KOMPARAČNÍ SOCIO-KULTURNÍ ANALÝZA SPOLEČNOSTI MĚSTSKÝCH CIVILIZACÍ PŘEDKOLUMBOVSKÉ JIŽNÍ AMERIKY

PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY V BRNĚ KATEDRA ANTROPOLOGIE

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

KOMPARAČNÍ SOCIO-KULTURNÍ ANALÝZA SPOLEČNOSTI MĚSTSKÝCH CIVILIZACÍ PŘEDKOLUMBOVSKÉ JIŽNÍ AMERIKY

Veronika Klozíková

Vedoucí práce: Prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc Konzultant: Doc. PhDr. Oldřich Kašpar, CSc.

Brno 2006

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně a s použitím literatury uvedené v seznamu literatury. V Brně, 29.5.2006

_________________________________ Veronika Klozíková

Chtěla bych poděkovat Prof. PhDr. Jaroslavovi Malinovi, DrSc a Doc. PhDr. Oldřichu Kašparovi, CSc. za užitečné připomínky, rady a doporučenou literaturu.

Obsah 1. Abstrakt ............................................................................................................................ 4 2. Klíčová slova..................................................................................................................... 4 3. Úvod .................................................................................................................................. 5 4. Zeměpisné podmínky....................................................................................................... 7 5. Doba předincká ................................................................................................................ 8 5.1. Historie .................................................................................................................. 8 5.1.1. Předkeramické období .............................................................................. 8 5.1.2. Rané keramické období............................................................................. 8 5.1.3. Kultura Chavín a Huantar ......................................................................... 9 5.1.4. Období señorií........................................................................................... 9 5.1.5. Pozdní intermediární období..................................................................... 9 5.2. Významné kultury ............................................................................................... 10 5.2.1. Chavínská kultura ................................................................................... 10 5.2.2. Kultura Mochica ..................................................................................... 12 5.2.3. Kultura Paracas ....................................................................................... 14 5.2.4. Kultura Nazca ......................................................................................... 15 5.2.5. Kultura Huari (Wari) a kultura Tiahuanaco............................................ 18 5.2.6. Kultura Chimú......................................................................................... 19 6. Historie Inků................................................................................................................... 22 6.1. Legenda ............................................................................................................... 22 6.2. Vojenské výpady ................................................................................................. 23 6.3. Příchod Španělů................................................................................................... 36 7. Incká společnost ............................................................................................................. 45 7.1. Vzhled ................................................................................................................. 45 7.2. Oděv .................................................................................................................... 45 7.3. Jazyk .................................................................................................................... 46 7.4. Písmo ................................................................................................................... 47 7.5. Koloběh každodenního života ............................................................................. 49 7.6. Obydlí .................................................................................................................. 49 7.7. Sociální systém.................................................................................................... 50 7.8. Přesídlování ......................................................................................................... 52 7.9. Časkiové .............................................................................................................. 52

1

7.10. Armáda .............................................................................................................. 53 8. Inka.................................................................................................................................. 54 9. Lékařství ......................................................................................................................... 58 9.1.Nemoci a léčba ..................................................................................................... 59 9.2.Trepanace ............................................................................................................. 61 10. Řemeslo ......................................................................................................................... 63 10.1. Tkalcovství a hrnčířství ..................................................................................... 63 10.2. Zlatotepectví ...................................................................................................... 64 11. Zemědělství................................................................................................................... 66 12. Náboženství................................................................................................................... 68 12.1. Mýty .................................................................................................................. 69 12. 2. Cykly stvoření a zániku .................................................................................... 71 12. 3. Lidské oběti a rituály ........................................................................................ 72 13. Pohřební ritus............................................................................................................... 74 13.1. Předincké pobřežní kultury................................................................................ 74 13.2. Incko–kečuánská společnost ............................................................................. 76 13.2.1. Smrt vládnoucího Inky.......................................................................... 76 13.2.2. Smrt šlechty........................................................................................... 77 13.2.3. Smrt obyčejných lidí ............................................................................. 78 14. Architektura ................................................................................................................. 79 14.1. Města ................................................................................................................. 79 14. 1. 1. Cuzco .................................................................................................. 82 15. 1. 2. Machu Picchu...................................................................................... 83 15.2. Silnice a mosty .................................................................................................. 86 15. Umění ............................................................................................................................ 87 15.1. Hudba a tanec .................................................................................................... 87 16. Literatura...................................................................................................................... 89 17. Kronikáři ...................................................................................................................... 91 18. Závěr ............................................................................................................................. 93 19. O autorce....................................................................................................................... 94 20. Slovník důležitých jmen a pojmů ............................................................................... 95 21. Rejstřík důležitějších jmen a pojmů ........................................................................ 102 22. Seznam použité literatury ......................................................................................... 104 23.Příloha.......................................................................................................................... 107 2

Obr.1. Portrét peruánského indiána................................................................. 107 Obr.2. Portrét peruánského indiána – profil.................................................... 108 Obr.3. Předincké kultury na pobřeží v letech 1200 př. n. l. až 1473 n. l. ....... 109

3

1. Abstrakt Práce pojmenovaná Komparační socio-kulturní analýza společnosti městských civilizací předkolumbovské Jižní Ameriky se snaží vytvořit ucelený pohled na způsob života v předkolumbovské Americe, která byla ovlivněna mnoha národy, jež byly většinou násilně sjednoceny pod inckou nadvládu. Práce se zabývá nejen životem obyčejné zemědělce, který stál naspodu společenského žebříčku, ale i postavením, úlohou a činy samotného vládnoucího panovníka – inky. Popisuje rodinný a společenský život, ekonomiku a podrobněji se zabývá dalšími socio-kulturními aktivitami včetně umění a pohřebních ritů a rituálů.

2. Klíčová slova předkolumbovská Amerika – zeměpisné podmínky – historie – předincké kultury – incká společnost – Inka – legendy – conquista – zlatotepectví– řemesla – zemědělství – architektura – trepanace – náboženství – pohřební ritus

4

3. Úvod Prehistorie Jižní Ameriky je mlhavá. Již před příchodem Inků zde existovaly mnohé kultury, které měly své vlastní umění, stavby a města. Incká civilizace se táhla od severního Ekvádoru až do jižního Chile v délce 4 000 km. Trvala od roku 1438 našeho letopočtu až do roku 1532. Mylný je tedy názor, že civilizaci přinesli Inkové. Jak říká Victor W. von Hagen: Inkové přišli až nakonec (Hagen 1963, s. 7). Vytvořili civilizaci, která se rovnala civilizacím jakými byly Mayové nebo Aztékové. V čele Incké říše stál vládce nazývaný inka, podle kterého dostala jméno celá kultura. Dnešní Peruánci se sami nazývají potomci inků. Incká civilizace přetékala zlatem a její obyvatelé byli zruční zlatotepci. Monumentální stavby z kamene překonaly staletí. Tato obrovská a rozlehlá říše zanikla s příchodem Španělů. Conquista byla silná a masové vyvražďování vzalo za své. Přestože mnoho indiánů konvertovalo ke křesťanské víře, pro Španěly to byli stále jen divoši. Dnes je odkaz jejich dávné civilizace mrtvý. Mnoho potomků tohoto národa nezná své původní zvyky a slaví typické křesťanské svátky. Španělští dobyvatelé zničili úžasný svět, který je pro nás nenávratně ztracen.

Kapitola 4. Zeměpisné podmínky popisuje velice různorodé prostředí jemuž se musela expandující incká civilizace přizpůsobit. Kapitola 5. Doba předincká se snaží uvést nejvýznamnější předincké kmeny a jejich kulturu, která byla začleněna do inckého systému. V kapitole 6. Historie Inků je uveden celkový historický vývoj od mýtického příchodu vyvoleného národa přes faktické podmanění okolních civilizací po příchod Španělů a zánik říše. V kapitole 7. Incká společnost pronikneme do života obyčejných obyvatel. Kapitola 8. Inka pojednává o životě nejdůležitější osoby v zemi – synu boha Slunce, vládnoucím inkovi. V kapitole 9. Lékařství poznáme tajemství trepanace a inckého léčitelství. Kap. 10 Řemeslo se zabývá keramickou výrobou, tkaním látek a v neposlední řadě zpracováním kovů. Kap. 11. Zemědělství ukazuje ucelený pohled na hospodaření v nehostinných podmínkách And, systému zemědělství závisejícím na koloběhu ročních dob.

5

Kap. 12. Náboženství uvádí pohled tehdejších obyvatel jihoamerického kontinentu na celý panteon bohů v čele s bohem Slunce, ale také na zrození a smrt. V kap. 13. Pohřební ritus nahlédneme pod pokličku hrobů a smotků látek, ve kterých se skrývají mumie a kosti dávných předků. Kapitola 14. Architektura ukazuje plány inckých měst a nejvýznamnější stavby. Kapitola 15. Umění se zabývá hudbou a hudebními nástroji. Kapitola 16. Literatura ukazuje příklady incké tvorby a poezie, která byla tradována ústně do příchodu Španělů, kteří přinesli písmo. Kap. 17. Kronikáři představuje nejdůležitější zapisovatele inckých poměrů.

6

4. Zeměpisné podmínky Jižní Amerika je kontinent ležící větší částí na jižní polokouli. Svou rozlohou se řadí na čtvrté místo mezi světovými kontinenty, prochází jí rovník a je ohraničena Tichým oceánem na západě a Atlantským oceánem na východě. Se Severní Amerikou je propojena pevninskou úžinou nazývanou Mezoamerika. Jižní Amerika má velmi rozmanitý reliéf. Po celé délce západního pobřeží Jižní Ameriky se táhne pohoří And, které patří mezi nejmladší pohoří na světě, jezero Titicaca na území dnešní Kolumbie je nejvýše položeným splavným jezerem a zmírňuje klima. Jeho délka je 225 km, šířka 60 km a plocha 8 135 km2, plocha kolísá dle období. Jezero rozděluje poloostrov Cobacabana. Na východ od And jsou směrem do vnitrozemí rozlehlé oblasti tropického deštného pralesa. Většina jihoamerické pevniny východně od And patří do povodí Amazonky, ale nalezneme zde i rozsáhlé úrodné roviny, pampy nebo suché pouště. Málokde mělo podnebí tak rozhodný vliv na životy lidí než zrovna na území Incké říše. Chladný Humboltův proud v tropickém moři výrazně ovlivnil pevninu: obvykle tu vůbec neprší, pobřeží je po celé své délce zcela bez vody a bezútěšně pusté. Více než půl roku zde žhne velmi silně slunce. Od května do listopadu se mořský proud ještě více ochlazuje a přináší s sebou hustou mlhu. Pobřeží má tři tisíce kilometrů a protíná je více než čtyřicet údolí s většími či menšími řekami, které přináší nové úrodné náplavy. Obrovský vliv na životy obyvatel Jižní Ameriky měla seismická aktivita. Dvě litosférické desky, oceánská Nazca a pevninská, se šikmo zanořují pod kontinent. Oblast deštných pralesů není zemětřesením postižena stejně jako Peru, protože její ohniska se nachází hluboko pod zemí a než se dostanou k povrchu zeslábnou. Naproti tomu v Peru se ohniska nacházejí v hloubce i okolo 10 km, což je téměř pod povrchem a účinky mají často katastrofální následky. Například Cuzco bylo poničeno mnohokrát. Další přírodní katastrofou mohou mít na svědomí ledovcová jezera, jejichž hráze jsou tvořeny málo konsolidovanými morénami. Hrozí protrhnutí, kterým vznikne tzv. bahnotok. Voda zničí vše, co jí stojí v cestě. Incké území lze rozdělit do tří pásem: západní pobřežní oblast (španělsky Costa), na centrální horskou oblast (Sierra) a pralesní oblast na východě (Montaña). Montaña nehrála v dějinách Inků podstatnou roli. Nepřístupné pralesy ztěžovaly ovládnutí území okolo Amazonky stejně, jako bojovnost místních kmenů, kteří byli

7

výborně obeznámeni s krajinou. Pro tehdejší Inky byly deštné pralesy exotickou neznámou a nebezpečnou cizinou. Costu byl nepříliš široký pás pobřeží. Je dlouhý víc než dva tisíce kilometrů. Na západě jej ohraničuje pás And a na východě Tichý oceán. Kraj sužuje sucho a tvoří ho většinou pouště a polopouště. Řeky plynoucí z And přináší vláhu a tvoří zelené oázy. Sierra jsou v podstatě horské štíty, údolí a puny (náhorní plošina). Puna je skoro bezlesá, pokrytá horskou trávou zvanou ichu. Stala se královstvím pastevců lam. Typicky se zde střídá horký den a mrazivá noc. Zde v horách si Inkové vybudovali srdce své říše – Cuzko. Při tocích řek je každý kousek země obděláván indiánskými rolníky.

5. Doba předincká

5.1. Historie Dnes je uznávána teorie Aleše Hrdličky, že Ameriku osídlili lidé z Asie, došlo k tomu v poslední době ledové v letech 100 000 až 8 000 př. n. l. v místě Beringovy úžiny, kde se spojila Amerika a Asie. Vlivem růstu ledovců klesla hladina moře až o sto metrů a lovci mladší doby kamenné mohli putovat za migrující zvěří, ale přesné datum přechodu není známo. Názory se rozchází, většinou se uvádí datum 10 000 nebo 13 000 př. n. l.. Ze severní do jižní Ameriky přešli v době, kdy se vytvořil koridor po ústupu ledovce na území Rocky Mountains. Ranné dějiny Peru jsou bez písemných pramenů, archeologové tedy uměle dělí peruánskou minulost na tři kulturní fáze (tzv. horizonty). Hranice těchto horizontů se vzájemně prolínají a jsou diskutabilní (Roedl 2003). 5.1.1. Předkeramické období Nejstarší prehistorický úsek se datuje od 8 000 do 1800 př. n. l. Mezi léty 4 000 až 1 800 př. n. l. nastala neolitická revoluce, kdy první usedlí zemědělci kultivovali kukuřici a domestikovali alpaky a lamy. Z této doby pocházejí i nejstarší úlomky keramiky (Roedl 2003). 5.1.2. Rané keramické období Ranné keramické období se datuje 1800 až 900 př. n. l. a je počáteční periodou po prvním prehistorickým obdobím. Keramika je již běžnou součástí života. Nastává rozvoj 8

metalurgie mědi a s pěstováním bavlny také výroba textilu. Po vzniku velkých aglomerací došlo k sociální diferenciaci, která se rozvinula v organizovanou hierarchickou společnost, malá elita řídila náboženství, hospodářství a zavlažovací práce. Na keramice se objevují výjevy hromadných poprav a znetvořená těla (rituální popravy nebo přírodní katastrofa) (Roedl 2003). 5.1.3. Kultura Chavín a Huantar První ze tří horizontů (900–200 př. n. l.), na které archeologové rozdělili civilizační dějiny do příchodu Španělů. Epocha kultury Chavín de Huantar (Roedl 2003). 5.1.4. Období señorií Datuje se 200 př. n. l. až 700 n. l. První intermediární období, doba rozkvětu různých regionálních civilizací na pobřeží, jejichž společným bohem byl Kočkovitý bůh – Bůh Jaguár. Jednotlivé na sobě nezávislé señorie spolu soupeřily, v jejich čele stáli vládci – válečníci. Přes neustálé válčení se rozvíjela kultura umělecká, sociální a technická. Nejdůležitějšími kulturami této epochy jsou Moche, Nazca a Paracas (Roedl 2003). Střední horizont (700–1000 n. l.) znamenal zánik těchto malých státních útvarů. Kultury Huari (Wari) a Tiahuanaco je pohltily. Okolo jezera Titicaca se pěstovaly brambory, ocu, merlík chilský a kukuřice, chovaly se lamy a alpaky. V horách byly naleziště zlata, stříbra, mědi a poprvé se objevuje metalurgie bronzu (Roedl 2003). 5.1.5. Pozdní intermediární období V druhém intermediárním období dominuje kultura Chimů. V tomto období (1000– 1450 n. l.) již lze konfrontovat archeologické nálezy s historickými prameny, přestože vypovídající hodnota pramenů není zcela objektivní. Po rozpadu říší Wari a Tiahuanaco došlo k rozdrobení území a vzniklo až třicet señorií, kde se opět vedly války o moc, půdu a vodu. Přesto umění vzkvétalo, technika zavodňování se vyvíjela, obchod se rozvíjel. Dominantní říše (poslední před Inky) vyrostla v letech 1250–1460 n. l. na severním pobřeží Peru (Roedl 2003). Posledním horizontem je horizont incký.

9

5.2. Významné kultury

5.2.1. Chavínská kultura Název je odvozen od města Chavín, které dříve leželo v provincii Huantar (proto Chavín de Huantar, dnes se tento název uvádí jen ve starší literatuře). Rozvoj chavínské kultury spadal do období 900–200 př. n. l. a největšího rozkvětu dosáhla v letech 400–200 př. n. l. Rysy této kultury se však objevují mnohem dříve u předešlých sídlišť jakými byly například La Galgada, Schillacoto, Huaca de los Reyes, Cerro Sechín a nebo třeba Ancón, ale ve městě Chavín se našly nejvýznamnější pozůstatky. Hlavní město Chavín, hlavní náboženské centrum, se nachází ve výšce 3 185 metrů nad mořem v údolí na východních svazích peruánských And. Radiouhlíkovou metodou bylo datováno do období mezi léty 850 až 200 před naším letopočtem. Součástí chrámové struktury jsou vnitřní galerie s kamennými stropy, schodišti, rampami, výklenky a ventilačními otvory z kamenných kvádrů, celý chrámový komplex je ve tvaru U a uprostřed jeho základny je prostor ve tvaru kříže. Nejčastěji se objevují motivy jaguárů a antropomorfních postav, celkem bylo v Chavínu nalezeno přes 200 velkých soch z kamene. Nedávné výzkumy odhalily systém kanálů vedoucí skrze chrám, který přiváděl vodu z ledovcové řeky Huachesca. Město bylo křižovatkou severojižních tras přes Andy, mělo tedy charakter dopravního uzlu. Jednalo se pravděpodobně o teokratický stát. Původ této kultury se můžeme hledat buď v hloubi Amazonského pralesa nebo můžeme hledat spojitost s kulturou Olméckou. Kamenické umění bylo na vysoké úrovni. Typické jsou plastiky kamenných hlav (obr.1).

Obr.1. Plastika kamenné hlavy, častý motiv v architektuře.

zobrazují buď nadpřirozené bytosti nebo se zde uplatňuje vliv kultu trofejních hlav. Na plastikách se kombinují rysy lidské, kočkovité šelmy a ptačí. V kameni se rovněž zobrazují nadpřirozené bytosti a to v reliéfu nízkém a vysokém. Obecně jsou reliéfy vysoce 10

stylizované, dnes lze jen obtížně říci co vlastně znamenají, jisté však je, že Chavíňané vyznávali kult kočkovitých šelem. Keramika má šedou barvu (obr.2.). Je zdobená rytými geometrickými vzory, po vypálení malovanými červenou, výjimečně žlutou či bílou barvou, později byla červená se širokými rytými vzory. Objevují se také lidské tváře, které se malovaly po vypálení tuhou. Posledním typem byla keramika jednobarevná (černá, šedá či usňová barva) s plastickou modelací, rytím nebo zdrsněním povrchu vpichy nebo kolébkovým ražením (obr.3.). Tvar se vyvíjel stejně jako kolorace. Látky se dochovaly jen v suchém podnebí a jsou vzácné, malované textilie mají stejné náměty, jaké nacházíme na reliéfech a keramice.

Obr.2. Jednobarevná keramika s plastickou modelací (Bushnell 1970, s. 154 – 155)

Obr.3. Kamenný moždíř v podobě jaguára, stylizované znaky a rytý dekor. Oči původně vykládané. (Bushnell 1970, s. 153)

Chavínský vliv se je patrný například u Mochiců (Bůh jaguár), Tiahuanaco a Huari (př. Brána slunce v Tiahuanacu). Všechna božstva v centrálních Andách se podobají bohu z Chavínského chrámu, kultura se rozšířila prostřednictvím kultu a náboženství. Chavínská civilizace zmizela stejně náhle jako se objevila. Po ní přišly kultury Salinarská, Galinazská a Recuay, která byla současníkem Mochiců.

11

5.2.2. Kultura Mochica Kultura Mochica (dle řeky Moche) se vyvíjela v prvních sedmi stoletích našeho letopočtu na severním pobřeží, které je jedním z nejsušších oblastí naší zeměkoule. Patří mezi nejznámější předincké kultury. Sami Inkové si jí velice cenili pro její hodnotnou keramiku zdobenou výjevy ze života duchovního, náboženského i koloběhu života. Centrum se na přelomu 6. a 7. století přesunulo z údolí Moche do údolí Lambayeque, tím pravděpodobně nastal úpadek kultury. Mnoho uměleckých motivů patrně převzali od Recuayů. Společnost byla rozvrstvená, jejím vládcem byl panovník-kněz, který se prohlašoval za potomka bohů. Mochický oděv se skládal z bederních zástěrek, plášťů, tunik a turbanů, oděv odrážel postavení - urození nosili šperky a malovali si tváře. Jak vypadali dávní Mochicové dnes víme z dochovaných keramických nádob (viz obr.4.). Byli malí, zavalití s orlím nosem a kulatým obličejem, ženy byly naopak křehké a drobné.

Obr.4. Portrétní vázy (Bushnell 1970, s. 165)

Používaly líčidla se kterými se i pohřbívaly. Na keramice jsou často zobrazovány sexuální výjevy, které později pobuřovaly samotné Inky i španělské dobyvatele. Sexuální volnost byla povolena jen u nezadaných, za cizoložství v manželství čekal proviněného trest smrti bez odvolání. Mochikové měli také zálibu v sodomii, žvýkání kokových listů či pití. Bohatí se opíjeli tak často, jak jim majetek dovoloval. Většinou se pilo kukuřičné pivo. Na keramice jsou dochovány zobrazení opilých mužů v doprovodu svých žen. Mochicové budovali obrovské pyramidální stavby z cihel adobe. Například Chrám slunce v údolí Moche u města Trujilla je postavena ze 130 miliónů adobe a stal se tak největší stavbou z adobe v Americe. Má pět teras, měří 48 metrů a základna má rozměry

12

228x136 metrů. Za zmínku stojí, že Mochicové už stavěli silnice, po kterých běhali poslové. Přestože žili blízko moře, byla to kultura typických obyvatel pouští, zaměřených na umělé zavlažování. Vytvořili mnohakilometrovou zavlažovací síť, jejíž část se využívá dodnes. Domy si stavěli v poušti a u řek se rozkládaly úrodné pole. Pěstovali bavlnu, kukuřici, brambory, burské oříšky a papriky, chovali lamy, morčata a krocany. Hlavním zdrojem obživy byl rybolov. Naučili se poměrně složitým technikám zpracování kovů, jako je například výroba slitin ze zlata, stříbra a mědi, byli vynikajícími zlatníky. Zlato bylo považováno za materiál božské podstaty a bylo určeno jen bohům a panovníkovi. Stříbro patřilo měsíci. Keramika prošla pěti fázemi vývoje. Byla buď s plastickými reliéfy, které vznikaly modelováním nebo ražením, nebo hladká s malbou. Ukazovala výjevy ze života: ženu při porodu, bojovníky se zajatci, žvýkání koky, bitvy, léčení pacientů, mytí vlasů, sexuální náměty. Keramiku tvořily ženy a zaznamenávaly do ní své prožitky v životě. Mochicové neznali hrnčířský kruh, modelovali a zdobili ručně. Tvary se lišily (viz obr.5.). Hlavním společným znakem byla charakteristická výrazně propracovaná hubička. Masově byly vyráběny nádoby určené do hrobů. Oblíbenou barvou byly různé odstíny hnědé a typická je nádoba ve tvaru lidské hlavy (viz obr.4).

13

Obr.5. Mochické nádoby s třemenovitou hubicí (Bushnell 1970, s. 162–163)

Náboženství bylo založené na dobrém bytí a dostatku potravy. V době krizí se přinášely lidské oběti. Hlavním božstvem byl měsíc (vliv přílivu a odlivu). Božstvo bylo chavínského původu, zobrazováno bylo s kočičími špičáky a s pásmem hadích hlav. Mochicové pohřbívali své mrtvé se vším majetkem, který za života vlastnili, a tento zvyk měl za následek, že jejich hroby byly v následujících stoletích systematicky vylupovány. Kult mrtvých byl velmi výrazný. Zajímavé jsou nástěnné malby a malované reliéfy. Reliéfy byly předem načrtnuté a zobrazovaly většinou mýtické postavy, malby na vzduchu bohužel rychle vybledly. Textilie byly vzácné. Rafael Larco Hoyle předpokládá, že existovalo písmo: na keramice jsou vyobrazeny pomalované fazole (pallares) a v hrobech se k nim našly váčky. Hoyle se domnívá, že znaky na fazolích jsou podobné mayskému písmu. Jiní amerikanisté písmo zpochybňují – žádné skutečné pomalované fazole se nenašly, jsou zobrazeny pouze na keramice a možná byly jen formou zábavy (Volný, 1946). Kulturu později ovlivnily a nakonec překryly ostatní okolní kultury. 5.2.3. Kultura Paracas Jméno dostal dle poloostrova Paracasm který v jazyce Kečuů to znamená „větrná bouře“. Datuje se 700 př. n. l–500 n.l. Kulturu dělíme na dvě etapy dle způsobu pohřbívání (viz. níže kap. Pohřební ritus). Keramika doby Paracas Cavernas je zdobená linkami a má černou barvu (viz obr. 6.). Obrázkové motivy jsou ryté a po vypálení natřeny pryskyřicovou barvou. Hlavním motivem je bytost s velkýma očima, tzv. „okatý bůh“, zobrazována jsou také zvířata, častý je motiv létající šelmy. Textilie jsou tkané z vlny lam, Alpak a bavlny, byly překrásně

14

barevné s obrazci magicko – náboženského významu. Tkány byly na tkalcovském stavu. (Chalupa 2001). Dobu Paracas Necropolis proslavily umně tkané látky. Neobvyklé jsou jejich rozměry, některé dosahovaly i rozměrů 2,5 x 1,3 metru. Byly tkány většinou z bavlny. Motivy na nich zobrazovaly realistické výjevy ze života nebo nadpřirozené bytosti, které měly rysy kočkovité šelmy s křídly a antropomorfní. Látky byly tak jemně tkané, že se jim nevyrovnají dnešní průměrné evropské tkaniny, některé byly dokonce tak jemné, že připomínaly malbu. Bohatě se využívala celá paleta barev (až 190 odstínů). Šatník obsahoval: haleny bez rukávů, turbany, pláště a velké tkaniny, dlouhé sukně, ponča, bederní roušky. Vzory se opakovaly a pláště někdy končily třásněmi. Zajímavé jsou motivy tváří všech barev (černá, bílá, hnědá), podélný řez lidským tělem, pohled na buňky nebo vývoj lidského plodu. Někdy je toto interpretováno jako pomůcka pro lékařskou výuku (Chalupa 2001).

Obr.6. Parakaská ušňově žlutá nádoba se dvěma hubicemi a můstkem, s rytým dekorem (Bushnell 1970)

5.2.4. Kultura Nazca Rozvoj této kultury spadá do let 100 až 700 n. l. s centrem u řeky Nazca. Město Cahuachi bylo považováno za centrum kultury administrativní i kultovní, ale zřejmě nebylo trvale osídleno. Kultura Nazca byla velmi expanzivní. Tato kultura vstoupila do povědomí dnešních lidí svými obrovskými obrazci na zemském povrchu,nazývanými geoglyfy. Nejznámější jsou na planině Ingenio (viz obr.8.), ale můžeme je nalézt také u Casny nebo Limy. Znázorňují přímky, geometrické obrazce, zvířata nebo antropomorfní postavy. Jejich rozměry jsou obrovské a nejlépe viditelné jsou z výšky (viz obr.7.).

15

Obr.7. Obrazce na planině Ingenio, pohled z letadla

U Nazcy zabírají plochu o obsahu 500 km2. Obrazce byly vytvářeny během staletí. Patrné jsou vlivy Parakaské a Chavínské kultury. Vznikly odstraněním svrchní zoxidované načervenalé vrstvy a obnažením vrstvy spodní, která je světle nažloutlá. Význam těchto obrazců není znám a interpretace se různí: význam může být astronomický, magicko – náboženský, může mít souvislost s vodou (ukazatele) nebo to může být „energeticky silné“ místo. Obrazec je tvořen jedinou čarou, může se jednat také o posvátnou rituální stezku. Předpokládají se velké znalosti v oblasti geometrické a aritmetické, přesto se dodnes všechna vysvětlení zakládají pouze na dohadech. Obrazce jsou takové velikosti, že by pozorovatel musel být vysoko nad zemí, aby pochopil, co kresba znázorňuje. Budovy se stavěly z adobe. Nejvýznamnější stavbou je pyramida v Cahuachi, vysoká 20 metrů, jejiž základna má rozměry 100x90 metrů. Prostá obydlí se stavěly z rákosu, stavby tedy málo odolávaly zubu času (Volný, 1946). Užívalo se mnoho technik textilní výroby o čemž svědčí zachované textilie, mezi nimiž je i tapisérie. Zobrazené postavy jsou jednoduché. Keramika byla malovaná, používalo se sedm barev vyráběných z pryskyřice, které se nanášely na nádobu až po vypálení. Zobrazeny byly pumy, ptáci (zvláště kondor), ryby a nadpřirozené postavy. Nazkánci zobrazovali lidské postavy v bederních rouškách a často se objevuje motiv trofejních hlav (někdy má celá nádoba tvar hlavy). Nejrozšířenější je nádoba se dvěma hubičkami a klenutým ouškem. Keramika byla vyhlášená.

16

Obr.8. Mapa planiny Ingenio

Kultura se nachází u pobřeží Tichého oceánu ve velmi suchém prostředí, téměř tu neprší a rozprostírají se zde prakticky jen pouště. Prostředí si vynutilo postavit zavlažovací systémy – geniálně propracovaný systém podzemních kanálů a vodních nádrží, které přivádějí vodu z horských oblastí. Úrodnost země se zvyšovala také hnojením ptačím guanem. Další zajímavostí jsou pohřebiště. Mumie jsou ve skrčené poloze ovinuty textiliemi, hledí směrem k východu a očekávají nové zrození. Dlouhé vlasy byly znakem urozenosti. Častá je také trepanace.Z pohřební výbavy se dochovala keramika a obětiny (Chalupa 2001).

