Kontakty: Oficiální redakční mail - Ondřej Skákal

               

Samizdat 5

Redakce: Ondřej „Nočník“ Skákal – Šéfredaktor, redaktor rubriky „Próza“ Roman „Ozzy“ Sedláček – Redaktor rubriky „Poezie“ Boris „Bismarck“ Petrásek – Redaktor rubriky „Psáno v Deliriu“ Jaroslav „Theodor“ Miška – Redaktor honoris causa Jiří „Kothy“ Kothera – Návrhy a grafické zpracování Adéla „Áďa“ Šímová – Korektury Kateřina „Káťa“ Skákalová – Produkce Petr „Koshita“ Košatka – Temný přisluhovač Otto „Tykretén“ Linhart – Čůrák, na kterého se pořád čeká David „Speedy“ Přibyl – Roztleskávač Kontakty:

[email protected]: Oficiální redakční mail [email protected]: email - Ondřej Skákal +420 739 567 354 (tel. Ondřej Skákal) +420 605 278 738 (tel. Jiří Kothera) Sídlo redakce: Ondřej Skákal Lublaňská 1 Královské Vinohrady Praha 2, 120 00

Duben 2013

3

Samizdat

Úvodník „Doprdele, úvodník je sice na začátku časopisu, ale píše se až na konec!“ Zařval jsem nepříčetně a dal Ottovi pěstí do žaludku. Já vlastně ani nevím, proč s těma úvodníkama pořád tak bojuju. Vždyť napsat stránku textu pro mě není obvykle ani ten nejmenší problém. Nedávno jsem během deseti minut napsal stránku textu, popisující rozhovor dvou pankáčů bavících se o lásce, sexu a chcaní na ženský. Bude to super povídka, mimochodem. Ale jakmile jde o to, napsat posranej úvodník tak se z toho můžu zvencnout. Nemám totiž rád, když mi někdo diktuje, co mám dělat. Ani když jsem to já sám – jako Ondra, všemocný šéfredaktor. (Toho chlapa mimochodem fakt nesnášim.) Další věc, kterou obvykle nesnášim, jsou změny. Jakmile totiž nastane v našich životech nějaká změna, je obvykle k horšímu. Změny nás vytrhujou z naší zajetý rutiny, kterou jsme si vytvořili, abychom se v ní mohli pohodlně schovat před okolním světem. Ale tentokrát, vážení čtenáři, vám budu vyprávět o změnách, které jsou k lepšímu. Čestný skautský. Tak za prvé: To co zrovna držíte v ruce (ne, opravdu nemyslím hrnek kafe, pivo, čokoládu nebo váš velectěný penis, myslím tu druhou ruku), je Samizdat v novém kabátě a se spoustou nových vnitřností. První, čeho jste si museli na novém Samizdatu všimnout, bratři a sestry, je nový formát. Přešli jsme z A4 na A5 (fenk jú keptn obvijus). Od této konkrétní změny si slibujeme to, že z dalších Samizdatů se již nestanou trhací bločky, hajzlpapír, či podložky pod nápoje na vašich psacích stolech, ale že si je budete moci naopak uschovat do svých knihoven (pokud něco takového ve svých buranských, bezbožných domácnostech vedete), abyste si je mohli pročíst třeba i po letech, nebo s nimi v případě nouze mohli vaši disco poslouchající potomci zatopit v kamnech na chatě. „Přestaň už urážet čtenáře, vole!“ Sere se do mě zase jednou Otto. No tak já se tímto omlouvám oboum našim čtenářům. Je mi jasný, že děti mít nikdy nebudete. Ale tím spíš si schovejte Samizdaty, abyste si je mohli číst za dlouhých, osamělých večerů za podzimu svého smutného, prázdného života. Dále jsme rozhodli, že Samizdat bude vycházet jednou za půl roku. Tentokrát už doopravdy. A že se z něj stane spíše jakýsi almanach tvorby začínajících i již zavedených psavců. Bude tedy místo pětadvaceti stran mít od sedmdesáti výše a časem přejdeme z klasické sešívané vazby na knižnější, lepenou. Co se estetické stránky našeho plátku týče: Pokud se moji milovaní soudruzi a soudružky dostanete ve čtení dál než za tento úvodník, o čemž srdečně pochybuji, vzhledem k tomu jak jsem vás pozurážel, zjistíte, že Samizdat již není holý text jako dříve. Na dělící stránky mezi

ČÍSLO 5.

Samizdat

4

jednotlivými rubrikami přibyly tematické autorské kresby a u medailonků fotografie medailonkovaných. Rubriky zůstávají i v tomto Samizdatu víceméně stejné, ale já moji milovaní i opovrhovaní, budu, abych zachoval ducha předchozího textu i nadále psát o změnách. Pozornější z vás zjistí, že zmizela rubrika Grafomanovo ukojení – spojili jsme jí totiž s prózou, protože rozsah už není takový problém jako dřív. A objevila se nová a opravdu rozsáhlá rubrika medailonky, která je zaměřena na konkrétního autora a dovoluje nám tak poznat jeho tvorbu hlouběji. A do třetice: Na stránky Samizdatu se vrátil Kytarista v povídce na pokračování Divadlo duchů. Tentokrát se na více než dvaceti stranách A5 jeho osudu ujal Otto Linhart a troufám si tvrdit, že sérii vdechl nový život. Nejsmutnější změna, moji adorovaní čtenáři, ale je, že se z vás bohužel budou muset stát čtenáři platící. Na mou duši (kterou už dávno sežral Dietrich) ale slibuji, že se cenu budeme opravdu snažit držet co nejníž a budeme se vám za to, co zaplatíte vám snažit nabídnout co nejlepší kvalitu. Kterou ale stejnak nepoznáte. Občasný přispěvatel, Igor Popovič zakončuje své texty frází „S úctou, Igor Popovič.“ Inspirován tímto bych se po všech těch urážkách rád rozloučil vlastní frází; S láskou, Ondřej „Nočník“ Skákal

ČÍSLO 5.

5

Samizdat

Obsah Str. 2

Úvodník

„Tímto se omlouvám oboum našim čtenářům“ Str. 7

Poezie

„...až budu spát na chodníku, Budu už psát jenom o zimníku.“ Str. 36

Próza: Zápisky z bytu hrůzy

„Střih. Zdrhám z picérie, páč si to za mnou štráduje taliánskej pingl s bejsbolovou pálkou.“ Str. 40

Psáno v deliriu: Krátké

„Táta říkal: Nechoď do lesa.“ Str. 43

Dan Wagner- Medailonek

„Ústa vesmíru mluví dál, nepopsatelně složitě, nepopsatelně…“ Str. Str. Str. Str. Str. 63

45: Základna Tuchačevského – Nižnij Novgorod 48 Zee 55 Všední den 56 Malé surreálno

Otto Linhart- Medailonek

„Boj se změnil a my jsme uvízli mezi proudy.“ Str. Str. Str. Str. Str. Str. 94

65: 76: 84: 85: 88:

Za dvěma Skuhřemi a jedním Vydřím Nehlučné bernardýní blues Joachim Bor Zkušenosti poslední doby Drahý maďare

Divadlo duchů- Litvínovský mohykán

„Von ve válce? Ale hovno. Fotr byl myslivec, ale jinak normální fašoun.“

ČÍSLO 5.

Samizdat

ČÍSLO 5.

6

7

Samizdat Básník To se mi to píše v útrobách semiše a plyše. Ale až budu spát na chodníku, budu psát už jenom o zimníku.

Ozzy

Zklamání V trávě, našel velké stopy smutku. Bez snahy, hledal opojení v mlze. S ní, cítil se jako pták v novém lese. Ale stále, chtěl jen lásky trochu. Tam kde byl, jen šero vzhlédlo. Chtěl pomoci, a ňadrům tmy našel něžnost pod deštníkem touhy.

Weweraq Střílení Je prý to čest, když se mocipáni zblázní, postřelenej ject do Mariánských lázní. Je prý to blaho nechat se v zákopu zabít. Myslim, že to stojí za ho…, a tak se pojďme raději napít.

Ozzy

Modré oči Měla krásné modré oči a tvářičku milou, než ji někdo naporcoval motorovou pilou.

ČÍSLO 5.

Amber

Samizdat

8

Senior Blues Vždycky když naši odjeli klepal mi na dveře přítel Matouš a v ruce držel čtyři piva, dvě pro mě, dvě pro něj. Sedávali jsme pak s cigárem na balkóně a říkali si, jak fajn sou ty naše ženský a nadávali na nácky. Byly sme mladý a bezstarostný a bez peněz a bylo nám tak fajn život byl před náma. Teď už máme život za sebou ale přítel Matouš mi stále klepe na dveře. Sme starý a zase bezstarostný a taky zas bez peněz ale máme už jen na jedno pivo a tak si ho dáváme napůl. Říkáme, jak jsou ty sestřičky fajn protože rodiče umřeli na mrtvici a všechny naše ženský taky a nadáváme leda na Parkinsona. Jsem rád že přítel Matouš Stále klepe na dveře I když už to jsou dveře Domu s pečovatelskou službou Plno V prázdnu končí všechno, i ty, v prázdnu není nic, ni čas. V prázdnu lidské banality, v prázdnu skončí každý z nás. V prach prý se vše jednou zvrátí, naděje, touha, strach i sten. V prázdnu se vše totiž ztratí, tam není nic, ani Zem .

ČÍSLO 5.

Lerain D'Ambre

Línek

9

Samizdat Propánakrále, madam, vy jste král? … propánakrále, madam, vy jste král? Propánamadam, králi, vy jste madam? Co vás to potrefilo, trefovat takto husy splašené, splašená jste husa splašená! Kralovat neumíte, kra pod vámi rupne a vy se utopíte, tonete, tonete, že? V tóninách vám člověk hraje, kaje se a krále nedostane… Madam, vy jste pes, co štěká kusadly kotěte… Pane, vy jste kočka, co hrabe jako štěně… Pláči za vás, neb sedláci burcují proti vám vzpouru, pane králi… Vzpouru, lana mají i cepy, cepují do pohody malé caparty, aby bili vás, bili… Pane králi, vy jste slečna, sličná, svlečená… Pane králi, vy děvka jste a kurva, kurva fix, fixem čmářete, copak lejstra a spisy se zachovají? Copak toto je nějaké kralování? Svádíte dvořany, svádíte na ně vše špatné… a oni vidle na vás metají, vidle, paní, madam, pane králi! … leč až přebrodí se k vám, vy budete klidný, klidná, klidné, neb vy víte co oni ne, to né, to né, VY víte co oni ne, že umřít, jako, jako, chápete ne? Jako vaše smrt, že je výsměch, že se jim vysmějete do tváře. Tak a mají to… ať si metají… smíchem, smíchem budou vás sekat na kusy, má paní...

Dan Wagner

EHM? Pomalá smrt je život bez náboje, nudný život – každý „jen to svoje“. Šedivý konec v záři sytých barev, každý tak přeci skončí: Urna nebo rakev.

ČÍSLO 5.

Línek

Samizdat

10

Pan Člověk Sotva přesedlavši na víru nadává mi do upírů a šíří moralismy. Sotvaže utek ze strany, nadává teď na pány a chválí anarchisty. Jen, co dosáh titulu, má hubu plnou rozumu a kandiduje jako nezávislý.

Ozzy

Kdybych se zmizel Má milá matko již nemám dost píle pomalu blíží se poslední chvíle Chtěl jsem ti v tu chvíli poslední honem říct mám tě rád a taky "Sbohem". Můj milý otče už nemám co říct co jsem chtěl křičel jsem vždy z plných plic Tys mi byl oporou tys mi byl vzorem ač jsem tě mnohokrát potrápil svým vzdorem. Babičko dědečku strýčkové tetičky pomalu podupal jsem vaší péče šatičky Také vám já bych chtěl děkovat ale musím pryč ač nejdu meldovat. Má milá s tebou se loučím nejhůře Chtěla bys se mnou, však sama nemůžeš Tys se mnou sdílela společné vzpomínky s tebou jsem do písku vyskládal kamínky... Tak se tu mějte a já půjdu v hospodu tam na mě čekají kumpáni od stolu Tihle ti uctí mě pivem a cigárem... a pak mou mrtvolu najdou. Až nad ránem. Pod stolem.

Lerain D'Ambre

ČÍSLO 5.

11

Samizdat Bůh a komiks Četl jsem si komix. Bylo v něm celkem hovno. Prý je to hrdina, ten co šíří dobro. Vzpomněl jsem si na chlápka, s kterým jsem onehda chlastal. Bůh je prý fašista, a abych si s demokracií laskavě nasral. Přemýšlím teď u vína, jsem z toho poněkud rozpolcen. „Bůh asi nebude zas až takový hrdina,“ mrmlám si pod vousem.

Ozzy

Bože, jak mě serou! Ty zasraný pseudo-umělci, co se na mě afektovaně a významě dívaj, co si mě změřej křehkym pohledem a s arogancí sobě vlastní mě s úsměvem na tváři budou trpět, aby o mě pak za zády tvrdili, že sem prase a hovno! ...do ksichtu mi to neřeknou... A v tom jedinym maj pravdu! Sem prase a hovno, ale sem hrdý hovno! Žiju, tak jak žiju, chlastám, prcám, chčiju. Žiju, často jako zvíře, nezdá se mi o ideálech, ale o tvý díře. Žiju, v kalkulující psudo-době, žiju, a zatim nejsem v hrobě. ...tohle je omluva předem, ať se mě pseudo-lidi neleknou...

ČÍSLO 5.

Línek

Samizdat

12

Sobotní Šero Polštářem svítání, peřinou stvoly místo lží líbání ve vaku na mrtvoly v duši smutek v očích láska rozum utek hřích si mlaská Jenom krása ještě zbyla a namísto Jiráska poslouchali Kryla. Nádražní moudrosti Odjíždíš daleko asi se nevrátíš já kul jsem kov dokud se nespálíš byla to chyba, je mi to líto teď sedim u piva a kurva bolí to Já to začal tys to pak skončila jako bača ovci podřízne očima každej den se dívat do těch prázdnejch očí máš chuť mi do nich naplivat jako můj zapráskanej otčím Sedim teď v nádražce a čumim do zdi snad nedostanu po držce a panáka tam zazdim hrozivě klopim jako by tak šlo zabít lásku pod kotlem topim básně vyskládám na stůl vzplanou plamenem snad už zapomenem žže něco tu bylo vstávám a dívám se na své dílo postavám co řvát přijdou

ČÍSLO 5.

Lerain D'Ambre

13

Samizdat vzkazuji ať jdou do prdele žaluji tady plamenem místnost náhle zas získává obrysy pozornost přitáhne stěna s nápisy Výkřiky šílenství i lásky vyznání své dívé prvenství na zdi vypraví básně i sračky tu do očí bijí střízlivosti vláčky na pivu plují asi vezou i sáčky já to potřebuji říká v kostce pisatel a já zas slibuji pak je tu mísa těl žžerou je červi fakt pěkný dílko číšnice servi ze sebe tílko rum, děvky a mrdat míní zas jiný snad vdavky hledat nějaká míní je tu i číslo tak to hned píšu čelo mi kříslo kolečko klíčů tohle si ztratil vole problém? sem na sračky! chytej, čuchni ke kole díky ty burane z nádražky už letim ven ale v lepší náladě zamávám jen nástěnné baladě venku založim novou krvácí mi dáseň a píšu tu jak nohou tuhletu báseň. Abych všechny nasral.

ČÍSLO 5.

Bismarck

Samizdat

14

Pierot Má tvář je bílá jako duše oči jsou znavené černé, opilé od tuše a drogou zmámené rty obkrouží rudá krev Krev kapající z mých úst na oděv neviditelných držících verbální půst písní neslyšitelných Sny toť pierotův zpěv Kejklířův zmar padá na tělo i dlaně ty mé nehřejí, jen zebou tak netvařte se stále rozhněvaně zavražděte mě mezi sebou My a pár zlých vět

Lerain D'Ambre Noční úprk Sherwoodem Nevnímá vůbec chuť života, zbyla jí prázndá samota. ...o tu se neboj, ta nezmizí... emoce ryzí ...všechno je cizí... a ledový hlas šeptá: „Pojď za mnou.“ Mysl jí démoni rvou a tělo kráčí tmou. Šílenství přišlo k ní s nádechem, chvilka ráje před peklem. ...očistce vzdala se sama... uzavřela se brána, ...zazvonila hrana... vdechla znovu a pak zas. Prach jsi a v prach se navrátíš, Neuzříš víc pomíjivých krás. A nevolilas tak jediná. Někomu svíce svítí dál, někomu jinému zhasíná.

ČÍSLO 5.

Línek

15

Samizdat Nadcházel lásky čas Když se sešeřilo Paní na rohu vařila drogy Ta stařenka která čeká na mrtvého Manžela Bojácná lyrika byla zavražděna Obyčejností večerního města Kde auta stojí v lajnách Jako koks Chtěl vyprávět svůj příběh bezďákovi Ale ten smrděl krabicákem a smutkem A akutním přísunem světla Stejně jako Pseudobásník Klečel jsem před popelnicí Byla mi svatyní A tak jsem se k ní modlil Pro panu Marii Ačkoli z ulice zmizeli všechny značky Díky teologům a jejich zrůdnejm přátelům Pršel nářek a zvratky soudruhů z osmýho patra Tak jsem vešel do vchodu, nachcal do výtahu A zmáčkl tlačítko číslo Čtyři Nadcházel první Máj.

Lerain D'Ambre Stmívá se ... Mlha už halí domy do svého pláště a temné mraky schovaly nejvyšší věže. Stíny, tak nezřetelné na kočičích hlavách. Stejně nevinné, jako před lety já. Vichr, co odvál všechny vzpomínky, jako smítka prachu ze stolů smutku. A kapky deště pokryly nás špínou, jako lživé polibky tvých rtů. A teď jsme sami v nezřetelné jistotě. Králičí tlapky na tvářích. Dým v očních důlcích bez nebezpečí obzoru za temné hranice moří.

ČÍSLO 5.

Ozzy

Samizdat

Osamělý muž Už jen stěží se modlíme. A čekáme na soudný den. Marně hledáme spasitele. V sobě? Nebo na dně půllitru? V kostele? Ve smrti? Múzy, utečte! Opilý Bakchus se vrací domů! Děti, přestaňte si zoufat. Otce již bratr zavraždil. Osamělí muži sedí za okny a píší o sebevraždě. Strach z reality. Budoucnost se bortí v šedivém dnešku a zářná minulost zapadá prachem zapomnění. Venku prší. Rudé květy zdobí pomníky padlých. Padlých za divný ideály. Už zase bude osmadvacátýho. Půl chleba a láhev vodky, trochu rumu na spánek a probuzení do šedého rána. Zmrzačená lidskostzávod o blahobyt. Drahá auta, obleky a parfémypozlátko k ničemuztráta lidskostizkultivovaná přirozenostinstitut nad instituty. Dlažební kostky páchnou močí. Zelené uniformy světel a modro-červené neony reklamní pravdy. Hele, prostitutka se tě snaží okrást a fízl zbuzerovat. Krize morálky za dvacet let nebude krizí a my si pogratulujeme, jak jsme ji překonali. Prý hradby civilizace! Třeseme se před barbary! My hovada. A osamělí muži píší. Dívky a chlapci kolem poskakují, vesele dovádějí, nadávají, tak jako já, nic neřeší, nic nechtějí, jen žít si po svém. Každý chce žít si po svém.

ČÍSLO 5.

16

17

Samizdat Ale jak? Co to znamená? Do práce na dvě hodiny? Prachů, že je můžu lopatou přehazovat? Trochu lásky? Trochu porozumění? Hodně slávy? Dvě basy piva každej den? Trochu pozornosti? Trochu sexu? Trochu ode všeho? Něco úplně jinýho? Možná trochu rozumu. Nebo něčeho jinýho? Stát se kuklou. Nic nechtít. Nic neřešit. Existovat. Dívat se z okna a psát.

Nová vlna? Rozmohlo se přemýšlet, jak maestro Krchovský. Druhým hrdinou mojeho mladí stal se Charles Bukowski. Jak najít zrnko zlata v písku, je objevit něco svojeho, dnešnímu světu vládne copyright, starého i toho nového.

Mžitky kolem křižovatek Na rohu rozpadlého nádraží je z něj vidět jen bludička cigarety po cestě z pitelného sklepa čekají u přechodu jsou vidět jen ve tmě jenom když chtějí zima jim není cesty znají, ale mají svoje motají se přes pole ostnaté dráty jim posvátně ustupují noční chodci duchové noci přehlušeni dálnicí

ČÍSLO 5.

Ozzy

Línek

Otto Linhart Praha, 2006

Samizdat

18

Nenacházení Jednu kávu prosím (zmáčknout tlačítko) hrabu do kapsy a počítám drobné (zase jedna cesta autobusem pryč) Odeberte objednávku Mnohokrát vám děkuji (automat je stále odměřený) rád bych si to vypil na místě ale stroj má označení "coffee to go" a tak se vydám na cestu (ačkoli nevím kam) promrzly mi všechny kůže a tak srkám kávu s vůní chemie a říkám si že bych mohl zajít k dědečkovi (kde on to vlastně přebývá) už jsem ho neviděl snad celé věky ale on mne má rád a určitě mne zase uvítá a probereme ty trápení (a že jich vždycky bylo) Horkotěžko pátrám nakonec jsem si jist že bydliště najdu a stává se tak! Akorát asi budu muset přelézt železnou branku (je pozdě a domovník zamknul) Teď už jen najít tu správnou kóji Ahoj dědečku povídám Děda trochu mrzutě mlčí ale není jako ten automat myslím že by rád řekl "Ahoj!" kdyby ovšem nebyl upoután k zemi (Diagnóza - Smrt se nedá léčit) Nechám mu zbytek kávy cigaretu a půjdu se schoulit na lavičku ke spánku

Lerain D'Ambre

ČÍSLO 5.

19

Samizdat

Pastva Obklopím se kýbly postavím z nich hradby, aby se už nikdo nedostal dovnitř a já ven obklopím se kýbly sám zůstanu uvnitř obklopím se kýbly na zvratky na jídlo na pití na moč jeden udělám plný čaje jeden vyplním medem do jednoho hodím brakovou literaturu do jiného krásnou mezi kýbly zůstanu sám nikdo se sem už nedostane obklopím se kýbly na sračky, na sperma, na hleny nic už jim nedám do jednoho naložím hermelíny na zimu do jiného dám vodu na mytí rozložím si život do kýblů vystavím je do kruhu vystavím je ke stropu nebudou tu krásní, co by olizovali krásné slečny nebudou tu žádné krásné slečny nebudou tu žádné ošklivé slečny obklopím se kýbly ten poslední udělám si na míru

Praha, zahrádka hospody U čtyř bernardýnů, 2005 Otto Linhart Brainfuck píči a rýči mi dříči líčí tom, zda liči v míčí klíčí kýči v kapřím mlíčí hipsteři křičí až kost býčí se z toho v krku vzpříčí Když Napoleon z Napoli na poli o holi těžce zápolí Marx si svoje vousy oholí a za tónů hoboje chrabře vyráží do boje

ČÍSLO 5.

Slajda

Samizdat

20

Motlitba Kráčíš černou ulicí po bílém chodníku vůkol noc. Nechceš se zastavit a doufáš dál, co tě to táhne? Vyšší moc? Potkals snad během cesty své, Boha anebo Satana? Pověz poutníku upřímně, věříš, že snad dojdeš rána? Věříš, že na konci tvé temnoty se zjeví světlo? A všude, že zavládne spravedlnost, pro jedny nebe, pro druhé peklo? A co když oboje je i není? Co když je člověk světlo i tma? Co když je život poblouznění a procitneš až skrz márniční prkna? Co řekneš Bohu (i když není) bez bázně a s pýchou v očích? „Nikdy jsem v tebe neuvěřil, to tedy buď můj nejhorší hřích.“ „Zato toho, jenž vládne ohněm, jeho jsem v životě viděl až moc.“ Dětská duše je bílá, jak chodník, jenže na světě dávno je noc.

Línek

*** Jen potichu hlesnu: kdybych tak ve snu mohl potkat Vesnu...

Slajda

Září 2012 Jsem slepej, ale mám štěstí, protože dalších dvacet září 2012 nepřežilo, něco nás tu všechny otrávilo. Možná je na čase, abych přestal pít.

ČÍSLO 5.

Línek

21

Samizdat Ulízlses S Dedalovým nožem v zádech krvácí Leopold Bloom. Odyssea na jeden nádech skončila v misce psům.

Slajda

Den kinhy Opět je den knihy a mně se na stole hromadí popsané papíry a pod stolem prázdné láhve. Jsem senilní básník, nebo tvořivý alkoholik?

Ozzy

Hovory s prostitutkou Slečno, ne že bych o vaše tělo neměl zájem, ale momentálně přemýšlím, z čeho zaplatit nájem.

Ozzy

Opilá láska Opilí potácíme se domů a svoji budoucnost si malujeme. Již dávno přivykli jsme tomu, že se tak málo milujeme.

Ozzy

Křižovatky Křižovatky. Budou, byly. Rozcestí. Vydat se dopředu nebo zpátky? Utíkat? Počkat ještě chvíli? Doleva, doprava? Nebo třeba někam mezi? Mrzí mě moje volby, mrzí. Bojím se ohlédnout a dívat se dopředu. Bojím se dokonce vykonat potřebu. Velkou, malou, žádnou, poslední? Ať zvolíme cestu jakoukoli, to hlavní se nikdy, nikdy nezmění.

ČÍSLO 5.

Línek

Samizdat

22

Patos Když smícháš vosum piv, čtyři panáky, čtvero chcaní (každý v jinym období a stavu), vybleješ se z podoby (u mísy klečíš jak kdyby na popravu), vznikne ti parádní Patos. Usídlí se uvnitř tvojí hlavy. Začneš si vymejšlet rýmy, popisovat svoje deprese a splíny a ráno ti bude děsivě blbě. To ráno může trvat měsíce i roky, budeš se zas hrabat z tý stoky, co sis na sebe sám vymyslel: Zbytečnej Patos.

Línek

Jednou budeš Jen tak se mi chtělo něco napsat ...chtít poznat den s rozpuštěnými vlasy, co sahaj až na práh poznání. ...plakat nad ztracenou důvěrou, chtít obejmout samotu. Zpívat lidem do tváří, který to nikdy neměly vidět. ...svlékat šaty, tančit v dešti a každá kapka bude jako tisíce pravd. ...muset milovat a zapomeneš na svět. A pak zpívat andělům v roztrhaný sukni z okvětních lístků. ...hladit tvář pořezanou větrem a líbat rty nekonečnosti. A brouzdat v blátě jako malá holka, co hledá svou panenku. ...lítat v minutovym ráji bez touhy a zhasínajících lamp na osamělý cestě domů. Jen plyšový zelení medvídci tančící tango na ledový ploše bez tváří s prokřehlými prsty.

ČÍSLO 5.

Weweraq

23

Samizdat

Závislost Prachy nemám a hrozně piju, ale furt lepší, než závislost na pervitinu.

Ozzy

Old Man Johny Walker Ukažte mi, prosím, cestu Odešli jste tak náhle, doufám, že trochu i rádi Oblékněte mi zas vestu Byli jste mý dědové, mohl jsem se radit Byli jste mý kamarádi Najednou zase krutej čas Trhnul oponou Nemám tu ani jednoho z vás Vy byli jste mi oporou Jednou nás všechny odvane čas Ten zasranej čas Ale dědové, zase už žiju Myslim, že by vás to těšilo Jo, jasný, trochu hulim, trochu piju Ale asi nic, co by vás děsilo Jinak se oblíkám, jinak i žiju Doufám, že byli byste pyšný Tak často už nedělám nesmysly Nevim, jestli je to dobře Ale přeju, že máte se dobře Tam kam jste přišli Ale jsou tu pořád opory Chodim po lese Až celej já i on se třese Jezdim taky autem Nepoznám rozdíl Mezi tim autem A jinym sportem Snad se taky naučim jezdit A řešim věci Máma přeci Tu se mnou vždycky bude Když odejde i ona Co mi vlastně zbude? Možná už i Óňa Bude starým mužem.

ČÍSLO 5.

Bismarck

Samizdat

24

Inocent pornographie A dunění začalo... Když jsme jako děti viděli první plamínky noci, který tiše chodily kolem. Bílí rytíři temnot, vypalující sítnici až na dno. A dunění začalo... Když víly opustily stromy, aby přinesly hvězdy. A Jeff psal svou první báseň, kterou hrál sněhovejm vločkám na konci mostu. A dunění začalo... Jen abys mohla spát v modrym pokoji a volat mi, že ti je smutno. Budu si pamatovat tvůj polibek, tak kousej něžně. A dunění začalo...

Weweraq

Šrouby Sám sobě utahuju šrouby, tý pasti, do který se dobrovolně chytám. Sám sebe se ptám, proč to kurva dělám? Proč se v myšlenkách zmítám? Proč se v manii za hlavu chytám? Proč sám sebe do prdele! prcám? Proč sám sebe každej den zavírám do toho nejhlubšího vězení? A neřikej mi, že v něm nejsi taky a pokud ne, tak před tebou smekám. Maloměšťák Žít životem maloměšťáka by se mi chtělo, ale co ta moje hlava děravá a co to moje hříšné tělo? K Dandům zajdu na dvě, na tři, čtyři piva a nemůžu si pomoct, pak mě chytne slina. A po desátým revoluční řeči vedu, že se z toho života taky neposeru.

ČÍSLO 5.

Línek

Ozzy

25

Samizdat *** Na zastavce Kyslíkova, kde poslední tramvaj odjela před čtyřmi minutami, se kolejnice potápějí do betonu a já ti píši dopis s výslovnou žádostí, aby jej ztratili v třídírně v Malešicích. Ale řeka špatně sešitá světly stejně o ničem neví.

Slajda Nonstop Ráj Noční mlhu protíná jasná záře neonu A za ní schovaná pěkná řádka lidí, který jsou jenom trosky a zbytky svejch představ a snů. Utopený v tom věčnym jednom pivě, utopený ve světě malosti a prohry. A mě se chce hrozně za nima, protože tam je mnohem víc života, než v tom luxusnim klubu, kterej je vzdálenej půl hodiny tramvají a 4 cenový rozdíly

Línek

Revolucionáři Je to smutný boj na barikádách s nápisem "Lží proti pokroucené pravdě" Když smutek míří v ústrety skrze ocelové hlavně Ticho nad tím obzorem kde smrtka hází konfety kde slza slzu stírá A člověk člověku vlkem zas nikdo Anděl každý Ďas i s půllitrem piva Tam na němé barikádě tiše, nahlas, smutně, hravě skane krev a žalmy pro malé děvčátko u piety

Lerain D'Ambre

ČÍSLO 5.

Samizdat

26

Jak z toho ven? V přecpaném světě jsme všichni sami, bez rodiny, bez přátel a bez víry. Jsme bezvýznamní. Nenávidíme své bližní – rodiče, kteří nás měli vychovávat, ale jen nám předali své neurózy. Učitele, kteří nás měli vzdělávat, ale jen nás šikanovali. Přátele, kteří měli být naši nadějí na spasení, ale jsou prázdní. Ženy a vztahy s nimi, z nichž se vytratil cit, i ty milenky, které už nemůžeme chtít. Nenávidíme a nechápeme svět a dění kolem sebe. Stát, který by nás měl chránit nás reguluje a demokracie, naděje civilizace nefunguje. Zástupy lidí jdou pozpátku vpřed, svině zneužívaj Kryla, vysokoškolák je vřed a je div, že se do člověka nestřílí, za to že zpívá. Ve jménu bezpečí se vzdáváme své duše, seriálové výplachy mozku nás ubíjí a před křikem o pomoc se tváříme hluše. Občan K skončil ve vyšetřovacích spisech a svobodné panáčky ze semaforů, kteří se potulovali Prahou, ztloukli a zavřeli. Svině. Z televize víme, že atomový výbuch je společensky nebezpečný a tak voláme po exemplárním potrestání . Nevíme nic, ale k potrestání dojde. Dali jsme moc molochovi a teď umění pojde. Zabili jsme demokracii, zabili jsme svobodu, zabili jsme víru, zabili jsme všechny múzy, zbořili jsme základy vlastní civilizace a teď pomalu umíráme naplněni odporem sami k sobě ve špíně, strachu a osamění a možná je to dobře, možná je čas na změnu.

ČÍSLO 5.

Nočník

27

Samizdat Jazz Dnes v noci hraje se Jazz Tak přijďte na parket Smooth ladies and broken gentlemans Každý je zván k tanci Na pódiu se ságem houpe se černej jazzman jak otrok na větvi stromu a hraje pravej ryzej Jazz Má to sound Hloubku i vejšku určuje ten principál s kloboukem v bílym saku Trio Wes Montgomery Lou Armstrongů Charles Ray a nebo naopak doprovází cvakání podpatků Nevěděj že za pár let jim bude hrát na klarinet hrabě a za dalších pár let na ně zapomenou i s tím Monte Ježíšem Nemá slova tenhle Jazz ale bude znít dál v uších Sov který jím budou vítat každý nový zasraný ráno

Lerain D'Ambre

Matematická Každou noc se mi pod víčky motají tři ležaté osmičky.

