Kolibřík KATI HIEKKAPELTOVÁ

Zdařilý debut o velkém případu v malém finském městečku realisticky zachycuje tíživé problémy, jako jsou rasové předsudky, alkoholismus a domácí násilí. Slibuje drsný a silný příběh.

VDR 2

PUBLISHERS WEEKLY

Silnou stránkou knihy je postava Anny Fekete a vykreslení jejího vnitřního zápasu s vlastní uprchlickou minulostí. Jsme svědky Annina rozporuplného pohledu na komunitu, z níž se snaží vymanit, i na její nový „domov“ u policie, který není takový, jaký si představovala. Anna má své chyby a právě to z ní činí uvěřitelnou hrdinku. CRIMEPIECES

Špičková detektivka a chytrý společenský román o migraci. FÜR SIE

Kati Hiekkapeltová útočí na nejvyšší příčky skandinávské detektivní literatury.

Kolibřík

ATTICUS FINCH

K AT I H I E K K A P E LT O VÁ

foto © Aki Roukala

kati hiekkapeltová (nar. 1970) je speciální pedagožka. Se svými dětmi a početným zvěřincem žije na staré farmě na ostrově v severním Finsku. Učila cizince a pobývala v oblasti Srbska se silnou maďarskou menšinou. Její debut Kolibřík (2013) se dostal do užší nominace na Petrona Award udělovanou překladům severské detektivní literatury ve Velké Británii. Druhý díl Suojattomat (Zranitelní, 2014) získal cenu za nejlepší finský detektivní román roku a ve Finsku se stal jednou z nejprodávanějších knih roku 2014.

Tento román je stejný jako jeho hrdinka — někdy plný energie a rychlých zvratů, jindy melancholický a truchlivý. Ale celou dobu je to vzrušující a kvalitní čtení.

K AT I H I E K K A P E LT O V Á

Kolibřík

Napínavý začátek nové detektivní série, ve kterém se vyšetřovatelka Anna Fekete na severu Finska zabývá palčivými problémy přistěhovalectví Má maďarské kořeny a narodila se v bývalé Jugoslávii. Někdejší uprchlice Anna Fekete se po delší době vrací do severofinského přímořského městečka, ve kterém od devíti let vyrůstala, a nastupuje k policii jako vyšetřovatelka. Ačkoli se v nové vlasti už zcela integrovala, ve svém nitru se stále cítí jako cizinka. Jeden z jejích kolegů se navíc netají svou xenofobií. Během Annina prvního dne v nové práci je v nedaleké obci nalezena mrtvola mladé ženy, kterou kdosi zblízka zastřelil brokovnicí. V kapse její bundy policie objeví přívěsek zobrazující aztéckého boha. Brzy následuje další vražda a vše nasvědčuje tomu, že útoky má na svědomí sériový vrah. Dokáže ho Anna dostihnout, než udeří znovu? Annin spánek narušuje i další případ. Na tísňovou linku zavolá Bihar, kurdská dívka, která se bojí o svůj život. Při výslechu, k němuž je předvolána se svými příbuznými, odmítá spolupracovat. Má snad strach z vlastní rodiny? Dokud Bihar nezačne mluvit, musí Anna hledat důkazy jinde.

349 Kč ISBN 978-80-7491-798-1

Hiekkapeltova--Kolibrik--Prebal+Lak.indd 1

21.10.2016 15:55:36

host

Kolibřík

Kati Hiekkapeltová

Brno

Kolibřík

2016

Copyright © Kati Hiekkapelto First published in 2013 by Otava Publishing Company Ltd. with the Finnish title Kolibri Published in the Czech language by arrangement with Otava Group Agency, Helsinki Cover picture credits: Untitled by Anna Vesna (www.flickr.com/photos/130128994@ N02/21514629814), CC BY 2.0, modified Untitled by Anna Vesna (www.flickr.com/photos/130128994@ N02/20042835969), CC BY 2.0, modified Translation © Linda Dejdarová, 2016 This work has been published with the financial assistance of FILI  — Finnish Literature Exchange Tato kniha byla vydána s finanční podporou nadace FILI

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2016 (elektronické vydání) ISBN 978-80-7491-893-3 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7491-894-0 (Formát ePub) ISBN 978-80-7491-895-7 (Formát MobiPocket)

Tu noc dělal Uspávač přisluhovače gestapu. Když vyrazil na obchůzku, nacpal modré hadry do prádla, oblíknul si dlouhý kožený kabát a naleštěné holínky, strčil mě do auta a odvezl. Na pásku měl přezku, která se dala rychle rozepnout, hádejte proč? Já se vůbec neodvážila usnout, přestože cesta byla dlouhá. Viděla jsem pořezané a ukamenované, vážně, jako malá, a asi bych z toho měla mít kdovíjaká traumata, ale nemám. Jenže vím, jak bude moje vlastní tělo vypadat po smrti, a slyšela jsem o holkách, co spadly z balkonu, o andělech z Rinkeby a Clichy-sous-Bois, co neuměli lítat. A taky vím o jedné holce, která prostě zmizela, wallahi. Všichni věděli, že ji odvezli do bývalé vlasti a dali ji za manželku nějakému pupkatému úchylovi, co má zlaté zuby a prsty tlusté jako párky. Tak si její rodina zachovala čest, achich ouvej, všichni si oddychli a natrvalo nasadili úsměv, který říkal „všechno je přece naprosto v pořádku“. Všichni kromě té holky, samozřejmě. A úchyl dostal prima hračku, do které mohl strkat ty svoje smradlavé párky. Uspávač mě odvezl ke strýci a tetě, sice ve vedlejším městě, ale taky na periferii, spát jsem musela na gauči. Ležela jsem tam úplně ochromená a poslouchala každé zapraskání, jestli už mě jdou zabít. Slyšela jsem, jak teta v kuchyni napouští z kohoutku vodu. Něco šeptá do telefonu. Špitá si se strýcem. Čímsi šustí. Netuším, jakým



7

příbuzenským vztahem mohli být mým strýcem a tetou, teda tak, jak se to bere ve Finsku. Pokud vím, všichni mámini sourozenci bydlí ve Švédsku a tátův jediný bratr už dávno umřel. Tihle byli strýc s tetou podle toho, jak to chápou našinci. Prastaří známí. Nějací tátovi příbuzní. Vůbec nešli spát a určitě ani nic nejedli, i když mně přinesli na stolek nějaký chleba. Byli celou dobu v pohotovosti. Na jaký příkaz to asi čekali? Shoďte ji, jejdanánku, nešťastná náhoda? Anebo, letadlo odlítá za dvě hodiny, ty letenky jsme sehnali? Gauč smrděl Kurdistánem. Nejde mi do hlavy, jak je možné dovézt ten pach s sebou a dostat ho úplně všude: do sedaček, koberců, závěsů, oblečení a šatních skříní, do spíží, postelí, ložního prádla, do tapet i do televize, do mýdla, do vlasů i do kůže. V čem se převáží? V nějaké plechovce? A jak se může uchovat navzdory staletím a tisícikilometrovým vzdálenostem? Anebo je to opravdu tak, jak se zpívá, že Kurdistán je vzduch, který dýchám? Strýc a teta hlídali každý můj pohyb, a když jsem šla na záchod, nenechali mě zavřít za sebou dveře. Jako bych mohla zmizet někde v odpadu nebo ventilaci. Vždyť jsem neměla jak utéct. Sice jsem počítala kroky a kolik času by zabralo vrhnout se do předsíně a ke dveřím, poprat se se zámky, vyběhnout na chodbu, křičet o pomoc a utíkat ven na svobodu, jenže strýc a teta hlídali v kuchyni, kolem které bych na té nekonečné cestě musela proběhnout, dveře do kuchyně se rozevíraly z předsíně jako chřtán, hned vedle venkovních dveří. Každopádně by se na mě stihli vrhnout dřív, než bych se dostala ven. Taky jsem věděla, že bezpečnostní zámek na dveřích je zamčený a klíč má strýc. Oznámili mi to velice zřetelně ve chvíli, kdy otočili klíči v zámcích, zatáhli bezpečnostní řetěz a zabouchli vnitřní dveře jako závoru cely. Ve Finsku jsem měla být v bezpečí. A přesto jsem se bála víc než kdykoliv v dětství tam, kde byly na ulicích louže krve, ale kde se táta s mámou ještě aspoň občas smáli.

8

Kolibřík

Jenže jsem tam prostě nemohla jen tak ležet a čekat, až se ten podělaný kágébácký Uspávač vkrade do dveří a řekne teď a pak mi udělají něco hrozného. Musela jsem jednat. Vylovila jsem z kabelky mobil. Už jen to, že mi ho zapomněli sebrat, byl zázrak. Úplně neuvěřitelná chyba. Asi taky měli nervy nadranc. Naťukala jsem číslo, které nás ve škole naučili hned první den, bezpečnost nade vše, že jo, to je Finsko. Tenkrát, když jsem byla malá, mě děsilo pouhé pomyšlení, že bych na to číslo musela zavolat, protože vypuknul požár nebo protože máma dostala infarkt nebo něco, a já bych nedokázala vysvětlit, co se stalo. Stejně by mi nerozuměli. To číslo mi vůbec nepřidalo na pocitu bezpečí, naopak jím otřáslo, až se kymácel, vrzal a praskalo v něm. Měla jsem noční můry o všech možných nouzových situacích. Plánovala jsem, že poběžím k sousedům, jak bych to bývala udělala doma, jenže i to mi po pár týdnech začalo připadat nejisté, poté co jsem si uvědomila, že vůbec žádného ze sousedů neznám, až na jednu bábu z přízemí, která mě poplivala. Teď znám správná slova. Znám celý nový jazyk a umím ho líp než ten původní, můžu zavolat klidně na ústřednu Správy státních lesů a oni z mého hlasu uslyší jenom šum borových hájů, ale ani trošku Kurdistánu. Vím taky, že tady se dá policii věřit, aspoň v zásadě, pokud teda na člověka zrovna nevztáhnou Dublinskou úmluvu nebo není prostě budižkničemu a odpad, o kterém diktátoři z úřadu pro přistěhovalectví rozhodli, že ho pošlou zpátky. To já nejsem. Já mám občanství. Ty kráso, úplně se mi chce smát, ale musím to říct: jsem přece oficiálně Finka. To je výhra v loterii, i když jsem se tu nenarodila, sice ne tak docela Šťastných deset, ale aspoň tak devět a dodatkové číslo. Stejně mi nezbývalo nic jiného než se pokusit věřit v zázraky. Zavolala jsem na tísňovou linku.



9

Srpen

1 1.

