posledním verši: Najednou díváme se na oblaka shora“ 35

Skácel, J. Básně (I). 3. vyd. Třebíč : Akcent – Blok, 1998, s. 218. Tamtéž, s. 218. 37 Tamtéž, s. 236. 38 Srov. Kožmín, Z. Skácel. 3. vyd. Brno : JOTA, 2006, s. 83. 39 Skácel, J. Básně (I). 3. vyd. Třebíč : Akcent – Blok, 1998, s. 236. 36

42

40

dochází k propojení

hlubiny smrti a zároveň pohledu na nebe. Prostor básně zůstává konstantní a tím je dána možnost dynamice myšlenkového procesu. Vypravěč stojí pořád na jednom místě a hledí stejným směrem, v pohybu jsou pouze voda a myšlenky, které i přes konstantnost prostoru způsobují změny ve vnímání vystavěného prostoru. Motiv smrti dostává svoji konkrétní podobu a příčinu zejména v poslední části sbírky Metličky, která reflektuje realitu válkou zasaženého Vietnamu. Báseň Přívoz v provincii Thai Binh je situována do prostoru v titulu jmenovaného přívozu. Autor v básni využívá subjektivního pojetí času, které spojuje s jeho významem pro člověka. Vypravěč se ocitá uprostřed noci, která se kvůli možnému nebezpečí stává neúměrně dlouhou. Uvědomuje si plynutí času, zde opět, podobně jako v básni Most, daného do paralely s proudem vody. Je si však také vědom, že nemůže běh času nijak ovlivnit, což v něm vzbuzuje úzkost: „Čas rozpadal se jako černá kytice A byla noc a převozníci nešli Po proudu nehlučně plul bambusový vor A míjel strašlivě nás míjel“ 41 Člověk je nositelem pocitu beznaděje i proto, že si je vědom, že průběh událostí může ovlivnit pouze někdo jiný a on je nucen pouze čekat. Situace úzkosti v něm vyvolává myšlenky směřující k obecným úvahám o válce a odsuzujícím násilí: „Válka je jako kočka taky vidí potmě“.

42

V tomto mezním časovém okamžiku v cizím prostoru

dochází básník, jak je pro něj nejen v této sbírce typické, ke vzpomínce, v níž si uvědomuje, kdo nebo co má pro něj hodnotu. V posledním verši spojuje myšlenkou situaci, v níž se nachází, se vzpomínkou na milovanou osobu: „A nikdo z nás se rána nedovolal A tenkrát jsem si vzpomněl na tebe“ 43 Básnickými sbírkami Smuténka a Metličky vstupuje do Skácelovy poezie nová dimenze pocitů člověka a básníka. Kladení otázek po smyslu světa a člověka vyúsťuje mnohdy v pocity smutku, lítosti až bezvýchodnosti situace. V této atmosféře automaticky vstupují do básní motivy smrti, bolesti, hrobů apod. Zatímco v textech 40


43

Smuténky ještě zůstává alespoň nepatrná naděje, sbírka Metličky ji téměř úplně postrádá. Reflexe času ve vztahu k člověku, který se ocitá v mezní situaci, je provázena až existenciálními motivy úzkosti a bolesti, z nichž autor nedává možnost úniku. Časoprostor temné noci pocity stísněnosti a beznaděje ještě prohlubuje. Zároveň je však zde obsaženo všudypřítomné ticho, které sice může být nositelem stísněnosti, ale zejména v básních Smuténky i pokory a odevzdanosti přijímat události tak, jak přicházejí. Básník si uvědomuje hodnotu času a jeho závažnost, případně jedinečnost určitého okamžiku. Ve spojení s vědomým prožíváním času dosahují motivy smutku, bolesti a smrti závažnějšího obsahu. Kategorie prostoru zaujímá v těchto sbírkách převážně funkci komplementární.

44

7. Dávné proso Šestá básnická sbírka nazvaná Dávné proso vyšla po více než deseti letech, kdy byla Janu Skácelovi upřena možnost zcela svobodně publikovat, a to roku 1981. Svojí poetikou se po dvou sbírkách naplněných motivy smutku a až existenciálního rozměru pocitů vrací k charakteristickým motivům prvních básnických textů. Citelný je zejména návrat k tematice domova a rodné krajiny. Nosným obdobím, do něhož se básník s radostí vrací, je dětství. Zde se dostávají do popředí motivy lásky a ticha, již ne tíživého, jak tomu převážně bylo v předešlých sbírkách, ale ticha jako klidného, mírného stavu, po němž člověk touží. Navrací se k původním hodnotám a jistotám, tj. do světa, který vyrovnává ztracenou stabilitu člověka a dějin. 1 Sbírka se soustřeďuje na významy prostoru a času, jež se nestávají pouze klíčovými tématy, nýbrž i impulsem veškerého básníkova nazírání na skutečnost. 2 Básně jsou rozčleněny do čtyř oddílů, z nichž každý je v rovině tematizace textů nebo formy odlišný vůči ostatním. Část první samotným názvem Dětství a kam až dosahuje vymezuje konkrétní časoprostorovou charakteristiku v ní obsažených básní, kdy se výchozím časovým bodem stává dětství zasazené do důvěrně známé krajiny, spojené s tímto obdobím. Druhá část, Krajina s hlavou obrácenou zpátky, představuje též retrospektivní pohled na známá místa, v jehož centru pozornosti vyvstává prostor přírody. Ve třetím oddílu nazvaném Talisman, s podtitulem Dvanáct sonetů pro starou lásku, se básník formou sonetu dotýká základních lidských hodnot, mezi nimiž vystupuje jako nejvýraznější láska. Část poslední, Nepatrné rekviem s bílým hranostajem a popravištěm slepic, se navrací ve velké míře k tematice smrti. Ta však zde oproti předešlým dvěma sbírkám získává novou dimenzi, stává se závažným momentem, v němž se děje něco zcela nového a neznámého. Od tragického a bezvýchodného pocitu spojeného se zmínkou o smrti se básník uchyluje k niterným otázkám souvisejícím s posledními věcmi člověka a reflexi nejisté, nebo spíše člověku neznámé budoucnosti. Časového posunu do minulosti autor využívá v první části sbírky například v básni Dětství. Úvodní strofa představuje aluzi na dětskou říkanku: „Brána podepřená 1

Srov. Trávníček, J. Jan Skácel: Dávné proso. In Český parnas. Vrcholy literatury 1970–1990. Praha : Galaxie, 1993, s. 247. 2 Srov. Kožmín, Z. Skácel. 3. vyd. Brno : JOTA, 2006, s. 119.

45

Zlatými meči A kdo do ní vejde“ 3 Autor se od prvních veršů nejprve v podobě této říkanky obrací ke vzpomínkám na dětství. Čas básně je tedy nutně retrospektivní a dynamika jeho plynutí subjektivní. Každá ze vzpomínek má pro něj vlastní hodnotu a rozdílnou důležitost. Časový úsek jedné strofy v prvním případě zachycuje jeden týden, avšak hned ve strofě následující na stejném prostoru sleduje vypravěč události celého roku. Vzpomínka je v něm uchována s vědomím vzácnosti daných okamžiků. Tuto cennost chvíle si lyrický vypravěč s odstupem času uvědomuje mnohem intenzivněji než v době, kdy ji prožíval: „Navečer maminky nám umývaly nohy dnes bych tu vodu pil“ 4 Uvědomění si vzácnosti prožívané chvíle je zde spojeno s reflexí pomíjivosti času a člověka, proto je pro básníka s odstupem času tento prožitek intenzivnější. Závěrečná strofa, stejně jako úvodní, představuje aluzi na dětskou říkanku. Kromě ní však obsahuje i složku úvahovou, respektive hodnotící, kdy básník zdůrazňuje důležitost vzpomínky na období dětství: „Okolo chodí pešek A kdo je hloupý Tak se neohlédne“ 5 Báseň Návrat nastoluje posun v čase směrem do minulosti. Autor využívá retrospektivního pohledu, čímž dochází k prolínání časové roviny přítomnosti a minulosti. Výrazněji však vystupuje v celku básně přítomnost, a to vlivem srovnávání vzpomínky se současným stavem. Časem je poznamenaný i samotný prostor. Místo, kam se lyrický hrdina v myšlenkách navrací, je mu sice důvěrně známé, avšak vlivem plynutí času změněné. Do tohoto prostoru vložená očekávání nedochází tedy naplnění: „do schodů vyběhl a u starého bytu v domě jenž kdysi dávno byl na chvíli stanul z hloubi nabral dechu a nedočkavě marně zazvonil“ 6

3

Skácel, J. Básně (II). 1. vyd. Třebíč : Akcent-Blok, 1997, s. 14. Tamtéž, s. 14. 5 Tamtéž, s. 15. 6 Tamtéž, s. 22. 4

46

Prožitek uchovaný ve vzpomínce lyrického hrdiny spojený s představovaným místem není totožný s pocity při návratu ne proto, že by se změnil daný prostor, ale spíše z toho důvodu, že došlo ke změně uvnitř člověka. I hyperbolizovaný popis cesty návratu na stejné místo předurčuje, že není možné, aby byl přítomný prožitek totožný s minulým: „A půjdeš den a celou noc a sto dnů roky to bude trvat přejdeš tisíc řek a nedojdeš a nevrátíš se nikdy to někdo zcela jiný přišel nazpátek“ 7 Motiv návratu na známé místo v tomto textu předesílá tematiku následujícího oddílu sbírky, který nese název Krajina s hlavou obrácenou zpátky. K návratům zpět nedochází pouze v rovině prostoru, ale i času, jak dokládá úvodní báseň Vzpomínky mrtvého harlekýna. Výchozí bod retrospektivního pohledu je situován za hranici smrti a směřuje zpět k životu. „Tento pohled ze smrti vyslovuje harlekýn: být mrtvým harlekýnem je ovšem zvláštní pozice nesmrtelné postavy a smrtelné životní role.“

8

Představuje tedy vidění člověka, který zná předěl mezi životem smrtí. S touto zkušeností má možnost intenzivněji si uvědomovat hodnotu běžných chvil v životě: „Já mrtvý harlekýn trvám i po smrti neochvějně na tom že slunce zacházející za hory je krásné“ 9 Smrtí si lyrický hrdina uvědomuje hodnotu událostí, které považoval dříve za samozřejmé. Pojetím smrti jako nutné součásti života ji autor zbavuje charakteru fatálnosti, rozměru časového a hodnotového konce, a činí ji veličinou jakoby průchozí, něčím, přes co život směřuje dále a zároveň co v člověku žije po celý život.

