Kominické řemeslo v běhu staletí
Ačkoli péče o bezpečí „domácího krbu“ bude nejspíš stará jako jeho vynález sám, cesta k profesionalizaci kominictví trvala dlouhá staletí. Antika dovedla k dokonalosti systém hypokaustového vyhřívání objektů proslavený především veřejnými lázněmi. Technologií spalování se snažili docílit co nejmenšího odpadu nebo nánosů na stěnách vzduchových kanálů. Původ slova „komín“ bývá zasazován právě do starověkého do Řecka, a to navzdory popírání výskytu komínových těles v této lokalitě toho období. Přesto lze existenci komínů dovodit z rekonstrukčních skic přinejmenším na technických stavbách, jako byly velkoobjemové (chlebové) pece. Stejně tak krby jsou doloženy v nákresech řeckých domů klasického období. V prvních doložených stavbách středoevropského prostoru – tzv. zemnicích či polozemnicích – jakýchsi dřevěných srubech, více či méně zapuštěných pod terén, se spaliny z otevřených ohnišť odváděly buď přímo otvorem ve střeše, nebo okny. Konstrukce komínů byly původně převážně dřevěné, vymazané hlínou, což v kombinaci s doškovými střechami znamenalo neustálé nebezpečí požárů. Pouze na několika hradech lze nalézt zbytky kamenných odtahů spalin raně středověkého období. K nejstarším hmotným dokladům existence zděných komínů lze na našem území zařadit hrad Přimdu a Soběslavův palác na Pražském hradě.1
Detail interiéru paláce hradu Předa s patrnými stopami po odtahu spalin (archiv autorky, 29.8.2015)
První, námi dosud objevená zmínka o komínu na našem území pochází od Kanovníka vyšehradského z roku 1132 a popisuje jakéhosi pana Menharta, stojícího u zdi komínu.
1
http://www.curiavitkov.cz/clanek23.html /15.4.2015/
Kuchyně i pokoje s komíny byly přitom běžnou součástí domácností v Itálii již počátkem 14. století. Právě Itálie bývá tradičně označována za „pravlast“ středoevropských kominíků. Činnost, která se později stala doménou nového řemesla, náležela původně domácí čelei, „na obecních budovách biřici, v pivovarech vymetal komíny pomahač.“2 Sazemi zanesené komínové průduchy bylo třeba čistit i několikrát týdně. Na dny vyhrazené speciálně pro čištění komínů ukazují názvy jako „sazometná středa“, „také druhá neděle v postní době před Velikonocemi se jmenovala sazometná.“3 Ještě v 15. století se ale běžně vyskytovaly i tzv. dýmné jizby, tedy místnosti bez stropů, vytápěné otevřeným ohništěm, z něhož se dým odvětrával stropním otvorem. V městských domech se začíná objevovat první zakrývání otevřených ohništˇ kopulovitým příklopem pece, ovšem bez komínového průduchu se dým z topeniště rozptyloval po místnosti.4 Pouze v nejmajetnějších rodinách se od konce 14. století prosazuje mnohem efektivnější a ekonomičtější vytápění prostřednictvím kachlových kamen, nebo jejich venkovskou podobou – kamennou pecí. S nárůstem počtu komínových těles se rozvíjelo a profesionalizovalo i kominické řemeslo. V 16. století tak podle Z. Wintera vznikla nová živnost nejen v Čechách ale také na území dnešního Německa. „Živnostníkům těm říkali nejobyčejněji mestkomínové“5, podle italského „spazzacamini“; označení „kominík“ měl obecní úředník, pověřený dozorem nad tím, zda a jak se komíny čistí.6 Tuto živnost obsadili v českých zemích