Přednáška 1 Komunikace obecně – sociální komunikace. Cílová skupina. Komunikace ústní a písemná. Bezprostřednost vs. zprostředkovanost. Dokument a jeho funkce – obsah a forma, konotace. V předmětu používáme řadu pojmů, jejichž vymezení zde probíráme. V mnoha případech ani odborná veřejnost není na jejich definici sjednocena. Důležité jsou však jevy těmito pojmy označené, neboť si jich musíme být v praxi vědomi.
Komunikace obecně Vymezení používaných pojmů Komunikace přenos nejrůznějších informačních obsahů v rámci různých komunikačních systémů za použití různých komunikačních médií, zejména prostřednictvím jazyka, sdělování. Sociální komunikace (předmět zájmu společenských věd) výměna informací mezi živými tvory, především tedy mezi lidmi. Předmět zájmu: dopad výměny informací na účastníky komunikačního procesu. Tato výměna se uskutečňuje vždy za určité situace, v tzv. komunikačním kontextu. Záleží nejen na samotné informaci, ale též na tom, kdo, komu, jakým způsobem a proč ji sděluje (tzv. Lasswellova věta). Během komunikačního procesu vyvíjejí jeho účastníci duševní aktivitu. Nejenže jsou myšlenkově obohacováni, ale vznikají mezi nimi a přetvářejí se vzájemné vztahy. Jedná se o sdílení, předávání sdělení, tedy nejen myšlenek, ale i pocitů, názorů a postojů. kdo chce sdělit
co téma
proč účel
komu cílová skupina
jak druh, žánr projevu
Komunikovat lze jazykovými prostředky, mimojazykovými prostředky i kombinací obojího.
Jazyková komunikace
Jazyková komunikace
doprovázena ústní (mluvený projev)
složka verbální (vlastní slova)
složka paralingvistická (zvuková stránka)
písemná (psaný projev)
složka verbální (vlastní slova)
složka grafická (vzhled)
složka nonverbální (řeč těla) Bezprostřednost a zprostředkovanost jazykového projevu
Vymezení používaných pojmů Bezprostřední přímý, prostorově nebo časově blízký, nezprostředkovaný. Zprostředkovaný nepřímý, obstaraný prostřednictvím skrze něco nebo skrze někoho. Projev užití jazyka v konkrétní situaci. Jednotlivé typy jazykového projevu se vyznačují charakteristickými vlastnostmi. Mezi ně patří i bezprostřednost nebo zprostředkovanost. Hledisko bezprostřednosti či zprostředkovanosti je jedním z možných východisek pro vytvoření typologie jazykového projevu. Zařazení konkrétních typů komunikačních situací do určité kategorie však nemusí být zcela jednoznačné. Neexistuje všezahrnující sociálně-vědná definice komunikace a ani její jednotná typologie. Totéž platí pro komunikaci jazykovou. Pro uplatnění komunikačních znalostí a dovedností v praxi není důležité zařadit situaci přesně do určité kategorie, ale uvědomit si právě její charakteristické vlastnosti. Následující stručný přehled slouží jako orientační materiál.
