Duch pomsty Do zamrzlých průsmyků Ostřížích hor konečně přišla obleva. Lars Thornsson a jeho syn Tjorn Larsson, kteří zůstali kvůli Tjornově nemoci minulou zimu odříznutí na statku v severním údolí, se konečně vraceli domů, do Hrotlandu. Syn byl ještě zesláblý a ztěžka popadal dech, ale hrdinně snášel dlouhou cestu po kamenité stezce, po níž tekly strouhy vody z tajících ledovců. „Konečně jsme pryč z domu toho vydřiducha!“ řekl Tjorn, snad více k sobě, než ke svému otci. „Šetři dechem,“ odpověděl otec, „ještě máme před sebou dlouhou cestu.“ „Stejně si myslím, že mě otrávil. Že to nebyla žádná nemoc.“ „O tom jsme už mluvili. Gorn Gustavsson je možná nelítostný válečník, ale není to žádný travič. Tvého bratra zabil v čestném souboji. A narovnání bylo spravedlivé.“ „Tobě nepřijde zvláštní, že nás pozval do svého domu pro narovnání těsně předtím, než přišla zima? A pak jsem hned onemocněl, takže jsme museli zůstat? Takže nejen, že jsme bratra nepomstili, ale ani v měšci ho nenosíme, protože všechny peníze jsme zase zaplatili za jídlo.“ „Tjorne, mluví z tebe nenávist. Moc dobře víš, že jsi byl v posledních letech nemocný každou zimu. A navíc dost pochybuji, že by chtěl jarl Gorn hostit celou zimu dva muže, kteří by mu mohli usilovat o život.“ „Vždyť jsi přijal narovnání.“ „Gorn moc dobře ví, že k němu chovám zášť, protože může za smrt tvojí matky. Jenže jsem starý a mečem už nevládnu. Ty jsi slabý a nemocný. Tvůj bratr byl poslední naděje na pomstu a Gorn mu rozpůlil lebku asi s takovou námahou, jako by rozlousknul ořech.“ Lars ztichnul a upřel zrak k obzoru. Od něj k nim přicházela postava. „Kdo to může být, v tuhle dobu, takhle hluboko v horách?“ divil se Lars a oba, otec i syn, tasili meče, ačkoliv moc dobře věděli, že v boji neuspějí. Cizinec však nevypadal, že by je chtěl napadnout. Lapka by čekal v úkrytu a rychle je vyřídil. Vysoký, dobře stavěný Viking jim pomalu kráčel v ústrety. Čím byl blíž, tím více byly vidět jeho uhrančivé oči, které jako by svítily černým světlem. Přišel k nim, postavil se proti Larsovi a beze slova upřel zrak do jeho očí. Larsova roztřesená ruka upustila meč, na jeho tváři se zračila hrůza. Snad hodinu stáli proti sobě, až nakonec Lars Thornsson našel odvahu k jedinému slovu: „Ne!“
Cizinec se ani nepohnul a zmizel. „Co to bylo?“ zeptal se Tjorn po chvíli, zatímco pomáhal svému otci zvednout se ze země, na níž ten roztřeseně seděl. „To byl Bjorn Thorgarsson,“ odpověděl Lars. „Kdo je Bjorn Thorgarsson?“ tázal se Tjorn. „Povím ti to, ale ne teď a tady. Pojďme nejdřív najít útočiště na noc.“ Utábořili se pod skalním převisem. Oheň nerozdělali, nechtěli ještě více provokovat tající ledovce nad nimi. Naštěstí už bylo dostatečné teplo, aby Viking přikrytý medvědími kůžemi nezmrznul. A to ani Viking starý či nemocný. Až, když leželi na suché podlaze pod převisem, Lars Thornsson začal vyprávět:
Bylo to v dobách, kdy vládnul Harald Krutý. Bjorn Thorgarsson žil se svojí rodinou v malé vesnici na pobřeží. Zrovna přišla první obleva, tak, jako teď. Zvony ve vesnici začaly vyzvánět. Svolávaly všechny lidi z vesnice na slavnost prvního jarního dne. Jenže ještě nedozněly zvony, když do vesnice vtrhli Haraldovi družiníci a zaútočili na překvapené vesničany. Vesničané během předchozího léta přišli o většinu úrody, a proto na podzim odmítli zaplatit králi daň v dobytku, kterou měli odvádět. Za to se je král Harald rozhodl potrestat. Bjorn utržil ránu naplocho do hlavy a byl poražen. Nebyl však mrtev. Když znovu přišel k sobě, všichni obyvatelé vesnice byli pobiti. Muži, ženy i děti. Tak strašlivě se král Harald pomstil za pouhé nedodržení lenních povinností. Bjorn prošel celou vesnici, až našel svoji ženu i obě své děti mrtvé. Tehdy přísahal králi Haraldovi strašnou pomstu.