10

Motivy

života a smrti se setkávají v poslední sloce, kde se zároveň propojuje čas minulosti a přítomnosti a tvoří určitý kruh jako paralelu k životu: „Na poli kde se říká na Dávném prosu

7

Skácel, J. Básně (II). 1. vyd. Třebíč : Akcent-Blok, 1997, s. 22. Srov. Kožmín, Z. Skácel. 3. vyd. Brno : JOTA, 2006, s. 110. 9 Skácel, J. Básně (II). 1. vyd. Třebíč : Akcent-Blok, 1997, s. 31. 10 Srov. Trávníček, J. Jan Skácel: Dávné proso. In Český parnas. Vrcholy literatury 1970–1990. Praha : Galaxie, 1993, s. 248. 8

47

roste naše smrt a je to mařinka“ 11 Jedinečnost vystavěného prostoru a jeho zachycení v konkrétním okamžiku představuje báseň Krajina s hlavou obrácenou zpátky. Je zde využito času subjektivního. V daném okamžiku se zpomaluje v očekávání budoucích událostí, přicházejících s bouřkou: „Z vod vyšly rusalky a čekají až naskytne se chvíle utancovat Zvířata noční žehnají se křížem“ 12 Atmosféru očekávání protíná nejen v tomto úryvku přítomný strach z budoucího. S tím se pojí i výstavba prostoru, který není budován systematicky, ale je vystavěn skrze detail. Atmosféru strachu a očekávání umocňuje tma, která vystavěný prostor dotváří. Závěrečnou sérii básní druhého oddílu zastupují texty s konkrétním časovým určením. Autor postupuje chronologicky od léta po zimu, jak předesílají samotné názvy básní: Nesnadné léto, Srpen, Podzimní, Listopad, Zimní den atd. V posledně jmenované básni je na základě vystavění prostoru zimy vyslovena touha po teplu a něze. Prostor naplňuje ticho, v němž je člověk nejvíc citlivý 13 a které se stává příležitostí k projevení touhy po něčem jiném, než co hrdina právě vlastní: „A dospělý v tom přísném tichu prosí a žebrá o něhu a chtěl by všechno teplé zlato čurané dětmi do sněhu“ 14 Třetí část sbírky Dávné proso s názvem Talisman zahrnuje dvanáct sonetů, jejichž intermotivem je láska. Vlivem lásky pozměněné vnímání času se odráží v Sonetu o lásce ve formě blues. Relativitu prožívání času představuje rozdíl mezi první a druhou strofou, kdy ve sloce první je zachován čas objektivní i s vědomím jeho konečnosti: „jedenkrát dojedou všechny a skončí koleje“ 15 Oproti věcnosti prvních veršů je zde vystavěna strofa druhá, v níž plynutí a vnímání času je vlivem lásky notně subjektivní: 11

Skácel, J. Básně (II). 1. vyd. Třebíč : Akcent-Blok, 1997, s. 31. Tamtéž, s. 35. 13 Srov. Kožmín, Z. Umění básně. 1. vyd. Brno : K22a, 1990, s. 37. 14 Skácel, J. Básně (II). 1. vyd. Třebíč : Akcent-Blok, 1997, s. 42. 15 Tamtéž, s. 51. 12

48

„Proč bych já se tím trápil v roce je tolik dní můj vláček nejezdí na čas můj vlak má zpoždění“ 16 Ačkoli si je vypravěč vědom pomíjivosti a konečnosti času, sám sebe staví mimo tyto zákonitosti a nedá se jimi ovládat. Zmiňovaná láská mu dala možnost se z tohoto ovlivnění vymanit. V Sonetu o lásce a modrém portugalu se básník spolu s vyslovením postoje k místu navrací do důvěrně známého prostředí vinohradu. Vyjádření vztahu k vybranému prostoru tu však neplní nejdůležitější roli. V kontextu básně slouží vinice jako paralela k životu člověka, obsahující jeho pozitivní i obtížné stránky. S využitím prostoru vinice autor představuje báseň věnující se reflexi času. V celku básně převažuje čas cyklický, který je měřen řádem přírody a určován koloběhem krajiny.

17

Neustále se opakující události v období od jara do podzimu slouží jako paralela k událostem v životě člověka. První strofa, uvedená veršem „A bývávalo i hrozně na vinici“

18

, zahrnuje v sobě vědomí veškerých obtíží v životě člověka. V opozici k ní

stojí strofa druhá, obsahující motiv lásky, která dává vypravěči pozitivní náhled na skutečnost: „A přece láska jako modrá skalice ta krásná dřina k uzoufání nás zachránila Dozrál vinohrad pod tíhou hroznů čas se sklání“ 19 Motiv lásky, který umožňuje vypravěči kladný náhled na skutečnost, se zároveň stává jeho postojem k vystavěnému prostoru. V posledním sonetu s názvem Sonet s krajinou místo náhrdelníku vystupuje do popředí výrazněji než v jiných textech této části kategorie prostoru. V tomto sonetu, který Skácel věnuje svojí ženě, je reflektováno vědomé ubývání času člověka, jehož následkem je dar v podobě imaginární krajiny. Výstavbě prostoru jako nejdůležitější konstantě celého textu je věnována celá druhá strofa. Podstatným není detailní popis, ale spíše zachycení hodnotově podstatných prvků ve vysněné krajině: 16

Skácel, J. Básně (II). 1. vyd. Třebíč : Akcent-Blok, 1997, s. 51. Srov. Trávníček, J. Jan Skácel: Dávné proso. In Český parnas. Vrcholy literatury 1970–1990. Praha : Galaxie, 1993, s. 249. 18 Skácel, J. Básně (II). 1. vyd. Třebíč : Akcent-Blok, 1997, s. 54. 19 Tamtéž, s. 54. 17

49

„kde je napajedlo růžový kopec propadání a také stráň“ 20 Důležitost krajiny jako hodnoty je vyjádřena ve způsobu jejího věnování, jež je nanejvýš úplné: „A dám ti ji jako jsem daroval život vlastní smrti když jsem ji tenkrát přemohl“ 21 V závěru sonetu, se do popředí dostává kategorie času. Návratem k němu v podobě reflexe provázanosti života a smrti se vytváří určitý kruh, jehož charakteristickým rysem se stává vědomí neoddělitelnosti těchto motivů. Teprve vůči smrti se prokresluje lidský život a jeho nejbytostnější hodnoty. 22 V poslední části sbírky, která nese název Nepatrné rekviem s bílý hranostajem a popravištěm slepic, je ústředním motivem smrt. V souvislosti s ním se do centra zájmu dostává kategorie času, který není možné ovlivnit vlastní vůlí. Konečnost lidí a nezadržitelný běh času se stává apelem k zastavení a přemýšlení o životě člověka. Časté motivy dětství jsou tu konfrontovány se smrtí, což zvyšuje naléhavost autorovy výpovědi a akcentuje všudypřítomnou hrozbu.

23

Nejistota naplňuje hned úvodní báseň

Prosby. Optikou dítěte se vypravěč táže po hranicích a možnostech přání. Časové zasazení situace do okamžiku před usnutím navozuje atmosféru večerní tesknoty. Nemožnost se svobodně projevit ve spojení s motivem dětských pěstiček dodává výpovědi na intenzitě a vede k zamyšlení: „Z pěstiček zaťatých a nevíš jestli smíš dříve než usneš maličko poprosíš.“ 24

20

Skácel, J. Básně (II). 1. vyd. Třebíč : Akcent-Blok, 1997, s. 60. Tamtéž, s. 60. 22 Srov. Trávníček, J. Jan Skácel: Dávné proso. In Český parnas. Vrcholy literatury 1970–1990. Praha : Galaxie, 1993, s. 248. 23 Srov. Kožmín, Z. Skácel. 3. vyd. Brno : JOTA, 2006, s. 116. 24 Skácel, J. Básně (II). 1. vyd. Třebíč : Akcent-Blok, 1997, s. 63. 21

50

V básni Protější země autor volí za téma vědomí pomíjivosti času a existence člověka. Limitním časem, k němuž směřuje, se stává okamžik smrti, který je jedinečný a, jak je u Skácela příznačné, spojený s časem dětství. Tím se čas opět zacykluje do kruhu, jehož impulsem jsou tyto dva okamžiky – dětství a smrt: „Na chvíli staneme se dětmi na dvorku s králíky a blízko popraviště slepic tak nablízku že zasáhla nás krev“ 25 Přestože je smrt limitujícím faktorem, nejedná se o definitivní konec všeho. Pojetí smrti jako průchozí veličiny

26

dává autorovi možnost vystavět nový prostor, který, třebaže

není nijak blíže definován, tvoří protipól prostoru, v němž člověk za života žil. Konstantní zůstává pouze člověk, který si s sebou přináší vlastní zkušenost: „všechny nás tetovala hlína na patách“. 27 Ačkoli jednotlivé oddíly sbírky Dávné proso jsou koncipovány zcela odlišným způsobem, využití a pojetí času a prostoru je prakticky ve všech částech totožné. Kromě funkce výchozích bodů pro výstavbu ideje autora plní tato veličiny funkci tématu. Básník se soustřeďuje na významy prostoru a času.

28

Samotné vědomí převážně

omezenosti času nebo významu určitého prostoru vede autora k zamyšlení nad hlubšími tématy, jako je například svoboda člověka nebo smrt. Navrací se k hodnotám lidstva i pod zorným úhlem vědomí limitního času nebo pomíjivosti prostoru a tím se uvědomění daných hodnot stává více intenzivním.

25

Skácel, J. Básně (II). 1. vyd. Třebíč : Akcent-Blok, 1997, s. 77. Srov. Trávníček, J. Jan Skácel: Dávné proso. In Český parnas. Vrcholy literatury 1970–1990. Praha : Galaxie, 1993, s. 248. 27 Skácel, J. Básně (II). 1. vyd. Třebíč : Akcent-Blok, 1997, s. 77. 28 Srov. Kožmín, Z. Skácel. 3. vyd. Brno : JOTA, 2006, s. 119. 26

51

8. Naděje s bukovými křídly V osmdesátých letech, dva roky po vydání sbírky Dávné proso, vychází soubor dvou básnických cyklů z let dřívějších, kdy Jan Skácel nemohl publikovat. Chyba broskví (1974) a Oříšky pro černého papouška (1976) jsou vydány v souborném vydání s názvem Naděje s bukovými křídly (1983). Autor v této sbírce zcela mění formální stránku svojí poezie a uchyluje se k sevřené formě – každá z částí obsahuje vždy sto významově samostatných čtyřverší. Směřuje k čistému výrazu napájenému melodikou i motivikou lidové písně, což je zvýrazněno mimo jiné veršovou eufonií. 1 Jednotlivá čtyřverší jsou plná vnitřních rýmů, předělů, asonancí a aliterací a slovních i zvukových hříček. Tato formální vybroušenost a hravost není výrazem štěstí a naděje, ale naopak se stává formou zaklínadla, rituálu, který měl básníku pomoci unést bolest.