záhy italští (vlašští) řemeslníci, kteří na naše území přicházeli spolu s velmi žádanými italskými zedníky a staviteli. S nástupem habsburské dynastie na český trůn se otevřel prostor pro volný pohyb pracovní síly. Italští řemeslníci, především ti ze severoitalských území, využili této možnosti a vydali se za vidinou dobrého výdělku mimo jiné do tehdy velmi bohatého českého království. I ve zdejších domech se začaly rozšiřovat zděné komíny a nahrazovaly dosud běžné krby s dřevěnými capouchy nebo ještě starší černé kuchyně (které ovšem ve vesnických staveních přetrvaly až dlouho do 19. století a s trochou štěstí je můžeme ojediněle objevit i dnes).7 První zmínky o působení italských kominíků nacházíme po Praze, kde roku 1560 působil „dvorský mestkomín“ Jan z Luckern (Locarno), od r. 1568 Gabriel Marian (též de Murrina, Tomáš della Moniga z Locarna, v 17. století pak kupř. Jakub Balla či Martin z Reymy od Locarna8, na dvorech nejbohatších panských rodů. U pánů z Hradce nalézáme vůbec první zmínku o kominíku na venkově „z roku 1564 na zámku v Jindřichově Hradci /../ se platí od vytření 21 komínů po 6 krejcarech Vlachu, kterýž komíny vytírá“.9 Další zmínky následují z pardubického panství Pernštejnů (1572), ze Stříbra (1589) a z Mladé Boleslavi (1590). Kominíci, kteří se usadili v Praze, a podařilo se jim získat koncesi pro oblast Pražského hradu, vytvořili později v rámci kominického cechu specifickou skupinu se zcela výjimečným postavením nejen na území Prahy, ale celého království. Získávali totiž postupně pro sebe a později i pro své blízké monopol na čištění komínů. Ani kominíkům Sassmann, A., Kořeny 2, str. 129 Tamtéž 4 Vondruška, V., Život ve staletích Lexikon historie; 15. století, MOBA Brno, 2012 5 Winter, Z., Řemeslnictvo a živnosti 16. věku v Čechách, 1909, str. 696 6 Věstník kominický, roč. XXXIV., 1939, str. 39 7 Teplý, F., Dějiny města Jindřichova Hradce, Nákladem obce Hradecké, 1929, str. 177 8 Příruční kniha živnosti kominické (dále PKŽK) , str. 9-10 9 Winter, Z., str. 696 2 3
v ostatních městech se ale patrně nevedlo špatně, jak můžeme usuzovat z výstavných domů, které si pořizovali na náměstích nebo v jejich těsném sousedství. Několika rodinám se podařilo vytvořit rozsáhlou rodinnou firmu; za všechny můžeme zmínit především pražské Demartiny, nebo rod Dittrichů, působící v jižních a středních Čechách. Vrátíme-li se ještě krátce na panství Hradecké, nalezneme zde mezi kominíky další italská (vlašská) jména. Roku 1597 to byl Colari, 1628 Giovanni Cabeco, ve 20. letech 18. století rodina Martinoli, nebo roku 1746 Jakub Mazetti, kominík z Deštné, pocházející z Padovy;10 rodina Martinolli je jinde jmenována již po polovině 17. století a v roce 1620 nesmíme opomenout Vlacha Fantina.11 Na bechyňském zámku působil za panování posledního příslušníka rožmberského domu, pana Petra Voka z Rožmberka, italský stavitel Baltazar Maggi z Arogna, o němž Václav Březan mimo jiné zmiňuje, že zhotovoval tehdejší novinku - vlašský komín.12 V Táboře se objevují jména Bondini (1655), Borgo (1743), Domenigo či Domenegon (1775). Nezřídka se také stávalo, že těmto příchozím, ať už se jednalo o stavitele, zedníky či právě kominíky, zůstalo příjmení Vlach.13
