Úterý
10:00 setkání maminek (1., 3. a příp. 5. úterý v měsíci) 17:00 konfirmandi 19:00 mládež 19:30 sbor. diakonie (1x za 2 měsíce) 20:00 třicátníci (1x měsíčně)
. . . . . . . . . . . . . . . Radujte . . se. z.Hospodina . . .a jásejte, . . spravedliví, . . . . . plesejte . . všichni, . . .kdo.máte . přímé . . srdce. . . . . . Žalm . .32,11 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . .
. . . . .
. . . . .
. . . . .
. . . . .
. . . . .
e va n g e l í K 46 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
v Praze 6–Střešovicích Náměstí Před Bateriemi 22, 162 00 Praha 6
FARNÍ SBOR ČESKOBRATRSKÉ CÍRKVE EVANGELICKÉ
. . . . . .
. . . . . .
. . . . . .
. . . . . .
. . . . . .
. . . . . .
. . . . . .
. . . . . .
. . . . . .
. . . . . .
. . . . . .
. . . . . .
. . . . . .
. . . . . .
. . . . . .
sborový program . . . . . . . ......................
Středa 15:00 děti Čtvrtek 15:00 senioři (1x měsíčně) 17:00 biblická hodina 19:30 studijní biblická hodina (1x měsíčně) Neděle 9:30 bohoslužby souběžně nedělní škola pro děti Zveme vás na bohoslužby v adventním a vánočním období 22. 12. čtvrtá neděle adventní 9:30 bohoslužby s vánočním zvěstováním (divadlem) dětí 16:00 divadlo, tentokrát s názvem Odysseus (v podsvětí i nadsvětí) 24. 12. Štědrý den 15:00 nešpory 25. 12. Boží hod vánoční 9:30 bohoslužby s vysluhováním sv. večeře Páně 26. 12. svátek Štěpána 9:30 bohoslužby s vysluhováním sv. večeře Páně
KontaK t y . . . . . . . . . . . . . . ...................... Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Praze 6-Střešovicích Náměstí Před Bateriemi 22, 162 00 Praha 6 Telefon fary a faráře Pavla Pokorného: 224 312 107, 731 314 689 farářky Lenky Ridzoňové: 222 361 121, 605081279 kurátora Tomáše Fendrycha: 725 594 400 e-mail sboru:
[email protected] sborová internetová adresa: http://evangelik.cz/ Osobní setkání a úřední záležitosti po telefonické domluvě
Jsou vánoce i pro smutné? . . . . . . ................. Řekl mi někdo: Nemám na vánoce náladu. Vždycky jsme byli spolu, teď mi všechno připomíná, že on tady se mnou není... Je mi smutno. Prázdná židle. Ztráta, smrt, rozvod. Hádka, nedorozumění. Vina. Nenávist. Křivda. Nemoc. A do toho idylické pohlednice. Stromeček, svíčky, veselé vánoce. Vánoce připomínají narození Ježíše. Chlív, zvířata kolem novorozeněte. Anděl oznamuje pastýřům, že dnes se narodil spasitel. Po letech už dospělý Ježíš potkal jednou smutný průvod. Z města Naim vynášejí zemřelého. Byl jediným synem a jeho matka byla vdova. Neplač! řekne Ježíš ženě. Zastaví průvod a mrtvému chlapci řekne: vstaň! Ten se posadí a začne mluvit. Smutný průvod se mění v průvod radostný. Všichni žasnou, chválí Boha a říkají: Bůh navštívil svůj lid! Možná byl někdo z těch lidí nedaleko Betléma, když se Ježíš narodil. Možná někdo z nich slyšel tenkrát anděla oznamovat: dnes se narodil spasitel. Ale tušil, když viděl to chudé dítě, co ta věta znamená? Jaké vánoce, když je mi teď smutno a jsem sám se svou bolestí? Bůh navštívil svůj lid. Neplač. Ozývá se tiše, jemně, se soucitem. Nemusím mít náladu. Ani se nemusím snažit ji vytvořit. Spíš zkusím poslouchat. Bůh totiž navštěvuje a říká neplač. A je přitom trpělivý. Nemusí mi to dojít hned. Možná to někteří pastýři pochopili až po letech, když se s Ježíšem potkali znovu. Možná zrovna u bran města Naim. Nám to taky úplně dojde až jednou, u bran nebeského města. Lenka Ridzoňová
