Komponovaná kulturní krajina a možnosti její obnovy a zachování

NÁRODNÍ PAMÁTKOVÝ ÚSTAV územní odborné pracoviště v Olomouci Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu Český národní komitét ICOMOS ve spolupráci s Muzeem umění Olomouc a Výstavištěm Flora Olomouc

Komponovaná kulturní krajina a možnosti její obnovy a zachování Přednášky z odborného semináře konaného v Olomouci ve dnech 22. - 23. dubna 2010

Olomouc 2010

Komponovaná kulturní krajina a možnosti její obnovy a zachování Vydal Národní památkový ústav - územní odborné pracoviště v Olomouci Přednášky z odborného semináře konaného ve dnech 22. - 23. dubna 2010 v Olomouci Foto na obálce: Vlastimil Staněk, 2008 (pohled na Lednicko-valtický areál) Za správnost příspěvků odpovídají autoři Organizační garant semináře Ing. Petr Kubeša Vytiskla tiskárna RVdesign Olomouc, 2010 Náklad 100 kusů

ISBN 978-80-86570- 17-4

2

OBSAH Park Tereziino údolí a krajina buquoyského panství na Novohradsku Ing. Marie Pavlátová, Ing. Marek Ehrlich

5

Krajinné úpravy okolo bývalého loveckého zámku v Nových Zámcích u Litovle provedené za Jana Josefa Liechtensteina po roce 1805 a jejich obnova Ing. Petr Kubeša, Ing. Lenka Kulišťáková 16 Srovnání areálu v Nových Zámcích u Litovle a provedených úprav na začátku 19. století v Lednicko-valtickém areálu Ing. Přemysl Krejčiřík, Ing. Lenka Kulišťáková

30

Barokní krajina panství Choustníkovo hradiště hraběte Františka Antonína Šporka; výzkum, plánování a péče o krajinu Jan Hendrych

32

Hledání nástrojů a možnosti obnovy, ochrany, využití a rozvoje komponované kulturní krajiny na příkladu management plánu nadačního panství Choustníkovo Hradiště v okolí Kuksu a Braunova Betléma Ing. David Jech

39

Pozdně renesanční a raně barokní komponovaná krajina Mikulovsko - Falkenštejnsko Ing. Lenka Kulišťáková

45

Obnova Rudolfovy aleje v Olomouci Ing. Naďa Krejčí

55

Barokní kulturní krajina Klášterní Hradisko a Svatý Kopeček Ing. Petr Kubeša, Ing. Jarmila Marková

62

Krajinné úpravy v návaznosti na Lázně Jeseník a městský park v městě Jeseníku Mgr. Drahomír Polách

80

Mariánské Lázně a navazující úpravy krajiny za městem Ing. Karel Drhovský

94

Chotkové a jejich vliv na trvale udržitelný rozvoj Dolního Povltaví Veltruský park + VELTRUSDOMINIO = TERRA DIDACTICA Ing. akad. arch. Martin Stránský

107

Svatý Hostýn a jeho historický vývoj Ing. Petr Kubeša

116

Lázně Teplice nad Bečvou a jejich aleje Ing. Josef Březina

148

3

4

PARK TEREZIINO ÚDOLÍ A KRAJINA BUQUOYSKÉHO PANSTVÍ NA NOVOHRADSKU Marie PAVLÁTOVÁ, Marek EHRLICH, Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Českých Budějovicích Rozsáhlý krajinný celek v okolí bývalého panského sídla Nové Hrady představuje mimořádný příklad postupné hospodářské kultivace krajiny, prováděné po staletí mocnými šlechtickými rody Rožmberků a Buquoyů. V krajině s výrazným kontrastem údolní nivy Stropnice a vyšších poloh Novohradského podhůří se nachází množství stop historických zásahů, jejichž cíle byly užitkové, duchovní i estetické. Výraznými krajinnými dominantami jsou typické siluety historického jádra Nových Hradů s gotickým hradem, klášterem servitů a kostelem sv. Petra a Pavla a dále dvojvěží barokního poutního kostela Nanebevzetí P. Marie na Dobré Vodě. Na počátku stála středověká kolonizace území cisterciáckým klášterem ve Zwettlu. Již začátkem 13. století byly zakládány první rybníky, z nichž rybník Žár patří k nejstarším dochovaným rybníkům v Čechách. Měl úspornou krátkou hráz a sloužil za vzor pro výstavbu středověkých jihočeských rybníků (1). Hrad Nové Hrady byl postaven na ostrohu nad říčkou Stropnicí zřejmě již v první polovině 13. století. První písemná zmínka pochází z roku 1279 (2). Roku 1359 panství koupili bratři Jan, Petr, Jošt a Oldřich z Rožmberka. V průběhu husitských válek byl hrad vypálen, roku 1579 byl poškozen výbuchem střelného prachu, zkázu dokonalo zemětřesení v roce 1590. Zbytek hradního areálu byl opraven a nově opevněn podle návrhů italského architekta Antonia Canevalle. Za Rožmberků byly pod Novými Hrady vybudovány další soustavy rybníků, na jejichž vzniku se podílel i rybníkář Jakub Krčín z Jelčan. Hráze rybníků s dubovými stromořadími se staly základem pozdějších krajinářských úprav. V roce 1620 získal Nové Hrady, Libějovice a statky Žumberk, Chvalkov a Cuknštejn císařský generál hrabě Karel Bonaventura Buquoy (1571-1621) za vítězství v bitvě na Bílé hoře od císaře Ferdinanda II. Rod Buquoyů sídlil v Nových Hradech až do znárodnění v roce 1945 a má největší zásluhy na dnešní podobě komponované krajiny. Gotický hrad ztratil svoji rezidenční úlohu s výstavbou raně barokní rezidence na náměstí (1635) a byl nadále využíván pro bydlení panských úředníků, jako lesní správa a k dalším hospodářských účelům. Koncem 18. století byla přistavěna horní část severovýchodní věže, kde byl uložen rodinný archiv Buquoyů a knihovna (3). Na konci druhé světové války na hradě zřídila velitelství rudá armáda a část archiválií byla zničena. V 80. letech 20. století prošel hrad rozsáhlou rekonstrukcí. V roce 2000 byla vybudována nová expozice, od roku 2002 je hrad ve správě Národního památkového ústavu. Na vnější straně hradního příkopu se nachází obnovená zahrada s altánem a několika okrasnými dřevinami. První písemná zmínka o farním kostele sv. Petra a Pavla v Nových Hradech pochází z roku 1284 (4). Dnešní pozdně gotická stavba pochází ze 16. století. Barokní podoba věže, která je výraznou krajinnou dominantou, pochází z roku 5

1726. Na hlavním oltáři kostela je vystaven obraz Panny Marie Dobré Rady – tzv. Madona Záblatská; obrázek našel Karel Bonaventura Buquoy roku 1619 ve spáleništi po bitvě u Záblatí. Klášter řádu servitů byl zbudován v sousedství kostela sv. Petra a Pavla z iniciativy hraběte Ferdinanda Buquoye, který v roce 1677 povolal do Nových Hradů řeholníky tohoto řádu (5). V následujícím roce byla zahájena stavba raně barokního kláštera, který byl kompletně dokončen v roce 1686. V letech 1950-1987 klášter sloužil jako kasárna posádce pohraniční stráže Československé lidové armády. Po roce 1989 byl zdevastovaný klášter navrácen řádu servitů. Díky jejich úsilí byl klášter znovu obnoven a stal se duchovním a kulturním centrem Novohradska. Od roku 2006 klášter spravuje společenství papežského práva „Rodina Panny Marie“, klášter rovněž nese nové jméno: Klášter Božího Milosrdenství. Krátce po usídlení v Nových Hradech dala hraběnka Marie Magdalena Buquoyová (1573-1654) postavit v letech 1634-1635 na náměstí novou Rezidenci (6). V té době byla zřejmě nově upravena také původně rožmberská zahrada z konce 16. století za hradbami města. Roku 1715 pověřil hrabě Karel Kajetán Buquoy dvorního zahradníka Jana Bartůška, aby na tomto místě založil rozsáhlou okrasnou a užitkovou zahradu (7). Okrasná barokní zahrada byla již tehdy uspořádána podle podélné osy, která začínala vstupní branou s hraběcím znakem a na konci zahrady ústila ve vyhlídku na hraně svahu, s výhledem do otevřeného údolí nivy Stropnice. Na osu zahrady navazoval několik kilometrů dlouhý průsek v lesních porostech obory Kapinos. Na vrchol kopce byl později do průsečíku cest osazen dřevěný malovaný obelisk. Parter barokní zahrady byl ohraničen tvarovanými živými stěnami. Kolem se nacházely skleníky, fíkovna a letní jízdárna. Po stranách navazovaly kuchyňské a ovocné zahrady a dlouhý bazén. Do roku 1720 v zahradě přibyly kamenné sochy v nadživotní velikosti bohyně Flory, Ceres a dalších, dále kamenné pyramidy, několik letohrádků a vodotrysků. V návaznosti na okrasnou zahradu byla vysazena 540 m dlouhá lipová alej, která propojovala vyhlídkovou terasu s hvězdicí průseků v porostech renesanční bažantnice. Ty se staly základem krajinářské části parku, kde se koncem 18. století objevily romantické prvky – umělý vodopád a stylizovaná vesnička po vzoru versailleského „Hameau“. V té době také došlo k výrazným změnám v uspořádání zahrady a její postupné přeměně v krajinářský park. Důvodem byla jak finančně náročná údržba pravidelné zahrady, tak dobová změna trendů v zahradní architektuře. Ovocná a zeleninová zahrada se změnila na louku se skupinami stromů, byly zrušeny některé skleníky atd. Na počátku 19. století postavili Buquoyové na ose zahrady empírový zámek. Výstavba podle francouzského vzoru a návrhu architekta Franze von Werschafelda v letech 1801-1810 započala za Jana Nepomuka Buquoye (1741-1803) (8). Uprostřed zahradní fasády se skrýval kruhový Modrý salon s interiérem v podobě stanu, který umožňoval výhledy do parku a krajinné osy. V té době pokračovalo postupné budování parku. Roku 1804 byl přeměněn bazén na rybník nepravidelného tvaru, roku 1827 byl zřízen ostrov s lávkou (9). Naopak 6

byl pro nedostatek vody zrušen vodopád. V roce 1808 byly přikoupeny pozemky před vstupním průčelím zámku, upravena tzv. Jánská louka a olemována trojitým stromořadím – monumentální zámek tak byl obklopen krajinářským prostředím ze všech stran. Za hraběte Jiřího Jana byla upravena skotská vesnička s prostorným drůbežím dvorem, park byl nadále rozšiřován přikoupením dalších pozemků. V polovině 19. století bylo také přistavěno majestátní schodiště a terasa s balustrádou při zahradním průčelí zámku. Koncem 20. století sloužil zámek řadu let jako střední zemědělská škola. Od roku 2001 v areálu sídlí Akademické a univerzitní centrum Nové Hrady, samotný zámek slouží jako Konferenční centrum (10), zámecký park je majetkem Města Nové Hrady. V padesátých a šedesátých letech 18. století došlo za hraběnky Terezie Buquoyové (1746-1818) k dalším významným a rozsáhlým úpravám okolí Nových Hradů. Původní daňčí obora pod starým hradem byla nově upravena jako součást intenzivně udržované parkové scenérie krajiny pod Novými Hrady a tyto úpravy navázaly na park v Krásném údolí, později zvaném Tereziino údolí. Park Tereziino údolí představuje mimořádný příklad rané krajinářské tvorby v Čechách, což jej řadí k nejvýznamnějším historickým parkům v České republice. Kromě toho zaujímá ojedinělé postavení v tom, že vznikl úpravou volné krajiny, bez přímé návaznosti na hrad či zámek. Předmětem krajinářských úprav se stalo romantické údolí řeky Stropnice mezi tvrzí Cuknštejn a Novými Hrady, které bylo v délce 1,5 km postupně přeměňováno v park. Kompozice parku zahrnovala od poslední třetiny 18. století do poloviny 19. století především prvky německého sentimentálně romantického pojetí, ve 2. polovině 19. století převládl ve formování parku anglický romantismus. Vývoj parku je podrobně dokumentován dochovanými historickými podklady. K nejzajímavějším patří plány z období 1770-1906 uložené ve Státním archivu v Třeboni a soubor vedut z poloviny 19. století ze sbírek Státního hradu v Nových Hradech (11). Nejstarší dochovaný plán z roku 1770 zachycuje parkové úpravy s barokními a klasicistními prvky. Nejnáročnější byla úprava v centrální části údolí před průčelím hospodářského dvora, kde se rozvíjel parter s centrálními květinovými záhony (12). Úpravu doplňovala voliéra a holubník. V závěru jižního bočního údolí byla vystavěna na hrázi Pstruhového rybníka oblouková cihlová arkáda v podobě ruiny, která pohledově uzavírala průhled údolím. Cestní síť vykazovala barokní znaky v podobě dlouhých přímých linií lemovaných alejemi. Protože byla střední část parku opakovaně poškozována povodněmi, v letech 1780 a 1794, byl květinový parter spolu s poškozeným dvorem odstraněn. O novou podobu parku se zasloužila hraběnka Terezie Buquoyová (rozená Paarová), která krátce po svatbě s Janem Nepomukem Buquoyem (1741-1803) začala v parku realizovat své záměry. Z podnětu hraběnky Terezie byl v roce 1788 vystavěn uprostřed parku areál Václavových lázní, dnes označovaný jako „Lázničky“. Podle dochovaných záznamů položila základní kámen při vchodu stavby sama hraběnka Terezie. Areál lázní sestával ze dvou křídel hospodářských budov a centrálně umístěné lázeňské budovy v empírovém slohu. Stavbu pojmenovala hraběnka Terezie po svém otci, 7

Václavu Paarovi, jak připomínal nápis na balustrádě: „Tuto stavbu věnuje svému dobrému otci na památku věčné úcty a lásky jeho vděčná dcera”. V budově lázní se nacházel salonek, lázeň, kabinet, kuchyně a toaleta. Salon s mramorovým krbem byl zařízen rokokovým nábytkem, desky na stolcích měly mramorové mozaiky. Interiér zdobily bronzové předměty dovezené z Itálie, stejně jako pompejské vázy. Vlastní lázeň byla zařízena na způsob krápníkové jeskyně s vrchním osvětlením. Podél stylového oplocení areálu byly vysazeny tehdy módní pyramidální topoly, uprostřed nádvoří se nacházel bazén s vodotryskem. U severního průčelí lázní byla zahradní terasa s výhledem na řeku Stropnici a Modrý dům. Po druhé světové válce sloužil areál lázní jako krajské zařízení k rekreaci dětí. Poslední celková rekonstrukce proběhla počátkem 90. let, při níž byly obnoveny architektonické a umělecké doplňky na budově lázní (balustráda, kamenické prvky). V současné době vyžaduje celý areál opět komplexní rehabilitaci. Podle pokynů Terezie Buquoyové utvářel zahradník Ignác Fnoika park do podoby „Zahrady přátelství“, nazývaný také „Vallon chéri“ - Krásné údolí (13). V parku byly zřízeny další romantické a účelové stavby, v roce 1797 byl vybudován nový vstup v podobě empírové sloupové brány. V duchu romantického pojetí byla upravena i cestní síť. Zanikaly přímé aleje, cesty byly zúženy, vedeny v přirozených liniích a opatřeny vyhlídkovými místy. V parku bylo vytvořeno „Borové loubí“ z tehdy vzácné borovice kanadské, dnes známé jako borovice vejmutovka, nad areálem lázní se v porostu ukrývala Filemonova chýše. Podle údajů v plánu z roku 1797 stála na návrší nad údolím vysoko nad řekou Stropnicí. Romantická chýše připomínala bájný příběh z Ovidiových Proměn, kdy Filemon a jeho žena Baukis byli odměněni bohy za svoji pohostinnost a přátelské přijetí. Jejich chýše byla ušetřena před velkou vodou a oni se stali strážci chrámu, ve který se jejich chýše proměnila. Také bylo vyslyšeno jejich přání, aby manželé neviděli jeden druhého umírat. Proto se oba na konci života proměnili ve stromy rostoucí před chrámem – Filemon v dub a jeho žena Baukis na lípu. V Krásném údolí se nacházel také Modrý dům, pojmenovaný podle modře natřené střechy (14). Současnou empírovou podobu získal v roce 1803, kdy jej hraběnka Terezie dala upravit k letnímu bydlení. V těchto letech vrcholilo romantické utváření parku, jehož součástí se stalo rozmístění tabulek s verši a citáty na stromech a skalách v okolí domu. Nad zadními dveřmi Modrého domu byl například tento výrok: „Spokojena s tímto prostorem, mohu mít jiného přání? Štěstí tak málo závisí na místě. Štěstí ho nezmění.“ (15). Na kameni, kde byla lavička, při cestě k Modrému domu stálo: „Nespokojenost je jen pouhá iluze, nechejte nás před ní vždy uprchnout! Sám na opuštěné cestě najdeš fialku. Šťastný je ten, kdo ji s vděčností utrhne a ne nepozorovaně zašlápne“ (16). Při povodních v letech 1915 a 1936 strhla voda část Modrého domu, který však již poté nebyl opraven. V roce 1817 byl ve skalním masivu nad kamenitým korytem Stropnice zřízen umělý vodopád. Stavba odpovídala duchu tehdy probíhajících sentimentálně romantických úprav parku - byla umělou, mistrně postavenou stavbou působící zcela přirozeným dojmem. Vodopád byl vysoký 10,5 m, napájený z říčky Stropnice 750 m dlouhým náhonem, tvořeným kamennou a zemní hrází, pouze závěrečný úsek byl veden korytem z kamenných desek. Náhon začínal odkalovací nádrží, která byla počátkem 20. století využívaná také jako plovárna (náhon je dosud funkční, v roce 1985 byl rekonstruován). Poblíž vodopádu byla postavena Rybářská chata s dekorativním vybavením a ve svahu nad vodopádem s krásným 8

výhledem do údolí Toniččina chýše, nazvaná podle věrné služebné. Zatímco Rybářská chata těžce poškozená povodní byla v roce 1839 zrušena, Toniččina chýše stála na svém místě nejméně do začátku 20. století (17). Na skalách proti vodopádu byly vytesány verše romantických básníků, jako například: „Ó Stvořiteli! To co vidím, jsou tvá mocná díla, jsi duší přírody, hvězdy, běh a světlo, slunce, lesk a síla jsou tvojí ruky výtvory a stopy“ (18). V roce 1817 prodala Terezie Buquoyová park svému synovci Jiřímu Františku Buquoyovi, který z vděčnosti a úcty dal přejmenovat park na Tereziino údolí (19). Jiří František realizoval s citem nové záměry v duchu předchozích úprav. Přikoupením a směnou pozemků zvětšil plochu parku, a to umožnilo zřídit větší Gabrielin rybník pojmenovaný podle jeho manželky Gabriely rozené Rotthenhanové (1784-1863). Na východním břehu rybníka byl navršen pahorek zvaný „Jiřího vrch“, kde stál Březový altán, odkud se otevíral dlouhý průhled parkem do údolí řeky Stropnice, až k Modrému domu. Vývoj Tereziina údolí byl završen v 50. letech 19. století, kdy park dostal podobu vyspělé krajinářské kompozice romantického pojetí. Tehdy byla rozšířena cestní síť, zřízeny nové vyhlídky směřující ven z parku, do kompozice byly začleněny nové romantické stavby. Úpravy v parku řídil Jiří Jan Buquoy (1814-1883), který dal na místě původního selského stavení postavit v roce 1852 romantickou stavbu Švýcarského domu. Ve štítě domu byl osazen nápis: „Pane, náš Bože, buď s námi, abychom kráčeli po Tvých cestách a zachovávali Tvá přikázání” (viz biblický citát ze Starého zákona, 1. Kniha Královská 8, 57-58). Přilehlé území bylo zformováno do nové partie, která patřila k nejkrásnějším v parku. Bezprostřední okolí domu bylo využito ke zřízení četných květinových záhonů. Před průčelím stavby byla otevřena vyhlídka na panoráma Nových Hradů s dominantami hradu a klášterního kostela sv. Petra a Pavla. Švýcarský dům sloužil po znárodnění rekreaci mládeže. Stavebně byl upravován a od 90. let 20. století jej užívá organizace Junák. Idealizované prostředí krajinářského parku oživily další stavby: Hamr (původně Hamerský mlýn) začleněný do parku v roce 1853 byl spolu s domem dvorního koláře upraven v roce 1860 ve stylu anglické novogotiky. K zajímavým romantickým stavbám patřil i Židovský pavilon, který je zakreslen jako dřevěná stavba na plánech z let 1853 a 1854. Jeho detailnější obraz přibližuje jedna z vedut Josefa Schütze. Židovský pavilon stál na konci průseku na vrchu travnatého pahorku a měl podobu otevřeného šestibokého pavilonu postaveného z neopracovaného dřeva. Výhledy ze Židovského pavilonu byly směřovány na Václavovy lázně (tento pavilon se v parku nedochoval). Do programu parku byla zahrnuta i tvrz Cuknštejn. Gotickorenesanční stavba značné autenticity vytváří dominantu západní části parku, která je napojena alejemi na okolní krajinu. Tvrz postavil v letech 1488-1491 rytíř Vilém Pouzar z Michnic. Jako správní centrum nižší šlechty sloužila do roku 1618, v roce 1620 se stala součástí buquoyského novohradského panství a od té doby byla využívána jen hospodářsky. Koncem 90. let přešel objekt do soukromých rukou a od roku 2000 probíhá postupná rehabilitace tvrze i okolí. V objektu zůstala zachována původní gotická kaple s množstvím kvalitních, byť značně poškozených fresek, které byly odborně restaurovány. Při výhledu od tvrze Cuknštejn na panorama Novohradských hor, které rámuje na jižní straně novohradskou krajinu, zaujme na úpatí kostela dvojvěží výrazné 9

dominanty poutního kostela Nanebevzetí Panny Marie na Dobré Vodě. Barokní kostel byl postaven za Buquoyů. V roce 1706 byl položen základní kámen, v roce 1715 byl kostel vysvěcen. Vedle kostela si dal hrabě Karel Kajetán Buquoy postavit v roce 1718 rezidenci jako letní zámeček (rezidence v roce 1963 zanikla). Od druhé poloviny 19. století docházelo v parku Tereziino údolí k zalesnění značné části volných lučních ploch a k uzavření některých kompozičních průhledů. Nárůstem náletů byla v následných letech setřena modelace porostů a původní dispozice. V letech 1991 – 2002 proběhla celková rehabilitace parku zaměřená na zformování porostů, vyčištění lučních ploch, obnovení průhledů a cest. Podle dochované historické dokumentace byly obnoveny mostky a instalovány dobové zahradní lavice. Základ porostu parkových úprav Tereziina údolí je tvořen domácími dřevinami, především lípou, dubem, bukem, které doplňují z jehličnanů borovice a smrk. V údolí Stropnice převažují olše a jasany. Novější jsou pokusné výsadby douglasky z konce 19. století a vejmutovky z počátku 20.století. Ze zahradních staveb se v parku dochovaly empírové Václavovy lázně, tzv. Lázničky, umělý vodopád, Hamr, Švýcarský dům nebo empírová vstupní brána. Park je součástí Národní přírodní památky (NPP), která byla vyhlášena v roce 1992 (jako státní přírodní rezervace už v roce 1947) na rozloze 139,29 ha, historický park představuje jádro rezervace s rozlohou 68,8 ha. Na jaře 2007 byla v parku otevřena obnovená naučná stezka, která sestává z 12 zastavení rozmístěných na okruhu dlouhém 7 km. Nedílnou součástí komponované krajiny Novohradska je krajinářský park v Dolní Bažantnici. Bažantnice byla založena v 60. letech 17. století. Koncem 18. století dostala novou podobu a byla přeměněna v ovocnářskou a zelinářskou zahradu se skleníky. V polovině 19. století byl na části zrušené zahrady založen krajinářský park – byly vysázeny stromy, vybudovány cesty, rybník Bažantník dostal romantickou úpravu se dvěma ostrůvky. Na místě domku zahradníka byla postavena romantická budova zvaná Cottage. V současné době parkové porosty trpí nedostatkem odpovídající údržby, kdy jsou letité duby nevratně znehodnocovány divokým podrostem. Přesto je kompoziční uspořádání původního parku dosud patrné. V rámci parkových úprav nelze opomenout také ostrov na Žárském rybníce. V letech 1716-1718 byly na ostrově vysazeny cizokrajné dřeviny. Porost byl pravidelně členěn hvězdicí cest a v jejím středu byl postaven dřevěný letohrádek. Park byl přístupný na loďkách, jeho význam však postupně upadal. V souladu s rozsáhlými krajinářskými úpravami okolí města v 19. století se předmětem parkových úprav stal také žárský ostrov, jak dokládají dochované geometrické plány z roku 1880 (20). Specifickou součástí novohradské krajiny jsou kočárové cesty, které vycházely ze zámeckého areálu a propojovaly všechny čtyři parky i oboru Kapinos. Jednalo se o zvláštní cesty, určené pouze k vyjížďkám panstva, trasované tak, aby poskytovaly množství atraktivních výhledů a překvapivých zážitků. Kočárová cesta od zámku k obelisku v oboře Kopinos byla obklopena pastorální parkovou krajinou s volně se pasoucím dobytkem a s pečlivě upravovanými porosty, cestami a scenériemi. Takové úpravy krajiny jsou vidět i v prostorách luk podél a uvnitř obory. Plášťové porosty a okraje obory, tvořené vybranými druhy dřevin a doplněné skupinami a solitérními stromy, vytvářejí v pohledech od kočárové cesty působivé scenérie 10

a organicky navazují na prastaré duby hrázových porostů přilehlé rybniční soustavy v nivě Stropnice. Tyto volné úpravy krajiny obklopují oboru a na západní straně přecházejí do staršího členění krajiny, kde jsou dochována torza stromořadí a řada božích muk na jejich průsečících a přímé vazby na soustavy alejí (21). V členité krajině v okolí města Nové Hrady se dochovaly stopy středověké rybniční krajiny, prvky barokní krajiny i krajinářské úpravy 18. a 19. století. Unikátní soubor parků a krajinářských úprav, ovládaný dominantou města a hradu Nové Hrady, byl pro své mimořádné hodnoty prohlášen v roce 1996 Ministerstvem kultury (22) za krajinnou památkovou zónu (23). Poznámky: (1) Marie PAVLÁTOVÁ, Marek EHRLICH a kolektiv: Zahrady a parky jižních Čech, Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu, o.s. a Nebe s.r.o. České Budějovice, 2004, s. 367. (2) Oficiální stránky hradu Nové Hrady – Stručná historie hradu [online], poslední aktualizace 4.10.2009, (3) Tamtéž. (4) Klášter Božího Milosrdenství [online], (5) Klášter Božího Milosrdenství [online], (6) Oficiální stránky hradu Nové Hrady – Stručná historie hradu [online], poslední aktualizace 4.10.2009, http://www.hrad-novehrady.eu/historie/strucna-historiehradu/, srovnej pozn. 2. (7) Markéta KREJČÍ: ? přetvoření divočiny v nádherný luh aneb Terezie hraběnka Buquoyová a její Vallon chéri, diplomová práce, Historický ústav Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, 2002, s. 21-23. (8) Marie PAVLÁTOVÁ, Marek EHRLICH a kolektiv: Zahrady a parky jižních Čech, Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu, o.s. a Nebe s.r.o. České Budějovice, 2004, s. 89. (9) Markéta KREJČÍ: ? přetvoření divočiny v nádherný luh aneb Terezie hraběnka Buquoyová a její Vallon chéri, diplomová práce, Historický ústav Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, 2002, s. 23, srovnej pozn. 7 (10) USBE: Konferenční centrum [online], (11) Významným dokladem o podobě parků Novohradska a historických staveb v krajině je soubor akvarelů malířů Josefa Schütze (1774-1852) a Friedrich Ströbela. (12) Marie PAVLÁTOVÁ, Marek EHRLICH a kolektiv: Zahrady a parky jižních Čech, Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu, o.s. a Nebe s.r.o. České Budějovice, 2004, s. 95. (13) Z roku 1788 pocházejí zápisy o založení parku v Tereziině údolí. SOA Třeboň, fond Rodinný archiv Buquoyů, kart. č. 64. (14) Anton TEICHL: Geschichte der Stadt Gratzen, Gratzen, 1888, s.197. (15) Tamtéž, s.196. (16) Tamtéž, s.196. 11

(17) Tamtéž, s. 196. (18) Tamtéž, s.196. (19) Adolf KALNÝ: Vývoj parků a zahrad v Nových Hradech v Jižních Čechách, in: JHS 63, 1994, s.58. (20) Geometrický plán dvou návrhů na zřízení parku na ostrově Žárského rybníka, 1880, Vs Nové Hrady, inv. č.1526, č. mapy 2881-2882, SOA Třeboň. (21) Marie PAVLÁTOVÁ, Marek EHRLICH a kolektiv: Zahrady a parky jižních Čech, Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu, o.s. a Nebe s.r.o. České Budějovice, 2004, s. 370-371. (22) Vyhláška Ministerstva kultury č. 208/1996 Sb. (23) Památkový ústav zadal zpracování oborové dokumentace, která je uložena v archivu Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Českých Budějovicích: Ivan VOREL a kolektiv: Krajinná památková zóna Novohradsko, plán limitů, regulativů a zásad péče o krajinu, Atelier V, Praha 2000. OBRAZOVÉ PŘÍLOHY:

1. Panská zahrada (zámecký park) v Nových Hradech (okres České Budějovice). Výřez z mapy parků v Nových Hradech z roku 1800. Státní oblastní archiv v Třeboni.

2. Nové Hrady (okres České Budějovice), zahradní průčelí zámku s dvouramenným schodištěm a terasou. (Foto Marek Ehrlich, 2006). 12

3. Nové Hrady (okres České Budějovice), zámek. Modrý salon s interiérem v podobě stanu, s výhledem do parku a přilehlé krajiny s oborou. Josef Schütz – Friedrich Ströbel, kolem roku 1850. Státní hrad Nové Hrady.

4. Údolí u Nových Hradů (okres České Budějovice), park Tereziino údolí. Zadní vstup do Václavových lázní (1788) s vyhlídkovou terasou. Josef Schütz – Friedrich Ströbel, kolem roku 1850. Státní hrad Nové Hrady.

5. Nové Hrady (okres České Budějovice), průhled z Modrého salonu zámku do obory Kapinos. Josef Schütz – Friedrich Ströbel, kolem roku 1850. Státní hrad Nové Hrady.

6. Nové Hrady (okres České Budějovice), dochovaný průhled z terasy od zámku do obory Kapinos. (Foto Marie Pavlátová, 2004). 13

7. Nové Hrady (okres České Budějovice), park. Romantická vesnička ve východní části. Vlevo alej směřující k hvězdicovým průhledům v bažantnici. Josef Schütz – Friedrich Ströbel, kolem roku 1850. Státní hrad Nové Hrady.

8. Panská zahrada (zámecký park) v Nových Hradech (okres České Budějovice). Výřez z mapy parků v Nových Hradech z roku 1800. Státní oblastní archiv v Třeboni.

9. Údolí u Nových Hradů (okres České Budějovice), park Tereziino údolí. Zadní vstup do Václavových lázní. (Foto Marek Ehrlich, 2007). 14

10. Údolí u Nových Hradů (okres České Budějovice), park Terezino údolí. Vodopád s opraveným mostkem nad řekou Stropnicí. (Foto Marek Ehrlich, 2003).

12. Údolí u Nových Hradů (okres České Budějovice), park Tereziino údolí. Švýcarský dům s vyhlídkou ven z parku na panorama města Nových Hradů. Akvarel od Friedricha Ströbela z let 1844 – 1855. Státní hrad v Nových Hradech.

11. Údolí u Nových Hradů (okres České Budějovice), park Tereziino údolí. Vodopád s Rybářskou chatou. Akvarel Josefa Schütze z let 1846 – 1855. Státní hrad Nové Hrady.

13. Údolí u Nových Hradů (okres České Budějovice), park Tereziino údolí. Švýcarský dům, oblíbené místo oddychu Jiřího II. Buquoye a jeho manželky Terezie Žofie z Öttingen-Wallersteinu. (Foto Marek Ehrlich, 2007). 14. Údolí u Nových Hradů (okres České Budějovice), park Tereziino údolí. Tvrz Cuknštejn v zadní okrajové části parku, pohled od Dámského rybníka. (Foto Marek Ehrlich, 2007). 15

15. Údolí u Nových Hradů (okres České Budějovice), pastorální parková krajina s volně se pasoucím dobytkem a dominantou hradu Nové Hrady. Pohled z Dolní bažantnice z kočárové cesty propojující všechny čtyři parky. Josef Schütz – Friedrich Ströbel, kolem roku 1850. Státní hrad Nové Hrady.

KRAJINNÉ ÚPRAVY OKOLO BÝVALÉHO LOVECKÉHO ZÁMKU V NOVÝCH ZÁMCÍCH U LITOVLE PROVEDENÉ ZA JANA JOSEFA LIECHTENSTEINA PO ROCE 1805 A JEJICH OBNOVA Petr Kubeša, Lenka Kulišťáková Abstract Designed landscape Novozámecko is located close Litovel, during river Morava. The most extensive modification was creating by Liechtenstein family, who own this area since 16th century to year 1945. They created great designed landscape around castle. At the first time the designed landscape was in baroque etap and later was create in romantic style. The latest and the most significant landscape modification was made by Bernard Petri and Josef Hardmuth, whos participated on creation of Lednice-valtice area at the same time. Keywords: Designed landscape, Nové zámky, Lichtenstein family, composition, classicism, visual links ÚVOD Komponované krajiny, mezi něž se svými hodnotami a charakteristikami utváření Novozámecko řadí, představují osobité typy krajin kulturních, jejichž uspořádání nebo uspořádání jejich jednotlivých částí bylo dáno na základě předem daného kompozičního záměru. Podnětem pro vznik krajinných kompozic mohla být jak chuť demonstrovat postavení ve společnosti, prezentovat svůj majetek nebo duchovní přesvědčení či filosofický postoj, tak potřeba krásna či usměrnění okolní „divoké“ přírody. Krajinná kompozice je formována pomocí dílčích prvků nebo skupin prvků, které jsou mezi sebou navzájem propojovány předivem různých vztahů. Nově vznikající prvky krajinných kompozic navazovaly a byly propojovány s vybranými charakteristikami a vlastnostmi krajiny tak, aby společně vytvořily jednotný celek – obraz. Prvky krajinné kompozice tvoří jak jednotlivá díla lidské činnosti, tak přírodní

16

obr1:1:Klasicistní Klasicistní zámek v Nových Zámcích (kresba: Kulišťáková) obr zámek v Nových Zámcích (kresba: Kulišťáková)

prvky, případně charakteristiky krajiny. Propojení mezi skladebnými částmi mohlo být vyjádřeno jak provozními vztahy, tak vizuálními vazbami nebo symbolicky. Ochrana a obnova komponovaných krajin tedy nemůže spočívat pouze v zachování dílčích prvků krajinné kompozice, ale zejména v zachování jejich vzájemných vazeb, které s těmito prvky vytvářejí jednotný, neopakovatelný obraz. Komponovaná krajina Novozámecka, která patřila ve své době rodu Liechtensteinů, vznikala pod vedením významných architektů, kteří se ve stejné době podíleli na budování světově známého Lednicko-valtického areálu. V Novozámecké krajině se obr. 2: Současný stav: náznaky zaniklé dodnes dochovalo mnoho prvků, které lesní vycházkové cesty na Třesíně (v korespondují s krajinnou kompozicí pozadí torzo Rytířského sálu) (foto: právě Lednicko-valtického areálu. Na Kubeša 2008) rozdíl od Lednicko-valtického areálu však Novozámecká kompozice z počátku 19. století byla částečně zakonzervovaná a nedošlo k jejímu překrytí dalšími krajinářskými zásahy. HISTORIE Jádrové území komponované krajiny tvoří obec Nové Zámky, jejíž vznik je spojen právě se zámeckým areálem a jeho hospodářským zázemím. K Novozámecku náleží vrch Třesín s rozsáhlým podzemním krasovým systémem, který se nachází

obr. 3: Navrhovaný stav: lesní vycházkové cesty na Třesíně (v pozadí Rytířský sál) (kresba: Kulišťáková)

17

jihozápadním směrem od Nových Zámků. Směrem na severo-západ se rozprostírá les Doubrava, zmiňovaný již v roce 14071 jako královský les (Melka 2000c). Pro svůj hospodářský význam je Doubrava zmiňována i v r. 1440. Melka (2000a) uvádí: „Lužní les Doubrava se prostíral po obou březích řeky Moravy a sahal až ke vsím Hlivice, Králová, Střelice a k litovelským hradbám“. Se soustavnou kultivací Doubravy a cíleným využíváním síly řeky Moravy začali již Vlašímové, kteří zdejší panství vlastnili do počátku 16. století. První zmínky o dodnes zachovaném Řimickém jezu pocházejí již z poloviny 14. století2 (Machar 2000). V r. 1513 získávají toto území do vlastnictví páni Černohorští z Boskovic. (Hošek 1987). Ti ve zdejších na zvěř bohatých lesích často pořádají lovy (Janků 2005) a ve druhé polovině 16. století zde staví lovecký zámeček (Melka 2000), který se později stává obr. 4: Současný stav: pohled ze zámecké novozámecké krajinné zahrady směrem k místům, v nichž stál centrem kompozice. Rytířský sál (foto: Kubeša 2008) Po smrti Jana Šembery Černohorského z Boskovic v roce 1597, získávají toto území spolu s Litovlí Liechtensteinové3 (Janků 2005, Melka 2000), kteří jej mají v držení až do roku 1945. Přestože se Karel z Liechtensteinu i jeho potomci objevují v Litovli pouze sporadicky, věnují významně svou pozornost Novým Zámkům s rozsáhlými honitbami. Právě lovecká obliba tohoto území vede r. 1690 Jana Adama z Liechtensteinu (1655-1712) obr. 5: Navrhovaný stav: obnovená vizuální k přestavbě tehdejšího loveckého vazba ze zámecké zahrady na vrch Třesín a zámečku v barokní zámek. Rytířský sál (kresba: Kulišťáková) 1

název „Doubrava“ je velmi starobylý a ve středověkých písemných pramenech označuje původně zeměpanský a později Liechtensteinský lovecký revír, jehož správa sídlila na Nových Zámcích a na Úsově (Machar 2000) 2 z r. 1474 pochází tzv. Římická smlouva a privilegium udělené r. 1497 Karlovi z Vlašimě a na Úsově, ve které byla spolu s problémem dělby vody vyřešena i otázka povinné účasti jednotlivých mlýnů na opravách jezu (Melka 2000c) 3 Dcery Jana Šembery Černohorského z Boskovic se provdaly do rodiny Liechtensteinů. Dcera Kateřina se provdala za Maxmiliána z Liechtensteina a Anna Alžběta za Karla z Liechtensteina (Melka 2000) 18

K další velké přestavbě zámku v barokním duchu dochází za Josefa Adama z Liechtensteina v letech 1730-1733 pod vedením Antonia Maria Nicolo Beduzzi (1675-1735) (Melka 2000b). Plány přestavby Beduzzi navrhl pravděpodobně za pomoci Antona Erharda Martinelliho (Kauerová 2000). V letech 1761-1762, v době tzv. sedmileté války mezi monarchií a Pruskem, byl zámek využíván jako lazaret pro rakouské vojáky (Melka 2000b, Kauerová 2000). Z tohoto období se v areálu Doubravy, ve směru na Červenku zachoval černý votivní kříž. Díky malému zájmu Liechtensteinů o zdejší území dochází k častému pronajímání majetku. V druhé polovině 18. století pronajímají část svých pozemků baronovi Jean de Brea. obr 6: Současný stav: pozůstatky vycházkové cesty na Třesíně (foto: Kubeša 2008) Vedle řeky Moravy zbudoval De Brea textilní manufakturu na výrobu hedvábí a bavlněného zboží. Výstavba manufaktury si vyžádala větší vodohospodářské úpravy; postupně byla zbudovaná pila, vodní pumpa a nový jez 4. (Kauerová 2000). V důsledku hospodářských neúspěchů a špatného dimenzování vodního pohonu se však manufaktura neuplatnila a byla r. 1812 definitivně zbořena (Melke 2000b). Koncem 18. století byly Nové obr 7: Navrhovaný stav: Obnovená vycházková Zámky spojeny s chovem cesta na Třesíně s přemostěním přes rokli a ušlechtilých koní, kteří získali výhledem na zámek (kresba: Kulišťáková) značnou proslulost i za hranicemi naší země (Melka 2000b). K pravděpodobně nejvýznamnějším úpravám Novozámecka dochází počátkem 19. stol. Po rozsáhlém požáru zámku 25.2.1805 je na novozámecko přizván Janem Josefem z Liechtensteinu Josef Hardthmuth, který v té době působí v liechtensteinské Lednici a Valticích. Josef Hardthmuth se pustil do velké dostavby zničeného zámku, při niž využil pozůstatků starých zdí, původního barokního jádra

4

jako pozůstatek vodohospodářských úprav spojených s provozem manufaktury je při nízkých stavech vody vidět zbytek tzv. francouzského splavu, který byl utržen povodní ve 30.letech 19. století (Machar 2000). 19

a přistavěl k nim dvě postranní křídla5. Celá stavba byla pravděpodobně dokončena do r. 18206 (Melka 2000b, Kauerová 2000). V souvislosti s přestavbou zámku dochází pod vedením Bernarda Petriho k úpravám okolní krajiny, včetně Doubravy, v okolí zámku v té době vzniká rozsáhlý krajinářský park se zoologickou zahradou (Kauerové 2000). Celá okolní krajina byla navíc doplněna voluptuárními objekty, které navrhl Josef Hardtmuth. Melka (2000b) uvádí jako jeho díla Rytířský sál, Chrám přátelství a Obelisk. Zda i další, dodnes však nedochované stavby, pocházely z jeho „dílny“ však není jasné. Novozámeckou komponovanou krajinu zmiňuje Obr 8: Současný stav: místo zaniklého dokonce roku 1836 Balbie (in přemostění přes skaliska pod Rytířským sálem Skoupil 1938): „Nové Zámky, (foto: Kubeša 2008) uprostřed obory stogjcj lichtensteinský zámek bljže litovle, w romantické, skalnjmi jeskyněmi a údolími ozdobené kragině“ Mimo dochované historické mapy popisuje úpravy na Třesíně r. 1908 Dr. Jan Smyčka (in Melka 2000d). Ve spisu Procházka okolím Mladče popisuje jedno z největších přemostění mezi zdejšími skalními výchozy: „Mezi nimi dvěma až 40 m vysokými skalisky jest malá úžlabina, kterou vede cesta na kopec Třesín a k Rytířskému sálu, a přes ní býval dříve most, který sestával se silných trámů na zřezané duby položených a silnými deskami pokrytých. Po tomto mostě se přecházelo se skaliska, na němž stál Rytířský sál, na skalisko druhé. Dnes není však již po mostě tomto ani památky“l dále píše: „Rytířský sál tu postaven byl roku 1805 a byla z něj rozkošná vyhlídka k Novým Zámkům, do údolí Moravy, k Litovli a do severovýchodního kraje Moravy“. Dle Melka obr 9: Navrhovaný stav: Pohled (2000d) ze Smyčkových textů vychází, že z Rytířského sálu přes údolí Rytířský sál dosud stál, ale jeho stav již byl Moravy na zámek; v popředí špatný. přemostění přes jedno ze skalisek (kresba: Kulišťáková) 5

ve středové části architekt obnovil vnitřní prostory, změnil však rozměry velkého reprezentativního sálu v prvním patře (Kauerová 2000) 6 dle G.Wilhelma (in kauerová 2000) byla přestavba zámku dokončena již v roce 1808 20

Na úpatí Třesína se dodnes nachází tzv. Čertův most, který dle Smyčky (1908 in Melka 2000d) vznikl ve stejnou dobu jako Rytířský sál, tj. pochází rovněž z roku 1805. Na svazích Třesína se nachází množství krasových vývěrů, které jsou součástí velkého krasového jevu s množstvím jeskyních systémů a chodeb. Na počátku 19. století byly dle přání Liechtensteinů propojeny dvě jeskyně v tzv. Podkovu (Morávek 2000). Podle Morávka (2000) se navíc na Třesíně nacházela obora, která byla obehnaná kamennou vápencovou zdí. VÝVOJ KOMPOZICE Komponovaná krajina Novozámecka je utvářena kompozičními prvky, které jsou navzájem propojeny předivem provozních, vizuálních i symbolických vazeb. Prvky a prostory krajinné kompozice mohou být jednak: - záměrně komponovány - záměrně a vědomě estetizovány - a součástí kompozice jako pohledové dominanty, průvodní prvky nebo provozní propojení Mezi záměrně komponované prvky a prostory krajinné kompozice patří zámek a jeho okolí, hospodářský dvůr, Rytířský sál, Chrámek přátelství, Lázně, Obelisk, Čertův most, vycházková cestní síť, stará komunikace spojující Litovel s Mohelnicí a cesta od myslivny zvané „Alej“ směrem k Mladči. Záměrně a vědomě estetizované areály a krajinné prvky byly vnitřně uspořádány v návaznosti na okolní krajinu a její dominanty. Jejich umístění v prostoru bylo předem dáno koexistencí přírodních, hospodářských a kulturně – sociální podmínek. Mezi takovéto prvky krajinné kompozice patří Nový Dvůr s rybníkem, Fasangarten, Zámecký rybník, Třesín s krasovými jevy, vodní plochy pod Třesínem, cestní síť na Třesíně tvořená do skal tesanými chodníky. Součástí kompozice byly také mnohé kulturně-historické dominanty v širším okolí, vtažené do kompozičního záměru formou vizuálních, provozních i symbolických vazeb. Příkladem může být kostel sv. Marka a kostel sv. Jakuba v Litovli, bažantnice v Benkově, atd. Jednotlivé prvky a prostory byly mezi sebou propojeny vizuálními vazbami a vytvářely tak jednotný celek. Vývoj krajinářské kompozice lze dobře vysledovat z historických map. Prvním známým vyobrazením tohoto území je mapa Úsovského panství z roku 1690. Segment této mapy zachycuje rozsáhlý komplex lesa Doubravy s budovou barokního zámku a okolními vesnicemi. Iniciátorem přestavby původního loveckého zámečku z doby Boskoviců byl Jan Adam Ondřej z Liechtensteina. V blízkosti zámku již tehdy existoval Zámecký, později Růžový rybník, Nový mlýn a Nový Dvůr. Jakékoliv náznaky záměrných kompozičních úprav zde zatím chybí. Původní barokní kompozici Novozámecka zachycuje mapa 1. vojenského mapování z let 1780 -1783. Jádrovým bodem je budova zámku ležící na křížení dvou barokních os. První barokní osa vychází od Litovle a pokračuje přes zámek dále na západ. Druhá barokní osa směřuje od rybníka u Benkova přes budovu zámku dále k Třesínu a Mladči. Kompozičně nejvýraznější byla osa k Litovli fixovaná v prostoru barokní alejí. Tato mapa zachycuje kompozici areálu před 21

příchodem Bernarda Petriho a Josefa Hardtmutha, kteří do ní zasáhli založením vycházkových cest a stavbou drobných voluptuárních objektů. Krajinářské úpravy vytvořené Bernhardem Petrim podrobně zaznamenává mapa Josepha Fabicha z počátku 19. století. Komponovanou krajinu tvoří několik jádrových území, která jsou navzájem propojena cestami a vizuálními vazbami. Celý areál je možné rozdělit do několika kompozičních celků: Zámek a jeho okolí s hospodářským dvorem a zámeckou zahradou Okolí zámku a hospodářského dvora obklopovaly louky se solitérními dřevinami, skupinami stromů i keřů a organicky vedenými cestami, které vymezovaly jednotlivé komponované pohledy, případně clonily pohled na některé objekty. Jižně od zámku se táhly louky až ke korytu řeky Moravy. Aluviální louky podél řeky Moravy Úpravy okolní krajiny spočívaly v komponování volných palouků a luk se solitérami i skupinami stromů a keřů v prostoru mezi zámkem a řimickým jezem. Plochy luk byly vymezovány porosty lužního lesa, a s okolím a romantizujícími objekty propojovány prostorovými (chodníky, cesty) a vizuálními vazbami (pohledy, průhledy). Tento úzký komponovaný prostor byl obohacen množstvím voluptuárových objektů, jako byla budova lázní, obelisk zvaný komín, Chrámek přátelství a rybářský domek. Údolí podél Moravy bylo protkáno vycházkovými cestami, které jednotlivé objekty propojovaly a umožňovaly svým směrováním komponované pohledy na jednotlivé stavby, vodní hladinu, solitéry nebo skupiny dřevin. Třesín Na svazích Třesína se nacházela druhá kompozičně a vizuálně nejvýznamnější stavba areálu – Rytířský sál, který tvořil protipól klasicistnímu zámku na opačné straně řeky Moravy. Z rytířského sálu byly umožněny pohledy do celého

obr 10 (vlevo) a 11 (vpravo): Pohled přes řeku Moravu na chrámek přátelství (foto: Kubeša 2008, kresba: Kulišťáková)

22

komponovaného údolí, na zámek a zámeckou zahradu. Okolí bylo protkáno sítí lesních cest. Na úpatí Třesína se nacházely menší vodní plochy s ostrůvky a můstky, přes které procházela jedna z vycházkových cest. Na skalnatých svazích Třesína vedly další cesty, které byly vtesány do skal a propojeny pomocí dřevěných mostků. Z těchto cest byl umožněn pohled jak do okolní krajiny, tak zejména na zámek a vodní hladinu na úpatí kopce. Údolí s Růžovým rybníkem a bažantnicí Odlesněné údolí s rybníkem se nacházelo nedaleko zámku a bylo vymezeno lesem Doubravou. Od rybníku se odlesněné údolí široké od 110 do 250 metrů táhlo v délce 1 km směrem k severo-západu. Na jedné straně údolí se nacházel zámecký rybník (zvaný také Růžový) a na opačné straně skupina dřevin, která údolí pohledově uzavírala. Okraje lesa, který údolí obklopoval, byly členěny tak, aby cesta, která vedla podél něj střídavě lemovala okraj porostu a střídavě vedla volným prostorem, a vytvářela komponované pohledy střídavě na vodní hladinu a ostrov a na dlouhé údolí. Doubrava Doubrava je protkána sítí nepravidelných cest, které propojují jednotlivé kompoziční celky. V rámci lesa se nachází několik palouků, z nichž některé jsou doplněny lavičkami. OBNOVA Záměrná krajinná kompozice Novozámecka se tedy vyvíjela od doby baroka, kdy byl v Nových Zámcích postaven lovecký zámek až do poč. 19. století, kdy po požáru zámku došlo k jeho velké přestavbě a zároveň byl celý areál doplněn vycházkovými cestami a množstvím voluptuárních objektů. A právě kompozice krajiny vytvořená počátkem 19. století je zde z velké části dobře čitelná i v dnešní době. Toto období vývoje Novozámeckého areálu patří mezi nejcennější zejména proto, že se zde angažovali stejní autoři jako v celosvětově známém Lednicko – Valtickém areálu. Ze všech těchto důvodů je také směřována základní koncepce obnovy areálu v Nových Zámcích do tohoto období, a to i s přihlédnutím k dnešní situaci a celkovým možnostem. Základní kompoziční vazby musí být obnoveny ve své celistvosti, tzn. společně se všemi kompozičními body tvořenými drobnou architekturou. Celý areál je nutné zpřístupnit cestami, které umožní vnímání původní programové náplně z vybraných míst. Aby toto bylo možné, musí být vytvořeny na vhodných místech spojnice přes dnešní provozní bariéry, představované řekou Moravou a rychlostní komunikací vedoucí mezi Olomoucí a Mohelnicí. Teprve po vyřešení těchto zásadních problémů bude možné vnímat opět celý areál, při jeho procházení, jako jeden nedílný celek. Také bude nutné odstranit některé pohledové závady, mezi něž patří nepochybně vzdušné vedení vysokého napětí vedené jižně od zámku a přetínající hlavní průhled mezi zámkem v Nových Zámcích a Třesínem. Další neméně významnou závadu představují různé stavby za hospodářským dvorem v Nových Zámcích v tzv. revíru Alej. Aby měly veškeré obnovné práce smysl, mělo by se přistoupit k obnově a změně využívání některých staveb v samotném centru celého areálu. V zámku dnes sídlí 23

ústav sociální péče, takže většina jeho místností není přístupná veřejnosti. U většiny místností to ani není třeba, neboť zámek již dlouho před dobou, kdy jej převzal stát, neměl mnoho z původního vybavení a výzdoby, neboť sloužil k administrativním účelům a k bydlení. Výjimku tvoří pouze hlavní sál v prvním poschodí, který by bylo vhodné veřejnosti prezentovat. Z balkonu, který navazuje na prostory sálu, se také otevírají vůbec snad nejzajímavější pohledy z celého areálu směrem k Třesínu. Potřebné zázemí v přirozeném centru areálu, které zde chybí, by mohlo být Obr. 12. : Současný stav: zaniklé vodní plochy pod vybudováno v navazujícím Třesínem, (foto: Kubeša 2008) hospodářském dvoře, který byl donedávna využíván armádou. V jeho prostorách po celkové úpravě by tak mohly vzniknout menší ubytovací kapacity, půjčovna kol, restaurace v potřebné kapacitě a úrovni, která dnes v areálu chybí, i když menší provozovna se nachází cestou k Novým Mlýnům. Navíc i v minulosti zde býval hostinec, který dnes slouží jako prádelna sociálního ústavu. Velmi vhodné by bylo také umístění do prostor Obr. 13: Navrhovaný stav: Drobné vodní plochy na bývalého hospodářského úpatí Třesína s vycházkovými cestami (kresba: dvora informační centrum Kulišťáková) a případně parkovací plochy pro návštěvníky areálu. Samotná rozlehlá budova zámku by si tak měla ponechat své dosavadní využití, neboť při dosavadních společensko – ekonomických poměrech, by se její lepší využití mohlo najít jen stěží. Pouze její nejbližší okolí by mělo být znovu upraveno. Poslední úpravy na území před zámkem, vymezeném jako zámecký park, byly prováděny koncem devadesátých let dvacátého století. Při nich byl odkrytý pohled na hlavní fasádu zámku. V současné době již opět některé dřeviny v parku dožívají a je nutná jejich výměna. Celý park by také měl být zpřístupněn alespoň základními cestami, které by navázaly na další cesty, které by měly být v areálu obnoveny. V deatilu by měla být znovu upravena plocha před zámkem a v samotném zámku obnoveny původní vstupní vrata do průjezdu, 24

kterým prochází jedna z hlavních kompozičních os celého areálu. S tím souvisí i obnova zazděného vstupu do hospodářského dvora naproti zámku za silnicí, který je umístěný v pokračování již zmíněné kompoziční osy. Ta pak pokračuje za bývalým vojenským areálem u hospodářského dvora až k hájence u silnice vedoucí od Červenky k obci Králová a pak ještě dále. Současně by měly být odklizeny všechny přístřešky kryjící dříve vojenskou techniku a stejně tak by měly být redukovány vzniklé zpevněné plochy. V návaznosti na hospodářský dvůr by pak následně měly být znovu vybudovány původní tři palouky vymezené záměrně vysazenými dřevinami a v půdoryse taktéž cestní sítí a rozčleněné solitérními stromy a jejich skupinami. U zmíněné cesty pokračující od hospodářského dvora v prodloužení hlavní kompoziční osy zámku se v souvislém lesním porostu nacházejí další stavby, sloužící ještě nedávno vojsku, které by měly být odstraněny a původní lesní porost opět zacelen. V severní části komponovaného areálu se ještě nachází další objekty, které by měly být obnoveny, včetně úprav okolí. Zejména stavební opravy Obr. 14: Současný stav: Torzo Rytířského sálu na by měly proběhnout svazích Třesína (foto: Kubeša) u ohradní zdi nedaleké bažantnice, kde se dochoval i původní rybník. Opravu však vyžadují i vedlejší objekty u bažantnice sloužící dříve pro personál panství. V návaznosti na nedaleký zámecký rybník by mělo být ve stejných prostorových dimenzích, jako tomu bylo původně, obnoveno údolíčko s vodním tokem a prostorným paloukem. Po jeho obvodu je k obnově navržena původní cesta, procházející modelovaným porostem, který svým Obr. 15: Navrhovaný stav: Rytířský sál na svazích rozmístěním umožňoval Třesína s průhledem na zámek (kresba: Kulišťáková) působivé pohledy na vodní 25

hladinu Zámeckého rybníka s ostrovem a také na skupinu k obnově navrhovaných dřevin, které tvořily v údolíčku protiváhu vodní plochy Zámeckého rybníka. Uprostřed palouku údolíčka by měly být znovu instalovány dřevěné objekty související s chovem lesní zvěře jako krmelce a objekt pro uložení soli. Poslední dochovanou a ještě nezmíněnou stavbou v severní části krajinného areálu je Nový dvůr, který dominuje širokému okolí. Tak jako v dřívějších dobách je i dnes využíván k hospodářským účelům a postupně je opravován, i když v nedávných dobách utrpěl různými necitlivými změnami. Při opravách by bylo vhodné, aby byl jeho půdorys opět uzavřený, jako tomu bylo původně. Hlavní část záměrně komponovaného krajinného areálu se nachází jižně a jihovýchodně od zámku. Hlavní závadou této jeho části je nedostatečná průchodnost území, která narušuje i vnímání původních kompozičních vazeb a prostorových vazeb, které jsou navíc cloněny stávajícími porosty. Stávající kompoziční body představované u řeky Moravy obeliskem Komínem a dále pak chrámkem Přátelství by měly být nedaleko pod zámkem doplněny o obnovený objekt Lázní, které jsou zde připomínány ještě v roce 1902. Naproti tomu nedaleko Lázní původně stojící rybářský domek k obnově navržený již není. Jednak je tomu z důvodu, že se jedná o objekt v blízkosti jiného objektu vytvářejícího programovou náplň areálu, ale zejména z důvodu, že vytvoření ostrovu, na kterém tato stavbička stála, by bylo velmi problematické a vynaložené náklady by neodpovídaly získanému efektu. Taktéž není k obnově určen ostrov, na kterém stojí obelisk zvaný Komín. Přístup k tomuto objektu je však možný pouze z druhé strany řeky, než je přístup k opodál stojícímu chrámku Přátelství. Z tohoto důvodu by měla být k obelisku vybudována lávka, jak tomu bylo původně, aby tak bylo možné přicházet k jednotlivým objektům v původně určeném pořadí už s ohledem na pohledové vazby. Při dnešním příchodu k obelisku z druhé strany s ohledem na delší cestu se ztrácí souvztažnost s jednotlivými kompozičními body krajinného areálu a celistvost v jeho vnímání. Aby bylo možné projít komponovaný areál a přicházet k jeho prvkům, tak jak bylo původně plánováno, je nutné obnovit i lávky pod chrámkem přátelství a vhodné by bylo vytvořit i nový průchod pod dálnicí tak, by bylo možné dojít k dalším kompozičním prvkům bez zdlouhavé cesty, při které je pozornost odvedena mimo samotný areál. Na druhé straně za řekou a za rychlostní komunikací by měly být obnoveny původní cesty vedoucí k místu, kde stávala Rytířská síň vytvářející protiváhu zámku v Nových Zámcích, která zároveň byla i dominujícím prvkem v ukončení hlavního průhledu od zámku. Cesty k této stavbě byly vedeny přes částečně skalnatý terén, jehož nerovnosti a konfigurace byla překonávány pomocí mostů nebo vyzděných teras, pokud nebylo možné část cesty vytvořit přímo úpravou skalnatého povrchu. V první řadě podlehly asi zkáze dřevěné mosty a následně i některé vyzděné části cest, takže dnes je zde zachována jen část. Promyšlené trasování cest bez ohledu na překážky by mělo být obnoveno, neboť nejenom, že takto vytvořené cesty zpřístupňovaly různé zajímavé scenérie a pohledy, ale zejména umožnily v pohledech postupné vystupování objektu Rytířské síně, až se návštěvníkovi objevila ve své monumentální celistvosti. Dalším prvkem, který by měl být obnoven je menší vodní plocha pod Rytířskou síní, jejíž obrys je zde velmi dobře patrný na místě dochovaných hrází i uměle vytvořeného přechodu přes vodní plochu, který je tvořený dodnes dochovaným valem. V úplně původní podobě byl val na mnoha místech přerušený a jeho části propojeny několika mosty. Jedná se o velmi důležitý 26

kompoziční prvek, který opticky prohluboval terén pod skálou, kde stála Rytířská síň, z níž zde zbyl stát jediný sloup. Zpřístupněna a upravena by také měla být jeskyně Podkova, která je důležitou součástí procházkového okruhu na Třesíně a na jeho úpatí. Další stavbou na Třesíně je poměrně zachovalý tzv. Čertův most, ke kterému ale vede cesta jen z jedné strany od úpatí Třesína. Druhá cesta zůstala nenapojena po opravě cesty ležící nad ním, kdy byl vytvořen hůře překonatelný výškový rozdíl. Úprava prvků zeleně by měla být podřízena obnově původních kompozičních vazeb mezi Rytířským sálem a zámkem v Nových Zámcích a dále vazbám mezi Rytířskou síní, která by měla být obnovena a obeliskem Komínem a Rytířskou síní a chrámkem Přátelství. Obnoveny by měly být i vazby mezi zámkem a obeliskem a obeliskem a chrámkem Přátelství. Tomu by pak měla být podřízena i detailní úprava zeleně, která by umožnila vnímání jednotlivých staveb v krajině z různých úhlů a napomohla tak vytvoření logického sledu pohledů s prvkem motivace při pohledu na jednotlivé stavby dojít k nim. Vybrané cesty a kompoziční osy v celém areálu by měly být, tak jak tomu bylo v dřívější době, zdůrazněny alejemi. Jejich složení je navrženo podle významu a celkové charakteru daného krajinného úseku. Na jedné z hlavních kompozičních os představovaných cestou k Litovli od Nových Zámků jsou navrhovány lípy,