Slajda

Slečna Slečno, je mi trochu trapné si o to říkat, ale hrozně by se mi chtělo, chtělo by se mi vás píchat.

ČÍSLO 5.

Ozzy

Samizdat

28

Sen Ztracena ve tmě, v bezedné nicotě, chodívám tiše ve svých snech. Snech o ničem, lidském nebytí, smrti, o chtíči, lásce. Ne, lásce ne! Je nicotná tak, jako to nic, tak, jako ta tma. Otevřu oči, sny se rozplynou a svět se točí sbohem…

Amber

Idiot Říkali mi, že jsem idiot, tak jsem si klaunskou čepici na hlavu dal, abych před ctěnou společností ještě lépe šaškoval. Musím vám říci, že se tenkrát ale žilo. Těžké víno se toho času pilo. A zatímco celý podnapilý dav vesele hýkal, král mi svoji korunu daroval. A prý ať mu na oplátku svojí šaškovskou čapku dám. Co také jiného, když ničeho jiného nemám? A od té doby pozměnily se noty, protože od té doby jsem králem mezi idioty.

Ozzy

Pro Kryla Už jen jedna myšlenka mi zbývá, že v pekle nepotkám Kryla. I když je možný, že před Gottwaldem emigruje z nebe. A tak, můj milý Kájo, v očistci potkám Husáka i tebe.

Ozzy

ČÍSLO 5.

29

Samizdat Suchá dáseň U Suché dásně je strašně krásně. Obzvláště když mám pivo u úst, dneska jsem porušil abstinenční půst. Propil jsem se až někam ke dnu, vím už to jistě: na cirhózu zhebnu. Dneska budu Pod Slovany, za kamarády mám pohany. A ti pijí hrozně rádi! Jsou skuteční kamarádi. KURVA! ...a chlastat je dobrý, volé!

Línek

Nekonečná show Jsem klaun i pierot když vejdu do manéže cinkám rolničkami a můj namalovaný úsměv se odráží všem dětem v obličeji jako v pokřiveném zrcadle Když jim chci rozdávat smích s tabletkami valia pod jazykem protože Clostridium Tetani mi klíčí ve svalech Čím víc mi prorůstá musculaturu tím více se usmívám protože vím že to může být poslední show a diváci by mohli být roztrpčení kdybych jim zemřel uprostřed gagu To by nebyla legrace A tak nechodím k doktorům a vím že už mám jenom pár posledních hodin ale raději než na lůžku já strávím je při nekonečném představení a vím že umřu unavený a s bolestmi a úsměvem.

ČÍSLO 5.

Lerain D'Ambre

Samizdat Ahoj, zdi Ahoj, zdi nečum na mě tak myslíš, že sem na tebe zvědavej nejsem jen sem se tu šel vychcat, tak co na mě tak vejráš a nekoukej se na mě tak naštvaně nic sem ti neudělal ahoj, zdi tak se zase vidíme já vim, že už mám třetí no co, tak budu chodit furt jestli ti moje přítomnost vadí, tak fajn, táhni si jinam já tě nepotřebuju můžu se klidně vychcat venku ahoj, zdi já vim, že je hezká ale ty moc dobře víš, stejně jako já, že to nevyjde a nekoukej na mě tak nasraně no co, tak sem se trochu víc napil je to snad legální ne ahoj, zdi ano vim, že se znova vidíme no co, tak sem nic neudělal a i kdyby, stejně by to dopadlo špatně já to prostě vim mysli si, co chceš ahoj, zdi no tak sem si jedno zapálil máš mi to snad za zlý je to čistě moje věc víš, hele, je tu spousta lidí nemusim se tady bavit zrovna s tebou baví mě to jen proto, že se vypouštim uvědom si to už tak já du ahoj, zdi no tak co, dal sem si pauzu tak sem zase tady ty mě snad nevidíš ráda kdybys věděla, co všechno se změnilo ale to pro tebe nehraje žádnou roli vlastně pro nikoho kromě mě

ČÍSLO 5.

30

31

Samizdat

ahoj, zdi tak tu na tebe zas koukám zase to začínalo nadějně a zase sme tu skončili jenom spolu a zkus mi vyčíst, že sem se nesnažil to není pravda, že sem nedoufal tak to ne drž hubu nebo to vo tebe típnu ahoj, zdi nemluvim s tebou stejně za to můžeš ty ahoj, zdi tak je to zase všechno špatně komu bych to měl řikat jinýmu než tobě ty to chápeš ať sem v jakýkoli ty seš tam dycky a dycky mě chápeš co bych si bez tebe počal byl bych normální dyť by se na mě lidi mohli koukat jako na magora kdyby zjistili, že tu s tebou vedu rozhovory ahoj, zdi no tak sme se viděli včera, dneska a zejtra se taky uvidíme budeme tu spolu čelem k sobě já budu zpívat a ty budeš spokojená, že sme zase spolu a přitom se budu vyprazdňovat a bude to úloha pro nás oba ahoj, zdi no, tak je mi mizerně a piju no, a jak to mám jinak vyřešit zavřít se, schovat v posteli a tam čekat až to zmizí dyť bysme se ani neviděli ahoj, zdi to sem rád, že sme zase spolu ty lidi venku mě strašně serou fakt sem za tebou musel i když se mi nechtělo aspoň na chvíli sem s někym, kdo mě nedohání k zuřivosti já nevim to si snad myslej, že mně je to příjemný asi jo

ČÍSLO 5.

Samizdat kdyby jim to tak docházelo jako to dochází tobě ty mi rozumíš, viď nevim, jak bych to tady bez tebe zvlád díky ahoj, zdi tak se budeme muset pro dnešek rozloučit no, já tak čekal něco víc ale to bohužel nejde já nevim proč du neser ahoj, zdi ty víš, co mi je ty víš, jak se cejtim jak bys to taky nevěděla dyť sme spolu v poslední době byli skoro furt dyť víš co cejtim je ti taky tak strašně neodpovídej já vim, že neni ahoj, zdi tak mi to včera řekli nevim, co budu dělat snad to nebude tak hrozný spousta lidí je na tom stejně jako já přece nechcípnu někde na hadičkách budu s tebou až do konce tady je můj život ne venku tos eště nepochopila a to sem myslel, že se známe dost dlouho na to, aby ti to došlo tak to ne nic takovýho mi nebudeš vyčítat na takový kecy já nejsem zvědavej tak si tu vopadej pičo ahoj ahoj ahoj, zdi tak sem zase tady už zase spolu já vim, žes mi odpustila já tobě taky už se nebudeme hádat

ČÍSLO 5.

32

33

Samizdat je to kolem úžasnej klid ty kachličky jakoby nám naslouchaly voda už ani nezručí žádná ve mně nezbyla na co taky tam, kam du, ji nebudu potřebovat co sem vlastně stihl za tu dobu víš nevíš a přitom bys to měla vědět líp než já voni sou na tom jiný líp to mě tak trochu sere tebe taky já vim ale holt to prostě skončí a pak nevim víš budeš mi chybět no, tak brečim, no mám snad důvod, ne to ti nestačí budeš mi chybět hrozně moc měli sme úžasnej život, zdi i když nebyl moc dlouhej i když sme neprožili to, co jiný i když sem si s tebou povídal, jen když sem se věnoval něčemu jinýmu ale mám tě rád zůstaneš se mnou až do konce budu se tě držet zvláštní chlad jakoby zároveň i hřál kachličky zarytě mlčí někde v dálce někdo spláchnul za zdí voda už přichází už se valí rourou nohy se podlamujou dou napřed nakonec hlava budu se tě držet až do konce zdi

Otto Linhart Praha, 2008

ČÍSLO 5.

Samizdat

34

Póza a pýcha Vzpomínáte si na toho chlápka? Nosil černej klobouk s krempou Jo, myslim toho druhýho cápka Co stačil se občas i zvednout To sem hajzl, takhle si bodnout Je mladej, taky to možná přejde Až mu ten život dá, co se jen vejde Pak to možná přejde Končim přednášku Dneska jen krátce Sem zas bez práce A mám před sebou flašku Nasadim klukovskou čepici Je to až takovej rozdíl? Možná si pak v tý naší opici Dáme i pusu, nebo spíš pěstí Věnuju Zombákovi

ČÍSLO 5.

Bismarck

35

Samizdat

ČÍSLO 5.

Samizdat

36

Próza Zápisky z Bytu hrůzy (ukázka z novely) Sedl jsem si a četl nějakou dekadentní knihu, když v tom po chvíli telefon. Byli to fízlové. Za hodinu jsem stepoval před blešárnou někde na Vinohradech. Sebrali Adama. Neměl jak zaplatit v hospodě a nějakej místní skin se na něm prej vyřádil. „Proč jste ho nevodvezli do špitálu?“ ptám se. Nikdo mi neodpověděl. Asi ze mě táh chlast. Musel jsem zaručit, že ho dostanu domů a že zaplatím ten jeho dluh. Měl na obou očích monokly a nechtělo se mu mluvit. Až cestou v metru z něj vypadlo, že nakop fízla do kolene. Měšťáka. Prej vod něj má toho druhýho moncla. Povídám mu, že to je průser, že za to se končí v lochu. Mávnul rukou, tak sme to dál neprobírali. Jeden kámoš jim kdysi flaškou rozflákal čelní sklo. Vožralej pochlastával lahváč a v tom ho napadlo, že vyleze na kandelábr. Někdo ho asi prásk, páč floidi dorazili během pár minut, což u nich není obvyklý. Stáli pod tim kandelábrem a halekali, ať sleze a von vytáh flašku a z tý vejšky jí mrd na policejní auto. Div ho nesestřelili jak ze stromu kočku. Strhli ho dolů a dali mu sodu. Ani nevim, co mu nakonec přišili, neměl jsem ho tak moc rád, abych se staral.

Cestou domů mi volal jeden kámoš. Šermíř, dlouhý vlasy, dva metry na vejšku. Prej slaví narozky, prej ať se přidám. Povídám mu, že nejdu makat, tak proč ne. Střetávám se s nima v centru, prej narozky ve stylu zologická. Maraton po hospodách, co maj zvíře v názvu. Lidi dobrý, banda šermířů, pseudoumělců, alkoholiků a jeden matematik, co nemá nic jinýho na práci. Razili jsme večerní Prahou a lili jak zvířata. Někde mezi hospodou U Zlatýho tygra a hospodou U Havrana mě napadlo, že jsem vožralej a že se vodpojim. Docházely mi prachy a vzpomněl jsem si na zaměstnaneckou slevu, co mám v práci. Šel sem tam... kde jinde je dvanácka za dvacku? Vstoupil sem, jak kdyby mi ten pajzl patřil. Jen jsem uvelebil zadnici na barovou štoknu, už si to ke mně hnal šéf. Byl vočividně nasranej, jako vždycky, když jsme mu tady ve volnu chlastali za míň. ,,Ode dneška se už nekouří za barem!“ ,,Jako vůbec?“ povídám nechápavě. ,,Jen když budeš v práci!“ ,,Aha... a kvůli komu?“

ČÍSLO 5.

37

Samizdat

,,Cože? Kvůli nikomu, prostě tady už nebudeš při práci kouřit!“

reklamní stojku, co stojí přede dveřma. Je na tři kusy.

Máv sem rukou, rozbalil zbrusu novou krabku velbloudů a hulil jednu od druhý. Nebyl to dobrej nápad tam chodit, jen tu sedim, fakuju svět a tvářim se jak kyselá prdel. Vždycky, když šel ten debil vokolo, tak sem mu fouk salvu kouře do ksichtu. Vodnaučenej kuřák prej. Jeden kámoš kdysi říkal, že jsou horší, než Hitler. Docvak sem svoje dvacátý pivo a šel chcát. Kapela hrála furt dokola ty svoje pseudodžezový sračky, jedna kapela, každej den ty samý písně dokola. Pochcal sem celej hajzl krom mísy a šel zpátky. Přišel jsem k nástěnce, kde visel papír se službama, když už jsem tady, napadlo mě, kouknu, kdy dělám. Měl jsem problém stát na nohou, tak jsem se při tom vejrání na nástěnku vopřel vo stolek s aparaturou.

Dohnal jsem ten večer svoje kámoše, jen informuju, že jsem asi přišel o práci a voni mi místo odpovědi tisknou do ruky flašku tvrdýho. Střih. Zvracím na rohu. Střih. Du pro cigára do nějaký picérie, jedinýho otevřenýho podniku v okolí. Jsme v centru a pingl neumí česky. Tak se ho ptám anglicky a von prej, že cíga neprodávaj. Ptám se teda, kde je tady v okolí prodávaj. Je to talián, milej a usměvavej. Povídá, že neví. Říkám mu ,,Fuck off!“ a valim se ven. Střih.

A omylem vypnul kapelu. Napřed si to ke mně přiřítil kolega barman. Takovej osmnáctiletej, sympaticky jemnej buzík. Nesnášel jsem ho od prvního pohledu. Strčil do mě, prej co to dělám. Vodstrčil jsem ho, ať se do mě nesere, než mu jednu vrazim. Přiřítil se šéf a prej, že sem čurák a ať koukám padat. Tak mu povídám, že je kapitalistickej sráč a hovado. Mizim z podniku a skopávám

Zdrhám z picérie, páč si to za mnou štráduje taliánskej pingl s bejsbolovou pálkou. Střih. Vyhazujou mě z rychlýho občerstvení, že jsem pozvracel podlahu. Střih.

ČÍSLO 5.

Samizdat Cikánka somruje cígo, dávám jí cígo. Pak mě objímá, šeptá, jestli nemám za pětikilo zájem a přitom mi obrací kapsy. Směju se jí, že je píča a že beztak najde leda hovno, tak s nadávkama odchází.

Budim se doma, švorc, hlava jak střep a ze včerejška si nic moc nepamatuju.

,,Jo, to asi jo kámo...“ Pak mi k poledni volá šéf.

,,Okej.“ povídám a típám ho.

Doma jsem byl očividně sám. Uvařil sem si kafe a četl v kuchyni nějakej román, když v tom se bůhví odkud vyloupl Adam, prej jestli nemám cígo. Povídám, že nemám. Za chvíli je zpátky a povídá, že mu prej přišel do práce dopis. Ptám se, proč do práce a von, že když se ptala pošťačka jeho rodičů doma, kde ho sežene pro převzetí rekomanda od policie České Republiky, rodiče s ní vyrazili dveře, že to není jejich dítě a že syna ani nikdy neměli. Dali jí ale adresu studia, kde předtím spal na zemi.

,,Prej, že jsem podezřelej z trestnýho činu útoku na veřejnýho činitele. Mám přijít k výslechu.“

,,To seš v píči.“

,,Myslím, že vzhledem ke svému včerejšímu extempore už nemusíš chodit do práce.“

Střih.

,,Co je to za dopis?“ ptám se.

38

Nejpodivnější část dne měla teprv přijít. Našel jsem na stole papír nadepsanej mým jménem. ,,Večeři máš v lednici. Aneta.“ Otevřel jsem lednici a tam bábovka. Šlehaná, vypadala k jídlu. Dal jsem si jí ke kafi a musel jsem suše uznat, že je Aneta vskutku skvělá kuchařka. Úplně jsem na to zapomněl, je to už hodně měsíců, co něco uvařila a mohl jsem to sníst taky. Poděkoval jsem večer, když se vrátila ze školy. ,,Není zač.“ odpověděla suše a šla k sobě. Nevím sice, co přesně do toho dala, ale náš hajzlík se stal na další tejden mým druhým domovem.

Mistr Theodor

ČÍSLO 5.

39

Samizdat

ČÍSLO 5.

Samizdat

40

Psáno v deliriu Krátké Blbá kráva, zas mě vyhodila z domu. Sem prej opilec, nebo co, takový kecy. Mám to pod kontrolou, to každýmu klidně, kurva, podepíšu. Dal bych si pivo. Možná to neni zas tak hrozný na týhle ulici sem sakra král, všichni kucí a kůže mě žerou. Honza Třívokej, zmrdi!! Tak mi tu říkaj a tak to i zůstane. Vidim i dozadu a nenechám se voblafnout žádnym sráčem. Neni to kvůli tý bradavici na čele. Posranej Karlos, co si myslí? S Karlosem je prdel, tuhle sme hráli kuželky a von všechny shodil, jako ňákej zkurvenej pistolník. Mám toho kluka rád. Ale ne jak buzny, aby bylo jasno. Píča, co to říkala o mý mámě?! Kdo si to má pamatovat, stejně to byly jenom zas blbý kecy, furt dokola, jako by to nebylo, kurva, úplně jedno. Máma je hodná. Rána jak z děla. Světýlka. Blbý blikačky. No, tak sem se zas probral na zemi, no, neni to poprvý. Kterej hajzl mě praštil? A kde mám, do posraný a zasyflený k tomu prdele, kešeni a placatku? Blbej hajzl. Já nebo von? To máš jedno, beztak mi zbejvalo jenom pade a vejvar v nedohlednu. No, neposrali byste se z toho? Já bych se teda posral. Proč du kurva k lesu? No nic, tyhle nohy znaj vokolí líp než já sám, tak jenom ať si šlapou, potvůrky. Táta říkal: „Nechoď do lesa.“ Ta hlava docela bolí. Bál sem se zvířat. Kousnul mě jako

malýho haranta pes, to je toho. Malej posránek. Ať de fotr do prdele, já se nebál. Proč sakra stavěj les tak blízko panelákům, to nemůže dělat dobrotu. Někde sem čet, že se to celý brzo rozkurví, lesy proti celýmu světu. Žeru lesy. Ale ve dne. Nejsem žádná buzna, jasný? Třívokej! Blbej a zkurvenej hajzl. Dost čtu, aby bylo jasno. Na běžnýho člověka. Nejsem jeden z těch posranejch intošů, já mám styl. A možná na to nemám. Hovno!! Dopíči, proč je tady taková tma? Támhle se něco hnulo! Zkurvenej pes!! Už sem moh bejt třikrát mrtvej. Co to bylo? Podpatky? V bahně sou slyšet? Fakt teď nevim, sakra, fláknul mě pořádně. Ženská s ohromnym kloboukem tasila kudlu a podřízla mě jak slepici. Dopad sem do bahna a držel se za krk. Nemůžu nic. Sem bezmocnej. Ne, to klapání byly cíga v mym křiváku. Kurva. Ježíši! Sem v pohodě, ostrostřelec. Zasranej kulometčík. Sem eso!! Každej mě tu zná!!! Je to pes?! Já tu svini odprásknu! ...Jednou. Teď du vocaď, musim... si dát pivo. Pivo bodne, zvlášť takhle po ránu. Pivo mě srovná. Doprdele já se klepu. Jak malej posránek. Di do prdele, táto, mám tě rád, i když si mně dal pěstí, když sem ti krad pornáče. Co bych dal za to, abys tady byl. Vážně. Teď nechoď. Je tu pes. Je tu ticho. Ve dne mám to ticho rád. Sakra, tady to znám! Tady sem sedával s mámou a tátou!

ČÍSLO 5.

41

Samizdat

Vodili mě po tomhle lese tak dlouho, dokud se mi nezamotala šiška, nebo sem nebyl zralej na kutě. Dobrý časy. Jak dlouho to asi je? Pomrdanejch dvacet let? Dal bych cokoliv za to se tam vrátit. Táta by mě seřval, že sem se bál. Já se nebál. Někde sem slyšel, že zbabělec umírá stokrát za den. Malej posránek. Si sednu a dám kořku. Kde je placatka? Proč se to tu romázlo? Kde tu sem? Dietrich The Klaun mi jí duši. Šílenej klaun? Takový klišé. Moje...

Mnojo, docela dobrý, sem borec, plácání po ramenou a tak podobně. Prsty docela praskaj, když píšu. Můj vnitřní mafián tančí a to je to hlavní, přeci. Jenom doufám, že sem ho neudělal moc hustýho a ožralýho. Dietrichu… ty se hýbeš?

Bismarck

ČÍSLO 5.

Samizdat

ČÍSLO 5.

42

43

Samizdat

Medailonek Daniel Wagner Jinak také známý jako Wágus, nebo Wagón Svoje dětství jsem prožil v neurčitém nevědomí, v takové izolační křeči, ve které jsem jen celé dny čuměl na telku a chodil do družiny, kde tok času dovedl i ty nejnechutnější nepravděpodobnosti. Z této podivné mlhy jsem se vynořil okolo čtrnáctého roku svého života a vplul jsem díky Kafkově Procesu, Komenského Labyrintu a Beckettově Čekání na Godota do podivného vnímání života a světa, jakožto nechutně příjemné, zbytečné nutnosti, která nemá ani smyslu, ani pointy. Během pochmurných večerů rozebírám své myšlení na kousky a postupně ho různě deformované skládám na papír, takže pokud ode mě budete něco číst, poznáte to podle pokroucených, zmagořených charakterů a podle neurčitých a zmatených příběhů. Věnuji se zejména próze a básně občas vyhodím jen tak z rukávu kvůli nějaké prapodivně znějící chvíli rezonující ve mně slovně i pocitově. Můj život je klidný a monotónní. Jediné, co trápí mou mysl, je neustále ubíhající čas, který doháním nejrůznějšími nespavostními maratony a pití mi pak pomáhá zalepit díry v roztříštěné, nespavostí zdeformované mysli. K Samizdatu jsem se dostal přes Bismarcka, kterýho jsem poznal jako týpka, co furt do němoty ožírá mýho bráchu. Alkohol spojuje lidi a lepí písmenka a slova k sobě tak, že se člověk nestačí divit. Tak na zdraví!

ČÍSLO 5.

Samizdat

Kiselá Prdel o Danu Wagnerovi: Na první pohled přehlédnutelná persóna, která se ovšem stává víc než nepřehlédnutelnou, jakmile promluví. Na svou drobnou postavu je majitelem hlubokého, široko daleko rezonujícího hlasu, kterým zvládá s grácií sobě vlastní modulovat text, který předkládá posluchači. Jeho poezii charakterizuje neskrývaná ironie nad raritami obvyklého, či neobvyklého života. V próze často bloudí. Tedy ne on sám, ale jeho postavy, jenž jsou většinou posedlé hledáním těžko nalezitelného životního smíření. Má až bestiální slabost pro epilogy a citáty, především co se týká Samuela Becketta. Oproti mistrovi je ale Dan Wagner mnohem méně Ir. Chvílemi se však zdá, že na takovémto vývoji pracuje. P.S.: Poezii Dana Wagnera lze překvapivě naleznout v rubrice „Poezie“. Nutno sdělit.

ČÍSLO 5.

44

45

Samizdat

Základna Tuchačevského – Nižnij Novgorod „Nechcete mi už dát pokoj s tím svým časem? To je k zbláznění! Odkdy! Kdy! Jednoho dne, to vám nestačí?“ Pozzo, Čekání na Godota – Samuel Beckett Pijete kapitalistickou Coca-colu a myslíte si, že je to zasraně teplá studená válka, když vámi prochází neutronová srágora a do ksichtu vám šajní tisíce sluncí o síle pár set megatun TNT a náhle v tom všem shonu fotonové magorie, se špetkou chuti měřit tu nenadálou amplitudu, frekvenci a polaritu, vyvstane vám obraz minulosti, která ještě nebyla tak zasraně zkurvená, jako je dnes. Obraz mě, jak stojím před zrcadlem a na něm obrazíte se vy, šedivá, matná, černá já, milionkrát znásobená posunem času nepřetržitě kupředu. Má mysl volně deformuje tyto siluety do přijatelnější podoby ku zachování sebe sama a své, již tak dosti zmrzačené, podstaty. Růžový zákal je smýván blízkostí smrti a já, ač v rámci polytechnické výchovy značně zanedbán, bych vám mohl s pomocí svých vzpomínek zvěčnit náčrt své minulosti. Stojím na pláni. Pustá, zahořklá, vrásčitá pláň se zasolenou půdou. Sucho v ústech a útrapy žízně občasně vystřídají muka hladu. Ostrý štěrk rozrývá chodidla, jakoby chtěl říci: „Vítej, ty v krvi zrozený.“ Stojím nahý v té jednolité pláni a pozoruji obzor, kde vychází slunce. Zatím slepé jsou

mé oči. Zatím mělký je můj dech. Krajina se mění, krajina mě učí. Mé nohy se noří do půdy. Půdy, která se vlní, bouří, žije, je vodou. Modrá mne pohlcuje, plní mi ústa a já musím plavat, abych přežil. Učím se rychle. Vím, že umím mluvit. Vím, jak budu volat o pomoc, až kolem mne popluje loď a vím, jakými nadávkami ji zahrnu, až mne bude míjet bez povšimnutí… Tolik zrady, tolik nevyslyšených slov! Racci nade mnou skřehotavě krouží tuše pevninu. Ještě posledních pár znalostí načerpám několika tempy. Náhle, s viděním prostým, vstupuji na ostrov, tam Aristoteles, Platón, Seneca, Descartes, Voltaire, Dostojevskij. V mlze a tmě hledám sebe sama. Tápu, již ne hozen do vody, nyní pomalu a usilovně, krůček po krůčku, v tmavé místnosti, bez obrysu, bez prostoru, bez času přejíždím konečky prstů po sobě, po tom neuvěřitelném výtvoru z masa a krve. Dotýkám se úst, která mluví, co mozek zmateně chrlí. Vše bez hlesu. Ústa se otvírají a zavírají. Mluví do ticha, do prázdna a marně volají, bez myšlenky, nehlasně, zoufale… Schoulen do klubíčka, bijí mne hole, ruce, ústa a (ach ano!) ta ústa řvou. Paty k sobě, špičky od sebe! A marš! A vpřed! A zemřít! A za lid! Svými kroky dušu prach. Jen dál pustinou, za písečné bouře. Já,

ČÍSLO 5.

Samizdat stín, pochodující instantní prach, jen zastřelit a zalít hlínou. Raz, dva, raz, dva, raz, dva… donekonečna, do nebytí. Umělá světla ozařují oblohu. Umělá světla rozrývají zemi. Požírají domy. Zapalují stromy. Šmelcují lid. Zelená khaki nás mění na zvěř, které nevadí zvěrstva. A raz, dva, raz, dva, raz, dva, donekonečna, do nebytí, pustou pouští, odnikud nikam… Tu dojdu ke stromu. Pod ním znavený muž na lavičce. Vrásčitou a tvrdou má svou kůži. Hlas těžký a chraplavý. I ptám se: „Vaše jméno, pane?“ „Retap!“ vykašlal jakýmsi podivným jazykem. Dal jsem před jeho ústa zrcadlo, ať to zopakuje. Usmál se, zachraplal a já ho objal. „A ten strom, pane?“ „Retam!“ Pochopil jsem. Avšak proč mluví tak zvláštně? Jsou mi již tak vzdáleni? Usedl jsem vedle starce a zapálil mu dýmku. Zabafal. Zahalil mne mocným kouřem, kouřem vonným a ochranným, ve kterém jsem teď už naposledy usnul. Čas plynul. Já ve své ochraně mluvil jen pro své uši, schraňoval jen své myšlenky. Probudil jsem se. Strom opadal a uschl a hrob se před ním objevil. Bylo pozdě, naslouchat příběhům, hlína a čas je zasypaly hluboko pod zem. Plakal jsem dlouho. Pustina obepínala obzor, těžkou prázdnotou mne přikovala k tomu hrobu. Pod tím uschlým stromem jsem uléhal v mlžných marnotratnostech zmařených v lihu. Den co den, noc co noc. Vyléval jsem si mozek do suché

46

země pod sebou. Močil jsem ho na tu rozpraskanou zem, tak dlouho, dokud obzor zcela nezmizel a já viděl už jen ten hrob a tu seschlinu. Den co den, noc co noc jsem upíjel v prázdnotě. Bez hlesu, bez myšlenky, tiše, do ticha… Zpit a znaven svou existencí, když už i ten hrob a ta suchotina zmizela, začala náhle přede mnou vyrážet ze země růže. Hodinu za hodinou rostla, vzpínala se a já na ni upnul svůj zrak a svůj život. Krajina se rozprostřela, mlha rozplynula, pustina se zazelenala a já, jak nejlépe jsem mohl, se staral o tu květinu, hýčkal jí, opatroval, pečoval o ni a ona rostla. Vykvetla, rozrostla se, měla poupata. Já pochopil, co je štěstí a co je to modré nebe bez mraků. Život plynul. Poupata za bouřlivých nocí kamsi se poděla. Jedno po druhém zmizela v zemi či v nebi. Tráva okolo schla. Prach se vzdouval. A zrovna, když chtěl jsem kol té květiny vystavěti vysoké zdi, tanky mi ji přejely. Muži zadusali trávu a já v zoufalství se vzdal a šel s nimi. Pomoci jim dusat trávu a ničit růže. To je nyní můj úděl! Khaki mi zalila srdce a zatmavila oči, musel jsem jít… A tak tu teď sedím, na základně Tuchačevského, Nižnij Novgorod. Minulost se mi zahladila, snad jakoby nebyla. Jen teď, těch několik milisekund před zánikem celého lidstva, má člověk sklony k tomu ohlížet se nazpět. A ústa naposledy, do ticha již spíše sama pro sebe zformulují myšlenku, která

ČÍSLO 5.

47

Samizdat

se zde formovala několik miliard let: „Život!“ A pak, když vytvoří tento oxymóron pro situaci, která nastane po další miliardy let do zániku vesmíru, se usmějí. Usmějí se tomu nenadálému zániku podstaty lidství. Usmějí se tomu rozumování nejrůznějších filozofů, nyní je už nikdo nevyslyší. Ani neutrony, ani fotony nepřenesou myšlenky, jen

jakési náznaky o dopadu bomb se polinou dále do vesmíru, do tmy, do prázdna. Ticho, hlas nemá kdo vyslyšet, myšlenku nemá kdo zachytit. Nastalo nic, tedy alespoň v ústech nás lidí. Ústa vesmíru mluví dál, nepopsatelně složitě, nepopsatelně… a až ony sklapnou naposledy, pak to řvoucí ticho a prázdno zaplaví vše.

ČÍSLO 5.

Samizdat

48

Zee I. Nevím, jestli zrovna mne tady a teď přísluší vyprávět legendu, ale něco jsem zaslechl z vyprávění, cosi jsem si přečetl a to ostatní jsem si domyslel a dopsal a náhle se mi zjevil příběh tak poutavý a záhadný, že i přes jeho mnohé zpracování, nemohl jsem odolat tomu, abych o něm rovněž něco nenapsal a do žejdlíku legend světových tu svou nepřilil. Někde v zemích skandinávských žili dva sousedé, vám je jistě zřejmé, že sousedů bylo na tak veliké území jistě přehršel a tak tedy nemluvím o žádných obyčejných sousedech. Jeden z nich zvaný Slager byl řezník a druhý zvaný Dutchman byl obchodník, který ve zdejší vesnici bydlo našel teprva před nedávným časem. Oba měli ženy krásné, manželku a dvě dcerky, oba měli i peněz dosti a oba se také k smrti nenáviděli. Nikdo přesně neví, kde se toliko zloby vzalo, ale už od počátku se oba sousedé z duše nenáviděli. Jeden kazil obchody tomu druhému, ten druhý zas dávil vepře toho prvého; ten prvý hanlivě mluvil o tom druhém a ten druhý zas šířil škaredé to pomluvy. Jejich nenávist den za dnem rostla a stávala se postupem času neúnosná. Vše vyvrcholilo jednoho bouřlivého dne, kdy se oběma sousedům ztratily jejich dcerky. Můžete tomu říkat, jak chcete, nešťastná náhoda, boží trest, avšak místo aby tato tragédie oba sousedy usmířila, ještě více je proti sobě poštvala. Svalovali vinu za zmizení dětí jeden na druhého, ještě více se haněli a oba, místo aby hledali ztracené, tak přemýšleli o pomstě, kterou by se odvděčili za tak

hanebný čin, ze kterého se navzájem obviňovali. II. Kdesi v dáli zaburácel blesk, Skrekk Slager neměl dnes dobré noci, za okny se míhali klikatí poslové bohů a jeho myšlenky tížily temné sny. Zapálil kahan a stínidlem ho zastínil, nechtěl vzbudit manželku, která s čistou myslí neposkvrněnou bouří poklidně spala. Stačilo jen málo světla, aby zahnal chmury, nepotřeboval moc, zatím. Ale čím více se hromy blížily a čím více klikatic proběhlo oblohou, tím více se jeho stav stával neudržitelným. To světélko, klidné, teplé a snad i něžné, mu nestačilo. Prázdno v něm bylo čím dál větší, pokusil se políbit ženu… jeho pocity však neuklidnil ani tento rituál slibující jindy utišení jeho neklidné mysli. S dopadajícími kapkami deště neklid vzrostl. Slager se postavil a zamířil do vedlejší místnosti, jen lehce pootevřel dveře, nakoukl. Mladší dcera spala, bouře ji nevytrhla ze spánku. Klid, mír a snad i ty hromy duní jaksi poklidně a spolu s deštěm tvoří jakýsi libozvuk… proč on klid neshledává? Mužova tvář nakoukla hlouběji do pokoje a při pohledu na druhé lůžko, které bylo prázdné, se zkřivila do šklebu plného nenávisti, neklidu a zoufalství. V rychlosti zavřel dveře a sešel po schodech dolů do kuchyně. Nyní již nechal světlu plné pole působnosti a ono se tak vydalo pomalu do všech koutů místnosti. Slager z police vyndal rychle sklenku a láhev irské whiskey, šetřil si ji pro zvláštní příležitosti, byla tato

ČÍSLO 5.