2

Forma čtyřverší se básníkovi stává

zkratkovitým výrazem, v němž uchopuje a zhušťuje téma, atmosféru, čas a prostor i myšlenku, k níž směřuje. Funkce času a prostoru se rozvíjí v charakteru naznačené linie předchozí sbírky. Kromě určitých zakotvujících bodů, do nichž je situován celek básně, dostávají tyto konstanty funkci hodnoty, tématu a určujícího činitele. Doba vzniku této sbírky rovněž velkou měrou ovlivňuje její charakter a směřování. Totéž platí i pro jednotlivá čtyřverší, jejichž harmonie je často zasahována vědomě krutou disharmonií. Síla myšlenek této sbírky je zintenzivňována v souběžném vyslovování souladů a rozporností. 3 Ve druhém oddílu sbírky – Oříšky pro černého papouška – nabývá dobová výpověď a pocity na větší konkrétnosti a náznaky, v první části spíše obecného charakteru, docházejí zde přímého pojmenování. Třebaže Skácel pokračuje ve hře se čtyřveršími, je zřejmé, že tu ubývá krásných hříček a přibývá veršů ostře rozdíravých, filosoficky vyznavačských nebo politicky polemických. 4 Úvodem k celé sbírce se stává dvojí čtyřverší, které časově vychází ze situace přítomnosti a směřuje do budoucnosti: „Novému ránu rožnem svíci je neznámé a nemá tváře 1

Srov. Janoušek, P. a kol. Dějiny české literatury 1945–1989 IV. (1969–1989). 1. vyd. Praha : Academia, 2008, s. 264. 2 Chvatík, K. Melancholie a vzdor. Eseje o moderní české literatuře. 1. vyd. Praha : Československý spisvatel, 1992, s. 122. 3 Srov. Kožmín, Z. Skácel. 3. vyd. Brno : JOTA, 2006, s. 129. 4 Srov. Tamtéž, s. 125.

52

jak anděl v dřevu lípy spící a čekající na řezbáře“ 5 Nejistota vzhledem k očekávání budoucnosti je spojena s nadějí a možností člověka ovlivnit budoucí děje. Nositelem tohoto motivu se stává dřevěný anděl jako odraz osobnosti člověka, který zároveň působí jako produkt svobody a odpovědnosti člověka: „Někdy se anděl na nás hněvá anděla máme každý svého a naděje má z buku křídla a srdce z dřeva lipového“ 6 V sérii několika prvních čtyřverší sbírky se objevuje často až dětská hravost demonstrovaná různými kalambúry. Avšak ty ve spojení s vážnými motivy nabývají nových

významů

a

plní

funkci

zdůraznění

tématu.

Alegorická

atmosféra

nepředznamenává hru samu o sobě, ta se spíše stává prostředkem k překování bolesti a možností sdělit nesdělitelné. 7 „světlušky mají lucerničky a křesadélka když je tma vykřešou jiskru posvítí nám a tma je často tma nás má“ 8 Prostor těchto veršů je vystavěn za pomocí kontrastu světla a tmy, které mají funkci alegorie. Ticho a tma jako určující motivy, které doplňují a zvýrazňují v textu užité zámlky, vytvářejí atmosféru smrti až téměř beznaděje. Ta je narušena pouze malým náznakem naděje v podobě možnosti světla v motivu světlušky. Květoslav Chvatík považuje toto čtyřverší za jednu z mála básní, v níž je tak silně zobrazena smrtící beznaděj sedmdesátých let. 9 Stejné pocity jsou hybnou silou i pro následující čtyřverší: „nevíme nevíš nikdo neví neptej se kam už není kdy za tebou kráčí euridiké a nesmíš ohlédnout se jdi“ 10 5

Skácel, J. Básně (II). 1. vyd. Třebíč : Akcent-Blok, 1997, s. 83. Tamtéž, s. 83. 7 Srov. Chvatík, K. Melancholie a vzdor. Eseje o moderní české literatuře. 1. vyd. Praha : Československý spisvatel, 1992, s. 123. 8 Skácel, J. Básně (II). 1. vyd. Třebíč : Akcent-Blok, 1997, s. 87. 9 Srov. Chvatík, K. Melancholie a vzdor. Eseje o moderní české literatuře. 1. vyd. Praha : Československý spisvatel, 1992, s. 123. 10 Skácel, J. Básně (II). 1. vyd. Třebíč : Akcent-Blok, 1997, s. 93. 6

53

Neustálá nejistota času a prostoru spojená s naléhavou výpovědí směřuje k navození atmosféry strachu. Radikální skepse dominující v tomto úryvku směřuje k bezmoci a nemožnosti vymanit se z nejistého, avšak nutného časoprostoru. Zde možná více než v předchozím úryvku zaznívá ohlas doby, v níž autor tuto báseň tvořil. Základním tématem je upření možnosti svobodné volby. Z této atmosféry prostředí následně vyplývá vztah ke druhým lidem: „okolo kulatého stolu v domě kde nikdo nebydlí do smrti budou sedět spolu bez oken slov a bez židlí“ 11 Důsledkem vlivu prostředí dochází ke vzájemnému odcizování. To se v tomto úryvku projevuje názorně ve vyprázdnění daného prostoru, který je vystavěn synekdochicky skrze popis prázdné místnosti. Atmosféru prázdnoty ve spojení s motivem ticha vkládá autor do následujících veršů: „jsme znovu němí otlučená kolébka řeči nemá dno a kdo se nyní dotkne ticha rozkolébá je naprázdno“ 12 Toto čtyřverší rozvíjí myšlenku absence komunikace předcházejícího úryvku a doplňuje ji o aspekt nemožnosti nebo neschopnosti mluvit. Jakýkoli projev aktivity se zejména v kontextu druhého verše jeví jako zbytečný. Přestože prostor této básně není blíže specifikován, jeho obrazem se stává motiv džbánu bez dna. Je tedy omezený a svým způsobem narušený. Jediná jistota je ticho a prázdnota, kterou jako jedinou je prostor básně charakterizován. Ačkoli časově dominuje ve sbírce přítomnost, jednotlivé básně vystupují převážně v pozici nadčasové výpovědi. Možnost mít moc nad během času je minimální. Básník se spíše nachází v pozici pozorovatele procesu, kdy mu čas svým způsobem už uniká. Zaznamenávání a reflexe dění je jediná výchozí pozice, která mu v tomto kontextu zbývá: „čas neslyší a vteřiny jak nitě z jehel se vyvlékají domů měla by vrátit se smrt a vyvěsit to ticho 11 12

Skácel, J. Básně (II). 1. vyd. Třebíč : Akcent-Blok, 1997, s. 94. Tamtéž, s. 104.

54

zastavit kyvadlo a smotat hedvábí“ 13 Vypravěčský subjekt vkládá do posledních dvou veršů svoji zkušenost, čímž jako by se snažil ovlivnit události. Avšak pozice času je natolik dominantní a předchází vypravěče, proto se z něj stává pouhý pozorovatel. Aktivním subjektem je pouze čas. Zpřevrácenost světa je zde vyslovena za pomoci motivu smrti, která samotná neplní svoji úlohu. S motivem smrti, tentokrát však v opačné pozici, je spojeno následující čtyřverší zaměřující se na reflexi času: „děsivé bude až to spočítá nás a podtrhne a navždy odpoví ukáže cestu kudy do nikudy (na) nevyslovitelné ostrovy“ 14 Smrt se stává aktivním činitelem a jako okamžik v životě člověka dostává charakter děsivosti a nejistoty. Nevyhnutelnost a následná prázdnota a nejistota, co lze v budoucnosti očekávat, vede k atmosféře strachu a děsivosti, kterou navíc ještě zintenzivňuje vědomí jedinečnosti chvíle, v níž jde o všechno. Toto pojetí okamžiku smrti není ve Skácelově poezii příliš frekventované. Častější charakteristiku nacházíme až v následujícím čtyřverší: „před navždy posledními vrátky až otevřou se maličko vrátí se dětská slza zpátky a skutálí se pod víčko“ 15 Autor využívá myšlenky zacyklení času, kdy život jednotlivého člověka probíhá v kruhu, na jehož počátku a konci zároveň se střetává narození a smrt. Staví vedle sebe motiv smrti a dětství jakožto odkazu k pohledu zpět, k němuž v okamžiku smrti dochází. Mýtus návratu je miniaturizován v podobě vracející se dětské slzy. 16 Spojením motivu dětství a smrti nabývá zde zastižená chvíle umírání na větší osobní hodnotě a intenzitě prožívání. Smrt má i sílu obracet čas. 17 Okamžik smrti není však ve všech básních pojatý pouze jako krátká chvíle. V následujících verších zaujímá tento okamžik časový rozměr věčnosti: 13

Skácel, J. Básně (II). 1. vyd. Třebíč : Akcent-Blok, 1997, s. 122. Tamtéž, s. 134. 15 Tamtéž, s. 129. 16 Srov. Kožmín, Z. Skácel. 3. vyd. Brno : JOTA, 2006, s. 124. 17 Srov. Kožmín, Z. Umění básně. 1. vyd. Brno : K22a, 1990, s. 31. 14

55

„a je to prosté jako zázrak a jako věčnost ve chvíli kdy zase znovu nebudeme jako jsme předtím nebyli“ 18 Metaforické pojmenování smrti naplňující dva závěrečné verše zároveň představuje pomíjivý charakter času. Smrt se ocitá na pomezí nebytí, bytí a znovu nebytí. Je uchopena jako analogie času před zrozením. 19 Smrt v kontextu matčina života a zároveň celý život člověka je zkratce vtěsnaný do podoby následujícího čtyřverší: „maminko nejsi je to dávno a my jsme malou chvíli zbyli udělali jsme toho málo a ani smrt jsme nezabili“ 20 V tomto úryvku autor využívá retrospektivního času a přesahuje z dávné minulosti od smrti matky do přítomnosti. Dlouhý časový úsek se v této zkratkovité formě stává nepoměrně krátkým, a to i proto, že v něm nebyla naplněna očekávání z minulosti. Užití subjektivního času v básni zdůrazňuje jeho rychlé plynutí. Podobně je to mu i v dalším čtyřverší, kdy je člověk opět postaven mimo možnost ovlivnění běhu času: „zas u konce a roku skon (a my s ním také trochu hynem) je jako ticho bez záclon ve starém domě s mezaninem“ 21 Autor zde využívá cyklického času. Lidské já se úzce prolíná s koloběhem přírody.