17

5.2.5. Kultura Huari (Wari) a kultura Tiahuanaco Obě kultury se řadí do středního horizontu do let 700-1000 n.l. Pohltily malé státní útvary, které tímto zanikají. Předpokládá se, že Tiahuanaco je o něco starší, pravděpodobně 300 n. l., ale uvádí se i 100 n. l. Po roce 500 n. l. začala obě města expandovat a vytvářet konfederace, dobytí a ovládnutí území ulehčovaly migrace po celém území Jižní Ameriky. Wari na strategických místech budovalo stavební komplexy a cíleně osídlovalo další území a zakládalo nová města, lemována silnými zdmi. Hlavní město je svou rozlohou 20 km2 a s předpokládanými 50 000 obyvateli považováno za jedno z největších měst prehistorické Ameriky, jeho nejvýznamnější stavbou je 10 km dlouhý akvadukt, který město zásoboval vodou (Roedl 2003, s. 12). Tiahuanacký vliv se objevuje hlavně v obchodě s halucinogenními látkami (např. Piptadenia), které se využívaly při náboženských obřadech. Před rokem 800 bylo město Wari opuštěno a krize zastavila další růst celé kultury, Tiahuanaco zaniklo o 200 let později. Obě říše zanikly velmi náhle, ale umělecký vliv přetrval. Kultury bývají často spojovány do jednoho celku, buď se uvádí jako hlavní centrum Wari, nebo Tiahuanaco nebo se jedná o dvě zcela rovnocenná střediska dvou říší. Město Wari se nacházelo ve středním Peru v blízkosti města Ayacucha. Kultura Wari byla pravděpodobně ovlivněna místní kulturou Huarpa, pobřežní Nazcou a Tiahuanacem. Převažovala na altiplanu. Tiahuanaco je nábožensko-správním centrem v blízkosti jezera Titicaca na území dnešní Bolívie (Coe 1997), nachází se 4000 metrů nad mořem a od jezera Titicaca je vzdáleno 20 kilometrů, patřilo mezi nejpromyšlenější a nejpropracovanější.Tiahuanacké mýty se vztahují k jezeru Titicaca, kde se našly pozůstatky po inckém osídlení. Samotné hlavní město bylo posvátným místem a jeho kamenné stavby prý inspirovaly samotného Inku Pachacuteca k přestavbě Cuzka. Nejznámější stavbou je Brána slunce s motivem boha Viracochy (viz kap. Náboženství, obr.27). Podobnost motivů na keramice vedla některé vědce ke spojení těchto dvou kultur v jeden stát (obr.9.). Jako hlavní hnací sílu je považováno Tiahuanaco, přičmž Wari bylo zřejmě jen politickým a vojenským střediskem skrze které ovládali oblasti severu. Jiní zastávají názor, že se obě hlavní centra vyvíjela samostatně a společná náboženská tématika byla převzata z jednoho mnohem staršího zdroje, pravděpodobně z města Pucará, které se nachází mezi oběma hlavními městy. Teorii podporuje fakt, že motiv božstva má u kultury Wari různé variace zatímco u Tiahuanaca ne, celkově má však kultura Tiahuanaco mnohem propracovanější a složitější plastiky s rozvinutějším náboženstvím. Často je ztvárněno božstvo mající původ v mnohem starších kulturách, jedná se zřejmě o božstvo

18

později nazývané Viracocha. Je obrazován jako bytost s paprsčitým obličejem, čelně stojící na stupňovitých pyramidách, v ruce mívá berlu a je obklopen postavami s křídly zobrazenými z profilu, postavy okolo běží, klečí, letí nebo plují. Uplatňuje se také motiv trofejních hlav. Wari nevynikala ani v keramice ani v tkalcovství (Chalupa 2001).

Obr.9. Dvojhubicová nádoba s můstkem, Tiahuanacká kultura ( Bushnell 1970, s. 193)

Tiahuanaco-Wari kladlo velký důraz na organizaci území, stavitelství tedy bylo na vysoké úrovni, města byla stavěna dle předem daného plánu. Ve středu města se nacházela elita, náboženské centrum a sklad. Každé město mělo své hlavní náměstí s pravoúhlými ulicemi, hlavní ulice byly mnohem širší než boční (Chalupa 2001). Pěstovaly se brambory, ocu, Merlík Chilský a kukuřice, chovaly se jako všude lamy a alpaky, navíc blízké jezero umožňovalo rybolov. Poprvé se objevuje metalurgie bronzu. 5.2.6. Kultura Chimú Největší rozvoj zaznamenala v letech 1250 až 1460 n. l., v době největšího rozkvětu ovládala území o délce 10 000 km. Hlavní město Chan Chan předčilo svou rozlohou město Huari (24 km2). Chimú ovládali území od Tumbes na severním pobřeží až po jižní údolí Chillón (severně od Limy), jejich expanze probíhala díky výbojům a perfektnímu byrokratickému aparátu. Království vzniklo na území kultury Mochica, později Tiahuanaco-Wari. Království Chimor vzniklo v údolí řeky Moche (Chimor je staré jméno pro údolí Moche). Chan Chan stálo na opačném břehu řeky než staré město Moche, zakladatelem byl mýtický vládce Tacaynamo (španělská legenda pojmenovává Ñaymlap – „vodní pták“), jenž připlul na balzovém voru a založil město Chan Chan. Byl to bůh, ale jeho potomci byli již polobohové, přesto na nich závisela úroda a blahobyt národa. Dějiny uvádí 10 králů (první historicky doložený je Nancen Pinco, který začal vládnout roku 1370 n. l.). Tito

19

potomci vytvořili říši, která měla mnohem hlubší kořeny než incká a svou organizací a zřízením státu se incké říši vyrovnala v plném rozsahu, přesto těmto „horalům“ podlehla a byla začleněna do inckého státu. Ve své zlaté éře ji tvořilo 24 říčních oáz. Společnost byla stejně jako u Inků přísně hierarchická s dokonalou administrativou. Na vrcholku pyramidy stál vládce-polobůh mající světskou i duchovní moc. Daně platil pouze prostý lid, naopak kněží, administrativní úředníci a zaměstnanci království byli daně zproštěni. Dle pověsti daly čtyři hvězdy základ kastovnímu systému: dvě vytvořily aristokracii a panovníky a zbylé dvě prostý lid. Zemědělství bylo založeno na zavlažovacím systému, který obyvatelé Chimú zdokonalili, dokázali vytvořit 65 km dlouhý vodovodní kanál. Dnes se vedou dohady, kdy byl postaven a zda se vůbec používal. Využívaly se náplavy říčního bahna a ptačí trus guáno (až 30x účinější než kravský trus (Hagen 1997). Chovaly se morčata, kachny a lamy. Umění je ovlivněno Mochiky a Wari. V hrnčířství se objevovaly jen jednodušší tvary i dekor (viz obr. 10.), obecně převládá téma moře a zřídka se objevují výjevy zobrazující obřady. Tkaniny jsou horší kvality než tkaniny starších období, dochovaly se ovšem nádherné tkaniny z ptačích per. V čem Chimú opravdu vynikalo bylo zlatotepectví. Po začlenění do inckého státu byli umělci převezeni do Cuzka a zlaté předměty tvořící chloubu incké říše byly vytvořeny právě jejich rukama.

Obr.10. Čutora s tlačeným reliéfem jaguára a nádoba na pití v podobě muže lovícího ryby na voru (paccha). Obojí černá keramika. (Bushnell 1970, s. 197)

Náboženství bylo založeno,jako u většiny pobřežních kultur, na uctívání měsíce, kterému se stavěly chrámy. Měsíční bohyně Si byla ochránkyní veřejného majetku, pravděpodobně proto, že svítila v noci, kdy lidé spali. Moři vládlo božstvo Ni, mělo stejný vliv na život pobřežních obyvatel jako měsíc, protže na něm závisel zdar na rybolovu.

20

Města byla obehnaná zdmi. Hlavní město Chan Chan se rozkládalo na ploše asi 100 km2 a předpokládá se, že mělo až 70 000 obyvatel. Centrum tvořilo deset obrovských paláců, z nichž největší okupuje plochu přes 22 hektarů a zdi dosahují výšky až 9 metrů. Každý palác měl pouze jeden vchod, který vedl na nádvoří, pod kterým byli pohřbení lidé, pravděpodobně oběti rituálně zasvěcených stavbě (Volný 1946). Po smrti krále se stal jeho palác mauzoleem a nový král si postavil svůj vlastní palác. Hrobka se stavěla až nakonec, měla tvar komolé pyramidy s přístupem shora. Po smrti krále byl jaho palác zapečetěn a stal se nepřístupným mauzoleem (Volný 1946). Chimuánci stavěli také kvalitní silnice a vojenské pevnosti. Království podlehlo incké expanzi asi mezi léty 1462–1470. Inkové rozšířily jejich výrobky takřka po celém území (viz příloha č. 3: mapa rozmístění předinckých kultur). Rozšíření bylo dáno buď lepším obchodováním nebo obdivem inků k těmto řemeslníkům, Inkové se obdivovali umění Chimú stejně, jako Římané řeckému.

21

6. Historie Inků

6.1. Legenda Legenda praví, že Inti, bůh slunce seslal na zemi své děti, aby dali lidem civilizaci a naučili je pěstovat kukuřici. Z jeskyně Pacaritambo, která je nazývána „dům rozbřesku“ nebo „místo původu“ vyšli čtyři sourozenecké a zároveň manželské páry, muž - žena. Nejvýše postavený byl Manco Capac neboli Ayar Manco a jeho sestra Mama Ocllo, dále Ayar Auca a Mama Huaco, Ayar Cachi a Mama Ipacura (Cura), Ayar Uchu a Mama Raua. Sourozenci vyšli z prostředního ze tří oken na hoře Tambo Toco, okno má název Capac Toco, což znamená „bohaté okno“. Z dalších dvou oken, Maras Toco a Sutic Toco, vyšli spojenci Inků Marasové a Tambové. Všichni vyšli na příkaz stvořitele Viracochi. Ayar Capac se ujal vedení a slíbil všem bohatství a úrodnou půdu. Než vyrazili vytvořili mezi sebou deset rodových skupin, tzv. ayllu (vznik vrstvy deseti neurozených ayllu a deseti urozených ayllu zvanou Panaca, která tvoří aristokracii z níž pochází vládnoucí Inka). Ayar Capac nesl sebou zlatý prut. Tam kde prut pronikne do země mají založit nové město – tam je země zaslíbená. Cesta však byla velmi dlouhá a tak museli udělat několik zastávek. Na první z nich počali Ayar Capac a jeho sestra dítě. Na druhé zastávce se jim narodil syn jménem Sichi Roca. Na třetí pobyli déle, ale byli zklamáni neúrodnou půdou. Na čtvrté zastávce na místě zvaném Haysquisrro se sourozenci poprvé rozdělili. Ayar Cachi se stal pro putující přítěží, protože jeho neomalenost spojená až s krutostí a velká síla se staly nezvladatelnými. Ayar Capac vymyslel lest. Poslali Ayara Cachiho pro zapomenuté součásti zlatého prutu – zlatý kalich (topakusi), sošku lamy (napa) a semena. Nejprve se mu nechtělo opustit skupinu, ale vysmívání jeho ženy Mamy Huaco pro něj bylo nesnesitelné. Vydal se na cestu v doprovodu Tamboů zvaných Tambochacay ( přeloženo „držitelé vstupu do okna“) zpět do Capac Toka. Když vstoupil do jeskyně zavalili vchod a Ayar Cachi zůstal uvězněn. Jeskyně Mauqallqta se později stala významným poutním místem. Na další zastávce na hoře Huanacauri již viděli údolí Cuzka. Ayar Capac hodil prut, který zmizel v zemi a na nebi se objevila duha. Když scházeli z hory Ayar Uchu narostla křídla o odletěl předat zprávu o konci putování Intimu. Inti vzkázal, že od teď se Ayar Capac bude jmenovat Manco Capac („nejbohatší ze všech“). Dále jim Inti vzkázal, že mají dojít do údolí, kde je má přivítat vládce území Alcavicca. Jakmile Ayar Uchu zprávu předal, proměnil se v kámen.

22

Trvalo ještě dva roky než došli do Cuzka, když tam došli vyhledali Alcaviccu a řekli mu, že je posílá Slunce. Alcavicca jim ihned uvěřil a odevzdal jim vládu nad městem. V centru pozdějšího Cuzka se třetí bratr Ayar Auka proměnil v solný sloup. Zbyl tedy jen Manco Capac a jeho čtyři sestry, společně vystavěli Cuzko. Následník trůnu byl jen jeden – Sinchi Roca. Alcavicca nekladl odpor, proto ho Manco Capac naučil obdělávat pole (někde se uvádí Mama Ocllo), pěstovat kukuřici a veškerá řemesla. Dožil se úctyhodného věku 140 let. Toto je obecně přijímaná verze vzniku Inků. Další verze je, že si Manco Capac nechal udělat dva zlaté disky a do údolí sestoupil v celé nádheře za svítání. Další, že předání vlády neproběhlo hladce, ale museli místní přemoci. Jiná verze vypráví o otci, který dal synovi přezdívku Intiho („syn slunce“). Po jeho smrti hloupí lidé uvěřili v jeho božský původ a udělali z něj vládce. Poslední verze je spojena s jezerem Tititcaca – buď vyšli přímo z něj po potopě nebo z jezerního podzemí, odkud je Manco Capac vyvedl do jeskyně Pacaritambo. Inkové si legendy přizpůsobovali svým potřebám, protže museli nějak zdůvodnit svůj božský původ a právo vládnout (Jones 2002).

6.2. Vojenské výpady Incký horizont (poslední v umělé dataci Peru) je datován do let 1450–1533 n. l. Andské kultury dosáhly vrcholu pod nadvládou Inků. V době svého největšího rozkvětu panovali nad územím o velikosti jednoho miliónu čtverečních kilometrů, říše byla nazývána Tahuantinsuyu – „Země čtyř světových stran“ a svůj střed, neboli pupek světa, se nacházel v Cuzcu. Jelikož inkové neměli písmo je obtížné rekonstruovat dějiny incko-kečuánské společnosti od samých počátků. První Inkové jsou legendou, od Manco Capaca až po Yahuar Huanaca, první historicky doložený Inka je Viracocha Inka, který byl v pořadí osmý. Většina dějin je zachována díky ústní tradici, ale ne vždy je zcela objektivní. Historie mluví ve prospěch mocných inků, kteří si historii přizpůsobili svým potřebám. Mnoho záznamů v kronikách i soudobé literatuře si navzájem odporuje a je jen na čtenáři, ke kterému názoru se přikloní. Původ Inků můžeme podle legend hledat v oblasti jezera Titicaca nebo blíže Cuzcu na území indiánů Tambo v okolí Pacaritamba. Manco Capac s malou družinou si podrobil cuzské údolí. Některé kmeny se bránily (kmen Hualla), ale jiné přijaly nadvládu Inků bez odporu (Alcahuizové a Huatanay). Údolí obývaly i jiné menší kmeny, z nichž Sausirayové

23

a Antasaya odvozovali svůj původ z jeskyní v Pacaritambu. Inkové ještě nenabyli své plné síly a museli se uchýlit k diplomacii – Mancův syn Sinchi Roca si vzal za ženu Mama Coru, dceru mocného náčelníka Sutica Huamana. Porušil sice pozdější zákon o sňatcích panovníků, ale získal na oplátku početnou armádu a vojenskou ochranu. Mohl se tedy věnovat organizaci vznikajícího státu, započal výstavbu měst a vysušil bažiny v okolí Cuzca. Cuzco se stalo obchodním centrem, které přilákalo mnoho lidí ze širokého okolí. Sinchi Roca měl ve svém „erbu“ symbol rychlosti – sokola. Jeho osoba je na rozdíl od legendárního Mancy Capaca již historická. Sinchi je titul vojenských náčelníků horských indiánských skupin. Zemřel mlád, uvádí se, že vládl 19 nebo 30 let (Stingl 2003). Svým nástupcem zvolil Lloqueho Yupanquiho. Není známo, proč byl zvolen právě Lloque místo prvorozeného Mancy Sapaca. Jeho jméno znamená ve volném překladu „nešika“. Jako vládce se držel spíše vzadu, podle kronikářů byl zádumčivý a uzavřený do sebe, nepodnikal žádné výboje a snažil se zlepšit vnitřní organizaci státu. Udržoval také dobré styky se svými sousedy. Dlouho byl bezdětný a na sklonku svého života počal s Mamou Cahuou (dcera náčelníka jedné z obcí v údolí Cuzca) prince Maytu Capaca (Stingl 2003). Mayta Capac byl pravým opakem svého otce. Měl osobní kouzlo a jako první inka prosazoval svou božskou nadřazenost. Chopil se iniciativy a začal podnikat první vojenské výboje, definitivně ovládl cuzské údolí. Kroniky vychvalují jeho až nadpřirozenou sílu (prý ve dvou letech zápasil s dospělými muži). Ještě za vlády svého otce přežil povstání Alcahuizů, které si po nástupu na trůn podrobil jako první, díky nim v podzemí vznikla první mučírna zvaná Sancahuasi. Mayta pochopil, že náboženství má velikou moc, která sjednocuje a zotročuje a poprvé určil do úřadu velekněze někoho jiného, než sám sebe. Jeho syn celý kultovní systém propracoval. Od časů Mancy Capaca můžeme hovořit o inckém národě (Stingl 2003). Pátým inkou se stal Inka Capac Yupanqui. Na trůn se dostal z estetických důvodů (prvorozený syn byl nevzhledný). Započal větší expanze a překročil hranice cuzského údolí, potlačil také útok horských skupin, pravděpodobně Antahualasů, kteří chtěli zaútočit na Cuzsko v inkově nepřítomnosti. Díky rozsáhlé síti zvědů vzpoura nebyla úspěšná. Pokusy o svržení incké nadvlády byly takžka na denním pořádku, ale nebyly korunovány úspěchem. Inka Capac Yupanqui přestavěl Coricanchu a postavil si jako první inka svůj vlastní palác. Historikové rozdělili panovníky na panovníky Dolního Cuzsca (první až čtvrtý inka) a Horního Cuzska (od pátého inky). Capac Yupanqui měl zřejmě dvě manželky, první, jménem Chimbo Mama, zešílela a inka pojal jako svou druhou ženu Curi 24

Hilpay, dceru náčelníka Ayarmarcy. Měl mnoho dětí a jeho nástupcem se stal Inca Roca (Stingl 2003). Nikdo přesně neví, jak se dostal na trůn před mnoho legitimních synů. Někteří historikové uvádějí, že starý vládce byl otráven a dopomohla tomu členka panovnické rodiny Cusi Chimbo, které se později stala milenkou nového vládce. Inca Roca přijal oficiální titul inka a vstoupil z epochy náčelníků do epochy králů. Celý svůj život zasvětil jen vlastní velikosti, okouzlen sám sebou si budoval kult své vznešenosti. Zavedl instituci zvanou panaca – pozůstalí po mrtvém vládci se sdružovali do pokrevních společenství a společně pečovali o jeho mumii. Propracoval nové učení o své výjimečnosti a nadpřirozeném původu. Zahleděn sám do sebe nevěnoval pozornost říši, o její obranu se starali především dva generálové, příslušníci panovníkovy rodiny, Vicaquirao a Apo Mayta. Apo Mayta přemohl povstání indiánů Masca a při triumfálním návratu ukázal všem potencionálním povstalcům, že nemohou vyhrát. Již v této době se objevuje hrozba mocných Chanků, kteří ovládali střední Sierru. Zatímco se o obranu říše starali generálové, inka si zatím postavil palác Coracoru a zbudoval školu pro šlechtice říše. Jeho zákonnou manželkou se stala Mama Micay. Z jeho mnoha synů se dalším inkou stal Titu Cusi Huacac, později známý jako Yahuar Huacac (Stingl 2003). Sedmý inka Yahuar Huacac vládl jen velmi krátkou dobu. K moci se dostal velmi zvláštní cestou. Tocay Capac, jemuž byla původně zaslíbena Mama Micay, toužil po pomstě, proto pozval Rocova syna, tehdy osmiletého, na přátelskou návštěvu, aby udržel přátelské styky s Inky. Yahuar Huacacova družina byla pobita a on jediný přežil díky krvavému pláči. Ronil krvavé slzy – odtud jméno „Krvavý pláč“. Huayllacanští indiáni krvavé slzy považovali za varovné znamení a chlapce jen odsoudili k doživotnímu pasení lamích stád. Na pampách strávil jeden rok, než se nad ním slitovala vedlejší žena Tocay Capaca a odnesla jej do jejího rodného města Anty. Trvalo asi rok než se Inca Roca dozvěděl o svém synovi. Antové ho vyměnili za plnoprávné občanství incké říše, stali se jedním z kmenů, které se dobrovolně začlenili do inckého systému. Mladý Yahuar Huacac vládl zpočátku se svým otcem, později uzavřel manželství s Tocay Capacovou dcerou Mama Chicllu a dal mu naoplátku inckou princeznu Curi Occlo. Diplomatickými sňatky uklidnil situaci s huayllacanským lidem. Velkým problémem stéle zůstavali sílící Chankové (Stingl 2003). Za nejasných okolností nastupuje na trůn nejmladší princ Hatun Tupac Inca. Yahuar Huacac byl podle kronikáře Cieza de Leóna zavražděn. Nový následník tvrdil, že se mu ve snu zjevil Viracocha a povolal ho k vládě, podle boha stvořitele prý na něm závisí další 25

osud říše, nový inka přijal nové jméno – Viracocha Inca. Celý jeho život bojoval o svou pozici na inckém trůnu. V samotném Cuzku dokonce vypukla rebelie vedená Viracochovými bratry. Byl zavražděn jeho zástupce v Cuzcu, bratr Roca II., stejně jako celý inkův harém. Povstání bylo krvavě potlačeno a inka se mohl věnovat dalším výbojům mimo rodné město. Ovládl města jako Calcu nad řekou Urumbambou, strategické město Muynu a pak dále postupoval na jih a jihovýchod. Podrobil si kmeny Cavinů, Canchu, Canů a postoupil až k území země Collů (dnes jim říkáme Aymarové), kteří ovládali území na jihu Peru a bolivijském Altiplanu. Za časů Viracochy Inky státy Colla a Lupaca ovládly menší státy a kmenové svazy na tomto území, jakými byly například Quillaca. Omasuyu, Collahuayana, Pacasa a Ubina. V čele Collů stál Zapana a v čele Lupacy stál Cari. Oba chtěli plnou moc nad územím a hledali vhodné spojence, oba se obrátili na Cuzco s prosbou na uzavření aliance. Inkové viděli příležitost ovládnout větší území a dostat se do Bolívie, Chile a Argentiny. Za prospěšnějšího považovali vojensky zdatnějšího Cariho a vyslali mu napomoc svou armádu. Král Zapana se o útoku včas dozvěděl, ale ani bleskový útok na Cariho neoddálil jeho porážku. Cari dobyl hlavní město Colly Hatuncolly a připojil ho ke svému území, Inkové tehdy přišli na bojiště pozdě. Přestože pomoc nepřišla včas, přátelství mezi Inky a Lupacy bylo potvrzeno další smlouvou. Viracochu Inku léta válek oslabily a vojenskou moc předal do rukou zasloužilých generálů Apo Maytovi a Vicaquiraovi. Sám inka pak odjel se svými blízkými do svého malého ráje v Pisacu. Vybudoval si zde opevněný palác Caquia Jaquiahuana a po zbytek života se věnoval svým četným konkubínám. Jedna z nich, Cori Chulpa, se stala jeho velkou láskou, jejího syna, levobočka Urcona, ustanovil svým nástupcem, aleUrcon nebyl zrovna nejlepší volbou. Více než státnické záležitosti jej zajímaly ženy (Stingl 2003). K vládě dalšího inky, v pořadí devátého, Cusi Yupanquiho přispěla hrozba pocházející od bojovných Chanků. Rozpínaví Chankové vedeni Hastem Huarancem a Tomayu Huarancem věřili, že si podrobí inckou říši. Oficiální vládcové se věnovali ženám a požadavkem kapitulace byli nesmírně zaskočeni. Obě mocné říše chtěly zvětšit svá území a jako první jí za obět padl kmen Kečuú. Chancká armáda měla početní převahu, uvádí se, že proti stům tisícům Chanků stálo asi 700 Inků. Obranu zorganizovali staří generálové Apo Mayta a Vicaquirao a tři synové inky – nejstarší Roca, Tupac Huarochiri velekněz Chrámu Slunce a dvacetiletý Cusi Yupanqui, který v dětství za trest pásl lamy v Chitě. Chankové vedení mumií svého předka Uscohuilcy zaútočili na Cuzco. Okrajová oblast Quilliscancha odnesla hlavní nápor, kupodivu Inkové velkému náporu odolávali. Podle legendy statečností oplývala Huarancova žena Chanan Coca, která se války aktivně 26

účastnila. Hlavní obrat v bitvě nastal na kopci Carmenca. Raněn byl generál Apo Mayta a Cusi Yupanqui nachystal nečekanou protiakci a zaútočil s hrstkou mužů na Chanky. Probil se k mumii, symbolu vítězství, ukořistil ji a odnesl zpět do Cuzca, bojovný duch Chanků rázem opadl. Nastala krvavá bitva muže proti muži. Chankové začali ustupovat. K incké armádě se přidali dosud neutrální spojenci a u chanské základny na Ichupampě, padli oba velitelé Chanků a incká nádvláda byla potvrzena. Kopec Carmenca přejmenovali Inkové na Yahuarpampu – Krvavé pole. Cusi Yupanqui si vychutnával svůj triumf, poražené Chanky nechal stáhnout z kůže a kůži naplnit trávou, takto vystavená těla se stala varováním. Událo se však něco neuvěřitelného – spasitel říše Tahuantisuyu byl zvolen! novým inkou. Urcon s volbou nesouhlasil a vytáhl proti Cusimu, ještě než došel do Cuzca byl zabit. Viracocha Inka byl věřejně pokořen – musel na korunovaci svého syna vypít chichu z „nočníku“ a lehnout si do prachu, takto pokořen mohl dožít zbytek života ve svém paláci. Cusi Yupanqui dostal při korunovaci nové jméno Pachacuti Yupanqui – Proměnitel světa. Pachacuti se stal reformátorem. Chanské nebezpečí bylo zažehnáno, ale pořád existovala říše Collů s nimiž Pachacutiho otec udržoval přátelské styky, ale nový inka si chtěl území podrobit. Aymarská říše sahala od západu Bolívie po Pacifik a od Atacamské pouště v Chile po peruánské město Puno. Vyslal tedy poselstvo k vládci Chuchi Capacovi sídlícímu ve městě Hatuncolla poselství s výzvou ke kapitulaci, Chuchi se však nezalekl a odpověděl odvážně, že se nikdy nevzdá a jestli Pachacuti poruší mír zaplatí za to svým životem, z jeho lebky si udělá pohár z něhož si bude připíjet k vítězství. Pachacuti tedy vytáhl proti Chuchimu a porazil jej. Dostal se před něj jako zajatec se svými dvěma syny. Pachacuti nešel hned zpět do Cuzca, ale táhl na západ. Dorazil až k Pacifiku a jako trofej si přinesl do Cuzca velerybu. Sapa Inka rozšířil incké území o značný díl země, bohužel se expanze neobešla bez přesunů obyvatel na na nově dobyté území. Pachacuti se vrátil do hlavního města s triumfem, sám si vypracoval rituál triumfálních přijetí pro vítězné vládce – město bylo ozdobeno květinami a barevnými koberci, všude byli amazonští ptáci a lidé byli oděni do nejlepších šatů, když vyhlížející zahlédli průvod, házeli před něj květiny. První šli pištci s indiánskými flétnami, pak několik set bubeníků a sbor trubačů na mořské mušle. Chór přednášel incké hymny (hailli) a četné ódy na Pachacutiho napsané Pachacutim. Následovala armáda a poražení nepřátelé se sklopenými hlavami. Zajatci byli nazí, z těl vyšších důstojníků a generálů se dělaly „lidské bubny“ – tělo bylo zbaveno vnitřností a vycpáno travou ichu, ruce byly upevněny tak, aby při každém úderu do břicha vydaly dunivý zvuk. Za zajatci pochodoval zbytek armády a za nimi elita říše se slunečními panami, Sapa Inka se nesl na zlatých nosítkách ozdobených drahými kameny. Pachacuti se 27

uchýlil na čas k modlitbách v Corichanche. Po modlitbách byl Chuchi Capac slavnostně sťat, jeho synové odsouzeni do dolů a zbytek aymarské šlechty posloužil jako potrava šelmám v inkově zoologické zahradě. Pachacuti se projevil jako všestranně nadaný panovník. Kontrolu nad dobytým územím Collů svěřil svému oblíbenému synovi Amaruovi, který byl spíše rytířem než panovníkem a přestože byl zvolen nástupcem, k trůnu se nikdy nedostal (Stingl 2003). Další inka Tupac Yupanqui se stal desátým vládcem jen díky velkorysosti svého bratra Amarua. Amarua byl na incké poměry moc změkčilý, chyběla mu krutost a ráznost. Nebyl spchopen zasáhnout ani proti malým rebelujícím skupinkám a ještě větší vlnu pobouření vyvolala jeho milostná aférka. Inkové si brali ženy podle své volby bez ohledu na jejich touhy, Inka byl zcela nadřazený v milostném vztahu. Amarua se zamiloval do Cusi Chombo a snažil se získat její lásku, to by ještě tak velkým proviněním nebylo, jenže ona odmítá! Něco zcela nepřípustného. Po čase sice svolila stát se jeho ženou, ale hanba byla tak velká, že se k trůnu nedostal. Dvůr i veřejné mínění by ho jako jediného vládce nikdy nepřijalo a tak Pachacuti musel zvolit jiného nástupce. Stal se jím Tupac Yupanqui. Amarua se zachoval rytířsky a přijal vše bez odporu. Sloužil otci i svému bratru věrně. Tupac prokázal své nadání v tažení na severu Peru. Severní armádu Pachacuti svěřil svému vojensky nadanějšímu bratru generálu Capacu Yupanquimu. V severní oblasti na pobřeží sídlili Chinchové, kteří napadali Tahuantinsuyu a Rukanové („Prstoví indiáni“), kteří přijali nadvládu Inků takřka dobrovolně. Ironií je, že hlavní rozhodující silou v boji jsou Chankové, dávní nepřátelé Inků, v čele s princem Anco Ayllu. Triumfovali při dobývání pevnosti u Parcosu, v údolí Juaja a v bojích u Tarmy a Pumpu a Pacachuti se nedokázal smířit s jejich odvahou. Přestože mu sloužili věrně a dobře, rozhodl se jich zbavit. Vyslal příkaz k Capacu Yupanquimu, aby nejlépe ve spánku Chanky pobil. Rozkaz ale vyslechla sestra Anca Ayllua a zárověň milenka Yupanquiho, dala přednost hlasu krve a bratra varovala. Chankové i s dívkou utekli, uloupili ženy a zásoby, přešli Andy a v tropech se usídlili. Nerušeni zde žili až do příchodu bělochů. Stali se tak skupinou, kterou Inkové nedokázali nikdy pokořit. Nesplnění inkova rozkazu se trestalo smrtí bez výjimky, proto Yupanqui pronásledoval Chanky, Bohužel bez výsledku. Porušil inkovo přání a přešel hraniční řeku, dobyl Cajamarcu se zlatým pokladem Chimú. Království Chimor bylo nejmocnější říší Costy, prot Yupanqui doufal, že smyl svou vinu velkým vítězstvím a zamířil s poklady do Cuzca. Pachacutiho vítězství sice potěšilo, ale že generál překročil jím stanovenou hranici, bylo v jeho očích neodpustitelné. Yupanqui byl odsouzen na smrt. Do

