KONTRASTNÍ POLOHY V ŽIVOTĚ A DÍLE BOHUSLAVA MARTINŮ

Filozofická fakulta Ústav hudební vědy Sdruţená uměnovědná studia

Renata Pechancová

Bakalářská práce

KONTRASTNÍ POLOHY V ŽIVOTĚ A DÍLE BOHUSLAVA MARTINŮ

Vedoucí práce: doc. PhDr. Lubomír Spurný, Ph.D. 2010

PROHLÁŠENÍ

Prohlašuji,

ţe

předloţená

bakalářská

práce

je

mým

původním

autorským dílem, které jsem vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury. Veškerou literaturu a další zdroje, z nichţ jsem při zpracování čerpala, v práci řádně cituji a jsou uvedeny v seznamu pouţité literatury.

Polička 10. května 2010 …………………… (podpis)

2

Obsah Předmluva……………………………………………………………………………… ..4 Úvod………………………………………………………………………………………. 5 1. Martinů světský…………………………………………………………………… ..9 1.1 Přátelství……………………………………………………………………10 1.2 Dopisy……………………………………………………………………… 11 1.3 Karikatury a autokarikatury………………………………………….. 13 2. Martinů a divadlo…………………………………………………………………. 14 3. Martinů a humor ve scénických dílech……………………………………… 20 3.1 Opery………………………………………………………………………. 20 3.2 Balety………………………………………………………………………. 26 3.3 Další skladby s prvky humoru……………………………………….. 28 3.4 Téma humoru – shrnutí……………………………………………….. 29 4. Martinů duchovní svět…………………………………………………………… 30 4.1 Opery………………………………………………………………………..32 4.2 Kantáty a oratoria……………………………………………………….. 35 4.3 Sbory……………………………………………………………………….. 38 4.4 Drobné skladby………………………………………………………….. 38 4.5 Religiózní téma – shrnutí………………………………………………. 39 5. Martinů světský – duchovní……………………………………………………. 41 6. Martinů návrat – nenávrat……………………………………………………… 43 7. Martinů klasik – novátor………………………………………………………… 50 8. Inscenace uvedené v roce 50. výročí úmrtí Martinů……………………….54 Závěr…………………………………………………………………………………….. 58 Seznam pramenů a literatury………………………………………………………62 Resumé – anglická verze……………………………………………………………. 65 Resumé – česká verze……………………………………………………………….. 65 Seznam příloh…………………………………………………………………………. 66 Přílohy………………………………………………………………………………… .. 67

3

Předmluva Bohuslavu Martinů se věnuji jiţ několik desítek let jako součásti své práce. Pracuji v Základní umělecké škole v Poličce, která nese jeho jméno a také ve výboru Společnosti Bohuslava Martinů. V návaznosti na jeho propagaci, v rámci činnosti těchto subjektů, pravidelně připravuji různé koncertní a přednáškové akce. Na základě zkušeností i postupně získaných poznatků, jsem volila Bohuslava Martinů jako stěţejní motiv své práce. Konkrétní téma jsem vybrala po studiu dostupné literatury, ve které mi chyběly některé pohledy na Bohuslava Martinů. K výběru tématu také přispěla kulatá výročí skladatele v roce 2009 (50 let od úmrtí) a 2010 (120 let od narození). Děkuji paní Lucii Jirglové, zaměstnankyni Centra Bohuslava Martinů v Poličce, za umoţnění pracovat s archivními materiály zde uloţenými a zaměstnancům Institutu Bohuslava Martinů za poskytnuté konzultace. Dále děkuji Mgr. Radku Navrátilovi za zapůjčení jeho práce ke studiu. Mé poděkování také patří vedoucímu práce doc. PhDr. Lubomíru Spurnému, Ph.D. za citlivé vedení a usměrňování a mé rodině za poskytnutý časový prostor a všemoţnou podporu.

4

Úvod V dějinách české hudby máme několik výjimečných osobností. Mezi ně patří také Bohuslav Martinů, český hudební skladatel první poloviny 20. století. V roce 2009 jsme si připomínali 50. výročí od jeho úmrtí a rok 2010 je rokem 120. výročí jeho narození. Z tohoto důvodu se jeho ţivotem a tvorbou zabývala více odborná veřejnost a jeho díla byla ve větší míře zařazována do dramaturgických plánů koncertních síní a divadel. Bylo moţno se tak dostat k informacím často ještě nepublikovaným a zjistit, jakým směrem se ubírá interpretační praxe děl Bohuslava Martinů, případně alespoň to, která díla povaţují dramaturgové za dostatečně přitaţlivá pro veřejnost. K výběru tématu mé bakalářské práce „Kontrastní polohy v ţivotě a díle Bohuslava Martinů“ mě inspiroval nedostatek odborných prací určitého typu. Těch, které by se systematicky badatelským způsobem věnovaly celému rozsahu tvorby Bohuslavu Martinů, nejen jako hudebníka, ale také karikaturisty, literáta apod. Jak jiţ konstatoval Rudolf Pečman před 20 lety: „Bude nutno rozvinout v širší míře neţ dosud i práce mezioborové, povýtce uměnovědné orientace, neboť problematika Bohuslava Martinů zdaleka nespadá pouze do sféry muzikologie, nýbrţ naopak zasahuje i oblast teatrologickou,

estetickou,

literárněvědnou,

filozofickou,

náboţenskou,

klasicko-archeologickou a klasicko-filologickou, stejně jako pracovní okruh hudební folkloristiky, vědy o filmu a televizi, výzkum tzv. uţitých uměleckých ţánrů atd., atd. Slovem: Stojíme stále dosud před komplexním výzkumem uměleckého fenoménu Bohuslava Martinů.“1 Na jeho slova navazuje v roce 2009

Aleš

nepředstavují

Březina,

který

v hlavním

píše:

proudu

„Bohuslav současného

Martinů

a

jeho

skladby

muzikologického

bádání

významnou poloţku. V posledních 40 letech mu nevěnoval pozornost ani jeden z důleţitých světových odborných časopisů. … Pokud chceme nalézt nějakého společného jmenovatele při pokusu charakterizovat dějiny bádání o B.

1

Pečman, Rudolf. Eseje o Martinů. Brno: Koncertní oddělení Parku kultury a oddechu, 1989, s. 20–21.

5

Martinů, pak bychom je mohli – s určitou mírou nadsázky – označit jako dějiny osamoceně postupujících, navzájem jen minimálně komunikujících solitérů.“2 Cílem této práce je představit a utřídit několik pohledů na vybrané oblasti ze ţivota skladatele, které mají přímý vliv na jeho dílo a upozornit na jejich zdánlivě rozporuplná místa v kontrastu k vţitému náhledu na Bohuslava Martinů. Tyto okruhy ještě dosud nebyly komplexně zhodnoceny a jsou dostatečně závaţné i zajímavé, aby byly následně rozpracovány v uměnovědných statích. V názvu práce pouţité slovo kontrasty má evokovat kontrasty ne v antagonistickém smyslu slova, ale spíše ve smyslu různých moţných hodnotících pohledů na skladatele. Zvolená oblast je řešena pomocí několika charakterizujících témat. Jedním z nich je vztah Bohuslava Martinů k humoru, dokladovaném nejen v oblasti námětů jeho děl, ale také v jeho korespondenci a karikaturách. Dalším pohledem na skladatele jsou jeho religiozita a náboţenská témata, která zpracovával (například díla zpracovávající téma „Marie“). Převaţují v dílech Bohuslava Martinů humorná nebo náboţenská témata? Lze vysledovat, která v různých ţivotních obdobích preferoval? Dalším tématem je neustálé stěhování rodiny Martinů, hraničící aţ s neschopností se někde usadit, s protipólem proklamované trvalé snahy o návrat domů. Byl by Bohuslav Martinů bez „touhy po domově“ Martinů, jakým ho známe dnes – například jako tvůrce kantáty Otvírání studánek? Jak ovlivňoval „kočovný“ způsob ţivota jeho tvorbu? Bohuslav Martinů je autorem zařazovaným mezi neoklasicistické skladatele. Ve svých scénických dílech vyuţívá postupy barokního divadla. Divadlo má podle něj být skutečným divadlem a divák má vnímat představení jako hru. Přesto byl schopen vytvořit pomocí neotřelých postupů zpívaný balet, balet bez tanečníků a další novátorská díla. Bohuslava Martinů lze také představit jako autora intenzivně vnímajícího moderní dobu, schopného s ní souznít – napsal jednoaktové rozhlasové opery,

2

Březina, Aleš. Bohuslav Martinů. [online] 2009 [ cit. 4.března 2009]. dostupné z .

6

filmovou hudbu. Pravidelně zařazoval do svého tradičního hudebního materiálu také jazzové inspirace. Byl tedy více klasikem nebo novátorem? V návaznosti na předešlá témata v jedné z kapitol představuji některá scénická díla Bohuslava Martinů, uváděná v rámci 50. výročí jeho úmrtí v roce 2009, s důrazem na dnešní způsoby jejich inscenování. Výrazným pomocníkem při shromaţďování a studiu pramenů mi byl archiv Centra Bohuslava Martinů v Poličce, ve kterém lze najít mnoţství zajímavých, inspirujících a často ještě nezpracovaných materiálů. Pro dané téma byly důleţité například karikatury a autokarikatury Bohuslava Martinů a jeho korespondence s houslistou Stanislavem Novákem. Na webových stránkách Nadace Bohuslava Martinů jsem vyuţívala zpřístupněný online katalog všech skladeb Bohuslava Martinů. Na těchto stránkách se nachází i odborné články, ve kterých Bohuslav Martinů popisuje své názory na umění a hudbu a můţeme zde také najít nejnovější informace o dění kolem skladatele. V roce 2009 v odborném časopise Harmonie, věnovanému klasické hudbě a jazzu, bylo zveřejněno 14 článků a recenzí na téma Bohuslav Martinů a také se zde pravidelně uváděl program Martinů Revisited – hudebního projektu Institutu Bohuslava Martinů. Informace zde uveřejněné mi

například

pomohly

ujasnit

si

téma

pobytu

Bohuslava

Martinů

v zahraničí. Našla jsem zde i recenze různých představení děl Martinů i recenze nejnovějších nahrávek jeho skladeb. Dalším, pro mou práci přínosným zdrojem informací, byla diplomová práce Křesťanské prvky v díle Bohuslava Martinů a moţnosti jejich uplatnění po II. Vatikánském koncilu, kterou obhajoval úspěšně v roce 2009 Mgr. Radek Navrátil. Literatura věnovaná Bohuslavu Martinů je dostupná a poměrně širokého záběru. Od odborných textů muzikologického charakteru, jakými jsou vysoce odborné texty Rudolfa Pečmana Eseje o Martinů, přes základní faktografickou literaturu, jakou je kniha Jaroslava Mihuleho Martinů – osud skladatele, aţ po pásmo textů, fotografií a výtvarných děl od Františka Popelky, Iši Popelky a Davida Junka Martinů a Polička nebo osobní výpověď Charlotty Martinů Můj ţivot s Bohuslavem Martinů. O vztahu k Poličce a

7

k rodině vypovídá kniha Iši Popelky Bohuslav Martinů Dopisy domů. V kaţdé, ze zde a v seznamu pouţité literatury uvedené publikaci, jsem k vybranému tématu našla informace potřebné k jeho dopracování. Proč tedy toto téma? Mnoţství a mnohovrstevnost hodnotících pohledů na tvorbu skladatele Bohuslava Martinů, v kontextu se znalostí ţivotních osudů a doby, ve které tvořil, teprve ve svém celku umoţňuje lépe pochopit podstatu jeho odkazu jako skladatele i člověka. Nejde přitom o umělé vytváření hvězdy ani o snahu pomocí bulvárních praktik přiblíţit Bohuslava Martinů „masám“. Po padesáti letech od úmrtí Bohuslava Martinů totiţ na celkové, a to nejen muzikologické, zhodnocení díla ještě stále čekáme.

8

1. Martinů světský Bohuslav Martinů v roce 1925 na téma klasické hudby uvádí: „U nás, zdá se, vešlo v národní zvyk povaţovat hudbu za věc spíše smutnou a tak nějak beznadějně tragickou a nikomu to nevadí, ţe díla, která jsou kladena jako příklady, jsou na míle vzdálena tohoto výkladu a ţe nejsou negací ţivota ve smyslu duchovosti, nýbrţ ţe zvyšují ţivot a činí jej intenzivnějším a kladnějším v témţe smyslu.“3 V dnešní době snad jiţ nikdo nevnímá klasickou hudbu jen jako hudbu „váţnou“. V povědomí většiny lidí však zůstává charakteristika skladatele této hudby jako víceméně váţného a seriózního podivína. Nejinak je tomu i u hudebního skladatele Bohuslava Martinů. I v jeho rodišti je často vnímán jako autor „těţce stravitelné“ hudby. Toto tvrzení podporuje často jen zběţná znalost jeho skladeb. Otvírání studánek je pro děti, vţdyť nám ho pouštěli ve škole. Opery Juliette – nesrozumitelná, Řecké pašije – moc závaţné téma. Hymnus ke sv. Jakubu, který se hraje v Poličce na pouti, je hrán v kostele, tak to je také věc váţná. Tak by se jistě dalo pokračovat. Vytrácí se tak právě to, co můţe skladatele a jeho tvorbu přiblíţit běţnému posluchači. To jest pohled na něj z více stran, nevyjímaje jeho lidství, smysl pro humor a třeba i drobné slabosti, které by ho jaksi „zlidštily“4. Jednou z nich můţe být i adresa dochované pohlednice adresované Stanislavu Novákovi od Bohuslava Martinů, odeslaná dne 1. 1. 1909: „Váţený Pán p. Stanislav Novák, houselný virtuos, Smiřice, Čechy.“ Ilustrativní ukázkou smyslu pro humor a humornou zkratku Bohuslava Martinů je autorův novotvar – houselný.5 Důleţitým

a

pevným

bodem

v ţivotě

Bohuslava

Martinů

byla

schopnost navazovat pevná přátelství. Dnes můţeme právě díky jeho čilé korespondenci s rodinou a přáteli rozklíčovat mnohá neznámá místa v jeho ţivotě i tvorbě. 3

Havlíková, Helena: Opery Bohuslava Martinů. Praha: Divadelní ústav, 1990. Jako příklad můžeme uvést sochu B.Martinů instalovanou v parku v Poličce od Milana Knoblocha, která je vytvořena dle jedné z dochovaných skladatelových fotografií, na které Martinů drží v ruce cigaretu. Sochař gesto zachoval, ale bez cigarety. Zůstalo tak podivné gesto, které „naštěstí“ v rámci studentské recese často dotváří studenti místního gymnázia vkládáním cigarety do skladatelových prstů. 5 Mihule, Jaroslav. Martinů-osud skladatele. Praha: Karolinum, s. 35. 4

9

1.1 Přátelství Poličský rodák Bohuslav Martinů se narodil 8. 12. 1890 ve věţní světničce kostela sv. Jakuba. Otec si zapsal do rodinné kroniky: „8. prosince nám přinesla vrána hošíčka klučačka – křtěnej byl 14. prosince Bohuslav Jan“.6 Nenapsal čáp, ale vrána a jako by předznamenal dětství svého „benjamínka“ a přiřkl mu i kousek citlivé ţenské duše. Ten byl vysoký, a hlavně hubený a slabý. Vyrůstal téměř odříznut od světa a dle vzpomínek maminky si rád hrál s vojáčky, ale také s dvěma polínky „hrával“ na pomyslné housle. Netrvalo dlouho a tatínek mu koupil opravdové housle. S nástupem do školy tak Bohuš začal navštěvovat i výuku hry na housle. Postupně se přes první úspěchy díky „poličským sponzorům“ propracoval aţ ke studiu na praţské konzervatoři. Kluk z malého města se v šestnácti letech dostává do Prahy a nutně hledá blízkého člověka, který mu pomůţe sdílet vše dobré i špatné. Nachází jej ve Stanislavu Novákovi. Bohuš a Stáňa, jak se vzájemně oslovovali, oba mladí houslisté, spolu bydleli a společně proţívali krásná i krušná studentská léta. Jejich přátelství se stalo trvalým a neublíţilo mu ani neúspěšné studium Martinů. Ten byl po čtyřech letech vyloučen „pro nenapravitelnou nedbalost“. Pevné přátelství utuţil i úspěch Nováka, který se stal houslovým virtuózem a dokonce na období 1917 aţ 1936 koncertním mistrem České filharmonie. Na jeho přímluvu byl do České filharmonie přijat na výpomoc i Bohuslav Martinů. Jejich kontakty zůstaly ţivé i po přesunu Bohuslava Martinů do Paříţe a ukončilo je aţ úmrtí Stanislava Nováka 20. 7. 1945. Bohuslav Martinů měl v průběhu ţivota mnoho známých a také více méně blízkých přátel. Díky prostředí, v jakém se pohyboval, bylo mezi jeho přáteli i mnoho známých osobností. Vzpomenout lze malíře Jana Zrzavého, klavíristu Rudolfa Firkušného, dirigenta Sergeje Kusevického, právníka Miloše Šafránka, sponzory dirigenta Paula Sachera s manţelkou Majou a podobně. Přesto přátelství mezi Bohuslavem Martinů a Stanislavem Novákem nese rysy toho prvního opravdového přátelství a spojenectví při „chlapském“ objevování světa. 6

Doslovné znění zápisu z rodinné kroniky, kterou vedl otec Bohuslava Martinů.

