Kontrola veřejné správy

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Kontrola veřejné správy Bakalářská práce

Autor:

Naděžda Bulkinová Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. Natália Štefanková, Ph.D

Duben, 2014

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Karlových Varech dne 27. 04. 2015

Naděžda Bulkinová

Poděkování Chtěla bych poděkovat vedoucí mé bakalářské práce JUDr. Natálii Štefankové, PhDr., za ochotu a rady, které mi poskytla při psaní mé bakalářské práce.

Anotace Bakalářská práce se zabývá kontrolou veřejné správy. Veřejnou správou se rozumí činnost, která je vykonávána ve veřejném zájmu jako součást moci výkonné. Tato činnost je vykonávána prostřednictvím státních nebo jiných orgánů, na které stát přenesl pravomoc. Kontrola je proces, kdy porovnáváme současný stav se stavem žádoucím. Cílem této bakalářské práce je pojmenovat a analyzovat druhy kontrol a poukázat tak na to, jak je důležité kontrolu provádět. Klíčová slova Veřejná správa, kontrola veřejné správy, principy kontroly, veřejný ochránce práv, dozor.

Annotation Bachelor project deals with the control of public administration. Public Administration is an activity that is performed in the public interest as part of the executive power. This activity is carried out through public authorities or other bodies to which it has transferred jurisdiction. Inspection is the process of comparing the current state with the desired state. The aim of this bacholer project is to identify and analyze the types of controls and so on to point out how important checks. Keywords Public Administration, control of public administration, control principles, public protector law, supervision.

Obsah Úvod ................................................................................................................................................ 6 1

Veřejná správa ..................................................................................................................... 7 1.1 1.2 1.3 1.4 1.5

2

Ústava ČR............................................................................................................................ 14 2.1 2.2 2.3

3

Historie ....................................................................................................................................... 9 Organizace veřejné správy ................................................................................................ 11 Orgány veřejné správy a jejich pravomoci .................................................................... 11 Druhy veřejné správy .......................................................................................................... 13 Činnost veřejné správy ....................................................................................................... 13 Moc zákonodárná ................................................................................................................. 14 Moc výkonná .......................................................................................................................... 15 Moc soudní ............................................................................................................................. 17

Kontrola veřejné správy ................................................................................................ 20 3.1 Zásady kontroly .................................................................................................................... 22 3.2 Principy kontroly veřejné správy .................................................................................... 23 3.3 Dobrá správa ......................................................................................................................... 26 3.3.1 Dobrá správa v EU ....................................................................................................................................... 28 3.4 Význam a členění kontroly ve veřejné správě.............................................................. 35 3.5 Státní kontrola ...................................................................................................................... 36

4

Kontrolní mechanismy ................................................................................................... 37 4.1 Externí kontrola veřejné správy ...................................................................................... 37 4.1.1 Parlamentní kontrola ................................................................................................................................. 37 4.1.2 Finanční kontrola ......................................................................................................................................... 37 4.1.3 Soudní kontrola............................................................................................................................................. 40 4.1.4 Veřejný ochránce práv .............................................................................................................................. 40 4.2 Interní kontrola veřejné správy ....................................................................................... 47

5

Dozor ................................................................................................................................... 48 5.1 5.2 5.3

6

Dozor státu nad výkonem samosprávy .......................................................................... 48 Dozor nad výkonem samostatné působnosti................................................................ 49 Dozor nad výkonem přenesené působnosti ................................................................. 49

Odpovědnost veřejné moci............................................................................................ 50 6.1 6.2 6.3

Státní aparát jako vykonavatel veřejné moci a jeho odpovědnost ......................... 51 Koncepce právního státu jako základ odpovědnosti veřejné moci ........................ 52 Náprava důsledků způsobených činností orgánů veřejné moci .............................. 53

Závěr ............................................................................................................................................ 55 Soupis bibliografických odkazů ........................................................................................... 57

Úvod Téma mé bakalářské práce jsem si vybrala, jelikož mne vždy zajímalo fungování veřejné správy jako složky státní moci, která má vliv na život každého občana České republiky. Kvalitní fungování veřejné správy jak navenek vůči jejím subjektům tak i uvnitř v rámci systému jejích jednotlivých orgánů, je nezbytnou podmínkou pro existenci moderního demokratického státu, který je založen na právních jistotách a nezpochybnitelnosti lidských práv. Jelikož se Česká republika mezi takové státy chce řadit a nepochybně také řadí, nelze význam veřejné správy podceňovat a je nutné neustále kontrolovat kvalitu jejího výkonu. V současné době se s veřejnou správou spojila i má profesní dráha, kdy jsem se stala zaměstnankyní orgánu státní správy a tím se můj zájem o tuto problematiku umocnil a získala jsem i nové úhly pohledu na celou problematiku. Struktura bakalářské práce je rozvržena celkem do šesti kapitol: (1) veřejná správa, (2) ústava, (3) kontrola veřejné správy, (4) kontrolní mechanismy (5) dozor a (6) odpovědnost. V prvních dvou kapitolách se zabývám obecně pojmem veřejné správy a jejím výkonem v rámci základních ústavněprávních principů. V dalších kapitolách se již zaměřuji na konkrétní oblasti její kontroly a dozoru, což je hlavní zaměření mé práce. Při práci jsem využila především odbornou literaturu, zabývající se daným tématem a tu jsem doplnila o poznatky z dostupných internetových zdrojů. Cílem mé bakalářské práce je analyzovat právní úpravy kontrolních mechanismů veřejné správy a popsat působnost kontrolních orgánů na různých úrovních kontroly orgánů veřejné správy. Od přípravy tohoto textu jsem očekávala získání nových a prohloubení stávajících poznatků, které bych mohla následně využít ve svém profesním životě.

6

1 Veřejná správa Veřejnou správu bych charakterizovala jako správu věcí veřejných, která je vykonávána ve veřejném zájmu jako součást moci výkonné. „Veřejná správa jako instituce: veřejnou správou je podle Forsthoffa (1973) potřebné vědecky popisovat a zkoumat její sociální podstatu, nemá však smysl jí právnicky definovat. Správou se obecně označují institucionalizované kontrolní a regulativní činnosti. Institucionalizace je společenským obranným mechanismem svého druhu a dává i lidem, kteří spravují věci veřejné, jistotu, že způsob, jímž tak činí, není nepřijatelný. Problém může však vznikat z toho, že správní lidé tvoří organizaci. A právě jako formální organizace nemá veřejná správa nejlepší pověst. Pojem veřejné služby je pojmem přecházející pojem veřejná správa. Vedle tohoto definičního použití má ovšem veřejná služba i další významy. Především je třeba rozlišit veřejnou službu jako bytí ve službě, na straně jedné a jako užitečnou veřejnou činnost na straně druhé. Veřejná služba jako civil service označuje povolání či zaměstnání u státu či obecněji u veřejné korporace.“ 1 „Vymezení veřejné správy ve smyslu materiálním a formální je spojeno s dělbou moci, která je v moderním státě charakterizována oddělením moci výkonné od moci zákonodárné a moci soudní. Toto dělení moci je základní, není však jediné. Jiné dělení moci ve státě spočívá v jejich rozdělení podle úrovní daných územním členěním unitárního státu (země, kraje, okresy, obce) nebo jeho federálním uspořádáním. Organizace veřejné správy je závislá na obou „dělbách moci“, které výrazně ovlivňují rozhodnutí o tom, co bude z veřejné správy ponecháno přímo státu a vykonáváno prostřednictvím jeho orgánů i úřadů a na jakém stupni, a co bude svěřeno jiným subjektům. To má také vliv na členění veřejné správy.“ 2 Veřejná správa se dělí na státní správu, která je největší částí veřejné správy a dále na veřejnou samosprávu a ostatní správu. Státní správa vykonává vůli státu avšak jen v mezích zákona a jiných právních předpisů. Vůči ostatním nemá žádné nadřazené postavení. Státní správa je spravována územními orgány státní správy s místní působností, orgány státní správy na ústřední úrovni s působností pro celý stát, ostatními státní orgány a jinými oprávněnými 1 POMAHAČ, Richard a Olga VIDLÁKOVÁ. Veřejná správa. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2013, xx, 315 s. Beckovy mezioborové učebnice. ISBN 978-80-7400-447-6. 2 HORZINGOVÁ, Eva a NOVOTNÝ, Vladimír. Základy organizace veřejné správy v ČR. Plzeň: Aleš Čeněk s.r.o., 2008. ISBN 978-80-7380-096-3

7

subjekty, kterým stát veřejnou moc přerozděluje nebo propůjčuje. Výkonnou mocí se zabývají ústřední úřady a působí celostátně. Na některých ústředních úřadech je nejvyšší hlavou ministr, tyto úřady se nazývají ministerstva. Samospráva je druhem výkonu veřejné správy. Samospráva může být zájmová nebo územní. Územní samosprávou se rozumí zájem části území nebo společenství. Zájmovou samosprávu vyjadřuje zájem určitého společenství, které představuje určitý profesní stav. Mezi ostatní správu se řadí zejména instituce s právní subjektivitou. Hlava VII Ústavy České republiky pojednává o územní samosprávě. Podle ní se Česká republika dělí na obce a ty jsou základními územními samosprávnými celky a kraje. Kraje jsou vyšší územní samosprávné celky, tudíž nadřazeny nižším celkům územního společenství. Územní samosprávné celky jsou společenstvími občanů, které prostřednictvím ní vykonávají samosprávu. Obec je spravována zastupitelstvem. V případě, že by stát chtěl zasahovat do činností územních samosprávných celků, je to možné jen v případě, vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem. Výkonem státní správy lze pověřit orgány samosprávy jen tehdy, stanoví-li to zákon. Osobně se nejvíce ztotožňuji s charakteristikou veřejné správy, jak je uvedena na stránkách ministerstva vnitra, jelikož toto pojetí, které sice není přísně vědecké, dle mého názoru přesně vystihuje podstatu veřejné správy jako služby občanům, kteří její kvalitní fungování nepochybně potřebují ve svém každodenním pracovním i osobním životě. Veřejná správa je na uvedeném webu ministerstva vnitra definována takto: „Veřejná správa je v České republice primárně pojata jako služba občanovi. Jejím cílem je naplňovat principy dobrého vládnutí. Veřejná správa se snaží fungovat efektivně a výkonně. Veřejné služby jsou klientsky orientovány, naplňují očekávání občanů, flexibilně reagují na jejich potřeby a fungují hospodárně. Veřejná správa a veřejné služby přispívají ke zvyšování konkurenceschopnosti české ekonomiky a zvyšování kvality života obyvatel České republiky. Ústřední státní správa zaujímá v řízení veřejného sektoru rozhodující úlohu spočívající v tvorbě koncepcí a ve vytváření obecného rámce fungování jednotlivých oblastí ve společnosti. Tyto koncepce poté naplňuje prostřednictvím legislativních mechanismů a koordinační a kontrolní činnosti.

8

Globální cíl: Prostřednictvím zefektivnění fungování veřejné správy a veřejných služeb podpořit socioekonomický růst ČR a zvýšit kvalitu života občanů.“ 3 Obrázek názorně ukazuje, jak je správa navzájem propojena, tak aby fungovala efektivně.

Obrázek 1 : Propojení efektivní správy4

Správní řád, zákon č. 500/2004 Sb., ze dne 24. 6. 2004 popisuje veřejnou správu jako službu veřejnosti. Nepochybně tomu tak je, ale je zapotřebí, aby to tak vnímali a chovali se tak, zaměstnanci veřejné správy.

1.1

Historie „První zmínky o moderní veřejné správě se objevují v 18 století. Období v letech od

1740 – 1848 je období přechodu feudalismu ke kapitalismu. Zahájení změn prosadila Marie Terezie prostřednictvím panovnického absolutismu. První akty, reagující na vídeňské povstání v březnu 1848, patří nejvyšší rozhodnutí ze 17. 3. 1848, jímž došlo k nové organizaci ústředních orgánů státní správy. Podle ní byly nahrazeny dosavadní ústřední orgány a místní ministerstva. Nová ministerstva byla založena na principu monokratického rozhodování. V srpnu roku 1850 byla odpovědnost ministrů zrušena a nadále je jmenoval, odvolával, a

3

Strategie realizace Smart Administration. Mvcr.cz [online]. 2010 [cit. 2010-02-09]. Dostupné z: http://www.osf-mvcr.cz/strategie-realizace-smart-administration 4

Vize efektivní správy: mvcr.cz [online]. 2010 [cit. 2010-02-09]. Dostupné z: http://www.osf-mvcr.cz/file/1

9

kontroloval panovník. Vláda jako kolegiální orgán složený z ministrů a přijímající rozhodnutí prakticky zmizela a ministři se stali výkonnými úředníky císaře.“ 5 „Po roce 1848 začalo revolucí období Rakouské monarchie. Panovník byl nucen splnit požadavek a jmenovat první ústavní odpovědné ministerstvo, tj. ministerskou radu (vládu), zřízenou podle vzoru západoevropských konstitučních monarchií. Staré dvorské kolegiální ústřední orgány a dvorské kanceláře se rychle měnili a oborová správní ministerstva zřízená na základě monokratického principu a místo dosavadní správy pomocí tajné rady a nejvyšších poradních kolegií měla nastoupit správa pomocí ústavní ministerské rady rozhodující kolegiálním způsobem. Bylo stanoveno, že ministerská rada se má skládat z ministra zahraničních záležitostí, císařského domu, z ministra práv, z ministra financí a z ministra války. Ministerské radě měl předsedat ministr – prezident, kterého určil panovník. Zánik starého politického systému v letech 1848 - 1849 započal v habsburské monarchii vlastní proces buržoazní revoluce. V mocenskopolitické sféře musel stát akceptovat princip samosprávy a postupně se měnit tak, aby zaručil formující se buržoazii přiměřený podíl na moci v ústavních podmínkách. V administrativní oblasti to byl správní systém buržoazního státu. Tento systém začal být budován prozatímním obecním zřízením zavádějícím v západní části monarchie nově instituci územní samosprávy a jeho výstavba byla ukončena v roce 1850 zavedením prvních a druhých instancí politické a finanční správy vykonávané státními úřady a definitivním postátněním i nejnižšího stupně soudnictví, dále pak vytvořením institucí státních zastupitelství a justici. Byla tak přikázána kromě vlastní, přirozené působnosti i působnost přenesená, která spočívala ve výkonu některých aktů státní správy. Do veřejné správy, tak byla zavedena dvojkolejnost, když na jedné straně ji vykonávaly státní úřady a na druhé straně byly některé úkoly přenechány orgánů územní samosprávy. Vyššími jednotkami se stali kraje a země. Nejvyšším orgánem politické správy se stalo ministerstvo vnitra.“6

5

ŠTRUBLOVÁ, Lucie a Irena LOSOSOVÁ. Regionalka.wz.cz/spravni veda/vyvoj VS.htm. Http://regionalka.wz.cz/ [online]. 2013 [cit. 2013-12-12]. Dostupné z: http://regionalka.wz.cz/spravni%20veda/vyvoj%20VS.htm 6

HLEDÍKOVÁ, Zdeňka, Jan JANÁK. Dějiny správy v českých zemích od počátků po součastnost. 2. vydání. Praha: Lidové Noviny, 2007. ISBN

10

1.2

Organizace veřejné správy Hlavními znaky organizace veřejné správy jsou specializace a formalizace konání,

efektivnost a rozložení moci. Je třeba vymezit a dobře zorganizovat, kdo bude veřejnou správu vykonávat a jaké k tomu bude mít kompetence. Organizace veřejné správy musí být regulována právními normami. Veřejná správa má svůj právní základ, který je obsažený v právních normách. Tyto normy ji právně regulují, určují tak základní pravidla fungování. 7

„Osvícenská státověda zavedla rozlišení materiální a formální funkce státu. Materiální funkcí jsou míněny aktivity státu, které jsou měřitelné jako výkony financované veřejnými rozpočty a které lze akceptovat jako úkoly plněné ve veřejném zájmu. Jinými slovy můžeme v tomto případě hovořit o veřejné služně jako o užitečné veřejné činnosti či úkolu, obsahu a smyslu veřejné správy. Naproti tomu formální funkci státu označujeme funkční dělbu mezi legislaturou (tvorbou zákonů), exekutivou, výkonnou správou a judikativou (soudnictvím) v procesu poskytování veřejných služeb. Veřejnou službu zajišťuje stát přímo či nepřímo svými orgány a není lhostejné, jakou strukturu má formální režim veřejné služby- zvláště pak vydávání předpisů regulující veřejný zájem, uskutečňování správy věcí veřejných a rozhodování případných sporů – má-li platit, že stát má vskutku upřednostňovat obecné zájmy před zájmy mocných jednotlivců a skupin. Úkolem orgánů veřejné správy je, obdobně jako u ostatních orgánů veřejné moci, v souladu s principem legality uplatňovat a chránit veřejný zájem. Jestliže stát jako vlastník poskytne určité sociální skupině více nebo méně výhod než jiné, může tak činit pouze ve veřejném zájmu.“8

1.3

Orgány veřejné správy a jejich pravomoci Jak již bylo uvedeno výše, podle subjektů, které veřejnou správu fakticky vykonávají,

jí můžeme dělit na státní správu a ostatní veřejnou samosprávu.

