Komunistická strana Československa v letech v Českých Budějovicích

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

Komunistická strana Československa v letech 1945 - 1948 v Českých Budějovicích (bakalářská diplomová práce)

Michal Kadlec

Vedoucí práce: PhDr. Libor Vykoupil, Ph.D.

Brno 2011

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu pouţitou literaturu a prameny. Prosinec 2011

...........................................

2

Na tomto místě bych chtěl poděkovat vedoucímu mé práce, PhDr. Liboru Vykoupilovi, Ph.D. za jeho odborný dohled.

3

Obsah 1. Úvod

5

2. Vznik KSČ a působení strany do roku 1945

6

2.1 Zaloţení KSČ na jihu Čech a její působní za války 3. Lidová demokracie a postavení KSČ ve třetí republice

7 10

3.1 Konec války v Českých Budějovicích

13

3.2 Obnovení politické činnosti

14

3.3 Společenské proměny jiţních Čech po válce

17

3.4 Působení KSČ v jihočeském kraji v prvních měsících po osvobození

19

4. KSČ a její politické kroky v letech 1946 a 1947

22

4.1 Organizační struktura KSČ v kraji

23

4.2 VIII. sjezd KSČ a jeho promítnutí na jihu Čech

25

4.3 Volby v květnu 1946

28

4.4 Nekomunistické strany na jihu Čech

34

4.4.1 Československá strana lidová

35

4.4.2 Československá strana národně socialistická

36

4.4.3 Československá strana sociálně demokratická

38

4.5 KSČ v přípravách před konečným střetnutím s opozicí v roce 1947 5. Únor 1948

39 44

5.1 Průběh únorových událostí v jiţních Čechách

45

6. Závěr

46

7. Seznam pouţitých pramenů a literatury

48

7.1 Prameny

48

7.2 Periodický tisk

48

7.3 Literatura

48

4

1. Úvod Snahou této bakalářské práce je zmapovat působení Komunistické strany Československa v jihočeském regionu od konce války v květnu 1945 aţ do neslavného února roku 1948. Její název - KSČ v letech 1945-1948 v Českých Budějovicích - ne doslova odpovídá vlastnímu obsahu, neboť téma zde zpracované se netýká výhradně a pouze historie samotného města, ale má určitý přesah. Je to dáno tím, ţe město České Budějovice, které odedávna tvořilo centrum jiţních Čech, se často stávalo svědkem mnoha významných událostí, které svojí důsaţností hranice města překračovaly. V mnou mapovaném období tzv. třetí republiky patřily České Budějovice do IX. a později zvětšeného VIII. stranického kraje KSČ a právě zde se scházel krajský výbor strany, který instruoval v této oblasti organizace niţší. Tato práce tak sleduje činnost KSČ v rámci tohoto kraje, jehoţ nedílnou součást České Budějovice představovaly, přičemţ, vţdy pokud je to moţné, přihlíţí k situaci ve městě samotném, popř. upřednostňuje českobudějovický okres před ostatními. Základní kostru mé práce tvoří studium Jihočeské pravdy, stranického tiskového orgánu, který komunistická strana po válce v kraji vydávala a archivních pramenů SOA v Třeboni a SOkA v Českých Budějovicích, konkrétně fondů KSČ - JKV a KSČ - OV v Českých Budějovicích. Bohuţel jsem nemohl nahlédnout do některých fondů, jako např. MNV a ONV v ČB, které nejsou zpřístupněny. Literatura zabývající se poválečnými politickými událostmi a organizací KSČ v kraji byla sepsána ještě před rokem 1989, a tudíţ je svojí interpretací poplatná tehdejšímu reţimu. To platí v menší či větší míře o všech publikacích, které před tímto rokem v socialistickém Československu vznikly. Z děl, která se dotýkají této regionální tematiky, jsem se seznámil s pracemi Bohumíra Janouška, Stanislava Svatoše, Stanislava Cífky a Jaroslava Kubáta.1 Za nejcennější z nich povaţuji knihy Stanislava Svatoše Krajská organizace KSČ v Českých Budějovicích v prvním poválečném roce a práci Sto slavných dnů roku 1948 od Bohumíra Janouška. Pro celkový přehled poválečného vývoje v Československu mi byly k uţitku v seznamu literatury uvedené monografie Karla Kaplana, Václava Vebera, Jacquese Rupnika, Václava Hejla, Jana Křena a studie a příspěvky Jiřího Pernese uvedené v kolektivních pracích.2

1

Ing. Jaroslav Kubát působil mezi roky 1945 – 1948 jako kádrový tajemník v KV v Českých Budějovicích. Malíř, J., Marek, P. a kol.: Politické strany : Vývoj politických stran a hnutí v českých zemí a Československu 1861 – 2004. Brno 2005. Fajmon, H., Balík, S., Hloušková, K.: Dusivé obětí. Historické a politologické pohledy na spolupráci sociálních demokratů a komunistů. Brno 2006. 2

5

2. Vznik KSČ a působení strany do roku 1945 KSČ byla zaloţena na ustavujícím sjezdu marxistické levice 14. – 16. května 1921. Stalo se tak po rozkolu v socialistickém hnutí a následné těţké politické krizi v Československu. V červenci 1921 byla strana přijata na III. kongresu do Komunistické internacionály a plně se Komunistická strana Československa etablovala na tzv. slučovacím sjezdu, který se konal ve dnech 30. října – 2. listopadu 1921 a na kterém došlo ke spojení s německou sekcí strany. V té době se pohyboval počet členů KSČ okolo 400 000, coţ ji řadilo mezi největší komunistické strany na světě a v poměru k počtu obyvatel státu se stala největší komunistickou stranou vůbec.3 Do poloviny dvacátých let představoval vůdčí osobnost strany Bohumír Šmeral, osobnost v Moskvě nedůvěryhodná. Po druhém sjezdu KSČ v roce 1924 jeho pozice postupně oslabovala a do popředí se stále více dostávali levicově radikálnější a vůči moskevským poţadavkům servilnější funkcionáři.4 Boj o vedení a podobu strany, tj. především o velikost a míru podřízenosti KSČ Komunistické internacionále, vyvrcholil na V. stranickém sjezdu ve dnech 18. – 23. února 1929, kdy se na úkor levicové frakce, představované Bohuslavem Jílkem a Václavem Bolenem, dostali do vedení strany ultralevicoví mladí radikálové seskupení kolem Klementa Gottwalda, který zde byl zvolen generálním tajemníkem strany. Do nejvyšších stranických funkcí se dostali vesměs mladíci jako Josef Guttmann, Rudolf Slánský, Václav Kopecký, Jan Šverma, Evţen Fried, Antonín Zápotocký aj., kteří následně dokonali úplnou bolševizaci strany. Nová orientace komunistického hnutí měla za následek hromadný exodus řadového členstva a intelektuálních elit strany. Svoji poslušnost vypověděla i velká část Rudých odborů, a tak na začátku 30. let měla KSČ něco málo přes 20 000 členů, coţ silně kontrastovalo se stavem z roku 1924, kdy disponovala 139 000 členy a rokem 1921, kdy se dokonce její počet odhadoval, jak uţ bylo řečeno, na 250 000 – 400 000 členů. Ostrý protirepublikový kurz bolševizované KSČ a její veřejné pohrdání parlamentní demokracií se však nijak výrazně neprojevily v parlamentních volbách, kde si strana zachovávala po celou dobu existence první republiky celkem konstantní přízeň. KSČ se ve volbách roku 1925 stala se ziskem 934 223 hlasů (13,2 %) druhou nejsilnější stranou, ve volbách po V. sjezdu v září 1929 dostala hlasů 753 440 (10,2 %) a v roce 1935 si opět polepšila na číslo 849 495 (10,3 %).5 3

Kárník, Z. : České země v éře První republiky (1918 – 1938). Díl první, Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918 – 1929). Praha 2003, s. 146 – 147. 4 Levicová opozice na začátku 20. let Šmeralovi vyvstala především v osobách Bohuslava Jílka, Václava Hausera, Václava Šturce a Václava Bolena. 5 Marek, P.: Komunistická strana Československa. In: Malíř, J., Marek, P. a kol. : Politické strany : Vývoj politických stran a hnutí v českých zemí a Československu 1861 – 2004. Brno 2005, s. 738 - 739.

6

Pod heslem „třída proti třídě“ brojila KSČ proti státu a pokoušela se destabilizovat jeho demokratický systém, k čemuţ na počátku 30. let vyuţívala tragické důsledky hluboké ekonomické recese, během nichţ se v jednom šiku společně s extrémní pravicí stavěla do čela hnutí nezaměstnaných. Teprve po roce 1935 začala KSČ v souladu s linií Komunistické internacionály a její vizí jednotné lidové fronty proti fašismu obrušovat svoji ostrou politiku vůči reţimu a stávat se stranou státotvornější. Vrcholem tohoto obratu byla podpora Edvarda Beneše v prezidentských volbách v prosinci 1935. V období největšího ohroţení existence Československa byla změna orientace strany dokonána úplně a z původního odpůrce burţoázního státu, onoho ţaláře národů a umělého konstruktu imperialistických velmocí, se KSČ stala v období předmnichovské krize jedním z jeho nejhlasitějších obhájců. V období druhé republiky se KSČ stáhla do pozadí, 20. září 1938 svou činnost zastavila a o týden později byla Beranovou vládou rozpuštěna. Od té doby tak KSČ zůstala aktivní v ilegalitě, přičemţ její elita emigrovala do Sovětského svazu. Na pokyn Kominterny nesměla KSČ v Protektorátu spolupracovat s domácím odbojem, coţ se změnilo aţ útokem Německa na Sovětský svaz v červnu 1941. Během války se vystřídala hned čtyři ilegální vedení strany KSČ, v jehoţ čele se působili osobnosti jako Emanuel Klíma, Eduard Urz, Jan Zíka, Julius Fučík, Karel Aksamit, Josef Molák a Josef Smrkovský. Ilegální KSČ vydávalo tiskoviny, podporovalo rodiny zatčených, organizovalo diverzní a v pozdějších letech války i partyzánské akce. I kdyţ Komunistická strana rozhodně nehrála vedoucí úlohu, jak bylo po válce prezentováno, byla její role v protifašistickém odboji velice důleţitá.

2.1. Založení KSČ na jihu Čech a její působní za války Rozhodnutí vytvořit nový politický subjekt, který by se stal rozhodnějším zástupcem pracujících, urychlily také v jiţních Čechách6 události kolem neúspěšné generální stávky v prosinci 1920. Na jihu Čech padlo definitivní rozhodnutí odpoutat se od sociální demokracie dne 23. prosince 1920 na schůzi české a německé radikální levice v Českých Budějovicích.7 U zrodu krajské organizace levice v sociální demokracii8 a jejího tiskového orgánu, týdeníku Jihočeský dělník, hráli na Českobudějovicku prim pánové Bedřich Šťastný a 6

Mluvím-li o jiţních Čechách, myslím tím většinou politický kraj KSČ. Pecka E., Sak R. : Historický mezník. K počátkům činnosti Komunistické strany Československa v jižních Čechách. České Budějovice 1960, s. 84. 8 2. února 1921 na konferenci v Českém Krumlově byla ustavena německá krajská organizace levice sociální demokracie. Německé organizace v jiţních Čechách stáli zprvu v popředí snah za vytvoření samostatné strany. Tamtéţ. 7

7

Jaroslav Kuna.9 Dalším významným představitelem komunistického hnutí první poloviny dvacátých let na jihu Čech byl například Ernst Hirschl.10 Začátkem roku 1921 fungovala v jiţních Čechách celá řada uţ samostatných levicových organizací. Na ustavující sjezd v květnu, který rozhodl o přijetí 21 podmínek Komunistické internacionály a souběţně s tím o přetvoření sociálně demokratické levice v komunistickou stranu, se z jiţních Čech dostavilo 19 delegátů. Během slučovacího sjezdu strany, konaného na přelomu října a listopadu 1921, byl přijat nový organizační řád, kterým byla dosavadní ţupní struktura, jeţ byla na krátkou dobu převzata z organizační struktury strany sociálně demokratické, nahrazena kraji. Z toho důvodu byly jiţní Čechy v prosinci roku 1921 rozděleny do třech stranických krajů, jejichţ ustavující konference se konaly v lednu 1922. Vznikl tak XI. kraj České Budějovice, předchůdce budoucího Jihočeského kraje, X. kraj Strakonice a XII. kraj Tábor.11 Tajemníkem českobudějovického kraje se stal začátkem roku 1922 Jindřich Grossman.12 V rámci procesu bolševizace strany došlo v letech 1924-1929 k dalším změnám organizačního řádu. Od poloviny 20. let se těţiště práce strany přesouvalo do závodů, čemuţ se přizpůsobila i organizační struktura strany. V té se základními jednotkami staly závodní buňky namísto místních organizací.13 Po V. sjezdu strany v únoru 1929 došlo i v jiţních Čechách k velkému poklesu členstva. Ještě na konci roku 1927 bylo v XI. českobudějovickém kraji organizováno přes 2 000 členů strany. Od druhé poloviny 30. let si musel českobudějovický kraj, který byl navíc rozšířený o některé politické okresy,14 vystačit se sotva třetinovou členskou základnou.15 V období první republiky rozšiřovala KSČ na jihu Čech pole své působnosti prostřednictvím zájmových organizací, z nichţ nejdůleţitější byly Rudé odbory a různé mládeţnické, tělovýchovné a osvětové organizace. Z například Klub mladých, Svaz mladých, Federace proletářské výchovy, Svaz proletářských bezvěrců atd. Zvláštní postavení na Českobudějovicku zastávala odbočka Svazu přátel SSSR, která zde vznikla v srpnu 1930.16 V porovnání s ostatními stranickými kraji KSČ byla členská základna v jiţních Čechách ta nejslabší. Ve volbách v roce 1935 obsadila KSČ v českobudějovickém 9

Dokumenty z dějin dělnického hnutí a KSČ v jiţních Čechách 1918 – 1948. České Budějovice 1971. Tento německý komunista získal za KSČ mandát v Národním shromáţdění. V roce 1926 byl ze strany vyloučen a během války se upnul k nacistické ideologii. Po válce byl popraven. 11 Toto rozdělení existovalo aţ do roku 1930, kdy vznikl na území jiţních Čech velký VIII. českobudějovický kraj. Korostenski, J.: Příspěvek k historii KSČ v letech 1928-1938 na Českobudějovicku. Č. Budějovice 1981, s. 11. 12 Janoušek, B.: Revoluční tradice jižních Čech. České Budějovice 1971, s. 139. 13 Nový organizační řád KSČ byl přijat na II. sjezdu strany v roce 1924. 14 Tábor, Milevsko, Pelhřimov, Týn nad Vltavou a Kamenice nad Lipou. 15 Korostenski, J.: Příspěvek k historii KSČ v letech 1928-1938 na Českobudějovicku. Č. Budějovice 1981, s. 1112. 16 Korostenski, J.: Příspěvek k historii KSČ v letech 1928-1938 na Českobudějovicku. Č. Budějovice 1981, s. 19– 43. 10

8

volebním obvodu s cca 15 000 hlasy osmé místo.17 Od počátku 30. let, kdy byla strana a její aktivity důsledně perzekvovány, neměla KSČ dlouhodobě na jihu Čech ani vlastní tiskový orgán.18 Začátkem listopadu 1938 se ve Veselí nad Luţnicí konalo poslední legální zasedání krajského výboru KSČ, které mělo zajistit přechod strany do ilegality. Známí jihočeští funkcionáři jako byla senátorka Marie Vydrová, senátor a bývalý krajský tajemník Bohuslav Kindl nebo táborský komunista Josef Rejlek se stáhli do pozadí a na jejich místo se posunuli méně známí členové strany. Tajemníkem pro ilegální práci v kraji jiţní Čechy byl jmenován dosavadní krajský tajemník KSČ Josef Altrichter, který byl však v březnu 1939 donucen prchnout do zahraničí.19 Prostřednictvím krajského instruktora Václava Štětky později udrţovala jihočeská ilegální organizace spojení s I. ilegálním ÚV KSČ.20 Okresní vedení KSČ v Českých Budějovicích, které zde působilo do května 1940, tvořili Jaroslav Benda, Stanislav Průša a Karel Adler. Koncem roku 1939 bylo utvořeno jihočeské krajské vedení se sídlem v Písku.21 Většina ilegálních členů KSČ v českobudějovickém okrese byla pozatýkána od března do května 1941 a v době heydrichiády v roce 1942 v Mnichově a Dráţďanech odsouzena k trestu smrti (Karel Šatal, Karel Lavička, Jan Buděšínský, Štěpán Keri), nebo odnětí svobody (Josef Cikánek). Protifašistický odboj na Českobudějovicku si od té doby uţ nevytvořil tak silnou základnu jako v prvních dvou letech okupace. Poté se centrum komunistické odbojové činnosti na jihu Čech přesunulo na Písecko, Strakonicko a Táborsko, kde se koncem roku 1942 a začátkem roku následujícího utvořila skupina kolem Josefa Lance, Josefa Raiskupa a Josefa Matějky, které sem vyslalo III. ilegální ÚV KSČ, s nímţ po dobu činnosti byli ve spojení. Počátkem druhé poloviny roku 1943 utrpěla tato organizace, která uţ vytvářela zárodky partyzánských oddílů na Písecku a ilegální revoluční výbory, citelné ztráty.22 Na přelomu let 1944 a 1945 začaly v jiţních Čechách vznikat první partyzánské jednotky. S blíţícím se koncem války se dostávala na pořad dne otázka vytvoření orgánu, který by dočasně převzal politickou moc. V Českých Budějovicích se revoluční národní výbor, jehoţ jádro se skládalo převáţně z členů ilegální KSČ a vojenské odbojové skupiny, začal konstituovat od března roku 1945. První legální pracovní poradu zahájil třiatřicetičlenný RNV 17

Pecha, M., Vondra, V., Šmíd, S.: Protifašistický odboj 1938-1945 na Českobudějovicku. 1986, s. 21. Jihočeský dělník přestal vycházet uţ v roce 1926. Aţ roku 1936 byl vydán komunistický týdeník Obrana lidu. 19 Pecha, M., Vondra, V., Šmíd, S.: Protifašistický odboj 1938-1945 na Českobudějovicku. 1986, s. 37. 20 Václav Štětka v květnu 1940 odešel z jiţních Čech a nahradil ho Štěpán Keri. 21 Jeho členy se stali Jaroslav Benda za České Budějovice, Jan Ţiţka za Písek, Vojtěch Kalkus za Tábor, Václav Eller za Strakonice a krajský instruktor Václav Štětka. Pecha, M., Vondra, V., Šmíd, S.: Protifašistický odboj 1938-1945 na Českobudějovicku. 1986, s. 61 – 65. 22 Dokumenty z dějin dělnického hnutí a KSČ v jiţních Čechách 1918 – 1948. České Budějovice 1971. 18

9

dne 5. května 1945 v českobudějovické radnici. Předsedou RNV byl prohlášen komunista MUDr. Rudolf Bureš,23 místopředsedy František Liebl a František Hubáček.24 Velitelem ozbrojených sil pro město byl jmenován plk. František Vávra. Ještě téhoţ dne delegace RNV dojednala s německým generálem von Rungem, který velel německé divizi v Českých Budějovicích, poklidný odchod vojenské posádky. Po několika málo komplikacích opustil dne 8. května místní wehrmacht město.25

3. Lidová demokracie a postavení KSČ ve třetí republice Pro poválečné uspořádání Československa se stalo směrodatné jednání zástupců zahraničního a domácího československého odboje, jeţ se konalo v březnu 1945 v Moskvě. Účastnili se ho představitelé londýnského exilu v čele s Edvardem Benešem a zástupci KSČ, kteří ţili v exilu sovětském. Domácí odboj zde byl zastoupen pouze členy Slovenské národní rady. Výsledkem těchto jednání se stal vládní program, navrţený komunistickou stranou a akceptovaný všemi ostatními politickými zástupci. Tento tzv. Košický vládní program měl znamenat hluboké politické, sociální a hospodářské zásahy do struktury dosavadního státního zřízení ČSR. Ţivnou půdou zásadních změn, jeţ měly v budoucích dnech následovat, se stala všeobecně pociťovaná touha odstřihnout se od politických zvyklostí systému první republiky, jejích vnitropolitických a zahraničněpolitických preferencí, které dle všeobecného mínění ve svém konečném důsledku vedly k mnichovské potupě. Pro nový reţim, který se začínal utvářet od prvních poválečných dnů, se ujal název lidová demokracie. Jeho základem se stala zahraničněpolitická orientace na Sovětský svaz, která měla být vyváţena kladným vztahem k mocnostem západním. Prioritou bylo vytvořit stát národní, tj. stát Čechů a Slováků bez německých a maďarských menšin. Odsun Němců 23

MUDr. Rudol Bureš se narodil 14. března 1906 v Trhových Svinech. V roce 1930 vystudoval na Karlově univerzitě obor všeobecné lékařství. Jako praktický lékař působil ve Čtyřech Dvorech aţ do 15. března, kdy byl zatčen gestapem. Po strastích strávených ve věznicích v Č. Budějovicích, Linci a v koncentračních táborech v Dachau a Buchenwaldu byl 30. května 1940, dle některých svědectví na přímluvu E. Háchy, propuštěn na svobodu. Uţ během existence první republiky se věnoval vytvoření místní odbočky Svazu přátel SSSR a stal se předsedou její krajské organizace. Po propuštění z koncentračního tábora se za nějaký čas zapojil do ilegální činnosti revolučního národního výboru v Č. Budějovicích, v němţ působil jako jeho předseda. Ve stejné funkci pokračoval i po ustanovení místního národního výboru pro Č. Budějovice aţ do května 1946. Aţ do roku 1954 byl doktor Bureš poslancem Národního shromáţdění za českobudějovický kraj. Stal se také členem předsednictva KV KSČ. Postupně pracoval jako ředitel Státních lázní a od roku 1964 se stal děkanem lékařské fakulty v Plzni. V roce 1968 absolvoval tříměsíční stáţ v SSSR a krátce po této zkušenosti opustil řady Komunistické strany. Rudolf Bureš zemřel 25. února 1980. Pecha M.,Vondra V.: Českobudějovicko v době nacistické okupace a osvobození : 1939-1945. České Budějovice 2004. 24 Dalšími členy RNV např. Václav Pešek, Jan Greiner, Bohumír Růţička, Rudolf Čejka, Václav Piloušek. 25 Pecha M.,Vondra V.: Českobudějovicko v době nacistické okupace a osvobození : 1939-1945. České Budějovice 2004, s. 214 – 219.