10

Pro osvětlení dalšího z moţných úhlů pohledu na Bohuslava Martinů je toto přátelství zásadní. Právě kvůli odloučením, která mezi dvěma přáteli vznikala díky prázdninám, „Bohušovu“ vyloučení ze školy nebo odjezdu do zahraničí, se tento vztah udrţoval formou čilé korespondence. Tak máme dokladovanou stránku Bohuslava Martinů jako vtipného mladého muţe, který umí přesně a s humorem glosovat proţívané situace a často vyuţívá při popisu věcí i své další dovednosti vytvářet karikatury a autokarikatury. 1.2 Dopisy Ve sbírkách Centra Bohuslava Martinů (dále jen CBM) je uloţeno mimo velmi rozsáhlé korespondence skladatele i 36 autografů dopisů Bohuslava Martinů Stanislavu Novákovi. První začínají rokem 1914 a posledními jsou dopisy z roku 1935. Pro uvědomění si četnosti této korespondence je zajímavá datace posledních dopisů v majetku CBM – Paříţ 5. 9. 1935, Paříţ 26. 9. 1935, Paříţ 3. 10. 1935, Paříţ 3. 11. 1935, Paříţ, podzim 1935 – uvedeno 2 x. Pokud by byla tato četnost pravidlem, tak kaţdý měsíc směřoval nejméně jeden dopis po trase Martinů – Novák a zpět. Jak tato

korespondence

zhruba

ze

strany

Bohuslava

Martinů

vypadala,

upřesňuje několik následujících ukázek z dopisů, uvedených s původním pravopisem autora. „Kdyby

Ti nějaké

prachy

zbývaly,

tak

ten

Smích

a Legendy

Niemojewského kup pro mě, peníze bych Ti někdy snad dal, ale teď ne, protoţe nemám ani vindry. Jsou to 3 K. Taky Ti musím napsat, ţe se uţ zde taky nemám tak fajn, jako jiný leta. Najím se sice dost, ale je to samý brambor, málo masa.“ (z dopisu Stanislavu Novákovi, Polička kolem 1914) „Jak asi víš, měl jsem se dobře a mám dosud, ale teď jsem zasvětil svůj čas jakési práci, která mi nese dost peněz – jsem učitelem hudby na měšťance. Peru se s kluky jedna radost. A dále mám slušný počet hodin a také slušný příjem a mimo to i čas na svoji zábavu. Taky jsem měl zde velký úspěch, hrajíc Wieniavského finále z d moll s průvodem smyčcového orchestru řiz. (ne říznutím) dir. Masopusta.“ (z dopisu Stanislavu Novákovi, Polička 1916)

11

„Rád uţ bych se podíval do Prahy, uţ mě to tady zas všechno pálí.“ (z dopisu Stanislavu Novákovi, Polička 1918) „Mám se fajn, děláme výlety, pijeme kořalu a legrace je hodně, ale v první řadě teď musím do Prahy a pak z Prahy. Těším se, aţ vymáznu, jak budu lítat po světě jako špinavej hadr.“ (z dopisu Stanislavu Novákovi, Polička 1919) „Já se tu mám báječně a taky jsem tu našel takovou velkou dívku s krásnými

vlasy,

takovými

zlatě

rezatými,

a

tak

jsem

se

trochu

připozamiloval, coţ je znamení, ţe pojedu brzo odsud, protoţe si vţdycky něco rozdělám a pak musím na hned odejít. Ale není v Poličce ani z Poličky, to víš. Jezdím za ní na kole a sílím si nohy!“ (z dopisu Stanislavu Novákovi, Polička 1919) „Milý hochu! Nechci tě přivádět do špatnější nálady, ale je to skutečně něco jedinečného. Musím ti říci, ţe jsem z toho blázen – J´en suis fou, tady říkají. To ti všechno naškrábu, aţ budu mít jen chvilenku času. Byt jsem neměl, to se ví, velká nouze, tak jsem celé tři dny běhal a dosud nemám definitivní byt neţ prozatímní v takovém malém hotelu. Prozatím si nic ani nemohu napsat, protoţe tu běhám jako pitomá ovce mezi tím – dnes jdu na vyslanectví, teprve, dříve to nebylo moţné. Představ si, ţe teprve včera jsem se dostal na Champs-Elysées. Tak tu přicházím na starý známý fleky, co jsme byli spolu, a lituji, ţe tu nejsi, ale je to hrozná štvanice.“ (z dopisu Stanislavu Novákovi, Paříţ 1923) „Slyšel jsem na koncertě (Stravinského) Petrušku, ale je to pravý bengál, je to škoda, ţe to nehrajete (v České filharmonii). Zde mezi těmi francouzskými verky, které jsou povětšině ´entre nous´ ohromně utahané, to působí jako bomba, ale je to mistrovsky uděláno. Také jsem se dověděl, ţe je velký kořala.“ (z dopisu Stanislavu Novákovi, Paříţ 1924) Tyto úryvky bez jakéhokoliv patosu ukazují Martinů jako běţného mladého muţe hledajícího a nacházejícího si v ţivotě své místo. Rozhodně z nich nevyčteme lkaní prozatím neuznaného či neobjeveného génia, ani filozofické úvahy o těţkosti bytí. Pokud si odmyslíme některá archaičtější spojení, lze si jistě jako autora představit i některého z dnešních mladých lidí. Vţdyť témata vztahů, zaměstnání, nedostatek finančních prostředků či

12

odjezdy do zahraničí na zkušenou jsou i dnes běţnými komunikačními tématy. 1.3 Karikatury a autokarikatury Rodiče Bohuslava Martinů nepatřili v Poličce k těm majetnějším. I přesto se snaţili svým dětem pomoci v rozvíjení jejich dovedností. Tak mohli všichni sourozenci Martinů, nejen Bohuslav, ale také František a Marie vyniknout nad běţný průměr malého města. Sestra Marie se vyučila dámskou krejčovou, později si otevřela módní salón a její modely nosila i francouzská manţelka Martinů Charlotte, sama vyučená krejčová. Marie ovládala esperanto, těsnopis a uměla francouzsky. Bratr František studoval v Praze na Uměleckoprůmyslové škole a jeho výtvarné práce jsou známé dodnes. Mimo jiné vyzdobil i fasádu domu na Svépomoci č. 182, kde později rodina Martinů bydlela. Výtvarné nadání měl i Bohuslav Martinů. Spojovalo se u něj i s další dovedností – pomocí několika jednoduchých tahů tuţky či pera vylíčit s humornou nadsázkou své záţitky. Své výtvarné počiny zahájil Martinů v rámci své korespondence, kdy dopisy přátelům a spoluţákům jiţ od dětství zdobil svými autoportréty – autokarikaturami. Vidíme na nich myšáka z profilu s výrazným nosem a rozevlátou kšticí. Jak uvádí v Malém průvodci ţivotem a dílem Bohuslava Martinů Jaroslav Mihule: „…ukazují chytrou myšku, dávající přednost být ve skrytu, spokojená, šťastná, veselá, nevýbojná, ale která se také umí o sebe postarat.“7 Tento charakteristický způsob ztvárnění sebe sama najdeme ve všech příbězích ze ţivota, které Bohuslav Martinů nakreslil a dnes se tyto kresby stávají lehce rozpoznatelným motivem pouţívaným v návaznosti na autora (například logo Martinů fest Polička, Centra Bohuslava Martinů, apod.). Zajímavým je také způsob popisování některých autokarikatur. Martinů je komentuje „jednoslovně“, bez ohledu na to, jak je dlouhá vysvětlující věta, jednoduše vynechává mezery mezi slovy. Tak se můţeme 7

Mihule, Jaroslav: Malý průvodce životem a dílem Bohuslava Martinů. Litomyšl: Městské muzeum a galerie Polička, 2008, s. 6. 13

podívat na Martinůnavarhanyhrajícíapedályšlapající, Martinůnaklavírcvičící, Martinůbásněpíšící, Ještěmartinůkomponující, Martinůnaslunciodpočívající. Další skupinou kreseb jsou kresby a karikatury, které zaznamenávají záţitky z divadelních představení, oper a koncertů. Najdeme zde například výjevy: Po Haydnovi, „Po Bachanale z Tanhäusera“, Po Straus. „Enšpíglu“ nebo Don Manuel: Nebrečte! Já nejsem mrtvej! To já jen tak dělám! či Louisa! Paříš! paříš! (druhé paříš je skutečně s malým písmenem), Psohlavče! A mnoho dalších. Méně známým, snad kvůli většímu rozsahu, je seriál skladatelových kreseb z inspiračních zdrojů tzv. černého humoru pod názvem „Bohuslav Martinů zánik a to ostatní“. Pro základní představu jsou zde představeny originální popisky jednotlivých částí, přičemţ Bohuslav Martinů je zde uváděn pod zkratkou BM, případně jako B. M. Při uvádění názvů jednotlivých částí je zachován původní pravopis autora. Úvodní list uvádí název díla a také to, ţe příběh vypravuje obrazem sám autor. První kresba je uvedena pod názvem „B. M. se představuje, pokud stačí papír ve své podobě předsmrtné“. Dále seriál pokračuje těmito částmi: „Bohuslava Martinů, tzv. umělce, ţivot posmrtný. Obraz 1. B. M. bere si ţivot“. „B. M. nalézá se v rakvi. (jeho přátelé se na něj sloţili, aby uctili památku tohoto velkého můţe“. „B. M. poslední cesta“. „(Ráno) – B. M. probuzení.“ „B. M. před soudem.“ „B. M. jest váţen.“ „B. M. jest z ráje vyvrţen“. „a peklu odevzdán.“ „B. M. kerak škvarek.“ „Konec“. „B. M. dobývá se do nebe. První dojmy v nebi.“ „B. M. civí na nové známosti.“ „B. M. je jemně upozorněn ţe má smeknout.“ „B. M. se zařizuje“. Část obrázků je bez popisku – na obrázku je nakreslena smrtka. Poslední z obrázků je zobrazením smrtky na zeměkouli s uvedením data 11. 11. 1911. V letech 1918 aţ 1924 si Bohuslav Martinů zaznamenával své kreslířské počiny do samostatného skicáře. Najdeme v něm mnoho momentek ze skladatelova ţivota, přičemţ některé jej zobrazují i v méně lichotivém světle. Popisky opět dokreslují zobrazenou situaci. Například: Naše spiritistická seance (provedena s malým výsledkem 28. března 1919); Momentka z lyţování; Sonáta C dur čili jak jsem to vysypal z rukávu; Pohled s ptačí perspektivy (se stropu) čili jak jsem spávával u Stáni; Zápas

14

s klavírem;

Nováče

odjíţdí

na

tournee;

Jedu

za

díftkou…

(Uvedeno

s původním pravopisem autora.) O neutuchajícím optimizmu svědčí i kresby Bohuslava Martinů se Stanislavem Novákem, jak dobývají svět. Najdeme zde představy: Aţ budeme v Paříţi, Aţ budeme v Londýně, Aţ budeme v Benátkách a také obrázek Chystám se do Paříţe!. Protiváhou je zaznamenání skutečnosti pod názvem Jaký byl v Poličce zájem o můj koncert pořádaný 1918 ve prospěch legionářů, na kterém je nakreslen prázdný sál s pěti sedícími postavami, jedním příchozím, jedním málem omdlévajícím a jedním nahlíţejícím divákem. Autor ještě pro větší přesnost pět postav označil kříţkem a do závorky dopsal ke stejnému kříţku poznámku volné lístky – inu i dnes častá realita. Se svým rodištěm má spojen i další z obrázků Jak byl zakázán fox-trott v sokolovně Dne 16. 5. 1920, na kterém vidíme stát Martinů s otevřenými ústy a pohledem upřeným na pódium, ze kterého je právě s odmítavým gestem vyháněn hrající houslista. O výše zmíněném tanci je i kresba zaznamenávající taneční pár ve dvou figurách, přičemţ muţ je nepochybně skladatel sám. Jak doplňuje Iša Popelka v barvitém a obsaţném vydání not Bohuslav

Martinů – Skladby pro Poličku: „Přinášel (B. Martinů) do Poličky

moderní tance nejen jako skladatel, ale i jako tanečník, a učil poličskou mládeţ „výstřední“ taneční novinky.“8 Milá je i kresba-přiznání Jak jsem si zkazil budoucnost, která má čtyři části. V první, nazvané Prolog, Martinů jde po schodech nahoru ke dveřím. V předehře, části druhé, jiţ líbá ruku dámě, která říká: „Vítám Vás pane M., náš mistře! Odpuste, dojdu si pro noty!“ Potom následuje část autorem nazvaná 1. jednání a poslední. Zde je nakreslen Martinů právě v okamţiku, kdy se mu podařilo kvalitním a přesným kopem rozbít zrcadlo, kdyţ se s výkřikem „Tu máš, bestie!“ rozhodl zbavit přítomného domácího psího mazlíčka útočícího na jeho kalhoty. Pak jiţ následuje část nazvaná Epilog, na které Martinů po stejném schodišti odchází. Mistrná humorná zkratka. Větší prací je Vylíčení strašlivých útrap zaţitých na mé cestě z Kácova do Poličky 8. aţ 9. dubna 1919. S textem. Autor ve 26 obrázcích líčí zhruba 8

Popelka, Iša; Šolc, Karel. Bohuslav Martinů, Skladby pro Poličku. Praha: Supraphon, 1973, s. 32.

15

po hodině svou anabázi na cestě z Kácova přes Kolín, Českou Třebovou, Svitavy do Poličky. Na této trase zaţije cestu vlakem, nekonečné čekání na nádraţí, jízdu ve voze s prasaty, cestu pěšky v hrozném lijáku, náhradní přenocování s děsivým snem aţ po závěrečné objetí v Poličce s maminkou. Vtipné jsou i autokarikatury, které zaznamenávají další povahový rys Martinů. Tím je důraz, jaký kladl na své oblečení a to i při nedostatku finančních prostředků, nebo právě z důvodu jejich nedostatku. Máme tak zaznamenáno: „Mám novou čepičku. Fazona „Uteč“ nebo „Letní kostým. Mám nové sandály“. Ve svých kresbách Martinů nezpracovával jen komické náměty. V opisech nápěvů a textů českých a moravských lidových písní z časopisu Český lid najdeme četné kresby lidových ornamentů a ornamentálních prvků. Dalším vděčným námětem byly vlastní návrhy scén operních a tanečních představení, děl, která skládal, případně náměty, o kterých teprve uvaţoval. Z těch zamýšlených jsou to například kresby scén k opeře Okna do mlhy, scény k libretu opery podle Gogolových Večerů na dědince poblíţ Dikaňky nebo další zamýšlené opery „De profundis“. Z těch jiţ realizovaných námětů například opery Voják a tanečnice a Divadlo za bránou nebo Podivuhodný let, balet bez tanečníků. V poličském archivu je uloţeno celkem 224 kreseb provedených převáţně tuţkou, případně černým perem, které jsou někdy vykresleny také barevnými pastely. Nejedná se jistě o vysoce hodnotný výtvarný projev z hlediska uměleckého. Tyto kresby jsou však svědectvím o způsobu myšlení jejich autora, které nám umoţňuje lépe pochopit jeho osobnost. Je však nutno také dodat, ţe i po tolika letech od svého vzniku, dodnes pobaví.

16

2. Martinů a divadlo „Naše staré divadlo! Jak často jsem se k němu vracel ve vzpomínkách, kdyţ jsem chodíval s tatínkem za zimních večerů na zkoušky z věţe dolů za kruté zimy. Byly to vzácné večery… A pak jsme začali stavět nové nezvyklé velké divadlo. Co kritik, co protichůdných názorů. A nakonec bylo přece hotovo.“ (B. Martinů v dopisu Jitřence, New York 3. 11. 1948)

9

Při hledání prvních zkušeností a inspirací Bohuslava Martinů pro jeho práci s divadlem a pro divadlo lze narazit i na vzpomínky, které dokazují, ţe vnímal aktivní poličské ochotníky jiţ v dětském věku. Později se snaţil zapojit v rámci svých hudebních schopností i do jejich činnosti. V Jitřence, v místním časopise, je například v čísle 17 z roku 1929 uvedeno: „Divadlo. První hra divadelních ochotníků v Tylově domě v Poličce po slavnostním jeho otevření sehrána byla 29. srpna. Za reţie pana Václava Sommera dávána byla hra „Šest postav hledá autora“. Napsal Luigi Prandello, z italštiny přeloţila M. Votrubová-Haunerová. Hudební spolupráce B. Martinů.“10 Bohuslav Martinů vnímal divadlo specifickým způsobem, který se do značné míry neshodoval s všeobecně přijímanou linií vývoje. Jako by se chtěl v jistém slova smyslu vrátit k dřívějším hodnotám, které povaţoval za nosnější neţ wagnerovský typ divadelní práce. Dělal to uvědoměle a s hlubokou znalostí divadelních dějin. Blíţe se o jeho názorech můţeme dovědět v jeho přednášce o opeře Julietta, jejíţ synopsi přepsal a vydal v bibliofilském tisku František Popelka11 v roce 1983. Bohuslav Martinů uvádí: „Špalíček – Hry o Marii – Divadlo za branou jsou jaksi tři etapy. Špalíček – balet, národní texty, zvyky, tedy jakýsi druh lidového, privátního divadla, zbytky buď divadla, nebo kostelních zpěvů atd. Hry o Marii = mystéria, středověké hry, tedy uţ divadlo lidové. Divadlo za branou = commedia dell’ arte, tedy pravé divadlo (u nás jakási mezera). Juliette – moderní komedie – sen o divadle. Co je spojuje? Konstatujeme sloţky; texty hodnotné – literární součástka, často opomíjená, funkce čistého slova, tj. kráse 9

Popelka, Iša. Šolc, Karel. Bohuslav Martinů, Skladby pro Poličku. Praha: Supraphon, 1973, s. 37.

10 11

Tamtéž, s. 38.

František Popelka – dlouholetý zaměstnanec Muzea a Památníku Bohuslava Martinů v Poličce, který korespondoval s Bohuslavem Martinů a v Poličce propagoval jeho dílo.

17

řeči (národní písně a hry) – nová formace scénické konstrukce, formální sloţka. Mýtus – pohádka – hra – mystéria – sen = atmosféra fiktivní. Můj názor na divadlo se zde precizuje a stává jasnější. Hra ne doopravdy, nýbrţ na jiném plánu. Ne tedy vzbuzení iluze, nýbrţ vyvolání obraznosti, představivosti, imaginace diváka. Ne tedy ukolébání (znervóznění), nýbrţ spolupráce: ve Špalíčku, kde jsou hry pomíchané dohromady. V Mariích, kde je děj často přeskočen – zkrácen, vyjádřen jen popisem. Je na divákovi, aby si vše doplnil. V Narození Páně, kde děj vlastně třikrát začíná znova, ţádám na posluchači, aby si vše uspořádal. V Paskalině, spojením různých scén i textů sobě často cizích i nezapadajících docela přesně do hry, chci, aby se divák sám orientoval a vyrovnal sloţky – imaginace. V průběhu děje a při prvním poslechnutí je to ovšem určitá dezorientace, ale během hry je divák nucen se jaksi vrátit a doplnit, uspořádat sloţky – spolupráce. Není tedy v mém úmyslu nějak „přesvědčit“ nebo dokázat jinou tezi, nýbrţ oţivit, učinit představu ţivou v imaginaci posluchače, a to prostředky, jeţ jsem zvolil, tj. hudebními a divadelními.“12 V jeho scénických pracích lze vysledovat představu scény jako přesně fungujícího mechanizmu, jakéhosi ţivého divadla nebo divadla akce. Důleţité je také jeho výtvarné vidění divadla. Nejedná se jen o jeho schopnost představit si scénu, jak můţeme vidět například v jeho kresbách (viz. předešlá kapitola). Je to také v jeho „reţijních“ a „prováděcích“ poznámkách, kterými komentoval svá scénická díla a jejich realizaci. Důkazem jsou dopisy například dirigentu Václavu Talichovi nebo malíři a scénografovi Františku Muzikovi. Základem pro pochopení snah Martinů je přijetí faktu, ţe divadlo je divadlem v pravém slova smyslu. Je to představení příběhu, do vnímání kterého je nutné aktivně zapojit diváka. Nepotřebuje, ba přímo odmítá, pouţívání romantických velkolepých citově vypjatých scén, psychologizaci a falešné filozofování. Co se však nebojí pouţívat, jsou prvky jazzu, revue, kabaretu, komediálnosti, přijímá to, co mu nabízí rozhlas a film. Tak se stará dobrá tradice setkává s novou. Nejedná se však o překomponovanost a nevkusné spojování nesourodého, jak často máme moţnost vidět v dnešních 12

Mihule, Jaroslav. Booklet k CD Hry o Marii/ The Miracles of Our Lady © Supraphon 1993, 11 1802-2 632.

18

divadelních sálech. Jak sám Martinů uvádí: „Můj princip je v zásadě velmi prostý, a to nepouţívat hudbu k vyjádření něčeho, co se hudbou vyjádřit nedá.“13

13

Havlíková, Helena. Opery Bohuslava Martinů. Praha: Divadelní ústav, 1990.