Les, který začínal na okraji běžecké dráhy nejdřív jako spleť mladého vrboví, nevydal ani hlásku. Stíny větví vplývaly do houstnoucího šera. Světlé běžecké boty měkce dupaly do ko­ berce z kyprého povrchu dráhy. Nohy bušily do země, jejich silné a vytrénované svaly výkonně pracovaly, srdce tlouklo přesně ve správném rytmu. Nepotřebovala tepoměr, aby jej cítila, ani si žádný nehodlala pořizovat. Své tělo znala i bez měření, věděla, co od něj může žádat. Po prvním kilometru začala ustupovat mírná počáteční ztuhlost, nohy byly lehčí a dech se jí srovnal, běh nabral ono příjemně pohodlné tem­ po, jímž by mohla pokračovat až na okraj světa. Vlhký, svěží vzduch okysličený deštěm se dýchal snadno. Plíce jej vtahovaly a vytlačovaly jako písty, které se dnes ne­ unaví. Pot už zalil celé tělo. Kdybych teď zastavila a svlékla se, leskla bych se jako tenhle mokrý les, pomyslela si. Cítila, jak horké má prsty u nohou. Rukavice musela zastrčit do kapsy už před drahnou chvílí, přestože ji ruce po vyběhnutí zábly. Kapky stékající do obličeje se vpíjely do čelenky, husté černé vlasy měla u kořínků promočené. Pravidelné kroky bubnovaly o zem, svět se smrskl do jejich monotónního rytmu a hlava se na okamžik vyprázdnila. Existoval jen krok, krok, krok, krok, nic jiného na tomhle světě.

Srpen

13

Pak se ohlásila kolena. Dech se jí zrychlil, přece jen pozvol­ na začínala cítit únavu. Musela poněkud zpomalit, aby vydrže­ la běžet až domů. Nebylo to daleko. Támhle už se rýsoval pad­ lý strom, u nějž vždy zahájila závěrečný sprint. Když se silný tmavý kmen kácel, vzal s sebou několik tenkých břízek. Jeho divoce trčící kořeny připomínaly lesního skřítka. Mockrát ji napadlo, že za kořeny by se dalo dobře schovat.

Na jiné běžecké dráze ticho narušoval jen šustot oblečení osamělé běžkyně. Les mlčel, šum moře nebylo slyšet. Přece ptáci ještě neodletěli, nebo že by šli spát? pomyslela si v oka­ mžiku, kdy vedle ní zakřičela vrána. Překvapeně sebou trhla, srdce se jí sevřelo leknutím a hned poté se odkudsi ze strany ozvalo zaševelení, jako by někdo ohýbal větve, které se pak se švihnutím vrátily do původní polohy. Kdosi se pohyboval lesem. Kdepak, ne někdo, ale něco: pták, ježek, nějaký hmyz, ale to snad ne, žádný hmyz přece nevydává takový zvuk, snad liška nebo jezevec, lesy jsou plné zvířat, nemá cenu se jich lekat, opakovala si nervózně, aby se uklidnila, ale neda­ řilo se jí to. Přidala a běžela příliš rychle. Všechny problémy jejího života jí vířily hlavou v jednom chumlu a ona běžela, aby se jich zbavila, celé léto až do dnešního večera běhala jako posedlá. Ať už začne semestr, pomyslela si, budu odsud moct pryč, pryč od všeho bývalého, budu moct začít novou kapitolu života, od čistého stolu. Tyto fráze si opakovala od té doby, co jí přišel přijímací dopis na univerzitu. Přesto měla pocit, že nedokáže utéct. Když vchodové dveře zaklaply, byla už v prvním patře. Na závěr ji čekala pořádná dřina naplno vyběhnout schody do čtvrtého patra, a přestože už jí hořela lýtka, věděla, že to

14

Kolibřík

hravě zvládne. Dnešní trénink patřil k těm lehčím z progra­ mu, necelá hodinka běhu příjemným tempem, pouhý požitek a potěšení. Svlékla si propocené oblečení, nechala jej na hro­ madě v předsíni a šla do sprchy. Otevřela kohoutek a nechala horkou vodu bubnovat na zrudlou pulzující pokožku, splách­ nout kapky štiplavého potu a mýdlovou pěnu do labyrintu odpadního potrubí pod městem, ať si s nimi poradí čistička odpadních vod, ať zaměstnají mnoho mužů. Ta myšlenka ji pobavila. Po sprše se zabalila do tlustého bílého županu, černé vlasy si zamotala do turbanu z ručníku, otevřela si ple­ chovku piva a vyšla si na balkon zapálit. Hrubý beton a mno­ ho pater černých oken. Sídliště na předměstí. Co ji to sakra popadlo, že se znovu ocitla tady? Nahlas se zasmála sídlišti, které se opět snažilo klamat, jak mělo ve zvyku. Nyní před­ stíralo, že spí. Ona však věděla, že je to jen přetvářka. Viděla všechno, co se skrývalo za těmito tlustými zdmi. Po běhání ji to naštěstí příliš netrápilo; ani blížící se zítřek ji kupodivu neznervózňoval. Endorfiny jí proměnily nervovou soustavu v lunapark a cítila se nebesky ještě ve chvíli, kdy se ukládala ke spánku. Jó éjszakát, zašeptala si pro sebe a usnula. Celá zadýchaná běžela dál tmavnoucím lesem, který teď už opět ztichl. Tmavozelené listy se leskly deštěm, který nedo­ sáhl až na zem. Za ní se ozvalo hlasité prasknutí. Musí to být los nebo liška, pomyslela si, přestože ani teď sama sobě nevěřila. Divoce se rozhlédla. Je příliš ticho, napadlo ji, les je nepřiro­ zeně bezhlesný. V duchu zaklela kvůli své přehnané rychlosti, už nedokázala uběhnout ani krok, a přestože se doopravdy bála a chtěla co nejrychleji pryč, musela zpomalit. Takhle žádný tuk nespálí, jenom si napumpuje svaly kyselinou mléčnou a zítra

Srpen

15

se nepohne. Přitom potřebuje tělo zpevnit. Musí. Všechno se musí změnit, nadávala si, snažila se odvést myšlenky od lesa, který jí připadal hrozivý, jako by ji z jeho stínu někdo pozo­ roval. Začínám ztrácet rozum, řekla si pro sebe nahlas. Brzo se zblázním úplně, a dobře mi tak. Musím na všechno zapo­ menout, přestat s tímhle hříchem, olízat si rány, co je to sakra zase za klišé, aspoň něco originálního by sis mohla vymyslet. Její hlas přehlušil praskání, které se ozývalo z lesa. Na posledním půl kilometru k autu zvolnila do chůze. Prud­ ce oddychovala, měla pocit, že snad ani nedojde, že cesta nikdy neskončí. Právě když se žluté auto už málem ukázalo za křo­ vím a ona se usmála nad svou hloupou představivostí, spatřila před sebou tmavou postavu. Kdosi se krčil na dráze. Pak se postava prudce napřímila a rychle jí vyrazila vstříc.

16

Kolibřík

2 2.

Poctivý dešťový mrak, který už čtyři dny skrýval nebe, ne­ únavně bičoval město vodou. Počasí bylo šedivé a pochmur­ né. Chodci s deštníky se proplétali ranní špičkou a uskakovali před gejzíry, které rozstřikovala projíždějící auta. Ti prozí­ ravější si obuli holínky. Zdálo se, že léto je nenávratně pryč, přestože pokožka by se ještě za nic nechtěla vzdát horka a dotyku mořské vody. Škola začala, pracujícím skončily do­ volené a společnost zapadla zpět do svého pracovního rytmu: do práce, domů, do práce, domů, už žádné lenošení na molech a odfukování chmýří z pampelišek. Ve tři čtvrtě na osm Anna otevřela vchodové dveře rozlehlé administrativní budovy v centru města svého dětství a vstou­ pila do auly, která nikdy nespala. Pohlédla na hodinky a vidě­ la, že její nový šéf má zpoždění. Vylovila z kabelky pudřenku, upravila si ofinu a přidala trošku lesku na rty. Pokusila se dý­ chat zhluboka. Štípalo ji v žaludku. Chtělo se jí čurat. Neonová světla prskala za mřížkovým stínidlem. Anna pře­ ce jen spala špatně. Probudila se brzy ráno a přepadla ji nervo­ zita. Přesto necítila únavu. Adrenalin vzpružil po ránu obvykle otupené smysly. Před týdnem, když Anna s pronajatou dodávkou a pomocí několika kolegů převezla svůj skromný nábytek a další majetek

Srpen

17

mnoho set kilometrů od města, kde vystudovala a od dokonče­ ní studií střídala různá krátkodobá zaměstnání, stalo se bývalé bydliště znovu současným. Převážná většina věcí byla stejná jako před deseti lety, když odjížděla studovat. Pronajala si byt na sídlišti Koivuharju, na stejném místě, kde strávila mládí a kde stále bydlel Ákos. Čtvrť sice neměla zrovna lákavou pověst, ale nájmy byly přiměřené. Umělohmot­ ná písmena Annina příjmení zapíchaná v tabulce na dveřích nevzbuzovala v ostatních obyvatelích domu žádný údiv. Do­ konce ani její poměrně vysoké vzdělání se příliš nevymykalo profilu průměrného obyvatele, protože na sídlišti Koivuharju bydlelo překvapivě mnoho učitelů, lékařů, inženýrů a fyziků původem ze zahraničí. Jediný výrazný rozdíl byl v tom, že Anna měla stálé zaměstnání, a navíc ve svém oboru. Fyzikové z Koivuharju byli u vytržení, když se jim podařilo získat zá­ skok jako uklízeči. Koivuharju nebylo vnímáno jako místo, kde by někdo chtěl bydlet dobrovolně. Tam se člověk ocital proti své vůli. Obyva­ telé centra a jeho bezprostředního okolí znali jméno i pověst sídliště, avšak nevěděli, jak to tam vypadá. Paleta složitých cizokrajných příjmení na chodbách by jim možná dokonce nahnala strach. Anna netoužila po drahém bytě s vysokým stropem v cen­ tru. Odjakživa se cítila lépe na druhé straně fasád, ve stínech a v postranních uličkách. Snad proto se stala policistkou.

Vrchní komisař Pertti Virkkunen se dostavil s téměř deseti­ minutovým zpožděním. Drobný padesátník s knírkem vypa­ dal, že je v dobré kondici. Přivítal Annu s nadšeným úsmě­ vem a potřásl jí rukou tak, až jí zapraštělo v rameni.