Obr.16: Navrhovaný stav: pohled z Rytířského sálu na údolí řeky Moravy s vazbami na Obelisk a Chrám přátelství (kresba: Kulišťáková)

v ostatních případech stromy ovocné. V případě alejí u cesty mezi Novými Zámky a Novým Dvorem, v úseku mezi polními kulturami, dále v případě aleje od Nového Dvora k Července a u cesty od Nového Dvora ke Králové by to měly být jabloně, nejlépe za použití původních krajových odrůd. Mezi Měníkem a Řimicemi na okraji 27

řešeného území by se mělo jednat o třešně. Aleje, které se nacházely v místech, kde je dnes souvislý lesní porost, jsou navrhovány k obnově až v souvislosti s obnovou lesních porostů. Tak by tomu mělo být u aleje vedoucí od Nových Zámků k Novému Dvoru, jejíž součástí je i černý votivní kříž z roku 1841. Stejně tak by měla být obnovena alej na hlavní kompoziční ose procházející zámkem a hospodářským dvorem, která dále pokračuje k hájence u křižovatky se silnicí mezi Červenkou a Královou a také alej v u cesty vedoucí od zámku k Novým Mlýnům. V neposlední řadě by pak bylo vhodné obnovit i alej vedoucí přímo od Nových Zámků do Mladče. Při celkové obnově dalších vegetačních prvků je počítáno s výsadbou především domácích dřevin s ohledem na skutečnost, že celý původní komponovaný areál se nachází na území Chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví. Kromě již jmenovaných stavebních objektů by také do původním podoby měly být navráceny i jednotlivé hájenky v areálu, které tvoří jeho nedílnou součást a sjednoceny ve vzhledu by měly být i pomocné budovy u zámku v Nových Zámcích. Celý areál by měl být postupnými kroky navracen do své původní podoby. Jeho kulturně-historická hodnota spočívá nejenom na dokonalé kompozici využívající mistrně přírodního prostředí, ale také i v tom, že se jedná o dílo autorů, kteří ve stejné době utvářely podobu Lednicko-valtického areálu, který je zapsán na seznamu UNESCO, a který se později dále vyvíjel, na rozdíl od areálu v Nových Zámcích, kde zůstal doposud dobře čitelný původní stav. ZÁVĚR Z původní romantické kompozice Novozámecka se do dnešních dní zachovaly pouze některé z klíčových prvků, avšak většina z vizuálních vazeb již zanikla, ať zacloněním pohledu vegetací, tak ztrátou pohledové dominanty. Přestože došlo k zániku mnohých staveb i kompozičních vazeb, obnova této komponované krajiny je stále možná. Komponovaná krajina Novozámecka, přestože její prostorová kontinuita byla narušena výstavbou rychlostní komunikace, je významným představitelem klasicistních krajinářských úprav v našem kulturním prostředí. Díky spojitostí s Lichtensteinským rodem v sobě nese mnoho z charakteristik a hodnot, které byly vytvořeny ve světově známém Lednicko-valtickém areálu. Souhrn Novozámecká komponované krajina nacházející se podél řeky Moravy nedaleko Litovle, prošla největšími úpravami v době Liechtensteinů, kteří toto území vlastnili od 16. století do r. 1945. V okolí zámeckého areálu postupně vytvořili rozsáhlé krajinářské úpravy, které prošly nejdříve barokním a později romantickým vývojem a jejichž hmotné stopy jsou mnohde zachovány dodnes. Poslední a nejvýznamnější krajinářské úpravy pocházejí z dílny Bernarda Petriho a Josefa Hardtmutha, kteří se ve stejné době podíleli na krajinářských úpravách komponované krajiny mezi Lednicí a Valticemi. LITERATURA JANKŮ, Věra (2005). Přírodní park Nové Zámky u Litovle. [s.l.], 34 s., 9 Masarykova univerzita v Brně, Filosofická fakulta, Seminář dějin umění. Bakalářská práce. 28

HOŠEK, Emil. Lesy Litovelského Pomoraví pohledem historie: Panství Úsov. In ŠIMEK, Pavel. Údolní niva, lužní lesy a návrh chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví. 1. vyd. Olomouc: Okresní středisko státní památkové péče a ochrana přírody v Olomouci, 1987. s. 61-85. KAUEROVÁ, Vlasta (2000). Historie a současnost Mladče a Sobáčova: Nové Zámky. In Mladeč 650 let: Sborník příspěvků z historie a současnosti Mladče, Sobáčova a Nových Zámků. 1. vyd. Litovel : Obec Mladeč a DIMAS-DATA, Mladeč. s. 139-147. ISBN 80-238-5361-9. KAUEROVÁ, Vlasta, KOUDELA, Miroslav (1998). Památky staré Litovle. Olomouc: Danal Olomouc. 121 s., 1 indikační skica. ISBN 80-85-973-44-8.MACHAR, Ivo (2000). Historie a současnost Mladče a Sobáčova :Přírodovědné zajímavosti v okolí Mladče a Sobáčova. In Mladeč 650 let: Sborník příspěvků z historie a současnosti Mladče, Sobáčova a Nových Zámků. 1. vyd. Litovel: Obec Mladeč a DIMAS-DATA, Mladeč. s. 124-134. ISBN 80-238-5361-9. KOSTKA, Mario. Územně plánovací koncepce ochrany přírody a rekreačního využití Litovelského Pomoraví. In ŠIMEK, Pavel. Údolní niva, lužní lesy a návrh chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví. 1. vyd. Olomouc: Okresní středisko státní památkové péče a ochrana přírody v Olomouci, 1987. s. 100-108. MELKA, Václav (2000a). Historie a současnost Mladče a Sobáčova: Období do třicetileté války. In Mladeč 650 let: Sborník příspěvků z historie a současnosti Mladče, Sobáčova a Nových Zámků. 1. vyd. Litovel: Obec Mladeč a DIMAS-DATA, Mladeč. s. 12-15. ISBN 80-238-5361-9. MELKA, Václav (2000b). Historie a současnost Mladče a Sobáčova: Od třicetileté války do roku 1848. In Mladeč 650 let: Sborník příspěvků z historie a současnosti Mladče, Sobáčova a Nových Zámků. 1. vyd. Litovel: Obec Mladeč a DIMAS-DATA, Nové Zámky. s. 20-22. ISBN 80-238-5361-9. MELKA, Václav (2000c). Historie a současnost Mladče a Sobáčova :Vodní poměry a vodní díla. In Mladeč 650 let: Sborník příspěvků z historie a současnosti Mladče, Sobáčova a Nových Zámků. 1. vyd. Litovel: Obec Mladeč a DIMAS-DATA, s. 3440. ISBN 80-238-5361-9. MORÁVEK, Rostislav (2000). Historie a současnost Mladče a Sobáčova: Krasové jevy území a turistické využití Mladečských jeskyní. In Mladeč 650 let: Sborník příspěvků z historie a současnosti Mladče, Sobáčova a Nových Zámků. 1. vyd. Litovel: Obec Mladeč a DIMAS-DATA, s. 100-111. ISBN 80-238-5361-9. SKUTIL, Josef. (1938) Pravěké nálezy v Mladči u Litovle na Moravě. Karel Sedlák. Litovel: Krajinská musejní společnost, 77 s. Klíčová slova komponovaná krajina, Novozámecko, kompozice, vizuální vazby Ing. Petr Kubeša Náklo 58, 783 32 Ing. Lenka Kulišťáková Zahradnická fakulta, Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, Zemědělská 1, 613 00 Brno email: [email protected]

29

SROVNÁNÍ AREÁLU V NOVÝCH ZÁMCÍCH U LITOVLE A PROVEDENÝCH ÚPRAV NA ZAČÁTKU 19. STOLETÍ V LEDNICKOVALTICKÉM AREÁLU Přemysl Krejčiřík, Lenka Kulišťáková Pomineme-li fakt, že stejně jako Lednicko-valtický areál je Novozámecká krajina silně spojena s fenoménem krajiny říční, v obou územích lze najít velmi mnoho analogií spojených s jejich kulturně-estetickým vývojem. Obě území patřila významnému rodu Liechtensteinů, který se do jejich tvářnosti významně zapsal. Lednice s Valticemi a okolím byly ve vlastnictví rodu Liechtensteinů od 13. století, Novozámecko jako součást Úsovského panství od 17. stol. Obě území si prošla barokními krajinnými úpravami, které v ní jsou patrny do teď a v případě Novozámecka vytvořily její základní kompoziční princip. Na přelomu 18. a 19. století se na obou Lichtenštejnských panstvích začínají projevovat změny spojené se jmény Bernarda Petriho a Josefa Hardtmutha a právě z tohoto období je možno zachytit vývoj, který oba areály váže. Kompozice obou areálů vychází z centrálního bodu, který je tvořen budovami zámku, umístěnými na hraně první říční terasy řeky Dyje a Moravy a dispozičně spojenými s říční krajinou. Poč. 19. století dochází na Novozámecku k zásahům do koryta řeky Moravy a je vytvořeno umělé vyhloubené vedlejší rameno a drobné ostrovy v toku řeky. Ve stejné době, přesněji v letech 1805-1811, dochází k výrazným zásahům i do nivní krajiny Dyje v okolí lednického zámku. Bernhard Petri, který je autorem úprav, přesunuje koryto Dyje za Minaret a buduje pod zámkem zámecké rybníky s množstvím ostrovů. Stejně jako na Novozámecku je ohrazena část lesa Doubravy jako obora, dochází za stejným účelem r. 1804 k ohrazení části Bořího lesa mezi Lednicí a Valticemi. Josef Hardtmuth má v obou areálech za úkol navrhnout voluptuárové stavby, které celou krajinu doplní. Na Novozámecku vzniká v této době podél řeky Moravy Obelisk, Chrámek přátelství, Lázně, Rybářský domek a na svazích Třesína Čertův most a Rytířský sál. Jednotlivé typy staveb vznikají ve stejné době i v Lednici. Přestože se jejich označení někdy liší, jejich tvarosloví a způsob umístění je často podobný. Obdoba Obelisku (zvaného též Komín) je dodnes zachována i v Lednici (zvaný Facka). Původně byly v Lednicko-valtickém areálu obelisky dva – oba navržené Josefem Hardtmuthem. Jeden, dnes zaniklý, se nacházel na poloviční cestě mezi Lednicí a Valticemi a byl vystavěn roku 1812 (a zničil jej blesk koncem 19. století). Druhý obelisk, který byl vztyčen v roce 1798 na počest uzavření míru v Compo Formio mezi císařem Napoleonem a rakouským arcivévodou Karlem, se dodnes nachází u Přítluk. Na jednom z ostrovů řeky Moravy navrhl Hardtmuth budovu Lázní (pravděpodobně dřevěná stavba), stavba s obdobným názvem vzniká pod jeho vedením i v Lednici na břehu Růžového rybníka. Lednické lázně, které jsou stejně jako ty novozámecké již zaniklé, byly vystavěny r. 1794. Jiná stavba lázní byla v parku po cestě k minaretu. Blízko Lázní se nacházel i Rybářský domek, k němuž rovněž nacházíme Hardtmuthovu obdobu v lednické zámecké zahradě. Tzv. holandský rybářský 30

domek, zvaný také rybářská chatrč, se nacházel na jednom z ostrovů Zámeckého rybníka a byl vystavěn v r. 1803 v blízkosti Čínského pavilónu a Akvaduktu. V polovině 19. století vzniká další Rybářský domek společně se sádkami na jižním břehu Hlohoveckého rybníka. Rytířský sál umístěným na menším ostrohu na svazích Třesína má analogii na více staveb v Lednicko-valtickém areálu. Jeho umístění, které bylo vybráno s ohledem na přehlédnutelnost Novozámecka koresponduje s umístěním Hardtmuthovy Kolonády nad Valticemi, ze které je výhled na celý Lednicko-valtický areál. Název Rytířský sál navíc odpovídá názvu části Janova hradu v Lednici, který je rovněž Hardtmuthovým dílem. Tvaroslovím pak odpovídá původní stavba Rytířského sálu lednickému Chrámu múz, který byl součástí staré lednické oranžérie a který rovněž nechal vystavět Josef Hardtmuth. Obě stavby byly tvořeny antickými sloupy, které nesly kládí s reliéfním vlysem, střechu a štít s tympanonem. Obdobou k Čertovu mostu je v Lednici umělá grotta zvaná Peklo, která se nachází v blízkosti Akvaduktu. Stejně jako v Lednici i na Novozámecku byly do území vloženy menší novogotické stavby, které vytvářely jakési předpolí celému komponovanému areálu. Poslední analogií je stavba Chrámku přátelství, který se původně jmenoval Sibylin chrám. Jedná se o antikizující stavbu na kruhovém půdorysu se sloupy polozapuštěnými do obvodového zdiva a střechou zaklenutou kupolí. Podobná stavba vytvořená Hardtmuthem stála i v lednické zámecké zahradě ve středu tzv. lednické hvězdy a jmenovala se Sluneční chrám a další v místě dnes stojících „Tří laviček“ na ose Sluneční chrám Akvadukt. Lesní komplexy Lednicko-valtického areálu byly svým členěním podřízeny nejen hospodářským funkcím, ale také kompozičním principům. Hlavní cestní síť vytváří v území latinské kříže a jsou formovány spojnicemi mezi kostelem sv. Petra a Pavla v Podivíně, kostelem sv. Václava v Břeclavi, klášterem Milosrdných bratří ve Valticích a lednickým Minaretem. Stejné principy byly využity při členění Doubravy. Oba areály se společnou minulostí autorů a investora jsou ukázkou jedinečné koncepce harmonické krajiny, dnes ji nazýváme i trvale udržitelnou a vzhlížíme k ní jako k příkladu hodnému následování. Novodobé vstupy lidské činnosti – především vybudovaná dálnice protínající Novozámecko má bohužel paralelu i v Lednicko-valtickém areálu, kde je v územním plánu navržen obchvat, který by bezprecedentně narušil jedinečnou kompozici památky zapsané na Seznam světového dědictví UNESCO. Poděkování Příspěvek byl zpracován s podporou Výzkumného záměru MŠMT ČR 2B06101 „Optimalizace zemědělské a říční krajiny v ČR s důrazem na rozvoj biodiverzity“, v rámci věcné etapy V006/2: Komponované krajiny v ČR, realizujícího součást Národního programu výzkumu II v programu „2B – ZDRAVÝ A KVALITNÍ ŽIVOT“. Ing. Přemek Krejčiřík, PhD. Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, Zahradnická fakulta v Lednici, Ústav biotechniky zeleně, Valtická 337, Lednice 691 44 email: [email protected] 31

Ing. Lenka Kulišťáková Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, Zahradnická fakulta v Lednici, Ústav biotechniky zeleně, Valtická 337, Lednice 691 44 email: [email protected]

BAROKNÍ KRAJINA PANSTVÍ CHOUSTNÍKOVO HRABĚTE FRANTIŠKA ANTONÍNA ŠPORKA; PLÁNOVÁNÍ A PÉČE O KRAJINU

HRADIŠTĚ VÝZKUM,

Jan Hendrych (Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v.v.i. Oddělení kulturní krajiny a sídel, 252 43 Průhonice, tel.: 296 528 111, 605 205 979, Fax: 02/ 677 500 23, [email protected]) V duchu hospodářské i duchovní kultivace krajiny panství (1) a sídla a ve snaze o jejich harmonické splynutí staví na počátku 18. století hrabě Antonín František Špork komplex lázní se zámkem v Kuksu. Vyvrcholením prostorové osy na protilehlém svahu údolí Labe byl špitál válečných vysloužilců s centrálním výrazným rizalitem špitální kaple (2), v níž hrabě symbolicky umístil rodovou hrobku. V rámci sociálně již osvíceného a plánovaného urbanistického celku staví Špork v Kuksu vesnici pro poddané, pro zábavu hostů lázní stálou divadelní scénu, zakládá italské terasové zahrady na svahu před průčelím zámku. To vše podřizuje baroknímu prostorodárnému konceptu života (3), zde reprezentované hloubkovou osou protínající napříč údolí Labe. Původně zřejmě uměle napřímený tok řeky vytvořil příčnou osu prostoru před zámkem a lázněmi, se vzdálenou dominantou vrchu Zvičina na západní straně. Pomyslné osy jednotlivých objektů souboru (špitál, linie alegorických soch, zahrady) byly řazeny i vzhledem k areálu Betléma v Novém lese nad jezuitskou Ždírčí, kde došlo k vyvrcholení celé kompozice v podobě přírodní a sochařsky dotvořené idylické lerní krajinářské scény vyprávějící příběh zrození Krista (4). Tím ale celý soubor nekončí a má pokračování v podobě událostí, které byly instalovány do krajiny panství na základě promyšlených krajinotvorných vazeb. Ty byly posilovány drobnou architekturou, plastikami, liniovou a rozptýlenou zelení, často i v podobě význačných solitér jedlí, smrků, buků, dubů a také ovocných stromů, a jak dokládá dobová ikonografie, upravované lesní enklávy byly významnou součástí celku. Monumentalita špitálního komplexu Kuksu posazeného nad údolím je umocněna siluetami Braunových plastik a dominuje celé krajině údolí Labe a Šporkova nadačního panství Choustníkovo hradiště s Krkonošemi v pozadí. Z lázní v Kuksu vedla cesta k Novému Lesu kolem poustevny sv. Františka v dramatickém lesnatém skalním svahu nad řekou, kde se vzdáleně vybavují i inspirace posvátnou krajinou italského Casentina; skalní výchozy s rozeklanými skalisky a jeskyněmi v La Verna se staly předmětem obdivu a dodnes symbolickým prostředím příběhu poustevnického období sv. Františka. Taková silná přírodní místa, kde životadárná voda v podobě pramenů vyvěrá z divokých a rozervaných skalních útvarů a v nichž se obráželo nejen klasické chápání a vidění světa, ale již i fascinace a obdiv k divokým partiím přírody a krajiny (dostatečně popsán byl i Šporkův velkolepý krajinářský exkurz do Adršpašských skal), dotvářel a nově prezentoval v krajině u Kuksu Itálií inspirovaný hrabě František Antonín Špork (5). 32

Přes řeku u vsi Stanovice vedla cesta dále úvozem a vzhůru svahem, kde míjí obrovitou lípu (památný strom) a nad novodobým viaduktem pokračuje v místy doposud dochované původní dlažbě vzhůru k lokalitě Nový Bon Repos (již jen terénní znaky po bývalém vyhlídkovém letohrádku). Na vrstevnici pod krajem lesa se cesta rozděluje, vlevo na Nový Bon Repos, vpravo míjí mezní kámen (ten je posazen v ose na řadu alegorií před špitálem) a rostlým bukovým lesem pokračuje na Betlém (v terénu je dodnes viditelný úvoz cesty) k poustevně sv. Antonína, kde areál Betléma začíná formálně upravenými zahradami, tak jak je známe z četných ikonografií. Význam sochařského ztvárňování lebek, jak jej známe z Kuksu (řada soch alegorií, andělé smrti atp.), u Lysé nad Labem naplno vyznívá v podobě dvou obrovitých do pískovce tesaných lebek při rozcesí k letohrádku Bonrepos. I v klasické zahradě Arkádie (tak jak byla tehdy ilustrována barokními krajinomalbami) má smrt své místo; Já (smrt) jsem v Arkádii také! Tedy „Et in Arcadia Ego“ (6). V Kuksu příběh psaný v krajině nekončí u reliéfu s grotou, ale provází nás krajinou života s výtvarnými symbolickými prvky, kdysi prezentovanými po celém panství. Výchozí bod počíná v Kuksu na straně lázní symbolickým místem zrození, pramenem v grotě pod bývalou kaplí sv. Marie (dnes prostor pod terasou, na které jsou zřetelné vlysy původního schodiště kaple, jak dokládá Mgr. Líčeníková) a příběh se dále odvíjí krajinou údolí Labe kolem poustevny sv. Františka, přes Nový Bonrepos a kolem poustevny sv. Antonína se zahradou k Betlému v Novém Lese. Alegorie soch ctností a neřestí, které lemují špitální průčelí a stojí symbolicky v řadách vedle obou andělů smrti před místem posledního spočinutí, a to v příčné ose vedoucí rovnoběžně s průčelím kaple k Betlému. Po hloubkové centrální ose komplexu zámku a špitálu je vedena prostorová zkratka, iluze; každý sice snadno dohlédne z jednoho konce na druhý, aniž však tuší náznak všech výzev a záhad v okolí (7). Architektonicky pojednaná svody a atrakcemi odpovídajícími době byla cesta mezi zámkem a špitálem doplněna o prostor zahrady s holubníkem, jak jej zpravidla nacházíme v obdobných kompozičních schématech (8). Kuks je složitou a protkanou aplikací obou těchto principů, kde počátek tkví v grotě a italizujících zahradních terasách v podzámčí, hra s perspektivou a iluzí je uplatněna v rámci hloubkové osy a vodního schodiště, francouzská zahrada se zdobnými brodériemi našla uplatnění v prostoru štěpnice za špitálem.

obr. 1 - Špitální zahrada na Kuksu, současný stav po rekonstrukci z druhé poloviny 20. století; v zahradě je druhotně prezentována řada prvků z okolí zámku, lázní, Nového lesa i krajiny panství.

33

Již byly zmíněny italské inspirace F. A. Šporka v souvislosti s poustevnou svatého Františka a svatými místy v toskánském Casentinu. Dalším srovnatelným objektem mohlo být i severoitalské Varallo, které je obecně dáváno jako předloha svatých poutních cest, ale i další poutní místa italského Piedmontu, jako je Ghiffa, Crea aj. Orsiniů Svatý les v Bomarzu, který je obr. 2 - Zahrada Branických v Bialystoku po dílem Pira Ligoria, nebo nedávné obnově podle Rentzovy rytiny, která i obdobně kultivovaná krajina zachycovala původní realizaci díla Jana Henryka v okolí nedalekého Pitigliana Klemma, viz pozn.č. 7. (orsiniovské, již krajinosochařsky manýristicky upravované divoké honitby) mohou být pro srovnávání velmi lákavými objekty, zejména co se týče programové náplně krajinných úprav a symbolického použití plastik (i se sochařským dotvářením rostlých skalních útvarů) v krajině, byť zde v poněkud jiné rovině, nábožensky neexaltované (často jde o artefakty na překvapivých místech, skalní sedátka a plastiky na místech výhledů do krajiny, dotvoření skalnatých výchozů k umocnění divokosti a estetiky krajinné scény). V době manýrismu i baroka průseky a aleje artikulují vztah sídla k okolní krajině a propůjčují ji tak formu a řád prodloužením této (byť zelené) sídelní struktury. Nelze pominout francouzské lovecké lesní terény s dlouhými průseky nad Orléans; ostatně dril parforsních honů byl do Čech přiveden právě hrabětem Šporkem. Lesní plány areálu Nového lesa a Betléma z první poloviny 18. století i pozdější mapa panství (1754) dokumentují soustavu lesních průseků a alejí, která prostorově organizovala celý komplex (viz vyobrazení). Poslední torza prastarých dubů v okolí Stanovic i jinde v krajině jsou patrně ještě zbytky linií původních alejí, které byly vedeny mezi jednotlivými sídly a hospodářskými dvory v krajině panství a na něž byl navázán i systém alejí členících polní a hospodářské pozemky; způsob typický pro okrasná hospodářství v krajině, tak jak byla založena již v 15. století Lorenzem Medicejským u Poggio a Caiano (viz níže).

obr. 3 - Nový les a Stanovice, detail průseků s poustevnami v Novém lese, alejí u Stanovic a křížové cesty k Žírči; detail z plánu panství z r. 1754.

34

obr. 4 - Mapa Nového Lesa, detail s popisem dřevin, aleje k Žírči a lesních průseků, r. 1727. Zřetelné jsou i hraniční stromy (č.11 – duby, č. 22 – duby označené křížkem, č. 23 – smrky), NA Praha, fond SM, sign.S-94-4: mapka území Kuksu přiložena k úřední zprávě z r. 1727.

Krajina panství byla promyšleně a programově zabydlována a hospodářsky kultivována a stala se rozsáhlou zahradou a parkem, s navazujícími lesními honitbami a atrakcemi. Na mapě panství z poloviny 18. století je zřejmé členění vzorových hospodářských ploch alejemi, včetně jejich napojení na hospodářské dvory panství. Pro znalce italských předloh a prostředí, jakým byl i F.A. Špork, velkou inspirací bylo zřejmě i prapůvodní okrasné hospodářství Lorenza Medicejského v La Cascine di Tavola, navazující na Vilu Ambra v Poggio a Caiano (Giuliano da Sangallo) a tamní parkově (Barco) upravovanou lesní oboru Barco Mediceo. Zde v La Cascina di Tavola základní struktura členění okrasného hospodářství zůstala doposud zachována a je oblíbeným výletním místem dnešních florenťanů, byť Sangallův objekt hospodářství není již v nejlepším stavu. Původní osnova dálkových krajinných os byla u Kuksu postupně doplňována dalšími dominantami a drobnými prvky. Mnohořadá alej vedla od Kuksu na Stanovice k bažantnici s menažérií, na severu panství upravoval hrabě i lesní interiéry oblíbené honitby v Hubertově údolí, osy a průhledy směřovaly na vyvýšené horizonty a vzdálená místa panství se Šporkovými iniciálami a kříži značenými hraničními kameny. Šporkem byly založeny a stavěny nové vsi s čistými urbanistickými řešeními na tehdy ideálních půdorysech čtverce či kruhu (Nová Ves, resp. Velká Bukovina, Kladruby, Brzice) a zakládány hospodářské rybníky (mapa panství zobrazuje celkem 23 vodních ploch). Barokní krajina Kuksu stojí při zrození české promyšleně 35

kultivované krajiny s prvky okrasných hospodářství inspirovaných již renesančními a barokními italskými předlohami, které o něco později spolu s fascinací italskou hospodářskou krajinou (klasické podere a svatá hospodářství), urbanismem a architekturou, především pak Andrea Palladia, inspirovaly i módu okrasných farem v Anglii. Krajina je zde formována klasickým a harmonickým hospodářským vztahem člověka k prostředí, navíc včetně duchovního a sociálního podtextu. Takovýto systém kultivované krajiny byl později obohacován různými prvky klasicistních, romantických a přírodně krajinářských úprav a nutně s nimi vytvořil vzájemně vyvážený celek vysokých estetických hodnot. Krajina osvíceného hraběte F. A. Šporka u Kuksu se tak alespoň na chvíli stala posvátným a přátelským obytným prostorem, kde tajuplné, divoké a melancholické lesní interiéry byly nedílnou součástí programu panství; to dobře dokumentuje i olejomalba „Mapa panství Choustníkovo hradiště“, z poloviny 18. století, která tento stav poměrně podrobně zobrazuje (9).

5

6

obr. 5 - Stanovice a Choustníkovo hradiště, detail hospodářské krajiny mezi oběmi vesnicemi, členěné alejemi podél cest, vodních toků a ploch, při hranicích panství a napříč polí. obr. 6 - Mapa panství Choustníkovo hradiště z roku 1754 (reprodukce se svolením správy zámku Ohrada u Hluboké) zachycuje nejen desítky kilometrů čtverečných hospodářsky kultivované krajiny s rybníky, honitbami, hospodářskými dvory a polnostmi propojenými systémem alejí, ale i sídla uspořádaná podle klasických urbanistických principů. Funkčnost a harmonie celku se setkala s estetikou a krásou detailu a jednotlivých prvků v krajině panství. Mezi okrasnými a vzorovými hospodářstvími renesanční Itálie a později i osvícenské Evropy zaujímá Šporkovo panství Choustníkovo hradiště důležité a čestné místo v celoevropském měřítku.

Události po obou světových válkách a okupacích v Čechách i jinde v Evropě natrvalo poznamenaly podobu a další vývoj klasické kultivované krajiny; u nás se pro takovou krajinu kdysi vžil pojem „zahrada Čech“; dnes je však stav velké části 36

této krajiny nedobrý a kultivovaná historická krajina je ohrožena nejen překotným rozvojem sídel, ale i ignorováním bohaté historické matrice a jejích proměn. Sledují a studují se statické mapové podklady, aniž by byla věnována pozornost jednotlivým prvkům a samotným příběhům krajiny. Jakoby krajina byla jen pouhou továrnou na potraviny, zajímáme se statisticky jen změnami způsobů hospodaření a zastoupením jednotlivých typů struktur na daných pozemcích v průběhu posledních dvou staletí. O to cennější jsou stopy a fragmenty klasické a na urbanistických principech založené kultivace krajiny tam, kde se dodnes alespoň zčásti dochovaly. Kuks s přilehlou krajinou není vůbec výjimkou a měl by být velmi citlivě konzervován. I proto jsme s kolegy Výzkumného ústavu pro krajinu a okrasné zahradnictví v Průhonicích v minulých letech ve spolupráci s UNESCO, Universitou v Postupimi a ÚP NPÚ zpracovávali pilotní studii plánu péče o danou kulturní krajinu panství Choustníkovo Hradiště, podle doporučené a vzhledem k našim podmínkám upravené metodiky UNESCO. Poznámky; 1) Nadační panství Choustníkovo hradiště. 2) Autorem byl císařský dvorní architekt Alliprandi. 3) Cesta života (i zahradou) se odvíjí různými oklikami, svody a pokušeními. 4) V duchu křesťanského romantismu přírodní galerie Braunových soch a reliéfů s ústředním motivem Narození Páně, tesaných v pískovcových skalách. Výjev doprovází skutečnou grotu s přírodním pramenem vody. Okolní prameniště napájela cisternu, ze které byly zásobovány fontány a vodní prvky zdobící zahradní prostory pousteven. 5) V drsném okolí Camaldoli a La Verny v klimaxových jedlových bučinách toskánských Apenin sv. František skutečně pobýval. Posvátné porosty přirozených lesů se dochovaly do dnešní doby (Národní park Casentino), stejně jako i celý příběh, který ve své době již předznamenával nástup renesance v nedaleké Florencii. Simon Schama v díle Lanscape and Memory nesprávně klade La Vernu do Piedmontu; ostatně v nedaleké pevnosti Stia byl vězněn i Petrarca; právě jím stvořený básník odchodem do lesů a hor nalézá vlastní smysl místa, místo a prostor. Mýtus duchovní domoviny a patřičnost někam, pocit rodné země učaroval Petrarcovi narozenému v exilu. Své tužby a obavy vyslovil v prostorových smyslech, v představách divočiny a ráje. Básník bloudí krajinou bez hodnoty, krajinou prázdnoty, a snaží se vrátit do rodného hnízda, sladkého a vysněného místa. Návrat a obdiv k přírodě je eticky i intelektuálně důležitý, je to i návrat k vlastním kořenům. Vodní prvek v podobě pramenů a skalních vývěrů byl nejen pro Petrarcu inspirativní a důležitý (jeho idealizovaná zahrada ve Vaucluse, přímo pod divokým přírodním a monumentálním skalním vývěrem řeky. V podstatě zahradní prostředí obecně je již jen dotvořením a postupným kultivováním této idealizované a obdivované scény divoké a přírodní krajiny, kde prvek pramene a prostorem tekoucí vody je naprosto esenciální (zahrady italského manýrismu, baroka). 6) Jak vysvětlil v práci „Význam ve výtvarném umění“ Erwin Panofski. 7) Na obdobných principech jsou koncipovány i Vignolovy zahrady italské vrcholné renesance a manýrismu, později i francouzské kompozice Le Nótrea, jimiž se inspirovala celá tehdejší Evropa, včetně Jana Henryka Klemma, který je uváděn i v přímé souvislosti s Kuksem. Velmi zajímavé je i srovnání s o něco mladším 37

komponovaným krajinným areálem v Polsku, v Bialymstoku, na které nás přivádí práce některých polských kolegů (zejména Anna Oleňska, publikované ve sborníku Studia i Materialy, Ogrody 4 (10), s tématem The Branickis´Gardens in Bialystok, str. 44-76). Palác se zahradami postavený pro Jana Klemense Branického (1689 – 1771) po roce 1730 byl silně inspirován dobovou tvorbou zahrad ve Francii (Le Nótre) a ve Vídni (Fischer Von Erlach). Hlavním dvorním architektem Branických byl v té době Jan Henryk Klemm, jehož génius stál u zrodu celé řady objektů a zahrad. Podle profesora Hentschela (Hentschel, W., Die Sächsische Baukunst des 18 Jhts. In Polen, vol. I., pp. 397-98, Berlin, 1967), žil Jan Henryk Klemm ještě před svým polským angažmá v Kuksu, kde snad byl zodpovědný za práce na areálu a oslavovaných zahradách hraběte Františka Antonína Šporka. Šporkův dvorní rytec Rentz pak na základě kreseb Jana Henryka Klemma vytvořil rytinu zahrad v Bialymstoku; oboustranné vazby Rentze a Klemma zde tedy v nějaké podobě přetrvávaly. Z toho je zřejmé, že krajinné úpravy Šporkova panství byly dost možná realizovány podle plánů a představ tohoto zahradního krajináře (je na badatelích, aby tuto možnost potvrdili). 8) V italské zahradě tajuplnost a nástrahy odvádějí pozornost z hlavní cesty, často je vloženo terasové schodiště či labyrint. V zahradě francouzské je to perspektivní iluze a záměrné maskování některých prvků kompozice. 9) Jsou zde zachyceny realizované úpravy na základě hospodářsko krajinářského programu hraběte Šporka a patrně i krajináře zahradníka Jana Henryka Klemma, který se přímo inspiroval jak dílem francouzského zahradního umělce Le Nótrea, tak i prací Fischera von Erlach. Krajina je protkána spojitou sítí alejí, vodních prvků a kultivovaných ploch lesů, polí a luk podle již promyšleného a poučeného krajinného plánu. Vybraná bibliografie: Hentschel, W.: Die Sächsische Baukunst des 18 Jhts. In Polen, vol. I., pp. 397-98, Berlin, 1967 Lazaro Claudia: The Italian Renaissance Garden. Yale University Press, New Haven, London, 1990. Líbal Dobroslav: Baroko a Česká krajina, Sborník symposia NG Praha, 1991. Nauman & kol.: Historicke zahrady v Cechach a na Morave. Praha 1957 Oleňska, Anna: The Branickis´ Gardens in Bialystok, str. 44-76 In: Studia i Materialy, Ogrody 4 (10). Preiss P.: Boje s dvouhlavou saní. Vyšehrad, Praha 1981 Recupero, J.: Il Sacro Bosco di Bomarzo. Bonechi Edizioni Il Turismo Firenze 1981 Thacker Ch.: The History of Gardens. University of California Press 1979 Další zdroje: Plán panství Choustníkovo hradiště z r. 1754; reprodukce s laskavým svolením správy zámku Ohrada u Hluboké. Foto Jan Hendrych. Jan Hendrych a kol.; Plán péče a managementu krajiny, VUKOZ Průhonice v.v.i.; www.kuks.estranky.cz

38

HLEDÁNÍ NÁSTROJŮ A MOŽNOSTI OBNOVY, OCHRANY, VYUŽITÍ A ROZVOJE KOMPONOVANÉ KULTURNÍ KRAJINY NA PŘÍKLADU MANAGEMENT PLÁNU NADAČNÍHO PANSTVÍ CHOUSTNÍKOVO HRADIŠTĚ V OKOLÍ KUKSU A BRAUNOVA BETLÉMA David Jech (Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v.v.i. Oddělení kulturní krajiny a sídel, 252 43 Průhonice) „Unikátní barokní krajina utvářená před třemi sty léty v údolí řeky Labe u Dvora Králové nám dodnes podává svědectví své vzácné doby. Dochovalo se zde mnoho z komponované a zatím nám stále utajené velkolepé myšlenky hraběte F. A. Šporka. V jeho době toto místo zaznamenalo největší rozkvět a slávu. Dnes zde návštěvník jen pozvolna nalézá tajemná zákoutí a útržky osudu tohoto velkolepého lázeňského místa a barokní krajina jen pozvolna vydává svá zapomenutá tajemství“. Dochované areály komponované historické kulturní krajiny nebo její smysluplné funkční části obecně představují pro zájmové území velký socioekonomický potenciál a kulturní i ekonomické bohatství, které umožňuje dlouhodobý alternativní rozvoj. To však předpokládá šetrný přístup s racionálním využíváním a ochranou před nevhodnými plošně devastujícími i lokálně rušivými vlivy a jinými nevhodnými aktivitami, hrozícími další degradací mimořádných hodnot území. Jedním z předpokladů úspěchu je racionální plošný management s vytvářením optimálních podmínek pro dlouhodobě udržitelným šetrným využití a rozvoj. V žádném případě se však, jak je patrné z následujícího příspěvku, nejedná o rigidní ochranu, ale harmonický dlouhodobý rozvoj s využitím dle zásad používaných management plánů WMF UNESCO, který jsme se na základě analýz předchozích praktických i teoretických podkladů snažili aplikovat na naše podmínky a sestavit pro Šporkovo nadační panství Choustníkovo Hradiště. Prvním předpokladem úspěšného managementu ochrany, obnovy a rozvoje zájmového území v budoucím období předpokládá směřování dalších systematických aktivit do následujících osmi základních os: Historie: Příroda: Krajina: Genius loci: Kultura: Rozvoj: Veřejnost: Image:

ochrana a obnova památek ochrana a obnova přírodního prostředí včetně přírodních kulturních prvků obnova historických vazeb ochrana a podpora charakteristického rázu území věda, výzkum, umění, kultura a sport správa a socioekonomický rozvoj území zapojení veřejnosti informace a propagace území

Nástroje a struktury představují základní mechanismus managementu zájmového území, přičemž limitující strukturou je navrhovaný úřad site-managera a základním nástrojem je řídící management databáze, která shromažďuje výchozí sumu zájmových prvků se základními charakteristickými údaji, stupni ohrožení i návrhem opatření a prostorem pro průběžné záznamy provedených zásahů. Ve vazbě na digitální mapu představuje dynamický prvek geografického informačního systému, který umožňuje systematický management, monitoring provedených změn 39

i aktualizaci navržených opatření. Velmi efektivním nástrojem pro aplikaci navrhovaných opatření, v úzké vazbě na stanovené cíle, by se mělo stát navrhované místní akční sdružení obcí a podnikatelských i nepodnikatelských subjektů, zaměřené na ochranu a zhodnocení přírodních a zejména kulturních zdrojů nadačního panství. Vzhledem k rozsáhlosti i složitosti území je nezbytná snaha o zapojení celé státní správy i samosprávy. Neopominutelná je i iniciační a kontrolní úloha občanských sdružení a iniciativ, které už dnes v ochraně kulturních hodnot, vedle státních orgánů, hrají velmi důležitou roli, obdobně jako v podpoře kulturního života a organizaci turistického využití území. Přehled využitelných nástrojů a struktur jednotlivých úrovní pro jejich aplikaci podává následující souhrn, přičemž mezi nejvýznamnější struktury umožňující dosažení stanovených záměrů je možné zahrnout následující skupiny: Správní; státní správa a samospráva obecní úřady krajský úřad obce s rozšířenou pravomocí navrhovaný site-manager a jeho úřad orgány památkové péče orgány ochrany přírody a krajiny stavební úřady správa a údržba silnic Organizační; sdružení obcí navržený správní orgán občanské iniciativy a sdružení neziskové organizace mezinárodní organizace navrhované místní akční sdružení oborové organizace Hospodářské; zemědělské subjekty hospodařící na zemědělské půdě subjekty hospodařící na lesní půdě vlastníci a jejich sdružení další podnikatelské subjekty Mezi nejvýznamnější nástroje lze zahrnout: Technické; management databáze prvků GIS - geografický informační systém katalog atraktivit informační systém v území Finanční; 40

investice investice a finanční prostředky

– kraje – státu – obcí – uživatelů – vlastníků – sponzorů – nadnárodních investorů – další

sankce programy EU národní programy další programy a zdroje Správní; nástroje orgánů památkové péče (represivní, motivační a finanční) nástroje orgánů ochrany přírody regulativy rozhodovací pravomoci Oborové a plánovací; strategické plánování územní plánování územní plány a regulativy územně plánovací dokumenty, podklady, studie oborové studie Oborové a hospodářské; management plán plány péče a ochrany památkové záměry lesní hospodářské plány osevní postupy, správná hospodářská praxe Organizační; osvěta motivační programy dotační programy informace výzkum výuka a výchova Hospodářské obecné; zemědělství lesnictví průmysl doprava služby 41

Navrhované programy; Základní programy jsou navrhovány v úzké vazbě na snahu o zlepšení stavu a rozvoj v oblastech reprezentovaných hlavními skupinami cílů. Financování programů se předpokládá ze sdružených prostředků uvedených v kapitole věnované finančním zdrojům. Mezi základní programové osy byly zařazeny následující programy: Historie – ochrana a obnova památek – program zaměřený na ochranu a obnovu historických památek v zájmovém území. Důležitou součást tvoří i program zaměřený na screening a zápis dalších cenných objektů na seznam kulturních památek. Příroda – ochrana a obnova přírodního prostředí včetně přírodních kulturních prvků – program zaměřený na ochranu a obnovu přírodních prvků v zájmovém území včetně vyhledávání dalších přírodně cenných lokalit a stanovišť, jejich registrace a zapojení do systému území. Krajina – obnova historických vazeb – program zaměřený na popularizaci, ochranu a obnovu původních kompozičních prvků v krajině, a to zejména solitérních stromů, alejí, vodních a komponovaných ploch, průhledů i zaniklých staveb. Zvláštní pozornost bude věnována vyhledávání a registraci památných stromů, které patří v území ke skupině silně zastoupených, ale doposud nepodchycených cenných prvků. Genius loci – ochrana a podpora charakteristického rázu území – velmi výrazný genius loci jako charakteristický ráz a výjimečná atmosféra místa, patří k základním působivým hodnotám zájmového území, která původně pravděpodobně vedla i hraběte Šporka k založení umocňující krajinné kompozice. Jedná se však o hodnotu velmi zranitelnou a specifickou, proto je nezbytná její pečlivá ochrana a obnova a pečlivé posuzování všech zásahů právě z pohledu rizika jejího narušení. Součástí programu budou i aktivity směřující k podpoře úprav a odstranění současných rušivých prvků. Kultura – věda, výzkum, umění, kultura a sport – program je zaměřen na podporu dalšího nezbytného průzkumu a dokumentaci zájmového území, jednotlivých prvků i historie. Součástí programu bude i podpora regulace kulturních, sportovních i uměleckých projektů a akcí tak, aby nedocházelo ke konfliktu se stanovenými cíli a hodnotami zájmového území, ale naopak k jejich podpoře, oživení a šetrnému využití. Rozvoj – správa a socioekonomický rozvoj území – program zaměřený na ustanovení funkce site managera jako koordinátora a iniciátora aktivit směřujících k ochraně, obnově, šetrnému využití a rozvoji hodnot zájmového území ve spolupráci s orgány státní správy, samosprávy, občanskými sdruženími, sdružením obcí, podnikatelskými subjekty, neziskovými organizacemi, vlastníky, jednotlivými občany a dalšími subjekty s využitím nástrojů a zdrojů uvedených v příslušných kapitolách a k aktivnímu využívání nástrojů fundraisingu. Veřejnost – zapojení veřejnosti – v zájmovém území působí řada občanských sdružení, která pořádá škálu tradičních kulturních akcí (Dny barokního divadla, Šporkovské dny, Dny barokní hudby, Slavnosti sv. Huberta aj.) navštěvované až 15 000 diváky, provozují informační centra, zřizují a udržují naučné stezky atp. Program je zaměřen na podporu účasti veřejnosti na využití a péči o objekty a území, na zapojení a osvětu mezi místními občany, podporu občanských aktivit v oblasti obnovy místních tradic, řemesel a rozvoj služeb zejména v oblasti trvale 42

udržitelného turistického ruchu, založení místního akčního sdružení zaměřeného na realizaci výše uvedených cílů. Image – informace a propagace území – program zaměřený na vytváření jednotného „obchodního“ image území, propagaci jeho socioekonomických, přírodních a kulturních hodnot mezi jeho obyvateli, návštěvníky i podnikatelskými subjekty a správními orgány všech úrovní. Je zaměřen i na podporu vzniku katalogu atraktivit celého území, který by umožnil podporu hospodářského rozvoje celého širšího zájmového území v souladu s předchozími programy, a tím i omezení devastačního vlivu soustředěného turistického zatížení. Management databáze zájmových prvků; Pro potřeby managementu a dokumentace stavu řešeného území byla založena databáze jednotlivých zájmových prvků (viz. odstavec „Nástroje a struktury“ ). Předmětem zájmu byly veškeré prvky nacházející se na území bývalého panství Choustníkovo Hradiště. V této lokalitě o 24 katastrech bylo doposud zdokumentováno celkem 621 zájmových objektů. Doba jejich vzniku nebyla rozhodující, proto byly z důvodu možnosti co nejvěrnější rekonstrukce původní podoby celého území dokumentovány i lokality dnes již zaniklých nebo přemístěných prvků. Objekty byly zjišťovány na základě literárních zdrojů, historických i aktuálních mapových podkladů, historických rytin a vedut i za přispění fundovaných odborníků. Po vytvoření základní kostry zájmových objektů byly prvky určovány a mapovány v terénu, byla pořizována fotografická dokumentace. Při terénních průzkumech se zároveň rozšířila řada vytipovaných zájmových objektů o ty, které zde byly zjištěny. Základní členění zájmových prvků bylo prováděno na základě rozsáhlého seznamu – „thesauru“ poskytnutého zahraničním koordinátorem projektu. Údaje byly ukládány do databázového programu Microsoft® Access 2002 a zároveň digitálně zanášeny (pod dílčím funkčním členěním – viz. níže skupiny mapovaných prvků) do mapového prostředí GIS. Vytvořená databáze představuje průběžný aktivní proces. Nové zjištěné prvky by do ní měly být interaktivně vkládány a stávající upravovány a aktualizovány. Databáze mimo jiné obsahuje údaje o stavu a stupni ohrožení jednotlivých zájmových prvků, zahrnuje návrh opatření k jednotlivým prvkům, čímž otevírá cestu obnovy a zachování jejich hodnot. Obsahuje také položku pro záznam již provedených zásahů a opatření. Podstatou fungování a zachování smyslu databáze je její pravidelná aktualizace. Aktualizace by měla být prováděna průběžně v rámci změn a zásahů u jednotlivých prvků. Minimálně pak 1x za 6 let by měla být obnovena v komplexním rozsahu. Společně s management plánem by měla být vyhodnocena všechna provedená opatření a stanoven nový návrh na další šestileté období. Připravovaná metodika management databáze zájmových prvků; Zpracovávaná metodika představuje návrh šířeji použitelného nástroje pro systematický management zájmových prvků v krajině. Umožňuje vytvoření poměrně univerzálního nástroje pro dlouhodobý management charakteristických zájmových prvků v území a ve svém důsledku i krajiny jako celku. Standardním způsobem je ji možné rozšířit o další datová pole umožňující například etapizaci navrhovaných opatření a odhad finanční náročnosti, které pak v kombinaci 43

s dalšími údaji (naléhavost, ohrožení, významl) můžou poskytovat orientační údaje celkových finančních nároků za celé území a jejich argumentaci na určité období. Součástí připravované metodiky by měl být i jednoduchý funkční modul postavený nad databází Access. Metodika tvorby databáze prvků kulturní krajiny je tvořena za účelem jejich evidence, ochrany a obnovy. Zaměřuje se na prvky kulturní (kostely, kaple, sochy, reliéfy, křížky, smírčí kameny, boží muka, pomníky, obelisky, kašny, fontány, altány, letohrádky, poustevny, hřbitovy), technické (lomy, přístaviště, tábořiště, hraniční kameny, mostyl) i přírodní (jeskyně, studánky, prameny, památné stromy, solitérní dřeviny, dřeviny tvořící kompoziční prvek, alejel) ale i imaginární (např. kompoziční osy, optické vazby, průhledy), které je třeba chránit a respektovat. Navrhovaná metodika databáze je strukturovaná dle výše uvedeného obsahu vzniklého na základě v praxi nabytých zkušeností a získaných znalostí. Zabývá se historií evidence prvků, významem tvorby databáze kulturní krajiny a jejím použitím v praxi, postihuje přednosti digitální databáze a její uživatelské možnosti. V další části by měla podat orientační výčet zájmových prvků uspořádaných podle doporučených a v praxi vyzkoušených principů do zájmových skupin. Technická část se zabývá vyjmenováním a popisem obsahu jednotlivých datových oken databázového formuláře, zatímco v metodické části doporučuje pracovní postup tvorby databáze a upozorňuje na úskalí při sledování a sběru dat. Významným je především krok k zanesení získaných zájmových objektů do prostředí GIS. Neopomíná personální požadavky a příklady databázových programů na globální (regionální) úrovni. Apeluje na potřebu evidence zájmových prvků ať z účelu zachování kompozice území, tak zachování jednotlivých prvků jako hodnotného elementu naší krajiny. V závěru upozorňuje na legislativní rámec související s danou problematikou, objasňuje použitou terminologii a udává grafické příklady zpracování různých databází. Dokončení se předpokládá v prosinci 2009. Další informace; Další informace je možné získat na www.kuks.estranky.cz nebo formou tištěného analogového výstupu (ve formátu A4 cca 250,- a A3 cca 400,- Kč + poštovné) na zvláštní vyžádání na [email protected] Bližší informace o způsobu plnění a řízení management databáze; Ing. Eva MaláDlouhá [email protected] Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v.v.i. Oddělení kulturní krajiny a sídel, 252 43 Průhonice T: 296 528 111, 605 205 975, 605 205 979, F: 02/ 677 500 23, [email protected], [email protected],[email protected] www.kuks.estranky.cz http://landscape.hyperlink.cz GIS a DTB operator: Ing. Eva Malá Dlouhá, [email protected] Bibliografie: Jech, D., Hendrych, J. a kol. (2007): Kulturně historická analýza oblasti Kuks a Betlém v rámci původního nadačního panství Choustníkovo Hradiště. Průhonice VÚKOZ, v.v.i., s. 1- 134. Územní analytická studie.