22

Konec roku evokuje vlastní stárnutí. S ním je spojen zde dominantně vystupující motiv ticha, které navíc umocňuje zvolený prostor starého domu jako dlouholetého němého svědka nejrůznějších událostí. Při Skácelově reflexi ubývání času vystupuje zároveň jeho uchopení v celistvosti života člověka a dochází k návratům do období dětství. Vzpomínka na ně je pro autora důležitou hodnotou. Uprostřed úzkosti z toho, jak ubývá a kam se nekontrolované ubírá čas, se objevují verše, jejichž náplní je návrat v čase: 18

Skácel, J. Básně (II). 1. vyd. Třebíč : Akcent-Blok, 1997, s. 152. Srov. Kožmín, Z. Skácel. 3. vyd. Brno : JOTA, 2006, s. 127. 20 Skácel, J. Básně (II). 1. vyd. Třebíč : Akcent-Blok, 1997, s. 162. 21 Tamtéž, s. 150. 22 Srov. Richterová, S. Slova a ticho. 1. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1991, s. 95. 19

56

„vábnička dětství ještě vábí u zarostlého čihadla mám strach aby se nerozbila na černý kámen nespadla“ 23 Osobní význam a zároveň určitá křehkost vzpomínky spojená s obavou naplňuje závěrečné dva verše. Tento motiv uvědomění si cennosti vzpomínky dosahuje vrcholu v jednom z posledních čtyřverší sbírky: „dětství je to co dávno kdysi bývalo a dnes ze sna visí jak motouzek a zbytek pout jež lze a nelze rozetnout“ 24 V uvedených

verších

využívá

autor,

podobně

jako

v předchozím

úryvku,

retrospektivního časového postupu. Dochází k propojení minulosti a přítomnosti, symbolicky zastoupené v motivu motouzku. Období dětství a vzpomínka na ně se stává nutnou součástí osobnosti. Autor je nejen tady uchopuje jako krásné období, které si chce uchovat v paměti, a zdůrazňuje velkou hodnotu vzpomínky. Sbírka Naděje s bukovými křídly využívá času a prostoru nejen jako základních kategorií, do nichž je zasazen celek básní, ale zároveň jako tématu, případně konstant určujících dění. Využije-li básník omezeného prostoru, zároveň demonstruje obraz doby, v níž jako obyčejný člověk i jako autor vystupuje. Zúžený vymezený prostor zároveň evokuje pocity strachu a nejistoty. To vše je umocňováno ve spojení těchto motivů se zdánlivě paradoxním využíváním kalambúrů a eufonie veršů. Z hlediska časového Skácel opětovaně poukazuje na fatální běh času, nad nímž člověk nemá moc. V tomto kontextu vystupuje do popředí také motiv smrti jako zlomového okamžiku v životě člověka. S tím souvisí chápání času jako hodnoty. Konkrétně se toto projevuje při časových digresích do období dětství, které je básníkovi trvalou důležitou hodnotou. V kontextu vnímání časového rozpětí mezi póly dětství a smrti se dostává do popředí subjektivní vnímání času, zejména v závislosti na určitých nosných a osobně významných okamžicích života člověka. Verše jsou psány z pohledu člověka, který si je vědom časového úseku, který prožil, a který si tudíž uvědomuje kromě stálého běhu času i osobně důležité hodnoty. Toto veškeré významové rozpětí koncentruje do podoby 23 24


57

čtyřverší, která však jsou schopna obsáhnout celý rozsáhlý časový úsek a členité dění, jež zároveň není prosté motivů ticha, smutku nebo smrti.

58

9. Odlévání do ztraceného vosku Pouhý rok po vydání sbírky Naděje s bukovými křídly vychází další soubor Skácelových básní nazvaný Odlévání do ztraceného vosku (1984). Ve čtyřech oddílech básník rozvíjí své verše zasazené do osobně důležitého prostoru, ať už blíže nespecifikovaného venkova (převážně básně oddílu Krajina srdce), nebo prosotru konkrétně zakotveného. Na jeho jedinečnosti jsou vystaveny básně třetího oddílu Město které musím, kterým se stává Brno jakožto město dlouholetého autorova působení. Jan Skácel je nablízku místům, která jsou pro něj osobně důležitá a v nichž stále trvá cosi prvotního a původního. 1 Obrací se k nim jednak formou návratů, jednak v podobě reflexe současné skutečnosti. Rozvíjí myšlenku spojitosti života člověka s prostorem přírody 2 a města – jedno neustále přesahuje do druhého a naopak. Časovou charakteristiku sbírky nese v sobě samotný titul. Autor využívá návratů nejen vzhledem k prostoru, ale také samotnému času. Propojuje se dávno minulé s přítomným. V názvu obsažený motiv vosku předurčuje časovou strukturaci celého díla: vosk je sice ztracen, ale stále se do něho odlévá podoba života.

3

Vzájemná

propojenost času a událostí od minulosti do přítomnosti i směřování k budoucnosti je v této poezii navázána na život člověka. První oddíl sbírky nese název Kdo se vejde na housle a obsahuje stejnojmennou báseň, v níž autor propojuje čas se specifickým prostorem. „vždycky se najde někde člověk který se vejde na housle“ 4 Specifický prostor, který autor v této básní vytváří, představuje ohraničené místo, jež zde zastupují housle. Tento prostor se v metaforické rovině stává charakteristikou člověka, který je nositelem určité duchovní hodnoty. Ne každý je toho schopen, verše však prostupuje naděje. V následující strofě autor propojuje prostorovou charakteristiku místa a časové určení života člověka. Skácel reflektuje pozitiva i negativa života a zároveň si uvědomuje omezenost času, když se posledním verši této strofy zmiňuje motiv hrobu: „A na světě jsou krásní dnové a bývají i dnové zlí 1

Srov. Kožmín, Z. Skácel. 3. vyd. Brno : JOTA, 2006, s. 130. Srov. Tamtéž, s. 130. 3 Srov. Tamtéž, s. 141. 4 Skácel, J. Básně (II). 1. vyd. Třebíč : Akcent-Blok, 1997, s. 207. 2

59

nakonec všichni vejdeme se do hrobu jako do houslí“ 5 V závěru básně dochází k zacyklení času vlivem vzpomínky na dětství. V prvních strofách se prostor zkonkrétňuje ve vzpomínce na známý předmět a motiv houslí se stává spojnicí života a smrti. 6 Atmosféru obav prvních veršů střídá s dětstvím spojená hravost, která se odráží ve formě asociací i při volbě metafor: „Housličky housle o dvou strunách taková jak je z dětství známe s kobylkou luční s petrklíčem malinko málo polámané“ 7 Ve druhém oddílu sbírky nazvaném Krajina srdce se Skácel navrací do důvěrné známého prostoru jižní Moravy. Výrazným prvkem se v básních situovaných do tohoto prostoru stává příklon k tradici a folklóru – jednak z hlediska motivického, jednak z hlediska volby výrazových prostředků a eufonie verše, směřující až k lidové písni a říkadlům. Úvodní báseň Píseň představuje vyjádření kladného vztahu k místu. Hlavní úlohu zde plní vystavění prostoru, které je realizováno skrze vnímání detailů. Člověk se stává pozorovatelem a zároveň, stejně jako celá píseň, na niž název odkazuje, jednou ze součástí prostoru: „A poslouchej co voda říká o bolesti když nenaříká“ 8 Ke

konkretizaci

a

přímému

pojmenování

prostoru

dochází

v

bezprostředně následující básni Dávno. Vztah k jižní Moravě vyslovuje autor i skrze aluzi na lidovou píseň: „Hle jižní Morava kraj meruněk a vína a Janíčka tu v písni zabili“ 9

5

Skácel, J. Básně (II). 1. vyd. Třebíč : Akcent-Blok, 1997, s. 207. Srov. Kožmín, Z. Skácel. 3. vyd. Brno : JOTA, 2006, s. 131. 7 Skácel, J. Básně (II). 1. vyd. Třebíč : Akcent-Blok, 1997, s. 207. 8 Tamtéž, s. 214. 9 Tamtéž, s. 215. 6

60

V následujících verších se prostor zužuje na konkrétní jezero, přičemž se při jeho další charakteristice autor soustřeďuje na detail a asociace, které mu toto místo evokuje: „A kdo se do luk vydá stane u té vody po které pluje leknínový květ jako hrst sněhu jako tělo víly a němá pověst starodávných let“ 10 Zobrazený prostor je pro básníka osobní hodnotou jakožto místo jedinečné. Zároveň však má svůj význam a rozměr časový. Je představen jako němý svědek uchovávající události z dávné minulosti. Skácel se v tomto oddílu zaměřuje i na proměny konkrétní krajiny v průběhu různých ročních období – ať již v básni Krátký popis léta, Bez názvu, Podzim s mrtvým jestřábem nebo Zimní krajina srdce. Prvně jmenovaná báseň je časově zasazena do období horkého léta a právě horko a žár jsou motivem, který zároveň ovlivňuje tvorbu metafor: „zelená duše vína doutná na vinicích krvácí vlčí máky v obilí“ 11 Po prvních dvou slokách sledujících rychlé a náhlé změny související s létem dynamika básně zvolňuje, přičemž dochází k zúžení času na přicházející večer: „Přichází tma a po stříbrném mostě kráčí luna svět je jak chleba vytažený z pece a noc ujídá“ 12 V této atmosféře a básni, třebaže se zdánlivě více orientovala na časové určení, však opět vystupuje známý prostor, ať už se jedná o vinice, háje nebo pole. Vyjádření vztahu k místu je obsaženo i ve volbě metafor, které mají kladné emocionální zabarvení. Časově na tento text navazuje autor v básni Bez názvu, kterou situuje do období babího léta. Pavučina v podobě bílé niti se stává impulsem k zastavení v čase a přemýšlení. Zároveň je podnětem k zamyšlení nad jedinečností okamžiku. To se projevuje ve druhé sloce, kde se objektivní čas zpomaluje a ústřední roli získává čas subjektivní: „Ve chvíli žluté jako dým 10

Skácel, J. Básně (II). 1. vyd. Třebíč : Akcent-Blok, 1997, s. 215. Tamtéž, s. 219. 12 Tamtéž, s. 219. 11

61

kdy léto naposledy klame do jehel ticho navlékáme do jehel s ouškem zlomeným“ 13 Zde v poslední sloce se původní motiv bílé niti transformuje v ticho, které ovlivňuje atmosféru celé básně a navozuje stav smutku a samoty, spojený s nadcházejícím obdobím podzimu. Nedokonalost světa zastoupená v posledním verši motivem zlomené jehly netvoří překážku k přijetí věcí a událostí, jaké opravdu jsou. Naopak jsou pojaty jako běžný jev v životě člověka. Třetí oddíl této sbírky věnuje Skácel městu Brnu, které se zde stává jednak ústředním prostorem, ale také tématem. Na pozadí tohoto prostoru vkládá mnohdy autor i sebe sama a konkrétní místa spojuje s vlastním životem a zkušeností. Přistupuje k nim s něhou i vážností, k níž nutně patří i kladení osobně závažných otázek. Báseň Kotlářská 35a vychází z vnímání a zamyšlení se nad důvěrně známým prostorem. Autor skrze pozorování interiéru postupně vystavuje prostor básně. Jeho reflexe je neustále propojována s úvahami nad významem času a životem člověka. Básník se zastavuje v určitém časovém i prostorovém mezníku, odkud vychází ke svým otázkám: „A náhle jsme tu navěky a tady je náš svět otázka okna do dvora a okna do ulice odpověď“ 14 Místo denně žité a obeznávané uchovává životní dějinnost člověka a jeho čas.