49

Samizdat

zvláštní? Snad uhasí jeho neklid… Sklenka se několikrát naplnila a zase vylila do hrdla, skrz které se hasí něco, co uhasit ničím nelze. S každou kapkou deště se láhev čím dál více vyprazdňovala. Blesk stíhal blesk, hromy burácely. Slager měl ve tváři zlobu a smutek, který alkohol jen posiloval. Jeho dcerka zmizela… to o co celý život pečoval, je pryč! Jeho hrdost… pryč! Jeho jméno… pryč! Jeho rodina… rozbita! A je to jen jeho vina, jeho! Slager se dlouze zadíval na sousedovic pozemek. Skrz déšť bylo vidět jen slabé světlo nahoře v té mrchožroutově ložnici. Ten vrah tam teď v klidu rozjímá! Jistě plánuje, jak zničí, zavraždí a nechá zmizet zbytek mé rodiny! Ale to se mu nepovede… Když Slager po dalších pěti sklenkách vyšel ven do deště, po několika krocích do něj vrazil nějaký opilec, jeho ruka pevně stiskla nůž, jeho nenávistí a alkoholem prosycená mysl, již chtěla zabít toho cizince… udržel se však, jeho cíl je jinde… obešel sousedovic dům, vzadu měl stáje… koně usmrtil, skrz bouři zazněly místo ryku jen steny… a pak se spíš stín, než muž vydal k domu, vyrazil dveře a vstoupil… III. Nebyla to klidná noc ani pro Dwalen Dutchmana, bouře měl vždy rád, hlavně na moři. Na rozdíl od ostatních se nikdy nebál moře ať už sebe víc zuřícího. Vždy bouři vítal, stál na palubě a pomalu vnímal vlny, jak běsní, jak zuří, jak chtějí sežrat loď… nikdy se nebál, ale dnes to bylo jiné, ta bouře, na kterou hleděl skrz okenice, mu naháněla strach. Nebyl neklidný, nic takového, žádné pocity, které běžně strach provází,

cítil jen čistý, temný strach. Podíval se na svou ženu. Že by ji probudil? Takto ji okrást o spánek? Milování by mohlo zahnat černé myšlenky… a dítě, již třetí! To by jistě rozveselilo dům, byť by byl sebechmurnější. Avšak… Dutchmanova tvář se zachmuřila, z jeho veselých myšlenek ho vytrhl fakt, že dítě nebude třetí v domácnosti, jeho milá dcerunka zmizela, ztratila se a ten řezník! To zvíře! To prase! Jistě za vše může… rozsvítil kahan, tma mu již také nepřišla tak přátelská jako vždy, tak jak ji měl vždy rád, teď v ní byl strach a nejistota. Rozsvítil světlo nejdříve silně, pak si uvědomil, že by mohl rušit svou ženu a světlo ztlumil. A snad ze strachu, že by svými černými myšlenkami překazil ženino klidné snění, sešel dolů do přízemí. Bouře zuřila, kapky deště drtily střechu pod neustálými výpady. Dutchman si vzpomněl na jednu plavbu, kdy se plavil na jedné kocábce zpět domů za strašlivé bouře, fialová obloha sypala jeden blesk za druhým a vlny nesly ty kusy dřeva slepené dohromady v šílených obloucích snad do samotných pekel. Tehdy, jak si pamatuje, několik námořníků vzdalo boj, podvolilo se moři, vylilo do sebe několik lahví rumu, a buď skákali do rozbouřeného moře, nebo se jen tak bezduše váleli po palubě, splynuli s mořem, byl to zvláštní pohled, jak se bez skřeků, bez jediného hlásku vrhají do hlubin, jak se celá ta kocábka řítí vstříc smrti zcela tiše, bez stenů, bez proseb, smířená s osudem… a přeci jen přežil, snad aby se dnes podvolil, aby nechal bouři, aby za něj rozhodla… Dutchman odšpuntoval láhev… Když se pak motal venku, narazil na jakéhosi muže. Chtěl mu

ČÍSLO 5.

Samizdat něco provést, avšak muž rychle zmizel. Bouře mu hučela v hlavě. Rozrazil sousedovic dveře… jde řezníkovi a jeho rodině provést to, co on provádí vepřům… pevně stiskl nůž… IV. Na vrata kostela místního faráře v jednu v noci zabušilo několik rukou. Bylo mu oznámeno, že byli nalezeni dva zcela opilí muži potřísněni krví, každý v domě toho druhého. Navzájem si zavraždili ženu a jediné dítě, které jim zbylo. Jako vrazi měli být podle tradic ve vesnici oběšeni, jejich těla rozčtvrcena, spálena a hozena do vody. Farář však té noci svolal celou vesnici, vrahy nechal odnést na břeh moře, vesničanům přikázal pokácet 15 mohutných stromů a vystavět vor. Za tři hodiny byl vor vystavěn, na stožár byli přivázáni oba vrazi. Do kapes jim byly dány prameny vlasů jejich žen a do voru byl zabodnut řeznický nůž. Poté farář promluvil k vesničanům, že tak hanebný čin nemůže soudit on, ale Bůh a moře, a proto tyto bídníky vyšle za bouře do vln, aby byli souzeni soudem nanejvýš spravedlivým a nejvyšším, jehož spravedlivosti a pravdivosti se on, smrtelník, nemůže vyrovnat. Ani on prý neumí dát odpovídající trest za tak hanebný čin, nechť jim tedy udělí trest Bůh! S těmito slovy byl vržen vor na rozbouřenou hladinu a oba vrazi vysláni na milost a nemilost moře. Později té noci od blesku začaly hořet domy obou vrahů, které po chvíli lehly popelem, což faráře jen utvrdilo ve správnosti jeho rozhodnutí. Obě ženy a obě děti byly pohřbeny řádně na hřbitově ještě oné noci za přítomnosti celé vesnice…

50

V. Oba mlčeli a bouře zuřila novou silou, snad aby dozdobila onen chmurný kontrast. Oba muži pomalu střízlivěli, oba si postupně uvědomovali hrůznost svých činů. Za celou dobu však nepromluvili slova, ani když je vlekli k moři a ani když je spouštěli na vodu. Oba si uvědomovali, že si trest zaslouží… avšak co teď? Co je čeká… slaná voda je neustále omývala, obrovské přívaly vod se přelévaly přes vor, ledové, ostré, neúprosné… každý by dokázal normálního člověka vyvést z míry, každý by byl pro kohokoli hotovým utrpením… oba však sedí, hlavy sklopené, tiše čekají… na co? VI. V tom si jeden z mužů vzpomněl na déšť jednoho jarního večera, byl to déšť klidný, nedrásal, neryl, spíše hladil a uklidňoval. Byl to déšť, v kterém tančila jeho dcerka. Jakási rozjařilost, mládí či snad dokonce touha ji vyhnala ven a ona teď odhodila košilku, která ji tížila, její lemy jí svazovaly, její bělost skrývala její touhy, její ramínka bránila rozletu. Otec se zdráhal pohlédnout, avšak bylo to jeho dítě, jeho dcera. Díval se dále, neschopen přestat, neschopen tomu tanci zabránit. Bylo jí sic před měsícem patnáct, ale bylo to stále v očích otce dítě. To dítě však ten déšť měnil, smýval ony hry na honěnou za parných dnů, smýval ono koupání ve vlnách, smýval hry se slípkami a kůzlaty. Už ne dítě, už ne mladá dívka, nýbrž žena tančila teď v dešti. Její bílá košilka na zemi tmavla deštěm, její tělo smáčené krůpějemi se lesklo, její boky se vlnily, její ňadra se vzdouvala a klesala jako vlny při příboji. Kapky si hrály spolu s dívkou a tančily neuvěřitelný tanec, tanec

ČÍSLO 5.

51

Samizdat

deště, tanec mládí, tanec života, tanec vášně. Její ruce se proplétají skrze provazce vody, hladí kůži, sjíždějí k bokům. Celé tělo se vlní, vlny zrozeny v dešti, zrozeny v svobodné dětské mysli, ovšem budící krásu, kterou jen žena dokáže budit. Vše se rodí, mění, renesance ducha, revoluce srdce a objevení těla skrz déšť, skrz vodu, z které se rodíme, v které žijeme a v které zahyneme. Oba teď utoneme, zemřeme v živlu, v kterém ostatní vyrůstají, tak funguje neustálý koloběh života, něco vzniká a něco zaniká, smrt střídá život. Tehdy dosáhl muž na chvíli pokoje, našel důvod proč žil a proč i zemře, blízkost smrti se mu počínala líbit… VII. Oba muži znají jen Slunce, hvězdy a planetu Zemi, jestli je hranatá, kulatá nebo placatá je jim jedno, hlavně, že je. Oba určitě zemřou, není jiné šance, oba vraždili, oba hřešili, má cenu věřit v spásu? A před čím a pro co? Už není co spasit, pro co žili, povraždili a jejich život tím ztratil ceny, tento i jakýkoli jiný… v co tedy věřit teď, když už se člověk nikam nechce dostat, a ani trest už nemá cenu. Co by dokázal? Vždyť nejvíce trpí svými činy. K čemu jim teď bude Bůh? Nebe? Peklo? Vše je k ničemu, nic už nepřinese větší utrpení, než to, které se odehrává v jejich mysli. Už není pro co žít, avšak ani pro co umírat… absurdnost žití dosáhla vrcholu. Oba se bezcílně motají mořem, oba žijí a umřou zcela jistě. Za den? Za dva? Utonou? Umřou žízní? Není to jedno, když jsou pro ně život i smrt prakticky to samé? Ledová voda pomalu splachuje myšlenky, morální hodnoty, oba zavrhují Boha, sebe sama, a kdyby

znali vesmír, zavrhli by ho také. Teď již je vše jedno, ať se stane cokoli, nikomu a ničemu to nepomůže, nikomu a ničemu to neuškodí, přesto jsou tu, zatím žijí a můžou jednat, jejich mysl se znovu bouří a nemilosrdná bouře tuto mysl jen přiživuje. VIII. Kdysi dávno byl na lovu, prodíral se skrz křoviny s puškou na zádech, celý les pochmurně mlčel, jen o, krok za krokem dusal ten klid rozbíjeje krusty zmrzlého sněhu. Na stopě jelena, hnán lovem, chtíčem po krvi, zisku, nořil se dál a hlouběji do lesa, lesa hustého, temného, neznámého. Těžce oddychoval a kráčel stále rychleji dál, po chvíli již běžel, dusot nohou mu připomínal dusot kopyt jeho kořisti, která mu zoufale uniká. Chomáče páry z jeho úst ho dychtivě sledovaly a razily si cestu lesem, tak jako parní lokomotiva skrz nekonečnou Ameriku. Tu vše ztichlo a před ním se otevřel palouk a na něm obrovský statný jelen, nezpozoroval ho, přesto hleděl přímo na něj, nebo spíše za něj, kamsi do prázdna, do neurčita, snad, jak by řekl romantický autor, smrti do tváře. Zazněl zášleh, jelen se sesunul, normálně by sebou cukl, popoběhl, bojoval by, takové mohutné zvíře neskolí jedna rána, ale tento, patrně smířený s osudem prostě padl, sníh pod ním suše zachroupal, jak tlama po vydatné večeři. Sníh se pomalu sytil krví a lovec přestoupil ke své kořisti, až teď mu to došlo, brzy bude tma, blíží se bouře a on daleko od domova s kořistí, kterou nikdy neodnese a nikdy nezíská, toto tělo padlo do prázdna, tlama sněžné nicoty ho schroupala i s kostmi, zemřel zbytečně.

ČÍSLO 5.

Samizdat Stružky krve mu dorazily až k botám… zbytečně… zbytečně, opakoval si v duchu. Když tu za ním cosi zavrčelo, dva vlci, vyhublí, zesláblí a zbídačení zimou si ho našli, mají hlad, jelena by neulovili, je příliš rychlý, lovec však a jeho kořist, již zůstanou zde na jednom místě. Čtyři hladové nenasytné oči sledovaly lovce, již nestihne nabít, již nestihne utéct, musí bojovat o kus masa, který mu je k ničemu a kvůli kterému patrně zemře. Pevně svíral pažbu, nebál se smrti, nyní ne, v krvi měl adrenalin, pocit lovu v něm zůstal. Toužil oba skolit, byla to hra, hra na život a na smrt. Chvíli kolem sebe kroužili, čekali, až někdo udělá chybu, krouží, jako kdyby tančili valčík se smrtí, všichni mají času dost, noc je ještě mladá a cena příliš vysoká na to dělat unáhlené tahy. Minuty se vlečou a mění se v hodiny, setmělo se, vítr zesílil. Další čekání je marné… výpad! Lovec rozdrtil prvnímu útočníkovi pažbou lebku, druhý se řítí, skáče, lovec padá a obrovská tlama mu jde po hrdle. Svaly nabírají sílu, mohutný výkřik a vlk spolu s puškou je odvalen pryč. Lovec tasí nůž, vlk znovu skáče a chladná čepel mu projíždí hrdlem, lovec znovu a znovu bodá, je celý od horoucí krve, která zahřívá jeho zmrzlé srdce, výpad za výpadem drásá vlčí kůži a mění sníh v rudý koberec. Sněhová bouře začala, a on se prodírá skrz sníh s rozkuchaným vlkem na zádech, možná umrzne, možné kvůli němu, ale nechce ho tu nechat, ten vlk umíral tehdy, kdy on poprvé žil. Oči Dwalen Dutchmana se zahleděli na nůž, zabodnutý do voru, tak utiší svůj zármutek, tak zklidní svou ztrýzněnou duši, v životě byl zatracen, uklidnění musí hledat ve smrti, srdce

52

Dutchmana se poprvé za dlouhou dobu zklidnilo… IX. „Má žena, má milá žena… zemřela, bylo to dnes? Včera…? Ten druhý myslí asi na to samé, že je zabil a byly mu zabity… neměl bych ho zabít? Nepomohl bych mu? Kdybych mu pomohl, uklidnil bych své svědomí? Vražda by mu pomohla… a já bych zde zůstal sám. Jak dlouho? Umřu, ale přeci ne jen tak, do prázdna, musím něco provést, musím se pomstít… za stejný čin, který jsem provedl já sám. Sebevražda by byla to samé… k čemu však, nemá cenu umírat, jako nemá cenu žít.“ Déšť bičoval tváře obou. Vor rozrážeje vlny zaléval těla pochmurně sedících u stožáru. Každá kapka byla hřeb, ledový hřeb, zarážející se do těl nešťastníků. Oba však sedí tiše, vyrovnaně. Voda se tříští, láme, vítr skučí, sténá. Hromy se zarývají do uší, blesky oslepují. Příroda v jakémsi obrovském záchvěvu naráz oživla a ničí vše živé. Život se zde setkává se smrtí, stávají se rovnými partnery, nebojují, nestojí proti sobě, již ne. Tančí tanec skrz vlny a blesky. Smrt ten věčný nepřítel života mu nyní přátelsky podal ruku. Tato domluva, první a poslední zároveň, dokončila vše, co bouře začala, cestu zkázy, z které není úniku. Déšť tak silný, že dere kůži. Tak silný, že se každá kapka vrývá do nervů a do hlavy, drásá mozek, pojídá rozum, ničí smysly. Vlny vše splachují, berou do moře mysl a veškeré vědění. Zbývá jen pocit, pocit zvířete… zvíře, které je zlomené, vyčerpané, hledící smrti do tváře, plné nenávisti, je na konci.

ČÍSLO 5.

53

Samizdat

X. „Vrahu! Zabil jsi je!“ „Ty jsi vrah! Zrůdněší a odpornější… vrahu…“ byl to spíš povzdech než osočení. „Vrahu!“ „Pche, drž hubu.“ Muž chtěl poslouchat spíš bouři, než toho ohavu. „Prase!“ Vlny mu přinášely uklidnění, které on, vrána v poušti, která děsí umírajícího žízní, neustále narušuje svými skřeky. „Ďáble!“ Už to má… řešení je prosté… „Vrahu! Vrahu! Vrahu!“ Začal rychle tahat za provazy, které ho poutaly. „Ty, prase! Prase! Prase! Ty řezníku! Ty svinstvo! Chrchle!“ Provazy řvoucího začaly škrtit a tak za ně začal zběsile tahat také. „Chcípneš, tak neřvi…“ strohé, jen shrnující celou situaci… „Ty špíno! Ty sráči! Ty prase!“ Provazy zkoušené vodou, větrem a silou obou vrahů náhle povolily, oba upadli a vší silou zápasili s vlnami, aby se udrželi na tom absurdním plavidle. Oba k smrti vyčerpaní, se drželi pevně sloupu a hleděli si do tváří, jedna rozběsněná, hladová, lačná, druhá prázdná hledící do prázdna, kamsi za obzor, obě zbědované a zoufalé. Dwalen Dutchman se vrhl k noži, zachytil se ho zoufale, aby ho vlna nehodila přes palubu, poté ho vytrhl a malátným krokem si razil cestu zpět ke stožáru. Skrekk

Slager se mužně postavil, smířen se smrtí si rozhrnul roztrhanou košili a s vyzývavým gestem si několikrát zabušil pěstí na hruď a vzkřikl: „Zabij mě!“ Obrovská rána mu otevřela hruď, z níž jako z fontány prýštila krev. Skrekk se v blaženém gestu rozvalil na záda a z již jeho bezvládných pěstí mu vyklouzl pramínek vlasů. Na jeho tělo dopadaly další rány, které ho měnily k nepoznání a pak bouřlivé, děsivé moře vzalo jeho zprzněné tělo, a jeho neklidnou krev do tišivých, a pro něj pokojných hlubin prázdna. Dutchman byl v opojení krve, v deliriu, jen se přidržoval stožáru a do nebes vyřvával skřeky opájející jeho duši a tělo. Bouře běsnila, drala poslední zbytky lidství. Skřeky vran a skučení hyen ozývaly se z jeho úst. Vzpomněl si náhle na dávnou plavbu mořem, na onu historku, na ty námořníky, kteří tiše, uvolněně padali do vln smrti vstříc. Teprve teď je pochopil. Dwalen sáhl do kapsy po pramenu vlasů, dlouze se na ně koukal, dlouze, byly to vteřiny? Minuty? Hodiny? Nevěděl… a pak si vzpomněl na onoho jelena, na jeho prázdný pohled kamsi do dáli. Při té vzpomínce se tak sám také zahleděl, dlouze, klidně, smířlivě a pak už jen pocítil chladný mrazivý kov ve své hrudi, žádná krev se neřinula, ani dechu nedocházelo, srdce dál bušilo, klesl na kolena a díval se dál do dáli, neustále, bez přestání, do moře, do prázdna, do ticha…

a tak bloudí sám Bludný Holanďan ČÍSLO 5.

Samizdat Epilog Jedna vzala nůž a pušku a vyšla do lesa na lov, ukojit své touhy krví a smrtí, touhy, které doma nemohla uspokojit. Ta druhá zmizela v jiné vesnici v jiném loži, v kterém se po nocích rozkoše vždy probouzela do nových dní a do

54

nových ještě nenalezených rozkoší. Obě zmizely jednoho bouřlivého večera, tiše, bez otázek, bez rozloučení, hnány touhou po něčem novém, neobjeveném. Něco se za bouře zrodilo a něco bylo ztraceno. Voda si bere i dává, život i smrt a neustále plyne, do potoků, do řek, do moří a oceánů…

ČÍSLO 5.

55

Samizdat

Všední den Byl to den všední. Podobný dnům minulým, těm šedavým a prázdným, které nijak nenarušovaly klidnou hladinu monotónnosti. Na trávu sedala rosa v ranním mžení a východ slunce probudil uplakaný vzduch. Bylo ráno. Podobné těm tak omšelým ránům minulým, do kterých se vstává z nutnosti jakési práce, s pachutí a zhmotňujícími se slinami v ústech a s bolestí svalů, zad a myšlenek, které vzpomínají na dávno utichlé nezdary. Byl to pokoj. Podobný tomu mému v podkroví na statku u Hemských, kde jsem vždy hledíval z okna na louku probouzející se v ranním svitu. Byl to čas. Podobný čas, jaký mnohý z nás zažil a zažije a také v něm, po určitém časovém úseku, zemře. Čas všední, prázdný, zbytečný, který, nežije-li každý, tak alespoň kdejaký. A v tom čase, dni, ránu a pokoji, jsem byl a uvědomoval si všednost chvíle, všednost mého žití i všednost celé mé myšlenky. Tráva vlhla a slunko ohřívalo zemi, ruka se dvakrát sevřela v pěst a člověk, kus hmoty, se posadil na lůžku, na kterém ležel. Povzdechl si, napřímil

se, udělal tři vrávoravé kroky k oknu a zahleděl se. Usmál se a já také. Přes tu podobnost, já nebyl on a on nebyl já. Přihlouple jsem koukal z okna. Vnímal jsem vše, trávu, rosu, studenou podlahu, chlad jdoucí přes sklo okna. Jediné, co jsem nevnímal, jsem byl já sám… vnímal jsem se externě, víte? Náhle jsem nedokázal myslet sám za sebe, mé myšlení se přeskupilo do třetí osoby. Jako bych já byl někdo jiný, pan Hemský, či pan Rišanský z pekárny, jako bych já nebyl já, rozumíte? Muž znovu zavrávoral, sedl ke stolku, zadíval se do prázdna. To já jsem on a on je já. Napil se čaje, usrkl. Víte, byl to všední den, vlastně vůbec nevím, proč se mě na to ptáte, byl to všední den, nic víc. „Poslední dotaz, jaké je vaše jméno, pane?“ „Jarolím Štýrský, student, bydlím v podkroví na statku u rodiny Hemských,“ řekl stařec a podíval se posmutněle na porotu složenou z bílých plášťů. Místností zazněla rána. Razítko dopadlo na papír s neúprosnou tvrdostí:

„Propuštění pana Hemského, z Psychiatrické léčebny sv. Vavřince, z důvodu nastoupení do vazební věznice za vraždu J. Š., SE ZAMÍTÁ.“

ČÍSLO 5.

Samizdat

Malé surreálno Mým údělem jsou měsíce zmaru a noci zoufalství, když uléhám k spánku, říkám: Brzo-li pomine noc? A noc se vleče a já se až do úsvitu převaluji z boku na bok. Mé tělo je pokryto červy a zaschlými strupy, kůže mi mokvá a praská. Mé dny hynou bez naděje. (Job 7, 2-8) Co se takhle oběsit? (Estragon – Čekání na Godota – Samuel Beckett) Prasata! Chcete snad žít věčně! (Fridrich Veliký, král pruský) Chceš realizovat své sny? Probuď se! (Rudyard Kipling) Když umírají koně - těžce dýší, když umírá tráva - zvolna usychá, když umírá slunce - hasne v tíši, když umírá člověk - zpívá do ticha. (Velimir Chlebnikov)

I. 15:35:42 Červená led kontrolka se rozblikala. „Pane Kellnere pokus číslo 825 byl ukončen.“ „Čas?“ „2 hodiny, 38 minut, 5 vteřin“ „Odchylka?“ „3,67%, pane.“ „Výborně, začněte s pokusem 826.“ „Jistě, pane.“ Časomíra se rozběhla. Šváb pomalu leze ztemělou chodbou a nijak mu nevadí vůně vnitřností naložených v láku. Několik monitorů naběhlo... bzučení větráku... šum... Červená led kontrolka se rozblikala. 15:37:02 Pokus začal.

ČÍSLO 5.

56

57

Samizdat

II. Bolest hlavy. Téměř agónie... křik... útlum. Probouzím se. Zrak mám zamlžený. Pode mnou je cosi měkkého. Hýbe se to? Nikoli. Studené, vlhké, bezvládné. Pokouším se vstát. Nejde to, nohy mne zatím neposlouchají. Rukou nahmatávám čísi nohu. Holeň, stehna, hýždě. Ten člověk je nahý! Já však také... Oči se pomalu rozkoukávají. Velká okrouhlá místnost, velmi velká, z rudého mramoru. Opravdu mramor? V kamenech jsem se nikdy nevyznal. Vprostřed místnosti, tedy tam kde ležím i já, je velká hromada těl. Ne živých a zároveň ne mrtvých, jako kusy dřeva uskladněné ke spálení. Kupodivu mne neděsí. Pomalu se z nich sesouvám k úpatí té hromady. Konečně se můžu postavit. Teprve teď se začínám plně soustředit, předešlá bolest mě zcela ochromovala. Náhle vidím mohutné, asi 4 metry vysoké, dveře a u nich malého mužíka s velkou knihou. Znovu se dívám na nesourodou hromadu těl. Ženy, muži, děti, starci. Podivné. Mužík zakašlal. Otáčím se. Dvacet pět kroků. Pečlivě je počítám. Sice nevím, kde jsem se to ocitl -Holografická hra? Dreambox či jak tomu ti mladí říkají? Může to být cokoli. Skutečnost? Co člověk může vědět, v dnešní společnosti?- ale zde, ať je to už kdekoli, bude důležité udržet si zdravý rozum a k čemukoliv se stavit racionálně, pokud to bude alespoň trochu možné. Zastavím se a pečlivě si mužíka prohlížím ze vzdálenosti asi 20 metrů. Ať už je tohle cokoliv, má mi to roztrhat mozek na kusy a to se nesmí stát. Jak zněl ten plakát co jsem četl nedávno? OBĚTUJTE SVÉ TĚLO PRO VĚDU! ZACHRAŇTE BUDOUCÍ GENERACE! Pche! Mužík má velké brýle, za nimiž se míhají malá očka, která luští písmenka v knize před ním. Nahlédl jsem do ní. Plná znaků kterým nerozumím. Človíček se náhle zasekl na čísle 826 . „Venite morere! Venite morere!“ Mužíkuv hlas zní náhle celou místnost. A ta ozvěna... snad jako když i ta těla... křičí. Ten nepatrný človíček náhle vytahuje klíč, těžký, třpytívý a patrně z ryzího zlata ulitý. Zámek sténá, sípe, skučí. Pak, mrtvolné ticho. Náhle je ticho zničeno srdcervoucím výkřikem. „Enter!“ Mužík se kácí k zemi v smrtelných křečích a z úst mu tryskají žmolky rudočerné hmoty. Z očí mu ustoupují zornice. Jeho bělmo mě děsivě pozoruje. Křeče pomalu střídají mrtvolnou bezvládnost. Skláním se nad ním. Pozoruji ho. Nakonec se pokřižuji -Proč? Vždyť nejsem věřící. A on?-. Vedle knihy leží šaty. Oblékám se. Beru klíč a vstupuji vraty dovnitř. Za mnou se už jen nese ozvěna mého hlasu: „Bože, dej mi sílu.“ III. „Pane Bergmann jste si opravdu jist? Snažíme se být seriózní, je

ČÍSLO 5.

Samizdat

58

to přeci jen vědecký experiment a ten se sebou nese vždy nějaká rizika a samozřejmě vězte, že se k vám snažíme chovat co nejvstřícněji a nejkorektněji, bohužel, vaši minulost musíme brát také v potaz, pane Bergmann.“ „Má minulost je dávno za mnou, pane Kellner, já žiji už jen budoucností, a vy jistě víte proč tu jsem. Morální aspekty vašeho pokusu mne nezajímají, bohužel, v mém případě jde pouze o peníze.“ „Vždyť...“ „Peníze mi budou přiděleny po mé smrti na mnou určené konto, pokud bude mé tělo a především mozek nepoškozeny. Poškození může dosahovat maximálně 30%. Pokud jste toto chtěl dodat, pane Kellner, buďte ujištěn, že vše mám prostudováno v tomto ohledu do detailů. To ostatní mě nezajímá.“ „Když jinak nedáte, vidím, že jste rozhodnut. Tak tedy... tady mi to prosím podepište.“ „Velmi rád.“ „Jste ušlechtilá osoba, pane Bergmann, že podáváte takové oběti pro vědu i pro toho kterému půjdou ony peníze. Přecijen 75 000€ není malá částka.“ „Ušlechtilá? Opravdu? Myslíte? Snad ...“ IV. Vystrašený muž prošel obrovskými vraty, za sebou zanechal jen ležící zkrvavenou postavu. Další místnost byla oválná, ze zdí vycházelo pět menších dveří. Celá místnost byla obložena cedrovým dřevem a zem byla pokryta neopracovanými kameny. Muž přisoupil ke dveřím na kterých byla velká mosazná II. Pomalu, nejistě vstoupil dovnitř. Místnost byla stejná jako předešlá, jen chyběla obrovská vrata, kterými muž předtím prošel. V jeho obličeji byl zřetelný úlek, vzal hned za kliku a chtěl se vrátit zpět dveřmi co vešel, místnost do které však vstoupil měla již pouze čtvero dveří. V místnosti se rozhostilo ticho, muž přemýšlí a pomalu převrací krví pokrytý zlatý klíč v dlani. Váhá. Jeho bosé nohy tiše pleskají o kamennou podlahu. Ticho... tu náhle muž přejde zpátky ke dveřím a surově do nich vrazí klíč, otočí. Dveře klapnou a zamknou se. Ze stropu se náhle snese několik kapek. Skrápí muže, který se kupodivu usmívá, jako by právě toto čekal, jako kdyby dokončil a vyřešil hádanku. Přejde doprostřed místnosti, pokleká. Zavírá oči. Nahodilé kapky se mění v prudký déšť, déšť krve husté jako nafta. Na zemi se utváři kaluže, které se pomalu mění v jednolitou hladinu. Proudy krve tryskají ze stěn i ze stropu. Muž se usmívá. Došel ke konci... Opravdu? V. Dnes ve večerních hodinách spáchal George Bergmann (44) za dosud neobjasněných okolností sebevraždu. Nadporučík městské policie nám na místě činu řekl toto: „Muž se vloupal do skladu léčiv v nemocnici sv. Pavla, kde odcizil 800 miligramů morfia, kterými se

ČÍSLO 5.

59

Samizdat

následně otrávil. Byl nalezen asi 20 minut po předávkování a i přes velmi rychlou pomoc lékařů se ho nepodařilo zachránit.“ Sebevražda mohla být způsobena tím, že muž trpěl BAP a lehkým stádiem schizofrenie. George Bergmann je především zmiňován v případu vraždy své ženy Charrlote Bergmann před 14 lety, kdy byl omilostněn a po deseti letech propuštěn pro dobrý stav z psychiatrické léčebny. Po svém propuštění vedl mnoho přednášek o boji se svou nemocí a napsal na toto téma i knihu „Žít!“. Mnoho psychologů referuje, že se Bergmannovi příznaky mohly vrátit a způsobit tuto nešťastnou tragédii. ͏ (DDP) VI. Hladina pomalu stoupá. Sahá mi po krk. Rty pomalu laskám přicházející tekutinu. To, že neumím plavat mi bude výhodou.... Naposled otevírám oči abych se rozloučil. Sbohem... Oči naposledy zaostřily... Co to vidím skrz proudy krve? Bedna? Visí na stropě. Byla tam předtím? To je už jedno... Poslední nádech... Vzduch mi pomalu dochází, hlava třeští, svaly se stahují do křeče. Posledních pár sekund života... … záblesk... „LEŽÍ TU MUŽ! Rychle pojďte jsem! Tady!“ „Co je mu?!“ „Otrava, patrně morfiem!“ Agónie. „Tep?!“ „Necítím. Doneste nosítka!“ „Žije?“ „NEVÍM! Doneste mi k sakru ty nosítka! Zornice se mi rozšiřují. Hlava se pročisťuje. Plíce nachází zbytky vzduchu. V hlavě mi hučí jediná myšlenka. „Žít!“ Nohama se odražím od země. Stačí to? Každá vteřina je pro mne nyní věčnost. Život mi utíká mezi prsty. Hladina se pomalu přibližuje... Nádech! Bezmocně plácám rukama i nohama. Další nádech! Neudržím se na hladině, nohy i ruce slábnou. Poslední nádech... Zoufalství. Zuřivě kopu nohama směrem vzhůru... Stále klesám. Beznaděj. Hladina neustále stoupá. Dech se mi krátí. Svaly podstupují další salvu křečí. Náhle slyším dunění, tlukot. Je to mé srdce, nebo zvenčí? Mé myšlenky se upínají k jakkékoli záchraně. Své tělo již neovládám, bezmocně klesám do hlubiny vstříc smrti. Zeshora se ke mne snáší pomalý vír a cítím, jak mne pomalu

ČÍSLO 5.

