Kompletní přehled české a světové literatury

Kompletní přehled české a světové literatury také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.fragment.cz

Doporučujeme další e-knihy: Literatura v kostce pro SŠ – e-kniha Čtenářský deník k Literatuře v kostce pro SŠ – e-kniha Čítanka I. k Literatuře v kostce pro SŠ – e-kniha Čítanka II. k Literatuře v kostce pro SŠ – e-kniha Čítanka III. k Literatuře v kostce pro SŠ – e-kniha Čítanka IV. k Literatuře v kostce pro SŠ – e-kniha

Marie Sochrová Kompletní přehled české a světové literatury – e-kniha Copyright © Fragment, 2011

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

obsah

Obsah Úvod.................................................................................................................................................... 5 Základy teorie literatury........................................................................................................ 7 Podstata literatury jako součásti umění........................................................................................... 7 Význam, funkce umělecké literatury................................................................................................. 8 Vnitřní členění umělecké literatury................................................................................................... 8 Věda o literatuře................................................................................................................................. 10 Próza a poezie.................................................................................................................................... 11 Formální výstavba verše.................................................................................................................... 12 Literární druhy a žánry....................................................................................................................... 18 Epické žánrové formy......................................................................................................................... 19 Lyrické žánrové formy........................................................................................................................ 21 Lyrickoepické žánrové formy............................................................................................................. 22 Dramatické žánrové formy................................................................................................................. 22 Žánrové formy literatury faktu a publicistiky.................................................................................... 24 Struktura literárního díla................................................................................................................... 24 Vývoj literatury........................................................................................................................... 33 Počátky slovesného umění................................................................................................................ 33 Písmo.................................................................................................................................................. 34 Starověká literatura................................................................................................................. 36 Orientální literatury............................................................................................................................ 36 Antická literatura................................................................................................................................ 43 Středověká literatura ............................................................................................................. 55 Orientální literatury............................................................................................................................ 55 Literatura předkolumbovské ameriky – indiánská.......................................................................... 57 Africká černošská literatura.............................................................................................................. 58 Evropské literatury ve středověku..................................................................................................... 58 Počátky písemnictví v českých zemích............................................................................................. 64 Renesance a humanismus......................................................................................................... 72 Evropská renesance.......................................................................................................................... 72 Humanismus v Čechách.................................................................................................................... 77

3

obsah

Baroko............................................................................................................................................. 81 Evropské baroko................................................................................................................................. 82 Česká pobělohorská literatura.......................................................................................................... 84 Klasicismus, osvícenství a preromantismus (sentimentalismus)........................... Klasicismus........................................................................................................................................ Osvícenství......................................................................................................................................... Preromantismus a sentimentalismus...............................................................................................

89 89 93 96

Romantismus v světové literatuře...................................................................................... 101 České národní obrození a literatura................................................................................. 112 Zdroje národního obrození................................................................................................................ 112 I. etapa – obranná............................................................................................................................. 112 II. etapa – ofenzivní............................................................................................................................ 115 III. etapa – vyvrcholení národního obrození..................................................................................... 119 Realismus a naturalismus....................................................................................................... 126 Realismus v světové literatuře.......................................................................................................... 127 Česká literatura 2. poloviny 19. století............................................................................................. 137 Literatura konce 19. a počátku 20. století....................................................................... 156 Moderní světová literatura................................................................................................................ 157 Česká literární moderna.................................................................................................................... 164 Přelom 19. a 20. století v české literatuře....................................................................................... 170 Literatura 1. poloviny 20. století.......................................................................................... 177 Světová literatura 1. poloviny 20. století – poezie........................................................................... 180 Česká literatura 1. poloviny 20. století – poezie.............................................................................. 188 Světová literatura 1. poloviny 20. století – próza a drama............................................................. 206 Česká literatura 1. poloviny 20. století – próza............................................................................... 227 Česká literatura 1. poloviny 20. století – drama.............................................................................. 248 Česká literární věda a kritika přelomu století a 1. poloviny 20. století.......................................... 252 Literatura 2. poloviny 20. století.......................................................................................... 255 Světová literatura 2. poloviny 20. století.......................................................................................... 256 Česká literatura 2. poloviny 20. století............................................................................................. 279 Rejstřík jmen autorů, kulturních osobností a názvů anonymních děl................ 329 Rejstřík základních literárních pojmů............................................................................. 345 Výběrový seznam studijní literatury.................................................................................. 353

4

ÚVOD

Úvod Publikace Kompletní přehled české a světové literatury obsahuje komplexní a souvislý výklad dějin světové a české literatury tak, aby byla všestranně využitelná. Přesahuje požadavky pro maturitní zkoušku na středních školách, poskytuje informace i pro další studium na vysokých školách, zejména humanitního zaměření, nebo pro zájemce o důkladnější poznání vývoje literatury. Zahrnuje velmi rozsáhlé časové období (od počátků až po 21. století), a proto bylo nutné, vzhledem k rozsahu knihy a funkci publikace, provést výběr. Největší pozornost je věnována významným osobnostem literatury, výkladům a hodnocením základních děl. Zásadní hledisko postupu je chronologické, což usnadňuje orientaci v poznávání literatury. Bibliografické a životopisné údaje jsou podány přehledně a úsporně. Každá kapitola je uvedena stručnou charakteristikou období nebo vývojové etapy (hledisko souvislostí politických, hospodářských a kulturních dějin). Naznačen je i vývoj literární kritiky a vědy. Nechybějí ani základy literární teorie, přehled literárních druhů a žánrů, výklad o struktuře literárního díla. Pro snazší orientaci je publikace doplněna rejstříkem věcných pojmů a rejstříkem jmen autorů (případně anonymních děl). V závěru je uveden soubor doporučené studijní literatury souhrnného a přehledového charakteru.

5

Základy teorie literatury

Základy teorie literatury Podstata literatury jako součásti umění Trojí vztah člověka k téže skutečnosti: materiálně praktický (praktické využití skutečnosti, věcí) teoretický, vědecký (podstata skutečnosti) = přístup badatele estetický (skutečnost z hlediska krásy a citového zaujetí) = základ umění Estetika (z řec. aisthétika = smyslově vnímané) – filozofická disciplína o krásnu jako základu umění

Umělecké dílo = forma mezilidské komunikace (vztah mezi umělcem a vnímatelem) a součást kultury l estetické ztvárnění skutečnosti (nejen kopie), ozvláštnění uměleckými prostředky l vyjádření vztahu člověka ke skutečnosti + vliv na jeho smysly, rozum, city, podnět pro fantazii a rozumovou úvahu l důraz na originalitu Cíl – kultivace osobnosti prostřednictvím prožitků emocionálních, smyslových a racionálních Literatura neboli písemnictví (z lat. littera = písmeno, litterae = písemné záznamy) = veškeré písemné záznamy, zvláště společensky významné; v užším slova smyslu literární umělecké dílo, specifická podoba komunikace (mezi autorem a vnímatelem jeho díla = recipientem) l umělecká (krásná, beletrie), zaměřená na estetický zážitek, např. román, povídka, báseň, di vadelní hra → k pobavení, rozptýlení, úvahám o životě; skutečnost zachycena komplexně pomocí jazykových znaků a uměleckých obrazů; umělecká literatura zahrnuje i projevy vyjádřené slovy → ústní lidová slovesnost l odborná (vědecká – nauková a populárněnaučná), zaměřená na poznání, poučení, např. pub likace technické, přírodovědné, učebnice, encyklopedie; obsahuje ověřitelné poznatky → věcnost a fakta; typické žánry: kompendium (poučení o celém oboru);monografie (poučení o některém problému) l administrativní (jednací), zaměřená na styk mezi institucemi a veřejností, např. vyhlášky, žádosti, zprávy, dotazníky, předpisy, nebo právní dokumenty, např. zákony, usnesení, ústava apod. l publicistická (zvl. v novinách a časopisech), zaměřená nejen na informace, ale i subjektivní hodnocení → vede k zamyšlení, tříbení názorů, např. reportáž, zpravodajství l náboženská (liturgická) obsahuje těžko ověřitelné poznatky → víra v existenci bytosti ovlivňující jednání a život, např. modlitební texty Soubor všech písemných projevů kromě literatury umělecké se nazývá literatura věcná Jako literatura se chápe i slovní či písemná součást kombinovaných uměleckých děl: film (lite rární scénář), opera, opereta, muzikál (libreto, texty písní), výtvarné umění, fotografie (názvy, titulky) Výrazový prostředek literárního díla = jazyk, jeho neomezené možnosti zvukové, grafické, lexikální, gramatické, kompoziční; má nejen funkci komunikativní a sdělenou (informace), ale i funkci zvláštní, estetickou (poutavé, neotřelé jazykové prostředky, působící nově) 7


Typické postupy: subjektivizace (autorovy prožitky, postoje, zvl. romantiků – např. Mácha) idealizace (přizpůsobení ideálu, např. Němcová, Pohorská vesnice) zobecnění (výběr jevů obecné platnosti, např. realisté) typizace (vyšší forma zobecnění, např. postava je nositel vlastností celé skupiny – Babička Němcové, Haškův Švejk, Cervantesův don Quijote)

Význam, funkce umělecké literatury l estetická funkce = základní funkce krásné literatury; tlumočí určité pojetí krásy, vzbuzuje pocit krásy l citový vliv = smyslové obohacení l informativní funkce = vzdělávací, poznávací, rozvoj schopnosti myšlení a vyjadřování (dominantní je v odborné literatuře) l formativní funkce = výchovná, pomáhá vytvářet morální a estetické hodnoty = zpětné působení literatury na život (dominantní je v publicistice) l společenská funkce – upozorňuje na závažné společenské problémy, zachycuje mezilidské vztahy, varuje před nebezpečím apod. l zábavná funkce, oddychová – poskytuje pobavení, uvolnění, zklidnění

Vnitřní členění umělecké literatury l ústní lidová slovesnost – vznikla dříve než psaná literatura, např. písně, pohádky, pověsti, přísloví, hádanky; je součástí lidové kultury (folkloru) l umělá literatura – písemné texty konkrétních autorů (próza, poezie, dramata) Podle vztahu k určitému společenství l světová literatura – umělecky nejhodnotnější díla národních literatur, součást povědomí všech kulturních čtenářů, např. díla Williama Shakespeara, Molièra, Johanna Wolfganga Goetha, Ernesta Hemingwaye aj., z české literatury např. díla Jaroslava Haška, Karla Čapka, Milana Kundery aj. l národní literatura – díla jednoho národního společenství; kritériem není jazyk, kterým jsou díla psána, ale příslušnost autora k určitému národu; např. česká literatura psána zprvu staroslověnsky, v raném středověku převážně latinsky, pak převaha češtiny; naopak německy psaná literatura je literatura německá, rakouská, švýcarská l regionální literatura – díla autorů pocházejících z určité oblasti, regionu, nebo tam působících (např. Josef Štefan Kubín – Podkrkonoší, Karolína Světlá – Podještědí, Jindřich Šimon Baar – jižní Čechy) nebo díla vztahující se tematicky k regionu (např. Wenigovy pražské po věsti) Literatura jako zábavná četba l humoristická – v popředí komické situace, postavy, autorův úsměvný, shovívaný pohled nebo kritika nedostatků (satira), např. Zdeněk Jirotka, Saturnin

8


l dobrodružná – s dramatickým dějem, napětím, nebezpečnými situacemi a zvraty; v dětské literatuře robinsonády, indiánky, westerny; díla historická, vědeckofantastická i cestopisná, např. Alexandre Dumas st., Tři mušketýři, Daniel Defoe, Robinson Crusoe, James Fenimore Cooper, Poslední Mohykán, Jules Verne, Dva roky prázdnin, Karel May, Vinnetou, Jack London, Bílý tesák, Eduard Štorch, Lovci mamutů aj. l detektivní (z lat. detegere = odkrývat, odhalovat) – základní motiv zločinu, vraždy s řešením záhady; napínavý děj → hledání pachatele (mravní normy – dobro a zlo, vina a trest), uzavřené prostředí, omezený počet postav; ústřední postava – soukromý detektiv a jeho pomocník, policejní důstojník, výstřední amatér, např. Arthur Conan Doyle (Sherlock Holmes a doktor John H. Watson), Agatha Christie (Hercule Poirot a Arthur Hastings, slečna Marplová), Georges Simenon (komisař Maigret), Earle Stanley Gardner (advokát Perry Mason a sekretářka Della Streetová), Raymond Chandler (Phil Marlowe), Ed McBain (detektivové 87. policejního obvodu), v české literatuře Karel Čapek, Emil Vachek, Eduard Fiker, Václav Erben, Josef Škvorecký aj. Dvě linie žánru: klasická, intelektuální detektivka senzační detektivka s prvky černého románu, hororu či thrilleru l horor (z angl. horror = hrůza, zděšení) – hrůzostrašné příběhy, vyvolávající strach; tajemné prostředí, magické chvíle (půlnoc), dramatické okolnosti (vichřice, bouře), patologické jevy a záhadné bytosti, např. upír Dracula irského spisovatele Brama Stokera [stoukr], Frankenstein (stvořil umělého člověka, nositele zla); předchůdce hororu – Edgar Allan Poe, Jáma a kyvadlo; např. Robert Louis Stevenson, Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda, Daphne du Maurier, Stephen King aj. l fantasy literatura – druh fantastické literatury; nadpřirozené jevy, pomyslné světy, bájná a pohádková atmosféra, např. John Ronald Reuel Tolkien, Hobit, trilogie Pán prstenů l utopie (z řec. ú = ne, topos = místo; podle latinského spisu Utopia Thomase Mora – „ne existující země“) – druh fantastické literatury, obraz ideální spravedlivé společnosti ve vymyš lené zemi; záměr často sociálně kritický a satirický, např. Thomaso Campanella, Sluneční stát × antiutopie – pesimistický obraz lidské společnosti, přetechnizovaný, protihumánní a zmanipulovaný svět, např. Jonathan Swift, Gulliverovy cesty (třetí kniha), Aldous Huxley, Konec civilizace, Karel Čapek, Továrna na absolutno, Krakatit, Bílá nemoc, George Orwell, 1984 aj. l science-fiction – sci-fi, vědeckofantastická literatura (z angl. science = věda, fiction = fikce) – příběhy zobrazují dosud nepoznanou realitu, fiktivní budoucnost; o katastrofách, nerealizovaných experimentech, utajených formách života → stinné stránky technického pokroku a varování, nebo o rozumných bytostech z vesmíru na naší planetě → srovnání rozdílných civilizací; např. Ray Bradbury, Isaac Asimov, Arthur C. Clarke, Stanisław Lem, Arkadij a Boris Strugackých; zakladatelem sci-fi je Jules Verne Podle věku čtenáře l literatura dětská (pro děti a mládež) – pro čtenáře od 3 do 15 let = jednak díla tvořená původně pro dospělé, ale vhodná a přijímaná dětskými čtenáři, např. Daniel Defoe, Robinson Crusoe, Jonathan Swift, Gulliverovy cesty, Karel Jaromír Erben, Kytice, Božena Němcová, Babička a kratší

9


povídky, nebo díla tvořená přímo pro děti, např. Josef Václav Sládek, František Hrubín, Ondřej Sekora, Václav Čtvrtek aj.; žánrově od leporel, dětských encyklopedií, próz s dívčí tematikou až k dobrodružné nebo vědeckofantastické literatuře; v popředí funkce zábavná a formativní l literatura pro dospělé = ostatní část literární produkce Triviální literatura = populární, masová literatura pro lidového čtenáře, odlišná od umělecké literatury a folkloru: dominuje napínavost, schematický děj i postavy, vypjatá sentimentálnost, senzace, podbízivost čtenáři; beletrie druhořadé úrovně i brak a kýč, např. kovbojky, erotická literatura, četba s milostnou tematikou (pro ženy a dívky), některé populární písně, televizní seriály apod., edice Rodokaps, Červená knihovna aj.

Věda o literatuře zkoumá krásnou literaturu, částečně i ústní lidovou slovesnost; jako soubor disciplín vznikla v 19. stol., teoretické myšlení o literatuře sahá až do antiky (např. Aristotelés) l literární teorie – o podstatě literatury, o obecných zákonitostech vzniku literárního díla, o jeho struktuře, literárních druzích, žánrech, útvarech, o uměleckých prostředcích ap.; nejstarší dílo – Aristotelova Poetika a Rétorika, v klasicismu Nicolas Boileau, Umění básnické, u nás např. Jan Amos Komenský, O poezii české, Josef Jungmann, Slovesnost aj.; zkoumá texty krásné literatury (tj. literaturu primární) × literárněvědná metodologie – zkoumá odborné literárněvědné texty (tzv. metaliteraturu), je blízká obecné vědecké metodě, využívá běžných postupů myšlení (indukce a dedukce, analýzy a syntézy; od hypotézy k verifikaci) Součásti literární teorie: poetika – o verši, metrice, kompozici díla, tropech a figurách; versologie = teorie verše, genologie = o literárních druzích, žánrech a útvarech komparatistika = srovnávací literární věda slavistika = studium slovanských jazyků a literatur l literární historie – o vývoji a proměnách literatury, literárních směrech a hnutích, o významu děl, o tvorbě jednotlivých autorů; využívá biografických a bibliografických dat, sleduje literární kontexty (např. literaturu konkrétního národa v určitém období, literární směry), začleňuje do nadnárodního kontextu → díla slovníková, monografická, syntetická l literární kritika = analýza + hodnocení a informace, výklady a rozbory děl s cílem pomoci čtenáři orientovat se v uměleckém díle i poradit autorovi, upozornit na přednosti či nedostatky díla → vliv na vysokou úroveň kultury Dvojí pojetí kritiky: jako specifická podoba umělecké tvůrčí činnosti jako odborná činnost předpokládající vědeckou erudici a využívající vědeckých metod → nutnost korigovat subjektivní niterné zážitky analýzou stavby díla, přihlédnout k myšlenkovému i sociálnímu kontextu doby vzniku díla (viz F. X. Šalda: subjektivním východiskům dát objektivnější platnost); kontaktová rovina mezi autorem, dílem, čtenářem

10


3 hlavní zásady: co autor zamýšlel (záměr) jak se mu to podařilo (cíl → výsledek) smysl díla – aktuálně společenský (formativní) vliv Útvary literární kritiky: recenze – články o knihách (v literárních časopisech, novinách s kulturní rubrikou, sbornících) kritická studie, kritický esej – na pomezí umělecké a odborné literatury; důraz na osobní pojetí, ve formulaci využití uměleckých prostředků anotace = základní charakteristika knihy, nejstručnější informace l mezní disciplíny – na hranici mezi literární vědou a lingvistikou • textologie: problematika určení autorství (atribuce), datace vzniku díla, původního znění textu (autograf); text blízký autorovu záznamu = archetyp; text poslední ruky = aktivní podíl autora na úpravách textu → tzv. kritická vydání, a to transliterovaná (zachovávají nejvěrněji původní jazykovou podobu) nebo transkribovaná (převedená do dnešní pravopisné normy) čtenářská vydání – přibližují text širšímu okruhu čtenářů (současný jazyk, převyprávění, adaptace ap.) • teorie překladu (translatologie) = převedení díla z jazyka originálu do jiného jazyka s podmínkou uchování estetické umělecké hodnoty i věcné informace originálu l pomocné disciplíny – využití postupů jiných věd pro celistvé poznání díla, syntézu • lingvistika – pro analýzu jazykové struktury díla, pro určení autorství, chronologie textu • historie, zvl. kulturní a společenská – k začlenění díla do širších souvislostí • sociologie – vazba díla na společnost z hlediska genetického i z hlediska čtenářského vnímání • psychologie a psychoanalýza – vazba autora a díla • estetika – aplikace estetických zásad do literární oblasti • teorie a dějiny výtvarných umění, hudby, divadla (teatrologie), filmu (filmologie) – společné nebo podobné tendence, umělecký styl, vzájemný vliv • teorie systémů, teorie informace – i literatura je systém, literární dílo je nositelem estetické a sémantické informace • matematické disciplíny, např. statistika (ve stavbě textu, charakteristice stylu ap.)

Próza a poezie dvě výrazové formy literárního díla Próza (lat. prōsa ōrātiō = řeč „stále postupující“, tj. nedělená do veršů, řeč nevázaná) v popředí je syntaktické členění promluvy, logická stavba vět, obvyklá intonace, gramatická • pravidla; připomíná přirozenou formu běžné řeči základní stavební jednotka = věta zapisovaná do řádek; typické pro vyprávění nebo v dramatu, • pro vypravěče a postavy; text členěn do odstavců, kapitol • prózu nelze ztotožňovat s epikou (epika může být prozaická i veršovaná)

11


Poezie (z řec. poiésis = tvorba, básnictví, tzv. řeč „vázaná“) • v popředí je rytmickomelodické členění promluvy a zvláštní grafické uspořádání textu • psána ve verších, které se sdružují do slok (strof) odlišnost od běžné mluvy: projev stylizovanější, rytmický, melodický; často odlišný pořádek • slov Obsah a forma literárního díla obsah = souhrn skutečností, o nichž dílo vypovídá (věcný – děj, postavy, prostředí – a myšlen kový – postoj a záměr autora, jeho názory) forma = způsob, jak je dílo ztvárněno pomocí uměleckých prostředků → jednota a neoddělitelnost obsahu a formy → souvztažnost a protikladnost: týž obsah lze vyjádřit různými formami a naopak Rétorika = nauka o řečnictví; v antice se zabývala studiem prózy

Formální výstavba verše Verš základní stavební jednotka (zvuková, rytmická, významová i syntaktická), jeden řádek básně • • obvykle shodný s větou (syntaktickou jednotkou) přesah, enjambement [ánžámbmán] – členění veršové se nekryje s členěním větným (věta • přesahuje do následujícího verše), např.

Někde v noci mezi topoly zvoní zvonky, křupe koní klus. (Hora)

diereze – závazná hranice mezi slovy uprostřed verše, např. Píši Vám, Karino, / a nevím, zda jste živa, Zda nejste nyní tam, / kde se už netoužívá, zda zatím neskončil / váš nebezpečný věk. (Orten)

verš pravidelný (tradiční, vázaný) – výraznost textu způsobena rytmem, příp. rýmem → pravidelnost, opakování důrazů (přízvučných a nepřízvučných nebo dlouhých a krátkých slabik) verš volný – má minimum prvků metrického impulsu, odlišuje se graficky – rozdílná délka veršů, rýmy bývají nepravidelné, někdy verš nerýmovaný i bez interpunkce; ve veršové intonaci v popředí koncová melodie verše (kadence) + důležitost slovních významů a pauz; ve světové literatuře od 18. století verš bezrozměrný (asylabický) – o nestejném počtu slabik (asymetričnost), blíží se próze, např. v Dalimilově kronice

12


Sloka (strofa) = skupina veršů, celek spjatý rytmicky, rýmově, zpravidla i obsahově; ze strof vzniká báseň × báseň stichická – verše bez strofického členění, tj. v nepřetržitém sledu Refrén (z franc. refrain = opakování) = opakování verše (veršů) na konci sloky Některé ustálené strofické útvary l sonet (znělka) (z it. sonetto = jemný zvuk, malá skladba) – 14veršová lyrická báseň (4+4+3+3); 1. kvartet je teze, myšlenka, 2. kvartet antiteze nebo variace, rozvíjení myšlenky, dvě terceta = syntéza, pointa; častý rýmový vzorec abba, abba, cdc, ede nebo variace u tercet Na rozdíl od italského sonetu se anglický (shakespearovský) sonet nečlení na strofy, závěrečné dvojverší završuje předchozí gradující myšlenku. Významní autoři: F. Petrarca, Dante Alighieri, W. Shakespeare, p. de Ronsard, J. Kollár, J. Vrchlický, J. S. Machar, V. Nezval l sonetový věnec – cyklus 15 sonetů tematicky i formálně spjatých (např. opakování veršů) – viz Seifertův Věnec sonetů l balada francouzská (villonská) – lyrická skladba s třemi strofami (7–12 veršů) a závěrečným posláním (4–6 veršů) a vždy opakovaným posledním veršem (refrén); autoři: F. Villon, J. Vrchlický, V. Nezval aj. l balada italská – balata – strofa čtyřveršová (zpravidla obkročný rým) a desetiveršová (různé uspořádání rýmů); téma lásky, pak i všedního života l tercína – tříveršová strofa (10slabičné jambické verše), rýmové schéma aba, bcb, cdc; tercíny tvoří souvislý text (skladbu) s posledním samostatným veršem, např. v Dantově Bož ské komedii l rondó – starofrancouzská lyrická báseň o 2–3 strofách a dvou rýmech; na konci strof se opakuje úvodní verš básně nebo jeho první slova, např. F. Villon, J. Vrchlický, J. Seifert aj. l gazel – orientální lyrická báseň arabského původu, má 5–18 dvojverší s jednotným met rem a jediným rýmem (aa, ba, ca, da…), např. Háfíz ze Šírázu, V. Šolc, J. Vrchlický, V. Ne zval l haiku – japonská tříveršová báseň ze 17 slabik (5+7+5 slabik); přírodní témata + působivý citový zážitek → pocit štěstí, harmonie, např. mnich Matsuo Bašó: Nahoře měsíc nad mlhou. A dole zas v polích mraky jdou. Z dalších západoevropských forem: madrigal, rondel, rispet, ritornel, sestina aj.

