PRVNÍ
KAPITOLA
K
oncem zimy mého sedmnáctého roku matka usoudila, že mám depresi. Patrně proto, že jsem málokdy vycházela z domu, trávila spoustu času v posteli, četla pořád dokola stejnou knihu, málo jedla a velkou část volného času, kterého jsem měla spoustu, jsem trávila úvahami o smrti. Když člověk čte nějakou příručku, webovou stránku nebo něco podobného o rakovině, mezi jejími vedlejšími účinky je vždycky uvedená deprese. Jenže ve skutečnosti není deprese vedlejší účinek rakoviny. Deprese je vedlejší účinek umírání. (Rakovina je taky vedlejší účinek umírání. Vlastně jako skoro všechno.) Máma byla ale přesvědčená, že potřebuju léčit, a tak mě vzala k mému obvyklému doktoru Jimovi. Ten došel k názoru, že se doslova topím v ochromující a naprosto klinické depresi, a proto je potřeba upravit dávkování léků a přihlásit mě do podpůrné skupiny. Ta skupina fungovala jednou týdně a střídali se tam lidé, kterým bylo více či méně zle v důsledku nádoru. Proč se střídali? Vedlejší účinek umírání. Ta podpůrná skupina byla pochopitelně zoufale deprimující. Scházela se v kamenných sklepních prostorách episkopálního kostela, který měl tvar kříže. Seděli jsme v kruhu přímo uprostřed toho kříže, tam, kde by se břevna křížila, kde by bylo Ježíšovo srdce. 11
J O H N
G R E E N
Všimla jsem si toho proto, že Patrik, který skupinu vedl a jemuž jedinému v místnosti bylo přes osmnáct, o tom srdci mluvil úplně při každém setkání – jak nás, mladé lidi bojující s rakovinou, si Ježíš vine přímo k svému nejsvětějšímu srdci a tak všelijak. A takhle to v tom Nejsvětějším srdci chodilo: šest, sedm, deset lidí přišlo (nebo je přivezli na vozíku), uzobli posmutnělé sušenky a nalili si limonádu, usedli do Kruhu důvěry a poslouchali, jak Patrik už asi potisící vypravuje svůj zoufale depresivní životní příběh – jak měl rakovinu varlat a myslel si, že umře, ale neumřel, a teď je tady – dospělý člověk ve sklepě kostela ve 137. nejhezčím městě Spojených států, rozvedený, závislý na videohrách, v podstatě bez přátel; vydělává si na skromné živobytí tím, že využívá svou rakovinovou minulost, pomalu se propracovává k akademickému titulu, který jeho pracovní vyhlídky nijak nezlepší, a stejně jako my čeká, až dopadne Damoklův meč a poskytne mu úlevu, jíž unikl tehdy před lety, kdy mu rakovina vzala obě varlata, ale ponechala mu to, co by jen ten nejvelkorysejší člověk mohl nazvat životem. I VY MŮŽETE MÍT TAKOVÉ ŠTĚSTÍ!
Pak jsme se představili: Jméno. Věk. Diagnóza. A jak nám dneska je. Jsem Hazel, řekla jsem, když došla řada na mě. Je mi šestnáct. Původně štítná žláza, ale teď už mám důkladnou a etablovanou pobočnou kolonii i v plících. A cítím se dobře. Když jsme se všichni vystřídali, Patrik se nás zeptal, jestli chce někdo ostatním něco říct. A pak se spustila kolektivní onanie podpory: všichni mluvili o tom, jak bojují a rvou se a vyhrávají, mluvili o zmenšování a testování. Abych Patrikovi nekřivdila, nechal nás mluvit i o umírání. Jenže většina neumírala. Většina se dožije dospělosti, stejně jako Patrik. (To taky znamenalo, že tam panovala velká soutěživost. Všichni chtěli zvítězit nejen nad rakovinou, ale i nad ostatními lidmi v místnosti. Je mi jasné, že to je iracionální, ale řekněme, 12
H V Ě Z DY
N Á M
N E P Ř Á LY