18

Kolibřík

„Jsme všichni hrozně rádi, že jdeš k nám,“ prohlásil Virkku­ nen. „Je paráda, že náš tým dostal policistku původem odjinud. O tom se přece už kolik let mluví i v celostátních strategiích, ale aspoň u nás ještě nikdo žádného u policie neviděl, dokonce ani mezi nejmladšími strážníky. Myslím přistěhovalce. I když jinak vás vídáme až moc. Totiž…“ Virkkunen zrozpačitěl. Anna měla chuť ho nějak usadit a pořádně zahanbit, ale nic ji rychle nenapadlo, a tak se zdr­ žela komentáře. „Prvních pár dnů můžeš vzít tak nalehko, všechno si tu pro­ hlídnout, seznámit se. Zrovna nemáme nic akutního, takže se stihneš v klidu zabydlet,“ tlachal Virkkunen a vodil Annu z oddělení na oddělení. „Tohle je přece tvůj první úřad a vůbec první místo u krimi­ nálky, takže aspoň budeš mít čas se zaběhnout a seznámit se s tím, jak tu pracujeme. Každé ráno začínáme poradou v osm. Je to hlavně projednání aktuální situace a rozdělení pracov­ ních úkolů. Analytický tým se schází jednou týdně. Podrobněj­ ší rozvrh a vlastní rozpis směn dostaneš od naší sekretářky.“ Anna přikyvovala, následovala Virkkunena a snažila se vtisk­nout si do paměti, kam vede jaká chodba a kde se na­ chází jaké oddělení, utvořit si z nich jakýsi půdorys. Léto po maturitě strávila coby brigádnice na oddělení dokladů totož­ nosti, ve velké kanceláři v přízemí budovy. Pomáhala s vyři­ zováním stovek cestovních dokumentů pro lidi, kteří zjistili těsně před odjezdem na dovolenou, že jim propadl pas; archi­ vova­la do šanonů, razítkovala, rovnala obsah skříní, vařila kávu, a ke konci dokonce směla sledovat všechny fáze výroby cestovního pasu. Ostatní části budovy jí však byly naprosto neznámé a připomínaly jí labyrint, jako zpočátku všechny rozlehlé budovy.

Srpen

19

Virkkunen ji zavedl do své kanceláře ve třetím patře, kde sídlilo oddělení násilných trestných činů. Byla to prostorná a světlá místnost. Nacházela se uprostřed chodby, naproti ku­ chyňce. Pořadače a dokumenty byly úzkostlivě srovnané na policích přes celé stěny, počítač na stole stál vypnutý. Na okně visely tři květináče s bujnými rostlinami a na podlaze trůnila juková palma velikosti stromku. Na zdi byla pověšená foto­ grafie světlovlasé ženy a tří světlých dětí. Usmívaly se na exo­ tické písečné pláži, s mořem a slunečním svitem na pozadí, jak se slušelo a patřilo na každou šťastnou rodinu na dovolené. Do místnosti někdo dotlačil ocelový vozík s termoskou a šálky. V košíku pod utěrkou čekaly povinné buchty. Anna si pomyslela, zda se odváží odmítnout. Kancelář byla tak roz­ lehlá, že se do ní vešel ještě druhý stůl využívaný při schůzích. U něj už seděli a čekali tři lidé, policisté v civilních šatech. „Dobré ránko všem,“ pozdravil Virkkunen. „Tady vám vedu naši novou starší vyšetřovatelku Annu Fekete.“ Dva z policistů hned vstali a šli se s Annou přivítat. „Dobré ráno, srdečně tě vítám v našem týmu, je paráda do­ stat sem další ženskou, tihle chlapi občas dokážou jít pěkně na nervy. Já jsem Sari, příjmením Jokikokko-Pennanenová, to je paskvil místo jména, co?“ Vysoká blondýna přibližně v Annině věku se usmívala ce­ lou svou postavou, natáhla štíhlou paži a potřásla Anně rukou příjemně pevným a teplým stiskem. „Ahoj všem. Mimochodem, ta e ve Fekete se vyslovujou ši­ roce. Jsem ráda, že mě k vám vzali, i když mám samozřejmě trochu trému.“ „To vůbec nemusíš, doneslo se k nám, že jsi výborná poli­ cistka, máme všichni radost, že tě dali k nám. Mluvíš ale per­ fektně, vůbec není slyšet přízvuk ani nic,“ řekla Sari.

20

Kolibřík

„Díky. Bydlím tu už dost dlouho.“ „Jak dlouho?“ „Dvacet let.“ „Tak tos byla ještě dítě, když ses přistěhovala.“ „Bylo mi devět, přijeli jsme na jaře. V létě jsem měla desáté narozeniny.“ „Fíha. Někdy nám o tom všem budeš muset vyprávět. Tohle je Rauno Forsman.“ Také zhruba třicetiletý, na pohled sympatický muž natáhl ruku a pozdravil Annu se zvědavým pohledem v modrých očích. „Dobré ráno, taky tě vítám.“ „Dobré ráno, ráda tě poznávám,“ odpověděla Anna a cítila, jak se tisíc motýlích křídel v jejím žaludku přestalo třepotat a ztuhlé svaly na šíji se jí začaly uvolňovat. Tito lidé se jí líbili, především Sari. Třetí muž u stolu zůstal sedět na místě. Virkkunen se k ně­ mu právě otáčel s podrážděným výrazem, když vtom muž ote­ vřel ústa. „Brýtro,“ utrousil zhruba Anniným směrem a ihned se oto­ čil k Virkkunenovi: „Včera v noci volala na tísňovou linku nějaká novoobčanka, nebo jak se jim dneska má správně říkat, prý byla vystrašená a tvrdila, že ji někdo hodlá zabít. Takže co se pustit do práce?“ Virkkunen si odkašlal. „Esko Niemi,“ řekl Anně, „tvůj parťák.“ Zpoza Eskových povislých tváří prorostlých kuperózou se ozvalo odfrknutí. Nebo že by měl rýmu? pomyslela si Anna a pozdravila svého kolegu. Muž vstal a podal jí ruku. Byla ve­ liká a hrubá, taková ruka by mohla vrhat zločince do cely je­ diným jistým pohybem zápěstí, avšak její stisk byl překvapivě

Srpen

21

protivně měkký. Anně se takové potřesení ruky hnusilo. Lidé s podobným stiskem u ní obvykle vyvolávali dojem, že na ně není spolehnutí. A muž jí ještě stále nepohlédl do očí. Vtom už je ale Virkkunen pobídl, aby si vzali kávu, a všichni se oto­ čili k vozíku, z něhož vycházela lákavá vůně. Mírné napětí povolilo a Annu obklopil přátelský hovor. Čerstvá, ještě teplá buchta chutnala dobře. Když dopili kávu a dojedli buchty, Virkkunen požádal Eska, aby jim řekl podrobnosti o událostech předchozí noci. „Ta holka uvedla adresu k sobě domů, na sídlišti v Rajapu­ ro, a brzo ráno tam zajela hlídka, jenže holka doma nebyla. Jenom její otec, matka a dva mladší sourozenci, ale ne holka, která volala. Rodina, jsou to mimochodem Kurdové, hulákala to svoje ahlam sahlam tak, až tím probudili celý barák,“ po­ pisoval Esko. „Holka? To byla nějaká holka, které vyhrožovali zabitím?“ zeptala se Anna. „Vždyť to právě říkám,“ odsekl Esko, aniž by na Annu po­ hlédl, a pokračoval: „Její otec tvrdil, že dcera je na návštěvě u příbuzných ve Vantaa. A píše se tu, že prakticky výhradně mluvil on. Jejich syn, čtrnáctiletý… ty jejich jména si nikdo nemůže pamatovat,“ brblal Esko a šustil štosem papírů, ve kterých hledal chlapcovo jméno. „Mehvan. Ten čtrnáctiletý Mehvan dělal tlumočníka.“ „Copak nezavolali opravdového tlumočníka?“ zeptala se Anna. „Děti přece nesmí tlumočit, obzvlášť v tak závažné věci.“ „Samozřejmě zavolali, jenže tlumočník, co měl pohotovost, byl právě u jiného případu v nemocnici. Náhradního tlumoční­ ka v tom zmatku nezastihli, a vůbec, to by teda bylo plýtvání penězma daňových poplatníků, s příplatkama za noc a kdo­ ví čím vším pro dva tlumočníky. Takže hlídka dostala rozkaz

22

Kolibřík

vyřešit situaci hned na místě nejlíp, jak to půjde. A taky to vyřešila. V závažných věcech není čas čekat. Chlapci udělali všechno přesně podle rozkazu.“ „To v Bosně taky,“ zašeptala Anna. „Cože?“ zeptal se Esko. Konečně na Annu pohlédl opuchlýma, zarudlýma očima. Anna se snažila pohled bez zachvění opětovat. Už nyní se jí ten muž hnusil, a to ho znala sotva pár minut. „Nic. Nic jsem neřekla.“ Musela uhnout pohledem. Esko si se spokojeným výrazem ve tváři došel pro další kávu. „No každopádně všechno v tom bytě nakonec vypadalo úpl­ ně v pořádku,“ pokračoval Rauno smířlivým tónem. „Nikdo z rodiny nechápal, co to jejich dcera provedla a proč. Policie ve Vantaa se zajela přesvědčit, kde se holka nachází. Našli ji, mimochodem jmenuje se… chviličku… Bihar, živou a zdravou tam, kde být měla. Vysvětlovala hlídce, že možná nějaký vti­ pálek zavolal jejím jménem. Anebo možná měla noční můru a zavolala omylem ještě rozespalá. Prý občas bývá náměsíčná. A mluví ze spaní. A pak si z toho nic nepamatuje.“ „To zní vážně podezřele,“ prohlásila Anna. „Taky bych řekla,“ přitakala Sari. „Co je na tom podezřelého, když ta holka sama tvrdí, že za­ volala omylem?“ zeptal se Esko. „Kdo omylem telefonuje na tísňovou linku?“ namítla Sari. „Kristapána, lidi volaj na tísňovou linku, když si zapome­ nou doma klíče anebo když má jejich pudlík mázdru v oku,“ odsekl Esko. „To je něco jiného. Mluvím o zavolání omylem,“ trvala na svém Sari.