19

3. Martinů a humor ve scénických dílech Divadlo

dle

Bohuslava

Martinů

má

bavit

a

přivést

člověka

k přemýšlení. Jak ale sám uvedl: „Všelijaké vzplanutí vášní a heroizmu se nám počíná zdát podezřelým. Ani ten vypjatý dramatizmus nás nějak neuspokojuje. A všechny ty systémy, ne zvláště pracně vybudované, se nám zdají být papírové. Je třeba je revidovat.“ (1935)14

Martinů tedy revidoval

a ve výsledku jeho revizí zbylo místo i pro humor. Opět lze pouţít jeho slova: „Tyto postavy Vám předvedou hry, které vidíte sami na kaţdém kroku. Nebuďte na ně přísní ve svém úsudku, a jestliţe Vás přinutí ke smíchu, uţ to samo stačí. Člověk se nesměje kaţdý den. Nemračte se pro způsob, který volili k vyvolání smíchu, je to jejich způsob, snad naivní, ale upřímný.“ (1935)15 3.1 Opery Bohuslav Martinů napsal 17 oper, přičemţ dvě z nich nedokončil. Z daného počtu má devět oper komický námět. V dopise Vítězslavu Nezvalovi z roku 1935 Bohuslav Martinů píše: „…zatřeseme trochu těmi sociálními syţety u nás v opeře a dostaneme vynadáno, ale to nevadí. Můţete si dovolit všechno a udělejte to hodně legrační a se spoustou poezie…“16 V komické opeře Voják a tanečnice (1927), jeţ je adaptací antické komedie Lišák Pseudolus, pracoval Bohuslav Martinů s přeléváním děje z jeviště do zákulisí a do hlediště. Do komedie vstupují a ovlivňují ji reţisér, nápověda, policista a představení ještě komentuje sám autor předlohy Plautus, ale také Molière a Cato. Martinů zde také pouţívá prvky, které se s klasickým chápáním operního divadla moc neslučují, a to prvky revuálního divadla. Tím vším zesiluje „neváţný“ dojem z opery, která se tak dá přiřadit ke scénickým pracím typu muzikálového divadla. Premiéru měla opera Voják a tanečnice 5. 5. 1928 v Národním divadle v Brně. Za dirigentským pultem stál F. Neumann, reţíroval O. Zítek a scénu připravil B. Balabánek. Dalších nastudování se opera dočkala v roce 1966 v Olomouci a v roce 1990 14

Havlíková, Helena. Opery Bohuslava Martinů. Praha: Divadelní ústav, 1990. Tamtéž. 16 Havlíková, Helena: Opery Bohuslava Martinů. Praha: Divadelní ústav, 1990. 15

20

v Ostravě. Do Prahy se nakonec dostala aţ v roce 110. výročí narození Bohuslava Martinů – tudíţ před deseti lety, kdy ji uvedla Státní opera Praha a připravil ji mezinárodní tým v čele s reţisérem Davidem Pountneyem. Dalšími z této řady je i opera Slzy noţe (1928), která má však podstatně komornější charakter a je psaná na dadaistický námět. Bohuslav Martinů o této opeře napsal: „Tato muzika je ostrá, a v tom malém obsazení bude působit hodně surově, ale mám z toho radost, myslím, ţe to bude pořádný fofr, aţ to bude všechno pohromadě. Napiš mi, co říkáš tomu libretu, myslím, ţe budeš nad tím kroutit hlavou. Zběhl jsem hodně z cesty udané dr.Lövenbachem.“17

18 19

Kam aţ „zběhl“ ukazuje alespoň malá část libreta

v překladu Evy Bezděkové: Matka:

Tak vidíš, jak tě pán má rád!

Satan:

To mám, mám rád i slečnu i vás Madam!

Eleonora:

Ne! Ne! Já miluji oběšence svého, on je tak věrný a tak pravý. Moje nervy!

Matka:

Ach, pane, chraň vás Bůh mít děti.

Satan:

Však on je ţivot lehčí neţ se má za to.

Eleonora:

Moje nervy!

Satan:

Jen se vdát musejí!

Opera byla původně psána pro festival soudobé hudby, ale text nebyla schopna „strávit“ ani avantgardní porota ve sloţení Burkard, Haas a Hindemith. Děj, který se točí kolem oběšence a Satana, ještě s erotickými motivy, byl na dobu svého vzniku natolik nepřijatelný, ţe se opera dočkala prvního uvedení aţ 22. 10. 1969 v brněnské opeře. Premiérové představení dirigoval V. Nosek, reţíroval a choreografii vytvořil L. Ogoun, scénu V. Štolfa a kostýmy A.Vobejda. V novém nastudování operu Slzy noţe uvedlo Národní divadlo v Brně ve spojení s balety Kuchyňská revue a Podivuhodný let. Toto nastudování mělo premiéru 22. 2. 2009 v brněnském divadle Reduta.

17

Dr.Lövebach – autor libreta k opeře Voják a tanečnice. Dopis Fině Tausigové ze dne 26. 3. 1928. 19 Částková, Patricie. Bohuslav Martinů Kuchyňská revue, Slzy noře, Podivuhodný let. Program představení Národního divadla Brno, Brno, 2009, s. 16. 18

21

Spolupráce s libretistou opery Slzy noţe, kterým byl Georg RibemontDessaignese,20 pokračovala i v dalších operách. V opeře – filmu Tři přání aneb Vrtkavosti ţivota, podobně jako v Slzách noţe Martinů vyuţil jazzové prvky. Dějovou linii nám převyprávěl Bohuslav Martinů takto: „Ve filmovém ateliéru vrcholí přípravy a reţisér dává pokyn k natáčení: „Pán v lese potká vílu, přivedl ji domů k manţelce a víla je vyzvala, aby vyslovili tři přání. Chtějí zbohatnout, a tak odjedou na Zlatý ostrov. Všude samé zlato, prší zlatý déšť. Loď ztěţkne a začne se potápět. Tu si muţ uvědomí omyl a vysloví přání, aby jeho ţena omládla. Stane se, jenţe ţena mu odejde s mladíkem. Zůstává tedy sám a přeje si, aby i on byl milován, ale naneštěstí přiběhne ošklivé kulhavé děvče a vrhne se mu kolem krku. Je ţárlivá a pánovitá a za hádky ho udeří do hlavy. Hrdina umírá naříkaje, ţe „ţivot je těţká věc“. Slaví se dokončení filmu. A peripetie milostných vztahů z pohádky dostávají podobu skutečnosti: „Ach, jak těţké je ţít.“21 Prvního provedení se opera Tři přání aneb Vrtkavosti ţivota opět dočkala aţ v Brně 16. 6. 1971. Dirigentem byl V. Nosek za reţijního vedení E. Schorma, scénu vytvořil L. Vychodil, kostýmní výpravu J. Konečná a choreografii L. Ogoun. Bohuslav Martinů vytvořil také rozhlasové opery. Tyto opery vznikly na objednávku Čs. rozhlasu a musely splňovat určitá kriteria, aby je bylo moţno technicky vůbec uvést.

Délka, přehledné členění, dostatečný

dramatický účinek – to vše se podařilo skladateli splnit a opery Hlas lesa a Veselohra na mostě byly uvedeny v Čs. rozhlase pod vedením Otakara Jeremiáše. Obě mají také výrazně komediální náměty. Opera Hlas lesa (1935) měla premiéru 6. 10. 1935 v rozhlase a prvního scénického provedení se dočkala v roce 1960 v Praze. Libreto napsal Vítězslav Nezval a ten vloţil do úst vypravěče: „Vstupte do lesa příšernějšího neţ kostlivec, neboť kaţdý člověk zbloudil v lese…“ Děj pokračuje rychlými střihy, kdyţ nevěsta, která se jde do lesa rozloučit se svým milým před nucenou svatbou s jiným, se postupně stane zajatkyní loupeţníků, poté „platidlem“ v kartách, pak maskovaným loupeţníkem a dokonce „katem“ 20 21

Bohuslav Martinů si dodané libreto upravil dle svých představ a potřeb. Havlíková, Helena. Opery Bohuslava Martinů. Praha: Divadelní ústav, 1990.

22

svého milého, kterého také zajali loupeţníci, aby na závěr vše skončilo tak, jak má – šťastným koncem. Veselohra na mostě (1935) měla premiéru 18. 3. 1937. Na scénu ji poprvé uvedli v Ostravě v roce 1948 a v témţe roce byla uvedena také v Brně. Libreto této opery si Bohuslav Martinů upravil sám podle V. K. Klicpery. Brzy po svém scénickém uvedení se stala tato opera stálicí operního repertoáru na celém světě, protoţe dějová linie této komedie je pochopitelná všude. Martinů na poměrně malé ploše přesně vykreslil charakter postav, které se dostanou do neřešitelné situace. Znepřátelená vojska je „uvězní“ na mostě a tam si musí vyřešit své milenecké a manţelské spory a také hádanku popleteného pana učitele. Vše dopadne dobře – byrokratický problém je vyřešen vítěznou bitvou a osobní spory se urovnají. Jaroslav Mihule ve svém hodnocení Veselohry na mostě uvádí: „Klicpera umocněný hudbou Martinů představuje

typický příklad

paradoxu světovosti: spontánní

a přesné

zpracování jednoduchého, nenáročného námětu, v němţ elementární ţivotní city a vztahy a opravdový humor spojují člověka s člověkem.“22 Opery Hlas lesa i Veselohra na mostě byly v roce 2009 uvedeny s velkým úspěchem také v Poličce v rámci 12. ročníku Martinů fest.23 Česká commedie dell´arte, tak by se dala charakterizovat opera Bohuslava Martinů zařazená k operám s komickým námětem - Divadlo za bránou (1936)24. Jde o specifický druh opery. První dějství je vlastně baletní pantomimou a zpívat se začíná aţ ve druhém a třetím dějství, které jsou buffo operou. Text si autor vytvořil podle předloh J. B. G. Debureaua, J. B. Molièra a s pouţitím české lidové poezie. Dialogy poté upravil Leo Štraus. Bohuslav Martinů touto operou částečně doplnil výpadek commedie dell´arte

v českém

divadelním

prostředí.

Říká:

„Ani

syţet,

ani

děj

nerozhoduje, není důleţitý. Je to jen jakási směs různých scén a podivných situací,

které

vycházejí

z prastarého

schématu:

Otec

Pantalon,

věčně

rozmrzelý a nevrlý, má dceru, půvabnou roztomilou Kolombínku. A Kolombína 22

Mihule, Jaroslav. Booklet k CD Veselohra na mostě. © Supraphon 1994, 11 2140-2 611. Představení dne 11. 5. 2009 ve velkém sále Tylova domu. Účinkovala Komorní filharmonie Pardubice, členové sboru Národního divadla v Praze pod vedením Vojtěcha Vzpurného. Sólové party zpívali Z. Kloubová, O. Černá, V. Doležal, R. Janál, R. Vocel a P. Frýbert. 24 V autografu je název uveden jako Divadlo za bránou, v dalších textech autora se uvádí také ve verzi Divadlo za branou. 23

23

má dva milence – podnikavého Harlekýna a zasněného smolaře Pierota. Harlekýna preferuje dcera, Pierota zase otec. Pierot ţárlí a Harlekýn si bere Kolombínu.“25 Pro další upřesnění dodává: „Co je vlastně Divadlo „za branou“? Nic jiného neţ divadlo, scéna na trhu, na jarmarku, za městem. Je to dílo veselé, nespoutané, bez problémů chce pobavit, určitá improvizace, jak tomu bylo v italské komedii.“26 Martinů zde ve velké míře vyuţil své poznatky o vývoji divadla – commedie dell´arte je do značné míry improvizačním divadlem. Přiznává také, ţe je to opera plná českých písniček a vyjadřuje přání, ţe by snad mohla potěšit. Premiéru měla opera 20. 9. 1936 v Národním divadle v Brně s týmem: dirigent A. Balatka, reţisér R. Walter, scéna F. Muzika. Věnování je adresováno dirigentovi prvního provedení. Buffo opera Dvakrát Alexandr (1937) je jednoaktovou operou na text André Wurmsera a premiéru měla aţ 18. 2. 1964 v Mannheimu. První nastudování u nás proběhlo jiţ v tom samém roce v Brně. Děj je zasazen do Paříţe roku 1900 a řeší takříkajíc scény z manţelského ţivota. Typově se řadí k jednoaktovkám Slzy noţe a Veselohra na mostě. Ţenitba (1952), komická opera o dvou dějstvích vznikla na text N. V. Gogola. Vytvořena byla na objednávku televizního kanálu NBC, jehoţ dramaturgové

oslovili

nejslavnější

skladatele

ţijící

v USA

s prosbou

o napsání opery pro cyklus Opera for the Millions. Martinů na výzvu přistoupil také na základě úspěchu Veselohry na mostě, která dostala v roce 1951 ocenění newyorských kritiků, jako „opera roku“. Operu Ţenitba pojal Martinů jako frašku a dovolil si v ní i hudební ţerty, například, kdyţ se při naráţce „To je národ, tihle Rusové“ ozve motiv z písně „Ej uchněm“. Děj je poměrně jednoduchou ukázkou

nepovedených námluv, kdy

se čtyři

nápadníci snaţí dostat ruku uţ poněkud ne úplně mladé nevěsty. V rámci svého předvádění jsou komicky trapní, však přesto věřící ve svou dokonalost. Nakonec se ani ten nejschopnější a nejperspektivnější neodhodlá ke sňatku a raději před snoubenkou a závazkem oknem prchá. Na dokreslení situace z námluv dvě ukázky z libreta:

25

Havlíková, Helena. Opery Bohuslava Martinů. Praha: Divadelní ústav, 1990. Citace Bohuslava Martinů z roku 1936. 26 Havlíková, Helena. Opery Bohuslava Martinů. Praha: Divadelní ústav, 1990.

24

Ţivakin:

Ţivakin:

Zkuste ji říci: „Krajíček chleba mi dej!“ Nedá! Jak francouzsky řeknu: „Date ci del pane“ nebo „Potrate vino“ to hned je tu všechno. *** Sicílie, pánové, to je samá voda. A bylo tam také pár anglických důstojníků a docela dobře jsme si rozuměli. Člověk ukázal jenom na láhev a oni hned věděli, ţe to znamená „napijeme se“.

Premiéru měla opera Ţenitba 7. 2. 1953 a byla velmi úspěšná. Manţelka skladatele, Charlotta Martinů, ve vzpomínkách uvádí: „Tehdy Bohuš pracoval na Gogolově „Ţenitbě“, kterou pak provedli v televizi 7. února. Dirigoval Hermann Adler. Těšilo mě, kdyţ nás pak přátelé a známí volali a blahopřáli nám. Poprvé jsem také byla ve studiu televize a viděla jsem, jak dílo při natáčení vzniká, seznala různé triky. Rovněţ mě těšilo, ţe mi v dílně majitelka a kolegyně blahopřály a představení chválily.“27 Komickou operu Mirandolina (1954) nejlépe charakterizuje autor sám: „Je to lehká, nekomplikovaná věc s důrazem na zpěvnost, malý orchestr. Je tu ovšem stále ten problém současné opery, která má být psychologickým popisem, coţ zase Mirandolina není. Je veselá od začátku do konce.“28 Libreto si opět napsal sám na motivy divadelní hry C. Goldoniho La locandiera (Paní hostinská). Podobně jako v Ţenitbě zde máme tři nápadníky, teď je však potenciální nevěstou švarná a chytrá hostinská. Ze tří šlechticů, kteří jsou ve hře, si však nevybere ani jednoho a za svého vyvoleného si zvolí prostého číšníka. Bohuslavu Martinů se podařilo v této opeře spojení českého a italského prvku. Nevytvořil však velkou operu, ale spíše komornější operu s několika vstupy mluvených dialogů. Premiéru měla Mirandolina v Praze ve Smetanově divadle (dnes Státní opera Praha) dne 17. 5. 1959. Dirigentem byl V. Kašík, reţisérem L. Maudaus, scénografem F. Tröster a choreografem A. Landa. Převaţující počet oper s komickým námětem má u Bohuslava Martinů i další aspekt. Je jím autorova schopnost upravit si libreto opery pro své potřeby včetně jejího vypointování.

27 28

Martinů, Charlotta. Můj život s Bohuslavem Martinů. Praha: Supraphon, 1971, s. 87. Havlíková, Helena: Opery Bohuslava Martinů. Praha, Divadelní ústav, 1990.

25

3.2 Balety Bohuslav Martinů se věnoval baletům převáţně ve svém paříţském období. Také v těchto dílech najdeme komické motivy a můţeme zde vidět skladatelovu snahu o hledání ideálního tvaru baletních kompozic 20. století, které nebudou svázané zavedenými konvencemi. V baletu Kdo je na světě nejmocnější (1922), přivádí autor do pomyslného myšího království Slunce, Vítr, Mrak, Zeď i myšího Prince. Všichni se uchází o ruku myší Princezny a řeší, kdo je nejmocnější. Na závěr se ukáţe jako nejmocnější ten nejmenší a zdánlivě nejslabší, myší Princ. Po premiéře, která se konala v brněnském Národním divadle 31. 1. 1925, se Martinů vyjádřil: „Začal jsem se odkloňovat od směru, v němţ jsem aţ dosud pracoval, od imprese, a měl jsem touhu po pregnantním projevu hudebním, po přesném rytmu a formě. Rovněţ jsem se zbavil tzv. hudebního líčení a popisování, podkládání situace hudbou a všelikých impresionistických vymoţeností zvukových i představových. Jedná-li se tedy o hrom, vítr, nemaluji jej nijak v orchestru, nýbrţ přenechávám to scéně, která je k tomu účelu. Myšky pískají na jevišti samy. Slunce nepřichází s dělenými smyčci a sladkou melodií, ale s trumpetou.“29 Premiéru v Brně řídil B. Bakala a choreografii připravil J. Hladík. Text si Bohuslav Martinů upravil sám na motivy orientální pohádky. V roce 1925 vzniká další z baletů na komický námět, na který Bohuslav Martinů napsal text a nazval jej Vzpoura. Balet měl premiéru 11. 2. 1928 v brněnském Národním divadle. Orchestr řídil F. Neuman, scénu připravil O. Zítek a choreografem představení byl I. Váňa-Psota. Poté byl ještě uveden znovu v Praze v roce 1969 a 1971 v Ostravě. Martinů se, podobně jako v opeře Voják a tanečnice, pokouší smazat hranici mezi jevištěm a hledištěm. Námětem baletu je vzpoura not, které se bouří proti zneuţívání. Jakém? Při krásném zpěvu ptáků štěká pes u boudy, při výuce hry na klavír se ţákyni nedaří, při dostaveníčku, kdy milenec nezvládne zahrát na flétnu vysoký tón. V baru se snaţí hrát foxtrot, ale na ulici ho přehlušuje zvuk aut a klaxonů i rozhlasové hlášení. Následuje tedy generální 29

Mihule, Jaroslav. Booklette z CD Kdo je na světě nejmocnější © Supraphon 1987, 33032 031.