28

Cuzca v triumfálním průvodu šel princ Apu Yanqui a generál Tillca Yupanqui. Oba se účastnili dalších výprav severní armády (Stingl 2003). Desátý inka Tupac Yupanqui, prokázal v severních taženích velitelský talent a vojenské nadání. Pacachuti svého Amarua nesmírně miloval, ale v Tupacovi viděl schopného nástupce a byl na něj právem pyšný. Spokojen s volbou se mohl věnovat zamýšleným reformám, zatímco čekatel na trůn Tupac na příkaz otce dobýval další území, Pachacuti reformoval společnost, náboženství filozofii a zasáhl do architektury a urbanismu, sám skládal a recitoval verše. Rok nástupu Pachacutiho na trůn je první důvěryhodné datum a shodují se v něm všechny prameny. Je to rok 1438 n. l. Pachacuti začal s přestavbou Cuzca, nechal zbořit obydlí chudých v historickém centru v okolí Coricanchy, kde vytvořil skutečný pupek světa a vydal zákaz bydlení v této části pro každého, kdo nepocházel z nejvyšších vrstev společnosti. Snil o moudré a prozíravé vládě nad všemi okolními kmeny. Vytvořil dvoudílné náměstí regulací řek a vysušením bažin, jedno bylo vyčleněno pro slavnosti lidu, druhé pro vojenské přehlídky. Z dvojitého náměstí vycházely čtyři silnice do čtyř provincií Tahuantisuyu, nultý kilometr byl označen kamenným kvádrem – Capac usno, jakýsi trůn pro Sapa Inku při náboženských slavnostech. Rekostruoval Coricanchu a uzavřel ji veřejnosti. Před chrám nechal postavit zlatou sochu boha slunce Intiho v podobě krásného chlapce, stal se idolem uctívání pro prostý lid. Pachacuti si budoval kolem Coricanchy nové město na místě založeném legendárním Mancem Capacem, z původních čtyř čtvrtí postavil deset nových, přičemž každá patřila panace jednoho z inků. Pro sebe si nechal čtvrť Condorcancha – Dvůr Kondora a zbudoval si podlouhlý palác, za nímž postavil šlechtickou univerzitu. Nedaleko rekonstruoval a rozšířil Chrám Panen Slunce. Přebudoval i mučírnu založenou za Mayty Capaca, která stále plnila svůj účel, ti, kteří nebyli popraveni mohli využít ubytování v nově postavené věznici Bimbille. Na státní popraviště na okraji Cuzca v Arahua se věšelo za pravou nohu, smrt tak byla pomalejší, bolestivější a patřila lidem ohrožujícím státní bezpečnost. Na přestavbě celého Cuzca se podílelo více než padesát tisíc dělníků všech profesí. Za vlády inky Pacachutiho započala stavba pevnosti Sacsayhuaman, největší indiánské pevnosti obou Amerik, která odolala i mnoha zemětřesením (narozdíl od španělských kostelů) a stojí dodnes (Stingl 2003). Pachacuti měl zájem o reformy v astronomii. Upravil kalendář sjednocením slunečního a měsíčního roku a přesunul začátek roku z ledna na prosinec, ustanovil slavnosti, které se v daném měsíci měly konat. Vybudoval sluneční observatoře Intihuatany („místa, kde je poutáno slunce“) a na východní i západní straně Cuzca postavil několik 29

různě vysokých sloupů – sucana přes které se pozoroval východ slunce. Velkou Pachacutiho vášní se stala historie vlastního národa, co bylo mimo něj bylo nedůležité. Navštívil několik bájných míst a vchod jeskyně Pacaritambo orámoval zlatem. Nadšený inka pak nechal vybudovat jakousi obrazárnu historie Inků v Puquincanche, která se stala historickým archívem, za konquisty se však ztratila. Snad mohla vysvětlit existenci či neexistenci písma v incké říši. Pachacuti obdivoval vzdělanost a sám si všech učenců velmi vážil. Náboženství rozdělil: lid měl uctívat jen hmatatelného boha Slunce Intiho (jeho socha v podobě malého chlapce byla umístěna před Coricanchou), ale učenci měli vyznávat více abstraktního Viracochu. Na jakémsi teologickém sněmu vyjádřil své náboženské představy. Posvátná místa huaky měl uctívat lid – odteď patřily Intimu. Fromuloval tři teze kvůli kterým Inti nevyhovoval představám nejvyššího boha: 1, jeho hřejivé paprsky nedosahují všude, 2, není dokonalé, protože se nemůže zastavit a za 3, není všemohoucí, protože jej zakryje mrak. Jako hlavní božskou sílu uvažuje Viracochu. Nutí k náboženskému zamyšlení a vyjadřuje v sobě prvek stvoření. Sám nebyl stvořen, ale stvořil svět. Žije bez partnerky a přesto plodí a tvoří. Kult Viracochy patřil inteligenční elitě, postavil mu malý a jediný chrám Quechuacanchu. Nový kult se neprosadil a se smrtí inky zanikl. (Stingl 2003) Reorganizace říše zahrnovala rozdělení společnosti do neměnných tříd, kde každý měl určenou svou práci a své místo a stát je měl sociálně zabezpečit. Pachacuti věřil, že lidstvo se bude mít dobře jen pod jejich spravedlivou nadvládou. Vyhlásil zákony nejen pro státní věci (Sapa inka si musí vzít za ženu svou sestru), ale i věci občanského a trestního práva. Své názory formuloval v takzvaných zlatých myšlenkách, což byly filozofické, státnické a jiné maxima. Dožil se vysokého věku a splodil mnoho dětí. Svým nástupcem zvolil Tupaca Yupanquiho (Stingl 2003). Tupac Yupanqui se proslavil svými četnými výboji, pokračoval v odkazu svého otce. Za své přijal všechny jeho myšlenky i tu, v níž chce svět sjednotit pod inckou nadvládu. V tropické nížině Marañonu dobyl území indiánů Chachapoyů a získal tak jejich dívky se světlou pletí, podle inckých měřítek nejkrásnějších v Peru. Pak se stočil na opačnou stranu a zaútočil na dosud nedobytou pobřežní říši Chimú. Chimú se rozkládala po celém severním pobřeží Peru od Anconu po Tumbez, Chimúové byli dobří rolníci a stavěli zavodňovací kanály v úrodných říčních úvalech, Inky provokovaly jejich „sexuální výstřelky“. Uctívali jako všechny pobřežní kultury Lunu, které stavěli velkolepé chrámy. Svým uměním zpracování kovu Inky vysoce převyšovali. Samotné Chimú se bránilo a vítězství se zaplatilo několika bitvami na severu, jihu a východě. Chimujský vládce 30

Minchancaman odoval prvnímu velkému úderu na východě, ale Inkové si vzali Cajamarcu, jenž byla klíčem k celé severní Sieře. Načas odvrátil Sapa inka svou pozornost od Chimú a dal se směrem na sever do země indiánů Paltů, která odolávala pět měsíců než byla dobyta. Dál na severu, na území dnešního Ekvádoru, dobyli území bojovných indiánů kmene Cañarí. Cañarijci po čase dokonce sloužili oddaně Inkům stejně jako kdysi Chankové. Tupac Yupanqui se poté načas vrátil do Cuzca splnit své státnické povinnosti (Stingl 2003). Ve výbojích pokračoval tam, kde skončil, na území kmene Cañarí. Nějaky čas strávil v jejich hlavním městě Tumibambě („Pole nožů“), které bylo přetvořeno v typicky incké město s chrámem Intiho, domem Panen Slunce, paláci, skladišti a sýpkami. Tupac zamířil do středu horské oblasti Ekvádoru dobýt království Quito. Quito leželo po svahy šedstitisícového Chimboraza a jeho obyvatelé si říkali podle mýtického předka Carové, patřili k Chibchajské jazykové skupině a pocházeli pravděpodobně z tropických nížin Kolumbie. Připojili se k němu kmeny Puruhá a Penzale. Titul králů zněl scyr, prvních deset scyrů pocházelo z Quitů a další čtyři z tzv. dynastie Cuchicella (potomci quitské princezny a náčelníka kemen Puruhá). Králi Hualcopovi, čtvrtému pokračovateli dynastie, bylo doručeno poselství, v němž Inkové žádali jeho kapitulaci. Hualcopa zdvořile odmítl a na čas tlaku odovával, ale marně. Quito se zařadilo do mocné říše Tahuantinsuyu a sám Sapa inka si je velmi oblíbil (Stingl 2003). Tupac zanechal v Quitu dohlížet generála Challca Maytu a zamířil k oceánu. Díky bažinám byl nucen ovládnout cesování po moři, naučil se od místních obyvatel stavět balzové vory a zamířil k ostrovu Puno v Tichém oceánu. Zprávy říkají, že objevil dva ostrovy kečujsky nazvané Hahuachumbi a Ninachumbi na nichž nalezl lid černé pleti. Pravděpodobně se jednalo o Galapágy, kde byly roku 1953 nalezeny i zbytky předkolumbovské keramiky, ale s jistotou to říci nemůžeme. Po dobytí ostrovů se Tupac obrátil opět k říši Chimú, severní bránou do Peru se stal městský stát Tumbez, kterému vládla žena – capullana, požívající všech výsad panovníka. Stejně jako inka mohla pojmout mnoho manželů bez možnosti odmítnutí a tak městu vládla polyandrie. Tumbez se vzdal takřka bez boje, Tupacovi vojáci mohli přijít do země Měsíce nestřeženým místem beze ztrát a vpadnout Chimú do zad. Tupac Yupanqui zaútočil na severu a souběžně s ním druhá incká armáda na jihu na jejich hlavní město Chan Chan, bylo dobyto a vydrancováno stejně jako pevnost Paramongu. Panovník Minchacaman byl odveden jako kořist do Cuzca. Zlaté šperky , keramika textilie byly cennou válečnou kořistí, sama slavná zlatá zahrada v Cuzcu byla dílem Chan Chanských umělců (Stingl 2003).

31

Po dobytí západu a severu se Tupac Yupanqui vypravil směrem na východ do nížinných pralesů Amazonie. Stačil dojí k řece Amarumayo (řeka anakond), k pralesní řece Manu a k Paititi, když ho zastihla zpráva, že syn popraveného Colla Chuchiho Capaca se vzbouřil, Inka se musel vrátit zpět do Cuzca, kde rebelii vcelku lehce potlačil. Z Cuzca zamířil k nynějším hranicím Paraguaye na území polodivokých Charcas. U paraguayských hranic jej zastihlo poselství indiánů z oblasti argentinského Tucumanu, v němž žádali o začlenění do Tahuantisuyu. Zanechal tedy v Tucumanu část armády a část poslal do Chille. Zpočátku velel Tupac vojsku sám, později jej předal svému synovi Sinchi Rocovi II. Incká armáda přešla přes poušť Atacamu. Po porážce místního kmene Diaguita u města Copiapa se jim otevřela cesta do srdce Chille, centrální Chille s řekou Maule se stalo nejjižnějším bodem inckého území. Poraženi Araukány se Inkové museli vrátit zpět. Araukáni se stali jediným národem, který odolal i španělskému dobývání (Stingl 2003, 109–110). Incká říše měla nyní rozlohu více než milion čtverečních kilometrů. Nemocný Tupac mohl odložit meč, neboť vojenská expanze zanamenala vrcholu. O nástup dalšího panovníka se postarala Tupacova sestra/manželka intrikánka Mamma Ocllo (Stingl 2003). Boj dvou žen o nástupnictví svých synů skončil ve prospěch Mammy Ocllo a Huyany Capaca. Díky politice jedu a dýky dostala svého syna k moci (vuz. kap. 8. Inka). Palácová válka obrátila pozornost od expanze a uspořádání říše k osobním touhám a vnitřním bojům o moc. Mladý Huyana Capac byl velmi mlád na státnické záležitosti, prý už jako desetiletý zplodil krátce po sobě tři syny – Ninana Cuyochiho a Huascara se svými dvěma sestrami a levobočka Atahualpu s Quitskou princeznou Tocto Cocou. Všechny velice miloval a s vybráním přístího vládce si hlavu nelámal. Rebelie na rozlehlém území říše ho donutily hodně cestovat. Sám jel do Chille a Bolívie, ale do bouřlivého Ekvádoru vyslal generála Huamana Achachiho, jemuž vděčil za svůj život. Bolivijská země Collů byla zdrojem stříbra a vojáků. Nechal postavit pevnosti proti lidojedům Chiriguanům z paraguaye a usídlel zde kečuásky mluvící kolonisty, aby upevnil svou pozici na dobytém území. Místní a přistěhovalci se navzájem hlídali, takže se udržoval relativní klid. Potom pokračoval Huyana Capac do Chille, kde strávil více než rok, všude budoval svatyně a chrámy Intimu. Za představenou svatyně na ostrově Coati v jezeře Titicaca dosadil svou první vlastní dceru (Stingl 2003). Zatímco se Huyana Capac staral o stabilizaci dobytých území na severu v Ekvádoru vznikla vzpoura bojovných indiánů Caranqui. Cestuje do Ekvádoru potlačit rebelii. Cuzcem jen prochází a zanechává ho ve správě svého syna Huascara. Dva další synové,

32

sotva desetiletí, jej na cestě doprovází. Mezitím se mu narodili další dva zákonní synové – Manco a Paullu, sám Huyana se již do Cuzca nevrátí. Expediční vojsko tvoří mimo jiné i Collové odvedeni z Bolívie. Přestože za Yupanquiho přísahali poslušnost, nyní jako smršť napadají incké pevnosti a táhnou na Quito. Bitva u hory Cotocahy neskončila pro syny Slunce příliš úspěšně, Huyana málem přišel o život, když jej ztrhli ze zlatých nosítek. Rozloben potrestal inckou šlechtu. Poníženi šlechtici chystali vzpouru a připravovali smrt inky, ale vše nakonec skončilo smírem. Poslal pro posily a velení svěřil generálu Auqui Tomymu, který vynikal tvrdohlavostí. Toma napadnul hlavní pevnost Caranquiů a za cenu obrovských ztrát ji skutečně dobyl, pak se stáhl na ústup. Caranquiové je začali pronásledovat. Jaká osudná chyba. Jakmile vyběhli z bezpečných hradeb napadli je v záloze čekající dva velké oddíly a do jednoho je pobili včetně jejich žen a dětí. Území Caranquiů osídlil kečuánsky hovořícím lidem. Jediný kdo byl ušetřen, byl vůdce uprchlíků Pinta, který se měl stát kuriozitou v inkově sbírce, Pinta však odmítl. Byl zabit a jako ceremoniální lidský buben poslán do Cuzca (Stingl 2003). Do Cuzca se Huyana živý již nikdy nevrátil. Odcestoval do Quita, které nadevše miloval a začal budovat nové stavby. Postavil palác Mollecanchu, vytvořil druhou zlatou zahradu stejnou jaká byla v Cuzcu, v Tumibambě postavil mnoho chrámů z nichž jeden zasvětil své matce Mammě Ocllo. Svatyně byla ze zlata v jejích útrobách stála její socha v nadživotní velikosti, jejíž vnitřek tvořila zlatá placenta, která živila Huyanu v matčině děloze (Stingl 2003, s. 121). Huyana podleh strašné epidemii (snad neštovice nebo dýmějový mor) kosící ve velkém inckou populaci. Věřil, že ji přinesli bílí muži o nichž nikdo nedokázal říci, co jsou zač – vyslanci Viracochi nebo obyčejní lidé? Inka chorobě podlehl a spolu s ním i na dvěstě padesát tisíc jihoamerických indiánů. Jeho přáním bylo, aby jeho mumii donesli slavnostně do Cuzca (oslava triumfu) a svým nástupcem určil Ninana Cuyochiho. Ninan však podlehl nemoci stejně jako jeho otec a do Cuzca se vrátili již po smrti (Stingl 2003). Tímto okamžikem se rozpoutal bratrovražedný boj, který destabilizoval říši natolik, že pro Španěly nebylo těžkým úkolem ji dobýt. Po smrti následníka trůnu zůstali dva bratři, kteří měli přednostní právo na trůn – Atahualpa a Huascar. Huascar sídlící z otcovy vůle v Cuzcu na nic nečekal a pojistil si trůn velkými dary šlechtě a nemilosrdnou eliminací možných protivníků a jelikož nového inku musel jmenovat velekněz, ten sídlil spolu s Huyanem Capacem v Quitu a znal vůli zemřelého, jmenoval Huascar nové dva velekněze, kteří ochotně vložili korunu na jeho hlavu. Rituál nástupu nového inky byl silně spojen s jeho svatbou. Huascar proto požádal svou matku o ruku své sestry Chuqui Huipy, ale ta ho odmítla. Neschvalovala jeho metody. 33

Tento případ v celých inckých dějinách ojedinělý! Huascar se však nevzdal a na jeho příkaz vyšlo z Coricanchy několik skvostně oděných mužů představujících Viracochu a další bohy, kteří pak požádali „ústy bohů“ znovu o ruku Chuquiu Huipu. Tuto žádost již nešlo odmítnout a sebekorunovace mohla začít. Lidé však tolik nejásali. V novém inkovi viděli hrozbu, ať jako šíleného vládce či moci chtivého ztižádostivce. Atahualpa se zatím zdržoval v Quitu a korunovace se nezúčastnil, což vyvolalo otázky u obyčejného lidu. Epidemie zatím pominula a život prozatím běžel v zaběhnutých kolejích (Stingl 2003). Atahualpa netouží po otevřeném střetu s Hauscarem, a proto vyšle poselstvo s dary a nabídkou ke smíru. Poselstvo čítá pět lidí pod vedením mladého šlechtice Quilaca Yupanquiho, jenž prožil mládí v rodině Huascarovy matky. Quilaco se zamiluje do Huascarovy dcery Cori Cuillor (Zlatá Hvězda) a ta se stane hlavní špionkou na otcově dvoře. Audience je sice udělena, ale neprobíhá podle protokolu, posli jsou obvinění z vyzvědačství a do jednoho popraveni až na Quilaca. Oblékli ho do ženských šatů a jako Atahualpovu „děvku“ poslali zpět do Quita, tím vyvolali válku vojensky zdatnějšímu a zkušenějšímu bratru. Atahualpa se prohlásil v Quitu novým inkou. Nyní proti sobě stáli dva inkové ve dvou městech a oba chtěli vládnout jedinné říši – Tahuantinsuyu. Ve zbrani vstane proti sobě tři sta dvacet tisíc vojáků a v patnácti velkých bitvách či menších potyčkách jich padne na sto tisíc (Stingl 2003). Zpočátku stojí na obou stranách generálové – Huascarův nevlastní bratr Huanca Auquim a Atahualpovi generálové z lidu. Atahualpa si zvolil muže, kteří nemůžou nic ztratit, ale můžou mnoho získat, zapřísáhlé bojovníky z nich nejvýznamnější jsou generálové Challcochima a Quisquis a velitelé Rumiñahui a Ucumari. Atahualpa zvítězil v první bitvě s indiány Cañarí v oblasti Cusibamby a jeho generálové je nemilosrdně povraždili. Pak u Chochahuaylas porazil deset tisíc Chachapoyů, z nichž osm tisíc padlo. Do Atahualpových rukou padla Cajamarca. Novým jádrem Huascarovy obrany se stalo město Jauta, které padlo po bitvě u Mantarského mostu. Atahualpa vítězil díky zprávám Huascarovy dcery zamilované do Quilaca (Stingl 2003). Huascar jmenoval novým generálem místo Huancy Auquiho fanatického Mayca Yupanquiho. Vyhlásil všeobecnou mobilizaci a vytáhl proti Atahualpovi, kterého zastupoval Quilaco. Porážka Huascara u Cajamarcy mohla vše ukončit. Generálové jej však přesvědčili, aby se nevzdal a povolal vojáky z Bolívie a vyhledal pomoc u bílých lidí (Španělů). Huascar se tedy obrátil na věštírnu v Pachacamacu. Orákulum řeklo, že se musí do čela vojska postavit sám inka a tak Atahualpu porazí. Huascar se zařídil podle proroctví,

34

vzal do rukou zbraň a postavil se do čela vojska. Poslední bitva se odehrála nedaleko řeky Cotapampy ve stejnojmeném průsmyku jižně od Apurimacu (Stingl 2003). Huascar v bitvě u Cotapampy skutečně zpočátku vyhrával, porazil generály Challcachimu a Quisquise tak, že jejich oddíly zahnal do trávy ichu a pak ji zapálil. Sami generálové unikli. Na druhý den se však štěstí obrátilo v Atahualpův prospěch, když zajal jednoho z cuzských důstojníků. Po dlouhém mučení vyzradil Huascarův plán aniž to sám Huascar tušil. Atahualpovi generálové vymysleli válečnou lest – předstírali ústup. Huascarovi vojáci je pronásledovali až do úzké soutězky, tam se na ně vrhli ze všech stran a skoro všechny je pobili. Samotný Huascar byl prozatím ušetřen, aby se mohl dívat na pád Cuzka a smrt svých příbuzných. Atahualpa uměl být stejně krutý jako jeho pološílený bratr. Atahualpovi generálové se vrhli na Cuzko, které jako quitští seveřené nenáviděli. Aby padla jeho politická moc, byli všichni důležití lidé v Cuzku popraveni. (Stingl 2003). Atahualpa se narodil na severu jako syn poslední quitské princezny, byl tedy posledním potomkem dynastie mocných Scyrů. Jeho matka natolik okouzlila Huyanu Capaca, že z Quita udělal druhé město říše. Atahualpa byl synem severu. Byl dobrým státníkem i vojevůdcem a kroniky jej líčí jako hezkého a sympatického panovníka. Porážkou Huascara se Atahualpovi otevřely dveře ke krveprolití, nechal povraždit mnohé amauty – zejména historiky, kteří psali incké dějiny. Dozorcem nad mučením jmenoval velekněze Cusiho Yupanquiho. V čele triumfu šli oba generálové Quinsquis a Challcochima. Přikázali všem členům královského ayllu a všem významným lidem, aby se shromáždili pod svahy hory Yahuiry, kde měli vyslechnout oficiální oznámení o vládě Atahualpy. Všem byla samozřejmně zaručena bezpečnost. Sotva však došli na určené místo, byli obklíčeni a pobiti. Mumie inky Tupaca Yupanquiho, která byl v Cuzku zbožňována, byla vláčena prachem, urážena a pak upálena. Tak bylo učiněno zadosti učinění za první dobytí Quita. Více než osmdesát Huascarových dětí bylo oběšeno nebo naraženo na sloupy podél cesty do Jaquijahuany, stejného osudu se dočkaly i Huascarovy nejoblíbenější manželky/sestry Miro a Chimbo Casy. Smrti neušly ani těhotné. Smrt nalezlo i asi třicet Huascarových bratrů, kteří se provinili třeba jen tím, že žili v Cuzku. Čistkám neušli ani obyčejní lidé (Stingl 2003). Třináctý inka Atahualpa pozoroval hrůzné divadlo z lázní Cajamarca. Huascar nebyl zabit a celé představení sleval přivázaný slámou. Musel se dívat jak mu vraždí děti, těhotné ženy, bratry, mučí amauty a kamenují kněží. Uvádí se, že vše sledoval tiše a modlil se k Viracochovi, aby tohle jednou zažil i sám Atahualpa (Stingl 2003). Atahualpa se ujímá vlády nad inckou říší a přesídlí do Quita, které miluje. 35

Další vývoj již spadá do kapitoly o dobytí Peru

Obr.11. Incké výboje (převzato z Hagen 1963, s. 24)

6.3. Příchod Španělů Hlédání nové cesty do Indie v 15. a počátkem 16. století objevilo Nový svět. Španělsko a Portugalsko se snažilo objevit novou a samozřejmě kratší cestu do Indie a rozšířit tak svůj obchodní vliv. Portugalsko se snažilo obeplout Afriku na jejím nejjižnějším konci. Podařilo se to roku 1488 Bartolomeu Diazovi, který obeplul poprvé mys Dobré naděje, jenž sám nazval Bouřlivý. Ještě než vyplul Vasco da Gama vyslala španělská koruna Kryštofa Kolumba, ten vycházel z objevu, že země je kulatá a do Indie by se mělo dát připlout z druhé strany. Kolumbus do své smrti věřil, že skutečně objevil novou cestu do Indie. Nová země otevřela nové možnosti a zástupy snílků se snažily najít své štěstí za 36

velkou louží. Velkým lákadlem se staly zvěsti o bájném El Dorádu a název Castilla del Oro (Zlatá Kastilie) v místě Panamské šíje. Zástupy osadníků a dobrodruhů našly v těchto místech spíše smrt než zlatý poklad. Hmyz, nemoci, hlad, únava, zima a zrádné bažiny stály v cestě novým příchozím. Oštěpy a mlaty obyvatel se nemohly rovnat zbraním španělů, které kosily indiány ve velkém. Utkvělá představa božích bojovníků rozsévala smrt a strach v nově objevené zemi. Společnost starého světa prozkoumala Ameriku od Labradoru po Ohňovou zemi za 30 let od objevení. V roce 1521 portugalec Magalhães objevil pod španělskou vlajkou konečně cestu, kvůli které se podnikaly po mnoho let námořní výpravy, do Indie (Presccot 1980). První zmínka o Peru pochází z roku 1511. Vasco Nuñez de Balboa se dozvědel od mladého náčelníka o zemi, kde ze zlatých pohárů pijí a zlata je tam jako kamení. Balboa přešel Panamskou šíji a dostal se až k Pacifiku. Slyšel nové zvěsti o bohaté zemi a poprvé uviděl nakreslenou lamu, ale do Peru se nedostal. Kolem roku 1524 se na území střední Ameriky rozkládalo mnoho kolonií. Mexiko již bylo dobyto Cortézem a jeho lidmi. Podnikaly se nové výpravy na západ a na sever, ale na jih se zatím zdály cesty příliš strastiplné a výpravy se odkládaly. Roku 1524 se v jedné kolonii našli tři muži, které vidina bohatství přivedla až do Peru. Jedním z nich byl Francisco Pizarro, jenž sehrál v dějinách dobytí Ameriky téměř stejnou úlohu jako Cortéz dvanáct let předtím. Pizarro se narodil v Truxillu v Estremaduře ve Španělsku pravděpodobně roku 1471 (pozn. datum není přesně známo). Narodil se jako namenželský syn Franciscy Gonzales z Truxilly, ženy nízkého společenského postavení a Gonzala Pizarra, plukovníka pěchoty, který se vyznamenal v italských taženích a navarrských válkách. Jeho dětství jako levobočka nebylo příliš šťastné. Některé prameny uvádí, že jej rodiče opustily a okolnosti donutily, živit se jako pasáček vepřů. Nutno poznamenat, že se mu nedostalo žádného vzdělání. Utekl do přístavu Sevilla a odplul do Ameriky hledat štěstí. První zmínka o Pizarrovi je roku 1510, kdy se účastní výpravy do Uraby pod vedením Alonsa de Ojeda. Jako svědkem neblahého osudu Ojedovy osady se stal zástupcemosady, když Ojeda odplul pro zásoby. Jako jeho zástupce musel čekat, až zemře tolik lidí, aby se vešli na jediný koráb, který zbyl. Další výprava se uskutečnila s Balboou a jako jeden z prvních se mohl podívat na Jižní oceán. Po smrti Balboy se přidal do výpravy Pedrariasovy a zakusil mnoho útrap a překážek. 1515 spolu s rytířem Moralem měl navázyt obchodní styky s domorodci na pobřeží Pacifiku. Při shromažďování kořisti ho asi poprvé napadla myšlenka jít dobýt jih. V padesáti letech měl jen kus neúrodné půdy a pár domorodců. Pizarro však chtěl víc. 37

Toledo interpretoval incký režim jako špatný a nelegitimní, proto byla conquista jediným možným s správným řešením, jak dostat lid pod legitimní vládu španělské koruny (Urton 2005). Samotné dobývání Peru započalo audiencí Pizzara u dvora. Odjel z Nombre de Dios do Sevilly, kde přistál na počátku léta 1528. Bohužel měl Pizzaro dluhy u jistého pána Encisca a byl uvězněn,což vyvolalo obecné pohoršení. U dvora byl vydán rozkaz k jeho propuštění. Pizzaro našel císaře Karla V. v Toledu. Zaoceánské državy zatím nepřinesly větší zisky, a proto jim Karel V. dosud nevěnoval pozornost. Dobytím Mexika se objevyly nové naděje na bohatství. Karel proto vyslechl Pizzara a doporučil ho Královské radě k rychlému a příznivému posouzení. Pizzarovy záležitosti se však táhly a tak musela zasáhnout sama královna, která 26. července roku 1529 vydala Kapitulaci – právo objevení a dobytí Peru či Nové Kastilie Franciscem Pizzarem. Dostalo se mu tedy vpodstatě stejných práv jako náleží místokráli. Almago byl jmenován velitelem pevnosti Tumbez a důstojný otec Luque dostal tumbezské biskupství (Prescott 2005). Pizzero musel poskládat armádu. Měl sebou vzít i církevní hodnostáře, kteří měli sloužit indiánům a obrátit je na víru. Dále se zavázal, že do šesti měsíců od příjezdu do Panamy vyrazí na novou výpravu. Do Pizzarovy armády se také přihlásili jeho čtyři bratři – tři z nich nemanželští: první Francisco Martin de Alcántara pocházející z matčiny přízně, Gonazalo a Juan Pizzarovi, synové jeho otce. Čtvrtým byl nejstarší a rodem legitimní Hernando. Poskládat novou armádu nebylo tak lehké jak Pizzaro předpokládal. Mnohé sice lákala vidina bohatství, ale zároveň je lekaly problémy, které výprava přinášela. Peníze sehnal jen s pomocí Cortéze se kterým se znal z dřívějších let, a který byl pravděpodobně jeho příbuzným. Roku 1530 se přeplavil pře úžinu San Lucar a přes několik zastávek doplul do Nombre de Dios, kde ho vyhledali jeho dva společníci Luque a Almagro (Prescott 2005). Pizzarův bratr Hernando pohlížel na Almagra jako na člověka, který překáží bratru v kariéře. Almagro měl vztek na Pizzara, protoe na sebe vzal veškeré výsady. Dokonce uvažoval o samostané výpravě, kdyby je Luque a linciát Espinosa neudobřili. Uzavřeli dohodu, že se kořist spravedlivě rozdělí mezi tři původní společníky. Panamští osadníci se do výpravy příliš nehrnuli, protože si ještě čerstvě pamatovali útrapy. Pizzaro si opatřil tři lodi a v lednu 1531 vyplul na třetí poslední výpravu do Peru (Prescott 2005) Pizzaro měl v úmyslu doplout přímo do Tumbezu, kde přistál minule, ale protiproudy a větry ho donutily po třináctidenní plavbě přistát v zálivu svatého Matouše, o jeden zeměpisný stupeň severněji. Vydali se podél břehu a lodě je následovaly po moři. 38