7

HORZINGOVÁ, Eva a NOVOTNÝ, Vladimír. Základy organizace veřejné správy v ČR. Plzeň: Aleš Čeněk s.r.o., 2008. ISBN 978-80-7380-096-3. 8

POMAHAČ, Richard a Olga VIDLÁKOVÁ. Veřejná správa. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2013, xx, 315 s. Beckovy mezioborové učebnice. ISBN 978-80-7400-447-6.

11

„Veřejná správa má své orgány, které za ní jednají a vystupují (orgány veřejné správy). Tyto orgány mají postavení státních orgánů, které vykonávají přímo státní správu, nebo postavení nestátních subjektů (veřejnoprávních korporací) vykonávajících státní správu přímo. Vykonavateli státní správy jsou především správní úřady. Na výkonu veřejné správy (státní správy) se dále podílejí fyzické nebo právnické osoby, kterým byl zákonem nebo na základě zákona propůjčen výkon státní správy (nepřímý výkon státní správy). Výkon samosprávy zabezpečují veřejnoprávní korporace (obce, kraje, komory), které jsou subjekty veřejné správy a zároveň jsou prostřednictvím svých orgánů vykonavateli veřejné správy.“ 9 Správní řád, zákon č. 500/2004 Sb., ze dne 24. 06. 2004 upravuje postup orgánů moci výkonné, orgánů územních samosprávných celků a jiných orgánů, právnických a fyzických osob, pokud vykonávají činnosti v oblasti veřejné správy. Tento zákon se použije, nestanoví-li zvláštní zákon jiný postup. Nevztahuje se na právní jednání, které provádí správní orgán a na vztahy mezi orgány téhož územního samosprávného celku při výkonu samostatné působnosti. Mezi základní zásady činnosti správních orgánů podle Správního řádu, zákon č. 500/2004 Sb., ze dne 24. 06. 2004, patří, že: správní orgán musí postupovat v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu, správní orgán uplatňuje, pravomoc mu svěřenou pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena. Správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře i zájmy oprávněných osob, jichž se činnost se správního orgánu popřípadě dotýká, a může zasahovat do jejich práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu. Správní orgán dbá na to, aby přijatá řešení byla v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu. Při rozhodování skutkově

shodných

nebo

podobných

případů

nesmějí

vznikat

nedůvodné

rozdíly. Nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby zjistil stav dané věci, v rozsahu, který je nezbytný pro výkon jeho úkonu s těmito uvedenými požadavky. Každý, kdo plní úkoly vyplývající z působnosti správního orgánu, má za povinnost se k osobám, s nimiž se setkají při výkonu funkce chovat zdvořile a podle možností jim vycházet vstříc.

9

HORZINGOVÁ, Eva a NOVOTNÝ, Vladimír. Základy organizace veřejné správy v ČR. Plzeň: Aleš Čeněk s.r.o., 2008. ISBN 978-80-7380-096-3.

12

1.4

Druhy veřejné správy „Vymezení veřejné správy ve smyslu materiálním a formální je spojeno s dělbou

moci, která je v moderním státě charakterizována oddělením moci výkonné od moci zákonodárné a moci soudní. Toto dělení moci je základní, není však jediné. Jiné dělení moci ve státě spočívá v jejich rozdělení podle úrovní daných územním členěním unitárního státu (země, kraje, okresy, obce) nebo jeho federálním uspořádáním. Organizace veřejné správy je závislá na obou „dělbách moci“, které výrazně ovlivňují rozhodnutí o tom, co bude z veřejné správy ponecháno přímo státu a vykonáváno prostřednictvím jeho orgánů i úřadů a na jakém stupni, a co bude svěřeno jiným subjektům. To má také vliv na členění veřejné správy.

1.5

Činnost veřejné správy Činnost veřejné správy je souhrnný název zejména pro úkoly, které má veřejná správy

plnit, formy, ve kterých je veřejná správa vykonávána, pravidla jednání, jimiž je vázána při svém rozhodování, kontrolní činnosti, hospodaření s majetkem a financování. Jde o činnost organizovanou a stabilizující, která se přičítá organizačním jednotkám označovaným jako nositelé (subjekty) nebo vykonavatelé veřejné správy stanovením jejích působností. Proměny úkolů v obsahu a počtu vyznačují činnost veřejné správy jako dynamickou, vyvolávající neustálé změny v systému veřejné správy, které označujeme jako reformy nebo modernizace. Protože se činnost veřejné správy řídí pevně stanovenými pravidly, musí být reformní nebo modernizační kroky promítnuty do těchto pravidel. Pokud je takový předpis zastaralý a neodpovídá současným zásadám moderního právního procesu, musí být reformován, tj. novelizován, nebo nahrazen novým správním řádem. “10

10

HENDRYCH, Dušan. Správní věda -Teorie veřejné správy. Praha: ASPI, a.s., 2007,212s. ISBN 978-80-7357248-8

13

2 Ústava ČR Ústavu přijala Česká národní rada dne 16. prosince 1992. Byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 1/1993 Sb. Ústava České republiky. Účinnost nabyla dne 1. ledna 1993. Byla tak nahrazena Ústava České a Slovenské Federativní Republiky a ústavní zákon o československé federaci. V hlavě první v základním ustanovení Ústavy je lid popsán jako zdroj veškeré státní moci. Moc vykonává prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. „Ústavní základy české veřejné správy tvoří Ústava České republiky, ústavní zákony, které spolu s Ústavou a listinou základních práva a svobod zakládají ústavní pořádek.“11 Ústava je nejvyšším právním předpisem. Od Ústavy se odvíjejí ostatní právní předpisy. Je zde přesně daná definice dělby státní moci a kdo jí provádí. „Podle Ústavy je Česká republika svrchovaný, jednotný, a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.“12 Organizaci ani činnost veřejné správy jakožto celek ústavní pořádek České republiky neřeší. Existují ustanovení, která tvoří pro veřejnou správu platné právo nebo právo, které má být zkonkretizováno zákonem.

2.1

Moc zákonodárná Zákonodárná moc je svěřena Parlamentu, který je tvořen dvěma komorami a

Poslaneckou sněmovnou a senátem. Poslanecká sněmovna má 200 poslanců, kteří jsou voleni na dobu čtyř let. Senát má 81 senátorů, kteří jsou voleni na šest let. Parlament kontroluje činnost vlády. V případě, že m pochybnosti tak jí může vyjádřit nedůvěru, ale muže to být jen za určitých podmínek nebo okolností. Vláda dohlíží na státní práci a ministry. Ministři dohlíží na činnost svých podřízených.

11

HENDRYCH, Dušan. Správní věda -Teorie veřejné správy. Praha: ASPI, a.s., 2007,212s. ISBN 978-80-7357248-8 12

HENDRYCH, Dušan. Správní věda -Teorie veřejné správy. Praha: ASPI, a.s., 2007,212s. ISBN 978-80-7357248-8

14

Komory zřizují jako své orgány výbory a komise. Zákon upravuje činnost výborů a komisí. Pro vyšetření věci, které jsou ve veřejném zájmu, může Poslanecká sněmovna zřídit vyšetřovací komisi, navrhne-li to nejméně pětina poslanců. Jak postupovat v řízení před komisí upraví zákon. 13

2.2

Moc výkonná Postavení prezidenta republiky České republiky vymezuje ústavní zákon č. 1/1993

Sb., Ústava české republiky. Znění zákona o prezidentovi republiky je ve třetí hlavě Ústavy, která se nazývá výkonná moc. Prezident je hlavou státu, je volen v přímých volbách. Prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný. Prezident republiky se ujímá úřadu složením slibu. Volební období je 5 let. Jako takový je nejvyšším ústavním činitelem naší republiky, který svou činností zasahuje do všech oblastí státní moci, to znamená, jak moci výkonné, tak do moci zákonodárné a soudní). Podle čl. 67 odst. 1 je vrcholným orgánem moci výkonné vláda.14 Jednotlivě rozdělenou Ústavu podle roku vzniku a postavení prezidenta popisuje Karel Klíma v odborné literatuře Odpovědnost veřejné moci. 15 1918 – prozatímní ústava Prvním ústavním dokumentem, v samostatné československé republice, který počítá s individuální hlavou státu, byla prozatímní ústava, tedy zákon č. 37/ 1918 SB. Tento předpis měl mít výrazně provizorní charakter, který byl projeven také v rámcovém zakotvení prezidenta republiky, tak i v jeho odpovědnosti za výkon vykonávané funkce. Z prozatímní ústavy nebylo patrné, že by měl prezident ústavněprávní odpovědnost. S možností postihu pro ústavněprávní delikt se nepočítáno. Z § 10 je zřejmé, že nenesl ústavně politickou odpovědnost. Jako další právní formy odpovědnosti ústava řeší pouze odpovědnost trestněprávní. V § 9 zcela vylučuje, aby byl trestně stíhán prezident republiky.

13

ČESKO. Zákon č. 1 ze dne 16. 12. 1992 Ústava České republiky. In: Sbírka zákonů 1993

14

ČESKO. Zákon č. 1 ze dne 16. 12. 1992 Ústava České republiky. In: Sbírka zákonů 1993

15

KLÍMA, Karel. Odpovědnost veřejné moci. Praha: Metropolitan University Prague Press, 2013, 536 s. ISBN 978-80-86855-94-3.

15

1920 Ústavní listina Ústavní listina z roku 1920 z pohledu odpovědnosti při výkonu funkce prezidenta republiky vychází z prozatímní ústavy. Nezmiňuje ústavněprávní odpovědnost hlavy státu. Opomíná brát v uvážení, možnost stíhat prezidenta republiky pro ústavní delikt. Není možné ho tedy z tohoto důvodu odstavit z funkce. Ústava 9. května Byla schválena jako ústavní zákon č. 150 / 1948 Sb. v podstatných věcech převzala způsob odpovědnosti za akty prezidenta republiky předchozí ústavní úpravu. V případě odpovědnosti ústavně politické bylo zcela převzato řešení ústavní listiny z roku 1920, kdy byl prezident republiky prohlášen za neodpovědného z výkonu své funkce a veškerou odpovědnost za něj převzala vláda. Ústava z roku 1960 Ve věci odpovědnosti za akty prezidenta republiky znamenala nová ústava schválená 11. července 1960 a publikovaná jako ústavní zákon č. 100/1960 Sb. na jedné straně pokrok, jelikož měla na tuto problematiku nový náhled, ale na druhou stranu nově nic nezměnila. Důležitým ustanovením je její čl. 61 odst. 2, který praví, že prezident republiky je z výkonu své funkce odpovědný Národnímu shromáždění. Z tohoto ustanovení vyplývá, že došlo k důležité změně o neodpovědnosti hlavy státu, od roku, kdy byla poprvé v Československu Ústava aplikována. Ústavní zákon č. 143/1968 Sb. Z hlediska

formálního

byla

ústava

z roku

1960

pouze

malou

epizodou

v československém ústavním vývoji. V roce 1968 byla novelizována ústavním zákonem o československé federaci publikovaným pod č. 143/1968 Sb. Touto novelou byla v podstatě nahrazena celá část předchozí ústavy, ve které byly upraveny otázky organizace veřejné moci. K další změně, kterou je třeba zmínit, je že došlo ve věci postavení prezidenta a odpovědnosti za jeho akty. Dál však zůstává odpovědnost prezidenta za výkon funkce Federálnímu shromáždění. „Při prozkoumání ústavněprávní odpovědnosti prezidenta republiky je třeba říct, že prošel samotný návrh Ústavy vývojem. Podle původního návrhu vlády měla být odpovědnost 16

prezidenta pouze za velezradu. Tento delikt měl být řešen v trestním řízení, kde Poslanecká sněmovna byla oprávněna podat žalobu. Řízení mělo proběhnout před Ústavním soudem. Sankcí měla být ztráta funkce. Došlo však ke změně, prezidenta republiky lze stíhat před Ústavním soudem na základě žaloby Senátu. Princip dělby moci patří do principu právního státu. Nepřímou demokracii vykonává parlament prostřednictvím lidu. Přímou demokracii vykonávají přímo lidé.“16

2.3

Moc soudní Soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy. Základní práva a svobody

jsou pod ochranou soudní moci. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Rozhoduje o zrušení zákonů, nebo jejich jednotlivých ustanoveních. Soudní moc upravuje soudní správní řád č. 150 / 2002 Sb. Tento zákon kromě soudnictví, upravuje také postup orgánů moci výkonné, orgánů územních samosprávních celků a jiných orgánů, právnických a fyzických osob, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy. „Tento zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení se používají, nestanoví-li zvláštní zákon jiný postup. Správní orgán postupuje v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu. Zákon také upravuje pravomoc a příslušnost soudů jednajících a rozhodujících ve správním soudnictví a některé otázky organizace soudů a postavení soudců, postup soudů, účastníků řízení a dalších osob ve správním řízení. Ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem. Ve správním soudnictví jednají a rozhodují krajské soudy a Nejvyšší správní soud. U krajských soudů vykovávají správní soudnictví specializované senáty a specializovaní samosoudci. Soudy ve správním řízení rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávního celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických osob v oblasti veřejné správy, v oblasti ochraně proti nečinnosti správních orgánů, 16

KLÍMA, Karel. Odpovědnost veřejné moci. Praha: Metropolitan University Prague Press, 2013, 536 s. ISBN 978-80-86855-94-3.