Na severu země žil tou dobou jarl Buda, který odmítl přísahat Haraldovi, protože jím opovrhoval za jeho krutost a zbabělost. Opevnil se na svém statku, kde shromáždil všechny, kteří cítili stejně, a čekal na králův příchod. Král v létě přitáhl s obrovskou družinou, aby rebelii potlačil. Jeho síly čtyřnásobně převyšovaly síly Budovy. Když se o tomto sporu dozvěděl Bjorn, vypravil se okamžitě k bojišti. Dorazil ke statku právě ve chvíli, kdy Haraldovi muži prorazili skrz obranný val a hrnuli se dovnitř, aby pozabíjeli skomírající obránce. Jenže válečník, který již nemá co ztratit, je strašlivým nepřítelem. Bjorn sám vtrhnul přímo mezi Haraldovy muže a vnesl mezi ně takový zmatek, že jejich řady zakolísaly a rozpadly se. Jeho meč sekal napravo, nalevo, a všude našel cíl. Naopak jemu jako by se všechny čepele zázračně vyhýbaly. Když Buda viděl, co že to za berserka přišlo na pomoc, dal povel k útoku a zaútočil na zmatené šiky Haraldovy. Probil se až
k obklíčenému Bjornovi a společně pak postupovali ke králi. Král byl ale zbabělý, a když viděl, že je jeho život v ohrožení, dal povel k ústupu. Tak se skončila bitva o Budův statek.
Oba hrdinové bitvy, Bjorn a Buda, byli velebeni všemi jarlovými muži a celý kraj připíjel na jejich zdraví a připomínal si jejich odvahu. Přesto byla mezi oběma muži brzy rozepře. Zatímco Buda byl mužem moudrým, který uměl vyčkávat, Bjorn chtěl okamžitě vyrazit dobývat Haraldův hrad. Buda však řekl: „Hodně bych se unáhlil, Bych dobýval hrad Haraldův, Smělé činy chtějí čas, Spoustu zásob, čerstvé síly. Jen se neboj, bitva bude, Velký Bjorne Berserku.“ Bjorn nakonec souhlasil, že tedy ještě rok počká, protože bez Budovy družiny měl jen malou šanci krále zabít. Během zimy, kterou trávil na Budově statku, se během dlouhých nocí Bjorn seznámil s Budovou jedinou dcerou, Geldou. Scházeli se tajně, protože věděli, že Buda je na svoji dceru velmi žárlivý a vyhledává spory s každým, kdo se na ni jen podívá. Navíc berserk bez budoucnosti není dobrá partie pro jarlovu dceru. Jenže čím víc se do sebe Bjorn a Gelda zamilovávali a trávili spolu více a více času, tím obtížnější bylo udržet jejich vztah tajným. A tak se nakonec Buda tajemství dozvěděl a v noci poslal stráže do věže, v němž právě mladý pár spal. Stráže spícího Bjorna přepadly, zbily a nahého jej uvrhly do žaláře. Buda rozhlásil, že se jej Bjorn chystal zavraždit, ale jeho plán byl odhalen a viník po zásluze potrestán.
Bjorn byl rozčílený tou zradou. Když mu Gelda přišla říct, že u svého otce oroduje, aby jej pustil, odpověděl jí: „Ženské slzy nevytáhnou Žádné reky z žaláře, Přísahal jsem pomstu svoji, Přísahu já dodržím,
Pes Harald i zrádný Buda, Paží mých zlost pocítí.“ Gelda mu na to však odpověděla: „I přes zradu, jestli otce Mého v zlosti zardousíš, Náklonnost mou ztratíš rázem, Nenávistí tě nakrmím.“
Bjorn seděl v žaláři a nevěděl, co dělat. Byl rozhodnut pomstít se Budovi, ale zároveň nechtěl přijít o lásku krásné Geldy. A tehdy k němu přišel Duch pomsty. Jeho jméno už nikdo nezná. Byl to Viking, který se kdysi pokusil otrávit Budova pradědu, jenž tehdy na statku žil. Za to byl uvržen do žaláře, kde sešlostí věkem zemřel. Mnohokrát žádal, aby mohl zemřít v boji, ale nikdy mu nebylo vyhověno. A tak zůstal ve vězení i po smrti a čekal na někoho, kdo by se stal jeho spojencem v pomstě. Tím někým byl Bjorn.