volby Do staršovst va . . . . ...................... Milé sestry, milí bratři, při výročním sborovém shromáždění v březnu 2014 budeme volit nové staršovstvo na období dalších šesti let (14 členů a 7 náhradníků). Tuto volbu pokládáme za velmi důležitou, neboť staršovstvo rozhoduje o podstatných věcech sborového života – o jeho duchovní orientaci, podobě bohoslužeb, přijímání nových členů, o záležitostech hospodářských a stavebních. Výběr vhodných kandidátů je věcí celého sboru. Prosíme proto, abyste přemýšleli, kteří členové sboru mají pro tuto službu obdarování. Lístky s jejich jmény můžete vhazovat do krabice v chrámové předsíni. Volební komise jmenovaná staršovstvem ve složení Alena Fendrychová, Pavel Pokorný a Lenka Ridzoňová potom se všemi kandidáty pohovoří, zda by případnou volbu přijali. Přitom si budeme vědomi funkčních překážek – po dohodě s navrhovanými může být mezi kandidáty zařazen jen jeden z manželů, resp. ostatních blízkých příbuzných. Z tohoto průzkumu a rozhovorů tedy vzejde výsledná kandidátka, kterou členům sboru s hlasovacím právem při sborovém shromáždění předložíme. Neobjeví se na ní všichni, které navrhnete – někteří volbu nepřijmou, jiným bude bránit překážka příbuznosti či jiné důvody. Prosíme vás, abyste této volbě věnovali patřičnou pozornost – především odpovědnými návrhy kandidátů, ale také svou účastí na volebním sborovém shromáždění a svým svobodným a svědomitým rozhodováním. staršovstvo Důležité paragrafy k volbě staršovstva z Církevního zřízení a řádů: Volby připravuje staršovstvo, a to včetně návrhu kandidátů, popřípadě se zřízenou volební komisí. Kandidátní listina může být rozdána jen ve sborovém volebním shromáždění, před započetím volby. JVŘ 8/1; 8/6 Členy staršovstva mohou být zvoleni členové sboru, kteří dovršili 21. rok věku a mají hlasovací právo. CZ §19,3 Funkční překážky pro členy staršovstva. Současně nemohou být členy jednoho staršovstva rodiče a děti, sourozenci, manželé, tchán či tchyně a zeť či snacha. ŘSC 9/5
DaviD naDrchal se ptal Jany plíšKové na to, co Je staršovst vo a co znamená v něm být . . . ...................... David: Co je staršovstvo? Jana: Staršovstvo je poradní a výkonný orgán sboru, taková rada. Malý sbor má ve staršovstvu pár lidí, my ve Střešovicích máme kolem dvaceti, z toho pár náhradníků. Náhradníci jsou voleni, aby zastoupili, kdyby někdo odešel. Ve staršovstvu se radíme o věcech pro sbor důležitých, rozpětí témat je velké – od peněz až po to, kam pojedeme jako sbor na výlet; jde o všechno, co se sboru týká, jeho hospodářské a finanční situace, údržby kostela i sborových aktivit, např. péče o naše staré lidi. David: Proč se tomu říká staršovstvo? Jana: Členu staršovstva se říká cizím slovem presbyter a český výraz pro presbytera je starší, a od toho je staršovstvo. To máš jako v indiánkách, tam se také schází rada starších (stařešinové). V tom názvu se vychází z předpokladu, že starší jsou moudřejší, i když to tak vždycky být nemusí. David: Jak probíhá schůze? Jana: Schůze je jednou měsíčně a trvá 2–3 hodiny. U nás ji vede farář Pavel (ale není to pravidlo; starší sami si volí, kdo bude schůze vést). Na začátku má někdo z nás krátkou pobožnost s písničkou a pak je vše podle programu, který připraví farář předem. Jako první krok musíme program schválit. Máme některé body standardní, např. naplánovat, kdo bude mít služby příští měsíc u dveří, u večeře Páně. Vždycky máme na začátku programu body, které jsou důležité, co má přednost. David: Jak se rozdělují úkoly? Jana: Úkoly jsou hodně dobrovolné, u nás se nestává, že by se úkoly přidělovaly; většinou se někdo přihlásí. Jsou různého typu, stavební, finanční... Lidé ve staršovstvu se o určité oblasti starají dlouhodobě a podle toho se i úkolů ujímají. Víceméně se předpokládá, že se dotyční přihlásí. Ale to víš, občas se