Srpen

23

„Kolik té Bihar je?“ zeptala se Anna. „Sedmnáct,“ odpověděl Rauno. „Sedmnáctiletá kurdská dívka, která zavolá na tísňovou lin­ ku, že ji chtějí zabít. Mně to zní jako noční můra ze skutečné­ ho života,“ pronesla Anna. „A proč by ji samotnou pouštěli až do Vantaa?“ dodala Sari. Esko na to nic neřekl. „Poslechneme si nahrávku toho telefonátu,“ navrhl Virkku­ nen. „Esko, pusť ji.“

Asi vteřinu bylo slyšet jen praskání. Věcný tón operátorky. Pak, velice tiše, dívčino zašeptání. „Zabijou mě. Pomozte mi. Táta mě zabije.“ Operátorka žádá, aby to dívka zopakovala. Dívka mlčí. Operátorka se ptá, kde se dívka nachází. Dívka sdělí svou adresu domů a přeruší hovor. „Byla úplně vyděšená,“ pronesla Anna. „To teda,“ souhlasila Sari. „K smrti se bála, že ji někdo uslyší.“ „Proč neřekla, kde je?“ zeptal se Rauno. „Možná to nevěděla,“ navrhla Sari. „Třeba chtěla, aby policie přijela přímo do vosího hnízda,“ soudil Rauno. „Pravděpodobně nevěděla přesnou adresu, na které se na­ chází, a adresa domů byla jediná, kterou dokázala udat určitě. Měla naspěch, bála se o život,“ řekla Anna. „Anebo chtěla papínkovi jenom trochu zatopit,“ odfrkl si Esko. „Mluvili i s její matkou?“ zeptala se Anna. „Snažili se. Hlídka zvýrazněně zapsala, že vždycky odpově­ děl otec. A ten Mehvan,“ vysvětlil Rauno.

24

Kolibřík

„No jistě.“ „Tak co budeme dělat?“ „Rozjedeme vyšetřování. Finská legislativa sice vyloženě nezná pojem násilí ze cti, ale může tu jít přinejmenším o ne­ dovolené vyhrožování, a možná dokonce o omezování osobní svobody. Je přece pondělí ráno a ta holka je ve Vantaa. Ne­ měla by v tomhle věku sedět ve škole?“ nadhodil Virkkunen. Esko na židli hlasitě zívl a znuděně si začal hrát s mobilem. „Pokud vím, povinná školní docházka končí v sedmnácti,“ prohlásil. „Esko, ještě dneska se postarej o předvolání k výslechu,“ na­ kázal mu Virkkunen. „Hm,“ Esko si s nezájmem utřel drobky z koutků úst. „Bihar, otec, matka, bratr a mladší sestra, celá rodina ať je co nejdřív tady. A objednej tlumočníka, klidně i dva, když to bude potřeba. Rauno a Sari, zjistěte všechno o těch příbuz­ ných z Vantaa, požádejte o pomoc místní policii. Anno, ty by ses mohla podívat, jak se v podobných případech postupo­ valo dřív.“ „Dobře,“ odpověděla Anna. „Mám ohledně tohohle případu nějaké špatné tušení. Skoro jako kdyby na mě ťukala nějaká předtucha,“ prohlásila Sari. Vtom se ozvalo zaklepání. Škvírou v pootevřených dveřích nahlédla žena a pokývla na pozdrav. „Na lesní stezce v Selkämaa v obci Saloinen našli mrtvé tělo,“ oznámila. Všichni zmlkli a ztuhli. Sari a Rauno na sebe pohlédli s pře­ kvapenými, nevěřícnými výrazy. Eskův šálek kávy se zastavil na půl cesty k ústům. Okamžik ticha přerušil Virkkunenův hlas. „Tak to bychom měli s tím klidným začátkem, Anno.“

Srpen

25

3 3.

Anna Fekete čichala. Déšť zesílil specifické vůně lesa. Tlející mrť pod stromy se mísila s vůní mokrých pilin na běžecké dráze. Plísně pozvolna začínaly svou oslavu, která potrvá celý podzim, ale i přesto vzduch voněl svěže. Vítr šustil větvemi zakrnělých břízek a hustého vrboví. Na jejich listy, které si ještě dokázaly podržet zeleň, bubnovaly kapky deště. Dvacetikilometrová trasa z města do obce Saloinen vedla po rušné motorové silnici na jih. Před centrem, které se rapid­ ně rozrůstalo, Anna odbočila na štěrkovou cestu vedoucí k po­ břeží. Ta se asi tři kilometry kroutila mezi lesíky a neobdělá­ vanými poli, až skončila na malém obdélníkovém parkovišti zarostlém trávou. Na kraji parkoviště vyrostl shluk oslizlých klouzků. Před ním parkoval modrobílý policejní saab, žlutý fiat uno a Eskův civilní policejní vůz. Vedle aut stáli unifor­ movaní příslušníci pořádkové policie. Dneska jsou na řadě intervaly, přistihla se Anna při myšlence, když hleděla na stezku, která začínala za parkovištěm obehna­ ným žlutou páskou. Stezka mizela v lese, stejně jako žlutá páska. O dobrých dvě stě metrů dál ležel mrtvý člověk, jak Anně ozná­ mili policisté, ale až tam nebylo vidět, výhledu bránil hustý lesík. Tělo nalezla krátce před devátou během ranní procházky šestaosmdesátiletá vdova Aune Toivolová, která bydlela ne­

26

Kolibřík

daleko. Měla ve zvyku vstát v sedm, uvařit si konvici ká­vy a vypít polovinu před a polovinu po své pravidelné procházce. A jako obvykle, i toho rána se vydala směrem k běžecké dráze nedaleko pobřeží. Policii přivolala mobilním tele­fonem, který jí pořídili starostliví příbuzní a který vždy nosila v ­kapse. Esko jel sám svým autem. Annu to rozčílilo, přestože ob­ zvlášť netoužila trávit s tím člověkem čas ve dvou. Ale stejně. Vystoupila z auta, pozdravila se s policisty a šla k hlídko­ vému vozu. Aune Toivolová v něm seděla s Eskem. Pořádkoví policisté v uniformách si povídali a čekali na povolení odjet. Anna si všimla pohledu, který na ni mladší a pohlednější muž upřel ihned, jakmile se objevila na místě, a nyní, když se sklo­ nila ke stařence, sklouzl k její zadnici. Stařence se vrásčitá tvář chvěla bezmocným hněvem. Anna se nestihla ani představit. „Už jsem všechno pověděla támhletěm sympatickým mla­ dým mužům,“ řekla Aune upjatě. „Chci jít domů. Stydne mi káva. Už mě bolí hlava. A za chvíli přijde ošetřovatelka z pe­ čovatelské služby, a když mě nenajde doma, poleká se.“ Stařenka byla očividně unavená, narušení ranní rutiny ji vyvedlo z míry. Esko se usmál z předního sedadla. „Už jsme si to s Aune prošli. Všechno je tady,“ řekl a pokle­ pal na zápisník v modrých deskách ve své ruce. To jste nemohli stihnout, pomyslela si Anna. Dorazil jsi maximálně o deset minut dřív než já. „Přesto bych se ještě ráda zeptala na pár otázek,“ pro­ nesla Anna k Aune. „Pak budete moct jít domů. Nepotrvá to ­dlouho.“ Stařenka si odfrkla, ale nic neřekla. Esko se přestal usmívat. „Bydlíte blízko?“ zeptala se Anna.

Srpen

27

„Necelý kilometr odsud. Na Selkämaantie, to je tahle štěr­ ková cesta, která sem vede od silnice. Číslo popisné padesát pět,“ řekla Aune strojeně a mávla svraštělou rukou k cestě vedoucí z parkoviště. „Viděla jste na cestě nějaký pohyb? Někoho přicházet na stezku anebo se odtamtud vracet?“ „Nic jsem neviděla. Můj dům nestojí přímo u cesty. A i kdy­ by, já nikoho nešmíruju. Nikdy jsem se o cizí věci nezajímala,“ prohlásila stará žena. „A neslyšela jste něco?“ „Cože?“ žena zvýšila hlas tak, až přešel do kvílivého za­ mňouk­nutí. „Nezaslechla jste dnes ráno něco neobvyklého? Nebo včera večer? V noci? Motor auta? Výstřel?“ Anna si všimla, jak si žena kostnatými prsty přejela přes pravé ucho, zpoza nějž vykukovalo naslouchátko. „Nic jsem neslyšela. Večer jsem se dívala na televizi. Mívám ji dost nahlas.“ „A tu osobu, kterou jste našla, jste dřív neviděla?“ „Tady po ránu nikdy nikdo nebývá. Večer možná někdo ano, ale o tom já nic nevím. Já sem večer nechodím. Můžu už jít? Ošetřovatelka bude mít starosti. Zavolá synovi.“ „Už jen několik otázek. Bydlí tady blízko ještě někdo jiný?“ „Yki Raappana, ale tenhle muž už se na to všechno ptal.“ „A co támhleto auto? Viděla jste ho někdy dřív?“ „To nevím. Auta tudy samozřejmě občas jezdí. Snad sem cho­ dí i někdo jiný než já, vždyť je tu osvětlená dráha a všechno,“ pronesla Aune. „Díky. Teď můžete jít domů, ale brzy se u vás znovu za­ stavíme, ještě jednou všechno probrat. Pokud vám z toho všeho není dobře a chtěla byste si o tom s někým promluvit,

28

Kolibřík

farní obec na to má speciální odborníky. Tady na ně máte kontakt.“ „Já nic nepotřebuju, jen když se dostanu domů na kávu,“ brblala stařenka. „Tohle nebylo nic v porovnání s tím, když jsem jako dívenka za války dělala zdravotnici v Kannasu, tam člověk viděl opravdovou bolest a utrpení. Muži se váleli na le­ hátkách, křičeli a naříkali, někdo měl utržené nohy, jiný šrap­ nely z granátu v hlavě.“ „O tom byste si možná taky mohla s někým promluvit, tře­ ba by vám to pomohlo,“ odpověděla Anna zdvořile a požádala pořádkové policisty, aby ženu odvezli domů. „Zavolej taky na farní obec,“ řekla a mrkla na mladšího a po­ hlednějšího. Muže to zjevně vyvedlo z míry.

Možná jsem přece jen měla zůstat u uniforem, pomyslela si Anna, když sledovala, jak Esko Niemi vystupuje z auta. Odpudivý muž měl střední věk dávno za sebou. Mastné vla­ sy, které mu na temeni prořídly, trčely do všech stran, pomač­ kanou košili měl nacpanou do nevyžehlených kalhot. Košile ho přes pupek škrtila tak, že rozevřené mezery mezi knoflíky odhalovaly kus chlupatého břicha. Ošoupané sako by určitě ani nedopnul. Esko Niemi rozhodně nestárl šarmantně, jak se o mužích říkalo. Anna často slýchala, že ženy seschnou nej­ později po čtyřicítce, zatímco muži jsou čím dál pohlednější, až do konce života. Nechápala, jak takovým pitomostem moh­ li lidé věřit a brát je jako fakt, dokonce i ženy. Když se Esko pracně vysoukal z auta, chvíli si protahoval ztuhlá záda a dostal hrozivý záchvat kašle. Jakmile záchvat přešel, zapálil si cigaretu. Jak s ním mám asi komunikovat, pomyslela si Anna a se­ vřel jí pocit nejistoty.