Samizdat

60

nasává dovnitř. A je k pobavení, že poslední věc, co mi projde hlavou, když už přestávám vnímat, je bedna. VII. Pomalu se probouzím po silném nárazu o mříž. Lapám po dechu. Přes má bedra proudí hektolitry krve, tryskající z malé hloupé bedýnky. Vstávám, padám, vstávám. Bezmocně se vymotávám ze zdrcujícího proudu. Kolem mne je ocel a plech - nějaká kanalizace – nechutný smrad mi vniká do nozder. Pomalu se zalykám smradem, jako jsem se tehdy zalykal krví. Přede mnou stojí dveře. Natahuji se po klice... Ne! Mé podvědomí vzdoruje. Vždyť ten záblesk před tím... Nepamatuji se jak jsem se sem dostal a ta... agónie jako kdybych jí prožíval dokolečka... Déjà vu. Musím se vzepřít, jako kdyby někdo chtěl, abych se dostal tam, kde teď jsem a ten smrad... musím jednat iracionálně! Nikoliv vrazit do prvních dveří... Jiný východ. Místnost jé prázdná, uzavřená; jeden východ jedny dveře. Ten puch je nesnesitelný. Poslední strůžky krve kanou skrz mříž... Z krabice již vytekla všechna krev. Funguje jako teleport? Ještě předtím takhle fungovala. Ticho... Mé myšlenky víří. Chci znovu prožít to co jsem prožil? Hrozí to vůbec? Co když právě to oni chtějí? Dostat do mne nervozitu... Čas běží. Silně jsem se nadechl a odporný puch mi projel až do morku kostí, přesto, tam kam teď půjdu, budu vzduch potřebovat. Je to zvláštní pocit, když vás do sebe vcucne bedna... VIII. 16:32:38 „Pane Kellnere! Pane Kellnere!“ Šváb nevábně mlaskl pod botou vědce. „Co se proboha děje?“ „Pokus pane, pokus číslo 826 má již odchylku 42,19%!“ „Uklidněte se Jungmanne a řekněte jaký je čas pokusu?“ „Přesně 51 minut a 36 sekund, pane!“ „Teprve!“ Hrníček s kávou se zřítil na zem a rozlitá káva se pomalu mísí s obsahem švába. „To by tedy znamenalo...“ „Já vím, Jungmanne, JÁ VÍM!“ 16:33:26 IX. „Vojáci a teď každý 50 kliků, protože vojín Bergmann se nám tu fláká!“ Výcvikové tábořiště. Bedna stále vedle mne. Musím udělat něco

ČÍSLO 5.

61

Samizdat

nepochopitelného, něco nemorálního a nesmyslného. Co se vzmáhá jakémukoliv chápání. Tím bych se mohl dostat mimo tuto „realitu“ a nebo prostě zemřu... obojí za to stojí. „Neflákat se vy lemry líný!“ Pomalu kráčím k seržantovi – či jaká je to hodnost – za opaskem má pistoli. „Co na mě civíte Bergmann! Cvičit!“ Vyrval jsem mu pistoli z pouzdra a dvěma ranami ho střelil do hlavy. … záblesk... … dva výstřely a má žena se kácí k zemi... Zbraň padá k nohám... … siréna... „Policie! Otevřete!“... Pomalu si vzpomínám na sebe sama... na vše. Seržantova hlava se pomalu rozlétává na kousky... mám to před očima... má žena! … Pláči... Byl jsem znovu přemístěn. Tvrdě padám na zem, vysílen, už nemůžu dál. Strohá krychlová místnost bez východu, bedna zmizela, já sám v bílé krychli, na pokraji sil. Náhle si všimám člověka přede mnou - Můj pláč ustal - jsem to já!... X. Usmívám se, když vidím sebe tak shrbeného, poníženého, zničeného. Ubohý já! Vím co se stane, je to celkem lehké. Má v ruce pistoli. Přesto nebylo to nejlehčí. Teď je (jsem) po třech obrovských zlomech, je (jsem) rozlámaný a mozek má (mám) na cáry... mělo mě to napadnout dříve. Za chvíli si mne všimne. Nebýval jsem nikdy moc ostražitý... a přesto, stálo to za to? Dokázal jsem něco? Snad...? Určitě... Teď už se zbývá jen usmívat. - Něco mluvím, ale kdo ví co, za chvíli to začne. - Nebylo by hezké, kdybych to celé ukončil stejnou myšlenkou jakou to začalo? Tak tedy: „Moje žena!“... a pak mi prolétla kulka hlavou. XI. Jak? Jak? Bože za co mne trestáš! Jak můžu být sám před sebou? Je to snad boží soud? Soudím sám sebe? Proč se tak usmívám? No tak mluv já! „Mluv!“ „Já jsem ty a ty jsi já... prožili jsme to samé? Měli bychom!“ Tak proč se tak přiblble usmívám? Vždyť kdyby on prožil to co jsem já prožil, neusmíval by se. „No tak mluv!“ Pevně tisknu pistoli. Sám se divím, že tam stále je. Promluví! Prozří! Jistě chápe, jak na tom jsem, jistě mi pomůže. Mířím mu pistolí na hlavu. Stále se usmívá! „Mluv ty parchante!“ Pitomej úsměv! Hajz! To on mě do toho dostal! Šašek! Kretén! Vrah! Hovado! Xindl! Zloděj mého života! Mordýř! Lůza! Blbec! Socka! Hyena! Tupec! Hovno!

ČÍSLO 5.

Samizdat

62

To vše se ze mne vyvalilo jediným stisknutím spouště... Má (jeho) hlava se náhle proměnila ve změť písmen, shluk vzorců, tónů, veršů. Shluk všeho co kdy lidský génius stvořil. Poklekl jsem... mé ruce se pomalu rozsypávaly na změť slov, dokonalý popis lidské mysli, lidského génia! Má pevná složka se rozpadla. Mysl se osamostatnila a já náhle prozřel, viděl jsem sám sebe všechny své chyby a vlastnosti, veškeré mé vědění. Zažíval jsem náhle mráz a náhle žár! Umíral jsem a zároveň se rodil; učil se a zapomínal; miloval jsem a nenáviděl; proklínal jsem a chválil; zažil jsem nekonečnou rozkoš i bolest; mohutný orgasmus; můj život nabyl opodstatnění. Znám vše, celé vědění světa a teď? Už jen zemřít, dokončit kruh, vytvořit paradox, zabít sám sebe nyní, abych se nemohl objevit v budoucnosti a být zabit sebou v minulosti, nevím jak to udělal můj předchůdce, ale já to tak udělám. Ukončím to tady a teď, uzavřu kruh, vytvořím paradox! Sbírám pomalu zbraň, namířím proti hlavě a vystřelím... XII. Vznikl paradox. Virtuální svět Luise Kellnera zanikl. Mozek George Bergmanna plave poklidně v láku na hladině, zatímco kolem nádoby hoří žlutomodrým plamenem na něj připojené přístroje. Dokázal Bergmann něco? Měl jeho život smysl? Zajisté... dokázal přeci, že lidská mysl je neuchopitelná, nelze vyzkoumat... dokázal, že každý člověk je originál... Pan Kellner pobíhá po mísntnosti, hasí, je mi ho líto, byl to uznávaný vědec a jeho práce měla budoucnost, bohužel, vnořil se do odvětví, do kterého ani bůh nesmí zasahovat, lidská mysl a lidský mozek ten bude vždy skryt záhadou, neexistují algoritmy, podle kterých bychom mohli mysl kategorizovat. Omlouvám se pane Kellner, ale to já řekl: „Budiž světlo!“ a bylo světlo... Epilog „Šéfe proč máme vlastně kopat ten hrob tý Bergmannový? Vždyť mrtvý by se měli nechat na pokoji, né, šéfe?“ „Bohužel hoši už mi přišel poslední doplatek 75 000€ a tak to nemůžu jen tak odbýt, kolem toho se točí velký prachy... šílený prachy stála ta společná hrobka! Tak šílený, jako byl on sám, ale snad bude mít už klid chudák. Přecijen o mrtvejch jen dobře hoši, ne?....“

ČÍSLO 5.

63

Samizdat

Medailonek Otto Linhart jinak známý také jako Otto, ty kretén a Čůrák na

kterého se pořád čeká Pochází z prastarého felčarského rodu, jehož je černou ovcí, neboť z něj po generace předávané medicínské vědomosti udělali profesionálního pacienta. Dětství strávil na periferii města croissantů, šneků, vína a Jaquese Chiraca. Země, která vynalezla Bastilu, sex během dne a generála De Gaula na malém dítěti zanechala značný vliv. Vyrůstání na poli rozlitého vína, všudypřítomné francouzské promiskuity a smradlavého sýra u něj výrazně pozměnilo psychické vnímání světa a je v některých jeho dílech dodnes patrné. Podle svědectví spolužáků započal svou literární kariéru ve třetí třídě základní školy sérií povídek pod názvem Průšvihy Ignáce Doprklíče. Po této prvotině následovalo u autora množství pokusů o různorodé literární žánry. Výsledky tohoto snažení byly prakticky každým příležitostným čtenářem označeny za trapné a infantilní. Změna přišla až v autorových čtrnácti letech, kdy začal pracovat na scénáři k filmu Punk plešatýho bernardýna, jenž byl později přejmenován na Ranní orgasmus na protějším břehu. Surrealistické dílo protkané hospodskou poetikou odehrávající se převážně v hospodě U čtyř bernardýnů z velké části určilo další vývoj autorovy tvorby. Úporné hledání vlastního stylu je silně charakteristické pro jeho rané povídky. Dalo by se říci, že ustálení ve formě nalezl Otto,ty kterén až pod vlivem děl Huntera S. Thompsona. Linhartovo literární dílo z posledních let je tak silně pod vlivem Gonzo žurnalismu. Aplikace tohoto žánru do českého kontextu je pro něj bezesporu dosud nevyhraným bojem s větrnými mlýny a to včetně Linhartových překladů tohoto enfant terrible světové žurnalistiky. Linhart je krom mnoha diagnóz majitelem jedné z nejzhoubnějších, kterou je posedlost divadlem. V aplikaci Thompsonových postupů na teatrologii zoufale selhává. Jeho dramatická tvorba obsahuje hry Brno, Prokletí rodu Munchhausenů a Utopenci včetně množství nepříliš úspěšných dramatizací. Linhartova dramatika by se dala charakterizovat často marnou snahou o personifikaci génia loci. Posedlost divadlem u něj došla až tak daleko, že v roce 2011 založil pod hlavičkou umělecké skupiny Kiselá Prdel divadelní soubor Nudný holanďan, který pod jeho brilantním vedením prakticky přestal fungovat. Linhartova básnická tvorba na tom není o moc lépe. Básnická

ČÍSLO 5.

Samizdat

64

sbírka Takovejch hajzlů a nikde žádná klika nebyla díky Bohu nikdy vydána. Linhartova fascinace anglosaskou kulturou a performačním uměním se projevuje i v jeho čerstvé snaze o využití metod západního standupu na českých politicko-kulturních jevech. Dosavadními výsledky tohoto snažení jsou jeho Zkušenosti poslední doby. Přestože bych mohl život Otto Linharta v mnoha ohledech nazvat zbytečným, ve svých deníkových záznamech dokázal celkem originálně popsat absurditu událostí dnes už minulých, které podle jeho slov připravuje k vydání pod názvem Konec jedenáctého věku. Linhart pracoval v mnoha zvrácených profesích - jako model, poskok u kopírky, nebo jako archivář ňader. Prošel množstvím vysokých škol, z nichž se mu zatím žádnou nepodařilo dokončit. Praktikuje hřbitovní turistiku na globální úrovni a má slabost pro plesnivé sýry, Boba Dylana a nikotin. Jeho názory se často vyznačují silnou mírou stupidity, někdy má ale pravdu. Dostal se k místu posledního odpočinku Charlese Bukowského a hluboce nenávidí J. D. Salingera. Je to kretén, proto také jako Otto, ty kretén bývá označován, ale mám ho rád. S úctou Igor Popovič

ČÍSLO 5.

65

Samizdat

Za dvěma Skuhřemi a jedním Vydřím Bylo už po osmé, když jsem konečně dostal poslední skvrny z obleku a vyrazil směrem k Novodvorské plaze. Košita už tam čekal. Vlítli jsme do Tesca a nakoupili chlast. Namísto hromady piv jsem zvolil snobskou variantu v podobě materiálů k bloody mary. Strategie to byla dobrá. Dám si dvě a u všech ostatních pak vynechám vodku, takže budu moct ráno řídit a autosugesce se postará o ostatní. Košita si zatím nabral olbřímí zásoby Braníků. Cestou se nám povedlo zabloudit jen dvakrát. Když jsme dorazili ke Kothymu na chalupu, byla už většina přítomných značně pod parou. Otevřel jsem ingredience ke krvavým máňám a začal míchat. Po chvíli mi došlo, že by asi nebylo moudrý, aby se mi v opilosti ocitla bloody mary na bílý košili, nebo tabasco na černý kravatě. „Kothy, neměl bys tu nějaký rezervní triko, abych si nezasral košili?" „Mám, ale bude bratrovo, takže to bude těžce nevkusné.“ „Nevadí, cokoliv.“ Vycházíme po schodech nahoru. Kothy vysouvá zásuvku, ve který je několik poskládaných trik, všechny sepraný s různejma anglickejma nápisama. „Hele, tady je jedno červený, červený triko jsem na sobě nikdy neměl.“

Vytahuju červený triko a podivuju se, že je u krku nějaký široký. „Ty Kothy, to vypadá jako dámský. Proč tu má tvůj bratr dámský triko?“ „Tyvole, to nevim.“ O vteřinu později si všímám druhý podivnosti na triku, a to fakt, že je pokrytý bílýma flekama, který rozhodně nevypadají jako prací prášek. „Kurva Kothy!“ zařvu a znechuceně odhazuju triko. Kothy ho nechápavě chytá. „Co je kurva? Co se děje?“ „Tak se na něj podívej doprdele!“ „Satan! To snad ne!“ řve Kothy a odhazuje triko. „To prase, to zasraný prase.“ řve na celý kolo. Po hromadě nadávek nachází u svýho otce hnědý triko s límcem. Scházíme dolů a Kothy se léčí ze šoku vodkou. Popíjíme. Kecáme. Po chvíli otevírá Robin třetí becherovku bez známek toho, že by se hodlal dělit. Ondra zkouší, s jak velkym množstvym tabasca bude bloody mary ještě pitelná. Přichází na to, že s velkym množstvym. Kothy se po chvíli úplně vykrápí a s vědomím, že tu s ním sedí ostatní, odchází moudře spát nahoru. Tady musím trochu odbočit. Když se totiž Kothy hodně napije, dokáže

ČÍSLO 5.

Samizdat usnout ve velmi nečekaných situacích a pozicích. Problém není ani tak v tom, že jeho chrápání zní jako odpadní trubka z pekla, problém je v tom, že jakmile jednou usne, už ho nikdo kromě jeho vlastní hlavy neprobudí. Za ta léta co ho známe, jsme zkoušeli spoustu způsobů, jak ho přivést zpátky mezi živé, ale skoro žádná z těchhle metod většinou nezabrala. Mluvím tady o metodách, ve kterých figuruje ledová voda, sponky a další mnohem horší věci. Lidé a obzvlášť opilí lidé, kteří nejsou tak dobromyslní jako my, těchhle situací velmi často využívají k tomu, že Kothyho ve spánku upravují, líčí, updatují a upgradují. Hitlerovský knírek napadne každého vola, ale popsání většiny jeho těla výroky Oskara Wildea, to už je práce profesionála. Jednou tímto způsobem skončil Kothy s pleťovou maskou ze zubní pasty přikryt zeleným průhledným laintuchem a obmotán námořnickým lanem. Jednou mě a Robina v ateliéru napadla zákeřná věc. Vzali jsme Kothyho klobouk, celý ho ponořili do dřezu a umístili do mrazáku. Pravda, málem nás za to zabil. Po půl hodině, když jsme vylezli na slunce, si to naopak pochvaloval, že to příjemně chladí a že to snad začne praktikovat běžně. Na Psychocirkusu 2011, kdy Kothy tímto způsobem vytuhnul vedle rybníka, byl kýmsi přikryt prostěradlem a po několik hodin z něj byla velmi kvalitní lavička, která se ani nepohla. Snad jenom jednou se někomu podařilo vytrhnout Kothyho ze spánku a to Speedymu.

66

Tehdy jsem zkoušel, zdali se Kothy probudí, když mu skřípnu nos postraním otvíráním prázdné krabičky od bensonek. Neprobudil. Stoický Speedy ve vedlejším křesle v klidu pokuřoval a pak prohlásil: „Já vim co ho probudí, ale to bych fakt zkoušel jenom v případě krajní nouze.“ Po dlouhém přesvědčování svolil, přistoupil ke Kothymu, nežně se mu naklonil nad ucho a začal: „KOTHY, KOTHY VSTÁVEJ! VSTÁVEJ! ZAČALA VÁLKA! BOUCHLO TO! PŘISLA APOKALYPSA! MUSÍME DO KRYTŮ! BOUCHLO TO! JADERNÁ APOKALYPSA! VSTÁVEJ!“ Nevěřil jsem vlastním očím, když Kothy skutečně otevřel ty svoje, rozhlédl se kolem sebe, prohlásil: „Jo.“ A spal dál. V tento večer však Jiří velmi moudře odešel spát mimo nás. Jaké bylo ale naše překvapení, když se asi po hodině vrátil. Překvapením to bylo hlavně proto, že nepřišel ve svém obvyklém saku, klobouku a triku s nápisem Therion. Tentokrát měl na sobě něco úplně jiného a to obrovské dámské domácí šaty, šátek na hlavě, přes šaty natažené obrovské trenky a v rukou vysavač. Oči měl deliricky přivřené a vypadal, že je mimo sebe. Seděli jsme všichni absolutně zamlklí. „Tak, teď jsem svoje matka a vy máte všichni po prdeli!“ pronesl Kothy. Byli jsme v transu. „Co ste to tady zase udělali za bordel, zmrdi!“ pokračoval. „Kdo to tady má po vás uklízet?“ odříkával, zatímco si lehal

ČÍSLO 5.

67

Samizdat

s vysavačem na gauč. Načež si sundal z hlavy šátek a svázal si s ním nohy k sobě se slovy: „Tak a už žádný další bratříčky!" Umístil si tyč od vysavače k tělu stejným způsobem, jakoby stál na stráži, a usnul. „To se neděje, to se neděje.“ dokázal ze sebe po deseti minutách vyrazit Robin první větu.

Byla sobota. Dálnice byla příjemně prázdná. Debatovali jsme o politice, o zklamání z TOP 09 a náhodný pozorovatel by si nás mohl i splést s normálními lidmi. Do Telče jsme dorazili s hodinovou rezervou. Chtělo to už jenom sehnat květinářství a hospodu, kde bychom si mohli dát oběd. Na náměstí jsme u vietnamců doplnili pitivo a kuřivo. Během hledání otevřené hospody jsem vyprávěl, kterak mě děda učil, jak na tomhle velkém náměstí udělat uprostřed hovno, aniž by si toho kdokoli všimnul. „Je to jednoduchý. Svlíkneš se do naha a necháš na sobě jen ponožky a boty. Potřebuješ k tomu hromadu knih a baloňák, nejlépe až k patám a nejlépe o tři číla větší. Krk a hrudník si ještě můžeš zakrýt šlou, abys nevyvolal podezření. Pak naskládáš knihy na sebe, vezmeš do náruče a jdeš doprostřed náměstí. Tam čistě náhodou zakopneš a knihy se ti rozsypou. Dřepneš si, aby si je posbíral, a protože jich máš hodně, sbíráš je dlouho. Když je máš posbíraný, narovnáš se a elegantně odejdeš. Za tebou zbyde krásně stočený hovno uprostřed náměstí.“

* Ráno se mi povedlo probudit se bez kocoviny už po třetím vytípnutí budíku. Během hodiny se stihli vzpamatovat i ostatní. Košita se odešel na záchod vyrovnat se včerejší večeří, která se skládala převážně z těstovin, oleje, tabasca, worchesteru a hromady kari. S Kothym, Romanem a Ondrou jsme zbavili obleky nánosů a nasáčkovali se ke mně do auta. Košitu s Robinem jsme nechali ve Skuhři.

Nacházíme otevřený květinářství u autobusovýho nádraží. Kupujeme několik posledních žlutých tulipánů, žádný další kytky už tam nezbyly. Ondra se ptá místní na nějakou přijatelnou hospodu. Stará paní o holi s taškou na kolečkách nás posílá do dělnický čtyřky za rohem. Točí tam Starobrno. Kothy s Romanem spustí hromadu keců, že bychom měli najít nějakou hospodu, kde maj pivo. Maj smůlu. Nic jinýho otevřenýho neni. Přichází unavenej výčepák. „Zabijačkovou polívku čtyřikrát, dva ovary, tři desítky, jednoho

ČÍSLO 5.

Samizdat birella, popelník a pět prázdnejch áčtyřek." Baštíme zabijačkovou polívku, Kothy má pořád hromadu keců na Starobrno a velmi nahlas je šíří. Místní nevypadají, že by se jim to nějak zvlášť líbilo. Vzhledem k zachování obličejů měníme téma. Nad zabijačkovou polívkou se začne rozvíjet debata o panenské a menstruační krvi. Polívka je skvělá, ovar už míň. Berem do rukou áčtyrky. Kothy se připojuje na internet a z telefonu nám diktuje instrukce. Roman a já to kurvíme a prosíme výčepního ještě o dvě áčtyrky. Po půl hodině stojí před čtyřma špinavejma zarostlejma lidma v oblecích čtyři origami labutí. Platíme unavenýmu výčepákovi, kterej je očividně rád, že se nás zbavil. Startuju, jedem dál.

68

zatáčka u Božích muk, vzniká kolona táhnoucí se až k výjezdu z lesa. Za malým domkem, který je pravděpodobně bývalou myslivnou, stojí policejní auto. „Tyvole, to ani po smrti mu ty svině nedaj pokoj.“ komentuje přítomnost policie Ondřej. Skutečnost, že jsem v lokalitě Vydří nikdy nebyli, vytváří z obrazu, který se před námi objevuje o to umocněnější dojem. Malá vesnička podél potoka je postavená ve stínu nepřehlédnutelného homolovitého kopce, na jehož špičce vyhlíží do krajiny klášterní komplex, v jehož centru stojí kostel Panny Marie Karmelské. Parkuju podél silnice u zděné chalupy. Okraje všech cest v Kostelním Vydří zabírají zaparkovaná auta. Když vystupuju, všímám si, že okolo prochází herec Leoš Noha – jeden z mála herců, kterého ještě kariéra nepřipravila o dlouhé vlasy. Kothy se mě ptá, jestli by si nemohl půjčit šálu. Uvazuje si ji okolo krku a Ondřej se ho ptá, jestli by si ji nemohl zastrčit pod zapnuté sako, že takhle vypadá poněkud vtipně. Kothy ho posílá do prdele.

** Asi po dvou kilometrech od Telče začíná doprava houstnout. Přestávám si být jistý, jestli jedeme správně, dokud se po pravé straně silnice neobjeví odbočka s nápisem Kostelní Vydří. Malá lesní cesta je stěží široká na to, aby se do ní vešla dvě auta vedle sebe. Doprava je na ní v tento den až neúnosná, ale pouze směrem na Vydří. V místě, kde se před námi objeví lesní

Umisťujeme origami labutí do náprsních kapes a stoupáme ke kostelu. Dav je čím dál hustější. Line se z něj cigaretový dým, který se slévá s padající mlhou. U vstupu do klášterního areálu si všímám, že z přilehlého pole je zdánlivě nekonečné parkoviště. Areál samotný je přeplněný lidmi. Vstupujeme dovnitř a snažíme se dostat k jednom z vchodů do kostela. Zjišťujeme, že je to takřka nemožné.

ČÍSLO 5.

69

Samizdat

U jedné ze zídek je položeno několik věnců, pár květin a nepřeberné množství svíček. U každého z vchodů do kostela stojí na stojanech reproduktory. Zatím je z nich slyšet jen šum a zjevná přítomnost mnoha lidí uvnitř. Stojíme mezi houfem lidí u jednoho z vchodů. Před námi si všímám spisovatele Topola a překladatele Rauvolfa. Kouřím další cigaretu. U klášterní zdi se začíná hromadit množství punkovo-rockových existencí. Oproti většině přítomných rozmístěných kolem kostela jsou značně hluční, ozývá se cinkání braníků a nápadná vůně trávy. Při jejich vstupu do klášterního komplexu se po několika drobných konfliktech mezi sebou utišují. Všechny generace, které byly ovlivněné tím, s kým se dnes loučí, jsou zde přítomné. Začíná obřad. Nevidíme ho, ale slyšíme z reproduktorů. Celý obřad a následnou mši vede Ladislav Heryán - jediný římskokatolický kněz s hárem, je to bedna a blízký kamarád zesnulého. Mluví úžasně. V rámci obřadu vypráví historku, kterak byli se zesnulým na mši, kterou vedl jiný kněz, jehož jméno jsem úspěšně zapomněl. Zesnulý, který byl v té době víc než naživu, se k Heryánovi tehdy naklonil a pronesl: „Kurva, takhle má mluvit kněz.“ Uvědomuju si, že ta samá věta by se dala dnes použít na Heryána samotného. Přijíždějí další lidé. Množství ztracených existencí začíná zaplňovat prostor před areálem. Nikomu nevadí jejich hluk. Je součástí odmítnutí šedé

stádovosti, kterou zesnulý po celý svůj život představoval. Proběhne několik modliteb. Hrají se mariánské písně. Heryán dlouze mluví o panně Marii, kterou zesnulý tak miloval. Pozoruju lidi okolo mě. Na tak neorganizovaně masovém pohřbu nemají jejich tváře ani tak punc zármutku, jako spíš smíření a pochopení. Dětní hovoří s drobotinou, která občas člověku proběhne pod nohama. Po Heryánovi mluví další přítomní. Dlouze mluví Schwarzenberg. Je mu rozumět a mluví hezky. Krátce po něm zesnulému zpívá Dáša Vokatá. Z reproduktorů zví její zpěv dost hrozně, pár lidí to komentuje. Případný smích ze strany některých přítomných je rychle umlčen loketním šťoucháním a případnými ranami do břicha. Znovu přicházejí mariánské písně. Bolí nás nohy, tak se procházíme po klášterním areálu. Všímám si povědomích tváří. Je jich tu víc než dost. Roman ode mě somruje cigaretu. Ostatní dva nekuřáci se k němu přidávají. Mše končí. Rakev se v tichosti celého davu nakládá do havraního mercedesu, který pomalu vyjíždí směrem ke hřbitovu. Máničky, androši a stovky dalších existencí postupně tvoří průvod, který si už uvolněněji vykračuje za pohřebním vozem. Kráčíme ve zdánlivě nekonečném proudu. Chce se mi strašně chcát, ale zjišťuji, že podél cesty to asi nebude možné. Ve vesnici odbíhám a v zákrytu chčiju na zeď jednoho ze statků. Když přeskakuji přes škarpu, podklouzne mi ve vlhké trávě lakýrka a neobratně slítnu do

ČÍSLO 5.

Samizdat smradlavé škarpy. Vyhrabávám se z ní a stírám z kabátu bordel. Ostatní tři nacházím až u odbočky směrem ke hřbitovu. Hřbitov stojí dál od celé vesnice uprostřed polí. Vchod hřbitova střeží dvě vzrostlé lípy. Dav se hromadí a obklopuje nízké hřbitovní zdi. Stojíme za ní a pozorujeme, kterak přátelé zesnulého vytahují rakev a hází si ji na ramena. Zdi hřbitova obsadilo množství fotografů a kameramanů. Stativy z dálky vyvolávají dojem podivných černých ostnatých drátů. Heryán spolu s nejbližšími zesnulého stojí nad rovem. Spouštění rakve. Heryán mluví do mikrofonu a do ticha čte jednu z básní zesnulého týkající se poslední cesty:

Nebude mě už zajímat zda nad mou rakví sněží či padá podzimní listí ani mne zajímat nebude zda nad mou rakví kecají kněží nicméně doufám že bude sněžit Je devatenáctého listopadu. Sníh není široko daleko. Když Heryán pokračuje v řeči v tom smyslu, že sněhu se dnes pravděpodobně nedočkáme, zazní tichem dětským hlasem: „Sněží.“ Oči přítomných se otáčejí nahoru směrem k bílému nebi. Pokud dítě spatřilo vločku, já už jí nevidím. Heryán bere kytaru a dav zpívá Muchomůrky bílé. Zpívají všichni, všímám si, že i vedle mě stojící ministr obrany. Zdálo by se to jako paradox z největších, že zrovna na tomto posledním rozloučení s takovouto

70

osobností, stojí tento politický představitel, jedná se ovšem o Sašu Vondru, takže je to v pořádku. Průvod se hromadí u hrobu a pokládají se květiny. Nad hrob si stoupá zestárlá mánička s kytarou, kterou neznám a hraje úžasně procítěně píseň, ze které mi utkvívá hlavě fráze: „...na svý bílý posteli, a kurva ať jsme veselí...“ Po asi čtvrt hodině mi Ondřej říká, že k hrobu se už stejně nedostaneme a že bude lepší položit labutě na hřbitovní zeď. Činíme tak. Origami zatěžujeme květinami a odcházíme. Když jsme už u vesnice a díváme se z dálky na hřbitov, labutě jsou stále ještě vidět. *** Když jsem Magora viděl naposledy, bylo to v Divadle Archa na akci s názvem Pocta Českému undergroundu, kterou uspořádali Guerilla records. Bylo to patnáct dní před pohřbem. Jeden z posledních výčnělků vytrácející se generace. Jednalo se o dvoudenní akci. Magor už v té době měl doktory zakázáno pít. Člověk ho tak permanentně viděl s nealkoholickým pivem a posmutnělým výrazem ve tváři. Psal tehdy básně o tom, jak hrozné je nepít, je-li na to člověk celý život zvyklý. Páteční večer, jenž jsem stihl oproti sobotnímu navštívit, sestával z koncertů starých undergroundových kapel, respektive z toho, co z nich zůstalo, nebo v případě plastiků vzniklo. Aktuál s masitým Knížákem hrál tehdy neskutečně. Na pódium přivezli motorku, kterou kdosi tůroval do rytmu, zatímco se posluchači v míře nemalé dusili, a zatímco z pódia létala rýže.

ČÍSLO 5.

71

Samizdat

Diváctvo bylo rozrůzněné. Lidé mladé generace se porůznu tvářili zúčastněně a vědomě, pochopitelně včetně mě. Pokrytectví, ať už prezentované jakýmkoli způsobem, bylo ostatními v ten den ignorováno. Pocit toho, že jsou všichni na jedné lodi, převyšoval dojem z končícího věku. Spisovatel Kozelka, který velmi nezdravě kašlal, vtipě glosoval obtloustlou osobu Čuňase Stárka slovy: „Až já jednou chcípnu, ty mi nad rakví z toho tvýho vyžrání pukneš.“ Ani jeden z nás tehdy nemohl tušit, že jiná situace nad rakví přijde tak brzo. Čuňas, přestože nesl na Magorově pohřbu rakev, nepuknul. Magor opustil svoje fyzické tělo desátého listopadu. Proslýchalo se, že jedním z důvodů byla skutečnost, že druhý den poct undergroundu porušil zákaz doktorů a napil se. Nevím, co na tom bylo pravdy. Onoho dne jsme se měli sejít a zkoušet u mě doma performanci k oslavě dvaadvacátých narozenin mě, Kothyho a Robina. Jednalo se o symfonii pro pět rotopedů, na nichž jede za prací pět pohřebáků. Text byl plný nepříliš korektního havraního humoru. Vzhledem k tomu, že se měla oslava odehrát 11.11. 2011, vyrobil jsem plaketu o velikosti pomníku k sedmnáctému listopadu na Národní třídě, kde jsem pochopitelně zaměnil datum za datum oslavy. Ve čtvrtek, kdy jsme měli zkoušet, jsem se ještě zdržel tiskem textů a Košířský kopec vyběhl zpocený a se zpožděním. Když jsem viděl ostatní na konci ulice, došla mi esemeska, ve které mě Oskar informoval o

Magorově skonu. Když jsem to ostatním v tom pošmourném dni řekl, odvětili mi, že už to vědí, že to slyšeli cestou na Beatu. Když jsme ve vyklizeném obýváku jeli synchronizovaně na pěti rotopedech a odříkávali pohřebácké vtípky, přemýšlel jsem o tom, jestli jsem se nerouhal, když jsem text dával dohromady. Dalšího dne jsme na konec performance přidali jednu Magorovu báseň. **** Vyrážíme zpátky směrem na Skuheř. Ondřej říká, že by nebylo špatné hodit do rádia něco náladového. Mezi hromadou cédéček nacházím cd s nápisem Rádio Beat doporučuje díla českých mistrů. Posloucháme znovu muchomůrky a zbytek alba, který se k dnešnímu dni až děsivě hodí. U Jihlavy vidíme odbočku na vesnici, která se jmenuje Nová říše. Říkám, že tam raději nepojedeme. Kothy sice protestuje, ale ostatní se mnou souhlasí. Bereme benzín na ztichlý benzínce a pokračujeme po dé jedničce směrem na Prahu. Kothy s Romanem usínají na zadních sedačkách. Ondřej neustále mění muziku. Když narazí na Johnny I hardly knew ya od Dropkick Murphys, pouští to na plný koule, se slovy: „Tahle hudba se musí poslouchat nahlas.“ Romana to budí. Kothy spí dál. Užíváme si hudbu. Když si všimnu, že jedeme sto osmdesát, zjišťuji, že ze mě tahle muzika nedělá úplně bezpečného řidiče. Zpátky do Skuhře dorážíme za tmy. Robin s Košitou tam stále jsou, přibyl ještě Tonda s obligátním šátkem na hlavě. Otáčím se s ním ještě pro chlast ve vesnici

ČÍSLO 5.