10

probíhal neorganizovaně a nehumánně ještě před tím, neţ byl posvěcen Postupimskou konferencí. Jednou z dalších změn měla být rozsáhlá vlna znárodnění průmyslu, bank, pojišťoven a vůbec všech podniků nad 500 zaměstnanců a nová pozemková reforma, které předcházely konfiskace půdy Němců a kolaborantů. Masivní zestátnění podniků provázely dalekosáhlé společenské proměny, během kterých dosavadní hospodářská a politická elita, velkoburţoazie a velkostatkáři, byla prakticky zničena a společnost jako taková se postupně nivelizovala. Naopak posílením státního sektoru, v němţ od nynějška pracovalo 62 procent všech zaměstnaných v průmyslu, se koncentrovala značná ekonomická moc v rukou státu a vlády.26 Politický systém republiky, tj. parlamentní demokracie, měl být formálně zachován, prakticky však fungoval na pozměněných principech, které tento tradiční způsob moci poněkud transformovaly. Jedním z rozdílů byl nový charakter státní správy reprezentovaný národními výbory, které v sobě spojovaly moc zákonodárnou a výkonnou. I kdyţ byly představovány jako záruka práv jednotného lidu, který jejich prostřednictvím participuje na řízení státu, uţ od počátku zde hrála dominantní roli strana komunistická. Tomu napomáhala i přítomnost sovětských orgánů, které v nemálo případech ovlivňovaly obsazení těchto výborů, jejichţ rozsáhlé pravomoci na osvobozeném území zdaleka překračovaly kompetence správní.27 Komunisté, kteří v závěru války iniciovali budování těchto orgánů státní správy a samosprávy, si tak jejich prostřednictvím brzy po válce zajistili kontrolu v celém správním systému Československa. 28 Zásadní změnou v mocenskopolitickém ovzduší třetí republiky byl vznik Národní fronty, která byla koncipována jako koalice všech politických stran. Do této elitářské společnosti patřily čtyři české a dvě slovenské politické strany – Komunistická strana Československa, Československá strana národně socialistická, Československá strana sociálně demokratická, Československá strana lidová, slovenská Demokratická strana a Komunistická strana Slovenska.29 Národní fronta si pro sebe vyhraňovala právo povolovat zřízení nových politických stran, které musely souhlasit s politickým programem a nestavět se nijak proti reţimu záporně. Navíc některé oblasti politiky nesměly být v tisku, organizacích ani nikde 26

Křen, J.: Dvě století střední Evropy. Praha 2005, s. 573. Hejl, V.: Zpráva o organizovaném násilí. Praha 1990, s. 14. 28 Z 11 512 místních národních výborů měla KSČ převahu v 6 350 a z 163 okresních výborů jich v podstatě ovládali 128. Stejně tak všem třem výborům zemským předsedali komunisté. Rupnik, J. : Dějiny Komunistické strany Československa. Od počátků do převzetí moci. 2002, s. 208. 29 Vyloučeny z politického ţivota tak zůstaly zejména strana agrární, největší čsl. strana první republiky, strana ţivnostenská, několik menších stran a na Slovensku především Hlinkova slovenská ľudová strana. Stranou tak stanula většina politických subjetktů, které se podle tehdejší interpretace podílely na Mnichovské zradě a sympatizovaly s fašistickou ideologií. 27

11

jinde veřejně kritizovány. Protoţe v novém státě se veškerá důleţitá rozhodnutí přijímala v plénu Národní fronty, jejíţ součástí byly všechny vládní strany, neexistoval ţádný způsob legální opozice. Proto se v některých případech hovoří o limitované, okleštěné demokracii. Parlament, jako základní atribut západních demokratických systémů, byl ustaven v prozatímní podobě aţ 28. října 1945, ale jeho funkce po dobu trvání republiky byla spíše formální. Komunistická strana byla po válce co do své velikosti a mocenského vlivu ve státě zcela jinou stranou neţ v době před ní. Zcela určitě měla na takovém stavu podíl přítomnost sovětských osvobozujících vojsk a prestiţ, kterou si KSČ získala během protinacistického odboje. V socialistické a vyhrocené nacionální atmosféře poválečné republiky měla KSČ jako strana dlouhodobě hlásící socialismus a strana mající vydobyté ostruhy v odboji, nejlepší předpoklady stát se nejvlivnější silou v zemi.30 V první poválečné Fierlingerově vládě obsadili komunisté klíčová ministerstva, které si udrţeli prakticky po celé třetirepublikové období. Jednalo se především o ministerstvo vnitra, řízené Václavem Noskem, prostřednictvím něhoţ téměř monopolně ovládali bezpečnostní aparát státu, a to hlavně vnitrostátní politické zpravodajství a Státní bezpečnost. Dalším bylo ministerstvo zemědělství, které vedl Julius Ďuriš. Úloha tohoto ministerstva byla obzvlášť důleţitá v prvních poválečných měsících, neboť společně s Centrálním úřadem a Národním pozemkovým fondem při MZ mělo na starosti přidělování konfiskovaného pozemkového majetku Němců a kolaborantů. Takovýmto způsobem si pak KSČ zajistila velkou řadu sympatizantů v pohraničních oblastech Československa. Neméně důleţité se stalo ministerstvo informací, vedené Václavem Kopeckým, v jehoţ kompetenci byl rozhlas, film, tisková kancelář a státní propaganda.31 Snaha ovládnout armádu byla jednou z hlavních priorit

30

Zatímco v předválečném období měla komunistická strana přibliţně okolo 40 000 členů, v červenci 1945 to bylo jiţ okolo půl milionu a na konci téhoţ roku 826 527. Nutno podotknout, ţe rozšiřování členské základny se nedělo pod ţádným represivním nátlakem jako později, ale zcela spontánně a demokraticky. Rupnik, J. : Dějiny Komunistické strany Československa. Od počátků do převzetí moci. 2002, s. 204. 31 Nekomunistické strany také své zastoupení na některých vlivných ministerstvech. Ministrem spravedlnosti se zprvu stal národní socialista Jaroslav Stránský a po něm jeho místo převzal jeho stranický kolega Prokop Drtina. Národní socialisté drţeli ještě ministerstvo zahraničního obchodu, které vedl Hubert Ripka. Z důleţitých ministerstev získali sociální demokraté resort průmyslu, vedený Bohumilem Laušmanem a resort výţivy a potravinářského průmyslu, který zastával Václav Majer. Předsedou vlády byl jmenován taktéţ sociální demokrat, Zdeněk Fierlinger, který však měl neskrývané sympatie ke KSČ a po únorovém převratu zůstal ochotně ve vládě. Obdobně se by se dalo mluvit o Ludvíku Svobodovi, ministru národní obrany, jehoţ nestranictví bylo v období sledovaných let pouze účelové. Zbytek první poválečné vlády vypadal takto : Náměstkové: Klement Gottwald (KSČ), Josef David, kterého vystřídal v této funkci Jaroslav Stránský (oba Nár. soc.), Jan Šrámek (Lid.), Viliam Široký (KSS), Ján Ursíny (Dem. Str.), Jan Masaryk (nestr., min. zahraničí), Vavro Šrobár ( Dem. Str., min. financí), Zdeněk Nejedlý (KSČ, min. školství a osvěty), Ivan Pietor (Dem. Str., min. vnitřního obchodu), Antonín Hasal (nestr., min. dopravy), František Hála (Lid., min. pošt), Josef Šoltész (KSS, min. ochrany práce a sociální péče), Adolf Procházka (Lid., min. zdravotnictví), Vladimír Clementis (KSS, státní tajemník v min. zahraničí), Mikuláš Ferjenčík (nestr., státní tajemník v min. národní obrany), Ján Lichner (Dem. Str., státní tajemník v min. zahraničního obchodu).

12

KSČ ještě před osvobozením. A i kdyţ se komunistům do února 1948 armádu zcela úplně podřídit nepodařilo, mělo postupné pronikání strany do jejích struktur, její budování podle sovětského vzoru a zpolitizování za následek alespoň její neutralitu v kritických únorových dnech. Připočteme–li k tomu, ţe KSČ kontrolovala také většinu společenských organizací, z nichţ nejsilnější bylo jednotné Revoluční odborové hnutí (ROH), neexistovalo pak mnoho veřejného prostoru, kam by její politika nedosáhla. Protoţe Komunistická strana drţela pevně uţ v roce 1945 v rukou řídící mechanismy státního aparátu republiky, která po svém osvobození spadala do sféry sovětské vlivu, znamenal únorový převrat vlastně uţ jen povrchovou úpravu dlouhotrvajícího statusu quo.

3.1. Konec války v Českých Budějovicích Jiţní Čechy byly z velké většiny osvobozeny rudou armádou, a to vojsky 2. ukrajinského frontu maršála Rodiona Jakovleviče Malinovského. Dne 9. května opouštěly České Budějovice poslední německé jednotky a zbylé skupinky německých i proněmeckých obyvatel. Předznamenání příštích dnů představoval příjezd sovětské armády. Konkrétně jednotek 86. gardové střelecké divize a jedné protitankové brigády 10. gardového střeleckého sboru generálmajora Vasilije Pavloviče Sokolovského, která ještě tentýţ den překročila hranice s Rakouskem a okolo půl šesté večerní dospěla přes Lišov a Rudolfov za jásotu místního obyvatelstva do Českých Budějovic.32 Teprve okolo osmé hodiny se ve městě objevily také oddíly 12. sboru 3. americké armády.33 Na následující den bylo připraveno veřejné slavnostní uvítání osvoboditelů, jeţ se konalo od ranních hodin na budějovickém náměstí.34 Vrcholem oslav z 10. května byl příjezd generálmajora V. J. Sokolovského, předsedy RNV dr. Rudolfa Bureše a velitele československých branných sil v jiţních Čechách plukovníka Františka Vávry a jejich oficiální přivítání na českobudějovické radnici. 32

Pecha M.,Vondra V.: Českobudějovicko v době nacistické okupace a osvobození : 1939-1945. České Budějovice 2004, s. 221-222. 33 Č. Budějovice leţely na operační čáře styku armád protifašistické koalice. Mezi vojsky Rudé armády a americkou 3. armádou generála Georga Smitha Pattona, která kromě Čech západních osvobozovala také Čechy jiţní. 34 Patetickými slovy jsou tyto poslední dny války a příjezd Rudé armády popsány zhruba o jeden týden později v prvním vydání jihočeských komunistických novin: „Tam – tam jiţ jedou, přijíţdějí, bojovníci, hrdinové, usměvavý a radostní. Vidíme, ţe jejich těţké boje, pohrdání smrtí, vykoupení vítězství nesmírnými oběťmi – vidíme, ţe to všechno pramení z čistého srdce sovětského lidu, který si je dobře vědom, ţe to, co doma zbudoval, hájil a pro co vítězil, je nádherným majetkem bez rozdílu jich všech, který se nikdy nemůţe ztratit… Budějovičtí občané zaplavují sovětská auta, šplhají vzhůru, objímají ruské hrdiny, znovu jim tisknou ruce, líbají je, zůstávají na autech a jedou s nimi dál, provolávajíce slávu Rudé armádě, Stalinovi, prezidentu Benešovi a Československé republice.“ Jihočeská pravda, ročník 1, číslo 1 z 19. května 1945.

13

Následoval projev generálmajora k zástupům z okna radnice, jeho podpis do pamětní knihy města a přátelské plácání po zádech s přítomnými československými důstojníky, se členy revolučního národního výboru a některými zaslouţilými občany města. Obdobné procesí se ve stejný den konalo také s velitelem spojeneckých vojsk, brigádním generálem americké armády Morrillem Rossem. Zvláštním vojenským velitelem města byl jmenován kapitán sovětské armády Maxim Petrovič Ševčenko, který na této pozici působil do července roku 1945 a v součinnosti s RNV pomáhal optimalizovat nepokojnou situaci ve městě a jeho okolí. Toto sovětské velitelství bylo umístěno v bývalém Vyšebrodském domě, na dnešním Senováţném náměstí na rohu Lannovy třídy.35 V pátek dne 11. května došlo v Kamenném Újezdě u Českých Budějovic patrně

z iniciativy

Františka

Vávry

k setkání

členů

sovětského,

amerického

a

československého armádního vedení.36

3.2. Obnovení politické činnosti Zatímco panovalo v osvobozené zemi bujaré veselí nad opětně nabytou svobodou, začínal se pomalu probouzet a krystalizovat politický ţivot. Aktivizují se politické strany, organizují ustavující schůze, krajské sjezdy a začínají vydávat svůj vlastní tisk. Na pořad dne se dostala obnova poválečného ţivota na jihu Čech, za kterou vzájemnou spoluprácí ručily všechny strany Národní fronty. Prvním jednotným počinem se stalo konstituování koordinačních výborů Národního bloku, na němţ se podílely zprvu všechny tři socialistické strany NF.37 Výbory byly utvářeny ve všech okresních městech a na mnoha místech v kraji uţ od druhé poloviny května a v průběhu příštích poválečných dnů byly postupně rozšiřovány také o zástupce strany lidové. V Českých Budějovicích takovýto koordinační výbor zasedal poprvé 18. května a v reţii KSČ

35

Pecha M.,Vondra V.: Českobudějovicko v době nacistické okupace a osvobození : 1939-1945. České Budějovice 2004, s. 221-226. 36 Údajně se jednalo o jedno z prvních setkání vysokých vojenských představitelů sovětských a amerických vojsk na našem území. Za sovětskou stranu zde byl velitel 297. střelecké divize generálmajor Ondrej Stankievič Konvtun a velitel 86. gardové střelecké divize generálmajor Vasilij Pavlovič Sokolovskij s plukovníkem Parovišnikovem a za stranu americkou velitel 26. pěší divize divizní generál Willard S. Paul a velitel dělostřelectva 26. pěchotní divize brigádní generál Morill Ross. Kromě plukovníka Františka Vávry tvořili československou delegaci jeho pobočník a dva důstojníci jako překladatelé. Takovéto vzájemné porady a slavnostní setkání se postupně konaly i na jiných místech jiţních Čech a byly ukončeny aţ 17. května slavností v zámeckém parku v Protivíně. Pecha, M., Vondra, V., Šmíd, S.: Protifašistický odboj 1938-1945 na Českobudějovicku. České Budějovice 1986, s. 174. 37 V polovině června byl třemi socialistickými stranami NF v Českých Budějovicích zaloţen Krajský koordinační výbor Národního bloku.

14

nominoval na přední místa čerstvě utvořeného ONV komunistické činitele.38 Teprve v srpnu 1945 byl v Českých Budějovicích přibráním strany lidové utvořen Krajský koordinační výbor Národní fronty. Jeho úkolem bylo zajišťovat vzájemnou spolupráci všech stran NF, vyloučit potencionální nedorozumění mezi nimi, spolupracovat v dosazování zástupců jednotlivých stran do národních výborů, trestání kolaborantů a spolupodílet se na hospodářské resuscitaci.39 Ve městě samotném pak začal okresní koordinační výbor NF fungovat od září. Setkání představitelů stran se konala střídavě v sekretariátech40 jednotlivých partají.41 V Českých Budějovicích ukončil dne 22. května činnost revoluční národní výbor, do té doby nejdůleţitější orgán státní moci v osvobozeném městě, který zde řešil veškeré problémy spjaté s neutěšeným poválečným stavem. Jeho místo zastoupil místní národní výbor, který byl vytvořen na základě paritního zastoupení všech existujících politických stran. Kaţdá z nich v něm měla 8 zástupců a 10 členů zde bylo bezpartijních. Staronovým předsedou MNV se aţ do voleb v květnu 1946 stal komunista Rudolf Bureš. Slavnostní zasedání tohoto orgánu se na českobudějovické radnici konalo 9. června.42 Okresní národní výbor v Českých Budějovicích byl vytvořen 16. května jako nadřízená instance pro výbory místní. Od prvních dnů zde měli početní převahu členové KSČ, později se však přistoupilo k rovnoměrnému zastoupení všech stran. Výbor zajišťoval správní úkoly, jako byla národní bezpečnost, péče o mládeţ, důchodové zabezpečení, agendy berních úřadů a berních správ atd. Předsedou ONV byl zvolen komunista Jan Greiner.43

38

Předseda, místopředseda, referent prezidiální, sociální, pracovní, kulturní, zemědělský, trestní, zdravotní, vyšetřovací, technický se stali členové KSČ. SOkA České Budějovice, fond KSČ - OV České Budějovice Konference OV KSČ. 39 Svatoš, S.: Krajská organizace KSČ v Českých Budějovicích v prvním poválečném roce. Č. Budějovice 1986, s. 37-38. 40 Krajské sekretariáty všech stran NF sídlily v Českých Budějovicích. Sekretariáty ČSNS a ČSSD na Masarykově náměstí, ČSL v ulici Malinovského a KSČ ve Stalinově domě. 41 Na těch zastupovali KSČ pánové Jan Greiner, František Mládek a František Vais. 42 Na něm se kromě zástupců ONV a armády objevil i ministr výţivy Václav Majer. Ten byl vůbec prvním členem poválečné čsl. vlády, který se zapsal do pamětní knihy města Českých Budějovic. Během této události bylo obnoveno čestné občanství prezidentu E. Benešovi a uděleno to samé vyznamenání také J. V. Stalinovi. Jihočeská pravda, ročník 1, číslo 3 z 13. 6. 1945. 43 Jan Greiner se narodil 24. července 1899 v Roţnově (dnes součástí Č. Budějovic). Byl vyučeným obchodním příručím. Za první republiky vystřídal několik rozmanitých, převáţně manuálních zaměstnání. Častokrát se ocitl bez práce, proto nepřekvapí jeho angaţovanost v prosincové generální stávce v roce 1920. V komunistické straně působil prakticky hned od jejího zaloţení a v roce 1929 se účastnil zlomového V. sjezdu strany. Během 2. světové války byl několikrát vyslýchán a v září 1939 zatčen gestapem a vězněn v Linci a v koncentračním táboře v Buchenwaldu, kde zůstal aţ do března 1941. Po osvobození byl zvolen prvním předsedou krajského výboru KSČ v Č. Budějovicích a během následujících let zastával postupně funkce místopředsedy krajského výboru KSČ, člena okresního výboru KSČ, předsedy městského výboru KSČ a předsedy krajské kontrolní a revizní komise KSČ. Jan Greiner zemřel 30. září 1955. Kubát, J.: Jan Greiner. Postavy jihočeského dělnického hnutí. České Budějovice 1986.