Srpen

29

Esko si druhou rukou chránil cigaretu před deštěm, pak hlasitě zachrchlal a odplivl si zelenavý hlen k nohám. Bassza meg, to je ale prase. „Půjdu prozkoumat místo činu a tělo,“ oznámil Esko. „Fajn, jdeme,“ řekla Anna. „Ne. Ty počkáš v autě. Nasměruješ techniky, až přijedou. Budeš to umět správně říct?“ „Poslyš, Esko, já rozhodně ne…“ „Odkdy si říkáme jménem? Navíc tohle je rozkaz. Můžeš se zatím podívat, komu patří támhleto auto. Ale dávej bacha, ať neponičíš nějaké stopy.“ Jakmile to dořekl, hodil Anně klíčky od auta, upustil ciga­ retu do svého plivance a rozdrtil ji podrážkou. Anně se zvedl žaludek. „Kluci z hlídky hledali u mrtvoly papíry, to znamená doklad totožnosti. Žádné nenašli, zato klíčky jo. Dej bacha, ať něco ne­ zasviníš,“ zopakoval jí Esko jako malému dítěti. Pak nadzvedl žlutou pásku, se zahekáním ji podlezl a pomalu se rozešel k bě­ žecké dráze. Anna zůstala stát na místě. Zírala na jeho záda mi­ zící za vrbovím a věděla, že toho muže nenávidí. Sevřela ruce v pěst, potlačila nutkání zakřičet. Ostrá hrana klíče od auta jí vyryla do dlaně hluboký červený šrám. Anna obrátila zrak k osamělému fiatu. Uklidni se a dej si záležet, nakázala si. Opuštěné a vychladlé auto bylo jako před­ zvěst hrůzy, která čekala na dráze. Anna si navlékla gumové ru­ kavice a opatrně zkusila dveře fiatu. Chladný kov jí dodal sebe­ jistotu. Tohle uměla. Tohle znala. U strážníků měla čas od času příležitost provést technické ohledání automobilů, jež našli se zmáčknutým předkem a motorem ještě teplým kdesi u silnice. Opilí řidiči a narkomani, kteří utekli od nehody. Kradené zboží v kufru. Auta byla nejčastějším objektem ohledání místa činu.

30

Kolibřík

Nyní však Anna neprováděla ohledání místa činu. Technici auto prozkoumají milimetr za milimetrem. Pokud v něm bylo co objevit, oni to najdou. Anna hledala něco docela jiného. Dveře byly zamčené. Anna stiskla tlačítko klíče, na kterém byl stěží vidět obrázek odemčeného visacího zámku. Z fiatu se ozvalo cvaknutí. Anna otevřela dveře spolujezdce. Na první po­ hled působilo auto čistě. Tmavě šedé potahy byly bez poskvrn­ ky, na podlaze neležel písek ani smetí. V tomto autě se nevozi­ ly děti. Ani opilci. Anna ovládla nutkání posadit se na sedačku, poslouchat, co jí auto chtělo sdělit. Místo toho opatrně ote­ vřela přihrádku v palubní desce a vytáhla technický průkaz. Auto vlastnil Juhani Rautio. Adresa Vaahterapolku 17, Saloinen. Někdo, kdo bydlel blízko. Velice blízko. Anně se sevřela hruď vzrušením. Neochotně se vrátila ke svému autu, nasedla a čekala. Chtě­ la se jít podívat, co se stalo na lesní stezce. Když se ozvalo poklepání na okýnko, trhla sebou. Esko se vrátil. Už zase potahoval z cigarety a gestikuloval na Annu, aby vystoupila. Anně bylo zima. Oblečení zvlhlé deštěm v os­ trém větru studilo ještě víc. „Technikům chvíli potrvá, než se sem dostanou. Zavolal jsem taky soudní lékařku. Můžeš se jít podívat.“ „Cože?“ „Jdi se podívat, co tam je, a nedělej fóry.“ Anna měla najednou chuť odmítnout, vzpurně odseknout to teda nejdu, chovat se jako dítě, za které ji Esko považoval. Ale co by ho to stálo, kdyby odmítla? Doplatila by na to ona sama. Potřebovala oběť vidět na vlastní oči, aby se mohla podílet na vyšetřování. Měla vztek, ale když na Eskově tváři spatřila spokojený úšklebek, ovládla se. Tuhle hru podle tvých pravidel hrát nebudu, rozhodla se.

Srpen

31

Žluté plastové policejní pásky pleskaly ve větru, jako by vy­ značovaly trasu běžeckého závodu. Anna se vydala po stezce. Ruce se jí potily. Srdce bušilo. Prvních sto metrů se mírnou zatáčkou nořilo do lesa, poté začínala rovinka, na jejímž konci Anna spatřila na zemi ležet zhroucené lidské tělo. Tys do cíle nedoběhla, pomyslela si a na prchavý okamžik cítila, jak jí z končetin uniká síla. Zatočila se jí hlava. Z deště a větru se jí udělalo ještě víc zima. Navlékla si rukavice a začala opatrně ohledávat tělo. Běloš­ ka, vysoká asi sto šedesát pět centimetrů, vážící možná něco přes sedmdesát kilo. Zastřelená brokovnicí z bezprostřední blízkosti. Smrt musela nastat okamžitě. Hlavu měla doslova na padrť, stejně tak krk. Ležela zde už nějakou dobu, celou noc. Tělo bylo chladné a mokré, tvrdé a strnulé posmrtnou ztuhlos­ tí. Leželo v kypré směsi hlíny a pilin jen s hlavou rozdrcenou k nepoznání, ale jinak zcela nedotčené a připomínalo nějakou naturalistickou uměleckou instalaci. Anně se dělalo zle při po­ hledu na krvavou kaši v místě, kde ještě včera byl obličej. Limetkově zelené sportovní kalhoty ztmavly deštěm, nohy v nich byly neporušené, avšak nepřirozeně zkroucené, jak se žena mrtvá zhroutila k zemi. Ruce měla jako jakákoliv jiná mladá žena, která si vyrazila zaběhat, čisté a pěstěné. Švest­ kově fialové nehty byly okousané. Od pasu nahoru se začaly dít věci. Hranice nebyla ostrá, oblečení zprvu tu a tam potřísnily tmavé skvrnky a červené cucky, jejichž okraje se vpily do mokré látky. Zhruba v oblasti hrudní kosti a na ramenou už látka bundy nebyla zelená, ale batikovaná různými odstíny rezavé a červené. Naštěstí i zde déšť zředil nejkřiklavější kontrasty. A nakonec hlava, která vlastně zcela chyběla. Pouhá rozstříknutá hmota, jež se na cestě pokryté hlínou a pilinami rozlétla kousek dopředu. Při

32

Kolibřík

důkladnějším pohledu se v krvavé směsi daly rozeznat šedé cáry mozku. Kaše. To ošklivé slovo Anně připomnělo sklenič­ ky dětské přesnídávky nebo ovesnou kaši, ale přesto bylo tak trefné. Když mozek vytekl z lebky, zbyla z něj zkrátka pouhá kaše. Žena byla mladá, o tom nebylo pochyb, nanejvýš třiceti­ letá. Pravděpodobně mnohem mladší. Její věk prozrazovala pokožka ruky hladká jako u dítěte, nevinná jemnost poněkud buclatých prstů a jakýsi nevysvětlitelný pocit, který by Anna nedokázala vyjádřit slovy. Z těla zkrátka dýchalo mládí a ag­ resivní vůle žít. Dokonce ani smrt je nedokázala zcela zničit. Anna si prohlédla roztřepené okraje nehtů. Byla jsi kvůli ně­ čemu nervózní? zeptala se v duchu. Anebo jsi ještě nevyspěla natolik, abys stihla zapomenout na zlozvyk z dětství? Kolik je ti vlastně let? Sportovní souprava byla poměrně moderní a pěkná, avšak zjevně levnější, nejspíš z nějakého supermarketu. Možná jsi s pohybem začala teprve nedávno, uvažovala Anna. Z bot se dalo usuzovat, že ženiným sportem byl právě běh. Nikoliv nej­ dražší model, ale přesto kvalitní značka, s tlumicím systémem navrženým speciálně pro běh. Takové boty by si nikdo nepoří­ dil na nedělní procházky. Podrážky byly špinavé a poněkud opo­ třebované. Čili ne úplná začátečnice. Jistě už si stihla vypěsto­ vat alespoň částečnou závislost. O tom Anna dobře věděla své. Ale co na tom teď záleží, procházka nebo běh, začátečni­ ce nebo maratonkyně? Ležíš tu a už nikdy neuděláš ani krok, zašeptala Anna a snažila se zaplašit klíčící paniku. Opatrně se dotkla kůže mrtvé ženy tam, kde mezi shrnutou nohavicí a hustě vroubkovanou tenisovou ponožkou jako ti­ těrné jeviště vykukoval kotník. Pokožka byla opálená, hladká a chladná, dokonale připravená vystavit se na odiv. Když Anna

Srpen

33

ženinu nohu opatrně pohladila, dokonce ji do dlaně nepíchalo ani počínající strniště. Oholila sis nohy těsně předtím, než jsi vyrazila běhat? Proč? Aspoň já osobně to dělám ve sprše až po běhání. Anna si to zapsala do notýsku. Věděla, že pořádková policie už prohledala kapsy ženiny bundy, a pravděpodobně to udělal i Esko. Také technici je pro­ hledají. I ona však chtěla vědět, co měla zemřelá s sebou. Opa­ trně rozepnula zipy. Klíče od bytu, mokré kapesníčky. Přívěsek na tenké kožené šňůrce, černá placka z napodobeniny kame­ ne s podivnou postavičkou ozdobenou pírky. Mobil, kterému zbývaly dva sloupečky baterie. Anna se ohlédla, zda nikdo nejde, a rychle projela textové zprávy a seznam hovorů. Žena naposledy telefonovala jedena­ dvacátého srpna v 11.15, mámě. Poslední přijatý hovor byl také z jedenadvacátého v 18.27, z neznámého čísla. Annino srdce zalil chlad. V přijatých zprávách nic, v odeslaných také nic. Kdo ti to včera večer telefonoval? A proč jsou všechny ­textové zprávy smazané? Anna prohlédla zem kolem. Cákance dosahovaly poměrně daleko. V bezprostřední blízkosti těla se v nich částečně daly rozeznat detaily, ale dále už se krev vpíjela do hnědavé směsi pilin, rozpouštěla se v dešti. To budou mít technici co dělat. Jestlipak se jim v tom všem podaří najít vůbec něco, co by pocházelo z vrahova těla? Vlas? Kapičku slin? Nějaká vlákna? V pilinách se alespoň při pohledu pouhým okem nedaly roze­ znat jednotlivé otisky bot. Anna pozvedla oči k nebi. Olízla kapky deště, které jí dopadly na rty. Smýváš vodítka, zašeptala do deště. Umýváš stopy. Pak svůj pohled nechala zvolna pře­ létnout přes les, který se majestátně rozprostíral kolem místa činu. Tichá krajino, vidíš všechno, a přesto mlčíš.