Samizdat jménem Nová hospoda. Dokupuju další materiály na bloody mary. Tentokrát s nimi nešetřím. Začínáme pít. Košita s Robinem se snaží něco uvařit, ale je to ještě méně poživatelné, než večeře předchozího dne. Robin otevírá několikátou láhev becherovky a tentokrát se i dělí. Odcházím ven na cigáro. Ondřej zatím chčije do křoví. Když se vrací, řešíme něco ohledně poezie. Trumfujeme se v básních, které známe nazpaměť. Uprostřed jednoho Reynka se rozrazí dveře a Kothy hází přes zábradlí verandy monumentální šavli. „Dem chlastat vy mrdky.“ doplňuje chybějící informaci a odchází zpátky dovnitř. Tonda nadává na ženský, já míchám bůhví kolikátou krvavou máňu. Po druhé hodině ranní odpadává Ondřej. Robin s Tondou naprosto nesmyslně sdělují Kothymu, že není vyloučené, že mu někdo na vesnici může ukrást rezervu. Ožralý Kothy je dlouho ignoruje a nekorektně nadává.

72

Nakonec všichni tři mizí. Posloucháme s Košitou Johnnyho Cashe. Po půl hodině se tři odešlí pitomci vracejí. Kothy má v podpaží rezervu, kterou se mu zjevně podařilo v úplné ožralosti vydolovat z auta. „Kothy, proč sebou máš tu rezervu?“ ptám se. „Aby mi ji nikdo neukradl, debile!“ vysvětluje mi. Nechávám Kothyho Kothym a sleduji, jak vytuhává svým obvyklým spánkem s rezervou na hrudníku. Chlastáme s Romanem až do rána. Zjišťuji, že v tomhletom stavu nemůžu nikam jet a hledám peníze na autobus. Zjišťuji, že žádné nemám a ptám se spícího Tondy, jestli by mi nepůjčil. Tonda říká, že rád, ale že má jen pět tisíc. Přemýšlím, jestli něco nemám na účtě, ale úspěšně o tom pochybuji. Riskuji to a sedám za volant. Otáčím auto. Když mi to podruhé chcípne, uvědomuji si, jaká by to byla píčovina. Dopínám smuteční oblek a vyrážím pěšky směrem na Prahu. Je chladné slunečné ráno. Ranní ptáci řvou. Nevím komu přesně.

Praha, 21.listopad 2011

ČÍSLO 5.

73

Samizdat

Doslov k povídce Za dvěma Skuhřemi a jedním

Vydřím Dnes, téměř po dvou letech ode dne, kdy jsem po dlouhé pěší tůře dorazil zpátky do svého košířského panství a sepsal povídání o posledním rozloučení s Magorem Jirousem, mi hlodá nejapný brouk v hlavě vyčítající mi události, které se staly. A to včetně těch, které se možná měly stát a nestaly. Téměř po dvou letech od události, jsme s Ondřejem už několikátý den seděli nad nehotovým samizdatem, ráchali se v interpunkci, kterou nikdo z nás neumí používat tak, jak by se používat měla a uvědomovali si, že samotná interpunkce bude vždycky bránit svobodnému vyjadřování. Interpunkce ale nebyla tím, co nás ničilo. Když jsem tehdy, dva dny po Magorově pohřbu, povídku začal psát, nemohl jsem ještě tušit, že za necelý měsíc odejde Srdcový král a nechá tu svojí zemi nevděčnou a rozporuplnou víc, než kdy dřív v našich životech. To období, kdy se lámal podzimní listopad se zimním prosincem definitivně skončilo mládí. V těch několika dnech, kdy jsme s Ondřejem dávali dohromady první Samizdat, který měl alespoň formátově k něčemu vypadat, jsme pravidelně začínali dlouhým povídáním po straně nuselského mostu – místu, kterému Ondřej říká Na hradbách, a popíjeli černého Kozla. Začínali jsme proto později než obvykle. Já s hlubokou depresí a Ondřej po několikadenním pracovně studijně funkčním maratonu bez spánku, kdy jsem ho vyzvedával vždy o osmé na Jinonicích, kdy mu končila šichta. Člověk by v těch dnech chtěl hledat

a nacházet paradoxy svého stávajícího života, ale ty, ve kterých jsme žili, byly tak zničující, že nebylo zapotřebí je vzájemně vyslovovat. V těch dnech, kdy nastupoval pederastický buran na Hrad, jsme oba velmi dobře věděli, že jsme prohráli, co se týče politiky a sociálně-kulturního života. Naše naděje na změnu byly pryč. Dientsbiera ve stylu Robespiera zlikvidovali jeho vlastní lidi. Veškerou podporu, kterou mu do budoucna Kníže přišlíbil, přišla vniveč a s tím i jakákoli šance na změnu na příštích deset let a možná víc. V těch několika dnech jsme vymysleli projekt Knihovna Kiselé Prdele - plán na obíhání antikvariátů do té doby, dokud nebude tato knihovna disponovat všemi knihami, které považujeme, za potřebné k samotné existenci. Znamením možná bylo, že prvními dvěma knihami, které jsem přitáhnul, jelikož jsem jich měl povícero, byly Hovory s T.G. Masarykem a Havlovo Do různých stran. Boj se změnil a my jsme uvízli mezi proudy. Pozapomenutý element v přemíře obyvtelstva, kdy člověk odvrátí oči od brachiálního násií na kamardádce, aby se raději přiklonil v hluboké literatuře, než aby důležitější životní problémy řešil. Ta hluboká zoufalost a zklamání z toho, co tu panuje a bude dlouhá

ČÍSLO 5.

Samizdat léta panovat, vytvořila domněnku, že nesmrtelnost dosažitelná literárně a umělecky je jediným možným východiskem, aniž bychom uvažovali o tom, že bychom v takovém případě byli nejzbytečnějšími tvory tohoto světa. Srdcový král leží v zemi, Magor taky, stejně tak šance na to, aby někdy existovala v téhle zemi sociálně demokratická strana, kterou by šlo volit, a za tkerou by si člověk stál, protože jak říká Ondřej: „Nadstandartně funkční sociální demokracie je nejlepší z možných politických režimů.

74

Šance na funkční vedení zmizela a odplula kamsi, kam my nemůžeme. Oponentura může hovořit o idealismu, ale to na věci nic nemění. Jsme v prdeli a jedině co nám zbylo ze vzpomínek na konec jedenáctého věku, kterým jsem nazýval svůj život, jsou nejasné vzpomínky korekturované na obrazovce toshiby jednoho pátečního rána roku 2013. Jak říká R.S.:

Opilí potácíme se domů a svoji budoucnost si malujeme. Už dávno jsme přivykli tomu, že se tak málo milujeme.

U nás ale bohužel neexistuje strana, která by ji představovala.“

Praha, 15. březen, 2013

ČÍSLO 5.

75

Samizdat

ČÍSLO 5.

Samizdat

76

Nehlučné bernardýní blues Krásní optimističtí lidé v krásném hygienickém prostředí, plní krásných, užitečných myšlenek, smrt je ošklivá a neexistuje. Milan Kozelka Ponorka Metro uhánělo pražským podzemím. Důchodci nervózně podupávali starými končetinami a byli nervózní, protože bylo všude moc místa a oni nemohli být naštvaní na další generace, které zplodili, za to, že je mladí nepustili sednout. Teprve na Vyšehradě se všechna zbývající místa zaplnila, jedna stařena využila příležitosti a rozhodla se vyhodit z měkkého křesla čtoucí černovlasou slečnu. Bylo vidět, jak se ostatní důchodci třesou na to, až stařena zvítězí a potají jí záviděli.

„To jste se asi spletla, tohle je moje místo, já na něm totiž sedím, víte,“ odvětila slečna. Stařena to vzala ztečí „To je tak jediný, co umíte, vy mladý, bejt drzý a nevážit si nás, který sme obětovali celej život, abyste se vy spratci měli dobře a vy nás potom ani nepustíte sednout? Tomu řikáte vděčnost?“ „Osmdesát jedna celých pět procent státního rozpočtu jde na důchody a sociální dávky, copak vám to nestačí?“ Byla to hezká slečna, černé vlasy měla vzadu sepnuté, tmavou sukni, kabát, co nezakrýval pěkné linie, vysoké boty, hezká prsa, seděla a přes brýle stále hleděla do knihy.

„Hm,“ zabručela stařena. Slečna četla. „Echm,“ prohlásila stařena Slečna četla. „Ráda bych si sedla,“ prohlásila poněkud nakvašně stařena.

Okolo výstavy důchodců všeho druhu ve zbylé části metra kdosi prošel. A ten tajemný kdosi vypadal jako už několik desítek let nenajatý pornoherec, jemuž se na stupidně vyzerajícím ksichtě za ta léta objevila stopa rezignace a zároveň moudrosti. Oděn byl v zelené kimono, na krku šálu s motivy továren.

Slečna četla, mlčela a obrátila list, zvládala totiž více věcí najednou. „Haló, slečno, ráda bych si sedla.“začala zuřit stařena. Teprve teď slečna zdvihla oči od textu knihy a zadívala se na stařenu.

„Dobré odpoledne, slečno,“ prohlásil.

„A co vám v tom brání?“ „No, sedíte mi na místě.“ Hlas stařeny začínal být nesnesitelný.

Slečna opět odvrátila pozornost od knihy.

ČÍSLO 5.

77

Samizdat

„Promiňte, že jsem vás vyrušil z četby, ale potřeboval bych vaší auru.“

se nedívala do blba, ale na blba. Usmívala se. „Slečno, už jste měla vystoupit.“

Slečna neprojevila jediný náznak nepochopení a poslouchala dál. Než si stačila uvědomit, co se děje, objevilo se v rukou zeleného muže zašmodrchané fialové brčko a během momentu už sál druhý konec brčka z ucha slečny její auru. Tělo slečny se až na konečnou ani nepohnulo, výraz ve tváři zůstal stejný, jen oči jí kmitaly ze strany na stranu. Muž v kimonu prošel okolo obludária usmívajících se důchodců a zmizel na Pankráci.

Hůna si dopnul uniformu a sešel do depa. Prošel okolo hromady meter s kýblem. Kráčel rovně s upravenou uniformou. Služba u MHD totiž není jen tak obyčejná práce, je to práce důležitější než vojenská služba, a v mnohém podobná. Všichni mají stejné uniformy, které nikdy neodkládají, mají různé šarže a nesplnění povinnosti může ohrozit životy stejně tak jako její nadprůměrné vykonávání. Hůna se s tímhle problémem vypořádal tak, že všechno dělal průměrně, ale i to byl kumšt. Když už ho to někdy nebavilo, vysral se na to a taky se hovno stalo. Násilím otevřel dveře soupravy metra a vešel dovnitř, chodil okolo sedaček, nikde nebyli žádní houmlesáci, kterým by musel pomáhat ven. Našel pár empétrosek a několik mobilů. To bylo dobře, alespoň bude mít za co chlastat. V sedmém vagóně uviděl slečnu, jak sedí na jedné ze sedaček, hleděla kamsi do blba, a pod ní ležela kniha. Hůna nechal knihu knihou a postavil se slečně do výhledu - už

„Písk,“ řekla slečna. „Slečno, tady nemáte co dělat,“ řekl Hůna. „Půsk,“ řekla slečna. Hůna se zamyslel, co udělá. Tady jí nechat nemůže. Mohli by z ní postavit další soupravu, nebo ji použít k rozdávání novin před vchodem. Bylu mu jí líto, tak si ji hodil přes rameno. Dokončil prohlídku a vyšel ven. Čekal tam na něj jeho citroen Xm. Bylo to hezké auto, Hůna by si na něj sám nikdy nenašetřil. Přišel k němu kdysi dávno. Ležel totiž v kocovině na lavičce u parkoviště, když zastavil usměvavý pelicháč v kravatě s citroenem před ním, dal mu klíče a řekl mu: „Zaparkujte ho někam, ať je na něj vidět.“ A tak ho Hůna zaparkoval před domem své sestry, kde bydlel. A stále se řídil radou toho dobrodince a auto parkoval tak, aby na něj viděl. Slečna byla zvláštní, nedýchala, ale žila, usmívala se, ale neusmívala, sem tam pískla nebo řekla nějaké divné slovo, kterému Hůna nerozuměl. Posadil si ji na sedadlo spolujezdce a rozjel se. Když měl odbočit, vykřikla do té doby mlčící slečna: „TUČŇÁCI SE ŽENILI.“ To doprovázela šílenou gestikulací a prudkými kopy dlouhýma nohama. Hůna se tak vylekal, že strhl volant na stranu, vyhnul se všem autům ve vedlejším pruhu a vylétl

ČÍSLO 5.

Samizdat ze silnice a pak ze skály. Proletěl se trochu nad Krčí, zasalutoval špatně jdoucím Thomayerovým hodinám a teprve až východní citadela Novodvorské Plazy ho vychýlila z kurzu a bolestivě a tvrdě dopadl do Vavřenovy. „Tohle nejde,“ pomyslel si, ta slečna nemůže sedět vedle něj. Vyndal ji za auta a na ramenu ji odnesl až k sestře do domu. Hůnova sestra neměla ráda, když vidí ve svém domě cizí ženy, a tak Hůna strčil slečnu do vázy na květiny a nastavil ji do patřičně slunné polohy. „Pís,“ Řekla slečna.

Hůna mu sebral židli zpod zadku a Žlučníkář se dál věnoval guláši. Hůna si přisunul židli k severovýchodnímu stolu. U stolu seděli jen Třešeň a Svoboda, Svoboda měl na sobě bílé dámské šaty a právě prožíval osmdesátá léta, Třešeň natočil půllitr proti žárovce a snažil se napsat notový záznam z kapek, jejichž stín světlo vrhalo. Vycházela mu tam zatím karikatura umírající velryby vyfukující obláčky arabského kouře. „Pěkná velryba,“ prohlásil Hůna. „Jo,jo jo jo, to je,“ odvětil Třešeň a doobtáhl velrybě křídla.

Pak došel přeparkovat auto. Večer vyndal slečnu z vázy a nastavil ji do aktu na komodu, nastavil ji celkem několikrát, protože to pokaždé nebylo perfektní. Nakonec ji nastavil do polohy Venuše Milétské, natočil jí hlavu tak, aby se dívala na svou dřevěnou kolegyni, sošku malajské tanečnice, a odešel prodat dnešní úlovek. Když se vrátil z bazaru o pár empétrosek a mobilů lehčí a o pár korun bohatší, zašel k Bernardýnům. Bylo tam skoro plno. Plazma vykládala automatům, aby neřvaly tak nahlas, že ona má hokej a musí se na něj soustředit. Dva důchodci si povídali o tom, že Hitler neměl dělit hlavní údernou sílu na tolik částí a skupinka neonacistů v rohu mluvila o důchodové reformě, zatímco jejich pitbuly s ozubenými obojky znásilňovala bílá pudlice paní Hebrejské. Hůna přišel k Žlučníkáři.

„Tak co novýho?“ ptal se Hůna.

„Moh bych ti sebrat židli zpod zadku?“

„Dopis?“

„Jo, jasně, posluž si.“

78

„Umřel tamten,“ řekl Třešeň. „Fakticky jo, a kolik mu bylo?“ „Já už nevim, řikali to ve zprávách.“ „Tyjo, a na co umřel?“ „No, buď na játra, nebo na smrt, nevim,“ řekl Třešeň. „A co u tebe novýho?“ dodal ještě. „Asi sem si něco našláp na botu?“ „Fakt, to bys to měl někomu říct. Řekni Mudrovi, von ti na to něco předepíše.“ „Mudrovi?“ „No, tak Vaníkový, pošli jí zprávu.“

„Ne, zkus SMS,“ dodal ještě Tešeň a obtáhl velrybě parohy.

ČÍSLO 5.

79

Samizdat

„Nemám mobil,“ řekl Hůna. „Tak to zkus ručně,“ řekl Třešeň. Dokončil obraz, zařval na Ronnieho do rohu místnosti, Ronnie zvedl zarostlou hlavu, shodil ze sebe brnění a zpod změti mastných vlasů zazářily červené oči. Ronnie se kulhavým krokem došoural až k Třešňovi a podíval se na velrybu, chvíli tam něco škrtali a pak Ronnie vykouzlil odněkud elektrickou kytaru a zahrál obsah papíru. „Z toho by mohl bejt hit, I lajk jór stájl,“ řeklo Velké šoubyznysové zvíře z rohu místnosti. „To je problém toho hitu, mě to nesere,“ řekl Ronnie a odbrnknul zpátky na místo. Mlha se linula prostorem Bernardýnů, když v domě Hůnovy sestry malá dcera Hůnovy sestry hrála na velký klavír Hůnovy sestry, který ale patřil švagru Hůnovy sestry, jenom švagr ho neměl kam dát. Mohl ho dát buď k sestřenici babičky Hůnovy sestry, k bratranci tety sestřenice bratra Hůnovy maminky, nebo k Hůnově sestře a jelikož se v tom nevyznal, dal ji k Hůnově sestře, akorát na ten klavír nehrála Hůnova sestra, ale dcera Hůnovy sestry a jak tak cvičila a hrála podle not, začala slečna na komodě podvědomě zpívat úplně falešně. Malá dcera Hůnovy sestry se nakvašeně zvedla a vši silou udeřila slečnu na solarplexu, ta jí to vrátila ranou do nosu a dcera Hůnovy sestry si odběhla stěžovat mamince, Hůnově sestře. Nad ránem se vyčerpaný Hůna vrátil do domu své sestry, vrhnul na severozápad a spokojeně usnul

spánkem zaměstnance MHD. Když se vzbudil, provedl pár stereotypních rituálů, které jsou ale stereotypní, tudíž nudné, tudíž nepřátelské, a proto o nich z propagandistických důvodů nebude mluveno, jinak by to vyvolalo vnitřní rozpor. Po stereotypních činnostech procházel okolo komody a všiml si, že malajská dřevěná tanečnice leží rozbitá na zemi a slečna má trochu zmuchlaný šat. „Vy jste se praly?“ zeptal se Hůna. „Grrrrrrrrogodillllpísk,“ řekla slečna. Malajské tanečnice bylo škoda, pomyslel si Hůna, ale stejně nemohla vydržet věčně a byla úplně dutá. Někdo jí totiž po léta v ložnici ukládal do hlavy gumy, což jí definitivně vygumovalo mozek. Tak jí vlastně škoda není. A tak ubíhal den za dnem dál. Změnou k lepšímu bylo, že když si Hůna po večerech psal deník, stačilo do slečny chvíli ťukat a po chvíli ze změti nesmyslů vypadla i informace, kterou Hůnova krátkodobá paměť někde utopila. A tak žil téměř beze změny dál. Slečna sice měla ve zvyku zpívat okolo druhé hodiny ranní hymnu Sovětského svazu, ale když ji Hůna na tu chvíli strčil do spíže, nikoho to nevzbudilo a jednou za dva dny z ní setřel prach. Problémy nastaly, když si Hůnova sestra přišla Hůnovi stěžovat, že si její dcera stěžuje, že jí ta slečna mlátí, když hraje na klavír. „Lže!“ vykřikla slečna zpoza rohu, aniž by se přestala dívat do blba.

ČÍSLO 5.

Samizdat Hůnova sestra si jí nevšímala a stěžovala si dál. Křičela na Hůnu, že ta váza i s obsahem, kterým byla slečna, musí pryč. A tak si ji Hůna nastěhoval k sobě do pokoje. A už se mu nespalo tak dobře jako dřív. Slečna jednou za čas něco řekla, a tím ho probudila. Když dcera Hůnovy sestry hrála na klavír, tak hrozně křičela. Jednou v sobotu se stalo, že si Hůna domů přinesl lahváče, dal je na stůl vedle vázy se slečnou a odešel se vymočit. Když se vrátil zpátky, byla slečna na původním místě, zatímco lahváče zely prázdnotou. To celé ještě slečna korunovala oblíbenou frází: „Písk“ Hůna přemýšlel, co dál. Takhle to nejde. Rozhodl se ale, že unavený nic nevymyslí a usnul. Druhý den, když se vrátil z práce, uviděl pihatého syna své sestry, jak leží na slečně, oba převrhnutí na stole a nahý na ní provádí jakési směšné pohyby, zatímco slečna se divně usmívala a dělala pouze: „Písk, písk, písk, písk, písk.“ „Tak a dost,“ křikl Hůna a rozhodl se jednat. Navlékl si uniformu a odešel se s někým poradit k Bernardýnům. U Bernardýnů bylo rušno jako obvykle, venku parkovala Třešňova sanitka zepředu celá od krve. Sám Třešeň seděl u jihovýchodního stolu, popíjel a maloval do omáčky svůj autoportrét. „Mám problém,“ prohlásil Hůna. „Já taky, to sme dva. Měli by sme to dát dohromady,“ řekl Třešeň. „Jako co?“ zeptal se Hůna. „No, to nevim, co máš za problém? Nevyřešim ho.“

80

„No, mám doma slečnu ve váze, nemluví, a většinu času píská. No, a ona mi chlastá lahváče a souloží se synovcem a s jeho kamarádama. Co mám dělat?“ „Přestat hulit,“ odpověděl Třešeň. „Já to myslim vážně. Potřebuju se od někoho dozvědět, co s tim mám dělat.“ „Je hezká?“ „Docela jo.“ Třešeň dokončil autoportrét a pokusil se o vážný výraz v obličeji. „Čekej mě tu zítra touhle dobou.“ Hůna se usmál, přisedl k severozápadnímu stolu, kde se živě diskutovalo, poručil si další pivo a počkal tam do zítra do tamté doby. Vstoupil Třešeň, pokynul štamgastům. Vypadal zpoceně. Přisedl k Hůnovi, Hůna vypadal špatně. „Vypadáš špatně,“ řekl mu Třešeň. „Vypadáš zpoceně, přišel jsi na něco?“ „Jo,“ řekl Třešeň, „ale bude to dlouhý, podrž se.“ Hůna pevněji sevřel půllitr. „Takže, kdysi dávno, asi před tisíci lety v dynastii, jejíž jméno jsem zapomněl, žil na Dálném Východě jeden mudrc, který věděl úplně všechno. Nebyl sice vševědoucí, ale věděl jen to podstatné všechno, takové to všechno, které ti k něčemu bude. No, a ten mudrc věděl i jak to udělat, abys žil furt, jenže to mělo háček, nikdy nikomu nic neříkal, nechával si to pro sebe, asi si myslel, že tim spoustu lidí nasere. No, jenže se

ČÍSLO 5.

81

Samizdat

stalo, že se jednou, když cestoval po Šumavě, vožral a všechno vyblekotal jedný osobě.“ „Komu?“ ptal se netrpělivě Hůna. „Jedný dopravní ceduli kousek od Vimperka.“ „A proč mi to řikáš, já potřebuju vědět, co udělám s tou slečnou.“ „No, pokud von ví všechno, bude vědět co udělat s tou slečnou, je to přece jenom užitečná informace.“ „Supr, kde ho najdu?“ „Nikde, je mrtvej.“ „Jakto, dyť si řikal, že věděl jak neumřít. Jak se mu to stalo.“ „Objednal si u Soudku guláš a ten guláš ho sežral.“ „No, tak sme tam, kde sme byli. To mi moc nepomohlo.“ „Počkej, zapomínáš na tu ceduli.“ „Cedule nemluvěj, jestli ti to někdo zapomněl říct.“ „Hohó,“ zasmál se Třešeň smíchem člověka, který je nad věcí. „Dovol, abych tě poučil o historii,“ pokračoval. „Kdysi dávno, žil na Hané básník, který chtěl rozpovídat několik lidí, aby měl co vydat, a tak vynalezl speciální druh slivovice, kterým když se někdo namaže, tak se rozpovídá. No, a tahle slivovice náhodou ještě existuje. Od toho hanáckého básníka jí totiž koupil jeden nacista, co ji chtěl použít pro svoji politickou kariéru. A

když se ho Hitler zbavil, vzal si lahev tý slivovice jako válečnou kořist a tahal ji furt s sebou s těma serepetičkama, jako byl jeho nevybuchlej granát a špička kopí, kterym kdysi jeden chlap bodnul do Ježíše. No, a po válce to všechno koupil nějakej vetešík a všechno rozprodával kromě tý lahve. Tu pak dal jako dárek svýmu švagrovi, kterej ji prodal do Národního muzea, tam ji ale někdo ztratil a našla se až nedávno. Hned potom ji koupil jeden miliardář, žije v Kamenici. No, a tu láhev, tu sebou náhodou mám.“ Hůna vyvalil oči, asi by měl na chvíli přestat chlastat, pomyslel si. „Myslim,“ začal. Třešeň poslouchal a čekal obdiv. „že bys měl přestat hulit,“ dokončil Hůna. „Ty si opravdu myslíš, že ti kecám, nebo si z tebe dělám prdel?“ zeptal se Třešeň. Hůna přikývl. „Tak hele, náhodou nebylo to nic těžkýho. Nechtěl mi tu láhev dát dobrovolně, a když z jeho baráku odcházela nějaká ženská milenkovskýho vzhledu, prostě sem do ní vrazil se sanitkou a rovnou ji odvez na JIPku, klíče sem si vzal a pak mu ten barák prolez dokud sem tu láhev nenašel. Byl to tak velkej barák, že nehrozilo, že by mě tam majitel domu potkal.“ „Dobře, tomu by šlo věřit, ale je přece blbost, abys to všechno zjišťoval a dělal jenom kvůli tomu, abys mi pomoh.“

ČÍSLO 5.

Samizdat „Uvažuješ bystře. Na tebe úplně seru. Já se totiž tý cedule potřebuju taky zeptat na něco, co nikdo jinej neví.“

82

Pohledný mladý muž se otočil na Hůnu a nechutně se zakřenil.

„A to je co, třeba bych to mohl vědět.“ „Kde mám klíče od bytu. Už mě totiž nebaví spát na rohožce.“ „Tak to jo, a jak to, že o tom všem tolik víš, to si za ten den stihl sežrat knihovnu?“ „Ne, našel jsem si to na Wikipedii.“ Hůna nad tím vším přemýšlel, svým způsobem to dávalo smysl. „Tak dobře, kdy vyrazíme?“ „No, se sanitkou tam nemůžem, navíc nevim, jestli by to ujela. Asi pojedem metrem, zajistíš mi protekci.“ řekl Třešeň. „Tak jo,“ řekl Hůna. Přisál se k půllitru a neiniciativně usnul. U Bernardýnů se sázelo na národní tým, všichni kromě dvou Japonců v rohu prohráli. Další den dorazil Hůna v uniformě na Kačerov. Třešeň dorazil o chvíli později dlouhém černém koženém kabátě, který si neustále přišlapával a plandaly mu v něm rukávy. K tomu s sebou měl ještě sekeru a jídlo na tři dny. Tvářil se náramně akčně. Hůna došel do kanceláře depa s tím, že půjde uklidit nějakou soupravu. U železného stolku si jeho nadřízenému stěžoval jakýsi pohledný mladý muž v čisté košili. Nadřízený po chvíli zakřičel na pohledného mladého muže, že on za to nezodpovídá a že přes ztráty a nálezy je tu Hůna.

„Prosim vás, mám problém, ztratila se mi přítelkyně, naposledy o ní vím, že jela v metru a to metro muselo skončit u vás, neviděl jste ji? Mám o ni hrozný strach.“ Jeho hlas zněl naléhavě „Já co najdu, to prodám. Jak vypadala?“ zeptal se Hůna. „Byla moc hezká, měla tmavou sukni, černé vlasy a hezká prsa.“ „Tak o tu nemusíte mít strach, tu dámu mám u sebe doma ve váze, píská tam a hlídá ji tam můj synovec. Teď zrovna jedeme metrem někam do jižních Čech, abychom se tam od jedné dopravní značky dozvěděli, co s ní máme udělat. Nebojte se, my se o vaši a její bezpečnost postaráme.“ prohlásil Hůna a ukázkově zasalutoval. K jeho velkému překvapení ale mladík zrudnul, zamračil se a uraženě odešel pryč povídaje cosi o tom, že se na tyhle sráče může vysrat a že ty zasraný hovada by měli zavřít, zakázat a vykastrovat. Hůna neměl ponětí, o čem mluví. Sloužit u MHD není lehké. Potají se nasoukal do jedné soupravy, zatímco Třešeň akčně proskočil sklem a ošklivě si natloukl. Hůna uvedl metro do pohybu, zařadil nejvyšší rychlost a zabočil ke slepé koleji. Metro nabíralo na rychlosti. Za doprovodu Třešňova odpočítávání vykolejil na chodník, profrčeli okolo Kunratického lesa, předjeli spoustu autobusů a proletěli nad Branickým pivovarem, dokud neskončili na Vltavě, kde ustálili kurz.

ČÍSLO 5.

83

Samizdat

Obludárium důchodců se natřásalo v zadních vagónech a metro dál uhánělo po Vltavě. Teprve za Karlovým mostem si Hůna uvědomil, že jednou na špatnou stranu a smykem se stočil na stranu opačnou. Důchodci si hlasitě stěžovali. A pak metro frčelo na jih, proti

proudu. Za cedulí, která toho ví víc než dost. Na Karlově mostě stál zajímavý muž v zeleném kimonu a díval se za nimi. V ruce točil zašmodrchaným fialovým brčkem. Pak pohlédl za obzor. Obzor se urazil a od té doby se už nikomu neukázal.

Hospoda U čtyř bernardýnů, 16. listopad 2006

ČÍSLO 5.

Samizdat

84

Joachim Bor Joachim Bor vyšel do života zprostředkován předsudky a poničené kultury. Vylezl z matčina lůna a pravil: „Nyní jsem již natolik zkušen okolním prostředím, že již mi není třeba žádných dalších zkušeností, neb tato chvíle jest tak dostatečnou, že mi již není třeba ničeho, pročež všechny mé názory byly nyní utvořeny touto místností. Tato odporná smradlavá porodní sestra nechť je mi vzorem ideální ženy a vše co nyní vidím, bude odteď vzorem pro vše ostatní.“ Pročež se vydal demonstrovat proti všemu, co stálo v cestě jeho ideální představě světa. Když tak demonstroval, potkal dva misionáře. „Vypadáš jako šťastný člověk“ pravili misionáři. „Jak bych býti mohl šťastným člověkem, když nevidím důvodu, proč by se mi v tomto pokrouceném světě, mělo něco líbit.“

„Ano chybí mi toho spoustu, ale kdyby to ti okolo mě neměli, nechybělo by mi to, pročež mi nic nechybí a nic nepotřebuji, neb sám jsem člověk svých vlastních svobodně utvořených názorů.“ pronesl Joachim Bor „Nepopiratelně jsi na dobré cestě, ale my ti můžeme pomoci.“ pravili misionáři. „Ale jak? Mě není pomoci, neboť kdybych se o něco snažil, chtěl bych víc, než teď. Nejlepší bude nechtít vůbec nic a bylo by to fixé, jak by řekli francouzi, není vyliž pravda.“ „Vylížeme-li pravdu, nezbyde z nás nic, neb pravda je neuchopitelná.“ pravili misionáři. A snědli Joachima Bora, nezbylo po něm nic než hromada předsudků. Nad ránem se o hromádku předsudků postarali radní pro institut klinických říhů.

„Ale ty vypadáš jako šťastný člověk, kterému něco chybí.“ prohlásili misionáři.

Praha, 13. květen 2008

ČÍSLO 5.

85

Samizdat

Zkušenosti poslední doby Zkušenosti poslední doby vznikly ve snaze naleznout způsob, jak rozumně a funkčně využít standup comedy v českém prostředí. Výsedky tohoto experimentu jsou zatím rozporuplné. Vzorem k tomuto pokusu jsou tzv. New rules, jedná se o glosy, které čte Bill Maher na konci svého diskuzního pořadu na americké HBO. Oproti běžné poetice Kiselé Prdele jsou Zkušenosti poslední doby silně politické a Kiselá Prdel za vyjádřené názory nenese žádnou zodpovědnost. Zkušenost poslední doby #1 Po knihách Biomanželka, Názory na vraždu, Nápady laskavého čtenáře, Báječný rok a Další báječný rok musí přijít Michal Viewegh se svojí novou knihou s názvem Jsem bohatý, slavný, úspěšný a nebojím se nahých žen. Běžte se zahrabat, vy zaprděný intelektuálové, co umřete sami v zabordelenym bytě s nemytym plnovousem. Narozdíl od vás pokrytců si vážím starých hodnot. A všechno píšu jako Čapek - na psacím stroji. Zkušenost poslední doby #2 Syn Klausova mimochodníka Ladislava Bátory si musí přestat stěžovat, že jim havlovci a pravdoláskaři rozbíjejí okna. Prezident je po smrti, takže pravdoláskaři se teď třesou strachy před ozbrojenými neonacisty Bátorova typu. Sám Ladislav Bátora odmítá nařčení z antisemitismu a neonacismu a považuje se za konzervativce, stejně jako ten člověk co sedí na Hradě a nepatří tam. V dopisu pro reflex se Bátora vyjádřil, že konzervativismus není neonacismus a že se to u něj projevuje tak, že má raději Jarmilu Šulákovou, než Joan Baez. Což uvádí věci na pravou míru. Jenom člověk bez duše nebo bývalý manžel Joan Baez může mít nerad Joan Baez. Co je ten Bátora proboha za člověka? Přitom co je konzervativec víc, než jen člověk odmítající přijmout jiný názor. Zkušenost poslední doby #3 Holka, ocitli jsme se v situaci, která jasně povede k sexu, ale proboha, nech moje bradavky na pokoji. Ty věci jsou k ničemu, jsou nefunkční. Tvoje bradavky tu mají význam. Moje jsou jen evoluční chyba. Ne nadarmo se stalo kroucení bradavek prostředkem šikany na základní škole. Chceš-li mi udělat radost, věnuj svou pozornost té věci, která není párová a je o něco

ČÍSLO 5.