Zobrazení kominíka z r. 1698 (foto: www.Wikimedia Commons; 15.5.2015)
Teplý, F., str. 178-9 PKŽK, str. 11 12 Pánek, J., Václav Březan Životy posledních Rožmberků, 1985, str. 486 13 Např. Thir, K.., Staré domy a rodiny táborské II., str. 496 10 11
O tom, že komínových těles, a tedy zároveň pracovních příležitostí novému řemeslu masivně přibývalo, svědčí i fakt, že se už na přelomu 16. a 17. století začala, jako jeden z berních příjmů, vybírat tzv. „daň z komínů“. Jednalo se sice pouze o komíny zděné,14 povětšinou městské, nikoli tedy o „staré“ komíny dřevěné, přesto jich muselo být značné množství, aby se vyplatilo jako protiváha krytí protitureckých nákladů. Celkový počet komínů v českých krajích je uváděn 32 426. Daň v roce 1596 činila 20 míšeňských grošů za jeden komín a byla splatná ve dvou částech – v den svátku sv. Víta (15.6.) a ve svátek sv. Havla (15.10). Do té doby se často setkáváme s požáry právě z (velmi jednoduše konstruovaných) komínů. Prostřednictvím velmi lehce zápalné střešní krytiny se pak oheň snadno šířil z domu na dům. Právě tehdy se jako jeden z prvků protipožární prevence začínají střechy osazovat pálenými taškami namísto dosud rozšířených šindelů či došků. V ulicích také stávaly kádě, do nichž byla podle možnosti přiváděna voda, nebo čerpána voda dešťová, aby byla co nejblíže k dispozici pro případ požáru. Ve snaze předcházet požárům byla vydávána nařízení k prevenci vzniku požáru a řády hašení ohně. Z Prahy je známe už ve 14. století. Z venkovských můžeme uvést např. Řád o hašení ohně Berky z Dubé z roku 1546, řády pro Kutnou Horu, Unhošť, Chrudim, Jindřichův Hradec.15 V klatovském řádu z roku 1615 je uvedeno, že „kominík obecní bude povinen svépodobně každého čvrt léta při úřadu purkmistrovském náležitou zprávu učiniti, kde a ve kterém domě komíny metl a nebo nemetl, jako i kdyby ve kterém komíně hlinou mazaném staré díly neb něco vytlučeného, kde by se saze zdržovati a shromažďovati příležitosti měly, vynalezl, o tom a takovém nebezpečenství úřadu purkmistrovskému ubezpečlivou vědomost dáti.16 Kvůli obavám z požárů byly i hradní kuchyně umisťovány mimo obytné prostory, nicméně stále tak blízko, aby byl zabezpečen včasný transport ještě teplého pokrmu na tabule panstva. Kupříkladu na jihočeském Landštějně se černá kuchyně nacházela na druhém hradním nádvoří, v bezprostřední blízkosti studny; vařívalo se na otevřeném ohni, na podezdívce a kouř byl odváděn dýmníkem, který nebyl, na rozdíl od komínu, sveden až na zem, ale začínal velkým otvorem ve stropu či klenbě kuchyně.17 Mohl být instalován i v otevřené nezastropené jizbě, kde plnil zároveň funkci jakéhosi bezpečnostního lapače jisker a dým směroval vzhůru ke střeše, odkud pak odcházel volně otvory ve štítech či ve střeše (nebo přímo střechou) ven. Ve výstavnějších zastropených jizbách pak odváděl dým otvorem nad strop (nad poval) odkud dále unikal ven skrz štíty a střechu.18 Roku 1704 bylo táborskému občanu Matěji Vrabci uloženo „bez dalších odkladů trámy, aby komín nový míti mohl, dáti podvláčeti a jak teplo bude, že by se lepenice dělati mohla, nový komín dáti udělati, sice že se mu zapoví topiti v domě. Tento nový komín byl patrně jen z prken olepených hlinou.