15

Místopředsedové ONV pak byli zastoupeni ze tří zbývajících stran Národní fronty - Vít Holý za ČSL, Václav Huňatý za ČSNS a Josef Janýr za ČSSD.44 Dne 30. září se konaly volby delegátů do ZNV, kteří 14. října zvolili poslance do Prozatímního Národního shromáţdění a Zemského národního výboru, kam kaţdá ze čtyř stran NF nominovala za jihočeský volební kraj dva své zástupce.45 Své pozice rozšiřovala komunistická strana v nově utvářených jednotných zájmových organizacích, které v novém lidově demokratickém systému hrály značnou politickou roli. Nejvýznamnější a nejpočetnější z nich byly jednotné odbory. Krátce po osvobození byly v jihočeských závodech utvářeny organizace ROH.46 Jako nejvyšší orgán jednotných odborů v jihočeském kraji byla vytvořena Krajská odborová rada (KOR), jejíţ předsedou se stal komunista Miloslav Seidl. V poměrech v jednotném odborovém hnutí v jiţních Čechách hrála postupem času rozhodující úlohu KSČ, která jiţ od počátku nehodlala přistoupit na paritní zastoupení všech politických stran v orgánech ROH. Své představitele prosazovala KSČ i v dalších jiných zájmových organizací, ve kterých byla rozhodnuta hrát prim. Společně s okresem České Budějovice obsadila komunistická strana post předsedy ONV nebo OSK ještě ve třech politických okresech kraje47 a ve většině národních výborů místních. Podle zprávy z konference českobudějovického OV KSČ, konané v polovině června 1945, bylo v okrese České Budějovice po válce z jeho 1 800 členů místních národních výborů 622 zástupců KSČ, 470 ČSL, 380 ČSNS a 328 ČSSD.48 Z celkového počtu 4 437 členů místních národních výborů v IX. českobudějovickém kraji uvádí zpráva z březnové konference KSČ v roce 1946 takovýto poměr sil jednotlivých stran: 1 842 KSČ, 928 ČSL, 802 ČSNS, 757 ČSSD a zbytek bez stranické příslušnosti.49 Národní výbory plynule navazovaly na činnost revolučních národních výborů, které byly sloţeny převáţně z představitelů KSČ. Ostatní politické strany NF, které narozdíl od 44

Nejméně jednou měsíčně vydával českobudějovický ONV Věštník, který podával přehled z jednání orgánů výboru a informoval o situaci v okrese. 45 Za kraj v Prozatímním Národním shromáţdění, které se na ustavující schůzi sešlo 28. října 1945, zasedli Rudolf Bureš a Josef Janouš za KSČ, Mirko Sedlák a Josef Míčka za ČSSD, Alois Soukup a Josef Plojhar za ČSL a Alois Neuman za ČSNS. 46 V březnu 1946 bylo na jihu Čech organizováno v odborech 29 740 ze 44 335 pracujících, tj. 55%, s čímţ KSČ, jak se píše ve zprávě z březnové konference, nemohla být spokojena. SOA Třeboň, fond KSČ – JKV, inv. č. 16, sign. I/C/1a/1, fas. 1 - Protokoly krajských konferencí - protokol II. krajské konference 1946. 47 V IX. kraji KSČ po válce působilo 6 politických okresů. 4 ONV a okresní správní komise v Č. Krumlově a Kaplici. OSK byly často vytvářeny v pohraničních oblastech s menšinovým zastoupením českého obyvatelstva. V okresech Jindřichův Hradec a Český Krumlov měli předsedy sociální demokraté. Komunisté tak stáli v čele v okresech České Budějovice, Třeboň (Rudolf Ruský), Týn nad Vltavou (Jan Pilát) a Kaplice (Josef Noţička). Z celkového počtu 515 obcí v IX. kraji KSČ o šesti okresech byly národní výbory vytvořeny v 386 obcích. Ve 129 obcí pak byly ustaveny místní správní komise. 48 SOkA České Budějovice, fond KSČ – OV České Budějovice - Konference OV KSČ. 49 SOA Třeboň, fond KSČ – JKV, inv. č. 16, sign. I/C/1a/1, fas. 1 - Protokoly krajských konferencí - protokol II. krajské konference 1946.

16

KSČ nepůsobily v Protektorátu ilegálně, vytvářely své stranické struktury teprve po válce a paritního zastoupení se v nových orgánech správy domáhaly s jistým zpoţděním. Teprve postupem času se účast všech stran v těchto orgánech správy začala alespoň částečně vyrovnávat, čemuţ přispíval dialog všech zainteresovaných na bázi koordinačních výborů.50 Rovnoměrného zastoupení všech stran bylo bez problémů docíleno ve všech okresních výborech jihočeského kraje, ale jinak tomu bylo v některých výborech místních, kde KSČ na paritu nehodlala přistoupit.51 Aţ do voleb v květnu 1946 zůstala KSČ v národních výborech, ve kterých v českobudějovickém kraji tvořila přes 40% osazenstva, převaţující silou.

3.3. Společenské proměny jižních Čech po válce Hospodářská a kulturní obnova škod v Českých Budějovicích a na jihu Čech započala prakticky vzápětí po utichnutí válečných útrap. Tato poválečná restituce, která se nesla ve znamení nového, revolučního programu, probíhala celkem úspěšně, k čemuţ zajisté přispívala i zahraniční pomoc, zejména od mezinárodní organizace UNRRA. Ve městě bylo opraveno 190 domů, např. budova Jihočeského divadla a nově zřízeny nové kulturní instituce jako vědecká knihovna a galerie.52 Velmi brzy byla obnovena výroba v některých důleţitých podnicích, kdyţ u některých z nich byla ustavena národní správa. Spontánnost a solidaritu prvních poválečných dnů dokazovala činnost tzv. první Modré brigády, brigádnické akce, do které se z podnětu KSČ dne 25. srpna přihlásila skoro tisícovka dobrovolníků, která se zapojila do oprav na českobudějovickém nádraţí.53 Mimořádný význam pro budoucí vývoj mělo znárodnění klíčového průmyslu, vyhlášené prezidentskými dekrety 28. října. Do správy státu se tak v Českých Budějovicích dostaly důleţité podniky jako např. Hardtmuthova tuţkárna, Gellertova papírna, plynárna, smaltovny. K dalším velkým znárodněným podnikům na jihu Čech patřila zbrojovka ve Strakonicích, lignitový důl a elektrárna v Mydlovarech, papírny Spiro ve Větřní aj. Ne všude 50

Krajský koordinační výbor vyhlásil oficiálně princip paritního zastoupení v srpnu 1945. „Je třeba překonávat různé obtíţe, které byly brzdou hladného jednání a dohod (NF). Na příklad, poţadavek paritního zastoupení v národních výborech za kaţdou cenu, který byl uplatňován z vedoucích míst druhých stran NF. Naší snahou nebylo nikdy hádat se o paritu, ale byly situace, kdy poţadavky partnerů byly přemrštěné a vůbec neoprávněné. Projevila se dokonce snaha paritního zastoupení v Revolučním odborovém hnutí. Mnohde úmyslně nebyla dodrţena zásada vládního programu a směrnic, ţe jen nejlepší a nejosvědčenější lidé mají býti stavěni do čela, a tak mnohde vyloţené reakční ţivly mařily spolupráci a jednotu.." SOA Třeboň, fond KSČ – JKV, inv. č. 16, sign. I/C/1a/1, fas. 1 - Protokoly krajských konferencí - protokol II. krajské konference 1946. 52 K obnově vybombardovaných objektů došlo v Č. Budějovicích především v letech 1945-1947 a největší podíl na této práci měly stavební firmy Bína, Marek a Trobl. Trvalý nedostatek bytů ve městě byl řešen výstavbou nových nájemních domů. Těm, které byly vybudovány v letech 1947-1948 se někdy říkalo dvouletkové. Kovář, D.: Budějovický poutník, aneb, Českými Budějovicemi ze všech stran. Praha 2006. 53 Jihočeská pravda, ročník 1, číslo 14 z 29. května 1945. 51

17

probíhal tento proces hladce. U některých podniků došlo k zestátnění aţ po delších peripetiích o několik měsíců později. Takovým příkladem byl českobudějovický akciový pivovar Budvar, jehoţ znárodnění a přeměnění na národní podnik se uskutečnilo aţ 9. ledna 1946. Daleko větší politické rozepře vzbudil spor o vlastnictví firmy Monopol v Březí, která byla majetkem rodiny Zátkových, jejíţ znárodnění bylo zrušeno v roce 1947 Nejvyšším soudem. Teprve aţ po komunistickém únorovém vítězství v březnu 1948 byl i tento podnik uveden pod národní správu. Uţ od prvních dnů po osvobození započalo hromadné zatýkání a účtování s kolaboranty a nacisty. Z tohoto důvodu zahájil v Českých Budějovicích v sále na Rychtě ve dne 3. září 1945 činnost mimořádný lidový soud. Ten na základě dekretu prezidenta republiky odsuzoval k trestu odnětí svobody a často vynášel i tresty nejvyšší, přičemţ rozsudek byl vykonáván ještě tentýţ den a častokrát i veřejně.54 Jeho práce pokračovala aţ do dubna roku 1947, kdy byli odsouzeni zdejší členové nacistických organizací gestapa a SS.55 Dva největší zdejší nacističtí pohlaváři, Hans Westen a Friedrich David, českobudějovickému lidovému soudu unikli, nikoliv však spravedlnosti samotné.56 Nejzávaţnější změnou, která navţdy pozměnila kolorit města trvající zde skoro sedm století, byl odsun německého obyvatelstva.57 První etapou odsunu byly tzv. odsuny divoké, jeţ zůstaly poznamenány násilnostmi, častými sebevraţdami a útěky Němců za hranice. 54

Vůbec první veřejná exekuce po vynesení rozsudku mimořádného lidového soudu se odehrála uţ 3. září 1945 na vojenském cvičišti Čtyři Dvory, kdy byl popraven ţelezniční dělník František Hlaváč. O den později vyslechli stejný ortel i švadlena Anna Kutheilová a školník Karel Černý. Posledním, čtyřicátým popraveným v Č. Budějovicích byl v polovině června 1946 V. Starý, bývalý štábní kapitán a učitel na Vyšší průmyslové škole. Jihočeská pravda, ročník 1, číslo 15 a 16,z 5. a 12. září 1945. 55 K trestu smrti byli lidovým soudem v dubnu 1947 odsouzeni Alois Krannl – člen gestapa a SS, Willy Steinmann – člen gestapa a SS, Otto Richter – člen gestapa, Jakub Koklar, František Jiskra – člen gestapa, SS, DAP a NSDAP a K. Zajíček – člen Vlajky. Na doţivotí byl odsouzen V. Janík, bývalý zdejší redaktor a vůdce českých fašistů. 56 Hans Westen se narodil 24. června 1891. Poté, co odmaturoval na německém státním gymnáziu, absolvoval obchodní akademii ve Vídní. V roce 1918 se stal majitelem smaltovny v Českých Budějovicích. 1934 zaloţil místní odbočku Sudetendeutsche Heimatsfront a stal se jejím předsedou a o rok později byl zvolen za Sudetendeutsche Partei do zemského zastupitelstva a později do městského zastupitelstva v Českých Budějovicích. V roce 1938 utekl do Rakouska, odkud řídil pohraniční akce sudetských Freikorps. V březnu 1939 se stal vedoucím krajského sekretariátu NSDAP v Českých Budějovicích, později i prezidentem Obchodní a ţivostenské komory v tomto městě. Kromě toho byl poslancem říšského sněmu. V roce 1945 byl v bavorském Haidmühle, kam v květnu uprch, zajat a v roce 1947 odsouzen lidovým soudem a popraven na Pankráci. Friedrich David se narodil 23. června 1900 v Českých Budějovicích. Tento schwarzenberský úředník se v 30. letech stal ředitelem českobudějovické tiskárny Moldavia. V roce 1937 byl za sudetoněmeckou stranu zvolen do městského zastupitelstva. 15. března 1939 byl okupační mocí dosazen do čela radnice jako vládní komisař, odkud městu neomezeně vládl. Z jejo příkazu došlo mj. k rozsáhlému přejmenovávání městských ulic a odstraňování některých pomníků. V červnu 1942 dal zničit českobudějovickou synagogu. V květnu 1945 spáchal sebevraţdu, nebo byl v davu rozvášněných obyvatel zastřelen. Kopáček, J.: Encyklopedie Českých Budějovic. České Budějovice 2006. 57 Během sčítání lidu v roce 1930 bylo v Č. Budějovicích napočítáno 43 246 osob československé státní příslušnosti, z nichţ se k československé národnosti hlásilo 36 252 osob, k německé 6 681 osob a 313 osob k národnosti jiné. Kopáček, J.: Encyklopedie Českých Budějovic. České Budějovice 2006, s. 328.

18

Konec tohoto období přinesla Postupimská konference a dekret prezidenta republiky z 2. srpna 1945, kterým byly započaty přípravy na organizovaný odsun. Ve městě bylo z tohoto důvodu zřízeno internační středisko, v němţ se kumulovalo na 2 400 Němců čekajících na konečný verdikt. Z Českých Budějovic byl první transport německého obyvatelstva v nákladních vagónech uskutečněn 24. ledna 1946. Z celkem 12 transportů, z nichţ poslední byl vypraven 21. listopadu ještě téhoţ roku, opustilo město 5 433 Němců.58 Většina takto odtransportovaných českobudějovických Němců byla se svými 50 kilogramy zavazadel a tisíci říšskými markami na osobu odsunuta do Bavorska. Menší část pak do sovětského okupačního pásma a Rakouska. Celkově bylo z jiţních Čech vysídleno přibliţně 125 000 Němců.59

3.4. Působení KSČ v jihočeském kraji v prvních měsících po osvobození Komunistické straně se dařilo vytvářet svoji krajskou organizační základnu velmi obratně. Kromě krajského výboru byly postupně ustavovány také výbory okresní a zvyšoval se počet místních organizací, které tvořily základní organizační sloţku strany. Hned od prvních poválečných dnů budovala KSČ na jihu Čech své základní organizace také v důleţitých průmyslových podnicích.60 V některých z nich byli k dispozici závodní milice, které dle komunistického výkladu měly chránit před sabotáţí reakcionářů a nepřátel lidové republiky. Důleţitou roli přisuzovala strana ideologickému vzdělávání svých členů, a tak uţ od července začala být praktikována stranická výchova členstva v základních organizacích, k čemuţ byly zřizovány stranické školy. KSČ se podařilo obnovit svoji předválečnou organizační strukturu v podstatě jako první. Stalo se tak i přesto, ţe kádrová základna strany byla na jihu Čech v předválečném období celkem zanedbatelná. Jiţ dne 10. května 1945 byl v bývalém Německém domě61 vytvořen prozatímní krajský výbor KSČ, který prohluboval organizační práci strany a měl de facto řídit činnost strany aţ do první poválečné konference.62 O týden později se konala první 58

Do tzv. dobrovolného odsunu, který probíhal od 1. září 1945 aţ do 15. ledna 1946, bylo zařazeno 2 030 Němců. Kopáček, J.: Encyklopedie Českých Budějovic. České Budějovice 2006, s. 334-335. 59 Chvojka, J.: Město pod Černou věží. Vyprávění z historie Českých Budějovic. Č. Budějovice 1992, s. 198. 60 tuţkárna Koh-i-noor Hardtmuth, smaltovna Westen, smaltovna Bohemia, Monopol bratří Zátkových, ve kterém uţ 28. července 1945 zahájilo osazenstvo první protestní stávku na znárodnění tohoto podniku, JČE, Grafo, Budvar, ČSD, tabáková továrna, Měšťanský pivovar, Moldavia atd. 61 Dne 18.5. 1945 bylo na výborové schůzi usneseno přejmenovat Německý dům na Stalinův dům kultury. Dnes Dům kultury Slavie. 62 SOkA České Budějovice, fond KSČ – OV České Budějovice - Konference OV KSČ.

19

plenární schůze této instituce, na které komunističtí funkcionáři referovali o činnosti strany během okupace a volili své zástupce do prvního ONV v Českých Budějovicích. Sídlem KSČ v Českých Budějovicích se stal Stalinův dům, ve kterém se kromě místního OV scházel i KV, konaly se zde krajské konference strany a později sem byl přesunut i krajský sekretariát. Poté, co byl v prvních poválečných dnech utvořen prozatímní okresní výbor KSČ v Českých Budějovicích, konaly se zde 3. a 17. června první dvě okresní konference strany. Na první z nich, která byla v podstatě informativní, byl za účasti 250 delegátů zvolen okresní výbor, zatímco konferenci v polovině června zaměstnávala především příprava na první konferenci krajskou a některé změny organizační povahy.63 Post předsedy OV KSČ v Českých Budějovicích zastával v poválečných letech RNDr. František Mládek. Jako okresní politický sekretář působil František Vais, jeţ byl členem KV i předsednictva OV KSČ. Později ho ve funkci okresního sekretáře vystřídal Ivan Halada. Dalším významným komunistickým funkcionářem v nám sledovaném období v Českých Budějovicích byl dlouholetý funkcionář partaje a člen KV František Schweighofer, který zde působil jako předseda městského výboru KSČ. Stranická okresní organizace se v prvních týdnech po válce markantně rozrůstala. V polovině června 1945 skýtala 6 798 členů organizovaných v 168 základních organizacích (28 závodních a 140 místních).64 Takováto stranická konjunktura se samozřejmě netýkala jen českobudějovického okresu, který byl počtem členů největší, ale stejně tak i okresů ostatních. Zpočátku se však tomuto trendu, tj. rychlému růstu členské základny komunistické strany a její organizační výstavby, alespoň částečně vymykala situace v pohraniční, kde v původně většinově německých oblastech tento vývoj postupoval obtíţněji. Prvořadým úkolem komunistické strany bylo vytvořit na jihu Čech nový tiskový orgán. Stala se jím Jihočeská pravda, krajský týdeník KSČ, objevující se na pultech stánků kaţdou středu. První číslo vyšlo nákladem 15 000 výtisků 19. května 1945, den poté, co KSČ přebrala pod svou správu tiskárnu Moldavia.65 Redakce týdeníku sídlila na Lannově třídě, později byla přesunuta do ulice dr. Stejskala.66 Jejím odpovědným šéfredaktorem se zprvu stal Karel Augustin, kterého na konci roku 1947 v této funkci nahradil Bohuslav Metelec. Jihočeská pravda se jako nejdůleţitější komunistická tiskovina v kraji stala jedním ze 63

Okres České Budějovice byl na konferenci z důvodu efektivnějšího spojení s místními organizacemi rozdělen na 4 obvody. Jednalo se o obvody Č. Budějovice, Hluboká, Lišov a Trhové Sviny. 64 Podle některých údajů bylo před válkou organizováno v okrese okolo 200 členů strany. Svatoš, S.: Krajská organizace KSČ v Českých Budějovicích v prvním poválečném roce. Č. Budějovice 1986, s. 7. 65 Hned titulní strana prvního čísla novin z 19. května, zobrazující fotky maršála SSSR J. V. Stalina, prezidenta E. Beneše, generálmajora Sokolovského a obsahující Stalinovu oslavnou řeč Rudé armádě, nenechávala nikoho na pochybách v jakých intencích se bude profil novin pohybovat. Kromě Jihočeské Pravdy fungovala na jihu Čech ústřední tiskovina, Rudé právo. 66 Jihočeská pravda, ročník 1, číslo 19 z 3. října 1945.

20

stěţejních prvků socialistické propagandy a hlásnou troubou strany prezentující její politické počiny široké veřejnosti.67 První čísla Jihočeské pravdy byla pochopitelně věnována poválečné situaci země, přiţivovala se na revoluční a šovinistické vlně, velebila Sovětský svaz a vyzývala k práci na opětovné hospodářské a politické konsolidaci státu. Právě komunisté, kteří přinášeli nejvíce obětí během nacistické okupace, se měli stát avantgardou a strhujícím příkladem pro ostatní v budování nového státu, lidové demokratické republiky. Apel na vytvoření jednotné, silné stranické organizace strany KSČ, která se měla stát zárukou nového šťastného domova všech pracujících lidí, přetrvával v podstatě po celou dobu ţivota novin.68 Důleţitou etapou konstituování komunistické krajské organizace byla první poválečná krajská konference IX. kraje KSČ, která se konala ve dnech 28. a 29. července 1945 ve Stalinově domě v Českých Budějovicích. Této konference, jeţ měla zahájit poválečnou výstavbu krajské organizace komunistické strany, se zúčastnilo 678 delegátů a 188 hostů, mezi kterými figurovala na prvním místě jako delegát ÚV Marie Švermová.69 V době jejího konání registrovala KSČ v IX. kraji 23 502 členů strany registrovaných v 471 organizacích.70 Delegáty I. konference byl zvolen krajský výbor KSČ (plénum) a předsednictvo KV, do jehoţ vedoucí funkce předsedy KV KSČ byl zvolen Jan Greiner. Kromě organizačních záleţitostí se první poválečná krajská konference soustředila na objasnění nejbliţší politiky komunistické strany. V jakých mezích se bude politický ţivot v osvobozeném Československu odehrávat, bylo jednoznačně určeno uţ Košickým vládním programem z března 1945, který se KSČ jako jeho hlavní iniciátor zavázala plnit. Jeho základnou se stala politika Národní fronty a prohlubování demokratické národní revoluce, jeţ vznikla v důsledku světové války. To vše v podstatě znamenalo na prozatímní období taktickou spolupráci s ostatními politickými partnery. Konečné cíle komunistické strany, tj. rozsáhlé společenské, hospodářské a kulturní přeměny, které umoţní aţ vítězství socialistické 67

Předseda MNV a jeden z nejdůleţitějších předáků KSČ na jihu Čech dr. Rudolf Bureš ve své preambuli k úvodnímu číslu týdeníku napsal : „Tento list nedostal své jméno náhodou. Pravda – to je hlavní zásadní směrnice pro jeho spolupracovníky, je jejich nejvyšší ctiţádostí. Pravda – to je záruka vítězství, neboť pravda zvítězí vţdy, v budoucnu právě tak jako zvítězila v těchto dnech. Ta pravda, kterou jsme my svým spoluobčanům hlásali po celá desetiletí…pravda o socialismu, o jeho vítězství v Sovětském svazu…Této pravdě bude slouţit náš list podle svého slavného vzoru, Pravdy, orgánu komunistické strany ruské…" Jihočeská pravda, ročník 1, číslo 1 z 19. května 1945. 68 Postupem času se obsah týdeníku, který byl k dostání za 1 Kč, později za koruny dvě, normalizoval, rozšiřoval se jeho obsah, počet rubrik (kultura, zprávy z krajů, sport, zprávy z Č. Budějovic, ţivot strany), plejáda jeho dopisovatelů a přibyl i rozsah reklamních inzercí. 69 SOA Třeboň, fond KSČ – JKV, inv. č. 16, sign. I/C/1a/1, fas. 1 - Protokoly krajských konferencí - protokol I. krajské konference 1945. 70 Svatoš, S.: Krajská organizace KSČ v Českých Budějovicích v prvním poválečném roce. Č. Budějovice 1986, s. 11.