15

Titul

básně nemá za cíl sdělit adresu. Číslem domu je člověk stále znovu zařazován a vyhledáván, je to místo, kam je člověk určen i odkud vychází.

16

Reflexe času vychází

z každodennosti a ukazuje jeho nezadržitelný běh, přičemž autor dospívá k obavám a nejistotě vzhledem k vlastní budoucnosti: „A jsou tu věci které po nás nebudou patřit nikomu“ 17

13

Skácel, J. Básně (II). 1. vyd. Třebíč : Akcent-Blok, 1997, s. 221. Tamtéž, s. 229. 15 Srov. Kožmín, Z. Umění básně. 1. vyd. Brno : K22a, 1990, s. 18. 16 Srov. Tamtéž, s. 21. 17 Skácel, J. Básně (II). 1. vyd. Třebíč : Akcent-Blok, 1997, s. 229. 14

62

Báseň vyúsťuje v závěrečném čtyřverší k myšlence, že i přes obsáhnutí celého prostoru v něm přesto něco časového či prostorového zbývá. To však uchopit ani vyslovit nelze, přesto je to zde obsažené: „Posléze je tu ještě něco a povědět to nesmíme potichu jsme to zapomněli hlasitě o tom nevíme“ 18 Blíže nepojmenované něco se možná paradoxně stává tím nejdůležitějším, v čemž se skrývá smysl celého prostoru. Pocity obav vzhledem k budoucnosti rozvíjí autor v duchu předešlého textu i v básni Rozestýlání. Časově je zasazena do okamžiku nadcházející noci. Tato chvíle se stává asociací pro okamžik smrti. S myšlenkou směřující k budoucnosti spojuje své obavy o osamění, vycházející z vlastní životní situace: „a ptám se v duchu kdo jednou nám dvěma poslední postel ustele tu celou z hlíny máme na ni právo“ 19 Okamžik smrti se stává zároveň limitním časovým určením, ke kterému zde autor směřuje. V posledně citovaném verši je ve vymáhání práva na pohřeb obsaženo chápání smrti jako časového okamžiku běžně i nutně souvisejícího s životem člověka. Další z básní, do níž autor silně vkládá sebe sama, tentokrát však ve zcela jiném kontextu, je Město které musím. Nutnost města, jímž je opět Brno, vyjadřuje již v samotném názvu vztah autora k tomuto místu. Zvolený prostor básně je vystavěný skrze detaily, jež ve vzájemném spojení tvoří ucelený obraz města. Básník hledá krásu v běžných každodenních obrazech: „Tramvaje jako šperky ze zlata a rozsvícené nikde vrátka a davy proudí na zelenou zdymadlo města – křižovatka“ 20 Od druhé strofy se mění časové určení básně, přičemž dochází k postupnému přechodu od hlučného dne do ticha noci. Zdůvěrněným časoprostorem se stává noc ve městě,

18


63

která dává básníkovi příležitost k intenzivnějšímu vnímání daného prostoru a kterou zároveň prostupuje avizovaný motiv ticha: „A do kopce spí Zelný rynek a nad ním jako mandarinek (ten k nedostání) luna svítí“ 21 Poslední oddíl sbírky nazvaný V přítomném čase nepaměti zahrnuje texty odkazující k hodnotě času a prostoru – ať už se jedná o báseň Židovský hřbitov v Mikulově, vycházející z místa evokujícího myšlenky na dávnou minulost, nebo například Penelope, zaměřenou na nekonečnost času. K prostoru Brna se Jan Skácel vrací v básni Smrt Dobrovského, kterou završuje celou tuto sbírku. Zdeněk Kožmín podotýká, že pokud si Skácel všímá historicity Brna, je to vždy konfese vydávající počet z vlastních lásek a z vlastní filosofie. 22 Z tohoto postoje vychází i zmíněná báseň. Skácel v ní upozorňuje na sepětí Dobrovského s Brnem a zároveň vyslovuje osobní úctu k tomuto člověku. Samotný okamžik smrti souzní s jeho životem a vzdělaností: „A byl tak sám když v jediném tom velkém okamžiku všechno se dozvěděl a navždy přestal vědět“ 23 Do jediného pomíjivého časového bodu, kterým je okamžik smrti, autor soustřeďuje veškeré poznání a pochopení a zároveň ve zkratkovité podobě završuje vyjádření holdu Dobrovskému. Sbírkou Odlévání do ztraceného vosku vstupuje do Skácelovy poezie dosti výrazně reflexe zvoleného prostoru – ať již blíže nespecifikovaného moravského venkova nebo konkrétního prostoru města Brna. Prostor se stává hlavním tématem i východiskem k závažným a životně důležitým otázkám. Společně s úvahou nad jedinečností a hodnotou prostoru dochází básník k uvědomění významu času a konkrétního okamžiku. Čas chápe v jeho kontinuitě a jednotlivé události jako nutné součásti života člověka. Smrt tedy například již není nazírána jako tragický zlomový okamžik, jak tomu bylo v až existenciálních textech sbírky Metličky, ale jako běžný jev

21

Skácel, J. Básně (II). 1. vyd. Třebíč : Akcent-Blok, 1997, s. 232. Srov. Kožmín, Z. Skácel. 3. vyd. Brno : JOTA, 2006, s. 140. 23 Skácel, J. Básně (II). 1. vyd. Třebíč : Akcent-Blok, 1997, s. 255. 22

64

v životě lidí. S reflexí času a jeho plynutí, zejména ve vztahu k člověku, si uvědomuje jeho velkou hodnotu pro časově omezeného člověka.

65

10. Kdo pije potmě víno Poslední sbírkou, která vychází ještě za Skácelova života, je soubor básní nazvaný Kdo pije potmě víno (1988). Ideově zde básník pokračuje v duchu předchozího díla. Nejen v samotném názvu, ale i v úvodním citátu Blaise Pascala, zaznívá motiv úzkosti, který se stává jedním hlavních v této sbírce: „Mohu dát za pravdu jen těm, kdo v úzkostech hledají.“

1

Hledání v úzkostech, mnohdy spojené s paradoxností světa, vědomí

prožitého času i určitá melancholická nostalgie prostupují básněmi rozčleněnými do čtyř oddílů této sbírky – Zaklínání v předminulém čase, Tratidla, Na prázdné dlani kamínek, Pláč pro Hekubu. S časem a prostorem pracuje autor, podobně jako v předchozím díle, jako se zakotvujícími konstantami i tématem, případně východiskem k dalším úvahám. Místy se ještě prohlubuje vědomí závažnosti předkládaného času nebo prostoru. Návraty do dětství prostupované přítomností směřují k bilancování a uvědomování si hodnoty času. Jsou situovány do známého a osobně důležitého prostoru. Přes vědomí vážnosti a úzkosti se však autor nevyhýbá humoru obsaženému zejména ve slovních hříčkách. První oddíl sbírky je již samotným názvem – Zaklínání v předminulém čase – postaven do specifického časového určení. Právě konstanta času, v některých básních navíc spojena s určitou magií nebo významem místa, zde má určující roli. Čas autor uchopuje v jeho celistvosti. Do současnosti zasahuje i vzdálená minulost. V básni Pouta volí Skácel čas retrospektivní, což se projevuje konkrétně motivem provázku, který je symbolem vzpomínky na dětství promítajícího se do přítomnosti: „Dětství je to co dávno kdysi bývalo a dnes ze sna visí jak provázek a zbytek pout“ 2 První strofa této básně, která se ostatně v mírně obměněné variantě vyskytla jako samostatné čtyřverší ve sbírce Naděje s bukovými křídly, je myšlenkově rozvinuta strofou následující. V ní autor přechází od retrospektivního času k chronologickému, aby vyslovil nadčasovou myšlenku: „Třeba nám život jinak káže kdo moudrý je ten nerozváže motouzek co nás s dětstvím spíná 1 2


66

a krásná pouta neroztíná“ 3 Ústřední básní tohoto oddílu je Rosa coeli, postihující Skácelovu filosofii času. 4 Konstantní prostor v podobě částečně rozbořeného starého kláštera v Dolních Kounicích se zároveň stává prostorem umožňujícím autorovi rozvinout složité rozvrstvení času této básně a skrývajícím v sobě čas od dávné minulosti až do přítomnosti, který je vepsán do stáří katedrály.

5

V první strofě dominuje motiv ticha,

souznící s časoprostorovým zakotvením textu do kláštera v zimě: „Na celém světě není tolik ticha jako když sněží v Dolních Kounicích a probořenou střechou katedrály snáší se k zemi bílý sníh“ 6 Hned v prvním verši, vystavěném v podobě hyperboly, autor zdůrazňuje jedinečnost zvoleného prostoru a s tímto výchozím postojem k němu přistupuje v ostatních strofách. V úvodu autor užívá času subjektivního, který nadále převažuje téměř v celém textu. Zima jako výchozí období první strofy je ve strofě následující vystřídána kontrastním časovým obdobím a motiv sněhu nahrazuje motiv slavíka: „Slavík tam zpívá celou noc a němá luna na cimbálek hrá“ 7 Z užitých motivů zůstává ve druhé strofě pouze ticho, které ostatně přechází i do veršů následujících. Třetí strofa je z hlediska času vůči oběma předchozím odlišná a tvoří nejen časový, ale i významový předěl básně. Zúžený pohled vždy na určitý časový výsek se rozšiřuje a básník vnímá čas v kontextu celé historie daného místa, konkrétně skrze pohled na dlažbu: „Ty holé zdi tu stojí po staletí kde byla dlažba dávno roste pýr z přadlena touhy panna odmotává“ 8 Ústřední role času se v následující strofě staví mírně stranou a do popředí vystupuje motiv panny a přadénka, který je však významově spjatý s reflexí běhu času. Zastavení

3

Skácel, J. Básně (II). 1. vyd. Třebíč : Akcent-Blok, 1997, s. 262. Srov. Kožmín, Z. Skácel. 3. vyd. Brno : JOTA, 2006, s. 144. 5 Srov. Tamtéž, s. 145. 6 Skácel, J. Básně (II). 1. vyd. Třebíč : Akcent-Blok, 1997, s. 268. 7 Tamtéž, s. 268. 8 Tamtéž, s. 268. 4