Samizdat

86

níž. Není heterosexuálních mužů, kteří by tahali slečnu do postele, aby jim okusovala bradavky...kromě Zombáka pochopitelně. Zkušenost poslední doby #4 Pokud si koupíte salám od českého řeznictví jménem Pejskar, musíte tušit co vás čeká. Jen pro ujištění jsem zkusil hodit kus tohote salámu psovi jako odměnu a to zvíře, které je schopné sežrat tři dny mrtvého ptáka, se toho salámu ani nedotklo. Zkušenost poslední doby #5 Televize nova se musí přejmenovat na televizi blesk. Den po studentských demonstracích, kdy desetitsíce studentů po celé republice šly protestovat proti navrhovaným vysokoškolským reformám, se tato událost objevila jako desátá zpráva, které byly věnovány necelé dvě minuty. Pochopitelně, že je třeba věnovat se napřed důležitějším zprávám, takže: Policie zatkla taxikáře, který okradl víc než deset zákazníků. Muž, co pěstoval lvy a vozil si je ve felicii, ho překvapivě napadli a pochopitelně Karel Gott oslavil životní jubileum. Dáte-li si panáka kdykoli se v televizních novinách objeví zpráva ze zahraničí, přísahám vám, že budete na konci večera úplně střízliví. Ale ne, to bych lhal. V onen zmiňovaný den televize nova uvedla zprávu ze zahraničí. V Londýně uvedli Dvořákovu Rusalku a děj zasadili do nevěstince. Na což si pozvali (nedělám si prdel) experta na Dvořákovo dílo Zdeňka Trošku, aby jim k tomu něco řekl. Rozhořčení by nebylo tak velké, kdyby reportáž z demonstrací nedělal Matěj Rychlý a kdyby jeho dvouminutová reportáž nebyla sestříhaná tak, že si z dvanácti dotazovaných nevybere organizátory, elektrotechniky, nebo husity, ale tři lidi, kteří nevědí, proč tam jsou. A mimochodem Matěji, je to návrh reformy, takže se lidí neptej, jestli tu reformu četli. Ale co bych se divil, vždyť tebe nikdy na žádnou vejšku nevzali, musíš nám to přece dát sežrat. Zkušenost poslední doby #6 David Rath byl zatčen kvůli sedmi milionům v krabici od vína. A i kdyby tam víno bylo, rozhodně by nebylo nějak laciné. Nebyl by už to úplatek? Každopádně bezdomovci po celé republice už mnoho dní oslavují zatčení Davida Ratha a oslavují to provokativně - levným krabicovým vínem. Zkušenost poslední doby #7 Přestaňte vzlykat nad tím, že je Amy Winehouse po smrti. Kdyby neumřela, ani by jste jí neznali. A i kdyby jo, nikdy by jste na její koncert nezašli, kvůli tomu, jak příšerně vypadala. Což mě přivádí k jiné myšlence. Amy Winehouse zemřela ve věku 28 let. Janis Joplin ve věku 27 let. Zatímco Keith Richards 69, Iggy Pop 65 a Ozzy Osbourne 64 jsou tu stále s námi zdá se mi to, nebo ženský neuměj fetovat.

ČÍSLO 5.

87

Samizdat

Zkušenost poslední doby #8 Člověk, kterého jsou malé děti nuceny sledovat odmalička jako morální vzor, nesmí jít kandidovat do voleb. Filmy a knihy Radka Johna o tom, že drogy jsou špatné jsme museli všichni na základní škole povinně sledovat mnohokrát, nehledě na to, že každý týden jako český Bruce Willis na vlastní oči potíral nespravedlnost. Jasně, že ho pak pitomci bez vlastního názoru budou volit. Nehledě na to, že lidi si asi lidé v této zemi už definitivně přestali pamatovat. Kdopak byl ten mladý spisovatel, o kterém soudruzi jako Lubomír Štrougal tvrdili, že je to jeden z našich nejlepších mladých autorů. Ano, byl to onen autor Džínového světa. Zkušenost poslední doby #9 Do kin přichází nový film z produkce Tima Burtona Abraham Lincoln: Lovec upírů, aby americké děti měly definitivně jasno ve vlastní historii. Myslím, že bychom si z toho měli vzít příklad. Když půjde vše dobře tak Kiselá Prdel v příštím roce uvede filmy: T.G. Masaryk: úsvit vlkodlaků v hlavní roli Vojta Dyk, v roli ultravlkodlaka Franze Josefa Jan Kraus. Dále Zombie hunter Karel Havlíček Borovský – mise Brixen a pochopitelně film Sametový Masakr, ve kterém Vojta Kotek ztvární drsného vymítače rudých ďáblů Václava Konstantina Havla neprůstřelného progresivního snipera s obligátní cigaretou v koutku. V roli Olgy Iva Pazderková, kdo bude hrát Dášu se ještě neví. Zkušenost poslední doby #10 Alternativní umělci, režiséři a herci musí přestat nosit námořnická trika. Není potřeba výzkumy na to, že každá žena je více přitahována mužem, máli na sobě námořnické triko. A určitě to bude mít svoje opodstatnění, vzhledem k tomu, že ženy milují uniformy. Jenže potom, co se to bojí dávat najevo u nacistických uniforem, ruských vojenských uniforem, policejních uniforem a švýcarské gardy, co jim zbude? Jen námořníci a hasiči. A popravdě, kdo by byl ochoten na sobě tahat hasičskou kombinézu v civilu. Co nechápu je to, proč právě alternativní umělci, režiséři a herci si na námořnických tricích nechávají patent. Jste umělci proboha, skupina lidí, kterou vždycky někdo ošuká, protože je k tomu stvořená. A nenalhávejme si, že je to kvůli umění. Kdyby vám šlo primárně o umění a až sekundárně o to, aby s vámi někdo šukal, budete vypadat jako Roman Sedláček.

Praha, 14. června 2012

ČÍSLO 5.

Samizdat

88

Přikládám i výňatek z korespondence v domnění, že korespondence s dramatickým konfliktem uvnitř, patří k umění.

Drahý maďare Píši vám ve věci, která je všehovšudy důležitou, tedy za takovou si ji dovoluji pokládat. Jak jistě dobře víte, váš rasový hendikep mne vždy uvrhal do podivné role člověka, který se stýká s osobami pochybného rázu a kterým není hodno věřit především kvůli předsudkům, které soudobá tzv. moderní společnost drží proti všemu, co jim není všemi konzumními prostředky diktováno jako správné a aktuální. Mým záměrem je vás v tomto dopise obeznámit s událostí, která se mi před nedávnem stala a která se mne do značné míry týká, do míry tak značné, že ji lze považovat za míru absolutní. Jak velmi dobře víte, již před časem jsem se po velmi dramatických životních peripetiích, že se vydám všanc umění, které lze považovat za zvrhlé, mrtvé a zpátečnické ale stále divadelní. Toto rozhodnutí vyprofilovalo mé záměry a smýšlení do takové míry, že jsem začal uvažovat v divadelní dialektice a verbálně i v divadelní hantýrce, dokonce i mé celkové smýšlení a podvědomí začalo se těmito realizovatelnými představami zabývat. Proto bych vás v tomto dopise rád obeznámil se dvěma tématy, o kterých se domnívám, že si je zasloužíte slyšet do podrobna. Prvním a velmi podstatným tématem je bezesporu sen, který se vám zde budu snažit vylíčit do nejmenších podrobností, jehož názorná živost mne natolik znepokojila, že se o něm s vámi můj drahý maďare budu muset bezesporu podělit. Tou druhou je pak definitivní názor na

mentalitu nikoli vašeho podivného národa maďare můj milý, ale jiného národa středoevropského (i když by mnoho cizinců ani jednu z těchto dvou zemí za středoevropskou nikdy nepovažovalo). Tak tedy ke snu. Jistě si vzpomínáte můj milý maďare, kterak náš velmi dobrý kamarád čtvrtý bernardýn kolega Fares hovořil o svém skrytém záměru zrealizovat divadelní hru značně podobnou muzikálové formě, kterou mu komplikuje pouze fakt, že nemá nikoho, kdo by mu složil k tomuto opusu hudbu o hercích a textu nemluvě. Pokud mne má zrádná paměť nešálí, zmiňoval se náš kamarád hubený o tom, že by se celý tento teatrální počin měl jmenovat „Nudný holanďan“ a že by se po scéně mohli jen tak z ničeho nic prohánět postavy, které by svým vzezřením jasně evokovaly postavy nadměrné historické důležitosti. V kontextu hry by tyto postavy vyznívaly naprosto banálně až nepodstatně. Jako ukázku mám pocit, že tento člověk zmiňoval Napoleona a Franka Zappu. V dalším korespondenčním vývoji vám budu nucen dopsat naprosté podrobnosti okolností, za nichž se mi tento výjev, který se vám chystám popsat, zdál, ale důležité v této chvíli bezesporu je skutečnost, že tento sen zdál se mi za značně podroušených okolností. Tehdy jsme se vrátili z hospody U čtyř bernardýnů, přičemž jsme měli odhadem všichni tři toto skóre: devět piv, dvě vodky a celkem dvě krabičky marlbor, neopomenu

ČÍSLO 5.

89

Samizdat

poznamenat, že zlatých, jelikož co bychom jiného my bernardýni v našem ontologickém přesvědčení mohli kouřit? Po návratu do své domácnosti, popil jsem něco piva nealkoholického, poněvadž lednice nic lepšího neobsahovala a vodu z vodovodu nelze pít. Následně jako prevenci proti nespavosti pojedl jsem polovinu prášku značky stilnox. Po tomto spí se mi v poslední době velmi dobře. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem se objevil na scéně olbřímího divadla, jehož diváctvo jsem přes sílu reflektorů nebyl schopen zahlédnout a které očividně sledovalo každý můj krok. Abych vás zbytečně nenapínal, můj milý maďare. Ocitl jsem se přímo na scéně své velmi nekompletní představy, kterou jsem si k Nudnému holanďanovi podvědomě vytvořil. Jakožto něco co by se dalo pokládat za režiséra v hodně absurdním slova smyslu, vytvořil jsem si zjevně v podvědomí přesnou představu toho, jak by měla scéna vypadat. Tak tedy, na scéně z pohledu diváka byl velmi dlouhý stůl plný popelníků a podtácků, na kterém stálo pár piv nedopitých. Okolo celého stolu byly vystavěné miniaturní koleje, po kterých se neustále proháněly miniaturní elektrické vláčky, které vydávaly zajímavé zvuky, jež mne vracely do hlubin dětství, kdy jsem nikdy neměl možnost se těchto technických vymožeností ani dotknout. Vím nadále, že za stolem stálo cosi jako veliký oltář, na kterém byly zavěšeny dva pisoáry starého typu a vedly k nim schody. Vím nedále, že při cestě do zákulisí člověk musel projít dveřmi, které jasně signalizovaly, že kdyby se člověk náhodou dostal za ně, musel by se ocitnout na malém nádraží a tak celé jeviště symbolizovalo

nádražní putyku. Nevím už, kde si mé podvědomí vytvořilo tu skutečnost, že celý tento do určité míry primitivně venkovský prostor, byl lemován obrazy Andyho Warhola, přičemž v horní části jeviště neustále se proháněl úryvek z jeho filmu Blowjob. Víte sám velmi dobře co se v tomto filmu odehrává. Abych vás zbytečně nenapínal, hned po prvním zvuku přijíždějícího vlaku rozjely se vláčky elektrické okolo stolů a na scénu vešla poněkud kyprá, leč stále velmi pohledná slečna se zástěrou a s vlasy staženými do copu. Tón jejího hlasy vyvolával ve mě vzdálené představy moře a podivnou slanost na horním patře poté, co se vrátíte z vln. Nevím jistě můj milý maďare, zdali jste kdy u moře byl, protože podle mých geografických znalostí vy maďaři žádné moře nemáte a skutečně se mi můj milý maďare nesnažte tvrdit že Balaton, ó nikoli. Následně na to odešla slečna zpět a roztočila mi pivo z pípy v levé části jeviště. Vím s naprostou jistotou, že za okny v zadní části jeviště vydatně sněžilo a že vánice nabývala na síle. Po dotočení piva, bylo mi touto kyprou slečnou toto pivo doneseno. Vím, že následně se dveře otevřely a vešel vousatý člověk v mysliveckém, který už od pohledu vypadal psychicky nevyrovnaně a jevil značné známky militarismu. Neustále si pobrukoval něco o Granadě, Srebrenici a jiných místech, o kterých vím, že se tam něco stalo a mělo to mnohé společného s vražděním. Z myslivce bylo naprosto jasné, že jest xenofóbní, rasistický a že pro něj žena představuje pouze temporární uvolnění a to pouze v případě, kdy jí ještě zbije.

ČÍSLO 5.

Samizdat Vím drahý maďare, že vy se svojí citlivou náturou budete znechucovat nad tím, co si mé podvědomí vytvořilo, ale vězte, že je to možná vnuknutí absolutna. Jaké pak bylo moje překvapení, když jsem se přivítal s nesympatickým myslivcem jako se starým kamarádem. Tento se usadil a ignoruje kyprou slečnu chytil se čerstvě přineseného piva a zhluboka se napil. Pěna mu naprosto naturalisticky zůstala ve vousech a on se vůbec neobtěžoval tím, že by ji otíral. Vím opět naprosto přesně, že druhý příchozím byl kdosi s dlouhými černými vlasy a vousy. Jeho hlavové chlupy byly protkány stříbrem. K tomu měl ještě brýle, které nosil John Lennon, který je mrtvý. Onen člověk byl oděn velmi jednoduše a na zádech se mu pohupoval nástroj ne nepodobný kytaře. A právě poté, co s myslivcem zapletl rozhovor o tom, jak moc je venku zima a jak už bude brzy všechno zasypané a vlaky se sem nedostanou, vystoupil z pánských záchodů Napoleon, s rukou zastrčenou na svém obvyklém místě. Vím jistě, že byl malý a že došel k baru, počkal si na kyprou ženu a následně poprosilo o zelenou, kterou do sebe velmi neortodoxně hodil a odešel zpátky na pánský záchod. Dorazili dva dělňasové, montérky špinavé a zasněžené. Usedli, dostali pivo a začali hovořit o fotbale. Hned po nich dorazili dva senilní dědkové, smrděli a jejich zevnějšek byl pošpiněním slova špinavý. Oba počali rozhazovat mouku do vzduchu. Ta v cigaretovém kouři vytvářela zajímavé efekty, které by v divákovi mohly evokovaly dojem, že tím autoři chtěli něco říct. Vím naprosto jistě, že po chvíli prošla okolo osoba ne nepodobná

90

Jean- Paulu Sartrovi, tento člověk nepřetržitě kouřil dýmku, nadával francouzsky na jakousi želvu a tvářil se povznesený nad okolním světem. Objednal si tuzemský rum a svalil se na zem, kde zůstal až do konce snu. Vím jistě, že v té chvíli vyskočily na stůl jakési divoženky a mezi vypitými sklenicemi počaly provádět jakýsi velmi smyslný tanec. Byly oděné jen v bílých průsvitných rouchách a erektivní síla jejich pohybů štamgasty vůbec nezajímala, ba dokonce vypadali, jakoby tam žádné divoženky nebyly. Co mne ale naprosto vytrhlo z celého přemýšlení o tomto prapodivném místě, byl moment, když do dveří vstoupil dlouho očekávaný Frank Zappa následovaný Normanem Mailerem. Usedli, bylo jim doneseno pivo. Zappa se svlékl do naha, zapálil si cigaretu a prohlásil s grácií sobě vlastní: „Tohle není pribiňáček.“ zatímco ukazoval na pivo. „Je to pribináček, je to pribináček!“ prohlásil naprosto seriózně leč poněkud namyšleně Norman Mailer. „A kde je tady kalcium?“ optal se ho se šviháckým gestem Frank Zappa. Nato Mailer prudce vstal, vypadal, že chce něco dramatického říct, jenomže zahřímal na celou hospodu: „Tady je kalcium, tady!“ A vší silou vyhodil ze svého saka uříznutou lidskou ruku. Ta se několikrát odrazila mezi štamgasty a dopadla až přede mne. Řekla cosi o dveřích poznání a více si už můj milý maďare nepamatuji, protože na mne spadl veliký křišťálový lustr, o jehož přítomnosti jsem neměl od začátku snu ani potuchy. Nato jsem se probudil zpocený na svém loži, okolo mne se válely hromady popela a poházených hardů.

ČÍSLO 5.

91

Samizdat

Jak jistě víte, můj milý maďare, jsou věci mezi nebem a zemí, tak jako například my. Pokud si uvědomíte se svým maďarským přesvědčením svoji vlastní bezvýznamnost, musíte si nutně uvědomit, že takovýto snový zážitek musel mít důležitost mnohem podstatnější, než si kdokoli z nás může vůbec připustit. Jak jsem vám již sliboval na začátku korespondence, mým záměrem je vám ozřejmit všechny okolnosti vzniku tohoto snu. Jak jistě víte, počal jsem po některých změnách ve svém dosavadním životě účinkovati v česko-polském divadelním souboru s centrem v jednom neobvyklém severském městě. Vím, že mne tyto cesty naprosto finančně ruinují, zabíjejí mi čas a energii a výrazně zkracují život můj, i mých jater, ale člověk má alespoň pocit, že něco dělá a hlavně je to úžasnou možností, jak se na nějaký čas dostat z tohoto pošahaného města, které se zve hlavním. To jest matička (och jak jsem teď musel urazit všechny matky) Praha. Teprve tam pod vedením místního režiséra počal jsem pronikat do mentality polské, která mne počala zajímat a rovněž jsem počal chápat, proč tak moc inspiruje i samotného režiséra a proč polské motivy dává do všech svých her. Je to z jednoho prostého důvodu. Jak jistě víte můj milý maďare, neumím maďarsky jiná slova, než Nem seretem fekete, seretem fehír, magyarország, örošmegečë a Temešvár. Jak velmi dobře víte, můj milý maďare, v těchto končinách se stejně jako o Polácích i o vás říká, že žerete psi a malé děti. Nevím co je na tom pravdy, co ale vím jistě je to, že jsem tomuto zvláštnímu téměř severskému jazyku začal až překvapivě dobře rozumět. Víte moc

dobře, můj milý maďare, že mám s posloucháním vašeho rodného jazyka problém, jelikož nedovedu rozeznat, jestli mluvíte, nebo procházíte kombinací epileptického a astmatického záchvatu. Zatímco u Poláků je to něco docela jiného. Přesto, že má tento jazyk až nebezpečně veliké množství „w“, jsem i já se svým jazykovým antitalentem schopen rozeznávat některá slova, věty a dokonce jim i rozumět. Nechci tu ale přímo řešit Polský národ podle jazyka, chci ho tu vyřešit jako takový obecně. Mohu vás důrazně upozornit na to, že česká fráze hlásající: „Je na ženský“ je očividně dílem člověka, který se s Polákem nikdy nesetkal. Teprve o Polácích se dá prohlásit, že jsou skutečně na ženský a to v množství až nepochopitelném a s určitou zvláštně elegantní dravostí, která je nám Čechům a vám Hungarům poněkud cizí. Je až nepochopitelné s jakou ladností jsou schopni se optat na největší perverznosti a ve chvíli, kdy jejich otázku formulujete česky a nahlas, se tváří, jakoby jste jim nerozuměli. Tito lidé v sobě mají určité neuvěřitelné charisma, které nutí ostatní lidi, jim všecko odpouštět. Tak například Poláci mají úplně jinou metodu kradení piva, než já. Jak jistě velmi dobře víte, můj milý maďare, snažím se pravidelně rozšiřovat svou sbírku nakradených půllitrů a myslím, že můj postup je výjimečný a efektivní. Jak velmi dobře víte, beru pravidelně jeden půllitr a umisťuji ho do náprsní kapsy v kabátě. Ta je natolik pevná, že v půllitru mohu ještě uchovat nějakou tekutinu. Z hospody pak odcházím nakvap a většinou bez rozloučení. To Poláci to mají promyšlené jinak. Pijí celý večer, zpívají, tančí, panákují a

ČÍSLO 5.

Samizdat celkově blbnou. Nakonec vstanou, ukradnou tři rozpité půllitry od stolu, u kterého vůbec neseděli, aniž by se pozastavovali nad tím, že kradou půllitr jeho majiteli před nosem a vyjdou s půllitry v rukou ven a ještě stihnou hlasitě pozdravit obsluhu. Venku před hospodou si rozlijí pivo do jednotlivých sklenic a vypijí ho, a pak přijde nejzajímavější a nejnepochopitelnější etapa celého jejich kradení půllitrů a to totiž ta, že vezmou ukradené půllitry a rozmlátí je o zem, do toho zazní zvony kostela a jim najednou patří celý svět. Bylo by ještě na dlouho, můj milý maďare, vyprávět vám, co všechno

92

tyto existence provádějí a vás určitě nebude bavit číst tolik o tak vzdáleném národu, ale vězte, že i vy s vaším rasovým hendikepem se jim můžete smát, stejně tak jako mně a stejně tak jako sám sobě. Už se s vámi budu muset rozloučit, neb zásobu informací, které jsem vám chtěl neodkladně sdělit, jsem vyčerpal a bude třeba další doplnit. Mějte se, můj milý maďare a koukejte se soustředit na věci důležité pro život. I když k čertu se životem, kdo to potřebuje S přáním dlouhého zdraví

ČÍSLO 5.

Otto Linhart

93

Samizdat

ČÍSLO 5.

Samizdat

94

Divadlo duchů Litvínovský mohykán Pokračování příběhu o kytaristovi „Zapomněl svoje jméno. Ztratil se v křovinách světa a splynul s nástrojem. Vobrazil celej tenhle svět, co nemá moře. Nikdo nezná jeho jméno a bez koruny v kapse se dostal...“ „Bez koruny v kapse, jo? A za co teda pije ten rum?“ přerušila Friedlův obdivný monolog černovlasá obrýlená slečna, na niž se už několik minut linuly výpary z Friedlova chřtánu. „Neblbni, Katarína, tady je první muzikant národním umělcem,“ doplnila ji tlumeně drobná nazrzlá slečna po její levici. „Na ruma, na ruma...“ zamyslel se dlouze Friedl. „Na ruma ho lidi normálně zvou.“ „A co vy děláte vůbec?“ zeptala se třetí ze slečen, jemně plnoštíhlá bledá bytost s chlapeckou čepicí. „Já?“ zeptal se Friedl, zatímco se škrábal na zarudlém hrudníku obrostlém šedivými chlupy, co s oblibou nechával vyčnívat zpod lyžařské mikiny, kterou nosil téměř neustále. „Já vám tu dělám společnost.“ Všechny tři slečny se celkem nuceně rozesmály. Friedl se smál s nimi. „Mám ho zavolat, kytaristu? Jestli chcete tak já ho zavolám. To je můj kamarád.“

„Dělejte si, co chcete, nám to stejně za chvíli jede,“ prohlásila obrýlená, nejvyšší ze tří slečen. Friedl pracně pootočil své podsadité tělo na židli a obrátil se na skupinku lidí u protějšího stolu. Skupina se sestávala z pěti mužů převážně v montérkách, kteří špinavými pracovními botami rytmicky podupávali po dávno zašlých parketách děčínské nádražky. Zdrojem tohoto rytmu byl pátý z mužů, zapáleně hrající na omlácenou kytaru, která byla přes svůj omšelý zevnějšek původcem překvapivě čisté melodie. Jejím majitel se zdál být stejně omšelým jako kytara sama. Hnědý tříčtvrťák, který nikdy nepamatoval lepší časy, byl posetý skvrnami, které může způsobit pouze nekonečná cesta bez zjevného cíle. Prořídlé odrostlé vlasy částečně zakrývaly obličej kytaristy tak, že mu od vedlejšího stolu nebylo vidět do tváře. Jeho posluchači mlčeli, podupávali, ťukali špinavými prsty o stůl a upíjeli z půllitrů. „Kytarista, pojď sem slečnám něco zahrát,“ zařval přes lokál Friedl. Muzikant, aniž by přestal hrát, upřel oči na Friedla, jemně pokynul hlavou ke svým čtyřem posluchačům u stolu a odmítavě zavrtěl hlavou. Všem třem přítomným slečnám při pohledu do kytaristových bledých očí na moment zamrazilo, ale bylo to zamrazení, které odezní ve vteřině, neboť jej přehluší zhuštěná

ČÍSLO 5.

95

Samizdat

asociace myšlenek. V případě tří přítomných slečen proběhlo toto přehlušení ještě rychleji, než by probíhalo u jiných lidí.

„Díky, ale nám už to pojede,“ řekla sebejistě obrýlená.

„Von teď hraje totiž... to von by nemohl přerušit song, žejo, to by zklamal svoje obecenstvo, žejo,“ otočil se Friedl zpátky na slečny. „To je dobře, že pijete pivo, to je dobře,“ vypadlo z něj po chvíli ticha.

„Ústečák jezdí se zpožděnim, holky, takže pokud jedete na Prahu, máte času víc než dost, to byste se tu nudily.“ „Vy ste nás poslouchal?“ zeptala se jemně plnoštíhlá. „Ne, proč?“

„A proč bychom jako neměly pít pivo?“ zeptala se Friedla nazrzlá. „Ne, jako že je to dobře... já jenom... neuražte se... neurazíte se?“ „To záleží na tom, co řeknete,“ odvětila obrýlená. „Já jen, že vypadáte tak jako... neurazíte se... že bych vás tipoval spíš... a nemyslim to špatně... to vůbec... spíš jako, že ste spíš jako vínko, dvojčičku a tak. Což je v pohodě... tak, žejo, já si dám taky vínko, někdy doma, když přijede brašule, nebo tak... jo?“ „My pijem víno... taky, ale ne tady,“ vypadlo z jemně plnoštíhlé. „Ne, tak jasně, mně de jen vo to, žejo, že ste takový kočky elegantní... ale dobře... dobře to je, že pijete pivo, jako my tady, žejo.“ Ke stolu se s věncem piv přiblížil postarší holohlavý mohutný výčepní. Jedno rovnou postavil před Friedla. „Ty sis zase přised, Richarde,“ pronesl hlubokým rezonujícím hlasem, kterým, jak se zdálo, na chvíli přerušil nakažlivý hudební rytmus. Další tři piva položil před slečny.

„Tak jak to, že víte kam jedem?“ doplnila kamarádku nazrzlá. Výčepní se pousmál. „To patří k práci. Kdyby vás Richard vobtěžoval, tak mi řekněte, jo, a já si ho přesunu jinam.“ „Tohle je Luděk,“ opilecky se zasmál Friedl. „To je taky můj kamarád. Já sem holkám vyprávěl vo našem kytaristovi.“ „Nevobtěžuj tady slečny, Richarde... Jak říkám,“ obrátil se na obrýlenou, „kdyby vám dělal problém, řekněte a já sundám támhle ze zdi tu pálku a vyženu ho ven,“ ukázal výčepní zbylými pivy na zeď nádražky, kde byla trofejně zavěšená golfová hůl. „Vy hrajete golf?“ zeptala se nazrzlá výčepního. „Ne. Tu mi tu nechal jeden černoch, co se vracel z turnaje.“ „To jako, že neměl na zaplacení?“ zeptala se jemně plnoštíhlá. „Ne, to jakože ho vyloučili kvůli tomu, že vohnul sudímu ženu a že teda na golf mrdá.“ „To vám řekl normálně česky, že na golf mrdá?“ optala se obrýlená

ČÍSLO 5.

Samizdat „Jo. Sem choděj většinou lidi, který uměj česky. Zaplatil, postavil se přede mě, prásknul tou pálkou vo stůl a řek: ‚Mrdám na to!‘ Takhle.“ „Tak my si teda ještě jedno dáme,“ pronesla nazrzlá. „To rád slyšim. A jak řikám, jakmile bude Richard moc vlezlej, stačí zavolat a já sundám pálku ze zdi.“ „Díky. Snad nebude potřeba,“ řekla obrýlená. „Luděk je fajn kluk,“ pokračoval Friedl v proudu svých myšlenek. „Vy si možná myslíte, když se díváte na tu golfovku, že von hraje golf, jo... ale vono to tak není.“ Slečny se začínaly drobně pohihňávat na Friedlův účet.

96

„Hele, dohrál. Tak já ho zavolám sem ne, to je holky hrozně fajn chlapík, kytarista, to je můj kamarád... von prošel svět a dokonce i mudžahadínům hrál ty naše... hej, kytarista! Pocem.“ Kytarista se u záchodových dveří otočil na Friedla. „Moment,“ řekl tlumeným chraplavým hlasem. Pak vešel do dveří. Teprve tehdy si slečny mohly všimnout skutečnosti, že je kytarista až překvapivě vysoký. „Normálně mudžahadínům v Indii hrál ty naše,“ pokračoval Friedl. „Mudžhadíni jsou v Afghánistánu,“ prohlásila jemně plnoštíhlá. „Nebo v Afghanistánu...vy ste vzdělaná...vy určitě studujete...“

„To se tady u nás jednou zastavil takovej Abebe Bikila a ne jako, že by neměl na zaplacení, ale že jako už nebude hrát a nechal tady tu hůl Luďkovi a von to ten Bugundu řek úplně normálně česky, jako kdyby byl vocať.“

„No.“ „Co studujete?“ „Sociologii,“ odpověděla jemně plnoštíhlá.

„My víme. Teď nám to řekl,“ řekla povýšeně jemně plnoštíhlá.

„Jo, tak to jo, to je dobrá věc tahle sociologie,“ pokračoval Friedl za neustálého škrábání na hrudníku.

„No jo, jasně. Hehe... Vždyť vy už jste tu úplně jako doma. Pivo tu s náma pijete, žejo...“

„A vy?“ zeptal se nazrzlé.

Kytarista úderným rifem ukončil skladbu. Namísto potlesku se mu od jeho čtyř posluchačů dostalo uznalého ticha s lehkým pokýváním hlavou. Nevypadalo to, že by to kytaristu nějak trápilo. Kopnul do sebe rum a chraplavě svému stolu poděkoval. Zvednul se a s kytarou v ruce zamířil k záchodům.

„Já design. To je něco jako...“ „Já vim, co je to design,“ přerušil ji Friedl. „Nejsem blbej, ne. Sem taky studoval ne. A vy?“ zeptal se obrýlené. „Já makroekonomii,“ odpověděla. „Tak to ste chytrý holky, to jo jako.“

ČÍSLO 5.

97

Samizdat

Kytarista se mezitím vrátil ze záchodů.

„Tak nalaď,“ prohlásil.

„Kytarista, pocem, já ti zaplatim rumajzlika,“ zařval opile Friedl směrem k záchodům. Kytarista se šouravým krokem přiblížil k volné židli a usedl. „Copak, Richarde?“ zeptal se chraplavě. „Chceš Katapulty?“ otázal se rezignovaně. „Ale Katapulty teď ne. Něco tady pro holky zahraj,“ odpověděl Friedl. Slečnám se díky přítomnosti kytaristy, jenž byl obdobně zanedbaný jako Friedl, zřetelně ulevilo. Friedl svým přístupem, vzezřením a tělesným pachem přece jen u přespolních vzbuzoval o něco větší odpor, než kytarista. „Sem holkám zrovna řikal, jak si hrál mudžahadínům.“ „Vy jste hrál mužehadínům?“ zeptala se obrýlená. „Ne,“ řekl kytarista.

„Tak dobře,“ snažila se nazrzlá neztrácet sebejistotu. „To sou studentky tohle,“ dýchl Friedl kytaristovi. „To bylo dobrý, co jste hrál,“ pronesl obrýlená, aby řeč nestála, zatímco se nazrzlá snažila naladit kytaru. „Kytarista, řekni tady holkám, jak se ti podařilo rozbrečet starostu, řekni,“ prosil Friedl. Kytarista mlčel a nehnutě sledoval nazrzlou, jak se snaží naladit nástroj. „Vy tady hrajete s nějakou místní kapelou?“ zeptala se kytaristy jemně plnoštíhlá. „Ne. Já hraju sám. S kapelou by to asi nešlo,“ odpověděl kytarista. „Proč ne?“ zeptala se obrýlená. „Když se víc lidí snaží hrát pohromadě, omezujou tim sami sebe,“ řekl kytarista stále hledící na snahu nazrzlé.

