5. Svatý Rybář na břehu Olšavy spravoval sítě, zamyšleně vázal uzlíky. Jak Mojmíra spatřil, hned všeho nechal a šel pro loďku. Mojmír naskočil, rybář mlčky odrazil od břehu a vážně na sebe pohlédli. Před týdnem rybář ukázal Mojmírovi jantarové korále, jež našel na tajemné sadské výšině. Mojmír z nich byl nadšený a prosil rybáře, aby ho na výšinu vzal příště s sebou. Doufal, že tam také najde nějakou cennou věc, kterou prodá a získá peníze na koně. Na sadské výšině musejí být ukryté poklady. O výšině se vyprávějí tajuplné pověsti. Pověsti o hrobech
lidu
mocného
Moravského
království.
Pověsti o hrobech plných zlata a jantaru. Když se tam ještě pohřbívalo, nacházeli lidé občas v zemi zlaté mince, náušnice a jiné šperky. Pak ale přišla kometa a od té doby se na sadské výšině začaly objevovat bludičky – duše zemřelých, které vylézají z dávných hrobů. Ty bludičky svou mocí mnoho lidí zavedli do bažin a slepých ramen Moravy a utopily je. Proto lidé přestali své mrtvé na sadské výšině pohřbívat a již téměř třináct let tam lidská noha nevkročila.
Prokličkoval rybář k pevnému břehu.
mezi kořeny
olší zalitých vodou a přirazil
Mojmír dostal strach. Jenže kde jinde získá peníze na nákup koní? Nejistě vylezl z loďky. Cítil sílu z lesa, ze země pod kořeny staletých stromů. Otevřel mošnu, rozdrobil všechen chleba, který mu maminka dala, a drobky rozhazoval kolem. Přitom říkal, jak to uměl od babičky: „Zaklínám vás, bludičky, vy ubohé dušičky. Každé z vás po drobečku, vraťte se do hrobečku.“ Když skončil se zaklínáním, pokřižoval se a rybář mu podal lopatu. Sám vzal těžkou motyku a vydali se vzhůru. V tom okamžiku se jim koruny stromů nad hlavami rozhučely jako rozvodněná Morava. Mojmír se polekal, ale vzpomněl si, co ho maminka naučila zpívat na ochranu před všemi zlými silami. A kráčel za rybářem a slabým rozklepaným hlasem zpíval dokola modlitbu: „Oum Many Pedme Húm.“
Kudy s modlitbou procházel, tam přestaly koruny stromů hučet. Les utichal, ale jakmile vystoupili na výšinu, odevšud se ozval šustot. Ze všech stran to šeptalo, ale rybář se tvářil, jako by nic neslyšel. Přiblížili se k hrobům. Kamenné kříže stály nakřivo, země se pohnula, jak se duše probudily. Rybář ukazoval, že tady našel jantarové korále. Pokračovali k troskám kamenného kostela, zarostlého stromy tak, že by si ho chlapec sám nevšiml. Kdysi měl střechu pokrytou taškami, překrásnou báň a okna zasklená. Nyní ze všeho zbyly jen trosky. A v oknech střepy. Mojmír slyšel z trávy a zpoza stromů: „Je to on, není... Je... Zase to není on...“
Vystrašeně pohlédl na rybáře, ale ten jen poklepal na sluneční kříž v kruhu, jenž nosil na krku, a vstoupil do zříceniny. Mojmír šel za ním a cítil, že jsou následováni.