“19 Pořádek při hašení ohně pro panství radnické z roku 1821, vydaný Kašparem hrabětem ze Šternberka, upozorňoval mimo jiné na nutnost zachování rozestupu mezi jednotlivými domy Týkalo se bez rozdílu císařských, panských i rytířských zámků, hradů, tvrzí a sídel, dále kláštěrů, domů a dvorů náležejících císaři, pánům, rytířům, duchovním, manům, dědiníkům, domů dědičných rychtářů a domů ve včech hražených městech. Elznic, V. Daň z komínů v Čechách v letech 1596-1615, in Listy Genealogické a heraldické společnosti v Praze, 5. řada, 1977 15 PKŽK, str. 35 16 Tamtéž 17 Informační panely hradu Landštějn, 21.4.2014 18 http://www.curiavitkov.cz/clanek23.html /15.4.2015/, zde i podrobnější technologické informace k tématu 19 Thir, K. II., str. 704 14
v délce alespoň jednoho sáhu; mezi budovami se měly sázet košaté stromy, které se osvědčily jako zpomalovací mechanismus šíření plamenů. Střechy zhotovené ze slámy měly být polévány směsí hlíny a „červené země z hutí“, aby se alespoň tak utvořila vrstva odolná proti ohni. Řád dále připomíná nezbytnost poklopu mezi přízemní a podkrovní či půdní prostorou domu, nařizuje vápennou omítku zděných komínů a doporučuje i nehořlavé materiály pro podlahu v okolí topeniště. Zakazoval sušit na kamnech dříví, len, konopí, nebo kouřit v chlévech. Přísně zakazoval střelbu a rozdělávání ohňů v blízkosti obydlí. Pokutou v případě prohřešku měl být stižen nejen viník, ale i např. rychtář, který by dovolil stavebníku postavit obydlí jen ze dřeva. Hospodář měl za povinnost nechat pravidelně vymést komín kominíkem; vzájemně měli kominík i hospodář nahlásit prodlení, odmítnutí nebo špatně vykonané dílo. Práci kominíků kontrolovala pak ještě komise, v níž byl i vrchnostenský úředník.20 Neméně důležitou a velké vážnosti se těšící byla též prevence „duchovní“. Víra v moc jednotlivých patronů se navíc v české krajině zhmotňovala v podobě drobné sakrální architektury. K těmto pomníčkům či sochám si lidé chodívali vyprosit ochranu. Tak máme v Táboře uchovánu z 18. století zprávu, že „Jan Erben pohořelý má se osmidenním arrestem potrestati. Má se mu almužna vydati… Má se světlo za jeden den týhodně u sv. Floriana a sv. Donáta s paní Schuldesovou akkordýrovati. Smluveno v úterý u sv. Floriana, ve čtvrtek u sv. Donáta po dvou krejcarech od lampy.“21 Na jiném místě podobně čteme, že roku 1706 vyšel z domu č. 165 oheň, „který utrpěli sousedé /…/ Pro odvrácení takových nebezpečí má se blahoslavená P. Maria, sv. Michal archanděl, sv. Vavřinec a sv. Florian za patrony města vyvoliti a každoročně ke cti jejich zpívaná mše se držeti, též obraz těch patronů má se dáti namalovati, řebříky a háky mají se v podloubích zavěsiti, stříkadlo asi za 300 zl. má se koupiti, cechové mají pomoc učiniti na zakoupení menšího stříkadla.