17

ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu a kompetenčních žalobách. Ve správním soudnictví dále soudy rozhodují ve věcech volebních a ve věcech místního a krajního referenda. Nejvyšší správní soud se skládá z předsedy soudu, místo předsedy soudu, předsedů kolegií předsedů senátu a dalších soudců. Sledují a vyhodnocují pravomocná rozhodnutí soudů ve správním soudnictví a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudu přijímají stanoviska k rozhodování činnosti soudů ve věcech určitého druhu. Předsedu a místo předsedu jmenuje z řad soudců tohoto soudu prezident republiky, jejich funkční období je 10 let. Rozhodovací činnost Nejvyššího správního soudu vykonávají soudci. Předseda a místopředseda Nejvyššího správního soudu vykonávají kromě rozhodovací činnosti také státní správu Nejvyššího správního soudu v rozsahu stanovením tímto zákonem. Předsedové senátu kromě rozhodovací činnosti též organizují a řídí činnost senátu. § 26 Správního soudního řádu č. 150 / 2002 Sb., ze dne 21. 03. 2002 stanovuje, že, ústředním orgánem státní správy Nejvyššího správního soudu je Ministerstvo spravedlnosti. Státní správu vykonává prostřednictvím předsedy Nejvyššího správního soudu. Ministerstvo vykonává státní správu Nejvyššího správního soudu tím, že zajišťuje chod soudu po stránce organizační, zejména každodenně po dohodě s předsedou Nejvyššího správního soudu stanoví s ohledem na množství projednávaných věcí počty soudců, asistentů soudců a dalších zaměstnanců u něj působících. Zajišťuje způsobem stanoveným tímto zákonem chod soudu po stránce personální. Zajišťuje chod soudu tím, že zabezpečuje financování jeho hospodaření a materiálního zabezpečení v rozsahu stanoveném zvláštními právními předpisy a provádí kontroly hospodaření. Řídí a kontroluje výkon státní správy Nejvyššího správního soudu prováděný jeho předsedou ve věcech majetku státu a státního rozpočtu a organizuje výkon státní správy soudu prováděný jeho předsedou v ostatních věcech. Organizuje a řídí odbornou přípravu zaměstnanců působících u Nejvyššího správního soudu. Usměrňuje a řídí využívání informačních technologií. Organizuje, řídí a kontroluje zabezpečení úkolů obraného a civilního nouzového plánování, ochrany utajovaných informací, bezpečnosti osob a majetku, požární ochrany a úkolů bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Plní další úkoly, stanoví-li tak tento nebo zvláštní zákon. Předseda Nejvyššího správního soudu vykonává státní správu nejvyššího správního soudu tím, že zajišťuje chod soudu po stránce personální a organizační, zejména tím, že zajišťuje řádné obsazení Nejvyššího správního soudu soudci, asistenty soudců, odbornými a dalšími zaměstnanci a vyřizuje personální věci soudců. Dbá o odbornost soudců a vytváří podmínky pro jejich zvyšování. Pečuje o zvyšování odborné úrovně asistentů soudců a 18

ostatních zaměstnanců působících u Nejvyššího správního soudu. Dohlíží na řádný chod soudních kanceláří. Zajišťuje poskytování informací soudem podle zvláštního právního předpisu. Kontroluje činnost správy soudu. Zajišťuje bezpečnost nejvyššího správního soudu a úkoly krizového řešení. Plní další úkoly, stanoví-li tak tento zákon nebo zvláštní právní předpisy. Předseda Nejvyššího správního soudu dbá, o důstojnost jednání, o dodržování zásad soudcovské etiky a o plynulost řízení vedených u Nejvyššího správního soudu. K tomu účelu, a to s využitím elektronické evidence věcí, vedených u Nejvyššího správního soudu. Provádí prověrky spisů. Dohlíží na úroveň soudního jednání. Vyřizuje stížnosti. Ředitel správy soudu s výjimkou úkonu, ke kterým je podle tohoto zákona nebo zvláštních právních předpisů oprávněn pouze předseda soudu, zajišťuje provoz soudu po stránce hospodářské, materiální a finanční. Vyřizuje personální věci zaměstnanců působících u Nejvyššího správního soudu, s výjimkou soudu. Zajišťuje řádný chod soudních kanceláří. Plní další úkoly související s výkonem státní správy Nejvyššího správního soudu podle pokynů předsedy soudu. Krajský soud ve věcech správního soudnictví, nestanoví-li zákon jinak, rozhoduje ve specializovaných senátech složených z předsedy a dvou soudců. Ve věcech důchodového pojištění, nemocenského pojištění, uchazečů o zaměstnání a jejich podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci podle předpisů o zaměstnanosti, sociální péče, pomoci v hmotné nouzi a státní sociální podpory ve věcech přestupků, mezinárodní ochrany, rozhodnutí o správním vyhoštění.“17

17

ČESKO. Zákon č. 150 / 2002 ze dne 21. 03. 2002 soudní řád správní. In: Sbírka zákonů České republiky. 2002

19

3 Kontrola veřejné správy Kontrolu bych pojmenovala jako proces, kdy porovnáváme současný stav se stavem žádoucím a zjišťujeme odchylky. Kontrolní postup spočívá ve zjištění existujícího stavu, ověření zamýšleného stavu, určení odchylek tzn. existující stav od zamýšleného a vyhodnocení těchto rozdílů. Kontrola veřejné správy má dvě formy: „Vnitřní kontrolu a vnější kontrolu. Vnitřní kontrola znamená kontrolu ve vnitřních vztazích veřejné správy a vyplývá ze vztahu podřízenosti a nadřízenosti. Patří sem kontrola v rámci zaměstnaneckých nebo služebních vztahů (služební dozor) a dále kontrola vůči podřízeným složkám veřejná správy, tj. dozor vyššího úřadu nad nižším úřadem, který může být jak všeobecný, tak odborný. Vnější kontrola je prováděna orgány veřejné správy ve vztahu k fyzickým a právnickým osobám, je nazývána správním dozorem či inspekcí např. obchodní, školská, životního prostředí. Orgány kontrolní moci jsou více či méně nezávislé při uskutečňování jejich funkcí a v této činnosti nejsou podřízeny ani podřazeny žádným jiným orgánům. Jejich nezávislost na jiných větvích veřejné moci je zakotvena přímo v ústavách, jejich právní postavení je však specifické. Nevydávají ani obecná pravidla chování (normy), nezabývají se ani přímou výkonnou činností ani neřeší konflikty, většinou také nemohou samy ukládat sankce. Tyto sankce ukládají jiné, k tomu zmocněné instituce na základě zjištění orgánů kontroly. Základním cílem orgánů kontroly je zjištění, zdali nebyl porušen zákon, či činnost jiného orgánu byla neekonomická, neúčelová, nesprávně rozhodnutá nebo ze strany státních zaměstnanců nebo jiných pracovníků veřejné správy nemorální, neetická. Orgány kontroly se do metod činnosti zabývají vyhledáváním, vyšetřováním, prověrkami, ale nemají právo vměšovat se do činnosti ostatních orgánů veřejné správy. V souvislosti s tím, že orgány kontroly zjišťují skutky, eventuálně porušení právních předpisů, mohou vyzvat dotčené úřední osoby k podání vysvětlení, poskytnutí libovolných dokumentů. V té souvislosti obvykle nejsou akceptovány odkazy na služební tajemství. Kontrola může mít preventivní nebo následný charakter. Obvykle však jde o následný charakter – kontrola uskutečňovaná ombudsmany, generálními kontrolory, účetními dvory. Tyto instituce prověřují na základě stížnosti i z jiných důvodů skutečnosti. Některé orgány kontrolní moci dělají taktéž různá zobecnění, resp. jsou povinovány předkládat periodické 20

dokumenty parlamentu o tom, jakým způsobem plnily své ústavní pravomoci. V takových zprávách publikují opatření, která byla přijata, resp. která mají být přijaté. Celkově však akty orgánů kontrolní moci mají konkrétní, obyčejně individuální charakter, jsou adresovány jiným orgánům, úřadům, úředním osobám. Součástí kontroly specializovanými orgány kontroly je nejen činnost zjišťovací (vyhledávací, vyšetřovací, dokumentační, informační), ale taktéž autoritativní postup k nápravě. Tyto orgány obvykle vyzývají orgán, který způsobil závadnou činnost, k nápravě. Pokud tento postup nevede k žádoucímu výsledku, obracejí se k orgánu nadřízenému, případně mohou věc navrhnout soudu k rozhodnutí. Pokud kontrolní orgán dojde k závěru, že došlo k trestnému činu, přičemž komunikace s úřední osobou by byla nedostatečná, může iniciovat návrhem trestně právní proceduru (orgán typu ombudsmana).“18 Vznik takzvané kontrolní moci v systému veřejné moci a správy nevzniká jako výsledek určité právní nebo filozofické doktríny, ale vytváří se postupem na základě vývoje státoprávní či ústavně politické praxe, která souvisí s vývojem demokracie v ústavních systémech moderních států. Počátky této moci nalezneme ve skandinávském institutu ombudsmana. Náleží sem také ústavní kontrola prostřednictvím soudů. Zvláštním orgánem kontroly v soustavě státní moci je státní zastupitelství (resp. prokuratura). Po 2. Světové válce se podstatně zvýšil počet různých kontrolních orgánů, objevily se jejich nové druhy. Institut ústavní kontroly, který předtím existoval ojediněle (Rakousko, USA, Československo, Švýcarsko) byl doplněn zřízen dalšími zákony (Řecko, Španělsko, Itálie, Portugalsko, Francie, SRN, Japonsko a další) Byly zřízeny další typy kontrolních orgánů (ombudsman, parlamentní výbory, rezortní inspekce) Kontrolní činnost je vlastní mnohým orgánům státu. Tato kontrola se vztahuje k vlastním základním funkcím každého prostoru. Je součástí určitého státního orgánu. To znamená, že je nedílnou součástí moci zákonodárné, výkonné (resp. inspekce v systému ministerstva vnitra, nebo soudní (činnost kárných senátů soudů posuzující chování soudních osob). Tudíž, každý druh orgánů vztahujících se k obvyklým třem mocím, je určitý podíl činností, ale dohromady s ní fakticky v té či oné formě uskutečňují kontrolu, a to často jako

18

KLÍMA, Karel. Odpovědnost veřejné moci. Praha: Metropolitan University Prague Press, 2013, 536 s. ISBN 978-80-86855-94-3.

21

důsledek svojí činnosti. V zásadě v jakékoliv sféře veřejné správy, která má hierarchickou strukturu, orgán výše stojící v té či oné formě uskutečňuje kontrolu nad těmi, kteří stojí níže. 19 Na kontrole se podílí Ministerstvo vnitra ČR, kde je vytvořeno oddělení kontroly, které: 

provádí kontroly výkonu přenesené působnosti krajů a hlavního města Prahy, zejména kontroly dodržování usnesení a opatření vlády v činnosti příslušných orgánů kraje a hlavního města Prahy, kontroly poskytování odborné pomoci krajským úřadem obcím,



provádí kontroly nad výkonem samostatné působnosti územních samosprávných celků, včetně vyřizování podnětů a stížností spadajících do této oblasti,



sjednocuje právní prostředí kontroly prováděné orgány veřejné správy,



tvoří koncepční, koordinační a metodické materiály související s kontrolní činností a vyřizováním stížností,



pořádá odborné porady a semináře na úseku kontroly,



zajišťuje agendu odměňování členů zastupitelstev. 20

3.1

Zásady kontroly Má se za to, že pokud má být kontrola účinná, je nutné, aby kontrolující splňoval

určité předpoklady. Zaprvé musí být kompletní a mít potřebné informace o kontrolovaném subjektu. Za druhé musí být pečlivý a svědomitý a za třetí nesmí být osobně a věcně podjatý a mít kritický postoj vlastním hodnocením činnosti kontrolovaného subjektu. „Vlastní kontrolní postup má mít tyto čtyři postupné kroky: zjištění existujícího stavu, ověření zamýšleného stavu, určení odchylek existujícího od zamýšleného, zhodnocení odchylek.“21 Nastává otázka, kdy provádět kontrolu. Záleží na tom za jakým záměrem je kontrola prováděna. Jednotlivé druhy kontrol jsou předběžná, průběžná nebo následná. Předběžná kontrola spočívá v tom, že jinému orgánu, než který má pravomoc rozhodnout, se dává právo 19

KLÍMA, Karel. Odpovědnost veřejné moci. Praha: Metropolitan University Prague Press, 2013, 536 s. ISBN 978-80-86855-94-3. 20

Mvcr.cz. [online]. 2015-03-27 [cit. 2015-04-03]. Dostupné z: http://www.mvcr.cz/

21

HORZINGOVÁ, Eva a NOVOTNÝ, Vladimír. Základy organizace veřejné správy v ČR. Plzeň: Aleš Čeněk s.r.o., 2008. ISBN 978-80-7380-096-3

22

vyjádřit se a vyslovit nebo nevyslovit souhlas se zamýšleným rozhodnutím. Jde o akty, které mají potvrzující nebo schvalující postup vůči jinému orgánu. Tuto kontrolu používá zejména policejní stát a nikoliv pro právní stát, kde převládají prostředky represivní tj. právní kontrola. Přesto však nelze ani v právním státě některé formy předběžné kontroly vyloučit, a to z důvodu ochrany veřejného zájmu. Průběžná kontrola je kontrola, kde se kontroluje správnost, účelnost a hospodárnost postupu. Zjištění nedostatků a jejich odstranění je ku prospěchu dosažení zamýšleného číle a má příznivý vliv na kvalitě rozhodnutí. Průběžná kontrola je sama o sobě neúplná a může být i neobjektivní, neboť není dostatečná, nepodává dostatek informací o objektu kontroly, popř. předávané informace nemusejí být jednoznačné. Proto jakýmsi završením kontrolního postupu je následná kontrola, jako konečná kontrola zamýšleného cíle. Kontrola v oblasti veřejné správy je svým způsobem sociální kontrolou, neboť má k dispozici prostředky k tomu, aby zjištěné nesrovnalosti mezi skutečností, která nastala a skutečností zamýšlenou postihovala, a tak usměrňovala lidské chování ve smyslu společností akceptovatelných nebo přijatých pravidel. Moderní pojetí zahrnuje do kontroly jako její součást také poradenství spočívající zejména v tom, že nadřízený nebo jinak kompetentní subjekt touto cestou předchází nedostatku, nebo je omezuje, aniž by byl nucen použít donucovacích prostředků. Za zvláštní způsob kontroly se považuje vyhodnocování nebo oceňování dosahovaného výsledku (zejména programu a projektu) a to především, kvůli hodnocení jeho úspěšnosti. Kontrola je určitě nepostradatelným prvkem činnosti veřejné správy. Kontrolou zvenku i zevnitř usilujeme také o to, jak zabránit úřední moci jejím zneužíváním. Proto jedním ze základních předpokladů dobré a úspěšné kontroly je především nezávislost kontrolujícího na kontrolovaném. 22

3.2

Principy kontroly veřejné správy „ Chápeme-li veřejnou správu jako určitý systém soustavy orgánů, které jsou vzájemně

propojeny, jedná se o organizaci veřejné správy. Uvedený systém se řídí určitými organizačními pravidly, která nazýváme základními organizačními principy. Organizace veřejné správy má především zabezpečovat plnění jejich úkolů, a proto organizační uspořádání ovlivňuje řádné fungování celé veřejné správy. Systém veřejné správy má 22

HORZINGOVÁ, Eva a NOVOTNÝ, Vladimír. Základy organizace veřejné správy v ČR. Plzeň: Aleš Čeněk s.r.o., 2008. ISBN 978-80-7380-096-3

23

napomáhat a usnadňovat dosažení cílů, které jsou stanoveny právem a pro které byl systém vytvořen. Samotná organizace veřejné správy se vytváří na základě určitých pravidel, které mají význam, její strukturu jako celek i pro postavení jednotlivých správních orgánů. Jmenované zásady jsou obsaženy v teorii správního práva a zabývá se jimi především správní věda. V daném systému veřejné správy se tyto principy uplatňují souběžně. Mohou se při organizaci veřejné správy realizovat různým způsobem a v různé kombinaci. Rozsah jejich uplatnění může být rozdílný podle toho, zda se jedná o státní správu nebo samosprávu, ale mohou se uplatňovat i další kritéria jejich použití.“23 Mezi principy kontroly veřejné správy bych zařadila i zákon o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů č.101/2000 Sb., ze dne 04. 04. 2000 Zákon č.101/2000 Sb. § 38 povinnosti kontrolujících: 

Kontrolu nesmějí provádět ti kontrolující, u nichž se zřetelem na jejich vztah ke kontrolovaným nebo k předmětu kontroly jsou důvodné pochybnosti o jejich nepodjatosti.