že máte dvacetiprocentní šanci, že budete za pět let ještě žít. Pochopitelně si spočítáte, že to je jedna ku pěti. Tak se rozhlídnete kolem a řeknete si úplně jako zdravý člověk: Čtyři z těchhle ubožáků přežiju.) Na skupině byla dobrá jediná věc, a to byl Izák, takový hubený kluk s dlouhým obličejem a rovnými světlými vlasy, co mu padaly přes oči. A s těma očima měl právě problém. Měl neuvěřitelně vzácný typ rakoviny oka. Jedno mu vyoperovali, když byl ještě malý kluk, a nosil strašně tlusté brýle, za kterými obě jeho oči – to pravé i to skleněné – vypadaly nepřirozeně obrovské, jako kdyby neměl vůbec hlavu, jen jedno pravé a jedno umělé oko, a obě na vás zírají. Z toho mála, co o sobě Izák občas prozradil, jsem pochopila, že se nemoc vrátila a druhé oko že je ve smrtelném ohrožení. Izák a já jsme komunikovali především prostřednictvím povzdechů. Kdykoli někdo začal vykládat o protirakovinové dietě nebo o šňupání drcené žraločí ploutve nebo o něčem podobném, podíval se Izák na mě a malinko vzdychl. Já jsem místo odpovědi mikroskopicky zavrtěla hlavou a vydechla. Takhle tedy vypadala ta podpůrná skupina a po pár týdnech už mě začínala přivádět k šílenství. Zrovna tu středu, co jsem se seznámila s Augustem Watersem, jsem se hodně snažila se z toho vyvlíknout. Seděly jsme s mámou na gauči a koukaly na třetí část dvanáctihodinového maratonu opakování loňské Americké supermodelky. Jo, už jsem to viděla, ale to je fuk. Já: „Odmítám chodit na tu skupinu.“ Máma: „Jedním z příznaků deprese je nezájem o jakoukoliv činnost.“ Já: „Prosím, nech mě prostě koukat na Americkou supermodelku. To je taky činnost.“ Máma: „Televize je nečinnost.“ 13
J O H N
G R E E N
Já: „Ach jo. Mami, prosím tě.“ Máma: „Hazel, už jsi skoro dospělá. Nejsi už malé dítě. Potřebuješ přátele, potřebuješ se dostat z domu a žít svůj vlastní život.“ Já: „Jestli chceš, abych byla ‚skoro dospělá‘, tak mi pořiď nějaký falešný doklad, abych mohla chodit do klubů, pít vodku a brát marjánku.“ Máma: „Tak především, marjánka se nebere.“ Já: „Vidíš, a to bych právě věděla, kdybys mi opatřila tu falešnou legitku.“ Máma: „Prostě na tu skupinu půjdeš.“ Já: „MAMÍÍÍÍÍÍÍÍ!“ Máma: „Hazel, ty si zasloužíš vlastní život.“ Na to už se nedalo nic říct, i když mi nebylo jasné, co má návštěva podpůrné skupiny s tím životem společného. Přesto jsem ale souhlasila, že půjdu – pod podmínkou, že mi máma nahraje první až pátý díl Supermodelky, o které přijdu. Chodila jsem do podpůrné skupiny ze stejných důvodů, z kterých jsem předtím dovolila zdravotním sestrám s pouhými osmnácti měsíci postgraduálu, aby mě otrávily chemikáliemi s exotickými názvy: chtěla jsem udělat rodičům radost. Jenom jedna věc je totiž horší než šinout si to v šestnácti do kytek s rakovinou, a to je mít dítě, které si to šine do kytek s rakovinou. Máma zastavila na obloukové příjezdové cestě před kostelem v 16.54. Abych ještě zabila čas, předstírala jsem pár vteřin, že něco dělám s kyslíkovou lahví. „Mám ti ji vzít?“ „Ne, díky, to je dobrý,“ odmítla jsem. Válcová zelená bomba vážila jen pár kilo a měla jsem na ni vozíček, na kterém jsem ji za sebou mohla tahat. Dodávala mi dva litry kyslíku za minutu přes kanylu – to je taková průhledná trubička, která se za krkem rozděluje na dvě, obtáčí se kolem uší a znova se spojuje 14
H V Ě Z DY
N Á M
N E P Ř Á LY