“22 Zásluhy kominíků při hašení požárů i v prevenci jejich šíření ocenila Marie Terezie, když v „Majestátu“ ze dne 16.2.1750 potvrdila artikule cechovního pořádku kominického v městech pražských a výslovně v artikulu 51. stanovila, „že pro zásluhy, které si kominictví zjednalo v hašení požárů vydávajíc neohroženě svůj život v pohromu – kterážto neohroženost rovná se udatnosti v poli válečném, sprošťují se příslušníci cechu kominického, služby při našem vojsku válečném. V nejvyšších generálních artikulech cechovních z 24.4.1826 byly zakotveny povinnosti kominických tovaryšů bezodkladně oznámit sebemenší odchylku nebo podezření týkající se bezpečnosti kolem komínů; v opačném případě jim hrozilo i osmidenní vězení. Přísné tresty hrozily i za nedbale vyčištěný komín. Dále pak měli tovaryši odstraňovat hořlavé materiály jako dříví nebo papír z blízkosti komínů a upozorňovat majitele, aby tam takové věci neodkládali. V mistrově domě měl být i po skončení díla někdo z tovaryšů přítomen, pro případ požáru. Po 9. hodině večerní pak všichni. Při vypuknutí požáru byli tovaryši povinni účastnit se hašení; v jejich okrsku, ale jako pomocníci i v sousedství. Ještě v 19. století držíval pražský kominík Václav Borovička vedle svých dalších povinností, i policejní požární službu v Národním divadle. Po jeho smrti však již toto místo nebylo obsazeno kominíkem.23 Druhá polovina 19. století je z hlediska komínových technologií významná masovějším rozšířením úzkých, tzv. ruských (podle válcového tvaru též cylindrových)24 komínů. Byly Kominický věstník, roč. 41, 15.4.1947 Thir, K. I., str. 115 22 Thir, K. I., str. 415 23 Steinz, V., str. 141 24 Není ovšem vyloučen ani tvar čtverhranný; Halbrštát, J., Když budou saze, bude nám blaze, 2002 20 21
výrazně užší (s průměry 15, 20 a 30 cm) a jejich průduchy přímější; oproti starým průlezným komínům vhodnější pro topení hnědým uhlím. Průlezné komíny byly pro hnědé uhlí nevhodné. Zůstávalo po něm příliš mnoho usazených sazí a bylo třeba neúměrně častého čištění. Ruské komíny s sebou přinesly nové postupy údržby. Jejich světlost vylučovala prolézání člověka, byly proto vyvíjeny technické pomůcky, které vídáme u kominíků dodnes:
Strojky k čištění cylindrových (vlašských, ruských) komínů, zhotovené dvorním kovářem Kozlíkem po polovině 19. století. I přes relativně malý průměr (18 a 22 cm) byly prý tak těžké, že je musela za kominíkem na půdu nést žena-pomocnice na zádech v nůši (reprofoto: Steinz, V., str. 105)
Ve druhé polovině 19. století došlo díky změnám v živnostenském zákonu k výrazné proměně řemeslnické práce obecně. Vydání nového živnostenského řádu z 20.12.1859 se samozřejmě dotklo také kominíků. S odstupem času byla tato úprava samotnými kominíky, resp. jejich představenými, hodnocena spíše negativně.25 Mimo jiné se jednalo o zrušení cechovního uspořádání a zavádění systému volných živností či svobodného podnikání, které mělo přinést možnost svobodné volby řemeslníka bez nutnosti respektovat pevně přidělené obvody.26 „Svoboda tato nesplnila naděje do ní kladené, a místo povznesení řemesel a živností přivodila nebývalý úpadek zejména malých řemeslníků a živnostníků.“27 Řada pravomocí přešla z cechů na státní úřady. Dalším přínosem měla být vyšší kvalita odvedené práce díky zvýšené konkurenci. Tohoto ideálu však nebývalo vždy dosaženo.28 Cechovní zřízení byla postupně nahrazena společenstvy jednotlivých řemesel.29 Na Moravě vzniklo Zemské společenstvo kominíků. V Praze navíc v roce 1868 Jednota kominických tovaryšů ku vzájemné podpoře, jako významný sociální prvek tehdejšího podnikání.