44

Amend, S., Giraldo, A., Oltremari, J., Sánchez, R., Valarezo, V., Yerena, E. (2003): Management Plans – Concepts and Proposals, Parques Nacionales y Conservación Ambiental No. 11. Panama. ISSN 0798-2887. Feilden, B. M., Jokilehto, J. (2003): Management Guidelines for World Cultural Heritage Sites, Kathmandu Valley, Nepal. ISBN 92-9077-110-X. Jowell, T., Cossons, N. (2003): Management plan – Derwent Valley Mills World Heritage Site. Kol. Autorů (2003): Lednice – Valtice, kulturní krajina, Zpráva o průběžném sledování památky zapsané na Seznamu světového dědictví UNESCO za rok 2002, Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Brně. Pedersen, A. (2002): Managing Turism at World Geritage Sites – a Practical Manual for World Heritage Site Managers, UNESCO World Geritage Centre. Simpson, M., Keenan, B. (2005): The Management of Newhailes Designed Landscape and Gardens, Report and recommendations of the Nexhailes Designed Landscape and Gardens Project Group appointed by The National Trust for Scotland. Kol. Autorů (2003): City of Bath World Heritage Site Management Plan

POZDNĚ RENESANČNÍ A RANĚ BAROKNÍ KOMPONOVANÁ KRAJINA MIKULOVSKO - FALKENSTEINSKO Lenka Kulišťáková Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, Zahradnická fakulta v Lednici Abstrakt This work summarizes knowledge about small sacral object at designed landscape Mikulov-Falkenstein. Focus of this work was idea if the location of these objects is give by some role. This work was realized helps terrain analysis, study of historical cartography and archives materials and it was used in landscape analysis at GIS program. From visual characteristics, historic value or spaces and localizations of objects in space give some rule. Sacral objects registered on the maps of 1st Military Survey was located with reference on visual relationships with typical landscape component, with relief character and road network. Sacral objects, which come into existence later, don’t use this type rules. Keywords designed landscape, Mikulov, Falkenstein, sacral object, symbolical landscape ÚVOD Komponovaná krajina byla výborem pro světové dědictví UNESCO v roce 1996 definována jako krajina navržená a vytvořená záměrně člověkem. Dle definice jsou do komponovaných krajin řazeny jak zahrady, parky, tak rozsáhlé krajinné kompozice. Komponované krajiny vznikaly na pozadí krajiny formované přírodními procesy a kultivované působením lidské činnosti. Jako celek tedy zahrnují jak přírodní hodnoty, tak kulturní organicky utvářenou krajinu, které dohromady utvářejí 45

neoddělitelný rámec záměrným kompozičním úpravám. Komponovaná krajina tedy představuje specifický typ kulturní krajiny jejíž uspořádání, resp. uspořádání jejich jednotlivých části, je dáno na základě předem daného duchovního, filosofického nebo uměleckého konceptu.

obr. 1: Město Mikulov (okr. Břeclav) se siluetou Svatého kopečku (kresba: Kulišťáková)

Základní myšlenkou záměrného organizování prostoru a prvků v krajině je potřeba vytvářet esteticky hodnotné prostory, prezentovat svůj majetek nebo vnášet do krajiny jasný řád nebo duchovní rozměr. Cílevědomou činností tak vznikají sakrální, profánní nebo kombinované krajinné kompozice, které se i v současné krajině více či méně výrazně projevují a podílejí se na jejím charakteru a geniu loci. (Brabcová, Kulišťáková 2009) obr. 2: Drasenhofen (ork. Mistelbach, Rakousko), typická boží muka Mikulovska-Falkensteinska; v pozadí zámek Fünfkirchenů (kresba: Kulišťáková)

KOMPONOVANÁ KRAJINA MIKULOVSKO-FALKENSTEINSKO Komponovaná krajina Mikulovsko-Falkensteinsko je součástí významné kulturní krajiny, která se nachází na území České republiky a Rakouska, zasahuje do katastrů 16 měst a obcí a rozkládá se na 177 km 2. Hlavním znakem, které utváří charakteristický ráz krajiny je masív Pálavy a řetězec menších vápencových výchozů, který prochází územím ve směru severo-východ a jiho-západ. Lokalizace vápencových bradel předurčila hlavní schéma krajinné kompozice. Tyto přírodní dominanty byly využity k situování důležitých vizuálních dominant, které se staly průvodními jevy krajinné kompozice, nebo se sami staly prvkem kompozice. Komponovaná krajina Mikulovsko-Falkensteinsko patří k naším nejstarším komponovaným krajinám a její vznik je spojen s několika významnými aristokratickými rody. Mezi nejvýznamnější patří Lichtensteinové a Dietrichsteinové. Lichtensteinové, kterým část tohoto území patřila v raném středověku, se pojí s kultivací této krajiny a s počátky vzniku rybníků a rozsáhlých obor, které se 46

postupem času staly významnou součástí komponované krajiny. V době Dietrichsteinů dochází k rozsáhlé renesanční přestavbě Mikulova a původního hradu. Město a renesanční zámek se tak stávají jedněmi z určujících dominant krajiny od nichž se kompozice dále odvíjí. Počátkem 17. století, za působení kardinála Františka Dietrichsteina, vzniká nad Mikulovem další výrazná krajinná dominanta, Svatý Kopeček. Jižně od Mikulova se formuje několik estetizovaných hospodářských a rekreačních areálů, které ve své době nemají obdoby a jsou předzvěstí otevírání člověka do krajiny. Velmi významným je letohrádek na ostrově v Novém rybníku, který vznikl počátkem 17 stol. jako místo rekreace za hradbami města. Jednalo se o stavbu umístěnou uprostřed ostrova a obehnanou vysokými zdmi s navazující okrasnou zahradou. Na ostrov vedl z rakouské strany dlouhý cihlový most, dodnes v krajině zachovaný. Bohužel v současné době je polovina rybníku zazeměna a protnuta železniční tratí, z ostrova se tak stal poloostrov a průhledy z hráze na Mikulov a na letohrádek jsou zacloněny vegetací. Dalšími významnými areály komponované krajiny byly obory, zahrady a bažantnice, kterých se v území nachází několik. Jednou z nejstarších je Tiergarten na rakouské straně hranice, která je ohrazena vysokou zdí, tvořenou pro tuto oblast typickou kombinací vápencových kamenů a pálených cihel. První zmínky o této „zvířecí zahradě“ jsou již v nejstarším lichtensteinském urbáři z roku 1414. Typickým prvkem mikulovskofalkensteinské krajiny byly radiálně vedené cesty k Mikulovu lemované stromořadími. Nejvýznamnějším obr. 3: Falkenstein (okr. Mistelbach, Rakousko), a pravděpodobně historicky Pieta – jedno ze zastavení pašijové cesty na nejstarším stromořadím je svatém kopečku nad rakouským Falkensteinem renesanční knížecí alej spojující (kresba: Kulišťáková) město Mikulov s areálem na Novém rybníce, konkrétně s Dietrichsteinskými sádkami ležícími na konci osy aleje. Tato sádka byla rovněž založena kardinálem Dietrichsteinem a do dnes se v těchto místech zachovaly podzemní prostory, jednotlivé nádrže a část zdi, tvořené vápencovými kameny. Mikulovsko-Falkensteinská komponovaná krajina byla utvářena během několika historických období a její současná podoba je jakýmsi palimpsestem jednotlivých krajinářských úprav. Obecně však lze říci, že nejvýraznější změny v krajině jsou dílem kardinála Františka Dietrichsteina, který Mikulov a mnohé pozemky na rakouské straně hranice obr. 4: Mikulov (okr. Břeclav), nejstarší boží muka komponované krajiny, z roku 1587 (kresba: Kulišťáková)

47

vlastnil v 1. polovině 17. století, vybral si jej za své rodové sídlo a přetvářel v obraz jakéhosi moravského Toskánska. SAKRÁLNÍ OBJEKTY MIKULOVSKA-FALKENSTEINSKA A JEJICH SYMBOLICKÝ VÝZNAM Krajina Mikulovska-Falkensteinska je velmi bohatá na kulturní památky všeho druhu. Jednou z kategorií stavebních památek, které bývají často opomíjeny jsou drobné sakrální objekty, mezi které řadíme sochy a obrázky svatých, kříže, boží muka a drobné kaple. O způsobu a charakteru umísťování poutních kostelů, kaplí nebo křížových a pašijových cest je toho napsáno mnoho, avšak informace o lokalizaci drobných sakrálních objektů jsou v dostupné literatuře pouze útržkovité. Umísťování sakrálních objektů často souviselo jak s topografií terénu, tak s příběhovým významem místa, na jehož povaze se dodnes silně podílejí a spoluurčují jeho duchovní či výrazový náboj. Otázka lokalizace drobných sakrálních objektů úzce souvisí s pochopením jejich symboliky, umístěním, dobou vzniku a historickým kontextem. Pochopením všech těchto charakteristik a souvislostí se odkrývá zajímavá a dodnes čitelná paměť této krajiny. Otázkou lokalizace drobných sakrálních objektů na MikulovskoFalkensteinsku bylo, zda lidé při jejich umísťování, byť jenom podvědomě, využívali nějakého pravidla – určité, znovu se opakující logiky. V roce 2006 byla provedena rozsáhlá inventarizace drobných sakrálních objektů na území celé komponované krajiny. V území bylo zjištěno 140 křížů, soch svatých, božích muk, obrázků svatých a kaplí. Všechny tyto objekty byly zaznačeny do map, popsány, vyfotografovány a slovně lokalizovány s ohledem na konfiguraci terénu, využití území a pohledové vazby do okolí. Sledováno bylo jak jejich tvarosloví, tak datace a existence těchto objektů na historických mapách – analyzovány byly mapy 1. a 3. vojenského mapování a jako pomocný podklad turistická mapa z roku 2005. K nejstarším dodnes dochovaným objektům drobné sakrální architektury patří kamenná boží muka v Mikulově, Poysbrunnu a Drasenhofenu. Jedná se o renesanční boží muka čtvercového základu zakončená lucernou, umístěná u důležitých komunikačních spojnic. Nejstaršími jsou pravděpodobně boží muka na křižovatce v Mikulově v blízkosti lokality „U parku“ (viz. obr.4). Dodnes je na dříku čitelný latinský nápis s datací k roku 1587. Vznik božích muk tedy spadá do období působnosti Adama Dietrichsteina, otce kardinála Františka Dietrichsteina, který byl prvním rodovým vlastníkem mikulovského panství, a který zde začal s tvrdou rekatolizací svých poddaných. Další dvě boží muka velmi podobného tvarosloví vznikla pravděpodobně v 2. pol. 17. století (jedno z nich je datováno rokem 1669). Pozoruhodným průvodním prvkem těchto božích muk (v Mikulově a Drasenhofenu) jsou přistavěné kaple (viz. obr. 4, 5). Tato boží muka byla vytesána z kamene a vyznačují se subtilním dříkem s o něco mohutnější lucernou. Byly umístěny podél významných komunikačních spojnic, a to na křižovatkách a v branách7 nebo na horizontech cesty. U většiny sakrálních objektů není známa datace jejich vzniku a jejich historická hodnota byla konfrontovaná s mapami 1. a 3. vojenského mapování. Podstatné pro 7

místo odkud se prvně v linii komunikace nejvýrazněji projevuje sídlo, ke kterému cesta směřuje 48

pochopení způsobu lokalizace je charakter místa (ve smyslu chórickém i topickém), na kterém byl již dříve sakrální objekt umístěn a není tedy důležité, zda se jedná o původní historický objekt. Při této analýze a terénních průzkumech byly v krajině identifikována s pomocí historických map i místa, na nichž kdysi sakrální objekt stál a tudíž i tyto místa se staly předmětem inventarizace a byly zaznamenány vizuální vazby z nich a charakterizována lokalizace. Mapa 1. vojenského mapování z let 1764-1772 zachycuje v území 42 míst s drobnými sakrálními objekty, z nichž dodnes je dochováno 29 (tj. 70 %). Nejčastěji se uplatňují zděná boží muka, kaple a sochy svatých, z nichž většina je s velkou pravděpodobností opravdu původním objektem z konce 18. století. Analýzou prostorových charakteristik, pohledových vazeb a charakteru místa je možné vysledovat typické umístění těchto objektů v krajině. Objekty byly s velkou pravděpodobností v krajině záměrně umísťovány tak, aby vizuálně působily v co možná největším území. Tato domněnka byla ověřována pomocí 8 které nástrojů GIS , potvrdily vizuální účinek všech drobných sakrálních staveb na 88 % území. Veškeré drobné sakrální objekty zaznačené na mapě 1. vojenského mapování byly umístěny podél cest, a to zejména podél radiálně vedených komunikací do Mikulova. Ani umístění sakrálních obr. 5: Drasenhofen (okr. Mistelbach, Rakousko) objektů v rámci cesty Kamenné boží muka s lucernou pravděpodobně z pol. 17. nebylo náhodné. Kříže, století, umístěná v Drasenhofenu u císařské cesty z Brna boží muka a sochy do Vídně (kresba: Kulišťáková) svatých se nacházely na horizontech, v tzv. branách nebo na křižovatkách. S ohledem na vizuální vazby je možná vysledovat závislost umístění na pohledových možnostech. Od objektů umístěných v branách a na horizontech bylo možné vidět některý ze dvou svatých kopečků (mikulovského nebo falkensteinského), kostel jednoho ze sídel ke kterému cesta směřovala a další sakrální objekt v linii komunikace. Mapa 3. vojenského mapování zaznamenává 72 míst s drobnými sakrálními objekty, z nichž 66 je dosud dochováno (tj. 91 %). Od konce 18. století do konce 19. století tedy přibylo na Mikulovsko-Falkensteinsku 30 drobných sakrálních objektů. Výrazně se začínají uplatňovat kříže, ale objevují se i boží muka, kaple, sochy a obrázky svatých. Analýza prostorových a vizuálních charakteristik dokládá, že jejich umístění v krajině již není tak typické a jasně definované. Objevují se jak 8

Geografický informační systém, v tomto případě se jednalo o ArcGis 9.2 49

na horizontech, tak v údolních polohách, podél komunikací, v sídle i ve volné krajině, na návsích, křižovatkách, při kostelech a hřbitovech atd. Pohledová účinnost se zvýšila na 92 %. V současné době se na území Mikulovsko-Falkensteinska nachází 140 míst s drobnými sakrálními objekty. Jejich nárůst byl zaznamenán zejména podél komunikací a na křižovatkách. Zastoupeny jsou povětšinou litinové kříže na kamenném podstavci. Pohledová účinnost všech dnes existujících drobných sakrálních objektů je patrná na 92 % území. Stejně jako u objektů 3. vojenského mapování se neuplatňuje typické umístění na horizontu. Umisťování objektů pravděpodobně vycházelo z příběhu místa, z určité události a nebylo již vedeno snahou co nejvyššího vizuálního účinku. Dokazuje to skutečnost, že přestože se množství objektů v krajině o třetinu navýšilo, plocha území s vizuálním účinkem již zůstala nezměněna (92%). SVATÝ KOPEČEK V MIKULOVĚ, JEHO HISTORIE A SYMBOLIKA Nejvýznamnějším sakrálním komplexem na Mikulovsko-Falkensteinsku je Svatý kopeček nad Mikulovem s kaplí sv. Šebestiána, zvonicí a pašijovou cestou. Přestože je jednou z typických ikon tohoto kraje, jeho symbolikou se dosud nikdo nezabýval. Svatý kopeček s pašijovou cestou, jako vyobrazení cesty Ježíše Krista z Jeruzaléma na horu Golgotu, je prvním stavebním celkem tohoto typu na území někdejší Koruny české (starší je pouze Kaldaria Zebrzydowicka v Polsku z let 1609-1617). V letech 1623 až 1636 zde, na kopci zvaném původně Tanzberg, nechal kardinál František Dietrichstein postavit kostel a cestu lemovanou kapličkami. Nynější podoba kaplí na Svatém kopečku pochází až z doby renovačních zásahů mikulovského probošta Bartensteina (1862-1863) (Rigasová 2007), dnešní kaple sv. Šebestiána pochází z roku 1672. První zmínky o Svatém kopečku pocházejí z urbáře z roku 1629 (Rigasová 2007) a první známé vyobrazení z pol. 17. století. Na rytině je zachycena na zcela odlesněném kopci kaple sv. Šebestiána a pět menších kaplí (jednou je kaple Božího hrobu), to vše s pozadím renesančního Mikulova. Mapa Dietrichsteinského panství z roku 1675 zachycuje Svatý kopeček porostlý prosvětleným lesem (na severozápadním úbočí). Na mapě je zachyceno 15 sakrálních objektů. Pašijová cesta je v současné době tvořena těmito zastaveními: 1. zastavení: Loučení s Pannou Marií 2. zastavení: Kristus v zahradě Getsemanské - kaple se nachází na úpatí Olivetské hory, název vápencového výchozu je totožný z názvem kopce na němž se v Jeruzalémě zahrada Getsemanská nachází 3. zastavení: Spící apoštolové 4. zastavení: Bičování Krista 5. zastavení: Posmívání Kristu 6. zastavení: Ztrápený Kristus a Šimon z Kyrény 7. zastavení: Ježíš nese kříž 8. zastavení: Setkání Krista s jeruzalémskými ženami - velmi poničená freska 9. zastavení: Ježíš potřetí klesá pod Křížem - desková malba 10. kaple: Kaple sv. Barbory 11. zastavení: Přibíjení na Kříž - částečně poničená freska Rudolfa Gajdoše 50

Kaple sv. Šebestiána a Campanilla 12. kaple 13. kaple 14. kaple: Kaple Božího hrobu - součástí kaple Božího hrobu je most a schodiště čítající přesně 33 schodů – tento počet jasně symbolizuje Kristův věk v roce ukřižování 15. zastavení: Nanebevstoupení nebo vzkříšení Krista Zajímavým a dosud ne zcela objasněným tématem je lokalizace kaplí na Svatém kopečku.

obr. 6: Mikulov (okr. Břeclav), Svatý kopeček: pohled od vstupu kaple sv. Šebestiána. Mikulov a příjezdové cesty (a – cesta do Vídně (Drasenhofenu),b – do Laa, c – do Znojma, d – do Brna ) (foto: Kulišťáková 2007)

Dvě z nejvýše položených kaplí a zvonice jsou na Svatém kopečku umístěny tak, aby byly od vchodu kostela sv. Šebestiána patrné všechny přístupové cesty k Mikulovu (viz. obr. 6). Mezi kaplí sv. Šebestiána a zvonicí - cesta do Drasenhofenu (Vídně), mezi zvonicí a první kaplí (kaple sv. Barbory) cesta do Laa (v celé své délce), mezi první a druhou kaplí (11. zastavení: Přibíjení na kříž) původní cesta z Novosedlí (resp. Znojma; v dnešní době trasa železnice) a mezi druhou kaplí a přirozeným horizontem cesta od Brna. Nepřehlédnutelné je i natočení kaplí, které se nacházejí nad dnešní hranicí lesa Všechny kaple, včetně kaple sv. Šebestiána a Zvonice jsou od sebe navzájem natočeny vždy přesně o 10°. Výjimku tvoří pouze Boží hrob a kaple – 8. zastavení: Setkání Krista s Jeruzalémskými ženami, která je svou nikou přesně natočena a umístěna v ose České ulice – nejstarší ulice Mikulova, která leží v místech dřívější osady, která se zde nacházela ještě před vlastním založením města. PATROCINIA Neopominutelným tématem sakrálních objektů je nejen jejich lokalizace, ale také zasvěcení (patrocinium). Patron, který držel patronát nad těmito objekty, často symbolicky souvisel s místními událostmi, lidmi, jejich prací, ale i vzniku obce.Kostely svým zasvěcením mohou prozradit jak období vzniku, tak například i původ kolonizátorů. V naších zemích byly jedny z prvních kostelů zasvěcovány Panně Marii, sv. Petru, sv. Pavlu, sv. Janu, sv. Martinovi, sv. Mikuláši a sv. Klimentu. Václavský kult na Moravě je z pozdější doby (Mikulov, Břeclav). Sídla spojená např. s piaristickou obcí, která významně šířila Mariánský kult, měla často svatostánky zasvěceny Panně Marii nebo sv. Anně. Ve vsích založených německou kolonizační aktivitou ve 13. století jsou kostely často zasvěcovány Panně Marii, Janu Křtiteli (Březí), sv. Štěpánu, sv. Oldřichovi (Sedlec) a sv. Leonardu9. 9

pozn.: Skutil (1978) uvádí, že jméno Mikulov mohlo být odvozeno od světce jemuž byl zasvěcen místní kostel (sv. Mikuláš - mimo jiné ochránce lidí na cestách); častěji však je 51

Počátkem 17. století se v území začíná uplatňovat Mariánský kult. Ten je v začátcích spojován s dobou kardinála Dietrichsteina a s příchodem kapucínů do Mikulova. Vedle vznikajícího kapucínského kláštera je zároveň Dietrichsteinem vystavěná Mariánská Loreta, která se od r. 1623 stala oblíbeným a hojně navštěvovaným poutním místem. Obliba mariánského kultu v obr. 7.: Dolní Dunajovice (okr. Břeclav), torzo celé zemi velmi stoupá po kamenného kříže zasvěceného sv. Rochovi 30-ti leté válce. S Pannou v Dunajovických kopcích (kresba: Kulišťáková) Marií jako matkou, která viděla umírat svého syna, se ztotožnilo mnoho žen, které přišly ve válkách o své děti. Do pozadí bylo tehdy zatlačeno i uctívání Ježíše Krista. S Mariánským kultem jsou spojeny stavby zasvěcené jak Panně Marii, tak její matce sv. Anně. Nejvýznamnější stavbou byla Mariánská Loreta v Mikulově nad níž byla v 2. pol. 17. století vystavěna kaple sv. Anny. Ve Valticích tehdy vzniká kostel zasvěcený Nanebevzetí Panny Marie. Bez zajímavosti nezůstávají ani místní názvy dvou Mikulovských vršků zvaných Annaberg – Anenský kopec a Mariaberg – Mariánský kopec. V Drasenhofenu byl koncem 17. století vystavěn kostel zasvěcený Matce Boží, ve Steinebrunnu byl r. 1954 vystavěn kostel Sv. Matce Anně. S Pannou Marií jsou navíc spojeny mnohé z drobných sakrálních objektů. Socha Panny Marie na Wachterbergu, obrázky Panny Marie u Steinebrunnu a Pottenhofenu, boží muka nad Falkensteinem, u zámku Fünfkirchenů, kaple se sochou Panny Marie mezi Guttenbrunnem a Ottenthalem, Mariánská skála s pramenem ve Falkensteinu, Mariánský morový sloup v Ottenthalu a ve Falkensteinu, socha Panny Marie ve Falkensteinu a kaple sv. Anny v Drasenhofenu. V kostele sv. Jakuba ve Falkensteinu je umístěná vzácná pískovcová socha Bohorodičky ze 14. století. Morová nákaza, spojená s obdobím válek a neúrodných let, se prohnala tímto koutem země několikrát a její přítomnost zde se projevuje v zasvěceních jak mnoha kostelů, tak drobných sakrálních objektů. S morovou nákazou jsou spojeni tito světci: sv. Šebestián (ochránce proti moru), sv. Roch (ochránce nakažených morem) a sv. Rozálie (ochránkyně proti moru). Nejvýznamnějším sakrálním souborem spojeným s odvrácením morové nákazy je Svatý kopeček u Mikulova (viz. obr.1). Hlavní kaple je zasvěcena sv. Šebestiánovi a jedná z menších kaplí sv. Rozálii a sv. Karlu Boromejskému (Rigasová 2007). název Mikulov spojován s vlastním jménem Mikula, kterému kdysi patřila zdejší ves (koncovka –ov, je také mnohdy spojována s vlastnictvím konkrétní osoby, než s patrociniem) 52

obr. 8: Falkenstein (okr. Mistelbach), Kreuzberg: zastavení pašijové cesty na Kreuzbergu nad Falkensteinem s výjevem Krista a Šimona z Kyrény při cestě na Golgotu, když potkávají Veroniku s rouškou (kresba: Kulišťáková)

Dalšími objekty spojenými s morem jsou: kaple sv. Rozálie v Mikulově, boží muka na cestě z Ottenthalu do Mikulova (sv. Roch, sv. Šebestián, sv. Rozálie), kamenný kříž v Dunajovických kopcích (sv. Roch, sv. Šebestián, sv. Rozálie) (viz. obr. 7), kamenný kříž na cestě z Březí do Dolních Dunajovic (sv. Roch, sv. Šebestián, sv. Rozálie), socha sv. Marka s reliéfním zdobením podstavce (sv. Roch, sv. Šebestián, sv. Rozálie) na polní cestě z Dunajovických kopců k Bavorům, morové sloupy v Mikulově a v Ottenthalu a mohutná kamenná boží muka u morového hřbitova v Drasenhofenu. Středověká dřevěná sídla často podléhala zhoubným požárům. Samotné město Mikulov několikrát vyhořelo do základů, o čemž se zmiňují mnohé historické dokumenty (in Richter 1973). S těmito pohromami souvisí rozšířené uctívání sv. Floriána - ochránce proti požárům. Sochy sv. Floriána se objevují v Drasenhofenu (dvě sochy), Dobrém Poli a Falkensteinu (tři sochy). Vyobrazení sv. Floriána bylo použito na božích mukách ve Falkensteinu a v mnohých štítových nikách domů. Častým námětem soch je také vyobrazení sv. Jana Nepomuckého, jenž je obecně spojován s protireformací. Obliba tohoto světce stoupá zejména po Bílé hoře, a to jak v Čechách, tak na Moravě, ale i v Rakousku, neboť sv. Jan Nepomucký byl českým zemským patronem, ale také patronem Salcburské arcidiecéze. Jeho sochy se nacházejí v Mikulově (tři sochy), Drasenhofenu (původně dvě sochy, jedna byla umístěna při cestě do Tiergarten), u zámku Fünfkirchenů, v Dobrém Poli, u Nového rybníka mezi Mikulovem a Sedlecem, v Poysbrunnu, Ottenthalu a u fary ve Falkensteinu.

53

ZÁVĚR Pro svůj historický, ale i kulturní význam je hodnota Mikulovska-Falkensteinska srovnatelná se sousedním Lednicko-valtickým areálem. Historická, ale i umělecká hodnota krajinných úprav Františka Dietrichštejna je nevyčíslitelná. V krajině se dodnes nachází fragmenty raně barokní krajinářské kompozice, které se mohou stát hodnotným inspiračním zdrojem a tak vítaným a zajímavým turistickým lákadlem. Významnou součástí této kompozice jsou drobné sakrální objekty, které krajinu dotvářejí, nesou v sobě nemalý symbolický význam, paměť této krajiny, ale také se podílejí se na fenomenologii zdejšího kraje. POUŽITÁ LITERATURA BARTKOVÁ, R. Zonální struktury. 1. vyd. Brno: SNTL Nakladatelství technické literatury, 1980. 233 s. ISBN 413-33031 BRABCOVÁ, D. KULIŠŤÁKOVÁ, L. Designed Landcape IN PRESS DIAN, D. Každý deň so svätými (1.diel), Trnava: Spolek svätého Vojtecha, 2006. 199 s. ISBN 80-7162-618-X HÁJEK, T. Česká krajina a Baroko, 1. vyd. Praha: Malá Skála, 2003. 66 s. ISBN 80-902777-6-4 HÁJKOVÁ, L. Mariánské Lorety – Diplomová práce, Brno: MZLU, 2005. HALL, J. Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění, 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1991. 520 s. ISBN 80-204-0205-5 KUČERA, P. a kol. Krajinářská studie komponované krajiny Mikulovsko, Lednice: MZLU, 2004. 30 s. KUČERA, P. a kol. Krajinný plán Mikulova (předběžné sdělení pro připomínky pořizovatele), Lednice: MZLU, 2006. 38 s. KYSELKA, I. Význam drobných krajinných prvků, zkušenosti s jejich obnovou u nás i v zahraničí in Sborník Tvář naší země – krajina domova Svazek 2 – Krajina jako kulturní prostor, Praha: Studio JB, 2001. str. 29-34 ISBN 80-86512-03-7 REMEŠOVÁ, V. Ikonografie a atributy svatých, 2. vyd. Praha: ZVON, 1991. 85 s. ISBN 80-7113-045-1 ROYT, J. Slovník biblické ikonografie, 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 2006. 342 s. ISBN 80-246-0963-0 Souhrn Práce shrnuje poznatky získané studiem drobných sakrálních objektů komponované krajiny Mikulovsko-Falkensteinsko. Cílem práce bylo zjistit, zda umístění drobných objektů sakrální architektury podléhalo nějakému předem danému principu. Zjištěné výsledky jsou založeny na rozsáhlých terénních průzkumech, studiu historických kartografických děl a archiválií a na krajinných analýzách realizovaných v prostředí programu GIS. Z analýz vizuálních vztahů v krajině, historického významu místa a umístění objektů v prostoru vyplývají následující pravidla. Sakrální objekty zaznamenané již na mapách 1. vojenského mapování byly v terénu logicky umísťovány s ohledem na vizuální propojení s okolím, na charakter reliéfu a vedení cestní sítě. U sakrálních objektů, které v krajině objevily až v pozdější době již tato pravidla vystopována nebyla.

54

Klíčová slova komponovaná krajina, krajinná symbolika, drobné sakrální objekty, vizuální vazby, kulturní krajina Poděkování Příspěvek byl zpracován s podporou Výzkumného záměru MŠMT ČR 2B06101 „Optimalizace zemědělské a říční krajiny v ČR s důrazem na rozvoj biodiverzity“, v rámci věcné etapy V006/2: Komponované krajiny v ČR, realizujícího součást Národního programu výzkumu II v programu „2B – ZDRAVÝ A KVALITNÍ ŽIVOT“. Ing. Lenka Kulišťáková Zahradnická fakulta, Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, Zemědělská 1, 613 00 Brno Tel.:+420 545 136 043, email: [email protected]

OBNOVA RUDOLFOVY ALEJE V OLOMOUCI Naděžda Krejčí, Výstaviště Flora Olomouc, a. s. Olomouc je nazývaná městem květin a historické zeleně, a to nejen díky pořádání známé květinové výstavy Flora Olomouc. Málokteré město se může pochlubit historickými parky, které se vinou jako zelený prstenec po obvodu historického jádra. Smetanovy, Čechovy a Bezručovy sady představují pro Olomoučany rodinné stříbro města. Symbolem těchto parků je především Rudolfova alej ve Smetanových sadech. I proto byla její obnova v roce 2009 předmětem mnoha bouřlivých diskusí. Historie olomouckých parků sahá do 20. let 19. století. Olomouc byla především pevnostním městem, které bylo sevřeno téměř neprodyšně hradbami. Nedostatek zeleně a špatné hygienické podmínky vyvolávaly v obyvatelích města stále větší touhu po vybudování zelených ploch za městskými hradbami. Ve výsadbě stromů však bránilo nařízení Marie Terezie z roku 1742, neboť podle něho nesměl být omezen výhled z hradeb. Teprve roku 1820 se podařilo městské radě zmírnit toto nařízení a tak byla v prostoru mezi Kateřinskou a Terezskou bránou vysazena první alej z pyramidálních topolů. Dostala jméno Rudolfova, čímž Olomoučané ocenili podporu olomouckého arcibiskupa Rudolfa Jana z Habsburků, který měl na její výsadbě nemalou zásluhu. 55

Roku 1866 vypukla prusko–rakouská válka, která ohrožovala i město Olomouc. Byl vydán demoliční revers, podle kterého musely být všechny stromy v blízkosti hradeb vykáceny. V témže roce, po podepsání míru, se naštěstí obnovily snahy o vybudování parku. Byla ustanovena Společnost přátel parku, která stála v jejich čele. Vlastníkem ploch v předpolí bylo již město Olomouc, a proto byla urychleně vypsána soutěž na obnovu sadů. V listopadu 1866 se začal podle vítězného návrhu Maxe Machánka budovat nový park, jehož centrální částí se stala nově vysazená alej. V místech, kde byla alej zalomená, byl později postaven hudební pavilon i restaurace. Středový pás stromořadí byl rozdělen na 19 záhonů, které byly každoročně bohatě osazovány květinami. V roce 1867 byl park zpřístupněn veřejnosti včetně vyhlášky, jak se mají návštěvníci v parku chovat. V roce 1893 následkem tuhých mrazů pomrzlo v parku kolem 170 stromů. Uhynulé stromy musely být vykáceny a tak původně vysazená čtyřřadá alej byla už pouze vysazena dvěma řadami stromů. Jejich koruny stále více zastiňovaly středové záhony s květinovou výsadbou, a proto městská rada dala roku 1919 souhlas s návrhem tehdejšího ředitele parků Emanuela Černého na ořezání korun stromů do rovných stěn. Vznikl tak velmi působivý uzavřený prostor a 710 m dlouhá Rudolfova alej získala svoji typickou podobu. Význam Rudolfovy aleje ještě více vzrostl v novodobých dějinách města především v souvislosti s pořádáním květinových výstav Flora Olomouc. Alej s bohatou květinovou výsadbou se stala nedílnou součástí výstavních ploch a podtrhla tak jedinečnost zahradnické výstavy, pořádané uprostřed historických parků. Na jedné straně získávala Rudolfova alej stále větší věhlas, na straně druhé byla upřednostňována údržba květinových záhonů a travnatých ploch před systematickou péčí o dřeviny. To se pochopitelně projevilo právě u Rudolfovy aleje, nejstarší části Smetanových sadů. Jednostranné tvarování stromů, velký výskyt infekcí a dřevokazných hub společně se stářím stromů zhoršovaly jejich zdravotní stav. Každoročně tak muselo být několik stromů v aleji vykáceno, protože ohrožovaly bezpečnost návštěvníků parku. Zahradnická veřejnost si tento problém velmi silně uvědomovala a tak bylo v 70. letech minulého století zpracováno několik projektů, které se zabývaly obnovou Rudolfovy aleje. Jeden z nich např. navrhoval výsadbu paralelní aleje, která by v budoucnosti nahradila dožívající stromy. Žádný z projektů se v té době nerealizoval, představa vykácení aleje byla stále pro většinu občanů naprosto nemyslitelná. V devadesátých letech se tak počet stromů, které v aleji chyběly, dostal až na alarmující číslo 100 kusů.

56

Za této situace předložili pracovníci odboru koncepce a rozvoje Magistrátu města Olomouce projekt na obnovu Rudolfovy aleje. V podstatě se jednalo o dosadbu 98 stromů na místa, kde předtím stromy evidentně rostly. Zásadní změnou, podporovanou i stanoviskem památkářů, byl návrh vysadit na obě strany pouze jeden druh stromu, a to jírovec koňský (Aesculus hippocastanum). Do té doby byla alej vysazena na jedné straně převážně jírovcem, na straně druhé potom lipami. Tento návrh vyvolal celou řadu diskusí a jednání, neboť invaze škůdce klíněnky jírovcové již představovala velkou hrozbu. Po konzultacích s odborníky z Výzkumného ústavu okrasného zahradnictví v Průhonicích a kladného stanoviska většiny zainteresovaných stran byl projekt obnovy schválen. Současně byla podána žádost o dotaci na Státní fond životního prostředí ČR. Schválená dotace pokryla 80% celkových nákladů. Vlastní výsadba proběhla bez komplikací, nevyřešila však zásadní a nejpalčivější problém – skutečnou obnovu Rudolfovy aleje. Proto bylo v závěru roku 2000 rozhodnuto, že bude vypracován dendrologický posudek, který zhodnotí aktuální stav stromů a stanoví, jakým způsobem se má obnova ubírat. Tohoto úkolu se v lednu 2001 ujal ing. Jaroslav Kolařík a zpracoval projekt Obnovy Smetanových sadů, v němž byla zvláštní pozornost věnována Rudolfově aleji. Ing. Kolařík konstatoval, že dospělé stromy v aleji jsou ve špatném zdravotním stavu, i když ho neoznačil ještě jako havarijní. Doporučil postupnou obměnu dospělých stromů, pouze jako dočasné řešení navrhl provádět v pravidelných intervalech cca 4 let obvodovou redukci korun stromů. Upozornil také na poměrně velký výskyt tlakových vidlic, které při dlouhodobém vývoji vedou k vylamování větví, velká část stromů byla napadena dřevokaznými houbami. Oba tyto aspekty společně s věkem stromů zhoršovaly jejich statické poměry. Taková zpráva nebyla vůbec příznivá pro správce parků a stav Rudolfovy aleje se stal na dlouhou dobu „noční můrou“ pro všechny, kteří za údržbu odpovídali. Pozitivem projektu byla nejen aktuální inventarizace stromů, ale především fakt, že u každého stromu byla označena potřebná pěstební opatření, podle kterých byla prováděna v dalších letech údržba dřevin.

57

V červnu 2004 zasáhla olomoucké parky větrná smršť, jejíž následky byly katastrofální. Za oběť jí padlo 65 stromů a celková újma na porostech byla vyčíslena na 3,750.000 Kč. Tomuto běsnění nebyla ušetřena ani Rudolfova alej, která při vichřici přišla o osm stromů. Znovu se tak rozproudily diskuse o budoucnosti historické aleje. Protože větrnou smrští byly postiženy nejen olomoucké parky, ale celé město, náprava škod si vyžádala značné finanční prostředky. Problematika Rudolfovy aleje se kvůli jiným problémům odsunula, i když možná právě v této době byl nejvhodnější čas na řešení. Stav aleje se totiž neustále zhoršoval, během sedmi let bylo v aleji vykáceno dalších 49 stromů. Pokud by to tímto způsobem pokračovalo i nadále, naprosto reálně hrozilo, že po několika letech zbude na aleji pouze několik dospělých stromů a z velké části nekvalitní výsadba mladých jírovců. Proto se čas od času otázka obnovy Rudolfovy aleje znovu otevírala na pravidelných jednáních pracovníků Magistrátu města Olomouce a Výstaviště Flora Olomouc, a. s. Koncem roku 2006 byl díky této iniciativě zadán další odborný posudek, který měl analyzovat aktuální stav stromů v Rudolfově aleji. Vichřice z roku 2004 dosti zásadně změnila situaci, a proto bylo třeba zjistit, jak se s tímto vyrovnala právě Rudolfova alej. Zhotovitelem posudku byl doc. Ing. Miloš Pejchal, CSc. Posudek se zabýval rozborem vitality jednotlivých stromů, analyzoval varianty obnovy aleje a definoval, co všechno musí být předmětem obnovy. Posudek mimo jiné konstatoval, že postupná obnova by byla neefektivní, což se již zřetelně ukazovalo na výsadbách jírovců z roku 2000. Velká část těchto stromů trpěla silným konkurenčním tlakem dospělých stromů, byly různě pokřivené, zasychaly apod. V otázce druhu stromu, který by měl být nově vysazen, nezaujal doc. Ing. Pejchal, CSc., jednoznačné stanovisko, spíše se však přikláněl k výsadbě ze dvou druhů, a to jírovců i lip. Jednoznačné stanovisko však zaujal v otázce nutnosti obnovy Rudolfovy aleje. Podle něj měla být obnova aleje realizována maximálně do 5 let. Na základě těchto posudků zpracovaly v roce 2007 odbor koncepce a rozvoje společně s odborem životního prostředí Magistrátu města Olomouce a Výstavištěm Flora Olomouc, a. s., vlastní návrh obnovy aleje. Základní myšlenkou bylo vykácení všech dospělých stromů ve 2 etapách a následně by byla alej nově vysazena pouze jírovci. Návrh byl předložen koncem roku 2007 představitelům města Olomouce. V prosincovém čísle Radničních listů vyšel v roce 2007 článek, který se zabýval obnovou Rudolfovy aleje. Z vyjádření všech zúčastněných bylo jasné, že si uvědomují závažnost situace a proto bylo uloženo, vypracovat další odborný posudek. Přestože první reakce na návrh byly zamítavé, otázka obnovy Rudolfovy aleje se tímto dostala na pořad dne a olomoučtí radní před sebou měli velmi zapeklitý 58

oříšek. Situaci ještě více zkomplikoval také úraz návštěvnice parku, kterou zranila padající větev. Odpovědí na zamítavé reakce byl další projekt Aktualizace studie obnovy vegetačních prvků v historických parcích, část Rudolfova alej, zpracovaný v lednu 2008.Tentokrát byla předkladatelem projektu firma ZAHRADA Olomouc, s. r. o., zodpovědný řešitel ing. Radek Pavlačka. Závěry projektu byly jasné: alej je na konci své existence, přestává být kompaktní a ztrácí tak svoji estetickou hodnotu. Projekt také ukázal na nízkou efektivitu metody postupného dosazování mladých stromů do odumírající aleje. Navrhovaná obnova ing. Pavlačky předpokládala ponechat v aleji 47 mladých stromů, které splňovaly kriteria budoucí aleje. Všechny ostatní stromy, včetně dospělých, měly být vykáceny. Jako prioritní v tomto návrhu obnovy aleje byla zdůrazněna provozní bezpečnost, jež byla při zdravotním stavu dospělých stromů v aleji těžko udržitelná. I kvůli reakci veřejnosti padl návrh, že může být kácení provedeno ve 2 etapách. Autor také novou výsadbu navrhl jako jednodruhovou, z jírovců. Rudolfova alej byla totiž i v minulosti vnímána především jako alej kaštanová, nebezpečí klíněnky jírovcové bylo možno eliminovat pomocí nejrůznějších opatření. V průběhu roku 2008 byla obnova Rudolfovy aleje několikrát předmětem jednání nejen politické reprezentace města, ale byla také vytvořena speciální komise, která velmi pečlivě vyhodnocovala veškeré podklady. Na základě usnesení Rady města Olomouce byl zpracován průzkum prováděný Hnutím DUHA Olomouc, který měl především posoudit vliv kácení dřevin v Rudolfově aleji na jednotlivé populace živočichů. Ukázalo se, že olomoucké parky jsou z biologického hlediska velmi cenné pro řadu živočichů – netopýry, ptáky, hmyz. Především tyto skupiny živočichů využívají dutiny a pukliny na dospělých stromech ke svému vývoji. Zcela ojedinělým a celorepublikově významným biotopem jsou olomoucké parky pro vybrané skupiny hmyzu. Zásadní byla zjištění o výskytu kriticky ohroženého tesaříka drsnorohého. Na základě průzkumu doporučil zpracovatel provádět obnovu v etapách. Nejdříve měla být pokácena oboustranně delší část aleje od ulice Wolkerovy až po restauraci Fontána. Zbývající část byla navržena ke kácení nejdříve po 5 letech. Dále bylo doporučeno směřovat kácení do měsíců září – říjen a provádět je především v teplejších dnech. Průzkum také stanovil, že v případě žádosti o povolení ke kácení dřevin je nezbytné požádat nejdříve o výjimku z ochranných podmínek zvláště chráněných druhů. Kvůli výskytu tesaříka drsnorohého bylo doporučeno 1 dospělý strom v I. části ořezat pouze na torzo a jeho vykácení nechat až do II. etapy. Ateliér ZAHRADA Olomouc, s. r. o., také k projektu zpracoval i vizualizaci obnovy, která znázorňovala, jak bude alej vypadat několik let po výsadbě. V prosinci 2008 projednala Rada města Olomouce důvodovou zprávu o obnově Rudolfovy aleje, 59

podloženou všemi těmito posudky. Bylo rozhodnuto celý materiál projednat v komisi životního prostředí Magistrátu města Olomouce. Podle navrženého projektu mělo být v I. etapě obnovy Rudolfovy aleje vykáceno na podzim 2009 celkem 146 stromů a v následujícím roce na jejich místa vysazeno 142 nových stromů. Velmi dobrou zprávou také bylo, že jírovce rostou poměrně rychle, takže byl předpoklad, že nové výsadby brzy vytvoří zelenou stěnu nové aleje. I když se o plánované obnově Rudolfovy aleje objevovaly v tisku i ostatních mediích průběžně zprávy již od konce roku 2007, teprve v polovině roku 2009 začala olomoucká veřejnost na obnovu aleje reagovat. Objevila se celá řada článků, stížností, rozhořčených dopisů. Řada lidí vůbec nebrala v úvahu odborné posudky těch nejlepších dendrologů, zahradních architektů a dalších. Poznamenalo to pochopitelně i atmosféru kolem závěrečného schvalování projektu obnovy. Trvalo ještě několik měsíců, než padlo konečné rozhodnutí, že bude Rudolfova alej obnovena podle projektu ing. Pavlačky. Naštěstí představitelé města vzali v úvahu veškerá odborná a fundovaná stanoviska a nenechali se ovlivnit hysterií některých stěžovatelů. Výstaviště Flora Olomouc, a. s., jako správce parků, podalo žádost o povolení ke kácení dřevin v Rudolfově aleji. Kvůli výskytu chráněných živočichů musela být nejdříve schválena výjimka nejen Krajským úřadem, ale také CHKO Litovelské Pomoraví . Konečné spuštění akce začalo až v době, kdy již bylo zajištěno 142 mladých stromů na výsadbu aleje, neboť nová výsadba měla následovat již na podzim dalšího roku. Obnova Rudolfovy aleje se stala již celorepublikově známou kauzou, která byla pochopitelně sledována pozorně i olomouckou veřejností. V srpnu 2009 vydal odbor životního prostředí Magistrátu města Olomouce rozhodnutí o povolení ke kácení dřevin v Rudolfově aleji. Ve svém rozhodnutí přihlédl ke všem předchozím posudkům, ke stanovisku Hnutí DUHA Olomouc a také k vlastním zjištěním prováděným přímo na místě. Kácení bylo povoleno do 6. listopadu 2009. Představitelé města uspořádali tiskovou konferenci, na které byly opětovně uvedeny důvody plánované obnovy aleje. Kácením aleje byla pověřena společnost Výstaviště Flora Olomouc, a. s. Protože kácení vzrostlých stromů představuje pochopitelně i určité bezpečnostní riziko pro návštěvníky parku, bylo rozhodnuto o uzavření části Rudolfovy aleje a oplocení staveniště. O tom, jak budou parky v průběhu kácení uzavřeny, byla veřejnost informována prostřednictvím médií, uzavírka sadů byla plánovaná do 6. listopadu 2009. Po tuto dobu měla být Rudolfova alej od ulice Wolkerovy až po restauraci Fontána neprůchozí. Předpoklad také byl, že ještě v průběhu měsíce listopadu budou prováděny odklízecí práce, takže bude potřeba i nadále dbát zvýšené pozornosti návštěvníků. 60

1. října 2009 bylo zahájeno oplocování staveniště. Protože ještě probíhala podzimní etapa Flory Olomouc, byl návštěvníkům umožněn průchod parkem. V pondělí 4. října 2009 bylo staveniště neprodyšně uzavřeno a začalo vlastní kácení, které kromě pracovníků VFO,a. s., prováděly ještě dvě firmy. Když padl první strom, řada z nás se neubránila slzám, protože i pro nás byla Rudolfova alej část našeho života a historií města. Navíc se stále objevovaly hlasy, které zpochybňovaly smysl a nutnost tohoto opatření. Velmi záhy se však ukázalo, že obnova Rudolfovy aleje přišla v pravou chvíli, neboť stav stromů byl daleko horší, než se předpokládalo. Díky vynikající organizaci a souhře všech zúčastněných bylo vlastní kácení ukončeno již 9. října 2009. Kmeny byly průběžně odváženy na skládku. Další týden proběhlo přímo na aleji štěpkování větví a následně úklid ploch. Za rekordních 14 dní tak bylo ukončeno kácení 1. etapy obnovy Rudolfovy aleje.

Obnova historické Rudolfovy aleje, o které se diskutovalo déle jak 30 let, byla tedy po mnoha peripetiích v roce 2009 zahájena. V dalších letech čeká alej neméně náročné období. Od března 2010 začíná rekonstrukce cestní sítě a mobiliáře v místech, kde proběhlo kácení. Plánuje se otevření restaurace Fontána, na podzim budou na alej vysazeny nové stromy. Rudolfova alej začala rokem 2009 psát svoji novodobou historii a všichni společně si přejeme, aby byla neméně úspěšná a dlouhá jako ta předchozí.

61

BAROKNÍ KULTURNÍ KRAJINA KLÁŠTERNÍ HRADISKO A SVATÝ KOPEČEK Petr Kubeša, Jarmila Marková Po třicetileté válce vzniká nejvýznamnější krajinná kompozice v okolí města Olomouce lipová alej, prostorově, ideologicky i mocensky sjednocující dvě významné sakrální stavby v krajině: premonstrátský klášter Hradisko a poutní kostel na Svatém Kopečku. Její dochované torzo bylo v roce 1995 navrženo k zapsání do Ústředního seznamu kulturních památek České republiky a následně 13.7.1999 prohlášeno za nemovitou kulturní památku. Pravidelná oboustranná lipová alej, klasická barokní kompozice zemědělské krajiny, byla vysazována podél významných cest i chápaná jako duchovní osa a linie, spojující důležité sakrální body v krajině, zdůrazňujíce jejich souvislosti. Zdevastovaná krajina kolem královského města Olomouce se po třicetileté válce stejně jako na celém území království zásadně změnila. Abychom pochopily urbanistický vývoj aleje, musíme aspoň trochu znát vývoj lokalit, které spojovala. Klášterní Hradisko „Nejbližší okolí kláštera prošlo od doby vybudování nejstaršího klášterního objektu složitým vývojem. Období baroka však pro okolní krajinu znamenalo bezesporu nejvýznamnější zásahy. Tehdy vznikly mimo jiné i okrasné a užitkové klášterní zahrady. Kolem roku 1200 naši představu o okolí kláštera dokreslují zmínky o osadách Hejčín a Řepčín v močálovitém území západně a severozápadně od Hradu, na severu pak byl Černá Vír a Lazce. Lazce jsou ve 14. století uváděny jako rybářská osada. Patrně již od počátku 13. století fungoval mlýn na tzv. Hájecké struze jižně od dnešní budovy kláštera, z roku 1298 je nejstarší zpráva o mlýně na Lazcích – mlýnské náhony a struhy jakožto významný prvek v krajině máme tedy doloženy v okolí kláštera již od 13. století. Jako náhony sloužila na území dnešního města často ramena Moravy. Od středověku jsou uváděny také nádrže. V 15. století již nebyl klášter solitérní stavbou, neboť roku 1432 za husitských válek byl kromě kláštera zničen i hostinec „U Hradiska“. Větším zásahem do krajiny pak mohlo být vybudování klášterní pevnosti s ochrannou zdí, uváděné roku 1460. V září 1467 byli měšťané u Olomouce poraženi a v důsledku porážky českého vojska Uhry se vzdala také česká posádka sídlící na Hradisku. Roku 1469 dal papež Pavel II. povolení k rozboření kláštera. Není ale jisté, zda k němu došlo. K roku 1470 se totiž váže další zmínka o obléhání kláštera. Z mostů přes řeku Moravu je mezi prvními uváděn most za Černovírem – roku 1508 bylo poddaným kláštera povoleno užívat jej. Roku 1521 pak byl postaven most přes Moravu od předměstí Ostrovy ke špitálu sv. Ondřeje, který ležel přibližně na území dnešních Bělidel. Roku 1554 pak klášter postoupil městu mlýn na Bělidlech. V letech 1556–1576 byla funkční tzv. Klášterní struha, která posilovala přívod vody do mlýna jižně od Hradiska. Její existence však byla předmětem sporu s městem, a tak bylo zásobování mlýna vodou vyřešeno jinak – voda byla 62

počátkem 17. století vedena z bližšího ze dvou rybníků za klášterem. Městská vodárna, existující do roku 1560, byla zásobována vodou přiváděnou od jezu na hlavním toku Moravy v Černovíře – tento údaj dokresluje alespoň částečně představu o složité síti vodotečí mezi klášterem Hradisko a městem a v okolním území v 16. století. Ještě před bělohorskou bitvou jsou zaznamenány první regulační pokusy v moravském alluviu, které souvisely se zakládáním rybníků v oblasti se stojatou vodou, mimo jiné také u Hradiska. Roku 1642 byl klášter vypálen, spáleny byly také zahrady a předměstí Torstensonovým vojskem. Spolu s klášterem byla pobořena samostatně stojící kaple sv. Štěpána „na valech“. Stála samostatně zřejmě na náspu na jihovýchodní straně kláštera, obnovena byla v letech 1671–1679, měla pak kolem ohradu a v její blízkosti byl lom na kámen. V té době byly v okolí kláštera louky, na nichž za švédských válek tábořila vojska. také zde byl les, neboť v letech 1644 – 45 je zmínka o táboře císařských „poblíž polní cesty za lesem kolem kláštera Hradisko“. Po roce 1642 byl vydán zákaz výstavby na předměstích na vzdálenost 500 kroků. Po polovině 17. století pak byly na prázdných místech v okolí města zakládány zahrady a hned po válce město postavilo několik mostů přes Moravu a dva jezy. Samotný klášter byl narychlo opravovaný za opata T. Olšanského v letech 1647–1656. Po vyhlášení Olomouce za pevnost roku 1655 komplikoval novou výstavbu celého kláštera předpis o zákazu stavět 1000 m od hradeb města. Dokonce se uvažovalo o jeho přeložení. Nakonec bylo s výstavbou na stávajícím místě přece jen započato, a to roku 1659. Klášter byl v této době uzavřen ohradní zdí. V roce 1663 byl mlýn na jih od Hradiska přestavěn na papírnu, náhony zůstaly nadále funkční. V letech 1683–1686 byl v Černovíře postaven jez a stavidla „na novém místě“ a průkopem koryta byla voda přivedena k Lazeckému mlýnu. Z doby kolem roku 1694 máme již přímé doklady o podobě okolí kláštera – plán, zachycující jižně od kláštera hostinec a při jižní a východní straně tehdy pětiúhelníkový hospodářský dvůr, pod nímž byl rybník. Ten byl vysušen r. 1739 a na jeho místě založena tzv. panská zahrada. Z 25.4.1695 je pak přímý pramenný údaj o rybnících a polích ve směru k Černovíru. V diářích obr. 1: Plán kláštera Hradisko po roce 1694, kolorovaná kláštera se uvádí, že „větší kresba (SOA Olomouc) rybník byl přeměněn na pole v době, kdy se začal stavět klášter“. Již tehdy je doložena konventní zahrada. Procházelo tudy procesí, konaly se zde také hostiny a divadelní představení. Dle diářů byl postaven roku 1694 v zahradě letohrádek. 63

Z roku 1695 pochází údaj o těžbě kamene u klášterního dvora a při kapli sv. Štěpána na valech. Těžba jistě významnou měrou ovlivnila modelaci terénu. Klášterní Hradisko mělo koncem 17. století pouze 8 domů. Z 18. století máme už poměrně hodně dokladů, týkajících se vývoje krajiny v okolí Hradiska. Roku 1701 byla přes kamenný lom v jihovýchodní části území při klášteru postavena lávka ke kapli sv. Štěpána „na valech“, aby sem mohl projít průvod kláštera. V roce 1705 vyhořel dvůr a prelatura. Po tomto požáru dvůr do r. 1718 vyhořel ještě jednou, „i s dobytkem“. Zřejmě v letech 1715 - 1718 byl stavěn nový dvůr „u paty kláštera“ na jihovýchodě od klášterních budov, rok 1718 je datem jeho dokončení. Téhož roku bylo dokončeno zastřešení sýpky. Z roku 1722 pochází zmínka o bývalé mlýnské strouze jižně od Hradiska. Z následujícího roku je údaj o zamrznutí hradišťského příkopu a o hostinci, který stál „naproti prelatuře“. Představu o území východně od kláštera v dané době nám osvětluje údaj o provedení průseku při lesní cestě do Olomouce kolem Samotíšek „až k úpatí hory“ – míněn je Svatý Kopeček. Roku 1724 je na dobové rytině poprvé zachycen letní refektář – „letohrádek“ – v konventní zahradě, která již tehdy měla vybudovánu ohradní zeď. Kresba F. B. Wernera z doby kolem roku 1740 zachycuje klášter Hradisko s hospodářským dvorem, avšak bez okrasné zahrady s ohradní zdí a také patrně část přístupové aleje od města při levém břehu Moravy. Na další Wernerově kresbě z téže doby je zobrazena alej, lemující cestu ke Klášternímu Hradisku po levém břehu řeky Moravy až k mostu při Hradské bráně. (Hradská brána byla součástí opevnění města.) Jiná dobová zobrazení při cestě od města ke klášteru řadu soch na podstavcích. Na území za konventní zahradou byl roku 1736 stavěn nový dvůr. Jeho podoba je zachycena na rytině z r. 1749. Zřejmě dále na severu za konventní zahradou byl lesík, v němž se konala podle pramenů r. 1736 slavnost. Dobové zprávy také dokládají, že u kláštera rostly lípy. Bohužel však prameny neurčují jejich přesná umístění. Mohlo by jít o některou z alejí, které jsou spolu s cestní sítí dobře zachyceny na rytině z r. 1749. Do roku 1739 byl vysušen rybník jižně od hospodářského dvora, v této době zřejmě vznikala i nová podoba konventních zahrad. V západním přízemním traktu při letohrádku v konventní obr. 2: Olomouc – II. část situačního plánu zahradě bydlel zahradník, Olomouce a okolí – Lazce a Hradisko 1846/ po roce 1881, SÚPPOP Praha. západně od konventní zahrady se rozkládala tzv. zahrada kuchyňská. Tehdy vybudovaná „panská“ zahrada na místě bývalého rybníka jižně od hospodářského dvora měla dvě vstupní brány s figurální výzdobou. Při budování pevnosti dle návrhu gen. Rochepina (1742– 64

1755) byly zničeny domy a šlechtické zahrady vybudované na předměstích po třicetileté válce. Při budování pevnosti byly také vykoupeny pozemky Bělidel a (některé) pozemky kláštera hradišťského. Rovněž docházelo k zasypání některých ramen Moravy. Velmi zajímavé jsou údaje z roku 1749, podle nichž se na zahradě „poblíž dvora“ střílelo „z děl na cíl“, na střelnici v zahradě se ve střelbě na cíl cvičili i konventuálové. Rytina z roku 1749 ovšem zachycuje „panskou“ i konventní zahradu jako okrasné, v „panské“ zahradě byl patrný „lusthaus“, vybudovaný zřejmě krátce před vznikem rytiny. Tzv. panská neboli opatská zahrada byla ohraničena ohradní zdí podobně, jako je tomu dnes. Hlavní severojižní osa byla v jižní části zahrady ukončena letohrádkem – „lusthausem“. V hlavní východo západní příčné ose je na rytině zachycena opěrná zídka, překonávající výškový rozdíl terénu. V obou výškových úrovních k ní přilehá cesta. V křížení s hlavní severojižní osou bylo zřejmě schodiště. V křížení s vedlejšími cestami jsou na horní terase zachyceny kašny. Diagonální členění polí při hlavní ose vytvářelo v půdoryse kosočtverec. Další opěrná zídka byla pod hospodářským dvorem. Nejvýše položená byla část zahrady, navazující v úzkém pruhu na část západní stěny hospodářského dvora. Uprostřed této části v návaznosti na jednu z vedlejších os byla kašna. Obě přiléhající pole byla cestami diagonálně členěna do písmene X. Konventní zahrada byla členěna na osm obdélníkových polí, což potvrzuje i další plánová dokumentace, pocházející z pozdějších let. Za letním refektářem pokračovala konventní zahrada pravidelnou úpravou s centrálním blíže neurčeným prvkem. Diagonálně i ortogonálně vedené cesty členily plochu zahrady na trojúhelníková pole. Všechna pravidelná pole v obou zahradách lemovala stromořadí malokorunných stromků. Kromě alejí směřujících k hostinci před klášterem a lemující cestu k Černovíru je na rytině zachycena i alej při části cesty od kláštera k městu při západní ohradní zdi opatské zahrady. Alejí byla rovněž lemována i tzv. Černá cesta, vedoucí k Černovíru, zachycená v úseku před opatskou zahradou na jihu. Roku 1751 ve dvoře za konventní zahradou na severu byla zastavěna další plocha – tentokrát stájemi pro koně hostů. Nová letní jídelna v zahradě opatství – „lusthaus“ – byla posvěcena roku 1752, tehdy zde již byl skleník s jižním ovocem. Východně od kláštera byla roku 1752 stavěna přímá cesta směrem na Sv. Kopeček vedená chvalkovickými loukami, na úseku Chvalkovice – Samotišky byly vysázeny lípy. Roku 1756 byly patrně z obranných důvodů v okolí kláštera zahájeny destrukční práce. Roku 1758 byl za pruského vpádu zbořen hostinec, začalo se s bouráním zdi kolem „panské“ zahrady, zde byl zbořen i „lusthaus“, neboť na plánu pevnosti z roku 1758 už chybí. Zbourány měly být i zahrady konventní - zde se však letní refektář naštěstí dochoval dodnes. V souvislosti s očekávaným pruským obléháním byly roku 1758 v okolí města vysekány stromy. Kolem poloviny 18. století se uvažovalo o splavnění Moravy, k němuž ovšem nedošlo. Hradisko leželo nadále v záplavovém území. Z roku 1761 máme popis povodně v okolí Hradiska, kdy voda zaplavila příjezdovou cestu, rybník před opatstvím a opatskou zahradu. Zahrady byly tedy poměrně rychle po událostech z padesátých let obnovovány. Tehdejší povodeň poškodila i císařskou silnici a „v Hradisku před zadním dvorem i okolní zeď“. O obnově zahrad svědčí údaj z roku 1768, kdy byl „vložen“ poslední kámen k nové fontáně v konventní zahradě. 65

Procesí roku 1769 procházelo ve směru od Černovíra kolem soch sv. Leonarda a sv. Trojice“ na konci Černovíra“ konventní zahradou se zastavením „pod lipami okrasné zahrady“. Pozemky zahrady a pozemky obce Černovíra tedy zřejmě na sebe plynule navazovaly. Z téhož roku je záznam o konventní zahradě a oranžerii s údajem o pěstování jižního ovoce. Z roku 1781 je v pramenech údaj o obědě v zahradě opatství – hosté hodovali v okrasné zahradě, konvent v „solariu“. Území v okolí kláštera i klášterní zahrady velmi podrobně zobrazuje plán Klášterního Hradiska z doby kolem roku 1770. Plán je téměř shodný se situací zachycenou na rytině z roku 1749, navíc je z něj patrná stopa poutní cesty na Sv. Kopeček, alej před západním vjezdem do hospodářského dvora a také ukončení podélné hlavní osy opatské zahrady východně mimo areál kláštera. Cesta, sledující tuto osu mimo zahradu, byla lemována další z alejí. Ještě před zrušením kláštera bylo v jeho okolí provozováno rybníkářství, zahrady měly domácí i exotické dřeviny a také ovocné stromy. Po nastěhování Moravského generálního semináře do zrušeného kláštera roku 1785 zřejmě byly zahrady dále udržovány. V roce 1787 dokonce zemské gubernium uvolnilo 200 zlatých na vybavení botanické zahrady. Po zřízení nemocnice na Hradisku roku 1802 byly bývalé klášterní pozemky také pronajímány. Roku 1821 byl opravován hospodářský dvůr. Údaje o stavebních úpravách máme z let 1823 – účet za „3 vodní kašny“ pro nemocnici, poškození kláštera a okolních budov bouří v témže roce, 1829 – stavba „šop“ na blíže neurčeném místě, 1833 – oprava či výstavba brány do nemocniční zahrady. Pro informace o vývoji krajiny jsou důležité zachované materiály o ložiscích rašeliny u kláštera z let 1839–1840. Rašelina se zde těžila a navíc byla využívána při pálení cihel “při stavbě na pozemcích kláštera nezastavěných budovami“. V této době byly také Obr. 3: Olomouc – Hradisko a Pavlovičky – katastrální vystavěny dílny na její plán 1834, Ústřední archív geodezie a kartografie zpracování. Praha. Podrobným dokladem a jeho okolí v první polovině 19. století je indikační podoby areálu kláštera skica stabilního katastru Klášterního Hradiska z roku 1834. Klášter měl v této době dosud konventní zahradu uzavřenou na severu letním refektářem bez zástavby. Za ním dále na sever již zahrada neexistovala. Západně a severozápadně od budovy kláštera jsou zde zachyceny názvy tratí, západně a severozápadně mezi klášterem a cestou k Černovíru byl zřejmě Horní rybník (Ober Teich), nad ním Dolní rybník (Unter Teich). Na jihu od kláštera byl dosud mlýnský náhon pro již neexistující 66

mlýn, zrušený okolo roku 1663, pak přeměněn na papírnu a v roce 1688 na šenkovní dům. Opatská zahrada byla zřejmě již tehdy změněna z větší části na pole. Další rybník mohl být mezi Hradiskem a Pavlovičkami na východ od hospodářského dvora. Vyplývalo by to z názvu místní trati „St. Andreas Tech“ (Svatoondřejský rybník). Dodnes se přibližně v těchto místech nachází menší vodní plocha. Cesta z Klášterního Hradiska byla od jižního nároží bývalé konventní zahrady od mostu přes mlýnský náhon zdůrazněna alejí. Východně od kláštera stálo několik budov na místě dnešní fary. Na pozemcích v bezprostředním okolí kláštera na jihu až k Olomouci, na západě až k řece Moravě a z větší části na východě k Pavlovičkám byly louky. Na východě od kláštera je zaznamenána přímá cesta, na jihu sledující směrem k Olomouci přibližně tutéž trasu jako dnes. Důležitým dokladem je také plán nemocnice, vzniklý o tři roky později. Zde je zachyceno pravidelné členění konventní zahrady do kříže, letní refektář a blíže neurčená budova na západ od zahrady. Alej je naznačena od západního vchodu do hospodářského dvora vedoucí okolo severozápadního nároží bývalé opatské zahrady a dále podél její západní zdi. Cesta k Olomouci musela i nadále překračovat mlýnský náhon po mostě při jihozápadním nároží ohradní zdi bývalé opatské zahrady. Plán z roku 1837 také zřetelně zachytil alej před západním vjezdem do hospodářského dvora. V roce 1841 byla postavena železniční trať Olomouc – Uherské Hradiště, v roce 1845 pak železnice z Olomouce do Prahy. Trať vedla východně od kláštera a znamenala výrazný zásah do krajiny – přetínala alej vedoucí od kláštera na Sv. Kopeček. Roku 1845 byl také otevřen Hradišťský výpad pod Špitálskými (Hanáckými) kasárnami na Předhradí, odkud vedl nový, tzv. špitálský chodník. Chodník byl zbudovaný pro lepší spojení města s nemocnicí, neboť jediný přechod přes Moravu na konci dnešní Komenského ulice, existující před rokem 1790, za nímž se cesta stáčela přes císařskou redutu – později na jejím místě vznikla zeměbranecká kasárna – směrem k budově kláštera, byl nedostačující a cesta za ním byla často zaplavována. Alej při něm na severním obvodu města u hradeb byla kaštanová, za lávkou v místě při dnešním letním kině vedl chodník tř. Václava III. akátovou alejí k věšadlové lávce přes hlavní tok Moravy, odkud byla vzdálenost k nemocnici cca 400 m. Od roku 1846 byl chodník v noci osvětlen. V polovině 19. století byly vysoušeny některé bažiny v okolí hradeb. 2. polovina 19. století byla také obdobím rozvoje průmyslu v předměstských obcích a po zrušení pevnosti také obdobím velkého rozšíření zástavby na území za hradbami. Krajina značně měnila svou tvářnost. Roku 1866 k novému vysekávání stromů a keřů kolem Olomouce a severní Obr. 4: Olomouc – klášter Hradisko 1848, litografie okolí bylo opět zatopeno vodou. podle F. Kanitze, provedl F.X.Sandmann. 67