Rytmus Metrum = zcela pravidelný, ideální rytmus, zobecněné schéma, norma verše, rytmický vzorec Rytmus = konkrétní, reálné naplnění metra; vzniká pravidelným opakováním týchž či podobných zvukových prvků v rámci verše (veršů) Stopa = nejmenší rytmická jednotka vázaného verše; skládá se z dob těžkých (teze), v češtině slabik přízvučných, a lehkých (arze), v češtině slabik nepřízvučných

13


Značky: – slabika dlouhá (u časomíry), slabika přízvučná ∪ slabika krátká (u časomíry), slabika nepřízvučná Druhy stop sestupná: trochej (dvojslabičná), 1 doba těžká, 1 doba lehká – ∪ Velké, širé, rodné lány (Sládek) – ∪ | – ∪ | – ∪ | – ∪ | daktyl (trojslabičná), 1 doba těžká, 2 doby lehké – ∪ ∪ Stříhali dohola malého chlapečka (Kainar) – ∪∪ | – ∪∪| – ∪∪ | – ∪ ∪ | daktylostrochejský verš (střídání daktylské a trochejské stopy) – zvukově zajímavější, bohatší sestupné stopy zdůrazňují vážné ladění básně (meditativní lyrika), melancholii Letní ty noci zářivá (Neruda) – ∪ ∪ |– ∪ |– ∪∪| vzestupná: jamb (dvojslabičná), 1 doba lehká, 1 doba těžká Byl pozdní večer, první máj (Mácha) ∪ – | ∪ – | ∪ – |∪ – |

∪

–

Svou vzestupností není jamb v souladu s přirozeným rytmem českého jazyka (přízvuk je vždy na první slabice) České jambické verše se někdy hodnotí jako trochejské s tzv. předrážkou (anakurzí) = jednoslabičné nepřízvučné slovo na začátku verše; označuje se × Časoměrný verš (antický) má ještě stopy: spondej (dvojslabičná), dvě doby těžké – – anapest (trojslabičná vzestupná), dvě doby lehké, třetí těžká ∪ ∪ – amfibrach (trojslabičná vzestupně sestupná), první a třetí doba lehká, druhá těžká

∪ – ∪

Prozodické (versifikační) systémy Prozódie (z řec. prosódia = nauka o rytmu) = součást versologie, zkoumá zvukové vlastnosti verše, zvl. rytmus 1) Sylabický systém (slabičný) – rytmus založen na shodném počtu slabik ve verši, např. v sta ročeské lyrice, české lidové písni, polské nebo románské poezii (z řec. syllabé = slabika)

14


Slyšte, staří, i vy, děti, co jáz vám chci pověděti, o dědicěvi slovenském,

číš o Prokopovi svatém, jenž sě jest v Čechách narodil… (Legenda o sv. Prokopu)

2) Tónický systém (přízvučný) – rytmus založen na shodném nebo pravidelně proměnlivém počtu těžkých dob (přízvučných slabik) ve verši (bez ohledu na počet nepřízvučných slabik), např. v poezii starogermánské, v ruské hrdinské epice, v Čelakovského Ohlasu písní rus kých (řec. tónos = přízvuk, protažení) Jak v sadě u Ivana kupce bohatého na jarním rozpučení krásné růže kvetou, krásné růže kvetou, oči k sobě vábí… (Čelakovský) 3) Sylabotónický systém (slabičněpřízvučný) – rytmus založen na pravidelném počtu slabik a na pravidelném střídání přízvučných a nepřízvučných slabik; převažuje v české poezii, zvl. od prozodických reforem J. Dobrovského Koho bych miloval širém to na světě!? Srdce je vždycky ach srdcem jen dítěte – do stáří, do skonu volá si po matce. (Neruda) 4) Časoměrný systém – rytmus založen na pravidelném střídání dlouhých a krátkých slabik,např. v antické literatuře (homérský epos), v Předzpěvu Kollárovy Slávy dcery Mora (lat. doba) = základní doba, délka krátké slabiky; dlouhá slabika je vyslovována na dvě tyto doby

krátká slabika = slabika s krátkou samohláskou dlouhá slabika: přirozeně – s dlouhou samohláskou nebo dvojhláskou polohou – po samohlásce následují dvě souhlásky

Nejznámější typy časoměrného verše: hexametr – 6stopý verš z daktylů a spondejů pentametr – 5stopý verš vznikl zkrácením hexametru; 2 daktyly a třetí neúplná stopa; uprostřed verše – rozluka (diereze) spojením hexametru s pentametrem vzniká elegické distichon (dvojverší) Aj, zde leží zem ta, před okem mým slzy ronícím, – ∪ ∪|– – | – ∪ ∪ | – – | – ∪ ∪ | – – | někdy kolébka, nyní národu mého rakev… – ∪ ∪ | – ∪ ∪ |– |– ∪ ∪ | – ∪ ∪ | – |

^

^

(Kollár)

15


Jiné typy ustálených veršů l alexandrin = 12–13slabičný jambický verš se závaznou rozlukou po šesté slabice; v rytířském eposu Alexandreis, ve fr. chanson de geste, ve fr. klasicistické poezii l blankvers = 5stopý jambický verš bez rýmů a strof, např. v dramatech Shakespearových, dále J. Milton, T. S. Eliot, v české literatuře lumírovci, zvl. J. Zeyer

Rým zvuková shoda na konci veršů, poloveršů nebo syntaktického celku v próze (kromě shodných samohlásek aspoň jedna souhláska – lány – strany, na rozdíl od asonance = souznění – zvuková shoda jen koncové samohlásky, – parohy – do vody Funkce rýmu: eufonická – podporuje zvukovou harmonii, libozvučnost rytmická – signalizuje konec rytmické řady, místa rytmicky nejvíc zatíženého sémantická – v rýmovém postavení jsou významově nejzávažnější slova Různé jazyky mají různé rýmové možnosti: angličtina má na slovo láska (love) jen 3 rýmy, kdežto čeština nejméně 140, stejně tak italština

Rýmová schémata: 1) rým sdružený – rýmují se sousedící verše

aabbcc…

Naše životy jsou truchlivé jak pláč jednou k večeru šel z herny mladý hráč venku sněžilo nad monstrancemi barů vzduch byl vlhký neboť chýlilo se k jaru (Nezval) 2) rým obkročný – rýmuje se první verš se čtvrtým a druhý se třetím

abba

Co z nás Slávů bude o sto roků? Cože bude z celé Evropy? Slávský život na vzor potopy rozšíří svých všudy meze kroků. (Kollár) 3) rým střídavý – rýmují se dva liché a dva sudé verše Dvacet lůžek stojí v síni, na nich dvacet nemocných, na tvářích horečné jíní a na rukou padlý sníh. (Wolker)

16

abab


abcb

4) rým přerývaný – rýmují se jen některé verše Konečně vyběhla z brány ta dívka medodechá, já vidím, jak letí jí šatičky, jak do mého objetí spěchá. (Neruda)

abc abc

5) rým postupný – rýmují se vzdálenější verše Lunou omítla jsi nahé zdi, vesnice spí, jenom ticho vane a korunou lip na náš práh teskně zašuměla souhvězdí jak rubáše navždy odkládané mrtvými, kteří dnes vejdou v prach. (Hrubín) 6) rým tirádový – rýmuje se několik následujících veršů jedním rýmem nebo verše celé básně

aaaa

Slípka opustí můj hřád Koně začnou v stáji ržát Kamna hřát Stuhy vlát (Nezval) Podle umístění rýmu ve verši: rým koncový – rýmují se koncová slova veršů cvičí na čele s tyčí

(Martialis)

čelní – aspoň jedna z rýmujících se částí je na začátku verše Když probudí se hlína je to myš (Halas)

vnitřní – rýmuje se střed a konec verše (závěr poloverše a závěr verše) A byly doby k pláči bez podoby. A byly děje k pláči bez naděje. (Šiktanc) rýmové echo – jedno rýmující se slovo je celé obsaženo ve slově druhém A to pouze z čistý lásky Za to že ti ustřih vlásky (Suchý)

17


Podle míry shody: rým bohatý (přeplněný) – shoduje se i souhláska před první rýmující se samohláskou, tzv. opěrná souhláska: svál – dochoval, zdali – vdaly chudý (přesný) – nerýmuje se opěrná souhláska: lidi – rádi, dost – solidnost gramatický (planý) – shodují se jen koncovky u slov téhož slovního druhu: měla – pěla, velký – měkký štěpný (kmenový) – kromě koncovek se shoduje aspoň část kmene slov: prožil – ožil, laně – stráně absolutní (homonymní) – rýmové strany se naprosto kryjí: cítím vinu – k tobě se vinu, plod – plot exotický – rýmují se jedna nebo dvě slova cizího původu: za divného tvora – navigátora (Biebl) kalambúrní – originální slovní hříčka, souzvuku dosaženo přesmyčkou: bělá se květ – bělásek vět (Nezval) Podle vztahu k metru: rým mužský – přízvuk je na poslední slabice verše – u slov s lichým počtem slabik: kmen – ven, červotoč – kolotoč rým ženský – přízvuk je na předposlední rýmující se slabice – u slov dvojslabičných nebo se sudým počtem slabik: smutná – chutná, jasu – času

Literární druhy a žánry Literární druhy = skupiny děl se společnými znaky témat, stylu a kompozice – epika, lyrika, drama Literární žánry = skupiny děl uvnitř literárních druhů se společnými znaky struktury, tj. obsah, rozsah, forma, kompozice, jazyk (např. román, epos, tragédie) Žánrové varianty – psychologický román, duchovní epos, rozhlasová hra

Epika (z řec. epikós = dějový, výpravný) – o skutečnosti vypravuje → dějovost, příběh rozvíjen vypravěčem a postavami v určitém prostředí, čase a příčinných vztazích; převaha monologičnosti, 3. osoby minulého času; psaná prózou i veršem Lyrika (z řec. lyrikós = lyrový, lyrika melé = lyrou doprovázené verše) – zachycuje skutečnost v jedinečném okamžiku + stav nitra mluvčího (dojmy, city, nálady autora = lyrický subjekt) → nedějovost; převaha verše (výjimečně lyrická próza); jazyk ozvláštněn obrazovými prostředky (figury, tropy), význam rytmu, rýmu, intonace; lyrika duchovní, milostná, intimní, přírodní, sociální, politická, reflexivní (úvahová) aj. Drama (z řec. dráma = čin, jednání, skutek) – skutečnost, příběh se předvádí na jevišti (výjimka – knižní drama); převaha přímých promluv postav (dialog, monolog) + scénické a režijní poznámky; v popředí čas přítomný; druh syntetického umění – slovesné + herectví + hudba + tanec; využívá kulisy, masky, kostýmy, rekvizity, světlo; výstavba děje: v antice závazná jednota místa, času a děje (Aristotelés, později klasicisté), v novější době pětistupňové (tzv. Freytagovo) schéma: expozice (úvod, výchozí situace), kolize (zápletka, konflikt postav), krize (vyvrcholení, růst napětí), peripetie (obrat v ději), katastrofa (rozuzlení, vyřešení konfliktu – původně jen tragické, v antice zásah boha – deus

18


ex machina, pak i šťastné – happy end); v moderním dramatu ústup od tradiční kompozice → volně spojené obrazy, otevřený konec; části hry: dějství (jednání, akty – začínají a končí pohybem opony) – často 3, 5 jednání nebo jednoaktovky, dále výstupy (změna počtu postav na scéně), obrazy (změna místa děje, scény); původně hry psány ve verších, nyní převažuje próza; vedle tradičního divadla existuje divadlo loutkové, stínové; premiéra – první uvedení díla, derniéra – poslední uvedení díla; benefice – představení, jehož výtěžek je věnován dobročinným účelům Divadelní tým: herci, režisér (zodpovídá za nastudování, uvedení a úroveň hry), dramaturg (sestavuje repertoár), scénograf (realizuje scénu), choreograf (pro pohybovou stránku), inspicient (pomocník režiséra, řídí představení, nástup herců na scénu), nápověda (suflér), osvětlovač Divadelní prostory: jeviště (scéna, kde se hraje), hlediště (prostor pro diváky), předscéna – for bína (prostor před oponou), nápověda (budka na jevišti), rampa (zakončení předscény), portály – sloupy (rámují prostor mezi jevištěm a hledištěm), prospekty (pozadí scény), horizont (uzavírá scénu vzadu), dekorace (kulisy, nábytek), praktikábl (stupínek), sufity – krátké závěsy kryjící horní světla

Epické žánrové formy 1) Malá epika l anekdota – humorný minipříběh s nečekanou pointou; šíří se ústně → zesměšnění nějakého jevu, osoby l bajka – krátký alegorický příběh (veršem i prózou); zvířata nebo zosobněné věci jednají jako lidé; cíl didaktický (mravní ponaučení), např. Ezop, La Fontaine, Krylov l aforismus – vtipná, stručná, hodnotící i ironická myšlenka, originální výrok Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jen to, co vědí. (Čapek) l hádanka – zašifrované sdělení; určena k zábavě, k rozluštění l pamflet – ostře útočná satirická skladba, zvl. s politickým obsahem – proti osobě, názoru ap. × paskvil – hrubý, urážlivý, často lživý text 2) Střední epika l mýtus, báje – pokus o výklad řádu světa; o historii bohů, o vzniku člověka, o přírodních jevech; mytologie – soubor mýtů určitého společenství, národa l legenda (z lat. „co má být čteno“) – o životě, skutcích, zázracích a mučednické smrti církevních světců (veršem i prózou), např. Legenda o sv. Prokopu; pasionál – soubor legend; tzv. život – autentické vyprávění o životě světce, např. staroslověnský Život Konstantinův (bez zázračných prvků) l evangelium – životopisný žánr, o Ježíšově životě, působení, umučení a zmrtvýchvstání; evangelisté Marek, Matouš, Lukáš, Jan l apokryf – původně biblické texty církví neuznané za pravé a nezařazené do bible; dnes literární text zpracovávající známý motiv, ale nově, často i parodicky, např. Karel Čapek, Kniha apokryfů l kázání – výklad biblického textu při bohoslužbě s didaktickým záměrem; postila (z lat. post illa verba = po oněch slovech) – sbírka kázání; homiletika – nauka o kázání; traktát – středověké a renesanční označení učených náboženských a filozofických pojednání s argumenty

19


l podobenství (parabola) – příběh s hlubším smyslem, epicky rozvinutá metafora → podává ponaučení tak, že vypráví příběh analogický – např. v Novém zákoně: o koukolu a pšenici l pověst – vyprávění lidového původu, má konkrétní, pravdivé historické jádro (událost se váže k určité osobě, místu, stavbě) + fantazie pověst místní (o tajemství nějakého místa, např. o Golemovi – z okruhu pražského židovského ghetta), historická, národní (z minulosti), etiologická (o původu místních názvů), heraldická (o původu erbů, domovních znamení), o výjimečných lidech (siláci, chytráci), démonická (o nadpřirozených bytostech – vodník, klekánice) l pohádka – žánr lidové slovesnosti, děj nepravděpodobný, nereálný; hrdina překonává překážky (číslo 3 nebo 7), plní obtížný úkol, dosáhne odměny; zásahy nadpřirozených bytostí, kouzelné předměty; idealizace skutečnosti, typické postavy (král, princezna, drak) – symbolizují aktivitu (Hloupý Honza, Popelka), smysl pro spravedlnost (Princ Bajaja, Sedmero krkavců), následky nenávisti a žárlivosti (Sněhurka a sedm trpaslíků, Šípková Růženka), dobro vítězí nad zlem + skrytá pravda, prastará životní zkušenost; ustálené formule na začátku, např. Byl jednou jeden…; pohádky lidové nebo umělé (autorské – H. Ch. Andersen), fantastické (kouzelné), novelistické, zvířecí; v moderních pohádkách reálně existující jevy (O. Wilde, K. Čapek, J. Wolker, V. Vančura aj.) l bohatýrský zpěv (bylina) – událost, čin ruského bohatýra (napravuje křivdy, např. bohatýr Mu romec) a hrdinský junácký zpěv, zvl. jihoslovanský (např. o kralevici Markovi) l povídka – kratší příběh s poutavou zápletkou, jednoduchý děj (umění zkratky, charakteristiky a popisu, paradoxu); humoreska (humor, idylický pohled), groteska (využívá zveličení a nelogického spojení vážného se směšným), arabeska (zdobný styl, smysl pro ironii), žánrový obrázek – humorný tón, z městského života; lidské slabosti, směšné či trapné situace (např. I. Herrmann) l novela (z it. novella = novinka) – příběh soustředěný na jednu událost, epizodu, bez vedlejších dějových linií; neměnné charaktery postav; sevřený, přímočaře stupňovaný děj, překvapivý závěr, pointa; rámcová novela (z renesance) – jeden příběh jako rámec dalších vyprávění (G. Bocca ccio, Dekameron); romantická novela – s děsivými situacemi (Edgar Allan Poe); pojem novela pochází od J. Nerudy, označuje „malý román“; v angloamerické literatuře termín novel označuje román; pro kratší útvary je pojem story l romaneto – žánrová varianta novely, příběh s tajemstvím, zdánlivě nadpřirozené jevy logicky vysvětleny (Jakub Arbes) 3) Velká epika l epos – rozsáhlé chronologické vypravování (obvykle veršem), události kolem společného jádra, obšírné popisy (ustálené a opakované přívlastky), jedna nebo několik ústředních postav, epizody epos hrdinský (homérský) – opora o báje (sumerský – o Gilgamešovi, řecké Ílias a Odyssea, římský Aeneis), rytířský (dvorský) – důraz na rytířské ctnosti (Alexandreis), milostný rytířský epos (Tristan a Izolda), historický, duchovní (Dantova Božská komedie), zvířecí (Román o lišá kovi), idylický (Čech, Ve stínu lípy) l román – rozsáhlý příběh psaný prózou; hlavní a vedlejší dějové linie, epizody, mnoho postav (vyvíjejí se); do děje vstupuje vypravěč; románová epopej (kronika, sága, román-řeka) – rozsáhle koncipované dílo, často několikadílné, osudy postav zachyceny chronologicky členění: do kapitol, oddílů; několikadílné romány – trilogie, tetralogie, pentalogie aj. (díl jako uzavřený celek) 20


ž ánrové varianty románu: podle obsahu, tématu – společenský, životopisný, milostný, detektivní, dobrodružný, psychologický, válečný, cestopisný; podle časového určení – historický, ze současnosti, utopický; podle postoje autora k látce – humoristický, satirický, výchovný, sentimentální; podle formy výpovědi – např. román v dopisech l tzv. nový román (antiromán) – ruší tradiční kompozici děje s postavami, důraz na detailní popis a subjektivní reakce postav; obraz složitého chaotického světa současnosti, odcizení člověka (Proust, Joyce, Kafka aj.) l kronika – chronologický záznam historických událostí (veršem i prózou), většinou bez hodnocení a souvislostí; letopisy (anály) zaznamenávají události podle letopočtu

Lyrické žánrové formy l píseň (popěvek) – prostá, zpěvná báseň (lidová nebo umělá), spojená s hudbou; pravidelný rytmus, výrazný rým, jednoduchá sloka, často refrén; základ téměř všech lyrických žánrů; píseň milostná, dětská (ukolébavka), vojenská, pracovní, pijácká, humorná, církevní (např. koleda); v pololidové tvorbě píseň kramářská (jarmareční); píseň kabaretní – kuplet, protestní protestsong, baladická – šanson; blues – spojení básnického textu s jazzovou melodií, původně pomalá píseň l óda – oslavná báseň zaměřená na obecná témata (láska, vlast, příroda aj.), patos; žánrové varianty: hymnus (chvalozpěv) – monumentální slavnostní patetická báseň, vznešený obsah, oslava bohů, národa apod. l dvorská (kurtoazní) středověká lyrika (12. a 13. stol.) – vyjádření něžné lásky, dvornosti, oddanosti a cti rytíře; idealizace ženy, představy o její dokonalosti; prvky platonismu, vytříbeným básnickým jazykem opěvována láska rytíře k provdané paní a její náklonnost k ctiteli nebo odmítání; autoři – trubadúři (jižní Francie), truvéři (severní Francie), minnesängři (Německo); minstrel (Anglie); žonglér – recitátor, zpěvák, kejklíř Strofické formy dvorské lyriky l alba (svítáníčko) – jitřní píseň, loučení milenců za úsvitu, epištola – milostný list, pastorela – milostný dialog rytíře a pastýřky v přírodě, serena – večerní píseň l elegie (žalozpěv), ve středověku tzv. pláče, plankty, nářky – vyjadřují smutek, stesk, lítost ze ztráty blízké bytosti, ideálu; loučení; žánrová varianta – nénie (zpěv za zemřelé) l modlitba – vyznání víry, doznání vin (pokání), přímé oslovení a chvála Boha, Panny Marie aj.; přímluva a prosba o pomoc; poděkování; souhrn modliteb – breviář l žalm – prosebná a děkovná hymnická báseň, druh modlitby, člověk se kaje z hříchů, prosí o odpuštění; také smuteční, útěšná báseň l dithyramb – jásavý, radostný zpěv (oslava, nadšení) – původně sborový zpěv na oslavu boha Dionýsa l epitaf – nápis na hrob; krátce o životě zesnulého, vzkaz živým l satira – báseň s kritickým postojem ke skutečnosti; výsměch, ironie l epigram – krátká, satiricky útočná báseň s ostrou pointou; o negativních společenských jevech; původně nápis na hrobě, pomníku nebo dárku → oslavný verš l pásmo (zone) – polytematická báseň, volné přiřazování (asociace) představ a obrazů, sled pocitů, dojmů; mnohovýznamovost, mnohopohledovost; zdánlivě narušena logická stav-

21


ba básně → dynamický obraz společnosti; vznik pásma spojen s tvorbou Guillauma Apolli naira

Lyrickoepické žánrové formy na pomezí lyriky a epiky (děj + lyrické prvky) l balada – vážná veršovaná skladba, pochmurný děj, tragický závěr; marný zápas člověka s přírodními nebo společenskými silami; rychlý dramatický spád, sevřenost, úsečnost výpovědi, dialogy; původně žánr lidové slovesnosti (Osiřelo dítě) i psané literatury (K. J. Erben) balada klasická fantastická (člověk × nadpřirozená bytost) × etická (s mravním zákonem) × sociální (nositel tragičnosti = společenská situace, nespravedlnost, křivda) balada lidová (anonymní autor) × umělá (jméno autora známe) l romance – skladba optimistického rázu, často s milostnou tematikou a radostnou atmosférou, opak balady – smírné pojetí konfliktu; původně španělská píseň, opěvující hrdinské ctnosti bojovníků s Maury l idyla – nejčastěji z venkovského, harmonicky pojatého života (v řeckém prostředí arkadická poezie, v římské literatuře ekloga, v novější francouzské literatuře pastorální poezie) l poema (básnická povídka) – rozsáhlá báseň s dějem jen naznačeným, v popředí city, dojmy, nálady a úvahy autora, události ze života jednotlivce