Dospěli k hustě obydlenému městu Coaque, jež Španělé vzali útokem. Nic netušící domorodci nechali veškeré své cennosti ve svých příbytcích a tak Pizzaro nalezl mnoho zlata a stříbra. Mimo jiné i smaragdy, jelikož země byla bohatá na naleziště smaragdů – esmeraldas. Veškerá kořist se odevzdávala do společného skladu a spravedlivě se dělila. Kdo by si chtěl nechat něco pro sebe, byl by určitě zabit ostatními. Pizzaro prozíravě poslal část kořisti do Panamy (Prescott 2005). Výprava pokračovala dál po písčitém pobřeží. Ne bez nesnází. Objevila se nová epidemie – postiženým vyrazily po celém těle vředy, pokud se propíchly nebo prodřely, postižený vykrvácel. Po vydrancování Coaque se jim lidé vyhýbali, nemohli tedy čekat pomoc od místních. Výprava se dostala k Puertu Viejo, kde se k nim připojila nevelká posila (asi 30 mužů) pod vedením důstojníka Benalcazara. Dalším cílem se stal Tumbez, který chtěl Pizzaro dobýt. Odrazovým můstkem mu měl být ostrůvek Puná, ležící nedaleko Tumbezského zálivu. Ostrované jej podporivali, protože žili delší dobu v otevřeném nepřátelství s Tumbezskými. Při pobytu u ostrovanů se Pizzarovi donesly zvěsti o spiknutí. Skutečně nalezl pár náčelníků ne jakémsi sněmu a předhodil je Tumbezským, kteří náčelníky nemilosrdně popravili. Ostrované napadli výpravu, přestože nebyli úspěšní, podařilo se jim zabít čtyři Španěly a mnoho jich zranit. Mezi nimi i Pizzarova bratra Hernanda. Dobrou zprávou bylo připlutí dvou lodí se stovkou dobrovolníků pod vedením Hernanda de Sota, který později objevil Mississipi. Od tumbezanů se dozvěděl o bratrovražedném boji mezi Atahualpou a Huascarem. Zpráva byla důležitá, neboť si uvědomoval, jak této skutečnosti dokázal využít Cortéz u kmenů huaku (Prescott 2005). Z ostrova Puná se plavili na balzových vorech. První balzu tumbezané přepadli a tři vojáky popravili v nedalekém lese. Druhá balza přežila jen díky hlasitému volání o pomoc členů posádky. Pizzaro, který přistál nedaleko, uslyšel jejich křik a vyrazil na koni na pomoc přes pruh bahnitého břehu. Zděšení tumbezané se rozutekli. Město našel Pizzaro až na pár budov rozbořené. Vyslal proto za uprchlíky pár vojáků, kteří po malé šarvátce přivedli několik domorodců s curacou města. Jejich vysvětlení byla nejasná (ostrov prý vyplěnili ostrované), ale Pizzaro nedal nic znát a věc prohlásil za vyřízenou, pokud slíbí koruně poslušnost. Tázal se však, co se stalo z jeho dvěma lidmi z předešlé vypravy, jisté však zůstalo jen to, že jsou oba po smrti (Prescott 2005). Pizzaro se rozhodl nechat část vojska v Tumbezu a s ostatními se vydá prozkoumat vnitrozemí. Vyrazil v květnu 1532. S8m šel v nížině a Hernanda de Sota vyslal na úpatí rozlehlé sierry. Posádka musela dodržovat přísnou kázeň, proto je domorodci většinou pohostinně vítali a nestavěli se na odpor. Skládali slib věrnosti kastilské koruně aniž by 39

rozuměli jediného slova. Po čtyřech týdnech průzkumu došel Pizzaro do údolí Tangarala, kde byl přístup i z moře přes řeky a dal zde postavit město s kostelem, skladištěm, soudem a pevností. Město pokřtil San Miguel, a třebaže bylo znovu postavena na novém místě na břehu Piury, stojí dodnes jako památka první evropské osady v říši Inků. Pětina zíkaného zlata se slila a oddělila pro korunu. Přemluvil vojáky, aby se prozatím zřekli svého podílu a odeslal jmění do Panamy. Na svém průzkumu nasbíral mnoho informací o poměrech v incké říši. Dozvěděl se také, jak skončil boj dvou bratrů a kde sídlí vítěz. Pizzaro zoufale čekal na posily, které nepřicházely (Prescott 2005). Mezitím se rozmohla nespokojenost mezi posádkou. Pizzaro nikoho nenutil jako Cortéz (spálil lodě, aby se vojáci neměli jak vrátit), ale dal jim možnost v klidu odejít zpět do San Miguelu. Odešlo pouze pět pěšáků a čtyři jízdní, tedy děvet mužů. Ostatní se rozhodli Pizzara následovat až do konce. Vyrazili k městu Zaran v úrodném údolí. Město byli vylidněno, protože inka potřeboval doplnit řady ve svých armádách, stejně jako mnoho jiných měst. Místní curaca je přijal vlídně. Pizzaro se doslechl, že je v horách nedaleko jeho tábora peruánská posádka a vyslal de Sota, aby to prozkoumal a podal zprávy. Zatím se rozhodl vyčkávat v Zaranu.Osmého dne se de Sota objevil s vyslancem samotného Sapa Inky. Přinášel dary a pozvání k panovníkovi. Vyslanec se zajímal o každou věc či zbraň, kterou neznal, také o původ Španělů a důvody jejich příchodu. Dorozumívali se prostřednictvím dvou domorodých mladíků odvězených do Kastilie, aby se naučili kastilsky. Pizzaro vzkázal Atahualpovi, že přijel, aby mu vzdal hold a nabídnul mu vojenskou pomoc (Prescott 2005). Od de Sota dostal Pizzaro přesnou zprávu o inkově výpravě. Od královského úředníka vybírajícího danně se dozvěděli, jak počatné je inkovo vojsko v Cajamarce, jak velké má inka bohatství, jaká je politika země a její zákony.Pizzaro se vydal po nejkratší trase do Cajamarky za Atahualpou. Při své cestě zajal jistého domorodce, který odmítal cokoliv říci o inkovi. Po mučení však začal vypovídat, že je Atahualpa se svým vojskem, rozděleným do tří oddílů utábořen okolo Cajamarky a čeká na příchod malého počtu cizinců. Doufá, že je vláká do svého ležení, aby je měl zcela v rukou. Od dalších místních lidís e rozvěděl, že je Atahualpa v pevnosti Huamachucho (20 mil od Cajamarky) a armádou padesáti tisíc mužů. Pizzara tyto zprávy mátly, proto se vydal jeden z překladatelů jako oficiální posel Pizzarův zjistit, co se vlastně děje (Prescott 2005). Mezitím Pizzarova družibna absolvovala obtížný přechod přes Andy. Ještě než došli do Cajamarky navštívil je ikův posel. Předal Pizzarovi dary a začal vychvalovat svého pána. Pizzaro nezůstával pozadu a popsal vyslanci odkud přichází a jak je jeho pán mocný. 40

Další den přišel jiný vyslanec, který vystupoval ještě okázaleji a připíjel chichou ze zlatých pohárů, čímž značně dráždil chtivost Španělů. Zatím co se předháněli, kdo má většího panovníka, přijel zpět Pizzarův posel od inky. Jeho zpráva byla jasná: Atahualpa je asi míli od Cajamarky s velkým vojskem a město bylo evakuováno, což inkův posel vysvětlil. Obyvatelé město opustili proto, aby udělali místo pro bílé cizince. Pizzaro se rozešel s inkovými vyslanci v dobrém, ale začal pochybovat o jeho úmyslech (Prescott 2005). Do Cajamarky dobyvatelé vstoupili odpoledne 15.listopadu roku 1532. Počasí bylo nevalné a nikdo je nevítal, jak byli uvyklí při předchozích setkáních s obyvatelstvem. Proto Pizzaro vyslal poselstvo do inkova ležení, aby zjistil jeho úmysly. Poselstvo vedl de Soto, který inkovi přinesl pozvání na veřeči ve španělském ležení. Po trapném tichu inka odpověděl, že drží do zítřka půst, ale pak bílé muže navštíví se svými náčelníky. V táboře Španělů panovala sklíčená nálada. Početné inkovo vojsko jim vzalo odvahu, proto přišel Pizzaro s odvážným plánem – nastražit na inku past a zajmout ho před očima jeho lidí. Opět si připoměl Cortésův únos aztéckého císaře z jeho hlavního města(Prescoot 2005). 16.listopadu seznámil Pizzaro své muže s odvážným plánem. Náměstí Cajamarky bylo ze tří stran kryto nízkými rozlehlámi budovami s širokými vraty. Jezdce umístil do jedné síně a rodělil je do dvou oddílů, jednomu velel de Soto a druhému Hernando. Pěšáky umístil do jiné budovy a u sebe si ponechal asi jen dvacet mužů. Pedra de Candia s několika vojáky a dělostřelectvem vyslaal do pevnosti – měli čekat na signál. Na znamení měli všichni vyrazit z úkrytu a zmocnit se inky. Koně byli ozbobeny rolničkami, což měli zvýšit zmatek peruánců. Ale Atahualpa otálel (Prescott 2005). Pizzaro Athualpovi poslal prosbu, aby dodržel stanovený pořádek. Inka tedy vzkázal, že přijde jen s malou skupinkou, protože hodlá přenocovat v Cajamarce. Není pochyb, že nepředpokládal lest či past.Projevil naprostou důvěru v dobré úmysly cizinců. Původní úmysl přijít s celým vojskem, měl asi ukázat celý majestát a prokázat poctu Španělům. Atahualpa vstoupil do města v celé své nádheře a majstátu nesen na zlatých nosítkách. Překvapen se rozlížel kolem sebe, neboť jej uvítal pouze dominikánský mnich Fray Vincente de Valverde. S krucifixem a biblí v rukou dělil inkovi, že jej přišel obrátit na víru v pravého boha. Vyprávěl o křesťanství, pak po něm žádal, aby se zřekl svého falešného boha a stal se vazalem Karla V. Inku toto rozhořčilo a mrtil bilbí o zem. Pizzaro zamával bílým šátkem. Na toto znamení se všichni vyřítili ze svým úkrytů a nastala krvavá řež. Věrní se shlukli kolem inky a chránili ho vlastními těly, ale Španělům se v panice podařilo zajmout Atahualpu. Španělé nemilosrdně vraždili v panice utíkající indiány. Dynastie Inků byla vyvrácena (Prescott 2005). 41

Obr.12. Zajetí Atahualpy (Z kroniky Pomy de Ayaly)

Pizzaro dodržel slovo a pozval Atahualpu k sobě na večeři, která se konala nakrvaném prostranství města Cajamarky. Rozhovor mezi inkou a Pizzarem překládal již zmiňovaný tlumočník Felipillo, který nebyl Atahualpovi nakloněn. Inku dal Pizzaro hlídat a ostatní vojáci uklízeli mrtvá těla z náměstí, chystal se slušný pohřeb. Země ztratila vůdce. Přestože byl v zajetí, měl inka k dispozici svou početnou družinu služebnictva i konkubín. Když vojáci prohledávali Cajamarku, všiml si Atahualpa jejich chamtivosti a zkusil jí využít ve svůj prospěch nabídkou, kterou nelze odmítnout. Slíbil, že zaplní obrovskou místnost zlatem a vedlejší stříbrem. Předměty měly být v původní podobě(ne v cihlách), aby zaplnily větší prostor.Místnost byla sedmnáct stop široká, dvaadvacet dlouhá a devět stop na výšku. Na splnění slibu si vyžádal dva měsíce (Prescott 2005). Pizzarovo prohlášení, že sám rozhodne, kdo z dvou bratrů má na trůn větší právo, uspíšilo Huascarovu smrt. Atahualpa si byl vědom, že Huascar je poddajný i ústupný, a že spor by určitě skončil ve prospěch poraženého bratra. Huascar byl Atahualpovými věrnými utopen v řece Andamarce. Zprávu o jeho smrti přijal Atahualpa s předstíraným rozhořčením a zármutkem (Prescott 2005). Jelikož vzdálenosti v Peru nebyly malé, scházelo se zlato velmi pomalu. Rozšířila se myšlenka, že Atahualpa schválně vše protahuje, aby získal čas pro sebe, zatímco poddaní shromažďují armádu. Inka toto popřel v plném rozsahu, jak řekl: ani pták nevzlétne bez jeho rozkazu. Pizzaro však poslal do Pachacamacu pár svých lidí pod vedením Hernanda Pizzara s inkovým průvodním listem, aby přivezli zlato z chrámu boha 42

Pachacamaca zlato. Hernando vtrhnul do chrámu a dostal se až do jedné temné zapáchající místnosti – bylo to obětiště. Pohoršený Hernando rozbil modlu na kousky a vztyčil veliký kříž z kamene a štuku, který stojí dodnes. Zlata však mnoho nenašli, protože většinu zlata kněží ukryli než opustili město. Cesta nebyla zbytečná. Hernando se dozvěděl, že poblíž města Xauxy sídlí náčelník Chalcuchima s armádou. Chalcuchima byl spřízněn s inkou a byl jeho největším a nejzkušenějším generálem. Generál se s Hernandem odmítnul setkat a tak vymýšlel past, aby ho mohl přivézt k Pizzarovi.Podařilo se mu s generálem promluvit a naléhal, aby s ním odjel do Cajamarky – tak zní inkův příkaz. Tím se zbavil dalšího nepřítele, který byl zmatený bez svého milovaného panovníka (Prescott 2005). Inka nadále užíval stejné úcty a vážnosti. Španělé jej naučili hrát v kostky i hrát šachy, jimiž si krátil dlouhé chvíle. Španělé byli lidé nízké povahy a pohostinnost domorodců přijímali se samozřejmostí. Zašli dokonce tak daleko, že zneuctili chrám Panen Slunce. Indiány držela zpět pouze bezmezná úcta k inkovi (Prescott 2005). Koncem prosince roku 1532 dorazil do San Miguel Almagro s posilami. Lidé obou velitelů, Pizzara i Almagra, se snažili rozeštvat proti sobě oba vůdce, leč neúspěšně. Koncem února 1533 dorazil Almagro do Cajamarky. Na obloze se objevil neznámý světelný úkaz, který si Atahualpa vyložil jako zlé znamení. Od této doby byl inka velmi zamlklý a smutný (Prescott 2005). Almagrův příchod přinesl novou naději na dobývání vnitrozemí, jedinou překážkou se stal inka a jeho výkupné. Pizzaro věděl, že bez dobytí Cuzca nebude Peru nikdy porobeno. Rozhodl se, že zlato roztaví na pruty a rozdělí. Problém nastal, když se nároku na odměnu začali dovolávat i Almagrovi muži, zatímco Pizzarovi tvrdili opak. Almagrova duživa byla početná a Pizzarovým mužům by podíl citelně poklesl. Pětina byla poslána Karlu V. Nakonec dělení dopadlo dobře. Alespoň v záznamech nestojí zmínka o stížnostech. Almogrovi muži dostali mnohem méně s tím, že si můžou vydobýt další podíl ve vnitrozemí. Podíl dostali dokonce i vojáci v San Miguel a Luque, který byl již po smrti a jeho podíl připadnul Espinosovi (Prescott 2005). Dalším problémem po dělení se stal sám Atahualpa, protože bylo nemyslitelné pustit ho na svobodu. Sám inka se již domáhal svobody a hlídat tak význačného vězně by znamenalo rozdělit voje, což by podrylo jejich sílu. De Sota byl nejblíže inkovi a tlumočil jeho požadavky. Přesto dal Pizzaro sepsat listinu, která zbavovala inku jakýchkoliv závazků spojených s výkupným. Huascarovi lidé a Felipillo, tlumočník z Tumbezu, rozhlásili opět zprávu o novém přepadení tábora domorodci. Felipillo měl pletky s inkovou konkubínou. Atahualpu to natolik pobouřilo, že žádal jeho smrt. Bohužel byl Felipillo pro 43

Pizzara důležitý. Život zajatého panovníka není dlouhý. Mnoho vojáků, mezi nimi i Almagro, začali brojit proti Atahualpovi a žádali jeho smrt. Připojili se také královští úředníci, které Pizzaro původně zanechal v San Miguelu. De Soto byl pověřen jakožto nejbližší inkův přítel k prozkoumání pravdivosti povstání v oklí města Huamachuchy. Když se zbavili jediného zastánce Atahualpy vykonali nad ním rychlý soud v jehož čele stanuli Almagro a Pizzaro (Prescott 2005). Atahualpa byl obviněn z dvanácti provinění z nichž nejdůležitější bylo zavraždění Huascara a uchvácení incké koruny. Výslech několika indiánských svědků prošel Felipillovým překladatelským sítem. Smrt Atahualpy se stala otázkou účelnosti – mrtvý panovník problémy dělat nebude. Byl odsouzen k upálení zaživa na cajamarském náměstí bez odkladu téže noci, aniž by se čakalo na potvrzení nebo vyvrázení tvrzení o domnělé vzpouře. Objevili se dokonce vojáci, kteří se dožadovali odložení rozsudku a postoupení inky k posouzení králi. Bohužel těch, kteří si přáli jeho smrt byla většina. Atahualpu rozsudek zdrtil, přestože něco podobného očekával. Dvě hodiny po západu slunce dne 29. srpna roku 1533 skočil Atahualpův život na cajamarském náměstí, stejném kde před pár lety zahynulo tolik jaho věrných. Nebyl však upálen. Přijal křest a nové jméno Juan de Atahualpa, protože mu de Valverde slíbil smrt uškrcením.Mrtvola zůstala na náměstí po celou noc, ale ráno byla přenesena do chrámu svatého Františka k řádnému pohřbu. Na jeho cestě za smrtí jej chtěly následovat jeho ženy a konkubíny, které tvrdily, že takto se inka nepohřbívá. Několik z nich spáchalo sebevraždu, aby mohly trávit věčnost s milovaným panovníkem. Jeho přání byýt pohřben v Quitu se plnilo až později, kdy někdo tajně vyzvednul jeho ostatky ze hřbitova sv. Františka.(Prescott 2005) Za den dva se vrátil de Soto, který s překvapením vyslechl zprávu o Atahualpově popravě. O vzpouři či útoku domorodců nebylo ani potuchy a rozhořčen vyčítal smutečně oděnému Pizzarovi, že měl počkat jeho příchodu. Z chladnokrevné vraždy se začali obviňovat navzájem. Konec Atahualpův se stal jednou z nejčernějších kapitol v dějinách španělské kolonizace (Prescott 2005). Naoko zinscenovaný soud s rychlým rozsudkem. Inka byl předem odsouzen k smrti, protože Pizzaro si byl vědom jeho důležitosti, jakožto největšího nepřítele. Možná Pizzarovi vadilo, že inka odhalil jeho nedostatek – neuměl číst, přestože jeho vojáci to svedli. Důvody nejsou dnes důležité, podstatné je to, že Atahualpa zemřel. Po jeho smrti se již nikdy nepodařilo obnovit říši. Přstože na inckém trůně seděli muži, kteří si nechávali říkat titulem inka, byly to jen loutky křesťanských dobyvatelů. Tímto začíná koloniální období Jižní Ameriky. 44

7. Incká společnost

7.1. Vzhled Inkové jsou střední výšky, spíše zavalité postavy, s velkýma rukama a útlým zápěstím, neúměrně vyvinutým hrudníkem (vliv velké nadmořské výšky), dobře stavěnýma nohama a širokými chodidly. Na krátké široké hlavě mají ostře řezané vysedlé lícní kosti a orlí nos. Oči prozrazují asijské předky (viz příloha. č.1. a 2. portrét). Jsou mandlového tvaru s epicanthem (kožní záhyb na víčku), který je pro indiány charakteristický. Pleť má barvu světle čokoládovou až temně bronzovou. Ženy jsou samozřejmě oproti mužům menší a útlejší. Mají jemné rysy a starým Španělům připadaly krásné. Inkové, díky drsným přírodním podmínkám, vynikali nad jiné národy svou fyzickou zdatností. Ženy byly schopny velkého fyzického vypětí a již 24 hodin po porodu chodily pracovat na pole. Přizpůsobili se životu v nadmořských výškách 3000 až 4500 metrů. Řídký vzduch donutil jejich plíce a v návaznosti i hrudník, se přizpůsobit. Nedostatek kyslíku nijak nepociťují a velká vitální kapacita plic je chránila před anoxií (Hagen 1963). Horskou nemoc sami peruánci nazývali soroche. 7.2. Oděv Purik se oblékal jednoduše a skromně. Nosil druh ponča. Byl to kus látky přeložený napůl, nahoře měl prostřižený otvor pro hlavu a po straně sešitý tak, aby zůstaly otvory pro ruce. Tunice se říkalo onka a byla utkána z alpačí vlny. Kromě toho nosil purik iacolju, což byla vlněná pláštěnka, kterou si přehazoval přes ramena v noci nebo za chladných dnů. Poslední částí oděvu byly spodky, pruh látky protažený mezi nohama a v pase přidržovaný barevným opaskem z vlněné látky. Při slavnostních příležitostech nosil tuniku delší, sahala až ke kotníkům. Na její výzdobu vynaložil indián všechnu svou dovednost. Na nohou míval obvykle sandály zvané usuta. Válečníci nosili jako pokrývku hlavy čelenku, kterou využívali i jako prak. Ženy nosily dlouhý pravoúhlý kus vlněné tkaniny (anaku). Po stranách se překrývala. Oblékala se přes hlavu a přepásal šerpou, dosahovala ke kotníkům. Přes něj za chladného počasí nosil šál (aikolju) sepnutý vpředu měděnou, stříbrnou a u bohatých i zlatou jehlicí. Tento oděv je v Peru dosud oblíbený (viz obr.14).

45

Vlasy ženy nosily svázané do copu vlněnými šňůrkami. Muži si zkracovali vlasy noži, vyrobenými z mědi nebo obsidiánu. Účesy z různých oblastí a různých kmenů se lišily a staly se nejvýraznějším rozpoznávacím znakem. Rozdílná úprava vlasů se musela udržovat na příkaz Inky. Každé ailju mělo svůj charakteristický účes. Inkové výše sociálně postavení se oblékali stejně jako purikové, ale do přepychových látek. Lišili se nošením masivních náušnic ze zlata, které byly vykládané drahokamy. I panující Inka měl oděv stejný jako lid (von Hagen 1963).

Obr.13. Čtyřrohá čepice z „peruánského sametu“, součást Huarijsko – Tiahuanackého obřadního oděvu (Coe, s. 205)

Obr.14. Incký oděv, obřad přivolávání deště

7.3. Jazyk Obecně se uvádí, že kmenem, který nastolil inckou nadvládu byli Kečuové. Tvrzení podporuje fakt, že většina domorodců mluví právě Kečuánštinou (sami Inkové nazývali domorodý jazyk runa simim který Španělé nazvali quechua). Přesto dnes nemůže se

46

stoprocentní jistotou říci, který národ z mnoha byli vlastně velcí Inkové. Kečuánština se rozšířila díky expanzi Inků, kteří ji považovali za státní jazyk. Někteří vědci uvádí jako původní jazyk aymarštinu nebo urujštinu, kterou se mluví na území kolem jezera Titicaca odjakživa. Garsilaso de la Vega ovádí, že vládnoucí inkové měli svůj vlastní tajný jazyk, kterém se dorozumívali mezi sebou. K lidu však promlouvali jeho řečí – kečuánštinou. 7.4. Písmo Písmo je je dodnes velkou záhadou. Každá společnost, když dosáhne určité kulturní úrovně, dosáhne i bodu, kdy se písmo stane stane nezbytností. Incká říše je jedinou říší takové velikosti, která memá písmo, nebo se nám nedochovalo. Jakousi náhražkou se stalo písmo kippu. Je to systém uzlíků na barevných provázcích a zaznamenává výhradně čísla. Pomocí kippu se vedly záznamy o počtu zásob, vojsku a celkové správě země. Dodnes se nepodařilo průkazně rozluštit zápisy starých Inků. Muži vedoucí záznamy se nazývali kipukamayu a byli velmi vážení. Každý vysoce postavený muž navštěvoval škulu v Cuzcu, kde se učil psát. Na základní šňůru o průměru 5 až 7 milimetrů vázali barevné šňůrky. Každá barva provázku měla svůj význam, ale ten se měnil i v závislosti na "ústředním námětu" celého kipu. Pokud v něm bylo zaneseny výsledky "sčítání lidu", jež Inkové prováděli důsledně jednou do roka, pak měly tytéž barvy jiný význam než na kipu zaznamenávajícím těžbu drahých kovů nebo soupis zbraní. Jednotlivá čísla byla zapsána do kipu v podobě uzlů. Čísla byla v desítkové soustavě a platilo, číselnou hodnotu uzlu udává to, kolikrát se provlékl provázek uzlem (viz obr. 15).

Obr. 15. Diagram kippu a uzlíky

V roce 2004 Nicolino De Pasquale, italský profesor inženýrství, přišel s převratným objevem. Tvrdí, že rozluštil písmo kippu. Dopomohly mu k tomu tzv. "yupanas", počitadla Inků, což byly hliněné nebo kamenné tabulky o rozměrech 30 x 20 centimetrů, složené ze

47

čtverců či políček, kam se vkládaly kamínky nebo zrna kukuřice a které sloužily Inkům jako počitadlo. Zprávu o svém objevu sdělil veřejnosti ve Florencii v rámci výstavy "Peru, 3000 let mistrovských děl“. Podle něj byl celý systém založen na čísle 40 a ne 10. Inkové zřejmě počítali pomocí „yupany“ zprava doleva a dospěli tak k poslednímu políčku, v němž byly uvedeny jednotky. Pole nejvyšší řádky mělo hodnotu 40, další 80 a takto až do nekonečna, což umožňovalo spočítat obrovská čísla. Matematik předpokládá geometrickou posloupnost na jaké fungují třeba procesory dnešních počítačů. Inkové také neznali číslo nula a vyjadřovali jej různými způsoby. Nejzajímavější je úvaha Garyho Urtona, který také předpokládá binární kód: Zjevně nebylo jedno, jestli kipu-kamayu použil na výrobu vlnu nebo bavlnu (první 0 a 1 tedy odpovídá volbě "vlna" nebo "bavlna"). Druhou úroveň binárního kódování mohl představovat směr stočení vlákna (levotočivé versus pravotočivé), třetí pak úhel, v kterém je šňůrka připojena na základní šňůru (kolmo k základní šňůře nebo souběžně s ní). Také postavení uzlu na šňůře mohlo nést binární informaci (osa uzlu je souběžná s osou šňůry nebo je k ní naopak kolmá). V závislosti na tom může mít uzel 26 různých významů. K tomu musíme připočítat 24 barev používaných při vázání kipu a dostaneme se ke konečnému číslu 1536 "uzlových znaků". Jen pro srovnání, sumerské klínové písmo využívalo 1000 až 1500 znaků. Mayům a Egypťanům stačilo k psaní zhruba 600 až 800 hieroglyfů. Kipu tedy nabízí dostatek možností pro záznam těch nejsložitějších textů.

Obr. 16. Kippu (vyobrazení z kroniky Huamana de Pomy)

48

7.5. Koloběh každodenního života Všechno počíná zrozením. Porod byl něčím zvláštním a těhotné ženy byly opatrovány jako by byly nemocné, také se s nimi tak jednalo. Když se dítě narodilo bylo omyto studenou vodou a zabaleno do přikrývek, matka jej nosila sebou a již chvíli po porodu šla pracovat na pole. Jak dítě rostlo přibývaly mu povinnosti, ženy se učily domácím pracem a muž pomáhal většinou na poli. Přechod z dětství do dospělosti se odbýval obřadem, kdy byl odstřihnut pramen vlasů a dostal se nový dospělý oděv se sandály. Zatím co ženy se stále věnovaly domácnosti, muže čekala služba státu. Již od mládí se seznamoval se zbraněmi a procházel mnoha zkouškami mužnosti. Po uplynutí služby se musel oženit, budoucí manželku mu však většinou přidělil stát, v jeden den se sešli všichni svobodní a curacas je spároval, přičemž pravidlem, ale bylo, že se museli brát lidé ze stejného ayllu. Výběr byl tedy omezený. Všichni slavili svatby, protože málo rodin nemělo nikoho svobodného. Stát jim pak přidělil skromný dům a pozemek, který měli obdělávat. Povinností muže bylo oženit se a založit rodinu – vše pro blaho státu. Po celý život pak mohl inka povolat muže do zbraně.

Obr. 17. Ilustrace z kroniky Huamana de Pomy, výjevy z každodenního života

7.6. Obydlí Obydlí chudých lidí bylo prosté. Stěny tvořily neotesané kameny spojené hlínou nebo adobe, dům byl bez oken s hliněnou podlahou pokrytou kožešinami, vstupní otvor byl zakryt vlněnou záclonou. Střecha bez komína se skládala z trámů a trávy.

49

7.7. Sociální systém Celý sociální systém byl přísně hierarchický, proto smrt Atahualpy znamenala zhroucení celé říše. Státní správa byla centralizovaná do rukou vládnoucího inky. Říše byla rozdělena do čtyř částí – severní, jižní, západní a východní v jejichž středu leželo hlavní město Cuzco. Vše bylo vedeno v desítkové soustavě a poplatky se zapisovaly v podobě kippu, systém nebyl založen na vykořisťování puriků, přestože šlechta poplatky neodváděla a celý systém tak stál na obyčejných lidech. Nedotknutelný inka se snažil panovat umírněně a s rozvahou. Zřízení dovolovalo pomoc sociálně slabším, které živil stát. Každý měl ve správě svou úlohu, která mu nedovolovala lenošit. Jedním z přikázání bylo: Nebuď líný! Celé společenství se tímto přikázáním řídilo, protože za každý přestupek následovaly velmi přísné tresty. Základní jednotkou bylo ayllu. Stavělo na zemědělství, kdy každé ayllu obdělávalo svou půdu a státu pak odvádělo určité dávky, které se za horších časů v podobě sociální podpory vrátily. Významné funkce zastávala aristokracie, například kněží. Vzdálení příbuzní, tzv. orejones, se zabývali většinou vojenskými funkcemi a funkcemi menšího významu. Vládci podrobených území se nazývali curacové a měli pod sebou poplatníky. Jeden curaca měli na starosti až stovky rodin. Na pověstné špičce ledovce je pak sám vládnoucí inka. Na deset puriků dohlížel chunchcamayoc, na padesát puriků picacamayoc. Nad těmito stáli curacové, zpravidla příslušníci nižší šlechty (výsady nebyly dědičné). Nejvyšší z nich pachamacayoc dohlížel na sto plátců, huarangacamayoc na tisíc a hunucamayoc na deset tisíc. Dalším článkem byl správce provincie (byly čtyři) zvaný tucuricuc, „ten, který všechno vidí“. Spadal pod guvernéra (apo), který spadal přímo pod Inku. Pod Inkou stojí ještě velekněz huillac umu. Pochází z Inkovy rodiny a má svůj palác v chrámovém komplexu (Stingl 2003). Systém můžeme popsat schematicky (obr. 18, tab. 1): Pokud se schéma zjednodušší: nevyšší osobou byl inka, pod ním stáli jeho příbuzní, šlechtici, vůdcové a kněží, ti všichni většinou sídlili v Cuzcu. Na třetím místě byli správci provincií v jejichž pravomoci bylo zorganizovat vojsko, obchod, právo a chod území. Na čtvrtém místě byli úředníci, kteří se starali o tresty a soudcovali a posledním článkem se stali rolníci.