u nosních dírek. Bez tohohle udělátka se neobejdu, protože moje plíce moc jako plíce nefungují. „Mám tě ráda,“ řekla máma, když jsem vystupovala. „Já tebe taky,“ odpověděla jsem. Když jsem odcházela, ještě za mnou okýnkem zavolala: „Ať si najdeš kamarády!“ Nechtěla jsem jet výtahem, protože to v podpůrné skupině dělají jen beznadějné případy, takže jsem šlapala po schodech. Vzala jsem si koláček, nalila jsem si do kelímku limonádu a otočila jsem se. Koukal na mě kluk. Byla jsem si prakticky jistá, že jsem ho ještě nikdy neviděla. Byl vysoký a štíhlý, ale svalnatý, a ta školní židle z modrého lisovaného plastu, na které seděl, pod ním vypadala malinká. Měl tmavohnědé vlasy, rovné a krátké. Vypadal stejně starý jako já, možná o rok starší. Rozvaloval se, kostrč až na samém kraji, jako by tou polohou chtěl dát světu najevo, co si o něm myslí. Jednu ruku měl napůl zastrčenou do kapsy černých džínů. Odvrátila jsem oči, protože jsem si najednou ostře uvědomovala záplavy svých nedostatků. Na sobě jsem měla džíny, které kdysi byly těsné, ale teď mi na různých podivných místech visely, a žluté tričko s obrázkem skupiny, která se mi už ani nelíbila. Nebo ty vlasy – byla jsem ostříhaná na mikádo a ani jsem se neobtěžovala s kartáčováním. A co hůř, měla jsem v důsledku léčby směšně tlusťoučké tvářičky jako křeček. Vypadala jsem jako normální člověk s balonem místo hlavy. Nemluvě už o tom, že nohy jsem měla jako dva sloupy. Ale stejně – když jsem po něm střelila pohledem, pořád ještě ze mě nespustil oči. Pochopila jsem, proč se tomu říká oční kontakt. Vstoupila jsem do kruhu a sedla jsem si vedle Izáka, dvě místa od toho kluka. Znova jsem po něm mrkla. Ještě pořád na mě koukal. 15
J O H N
G R E E N
No, já vám to tedy řeknu: byl strašně sexy. Když na vás takhle neúnavně kouká nezajímavý kluk, je to v nejlepším případě nepříjemné a v nejhorším urážlivé. Ale sexy kluk… hmmm. Vytáhla jsem mobil a přepnula jsem ho tak, aby ukazoval čas: 16.59. Kruh se naplnil smolaři mezi dvanácti a osmnácti lety a Patrik začal modlitbou trpělivosti: Bože, dej mi trpělivost, abych snášel věci, které změnit nemohu, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu, a dej mi moudrost, abych obojí od sebe odlišil. Ten kluk na mě pořád koukal. Měla jsem pocit, že se začnu červenat. Nakonec jsem došla k názoru, že nejlepší strategie bude zírat taky. Koneckonců, kluci na to přece nemají monopol. Takže když Patrik už asi potisící líčil, že nemá koule atd., my dva jsme na sebe zírali – kdo s koho. Za chvíli se kluk usmál a konečně odvrátil modré oči. Když se na mě zase podíval, nadzvedla jsem obočí, jako že jsem vyhrála. Pokrčil rameny. Patrik pokračoval a pak byl čas na představování. „Izáku, možná bys dnes mohl začít ty. Vím, že tě čeká těžká doba.“ „Jo,“ kývl Izák. „Jmenuju se Izák. Je mi sedmnáct. A jak to vypadá, za pár týdnů budu muset na operaci a pak už budu úplně slepý. To si nestěžuju, já vím, že spousta z nás je na tom hůř, ale přece jenom, nevidět je dost blbý. Ale moje holka mi pomáhá. A kamarádi jako Augustus.“ Kývl hlavou k tomu klukovi, takže už jsem věděla, jak se jmenuje. Podíval se na svoje ruce, které na klíně složil jednu do druhé. „Ale s tím nemůžete nic dělat.“ „Jsme s tebou,“ prohlásil rozhodně Patrik. „Řekněte mu to, přátelé.“ A my všichni jsme monotónně opakovali: „Jsme s tebou, Izáku.“ Další na řadě byl Michael. Bylo mu dvanáct a měl leukemii. 16
H V Ě Z DY
N Á M
N E P Ř Á LY