stane, že všichni mlčí a nikdo se nehlásí. I když myslím, že už se to dlouho nestalo. David: Proč se lidé do staršovstva hlásí? Jana: Protože mají pocit, že by pro sbor měli něco dělat a bez staršovstva by sbor nefungoval. Být ve staršovstvu znamená práci navíc, ale když mají lidé pocit, že má smysl, tak ji na sebe vezmou. Aby jejich sbor fungoval a chtějí k tomu přispět. Lidé jsou do staršovstva voleni. Když se tedy někdo rozhodne, že do staršovstva chce, neznamená to ještě, že se tam dostane. David: Jak ty volby vypadají? Jana: Volby jsou jednou za 6 let. Před nimi staršovstvo vytipuje, koho se ptát, zda by nechtěl být zvolen, a někdo ze staršovstva ty lidi pak obchází a ptá se jich, jestli mají zájem. Ale kandidáty vybírají i ostatní ze sboru. Nikdy není volen někdo, kdo tu práci dělat nechce. Z těch současných presbyterů většinou někdo už pokračovat nechce, voleb se už neúčastní, a přihlásí se jiní, kteří se pak volby do nového staršovstva účastní. Volby jsou při sborovém shromáždění. Až ti bude 18, budeš také moct volit. David: Je na staršovstvu i legrace? Jana: Je. Někdy se řeší vážné věci, ale legrace je stejně; někteří říkají různé poznámky, jiní se tomu smějí, normální schůzka normálních lidí. David Nadrchal, (11 let)
zelovsKý Kurýr . . . . ................. Vždycky když míjím krásné staré domy na Malé Straně nebo na Starém Městě, říkám si, kdo tam asi může bydlet. Nějaká zvláštní kasta? Bohatci? Ba ne. Teď jsem měla příležitost jednoho obyvatele vidět, dokonce ho v takovém domě navštívit. A je to člen našeho sboru, bratr Josef Mundil, který se narodil roku 1933 v polském Zelově. Málokdo o něm ví, že se za doby tuhého socialismu význačně podílel na takzvané kurýrní činnosti, na tajném přepravování zásilek textů, knih, dopisů či zpráv ze Západu do ČSSR i opačně. V téhle souvislosti se o něm ve svých knížkách zmiňuje Jiřina Šiklová, ale taky Petr Pithart. Josef Mundil je ženatý, má jednoho syna a dvě vnoučata. Vy pocházíte ze Zelova, bratře Mundile, odkdy tam vaše rodina žila? Zelov založili roku 1803 čeští kolonisté, koupili část panství polského šlechtice, naše rodina tam byla od samého začátku, jeden z Mundilů patří k zakladatelům. A naši předci v Zelově utvořili český ostrůvek s evangelickou vírou, který vůbec nebyl ovlivňován okolím. Ten odchod měl jednoznačně náboženské důvody – to když Marie Terezie prohrála s Fridrichem II. válku o Slezsko a král chtěl získané a řídce osídlené území kolonizovat. Slíbil tehdy kolonistům ochranu jejich protestantské víry. A „za vás“ byli v Zelově stále jen Češi? To ne. Čechů tam byly před válkou asi 4000; 2000 bylo Židů, 2000 Poláků a 1000 Němců. Jak na své dětství vzpomínáte? Já jsem o tom už leccos napsal. Jednak do věstníku občanského sdružení Exulant, a pak také píšu vzpomínky, už toho mám dost napsáno. V roce 39 mi bylo
Proč a kam? Vždycky jsme toužili vrátit se do vlasti. Nejdřív jsme žili v Černošíně. Odtamtud jsem jezdil do školy do Stříbra, 12 kilometrů autobusem. To tam byli ještě Američané, americká zóna. A po roce, bylo mi 13 let, jsme se odstěhovali do Nového Města pod Smrkem. Čeština vám ve škole potíže nedělala? Číst jsem uměl dobře, českých knih jsem měl tenkrát přečteno myslím víc než ti mí noví čeští spolužáci. Horší to bylo s psaním.