50

Obr. 18. Schéma uspořádání incké společnosti.

Tab1. Rozdělní občanů do kategorií (obecně se uvádí 10 kategorií): muži. novorozenci kojenci, do 3 let 3-9

lehké domácí práce

9-12

„ti kdo chytají ptáčky“

12-18

převážně pastevci lam

18-25

„saia paiac“, vojenská a kurýrní služba

25-50

nejpočetnější, purici (občané a plátci daní)

50–80

výchova mládeže, lehké práce

nad 80

skupina spáčů

postižení a nemocní

věkově neohraničeno, přísná pravidla

ženy: novorozenci kojenci, do 5 let 5–9

domácí práce, řemeslné znalosti

9-12

pomoc na polích a v domácnosti, tkaní

12-18

zachování čistoty pod trestem smrti, výběr

51

do klášterů Panen Slunce 18-30

získání práva provdat se (nemusela, mohla se stát milenkou hodnostářů)

30-50

neprovdané ženy (milenky, služky)

50-80

výchova mládeže, lehké práce

nad 80

skupina spáčů

postižení a nemocní

věkově neohraničeno, přísná pravidla

Desátá skupina také musela pracovat. Práce jim určená brala ohledy na jejich postižení. Například trpaslíci sloužili jako klauni na dvoře Inky. Kdo měl zdravé ruce, tkal látky a podobně. Sňatek se mohl uzavírat jen s osobou stejně tělesně postiženou. V praxi to znamenalo, že slepý si mohl vzít slepou, němý němou a podobně. Sociální systém zajišťoval všem občanům incko-kečuánské společnosti oděv, jídlo a pracovní příležitosti, nikdo v říši nechodil nahý nebo hladový. Jakousi satisfakcí pak byla práce pro stát. Nikdo nemohl být chudý, nikdo nemohl být bohatý. Lid byl smířen se svým životem. Někdy je incký stát označovaný jako stát komunistický, což není zcela správné označení, protože Inkové neznali cenu peněz. 7.8. Přesídlování V oblastech, kde porobené národy dělaly potíže a bouřily se, inkové přistoupili na rozsáhlé přesídlování populace. Celé velké společenství problémových lidí bylo přesídleno do oblastí, kde byli lidé loajální a naopak věrní byli přesídlení do problémových oblastí, aby hlídali mítní zbytek obyvatel. Toto rozhodnutí bylo bez odvolání a po zbytek života. Nedůvěřivot obou skupin vedla k podezřívání a hlídání se navzájem, což bylo ku prospěchu inckému systému. Mohli tak mít vše pod kontrolou (Grimbly 2004). 7.9. Časkiové Časkiové – štafetoví poslové Inků doručovali zprávy a drobné předměty v dobách největší slávy incké říše. Byli rozestavěni podél silnic ve vzdálenosti závislé na terénu a nadmořské výšce. Ústní sdělení si předávali jako štafetu. Španělský kronikář uvádí, že cestu z Limy do Cuzca (650 km) dokázali uběhnout za tři dny, pro srovnání – kůň by na tuto vzdálenost potřeboval 12 dnů. Služba spadala pod mitu (pracovní povinnost státu) a byli pro ni vybíráni nejzdatnější a nejrychlejší mladíci říše. Služba byla tak náročná, že trvala polovinu doby než v armádě.

52

7.10. Armáda Incká armáda byla pravděpodobně největší armádou staré Ameriky a jen málokterý občan se vyhnul povinnosti sloužit v ní jeden rok. Incká expanze nejen rozšiřovala území, ale také znamenala možnost puriků postoupit do vyšších vrstev. Mita (pracovní povinnost) také zaměstnávala obyčejný lid a obracela jeho pozornost směrem k cizím státům, tudíž povstání a vnitřní boje takřka nebyly. Výjimkou se stala válka Atahualpy a Huascara. Obyčejný voják se nazýval Auca runa, byl malým článkem obrovské vysoce organizované armády, která od třicátých let 15. století neprohrála žádnou válku. Pro vojáky platila přísná disciplína – nesměli například pod trestem smrti vystoupit z zástupu. Od místních lidí nesměli požádat o jídlo či pití, nocleh ani nic jiného a nerabovali, jak to u armád bývá zvykem. Incká armáda využívala silnic a místních tambos, mimo jiné měla dokonalé zásobování obstarávané nosiči i lamami a sklady se zásobami po celém území. Pro každého občana platila všeobecná branná povinnost, hned na druhém místě stála rodina. Od desíti do osmnácti let se každý muž připravoval na vojenskou službu. V osmnácti se skládala zkouška před hodnostářem, pokud mladík uspěl byl prohlášen za dospělého. V čele armády stál sám inka (výjimečně některý příbuzný), jehož osobní stráž čítala na deset tisíc vojáků. Organizace armády se skládala z družstva (10 lidí), setniny (100 lidí) – obojí z jedné obce, pak z praporu (1000 lidí), který byl specializován na jednu zbraň. Dále to byl pluk (2 500 lidí), brigáda se skládal ze dvou pluků a divizi tvořilo 10 000 lidí. Armádní sbor tvořily divize zaslané z provincií. Systém odměn byl jednotný. Uniformy neexistovaly. K boji se používaly praky, kyje, mlaty, oštěpy (obr. .) a východní Antisuyu využívalo i luky se šípy, které sami Inkové využívali jen málo. Znali také zbraň zvanou bolas – lana s kameny na jednom konci, která se roztočila nad hlavou a mrštila. Štíty byly buď čtvercové nebo kruhové vyrobené z kůže a zdobené jakousi erbovní barvou, jenž ukazovala příslušnost k určitému ayllu. Hlavy si chránili látkovými, dřevěnými či třtinovými přilbami. Těla si omotávali vrstvami látky nebo se chránili prošívanými pancíři vycpanými bavlnou.

53

Obr. 19. Indiánské zbraně: A – štít, B – obřadní mlat, C – mlat s kamennou hlavicí (makana), D – další typy kamenných válečných seker a mlatů, E – prak, F – jiný typ mlatu s ohebnou rukojetí (Hagen , s. 150)

Inkové se snažili využít diplomacie. Nejprve poslali posly s návrhem na kapitulaci a čekali na odpověď – pokud dobývaný stát přijal, ponechali jeho hodnostářům všechna práva a zavedli nové pravidla a daně, syny odvezli do Cuzka jako rukojmí. Pokud se nevzdali, nastala válka se všemi důsledky. V boji se nejprve uplatnili praky, pak oštěpy a nakonec přišly na řadu mlaty v boji muže proti muži. Samotný boj byl zcela nedisciplinovaný, kdy se mlátili hlava nehlava a dělali rámus, aby zastrašili a zmátli nepřátele. Zajatci se museli účastnit vítězného příchodu do Cuzca – triumfu. Po olavách byli většinou propuštěni až na panovníky, kteří byli zabiti a z jejich kostí byly vyrobeny flétny.

8. Inka Nejvyšší osobou v zemi byl Sapa inka („jedinný inka“). Podle něj je dnes nazýván celý národ. Inka byl synem slunce, boha Intiho, který byl poslán na zemi, aby naučil lidstvo řemeslům a zemědělství. Přišel se svou sestrou a zároveň manželkou Mamou Ocllo. Od prvního legendárního inky Manca Capaca se vládnoucí inka ožení se svou vlastní sestrou, aby nepošpinil svatou krev. Z tohoto incestu, který je ve většině zemí

54

naprosté tabu (výsada Sapa inky), se má zrodit následník trůnu. Překvapivě se uvádí, že se rodily zcela zdravé děti. Nástupnictví není dědičně dáno, ale je dáno schopnostmi synů inkovy zákonné manželky Coyi, proto provází nástup nového inky řada problémů. Inka si volí mezi svými syny (ne vždy splozenými se svou sestrou) najnadanějšího státnickými a vojenskými schopnostmi. Ten je pak představen dvoru a něž mu starý inka uvolní místo na trůně, vládne, cestuje a válčí po jeho boku, aby poznal poměry země, které bude vládnout. Volba nástupce se ještě může během inkova života změnit. Pokud se ukáže, že vybraný není ten „pravý“, inka zvolí jiného syna. Občas se na trůně objevil i tzv. levoboček, neboť inka měl kromě své zákonné manželky ještě spoustu konkubín. Občas nedočkavý následník inkovu smrt uspíšil. Inkovi jako jedinému směly patřit také pany z Chrámu slunce, jež byly povinny zůstat neposkvrněny (na Inkovu svatou krev se zákaz nevztahoval). Inkou mohl být jedině muž, nikdy ne žena čili princezna (ñusta). Měl být přímým potomkem Sapa inky, tedy mít svatou krev a být zároveň synem zákonné manželky. Stávalo se, že pokud byl určen syn konkubíny, byla oficiálně prohlášena jeho matkou zákonná maželka a jméno pravé matky zůstalo lidu utajeno. Někdy byl „čistokrevný“ syn z nástupnictví vyloučen – byl nevzhledný nebo se lišily státní zájmy jeho a Sapa Inky. Titul se nedědil automaticky na prvorozeného syna. Krvavou selekcí se na trůně udržel jen ten nejschopnější. Pro poddané to byla velká výhoda, ale při dobývání španěly se nejisté nástupnictví stalo koncem incké mocnosti. Palácové převraty nebo občanské války nebyly ničím neobvyklým. Nejznámější intrikářským příběhem je příběh Mamy Ocllo, sestry a ženy Sapa Inky Tupaca Yupanquiho. Manželství nebylo zrovna šťastné. Mama Ocllo byla podle vyprávění malá, nevzhledná a hádavá žena. Svému muži porodila dva syny, druhorozený Huayna Capac se měl stát vládcem a měl pro to všechny předpoklady. Tupac Yupanqui nejevil o svou nepříjemnou ženu zájem a staral se o své konkubíny. Mama Ocllo mu to tolerovala, dokud se nezamiloval do mladičké a ambiciózní Chuiqui Ocllo. Porodila mu syna jménem Huari. Sapa Inka zaslepený láskou mu dal přednost před synem své sestry. Zanedlouho Inka opustil svět živých a ženy mezi sebou začly soupeřit. Mama Ocllo vše obratila ve svůj prospěch tvrzením, že konkubína Inku otrávila, aby se její milovany syn dostal k moci. Huari byl vyhnán a Chuiqui Ocllo byla umlácena sekerkami. Její příbuzní našli svůj konec na příkaz Mamy Ocllo v mučírně. Huayna Capac byl ještě nezletilý a vládu zatím přebral regent Hualpaya. Moc mu zachutnala natolik, že se pokusil o převrat. S propašovnými zbraněmi se pokusil mladého Inku zavraždit. Pokus nebyl úspěšný díky zásahu generála 55

Huamana Achachiho. Regent byl popraven stejně jako krásná konkubína. Mama Ocllo si vynutila korunovaci, aby předešla dalším útokům. Její syn splnil všechna očekávání a stal se schopným panovníkem. Zatímco jeho dva synové v bratrovražedném boji o moc, nevědomky pomohli dobyvatelům k vítězství. Všichni synové se od mala připravovali na dráhu panovníka. Protože nikdo nevěděl, koho si vládnoucí Inka vybere jako svého nástupce. Věnovali se jim nejlepší učitelé země mudrci amauta. Učili se vojenské strategii, systému správy země, kippu, řečnictví, umění boje, základy lékařství, astronomie a práva, ale převším oficiálnímu inckému náboženství včetně legendy zrození. Bylo jim do hlavy vštěpováno, že jsou zrozeni vládnout a stojí nad vším poddaným lidem, který se jim nikdy nemůže vyrovnat díky jejich božské krvi. Korunovace se držela do posledního okamžiku v tajnosti. Lid se dozvěděl o smrti Sapa Inky až v době, kdy byl již zvolen nástupce a vše bylo připraveno ke korunovaci. Fakt, že by lid neměl, byť jen na krátkou dobu, panovníka mohl vyvolat chaos. Při ceremoniálu odevzdali významní lidé novému Sapa Inkovi peří vzácného ptáka, které se později obřadně spálilo. Uvádí se, že se také obětovali lidé – až 200 dětí! Děti nesměly být nějak postižené, musely být krásné bez jediné pihy či znaménka. Inka se jich dotkl na kopci Chuquicancha, pak byly omámeny kokou a uškrceny. Spolu s obětovanými zvířaty byly obřadně pochovány. Celý rituál řídil velekněz. Obřad byl zasvěcen Viracochovi (Stingl 2003). Inka nosil stejný oděv jako obyčejný lid. Byl ale utkán z vikuní vlny. Byla mnohem jemnější a o tkaní se staraly nejzručnější dívky z celé země. Vzory byly barevné s mýtickými výjevy. Oděv se po použití obřadně spálil. Někteří autoři uvádějí, že se pálil denně, jiní jednou ročně. Čeho se dotknul Sapa Inka bylo svaté. Měl právo nosit třásňovou korunu – llautu (Sapa Inka užíval červenou a následník žlutou barvu). Inka nosil spoustu šperků ze zlata. Zlato se stalo symbolem boha Intiho a Inka, jako jeho syn, mohl výsadu využívat. Od prostého lidu se odlišoval svýma ušima, stejně jako příslušníci vysoké šlechty. Mezi peruánským lidem byli přezdívaní hatunrincriyoc („velké uši“) mezi španěly Orejones („ušatí“). Na ušních boltcích nosili, těžké zlaté náušnice, které jim boltce natáhly.

Seznam vládců incké říše: 1. Manco Capac (legenda) 2. Sinchi Roca 3. Lloque Yupangui 56

4. Mayta Capac (oficiální říše inků) 5. Capac Yupanqui 6. Inca Roca 7. Yahuar Huacac 8. Viracocha Inca (první historicky doložený) 9. Pachacuti Inca Yupanqui (reformátor) 10. Topa Inca Yupanqui 11. Huayna Capac (příchod Španělů) 12. Huascar 13. Atahualpa pozn.: psaní jmen se liší, uvedena jsou v mezinárodním jazyce ne v češtině.

Šlechticů odvozujících svůj původ přímo od panovníka nebylo mnoho. Při příchodu španělů jich bylo asi 500 obou pohlaví. Přístup k Sapa Inkovi měl jen omezený počet osob. Většinou se jednalo o ženy. V paláci sloužily až osm tisíc lidí. Jejich úkolem bylo pečovat o vládce a udržovat ho v přepychu. Existovaly i služebnice, které sbíraly vypadlé vládcovy vlasy a následně je i jedly, aby je nemohli nepřátelé zneužít k magickým účelům. Služba panovníkovi byla velkou poctou a mnoho osob o tuto výsadu soutěžilo. Mezi inkovy služebníky patřili například rucanové – nosiči nosítek, huasicamayoc – incký „majordomus“, villcacama – ochutnávač a lékař, canichu – klauni a mnoho dalsích. Sapa inka nikdy necestoval pěšky. Nosilo ho vždy osm rucanů ve stejnokrojích (dle svého ayllu) na zlatých nosítkách. Lidé se vždy v obrovských zástupech shromažďovali okolo cest, aby na vlastní oči spatřili Syna Slunce. Manželka Sapa inky, Mama Occlo, žila ve stínu svého muže. Jedinou chvíli, kdy se hřála na výsluní byla její svatba. Ta se odehrávala velmi oficiálním způsobem. Inka požádal matku nevěsty o ruku (zpravidla zároveň svou matku). Pokud nemohl uzavřít sňatek s vlastní sestrou, bral si nevlastní sestry z otcovy strany. Potom požádal svého předka o svolení k sňatku. Od kněží obdržel svatební šaty pro nevěstu a poslal jí je i se šperky. Jakmile vyvolená přijala (neměla jinou volbu), dala svatební oděv svému muži. Samotná svatba trvala 30 dní. Sapa inka měl tolik konkubín, že svou zákonnou manželku zanedbával. Žila jako ve zlaté kleci. Musela se věnovat jiným činnostem, aby zaměstnala svou mysl. Se Sapa inkou ji spojovalo něco jiného než láska (Stingl 2003).

57

9. Lékařství Lékařství se zakládalo na rituálech a působení nadpřirozených sil, především zlých duchů a mrtvých. Výjevy z lékařské praxe nalézáme na plastických mochických nádobách. Zobrazují se lékaři u lůžka nemocného, porody, chirurgické zákroky jako jsou trepanace nebo amputace, různé deformace, obrna lícního nervu, různé druhy rozštěpu, slepci, Basedowa choroba a deformace způsobené americkou kožní nemocí Leishmaniosou. Dalším příkladem jsou mumie. U kultury chimú byli lékaři velmi vážení. Říkali jim oquetlupuc. Vynikali ve znalostech léčivých bylin, ale nevynechávali ani magické úkony. Povolání neslo také rizika – pokud pacient zemřel, oquetlupuc byl ubičován, přivázán k mrtvému a spolu s ním pohřben tak, aby lékařovo tělo bylo vydáno napospas hladovým zvířatům (Pollak 1976). U Inků se provozovaly náboženské a magické praktiky. Nemoc byla způsobena zlým kouzlem nebo hříchem. Nemoc samotného Sapa Inky se přisuzovala hříchu jeho poddaných a jelikož byl osud lidu závislý na božském panovníkovi, znamenala tato událost pohromu. Nemocí Sapa Inky bylo oslabeno i životodárné slunce. Pokud nepomohly modlitby, kněží obětovali zvířata a nakonec lidi. Přestože lidské oběti byly poměrně vzácné ve srovnání s Aztéky a Mayi, v dobách krize se obětovalo třeba i dvěstě dětí. Onemocnění inkovy ženy Coyi lid také ohrožovalo. Coya byla patronkou nemocných a chudých, často se věnovala dobročinnosti. Sapa Inka si musel vybrat novou Coyu a stará byla zapuzena (Pollak 1976). Purik se musel zpovídat ze svých hříchů. Kněží zpovědníci se jmenovali ichuri a platilo pro ně přísné zpovědní tajemství. Za porušení mlčení je čekala smrt. Zpověď působila jako léčba a obyčejný lid se zpovídat musel (Pollak 1976). V měsíci coya rami se konala situa – očistná slavnost v den jarní rovnodennosti. Do Cuzca se přivážely božské obrazy. Nemocní byli s bitím a křikem z města vyhnáni. Když nastalo novoluní odešel Sapa Inka před východem měsíce do Coricanchy. Kolem 400 ozbrojenců postavených do čtvercového tvaru (čtverec byl orientován dle světových stran). Po východu měsíce vyšelz chrámu Sapa Inka. Všechen lid začal řvát a ozbrojenci se rozběhli do čtyř světových stran. Hlasitý hluk měl zahnat zlé nemoci. Ozbrojenci doběhli s křikem k řece. Poté se obřadně umyli i se zbraněmi a vrátili se zpět do města. Této noci se obřadně vykoupal také lid. Kukuřičnou kaší se potřel obličej, věřeje, spíže, studny a mumie (Pollak 1976).

58

9.1.Nemoci a léčba Lékaři se dělili na dva druhy: 1, amauti, kteří léčili Sapa Inku a jeho rodinu. Vzdělávali se na škole v Cuzcu spolu s básníky. Znali písmo kippu a patřili k elitě vzdělanců říše. 2, lékaři pro venkovský lid, většinou nižší kněží a řemeslníci. O lid se starali chirurgové, ranhojiči a kněží kouzelníci. Na zdravotním stavu společnosti stála prosperita státu. Různá „odbornost“ lidových léčitelů se projevila na kvalitě provedených výkonů nalezených na kostrovém materiálu (Pollak 1976). Slabí a postižení jedinci, neschopní jiné práce, sbírali pro lékaře léčivé byliny. Lidé je pojmenovali „hampi–camayoc“ sběrači bylin. Kouzelníci a věštci stanovili prognózu a diagnózu pomocí koky. Praktikovalo se sání a mazání. Masážní masti obsahovaly léčivé byliny a tzv. „špinavou apatyku“. Zvláštní metodou bylo „léčení morčaty“. Morče se třelo o tělo pacienta. Pak jej lékař tajně zardousil a rozřízl. Podle uspořádání jeho vnitřností se poznalo, čím vlastně pacient trpí. Zkoumala se především poloha orgánů a naběhlost žil (Pollak 1976). Znalost léčivých bylin byla na velmi vysoké úrovni a byla velice ceněna. Podle Inky Pachacutiho měli znát všichni lékaři léčivé byliny. Jakýmsi protipólem lékařů se stali „míchači jedů“. Provozovali velmi úspěšnou ač rizikovou praxi. Byli stíháni a ve chvíli, kdy byli odhaleni je čekal i s rodinami trest smrti ukamenováním, ubičováním nebo zardoušením. Prudké jedy směl vlastnit pouze Sapa Inka. Zneužití omamných látek se rovněž trestalo smrtí. Pokud se hříšník dopustil nějakého výstřelku (zbití, znásilnění apod.), lidé mu šlapali na břicho tak dlouho, dokud nevypustil duši. Koka a další omamné látky byly vyhrazeny pouze pro rituální účely, možná jako anestetika. U Inků se používaly od 14. století. Koka slouží k přemáhání únavy v oblastech s vysokou nadmořskou výškou. Navozuje pocit euforie a zvyšuje energii. Pěstuje se na horských východních svazích And s dešťovými pralesy. Žvýkání s hašeným vápnem nebo alkalickým spáleným popelem není dosud vysvětleno. Koka obsahuje kokain, třísloviny, alkaloidy a éterické oleje. Kokové víno využíval například příborský rodák Sigmund Freud. Napsal o něm roku 1884 dílo „Über Coca“. Kokain se využíval na přelomu 19. a 20. století v oční chirurgii. Jeho záporem je vysoká návykovost (Pollak 1976). Používaly se také balzámy ze stromu Moryrylon, který roste ve střední Americe, ale jeho příbuzné druhy najdeme i v Peru. Do balzámů se spotřebovával olej z jader na ošetření ran a kůra proti horečce. Kečujsky se balzamovníku říká quina–quina („kůra–kůra“). Název byl později přenesen na chinovník. Patří stejně jako kávovník, gardénie a ipelakuanha k čeledi Rubiaceae (mořenovité). Chinovník je stéle zelený strom. Roste jako koka na

59

východním úbočí And. Jeho nejdůležitější složkou je chinin, lék proti malárii a chinidin, lék proti arytmii. Kůra se z kmene oklepe a rychle se usuší, aby z ní nevyprchaly léčivé složky. O objevení chinovníku koluje mnoho legend. Jedna praví, že ho žvýkali nemocní jaguáři, druhá, že nemocní španělé pili vodu z bažin, kde ležely popadané chinovníky a další, že ho „objevila“ hraběnka z Chinonu. Hraběnka byla ženou peruánského místokrále a onemocněla roku 1638 v Limě malárií. Na radu místních obyvatel vypila odvar z chinovníku a uzdravila se. Z vděčnosti dávala chinin nemocných a dovezla jej do Evropy. Historici poslední verzi popírají. Hraběnka zemřela podle dochovaných zpráv dříve a žádné zprávy nenasvědčují tomu, že by malárií vůbec onemocněla. Přiklání se ke dvou verzím: peruánci znali chinin od nepaměti nebo ho objevili až jezuitští misionáři. Dalším často užívaným léčivem byla krev zvířat. Věřilo se, že krev kondora je proti soroche, vikuní je dobrá na nervy. Vnitřnosti morčat pomáhají proti bolestem břicha a revmatických problémech. Tuk pštrosa a kondora působí proti zatvrdlinám a otokům končetin a vnitřností a živočišné uhlí z vlny lam a ptačího peří zastavuje krvácení (Pollak 1976). Historik Poma de Ayala rozdělil nemoci podle měsíců ve kterých propukaly. Například v září se v horách obajevovala dna, melancholie, epilepsie, oční a ledvinové nemoci a nachlazení. Naproti tomu v nížinnách byli lidé zdraví. V lednu se vyskytovaly průjmy, uta (americká Leishmaniosa), malárie, peruánská nemoc (Carionova nemoc nebo Verruga peruviana nebo horečka oroya). Nemocní byli především v horkých horských údolích. Oběcně lidé ve vyšších nadmořských výškách trpěli soroche a v nižších malárií. Při přemísťování vojsk či přesídlování obyvatel se na nadmořskou výšku braly ohledy (Pollak 1976). Nemoci se pojmenovávaly podle příznaků. Například epilepsie „on sebou mlátí“, ledvinové problémy „pramen přestal téci“, nachlazení „nemoc deště se sluncem“, příjice „nemoc šlechty, bohatých a paní“, nemoci kůže, nervů a plic „smrduté větry z moře“

(Pollak 1976). V větších městech se zřizovaly chorobince podle druhu onemocnění. Každý dostal práci odpovídající jeho postižení. Tehdejší chirurgické nástroje odpovídaly všem požadavkům chirurgie. Používaly se obsidiánové a bronzové nože, tumi, měděné bodce, svorky a jehly. Staří peruánci uměli provést amputaci, pouštět žilou, napravit luxaci kloubu či zlomeninu. otvírat abscesy a šít tržné rány. Chirurgie byla na vysoké úrovni (Pollak 1976, str. 280). Užívaly se také minerální látky–měď, síra, arzén a jíl k léčbě ran, vředů a vnitřně proti průjmům (Pollak 1976).

60

9.2.Trepanace Trepanační technika se nejspíš vyvinula ze zkušeností s odstraňováním úlomků kostí při ošetřování penetrujících poranění lebky. Dobré zkušenosti s vlivem dekomprese na řadu nitrolebních procesů byly pravděpodobně postupně rozšířeny na mnoho jiných neurologických a psychiatrických nemocí, jejichž příčina byla hledána v nitru hlavy, ať již právem nebo neprávem. Trepanace je z řeckého trypanom nebo z latinského trepanum, což znamená vrták. Trepanace se prováděly téměř na celém světě. Jedná se o odstranění části lebky, čímž vznikne otvor v závislosti na použité technice (kulatý nebo čtvercový). John Verano, antropolog z univerzity v New Orleans, považuje trepanaci za nouzový chirurgický zákrok běžně prováděný v předkolumbovských civilizacích. Při zkoumání 650 lebek nalezených v oblasti And došel k závěru, že se tam trepanace začala používat k léčbě poranění lebky způsobených šípy, kameny a dalšími vrhacími zbraněmi. Lebky pocházejí z období 2400 až 500 let před naším letopočtem. Metodou pokusu a omylu se naši předkové naučili vyvrtávat otvor do lebeční kosti, aniž by poranili tzv. tvrdou plenu, která chrání mozek. Předpokládá se, že až do doby bronzové se zákrok prováděl kamennými nástroji bez jakéhokoli umrtvení. Pacient musel v klidu vydržet deset až patnáct minut, po které operace trvala. Nešlo o nijak brutální zákrok, protože pronikání do lebeční kosti, mozkové pleny a mozku nebolí. Každopádně staří inkové používali anestezi – listy koky. Trepanace měla relativně velkou úspěšnost, peruánský archeolog Julio Tello uvádí až 40%. O četnosti svědčí lebky, které mají na sobě až pět trepanací a její známky hojení. Nejprve se musela odstranit kůže, která se nařízla ostrým nástrojem. Lebka, tvořená vnější a vnitřní vrstvou vyplněnou houbovitou tkání, se odkryla. Poté se musel do lebky vyvrtat otvor skrz lebeční kost až na tvrdou plenu mozkovou, která chrání mozek společně s dvěma plenami měkkými. Pleny se nesmí narušit. Pokud jde vše dobře, otvor časem zaroste kůží. Někdy se splétaly vlasy namísto šití. Vyjmutím kosti se obnaží houbovitá tkáň, která velmi silně krvácí. Vnější a vnitřní vrstvu spojí nová tkáň a kost kolem otvoru zmohutní. Rozlišujeme tři základní techniky, které se mohly kombinovat, s různou úspěšností: škrábání, vrtání, a řez. Při škrábání se používal drsný nebo sklovitý kámen či obsidián s četnými hranami podobný pilníku. Operatér se proškrábal až k mozku skrz vnitřní laminu. Otvor má šikmé stěny a směrem dovnitř se zužuje. Technika umožnila kontrolu nad hloubkou řezu a uvádí se jako nejpřesnější a nejbezpečnější. Prováděla se nejčastěji. Vrtání se dělí na dva způsoby: buď se pomocí ostré kosti vyvrtá kulatý otvor pravidelného tvaru

61

nebo se vyvrtá mnoho otvůrků, které se spojí pomocí řezů, čímž vznikne okrouhlá destička s zoubkovým okrajem. Obě techniky těžko kontrolují a často se stává, že se zanese infekce nebo se protrhnou mozkové pleny. Poslední technikou je nůž. Trepanátor používal rydlo nebo nůž (tumi), zpravidla z pazourku nebo obsidiánu, kterým provedl několik krátkých řezů do lebky. Otvor mohl být různého tvaru, např. obdélníku, kruhu nebo drážky. Konce se typicky kříží. Při použití dlátka se mohla získat destička okrouhlého tvaru.

Obr. 20. Trepanační nástroje a způsoby trepanace

Není vyloučeno, že otvory do lebek byly vyvrtány až po smrti, většina vědců se však přiklání k domněnce, že k tomu došlo už za života. Trepanace se prováděly různými nástroji, především noži s obsidiánovým ostřím. Důvod trepanací nikdo nezná. Je možné, že šlo o kultovní obřad, při němž kněží pojídali lidské mozky, ale mohlo jít i o primitivní chirurgický zákrok. Trepanované lebky se našly i v Peru, ale v Tiahuanaco mají jednu zvláštnost. Trepanace byla prováděna v zadní horní části lebky a lebky jsou zdeformované, jako by po zákroku byly pevně staženy. V jiných kulturách se trepanace prováděla v čelní, temenní nebo týlní kosti. Podle některých vědců mohla být důvodem také prevence před mozkovými nádory nebo vyprázdnění hnisavých útvarů mezi lebeční kostí a mozkem. Podle některých vědců se trepanace v Tiahuanacu prováděly už v útlém dětství u chlapců i děvčat. Seškrabala se tvrdá plena nad mozkovým výběžkem, ale měkká plena mozková poškozena nebyla. Většina dětí zákrok zřejmě přežila. Důvod zákroku není přesně znám. Mnoho přeživších trepanovaných si nechávalo rondel (vyříznutá část) pro štěstí jako talisman. Výskyt u peruánských indiánů se uvádí až 12,5%. Kvalita výkonu se liší.