34

Kolibřík

„Jaký blázen někoho zabije brokovnicí?“ prohodila Anna k Es­ kovi, když se vrátila na parkoviště. Rozhodla se dělat, co bu­de v jejích silách. Mluvit. Komunikovat. Chovat se, jako by se nic nestalo. Esko táhl z cigarety s tvářemi nasátými dovnitř a zíral skrz Annu do lesa. „To je přece strašná rána,“ pokračovala Anna a snažila se působit přátelsky. „Kolikátého je?“ zeptal se Esko. Anna sebou trhla. On na mě promluvil. „Dvaadvacátého,“ odpověděla. „A měsíc?“ pokračoval Esko. „Máš Alzheimera?“ „Přestaň prudit a řekni, co je za měsíc.“ „No přece srpen.“ „Tak vidíš.“ „Vidím co?“ „Propánakrále,“ řekl Esko a hodil cigaretu na zem. Anna si všimla, že nedopalků je minimálně pět. „Dvacátého, což bylo předevčírem, začala lovecká ­sezona. Kachny. Jestlipak slečna starší vyšetřovatelka ví, čím se kachny střílí?“ Anna chvilku mlčela, pak řekla: „Ví.“ „A zamysli se, kde se tahle bohem zapomenutá běžecká drá­ ha nachází.“ „To je fakt,“ uznala Anna a zadívala se k západu. Slabý vá­ nek sice šum nepřenesl přes les, ale blízkost moře se dala po­ znat ze slané vůně vlhkého vzduchu, z pokroucených jalovců, které tu a tam rostly, a z hustého vrboví, které působilo jako neproniknutelná zelená zeď.

Srpen

35

„Takže já osobně bych klidně zvážil brokovnici, kdybych potřeboval zabít někoho nedaleko pobřeží, navečer a během nejrušnější sezony lovu kachen. Tady si nikdo ničeho nevšim­ ne, ať to tu práská sebevíc,“ prohlásil Esko a jako potvrzení jeho slov se od moře ozvaly tři výstřely. „Netrefil. Když se netrefíš prvníma dvěma, netrefíš se vůbec. V tomhle smyslu jsou poloautomaty úplně na nic.“ „Ty taky lovíš?“ zeptala se Anna. „U nás je to koníček hlavně boháčů, teda tam, odkud pocházím,“ snažila se. Esko nic neřekl. Pouze s kyselým výrazem zíral na žluté auto na parkovišti, na předním skle už mělo nalepenou mo­ zaiku z listů a větviček opadaných ze stromů. „Včera v noci pršelo víc než teď,“ prohlásil nakonec. „Včera lilo celý den, dost silně. A večer se zvedl pořádný vítr.“ „Jaký blázen jde v takovém počasí běhat?“ zeptal se Esko a zapálil si další cigaretu. „No ty určitě ne,“ odpověděla Anna tak tiše, že ji nemohl slyšet.

36

Kolibřík

4 4.

Esko a Anna se vraceli do města, každý svým autem, Esko vpředu, Anna za ním. Za okny se míhala krajina pozdního léta, v níž se už dala číst předzvěst podzimu. Právě když na místo činu dorazila soudní lékařka a technici, mraky se najednou rozestoupily a odhalily, že modré nebe přece jen ještě existu­ je. Mračna se rozdělila na podlouhlé cáry, které odpluly, k ra­ dosti technika fotografujícího místo činu a tělo. Nyní slunce svítilo naplno a krajina osychala. Listí ještě nezežloutlo, ale přesto v něm už vězela jakási předtucha blížící se smrti. Už jen pár týdnů a léto definitivně povolí sevření. O babím létě Anna už dávno přestala snít. Něco takového nemělo v těchto zeměpisných šířkách smysl. Co nevidět se lesy i shluky rodin­ ných domků v nich zahalí do polární noci a potemní. Město se bude zuby nehty držet pomocí neonů a zářivek. Všichni budou jako spasitele očekávat sníh, který s sebou přinese světlo. Jenže sníh poslední roky přicházel pozdě. Přechod mezi podzimem a zimou se málem utopil v šedavé břečce. Na to teď nemysli, řekla si Anna naštvaně a rychle srovnala řízení, protože sjela příliš doprava. Nákladní auto přijíždějící z protisměru na ni zatroubilo. Teď svítí slunce. Ještě je léto. Soustřeď se na řízení a nedě­ lej si hlavu s budoucností.

Srpen

37

Lékařka jako předběžnou dobu smrti odhadla zhruba deset hodin předchozího večera. I ona se divila, že šel někdo běhat tak pozdě a v tak mizerném počasí. Anna na to nic neřekla, přestože sama na pozdní hodině nic divného neviděla. Ona vždy chodila běhat večer. Ani počasí nikdy nebylo důvodem, proč běhání vynechat. Technici slíbili dodat svou zprávu co nejdřív a soudní lékařka pozvala Eska a Annu k pitvě násle­ dující den. Anně přeběhl mráz po zádech, tohle bylo něco nového. Strachovala se, jestli se dokáže chovat profesionálně, protože se jí dělalo zle při pouhé představě pitevny. Ačkoliv vlastně za to nemohla pitevna, ale vědomí, že tam budou ře­ zat jako nějaké zvíře na jatkách právě dívku, která ležela na běžecké dráze. Jako by její ponížení nemělo mít nikdy konec, úřady a společnost budou pokračovat v jejím mrzačení tam, kde vrah přestal. Esko s Annou v závěsu zaparkovali za policejní budovou, práskli dveřmi od aut, vešli dovnitř a vystoupali do třetího patra, Anna po schodech, Esko výtahem. Stáhli se každý do své kanceláře, jako by ten druhý neexistoval, jako by se ono hrůzné představení před chvílí vůbec neodehrálo. Tohle je směšné, pomyslela si Anna. Měli bychom diskuto­ vat. Analyzovat situaci. Naplánovat následující kroky. Poslat někoho, aby obešel ostatní domy v oblasti. Najít Juhaniho Rautia. Zjistit, s kým dívka naposledy telefonovala a kde se pohybovala předtím, než šla běhat. Co dělala včera, s kým? A kdo vlastně byla? Co všechno pořádkové policii a Eskovi řekla Aune Toivolová? A co případ té kurdské dívky? Kdo teď bude co dělat? Měli bychom se s Eskem pokusit se seznámit. Jít spolu aspoň na oběd. Takhle se nedá pracovat. Na hrůzný okamžik Annu přepadlo tušení: tohle nezvládnu.

38

Kolibřík

Anna se vydala sama na oběd do kantýny v budově. Snědla bezútěšné jídlo: rozvařené špagety v řídké omáčce s mletým masem a salát z nastrouhaného červeného zelí s pomeran­ čem. Byla to strava nejhlubší zimy, přestože právě probíhalo nejlepší období sklizně. Trpké domácí pivo a oschlé dalamán­ ky. Anna si pomyslela, jak moc se jídlo od jejího pomaturit­ ního léta zhoršilo, zřejmě i zde se snaží ušetřit, kde se dá. Rozhodla se, že bude jezdit na obědy do města. Právě když odnášela tác a použité nádobí do odkládacího vozíku, vešla do kantýny skupinka, která se přátelsky bavila. Esko, Sari, Rauno a vrchní komisař Virkkunen. Anně zčerve­ naly tváře. „Jé, Anno, tady jsi! Ty už jsi dojedla?“ zvolala Sari zklamaně. „Musíme probrat ten případ,“ řekla Anna směrem k Eskovi. „Právě jsme to probrali, mělas přijít. Věci se daly do pohybu, všechno je v cajku. Hlavně se starej o svoje úkoly,“ odpověděl Esko a kladl si na tác příbor. „Jak mám vědět, co jsou moje úkoly, když mi nikdo nic ne­ řekne?“ zeptala se Anna a snažila se ovládnout, aby nezvýšila hlas. „Anno, čekali jsme tě na bleskové poradě,“ řekl Virkkunen. „Já ale nemám telepatické schopnosti, a pokud si vzpomí­ nám, nic takového jsem si do životopisu nevymyslela.“ Virkkunen překvapeně pohlédl na Eska. „Esko ti prý oznámil, že se sejdeme u mě na poradu hned, jak se všichni vrátíme,“ řekl. „Nic mi neoznámil.“ „Ale oznámil, řekl jsem ti to, když jsme se vrátili ze Saloi­ nenu,“ tvrdil Esko. „Nepromluvili jsme spolu ani slovo. A vůbec, mám telefon, proč jste mi nezavolali?“

Srpen

39

Nikdo nic neřekl. Virkkunenovi bylo zjevně trapně. Rau­ no a Sari se diskrétně vzdálili. Esko se samolibě lhostejným výrazem v opuchlé tváři studoval tabulku, na níž bylo křídou napsané menu. Vypadá jako opilec, blesklo Anně hlavou. „To bude nějaké nepříjemné nedorozumění,“ prohlásil Virk­ kunen. „Vážně mě mrzí, že to začíná takhle.“ „Mě taky,“ odpověděla Anna. Neměla daleko k pláči. „Já si dám špagety, v ničem jiném není maso,“ oznámil Esko.

Odpoledne se udělalo pořádné vedro, teploměr na okně An­ niny kanceláře ukazoval už dvaadvacet stupňů. Z ulic a ple­ chových střech se odpařovala vlhkost. Počasí se obrátilo o sto osmdesát stupňů tak rychle, až skřípěly pneumatiky; zpátky k létu, a honem. Takových prudkých změn počasí za poslední roky přibylo. Anna otevřela okno. Mírný vánek dovnitř okamžitě přinesl výfukové plyny. Anna si nechala sluncem hřát tvář. Na chvil­ ku zavřela oči a poslouchala hluk dopravy, jenž se k ní nesl zezdola. Policejní budova se nacházela v nejrušnější části centra, v blízkosti vlakového a autobusového nádraží, obklopená re­ stauracemi, obchodními domy, kancelářskými stavbami a pa­ trovými domy. Policejní budova sama byla ošklivá vysoká kra­ bice postavená koncem sedmdesátých let. Anna se snažila pochytit z kakofonie dopravního ruchu něco, co by poznala, co by probudilo nějakou zapadlou vzpo­ mínku nebo jí připomnělo nějakou dávnou událost z dětství či raného mládí a přineslo tak zpět minulý život na tomto místě. Zvuky však byly stejné jako v kterémkoliv jiném městě a minulost ze svého úkrytu nevystoupila.