K roku 1869 se uvádí Kl. Hradisko jako nejmenší obec (s 204 obyvateli), Černovír měl 796 obyvatel. V roce 1876 byla severně od kláštera založena Rolnická škola. Aktivity této školy (dnes je zde střední škola zemědělská) v průběhu let tuto část výrazně poznamenaly. Roku 1883 byly na Klášterním Hradisku koupeny pozemky pro sladovnu. Olomoucká pevnost byla zrušena roku 1888. Tehdy byl od Hradiska ještě volný pohled na město (chrámy, kapitulní dvůr). Území kláštera patřilo částečně nemocnici, částečně sladovně, byla zde také morušová zahrada moravského hedvábnického spolku. Roku 1888 je také v areálu kláštera zmiňováno blíže neurčené torzo „ zahradní místnosti“. Roku 1903 vznikly kasárny v Komenského třídě, v letech 1904–1913 se jednalo o koupi pozemků pro zeměbranecká kasárna za hlavním tokem Moravy jižně od Hradiska. Roku 1908 byla postavena nákladní silnice, pozdější třída Dobrovského, po roce 1908 byla tato třída zastavěna činžovními domy. Severně od kláštera Hradiska položené pozemky sladovny získaly roku1907 bratři Briessové a vystřídala se zde postupem času výroba soli, zpracování zelí a opět sladovnická výroba. V roce 1908 v areálu severně od kláštera vznikla hospodyňská škola. V období let 1900–1910 pokračovala na Lazcích a v Černovíře výstavba, spadají sem počátky výstavby vilové čtvrti Letné. Na Hradisku vzniká roku 1911 střední hospodářská škola. Roku 1912 počíná regulace Moravy ve vnitřním městě a trvá do roku 1913. Se vznikem Letné a terénními úpravami zde zaniká stará alej. Roku 1918 byl přepracován regulační projekt. V dubnu 1919 bylo s Olomoucí spojeno 13 přilehlých obcí (vznik Velké Olomouce). V roce 1927 je zmiňována vilová čtvrť Letná, oddělená od města 25 objekty Žižkových kasáren, Dobrovského třída s vilkami, dřevěná lávka přes Moravu s výhledem na stavbu kláštera. Za klášterem vyrostla nová budova hospodářské školy. Mezi lety 1924 a 1935 zmizely topolové aleje kolem kláštera. Lipová alej kolem cesty do nemocnice však byla obnovena a nevhodně prodloužena až k mostu přes příkop. V případě aleje ke S. Kopečku bylo vykáceno 58 stromů. V roce 1930 byly projektovány parkové úpravy podél toků, město skupovalo pozemky pro vytvoření parků s promenádami „až na obvody městské a do volné přírody a do založeného lesa v území vodárny“. Lesům byla vyhrazena severní část města v území černovírské vodárny. Veřejná zeleň byla projektována také v okolí kláštera Hradisko. Co se počtu obyvatel, Kl. Hradisko mělo v roce 1930 už 997 obyvatel. Na pozemcích sladovny severně od kláštera byla roku 1931 zahájena chemická výroba (roku 1934 zde vyrostla šestipatrová budova firmy Hamma). Za druhé světové války se rozvíjel farmaucetický průmysl na ploše severně od kláštera Hradisko, po roce 1952 pak zde byl vybudován celý komplex Farmakonu, dále rozšířený po roce 1970. Západně od kláštera za Moravou pak vyrostla na počátku 80. let panelová zástavba, která zcela nepříznivě zaclonila pohledy od kláštera k městu. Jižní předpolí kláštera bylo nevhodně zastaveno ve dvou etapách - první začátkem 70. let – obytné budovy, Dům Družby, škola na Pasteurově ulici pro Sovětskou armádu, druhá koncem 80. let, kdy se nepříliš vhodná architektura panelových domů ještě více přiblížila ke komplexu kláštera. Stav okolí kláštera ve dvacátém století nejlépe dokumentují letecké snímky. Ze snímku z roku 1938 je patrná úprava zahrad v komplexu kláštera a zahradní úprava nádvoří hospodářského dvora. Severozápadně od bývalé konventní 68

zahradybyl pruh zahrad, patřících zřejmě k hospodářské škole. Černá cesta byla lemována alejemi, stejně jako cesta od města. Ze snímku je také dosud patrná přímá cesta na Sv. Kopeček z roku 1752, přerušená ovšem drážním tělesem. Břehy Moravy byly již bez porostů. Na snímku z roku 1960 je vidět souvislý stromový porost v bývalé konventní zahradě. Alej od města ke Klášternímu Hradisku byla již značně prořídlá, v ohbí řeky v rozšířeném místě mezi cestou a řekou Moravou před Klášterním Hradiskem byly ovocné stromky, vysázené okolo roku 1940. Alej při cestě ke Klášterními Hradisku existovala dle dalšího snímku z roku 1977 již v pouze krátkém úseku u města při mostu přes Moravu, je zde ještě patrný zbytek cesty na Sv. Kopeček. Východně od Černé cesty došlo k podstatnějšímu rozšíření zástavby skladových a jiných objektů pro různé aktivity, které výrazným způsobem narušily okolní krajinu. Mezi klášterem a vojenským hřbitovem není již žádná volná plocha, průmyslové budovy se postupně rozšířily i na východ od původního areálu Farmakonu. V roce 1993 byl pravý břeh Moravy na Lazcích již souvisle zastavěn včetně panelového sídliště, jehož výstavbou došlo k likvidaci posledního průhledu na klášter Hradisko od západu, o zpětných pohledech nemluvě. U kláštera již nebyl patrný ovocný sad, ale nepravidelné, až chaotické Obr. 5: Fotomapa kláštera Hradisko. (Mapy 1188 solitéry a skupiny dřevin. V devadesátých letech byla opravena hlavní budova kláštera a dostavěna centrální věž . 16. srpna 1995 byl areál kláštera prohlášen národní kulturní památkou. Na svou obnovu a rehabilitaci však dosud čeká hospodářský dvůr, letní refektář, opatská i konventní zahrada, stejně jako krajinné úpravy okolí kláštera včetně starých alejí.“ 10 Svatý Kopeček Poutní místo Svatý Kopeček stejně jako přístupová cesta a přilehlý svah se vyvíjely ve vzájemné duchovní i funkční spjatosti. Poutní místo založil roku 1629 olomoucký kupec Jan Andrýsek. Vybral si pro něj kopec nad městem Olomoucí, záměrně z ní viditelné místo, na němž postavil kapli ve tvaru kříže s hlavním oltářem orientovaným na východ. Andrýsek vycházel ze vzoru již stojící kaple v Tučapech u Vyškova.11 Narůstající popularizací poutního místa se zvětšovalo i množství návštěvníků a ti potřebovali nejen větší prostranství kolem kaple, ale i co

10

Na základě žádosti Ing. Petra Kubeši byl text převzat ze sborníku příspěvků ze semináře Historické parky a kulturní krajina, konaného v Olomouci dne 10. – 11.9.1999, , str. 31–37. 11 Enthronisticum PartheniumlOlomouc 1733 . ZA Opava pob. Olomouc, str. 6a–11b. 69

nejkratší cestu k ní, což znamenalo přijít přímo pod patu kopce a pak rovnou vystoupat svahem ke kapli. Pozemek, na kterém stála kaple i její širší okolí, patřily řádu premonstrátů sídlících na vyvýšenině u původního brodu přes řeku Moravu, na místě nazývaným Hradisko. Ke kapli v té době vedly pravděpodobně dvě cesty; jedna ze Samotišek, esovitě se točící v řídce zalesněném svahu pravděpodobně staršího původu, sloužící ke Obr. 6: Nástěnná malba v kapli sv. Pavlíny stahování pokáceného dřeva poutního kostela na Svatém Kopečku z okolních lesů a druhá od Droždína, dnes vedoucí kolem božích muk a kaple sv. Barbory na kopec, která byla pravděpodobně spojnicí mezi Radíkovem a Droždínem. V době, kdy se o poutní místo starali olomoučtí jezuité12 byl v těsné blízkosti kaple vykácen les, zbudováno prostranství a kaple ohrazena cihlovou zdí u níž při vstupu do areálu (na západní straně) bylo postaveno dřevěné obydlí pro starého venkovana - poutníka.13 Dá se předpokládat, že východ z areálu kaple nebyl situován na západní stranu náhodně, ale vedla zde jistě ze svahu dolů stezka pro pěší, kterou sestupovali a vystupovali olomoučtí poutníci přiváděni ke kapli jezuity. Po skončení třicetileté války, která znamenala zničení poutního místa, si však premonstráti uvědomili, že tak situované poutní místo by mohlo zvýšit jejich prestiž a přitáhnout více věřících a tak v roce 1669 přistoupil hradišťský opat Bedřich Sedlecius k nové výstavbě kostela Nanebevzetí Panny Marie na místě původní kaple. Opat pozval ke spolupráci na návrhu významného císařského architekta Giovani Pietra Tenccallu. Ten předložil kromě nového návrhu mateřského kláštera i návrh kostela na místě původní poutní kaple, půdorysně vytvářející kříž s jeho hlavní osou pootočenou k mateřskému klášternímu komplexu. Již tehdy se vinula po svahu ještě řídce zalesněného kopce přímá cesta pro pěší ke vstupu do chrámu, což také potvrzuje pět soch sedmibolestného růžence, postavených na úpatí kopce 1679 - 1687. Těsně po zahájení stavby byla v místech dnešního poutního domu postavena přízemní hospoda (taverna) pro ubytování stavebníků a Obr. 7: Olomouc – celkový pohled od SZ z roku 1808, dvě kuchyně pro jejich ocelorytina (Die Hand..1985). 12

Andrýsek měl k nim velmi blízko, dokonce jeden jeho syn vstoupil v Olomouci do jezuitského řádu. Premonstráti na Hradisku byly v té době v existenční nejistotě a mateřský klášter zápasil s faktickým přežitím na Hradisku. 13 Vilém Ondráček, Divotvorná Matka Boží královna Moravy na Svatém Kopečku, kapitul Strahovský, roku 1907, str. 30. 70

stravování, jedna poblíž droždínského dvora a druhá směrem k Radíkovu. V průběhu stavby kostela a jeho úprav byla za opata Alexeje Wortiuse hospoda nejprve zvětšena, posléze východním směrem přistavěna přízemní budova, v níž bydleli řemeslníci a štukatéři, a nakonec roku 1672 zvýšena o patro pro ubytování prvních kaplanů.14 Do té doby bydleli kaplani v klášteře Hradisko a na statku v Droždíně. V letech 1680-1684 se stavěla na severní straně za kostelem velká samostatná prelátská rezidence tvořící uzavřený obdélník 15 a spojená s ním krytou patrovou chodbou. Kostel sám působil jako samostatně stojící dominanta na vrcholku zalesněného kopce vstupem otočený směrem ke klášteru. Roku 1682 probíhal spor mezi klášterem Hradisko a Chválkovicemi o údržbu cesty vedoucí na Svatý Kopeček přes Droždín, dá se tedy předpokládat, že původní vozová cesta z Droždína do Radíkova sloužila v nezměněné podobě dále. Na základě Andrýskovy neuskutečněné snahy o postavení špitálu na tomto posvátném místě a zákazu obnovení obce a špitálu na Ostrovech u Olomouce se rozhodl hradiský opat pro novou výstavbu špitálu právě zde. A tak jihovýchodně od kostela vznikl nový zděný patrový dům pro dvanáct mužů se speciálním posláním - vykonávat kostelnické práce Obr. 8: Pohled na Svatý Kopeček v 18. století – při chrámu.16 Prospectus Monctis Sancti, aute Olomoutium in Spor mezi kleriky Marchionatu Moravice. Svatého Kopečka a olomouckými kupci a svíčkaři ve věci umístění krámků u jižní strany kostela opat rozhodl ve prospěch kleriků a poručil krámky přemístit k západní straně kostela směrem k městu ve větší vzdálenosti od kostela.17 Lze se domnívat, že: místo před kostelem se již tehdy používalo ke shromažďování a mším při větším počtu věřících, výhledu z kostela do údolí se nepřikládal větší význam a krámky musely být lehké, dřevěné, sezónní. Poutní cesta je poprvé zachycena na Nypportově obraze Anděla strážce namalovaném v roce 1692, kde je zobrazen široký průsek lesem vedoucí přímo před kostel. 14

Moravský zemský archív, Anály kláštera Hradiska z let 1594 – 1741, str.60a; Zemský archív Brno, E 55, Premonstráti klášterní Hradisko, Deník kanonie z r. 1699, dodatek k prosinci str.235 b. 15 Navštívení – list věřících ze Svatého Kopečka 3/93, pohled do historie – Bohumil Smejkal. 16 Zemský archív Brno, E55. Premonstráti Klášterní Hradisko. Deník kanonie z roku 1699, dodatek. 17 Zemský archív Brno, E55. Premonstráti Klášterní Hradisko. Deník kanonie z roku 1696, str. 61a. 71

Roku 1705 plánovitě vznikla za kostelem první osada s názvem stejným jako poutní místo18 a o 5 let později byla správa poutního chrámu povýšena na převorství. Tím vznikly i větší nároky na ubytování převora, jeho pomocníků a současně se stal Svatý Kopeček oblíbeným letním sídlem opata i všech řeholních bratrů. Proto opat Benedikt Boenische pozval znovu význačného architekta císaře i svaté stolice Domenica Martinelliho k návrhu nové rezidence19. Ten navrhl dvě postranní křídla přilehající těsně ke kostelu, snížení kostelních věží, výstavbu kaple Jména Panny Marie za kostelem, spojené s ním i s rezidencemi ambity se dvěma bočními kaplemi. Současně byl svahu vysekán široký přímý průsek lesem vedoucí rovně od paty kopce ke kostelu. V roce 1710 po požáru hostince vznikla kaple sv. Barbory (nad hrobem 121 uhořelých poutníků) a hřbitov. O čtyři roky později byl postaven vinný sklep a lednice u dvora. Posléze následovala výstavba pekárny a prádelny. V roce 1720 vznikly krámky svíčkařů a kupců po jižní straně boční rezidence (dodnes na původním místě). O tři léta později byla přilehlá zahrada obehnána zdí a v ní postaveny provozní objekty, zřízen rybník (na praní). V roce 1725 byl znovu obnoven vyhořelý hostinec. Všechny tyto stavební úpravy se konaly v rámci přípravy kanonie na

Obr. 9. Pohled na Gräfenberk, litografie od W. Loeilota, 1857. ZAO, SOkAJ, fond Lázně Gräfenberk, krabice č. 1.

významné výročí oslav sta let od nalezení poutního místa a současně korunovace milostného obrazu. Kromě výzdoby interiéru kostela se chystaly také rozsáhlé přípravy na velkolepé barokní slavnosti i v jeho bezprostředním a vzdálenějším okolí.20

18

Zemský archív Brno, E55. Premonstráti Klášterní Hradisko. Deník kanonie z roku 1702 1705, str. 159b. 19 František, Marek:Poutní chrám na Svatém Kopečku ve svém původu a dějinách. Olomouc 1939, str.29. 20 Enthronisticum PartheniumlOlomouc 1733 . ZA Opava pob. Olomouc, str. 6a–11b 72

Tehdy již musela fungovat nová cesta od kostela navazují na spojnici do Chválkovic od Samotíšek a Droždína (v místech dnešní sochy sv. Jana Nepomuckého), která pro příkrý svah v horní části sloužila pouze jako přímá cesta pro pěší poutníky. Veškeré pozemky, přes které byly vedeny na katastru Samotíšek patřily premonstrátské kanonii Je vysoce pravděpodobné, že Martinelli, jako u svých jiných staveb, okolí kostela zohlednil i v návrhu přístavby rezidencí. Pravděpodobně využil zalesněný svah a přímý průsek ke kostelu, na něj navazující světlou čelní fasádu kostela s dvěma bočními protaženými věžemi jako vertikální část kříže. Na ni navázal rezidencemi, jako horizontálním ramenem kříže - tzv. Palladiovskou koncepcí. Kompozice byla podpořena roku 1725, v době oslav stého výročí nalezení poutního místa, výsadbou lipové aleje od Chválkovic až ke svahu Svatého Kopečka tak, aby poutníci byli dovedeni přímo pod kopec k průseku. Procesí k poutnímu místu vždy směřovala na Svatý Kopeček ze strany, z které přicházela. Procesí ze Šternberka před Dolany, Samotíšky a bokem kopce až k samotnému kostelu, procesí od Přerova přes Droždín na Svatý Kopeček. Od Olomouce chodili pěší stezkou tzv.“černou cestou“ přes Pavlovičky, Chválkovice kolem hřbitova na Droždín. V zákrutě směřující k Droždínu však na silnici navazovala poutní cesta osázená lipovou alejí vedoucí k patě kopce a dále přes strmý svah až před kostel. Kdo chtěl jet ke kostelu povozem, musel silnicí pokračovat do Droždína, pak projet přes celou obec a pomalým stoupáním kolem božích muk, kaple sv. Barbory až na kramářské náměstí u kostela. Po velkolepém výročí stavební činnost směřující ku zkrášlení poutního místa i ku zpříjemnění pobytu pokračovala: po roce 1739 vznikla za hostincem zahrada, roku 1748 byly v klášterní zahradě vysázeny ovocné stromy, rok na to zde byla postavena menší budova - skleník, v němž byly v zimě uloženy palmy a okrasné keře, které v létě zdobily vstup i interiér chrámu. V letech 1740-1745 bylo postaveno sousoší sv. Jana Nepomuckého mezi poutním areálem a špitálem sv. Norberta, v roce 1743 započala a roku 1744 dokončena stavba dvora poblíž nádrže, kde se máchalo prádlo (špýchary, stodola a dům s mansardovou střechou).21 Roku 1752 po oslavách šestistého výročí Obr. 10: Výzdoba 100. výročí příchodu premonstrátů na Klášterní Hradisko se nalezení poutního místa na Svatém Kopečku. Mědiryt J. postavila na popud opata přímá cesta pro povozy Zeidlera v Enthronisticum s lipovou alejí od kláštera chválkovickými Parthenium?, dle předlohy (biskupskými) loukami na Svatý Kopeček, čímž se C. J. Harigera, Olomouc fyzicky i duchovně završilo spojení obou dominant 1733. Zemský archív stojících ve volné krajině. Olomouc.

21

Zemský archív Brno, E55. Premonstráti Klášterní Hradisko. Deník kanonie z roku 1743, str. 90a. 73

Velký zásah do barokního uspořádání krajiny znamenaly dekrety císaře Josefa II. Klášter byl zrušen, poutě na Svatý Kopeček zakázány, převorství zrušeno a všechny statky předány správě náboženského fondu, která je následně rozparcelovala a rozprodala. I když tím dochází k významnému zásahu do rázu krajiny (parcelace velkých ploch), přesto neustává snaha zachovat původní Palladiovskou koncepci celého areálu. To se ve svahu projevilo v katastrální hranici mezi Samotíškami a Droždínem, tvořící od paty svahu po chrám téměř přímku, zužováním parcel směrem k vrcholu kopce, neustálou obnovou lipové aleje a po odlesnění svahu výsadbou lip tak jak v půlkruhu před kostelem, tak i ve svahu. Poutní kostel se stal farním pro pět přilehlých obcí: Samotíšky, Droždín, Radíkov, Lošov a Posluchov. Roku 1792 byla prodána a zbořena původní klauzura. Zachovala se pouze patrová chodba k ní. Poutě i přes císařský neustávaly. Proto roku 1831 císař František I. na popud olomouckého biskupa vrátil Svatému Kopečku jeho původní statky a statut poutního místa. Celý areál byl tak předán řádu premonstrátů na Strahově. V roce 1841 však železnice do Prahy vedená chválkovickými loukami natrvalo přetnula spojnici mezi Sv. Obr. 11: Olomouc – celkový pohled od JZ po roce Kopečkem a klášterem 1804, kolorovaná rytina Hradisko. Neustále se rozšiřující plocha železnice zrušila cestu s lipovou alejí od kláštera k Chválkovicím a značně potlačila původní myšlenku duchovního i fyzického spojení obou dominant. Palladiovská koncepce tvořená alejí ve svahu a proporcemi kostela s přilehlými rezidencemi byla na přelomu 19. a 20. století značně narušena protáhnutím obce Samotíšky přes alej u paty kopce k Droždínu výstavbou cihelny a rodinných domků.22 Největší průlom ve změně pěších poutních cest znamenalo vytvoření nové vozové cesty po svahu kopce, změnou dopravních prostředků a následným zavedením pravidelné linky městské hromadné dopravy na Svatý Kopeček z Olomouce (roku 1925). Od té doby je možno sledovat postupnou ztrátu zájmu o významnou část poutního areálu - lipovou alej - a soustředění se všech poutníků více na těsné okolí kostela, interiér samotné obce a směrování rekreačních a procházkových ploch (ZOO roku 1956, lesopark) za obec směrem k Radíkovu. Tím došlo k postupné devastaci předpolí kostela, lhostejnosti, neochotě, nezájmu považovat tuto část za stejně důležitou jako těsné okolí kostela a k jejímu postupnému krajinnému ničení. Ve 40. letech tohoto století byly částečně scelovány pozemky v katastrech obcí Chválkovice, Samotíšky, Droždín. Došlo přitom k odstranění mnoha již nepoužívaných cest (např. stará vozová cesta - spojnice mezi Chválkovicemi 22

Bohumil Smejkal: 850 let obce Samotíšky. Olomouc 1991, str.8.

74

a Samotíškami). K dalšímu podstatnému zásahu došlo v 60. letech scelováním pozemků na velké lány - kolektivizací, tím úplně zanikl původní reliéf krajiny včetně většiny starších cest a stezek. Ve svahu se rychlý vývoj projevil vznikem sadů a neustále pozvolným rozšiřováním do šířky i výšky, stavbou rodinných domků při obou stranách poutní aleje a její špatnou údržbou. Tím alej přestává být v krajině dominantní, ale začíná s ní splývat. Předpolí a těsné okolí kostela si snažilo zachovat ráz poutního místa. V šedesátých letech se ve svahu pole začaly měnit na zahrádky a tím vznikla velká zahrádkářská kolonie se všemi svými negativními důsledky (výstavba tzv. „chatek“ postupně se měnících v rezidenční bydlení, obslužné komunikace dostupné auty, výsadba jakýchkoliv rostlin a dřevin). To vše vcelku značně narušilo původní velmi výjimečnou barokní kompozici. Od počátku 20. století v rámci 300. letého výročí založení kaple Panny Marie Svatokopecké bylo upravováno okolí chrámu: vybudovalo se jeho osvětlení, byly odstraněny staré kaštany, upraveny cesty (vysypány pískem), prostranství rozděleno na několik polí, ve větším půlkruhu byly vysázeny nové kaštany, ostatní plochy byly osety travou. Další snahy o úpravu nejen předpolí kostela, ale veškerých veřejných prostranství obce navazujících na nové odpočinkové funkce byly provedeny až zahradnickým podnikem města Olomouce "Lotos", který dostal tato prostranství do své správy. Ty se však omezily pouze na vyasfaltování a úpravu cestiček na Sadovém náměstí - hlavní trase k zoologické zahradě - a vybudování odstavného parkoviště u ZOO. Zhodnocení vývoje aleje v krajině Alej nevznikla naráz ale byla vybudována postupně v rozmezí 100 let. Vznikala po etapách a vyjadřovala snahu hlavních představitelů kanonie nejen zařadit se mezi nejmocnější vrchnosti Moravy, které své bohatství a moc vystavují na odiv, ale i zdůraznit křesťanskou symboliku jejich nejvýznamnějšího poutního místa Svatého Kopečku. Její zachování bylo po zrušení kanonie komplikováno a přerušováno hlavně vývojem průmyslu a dopravy až téměř samotná alej a její duchovní odkaz zanikly. První vznikla část na samotném svahu Svatého Kopečka v souvislosti s dostavbou areálu poutního kostela i jako přímá spojnice mezi vstupem do kostela a patou svahu, která opticky v prodloužení navazovala na volně stojící klášter Hradisko. Samotný kostel byl pravděpodobně záměrně postaven ne na osu východ-západ, ale tak, že když jsou při mši otevřené dveře kostela Obr. 12: Pohled na alej kněz, žehnající lidem v lodi současně žehná z věže poutního kostela. i mateřskému klášteru, stojícímu přesně Foto autora v prodloužené ose hlavního oltáře a vstupních dveří. Ve svahu bylo vyšlapáno několik cest, mířících z různých stran před kostel. Přímá cesta pod patu kopce byla však nejpreferovanější pro poutníky, přicházející 75

z města. Její náboženský význam vzrostl v letech 1679–1687, kdy byl u paty kopce postaven soubor soch Tajemství Sedmibolestného růžence završený sochou Panny Marie. Soubor ranně barokních soch Tajemství Sedmibolestného růžence Kristus na Hoře Olivetské, Bičování Krista, Kristus korunován trním (Ecce Homo), Nesení kříže, Ukřižování - odpovídá svou ikonografií desátkům růžencové modlitby. Jde o křížovou cestu, určenou pobožnosti pod širým nebem.23 Sochy jsou rozmístěny v přímé linii, rovnoběžné s pomyslnou osou Hradisko - Sv. Kopeček s velkou přesností (v totožných odstupech 33,5 metrů). Soubor uzavírá socha Panny Marie Korunované, která ikonograficky odpovídá posvátnému reliéfu ve svatokopeckém chrámu a současně závěru růžencové modlitby. Zvláštní postavení sochy P. Marie mezi ostatními je akcentováno použitím toskánského sloupu a zdobením jeho podstavce.24 Zalesnění svahu bylo však velmi řídké, jak je zachyceno na mnoha vedutách města. Je pravděpodobné, že kanonie, která neměla ještě dostavěný mateřský klášter, zde neplánovala kromě výstavby prelátské rezidence žádnou velkolepou barokní dostavbu a dořešení areálu. Veškeré plánované a realizované stavby byly pouze utilitárního významu. Až teprve v letech 1712–1719, kdy byl ještě celý svah řídce zalesněn, probíhalo dotvoření areálu Svatého Kopečka a kláštera Hradisko Domenicem Martinellim. Znamenalo to hlavně dostavbu jižní a severní rezidence, dále úpravu věží kostela, čili faktické a záměrné dotvoření kompozice prostorového kříže na kopci, jehož horní část tvořila stavba kostela s věžemi a bočními rezidencemi. Spodní část kříže byla vytvořena širokým průsekem ve svahu až k patě hory, na nějž už ve volné krajině navazovala cesta s vysázenou lipovou alejí, propojená s lokální vozovou cestu ze Samotíšek do Droždína, pokračující dále na Svatý Kopeček a do Radíkova. Vznikla tak vizuální a architektonická krajinná kompozice s křesťanskou symbolikou, která byla využita při oslavách stého výročí nalezení Svatého Kopečka a korunovací mariánského obrazu římskými korunkami v roce 1732. Tehdy byl celý průsek ještě rozšířen a zahrnut do monumentálně pojaté výzdoby oslav s příležitostnou vstupní branou u paty kopce. Následoval přímý výstup do předpolí kostela vedený širokým průsekem lesa, po stranách lemovaným pravidelně se opakujícími poli se zářícím korunovaným jménem MARIA a stem štítů s mariánskými emblematy. Výzdoba pochopitelně vrcholila před kostelem, který byl téměř celý zakryt mohutnou slavobránou.25 Ve večerních hodinách byl v dálkových pohledech tvar kříže zvýrazněn ohni. Písemně i ikonograficky je doloženo, že záměrně byla upravována okolní krajina z důvodů přímého navedení poutníků a zvýraznění monumentality poutního místa již ve svahu Svatého Kopečka a při spojovacích a pěších cestách od paty svahu do Chválkovic, včetně vozové cesty od Chválkovic do Droždína. Další plánovaný zásah do vývoje krajiny v souvislosti s poutním místem a podpoření optické osy obou dominant byl proveden v době mohutných oslav 600. výročí příchodu řádu premonstrátů na Klášterní Hradisko v roce 1751. 23

Stejný soubor soch byl postaven v letech 1661 – 1676 v kopci před klášterem řádu sv. Františka z Pauly v Brtnici. In: Aleš Filip: V zámku a podzámčí. Barokní urbanismus na Moravě. Morava v době Baroka. Brno 2004. str. 58. 24 Urbanistická studie svahu Sv. Kopečka. Ekologická dílna Brno. Květen 1994. 25 Enthronisticum PartheniumlOlomouc 1733 . ZA Opava pob. Olomouc, str. 6a–11b. 76

V pramenech kláštera je uvedena zmínka, že byla založena poutní alej ve svazích Svatého Kopečka. Lze se domnívat že svah byl již odlesněn a nová alej nahradila původní průsek. Došlo tedy k záměrnému obnovení původní Martinelliho kompozice v negativním provedení (nikoliv průsek v lese, ale alej v lukách). Později byla přímá alej dovedena, na příkaz opata z Chválkovic až k vlastnímu klášteru Hradisko, přestože částečně vedla přes pozemky biskupa, s nimž měla hradiská kanonie spory.26 Již ze starších plánů města je patrné, že cesta v současné stopě existovala pravděpodobně jako pěšina a kanonie ji jen rozšířila a narovnala tak, aby vedla z větší části v ose vstupu do kostela na Svatém Kopečku a středové věže kláštera. Takže výsadba aleje záměrně podpořila optické spojení obou dominant kláštera Hradisko a Svatého Kopečka, i přes odpor olomouckého biskupa, majitele chválkovických pozemků. Další historický vývoj byl pro všechny tyto dominanty a jejich urbanistickou koncepci již negativní. Alej tak vedla od kostela sv. Štěpána na Hradisku k Chválkovicím, pak pokračovala přes chválkovickou náves a dál v krajině s dvěma zatáčkami, které sloužily pro odpočinek poutníků a z nichž se dodnes otevírají pohledy na přibližující se kostel a byla ukončena pod svahem. Druhá lipovou alejí osázená cesta vedla od pevnostní brány města ke Chválkovicím, kde se obě spojily. V roce 1784 císař II. zrušil řád Josef premonstrátů v klášteře Hradisko, poutní místo Svatý Kopeček. Klášterní Obr. 13: Fotomapa svatého Kopečka a přilehlého svahu. majetek byl rozparcelován (Mapy 1188 (beta)) a prodán. Alej ve spodní části mezi Hradiskem a Chválkovicemi přestala mít funkční význam, přesto přežívala dále až do roku 1845, kdy ji přetnula železniční trať Olomouc – Praha, jejíž kolejiště se do dnešních dnů rozšířilo tak že se stalo i pro pěší v těchto místech nepřekonatelné. V roce 1854 v souvislosti s rozšiřováním pevnosti byl při staré cestě z Chválkovic do Droždína postaven strážní domek a prachárna. Při předpokládaném napadení Olomouce Pruským vojskem v roce 1866 byly všechny aleje v okolí města záměrně skáceny, aleji mezi Chválkovicemi a Droždínem seřezány koruny, tak, aby nebránily průhledu do krajiny, nejen z města, ale i Svatého Kopečka, který v té době byl vojenskou pozorovatelnou a významným místem s dělostřeleckou baterií.27 Z této informace vyplývá, že svahy musely být využívány jako louky, či pole. V roce 1870 postavilo vojsko novou cestu do Radíkova, využívajíce k tomu účelu pěší poutní cestu až k patě kopce a pokračujíce v následném pozvolném stoupáním po úbočí kopce. Alej kolem silnice byla v roce 1872 znovu vysázena armádou.28 Roku 1888 byla zrušena pevnost Olomouc a nejbližší okolí města se začalo rozšiřovat. To vedlo 26

Zemský archív Brno, E55. Premonstráti Klášterní Hradisko. Deník kanonie z roku 1743. Antonín, Zemánek: Chálkovice u Olomouce, VK Olomouc, str.111. 28 Bohumil Smejkal: 850 let obce Samotíšky. Olomouc 1991, str.8. 27

77

k postupnému rozrůstání obytné výstavby a změně volné krajiny na zastavěnou. Změnilo se nejen okolí samotného kláštera Hradisko, ale rozšířila se i zástavba Samotíšek k patě poutní cesty (rok 1912) a za ní, což vedlo k degradaci aleje ve spodní části kopce. V roce 1925 byla zavedena městská hromadná doprava na Svatý Kopeček. V 60. letech 20. století došlo ke scelování všech pozemků a postupné přeměně svahů Svatého Kopečka na zahrádkářskou kolonii s výstavbou chat. Do dnešní doby se dochovala pouze část cesty od kostela sv. Štěpána ke kolejišti – dnes již bez aleje, alej přes chválkovickou náves se 4 řadami lip, cesta od Chválkovic k patě kopce osázená dvěma řadami lip a torzovitě zachovaná část aleje ve svahu kopce, ukončená oválným otevřeným prostranstvím před kostelem. Část původní aleje v úseku Chválkovice – Svatý Kopeček je znovu obnovována ve své původní šířce: vnější obrys korun stromů vytváří rozpětí 24 m, což přesně navazuje na věže kostela a spolu s bočními rezidencemi vytváří kompozici křesťanského kříže v dálkové plošné projekci ramen v poměru 2:1. Čtyřřadá alej vedoucí přes chválkovickou náves je udržovaná a obnovovaná průběžně. Úsek původní aleje od Chválkovic ke klášteru Hradisko byla od Chválkovic ke kolejišti zcela rozorán a scelen do jednoho lánu v 50. letech 20. století, v úseku od kolejiště k Hradisku se dochoval jako stezka pro pěší, bez jakékoli výsadby. Vývoj aleje nebyl proveden prvoplánově, vycházel z postupného zakomponování okolní krajiny do konceptu osové souměrnosti dvou barokních dominant v krajině rozprostírající se kolem města Olomouc s využitím přirozené modelace terénu. Tato kompozice není srovnatelná s Valdštejnovou lipovou alejí v Jičíně. Nemohla být tak provedena z mnoha důvodů: hradiská kanonie nevlastnila všechny pozemky rozložené na této ose a svou koncepcí vstupovala již do osídlené krajiny se středověkou urbanistickou strukturou osídlení. Nejednalo se proto o přísnou geometrii, drženou po celé ose, ale poutní cesta byla přizpůsobena (hlavně v katastru obce Chválkovice) již stávajícímu rastru pěších a vozových cest. Nemohl tak být v tomto případě naplněn koncept přímé linie, zvýrazněný osázením pravidelné dvouřadé lipové aleje po celé přímce. V katastrech, které kanonie vlastnila, byla cesta vždy vytyčena jako přímá, vozová, osázená souměrnou dvojitou řadou lip, pouze v úpatí kopce zvýrazněná čtyřmi řadami. V katastru Chválkovice se kanonie snažila využít již stávajících cest, co nejvíce se přibližujících ke kompoziční ose těchto dvou sakrálních staveb. Přičemž samotná osa byla již při výstavbě poutního kostela navržena tak, aby spojovala otevřenými dveřmi hlavní oltář kostela s dominantní středovou věží kláštera. Vývoj celého areálu lze rozdělit tak na dvě významné urbanistické etapy, ve kterých byla rozhodujícím stmelovacím prvkem spojovací osa obou dominant. První etapa se týkala posazení kostela na vrcholu nejbližšího kopce Nízkých Jeseníků a postupné úpravy jeho svahu, vrcholící dostavbou bočních rezidencí, které s ním a průsmykem (později zvýrazněné lipovou alejí) vytvářeli symbol kříže, dobře patrný z širokého okolí rovné Hané a hlavně z kláštera Hradisko a města Olomouce. Je možné hledat v této vrcholně barokní krajinné koncepci ideové spojení nebe a země, symbolické hledání Boha na zemi prostřednictvím poutního kostela – tzv. vertikální urbanismus. Druhá etapa záměrného optického propojení formou dvouřadé lipové aleje byla provedena po celé délce spojnice obou bodů, využívajíce sekularizace okolní 78

krajiny a optické přiblížení poutního místa mateřskému klášteru s důrazem na jejich vzájemnou provázanost. Dnešní využití území setřelo mnohé z původních znaků této krajinné kompozice. Je však nutno počítat s tím, že i ono bude mít svůj vývoj, který lze ještě dnes ovlivnit jednak rozpoznáním původních myšlenek a představ našich předků a dále snahou o nápravu chyb předchozích. Znamená to obnovení aleje v její původní hmotě, minimální výškovou zástavbou v optické ose a jejím okolí a využívání okolní krajiny tak, aby se alespoň dochované úseky aleje spolu s kostelem staly stejně jako v baroku dominantním prvkem v současné industriální krajině. Literatura: 1) 2) 3) 4) 5) 6) 7)

8) 9) 10) 11) 12)

13) 14) 15) 16) 17) 18) 19) 20)

Zmizelá Olomouc. Zahrady Hradiska. Stráž lidu, roč. 63, č. 62, 28. 5. 1983, str. 4. Irena Blažková, Petr Kubeša, Helena Richterová: Základní historicko – urbanistická analýza kláštera Hradiska a okolí, rkp., Olomouc 1996 Václav Burian: Přehled literatury o klášteru Hradisko. Zprávy Vlastivědného ústavu v Olomouci, 1978, č. 196, s. 6 – 35. Václav Burian: Přehled literatury o Klášterním Hradisku. Dodatky. Výroční zpráva PÚ v Olomouci 1993, Olomouc 1994, s. 61 – 89. Miloš Čermák: Mlýny v Olomouci a jejím nejbližším okolí, OA v Olomouci 1976, s.42 – 59, OA v Olomouci 1977, s. 80 – 101. Jan Drábek: Moravský generální seminář 1784 – 1790, Loštice 1946. Historická Olomouc X. Tématický sborník příspěvků k problematice premonstrátského kláštera Hradisko a barokní kultuře na Moravě, Olomouc 1995. Ivo Hlobil, Pavel Michna, Milan Togner: Olomouc, Praha 1984. Josef Kšír: Zastavěné město na severním obvodě. Z cyklu „Zmizelá Olomouc“. Kdy – kde – co, č. 11, 1973, str. 11–12. Jarmila Marková - Jana Vráželová: Historická analýza vývoje svahů Sv. Kopečka v Olomouci, rkp., Olomouc 1994. Václav Nešpor: Dějiny Olomouce. Vlastivěda moravská, Brno 1936. Jan Prucek: Diáře premonstrátské kanonie Hradisko z let 1693 – 1783. Zpráva o zpracování výběrového katalogu. Výroční zpráva PÚ v Olomouci 1993, Olomouc 1994, s. 89 – 90. František Uban: Krásy Olomouce. Přehled v činnosti Okrašlovacího spolku od r. 1924 -1935, Olomouc 1936. František, Marek:Poutní chrám na Svatém Kopečku ve svém původu a dějinách. Olomouc 1939 Vilém Ondráček,Divotvorná Matka Boží královna Moravy na Svatém Kopečku, kapitul Strahovský, roku 1907 Bohumil Smejkal: 850 let obce Samotíšky. Olomouc 1991, Urbanistická studie svahu Sv. Kopečka, Ekologická dílna Brno. Květen1994 Barokní urbanismus na Moravě. Morava v době Baroka. Brno 2004 Sv. Kopeček – poutní chrám Navštívení P. Marie Jaroslav Potměšil: Klášter Hradisko – vojenská nemocnice v Olomouci. 1992

79

21) 22) 23) 24) 25)

26)

František Šmíd:I. Zrušení a parcelace premonstrátského kláštera na Hradisku, II. Z minulosti bývalých klášterních vesnic Hradisko u Olomouce Antonín, Zemánek: Chálkovice u Olomouce, VK Olomouc Lenka Pellová: Česká barokní krajina a její proměny. Diplomová práce Masarykovy univerzity v Brně 2006. Jarmila Marková: Použití aleje v kompozici barokní krajiny mezi klášterem Hradisko a poutním kostelem na Svatém Kopečku. In: Historie a současnost alejí v krajině a urbanizovaném prostředí. Sborník přednášek semináře ze dne 17.-18.9.2007, str. 88-103. Jarmila Marková, Petr Kubeša: Barokní kulturní krajina Klášterní Hradisko a Svatý Kopeček. In: Historické parky a kulturní krajina. Sborník příspěvků ze semináře, Olomouc 10.-11.9.1999, str. 31-41.

KRAJINNÉ ÚPRAVY V NÁVAZNOSTI NA LÁZNĚ JESENÍK A MĚSTSKÝ PARK V MĚSTĚ JESENÍKU Drahomír Polách Jeseník leží na soutoku dvou řek a byl založen vratislavským biskupem před rokem 1267. Původní název Frývaldov (Freiwaldau), od roku 1947 Jeseník. Od počátku bylo město odlišováno od stejnojmenné vsi. Později k nim přibyly osady Svoboda (Freiheit - první zmínka z roku 1573), označovaná za předměstí, Ditrichštejn (zal. v roce 1796) a Gräfenberk (v roce 1947 přejmenován na Lázně Jeseník). V okolí se dobývalo zlato, později stříbro a železná ruda. Město nemělo hradby. Biskupský hrádek je uváděn k roku 1374. Na počátku 16. století se lenními pány Jeseníku stali důlní podnikatelé Fuggerové. Začala epocha hornické slávy a rozkvětu města. Na konci století však nastal úpadek dolování a naopak se rozvíjelo plátenictví, zvláště na předměstí Svoboda. V 17. století postihla město třicetiletá válka a souběžně s ní strašlivé čarodějnické procesy. V letech 1625, 1631 a 1638 město poškodily velké požáry. K roku 1797 bylo ve městě 219 domů a 1383 obyvatel a ve Svobodě 97 domů s 687 obyvateli. V roce 1836 zde bylo 220 domů a 1422 lidí, resp. 132 domů a 904 obyvatelé. Gräfenberg měl tehdy 16 domků a 4 lázeňské budovy (Zuber 1966, s. 311). Velkým ohněm bylo město postiženo naposledy v roce 1841, kdy bylo zničeno předměstí Svoboda. Prudký rozvoj textilního průmyslu a rozvoj lázeňství se 1. Plán Frývaldova a Gräfenberku od vídeňského architekta a stavebního rady Eugena Fassbendera - detail. Kolem roku 1855. ZAO, SOkAJ, fond Lázně Gräfenberk, kart. č. 31. 80

začal v polovině 19. století projevovat i na vzhledu města. V Jeseníku pobývali příslušníci vysoké šlechty, mnozí i delší dobu. Místem mnoha honosných společenských slavností, hlavně šlechtických bálů, se stal sál střelnice, postavený v roce 1833. Kromě Priessnitzova léčebného podniku v Gräfenberku vzniklo podobné zařízení v 1. polovině 19. století i přímo v Jeseníku, které zde nechal postavit Josef Weiss. Přítomnost lázeňských hostů se odrazila i v úpravě města a postupném zřizování okrasných zahrad. Vedle městské obce zasahovaly do podoby Frývaldova i různé spolky, například frývaldovská sekce Moravskoslezského sudetského horského spolku. Nezastupitelnou úlohu v této oblasti sehrál Okrašlovací spolek, který zahájil svou činnost 12. září 1883. Soukromé okrasné zahrady v té době prakticky neexistovaly. Vlastivěda frývaldovského okresu, vydaná v roce 1893, vyzvedává prakticky pouze dva veřejné parky u ostatních zahrad konstatuje, že byly pouze travnaté, v některých se nacházely malé nuzné zelinářské zahrádky a případně nijak zvlášť ušlechtilé zahrady ovocné. Vznik samostatného Československa sice znamenal jistý pokles počtu lázeňských klientů hlavně z řad předních šlechtických rodů, kontinuita dosavadní orientace a rozvoje města však byla víceméně zachována. Nové poměry nastaly po poválečném odsunu německého obyvatelstva a příchodem drtivé většiny obyvatel nových. Priority se změnily a trvalo řadu let, než si alespoň někteří občané začali uvědomovat na jakých hodnotách lze v tomto horském prostředí stavět. O celkovém úpadku města však nelze hovořit. Stačí porovnat některé statistické údaje, například o demografickém vývoji města - v roce 1930 zde žilo 8251 obyvatel a v roce 1991 již 11125. Jednalo se však do značné míry o rozvoj extenzivní, dlouho dost málo přihlížející například na životní prostředí a vzhled města. Smetanovy sady Dnešní Smetanovy sady vznikaly postupně ze dvou částí: Josefovy zahrady a Městského parku, na nějž navazoval Městský les, který bylo možno chápat jako lesopark. Josefova zahrada (později nazývaná také Raymannova) zabírala rovinnou část dnešních sadů. Až do 18. století byla v tomto prostoru divoká houština a plochu pokrývaly hromady suti. Továrník Josef Raymann (1770-1844), kterému pozemek patřil, nechal suť odstranit, prostor zplanýrovat a upravit a vysázet exotickými stromy. Stalo se to údajně v roce 1810. Na mapě stabilního katastru z roku 1836 jsou v místě 2. Plán Frývaldova z roku 1892 od E. Kunze - detail. ZAO, SOkAJ, fond Sbírka muzea Jeseník, fasc. č. 1. 81

zahrady pole a nad nimi louky bez stromů. Kolem řeky Bělé je zakreslen úzký pruh dřevin, nepochybně část dnešní bukové aleje. Zahrada dostala jméno podle jejího zakladatele Josefa Raymanna. Na stráni nad Josefovou zahradou vzniklo již v první polovině 19. století několik nových pěšin a pramenů. K roku 1848 zde nechal Adolf Raymann zalesnit kus holého kopce a prostor byl později nazván Městským lesem. Oblíbeným místem procházek lázeňských hostů, kteří byli ubytováni ve Frývaldově, se stal vrchol Křížového vrchu, na němž stála dřevěná kaple. V roce 1846 založil holandský důstojník baron Tyndal pramen, který dostal jeho jméno (dnes U stezky). V roce 1848 sebrali angličtí lázeňští hosté z návodu Matyldy Dashwodtové 900 zlatých a nechali postavit z lipovského mramoru třídílný pomník. V roce 1863 byl založen Alžbětin pramen a později vznikaly další. Nový impuls v kultivaci tohoto prostoru je spojen s rokem 1883, kdy byl ve Frývaldově založen Okrašlovací spolek. Ten sice svou činnost zaměřil hlavně na zeleň v samotném městě, uplatnění však hledal i v Josefově zahradě. Ta byla stále ještě soukromým majetkem, Raymanové ji však pro veřejnost neuzavírali. Z popudu Okrašlovacího spolku byla zahrada v roce 1883 doplněna kvetoucími křovinami a došlo i k výsadbě několika stromů. Prodlouženy byly promenádní cesty a celý park byl doplněn četnými lavičkami. V roce 1888 byly zahájeny z prostředků města zalesňovací práce. V okolí Křížového vrchu byly vysázeny desítky tisíc jehličnanů, zejména smrků, jedlí a modřínů, ale také břízy, divoce vzrostlé stromy byly vykáceny. K jednotlivým pramenům a ke kostelíku sv. Anny na Křížový vrch byly lázeňskou komisí vybudovány schůdné cestičky. V roce 1893 byla vysvěcena nová křížová cesta, přičemž stará přímá cesta na vrchol se zrušila a vznikla pohodlná pěšina s několika serpentinami. V roce 1895 byla u kaple otevřena malá restaurace. Když frývaldovská sekce Moravsko-slezského sudetského horského spolku otevřelo na Zlatém chlumu v roce 1899 3. Plán rozmístění pramenů v dnešních Smetanových slavnostně rozhlednu, sadech, městském lese a okolí – detail. Kolem roku 1900. byla výletní trasa Uložen v SOkAJ, fond Sbírka muzea Jeseník, kart. č. 6. prodloužena až na tento vrchol. Hosté měli již na konci 19. století k dispozici tištěné průvodce po okolí Frývaldova. Například E. Kapper v jednom z nich uvádí k roku 1890 pramen císaře Franze Josefa (v roce 1925 byl pramen přejmenován podle starosty města Phillipa Kleina; dnes U Vousáče) jako oblíbené místo zábavy pro děti a odpočinku pro dospělé, kteří zde měli na rovném a velkém prostoru k dispozici několik stolů a laviček. 82

28. září 1893 rozhodlo obecní zastupitelstvo o zřízení městského parku. Využit a zkulturněn měl být prostor mezi Josefovou zahradou a Městským lesem, kde rostlo pouze divoké houští a stromy Myšlenka se zrodila v hlavách Phillipa Kleina, Adolfa Nitscheho, Edmunda Wolfaem a Aloise Regenharta. Všichni tito pánové byli členy Okrašlovacího spolku. Prováděcí práce převzala na sebe městská obec. Bylo stanoveno, že se Městský park bude rozkládat nad "Josefovou zahradou", v prostoru od cesty u dnešního pramene U lva až k Anglickému pramenu. V roce 1895 byla plocha z části osázena, ale akce zjevně postrádala jasnou koncepci. Obec se usnesla, že výbor na vytvoření parku do 1. prosince 1895 předloží plán dalších úprav a rozpočet nákladů. Město si hodlalo půjčit potřebné prostředky u místní spořitelny. V té době se ve Frývaldově zdržoval zahradník vévody Ratiborského, který rodině podnikatele Regenharta zakládal podle vlastního návrhu soukromý park. Tohoto odborníka (jeho jméno žel není známo) přesvědčilo město ke spolupráci na zpracování návrhu městských sadů. Na mírně stoupající ploše založil park v anglickém stylu, který osázel vybranými křovinami a stromy. O celý park se čtyřicet let staral městský zahradník Ernst Kreutzer. Někdy na přelomu století, spíše však počátkem 20. století, bylo v těsném sousedství Městského parku postaveno přepychové sanatorium Praděd. Rozsáhlý objekt byl obklopen okrasnou zahradou, která přirozeně navazovala na městské sady. V roce 1903 se město rozhodlo, že provede radikální přeměnu Městského lesa. O spolupráci byl požádán Theodor Micklitz (1856-1922), c.k. vrchní lesní rada ve Vídni, pozdější vysokoškolský profesora působící v císařských službách, který pocházel z Frývaldova. Micklitz radil, aby Městský les přestal být zdrojem zisku z výnosů za dřevo, ale aby byl přetvořen v přírodní park, sloužící v první řadě obyvatelům města a lázeňským hostům. Tvorba lesoparku neměla spočívat ve vysazování zahradních pěstěných stromů, ale v rozmanitosti věku stromů a jejich uspořádání. K tomu stanovil několik zásad. Les neměl být osázen plošně, ale mělo se počítat s holými místy a paloučky. Z přirozených skalních partií měly být pěkné rozhledy nebo průhledy. Les měl být složen s nejrůznějších druhů dřevin, zejména takových, které zaručují krásný tvar svých korun. Les měl být pěstován tak, aby nabízel rozmanitost tvarů - prakticky by měl napodobovat charakter pralesa. Při výsadbách bylo nutno se vyvarovat jakékoliv pravidelnosti a šablonovitosti. V lednu 1904 byl Micklitzův návrh úprav schválen a práce byly toho roku zahájeny a hlavní linie jeho představ byly realizovány. V roce 1906 učinila firma Regenhart & Raymann šlechetné gesto a převedla "Josefovu zahradu" do majetku města. Od tohoto data se oba parky spojily i formálně. S blížícím se datem stého výročí narození V. Priessnitze (1799), bylo rozhodnuto postavit v Městském parku jeho pomník. Již v roce 1897 vznikl výbor, který měl záležitost na starosti. Do roku 1902 byl odevzdány čtyři návrhy pomníku, z nichž komise vybrala na první místo práci sochaře Josefa Obetha (1874-1961), rodáka z Terezína u Mikulovic. Realizace projektu se protáhla až do roku 1909, kdy bylo sousoší 25. července odhaleno. Mnohokrát byla řešena otázka ochrany parku. Například 30. dubna 1914 vydal starosta města dr. Hauck v tomto smyslu provolání. Důvodem bylo barbarské chování některých jedinců. Stávalo se nezřídka, že i vznešené dámy si v parku trhaly květiny a větve a odnášely si je domů. Starosta vyzval veřejnost, aby takové 83

případy hlásili na policejní oddělení, nebo hlídači parku a viníci měli být pokutováni a jejich jména měla být pranýřována v místním tisku. V říjnu 1919 upozorňoval vedoucí oddělení parků A. Walter obyvatelstvo na skutečnost, že někteří lidé v souvislosti se svátky Všech svatých a zesnulých poškozují porosty, hlavně mladé stromy v městských parcích a zdobí jimi hroby na hřbitově. V souvislosti s další snahou o zvelebení lesního parku zaslal Georg Eckert (Opavák, který působil ve funci Zemského cestovního zahradníka pro Slezsko) v roce 1920 městské radě dopis, v němž navrhoval další úpravy. Mimo jiné také konstatoval, že proměna lesa podle návrhu vrchního lesního rady Micklitze byla vcelku provedena. Práce však měly pokračovat vysazováním stromů, které sice nedávají žádný užitek v těžbě dřeva, ale budou přínosem estetickým. Doporučoval vysazovat také dřeviny slabého vzrůstu, trpasličí, případně plazivé druhy a uvedl konkrétní jehličnany a listnaté stromy. V závěru dopisu označil lesní park na křížovém vrchu za drahokam nejen Frývaldova, ale celého Slezska. Co z těchto představ se uskutečnilo, není z dochovaného materiálu zjevné. V meziválečném období nedošlo k větším zásahům do parku. Proběhlo jen několik menších zvelebovacích akcí. Například u bukové aleje Josefovy zahrady byl v roce 1933 osazen mramorový kámen s nápisem připomínajícím zakladatele zahrady Josefa Raymanna a skutečnost, že "Raymannův park" věnovala městu firma Regenhart & Raymann. V roce 1934 byla v parku odhalena Goethova lavice, zhotovená z bílého mramoru. Jednalo se o životní dílo sochaře Paula 4. Mapka pramenů v dnešních Smetanových Stadlera, rodáka z Frývaldova. Na sadech, v Městském lese a okolí - stav ve 30. ploše byly mj. reliéfy zachycující letech 20. století. Kronika města Frývaldova výjevy z Fausta a Krále duchů. Po 1932. válce byla lavice vandalsky rozbita. Z roku 1938 máme k dispozici popis parku, v němž se mj. uvádí, že dole na louce stojí za pozornost mohutná sosna hladká, jasan a na konci aleje starý stříbrný topol. Je zde také francouzský dub a americký ořech. Mezi pestře kvetoucími keři září Goethův památník ze slezského mramoru, jehož barva vyniká na zeleném pozadí skupiny smrků a borovic jako míšeňský porcelán. Zatímco cesta vpravo vede k žlutě tónovanému sanatoriu, vlevo procházíme kolem zurčícího pramene Městského parku (dnes U lva). Poblíž roste sukovitý dub a část louky zde byla zabrána na nově založené dětské hřiště. Ze stromů kolem je jmenován platan, trpasličí lípa a javor. Vedle pramene upoutá pozornost nádherný strom - vzácná jedle (Douglas), která je v tomto prostředí cizí, protože pochází z Indie. Naproti ní 84

voní Liriodendron. V prostoru za Regenhartovou vilou jsou další vzácné dřeviny jako velkolistý dub, skupina vzácných smrků, stříbrná borovice a tis, louku vpravo oživuje jasan a vrba. Příjemná promenáda vede kolem topolů dále vzhůru, kde návštěvník míjí seskupení jedlí (severské, bílé a balzámové), škumpinu, jasan, platany, americkou Tsugu a jilmy. U cesty vedoucí k Rumpelovu pramenu (dnes Skalka) roste javor mléčnatý, sosny hladké, jehlanovité duby (Pyramideneichen), borovice, limby a kosodřeviny. "Esplanada" (promenáda u Anglického pramene) patřila vedle promenády na gräfenberské Kopě k nejoblíbenějším místům lázeňských hostů. Vede na volné pole nad sanatorium a nabízí opět pohled na hory a okolí. Po několika krocích se návštěvník ocitl na tenisovém kurtu a u sluneční lázně. Široké otevřené schodiště ho pak zavedlo na nově založenou zahradu. Tím okruh parkem skončil. Patrně počátkem 50. let byly sady přejmenovány na Park oddechu Julia Fučíka, v 60. na Smetanovy sady. Jeho 5. Pohled na Frývaldov, pohlednice, kol. roku 1910. údržba, a to se týká i 60. let, Vlevo v pozadí dnešní Smetanovy sady, vpravo byla podle všeho sanatorium Praděd. zanedbávána. V letech 1956 až 1960 zde bylo vybudováno přírodní divadlo. Na přelomu 50. a 60. let byla na Křížovém vrchu vybudována sáňkařská dráha, která patřila k nejlepším v republice. Patrně někdy v 60. letech byly v parku vybudovány tenisové kurty. Při stavbě byl skácen poslední z tisů, kterých zde v minulosti v okolí města rostlo velké množství. K 30. červenci 1971 provedl Zahradnický podnik Olomouc (ing. M. Trlicová) v rámci připravované rekonstrukce Smetanových sadů, soupis dřevin. Stav parku byl označen za havarijní. K srpnu 1971 byl zpracován projekt rekonstrukce cest. Cesty ve spodní části parku zachovávaly původní trasování, jejich výměra však měla být zredukována na polovinu. Investorem byl MěNV v Jeseníku, zastoupený Technickými službami. V prosinci 1971 předložila ing. M. Trlicová projekt II. etapy celkové rekonstrukce, která se týkala asanace nevhodných dřevin, modelace terénu, úpravy svahů a obnovy trávníkových ploch, dosadeb stromů a zejména keřů. To vše v souladu se závěry Generelu zeleně města a lázní Jeseník, který byl předtím zpracován a schválen. Podle Osazovacího plánu zeleně mělo dojít k výsadbě několika set listnatých a jehličnatých stromů a několika tisíc kusů nízkých jehličnanů, listnatých keřů a dalších rostlin. Velkorysé plány se zjevně uskutečnily jen v omezené míře. K největším zásahům asi došlo v parteru parku. V roce 1978 byla dokončena stavba ředitelství Rudných dolů Jeseník, které vzniklo na místě někdejšího lázeňského domu Praděd, který se zřítil v 60. letech. 14. října 1987 provedli docent Alois Černý z brněnské VŠZ a ing. E. Damcová znalecký posudek o zdravotním stavu přestárlých stromů ve Smetanových sadech. Provedli soupis vesměs dřevokaznou houbou nebo hnilobou napadených stromů a většinou doporučili jejich zmýcení. Jednalo se o 21 dřevin. V první polovině 90. let 85

zpracovala ing. E Damcová (Zahradní a krajinářská architektura Brno) projekt obnovy parku, který probíhal ve čtyřech etapách. Došlo zejména k odstraňování náletových dřevin a k novým dosadbám ve střední části parku. Park na dnešním náměstí Svobody Park se rozprostírá na někdejším předměstí Svoboda (Freiheit), které je poprvé zmiňováno v roce 1573. Až do roku 1710 zde bylo sídlo městské správy. Plochu náměstí zabíralo 36 stodol. V roce 1841 bylo předměstí postiženo požárem, který všechny tyto objekty zničil. Město rozhodlo, že plocha zůstane nezastavěná. Asi v 60. letech 19. století se zrodil nápad vytvoření nového parku. Myšlenka vznikla v hlavě obchodníka Stephana Dworzaka, který vypracoval plán a na jeho realizaci obětoval značné prostředky. Podoba parku není známá. Uspořádání cestiček se snad od pozdějších úprav výrazně nelišilo. Provedena byla jistě stěžejní výsadba dřevin, kterých bylo v roce 1925 celkem 136. Vodní nádrž uprostřed tvořila kašna, která byla zhotovena kolem roku 1850 a měla tvar kvadralobu. Z popisu víme že v ní plavaly zlaté rybky a uprostřed stál bronzový chlapec s kachnou v náručí, z jejíhož zobáku vytékala voda. Parku se ihned po svém založení na konci roku 1883 ujal Okrašlovací spolek a již v příštím roce 1884 byla zpracována skica úprav parku. Ze stručné informace z roku 1887 vyplývá, že v parku byly zde umístěny lavičky a bazén, v jehož blízkosti v sezóně jednou týdně vyhrávala lázeňská kapela. Když ve Frývaldově v roce 1892 pobýval arcivévoda Eugen, byl park pojmenován podle něho a po 1. světové válce přejmenován na sady Friedricha Ludwiga Jahna. V roce 1927 zpracoval výše zmíněný zahradník Georg Eckert projekt na celkovou rekonstrukci parku, která počítala zejména s likvidací přestárlých strom. Zatímco představitelé města tento záměr podporovali, proti se postavil Okrašlovací spolek, na jehož straně zjevně stála i veřejnost. Městská rada na svém zasedání 5.

6. Plán přeměny parku na dnešním náměstí Svobody z února 1928 od opavského zahradního architekta G. Eckerta. ZAO, SOkAJ, fond Sbírka muzea Jeseník, kart. č. 274.