62

10. Řemeslo Řemesla se dělila z otce na syna. Potlačuje to sice originalitu, ale řemeslník se svým povoláním nenásilně seznamuje již od útlého dětství. 10.1. Tkalcovství a hrnčířství Látky byly pro Inky velmi důležité, neboť odrážely jejich postavení. Byly měřítkem bohatství. Směňovaly se a měly jsou významnou roli při obřadech, kde se používaly jako obětiny, resp. zápalná oběť. Jako motivy zdobící textilie se využívaly hlavně změny životního cyklu a mýtičtí hrdinové či bohové (viz. obr.21.).

Obr. 21. Vzory andských textilií

Většina nalezených textilií pochází z hrobek. Samotná výroba byla považována za něco vznešeného, a proto se náboženské motivy převládaly. Oděv se tkal na přenosném stavu, jehož jeden konec byl upevněn k pasu a druhý například ke stromu. Provedení určovalo statut a příležitost při které se oděv nosil. Předem bylo dáno kdo, co a kdy bude nosit. Nejdříve se oděv vyráběl z vláken kaktusu – látky, řetízkování či pletení sítí. Od 3. tisíciletí před naším letopočtem objevili bavlnu v Chille, Peru a Ekvádoru. Na západním pobřeží Jižní Ameriky patřila bavlna k prvním domestikovaným rostlinám a v centrálních oblasti And se rané předkeramické období nazývá též bavlněné. Po bavlněném plátnu přišly oděvy z vlny místních kameloidů (vikuní, alpak a lam), které barvily (vlna se barví lépe než 63

bavlna) a barevně vyšívaly (př. paracaské bavlněné oděvy z vlny). Na jižním pobřeží se objevují první rané tapiserie. Oděv se nešil – například tunika se skládala ze dvou obdélníků, kde byly ponechány pouze otvory pro ruce a hlavu. Tunika se dočkala během let mnoha obměn. Tkalcovství mělo jako všechno v říši Inků hierarchický systém: nejvýše postavené Panny Slunce tkaly nejjemnější látky pro rituální obřady, ženy správců tkaly pro Sapa Inku a muži tkali látky v rámci mity (pracovní daně státu). Chov kameloidů řídila vláda. V pozdějších dobách byla vlna vikuní určena jen inkovi (Volný 1997). Inkové vyráběli keramocké nádoby svinovací metodou nebo pomocí forem, hrnčířský kruh neznali. K dekoraci se využívalo engob nebo se vytvořily rytím či reliéfem. Aryballus (viz obr.22) je typickým tvarem pro inckou kulturu, jejich propracovaná keramika byla vyzdobená ornamenty a barevnými engobami – žlutou, oranžovou a černou.

Obr.22. Aryballus – oblíbený tvar incké keramiky (Bushnell 1970, s. 117)

10.2. Zlatotepectví První zmínka o zpracování kovů pochází z let 1500 př. n. l. V hrobce v Peru byly nalezeny zlaté plíšky a nástroje, které zřejmě sloužily j jejich opracování. Nejstarší výrobky můžeme datovat 800 př. n. l. do kultury zvané Chavín. Zlatotepectví dosáhlo dokonalosti právě za vlády Inků. Techniky opracování se lišily dle oblastí, ale obecně byly jednoho typu. Ložiska zlata se nacházela v aluviálních říčních nánosech v horách, ale těžilo se i křemenných žil. Tavilo se v pojízdných pecích s využitím tyglíků, píšťal a měchů. Zlato se roztepalo do tenkého plíšku a takto vzniklá „fólie“ se dále zpracovávala. Technika odlévání se uplatnila později především ve střední Americe a severní Kolumbii, přesto jižní Kolumbie, Ekvádor

64

a střední Andy nadále dávali přednost tepání. Metody doznaly vývoje a navzájem se kombinovaly, stejně jako materiály. Dokonalejší výrobky pocházejí ze severního Peru. Metoda inlejí byla objevena ještě před příchodem Španělů. Předměty se vyráběly ze slitin a zlatem byly jen pokryty. Inkové znali i měď a stříbro a jejich slitinu. Inkové překvapivě neznali železo, třebaže ho byl v zemi dostatek. Stříbro bylo považováno za „slzy luny“. Zlato patřilo Slunci (Sapa Inkovi), jakožto „pot Slunce“ a vyráběly se z něj náboženské předměty s mýtickými a legendárními motivy. Zlato bylo symbolem slunce, života a zemědělství, cenu získávalo až opracováním. Stalo se obchodním artiklem. Nože tumis s bohatě zdobenou rukojetí se staly typickými pro Sicán a severní pobřeží Peru. Nejkrásnějšími výrobky staré Ameriky vynikli taironští mistři ze severovýchodní Kolumbie, kteří znali metodu odlévání ztraceného vosku.

Obr.23. Stříbrná tepaná dvojhubicová obřadní nádoba s můstkem. Kultura Chimú. (Bushnell 1970, s. 198)

Obr.24. Zlaté náušnice a zlatý pohár

65

11. Zemědělství Před patnácti stoletími dosahovali tíwanačtí zemědělci několikanásobně vyšších výnosů než dnešní lidé se svou moderní technikou. Jak? To dodnes zůstává tajemstvím. Polnosti v jezerní pánvi Alan Kolata rozdělil na dva typy: rozsáhlé vyvýšené pozemky, vytvářející nízké pravoúhelníkové plošiny o rozměrech 15x200 metrů, vzniklé odebráním zeminy z obou okrajů pole a jejím uložení doprostřed a protáhlá políčka dlouhá 10 až 100 metrů a široká 1 až 3 metry se zarovnanými hřbety v šíři, ohraničenými rovnoběžně probíhajícími oddělujícími prázdnými pásy stejné šířky. Vyvýšená pole se nácházejí v blízkosti jezera Titicaca, kde závlahu obstarávají déšť a záplavy, naproti tomu protáhlá políčka leží 5 až 30 km od jezera. Rozlišení bylo dáno požadavky pěstovaných plodin a reliéfem krajiny. Inkové si terén přizpůsobovali vysoušením bažin a regulací toku řek, je obdivuhodné, jak se dokázali vypořádat s tak rozmanitým a členitým zemským povrchem (Malinovi 1991, s. 387–389). Půda nanosená na terasovitá pole byla chráněna proti erozi i spláchnutí při přívalových deštích (Malinovi 1991). Typickým příkladem zemědělské vyspělosti je nepravidelně obdélníkový ostrůvek (př. 200x15 m) mezi dvěma kanály (viz obr.25). Rozkládá se v Pampě Koani u Tíwanaka. Zvedá se téměř kolmo asi metr a půl nad hladinu kanálu. Zcela nahoře byla pravidelná vrstva ornice, která zabírala zhruba třetinu výšky stavby. Směrem dolů po vertikále byly postupně drobné, střední a hrubší kamení a štěrk a úplně vespod jíl, který zabraňoval prosáknutí mírně slané jezerní vody do ornice a udržoval vláhu. Jílová vrstva byla posazena na kamenné dlažbě (asi 0,5 m), jenž tvořila základnu celé stavby. Kanály byly umístěny tak, aby co nejvíce využívaly slunečního tepla, tzn. chránily pozemek před mrazem a podporovaly růst řas, které později sloužily jako hnojivo (Malinovi 1991). Vše bylo výsledkem pozorování a zkušeností. Experimentálním dodržením starých postupů se dosáhlo výnosu pěti až osminásobně vyššího než obvykle. Odhaduje se, že z 3 500 hektarů plně využité půdy se mohlo sklidit až padesát miliónů brambor, které mohly živit jeden rok až sto deset tisíc lidí! Incká společnost byla založena na intenzivním zemědělství (Malinovi 1991). Pěstovalo se až 20 druhů kukuřice a 240! druhů brambor.

66

Obr. 25. Rekonstrukce vyvýšených pozemků v oblasti jezera Titicaca na území Bolívie v období Tíwanacké říše. 1 – základ z dlažebních kamenů, 2 – jíl, 3 – hrubý štěrk, 4 – jemnější štěrk, 5 – ornice, 6 – zavlažovací kanál (překresleno z Malinovi 1991, s. 391)

Nejvyužívanějším hnojivem bylo guáno, totiž navrstvený ptačí trus. Velice cenné hnojivo bylo natolik důležité, že inkové chránili mořské ptactvo pod přísnými tresty. Inkové neznali železné rádlo ani tažná zvířata. Místo pluhu používali silný zašpičatělý kůl s příčným prkénkem, které tvořilo jakousi stupačku upevněnou deset až patnáct palců vysoko. Kůl se stupačkou sloužil podobně jako dnešní rýč. Šest až osm mužů se zapřáhlo řemeny ke kůlu a rozrývali půdu, za nimi šly ženy a hráběmi rozbíjely hroudy. Vše se odehrávalo v rytmu lidových písní. Náhražkový pluh byl těžkopádný (Prescot 2005). K pěstování nejrůznějších plodin přispěla různá nadmořská výška na území incké říše, kterou Inkové dovedli využít ke svému prospěchu. Pobřežní oblasti byly spalovány žhnoucím sluncem, náhorní plošiny charakterizovalo věčné jaro a Andy jsou územím zimy. V nižších polohách rostl strom manihot obecný (kasava), bavlník a banánovníky. O něco výše nalezneme kukuřici. V mírném podnebí náhorní roviny rostl maguey (Agave Americana), jenž poskytuje materiál na papír a tabák. Jednou z nábožensky důležitých rostlin byla koka (Arythroxylum Peruvianum) domorodci nazývaná muka. Na svazích And se pěstovaly brambory (Prescott 2005). V Peru se chovaly čtyři druhy ovcí – lamy, alpaky, vikuně a huanaco. Lama je nejznámější. Unese asi 100 liber a denně ujde s nákladem tři až čtyři legue, naproti tomu se živí mechem a nepotřebuje pít po dlouhé týdny. Kopýtko má vzadu něco jako drápek, který brání uklouznutí na strmém terénu (Prescott 2005).

67

12. Náboženství Náboženství prodělávalo s příchodem expanze inckého impéria nepříliš bouřlivý vývoj. Sice se sjednocovaly rozdílné kmeny a společenství pod inckou nadvládu, a přestože museli přijmout oficiální verzi inckého státu, lokálně se uctívala jiná božstva a samo incké náboženství se dalším bůžkům nebránilo, pokud zůstávali v podruží hlavního boha Slunce. Například kult měsíce se na pobřeží vytlačit nepodařilo díky jeho významnému vlivu na příliv a odliv. Obrovské sociální rozdíly na celém sjednoceném území si vynutily minimálně čtyři odlišná náboženství: oficiální náboženství inckého státu, náboženství vzdělanců a vládnoucí vrstvy impéria, náboženství podrobených států a náboženství klanů, lokálních seskupení a jednotlivců. Přičemž oficiální náboženství státu stavělo na stejných principech jako Aztékové. Stavělo stejně jako oni na nepředvídatelných přírodních silách, které byly pro agrární společnost zásadní. Inkové uctívali narozdíl od jiných mexických kmenů jen jedno božstvo – boha zakladatele incké éry Intiho (bůh Slunce). Velmi významným božstvem byl také stvořitel Viracocha. Pachacuti Inka Yupanki chtěl ve svých reformách náboženství vyzvednout kult Viracochy, ale tato snaha zanikla se smrtí Inky. Stavěl na třech formulacích, které na jakémsi náboženském „koncilu“ přednesl přítomným. Slunce: 1, není všemocné, protože zahřívá jen některé, 2, není dokonalé, protře musí stále putovat oblohou bez nároku na odpočinek a 3, nemůže být všemohoucí, protože jej dokáže zakrýt i malý mrak (Stingl 2003). Pachacuti tímto vytvořil náboženství pro elitu, která měla mít nehmatatelného boha, který by nutil k teologickému a filozofickému přemítání. Viracocha byl neviditelný narozdíl od příliš konkrétního slunce. Byl neviditelný, nepočatý, ale od něhož vše počíná. Jelikož žije bez partnerky, tvoří a plodí jinak než žijící lidé. K uctívání vyžaduje větší představivost. Byl mu vybudován pouze jediný chrám – Quechuacancha (Stingl 2003). Tento koncil nemá v dějinách indiánské Ameriky obdoby. Inka byl chápán jako syn boha Slunce a incké společenství se považovalo za sluncem vyvolené. Tento kult slunce incká civilizace zavedla ve všech podrobených oblastech, přestože se dále uctívalo mnoho bohů, lokálně různorodých. Na vrcholu panteonu stál Inti, který vytlačil Viracochu. Dále se uctívala duha jako symbol vládnoucího inky a tzv. nebeská družina. Menší bohové symbolizovali přírodní síly. Ve spojitosti se zemědělstvím se uctíval kult matky země. Bohové a nadpřirozené síly

68

ovlivňovaly velkou mírou všechny oblasti každodenního života, společenské události a jakoukoliv činnost (Prescott 1980). Hlavním a také největším chrámem se stala Coricancha v Cuzcu. Coricancha v překladu znamená „místo zlata“ a celá hlavní budova byla vyzdobena zlatem zvnějšku i zevnitř. Zlatu se říkalo „slzy Slunce“. Chrámu patřily čtyři kaple zasvěcené Luně, Duze, Hvězdné družině v čele s Venuší a Hromu s Bleskem. Kapli Měsíce bylo vše ze stříbra a v kapli Duhy se rozkládal barevný pás. Z ryzího zlata se vybudovala i zahrada chrámu včetně rostlin a zvířat. Celý chrám byl obehnán velkou zdí a přístup do něj měl pouze inka a jeho rodina. Sloužících kněží čítali tisíce. Nejvyšší se jmenoval Villac Umu a patřil do inkovy rodiny, stal se druhým nejdůležitějším mužem říše. Jeho právem, narozdíl od asketických mnichů, byla volba manželky. Dnes stojí na místě Coricanchy kostel svatého Dominika (Prescott 1980).

Obr. 26. Portrét boha Mochiců (Coe 1997, s. 188)

12.1. Mýty Pro lid ovládaný Inky byla příznačná velká etnická diverzita, ze které vyplývaly dva významné modely pro mýtické principy. Každé etnikum mluvící jiným jazykem, jinak se oblékající a uvažující mělo podle Inků společný původ. Na jedné straně lidé z různých oblastí kladli velký důraz na svůj původ vzniku a své mýty. Různorodost mátla španělské conquistadory. Například kronikář Bernabé Cobo byl mnoha verzemi znechucen a vysvětlování různých způsobu vzniku lidí, včetně hlavních božstev, vysvětloval neznalostí jediného a pravého Boha. Naproti tomu Juan de Betamzos dával různorodost za vinu ďáblu, který klamal tamější lid. Na straně druhé se vžila představa jednoho prastarého společného původu všech etnik. Musely exitovat silné náboženské představy, jenž by

69

všechen lid pojily dohromady a udržoval inckou říši. Struktura i nadřazenost Inků byla posvěcena jejich božským původem, jakožto synů Slunce. (Urton 2005). Nejrozšířenější verze stvoření světa se váže k jezeru Titicaca. Podle Inků byla na počátku tma a neexistovalo nic jiného. Z ničeho nic se objevil stvořitel Viracocha („mořská skvrna“ nebo „mořská pěna“) v jiných verzích nazývaný Con Ticci Viracocha, Thunupa Viracocha a Viracocha Pachyachachic (viz obr.27.). Na pobřeží byl ztotožněn s Pachcamakem („stvořitel země/ času“). Viracocha se vynořil z vod jezera Titicaca a stvořil první lidi žijící v temnotě – rasů obrů, po kterých zůstaly na zemi jen obrovské sochy v Tiahuanacu. Země zažila také první potopu. Pokusil se znovu stvořit lidi, ale nejprve povolal slunce, měsíc a hvězdy z ostrova Slunce na jezeře Titicaca a uvedl je do pohybu. Jedna verze praví, že lidé byli stvořeni z měkkých kamenů na břehu jezera. Stvořil muže, ženu (oba těhotné a bez dětí) a děti. Když Viracocha stvořil lidi pomaloval je každého jinak, jako znak příslušnosti k jisté skupině (ayllu, národu), šel a ukázal jim jejich způsob života, včetně jazyka. Cristobald de Molina začíná své vyprávění potopou, kterou přežili jen muž a žena. Když vody ustoupily byli vyhozeni na pevninu v Tiahuanacu, kde se jim zjevil Viracocha a přikázal jim, aby zde žili jako mitimae („přistěhovalci“). Molina dále vypráví, že vymodeloval z hlíny další lidi, jimž namaloval příslušný oděv a stvořil veškeré živočichy. Stvořil vždy samečka a samičku, určil jim, co jíst a jak žít i druh zpěvu. Dva z lidí si ponechal u sebe. Některé zdroje je popisují jako jeho syny Imaymana Viracochu a Tocapa Viracochu. Ostatní lidé čekali pod zemí na pokyn stvořitele a pak vyšli na povrch skrz prameny, jeskyně a další místa, která byla později uctívána jako huaky. Takto byly jednotlivé skupiny připoutány k místu svého původu.

Obr.27. Brána slunce v Tiahuanacu, chavínský vliv. Hlavní motiv uprostřed zobrazuje boha Viracochu.

Když Viracocha osídlil zemi, přikázal staršímu Imaymanu Viracochovi aby šel na severozápad od jezera Titicaca a mladšího Tocapu Viracochu podél pobřeží. Samotný 70

tvůrce Con Tici Viracocha se vydal skrze střední část And. Na svých cestách vyvolávali předky z podzemí a pojmenovávali rostliny. Jejich cesta končila v Mantě na ekvádorském pobřeží, kde se vydali směrem do moře. Šli tak dlouho po mořské hladině až se ztratili (Urton 2005). Odborníci uvádějí, že andské mýty ovlivnilo křesťanství. Bůh stvořitel je představen jako trojice (tři Viracochové), což připomíná křesťanskou trojjedinost. Viracocha je popsán v několika kronikách jako vysoký vousatý muž světlé kůže. Kronikář Pachacuti Yamqui tvrdí, že stvořitel nazývaný Thunupa, Tarapaca a Thunama Viracocha byl apoštol Tomáš, zatímco Guaman Poma jej viděl jako svatého Bartoloměje. Navzdory tomu je „trialismus“ velmi rozšířený koncept po celém světě a andská triáda (otec doprovázený dvěma syny) je velmi odlišná od křesťanské trojjedinosti (Urton 2005).

12. 2. Cykly stvoření a zániku Ústředním motivem kosmologického pohledu byla představa o pravidelném katastrofickém zničení a následném stvoření světa. Motiv cyklicity charakterizuje posloupnost událostí v mýtických dobách. Kečujský termín Pachacuti vychází ze slov „obíhání nebo otáčení (cuti) a „času a prostoru“ (pacha). Termín je využíván kronikáři při líčení cyklického zničení světa a nahrazení novou rasou. Jeden z nejlepších příkladů podává Guaman Poma de Ayala ve svém díle Nueva Crónica y Buen Gobierno, kde líčí postupné trvání pěti věků. Každý věk se nazýval „sluncem“ a každé slunce trvalo tisíc let (Urton 2005). První věk začal v časech prapůvodní temnoty a lidská rasa se nazývala Wari Wiracocharuna.Wari je pojmenování pro křížence lamy a alpaky, runa pak znamená kečujsky „lidi“. Guaman považuje tyto lidi za lidi z časů Noemovy archy a potomky Španělů (jménem Viracocha byli označováni mimo jiné i útočící Španělé). První lidé žili primitivně a oblékali se do listů a dalších materiálů rostlinného původu. Lidé se nejprve modlili k Bohu, ale pak začali vyznávat andské bohy stvořitele – Ticci Viracochu a Caylla Viracochu a Pachacamaka. První věk skončil blíže neurčeným způsobem (Urton 2005). Wari Runa se nazývala druhá rasa. Lid se oblékal do kůží, žil bez válek a provozoval primitivní zemědělství. Jako boha stvořitele uznával Viracochu. Druhý věk skončil potopou. Doba Purun Runa („divokých mužů“) je třetím věkem. Každé město mělo svého krále. Oblékali se do zpracovaných materiálů (předená a barvená vlna), živili se

71

zemědělstvím, měli doly a vyráběli šperky. Rostoucí populace vyvolávala konflikty a války. Za stvořitele se uznával Pachacamak (Urton 2005). Čtvrtým věkem byla doba Auca Runa, doba válečníků. Někteří soudí, že Inkové spadají již do tohoto věku, jiní zase, že jsou lidmi věku pátého. Svět této doby byl rozdělen do čtyř částí. Byla vytvořena desítková soustava a počalo dělení na ayllu. Počet válek vzrůstal a lidé žili na horských vrcholcích v kamenných domech či pevnostech, zvaných pucaras. Úroveň života je mnohem pokročilejší. Guaman Poma nespecifikuje zánik čtvrtého slunce (Urton 2005). Pátým věkem je uznávána doba vlády Inků. Ve své kronice Guaman Poma popisuje celkovou správu země, náboženskou organizaci i obyčejný život. Inkové vyznávali nadpřirozené síly, které Poma nazývá guaca bilcas („démoni Cuzca“). Pátý věk ukončila conquista (Urton 2005). Přehled pěti věků postrádá mnoho detailů, bez kterých je příběh zamotaný. Poma také mísí křesťanské symboly s tradičními domorodými prvky. V současných andských mýtech se očekává konec tohoto světa a znovunastolení vlády Inků (Urton 2005).

12. 3. Lidské oběti a rituály Lidé byli obětováni jen zřídka kdy. Prováděly se při velmi důležitých obřadech jakou byla korunovace inky, nebo při katastrofách. Obětovalo se až 200 dětí. Ty byly vybrány s velikou pečlivostí, protože musely být krásné, mladé, staré okolo osmi let a bez jediné vady. Omámily se kokou a poté se obřadně uškrtily. Někdy se obětovaly také Pany slunce. Občas se lidé vybíraly z porobených území jako součást daně. Rituály a slavnosti se odehrávaly v závislosti na kalendáři (viz tab.2.). Kalendář začínal prosincem, měl 12 měsíců a každý měl třicet dní. Před každou důležitou akcí či slavností se předpovídala budoucnost. Předpověď měla odhalit případný neúspěch v bitvě, nemoc a vymítit zločinnost. Předpověď také určovala, co a kterému bohu se má obětovat. Využíval se pohyb pavouků, žvýkání koky a pití ayahuascy, která ovlivňuje centrální nervovou soustavu. Také se obětovala bílá lama a věštilo se z jejích plic.

Gregoriánský měsíc Prosinec Leden Únor Březen

Peruánský měsíc Capac Raimi Huchuy Pacoy Hutan Pocoy Paucar Warai

72

Překlad Ohromný festival Malé zrání Velké zrání Oděv květin

Tanec mladé kukuřice Květen Aimuari Píseň sklizně Červen Inti Raimi Festival slunce Červenec Anta Situwa Pozemské čištění Srpen Capac Situwa Obecná čistící oběť Září Caya Raimi Festival královny Říjen Uma Raimi Festival vody Listopad Ayamarca Průvod mrtvý Tab.2. Přehled měsíců a svátků inckého roku Duben

Ariway

Obr.28. Žvýkání koky během obřadu konaném v noci (Coe 1997, s. 188)

Obr.29. Obřadní nádoba v podobě lamy, Tiwanacká kultura (Burland 1975, s. 235)

73

13. Pohřební ritus Obyvatele And odnepaměti smrt děsila a zároveň fascinovala. Podle náboženských představ pobřežních kultur Jižní Ameriky mrtví ovlivňovali pozemský život. Proto si je žijící lidé museli naklonit dary a obětinami. Důležitou úlohu v rituálech zařazení zemřelých mezi předky hrály ženy. Byly zprostředkovatelkami přechodu do jiného světa při narození i smrti. Zásadní úlohu hrála představa životního cyklu, který se dá jen těžko ovlivnit. Živí se drželi pravidla: ama sua, ama llulla, ama chella – nekradou, neleží, nejsou leniví. Kdo se držel rčení šel do „nebe“, kde pořád svítí slunce a kdo pravidlo porušil musel strávit věčnost v „pekle“, v chladné tmavé zemi. Objevuje se rituální kanibalismus, kult trofejních hlav a při náboženských slavnostech se zajatci mučili a zabíjeli. Trepanace se objevují snad u všech kultur s různou četností.

13.1. Předincké pobřežní kultury Kultura Chinchorro sídlila na pobřeží Chile a Jižního Peru. V období 6000 – 1500 př. n . l. vznikají první vytvořené mumie. Oddělila se hlava a končetiny od trupu následně se vyjmuly kosti a vnitřní orgány. Tělo se pak vysušilo horkými uhlíky a znovu poskládalo a upravilo tak, aby vypadalo co nejživěji. K tomu se využívaly podpůrné tyčinky. Dutina byla vyplněna popelem a trávou. Mumie byla potřena pastou z popela a černou nebo červenou barvou. Na tvář se malovaly rysy obličeje zesnulého (Schreiberová 1997). Kultura Paracas měla dva horizonty pohřbívání: Paracas Cavernas a Paracas Necropolis. Paracas Cavernas je datován do let 700 až 300 př. n. l.. Patrný je zpočátku vliv kultury Chavín.Vzhledem k horkému prostředí se zachovalo mnoho mumií v dobrém stavu. Pohřebiště se nachází na pahorcích Cerro Colorado. Mumie měly velkou pohřební výbavu. Vykradači hrobů nadělali mnoho škod. Název je odvozen z tvaru hrobů. Byly vyhloubené v zemi v podobě hlubokých prostorných šachet, jakýchsi kavern ve tvaru láhve. Hroby byly kolektivní. Pohromadě se našlo 12 až 30 pohřebních zámotků. Jedna mumie byla zabalena do několika vrstev nádherných látek. Mumifikovalo se pravděpodobně působením kouře a vysoušením.Tělo bylo skrčeno jako dítě v matčině lůně a pevně svázáno provazem. Otočeno bylo směrem k východu. Pohřební výbava obsahovala šperky, zlaté plíšky, ozdoby uší a nosu, misky s obětinami, z nichž jedna se vkládala mezi nohy a tělo mrtvého, další pak ležely okolo. Na bavlněných maskách byl namalován schematizovaný obličej v hnědé,

74

purpurové, červené nebo šedé barvě. Velmi často se objevují trepanace (Chalupa 2001). Ty měly často tvar čtverce či obdélníku. Paracas Necropolis navazuje na Paracas Cavernas. Datuje se 600 až 500 n.l.. Jméno dostala dle pohřebiště na poloostrově Paracas, ale střediska ležela i ve vzdálenosti 500 kilometrů. Například u řek Cañete, Chincha, Ica a Camaná. Hroby byly vyhloubené a vyzděné. Zámotky byly skvěle zachované díky podnebí. Archeologové Julio Tello a Toribio M. Xesspe tu našli ve dvacátých letech nekropoli s 429 zámotky. Trepanace sice byly méně časté, ale za to se objevují zdeformované hlavy. Odlišujeme dva typy deformací: prodloužené lebky a kulaté hlavy. Deformace se docílilo obvazy a destičkami, motivací zřejmě bylo přání odlišit se. Mrtví jsou opět mumifikováni, zabalení do několika vrstev do kónického tvaru a uloženy v koši z proutí. Některé zámotky jsou vysoké až 1,5 metru. Mrtvé samozřejmě provází pohřební výbava: ozdoby, zlaté destičky, čelenky, kroužky a ozdoby uší a nosu. Kultura Moche osídlila území na severním pobřeží Peru. Královské hrobky této kultury se nacházejí v pohřebních mohylách z nepálených cihel (adobe). Mrtví byli pohřbíváni do pravoúhlých hrobů v natažené poloze, občas byli zabaleni do rákosových rohoží. Pro obyčejné lidi byly milodary skromné, pro panovníky početné a hodnotné. Panova flétna byla považována za médium umožňující přechod do říše mrtvých. V Mochické kultuře existoval úzký vztah mezi erotikou a ceremoniemi konanými na pohřbech. Sexuální akt vyjadřoval životní cyklus. Často nacházíme figurky, které znázorňují mrtvé nebo kostry, většinou se jedná jen o lebky nebo trupy. Nazývají se Caranchas – „mrtvým podobné bytosti“, protože mrtví jsou vlastně živí. Jsou zobrazováni většinou při erotických činnostech. Neví se, jestli figurky představují předky, ideu smrti, právě zesnulé nebo mrtvé obecně (Kann – Bussel 1996). Kult mrtvých byl u kultury Moche velmi důležitý. Panoval strach, že se mrtvý vrátí, proto byl vybaven vším, co by mohl potřebovat na onom světě. Když zemřel významný muž, konal se průvod po všech místech, které měl za svého života nejraději. Průvod tvořili náčelníci a ostříhané ženy různého věku. Po příchodu na pohřebiště byly zabity oblíbené ženy a služebníci. Nebránily se. Průvod se vrátil do osady a všichni byli pohřbeni s celou pohřební výbavou až po pěti či deseti dnech (Volný 1946). Kultura Socanská následuje po kultuře Mochické. Její královské hroby jsou velmi bohaté. Jednotlivé kostrové hroby z Batan Grande v údolí Lambayeque obsahují více než dvě stovky předmětů ze zlata a stříbra, mezi nimi například ceremoniální nože, masky, náhrdelníky a nádoby. 75

Kultura Chimú je poslední velkou říší před inky. Zajímavé jsou hrobky v Batán Grande, které vzniklo jako pohřebiště a kultovní místo, nikoliv pro obyvatelstvo. Hroby jsou vyzdobeny nádhernými nástěnnými freskami, které patří k nejbohatším v Novém světě. Hroby byly šachtové umístěné v monumentálních stavbách z adobe. Hroby byly bohaté, archeologové uvádí až 200 zlatých a stříbrných předmětů v jednom hrobě.