26

stávka tónů a s ní se hroutí celý hudební svět. Pak se ozve z dáli národní píseň (Martinů nabízí „Muzikanti co děláte“), vrátí se paní Inspirace a vše je zpátky ve svých kolejích. Motýl, který dupal (1926), je dalším pohádkovým baletem na motivy Rudyarda Kiplinga. Je příběhem o hašteřivých ţenách, moudrém králi Sulejmanovi a krásné moudré Balkis. Motýl má zlou ţenu, a tak ji „umravňuje“ prohlášením, ţe zadupe celý královský palác do země. Ta jednou ale prohlásí, ať to tedy Motýl skutečně předvede. Je však překvapená a slíbí poslušnost, kdyţ se to Motýlovi s pomocí kouzel Sulejmana podaří. Bohuţel

tento

balet

nebyl

dodnes

proveden

z důvodu

nedořešených

autorských práv s dědici Kiplinga. V roce 1966 byla uvedena jen rozhlasová premiéra orchestrální suity. Šachovou partii na jevišti rozehrává Bohuslav Martinů v baletu Šach králi (1930) na libreto André Coeuroy. Jedná se zde skutečně o šachovou hru, kterou hrají Ţaludové eso a Vrhcáb (třetím v jejich „partě“ je ještě Domino). Rozvinou si šachovnici a hrají s bílými a červenými figurkami hru, kterou nakonec vyhraje Vrhcáb s bílými. Je zajímavé, ţe se zde objevují, tak jako v klasickém příběhu o Alence v říši divů, ne černé, ale červené figurky. Premiéru měl balet aţ 11. 4. 1980 v brněnské Státní opeře pod vedením J. Štycha, v choreografii L. Ogouna a na scéně V. Štolfa. Ze čtrnácti baletů je nejznámějším představitelem komediálních prvků a

také

nejinscenovanějším

balet

Kuchyňská

revue

(1927).

Libreto

k jazzovému baletu připravila Jarmila Kröschlová. Ta, po shlédnutí praţské premiéry baletu Kdo je na světě nejmocnější, oslovila skladatele s prosbou o spolupráci. Nové dílo, ještě pod názvem Pokušení svatouška Hrnce, poprvé se svým souborem uvedla na scénu 17. 11. 1927 v sále Umělecké besedy. Premiéru dirigoval Stanislav Novák. Je zajímavé, ţe i po svém úspěšném vstupu na divadelní scénu, byla partitura celého baletu dlouho zapomenuta v archivu Nadace Paula Sachera v Basileji. Zde ji znovuobjevil a zrevidoval Ch.Hogwood a A. Březina ve spolupráci s Institutem Bohuslava Martinů. Naposledy

jsme

v koprodukčním

měli

moţnost

provedení

vidět

Bohemia

nastudování Baletu

–

Kuchyňské souborem

revue

Taneční

konzervatoře hl. m. Prahy a orchestru Janáčkovy opery Národního divadla

27

v Brně. Toto nastudování mělo premiéru 22. 2. 2009 v brněnském divadle Reduta. Opět nás tak mohlo pobavit snaţení solidního Hrnce, počestné paničky

Pukličky,

svůdnice

Kvedlačky,

lehkomyslného

Utěráku

a

pedantského Smetáku v jejich příběhu propletených vztahů. 3.3 Další skladby s prvky humoru V roce 1920 píše Bohuslav Martinů skladbu pod názvem Slavnostní pochod „Kytary“, jako člen mládeţnického spolku s tímto názvem. Ten pořádal v Poličce a okolí nejen zábavní večírky, ale také divadelní a hudební představení a pro oba subjekty – Martinů i „kytaristy“ se toto spojení vyplatilo. Členové spolku měli zaručenou kvalitní hudební produkci a Martinů početné zastánce z řad mladých obyvatel Poličky. Za zmínku stojí poznámky, které jsou dopsány rukou autora k notovému zápisu pochodu. V úvodu, nad očekávaným označením Marcia, je dopsáno: „Vesele nebo smutně, jak si kdo přeje. A la „Kytara“. Po šesti taktech fanfárového úvodu a změně tóniny se několikrát objeví předepsání výkřiků „Hip, Hip, hurá!“ a dále „Ať ţije naše „Kytara“!!!. Na prvním listu je napsáno pod názvem skladby toto autorské věnování: „Sloţil a věnoval „Kytaře“ její zaslouţilý člen, hudební referent Bogun Martinů.“ Doplněno je autokarikaturou – opět jeden z „myších“ profilů. V instrumentálních skladbách Bohuslava Martinů můţeme nacházet inspirační zdroje jen podle dochovaných písemných pramenů. Také se však můţeme částečně orientovat podle názvů skladeb, pokud je skutečně sám autor uvedl v autografech. Jiţ názvy klavírních skladeb Průvod koček v noci slunovratu (1919), Instruktivní duo pro nervózní (1925), Foxtrot narozený „Na růţku“ (1919) nebo orchestrálních děl La Bagarre (1926) – Vřava, Half-time (1924) – Poločas, jistě svědčí o autorově smyslu pro humor. Ve skladbách inspirovaných lidovou hudbou u Bohuslava Martinů nacházíme také prvky humoru, které jsou jejich přirozenou součástí. Takovými jsou například části baletního pásma her, pohádek a říkadel se zpěvy pod názvem Špalíček (1932, definitivní verze 1940).

28

3.4 Téma humoru – shrnutí Bohuslav Martinů pracoval s humorem ve svých skladbách často a rád. Skutečně pracoval, protoţe svá libreta pravidelně sám upravoval pro své potřeby a sám tak musel být schopen vytvořit humorné pointy. To, ţe mu to nečinilo problém, dokazují jeho jiţ zmiňované karikatury a korespondence. Při výběru komických témat se neomezoval na české zdroje. Díky své vášni pro literaturu měl i jiné moţnosti. Ruská, francouzská, anglická, ale také antická literatura mu poslouţila jako zásobárna námětů. Z české literatury pouţíval kromě Nezvala a Klicpery často lidovou slovesnost, která obsahovala celé spektrum potřebných emocí. Práce Bohuslava Martinů obsahují i prvky hudebního humoru, jako například v jiţ zmiňované opeře Ţenitba pouţití písně „Ej uchněm“ nebo pouţití malého bubnu při klepání prsty o desku stolu jedním z hrdinů. Dalším příkladem můţe být způsob pouţití jazzových prvků v Kuchyňské revui a v Slzách noţe atd. V komentáři k Symfonii č. 2 uvádí Martinů mimo jiné v jedné větě svůj názor na kompoziční práci a opět tak projevuje i svůj způsob humoru. Píše: „Ţádný upřímný hudebník neučiní si ideál z toho, aby zničil nervy svých posluchačů.“30

30

Martinů, Bohuslav. Komentář k Symfonii č. 2 H. 295, USA, 1943. 32. týden. Čerpáno z Bohuslav Martinů Diary 2009. Praha: Nadace Bohuslava Martinů, 2008.

29

4. Martinů duchovní svět Bohuslav Martinů se narodil v katolické rodině a tak byl brzy po svém narození pokřtěn. První léta svého ţivota proţil ve světničce na věţi kostela svatého Jakuba v Poličce. Tam měl moţnost účastnit se dobrovolně i nedobrovolně, více neţ kdo jiný z jeho vrstevníků, ţivota církevní obce. Malý chlapec z věţe sledoval svatby, křtiny, pohřby, byl účasten při zvonění na tři poličské zvony. Způsob, jakým se vzpomínky a zkušenosti z raného mládí přenesly do dalšího ţivota a tvorby, se projevil později. Zajímavou roli ve formování duchovního světa Bohuslava Martinů v letech jeho pedagogického působení v Poličce a okolí hrála Borová, vesnice nedaleko Poličky. Zde našel skladatel potřebnou intelektuální atmosféru v rodině evangelického faráře Vladimíra Čecha. Mohl tak poznat jak způsob katolického, tak evangelického ţivota. Opět, stejně jako v kostele svatého Jakuba, to bylo také seznámení s hudebním světem farnosti. Seznámil se zde s duchovními písněmi a zpěvníky evangelického typu i prakticky, protoţe někdy hrával při bohosluţbách na varhany. Vzpomínku na tato léta lze najít při popisu místa vzniku některých skladeb, kdy se objevuje s datem vzniku i „Borová“ a také klavírní cyklus sedmi českých tanců z roku 1929 se stejným názvem. V průběhu svých mnoha cest a stěhování Bohuslav Martinů vozil s sebou Kralickou Bibli. Dnes je tento výtisk uloţen v Centru Bohuslava Martinů v Poličce. Bible měla pro něj více významů. Jednak byla důleţitým prvkem pro jeho potřeby křesťana a filozofické úvahy. Ve druhém plánu, a pro jeho tvůrčí ţivot důleţitějším, byla jeho schopnost čerpat z Bible pro svou práci potřebné náměty, případně doplnit původní texty libret citáty z Bible. V závěrečných dnech ţivota byl Bohuslavu Martinů nablízku katolický kněz páter Max Kellerhals. Ten umoţnil slavnému skladateli, nyní těţce nemocnému muţi, vyzpovídat se, poskytl mu svátost pomazání nemocných a provedl také katolický svatební obřad mezi Bohuslavem a Charlottou Martinů, aby nic nezatěţovalo svědomí umírajícího křesťana. Osobně Max Kellerhals o tom podává toto svědectví: „Oni byli jen civilně oddáni v Paříţi a ona nechtěla, aby ztratil neb. […] Potom napsala

30

kníţečku, ve které tvrdila, co jsem neřekl. Tvrdila v této souvislosti, ţe jsem měl prý říci: „Nedělejte si ţádné starosti. Bohuš půjde rovnou do nebe.“31 To jsem neřekl. Řekl jsem přibliţně toto: „Kdyţ se člověk tak odevzdal Bohu, světu, lidem ve svých dílech, nemůţe se ocitnout na špatné adrese.“ Asi tyto věci jsem řekl. Samozřejmě jsem neměl, podle mého názoru, ţádné obavy o spásu jeho duše. Jednu neděli odpoledne koncem léta 1959 přišla Charlotta za mnou do nedaleké fary, aby mi sdělila, ţe Bohuš konečně chce tam, v nemocničním ošetření, abych právě teď přišel do toho pavilonu. A ona mi v tehdejších dnech sdělila, ţe jejím a Bohuslavovým přáním je dodatečně církevně poţehnat jejich dosud pouze civilně uzavřenému manţelství.“32 „Na pokoji, kde umíral, jsme slavili svatbu, co nejjednodušším, ale zároveň lidským a přátelským způsobem. Po poutavém obřadu vytáhl (Martinů) z tašky pouzdro a Charlottě Martinů daroval ke sňatku briliantový prsten.

Potom

otevřela

tašku

a

vytáhla

několik

skleniček

a

láhev

šampaňského nebo něčeho takového a řekla: „Je přece potřeba si na svatbu přiťuknout.“ A my všichni téměř v slzách, tak jsme byli pohnuti, jsme si přiťukli na sňatek Charlotty a Bohuslava v jeho pokoji, kde za 14 dní zemřel. Pro nás něco ohromného a nezapomenutelného.“33 Bohuslav Martinů ţil v době, která měla určená společenská pravidla, mezi něţ patřil i vztah k víře. Pohyboval se ve společnosti lidí, kteří tato pravidla více méně akceptovali. Dle dochovaných svědectví a i dle mnoţství skladeb souvisejících s religiózními tematikou lze konstatovat, ţe Bohuslav Martinů měl kladný vztah k duchovním věcem a kladně vymezený názor na křesťanství. V následujících částech jsou podrobněji zmíněny nejdůleţitější skladby Bohuslava Martinů s religiózní tematikou.

31

Martinů, Charlotta. Můj život s Bohuslavem Martinů. Praha: Supraphon, 1971. s. 125….„Madame,“ odvětil osvícený farář Kellerhals, „muž který složil, Gilgameše’, má právo na nebe, nebojte se.“ 32 Čerpáno z diplomové práce Křesťanské prvky v díle Bohuslava Martinů a možnost jejich uplatnění v liturgii po II. Vatikánském koncilu od autora Mgr. Radka Navrátila, s. 12. Ten osobně s páterem Maxem Kellerhalsem vedl telefonický rozhovor dne 18. 2. 2008. Český překlad písemného záznamu telefonátu je uložen v archivu autora výše zmiňované práce Mgr. Radka Navrátila. 33 Tamtéž.

31

4.1 Opery Řecké pašije (1956–1959) – poslední opera Bohuslava Martinů o čtyřech jednáních, má libreto zpracované dle románu Nikose Kazantzakise Kristus znovu ukřiţovaný. Bohuslav Martinů pracoval na opeře dva roky. Vlastní skladatelské činnosti předcházela sloţitá doba úprav románu pro potřeby operního libreta, při které skladatel čile korespondoval s autorem knihy.

Eleni

N.

Kazantzakis,

ţivotní

partnerka

Nikose

Kazantzakise

vzpomíná na první setkání s Bohuslavem Martinů následovně: „A jiná tak milá postava, člověka skromného, avšak velice talentovaného, se objevila poprvé v Dodonu. Jmenoval se Bohuslav Martinů. Oblečen jen tak, plášť do deště, představil se dvěma bytostem, které jakţiv neslyšely jedinou notu z jeho hudby. Skromný aţ do hloubi duše nijak se necítil dotčen, srdce na dlani. Sám vytvořil, téměř bez pomoci Nikose, libreto své opery Řecké pašije (Kristus znovu ukřiţovaný). Skladatel podřídil své myšlenky a spisovatel nenalézaje nic, co by měnil, je ihned akceptoval. Ţádnému z těchto tvůrců nebylo přáno podílet se v Curychu na světové premiéře jejich díla…“34 Výsledné zpracování opery chtěl Bohuslav Martinů uvést v premiéře v Covent Garden za řízení Rafaela Kubelíka, poté se pokoušel o uvedení v curyšské opeře. Po dvojím nezdaru byl nucen přistoupit k úpravám zásadního charakteru. Vznikly tak dvě verze opery. Přepracovaná verze měla premiéru 9. 6. 1961 v Zürichu pod vedením Paula Sachera, bohuţel jiţ po smrti obou autorů. Původní verzi zrekonstruoval aţ v dnešní době český muzikolog a současně ředitel Institutu Bohuslava Martinů Aleš Březina. První, originální verze opery tak měla premiéru aţ v roce 1999 v Bregenzi. Hrála Vídeňská filharmonie, zpíval Moskevský komorní sbor a Dětský sbor z Bregenzu za nastudování U. Schirmera. Bohuslav Martinů byl při práci na opeře Řecké pašije v roce 1957 nucen ţádat o grant. V dopise pro Guggenheimovu nadaci píše o opeře: „…Ovčák a snílek Manolios proţívá strašný boj o zpodobení Krista. Naivní a hravý obchodník zapomíná na své drobné zlodějiny; smilná vdova Kateřina 34

Mihule, Jaroslav. Malý průvodce životem a dílem Bohuslava Martinů. Litomyšl: Městské muzeum a galerie Polička, 2008, s. 73.

32

Máří Magdaléna, draze platí za svou novou víru a divoký Judas je pohlcen svým osudem. Poznáváme kaţdého muţe a ţenu v proměnách jejich duší, vţdy horlivě zvoucí a sršící vášnivou energií, aby dosáhli svých cílů. Proţíváme s nimi radostné, teplé léto a ţně, divoké milostné vzplanutí Nikoliose a Lenilo ve volné přírodě, zoufalý boj mezi uprchlíky a vesničany a tragickou smrt ovčáka Manoliose – Krista. Jako dva potůčky krve procházejí dílem dvě velká témata: lidské dědictví křesťanských ctností a závazky člověka vůči humanitě. Ti, kdo spějí ve své velké víře k všelidské lásce, nalézají svou cestu zatarasenou těmi, kdo odmítají zříci se sobeckosti. Kaţdý muţ i ţena se postupně vrací k jedinému smyslu svého konání: dobru, nebo zlu.“35 Hry o Marii (1933–1934) – čtyřdílný operní cyklus Bohuslava Martinů, měl premiéru v brněnském Národním divadle 23. 2. 1935. Reţíroval ji R. Walter, dirigoval A. Balatka, scénograficky ji připravil F. Muzika a choreograficky E. Gabzdyl. V říjnu 1935 dostal za tuto operu její autor státní cenu. Opera Hry o Marii má čtyři samostatné části, které spojuje religiózní námět, způsob zpracování dle pravidel středověkého divadla a také to, ţe Bohuslav Martinů si tyto dva prvky zpracoval na základě „lidového ţivlu“. Jednotlivé části jsou: Panny moudré a panny pošetilé, na text Vítězslava Nezvala podle starofrancouzské liturgické hry za 12. století, Mariken z Ninmègue – text Viléma Závady podle starého vlámského miráklu z 15. století ve zpracování Henri Ghéodona, třetí v pořadí je pastorále na texty lidové poezie Narození páně a poslední část je legenda Sestra Paskalina, u které libreto napsal Bohuslav Martinů s pouţitím divadelní hry Julia Zeyera a textů lidové poezie podle sbírky Františka Bartoše. Bohuslav Martinů charakterizuje Hry o Marii těmito slovy: „Věřím v budoucnost opery i v její ţivotnost – chci se přiblíţit znovu k divadlu i lidu. Hledal jsem tedy syţet, který sám uţ byl dříve lidovým divadlem. Počátek jsem učinil se svým Špalíčkem na text starých legend a pohádek. Ve hrách o Marii jsem přišel ke skutečnému

35

Dostálová, Růžena; Březina, Aleš. Řecké pašije – osud jedné opery: korespondence Nikose Kazantzakise s Bohuslavem Martinů. Praha: Set Out, s. 32–33.

33

středověkému divadlu, primitivnímu, bez romantických okras.“36 K ději opery autor dodává: „Prolog tvoří Panny moudré a panny pošetilé na text z evangelia sv. Matouše. Je to zpracování známého podobenství o deseti pannách čekajících na ţenicha. Následuje Mariken z Ninmègue – líčí se zde příběh, jak Mariken cestou z města zabloudí v lese, kde na ni číhá ďábel. Omámená jeho sliby o bohatství a rozkoši a lásce stane se jeho pomocnicí a zasévá jen rozvrat a hřích. Po čase se vrátí do rodného kraje a vidí, jak potulní herci hrají náboţenskou hru o Jeţíši. Tu si Mariken uvědomí svůj prokletý ţivot a prosí za odpuštění. Ďábel ji zabije, ale duše mu unikne. V druhé části je na začátku krátké pastorální Narození páně na moravskou lidovou baladu. Následuje druhá hra Sestra Paskalina. Operní libreta v ní vlastně není. Hra se skládá z národních písní a balad, ze ţalmů a z latinských církevních textů – je to příběh dívky, která opustila klášter, aby šla za svým milencem. Po mnohých utrpeních se vrací do kláštera, kde její místo bylo převzato a opatrováno po celý ten čas Matkou Boţí, aniţ kdo co pozoroval.“(1936)37 Čím lidé ţijí (1951–1952) – je operou o jednom dějství na libreto Bohuslava Martinů s pouţitím povídky Pohádka o ševci od Lva Nikolajeviče Tolstého. Bohuslav Martinů se v této opeře vrací k základům divadla, konkrétně k jeho středověkým a antickým prvkům. Ze středověku je zde volba způsobu inscenování, jako mirákl, z antiky role chóru a vypravěče. Příběh L.N.Tolstého, převyprávěn B. Martinů, je vlastně převyprávěním příběhu z Nového zákona o přítomnosti boţí podstaty v kaţdém z nás. Bohuslav Martinů nás skrz své libreto uvádí do svého myšlenkového světa: „…Já připomínám si vţdy: kdyţ ještě světem Pán náš šel, on sám neodvracel i od nejniţších se jaktěţiv. Mluvíval s prostými lidmi stále a rád je měl, a tak býval s nimi, víš, s lidmi jako ty a já, vprostřed dělných lidí a hříšníků, a z nich své ţáky vybral. Řekl nám: Blahoslaveni jsou chudí, pokojní, milosrdní a dobročinní.“

38

36

Nosek, Václav. Bohuslav Martinů a operní divadlo. Praha: Divadelní ústav, 1990 (předmluva k publikaci Opery Bohuslava Martinů). 37 Havlíková, Helena. Opery Bohuslava Martinů. Praha: Divadelní ústav, 1990. 38 Martinů, Bohuslav. Čím lidé žijí. s. 3.