šest roků, do školy jsem měl jít v září, když začala válka. Pár dnů škola byla, učili jsme se „hajlovat“ a zpívat Deutschland, Deutschland über alles. Pak zavolali rodiče, aby podepsali „Deutsche Volksliste“; rodiče to nepodepsali a my jsme do školy chodit nesměli; byli jsme součástí Německé říše a neměli jsme žádná práva. Vedle nás ale bydlelo děvče, které chodilo (ještě za Polské republiky) do gymnázia, ta nás začala doma učit – pár dětí z okolí. Tak to bylo asi půl roku, pak nás taky učila maminka. Válečné vzpomínky dítěte z takové oblasti – jak moc si toho pamatujete? Pamatuji. V roce 39 jsme měli začít stavět nový dům. Všechno už bylo připraveno, plány, stavební materiál. A přišla německá armáda; veškerý ten stavební materiál nám sebrali – na stavbu kasáren. Bez náhrady. Nastěhovali jsme se do 200 let starého hospodářského stavení a žili v jedné místnosti do konce války. Pětičlenná rodina, mám sestru, dvojče, a měl jsem staršího bratra, ten loni zemřel. V Zelově bylo židovské ghetto. Byli jsme svědky odjezdu transportu do ghetta v Lodži. Byli jsme svědky, museli jsme být, popravy – představení židovské obce museli vybrat deset mladých mužů, kteří budou popraveni, a deset popravčích, také z obce. Vím, že tatínek stál tak, abych nic neviděl. Ze sedmi tisíc, kteří prošli zelovským ghettem, přežilo tak nanejvýš deset, nevím to přesně. Se sourozenci jsme o těchto věcech začali otevřeně mluvit až po 65 letech. Do školy jsem vlastně začal chodit až v lednu roku 45. Byla to polská škola v Zelově. Udělal jsem nějaké zkoušky a zařadili mě rovnou do třetí třídy. Ale tam jsem chodil stejně jen dva měsíce, pak už jsme se stěhovali.
A do Prahy jste se potom dostal jak? Se svojí ženou jsem se seznámil v Zábřehu na Moravě. Když jsme se vzali, bydleli jsme v Nuselském údolí, v bytě, kde ona už předtím žila. V 70. letech nás vystěhovali – v místě, kde stál náš dům, měl být jeden z pilířů Nuselského mostu. Dostali jsme náhradní byty; tchán s tchyní na Červeném vrchu a my na Petřinách. Takhle jsem se dostal do střešovického sboru. A když pak tchán zemřel, tchyně nemohla zůstat sama, tak jsme ty dva byty vyměnili za tenhle. Moc se nám líbilo tady to místo – ty krásné vycházky! Jaká je vaše profese, bratře Mundile? Dělal jste později ještě nějakou školu? Jsem tkadlec. Učil jsem se v Novém Městě pod Smrkem v textilním závodě. Je to navíc taková zelovská tradice, tam byl tkadlec v každé domácnosti. A když jste pak už žili se ženou v Praze, kde jste pracoval? Nejdřív jsem byl brusič v Jawě, u motorek, to je strašně tvrdá práce, jedna z nejhorších. Když nám tam ke všemu zvedli normy a nepomohlo ani 14 dní stávek, odešel jsem a jezdil rok a