Kontrolující je povinen bezprostředně po tom, co se dozví o skutečnostech nasvědčujících jeho podjatosti, oznámit to předsedovi Úřadu.



O námitce podjatosti kontrolujícího rozhodne předseda Úřadu bez zbytečného odkladu. Do rozhodnutí o námitce podjatosti činí kontrolující pouze úkony, které nesnesou odkladu.



Proti rozhodnutí o námitce podjatosti se nelze odvolat.

Kontrolující jsou povinni: 

prokázat se kontrolovanému průkazem, jehož vzor upraví nařízení vlády,



oznámit kontrolovanému zahájení kontroly,



šetřit práva a právem chráněné zájmy kontrolovaných,

23

HORZINGOVÁ, Eva a NOVOTNÝ, Vladimír. Základy organizace veřejné správy v ČR. Plzeň: Aleš Čeněk s.r.o., 2008. ISBN 978-80-7380-096-3

24



předat

neprodleně

převzaté

doklady,

jakož

i

kopie

paměťových

médií

kontrolovanému, pominou-li důvody jejich převzetí, 

řádně ochraňovat zajištěné doklady proti jejich ztrátě, zničení, poškození nebo zneužití,



pořizovat o výsledcích kontroly kontrolní protokol,



zachovávat mlčenlivost o skutečnostech zjištěných při výkonu kontroly a nezneužít znalosti těchto skutečností. Povinnost mlčenlivosti přetrvává i po skončení pracovněprávního vztahu k Úřadu. Povinnosti mlčenlivosti může kontrolujícího zbavit předseda Úřadu. Povinnost mlčenlivosti se nevztahuje na anonymizované a zobecněné informace. Kontrolní protokol obsahuje zejména popis zjištěných skutečností s uvedením

nedostatků a označení ustanovení právních předpisů, které byly porušeny, a opatření, která byla uložena k nápravě, a stanovení lhůt, do kdy je třeba je učinit. V kontrolním protokolu se uvádí označení Úřadu a jména kontrolujících na kontrole zúčastněných, označení kontrolovaného, místo a čas provedení kontroly, předmět kontroly, skutečný stav, označení dokladů a ostatních dokumentů a zjištění, o které se protokol opírá. Kontrolní protokol podepisují kontrolující, kteří se kontroly zúčastnili. Povinností kontrolujících je seznámit kontrolované s obsahem kontrolního protokolu a předat jim jeho stejnopis. Seznámení s kontrolním protokolem a jeho převzetí potvrzují kontrolovaní podpisem kontrolního protokolu. Odmítne-li kontrolovaný seznámit se s kontrolním protokolem nebo toto seznámení potvrdit, vyznačí se tyto skutečnosti v kontrolním protokolu. „Správní orgán uplatňuje svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu v jakém mu byla svěřena. Správní orgán práva nabytá v dobé víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jimiž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká.“ 24

24

BARTOŇ, Michal, Filip DIENSTBIER, Monika HORÁKOVÁ, Magdaléna PETERKOVÁ, Olga POUPEROVÁ, Vladimír SEDLÁČEK a Robert ZBÍRAL. Kontrolní mechanismy fungování veřejné správy. Olomouc: Periplum, 2009, 383 s. Studie a analýzy (Periplum), 12. ISBN 978-808-6624-501.správní řád Jemelka

25

3.3

Dobrá správa Dobrá správa nepochybně patří do veřejné správy, je její součástí. Zařadila jsem jí do

této podkapitoly, jelikož bych chtěla poukázat na principy dobré správy zmiňované v předchozí kapitole a doplnit je. Pojem dobrá správa není v našem právním řádu legislativně vymezen ani definován. Dobrou správu lze přeložit z anglického výrazu good administration. U nás používáme pojem administrativa podobně jako ostatní evropsky mluvící země. Dobrá správa je součástí širšího pojmu goog governance – dobré vládnutí, který se vztahuje na řádný výkon veřejné moci. Pojem dobrá správa je používán pro řádný a spravedlivý výkon veřejné správy, takzvaně v dobrém slova smyslu. 25 V užším pojetí dobrá správa vyjadřuje způsob, jakým správa vykonává veřejné věci a fungování institucí exekutivní moci. Klade důraz především na posilování akceschopnosti státních orgánů a zvyšování jejich efektivnosti. Právo na dobrou správu poukazuje na povinnost, orgánů veřejné správy chovat se tak, aby ze správného výkonu veřejné správy byli ve výhodě ti, kteří jsou subjekty správně právních vztahů. Právo na dobrou správu v sobě zahrnuje řadu principů, z nichž vychází výkon veřejné správy. Seznam principů dobré správy je představen například Kanceláří veřejného ochránce práv. Mezi principy dobré správy patří dodržování právního řádu, včasnost, předvídatelnost, součinnost orgánů, odpovědnost, otevřenost a vstřícnost.26 Veřejnost má právo kontrolovat, zda veřejná správa opravdu jedná tak, aby ji bylo možné považovat za dobrou správu a pokud tomu tak není, tak má právo požadovat nápravu. „Právo na dobrou správu je zmiňováno i v souvislosti s vytvořením evropského správního prostoru na úrovni evropské unie byl vytvořen návrh standardu s pracovním názvem European Code of Conduct for Public Servants, tedy jakýsi kodex chování veřejných

25

VRABKO, Marián. Správne právo hmotné: osobitná časť. 1. vyd. Bratislava: Univerzita Komenského, 2012, 455 s. Učebnice Právnickej fakulty. ISBN 978-807-1603-252. 26

BARTOŇ, Michal, Filip DIENSTBIER, Monika HORÁKOVÁ, Magdaléna PETERKOVÁ, Olga POUPEROVÁ, Vladimír SEDLÁČEK a Robert ZBÍRAL. Kontrolní mechanismy fungování veřejné správy. Olomouc: Periplum, 2009, 383 s. Studie a analýzy (Periplum), 12. ISBN 978-808-6624-501.

26

úředníků.“27 Tento Standard Rady Evropy upravuje základní principy správního práva ve vztazích úřadů a soukromých osob. Přináší přehled základních zásad, které by měli být obecně přijaty do právních řádů i praxe členských státu. Jedná se o dokument, který je vodítkem pro vytváření dobrých vztahů mezi úřady a soukromými osobami. Základní principy, které by měli být respektovány všemi členskými státy ve všech procesech vedených v rámci veřejné správy a, které by měli být zapracovány do právních řádů, jsou následující: 

„ princip právního státu, který spočívá v tom, že každý je podřízen právu, má možnost seznat svá práva a povinnosti a právní kontrolu uskutečňují nezávislý soudci, jejichž rozsudky jsou vynutitelné,



princip právnosti, který stanoví, že úřady nesmějí porušovat právo a že všechna jejich rozhodnutí musí být vydávána na základě a v mezích zákona,



princip materiální rovnosti ukládající řešit každý případ způsobem, který je přiměřený okolnostem případu, přičemž objektivně shodné případy musejí být řešeny shodně,



princip proporcionality vyžadující, aby prostředky byly přiměřené k účelu, k němuž jsou použity a aby přijatá opatření byla zaměřena k vyvážení střetu veřejných a soukromých zájmů a nezasahovala do práv a zájmů soukromých osob nad nezbytnou míru,



princip přístupů k informacím, který může být omezen jen takovými podmínkami, které jsou v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu legitimních veřejných zájmů a soukromí a dalších legitimních veřejných zájmů.“28

Máme za to, že tyto principy jsou v české právní úpravě obsaženy a to v úpravě správního řízení ve správním řádu. V tomto směru se tady podařilo požadavky Standardu naplnit a to alespoň po stránce právní úpravy, neboť domáhat se základních principů dobré správy, bývá v některých případech velmi obtížné.

27

BARTOŇ, Michal, Filip DIENSTBIER, Monika HORÁKOVÁ, Magdaléna PETERKOVÁ, Olga POUPEROVÁ, Vladimír SEDLÁČEK a Robert ZBÍRAL. Kontrolní mechanismy fungování veřejné správy. Olomouc: Periplum, 2009, 383 s. Studie a analýzy (Periplum), 12. ISBN 978-808-6624-501. 28

BARTOŇ, Michal, Filip DIENSTBIER, Monika HORÁKOVÁ, Magdaléna PETERKOVÁ, Olga POUPEROVÁ, Vladimír SEDLÁČEK a Robert ZBÍRAL. Kontrolní mechanismy fungování veřejné správy. Olomouc: Periplum, 2009, 383 s. Studie a analýzy (Periplum), 12. ISBN 978-808-6624-501.

27

3.3.1

Dobrá správa v EU V odborné literatuře Správní právo hmotné obecná část 29 se zmiňují o koncepci dobré

správy, principech a práva na dobrou správu. Dobrou správu tvoří základní požadavky na kvalitní činnost i působení spravujících tzn. subjekt vůči adresátovi. Tento požadavek se postupně už od začátku 20. století objevil v evropském správním právu. Byl zpracován ve více dokumentech Rada Evropy a také rozhodovací činnost Evropského soudu pro lidská práva a Evropského soudního dvora. Koncepce dobré správy představuje vhodný návod na to jak vykonávat veřejnou správu ve formě zavedených principů a zásad. Významným dokumentem, který zařadil mezi základní práva občanů v rámci Evropské unie jako právo na dobrou správu je Charta základních práv Evropské unie. Podle článku 41 Charty je právo na dobrou správu věcí veřejných institucí, orgánů, úřadů a agentur Evropské unie základním právem. V tomto článku se pojednává o tom, že je právo každého na to, aby byly jeho záležitosti vyřizovány nestranně a spravedlivě. Obsahem tohoto práva je také právo každého na: 

vyslechnutí před tím, než je takového opatření, které by se ho mohlo nepříznivě dotýkat přijato, právo na přístup ke spisu, který se ho týká a na povinnost administrativy odůvodnit svá rozhodnutí,



na náhradu škody způsobené institucí nebo zaměstnancem při konání jeho funkce,



a na to, aby se mohl obrátit se na instituce Evropské unie v jazyce vyplývajícím ze smluv, a musí dostat odpověď v téže jazyce. Dalším dokumentem, který upravuje, co podle Charty znamená právo na dobrou

správu a co by se možná v práci při styku s evropskými institucemi dalo očekávat, je Evropský kodex dobré správní praxe. Za kodex se považuje dokument, na který by se měli ohlížet orgány instituce Evropské unie, jejich administrativa, úředníci a jiní zaměstnanci dodržovat při styku s veřejností. Kodex30 bere v potaz zásady evropského práva obsáhnuté

VRABKO, Marián. Správne právo hmotné: osobitná časť. 1. vyd. Bratislava: Univerzita Komenského, 2012, 455 s. Učebnice Právnickej fakulty. ISBN 978-807-1603-252. 29

30

Evropském kodex řádné správní praxe, 2001

28

v judikatuře Soudního dvora a čerpá podněty z národních zákonů. Kodex upravuje všeobecné zásady dobré správní praxe, mezi které patří v první řadě zásada zákonnosti. Podle této zásady musí úředník dbát na to, aby rozhodnutí, které jistě ovlivňují práva a zájmy jednotlivců mají svůj základ v právu a aby byl jejich obsah v souladu s právem. Zásadu nediskriminace úředník dodržuje, při rovném zacházení ve věci veřejných záležitostí se všemi osobami. Podle zásad proporcionality úředník při rozhodování zabezpečuje přiměřenost opatrování vzhledem k účelu. Zvlášť nesmí omezovat práva občanů natož je zatěžovat, když tato omezení nejsou přiměřená k účelu vykonávaných opatření. Další důležitou zásadou je zásada nezneužití pravomoci na účely, které nemají základ v právu nebo kterými se nesleduje veřejný zájem. Podle tohoto dokumentu je úředník nestanný a nezávislý, zdržuje se jakékoliv činnosti, která nepříznivě ovlivňuje jednotlivce. Zakotvuje též zásadu Legitimního očekávání, úředník by se měl s ohledem na předcházející činnost dodržovat oprávněné a rozumné očekávání veřejnosti související s touto činností. Z několika dalších zásad bych vyzdvihla ještě zásadu objektivity při rozhodování, zdvořilosti ve vztazích s veřejností a ochrany lidských práv. Úředník by se neměl k lidem chovat s nadřazeností. Všechny instituce, kterých se týká tato zásada, jsou povinné informovat veřejnost o právech vyplývajících z kodexu a její nedodržení může být předmětem stížností podané Evropskému veřejnému ochránci práv. Ve vztahu k právu na dobrou správu má Evropský ombudsman důležitou roli. Je kontrolním orgánem, který na základě stížností, ale i z vlastního podnětu vede vyšetřování při podezření z nespravedlivého postupu v činnosti orgánů a institucí Evropské unie. Důležitým dokumentem, který se týká práva na dobrou správu, je také Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. 7 (2007) a o dobré veřejné správě. Doporučení obsahuje základní principy dobré veřejné správy, jsou jimi principy, které mají hmotněprávní charakter (např. princip zákonnosti, rovnoprávnosti, nestrannosti, proporcionality, právní jistoty, úcty k soukromí a princip zodpovědnosti veřejné správy) a též pravidla procesního či právního charakteru, které se týkají správného konání. Před přijatým doporučením, které komplexně vyjadřuje principy dobré veřejné správy, vypracovala Rada Evropy více dokumentů, které obsahují jednotlivé součásti dobré správy. Jde například o rezoluci Výboru ministrů Rady Evropy č. 31 (77) o ochraně jednotlivců ve vztahu ke správním aktům. Tento dokument formuluje pět základních principů správného konání: právo být vyslyšen, právo na přístup k informacím, právo na zastoupení a pomoc v konání, právo na dovolání individuálního správného aktu a právo být poučený o opravných prostředcích. Doporučení Výboru ministrů

29

Rady Evropy č. 2 (80) se týká individuálních správních aktů, které jsou na základě správné úvahy (diskriminačního oprávnění) které jsou v držbě orgánů veřejné správy. Podle tohoto doporučení se pří správné úvaze mají správní orgány řídit více zásadami: 

následovat svým rozhodnutím jiný než předepsaný účel,



vycházet ze skutečností, které jsou pro případ zachovávat objektivitu a nestrannost,



dodržovat rovnost před právem a nepřipustit diskriminaci,



dbát na vyváženost mezi tím, co je účelem rozhodnutí a tím jaký nepříznivý zásah do práv, svobod a zájmů může toto rozhodnutí vyvolat,



rozhodovat rozumně a přiměřeně



posuzovat osobnosti případu v souladu s uplatněním všeobecných principů



správně vydaný aktu na základě správní úvahy musí být přezkoumatelné soudem, nebo nezávislým orgánem. Usnesení Evropského parlamentu ze dne 14. prosince 2010 o řádné správě s ohledem

na regionální politiku EU. Evropský parlament se shodl, na tom, že je třeba upevnit a podporovat kontroly ze strany Evropské komise, vzhledem k těmto důvodům: 

vzhledem k tomu že provádění politiky soudržnosti je převážně decentralizované a založené na orgánech nižší než celostátní úrovně, jež za ně odpovídají,



vzhledem k tomu, že politika soudržnosti je první oblastí, v níž se uplatňuje víceúrovňová správa jako nástroj zlepšování kvality rozhodovacího procesu pomocí aktivního zapojení orgánů nižší než celostátní úrovně z před legislativní fáze projednávání návrhů,



vzhledem k tomu, že víceúrovňové řízení znamená koordinované kroky Unie, členských států a místních a regionálních orgánů i sociálně-ekonomických partnerů a nevládních organizací, založené na zásadách partnerství a spolufinancování, jejichž cílem je navrhování a provádění politik Evropské unie, přičemž z této definice plyne, že odpovědnost je rozdělena mezi různé správní úrovně,