21

revoluce, nebyly však nikdy zpochybněny, pouze pragmaticky upozaděny v důsledku momentálního vnitrostátního a mezinárodního vývoje. Aktuální politické klima tak bylo, jak bylo několikrát delegáty konference zdůrazňováno, pouze předstupněm ke konečné socializaci země a tato konference měla pochybovače na jihu Čech z řad KSČ o tomto postoji přesvědčit.71

4. KSČ a její politické kroky v letech 1946 a 1947 Po vítězných parlamentních volbách v květnu 1946 byl předseda KSČ Klement Gottwald pověřen sestavením nové vlády, v níţ komunisté získali devět členů, strany ČSL, ČSNS a DS obdrţely ve vládě shodně po čtyřech místech a strana ČSSD po třech a dvě místa zůstala nestraníkům. Vládu jmenoval prezident Beneš 2. července a o pár dní později přijalo Ústavodárné shromáţdění její programové prohlášení, tzv. budovatelský program, jehoţ stěţejní sloţkou se měl stát dvouletý hospodářský plán a vypracování nové ústavy. Dvouletka, první pokus o plánovité hospodářství, byl schválen parlamentem 24. října. Trumanova doktrína a Marshallův plán znamenaly faktický předěl ve velmocenské politice Sovětského svazu. Kdyţ se ukázalo, ţe Spojené státy zůstanou v Evropě natrvalo přítomny, soustředili se Sověti na upevnění své dosavadní sféry vlivu v Evropě východní a její přeměny v plně podřízený blok satelitních států. Za tímto účelem byl zaloţeno Informbyro, jehoţ ustavující zasedání se konalo 22. – 27. září 1947 ve Szklarské Porebě. Tento nový kurz Sovětského svazu a poţadavek jeho vedení k okamţitému převzetí moci v Československu Komunistickou stranou se od poloviny roku 1947 odrazil v aktivitě zdejší komunistické filiálky, která tak nastoupila k systematickému útoku proti opozici.

71

Tajemník krajského výboru KSČ Josef Paleček ve svém referátu na konferenci: „Jestliţe pozitivně a důsledně plníme program národní revoluce, to neznamená, ţe tato revoluce je naším konečným cílem. Tvrdíme, ţe jsme se nevzdali socialistické přeměny světa, a jak příklad Sovětského svazu ukázal, ţe povaţujeme socialistické uspořádání za dokonalejší, demokratičtější a ţivot národů po všech stránkách lépe zabezpečující neţ kterékoliv řízení jiné. A program národní revoluce plníme proto tak neúchylně, protoţe víme, ţe tato revoluce je jediným a posledním mezistupněm k velké přeměně socialistické, k sociální revoluci. Plnit program Národní fronty a její vlády je proto v tomto období nejrevolučnějším činem i z hlediska socialistického. A proto kaţdý pokus přeskočit vývoj, neplnit program národní revoluce, podceňovat jej, je pouhým farizejstvím, revolučnímu vývoji škodlivým, a musíme s ním co nejostřeji bojovat." SOA Třeboň, fond KSČ – JKV, inv. č. 16, sign. I/C/1a/1, fas. 1 - Protokoly krajských konferencí - protokol I. krajské konference 1945.

22

4.1. Organizační struktura KSČ v kraji Nejvyšším orgánem Komunistické strany v jihočeském kraji se stala krajská konference, která se konala přibliţně jedenkrát do roka v Českých Budějovicích. Zde zvolení delegáti projednávali otázky politické a organizační povahy, přičemţ veškerá rozhodnutí zde přijatá se stávala směrodatnými aţ s posvěcením ÚV KSČ. Na konferenci byl volen krajský výbor KSČ a jeho předsednictvo a sedmičlenná krajská revizní komise, jako kontrolní orgán KV. V meziobdobí mezi jednotlivými konferencemi se nejvyšší stranickou instancí v kraji stával krajský výbor (KV), který se postupně konstituoval v nezastupitelný orgán stranického systému a společně s výbory okresními tvořil spojnici mezi ÚV a základními organizacemi strany. Krajský výbor sestával z orgánů volených, kterými bylo plénum KV (vlastní krajský výbor), předsednictvo KV, jako výkonný orgán pléna, a krajská revizní komise (KRK). Počet funkcionářů pléna a předsednictva KV se v poválečném období široce rozrůstal. Zatímco ještě v březnu 1946 tvořilo KV 41 členů, po utvoření nového VIII. kraje strany a kooptaci soudruhů z okresů Strakonice, Písek a Prachatice se v červenci jeho počet zvětšil na 6072 a po III. krajské konferenci na jaře 1947 aţ na 75 členů. Předsednictvo KV se scházelo ve Stalinově domě povětšinou jedenkrát za čtrnáct dní, naproti tomu intervaly mezi jednotlivými zasedáními pléna KV byly přibliţně dvouměsíční. Základem vlastního aparátu KV byly komise, jejichţ úkolem bylo reagovat na aktuální problémy a plnit praktické záleţitosti strany. Také proto nebyly vytvářeny nijak systematicky a jejich počet se vţdy obměňoval s ohledem na momentální problémy. Na jaře roku 1946 fungovaly jihočeské organizaci komise národohospodářská, kádrová, kulturně propagační, ţivnostenská, komise mládeţe, zemědělská, odborová, organizační, hospodářská, finanční a komise ţen.73 V souvislosti s volební kampaní byla ad hoc vytvořena komise volební a agitační. Postupně přibývaly například komise lidové správy, disciplinární, komise Stalinova domu atd. Jednotlivé komise byly sloţené z různých subkomisí, které plnily dílčí úkoly a jejichţ předsedové patřili do předsednictva tohoto orgánu.74 Pojítko mezi volenými orgány a aparátem zajišťoval další výkonný orgán KV KSČ, krajský sekretariát (SKV), jenţ byl schvalován předsednictvem KV. Řídil a kontroloval

72

SOA Třeboň, fond KSČ – JKV, inv. č. 17, sign. I /C/1b/1, fas. 15 - Plenární zasedání KV KSČ. SOA Třeboň, fond KSČ – JKV, inv. č. 16, sign. I/C/1a/1, fas. 1 - Protokoly krajských konferencí - protokol II. krajské konference 1946. 74 Například sloţení krajské komise kulturně propagační vypadalo takto: Předseda, místopředseda, jednatel a 6 předsedů subkomisí tvořili předsednictvo. Jednotlivé subkomise byly tyto: školská, kulturní, ideologické výchovy, agitační, tělovýchovná a tisková. 73

23

činnost komisí stranického aparátu, za pomoci instruktorů zajišťoval spojení jednotlivých okresních výborů s KV a obstarával organizační záleţitosti krajského výboru důleţité pro jeho práceschopnost, a to včetně jeho hospodářské a právní agendy. V SKV pracovalo několik oddělení, v jejichţ čele se během neúplných tří let vystřídalo často několik osob. Rozhodující roli mezi tajemníky, kteří byli nadřízení vedoucím jednotlivých oddělení aparátu, získával postupem doby politický tajemník kraje, který se tím pádem stal nejdůleţitějším funkcionářem celého aparátu. Místo politického a později vedoucího tajemníka zastával na dlouhou dobu uţ od roku 1945 člen ÚV KSČ a jeden z nejvlivnějších komunistů v kraji Josef Paleček.75 Okresní výbor KSČ nesl odpovědnost za práci členů strany v národních výborech, v závodních a místních organizacích v okrese a hrál úlohu spojovacího článku mezi ÚV, KV a nejniţšími organizacemi. Předsednictvo a plénum OV byly voleny během konference, která také schvalovala výběr delegátů, jenţ reprezentovali okres na konferenci krajské. Skladba OV vesměs kopírovala KV. OV v Českých Budějovicích měl svého předsedu, místopředsedu, sekretáře, organizačního vedoucího, pokladníka a vedoucí jednotlivých komisí.76 Kaţdému okresu v kraji KSČ byl přidělen jeden instruktor z KV, který koordinoval práci tohoto orgánu s krajským vedením.77 Spojení OV výboru se základními organizacemi zajišťoval systém okrskových instruktorů. V samotných základních organizacích pak podobnou úlohu sehrával desítkový důvěrník, který tvořil pojítko kaţdého člena s jeho organizací.78 Důvěrník měl jednotlivé členy informovat a instruovat k plnění různých úkolů a podávat o nich hlášení.79 Tomuto způsobu organizace na nejniţší úrovni, které se osvědčilo zvláště během předvolební agitace, přisuzovalo vedení KSČ přes všechny jeho nedostatky zásadní důleţitost.

75

Josef Paleček se narodil 23. února 1902. Členem KSČ se stal v roce 1925. O 4 roky později se zúčastnil historického V. sjezdu strany. Před válkou pracoval jako tajemník v Mladé Boleslavy a jako instruktor krajského výboru strany v Praze. Za nacistické okupace byl vězněn v koncentračním táboře Buchenwald. Po osvobození pracoval ve funkci politického tajemníka krajského výboru strany v Českých Budějovicích, ve které vydrţel aţ do roku 1951, kdy byl převelen v té samé funkci do Brna. Během jeho působení v Českých Budějovicích se stal stranickým učitelem a vzorem pro Lubomíra Štrougala, který se zapojil do práce ve zdejším KV v roce 1948. Členem ÚV KSČ byl Paleček zvolen na VIII. sjezdu strany v roce 1946. Od roku 1951 se stal poslancem Národního shromáţdění. V roce 1963 jmenován členem Ústřední kontrolní a revizní komise. Po sílících nezdarech reţimu, který pomáhal vytvářel, odešel 13. listopadu 1965 dobrovolně ze ţivota. Kubát, J.: Josef Paleček. Postavy jihočeského dělnického hnutí. České Budějovice 1975. 76 Na ustavující schůzi OV v Českých Budějovicích den 2. března 1946 hlášena komise kádrová, kulturně propagační, odborová, zemědělská, národohospodářská, ţivnostenská a obchodnická, druţstevní, ţen, mládeţe, tělovýchovná, lidové správy. SOkA České Budějovice, fond KSČ - OV České Budějovice - Plénum OV KSČ. 77 Českobudějovickému OV byl jako instruktor přidělen Josef Paleček. 78 SOA Třeboň, fond KSČ – JKV, inv. č. 16, sign. I/C/1a/1, fas. 1 - Protokoly krajských konferencí - protokol III. krajské konference 1947. 79 SOkA České Budějovice, fond KSČ – OV České Budějovice - Konference OV KSČ.

24

4.2. VIII. sjezd KSČ a jeho promítnutí na jihu Čech KSČ na jihu Čech stejně jako všude jinde usilovala o to, získat co největší počet členstva ze všech vrstev obyvatelstva, posílit tak své postavení nejsilnější strany NF a utvrdit veřejnost o její nejdůleţitější a nezastupitelné roli v utváření lidově demokratického reţimu. Zároveň se strana snaţila prosazovat své funkcionáře a sympatizanty na rozhodující místa ve státní správě, do průmyslových podniků, zájmových organizací a armády a tím si zajistit silné pozice před závěrečným střetnutím. Rok 1946 se nesl ve znamení vysídlování německého obyvatelstva, které probíhalo od konce ledna do listopadu. Na tomto násilném aktu si především komunistická strana přihřívala svoji polívčičku získáváním veřejnosti v politice osídlování pohraničí, konfiskacemi a přerozdělováním majetku v této oblasti. Zároveň si za takové situace nepokrytě fabulovala svoji nacionální mytologii.80 Z pohledu stranického se stal ústředním momentem těchto dnů VIII. sjezd KSČ naplánovaný na konec března. Ten znamenal přípravy a zvýšenou aktivitu ve všech základních organizací v kraji, jejíţ členové se seznamovali, popřípadě se mohli vyjádřit ke stanoviskům strany. Na přelomu února a března se konaly k VIII. sjezdu strany okresní konference.81 V Českých Budějovicích probíhala tato okresní konference 24. února.82 V souvislosti s jeho konáním vyhlásila krajská organizace soutěţ rozšířit krajskou základnu KSČ na všech úrovních kraje o 10 000 členů a zvýšit odběr Rudého práva a Jihočeské pravdy.83 Síla KSČ se odráţela v počtu organizovaného členstva strany, jehoţ počet se neustále rozrůstal, na čemţ měly svůj podíl agitační a organizační mechanismy, se kterými nemohla soupeřit ţádná ze stran NF. Četné manifestace k oslavě posvátných výročí a prvomájové průvody svojí okázalostí, které neměly jinde obdoby, přitahovaly dosud nerozhodnuté a politicky nevyhraněné. Soutěţe mezi jednotlivými okresy v náboru nového členstva, tzv. získávací kampaně, pomocné brigády na venkově, které nezapomněl stranický 80

„Stejně směšné je tvrzení, ţe nejsme stranou národní: vyvrací je sama naše politika. Byla vţdy bojem za lepší zítřek národa, vyznačovala se vţdy, hlavně v době, kdy ostatní zradili, prací pro lid. Jsme nositeli tradic, zejména v jiţních Čechách si uvědomujeme,ţe jsme následovateli i všech našich rodných velikánů, jsme nositeli odkazů husitů, jsme nejnárodnější stranou. Bojujeme za nejčistší ideály světa, za směr, který se plně osvědčil a věříme, ţe s jeho pomocí upevníme i náš vládní program." Jihočeská pravda, ročník 2, číslo 10 z 22. února 1946. 81 Okresní konference strany se konaly 24. února v Jindřichově Hradci a 3. března v Týně n. Vltavou, Třeboni a Č. Krumlově. 82 Během ní bylo kromě předsednictva OV zvoleno na návrh volební komise 188 delegátů, kteří měli zastupovat českobudějovický okres na nadcházející krajské konferenci. SOkA České Budějovice, fond KSČ – OV České Budějovice - Konference OV KSČ. 83 V českobudějovickém okrese bylo takto během tří týdnů pod heslem „Ve všech obcí okresu organizace KSČ – V kaţdém závodu organizace KSČ – Do okresní organizace ani jedna obec, ani jeden závod bez organizace KSČ“, získáno 1500 nových členů a 1892 předplatitelů komunistického tisku a zaloţeno 6 místních a 11 závodních organizací.

25

tisk nikdy reflektovat, a vůbec osobní agitace jednotlivých straníků měly za následek masivní nárůst členů strany a jejích potencionálních voličů.84 K prvnímu březnu existovalo v IX. kraji 543 základních organizací (67 závodních a 476 místních), v nichţ se angaţovalo uţ 30 033 členů. Z toho jenom v okresu České Budějovice se soustředilo 224 organizací (49 závodních a 175 místních) s 10 682 členy. Z celkového počtu 557 obcí tohoto kraje měla KSČ své organizace ve 435 z nich. V IX. kraji se II. krajská konference konala ve dnech 16. – 17. března 1946 ve Stalinově domě v Českých Budějovicích a kromě příprav na VIII. sjezd KSČ se středobodem zasedání stala otázka květnových parlamentních voleb.85 Mimoto během konference došlo k volbě krajského výboru, předsednictva KV, revizní komise a delegátů na VIII. sjezd strany.86 Byl také zvolen nový předseda KV, jímţ se stal Jan Bartuška.87 Ve funkci krajského politického sekretáře byl potvrzen Josef Paleček. Na krajské konferenci byla nadále zdůrazňována spolupráce KSČ s ostatními politickými stranami v rámci Národní fronty a její prohubování. A to i přesto, ţe se začaly objevovat některé náznaky potenciálních nedorozumění. Jedním z problémů byla např. otázka sloţení národních výborů a dodrţování rovnoměrného zastoupení všech stran v těchto orgánech. Komunisté nebyli vţdy ochotni uplatňovat paritní princip a vzdát se tak některých

84

Do květnových parlamentních voleb šla KSČ jako milionová strana. Z úvodního referátu krajského tajemníka Josefa Palečka: „Činíme poslední přípravy k VIII. sjezdu strany, stojíme před volbami do Národního shromáţdění…Víme, ţe tyto volby budou mít veliký význam pro další vývoj v naší lidové republice. Jde o volbu parlamentu, který bude tvořit novou ústavu a proto jen vítězství Komunistické strany zaručí, aby lidově demokratický reţim dále se rozvíjel za prospěchu všeho pracujícího lidu. Jenom vítězství naší strany bude zárukou, aby nová ústava byla skutečně lidovou, demokratickou ústavou, v níţ budou zajištěny všechny revoluční vymoţenosti…" SOA Třeboň, fond KSČ – JKV, inv. č. 16, sign. I/C/1a/1, fas. 1 - Protokoly krajských konferencí - protokol II. krajské konference 1946. 86 Krajský výbor tvořilo v této době 41 členů . Kromě nám uţ známých postav jako byli Jan Bartuška, Josef Paleček, Rudolf Bureš, Jan Greiner, František Mládek, Karel Augustin, František Vais, František Schweighofer patřili k jeho nejvýraznějším členům Bohuslav Metelec, tou dobou předseda kulturně propagační komise, Stanislav Lachout, tajemník národohospodářské komise, Jan Mikeš, tajemník JSČZ, Jaroslav Kubát, kádrový tajemník KV, Miloslav Seidl, předseda KOR, Jan Majer, zemědělský tajemník KV, Věra Kalabzová, Josef Kyral, člen OV v Třeboni, Milena Nouzová, tajemník ţen, Rudolf Ruský, předseda ONV v Třeboni, Oto Kudlík, předseda OSK v Kaplici. 87 Prof. JUDr. Jan Bartuška se narodil 17. května 1908. Po studiích na právnické fakultě Karlovy university pracoval v oboru, ještě před válkou působil jako soudce a později svoji právnickou kariéru dotáhl aţ na pozici generálního prokurátora ČSSR, kterou zastával aţ do roku 1968, kdy byl v souvislosti se svým podílem na politických nezákonnostech v 50. letech odvolán. Nějakou dobu působil i jako děkan právnické fakulty. V letech 1954 – 1956 byl jmenován ministrem spravedlnosti. V období okupace se účastnil domácího odboje a pro tuto svoji ilegální činnost byl v roce 1944 zatčen a deportován do koncentračního tábora v Terezíně. O jeho skutečné odbojové činnosti však existovaly značné pochyby a dle některých dokonce s nacistickým reţimem kolaboroval. V létě 1939 sepsal a vlastním nákladem vydal němčinu pro soudce. Členem Komunistické strany se stal aţ po válce v roce 1945. Předtím byl povaţován spíše za pravicově smýšlející osobu. Na II. krajské konferenci, v březnu 1946, byl po Janu Greinerovi zvolen předsedou IX. krajského výboru KSČ v jiţních Čechách. V této funkci vydrţel necelé čtyři roky. Poslancem Národního shromáţdění pak zůstal aţ do roku 1964. Vyznamenán mnoha stranickými řády, zemřel 27. srpna 1970 v Praze. Kubát, J.: Josef Paleček. Postavy jihočeského dělnického hnutí. České Budějovice 1975. 85