Dramatické žánrové formy l tragédie – hra s vážným dějem, nerovný zápas hlavního hrdiny → neúspěch, smrt (podléhá přesile nepřítele), ale morální vítězství (nositel morální vznešenosti a krásy); důraz na podřízenost člověka osudu; původně vystupovaly v tragédii vznešené postavy → tzv. vysoký styl l komedie (veselohra) – komický obraz zápasu s nedostatky (pojetí satirické nebo humoristické), karikovaná podoba postav, výsměch chybám lidí (komedie charakterová) nebo obraz komické situace (komedie situační); konec smírný, rozuzlení šťastné; postavy často nižšího postavení l fraška – jednoduché komické výstupy, původně náboženská a morální tematika; výsměch vnějším nedostatkům člověka (fyzické defekty) nebo hlouposti; obhroublý humor, karikaturní nadsázka, smysl pro grotesknost l interludia – středověké krátké frašky; crazy komedie – děj se ztřeštěnými, bláznivými zápletkami (např. počáteční hry Voskovce a Wericha, ve filmu Charles Chaplin aj.) l tragikomedie – prvky tragiky i komiky, např. vážný děj a humorné rozuzlení nebo naopak; přísné odlišení tragédie a komedie opouští poprvé alžbětinské divadlo, zvláště W. Shake speare l commedia dell’arte – původně italská lidová hra z 16. stol., typ barokního improvizovaného divadla; improvizace herců na základě stanovené dějové linie, bez závazného pevného textu; součást dialogů – zpěv, hudba, tanec, pantomima; ustálené typy postav – odlišovaly se kostýmem a mluvou i ustálenými vlastnostmi (Colombina) → předobrazy Pierota, Harlekýna, Kolombíny

22


l činohra (drama v užším slova smyslu) – novodobý útvar s prvky komedie i tragédie, v popředí charakter hrdinů; tematická pestrost, vážné spory mezi postavami, společenské problémy + autorovo pojetí, psychologická kresba postav l aktovka – hra o jednom jednání l monodrama – divadlo jednoho herce, monolog (např. J. Cocteau, Lidský hlas) l absurdní drama 20. stol. (antidrama) – převaha tragiky, grotesky a černého humoru, doklad odcizení člověka světu; pocity bezmocnosti, úzkosti, osamocenosti a nejistoty člověka, nesmyslnost světa; chybí děj i tradiční pevná stavba; kompoziční prostředek – cyklický návrat a opakování týchž motivů, gest, scén, frází; práce s nonsensem (= nesmysl); jazyk postrádá svou přirozenou sdílnost; předchůdce absurdního dramatu – Alfred Jarry, Král Ubu; významní autoři – Eugène Ionesco, Samuel Beckett, Edward Albee, Václav Havel l epické drama – s epickými prvky (komentáře a výklady vypravěče, oslovení hlediště), písně (songy); otevřená scéna (bez opony), snaha rušit divadelní iluzi; epické divadlo realizoval Bertolt Brecht (Třígrošová opera, Matka Kuráž a její děti), u nás E. F. Burian l lyrické drama – oslabené dějové prvky, působivost na city člověka (emocionálnost, patos), zachycení nálady; dramatičnost a tragičnost vyrůstá z nitra postav (např. A. P. Čechov, Fráňa Šrámek) l mystérium (tajemství) – žánr středověkého náboženského dramatu; složitá jevištní technika; námět – příběhy ze života Kristova (zvl. tajemství vzkříšení), historie stvoření člověka, poslední soud; obdoba – mirákl (o zázracích světců); officia – o klíčových událostech z Kristova života; o Velikonocích – pašijové hry; plankty – nářky Panny Marie; později pronikání světských prvků, fraškovité náměty (Mastičkář) l melodrama – obdoba činohry, žánr z přelomu 18. a 19. stol.; spletitý děj, konflikt dobra a zla (hrdina × intrikán), efektní zápletky l melodram – spojuje mluvené slovo (recitaci) s hudbou (instrumentální doprovod) → umocnění uměleckého zážitku, např. Fibichův melodram Vodník na text Erbenův nebo trilogie Hippodamie na text Vrchlického l televizní hra – audiovizuální umění, příběh s menším počtem postav, omezený prostor dějiště; seriál – relativně samostatný a uzavřený příběh každé části; tzv. sitkom – seriálová situační komedie s krátkými díly, kde se rychle střídají scény = příležitost pro gagy (vtipné výroky, scény) scénář – literární složka filmu, televizní hry, obvykle výsledek týmové práce; v levém sloupci: obrazy, záběry, v pravém sloupci: dialogy postav, zvukové efekty, poznámky k hudebnímu doprovodu l opera – dramatický žánr, spojení dramatického textu s hudbou libreto – text k jevištnímu hudebnímu dílu (opeře, operetě) l opereta – střídá se mluvený a zpívaný text l muzikál (divadelní revue) – druh syntetického divadla (text + zpěv, hudba a tanec), řetězec scénických obrazů spojených hlavní postavou nebo dějem; východiskem syžetu jsou často literární díla vysoké umělecké hodnoty → West Side Story (Shakespeare), My Fair Lady (Shaw) V Čechách náznaky muzikálu na scéně Osvobozeného divadla, 1948 české tradici přizpůsobený Divotvorný hrnec (s postavou vodníka Čochtana), z českých filmových muzikálů – Starci na chmelu (1964), Noc na Karlštejně (1974) aj. Na konci 20. stol. uvedeny světové muzikály Bídníci, Jesus Christ Superstar, Evita aj., domácí muzikály Drakula, Monte Cristo aj. 23


Žánrové formy literatury faktu a publicistiky l umělecká reportáž – původně informace + hodnocení s působivými jazykovými prostředky; očité svědectví autora, subjektivita, autentičnost, pravdivost; reportáž cestopisná, úvahová, esejistická (Egon Erwin Kisch) l biografie – umělecký životopis slavné osobnosti l cestopis – popis prožitků, událostí z cest; zajímavosti, exotika a dobrodružství l sci-fi vyprávění – beletrizace výsledků vědy (historie, archeologie, kosmologie) l fejeton – kratší publicisticko-umělecký úvahový útvar (smíšený styl), časově zajímavý námět, poutavost a vtipnost zpracování; tištěn na dolní části novinové stránky – pod čarou (např. J. Neruda, K. Čapek aj.) l memoáry (paměti) – vzpomínky na dobu, v níž autor žil; deníky – osobní záznamy pořizované bez časového odstupu – informace soukromé, společenské, politické l epistolografie – korespondence významných osobností l interview (rozhovor) – původně sled otázek novináře a odpovědí dotazovaného, umělecky fiktivní rozhovor, např. i s osobami již nežijícími l medailon – hodnotící text, portrét významné osobnosti; nekrolog – hodnocení osobnosti při příležitosti úmrtí l polemika – odlišný názor na zveřejněný text × replika – reakce na polemiku, stanovisko autora původního textu l esej – pojednává originálním způsobem o zajímavých otázkách literárních, kulturních, filozofických, společenských; subjektivnost autora (osobní pojetí), otevřenost, poznávací účel + bohatství jazyka; zakladatel eseje Michel de Montaigne, z českých esejistů F. X. Šalda, K. Čapek aj. K dalším publicistickým útvarům patří zpráva, komentář, úvodník, referát, reportáž, sloupek, kur zíva aj.

Struktura literárního díla má 3 složky: jazykovou, tematickou a kompoziční

Vrstva jazykově stylistická sdělná a estetická funkce jazyka, individuální styl autora 1) Útvary jazyka: základní zdroj pro beletrii = spisovný jazyk, vedle toho i nespisovné jazykové prostředky: obecná čeština, nářečí (dialekt), slang, argot, zvl. v přímé řeči postav 2) Stylové rozvrstvení slovní zásoby: vedle slov stylově neutrálních mají estetickou funkci i slova stylově zabarvená (příznaková), např. neologismy, archaismy, historismy, poetismy aj. 3) Textové slohové postupy: vyprávěcí, popisný, charakterizační, výkladový, úvahový

24


4) Syntaktické prostředky: různé druhy vět, vyjadřování slovesné, jmenné, neobvyklý slovosled (inverze), souřadnost a podřadnost 5) Zvukové prostředky l rytmus, rým, asonance l eufonie (libozvuk) – příjemné uspořádání zvuků v projevu, estetická působivost × záměrná kakofonie (nelibozvučnost) l zvukosled a zvukomalba (onomatopoie) = opakování stejných hlásek a napodobení zvuku slovy, např. řinčí řetězů hřmot (Mácha), zvoní, zvoní zrady zvon (Halas); zvukomalebná citoslovce: na chalupu: klop, klop, klop! (Erben); např. s, š má náznak šumu, svistu; r, ř dojem nesouladu, řinčení; l má teskné zabarvení; a, o, u – temné zvuky, pochmurný dojem; i, e – vysoké a jasné zvuky; samohlásky a ou – libozvuk l paronomázie = nahromadění slov odvozených od téhož kmene, např. rejděte rejdivý rej (V+W); Slavme slavně slávu Slávů slavných (Kollár) 6) Grafické prostředky l estetické působení jazyka v psané podobě: verš, strofa, typy písma, interpunkce l básně – obrazy (kaligramy) – Apollinaire l experimentální poezie, tzv. konkrétní poezie – pracuje s jazykem jako s materiálem k vytváření neobvyklých kompozic; je nezávislá na významové hodnotě slova; jazyk je vlastním tématem tvorby poezie vizuální (optické básně) – využívá grafické podoby záznamu, vliv výtvarného umění (např. poezie Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové nebo typogramy Václava Havla) poezie fonická – založena na uspořádání zvuků, souvisí s hudbou (např. báseň Ursonate K. Schwitterse Předchůdce konkrétní poezie – Ch. Morgenstern l akrostich = báseň, v níž začáteční nebo koncová písmena (slabiky) dávají slovo (větu), nejčastěji jméno člověka, jemuž je báseň věnována Flétna piano a Xylofon Šedesát vodotrysků Hvězdy napodobuje Apollo proměn v Labuť Dante otec vavřínů Ať žije poezie (Nezval) 7) Pojmenování obrazná – tropy založená na přenášení významu; podstatou je mnohoznačnost slov, souvztažnost dvou jevů l epiteton (básnický přívlastek) – blíže určuje, popisuje, přibližuje zobrazovanou skutečnost vyjádřenou podstatným jménem; vyjadřuje subjektivní hodnocení epiteton constans (stálé) – označuje vlastnost očekávanou, opakovanou u téhož jména: hloupý Honza, širé pole, rychlonohý Achilleus (Homér) epiteton ornans (zdobné) – vyjadřuje citové, subjektivní hodnocení: růžový večer (Mácha), stří brný vítr (Šrámek), něžná záře (Neumann)

25


l přirovnání (příměr) = pojmenování upozorňující na vzájemnou podobu věcí, jevů přirovnávají se vlastnosti (bílý jako sníh) nebo způsob a okolnosti děje (funí jako lokomo tiva) 3 členy: přirovnávaný jev (1), jev, k němuž se přirovnává (2), a jejich společný spojující znak (3) Krásná (3) jako kvítka na modranském džbánku (2) je ta země (1) … (Seifert) spojovací výrazy: jak, jako, jakoby, než (rychlejší než já), ani (nemá soli, ani co by se za nehet vešlo), co (slzy co perly); přirovnání 2. pádem (rychlejší tebe), 7. pádem (myšlenka se pírkem chvěla – Neruda) l metafora = zkoncentrované přirovnání, přenesení významu ze slova výchozího na cílové na základě podobnosti, vzhledu, funkce ap. → nový pohled na skutečnost klasická metafora – vodotrysk noci (Nezval), v mrazivé chýši tam ptáčata zbyla = děti (Bezruč), úl hvězd (Hrubín) personifikace (zosobnění) – lidské vlastnosti a činy se přenášejí na neživé objekty stromy šeptaly, Vánoce klepou na dveře, moře mě objalo rukama (Hora) synestézie (smíšení počitků) – přenesení významu na základě záměny smyslových vjemů: sladká slova, cítit hudbu, namalovat verš, ochutnat vůně velkoměsta, slyšíš krev (Hrubín), A čerň, E běl, I nach, O modř, U zeleň hlásek… (Rimbaud, báseň Samohlásky) metaforou může být i celý text, báseň (Wolker, Žně); v moderní poezii: trsy metafor – Nezval, Edison, závěr 1. zpěvu lexikalizovaná metafora vzniká na základě formální příbuznosti, není originální: kohoutek (u vodovodu) uši (u hrnce) l metonymie = přenesení významu ze slova výchozího na cílové na základě věcné souvislosti, např. je to psáno její rukou = písmo (záměna příčiny a účinku), vypít sklenici vody, poslouchat Beethovena (záměna obsahu za věc, objekt), Hrad reagoval okamžitě = prezident (záměna věci, instituce za místo původu), jídlo nedorazilo včas (záměna děje za původce) l synekdocha = druh metonymie, přenesení významu na základě záměny části a celku (souvislost kvantitativní), např. co se ty ruce napracovaly, nepřekročí práh domu (část místo celku), seběhlo se celé město (celek místo části) l oxymóron = zvláštní druh tropu založený na významovém protikladu, spojení dvou významově rozporných tvrzení (výrazy se jakoby logicky vylučují, odporují si), např. v tomto světle se zatmí vám (Bridel) Zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk (Mácha) Oříšky bez jádra, studánky zasypané, křtitelničky vyschlé, vody bez zrcadlení (Halas) v titulech děl: Molièrův Zdravý nemocný, Březinovo Svítání na západě, Baudelairovy Květy zla l alegorie (jinotaj) = obrazné vyjádření dějů, pojmů, založené na utajené paralelnosti (skrytý smysl → něco nemůže nebo nesmí být vyjádřeno přímo); složitá alegorie v literatuře středověké, renesanční a barokní; bajky, hádanky, podobenství Swiftův román Gulliverovy cesty (kritika poměrů v Anglii 17. stol.), Komenského Labyrint světa a ráj srdce (bludiště světa jako středověkého města), v staročeské Alexandreidě lze za králem Filipem tušit Přemysla Otakara II. l symbol (znak, který zastupuje obecný pojem) – jistá skutečnost je znázorněna skutečností jinou, která tu první reprezentuje, zastupuje; mnohoznačnost, často mlhavost, např. kříž – symbol křesťanství, kominík – symbol štěstí

26


Kdo ví, co eben, zlato je, / a kdo barvy miluje, / být Rakušanem musí (Toman) – ironie založena na záměně zlaté a černé = státní barvy Rakouska l kontrast (protiklad) = záměrné spojení protikladných slov a myšlenek; vyhrocený paralelis mus Na tváři lehký smích, / hluboký v srdci žal (Mácha) Je lehké listí vavřínu / a těžký padlých stín (Halas) Kontrastní postavy: don Quijote a Sancho Panza, hodnoty – dobro a zlo Kontrast v titulu díla: Dostojevského Zločin a trest, Stendhalův Červený a černý, Hálek, Na statku a v chaloupce l hyperbola (nadsázka) = zveličení jevu, situace → růst expresivity textu Stokrát jsem tě prosila, na kolena klesla (Erben) Hroch se lekl tak strašně, že na ulici přestaly jezdit elektriky (Macourek) Na hyperbole je postavena karikatura → zesměšnění určitého lidského typu, rysů charakteru (Čechův pan Brouček, Molièrův Lakomec) l litotes = opak hyperboly, zjemnění výrazu, vyjádření kladu dvěma zápory, popření opačného významu …mne ona nemá nerada (Villon), Nechtěl jsem, nechtěl jsem nemlčet (Orten) l eufemismus = užití mírnějšího slova k označení nepříjemné představy, např. i opisem: Až bude růst nade mnou tráva (Bezruč) dysfemismus = vyjádření směřující k zápornému hodnocení den vraždí noc a noc zas vraždí den (Shakespeare) l perifráze = rozvedená synekdocha, vyjádření opisem, pomocí typických znaků …vzpomínal … na dvoumetrový svatební koláč, / z něhož by už brzy rád ochutnal (Holan) l ironie = záměrné užití slova v opačném smyslu, jeden z prvků komična oslí uši právě dobře ke koruně sluší (K. Havlíček Borovský) l sarkasmus = zesílená ironie (kombinace humoru a kritiky) …a tak dostal Halfar místo (= hrob sebevraha) (Bezruč) 8) Figury kombinace (konfigurace) hlásek či slov; opakování nebo přesuny výrazových prostředků → zdůraznění a) zvukové (opakování slov, slabik, hlásek) l aliterace (náslovný rým) = opakování stejné hlásky na začátku sousedních slov (vět) Plyne peníz po penízku (středověká žákovská poezie) l anafora = opakování slova (slov) na začátku veršů (vět), slok → pro důraz, východisko pro gradaci Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil na břehu řeky Svratky roste nízká tráva (Nezval) l epifora = opakování téhož slova (slov) na konci veršů (vět) → zdůraznění, rytmizace Co to máš na té tkaničce, na krku na té tkaničce? (Erben) l epanastrofa (palilogie) = opakování téhož slova (slov) na konci předešlého verše (věty) a na začátku následujícího verše (věty) → zpomalování děje, zesílení detailu Střela ta se zaryla v bílá ňadra, v bílá ňadra prvního Tatařína (Čelakovský)

27


l epizeuxis – opakování téhož slova (slov) v jednom verši (větě) → zvýšení zvukové působivosti, akcentace významu slova Utichly továrny, utichly ulice (Wolker) Tam žádný – žádný – žádný cíl (Mácha) b) syntaktické (týkající se spojovacích výrazů) l asyndeton = vynechání spojovacích výrazů → zhuštěné sdělení, zrychlení nebo vystupňování děje Dělník je smrtelný, práce je živá (Wolker) – chybí ale × polysyndeton – užití více spojovacích výrazů Je tráva vysoká a laskavá a vlahá (Neumann) l vytčený větný člen Ale kdybyste se mne zeptali, co se mi v Holandsku líbilo nejvíc, vyhrknu bez dlouhého přemýš lení, že příbytky. A krámy. A květy. A grachty. A obloha. (K. Čapek) c) slovosledné a syntaktickovýznamové (odchylky od pravidelného slovosledu a opakování slovosledných nebo syntaktických schémat) l inverze = změna pořádku slov → zdůraznění příznakového místa (zvl. v próze), funkce rytmická nebo rýmová (v poezii) Čas nový nové chce mít činy (Neruda) l anastrofa = druh inverze, obrácení slovosledu dvouslovného spojení Noc šeredná se po předměstí sráží (Zahradníček) l paralelismus – bohatě rozvinutý příměr; přirovnávané jevy položeny volně vedle sebe Uměl jsem jedním tahem tvoje ruce – holubici, zobající na psacím stroji (Florian) Eržika ptáček, Eržika rybka… (Olbracht) Paralelismus doprovázený významovým kontrastem: Něžná i proradná krutá i bezradná Plamen i červánek Ďábel i beránek Cukr i sůl (Kryl) l antiteze = rozvedené přirovnání protikladem výchozí motiv: Vzav se tu odněkud kůň vyjíždí, jeho popření: on nevyjíždí, přirovnání, nový obraz: on větrem letí. – tj. jako vítr (Čelakovský) l gradace (stupňování) = uspořádání slov podle jejich významu a účinku směrem vzestupným = klimax: … kde je voda modravá a nebe modravé a hory modravější (Nezval) směrem sestupným = antiklimax: Rozmarný zlatník listy vytepal ze zlata, bronzu, ze zamžené mědi (Toman) d) eliptické (vypouštění slov, částí vět z textu) l elipsa (výpustka) – vynechání části textu, kterou lze domyslet z kontextu → zrychlení dějového spádu 28


Malá, hnědá, tváře divé pod plachetkou osoba; o berličce, hnáty křivé, hlas – vichřice podoba (Erben) l apoziopeze – nedokončená výpověď, ukončena pomlčkou nebo trojtečkou Vysoký křik, unášený steskem, bolestí, výčitkou: „Co já jsem všechno… a proč?“ (Mikulášek) A to je láska… Přesvědčená, / že za smrtí je její scéna. Však smrt je zem… Jdeš schýleně. (Holan) e) myšlenkové, řečnické a hodnotící (vyjadřují citové zaujetí mluvčího, oživují text) l apostrofa = básnické oslovení neživého objektu, nepřítomné osoby – nečeká se odpověď: Čechy krásné, Čechy mé, / obraze rámu prastarého (Hrubín) l řečnická otázka – její smysl je natolik jasný, že se nevyžaduje odpověď → expresivnost: …smí si vzít sirotek do klínu drva, co pravíš, Maryčko Magdónova? (Bezruč) l pleonasmus – nadbytečné hromadění slov souznačných → k zpomalení výpovědi nebo k zvýraznění skutečnosti Po modrém blankytu bělavé páry hynou (Mácha) l tautologie – rozvedení téhož sdělení dvěma synonymními výrazy → upoutání pozornosti, zvýraznění Nevesely, truchlivy / jsou ty kraje vodní, v poloutmě a polousvětle mine tu den po dni (Erben) Zima je zimoucí, zimou se třesu (lidová poezie) f) významového rozporu (2 jevy vzájemně se vylučující) l oxymóron (viz str. 26) l paradox – zdánlivě protismyslné tvrzení odporující vžitým představám → odhalování hlubších souvislostí Sníh žije, / když taje, / snad nejvíc života svíráme, / když umíráme. (Závada)

Vrstva tematická a myšlenková 1) Téma = osobitě, zajímavě zpracovaný námět, souhrn jednotlivých motivů; konkretizace a výběr postav, prostředí, děje → autorova volba, pohled na realitu; téma hlavní (ústřední) a vedlejší moderní literatura, zvl. poezie, se vyznačuje polytematičností epizoda: vedlejší dějový úsek (uzavřený) vložený do hlavního děje, např. Viktorčin příběh v Ba bičce B. Němcové 2) Motiv – nejmenší tematický prvek leitmotiv = hlavní motiv díla 3) Děj = vše, co se odehrává v díle (typický pro epiku a drama); děj hlavní a vedlejší (dějové odbočky)

29


fabule = událost, o níž se vypráví syžet = konkrétní naplnění a zpracování určité fabule v díle (autorova volba vypravěče, postav, prostředí, výběr motivů, témat i vnitřní výstavba děje) 4) Čas: chronologický – autor dodržuje časovou posloupnost; časový sled jako ve skutečnosti retrospektivní – návraty zpět, do minulosti reálný čas lze zkracovat (zrychlené tempo) nebo zpomalovat (retardovat) pomocí detailů, odboček, úvah 5) Postava – aktér; obvykle téma člověka a jeho vztahu k jiným lidem; vedle lidí mohou v díle jednat zvířata (Ferda mravenec), věci (cínový vojáček), abstraktní jevy a pojmy (dobro, zlo, pýcha), nadpřirozené bytosti (drak, víla); postava hlavní a vedlejší, kladná a záporná uvedena popisem a charakteristikou (přímo, nepřímo, srovnáním) někdy charakteristika jménem – tzv. nomen-omen = jméno znamení (baron Prášil) jazykem, mluvou (např. v Tylově Strakonickém dudáku – Vocilka, Kalafuna, víly); postavy mají ustálené charakterové rysy (např. pohádkové postavy), nebo se vyvíjejí (Tylův Švanda dudák) karikatura – neúměrné zveličení typického znaku (Haškův Švejk) titulní postava – často uvedena v titulu (Vančura, Pekař Jan Marhoul) literární typ – postava shrnující vlastnosti určité skupiny lidí týchž zkušeností, společenského postavení, charakteru (typ žárlivce – Othello, lakomce – Harpagon) archetyp (pravzor) – postava s platností nadindividuální, nadčasovou 6) Vypravěč = mluvčí epického (někdy i dramatického) díla obvykle se ztotožňuje s autorem, někdy s některou z postav; vypravuje a komentuje události, uvádí a charakterizuje postavy 3 typy vypravěče: – vševědoucí, tradiční, autorský – nezasahuje přímo do děje, stojí nad postavami → zřetelně odděleno pásmo vypravěče od pásma postav – personální, osobní – má charakter určité postavy, je přímý účastník děje, navazuje kontakt se čtenářem – neosobní vypravěč, tzv. oko kamery – záznam situací, chování a výroků postav bez komentáře autora lyrický subjekt = mluvčí básnického díla, zvl. subjektivní (v 1. osobě) nebo objektivní (v 3. osobě) 7) Stylistické vypravěčské postupy a) řečové pásmo vypravěče = promluvy vypravěče (většinou řeč autora) → užití minulého času řečové pásmo postavy (postav) = vlastní promluvy postavy → užití přímé řeči řečové pásmo přechodové = promluvy postavy (postav) prostřednictvím vypravěče, tj. nepřímo → užití nepřímé, polopřímé nebo nevlastní přímé řeči b) vyprávěcí způsoby: er-forma – objektivní vypravěč (vypráví se v 3. osobě), ich-forma – subjektivní vypravěč (vypráví se v 1. osobě), osobní ladění c) druhy řeči – vycházejí z počtu rozmlouvajících osob: monolog (hovor jedné osoby), dialog (hovor dvou i více osob); replika – slovní reakce partnera hovoru d) formy řeči přímá řeč – autorem doslovně citovaná řeč postav; uvozena uvozovací větou, označena uvozovkami; hovorová řeč, obecná čeština i nářečí 30