30



vzhledem k tomu, že zpráva Evropského účetního dvora za rok 2006 ukázala, že stávající kontrolní systém pro politiku soudržnosti není s 12 % chybovostí u proplácených výdajů dostatečně účinný, a zpráva za rok 2008 tyto údaje potvrdila s 11 % neoprávněně proplacených prostředků, vzhledem k tomu, že Komise musí posílit svou kontrolní úlohu s cílem snížit chybovost, zlepšit kontrolní systém a zvýšit pomoc nižším správním orgánům a příjemcům, což dlouhodobě povede k uživatelsky přívětivější politice více zaměřené na výsledky,



vzhledem k tomu, že příliš složité postupy podávání žádostí o financování a příliš četné kontroly jsou spojeny s rizikem, že odradí případné příjemce politiky soudržnosti,



vzhledem k tomu, že praktických řešení, která naši spoluobčané očekávají v oblasti veřejných služeb (veřejná doprava, pitná voda, veřejné zdraví, sociální bydlení, veřejné vzdělávání atd.), lze dosáhnout pouze řádným řízením na úrovni dvou vzájemně se doplňujících systémů: na jedné straně institucionální systém rozdělení pravomocí a finančních prostředků mezi celostátní, místní a regionálními orgány, na straně druhé systém partnerství, který spojuje všechny veřejné a soukromé aktéry, jichž se na daném území dotýká určitá otázka,



vzhledem k tomu, že praktických řešení, která naši spoluobčané očekávají v oblasti veřejných služeb (veřejná doprava, pitná voda, veřejné zdraví, sociální bydlení, veřejné vzdělávání atd.), lze dosáhnout pouze řádným řízením na úrovni dvou vzájemně se doplňujících systémů: na jedné straně institucionální systém rozdělení pravomocí a finančních prostředků mezi celostátní, místní a regionálními orgány, na straně druhé systém partnerství, který spojuje všechny veřejné a soukromé aktéry, jichž se na daném území dotýká určitá otázka,



a vzhledem k tomu, že integrovaný přístup musí brát v úvahu specifické charakteristiky území (geografická a přírodní znevýhodnění, odliv obyvatelstva, velmi vzdálené oblasti apod.), aby byl schopen řešit místní a regionální problémy.

Usnesení Evropského parlamentu ze dne 14. prosince 2010 o řádné správě s ohledem na regionální politiku EU se zaobírá uplatňování víceúrovňové správy. Evropský parlament,

31

„vítá tkz. Bílou knihu

31

Výboru regionů o víceúrovňové správě a uznání subsidiarity na nižší

než celostátní úrovni v Lisabonské smlouvě; zdůrazňuje, že víceúrovňový přístup by se měl uplatňovat nejen vertikálně, ale i horizontálně, mezi subjekty na stejné úrovni, a to ve všech politikách Evropská unie, které sdílejí svou pravomoc, včetně politiky soudržnosti. Podle ní je víceúrovňová správa je předpokladem pro dosažení územní soudržnosti v Evropě. Vyzývá ostatní k tomu, aby byla tato zásada pro členské státy povinná v oblastech politiky se silným územním vlivem, aby byl zajištěn vyrovnaný územní rozvoj v souladu se zásadou subsidiarity; zdůrazňuje, že toto opatření by v žádném případě nemělo vést k postupům představujícím větší zátěž. Dále se domnívá, že uspokojivá víceúrovňová správa by měla být založena na přístupu od nejvyššího k nejnižšímu a nepochybně by měla brát ohled na administrativní rozdíly v různých členských státech. Žádá členské státy, aby se zapojily a stanovily tak nejúčinnější metody, pro zavedení víceúrovňové správy a zlepšily spolupráci s regionálními a místními orgány i se správou Společenství, a to například tím, že budou zvát zástupce všech správních úrovní na pravidelné schůze pořádané spolu s Komisí, nebo že zřídí „evropské územní pakty“, které by sdružovaly všechny dané správní úrovně. Vzhledem k tomu doporučuje, aby rozbor dopadu na jednotlivé státy stal běžnou praxí, a aby se proto do procesu zapojovaly ještě před přijetím politického rozhodnutí různé dotčené strany, aby tak byly podchyceny hospodářské a sociální dopady legislativních a nelegislativních návrhů Společenství na jednotlivá území. Evropský parlament, především zdůrazňuje, že víceúrovňová správa umožňuje lépe využít územní spolupráci díky vztahům mezi soukromými a veřejnými subjekty ze sátu, které spolu sousední. Navrhuje všem členským státům, které tak neučinily, aby v co nejbližší době přijaly nezbytná opatření umožňující vytvoření evropských seskupení pro územní spolupráci. Doporučuje Komisi podílet se výměně informací mezi již vytvořenými ESÚS (Evropské seskupení pro územní spolupráci) a seskupeními, která se právě tvoří v rámci stávajících programů. Výbor regionů v otázce ESÚS, a vyzývá k využívání dostupných nástrojů, zejména platformy pro sledování Lisabonské strategie a sítě monitorování subsidiarity, s cílem podpořit výměnu postupů, které se již v minulosti osvědčily mezi regiony a členskými státy v zájmu stanovení a společného určení cílů, dalších plánovacích kroků a nakonec provedení srovnávacího hodnocení výsledků politiky soudržnosti. Vyzývá vnitrostátní, regionální a 31

Bílá kniha o evropské vládní moci, In: 06-2001 přijata Evropskou komisí

32

místní orgány, aby v současném programovém období více používaly integrovaný přístup. Navrhuje, aby tento přístup byl povinný v souvislosti s budoucí politikou soudržnosti. Domnívá se, že flexibilní a integrovaný přístup musí nejen zohledňovat hospodářské a sociální aspekty územního rozvoje, ale rovněž umožnit zájmy různých partnerů s ohledem na územní specifika s cílem řešit příslušné místní a regionální problémy. Dále vyzývá Komisi, aby vypracovala návod pro veřejnoprávní a soukromé subjekty, jak zavádět do praxe zásady víceúrovňové správy a integrovaný přístup. Doporučuje, aby postupy k podpoře těchto dvou přístupů byly financovány z technické podpory. Doporučuje také, aby Výbor regionů využil dny otevřených dveří, jako příležitosti k podpoře a prohloubení diskuse o tom, jaký postup bude nejlepší na podporu víceúrovňové správy. Doporučuje, aby víceúrovňová správa byla zahájena a zavedena ve všech regionech EU od roku 2011. Dále konstatuje, že decentralizovaný mechanismus plnění je klíčový při víceúrovňové správy. S ohledem na nezbytné zjednodušení vyzývá členské státy a regiony, aby ve vhodných případech přenášely provádění částí programů na nižší úrovně, a zejména aby lépe využívaly možností celkových grantů. Vybízí členské státy, aby přijaly požadovaná decentralizační opatření na legislativní i rozpočtové úrovni s cílem umožnit řádné a nepochybné fungování systému víceúrovňové správy za současného dodržování zásad partnerství a subsidiarity. Zdůrazňuje, jak je potřeba, aby se více zapojily regionální a místní orgány, zejména pokud mají legislativní pravomoc. Toto myšlenka je velmi užitečná, protože tyto orgány nejlépe znají možnosti a potřeby svých regionů a mohou proto přispět k lepšímu provádění politiky spolupráce. V neposlední řadě vyzývá členské státy, aby již do úvodních fází jednání o právních předpisech Unie a o programech využívajících strukturální fondy zapojily příslušné regionální a místní orgány a aktéry občanské společnosti, aby jim poskytly potřebné informace. Klade důraz na, to, že podmínkou účinného využívání fondů a jejich co nejvyššího dopadu je dostatečná správní kapacita jak na úrovni EU, tak na regionální a místní úrovni; žádá proto Komisi, aby zlepšila svoji správní kapacitu s cílem zvýšit přidanou hodnotu politiky soudržnosti a dlouhodobý efekt prováděných činností, a vyzývá členské státy, aby vytvořily vhodné správní struktury a lidský kapitál, pokud jde o přijímání pracovníků, odměňování, vzdělávání, zdroje, postupy, transparentnost a dostupnost. Vyzývá členské státy, aby tam, kde je to vhodné, rovněž posilovaly úlohu regionálních a místních orgánů při přípravě, řízení a provádění programů i zvýšily prostředky, které mají tyto orgány k dispozici; v politice soudržnosti doporučuje přijetí metodiky místního rozvoje založené na místním 33

partnerství, zejména u projektů týkajících se otázek měst, venkova a přeshraničních záležitostí; vyzývá Komisi, aby podpořila partnerství mezi regiony s podobným specifickým potenciálem rozvoje a aby zajistila zřízení vhodného rámce na úrovni EU pro koordinaci makro regionální spolupráce, má za to, že zásady partnerství a spolufinancování posilují odpovědnost orgánů na nižší než celostátní úrovni za provádění politiky soudržnosti; připomíná, že se k těmto zásadám řádné správy hlásí, a žádá, aby byly nadále uplatňovány i navzdory omezování veřejných výdajů v důsledku hospodářské krize. doporučuje, aby byla posílena praxe partnerství, a vyzývá Komisi, aby navrhla dohodnutou definici koncepce partnerství jako podmínky pro budování skutečných partnerských vztahů s regionálními a místními orgány a aktéry občanské společnosti; žádá Komisi, aby pečlivě ověřila provádění této zásady tím, že vytvoří konkrétní hodnotící nástroje a pomocí nástrojů IKT rozšíří v této oblasti osvědčené postupy; připomíná, že toto partnerství může přispět k účinnosti, legitimnosti a transparentnosti ve všech stadiích plánování a provádění strukturálních fondů a může posílit využívání a osvojování výsledků programů; zdůrazňuje důležitou úlohu dobrovolnosti v procesu partnerství. Evropský parlament nezapomíná na to, že je nutné se spojovat s veřejností prostřednictvím organizací zastupujících občanskou společnost a nevládních organizací s cílem reagovat na jejich návrhy, a zdůrazňuje, že účast občanské společnosti zvyšuje legitimitu rozhodovacích procesů. Shledává, že snahy o zajištění účasti s veřejnosti v přípravné fázi operačních programů na období 2007–2013 nebyly tak přesvědčivé, jak se předpokládalo. Proto vyzývá Komisi, shledala postupy, které fungovaly proto, aby se společnost zapojila. Ze všech těchto bodů vyplývá, že Evropský parlament chce, aby zásada víceúrovňové správy byla začleněna do všech fází přípravy a provádění strategie EU2020. Čím se snaží zajistit, aby regionální a místní orgány, které ji budou uplatňovat se výsledky ztotožňovat a byly s nimi spokojeni. V této souvislosti však připomíná návrh, aby byl vytvořen pakt místních a regionálních orgánů spolupracujících na strategii Evropa 2020, který by měl za cíl připomínat regionů a městům, aby přispívaly k úspěšné realizaci cílů strategie 2020.32

32

Evropský parlament: Usnesení evropského parlamentu. Europarl.europa.eu [online]. 2014 [cit. 2010-12-14]. Dostupné z:http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?type=TA&reference=P7-TA-20100470&language=CS

34

3.4

Význam a členění kontroly ve veřejné správě „Kontrola spočívá v pozorování stavu nějaké činnosti (věci) a ve vyhodnocování stavu

existujícího se stavem zamýšleným. K odstranění zjištěných rozdílů může k tomu oprávněný orgán činit potřebná nápravná opatření. Kontrolou v oblasti veřejné správy se sleduje dodržování zákonnosti, účelnosti a hospodárnosti záležitostí, které jsou předmětem kontroly. Uplatní-li se všechna výše uvedená hlediska kontroly, zda současně a v jakém pořadí, to závisí na řadě činitelů, z nichž významný je zejména vztah kontrolujícího a kontrolovaného. Kontrola spočívá buď v tom, že stát nebo jiný nositel veřejné správy: vykonává kontrolu činnosti svých vykonavatelů prostřednictvím orgánů, úřadů na veřejné správě nezávislých; v těchto případech jde o kontrolu veřejné správy, anebo prostřednictvím příslušného správního úřadu (orgánu) vykonává na základě zákona správní dozor nad činností nepodřízených fyzických a právnických osob. „Kontrolu v ČR z Ústavy vykonává Parlament (kontrola parlamentní), Nejvyšší kontrolní úřad (kontrola hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu) a soudy (kontrola soudní). Tato základní kontrolní struktura je doplněna o další články, které se označují také jako zprostředkovatelské (mediační), protože vstupují mezi vykonavatele veřejné správy a občana, resp. organizaci. Sem patří zejména veřejný ochránce práv, popř. zvláštní komise zřizované ad hoc pro určité situace nebo vyšetření určitých záležitostí zejména Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR. V širším pojetí kontroly veřejné správy mohou plnit obdobnou roli různé nestátní (nevládní) organizace např. Helsinský výbor, občanská sdružení, petiční výbory. Zvláštní formy zprostředkování představují intervence jednoho správního úřadu u jiného správního úřadu ve prospěch určitých skupin občanů nebo organizací (např. intervence ministerstva práce a sociálních věcí u ministerstva financí ve věci daní u sociálně slabých občanů). Do zprostředkovatelských funkcí se zahrnují též masová média (tisk, rozhlas, televize) upozorňující na pochybení správních úřadů a orgánů samosprávných celků obecně nebo v konkrétních případech. Výše uvedené případy kontroly označujeme jako kontrolu externí, protože ji vykonávají orgány nebo úřady strojící mimo organizační soustavu výkonné moci.“33

33

HORZINGOVÁ, Eva a NOVOTNÝ, Vladimír. Základy organizace veřejné správy v ČR. Plzeň: Aleš Čeněk s.r.o., 2008. ISBN 978-80-7380-096-3

35

3.5

Státní kontrola Zákon o kontrole (kontrolní řád) předpis č. 255/2012 Sb. stanoví, že:

Stát odpovídá za škodu způsobenou při výkonu státní moci za podmínek, které mu stanoví tento zákon. Stát odpovídá za škodu, kterou způsobily: 

státní orgány při výkonu své funkce,



právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona,



orgány územních samosprávných celků, pokud byla škoda způsobena při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona.

Stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena

36

4 Kontrolní mechanismy V této kapitole se budu zabývat druhy kontrol, a kdo je bude vykonávat. Kontrolní mechanismy se rozdělují na externí a interní kontrolu. Přičemž externí se člení na další kontrolu parlamentní, rozpočtovou, soudní a veřejného ochránce.