26

vydobytých pozic, coţ prohlubovalo vzájemné antipatie a v některých případech blokovalo společnou dohodu o výsledné podobě národního výboru. Na VIII. sjezdu KSČ, konaném v Praze ve dnech 28. – 31. března, tj. téměř deset let od posledního celostátního setkání strany, zastupovalo jihočeskou stranickou organizaci 34 delegátů a 8 hostů. Z IX. kraje KSČ byli do ÚV zvoleni dva členové. Byli jimi Josef Paleček a Václav Kalabza, náhradníkem Josef Kyral, člen OV v Třeboni. První poválečný sjezd strany stanovil také nový organizační pořádek strany. Napříště měl přestat existoval strakonický kraj a jeho okresy měly být připojeny ke kraji České Budějovice. V té době měl IX. českobudějovický kraj 6 politických okresů a 13 okresů soudních.88 V červnu 1946 byl tedy strakonický kraj zrušen a plenární zasedání KV KSČ konaná 1. června 1946 a 14. července 1946 odsouhlasila, ţe jeho tři okresy - Strakonice, Písek a Prachatice - budou připojeny k IX. českobudějovickému kraji. Byl tak vytvořen nový VIII. kraj KSČ, který sídlil v Českých Budějovicích a jehoţ součástí bylo jiţ okresů 9. Tento VIII. Českobudějovický kraj existoval v této podobě aţ do roku 1948.89 Ústředním bodem sjezdu se stal referát předsedy KSČ Klementa Gottwalda. Ten ve svém projevu promluvil i o perspektivách a budoucnosti státu. Jako zárukou pokračování revolučních přeměn se v nejbliţších dnech měly stát úspěšné květnové parlamentární volby do ÚNS a následné přijetí ústavy.90 Znovu zde byl akcentován význam Národní fronty pro revoluční vývoj a v této souvislosti zmíněna i hrozba reakce, v jejímţ zájmu je nahlodávat a rozkládat národní jednotu zevnitř.91 88

Politické okresy: České Budějovice, Český Krumlov, Kaplice, Jindřichův Hradec, Třeboň a Týn nad Vltavou. Okresy soudní: České Budějovice, Český Krumlov, Hluboká nad Vltavou, Jidřichův Hradec, Kaplice, Lišov, Lomnice nad Luţnicí, Nová Bystřice, Nové Hrady, Trhové Sviny, Třeboň, Týn nad Vltavou a Veselí nad Luţnicí. 89 První schůze Krajského výboru KSČ, jíţ se zúčastnili i zástupci okresů Písek, Strakonice a Prachatice, se konala aţ 14. července 1946. 90 Z referátu K. Gottwalda uveřejněném v Jihočeské pravdě: „My ovšem, naše strana a bohdá celá Národní fronta, nikdy nepřipustíme, aby se ke slovu a k moci dostala ona velezrádná předmnichovská reakce a budeme dbát, aby dílo naší národní a demokratické revoluce bylo i nadále pěstováno a rozvíjeno. Co to mimo jiné znamená? Znamená to především, ţe základní výsledky naší národní a demokratické revoluce musí býti ústavně zakotveny, kodifikovány. Tím je samo sebou řečeno, ţe výsledek květnových voleb a tím i sloţení nastávajícího ústavodárného shromáţdění musí býti tomuto úkolu odpovídající. Od ústavodárného Národního shromáţdění, ţádá náš lid hlavně a především ústavní zabezpečení a zakotvení naší demokratické státní a veřejné správy, systému našich národních výborů. Našim národním výborům se novou ústavou musí dostat více práv a víc povinností." Jihočeská pravda, ročník 2, číslo 14 z 5. dubna 1946. 91 „A ještě něco soudruzi a soudruţky, je pro úspornou budovatelskou činnost v osvobozené republice potřebné. Je potřebná, jako sůl potřebná naše národní jednota, naše Národní fronta… V Národní frontě sdruţené vrstvy a sloţky národa nemají v celku protichůdných zájmů. Nová demokratická lidová republika a její politická a hospodářská struktura odpovídá zájmům všech pracujících vrstev našeho národa. Reakce proto nemůţe vystupovat pod vlastním štítem a pod státní vlajkou. Reakce se u nás musí maskovat. A je velkou státnickou zkouškou pro všechny sloţky Národní fronty a zejména pro politické strany nepřipustit, aby pod jejich firmou, pod jejich štítem a vlajkou se formovaly reakční síly a mohly tak Národní frontu a národní jednotu rozbíjet zevnitř… Moţno říci, ţe posuzováno z hlediska pracujícího lidu, je problémem všech problémů a úkolem všech

27

Komunistická strana Československa na začátku roku 1946 v jiţních Čechách postupovala s uniformní přesností a bez nějaké výraznější odchylky v souladu s nejuţším centralistickým vedením strany za svým cílem. Upnula své síly k upevnění své skvělé pozice v prvních a posledních poválečných volbách v Československu.

4.3. Volby v květnu 1946 První svobodné poválečné volby v Československu byly prvním otevřeným měřením sil stran Národní fronty, ve kterém si KSČ zpočátku nárokovala největší moţné šance na úspěch. Bylo tomu tak i přesto, ţe v minulých letech byly její volební úspěchy na jihu převáţně agrárních Čech velmi chabé. Poválečná situace ale razantně překopala poměr sil a nyní aspirovala komunistická strana na pozice nejvyšší, a to i v baště jiţních Čech, Českých Budějovicích, které do té doby byly doménou strany národně socialistické. K parlamentárním volbám do Ústavodárného Národního shromáţdění, které byly naplánované na 26. května, přistupovala KSČ svědomitě. Přípravy na volební kampaň probíhaly po celé jaro roku 1946. Jiţ na konci dubna proběhla v jednotlivých okresech kraje podrobná instruktáţ ohledně způsobu agitace ve volbách. Byl zaloţen krajský volební fond, jímţ mělo být usnadněno financování volební kampaně a v kaţdé místní, okresní a krajské organizaci strany byly vytvořeny volební výbory, které se měly na předvolebních přípravách podílet prováděním agitace mezi občany, dále kontrolovat voličské seznamy, připravovat předvolební veřejné projevy v kaţdém místě a závodě, rozšiřovat propagační materiál a později spolupracovat při ustavování volebních komisí atd.92 Komunistická strana si budovala pověst strany všelidové, zastupující zájmy většiny sloţek obyvatelstva. Kromě opory dělnictva cílila i na skupiny inteligence, rolnictva, ţivnostníků, aj., které po zakázání dřívějších prvorepublikových stran, tak zůstaly bez dřívější politického reprezentace a během volebního boje představovalo jejich získání stěţejní faktor. Sebe samu prezentovala jako stranu mladistvou, progresivní a sympatizující s mládeţí. KSČ samozřejmě neopomněla během volební kampaně zdůraznit své vztahy se SSSR, okázale

úkolů udrţení a upevnění dosavadního kurzu naší domácí i zahraniční politiky, jejího lidového, demokratického charakteru, jakoţ i důsledné provádění všeho toho, co bylo naší národní a demokratickou revolucí započato. Stavím tento problém všech problémů ne proto, ţe bych myslel, ţe v naší nové republice snad jsou anebo zítra vyvstanou reakční vnitřní síly, které by byly s to, zvrátit dosavadní vývoj… Avšak naše vlastní i mezinárodní zkušenost nás učí, ţe musíme býti neustále ve střehu a ţe zachování a další rozvíjení výsledků jakékoliv revoluce jest dílem kaţdodenního a neustálého boje se všemi projevy a tendencemi reakce." Tamtéţ. 92 Svatoš, S.: Krajská organizace KSČ v Českých Budějovicích v prvním poválečném roce. Č. Budějovice 1986, s. 49.

28

vypočítávat počty mrtvých v jejich řadách během protifašistického odboje a přisvojovat si veškeré zásluhy na poválečné zotavení republiky. Součástí předvolební agitace se stalo pořádání oslav 1. máje, které se KSČ rozhodla organizovat tentokrát samostatně. Kraj byl před volbami rozdělen na 36 obvodů, ve kterých se v kaţdým z nich jednotlivé prvomájové oslavy pořádaly.93 V předvečer 1. máje pořádala strana pálení ohňů symbolizujících reakci, poté následoval průvody, proslovy, vše završeno lidovou veselicí. Podle zpráv komunistického tisku se prvomájového průvodu zúčastnilo v jihočeském kraji skoro 70 000 občanů, čemuţ ostatní politické strany mohly jen tiše závidět.94 Na venkově organizovala strana pracovní brigády z měst, které zde měly pomáhat při jarních prací. Hlavní zbraní v boji o venkovské obyvatelstvo však byla první pozemková reforma, resp. konfiskace půdy zrádců a kolaborantů (převáţně německého obyvatelstva) a její přidělování do soukromých rukou novým osídlencům převáţně v pohraniční. Organizace této akce se chopili komunisté, čehoţ patřičně vyuţili v předvolební kampani. Prvních 398 dekretů o přídělu půdy bylo rozdáno 10. dubna 1946 ve Vyšším Brodě a Nových Hradech.95 Mnoţily se i útoky na politické soupeře Národní fronty na stranách jihočeského stranického tisku.96 Ne náhodou se přibliţně týden před datem konání voleb objevil ve zvláštním vydání Jihočeské pravdy na titulní straně článek očerňující Ladislava Feierabenda.97 Vyvrcholením předvolebního dvoření v jiţních Čechách bylo vystoupení a projev předsedy KSČ Klementa Gottwalda 18. května na českobudějovickém náměstí, jehoţ úvodní nástup, máme-li věřit dobovému tisku, si v ničem nezadal s budoucí pompou koncertů rockových hvězd.98

93

SOA Třeboň, fond KSČ – JKV, inv. č. 18, sig. I /C/1c/1, fas. 66 - Protokoly ze zasedání předsednictva KV KSČ. 94 Jihočeská pravda, ročník 2, číslo 19 z 9. května 1946. 95 Jihočeská pravda, ročník 2, číslo 16 z 18. dubna 1946. 96 Jihočeská pravda například osočila předsedu ČSNS Petra Zenkla a Ladislava Feierabenda z podílu na rozvratu republiky v listopadu 1938, kdy se jako členové druhé vlády Jana Syrového účastnili přijetí autonomie Slovenska. Jihočeská pravda, ročník 2, číslo 22 z 23. května 1946. 97 Ladislav Feierabend. Byl bývalým členem agrární strany a v období Třetí republiky člen strany národně socialistické. Ještě coby ministr zemědělství protektorátní vlády měl dle komunistického tisku údajně vyuţívat vládních nařízení k obohacení se na úkor majetku ţidovského obyvatelstva. A po válce pod záštitou strany národně socialistické pokračoval dále v podvracení jednoty republiky podvodnými machinacemi při odepisování obilí na osev, sabotáţemi povinných dodávek obilí atd. 98 „Poslední sledy průvodů s několika stran proudících na náměstí došly na vyhrazená místa. Hladká plocha rozsáhlého prostranství se přeměnila v moře krojů. Hlava na hlavě a nahoře podobně: les červenomodrobílých a rudých praporů, transparenty, podobizny v nadţivotní velikosti a opět vlajky a prapory – vše splývající dohromady v jedinou harmonii rozjásaných barev. Jen hlavní tribuna v popředí jest prázdná. Krátce po šesté hodině proběhne náhle shromáţděnými davy vlna vzrušení. Z blízkého Stalinova domu ozve se hudba, rychle sílí, přibliţuje se. Na 20 000 nedočkavých párů očí pohlíţí jediným směrem, k rohu ulice dr. Stejskala, kde se kaţdým okamţikem… Jiţ jsou zde! Bouře nadšení zaburácí vstříc blíţícímu se průvodu. Soudruh Gottwald přichází! Hudba je v jediném okamţiku přehlušena, tisíce hlasů splývají v jedinou lavinu strhujícího nadšení. Ať ţije Gottwald! Armáda zdraví s. Gottwalda! Ať ţije náš soudruh Gottwald! Nadšené volání nemá konce, stále a

29

Na předních čtyřech místech komunistické kandidátky XIII. volebního kraje byli stranou nominováni jiţ osvědčení poslanci Národního shromáţdění (výjimkou byl jen posledně jmenovaný), Josef Nepomucký, Rudolf Bureš, Josef Janouš a Jan Bartuška. Ostatní strany Národní fronty na první místo své kandidátky českobudějovického volebního kraje zvolily ve všech třech případech předsedy svých organizacích v kraji. Za zmínku stojí kandidatura Milady Horákové na druhém místě kandidátky strany národně socialistické.99 O rozloţení politických sil na jihu Čech vypovídaly jiţ výsledky předčasných voleb do některých národních výborů, vypsaných z důvodu nesrovnalosti mezi politickými představiteli jednotlivých partají uvnitř těchto orgánů, které se konaly průběţně od začátku nového roku. Ve volbách v osmi větších obcích XIII. volebního kraje zvítězila KSČ hned v pěti.100 Výsledky voleb v jiţních Čechách, které se konaly 26. května, dopadly z pohledu KSČ nad očekávání. Nejenţe strana komunistická na jihu Čech celkem s přehledem zvítězila, ale překonala dokonce počtem svých obdrţených hlasů průměrný volební výsledek KSČ v českých zemí, coţ byl do té doby na kraj charakterem spíše zemědělský, kde strana během své historie nikdy mnoho podpory nezískala, výkon celkem úctyhodný. Ze všech devatenácti volebních krajů v českých zemích byl nakonec XIII. volební kraj z pohledu KSČ, kde pro komunistickou stranu hlasovalo 42,07 % voličů, osmým nejúspěšnějším.101 Z celkového počtu 282 782 voličů XIII. volebního kraje jich odevzdalo své hlasy 266 245.102 Přičemţ vítězná Komunistická strana Československa získala v tomto volebních kraji hlasů 112 016. Na druhém místě se umístila strana lidová (65 049), následována stranou národně socialistickou (56 346) a nejslabší stranou čtyřlístku Národní fronty, stranou sociální demokracie (31 977). stále se ozývá po celé ploše Masarykova nám. Radostné skandování nejrůznějších pozdravů a hesel. Pojednou dosahuje bouře vítajících hlasů nepředstavitelného vrcholu. Těţko popsat rozjásané nadšení, které se rozrostlo a zachvacuje všechen nashromáţděný lid, kdyţ se na tribuně objevuje soudruh Gottwald, aby poděkoval za projevy věrnosti. Znovu a znovu ozývá se volání, radosti lidu nad přítomností milovaného Gottwalda v jeho středu nezná mezí. Ano, soudruh Gottwald přišel mezi jihočeský lid, přišel…" Jihočeská pravda, ročník 2, číslo 21 z 20. května 1946. 99 SOA Třeboň, fond KSČ – JKV, inv. č. 24, sign. I/C/3b/1, fas. 428 - Volby do zastupitelských orgánů. 100 KSČ zvítězila v předčasných volbách do NV ve Vodňanech, Perneku, Vyšné na Českokrumlovsku, Homolích a v Otíně u Jindřichova Hradce. Ve Vitějovicích na Netolicku zvítězili národní socialisté, v Rajšíně na Českokrumlovsku lidovci a v Křenovicích u Bernartic sociální demokraté. Svatoš, S.: Krajská organizace KSČ v Českých Budějovicích v prvním poválečném roce. Č. Budějovice 1986, s. 55-56. 101 Více hlasů v Čechách a na Moravě získala KSČ pouze ve volebních krajích Ústí nad Labem 56,4 %, Kladno 53,6 %, Karlovy Vary 52,2 %, Liberec 48,3 %, Praha – venkov 47,2 %, Plzeň 44,9 % a Mladá Boleslav 43,4 %. Volební kraje, které se z pohledu KSČ umístily za Českými Budějovicemi a jejichţ volební výsledek v českých zemích přesahoval 30 %, byly Havlíčkův Brod 41,3 %, Tábor 39,7 %, Hradec Králové 39,5 %, Jihlava 38,6 %, Moravská Ostrava 37,9 %, Praha 36,1 %, Pardubice 34,7 %, Brno 33,8 %, Opava 33,1 %, Olomouc 32,4 %, Zlín 30, 9 %. 102 Tudíţ 16 537 voličů XIII. volebního kraje nevolilo ţádnou ze stran Národní fronty.

30

Největší převahy v jiţních Čechách dosáhla KSČ v početně nejmenším okrese Kaplice, kde pro ni hlasovalo 3506 voličů, tj. 55,4 % a okrese Jindřichův Hradec s 11 714 voliči komunistů, tj. s 50,7% z celkového počtu 23 061. Úspěch zaznamenala i v okresech Prachatice (9 485/ 21 514, 44 %), Strakonice (17 959/ 41 646, 43 %), Český Krumlov (6 055/ 14 136, 42,8 %), Písek (19 935/ 47 359, 42,4 %) a Třeboň (12 847/ 30 723, 41,7 %). Naopak procentuelně nejméně získala strana v Týně nad Vltavou (3 314/ 9 189, 35,9 %). To ovšem nemění nic na tom, ţe v týnském volebním okresu stejně tak jako v ostatních dostála KSČ svým veřejně propagovaným ambicím, suverénně zvítězila a potvrdila svoji pozici nejsilnější strany Národní fronty. Ani v největším okresu volebního kraje nepřekročil konečný výsledek komunistů čtyřicetiprocentní hranici. V okresu České Budějovice bylo odevzdáno celkem 72 307 hlasů, z čehoţ pro KSČ zde hlasovalo 27 201 občanů, tj. 37,7 % voličstva tohoto okresu. A tak v porovnání se stranou ČSNS, která získala 18 338 hlasů, ČSL se 17 599 hlasy a ČSSD se 8 942 hlasy, zaznamenala KSČ i tady celkem markantní převahu.103 Síla komunistů byla znatelná více v pohraničních oblastech neţ ve vnitrozemí (především zásluhou cílené a propagačně úspěšné konfiskační politiky) a ve městech spíše neţ na venkově, coţ byl pochopitelně obojí jev téměř celorepublikový. A tak snad jediným šrámem na naprosté dominanci KSČ na jihu Čech během voleb byl neúspěch strany v některých zde důleţitých vnitrozemských městech. Komunistická strana se v sedmi z devíti okresních měst stala stranou vítěznou, nepodařilo se jí však prosadit se v Jindřichově Hradci a Českých Budějovicích, kde na své předválečné postavení navázala strana národních socialistů. V Českých Budějovicích, největším městě a centru regionu, kde komunisté zůstali aţ druzí, byl tento neúspěch a ztráta vlivu pociťována jistě s nevolí. Pro podporu KSČ se v jihočeské metropoli vyslovilo 7 603 voličů, naproti tomu Národně socialistická strana zde získala 8 869 hlasů. Třetí skončili lidovci s 6 002 a poslední sociální demokraté s 3 127 hlasy.104 Takovýto stav hlasování měl dopad především na povolebním sloţení Místního národního výboru, ve kterém usedlo 15 národních socialistů, 12 komunistů, 10 lidovců a 4 sociální demokraté.105 Předsedou českobudějovického MNV se stal Alois Neuman,106 103

SOA Třeboň, fond KSČ – JKV, inv. č. 24, sign. I/C/3b/1, fas. 428 - Volby do zastupitelských orgánů. JP, ročník 2, číslo 23 z 28. května 1946. 105 Kopáček, J.: Encyklopedie Českých Budějovic. České Budějovice 2006, s. 378. 106 JUDr. Alois Neuman byl český právník a národně socialistický politik. Narodil se roku 1901 ve Smidarech. V roce 1925 vystudoval právnickou fakultu Karlovy univerzity. V meziválečných letech pracoval v městském úřadě v Brandýse nad Labem, jako místodrţitel Všeobecné nemocenské pojišťovny v Praze a ředitel Okresní nemocenské pojišťovny v Českých Budějovicích. V roce 1935 byl zvolen poslancem Národního shromáţdění za jiţní Čechy, kde působil zhruba čtyři roky. Během té doby zastával v letech 1937 – 1939 také funkci starosty Českých Budějovic. Druhou světovou válku proţil A. Neuman v koncentračním táboře Buchenwald. Od roku 1945 se stal poslancem Národního shromáţdění a po volbách roku 1946 předsedou Městského národního výboru v Českých Budějovicích.. V únoru 1948 se společně s dalším národním socialistou Emanuelem Šlechtou postavil 104

31

předválečný starosta města a vedoucí osobnost národních socialistů, který v této funkci vystřídal dr. Rudolfa Bureše. Na ustavující schůzi MNV v Českých Budějovicích, která proběhla 28. června 1946, obdrţeli komunisté čtyři mandáty v radě MNV, čtyři referáty (stavební, ţivnostenský, osvěty a zajišťování německého majetku) a post prvního místopředsedy výboru, do kterého byl zvolen František Mládek.107 Druhým a třetím místopředsedou se stali Josef Plojhar a sociální demokrat Karel Tondl.108 Restrukturalizace národních výborů podle volebních výsledků probíhala na principu ustanovení dohodnutém krajským koordinačním výborem Národní fronty dne 11. června 1946.109 Dle společných dohod měla mít vítězná strana nárok vznést poţadavek na obsazení postu předsedy národního výboru. A kdyby nebylo moţné v této záleţitosti najít mezi jednotlivými stranami vzájemný konsensus, měla být tato věc předloţena k vyřešení krajskému koordinačnímu výboru. Komunistická strana získala z devíti jihočeských okresů místo předsedy v osmi z nich, jako jediným ONV v jiţních Čechách, do jehoţ čela se dostal nekomunistický představitel, se stal národní výbor ve Strakonicích. Z 915 místních národních výborů obsadili komunisté křeslo předsedy v 546, lidovci 207, národní socialisté v 91 a sociální demokraté v 58. Ve 13 národních výborech pak zasedli jako předsedové osoby bezpartijní.110 V průběhu sestavování nových národních výborů, které trvalo zhruba do července, docházelo mezi KSČ a ostatními politickými stranami k mnohým třenicím kvůli personálnímu obsazení těchto orgánů. Častokrát se také představitelé nekomunistických stran během těchto jednání spojovali na všech úrovních správy do společného bloku s cílem rozmělnit tak mandátní převahu komunistů. Nakonec KSČ ve XIII. volebním kraji získala z celkového mnoţství 240 členů okresních národních výborů 105 mandátů, strana lidová 59, národně socialistická 49 a sociálně demokratická 27. V okrese v Českých Budějovicích, připadlo komunistům 14 mandátů, po devíti mandátech měli lidovci s národními socialisty a 4

z čistého kariérismu otevřeně na stranu KSČ. Přijal nabídku K. Gottwalda, aby vstoupil do nově utvořené vlády a přičinil se o podřízení Československé strany národně socialistické komunistickému reţimu. V letech 1948 – 1960 se stal místopředsedou a do roku 1968 předsedou Československé strany socialistické. Aţ do konce svého ţivota ( zemřel v Praze 1977) zastával významné ministerské a poslanecké posty. Průběţně vystřídal ministerstvo pošt ( 1948 - 1952), spojů ( 1952 - 1960) a spravedlnosti (1960 – 1968). 1945 – 1969 byl poslancem Národního shromáţdění a 1969 – 1976 poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáţdění. Kopáček, J.: Encyklopedie Českých Budějovic. České Budějovice 2006. 107 Jihočeská pravda, ročník 2, číslo 29 z 11. července 1946. 108 Do rady MNV v Českých Budějovicích bylo zvoleno 5 členů národních socialistů, 4 komunisté, 3 lidovci a 2 sociální demokraté. Neuman, A.: Jak jsem žil. Hrst vzpomínek a kus historie. Praha 1971, s. 118. 109 Svatoš, S.: Krajská organizace KSČ v Českých Budějovicích v prvním poválečném roce. Č. Budějovice 1986, s. 65. 110 Tamtéţ, s. 66.