Viz. např. stanovisko starosty Svazu společenstev mistrů kominických na celostátním sjezdu mistrů kominických v Praze, 20.9.1930; Věstník kominický č. 9, 1930 26 Jedná se v podstatě o analogii dnešního modelu 27 Kominické listy, roč. VII., číslo 12, 5.11.1901, str. 1 28 Opět můžeme poukázat na srovnání s dnešní skutečností; jinak PKŽK 29 V Čechách to byla především regionální společenstva kominíků v Praze, Plzni, Hradci Králové a Českých Budějovicích; viz např. Věstník kominický 1903 - 1914 25
Na samém počátku 20. století byla kominickým mistrem Josefem Havlíkem z Křivoklátu vyslovena myšlenka zřízení odborné kominické školy v Čechách, jako garanta shodně nastavených parametrů kvality teoretického vzdělání kominíků.30 Naplnit se ji ovšem podařilo až po dlouhých letech. V červenci 1911 byl pod záštitou Ministerstva veřejných prací uspořádán čtyřtýdenní „prázdninový“ kurz s maximální kapacitou 30 frekventantů, což uspokojilo asi polovinu potenciálních zájemců z řad kominických učňů či pomocníků. Předcházel mu kurz otevřený 1. června 1908 ve Vídni. Přednášky, rozvržené od pondělí do sobotního poledne, zahrnovaly krom odborných kominických nauk např. poznatky z fyziky, stavitelství, hasičství, zákonodárství, ale i samaritánské služby. Nemajetní zájemci mohli požádat o stipendium, které bylo nakonec díky sbírce vyhlášené Zemskou jednotou komorních společenstev kominíků pro království České poskytnuto 19 frekventantům. Účastníci měli zajištěné bezplatné učební pomůcky a ubytování a získali i příspěvek na obědy.31 Druhá polovina 19. a počátek 20. století nás ovšem znovu přivádí do Itálie, do míst, odkud prvotní kominíci přicházeli před staletími nejen do Českého království. Je možné označit toto období jakousi druhou masivnější, či přinejmenším zaznamenanou, migrační vlnou zdejších kominíků. Převážně v podzimním čase odcházelo značné množství zdejších usedlíků za prací nejen do vnitrozemí, ale i do často velmi vzdálených krajů.32 Dospělí muži spatřovali v tomto způsobu života příležitost přivýdělku přes zimní období, kdy ve zdejších podhorských podmínkách nebylo možné pracovat na hospodářství. Stát se na několik zimních měsíců kominickým pomocníkem pro ně nevyžadovalo přílišnou investici ani do odborné přípravy ani do materiálního vybavení. Množství kominíků z těchto oblastí dosvědčuje i rozmanitost v jejich označování podle místa, odkud pocházeli - z údolí Aosty byli označováni ramoneur, v údolí Vigezzo, Cannobina a v kantonu Tessin rüsca, v údolí dell‘ Orco borna nebo burna.33 Bývali organizováni v malých skupinkách v nichž nezřídka bývali i, z dnešního pohledu, velmi malé děti – sedmi- i osmileté. Bohužel je z období 2. poloviny 19. a počátku 20. století známa řada případů, kdy docházelo ke zneužívání práce dětí. Ty byly najímány především k čištění průlezných komínů, kam se pro svůj malý vzrůst dobře vešly. Často se stávalo, že rodiny, čítající i sedm a více dětí, samy vyhledávaly možnost, jak je k takové práci přihlásit. Někdy se stávalo, že děti takto za prací odcházívaly s vlastním otcem. Ve většině případů byli ale chlapci odesíláni s jakýmsi vedoucím, tzv. Padrone, který ve vytipovaných krajích mezi chudými horaly své pracovníky vyhledával. Z výpovědí, zachycených literárně v několika studiích či novinových článcích vysvítá obraz jejich života. „Žili jsme v primitivních obydlích…některé domy byly úplně černé, poněvadž se topilo bez využití komínů (kouř tudíž mohl unikat jen otvory v oknech či střeše – viz text výše - a zaplňoval obytné prostory - pozn. aut.) …Maso bylo, když bylo možné zabít prase. K obědu jsme mívali většinou bramborovou polévku, k večeři většinou polentu a sýr, občas kaštany a mléko. Bylo nás v rodině devět a žili jsme všichni pod jednou střechou.“34 Kominíci z alpských údolí si postupně utvářeli specifický dorozumívací žargon, lišící se ještě podle oblasti, z níž pocházeli; slova jako košile, polévka, dům či peníze tak nemusela být jejich okolí úplně srozumitelná. To na jedné straně mohlo budit zdání výjimečnosti, na druhé ovšem mohlo přispívat k jejich společenskému vyčlenění. Poněkud