86

prosince 1927 námitky Okrašlovacího spolku odmítla. Spor se začal očividně politizovat a táhl se až do podzimu 1928, kdy 8. října přijala městská rada usnesení, z něhož plyne, že Okrašlovacímu spolku ustoupila. Eckertův plán nebyl realizován, nicméně v následujících letech došlo ke kácení stromů. V 50. letech bylo u parku zřízeno autobusové nádraží, které zde bylo až do poloviny 80. let. V roce 1986 zpracovala Šlechtitelská stanice Želešice (Ing. E. Damcová) projekt rekonstrukce parku, jehož plocha i porosty byly poškozeny. Projekt měl tři etapy obnovy, při nichž došlo k terénním úpravám, přestavbě porostů a vybavení parku. Záměr se v podstatě realizoval. Sadové úpravy v Lázních Jeseník Historie lázní Gräfenberk (dnes Lázně Jeseník) je spjatá s postavou Vincence Priessnitze a jeho vodoléčebnými aktivitami, které neoficiálně začaly v roce 1822 zbouráním rodné chalupy a výstavbou zděného domu. Počátky byly neobyčejně skromné. Priessnitzovi byl komfort a vyumělkovanost cizí. Hosté, mezi nimiž nechyběli ani zhýčkaní příslušníci významných šlechtických rodů, byli nuceni žít ve zcela prostém prostředí. Režim léčby jim sice ukládal co nejvíce pohybu, ten však místo promenád v okrasných zahradách a parcích spočíval 7. Rytina Gräfenberku z roku 1832. Reprodukce v v putování k lesním publikaci Philo vom Walde: Vinzenz Priessnitz. Sein pramenům, protože pití Leben und sein Wirken, Berlin 1899, obr. č.219. neobyčejného množství obyčejné vody bylo základem procedur. K léčbě prací patřilo také řezání a štípání dřeva, zametání a odklízení sněhu apod. Německý spisovatel Heinrich Laube, který zde krátce pobýval v roce 1834, mimo jiné ve svém mírně ironickém, přesto však obdivném popisu uvádí, že koupele byly zřízeny těsně u domů a byly nepřetržitě naplňovány horskou vodou. K tomu lidé pili studenou vodu, takže je chladno nutilo chodit na procházky - „všude na kopcích lze spatřit mrznoucí lázeňské hosty“. Je jasné, že o nějakých parkových úpravách nemohlo být v té době ani řeči. Přesto někdy kolem pobytu Laubeho v lázních k prvním zárodkům budoucích promenád 8. Lesní sprchy Concordia, litografie od J. Bauera, kol. roku 1860. ZAO, SOkAJ, fond Lázně Gräfenberk, krabice č. 1.

87

dojít muselo. Když se v roce 1987 provádělo posouzení dřevin v prostoru před Prissnitzovým sanatoriem, stáří celé řady stromů (líp, jasanů a javorů) bylo odhadnuto na 160 roků. To znamená, že Laube se již mohl procházet mladou alejí, která lemovala oblíbenou cestu na vrchol vyhlídky zvaný „Kopa“, kde v té době stál přístřešek. V roce 1840 byl stržen a nahrazen objektem zvaným Koppenhaus. Jednalo se o malou jednopatrovou budovu s pavlačí, z níž byl krásný výhled na okolní kopce a údolí. Po roce 1829, kdy Priessnitz konečně získal na svou činnost licenci, příliv lázeňských hostů stále narůstal, např. v roce 1839 jich bylo již 1500. Priessnitz řešil jejich ubytování zpočátku tak, že je rozmisťoval po chalupách svých sousedů a značná část pacientů zůstávala ve Frývaldově, kam léčitel dennodenně dojížděl. Situaci proto souběžně řešil stavbami nových objektů, z nichž největšími byly velký dřevěný lázeňský dům (tzv. Bretterhaus), který údajně vznikl v roce 1831 a dnešní Hrad s kongresovým 9. Pohled na Gräfenberk, litografie od W. sálem pro 600 osob, dokončený v Loeilota, 1857. ZAO, SOkAJ, fond Lázně roce 1839. Gräfenberk, krabice č. 1. "Nadstandardní" prostředí si postupně spíše vytvářeli lázeňští hosté, ať přímo se své kapsy, nebo povinným příspěvkem do společné pokladny k tomu účelu zřízené. Z dopisu V. Priessnitze z 16. listopadu 1848 vyplývá, že se vybíraly poplatky za promenády. Ukázkou toho, že asketický život nebyl v lázních trvalým jevem, může být 29. červenec 1839, kdy lázeňská šlechta v čele s princem Nasavským a knížetem Lichtenštejnem uspořádala noční ples v přírodě. Gräfenberk svítil do dáli jako moře plamenů. Stromy byly ověšeny devíti tisíci lamp, nejrůznějšími ozdobami, taneční plocha byla skvěle upravena. Velkou událostí se stávala stavba pomníčků a nálezy nových pramenů. Odhalovaly se slavnostně za zvuků hudby a s proslovy, nejčastěji u příležitosti svátků či narozenin Priessnitze. V lázeňském okruhu Gräfenberku jich bylo 62 a poslední vznikl v roce 1934. Nebyly to však pouze prameny, ale také různé pomníky a pomníčky, které vznikaly na různých místech lázní a v jejich okolí. Jedním z prvních byl nápis "Geniovi hydropatie 10. Plán pramenů kolem lázní Gräfenberk od H. Rippera z roku 1891. Uložen v SOkAJ, fond Lázně Gräfenberk, krabice č. 4.

88

věnuje r. 1836 baron Chabot", který nechal francouzský baron upevnit na Hydropatické skále. Zpočátku z praktických důvodů, postupně pro pohodlí lázeňských hostů, bylo nutno upravovat přístupové cesty. Pokud vedly nezalesněným prostorem, vysazovaly se kolem nich stromy. I tyto práce vesměs hradili ze svých prostředků lázeňští hosté. Například cestu od Priessnitzova pramene k Medvědímu kamenu nechal postavit v letech 1871-72 vévoda Adolf von Nassau a dostala jeho jméno (dnes Medvědí cesta). Postupná vylepšení se dotkla i lesních sprch, které však nechal provádět sám Priessnitz. Upravována byla také okolí pramenů. Mnohdy se muselo jednat o velmi nákladné práce, například u Pruského nebo Sophiina pramene. Hlavní promenádní cesty však vznikaly v blízkosti dnešního Priessnitzova sanatoria a ve směru k Vyhlídce, výstižněji Kopě. Údajně již v letech 1839 až 1840 vznikla okružní cesta kolem vrcholu. Potvrzuje to vytvoření Maďarského pomníku, který byl na 11. Maďarský památník, litografie od J. Bauera, kol. roku 1860. ZAO, tomto oválu postaven právě v těchto letech. SOkAJ, fond Lázně Gräfenberk, Autorem lva byl mnichovský sochař Ludwig krabice č. 1. Schwanthaler (1802-1848). Na kovovém podstavci je nápis, jenž složil maďarský básník Mihály Vörösmarty. V následujících letech vznikaly další pomníky. Například v roce 1841 byl u cesty k lázním (u tzv. Hamburkské pěšiny) vztyčen tzv. Francouzský pomník, který věnoval Priessnitzovi šlechtic M. de Blasemberg. Priessnitzův pramen ve tvaru mohyly, postaven v roce 1842 a toho roku vznikl také Český pramen (dnes Jitřní). 16. srpna 1874 byl slavnostně odhalen u hlavní promenády nový Český památník se sochou Hygie, kterou vytvořil sochař J. V. Myslbek. V roce 1888 nechal na tzv. Filozofické stezce postavit rumunský král Karel památník nazvaný "König Carol-Quelle". Polští návštěvníci lázní věnovali Priessnitzovi svůj památník v roce 1899, který stál původně na kolonádě a byl předán veřejnosti až 7. července 1902. J.V. Rozum v článku "Výlet z Prahy do Gräfenberku v Slezsku", který byl uveřejněn v roce 1847 v pražském časopise Poutník, popisuje lázně, přičemž mj. uvádí, že „Kol do kola jsou na vrchu, dřínovými stromy porostlém, překrásné procházky, na něž se náklad vede 12. Slavnostní odhalení Českého pomníku se sochou Hygie, fotografie z 16. srpna 1874. Osobní archiv autora.

89

z pokladnice, ku které každý host něčím přispívati musí. Po pěšinkách přichází se nejdříve k besídce na způsob deštníku zhotovené, něco dále stojí kamenný letohrádek o jednom patře s pavlačí, odkudž se zrak pozorovatelův v krásném oudolí Freivaldovském a rozkošném obzoru hornatin míle potápí.“ V témže časopise byl v roce 1848 uveřejněn "List z Gräfenberku", v němž autor, ukrytý pod značkou "Dr.Č.", mj píše: "Kolem Gräfenberka je krajina hornatá, doly a řekou prohnaná. Její zvláštní ráz je, že jsou po ní roztroušené tu a tam mnohonásobné prameny a studně, z nichž pryští se křišťálová voda. Všude jsou stezky dobře připraveny, tak že člověk na menší a větší vrchy 13. Sophiin pramen, litografie od J. Bauera, kol. vstupovati a když chce roku 1860. ZAO, SOkAJ, fond Lázně Gräfenberk, i v rovině se procházeti může." krabice č. 1. 28. listopadu 1851 Vincenc Priessnitz zemřel a vedení lázní se ujal jeho žák Josef Schindler. Priessnitz byl pohřben na frývaldovském hřbitově avšak v roce 1853 byly jeho pozůstatky vyzvednuty a uloženy v nově postavené pseudogotické kapli, která se nachází poblíž dnešní hlavní lázeňské budovy. Obvykle je označovaná jako Priessnitzovo mauzoleum. V poslední čtvrtině 19. století a na počátku 20. století došlo ke stavbám dalších lázeňských objektů, zejména Priessnitzova léčebného domu, který realizoval v roce 1878 frývaldovský stavitel Johann Gröger. Stavitel Rudolf Zelenka přestavěl v roce 1887 lázeňský dům Exner ve "francouzském mansardovém stylu"a někdy kolem téhož roku byla postavena v tzv. "švýcarském stylu" vila Annenhof. Roku 1894 vznikla ve stylu francouzské neorenesance vila Adelheid, v roce 1899 Jubilejní vila a rok nato bylo dokončeno v historizujícím 14. Pohled na Gräfenberk, pohlednice, vydal stylu sanatorium F. Ziffera. Fr. Gottwald, Frývaldov kol. roku 1915. Podle P. Zatloukala tvořilo lázně Gräfenberk na přelomu 19. a 20. století více méně živelné uskupení budov, jejichž architektonické pojetí, pohybující se v rozpětí mezi klasicismem a historismem výrazně stavitelské provenience, nebylo po této stránce

90

pozoruhodné. Dominantou lázní se stalo Priessnitzovo sanatorium, realizované v letech 1909 až 1910, jehož návrh vytvořil vídeňský architekt Leopold Bauer. Původní asketický lázeňský život se však radikálně změnil. Ubytování a celkové prostředí se vyrovnávalo standartu ostatních lázní. Hostům bylo nabízeno také různé rozptýlení a zábava. Dokládají to kupříkladu náčrty závodní dráhy pro psy z roku 1880 a doklady o pořádání psích závodů. K roku 1890 máme k dispozici stručného průvodce lázněmi. Promenáda začínala u krámu poblíž starého "Bretterhausu" a vedla až na Priessnitzův vršek, tzn. Kopu. Pod lípami a buky byly rozestavěny lavičky. Ve stínu, na vyvýšeném rondelu, nazývaném "Dámské kasíno", byly mimo laviček i stoly. Podobný rondel, tzv. "Militärcasino" se nacházel u cesty kolem Kopy (ze severní strany). V "Koppenhausu" byla malá restaurace, kde se konaly pikniky a hostiny. Z jižní strany u cesty kolem Kopy byl bukový lesík s mnoha lavičkami, mezi lázeňskými hosty oblíbené místo odpočinku, chráněné proti severnímu větru. O pramenech v lese, který byl převážně jehličnatý, se uvádí, že Sofiin pramen, nazvaný podle nejstarší Priessnitzovy dcery, již několik let nemá vodu. V prostoru obehnaném kamennou zídkou byly stoly a lavice a také prostorná chata. Několik kroků dál se cesta rozdělovala. Vlevo se šlo ke Smrkovému pramenu, rovně k Pruskému pramenu (dnes Bezručovu) a vpravo k Pražskému pramenu. Pruský pramen byl z bílého mramoru, jeho voda měla teplotu 7-8OC. Kruhový prostor, na němž se často scházela velká společnost, obklopovaly lavičky. K tanci a zpěvu zde hrávala lázeňská kapela. Od pramene vedla směrem nahoru asi 500 metrů dlouhá, tzv. Filozofická stezka, která návštěvníka přivedla k Smrkovému pramenu. Velmi oblíbený byl mezi lázeňskými hosty Český pramen. Pobyt zde zpříjemňovala chata pro vetší společnost. V jubilejním roce 1899, kdy se připravovaly oslavy stého výročí Priessnitzova narození, došlo k parkovým úpravám v okolí mauzolea. Založení parku provázelo také postupné osázení holých ploch na Kopě. Park byl pokřtěn na Priessnitzův a místo bylo označeno kamenným blokem s mramorovou tabulkou s děkovným nápisem, provedeným zlatým písmem. Nedaleko mauzolea byla odhalena léčitelova busta, která je dílem supíkovického sochaře Adolfa Frankeho. Sokl zdobí palmová a vavřínová ratolest a letopočty: "1799-1851-1899". Lázeňský průvodce z roku 1913 uváděl mj., že lázeňští hosté se mohli při dopolední a odpolední hudební produkci procházet po stromy chráněné promenádě, v jejímž středu stál hudební pavilón. Bezprostředně na ni navazovala 7 až 8 metrů široká promenádní cesta kolem celé Kopy, lemovaná lípami. Stál u ní Schindlerův dům, tzv. březový dům (Birkenhaus) a 30 metrů dlouhá chata. Dále zde byl Polský památník, Císařský dub a Maďarský pomník. V jeho blízkosti se nacházel Friedrichův vršek, který vznikl v roce 1861 k poctě arcivévody von Mecklenburg-Schwerin. Jednalo se o dodnes dochovanou terasu původně s kamenným památníkem a lavičkami, odkud byl nádherný rozhled na Frývaldov a okolní hory. Po 1. světové válce byl přejmenován na vyhlídku Dr. Hatscheka. Na tyto dobře udržované promenády navazovaly lesní cesty. V meziválečném období docházelo k dalšímu zvelebování lázní. Například za sanatoriem vznikly tenisové dvorce, promenáda kolem Kopy dostala elektrické osvětlení, pěšiny k pramenům byly vybaveny stolky a lavičkami. Ve třicátých letech došlo k přestavbě sanatoria Silesia, léčebného domu Annenhof (později Wolker) a sanatoria Sudetenhof (později P. Bezruč). 91

K větším úpravám lázní po 2. světové válce došlo až v roce 1957, kdy bylo zrušeno nevyhovující parkoviště, vybudována fontána, zdokonalena parková úprava a zlepšeno veřejné osvětlení. V následujícím roce došlo k úpravě kolonády, zřízeno bylo osvětlení u Českého pomníku a v parku byly vysázeny stovky růží. V letech 1960 až 1961 byly kamenné desky na pramenech nahrazeny novými a prameny byly přejmenovány. V roce 1968 byly na lázeňské kolonádě, na místě bývalých altánů postaveny dva nové altány. V prosinci 1975 zpracovala ing. V. Janíčková ze Šlechtitelské stanice Želešice oddělení Zahradní architektury, projekt sadových úprav v okolí Jubilejní vily. Ve zprávě byl konstatován nedostatek dlouhodobé údržby, neuvážené dosadby a nálety. Mělo být provedena vyčištění a asanace ploch a modelace terénu. Zároveň byla v prostoru Kopy a za sanatoriem Priessnitz provedena Inventarizace zeleně. Cílevědomé sadové úpravy lázní byly zahájeny až ve 2. polovině 70. let. V roce 1978 byla zpracována "Studie rekonstrukce parku státních lázní Jeseník“. Celý vnitřní lázeňský prostor byl rozdělen na tři úseky: Kopu, Jižní svah nad lázněmi a Centrum lázní. Studie konstatovala, že dosavadní prostor funkci lázeňského parku nesplňuje. "Smyslem a cílem navržených krajinářských úprav je, aby návštěvník lázní byl v neustálém kontaktu s Jesenickou přírodou. Z toho vyplynulo, že parkové úpravy by měly vytvořit spojovací článek mezi lázeňskou zástavbou a okolní volnou přírodou". Realizace byla rozdělena na tři pětileté etapy. Následně na to navazovaly prováděcí projekty I. až IV., které řešily rekonstrukci parku v prostoru Kopy a byl zpracován Šlechtitelskou stanicí Želešice - Zahradní architektura. Práce začaly v roce 1978 a trvaly až do roku 1983. V srpnu 1984 zpracovala ing. E. Damcová (Zahradní architektura Želešice) projekt na úpravu jižního svahu nad lázněmi, který měl sloužit k pohybové terapii a sportovnímu vyžití pacientů. Práce začaly ještě v témže roce. Sochařskou výzdobu provedl brněnský sochař Jan Šimek. 14. října 1987 provedli docent Alois Černý z brněnské VŠZ a ing. E. Damcová znalecký posudek o zdravotním stavu přestárlých stromů v aleji před Sanatoriem Priessnitz. Stáří stromů bylo vesměs stanoveno na přibližně 160 let, což by znamenalo, že k výsadbě aleje došlo kolem roku 1827. Některé stromy byly doporučeny k pokácení. Poznámka Text tohoto příspěvku vychází z obsáhlejší studie autora Historie jesenických parků, kde jsou uvedeny přesné odkazy na prameny a literaturu. Studie je součástí Stavebně-historického průzkumu Historické parky města Jeseníku (Petr Kubeša, 1998). Prameny Ústřední archiv geodézie a kartografie Praha - mapy stabilního katastru Frývaldova a Gräfenberku z roku 1836. Zemský archiv v Opavě, Státní okresní archiv v Jeseníku (ZAO, SOkAJ), fond Lázně Gräfenberk. ZAO, SOkAJ, fond Archiv města Jeseníka. ZAO, SOkAJ, fond Lázně Gräfenberk. ZAO, SOkAJ, fond Sbírka muzea Jeseník. ZAO, SOkAJ, Kronika města Frývaldova, zal. asi v r. 1932. 92

Archiv Technických služeb Jeseníku. Archiv Stavebního úřadu Jeseník. Městský úřad Jeseník, Kronika města Jeseníku, Díl I., zal. 1967. Literatura Fischer, Z.: Dvě dobové zprávy o Gräfenberku, in: Severní Morava sv. 65/1993, s. 19-28. Fitz, R. a kol.: Freiwaldau-Grefenberg, Kirchheim u. Teck 1987. Freiwaldau. Gerichtsbezirke Freiwaldau, Jauernig, Weidenau und Zuckmantel, Hohenstadt 1938. Führer durch Freiwaldau-Gräfenberg und Umgebung. 1908/9., Freiwaldau (Druck E. Czech) 1909. Gába, Z.: Sochař Paul Stadler (1875-1955), in: Severní Morava 1995, sv. 70, s. 27-34. Gröger, Fr.X.: Vincenz Priessnitz, Freivaldau - nedatováno (asi rok 1900). Gröger, Fr.X.: Geschichte der Entstehung der neuen St. Anna-Kapelle auf dem Kreuzberge zu Streitenhau bei Freiwaldau, Freiwaldau 1903. Grünner, O.: Graefenberg byl prvý, naklad. SURSUM 1997 (tiskárna Tišnov). Heimatkunde des politischen Bezirkes Freiwaldau, Freiwaldau 1893. Hermann, W.: Neuerste Erfahrungen über die Heilkraft des kalten Wassers, Neisse u. Leipzig 1835. Kapper, E.: Der Kurort Gräfenberg, Praha 1871. Kapper, E.: Wasser-Kurort Gräfenberg-Freiwaldau und dessen Umgebung, Freiwaldau - nedatováno (asi kol. roku 1890). Kettner, A: Führer durch die Kurorte Gräfenberg, Freiwaldau und Lindenwiese, Freiwaldau 1887. Kettner, A: Kleiner Führer durch Freiwaldau-Gräfenberg und Umgebung, Freiwaldau 1892. Kettner, A.: Ehrenhalle des politischen Bezirkes Freiwaldau, Freiwaldau 1904. Kollmann V., Zatloukal, P.: Moravské lázně v proměnách dvou staletí. Olomouc 1987, s. 41-68. Kurort Gräfenberg-Freiwaldau. Von Vinzenz Prießnitz im Jahre 1826 gegründet. Herausgegeben von der Kurkommission, Freiwaldau (?) - nedatováno (asi 1913). Lázně Jeseník - Gräfenberg, prameny a pomníčky (mapa; text J. Mazura), Zlaté Hory 1994. Nitsche, J.: Führer durch Freiwaldau, Gräfenberg und Nieder-Lindewiese, Freiwaldau - nedatováno (po r. 1932). Philo vom Walde: Vinzenz Priessnitz. Sein Leben und sein Wirken, Berlin 1899. Plonka, M.: Priessnitz Gedenkmappe, Troppau - nedatováno (kol. 1930) Polách, D.: Nejasnosti kolem realizace Českého pomníku na Gräfenberku, in: Jesenicko 2001, sv. 2, s. 39-41. Sajner, J. - Křížek, V.: Gräfenberk - významné světové lázně minulého století, in: Severní Morava 1977, sv. 33, s. 54-56. Sajner, J. - Křížek, V.: První literární popis Gräfenberku z pera Heinricha Laubeho v roce 1834, in: Severní Morava 1979, sv. 37, s. 17-26. Sajner, J. - Mazura, V.: Jesenické prameny a pomníčky, Vlastivědné zajímavosti č. 202, Šumperk 1984. Sajner, J. - Křížek, V. - Šindelář, J.: Zvěrolékař Josef Weiss (1795-1847) spoluzakladatel moderní vodoléčby, in: Severní Morava 1987 sv. 53, s. 24-29. 93

Sudeten-Album I. a II. vydavatelství B. Titze, Freiwaldau - nedatováno (kol. r. 1900). Tietze, B.: Spaziergänge durch Freiwaldau, Gräfenberg und Umgebung, Freiwaldau - nedatováno (uváděn rok 1901). Walterrskirchen, J. C., von: Humoristische Runde in Gräfenbergs Quellenbiete, Freiwaldau (?) 1851. Zeman, V.: Lázně Jeseník, Vlastivědné zajímavosti č. 139, Šumperk 1976. Zuber, R.: Jesenicko v období feudalismu do roku 1848, Ostrava 1966, s. 298-320. Zuber, R.: Sto let Myslbekovy Hygie na Gräfenberku, in: Severní Morava 1974, sv. 27, s. 35-43. Zuber, R.: Pomníky Vincence Priessnitze v Jeseníku, Vlastivědné zajímavosti č. 198, Šumperk 1983.

MARIÁNSKÉ MĚSTEM

LÁZNĚ

A

NAVAZUJÍCÍ

ÚPRAVY

KRAJINY

ZA

Karel Drhovský Rozsáhlá oblast dnešního Českého a Slavkovského lesa tvořila souvislou hranici státu, jako val, ve kterém bylo panovníkem pro ochranu státu zakázáno mýcení, vypalování a osidlování. Shodou terénních situací zůstalo okolí dnešních pramenů liduprázdné i když okolí už bylo osidlováno, zejména při zemské stezce (Via Regia), která vedla od západu přes Chebsko do vnitrozemí. Trasu této stezky zachycuje ještě josefinská vojenská mapa (1782) a dokládají některé místní názvy a doprovodné "ringvaly". Ale krajina v místech dnešních Mariánských Lázní byla až do konce 18.století téměř neprostupná. Houštiny, prales, bažiny - opravdová, člověku a civilisaci zcela nepřátelská příroda. Nejstarší historii lázní sepsal r. 1842 zdejší lékař Adalbert Danzer, přesněji a obsáhleji o třicet let později inspektor pramenů Ludolf Staab. Nejstarší písemné zprávy o zdejším kraji lze nalézt v závěti vladyky Hroznaty (nyní blahoslavený), zakladatele kláštera v Teplé (r.1193), v níž odkazuje toto území klášteru premonstrátů. Další zprávy jsou více o těžbě cínu a snahám ze zdejších minerálních vod (kyselek) získat odpařováním sůl, v Čechách tolik chybějící, či je použít na čištění rud. Je samozřejmé, že tyto snahy skončily nezdarem, nikoli ale snaha o využití minerálních vod (zvané "úšovické vody" - obec Úšovice dnes připojena k M.Lázním). Je nepochybné, že se jimi zabývali a využívali je lidé z okolí "odedávna", ale první popsaná předepsaná léčba je z r. 1609, kdy "městský fyzikus" Michael Raudenius, který prameny zkoumal ji předepsal Libštejnskému, svobodnému pánu z Kolowrat. Kromě neprostupného terénu bránil využítí zdejších vod i monopol na těžbu dřeva, který měl horní úřad ve Slavkově, takže klášter, i když byl majitelem, nemohl s pozemky vůbec disponovat. I Bohuslav Balbín ve svém díle "Miscellanea historica regni Bohemiae" (1679) sepsal celou kapitolu o tepelských "kyselkách". Pokusy s těžbou soli, jinak neúspěšné, i další zájem o prameny utichl v průběhu třicetileté války. Po nich dvakrát (1659, 1677) vyhořel tepelský klášter, takže starosti a zájem byl upřen na jeho obnovu a na prameny nebyl čas ani prostředky. 94

Až začátkem 18.století byl zájem obnoven, na místě vyhořelého dvora při Kosím potoce dal opat Reimund Wilfert II. postavit malý zámeček (autor K.I.Dienzenhofer), který, sice vzdálen od pramenů, sloužil k ubytování nemocným mnichům. V té době byla i čilá spolupráce tepelského kláštera s benediktinským klášterem v Kladrubech a cisterciáckým v Plasích, kam byla posílána voda v sudech. Stále ale nelze mluvit o lázních, okolní sedláci byli dokonce proti využívání pramenů stejně jako úředníci ze Slavkova. Určitou odvahu projevil opat Ambrož, který dal v šedesátých letech 18. století postupně lékařsky vodu analyzovat. Do historie se vepsala práce studenta mediciny Jana Josefa Zauschnera, který nazval ve své práci některé prameny jménem, které mají dodnes. Ambrožův podle opata, Křížový podle kříže nad ním vztyčeného a Mariin podle obrázku na kmeni vedle stojícího stromu. Ten dal posléze název celým lázním, ač by se více čekalo, že bude přijato jméno Úšovic. V roce 1788 uvedl Jaroslav Schaller ve svém popise království Českého jako první název Marienbad, který se vžil a lázním zůstal. Přestože je léčivý účinek pramenů znám už několik století a přestože už je dávno zastaveno i těžení cínu a z toho vyplývající reservace, je na konci 18.století stále místo vývěru pramenů neobydleno a neupraveno. Jak vypadaly M.Lázně před necelými 220 lety popsal nový klášterní lékař Johann Josef Nehr v r. 1779, kdy do těch míst z pověření opata Trautmannsdorfa vstoupil. Jeho záznam je zároveň dokladem, jak skutečná příroda vypadá, sepsaným v době, kdy už se v Evropě na její skutečnou tvář zapomnělo a volalo se po jejím návratu : "Jak jsem užasl, když jsem vstoupil do tohoto pustého údolí, kolem dokola obklopeného a pevně sevřeného strmými vrchy a temnými lesy, kde tyto prameny tak bohatě vyplavovaly svou léčivou vodu! Všechno, vodopády a bažiny, co člověk viděl vzbuzovalo strach, nevoli, odpor. Vrchy a doliny, vodopády a bažiny, kamenné a písečné pahorky, ztrouchnivělé pařezy a vývratě se tu střídaly v nepřetržitém sledu. Kromě jedné staré dřevěné chýše, hrozící spadnutím, ve které stály na ohništi zazděny dva železné kotle na získávání Glauberovy soli, kterou tak bohatě vyplavoval Křížový pramen, as kromě jediného, rovněž dřevěného, prastarého ohrazení Křížového pramene nenalézal a neviděl tu člověk nic, co by udělaly lidské ruce. "K pramenům ještě po těch letech nevedla ani pěšina, přes četné bažiny si lidé museli naházet kameny a kmeny, aby je přeskákali. "Člověk si maně vzpomíná na onu divokou, temnou a zcela liduprázdnou pustinu, ve které, jak se zdálo, mohla přebývat jedině divoká zvěř, lesní pych, pytláci a lupiči." Opat dal nakonec v blízkosti postavit jednoduchý lázeňský dům, který ale, nedostavěn, musel být na ostrý zákrok slavkovských úředníků, chránících už zcela zbytečnou ekonomickou reservaci, zbořen. Toto břímě se z lokality podařilo opatovi sejmout, když se pomocí vlivné známosti reservace zrušila, ovšem s vykoupením, které klášter značně zatížilo. Doktoru Nehrovi se přes velkou aktivitu nepodařilo po smrti opata Trautmansdorfa přimět k další aktivitě v lázních, rozhodl se tedy, že tady postaví svůj vlastní lázeňský dům. To mělo velký úspěch, poté byly z klášterních prostředků postupně postaveny další dva lázeňské domy, všechno samozřejmě ve dřevě, přenášeném přes močály. Domy, už s oficiálním názvem Mariánské Lázně, ale byly ještě od pramenů značně vzdáleny. Uvádí se, že mezi Křížovým a Mariiným pramenem byla s obtížemi průchodná rokle. Už pohled na "lázeňskou" kotlinu byl skličující. Nevedly tudy žádné slušnější cesty, údolí bylo plno nebezpečných bažin, přes potoky se přeskakovalo po kamenech a položených kmenech. Ještě v r. 1818 trvala cesta povozu se džbánky s minerální vodou od Křížového pramene ke mlýnu celý den. 95

"Panenskou přírodu" nikdo nemohl využívat, hosté byli uzavřeni do nejbližšího okolí domů. Rozhodující start pro výstavbu nastal po r. 1812, kdy se, díky úsilí nového opatova sekretáře Karla Reitenbergera stávají Mariánské Lázně samostatnou obcí s vlastním rychtářem. Reintenberger také docílil, od r. 1813 ve svých 33 letech už opat, vyhlášení obce v r. 1818 jako otevřené lázně. V období od r. 1818 do r. 1824 byl vlastně postaven, dle zastavovacích plánů Jiřího Fischera, urbanistický základ města. Dnes lze s obtížemi tvrdit, že urbanistický plán byl nadčasově promyšlený, nebo architekt jenom stavěl na svazích a při jejich úpatí a vynechal celé údolí s meandry potoků a s bažinami, kde se stavět nedalo. To dalo ale prostor dalšímu spolutvůrci města, uměleckému zahradníkovi Václavu Skalníkovi, kterého opat Reitenberger, který byl proslulý svou náročností a vybíral vždy ty nejlepší odborníky a spolupracovníky, v r. 1817 vyžádal od knížete Lobkowitze, u něhož byl zaměstnán, k vypracování plánů na terénní a sadovnické ztvárnění vznikajícího města a na jeho realisaci. Ke Skalníkově příchodu do Mariánských Lázní došlo dokonce na přímluvu J.W.Goetha, který si tyto lázně nesmírně oblíbil a chtěl tedy pro jejich tvorbu toho nejlepšího, kterého znal. Už v roce svého příchodu dal Skalníky vysadit první keřové skupiny jako přípravu pro realisaci svého plánu, který byl schválen následujícího roku. Svoje představy dokázal realisovat během šesti roků, což je pro technické možnosti doby a náročnost místa téměř nepředstavitelné. Vždyť ve většině byly názory, že s bažinou nelze nic udělat. Jako střed města založil 20 ha park s nezvykle velkorysou koncepcí. Okraje parku prolínal mezi okolní budovy až do okolního lesa, ve kterém do daleka vytvořil cesty se zastaveními na zajímavých místech a s pohledy na lázeňské město, což presentoval jako nedílnou součást léčebných procedur, tedy, moderně řečeno, léčebnou krajinu. Předtím ovšem musel udělat rozsáhlé meliorace, odvodnění bažin, které fungují dodnes. Pracoval s (nyní módní) modelací terénu s velkými přesuny zeminy. Na výsadby užil řadu exotů a kultivarů s perfektním využitím jejich tvarů a barevností. Pro rychlý efekt použil množství rychle rostoucích dřevin s předpokladem jejich postupného odstraňování. V r. 1824 byl na vyžádání uvolněn z povinností u Lobkowitzů a do M. Lázní přesídlil a vzhledem ke své všestrannosti a organisačním schopnostem byl ihned jmenován purkmistrem. Ještě za jeho života mu pomáhal ve správě sadů jeho syn Karel, uznávaný přírodovědec a umělecký zahradník, který pak vedl sady do r. 1874. Karlův syn Albert pak převzal funkci městského zahradníka až do r. 1911, takže téměř celé století tři generace Skalníků spoluvytvářely Mariánské Lázně. Velká oposice vůči opatu Reitenbergovi, která údajně našla oporu i u kancléře Metternicha, s jehož záludností počítala, docílila opatovo vyhnanství v klášteře Wilten v Tyrolích, kde žil 33 let až do své smrti. Nevděk a zášť, v Čechách tak vůči smělým a úspěšným obvyklá, se projevila i při jeho pohřbu, na který nepřijel nikdo z kláštera ani z města. Rehabilitace se dočkal až od města při stoletém výročí narození, kdy mu byl postaven pomník, kde byl nazván zakladatelem města. I když se oposici podařilo opata Reitenberga vyhnat, jeho dílo ve výstavbě lázní, sice ve zpomaleném tempu, pokračovalo dál. Byl postaven katolický, poté i evangelický kostel, škola, stavělo se samozřejmě nejvíce tam, kde to provoz lázní a klientela potřebovaly. Významné byly stavby silnic do Karlových Varů a k Chebské silnici. Do vývoje lázní zasáhly i politické události kolem roku 1848, kdy byl zrušen poddanský poměr města a lázní k tepelskému klášteru a další vazby a město bylo podřízeno 96

pod krajský úřad v Chebu. Město už mělo od kláštera od r. 1843 právo volit si samo představitele. Prvním takto zvoleným starostou se stal po 67 letém Václavu Skalníkovi hoteliér J.D.Halbmayer. V roce 1867 byly lázně sídlem pruského štábu a povinováno péčí o vojsko a v tomtéž roce vyhlášeny městem s vlastním znakem. V dalším období, které až do první světové války je možno nazvat kulminací rozvoje, byla podstatnou událostí výstavba železniční tratě přes Mariánské Lázně z Plzně do Chebu (1865 - 1872). Ve vlastních lázních se staví četné mosty a lávky přes potok, hudební pavilonek a další vybavení parků i okolních lesů. Velkou zásluhu na zachování parkového charakteru města má dr. Herzig, který byl dvakrát zvolen do funkce starosty (1873 - 1880 a 1892 - 1899). Nejenže podněcoval velké stavební aktivity (sypaná údolní hráz, pouliční elektrické osvětlení, vodovodní síť, městská nemocnice , městská elektrárna aj.) ale především jako zcela neúplatný politik dokázal zabránit agresivnímu stavebnímu podnikání a zachovat tak dnes obdivované centrum v podobě parku.V sedmdesátých letech vypukla ve městě doslova stavební horečka a podnikatelé žádali stále nové pozemky. Zejména požadovali atraktivní pozemky parků, což se dr. Herzigovi podařilo zabránit. Zachránil centrum i před výstavbou zbytečné železniční trati k Lesnímu prameni. Mezitím proběhl, téměř bez povšimnutí, jeden z dalších pokusů o vytvoření biskupství v západních Čechách. V roce 1868 se pražský arcibiskup rozhodl o jeho zřízení s tím, že klášter bude zrušen a jeho objekty a majetek bude použit pro zabezpečení biskupství. Opatu Maxu Liebschovi se podařilo u císařského dvora sekularisaci kláštera v posledním okamžiku zabránit. V letech 1888 - 1889 byla postavena velká litinová kolonáda stavitelem Johanem Königem, podle plánů vídeňských architektů Miksche a Niedzielského. Dnes, po dlouhodobé rekonstrukci v letech 1972 – 1981, je to největší zachovalá litinová kolonáda v Evropě. Litinovou konstrukci odlily železárny v Blansku. Na předkolonádní plochu byly vysázeny rychle rostoucí stromy, zjevně s předpokladem pozdějšího definitivního řešení. A jak to v Čechách bývá dr.Herzig byl za svou čestnost a prozíravost byl posléze podnikateli vypuzen, záhy pak umírá. Kolem roku 1896 byl do Mariánských Lázní pozván zahradní architekt František Thomayer, který tady připravil řadu skic na úpravu celého vnitřního parku a jednotlivé detaily pro něj charakteristických formálních květinových parterů. Z jeho návrhů byl realisován pouze projekt na úpravu náměstí Františka Josefa, který přes pozdější dobové variace v podstatě trvá dodnes. V letech 1901 - 1903 byly rekonstruovány všechny parky a sady podle vídeňského architekta Swena Swenssona, který se proslavil úpravami vídeňských a Schönbrunských zahrad. Podle jeho návrhu byly upraveny zejména parky jižním směrem od hlavního skalníkova parku a přitom byl založen i dnešní parkový rybník. K podstatným změnám skalníkova konceptu ale nedošlo. První světová válka sice podstatně omezila návštěvnost lázní a zastavila jejich rozvoj, ale jejich provoz nezastavila. Nové uspořádání Evropy po válce ale Mariánské Lázně svůj význam evropského kulturního a společenského centra, navštěvovaného korunovanými hlavami a nejvýznamnějšími lidmi nadlouho ztratily.Po válce přišel klášter v první pozemkové reformě o řadu majetků, i o lázeňské provozy, které byly pronajaty "Lázeňské nájemní společnost". Hospodaření této společnosti do r. 1925 patří k obdobím velmi špatným. Poté se pomalu lázním navracel lesk, který přerušily opět předválečné a válečné události. Mariánské Lázně se, zejména ke konci, stávají městem lazaretů a uprchlických 97

center. V neděli, 6. května 1945 byly Mariánské Lázně obsazeny 97. pěší a 16. tankovou divizí USA. I druhý poválečný start k někdejšímu významu byl záhy přerušen. Od roku 1948 nadlouho. Lázně byly na čas určeny k odborářské rekreaci a na celoroční provoz. To si vyžádalo obrovské náklady a stavební zásahy. Ve výstavbě vzniklo několik sídlišť, zejména v Úšovicích. Byly stavěny obdobným způsobem jako jinde, tady ale přece jenom většinou s větším odstupem a s kvalitní parkovou úpravou kolem domů. Zjevně i to mělo svůj důvod ve velké zahradnické osobnosti, vedoucím parků a zahrad Technických služeb, Ing. Zbyňku Martínkovi. Ten nastoupil do Mariánských Lázní "na umístěnku" v r. 1953 přímo z vysoké školy v Lednici a setrval na jednom místě ve velmi pohnutých dobách a situacích až do svého odchodu do důchodu v r. 1986. Měl na starosti velké zahradnictví, produkující především rostliny na periodické výsadby, ale i výsadbový materiál dřevin a trvalek. Zároveň údržbu parků a veřejné zeleně.Vedle toho bez velkých nákladů založil podle svého návrhu 10 ha lázeňských parků u Ferdinandova pramene a veškerou zeleň v nových sídlištích. Zvláště působivé - a v té době i velice odvážné - byly promyšlené probírky lesních kultur, zejména buků, v okolí Lesního pramene a postupné modelování parku s výsadbami keřových podrostů. Podstatnou měrou tak rozšířil, na obě strany údolí, lázeňské parky, nejvíce od doby Václava Skalníka. A také zdůrazňoval, tehdy ne zcela známé, rozšiřování léčebných procházkových cest do okolí lázní, do působivých krajinných scenerií, kultivaci krajiny a osazování drobných architektur na zajímavá místa. Za jeho působení se před obnovenou, dnes unikátní, litinovou kolonádou podařilo prosadit nové řešení, které zpracoval Otakar Kuča. Údržba parků v Mariánských Lázních, byla Martínkovou zásluhou příkladná. Na letničkové výsadby a zejména na kvalitní trávníky se jezdili do Mariánských Lázní dívat i odborníci z celé republiky.V dobách, kdy se v téměř celé republice parky velmi zanedbávaly, cenné historické zahrady zarůstaly plevelem, nebo byly záměrně ničeny, dokázal Martínek přesvědčit i představitele města, že dokonalé parky jsou základem léčebného a rekreativního působení Mariánských Lázni "pro pracující". Osobnost Ing. Zbyňka Martínka zaujímá v historii Mariánských Lázní a v české zahradní architektuře významné místo a zpracování jeho podílu a života je naším dluhem. Promyšlenou a odvážnou investicí majitele území, velkolepou kultivací zahradního architekta, kterou většina předem odsuzovala k nezdaru, se z této neužitné krajiny stala postupně krajina léčivá. V případě Mariánských Lázní lze říci, že zde byl přímo z opravdové přírody vytvořen krajinářský park, který si v proklamacích z přírody bere vzor. Tato "krajinářská" krajina měla navíc to vzácné štěstí, že nebyla poničena dalším vývojem města, které mělo ve svém čele v rozhodujících letech vzácně charakterní a hlavně odvážné, neúplatné a prozíravé muže, kteří dokázali čelit tvrdému podnikatelskému tlaku. Lázeňská unikátní krajina nebyla poničena ani nejnovější socialistickou společností, opět především díky zahradnímu architektovi. V tvorbě a uspořádání města se zde postupně vystřídali skvělí tvůrci.Z nich pak rozhodující měrou to byl umělecký zahradník, který městu vtiskl jeho nejcennější výraz. S obtížemi by se v Evropě nalezlo podobné město, kde byl jako základ založen park a teprve město kolem něj. A za městem opět navazující kultivované a estetisované, přitom užitkové krajiny, které jsou tady výrazně i proklamovanou součástí léčebného procesu. Ať už se jedná o lesní 98

komplex, nebo zemědělskou plochu, protknutou cestami v doprovodu alejí. Mariánské Lázně jsou se svými dvěma sty lety historie relativně mladým městem, ale už po stu letech své existence patřily k nejznámějším lázním Evropy a navštěvovaly je slavné osobnosti. Dnes je spojení města, lázní, přírodně krajinářských parků uvnitř i kultivované krajiny vně, jedním z nejvýznamnějších příkladů zahradního města v Evropě.

99

100

101

102

Náměstí Františka Josefa (pozdější Mírové) kolem r. 1880 na dobových pohlednicích

103

104

Nové sídliště, usazené v parku vytvořeném Zbyňkem Martínkem, jakoby ani nepatřilo do éry socialistické výstavby

Zředěné bukové porosty s podsadbou pěništníků jsou základem nového parku na přechodu do lesa, založeném Martínkem u Lesního pramene

Promenádní prostor před opravenou kolonádou, který vznikal podle návrhu Otakara Kuči za velkých obtíží, je dnes se svou „Zpívající fontánou“ centrem a největší atrakcí lázní

105

Promenádní prostor před opravenou kolonádou, který vznikal podle návrhu Otakara Kuči za velkých obtíží, je dnes se svou „Zpívající fontánou“ centrem a největší atrakcí lázní

Mariánské Lázně do krajiny vsazené a krajinou prostoupené

Okolní krajina je intensivně využívána jako léčivá součást funkce lázeňského města v každé roční době

106

CHOTKOVÉ A JEJICH VLIV NA TRVALE UDRŽITELNÝ ROZVOJ DOLNÍHO POVLTAVÍ VELTRUSKÝ PARK + VELTRUSDOMINIO = TERRA DIDACTICA Martin Stránský Zamyšlení nad vztahem komponované (kulturní) krajiny České republiky a Evropské úmluvy o krajině na příkladu vývoje území Dolního Povltaví

Úvodem: Co je to komponovaná krajina? Kde jsou její počátky? To jsou otázky, které vyvstávají při přečtení první části názvu této konference. Není komponovaná krajina spíše krajinou kulturní? Krajinou, kterou svou činností člověk již několik staletí přetváří k obrazu svému? Člověk krajinu kultivuje nebo také devastuje. Krajina je odrazem stavu naší společnosti a kultivovanosti naší činnosti a vztahu k jejím hodnotám. Kde je vlastně počátek komponování respektive kultivování české nebo spíše evropské krajiny? 107

Domnívám se, že skutečný začátek vlivu člověka na tvář evropské krajiny lze umístit do období konce Třicetileté války (1620 - 1648). Během této krátké doby došlo k totálnímu úbytku veškeré populace českých zemích (přes 43% obyvatel = 600 tisíc zmizelo). Zcela se změnila vlastnická struktura, vytratila se takřka střední třída a začala dominovat obrovská panství (cca 350 na celém území) a církevní dominia . Krajina ztratila takřka na dvě generace hospodáře a začala zarůstat lesy a náletovými dřevinami. Ještě okolo roku 1685 bylo více než 20% poddanské půdy opuštěné. Současně se zhroutily představy o moudrosti lidstva a ztratila se víra v ideje humanismu a osvícenství. Veškerá kultura se soustředila do rukou katolické církve (v naší zemi) a byla realizována prostřednictvím návratu křesťanské spirituality, jako v období středověku. Sociálně ekonomická a kulturní složka krajiny byla utlumena a příroda měla volný prostor. Tak také vypadala krajina Dolního Povltaví, kdy do ní vstoupil na konci 17. století Václav Antonín Chotek. Uprostřed krajiny dolního toku řeky byl nejvýraznějším krajinným prvkem „ostrov“. Rozhodnutí o jeho obydlení a následném vysázení osové aleje jako spojnice budoucího nového sídla Chotků a Jevíněvse, byl prvním krokem při komponování krajiny Dolního Povltaví. Byla to myšlenka barokního šlechtice. Následujících 200 let byla krajina kultivována a přetvářena ve skutečnou kulturní krajinu, kde (dle dochovaných dokumentů) bylo na většině území dosaženo udržitelného rozvoje.Jediným nekontrolovatelným přírodním prvkem byly (jsou i budou) povodně. Jak říká staré přísloví „všechno špatné je k něčemu dobré“ a proto, jak je známo z historie záplav, povodně nejsou pouze ničivé, ale „čistí“ krajinu od přebytečných nánosů a současně přinášejí i „úrodné bahno“. Poslední povodňová vlna v roce 2002 nepřinesla pouze zmar a zkázu, ale přinesla také jednu důležitou pozitivní věc – poznání. Obnažila totiž krajinu Dolního Povltaví do nahoty, očistila ji od naplavenin a ukázala její slabá místa. Je nyní otázkou zda jsme se z tohoto poznání dostatečně poučili? Nejlépe lze demonstrovat a vyhodnotit následky povodně v souvislosti s chováním a vývojem areálu krajinářského parku NKP zámku Veltrusy. Výsledky analýzy ukázaly následující klady a zápory současného stavu krajiny Dolního Povltaví a odhalily slabé a silné stránky, hrozby a příležitosti budoucího udržitelného rozvoje celého regionu: + ukázaly genialitu, kultivovanost, moudrost a pokoru našich předků v přístupu ke krajině (zejména rodu Chotků v Dolním Povltaví v průběhu 18. a 19.století), ze které je dobré se poučit + ukázaly nezbytnost spolupráce a soudržnost mezi obcemi a všemi subjekty působícími v tomto území (zejména v souvislosti s obnovou kulturní krajiny ) - ukázaly stav a místa narušení ekologické stability území - ukázaly naprostou nekoncepčnost, nepochopení a aroganci přístupu posledních několika generací ke krajině (od konce 19. stol. - počátku industrializace přes období socialismu až po současnost) - ukázaly, že současný způsob ochrany, správy a plánování krajiny nezaručuje její udržitelný rozvoj, - ukázaly absenci „selského rozumu“ současné společnosti, která ztratila vztah ke krajině a tím i přirozený „pud“sebezáchovy – žijeme způsobem „po nás potopa“, 108

Dlouhodobé a podrobné studium podkladů, historických i současných materiálů nám ukázalo, že i přes současnou postupující devastaci je krajina Dolního Povltaví krajinou kulturní. Její potenciál je uchován na „ostrově“, v jednom z největších krajinářských parků ve střední Evropě NKP zámku Veltrusy. Hlavní hodnotou a významem této památky je především hodnota parku a jeho vztah ke krajině Dolního Povltaví. Území areálu bylo v posledním století spíše „používáno“ jako běžná součást zemědělské krajiny, ale park si zachoval dosud svůj původní charakter okrasného statku „ferme ornée“. V polovině 19. století byl ukázkou harmonického a vyváženého vztahu mezi estetickým, ekologickým a hospodářským využíváním krajiny. V tomto období byla krajina Dolního Povltaví s centrem na „ostrově“, prototypem krajiny s trvale udržitelným rozvojem, kde zemědělské plochy plnily jak funkci ukázkového progresivního hospodaření, tak současně i naplňovaly estetické a kulturní hodnoty krajiny v souladu s panteistickou filosofií J.J. Rousseau. Návrat a obnova původní formy okrasného statku - „ferme ornée“ by proto mohla být pro budoucí generace skutečným a hmatatelným „symbolem užitečné krásy, ideálem a archetypem pro vnímání kladných estetických hodnot krajiny“ a díky své poloze by se mohla stát vzorovým projektem trvale udržitelného rozvoje, který v sobě bude odrážet a zahrne veškeré aspekty a problematiku ochrany, správy a plánování kulturní krajiny. VELTRUSDOMINIO – klíč k udržitelnému rozvoji Dolního Povltaví Rozsáhlé škody po povodni v roce 2002 ukázaly naprostou nezbytnost změny přístupu všech subjektů k ochraně, správě i plánování krajiny Dolního Povltaví. Katastrofální stav NKP zámku Veltrusy vytvořil situaci pro radikální řešení obnovy této památky. V roce 2003 NPÚ pod vedením PHDr. Jiřího Kotalíka ustanovil expertní komisi odborníků, která oslovila a přizvala ke spolupráci několik architektonických týmů, aby vzniklo co nejpestřejší spektrum názorů na obnovu této památky. Na základě výsledků práce této komise byl osloven náš atelier k zahájení prací na obnově této památky. Byly zpracovány chybějící rozsáhlé průzkumy, podklady a analýzy, na jejichž podkladě vznikla nová koncepce obnovy areálu, 109

kterou ověřila rozsáhlá Feasibility study a následně i SWOT analýza. Politický kulečník v letech 2004 – 2006 však tento nadějný a progresivní projekt nové koncepce využití a rehabilitace této památky, zastavil. Pokus o získání finančních prostředků ze SROP 4.2.1 v prvním období čerpání ze strukturálních fondů EU 2004 – 2006 ztroskotal. Následný pomalý postup rehabilitačních, rekultivačních a rekonstrukčních prací způsobil dosavadní uzavření všech objektů a v parkové části nastartoval neudržitelný proces chátrání a devastace. Vztah původní místní samosprávy s původním vedením areálu parku byl do posledních komunálních voleb v roce 2006 velmi chladný a bohužel se odrazil i do výsledné podoby Územního plánu z roku 2004. Zde je areál parku pouze jakousi „zelenou“ plochou – městským parkem, bez jakýchkoliv urbanistických vazeb na strukturu města Veltrusy. Nově zvolené zastupitelstvo, pod vedením starosty města Veltrusy pana Bronislava Havlína, pochopilo, že koncepce rehabilitace a přeměna areálu NKP zámku Veltrusy v duchu obnovy ferme ornée na kulturní centrum, je mimořádnou příležitostí obnovení trvale udržitelného rozvoje celého Dolního Povltaví. Z tohoto důvodu byl dle zákona o obcích č. 128/2000 Sb založen na jaře roku 2007 Dobrovolný svazek obcí MIKROREGION VELTRUSDOMINIO (dále jen MIKROREGION). Hranice a rozsah MIKROREGIONU vycházely ze dvou základních kritérií: 1. Základní myšlenka rozsahu hranic MIKROREGIONU vycházela z původního historického rozsahu území veltruského panství – DOMINIA rodu Chotků, kde se přirozeně projevují krajinné, socio-ekonomické, správní a historické vazby na jeho přirozené centrum – VELTRUSY. 2. MIKROREGION je otevřeným svazkem obcí, které chtějí spolupracovat a koordinovat svou činnost a aktivity ve prospěch udržitelného rozvoje (zejména při péči o kulturního dědictví, životní prostředí, prosazování ekologického zemědělství, rozvoje lidských zdrojů, cestovního ruchu a celkové infrastruktury). Členové svazku jsou i obce, které nebyly součástí historického území VELTRUSDOMINIA (např. Hostín, Nelahozeves atd.). Do současnosti vstoupilo do MIKROREGIONU osm územněsprávních celků s více než 13 obcemi a byly uzavřeny smlouvy o spolupráci s městem Kralupy nad Vltavou a dalšími obcemi a občanskými sdruženími. Projekt MIKROREGIONU VELTRUSDOMINIO získal podporu jak od ministerstev, tak od mnoha významných institucí a Středočeského kraje. Spolupráce MIKROREGIONU a správce NKP zámku Veltrusy je ukázkou jak ovlivnit udržitelný rozvoj kulturní krajiny. Kulturní kapitál jako nástroj udržitelného rozvoje kulturní krajiny Dolního Povltaví. Již od 90. let Světová banka věnuje pozornost kultuře jako jednomu z podstatných faktorů sociálního a ekonomického rozvoje. Obecným východiskem procesů kulturního plánování se stal princip „trvale udržitelného rozvoje, který odpovídá na současné potřeby, aniž by ohrožoval možnost budoucích generací naplnit jejich vlastní potřeby.“ Světová banka, UNESCO a italská vláda již před osmi lety vypracovaly tzv. „strategii pro kulturu v trvale udržitelném rozvoji,“ která byla v roce 2000 přijata na závěr mezinárodní konference o kultuře, ekonomice a rozvoji Culture Counts ve Florencii. 110

„K základním principům tzv. „udržitelnosti“ náleží posouzení dopadů navrhovaných aktivit na prostředí a zdroje, které jsou ve svém důsledku východiskem pro oblasti kultury, které nepředstavují jednorázová ad hoc řešení, směřující k maximalizaci krátkodobého zisku, ale vedou k dlouhodobému přínosu dané lokality. Platforma udržitelnosti má nesmírný a dosud nedostatečně využívaný potenciál pro další sblížení a konstruktivní spolupráci mezi sférou kultury a kulturního dědictví na straně jedné a ekonomického rozvoje na straně druhé“ (David Throsby - World bank, 2002) Je velmi pozitivní, že tato nová orientace se objevila v „Podkladové studii k principům státní kulturní politiky na léta 2008-2014“ zpracované MKČR na konci roku 2007, v Aktualizovaném Státním programu ochrany přírody a krajiny ČR a Strategickém rámci udržitelného rozvoje ČR, zpracovanými MŽP na konci roku 2009. Ačkoliv jsou pojmy „kulturní kapitál“ a „udržitelný rozvoj“ v těchto dokumentech zmiňovány a doporučovány, nejsou zatím bohužel přijaty českou politickou reprezentací za své, natož aby byly povýšeny na stejnou úroveň jiných odvětví hospodářské politiky ČR. Naproti tomu je dnes patrné, že vyspělé státy Evropy, především Velká Británie, Nizozemí, Itálie, Francie a Španělsko, ale i severní Amerika (USA, Kanada) a Austrálie, mají již dlouhodobou tradici aktivního přístupu k plánování kulturních zdrojů a věnují systematickou pozornost posilování kulturního kapitálu ve svých koncepcích kulturní politiky a krajinu vnímají jako důležitou hodnotu jejich kulturního dědictví. „Každý, kdo spravuje určitou formu kulturního kapitálu, ať již jsou to individuální či kolektivní vlastníci, místní samosprávy nebo vlády, má různou možnost, jak s ním nakládat: může připustit jeho zanedbávání a postupnou degradaci, může jej udržovat, či jej může vhodnou investicí zhodnocovat – kulturní kapitál tedy lze spravovat podobně jako jiné druhy aktiv v zájmu individuálních i kolektivních cílů a potřeb.“ (David Throsby - World bank, 2002) V současné době proto představuje pojem kulturní kapitál velmi produktivní teoretický model a východisko pro praxi budování a řízení kulturních zdrojů. Lze říci, že stěžejním cílem kulturního managementu a marketingu by mělo být zhodnocování a rozvoj kulturního kapitálu, který daná památka, sbírka nebo lokalita představuje – ve prospěch jeho vlastníků i širší veřejnosti a jeho budování na udržitelném principu (PhDr. Ladislav Kesner, Ph.D. - Marketing a management muzeí a památek). Klasickým příkladem zájmu o definování a kvantifikaci ekonomických dopadů kultury jsou například studie z roku 1992, mapující ekonomický přínos umění a kultury pro newyorskou metropolitní oblast, pravidelně aktualizovaná studie The Economic Importance of the Arts in Britain a nebo studie a výroční zprávy přes 100 let působící neziskové organizace NATIONAL TRUST. Závěry těchto studií jednoznačně ukazují na ekonomickou sílu kulturního sektoru ve vyspělých ekonomikách.Bohužel takové studie, měřící souhrnný a komplexní ekonomický dopad kulturní sféry, v podmínkách České republiky zatím chybějí. Jednou z prvních takto komplexně pojatých přípravných studií pro stanovení potenciálu kulturního kapitálu památky v ČR byla rozsáhlá a detailní Feasibility study a SWOT analýza rehabilitace areálu NKP zámku Veltrusy. Vývoj v posledních osmi letech od přerušení návštěvnického provozu povodní v roce 2002, velmi dobře ukazuje, jaký vliv má tato památka nejen na město Veltrusy, ale i na celý region. Současný stav areálu prokazatelně dokazuje, že tato „mrtvá“ památka zmrazila 111

veškerý potenciál rozvoje aktivit s vyšší přidanou hodnotou, mezi které patří především služby spojené s cestovním ruchem – ubytování, stravování, kulturní aktivity, cykloturistika, hipoturistika, vzdělávání, doprava, řemeslná výroba atd. Důkazem může být jednoznačný závěr Marketingového průzkumu, který na přední místo atraktivity této památky dává její geografickou polohu ve vztahu ku Praze (30 min. autem nebo vlakem z centra). Současná situace tuto památku (a zejména park) prakticky vymazala z podvědomí českých návštěvníků (o zahraničních turistech ani nemluvě) a z turistických map. Bude proto nutné vynaložit nemalé finanční prostředky, velké množství energie na její propagaci, abychom tento nepříznivý vývoj zvrátili a obnovili její skutečný kulturní kapitál, který je současně i nejvyšší hodnotou kulturní krajiny Dolního Povltaví. Kulturní krajina a její potenciál aneb od celku k detailu a) Evropské souvislosti: Složitost kulturní krajiny spočívá ve vzájemné provázanosti působení tří subsystémů: přírodního kulturně technického sociálně psychologického Každý u těchto subsystémů se řídí odlišnými zákonitostmi a proto cesta k obnově, ochraně a udržitelnému rozvoji krajiny je složitá a komplikovaná. Rada Evropy vydává a připravuje mnoho dokumentů a úmluv, které mají komplexně postihnout v daném odvětví způsob spolupráce jednotlivých států a které dávají jejím představitelům jakýsi návod a podmínky přístupu k dané problematice. Jedním z nejhodnotnějších, nejkvalitnějších a nejdůležitějších dokumentů pro budoucnost krajiny je Evropská úmluva o krajině (EÚoK No. 176 – 2000). Význam obsah EÚoK je natolik revoluční a zásadní pro budoucnost evropské kulturní krajiny, že z mého pohledu de facto nahrazuje vytrácející se „selský rozum“ a vytváří podmínky pro jeho aplikaci v praxi. Krajina je základním prvkem individuální a kolektivní životní úrovně a její tvář je obrazem „naší“ civilizace. Kvalitní krajina musí být proto právem každého: právem užívat nepoškozenou, příjemnou a harmonickou krajinu, která představuje ty, kteří tam žijí, a ty, kteří ji vytvořili. Úmluva tomuto právu dává rámec a rozměr a proto představuje skutečnou a opravdovou revoluci, protože definuje krajinu zcela novým způsobem: «Krajina znamená část území, tak jak je vnímána obyvatelstvem, jejíž charakter je výsledkem činnosti a vzájemného působení přírodních a/nebo lidských faktorů » (Článek 1 Úmluvy). Úmluva vznikla „zespodu“, z iniciativy Kongresu místních a regionálních samospráv Rady Evropy a z toho důvodu počítá s tím, že na současný vzhled krajiny budou mít odpovídající vliv občané, kteří v ní žijí a kterých se její vývoj na našem kontinentě bezprostředně dotýká. Díky postupné integraci do evropských struktur byla v roce 2004 Evropská úmluva o krajině ratifikována i Českou republikou. Garantem její implementace je Ministerstvo životního prostředí České republiky. Proces její implementace do právního řádu ČR dosud neprobíhá dostatečně a tudíž její význam dosud nepřinesl žádné konkrétní výsledky. b) České souvislosti 112