Externí kontrola veřejné správy

4.1 4.1.1

Parlamentní kontrola „Parlamentní kontrola bývá také označována jako kontrola politická. Spočívá v

kontrole činnosti moci výkonné zákonodárným orgánem. Při výkonu kontrolních pravomocí tohoto orgánu se klade důraz na to, že jde o zastupitelský sbor, jehož členové jsou přímo voleni občany. Rozsah parlamentní kontroly a pravomocí s tím spojené stanoví zpravidla přímo základní zákon státu, jímž je ústava. Nástroje parlamentní kontroly: rozpočtové prerogativy projevující se v pravomoci schvalovat státní rozpočet, kontrolovat jeho čerpání a schvalovat státní závěrečný účet. Právo zřizovat vyšetřovací komise popř. další kontrolní útvary, interpelační právo a právo vyslovit vládě nedůvěru. Kontrola nespočívá především v kontrole jednotlivých správních úřadů, ale v kontrole činnosti vlády.“

4.1.2

Finanční kontrola

„ Postavení a působnost orgánů, které rozpočtovou a účetní kontrolu provádějí, se různí v jednotlivých státech.“34 Zákon ukládá povinnost finanční kontroly správci, který neustále sleduje a vyhodnocuje hospodárnost, efektivnost a účelnost vynaložených prostředků ze státního rozpočtu. Kontrola je prováděna podle zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě. Bohužel je sporné, zda je kontrola kvalitní, efektivní a jaké jsou sankce za porušení efektivnosti. V praxi je kontrolován proces, jak jsou využity prostředky. Jejich správné zaúčtování a oprávněnost užívání prostředků

34

HORZINGOVÁ, Eva a NOVOTNÝ, Vladimír. Základy organizace veřejné správy v ČR. Plzeň: Aleš Čeněk s.r.o., 2008. ISBN 978-80-7380-096-3

37

Finanční kontrola musí vždy vycházet z právních i interních předpisů, které jsou platné v daném kontrolovaném období. Důležitým pravidlem pro vykonání kontroly je, že pro kontrolu příslušného období lze využít pouze ty předpisy, které byly v daném období platné a účinné. Použitá právní úprava: 

Zákon č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě



Vyhláška MF č. 416/2004 Sb., kterou se provádí zákon č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole



Zákon 552/1991 Sb., o státní kontrole.

Působnost k výkonu finanční kontroly je vykonávána: 

vzájemně mezi orgány veřejné správy,



mezi orgánem veřejné správy a žadatele, o veřejnou finanční podporu nebo někým, kdo tuto podporu přijímá,



finanční kontrolou vykonávanou podle mezinárodních smluv;



vnitřním kontrolním systémem orgánů veřejné správy.

Pro účely zhodnocení výsledků finanční kontroly v jejích jednotlivých součástech je Ministerstvem financí ČR každoročně vydávána zpráva o výsledcích finančních kontrol ve veřejné správě. Tento dokument se zpracovává na základě ustanovení § 22 zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů (o finanční kontrole), ve znění pozdějších předpisů a Plánu nelegislativních úkolů vlády a je předkládán k posouzení Vládě ČR, která se k němu vyjádří vydáním Usnesení, ve kterém zprávu vezme na vědomí a případně uloží dotčeným orgánům úkoly směřující k nápravě nedostatků ve zprávě zjištěných. Zprávy jsou vydávány pravidelně koncem druhého čtvrtletí roku následujícího, a tudíž aktuálně byla jako nejnovější vydána Zpráva o výsledcích finančních kontrol ve veřejné správě za rok 2013, ke které se Vláda ČR vyjádřila Usnesením ze dne 16. června 2014 č. 445. Způsob zpracování se řídí vyhláškou č. 416/2004 Sb., kterou se provádí zákon o finanční kontrole. Zpráva samostatně vyhodnocuje roční výsledky a účinnost systému finančního řízení a kontroly v odpovědnosti řídících a výkonných struktur, systému veřejnosprávních kontrol hospodaření s prostředky veřejných rozpočtů České republiky a systému veřejnosprávních kontrol a auditů finančních prostředků ze zahraničí. Zároveň se

38

zabývá výsledky činnosti interního auditu v orgánech veřejné správy, ochranou proti podvodnému jednání, a přináší ucelené informace o závažných zjištěních z vykonaných finančních kontrol a centrální harmonizace finanční kontroly ve veřejné správě. Její součástí je vždy vyhodnocení plnění usnesení vlády České republiky, které se vztahuje ke Zprávě o výsledcích finančních kontrol ve veřejné správě za předešlý rok, čímž je zajištěna kontinuita při provádění kontroly a následném vyhodnocování zjištěných informací a plnění úkolů směřujících ke zlepšení stavu. Např. ve výše zmíněném dokumentu vypracovaném za rok 2013 je obsaženo vyhodnocení plnění pokynů, kterými byl uložen ministru financí ve spolupráci s ostatními členy vlády úkol k zajištění koordinace plánů veřejnosprávních kontrol veřejné finanční podpory poskytnuté ze státního rozpočtu nebo z Národního fondu a úkol ke zlepšení implementace operačních programů spolufinancovaných ze strukturálních fondů, Fondu soudržnosti a Evropského rybářského fondu Evropské unie především v oblasti řídící kontroly a řešení nesrovnalostí. Hodnocení výsledků finančních kontrol, které je ve zprávách uváděno, vychází z poznatků ze zpráv o výsledcích finančních kontrol, které v souladu s ustanovením § 22 odst. 2 zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole, předkládá Ministerstvu financí každý orgán zodpovědný za plnění hospodaření v rámci kapitol státního rozpočtu, všechny kraje, hlavní město Praha a regionální rady regionů soudržnosti. Tyto podklady od jednotlivých správců kapitol státního rozpočtu, krajů a hlavního města Prahy zahrnují informace z ročních zpráv jednotlivých orgánů veřejné správy, které jsou jimi zřizovány. V rámci zpráv od krajů včetně hlavního města Prahy je přinášeno i krátké vyhodnocení výsledků finančních kontrol, jenž je zahrnuto v ročních zprávách, které předkládají statutární města, jejich části a dále také jednotlivé obce. Ministerstva financí využívá při sestavování zprávy také zkušenosti získané z výkonu činnosti Auditního orgánu finančních prostředků poskytnutých České republice Evropskou unií. 35 Kontrolu vykonává Nejvyšší kontrolní úřad, který se řídí zákonem č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, který nabyl účinnosti 1. 7. 1993. Přímo v Ústavě (čl. 97) je zakotvena existence o Nejvyššího kontrolního úřadu. Svou funkci vykonává samostatně a není závislý na moci zákonodárné, ani výkonné. Úřad vykonává jak kontrolu s hospodařením

35

Ministerstvo financí ČR: Kontroly ve veřejné správě. Mfcr.cz [online]. 2014 [cit. 2014-06-26]. Dostupné z:http://www.mfcr.cz/cs/verejny-sektor/monitoring/kontroly-ve-verejne-sprave

39

se státním majetkem a finančními prostředky vybíranými na základě zákona ve prospěch právnických osob s výjimkou prostředků vybíraných obcemi nebo kraji v jejich samostatné působnosti tak kontrolu státního závěrečného účtu České republiky a jejího plnění., tak i hospodaření s prostředky, které byly poskytnuty České republice ze zahraničí, a s prostředky, za něž převzal stát záruky. Tak též kontroluje vydávání, umořování státních cenných papírů a zadávání státních zakázek. Při výkonu kontroly Úřad prověřuje, zda jsou vykonávané činnosti v souladu s právními předpisy. Pokud nejsou v souladu s právním předpisem, tak jsou neplatná. Ověřuje, aby vykonávaná činnost byla místní příslušná, hospodárná a účelná.

4.1.3

Soudní kontrola „Cílem soudní kontroly je ochrana subjektivních práv dotčených akty veřejné správy a

tím i kontrola zákonnosti výkonu veřejné správy. Možnost přezkoumávat správní rozhodnutí, činit opatření proti nečinnosti, správních orgánů, řešit kompetenční spory nezávislým soudem představuje neúčinnější kontrolu činností veřejné správy a je měřítkem vyspělosti každého státu. Výstavba institucí soudní kontroly byla v České republice dokončena zřízením Nejvyššího správního soudu a vydáním soudního řádu správního.“ 36

4.1.4

Veřejný ochránce práv „Mezi významné instituce kontrolující činnost veřejné správy patří veřejný ochránce

práv (ombudsman). Smyslem tohoto starobylého úřadu je dát lidem ochranu proti veřejným úřadům a informovat příslušné úřady, vládu i parlament o závadách a podávat jim návrhy na jejich odstranění. Je to nezávislý státní orgán, na který se může obrátit občan s podáním nebo stížností, pokud si myslí, že byl správním úřadem nebo orgánem územního samosprávného celku poškozen ve svých právech nebo možnostech, nebo že příslušný úřad k nim přihlížel nedostatečně.“37 V literatuře Odpovědnost veřejné správy od pana Klímy je definován pojem ombudsman – vznikl ve Švédsku již ve 13. Století, v současnosti je ústavním institutem v řadě zemí. Vlastní název tohoto orgánu je přitom různý: Mluvčí občanských práv (Polsko), Národní zástupce práv (Rakousko), Parlamentní komisař pro administrativu (Velká Británie), 36

HORZINGOVÁ, Eva a NOVOTNÝ, Vladimír. Základy organizace veřejné správy v ČR. Plzeň: Aleš Čeněk s.r.o., 2008. ISBN 978-80-7380-096-3 37

HORZINGOVÁ, Eva a NOVOTNÝ, Vladimír. Základy organizace veřejné správy v ČR. Plzeň: Aleš Čeněk s.r.o., 2008. ISBN 978-80-7380-096-3

40

Mediateur (zprostředkovatel, Francie), Ochránce lidu (Španělsko), Zmocněný ochránce Spolkovým sněmem (Německo. Orgán typu ombudsmana posuzuje stížnosti na porušení ústavních práv často poté, když byly vyčerpány všechny zákonné způsoby, které by vedly k jejich rozhodnutí. Zákon č. 349/1999 Sb.; o Veřejném ochránci práv: Vymezuje působnost Veřejného ochránce práv. Působí k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených v tomto zákoně. V případě, že v rozporu s právem, rozhodnutí neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívá k ochraně základních práv a svobod. Jeho působnost se vztahuje na ministerstva a jiné správní úřady s působností pro celé území státu, správní úřady jim podléhající, Českou národní banku, pokud působí jako správní úřad, Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, orgány územních samosprávných celků při výkonu státní správy, a není-li dále stanoveno jinak na Policii České republiky, Armádu České republiky, Hradní stráž, Vězeňskou službu České republiky, dále na zařízení, v nichž se vykonává vazba, trest odnětí svobody, ochranná nebo ústavní výchova, ochranné léčení, zabezpečovací detence, jakož i na veřejné zdravotní pojišťovny. Ochránce navštěvuje místa, kde se nacházejí nebo mohou nacházet osoby omezené na svobodě veřejnou. Za cíl si klade posílit ochranu těchto osob před mučením, nelidským, ponižujícím zacházením nebo trestáním a jiným špatným zacházením. Působnost ochránce se vztahuje na: 

„ zařízení, v nichž se vykonává vazba, trest odnětí svobody, ochranná nebo ústavní výchova, ochranné léčení anebo zabezpečovací detence,



další místa, kde se nacházejí nebo mohou nacházet osoby omezené na svobodě veřejnou mocí, zejména policejní cely, zařízení pro zajištění cizinců a azylová zařízení,



místa, kde se nacházejí nebo mohou nacházet osoby omezené na svobodě v důsledku závislosti na poskytované péči, zejména zařízení sociálních služeb a jiná zařízení

41

poskytující obdobnou péči, zdravotnická zařízení a zařízení sociálně-právní ochrany dětí.“38 Mezi další činnost ochránce práv patří to, že zabývá právem na rovné zacházení a ochrany před diskriminací a provádí sledování zajištění cizinců a výkonu správního vyhoštění, předání nebo průvozu zajištěných cizinců a trestu vyhoštění cizinců, kteří byli vzati do vyhošťovací vazby nebo kteří vykonávají trest odnětí svobody Působnost ochránce se nevztahuje na Parlament, prezidenta republiky a vládu, na Nejvyšší kontrolní úřad, na zpravodajské služby České republiky, na orgány činné v trestním řízení, státní zastupitelství a na soudy. Výjimka je u orgánů správy státního zastupitelství a státní správy soudů. Ze své funkce je oprávněn podat návrh na zahájení řízení podle zákona o řízení ve věcech soudů a státních zástupců a zúčastnit se tohoto řízení. Naopak není oprávněn zasahovat do činností rozhodování úřadů a zařízení jiným způsobem než jakým stanoví zákon. Ochránce je volen Poslaneckou sněmovnou. Návrh na do funkce po dvou podává prezident republiky. Ochránce může být zvolen pouze na dvě bezprostředně po sobě jdoucí funkční období. Funkční období šest let. Ochráncem může být zvolen každý, kdo je volitelný do Senátu. Pokud není ochránce přítomný, zastupuje jo jeho zástupce v plném rozsahu nebo ho může pověřit výkonem části své působnosti. 39 „Náležitosti a způsob vyřizování podnětu: z podnětu musí být jasné:

38



kdo jej činí



kterého úřadu se týká



v čem je spatřována nesprávnost jeho postupu



doklad o tom, že tento úřad byl neúspěšně vyzván k nápravě

ČESKO. Zákon č. 349 ze dne 08.12.1999 o Veřejném ochránci práv. In: Sbírka zákonů České republiky.

1999 39

ČESKO. Zákon č. 349 ze dne 08.12.1999 o Veřejném ochránci práv. In: Sbírka zákonů České republiky. 1999

42



pokud se podnět týká rozhodnutí, je třeba, aby stěžovatel přiložil jeho stejnopis (kopii). Znamená to, že na ombudsmana se nelze obracet hned, když se úřad podle názoru

stěžovatele dopustil pochybení. Občan se nejprve musí pokusit domoci se svých práv přímo u příslušného úřadu sám, a teprve v případě neúspěchu může požádat o pomoc ombudsmana. Podněty ochránci lze podávat: 

písemně: na adresu sídla veřejného ochránce práv:



elektronicky: pomocí elektronické podatelny,



na elektronických nosičích (disketa, CD; formáty HTML, TXT, RTF, DOC, PDF), které lze doručit do podatelny nebo zaslat poštou,



e-mailem,



nebo osobně: v pracovní dny do podatelny Kanceláře veřejného ochránce práv nebo je v tutéž dobu a na téže adrese osobně podat do protokolu, který se stěžovatelem sepíše právník Kanceláře.

Co může ombudsman se stížností udělat: Ombudsman má rozsáhlá oprávnění provádět v jednotlivých věcech nezávislá šetření, při zjištění pochybení může požadovat od úřadů či institucí, aby zjednaly nápravu. Nemůže však měnit nebo rušit jejich rozhodnutí. Ombudsman může podle § 12 zákona podnět odložit pokud: 

nespadá do jeho působnosti (týká se orgánů, vůči nimž nemá ombudsman žádné pravomoci, např. soudů),



nemá stanovené náležitosti (a stěžovatel je ve stanovené lhůtě nedoplní),



je zjevně neopodstatněný,



byl podán víc než rok po události, jež je předmětem stížnosti,



byl již prošetřen,



netýká se osoby, která podnět podala.