půl do Kladna do dolů jako havíř. Ale pak jsem se doslechl, že ÚBOK, to byl tenkrát hodně známý Ústav oděvní a bytové kultury, hledá tkalce. Hned mě tam vzali, on taky o takovou práci nikdo moc nestál. Později jsem udělal ještě střední školu zahraničního obchodu a státní zkoušku z polštiny, a tak mě přijali do Centrotexu, do podniku zahraničního obchodu. Jak jste se ale dostal k té „protistátní“ činnosti, k tomu předávání literatury ze Západu do naší republiky? Vlastně to začalo hned 21. srpna 68. Jezdili jsme s akademickými malíři Jiřím Valentou a Antonínem Málkem večer po Praze naším Trabantem; pozdě večer jsme v Chotkově silnici do auta přibrali nějakého novináře, který jel zrovna z Hradu s natočeným projevem
prezidenta Svobody, jeli jsme s tím noční Prahou k rozhlasu, nesvítila světla, všude tanky. Vzadu za budovou rozhlasu byly garáže, odtamtud se ještě vysílalo, nahoře v budově už byli Rusové. Tak odtamtud ještě ten prezidentův projev odvysílali. Pak jsme jej vezli do rozmnožovny, objížděli jsme další místa, odkud se vysílalo, převáželi letáky… Ale ta vlastní kurýrní činnost, to muselo být přece až později, ne? Na konci roku 69, když se dělali prověrky, jsem na nic nečekal a v Centrotexu dal výpověď. A šel jsem pracovat k „Vodním zdrojům“ jako takzvaný čerpač, to byla úplně podřadná práce. Přicházeli tam další – Emil Zátopek, Petr Pithart, Jan Štern, Jan Křen… Bydleli jsme v maringotkách, 14 dnů se vždycky pracovalo a pak bylo 14 dnů volno. V krásné přírodě, v Řepínském dole; každých 500 metrů byl jeden vrt a zjišťovalo se, jakou má ten vrt kapacitu, jak silný je tam průtok vody. Tam jsem se tedy seznámil s Pithartem. A docela náhodou jsme pak vedle sebe i bydleli, nastěhoval se na Malou Stranu, vedle domu U tří pštrosů. (Teď už je ale pro změnu zase on na Petřinách. Bydlí vedle našeho bývalého synodního seniora Pavla Smetany.) To on vás tedy k té podvratné práci přivedl? První bylo, když jednou přišel, že potřebuje „něco schovat“, tak jsem to prostě hodil do komory; zase si pro to později přišel. Pak jsem ale asi po půl roce odešel od té „vody“ a začal pracovat na UMPRUM jako vedoucí tkalcovské dílny. To mělo výhodu v tom, že se to bralo jako dělnická kategorie a ty se tak nekádrovaly. Když jsem tedy měl takovou práci, bydlel zase v Praze a měl Trabanta, Petra Pitharta napadlo, že bych mu mohl pomáhat. Já jsem vždycky v hospodě říkával, že se furt nic neděje, tak teď se dít začalo. Petr byl v Anglii domluven s Janem Kavanem; přijíždělo sem větší auto, taková obytná dodávka (žádný kamion, jak se leckde píše, to nebyl) a v ní literatura. Zásilka byla rozdělena na dvě části, jednu přebíral Vilém Prečan a druhou já.