Odjakživa měl leukemii. Cítil se dobře. (Nebo to aspoň tvrdil. Přijel výtahem.) Lidě bylo šestnáct a byla dost hezká na to, aby si ten sexy kluk všímal spíš jí. Chodila sem pravidelně – byla už dlouho v remisi. Původně měla rakovinu slepého střeva; dřív jsem ani nevěděla, že něco takového existuje. Prohlásila – prohlašovala to skoro pokaždé, když jsem ji na skupině viděla, a mně to připadalo dost jako vytahování –, že se cítí silná. V nose mě zašimraly hadičky od kyslíku. Pak bylo ještě pět dalších, než konečně došla řada na něj. Trochu se usmál. Hlas měl hluboký, zastřený a strašně sexy. „Jmenuju se Augustus Waters,“ řekl. „Je mi sedmnáct. Před rokem a půl jsem se trošku potkal s osteosarkomem, ale dneska jsem tady jenom proto, že mě o to Izák požádal.“ „A jak se cítíš?“ zeptal se Patrik. „Skvěle,“ usmál se Augustus koutkem úst.„Jsem na horský dráze, která jede jenom nahoru, kamaráde.“ Když došla řada na mě, řekla jsem: „Jmenuju se Hazel. Je mi šestnáct. Štítná žláza, metastázy v plicích. Je mi fajn.“ Hodina pokračovala jako vždycky: nastalo líčení bojů, vítězných bitev v předem prohraných válkách; lpělo se na nadějích; rodiny se zatracovaly i vynášely do nebes; ve vzácné shodě se prohlašovalo, že kamarádi to prostě nejsou schopní pochopit; došlo na slzy i na utěšování. Ani Augustus Waters, ani já jsme nepromluvili, dokud Patrik neřekl: „Auguste, nechtěl bys skupině říct něco o svých obavách?“ „O obavách?“ „Ano.“ „Bojím se zapomenutí,“ prohlásil bez zaváhání. „Bojím se ho jako ten příslovečný slepec, který má strach ze tmy.“ „Předbíháš,“ usmál se Izák. „Bylo to netaktní?“ zeptal se Augustus. „Já umím být dost slepý k pocitům druhých.“ 17
J O H N
G R E E N
Izák se smál, ale Patrik káravě zvedl prst a řekl: „Auguste, prosím. Vraťme se k tobě a tvým problémům. Říkal jsi, že máš strach ze zapomnění?“ „Ano,“ odpověděl Augustus. Vypadalo to, že s tímhle si Patrik neumí poradit. „Chce, ehm, chce k tomu někdo něco říct?“ Už tři roky jsem nebyla v normální škole. Dva moji nejlepší kamarádi byli máma a táta. Ten třetí byl spisovatel, který ani netušil, že existuju. Jsem dost stydlivá – rozhodně se nikde moc nehlásím. Tentokrát jsem se ale rozhodla něco říct. Tak napůl jsem zvedla ruku a Patrik mě okamžitě vyzval: „Hazel!“ Asi si myslel, že se „otevírám“ a stávám se „skutečným členem skupiny“. Podívala jsem se na Augusta Waterse a on se podíval na mě. Oči měl tak modré, že mi připadaly skoro průhledné. „Přijde doba,“ řekla jsem, „kdy budeme všichni mrtví. Všichni. Přijde doba, kdy už vůbec nebudou lidi, co by si pamatovali, že někdy někdo existoval nebo že náš druh něco vykonal. Nezbude už nikdo, kdo by si mohl pamatovat Aristotela nebo Kleopatru, a už vůbec ne nás. Na všechno, co jsme dělali a psali a stavěli a mysleli a objevili, se zapomene, a z tohohle –“ mávla jsem doširoka rukou – „nezbude nic. Možná ta doba přijde brzo a možná až za miliony let, ale i jestli přežijeme zhroucení našeho slunce, nepřežijeme navždycky. Něco bylo předtím, než živý organismy získaly vědomí, a něco bude i potom. A jestli ti dělá starost zapomenutí lidskýho rodu, tak ti doporučuju, abys to ignoroval. Všichni ostatní to tak dělají.“ Tohle jsem se naučila od toho svého třetího nejlepšího kamaráda, o kterém jsem se už zmínila, od spisovatele Petera Van Houtena, záhadného autora knihy Císařský neduh. Jestli jsem měla nějakou bibli, byla to tahle knížka. Nikdy jsem nepoznala jiného člověka, který by za a) tak rozuměl tomu, jaké to je, umírat, a za b) přitom sám neumřel. 18
H V Ě Z DY
N Á M
N E P Ř Á LY