67

odmotávání, symbolizující touhu ukončenou smrtí,

9

je spojeno se zpomalením času

básně, které se odehrává na hranici noci a dne: „Když odmotala všechnu hebkou přízi složila ruce v klín a zatajila dech na nebi zvolna zhasínají hvězdy a netopýr jí usnul ve vlasech“ 10 Subjektivní čas je opět narušen a vystřídán časem objektivním v poslední sloce, v níž se zároveň čas nestává pouze zakotvující konstantou, ale samotným tématem. Na základě toho, jak daný prostor na autora působí, je rozvinuta úvaha o relativitě času a jeho prožívání: „A co jsou staletí a co je vlastně věčnost než ve vesmíru opuštěný kout Ve studni času utopil se okov na dno té studny nelze dohlédnout“ 11 Básník zde staví proti sobě čas spojený s existencí kláštera a věčnost a na základě jejich střetu a srovnání ukazuje relativitu lidského vnímání, co je vůbec staré. I čas místa uchovávajícího v sobě hlubokou historii není nic proti věčnosti, jak dokazuje závěrečné dvojverší. Čas jako ústřední téma se objevuje také v Jiné básni. Hledání času a jeho omezenost spojuje motiv ticha uprostřed zahrady: „Hledá a nalezne kdo hledá pod kameny Do ticha zapouzdřený čas“ 12 Omezenost času je v souladu s prostorem, který je zde konstantní a tvoří jej ohraničená stará zahrada. Vazby mezi časem a prostorem nejsou pouze v rovině významu. Jedna konstanta druhou neustále prostupuje a naopak. Prostor, stejně jako čas, je zde vytvořen skrze detail a jednotlivé motivy. Celek básně završuje dvojí zvolání, figurující jako obraz zpustošení času

13

, které se zároveň stává varováním a připomenutím

zodpovědnosti člověka vzhledem k času a prostoru: „Ó Hirošimo všedních našich dnů 9

Srov. Kožmín, Z. Skácel. 3. vyd. Brno : JOTA, 2006, s. 144. Skácel, J. Básně (II). 1. vyd. Třebíč : Akcent-Blok, 1997, s. 268. 11 Tamtéž, s. 268. 12 Tamtéž, s. 270. 13 Srov. Kožmín, Z. Skácel. 3. vyd. Brno : JOTA, 2006, s. 145. 10

68

Ó Hirošimo v nás a pokaždé“ 14 Druhý oddíl sbírky nazvaný Tratidla obsahuje nejen ve vztahu k času nebo prostoru větší množství motivů strachu nebo smrti. Člověk nebo jiný subjekt je postaven do pozice ovládaného, nemá moc zasáhnout. Z toho vyplývá přítomnost atmosféry úzkosti. V básni Návštěvy získávají laně, jež běžně symbolizují určitou ladnost, přívlastek zlé a stávají se metaforou negativních myšlenek, které vypravěče napadají uprostřed noci: „Stáda zlých laní chodí na náš dvůr čekají celou noc a odcházejí k ránu“ 15 Časové zasazení textu do temnoty noci umocňuje atmosféru strachu a úzkosti, kterou lyrický hrdina prožívá. Ten je zde pasivní, pouze v roli pozorovatele, a nemůže do událostí probíhajících v daném čase zasáhnout. Podobná pasivita je výchozím bodem v básni Vypálenci. Časově je zakotvena na pomezí noci a rána a do centra je postaven člověk, který se nechává ovládnout časem: „Osmistěn noci rozpadá se k ránu a jeho ostré hrany spáče zraňují“ 16 Člověk je zobrazen jako ovládaný subjekt, který žije v neustálém koloběhu času a nesnaží se nebo nechce se zamýšlet nad jeho smyslem, natož pak se z něj vymanit. Následující oddíl nazvaný Na prázdné dlani kamínek nezobrazuje témata předchozích částí s takovou vážností a důrazností. Autor volí formu dvaceti šesti čtyřverší, v nichž nachází prostor pro práci s eufonií, kalambúry nebo například zámlkami. Naléhavost sdělení je však, byť v jiné formě, opět přítomná. Časový přelom noci a dne, který v předešlých úryvcích patřil mezi závažné okamžiky, se objevuje také v této části: „tma nejtěžší tma před svítáním kdy mlčí ptáci potom jitra některá ponejprv navždy a jiná naposledy zítra“ 17 14


69

Závažnost daného okamžiku neplatí pouze pro přítomnost, ale obsahuje v sobě časové rozpětí od minulosti až do budoucnosti. Čas ve vztahu k člověku je východiskem následujících veršů: „aby tvá mince zněla v čase tak neskonale tak jak zní“ 18 Výzva k určité aktivitě člověka staví tyto verše do kontrastu k básním předchozího oddílu a vystupuje proti pocitům úzkosti v nich obsažených. Skácel zde akcentuje důležitost a jedinečnost životního času člověka. 19 Podobný přístup nastiňuje v několika dalších čtyřverších, v nichž kromě aktivity klade důraz na zodpovědnost vzhledem k budoucnosti i sobě samému: „zapomenout co bude příště a neváhat a znovu jít ve stínu léta přes strniště a bosé srdce nezradit“ 20 Poslední oddíl nazvaný Pláč pro Hekubu se zaměřuje na básně obsahující motivy z širšího dějinného a literárního evropského kontextu. Jedná se o posun ke známým příběhům, které stále mohou vstupovat do nových, současných souvislostí.

21

Objevují se v nich postavy Hamleta (Pláč pro Hekubu), Dona Quijota (Sonet o smrti Dona Quijota napsal Sancho Panza zbrojnoš) nebo Oidipa (Teiresias čte zprávu o králi Oidipovi napsanou braillovým slepeckým písmem). V básni uzavírající celou sbírku (Všechno o slonech aneb kdyby se J. A. Rimbaud dožil sedmdesáti let) vystupuje jako hlavní postava Rimbaud jakožto starý člověk, počítající sloní kly. Prostor této básně je konstantní a představuje ho park, viděný a popisovaný z pohledu člověka, který sedí uprostřed něho na jednom místě. V tomto prostoru se odvíjí reflexe času člověka a přírody, které jsou dány do vzájemné paralely. Dominance subjektivního času způsobuje jeho zpomalení symbolizující souznění se stářím: „Nepokoj v hodinkách se zblízka zavinul čas nepracuje nikdo nepřichází hledat“ 22

17

Skácel, J. Básně (II). 1. vyd. Třebíč : Akcent-Blok, 1997, s. 305. Tamtéž, s. 314. 19 Srov. Kožmín, Z. Skácel. 3. vyd. Brno : JOTA, 2006, s. 152. 20 Skácel, J. Básně (II). 1. vyd. Třebíč : Akcent-Blok, 1997, s. 315. 21 Srov. Kožmín, Z. Skácel. 3. vyd. Brno : JOTA, 2006, s. 154. 22 Skácel, J. Básně (II). 1. vyd. Třebíč : Akcent-Blok, 1997, s. 331. 18

70

Ve spojitosti se stářím v závěru vystupuje motiv smrti. Přes její dysfemické a zkratkovité vyjádření však nemá charakter tragického okamžiku, je pojata jako samozřejmost: „Oblíže hubu smrt a neubude.“ 23 Sbírka Kdo pije potmě víno zahrnuje básně různých forem, avšak směřující k podobnému uchopení času a prostoru. Autor si uvědomuje závažnost hodnoty času, uchopuje ho v celistvosti od dětství až po stáří, čímž směřuje k určitému bilancování. Právě uvědomování jeho hodnoty vychází z pozice člověka s životní zkušeností. Objevující se motiv úzkostí pramení z limitního času a omezených možností člověka. Prostorově je sbírka pojata různorodě. Autor se navrací do známých krajin, spojených s jeho dětstvím nebo dalším životem a působením, ale volí také zcela nekonkrétní prostor, který mu umožňuje rozvíjet dané téma a myšlenku.

23

Skácel, J. Básně (II). 1. vyd. Třebíč : Akcent-Blok, 1997, s. 333.

71

11. A znovu láska Poslední sbírkou Jana Skácela, vydanou posmrtně roku 1991, je A znovu láska. Vychází z prožitků a pocitů stárnoucího muže, který si je vědom svých hodnot a dokáže ocenit důležité věci. V tomto časovém bodě rozprostírá autor své texty směřující do minulosti, ke vzpomínce nejen na období dětství, i do budoucnosti. Ve svých básních vyslovuje otázky a nejistoty vztahující se k budoucnosti v podobě smrti. K zaznamenání konce života směřuje v mnohem větší míře než v jiných sbírkách obsahujících toto téma. Zachycení člověka nebo konkrétní situace v životě vede k hlubokému uvědomování si významu času. Lietmotivem sbírky se stává již v názvu zmíněná láska, a to ve spojení s časem vyměřeným člověku. Vyjádření postavení motivu lásky v kontextu celé sbírky je obsaženo v mottu, mírně pozměněném dvojverší z básně Večer ze sbírky Hodina mezi psem a vlkem, kde autor spojuje motivy lásky a smrti: „A znovu láska znovu odedávna zpovzdálí překáží smrti“ 1 Časový návrat do minulosti a díky tomu uvědomění hodnoty věci se stává tématem básně Takové věci. Z hlediska času je tento text zasazen do přítomného okamžiku, který se stává jedinečným pro definici hodnot v životě člověka: „Ty přece dávno víš že nastala veliká potřeba všech nepatrných věcí těch ze všech nejmenších a ještě mnohem menších“ 2 Nejdůležitější věci, na něž autor neustále naráží, nejsou pojmenovány nebo popsány, spojuje je však s hodnotou návratu do období dětství. Autor klade důraz na křehkost takového zpřítomnění výprav za věcmi, které měly a mají smysl ve zvláštní absolutní platnosti své nepatrnosti.

3

K tomu využívá narušení časové posloupnosti básně skrze

pohled do minulosti. Dominantní roli má časová rovina retrospektivní, které je věnována i z poměrného hlediska větší část básně: „Pro takové věci chodí se do lesa jak na hříbky a také do pohádek

1

Skácel, J. Básně (II). 1. vyd. Třebíč : Akcent-Blok, 1997, s. 336. Tamtéž, s. 341. 3 Srov. Kožmín, Z. Skácel. 3. vyd. Brno : JOTA, 2006, s. 175. 2

72

Do mlýna vzpomínek a do moučnice dětství“ 4 Podobné časové zakotvení na linii směřující od přítomnosti k minulosti je obsaženo v básni bilančního charakteru Poděkování, v níž autor spatřuje v období dětství určitý vzor pro chování dospělého, nebo v básni nazvané Dnes. Skácel se zde navrací do minulosti, kterou konfrontuje s přítomným stavem, a bez teskné lítosti spatřuje právě v minulosti více krásy: „Bývala jiná stmívání než jaká známe dnes a snad i slavnostnější“ 5 V první polovině básně využívá autor retrospektivního času a vyslovuje v obecné rovině vlastní srovnání minulosti a přítomnosti. Druhou polovinu zahajuje obrat do konkrétního přítomného okamžiku. Po úvodním verši, totožným s veršem započínajícím celou báseň, se autor soustředí na popis konkrétního přítomného okamžiku, a to způsobem zcela prostým jakýchkoli metafor: „a dnes je neděle a víkend končí V modravé mlze výstřelů z výfukových trubic vrací se do měst kolony aut“ 6 Po srovnání přítomnosti s minulostí následuje deziluze nad chudostí přítomného času a malostí lidských očekávání.