Ale v té zásilce bylo obrovské množství literatury, ne? Byl to asi metrák. Svědectví, Listy… Přijížděli s tím každé dva měsíce. Jak se s tím přes hranici mohli dostat? Byli to studenti, většinou Francouzi, jeli sem jako na rekreaci, vypadali jako milenci na cestách; v tom autě to bylo všechno dokonale ukryté, „zapolštářované“. Zrovna nedávno byla u mě na návštěvě s Jiřinou (Šiklovou) paní, která připravovala věci k odvozu v Londýně. No a když ta zásilka přijela, co jste s tím dělal? Drobnou poštu přejímal vždycky Petr Pithart, někde v kavárně. Jim zas předal poštu, co šla ven, a přitom s nimi domluvil, kde předají tu velkou zásilku mně. Asi první dva roky to bylo u kostela svatého Mikuláše na Malé Straně, jak je tam zezadu parkoviště, tam jsem stál s Trabantem. Na schodech do kostela stál Petr a když přijížděli – on je poznal, vytáhl noviny, to bylo znamení pro mě. Já jsem se rozjel a oni jeli za mnou. A jeli jsme pokaždé na jiné místo. Tam jsem jim předal plné tašky, které se shromažďovaly u mě v bytě, a oni mi předali ten „metrák“. Já to přivezl sem k nám, dal jsem to na půdu a pak jsme to s Petrem rozdělovali na skupiny – co je pro koho. Pro Jiřinu, pro Honzu Šterna, pro Rudu Zemana, pro Věru Břachovou… První velkou tašku jsme odtáhli k Petrovi domů, ty další jsem druhý den rozvezl. Neměl jste strach? Vždycky. Ale přitom jsem měl radost, že jsem „je“ doběhl. Jak dlouho jste to takhle dělali? Asi deset roků. Když Vilém Prečan emigroval (poslední zásilku mi dovezl na vozejku s malířským náčiním!), začal jsem přebírat i tu jeho. Petrovu roli později převzala Jiřina; protože rozvážení autem po Praze bylo pro ty dovozce složité, chtěla to zkusit jinak – měl jsem si pro zásilku jezdit do Kostelce nad Labem, to bylo ale moc nápadné – cizí auto v takovém místě všichni místní důchodci zpozorovali, bylo to nebezpečné. Tak jsem pak navrhl Píseckou bránu, tak jsme to dělali tři roky. Seděli jsme, pili kafe a koukali, jaká je situace, pak jsme si všechno během pár vteřin vyměnili. A takhle to bylo až do revoluce? Ne. Našel jsem potom v otevřené zásilce fotografii Písecké brány, to mě upozornilo, abychom tam skončili. A já jsem měl nejdřív v Lon-
dýnské ulici, pak na Vinohradské dílnu, kde jsem měl stav a mohl jsem tam pracovat. Tak to byla poslední stanice. A to se na to opravdu nikdy nepřišlo? Vždycky jsme se tomu s Petrem divili. Nakonec se to provalilo – málem (!) – zrovna na výročí srpna v roce 88. Vladimír Mlynář mi přivezl zásilku, měl jsem ji rozdělit do tašek, ale navíc ke mně dal ještě tři rozmnožovací stroje! Pak to zase všechno odnesl – a opravdu jen tři dny předtím, než mi dílnu vykradli. Vykradli – to byla taková policejní taktika, tak tomu říkali, když se šli k někomu sami podívat. Kdyby to byli našli! Ale byly tam jen časopisy z roku 68 a fotky ze srpna – chtěl jsem udělat soukromou výstavu. Byl jste sám někdy u výslechu? Byl, ale kvůli něčemu jinému, na tohle opravdu nikdy nepřišli. Byl to omyl, nešlo o mě, ale o syna; podal si žádost o návštěvu Francie. A to druhé – to jsme byli s Pithartem u Čapků ve Strži, Trabantem na houbách, a jel s námi i Ivan Klíma. Druhý den přišli k nám, ale vyptávali se na mě jen u sousedů. Klímu hodně sledovali, tak jestli za námi tenkrát jeli? Nevím. Víc nic ale nebylo. Vídáte se dnes ještě s někým z těch disidentských kruhů? Nejbližší mi byl Petr Pithart. Naposled jsme se viděli (je to asi dva roky), když se přestěhovali na Petřiny, šli jsme k nim na návštěvu. A k nám do kostela tedy chodíte od té doby, co jste se přestěhovali na Petřiny? Já ano. Moje paní chodívala do Nuslí, kde bydlela. Pak do Střešovic už chodila zřídka. A dnes se jí moc špatně chodí, nákupy zařizuji spíš já. Tkáte ještě, pane Mundile? Ještě loni jsem něco dělal. Mám něco i v obchodech, ale textil nejde vůbec na odbyt. Tak to mám spíš na rozdávání, na dárky. Pro radost.