Duch řekl: „Čekám na tě, velký Bjorne, Berserku bohům milý, Pomohu ti s tvojí pomstou, Vpravdě zcela poctivou.“
Bjorn mu na to odpověděl: „Kdo jsi, duchu nenávisti, Neklidný ty netvore? Pomoc duchů ze záhrobí Zřídka jen je zadarmo.“
Duch řekl: „Jedinou věc vezmu si já, Výměnou za pomoc mou, Na svá záda navždy vezmeš Věčnou zátěž záhrobní, Společnou tou naší pomstou, Přijmeš pomsty pečeť.“
Bjorn s obchodem souhlasil a ptal se, jak jej duch dostane ven z žaláře, aby mohl pomstu uskutečnit. Duch pomsty mu ukázal do rohu cely. Tam prý ležel prokletý kámen, na kterém spočinula jeho hlava, když umřel. Pod vrstvou prachu Bjorn opravdu našel široký placák, na němž byl téměř neviditelně vyškrábán podivný symbol. Duch řekl: „Záznam napiš ze žaláře, O jarlově zbabělosti, Dopis pošli všemu lidu, Přinesou ho přímo jemu.“ Bjorn protestoval, že neumí psát, ale duch jej upozornil na to, že ve vedlejší cele už rok žije bláznivý písař, který pro něj dopis rád sepíše. A tak se také stalo. Ještě ten večer byl jarlu Budovi do jeho ložnice přinesen kámen, který podle stráží Bjorn plánoval poslat lidu. Buda se tomu chabému pokusu znemožnit jej pouze zasmál, kámen položil vedle své postele a usnul. Z toho spánku už se neprobudil. Zkoušeli to vodou, zvukem rohu i bodáním do slabin. Bezúspěšně. Jeho duše již bloudila po dalekých pláních. Za tři dny byl mrtev. Jarlovi poddaní, ponecháni bez vůdce, si vzpomněli na Bjornovo hrdinné počínání v bitvě o statek a přišli do žaláře, aby berserka požádali, aby je vedl. Bjorn se tak stal ze dne na den z vězně jarlem, vzal si Geldu za ženu, Budu pohřbil do moře a začal s přípravami na útok na Haraldovu pevnost. Marně jej jeho žena prosila, aby s pomstou posečkal, aby zvážil nejdříve svolání sněmu jarlů. Příběhy o Haraldově krutosti a zbabělosti letěly zemí jako uragán a při sněmu by se mohli jarlové postavit na Bjornovu stranu. Jenže spolupráce se záhrobím pokřivuje lidskou
mysl. Ve chvíli, kdy Bjorn přijal nabídku Ducha pomsty, byl ztracen. V jeho srdci byla nenávist, v jeho hlavě pomsta. Věděl, že kouzla jej udrží při životě, dokud ji nedokoná. Dalšího jara se proto vydal s malou družinou odvážných k Haraldově pevnosti. V noci se připlížili k palisádě, zabili stráže a vtrhli dovnitř. Ač byla Haraldových družiníků mnohonásobná přesila, neměli proti Bjornovi šanci. Půlka z nich spala, druhá půlka byla opilá, jak se zahřívala během chladné noci kořalkou. Když vyšlo slunce, nebyl jediný z Haraldových družiníků naživu. Tak strašlivá byla Bjornova zuřivost, že utopil tábor v krvi. Král Harald však mezi nimi nebyl. Když viděl, jak se bitva vyvíjí, nasedl na koně a ujel. Bjorn se usadil v pevnosti, kterou si nárokoval právem dobyvatele, se svojí ženou Geldou a svojí družinou odvážných. Zprávy o Bjornově odvaze a Haraldově zbabělosti oběhly zakrátko celou zemi a bylo domluveno, že se na podzim sejde sněm jarlů, aby prohlásili Bjorna králem. Bjorn však řekl: „Králem nejsem, však jím budu, Bez sněmu a bez jarlů, Vládu získám hrdě jen S Haraldovou hlavou v ranci.“ A tak, jen co se usadil v pevnosti, už se chystal na pronásledování poraženého krále.