„Nekecej...von kecá...von je jenom skromnej. Tak komu si to hrál,“ pokračoval Friedl.

„Tak vždyť jste místní, tady musíte mít v Děčíně nějakou kapelu, ne?“ pronesla jemně plnoštíhlá.

„Hodně lidem,“ odvětil kytarista. „Potřeboval byste naladit,“ řekla nazrzlá.

„Nejsem místní.“

Kytarista si prohrábl ustupující hřívu prošedivělých vlasů a zhluboka se zadíval nazrzlé slečně do očí. Mrazení na týlu nazrzlé slečny bylo teď už znatelné. V momentě, kdy byl už oční kontakt na hranici společenské přijatelnosti, podal nečekaně kytarista nazrzlé slečně omlácenou kytaru.

„Ale to víš, že si náš. To víte holky, že je náš. To je děčínská legenda tohle. Náš kytarista, žejo. Luďku, jednoho rumajzlika pro mě, jednoho pro kytaristu a tři tadyhle pro slečny,“ zařval Friedl na výčepního.

ČÍSLO 5.

Samizdat „Ne, děkujem, to nemusíte,“ odvětila obrýlená. „Ale, coby ne, takový krásný holky chytrý, si dáte s náma rumajzlika, ne.“ „To nejde. Vy to máte celý uvolněný. To nejde naladit,“ prohlásila po marném snažení nazrzlá. „Umíte něco od the Smiths?“ zeptala se. „Kdo to je?“ optal se kytarista. „No Morrissey a tak,“ odpověděla nazrzlá.

98

hloubek vlastních půllitrů. Tři přítomné slečny poléval studený pot, ale neměly šanci se otřást zimou. Jenom výčepní za pultem stále pokračoval v točení piv, jakoby ani kytaristovu melodii neslyšel. Když kytarista dohrál, bylo v nádražce už úplné ticho. Prázdnotu, kterou vyplnil dozvuk melodie, přerušily až brzdy vlaku. „Co jsem vám říkal,“ pronesl Friedl po chvíli hlasem až děsivě střízlivým a hodil do sebe panáka rumu, který mu mezitím výčepní přinesl. „Odkud jste proboha?“ zeptala se obrýlená.

„Neznám,“ řekl kytarista. Teprve, když se mu kytara dostala zpátky do rukou, přestal tak strnule nevraživě hledět na nazrzlou slečnu a celé tělo, jako by se mu uvolnilo. Záda se mu nahrbila a ze zdánlivě děsivého člověka se stal opět panoptikální exemplář hospodského kytaristy.

„Už ani nevim. Někdo s mým tělem odněkud pocházel, ale už se na něj určitě zapomnělo.“ „Kdo vás to naučil, tuhle věc?“ zeptala se jemně plnoštíhlá. „Ďábel.“ Nazrzlá slečna se ironicky zasmála.

„Vidíte, holky, von je totiž tim nástrojem,“ řekl Friedl. Kytarista začal hrát. Snad proto, aby přerušil další Friedlovy už značně opilé řeči. Byla to jedna z kytaristových melodií, které si šetřil pro okamžiky pohnuté a zdánlivě nepřátelské, melodii, která nechávala lidi ztichlé, zbavovala je myšlenek, stavěla je do role člověka pronásledovaného vlky, kterému vstoupila do cesty útěku propast. Melodie nejen, že konsternovala všechny tři slečny, ale i opilého Friedla, jemuž vrásčité pytle pod očima začaly vlhnout slzami strachu. Čtyři muži u vedlejšího stolu upustili od konverzace a zůstali hledět do

„Dobrý, dobrý,“ prohlásila. „Fakt znáte svoje publikum, lidi tady z toho musej bejt úplně odvařený, se nedivim, že vás tady místní tak žerou. To si člověk musí ty posluchače vychovat, co? Jak dlouho jste tu vůbec?“ „Přesně nevim. Asi druhou zimu. Luděk bude vědět,“ odpověděl kytarista. „Luděk, Luděk, to je taky můj kamarád. Luďku, ještě rumy,“ navázal Friedl. „Luděk to tu dal všechno dohromady, žejo, Luďku. Vidíte támhle ten obraz?“ ukázal Friedl na

ČÍSLO 5.

99

Samizdat

krajinomalbu nad vchodem. „To namaloval Luďkův švagr. Švára to byl, žejo, Luďku.“ „Hlavně mě, Richarde, nenuť sundavat pálku,“ opáčil výčepní zpoza baru, aniž by zvednul oči od natáčeného půllitru. „A to si nemůžete pořídit lepší kytaru, která by aspoň šla naladit? Když tak často hrajete,“ zeptala se nazrzlá. „Mistr nehraje jenom často, mistr hlavně hraje skvěle,“ přerušil otázku Friedl. „Ne, tohle je moje kytara.“ „Jasný, a určitě vám ji dal umírající táta na smrtelný posteli a zachroptěl ‚je tvoje synku‘,“ řekla přezíravě nazrzlá. „Nevim, jestli by měl můj táta čas zachroptět něco takovýho předtim, než mu byt vylítnul do vzduchu,“ odpověděl kytarista. „My se vomlouváme,“ řekla obrýlená. „Lenko, ty vole, neblbni.“ „V pořádku,“ odvětil kytarista. Jemně plnoštíhlá slečna mezitím vytáhla telefon a začala zřejmě odpovídat na esemesku.

„Kytaro, máš tady přání,“ zavolal od druhého stolu výčepní, který tam zrovna pokládal další pěnou přetékající půllitry. Zdálo se, jakoby se osazenstvo u vedlejšího stolu bálo oslovit kytaristu samo. „Už jdu,“ řekl kytarista. „Dámy, bylo mi ctí.“ „Počkej, kytarista, kurva, slečnám snad eště něco zahraješ, ne?“ chytil kytaristu za rukáv kabátu už značně opilý Friedl. „Mám tu další přání, sorry, Richarde.“ „Počkej, vole,“ kytarista se zatím začal vzdalovat šouravou chůzí k vedlejšímu stolu. „Tak to vypadá, že jsem tu na vás zbyl sám, slečny,“ řekl Friedl a výrazně si poposunul židli blíž k obrýlené slečně. „Tak jí, prosimtě, hlavně napiš, aby mu pak ubrečená nepsala hned potom, co se jí udělá smutno,“ snažila se nazrzlá pokračovat v načaté konverzaci s jemně plnoštíhlou stále zahleděnou do telefonu. „A to mi, slečno, vysvětlete, jak to, že vy jste tak pěkná,“ dýchl na obrýlenou slečnu zpocený Friedl a vjel jí chlupatou rukou pod sukni.

„No, konečně,“ řekla po chvíli. „Kdo píše?“ zeptala se jí obrýlená, zjevně proto, aby se řeč dostala jinam od nervózní konverzace s kytaristou. „Mája, vypadá to, že se s tim blbem už rozešla, konečně,“ odpověděla jemně plnoštíhlá.

„Co blbneš!“ zařvala obrýlená naštvaně a rychle se zvedla. Ostatní dvě slečny měly konsternovaný výraz v očích a i jemně plnoštíhlá zvedla oči od displeje telefonu. „Co bych blbnul, já neblbnu. Já za to nemůžu, vy jste strašně krásná,“ hájil se Friedl.

ČÍSLO 5.

Samizdat „Seš normální?“ zeptala se vyděšeně obrýlená. „Ne, já sem romantik,“ pronesl chlastem oteklý Friedl a zvířecky začal vypínat ruce směrem k pasu obrýlené. Oči zbylých dvou slečen se marně snažily pohledem najít výčepního, což se ani jedné nedařilo. Pět mužů u vedlejšího stolu nevypadalo, že by je události u stolu slečen nějak zajímaly. Nezdálo se, že by byl výčepní v dohledu. Teprve ve chvíli, kdy už chytal Friedl obrýlenou slečnu okolo pasu a ona vyjekla, mohutné ruce vrazily lesklou golfovou hůl Friedlovi pod krk. Osoba za ním stojící ho strhla ze židle, ale díky holi hned donutila postavit se na nohy. Friedl řval. Výčepní takto chyceného Friedla zády táhnul k východu. Slečny se ani nepohnuly. „Richarde, já tě varoval sakra,“ říkal celkem klidně, přesto dost hlasitě výčepní Friedlovi do ucha. „Kruva, ty svině! Pusť mě! Pusť mě, ty hajzle! Luďku! Neser mě. Pusť mě! Já tě zabiju! Ty šmejde!“ Výčepní rozrazil zády vchodové dveře a teprve před hospodou uvolnil Friedla z golfového sevření. Obrýlená se s třasem posadila. Kytarista začal hrát starý italský vojenský pochod. „Ty hajzle! Co si vo sobě myslíš! Si myslíš, že sem eště někdy přídu! Na to můžeš zapomenout, ty plešatej ubožáku. U mě seš mrtvej! Ty svině jedna! Co to má bejt. Jau! Já na tebe zavolám fízly, ty hovado! Policie! Policie!“

100

začaly ztrácet v hluku nádraží. Výčepní se vrátil do nádražky, golfovou hůl v levé ruce. Pravou za sebou zabouchnul dveře. „Jste v pořádku?“ zeptal se obrýlené. Obrýlená slečna mlčky kývla a opatrně se posadila. Výčepní vrátil golfovou hůl zpátky na zeď, po čemž donesl slečnám další tři piva. „To máte na účet podniku.“ „Ne, my musíme stihnout ten vlak,“ odporovala výčepnímu nazrzlá. „Vopravdu? Když von se tam někde venku potuluje a nasraně nadává? Počkejte si na další, někdo z chlapů vás tam pak dovede.“ „Tak dobře,“ vypadlo z obrýlené slečny. Obě její kamarádky se na ni dívaly nechápavě. Obrýlená se mezitím žíznivě chytla čerstvě natočeného piva. „Ty krávo, tak tohle volám Máje,“ reagovala hned nadšeně na celou událost jemně plnoštíhlá. Výčepní se mezitím vrátil za pípu. Kytarista pokračoval ve hře. „Neublížil jste mu moc?“ zakřičela zlomyslně přes nádražku na výčepního nazrzlá. „Zejtra v poledne je tu jako na koni a bude mi tu klečet a řvát, ať mu to vodpustim,“ odpověděl jí výčepní. „To máte asi na denním pořádku co?“ pokračovala nazrzlá. Výčepní kývnul hlavou.

Zvuky a nadávky Friedla linoucí se z otevřených dveří se postupně

ČÍSLO 5.

101

Samizdat

„Čau. Mája, to neuvěříš, co se nám teď stalo. Ne, normálně, sedíme v nádražce ne,“ řvala jemně plnoštíhlá slečna do telefonu, aby překřičela kytaristův pochod. Celkem obstojně se jí to dařilo. „Ježiš, coje, ne, Májo... Májo, neblbni, nebreč. Ne, nebreč,“ pokračovala. Ostatní dvě slečny se na telefonující jemně plnoštíhlou starostlivě dívaly, jakoby se chtěly do telefonní konverzace zapojit. „Májo, vyser se na něj. Nebul! Nebul, doprčic. Dyť je to čůrák, vždyť to víš. Ale vždyť je to zhulenec pitomá. No co, tak se zase vodplazí do toho skvotu svýho smradlavýho, dyť tě stejně jenom využíval. Nebreč, ty káčo. “ „Řekni jí, že kdyby se ho eště držela, tak tam skončí taky,“ napovídala jemně plnoštíhlé nazrzlá. „Počkej, Májo, já pudu na záchod, já tě tady blbě slyšim. Ne, ven ne. Ven nemůžu, já ti to vysvětlim potom.“ Jemně plnoštíhlá odešla s telefonem na záchod. Kytarista pokračoval další skladbou.

V ten moment se stalo něco, co atmosféru v nádražní hospodě zcela narušilo. Něco mnohem neobvyklejšího, než když výčepní vyhazuje štamgasta. Něco mnohem neobvyklejšího, než cokoli, co by si místní dokázali představit. Melodie, kterou vyluzovala kytara, se náhle přerušila. Poprvé po pěti letech, co se starý omšelý strunný nástroj dostal kytaristovi do rukou, přetrhl hudebník strunu. Překvapivě se ale ani nesnažil načatou melodii dohrát. Namísto toho otočil hlavu směrem ke stolu, kde seděly zbylé dvě slečny. Oči paralyzovaně upíral k ústům obrýlené slečny. V bledých očích mu probíhal nepojmenovaný vnitřní boj, kde žádná z armád neví, na jaké straně stojí. Výčepní za pípou k překvapení štamgastů zůstal stejně strnulý, zatímco mu pivo přetékalo přes okraj natáčeného půllitru. Místo toho, aby nechápavě hleděl na slečny, upíral svůj zrak na kytaristu. „Co je?“ zeptala se po chvíli trapného ticha obrýlená kytaristy. Ten na ni ještě chvíli hleděl. Atmosféra v nádražce by se dala krájet. „Nic, promiňte,“ řekl nakonec a opřel kytaru o stůl.

„To je takový hovado,“ řekla nazrzlá. „A prosimtě, proč von jako žije v tom skvotu, to je jako nějaká punková zhulenecká póza, nebo co,“ zeptala se nazrzlé obrýlená. „Ne, tak fotr vod něj nějak vodešel kdysi a matka ho vyhodila z baráku,“ odpověděla jí nazrzlá. „To je debil, ten Balabán,“ odvětila obrýlená.

„Pánové je mi líto, já nemám náhradní strunu,“ řekl přísedícím. „To snad nevadí, ne,“ řekl jeden z nich. „Vadí, pardon, chlapi,“ odvětil kytarista a otočil se na výčepního, který už se začínal vzpamatovávat. Nebylo to pro něj snadné. Kytarista pro něj vždycky byl záhadou, obzvlášť co se týkalo umělcovy minulosti. Nějak zevrubně jí nikdy

ČÍSLO 5.

Samizdat

102

nezkoumal. Teprve teď mu začalo něco docházet. „Mám ti dát dvojitýho ruma, Kytaro?“ zeptal se výčepní. „Prosím,“ reagoval na jeho nabídku kytarista s neobvyklým tónem v hlase. „Nechceš taky pivo?“ optal se výčepní. „Jestli můžeš...“ „Napiš to na mě, Luďku,“ řekl jeden ze štamgastů. Kytarista do sebe kopnul dvojitého ruma. „Nechceš k těm holkám eště přisednout a voptat se na něj?“ zeptal se kytaristy výčepní. „Jak... jaktože... copak...“ zakoktával se kytarista. „Promiň, Luďku, já furt zapomínám, že seš v tomhle profík. Tak teď už to víš,“ pokračoval. „Kytaro, to je hezký, ale nevodpověděls mi na otázku,“ řekl výčepní. „Já... ne. Nevim,“ řekl kytarista. „Mimochodem, co bych měl vědět? Akorát teď už vim, jak ses menoval dřív, že seš z Prahy a že máš syna.“ „Dej mi to pivo. Nechci vo tom mluvit. Prosim, neptej se mě,“ odvětil mu kytarista. „Víš co, vem si samotáře, jestli chceš bejt sám.“ „Dík.“

Samotář, byl malý trojúhelníkový stolek za barem s výhledem na nádraží. Teď uprostřed noci z něj krom příležitostných světel nebylo nic vidět. Uběhla hodina, během které se slečny sebraly a vyrazily směrem na Prahu v doprovodu jednoho ze štamgastů. Během svého odchodu postupně očima každá ze slečen vyhledávala kytaristu, ale mohly spatřit pouze jeho záda. Výčepní mlčky před kytaristu položil krabičku cigaret. Ten si hned připálil bez poděkování. Nevypadalo to, že by tato skutečnost výčepního nějak trápila. Tři ze štamgastů pak nechali nějaké peníze před kytaristou, který stále mžoural z okna pohroužen do svých myšlenek.

Bylo tomu už víc jak pět let, co kytarista zapomněl svoje jméno a splynul s nástrojem, který se stal smyslem jeho života i jeho vlastním prokletím. Po třech letech nepřetržité cesty a hlavně poté, co se rozhodl, že žádná z jeho cest už nepovede přes hlavní město, se vypravil směrem na severovýchod. V děčínské nádražní hospodě se zastavil jenom na skok, aby vydělal pár korun na jídlo. Štamgasti si ho oblíbili, nejvíc ale Luděk, který pro něj tehdy byl jenom anonymním výčepním. Ten večer ho nechal Luděk přespat mezi sudy. Když si ráno kytarista oblékal kabát, aby vyrazil na cestu, všiml si Luděk krvavé skvrny na kytaristově košili v místě pravé lopatky. Podařilo se mu kytaristu přesvědčit, aby si od něj ránu nechal vyčistit a zůstal ještě jednu noc. Během doby, kdy kytaristovi Luděk čistil a zašíval ránu, vytáhl

ČÍSLO 5.

103

Samizdat

z ní dvě nebo tři larvy. Luděk nekladl otázky. Luděk nikdy nekladl otázky. Nádražku spravoval sám. Bral práci výčepního jako poslání. Nejen díky svému mohutnému téměř dvoumetrovému tělu, měl respekt po celém nádraží. Když se kytaristovi začala rána hojit, Luděk ho ještě zesláblého posadil na jednu z židlí v nádražce, vrazil mu kytaru do ruky a řekl jen: „Hraj.“ To byla jediná věc, které byl kytarista schopen, a očividně pouze to stačilo. Luděk ho nechával zadarmo přespávat mezi sudy. Nikdy by ho ani nenapadlo si pomyslet, že by kytarista mohl něco ukrást. Luděk byl přece jenom hospodským, měl na lidi čuch. Rumy kytaristovi platil sám, ale mnohem častěji hosté. Kytarista příliš nemluvil, a když už, tak jenom o hudbě. Jednou denně před kytaristu postavil Luděk polévku, o svátcích guláš. Když nebyli v nádražce hosté, kytarista často čítával noviny. Luděk, po očku sledující články, které kytarista pročítal, si později z kytaristova soustředění na jednotlivé odstavce, dával dohromady teoretickou cestu, kterou se musely ubírat kytaristovy kroky předtím, než skončil v děčínské nádražce. Vzhledem k tomu, že Luděk obhospodařovával jak bar, tak kuchyň, neměl moc času na to povídat si s hosty. Tuto skutečnost pak kompenzoval u kytaristy. Kytarista většinou poslouchal, patřilo to k jeho osobě. Luděk často mluvil o své bývalé ženě, která se přestěhovala za jakýmsi inženýrem do Ústí nad Labem.

jiný život krom hospody a občasných dlouhých monologů, jimž byl kytarista jediným posluchačem. Krom štamgastů, kteří se Luďka zároveň dost báli, neměl Luděk jiných přátel. Často mluvil o svém švagrovi na Mostecku.

„Všechny vlasy mi kvůli tý mrše vypadaly. Sáhni si,“ říkával kytaristovi častokrát. Kvůli kytaristovi a lidem, kteří si jej přišli poslechnout, měl Luděk mnohem větší obrat. Luděk neměl

Ať už si to kytarista přiznával, nebo ne, za ty dva roky, co prakticky nevylezl z nádražní hospody, nesmírně zlenivěl. Možná za to mohla pomalu se hojící rána, možná dluh Luďkovi, ale až na pár

„Co nechápu, je tohle, jasně chápu, že si člověk chce založit vinárnu, chápal bych i, že švára žije s chlapem, ale na Mostecku? Na Mostecku, Kytaro? To já zkrátka nikdy nepochopim. Ale vono to vlastně dává smysl, člověk by chtěl vobsluhovat v něčem čistym jako je vinárna, když už žije na Mostecku.“ Luděk mluvil o svém švagrovi víc než často. „Bratr, Kytaro, ti bodne kudlu do zad a ty, Kytaro, nemůžeš dělat nic, protože je to, doprdele, bratr. Fotr, ten na tebe bude vždycky koukat jako na něco nižšího. Úloha bratrance je od toho, aby se s tebou furt porovnával, ale švára, Kytaro, to je jedinej spravedlivej příbuznej. Věříš, Kytaro na přátelství švárů?“ „Věřim,“ říkával mu kytarista. „To seš jeden z mála, a proto sem rád, že tu se mnou seš, Kytaro, proto si tě můžu vážit.“ Ve skutečnosti za celé dva roky, co byl kytarista v děčínské nádražce, se Luďkův švagr nikdy neobjevil. To neměnilo nic na tom, že mu Luděk po večerech psal dlouhé dopisy a mnohdy dopisy od svého švagra kytaristovi nahlas předčítal za hlubokého smíchu.

ČÍSLO 5.

Samizdat výjimek se ani nešel projít po Děčíně. Ve skutečnosti neměl kytarista nejmenší ponětí, jak vlastně okolní město vypadá. Sluneční svit pronikající okny nádražky mu vystačil k tomu, aby věděl, že okolní svět stále existuje. Zvuky vlaků kytaristu často navracely zpátky k jeho zážitkům z cest. Aniž by si to chtěl připustit, zdálo se, že kytarista našel domov. Někdy se stávalo, že Luděk ráno přišel otevřít hospodu s úsměvem od ucha k uchu. Kytarista už pak poznával, že předchozí noc se Luďkovi podařilo dostat do postele nějakou dámu. „Jednu věc ti, Kytaro, řeknu. Nikdy nesmíš podceňovat sílu hlasu. Tvůj hlas musí bejt hlásná trouba, a když je, tak mu odolá málokterá. A když pak vona vzdychá tak ty musíš vzdychat s ní, ale né vzdychat, ale řvát. Vona pak řve víc a užije si to vo to víc. Proč ty, Kytaro, vůbec nezpíváš, když hraješ?“ „Nemám na to hlas.“ „Každej chlap má hlas, Kytaro, každej, jinak bychom museli zblbnout.“ Luděk nikdy nevyzvídal. Když se jednou s kytaristou po zavíračce opili, uvolnil se kytarista a společný životní smutek s Luďkem sdílel vyprávěním o zážitcích, které prožil na cestách. Až na povídání o kytaristově slečně, které chyběla ruka, se nejednalo o nic, podle čeho by mohl Luděk odhalit detaily kytaristovy minulosti. „Hlavně tuhle historku, Kytaro, nikdy neříkej žádný dámě, jinak tě majzne popelníkem po palici.“

104

V onen zimní večer, kdy Luděk po stopadesáté vyhodil ožralého Friedla na chlad a mráz, kdy poprvé ve svém životě beze jména kytarista přetrhl strunu, zjistil ze situace Luděk nejdůležitější detaily kytaristova předchozího života. Zbytek toho večera strávil kytarista pohroužen do svých myšlenek na několik hodin. Když se Luděk chystal zamknout, otočil se ve dveřích na kytaristu. „Chceš si vo tom promluvit, Kytaro?“ Kytarista zády k Luďkovi jen zakroutil hlavou. Když se ráno Luděk objevil, první co spatřil, byl obal na kytaru položený na jednom ze stolů nádražky. Kytara byla už zjevně uvnitř. Bylo to poprvé za dva roky, co Luděk spatřil obal na kytaru jinak než jako kytaristův polštář. Kytarista stál u baru, ruku měl na něčem položenou. „Přiznám se ti, Kytaro, že jsem tak trochu doufal, že tenhle den nepřijde. Myslíš to vážně?“ zeptal se. „Jo. Luďku, řikal sem si, že by bylo nejlepší, kdybys u toho nebyl, ale bylo mi blbý se nerozloučit. Kdy jede ústečkák, prosim tě?“ zeptal se kytarista. „Neřikals mi kdysi, Kytaro, že tvoje cesty povedou všude, jenom ne přes Prahu,“ řekl Luděk, zatímco narážel první sud. „Jo, ale nejsem si furt jistej, jestli tam chci jet.“ „Neblbni, Kytaro, furt seš v šoku, já bych byl taky, kdyby se jednalo o syna.“ „Jenže ty nemáš syna.“

ČÍSLO 5.

105

Samizdat

„A tys do včerejška neměl taky. Nejseš ty, Kytaro, náhodou celostátně hledanej?“ pokusil se Luděk o vtip.

„Koukej si je vzít, to bys mě, Kytaro, nasral.“

„Kdybych byl, nepřišel bys na to už náhodou?“ „Na tom něco je. Ale teď vážně, nejezdi do Prahy, nejseš na to připravenej. Dyť si byl dva roky v teple, nemůžeš se do toho vrhnout takhle po hlavě.“ „Luďku, já ti strašně děkuju, ale už jsem tu moc dlouho.“ „Víš, že se můžeš vždycky vrátit.“ „Díky moc, ale jsou některý věci, který pojej minulej život s tim současnym a s tim já teď musim něco udělat. Tohle je pro tebe,“ podával kytarista Luďkovi obálku. „Jestli to vopravdu myslíš vážně, ústečák ti jede za dvě minuty.“ „Ahoj, kamaráde,“ objal kytarista Luďka. Přes bar na něj stěží dosáhl. Pak zmizel ve dveřích. Luděk otevřel obálku poskládanou z jednoho jídelního lístku. Když kytarista nastupoval do vlaku na Ústí stíně si oči před ranním světlem ještě zesíleným okolním sněhem, ozval se za jeho zády hluboký hlas: „Kytaro, ty zmetku, stůj!“ V triku za ním přes nádraží běžel Luděk. V ruce obálku. Doběhl ho před vagónem. „Ty pitomče, za cos to ty dva roky žil, vždyť tady musí bejt minimálně patnáct litrů. To nemůžu přijmout.“ „Sou tvoje, Luďku.“

„Nechci je, Luďku, co bych si na nich vzal. Ty bankovky stejně vypadaj všechny stejně,“ řekl kytarista a nastupoval do vagónu. Luděk ho popadl za kabát a strhnul dolů. „Takhle ne, chlape,“ řekl. Vytáhnul z obálky dvě dvoustovky a přidal k nim útržek dalšího z jídelních lístků. „Vem si aspoň na cestu, nebo ti dám přes hubu. Tohle je adresa mýho šváry v Litvínově. Jestli ti můžu radit, nejezdi rovnou do Prahy, zastav se nejdřív u něj.“ „Dobře, díky,“ přijal kytarista požadované. Luděk mu naposledy podal ruku a vhodil ho i s kytarou na schůdky vagónu. Když se Luděk vracel zpátky do nádražky, měl pocit, že zaslechl z vlaku rytmickou kytarovou melodii.

Kytarista seděl v hale Hlavního nádraží Ústí nad Labem. Zjistil, že nemůže pokračovat v cestě s přetrženou strunou. Po dlouhém hledání ve zmrzlém Ústí narazil na hudebniny a koupil jich hned několik. Když o dvě hodiny později čekal na rychlík na Prahu, pocítil neodvratný pocit nekonečného strachu z cesty zpátky ke kořenům svého bývalého života. Namísto rychlíku na Prahu tak na poslední chvíli nastoupil do vlaku směrem na Teplice. U průvodčí ve vlaku si stanovil za cílovou stanici Litvínov.

ČÍSLO 5.

Samizdat Jestli byla kytaristovi v Děčíně zima, na kterou už dva roky nebyl zvyklý, nebylo to nic ve srovnání s Litvínovem. Město vypadalo stejně, jako mu ho Luděk ve svých dlouhých nočních monolozích popisoval. V ten moment začal pochybovat i o tom, jestli tu vůbec Luděk někdy byl. Kytarista se zeptal jedné stařenky, která se vší silou snažila udržet na ledovce, na směr do ulice, kterou mu Luděk napsal na útržek jídelního lístku. „To půjdete tudy rovně, dokud neuvidíte kapli, pak doprava a třetí doleva, nemůžete to minout. Za kým jdete, mladý muži?“ „Hledám tam švagra mýho kamaráda,“ odpověděl jí kytarista. „Tak to jo... já sem si myslela, když tak koukám na ten váš futrál, že budete hrát těm buzerantům, co tam maj vinárnu.“ „Buzerantům?“ zeptal se kytarista. „Jo, prasata, hnusný,“ odplivla si stařenka. Kytarista nechal stařenu stařenou a vydal se cestou k vinárně. Když se k inkriminovanému místu konečně dostal, samotné místo ho překvapilo. Vinárna nevypadala vůbec tak, jak si ji představoval. Mezi činžovními domy se vyjímala sněhově bílá patrová budova s proskleným přízemím. Odtud vycházelo teplé světlo, přes sklo si kytarista všiml velmi decentně oděných lidí, většinou mladých a většinou mužů. Nad vchodem byl z neonů vyroben veliký hrozen. Kytarista vešel dovnitř. Vinárna byla důkladně vytopená. Když si otíral boty o rohožku, zjistil, že jsou na něj upřené oči všech přítomných.

106

Skutečně do prostoru vinárny nezapadal. Všichni přítomní měli precizně upravené vlasy, čisté drahé oblečení a před sebou dvoudecky vína všeho druhu. Vinárna byla nekuřácká, což byl po dvou letech v zakouřeném prostoru pro kytaristu nezvyk, taky především kvůli tomu, že z reproduktorů vyhrávala elevator music. Zpoza baru vyšel vstříc kytaristovi asi třicetiletý muž s gelem ve vlasech v čisté bílé košili. Parfém onoho muže kráčel dva metry před ním. „Dobrý den, hledáte někoho?“ prohlédnul si kytaristu odspoda nahoru. „Ano, hledám...“ podíval se kytarista na útržek jídelního lístku. „...Patrika.“ „Jóó? “ zeptal se muž velmi překvapeně. „A co mu chcete?“ zeptal se. Oči všech přítomných se upíraly na kytaristu, všichni naslouchali probíhajícímu rozhovoru. „Jedu od jeho švagra, říkal mi, abych se tu zastavil,“ odpověděl kytarista. „Hmmm... no, co s váma mám dělat, tak se zatím někam posaďte,“ řekl muž zamyšleně. Kytarista se rozhlédl po podniku. Všechny kulaté stolky byly obsazené, dvěma muži a více. Jediné dvě přítomné ženy seděly u baru, obě zahleděné do telefonů. Muž si všiml kytaristových rozpaků a naklonil se k jednomu ze stolů, kde seděli tři vysoce estetičtí mladíci. Na něco se jich tlumeně

ČÍSLO 5.

107

Samizdat

zeptal. Kytarista odpovědi jednoho z mladíků nerozuměl.

„A co hrajete, jestli se můžu zeptat,“ řekl Antonín.

„Tak si sedněte tady ke klukům. Jim to nevadí,“ řekl kytaristovi. Kytarista měl pocit, že „jim to nevadí“ bylo mířeno na kytaristův hospodský odér.

„Tak od všeho trochu,“ odpověděl kytarista.

„Já uvidim, jak na tom Patrik je. Co si dáte?“

„Hm, to je škoda, že jste tu nebyl předevčírem, byl tu výbornej flamencovej hudebník, bylo to úplně neskutečný,“ řekl Antonín. „Hrajete taky flamenco?“ zeptal se.

„Cokoliv,“ odpověděl kytarista.

„Co to je?“ zeptal se kytarista.

„Takže dvojčičku, jo...“ Muž se vzdálil do místnosti za barem.

„Takže asi ne,“ řekl po chvíli trapného mlčení Jakub. Všichni tři mladíci se rozesmáli.

„Přisedněte si,“ řekl kytaristovi jeden z mladíků. „Já jsem Honza,“ pokračoval. Ostatní dva mladíci se představili jako Jakub a Antonín. Po podání rukou si všichni sedli tak, aby seděli co nejdál od kytaristy. „Jozífek říkal, že jste známý Patrikova švagra,“ řekl Honza „Je to tak,“ řekl kytarista. „To si nechte pro sebe jo, ale ono se zdá, že někdy, když mluví Patrik vo svým švagrovi, tak na něj Jozífek trochu žárlí,“ vypadlo hned z Jakuba. „Ale přitom je Patrikův švagr hetero, ne?“ zeptal se Antonín. „Jo, je to tak,“ odpověděl kytarista. Nebyl na takovýhle typ rozhovoru zvyklý. „Vy tady někde hrajete?“ zeptal se Honza. „Teď zrovna ne,“ řekl kytarista.

Třicetiletý muž, kterému mladíci říkali Jozífek, se vrátil zpoza baru s dvěma deci bílého vína, které postavil před kytaristu. „Patrik je teď na telefonu, ale říkal, že tu bude za chvíli, tak se zatím napijte.“ Kytarista si přihnul z dvoudecky. Tři mladíci se po sobě podívali přezíravým pohledem nad způsobem kytaristova pití vína. Když kytarista odložil skleničku zpátky, zjistil, že nad ním Jozífek stojí a decentně kroutí hlavou. „Moc dobrý,“ řekl kytarista Jozífkovi. „To rád slyšim,“ řekl Jozífek pohrdavě a odešel zpátky za bar. Následovala další chvíle trapného ticha. „Než jste přišel, my jsme zrovna řešili vraždy těch konfidentů, četl jste o tom?“ zeptal se po chvíli Honza. „My sme to právě řešili, jestli je to tolik let po revoluci jako správně,

ČÍSLO 5.