30
Steinz, V., str. 36 Věstník kominický, ročník IX, 1911 32 Dále volně podle Mazzi, B.: Hunger, Russ und Kälte Der grosse Roman der Schornsteinfeger 33 Mazzi, B., str. 8 34 Mazzi, B., str. 7 31
nezávislejší postavení mezi kominíky mívali ti, kteří se mohli dopravovat pomocí bicyklu. Mohli se pohybovat na delší vzdálenosti a samozřejmě rychleji.35 Odměnou za šestiměsíční práci takto najatého dítěte na počátku 20. století byl příspěvek rodině ve výši 100 lir, zatímco člověku, který dítěti práci zprostředkoval, zůstalo 600 lir. V roce 1873 bylo alespoň vydáno nařízení, podle něhož nesměly být na takovou práci, daleko od domova a od rodiny, najímány děti mladší čtrnácti let. Někteří rodiče se ovšem ostře proti takovým nařízením ohrazovali, neboť se tím cítili být kráceni na výdělku a navíc jim přibyl na zimu „další hladový krk“. Postupem času si osudů takto zaměstnaných dětí začaly všímat dobročinné organizace, jimž se dařilo působit na zlepšování jejich životních podmínek příspěvky na lepší stravu; zejména o Vánocích, místy se podařilo získat pro děti prostředky také na vzdělání. Nezastupitelné místo zaujala na tomto poli církevní organizace Opera Pia Spazzacamini.36
Malí kominíci z Valle Vigezzo (reprofoto: Mazzi, B., str. 16, převzato z Museo dello Spazzacamino, Santa Maria Maggiore)
Vraťme se ale zpět do českých zemí. Dvacáté století přineslo i pro kominické řemeslo celou řadu převratných změn. Velkým otřesem byly prožitky první světové války. „28. srpna /1914 – pozn. aut. / byl přerušen na několik let společenstevní a spolkový život“37 I v řadách kominíků bylo mnoho odvedených a padlých. Na území habsburské monarchie byla celá řada mužských profesí nahrazována ženami. Krom zavedených zvyklostí, kdy žena vedla rodinnou živnost, ať už společně s manželem, nebo jako pozůstalá vdova, objevily se v čase Velké války i případy, kdy ženy samotné vykonávaly kominické řemeslo.38 Zemská jednota komorních společenstev kominíků pro království České se sice s poukazem na důležitost zachování prevence požární bezpečnosti pokusila podniknout kroky ke zproštění branné povinnosti kominíků, „akce ta však zůstala úplně bezvýslednou a všechny žádosti v tomto směru byly šmahem zamítnuty.“39 Krom válečných ztrát v řadách kominíků, byl patrný válečný nedostatek mimo jiné také v redakci Věstníku kominického. Již 1. září 1914 bylo oznámeno, že „pro administrativní a Opět, jako i v následujícím odstavci interpretováno dle Mazzi, B. Pro stálou upomínku a snad i jako hold těmto dětem koná se každoročně již více než třicet let v okolí jezera Maggiore vzpomínkové setkání kominíků z celého světa 37 Steinz, V. str. 47 38 Věstník kominický č. 9, 1930; též ve výstavě Wien im ersten Weltkrieg; Wien Museum Karlsplatz 16.10.2014-18.1.2015 a v při té příležitosti vydaném katalogu 39 Věstník kominický, roč. XII., č. 10. - 11., 1914 35 36