34

Bohuslav Martinů měl přesnou představu o způsobu provedení opery. Své poznámky doplnil do partitury, kam dokreslil, a to doslova, i svou scénografickou představu. Premiéru měla opera v roce 1953 v New Yorku. 4.2 Kantáty a oratoria Česká rapsodie (1918) – pro baryton, smíšený sbor a orchestr na textovou předlohu Bohuslava Martinů, zpracované s pouţitím ţalmu 23 podle Jiřího Strejce, básně Jaroslava Vrchlického Čechy a Svatováclavského chorálu, jsou první kantátou Bohuslava Martinů. Mladý hudební skladatel si zde vytkl za cíl vytvořit dílo s vlasteneckým nábojem, které by vyjádřilo touhy českého národa po samostatnosti. Svůj záměr vyjádřil i textovým doplněním, ve kterém popisuje náplň tří pomyslných částí kantáty od prvních tónů zobrazující utrpení národa, přes modlitbu aţ po vítězný chorál. Při přípravě kantáty se dovídáme z korespondence se Stanislavem Novákem, mimo jiné, ţe ho inspirovaly také záţitky z evangelického kostela v Borové. Kantáta měla premiéru 12. 1. 1919 v Praze. Uvedl ji praţský Hlahol a Česká filharmonie pod vedením Ludvíka Vítězslava Čelanského. Česká akademie věd a umění jí ocenila druhou výroční cenou, a jak uváděl dobový tisk, skladba měla velký úspěch. Kytice (1937) – cyklus skladeb na slova lidové poezie pro sóla, smíšený a dětský sbor a orchestr se skládá z osmi částí. Sedmá část pod názvem Koleda zpracovává příběh Adama a Evy a poslední, nejrozsáhlejší část Člověk a smrt vypravuje dramatický příběh nevyhnutelnosti konce ţivota. Premiéru měla skladba v dubnu roku 1938 v Čs. rozhlase Praha a orchestr a sbory řídil Otakar Jeremiáš. Polní mše (1939) – pro baryton, muţský pěvecký sbor a orchestr na básnickou předlohu Jiřího Muchy a s pouţitím textů Matoušova evangelia, patří mezi často uváděná díla Bohuslava Martinů. Vznikla spontánně, jako reakce na „okupační“ rok 1938. Bohuslav Martinů se vyjádřil osobně k událostem, které podnítily vznik skladby takto: „V září 1938 byl jsem pozván se svou paní do Švýcar. Bydleli jsme odděleni od ostatního světa, v klidné horské krajině, plné slunce a ptačího zpěvu, zatímco kdesi v Evropě

35

se připravovala největší tragédie a blíţila se neodvratně k hranicím naší vlasti. …Naši hoši jsou mobilizováni a odjíţdí na jih do Francie a my, co jsme v Paříţi, hledáme, co bychom jim poslali, abychom zůstali v kontaktu s nimi. V té době přistupuji k práci Polní mše, která je určena naším hochům v táborech. Poslali jsme jim gramofonové desky, různé nástroje hudební a noty. Vím, ţe uţ mají svůj orchestr a sbor, tam kdesi na jihu Francie, a chtěl bych jim poslat skladbu, kterou by sami provedli a o které by věděli, ţe je psána přímo pro ně, ţe na ně vzpomínáme a ţe jsme s nimi.“

39

Polní mše je skladbou, která

zanechává v posluchačích nezapomenutelný dojem kvůli vnitřní opravdovosti výpovědi a úvahám, ke kterým provokuje. Snad právě kvůli spojení dvou nesourodých prvků – války a mše. Skladba je věnována československým dobrovolníkům na francouzské frontě. Premiéru měla aţ po válce 28. 2. 1946 v Praze. Uvedla ji Česká filharmonie pod vedením Rafaela Kubelíka. Zpívali Pěvecký sbor Čs. rozhlasu a T. Šrubař (barytonové sólo). Hymnus k svatému Jakubu (1954) se úzce váţe k Poličce, kde měl také 31. 7. 1955 premiéru a od té doby se zde pravidelně uvádí právě na svátek svatého Jakuba na kůru novogotického kostela, kostela, ve kterém se skladatel narodil. Věnován byl autorovi textu páteru Jaroslavu Daňkovi a v poznámce k dedikaci je uvedeno rukou autora: „Napsáno k památce našeho kostela v Poličce, jehoţ věţ je spojena s mým dětstvím. V Nice 18. července 1954.“ Jedná se o kantátovou skladbu pro sóla, sbor a komorní soubor.

Skladatel

tuto

skladbu

nedotvořil

a

dává

souhlas

k jejímu

dopracování podle okamţitých moţností interpretace. Hora tří světel (1954) – pro text bylo vyuţito částí knihy Po stopách Páně od H. V. Mortona, české lidové a Matoušova evangelia. Je napsána pro sóla, recitaci, muţský sbor a varhany. Vznikla na objednávku muţského pěveckého sboru Den Haag Singers40, který jí také v Bernu 3. října 1955 uvedl v premiéře. Spojují se zde zdánlivě nesourodé motivy české lidové hudby a sborového chorálu se skladatelovou invencí. 39

Bohuslav Martinů – příloha ke zprávám ČTK, vyšlo 10. 4. 1941, New York; text uveřejněn v publikaci Bohuslav Martinů Diář 2009 vydaném v rámci Mezinárodního hudebního projektu „Martinů Revisitied“ Institutem Bohuslava Martinů. 40 Název sboru Den Haag Singers uvádí Aleš Březina v informacích o této kantátě v on – line katalogu skladeb na internetových stránkách Nadace Bohuslava Martinů. Jaroslav Mihule v knize Martinů – osud skladatele uvádí verzi Die Haghe Sanghers.

36

Legenda z dýmu bramborové nati (1956) pro sóla, sbor, zobcovou flétnu, klarinet, lesní roh, akordeon a klavír patří ke kantátám sloţeným na slova Miloslava Bureše. Patří tedy k Mikešovi z hor, Romanci z pampelišek a Otvírání studánek. Je to také další skladba přímo pracující s poličskými reáliemi, které nejsou pro pochopení případného posluchače podstatné, přesto jistě pomohly Bohuslavu Martinů při představě o zasazení děje do prostoru. Pokud Matka boţí sestoupí z oltáře, je to oltář u svatého Jakuba v Poličce. Kdyţ její zmizení řeší představitelé města, kteří nakonec potrestají kostelníka, jsou to obyvatelé Poličky. Stejně tak, jako kluci, kteří ohlásí její nalezení, mohou být kamarády, které Martinů kdysi v Poličce potkával. Zde alespoň dvě ukázky textu, které popisují způsob vykreslení Matky Boţí: Chtěla bych být jako všechny ţeny, nejen z bolesti a ze souţení, bosou nohou bych se chtěla dotknout petrklíče. *** Jako na oltáři měla vlasy zlaté, jen místo svatozáře květovaný šátek a zrovna pot si utírala s čela. Jako by uţ dávno byla mezi námi, kaţdý z nás v ní viděl něco ze své mámy; vţdyť přece taky syna měla. Premiéru měla kantáta v Praze 28. května 1956, kde ji zpíval Český pěvecký sbor pod vedením Jana Kühna. Kantáta je věnována Francis Jeţkové. Proroctví Izaiášovo (1959) – jedno ze svých posledních děl vytvořil Bohuslav Martinů pro sóla, muţský sbor a komorní soubor na biblický text. Je to nepřikrášlené rozloučení Bohuslava Martinů se světem, jeho reakce na všechno zlo a bezpráví, které se snad dá lépe vidět pod úhlem vlastní pomíjivosti. Symbolicky bylo poprvé vydáno v Tel Avivu v roce 1961, kde mělo v témţe roce také premiéru – dva roky po skladatelově smrti. Kantáta byla komponována na anglický text bible, ale bývá interpretována i v hebrejštině. Zamýšlenou třetí část jiţ skladatel nestihl dokončit.

37

4.3 Sbory Ve sborovém repertoáru Bohuslava Martinů nacházíme také skladby, které můţeme zařadit do okruhu skladeb s náboţenskými náměty. Tři legendy (1952) nebo také dle rukopisu Tři písně posvátné / Tři písně o Marii. Jedná se o tři ţenské sbory (čtyři soprány a dva alty) s průvodem houslí na texty moravských lidových písní s částmi Narození páně (Prýští sa studená), Nanebevstoupení Páně (Kdyţ milý Pán Jeţíš), Cesta k ráji (Byla cesta ušlapaná). Patří ke sborovým skladbám vytvořeným pro ţenský sbor Opus. Pěvecké těleso pracovalo pod vedením Zdeňka Zouhara a uvedlo několik premiér skladeb Bohuslava Martinů. Toto dílo mělo premiéru 7. ledna 1956 v Tylově domě v Poličce – skladatelově rodišti. Čtyři písně o Marii (1934) – čtyři smíšené sbory na slova lidové poezie vznikly ve stejném období jako opera Hry o Marii. Obsahují sbory Zvěstování (Stála panenka), Sen (Usnula, ja, Maria), Snídaní panny Marie (A teče vodička) a Obraz panny Marie (Svatý Lukáš, maléř boţí). Premiéru měly v Praze 12. dubna 1935 a zpíval je smíšený pěvecký sbor Vinohradský Hlahol pod vedením Karla Šejny. Na titulním listě skladby je pravděpodobně dodatečně připsáno věnování (skladatel pouţil jiné pero a písmo nepůsobí tak

klidným

dojmem

jako

název

a

podpis),

„Pěveckému

sboru,

Vinohradskému Hlaholu“. 4.4 Drobné skladby Jiţ v roce 1912 v Poličce Bohuslav Martinů napsal svoji první, bohuţel nedochovanou, skladbu s mariánským námětem, pro soprán a varhany a dal jí název Ave Maria. Mezi drobné skladby, které jsou inspirované lidovou tradicí ve spojení s náboţenskou tematikou, můţeme zařadit například cyklus tří písní Měsíce (1922). Druhá píseň cyklu, Ty, jenţ sídlíš na nebesích, jejíţ název můţe připomínat motlitbu Otče náš, nám v textu popisuje potřebu Boha při našem činění slovy: „…všechen ţal a bol tišíš|toho, kdo dvojnásob trpí,|dvojnásob téţ vţdy občerstvuješ.“

38

Ze známého cyklu Písniček na jednu stránku (1934) do kategorie skladeb s religiózní tematikou patří píseň Sen Panny Marie. Z drobných instrumentálních skladeb to můţou být například třívěté klavírní Vánoce (1927), případně Vigilie (1959, dokončil Bedřich Janáček) skladba pro klávesové nástroje varhany, cembalo nebo dva klavíry. Bohuslav Martinů se zde nechal inspirovat poboţnostmi římské církve před velkým svátkem. Bohuţel ji jiţ nedokončil a posledních několik desítek taktů doplnil Bedřich Janáček, jemuţ je i skladba věnována. Drobné zmínky související s tímto námětem najdeme i v různých dalších skladbách, jako například v Písničkách na dvě stránky (Hlásný, Boţí muka) nebo také ve Špalíčku a mnohých dalších. Tady však jiţ nejsou hlavní myšlenkou, ale pouze doplňují zobrazení běţného křesťanského způsobu ţivota. 4.5 Religiózní téma – shrnutí Lze vysledovat záměr, s jakým Bohuslav Martinů pouţívá religiózní témata ve svých pracích? Tento záměr nám můţe osvětlit osobní náhled skladatele,

který

sděluje

při

uvádění

svých

oper

svému

příteli

a

spolupracovníkovi, scénografovi a malíři Františku Muzikovi. Píše mu: „Co se přesvědčení týče, myslím, ţe to v tom nehraje velkou roli, já sám nijak nesleduji náboţenské cíle, a vyvodil jsem ty syţety spíše proto, ţe se mi dobře hodí pro moji muziku, tj. udělat je v lidovém tónu, a pak mi dovolují, jako vlastně pohádky, docela logicky vyvodit všechen škvár ze současné opery, coţ by moţná nešlo tak dobře u syţetů současných. […]Ostatně je to návrat k starému divadlu, a je to právě divadlo, co jsem hledal.“41 Svůj názor potvrdil i v interwiev Karlu Šebánkovi: „…je to tedy zpracování ne ve smyslu náboţenském, nýbrţ lidovém, populárním…“42 Daná prohlášení se vztahují k operám, ale i v kontextu dalších výše uvedených skladeb můţeme říci, ţe Bohuslav Martinů jistě nebyl křesťanským skladatelem v tom smyslu, ţe by touto cestou chtěl šířit a propagovat víru. 41 42

Mihule, Jaroslav. Booklet k CD Hry o Marii/ The Miracles of Our Lady © Supraphon 1993, 11 1802-2 632. tamtéž

39

Přesto je jistě zajímavým momentem volby témat u Bohuslava Martinů častý výběr námětů vztahujících se k Panně Marii – Sen Panny Marie, Čtyři písně o Marii, Tři legendy / Tři písně o Marii, Legenda z dýmu bramborové nati, Hry o Marii - to jsou jen skladby jiţ zde zmiňované. Drobné odkazy na „Marii“ najde i v dalších dílech. Jiţ v roce 1912 píše skladatel svou verzi Ave Maria pro soprán a varhany, u které je dnes bohuţel nezvěstný rukopis. Matka Bohuslava Martinů začíná své „Paměti“ na syna takto: „Píšu paměti o svém synu Bohuslavu, který se narodil na věţi kostela sv. Jakuba 8. prosince roku 1890 na slavný den Panny Marie, právě kdyţ zvonili všemi zvony.“43 Předznamenání v tom jistě hledat nelze, ale můţeme opět upozornit na místo narození a pobytu v prvních letech ţivota skladatele a oblíbenost mariánských písní v katolickém prostředí. Také lze v této souvislosti připomenout kladný vztah Bohuslava Martinů k ţenám, velmi různorodé typy hrdinek nebo časté řešení vztahových problémů v jeho dílech. Způsobem podání se tak „Marie“ v dílech Bohuslava Martinů přibliţuje spíše ideálnímu zpodobnění představ o ţeně, neţ jako o Matce Boţí. „Marie“ jako milující, odpouštějící, obětavá – chtělo by se dodat stejně jako Charlotta. V protikladu

ke

všem

líbezným,

ale

hloupým,

naivním

nebo

někdy

vypočítavým, hašteřivým, marnotratným atd. postavám ţen z jiných děl. „Marie“ jako jistota a stálice versus věčná, unikající muţská touha „Julietta“. To by však jiţ bylo jiné téma.

43

Martinů, Karolína. Paměti; Vzpomínky matky a sestry Bohuslava Martinů Polička: Městské muzeum a galerie, Památník Bohuslava Martinů, 1990.

40

5. Martinů světský – duchovní Bohuslav Martinů byl svým zaloţením pragmatik. Díky svému způsobu ţivota a přestálým ţivotním zkouškám jím musel být. Důvod, proč ve svých námětech vyuţívá náboţenské motivy i komické, ba i pitoreskní náměty (například Slzy noţe), vychází z jeho schopnosti přijímat ţivot ve všech jeho polohách. Máme zde tedy posilující sílu víry bez zbytečného svazování konvencemi a také humor, který není „třeskutý“, ale spíše „suchý“. Charlotta Martinů vzpomínala na běţná setkání Bohuslava Martinů s přáteli takto: „Po váţných hovorech o hudbě, literatuře, divadle, umění nebo politice následovaly hodiny smíchu, dovádění a šprýmů. Bohuš měl smysl pro suchý humor a i ve váţné situaci dovedl vystihnout komiku. Byl zkrátka rád na světě.“ 44 Klíčem k pochopení vztahu Bohuslava Martinů ke křesťanství a pouţívání

religiózních

námětů

můţe

být

text

úvodního

recitativu

z

kantáty Hora tří světel: „Bývalo zvykem, ţe dříve lidé brali kaţdého cizího příchozího, jako by to byl sám světem putující Kristus. Někde tento zvyk ţije dodnes, ale my jsme jej ztratili a s ním i cosi jemného a krásného.“45 Podobný motiv vyuţívá Bohuslav Martinů například také v opeře Čím lidé ţijí. Daným motivem je humanismus a uvědomělé pěstování dobrých vztahů mezi lidmi. Ze stejného zdroje také pramení snaha Bohuslava Martinů o nekonfliktnost, velký počet jeho blízkých přátel i časté dedikace jeho prací. Dokazuje to také mnoţství korespondence, která není vedena jen ve formálním duchu, ale je velmi srdečná s důrazem na zájem o osudy adresátů. Ve svém ţivotě i tvorbě přijal Bohuslav Martinů křesťanské tradice, a i kdyţ nebyl bigotním věřícím, právě odrazy v tvorbě zaměřené tímto směrem dokazují jeho snahu o komunikaci s Bohem. Jako příklad lze uvést text písně Ty, jenţ sídlíš na nebesích: Ty, jenţ sídlíš na nebesích všechen strach a bolest tišíš toho, kdo dvojnásob trpí, dvojnásob téţ vţdy občerstvuješ. Ach, já jsem jiţ unaven tím vírem, 44 45

Martinů, Charlotta. Můj život s Bohuslavem Martinů Praha: Supraphon, 1971, s. 35. Mihule, Jaroslav. Martinů-osud skladatele. Praha: Karolinum, 2002 s. 469.

41

k čemu radost je i ţal. Sladký klide! Pojď, ach pojď na moji hruď a pojď jiţ v náruč moji. Dalším příkladem můţe být část textu Polní mše: Smiluj se nade mnou, Boţe! Smiluj se nade mnou, neboť v Tebe doufá duše má! Volati budu k Bohu nejvyššímu, k Bohu silnému, který dokonává za mne! Zhlititi mne usilují na kaţdý den moji nepřátelé, jistě je mnoho válčících proti mně, ó, nejvyšší! Vyvyšiţ se nad nebesa, ó, Boţe, a nade všecku zemi sláva Tvá! V souvislosti spojení jména Bohuslava Martinů s humorem lze nalézt jedno nečekané spojení. Při pohřbu Bohuslava Martinů 1. září 1959 zazněl mimo jiné i projev jeho dlouholetého přítele Marcela Mihalovici, který v něm zmiňuje pohled skladatele na humor: „S lidovým původem Bohuslava Martinů souvisí nesporně i jeho jemná a zdravá ironie. Ve světě hudebníků jeho slova kolovala jako okřídlená rčení. Je tomu skoro dvacet let, kdy jsem mu k jeho padesátinám věnoval sonátu. Tehdy mi odepsal: „Řekl bych, ţe v Tvém věku uţ má člověk rozum a tyhle věci má za sebou.“ Kdyby mě mohl vidět z toho místa stínů, kde právě dlí, jakým asi vlídně ironickým pohledem by mě přeměřil!…“ Místo i příleţitost, při kterých byla tato slova přednesena, dokazují, jak okolí povaţovalo tuto stránku Bohuslava Martinů – jako vtipného glosátora, za výraznou a důleţitou. Závěrem lze říci, ţe jak sakrální, tak komická témata jsou nedílnou součástí díla Bohuslava Martinů a v celém průběhu své skladatelské tvorby se jim věnoval stejnou mírou. Je jen na posluchači, který pohled je mu bliţší nebo, který lépe vystihuje jeho zaměření při výběru skladby. Bez uvědomění si obou těchto poloh, není obraz Bohuslava Martinů jako člověka i skladatele kompletní.