Bezprostřední projevy ● přímé Lze mezi ně zařadit většinu typů mluveného projevu. Všichni účastníci komunikační situace nacházejí ve stejném čase a stejném prostoru, jsou to projevy tzv. „tváří v tvář“ (osobní). Jsou přítomny všechny složky mluveného projevu včetně doprovodné mimojazykové komunikace a existuje možnost okamžité zpětné vazby. ● nepřímé (částečně zprostředkované) Lze mezi ně zařadit „živé“ mluvené projevy zprostředkované technikou (neosobní). Z písemných projevů pak má znaky bezprostřednosti i komunikace na internetu, korespondence prostřednictvím e-mailu a SMS zpráv. (Komunikace prostřednictvím těchto nových technologií vůbec představuje samostatnou kategorii sama o sobě. Vliv těchto nových médií ovlivňuje nejen samotný způsob komunikace, ale i životní styl.) Účastníci komunikace se nenalézají ve stejném prostoru. Podle konkrétního typu situace chybí nebo jsou umenšeny některé charakteristiky přímých projevů. ● Vnímání zrakem: nonverbální složka někde chybí zcela (telefonáty, živé rozhlasové vysílání), někde je omezena druhem média (telemosty). ● Možnost zpětné vazby bývá různě omezena (živé televizní a rozhlasové vysílání). ● Zvuková stránka je omezena kvalitou média, u písemných projevů chybí. Zprostředkované projevy Lze mezi ně zařadit většinu typů písemného projevu. Z mluvených projevů vykazují znaky zprostředkovanosti zvukové záznamy. Prostředníkem mezi podavatelem a příjemcem sdělení je médium. Účastníci komunikační situace se nenacházejí ani ve stejném čase ani prostoru. Mezi podáním a přijetím sdělení existuje velmi dlouhá prodleva. Možnost zpětné vazby buď zcela chybí nebo dochází k velmi dlouhým prodlevám (dopis autorovi knihy). Nonverbální složka u mnoha těchto mluvených projevů chybí, výjimkou jsou záznamy zvuku i obrazu. Písemný projev má však grafickou složku, která vypovídá o tvůrcích dokumentu a navozuje určité konotace (viz dále). Uvažujeme-li o všech charakteristikách písemného projevu, je třeba ji zohlednit.
Lineární pojetí komunikace dnes je pro bezprostřední situace překonané odpovídá více zprostředkované komunikaci mluvčí
posluchač
dle: DeVito, J. A.: Základy mezilidské komunikace. Praha, Grada 2001 (2002, 2004, 2006 dotisk)
Cílová skupina
podavatel
příjemce
má záměr
záměr
sděluje obsah
obsah
ústně nebo písemně
řeč nebo písmo
dešifrování
kódování
Podmínkou vzniku komunikační situace je duševní aktivita zúčastněných subjektů. Během této situace zastávají zúčastněné subjekty role podavatele a příjemce sdělení. Podavatel „zakóduje“ sdělení a příjemce je „dešifruje“.
určitou cestou v sále, na volném prostranství v prostoru, e-mailem...
dle: Höflerová, E., Krohe, P.: Komunikační dovednosti. Ostrava, Ostravská univerzita 2003. (upraveno)
Vymezení používaných pojmů Komunikační kompetence všechny znalosti, které umožňují, aby člověk mohl komunikovat v určitém kulturním společenství. Tento soubor nezahrnuje jen jazykové kompetence, ale i znalost toho, jak užívat jazyka v nejrůznějších komunikačních situacích. Aby komunikace byla efektivní, tj. aby příjemce v nejkratším možném čase pochopil sdělení tak, jak podavatel zamýšlel, je třeba spolupráce obou zúčastněných stran. Příjemce musí být aktivní, ochotný naslouchat nebo číst a dešifrovat všechny vrstvy sdělení. To však samo o sobě nestačí. Aby je pochopil, musí mít k tomu patřičné komunikační kompetence. Podavatel musí přizpůsobit své sdělení schopnostem a vlastnostem příjemce. I on tedy musí mít patřičné komunikační kompetence. Mezi ně patří i „zaměření cílové skupiny“. Je to schopnost odpovědět na otázku, kdo (jací) jsou příjemci (posluchači/čtenáři), které má projev oslovit.
skupina příjemců
sourodá (homogenní)
nesourodá (nehomogenní)
ve sledovaných ukazatelích
odbornost sociálně-psychologické faktory (věk, sociální postavení, politické a náboženské názory a postoje...)
● ●
Důležitost jednotlivých ukazatelů je dána účelem projevu.