43

Nejspornějším důvodem pro odložení je situace, kdy se podnět netýká osoby, která podnět podala. Zde záleží na výkladu toho, kdy se určitá úřední činnost někoho týká. Tato otázka nabývá na důležitosti zejména tehdy, pokud občan upozorňuje na pochybení úřadu související, spíše s poškozováním veřejných než soukromých zájmů. Ombudsman může vyhodnotit otázku, zda se podnět týká osoby, která jej podala, nebo ne, podle vlastního uvážení. Ve sporných případech lze v podnětu vždy navrhnout, aby se ombudsman věcí případně zabýval i z vlastní iniciativy, k čemuž ho opravňuje § 9 písm. d) zákona. Je třeba podotknout, že současný ombudsman tohoto ustanovení na základě podnětů nevládních organizací opakovaně využil. Pravomoci ombudsmana vůči orgánům, jejichž činnost je oprávněn prošetřovat, zahrnují oprávnění vstupovat do všech prostor úřadů, nahlížet do spisů správních orgánů, klást otázky zaměstnancům úřadů, účastnit se ústních jednání a klást otázky přítomným osobám. Úřady jsou povinny mu na jeho žádost předložit požadované dokumenty a poskytovat mu pomoc při jeho šetřeních (§ 16). Veřejný ochránce práv má vzhledem k našemu členství v EU povinnost v každém konkrétním případě zkoumat, zda nedošlo nejen k porušení práva národního, českého, ale zároveň, zda bylo úřadem respektováno i právo evropské. (V praxi jsou pro činnost národních úřadů významné zejména dva druhy právních předpisů, které orgány Evropské unie vydávají nařízení a směrnice.) Pokud ombudsman při šetření zjistí porušení právních předpisů nebo jiná pochybení, je povinen nejprve vyzvat úřad, aby v přiměřené lhůtě přijal opatření k nápravě. Jestliže se tak nestane, nebo pokud přijatá opatření považuje ombudsman za nedostatečná, vyrozumí o tom stěžovatele i úřad svým závěrečným stanoviskem. Součástí tohoto stanoviska by měl být i návrh opatření k nápravě. O případech, kdy ani tímto postupem nedojde k nápravě, je ombudsman povinen informovat Poslaneckou sněmovnu. Povinností ombudsman je o výsledku svých šetření vždy vyrozumět stěžovatele, a to i v takovém případě, že žádné porušení právních předpisů nezjistí. Ve druhém případě, kdy zjistí pochybení, musí stěžovateli taktéž sdělit, zda považuje opatření, která úřad provedl k nápravě, za dostatečná, a pokud ne, jaká jiná opatření navrhuje. 44

Proti způsobu vyřízení a rozhodnutí o podnětu ochráncem není přípustný opravný prostředek.“40 Vedle veřejného ochránce práv, který řeší výhradně záležitosti týkající se České republiky, existuje i evropského ochránce práv. Evropský veřejný ochránce práv je volen Evropským parlamentem na dobu pěti let, přičemž jeho funkční období lze jednou prodloužit. V případě, že by uchazeč chtěl zúčastnit procesu výběru, musí jej podpořit alespoň 40 poslanců z nejméně dvou členských států EU. Uchazeči, kteří splní předepsané podmínky, budou vyzváni, aby představili své priority na slyšení v Petičním výboru. Způsob, kterým volí Evropský parlament nového evropského veřejného ochránce práv je tajné hlasováním. Evropský veřejný ochránce práv usiluje o to, aby byly výsledky podaných stížností proti orgánům Evropské unie spravedlivé. Cíl každého ochránce práv je budovat důvěru prostřednictvím styku mezi občany a Evropskou unií, a podporovat nejvyšší standardy chování v orgánech Unie, což je logické, jelikož mnoho občanů mělo při vstupu do EU pochybnosti, tímto tak podporuje důvěru občanů k EU, ví, že se mohou v případě pochybností na někoho obrátit.41 Evropský veřejný ochránce práv má za úkol provádět šetření případy souvisejícími s nesprávným úředním postupem ze strany orgánů či institucí Evropské unie a jedná přitom z vlastního

podnětu nebo

na základě podaných stížností ze strany občanů EU.

Cílem instituce evropského veřejného ochránce práv, zřízené Maastrichtskou smlouvou jako prvek evropského občanství, je vylepšit ochranu občanů v případech, kdy úřední orgány či instituce Společenství pochybí a postupují nesprávně a podpořit tak otevřenost a demokratickou kontrolu rozhodovacích postupů a správy orgánů Společenství. 42 Pravidla a obecné podmínky pro výkon funkce veřejného ochránce práv jsou vymezeny v úředním věstníku EU a to usnesením Evropského parlamentu o přijetí rozhodnutí Evropského parlamentu ze dne 18. června 2008, o pravidlech a obecných podmínkách pro výkon funkce veřejného ochránce práv. 40

Obcan.ecn.cz [online]. 2008 [cit. 2008-11-20]. Dostupné z: http://obcan.ecn.cz/index.shtml?w=u&x=250271

41

Evropský kodex řádné správní prace [online]. 2013 [cit. 2013]. Dostupné z:http://www.ombudsman.europa.eu/cs/resources/code.faces#/page/1 42

Evropský veřejný ochránce práv [online]. 2014. vyd. 2014 [cit. 2014-04]. Dostupné z:http://www.europarl.europa.eu/aboutparliament/cs/displayFtu.html?ftuId=FTU_1.3.16.html

45

Evropský parlament se shodl na tom, že: je důležité, pro úspěch činností veřejného ochránce práv, aby měl důvěru od občanů v jeho schopnost provádět nestranná šetření v případech, kde údajně došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Dále bylo zapotřebí upravit statut veřejného ochránce práv tak, aby umožňoval jakýkoli možný vývoj právních ustanovení nebo judikátů týkajících se zásahu orgánů, úřadů a agentur Evropské unie ve věcech předložených Soudnímu dvoru. Dále je zapotřebí, aby veřejný ochránce práv mohl sdělovat orgánům nebo institucím jakékoli informace spadající do jejich působnosti. A proto v těchto věcech vynesl usnesení. Veřejný ochránce práv může v případě, že to důležité pro prošetření věci spolupracovat s orgány stejného typu, které jsou v některých členských státech avšak při dodržení vnitrostátních předpisů. Orgány a instituce Společenství musí poskytnout veřejnému ochránci práv požadované informace a umožnit mu přístup k dotyčné dokumentaci. Orgány nebo instituce zpřístupňující utajované skutečnosti nebo dokumenty zmíněné o jejich utajení veřejného ochránce práv informují. Ten se může dohodnout ohledně utajovaných dokumentů s dotyčným orgánem nebo institucí na podmínkách zacházení. Veřejný ochránce práv a jeho zaměstnanci, jsou povinní nesdělovat žádné informace a dokumenty se kterými byli v průběhu řízení seznámeni. Jsou zvlášť povinni nezveřejňovat žádné utajované informace nebo dokumenty poskytované veřejnému ochránci práv, a to především citlivé informace nebo dokumenty, na něž se vztahuje právo Společenství, a to v případě, že se jedná o ochranu osobních údajů i veškerých skutečností, které by mohli poškodit stěžovatele nebo jinou zúčastněnou sobu. Jestliže se veřejný ochránce práv v rámci šetření dozví o skutečnostech, jež podle něj spadají do oblasti trestního práva, ihned bez zbytečných průtahů o tom uvědomí příslušné vnitrostátní orgány prostřednictvím zastoupení členských států u Evropského společenství, spadá-li případ do jejich pravomocí, příslušné orgány či instituce Společenství, nebo úřady pověřené bojem proti podvodům. V případě potřeby může veřejný ochránce práv také informovat dotyčný orgán nebo dotyčnou instituci Společenství o skutečnostech nasvědčujících tomu, že jednání některého z jejich úředníků či zaměstnanců spadá do působnosti disciplinárních předpisů.43

43

Úřední věstník Evropské unie [online]. [cit. 2008-06-18]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/ http://eurlex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?qid=1430044688352&uri=CELEX:52008IP0301

46

Jsem toho názoru, že vznik institutu veřejného ochránce práv je významný z hlediska vztahu mezi veřejností a státem a má pozitivní vliv na jejich prohlubování jejich a zkvalitňování, jelikož veřejnost získala větší jistotu, že jejich problémy budou spravedlivě řešeny.

4.2

Interní kontrola veřejné správy „Pokud se kontrola veřejné správy provádí také v rámci samotné organizační soustavy

výkonné moci, označujeme ji jako interní. Taková kontrola vyplývá ze způsobu řízení organizaci či soustavě organizací a je výrazem hierarchické struktury, kdy vyšší orgán nebo úřad kontroluje činnost orgánu nebo úřadu nižšího.“44 Na postupech při výkonu veřejné správy uplatňuje převážně instanční postup. Při projednávání jedné věci se na tom podílí více správních orgánů. Jeden úřad své rozhodnutí realizuje a druhý ho zkontroluje. Je tím zvýšena ochrana zákonnosti a správnosti rozhodování. 45 Kontrolu výkonu samostatné i přenesené působnosti upravuje zákon č. 129/2000 Sb. Zákon o krajích. Pokud není stanoveno jinak, kontrolují výkon samostatné působnosti svěřené orgánům krajů ministerstvo a výkon přenesené působnosti svěřené orgánům krajů věcně příslušná ministerstva nebo jiné ústřední správní úřady.

44

HORZINGOVÁ, Eva a Vladimír NOVOTNÝ. Základy organizace veřejné správy v ČR. Plzeň: Aleš Čeněk s.r.o., 2008. ISBN 978-80-7380-096-3 45

KLÍMA, Karel. Odpovědnost veřejné moci. Praha: Metropolitan University Prague Press, 2013, 536 s. ISBN 978-80-86855-94-3.

47

5 Dozor V této kapitole budu rozebírat dozor státní správy. Konáním orgánů veřejné správy, kterým zjišťuje jednání jiných subjektů a porovnává ho s požadavky platného práva členění. Dozor se dělí na vnější dozor, který je vůči nepodřízeným subjektům a vnitřní dozor takzvaný služební dohled vůči podřízeným orgánům.

Dozor státu nad výkonem samosprávy

5.1

Obdobné pojetí výkonu kontroly přicházelo v úvahu u kontroly vykonávané v působnosti orgánů místní správy, tj. především u kontroly, vykonávané okresními úřady. Dne 31. 12. 2002 však ukončilo svoji činnost 73 okresních úřadů a jejich působnosti byly přeneseny převážně na 205 obcí s rozšířenou působností. Jedním z důvodu jistě bylo, že nad méně úřady se lépe vykonává dozor. Menší část kompetencí zaniklých okresních úřadů byla s účinností od 1. 1. 2003 přenesena na krajské úřady a na další správní úřady Kraje mají ústavněprávní statut, to znamená, že je lze vytvořit nebo zrušit jen ústavním zákonem. Krajský úřad v přenesené působnosti vykonává dozor nad výkonem samostatné a přenesené působnosti obcí podle zvláštního zákona. Dozor je zaměřen výhradně na následné posuzování dodržování zákonnosti a je prováděn tak, aby nebyla omezována samostatná působnost a rozhodovací pravomoc orgánů obce.46 „ Zvláštní charakter kontrolní činnosti má dozor státu nad výkonem samosprávy, který se realizuje ze strany státu ve třech oblastech třech: zákonnosti samosprávy, hospodaření samosprávy a výkonu státní správy v rozsahu přenesené působnosti. Příliš velké ambice státu dozorovat činnost samosprávy může vést k jejímu faktickému omezování. V souvislosti s dozorem státu nad samosprávou nutno uvést audit jako nástroj k ověřování stavu hospodaření a účetnictví samosprávných celků. V ČR mají obce povinnost dát přezkoumat hospodaření obce za uplynulý kalendářní rok krajským úřadem nebo auditorem. Přezkoumání hospodaření upravuje zvláštní právní předpis (zák. č.420/2004 Sb.) 46

Seminar.pise.cz. [online]. 2007 [cit. 2007-12-15]. Dostupné z: http://seminar.pise.cz/3-kapitola-3-kontrola-veverejne-sprave.html

48

Smysl kontroly veřejné správy v jejich různých aspektech spočívá nepochybně v omezování výkonné moci a jejího aparátu a zabraňuje tak její degeneraci (vývoji).“ 47

5.2

Dozor nad výkonem samostatné působnosti Při výkonu tohoto dozoru je příslušné ministerstvo vnitra ve spolupráci s věcně

příslušnými ministerstvy a ostatními věcně správními úřady. Při dozoru ministerstvo vnitra ve spolupráci s věcně příslušnými ministerstvy a ostatními věcně příslušnými ústředními správními úřady se dohlíží formou kontroly na soulad obecně závazných vyhlášek kraje se zákony a soulad ostatních usnesení a rozhodnutí orgánů kraje (spadajících do samostatné působnosti) se zákony a jinými právními předpisy vydanými na základě zákona.

5.3

Dozor nad výkonem přenesené působnosti Dozor nad výkonem přenesené působnosti mají na starost věcně příslušná ministerstva

a ostatní věcně příslušné ústřední správní úřady. Každý projednávaný případ má na starost místně příslušný orgán. Bližší informace o dozoru jsou uvedeny v knize Základy organizace veřejné správy48

47

HENDRYCH, Dušan. Správní věda -Teorie veřejné správy. Praha: ASPI, a.s., 2007,212s. ISBN 978-80-7357248-8 48

HORZINGOVÁ, Eva a Vladimír NOVOTNÝ. Základy organizace veřejné správy v ČR. Plzeň: Aleš Čeněk

s.r.o., 2008. ISBN 978-80-7380-096-3.

49

6 Odpovědnost veřejné moci „Veřejná moc je složitý mechanismus institucí, vztahů mezi nimi, procesních pravidel, ale i psaných a nepsaných organizačních činností, jejichž prostřednictvím jsou vykonávány mocenské funkce. Mocenskou soustavu tvoří orgány a organizace veřejné správy, zejména pak stát a orgány územní samosprávy.“49 Pokud nesu za něco odpovědnost, vzniká mi tak závazek, že za nesplnění si ponesu následky. Jestliže pak nesu odpovědnost za státní majetek či finance, měla by být má obezřetnost o to pozornější. Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou vykonavateli veřejné moci a k tomuto výkonu jsou vybaveny právními, hmotnými, personálními a jinými prostředky. Při své činnosti se pohybují v rámci, který je vymezen psanými normami i nepsanými normami. Stát spolu s dalšími složkami veřejné moci (například územní samosprávy) jsou při výkonu veřejné moci nadřazeny ostatním subjektům, jejichž vyžadované chování právě veřejná moc kontroluje a v té souvislosti i vynucuje a sankcionuje. Z toho vyplývá, že stát prostřednictvím právních norem určuje postupy jiných subjektů v různé míře, ale také předepisuje vlastní chování, za které je také odpovědný. To platí v zejména v případě, kdy stát plní určitou organizační a také ochranou nebo garanční funkci, se sám zavazuje k určitému chování. Je tedy subjektem oprávnění, při kterém vyžaduje určité plnění od jiných osob a zároveň je subjektem povinnosti, který musí vykonávat. Stát lze vnímat jako celek, který plní s funkcemi systémovými a zároveň ho lze vnímat jako soubor jednotlivých státních orgánů tj. samostatných jednotek, prostřednictvím kterých působí a které mají právním řádem určené vlastní pravomoci a působnosti, sloužící konkrétních funkcí státu. Samotné právo stát vytváří prostřednictvím parlamentu a dalších orgánů, které jsou k tomu Ústavou zmocněny, a tím sám sebe reguluje a sám sobě určuje odpovědnost za výkon veřejné moci. Stát je tedy v pozici, kdy má být sám před sebou odpovědný a případně i sám sebou sankcionovatelný. Při fungování moderního demokratického státu je nezbytné, aby byla jeho právním řádem ustavena vzájemná kontrolovatelnost a tedy i mocenská vyváženost mezi 49

KLÍMA, Karel. Odpovědnost veřejné moci. Praha: Metropolitan University Prague Press, 2013, 536 s. ISBN 978-80-86855-94-3.