„Nastane doba plesů, pánové, noste fraky.“ (Hrabal) nepřímá řeč – reprodukce něčí výpovědi; promluva vypravěče uvedena hlavní větou, postavy promlouvají větou vedlejší (předmětnou) Myslel, že se už nedočká. nevlastní přímá řeč – projev postavy vnímán skrze autora; shodná gramatická struktura s přímou řečí, ale graficky neoznačenou (bez uvozovek) → k vyjádření vnitřního monologu Hordubal se dívá na ten rozžhavený kousek železa. Něco ti přinesu, Polano, něco do domác nosti. (K. Čapek) polopřímá řeč – postava promlouvá nepřímo, jakoby z odstupu, promluva není doslovný citát, projev uveden vypravěčem → gramaticky v 3. osobě, bez uvozovek Ne, nemusí se bát, nejde služebně, slyšel jen, že má Eržika… nějaké kožešiny… (Olbracht) smíšená řeč – kombinace různých forem řeči 8) Prostředí = vnější svět, v kterém se rozvíjí děj a který obklopuje postavy + atmosféra psychická, sociální, ideová hmotné (dům, příroda), společenské (vesnice, město), obyčejné nebo exkluzivní, domácí nebo exotické, vnější (exteriér) nebo vnitřní (interiér), idylické nebo dramatické, reálné nebo fantastické; je znázorněno popisem – statický nebo dynamický, subjektivní, lyrický (líčení) nebo objektivní; v moderní literatuře mozaikovitý, rušící hranice mezi vnějším a vnitřním světem 9) Titul = nadpis díla, první informace; má funkci uměleckou, estetickou, pojmenovávací; nazna čuje téma (Jirásek, Temno), postavy (Němcová, Babička), zvířecího hrdinu (Medvídek Pú), prostředí (Hálek, Na statku a v chaloupce), žánr (Vrchlický, Sonety samotáře) ap. akronym = název složený z počátečních písmen nebo slabik víceslovného označení (J. Havlíček, Helimadoe – ze začátečních písmen pěti ženských jmen) podtitul = doplněk, vedlejší titul (funkce informativní, komerční, reklamní) vnitřní tituly, mezitituly – funkce kompoziční, názvy částí, kapitol incipit – vstupní věta textu, první informace, titul totožný se začátkem díla (z lat. – začíná se) dedikace – v čele knihy, věnování motto – před začátkem vlastního textu díla; citát nebo výrok – určuje charakter následujícího textu, např. Volím slovo prosté, / chci tu báji vypravovat / z úst jak lidu roste. (Neruda, k Baladám a romancím) 10) Autor = tvůrce díla (spisovatel – básník, prozaik, dramatik, scenárista, textař; jméno uvedeno spolu s titulem díla × anonym (dílo neznámého autora) pseudonym – krycí jméno autora, pod nímž zveřejňuje své dílo z různých důvodů, např. Egon Bondy = Zbyněk Fišer, Karolína Světlá = Johanka Rottová autorské šifry – např. Nerudovy fejetony v novinách označovány ▲

Vrstva kompoziční způsob řazení a spojení témat, uspořádání obsahových a jazykových složek ve vyšší celek nejtěsnější kompozice: drama (zvl. antické), novela, bajka – sevřenost příčinná i časová nejvolnější kompozice: moderní poezie i próza (metoda proudu vědomí, asociování = volné sdružování představ a pocitů, řetězce smyslových vjemů, automatický text (surrealisté)

31


Prostředky kompoziční výstavby l v próze: vnitřní členění – věta, odstavec, kapitola cyklus – soubor samostatných děl, vyšší celek s týmž záměrem autora, např. Páralova černá a bílá pentalogie montáž – celek vzniká sestavováním částí jiných celků; technika střihu, často kombinace literárních žánrů (Čapek, Válka s Mloky) l v poezii: báseň – nejmenší textový celek poezie; členění do strof básnická skladba – rozsáhlejší báseň s pevným lyrickoepickým základem, např. Hrubín, Romance pro křídlovku básnická sbírka – soubor básní jednoho autora, např. Neruda, Balady a romance báseň v próze – krátký prozaický útvar s důrazem na lyrismus a fantazii; bez použití verše; obraznost, např. Halas, Já se tam vrátím; Deml, Moji přátelé l v dramatu: výstup, dějství – viz str. 19 Kompoziční schémata založena na dějovém napětí a časových vazbách Kompozice l chronologická – kopíruje časovou posloupnost děje (jak se ve skutečnosti odehrál), např. pohádka, pověst, deník kronikářská – dodržen časový sled událostí, ale bez příčinného sepětí, např. A. a V. Mrštíkové, Rok na vsi deník – osobní záznamy pozorovaných a prožívaných událostí pořizované v krátkých intervalech např. Jan Zábrana, Celý život, Máchovy deníky, deníkově stylizované romány: L. Vaculík, Český snář, v poezii: J. Kolář, Dny v roce sága, román-kronika – sleduje v časovém odstupu události v určité lokalitě, např. J. Galsworthy, Sága rodu Forsythů l retrospektivní (zpětná) – postup prostřednictvím vzpomínky nazpět, od konce, od důsledku k příčinám, např. v detektivce l rámcová (prstencová) – dílo má více ucelených příběhů vložených do příběhu hlavního, který je jakoby rámuje, např. Pohádky tisíce a jedné noci, G. Boccaccio, Dekameron l paralelní (prolínavá) – souběžně několik dějových linií, které se propojují, např. v historických románech l řetězová – sled samostatných příhod spjatých jednou postavou, např. Jirásek, F. L. Věk, Něm cová, Babička; též v dílech s motivem putování, pronásledování – pikareskní román, např. anonym Lazarillo z Tormesu l „in medias res“ (k jádru věci) – autor při vyprávění vtáhne čtenáře přímo doprostřed děje (bez úvodu); porušení logického časového sledu událostí (začátek se čtenář obvykle dozví až retrospektivně)

32

VÝVOJ LITERATURY

Vývoj literatury Počátky slovesného umění Nejstarší slovesné projevy před vynalezením písma (od pravěku) Závislost pravěkého člověka na přírodě, bezmocnost, strach z nevysvětlitelných jevů, tajemna a smrti → snaha naklonit si démony a nadpřirozené síly, prosba o ochranu, o úspěšný lov a úrodu, o uzdravení z nemoci Magické (kouzelné) obřady podnět: poznání síly, moci a krásy slova (obraznost, fantazie, opakování slov, veršované pokřiky), pravidelný rytmus, zpěvavý způsob projevu; obřady často spojeny s výtvarnou činností (scény z lovu, kresby zvěře se zásahy šípů, pak drobné sošky zvěře z kamene, kostí, dřeva) a jednotvárným pohybem (tanec); kreslič lovec chtěl zvíře očarovat, zbavit síly, získat nad ním převahu Formy: magické průpovědi (pro úspěšný lov, bohatou úrodu, šťastnou lásku ap.), zaklínadla, zaříkadla (proti nemoci, nebezpečí, nepříteli) pranostiky (zkušenosti o počasí → zemědělské práce) přísloví (obecné mravní zásady, návod k jednání) pořekadla (poznatky o životě, o člověku) lyrické písně (ukolébavky, svatební písně ap.) obřadní cykly – výroční (rovnodennost, slunovrat), rodinné (narození, smrt) mýty (báje): příběhy z dávné, nedoložené minulosti, odrážejí představy lidí o světě (fantastický výklad jevů), příběhy o bozích, např. starověké mýty, mýty předkolumbovských národů Ameriky, náboženské mýty aj.)

Ústní lidová slovesnost jedna z nejdůležitějších součástí lidové kultury (folkloru) tvorba lidu – vyjadřuje lidový názor na život, optimismus, touhu po svobodě, odpor k útisku Znaky: • ústní tradice (z generace na generaci) • anonymita autora (neznáme jeho jméno) • kolektivnost (majetek celého národa, lidstva) variabilita (neustálený text, postupné změny od vypravěče k vypravěči), dána časově (přes ge• nerace), místně (odlišnost v regionech, různých zemích) slovesné útvary: pohádky, pověsti, písně, přísloví, pořekadla, hádanky, anekdoty, jihoslovanské • hrdinské zpěvy, ruské byliny; dětská slovesnost – říkadla, rozpočítadla; zvyková obřadní slavnost (při pálení čarodějnic, vynášení Morany, o Vánocích), rodinné obřady (svatba, křtiny, pohřeb → svatební písně, ukolébavky, pohřební pláče – plankty), lidové hry, loutkové hry, kramářské (jarmareční) písně (= městský folklor)

33

VÝVOJ LITERATURY

Folkloristika = obor zabývající se folklorem; studium života, zvyků, obyčejů, jídla, krojů, řemesel, lidové slovesnosti, např. B. Němcová, Obrazy z okolí domažlického, T. Nováková (studie z východních Čech), Z. Winter (lidová řemesla)

l zájem o lidovou slovesnost a sběratelství: v období preromantismu, romantismu, u nás v době národního obrození (zdroj a pramen, inspirace pro obrozenecké spisovatele) l sběratelé a zapisovatelé výtvorů naší lidové slovesnosti: F. L. Čelakovský (slovanské písně, přísloví), K. J. Erben (slovanské pohádky, české národní písně a říkadla), B. Němcová (české a slovenské pohádky), J. Š. Baar (chodské písně a pohádky), J. J. Langer (české obyčeje, písně, svatební písně), J. V. Kamarýt (české duchovní písně), B. M. Kulda (moravské pohádky, pověsti, obyčeje), F. Sušil, F. Bartoš, L. Janáček (moravské písně), J. Kollár a P. J. Šafařík (slovenské písně), J. Š. Kubín (podkrkonošské a kladské pohádky), K. Plicka (české a slovenské písně, říkadla), J. Horák (české pohádky), A. Sedláček (pověsti), V. Cibula (pražské pověsti), M. Bureš (písně z Vysočiny) aj. l adaptace lidových pohádek (převyprávění) – např. Václav Říha, Josef Štefan Kubín, Vojtěch Martínek, František Hrubín (Špalíček pohádek, Pohádky z tisíce a jedné noci) Světoznámí pohádkáři: Německo – bratři Jacob a Wilhelm Grimmové Dánsko – Hans Christian Andersen Francie – Charles Perrault Moderní autorské (nefolklorní) pohádky: Karel Čapek (Devatero pohádek), Vladislav Vančura (Kubula a Kuba Kubikula), František Hrubín (Kuřátko a obilí), Jiří Wolker (O kominíkovi), Jan Werich (Fimfárum) aj. l vliv folkloru na tvorbu autorskou (zdroj, pramen), F. L. Čelakovský (Ohlas písní ruských, Ohlas písní českých), K. J. Erben (Kytice z pověstí národních), Jos. Jaroslav Langer (Selanky, Krakováčky), Miloslav Bureš (Otvírání studánek → libreto pro Bohuslava Martinů) aj.

Písmo l slouží k záznamu lidských myšlenek a řeči, umožňuje komunikaci mezi lidmi, umožňuje přenášet nabyté poznatky z generace na generaci l vzniklo na územích s vyspělou civilizací (státní správa, rozkvět obchodu, kulturní styky) → nutnost zachycovat ekonomické údaje, zaznamenávat obchodní jednání l je předpokladem vzniku psané literatury (záznam projevu) Předchůdce písma – tzv. výjevové obrazy v jeskyních (zobrazení lovu) před více než 20 tisíci lety Nejstarší písmo vzniklo v Sumeru a v Egyptě – téměř zároveň (koncem 4. tis. př. n. l.)

Obrázkové písmo piktografické – znázorňuje sdělení obrazově (zjednodušené realistické obrázky lidí, zvířat, předmětů); původně záznamy ve svislých sloupcích znakové – kresby zjednodušeny do schematických a symbolických tvarů např. klínové písmo (kolem

34

VÝVOJ LITERATURY

r. 2700 př. n. l. v Mezopotámii) – ve vodorovných řádcích; znaky ryté trojhranným rákosovým rydlem do hliněných destiček (Sumerové, Akkadové, Peršané, Chetité) hieroglyfy (kon. 4. tis. př. n. l. v starověkém Egyptě) – zjednodušené písmo: hieratické, posvátné, kněžské (z kon. 3. tis. př. n. l.) a démotické, lidové (ze 7. st. př. n. l.); nápisy tesány do kamene nebo psány na papyrusové svitky třtinovým perem a inkoustem z dozrávajících ořechů obrázková písma používali i Kréťané, Mayové, Aztékové, Číňané (50 tis. znaků) l logogram – každý znak znamenal jediné slovo (např. čínské znaky, řada egyptských hieroglyfů) l ideogram – každý znak znamenal jedinou myšlenku, konkrétní projev (např. pták s rozpjatými křídly = létat) l fonogram – využívá zvukových znaků l tzv. předmětové písmo – typické zvl. pro mimoevropskou civilizaci, např. uzlové (kipu, používané Inky)

Fonetické písmo Jednotlivé znaky znamenaly konkrétní zvuky (ne symboly) → možnost vyjádřit i abstraktní pojmy; možnost využití hláskové abecedy l slabičné – jednotlivé znaky představovaly slabiky (Chetité, Peršané aj.) l hláskové (zpočátku souhláskové) – Féničané kol. r. 1300 př. n. l. (22 písmen abecedy) => větev aramejská: převzato Židy (úprava v čtvercové písmo) → písmo hebrejské převzato Araby → písmo arabské => větev řecká: Řekové doplnili znaky pro samohlásky → první úplné hláskové písmo na světě; obrátili směr psaní na levopravý (9. st. př. n. l.) z řeckého písma vyšly 2 hlavní vývojové větve písma: východní (slovanská) – hlaholice, cyrilice, azbuka západní – latinka (6. st. př. n. l. – vývoj prostřednictvím Etrusků v starověkém Římě); převzata evropskými národy, přizpůsobena zavedením diakritických znamének (čárka, háček, kroužek aj.) Obtížné dešifrování písem: l německý filolog Georg Grotefend rozluštil r. 1802 část staroperského nápisu a položil tak základy k rozluštění klínového písma l britský orientalista sir Henry C. Rawlinson přispěl v r. 1834 a 1844 k rozluštění sumerskoakkadského klínového písma l český orientalista Bedřich Hrozný rozluštil chetitské klínové písmo l francouzský egyptolog Jean-François Champollion rozluštil r. 1822 egyptské hieroglyfy (text Rosettské desky)

35

Starověká literatura

Starověká literatura Období vzniku a rozvoje nejstarších států, a to na Předním východě, v egejské oblasti a v Asii 2 typy států: staroorientální (východní) – od pol. 4. tis. př. n. l., zvl. v povodí řek tzv. klasické – od 1. pol. 1. tis. př. n. l., zvl. v oblasti Středozemního moře

Orientální literatury lat. oriens = východ Společensko-historická situace n Postupný rozpad kmenové a rodové vazby, vývoj od měst a městských států k centralizovaným říším s neomezenou mocí panovníka; příznivé přírodní podmínky (úrodné nížiny – říční civilizace)

Literatura sumerská, akkadská, babylonská Mezopotámie (mezi řekami Eufrat a Tigris, dnešní Irák) – původní osídlení od 6. tis. př. n. l., ve 4. tis. př. n. l., příchod nesemitských Sumerů (vynalezli piktografické písmo = nejstarší, později čárové klínové písmo; koncem 1. pol. 3. tis. př. n. l. ovládnuti semitskými Akkady – 1. centralizovaná říše; v dalším vývoji vznikla na severu Asyrská říše, na jihu Babylonská říše; původní sumerština nahrazena akkadštinou → přejímání vzdělanosti a literatury Významné památky v Aššurbanipalově knihovně v Ninive (25 000 hliněných destiček s klínovým písmem – hospodářské záznamy, historické texty, zákony, naučná a krásná literatura) Mýty o osudech bohů, o stvoření světa a člověka, eposy o činech panovníků a hrdinů, přísloví, há danky, bajky (viz V. Zamarovský, na počátku byl Sumer a Mýty staré Mezopotámie) l epika Epos o Gilgamešovi – nejstarší hrdinský epos na světě (původně sumersky z 3. tis. př. n. l.), & přeložen a rozvíjen v akkadštině → definitivní verze na 12 destičkách – novoasyrská – v Aššurbanipolově knihovně – ze 7. stol. př. n. l. hlavní téma – touha polomytického vládce města Uruku po nesmrtelnosti a přátelství, hledání smyslu života; Gilgameš prožívá s polodivokým Enkiduem mnohá dobrodružství (zápasí spolu, pak přemohou netvora Chuvavu, po návratu do Uruku zabijí nebeského býka seslaného bohyní Ištar na Gilgameše, protože odmítl její lásku; součástí eposu je i příběh o potopě, vyprávěný Utanapištimem, člověkem, který ji přežil; v závěru si Gilgameš uvědomuje konečnost lidského života, ale zároveň pochopí velikost a nesmrtelnost díla, které po člověku zůstane (velkolepé urucké hradby); oslava přátelství jako nejvyšší hodnoty, oslava hrdinství a odvahy I vydal se Gilgameš k městu Uruku… Po dlouhé době uviděl … zase uruckou hradbu, své dílo. Zármutek z něho opadával jako voda po zátopě. „Jsem odsouzen k smrti jako každý člověk,“ řekl Uršanábimu, „ale můj život se zachytil v mých skutcích. Nad mými skutky ne vládne smrt.“

36


Pro mládež převyprávěn Epos o Gilgamešovi Vojtěchem Zamarovským pod názvem Gilgameš Enúma eliš (Když nahoře) – akkadský epos o stvoření světa a lidstva, o povýšení boha Marduka & mezi nejvyšší babylonské bohy (poč. 2. tis. př. n. l.) Epos o Atrachasísovi (= Přemoudrý) – babylonský mýtus o potopě (2. tis. př. n. l.) – převzato & do Starého zákona (příběh o Noemově arše) l lyrika Hymnus na Ištaru – milostná píseň o bohyni lásky a války (ztotožňována s planetou Venuše); & 1. pol. 2. tis. př. n. l.; píseň je srovnávána s biblickou Šalamounovou písní (Píseň písní) Ona je překypující silou a půvabem oděna, ona je plna plodnosti, kouzelné svůdnosti a bujnosti… Jako med sladké jsou rty její – sám život je v ústech jejích, ozdoba její vzbuzuje radost. l právnická literatura Chammurabiho zákoník – 1. odborný spis (18. st. př. n. l.), právní kodex babylonského vládce, & 282 přísných zákonných ustanovení o společnosti a hospodářství (trestní právo, otázky majetkoprávní, rodinné, dědické ap.); vytesán klínovým písmem do čedičových desek po celé říši (stély)

Literatura egyptská Jednotný stát z přelomu 4. a 3. tis. př. n. l., země pyramid, soch faraonů a sfing; území podél Nilu, příznivé podmínky pro zemědělství a obchod; věda a literatura vznikla z potřeb každodenní praxe; hieroglyfické písmo na papyru (= proužky nakrájené ze stonků rákosu, lepené a proplétané příčně a podélně; stáčely se do svitků) l náboženské (kultovní) TEXTY magické nápisy na stěnách hrobek králů, oslavné básně a hymny na bohy, zaříkávadla, modlitby, příběhy o posmrtných osudech králů, mýty o bozích, o vzniku světa Achnatonův Hymnus na slunce (2. tis. př. n. l.) = dárce života & tzv. Knihy mrtvých – rady pro zemřelé na cestu do záhrobí – jak obstát před posledním soudem, & jak se vracet na pozemský svět (z obd. Nové říše) – papyrové svitky v rakvích l hymny Chvalozpěv na Nil (2. tis. př. n. l.) – na řeku, zaručující blahobyt země (autorství připiso& váno mudrci Chetimu) Buď pozdraven, Nile, jenž prýštíš ze země a plyneš, abys poskytl Egyptu život! Ačkoli jsi obestřen tajemstvím a skrýváš se i ve dne, družina bohů tě neustále chválí. Napájíš močály vytvořené Réem, abys udržel při životě všechna mláďata. Sytíš horské kraje vzdálené od vody a přinášíš déšť – …

37


l lyrika milostné písně, písně harfeníků (pro obveselení panovnického dvora) & mravoučná a vzdělávací literatura: tzv. naučení (3. tis. př. n. l.), soubor moudrých rad otce synovi do života (připisovány vezíru & Ptahhotepovi) Nebuď pyšný na své vědění, raď se s neuvědomělým jako se vzdělaným, neboť nelze dosáhnout hranic umění. Není umělce, který by byl vyzbrojen dokonalostí ve svém oboru. l životopisy Vlastní životopis Sinuhetův (2. tis. př. n. l.) – autobiografie vysokého královského úředníka, & vyjádření pocitů člověka, donuceného uprchnout do Sýrie; stal se knížetem, úspěšným vojevůdcem, novým egyptským králem vyzván k návratu – oslava egyptské civilizace (viz román Mika Waltari, Egypťan Sinuhet) l nauková literatura: zemědělské zápisy, soupisy, lékařské praktiky

Literatura indická Vyspělá kultura od pol. 3. tis. př. n. l. – v povodí řek Indus a Ganges (dnešní Pákistán a Indie), těsné sepětí literatury a náboženství, zvl. bráhmánismu, hinduismu a buddhismu Védy (= vědění) – 15.–6. stol. př. n. l. – nejstarší posvátné texty hinduismu psané ve verších & védským dialektem, pak sanskrtem (staroindický jazyk náboženských, zvláště hinduistických textů); rozsahem jsou Védy 6× větší než bible 4 základní sbírky (sanhity): Rgvéd (znalost chvalozpěvů) – nejstarší hymny, modlitby, filozofické úvahy, představy o světě a vesmíru; oslava přírody, bohů, např. Ušas (Jitřenka), Súrja (Slunce), ale i Višnu (udržovatel); Sámavéd (o melodiích), Atharvavéd (o zaklínadlech a magických formulích), Jadžurvéd (o obětních formulích); hymny a modlitební formule se nazývají mantry; na ně navazují mladší prozaické soubory: bráhmany (návod k užívání formulí při modlitbách), áranjaky (tzv. lesní knihy – o určení člověka ve vesmíru) a upanišady (mystické texty – o prapodstatě bytí); zde poprvé vyložen zákon karmy = souhrn skutků a činů člověka rozhodujících o příštím životě, po znovuzrození – na základě hinduistické víry o stěhování duší a spasení Hinduismus – souhrn náboženských proudů a sekt; myšlenkový základ = nauka o převtělování a o odplatě za vykonané skutky; cíl – osvobození z koloběhu životů (= nirvána); pojmy: bráhman (podstata světa, kosmický princip), átman (nitro člověka, duše); nejvyšší bozi – tzv. triáda: Brahma stvořitel, Višnu udržovatel a Šiva ničitel; rozdělení společnosti do uzavřených kast

l 2 eposy ovlivněné hinduismem Mahábhárata – 4. stol. př. n. l.–4. stol. n. l. – nejrozsáhlejší hrdinský epos v světové litera& tuře (100 000 dvojverší) – soubor mýtů, legend, nábožensko-filozofických úvah; námět – boj dvou větví královského rodu Bhárátů (Kuruovců a Pánduovců) o nadvládu až do vzájemného