Jana Plíšková
buDoucnost sboru – financování? . . . . . . . . . . . ...................... V poslední době jsou u nás v Čechách církve docela na tapetě. Není divu: řekly si o majetek nedozírné hodnoty (Rubens v Národní galerii, Lázně Karlova Studánka, hrad Bouzov) a taky o velké peníze. Spolu s katolíky a dalšími se to týká i nás, evangelíků, tedy i našeho střešovického sboru. Jak lidem vysvětlit, že nejsme chamtivci, ale že chceme přestat být na státu finančně závislí, přestat být jeho podivným přívažkem a dál plnit poslání, které neseme…? Asi nás to trápí všechny podobně a s negativními postoji vůči nám, křesťanům, se nechceme jen tak smířit. Do toho všeho nám naše církevní centrála poslala sáhodlouhý dotazník o budoucnosti sboru a samofinancování církve. Teď, v atmosféře všeobecné nejistoty a napětí v médiích, v politice, v práci, na ulici, se máme zamýšlet nad tím, jak se nám ve sboru daří dnes a jak by to mohlo u nás i v celé církvi být za nedozírných třicet let. Řešit sborové uspořádání za deset let, vybrat variantu budoucího financování naší církve? A proč ne? Pojďme s vděčností přijmout příležitost nejen k vyplnění dotazníku, ale i k úvaze a rozhovoru o tom, jak na svůj sbor a vztahy mezi námi uvnitř pohlížíme, proč do sboru vlastně chodíme, co nás obohacuje, co sami přinášíme, co by se mohlo změnit. Určitě se nám to bude hodit také při březnovém sborovém shromáždění s volbami do staršovstva. Na začátku října jsem se zúčastnil semináře o cestě k církevní finanční soběstačnosti, který pořádala synodní rada v Herlíkovicích. Čekal jsem, že nám tam bude předložen a vysvětlen jasný plán naší budoucnosti. Místo toho jsme byli podrobně a trpělivě seznámeni s přehledem a čísly k situaci v církvi, v seniorátech a všech 256 sborech: to vše zúženo na příjmy sborů ve formě saláru na straně jedné a výdaje – mzdové náklady na kazatele na straně druhé. Třetí hledisko tvoří příspěvek státu, který bude církev dostávat třicet let; pak bude příspěvkům konec. Příspěvek bude 17 let stále klesat, potom ještě budeme dostávat restituční náhradu. Synodní rada vypracovala celkem pět variant, které se liší tím, jak naložíme právě s onou restitucí a jak dokážeme zvyšovat svoji obětavost. Všechny varianty se předkládají jako otevřené, což mě pozitivně překvapilo. Ústředí naší církve nám nic hotového nevnucuje, naopak chce znát naše představy o budoucnosti – z každého sboru. Odpovědi, které obdrží, zpracuje a předloží květnovému synodu, který rozhodne o postupu ČCE v nejbližších letech. Můžeme a máme do věci mluvit, to je dobrá výzva.