40

Kolibřík

První pracovní den ještě ani neskončil a já už mám co dělat s podezřením na násilí ze cti, velmi surovým hrdelním trestným činem a parťákem, který je úplný idiot, pomyslela si Anna a ote­ vřela oči. To nevypadá dobře. Nic snadného to nebude. Ale čeka­ la jsem snad něco takového? Myšlenky se jí zatoulaly k Ákosovi. Brzy se s ním bude muset sejít. Natlačila se víc do pootevře­ ného okna a mžourala do jasného světla. Byla nervózní. Ovlád­ la ji silná chuť na cigaretu. Minulou noc se událo tolik zlého, pomyslela si Anna. Já mám za úkol zjistit, kdo zločin spáchal a proč. Hledat viníka a důkazy. Za to mi platí. Je úplně jedno, jestli je první nebo pětistý den, práce je práce. A já jsem v téhle práci dobrá. Nebo aspoň u pořádkové policie jsem byla. O tomhle ještě nemůžu nic říct, ale tak odlišné to přece být nemůže. A doteď mě žád­ ný idiot nezničil. Anna neochotně nechala chuť na nikotin odplout do ulice páchnoucí výfukovými plyny. Nemělo cenu vypěstovat si na nikotinu závislost, Anna si povolila nanejvýš jednu cigaretu denně, a nikdy v pracovní době. Vzdychla a zavřela okno. Hluk města ztlumilo sklo. V tichu místnosti bylo slabě slyšet tikot nástěnných hodin. Anna se odvrátila od okna. Za ní stála velká tmavá postava. „Úr Isten!“ vykřikla Anna. Leknutí jí vniklo do žil jako jed. „Podařilo se nám zastihnout Juhaniho Rautia. Sbal si rtěn­ ku a tampony, jedeme zpátky do té obce, kde už jsme byli ráno,“ oznámil Esko. „To od tebe bylo pěkně hnusný! Opovaž se ještě někdy tak­ hle připlížit…“ Ale Esko už zmizel na chodbě. „A hoď sebou!“ křikl ještě od dveří výtahu.

Srpen

41

5 5.

Juhani Rautio právě dokončoval dlouhý oběd, během něhož uzavřel slibnou obchodní smlouvu, když mu zazvonil tele­ fon. Juhani se v duchu proklel za svou roztržitost. Ještě před deseti lety bylo přijetí hovoru kdekoliv a kdykoliv znamením úspěšného podnikatele, nyní však prozrazovalo jen křupan­ ství a nevychovanost. Juhani nebyl žádný křupan, alespoň podle vlastního názoru. Při jednání se zákazníky mu zále­ želo na tom, aby jim dal najevo, že se na ně zcela soustředí, a vyvolal v nich pocit, že existuje jen pro ně. Vždyť ani dítěti se nelíbí, když se snaží mámě nebo tátovi povědět o svých důležitých záležitostech, a oni zároveň mluví do telefonu, čtou noviny nebo se dívají na televizi. Člověk musí být zcela přítomen. Juhani už chtěl zmáčknout tlačítko odmítnout a s rozpaky se svému společníkovi omluvit, avšak cosi jej přimělo hovor přece jen přijmout. Později situaci vnímal jako osudový pro­ jev otcovské intuice. Volala policie. Požádali ho, aby se co nejdřív vrátil domů. Telefonovali i jeho manželce Irmeli. Tentokrát vzal Esko Annu svým autem. Virkkunen se určitě díval z okna. Celou cestu spolu nicméně nepromluvili jediné

42

Kolibřík

slovo. Snad se dá zvyknout i na takovouhle práci, říkala si Anna zahořkle. Budeme mlčet a trucovat, a když už spolu promluvíme, tak zásadně kousavým tónem. První dojem z nového zaměstnání se začal loupat jako vy­ stresovaný psoriatik. Možná jsem právě udělala největší chy­ bu svého dosavadního života, napadlo Annu. Domek z červených cihel Juhaniho a Irmeli Rautiových se nacházel v centru obce Saloinen, ve staré zástavbě s velkými rodinnými domy a rozlehlými zahradami, jednou pěknější než druhou. Vysoké stromy, rozrostlé keře a bohaté květinové zá­ honky krášlily celou oblast. Skoro na každé zahradě rostly ta­ ké ovocné keře a záhonky překypující úrodou pozdního lé­ta. Anna pomyslela na výhled, který se nabízel z jejího by­tu. Sna­ žila se vybavit si, jestli u někoho na balkoně viděla alespoň rozkvetlé květináče. Máma vždy zasadila tolik květin, kolik se jich jen vešlo. Anna si vzpomněla, jak se máma na jejich balko­ ně každé jaro činila, s rukama od hlíny, křehké sazeničky v po­ dlouhlých krabicích, betonová podlaha studila, rákosové pod­ ložky zůstaly srolované a čekaly, až bude sázení hotové. A ta hrdost, s níž máma ke svému balkonu vzhlížela, když se vrace­ la z nákupu. Byl krásný, především koncem léta, kdy záplava květů přepadala přes zábradlí. Pak se Anna odstěhovala a sama nikdy nezasadila ani květinku. Přistihla se, jak se tomu diví. Juhani dorazil domů zároveň s Annou a Eskem. Potřásli si rukou na zahradě, navzájem se představili a vešli dovnitř. V uklizeném domě panovalo ticho. Rodina byla zámožná ne­ vtíravým způsobem, jejich bohatství se dalo tušit z decentního a vkusného zařízení domácnosti. Buď využili služeb profesio­ nálního designéra, anebo měla paní Rautiová zvláštní talent, napadlo Annu, když je Juhani uvedl do stylového obývacího pokoje, jehož každičký detail se zdál být na správném místě.

Srpen

43

„Vy vlastníte žlutý fiat punto, že?“ Esko šel rovnou k věci. „Ano,“ odpověděl Juhani ustaraně. „Registrační značka akr -643?“ „Ano, souhlasí.“ „Víte, kde se vaše auto právě teď nachází?“ „Co se stalo? Ukradl ho někdo?“ „Odpovězte prosím na otázku, ať víme, jestli se vůbec stalo něco, co by se vás týkalo,“ pobídl jej Esko klidně. „Měla snad Riikka nehodu? Je v pořádku? Hned mi řekněte, jestli je Riikka v pořádku,“ vykřikl Juhani. Anna a Esko na sebe pohlédli. Vtom bouchly venkovní dve­ ře a vešla paní Rautiová s tváří červenou a zpocenou. Sundá­ vala si cyklistickou helmu. „Juhani, co se tu děje? Proč jsme se měli vrátit domů?“ žena měla hlas stažený obavami. „Posaďte se, oba,“ nakázal Esko pevně, avšak mírně. Vida, umí se chovat i normálně, pomyslela si Anna. „Věc se má tak. Vaše auto našli nedaleko u zdejší cesty. Rádi bychom se ohledně toho zeptali na několik otázek.“ „Tím autem jezdí naše dcera Riikka, už od loňska, kdy jí by­lo osmnáct. Původně jsme ho pořídili pro manželku, jako záložní vůz. Ale nakonec ho vlastně nepotřebovala.“ „Já radši jezdím na kole,“ doplnila Irmeli. „Nemusím tak chodit cvičit. Ale kde je Riikka? Jdu jí zavolat,“ pokračovala a chystala se vstát z pohovky. „Jen seďte,“ poručil jí Esko. Irmeli zůstala sedět. „Kde by vaše dcera měla být?“ zeptala se Anna. „Ve městě, řekla bych,“ odpověděla Irmeli a tázavě pohlédla na svého muže. „Bydlí v centru?“

44

Kolibřík

„Oficiálně má pořád hlášené bydliště tady. Většinu času ale tráví u svého přítele ve městě.“ „Takže vaší dceři je devatenáct?“ „Ano,“ odpověděl Juhani. „Stavovala se včera doma?“ „Ne. Neviděli jsme ji několik dní. Irmeli, kdy tu Riikka byla naposledy?“ „Minulý týden si přišla vyprat, myslím, že to bylo ve středu. Jere, její chlapec, nemá pračku. U něj ve sklepě je sice prádel­ na, ale Riikka tam chodí nerada,“ Irmeli se nuceně zasmála. „Kdy jste s ní naposledy mluvili po telefonu?“ „Riikka mi volala včera během dne. Vlastně nic zvláštního nepotřebovala. Jen se ptala, jestli si s sebou do Jyväskylä smí vzít jednu starožitnou komodu. Nastupuje tam na univerzitu. Bude studovat psychologii. Za pár dní se má stěhovat.“ „Chodí vaše dcera běhat?“ zeptala se Anna a cítila, jak jí nepatrně ztuhla šíje. Irmeli a Juhani okamžik mlčeli. Předtucha nevyřčeného už se rodičům zakousla do podvědomí. „Ano,“ odpověděla pak Irmeli. „Začala s tím v červnu, koupila jsem jí na to pořádné boty. Na studentský rozpočet jsou slušné běžecké boty dost drahé. Ona… má dojem, že je trochu při těle. Ale není tím nijak posedlá, že by měla anorexii nebo něco. Nor­ mální potřeba mladé ženy pečovat o svoje tělo, vypadat dobře.“ Irmeli neklidnými prsty zaplétala třásně na vlněné pokrýv­ ce na pohovce a očima zbystřenýma obavou střídavě hleděla na Annu a na Eska. Mezi obočím měla hlubokou ustaranou brázdu. „Jaké značky jsou ty boty, které jste dceři koupila?“ ze­ptala se Anna.

Srpen

45

Když žena sdělila značku bot, Esko odvrátil pohled k oknu a sevřel ruku v pěst, až mu zbělaly klouby prstů. Anna se po­ kusila polknout, ale v krku jí vyschlo. „A jaké oblečení nosí na běhání?“ „Snad ho má víc. Minimálně jedny tmavomodré tepláky adi­ das a pak takovou zářivě zelenou soupravu, tu má novou. Proč se na to vyptáváte? Tak už nám řekněte, co se stalo!“ zaprosila Irmeli a nedokázala skrýt své obavy. Anna pohlédla na Eska. Tohle si měli předem domluvit, na­ padlo ji. Co bude kdo říkat. Copak to nejhorší teď mám říct já? Co mám dělat? Vtom si Esko odkašlal. „Nedaleko auta na lesní stezce našli tělo mladé ženy,“ řekl svým chraptivým hlasem.

46

Kolibřík

6 6.