50

jednotlivými jeho orgány, čímž by měla být zajištěna co největší spravedlnost při výkonu veřejné moci. 50

Státní aparát jako vykonavatel veřejné moci a jeho

6.1

odpovědnost Přestože se obecně předpokládá, že se stát při svých činnostech, jejichž pravidla sám určuje, nebude mýlit a tedy ani nezpůsobí žádnou škodu, v praxi samozřejmě takové případy mohou nastat. To může být způsobeno zejména lidským faktorem, který při výkonu veřejné moci působí. Kromě vytváření kvalitního právního řádu je tedy neméně důležitá kvalita osob, prostřednictvím kterých je činnost státu vykonávána. Plnění funkcí státu těmito osobami jeho jménem se nazývá státní služba. Právní řád stanovuje podmínky obsazování státního aparátu a požadavky na jeho pracovníky. Ty jsou odlišné od běžných pracovně právních vztahů. Ve státní službě se setkáváme s podřízeností a nadřízeností jednotlivých pozic spojených s různou mírou práv a materiálních požitků Jak již bylo zmíněno v úvodu této kapitoly, příslušníci státního aparátu se mohou při své činnosti mýlit a chybovat a to i přestože musí svou práci vykonávat s maximální pečlivostí, jelikož jsou zodpovědní za výkon funkce státu a pracují pod jeho jménem. Služební zákon - č. 218/2002 Sb. upravuje postupy zaměstnanců státní správy. Státní zaměstnanec je odpovědný za plnění povinností plynoucích z právních předpisů. Při porušení těchto předpisů nese kárnou odpovědnost, která je také upravena ve služebním zákoně: „ Za kárné provinění lze uložit státnímu zaměstnanci některé z těchto kárných opatření: 

písemná důtka,



snížení platu až o 15 % na dobu až 3 kalendářních měsíců,



odvolání ze služebního místa představeného, nebo



propuštění ze služebního poměru.

50

KLÍMA, Karel. Odpovědnost veřejné moci. Praha: Metropolitan University Prague Press, 2013, 536 s. ISBN 978-80-86855-94-3.

51

Kárné opatření nelze uložit, byl-li státní zaměstnanec za týž skutek pravomocně odsouzen soudem; bylo-li kárné opatření uloženo dříve, zruší se s účinností ode dne uložení. Rozhodnutí o uložení kárného opatření, které je v právní moci, se zakládá do osobního spisu státního zaměstnance. Drobné nedostatky ve službě může nadřízený představený, popřípadě služební orgán, vyřídit tím, že je státnímu zaměstnanci vytkne. Kárná odpovědnost státního zaměstnance za kárné provinění zaniká, jestliže v době jednoho roku od jeho spáchání nebyl podán návrh na zahájení kárného řízení.“ 51

6.2

Koncepce právního státu jako základ odpovědnosti veřejné moci Dále se v knize Odpovědnost veřejné moci od pana Klímy zmiňuje o koncepci

právního státu, státním aparátu jako vykonavateli veřejné moci, o nápravě důsledků způsobených činností orgánů veřejné moci i o odpovědnosti veřejných sborů. Fungování právního státu podle jeho moderní koncepce se zakládá na stanovení pravidel, podle kterých orgány veřejné správy jednají. A v neposlední řadě také na opravitelnosti jejich rozhodnutí. Jsou v podstatě 2 možné způsoby jak zjistit správnost rozhodování respektive existenci chyby. Zaprvé přichází podnět od vnějšího subjektu, ke kterému rozhodování směřuje a za druhé přichází podnět přímo ze systému orgánů veřejné správy. V prvním případě se řeší ochrana práv a svobod subjektů podřazených ve veřejné správě a ve druhém případě dělba moci ve veřejné správě a zejména zákonnost, efektivnost a úroveň tohoto rozhodování. Je totiž nezbytné, aby moderní veřejná moc měla uvnitř sebe sama systémy vlastní kontrolovatelnosti. To je při existenci více odlišných odvětví zajištěno na kolegiální funkci systémově nadřazených orgánů nebo také formou připomínkových řízení a možných kompetenčních sporů. V rámci konkurence jednotlivých složek státní moci lze pochybení v jednom odvětví opravit díky akci orgánů jiného odvětví. 51

ČESKO. Zákon č. 218 ze dne 26.04. 2002 služební zákon. In: Sbírka zákonů České republiky. 2002

52

Odpovědnost veřejné moci je spjata se systémem dělby moci. Pochybení jednoho článku veřejné moci, lze zjistit a opravit opět jen samotnou veřejnou moci. Tím se má na mysli jiný článek veřejné moci. Například se jedná o soudní přezkum rozhodování orgánů veřejné správy.

Náprava důsledků způsobených činností orgánů veřejné

6.3

moci Jako důsledek vyplývající z celkové odpovědnosti orgánů veřejné moci poté, co jako následek jednání veřejné moci byla škoda uznána je náprava v rukou orgánů veřejné moci. Tato náprava může mít podobu: 

navrácení do původního stavu, pokud lze pochybení napravit s ohledem na důsledek,



slovní náprava (písemnou nebo ústní omluvu lze uznat spíše za doplnění nápravy jiné, neboť obvykle dostatečná a škodu nemůže sama napravit,



hmotněprávní, včetně finanční náhrady, která se může jevit jako nejlepší použitelná možnost, i když je pouze srovnatelně hodnotově vyjádřitelná, k nimž rozhodnutím veřejné moci došlo.

V systému odpovědnosti veřejné moci je postihována i individuální odpovědnost úředníka, který jedná jménem veřejné moci. Tato odpovědnost může vycházet z Ústavy nebo se může jednat o odpovědnost administrativněprávní nebo zaměstnanecká. Odpovědnost veřejných sborů se posuzuje z hlediska jejich úkolů, jelikož plní veřejné úkoly. Dělí se na veřejné sbory ozbrojená a neozbrojené. Podle zákona č. 361/ 2003 o služebním poměru jsou veřejnými sbory Policie, Hasičský záchranný sbor, Celní správa, Vězeňská služba, Generální inspekce bezpečnostních sporů, Bezpečností informační služba a Úřad pro zahraniční styky a informace. Vojenská policie je součástí Ministerstva obrany a je zřízena za účelem k ochraně ozbrojených sil České republiky. Odpovědnost veřejných sborů upravuje zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Při nesprávném úředním postupu

odpovídá za škodu stát. Stát nese svou část odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu soudnictví a při výkonu státní správy, územní samosprávné celky a za škodu způsobenou při výkonu veřejné správy v rámci samosprávy. Je to taková odpovědnost státu, které se nemůže 53

odpovědnost v žádném případě vzdát. Pokud obecní policie při výkonu své funkce způsobí škodu, tak za ní nese odpovědnost obec.52 Povinnost úředníka územního celku řádně hospodařit a ochraňovat veřejný majetek územního celku je vytyčena v zákoně č. 312/2002 Sb., o úřednících samosprávných celků. Jeho odpovědnost za škodu způsobenou územnímu celku porušením výše uvedených, jakož i dalších povinností se řídí § 250 a následujícími ustanoveními zákoníku práce. Úředník je povinen nahradit územnímu celku skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže neodčiní škodu uvedením v předešlý stav. Výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého úředníka částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu. Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně – v tomto případě je úředník povinen rovněž nahradit ušlý zisk. Na rozdíl od občanskoprávní úpravy zde musí územní celek prokázat vedle samotného způsobení škody rovněž i zavinění. 53

52

KLÍMA, Karel. Odpovědnost veřejné moci. Praha: Metropolitan University Prague Press, 2013, 536 s. ISBN 978-80-86855-94-3. 53

Osobní odpovědnost veřejných funkcionářů [online]. 2010-09-10. 2010 [cit. 2015-04-26]. Dostupné z: Osobní odpovědnost veřejných funkcionářů [online]. 2010-09-10. 2010 [cit. 2015-04-26]. Dostupné z: http://www.bezkorupce.cz/wp-content/uploads/2011/08/Osobni_odpovednost_verejnych_funkcionaru.pdf

54

Závěr Na závěr bych chtěla shrnout celou mou práci, kde jsem se zabývala kontrolou veřejné správy. Rozdělila jsem kontrolu veřejné správy do několika kapitol, které jsem následně podrobněji rozpracovala. Cílem této bakalářské práce bylo nejen vysvětlit pojem veřejné správy, ale také jsem chtěla zanalyzovat, čím konkrétně se veřejná správa zabývá, jaké orgány do ní patří a jaké mají pravomoci. Hlavním zaměřením bylo popsat to, kdo veřejnou správu kontroluje a jakým způsobem. V první kapitole jsem se zabývala samotným pojmem veřejné správy, kterou jsem se snažila výstižně charakterizovat. Na tuto charakteristiku jsem v druhé kapitole navázala popsáním členěním státní moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní, což vyplývá z Ústavy ČR. Ve třetí kapitole jsem se začala již konkrétně zabývat samotnou podstatou mé práce, což je kontrola veřejné správy. Vyjmenovala a popsala jsem hlavní zásady kontroly a principy, na kterých je tato kontrola vykonávána, kdo kontrolu provádí a jakým způsobem. V této kapitole jsem také vysvětlila pojem „dobrá správa“, která je úzce spjata s veřejnou správou a má pro ni veliký význam, přestože neexistuje žádné jeho zákonné ukotvení. Dále jsem se zabývala systémem kontrolních mechanismů ve veřejné správě, které předně dělí na externí a interní a poté se rozčleňují. V tomto bodě musím zmínit, že všechny druhy kontrol jsou velmi důležité a chtěla bych zdůraznit nutnost jejich vzájemné vyváženosti, která vede k objektivnímu dohledu na veřejnou správu. V další kapitole jsem se rozepsala o subjektech, které vykonávají dozor. Tématem poslední části mé práce je odpovědnost veřejné moci, kde jsem se snažila popsat, konkrétní dopady odpovědnosti na jednotlivé orgány veřejné správy. Po zpracování mé práce jsem došla k závěru, resp. musela pozitivně zhodnotit, že v České republice existuje několik druhů kontrol veřejné správy a to na různých úrovních, čímž se dá předejít možným negativním důsledkům při jejím výkonů a to jak z hlediska dopadu na konkrétní případy konkrétních občanů, tak i z hlediska jejího hospodárného a efektivního fungování, kdy existuje účinná snaha zamezovat zbytečnému plýtvaní prostředky veřejných rozpočtů. Nelze však opominout, že celý mechanismus kontroly veřejné správy bude vždy alespoň zčásti ovlivňován lidským faktorem, tj. osobami, které jej vykonávají, a výkon jejich funkce může být ovlivněn jejich charakterovými a morálními vlastnostmi, což může vždy vést i k pochybením. 55

Využití externích subjektů pro správu a realizaci některých nástrojů internetového marketingu v podniku slevadne.cz, je žádoucí. Například slevomat.cz využívá pro PPC reklamu externího subjektu a uvedené aktivity jsou velmi dobře zvládnuté a efektivní. Využití externích subjektů tak přináší větší flexibilitu a umožňuje i lepší specializaci při zachování nižších nákladů.

56

Soupis bibliografických odkazů Odborná literatura: 1. HLEDÍKOVÁ, Zdeňka, Jan JANÁK. Dějiny správy v českých zemích od počátků po současnost. 2. vydání. Praha: Lidové Noviny, 2007. ISBN 2. HORZINGOVÁ, Eva a Vladimír NOVOTNÝ. Základy organizace veřejné správy v ČR. Plzeň: Aleš Čeněk s.r.o., 2008. ISBN 978-80-7380-096-3. 3. POMAHAČ, Richard a Olga VIDLÁKOVÁ. Veřejná správa. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2013, 315 s. Beckovy mezioborové učebnice. ISBN 978-80-7400-447-6. 4. HENDRYCH, Dušan. Správní věda -Teorie veřejné správy. Praha: ASPI, a.s., 2007,212s. ISBN 978-80-7357-248-8 5. KLÍMA, Karel. Odpovědnost veřejné moci. Praha: Metropolitan University Prague Press, 2013, 536 s. ISBN 978-80-86855-94-3. 6. BARTOŇ, Michal, Filip DIENSTBIER, Monika HORÁKOVÁ, Magdaléna PETERKOVÁ,

Olga

POUPEROVÁ,

Vladimír

SEDLÁČEK

a

Robert

ZBÍRAL. Kontrolní mechanismy fungování veřejné správy. Olomouc: Periplum, 2009, 383 s. Studie a analýzy (Periplum), 12. ISBN 978-808-6624-501.správní řád Jemelka 7. VRABKO, Marián. Správne právo hmotné: osobitná časť. 1. vyd. Bratislava: Univerzita Komenského, 2012, 455 s. Učebnice Právnickej fakulty. ISBN 978-8071603-252.

Legislativní zdroje: 8. Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky 9. zákon č. 150/2002 Sb., Soudní řád správní 10. Zákon č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád) 11. zákon č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv 12. Zákon č. 500/2004 Sb., Správní řád 57

13. Zákon č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu 14. Zákon č. 129/2000 Sb., o krajích 15. Zákon č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole 16. Zákon č.. 218/2002 Sb., služební zákon 17. Zákon č. 361/ 2003 Sb., o služebním poměru 18. Zákon č. 82/1998 Sb., odpovědnost za škody při výkonu veřejné moci 19. Zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů 20. Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů Internetové zdroje: 21. ŠTRUBLOVÁ, Lucie a Irena LOSOSOVÁ. Regionalka.wz.cz/spravniveda/vyvoj VS.htm. Http://regionalka.wz.cz/ [online]. 2013 [cit. 2013-12-12]. Dostupné z: http://regionalka.wz.cz/spravni%20veda/vyvoj%20VS.htm 22. Strategie realizace Smart Administration. Mvcr.cz [online]. 2010 [cit. 2010-02-09]. Dostupné z: http://www.osf-mvcr.cz/strategie-realizace-smart-administration 23. Obcan.ecn.cz [online]. 2008 [cit. 2008-11-20]. Dostupné z: http://obcan.ecn.cz/index.shtml?w=u&x=250271 24. Evropský parlament: Usnesení evropského parlamentu. Europarl.europa.eu [online]. 2014 [cit. 2010-12-14]. Dostupné z:http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?type=TA&reference=P7-TA-20100470&language=CS 25. Ministerstvo financí ČR: Kontroly ve veřejné správě. Mfcr.cz [online]. 2014 [cit. 2014-06-26]. Dostupné z:http://www.mfcr.cz/cs/verejny-sektor/monitoring/kontrolyve-verejne-sprave 26. Osobní odpovědnost veřejných funkcionářů [online]. 2010-09-10. 2010 [cit. 2015-0426]. Dostupné z: http://www.bezkorupce.cz/wpcontent/uploads/2011/08/Osobni_odpovednost_verejnych_funkcionaru.pdf 58

27. Evropský kodex řádné správní práce [online]. 2013 [cit. 2013]. Dostupné z:http://www.ombudsman.europa.eu/cs/resources/code.faces#/page/1 28. Evropský veřejný ochránce práv [online]. 2014. vyd. 2014 [cit. 2014-04]. Dostupné z:http://www.europarl.europa.eu/aboutparliament/cs/displayFtu.html?ftuId=FTU1.3.16.html

Ostatní prameny: 29. Vyhláška MF č. 416/2004 Sb. o finanční kontrole ve veřejné správě 30. Usnesení vlády České Republiky ze dne 16. Června 2014 č. 445 o výsledcích finančních kontrol 31. Usnesení Evropského parlamentu ze dne 18. června 2008 o přijetí rozhodnutí Evropského parlamentu 32. Usnesení Evropského parlamentu ze dne 14. prosince 2010 o řádné správě 33. Usnesení Evropského parlamentu v roce 2001 o Evropském kodexu řádné správní praxe 34. Bílá kniha o evropské vládní moci, v roce 2001 přijata Evropskou komisí

Zdroj s obrázkem: 35. Vize efektivní správy: mvcr.cz [online]. 2010 [cit. 2010-02-09]. Dostupné z: http://www.osf-mvcr.cz/file/1

59