Kulturní krajina je slovy Dobroslava Líbala: „nedostižná souhra přírody a ušlechtilého projevu lidského ducha“. Charakteristika české krajiny ji předurčuje do role výrazného kulturního zdroje a základny kulturní turistiky, která je základnou pro ekonomický růst ČR. Génius loci české krajiny utvářelo citlivé zakomponování urbanistických celků a architektonických monumentů do krajinného rámce, včetně symbiózy drobných památek s jednotlivými stromy a přírodními prvky. Pro českou krajinu snad v míře větší než kdekoliv jinde platí, že podstatnou část kulturně-historického dědictví nelze vnímat mimo jeho krajinný rámec a naopak. Po roce 1989 lze sledovat postupný vývoj nového vztahu společnosti ke krajině. Zájem jednotlivců, občanských sdružení, akademických kruhů či místních samospráv o kulturní krajinu, její ochranu a obnovu je v ČR pouze ojedinělým jevem. Krajina je u státních orgánů „Popelkou“. Jedinou vlaštovkou na nebi byl a je Státní program ochrany přírody a krajiny, který se díky velkému nasazení a entuziasmu Ivana Dejmala, podařilo přijmout v roce 1998 a dnes byl tento dokument aktualizován s přihlédnutím k principům EÚoK. Tento dokument předložil realistický rámec pro obnovu a rozvoj krajiny a poprvé zmínil jako jeden z faktorů tohoto procesu i udržitelný cestovní ruch. Ministerstvo kultury sice poprvé v polistopadové historii zadalo a připravilo k veřejné diskusi velmi kvalitní materiál - Podkladová studie k principům státní kulturní politiky na léta 2008-2014 (Praha, 12. prosince 2007), který dal určitou naději na potřebné změny přístupu ke kulturní krajině a architektonickému dědictví na principu udržitelného rozvoje, bohužel vlastní dokument Kulturní politiky ČR principy EÚoK neodráží. c) Lokální souvislosti Budovaná podoba kulturní krajiny Dolního Povltaví od konce třicetileté války byla od konce 19.století vystavena negativním vlivům moderního života – zejména rozvoje městských sídel, industrializace, ale i specifickým vlivům, jakými byla kupř. obrazoborecká hnutí, cíleně likvidující drobné i velké sakrální a církevní památky, války, pozemkové reformy atd. Skutečně tragický rozměr získalo působení na krajinné bohatství této oblasti během čtyřiceti let komunistického režimu. Následky překotné industrializace (Kaučuk Kralupy, Spolana Neratovice, Mělnická teplárna atd.), intenzivního rozvoje zemědělské výroby (např. pole v parku byla propachtována a v éře socialismu byl park součástí Státního statku Veltrusy s 3100 kusy skotu, 5500 vepři, 80 jezdeckými koňmi a 1050 zaměstnanci), neuvážené urbanizace (panelová sídliště kolem Kralup n. Vltavou, Neratovic atd.) a dopravní infrastruktury (trasa dálnice D8 v blízkosti NKP zámku Veltrusy), na sebe nenechal dlouho čekat. Ideologicky motivované zásahy, neúcta k tradici a vandalismus (vyplývající mimo jiné zpřetrhání tradičních vlastnických vztahů a hluboké proměny demografických a sociální struktur) se výrazně podílely a podílejí na vážném narušení estetické hodnoty krajiny a krajinného rázu Dolního Povltaví. Povodeň v roce 2002 tyto dlouhotrvající zásahy obnažila v celé jejich nahotě. Hledání cesty udržitelného rozvoje kulturní krajiny Dolního Povltaví V souladu s programem a prioritami schválenými ve Stanovách nově vzniklého Dobrovolného svazku obcí MIKROREGIONU VELTRUSDOMINIO, bylo na jaře roku 2007 městem Veltrusy iniciováno zadání zpracování Studie udržitelného rozvoje mikroregionu (SURM ). 113

V rámci SURM bylo zpracováno rozsáhlé Dotazníkové šetření, zpracovány územně analytické podklady a průzkumy, na jejichž základě byla zpracována podrobná SWOT ANALÝZA i v grafické podobě. Tato studie se poté stala podkladem pro systémovou analýzu strategií rozvoje území celého Dolního Povltaví. Byly navrženy a posouzeny čtyři SCÉNÁŘE – STRATEGIE možného rozvoje území MIKROREGIONU VELTRUSDOMINIO. SCÉNÁŘ 1 - VELTRUSDOMINIO JAKO ZEMĚDĚLSKÁ OBLAST Obnova původních krajinotvorných prvků, intenzifikace a ekologizace zemědělství, rozvoj a podpora tradiční zemědělské výroby s vazbou na přirozené centrum oblasti, obnova hospodářské části a parku na okrasný statek „ferme ornée“ ve formě ukázkové ekologické farmy v historickém prostředí NKP zámku Veltrusy, potlačení negativních vlivů dopravy a útlum současných komerčních zón. SCÉNÁŘ 2 - VELTRUSDOMINIO JAKO REZIDENČNÍ OBLAST Rozvoj rezidenčního bydlení a přeměna krajiny na satelitní oblast Prahy s výrazným snížením zornění formou zalesňování, potlačení negativních vlivů dopravy a útlum současných komerčních zón. SCÉNÁŘ 3 - VELTRUSDOMINIO JAKO REKREAČNÍ OBLAST Přeměna současné zemědělské krajiny na kulturní krajinu s výrazným snížením zornění formou zalesňování, potlačení negativních vlivů dopravy a současných komerčních zón, intenzivní využití všech přírodních a kulturních prvků pro rekreační a sportovní využití a maximální podpora turistického ruchu, zejména ve vazbě na Prahu. SCÉNÁŘ 4 - VELTRUSDOMINIO JAKO KOMERČNÍ OBLAST Zachování současného stavu krajiny a její přeměna na komerční oblast s efektivní dopravní infrastrukturou. Intenzifikace a rozvoj komerčních zón a podpora rozvoje průmyslu, dobývacích prostorů a letišť. Předchozí scénáře byly podrobeny analýze, ze které vzešla konkrétní představa o budoucí vizi udržitelného rozvoje celého území. Tato vize je optimální kombinací veškerých pozitivních částí jednotlivých scénářů, které se navzájem doplňují. Na základě posouzení kladů a záporů jednotlivých předchozích scénářů byl navržen 5. SCÉNÁŘ – STRATEGIE UDRŽITELNÉHO ROZVOJE MIKROREGIONU VELTRUSDOMINIO (SURM), který vyváženě zkombinoval všechna pozitiva předchozích scénářů. Výsledným doporučením je především přeměna zemědělské krajiny Dolního Povltaví s průmyslovými aglomeracemi na zalesněnou kulturní krajinu s orientací na cestovní ruch, služby, ubytování a ekologické zemědělství, jejímž srdcem bude NKP zámek a park Veltrusy spolu s ukázkovým okrasným statkem ferme ornée ve formě ekologické farmy a vzdělávacím centrem. Základní podmínkou realizace tohoto scénáře je přijetí a schválení Strategického plánu a intenzivní spolupráce obcí a všech subjektů, kteří se rozhodující mírou mohou podílet na udržitelném rozvoji celého území (zejména NPÚ). Tento scénář strategie potvrdil a doplnil koncepci stanovenou ve FESIBILITY STUDY REHABILITACE NKP ZÁMKU VELTRUSY z roku 2004 o rozměr krajiny. SURM komplexně naplňuje smysl Evropské úmluvy o krajině, je v souladu s návrhem kulturní politiky ČR uvedené v Podkladové studii k principům státní 114

kulturní politiky na léta 2008-2014 a splňuje podmínky čerpání prostředků z fondů EU v období 2007 - 2013 - Národním strategickým referenčním rámcem a jeho dílčích metodik. Velkou příležitostí nastartování udržitelného rozvoje území Dolního Povltaví a změny životní úrovně jeho obyvatel je proto realizace projektu komplexní rehabilitace Národní kulturní památky parku a zámku Veltrusy. Projekt, díky synergii s MIKROREGIONEM VELTRUSDOMINIO, získá přes 300 milionů Kč z prostředků Integrovaného operačního programu (IOP), Prioritní osy 5 „Národní podpora územního rozvoje“ – Oblasti intervence 5.1. „ Národní podpora využití potenciálu kulturního dědictví“. MIKROREGION VELTRUSDOMINIO a jeho schválený Strategický plán udržitelného rozvoje MIKROREGIONU (13.3.2008) vytvořily ideální podmínky pro naplnění všech požadavků IOP a otevřely dveře pro praktickou spolupráci s Národním památkovým ústavem. Po více než ročním hledání formy a obsahu této spolupráce se podařilo za podpory starostů MIKROREGIONU, NPÚ a obecně prospěšné společnosti CENELC.CZ 115

(CENTRA EVROPSKÝCH SÍTÍ PRO IMPLEMENTACI EVROPSKÉ ÚMLUVY O KRAJINĚ) prosadit myšlenku založení Centra pro implementaci evropské úmluvy o krajině v areálu zámku Veltrusy a integrovat ji do projektu jeho rehabilitace . Vznikl projekt TERRA DIDACTICA - revitalizace areálu NKP zámku Veltrusy na Centrum pro implementaci Evropské úmluvy o krajině, který byl nejen schválen Komisí ministra kultury pro Středočeský kraj, Radou Středočeského kraje, ale především byl schválen oddělením IOPu na Ministerstvu kultury. Závěr Jestliže se podaří v nejbližších letech projekt TERRA DIDACTICA zrealizovat, pro celé území Dolního Povltaví to bude krok k návratu jeho udržitelného rozvoje. Věříme, že nadcházející volby v roce 2010 tuto těžce započatou cestu nezastaví a kulturní krajina získá opravdové ukázkové centrum – okrasný statek, které bude budoucím generacím ukazovat správný směr ochrany, správy a plánování krajiny v duchu principů EÚoK. Předseda správní rady CENELC.CZ Ing.akad.arch. Martin Stránský Sušická 17/1847, Praha 6 -160 00 [email protected] www.kulturnikrajina.cz Literatura: PhDr. Ladislav Kesner, Ph.D. - Marketing a management muzeí a památek. Studio MAC – ARCHITECTURE,s.r.o – NPÚ – FEASIBILITY STUDY REAHBILITACE NKP ZÁMKU VELTRUSY (2004) Studio MAC – ARCHITECTURE,s.r.o – NPÚ – Studie udržitelného rozvoje MIKROREGIONU VELTRUSDOMINIO (2008) J. Löw a I. Míchal – KRAJINNÝ RÁZ O. Špecinger – Veltrusy – perla Dolního Povltaví (2003) Ministerstvo kultury České republiky - Podkladová studie k principům státní kulturní politiky na léta 2008-2014 (Praha, 12. prosince 2007) Ministerstvo životního prostředí České republiky – Aktualizovaný Státním programu ochrany přírody a krajiny ČR a Strategický rámec udržitelného rozvoje ČR, 2009 Evropská úmluva o krajině (2000) – No. 176 Materiály na www.CENELC.CZ

SVATÝ HOSTÝN A JEHO HISTORICKÝ VÝVOJ Petr Kubeša Areál na Svatém Hostýně prošel dlouhodobým vývojem, který na něm zanechal pozitivní i negativní stopy, jak se střídaly doby. Vznikly zde pozoruhodné stavby i stavby průměrné, včetně staveb bez větších hodnot, pocházejících zejména z poválečné doby. Proměňovala se i okolní krajina v důsledku výsadby lesních stromů, budováním cest a dalšími lidskými počiny.

116

Nejstarší osídlení Osídlení Sv. Hostýna sahá hodně daleko do historie. Jeho severozápadní část sloužila zřejmě jako dočasné sídlo pravěkých lovců. Hlavní dobou osídlení bylo období doby bronzové a laténu. První písemné zmínky o valech a pramenech pod nimi jsou ale data mnohem pozdějšího. Teprve v roce 1669 je ve svém díle „Sacri pulveres“ (Svaté popele) zaznamenal jezuita Jiří Cruger. První trvalejší osídlení připadá na pozdně bronzovou fázi kultury lužických popelnicových polí. Již tehdy vznikl na Hostýně val, zvýšený v další fázi osídlení, spadající do druhé fáze osídlení v tzv. laténu. Nositeli této kultury byli Keltové, kteří zde vytvořili opevněné sídliště - opidum. Hostýn, spolu s dalšími sídly, představoval strategicky důležité místo s možností kontroly nížiny na levém břehu Moravy, cesty vedoucí do Moravské brány a dál pak na sever, či území, kudy mohla vést jantarová stezka ze severu do Karpatské kotliny. Vznik samotných valů lze na základě termoluminiscenční metody klást do roku 553 před naším letopočtem + - 150 let. Na temeni náspu byla zřejmě ještě vybudována dřevěná palisáda, možná místy i kamenná zeď. Janda (1913) uvádí, že val byl zhotoven z hlíny, štěrku a kamení. U některých částí valů byly vybudovány navíc příkopy, jak je to dodnes zachováno. Vzniklé hradiště má nepravidelný tvar využívající členitosti terénu, připomínající trochu tvar ledviny. Hlavní přístup do Hradiště byl tzv. Slavkovskou bránou. Tato typově klešťovitá brána vznikla v laténském osídlení. Dovnitř zahnuté křídlo brány na západě v délce 20 až 30 m skrývá ve svém ohbí malou vodní nádrž - cisternu. Proti hlavní bráně Slavkovské leží tzv. brána železná směrem k Bystřici, studánce Rusavě a další vchody, vybudované zřejmě později, jsou umístěny na východě. Nejvíce opevněná je nejpřístupnější část hradiště na jihozápadě. Hlavní osídlená akropole se předpokládá na nižším vrcholu Hostýna, přibližně v místech dnešního kostela a jeho okolí. V době příchodu Slovanů v rozmezí 4. až 7. století našeho letopočtu už asi nebylo hradiště osídleno trvale, ale sloužilo pouze jako strážní bod. Pojsl (1992) uvádí, že nálezy na Hostýně ze staroslovanské doby a z doby Velkomoravské říše zatím ale v dosavadních archeologických průzkumech přítomnost Slovanů neprokázaly. Naproti tomu Coufalík (1985) tvrdí, že Slované převzali opevnění v 9. století. Nálezy mincí, keramiky atd. však dokazují, že byl osídlen v době mladohradištní, tj. ve 13. století, což odpovídá době vpádu Tatarů. Vznik kostela a poutního místa na Sv. Hostýně Vznik kostela doprovází několik pověstí i legend. Podle některých již za pohanských dob byly na Hostýně konány bohoslužby. Podle ní také v roce 863, kdy sv. Cyril a sv. Metoděj přinesli do Čech křesťanskou víru, stal se hostýnský vrch posvátný a dle lidové tradice tam byla postavena mariánská kaple. V době, kdy po českých zemích hlásali křesťanskou víru, se údajně snad dostali i na Hostýn. Tam měli sklátit z oltáře tam stojícího bůžka Hostýna či Radegasta a nahradit jej obrazem Panny Marie. Jejich cesty však podchyceny nejsou, takže to nelze ani vyloučit ani potvrdit. Pokud by se tak stalo, dá se předpokládat, že případná svatyně se mohla stát obětí nepokojů po smrti knížete Svatopluka a v následném období až do 11. století. Pospíšil (1994) předpokládá právě v tomto století výstavbu svatyně na Svatém Hostýně. Podle něj se mělo jednat právě o kostelík, před kterým se obránci Hostýna modlili dne 12. května 1241 a stejně tak soudí i J. Vrzalík (1947) na základě usuzování moravského archeologa Houdka. Uvedené 117

datum 12. května, ale zpochybňuje Pinkava (1992). Podle toho, že o kostelíku v období husitství nejsou nikde zmínky, usuzuje Vrzalík (1947) a stejně tak i Pospíšil (1994), že svatyně, která podle něj zde zřejmě stála, nebyla poškozena, což mimo jiné zdůvodňuje i tím, že husiti nebyli nepřátelé mariánské úcty. Podívejme se však ještě na problematiku legendy blíže, jak ji zachytili jednotliví autoři. Podle ní, když Tataři vpadli na Moravu v roce 1241, se před nimi místní obyvatelstvo utíkalo ukrýt do lesů a hor, a když byli od Tatarů na Hostýně obléháni, obrátili se v největší nouzi k Matce Boží. Poté příval, bouře a blesky smetly stany Tatarů a ti následně utrpěli velkou porážku. Poraženi byli pak i u Olomouce a tak následně Moravu opustili. Tuto legendu zachytil v Dodatcích ke svému dílu Diva (Vita) Montis Sancti z roku 1665 již mnohem dříve známý Bohuslav Balbín z Vorličné, jezuita žijící v letech 1621 - 1681. Jeho tvrzení přitom vychází ze zprávy rektora jezuitské koleje v Kroměříži z roku 1641. Legendou se i o několik let později, v roce 1669, zabývá ve svém díle „Sacri Pulveres“ - „Svaté popele“ čili „Sacerrimae Memoriae regni Bohemiae uti et nobilium eiusdem Coronae pertinentiarum Moraviae et Silesiae“ - „Přesvaté paměti království českého a též Moravy a Slezska, vznešených to zemí patřících k téže koruně české“. Jiří Crugerius - Kruger, jezuita a český dějepisec, narozený v Praze roku 1608 a zemřelý 9. března v roce 1671 v Litoměřicích. Ten uvádí, že lidé zachránění na Hostýně, postavili sochu Panny Marie Ochranitelky. Legenda o vítězství nad Tatary byla pak následně ještě popularizována v Rukopisu Královédvorském, v básni Jaroslav, kde jsou popisovány boje křesťanů s nimi. Skutečností však zůstává, že se tehdy u Hostýna nejednalo o Tatary, ale o Kumány. Jejich odtažení mohlo být ale i následkem smrti jejich vedoucího, jak to uvádí Pavelka (1942). Nejstarší zmínka o hostýnském kostele či kapli je však zaznamenána v „Dějinách Tovaryšstva Ježíšova české provincie“, sepsané roku 1747 J. Schmidlem, a váže se až k roku 1567, kdy je Hostýn již uveden jako známé poutní místo. K roku 1641 ho již stejný autor (J. Schmidl) uvádí jako kostel starý (antiquissimum templum). Další zmínka se nachází v listině z roku 1625, uložené v archivu olomoucké konzistoře, kde se uvádí, že na Sv. Hostýn chodívají dvakrát do roka četná procesí. Ke stáří kostela na Hostýně, píše také Vídenský (1913): „Když se bylo roku 1242 při vpádu tatarském nesčíslné množství lidu pro strach před hrozným zuřením a řáděním nepřítele z celého okolí uteklo na horu Hostýn, kde se k hrůzám obléhajících Tatarů ještě přidružila tíseň vzniklá z nedostatku vody, obrátili se obléhaní, ježto na lidskou pomoc a záchranu počítati nemohli, k modlitbě k Nejvyššímu a Nejsvětější Matce, prosíce vroucně ve dne v noci o pomoc a osvěžující nápoj. A jak věrohodní dějepiscové se zmiňují, byla jejich zkroušená a pokorná modlitba vyslyšena. Všemohoucí Bůh otevřel na přímluvu Nejsvětější Matky na tvrdé skále hned nad vyhozenými náspy stísněným křesťanům k občerstvení a uhašení žízně hojné, od té doby neustále tekoucí zřídlo vody. Mimo to seslal na nelidského nepřítele strašnou bouři, blesky a krupobití, čímž nesčetní nepřátelé byli usmrceni a ostatní přestrašeni, takže spěšně od hory odtáhli a nato i ze země se vyklidili. Poněvadž pak někteří, během bouře na modlitbách trvající křesťané, viděli se vznášeti nad mračny Matku Boží, vystavěli věřící z vděčnosti za osvobození od nepřítele na Hostýně kapli.“ Naproti tomu však zůstává nezodpovězeno, proč v četných zprávách o mariánské úctě ze 13. a 14. století, a také v mnoha zprávách o poutních místech na Moravě i v zahraničí 118

i o poutnících, kteří tato místa navštěvovali, se jak uvádí F. Zapletal (1939), žádná zmínka o Hostýnu nenachází. A žádná zmínka se nenachází ani při soupisu majetku při různých majetkových převodech panství, kam Hostýn náležel. Až v roce 1544, kdy se do Bystřice přiženil Burian Žabka z Limberka, je zmiňována tvrz Bystřici pod Hostejnem. Další zmínka o Hostýně pochází z roku 1555, ještě za Buriana Žabky. Podle Zapletala (1939) byla právě za působení pánů Žabků z Limberka hora s výškou 736 m n. m. nazvána Hostýnem a také za nich zde byla vybudovaná patrně dřevěná kaple. M. Pojsl (1992) se přiklání k názoru, že první kaple byla vybudována havíři, které sem povolal Burian v souvislosti s povolením císaře Ferdinanda I. dolovat železo a stříbro v Hostýnských horách. Tito havíři měli na Hostýně i kolonii domků k přechodnému ubytování. Skutečnost, že začátkem druhé poloviny 16. století na Hostýně kaple již stála, dokládá i již výše zmíněný J. Schmidl k roku 1567, když vychází ze starších písemných materiálů. Když se však stal majitelem panství Václav Bítovský z Bítova, známý jako mučitel sv. Jana Sarkandra, nechal starý kostelík na Sv. Hostýně zpustošit. Mimo jiné nechal také spálit obraz Panny Marie. Jeho osud se však krátce poté naplnil. Přestože po bitvě na Bílé Hoře uprchl, byl nakonec zajat a v Brně veřejně sťat na náměstí, údajně člověkem, jemuž dal rozkaz ke zničení obrazu a ke zpustošení kaple na Sv. Hostýně. I přes všechny nepříznivé události je v roce 1625 doloženo, že na Hostýn chodila dvakrát ročně četná procesí. Za nového pobělohorského majitele panství, Václava z Lobkovic, byl kostelík zase obnoven. Nakolik byl starý kostel za Bítovského poškozen, nevíme, ale jeho podstata musela být zachována, neboť v roce 1633 je zmiňován na Hostýně starý chrám. Opravy a dostavby starého kostela, výstavba kaplí a pousteven po roce 1650 až do výstavby kostela nového Zlom ve vývoji svatohostýnského poutního místa nastává ve druhé polovině 17. století a opět souvisí se změnou majitele. V polovině února 1650 totiž Lobkovicové prodali bystřické panství Janu hraběti z Rottalů, tajnému radovi a rytíři zlatého rouna. (V jiném zdroji se uvádí koupě holešovského a bystřického panství v roce 1651). Poutě jsou na Sv. Hostýn konány nadále a starý kostelík již nevyhovoval zejména co do velikosti, a tak se zbožný hrabě Jan Rottal v roce 1658 postaral o jeho rozšíření a úpravu, přičemž jej opatřil i vížkou. Kaple se tak z původních rozměrů 6 x 4 m rozšířila na 8 x 6 m. Ale ani zvětšený kostel poutníkům posléze nestačil. Hrabě dal proto po obou stranách kostela ještě přistavět dvě otevřené kaple. Kromě toho také postavil dvě poustevny. První pro dobu letní na hoře, druhou u „Lázní“ pro zimní období. Rottal pravděpodobně nechal také postavit i tzv. Vodní kapli, jak to uvádí J. Cibulka v díle „Náš Sv. Hostýn“ (1913), čemuž také nasvědčuje i znak Rottalů umístěný nad oltářem. Kromě toho nechal J. Rottal prokopat u Vodní kaple ještě v roce 1658 první průlom valů. Rovněž J. Kruger se v roce 1669 zmiňuje o dvou nádherných kaplích a i on, připisuje stavbu Vodní kaple právě Janu Rottalovi, když píše: „Třetí kapli vybudoval (Rottal - pozn.) poněkud doleji u zázračného pramene, kde objemnou nádržku z jemného mramoru dal zhotoviti, aby tekoucí vodu nejprve zachycovala, takže se potom může upotřebiti, a podivně osvěžuje chodce znavené stoupáním do kopce.“ (Vídenský 1913) Výstavbu Vodní kaple v roce 1658 připisuje Janu Rottalovi i E. Peck (1892) a pokračuje v jejím popisu: „Aby poutníci vodu pohodlněji píti mohli, dal ji hrabě trubicemi zachytiti a vedl ji několik sáhů podzemním klenutím do kamenných, ve zdi 119

zasazených džberů, do nichž podnes silným pramenem padá.“ Krátce po přestavbě a dostavbě areálu na Sv. Hostýně se do jeho vývoje alespoň částečně promítly širší dějinné události. Poté, kdy sultán Mohamed IV. vyhlásil císaři Leopoldu I. v roce 1662 válku a kdy již jeho vojsko bylo na Moravě, počalo se s opevňováním Hostýna. Přitom bylo zřejmě využito starých valů, které se zde nachází dodnes. V souvislosti s tím byla také na něm umístěna vojenská posádka. S ohledem na turecké nebezpečí lze předpokládat, že Hostýn mohl být opevněn už dříve, někdy ve druhé čtvrtině 16. století. Jak vypadal Hostýn v té době, si můžeme udělat částečnou představu podle mědirytiny s motivem Panny Marie Svatohostýnské z roku 1723. Na ní jsou schematicky zachyceny všechny kaple i s kostelem a jakási blíže neurčená opevněná stavba. Hostýn je z převážné části bez porostu mimo severní část. Věrohodnost takového obrazu je však diskutabilní, neboť může jít jednak o uměleckou licenci a hlavně doba pozdějšího vzniku nedává záruku přesného vyobrazení, i když se jedná o reálný základ. Zda však bylo nakonec na Hostýn Turky útočeno, není zcela doloženo. Naproti tomu Janda (1913), uvádí, že za vpádu Turků byla Vodní kaple poničena. Podle něj se v roce 1663 obyvatelstvo obrátilo s prosbou o pomoc k Panně Marii a opět u ní nalezlo záchranu. Následně pak obliba Svatého Hostýna stoupala a stávající kaple a kostel brzy nestačily poutníky pojmout. Jak uvádí Pojsl (1992), někteří badatelé právě do tohoto období kladou vznik mariánské legendy z roku 1241. A to nemusí být zase tak daleko od pravdy, neboť Bohuslav Balbín ji uvádí ve svém díle vydaném v roce 1665. Pojďme se ale podívat na alespoň stručný popis toho, jak tehdy vypadala hora z výpovědi současníka. Někdy okolo roku 1664, v době kdy byl rektorem v Uherském Hradišti, navštívil Sv. Hostýn pro nás již známý autor Jiří Kruger (1608 - 1671). Podle něj byla hora Hostýn „na jednu míli vysekána a od jednoho kamene (milníka), kolkolem vyčnívajícího a viditelného, hledí na Holešov.“ (Svatohostýnský poutník, 1933) . Jak jsme se již zmínili, měla být Vodní kaple v roce 1663 poničena. Ať už k tomu došlo z důvodu válečných nebo i jiných, její stav asi nebyl nejlepší. Janda (1913) dokonce uvádí, že byla nejenom zchátralá, ale i zpustošená. A tak kapli v roce 1670 nechal v roce 1670 opravit a vyzdobit bystřický farář Tomáš Požárník. Už po odtažení Turků patřil Sv. Hostýn v roce 1679 k nejpřednějším poutním místům na Moravě. Proto se už Jan Zikmund Rottal rozhodl, že postaví nový kostel. Leč jeho smrt 7. prosince roku 1717 tyto snahy přerušila a tak nezbylo, než aby je uskutečnil jeho syn. Výstavba nového kostela od roku 1721 až do jeho zrušení v roce 1787 Poutě na Hostýn nabývaly stále na své oblibě a starý nevelký kostel ani s kaplemi již nestačil, a to ani po různých přístavbách zděných i dřevěných. A tak v roce 1721 hrabě František Antonín Rottal zahájil výstavbu nového kostela, aby tak vyplnil přání svého otce, Jana Sigmunda z Rottalu. Základní kámen za přítomnosti jeho a jeho manželky Cecílie Marie, rozené z Trautmannsdorfu, k novému kostelu položil Bernard Vanka (Vaněk), prelát (opat) premonstrátské kanonie z Klášterního Hradiska dne 4. května 1721. Před tím byl zbořen starý kostel a zřejmě i kaple na jihu. Stavbou nového kostela byl pověřen stavitel a sochař z Holešova, Tomáš Šturm (Thomas Sturmer). Kdo vypracoval plány na nový kostel, není ale zcela jasné. Podle Pavelky (1942) je s ohledem na použitou 120

koncepci a technickou úroveň téměř vyloučeno, že by jejich autorem byl provinční pověřený stavitel. Naproti tomu Pospíšil (1994) Šturmovi autorství plánů na výstavbu kostela připisuje a nejinak je tomu i v publikaci „Umění baroka na Moravě a ve Slezsku vydané v roce 1996. I zde je jako autor uveden Tomáš Sturmer (Sturma). Barbořík (1992) považuje Šturmu za vynikajícího umělce, stavitele a sochaře. Autorství Šturmovi připisuje také Vrzalík (1947). M. Pojsl (1992) předpokládá jako autora plánů kroměřížského architekta italského původu Ignace Cirani von Bolleshause. V roce 1747 byl konečně dostavěn chrám, kolem něhož táhla se dosti prostorná krytá chodba na sloupech, v níž poutníci nocovali. Kromě toho měl chrám presbytář, loď, venkovní schodiště ke vchodu a dvě věže s hodinami a třemi zvony. U kostela byl také vybudován příbytek pro tři kněze a jednoho kostelního sluhu a varhaníka o dvou podlažích na místě starší kaple a dále ubytovna pro poutníky a hospodářské stavení. Vídenský (1913), narozdíl od předchozího tvrzení, uvádí jako datum dostavby příbytku pro kněze, kostelníka a varhaníka rok 1748, a J. Peck jejich umístění přibližně lokalizuje asi na místě pozdějšího hostince na jihu, napravo od kostela. Ještě roku 1747, dne 10. prosince, byla na Sv. Hostýně právně ustanovena duchovní správa, když fond na zabezpečení jejích členů dotoval svým odkazem ve výši 4.000 zl. bystřický úředník Karel František Fröhlich a hrabě Rottal stejnou částkou. První mše v obnoveném chrámu svatohostýnském byla sloužena 24. února 1748 bystřickým knězem a 7. května téhož roku začala také na Sv. Hostýně fungovat duchovní správa. Dne 29. června na den sv. Petra a Pavla byl slavnostně do chrámu převezen v Bystřici opravený obraz Panny Marie, zhotovený malířem Eisensteinem. Krátce před vysvěcením nového chrámu byli na Hostýn dosazeni dva zvláštní kněží. Chrám vysvětil dne 28. července 1748 sám olomoucký biskup Ferdinand Julius kardinál Troyer. Tehdy se celé akce zúčastnilo okolo 30 tisíc věřících a do pamětní knihy se zapsalo 131 (101) kněží. Co se úprav okolo kostela týká, soudí se, že ještě asi před rokem 1748 byl zřejmě prokopán val k Rusavě. Ani po dostavbě kostela práce na výstavbě areálu neustaly. Tak v roce 1749 byla kaple severně od kostela pozměněna a zasvěcena sv. Jiljí. Jiné zdroje ale uvádí, že původní kaple na jejím místě byla zbořena a postavena kaple zcela nová. Její vysvěcení proběhlo v adventní neděli dne 7. prosince ještě téhož roku. Vybudována nebo upravena byla opět nákladem hraběte Rottala. Kromě již výše zmíněného příbytku pro tři kněze, kostelníka a varhaníka a kryté chodby okolo kostela nechal zde dále Rottal vybudovat hostinec. Z bezpečnostních důvodů byl nově postavený areál ohrazen vysokou zdí. Kromě toho byl z iniciativy benificiáta na Sv. Hostýně P. Františka Jakuba Albla dne 3. května 1755 položen také základní kámen pro kříž, který byl dokončen 27. (25.5.) května téhož roku. Stál nedaleko kostela až do doby, než byl kostel na sklonku 18. století zrušen. Poté byl kříž zničen. Okolo roku 1760 byla už na Sv. Hostýně také škola pro žáky z Rusavy a Bílavska. Poutní místo tak zaznamenávalo postupný rozvoj ke své kráse. Leč to se mělo postupně začít měnit. Když dne 26. října 1762 umírá zakladatel nového kostela na Svatém Hostýně, František Antonín Rottal, bez mužského potomka, neboť jeho jediný syn zemřel ještě v mladém věku, jistě nikdo netušil, jaké to bude mít důsledky na další vývoj. Z jeho tří dcer se dědičkou panství stala nejstarší 121

Amalie, která se provdala za hraběte Linharta de la Rovere Monte l´Abate, a právě on, jak uvidíme, sehrál i významnou úlohu v dalším osudu poutního místa na Sv. Hostýně. Kromě toho v roce 1769 uhodil za velké bouře do jedné z věží blesk. Stalo se tak 24. září. Blesk sice uhodil do věže už v půl šesté večer, ale oheň se vzňal až okolo 11. hodiny v noci. Požár zničil střechu i věž, a rozpustil tři zvony. Pouze jeden z nich se zachránil, neboť sklouzl po proražení podlahy po schodech dolů. Jiné zdroje uvádí zničení patrně všech zvonů a poškození požárem obou věží a střechy. Do dvou let byl však chrám opatřen střechou novou a vybaven novými varhanami a novými zvony. Trvání chrámu však se však již krátilo a v brzké době měl klesnout i jeho význam. To souviselo s výstavbou nového farního kostela v blízké Rusavě. S jeho výstavbou se započalo v roce 1777. Stavba rychle postupovala, a tak již za dva roky, 31. října 1779, byl nový kostel vysvěcený a zavedena tam také samostatná duchovní správa. Tím svatohostýnský kostel ztratil své stálé farníky a byl odkázán již jen na poutě. Od roku 1781 zřejmě ustávaly či úplně ustaly poutě na Hostýn, neboť o nich od té doby nejsou zmínky. Naproti tomu jiné zdroje z toho vyvozují, že poutě neustaly, pouze nebyly z důvodu nelibosti úřadů zaznamenávány. Už ale 12. července roku 1783 bylo vydáno císařské nařízení, jímž se ukládalo zrušení kaplí ve vsích, kde se střídá bohoslužba s místním chrámem, a které jsou proto vedle filiálního nebo kostelního chrámu zbytečné. Jestliže se toto nařízení zatím Svatého Hostýna nijak zvlášť nedotklo, mělo se tak zakrátko stát. V té době zde byl u kostela také hřbitov, jehož existence sahá až do roku 1756. Existenci tehdejšího hřbitova za kostelní zdí a za pozdějším klášterem dosvědčovaly nakonec mimo pramenů písemných i nálezy při kopání základů pozdějšího kláštera po jeho obnově. Sloužil nepochybně i pro hostýnské farníky z Rusavy. Oběžníkem ze dne 21. dubna 1784 zcela zakázány poutě a procesí. Následně dne 1. srpna 1785 byl zákaz poutí obnoven mimo procesí „theoforická“, při nichž se nosila nejsvětější Svátost, jako o Božím těle, a mimo procesí prosebná. Kromě toho bylo každému faráři dovoleno, aby konal dvě procesí ve svém obvodu za rok, ne však v neděli, ale pouze v zasvěcený svátek. Ve zvláštních případech, jako např. při prosbě za déšť, mohl toto nařídit biskup. Vývoj událostí již teď nabral rychlý sled. Dne 4. ledna 1787 byla císařským nařízením duchovní správa na Svatém Hostýně zrušena a současně bylo nařízeno odsvěcení chrámu a přenesení milostného obrazu do bystřického kostela, a to i přes odpor tehdejšího olomouckého arcibiskupa Coloreda. Stalo se tak v den poslední mše svaté, která zde byla sloužena 14. února 1787 na den úmrtí Sv. Cyrila. Následně byl chrám roku 1788 včetně ostatních budov a vybavení prodán hraběti Linhartovi de la Rovere Monte L´Abbate. Cena, kterou Monte L´Abbate zaplatil, byla 279 zl. 6 kr. šajnů. Vrchní úředníci Monte l´Albateho, nejdříve Josef Antonín Rybka a pak jeho nástupce Roček, pak nařídili poboření všech budov i kříže stávajícího před chrámem. Krov z chrámu a střecha byla pak použita na pokrytí ovčárny. Neveliký obraz Panny Marie Svatohostýnské, umístěný na Sv. Hostýn ještě Antonínem Františkem hrabětem Rottalem, byl tehdy na vládní rozkaz potajmu odvezen do bystřického zámku a odtud přenesen v nočních hodinách do tamějšího kostela, kde byl umístěn na bočním oltáři a později na oltáři hlavním. Fundace určená k vydržování Duchovní správy na Sv. Hostýně byla tehdy státem vyvlastněna na jiné účely. 122

Zkáza kostela a postupné kroky k jeho obnově do roku 1841 Kostel na Sv. Hostýně byl zrušen stejně jako jeho duchovní správa, poutě byly zakázány. Přesto úcta k Panně Marii svatohostýnské neutichala. Poutě se zřejmě na různých místech země asi konaly dále i přes zákazy. Jinak by asi nebylo nutné ještě roku 1792 poutě znovu zakazovat. Již po několika dalších letech začaly sílit snahy po obnovení kostela i Vodní kaple. Množícím se procesím však už nikdo nebránil. Přistoupení k obnově poutního místa začaly předznamenávat i menší opravy a úpravy. Tak už v roce 1812 nechal hrabě Jan Vengerský (Wengerski), nový majitel bystřického panství, obezdít a ochránit prameniště vody. Kostel se však zatím nacházel ve stavu, v jakém se na něm podepsalo záměrné poničení i povětrnostní vlivy. Jak tehdy v roce 1812 nám popsal bystřický měšťan Sova: „Rostla na klenutí tráva a stromy, zbořenina se čím dál tím víc rozpadává, že srdce lítostí puká a slzy z očí bolestně vytryskují. Když jsem na horu vstoupil, našel jsem, že mariánská svatyně ještě zachovala ve vnitru omítku neporušenou, bíle vylíčenou, jen klenba na paženinách od mokra se zelenala, ještě stála kazatelna, zděný stůl velkého oltáře, poboční oltáře byly jen na vrchu obořeny, stupně, kamenné podvoje dveří a oken svá místa držely, kůr byl také celý a dlažba, semotam poškozena, žádného zďového štěrku na sobě neměla.“ (Pavelka 1942) Další zdroje uvádí k tomuto roku, že výše již vzpomenutý porost byl tak hustý, že zde hajný zastřelil lišku. Další snahy o obnovu poutního místa na sebe nedaly dlouho čekat a byly opět směřovány k Vodní kapli. Tehdy po čtyřech letech po prvních úpravách pramene (1816) povolila arcibiskupská konzistoř bystřickému měšťanu Karlu Janotovi na jeho vlastní žádost, aby mohl opravit Vodní kapli a studánku svaté vody. Kapli opravil a u zřídla dal postavit kamennou zídku, z níž voda vytékala. K obnovení poutního místa na Hostýně také nepochybně přispěl o rok později (1817) „objev Rukopisů“, Václavem Hankou ve Dvoře Králové, kde byl líčen nejenom Hostýnský zázrak. Obnova kostela však zatím přesto nezačala. Ale už v roce 1828 se začaly sbírat příspěvky na jeho opravu. Podívejme se, jak o dva roky později návrší hory vypadalo. Kromě kostela byly na císařském otisku katastrální mapy zakresleny i dva podélné objekty po jeho obou stranách na jihu a na severu, včetně kaple sv. Jiljí. Budova přibližně na místě dnešního starého poutního domu je značně protáhlá a zasahuje prakticky přibližně až k pozdější ledovně. U jeho jižního konce napravo od něj stála tehdy další menší, zděná budova, která uzavírala spolu s hostincem a jižním ambitem dvůr jižně od kostela. Severně od kostela byla tehdy louka, v jejímž středu se rozprostíralo menší pole, k němuž vedla cesta. Z ní byla vedena odbočka ke kostelu. Louky se také táhly dále na západ. Z ostatních stran obklopovaly areál kolem dokola lesy. Západně od kostela tehdy stála ovčárna a před jejím severovýchodním průčelím ještě jeden menší zděný objekt. Dále od něj na sever byla na mapě zakreslena i Vodní kaple. Jak kostel na Sv. Hostýně v té době vypadal, nám v roce 1833 popsal jeden z poutníků, Josef Hrdina, následovně: „Na klenbě nebylo ani kousku malty, všechna na zemi se nalézala a od poutníků na stranu odhrnuta ležela. Podvoje oknové a dveřové větším dílem byly ze zdi vyloupány, násilně vytrhnuty a odklizeny, sakristie pobořeny, kvádry ze zdí hluboko vyštípány, násilně vyhrnuty, na zemi pohozeny, hrůza obcházela člověka, když měl do zbořenin vkročiti. Právě

123

před mým příchodem nejvýznačnější kazičové zrušeného kostela, kde jaké železo nebo pěkný kámen ve zdi vězel, vytahovali a vykopávali...,“ „A když jsem se tam roku 1834 podíval, už i v klenbě jsem vypadlou klenbu zočil a ty kvádry na venku ještě hojněji vylámané, zeď začazenou od ohňů jako v kovárně...“ (Janda, 1913) Podívejme se proto ještě na podrobnější popis J. Hrdiny, jak ho uvádí ve svém díle z roku 1834, kde ale také používá výpovědí pamětníků: „Kněžské příbytky byly zpředu od chrámu, a zezadu od lesa nebo od rusavské cesty nalézala se hospoda. Tato budova byla po větším díle z tvrdého kamene, leda ve vnitřku sem-tam něco z pálenic, pevně vyzděná, měla z předku pod sebou veliký posavade stojící ač už trochu pobouraný sklep. Ostatní uspořádání vypadalo takto: V bydlišti kněžském bylo první zpředu obydlí administrátora s velkou jizbou a některými pomenšími a dalším příslušenstvím. Mělo svůj vlastní vchod na straně ke kostelu a též jiné dveře na straně odslavkovské, na dvůr a do zahrady, kde také studna se nacházela. Tyto poslední dveře měly předsíňku (pavláčku) a schody na obě strany. Po tomto obydlí následovala dvě pomenší taktéž s vlastními vchody na odkostelní straně a se svým ostatním příslušenstvím pro dva kněze pomocné (kaplany). Pak začínala krčma s více hostinskými sednicemi; mimoto několik jiných pro krčmáře a pro nálevnu potřebných jizeb i s příslušenstvím. Tato krčma měla též své dveře zpředu ke kostelu a i zezadu na dvůr a do zahrady, při čemž se ze studně na odkostelní straně zhotovené a ne právě velké zásobovala vodou.“ Ale i tyto budovy při zrušení kostela vzaly svůj konec, o nichžto ještě porůznu toto sluší pamatovati.“ „Na straně té, kde se hospoda k rusavské cestě skrze starověké ohrady proražené končila, v opodálce jako nějaké neširoké brány, se jiné, do rohu s onou běžící, v šířce asi deset, v délce asi dvacet kroků obnášející, též z kamene povenku, ve vnitřku pak z pálenic zděné stavení hezky odhoditě od kostelního dvora nacházelo. Bylo to obydlí hostýnského zpěváka (rechtora, kantora) a také spolu kostelníka a mělo vedle nevelkou zahrádku. Nuže i z této zpěvákovny tak jako z bytů kněžských a z hospody až povčil mohou viděti poutníci rozbourané zdi (r. 1834). Nyní na pláni mezi tímto domkem a mezi podzdívkovou (míní se tím podsíňky u kostela, nynější ambity) či kostelnodvorovou zdí byla také od pana Frant. Ant. Rotála skrovničká chaloupečka zbudována, ze které nevelká hromádka zřícenin dosaváde pozorovati se může a mezi tím drobné kachelky z kamen je viděti (r. 1834).“ (Vídenský, 1913) Zajímavá informace se týká ještě v roce 1933 vystupujících základů u prvního zastavení staré křížové cesty. K vysvětlení byl použit opět text Josefa Hrdiny. Ten ve své „Svatohostýnské dějůvce“ píše: Na odlehlé straně právě v pořadí starobylé Janorotalové žonderky se též pozorují v zemi trčící kamenné úhly nebo základy z nevelké chaloupky, která skrýšovnu, síň a jizbu měla a bydlem jistého tovarkáře (kramáře) nejpozději z osady Slavkova pocházejícího bývala a tedy továrkovňa sloula; ač ostatně v čas pouti se tamtéž více jiných z Brusného a z Bystřice tovarkářů scházívalo, kteří svůj rozličnozpůsobný tovar (orkav někde říkají) ve dřevěných boudách skrývali a prodávali, tak jako při svaté vodě s hrnčířskými hubaňkami se překupectví vykonávalo a povčil nezřídka vykonává.“ (Kronika HS, 1933) V tomto období došlo také na využívání geologického bohatství hory. Tentokrát však již nešlo o drahé kovy, ale o vápenec, který se objevil při protrhnutí ohrady nedaleko cesty ke Slavkovu a Brusnému. V souvislosti s tím se proto v blízkosti 124

ovčárny se mezi lety 1812 a 1834 na straně k Holešovu vybudovala vápenka. Vápenec se tehdy lámal také na straně ke Kelči. Právě ale v roce 1834 se mezi ovčárnou a vápenkou se „jiná skalovitost otevřela, odkud to nejlepší stavitelné vápno se dostávati počíná.“ (Vídenský 1913) Jak je vidět z předchozího textu, poutní areál na Sv. Hostýně nadále chátral. To se ale mělo brzy změnit, když nastoupil po smrti císaře Františka I. na trůn v roce 1835 Ferdinand I. řečený Dobrotivý. Právě za jeho panování bylo v roce 1840 zrušení chrámu na Sv. Hostýně konečně odvoláno. Vedla k tomu ale delší a složitá cesta. Na základě iniciativy zejména tří mužů, a to bystřického faráře Bernarda Regera, Řehoře Volného (Gregor Wolny), benediktina z Rajhradského kláštera, a Vincence barona Ehrenburga, holešovského děkana, byly postupně získávány potřebné souhlasy k obnovení chrámu na Svatém Hostýně. Tak bylo získáno povolení majitele bystřického panství, Oliviéra Laudona, kterému pozemky i zbytky staveb na Hostýně patřily, povolení zemského moravsko - slezského gubernia ze dne 31. října 1840, a nakonec i povolení vlády ze dne 22. května 1841. Sám císař a král věnoval na obnovu Hostýna 300 zl. ve stříbře a stejně učinili i jiní členové císařské rodiny, jako např. císařovna matka Karolina Augusta, která věnovala na obnovu kostela 80 zl. a další významné osobnosti, jako např. baron Laudon, jehož dar činil 2.000 zl. Svůj příspěvek na obnovu kostela věnoval i arcibiskup Sommerau-Beck. Snad právě i dar císaře zřejmě způsobil, že s obnovou chrámu nakonec souhlasilo i gubernium. V roce 1841 chyběly kostelu, který hoře dominoval, věže a jedinou další patrnou stavbou z dálkových pohledů byla podlouhlá ovčárna, stojící pod ním. Svahy pod kostelem na západě a částečně i na jihu byly na dobové kresbě zakresleny v podstatě bez souvislého porostu. Ten byl tehdy zakreslen pouze v dolní části na západě a na severu. Informace z této kresby, která nezachycuje všechny svahu v celku, doplňují jiné dokumenty, jako např. stabilní katastr a nakonec i popis A. W. Šembery, který ve svém díle „Wpad Mongolů“ uvádí, že hradiště bylo z velké části porostlé jedlovým lesem, západní svahy však byly holé, pastviska pro ovce. Obnova kostela a ostatních budov až do ukončení výstavby staré křížové cesty Konečně v roce 1841 vyhlásil olomoucký arcibiskup Maxmilián Josef hrabě Somerau sbírku na obnovu chrámu. V době, kdy se již roznesla zpráva o obnovení hostýnské svatyně, byl dole pod kopcem nahromaděn stavební materiál, který poutníci při výstupu nahoru brali s sebou. Na obnovu chrámu také přispívaly okolní obce stavebním materiálem a dobrovolně zde pomáhali i jejich příslušníci. Dne 10. května 1841, v pondělí po čtvrté neděli velikonoční, v den, kdy se slavilo (v neděli) šestisetleté výročí porážky Tatarů na Hostýně, se započalo s obnovou chrámu. Stavební práce tehdy řídil holešovský stavitel Solař. Podle jiných zdrojů řídili zednické práce brněnští zedníci, poslání sem opatem Šlosarem, a že Solař byl tesařský mistr z Bystřice, který spravoval pouze střechu. V roce 1845 byl chrám konečně v hlavním obnoven. K vysvěcení kostela došlo dne 2. července na svátek Navštívení Panny Marie. Kostel byl obnoven po své stavební stránce víceméně v původní podobě. Některé detaily však byly přesto pozměněny. Týká se to např. zastřešení věží, které původně bylo ukončeno

125

barokními báněmi, a které byly v této době zastřešeny stříškou v podobě čtyřbokého jehlanu. Úpravy na Sv. Hostýně však pokračovaly i nadále. V roce 1846 dal Jan Konečný se synem z Jarohňovic zhotovit kříž za 175 zl., který byl na Sv. Hostýn zavezen 21. ledna. Posvěcen byl 2. července roku 1846 proboštem olomoucké kapitoly baronem Janem Petaninem. V roce 1847 byly opravy konečně dokončeny. Ještě ani v této době nebyl Hostýn natolik porostlý jako je tomu dnes, neboť na něj bylo vidět z tehdy veřejně přístupného zámeckého parku v Bystřici pod Hostýnem. Po dokončení obnovy kostela se obnovily i dřívější početné poutě. První velká pouť na Sv. Hostýn byla konána dne 6. května 1855. Počet poutníků dosáhl tehdy okolo 30.000. Mezi informacemi o Hostýnu bychom neměli opomenout, že osada stejného jména byla dne 5. července roku 1856 založena v americkém Texasu Hostýn. Pokud bychom sledovali její následný vývoj, tak určitě není bez zajímavosti, že v něm později byly např. vybudovány stejné kaple nové křížové cesty jako na Sv. Hostýně u nás. V další výročí legendární porážky Tatarů, v roce 1861, dne 2. září, se na Svatém Hostýně konala velká národní pouť právě na památku legendárního vítězství. Jak ale Hostýn vlastně v té době vypadal? Podrobné mapy nejsou k dispozici. Dochované obrázky mají různou vypovídací schopnost a tak se podívejme, jak Sv. Hostýn v roce 1863 popsal Fr. Pravda (SH, 1930): „Lezli jsme vzhůru, potíce se v parnu a jsouce umdleni, odpočívali jsme na dřevěných lavičkách, stojících podle cesty. Vrch je porostlý lesem až k výšině své, kde na holém prostranství svatá stavení se vypínají. Přišli jsme nejprv k vodě pověstné, která tu pod kaplí s památné studánky vytéká kovovou trubicí a do nádoby kamenné se spouští.“ „Napili jsme se také vody Hostýnské, jíž se připisuje moc léčivá a jíž si poutníci tvář, hlavu, ruce a nohy umývají, berouce si ji domů, a vystoupili jsme po stupních na taraz kolem studánky v podobě půlměsíce vyvýšený, kde nám přítomná kramářka obrázky, písničky a modlitbičky ke koupi nabízela.“ Tak jako nebyly ještě opraveny všechny stavební objekty, nebyla ještě ani ukončena úprava a výzdoba jejich okolí. A tak v roce 1864 čtenářský spolek z Bystřice pod Hostýnem, inspirovaný domnělým tisíciletým výročím poutě obou věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje na Sv. Hostýn, nechal na svůj náklad zhotovit a postavit sochy obou světců před kostelem. Zhotovil je A. Beck z Kroměříže. Po roce 1869 byla upravena cesta na Sv. Hostýn přes Lázně a opatřena lavičkami. Na zbořeništi po bývalém farském domě byl také postaven malý hostinec, popisovaný i již zmíněným F. Pravdou v roce 1863. Byla to nízká stavba s vysokou střechou o jedné místnosti. Ve dnech 7. až 14. července pobýval na Sv. Hostýně B. Dudík, dějepisec z řádu sv. Augusta v Brně a jeho bratr Eduard, kojetínský měšťan a obecní rada, který zde o rok později v červnu měřil valy. Z jeho (přetištěného) udání zde vyjímáme: „Od západu jest přístup na jeho vrchol (Hostýna - pozn.) snadný, obtížnější z ostatních stran; nejpříkřejší jest ale severní svah. Z temene jeho otvírá se krásná vyhlídka do požehnaných rovin Moravy a Hané.“ „Rozsáhlá vysočina, na kteréž tento kostel stojí, obehnána jest náspy, jež tuto blíže vypíšeme. Stromů prázdná vysočina, jest ku předu poněkud vypouklá, takže obklopující jí náspy odtud skoro zraku se ukrývají,...“ (Dudík, HS 1930) 126

Stavební ruch ani zkoumání Sv. Hostýna, co se jeho historie týče, byly jen částí zdejšího bohatého života, zahrnujícího především duchovní složku. V této souvislosti proto nelze nepřipomenout další z velkých poutí, jež se konala v roce 1878 s počtem účastníků okolo 30 tisíc. Při dokončení tzv. římské poutě na Sv. Hostýně dne 3. - 4. září 1881, bylo na horu odneseno 18.000 cihel na „opravu kostela“ za účasti cca 100 tisíc lidí. V roce 1881 vzniklo na podnět kaplanů v Příboře, Antonína Cyrila Stojana a dr. Schneidra „Družstvo Svatohostýnské“ za účelem zvelebení Sv. Hostýna a za účelem zřízení na něm stálé duchovní správy. Nyní se podívejme, jak Sv. Hostýn tehdy vypadal, neboť jeho podoba se od té dnešní poněkud lišila. Areálu již opět dominoval opravený kostel. Po jeho pravé straně stálo několik přízemních objektů a stejně tak i po jeho levé straně. Na jihu v pozadí se rozkládal mladší smrkový les. Bezprostřední okolí kostela bylo však prosté vyšší i střední zeleně, vyjma jednoho mladšího, blíže neurčeného stromu. Přesnější představu si ale můžeme udělat z obrazu, zachycujícího Sv. Hostýn okolo roku 1880. A věru mnohé se od dnešního stavu lišilo. Před kostelem již existovalo schodiště a na něm sochy sv. věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Dále pod schodištěm stál kříž a také již některé stánky, avšak nikoliv v dnešním rozsahu, ale o něco dále od kostela a zřejmě jim chyběla rozevírající se horní část. Severně od kostela stála prostá stavba kaple sv. Jiljí, pozdější kaple sv. Jana Sarkandra. Před kostelem, přibližně v místě starého poutního domu, stála jednoduchá nízká stavba s vysokou valbovou střechou, ve které byl již dříve popisovaný hostinec. Kostel celému temeni hory značně dominoval, neboť okolní lesy nebyly příliš vzrostlé. Navíc na západě i na severu byly palouky v podstatě bez porostů a obdobně tomu bylo nejspíš i na jihu, neboť na dochované staré fotografii se v pozadí na této straně žádný porost nepromítá. Několik málo mladých smrčků, či spíše jedlí, v rozvolněné skupině tehdy rostlo pouze na palouku severně od kostela. Některé palouky měly ohrady pro dobytek, což napovídá jejich hospodářské využití. Kromě toho bylo nejbližší okolí kostela zachyceno na kresbě v kalendáři „Moravana“ z roku 1881. Tehdy stál, kromě kostela, hostince a kaple sv. Jiljí i další na kresbě zachycené stavby na jihu vedle kostela se sedlovou střechou. V popisu prof. K. J. Maška (1930) se mimo jiné uvádí: „Sotva vkročíme na holé témě hory, vítá nás v nádherné velebnosti se skvoucí chrám rodičky Boží, ....Kolem kostela viděti rozbořené zdi dřívějších kaplí, ..“Stráně hostýnské již tehdy byly porostlé smrky a jedlemi. Severní kraj byl zalesněn „bořím“. „Pěkný chodník vede od hospody k protějšímu severnímu výběžku, jenž posázen jsa, jak již řečeno, hustým bořím, na této straně horu lemuje. Na nejvyšším bodu strmí stěžeň triangulační. Z místa tohoto, jehož výška nad mořem jest 736 m, jeví se daleká unášející vyhlídka na požehnané nivy krásné naší vlasti.“ Maška, HS 1930) Jak je patrné bylo ještě z Hostýna vidět do okolí, neboť pohledy nezakrývaly porosty jako je tomu dnes. V roce 1883 bylo vybráno místo pro stavbu budovy pro duchovní správu, kde doposud se nacházely rozvaliny původních staveb. Následně byly také zhotoveny plány na výstavbu kláštera, které vypracoval i s rozpočtem bystřický stavitel Otto Zeman a roku 1884 se již započalo se stavbou. První cihly k tomuto účelu přinesl sám kroměřížský probošt dr. Antonín Cyril Stojan. A už o rok později (1885) byl klášter, na nějž opět přinášeli cihly nesčetní poutníci, dostavěn, t. j. prostřední budova bez nynějšího jižního a severního křídla, která byla teprv 1895 a 1911 přistavena. V roce 1887, uvedl kardinál Bedřich Fürstenberg, kn. arcibiskup 127

olomoucký na Sv. Hostýn členy Tovaryšstva Ježíšova. Tehdy byla střecha kostela pokryta pocínovaným plechem. Kaple sv. Jiljí byla ještě bez pořádné střechy a se sešlými zdmi, vedle ní na severní ambit, který druhdy sloužil poutníkům za nocleh, ale byl tak v trosky rozpadlý, že strměly kusy zdí jako sloupy vzhůru. Celé témě hory bylo více zalesněno než nyní. Chtěl-li kdo se dostati na nejvyšší bod k tzv. „střapaté“ jedli, kde teď stojí rozhledna, musil se násilně hustým lesem prodrati. Krámky stály tu a tam bez ladu a skladu, nejvíce se tlačily ke vchodu chrámu. Bylo jich něco přes dvacet. V roce 1889 přišel na řadu k opravě zřícený ambit na severní straně. V roce 1890 bylo na základě podnětu olomouckých bohoslovců započato s opravou kaple sv. Jiljí. Po opravách byla kaple zasvěcena nově sv. (tehdy ještě blahoslavenému) Janu Sarkandrovi. Po všech úpravách a posledních opravách škod způsobených vichřicí byl kostel připraven k výjimečné události, neboť dne 15. srpna 1891 byl chrám Nanebevzetí Panny Marie na Sv. Hostýně vysvěcen na 650. výročí od doby památného dobytého vítězství křesťanů nad Tatary. Slavnostní vysvěcení provedl pozdější olomoucký kardinál František Sal. Bauer, jenž tehdy působil jako biskup v Brně. Účast v den svěcení chrámu byla tehdy okolo 100.000 lidí. Toho roku bylo na Sv. Hostýn napočteno přibližně 440 průvodů. V té době cesta ke kostelu nebyla ještě nijak zvlášť upravená, ale už podél ní rostly mladé lípy, vysazené sem krátce předtím. Mladé stromky byly i na palouku na levé straně. Ty však svým charakterem spíše připomínaly stromy ovocné. Před kostelem napravo stál ještě pořád starý přízemní hostinec s vyšší valbovou střechou. Před ním blíže k cestě stálo jen několik, snad 3 až 4, stánků spojených v jednu stavbu. Nalevo od kostela již stála tzv. římská či románská kaple nebo alespoň její podstatná část. Tehdy se s její stavbou započalo. Mělo se tak stát na paměť kaple Cyrilo - Metodějské, kam se utekli křesťané před Tatary. Dostavěna však byla až o dva roky později. Kostel celému okolnímu prostoru na hoře dominoval mnohem více, než je tomu dnes. Místo v bezprostředním okolí Vodní kaple v podstatě volné. Opěrná zeď horního schodiště u kaple měla již tehdy zřejmě výklenky patrně s výtokem vody, jako je tomu dnes. Přilehlé prostranství pod ní bylo zpřístupněno dalšími schody. Okolní cesty nebyly zřejmě uměle zpevněné. Po levé straně Vodní kaple a za ní byl souvislý smrkový či spíše jedlový porost snad stáří okolo 40 - 50 let. Jedle také rostly tehdy i na jiných místech jako např. i u rozhledny, kde někdy po roce 1890 do jedné z nich uhodil blesk a rozštípl jí. Dalším výrazným zlomem ve vývoji celého poutního areálu se nepochybně stal rok 1895. V tomto roce bylo Družstvo Svatohostýnské přeměněno v řádný spolek se stanovami s názvem Matice Svatohostýnská. Jejím jednatelem se stal dr. Stojan a předsedou kanovník Weintlich. V rámci prvního roku své činnosti zakoupila svatohostýnský vrch s okolním lesem, pastvinami a hostincem v obvodu náspů dne 16. prosince 1895 za 55.000 zl. (110.000 Kč) od barona Arnošta Laudona. (Jiné zdroje uvádí datum 11. listopadu 1895.) Nebyla to nijak malá suma. Pokud však chtěla Matice rozvíjet výstavbu na Sv. Hostýně v daném duchu bylo to nutností. V té době se totiž o pozemky na temeni hory ucházeli členové družstva vídeňských hostů s úmyslem postavit zde několik domků s hostincem pro výletníky v letním období. O pozemky na temeni hory se zajímali i různí spekulanti včetně 128

hostinských. Také bylo nutno brát v úvahu, že nově vzešlý záměr postavit hotel by nebylo možné uskutečnit, pokud by měl stát na cizím pozemku, čímž by nakonec zůstal v majetku majitele pozemku podle zákona, který platil ještě v polovině 20. století. Matice ještě v říjnu, v roce svého založení, začala záměr uskutečňovat přestavbou starého hostince a vedle něj postavila verandu s velkým sálem, sloužícím jako noclehárna. V roce 1904 byla vybudována nová prostorná noclehárna. Rok 1904 byl také rokem, kdy zde s pronájmem skončil Josef Dostál. Hned po zakoupení vrchu začala také Matice svatohostýnská sázet stromy. Nejprve byly na vrchu vysazovány jeřabiny a podél cesty od Vodní kaple ke kostelu lípy. Také bylo nutné v průběhu doby nahrazovat povětrnostními vlivy stromy poškozené. V roce 1896 byla duchovní správa, která zde působila do té doby pouze v letních měsících, přeměněna na stálou, neboť poutníci přicházeli do chrámu i v zimním období. Toho roku byly pro snazší přístup postaveny rampy ke kostelu. Katastrální mapa z roku 1887 a 1896, nám pomůže udělat si spolehlivou představu o základní dispozici hostýnského areálu. Prostor kolem kostela byl již tehdy na východě zcela uzavřen klášterní budovou. Také budova dřívějšího hostince byla v části blíže kostelu zvětšena. Na jihu však oproti roku 1830 chyběl menší zděný objekt. Před kostelem, podél prostoru pozdějšího schodiště stály dvě krátké řady stánků mezi kamenným křížem a horní úrovní budovy rozšířeného hostince. Jejich půdorys se před kostelem tehdy nerozevíral, jak je tomu dnes. Ovčárna na západě byla již samostatně stojícím objektem, na rozdíl od roku 1830, kdy vedle ní stál ještě menší objekt. Cesta od tehdejších Rotalovic (Rusavy) vedoucí k poli na hoře, stejně jako tomu bylo v roce 1830, se u jeho okraje navíc stáčela ke kostelu. O rok později byla dostavěna tzv. „románská“ dřevěná, kulatá kaple Maticí Svatohostýnskou na památku nejstarší mariánské kaple pocházející z dob sv. Cyrila a Metoděje. Při své návštěvě císař a král František Josef I., dne 1. září roku 1897 položil základní kámen ku kapli Sv. Kříže a k rozhledně. V době návštěvy panovníka bylo na Hostýně počítáno okolo 50.000 poutníků. „Mnoho starostí měla matice s kramáři.“ (Rozkošný, HS 1923) Proto bylo 28. ledna 1897 na výborové schůzi nařízeno, že: „Kramářské boudy se odstraní na místo pod hostinec, a místa se najmou veřejnou dražbou.“ (Rozkošný, HS 1923) Nato je 8. července 1897 již konstatováno, že: „Boudy upraveny před kostelem, takže prostora pod schody pro poutníky je prázdná. (Z toho poznati, kde až kramářské boudy stály.)“ (Rozkošný, HS 1923) Mnoho potíží také souviselo s vymáháním nájemného, neboť někdy se některým nájemné snížilo, jiným zvýšilo a jindy si zase někteří kramáři stěžovali, že jiní kramáři prodávají nepatřičné věci, což musel zase rozhodovat matiční výbor. Kromě toho v noci z 20. na 21. července 1904 vyhořely všechny krámky na pravé straně v počtu 19. Jak jsme se již zmiňovali, byly na Sv. Hostýně vysazovány stromy, které pak na vybraných místech postupně rostly. Už někdy před rokem 1899 pod cestou severozápadně od kostela byly pravidelně vysazené stromky a malé stromky rostly také i nad uvedenou cestou (později pod prvními zastaveními staré křížové cesty), avšak nikoliv souběžně s její linií. Někdy v té době nebo okolo roku 1900 byl ale ještě kamenný kříž pod kostelem stále volný. Trochu vzrostlejší stromy tehdy už rostly před kaplí sv. Jana Sarkandra a také mezi starým poutním domem a kostelem.