Jenže když uděláš pakt se záhrobím, stejně tě nakonec podvede. A tak jednoho dne, zatímco Bjorn a Gelda spali, přišel k nim Duch pomsty a vešel Geldě do snů. Tam jí prozradil, jak ve skutečnosti zemřel její otec. Gelda druhý den udeřila na Bjorna, aby jí odpověděl, zda je to pravda. Bjorn se křivě zapřísahal, že žádný pakt neudělal a že za smrt Budy nemůže. Přesvědčoval svoji ženu, že se jednalo o pouhý sen. Gelda řekla: „Pakt jestli jsi z nenávisti S podsvětním zlem podepsal, Zemřel-li můj otec drahý Tvojí zradou zločinnou,
Nejsi hoden jména Viking, Však psí jsi jenom výměšek. Jestli Harald zahyne též Zrádným kouzlem záhrobním, Důkazem tím bude pro mě S podsvětím propojení.“ Ještě toho dne přišla zpráva, že král Harald upadl do těžkého spánku a neprobouzí se. Sněm jarlů se měl proto konat už příští týden, aby vybral králova nástupce. Bjorn byl už předem jasným vítězem volby. Jenže to jej nyní nezajímalo. Jakmile totiž Gelda uslyšela zprávu o Haraldovi, nevěřila už svému muži ani slovo a otevřeně jím pohrdala. A Bjorn, ač jeho mysl byla pokřivená záhrobním paktem, stále svoji ženu velmi miloval. Proto zavolal Ducha pomsty, aby vyjednal podmínky zrušení smlouvy. Argumentoval podvodem, který Duch učinil, když jeho ženě oznámil tajné informace o jejich paktu. Duch se mu ale vysmál: „Marně voláš Ducha pomsty, Marně dáváš důvody, Dvě smrti za věčná muka Vymínil sis směle. Král Harald pozítří zemře, S kamenem pod postelí, Navždy budeš světem bloudit, Než jiný za tě nastoupí.“
S takovou odpovědí se však Bjorn nehodlal smířit. Rozhodl se proto sám kletbu zrušit. Vyrazil k místu, kde Harald ležel, v noci pobil stráže a vnikl do jeho stanu. Pod postelí opravdu ležel onen kámen, který kdysi poslal z vězení Budovi. Bjorn kámen vzal a vydal se jej zničit. Zkoušel to palicí i vrháním proti skalní stěně, ale byl neúspěšný. Kámen jako by držel tajemným kouzlem. Až nakonec Bjorn došel k Nordjoldské studni. Byla to nejhlubší studna království, kterou podle legendy v dávných dobách vyhloubil sám bůh Odin, aby mohl napojit svého koně Sleipnira. Nikdo ji už dlouho nepoužíval. Po většinu roku byla totiž vyschlá. Z toho
důvodu lidé opustili blízkou vesnici, čímž se studna stala jen příležitostnou potěchou zbloudivších poutníků. Bjorn dlouho neotálel a kámen vhodil dovnitř. Jenže kámen pád vydržel. Říká se, že jeho kouzlo nemůže být zničeno bez oběti. Že jen smrt může vykoupit Ducha pomsty. Ve studni se od té doby několikrát objevila voda, ale každý, kdo ji vypil, do tří dnů zemřel. Kámen tedy nebyl zničen a kletba přetrvala. Král Harald zahynul ve spánku. Sněm jarlů se obrátil proti Bjornovi, když proti němu svědčila jeho vlastní žena. Bjorn sám pošel jako pes v průběhu následující zimy. Od té doby jeho neklidný duch chodí po horách Severu a hledá Vikingy plné nenávisti, kteří by na sebe vzali jeho prokletí.