7

Poslední verše se obrací k zobrazení vykořeněného

člověka v této době, který ztratil jakékoli ideály i naději a žije pouze přítomnými událostmi: „Na zastávce stojíme sami dva a dávno nečekáme na boží smilování jenom na tramvaj“ 8 Prostor této básně odpovídá autorově práci s časem a lze jej charakterizovat jako konvergentní. V úvodních verších věnovaných úvahám v obecné rovině je prostor otevřený a vstupuje do veršů v podobě jednotlivých převážně přírodních motivů. S posunem do přítomného okamžiku se prostor sbíhá a zkonkrétňuje na nejmenované město. V závěru se ještě více zužuje na prostor tramvajové zastávky.

4

Skácel, J. Básně (II). 1. vyd. Třebíč : Akcent-Blok, 1997, s. 341. Tamtéž, s. 348. 6 Tamtéž, s. 348. 7 Srov. Kožmín, Z. Skácel. 3. vyd. Brno : JOTA, 2006, s. 176. 8 Skácel, J. Básně (II). 1. vyd. Třebíč : Akcent-Blok, 1997, s. 349. 5

73

Z přítomného stavu vychází, tentokrát však v jiném kontextu, báseň Krajina s černým koněm a řekou zapomnění. Autor se zde obrací k zakázaným básníkům a reflektuje jejich situaci v přítomnosti a budoucnosti. Specifické postavení zde má motiv smrti, spojený také s omezeními za života: „kdo dvakrát zemře věčně bude živý“ 9. Z hlediska prostoru báseň vychází z motivu řeky zapomnění Lethe, korespondujícího s úsilím, aby někteří básníci byli zapomenuti. Myšlenky tohoto textu autor vyslovuje ve spojení s popisem prostoru básně: „Nad hlavou proletí jim labutě na břehu kůň jak černý vítr rzá a těžká voda v řece zapomnění ta voda bez dna na dno zamrzá“ 10 Oxymóron v posledním verši koresponduje s absurditou doby a situací zakázaných básníků. Výrazným motivem prostupujícím řadu básní této sbírky je smrt. Je to jednak časový horizont, ke kterému všechno směřuje a který vyvolává různé emoce, jednak impuls k zamyšlení nad životem a hodnotami. Báseň Proč je na světě smrt odpovídá na tuto otázku na základě pohádkových motivů. Smrt je zobrazena jako průvodce člověka a setkání s ní jako krátký časový bod, do něhož se soustředí její poznání, doprovázené zároveň zapomenutím: „Přijde ti naproti a kdo jiný až se ji dozvíš znovu zapomeneš“ 11 V básni Na malířovu smrt vyslovuje autor myšlenku, že smysl života člověk snáze pozná až po smrti. V bezprostředně následující básni bez názvu je tento okamžik spojen s motivem ticha, které je v kontrastu s hlukem prostoru světa, v němž předtím člověk žil: „Odešel tiše za ticho se schovat hlomozným světem na smrt unavený“ 12 9


74

Akcentování existence okamžiku smrti vede k intenzivnějšímu uvědomování a prožívání přítomného okamžiku. V souvislosti s motivem smrti se ve Skácelově poezii často objevuje také motiv dětství, který, podobně jako smrt, dává životu smysl. Reflexe ubývání času je tak často spojována s retrospektivními pohledy do minulosti. Báseň Dálka je psána z pozice stárnoucího člověka a samotným svým titulem odkazuje na dlouhý časový úsek od doby dětství, které navzdory všemu ve vzpomínce přetrvává. Tuto vzpomínku asociuje pohled do otevřeného prostoru, jímž se stává noční obloha. Ze vzpomínky na dětství vychází autor i v básni Chlapec na voze plném jetele. V první strofě je využito retrospektivního času, kdy dochází k vylíčení vzpomínané situace. Ve strofě závěrečné jej střídá čas chronologický a básník se přesouvá do přítomnosti. Stejná situace je hodnocena dvojím způsobem – z pohledu dítěte je v momentě jejího prožívání hodnocena negativně, z pohledu dospělého je i špatný zážitek spojený s krásnou vzpomínkou. Uvedený postoj vychází z toho, že si dospělý uvědomuje hodnotu dětství a všeho, co je s ním spojené: „Vzpomínka na to dodnes krásně bolí zadřená tříska v dlani žebřiňák koně jasné hvězdy pád úžas a slitování“ 13 Ke spojení motivů dětství a stáří dochází v básni Za zavřenýma očima. Vedle dětství se tu období stáří stává výjimečným, a to díky možnosti vzpomínat. Čas této básně je však tentokrát lineární, vzpomínka se nezpřítomňuje, ale stává se hodnotou: „A zkus to Není to tak těžké Pokus se jako dítě bát na zlý strach kolem zapomenout a na ten krásný vzpomínat“ 14 Motivy dětství a dospělosti se navzájem prolínají a ovlivňují v básni Vánoce dospělých. Tématem však není krásná vzpomínka na období dětství. Do popředí vystupuje lítost a pocit tesknoty nad ubýváním času. Ta pramení z vědomí spojitosti

12


75

období Vánoc a dětství, které je ale minulostí. Člověk, který neví, jak se v současné situaci zachovat, na sebe nutně bere veškerou tíseň času: „a každý z těch dvou se bude snažit být ten dospělejší a pečovat o druhého protože venku je kluzko a uvnitř Vánoce“ 15 Třebaže je většina textů zaměřena spíše na kategorii času a prostor se v nich stává druhotným, objevují se v této sbírce také básně vycházející z jedinečnosti vystavěného prostoru. V Malé recenzi na královnu zmiňuje Skácel postavu Elišky Rejčky a kostel na Starém Brně. Prostor básně je nejprve zúžený na tento chrám, jehož popis se ve verších prolíná s historií místa: „Pro pokoj svědomí za odpuštění hříchů a bez omítky z režného jen zdiva Eliška Rejčka vdova po dvou králích na Starém Brně kostel postavila“ 16 Po prvních dvou slokách autor prostor básně rozšiřuje na celé město a od retrospektivního pohledu reflektujícího události z minulosti se navrací do přítomného času, což se projevuje i ve změně času sloves: „A celé město voní po kamenné růži trolejbus píseň o Elišce zpívá“ 17 Básnická sbírka A znovu láska uzavírající tvorbu Jana Skácela směřuje ke konečnému bodu i po stránce obsahové. Texty v ní zařazené vycházejí z optiky stárnoucího člověka, proto mají mnohé z nich až bilanční charakter. Autor si skrze přítomný okamžik uvědomuje čas jako důležitou hodnotu. Se životní zkušeností oceňuje období dětství, a to tím intenzivněji, čím více zde vystupuje motiv smrti. Reflexi času provází i pocit lítosti nad promarněnými okamžiky a příležitostmi, stejně jako vědomí jedinečnosti každé chvíle. Tíha času spojená s tísní však není spojována s tragikou, 15

Skácel, J. Básně (II). 1. vyd. Třebíč : Akcent-Blok, 1997, s. 391–392. Tamtéž, s. 383. 17 Tamtéž, s. 383. 16

76

lítost je prostá vší nostalgie. Vypravěč se dostává do role pozorovatele, kterému jako by už ubývalo sil na jakoukoli aktivitu vedoucí ke změně věcí. Kategorie prostoru není pro většinu básní této sbírky určující konstantou. Vystavěný prostor však v mnoha z nich odpovídá nebo doplňuje strukturaci času a tím slouží ke zvýšení akcentu daného tématu.

77

12. Závěr Skácelovo pojetí času a prostoru se v průběhu jeho básnické tvorby různým způsobem mění, přičemž tento vývoj není lineární, ale naplněný návraty k podobnému uchopení těchto konstant. V jednotlivých sbírkách mají čas a prostor různou důležitost – od pouhé zakotvující funkce až po téma. Zároveň jsou tyto konstanty zastoupené v různých sbírkách v odlišném poměru – zatímco v některých jednoznačně dominuje prostor, jiné jsou výhradně časového charakteru. Z hlediska prostoru je často uplatňováno prostředí Skácelova rodného kraje, jižní Moravy, a Brna jakožto města jeho dlouholetého života a působení. Při zmínce o těchto místech vstupují do básní výlučně pozitivní emoce a dominují motivy lásky, ticha a domova. Návraty do rodné krajiny spojené s obdobím dětství jsou evidentní již v první Skácelově sbírce, Kolik příležitostí má růže. Vyskytují se však téměř v každé sbírce, přičemž v textech z 80. let se tyto motivy ještě prohlubují. Nejvýraznější zastoupení mají ve sbírce Odlévání do ztraceného vosku, v níž se stávají samotným tématem i východiskem k reflexi hodnot. V posledních dvou sbírkách vedou k hlubokému zamyšlení a bilancování a zároveň slouží jako měřítko věcí a hodnot dobrých. Další charakteristika užívaného prostoru již není natolik jednotná. Autor volí zpravidla prostor, který koresponduje s jinými složkami básně, například časem. Prostorová sevřenost nebo otevřenost v mnohých případech dotváří nebo určuje atmosféru básně – jako příklad slouží sbírky Smuténka a zejména Metličky, v nichž pomocí práce s prostorem navozuje autor pocity stísněnosti nebo beznaděje. V některých sbírkách se prostor dostává do pozice tématu. Básně zařazené do sbírky Dávné proso nabízejí zamyšlení nad významem i blíže nedefinovaného prostoru. Naproti tomu oddíly Krajina srdce a Město které musím ze sbírky Odlévání do ztraceného vosku mají jednoznačnou funkci vystihnout jedinečnost a krásu zvoleného místa. Při práci s časem je pro Jana Skácela charakteristické, že často opouští chronologické časové uspořádání, které nahrazuje časem retrospektivním. Zmiňované návraty do krajiny dětství jsou provázeny časovými posuny, především do minulosti. Nejedná se však o nostalgické zastavování nad minulým, ale spíše zpřítomňování dávných vzpomínek. S postupujícím věkem básníka se jejich aktualizace stále více propojuje s oceňováním hodnoty období dětství. K časovým přesahům nedochází pouze 78

na linii minulost–přítomnost. Aktualizovaná vzpomínka se ve formě zkušenosti transponuje jednak do přítomnosti, jednak do budoucnosti. Naznačené vazby zasahující celou časovou šíři nejvýrazněji vystupují v prvních třech sbírkách, přičemž však ve všech dalších jsou výraznou měrou rovněž zastoupené. Zamyšlení nad významem času a reflexe jeho jakožto důležité hodnoty se v jednotlivých sbírkách neustále prohlubuje a z původního motivu nebo výchozí konstanty se stává téma. Ve sbírkách z 80. let se stále častěji objevuje vědomí omezenosti času člověka. Skácel jej pojímá v celé jeho kontinuitě od dětství až po stáří a jednotlivé události, například smrt, bere smírně jako nutné součásti života. Směřování ke konečnému limitnímu časovému bodu, jímž je smrt, vrcholí ve sbírce A znovu láska, v níž je reflexe času spojena s bilancováním. Vědomí omezenosti této konstanty v životě člověka se v básních projevuje zacyklením času, kdy Skácel při reflexi stáří plynule přechází k období dětství a zpět. Výrazným prvkem z hlediska času básně je jeho zpomalování, případně urychlování. Tyto změny se realizují zejména při reflexi důvěrně známého prostoru. Například při zastavení na místě spojeném zejména s obdobím dochází zpravidla k využívání subjektivního času a jeho zpomalení. Aktualizace vzpomínky naopak vyžaduje dynamičtější časové posuny. Zkoumaným konstantám času a prostoru, které se v básních realizují v různé míře a poměru, je vlastní společná charakteristika, a to že se jednak vzájemně doplňují a zvýrazňují hodnotu jednoho nebo druhého, jednak že se s postupujícím vývojem Skácelových básnických sbírek neustále prohlubují. Jan Skácel se stává básníkem ticha, vycházejícího nejen z motivické výstavby, ale i časových a prostorových souvislostí jeho poezie.