42

6. Martinů návrat – nenávrat V Čechách byl naposled Bohuslav Martinů na prázdninách v létě 1938. Poté ještě dva roky pokračoval ve svém způsobu ţivota v Paříţi, snad s představou, ţe vše dobře dopadne. Nakonec se mu podařilo odjet ze svého vysněného města těsně před jeho obsazením okupační německou armádou. Do USA se však z Francie dostal aţ po dlouhém a dobrodruţném snaţení na jaře roku 1941. Abychom pochopili Bohuslava Martinů v jeho snaze o prosazení se ve světě umění a také jeho důvěru ve své schopnosti, je vhodným příkladem vzájemné propojení se Sergejem Kusevickým. Tento slavný dirigent působil v Paříţi

v letech

1921–24

a

poté

se

stal

dirigentem

Bostonského

symfonického orchestru. Do Paříţe však i nadále jezdil na krátké návštěvy. Shodou náhod (nebo lépe řečeno, jak náhoda přeje připraveným) jej při jedné takové návštěvě Paříţe Bohuslav Martinů viděl sedět ve venkovní kavárně a nabídl mu rukopis svého nového orchestrálního díla. Tím dílem byla Vřava (La Bagarre). Sergeji Kusevickému se skladba natolik líbila, ţe ji v roce 1927 s Bostonským symfonickým orchestrem (dále BSO) premiéroval a stala se tak prvním impulzem pro jejich další plodnou a mnohaletou spolupráci. Po prvních několika uvedeních díla BSO a po velmi pozitivním přijetí ze strany

kritiků

skladatel

napsal

svému

příteli,

Stanislavu

Novákovi:

„…Objevili mne v Americe, kde jsem rázem zaujal pozici mezi takovými umělci jako Stravinskij a Honegger, sice ne ve stejném smyslu jako doma, ale jako dosud neznámý skladatel, který se náhle objevil se skvělým dílem a který měl co říct.“ Jiţ v prosinci 1928 Kusevickij řídí BSO při další premiéře skladbu Bohuslava Martinů – La Symphonie (také La Rapsodie nebo Allegro symphonique). Po celá 30. léta ţil Martinů v Paříţi. Kdyţ jeho Smyčcový sextet získal americkou cenu za novou skladbu roku 1932, jedním z členů poroty byl opět Kusevickij. Při válkou vynuceném odjezdu do USA manţelům Martinů opět ke konečnému otevření cesty pomohl mimo jiných i Kusevickij. Těţkosti spojené s odchodem do Ameriky jakoby předznamenaly problémy s uvedením Concerta grossa, které nakonec ukončila aţ jeho

43

premiéra. Miloš Šafránek, československý diplomat z předválečných časů, jeţ se snaţil pomoci Bohuslavu Martinů s jeho uvedením se v Americe, popisuje v knize Bohuslav Martinů: The Man and His Music“ (New York, 1944) události kolem Concerta grossa takto: „Plány na jeho vydání tiskem ve Vídni zmařil Anschluss a paříţská premiéra naplánovaná v tomtéţ roce (1938) musela být zrušena, protoţe partituru a orchestrální materiál nebylo moţné získat z Vídně včas. Pak mělo být dílo provedeno v Praze Českou filharmonií pod taktovkou Václava Talicha, zasáhla však Mnichovská krize. Nakonec se Charlesi Muchovi podařilo v Paříţi překonat technické problémy a stanovil datum premiéry na květen roku 1940. Tentokrát zase změnily plány vojenské události. Tehdy, kdyţ Martinů prchal z Paříţe, se rukopis Concerta grossa ztratil. Po svém příjezdu do Ameriky ho překvapily zprávy, ţe tam uţ kopie partitury byla. Zachránil ji v Praze Georgie Szell a přivezl přes Austrálii do New

Yorku.

Nakonec

dílo

provedl

Sergej

Kusevickij

s Bostonským

symfonickým orchestrem v Bostonu 14. listopadu 1941. Během stejné sezóny bylo dílo opakovaně hráno v New Yorku a od té doby provedeno několikrát. Jeho úspěch byl okamţitý a ohromný.“ New York Herold Tribune píše 22. listopadu 1942 oslavný článek, kde jeho autor Virgil Thomson nazývá Bohuslava Martinů „Smetanovým dědicem“. Výše zmiňovaný Miloš Šafránek se snaţil velmi intenzivně před příchodem Bohuslava Martinů do USA připravovat „půdu“ pro jeho kladné přijetí. Jiţ 18. června 1939 se mu podařilo do New York Times dostat přehled díla

Bohuslava

Martinů.

V roce

1940

Americká

společnost

přátel

Československa pomohla na jeho popud s vydáním informačního letáku o Bohuslavu Martinů. Manţelka Miloše Šafránka, klavíristka Germaine Leroux, které skladatel věnoval Koncert pro klavír č. 2, tento koncert uvedla v Newaku s New Persey Philharmonic v lednu 1941. František Cinger ve své knize, věnované jinému příběhu, uvádí informace finančního charakteru: „Od května 1941 do roku 1942 získává Martinů obnos ve výši 150! dolarů měsíčně …“

46

Blízký osobní vztah k dirigentovi Kusevickému byl také důvodem, proč Martinů dostal zakázku na velké orchestrální dílo v době prvních zakázek od 46

Cinger, František. Šťastné blues, aneb Z denníku Jaroslava Ježka. Praha: BVD, 2006.

44

Hudební nadace Sergeje Kusevického. Tak ve svých 52 letech vytvořil Martinů svou první symfonii. Opět, jako jiţ poněkolikáté, zafungovalo štěstí či náhoda. Při jednom z koncertů BSO, kdyţ se uváděla Symfonie č. 1 od Martinů, omylem přišel do Carnegie Hall i houslista Mishca Elman (původně si vybral program, který se dával v jiný den). Hudba Martinů ho nadchla a hned druhý den poţádal skladatele o houslový koncert. Koncert pro housle a orchestr č. 2 premiéroval BSO 31. prosince 1943 – dirigoval Kusevickij a Elman hrál samozřejmě sólový part houslí. Další premiéra je popisovaná v biografické knize o Sergeji Kusevickém: „Třetí symfonie Martinů, která poprvé zazněla 12. října 1945, si rozhodně zaslouţí úctu, a to zásluhou mistra, který prokázal své umělecké kvality víc neţ desetkrát. Tato nová partitura je věnována Sergeji Kusevickému a Bostonskému symfonickému orchestru při příleţitosti 20. výročí Kusevického na postu dirigenta Bostonského orchestru v roce 1944. Je to vzdání pocty a poděkování za neocenitelné sluţby pro skladatele.“47 Sám skladatel k tomu uvedl: „Třetí jsem napsal ze srdce jako dar Bostonskému symfonickému orchestru. Kusevickij a tento orchestr pro mne v minulosti udělali úţasné věci.“ Sergej Kusevickij pomáhal Martinů v USA i dalšími počiny. I přes ne úplně dokonalou znalost angličtiny Bohuslavu Martinů nabídl v roce 1942 pozici profesora kompozice na letních kurzech v Berkshire Music Center v Tangelewoodu, které Kusevickij zaloţil ve 30. letech pro podporu mladých hudebníků. Bohuslav Martinů nastoupil původně jako záskok za Igora Stravinského a jeho působení bylo velmi úspěšné. Vrátil se tam ještě v roce 1946 a 1947. Kusevickij později podpořil i přijetí Bohuslava Martinů na univerzitu v Princetonu (působil zde od září 1948 na pozvání vedoucího hudební katedry R. D. Welche), a kdyţ byl Martinů v roce 1951 z univerzity propuštěn (bylo mu sděleno, ţe v dalším semestru jiţ jeho sluţby nebudou zapotřebí), odeslal osobní telegram rektorovi univerzity. Bohuţel jiţ bez výrazného úspěchu – dostalo se mu pouze vyhýbavé a neurčité odpovědi. Pravděpodobně právě ukončení práce v Princetonu bylo jedním z důvodů návratu Bohuslava Martinů do Evropy, který nastal v roce 1953.

47

Autorem biografie Sergeje Kusevického z roku 1946 je Hugo Leichtentritt.

45

Do Evropy se tedy Bohuslav Martinů vrátil aţ po dvanácti letech, v roce 1953. Bohuţel měl americký pas, ve kterém bylo psáno, ţe do Československa nesmí. Za těch několik let se však Evropa změnila k nepoznání. Od euforie po první světové válce a budování nových států po rozpadu Rakousko-Uherska se museli lidé vypořádat s následky krize, nástupem totalitních reţimů, hrůzami další války i rozdělením světa po jejím ukončení. Bohuslav Martinů jiţ také nebyl tím muţem v rozpuku sil, budující si teprve renomé světově uznávaného skladatele. Se zralostí věku a po těţkém úraze přibývaly zdravotní problémy Také ale přibývala různá ocenění a úspěchy, Bohuslav Martinů jiţ byl významný skladatel uznávaný uměleckou obcí nejen v Evropě. Bohuslav Martinů získal v roce 1953 stipendium Guggenheimovy nadace. Mohl tak svobodně tvořit a také bez obav z finančních problémů opustit USA. Jako místo pobytu si zvolil Nice ve Francii. Zde mu přítel, malíř Josef Šíma nabídl moţnost bydlení. Jak uvádí Charlotta Martinů ve své vzpomínkové knize: „Byla to nejúchvatnější vyhlídka, jakou jsme kdy zaţili – v malém domku na terasovité skále, z postele bylo vidět na moře a lodě a před domem naše malá zahrádka a z ní výhled na Nice aţ k Alpám – myslím, ţe zde byl Bohuš nejšťastnější…“ V roce 1955 se po řadě úspěchů vrátil na pár měsíců do USA, kde opět začal vyučovat, získal výroční cenu Kruhu newyorských hudebních kritiků a byl také zvolen členem National Institute of Arts and Letters. V roce 1956 získal opět stipendium Guggenheimovy nadace na operu Řecké pašije a v květnu toho roku definitivně opustil USA. Poté ještě krátce vyučoval na Americké akademii v Římě. Poslední etapa ţivota Bohuslava Martinů je poznamenaná zdravotními problémy, které řešil za pomoci svých přátel a lékařů na Schönenbergu poblíţ Basileje. Přesto pořád skládal a jeho skladby se pravidelně objevovaly na koncertních pódiích. Bohuslav Martinů ţil mimo svůj rodný domov od léta roku 1938 do své smrti 28. srpna 1959, celkem 21 let. Přes odmítnutí v Princetonu v roce 1951, nebo úraz, který se mu stal v Barringtonu v roce 1946, lze konstatovat, ţe se Bohuslavu Martinů

46

v zámoří dařilo. Jiţ před svým příjezdem do USA nebyl neznámým skladatelem, jeho skladby se zde uváděly, případně o nich hudební kruhy věděly. Neprodleně se tak mohl zapojit do hudebního dění a prosadit se, coţ beze zbytku a s úspěchem udělal. Dirigent a skladatel Manuel Rosenthal v rozhovoru s hudebním kritikem Marcelem Marnatem o návratu Bohuslava Martinů do Evropy říká: „Jeho poválečný návrat do Evropy byl triumfální. Všichni jsme dost protrpěli, ale on se vrátil, ţádné rozpaky, ţádný údiv, ţe nás vidí naţivu. Nezměnil se, prostě ho nyní hodně hráli a on toho měl plné kapsy, kdyţ tu byl zas nazpět. Martinů ze svého návratu z Ameriky – to byl velký člověk. Ze všech hledisek ho cesta do Ameriky udělala: nutno říct, ţe se z něho stala velká mezinárodní osobnost, která tvořila ve všech oblastech hudby – symfonické, divadelní, instrumentální, koncerty, hodně vokálních věcí… Orchestry měly bohatě se z čeho ţivit. Je to příjemné na hraní, vţdy to zní velmi dobře. Z hlediska dělníka, který musí pracovat v orchestru, z hlediska šéfa orchestru – je to příjemné, dává to radost…“48 Bohuslav Martinů měl v průběhu 21 let odloučení se svou rodinou i se svými známými pravidelné a čilé písemné kontakty. Věděl poměrně přesně, jak se vyvíjí situace politická i jaká je situace v uměleckých kruzích. Několikrát, dle dochovaných vzpomínek a dopisů, přemýšlel o návratu do vlasti. Otázkou však zůstává, nakolik to skutečně chtěl provést a zda si jen nehledal zástupné důvody, proč tomu tak nemůţe být. První otázkou můţe být ta, zda se měl vůbec kam vrátit. Na to můţeme odpovědět – ano. Jiţ v roce 1923 se rodina Martinů přestěhovala v Poličce z náměstí do svého domku v ul. na Svépomoci 182. Zde v témţe roce umřel otec a v roce 1944 i maminka Bohuslava Martinů. Poté v domě ţili bratr František a sestra Marie, oba svobodní. Dům po smrti Františka (v roce 1958) odkázala Marie ve své závěti bratrovi Bohuslavovi. Oba umírají v roce

48

Mihule, Jaroslav. Malý průvodce životem a dílem Bohuslava Martinů. Litomyšl: Městské muzeum a galerie Polička, 2008. s. 62

47

1959 (Marie 19. 5. a Bohuslav 28. 8.).49 Tedy, pokud by Martinů chtěl do Poličky vrátit, měl by své zázemí jisté. Proč se Bohuslav Martinů neodhodlal k návratu po válce? Charlotta Martinů

uvádí

ve

své

knize:

„Počátkem

května

1945

jsme

proţili

nezapomenutelné dny ukončení války a nacistické hrůzy. Poslali jsme ihned telegram Stáňovi Novákovi a obdrţeli odpověď. Ţel byl to Stáňův první a poslední poválečný pozdrav. Zemřel brzy nato, 20. července. Naše bolest byla hluboká, Bohoušova radost ze shledání s Evropou se zkalila. I z Poličky došla skličující zpráva o maminčině smrti v březnu roku 1944. Bohuš nesl těţce tyto zprávy, nemohl se smířit s příjezdem do Československa bez těchto dvou milovaných duší, matky a nejlepšího přítele.“ Nebyla právě teď ta pravá chvíle přijet domů a zařídit si zde existenci? Při porovnání stavu ţivota a úspěchů Bohuslava Martinů v USA a ţivota v rozbitém poválečném státě se vší nejistotou, lze pochopit, ţe se návrat Martinů nekonal. V dopise domů z New Yorku, ze dne 5. 2. 1946 píše Martinů: „Co se té budoucnosti týče, nedělejte si ţádné starosti pro nás, aţ dosud jsme se neztratili, a tak se snad i teď neztratíme…já na kaţdý případ udělám, co budu povaţovati za nejvýhodnější pro moji práci.“ O dva roky později, v jednom z dalších dopisů z New Yorku, ze dne 21. 6. 1948 na téma návratu Martinů dodává: „…letíme zítra ráno do Francie. […]Lidé na vedoucích místech pochopí, ţe já mám ještě úlohu před sebou, jeţ nezáleţí v tom, vrátit se domů, nýbrţ v tom, ţe budu dále pracovati.“ Bohuslav Martinů věděl, ţe události po únoru nepřejí umění a také na něj silně zapůsobila zpráva o smrti Jana Masaryka v březnu 1948. Poté jen sledoval dramatické osudy známých, kteří se do republiky vrátili. Odsouzení Jiřího Muchy za údajnou špionáţ, pronásledování Václava Talicha, odsouzení básníka Josefa Palivce, se kterým se znal z Paříţe dvacátých let. V padesátých letech Bohuslav Martinů píše ve svých dopisech domů o své touze po návratu jiţ z francouzské Nice (3. 6. 1954): „…stejně si myslím, ţe to nakonec tak dopadne, co se mám stále potloukati po světě, léta nám všem přibývají a všechno uţ není tak lehké, jak to bývalo, kdyţ jsme byli 49

Dům na Svépomoci č. 182 poté vlastnila Město Polička, které jej mělo zařazeno do svého bytového fondu. Bohužel byl v roce 2009 prodán soukromému majiteli. Při mé prohlídce v roce 2009 se ještě na dveřích podkrovní místnosti, kde Martinů pobýval, nacházel štítek psaný rukou Bohuslava Martinů.

48

mladší, konečně my nejsme ţádná výjimka, to je úděl nás všech a kaţdý touţí na stará léta býti doma. Charlie by jela do ČSR ihned, ale okamţik ještě není vhodný…“ Směrem k Martinů šly jiné dopisy. Dopisy těch, co zůstali a chtěli mu projevit své uznání, poţádat o skladbu nebo o přátelskou radu začínajícímu skladateli. Bohuslav Martinů odpovídal a také psal skladby, které by moţná v případě jeho návratu do vlasti vůbec nebyly napsány. Několik skladeb inicioval Zdeněk Zouhar, mladý skladatel a sbormistr pěveckého sboru Opus. Bohuslav Martinů s velkým nadšením přivítal básně poličského rodáka Miloslava Bureše. První byla o Studánce Rubínce a Martinů z Nice 4. 7.1955 Burešovi píše: „Vaše báseň o studánce se mne hluboce dotkla…Mnoho vzpomínek vyvolala, a drahých…Báseň mne okouzlila a hned jsem sednul k pianu.“ Po Otvírání studánek, společně vytvořili ještě Romanci z pampelišek, Legendu z dýmu bramborové nati a Mikeše z hor – cyklus komorních kantát s náměty z Vysočiny. Bohuslavu Martinů, vyzrálému hudebnímu skladateli s mnoha ţivotními zkušenostmi, se v nich podařilo zachovat jednoduchost, prostotu a cudnost výrazu, která právě souzní s obrazem Vysočiny a dosáhl tak nečekaného ohlasu. Nejvýrazněji se to projevuje právě v oblibě Otvírání studánek, která přetrvává od poloviny padesátých let dodnes. Ve výsledném shrnutí lze říci, ţe Bohuslav Martinů si dostatečně i při své skromnosti uvědomoval své schopnosti a byl si také vědom, v jakém prostředí je můţe nejlépe uplatnit. Jeho „neschopnost“ vrátit se domů se tak jeví jako jediná moţná varianta pro zachování moţnosti svobodně tvořit a to i za cenu finančních problémů, které prokazatelně měl, i za cenu nevytvoření stabilního rodinného zázemí v klasickém slova smyslu. Z daného úhlu pohledu se zvolené řešení kontrastu touhy po domově a uposlechnutí pomyslného pudu sebezáchovy jeví pro dnešní posluchače jako ideální. Můţeme dát Bohuslavu Martinů za pravdu, ţe tím, ţe se do ČSR nevrátil, „udělal pro svou práci to nejvýhodnější“.