Lars Thornsson dovyprávěl příběh. Chvíli byli oba muži zticha. „Takže Bjorn Thorgarsson je nyní Duch pomsty?“ zeptal se Tjorn. „Ano,“ odpověděl Lars Thornsson. „A proč se zjevil zrovna tobě?“ „Už zdálky vycítil moji nenávist k jarlu Gornovi. Přišel mi nabídnout stejný obchod, jako předtím přijal on.“ „Nabídnul ti smrt Gorna, pokud se po smrti staneš Duchem pomsty místo něj?“ „Přesně tak.“ „A do té doby by s tebou bylo co?“ „Do té doby bych prý získal jeho statky i titul.“ „Jak? To bys ho musel zabít v čestném souboji.“ „Bjorn by mi dal sílu, abych souboj vyhrál. Tři dny a tři noci bychom bojovali a nakonec bych Gorna zabil.“ „Takže jsi mohl pomstít svoji ženu a syna a navíc se stát jarlem a získat statky toho proradného vydřiducha? Jak jsi to mohl odmítnout?!“ Lars se zděšeně podíval na svého syna: „Copak jsi neslyšel ten příběh? Pakt se záhrobím nikdy nepřinese nic dobrého! Vždyť přece víš, jak Bjorn dopadl!“ „Co na tom záleží? Konečně bychom měli svoji pomstu!“
„To je ale čiré bláznovství!“ „Neříkal náš děd Thorn, že to, čemu slabí říkají bláznovství, je pro silné odvahou?“ „Ano, ale...“ V tu ránu tam byl zase! Vysoký cizinec s uhrančivýma očima. Tentokrát zcela ignoroval Larse a šel přímo k Tjornovi. „Zmiz!“ snažil se ho zastavit Lars, „nech mého syna na pokoji, zrůdo podsvětní!“ Tjorn jej však odstrčil a přistoupil k cizinci. „Ano!“ řekl. „Cos to provedl?!“ zakřičel Lars a náhlá slabost jej srazila na kolena, zatímco sledoval proměnu svého syna ve velkého válečníka. „Splnil jsem svou povinnost!“ odpověděl Tjorn a upřel na zlomeného otce své uhrančivé oči.
Tři dny a tři noci putoval Lars Thornsson krajinou. Spal dohromady jen pár hodin. Většinu věcí nechal pod skalním převisem, kde jej opustil jeho syn. Věděl, že cesty zpátky už stejně není. „Den mu trvala cesta,“ počítal si stále dokola, „nyní už dva dny a tři noci bojují. Zbývá mi jen pár hodin.“ Vyšel z lesa. Na holé skále stály rozvaliny dávno opuštěné vesnice. A uprostřed ní polorozbořená kruhová zídka. Odinova bezedná studna. Lars přistoupil až k ní a nahlédl dovnitř. Neviděl nic, jen nekonečnou tmu. Vzal do ruky kámen z rozpadlé zídky a hodil jej dolů. Po několika sekundách uslyšel slabé ťuknutí kamene o skálu. Studna byla tedy vyschlá. A tam někde na suchém dně ležel prokletý kámen. „Odine,“ prohlásil Lars nahlas, „můj syn je odvážný válečník a zaslouží si místo u tvého stolu ve Valhale. Nyní však kvůli nenávisti sešel z cesty a vzal na sebe úděl, který mu nenáleží. Úděl, který by jej místo k tvému stolu poslal věčně bloudit po zemi a šířit zlobu. Támhle na dně leží prokletý kámen, který jej váže v té strašné smlouvě. Odine, velký otče bohů, přijmi oběť starého muže a dej, aby jeho poslední hrdinský čin byl úspěšný.“ Rozhlédl se kolem, jako by čekal nějakou odpověď. Neslyšel nic, než skřípění větví nedalekého uschlého stromu. Snad čekal, že mu velký bůh odpoví. Nebo že se mu Duch pomsty postaví na odpor. Ale nestalo se tak. Lars si povzdechl a vrhl se do studny.
Měl pocit, že padá černotou studny celou věčnost. Myslel na své dětství, na svoji ženu, na narození obou synů. Vzpomněl si na smrt ženy a nejstaršího syna. Teď však necítil nenávist. Převládajícím pocitem bylo smíření. Proč šířit nenávist kvůli něčemu, co už stejně není možné vrátit zpět? A pak dopadl. Jeho tělo zachvátila nesnesitelná bolest, jak se mu lámaly všechny kosti v těle a probodávaly orgány. Chtěl křičet bolestí, ale jeho hrdlo bylo sevřené a v plicích nebyl vzduch. Pokusil se pohnout, ale neměl už žádnou funkční končetinu, kterou by k tomu použil. Než ztratil zrak, jeho hlava padla na stranu a naskytl se mu pohled, který potěšil jeho naposledy expandující srdce. Tam, kde se jeho nohy setkaly se dnem studny, ležel puklý kámen, pokrytý runovým zápisem. Kdesi desítky kilometrů odtud, na statku jistého jarla, Tjorn Larsson prohrál souboj a byl zabit ranou meče do srdce. Pohřbili ho jako hrdinu. Dva dny a tři noci nikdo předtím Gornovi Gustavssonovi vzdorovat nedokázal. „Uvítej ho u svého stolu s poctami,“ poslal Lars poslední myšlenku Odinovi. Pak zavřel oči a vydal se na strastiplnou a neveselou cestu podsvětím.