79

13. Seznam literatury 13.1 Primární literatura Skácel, J. Básně (I). 3. vyd. Třebíč : Akcent – Blok, 1998, 285 s. Skácel, J. Básně (II). 1. vyd. Třebíč : Akcent – Blok, 1997, 454 s.

13.2 Sekundární literatura Černý, J. Dobré verše. Červený květ, 1960, roč. 5, č. 10, s. 239. Černý, V. Hrst úvah nad Janem Skácelem. Host do domu, 1967, roč. 14, č. 3, s. 42–52. Dokoupil, B. a kol. Slovník českých literárních časopisů, periodických literárních sborníků a almanachů 1945–2002. 1. vyd. Brno : Host–Votobia, 2002, 334 s. ISBN 807294-041-4. Halas, J. Dodatky. 1. vyd. Praha : Český spisovatel, 1996, 112 s. ISBN 80-202-0600-0. Honzík, J. Vysvlečený kamínek poezie. Něco o básnickém typu Jana Skácela. Plamen, 1963, roč. 5, č. 7, s. 106–110. Hrabák, J. Život s literaturou. 1. vyd. Brno : Blok, 1982, 264 s. Chvatík, K. Melancholie a vzdor. Eseje o moderní české literatuře. 1. vyd. Praha : Československý spisvatel, 1992, 272 s. ISBN 80-202-0347-8. Janoušek, P. a kol. Dějiny české literatury 1945–1989 III. (1958–1969). 1. vyd. Praha : Academia, 2008, 688 s. ISBN 978-80-200-1583-9. Janoušek, P. a kol. Dějiny české literatury 1945–1989 IV. (1969–1989). 1. vyd. Praha : Academia, 2008, 977 s. ISBN 978-80-200-1613-7. Juřina, V. Jan Skácel. 1. vyd. Ostrava : Meta, 1991, 12 s. Justl, V. Doslov ke sb. Doteky. 1. vyd. Praha : Odeon, 2007, 128 s. ISBN 978-80-2071252-3. Karfík, V. Literatura je čitelná. 1. vyd. Olomouc : Periplum, 2002, 306 s. ISBN 8086624-03-X. Kožmín, Z. a kol. Bílá žízeň. 1. vyd. Třebíč : FiBox, 1993, 73 s. Kožmín, Z. Skácel. 3. vyd. Brno : JOTA, 2006, 232 s. ISBN 80-7271-401-0. Kožmín, Z. Studie a kritiky. 1. vyd. Praha : Torst, 1995, 634 s. ISBN 80-85639-60-2. Kožmín, Z. Svět viděný z polní cesty. Plamen, 1967, roč. 7, č. 11, s. 149–151. 80

Kožmín, Z. Umění básně. 1. vyd. Brno : K22a, 1990, 105 s. ISBN 80-900115-5-1. Krejčí, J. Krajina s hlavou obrácenou zpátky I. (O vzpomínání v poezii Jana Skácela). 1. vyd. Praha : Český spisovatel, 1992, 32 s. Krejčí, J. Krajina s hlavou obrácenou zpátky II. (O vzpomínání v poezii Jana Skácela). 1. vyd. Praha : Český spisovatel, 1999, 32 s. Křivánek, J. Býti básníkem v Čechách. Studie a eseje o české poezii od Máchy po dnešek. 1. vyd. Praha : Univerzita Karlova, 1999, 168 s. ISBN 80-86039-83-8. Kudrnáč, J. Dva básníci a tradice. Nad novými sbírkami Jana Skácela a Oldřicha Mikuláška. In Sborník prací filosofické fakulty brněnské univerzity, Řada literárněvědná (D). 1983, roč. 32, č. 30, s. 53–61. Kundera, L. Řečiště. 1. vyd. Brno : Rovnost, 1993, 141 s. ISBN 80-901354-4-7. Machala, L. a kol. Panorama české literatury (Literární dějiny od počátků do současnosti). 1. vyd. Olomouc : Rubico, 1999, 552 s. ISBN 80-85839-04-0. Maršíček, V. Nezval, Seifert a ti druzí. 1. vyd. Brno : Host, 1999, 188 s. ISBN 8086055-72-8. Milota, K. Cesta do ticha. Plamen, 1969, roč. 11, č. 5, s. 94–98. Nováková, E. M. Co radí básník. In Překrásná je nepotřeba nářku. 1. vyd. Brno : Blok, 2006, s. 141–143. Opelík, J. Jan Skácel – Jiří Fried, Vzájemná korespondence. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001, 272 s. ISBN 80-7106-485-8. Opelík, J. a kol. Jak číst poezii. 1. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1963, 260 s. Pavelka, J. Anatomie metafory. 1. vyd. Brno : Blok, 1982, 198 s. Petrů, E. Úvod do studia literární vědy. 1. vyd. Olomouc : Rubico, 2000, 187 s. ISBN 80-85839-44-X. Petříček, M. Skácelovy žerty hravé a dravé. Host do domu, 1965, roč. 12, č. 4, s. 24. Richterová, S. Slova a ticho. 1. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1991, 160 s. ISBN 80-202-0333-8. Sus, O. Básník na hoře píše pro maličké. Host do domu, 1961, roč. 8, č. 9, s. 427–428. Sus, O. Cesty k dnešku. 1. vyd. Brno : Krajské nakladatelství, 1964, 216 s. Sus, O. Dva básničtí protinožci. Host do domu, 1963, roč. 10, č. 1, s. 33–34. Sus, O. Mužná poezie. Host do domu, 1957, roč. 4, č. 10, s. 466–467. Sus, O. O dobrých věcech člověka. Host do domu, 1960, roč. 7, č. 10, s. 470. Sus, O. Přísné a potrhané řádky Smuténky. Host do domu, 1965, roč. 12, č. 12, s. 81. 81

Svoboda, J. Kolik příležitostí má růže. Červený květ, 1957, roč. 2, č. 10, s. 268. Štědroň, M. Vážený mistře Jene Skácele [...]. Divadelní noviny 13, 2004, č. 6, s. 15. Trávníček, J. Jan Skácel: Smuténka. In Česká literatura 1945–1970. Interpretace vybraných děl. Praha : SPN, 1992, s. 320–330. ISBN 80-04-23973-0. Trávníček, J. Jan Skácel: Dávné proso. In Český parnas. Vrcholy literatury 1970–1990. Praha : Galaxie, 1993, s. 247–251. ISBN 80-85204-07-X. Trefulka, J. Syntézy 1962. Nad několika knížkami poezie. Host do domu, 1963, roč. 10, č. 2, s. 54–57. Vlašín, Š. a kol. Slovník literární teorie. 2. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1984, 468 s. Všetička, F. Stavba básně. 1. vyd. Olomouc : Vydavatelství Univerzity Palackého, 1994, 158 s. ISBN 80-7067-311-7. Všetička, F. Stavba prózy. 1. vyd. Olomouc : Vydavatelství Univerzity Palackého, 1992, 151 s. ISBN 80-7067-7067-203-X.

82

14. Resumé Diplomová práce se zabývá analýzou básnických sbírek Jana Skácela pro dospělé. Za určující kritéria jsou vzaty konstanty času a prostoru jakožto základní kategorie výstavby literárního textu. Po obecné charakteristice Skácelova díla v kontextu soudobé literární tvorby následuje analýza jednotlivých básnických sbírek, sledující chronologii autorovy tvorby. Ve vybraných básních, reprezentujících charakter času a prostoru v určitém básnického oddílu nebo celé sbírce, jsou zkoumány prostředky, jimiž autor zvolené konstanty vystavuje. Rovněž se zaměřuje na funkci času a prostoru v jednotlivých básních a sbírkách. Motivické a tematické výstavbě textů, případně charakteristickým výrazovým prostředkům Skácelovy poetiky, je věnována pozornost pouze ve vztahu se sledovanými kategoriemi. Cílem práce je vyabstrahovat autorovo pojetí konstant času a prostoru pro danou básnickou sbírku i celek Skácelovy poezie pro dospělé. Zusammenfassung Die vorliegende Diplomarbeit beschäftigt sich mit der Analyse von Jan Skácel´s Gedichtbänden. Als Bestimmungskriterien haben wir die Zeit- und Raumkonstanten als Grundkategorien der Ausbau des literarischen Textes auserwählt. Nach einer allgemeinen Charakteristik von Skácel´s Werk im Kontext des gegenwärtigen literarischen Schaffens folgt die Analyse der einzelnen Gedichtbände, die die Chronologie des Skácels Werks respektiert. In ausgewählten Gedichten, die den Charakter der Zeit und des Raumes im bestimmten Abschnitt oder im ganzen Gedichtband nachweisen, werden diejenigen Mittel bewertet, die sich an der Ausbau beider Kategorien beteiligen. Ebenfalls konzentrieren wir uns auf die Funktion der Zeit und des Raumes in den einzelnen Gedichtbänden. Motivischem und thematischem Ausbau der Texte, eventuell auch charakteristischen Ausdrucksmitteln, wird die Beachtung nur in Beziehung zu den analysierten Kategorien geschenkt. Das Ziel dieser Arbeit besteht darin, Skácels Konzeption der Zeit- und Raumkonstanten für das gegebene Gedichtband, sowie auch für gesamtes Skácels Schaffen für Erwachsene, zu erfassen.

83

Čas a prostor v básních Jana Skácela

Recommend Documents