Když jsem skončila, chvíli bylo ticho. Viděla jsem, jak se Augustus pořád víc usmívá – bylo to něco jiného než ten poloúsměv, když na mě koukal a snažil se vypadat sexy. Tohle byl upřímný úsměv, který byl na jeho obličej skoro moc velký. „Sakra,“ prohlásil tiše, „teda, ty fakt nejsi hloupá.“ Po celý zbytek skupiny už ani jeden z nás nic neřekl. Na konci jsme se všichni vzali za ruce a Patrik předříkával modlitbu. „Pane Ježíši Kriste, sešli jsme se tady ve tvém srdci, doslovně ve tvém srdci, jako lidé bojující s rakovinou. Ty a jen ty nás znáš tak, jak se známe my sami. V čase naší zkoušky nás veď k životu a ke světlu. Modlíme se za Izákovy oči, za Michaelovu a Jamieho krev, za Augustovy kosti, za Hazeliny plíce, za Jamesův krk. Modlíme se, abys nás uzdravil a abychom pocítili tvou lásku a tvůj mír, který přesahuje všechno poznání. A v srdcích chováme vzpomínku na ty, které jsme znali a měli rádi a kteří odešli za tebou: na Marii a Kade a Josepha a Haley a Abigail a Angelinu a Taylora a Gabriela a …“ Byl to dlouhý seznam. Na světě je spousta mrtvých lidí. Patrik monotónně četl jména z papíru, protože jich bylo příliš mnoho na to, aby se je naučil zpaměti, a já jsem zavřela oči a snažila se o nábožné myšlenky, jenže většinou jsem si představovala, jak jednou na ten seznam přibude i moje jméno, až někam na konec, kdy už nikdo neposlouchá. Když Patrik skončil, společně jsme zopakovali tu pitomou mantru – PROŽIJME DNEŠEK, JAK NEJLÉPE MŮŽEME – a pak byl konec. Augustus Waters se zvedl a došel ke mně. Chodil stejně nakřivo, jako se usmíval. Byl vysoký, ale zůstal stát kousek ode mě, abych si nemusela vyvrátit hlavu, když jsem se mu chtěla podívat do očí. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se. „Hazel.“ „Myslím celým jménem.“ „Hazel Grace Lancasterová.“ Zrovna se chystal ještě něco říct, když Izák vstal a přistoupil k nám. „Moment,“ zvedl Augustus 19
J O H N
G R E E N
prst a obrátil se k Izákovi. „To bylo ještě horší, než jak jsi to líčil,“ prohlásil. „Já jsem ti říkal, že to je děs.“ „Tak proč sem chodíš?“ „Ani nevím. Možná to trošku pomáhá.“ Augustus se k němu naklonil a patrně myslel, že ho neslyším. „Chodí sem pravidelně?“ Co mu na to řekl Izák, jsem neslyšela, ale Augustovu odpověď ano. „To bych řekl,“ prohlásil. Vzal Izáka za obě ramena a pak od něj o půl kroku ucouvl. „Vyprávěj Hazel o tý klinice.“ Izák se opřel o stolek s občerstvením a podíval se na mě svým obrovským okem. „No, dneska ráno jsem byl na klinice a říkal jsem svýmu chirurgovi, že bych byl radši hluchý než slepý. A on na to: ‚Jenže ono to takhle nefunguje,‘ a já: ‚Jo, já vím, že to tak nefunguje; jenom říkám, že bych byl radši hluchý než slepý, kdybych měl na vybranou, což nemám.‘ A on na to: ‚No, aspoň jedna dobrá zpráva je, že hluchý nebudeš,‘ a já: ‚Děkuju, že jste mi vysvětlil, že po rakovině oka neohluchnu. Mám hrozný štěstí, že takový intelektuální obr jako vy se uráčí mě operovat.‘“ „No, to je fakt miláček,“ řekla jsem. „Asi si taky zkusím pořídit nějakou tu rakovinu oka, abych se s ním seznámila.“ „No, jak je ctěná libost. Hele, já půjdu. Monika na mě čeká. Musím se na ni hodně dívat, dokud ještě můžu.“ „Zítra Povstalci?“ zeptal se Augustus. „To si piš.“ Izák se otočil a vyběhl schody po dvou. Augustus Waters se obrátil ke mně. „Doslovně,“ řekl. „Co doslovně?“ zeptala jsem se. „Jsme v Ježíšově srdci,“ vysvětlil. „Já myslel, že jsme v suterénu kostela, ale my jsme doslovně v Ježíšově srdci.“ „Někdo by měl Ježíšovi říct, že ukládat si do srdce děti s rakovinou je nebezpečný,“ podotkla jsem. „Já bych mu to řekl sám,“ pokrčil rameny Augustus, „jenže nemůžu. Když jsem doslovně v jeho srdci, tak by mě neslyšel.“ 20