32

místa zbyla pro sociální demokraty.111 Na ustavující schůzi ONV, která proběhla dne 28. června, byly provedeny volby do předsednictva a rady, včetně rozdělení referátů mezi členy rady, ve které získali komunisté 5 křesel. Předsedou ONV byl opět zvolen Jan Greiner a jeho I. a II. místopředsedou potvrzen Václav Huňatý za ČSNS a Vít Holý, člen ČSL. Pouze dosavadní místopředseda Josef Janýr, který kandidoval za ČSSD, byl vystřídán v této funkci komunistou Antonínem Novým.112 Na základě volebních výsledků bylo pozměněno také zastoupení politických představitelů jednotlivých stran v Národním shromáţdění a Zemském národním výboru. Před volbami si všechny strany v jihočeském kraji drţely dva své zástupce v ZNV i v nejvyšším zákonodárném sboru státu.113 Po květnových volbách, které opanovala Komunistická strana, se toto rovnoměrné zastoupení v obou těchto volených orgánech přehouplo ve prospěch KSČ. Ve XIII. volebním kraji obdrţeli komunisté v NS a ZNV po čtyřech mandátech. Do Národního shromáţdění nominovala strana jiţ zmíněné pány Rudolfa Bureše, Josefa Nepomuckého, Jana Bartušku a Josefa Janouše. A do Zemského národního výboru zvolila KSČ soudruhy Rudolfa Ruského, Jaroslava Šedivého, Ottu Kudlíka a Bohumila Tejchmana. Národní socialisté se museli spokojit pouze se dvěma mandáty v Národním shromáţdění, které získali Alois Neuman a Milada Horáková. Stejně tak lidovci, kteří z jihočeského volebního kraje do NS vyslali Aloise Soukupa a Josefa Plojhara. A nakonec nejslabší strana sociálně demokratická, jejímţ jediným zástupcem jiţních Čech v parlamentu se stal její předseda Mirko Sedlák. Suma sumárum mohly být komunistická strana a její jihočeská filiálka s výsledky prvních poválečných voleb nadmíru spokojeny. Vítězství, triumfálně vytrubované na stranických plátcích, znamenalo upevnění a posílení vlivu KSČ ve správním systému státu a na nejdůleţitějších státních postech. Ačkoliv volební prvenství, tj. 38 % hlasů odevzdaných KSČ celorepublikově, v ţádném případě nemohlo být povaţováno za absolutní a drtivé. Je všeobecně známo, ţe většinu své podpory obdrţela KSČ v Čechách, kde ji zvolilo 43,25 % hlasujících občanů oproti 34,46 % na Moravě a 30,48 % na Slovensku, kde strana utrpěla nejbolestivější ztrátu.114 V porovnání s celostátním průměrem byl výsledek 42,07 % hlasů 111

V ONV v Jindřichově Hradci získala KSČ 12 mandátů, ČSL 4, ČSSD 3, ČSNS 5. ONV Třeboň : KSČ 10, ČSL 6, ČSSD 3, ČSNS 5. ONV Český Krumlov : KSČ 10, ČSL 6, ČSSD 4, ČSNS 4. ONV Týn nad Vltavou : KSČ 7, ČSL 6, ČSSD 2, ČSNS 5. ONV Kaplice : KSČ 14, ČSL 3, ČSSD 3, ČSNS 4. ONV Písek : KSČ 14, ČSL 8, ČSSD 3, ČSNS 7. Výsledný počet mandátů v okresních výborech ve Strakonicích a Prachaticích mi není znám. SOA Třeboň, fond KSČ – JKV, inv. č. 24, sign. I/C/3b/1, fas. 428 - Volby do zastupitelských orgánů. 112 SOA Třeboň, fond KSČ – JKV, inv. č. 24, sign. I/C/3b/1, fas. 428 - Volby do zastupitelských orgánů. 113 S výjimkou ČSNS, která v Prozatímním národním shromáţdění měla za jihočeský kraj poslance pouze jednoho. 114 Veber, V.: Osudové únorové dny : 1948. Praha 2008, s. 51.

33

získaných ve XIII. jihočeském volebním kraji pro KSČ uspokojivý a ničím se vlastně nevymykal z celorepublikového obrazu květnových voleb. S ohledem na zdejší předválečné preference strany a neprůmyslový charakter kraje mohli být jihočeští komunisté spokojeni i v porovnání s výsledky voleb v rámci samotných Čech, na čemţ nemohl nic změnit ani dílčí nezdar ve dvou důleţitých jihočeských metropolích.115

4.4. Nekomunistické strany na jihu Čech Protiváhou politiky KSČ, která určovala běh poválečných událostí, byly na jihu Čech tři nekomunistické strany, které se hned zpočátku musely spokojit s druhořadou rolí v čerstvě osvobozené republice. Na rozdíl od KSČ neexistovaly v Protektorátu ilegálně, tudíţ po válce obnovovaly svou krajskou organizaci úplně od základů. Ve sloţení národních výborů si KSČ udrţela po osvobození značnou početní převahu i přesto, ţe původní myšlenkou mělo být paritní zastoupení všech stran NF v těchto jednotkách správy. Takovýto stav v podstatě s konečnou platností zpečetily parlamentní volby v květnu 1946. Zpočátku vystupovaly všechny strany ve jménu Národní fronty k sobě navzájem solidárně. Idea společného postupu všech stran NF neměla v kraji dlouhého trvání a uţ na konci roku 1945 se začaly objevovat první trhliny, které vystoupily na povrch v otázce sloţení národních výborů a zastoupení ve společenských organizacích. První soustavnější pokusy vzájemného očerňování na stranických plátcích zprvu zejména mezi komunisty a národními socialisty padaly na jaře 1946 na vrub především nevybíravé předvolební kampani.116 Po volebním vítězství KSČ a následném přestavování národních výborů došlo v některých okresech k pragmatickému zapojení ostatních stran do protikomunistického bloku s cílem zeslabit pozice KSČ v těchto orgánech a prosadit vlastního kandidáta na funkci předsedy výboru.117 Začátkem a především od poloviny roku 1947 se názorové střety mezi KSČ na jedné a ČSNS, ČSSD a ČSL na druhé straně začaly mnoţit. Se 115

Z článku Rudolfa Bureše, otištěném na titulní straně Jihočeské pravdy: „Výsledky voleb do ÚNS ukazují naprosto jasně, ţe KSČ nemá v těchto historických dobách soupeře, její vítězství je naprosto rozhodující. Bude tu stranou, která nebude litovat konce paritního zastoupení, která bude teď teprve moci uplatnit svou skutečnou váhu, podloţenou důvěrou velké části národa. Její převaha povede k zjednodušení našich politických poměrů, k úplnému rozptýlení všech těch fantastických nadějí na změnu dosavadního kurzu lidově demokratického, v jejím znamení bude se formovat naše nová ústava...Na tom nic nezmění některé lokální výsledky, docílené ovšem na účet nikoliv Komunistické strany, ale druhých stran. Vítězství, kterého dosáhly národní socialisté v městě České Budějovice, ztrácí na významu tím, ţe jsou poraţeni ve Velkých Budějovicích, které se před několika dny utvořily." Jihočeská pravda, ročník 2, číslo 23 z 28. května 1946. 116 Redaktoři Jihočeské pravdy s oblibou zpochybňovali minulost některých nejvyšších národně socialistických předáků a účelově vykládali jejich činnost v pomnichovském období a během nacistické okupace. 117 Stalo se tak například v ONV ve Strakonicích nebo MNV v Písku. Svatoš, S.: Krajská organizace KSČ v Českých Budějovicích v prvním poválečném roce. Č. Budějovice 1986, s. 65.

34

stupňujícím se napětím na domácí politické scéně, během kterého KSČ plánovitě zesilovala své úsilí o vyvolání politické krize, se paralelně vytvářela nekomunistická opozice uvnitř Národní fronty. Na přelomu let 1947 a 1948 prakticky kaţdá otázka vyvolávala okamţitý spor a jakákoliv konstruktivní spolupráce všech stran NF se stávala zhola nemoţnou.

4.4.1. Československá strana lidová Lidová strana začala na jihu Čech rozvíjet svoji činnost jiţ od května 1945 a 24. června se na první poválečné konferenci strany sešel její krajský výbor.118 Vliv ČSL se uplatňoval především na venkově, mezi katolicky smýšlejícími rolníky, ţivnostníky a řemeslníky. Permanentní snahou lidovců během existence třetí republiky se stalo zaplnit voličské vakuum na venkově, které zde vzniklo po odstranění strany agrární z politického systému. Během voleb do ÚNS se ČSL ukázala být na jihu Čech druhou nejsilnější stranou, jeţ ve XIII. volebním kraji obdrţela 24,43 % hlasů a z devíti okresů tohoto kraje byla na druhém místě za KSČ v šesti z nich.119 Vezmeme–li v úvahu, ţe baštou ČSL byla vţdy Morava a v Čechách byla její podpora jenom 16,27 % odevzdaných hlasů, byl výsledek v českobudějovickém kraji nad očekávání úspěšný. Předsedou jihočeské krajské organizace strany lidové byl po druhé světové válce kaplan Josef Plojhar a jejím krajským tajemníkem Eduard Hála. Dalšími význačnými členy strany byli poslanec ÚNS Alois Soukup a v Českých Budějovicích místopředseda tamního ONV Vít Holý. Hlavním tiskovým orgánem strany v kraji se stal týdeník Hlas lidu. Vůči neustále agresivnější politice KSČ si ČSL v jiţních Čechách počínala nejkonformněji.120 Jiţ koncem roku 1946 se OV KSČ ve zprávě ÚV pochvalně vyjádřil o lidovecké organizaci v Českých Budějovicích.121 Pasivní politika byla lidovcům vlastní i na úrovni celostátní. Svou roli v jihočeském kraji sehrávala jistě i osoba předsedy zdejší krajské organizace Josefa Plojhara.122 Plojhar byl patrně přímým agentem 118

Tamtéţ, s. 29. SOA Třeboň, fond KSČ – JKV, inv. č. 24, sign. I/C/3b/1, fas. 428 - Volby do zastupitelských orgánů. 120 „V celku je moţno říci, ţe lidovci nemají výbojného reakčního představitele, ale je třeba upnout pozornost na jejich skrytou taktiku v boji proti naší straně. Přesto, ţe je zde rivalita mezi lidovci a národními socialisty a nepřátelství mezi Neumanem a Plojharem, je dodrţována oběma stranami celostátní politická linie." SOA Třeboň, fond KSČ – JKV, inv. č. 18, sig. I /C/1c/1, fas. 66 - Protokoly ze zasedání předsednictva KV KSČ. 121 „Poměry uvnitř Národní fronty jsou dobré. Nejlépe se nám spolupracuje se stranou lidovou, kterou vede poslanec Plojhar, který má opravdu dobrý poměr k lidové demokracii." Cífka, S., Krýdl, M., Pecka, J,: K problematice jižních Čech v letech 1945 – 1948. Č. Budějovice 1968, s. 42. 122 Josef Plojhar se narodil 2. března 1902 v Českých Budějovicích do českoněmecké rodiny. Po maturitě na Německém státním gymnáziu se přihlásil do biskupského semináře, kde byl v roce 1925 vysvěcen na kněze. Do roku 1939 působil jako kaplan při kostele sv. Mikuláše a od jara téhoţ roku se stal administrátorem farnosti Rudolfov. Od 1. září do konce války byl vězněn v koncentračních táborech Buchenwald a Dachau. Uţ před válkou se angaţoval v Československé straně lidové, za kterou se po válce stal poslancem Národního shromáţdění, resp. Federálního shromáţdění. Ve třech poválečných letech 1945 – 1948 byl členem předsednictva ČSL a předsedou její krajské organizace v Českých Budějovicích. Během politické krize v 119

35

oddělení sekretariátu ÚV KSČ, které řídilo výzvědnou činnost v ostatních stranách,123 a během únorové krize sehrál jako tajný člen komunistické strany rozhodující roli v obrozené ČSL, coţ tomuto knězi otevřelo v komunistickém Československu cestu ke strmé kariéře plné opulentní zábavy. V poúnorové Gottwaldově vládě NF získal Plojhar resort ministra zdravotnictví, který zastával nepřetrţitě dvacet let. Ve stejném duchu s odstupem času zhodnotil jihočeskou organizaci ČSL také Stanislav Svatoš ve své práci z roku 1986.124 A tak snad jeden z mála momentů, kdy se podařilo trochu rozvířit poklidné hladiny lidoveckých vod v jiţních Čechách, byly příjezdy Heleny Koţeluhové, členky ČSL a zapřísáhlé odpůrkyně KSČ v březnu 1946 a květnu 1947.

4.4.2. Československá strana národně socialistická Na pomyslném třetím místě se v květnových volbách umístila strana národně socialistická, která zde získala pouze 21,16 % hlasů, coţ bylo pro tuto druhou nejsilnější stranu v republice zklamáním.125 Takovýto výsledek pokulhával nejen za volebním průměrem českým (25,20 %), ale i českomoravským (23,65 %) a stal se tak pro jihočeskou krajskou organizaci špatnou vizitkou. Strana ČSNS, jenţ se opírala velkou měrou o městské střední vrstvy, však přece alespoň částečně dostála svým předpokladům, kdyţ zvítězila v některých větších městech. Především potvrdila svoje pozice v Českých Budějovicích, kde byla tradičně stranou nejsilnější.126 Organizační strukturu budovala strana docela zdlouhavě. Krajský výbor

Československu spolupracoval s KSČ, sehrál klíčovou úlohu v obrozené lidové straně a stal se členem Ústředního akčního výboru NF. Od roku 1948 se stal místopředsedou ČSL a od smrti jejího předsedy Aloise Petra v roce 1951 také jejím předsedou. V komunistickém Československu zastával Plojhar od roku 1951 funkci předsedy Celostátního výboru katolického duchovenstva a poté Mírového hnutí katolického duchovenstva. V letech 1950 – 1972 působil jako místopředseda Svazu československo – sovětského přátelství, 1952 – 1968 člen předsednictva Národní fronty a 1948 – 1968 ministr zdravotnictví. V roce 1948 byl za neuposlechnutí kandidovat ve volbách suspendován a exkomunikován arcibiskupem Josefem Beranem. Na konci roku 1950 mu Cyrilometodějská bohoslovecká fakulta udělila čestný doktorát teologie. Zásadní předěl v Plojharově kariéře znamenal rok 1968, kdy byl propuštěn ze všech významnějších funkcí, ze kterých mu zbyla ta poslanecká, kterou vykonával do konce ţivota. Zemřel 5. listopadu 1981 na sovětském velvyslanectví. Kopáček, J.: Encyklopedie Českých Budějovic. České Budějovice 2006. 123 Hejl, V.: Zpráva o organizovaném násilí. Praha 1990, s. 20. 124 „Pokud jde o jihočeskou krajskou organizaci lidové strany, je moţno říci, ţe představovala realističtější část strany. Ke spolupráci v Národní frontě přistupovala konstruktivně, pokoušela se o udrţení jednoty občanů kraje. Krajské vedení se aktivně stavělo ke spolupráci s ostatními stranami při obnově jihočeského hospodářství a značným dílem přispělo k solidním vztahům v koordinačním výboru NF, který byl krajským orgánem Národní fronty. Poměrně korektně si vedl i krajský tiskový orgán lidovců Hlas lidu, který si v době předvolební horečky zachoval důstojný charakter. V porovnání s listy národních socialistů a sociálních demokratů docházelo v Hlasu lidu k poměrně řídké polemice, či různým výpadům proti KSČ i ostatním politickým stranám". Svatoš, S.: Krajská organizace KSČ v Českých Budějovicích v prvním poválečném roce. Č. Budějovice 1986, s. 31. 125 SOA Třeboň, fond KSČ – JKV, inv. č. 24, sign. I/C/3b/1, fas. 428 - Volby do zastupitelských orgánů. 126 Kromě Českých Budějovic socialisté zvítězili také ve městech Jindřichův Hradec, Veselí nad Luţnicí, Trhové Sviny a Lišov.

36

strany byl ustaven v Českých Budějovicích 18. června 1945.127 ČSNS iniciovala vytváření některých společenských organizací, např. samostatných organizací mladých národních socialistů128 a odbočky Svazu přátel USA, jeţ byla vytvořena v Českých Budějovicích počátkem října 1945. V roce 1947 se k této straně hlásilo na jihu Čech zhruba 22 000 členů.129 V jiţních Čechách strana vydávala týdeník Naše svoboda, který se pouštěl s Jihočeskou pravdou do nejostřejších polemik a společně s ústřední tiskovinou Svobodné slovo patřil také k těm komunistickou stranou zde nejvíce proklínaným. V protikomunistických postojích vynikal zejména redaktor těchto krajských novin Stanislav Votruba. Největší osobností strany v jiţních Čechách byl bezesporu předseda její zdejší organizace Alois Neuman, ctiţádostivý právník a předválečný starosta Českých Budějovic. Daleko za ním pak například Václav Beran, krajský (ţupní) jednatel a člen nejuţšího krajského vedení ČSNS, a Václav Huňatý, evangelický farář a místopředseda ONV v Českých Budějovicích. Jihočeští představitelé ČSNS se po celou dobu tří poválečných let pouštěli do častých polemik s komunistickou vizí československé společnosti. Nesouhlas národních socialistů se znárodněním některých podniků (např. těstárna Monopol v Březí), s průběhem retribuce a odpor k zemědělské politice KSČ dal ČSNS na plátcích komunistického tisku nálepku proreakční strany, ve kterém mají silné zastoupení agrofašistické vlivy. Patrně nedostatek osobností strany na jihu Čech měl za následek velký vliv předsedy zdejší organizace Aloise Neumana. Autoritu tohoto politika dokládá hlášení Kádrového oddělení sekretariátu KV KSČ v Českých Budějovicích adresované ÚV před parlamentárními volbami.130 V únoru 1948 Alois Neuman kolaboroval s KSČ, čímţ se stal uţ druhým nekomunistickým politikem z jiţních Čech, který coby ministr pošt doplnil novou Gottwaldovu vládu.131

127

Svatoš, S.: Krajská organizace KSČ v Českých Budějovicích v prvním poválečném roce. Č. Budějovice 1986, s. 32. 128 Tím strana narušovala jednotné hnutí mládeţe reprezentované SČM. 129 SOA Třeboň, fond KSČ – JKV, inv. č. 18, sig. I /C/1c/1, fas. 66 - Protokoly ze zasedání předsednictva KV KSČ. 130 „Pokud se týká kandidatury dr. Aloise Neumana za náš kraj, jsme toho názoru, ţe by to nebylo politicky taktické. Především je třeba vzít v úvahu smýšlení našeho členstva v celém kraji, zvláště pak v městě Českých Budějovicích. Domníváme se také, ţe jednotná kandidátka se jménem dr. Neumana by nenalezla dostatečného pochopení. Odchod dr. Neumana z jiţních Čech usnadní nám likvidovati politický vliv strany čs. socialistů mezi středními vrstvami." SOA Třeboň, fond KSČ – JKV, inv. č. 24, sign. I/C/3b/1, fas. 428 - Volby do zastupitelských orgánů. 131 Vstup do nové Gottwaldovy vlády Alois Neuman podmiňoval souhlasem presidenta Edvarda Beneše. Prezident ho ale 23. února 1948 ve své kanceláři nepřijal, a tak v hektických dnech komplikoval komunistům situaci tím, ţe se nějakou dobu skrýval. Do Českých Budějovic si pro něj nakonec musela přijet delegace vyjednavačů v čele s Rudolfem Slánským. Veber, V.: Osudové únorové dny : 1948. Praha 2008, s. 293 - 295.