49

7. Martinů klasik – novátor K dané otázce se Bohuslav Martinů vyjadřuje jiţ v roce 1935, kdy prohlásil, ţe nebyl nikdy avantgardistou. Samozřejmě je toto prohlášení limitováno úhlem pohledu. Můţeme s ním souhlasit, ţe co se týče hudebního vývoje 20. století, které objevuje atonalitu, dodekafonii, aleatoriku a mnoho dalších způsobů náhledu na hudbu, skutečně Martinů nikdy nebyl avantgardistou. Ve své podstatě byl ale dostatečně zvídavým a neohroţeným tvůrcem, který se intenzivně snaţil postihnout okolní vývoj hudby a vybrat si pro sebe to přijatelné a také se nebál vyzkoušet i věci zapovězené. Bohuslavu Martinů se tak podařilo spojovat novinky s experimenty a ještě je přizpůsobit svému hudebnímu vyjadřování. Přes všechny experimenty a zdánlivá vybočení jeho hudba nepřekračuje pomyslné hranice „nestravitelnosti“ a ani na druhé straně hranice hudebního nevkusu. V průběhu

svého

skladatelského

vývoje

také

čerpal

postupně

z impresionismu a paříţského neoklasicismu 20. let. Výrazně ve svých pracích pouţíval prvky jazzu, ale také v nich poznáme velký vliv surrealismu. Experimentoval

s elektronickými

nástroji

i

zapojováním

starých

typů

hudebních nástrojů (cembalo) do nových kompozic. Propojoval folklórní prvky, i kdyţ v abstrahované formě, se scénickými formami. Přesto svému příteli Miloši Šafránkovi píše v dopise ze dne 19. 11. 1946: „Ani vy, ani já nebo kdokoliv jiný nemůţe znát všechny komponenty, které tvoří kompozici. Přirozeně, kdybychom mohli vše znát, všechny problémy zmizí.“50 Způsob, jak se dostal od wagnerovského typu opery aţ ke svému chápání operního divadla, Bohuslav Martinů v roce 1934 popsal: „Naráţel jsem stále na určitou konvenci operní, jeţ se v poslední době stala aţ jakýmsi receptem, jak se má dělat opera. Ale toto řešení mne neuspokojovalo a připadalo mi nepravdivým, jaksi falešným a lidi nepřesvědčujícím. Celý ten systém recitativů, dramatických výbuchů, vášní a zvláštní, dosti povrchní psychologie, mi připadal podezřelý. Podrobil jsem se tedy vlastní revizi a na 50

Rentch, Ivana. Dar pro Einsteina/ Pět madrigalových stancí Bohuslava Martinů. Článek Harmonie 5/2009. s.

3.

50

svých prvních pokusech jsem se poučil o správnosti nebo nesprávnosti určitých zásad aţ dosud platných.“51 Tady můţeme vidět základy jeho nekonvenčního myšlení, kdy bez obav tvořil operu – balet, dada operu, zařazuje do oper mluvené pasáţe nebo vyslyšel nabídku rozhlasu a televize vytvořit opery i pro tato média. Muzikolog Aleš Březina připomíná: „Ve svých textech z 20. let označoval Martinů za jednu z nejdůleţitějších sloţek skladatelova vývoje experiment. Ten pro něj představoval chronologicky prvou vývojovou fázi a nezbytný předpoklad fází dalších, jejímţ vyvrcholením mu byla závěrečná syntéza všech experimentálně nabytých poznatků.“52 Důleţitým rysem Martinů jako skladatele je skutečnost, ţe s průzkumem a bádáním v oblasti, ve které momentálně tvořil, nepřestával a případné nové nápady se nestaly dogmaty. Byl schopen je opustit a posunout se ve svém vývoji dále. Jedním z vrcholů jeho hledání je jistě balet Podivuhodný let (1927), který je částečně charakterizován uţ svým podnázvem jako mechanický balet. Vznikal v paříţském období, kdy se Martinů pohyboval ve společnosti osobností z hnutí dada. Balet Podivuhodný let tak můţeme přiřadit k opeře Slzy noţe. Opět to však není hudební řečí, kterou Bohuslav Martinů při práci pouţíval. Balet je vlastně pětivětý cyklus, jehoţ části jsou postaveny na principu kontrastu. Experimentální je tím, ţe autor v něm nepočítá s tanečníky. Je to balet bez tanečníků. Skladatel však přesně popisuje způsob provedení, kdy děj vyjadřují pouze kulisy – Pták, Vrtule, Mapy, Reflektory a plakáty, Moře – to jsou také názvy jednotlivých částí baletu. Bohuslav Martinů také vyuţil svého výtvarného nadání a nakreslil svou představu scénických proměn (viz příloha I./č.8). Ve stejném roce, kdy vytvořil Podivuhodný let, pracoval Bohuslav Martinů i na dalším baletu pod názvem Natáčí se (1927). Na autorových kresbách můţeme vidět

(viz příloha I./č.7), jak zde v rámci svých

inscenačních představ pouţívá projekci, v posledních letech s rozvojem technických moţností, čím dál více pouţívaným způsobem inscenování děl. Předběhl tak svou dobu nejméně o padesát let. 51

Havlíková, Helena: Opery Bohuslava Martinů. Praha: Divadelní ústav, 1990. Informace k opeře Slzy nože. Text je uvedený na internetových stránkách Nadace Bohuslava Martinů v sekci on-line katalogu skladeb. 52

51

Bohuslav Martinů pracoval také na scénické hudbě a hudbě k filmům. U scénické hudby jsou známé dvě práce – hudba k divadelní hře Luigiho Pirandella Šest postav hledá autora (1929), kterou „napsal“53 pro poličské ochotníky, bohuţel dnes ztracená. Druhou je hudba k rozhlasové hře André Gida Oidipus (1936), rukopis této hry je uloţen v archivu Českého rozhlasu. Ze

zpracované

hudby

k filmům

je

nejznámější

hudba

k filmu

Vladislava Vančury podle románu Ivana Olbrachta Marijka nevěrnice (1933). Jako skladatel filmové hudby se však uvedl Bohuslav Martinů jiţ v roce 1922 – němým filmem Slovácké tance a obyčeje – Slovácké zvyky a obyčeje. O deset let později pracoval také ve Francii na dnes jiţ nezvěstném filmu a po Marijce nevěrnici je jeho jméno spojeno s propagačním filmem Město ţivé vody: Mariánské Lázně (1935). Bohuslav Martinů ve své tvorbě prokázal značně široký záběr. Přesto lze konstatovat, ţe z kompozičního hlediska novátorem nebyl. Tvořil v období první poloviny 20. století, kdy se v hudební oblasti děly mnohé zásadní změny a jako vnímavý autor se tyto vývojové posuny snaţil vstřebat a pochopit. Dlouhodobě pouţíval jen to, co vyhovovalo jeho představě o kompoziční práci. Nebyl ten, který stojí na špici a udává směr, skladatelem, za kterým jdou ti další. Nebyl ani tím, který ukazuje, kterou cestou není vhodné pokračovat. Přesto, nebo moţná právě proto, dokáţou jeho vybočení od zavedených pravidel překvapit. Inovace nacházíme například v instrumentaci (spojení zobcové flétny, klarinetu, lesního rohu, akordeonu a klavíru v Legendě z dýmu bramborové nati-1956) nebo způsobu vnímání divadelnosti jeho scénických prací (mimo jiné balety s recitací Koleda-1917 a Sfinx-1948). Přijetí technického pokroku a jeho pouţití jako inspiračního zdroje je také jedním z inovačních prvků (významné události v letectví La Bagarre – 1926, Podivuhodný let – 1927, Thunderbolt P-47 – 1945). Experimentální prvky jsou součástí děl Bohuslava Martinů. Všechna jsou dnes, více jak půl století od jeho úmrtí, součástí našeho hudebního

53

Klavírní improvizace skladatele při představení v Poličce 29. 8. 1929, pravděpodobně nezapsaná v notách. Nadace Bohuslava Martinů vlastní osmitaktový incipit, předpokládá se, že by mohlo jít o začátek.

52

vývoje a to, co by mohlo být v době vzniku skladeb Bohuslava Martinů vnímáno jako experiment, je dnes jeho charakteristickým znakem.

53

8. Inscenace uvedené v roce 50. výročí úmrtí Martinů Patří k pravidlům našeho kulturního dění, ţe dramaturgie divadel, festivalů atd. se přizpůsobuje významným kulturním výročím. Tak tomu bylo i v roce 2009 a v rámci 50. výročí úmrtí Bohuslava Martinů bylo uvedeno mnoho zajímavých a dokonce objevných inscenačních a koncertních počinů. Je potřeba připomenout, ţe se tak dělo pod záštitou a v rámci mezinárodního hudebního projektu Martinů Revisited, který plynule přešel do roku 2010, roku oslav 120. výročí skladatelova narození. Scénická díla Bohuslava Martinů a to jak opery, tak balety mají v inscenační praxi své stálice. Z baletů se nejčastěji uvádí Kuchyňská revue, po které sahají často i studentské soubory. Z oper se pravidelně na jeviště vrací Řecké pašije, ale také opery menšího rozsahu, které jsou na nastudování

méně

náročné.

Z minulých

nastudování

oper

můţeme

připomenout Řecké pašije v ND Praha v roce 2006 nebo Hry o Marii v plzeňském nastudování z roku 2005, opavskou inscenaci Her o Marii z roku 2007 nebo Ţenitbu provedenou studenty HAMU Praha v témţe roce. V roce 50. výročí úmrtí skladatele se divadla snaţila zařadit do svých plánů nejen atraktivní, ale také neobvyklé tituly Martinů. Jiţ v prosinci 200854 jsme měli moţnost v praţské Dvořákově síni Domu umělců slyšet Tři fragmenty z opery Julietta v podání České filharmonie pod vedením Sira Charlese Mackerrase (v hlavní roli Magdalena Koţená). Provedení Tří fragmentů se stalo událostí pro všechny příznivce Martinů. Partitura tohoto díla byla povaţována dlouho za ztracenou a aţ před nedávnem ji objevil muzikolog Aleš Březina. Nahrávka, která z daného provedení vznikla, dostala prestiţní ocenění britského odborného časopisu Gramophone. Brněnské Národní divadlo v průběhu roku 2009 představilo několik scénických prací Bohuslava Martinů. Dne 27. 3. 2009 se v Janáčkově divadle konala premiéra opery Julietta (s francouzským pravopisem psáno Juliette). Důleţitým prvkem celé inscenace se v tomto nastudování stává scéna, která vyuţívá dlouhé bílé lamely. Z těch porůznu vycházejí dle potřeby jednotlivé postavy opery, nebo z nich „vykukují“ kulisy. Těmi jsou záběry 54

Dva závěrečné koncerty 14. ročníku Dnů Bohuslava Martinů se konali 11. a 12. 12.2008.

54

reálných budov města Poličky jak z dnešních dnů, tak i z dobových fotografií. Posunuté vnímání reality u hrdinů je vyjádřeno věţí kostela sv. Jakuba postavenou na špičku nebo starou radnicí poloţenou na boku. Návštěvníci představení

z Poličky

se

dobře

bavili

určováním

jednotlivých

záběrů

pouţitých pro kulisy. Pro ostatní se jednalo s velkou pravděpodobností o nepochopený scénický prvek. Ve druhém dějství se scéna promění v les monstrózních makovic (makovice -> opium-> sen?). Jednotlivé postavy v něm vypadají ztraceně, osamoceně a jaksi nepatřičně. Potom, co v jednom z vypjatých momentů hlavní hrdina vystřelí na Juliettu, se jedna z makovic „sklopí“ a vypadne z nich červený šátek – ten však vypadá více jako vyplazený jazyk neţ vyjádření dramatičnosti. Závěrečné dějství se odehrává v kanceláři snů, jakési podivné místnosti. Scéna je postavena víceúrovňově, coţ je výhodou pro ty, co sedí ve vyšších řadách a na balkóně z důvodu lepší přehlednosti. Hlavní postava opery Julietta má dle záměru skladatele symbolizovat věčné hledání ideálu – na závěr zjistíme, ţe kaţdý muţ v kanceláři snů hledá svou Juliettu. Zde vykreslená copatá dívka v modrých šatech s červenou mašlí ve vlasech je spíše „náctiletou“ sousedkou od vedle, neţ vyjádřením osudové touhy. Zajímavým momentem je pouţití druhé identické Julietty hrající na klavír, který přejíţdí přes jeviště. Poměrně kvalitní hudební nastudování v pěvecké části ruší nedostatky v orchestru. Celkem opera v daném provedení působí zajímavě a jistě nenechává diváky chladnými.55 Ještě před uvedením Julietty měla v Brně premiéru v divadle Reduta inscenace tří scénických prací Bohuslava Martinů. Dne 22. 2. 2009 byly poprvé uvedeny balety Kuchyňská revue a Podivuhodný let ve spojení s operou Slzy noţe. Inscenace vznikla v koprodukci Bohemia Balet – souborem Taneční konzervatoře hl. m. Prahy, zastoupený Společností tance při Taneční konzervatoři Praha o. s. Představení reţíroval Jiří Srnec, a tak se v něm samozřejmě objevují prvky černého divadla. Scénograf Miloslav Heřmánek bohuţel v Kuchyňské revui, která byla představena první, ztíţil tanečníkům jejich práci vytvořením stupínku a dalších prvků, které 55

Brno, Národní divadlo – Bohuslav Martinů: Juliette. Hudební nastudování Tomáš Hanus, dirigenti Tomáš Hanus a Jakub Klackem, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Simona Rybáková, sbormistr Josef Pančík, pohybová spolupráce Štefan Capko, muzikologický konzultant Aleš Březina.

55

zmenšovaly prostor scény a neumoţňovaly tanečníkům rozvinout celou škálu pohybu.

Také

prvky

černého

divadla

místy

působily

samoúčelně.

Choreografie ne úplně přehledně charakterizovala jednotlivé postavy a míjela se v některých případech s dějem. Balet Podivuhodný let je v podtitulu nazván také mechanickým baletem. V Brně však byl inscenován mimo záměr autora, jako balet s tanečníky. Vytratilo se tak tajemství a nebyly vyuţity moţnosti, které dává dnešní technika. Dost scestně působily kostýmy tanečníků, kteří byli zamotáni do pruhů látky – obvazů jako mumie. Omotání bylo provedeno nepravidelně, ne po celém povrchu těla. V průběhu představení se ukázala nefunkčnost těchto kostýmů, kdyţ se jednomu z tanečníků obvaz pozvolna odmotával a vlající kolem nohou znemoţňoval tanec jemu i kolegům. Diváci se v té chvíli více soustředili na upadne – neupadne, neţ na celou choreografii. Zajímavým prvkem bylo pouţití velkého drátěného ptáka, alespoň v tom byl zachován původní inscenační záměr Bohuslava Martinů (viz příloha I. /č.8). Slzy noţe je dada opera, která v sobě spojuje několik vysoce provokativních prvků. V tomto nastudování souboru Janáčkovy opery se podařilo spojit kvalitní pěvecké výkony s dobrou hereckou akcí podpořenou scénickou i kostýmní výpravou. Celé představení tří scénických děl Bohuslava Martinů uvedených v brněnské Redutě působilo hlavně v tanečních částech, jakoby hledalo jiţ objevené. Přesto je lze povaţovat za přínos z důvodu snahy o nalezení dalších moţností inscenování děl Bohuslava Martinů – vyuţití černého divadla nebo pouţití tance tam, kde tanec nebyl původně zamýšlen. Třetím představením scénického díla Bohuslava Martinů se v Brně stalo uvedení opery Ţenitba, u nás poprvé v originální anglické verzi. Představení se ujala britská výtvarnice a reţisérka Pamela Howardová, která čerpajíc

ze

svých

vlastních

záţitků

(vnučka

emigrantů

z

Ruska),

s pochopením inscenovala tuto grotesku o lidské malosti. Představení bylo uvedeno v koncertním sále Reduty a to netradičně po šířce daného prostoru, s orchestrem v jeho levé části. Jeviště zaplnila autorka scény různou veteší a také hlediště bylo „seskládáno“ z roztodivných ţidlí. K propojení scény a

56

hlediště docházelo i při samotném provedení opery a umocňovalo příjemný celkový dojem. Zpěváci minimálně vzdáleni od publika se snaţili více neţ kdy jindy o hereckou akci (nebo snad byla více vidět) a byli tak velmi přesvědčivými aktéry předváděné frašky. Inscenace Pamely Howardové souzněla s představou Bohuslava Martinů o divadle a umoţnila tak najít scénický tvar i opeře původně napsané pro rozhlas. V rámci Martinů fest – poličského festivalu, který se věnuje hudbě Bohuslava Martinů, byly uvedeny 11. 5. 2009 dvě opery slavného rodáka – Veselohra na mostě a Hlas lesa. Koncertní provedení oper řídil Vojtěch Spurný, hrála Komorní filharmonie Pardubice, zpívali pěvci praţského Národního divadla. Zdánlivě chybějící dramatickou akci u těchto původně rozhlasových

oper

naznačili

pomocí

jednoduchých

scénických

akcí.

Například stráţní z Veselohry na mostě si stoupli kaţdý na jeden konec jeviště a střed se tak stal pomyslným mostem nebo u opery Hlas lesa si loupeţníci vybrali jeden kout forbíny, který se tím pádem stal jejich doupětem. Zkušení zpěváci, jiţ zvyklí na herecké podání rolí, si poradili i tentokrát a výborně pobavili místní publikum – vše samozřejmě při zachování hlasových kvalit. Nenásilná a příjemná inscenace. Martinů fest 2009 přinesl v rámci doprovodného programu i zajímavou inscenaci

baletu

Bohuslava

Martinů

Kdo

je

na

světě

nejmocnější

v nastudování ţáků tanečního oboru Základní umělecké školy Bohuslava Martinů Polička. Balet byl připraven s více jak 70 ţáky s velkolepou kostýmní výpravou a s pouţitím zadní videoprojekce. Zajímavým prvkem bylo pouţití velkých kostek z polystyrenu potaţených tapetou se vzorem zdi, které tanečníci pouţívali jako mobilní kulisy. Představení nastudovala a choreografii připravila Iva Kulíková. Premiéra se odehrála 13. 5. 2009 a pořízený videozáznam je vůbec prvním vizuálním záznamem tohoto baletu. Pro sezónu 2009/10 nastudoval operní soubor Národního divadla v Praze operu Bohuslava Martinů Hry o Marii. Opera byla inscenována komorním způsobem v Plzni (2005) a také v Opavě (2007). U obou scén to bylo z důvodu menšího jevištního prostoru a také menšího počtu moţných účinkujících. Národní divadlo v Praze operu uvedlo v premiéře 29. 10. 2009 a zvolilo si diametrálně odlišnou polohu od těchto inscenací. Celý realizační

57

tým vytvořil velkolepou podívanou, snaţíc se o maximální vyuţití prvků barokního divadla a moţností naší první scény, jak prostorových, tak lidských. V inscenaci jistě zaujmou sbory (Sbor opery ND a Praţský filharmonický sbor), které jsou umístěné netradičně na balkónech. Prvek, který moţná nemá opodstatnění, co se týče zvukových kvalit, ale vtáhne diváka přímo do děje. Třetím sborem vystupujícím v inscenaci je Kühnův dětský sbor, který má důleţitou roli i po herecké stránce v části Narození páně. Scénograf Pavel Svoboda jeviště zarámoval velkými trojhrany, které se díky moţnosti otáčení stávají důleţitým prvkem rychlých změn scény. Také zadní část scény je s moţností otvírání a zavírání velkých ploch variabilní a umoţňuje upravovat hloubku prostoru, coţ s pouţitím kouře a světla působí velmi sugestivně. Kostýmy korespondují se scénou. Jednotlivé postavy místy působí jako oţivlí hrdinové gotických sakrálních maleb. Na scéně však uvidíme i ohňovou show. Celé představení je koncipováno tak, aby diváka nejen zaujalo, ale i úplně pohltilo. Z reakcí publika je zřejmé, ţe se tento záměr podařilo realizovat. Hudební část představení je celkem vyrovnaná. Dirigent Jiří Bělohlávek tuto operu jiţ studoval několikrát. Sólisté i orchestr však výrazně nenadchnou. Jejich standardní výkony zůstávají aţ na malé výjimky v celkovém velkolepém inscenačním záměru poněkud upozaděny.56 Kaţdé ze zde uvedených představení bylo vedeno snahou inscenovat dílo Bohuslava Martinů bez zbytečných klišé, tvůrčím způsobem tak, aby oslovilo dnešní publikum. Přesto lze v rámci hodnocení některých inscenací říci okřídlené „méně je někdy více“. Zajímavé srovnání by jistě nabídly i další inscenace scénických prací Bohuslava Martinů uvedených v roce 2009 – 10.4. Řecké pašije (Národní divadlo Moravskoslezské), 10.12. Veselohra na mostě (Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem), 22.12. Hry o Marii (Slovenské národní divadlo Bratislava). Doufejme, ţe časté zařazování děl Bohuslava Martinů do programů divadel v rámci jeho kulatých výročí těmito inscenacemi nekončí. Jeho scénická tvorba má mnoho titulů velkého i malého rozsahu, které stojí za nastudování. 56

Praha, Národní divadlo – Bohuslav Martinů: Hry o Marii. Dirigent Jiří Bělohlávek, režie Jiří Heřman, scéna Pavel Svoboda, kostýmy Alexandra Grusková, choreografie Jan Kodet, sbormistři Pavel Vaněk, Lukáš Vasilek, Jiří Chvála.