129

V roce 1899 se také jednalo o vybudování křížové cesty. Výbor Matice chtěl, aby křížová cesta nebyla skryta od kulaté kaple směrem ku Říce, valům a rozhledně, ale aby byla poutníkům na očích. Prvním zastavením měla být kaple sv. J. Sarkandra, druhým románská kaple, od které měla být postavena čtyři zastavení k lesu. Dalších pět zastavení mělo být postaveno po okraji lesa až k valům jako nyní. Dvě zastavení měla stát v lese na valech a třinácté mělo být na rozhledně. Čtrnácté zastavení mělo být na cestě dolů od ní. Později byl však tento návrh pozměněn. Základní kámen prvního zastavení byl posvěcen 7. srpna roku 1900. Toho roku již byly hotové hrubší práce. Další byly pak provedeny v letech 1901 až 1902, kdy byla dostavěna. Dne 23. dubna 1902 dostala duchovní správa právo používat louku pod valem o rozloze 1,66 ha a koncem prosince roku 1902 byla schválena koupě necelých 13 měřic pole od obce Slavkova (po 250 zl.) za 6.484 K, takže se mohla pořídit nová, široká klikatá cesta k Vodní kapli. V roce 1904 dostalo také dnešní úpravu okolí kaple. Pramen byl upraven tak, že k pití byly vývody na 5 místech, na 5 místech k mytí rukou a na 5 místech byla svedena do betonových žlabů na umývání rukou. Kromě toho byl vybudován i jeden zimní výtok. Předtím byly čtyři kamenné nádoby na horní terase. Voda do nich přitékala vrchem a vrchem také odtékala, neboť neměly spodní odtok. V nich si všichni příchozí po sobě umývali obličeje, ruce i nohy, takže voda bývala znečištěná. Protože se po dostavbě staré křížové cesty objevila kritika, že zastavení jsou blízko sebe a že jsou neforemné, nepěkné a bránící pohledu na les, dal tehdejší superior P. Zimmerhackel udělat návrh celého temena hory od D. Jurkoviče, jak o tom bude řeč v následující kapitole. Ostatně i Fr. Vídenský se ve své knize, vydané v roce 1913, vyjádřil, že její sloupy „na honem vystavěny, velikého trvání míti nemohou“. Období výstavby nové křížové cesty na Svatém Hostýně Jak jsme již zmínili, byla stará křížová cesta po dostavbě kritizována a zejména se nelíbila mnohým mladým kněžím. Z těchto důvodů měla být nahrazena novou. Její výstavba měla stát 50.000 K. Na pozvání P. Zimmerhackla přijel dne 24. května roku 1903 na Svatý Hostýn architekt Dušan Samo Jurkovič, který zde zhotovil situační plán. Plány byly vyhotoveny ještě téhož roku. „Kaple měly mít motivy valašské a slovácké, zkrátka národní“. Právě výběr Dušana S. Jurkoviče (1868 - 1947), jako autora národní architektury. Jurkovič měl v té době také za sebou např. návrhy souboru staveb na Radhošti, ale i návrhy na pozdější Janáčkův dům v Luhačovicích a Vodoléčebný dům tamtéž. Zpracované plány následně Dušan Jurkovič obhajoval na výborové schůzi Matice, konané dne 7. dubna 1904. Návrhy v nich obsažené byly přijaty a hned se podle nich měly zakládat cesty. Přičemž na vše měla přispívat Matice. Na valné hromadě v roce 1904 se k celkovému záměru vyslovil tehdejší jednatel Matice následovně: „Aby snad později nějakou stavbou nebo přístavbou celek se nerušil, sestaven stavební plán od pana architekta Jurkoviče pro celý Sv. Hostýn, a do něho pojaty všechny stavby, kaple a síně, které snad by se mohly provésti. Ovšem je to úloha na 20, ne-li více let. Křížová cesta jinak se umísťuje, neboť se shledalo, že kaplice by nevyhovovaly, že by byly blízko u sebe, takže by poutníci, t. j. jednotlivá oddělení nemohla v téže době vykonávati křížové cesty.“ (Rozkošný, HS 1923) 130

Plán byl tedy přijat, ale podívejme se, co všechno předpokládal. Přestože se jednalo o velmi ambiciózní plán podporující duchovní náplň Svatého Hostýna, chyběla v něm vize pro řešení dalšího ubytování. Za velice pozitivní lze však považovat ponechání volného prostoru před kostelem a také záměr přemístit stávající stánky od schodiště. Přitom však byla akceptována hlavní osa tehdy již stávajícího hlavního schodiště i s alejí. Je zajímavé, že Jurkovič nechal bez povšimnutí neuspokojivé zalomení osy schodiště k Vodní kapli, které dodnes není řešeno žádným prvkem. Současně ale počítal s tím, že stánky budou jednou ze svého stávajícího místa vymístěny. Kolem severní louky na východě a na severu navrhl Dušan Jurkovič nová zastavení křížové cesty s tím, že po její dostavbě bude odstraněna křížová cesta stará, což se, jak víme, nikdy nestalo. Na nově vytvořené hlavní ose palouku, podpořené cestou s alejí, mělo dominovat k tomu dimenzované, a dnes zde také stojící, XI. zastavení křížové cesty. Ještě před ním na hlavní ose mělo stát sousoší „Golgoty“ od Františka Bílka. V centru palouku, odkud hlavní osa vycházela, navrhoval umístění „Mariánské písně“ od Jožky Úprky na prostranství ve tvaru písmene U otevřeného k jihu. Severozápadně od něj mělo novou programovou náplň doplňovat sousoší „Příchodu Cyrila a Metoděje na Moravu“, rovněž od Františka Bílka. Dále na západě mělo být vybudováno patnáct zastavení růžencové pouti. Severně u kaple sv. Jana Sarkandra měla stát nová shromažďovací síň a před ní na severu nová zvonice. Mezi cestami na severozápadě od kostela akceptoval architekt Jurkovič již tehdy zde v pravidelném sponu rostoucí stromy. Úpravu měl také doznat výtok pramene svaté vody. Hned po schválení plánů nechal páter František Xaver Zimmerhackel postavit XIII., XII. a XI. zastavení. Zastavení XIV. mělo zůstat beze změny. Základní kámen ke XII. zastavení byl položen 24. května a 28. května se započalo se stavbou. K vytvoření obrazů byl povolán Jožka Úprka, který hned učinil náčrt pro XII. zastavení. Dne 3. srpna roku 1903 se také začalo s výstavbou dřevěné verandy vedle hostince a v říjnu na ní pilně pracovali tesaři. Dokončena byla o rok později. Autorství bylo připisováno Jurkovičovi s ohledem na jeho přítomnost na Sv. Hostýně. Práce na nové křížové cestě pokračovaly svým tempem i v následujících letech. Pro nové tři kaple křížové cesty měl dohotovit B. Škarda z uměleckého ústavu v Brně obrazy na skle podle nákresů J. Úprky. V průběhu roku 1905 byla již dokončena kaple XI. zastavení. Přitom byly zřejmě odstraněny krajní stromy přilehlého jehličnatého lesa a rovněž bylo také uměle navezeno těleso cesty k dalším zastavením. Dále se budovalo IX. a X. zastavení nové křížové cesty. V následujícím roce se udála významná událost, mající nepochybně vliv jak na stavební, tak i na duchovní vývoj Svatého Hostýna. Tehdy na základě výnosu vysokého c. k. místodržitelství č. 10.645 ze dne 27. února 1906, se svolením a schválením nejdůst. ordinariátu i prohlášením Matice Svatohostýnské ze dne 14. března 1906, byl kostel osamostatněn a za „poutnický kostel Panny Marie na Svatém Hostýně“ prohlášen. Podívejme se také, jaké v té době rostly na Hostýně stromy. Při cestě ze Sv. Hostýna k Obřanům rostly v lese jedle, pak buky a nakonec na některých místech i borovice. Vše stromy různého stáří. V roce 1908 na paměť návštěvy císaře a krále 131

Františka Josefa I. nechala Matice Svatohostýnská vysázet háj poblíž cesty, kudy císař procházel, ve kterém postavila památník s nápisem: F. J. I. 1848 - 1908. Pak do něj zazdila pamětní spisy týkající se Sv. Hostýna. Na valné hromadě v září muselo však být konstatováno, že pro nedostatek peněz a lidí nemůže rychleji pokračovat vysazování stromků. Významným z hlediska utváření kompozice poutního areálu na Svatém Hostýně se nepochybně stal rok 1909, když bylo navrženo vybudování schodiště od Vodní kaple ke kostelu. Práce rychle postupovaly a v příštím roce byly nynější schody mezi Vodní kaplí a chrámem. Schodiště u kostela včetně zábradlí postavil dle plánu architekta P. Sochora z Prahy a inženýra p. J. Holečka z Olomouce bystřický stavitel O. Zeman. Ten také postavil dle vlastního návrhu i dolní část. Jiné zdroje uvádí O. Zemana jako stavitele pouze dolní části schodiště a stavitele menší části u kostela J. Holečka Po dostavbě schodiště bylo na výborové schůzi Matice rozhodnuto, že v místě, kde tehdy nové schodiště protíná val, budou umístěny dvě sochy. Socha Božského Srdce Páně a socha Srdce Panny Marie. A pokračovalo se také ve výsadbě stromů. Před kostelem bylo „rumeniště“ rozkopáno a nasázeny tam stromy a keře, které bezplatně dodal knížecí arcibiskupský zahradník p. Pospíšil z Kroměříže. V roce 1910 bylo na holých stráních kopce vysázeno 22 tisíc lesních stromků, které se z velké části ujaly. Přitom bylo nikoliv poprvé proneseno přání: „Jenom aby též ze strany obecenstva tolik se chránily a nebyly tolik vytrhovány sazeničky a halouzky ulamovány. Vždyť jest to ozdoba dříve holé hory a proto doporučují se stromečky ochraně obecenstva.“ (HS 1910) Na rok 1911 bylo počítáno s výstavbou nových tří kaplí křížové cesty a dvě měly být upraveny a dostavěny. V září již bylo několik zastavení dokončeno. Celkovým dokončení mělo být následujícího roku. Na jaře se ještě odvážel vykopaný materiál ze schodiště a urovnával okolní terén a také se upravovalo okolí schodiště před kostelem. Začátkem května bylo schodiště od Vodní kaple dokončeno již se všemi podrobnostmi a z obou stran bylo osázeno novými alejemi. Mohutné kamenné zábradlí před kostelem vroubily „vkusné skupiny z křovin a zeleně.“ Nové stromy spolu se stromy staršími dále od schodiště vytvářely při pohledu na kostel dokonalou clonu před nevzhlednými stánky. V roce 1911 bylo u křížové cesty pěstováno obilí a také se nahoře pěstovala tráva na seno. Rostly zde také smrky a jedle a mateřídoušky. V širším měřítku bylo ještě na jaře 1911 na Hostýně vysázeno 12.000 sazenic jedlí a smrků, které se až do konce června dobře ujímaly, avšak v létě většinou odumřely následkem sucha a veder. Do této doby bylo na svatohostýnských stráních vysazeno na 150.000 sazenic, z nichž hlavně na stráni pod kapličkou a na slavkovské straně již „úplně srostlé jsou“ a proto bylo nutno holé stráně znovu osázet. Ještě na podzim roku 1911 nechal se svolením Matice P. Ant. Ostrčilík vypracovat plány na hřbitov od stavitele Otto Zemana a v roce 1912 k zastavení VII, VIII, IX a X., jejichž kamenné pozadí již stálo, byly přistavěny střechy. K III. a V. zastavení byly postaveny zatím pouze zděné části, zatímco IV. zastavení bylo postaveno celé. Patnáctého srpna roku 1912 byla na Sv. Hostýně korunovace sochy blahoslavené Panny Marie a jejího božského Dítka. Samotné korunovace se dle odhadů účastnilo přes 100.000 poutníků a za celou dobu konání korunovačních 132

slavností zavítalo na Hostýn odhadem asi 200.000 návštěvníků z různých vrstev obyvatelstva a to i přes nepřízeň počasí. Již dříve (1907) byly snahy o možnost pohřbívání na Hostýně, které se však nesetkaly s příznivým vyřízením od tehdejších úřadů. Novým impulsem pro tuto myšlenku bylo úmrtí pátera Filipa Malého T. J. dne 21. května roku 1912, který byl dne 23. května byl jako první pochován na zdejším hřbitůvku do hrobu vykopaného mezi stromy. Nový hřbitov měl sloužit pro členy duchovní správy, pro náhle zemřelé poutníky nebo pro zemřelé zasloužilé činovníky Matice Svatohostýnské. A práce na hřbitově po veškerých povoleních i započaly. Na jaře roku 1913 se okolo nového hřbitova pilně stavělo, takže měl být již za krátko hotov. Plot spočívající na kůlech, mezi nimiž byla výplň z kulatiny, dolní třetině svislá, nahoře šikmá, byl dokončen ve druhé polovině května. Následně bylo přistavěno kamenné schodiště, ukončené nahoře dvěma hranatými pilířky, ukončenými jehlancovitou korunou a dole menšími pilířky kulatými ve tvaru komolého kuželu, nahoře v koruně ukončeného kuželem. 29. května dokončili zedníci kamenné schody u hřbitova. Mezi pilířky hlavního vchodu byla zasazena kovová branka, navržená bratrem Juliem Šimůnkem T. J. Zhotovil ji Rudolf Šimůnek, umělecký zámečník v Praze. V mědi zde byl vytepán nápis: „Odpočiňte v pokoji na blízku Té, kterou jste za živa milovali.“ Níže byly umístěny monogramy JHS a M a pod nimi dvě ozdobné lampy. Centrální kříž z hořického pískovce s postavou Spasitele podle známého kříže Myslbekova, vyhotovil akademický sochař Ferdinand Neumann z Kroměříže. Podstavec byl postaven z balvanů a následně do něj byla umístěna deska ze švédské žuly. Na něm vytesaný nápis je následující: „Zbožné památce všech zde v Pánu odpočívajících členů Tovaryšstva Ježíšova, Matice Svatohostýnské a všech v Pánu zesnulých poutníků. Rodičko Boží, přimlouvej se za ně!“ Celý kříž i s podstavcem měl výšku 5,5 m. Dostavěn byl 21. července 1913. Kříž, stejně jako i ostatní stavební práce na hřbitově, provedl již zmíněný O. Zeman. Posvěcení nového hřbitova proběhlo o valné hromadě Matice svatohostýnské dne 14. září 1913. V době svého založení ležel hřbitov ve stínu vysokých jedlí. Celý prostor byl oset trávou a osázen kapradím. Okolo nové křížové cesty byla upravena cesta s padesáti 4 m širokými schody. Ty měly být vybudovány u III. a IV. zastavení. Přitom byla také tato cesta za kaplí sv. Jana Sarkandra rozšířena. Před IV. zastavením ve stínu buků a jedlí byla upravena sedátka. Podívejme se teď, jak páter František Vídenský popsal Sv. Hostýn ve své publikaci vydané v roce 1913: „Svatý Hostýn jest pokryt jehličnatým lesem kromě temena, kde se tyčí dvojvěžatý chrám se smělou bání, kde stojí klášter, hostinec, krámky, kaple bl. Jana Sarkandra, kaple křížové cesty a severozápadně na okraji lesa vodní kaple. Od této vedou nyní krásné schody ke vchodu kostela. Svatý Hostýn je dosti příkrý ze všech stran. Toliko od Bystřice vede naň pohodlná, znenáhla stoupající, klikatá cesta.“ V roce 1914 hlavní schodiště již sice stálo, ale stále nebylo ozdobeno žádnou sochou, jak to předpokládali mnozí navrhovatelé, a snad proto dne 21. února vyjednával superior P. Ostrčilík v Praze se známým mistrem v církevním umění Vincencem Vosmíkem o soše Božského Srdce Páně. Tím se začala dlouhá cesta až k jejímu zhotovení a posvěcení. V roce 1915 pokračovaly započaté přípravy na postavení sochy Božského srdce Páně na Sv. Hostýně. Výběr V. Vosmíka jistě 133

nebyl náhodný, neboť tehdy již jeho díla zdobila chrám Sv. Víta a Karlův most v Praze, baziliku sv. Cyrila a Metoděje v pražském Karlíně, chrám v Klatovech i ve Slavkově na Moravě a arkády vyšehradského hřbitova. Poté co navštívil Sv. Hostýn, pracoval v následujících devíti měsících na zhotovení modelu k připravované bronzové tři metry vysoké soše. Původně se předpokládalo, že socha bude postavena do 15. 8. téhož roku v památný den korunovace, ale rovněž bylo připuštěno, že tehdejší okolnosti to zřejmě neumožní. Zřejmě válečné události první světové války měly za následek, že socha Božského srdce páně nestála na Sv. Hostýně ani v první polovině roku 1919. V lednu toho roku ale byl model již převezen do dílny uměleckých kovolitců bratří Bartáků v Praze a v polovině července byl odlitek sochy zhotoven a následně po železnici dopraven zvláštním vagonem do Bystřice pod Hostýnem. Spory se však táhly o umístění sochy. Páter Ostrčilík chtěl původně umístit sochu na náspu bokem schodiště od Vodní kaple. Profesor J. Fanta však vypracoval zdarma návrh na umístění sochy před kostel, neboť dle něj „Božský Spasitel jakoby ze svatyně vycházel a poutníkům žehnal“. Podstavec měl být přitom ze slezské žuly jako schodiště. Původně měla být socha postavena tak, aby mohla být posvěcena ve výroční den korunovace 15. srpna. To se ale opět nestalo, neboť bylo koncem srpna žádáno o posvěcení sochy na den 8. září 1919, na svátek narození Panny Marie. Plánované datum bylo nakonec dodrženo a světil ji ndp. kanovník A. C. Stojan. V ten den byla na Sv. Hostýně první velká pouť po skončení první světové války na svátek Narození Panny Marie. Při ní byla posvěcena nová socha Božského Srdce Páně dr. Stojanem. Slavnosti bylo tehdy přítomno na 40.000 poutníků. Ve stejné době byl dostavěn i pomník padlým ve světové válce moravskou omladinou. Jeho součástí byl umělecký reliéf s Pannou Marií Svatohostýnskou a pod ní rov se sv. Křížem. Po jedné straně rovu skupina vojínů a po druhé straně skupina otců, matek atd. truchlících nad rovem. Pomník byl součástí II. zastavení nové křížové cesty. V té době rostly okolo staré křížové cesty vzrostlé stromy jen spíše ojediněle. Koncem roku 1915 byla s ohledem na špatný technický stav snesena dřevěná horní část rozhledny a provedeno zastřešení kamenné části. V té době se u III. zastavení kladla střecha a u II. zastavení se stavěly základy. V., VII., VIII a X. zastavení již byly pod střechou. V následujícím roce stejně jako později je uváděno, že pod rybníčkem bylo vysazeno 2.000 smrčků a okolo hřbitova 10 bříz, 2 jedle a 4 javory. O dva roky později byla uveřejněna fotografie, pocházející však zřejmě z doby krátce před rokem 1908. Na ní jsou ještě kaple staré křížové cesty volné, jen mezi nimi bylo několik listnatých, poměrně mladých stromů. Horní část rozhledny byla volná, ale okolní lesní porost již dosahoval svojí výškou těsně pod ní. Okolo cest byly ohrady. Kolem Vodní kaple u teras rostly listnaté stromy. Jejich řada doprovázela na hraně svahu cestu k prostřední terase z pravé strany. Tyto stromy mohly být tehdy staré tak okolo 20 - 30 let. I toho roku bylo vysázeno množství sazenic stromů. Taktéž byla ve stejném roce nově upravena cesta vedoucí na Sv. Hostýn a byla i rozšířena (pod sv. Antonínem). V roce 1920 byl ještě volný pohled ze slavkovské cesty od jihozápadu na kostel přes ohrazenou pastvinu. Pouze před ním rostly větší stromy, clonící jej přibližně do poloviny jeho výšky. Ze školky se tehdy vysadilo 4.000 stromků za hostincem, za rybníkem a za rozhlednou.

134

V roce 1922 také došlo k rozšíření areálu na Sv. Hostýně, když majitel bystřického panství Laudon daroval kus lesa pod Vodní kaplí, až ke sv. Filoméně, i nad Vodní kaplí. následně byla také zřízena cesta pod Vodní kapli. Když se v roce 1921stal dr. Stojan arcibiskupem a rovněž byl zvolen předsedou Matice svatohostýnské, jevila se potřeba zajistit ubytování pro poutníky a návštěvníky Sv. Hostýna. Následně pak dr. Stojan zakoupil cihly na stavbu nového poutního dom a zaplatil jejich odvoz do Lázní. za částku 30.000 Kč a do konce července jich poutníci přinesli na horu na Sv. Hostýn 27.646. V roce 1922 bylo opět na Hostýně vysazeno několik tisíc stromků. I v roce 1923 se nosily na stavbu nového poutního domu cihly. Jejich počet dosáhl 70.000. Tak jako jinde v naší zemi, i na Svatém Hostýně proběhla v roce 1923 elektrifikace. Následně bylo na Sv. Hostýně zavedeno elektrické osvětlení. V roce 1925 bylo opět konstatováno, že na stráních Sv. Hostýna bylo vysázeno několik tisíc stromků. V roce 1926 se už vážně počítalo s výstavbou nového poutního domu, který měl navazovat na hlavní křídlo klášterní budovy, s okny obrácenými na východ a na západ. Přízemí mělo být určeno pro společné noclehárny, první a druhé patro měly být pokoje pro jednu a více osob. Následně mělo být hlavní křídlo doplněno dvěma dalšími, jedním od východu na západ, druhé od jihu na sever, takže mezi kostelem a domem mělo vzniknout uzavřené nádvoří určené pro poutní účely. Jižní ambity se měly upravit, případně odbourat. Veškeré dosavadní nákresy a projekty na novostavbu odevzdány „slovutnému“ architektovi a řádnému profesorovi Vysoké školy technické v Brně, konservátorovi ministerstva školství a národní osvěty v Brně, V. Fischerovi, který se uvolil vypracovat definitivní plány se situačním nákresem na provedení novostavby. „Podotýkáme, že Sv. Hostýn byl vzat současně pod zvláštní ochranu a péči zemského Památkového úřadu, který bude dbáti, aby posvátná hora byla jednotně i důstojně vybudována.“ (HS 1926) Ostatně obdobný názor měl i Vladimír Fischer, člen Památkového úřadu v Brně, když chtěl, aby okolí kostela bylo řešeno jednotně s podpořením dominantního působení kostela a podřízeného postavení užitných budov. Novostavba měla být účelná s co největší kapacitou. Zvolené místo pro stavbu bylo mezi jižním ambitem a polní kuchyní. Tehdy bylo rozhodnuto, že ambity zůstanou ponechány. Stavět se mělo jedno křídlo nového poutního domu na terase proti starému hotelu (poutnímu domu). Teprve později měla být stavěna další dvě křídla, a to jedno souběžně s polní kuchyní a druhé směrem ke klášteru. Vzniklý dvůr uprostřed měl být pak lemován loubím. Pak by se teprve zbořily tehdy sešlé a „nevzhledné ambity“. Při projektování nového poutního domu bylo také myšleno na budoucí dostavbu na severu tak, aby po obou stranách byly souměrně umístěny stejné budovy, tak jak tomu bylo i u jiných klášterů už z dob baroka. Památkovým úřadem byly plány schváleny 17. listopadu 1926. Své stanovisko tehdy památkový úřad napsal takto: „K zaslaným náčrtům na nový poutnický dům na Hostýně vám oznamuje podepsaný úřad, že v zásadě souhlasí s generálním projektem jednotného zastavění okolo farního chrámu. Dosavadní způsob přistavování od případu k případu byl velmi na újmu monumentálnímu dojmu, jakým barokní kostel měl působiti. Proto jednotné architektonické řešení je z hlediska památkového velmi nutné. Vhodného stavebního místa, kde by novostavba nesoutěžila s dominujícím chrámem, není. Má-li se pak chrám zachovati jako centrum, z něhož v poutním 135

místě vychází, nezbývá jiného, než novostavby přičleniti organicky ku chrámu a to tak, aby se dojem chrámu zvyšoval a novostavba jako užitková budova ve hmotách i výpravě zaujímala až místo druhořadé. Tomu navržený způsob řešení ve formě jakýchsi křídel vyhovuje z pohledů dálkových z roviny pod Hostýnem. Tu snad při podrobném řešení bude třeba provésti zkoušky vytyčením hřebene a říms navrhované budovy. Dosavadní dálkový pohled na Hostýn, kde na mohutné hoře je jen viděti kopuli chrámu, musí zůstati zachován. Jakmile by vedle této kopule se uplatňovaly části jiných budov, ublíží se tím vžitému pohledu na Hostýn velice. Pokud jde o detailní řešení, žádáme, aby i v tom byla nám dána příležitost k podání dobrozdání. Zemský konservátor arch. Stan. Sochor v. r.“ (HS 1927) Po definitivním dohotovení plánů byla 2. května roku 1927 konečně stavba poutního domu zahájena. V září již byla na nové poutním domě dodělávána střecha, vnitřní omítky, zasazena okna, instalace. Koncem roku byla stavba poutního domu již v podstatě hotová a v roce 1928 byl nový poutní dům konečně otevřen. Přes zimu měl být vypracován návrh na I. zastavení nové křížové cesty, které mělo být umístěno u kaple sv. J. Sarkandra. Také druhé zastavení mělo být upraveno tak, aby se zde mohla sloužit bezpečně mše svatá a bylo vyhověno tehdy novým církevním předpisům a v dubnu byla rozbourána kulatá románská kaple pro její celkově sešlý stav, který již neumožňoval opravu. Dlouho se již pomýšlelo na vybudování nové cesty na Svatý Hostýn, a to se nyní mělo naplnit. Nová silnice na horu Hostýn měla být polohově a vyhlídkově jednou z nejkrásnějších v našem státě, neboť měla vést v podobě spirály kolem celé hory, bez serpentin, se stejnosměrným 7 procentním stoupáním až na temeno. Dosavadní vozová cesta byla pro jízdu motorovými vozidly nebezpečná, úzká, se stoupáním místy i 30 proc., měla několik kriticky ostrých a srázných záhybů a za vlhka byla kluzká. Stalo se na ni už mnoho nehod nejen automobilům, ale i koňským potahům. Již v létě byla stavba nové silnice zadána a dne 29. srpna převzal stavbu silnice od zemského úřadu zástupce Všeobecné stavební společnosti v Moravské Ostravě. V roce 1931 se na nové silnici již naplno pracovalo a v polovině srpna překročila silnice valy. Nová silnice měla končit za posledními stánky, kde se počítalo s vybudováním parkoviště pro autobusy a auta. Také bylo rozhodnuto o konečné úpravě silnice nahoře. Neměla vést od krámků po staré vozové cestě ku křížové cestě a kolem pomníku padlých vojínů přes klášterní zahradu k poutnímu domu, jak to bylo původně projektováno, nýbrž hlavní stanoviště mělo být mezi prokopaným valem a útulnou. Stanoviště aut se mělo upravit před útulnou. Jižní polovice kopce tak měla být vyhrazena autům, severní poutníkům. Vozová cesta vedoucí od krámků ke staré křížové cestě a k hostinci měla být určena jen pro pěší provoz. Již tehdy četníci tvrdili, že po otevření nové silnice bude nutné na Sv. Hostýně místa pro 150 autobusů a 200 aut. Parkoviště mělo být mezi novou silnicí a útulnou. Silnice byla slavnostně zakončena dne 6. září roku 1932. V době, kdy se stavěla silnice, se také přikročilo k budování prvního zastavení nové Křížové cesty podle návrhu Ing. Meth. Matušky. U pomníku padlým v první světové válce byla provedena nová úprava. Rovněž se připravovalo přenesení sochy Božského Srdce Páně na nové místo, pro které ji mistr Vosmík vlastně dělal a v létě již byla socha nově umístěna.

136

V roce 1932 bylo vysázeno dosti lesního podrostu, mezi jinými asi 2000 stromků borových, které mají někdy dávati vrcholu hostýnskému parkovitý ráz. Ještě na jaře se z prostředků získaných při prodeji hrobů rozšiřoval hřbitůvek. Přitom byl postaven nový plot. Koncem jara či začátkem léta již byly práce na rozšiřování hřbitova hotové. Malá rotunda na konci hřbitova, která dříve ukončovala starou křížovou cestu, měla zakončovat i křížovou cestu novou. Dne 10. srpna 1933 ráno přišli na Sv. Hostýn tři montéři z Rakovníka a Poštorné, aby nasadili zbývající obrazy nové křížové cesty u I. a VII. zastavení. 12. srpna tak byla konečně nová křížová cesta po 29 letech dokončena. Její vysvěcení bylo plánováno na 15. října. A tak se také stalo. V roce 1933 přišlo na Svatý Hostýn 191.393 poutníků. Vývoj Svatého Hostýna od posvěcení nové křížové cesty až do vyklizení kláštera V létě ve dnech 15. až 22. srpna roku 1937 byly na Sv. Hostýně uspořádány velké slavnosti na paměť 25. výročí korunovace, při nichž Sv. Hostýn navštívilo okolo 100.000 poutníků. Mezi nimi byli i významní hosté, jako papežský nuncius v Praze, Msgr. Saverio Ritter, olomoucký arcibiskup Prečan, brněnský biskup dr. Josef Kupka a další. Za celý rok navštívilo Sv. Hostýn asi 259.447 poutníků. V té době bylo vysazeno 3.300 mladých stromků. V roce 1940 byla započata stavba nové jednopatrové budovy s ledovnou a s výletní restaurací s dřevěnou verandou na parcele č. 91/2 podle plánů vypracovaných vypracované Ing. Metodějem Matuškou a 1. června 1942 byla nová ledovna a sál kolaudovány. V únoru roku 1948 jednala Matice svatohostýnská o úpravě cest na kopci a o úpravě okresní silnice. Na jaře se konečně již pracovalo na opravách okresní silnice. A upravovány byly i cesty pro pěší v okolí kostela. Na spodku se zaválcovával kámen a na povrchu písek a v pracích mělo být postupně pokračováno, protože např. od čtvrtého zastavení staré křížové cesty dolů vyčnívalo v cestě mnoho větších i velkých kamenů, neboť měkčí půda zde byla vyšlapána a vymleta vodou. Taktéž byly zakoupeny lipky a zasazeny na vhodná místa a byl také obnovován trávník po předchozím suchém létě. I přes postupný nepříznivý vývoj politické situace byla ještě v roce 1949 Okresním národním výborem v Holešově schválena výstavba nové soukromé cesty na Sv. Hostýn. Její výstavbou se měla zvýšit bezpečnost v okolí kostela. Měla navazovat na okresní silnici od Bystřice pod Hostýnem o šířce 6 m. Nově navrhovaná část komunikace měla mít šířku 4 m s rozšířením v obloucích a s příčným klopením dle příslušných tehdejších předpisů. Trasa nové silnice měla jít přibližně po vrstevnici a přivádět dopravu ke kostelu z jižní strany za hotelem. Vozovka měla být vybudována ze štětu ze zdravého nezvětralého kamene z místních lomů o mocnosti 25 cm. Na tuto vrstvu měl být rozprostřen drcený štěrk ze stejného materiálu. Ten měl být uválcován a po dodání kalícího materiálu kalen a opět válcován. Následně měl být na povrch nové komunikace rozprostřen „ostrý písek“. Z kamenného zdiva měla být provedena čela propustků. Silniční příkopy měly být vydlážděny kamenem o tloušťce 20 cm kladeného do písku na sucho. Silnice měla být také opatřena železobetonovými patníky a jednomadlovým železným zábradlím se sloupky. Se stavbou nové cesty a s rozšířením parkoviště pro auta se skutečně započalo a zřejmě v ní bylo pokračováno až do dubna 1950, kdy nastal v životě na Sv. Hostýně podstatný zvrat, mající vliv i na jeho celkové využívání a utváření. 137

V noci ze 13. na 14. dubna 1950 uzavřela Státní tajná bezpečnost spolu se Sborem národní bezpečnosti a jednotkou Lidových milicí z národního podniku TON v Bystřici pod Hostýnem celé temeno hory. 14. dubna došlo k obsazení kláštera složkami Státní tajné bezpečnosti. Samotná akce započala o půl jedné v noci, kdy tehdejší bezpečnostní orgány obsadily klášter a všechny přítomné shromáždily do jídelny. Jak je to líčeno v dobovém oficielním zápisu: „Nebylo činěno žádných překážek ze strany řeholníků a jen malá nechuť k odjezdu se jevila.“ Následně byla provedena prohlídka kláštera a soupis majetku za přítomnosti zástupců ONV a MNV ve Chvalčově. U řeholníků byly také zřejmě prováděny i osobní prohlídky, neboť jednomu z nich byla orgány Státní tajné bezpečnosti odebrána částka 21.900 Kč. Asi ve tři hodiny byli členové řádu dle oficiálního zápisu “naloženi do autobusu a odjeli podle instrukcí.“ Jiné zdroje uvádí, že byli vehnáni do nákladních aut s plachtami a jen s nejnutnějšími věcmi a odvezeni do sběrného tábora v Bohosudově u Teplic v Čechách. Stejně hrubě jako u kněží, si počínaly státní orgány při zásahu proti řeholním sestrám působícím na Svatém Hostýně. V rámci tzv. „akce K“ bylo internováno celkem 2.376 mnichů, včetně těch ze Sv. Hostýna. Duchovním správcem poutního kostela na Sv. Hostýně se stal od 1. 6. 1950 P. Vincenc Majar, a to na základě výměru Státního úřadu pro věci církevní v Praze ze dne 2. června 1950. Jak však uvidíme dále, P. Majar zřejmě zdaleka nesplnil očekávání tehdejších úřadů. Vývoj poutního areálu od vyklizení kláštera až do návratu členů Tovaryšstva Ježíšova v roce 1990 V roce 1950 se už pomalu smrákalo i nad činností Matice svatohostýnské. Členové rady Okresního národního výboru v Holešově tehdy koncem listopadu roku 1951 totiž došli k přesvědčení, že její „existence výstavbě socialismu nepomáhá“. Veškerý majetek měl být tímto aktem předán Arcibiskupské konzistoři v Olomouci. Po zrušení Matice navrhl duchovní správce, P. Vincenc Majar, aby byl vybudován pomník kněžím - obětem koncentráků. Mělo se jednat o stávající tři metry vysokou mohylu postavenou z hostýnského kamene s novou mramorovou deskou s nápisem. Stála na křižovatce cest vedoucích ke kostelu, na rozhlednu a k dnešnímu stanovišti autobusů. Původně se jednalo o památník postavený v roce 1908 na památku návštěvy císaře Františka Josefa I. na Sv. Hostýně, který byl pak skutečně následně upraven k novému účelu. V roce 1953 navštívil Sv. Hostýn prezident Antonín Zápotocký, když se léčil v nedalekých lázních v Teplicích nad Bečvou u Hranic spolu se svojí manželkou vládním vozidlem. Sám prezident si prohlédl chrám, zatímco jeho manželka se zde pomodlila. Jak vypadal Sv. Hostýn v té době, nám ukazuje letecký měřický snímek ze 30. 6. 1950. Dnešní louka severně od kostela sloužila stále k hospodářským účelům. Blíže kostelu tehdy na rozdíl od dnešního stavu rostlo mnohem více stromů, než je tomu dnes. Stromy vytvářející půlkruh rostly tehdy také před jedenáctým zastavením, což muselo být v rozporu s nepochybným posláním terasy s výhledem ke kostelu, neboť lze předpokládat, že takto vysazené stromy takovéto kompozičně důležité pohledy značně clonily. V pravidelném sponu rostly stromy na větší části prostoru sevřeném cestou k rozhledně a cestou ke kostelu pod první částí staré křížové cesty. Větší z nich, a patrně i starší a snad i bez pravidelného sponu, rostly blíže ke stánkům stojícím severně od schodiště. Dále na západ od cesty 138

k rozhledně, mezi starou křížovou cestou a schodištěm, rostly, obdobně jako je tomu i dnes, roztroušeně listnaté solitérní stromy a jejich skupiny. Hlavní alej podél schodiště byla opět již jednoduchá, ale prořídlá. Jižně od ní rostly tak jako dnes nepravidelně různě velké stromy. Víceméně v neucelených řadách byly stromy před ovčárnou. Na snímku je velmi dobře patrná tehdy nově budovaná cesta ke klášteru v jižní části areálu, jejíž pozůstatky jsou zde patrné dodnes. Za klášterem byl dvůr a zahrada a zahrada byla také pod starým poutním domem, která byla prosta stromů. Na jihu areálu u vzpomenuté tehdy nově budované cesty byly ucelené skupiny stromů. Návštěvnost poutního místa Svatého Hostýna ani v roce 1955 neklesala tak, jak by si to představovali zástupci místních úřadů. Proto se v nástupních místech měly konat konkurenční akce jako různé estrády, vystoupení souborů lidové tvořivosti, akce Svazarmu atd. Přesto v sezóně od 8. 5. do 9. 10. 1955 navštívilo i přes všechna opatření Sv. Hostýn 163.000 návštěvníků, uskutečnilo se tam 811 zájezdů, což bylo o 107 více než v roce 1954. Dále na Sv. Hostýn přijeli návštěvníci ve 2.007 osobních automobilech (což bylo o 466 více než předtím), na 3.294 motocyklech (což bylo o 804 více), na 58 jízdních kolech a na 34 koňských potazích. Kyvadlovou dopravu z nádraží na Sv. Hostýn tehdy zajišťovalo dle potřeby dva až sedm přecpaných autobusů, které za sledované období představovaly celkovou sumu 220 autobusů. O rok dříve byly k přepravě přistavovány jen čtyři autobusy. To vše se mělo ale již brzy konečně změnit. Už v lednu roku 1956 bylo vybráno nové stanoviště pro autobusy na od Sv. Hostýna 3 km vzdálené Říce. Parkovat tam měla i osobní vozidla. Vjezd vozidel po dosavadní cestě na Sv. Hostýn od Bystřice pod Hostýnem měl být uzavřen a zpočátku i hlídán. Na Říce, kde byl i hotel, se měly konat různé kulturní akce, odlákávající návštěvníky od další cesty. Také měl být i do lesa prodloužen místní rozhlas, který měl propagovat Říku. Rozhledna na Sv. Hostýně měla být předána buď MNV ve Chvalčově nebo osvětové besedě, kaplička v ní odsvěcena a využita na výstavy o vesmíru apod. Dnem 1. 5. 1956 byla provedena výměna dosavadního duchovního, P. Majara. Ten dostal dekret na nové místo v Ostravě - Zábřehu. Nahradil jej P. Weirich. Různé protiakce pokračovaly pod různými názvy jako akce "H" i nadále. Nakonec se dostavil i nedostatek finančních prostředků, což se příslušní činovníci z ONV v Holešově snažili řešit jednáním na ministerstvu kultury. Ale nijak tam tehdy nepochodili, neboť jim bylo sděleno: „...že na ministerstvu kultury jim není nic známo, že se něco podniká v okrese Holešov s Hostýnem. Z těchto důvodů odmítli poskytnout finanční výpomoc.“ Tak alespoň se dokončovala instalace rozhlasu mimo kostel a připravovaly se k vysílání zdravotnické relace s „politickým podbarvením“. Dále zakazovaly vjezd na Hostýn atd. Od roku 1957 byla rozhledna uzavřena pro veřejnost. Od té doby sloužila jako retranslační stanice až do roku 1971. V roce 1961 byl dům čp. 58 stpl. 91/2 a stpl. 91/3 dále stpl. 92 dům čp. 111, útulna a stpl. 121 s domem čp. 115 (Poutní dům) svěřen do operativní správy Čs. státu - Restaurace a jídelny Kroměříž. Koncem roku 1962 bylo vydáno územní rozhodnutí na umístění Ústavu sociální péče pro oligofrenní děti na Hostýně na podkladě územní studie vypracované Projektovým ústavem pro výstavbu měst a vesnic v Brně, pobočkou v Gottwaldově.

139

V roce 1963 v rámci rekonstrukce části areálu na Sv. Hostýně pro účely Ústavu pro oligofrenní (slabomyslné) děti některé dílčí stavební úpravy. V roce 1975 byl dokončen Ing. M. Vlčkem projekt na zástavbu proluky po dřevěné verandě přiléhající k poutnímu domu, která dříve sloužila jako restaurace a v ÚSP jako skladiště materiálu. Za významnou událost v této době lze nepochybně považovat to, když v roce 1982, v roce 70. výročí korunovace, povyšuje papež Jan Pavel II. hostýnský chrám na Menší papežskou baziliku. Stalo se tak na žádost administrátora olomoucké diecéze biskupa Josefa Vrany papežským breve z 9. srpna. V říjnu roku 1986 byla zpět Olomouckému arcibiskupství vrácena rozhledna a dne 18. července roku 1987 byla opět zpřístupněna pro veřejnost. V roce 1990 se konečně na Sv. Hostýn mohl vrátit řád Tovaryšstva Ježíšova. Vývoj po příchodu členů řádu Tovaryšstva Ježíšova na Svatý Hostýn až po současnost Staronový vlastník také tehdy uvažoval o rozsáhlejší výstavbě na Hostýně. Od roku 1991 bylo uvažováno o výstavbě větrné elektrárny na Sv. Hostýně, která by zajišťovala přísun potřebné energie pro obytné i související objekty. Rozhodnutí k této stavbě stojící dnes před starou rozhlednou z pohledu ze strany od poutního kostela vydal tehdy referát kultury Okresního úřadu v Kroměříži. Zcela opačného názoru byl tehdy Památkový úřad v Brně. Projekt na elektrárnu vypracoval Ing. Josef Horák z firmy Inex z Kroměříže. Už 16. června 1994 bylo vydáno povolení k prozatímnímu užívání stavby do 30. dubna 1995. Následně bylo ještě prodlouženo do 30. dubna 1996. Trvalé kolaudační rozhodnutí bylo vydáno až 15. února roku 1999. V roce 1993 byla vypracována Ing. Pavlem Švástou projektová dokumentace na rekonstrukci „Ovčárny“ s hostincem. V roce 1993 také vznikla zajímavá studie, zabývající se možnostmi výstavby lanové dráhy na Sv. Hostýn z různých míst v jeho okolí. V následujícím roce vybudovala Konfederace politických vězňů u křižovatky pod hřbitovem, u staré křížové cesty, památník obětem komunistického teroru z let 1948 až 1989 a v roce 1996 vypracoval Vojmír Prášil z Přerova projektovou dokumentaci na úpravy v „Poutním domě“, které byly následně zrealizovány. V únoru roku 1997 byla vypracována projektová dokumentace na úpravu komunikací na vrcholu Sv. Hostýna. Jejím cílem bylo mimo jiné vyloučit dopravu z části určené pro pěší osoby a výrazněji oddělit hospodářský provoz od duchovní části. Stávající příjezdová komunikace měla sloužit pouze pro obsluhu větrné elektrárny a rozhledny. Na v následujícím roce v létě již dokončenou „Rekonstrukci silnice III/43731 Bystřice pod Hostýnem - Svatý Hostýn bylo tehdy vydáno referátem dopravy a silničního hospodářství Okresního úřadu v Kroměříži povolení k užívání. V rámci této rekonstrukce byl mimo jiné urovnán podklad, sanován sesuv, došlo k rozšíření silnice, bylo rekonstruováno obratiště pro autobusy na Sv. Hostýně, byl opraven povrch komunikace (ABS II), odrazníky byly nahrazeny svodidly, byly pročištěny a vyspádovány příkopy, vyčištěny propustky atd. Nutnost vyřešit stávající dopravu na Svatém Hostýně vyvolala potřebu výstavby nového parkoviště. To bylo v srpnu roku 1998 povoleno i Okresním úřadem v Kroměříži. Projektovou dokumentaci na parkoviště jihozápadně od kostela na parcelách č. 1009/3 (ostatní plocha) a 1022/18 (les) vypracovalo Dopravní 140

projektování spol. s r. o. z Ostravy (Ing. Lukšová) v listopadu roku 1998. Parkoviště mělo být vytvořeno na ploše, kterou do té doby zaujímal porost i se stromy. Jeho kapacita čítala 10 stání pro osobní vozidla a 3 stání pro autobusy. Následně dne 9. června následujícího roku bylo na tuto stavbu vydáno stavební povolení. V květnu roku 2001 byla dokončena projektová dokumentace na rekonstrukci starého „Poutního domu“ projekční firmou COOP ARCH a ještě téhož roku bylo vydáno stavební povolení. O rok později byla stavba kolaudována. Kromě toho byly vypracovány i některé další koncepční dokumentace. ZÁVĚR Poutní areál na Svatém Hostýně prošel dlouhým vývojem. Každá etapa zde zanechala svoje stopy, jejichž hodnota odvisí od stupně jejich dochování a i úrovně jejich tvůrců. Na Hostýně se vystřídalo mnoho umělců, od těch provinčních, až po ty věhlasné, a každý z nich zde po sobě něco zanechal. Především je to nádherný dominující kostel a je přitom jedno, jestli jeho autorem byl „provinční“ Šturma nebo někdo z věhlasných architektů, kteří však na rozdíl od něj zde nikde uváděni nejsou. Dalším umělcem, který ovlivnil ráz Svatého Hostýna, byl nepochybně D. S. Jurkovič a stavitel Otto Zeman, který navrhl dolní část schodiště a zejména půvabný hřbitov jakož další stavby, mezi nimi např. neobarokní přestavbu kaple sv. Jana Sarkandra, která areál vhodně doplňuje. Výrazně se zde také později uplatnil Vladimír Fischer, který zde zanechal dílo, které nekonkurovalo hlavní dominantě. Na drobnější výzdobě se zde uplatnila celá řada významných umělců, jako V. Vosmík, J. Köhler, J. Úprka či V. Foerster a svými radami zde přispěl i známý architekt Josef Fanta a další. Zvláště na přelomu 19. a 20. století byla také řešena otázka zeleně, kdy zde byly vysazovány různé stromy, jak je uvedeno již výše. Přestože všechny stavební počiny byly vedeny nepochybnou snahou vytvořit na Svatém Hostýně hodnoty odpovídající významu daného místa, postrádá celý areál určitou architektonickou a urbanistickou jednotu, poutající jej v jeden hodnotný celek. A právě vyřešení tohoto problému bude úkol do budoucnosti. PRAMENY A LITERATURA Prameny Městský úřad v Bystřici pod Hostýnem, Stavební úřad - archiv, sl. Hostýn Moravský zemský archiv v Brně, fond D 9 Moravská zemská knihovna Brno Moravský zemský archiv v Brně - Státní okresní archiv v Kroměříži, fond ONV Holešov Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Brně, fond stará fototéka, stará spisovna, nová spisovna, archiv map a plánů Ústřední archiv zeměměřictví a katastru v Praze Vědecká knihovna v Olomouci Vojenský geografický a hydrometeorologický úřad Dobruška Zemský archiv v Opavě, pobočka v Olomouci, fond ACO 141

Literatura Barbořík, J.: Matice Svatohostýnská, in.: Svatý Hostýn, Kroměříž (1992) Bečák, T.: Krátká historie Hostýna od pradávných dob až po naše časy, Holomouc, (Škarnicl) 1850 Bělina P. - Rak, J. - Pokorný, J. - Halada, D. - Moravcová, J. - Tomeš, T. - Hrbek, J. - Mareš, P. - Grulich, T. - Roček, P. A.: Dějiny zemí koruny české, II. díl, Praha 1992 Bořutová - Debnárová, D.: Dušan Samo Jurkovič, osobnosť a dielo, Bratislava 1993 Coufalík, J.: Oblast klidu Hostýnské vrchy, průvodce, Kroměříž 1985 Coufalík, J.: Průvodce Hostýnskými vrchy, Kroměříž 1985 Číhalík, M.: Základní historický průzkum vrcholu Svatého Hostýna, duben - červen 2004, rkp. Daněk, J.: Světelné průvody na Sv. Hostýně, in.: Papežská korunovace Matky Boží Svatohostýnské (redakce prof. A. Jandy) Dostál, J.: Nová květena ČSSR, I. a II. díl, Praha 1989 Dudík, B.: Předkřesťanská pohřebiště na Moravě, (Časopis Matice Moravské 1875, str. 9), , HS, roč. 26, 1930 Doležel, V.: Hostýnské schodiště, in.: Svatý Hostýn, Kroměříž (1992) Fišer, Z.: Osídlení Hostýna v minulosti, in.: Svatý Hostýn, Kroměříž (1992) Fišer, Z. - Pospíšil, J. - Motal, J.: Toulky dávnou historií podhostýnského kraje, Vizovice 1997 Gogela, F.: Z květeny hostýnské, in.: HS (jednotlivé články a ročníky jsou uvedeny v přiložené tabulce) Hieke, K.: Lexikon okrasných dřevin, Praha 1994 Hieke, K.: Praktická dendrologie I. a II. díl, Praha 1978 Hroch, M.: Historické události - Evropa, Praha 1977 Hurych, V.: Sadovnictví 2, okrasné dřeviny, Praha 1985 Hurych, V. - Mikuláš, E.: Sadovnická dendrologie, Praha 1973 Izák, J.: Svatohostýnské vzpomínky, in.: HS, roč. 38, 1942 Janda, A.: Nejstarší poutníci při korunovaci svatohostýnské, in.: Papežská korunovace Matky Boží Svatohostýnské (redakce prof. A. Jandy) Janda, A.: Poslední přípravy ke korunovaci, in.: Papežská korunovace Matky Boží Svatohostýnské (redakce prof. A. Jandy) Janda, A.: Stručné dějiny Svatého Hostýna, in.: Papežská korunovace Matky Boží Svatohostýnské (redakce prof. A. Jandy) Janda, A.: Úvod, in.: Papežská korunovace Matky Boží Svatohostýnské (redakce prof. A. Jandy) Kavka, B.: Sadovnická dendrologie I., listnaté stromy, Brno 1995 Kavka, B.: Sadovnická dendrologie II., jehličnaté stromy, Brno 1998 Klimeš, L.: Slovník cizích slov, Praha 1983 Kolektiv autorů: Hostýnské vrchy, Vizovické vrchy, Turistický průvodce ČSSR, sv. 36, Praha 1988 Krouparová, M.: Sadovnická dendrologie, listnaté dřeviny, Lednice na Moravě, 1991, rkp. Krüsmann, G.: Evropské dřeviny, Praha 1978 Krsek, I. - Kudělka, Z. - Stehlík, M. - Válka, J. -: Umění baroka na Moravě a ve Slezsku

142

Kučera, P. - Novosad, J. - Pavelka, M. - Adamec, V.: Průvodce dálkového pochodu Hostýnskými vrchy, „Poznej a chraň“, Podhradní Lhota, Rajnochovice 1979 Malzer, F. O.: Srážkoměrná stanice na Sv. Hostýně 1896 - 1926, in.: HS, roč. 22, 1926 Nouza J.: Rozhledny Čech, Moravy a Slezska, Liberec 1999, str. 138 Odehnal, F.: Poutní místa na Moravě a Slezsku, Praha 1995 Ostrčilík, A.: Korunky Svatohostýnské, in.: Papežská korunovace Matky Boží Svatohostýnské (redakce prof. A. Jandy) Ostrčilík, A.: Přípravné práce úřední ke korunovaci svatohostýnské, in.: Papežská korunovace Matky Boží Svatohostýnské (redakce prof. A. Jandy) Pavelka, J.: Hostýn, Praha 1942 Peck, E.: Okresní hejtmanství holešovské, Holešov 1892, str. 161 - 165 Pejchal, M.: Sadovnická dendrologie, návody do cvičení – jehličnany, Praha b.d. Pilát, A.: Listnaté stromy našich zahrad a parků, Praha 1953 Pilát, A.: Jehličnaté stromy našich zahrad a parků, Praha 1964 Pinkava: Vítězná ochránkyně Moravy, in.: Svatý Hostýn, Kroměříž (1992) -pink-: Hostýnská křížová cesta, in.: Svatý Hostýn, Kroměříž (1992) Pojsl. M. - Hyhlík, V.: Svatý Hostýn, bazilika Nanebevzetí Panny Marie, Velehrad 1992 (Církevní památky, sv. 3) Pokorný, J. – Fér, F.: Listnáče lesů a parků, Praha 1964 Pospíšil, J.: Svatý Hostýn v historii a povídkách, Vizovice 1994 Pravda, F.: Pouť na Sv. Hostýn r. 1863, SH, roč. 26, 1930 Prokop. A.: Die Markgraftschaft Mähren in kunsthistorischen Beziehungen, Band IV, Wien 1908, str. 1067 - 1071 Rada, I. - Vaníček, V. - Čornej, P. - Čornejová, I.: Dějiny zemí koruny české, I. díl, Praha 1992 Rozkošný, R.: Hřbitov svatohostýnský, in.: HS, roč. 9, 1913 Rozkošný, R.: Kterak jsme oslavili osmé výročí korunovace svatohostýnské, in.: HS, roč. 16, 1920 Rozkošný, P.: O Matici svatohostýnské, in.: HS, roč. 19, 1923 Skutil, J.: Pravěk Hostýna, in.: HS, roč. 29, 1933 Sova, O.: Hostýnské valy, in.: Záhorská kronika, roč. XIV., 1931/1932, str. 119 120 Stojan, A. C.: O činnosti „Družstva Svatohostýnského“ a o „Matici Svatohostýnské“, in.: Papežská korunovace Matky Boží Svatohostýnské (redakce prof. A. Jandy) Stojan, A. C.: Poutní knížečka svatohostýnská, Svatý Hostýn 1912 Toman, K.: Moravané mají Svatý Hostýn, Češi Říp, MF Dnes, 12. srpna 2004, střední Morava, strana C 4 Vídenský, F.: Dějiny Sv. Hostýna, in.: HS, r. 2, r. 1907 Vídenský, F.: Ku dokončení nové křížové cesty, in.: HS, roč. 29, 1933 Vídenský, F. B.: Svatý Hostýn ve svém původu a svých osudech, Praha 1913 Vídenský, F.: Zázrak hostýnský a báseň „Jaroslav“, HS, roč. 28, 1932 Vrzalík, J.: Z dějin Sv. Hostýna, in.: Hlasy svatohostýnské, roč. 40 - 1, 1947 - 8 Walfahrts Die Walfahrts - Kirche der heiligen Jungfrau aus dem Berge Berge Hostein in Mähren, Brün 1845 Wolny, G.: Kirchliche Topographie von Mähren, Olmützer Äzdiöcese B. IV., Brünn 1889 Zapletal, F.: Z minulosti Hostýna a Bystřice, Dolní Újezd u Lipníka 1939 143