technické překážky“ nemohl být vydán předchozí výtisk, a že ani další čísla nelze očekávat v obvyklých pravidelných termínech.40 V následujícím roce bylo pak vydávání Věstníku zastaveno zcela, a to až do konce 1. světové války, resp. do roku 1919. Ze záznamů Jednoty kominických tovaryšů v Praze není patrný jakkoli násilný myšlenkový vstup do nového republikánského zřízení. Naopak, jak uvádí Vojtěch Steinz, byla kupříkladu činnost Jednoty obnovena bezprostředně po vyhlášení republiky. Kominíci se účastnili slavnostních akcí při příjezdu T. G. M. z exilu, posílali mu blahopřejné telegramy k výročí narození i u příležitosti výročí založení ČSR. Nechyběli ani na slavnostních sjezdech či setkáních svých profesních kolegů z řad hasičů. V Písku se v červenci 1922 v rámci jednoho z takových hasičských sjezdů konal i sjezd kominických mistrů. Účast bývala provázena průvody v ulicích – „Jednota se dostavila ve svých slavnostních krojích s praporem. /…/ Zazněly zvuky národních hymen, starosta plzeňského společenstva kol. Skolek a Volf pozdravil Jednotu, načež se seřadil dlouhý průvod, který byl píseckým obyvatelstvem srdečně vítán. /…/ Příštího dne se konal sjezd, jemuž předsedal starosta svazu kolega Hugo Demartini a po skončení jednání vyšel mohutný průvod v čele okrskového hasičstva na výstavu.“41 Obdobně se slavnostně odění kominíci objevili při pražské slavnosti Československého červeného kříže nebo pohřbu Aloise Rašína. Od 10. července 1924 nesla Jednota nový název – „jednota kominíků ku vzájemné podpoře v Praze“; od 24. března 1924 byla působnost Jednoty rozšířena do okruhu 60 km od „Velké Prahy“. Předzvěstí chmurného období byla v roce 1936 upsaná půjčka ve výši 15 000 Kč na obranu státu. Před válečnou okupací byl ještě v roce 1938 vysvěcen nový cechovní prapor, zhotovený v dílnách Jedličkova ústavu v Praze a Jednota stihla oslavit sedmdesátileté výročí trvání. Proměňují se příjemci Jednotou vybírané sociální podpory; výtěžek 1.746,40 Kč byl 7. ledna 1939 věnován uprchlíkům ze zabraného pohraničí… Tam působila většinově německá kominická společenstva sídlící v Chebu, Liberci a Ústí nad Labem. Po roce 1918 zde zakládali své provozovny i někteří Češi; ti však museli odejít spolu se záborem pohraničních oblastí po roce 1938. „Česká společenstva ve vnitrozemí se pak starala, aby mnohým nahradila ztracenou existenci.“42 Bylo jich více než sedmdesát a konkrétní pomoc spočívala mimo jiné v přerozdělení vymetacích obvodů tak, aby jejich počet byl navýšen právě ve prospěch těchto uprchlíků.43 Okleštěné území ovšem ovlivnilo kominickou profesi, a nejen ji – všechny domácnosti, v nutnosti změnit přístup k dosavadním zvyklostem topení. Uhelná naleziště spadala nově povětšinou do německých území; bylo tedy nutné topivem šetřit nebo hledat jiný zdroj. Tiskem vycházely rady, jak co nejúsporněji topit, vařit, péci apod.44 Po druhé světové válce a následném odsunu většiny německého obyvatelstva byly zdejší obvody a administrativa převzaty do správy českých společenstev. Nejpozději do začátku 50. let dvacátého století došlo v naprosté většině profesí k celoplošnému, komunistickou ideologií vedenému zestátnění. Spolkový a společenstevní život byl přerušen, organizace rozpuštěny či nařízením zcela zrušeny s tím, že je měly nahradit odbory, organizace sledující sociální kontext pracovního života, sdružené v tzv. Revolučním odborovém hnutí. Budoucí forma provozování řemesla neměla dále vycházet ze soukromého podnikání. Měla směřovat k centrálně plánované a centrálně řízené ekonomice. Při obecních Národních výborech vznikaly tzv. komunální podniky, soustřeďující řadu služebných profesí. Sem, po vyřešení „dožití“ koncesí, měli spadat i kominíci, a to i přesto, že se celorepubliková Jednota Věstník kominický, roč. XII., č. 8. - 9., 1914 Steinz, V., str. 48; dále volně podle V. Steinze, str. 48 - 80 42 Steinz, V., str. 96 43 Věstník kominický, roč. XXXIV., č. 1, 1939 44 Věstník kominický, roč. XXXIII., č. 12, 1938 40 41
společenstev snažila v rozličných jednáních přesvědčit nadřízené orgány, že se kominíci do komunálních podniků nehodí.45
Převzato ze studie Kominické řemeslo v českých zemích, (E. Bažantová, 2015)
Oběžník Jednoty společenstev mistrů kominických ze dne 10.3.1949, SOkA Tábor, fond Společenstvo kominíků 45