58

Závěr Díky svým výročím se Bohuslav Martinů dostal v posledních dvou letech do povědomí mnohých laiků a mnozí odborníci připravili zajímavé projekty, psali odborné statě a výrazně napomohli jeho propagaci. Bohuţel to zdaleka není pravidlem. Atraktivita Bohuslava Martinů se v muzikologických kruzích omezuje většinou právě na dobu jeho kulatých výročí a po této době zůstává jen ve sféře studentských prací. Z tohoto důvodu je spousta zajímavých témat podrobně nezpracována a mnohé materiály zůstávají skryty v archivech. Problémem při vnímání Bohuslava Martinů jako skladatele je několik etap posuzování jeho hudby ve spojení s dramatickými osudy naší republiky. Postupně se jeho hodnocení posouvá od experimentátora přes emigranta a zrádce aţ po lidového skladatele „Studánek“. V padesátých a šedesátých letech se nesměl připomínat a aţ s ustanovením Nadace Bohuslava Martinů a Institutu Bohuslava Martinů se postupně začíná jeho dílo podrobněji zkoumat. Tak se kromě pohledu na Martinů jako autora hudebních děl objevují i pohledy další. V práci Kontrastní polohy v ţivotě a díle Bohuslava Martinů jsem představila skladatele z několika moţných úhlů a také nastolila několik otázek, které se objeví při práci s danými tématy. Prokazatelně víme o Bohuslavu Martinů jako karikaturistovi. Známe však také jeho pokusy literární. Jiţ v roce 1912 si do svého literárního sešitu zapsal svou prózu, kterou pojmenoval Ze zápisků blázna. Literatuře se také systematicky věnoval jako čtenář. Nebál se ani odborných textů a v jeho knihovně bychom našli texty psychologické, sémiologické, zaměřené na antropologii, ale také například na fyziku. Četl práce Alberta Einsteina, který byl jeho kolegou na univerzitě v Princetonu.57 V průběhu svého tvůrčího ţivota skladatele pracoval s velmi širokým okruhem témat. Při počtu více jak 400 skladeb by to snad ani jinak nebylo moţné. 57

Při

posuzování

pomyslných

okrajových

Albertu Einsteinovi věnoval svou skladbu Pět madrigalových stancí (1943).

59

poloh

religiózních,

duchovních a rozšafných, humorných témat nelze specifikovat preferenci jedné z oblastí. Nelze ani říci, ţe by se na základě proţitých zkušeností a po svém těţkém úraze nebo s přibývajícím věkem postupně bezvýhradně zaměřoval na religiózní témata, jak to můţeme u některých tvůrců pozorovat. Komickou operu Ţenitba sloţil v roce 1952 a naopak Českou rapsodii s pouţitím ţalmu 23 podle Jiřího Strejce a Svatováclavského chorálu jiţ v roce 1918. V průběhu celé své tvorby Bohuslav Martinů zařazoval prvky humoru i víry rovnoměrně. Tvorbu Bohuslava Martinů výrazně ovlivnil jeho způsob ţivota. Důleţité je v daném kontextu právě stěhování. To umoţnilo vznik mnoha skladeb na základě zakázek. Paradoxně, díky nedostatku finančních zdrojů, přimělo skladatele i k intenzivní práci na drobnějších komorních skladbách, často instruktivního charakteru. Díky tomu dnes mohou hrát a zpívat Martinů i začínající muzikanti například na základních uměleckých školách. Díky promyšlenému rozhodnutí nevrátit se do země s totalitním zřízením, se mohl Martinů jako skladatel svobodně rozvíjet a jeho vztah a vazby na domov podnítily vytvoření několika podstatných děl. Do této oblasti patří například kantáty na texty Miloslava Bureše, bez kterých si těţko můţeme dílo Martinů představit. Další otázkou řešenou v této práci je pohled na Bohuslava Martinů jako na novátora nebo klasika. V průběhu svého tvůrčího ţivota si Martinů vytvořil osobitý skladatelský rukopis, který je přesně identifikovatelný. Nedošlo k tomu najednou. K výslednému stylu se dopracoval postupně na základě neustálého intenzivního zkoumání všech nových impulzů a také své schopnosti neustálého skladatelského vývoje. Bohuslav Martinů byl schopen potřebné sebereflexe a usměrňoval svůj vývoj bez ohledu na okolí. Dokazuje to například způsobem uzavření úspěšného jazzového období. Kdyţ mnozí autoři

ještě

povaţovali

tento

hudební

styl

za

stěţejní,

Martinů

jiţ

experimentoval s dalšími směry vývoje hudby a jazz pouţíval ve svých kompozicích jen jako prvek zpestření, případně humoru. Pro pochopení jeho scénických prací je důleţité seznámit se s jeho názory na divadlo. Martinů se nebál pouţít neotřelé postupy. Byl schopen vyuţít vše, co mu hudba umoţňovala pro dosaţení maximálního účinku a

60

přitom kombinoval potřebné prvky z historie i současnosti divadla. Přesto nebo právě proto, se nedá říci o Bohuslavu Martinů, ţe byl tou osobností, která vytváří nový styl a je tak nositelem pomyslného praporu. Ve srovnání s hudebním vývojem na počátku a v první polovině 20. století byl spíše klasikem. Nikdy nepřijal aleatorickou hudbu a všechny kompoziční novinky daného vývojového období. Přesto vytvořil dostatečně výraznou specifickou hudební řeč, rozpoznatelnou poučeným posluchačem jiţ po několika taktech. V dějinách hudby je jedním z nejdůleţitějších skladatelů 20. století naší provenience, uznávaným ve světovém měřítku. Vnitřní svět Bohuslava Martinů byl nepoměrně širší, neţ je na první pohled patrné. Rozhodně nebyl jen autorem „Studánek“ s touhou po domově, jak se často i v jeho rodné Poličce v roce 120. výročí od jeho narození traduje. V komentáři, který připojil Bohuslav Martinů k programu v rámci premiéry Eposu o Gilgamešovi58, stojí mimo jiné: „Mám za to, ţe navzdory našemu obrovskému pokroku v průmyslu a technologii to, co lidé cítí a jaké otázky si kladou, se s oním nesmírným pokrokem a s vynálezy všeho druhu nezměnilo a ţe otázky či problémy, které jsem našel v literatuře lidí, které nazýváme primitivy, jsou s námi stále zde. Jsou to otázky přátelství, lásky a smrti.“59 Bakalářská práce Kontrastní polohy v ţivotě a díle Bohuslava Martinů představuje

skladatele

i

v rovinách,

které

se

ne

vţdy

v rozborech

skladatelova díla uvádí. Pro poučené se tak můţe stát podnětem k dalšímu zpracování zde uvedených základních údajů (ani korespondence Martinů – Novák, ani kresby a karikatury se prozatím nedočkaly samostatného zpracování, pohled na křesťanské prvky ve skladbách Bohuslava Martinů byl u nás zpracován jen v jedné diplomové práci). Pro ostatní čtenáře, doufám, bude podnětem k dalšímu objevování Martinů.

58

Premiéra Eposu o Gilgamešovi se konala 24. ledna 1958 v Basileji. Účinkovali Basilejský komorní orchestr, sólisté a sbory pod vedením Paula Sachera. 59 Mihule, Jaroslav. Malý průvodce životem a dílem Bohuslava Martinů, Litomyšl: Městské muzeum a galerie Polička, 2000, str. 65.

61

Seznam pramenů a literatury Publikace 

Havlíková, Helena. Opery Bohuslava Martinů. Praha: Divadelní ústav, 1990.



Kolektiv autorek. Bohuslav Martinů Bibliografický katalog. Praha: Panton, 1990.



Martinů, Bohuslav; Březina, Aleš; Berná, Lucie. Bohuslav Martinů Diary 2009. Praha: Nadace Bohuslava Martinů, 2008.



Martinů, Charlotta. Můj ţivot s Bohuslavem Martinů. Praha: Supraphon, 1971.



Mihule, Jaroslav. Kapesní průvodce ţivotem a dílem Bohuslava Martinů. Litomyšl: Městské muzeum a galerie Polička, 2008.



Mihule, Jaroslav. Malý průvodce ţivotem a dílem Bohuslava Martinů. Litomyšl: Městské muzeum a galerie Polička, 2008.



Mihule, Jaroslav. Martinů – osud skladatele. Praha: Karolinum, 2002.



Pečman, Rudolf. Eseje o Martinů. Brno: Koncertní oddělení Parku kultury a oddechu, 1989.



Pešková, Jitřenka; Popelka, Iša. Časoprostor Bohuslav Martinů 1890/1959. Praha: Národní knihovna, 1990.



Popelka, Iša. Bohuslav Martinů Dopisy domů. Praha: Mladá fronta, 1996.



Popelka, Iša. Martinů a Polička. Praha: Panton, 1990.



Popelka, Iša; Šolc, Karel. Bohuslav Martinů, Skladby pro Poličku. Praha: Supraphon, 1973.



Zouhar, Zdeněk. Sborové dílo Bohuslava Martinů. Praha: Academia, 2001.

Programy z představení 

Částková, Patricie. Bohuslav Martinů – Juliette. Brno: Národní divadlo Brno, 2009.



Částková, Patricie. Bohuslav Martinů – Kuchyňská revue, Slzy noţe, Podivuhodný let. Brno: Národní divadlo Brno, 2009.

62



Částková, Patricie. Bohuslav Martinů – Ţenitba. Brno: Národní divadlo Brno, 2009.

Články Časopis Harmonie 

Bělohlávek, Jiří. Hry o Marii. 2009, říjen, s.29.



Grundy, Michael. Bohuslav Martinů a Sergej Kusevickij . 2009, červenec, s. 25 – 27.



Havlíková, Helena. Bohuslav Martinů Suita z opery Juliette, Tři fragmenty z opery Juliette. 2009, červenec, s. 50 – 51.



Janáčková, Olga. Julietta? 2009, květen, s. 38.



Jirků, Irena; Berná, Lucie. Bohuslav Martinů v portrétech jihofrancouzského Čecha Rudolfa Kundery. 2009, březen, s.25 – 27.



Jůzová, Markéta. Martinů Ţenitba poprvé v originálním anglickém znění. 2009, listopad, s.38.



Mabary, Judith. Příspěvek Martinů k modernímu tanci v Americe. 2009, září, s.11 – 12.



Mihule, Jaroslav. Případ Sonáty pro klavír od Jaroslava Jeţka. 2009, srpen, s.22 – 25; září, s. 34 – 36.



Rentsch, Ivana. Dar pro Einsteina Pět madrigalových stancí Bohuslava Martinů. 2009, květen, s. 3 – 5.



Veber, Petr. Bohuslav Martinů Suita z opery Juliette, Tři fragmenty z opery Juliette. 2009, červenec, s. 50.

Časopis Hudební rozhledy 

Březina, Aleš. Bohuslav Martinů. 2009, leden, dostupné z



Šaldová, Lenka. Hry o Marii – okázalé, velkolepé, prázdné. 2009, prosinec, dostupné z

63

Diplomová práce Navrátil, Radek. Křesťanské prvky v díle Bohuslava Martinů a moţnosti jejich uplatnění v liturgii po II.Vatikánském koncilu. Olomouc, 2009. Diplomová práce

na

Cyrilometodějské

teologické

fakultě

Univerzity

Palackého

v Olomouci. Vedoucí diplomové práce Mgr. Jan Kupka. Webové stránky Nadace Bohuslava Martinů Dostupné z < http://www.martinu.cz> On-line katalogy Dostupné z < http://katalog.martinu.cz/martinu/catlist.php> Texty, články a úvahy napsané Bohuslavem Martinů Dostupné z < http://www.martinu.cz/t_page.php?pid=336>

64

Résumé – English version This bachelor’s thesis named Contrast Aspects in Life and Work of Bohuslav Martinů looks at the composer Bohuslav Martinů from several points of view that have not yet been dealt with jointly. His caricatures and self-caricatures are brought back in this thesis. It elaborates on the composer’s wide personal scope while choosing subjects for his opuses ranging from the humorous to the religious ones in relation to his personal approach to humor and spiritual issues. Further, the diploma thesis is concerned with Martinů’s incorporation within the framework of the musical development in the first half of the 20th century. It also gives an answer to the question how much a frequent change of his place of residence influenced his artistic work. The attitude of Bohuslav Martinů to theatre is also dealt with. Finally, the diploma thesis brings evaluation of some of the composer’s scenic work performances brought to stage in 2009.

Resumé – česká verze Bakalářská práce Kontrastní polohy v ţivotě a díle Bohuslava Martinů hodnotí hudebního skladatele Bohuslava Martinů z několika úhlů pohledu, dosud

souhrnně

nezpracovaných.

Připomíná

jeho

karikatury

a

autokarikatury. Rozpracovává skladatelův široký osobní záběr při volbě témat od komických aţ po religiózní, v návaznosti na jeho osobní vztah k humoru a duchovním otázkám. Řeší začlenění Bohuslava Martinů v rámci hudebního vývoje první poloviny 20. století. Odpovídá také na otázku způsobu ovlivnění jeho tvorby neustálou změnou místa pobytu. Zabývá se náhledem Bohuslava Martinů na divadlo a hodnotí také několik provedení scénických prací skladatele v roce 2009.

65

Seznam příloh Příloha I. – fotografie a autografy Seznam pouţitých fotografií a autografů: č.1

Bohuslav Martinů s přítelem Stanislavem Novákem.

č.2

Bohuslav Martinů je portrétován v Paříţi brněnským rodákem Rudolfem Kunderou.

č.3

Bohuslav Martinů před premiérou třetí symfonie (USA, 1945).

č.4

Bohuslav Martinů a Sergej Kusevickij (New York, 1941).

č.5

Titulní strana klavírního výtahu prologu k Hrám o Marii

č.6

Kresba Bohuslava Martinů z rukopisu Slavnostního pochodu „Kytary“.

č.7

Kresba Bohuslava Martinů k baletu Natáčí se.

č.8

Kresba Bohuslava Martinů znázorňuje scénické proměny baletu Podivuhodný let.

Příloha II. – reprodukce karikatur Seznam pouţitých karikatur a autokarikatur: č.1

„Jaký byl v Poličce zájem o můj koncert pořádaný 1918 ve prospěch legionářů.“

č.2

„Pohled s ptačí perspektivy.“

č.3

„Aţ budeme v Paříţi.“

č.4

„Aţ budeme v Londýně.“

č.5

„Martinůnavarhanyhrajícíapedályšlapající.“

č.6

„Momentka z lyţování.“

č.7

„Sonata C dur čili jak jsem to vysypal z rukávu.“ (fragment)

č.8

„Zápas s klavírem – tragédie ve 4 obrazech.“

č.9

„Jsem hladce oholen.“

č. 10 „Vylíčení strašlivých útrap…“ (úvodní text) č. 11 „Vylíčení strašlivých útrap…“ (první část) č. 12 „Vylíčení strašlivých útrap…“ (druhá část)

66

Příloha I. – fotografie a autografy č. 1

Bohuslav Martinů s přítelem Stanislavem Novákem. Snímek uveřejněný v Malém průvodci ţivotem a dílem Bohuslava Martinů od Jaroslava Mihuleho na straně 10.

č. 2

Bohuslav Martinů je portrétován v Paříţi brněnským rodákem Rudolfem Kunderou. Záběr z ateliéru uveřejněný v časopisu Harmonie 3/2009, strana 26.

67

č. 3

Bohuslav Martinů před premiérou třetí symfonie (USA, 1945). Snímek uveřejněný v Malém průvodci ţivotem a dílem Bohuslava Martinů od Jaroslava Mihuleho na straně 53.

č. 4

Bohuslav Martinů a Sergej Kusevickij (New York, 1941). Snímek uveřejněný časopise Harmonie 7/2009 na straně 27.

68

č. 5

Titulní strana klavírního výtahu prologu k Hrám o Marii. Autograf Bohuslava Martinů. Uveřejněno v knize Časoprostor Bohuslava Martinů na straně 94.

č. 6

Kresba Bohuslava Martinů z rukopisu Slavnostního pochodu „Kytary“. Uveřejněno v notách Skladby pro Poličku na straně 21.

69

č. 7

Kresba Bohuslava Martinů k baletu Natáčí se, v němţ pracoval s filmovou projekcí. Uveřejněno v knize Časoprostor Bohuslava Martinů na straně 76.

č. 8

Kresba Bohuslava Martinů znázorňuje scénické proměny baletu Podivuhodný let. Uveřejněno v knize Časoprostor Bohuslava Martinů na straně 54.

70

Příloha II. – reprodukce karikatur Originály obrázků včetně skicáře jsou uloţené v archivu Centra Bohuslava Martinů v Poličce. č. 1

Kresba ze skicáře Bohuslava Martinů zobrazující prázdný interiér divadla v den konání jeho koncert 16. 11. 1918. Text v horní části: Jaký byl v Poličce zájem o můj koncert pořádaný 1918 ve prospěch legionářů. V závorce + volné lístky.

71

č.2, č.3, č. 4

Kresby ze skicáře Bohuslava Martinů zaznamenávající tvrdou skutečnost a světlou budoucnost Bohuslava Martinů a Stanislava Nováka.

72

č. 5

Autokarikatura s textem Martinůnavarhanyhrajícíapedályšlapající – kresba z dopisu Stanislavu Novákovi (kolem roku 1916).

č.6, č. 7

Autokarikatura Bohuslava Martinů ze skicáře – Momentka z lyţování.

73

č. 8

Autokarikatura Bohuslava Martinů ze skicáře Zápas s klavírem - tragédie ve 4 obrazech

74

Seriál kreseb ze skicáře Bohuslava Martinů pod názvem Vylíčení strašných útrapů zaţitých na mé cestě z Kácova do Poličky 8. aţ 9. dubna 1919. S textem. (strana 24 – 26). Horní část první strany autokarikatura Jsem hladce oholen.

č.9, č. 10

75

č. 11

76

č. 12

77