Zatloukal, P.: Historismus, architektura 2. poloviny 19. století na Moravě a ve Slezsku, Olomouc 1986 Zimmerhackel, F. X.: Dějepisné paběrky ze zápisních a úředních knih svatohostýnských (30. Další přípravy na konsekraci), in.: HS, roč. 13, 1917 Zimmerhackel, F. X.: Chemický a bakteriologický rozbor vody milostivého pramene na Sv. Hostýně, in.: HS, roč. 1, 1906 Nový doklad o Hostýně, HS, roč. 33, 1937, str. 32 (převzato z „Hlídky“, Brno č. 12 1936) Pouť J. c. a kr. Apošt. Veličenstva Františka Josefa I., dne 1. září 1897, in.: Papežská korunovace Matky Boží Svatohostýnské (redakce prof. A. Jandy) Svatohostýnský poutník Jiří Kruger T. J. o Sv. Hostýně, HS, roč. 29, 1933, str. 22 Výběr z historie Svatého Hostýna, www.hostyn.cz, MF Dnes, 12. srpna 2004, střední Morava, strana C 4 Výňatek z rukopisných dějin Sv. Hostýna od Josefa Hrdiny z r. 1834, in.: SH. roč. 30, 1934, str. 2 Hlasy svatohostýnské (různé články a zprávy) r. 1 - 41, rok 1905 - 1948 Přílohy Historické kresby 1. „Zpustošený Svatý Hostýn“ (patrně pozdější idealizované vyobrazení) In.: Janda, A.: Papežská korunovace Matky Boží svatohostýnské, Brno 1913, str. 22 a také HS, r. 27, rok 1931, str. 47 a také HS, r. 3, rok 1907/8, str. 87 2. Pohled na Sv. Hostýn ze severozápadu v roce 1841. HS, r. 26, rok 1930, str. 41 3. Pohled na Svatý Hostýn od severu, maloval František Ondrúšek, akad. malíř v Bystřici pod Hostýnem, r. 1883. HS, r. 12., rok 1916, str. 143 4. Pohled na Vodní kapli s terasami. In.: Janda, A.: Papežská korunovace Matky Boží svatohostýnské, Brno 1913, str. 20 a také HS, r. 1, rok 1905/6, str. 95 Historické fotografie 5. Pohled na hlavní průčelí kostela s novou alejí lip, kapli sv. Jana Sarkandra a na starý poutní dům od západu, před kostelem sochy Sv. Cyrily a Metoděje. Čb. pohlednice, před rokem 1910, Muzeum Kroměřížska, inv. č. P 2241 6. Pohled na kostel, kapli sv. Jana Sarkandra, „románskou kapli“ a poutní dům ze staré křížové cesty a na mladé stromy severozápadně od kostela. Čb. pohlednice, nakladatel I. N. Derka, Sv. Kopeček u Olomouce, cca po r. 1904, Muzeum Kroměřížska, inv. č. P 2214 7. Pohled na rozhlednu s dřevěným domkem po pravé straně. Janda, A: Papežská korunovace Matky Boží svatohostýnské, Brno 1913, str. 280 8. Pohled na ovčárnu - útulnu po přestavbě v roce 1912 s oplocenou zahrádkou a mladými stromy před ní. Janda, A.: Papežská korunovace Matky Boží svatohostýnské, Brno 1913, str. 236 9. Pohled od „románské kaple“ na sever k rozhledně a ke hřbitovu a na část staré a nové křížové cesty s dominujícím XI. zastavením, v popředí je zemědělsky využívaná dnešní louka. 144

Janda, A.: Papežská korunovace Matky Boží svatohostýnské, Brno 1913, str. 88 10. Pohled na hlavní schodiště s lipovou alejí a na kostel v pozadí. Janda, A.: Papežská korunovace Matky Boží svatohostýnské, Brno 1913, str. 37 11. „Pohled na vchod do hradiště hostýnského, tzv. Slavkovské brány“ (od jihozápadu). HS, r. 17, rok 1921, str. 74 a HS, r. 29, rok 1933, str. 42 a taky HS, r. 12, rok 1916, str. 149 12. Pohled na kostel od severu v době žní (s románskou kaplí). HS, r. 18, rok 1922, str. 132 13. Pohled na kapli sv. Jana Sarkandra, kostel se schodištěm a na část starého poutního domu na kamenný kříž, cca před rokem 1930. Čb. pohlednice, Muzeum Kroměřížska, inv. č. P 2249 14. Pohled přes rybníček ke kostelu a ke starému poutnímu domu na jaře. HS, r. 32, rok 1936, str. 83 15. Pohled od jihu „Když se v Bystřici pod Hostýnem léčívaly plicní choroby žinčicí“ (starší foto), foto Dolák. HS, r. 33, rok 1937, str. 150 Historické plány 16. Císařský otisk katastrální mapy Chvalčova, 1830. Ústřední archiv zeměměřictví a katastru Praha, B2/a/6/M990 Císařský otisk katastrální mapy Slavkova, 1830. Ústřední archiv zeměměřictví a katastru Praha, B2/a/6/M2777 (složeno z výřezu dvou katastrálních map)

1

16 2 145

3 5 6 8 146

4 7

10 9

11

12

13

14

15 147

LÁZNĚ TEPLICE NAD BEČVOU A JEJICH ALEJE Josef Březina Lázeňský areál v Teplicích nad Bečvou se nachází v širším pojetí na území Hranického krasu, který má rozlohu několika desítek kilometrů čtverečních vápencového masivu o mocnosti několika set metrů. Na samotný zemský povrch vystupují jen jednotlivé vápencové ostrovy, hlavní masa je překryta mladšími usazeninami. Tento masiv je přeťat řekou Bečvou, která tvoří páteř celého území. Přirozené prostředí úzkého údolí řeky Bečvy v Teplicích nad Bečvou je místem vysoké koncentrace nejen přírodních krás, ale i místem, kde příroda pomáhá člověku zotavit svou duši a tělo. Příroda v tomto místě vytvořila unikátní krajinnou konstelaci. Řeka Bečva zde protéká úzkým údolím, napříč krou Maleníka, které bývá někdy nazýváno kaňonem. Z geologického hlediska se nalézáme na rozhraní Českého a Karpatského masivu. Starší Český masiv je na svém okraji rozpraskaný a jedním z relativně samostatných celků je i masiv Maleníku. Původní zemský reliéf je překryt usazeninami, které např. v tomto prostoru tvoří asi 100 m jílových sedimentů, o několik kilometrů západněji u Prosenic je to např. téměř 940 m štěrků po pevný skalní podklad. Geologické podmínky daly vzniknout nejen reliéfu krajiny, ale i celé řadě přírodních zajímavostí. Nejznámějšími z nich jsou Hranická propast a Zbrašovské aragonitové jeskyně. Hranická propast se nachází na pravém břehu řeky Bečvy na kopci Hůrka ve stejnojmenné národní přírodní rezervaci. Jedná se o je nejhlubší propast v České republice. Okraje propasti leží v nadmořské výšce 315 m nad mořem. Vznikla působením vody, jejím chemickým působením na základní horninu, kterou je devonský vápenec. Základním procesem, který dal vzniknout tomuto krasovému jevu, byly výrony termálních minerálních pramenů z hlubin. Současný stupeň poznání těchto procesů vysvětluje, že část vod řeky Bečvy se zanořuje ve vzdálenosti asi 5 km od propasti přes štěrkové nánosy do hloubek kolem 700 – 1000 m, kde naráží na nepropustné skalní podloží, kde se setkává s juvenilním CO2, vznikajícím tavením hornin při nasouvání Karpatského masivu na starší Český masiv. V horizontu času došlo chemickým působením minerální vody na horninu ke vzniku celé řady dutin, z nichž největší se v lokalitě projevily propadem povrchu. Největší z těchto propadů je znám jako Hranická propast. Suchý jícen propasti je hluboký 69,5 m a tvoří jej tři téměř kolmé stěny, čtvrtá stěna má podobu šikmého svahu o sklonu cca 40 stupňů. Propast pak proniká do hloubky země pod vodní hladinou, její největší naměřená, ale nepotvrzená hloubka je 329,5 metru. Největší potvrzená hloubka je pak 274,5 metru (205m pod hladinou vody). Další pokračování je předpokládáno do hloubky 700 - 800 metrů. Součástí propasti je i jeskyně nad hladinou vody, tzv. Suchá rotunda. Prozaické činy lidského bádání, poznávání skutečností a hledání možností však předcházela daleko poetičtější vysvětlení vzniku propasti a to v lidových pověstech. Lidská fantazie přisoudila její vznik nadpřirozeným silám. Jedna z pověstí je spojena s nedalekým hradem Švrčovem a křtem dcery hradního pána v blízkém Kostelíčku. Podle této pověsti se v místě propasti propadlo do země děťátko i se svými kmotry. Tato událost dala propasti i německý název „Gevaterloch“ neboli Kmotrova díra. 148

Propast je známa odedávna. První písemná zmínka pochází z díla Tomáše Jordána z Klauznburku O Wodách Hojitelných neb Teplicech Morawských, která byla vydána v Olomouci v roce 1581. V tomto díle se uvádí, že: „ ... Naproti lázni na druhé straně řeky hora jest vysoká a příkrá, na kteréžto hory vrchu jest veliká jáma (hrozno na ni hleděti) od vrchu až dolu procházející jako propast aneb radše peklo nějaké, do kteréžto před časy lidé na smrt odsouzeni metáni bývali. V té propasti na dně jest louže neb voda stojatá, do níž jak zvěř neb jiná hovada vpadnou, hned se potopí a zahynou. Tolikéž dříví a jiné věci, kteréž tam, když kdo chce hlubokosti její změřiti, s hůry pouštějí, aniž jest kdo kdy hlubokosti její vystihnouti mohl,...“. Toto místo a jeho zvláštnosti jsou zobrazeny i na Komenského mapě Moravy, vydané v roce 1627 v Amsterodamu. Místo zobrazuje kopec s rozpolceným vrcholem a názvem „Propast“. Dle názoru odborníků je to první zobrazení krasového útvaru na mapě našich zemí. Popis místa můžeme rovněž najít u všech místních autorů. Jedním z nejvýznamnějších byl Josef Heřman Agapit Gallaš. Ten ve svém díle, přetištěném Liborem Scholzem v díle Památky města Hranic, popisuje tuto lokalitu: „Jesť to ve vápnité skály vodou vyhlodaná prohlubeň, aneb náhlým převratem přírodním povstalá 220 stop hluboká rozpuklina v ten způsob jako Macocha,? Hrozné jest podívání z dola nahoru na ty ohromné balvany skal, které tu nad hlavou s hrozbou pověšené jsou, jakoby spádem svým pozorovatele rozdrtiti a pochovati chtěly.“ Úžasný přírodní výtvor je barvitě popisován nejen v lidové slovesnosti a dílech dřívějších autorů, ale poskytuje laické i odborné veřejnosti širokospektrální možnosti. Místo je možno vnímat v každé roční i denní době. Nemluvě o nejrůznějších situacích jako např. aktivní činnost speleologů na dně propasti či individuální prožívání chvilky klidu při pozorování hnízdících krkavců. Nemenší zajímavostí přírodního charakteru jsou Zbrašovské aragonitové jeskyně na levém břehu řeky Bečvy na úpatí Zbrašovského kopce. Objeveny byly v roce 1912. Jeskynní systém je rovněž dílem mohutných přírodních sil. Tvoří je komplex chodeb, dómů, komínů a puklin v několika výškových úrovních. Jejich vznik je možno stejně jako u Propasti přisuzovat hydrotermálnímu krasovění, tj. rozleptávání vápenců teplými kyselkami, vystupujícími z hloubky masivu v puklinách směrem k zemskému povrchu. Svůj podíl mají rovněž prosakující atmosférické vody. Teplé minerální vody daly vzniknout jedinečným aragonitovým útvarům na povrchu kompaktního vápence. Z výzdoby je možno obdivovat keříčkové drůzy krystalického aragonitu a kulovité útvary načervenalého kalcitu (onyxu), připomínající koblihy, dále tzv. gejzírové stalagmity či gejzírové krápníky. Nejnižší úrovně jeskyní jsou trvale zaplněny plynem oxidem uhličitým. Objev jeskynního systému byl výsledkem těžební činnosti v obecním lomu „Baránka“ nad Teplicemi a je spojen se jmény Josefa a Čeňka Chromých. Zpočátku nenápadná trhlina v lomové stěně vyvolala zvýšenou pozornost až v prosinci téhož roku, kdy za tuhých mrazů vycházela ze skály pára. Na přelomu roku 1912-1913 postupně objevitelé rozšířili skalní puklinu a v lednu 1913 sestoupili do hloubky skalního masivu 42 m hlubokým komínem do podzemního prostoru, který dnes nese název Jurikův dóm. Traduje se, že při prvním sestupu se jim údajně přetrhlo lano, dopadli na suťový svah a rozbili si karbidové lampy. V úplné tmě pak museli čekat 8 hodin na pomoc. Skalní puklina je dodnes viditelná, jen její původní označení podlehlo vandalství. Zvídavost a objevitelské nadšení přispěly k postupnému objevování podzemních prostor. V roce 1914 byl upraven nový 149

vchod ve východní stěně do údolního svahu a „bylo položeno 50 dřevěných schodů, čímž se východní části jeskyň staly přístupnými.“ Po vyčištění prostor a úpravě návštěvnické trasy byly jeskyně zpřístupněny pro veřejnost v roce 1926. Dlouhé období objevitelského nadšení bylo často přerušováno, výrazný vliv měly obě světové války a poválečná období. Výraznější éra rozvoje nastala v letech 1952 - 1956, kdy byla postavena nová provozní budova a hlavně z Mramorové síně byl vyražen 40-ti metrový východový tunel na lázeňskou kolonádu. V letech 2002 2005 se uskutečnila rozsáhlá rekonstrukce celého prohlídkového návštěvnického okruhu a jeho technického vybavení. Průzkum jeskyní pokračuje dodnes a jsou prováděny kroky pro zachování přirozené krásy přírodního prostředí a jejich bezpečné zpřístupnění co nejširší veřejnosti. Jeskyně jsou dlouhé celkem 1240 m, výškové rozpětí je 55 m. Zpřístupněný návštěvnický okruh má délku 375 m. Nejhlubší části jeskyní zaplněny oxidem uhličitým z přirozených vývěrů. Díky tomuto přírodnímu jevu jsou Zbrašovské aragonitové jeskyně nejteplejšími v celé České republice, po celý rok je v podzemních prostorách stálá teplota 14 stupňů Celsia a stálá vlhkost 98%. Samotná úroveň návštěvní trasy Zbrašovských aragonitových jeskyní se nachází zhruba na horní hranici plynového polštáře. Vzhledem k tomu, že oxid uhličitý je těžší než vzduch, nerozptýlí se do výše položených jeskynních prostor, ale zůstává nahromaděn v nejnižších partiích v tzv. „plynových jezerech". K ochraně návštěvníků slouží moderní kontrolní a odvětrávací systém. K využití jeskyní je možno ještě poznamenat, že v období druhé světové války sloužily jako úkryt pro matky s dětmi (Koblihová síň). V současné době je Mramorová síň využívána pravidelně k pořádání koncertů, divadelních představení a zvláště k výstavám výtvarných děl. Celková hodnota jeskynního systému a jeho celospolečenský kulturní a vzdělávací význam je vyjádřen rovněž vyhlášením Zbrašovských aragonitových jeskyní za národní přírodní památku v roce 2003. Za součást Hranického krasu je nutno považovat i Černotínské jeskyně. Tento podzemní systém pravděpodobně z větší části podlehl povrchové lomové těžbě vápence nebo se propadl. Vstup do dochovaného zatopeného podzemí je situován na úpatí lomové stěny. V areálu, mimo vlastního vápencového lomu z 19. – 20. století, je dochována šachtová vápenka z poloviny 19. století. Stavba je vybudována na půdoryse pravidelného šestiúhelníka, vnější stěny jsou z lomového kamene, vnitřní pálicí prostor byl vyzděn původně šamotovými cihlami. Druhá šachová vápenka pochází z roku 1862 a byla vystavěna ve tvaru pravoúhlého rovnostěnu z lomového kamene; k vápence je přistavěn obytný objekt. Největší dochovanou stavbou průmyslového areálu je kruhová vápenka Hoffmannova typu z roku 1873. Původní dvacetikomorová vápenka je vystavěna na elipsovitém půdoryse z cihelného zdiva. Patro a pavlače jsou dřevěné, z hmoty stavby vystupuje mohutné středové komínové těleso. Výroba vápna byla ukončena v polovině 20. století a od této doby areál postupně chátral a jednotlivé stavby se ocitaly v havarijním stavu. V 90. letech 20. století byla kruhová vápenka přestavěna na motorest. Původní dřevěné patro, poškozené povětrností a požáry, bylo sneseno a provedeno v hmotové kopii ze dřeva. V bývalém pálicím kanálu přízemí byla vybudována vinárna a v patře provoz motorestu se zázemím včetně možnosti ubytování. Narušení původního tvaru představuje přistavěné schodiště a protilehlé místnosti provozu.

150

Dalšími dochovanými součástmi jsou provozní budova pálenice z 80. let 19. století, dvě pomocné provozní budovy z přelomu 19. a 20. století a dále strojovna vápenice z roku 1928. Tento areál lomu s vápenkami a provozními budovami v současné době představuje ojedinělý soubor technických památek, dokumentujících počátky i rozvoj průmyslové výroby vápna a také historii těžby a zpracování vápence. Významné přírodní zajímavosti chrání řada přírodních rezervací. Nejvýznamnější z nich je Národní přírodní rezervace Hůrka u Hranic. Rozkládá se na svazích po pravém břehu řeky Bečvy na stejnojmenném kopci v nadmořské výšce 268 – 370 m. Celková výměra území rezervace je 37,45 ha a byla vyhlášena v roce 1952. Podloží tvoří devonské vápence, kulmské břidlice, droby a slepence. Na vápencovém podloží se nachází celá řada krasových jevů jako jsou škrapy a závrty. Stromové patro, charakteristické pro habrovou doubravu, je tvořeno především habrem obecným, dubem letním, dubem zimním, lípou malolistou, javory a jasany, místy se vyskytují buk lesní, jedle bělokorá a borovice lesní. Byť cizím prvkem naší přírody je trnovník akát, jeho porosty vytvářejí malebné ostrůvky zvláště v době květu. Keřové patro je v zapojených porostech málo zastoupeno. Významné jsou však bylinné porosty, kde se setkáváme mj. se sasankou hajní, prvosenkou vyšší, hvězdnatcem zubatým, lýkovcem jedovatým, plicníkem tmavým, bažankou vytrvalou, konvalinkou vonnou, barvínkem menším, břečťanem popínavým a je možno nalézt i rostliny lilie zlatohlávku. Přírodní rezervace Hůrka je součástí širšího okruhu lázeňského areálu a vedou jí dvě značené turistické trasy. K dalším přírodním zajímavostem, ve kterých se současně snoubí počátky lidského osídlení, patří přírodní rezervace Malá a Velká Kobylanka. Nedaleko kopce Hůrka se nachází lesnatá vyvýšenina o nadmořské výšce 308 – 352 m, na které je zachován zbytek dubohabrového a suťového lesního společenstva na vápencovém podloží, bylinné patro obsahuje některé karpatské prvky. I zde jsou patrny četné krasové jevy. Ve spektru porostů tvoří dominantní postavení stromového patra dub zimní a habr obecný. V menší míře jsou zastoupeny duby letní, lípa velkolistá a jilm horský. Keřové patro je soustředěno hlavně na okrajích a nachází se zde keře hlohu obecného, bezu černého, zimolezu obecného, v předjaří zvláště upoutává svým květem lýkovec jedovatý. V tomto prostoru byly objeveny povrchovým sběrem stopy paleolitického osídlení. Skutečné potvrzení tohoto osídlení bylo provedeno v roce 1946. Byly nalezeny štípané nástroje lovců mamutů z konce starší doby kamenné. Dle vyhodnocení nálezů se v těchto místech nacházelo tábořiště pravěkých lovců, které je možno řadit k tzv. volným stanicím pod širým nebem. Nálezy v jeskyňce také potvrzují možnost sídlištního osídlení, minimálně příležitostného. Tyto archeologické fragmenty čekají na provedení podrobného archeologického průzkumu. Stopy historického osídlení této kouzelné krajiny se nacházejí i na celé řadě dalších míst na návrších i svazích zvrásněné krajiny. Počátky novodobého osídlení v této komunikačně velmi exponované poloze potvrzují zaniklá i existující lidská sídla. Okolní vesnice jsou dílem standardního dobového osidlování krajiny, masiv Maleníku jihozápadně od údolí Bečvy byl osídlen v době poslední kolonizace ve 12. a 13. století. Na skalnatých vyvýšeninách podél údolí mezi Teplicemi nad Bečvou a Hranicemi se nachází několik dalších archeologických stop osídlení. Na pravém břehu nad údolím mezi 151

svatojánskou skálou a Propastí stával hrad Svrčov, strážící cestu z Hranic na Černotín, Hustopeče a Kelč. Hrádek byl vystavěn koncem 14. století. Potvrzená písemná zpráva o hradu pochází z roku 1386, kdy jej prodal Oldřich z Mydlovar Lackovi z Kravař. Dalšími majiteli byl od počátku 15. století rod Kladorubských ze Svrčova, kteří toto zboží drželi po celé 15. století. Na konci 15. století se hrad stává součástí drahotušského zboží pánů z Pernštejna. Přesná doba zániku hradu není známa. V roce 1548 je zmiňován již jako pustý (Jan z Pernštejna prodává drahotušské panství s pustým hradem Svrčovem Václavu Haugvicovi z Biskupic). Lze reálně spekulovat, že původní význam dobové pevnosti zanikl po připojení k drahotušskéhu zboží a hrad byl opuštěn a ponechán svému osudu, případně byl zničen již za česko-uherských válek v 70.letech 15. stol., jiný zdroj předpokládá jeho zánik v době husitských bouří. Dodnes jsou v terénu patrny zbytky kamenného zdiva, příkop a val, oddělující území hradu od okolního terénu a také fragmenty ohrazené pozorovatelny nad svahem. Hradní areál patří k typu opevnění s plášťovou zdí. Vnitřní hrad měl tvar nepravidelného oválu. Na počátku 18. století byly dochovány větší částí konstrukcí. V období barokní přestavby města Hranice sloužil hrad jako zdroj stavebního kamene. Jeho zdivo bylo použito i při výstavbě nového farního chrámu na náměstí. Kostel Stětí sv. Jana Křtitele byl vystavěn v letech 1754-63 podle projektu Františka Antonína Grimma židlochovickým zednickým mistrem Antonínem Slováčkem. Jak dokládají archeologické nálezy štípaných nástrojů a keramiky v bývalém hradním příkopu, byl hrad vystavěn na místě sídliště z mladší doby kamenné. Toto starší osídlení se rozkládalo na širším území, než mladší středověký hrad. Na konci 19. století a na počátku 20. století hraničtí vlastivědní pracovníci předpokládali existenci dalšího hradu na návrší na protilehlém břehu. Archeologické výzkumy však tuto teorii doposud nepotvrdily. Přírodní podmínky údolí mezi Hranicemi a Zbrašovem a lidské zásahy do krajiny daly vzniknout současné podobě tohoto prostředí. Základním činitelem byly tedy přírodní podmínky a pozdější poznávání účinků přírodních sil na člověka. Uhličité vývěry snad vždy svými zvláštními vlastnostmi poutaly lidskou pozornost. Postupem času začali lidé využívat těchto přírodních zdrojů při léčbě onemocnění všeho druhu. Legendárním zakladatelem Hranic a objevitelem léčebných účinků pramenů v nedalekém údolí byl benediktínský mnich z rajhradského kláštera Jurik. Jeho příchod se vztahuje k roku 1167, kdy si měl vyžádat svolení břevnovského opata Jindřicha a odejít do lesnaté krajiny nad řekou Bečvou, kde se oddával poustevnickému životu. Svou aktivní činností však Jurik sdružoval roztroušené obyvatelstvo do větší osady a postupně kultivovat krajinu. Olomoucký údělný kníže Bedřich (syn českého krále Vladislava II) darovací listinou z roku 1169 pak daroval území Jurikovi, resp. rajhradskému klášteru. První písemná zmínka v historických pramenech o Teplicích nad Bečvou pochází z roku 1520, kdy jsou uvedeny v Registrech lučních rožmberského panství helfštejnského. Základy k novodobému lázeňskému využití lokality dal Jan Kropáč z Nevědomí, který nechal v roce 1553 vybudovat kamennou nádrž se střechou ke koupání. Do této nádrže byly svedeny nejvydatnější prameny minerální vody. Podrobnější zmínku o lázních a účinku termálních vod napsal zemský lékař Markrabství moravského Tomáš Jordán z Klausenburka ve své knize O vodách

152

hojitelných neb Teplicích moravských z roku 1581. Stejně jako blízkou Propast je můžeme nalézt na Komenského mapě Moravy z roku 1627. Dobový rozvoj lázeňství přerušily válečné události třicetileté války a znamenaly výrazný úpadek lázní. Jejich nový rozvoj spadá do počátku 18. století, kdy v roce 1711 byla postavena na levém břehu řeky Bečvy zděná patrová lázeňská budova s dřevěnou galerií. V jejím přízemí bylo umístěno 12 vanových kabin, kuchyně a byt lázeňského správce. V prvním patře se pak nacházelo 6 vanových kabin a jídelna. Léčebné vody byly do jednotlivých van donášeny v konvích za cenu 4 krejcarů do přízemí a 6 krejcarů do patra. Do této nové doby můžeme klást prvopočátky širšího společenského využití léčebných pramenů. Původní budova lázní byla zbořena v roce 1813. Stavbu nové lázeňské budovy inicioval tehdejší majitel hranického panství František Josef z Dietrichsteina. Stavební práce řídil knížecí hospodářský rada baron Leikan. Během této přestavby byla především rozšířena a nově vybavena hlavní lázeňská budova. Ve své době byla programová náplň území doplněna i o novou stavbu, která měla uspokojovat duchovní potřeby uživatelů areálu, byla jí kaple sv. Peregrina. Nechal ji zbudovat Karel z Ditrichsteina v roce 1775. Jedná se o zděnou omítanou stavbu na čtvercovém půdoryse s půlkruhovým závěrem, zastřešenou zvoncovitou střechou se zvonovou věžičkou. Hlavní průčelí je zdobeno dvojicí pilastrů na nárožích s podnožemi a s kompozitními hlavicemi, které nesou kladí, na kterém je nasazen tympanon s Božím okem. Vstupní pískovcový portál je pravoúhlý, zdobený lištou a ušima. V klenáku jsou spodobněny dva viniční nože – erbovní znak donátora. Dvoukřídlé dubové dveře jsou původní včetně kování. Nad portálem je oválné okno, zdobené štukovým rokajovým dekorem. Boční stěny jsou prolomeny po jednom oválném okně se šambránou, klenákem a segmentovou nadokenní římsou. Interiér kaple je zaklenut plackovou klenbou, která dosedá na pilastry s římsovou hlavicí, presbytář je zaklenut konchou. Tento historický objekt společně s pozdějšími sousedními stavebními realizacemi spoluvytváří celkový charakter místa. Období 19. století představuje zrod nové společnosti a vytváření nového celospolečenského klimatu. V rámci těchto obrodných procesů se vytváří i nový vztah obyvatel městské aglomerace k původnímu přírodnímu prostředí. Tento proces se nevyhnul ani teplickému údolí. Řízené úpravy území lázní jsou spojeny mimo jiných i se jménem Karla Chotka, který působil v Hranicích v roce 1813 ve funkci krajského hejtmana. Tato osobnost se zasloužila o sadové úpravy v okolí lázeňských budov. Postupný rozvoj lázeňství v teplickém údolí sebou přinášel i nové požadavky zvýšeného komfortu lázeňských hostí, kteří byli doposud přepravováni mezi oběma břehy za poplatek loďkou s převozníkem. A tak na jejich přání byla v roce 1802 zbudována dřevěná lávka, spojující lázeňský areál na levém břehu řeky Bečvy s pravým břehem. Dřevěná konstrukce byla poškozována povodněmi a krami při jarních táních. Z tohoto důvodu dal v roce 1807 hranický vrchnostenský správce návrh na zbudování nového řádného dřevěného mostu. Stavba však nebyla realizována kvůli vysokým finančním nákladům. Provizorní řešení bylo udržováno až do 60. let 20. století, kdy byl v roce 1967 vybudován nový železobetonový most o délce 90,30 m, šířce 5,00 m a vzepjetím oblouku 9,00 m nad hladinou řeky Bečvy. Autorem návrhu stavby byl Ing. A. Tomaštík z Brna.

153

Polovina 19. století přináší nové iniciativy ze strany majitelů o rozšíření areálu. Lázně převzala v roce 1862 kněžna Gabriela, jedna z dcer Františka Josefa Dietrichsteina. Bylo rozhodnuto o radikální obnově lázní. Původní lázeňská budova byla nahrazena v letech 1862 - 1865 novou dvoupatrovou budovou. Objekt byl navržen a vystavěn knížecím stavitelem Antonem Zástěrou v „italském slohu“. Původní objekt měl středový rizalit, ukončený atikou, zdobenou v nárožích vázami a uprostřed byl erb majitelky. Fasáda byla ukončena výraznou korunní římsou. V této době byl areál doplněn několika dalšími stavbami od téhož autora. V tomto období byla provedena rovněž přestavbu blízkého hostince. Na místě budovy z 18. století vyla vystavěna dvoupodlažní stavba se zděným přízemím a brázděným patrem. Vnitřní prostory byly rozděleny na salón, restaurační sál a v patře bylo deset pokojů. Lázeňská budova a tzv. cursalon byly v roce 1871 propojeny dřevěnou kolonádou. Rozkvět lázní pokračuje i v 70. letech 19. století. Tehdejším nájemcem byl lázeňský lékař dr. G. Hadinger. Stavební rozvoj areálu dal příležitost i hranickým architektům a stavitelům. Nejvýznamnějším z nich byl Alois Jambor, který byl majitelem největší hranické stavební firmy. Alois Jambor vystavěl v letech 1874 – 1875 tzv. Pasekový dům – jednopatrovou brázděnou stavbu ve švýcarském stylu. Stejný autor později na konci 70. let 19. století projektuje novostavbu „Hostinského domu“, provedenou jako jednopatrovou budovu se zázemím (stáje, kulečníkový sál), ztvárněnou v renesančním tvarosloví. Rozkvět lázní je koncem 19. století řízením osudu jakoby přerušen a areál stagnuje. Novým impulsem pro jeho rozvoj je změna nájemce v roce 1901, kdy kněžna Gabriela Hatzfeld – Wildenburg pronajala lázně MUDr. A. Kučerovi a staviteli A. Tebichovi. Do tohoto období spadá myšlenka vytvoření společenského centra Moravy. K projekční práci nového areálu byl přizván i architekt Dušan Jurkovič. Výsledkem konsenzu zainteresovaných na tomto rozhodování bylo přisouzení tohoto centra blízkým Luhačovicím, kam Dušan Jurkovič odjíždí na podzim téhož roku. Toto krátké období společné práce ovlivnilo nové nájemce lázní natolik, že stavitel Tebich staví na kopci nad lázněmi u silnice do Zbrašova podle vlastního návrhu dnešní sanatorium Zora, stavbu s kamenným přízemím a hrázděným patrem. V obdobném duchu si pak staví poblíž vlastní vilu. Její podoba hrázděného domu s lomenicovým štítem byla odstraněna při přestavbě v roce 1939. Oba nájemci setrvávají v místě i za nového majitele, kterým byla hraběnka Antonie Althanová a to až do roku 1915. Období I. světové války znamená pro lázeňský areál období výrazného úpadku. V roce 1919 se novým nájemcem stává město Hranice. Následně probíhají jednání o odkoupení lázní ve prospěch města. V roce 1923 však hraběnka Antonie Althanová prodává lázně Okresní nemocenské pokladně v Moravské Ostravě. Tato instituce již od roku 1922 staví na Zbrašově svoji ozdravovnu. Tímto aktem začíná nové období rozkvětu teplických lázní, které se projevilo zvýšeným zájmem o léčbu a rekreaci, hlavně pak širokým stavebním programem, který se začal odehrávat mimo původní lázeňské území, na nových, původně zemědělských a lesních pozemcích. Nový majitel se snaží od počátku lázně rekonstruovat a opět je pozvednout na úroveň ostatních vyhlášených lázní v tehdejším Československu. Nastává realizace širokého stavebního programu, který dal příležitost realizace významným osobnostem naší tehdejší architektury. Meziválečné období 20. století 154

se stalo obdobím výrazného stavebního rozmachu lázní a rozšiřování jejich programu. Většina stavebních děl je dochována do dnešní doby a slouží svému původnímu účelu. Veškeré stavební práce se odehrávaly v přírodním prostředí a zemědělsky obdělávaném území, část zemědělských aktivit byla dokonce zapojena do léčebného programu (pití mléka pod.). Byly budovány spojovací komunikace, vysazovány aleje kolem těchto silnic, zahradnicky upravováno okolí jednotlivých objektů. Prováděla se obnova vycházkových tras a do programu byly zapojovány veškeré aktivity území včetně Sadů Československých legií, prohlubovala se spolupráce městských a lázeňských aktivit. Údolí řeky Bečvy je tak postupně zastavováno dalšími lázeňskými domy a programovými objekty. Nemenší aktivity projevují privátní investoři vilovou výstavbou. Zcela samostatnou kapitolou je vilová zástavba v dnešní Teplické ulici v Hranicích. Prvotní stavební realizací po I. světové válce byla výstavba sanatoria Moravan (lázeňský dům Moravan čp. 47) v letech 1922 – 1924, jednalo se o největší stavební akci ostravské pokladny v lázních. Projektantem a stavitelem byl Jan Rubý z Moravské Ostravy. Uprostřed parkově upravené lesní partie, na terénní terase s možností vyhlídky do údolí řeky Bečvy, byla vystavěna pětipodlažní budova s podkrovím (původní výhled je dnes cloněn vzrostlým lesním porostem). Výrazně hmotově členěný objekt sestával ze dvou pavilonů – pro muže a pro ženy, se samostatnými vchody. Až později byly pavilony spojeny jídelním traktem. Interiéry jsou řešeny jako trojtraktové. Centrální chodba zpřístupňuje společenské a ubytovací prostory. V roce 1938 byla realizována přístavba centrálního vstupního křídla ve stylu funkcionalismu. Přístavbu provedl stavitel Ing. František Noveský z Prahy podle návrhu lázeňského architekta Karla Kotase z Prahy. Sanatorium mělo uhličité lázně, ubytovací kapacitu 130 lůžek, program doplňovaly sluneční lázně na střešní terase. V letech 1994 – 96 prošel lázeňský dům Moravan rozsáhlou rekonstrukcí, při níž byl přistavěn rehabilitační bazén se zimní zahradou a prosklená vstupní hala. Základní vzhled původních objektů však zůstal zachován a moderní úpravy nekonkurují původnímu řešení. Stavbě zůstalo zachováno charakteristické výrazné dekorativizující a historizující utváření architektury, motivované obdobím pozdního baroka a raného klasicismu. Jádrem teplického lázeňství však zůstává komplex budov lázeňského domu, kolonády a hostince, který se stal základem rozsáhlé rekonstrukce v roce 1931, která byla provedena podle plánů pražského architekta Karla Kotase. Dnešní lázeňský dům Bečva čp. 23, lázeňská restaurace čp. 24 a lázeňský hotel čp. 38 tvoří nadále hlavní jádro lázní. Šestipodlažní obdélná stavba je prodloužena bočními nižšími křídly. Levé křídlo je dvoupodlažní a je celé prosklené, pravé křídlo je třípodlažní, výraznou podobu mu dodávají pásová okna horních dvou podlaží. Obě křídla pak mají terasové střechy. Hlavní budova má v základu trojtraktové řešení, které je pozůstatkem starší stavby. Dvě spodní podlaží mají rozdílný počet okenních os oproti vyšším podlažím, rozdíl je dán starší podobou stavby. Zastřešení je provedeno plochou střechou. Původní řešení průčelí byla až lapidárně čistá, prolínají se v nich pozdní konstruktivismus s funkcionalismem, tolik charakteristickými prvky autorovy tvorby. Spojovacím článkem v místě původní jednostranně otevřené dřevěné kolonády je dnešní prodloužená restaurační budova v patře s provozem lázeňské léčby. Jejím charakteristickým prvkem jsou 155

široce otevřená okna do teras a v patře do nábřeží hostinské pokoje s terasami. Stavbu provedl František Noveský z Prahy. Objekt byl následně přestavěn v letech 1947 – 1949 podle projektu architektů Oskara a Elly Oehlerových. Stavbu tvoří výrazně obdélná dvoupodlažní částečně podsklepená stavba s plochou střechou. Dispozičně se jedná opět o trojtrakt, výrazně hmotově členěný, otevřený v přízemí k terasám řadou velkých otvorů. Třetí hmotovou a funkční součástí je lázeňský hotel čp. 38, který tvoří třípodlažní stavba, vystavěná na obdélném půdoryse, architektonicky i urbanisticky navazující na předchozí dvě. V přízemí je hala, obchody, tělocvična a v patrech je lázeňský hotel. Poslední celková rekonstrukce komplexu budova proběhla v letech 2004 – 2006. Do období počátku 30. let 20. století můžeme zařadit i novou úpravu kolonády na nábřeží řeky Bečvy, která byla doplněna dvouřadou lipovou alejí. Stromy, které byly současně národním symbolem, přispívaly k spoluvytváření lázeňské atmosféry. Jejich tehdejší běžná údržba by se dala charakterizovat jako rozpačitá. Původní stromořadí bylo vykáceno dva roky po ničivé povodni v červenci 1997. Posouzení stromů provedly dva nezávislé subjekty a společným konstatováním bylo doporučení k jejich vykácení a k provedení náhrady novou výsadbou. Původní stromy (Tilia tomentosa – lípa plstnatá) byly napadeny hnilobou, mechanicky poškozeny a celkový habitus nenaplňoval estetické požadavky. Následně byla dvouřadá alej obnovena. Požadavek památkové péče na opětovné vysazení lip nebyl splněn a na promenádě byly vysázeny buky, které měly dle pozdějšího vysvětlení investora lépe splňovat požadavky na bezpečnost lázeňských hostů a návštěvníků nábřežní promenády. Hlavní lázeňská promenáda je ukončena pavilonem Kropáčova pramene. Byla realizována v roce 1925 v duchu neoklasicismu. Poměrně rozlehlá stavba má symetricky řešené průčelí, uprostřed je nika s kašnou a výtokem kyselky. Osovost hlavního průčelí k řece Bečvě transformuje paladiánský motiv. Průčelí je zdobeno dvěma dórskými sloupy, na které je nasazen architráv, nad nímž je prolomeno termální okno s mříží. Celé průčelí je završeno římsou s atikou. Stavba je citlivě zasazena do daného prostředí, její ztvárnění podtrhává dlouhou historii lázní. Postupem času se pavilon pramene stal jedním z charakteristických motivů lázní. Poblíž Lázeňského domu Bečva, v parkově upraveném svahu, byla rovněž v roce 1925 realizována dvoupodlažní budova lázeňského domu Slovenka. Její hlavní průčelí je dekorativizující, inklinující až k neoempíru. Hmotu stavby člení mohutný středový tříosý rizalit s vlnovitě modelovanou atikou, boční křídla jsou šestiosá. Poměrně dlouhou frontu hlavního průčelí rozbíjejí vertikalizovaná okna, která jsou v přízemí zakomponována do lichých arkád. Stavbu projektoval Prof. Ing. J. Svoboda v Moravské Ostravy a realizovali ji stavitelé Ing. Robert Hladisch z Moravské Ostravy, Leopold Jungmann a Hubert Svoboda z Brna. Stavba s prvky lidového stavitelství i art deca se stala rovněž jedním z charakteristických prvků údolí. Svým kultivovaně vyrovnaným charakterem dotváří přirozené prostředí lázní a spoluvytváří genia loci. Stavba byla původně určena pro letní ubytování hostů a proto v současné době naprosto nedostačovala soudobým požadavkům na provoz a ubytování. Byla modernizována, zateplena zevnitř a hlavně byly obnoveny veškeré její základních charakteristické rysy, prvky a články včetně povrchové úpravy. Dominantní stavbou lázeňského údolí se stala další stavební realizace Grand hotelu Klíč (dnešní sanatorium Janáček). Byl vybudován v horní partii lázní 156

v letech 1928 – 1929. Autorem původní stavby, vystavěné v duchu neoklasicismu, dekorativismu s konstruktivistickými tendencemi, byl architekt Hubert Vacula z Moravské Ostravy, stavbu provedl Karel Bumbík. První rozsáhlou přestavbu interiéru provedl v roce 1949 hranický stavitel Valentin Kopecký. Při další rozsáhlé přestavbě, zahájené v roce 1984, byly přistavěny nové pavilony, byl vybudován nový balneaprovoz a nové ubytovací kapacity. Rekonstrukce byla dokončena na podzim roku 1988. Dalším impulsem rozšiřování areálu a provozu je změna majitele lázní v roce 1930, kdy lázně získává do vlastnictví Ústřední sociální pojišťovna v Praze. Nový majitel zahajuje ihned po převzetí rozsáhlou výstavbu, která je prováděna v duchu nového architektonického stylu – meziválečného funkcionalismu. Hlavním architektem lázní se stává pražský architekt Karel Kotas, jehož rukopis je čitelná na mnoha lázeňských stavbách tohoto období včetně přestaveb původních objektů. Do svahu ve výrazně pohledově exponované poloze bylo v letech 1931 – 1932 zasazeno sanatorium Praha. Přísně symetrický dům v segmentovém půdoryse má výrazné středové schodiště, které prostupuje celou stavbu do zadního průčelí. Jednotlivá patra jsou protkána řadami lodžií. Autorství je připisováno hranickému staviteli Aloisi Jamborovi. Stavba s drobnými úpravami si zachovala dodnes původní řešení. Areál je doplňován i technickými stavbami. Jednou z nich je i budova kotelny se strojovnou. V urbanisticky vhodně zvolené poloze, na terase svahu, byla realizována v letech 1933 – 1934 podle projektu Karla Kotase stavitelem Aloisem Jamborem. Stavba s jednotným vnějším výrazem sestává ze dvou základních hmot – horizontálně provedené strojovny a vertikálně pojaté kotelny. Hlavní z nich je členěna úzkými vertikálami okenních pásů, přičemž členění oken do drobných tabulí tvoří základní modul stavby. Provozně potřebné hospodářské provozy svou vnější podobou citlivě dotvářejí celkový přirozený charakter lázeňského areálu. Dalším stavebním počinem od stejných osobností bylo doplnění areálu o budovu Pošty na téže terase nad údolím. Z terasy je přímo přístupná budova pošty, ze dvora pak skladiště. Konstrukčně prostá stavba je architektonicky zvýrazněna zvláště ve vstupním průčelí, které je otevřeno velkými okenními otvory na nárožích a vstupními otvory. Stavba působí svou hmotovou vyvážeností a zájmem o řešení detailu. Obě stavby – Pošta a kotelna – tvoří jeden urbanistický celek. Programovou součástí lázeňského areálu se stává upravená protilehlá niva řeky Bečvy, kde je budován sportovní areál. Jeho součástí se stávají v roce 1938 i kabiny pro říční koupaliště, vystavěné podle projektu Karla Kotase. Umístěny byly téměř na konec areálu proti proudu řeky Bečvy do klidového místa. Pozoruhodná funkcionalistická stavba byla navržena s vědomím častých záplav. Její podnož tvoří dodnes dochované betonové pilíře, na něž byla posazena symetrická dřevěná stavba s dlouhými podélnými okny a téměř rovnou střechou, s přístupovým schodištěm a pavlačí. V 30. letech 20. století také dochází k úpravě koryta řeky Bečvy v Teplicích za účelem pročištění říčního koryta pro dosažení větší průtočnosti koryta, dále výstavbu a zajištění břehů. Součástí byly některé vodotechnické a komunikační objekty. Hlavní lázeňský architekt Karel Kotas rovněž navrhl a hranický stavitel Alois Jambor realizoval přístřešek nad Gallašovým pramenem. Stavba je pojata jako transformace glorietu do konstruktivně čisté, výrazově dobové podoby. Lehká 157

kruhová železobetonová stavba má schodištěm přístupnou základnu, ze které vyrůstá osm sloupů, nesoucích střechu. V tomto případě byl tradiční lázeňský motiv velmi kultivovaně proveden a výrazově harmonizuje s realizovanou koncepcí výstavby v 30. letech 20. století. Zcela samostatnou kapitolou je vývoj komunikační sítě. Silniční síť byla v polovině 19. století doplňována železnicí. V tomto období byla vybudována v Moravské bráně C.k. Severní státní dráha císaře Ferdinanda, která spojovala hlavní město monarchie Vídeň s polským Krakovem. Dráhu z Lipníka do Bohumína stavěla Rothschildova stavební společnost podle projektů Franze Xavera Riepela v letech 1844 – 1847 a vedl ji vrchní inženýr Karl Hummel. Jejím lokálním doplňkem se stala c. k. místní dráha Hranice - Vsetín, která usnadnila spojení s Valašskem. Původní konečná stanice Vsetín se stala později přepravním uzlem. Budování železniční trati podél silnice na levém břehu řeky Bečvy si vyžádalo zásah do skalního masivu v tomto údolí. Byl odstraněn skalnatý ostroh a vybudována terasa pro umístění trati a zřízena železniční stanice. Zcela klidné idylické údolí tak dostalo nový dobový rozměr. Přestavba nádraží v byla realizována v letech 1938 – 1939 a byla realizována hranickým stavitelem Josefem Vostřezem podle projektu pražského architekta Josefa Dandy. Autor návrhu byl zaměstnancem Ředitelství železnic v Olomouci a podílel se jako přední odborník oboru železničních staveb na zdvoukolejnění železniční trati Hranice – Půchov. Zmiňovaná výpravní budova byla vestavěna do svahu náspu železniční tratě. Stavba byla provedena jako třípodlažní s plochou střechou. Přízemí je orientováno do silnice směrem do lázeňského údolí, obsahuje vstupní halu, osobní pokladny, úschovnu zavazadel a také bufet s půlkruhovou terasou. Patro je v úrovni kolejiště a je v něm umístěna čekárna, služební prostory drah, záchody a byt přednosty stanice. Objekt má základní konstrukci z železobetonového skeletu, který umožnil prolomení velkých prosklených ploch ve stěnách. Koncepce výpravní budovy je stylizována do široké otevřenosti, stylizující „laskavou náruč“ provozovatele dopravního systému. Výpravní budovu železniční stanice je možno považovat za významný příklad průmyslové architektury, citlivě zasazené a realizované v daném území. Stavba dodnes spoluvytváří celkový charakter lázní. Období 30. let 20. století je rovněž spojeno s celou řadou dalších osobností, které se podílely na výstavbě a to jako iniciátoři, architekti, stavitelé i stavebníci. Kombinací těchto faktorů jsou jména Ladislava Říhovského, který byl v této době nájemcem většiny lázeňských objektů, dále Oskara a Elly Oehlerových. Tito dva pražští architekti navrhli pro pana Říhovského rodinnou vilu čp. 59, která byla realizována v letech 1933 – 1934. Realizace byla svěřena stavební staviteli Jamborovi z Hranic, který původní návrh částečně upravil. V prudkém svahu nad údolím byl vybudován čtyřpodlažní objekt v půdorysném tvaru „T“. Oba základní bloky domu byly vystavěny s použitím železobetonového skeletu, který umožnil pročlenění fasád charakteristickými horizontálními pásovými okny a vybudování rozlehlých teras. Jednoduché čisté hmoty v citlivých proporcích ve výrazně pohledově exponované poloze nad údolím vytvořily nesmírně působivou architekturu. Původní stavbu můžeme považovat za jeden z nejčistších příkladů funkcionalistického rodinného domu. Další osudy objektu odpovídají dobovým dějinným událostem. Dům rodiny Říhovských byl v roce 1959 znárodněn a bylo v něm umístěno ředitelství lázní. Stavba nedostačující narůstající administrativě 158

byla v roce 1978 přestavěna. Původně přízemní křídlo s terasou bylo nastavěno o jedno podlaží a přistavěn byl i nový krytý vstup. Na konci 20. století byl však objekt opuštěný a začal silně chátrat. V současnosti je po rekonstrukci na byty a byla zachráněna alespoň jeho základní hmotná podstata s původními vnějšími pohledovými charakteristikami. Stejný osud s objektem sdílela i rozsáhlá okrasná a užitková zahrada na přilehlých terasách. Na rozdíl od hlavního objektu čeká nadále na své znovuzrození. Pro další soukromé investory byly realizovány další významné stavby. Zajímavým příkladem je i rodinná vila čp. 70, vystavěná v letech 1939 – 1940 podle projektu architekta Karla Caivase stavitelem Vladimírem Hudcem z Hranic pro rodinu F. Poledny. Třípodlažní obdélná stavba s pultovou střechou je citlivě zasazena do lázeňského svahu nad romanticky upravenou zahradou. Je zdařilým příkladem aplikace romantizujících prvků s individuálními charakteristikami na ryze funkcionalistickém dispozičním řešení. Tentýž autor je spojen s rodinnou vilou čp. 67. Objekt byl vystavěn v letech 1938 – 1939 stavitelem Ing. Aloisem Jamborem z Hranic. Základní rozvrh stavby je obdobný jako u předchozí. Jedná se tedy o třípodlažní stavbu na obdélném půdoryse s plochou střechou. Konstrukčně je provedena jako železobetonový skelet s terasou, propojenou se zahradou šnekovým schodištěm. V interiéru vyniká zejména prostor haly s otevřeným schodištěm do patra. I zde jako na předchozí je uplatněn autorův charakteristický motiv – arkýřovitě vysunuté velkoplošné okno. K objektu přiléhá rozlehlá zahrada ve svahu. Její návrh vypracoval architekt Josef Miniberger z Prahy. Nejmladší romantizující funkcionalistickou stavbou z tohoto souboru je rodinný dům čp. 282 Pod Bílým kamenem. Stavba byla vystavěna v roce 1948 pro rodinu Fritzovu. Autorem návrhu je prof. arch. Lubomír Šlapeta z Olomouce a stavbu provedl stavitel Josef Dvorský. Jednopodlažní podsklepená stavba s obytným podkrovím je obklopena rozlehlou ovocnou zahradou. Objekt má několik charakteristických prvků rukopisu autora. Jedním z nich je vysoká polovalbová strmá střecha a dalším je vstupní partie se zdůrazněnou terasou, prostupující z vnějšku do nároží půlkruhově zaklenutým loubím. Původní projekt se dočkal v okolí dalších realizací, které podněcují návštěvníky. Přímo spojen s funkčním areálem lázní je lázeňský park. Rozkládá se na členitém terénu a přirozeně navazuje na okolní krajinu. Jeho hranice byly pro potřeby vyhlášení nemovitou kulturní památkou specifikovány v přesných hranicích a na určených parcelách. V širším kontextu však musíme chápat celé údolí jako jeden komponovaný celek v rozmezí obou zalesněných kopců po stranách údolí včetně jejich návrší a dále vymezení v údolí řeky na návodní straně řeky Bečvy v prostoru limnigrafické stanice, bývalé plovárny a nádraží a na protější straně v prostoru mostu přes řeku Bečvu, Sadů Československých legií a Sokolovny. Hlavní a základní složkou této komponované krajiny je svah nad levým břehem řeky Bečvy. Pravý břeh řeky proti lázním je i v současné době zcela věnován sportovním a rekreačním aktivitám. Areál se uzavírá u lávky pro pěší proti lázeňskému domu Slovenka. Konfigurace terénu, regulace řeky Bečvy a úprava paty kopce Hůrka umožnila vybudování dvou základních komunikačních linek silnice a železnice, které jakoby uzavírají běžný provoz lázeňského areálu. Do prostoru, ovlivněného vývojem lázní musíme počítat počínající vilovou zástavbu na okraji města Hranice.

159

Lázeňský park a jeho širší návaznosti a souvislosti ve svahu na levém břehu řeky Bečvy jsou typickým příkladem postupného rozvoje a výsadeb areálu. První záměrné realizace pocházejí z počátku 19. století a jsou spojeny se jménem Josefa Chotka, další soubornější realizace se datují do 70. let 19. století a následně do 30. letech 20. století, kdy vzniká jádro samotného parku. V této etapě jsou propojovány jednotlivé lázeňské domy a jejich zahradní úpravy do jednoho celku, který se později rozšiřuje směrem po proudu řeky až je nenásilně propojen s parkem Sady Československých legií. Lázeňský park je rozdělen systémem cest a doprovodných porostů na několik jednotlivých úseků, které jsou tvořeny volnými travnatými plochami se skupinovými výsadbami a solitérami. Nejstarší výsadby tvoří lipové aleje kolem původních promenád a skupiny dřevin u nejstarších budov. Veškeré záměrné výsadby jsou koncipovány tak, aby umožňovaly široké průhledy do údolí a na jednotlivé lázeňské objekty. V rámci možností vlastníka jsou prováděny údržbové práce na porostech. Současnost však přinesla problematickou majetkoprávní držbu areálu a znesnadňuje pokračování v kultivaci a údržbě krajiny. Problematické je takto například uvolňování průhledů od Lázeňského domu Moravan přes lesní porosty do údolí. Jiná situace je u porostů a alejí v obecním a soukromém vlastnictví mino vymezený lázeňský areál směrem po proudu k městu. V prostoru lázní Teplice nad Bečvou se pohybujeme na dvou samostatných katastrálních územích. Faktickým stavem však je, že tato administrativní hranice není v terénu nijak patrná a nezasvěcený pozorovatel tuto skutečnost naprosto nevnímá. Podél chodníku na pravém břehu je celá řada významných alejových porostů, které se doplňují s loukami a ovocnými sady rodinných domů. Je možno jmenovat velmi známé Dvořákovo stromořadí a dále Fuskovu alej. Dvořákovo stromořadí se nachází se na pozemcích parcelních číslech č. 2004/21, 2004/6 a 2460 v k.ú. Hranice. Jeho výsadbu můžeme řadit na počátek meziválečného období 20. století, tedy těsně po první světové válce. Tomuto odpovídá odhadované stáří lipového porostu – cca 80 let. Celkové délka je 360m. Začátek stromořadí je v severozápadní části lázeňského parku, dále pokračuje ve svahu nad řekou Bečvou SZ směrem k mostu a je ukončena na silnici Hranice Teplice. Lipová alej lemuje pěšinu po celé délce jako oboustranná alej, v závěru pak jako jednostranná. Zhruba ve dvou třetinách trasy na ni navazuje Fuskova promenáda. Její oboustranná alej je vysázena na pozemku parcelní číslo 2004/8 (k.ú. Hranice). Celková délka je 140 m a stáří stromů je shodné s Dvořákovou alejí. Komunikace propojuje hlavní silnici s pěšinou Dvořákovy aleje a zpřístupňuje vilovou zástavbu lokality. V prodloužené ose je pak areál klidové lázeňské zóny ukončen v bývalém Císařském stromořadí a Sadech Československých legií. Sady Československých legií jsou přírodně krajinářským parkem, založeným v roce 1905. Místem jejich založení byly pastviny na nivě řeky Bečvy. Celý prostor prošel úpravou po dokončení nového betonového mostu a regulaci řeky Bečvy. V návaznosti na most bylo provedeno mimo jiného i zpevnění břehů na návodní straně. Iniciátorem nových sadových úprav byl s největší pravděpodobností Spolek pro okrašlování a ochranu domoviny v Hranicích. Vypracování plánů pro nový městský park bylo svěřeno významnému českému zahradnímu architektovi Františku Thomayerovi. Pozdější úpravy projektoval zahradní architekt Josef Kumpán. 160

Park na jihovýchodě volně navazuje na lázeňský areál, severovýchodní, východní a jihovýchodní hranici tvoří levý břeh řeky Bečvy. Severovýchodní, západní, jihozápadní a jižní hranici tvoří státní silnice z Hranic do Teplic nad Bečvou. Celek městského parku sestává z několika základních částí. Od jihovýchodu k severozápadu prochází celým parkem čtyřřadá alej bývalého Císařského stromořadí a navazující promenády. Pravidelně řešená ústřední část parku je v hlavní ose vymezena pomníkem Jana Husa a hudebním pavilonem, obohacena je sníženým parterem a kruhovým bazénem. Jihovýchodně od hudebního pavilonu je situován kruhový palouk, vymezený lípami. Na něj dále navazuje areál tenisových kurtů, které byly v 70. letech 20. století doplněny objektem, poskytujícím zázemí uživatelům tenisového areálu. Architektonické provedení této stavby odpovídá dobovému stavitelství. K dalšímu rozšíření sportovního areálu došlo koncem 20. století a znamenalo dosažení hranice kapacitních možností prostoru. Městský park byl v meziválečném období intenzivně využíván, stal se místem příměstské rekreace. V roce 1927 byla do něj umístěna Krajinná výstava Pobečví v Hranicích. V období po druhé světové válce začala údržba porostů a parku jako celku zaostávat za reálnými potřebami. S novým životním stylem a potřebami doby se snížila i intenzita jeho využívání. Tuto funkci by měl plnit i dnes, avšak k naplnění tohoto programu je nezbytně nutno provést jeho celkovou rekonstrukci. Městský park jako takový z hlediska společenských potřeb dodnes neztratil svou funkci. Je místem obohacujícím duši a mysl člověka, místem poznávání i setkávání. Důkazem oprávněnosti těchto tvrzení je obnovený Městský park Michalov v blízkém Přerově, jehož původní návrh vypracoval rovněž zahradní architekt František Thomayer. Literatura: Bartovský V., Lázně Teplice, Hranice 1924 Demek J., Novák V. a kol., Vlastivěda moravská, Neživá příroda, Brno 1992 Janoška M., Moravská brána očima archeologa, Olomouc 1998 Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Olomouci, archiv Peška J., Plaček M., Dědictví věků, Nemovité archeologické památky Přerovska, Olomouc 2002 Pospěch T., Hranická architektura 1815 – 1948, Hranice 2000 Remeš M., Propasť hranická, Časopis Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci, 19/1902 Scholz L., Památky města Hranic ku stoleté slavnosti posvěcení farního chrámu Páně 24. června 1764, Hranice 1864, Hranice 2006 Samek B., Umělecké památky Moravy a Slezska, Praha 1994 Seznam vyobrazení: 1. František Richter, Teplice nad Bečvou, Pohled na lázně, 1825, fotoarchiv NPÚ 2. František Richter, Propast, 1825, fotoarchiv NPÚ 3. Lázně Teplice nad Bečvou, reprofoto z knihy Bartovský, Lázně Teplice, Hranice 1924 4. Hranice, sady Čs. Legií, meteorologický sloup, reprofoto z knihy Bartovský, Lázně Teplice, Hranice 1924 5. Teplice nad Bečvou, nádraží, fotoarchiv NPÚ, 2009 6. Teplice nad Bečvou, Lázeňský dům Bečva, fotoarchiv NPÚ, 2009 7. Hranice, sady Čs. Legií, gloriet, archiv NPÚ, 2009 8. Hranice, sady Čs. Legií, meteorologický sloup, fotoarchiv NPÚ, 2009 161

9. Hranice, Fuskova alej, fotoarchiv NPÚ, 2009 10. Teplice nad Bečvou, lázně, platanová alej, fotoarchiv NPÚ, 2009

1

2

3 162

4

5

6

7 163

8

10 164

9