Podíváme-li se na pozici střešovického sboru v celocírkevních a seniorátních statistikách, snadno zjistíme, že Střešovice patří k malé části – necelých 20 sborů, které se deklarují jako finančně soběstačné a schopné v budoucnu pokrýt všechny svoje výdaje včetně mzdových nákladů na kazatele. Že si ve Střešovicích stojíme tak dobře, je určitě povzbuzující zpráva, zároveň bychom si ale měli připomenout, že v církvi nejsme sami, a měli bychom umět solidárně přijmout část zátěže, kterou by ekonomicky slabší sbory neunesly. Stane se to součástí naší sborové vize? Věřím že ano. Je tu ale ještě jedna nejasnost – co s penězi za restituce. Co bylo ukradeno, má být vráceno. Platí to však stoprocentně i pro ČCE? Přiznejme si, že finanční náhrada ve výši 2,2 miliardy, kterou má naše církev na základě platné smlouvy od českého státu v průběhu 30 let dostat, neodpovídá fakticky ani mizivým zlomkem hodnotě majetku, který byl ČCE komunisty zcizen a nemůže být fyzicky vrácen. Když to není splátka dluhu, co to tedy je? Nemělo by se s těmi penězi naložit jako s darem? K otázce o budoucnosti církve a jejího financování se mají vyjádřit všechny sbory. K tomu byla anketa připravena. Děkujeme všem, kdo svou odpovědí k formulaci názoru našeho sboru přispěli. Přijďte 10. ledna na sborové setkání, abychom na základě všech došlých odpovědí formulovali stanovisko za celý střešovický sbor. Tomáš Fendrych, kurátor sboru
vaše příspěvKy na sborové potřeby . . ................. Do sbírek můžete přispívat při návštěvě kostela, všechny ostatní formy včetně saláru (s výjimkou nedělní chrámové sbírky) je možno vyřídit též individuálně u našich pokladníků (bratři Patrik Pospíšil, Miloš Janáček, sestra Lída Pospíšilová) nebo bankovním příkazem. Sbor má od roku 2011 účet u Fio banky. Číslo: 2000275839/2010 Variabilní symbol (vyjadřuje účel) salár . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 684 Jeronymova jednota . . . . . . . . . 911 varhany (údržba, opravy) . . 682 007 fond oprav . . . . . . . . . . . . . 682 008 sborová diakonie . . . . . . . . 682 011 Fond dostavby má účet 2600120515/2010 Specifický symbol (není nutný, napomáhá však identifikaci dárce) – použijte své osobní číslo (pod kterým jste evidováni jakožto členové našeho sboru); toto číslo najdete na titulní straně velkého Evangelíka na adrese vedle svého jména; také vám je na požádání sdělí bratr farář Pokorný (tel. 224312107 nebo 731314689 nebo e-mail:
[email protected]).
Sborově z Podbaby až do Přední Kopaniny
Každý rok v září jezdíme se střešovickým sborem na víkend do Chotěboře. Jak to tam vypadá, napsala jedna z účastnic.
v chotěboři Je to prima . . . . . . . ................. Je tam zábava, všichni mi připadnou veselí a ještě když se vydaří počasí, je to úžasné. Chodíme na houby, hrajeme fotbal, hry, zpíváme a i se modlíme. V pátek (příjezdový den) se všichni ubytujeme a postupně navečeříme, jelikož všechny večeře i snídaně jsou z vlastních zásob. Po večeři následuje hromadný večírek; dospělí sedí uvnitř a povídají si, děti lítají venku. V Chotěboři je všechno nepovinné, a to i společná vycházka v sobotu, a tak není divu, že polovina dětí kňourá, když uslyší,že se má na vycházku jít. Ale myslím si, že jsou pak všichni rádi, že šli, protože když prší (a v Chotěboři prší často), roste hodně hub, a tak máme všichni plné tašky, batohy a k tomu radost. Po vycházce se skoro všichni tatínci seberou a jdou hrát fotbal. Ve hře jsou ale vítány i děti i maminky. Po fotbale jsme všichni splavení a vyčerpaní, a tak je dobré, že večeře je uvařená a že ji připraví kuchaři a kuchařky nehrající fotbal. Večer je další večírek. My jsme s holkami už před obědem jen tak pro zábavu vymýšleli divadlo, nakonec jsme nacvičené divadlo i na večírku zahráli a dětem se líbilo a chtěli přídavek, tak jsme jeden zaimprovizovali, ale nestál zanic. V neděli jsou bohoslužby, pak oběd, úklid a postupně se vyráží zpátky domů. Před odjezdem se tentokrát všechny děti (i ty velké) bavily ježděním na dětských odrážedlech, motorkách a koloběžkách. Malým odrážedlům se velké děti moc nelíbily, ale naštěstí vydržely a snad s námi pojedou příští rok zas. Anna Ryšavá (11 let)
Na první adventní neděli se ve Střešovicích konala konfirmace.
Tématem rozhovoru v Oss byla láska; k tomu patří perníková srdce.