38


vyhubení; samostatnou epizodu tvoří příběh o Šakuntale; za konečného autora je považován kněz Kršna Dvaipájana, zvaný Vjása Uspořadatel Bhagavadgíta (= Zpěv Vznešeného) = filozofická část skladby – dialog mezi hrdinou Pán duovcem Ardžunou a jeho vozatajem Kršnou, který se nakonec nechává poznat jako Nejvyšší pán tvorstva, vtělení boha Višnua, a ukazuje mu „cestu oddanosti“ k největší blaženosti Rámájana (= Putování Rámovo) – 2. stol. př. n. l.–1./2. stol. n. l. – oslava života a činů kóšal& ského prince Rámy, zamilovaného do krásné Síty; s ní donucen odejít nadlouho do vyhnanství – dobrodružné putování, boje s démony, s předsudky a pověrami; věrná Síta dokázala svou ctnost a bezúhonnost; návrat do královského paláce → mravní představy o rodině a společnosti (pokora, ctnost, věrnost, oběť); dílo obsahuje i báje ze života indických bohů a démonů; za autora považován světec Valmíki (…) Obešla síta hranici a bez bázně se vrhla v plameny, jež k výši tryskaly. Zaplály prudce její zlaté ozdoby a celá vzplanula jak zlato tavené. (…) V tu chvíli zdvihl se bůh ohně velebný, vzal na klín Sítu jako slunce zářící. Rámovi podal Sítu Agni zářivý, všech lidských synů svědek pravdivý, a děl: „Zde vezmi, Rámo, Sítu čistou, nevinnou, hřích proti tobě nespáchala celý čas tvá choť myšlenkou, řečí ani pohledem.“ (…) (Přel. Oldřich Friš) Kámasútra – z poč. n. l. (tzv. „kniha o rozkoši“) – příručka o sexuálním životě pro bohaté měš& ťany od bráhmana Mallanágy Vátsjájany Kámašástra – vědní obor, který se zabýval milostnou problematikou a erotikou

l buddhistické texty Buddhismus – náboženské učení spjaté s jménem prince Gautamy (asi 564–483 př. n. l.), nazývaného Buddha (Probuzený) – o cestě k vnitřnímu osvobození, o sebezdokonalování a dosažení absolutní blaženosti (nirvány) Patero příkazů (paňčašíla) pro život (pak pět zásad mírového soužití mezi národy): 1. Nezabíjej živé 2. Neber, co ti nedávají 3. Nelži 4. Neužívej omamných látek 5. Nebuď necudný

39


Dhammapada (= Slova zákona) – 4. stol. př. n. l. – základní text buddhistického nábožen & ství, psaný dialektem pálí; veršovaná sbírka průpovědí a mravních naučení o duševní vyrovnanosti a klidu; je součástí souboru kázání a filozofických výkladů Tripitaka (Trojí koš) – z 5.–3. stol. př. n. l. džátaky (= příběhy zrození) – o dřívějších Buddhových životech &

Literatura čínská Od 12. stol. př. n. l.; oblast dvou řek – Chuang-che a Jang-c’-ťiang; čínské znakové písmo vzniklé z piktografického písma – znak formovaný do čtverce; vynález papíru v 1. stol. př. n. l.; zvláštnost kultury – vzdálenost od jiných center; vliv nábožensko-filozofických směrů (konfu cianismus, taoismus, v 1. stol. n. l. z Indie buddhismus) Konfucianismus – filozofie nazvaná podle Konfucia (Kchung-fu-c’) – hledání míru a harmonie v mezilidských vztazích → důraz na podřízenost člověka zájmům společnosti a řádu, zodpovědnost, ušlechtilost, mravní sílu, laskavost, etiku Taoismus – proti racionálnímu konfuciánství; člověk chápán jako přírodní bytost; učení o cestě = tao; nutno respektovat přirozený koloběh přírody, princip světa jako pohyb a změnu, nezasahovat do něho – „filozofie netečnosti“

Kniha písní (Š’-ťiang) – nejstarší sborník čínské poezie (písně milostné, obřadní, pracovní, & oslavné, náboženské) z 12.–7. stol. př. n. l. = součást „Pěti knih“ (dále ještě Kniha proměn, Kniha historie, Kniha obřadů, Kniha jara a podzimu) – prohlášeny za svaté, základ učení konfucianismu; většina knih pochází od Konfucia Na mne-li myslíš ještě jen trošinku, vykasám sukýnku, přebrodím řeku Cen. Když na mne nemyslíš už ani trošinku – inu – jsou na světě jiní přec, blázínku!

Na mne-li myslíš ještě jen trošinku, vykasám sukýnku, přebrodím řeku Vo. Když na mne nemyslíš už ani trošinku – inu – jsou na světě jiní přec, blázínku! (Přebásnil B. Mathesius – Zpěvy staré Číny)

KONFUCIUS, Hovory (Lun jü) – 5. stol. př. n. l. – výklad konfucianismu v 20 knihách – dialogy & Konfucia s jeho žáky C’-kung se tázal řka: Je nějaké rčení, podle něhož by bylo možno jednat až do konce života? Pravil Mistr: Snad rčení o ohleduplnosti: „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim.“ (XV, 23) LAO-C’ (zakladatel taoismu) – sbírka Tao-te-ťing (Kanonická kniha o Cestě Tao a její Síle) – & 6. stol. př. n. l. – 81 krátkých, zčásti veršovaných kapitol; důraz na harmonii člověka a přírody → zřeknout se společenského života; filozofické úvahy podány formou aforismu → mnohovýznamovost 40


56 Ten, kdo ví, nemluví, kdo mluví, neví. Kdo ví, nepotřebuje vědomosti, kdo potřebuje vědomosti, neví.

81 Pravdivá slova nebývají líbivá, líbivá slova nebývají pravdivá. Co je dobré, nepotřebuje obhajoby, co potřebuje obhajoby, není dobré.

ČUANG-C’ (Mistr Čuang) – 4.–3. stol. př. n. l. – propracovaná báseň v próze, taoistická & kniha úvah a historek ze života (dílo Čuangovo a jeho žáků) – odpor k civilizaci, satira na konfuciánství Když Mistr Čuang měl umřít, jeho žáci se radili, jak ho pochovají. „K čemu to?“ podivil se umírající. „Což není rakví nebe a zem, nejsou slunce a měsíc pohřební svíce, hvězdy draho kamy a veškerenstvo pohřebním průvodem?“ Pravili žáci: „Bojíme se však vran a krkavců!“ „Ach, proč jste tak straničtí?“ řekl Mistr. „Jestli mne nezahrabete, posloužím vranám, jestli mne zahrabete, posloužím červům a mravencům.“ Tao. Přel. O. Král S’-MA-ČCHIEN, Zápisky historika – 2. stol. př. n. l. – naučná próza, obraz čínské společnosti & od mytických počátků, její kultura a význačné osobnosti i autobiografie autora; pro odvážnou kritiku se dostal do nemilosti císařského dvora a byl tvrdě potrestán

Literatura perská 7. stol. př. n. l., území Íránu, jazyk pahlaví, syntéza cizích tradic a kultur; nejstarší podoba perštiny v klínopisných záznamech úspěchů Dareia a Xerxa (vytesány do skály) ve 4. stol. př. n. l.; Perská říše i její památky byly zničeny vpádem vojsk Alexandra Makedonského; obnova kultury až za dynastie Sasánovců (3.–7. stol. n. l.) Avesta – náboženský sborník – 8.–3. stol. př. n. l., písemně až z 4.–6. stol. n. l.; princip du&

alismu (boj dobra a zla) = nauka kazatele a filozofa Zarathuštry (řecky Zoroaster) → povinnost člověka přispívat k vítězství dobra; jádro sborníku – 17 rituálních písní (Gátha), modlitby, kázání, náboženské předpisy, báje o íránském pravěku, chvalozpěvy na bohy i poučení o hospodářství Šah-náme – hrdinský epos (50 zpěvů) – 1000 př. n. l. &

Literatura hebrejská 1. tis. př. n. l. Most mezi orientální a evropskou literaturou, mezi kulturami starověkého světa a evropským křesťanstvím středověku; v užším slova smyslu literatura starověkých palestinských Židů v hebrejštině nebo aramejštině; území Izraele (biblická Palestina, původní název Kanaán); judsko-izraelský stát od 10. stol. př. n. l. (sjednotitelé král Saul a David) – hlavní město Jeruzalém; Davidův syn Šalomoun postavil první jeruzalémský chrám; po rozdělení státu na Judsko a Izrael dobyli obě říše Asyřané a Babyloňané; v 1. stol. n. l. prohraná „židovská válka“ s Římem

41


Judaismus – židovské náboženství (monoteistické) – víra v jediného Boha Jahve (Elohim); základy již v 13. st. př. n. l., v době Mojžíše

Starý zákon – hebrejská Bible (z řec. biblia = knihy) = Písmo Židů (Starý zákon) a první & část Písma křesťanů = základní dílo evropské kultury: výpověď o starověké civilizaci a kultuře a mravní poselství (normy); náboženské poselství (základní učení o víře v jednoho boha) Zákon – ve významu smlouvy mezi Bohem a Izraelity ve Starém zákoně a mezi Bohem a křesťany; v Novém zákoně = pravidla, jak se chovat a žít, aby člověk došel spásy

soubor spisů (24 knih) – vznikaly od 10.–2. stol. př. Kr., konečné kanonizované znění je z 1. stol. po Kr. 3 části Starého zákona: Tóra (= Zákon), Pět knih Mojžíšových (řecky Pentateuch) z 10.–5. stol. př. Kr. (1. Gene• sis = Stvoření – o stvoření světa, prvních lidech Adamovi a Evě, vyhnání z ráje, o potopě světa, babylonské věži, zmatení jazyků, o praotci Abrahámovi, 2. Exodus = Odchod – o životě proroka Mojžíše, který vyvedl Židy z egyptského zajetí a dovedl je do Palestiny – přešli přes moře suchou nohou řízením Božím; v této části je Desatero Božích přikázání, soubor mravních zásad vytesaných do dvou kamenných desek; dal je Mojžíšovi Bůh na hoře Sínaj; 3. Leviticus – rituální a kultické předpisy pro kněze; 4. Numeri a 5. Deuteronomium – kromě příběhů obsahují etické a kultovní smlouvy) Prorocké knihy – od 2. stol. př. Kr. – historické spisy o bájných králích Davidovi a Šalomounovi, • Kniha Jozue, Kniha soudců, Knihy Samuelovy, Knihy Královské, Knihy prorocké (život a výroky Izajáše, Jeremjáše, Ezechiela aj.) Spisy (Hagiografia, tzv. svaté spisy) – z 1. stol. př. Kr. – Žalmy, Kniha Jób (o utrpení a těžkých • zkouškách zbožného a spravedlivého člověka, jehož Bůh nakonec zahrnul dobrodiním), 3 knihy připisované Šalomounovi, tj. Přísloví, Kazatel a Píseň písní (svatební píseň – dialog milenců, vykládaná jako vztah Hospodina k lidu; křesťanský výklad – alegorický vztah Krista k církvi), Kniha Rút, Jeremjášův pláč, Kniha Ester, Kniha Daniel (apokalyptické zjevení) a další historické texty různé literární formy: kronika, bohatýrská pověst (David a Goliáš), novelistické příběhy (Josef a jeho bratři), lyrické zpěvy (žalmy, milostná lyrika), dramatická skladba o utrpení (Kniha Jób), právní předpisy, praktické instrukce, proroctví, mystická zjevení Křesťanství přidalo k hebrejskému textu Nový zákon v 1. stol. po Kr. (řecky) s ústřední postavou Ježíše Krista Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země pak byla nesličná a pustá, a tma byla nad propastí, a Duch Boží vznášel se nad vodami. I řekl Bůh: Buď světlo! I bylo světlo. A viděl Bůh světlo, že bylo dobré: i oddělil Bůh světlo od tmy. A nazval Bůh světlo dnem, a tmu nazval nocí. I byl večer a bylo jitro, den první. Genesis Nechlub se dnem zítřejším, nebo nevíš, coť ten den přinese. Kniha přísloví

42


Překlady Bible: • přeložena asi do 495 jazyků; • 1. řecký překlad Starého zákona trval 70 dní → Septuaginta • 1. latinský překlad → Itala, pozdější Vulgata (Hieronymus, sv. Jeroným) • gótský překlad biskupa Wulfily (blízkost germánským jazykům) staroslověnský překlad Konstantinův z 9. stol. • • nejstarší český překlad už v 14. stol., 1549 tzv. Melantrichova bible (Melantriška), nejkvalitnější starší překlad = Bible kralická (Biblí česká) z 2. pol. 16. stol., dílo českých bratří, tzv. Šestidílka Talmud (= učení) – 3. stol. př. Kr. – druhé základní dílo judaismu, záznam diskusí o Ústním & zákonu, texty mravoučné a právní; 2 části: mišna – předpisy o modlitbě, slavnostech, svátcích, rituálech, právo manželské, trestní a civilní; gemara – komentáře a výklady k mišně, vyprávění – legendy, životopisy, pozorování přírody aj. Kabala – základní texty židovské mystiky, modlitby, úvahy o Bohu a vyvoleném lidu; ústřední & text – Zohar = Kniha jasu, záře

Antická literatura antika – z lat. antiquitas = starobylost, starý věk Antická literatura = literatura starověkého Řecka a Říma, základ evropské kultury a zdroj inspirace; 14. stol. př. n. l.–4. stol. n. l.; největší centra: Athény, Řím, v Malé Asii Pergamon a Milétos, v Egyptě Alexandria Přínos Řeků: mytologie, filozofie nezávislá na náboženských představách Římanů: rozvíjeli dědictví starověku, rozšířili antickou kulturu po Evropě Společensko-historická situace n Výhodná zeměpisná poloha středomořské oblasti – spojnice tří světadílů (vzájemný vliv); osídlování Balkánského poloostrova od r. 2000 př. n. l. řeckými kmeny, Apeninského poloostrova od 2. tis. př. n. l. Italiky, Etrusky, Venety, Galy aj. n příznivé přírodní podmínky pro rozvoj hospodářství, vědy a kultury → klasické starověké státy (pří mořská civilizace)

Literatura řecká 8. stol. př. n. l.–2. a 1. stol. př. n. l. Prehistorická epocha – ústní lidová slovesnost, mýty objasňující základní jevy v přírodě a společnosti, jednotící duchovní prvek, obraz tehdejší doby a společenských vztahů (viz R. Mertlík, Starověké báje a pověsti; V. Zamarovský, Bohové a hrdinové antických bájí); uctívání mnoha bohů (3 generační skupiny); olympští bohové vládli světu a lidem, líčeni jako lidé (i s lidskými slabostmi), ale krásnější a nesmrtelní; z nejstaršího období (mykénského) se literární památky nezachovaly

43


Řecké bájesloví a soustavu bohů převzali Římané, bohům dali jiná jména (v závorce): Zeus (Jupiter) – nejvyšší bůh, pán blesku Héra (Juno) – manželka, ochránkyně manželství Poseidón (Neptun) – bůh moře, vodstva Hádés (Pluto) – bůh podsvětí Athéna (Minerva) – bohyně moudrosti, řemesel, umění, vědy Afrodité (Venuše) – bohyně krásy, lásky Apollón (Apollo) – bůh světla a slunce, harmonie a lyrické poezie; vůdce Múz Artemis (Diana) – bohyně lovu Hermés (Merkur) – bůh obchodníků a poutníků Arés (Mars) – bůh války Héfaistos (Vulkán) – bůh ohně a kovářství Déméter (Ceres) – bohyně plodnosti Dionýsos (Bacchus) – bůh vína a veselí 9 Múz – bohyně uměleckých oborů: Erató (milostné básnictví), Euterpé (lyrická poezie), Kalliopé (epický zpěv a věda), Kleió (dějepis), Melpomené (zpěv a tragédie), Polymnia (hymny a sborová lyrika), Terpsichoré (tanec), Thaleia (komedie), Úraniá (astronomie)

Doba archaická 9.–6. stol. př. n. l. l epika Ílias – hrdinský válečný epos – popis posledních dnů 10. roku trójské války (tažení Řeků do & Malé Asie; Trója = řecky Ílion), zvl. o Achillově hněvu (uražen vůdcem řeckých vojsk Agamemnónem; vítězné střetnutí řeckého Achilla (pomsta za smrt přítele Patrokla) s trójským Hektorem; na obou stranách zásahy olympských bohů Odysseia – mírový epos – dobrodružství ithackého krále Odyssea po skončení války, desetileté & bloudění a návrat domů, setkání se synem Télemachem, vyhnal s ním nápadníky věrné královny pénelopé Epos Ílias má přes 15 000 veršů, Odysseia 12 000 veršů oba eposy připisovány bájnému slepému básníku Homérovi (9.–8. stol. př. n. l.). Irský spisovatel James Joyce vytvořil v románu Odysseus parafrázi homérského mýtu

Znaky homérského eposu: • rozsáhlá skladba oslavného rázu (statečnost, bojovnost, hrdinství) • zdroj – mýty • bohatý děj se odehrává v krátkém časovém úseku (51 dní) • vložená vyprávění (epizody), odbočky, barvité líčení bitev mnoho postav – výjimeční hrdinové, bohatě charakterizovaní ustálenými opakovanými přívlastky • (udatný Achilleus, lstivý Odysseus) • popisné pasáže, lyrické vložky

44


• forma – veršovaná, časoměrný hexametr Důvtipný Láertův syn teď shodil ze sebe cáry, skočil k velkému prahu, a luk svůj drže i toulec, plný smrtících střel, hned rychlé vysypal šípy na zemi před své nohy a pravil k ženichům takto: „Ten váš neblahý zápas je nyní už opravdu skončen. Teď se však o jiný terč, v nějž nestřelil doposud nikdo, pokusím, zda-li jej trefím, a dá-li mi Apolón slávu.“ (Oddysseia, Zpěv XXII. Smrt ženichů) HÉSIODOS (kol. r. 700 př. n. l.) Práce a dni – didaktický epos, návody k venkovským pracím, k mravnému chování & O původu bohů (Theogonia) – o vzniku světa, rodopis bohů & l lyrika monodická (pro sólový zpěv s doprovodem lyry) nebo sborová (zpívaná sborem, spojovaná s tancem) elegie – skladby vážného obsahu, útočné nebo výsměšné jambické písně s doprovodem píšťaly & – ARCHILOCHOS (7. stol. př. n. l.) milostné a svatební písně – SAPFÓ – 7.–6. stol. př. n. l. (v klubu dívek na ostrově Lesbos) – pro & sólový zpěv a lyru pijácké a milostné písně (k pobavení), hravou formou oslavovány dary života (víno, ženy a zpěv) & – ANAKREÓN (6. stol. př. n. l.) → anakreontská poezie (napodobování Anakreonta, zvl. v rokoku) bojovná a politická poezie – ALKAIOS (asi 7. stol. př. n. l.) & ódy na řecké aristokraty, vládce, olympijské vítěze, oslava morálních a fyzických předností – & PINDAROS (asi 520–asi 438 př. n. l.) epigramy – původně oslavné verše na hrobě, dárku – SIMÓNIDÉS a IÓN (6.–5. stol. př. & n. l.) l bajky alegorická vyprávění ve verších i v próze, vyjadřují lidovou moudrost – otrok AISÓPOS (EZOP) – asi 6. stol. př. n. l.; jednající zvířata představují typické charaktery lidí; v závěru – podstata mravního problému Ezopovy bajky (400) později inspirovaly Francouze La Fontaina i ruského bajkaře I. A. Krylova Liška a hrozny Když uviděla hladová liška, jak z révy pnoucí se po stromě visí hrozny, chtěla se k nim dostat, ale nebylo to možné. Šla od nich pryč a pro sebe si povídala: „Jsou ještě nezralé.“ Tak i mezi lidmi někteří, když nejsou schopni dosáhnout úspěchu, protože jim chybí síla, svádějí vinu na okolnosti.

45


Doba klasická (attická) 5.–4. stol. př. n. l. Rozkvět dramatu v Athénách (z řeckých her na oslavu boha Dionýsa) – provozovalo se v amfiteátrech; na slavnostech zasvěcených Dionýsovi zpíval sbor pěvců, převlečených za satyry (v oslích kůžích), dithyramby (veselé, bujaré písně) → ódé = píseň, tragos = kozel → tragédie starořecké divadlo: kamenné, ve svahu, velké rozměry (až 20 000 diváků), výborná akustika; ve středu kruhová scéna (orchéstra), uprostřed Dionýsův oltář; polokruhové stupňovité hlediště (theátron); místo pro přestrojování herců (skéné) = obdélníková stavba; proskénion (předscéna) – vysoké pódium; prótágoni sta – herec, zpočátku jen jeden (monodrama), vedl dialog se sborem (chóros – vyjadřoval veřejné mínění); sólistu – herce – vydělil ze sboru Thespis; za Aischyla zaveden druhý, za Sofokla třetí herec; hráli jen muži, používali masky a bohaté kostýmy

l tragédie náměty z bájí a hrdinských pověstí (trójská válka, Théby), vesměs ve verších, konflikt člověka s bohy nebo se společností; marný (nerovný) zápas jedince s vnějšími překážkami + zásahy vyšších sil, bohů; → řešení problému morálky a cti (viny a trestu) jednoduchá dramatická stavba (děj nerozdělen do aktů); většinou trilogie; pravidlo jednoty místa, času a děje; závazný sled děje v 5 etapách: expozice, kolize, krize, peripetie a katastrofa AISCHYLOs (525–456 př. n. l.) – stoupenec demokracie; uvedl na scénu druhého herce * Eleusina Oresteia – nejslavnější trilogie (Agamemnón, Oběť na hrobě, Usmířené Lítice) – vychází z báje & o prokletí Tantalova rodu; sepětí s osudy hrdinů homérských eposů; Agamemnón, syn mykénského krále Átrea, je po návratu z Tróje zavražděn vlastní manželkou a jejím milencem; syn Orestés jeho smrt pomstí (matkovražda), ale zešílí, pronásleduje ho sbor Lític, nakonec je ochráněn athénským soudním sborem (o vině a nevině rozhodují lidé → doklad demokracie); Oresteia je jediná dochovaná starořecká tragédie Peršané – o vítězství Řeků nad nepřáteli & Prosebnice, Připoutaný Prométheus, Sedm proti Thébám & SOFOKLÉS (asi 496–406 př. n. l.) – stoupenec vlády aristokracie; uvedl na scénu třetího herce, autor více než 100 dramat, zachovalo se jen 7; zavedl princip „deus ex machina“ (bůh ze stroje) – spuštěn na scénu, aby vyřešil konflikt Král Oidipús – drama čerpá z thébského mytologického okruhu; marná snaha člověka uniknout & hrůzné věštbě a osudu a vzdorovat bohům (určili mu zavraždit otce a stát se manželem vlastní matky); hlavní hrdina trestán za viny, jichž se dopustil nevědomky; po zjištění pravdy se oslepí, aby neviděl následky hrůz Antigona – obraz bojů o trůn po Oidipově pádu; konflikt mezi Oidipovou dcerou a strýcem & Kreontem, thébským králem (trvalá pravidla morálky × zákony vládců); krutá smrt Antigony za to, že přes zákaz pohřbila svého bratra Polyneika, ale její morální vítězství Élektrá – o Agamemnónově dceři, která pomáhá pomstít smrt svého otce &