37

4.4.3. Československá strana sociálně demokratická Nejslabší stranou v jiţních Čechách zůstala strana sociálně demokratická. V parlamentních volbách jí jihočeští voliči přiřkli pouze 12 % svých odevzdaných hlasů. Protoţe volební výsledek ČSSD v Čechách a na Moravě činil zhruba 15,59 % hlasů, nebyla podobně jako strana ČSNS s tímto stavem spokojena. Jen v okresech Kaplice a Český Krumlov se strana umístila na třetím místě, v ostatních sedmi případech skončila poslední. Svou roli na tomto krachu sehrálo nejednoznačné vyprofilování sociální demokracie vůči svým dvěma socialistickým partnerům, které ji stavělo v rámci NF do středu politického spektra. Dalším problémem ČSSD se stal její těsný poměr ke KSČ, který na celostátní úrovni prosazovalo její vedení v čele s předsedou Zdeňkem Fierlingerem. Členská základna jihočeské organizace sdruţovala v druhé polovině roku 1947 okolo 11 000 přívrţenců.132 Předsedou jihočeské sociální demokracie a její největší osobností byl Mirko Sedlák.133 Mezi další významné činitele ČSSD v jiţních Čechách patřili také krajský tajemník strany Emil Nováček, člen ZNV a poslanec Prozatímního Národního shromáţdění Josef Míčka, místopředseda českobudějovického ONV Josef Janýr a člen nejuţšího stranického vedení Karel Tondl, který se v kritických únorových dnech postavil na stranu KSČ a přijal post v KAV. Stranický týdeník Jihočech vedl Bohumil Němec a jeho nejméně oblíbeným redaktorem z pohledu KSČ byl Jiří Guthwirth, který si po únorovém převratu vykoledoval zákaz novinářské činnosti. V jihočeské ČSSD se utvořilo silné, tzv. pravicové křídlo, reprezentované právě Mirko Sedlákem, Emilem Nováčkem a Josefem Míčkou, které se stavělo proti jednoznačné spolupráci s KSČ. Uţ po květnových volbách byla sociální demokracie jedinou stranou, která při ustavování ONV v Českých Budějovicích hlasovala proti všem navrţeným komunistickým zástupcům.134 Polemika na stránkách stranických novin někdy přerostla i ve vzájemné osočování jednotlivců a zpochybňování jejich zásluh 132

SOA Třeboň, fond KSČ – JKV, inv. č. 18, sig. I /C/1c/1, fas. 66 - Protokoly ze zasedání předsednictva KV KSČ. 133 Mirko Sedlák se narodil 15. dubna 1913 v Českém Krumlově. Vystudoval střední sociálně pojišťovací školu a pracoval v okresní nemocenské pojišťovně. Na konci 20. let se začíná stranicky angaţovat v Československé sociálně demokratické straně dělnické. Na podzim roku 1938 byl zvolen důvěrníkem Národní strany práce v českobudějovické ţupě. V rámci Národního hnutí pracující mládeţe se zapojil do protifašistického odboje. V září 1939 byl zatčen a později odsouzen ke čtyřem a půl roku vězení. Poté, co si odseděl trest, byl poslán do koncentračního tábora Flossenbürg, kde strávil zbytek války. Po válce působil necelý rok jako předseda okresní správní komise v Českém Krumlově, v letech 1945 – 1948 předseda jihočeské organizace strany a člen ústředního výkonného výboru ČSSD. Mirko Sedlák patřil k zastáncům protikomunistické linie politiky sociální demokracie, k čemuţ směroval i její jihočeskou organizaci. Po komunistickém převratu emigroval do Velké Británie a roku 1950 přesídlil do USA. Stal se členem vedení exilové ČSSD a v 50. letech působil v Radě svobodného Československa. Od roku 1965 pracoval v Atlantě jako ředitel hotelu a předseda odborové organizace Guild National Banquet Managers. 1974 těţce onemocněl, zemřel 23. ledna 1981. 134 Svatoš, S.: Krajská organizace KSČ v Českých Budějovicích v prvním poválečném roce. Č. Budějovice 1986, s. 36.

38

během odboje.135 Nejostřeji se do politiky KSČ na stránkách Jihočecha pouštěl Josef Míčka, proti kterému vedl komunistický tisk koncem roku 1947 útočnou kampaň.136 Kdyţ byla v září 1947 mezi KSČ a částí ČSSD dojednána dohoda o společném postupu na domácí polické scéně, postavilo se jihočeské krajské vedení rezolutně proti. Protikomunistický postoj se po únorovém převratu stal některým z jihočeských představitelů ČSSD osudným. Emil Nováček byl uvězněn za protistátní činnost a Mirko Sedlák emigroval do zahraničí a stal se členem exilové vlády sociální demokracie.

4.5. Komunistická strana v přípravách před konečným střetnutím s opozicí v roce 1947 Volby v květnu 1946 na jihu Čech nadobro zpečetily převahu KSČ v tomto kraji. Dosavadní prozatímní paritní zastoupení všech politických stran v některých národních výborech, se po volbách do ÚNS a následné reorganizaci přeměnilo fakticky v komunistickou převahu ve většině těchto orgánů správy na všech jejích úrovních. Povolební přerozdělování veřejných funkcí a jejich nárůst v rukou strany si vyţadovalo potřebu nových stranicky oddaných funkcionářů, kteří by se těchto úřadů ujali. Tento faktor společně s dobudováváním krajské organizace a s neustálým nárůstem členstva v základních organizacích přiměl KSČ udělat si po volbách pořádek a přehled v evidenci svých oveček. Nejdříve byla vytvořena úplná kartotéka všech členů strany v kraji, okresech a organizacích a na konci roku došlo k přeregistraci členstva na základě členských listů a vyhotovení nových členských legitimací, které byly vydávány počátkem roku 1947. Při rozhodování o tom, komu má být členství v KSČ obnoveno a komu nikoliv, měly hlavní slovo nově vytvořené disciplinární komise. Nakonec touto stranickou selekcí bylo zredukováno přibliţně 10 % doposud evidovaného osazenstva strany, ať uţ kvůli ideové nepřizpůsobivosti nebo prostě proto, ţe se někteří nahlášení příslušníci mezitím přestěhovali mimo jihočeský kraj. Na III. krajské konferenci Komunistické strany, která se konala ve dnech 22. a 23. března 1947 v Českých Budějovicích ve Stalinově domě, se tak všichni zúčastnění mohli ze 135

Jan Bartuška byl v 14. února 1947 v Jihočechu obviněn z oportunismu vůči nacistickému reţimu a ze sepsání praktické jazykové příručky pro právnickou praxi během okupace v němčině. Jihočeská pravda, ročník 3, číslo 8 z 20. února 1947. Čelní představitelé sociální demokracie působili během okupace v Národním souručenství. Josef Míčka byl krajským vedoucím NS v Českých Budějovicích, Mirko Sedlák předseda tiskové komise a Emil Nováček zástupce krajského tajemníka NS. Nikrmajer, L.:Vznik Národního souručenství v Českých Budějovicích a jeho činnost do vypuknutí druhé světové války. In: Jihočeský sborník historický. České Budějovice 1996, s. 106 – 116. 136 SOA Třeboň, fond KSČ – JKV, inv. č. 18, sig. I /C/1c/1, fas. 66 - Protokoly ze zasedání předsednictva KV KSČ.

39

zahajovacího referátu krajského tajemníka dozvědět, ţe k tomuto dni bylo v krajské kartotéce na jihu Čech jistojistě evidováno celkem 44 184 členů strany, organizovaných v 931 místních a 81 závodních organizacích. V prosinci téhoţ roku se členská základna rozrostla aţ na číslo 51 178.137 Na konferenci138 bylo zvoleno 75 členů krajského výboru a ve funkci politického tajemníka a předsedy KV byli potvrzeni Josef Paleček a Jan Bartuška.139 Rezoluce konference apelovala především na plnění dvouletého hospodářského plánu, který byl projektem strany komunistické a jejích představ budoucího sociálněekonomického vývoje republiky. Hospodářská obnova jiţních Čech, ke které měla dát impuls právě tzv. dvouletka, měla upevnit stabilitu lidově demokratického reţimu, jehoţ hlavním obhájcem byla KSČ a dát tak zároveň komunistům silnou zbraň k umlčení případné opozice.140 Program dvouletky, který uvedla po květnových volbách v ţivot nová Gottwaldova vláda v říjnu 1946, se stal i v českobudějovickém kraji začátkem roku 1947 heslem dne. Plán pro výstavbu jiţních Čech vypracovaný KNHK byl do vládního programu přijat takřka beze změn.141 Hlavním předpokladem tohoto projektu se i zde stalo víceméně úspěšné znárodnění důleţitého průmyslu, které snad jen kromě rozepří okolo podniku Monopol bratří Zátkových probíhalo celkem hladce. Případ firmy Monopol, její znárodnění a jeho opětovné zrušení Nejvyšším soudem na začátku roku 1947, protestní stávky dělníků proti tomuto kroku aj., se staly často přetřásaným a vděčným tématem komunistických novin, které s oblibou 137

1. ledna 1947 evidovala KSČ 42 058 členů. K 1. prosinci pak 51 178. To znamená nárůst 9 120 členů za jedenáct měsíců. Jenom během tří měsíců získávací kampaně vyhlášené na III. krajské konferenci přetáhla KSČ do svých řad 3 665 nových členů. V jihočeském kraji, podobně tak v celostátním měřítku, měla KSČ více členů neţ ostatní tři politické strany dohromady. SOA Třeboň, fond KSČ – JKV, inv. č. 18, sig. I /C/1c/1, fas. 66 Protokoly ze zasedání předsednictva KV KSČ. 138 Jako mimořádný host vystoupil se svým projevem tehdejší předseda ZNV Ladislav Kopřiva. Poté, co bylo zhodnoceno splnění úkolů zadaných předešlou konferencí, tj. především příprava na VIII. sjezd KSČ a úspěšný průběh předvolební kampaně v českobudějovickém kraji, se sjezd zaměřil na některé organizační nedostatky. Byl vytýkán nedostatečný zájem o povětšinou soukromý sektor malovýroby, převáţně spotřebního zboţí, tj. o různé malé závody, ţivnostenské podniky, obchody, velkostatky, dílny atd. V nich měla být urychleně vytvořena závodní organizace strany, popřípadě zde měl fungovat alespoň důvěrník napojený na nejbliţší místní organizaci. Dále měla být v kraji důsledněji zorganizována síť desítkářů a okrskářů, kteří se osvědčili během volební kampaně, navýšen odběr stranického čtrnáctidenníku Funkcionář a vyhlášena obligátní získávací kampaň, která si dala za cíl získat 10 000 nových členů a jejímţ úkolem bylo teď cílit především na méně početně zastoupené vrstvy v KSČ, jako byla inteligence, rolnictvo, především rolnictvo střední, mládeţ a ţeny. 139 I. místopředseda Tomáš Chval, II. místopředseda František Podlaha, III. místopředseda Věra Kalabzová a Organizační tajemník Vladko Pavlů. Jihočeská pravda, ročník 3, číslo 13 z 27. března 1947. 140 „Naším úkolem je ukázat prstem na všechny ty, kteří se pokoušejí o vrácení ţivota republice do starých kapitalistických kolejí. Jde jim o to, aby rozšířili soukromokapitalistickou část našeho hospodářství předáním konfiskátů do rukou jednotlivců. Na venkově jde jim o to, aby zabránili revizi první pozemkové reformy. Odhalíme, znemoţníme a zmaříme všechny tyto snahy namířené proti upevnění lidové demokracie a vlády lidu vůbec. Získáme většinu národa pro podporu naší budovatelské práce za výstavbu republiky a blahobyt národa. Plnění dvouletého plánu, jak nám určuje povaha našeho kraje, je naším předním úkolem.“ SOA Třeboň, fond KSČ – JKV, inv. č. 16, sign. I/C/1a/1, fas. 1 - Protokoly krajských konferencí - protokol III. krajské konference 1947. 141 SOA Třeboň, fond KSČ – JKV, inv. č. 18, sig. I /C/1c/1, fas. 66 - Protokoly ze zasedání předsednictva KV KSČ.

40

zobrazovaly rodinu Zátkových jako prototyp kapitalistických vykořisťovatelů.142 Pro modernizaci hospodářsky slabých jiţních Čech bylo ve dvouletém plánu vyčleněno celkem 449 milionů Kčs.143 Jelikoţ byl jihočeský kraj nejméně elektrifikovanou oblastí v českých zemí, měla být velká část z této dotace věnována právě na elektrifikaci.144 Vysoké částky měly být vyuţity pro výstavbu nových bytů, v dopravě, dřevozpracujícím průmyslu a v důleţitých jihočeských podnicích. Zásadním problémem, jaký musel nový hospodářský plán řešit, bylo kromě dokončení osídlení jihočeského pohraničí po Němcích také zabránění silnému vylidňování tohoto kraje vytvořením nových pracovních příleţitostí.145 Jako poradní orgán Národní fronty pro hospodářské záleţitosti byla v Českých Budějovicích v říjnu 1946 zaloţena Krajská hospodářská rada, jejímţ úkolem bylo v rámci dvouletky koordinovat práci místních a okresních výborů a všech hospodářských subjektů v jiţních Čechách. Předsednictvo krajské hospodářské rady tvořily členové všech stran NF, kteří byli zároveň zástupci jednotlivých stran v krajském koordinačním výboru.146 Uţ od poloviny roku 1946 vedla KSČ urputný zápas o vesnici, který se promítl ve sporu o tzv. druhou pozemkovou reformu. Šlo o soupis šesti zemědělských zákonů, z nichţ nejdůleţitější byla revize prvorepublikové pozemkové reformy z roku 1919. Politický boj o tento návrh zákona probíhal celý první půlrok 1947 a protáhl se aţ do 11. července 1947, kdy byl nakonec prostřednictvím mimoparlamentního nátlaku přijat. S pomocí rolnických komisí organizovali komunisté veřejné schůze, na kterých se přijímaly rezoluce na podporu komunistického návrhu zákona. V některých případech také iniciovali rolnické komise k ustavení zemědělských delegací, které byly posílány jako nátlakové skupiny na parlamentní jednání.147 Ještě neţ byly tyto zákony prosazeny, byl vyhlášen tzv. Hradecký program, který zemědělské poţadavky ještě více radikalizoval.148 V Českých Budějovicích se okresní konference místních rolnických komisí, která se svou rezolucí postavila za výše zmíněný

142

Jihočeská pravda, ročník 3, číslo 8 z 20. února 1947. Kubát, J. : Cesta k únoru. Příspěvek k regionální historii KSČ 1945 – 1948 v jižních Čechách. České Budějovice 1982, s. 79. 144 V okrese České Budějovice mělo být v rámci dvouletky elektrizováno 13 z 31 obcí, ve kterých nebyl doposud zaveden elektrický proud. SOkA České Budějovice, fond KSČ – OV České Budějovice - Konference OV KSČ. 145 Jihočeská pravda, ročník 3, číslo 3 z 16. ledna 1947. 146 Za KSČ byli zvoleni jako zástupci R. Bureš, F. Mládek a J. Paleček a jako náhradníci R. Doleţal, J. Janouš a O. Ertl. Jihočeská pravda, ročník 2, číslo 38 z 12. října 1946. 147 Veber, V.: Osudové únorové dny : 1948. Praha 2008, s. 172 – 173. 148 Hradecký program vyhlásil ministr zemědělství Julius Ďuriš na manifestaci rolníků 4. dubna 1947 v Hradci Králové. Podle tohoto návrhu měla být měla být konfiskována a mezi drobné zemědělce rozdělena veškerá půda nad 50 ha v majetku jedné rodiny a veškerá propachtovaná půda i pod touto hranicí. Návrh obsahoval další poţadavky jako např. uzákonění jednotné zemědělské daně, zvýhodnění zemědělského úvěru drobným rolníkům, uzákonění národního pojištění a zvýhodnění pojištění pro rolnické usedlosti atd. Protoţe nekomunistické strany realizaci tohoto programu nepřipustily, byl uskutečněn aţ v březnu 1948. 143

41

program, konala 29. června.149 Podobné poţadavky iniciované komunisty a zasílané zemědělskému výboru ÚNS a na ministerstvo zemědělství se ve druhé polovině roku staly na jihu Čech běţnou rutinou. Postup vznášení nových přitaţlivých sociálních návrhů a následné zapojení veřejných masových demonstrací za jejich prosazení se stal běţnou součástí komunistické taktiky boje o moc, proti které neměla případná opozice obranu. Současně s tím rozšiřovala KSČ na jihočeské vesnici propagandistický materiál, Rolnické hlasy, a pokoušela se popularizovat zemědělský program v tisku. Dne 10. července 1947 ÚNS schválilo zvláštní zákon o převodu většiny majetku hlubocké větve Schwarzenberků na Zemi českou.150 Takovéto výsledku bylo docíleno po dlouhotrvající kampaní, ve které byl tento starodávný rod účelově zobrazován jako germanizátor jiţních Čech, jehoţ rozsáhlé panství se neslučovalo s charakterem lidově demokratického reţimu.151 Na přijetí tohoto zákona se kromě KSČ podíleli velkou měrou také ostatní strany jihočeské Národní fronty. Zemědělská otázka a její propaganda se v létě a začátkem podzimu 1947 stala v jihočeském komunistickém tisku, resp. v politice KSČ, tématem číslo jedna. Stále se zvětšující podporu KSČ prokázaly prvomájové manifestace v kraji, které se konaly ve všech devíti politických okresech. Počtem zúčastněných překonaly tyto oslavy loňské. Na všech 56 projevech, které strana v kraji pořádala, přišlo politice KSČ vyjádřit podporu skoro 90 000 lidí, čímţ se zdánlivě utopické heslo - získat většinu národa – , které vyřkl Ústřední výbor v lednu 1947, zdálo zase o něco více reálné. Jenom v Českých Budějovicích se projevu předsedy ÚRO Antonína Zápotockého zúčastnilo okolo 24 000 příznivců strany.152 Ještě větší rozruch vzbudila I. krajská manifestace KSČ v Českých Budějovicích ve dne 7. září 1947, kterou na Masarykově náměstí (dnes náměstí Přemysla

149

Dokumenty z dějin dělnického hnutí a KSČ v jiţních Čechách 1918 – 1948. České Budějovice 1971. V roce 1802 se schwarzenberský rod rozdělil na starší (hlubocko – krumlovskou) a mladší (orlickou) větev. Starší větev vymřela po druhé světové válce (Následovníci Adolfa ze Schwarzenberka (1890-1950) neměli potomka) a její majetek v zahraničí připadl členu orlické linie Karlu VII. ze Schwarzenberka. Protoţe Adolf Schwarzenberk financoval ve 30. letech stavbu československého opevnění a podporoval londýnský odboj, nemohly být na hlubocko – krumlovskou větev uplatněny poválečné dekrety, které soudily zrádce a kolaboranty. Majetek starší větve byl tak zabaven aţ v roce 1947 zvláštním zákonem Lex Schwarzenberg č. 143/47 Sb. a převeden do vlastnictví Země české. Nedlouho poté se rozpadl majetek mladší větve, který byl podroben zákonu č. 142/47 Sb. o revizi pozemkové reformy a zakrátko odejmut. Orlickou větev v té době představoval Karel VI. Schwarzenberg (1911-1986). Záloha, J.: Likvidace majetku orlické větve Schwarzenberků po druhé světové válce. In: Jihočeský sborník historický. České Budějovice 1993, s. 196. 151 Z projevu poslance Jana Bartušky v ÚNS: „Těţce leţela ruka této německé šlechty na národně nejryzejším jihočeském kraji, na kraji Husově, Ţiţkově a Chelčického, na kraji původně drobných českých zemanů a dnes malých a středních rolníků. Po celé desítky let zadrţela schwarzenberská doména hospodářský vývoj jiţních Čech a je ještě dosnes jednou z příčin chudoby a hospodářské zaostalosti těchto oblastí." Jihočeská pravda, ročník 3, číslo 29 z 17. července 1947. 152 Jihočeská pravda, ročník 3, číslo 19 z 8. května 1947. 150