Z účelu projevu (informovat, přesvědčit......) vyplývá jeho žánr (viz žánry) a tedy i to, které ukazatele je třeba sledovat především. U informativních projevů to bude na prvním místě odbornost, u projevů, které působí více na city, to budou spíše sociálně-psychologické faktory. Ideální skupina příjemců je sourodá v důležitých sledovaných ukazatelích. Pokud tomu tak není, je nemožné jedním projevem oslovit všechny její členy stejně. Jeden a ten samý projev může jednoho příjemce nadchnout, jiného nechá lhostejným a třetího může rozhořčit. Je-li skupina nesourodá, je třeba se rozhodnout, na které její členy bude projev cílen především. Posouzení situace spočívá na autorovi/realizátorovi projevu.
skupina příjemců sourodá
skupina příjemců nesourodá
nepředstavuje problém
Kdo je důležitý?
cílová skupina (vlastní adresáti)
Dokument a jeho funkce. Obsah a forma, konotace. Vymezení používaných pojmů Dokument v užším slova smyslu důležitá (úřední) listina, právní doklad, osvědčení, průkaz totožnosti Dokument v širším slova smyslu doklad svědčící o určité skutečnosti nebo sloužící jako pramen informací V širším slova smyslu je dokumentem například každý vyrobený předmět (vypovídá mimo jiné o tom, jaké technologie daná kultura znala). Dokumenty tedy nemusejí být nutně písemné. Nadále se budeme zabývat dokumenty písemnými. Působí na příjemce ‒ čtenáře v rovině informativní a v rovině estetické, působí na jeho rozum i city. Verbální složka textu působí v obou rovinách – informativní i estetické (srovnej viz mluvený projev). V informativní rovině hraje prvotní úlohu význam slov, tedy pojmy, které jsou označeny slovy, a které například najdeme ve výkladových slovnících. V estetické rovině je důležitý výběr neutrálních nebo emočně zabarvených výrazů, rytmus vět a další prostředky. Tyto prostředky písemného projevu lze přirovnat k tomu, čím je u ústního projevu složka zvuková a nonverbální. Každé slovo kromě svého základního významu nese také tzv. konotace.
Vymezení používaných pojmů Denotát objekt, který je pojmem označen Denotace vztažení pojmu k objektu Denotace má „objektivní“ povahu. Konotace asociace, které se k pojmu vztahují Konotace jsou subjektivní povahy, a to jak na straně podavatele tak na straně příjemce. Jedno a totéž slovo může u nich vyvolávat odlišné asociace.
Podavatel může mínit expresivně zabarvené slovo „barák“ ve smyslu „velký dům“. Příjemce je může pochopit ve smyslu „zchátralý nevzhledný dům“. I samotné slovo „dům“ však vyvolá jinou představu v obyvateli velkoměsta než v obyvateli venkova. Slovo samotné sice není citově zabarveno, ale na základě odlišné zkušenosti si každý z komunikujících nese v sobě jiný „model“ domu. To vyvolá v každém ze zúčastněných řadu odlišných navazujících konotací. Záleží tedy nejenom na významovém jádru slov, tj na skutečnosti, kterou slova označují, ale též na tom, jaké výrazové prostředky pro danou informaci zvolíme. Jeden a tentýž jev můžeme pojmenovat různými slovy (Praha nebo hlavní město České republiky) nebo popsat různým způsobem (byl jsem potrestán nebo potrestali mne). Vypovídá to o postoji autora k popisované skutečnosti a vymezuje úhel pohledu. Problematika denotací a konotací je nesmírně široká. Zaměstnává jazykovědce a filozofy od 19. století. Její pojetí se různí a proto ani terminologie vztahující se k této problematice není používána jednotně. Pro uplatnění komunikačních znalostí a dovedností v praxi je důležité uvědomit si především následující: K dorozumění a k efektivní jazykové komunikaci mezi podavatelem (v případě psaného projevu autorem) a příjemcem sdělení nestačí pouze užít jazyk, který oba (všichni) zúčastnění ovládají (češtinu, angličtinu...). Je třeba zamezit nežádoucím konotacím nebo dokonce rozdílům v chápání jednotlivých pojmů. Používání slovní zásoby s přesně vymezeným obsahem (odborné terminologie) je proto charakteristické pro odbornou a administrativní literaturu (srovnej informativní mluvené projevy). V těchto žánrech jsou estetické prostředky omezeny, požadavek přesnosti vyjadřování má prioritu. Mnohé z odborných termínů jsou naprosto přesně vymezeny definicemi, zvláště v exaktních vědách. Ve společenských vědách je situace složitější. U populárně-naučné literatury právě míra odbornosti příjemce/příjemců rozhoduje o tom, které termíny stačí prostě použít a které je třeba objasnit. K dorozumění skrze společné konotace (pro navození žádoucích konotací) je třeba proniknout do způsobu myšlení komunikačního partnera/partnerů. Zaměření cílové skupiny je tedy klíčovým bodem přípravy každého jazykového projevu.