46


EURÍPIDÉS (480–406 př. n. l.) – čerpá z mytologie, odpovědnost za společenskou morálku však dává ne bohům, ale člověku; postavy prokazují své lidské hodnoty v kritických situacích; vyslovuje se k aktuálním společenským problémům, odhaluje nitro hrdinů, zvl. žen (psychologická analýza), jejich vášně; z asi 90 her se zachovalo 17 Élektrá – opět téma Orestovy pomsty, ale autor ji odsuzuje (× Sofoklés) & Médea – tragédie ženy, která kvůli lásce k Iásonovi zradila svou zemi i rodinu, pomohla mu & získat zlaté rouno; byla pak sama zrazena Iásonem → ze žárlivosti zavraždila vlastní a Iásonovy děti i jeho nevěstu; žena jako oběť, která trpí za zradu a nevěru, ale touží po odplatě médea: Již neuzří svých synů nikdy naživu, jež zplodil se mnou, nikdy, nikdy nezrodí mu děti nová žena: bídně zahyne ta bídná mými kouzly jedu plnými. Jsem žena, ne však slabá, tiché povahy a chabé vůle; patřím k druhu jinému: znám krutě nenávidět nepřátele své a vřele milovat své přátele. Ifigénie v Tauridě – o osudu Oresta a jeho sestry & l komedie vznikla z veselých, satirických písní zpívaných na Dionýsových slavnostech; v popředí místo strachu a hrůzy smích; sbor ustupuje do pozadí; herci ve směšných maskách představují různé typy, např. hloupý voják, chytrý otrok; kritika nedostatků a zlořádů ARISTOFANÉS (445–asi 388 př. n. l.) – dílo úzce spjato se soudobým politickým a kulturním děním; výsměch, kritika athénské demokracie, politiků, nesouhlas s válečnými výboji; z 44 komedií se zachovalo 11 Jezdci – proti prodejnosti politiků, úplatnosti athénského lidu; útok na pokrytectví, zištnost & Lýsistraté – o dohodě žen odpírat mužům manželské povinnosti, dokud neustanou ve válce & Oblaka – veřejně napadán a zesměšňován Sókrates & Mír, Žáby, Vosy, Ptáci & l filozofická próza PLATÓN (427–347 př. n. l.) – filozof idealista, zakladatel athénské Akademie, žák Sókratův Obrana Sókratova – pramen pro poznání Sókratových myšlenek; (Sókratés vědomě a z vlast& ního rozhodnutí nic nepsal; kladl otázky svým posluchačům na téma mravních hodnot; byl obviněn, že kazí mládež a neuznává bohy; odmítl obhajobu, odsouzen k trestu smrti) Ústava – obraz ideální společnosti, v níž vládnou filozofové; víra ve věčné ideje; forma oblíbeného & dialogu (rozhovoru) ARISTOTELÉS (384–322 př. n. l.), nejvšestrannější učenec, vychovatel Alexandra Makedonského; zakladatel logiky Rétorika – základy řečnického umění (významné pro veřejnou činnost) & Poetika – zásady slovesného umění, rozbor eposu a tragédie; pravidlo tří jednot, psychologická & funkce uměleckého díla; teorie katarze (očištění) – první psychologické vysvětlení smyslu a funkce umění Metafyzika, Organon (logika), Fysika – dílo encyklopedické, rozdělení vědních oborů & 47


l historická próza HÉRODOTOS (490 až 480–po 431 př. n. l.) – „otec historie“ Dějiny (9 svazků) – o sporech Evropy s Asií od mytických dob do řecko-perských válek; & barvité historky, ne zcela objektivní obraz dějin THÚKÝDIDÉS (460–asi 396 př. n. l.) Dějiny peloponéské války (8 dílů) – objektivní pohled, nestrannost, kritika pramenů – věro& hodnost; 1. historická monografie l řečnictví DÉMOSTHENÉS (384–322 př. n. l.) – největší athénský řečník; vášnivé politické projevy → filipiky na obranu svobody Řeků (proti Filippu II. Makedonskému) & filipika = označení prudké, výmluvné, útočné politické řeči (např. Jan Blahoslav, Filipika proti misomusům – viz str. 79)

Doba helénistická 4. stol. př. n. l.–30 př. n. l. a římská – do r. 529 n. l. Období od nadvlády Makedonie (Filippos, Alexandr Veliký), šíření řecké literatury a kultury do Egypta, Přední Asie, Indie; centrum – Alexandrie v Egyptě (Museion a knihovna); vzájemný vliv a prolínání l tzv. „nová attická komedie“ (v Athénách) MENANDROS (asi 342–293 př. n. l.) problémy každodenního života prostých lidí (rodinné, milostné), téma peněz, nečekaných shledání, záměny osob; výstižné charakteristiky postav → typy: lstivý a drzý otrok, lakomý stařík, zamilovaný mladík, chlubivý voják, svárlivá manželka Smírčí soud (Čí je to dítě?) – podezření z manželčiny nevěry vysvětleno smírně a logicky & Škarohlíd, Eunuch aj. & l poezie THEOKRITOS ZE SYRÁKÚS (asi 300–260 př. n. l.) – zakladatel bukolické poezie (oslava života pastýřů, venkovanů, souznění člověka a přírody); básně označovány jako idyly l próza – zrod románu (pro zábavu) pastýřský milostný román: LONGOS (3. stol. n. l.), Dafnis a Chloé & životopisný román: PLÚTARCHOS (asi 50–120 n. l.), Souběžné životopisy – charakteristiky 50 & významných Řeků a Římanů (např. srovnání Alexandra Velikého a Caesara); důraz na obecnou morálku satirický: LÚKIÁNOS (asi 120–180 n. l.) – oslava rozumu a mravnosti, kritika bohů, např. Lukios & neboli osel aj.

48


Literatura římská 3. stol. př. n. l.–5. stol. n. l. Latinská, většinou nepůvodní (vliv řecké literatury po římské nadvládě nad Středomořím), zprvu vznikaly překlady a úpravy řeckých předloh; centrum – Řím (asi etruského původu) Jména Římanů: první je osobní (jako naše křestní jméno), druhé rodové (příslušnost k rodu), třetí rodinné (příslušnost k některé z větví rodu)

Doba archaická 3. stol. př. n. l. až 1. stol. př. n. l. l drama, zvl. komedie TITUS MACCIUS PLAUTUS [tytus makcius] (254–184 př. n. l.) obraz všedního života, lidové typy – kuplíř, prohnaný otrok, zamilovaný mladík, hrabivá nevěsta, vychloubačný voják (vliv Menandra); posílen komický prvek, humor až obhroublý, děj s milostnými zápletkami, vložené zpívané árie; šťastné rozuzlení zápletky; běžný hovorový jazyk lidových vrstev Lišák Pseudolus – o otroku, který zesměšnil surového otrokáře Balliona a pomohl ke štěstí & milenců Calidora a Phoenicie Komedie o hrnci – otrok ukradl lakomému Euklionovi poklad, aby pomohl milencům; & hra inspirovala Molièra (Lakomec) Chlubný voják – Shakespearův Falstaff se chlubnému vojákovi vzdáleně podobá & PUBLIUS TERENTIUS AFER [terencius] (asi 185–159 př. n. l.) uhlazenější komedie pro vznešenější publikum, postavy z vyšších vrstev, jemná ironie a sen timentálnost; propracovanější postavy i kompozice, řešení vážnějších problémů, vtipné a živé dialogy, kultivovaný jazyk Kleštěnec – o lásce bohatého mladíka k otrokyni chlubivého vojína; zábavné situace, když & chlapec přijde do jeho domu v převlečení za eunucha Tchyně, Dívka z Andru, Bratři & l tragédie QUINTUS ENNIUS [kvintus enyus] (239–169 př. n. l.) volné zpracování Eurípidových předloh – Médea, Achilles aj. + tragédie z historie římské; vzne& šený styl, elegické distichon LUCIUS ACCIUS [akcius] (asi 170–86 př. n. l.) hry s řeckou tematikou – Achilles, Prométheus, Médea, Antigona, s římskou tematikou – & Brutus l počátky prózy MARCUS PORCIUS CATO [markus porcius kato] (234–149 př. n. l.) Počátky – o nejstarším období římských dějin, vlastenectví (proti řeckému vlivu) & O zemědělství – odborný spis & 49


Doba klasická – zlatý věk 1. stol. př. n. l.–14 n. l. a) období Ciceronovo – rozvoj prózy, řečnictví, dějepisectví l epika TITUS LUCRETIUS CARUS [tytus lukrecius karus] (asi 98–55 př. n. l.) O přírodě (též O podstatě světa) – filozoficko-didaktický spis, výklad epikureismu; báseň & v hexametrech l lyrika GAIUS VALERIuS CATULLUS [gájus katulus] (asi 87–54 př. n. l.) – epik, lyrik a satirik nejpůsobivější – cyklus milostných písní pro milovanou Lesbii (starší vdanou ženu) – zachycuje proměny a zvraty milostného citu, hlubokou lásku i zklamání a bolest (116 básní); básně s mytologickou tematikou a epigramy nejznámější dvojverší „Odi et amo“ (nenávidím a miluji) Miluji – proklínám! V jednom je obojí. Proč? Nevím. Trýzním se – jen smrt mě vyhojí. (Přel. J. Žáček) l próza, řečnictví, historie MARCUS TULLIUS CICERO [markus] (106–43 př. n. l.) – vynikající řečník (filipiky proti nepřátelům republikánství) O řečníku – teoretický spis o řečnictví; ideál řečníka – všestranné vzdělání, morální bezúhonnost, & literární a filozofický rozhled Čtyři řeči proti Catilinovi – politický spis (odhalení Catilinova spiknutí proti vládě) & O hranicích dobra a zla, O státě – filozofické a politické spisy, důraz na etiku, obhajoba & republikánského zřízení vzor klasické latiny, osobitý a vybroušený styl (rozvinutá souvětí), logická propracovanost, jazyková působivost → vliv na středověkou literaturu, zvl. humanistickou prózu Gaius Iulius Caesar [gájus július cézar] (100–44 př. n. l.) – vojevůdce, dobyvatel, politik, historik Zápisky o válce galské (7 knih) – o vpádu do Galie, Británie, na germánské území, zprávy & o tamějším životě, prostředí, zvycích; autor vyzdvihuje své zásluhy na vítězstvích Zápisky o válce občanské – boje s Pompeiem, střetnutí o moc popisuje jako zápas za práva & římského lidu, ospravedlňuje své činy; hutný styl, věcnost, přesvědčivá argumentace, kvalitní jazyk b) období Augustovo: císař Octavianus Augustus vládl silnému Římu, oporou mu měla být i literatura → podporoval společně se svými bohatými přáteli (např. Gaius Cilnius Maecenas [gájus cilnyjus mécénás]) umělce, kteří vyhovovali jeho cílům → mecenáš = příznivec, podporovatel umění a věd

50


l epika PUBLIUS VERGILIUS MARO (70–19 př. n. l.) – nejvýznamnější epik 2 lyrickoepické skladby: Zpěvy pastýřské (Bucolica) = 10 idylických básní (eklog) o ideálním světě pastýřů → alegorie & o světě bez válek a násilí, o básnickém umění Zpěvy rolnické (Georgica) – didaktický epos, obdiv a láska k venkovu, nezkaženému životu & v přírodě + praktické rady o hospodářství (o sadařství, vinařství, chovu dobytka) Aeneis [énejs] – národní hrdinský epos (vliv Homérův) – 12 zpěvů na oslavu rodu císaře & Augusta; příběh dalekého bloudění trójského hrdiny Aenea hledajícího novou vlast; příchod do italského Latia, kde po vítězství v boji položil základy římského státu a moci = oslava římské historie a starobylosti Augustova rodu; Aeneas (syn bohyně Venuše) zobrazen jako vzor římských ctností, zbožnosti a statečnosti → autor odvozuje božský původ císaře Augusta V 6. zpěvu je oslava Říma předurčeného k světové nadvládě: … ty však, Římane, hleď, bys mocí národům vládl, to bude umění tvé, dát pokoj světu a právo, laskav k poddaným být, však odbojné rozdrtit válkou. Dílo je nedokončené, psáno zřejmě na objednávku císaře; autor před smrtí přikázal dílo zničit, ale na pokyn císaře bylo vydáno Vzor pro středověké rytířské eposy; v Dantově Božské komedii je Vergilius průvodcem autora peklem a očistcem a symbolem moudrosti tzv. Vergiliovo kolo – na základě 3 jeho skladeb a klíčových prvků rozlišovány styly: Aeneis – vysoký styl (rytíř, kůň, meč, město, cedr), Georgica – střední styl (rolník, vůl, pluh, role, jabloň), Bukolica – nízký styl (pastýř, ovce, láska, louka, buk)

l lyrika QUINTUS HORATIUS FLACCUS [kvintus horácijus flakus] (65– 8 př. n. l.) Satiry (18 básní) – námětově i formálně rozmanité; úvahy, příběhy, výsměch chybám Římanů, & filozofů, obrana proti kritikům, důraz na mravnost Epódy – útočné a žertovné lyrické básně; pravidelné střídání dlouhých a krátkých veršů, kritika & nedostatků a vad života Ódy – formálně dokonalé oslavné básně, obdiv k člověku, k jeho soukromému životu, radostem & a klidu báseň Zlatá střední cesta je nejznámější: Kdo si oblíbí zlatou střední cestu, bezpečně je vzdálen jak špíny domu sešlého, tak skromně i lesku síní budících závist. Listy (Epištoly) – otázky filozofické a obecně lidské; nejznámější Ars poetica – o básnickém & umění PUBLIUS OVIDIUS NASO [públijus ovídyjus názó] (43 př. n. l.–18 n. l.) nejnadanější, velmi oslavovaný a oblíbený básník Římanů, ale z příkazu císaře Augusta donucen opustit Řím a přes 10 let žít ve vyhnanství v Tomidě u Černého moře (dnešní Rumunsko)

51


Umění milovat (Ars amatoria) – milostná poezie, soubor praktických rad, jak si získat & a udržet lásku Rady mladým mužům: Čistotu v oblibě měj: buď opálen z Martova pole, toga ať dobře padne ti, beze vší poskvrny buď! Na zubech neměj kaz a neměj strnulý jazyk, nechať ti v střevíci volném nepluje noha sem tam. Rady ženám: Otvírej mírně ústa a na obou tvářích měj důlky, přitom kořeny zubů zakrývej okrajem rtů. Nesměj se stále a stále, až křeč tě v slabinách svírá: jakousi ženskou něhou zvoniti musí tvůj smích! Listy heroin – fingované dopisy mytických žen vzdáleným milencům nebo manželům (např. & Pénelopé Odysseovi, Médea Iásonovi) Žalozpěvy (Tristia) – elegie, básně z vyhnanství, vyjadřují smutek, stesk po domově, touhu & vrátit se P & roměny (Metamorfózy) – mytologická epika, básnické zpracování 250 řeckých a římských bájí; spojující motiv proměny (např. člověka v rostlinu, stromu v hvězdu nebo přírodních skutečností v lidi; nymfa Dafné ve vavřín, pyšná Niobé v plačící kámen, v závěru Caesarova duše v kometu); častý námět – láska (sochař Pygmalion oživí sochu krásné dívky, Filémón a Baukis, věrní manželé, se promění ve stromy); chronologicky: mýty o stvoření světa a člověka, o potopě, vzniku nového lidstva, oblastní pověsti (thesalské – Médea, athénské – Théseus, krétské – Daidalos a Ikaros, příběhy trójské aj.) Kalendář – naučná literatura (o původu římských svátků, slavností, obřadů, zvyků) & l historie TITUS LIVIUS [tytus lívijus] (59 př. n. l.–17 n. l.) Knihy od založení města (= Říma) – prozaická obdoba Aeneidy, římské dějiny od mytologických & počátků do r. 9 př. n. l., pověsti a historické události (v popředí umělecké ztvárnění před faktografií)

Doba postklasická – stříbrný věk 14 n. l.–poč. 2. stol. n. l. Rozvoj epiky, bajky, satiry, epigramu, filozofie, dějepisectví l poezie DECIMUS iUNIUS iUVENALIS [decimus junyjus juvenalis] (60–asi 140 n. l.) Satiry – 16 básní, kritika nedostatků a morálního úpadku vyšší společnosti (zvrhlost, výstřednost, & kruté zacházení s otroky)

52


MARCUS VALERIUS MARTIALIS [markus valerijus marcijális] (40–asi 104 n. l.) 1 500 epigramů – napadá mravní vady Římanů (lakomství, chamtivost, erotickou zpustlost, & nevěru, podvody) + příležitostné básně, pozdravy, dopisy Rozvláčné skládám prý epigramy, vytkl mně Velox. Stručnější, pravda, má on: do dneška nenapsal nic. Diaulus lékařem býval – a dneska je z něho hrobník. Hrobařil ovšem už dřív: to ještě lékařem byl. l bajky PHAEDRUS [fedrus] (asi 15 př. n. l. –asi 50 n. l.) – původem Řek, propuštěnec z otroctví; zvířecí náměty převzaté od Ezopa + anekdoty a veselé příběhy; lidový pohled na svět, skepse l dějepisectví PUBLIUS CORNELIUS TACITUS [kornelijus] (asi 55–120 n. l.) Germania – o životě Germánů (1. písemné zmínky o našem území) & Historie, Letopisy – dějiny císařské doby, charakteristika významných osobností; věcná spolehli & vost (práce s historickými prameny) l próza GAIUS PETRONIUS ARBITER [gájus petrónyjus] (?–65 n. l.) – poradce na dvoře císaře Nerona; žil výstředním a rozmařilým životem; byl obviněn ze spiknutí proti císaři → spáchal sebevraždu Satiricon – satirický román s verši, obraz soudobé společnosti, kritika záporných vlastností, & humor, erotické motivy; dochovaly se jen zlomky, např. Hostina u Trimalchiona (obraz omezenosti a povýšenosti zbohatlíků) l filozofie LUCIUS ANNAEUS SENECA [lúcijus anéus seneka] (asi 4 př. n. l. –65 n. l.) dramata (tragédie s obrazem tyrana a zla) – náměty řecké, ale odlišný závěr – místo katarze (očiš& tění) jsou hrůzné varovné scény, např. Trójanky, Faidra, Médea aj. → vliv na evropskou tragédii O duševním klidu – filozofický mravněvýchovný spis, otázky běžného života, morálky, mezilid& ských vztahů; stoupenec stoicismu Největší moc je moc nad sebou samým. Uč se, abys byl moudrý, uč se, abys byl prospěšný všem.

Doba úpadku impéria 2. stol.–5. stol. n. l. (476) Díla pro zábavu a poučení l próza LUCIUS APULEIUS [lúcijus apuléjus] (asi 125–180 n. l.) – filozof, advokát, řečník ze severní Afriky

53


Proměny (též Zlatý věk) – nejrozsáhlejší antický dobrodružný román, vyprávění zvídavého mla& díka Lucia o tom, co zažil při putování světem, proměněn v osla + samostatné, zvláště milostné příběhy l dějepisectví GAIUS SUETONIUS TRANQUILLUS [gájus svetónijus trankvilus] (75–160 n. l.) Životopisy dvanácti císařů – živé charakteristiky vládců, jejich politické činy & O vynikajících mužích – životopisy slavných básníků, učenců, filozofů, řečníků & l filozofie MARCUS AURELIUS [markus aurélijus] (121–180 n. l.) – císař, filozof, stoupenec stoicismu Hovory k sobě – řecky psané filozofické úvahy (pro útěchu, pro vnitřní klid a smír s nepřátelským & světem = rys stoické moudrosti) Umění žít má více podobného se zápasnickým než s tanečním, totiž v tom smyslu, že musíš stát pohotově a nekolísavě tváří v tvář úderům i nepředvídaným. l nauková próza MARCUS TERENTIUS VARRO [markus terencijus varó] (116–27 př. n. l.) O zemědělství – o rolnické práci, hospodářství; forma fiktivního dialogu mezi odborníky & O latinském jazyce & GAIUS PLINIUS STARŠÍ (23–79 n. l.); zahynul při pozorování výbuchu Vesuvu encyklopedický spis Přírodověda – údaje z mnoha oborů lidské činnosti & l raně křesťanská literatura texty kanonizované, zahrnuté do Nového zákona (evangelia, Skutky apoštolů, Apokalypsa) texty nezahrnuté do Písma svatého, apokryfy, např. Knihy Makkabejské, Kniha Judit, Ša lomounovy listy, Nikodémovo nebo Tomášovo evangelium AURELIUS AUGUSTINUS (sv. Augustin) (354–430) – jediný antický křesťanský filozof Vyznání – nejstarší autobiografická kniha, traktát, filozofické pojednání o cestě ke křesťanské & víře; vysoká umělecká kvalita díla O trojici, O státě Božím, O křesťanském učení – Platónovo učení o světě idejí propojeno & s křesťanskou vírou → ucelený filozoficko-teologický systém křesťanství, základ patristiky = děl křesťanských myslitelů (tzv. církevních Otců), kteří bránili a vysvětlovali křesťanské učení

54

Středověká literatura

Středověká literatura Orientální literatury Literatura indická l lyrika a drama ŠÚDRAKA – neznámý král, připisována mu hra Hliněný vozíček (3.–4. stol.) s milostnou zápletkou kolem šperku princezny Vasantasény a historkou o záměně vozů a domnělé vraždě KÁLIDÁSA (asi 4.–5. stol.) lyrická báseň Oblak poslem lásky – milostný vzkaz vyhnance pro milovanou ženu & lyrické drama Šakuntala – o věrné lásce krále Dušjanty a jeho dívky Šakuntaly → pomáhá & překonat odloučení; barvité přírodní obrazy, básnický jazyk (bohaté metafory); hru přebásnil pod názvem Ztracený prsten František Hrubín l bajka soubor Paňčatantra (Kniha o 5 oddílech) 3.–5. stol. – pohádky a mravoučné příběhy, životní & moudrost; volná parafráze indických bajek – Ivan Olbracht, O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách

literatura perská ABÚ Abdilláh Džáfar Rúdakí (10. stol.) – básník a překladatel indických bajek, zakladatel novoperské poezie Kniha Sindbábova – příběh prince a 7 vezírů & l hrdinský epos ABÚ’L – KÁSIM Mansúr FIRDáUSÍ (10.–11. stol.) Kniha králů (Šáhnáme) – 50 zpěvů o historii lidstva od stvoření světa po vládu Sasá& novců l rytířský epos JÚSUF NIZÁMÍ (11.–12. stol.) Sedm obrazů – milostné příběhy vyprávěné 7 princeznami perskému králi Gúrovi (úvahy o smy& slu života, lásce) → změna panovníka v moudrého vládce l lyrika OMAR CHAJJÁM (1048 – 1131 ) – autor pijáckých čtyřverší, aforismů o životě a smrti ABÚ ABDiLLÁH SA’DÍ [sádý] (13. stol.) sbírky Ovocný sad (Bústán) a Růžová zahrada (Gulistán) – milostná poezie nebo didaktická & sdělení psaná rýmovanou prózou MUHAMMAD HÁFÍZ (Háfez) ze Šírázu (14. stol.) – mistr gazelu soubor lyrických básní Díván; tematika světská (láska, život) i duchovní (víra) &

55


Literatura arabská Vliv islámu – Korán (7. stol.) – Muhammadova božská zjevení, soubor textů věroučných, mytologických a právnických, praktické příklady pro muslimy; forma rytmizované prózy; korán obsahuje 114 súr (částí); vedle něho sepsána sunna (přelom 7. a 8. stol.) = řeči a činy Muhammadovy a jeho nástupců; údaje a legendy o vývoji islámu = staré kmenové arabské náboženství s prvky křesťanství a judaismu; víra v jediného boha – Alláha, bezmezná úcta k němu a úplná oddanost; právo šířit víru mečem („svatá válka“, džihád) proti nevěřícím l literatura zábavná – životopisy, bajky, mravoučné příběhy Tisíc a jedna noc 10. stol. – rámcová próza (perský námět) o králi Šahrijárovi, který se za nevěru & své manželky mstí dalším novomanželkám popravou po svatební noci; vypravěčské umění a chytrost vezírovy dcery Šahrazád (příběhy o Sindbábovi, Alí Babovi, Aladinovi) ji zachrání před smrtí l literatura nauková, např. ABÚ ALÍ IBN SÍNá (latinsky Avicenna) – (980–1037) – filozof a lékař → poznatky z medicíny; IBN RUŠD (latinsky Averroes) – (1126–1198) – filozofické úvahy

literatura čínská l lyrika čínští básníci TCHAO JÜAN-MING, SIE LING-JÜN aj. (4. a 5. stol.) → soubor veršů o přírodě, volnosti WANG WEJ – 8. stol. – autor přírodní lyriky LI PO – 8. stol. – básník, bohém Věčná písmena – verše o přátelství, kráse života, víře, lásce, volnosti; inspirace taoismem, & optimismus; styl blízký hovorovému vyjadřování, forma čtyřverší TU FU (8. stol.) – autor sociální, protiválečné a intimní lyriky (prožitky války a hladomoru); dokonalý kultivovaný projev Čínskou poezii přebásnil Bohumil Mathesius, Zpěvy staré Číny

l epika tzv. vypravěčský román 10.–12. stol. – příběhy romantické, historické, milostné, kriminální i fantastické; prostý jazyk, lehký styl Š’Naj-an (kon. 14. stol.) – Příběhy jezerního břehu – dobrodružný román na motivy lidového vyprávění