V přítmí zříceniny Mojmír rozeznával zbytky sloupů a oblouků a cítil dvě silné duše, které místu vládnou. Jedna je vpředu, druhá dál tam za tou zdí. Mojmír věděl, že ho obě duše pozorují, zkoumají, čekají, jak se zachová. Nedá se nic dělat, vzdychl ve strachu, musím je pozdravit. Kolena se mu klepala, když vykročil dopředu k moudré duši a doufal, že mu neublíží. Zdálo se mu dokonce, že mu může pomoct, když vtom se kostel naplnil modravým světlem. Tisíce drobných světýlek, tisíce dušiček se jako jednolitá hmota plazily po zemi, rozbořených sloupech a stěnách. Dušičky odřízly Mojmíra od rybáře a divým šepotem jim oběma tepaly hlavy. „Není to on. Nesmí sem vstoupit... Ani jeden z nich sem nesmí vstoupit... Nesmí Svatého odnést... Nepatří jim... Utepáme je oba... Utepáme...“ Šepot dušiček byl nesnesitelný. Rybář se chytil za hlavu a vtom Mojmír ucítil, jak duše mudrce ze zdi vystoupila a po bok se mu postavila. Mojmír mudrcem povzbuzen posbíral všechen rozum a odvahu a promluvil do rozpadlé kostelní lodi: „Babička říkala, že tady na sadské výšině jste pochováni vy – naši předkové. Proč ubližujete nám – vašim potomkům?“ „Je to on!“ ozval se divý šepot. „Ne! Není to on! Je to zloděj jako všichni ostatní...“
„Já nejsem zloděj,“ vykřikl Mojmír ukřivděně. „Já se jen potřebuju s maminkou dostat na svobodu.“ Zahučely bludičky a divoce ševelily: „Mluví o svobodě! Vlasatice nelhala! Je to on!“ Bludičky ustoupily do uctivého kruhu a zašeptaly: „Čeho si žádáš, pane?“ Mojmír
překvapeně
zamrkal,
však
ucítil,
jako
by
ho
mudrc
povzbudivě zlehýnka poplácal po zádech, a tak řekl: „Potřebuju něco moc cenného, aby mohl koupit koně.“ „Cenné, nejcennější...“ šeptaly bludičky a přeskupovaly se. Náhle utvořily cestu a Mojmír cítil, jak ho neviditelný mudrc cestou vede za tou druhou silnou duší.
Vstoupili do rozbořené kaple. Prorůstaly ji útlé stromy a uprostřed čekal neviditelný rytíř. Silný rytíř však životem zlomený. Bludičky se plazily za nimi, a jakmile se dostaly do kaple, počaly podlahu odkrývat. Listí i hlínu odhrnovaly a Mojmír hleděl na náhrobní desku, na níž byl vyobrazen král. Bludičky desku odhrnuly a pod ní otevřely mohutnou rakev. V rakvi spočívala kostra statného muže a vedle kostry – meč. Bludičky meč vyzvedly a Mojmírovi podaly. Dřevěná pochva meče se rozlomila, když meč vytáhl. Rukojeť jílce s polokruhovitou hlavicí byla obložena kůží a ovinuta šňůrou, která se mu v ruce rozpadla na kousky. Meč byl dlouhý, s úzkou dvojbřitou čepelí, však rzí pokrytý. Mojmír svraštil čelo, semkl rty a zklamaně mlčel. Cítil, jak mu rytíř ruce kolem meče zavírá. Rytíř mu meč dává darem.
„Nejcennější, je nejcennější...“ šeptaly stále bludičky, zavíraly královský hrob, zakrývaly podlahu, listí zpět vršily. Rybář vzal meč do ruky a trochu rzi seškrábal. Na čepeli před příčkou zřetelně vyvstala ozdobná starodávná písmena. Mojmír vykulil oči, když četl: „Svatý.“ Neviditelný rytíř se zaradoval, jakmile Mojmír vyslovil jméno meče. A Mojmír svatým jménem překvapený, zvedl k neviditelnému rytíři oči a řekl: „Děkuju.“
V té chvíli se bludičky počaly stahovat z kaple, uvolňovaly cestu, a Mojmír pobídnut mudrcem věděl, že musí jít. Vyšel
z kaple
s mečem
položeným
ve
zdvižených
dlaních
v doprovodu nejen rybáře, ale i duší mudrce a rytíře. Po staré cestě, která v dlouhém oblouku klesala ze sadské výšiny, je bludičky vedly až k loďce. Mudrc kráčel Mojmírovi po levém boku na straně srdce, rytíř po pravém boku. Až k loďce ho doprovázeli, na břehu zůstali, když rybář odrazil loďku. Mojmír upřeně hleděl tam, kde věděl, že oba stojí, svíral meč s nejvznešenějším jménem, se jménem Svatý, a usmíval se. Už mu nevadilo, že nenašel ani šupinku zlata, ani jantarový korálek. Už si ani nevzpomněl, co šel původně na sadskou výšinu hledat. Dotkl se dávného tajemství, přál si vědět víc.