Samizdat že je někdo likviduje, nebo ne,“ pokračoval Jakub. „Ale to je to samý, co sem vám řikal už před tím, dneska už to estébáci nejsou, dneska maj rodiny a je to za nima. Už je to promlčený, stejně se dá jednoduše dohledat, co byli zač a tenhle obecnej odpor by měl vystačit, ne je střílet a podřezávat, to by si ty vrazi měli uvědomit,“ oponoval Antonín. „Ale vem si, kolika lidem zničili život, takovýhle věci pak v člověku klíčí,“ doplnil Jakub. „Ne, Jakub má pravdu, obzvlášť kvůli tomu, že tyhle lidi nikdy nebyli potrestaný, to pak v člověku klíčí, cejtí se ukřivděnej kvůli tomu, že tyhle estébáci mu zničili život, nebo život někoho blízkýho,“ pokračoval Honza. „A potřebujou se pomstít, přesně tak,“ snažil se v konverzaci pokračovat Jakub. „Ale z čistě právního hlediska by se jich nikdo neměl dotknout, víš, kolik otců od rodin a dědečků kvůli tomu pak umře. Kde máš pak to svoje morální hledisko?“ oponoval Antonín. „Myslim, že nemáš pravdu,“ řekl Jakub. „Co vy si o tom myslíte?“ obrátil se na kytaristu.

108

„Abyste tomu rozuměl, tady se to řeší hodně, protože v Litvínově bylo za minulýho režimu přeestébákováno,“ doplnil Antonín. „Stejně jako kdekoli jinde. To nemůžeš takhle brát,“ řekl Honza. „Ale tak vem si, že tři z nich, pokud to udělali ty samý lidi, byli z Litvínova,“ řekl Jakub. „A osm z Prahy. To nemůžeš takhle brát,“ přerušil ho Honza. „Podle mě je to skupina lidí, z různejch měst, který se krejou navzájem. Musej mít nějaký kontakty v politice, aby se na ně nepřišlo, “ pokračoval Honza. Kytarista se mezitím začetl do článku v novinách. Zprávy o několika zmiňovaných vraždách četl už dřív v novinách v nádražce. Autor článku se důsledně věnoval skutečnosti, že desítky zavražděných pojí pouze jedna věc. Teorie o skupině mstících se lidí uzavírala článek. „Řekl bych, že dokud se na takovýho pachatele nepřijde, je právo na jeho straně,“ snažil se kytarista pokračovat v konverzaci. „Vám takhle estébáci ublížili?“ zaptal se Antonín. „Mně přímo ne, mně ublížily jiný věci, ale určitě jsou lidi, který se chtějí pomstít, dokud jsou tihle estébáci naživu.“

„Nevim přesně, o co se jedná,“ odpověděl kytarista.

„To je zajímavej názor,“ řekl Jakub.

„Vy ste už asi dlouho na cestě. Jde vo ty vraždy bejvalejch agentů Stb a konfidentů a tak. Dneska to psali v lidovkách, že je to to jediný, co ty vraždy pojí dohromady. Teď už po celý republice,“ podával kytaristovi Jakub noviny.

„Pane s kytarou,“ zavolal na kytaristu Jozífek od baru. „Patrik je tady. Pojďte si sem.“ „Tak děkujem za pokec,“ řekl zvedajícímu se kytaristovi Honza.

ČÍSLO 5.

109

Samizdat

„Taky děkuju,“ řekl kytarista a vrátil mu noviny. Jozífek nabídl kytaristovi barovou židli, obě přítomné ženy vedle něj se měly k placení, možná částečně kvůli kytaristovu zápachu. Patrik byl asi čtyřicátník a krátkými ustupujícími vlasy nabarvenými na blond. Za barem stál v zástěře a křiklavě zeleném upnutém triku. Přes jeho zevnějšek z něj dýchala přirozená autorita, podobně jako z Luďka. „Tak vy jste vod Luďka?“ zeptal se ho medovým hlasem. „Jo, vyrazil jsem od něj ráno. Říkal, že bych se za vámi mohl zastavit, než se vydám dál na cestu,“ odpověděl kytarista. „Tak to je vod něj hezký. Tak až ho uvidíte, řekněte, že ho pozdravuju.“ Patrik se podíval na futrál s kytarou. „Jo, počkejte, von mi vo vás psal, vy jste ten jeho kytarista. Tak to jo. Von mi Luděk psal, že má díky vám větší vobraty. Kolik jste si u něj vydělal?“ zeptal se Patrik. Kytarista pokrčil rameny. „No, takhle já k vám budu mluvit přímo. Víte, já mám Luďka hrozně rád. Von byl to nejlepší, co tu husu, co se zve mojí sestrou, potkalo a nikdy mu neměla utéct. Mimochodem měl bych se za Luďkem někdy zastavit, ale se vší úctou k němu, jestli si myslí, že mi sem pošle vás, takhle vypadajícího a myslí si, že vás zaměstnám, tak je, neuražte se, na omylu. Já zaprvé nemám z čeho vás zaměstnat a zadruhý, přestože jste určitě výbornej hudebník, nesedělo by mi to k atmosféře podniku. Takže se vší úctou pane...“

„Ale tímhle způsobem tahle návštěva nebyla zamýšlená,“ přerušil ho kytarista. „A co mi teda v tom případě chcete?“ zeptal se Patrik. „Já sám nevim, měl jsem namířeno jinam, ale zjistil jsem, že tam nemůžu, dokud si zase nezvyknu na cestu a jedinou adresu, kterou jsem měl, byla ta vaše,“ řekl kytarista. „Sorry, sorry, já sem to možná trochu přehnal, byl možná trochu hrr. Takže, odložte si u nás. Dejte si vínko, nevim, jestli na něj máte, máte na něj?“ „Popravdě, myslim, že ne,“ odpověděl kytarista. „No, tak když už jste kamarád Luďka, tak ještě dvě tři vám tady s Jozífkem zaplatíme, ať o mně Luďkovi pak nereferujete špatně a pak, že bychom se rozloučili jako přátelé, ne?“ „To je od vás moc hezké,“ řekl kytarista. „Tak vidíte.“ Kytarista zamyšleně hltl další lok bílého. Začal přemýšlet o tom, co vlastně od návštěvy tohohle místa očekával. Měl by jet do Prahy a buď spojit, nebo odříznout poslední živé pojítko se svým bývalým životem. Nejde žít takhle napůl, říkal si. Co vlastně od Litvínova očekával, že ho tihle dva zaměstnají za spánek a jídlo, stejně jako Luděk? Kytarista cítil, jak za ty předchozí dva roky strašně zestárnul, jak zlenivěl. Byl tak hluboko pohroužen do svých myšlenek, že si ani nevšiml, že si někdo přisedl vedle něj.

ČÍSLO 5.

Samizdat „Teda nám se tu dneska ti hudebníci slézají,“ přerušil kytaristu z myšlenek Jozífek. „Paní Urbánková tu náhodou nebyla?“ zeptal se napravo od kytaristy chrapalavý hlas.

110

Patrik zakroutil hlavou a odnesl láhev zákazníkům. „Co vás do tohohle gaybaru přivádí?“ zeptal se houslista. Jozífek zpoza baru se zatvářil dotčeně, ale neřekl ani slovo.

„Ne, paní Urbánková se zastavuje většinou až tak v pět,“ odpověděl nově příchozímu Jozífek.

„Poslal mě kamarád, ať se tu zastavím a pozdravím jeho švagra,“ odpověděl kytarista.

„Můžu tu na ní počkat?“ zeptal se nově příchozí. „Pokud na paní Urbánkovou, tak není problém,“ odpověděl mu Jozífek. Patrik se mezitím vrátil s další lahví pro hosty a teprve jeho věta donutila kytaristu otočit se na nově příchozího. „Nejste vy dva náhodou příbuzní?“ Kytarista se podíval na nově příchozího a zjistil, že tento se stejně udiveně dívá na něj. Oba pochopili, proč padla tak divná otázka. Vyjma hustého kníru a lyžařské bundy se ukázalo, že nově příchozí je svým zevnějškem kytaristovi nesmírně podobný. Dotvářel to i futrál na housle, který měl nově příchozí podpaží. Oba hudebníci měli obdobně prořídlé a odrostlé vlasy a i v obličeji si byli podobní. Při tomto zjištění se oba rozesmáli. „Ne, nejsme,“ řekl kytarista. „Ale musím se přiznat, pane kolego, že bych někoho takového v těchhle místech nečekal. Já jsem Lubomír, houslista,“ řekl nově příchozí a podal kytaristovi ruku.

„Tak to je hezký, ale obávám se, že tady si moc nezahrajem,“ řekl houslista a pokynul na reproduktory. „To asi ne,“ řekl kytarista. Během následující hodiny se oba hudebníci dali do řeči. Mluvil převážně houslista o těžkostech cestujících muzikantů. Přirovnával sebe a kytaristu k minstrelům moderní doby. Mluvil o české tradici venkovních koncertů a neustále opakoval, že výdělek nezaměstnaného muzikanta by se neměl považovat za almužnu, ale za poctivý příjem, přestože nezdaněný. Po půl hodině přišla starší dáma v černém kabátě. Už její příchod působil silně energicky. Bílé tepláky měla strčené do vysokých černých holínek a působila dojmem, že se právě vrátila z venčení psa. „Ahoj Luboši,“ otočila se na houslistu. „Madlenko, jak se daří, tohle je můj kamarád, taky muzikant,“ představil jí kytaristu.

„Kytarista,“ odpověděl kytarista.

„Kamaráde, tohle je Madlenka Urbánková, kamarádka mojí maminky.“

„Máte dobrý jméno.“

Kytarista se staré dámě uklonil.

ČÍSLO 5.

111

Samizdat

„Dáš si víno, Madlenko?“ zeptal se houslista. „Prosim tě, Lubošku, ne. Já mám venku psa, ale tak pojď se mnou aspoň k baráku, to snad do tý doby stihnem vyřešit,“ odvětila mu Urbánková. „Kamaráde, vydržíš tu chvíli, já jsem hned zpátky,“ řekl houslista kytaristovi. „Klidně si na mě něco dej.“ „Díky,“ řekl mu kytarista a objednal si další víno.

Kytarista dlouze přemýšlel, jestli je houslista taky stejné sexuální orientace, jako většina osazenstva, ale nakonec dospěl k závěru, že zřejmě ne. Seděl u vína asi hodinu, než se houslista vrátil zpátky a smetl ze sebe sníh. „Promiň, že to zabralo tak dlouho, museli jsme něco vyřešit ohledně pozůstalosti,“ řekl kytaristovi. „Není problém. Není tady v okolí nějaká hospoda, kde bychom si mohli zahrát, nevíš?“ zeptal se houslisty. „Popravdě, nemám dneska chuť moc hrát. Spíš bych jenom chlastal,“ odvětil mu houslista. „Nemám moc peněz.“ „Neboj, zvu tě, neboj, nemám na mysli nic teplýho,“ řekl kytaristovi tlumeně.

chvíli, kdy odbíjela půlnoc. Chvíli potom, co si kytarista dopnul kabát, zhasla i prosklená vinárna. Nebe bylo zatažené a okolo vládla tma. „Máš, kamaráde, kde přespat?“ zeptal se houslista. „Přiznávám, že nemám,“ odpověděl kytarista. „Hele, jestli se ti chce, mám pár kiláků vocať takovou promrzlou chatu, ale je tam hodně dek. Já zejtra ráno stejně jedu do Mostu, ale myslim, že jednu noc bychom to v tom mraze mohli vydržet. V nejhoršim by tam mohla bejt ještě nějaká slivovice.“ „Jsem pro,“ řekl kytarista hlavně kvůli tomu, že mu příšerně mrzly uši. Čím víc se vzdalovali od Litvínova, tím rychleji houslista mluvil, zřejmě kvůli tomu, aby řečí zaplašil zimu. „Včera, když jsem kousek vocať hrál, u tohos‘ měl, kamaráde, bejt. Krásná stará hospoda, atmosféra, všechno, ale normálně na tý dřevěný stěně, plazma jako prase. To dokáže tak zkurvit atmosféru hospody, ale ty určitě víš, o čem mluvim. Lidi dneska choděj do hospody, aby se koukali na televizi. To je věc, kterou nikdy nepochopim. Ale musim říct, že nedávno jsem viděl dobrej film, hrál tam David Carradine, znáš Davida Carradina?“ „Ne,“ přiznal kytarista.

Pili ještě několik hodin, dokud nebyli posledními hosty. Patrik vyřídil kytaristovi, ať pozdravuje Luďka a zastaví se, kdy chce. Oba hudebníci vylezli na mráz ve

„No, víš kterej, hrál Billa v KillBillovi.“ „Bohužel neznám.“

ČÍSLO 5.

Samizdat „No, tak von byl žákem Bruce Leeho, ne, takže samozřejmě velkej mistr bojovejch umění, ale zároveň muzikant, na takovou dlouhou fujaru hrál, nějak se jí říká. A von právě říkal, že hudba je největší zbraň ze všech a nejsilnější, takhle nějak to říkal. A já tomu naprosto rozumim. Obzvlášť když vidim všechny ty fotrovy zbraně, co po něm zůstaly v chalupě.“ „Tvůj otec byl ve válce?“ zeptal se kytarista. „Von ve válce? Ale hovno. Fotr byl myslivec, ale jinak normální fašoun. Posedlej druhou světovou a zbraněma. Kupoval je za strašný peníze. Kdyby k němu někdy přišla šťára, zavřeli by ho, až zčerná. Někdy si řikám, že sem ho měl prásknout sám. To uvidíš, až tam dorazíme. Je toho plná skříň, já do ní moc nelezu, dycky když sem na chatě se bojim, že to bouchne, ale jestli chceš, můžu ti je ukázat.“ „Myslim, že to nebude nutný,“ řekl kytarista. „Já nevim, furt přemejšlim, že bych je rozprodal nějakejm pošukům, jako byl můj fotr, ale stejně si řikám, že bych tim pádem dal nebezpečnejm lidem nelegální zbraně. Na to je nějakej paragraf, si myslim. To radši bojovat hudbou. Tyvole, já bych si něco dal.“ Oba hudebníci byli už asi čtyři kilometry za Litvínovem. Stihli projít jednou lesní cestou a dvěma ztichlými chatovými osadami. Znovu začalo sněžit. „Mám možná ještě nějakou placatku, zbytek takovej,“ řekl houslista a začal si prohledávat kapsy, nakonec

112

vytáhl malou skleněnou placatku s vodkou. „Na, je tam ještě trošku po dně.“ Oba si připili a placatka se rychle vyprázdnila. Houslista ji odhodil za sebe. „Jak je to ještě daleko, ta tvoje chalupa?“ zeptal se kytarista. „Už jenom kousek, vydrž,“ odpověděl houslista. Kytaristu už začaly silně zábnout prsty na rukou, vzhledem k tomu, že šel bez rukavic a v jedné ruce musel vždy nést kytaru. „Až dorazíme do chalupy, tak bych rovnou zatopil, vono to bude chvíli trvat, ale to dřevo by nemělo bejt zas tak vlhký. Aspoň si mezitim dáme tu slivovici. Posílá mi ji strejc z Moravy. Moc dobrá věc, tahle jeho domácí pálenka. Já sem to tam teda včera docela vytopil, ale znáš to, jaký to je v těchhle podmínkách. Večer to vytopíš a další den už se tam zase nedá bejt. Taky někdy přemejšlim vo tom, že bych tu chatku prodal, ale znáš to, kde na takovouhle ruinu najít kupce. Hlavně s tim svým cestovánim nevim, kam bych všechny ty věci dal. Takhle je dobrý, že nemusim platit za vodu ani elektřinu. To dřevo do kamen si nasekám, takže si ji můžu ještě dovolit. Teď ještě s těma krámama po matce, aspoň vim, že je mám kam dát. Mimochodem, kamaráde, jak dlouho budeš ještě v Litvínově?“ „Nevim,“ řekl kytarista. „ Asi zejtra pojedu dál.“ „To je škoda, kdybys tu vydržel do pozejtřka, mohl bys mi pomoc s těma krámama po matce. Mohli bychom si

ČÍSLO 5.

113

Samizdat

tady někde zahrát. V nějaký normální hospodě myslim.“

v zimě,“ řekl houslista, zatímco podával kytaristovi deky.

„Promyslim to, uvidim zejtra, ale myslim, že by to šlo. To mám na těch cestách rád. Člověk vždycky narazí na dobrýho člověka, u kterýho může přespat,“ řekl kytarista.

„Taky spíš s nástrojem u sebe?“ zeptal se.

„Pravda. Taky to mám rád, člověk si říká, že tu ještě žijou slušný lidi v týhle zemi.“ Ušli ještě asi dva kilometry. Když přešli třetí chatovou osadu, ukázal houslista černou rukavicí k malé chatce mezi stromy. „Tak to je vono. To je ten palác mýho fotra šáhlýho,“ řekl houslista. Houslista dal svůj nástroj do rukou kytaristovi a pokoušel se ve tmě odemknout železný zámek na dveřích. „Musim ti ale říct, že mě tyhlety zimy serou. Hlavně kvůli tomu, že to nedělá dobře houslím. Ničí to životnost a furt musíš ladit.“ V chatce byla úplná tma. Houslistovi se napotřetí podařilo zapálit petrolejovou lampu. „Podej mi támhlety noviny, zatopíme,“ řekl kytaristovi. Trvalo ještě nějaký čas, než se podařilo rozpálit kamna. „Já ti tady vyhodim pár dek na ten starej otoman. Je to bohužel hned pod voknem, ale to snad zvládneš, ne? Mimochodem, doporučuju spát se všim na sobě, boty a tak, vony ty boty pak uschnou přes noc,“ řekl houslista a hodil kytaristovi barevného kulicha. „To si vem na sebe. Podle průzkumů se doporučuje spát v čepici, takhle

„Jo, taky,“ řekl kytarista. „Tak to má bejt, člověk musí žít se svým nástrojem za všech okolností. Vydrž tu chvíli, já skočim pro tu slivovici,“ řekl houslista a zmizel za dřevěnými dveřmi, za kterými se ozývalo štrachání. Kytarista si mezitím uvědomil, že chatka sestává ze dvou místností a spíže. Posvítil petrolejkou do druhé místnosti, kde byla dřevěná postel, nad níž visel obraz panny Marie. Když se vrátil zpátky, posvítil si na stěny. Krom obrazu byly všechny stěny holé. Na stole u stěny bylo rozsypané nářadí a několik kousků špinavého nádobí. Nebylo tu nic, co by připomínalo domov. Po chvíli kytaristovi utkvěl pohled na velké almaře u otomanu. Došlo mu, že se musí jednat o zmiňovanou skříň se zbraněmi. V tu chvíli se houslista vrátil se dvěma lahvemi průhledné kapaliny a jednu mu podal. „Nebudem dámičky a dáme si to rovnou z láhve, ne?“ Kytarista přikývnul a posadil se na otoman. Houslista usedl na vedle stojící židli. Popíjeli ještě asi hodinu, než se začali dostávat pod polovinu obsahu lahví. Houslista měl výdrž jako čert a neustále řečnil. Vyprávěl o starých koncertech Plastic People a o tom, jak dal přes držku příslušníkovi Veřejné bezpečnosti. Houslista odněkud vyčaroval krabičku startek a tak chatku po chvíli zahalil jemný cigaretový kouř. „To mi taky vysvětli, proč jsou dneska všude nekuřácký hospody. Podle mě

ČÍSLO 5.

Samizdat hospoda, ve který se nesmí kouřit, není hospoda. Dyť to kurví samotnej účel. Já ti říkám, dycky, když mám někde hrát a voni mi řeknou, že nesmim kouřit, já bych je střílel,“ řekl houslista a přihnul si. „Máš čim, můžeš,“ odvětil mu kytarista, který už cítil, jak na něj doléhá těžká opilost. „To mi připomíná, já ti musim ukázat ty fotrovy píčoviny,“ řekl houslista. „To nebude nutný,“ řekl kytarista. „Ale jo, hele,“ řekl houslista a otevřel almaru. Ve tmě nebylo do almary moc vidět. „Vono tam není moc vidět, co? Hoď sem tu petrolejku.“ Kytarista položil lampu před almaru. Houslista vytáhl ze skříně karabinu a podal jí kytaristovi. „Koukni na to, normálně. Já myslim, že bych za to mohl něco trhnout, otázka je, komu to prodat. Nebo tuhle,“ podal kytaristovi další zbraň. „Bacha na to, může to bejt nabitý. Anebo tady, hele, valtr, potěžkej si ho normálně, jak voni ty svině dokázali vyrobit lehký zbraně.“ Houslista vytáhnul ze skříně další zbraň. „Ale zároveň to trochu chápu, víš, tu moc, co máš v ruce. Člověk tomu může snadno podlehnout. Na, potěžkej si to.“ Zatímco oba hudebníci procházeli zbrojnici, kterou almara ukrývala, zmizely i zbytky slivovice na obou stranách. Kytaristu zmáhala kořalka, víc než by čekal. Říkal si,

114

že za to asi může pochod z vinárny. Nakonec už mu dělalo problém i mluvit. Z toho, co si pamatoval ze závěru večera, zbylo akorát to, jak mu houslista breptal cosi o odpuštění. Usnul.

Sny, které se kytaristovi tu noc zdály, byly horší, než cokoli co se mu zdálo v poslední době. Viděl uprostřed Václavského náměstí sám sebe, v době kdy ještě nebyl kytaristou, v době, kdy měl ještě práci, ženu a syna. Viděl svého vlastního švagra v slzách. A po krajích náměstí desítky lidí, které potkával na svých cestách. Po silnicích svištěla sportovní auta s mladíky za volantem. Před sebou měl stále sebe sama z dřívějška, zachmuřeného a mlčícího. Neměl u sebe kytaru, to ho trápilo ve snu ze všeho nejvíc. Povšiml si, že namísto svatého Václava sedí na koni Luděk a mává golfovou holí. Okolo sochy pobíhal Friedl tak dlouho, dokud mu kytarista nepodrazil nohy. Nevěděl, proč to vlastně udělal, jenom už nemohl snést Friedlův řev.

Probudil se s bolestí hlavy. Bolest byla tak příšerná, že si říkal, že tohle nemůže být jen z kocoviny. Z okna na něj zářilo sluneční světlo, v chatě bylo pod nulou. S příšernou bolestí hlavy, zachumlán do deky se dobelhal ke kamnům a asi po deseti minutách se mu povedlo zmrzlými prsty zapálit noviny. Zvedl se mu žaludek. Ještě než stihl očima vyhledat kýbl, vyzvracel se vedle kamen. Uvědomil si, že je tu hostem a že by to po sobě měl uklidit, ale cítil se tak slabý, že neměl ani na to hledat hadr. Stáhl se mu žaludek

ČÍSLO 5.

115

Samizdat

a kytarista se v bolestech svalil na zem. Všiml si zbraní, které zůstaly vytahané z almary. Neměl ani energii nad nimi přemýšlet a jen se kroutil v bolestech na zemi. Když se po chvíli vzpamatoval, pokusil se postavit na nohy. Dobelhal se do vedlejší místnosti. Po houslistovi nebylo ani vidu ani slechu. Kytarista se v duchu uklidňoval tím, že Lubomír říkal cosi o tom, že musí vstávat brzy a jet do Mostu. Pod jednou z karabin našel futrál se svou kytarou. Zoufale si ji přivinul k tělu, přestože byla zmrzlá. Noha mu podklouzla po jedné ze zbraní. Opřel se o stůl, aby neupadnul. Položil futrál s kytarou na stůl a několikrát se zhluboka nadechnul. Teprve poté, co malinko uklidnil žaludek, si všiml určitých neobvyklostí, které v místnosti panovaly. První věc, která ho překvapila, byl otevřený futrál s houslemi, který ležel na pracovním stole mezi nářadím a nádobím. Vzal housle do rukou a zjistil, že jsou podélně zlomené. Smyčec měl přetrhané žíně a bylo jasné, že by s ním nikdo na sebelepší housle nedokázal zahrát. Největšího rozdílu v místnosti oproti včerejšku si ale všiml, až když pořádně zaostřil pohled na stěny. Zdi, které byly den předtím holé, byly teď odshora dolů oblepené novinovými výstřižky. Všechny výstřižky se týkaly pouze jednoho tématu. Kytarista už si začínal uvědomovat, že je něco hrozně špatně. Všechny články po stěnách se týkaly nevyjasněných úmrtí bývalých agentů Stb. Kytarista se celou situaci snažil rozdýchat. Když se zhluboka nadechl počtvrté, zjistil, že se dusí a rozkašlal se. Z kamen se linul černý kouř a zaplavoval celou chatku. Popadl kytaru a vyběhl ze dveří do bílého

dne. Světlo ho oslnilo. Zakryl si oči pravou rukou. Když se otočil, aby se podíval na komín, zjistil, že po stranách dveří čelem k němu stojí dva muži v černém s kuklami na hlavách. Strnul. Přimrznul na místě soustředěn na jediné nepustit kytaru. Ani se nehnul, když proti němu oba muži s namířenými zbraněmi vyběhli. „K zemi! K zemi! Jménem zákona, k zemi! Ruce za hlavu!“ ozývalo se všude okolo kytaristy. Jeden z mužů ode dveří ho loktem srazil k zemi. Kytarista dopadl hlavou na sníh. Futrál mu vypadl z rukou a kytara ujížděla po zmrzlém sněhu ze svahu dolů. Zařval. Byl to jeden konstantní zděšený tón. Cítil, jak mu dva lidé kroutí ruce za zády a nasazují ledová želízka. „Zůstaň ležet, zůstaň ležet!“ řval mu jeden z policistů do ucha, zatímco ho druhý prohledával. Poté co policisté zjistili, že kabát je prázdný, popadli dva z nich kytaristu a vedli za stromy směrem k policejní dodávce. Zakuklené příslušníky napočítal neotékajícím okem ještě čtyři. Tři příslušníci kytaristu naložili do dodávky. „Máte špatnýho chlapa!“ řval kytarista na policisty. „Drž hubu!“ zařval na něj jeden. „To nejsem já, je to narafičený, máte špatnýho chlapa!“ „Drž hubu kurva!“ Zařval na něj jiný z policistů. Vůz se dal do pohybu. „Lubomíre Kepko, jste zatčen vůli podezření z vraždy Lukáše Vaňhouse, Petra Sobotky, Jaroslava Vančila, Jindřicha Srnce, Vladimíra Pazdery...“ odříkával kytaristovi jména policista bez kukly sedící na sedadle spolujezdce. „To sem nebyl já, spletli jste se, vždyť já bych

ČÍSLO 5.

Samizdat nemohl,“ křičel kytarista. Byl umlčen další ranou na stejné místo jako před tím. „...Václava Ludvíka, Stanislava Černého, Jana Podsklalského, Karla Vrány, Vincenta Bláhy, Radmila Skřivánka, Richarda Friedla a dalších devíti,“ pokračoval hlas ze sedadla spolujezdce. Teprve, když kytarista uslyšel Friedlovo jméno, začal myslet jasně. „Ale já nejsem Lubomír Kepka, já přece nejsem Lubomír Kepka,“ zakřičel směrem k řidiči. „Jestli nejste Lubomír Kepka, tak kdo teda jste?“ zeptal se řidič, v jehož tváři spatřil kytarista Antonína z vinárny. „Neslyšel jste? Jméno!“ zařval kytaristovi do ucha jeden z policistů. „Kytarista,“ Po odpovědi následovala další rána na stejné místo. „Jméno!“ zařval na něj jiný z policistů. Kytarista se v zoufalství vzepřel celému svému životu.

116

„Ale já jsem opravdu Jiří Balabán,“ zařval kytarista. „Ticho! To si nechte k soudu,“ zakřičel na něj jeden z policistů. Kytarista si začal uvědomovat, že tenhle boj nemůže vyhrát. Začal si uvědomovat, že otisky na všech zbraních v chatce jsou jeho, že mu je houslista podával v rukavicích. Uvědomoval si, že dostal vlastní láhev slivovice kvůli tomu, že v druhé láhvi nebylo nic rozpuštěného. Teprve, když vůz projížděl okolo vinárny, mu došlo, že už asi nikdy neuvidí svoji kytaru. Buď ji rozšlapou policisté během vyšetřování, nebo zůstane někde ztracená ve sněhu. Uvědomoval si, že nikdo, ani Luděk, nemůže potvrdit jeho totožnost. I kdyby byla u soudu jeho žena, jeho totožnost by taky vyvracela, protože by jinak přišla o peníze ze životní pojistky. Uvědomoval si, že už nikdy neuvidí svého syna. Teprve, když vjela dodávka na dálnici, se konečně rozbrečel.

„Balabán, jsem Jiří Balabán,“ řekl zlomeně. „Co je to sakra za jméno?“ zeptal se policista na sedadle spolujezdce. Proběhla chvíle mlčení. „Nezvěstnej,“ odpověděl po chvíli řidič policistovi vedle sebe. Dodávka vjížděla do Litvínova. „Nevěšte nám bulíky na nos, Kepka, Jiří Balabán byl prolhášenej za mrtvýho před dvěma lety,“ řekl řidič kytaristovi.

Před Litvínovským nádražím stál v telefonní budce zachumlaný ve značkové bundě vinárník Patrik. V jedné ruce měl sluchátko, ve druhé mentolovou cigaretu. Do telefonu mluvil klidně medovým hlasem. „Jo... všechno... ne, všechno vyšlo. Včera tu byli, ptali se, myslim, že se není čeho bát. Jo... jo... houslistu jsme ráno posadili na vlak do Drážďan. Ne... Luďku... ne... kurva, já chápu, že ti to může bejt líto, ale bylo to nutný... Luďku... ne, kurva, Luďku, poslouchej mě sakra... Luďku stejně by umřel někde zmrzlej na nádraží... nebreč...

ČÍSLO 5.

117

Samizdat

ne, neblbni, dyť to byl tvůj nápad. Luďku... hele, teď se na to díváš černě, ale uvědom si, že sou ti všichni do jednoho strašně zavázaný a jemu taky. Hele i kdyby se cokoli stalo, ty seš nejvíc z obliga... Ne neměls to bejt ty. Tyvole jak bys to mohl bejt ty, houslista to zvládnul suprově... dyť ty mu ani nejseš podobnej, jak bys to mohl bejt ty, chtěl bych tě vidět, jak si dva roky necháváš narůstat vlasy. Kurva... já vim, ale nebreč mi, prosimtě... hlavně ať tě nenapadne nějaká kravina... Luďo, prosím, netrap mě, povedlo se nám něco výjimečnýho a nikdo jinej by to neudělal... ne nikdo z nás by to na sebe nemohl vzít, protože by znal ostatní... Luďku, uklidni se... kurva, chovej se trochu jako chlap... Luďo, Friedl byl poslední, splatili jsme jim to... tak jo... tak jo... dobře... hlavně v klidu jo. Jeď někam do tepla, běž si zaplavat, zavři na jeden den hospodu a vem si dovolenou... no... tak vidíš... to víš že jo... taky tě mám rád... tak si běž lehnout... měj se, medvěde... zavoláme si. Ahoj.“ Patrik zavěsil telefon, popotáhl z mentolky a v přívalu větru se rozkašlal. Procházel zasněženým Litvínovem, vločky se mu usazovaly ve vlasech. Když vešel do vinárny, byly stolky ještě prázdné. „Jsem tu,“ zakřičel do místnosti za barem a sundal si bundu. Ze dveří vyšel Jozífek s vařečkou. Patrik ho políbil. „Všechno v pohodě?“ zeptal se Jozífek. „Jojo,“ odpověděl Patrik. Zavrzaly vchodové dveře.

„Máš tady zákazníka, já du dohlídnout na ty tortellini,“ řekl Jozífek a odběhl do kuchyně. Do vinárny vstoupil černoch v zasněžené čepici a krátkém rukávu, podle svalnatých rukou ho Patrik odhadl na bývalého sportovce. V podpaží nesl černoch omšelý futrál na kytaru. Patrik se na chvíli zarazil, když spatřil nástroj v rukou černocha. Nedal na sobě nic znát. „Hello sir, what can I do for you?“ zeptal se Patrik. „Jen sem se chtěl zeptat na cestu k nádraží,“ odpověděl mu černoch perfektní češtinou. „Odtud třetí doprava a u kaple doleva, nemůžete to minout,“ odpověděl mu Patrik. „Děkuju mockrát,“ řekl černoch. „Není zač,“ odvětil Patrik. Když černoch odcházel, zarazil se ve dveřích. „Mimochodem,“ obrátil se na Patrika. „Našel jsem v lese tuhle kytaru, netušíte, komu by mohla patřit?“ „Tak to nemám ponětí,“ zalhal Patrik. „Opravdu?“ zeptal se černoch a vytáhl kytaru z futrálu. „Má sice už to nejlepší za sebou, ale vypadá to, že ji někdo miloval,“ pokračoval černoch a brnknul do strun. „Ztráty a nálezy tu náhodou nemáte?“ zeptal se.

ČÍSLO 5.

Samizdat „To bohužel, ale lidi teď vyhazujou všemožný věci. To bych si jí bejt váma radši nechal, než aby hnila někde zapadlá,“ řekl Patrik.

118

„Každopádně dík,“ řekl a sbalil kytaru do futrálu. Pokynul hlavou a zmizel ve vánici.

„Když myslíte,“ řekl černoch a dlouze se zadíval na kytaru.

Otto Linhart

ČÍSLO 5.