56


Literatura japonská l epika kronika Kodžiki (Zápisky o starých věcech) – poč. 8. stol. – soubor bájí, historických záznamů & a lidové slovesnosti l dvorská lyrika sborník Man’jóšú (2. pol. 8. stol.) – 10 tisíc listů přírodní, milostné a rodinné poezie básníků & AKAHITO, JAKAMOCI, HITOMARU sborník Kokinšú (sbírka starých a nových básní) – 10. stol. – japonská pětiverší (forma tanka & – strofa s pevně stanoveným počtem slabik); přebásnil Bohumil Mathesius, Verše psané na vodu l hrdinský epos, deníková a historická próza – 10. stol. – o vojenských taženích, vítězných válkách, rodových sporech l dvorské divadlo veršovaná hudební hra nó – lyrické drama (15. stol.) s orientální tajemností; dramatik, herec a dramaturg MOTOKIJO SEAMI, vl. jm. Júsaki Motokijo (1363 – 1445) fraška kjógen – satira, kritika lidských chyb a společenských vad l lyrika Matsuo Bašó (17. stol.), nejznámější básník, mistr formy haiku (3 veršová báseň ze 17 slabik; přírodní motivy, citové zážitky, pocity štěstí a harmonie)

Literatura předkolumbovské ameriky – indiánská Mezi 3.–16. stol. rozkvět a pád tří velkých civilizací: Mayové – poloostrov Yucatán, Guatemala, jižní Mexiko; starobylou kulturu zničili španělští dobyvatelé dochované zlomky: ilustrované 3 mayské kodexy (hieroglyfy dosud nerozluštěny) po příchodu Evropanů texty psané latinkou – posvátný spis Popol vuh (Poradní kniha) – výklad mytologie, představy o vzniku světa Aztékové – střední Mexiko literatura v jazyce nahuatl; iluminované obrázkové písmo; legendy o dárci života Opeřeném hadovi, mýty, odborné texty, něžná lyrika, historické příběhy, kroniky, oslavné hymny; zpěvnost a libozvučnost Inkové – oblast And ústně tradované mýty, písně, legendy, kodexy; neznalost písma → pomůcka kipu – systém barevných uzlíků k zaznamenání početních údajů

57


Africká černošská literatura Rituální obřady se zpěvy a tanci – lidová tradice; přejali arabské písmo a jazyk, muslimské náboženství l epika – báje o původu člověka, legendy, pohádky, bajky (mravní poselství), hrdinské eposy s válečnou tematikou, pastýřské a oslavné skladby Epos o Liongovi Fumovi – autor zřejmě ohijský princ Liong Fumo (asi 1150–1200) & l lyrika – milostné a erotické písně

Evropské literatury ve středověku Společensko-historická situace n období od přelomu 5. a 6. stol. do objevení Ameriky (konec 15. stol.) a pádu Cařihradu (1453) nebo do r. 1517 (německá reformace a vystoupení Martina Luthera); po pádu západořímské říše r. 476 n. l. – posun centra dějin ze Středomoří do západní a střední Evropy; vznik středověké kultury a civilizace: antické dědictví + civilizace tzv. barbarských národů, židovsko-křesťanská kultura + kultura germánská, slovanská, arabská n 3 centra: latinská západní kultura (latina), byzantsko-slovanská kultura (řečtina nebo staroslověn ština) islámská arabská kultura (arabština) n Vznik samostatných středověkých států, formování feudální společnosti, založené na součinnosti moci světské a církevní; vliv křesťanství = jediná uznávaná ideologie (křesťanský univerzalismus); vznik a rozvoj měst Křesťanství existovalo už v římské říši (povoleno 313 císařem Konstantinem) = přechod od pohanství a polyteismu k monoteismu → víra v jednoho boha, původně společenství rovnosti + učení o hříchu + učení o trojím lidu (dáno od Boha) – duchovenstvo, šlechta, lid; sjednocující funkce – doba válek, křížových výprav, epidemií, hladomoru (poskytovalo útěchu); zakladatel křesťanství je podle Bible Ježíš Kristus, syn Boží; symbol – kříž (Kristovo ukřižování); ideje jednoty a pevného řádu, přísné morální zásady (Desatero) 2 oblasti křesťanského světa: východní (byzantská) a západní (římská) → doklad konfliktu římského papeže a byzantského patriarchy; rozdílné písmo: řecká abeceda (→ hlaholice, cyrilice) a latinka První psané texty – k náboženským účelům; nositel vzdělanosti – příslušníci církve (uměli číst a psát); centra vzdělanosti – kláštery (psaní a opisování knih v dílnách – skriptoriích); původně literatura spjata s bohoslužebnými jazyky (latina, řečtina, staroslověnština), tvorba v národních jazycích od konce 11. stol. v západní Evropě; v době vrcholného středověku vznikají vedle univerzit (v Bologni, Oxfordu, Paříži, Praze) i městské školy výklad křesťanského pojetí světa → patristika (křesťanští myslitelé – Patres = Otcové), od 9. stol. scholastika (z řec. scholé = škola)

Tomáš Akvinský (1225–1274) – italský teolog a filozof, dovršil úsilí scholastiky, vysvětluje a zdůvodňuje církevní dogmata (základní otázka – vztah rozumu a víry) spis Suma teologická = spojení Aristotelových názorů s křesťanskou vírou; filozofie má sloužit & víře (není rozpor mezi věděním a vírou)

58


Románské umění (11.–13. stol.) navázalo na předchozí tzv. karolinskou renesanci – podle franckého císaře Karla Velikého (konec 8. a 1. pol. 9. stol.) a ottonskou renesanci – podle císaře Svaté říše římské Otty (2. pol. 10. stol.); nábožensky motivované je sochařství, malířství, architektura (převaha církevních staveb – kruhovité rotundy a obdélníkové baziliky); masivní kamenné stavby, silné zdi a sloupy, portály, kopule, malá okna s půlkruhovým obloukem; kostely, kláštery, hrady a tvrze; nástěnné malby, knižní malba (iniciály v rukopisech); v hudbě gregoriánský chorál – jednohlasý liturgický zpěv Gotické umění (12.–poč. 16. stol.) – slabé zdi, vnější opěrný systém pilířů a oblouků, lomený oblouk, vertikalismus – vysoké stavby → cesta k Bohu; hrázděné zdivo (dřevěná trámková konstrukce); stavby církevní (katedrály, kláštery) a světské (hrady, radnice, tržnice, měšťanské domy), opevnění; sochařství – madona, pieta; knižní malba, tabulové obrazy (Mistr Theodorik, Mistr vyšebrodský, Mistr třeboňský); v hudbě vícehlasý zpěv; rozvoj vzdělanosti (univerzity) a řemesel (města) Skladby zpívali, přednášeli, doprovázeli na hudební strunné nástroje trubadúři (jižní Francie, Provence), truvéři (severní Francie), minnesängři (Německo), guslaři (jižní Slované), skoromoši a bojani (Rusko), skaldové (Island); žakéři a žertéři = pomocníci, předvaděči, potulní hudebníci

Znaky středověké literatury: • převaha verše (díla určena pro poslech, šířena přednesem) • nezájem o původnost tématu (cizí předlohy), důležitost formy (ne obsahu) • cíl: poučovat, vychovávat, dojímat, bavit • zlomkovitost (díla se většinou nedochovala v úplnosti) • obtížná datace – určení doby a místa vzniku • anonymita autora • záliba v alegoriích, symbolech, kontrastech (Bůh – ďábel, dobro – zlo), barvách • 2 proudy: literatura duchovní a světská

Vzdělanost byzantská (východní, dědictví Řeků) l dějepisectví PROKOPIOS Z KAISAREIE (500–559) – Dějiny (osudy Peršanů, Vandalů, Gótů), první zmínky o Slovanech l filozofie a zábavná próza JAN ZLATOÚSTÝ – Chrýsostomos (asi 347–407) Knihy o napravení padlého = pojednání, homilie (kázání) → snaha o nápravu chyb společnosti & a církve JAN Z DAMAŠKU (kolem r. 676–kolem r. 754) Pramen poznání – traktát, řecká církvení dogmatika & Barlaam a Joasaf (též Josafat) – zábavná próza o osudech Buddhových (obrácení prince k životu & světce) l eposy, erotický román, alegorická a didaktická poezie, bajky, životopisy – starořecký Život Ezopův – 13. stol. 59


Vzdělanost latinská (západní)

Literatura náboženská V latině křesťanská Bible, tzv. Písmo svaté & náboženské poselství + mravní normy + pramen starověké kultury, historie, civilizace 2 části: Starý zákon (viz hebrejská literatura str. 41) Nový zákon 1.–2. stol. po Kr., kanonizován v 2.–4. stol. = výchozí text křesťanského nábo ženství; 27 knih, původně v řečtině 4 evangelia (Matouš, Marek, Lukáš, Jan) – o hlavních etapách života Ježíše Krista, o jeho • činnosti, o umučení a vzkříšení + vyznání víry; zhuštěná obrazná naučení pronášel Kristus v podobenstvích Skutky apoštolské a 14 epištol (listů apoštolů věřícím); popis misijní cesty apoštola • Pavla (Saul, Šavel) a jeho druhů Zjevení sv. Jana (Apokalypsa) – sugestivní obraz konce světa a posledního soudu, předpověď • příchodu Krista a božího království Podle křesťanského mýtu je Ježíš Kristus syn Boží, vytoužený Mesiáš (spasitel) předpovídaný proroky ve Starém zákoně – obětoval svůj život, aby vykoupil hříchy lidstva. Narodil se v Betlémě (Palestina); od té doby se počítá křesťanský letopočet (ač se se skutečným datem – asi 4 př. n. l. – nekryje); jeho narození ohlášeno kometou; v mládí žil v Nazaretu, v 30 letech působil se svými 12 učedníky (apoštoly) jako kazatel, konal zázraky, hlásal rovnost a spravedlnost, pokoru, lásku k bližnímu, poukazoval na pokrytectví kněží → znepokojené kněžstvo s pomocí zrady Jidáše dalo Krista zatknout po příchodu do Jeruzaléma; byl předveden před římského místodržícího Piláta, odsouzen a ukřižován; třetí den vstal z mrtvých, zjevil se apoštolům a po 40 dnech vstoupil na nebesa

l duchovní lyrika – duchovní písně a modlitby, hymny (velebení Boha), např. SV. AMBROSIUS – 4. stol. – snad autor zhudebňovaného textu Te Deum laudamus (Tebe, Boha, • chválíme) • latinský hymnus TOMÁŠE AKVINSKÉHO – 13. stol. – Pange, lingua (Chvalte, ústa) • soubor latinských hymnů a planktů (pohřebních pláčů) Pierre Abélarda (1079–1142) • FRANTIŠEK Z ASSISI – 12./13. stol. – Píseň bratra slunce, Chvalozpěv stvoření • JACOPONE DA TODI – 13./14. – stol. Stabat Mater (Stála Matka) l duchovní epika homilie (kázání) – výklady biblických textů, modliteb, kázání při mši doplněných exemply (pří& klady ze života) legendy o Kristových apoštolech, křesťanských mučednících, světcích + zázračné jevy &

60


JACOBUS DE VORAGINE, Legenda aurea (Zlatá legenda) – 13. stol. – sborník středověkých legend apokryfy – legendy, vyprávění s biblickou tematikou, ale církví neuznaná jako součást Písma & svatého (např. Nikodémovo evangelium) l náboženské obřadní drama od 10. stol. tzv. officia (lat. svaté obřady) – dramatizace některých výjevů velikonočních (Kristovo ukřižování • a zmrtvýchvstání, hry pašijové, např. O třech Mariích) a vánočních (narození Ježíše Krista); zpočátku součást církevních obřadů, nejdříve v latině, pak v národních jazycích mystéria – pašijové hry (o Ježíši Kristovi) a mirákula (mirákly) – o životě a činech světců (např. • Hra o sv. Dorotě) a Panny Marie

Literatura světská Laická (v národních jazycích) a) pro šlechtu a rytíře: exotika, dobrodružství l hrdinský národní epos – příběh s bohatým dějem, epickou šíří, vztahuje se k jedné postavě nebo rodu, idealizace hrdiny – šlechtice (zbožnost, odvaha, obětavost, smysl pro čest, věrnost lennímu pánovi nebo králi) staroanglický: Beowulf 7.–8. stol. – o hrdinských činech titulního hrdiny, později krále svého kmene – vítězný & zápas s vodním netvorem a jinými příšerami (pohádkové motivy); když porazil ohnivého draka, bylo mu souzeno zemřít a předat vládu mladému rytíři, věrnému bojovníku; prvky pohanské (pohřební rituály, hostiny) a raně křesťanské (víra v Boha); alegorie boje dobra se zlem; epos je psán v staroangličtině (anglosaština); na části britského území (Skotsko, Wales, Cornwall) se mluvilo keltskými jazyky; rozsah skladby – přes 3 000 veršů francouzský: Píseň o Rolandovi poč. 12. stol. – součást tzv. karolínského cyklu (písně o činech – chansons & de geste); námět: křesťanská morálka, rytířské hrdinství a statečnost Rolanda z družiny Karla Velikého v boji proti přesile pohanských Saracénů a proti zradě ve vlastních řadách → kontrast zrady a věrnosti, nevěřících a křesťanů; výchovný záměr – pěstování rytířských ctností Téma zpracované v období renesance (L. Ariosto, Zuřivý Roland), u nás v 19. stol. (J. Zeyer, Karolinská popeja) e

španělský: Píseň o Cidovi pol. 12. stol. – boje s Maury na jihu Španělska (dobytí Valencie); Rodrigo Díaz & de Vivar (nazývaný Cid = Pán) – válečník věrný králi (ač jím vyslán do vyhnanství), starostlivý otec (pomstil zneuctění svých dcer) i shovívavý šlechtic V období klasicismu zpracoval toto téma P. Corneille v tragikomedii Cid

německý: Píseň o Nibelunzích kon. 13. stol. – z dějin Burgundů a Hunů; dva celky starogermánských & pověstí – o činech a smrti Siegfrieda, který bojoval o poklad trpaslíků Nibelungů a byl úkladně

61


zavražděn příbuznými, a o vyhlazení královského rodu Burgundů (Siegfriedovu smrt mstí jeho žena Kriemhilda); motivy nenávisti, zrady a pomsty → tragická smrt všech hlavních postav Téma zpracováno Richardem Wagnerem – čtyřdílný cyklus oper Prsten Nibelungův

severský, skandinávský: Edda (tzv. starší) – zač. 13. stol. – vikingské mýty a hrdinské pověsti, Vědmina píseň (proroctví) & i raná podoba pověstí o Nibelunzích islandský: Edda (tzv. mladší) – 13. stol., připisovaná islandskému básníku (skaldovi) Snorri Sturlusonovi & [styrdlison] (1179 – 1241); naučný charakter + starobylé ságy – vyprávění o dobrodružstvích skandinávských kmenů a o osídlení Islandu + oslavné básně na vládce sága – typický islandský žánr – vyprávění o severských králích, bojovnících v době osídlování Islandu, původně jakékoli vyprávění v próze

finský: Kalevala – soubor epických run (lidových zpěvů) – severské mýty a dějiny Finů; o otci Kalevalovi & a 12 synech-bohatýrech; boj se zlem, za národní svobodu; oslava tvůrčí síly člověka; písemně zachyceny až v 19. stol., původně přednášeny lidovými zpěváky slovanské: ruský Slovo o pluku Igorově 12. stol. – neúspěšné boje vojsk novgorodského knížete Igora s ko& čovnými mongolskými kmeny Polovců (Igor zajat, oplakáván ženou Jaroslavnou, zdařilý útěk) → nutnost sjednocení země; téma zpracováno Alexandrem Porfirjevičem Borodinem – opera Kníže Igor byliny (stariny) – cyklus kyjevský a novgorodský – veršovaná vyprávění o bohatýrech, bojujících & proti přesile tatarských nepřátel a napravujících křivdy (např. Ilja Muromec, Čurila Plenkovič); variace na ruské byliny v Ohlasu písní ruských F. L. Čelakovského jihoslovanský junácké zpěvy 10.–12. stol. – o bojích proti Turkům; hlavní hrdina kralevic Marko & l rytířský dvorský epos náměty antické i středověké, idealizace rytíře (statečnost, bojovnost, smysl pro čest a spravedlnost, úcta k ženám, ochrana slabých, bezbranných a chudých), v popředí milostná tematika; psány národním jazykem bretoňský cyklus – okruh příběhů o králi Artušovi, čaroději Merlinovi, rytířské družině kolem & Kulatého stolu (např. Lancelot, Parcival), hledání tzv. svatého grálu (= kalichu s Kristovou krví) a jeho tajemství; původní autoři – keltští kněží (druidové) a pěvci (bardi), první zmínka o Artušovi – kronikář NENNIUS – 9. stol. l veršované dvorské romány – pro zábavu, s pohádkovými a milostnými motivy, mystickými prvky a dobrodružstvím CHRÉTIEN DE TROYES [krétien d trua] (asi 1131–1191), Perceval neboli Povídka o grálu – 12. stol., Lancelot l vyprávění o skutcích makedonského krále Alexandra Velikého, např. GUALTER CASTELLIONSKÝ (1135–1200)

62


Alexandreida (francouzská) – 12. stol.; epos, 10 knih v hexametru spolu s německým textem & ULRICHA VON ETZENBACHA [fon ešenbach] předlohou k české Alexandreidě epos z keltských pověstí o tragické lásce rytíře a dcery irského krále – Tristan a Izolda & Román o lišákovi – zvířecí epos z 12.–13. stol. (27 básní) s lišákem Renardem (kritika lidských & vlastností, zesměšnění feudální společnosti); drsný humor, cynismus Román o růži – alegorická skladba – 13. stol.; autorem 1. části je GUILLAUME DE LORRIS & [gijóm de lori] (o básníkově lásce k růži, symbolu ženství), autorem 2. části je JEAN DE MEUNG [žán d men] – učená úvaha o praktickém životě a smyslu lásky l dvorská (kurtoazní) lyrika 12. stol. – původem z jižní Francie (Provence); téma lásky (i neopětované – k vdané ženě), obdiv, galantní milostné nabídky × ideální ctnost ženy formy: pastorela (milostný dialog rytíře a venkovské dívky), epištola (milostný list), alba, svítáníčko (jitřní píseň, loučení milenců), serena (večerní píseň) b) pro měšťanstvo: zábavnost, komika, kritika, humor a výsměch; prostý národní jazyk; autoři a šiřitelé – potulní studenti (vaganti, goliardi) nebo profesionální žakéři formy: l satira l žákovská poezie – oslava lásky, vína, výsměch společnosti Carmina Burana [karmina] – sbírka francouzského a německého původu, psaná vulgární lati& nou, makarónské verše (latinské a v národním jazyce) l fabliaux [fablió] – komická veršovaná povídka z měšťanského života; zesměšnění lidské hlouposti, lakoty zbohatlíků, kritika krádeže, nevěry, opilství; živý a drsný jazyk l fraška – komediální žánr, jednoduchý děj a kontrastní postavy (kladné, záporné) – např. česká hra Mastičkář – drsný výsměch společenským nedostatkům, karikaturní nadsázka l zvířecí povídka – soubory veršovaných příběhů na základě bajek (isopety) nebo bestiáře (příběhy o zvířatech podle byzantských předloh) l exempla – doplněná a oživená kázání bez náboženských prvků, pro zábavu, téma – morální problém, nepřípustné nebo příkladné chování l balada (zvl. skotská, anglická, např. o Robinu Hoodovi); hrdina – odbojný šlechtic na straně chudých proti pánům l komické divadlo – odvozené od náboženského dramatu; obhroublost, krutý výsměch: morality (mravní ponaučení alegorickou formou); interludia (mezihry) – krátká žertovná představení mezi částmi vážné hry; sotie (karnevalové hry) l cestopisy např. MARCO POLO, Milion – 13. stol., putování po východní Asii a Číně, Cesty pana Johna Mandevilla – pol. 14. stol. – fiktivní spis o cestách do exotických zemí (Afriky, Asie) l historické texty a kroniky např. BEDA CTIHODNÝ (Venerabilis), Církevní dějiny Anglů (latinsky) – 7./8. stol., NESTORŮV letopis – poč. 12. stol. v Rusku, ŘEHOŘ TOURSKÝ, Dějiny Franků – 6. stol., francká Kronika FREDEGAROVA, WIDUKIND, Dějiny Sasů – 10. stol.

63


Počátky písemnictví v českých zemích pol. 9.–poč. 15. stol.