13.2. Incko–kečuánská společnost Ve skalnaté oblasti And je nemožné pohřbívání do země. Nebožtíci byli ukládáni pod skalní převisy, ve kterých byly vytesány katakomby. Katakomby mívaly okrouhlý, oválný nebo čtvercový tvar, byly z kamenů a hlíny. Do pohřební výbavy se přidávaly osobní věci zemřelého, předměty denní potřeby a jídlo. Mrtví byli nebezpeční, protože neodešli ze života dobrovolně. Urazit mrtvého mohlo být za daných okolností neomluvitelné. Pohřební rituál se lišil dle společenského statusu pohřbívané osoby. Obvyklé jsou nálezy přirozených mumií, zvláště při pobřeží, kde mumifikaci pomáhal písek a slunce. Staré mexické kmeny své mrtvé spalovaly nebo pohřbívaly. U inků to bylo považováno za určitý druh popravy. Tělo muselo být zachováno protože věřili v reinkarnaci. Znovuzrození se dokonce často očekávalo ve stejné rodině. Duchové ovlivňovali životy dosud žijících příbuzných. Udržoval se vyslovený kult předků. Tělo se zachovávalo, aby se duše držela při zemi a reinkarnace tak byla jednodušší. Často se do hrobu přidávaly erotické obrázky. Zřejmě sloužily k připomenutí pozemských radostí a přiměly mrtvého k znovuzrození. 13.2.1. Smrt vládnoucího Inky Smrt Inky byla něčím zcela výjimečným. Celá říše se oděla do smutku. Panovníkovo tělo bylo mumifikováno. Byl to magický náboženský obřad. Tělní dutina byla vyplněna látkou poté co byly vyňaty vnitřnosti. Tělo bylo omyto. Obřadem se mělo zachovat tělo pro případ, že by se do něj chtěla duše vrátit. Na vlhké peruánské vysočině byla mumifikace obtížná. Naopak snadná byla na pobřežní poušti ve sterilním provzdušněném písku se žhavým sluncem nad hlavou.O způsobu peruánské mumifikace toho mnoho nevíme. Nebyl nikdo, kdo by vše popsal jako očitý svědek. Vědci se dělí do dvou skupin: první předpokládají, že se při mumifikaci postupovalo stejně jako v Egyptě (vyjmulo se vnitřnosti a mozek), druhá skupina se domnívá, že se tělo vysušilo v kouři nad

76

ohněm. Neví se ani, jak tyto panovnické mumie, zvané malkis, přesně vypadaly. Patřily bohužel mezi první věci, které conquistadoři uloupili. Malkquis se umístila v domě panovníka na zlatý stolec, který symbolizoval trůn. V místnosti se nacházela pukarina (zlatá socha) v životní velikosti. Pukarině se předkládalo jídlo a pití. Od družiny a souložnic se očekávalo stejně jako v Egyptě, že doprovodí pána na cestě za sluncem (von Hagen 1963). . Ti co nespáchali sebevraždu z žalu a povinnosti, byli omámeni a uškrceni. Pravidlem bylo, že si každý Inka ponechal po smrti svůj majetek a dům. Nový panovník si stavěl vždy nový palác. Máme málo popisů inckých mumií. Některé sebou vzal Manko Kapac, když roku 1536 uprchl před Španěly do Vilcy - pampy. V roce 1559 se našly tři mumie, které zmizely po převozu z Cuzka do Limy. Při slavnostních příležitostech se malkquis nosily na hlavním náměstí Cuzka, hlavního města incké říše. Zvykem také bylo vystavovat mumie vládnoucích inků v chrámu Slunce v Cuzku. Obličej byl kryt zlatou maskou. 13.2.2. Smrt šlechty Na březích jezera Titicaca a Umayo byly nalezeny stovky náhrobních věží. Byly určeny výhradně šlechtě a nejvznešenějším občanům země. Nazývaly se Chullpy.(viz obr.30). Chullpy měly sloužit jako příbytky pro mrtvé. Můžeme nalézt podobu u stavebních děl severněji žijících Mayů. Byly vysoké až 10 metrů, některé stejně tak široké, tvaru hranatého nebo kulatého. Původně je stavěli Aymarové, kteří byli později začleněni do incké říše.

Obr.30. Chullpa

77

Těla zemřelých se mumifikovala. Vnitřní orgány se vyňaly, tělo se vysušilo nad ohněm a naplnilo pryskyřicí. Mrtvý se bradou dotýkal kolen a byl pevně ovinut provazy. Mrtvola se oblékla a ozdobila. Do věže se přidávaly šperky, poklady a cenné předměty. Stejně jako u vládnoucího Inky se vykonávaly oběti. Mimo lam se obětovali také rodinní příslušníci. Ženy, děti a sluhové museli následovat nebožtíka do hrobu, aby mu sloužili na onom světě. 13.2.3. Smrt obyčejných lidí Purik umíral víceméně tak, jak žil – v chudobě a uprostřed svého společenství. Smrt ochromovala ailju. Pozůstalí nosili smutek, odívali se do smutečních oděvů, ženy si stříhaly vlasy, zahalovaly tvář a nabízely jídlo každému, kdo přišel na smuteční hostinu. Ženy zpívaly žalozpěvy. Doprovázely se na bubínky a nad mrtvým se v pomalém rytmu tančilo. Tělo se ukládalo pod převisy skal do hrobek z hlíny a kamení. Tělo bylo ve skrčené poloze bradou se dotýkalo kolen (viz obr.31). Potom se zahalilo tunikou a ovinulo látkou. Kromě jídla a nádob s čičou se ukládaly do hrobu věci, které zemřelého provázely životem.

Obr.31. Incká mumie

Válečníci se pochovávali se zbraněmi, tkalci s látkami, ženy s tkalcovským stavem, nádobkami s barvivy nebo s vlnou k předení. Kdyby zemřelý nebyl spokojen, mohl si k sobě povolat někoho s dosud žijících. Smrt byla nakažlivá. Na druhou stranu jako by 78

tušili, že se již nevrátí. Závazky vůči mrtvým se vyrovnávaly velmi lacino. Například čelenky ze zlata byly tak tenoučké, že kdyby se na ně dýchlo, rozpadly by se v prach. Přesto mělo náboženství na indiány velmi silný vliv. Jeho život přece řídily všudypřítomné nadpřirozené síly. Mrtvý se po pohřbu nazýval huaka. Všichni z ailju si museli dávat pozor, aby ho něčím neurazili, protože nyní ovládal kouzla. Ale za čas jako by živý mrtvý doopravdy zemřel. V koloběhu každodenní dřiny na něj pozůstalí časem zapomněli.

14. Architektura

14.1. Města Díky důsledné organizaci se Inkové mohli pustit do tak ohromných staveb, že nad nimi dnešní člověk žasne. Jejich stavby odolaly zemětřesením, vodě a dalším přírodním vlivům. Inkové měli dobré hospodářské zázemí, dostatek pracovních sil a mohli navázat na poznatky svých předchůdců. Důležitým poznávacím stavebním prvkem jsou okna a dveře lichoběžníkového tvaru (viz obr.32.). Incká města jsou stavěna jako podle jedné šablony. Dokonale se vyrovnali s tak rozdílnými podmínkami reliéfu, jakými bylo písčité pobřeží, pralesy nebo vysokohorské skalnaté oblasti. Nejnázornějším příkladem bezchybného začlenění města do terénu je Machu Piccu. Nejúžasnější stavby se nacházejí ve vlastních Andách a jejich náhorních plošinách v nadmořské výšce nad 4000 metrů, na altiplanu. (Kašpar 2002).

Obr.32. Klasický prvek inckých staveb

79

Archeologové si kladou pět základních otázek: jaké se používaly druhy kamene, jak se kámen lámal v lomech, jak se opracovával, jak se lícoval a ukládal a jak se k místu stavby dopravoval (Kašpar 2002). Na první otázku může odpovědět geolog Zdeněk Kukal. Když pacifická deska narazila na jihoamerickou a začala se pod ni podsouvat až do hloubky 100 až 150 kilometrů pod zemský povrch, horniny se začaly tavit a vzniklo magma. Z masy roztavených hornin ztuhlých pod povrchem vznikly žuly (granity), granodiority, diority a další. Z hornin vylitých na povrch vznikly čediče (bazalty), andezity, ryolity a další vulkanity. Andy se vytváří od počátku druhohor v podstatě až dodnes. Silná denudace a eroze odkryly hlubinné vyvřeliny. Materiálu na výstavbu měst a pevností bylo dost a výběr byl široký, například Machu Piccu je postaveno z tamější žuly, Sacsahuamán z vápence, Ollantaytambo a bludiště Kenko z porfirytu (Kašpar 2002). Lomy byly často velmi vzdálené od místa stavby na jejich výběr kladli Inkové velký význam. Například vápencové lomy na výstavbu pevnosti Sacsahuamán byly vzdáleny 35 km. Postup práce lze dobře rekonstruovat podle dochovaných pozůstatků v lomech. Lom Kachiqhata sloužil jako zdroj materiálu pro výstavbu pevnosti Ollantaytambo a je od pevnosti vzdálený 4 kilometry přes řeku Urabambu. Těžil se v něm porfyrit. Inkové zde zbudovali rampu se silnicí, jenž stojí dodnes a na které nalezneme mnoho opuštěných kamenů. Silnice je čtyři až osm metrů široká se sklonem 8o až 12o a na několika místech je nahrazena skluzem dlouhým až padesát metrů se sklonem až 40o. Další lom, Rumiqollqa, ve kterém se získával andezit pro cuzcánské zdivo, se nacházel více než třicet kilometrů od Cuzca. Lomy bývali velmi dobře organizovány. Nalezneme zde cesty, hráze proti padání kamenů, kanály na vodu a dvory s dílnami ve kterých se kameny částečně opracovávaly. Tvrdý porfyrit se těžil v blocích, ale andezit v deskách, sloupcích nebo balvanovitých útvarech – jeden typ v jednom lomu. Často si vystačili s opracováním bloků oddělených samovolně přírodními silami. Vzhledem k pukavosti andezitu se skutečně těžil s použitím bronzových i dřevěných tyčí (Kašpar 2002). Další otázkou je opracování stavebního kamene, jelikož se při stavbě se neužívaly méně odolná pojiva. Kameny se kladly na sebe s milimetrovou přesností, které se docilovalo zkušeností nebo zkoušením. Kameny se opracovávaly do pěti až šesti stěn. Jako extrémní příklad se ukazuje kámen ve zdivu Inkova cuzcánského paláce – nepravidelný dvanáctistěn (viz obr.33.).

80

Obr.33. Kámen s 12 úhly ve zdi bývalého inckého paláce v Cuzcu (foto O. Vilímková)

Opracovací kameny byly z křemene , žuly nebo čediče. Na Mohrově stupnici tvrdosti se nacházely na stupni pět. Dle stupně opracování se kladiva dělily na tři hmotnostní skupiny: od osmi do desíti, od dvou do pěti a pod jeden kilogram. Začínalo se s největšími kladivy a končilo s nejmenšími, které byly zároveň nejpřesnější. Velmi záleželo na úhlu dopadu kladiva, protože při nesprávném úderu se kámen drtil (viz obr.34.). Experimentální výsledky ukázaly, že práce na od hrubého otesání bloku, opracování pěti stěn a dokončení práce na třech stěnách hranolu trvala devadesát minut. Průběh opracování můžeme pozorovat na opuštěných blocích (Kašpar 2002).

Obr.34. Postup při opracování kamenných bloků

81

Nejsložitějším problémem je precizní lícování a ukládání bloků bez pojiva. Spoje jsou dvojího typu – ukládací a postranní, neboli horizontální a vertikální. Na horizontální se přenáší většina hmotnosti na spodní řadu, zatímco na vertikální se žádná hmotnost nepřenáší. Kameny měly horní stěny mírně vyduté a kameny na ně nasedající měly spodní stěnu mírně vyklenutou, takže ne sebe těsně naléhaly, často jen při okrajích, ale našly se i kameny, které na sebe přesně naléhaly celou plochou až do středu. Střed se vysypával sutí. Lícování a ukládání probíhalo spíše metodou pokusu a omylu, což spotřebovalo mnoho času a bylo to nesmírně pracné, ale Inkové měli obojího dostatek. Pro práci lícování lze využít zkušeností. Na blocích uložených ve zdech jsou patrné výstupky, které sloužily pravděpodobně jako opory pro páčidla či provazy (Kašpar 2002). Nejméně prozkoumána je přeprava bloků z lomů na místo stavby. Jako vodítko slouží rýhy a poškrábání bloků, které svědčí o vlečení, stejně jako fakt, že se dosud žádné válce, sáně či další zařízení nenašla. Například nejtěžší kamenný blok Ollantaytambské pevnosti vážil zhruba sto čtyřicet tun vyžadoval tažnou sílu kolem sto dvaceti tun při sklonu rampy 10o. Při tažení silou padesáti kilogramů (maximální hranice) bylo potřeba 2 400 mužů (Kašpar 2002). 14. 1. 1. Cuzco Hlavním městem a zároveň středem incké říše se stalo Cuzco (viz obr.35), založené legendárním prvním inkou Mancem Capacem. Je nejstarším dosud obývaným městem Jižní Ameriky. Inkové dali městu obrysy velké pumy, jejíž hlavu tvořil hrad Sacsayhuamán a klikaté zdi představovaly zuby šelmy. Většinu hlavních ulic lemují masivní incké zdi z kamenných kvádrů a řada koloniálních budov stojí na základech inckých staveb. Španělé zničili kromě chrámu i komplex budov uvnitř pevnosti (schopných pojmout až 5000 vojáků) a její tři věže: Myunamarku, Sayacmarku a Pancarmarku, z prvních dvou se dochovaly alespoň základy. Zbytek pevnosti po následujících 400 let sloužil obyvatelům města jako zdroj stavebního materiálu. Nedotčeny zůstaly pouze masivní vnější zdi, které nebylo v lidských silách rozebrat. Sacsayhuaman patří mezi nejpůsobivější incké stavby. Jméno tohoto objektu se překládá střídavě jako "Spokojený sokol", "Královský orel" a "Skvrnitá puma". Stavba se většinou označuje za pevnost, ačkoli zřejmě nesloužila pouze vojenským účelům, byla totiž také důležitým náboženským objektem. Vnější zeď má klikatou linii (podle některých je to důkaz toho, že se jednalo o chrám boha blesku).

82

Obr.35. Přibližný půdorys Cuzca roku 1500: 1 – Huaika – pata (náměstí Radosti), 2 – palác inky Viracoči, 3 – Hatun – kanča, 4 – palác inky Huascara, 5 – Aklja – huasi, chrám slunečních panen, 6- palác Amaru – kanča, 7 – palác Topy inky Iupankiho, 8 – Kuri – kanča, chrám Slunce, 9 – sluneční zahrada, 10 – Rimak – pampa, 11 – cesta na jih do Kolja – suia, 12 – cesta na východ do Anti – suia, 3 – cesta na západ do Kunti – suia, 14 – cesta na sever směrem na Quito do Činča – suia, 15 – Iučai – huasi, školy pro šlechtice, 16 – palác Kora – kory, 17 – palác Manka Kapaka, 18 – pevnost Sacsahuaman (Hagen 1963, s. 96)

15. 1. 2. Machu Picchu Město Machu Picchu je jedno z nejkrásnějších a nejobdivuhodnějších měst incké říše. Objeveno bylo náhodou roku 1911 při hledání jiného města, Vilcabamby, historikem Hiramem Binghamem , kterému dělal průvodce mladý domorodý chlapec za patřičnou odměnu. Jméno mu dal sám Bingham. Mladý chlapec pojmenoval hory, v jejichž sedle teče řeka Urubamba, Machu (stará) a Huayna (mladá) a inspiroval tak k vytvoření názvu pro nově objevené ztracené město Inků (Stingl 2003). Samotná Vilcabamba byla objevena později o 100 km dál ve východních Andách. Nejznámější a nejdochovalejší město bájné říše Inků leží asi 100 km od Cuzca v těžko přístupném terénu v Andách ve výšce 3000 m. n. m. Je umístěno nad řekou Urubambou obklopeno bujnou vegetací. Výběr místa v tak nepřístupném terénu vysvětluje jedna z nejnovějších teorií, která poukazuje na okolí města. Připomíná kondora a pumu (viz obr.36.). Obě zvířata měla pro Inky zřejmě mytologický význam a rozeznávali je na

83

hvězdném nebi. Místo samotné je vhodné pro astronomická pozorování-rituální denní i noční.

Obr.36. Znázornění kondora a pumy

Mnoha úrovňový komplex budov, náměstí, chrámů, vodních kanálů a lázní je celý z bílé žuly. Téměř dokonalá výstavba – stabilita v tektonické oblasti, dokonalé opracování kvádrů těžkých až 100 tun a v neposlední řadě strategická poloha města. Podél centrálního náměstí je rozestavěno na širokých terasách asi 200 budov. Celé město je rozděleno na dvě části – obytnou a nábožensko-obřadní. V nábožensko-obřadní části se nachází mnoho významných budov jako třeba je El Torreón (polokruhová věž s výklenky a okny, která mohla sloužit jako observatoř), Hlavní chrám, Chrám tří oken, Chrám slunce a v neposlední řadě slavná Intihuatanana - nejvyšší bod celého komplexu (místo určené pro oslavu kultu slunce). V centru města leželo Velké náměstí, ke se shromažďovalo obyvatelstvo. Na úbočí byly situovány terasovitá pole, postavena tak, aby voda nesplavovala hlínu a zavlažována byla kanály. Prostý lid žil daleko od centra v prostých domech s jedinou místností, kde se musela vejít celá rodina. Střechy byly pokryty trávou. Okolo dvorku bylo seskupeno 2 -8 domků (příbuzní jedné rodiny). Samo město je pro archeology záhadou. Opuštěno bylo pravděpodobně před rokem 1533. tedy ještě než dorazili Španělé. Původ vzniku je také nejasný, předpokládá se výstavba kolem roku 1500 n. l. a počet obyvatel v té době čítal asi 1000 lidí. Nejčastěji citovaným

84

mýtem je, že město bylo určeno pro Panny Slunce, protože se nalezly převážně kosterní pozůstatky žen. Teorie byla vyvrácena opakovaným průzkumem pohřebišť, kdy rozložení populace (muži/ženy) odpovídalo normálnímu rozložení. Zajímavostí je, že většina nalezených lidských pozůstatků odpovídala stáří 30 – 35 let. Celkem bylo nalezeno přes 100 hrobů, jenž vydaly 173 kosterních pozůstatků. Při vykopávkách a převážně v hrobech byly nalezeny sekery, dláta a nože získávané sléváním cínu a mědi, dioritové kladiva a nože a například korálky ze zelené břidlice. Zvláštní je, že se nenalezly žádné zlaté předměty, jejichž výrobou byli Inkové pověstní. Jiné zdroje uvažují Machu Piccu za jakousi „univerzitu náboženství“ nebo za rodiště zakladatele incké říše. Zánik města není dosud objasněn. Město bylo opuštěno před příchodem Španělů a nemohlo být tedy vypleněno. Jedna teorie tvrdí, že bylo zničeno okolními kmeny, jiná, že bylo postiženo hladomorem. Nález ženské kostry s příznaky nemoci zvané syfylis by snad mohla také přispět k vytvoření nové teorie.

Obr.37. Mapa Machu Picchu: 1 – vstupní brána, jediný oficiální vchod, 2 – zemědělské terasy, 3 – 16 stupňovitě uspořádaných zásobovacích nádrží, 4 – jeden z obytných okrsků jednotlivých klanů, 5 – posvátné náměstí a chrám Tří oken, 6 – Inti – huatana, „místo, kde je spoutáno Slunce“, 7 – severní terasy a cesta k Huayna Picchu, 8 – půlkruhový klášter, sídlo „vyvolených žen“, 9 – domy jednotlivých klanů, 10 – klanový okrsek Trojích dveří, 11 – panovnické mauzoleum, 12 – schodiště a pohřebiště ( Hagen 1963, s. 108)

85

15.2. Silnice a mosty Incká říše měla úžasně propracovaný systém silnic. Silnice se stavěly už mnohem dříve, ale teprve teď dosáhly svého vrcholu. Spojovaly celé území a urychlovaly přesuny vojsk i službu kurýrních běžců. Hrubý odhad délky silniční sítě je 40 000 km (viz obr.38). Mnoho spojnic spojovalo dvě dálnice, z nichž jedna se táhla podél písčitého pobřeží a druhá ve vnitrozemí horským terénem. Inkové se dokázali vyrovnat i s tak rozdílným terénem jakým byl písek na pobřeží a vysoké hory s průsmyky. Většinu cest tvořila dlažba, budovaly se tunely a nad roklinami se táhly mosty. Hlavní magistrála se táhla od Cuzca po Quito, druhé největší město. Kvalita cest se mezi jednotlivými úseky lišila. Někdy dosahoval úctyhodné šířky, jindy se podobala jakési cestičce skrze krkolomný terén. Inkové neznali kolo a náklady vozily karavany lam. Cesty byly lemovány nízkými kamennými zídkami nebo obrubníky z adobe. Podél silnice stály malé domečky (Tambos). Sloužily pocestným jako noclehárny a skladiště. Stály od sebe asi na den cesty.

Obr.38. Mapa inckých silnic

86

Mosty překlenovaly řeky a rokle, protože směna zboží a přesuny lidí, včetně armády, byla nesmírně důležitá. Mosty byly několika typů. Na přechod přes úzké rokle stačily jednoduché mosty z klád nebo prken položených na zdivu. Visuté mosty ze silných lan přemosťovaly široké rokle. Nejzajímavější byl pontový most (viz obr.40).

Obr.39. Most přes řeku (Burland 1975, s. 204 – 205)

Obr.40. Pontový most (Hagen 1963, s. 133)

15. Umění

15.1. Hudba a tanec Typická pro kečuánskou hudbu je anhemitonická pentatonická stupnice. Méně často se využívá tritonická, tetratonická a bitonická stupnice. V Aymarské hudbě se objevuje vícehlas s pomocí fléten jednotlivých typů použitých v trojčlenných sestavách, mají odlišnou velikost a hloubku tónu. Ideální je použití tří trojic panových fléten (sikuris). Hlasy bývaly monotónní, diafonní (př. mužský a ženský sbor) i polyfonní (mnoho hlasů). Hlasová nepřesnost nemusí být vždy vadou, ale jiným hudebním cítěním. Andští indiáni

87

milovali vysoké, pronikavé tóny podobně jako Aztékové. Indiánská hudba Již.Ameriky, obzvláště andské části, má celkově lkavé, naříkavé vyznění, i když jde třeba o skladby určené k veselým zábavním příležitostem. Z hlediska formy skladeb je velmi časté opakování krátkých frází či motivů, tzv. refrén (Justoň 1996). Charakter a funkce hudebních útvarů závisí na socio-kulturální organizaci jednotlivých etnik. U tzv. primitivních indiánských etnik převládá hudba rituální (např. zpěvy nad mrtvými, lovecké zpěvy, invokační a léčebné zpěvy šamanů atp.) a hudba sociálních ceremonií (obřady dospívání, válečnické zpěvy a tance apod.), přičemž je nutné zdůraznit úzké spojení rituální či ceremoniální hudby s pohybem (tancem, gesty) Toto Spojení zůstalo zachováno i ve vysoce organizovaných indiánských civilizacích, ve kterých došlo k přesunu z úrovně magické do úrovně nábožensko-obřadní a, v důsledku nedílného spojení společenské struktury s náboženstvím, do úrovně společensko-obřadní. Zpěv bývá často kolektivní a vyžaduje zapojení všech přítomných, avšak u některých obřadů zpívá jen skupinka oprávněných osob. Poslechová hudba se rozvinula u civilizací městského typu a často se vyučovala na školách. Hudebník se stal hudebníkem po celý život a byl mu přidělen určitý sociální status. V rozvinutých civilizacích byla hudba spojena s dramatem či poezií (Justoň 1996).

Obr. 41. Incké hudební nástroje: A – roh z ulity (potóto), B – bubínek (tinia), , C – flétna z rákosu (kena), D – flétna z kosti (piroro), E – rákosová Panova píšťala (antara), (převzato z Hagen 1963, s. 69)

Nástroje jsou podřízeny především rituálním potřebám. Původní jihoamerická hudba využívala hojně idiofonů, například v Peru využívané zvonce a perkusní hole.

88

Membranofony jsou nejčastěji zastoupeny kotlovitým či válcovitým jednoblaným bubnem, perkutovaným někdy holýma rukama, častěji paličkou, popř. i tykví; místy jsou používány menší bubínky. Většinou se objevuje jednoduchá rytmizace, naopak složitější part je méně častý. Nejvýznamnější nástroje jsou aerofonní. Nalezneme nepřeberné množství fléten z nejrůznějších materiálů. Další aerofonní nástroje jsou píšťaly, trubky, trouby zakončené zvířecím rohem, dále např. ulity velkých plžů (jako hudeb. nástroj nejčastěji zvané fotuto či pututo), dále okarína, foukací (výškou vodní hladiny laděný) džbán aj (Justoň 1996). Hudbu můžeme rozdělit na rituální (spojení zpěvu, tance, hudby a dalších projevů), související se slavnostmi a svátky (s postupem času má stále světštější tendenci), vyprávěcí, náladovou (ukolébavky, balady) a pracovní.

16. Literatura Zkoumání základních literatur nativní Ameriky nemá příliš dlouhou tradici a přináší řadu obtíží z nichž můžeme uvést tři nejdůležitější: jazyková bariéra – incká literatura klade vysoké nároky jazykové s nedostatkem moderních učebnic či slovníků, texty tady nevyjadřují prožitky tvůrců, synkretismus – je těžké odhadnout, kde jsou hranice západního vlivu, protože původní zvyky a pověry zanikly s příchodem křesťanství (např. v divadelní scéně nacházíme evropské prvky) a třetím problémem je odlišný statut literatury v předkolumbovské Americe (Vrhel 2003). Inkové neměli písmo a incká slovesnost se dochovala jen velmi omezeně. Jádrem je nepochybně poezie – totiž básnické projevy předhispánckých Inků, postklasické civilizace centrálních And a projevy zapsané latinkou v domorodém jazyce po conquistě. Incká poezie působí rozporuplně – spjatost s veřejným životem proti smyslu pro intimitu. Jazyk je strohý, jednoduchý a úsporný. Podle Georgese Baudota z roku 1976 můžeme rozlišit tři základní projevy básní. Za prvé tzv. jailli (vítězství) tvoří oslavné básně (triumfy, oslavné hymny). Za druhé je to šest žánrů arawi, což jsou elegické básně (wayñu) doprovázené tancem a hudbou. Opěvována je příroda, holubice (urpi) a milostné utrpení (wawaki), dále se sem řadí žánr připomínající evropskou anakreonskou poezii (qhashwa) a písně rozmanité tematiky (taki). Za třetí aranway, což jsou básně humorného ražení a wanka, incká obdoba tragédie. Autory ve

89

většině případů neznáme. Existovaly dva druhy tvůrců: amauti a arawicové, jimž se připisují díla světského charakteru (Vrhel 2003). Metriku lze charakterizovat takto: dominace pětislabičného verše, rým lze považovat za druhořadý, což je zřejmě podtrženo charakterem jazyka, vysokým stupněm synonymie (Vrhel 2003). Dochovaly se epické básně oslavující Sapa Inku, náboženská poezie, ódy na zavlažovací kanály a největším dílem je divadelní hra o 15 scénách Ollantay.

Narodil jsme se jako v zahradě lilie, a tak jsem byl i vychován. Když však nadešel můj věk, když zeslábl jsem, a čas když nadešel pro mou smrt, vzdal jsem se, a zemřel pak. Báseň Pachacutiho na smrtelné posteli. (Stingl 2003, s. 102)

S písní

Rosa

S písní

Z tolika slz

usneš,

vytryskl pramen.

o půlnoci

Rosa mé bolesti,

já přijdu.

jiným tiší žízeň.

Měsíční slzy Krůpěje rosy třpytící se v květech, to jsou slzy luny, jež po nocích pláče.

Incko-kečuánská poezie (ukázky, 15. -.16. století), (Vrhel 2003, s. 68)

90

Nejznámějším dílem je Apu Ollantay, doklad existence předkolumbovského dramatu. Existuje mnoho překladů a obsah se liší verzi od verze. Hlavním námětem však zůstává milostný vztah princezny Cusi Qoyllur, dcery inky Pachacuteca, a Ollantaye, vojevůdce a nejvyšší úředník Antisuyu. Příběh má přes všechny překážky šťastný konec – Ollantayovi se dostane odpuštění a ruky princezny. Celé dílo je zřejmě wankou, akcentující milostné útrapy. První zmínky spadají do 18. století. Původ díla nejpravděpodobněji vysvětluje jakási kompromisní teze: domorodá tradice se stala námětem zpracování v dobách conquisty (podobnost s dobovým španělským divadlem), (Vrhel 2003).

17. Kronikáři Nelze opomenout ani materiál popisující inckou společnost. Většina zápisů pochází od španělských conquistadorů, které nelze brát jinak než kriticky, protože mnoho z nich odsuzovalo Inky jako modláře a barbary. Mnoho kronik má křesťansky smýšlející obsah. Z celé řady kronikářů jsou stručně uvedeni jen někteří (Urton 2005). Cieza de León přijel do Peru roku 1547 jako španělský voják. Procestoval takřka celou inckou říši, vyzpovídal mnoho místních a udělal mnoho zápisků z jejich vyprávění i života. Vydal dvě knihy. Crónica del Perú obsahující geografické popisky byla vydána roku 1553, druhá kniha El Señorío de los Incas vyšla roku 1554 (Urton 2005). Garcilaso de la Vega byl synem incké princezny Isabell Chimpu Ocllo a španělského dobyvatele (Urton 2005). Narodil se roku 1539 v Cuzcu. V jednadvaceti letech odcestoval do Španělska, kde zůstal až do své smrti. Felipe Guaman Poma de Ayala se narodil v centrální části Peruánských And s tal se peruánským kronikářem. Narodil se roku 1530 nebo 1540, datum úmrtí není známo. Byl členem nižšího španělského správního aparátu v koloniích. Jeho dílo El primer nueva corónica y buen gobierno (v překladu „První nová kronika a dobrá vláda“) proslula řadou názorných ilustrací.Dílo bylo objeveno až roku 1908 v Královské knihovně v Kodani a vyšlo až roku 1936 (Urton 2005). Juan de Betanzos se oženil s inckou princeznou, neteří Huayny Capaca. Přestože se narodil ve Španělsku, strávil celý život v Peru v Cuzcu. Roku 1551 mu guvernér vícekrálovství Peru Antonio de Mendoza nařídil sepsat historii Inků, jelikož se naučil kečujsky a vyznal se v incké aristokracii. Jeho dílo bylo přeloženo Hamiltonem a

91

Buchanem roku 1996 do angličtiny a vyšlo pod názvem Narrative of the Incas. Původní kniha byla dokončena roku 1557 (Urton 2005). Polo de Ondegardo se stal předním koloniálním kronikářem v Cuzcu v letech 1558 až 1561 a znovu 1571 až 1572. Vystudovaný právník se velmi zajímal o mytologii a zvyky Inků. Mimo jiné i o mumie inckých panovníků. Otiskl mnoho zpráv o náboženství a vládě inků. Materiál jeho prací byl použit u pozdějších prací (např. kronika Acosty a Coby) (Urton 2005). Francisco de Toledo žil v letech 1569–1581. Historie Inků se stala novým trendem, jenž vyústil k reorganizaci koloniální vlády za čtvrtého vícekrále Peru, kterým nebyl nikdo jiný než de Toledo. Vytvořil program výzkumu incké říše a jejího systému správy. Nařídil sepsání několika prací o dějinách říše. Vzniklé kroniky zahrnují díla jako Historia de los Incas od Sarmienta de Gambosa (1572), Las Fábulas y Ritos de los Incas od Cristobalda de Molina (1575), Historia natural y moral de las Indias od Josého de Acosty (1590) nebo Miscelánea Antártica od Cabelly de Balboy (1586) a v neposlední řadě materiály z kroniky Sarmineta de Gamboa. Toledovy kroniky však měly silný idoelogický a politický podtext tehdejší doby (Urton 2005).