Grafická složka textu (vzhled písemného dokumentu) Písemné dokumenty se liší typem a mají svoji grafickou úpravu (kniha vázaná v kůži a se zlatou ořízkou tištěná latinkou určitým typem písma, paperback, zmačkaný list papíru popsaný tužkou...) Je poněkud paradoxní, že první čtenářův dojem z textu vytváří vnější podoba a grafická úprava, nikoli jazykové prostředky. Tento první dojem navozuje určitá čtenářská očekávání. Proto by forma písemného dokumentu měla odpovídat jeho obsahu. Jestliže forma a obsah nejsou v souladu, čtenář je uveden ve zmatek. První dojem rozhodne o tom, zda čtenář přistoupí k dokumentu s nedůvěrou či nedůvěrou, nebo zda mu vůbec věnuje pozornost. (Grafická podoba dokumentů podrobněji viz vizuální pomůcky). Vnější podoba dokumentu navozuje ve čtenáři různé asociace. Vypovídá cosi o autorovi nebo i spoluautorech díla, o záměru se kterým dokument tvořili, o kultuře, době a okolnostech, za kterých dílo vznikalo. Vzhled písemného dokumentu lze opět přirovnat k tomu, čím je u ústního projevu složka zvuková a nonverbální. Pro zamezení nežádoucích asociací a navození těch žádoucích je opět třeba proniknout do způsobu myšlení komunikačního partnera/partnerů a znát jeho kulturní zázemí. Umělecky založený intelektuál ocení dopis psaný na ručně vyrobeném papíru. Vybaví se mu různé asociace, které hodnotí kladně (výlučnost, osobitost, starobylost, úcta). Jiný adresát nemusí mít povědomí o tom, že takový papír má pro odesílatele značnou hodnotu. Může jej dokonce považovat za divný, nehezky zažloutlý, a jeho asociace budou vesměs negativního charakteru. Jestliže odesílatel nepředvídá možné adresátovy asociace, dojde k nedorozumění. Zaměření cílové skupiny je důležité i pro uplatnění doprovodných složek jazykového projevu.
Literatura Hrabák, J.: Poetika. Praha, Československý spisovatel 1973 DeVito, J. A.: Základy mezilidské komunikace. Grada Publishing 2001 (2002, 2004, 2006 dotisk) Höflerová, E., Krohe, P.: Komunikační dovednosti. Ostrava, Ostravská univerzita 2003 Vybíral, Z.: Psychologie komunikace. Praha, Portál 2005
fsv. Upozornění autorky: Tyto učební materiály „Přednáška 1 z předmětu Profesionální komunikace“ jsou duševním vlastnictvím autorky a proto při jejich eventuálním využívání respektujte prosím autorská práva. Vzor citace: Schmidtová, M.: Profesionální komunikace (nepublikovaná přednáška). Praha, ČVUT 2007