Kulturní jazyky: staroslověnština, latina, čeština (částečně němčina a hebrejština) SpolečenskO-Historická situace n Velkomoravská říše – raně středověký stát (vláda Mojmírovců); pronikání křesťanství zprvu z východo francké říše (expanze)  obava knížete Rastislava, proto požádal byzantského císaře Michala III. o vyslání křesťanské misie  křesťanství z východu: 863 příchod bratrů Konstantina-Cyrila a Metoděje ze Soluně – křesťanství se šířilo v staroslověnštině; za nástupce – knížete Svatopluka – příklon k latinské liturgii, Metodějovi žáci vyhnáni ze země

n po zániku Velké Moravy (907) posun hospodářského, politického a kulturního centra na západ, do Čech  Český stát přemyslovský – podpora v německé říši, rozvoj vzdělanosti a liturgie latinské; rozkvět státu zvláště za posledních Přemyslovců, povýšení na království za Přemysla Otakara I. (1197–1230) – dědičný královský titul stvrzen 1212 Zlatou bulou sicilskou; největší rozsah státu (až k Jaderskému moři) za Přemysla Otakara II. (1253–1278) – tzv. král železný a zlatý n po vymření Přemyslovců nástup Lucemburků upevnění státu zejména za vlády Karla IV. (1346–1378) – Čechy centrem Svaté říše římské, český král zároveň císařem římským; za vlády Václava IV. (1378– 1419) zostření rozporů, růst sociálního napětí, konflikt světské a církevní moci, kritika církve, úsilí o nápravu → husitské hnutí

Literatura staroslověnská 9. stol. Význam příchodu Konstantina a Metoděje (863) ze Soluně: politický (hráz proti expanzi Franků), náboženský (křesťanství v srozumitelném slovanském jazyce), literární – 1. slovanský kulturní ja zyk – staroslověnština, slovanské písmo – hlaholice, později zjednodušena na cyrilici Hlaholice vznikla z malých písmen řecké abecedy, cyrilice z velkých písmen řecké abecedy = základ pro azbuku (Rusové, Bělorusové, Ukrajinci, Makedonci, Bulhaři, Srbové) Po Metodějově smrti zákaz staroslověnské liturgie, odchod jeho žáků do Čech, do Kyjevské Rusi a na Balkán; u nás přetrvala staroslověnská bohoslužba jen v Sázavském klášteře (založen 1032 mnichem Prokopem, zrušen 1097)

l texty náboženské překlady – částí bible a modlitby – už před příchodem misionářů na Moravu Kyjevské listy – hlaholicí psaný zlomek misálu (mešní knihy) – v originále (nalezený na Kyjevské & Rusi) Paterik (knihy Otců) – vzdělavatelná četba (o životě mnichů, poustevníků) & právní texty: Nomokánon (církevní předpisy) a Zákon sudnyj ljudem (pro laiky) & Pražské hlaholské zlomky – zlomek modliteb, dochovány v původní podobě & Proglas (= Předzpěv, veršovaná předmluva k evangeliím) – připisován KONSTANTINOVI (Cyrilovi, & 827–869) = program cyrilometodějské mise (důraz na vzdělanost, právo na kulturu v srozumitelném jazyce → cesta k demokratizaci kultury); básnická kvalita (figury, tropy); 1. dochovaná slovanská báseň

64


Chci raději pět slov pověděti a svým rozumem je říci, aby i všichni bratři rozuměli, nežli deset tisíc slov nesrozumitelných. l spisy hagiografické (životopisy světců) Život Konstantinův a Život Metodějův – popis jejich života, výklad názorů, obrana misijní & činnosti (původně Panonské legendy); bez motivů typických pro legendy (zázraky, mučednictví)

Období zápasu dvou kultur 10.–11. stol. l souběžné texty staroslověnské a latinské První staroslověnská legenda o sv. Václavu (Život sv. Václava) – z pol. 10. stol., prostý styl & (zbožnost, spravedlivost a mírumilovnost panovníka) Druhá staroslověnská legenda o sv. Václavu – z poč. 11. stol. – náročný styl (předlohou latin & ská Gumpoldova legenda) Kristiánova legenda (Život a umučení sv. Václava a jeho babičky sv. Ludmily) – v latině, kon. & 10. stol., zachycuje i počátky českého státu a křesťanství; psána prózou, obhajuje i staroslověnské písemnictví Verše o utrpení sv. Vojtěcha – v latině & Vliv latiny vzrostl i založením pražského biskupství 973 (1. biskup Dětmar, pak Vojtěch) Hospodine, pomiluj ny – 1. české duchovní píseň z kon. 10. stol. (původně staroslověnská, & zachovala se v počeštěném zápise); autorství připisováno sv. Vojtěchovi (asi 955–997); plnila funkci národní hymny; prosba o mír a úrodu; jednoduchá nestrofická forma, zbytky staroslověnských slov (žizn = život, mir = svět)

Krátké období vítězství latiny a pronikání češtiny poč. 12.–poč. 13. stol. l dějepisná literatura – kroniky KOSMAS (asi 1045–1125), Kronika česká (Chronica Boëmorum) 12. stol. & autor – vzdělanec, církevní hodnostář (děkan svatovítské kapituly) → znalost Písma, antické vzdělanosti 3 části: příběhy z dob pohanských („bájivá podání starců“) vyprávění pamětníků („podání hodnověrných svědků“) = nejstarší pověsti zážitky Kosmovy – až do autorovy smrti (1125) – typická kronika první dějiny národa (od nejstarších dob), dílo umělecké (stylistická obratnost, živé vypravování, dialogy, poutavost, citáty z římských autorů, barvité obrazy bitev; próza prokládaná časoměrnými verši – hexametry); dílo agitační (straní katolické církvi, Přemyslovcům); ojedinělá česká slova v latinském textu = bohemika (místní, vlastní, odborná) Kosmas, ač vlastenec, se vůbec nezmiňuje o staroslověnské vzdělanosti a liturgii na našem území (např. o klášteře Sázavském nebo o sv. Prokopovi)

65


Pokračovatelé Kosmovi, např. kanovník vyšehradský, Mnich sázavský, opat Jarloch aj. Zbraslavská kronika – latinsky; historie do r. 1338; autoři – opat kláštera ve Zbraslavi OTA, & pak PETR ŽITAVSKÝ (asi 1260–1339); próza prokládaná verši l pronikání češtiny – glosy (vpisy českých slov a vět do latinských textů) – vysvětlivky nebo komentáře, poznámky, překlady mezi řádky (interlineární glosy), nebo na okraji textu (marginální glosy), např. Vídeňské, Svatořehořské Jedna z nejstarších českých vět z poč. 13. stol. (v zakládací listině kapituly litoměřické) – transkripce: Pavel dal jest Ploskovicích zem’u, Vlach dal jest Dolás zem’u Bogu i sv’atému Ščepánu se dvěma dušníkoma, Bogučeja a Sedlatu. (o darování pozemků církvi s dvěma nevolníky) Věta neznámé řeholnice z kláštera sv. Jiří o jakémsi mnichu Aldíkovi: „krásen jako anjelík, jenž sě u blátě válé“ Svatý Václave, vévodo české země – 2. česká duchovní píseň – z kon. 12. stol. & slavnostní a válečná píseň, později vlastenecký prosebný zpěv; světec zobrazen jako patron země, rytíř; vyspělejší forma – 3 sloky, verše s asonancí, složitější nápěv

Rozvoj česky psané literatury poč. 13.–poč. 15. stol., vrcholný středověk a) Období laicizace (zesvětštění) literatury – poč. 13.–pol. 14. stol. l duchovní lyrika Ostrovská píseň (Slovo do světa stvořenie) – o Kristově vtělení a vykoupení lidstva Kunhutina modlitba (Kunhuta byla dcera Přemysla Otakara II., abatyše kláštera sv. Jiří) Spor duše s tělem – hádka těla a duše (alegorie) – kdo je odpověden za hříchy tělem za života napáchanými, pro něž je duše posmrtně souzena l duchovní epika legendy, námětově čerpaly z Legendy aurey (např. o sv. Jiří, Panně Marii, apokryfy o Jidášovi aj.) l světská rytířská epika Alexandreis – veršovaný rytířský epos z přelomu 13. a 14. stol.; oslava makedonského krále & Alexandra Velikého – starověký námět (rady učitele Aristotela – jak vládnout, čeho se vyvarovat, osudy Alexandra, válečná tažení → mocný vládce) přenesen do středověku (ideál středověkého panovníka – statečnost, šlechetnost); děj přiblížen českému prostředí (rysy panovníka Přemysla Otakara II., výzbroj českých vojáků – Mladota, Radovan, české zvyky); zachovalo se 9 zlomků (3 500 veršů) = třetina; inspirace – latinská a německá předloha; autor neznámý (vyšší šlechtic – opovrhuje měšťany a sedláky, nadřazenost); forma – pravidelný 8slabičný verš + gnómická trojverší spojená jediným rýmem (= moralizující průpovědi) Gnóma – stručný výrok mravoučného charakteru: Zlé kolo najviece skřípá, malý had najviece sípá a chlápě najviece chlípá.

66


l kroniky Dalimilova kronika (Kronika tak řečeného Dalimila) – nejstarší česká veršovaná skladba & o českých dějinách (do r. 1314); neznámý autor (nižší šlechtic); politická agitace – podpora češství (vlastenecké cítění), varování proti přívalu němectví (po vymření Přemyslovců); forma – bezrozměrný verš (nepravidelný počet slabik), prostý vyprávěcí styl, hovorový jazyk → obliba Oldřich a Božena – autor hledá proti němectví oporu v českém sedláku; místo příběhu – asi obec Peruc na Lounsku → Boženina studánka, Oldřichův dub Označení Dalimila jako autora je asi historický omyl (upozornil na to J. Dobrovský); vzácný exemplář objeven r. 2005 ve Francii

b) Období demokratizace literatury – pol. 14.–poč. 15. stol. – doba Karlova Praha – sídlo českého krále a císaře římského Karla IV. = nejvýznamnější středoevropské město; 1344 založeno pražské arcibiskupství, 1348 pražská univerzita

Latinsky psaná literatura KAREL IV. (1316–1378), Vita Caroli (Život Karlův) – autobiografie a náboženské i morální úvahy & BARTOLOMĚJ Z CHLUMCE (Klaret) – autor 3 veršovaných slovníků (Glosář, Vokabulář, Bohemář); latinské pojmy vysvětluje česky; počátek české vědecké terminologie Bóh deus est, božstvie dietas, fortunaque ščestie, učinitel factor, ens byt, stvořitelque creator… Česky psaná literatura l legendy Legenda o sv. Prokopu – o životě opata Sázavského kláštera (jeho obětavost, zbožnost) – podle & latinské předlohy Vita maior; oslava slovanské liturgie, protiněmecký postoj; čtenářsky přístupná forma, kronikářský způsob líčení Život sv. Kateřiny – exotičnost (cizí prostředí vysoké šlechty), realistické obrazy krutého trýznění & kvůli křesťanské víře; náročná forma, složitá symbolika barev (šestero barev na těle bičované Kateřiny), prvky světské a mystické erotiky, kontrasty (tělesná bolest × duchovní naplnění); 8slabičný verš l rytířská epika a zábavná próza Tristram a Izalda – milostný epos o osudové lásce (české přepracování rytířského epo& su) Trójanská kronika – o trójské válce (Trója jako středověké město) – vyšla 1468 jako první & tištěná kniha u nás (prvotisky = inkunábule – texty tištěné před rokem 1500); vypravěčská pouta vost l světská lyrika lyrické milostné písně – Stratilať jsem milého, Dřěvo sě listem odievá, Měj sě dobře, srdéčko; Závišova píseň je umělecky nejvyspělejší

67


l sociální satira a žákovská tvorba – anonymní, blízká lidovému jazyku; výsměch a ironie Píseň veselé chudiny – o neutěšených sociálních poměrech a bídě s humorem & Podkoní a žák – satira ve formě sporu, hospodské hádky a rvačky panského sluhy a studenta & o přednostech jejich stavu, ale odhaluje bídu obou; parodie na univerzitní disputace („učená hádání“) skladby Hradeckého rukopisu – veršované satiry Desatero kázanie božie (obraz středověké & společnosti, prohřešky všech proti Desateru) a Satiry o řemeslnících (morální nedostatky v světském i duchovním životě – nepoctivost, podvody, nesvědomitost pekařů, řezníků, kovářů i radních → hrozba peklem); 1. česká bajka O lišcě a džbánu aj. l filozofující próza Tkadleček – spor mezi ním a personifikovaným Neštěstím (= příčina nevěry jeho milé) = & = symboly citu a rozumu → úvahy o svobodě lidského jednání, o síle osudovosti a zla; myšlen kově náročná alegorie, složitý styl l alegorie SMIL FLAŠKA Z PARDUBIC, Nová rada – zvířecí alegorie s didaktickým zaměřením: zvířata & radí novému králi (asi Václav IV.) – lvovi, jak má vládnout → obrana soudobé společnosti l odborná próza kronika PŘIBÍKA PULKAVY Z RADENÍNA, právnické spisy ONDŘEJE Z DUBÉ l vznik dramatu původně součást církevních obřadů, např. hra Tří Marií (Marie Magdalena, Marie Jakubova a Marie Salome) – jdou ke hrobu Krista pomazat jeho tělo mastmi; hrob je prázdný, Kristus vstal z mrtvých Mastičkář – zlomek velikonoční hry, ale v lidovém prostředí = středověké tržiště, kde tři Marie & kupují mast k balzamování Kristova těla; parodie biblických událostí, drsná komika, zesměšnění šarlatánských prodavačů, kteří vychvalují své masti; poprvé příslušníci neprivilegovaného stavu, hovorový lidový jazyk, vulgarismy, makaronské verše = kombinace veršů několika jazyků (zde češtiny a latiny)

Literatura předhusitská a husitská konec 14. stol.–70. léta 15. stol. Vrchol procesu demokratizace (zlidovění), počešťování (čeština i v oblasti teologické a správní) a laicizace (zesvětštění); literatura prostředkem politického boje → agitační cíle, reakce na aktuální skutečnost; v popředí traktát, kázání (působivost živého slova), satira, duchovní píseň; próza i poezie se přibližuje běžné hovorové řeči; srozumitelnost

a) Předchůdci Husovi – posl. třetina 14. stol. l úsilí kazatelů o nápravu společnosti JAN MILÍČ Z KROMĚŘÍŽE (asi 1320–1374) – poměrně radikální kazatel, působil silou vlastního příkladu (vzdal se královského úřadu – byl notářem Karla IV., i církevních hodností); kázal především

68


česky → vliv na chudinu, usiloval o reformu církve shora; tvrdá kritika duchovenstva, učení o Antikristu → obžalován, hájil se v Římě KONRÁD WALDHAUSER (asi 1326–1369) – do Čech pozván Karlem IV., kázal německy a latinsky (pro německý patriciát a studenty); pocházel z Dolních Rakous, kázal v kostele P. Marie před Týnem MATĚJ Z JANOVA (asi 1350–1394) – univerzitní mistr, kázal latinsky → ohlas u vzdělanců Pravidla Starého a Nového zákona – myšlenka rovnosti mezi knězem a laikem, proti bohatství & církve; nařčen z kacířství, donucen názory odvolat l laická literatura TOMÁŠ ŠTÍTNÝ ZE ŠTÍTNÉHO (asi 1333–1401/1409) – jihočeský zeman, laik (bez teologického vzdělání); o náboženských a filozofických otázkách psal česky → díla výchovná a mravoučná; srozumitelný, propracovaný styl, dokonalý jazyk, zpřístupnění soudobé vzdělanosti širším vrstvám → první klasik české naučné prózy; obhajoval neměnnost řádu daného Bohem, usiloval o nápravu chyb, o harmonizaci života Knížka o šašiech – o mezilidských vztazích; přirovnání k šachové hře a postavení figurek mezi & ostatními Knížky šestery o obecných věcech křesťanských – traktáty o věrouce, o zásadách dokonalého & měšťanského života, o sociálních otázkách Řeči besední – pojaty jako rozhovor otce s dětmi o Bohu, stvoření světa & Řeči sváteční a nedělní – kazatelský výklad částí evangelia & b) Období příprav husitského hnutí – poč. 15. stol. vyvrcholení rozporů: panovník × šlechta (o půdu a moc), panstvo × zemané, sedláci × bezzemci, městský patriciát × cechovní mistři; všeobecná nespokojenost a odpor proti církvi (nejbohatší vlastník půdy, přepych, rozmařilost – v rozporu s Biblí a posláním církve); diskuse o názorech anglického reformátora Johna Wycliffa mezi německými a českými mistry na univerzitě; 1409 vydán Václavem IV. Dekret kutnohorský → měnil poměr počtu hlasů na univerzitě (3 : 1 ve prospěch Čechů); 1391 založena Betlémská kaple pro kázání výhradně v českém jazyce

MISTR JAN HUS (asi 1371–1415) – filozof, teolog, řečník; spojení teorie s praxí (učeneckého a lidového křídla proticírkevní opozice) * Husinec u Prachatic univerzitní mistr (od r. 1409 rektor) a kazatel v pražské Betlémské kapli (od r. 1402); vliv názorů Wycliffových → úsilí o nápravu církve a mravů; zásluha na počeštění univerzity (vliv na vznik Dekretu kutnohorského); střetnutí s církví: 1409 pro obhajobu Wycliffa, 1412 kvůli vystoupení proti prodeji odpustků (= obohacování církve), proti rozmařilosti duchovních i světských pánů → dán do klatby, nad Prahou vyhlášen interdikt (zákaz církevních obřadů) → Husův odchod na venkov, kázání na Kozím Hrádku u Tábora, pak na hradě Krakovec u Rakovníka; 1414 předstoupil před koncil v Kostnici, prohlášen za kacíře, 6. července 1415 upálen

69


Husovo dílo: latinsky: pro učence O církvi (De ecclesia) – reformní názory, kritika církve, zpochybnění postavení papeže (hlavou & církve je Kristus) O pravopise českém (De orthographia Bohemica) → zjednodušení pravopisu (zavedení & diakritických znamének, tzv. nabodeníčko krátké = tečka a dlouhé = čárka → pravopis diakritický), odstraněny archaismy, počešťování německých slov, péče o dokonalou výslovnost česky: pro lid Výklad Viery, Desatera a Páteře – výklad tří modliteb (Věřím v Boha, Desatero, Otčenáš), kritika & církve, úvahy o mravním životě; Páteř – z lat. Pater noster Protož, věrný křesťane, hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti… Knížky o svatokupectví – ostrá kritika církve (majetek, rozmařilost, úplatkářství – prodej svátostí, & odpustků, úřadů) Postila (z lat. post illa verba = po oněch slovech, tj. po slovech evangelia) – traktáty a kázání & (výklad částí evangelia) Dcerka – o správném životě dívek a žen & listy z Kostnice – otevřené dopisy, promluvy k čtenářům (obdoba kázání), obhajoba vlastního & učení l další kazatelé JERONÝM PRAŽSKÝ (asi 1365–1416) – vzdělanec, Husův přítel, obratný řečník, kritik; studium v anglickém Oxfordu (přinesl do Čech Wycliffovy spisy), pronásledován inkvizicí, po Husově smrti také upálen v Kostnici jako kacíř JAKOUBEK ZE STŘÍBRA (?–1429) – pokračovatel Husův, univerzitní mistr, teolog, autor traktátů, polemik, postil JAN ŽELIVSKÝ (?–1422) – kazatel v chrámu Panny Marie Sněžné, iniciátor pražské defenestrace r. 1419; popraven na Staroměstské radnici JAN ROKYCANA (1397–1471) – v čele kališníků, ideová opora Jiřího z Poděbrad; kázal v Týnském chrámu c) L iteratura vrcholného období husitství – 20. a 30. léta 15. stol. po Husově smrti → urychlení projevu nespokojenosti → náboženská a sociální revoluce; v popředí aktuální píseň, chorál (účast věřících při bohoslužbách) Bible se v tomto období stala nejčtenější knihou pro vzdělance i prosté lidi; první kompletní český překlad je z počátku 15. stol.; podle výroku italského diplomata Aenea Silvia Piccolominiho (pozdější papež Pius II.) zná táborská žena Bibli lépe než leckterý italský kněz

Jistebnický kancionál – zpěvník, soubor husitských chorálů, písní duchovních i válečných, např. & píseň táboritů Ktož jsú boží bojovníci (od kněze Jana Čapka) nebo pražanů Povstaň, povstaň, veliké město Pražské

70


Ktož jsú boží bojovníci a zákona jeho, prostež od Boha pomoci a úfajte v něho, že konečně vždycky s ním svítězíte. (…)

Nepřátel se nelekajte, na množstvie nehleďte, Pána svého v srdci mějte, proň a s ním bojujte a před nepřátely neutiekajte!

Žižkův vojenský řád – vyhlášen 1423 na sněmu východočeského bratrstva v Německém Brodě; & obsahuje vysoké morální požadavky (stejné povinnosti i tvrdé tresty pro všechny členy polního vojska bez rozdílu postavení) Budyšínský rukopis – 3 veršované polemické skladby; dvě proti Zikmundovi (asi z r. 1420) – dal & se korunovat bez souhlasu Prahy – Žaloba Koruny české a Porok Koruny české (= výtka, pokárání) a alegorie ve formě sporu Hádání Prahy s Kutnou Horou (Praha – krásná žena symbolizující husitský program × Kutná Hora – ošklivá žena hájící názory kostnického sněmu) → vítězství Prahy VAVŘINEC Z BŘEZOVÉ (1307–asi 1437), Husitská kronika – próza, latinsky, popis událostí let 1414–1421; autor straní umírněným & pražským husitům; Píseň přeslavné Koruny české (= Píseň o vítězství u Domažlic) – latinská báseň, dokument Husitství inspirovalo např. Aloise Jiráska – viz str. 148 Osobnost J. Husa zachytil v stejnojmenném románu M. V. Kratochvíl a v próze Jan Hus Eva Kantůrková

d) Literatura doby pohusitské 30.–70. léta 15. stol. po porážce u Lipan 1434 částečné uklidnění; zemský správce, od r. 1458 český král Jiří z Poděbrad → snaha zmírnit náboženské spory; v popředí polemiky (mezi stranou pražskou, táborskou a katolickou)

PETR CHELČICKÝ (asi 1390–1460) – jihočeský zeman, osobitý myslitel, obhájce pasivity, chudoby a pokory; odmítal násilí a boj i vyšší vzdělání O boji duchovním – v duchu křesťanství zavrhuje jakékoli fyzické násilí (i tzv. „spravedlivou & válku“) → myšlenka neodporovat zlu násilím; uznává jen duchovní boj s ďáblem O trojím lidu – odsuzuje sociální nerovnost, středověké dělení společnosti na tři stavy – pou& kazuje na Bibli (hlásá rovnost) Postila – kázání s úvahami a praktickými životními radami, komentáře k evangeliím, názory na & ideální (nezištnou) církev, společnost a morálku Sieť viery pravé – alegorický traktát na motivy v evangeliích o zázračném rybolovu apoštola & Petra: síť = symbol víry a prvotní církve – zachytává věrné Kristovy stoupence; hříšníci propadající peklu (i panovník a papež) ji trhají Názory P. Chelčického ovlivnily vznik nové církve – jednoty bratrské 1458; myšlenka neodporovat zlu zlem zaujala Lva Nikolajeviče Tolstého

l zábavná literatura Deník Václava Šaška z Bířkova – o cestě českého poselstva v čele s Jiřím Lvem z Rožmitálu, & vyslaného Jiřím z Poděbrad po západní a jižní Evropě (viz A. Jirásek, Z Čech až na konec světa)

71

renesance a humanismus

Renesance a humanismus poč. 14. stol.–poč. 17. stol.

Společensko-historická situace n Zámořské objevy: Kryštof Kolumbus, Vasco da Gama, Fernão de Magalhães [magalješ]  rozvoj obchodu, dopravy, řemesel a výroby  ekonomický, politický a kulturní vzestup mešťanstva, rozvoj měst  změna představ o světě

n Rozvoj věd – přírodovědecké a astronomické objevy – Mikuláš Koperník, Galileo Galilei, Giordano Bruno, Johannes Kepler; vynález knihtisku: Johannes Gutenberg asi 1445 n Mnohostrannost umělců: Michelangelo Buonarroti – sochař (socha Davida), stavitel a malíř (výzdoba Sixtinské kaple ve Vatikáně), básník (sonety); Leonardo da Vinci – malíř (Mona Lisa, Poslední večeře Páně), vědec, vynálezce, konstruktér, hudebník, teoretik umění n Architektura – přímé a pravoúhlé linie, arkády, lodžie, kupole, fasády se sgrafity; chrám sv. Petra v Římě, palác Louvre v paříži; zámky na Loiře aj.; další malíři – Raffael, Tizian, El Greco, H. Bosch, P. Brueghel n Rozvoj literatury v národních jazycích (vedle vytříbené klasické latiny – jazyk vzdělanců); v popředí literatura nauková, alegorie, román, novela, drama, lyrika n Rozvoj politické teorie – utopické spisy o ideálním státu – Thomas More (Utopie), Thomaso Cam panella (Sluneční stát), Francis Bacon (Nová Atlantis); nové pojetí panovníka a jeho vlády – Niccolò Machiavelli (vladař) n Filozofie: Erasmus Rotterdamský, Chvála bláznovství (výsměch scholastice a nevědomosti) n Kritika církve: Martin Luther, Jan Kalvín, Ulrich Zwingli

Renesance (z franc. renaissance = obrození, znovuzrození) – kulturně historická epocha, myšlenkový a umělecký proud, znovuobjevování (obrození) antiky, její filozofie, kultury, estetických ideálů – proti středověké teologii, proti pojetí svobody udělované Bohem; studium spisů antických myslitelů Humanismus (z lat. humanus = lidský) – nový světový názor spjatý s renesancí: návrat k hodnotám pozemského světa; v popředí zájmu je člověk, důvěra v jeho schopnosti, touha po pravdivém a svobodném poznávání přírody = kult smyslů a rozumu proti kultu víry; úsilí o všestranné vzdělání, heslo „ad fontes“ (k pramenům); kritika církve → spojitost s reformací; jazyk humanistů – vytříbená klasická latina Reformace (z lat. reformare = přetvářet, opravovat, obnovovat) – úsilí o nápravu církve, proti zpovrchnění víry, proti zištnosti a hromadění majetku v katolické církvi; návrat k bibli, důraz na mravní ukázněnost i snaha o zmírnění sociálních rozporů; jeden ze zdrojů reformace – myšlenky husitů; návaznost – Martin Luther, Jan Kalvín

Evropská renesance Itálie přelom 13. a 14. stol. DANTE ALIGHIERI [aligjéri] (1265–1321) – Florenťan; proti vládcům a papeži → donucen k vyhnanství, žil ve Veroně a Ravenně Nový život – deník platonické lásky k předčasně zemřelé Beatrici Portinari; milostné básně & komentované prózou

72

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Kompletní přehled české a světové literatury

Recommend Documents