92

18. Závěr Rekonstrukce dějin této civilizace je bohužel problematická, protože Inkové samotní, jako jediný ze skupiny států takové velikosti, neměli písmo. Mimo jiné se misionáři snažili potlačit všechny „barbarské“ projevy původních obyvatel. Dnes však víme, že tato civilizace byla na vysoké úrovni. Měli svou vlastní architekturu, která dokázala splynout s prostředím, nebo třeba státní správu, tak propracovanou, že nikdo netrpěl hlady. Přesto je studium incké kultury obtížné, protože původní španělské záznamy jsou zkresleny křesťanským smýšlením a incké záznamy jsou v podobě kippu, které se dodnes nepodařilo prokazatelně rozluštit. Studium incké civilizace vychází nejen ze zápisků misionářů a kronikářů, ale také z archeologických objevů. Experimentální archeologie přináší nové poznatky o zemědělství, nebo třeba stavitelství a vnáší nový pohled na život starých indiánů, kteří využívali přírodní zdroje a maximální účinností. Například výnosy ze starého způsoby obdělávání půdy přináší mnohem lepší výsledky než při novém způsobu s využitím veškeré moderní techniky. Reálným východiskem z nevědomosti k poznání je experimentální archeologie, která přináší stále nové a nové objevy a také kritické studium starých kronikářů.

93

19. O autorce Jmenuji se Veronika Klozíková a narodila jsem se 19.10.1982 na Čeladné v okrese Frýdek-Místek. Po vystudování Gymnázia v Novém Jičíně, které se jsem absolvovala v letech 1998 až 2002, jsem si podala přihlášku na Masarykovu Univerzitu, fakultu přírodovědeckou, obor antropologie, který studuji čtvrtým rokem. Tento obor jsem se rozhodla studovat, protože mi připadá zajímavý. Již na gymnáziu jsem si oblíbila biologii a věda o člověku mi byla nejbližší. Téma předkolumbovské Jižní Ameriky jsem si vybrala proto, že se zajímám o historii starých národů.

94

20. Slovník důležitých jmen a pojmů adobe, cihla z nepálené hlíny vysušená na slunci. Stala se vedle kamene hlavním stavebním materiálem. Dřevěné formy se plnily cihlářskou hlínou smíchanou s rozřezanou trávou, kamínky nebo zbytky rozdrcené keramiky. Sušily se pod rohožemi. Průměrný rozměr incké adobe je 80x20x20 cm. aclla cuna, v překladu „vybrané ženy“, sloužily bohu v Chrámu Slunce a jako konkubíny Inkovi. Musely být panny (panenství jinak v incké říši nebylo důležité) a byly vybírány ve věku asi osmi let. Byly vychovávány v klášterech, kde se učily řemeslům, vaření a dalším domácím pracem. Později, až vyrostly, byly přerozděleny: některé byly dar vysokým úředníkům, ty krásnější sloužily bohu slunce a doplňovaly řady početného Inkova harému. amauta, nejvzdělanější mudrci země Amerika, viz Nový svět anoxie, často nazývána horská nemoc, projevuje se nedostatkem kyslíku v tkáních. vzniká v prostředí bez kyslíku nebo v prostředí s řídkým vzduchem v horských oblastech. apopanaca, úředník incké říše vybírající accla cuna (viz) aranway, incký dramatický útvar (připomíná naši bajku) Araukáni, bojovní jihoameričtí indiáni žijící na území Argentiny a Chile Atahualpa, čtrnáctý a poslední vládnoucí Inka (asi 1500–1533) , nemanželský syn Huyany Capaca svedl boj s legitimním dědicem Huascarem (viz). Atahualpa svého bratra porazil v krvavé válce. Španěly byl zajat v Cajamarce 16.11.1533. Francisco Pizarro za něj dostal obrovské výkupné. Přesto byl odsouzen a 29.8.1533 popraven. Auca Runa, lidé čtvrtého věku (Slunce) v incké mytologii, doba válečníků. Někteří autoři do ní zařazující počátky incké civilizace, jiní je řadí až do věku pátého. Aymarové, jádrem jejich říše je okolí jezera Titicaca (viz) s přilehlými náhorními plošinami Bolívie a Peru. V 5 století př. n. l. až 10 n. l. vytvořili Tíwanackou říši, jejíž kultura byla později začleněna do incké. ayllu, základní sociální a ekonomická jednotka spravující určité území.Za vlády inků je spojovala půda, nikoliv pokrevní linie. Nesouvisle po celé zemi se jich nacházely desetitisíce. Vůdcem byl mallyku (rozhodoval spolu se stařešinskou radou). Ayllu vnitřně spolupracovalo a odvádělo poplatky v podobě pracovní povinnosti. Capac Yupanqui, legendární incký panovník Capac Usnu, neboli „pupek světa“, v Cuzcu v chrámovém komplexu Coricancha. Byl tvořen fasetovaným kamenným podiem s vytesaným sedadlem a kolmým sloupem

95

samotného Usnu. Sedadlo bylo zároveň trůnem, kultovním místem a sloužil astronomickým pozorováním. Cieza de León Pedro, (1518[20]–1584), španělský kronikář. Jeho dílo je nejobsáhlejší a nejucelenější práce o předkolumbovské Americe a počátku conquisty, přestože na domorodé obyvatelstvo pohlíží jako na barbary. Jeho Crónica del Perú má dvě části, první byla vydána 1553 v Seville a druhá až 1871 v Edinburghu a roku 1880 v Madridu. conquista (španělsky „vy/dobytí“, „kořist“), španělské dobývání a následné dobytí Nového světa conquistador, účastník conquisty (viz) Cortéz Hernán, (1485–1547), španělský dobyvatel říše Aztékú a autor relací o tomto tažení – Cartas de relación (1519–1526, „Dopisy a zprávy“) poslané Karlu V.. chicha, kukuřičný kvašený alkoholický nápoj Cuzco, hlavní město incké říše poblíž řeky Urubamby. Nachází se ve výšce 3 468 m. n m. Bylo středem Tahuantinsuyu („země čtyř částí“) a sídlili v něm inkové od legendárního Mancy Capaca až po dobytí Španěly roku 1533, kdy jej dobyl Francizco Pizarro. Nachází se v něm řada předkolumbovských památek – pevnost Sacsahuamán, zbytky Chrámu Slunce a domu Panen Slunce. Garsilaso de la Vega Inka, peruánský kronikář (1539 – 1617). Jeho matkou byla příslušnice panovnické rodiny a španělský šlechtic. Jeho nejznámějším spisem jsou Comentarios Reales que tratan del orígen de los Incas („Královské komentáře, které pojednávají o původu Inků“). Dílo vyšlo ve dvou částech – roku 1609 v Lisabonu a roku 1617 v Córdobě. guano, kvalitní hnojivo z trusu ptáků, netopýrů a jiných živočichů. Obsahuje vysoké procento dusičnanů, fosforu a vápníku. harawi, poetický útvar, který časem dospěl k intimně lyrické podobě hatunruna, v kečujštině „obecný lid“, nejvýznamnější a nejrozšířenější vrstva incké společnosti haylli, incký poetický žánr opěvující různá témata huaka, pochovaný mrtvý, který se pohřbem stal posvátný a tajemný Huaman (Guaman) Poma de Ayla Felipe, peruánský kronikář (1530 [40] - ?), člen nižšího správního apartáu v koloniích. Roku 1615 zaslal oznámení o brzkém poslání svého díla Filipovi III. Jeho dílo nazvané El primer nueva corónica y buen gonierno („První nová kronika a dobrá vláda“) bylo vydáno až roku 1936. Obsahuje půvabné ilustrace a čítá 1179 stran. 96

Huanaco (Lama guanicoe), divoká lama, z níž baly vyšlechtěna lama domácí. Huascar (? – 1532), syn inky Huyany Capaca a nevlastní bratr Atahualpy, jímž byl svržen. Huyana Capac (1493 – 1525), jedenáctý inka v pořadí, velký reformátor říše. Rozšířil hranice incké říše. Jeho dva synové, Huascar a Atahualpa, svedli nelítostný bratrovražedný boj. Calcuchima, jeden z největších inckých vojevůdců z jehož pomocí (a také Quisquise a Rumiñaviho) vyhrál Atahualpa boj s nevlastním bratrem Huascarem. Chimúové, obyvatelé Chimúské říše (nazývané „Království Chimor“) (1250–1465), která se rozkládala na pobřeží na někdejším Mochickém území (viz Mochická kultura). Hlavním městem bylo výstavní Chan Chan. Chimúové byli vynikajícími obchodníky využívající balzových vorů a sítě cest, kterou od nich převzali Inkové (viz). Hlavním božstvem byla luna Sí. Půda patřila státu, jenž ji rozděloval mezi své poddané. Obyvatelé byli zruční řemeslníci, zhotovovali drahocenné tkaniny, odlévali kovy (mimo železa). Království Chimor bylo Inky dobyto roku 1465. chimúská kultura, archeologická kultura spojená s raným státním útvarem Chimor, který existoval v letech 1200–1465. Ovlivnění mochickou kulturou bylo patrné na figurální keramice znázorňující sexuální a erotické motivy. Kultura byla založena na metalurgii mědi, zlata, bronzu a stříbra, na zemědělství a stavitelství. ichuri, zpovědní kněz obyčejného lidu. Platilo pro něj přísné zpovědní tajemství, jehož porušení se trestalo smrtí. Inka, syn boha slunce Intiho, všemocný vládce incko-kečuánské společnosti. Historie uvádí 13 panovníků. inkové, (Inca, kečuánsky „Urozený“), etnikum žijící v údolí Cuzka na jihu peruánských And v sousedství kečujských (viz Kečuové) a Aymarských (viz Aymarové) skupin. původně neznámé etnikum si porobilo nejdříve nejbližší sousedy a postupně dobylo obrovské území a stalo se nejmocnější říší na území Jižní Ameriky před Kolumbem. Společnost byla imperiální s úžasně propracovaným správním systémem. Počátkem století došlo k otevřenému boji dvou bratrů, Huascara (viz) a Atahualpy (viz), kteří usilovali o incký trůn. Po vítězství Atahualpy se objevili Španělé vedeni Franciscem Pizzarem a inku zajali. Byl popraven uškrcením roku 1533. ilautu, třásňová čelenka („koruna“), symbol Sapa Inkovy moci, patřila mezi jeho insignie Inti, bůh slunce, byl jedním z nejdůležitějších božstev incké éry, protože sami vládnoucí inkové od něj odvozovali svůj původ. Inti vytlačil kult svého mýtického otce. Božstvo Inti bylo znázorňováno jako kulatý, zlatý disk s mužskou tváří zářící na všechny strany. Této 97

hvězdě byl zasvěcen největší chrám v Cuzcu, Coricancha. Intimu náležela hlavní svatyně, ozdobená zlatým diskem obráceným k východu, aby se ho mohly dotknout první paprsky vycházejícího slunce. Před chrámem stála zlatá socha v podobě sličného chlapce. Stal se vládcem osudu. Svým světlem přinášel život. A poprvé se objevují zápalné oběti. kečua, viz quechua Kečuové, Quechua, obyvatelé náhorních planin And v Peru a Bolívii, dnes nejpočetnější indiánské etnikum (asi 14milionů). Předkové byli nositeli“říše Inků“. kippu, incká (možná již mochická) mnemotechnická pomůcka, mylně označovaná jako písmo inků. Pomocí barevných provázků a uzlíku se vedly záznamy o zásobách a počtu obyvatel. Záznamy vedli úředníci zvaní quipucamayoc. Kolumbus Kryštof, (italsky Cristoforo Colombo, španělsky Cristóbal Colón), (1451– 1506), italský mořeplavec ve španělských službách. Objevil Nový svět, přestože byl přesvědčen, že našel kratší cestu do Indie. Jeho hlavním dílem se stal Diario („Deník“) z první plavby a Memorial („Pamětní list“) z plavby druhé. kuraka, náčelníci porobených kmenů, nižší vrstva incké nobility leishmaniosa, infekční onemocnění přenášené krevsajícím hmyzem v tropických a subtropických oblastech celého světa. Charakter onemocnění je individuální, záleží na vlastnostech parazita a imunoreaktivitě napadaného. Většina druhů leishmanií působí kožní onemocnění, které se hojí spontáně. Klinicky nejvýznamnější je leishmaniosa viscerální, která působí řadu nespecifických příznaků a může končit smrtí. lícování, vymezení možných výrobních nepřesností spojovaných součástí vzhledem k jejich funkci a hospodárné přesnosti Lloque Yupanqui, legendární incký panovník Machu Pichu, pevnost a město Inků nad údolím řeky Urubamby. Rozkládá se ve výšce 2 090 m. n. m. 75 km od Cuzca. Vybudováno za inky Pachacutiho a příčina jeho zániku není známa. malkquis, mumifikované tělo panovníka Mama Cuna, matka služebnice Boha Slunce Intiho u Inků Mama Quilla, bohyně měsíce, dcera Viracochy, sestra a zároveň žena Intiho. Spolu s Intim se stala zakladatelkou panovnického rodu inků. Patřila jí jedna ze čtyř kaplí v Coricanche. Manco Capak, první legendární vládnoucí inka. Syn Intiho a Mamy Quilla. Stal se zakladatelem Cuzca (kolem roku 1200). Se svou sestrou a zároveň družkou Mamou Occlo přinesl podle legendy barbarským národům v okolí jezera Titicaca civilizaci. Naučil muže zemědělství a pěstování plodin. 98

Mayta Capac, legendární incký panovník mitta, pracovní povinnost, v překladu „přebírání služeb“ močická kultura, viz mochická kultura mochická kultura (též močická kultura), předincká kultura severního pobřeží Peru v 1.–7. století. Ranný státní útvar klasické doby Peru prosperující díky vyspělému zemělství a systému zavlažovacích kanálů. Oděvy tkali z vlny a bavlny, rozvinuli metalurgii. Nestavěli města, ale stavěli ceremoiální stavby mezi nimiž vynikají dvě chrámové pyramidy – pyramida Slunce a pyramida Měsíce, obě postavené z adobe (viz). Prosluli jako tvůrci antropomorfní keramiky s náboženskými tématy a tématy s běžného života včetně sexuálního. nazcánská kultura, předincká kultura jižního pobřeží Peru v 1.–8. století. Vynikla v tkalcovství a v tvarově rozmanité polychromně zdobené keramice. Ve známost vešla svými obrovskými obrazci na planině El Ingenio. nebeská družina, systém nejjasnějších hvězd. Mezi nimi vynikala Venuše, která se stala večernicí i jitřenkou. Byla nazvána Chasca čili „páže Slunce“. Nebeské družině byla zasvěcena kaple v Coricanche. Nový svět, název pro americký kontinent, rozšířený počátkem 16. století Amerigem Vespuccim, který narozdíl Kolumba věřil, že objevili nový svět a ne Indii. Pojmenování pro tutéž oblast tedy bylo v průběhu doby – Západní Indie – Nový svět – Amerika. ñusta, princezna, přímý potomek Sapa Inky obsidián, sklovitý kámen sopečného původu, nejčastěji černé, ale také zelené či hnědočervené barvy. Kámen je velice tvrdý, ale křehký. Ollantay, drama vzniklé ve druhé polovině 18. století v době příprav protišpanělského povstání Kečuú (viz). Pravděpodobným autorem je Antonio Valdéz z Tinty, který se v díle pokusil vyzdvihnout národní hrdost. Autor pravděpodobně použil ústně tradovanou skladbu ze 17. nebo počátku 18. století. Ollantay a Cusi Coyllur, hlavní hrdinové dramatu Ollantay (viz). Ollantay jeden z vojevůdců inka Pachacuteca a guverném provincie Antisuyu se zamiluje do Cusi Coyllur („Jitřenka“), inkovy dcery a požádá o její ruku. Panovník jeho prosbu odmítne, protože podle inckých měřítek není Ollantay dost urozený. Zklamaný vojevůdce se uchýlí do hor do pevnosti Ollantaytampu. Princezna, která se stala již předtím Ollantayovou milenkou je uvězněna a za Ollantayem se vydává z inkova příkazu vojevůdce Rumiñavi s válečníky a při druhém pokusu se mu podaří Ollantaye porazit. Jako zajatce ho přivádí do Cuzca. Krátce před jeho příjezdem nastupuje na trůn nový inka, Pachacutecův syn Yupanqui, který 99

milence vezme na milost. Povolí sňatek obou milenců a Ollantaye ustanoví regentem říše, totiž svým zástupcem. oquetlupuc, název lékaře u kultury Chimú (viz) Pachacuti Inka Yupanqui (1437–1471), devátý incký vládce, proslulý válečník a dobyvatel se dostal k moci palácovým převratem, při němž svrhl svého bratra Urcona. Panna Slunce, viz Aclla Cuna polygamie, forma manželství umožňující soužití s více než jedním manželským partnerem polygynie, forma manželství umožňující soužití jednoho muže se dvěma a více ženami souběžně pukarina, zlatá socha zemřelého panovníka v životní velikosti umístěná v místnosti spolu s mumií, předkládaly se jí obětiny purik, jinak nazývaný hatun-runa což znamená dospělý muž, patřil do jednoho ze společenstev spojených kolektivním užíváním půdy, tvořil základnu společenské pyramidy a byl zařazen do desítkové sociální soustavy inckého státu Purun Runa, třetí věk lidského pokolení v incké mytologii, lid „divokých mužů“ quechua (kečua), nejznámější indiánský jazyk andské oblasti, spjatý s Inky quipu (z kečujského „uzel“), viz kippu Quito, druhé největší město incké říše ležící ve výšce 2 850 nad mořem. Dnes hlavní město Ekvádoru. rondel, vyříznutá část lebky při trepanaci, používala se jako talisman pro štěstí Rumiñavi, 1. viz Chalcuchima, 2. Kamenné oko, postava z dramatu Ollantay Sacsahuamán, pevnost postavená asi půl kilometru od hlavního města incké říše Cuzca v 15. století. Postavena bez použití pojiva z velkých mnohoúhelných kusů kamene. Sinchi Roca, legendární incký panovník Sluneční panna, viz Accla cuna soroche, viz. anoxie Tahuantinsuyu, „Země čtyř částí“, oficiální název Incké říše tapisérie, nástěnný koberec, většinou tkaný ručně Titicaca, největší jezero Jižní Ameriky. Rozkládá se na hranici Peru a Bolívie. Nachází se ve výšce 3 810 m. n .m., jeho rozloha je 8 100km2 a hloubka 350 metrů. Tíwanacká říše, jedna z nejstarších civilizací předkolumbovské Ameriky s hlavním městem Tíwanaku. Tvůrci byli Aymarové. Trvala asi od 5. století př. n. l. do 1 000 n .l. Ve 4. až 8. století dosáhla největšího rozmachu, kdy zabírala části Peru. Bolívie, Chlle a Argentiny. Kultura prosperovala díky zemědělství a díky dobrému ekonomickému zázemí 100

se mohla pustit do organizace velkých megalitických stavitelských projektů, patrných zejména v hlavním městě Tíwanaku. Tíwanaku, hlavní město Tíwanacké říše ležící 16 km jižně od jezera Titicaca. Leží ve výšce necelých 4 tisíc km n. m. a je proslaveno megalitickými sakrálními stavbami. trepanace, vyříznutí části lebky nejčastěji při lebečních poraněních. Šlo o snahu uvolnit tlak v lebce. tumi, trepanační nůž, podoba s dnešním sekáčkem Tupac Inka Yupanqui, incký panovník, vládl v letech 1471–1493 Vikuña (Lama vicugna), divoký druh lamy vysokohorských oblastí v Andách Viracocha, bůh stvořitel a první bůh vůbec. Původně nazývaný Pachacamac. Později se stal na čas nejvyšším bohem šlechty a výše postavených lidí. Báje praví, že bůh Viracocha vystoupil z vod jezera Titicaca a založil město Tiahuanaco. Aby ukončil temnotu stvořil slunce – Intiho, jehož povinností bylo putovat každý den po stejné dráze na nebi. Vytyčil svá místa i hvězdám a měsíci. Zaplnil svět tvory a z kamenných figurek oživil lidi. Z kamene tedy vznikli první lidé. Jeho synem byl Inti, dcerou Mama Quilla. Viracocha byl zobrazován velmi vzácně, protože obraz nikdy nemohl zachytit jeho skutečnou velikost a mnohostrannost a prostor nemohl vyjádřit jeho všudypřítomnost. Někteří autoři soudí, že se mu nepřinášely lidské oběti, jiní naopak soudí, že při jmenování nového panovníka bylo Viracochovi obětováno 200 dětí. Viracocha Inka, legendární incký panovník, dokončil dobytí aymarských území vysoké kultury Ameriky (nebo také vrcholné, jádrové či nukleární), jsou takto označovány především tři civilizace předkolumbovské Ameriky – Aztécká, Mayská a Incká. Aztécká a Inká bývají označovány jako imperiální, mayská jako intelektuální. wanka, elegická poema s tragickým koncem, incká literatura Wari Runa, lidé druhého věku incké mytologie, jejich konec nastal při obrovské potopě Wari Wiracocharuna, primitivní lidské bytosti v incké mytologii, za prvního věku (Slunce) Yahuar Huanac, (v překladu „Krvavý pláč“) šestý incký legendární panovník, započal plánované rozšiřování Incké říše Západní Indie, viz Nový svět

101

21. Rejstřík důležitějších jmen a pojmů Kečuové, 40 kippu, 40, 41, 43, 49, 52 Koka, 52 Kolumbus, 36 Král Zapana, 26 kult trofejních hlav, 66 Kultura Huari, 1, 18 Kultura Chimú, 2, 19, 59, 68 Kultura Mochica, 1, 12 Kultura Nazca, 1, 15 Kultura Paracas, 1, 14, 67 Kultura Tiahuanaco, 1, 18, 19 lamy, 9, 13, 19, 20, 22, 26, 64, 66 léčení morčaty, 52 lícování, 74 Lloque Yupangui, 50 Machu Piccu, 71, 72, 77 malkquis, 69 Mama Ocllo, 22, 23, 48 Manco Capac, 22, 23, 50 Mayta Capac, 24, 50 Moche, 9, 12, 13, 20, 67, 68 Mochica, 20 mosty, 79 mumie, 18, 35, 67 Ollantay, 83, 84 Pachacuti Inca Yupanqui, 50 Pachacuti Yupanqui, 27 Pany slunce, 65 Paracas Cavernas, 14, 67 Paracas Necropolis, 15, 67 Peru, 7, 8, 10, 18, 23, 26, 28, 30, 31, 36, 37, 39, 41, 53, 56, 57, 58, 66, 67, 81, 84, 85, 86, 90, 91 Polo de Ondegardo, 85 ponča, 15, 39 purik, 39, 51, 70 Purun Runa, 64 Quito, 31, 33, 76, 79 Sacsayhuaman, 29, 75 Sapa inka, 30, 31, 48, 50, 51 silnice, 3, 72, 78 Sinchi Roca, 23, 50 sociální systém, 2, 43, 45 Tahuantinsuyu, 23, 28, 31, 34, 86 Topa Inca Yupanqui, 50 trepanace, 5, 6, 18, 51, 54, 55, 56, 67, 88

adobe, 13, 17, 43, 67, 68, 79, 85 alpaky, 9, 19, 64 amauti, 52, 83 andské kultury, 23 armáda, 26, 27, 31, 32, 46 aryballus, 58 Atahualpa, 33, 34, 35, 50, 86 Auca Runa, 64 Ayar Capac, 22 ayllu, 22, 35, 42, 43, 47, 50, 62, 64, 86 Aymarové, 26, 70, 86 Aymarská říše, 27 Capac Yupanqui, 24, 50, 86 Cieza de León, 84 civilizace centrálních And, 82 Coricancha, 61, 86, 87 Cortéz, 37 curacas, 42 Cusi Yupanqui, 26 Cuzco, 7, 24, 26, 43, 74, 75, 86 Cuzko, 8, 23, 35 Časkiové, 46 Francisco de Toledo, 85 Francisco Pizarro, 37, 86 Garcilaso de la Vega, 84 Guaman Poma, 63, 64, 84 guáno, 20 huaka, 71, 87 Huascar, 33, 34, 35, 50 Huayna Capac, 48, 50 Chan Chan, 19, 20, 21, 31 Chankové, 25, 26, 28, 31 Chavín, 1, 9, 10, 58, 67 Chavínská kultura, 1, 10 Chille, 32, 57 Chuiqui Ocllo, 49 Chullpy, 69, 70 Inca Roca, 24, 25, 50 Inkové, 5, 8, 12, 21, 23, 26, 28, 30, 31, 32, 38, 39, 40, 41, 45, 47, 58, 59, 61, 64, 71, 72, 74, 75, 77, 79, 82, 85 Inti, 22, 30, 61, 65, 78, 87, 88 jeskyně Pacaritambo, 22, 23, 30 jezero Titicaca, 7 Jižní Amerika, 7, 91 Juan de Betanzos, 84 Kečuánština, 40

102

tumi, 54, 55, 88 Tupac Yupanqui, 28, 29, 30, 31, 32, 48 Villac Umu, 61 Viracocha, 19, 23, 25, 27, 50, 61, 62, 63, 64, 88, 90

Wari Runa, 64 Wari Wiracocharuna, 64 Yahuar Huacac, 25, 50 zlatotepectví, 3, 58

103

22. Seznam použité literatury Literatura citovaná: Burland, Cottie A. (1975): Amerika před Kolumbem, Praha: Mladá fronta Bushnell, G.H.S (1970), Umění staré Ameriky, Praha: Odeon Coe, Michael (1997): Svět předkolumbovské Ameriky: kulturní atlas, Praha: Euromedia Group Hagen, Victor W. von (1963): Říše Inků, Praha: Orbis Justoň, Zdeněk (1996): Hudba přírodních národů, Liberec: Dauphin Kašpar, Oldřich (2002): Předkolumbovská Amerika z antropologické perspektivy (Karibská oblast, Mezoamerika, andský areál), In: Malina Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a „příbuzných“ oborů, 8. svazek. Nadace Scientia Nadace Universita Masarykiana, Brno: Masarykova univerzita v Brně – Nakladatelství a vydavatelství NAUMA Malina, Jaroslav (1994): Jak vznikly největší monumenty dávnověku, Praha: Svoboda Prescott, William Hickling (2005): Dějiny dobytí Peru, Praha: Levné knihy KMa Pollak, Kurt (1976): Medicína dávných civilizací, Praha Stingl, Miroslav (2003): Indiáni zlatého slunce: život, zázraky a záhady říše Inků, Praha: Knižní Klub Urton, Gary (2006): Incké mýty, Praha: Levné knihy KMa Vrhel, František (2003), Předkolumbovské literatury: Témata, dějiny, problémy, In: Malina Jaroslav, ed., Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a „příbuzných“ oborů, 14. svazek. Nadace Scientia Nadace Universita Masarykiana, Brno: Masarykova univerzita v Brně – Nakladatelství a vydavatelství NAUMA

Literatura použitá: Bahn, Paul G. (1953): Hroby, hrobky a mumie. Praha: Argo Bartoš, Lubomír (1964): Úvod do dějin, společenského zřízení a kultury španělské Ameriky. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. Bernstein, Peter L (2004): Dějiny zlata, Praha: Grada Cotterell, Maurice (2001): The lost Tomb of Viracocha, London: Headline Book Publiching

104

Grimbly, Shona (2004): Encyklopedie starověkých civilizací, Dobřejovice: Rebo Productions Heike, Owusu (2004), Symboly Inků, Mayů a Aztéků – symbolika zmizelých národů, Olomouc: Fontána Chalupa, Petr (2001): Minulost a přítomnost Mexika a Peru, Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta Chavarria, Joaquim (1996): Velká kniha keramiky : průvodce historií, materiály, vybavením a technikami ručního vytváření, vytáčení, výroby forem, vypalování výrobků v pecích a glazování hrnčířských výrobků a jiných keramických předmětů, Praha: Knihcentrum Jones, David M a Molyneaux (2002): Americká mytologie: Ilustrovaná encyklopedie bohů, duchů a posvátných míst Severní Ameriky, Mezoameriky a Jižní Ameriky, Praha: Rebo Productions Kolektiv autorů (2004): Světové dějiny umění, Ottovo nakladatelství Krátký, Čestmír J. (2001): Encyklopedie bohů a mýtů předkolumbovské Ameriky : Mexiko a Střední Amerika, Praha: Libri Longhen, Maria (1960): Peru: historie a kultura Inků a dalších andských civilizací, Praha: Rebo Productions Malina, Jaroslav (1991): Dvacet nejvýznamnějších archeologických objevů dvacátého století, Praha: Svoboda Neústupný, Jiří (1946): Pravěk lidstva, Praha: Orbis Pijoan, José (1998): Dějiny umění, 1., Praha: Knižní Klub Porter, Roy (2001): Největší dobrodiní lidstva: historie medicíny od starověku po současnost, Praha: Prostor Roedl, Bohumír (2003): Peru, Praha: Libri Stingl, Miroslav (1992): Černí bohové Ameriky, Praha: Svoboda Volný, Zdeněk (1946): Toulky minulostí světa IV, Praha: Via Facti Vrhel, František (1985): Etnografie mimoevropských oblastí: Amerika (díl) 1, Jižní Amerika, Praha: SPN Kann, Peter – Bussel, Gepard W., van (1996): Erotische Kunst des alten Peru. Wien: Museum für Völkerkunde Katz, Friedrich (1989): Staré Americké civilizace, Praha: Odeon

Literatura doporučená: Frič, A. V. (1977): Indiáni Jižní Ameriky, Praha: Orbis 105

Hagen, Victor W.von (1971): Aztecas, Mayas e Incas, La Habana: Editorial de Ciencias Sociales Jindra, Štěpán (2003): Zaniklé civilizace, Praha: Reader´s Digest Výběr Kašpar, Oldřich (1996): Ninigo a stvoření světa. Mýty, legendy a pohádky Indiánů Jižní Ameriky, Praha – Liberec: Dauphin Kuzmiščev, V. (1985): Zlatá říše Inků, Praha: Lidové nakladatelství Polišenský, Josef (1979): Dějiny Latinské Ameriky, Praha: Svoboda

106

23.Příloha

Obr.1. Portrét peruánského indiána (autor Lenka Klozíková)

107

Obr.2. Portrét peruánského indiána – profil (autor Lenka Klozíková)

108

Obr.3. Předincké kultury na pobřeží v letech 1200 př. n. l. až 1473 n. l. (převzato Hagen 1963, str. 17)

109