42

Otakara II.) podpořilo okolo 35 000 sympatizantů strany z celého kraje.153 Ráz slovanského bratrství měla celé akci vtisknout přítomnost státního tajemníka ministerstva zahraničí Vladimíra Clementise. Kromě něho vystoupil na budějovickém náměstí generální tajemník strany Rudolf Slánský, jenţ ve svém projevu vyzýval k mimořádnému zdanění milionářů a k uţší spolupráci všech socialistických stran.154 K objasnění současné politické krize a programu KSČ se na jihu Čech konalo několik veřejných projevů. Ten nejsledovanější se za účasti tří komunistických poslanců odehrál 25. září v sále Slovanského domu. Kampaň za zdanění milionářů, které mělo dle komunistických výpočtů zakrýt finanční deficit v zemědělství a které bylo zprvu vládou zamítnuto, probíhala v intencích domácí politiky KSČ a jejího podzimního nástupu. O pár dní později, dne 11. září, podepsala KSČ dohodu o politické spolupráci se sociální demokracií.155 Vedení KSČ přisuzovalo spolupráci se sociálními demokraty pro budoucí politický vývoj široký význam.156 Vzájemná dohoda, pokud by byla dodrţována, dávala oběma stranám většinu v Národním shromáţdění a umoţňovala tak komunistům vyloučit nepohodlné strany z podílu na moci.157 Smlouva mezi oběma socialistickými stranami nakonec ke zdárnému konci nedospěla. Podobně probíhala jednání mezi představiteli obou stran i na krajské úrovni v jiţních Čechách, ve kterých KSČ postupovalo dle směrnic ÚV. Veškerá moţnost domluvy naráţela na tvrdý odpor krajské organizace ČSSD, zejména jejího nejuţšího vedení, které drţelo silné antipatie vůči komunistům uţ dlouho před inkriminovanou dohodou obou stran z poloviny září. Vedení

153

Během této příleţitosti byl rekonstruovaný Stalinův dům slavnostně přejmenován na Slovanský dům, u jehoţ symbolického otevření asistoval Rudolf Slánský. 154 Z referátu Rudolfa Slánského na českobudějovickém náměstí: „Byly zde i takové překáţky, které není doposud v naší moci odstranit. Byla to předeším velká sucha. Neumíme sice ještě plánovat umělý déšť, ale za to dovedem plánovat spolupráci a hospodářskou pomoc slovanských národů, která odstraňuje následky těchto ţivelných překáţek...Je u nás 35 000 milionářů a ţádáme proto, aby tyto čtyři miliardy zaplatili oni. Je otázkou, zda pracující lid připustí, aby celá váha úhrady přešla na 12 miliónů pracujících...Jsme důslednými zastánci slovanské politiky, nejlepšími ochránci lidové demokracie, jsme zárukou udrţení a rozvinutí znárodněného průmyslu. Je třeba a to dnes opět připomínáme všem příslušníkům socialistického bloku, aby byly plněny dohody z roku 1945, podle kterých mají strany socialistického zaměření také skutečně o socialismus usilovat. Voláme po těsnější spolupráci sociálních demokratů a národních socialistů s komunisty !" Jihočeská pravda, ročník 3, číslo 37 z 11. září 1947. 155 K uzavření dohody s KSČ nedalo však souhlas ani vedení strany ČSSD, ani její poslanecký klub. Za stranu ji podepsali pouze Zdeněk Fierlinger, Blaţej Vilím a František Tymeš. Největším kritikem pachtování se s KSČ se stal ministr výţivy Václav Majer, kolem něhoţ se formovalo tzv. pravicové křídlo strany. Právě on se velkou měrou zasadil o to, ţe dohoda nikdy nevstoupila v platnost. 156 „Cesta lidové demokracie je zajištěna, kdyţ vyjdeme z voleb jako nejsilnější strana a kdyţ budeme mít se sociální demokracií 50%. My musíme mít novou silnou sociální demokracii, ne takovou jakou by ji chtěla mít reakce. Např. Sedlák je jednou na straně dělníků a podruhé na straně reakce. Teď půjdou s námi, nebo nemáme zájem, aby oni šli s námi. Fierlinger má všechny moţnosti, aby o nosili na ramenou. Kdyby k tomu nedošlo pak musíme zachránit to zdravé, co v sociální demokracii se zachránit dá. Věnovat mimořádnou pozornost." SOA Třeboň, fond KSČ – JKV, inv. č. 17, sign. I /C/1b/1, fas. 15 - Plenární zasedání KV KSČ. 157 Pernes, J.: Vztahy ČSSD a KSČ v době třetí republiky. In: Fajmon H., Balík S., Hloušková K. (Eds): Dusivé obětí. Historické a politologické pohledy na spolupráci sociálních demokratů a komunistů. Brno 2006, s. 30.

43

jihočeské sociální demokracie, v čele s Mirko Sedlákem, tak zaujímalo v názorově rozštěpené ČSSD pravicové stanovisko, jenţ ve straně zosobňoval ministr Václav Majer. Hlavním úkolem strany se stala politika získání většiny národa, jeţ souvisela s předtuchou blíţících se parlamentních voleb.158 K definitivnímu převzetí moci mělo dojít pravděpodobně právě v souvislosti s volbami do Národního shromáţdění na jaře 1948, i kdyţ takováto varianta byla pouze jednou z mnoha alternativ, jejichţ scénář ústřední komunistické vedení jiţ od srpna 1947 vypracovávalo.159 Klíčová role v případném volebním střetnutí měla připadnout rolnictvu, které si KSČ snaţila naklonit svojí radikální zemědělskou politikou.160 V souladu s ÚV se jihočeská krajská organizace usnesla v polovině ledna v rámci předvolební kampaně

dobrovolně

Československa.

161

odpracovat

v tomto

roce

1,5

milionů

hodin

k 30.

výročí

Dne 8. února 1948 byl na zasedání KV schválen akční program pro

volební nástup v kraji.162 Vládní krize, kterou v únoru zaţehli představitelé tří nekomunistických politických stran NF, však výslednou podobu konečného střetnutí pozměnila.

5. Únor 1948 Začátkem roku 1948 přerostlo napětí v koalici Národní fronty v politickou krizi. Rozhodujícím střetem mezi KSČ a ostatními stranami se stal spor o otázku vlivu KSČ ve státní bezpečnosti. Nekomunistické strany poţadovaly reorganizaci bezpečnostních sluţeb, jejich větší transparentnost a společný podíl na jejich kontrole. K tomu všemu byly vyprovokovány nekalými praktikami policie, která v průběhu předchozího roku odhalovala různá, na první pohled absurdní spiknutí.163 13. února se vláda rozhodla zastavit nařízení ministra vnitra Václava Noska, jeţ se týkalo odvolání osmi nekomunistických divizních policejních komisařů. Krize měla rychlý spád. Poté, co se ukázalo, ţe ministr vnitra usnesení vlády nemíní splnit, podalo po předchozí domluvě dvanáct ministrů nekomunistických stran 158

Zpráva ze zasedání politických tajemníků ÚV, která zazněla na schůzi předsednictva KV dne 26. ledna 1948, uvádí, ţe českobudějovický kraj by měl v příštích volbách získat cca 160 000 hlasů, tj. 57% hlasů. SOA Třeboň, fond KSČ – JKV, inv. č. 18, sig. I /C/1c/1, fas. 66 - Protokoly ze zasedání předsednictva KV KSČ. 159 Kaplan, K.: Nekrvavá revoluce. Praha 1993, s. 96. 160 Zpráva zemědělské komise KV ze schůze předsednictva ze dne 2. února 1948 upozorňuje na dopis Julia Ďuriše, podle kterého má českobudějovický kraj v nastávající době za úkol ze všech krajů KSČ získat do strany po Praze druhý největší počet rolníků. SOA Třeboň, fond KSČ – JKV, inv. č. 18, sig. I /C/1c/1, fas. 66 Protokoly ze zasedání předsednictva KV KSČ. 161 SOA Třeboň, fond KSČ – JKV, inv. č. 18, sig. I /C/1c/1, fas. 66 - Protokoly ze zasedání předsednictva KV KSČ. 162 SOA Třeboň, fond KSČ – JKV, inv. č. 17, sign. I /C/1b/1, fas. 15 - Plenární zasedání KV KSČ. 163 Například to v tzv. Mostecké aféře. Podezřele si počínala při vyšetřování údajného protistátního spiknutí na Slovensku a vyšetřování v tzv. Krčmaňské aféře.

44

20. února demisi. V atmosféře zinscenovaných demonstrací a hrozby sovětské intervence přistoupil prezident Edvard Beneš na komunistické poţadavky, přijal 25. února demisi ministrů a jmenoval novou vládu sloţenou z komunistů a jejich příznivců.

5.1. Průběh únorových událostí v jižních Čechách Demise nekomunistických ministrů ze dne 20. února se nakonec stala katalyzátorem napjaté politické situace v Československu, která během následujících pěti dnů vedla k jejímu rozuzlení. Nejinak tomu bylo i v jiţních Čechách. Všechny odborové organizace a státní orgány, které KSČ ovládala, vyhlásily stav bojové pohotovosti. Předsednictvo krajského výboru KSČ bylo v těchto dnech v permanenci a udrţovalo neustálé spojení s okresními a stranickými výbory. Ještě toho samého dne podal komunista Jan Greiner na plenárním zasedání ONV prezidentu republiky návrh schválit rezoluci, aby demisi dvanácti ministrů přijal, coţ mělo za následek hlasité protesty nekomunistických zástupců.164 Dne 21. února se na celozávodní schůzi osazenstvo jihočeských papíren ve Větřní usneslo nedodávat vyrobený papír stranám, jejichţ ministři podali demisi.165 Postupující spor se pomalu přenášel v souladu s taktikou KSČ od jednacích stolů do ulic. Dne 23. února se na Masarykově náměstí v Českých Budějovicích sešlo z iniciativy KSČ okolo 5 000 demonstrantů poţadujících přijetí demise ministrů a doplnění vlády podle komunistických představ. Kromě projevu komunistických poslanců Jana Bartušky a Rudolfa Bureše se této manifestace se svým výstupem zúčastnil také sociálně demokratický odborář Václav Hruška.166 O den později předvedla KSČ v Českých Budějovicích svoji sílu vyhlášením jednohodinové generální stávky.167 Pocit všeobecné bezmoci umocňovala přítomnost

lidových

milicí,

které

v inkriminovaných

dnech

pochodovaly

napříč

českobudějovickými ulicemi a jen svou přítomností znemoţňovaly jakýkoliv případný veřejný odpor. Tyto paravojenské bojůvky vznikaly z řad pracujících ve velkých i menších závodech po celém českobudějovickém kraji. V Českých Budějovicích vznikl jako jeden z prvních těchto útvarů v Lokomotivním depu ČSD. Zprvu byli příslušníci ozbrojeni starými zbraněmi z druhé světové války, ale dne 25. února byly ze skladu zemského velitelství Sboru

164

Kubát, J. : Cesta k únoru. Příspěvek k regionální historii KSČ 1945 – 1948 v jižních Čechách. České Budějovice 1982, s. 123. 165 Dokumenty z dějin dělnického hnutí a KSČ v jiţních Čechách 1918 – 1948. České Budějovice 1971. 166 Jihočeská pravda, ročník 4, číslo 8 z 26. února 1948. 167 Kopáček, J.: Encyklopedie Českých Budějovic. České Budějovice 2006, s. 476.

45

národní bezpečnosti v Praze dovezeny modernější pušky a samopaly, které byly později rozděleny mezi jednotky v celém kraji.168 Rozhodující úlohu v těchto kritických dnech sehrály akční výbory Národní fronty, zakládané z iniciativy ústředního vedení KSČ v závodech, organizacích, úřadech atd. s cílem odstranit ze všech těchto institucí nepřijatelné osoby a převzít zde vedení. První akční výbory byly utvářeny uţ od 21. února. Okresní a krajské akční výbory se tvořily po 23. únoru, kdy v Praze vznikl ústředí akční výbor Národní fronty. Krajský akční výbor byl ustaven v Českých Budějovicích dne 24. února za předsednictví poslance Jana Bartušky. Dalšími členy předsednictva Krajského akčního výboru byli zvoleni Rudolf Doleţal a Karel Růţička jako místopředsedové, jednatelem Václav Hruška a tajemníky Jan Bláha a Vladko Pavlů.169 Zaloţení okresního akčního výboru v jihočeské metropoli následovalo o den později.170 Tento stav věcí trval do 25. února, kdy se politická krize s definitivní platností přehoupla ve prospěch KSČ, která tak získala absolutní moc a zakrátko započala očistu veřejného ţivota. Veškeré instituce státní správy a zájmových organizací obsadila komunistická strana, která si svoje únorové vítězství formálně pojistila volbami 30. května 1948, ve kterých pro jednotnou kandidátku NF hlasovalo 240 998 občanů jiţních Čech, tzn. 90,5 % všech odevzdaných hlasů.171

6. Závěr Po druhé světové válce vliv KSČ v osvobozeném Československu všeobecně sílil. V novém politickém systému tzv. lidově demokratického reţimu, který sama iniciovala, vystupovala KSČ jako strana všenárodní, hlásala radikální sociální a nacionální poţadavky, které poválečné veřejnosti imponovaly, a svoji morální odpovědnost za budoucí politický vývoj odvozovala od svých neoddiskutovatelných odbojových zásluh. Velmi brzy se stala nejpočetnější stranou NF a svojí silnou pozici potvrdila vítězstvím v květnových parlamentárních volbách, důsledkem čehoţ upevnila a posílila své postavení ve státní aparátu a mocenských orgánech. Unifikace zájmových organizací, které měly být napříště celonárodní, usnadňovala komunistické straně do těchto společenských institucí pronikat a 168

Tamtéţ, s. 476. Kubát, J. : Cesta k únoru. Příspěvek k regionální historii KSČ 1945 – 1948 v jižních Čechách. České Budějovice 1982, s. 127. 170 Okresní akční výbory se vytvořily 24. února v Písku, Jindřichově Hradci a Českým Krumlově. 25. února v Kaplici, Strakonicích, Třeboni a Prachaticích a 26 února v Týně nad Vltavou a Vodňanech. Janoušek, B. : Sto slavných dnů roku 1948. České Budějovice 1978, s. 65. 171 Svatoš, S.: Jihočeští komunisté v prvních letech socialistických přeměn kraje. České Budějovice 1989, s. 9. 169

46

pouţívat je jako mocenské nástroje pro svoji nátlakovou politiku. Přestoţe KSČ nabízela československým občanům specifickou cestu k socialismu, popírala svoji závislost na Sovětském svazu a své snahy nabýt absolutní moc ve státě, její skutečné úmysly byly jiné. Politický vývoj v jiţních Čechách v období třetí republiky i průběh únorových událostí se nijak výrazně nelišil od celostátní politického situace. I zde získali brzy převahu komunisté, kteří měli před válkou na jihu Čech a v největším jihočeském městě na své poměry velmi slabou členskou základnu. V parlamentních volbách v květnu 1946 obdrţela KSČ v českobudějovickém volebním kraji 42,07 % všech odevzdaných hlasů, coţ byl osmý nejlepší výsledek pro KSČ v republice. Vzhledem k tomu, ţe byl jihočeský region v měřítku Čech průmyslově zaostalý,172 cílila agitační politika krajské KSČ s větší pozorností neţ jinde na nedělnické vrstvy obyvatel, především rolnictvo. Dominantní postavení komunistů na jihu Čech nebylo zcela neotřesitelné. Zvláště, kdyţ ztratili kontrolu a vliv v Českých Budějovicích, kde byli ve volbách poraţeni stranou národních socialistů, která zde se ziskem 34,40% hlasů navázala na svou prvorepublikovou tradici. KSČ v jihočeské metropoli získala 29,49% hlasů a České Budějovice se tak staly jedním z mála velkých měst, kde komunistická strana neuspěla. Představám KSČ nekonvenovalo jistě ani nepodařené znárodnění podniků Monopol v Březí a budějovické tuţkárny Grafo, ani zdlouhavý proces vyvlastňování schwarzenberského panství. Stranická organizace KSČ, která fungovala na principu demokratického centralismu, tzn. na principu naprosté podřízenosti niţších sloţek sloţkám vyšším, nepřipouštěla ţádné kompromisy a demokratické způsoby jednání uvnitř strany. Kdo se nepodřídil vnitrostranické disciplíně a jednal dle vlastního svědomí, musel z kola ven. To byl případ např. člena českobudějovického OV Ludvíka Kořínka, který byl zbaven všech svých stranických funkcí za to, ţe osobně intervenoval v Praze u vedoucích členů KSČ za Adolfa Hrubého, který byl v té době souzen Národním soudem.173 Podobně jihočeská organizace strany oddaně očekávala pokyny z Prahy, kde se odehrávala většina podstatných rozhodnutí, a tyto pokyny uváděla v praxi.

172

Některé podniky sem musely být později přesunuty. Např. jehlárna Igla byla přesunuta do Českých Budějovicích v lednu 1947 ze severních Čech. 173 SOA Třeboň, fond KSČ – JKV, inv. č. 18, sig. I /C/1c/1, fas. 66 - Protokoly ze zasedání předsednictva KV KSČ.

47

7. Seznam použitých pramenů a literatury 7.1. Prameny Dokumenty z dějin dělnického hnutí a KSČ v jiţních Čechách 1918 – 1948. České Budějovice 1971. SOA Třeboň, fond KSČ – JKV České Budějovice ( 1928 ) 1945 – 1990, Protokoly z krajských konferencí, Protokoly ze zasedání předsednictva, Volby do zastupitelských orgánů, Plenární zasedání JKV KSČ. SOkA České Budějovice, fond KSČ - OV České Budějovice 1946 – 1990, Konference OV, Plenární zasedání OV, Předsednictvo OV.

7.2. Periodický tisk Jihočeská Pravda. Krajský orgán Komunistické strany Československa (1945-1948).

7.3. Literatura CÍFKA, S., KRÝDL, M., PECKA, J.: K problematice jižních Čech v letech 1945 – 1948. České Budějovice 1968. CHVOJKA, J.: Město pod Černou věží. Vyprávění z historie Českých Budějovic. Č. Budějovice 1992. FAJMON, H., BALÍK, S., HLOUŠKOVÁ, K.: Dusivé obětí. Historické a politologické pohledy na spolupráci sociálních demokratů a komunistů. Brno 2006. HEJL, V.: Zpráva o organizovaném násilí. Praha 1990. JANOUŠEK, B.: Revoluční tradice jižních Čech. České Budějovice 1971. JANOUŠEK, B.: Sto slavných dnů roku 1948. České Budějovice 1978. KAPLAN, K.: Nekrvavá revoluce, Praha 1993. KÁRNÍK, Z.: České země v éře První republiky (1918 – 1938). Díl první, Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918 – 1929). Praha 2003. KOPÁČEK, J.: Encyklopedie Českých Budějovic. České Budějovice 2006. KOROSTENSKI, J.: Příspěvek k historii KSČ v letech 1928-1938 na Českobudějovicku. Č. Budějovice 1981.

48

KOVÁŘ, D.: Budějovický poutník, aneb, Českými Budějovicemi ze všech stran. Praha 2006. KŘEN, J.: Dvě století střední Evropy. Praha 2005. KUBÁT, J.: Cesta k únoru. Příspěvek k regionální historii KSČ 1945 – 1948 v jiţních Čechách. České Budějovice 1982. KUBÁT, J.: Jan Greiner. Postavy jihočeského dělnického hnutí. České Budějovice 1986. KUBÁT, J.: Josef Paleček. Postavy jihočeského dělnického hnutí. České Budějovice 1975. MALÍŘ, J., MAREK, P. a kol.: Politické strany : Vývoj politických stran a hnutí v českých zemí a Československu 1861 – 2004. Brno 2005. NIKRMAJER, L.: Vznik Národního souručenství v Českých Budějovicích a jeho činnost do vypuknutí druhé světové války. In: Jihočeský sborník historický. České Budějovice 1996. PECKA E., SAK R.: Historický mezník. K počátkům činnosti Komunistické strany Československa v jiţních Čechách. České Budějovice 1960. PECHA M.,VONDRA V.: Českobudějovicko v době nacistické okupace a osvobození : 19391945. České Budějovice 2004. PECHA, M., VONDRA, V., Šmíd, S.: Protifašistický odboj 1938-1945 na Českobudějovicku. České Budějovice 1986. RUPNIK, J.: Dějiny Komunistické strany Československa. Od počátků do převzetí moci. 2002. SVATOŠ, S.: Jihočeští komunisté v prvních letech socialistických přeměn kraje. České Budějovice 1989. SVATOŠ, S.: Krajská organizace KSČ v Českých Budějovicích v prvním poválečném roce. Č. Budějovice 1986. VEBER, V.: Osudové únorové dny : 1948. Praha 2008. ZÁLOHA, J.: Likvidace majetku orlické větve Schwarzenberků po druhé světové válce. In: Jihočeský sborník historický. České Budějovice 1993.

49