Rauno Forsman jel znovuzrozenou letní krajinou do obce Saloinen. Vždy se mu líbilo, jak rychle se tohle město změni­ lo ve venkov, jak tenká a nenápadná byla hranice mezi těmi dvěma světy. V dětství jeho rodičů byla hranice jasná a její překročení znamenalo předem pečlivě naplánovanou udá­ lost. Tehdy ještě byli lidé z města rádoby něco lepšího. Na venkově jim někteří snad dokonce záviděli, a zároveň je po­ važovali za poněkud přihlouplé, protože městští lidé nevě­ děli nic o opravdové práci a neuměli se pohybovat v přírodě. Během Raunova dětství už rozdíly nebyly tak patrné, přesto­ že jisté srovnávání se stále ještě dalo vycítit. V současnosti byli všichni rovnocenný internetový národ a bydlení na ven­ kově se považovalo za moderní downshifting. Hranici úplně setřelo každodenní dojíždění z venkova do města za prací. Tradiční pole zaplnily rodinné domky, jeden jako druhý, jako naklonované. Nějakému šťastnému milovníkovi krásy se možná podařilo získat pro sebe starou idylickou roubenku. Rauno objel těch několik domů, které se nacházely v blíz­ kosti místa činu. Vlastně byly čtyři, z nichž dva stály na ulici Selkämaantie. V obou bydleli osamělí penzisté, Aune Toivo­ lová, kterou už po zbytek dne nechali být, a Yki Raappana. Zbylé dva domy byly novostavby v odlehlé oblasti s názvem

Srpen

47

Irjalanperä jihovýchodně od běžecké dráhy, kde obec naplá­ novala nové parcely jednu vedle druhé v naději, že na venkov naláká navrátilce z města a vydělá tak na daních. Nedalo se tam dojet po stejné silnici jako k Aune a Ykimu a k lesní stez­ ce, Rauno se musel vrátit na hlavní silnici, ujet půl kilometru jižněji a na kruhovém objezdu v centru obce odbočit doprava. Z oblasti, ve které se plánovala výstavba nových domků, nic­ méně vedla na osvětlenou běžeckou dráhu asi dva kilometry dlouhá stará lesní cesta. Tu mohl střelec docela dobře použít. Rauno začal u Ykiho. Jeho domek byl starý a zchátralý, ale nějaký kutil-romantik mohl pod oprýskanou omítkou a opo­ třebovanou střechou s asfaltovanou krytinou vidět půvabnou chatu. Před domkem rostly veliké rybízové keře, jejichž vět­ ve visely obtěžkané zralými trsy. Na druhé straně zahrady, za saunou a dřevníkem, začínal les. Rauno zaklepal na dveře, kte­ ré stály trochu nakřivo a jejichž bílý nátěr se dávno začal odlu­ povat v dlouhých šupinách. Stařík v kárované košili a hnědých kalhotách s kšandami otevřel překvapivě svižně. Oči mu bys­ tře blýskaly. Zevnitř zavanul pach bramborového sklípku. „Dobrý den,“ pozdravil Yki a potřásl Raunovi rukou hrubou jako smirkový papír. „To jsou mi vzácní hosti, rovnou od policie. Tak to musím postavit na kávu. Sem někdo málokdy zabloudí.“ Rauno se neodvážil odmítnout, přestože v kuchyni to vy­ padalo na jistou otravu z jídla. Sporák pokrývaly napálené vrstvy. Konvice na kávu byla rýhovaná hnědou usazeninou. Na lince se vršily odpadky a špinavé nádobí. Šálky Yki opláchl studenou vodou. Rauno se posadil ke kuchyňskému stolku a rozhodl se s tím popasovat jako chlap. Přestože Yki neustále odbíhal od tématu a donekonečna od­ daloval Raunův odchod svým vypravováním, návštěva nebyla

48

Kolibřík

zbytečná. Stařík měl jasnou mysl a ostrý sluch. Nic pozoruhod­ ného neviděl, protože stejně jako od Aune ani od něj nebylo přímo na silnici vidět. Něco však zaslechl. Když šel ve čtvrt na jedenáct zakrýt kamna v sauně, slyšel auto, které jelo směrem k obci. To rozhodně nebyla mrtvá běžkyně, pomyslel si Rauno. Děda také slyšel výstřely, jak před, tak poté, co zaslechl projíž­ dějící auto, ale nevěnoval jim zvláštní pozornost. Touhle dobou výstřely práskaly celý den, a kdyby byl mladší, i on by si tou do­ bou večer zašel na břeh pifnout nějakou tu husu na pekáč. Už ale ani nemá brokovnici. Daroval ji synovi od neteře k patnácti­ nám, když kluk složil loveckou zkoušku. To bylo dávno.

Rauno u Ykiho strávil přes hodinu. V krku ho pálily tři šál­ ky ká­vy hořké jako blín. Během jízdy k následujícímu do­mu cítil zatuchlý pach, kterým mu načichla košile. Jediné, na co narazil u ostatních sousedů, bylo klíčící zoufalství. V oblasti Irjalanperä bydlely dvě rodiny s malými dětmi, obě přestěho­ vané z města, jedna jako druhá. Rozestavěné domy, zahrady ja­ko jedno velké pískoviště, změť hraček a stavebních planěk. Houf dětí předškolního věku a zadlužení rodiče, kteří padli jako podťatí do peřin v okamžiku, kdy se jim podařilo uspat děti. Jako já, pomyslel si Rauno. Jako my. Ani v jednom domě nic neslyšeli ani neviděli a obě rodiny se za to zdvořile omluvily. Bylo samozřejmě možné, že někdo prošel kolem, nebo dokonce projel autem po cestě vedoucí k běžecké dráze nebo na pobřeží, aniž by si ho všimli. Dostat děti do postelí však vyžadovalo natolik intenzivní úsilí, že ne­ věnovali žádnou pozornost světu venku za okny. Bylo nicméně také možné, že by si všimli, kdyby se venku mihly reflektory auta nebo se ozval zvuk motoru. Moc často

Srpen

49

tamtudy totiž nikdo neprojížděl. Takže by jim to možná ne­ uniklo. Ale pokud se někdo venku pohyboval v době, kdy už šli spát, určitě by je to neprobudilo. Všechno bylo možné, bylo těžko říct, možná, možná ne, máma hned přijde, počkej chvil­ ku, táta teď mluví tady s pánem. Každopádně se ještě hodla­ li nad včerejším večerem zamyslet, a kdyby je něco napadlo, určitě dají vědět, ačkoliv si byli téměř jistí, že se to nestane. Rauno oběma rodinám nechal svou navštívenku a viděl, jak děti okamžitě začaly toužit, aby ji dostaly na hraní. Na cestě zpět do města si pomyslel, že by stačilo, kdyby zajel jen do jedné z těch dvou rodin. Jenom se tím zbytečně unavil. Hluk, malé děti a rodiče, kteří jim běhali v patách, to všechno se k němu dostalo příliš blízko, jako by zajel na ná­ vštěvu sám k sobě. Uvažoval, jestli také vypadá tak vyčerpa­ ně. Pak ho napadlo, že by se na nové případy mohl vymluvit, použít je jako záminku, aby se vyvlékl z vlastního domácího kolotoče. Mohl by zajít někam na pivo. Jít domů teprve tehdy, až už děti budou zaručeně spát. I manželka. Ta myšlenka jej lákala.

Sari Jokikokko-Pennanenová směla zůstat v kanceláři. Poté, co se našla mrtvá žena, jí Virkkunen svěřil veškeré úkoly ohledně případu kurdské dívky. Z toho kouká přesčas, za­ klela Sari a neochotně zavolala domů slečně na hlídání. Ta ještě neochotněji slíbila zůstat o hodinu déle, ale ani minutu navíc. Sarin manžel byl na služební cestě a maminka v Es­ tonsku v lázních, na zájezdu pro penzisty. Sari to tudíž bude muset stihnout domů včas. Dvě malé děti jí bránily, aby se důkladně ponořila do práce, za což byla vlastně vděčná. Bezmyšlenkovitě vyplnila formuláře předvolání k výsle­ chu, podepsala je, vložila do obálek a zanesla do přihrádky

50

Kolibřík

na odchozí poštu. Biharina rodina dostane předvolání hned zítra. Sari pohlédla na hodiny, už uplynulo třicet minut. Za­ telefonovala do Vantaa a nechala vzkaz, aby jí místní hlídka zavolala zpět. Chtěla mluvit s policisty, kteří šli do bytu Bi­ hariných příbuzných a viděli situaci na vlastní oči. Vlastně by bylo dobré promluvit i s jejich vlastními policisty, s těmi, kteří zašli k Bihar domů. Esko už to zřejmě udělal, ale nikdy nebylo na škodu seznámit se s detaily osobně. Sari vždy čini­ lo potíže vytvořit si přehled o situaci pouhým čtením hlášení, což jí vlastně poněkud ztěžovalo práci policejní vyšetřovatel­ ky. Moje slabost, napadlo ji. Moje malá slabost, ale kdo z nás je dokonalý? Znovu pohlédla na hodiny. Za chvíli bude muset jít. Slečna na hlídání sice byla vyložený poklad, ale přesto se Sari chtěla za každou cenu vyhnout tomu, aby ji rozčílila. Ne­ mohla si dovolit poklad ztratit. Sari se rozhodla, že bude pokračovat v práci doma, jakmile děti usnou. Třeba pak vydrží ještě hodinku dvě hledat informa­ ce o násilí ze cti, což byl fenomén, který znala jen podle jmé­ na a z náhodných zpráv ze Švédska. Vypnula počítač a rychle roztřídila papíry rozložené po stole na dvě hromádky: nevy­ řízené a k archivaci do šanonu. Obě hromádky budou muset počkat do rána. Chudák Anna, pomyslela si, když za sebou zavřela dveře policejní budovy a vyšla ven ke svému autu. Takový začátek práce vyšetřovatele. Pak zatelefonovala domů: „Zdržím se ještě deset minut. V pátek přijdu domů o hodi­ nu a půl dřív, dobře?“

Srpen

51

7 7.

Jaké to asi je, jít identifikovat tělo vlastního dítěte? Ta myšlenka na Annu zaútočila, když se ve vlastní předsíni převlékala do běžeckého. Bylo už pozdě. Anna si připadala una­ vená, tělo měla ztuhlé. Myšlenky jí neklidně vířily jako malé děti po dlouhé jízdě autem. Podmínky byly příznivé. Útok vždy přišel v okamžicích slabosti, zasekl svůj rezavý hrot hluboko a vyrval ven bolestivé vzpomínky, na které si Anna přála na­ dobro zapomenout, přála si, aby navždy zmizely; ony se však držely v záhybech mysli a nikdy se nepustily, byly s ní od rána do večera, od stěhování ke stěhování, rok za rokem. Nikdy je nesetřepe. Promnula si oči, aby ucpala cestu slzám, které se draly ven. Na sítnici jí pluly červené tečky, mezi nimiž viděla dítě znásil­ něné a rozdrásané dvouhlavým orlem. Mohla to být ona sama. Mohl to být kdokoliv. Záchvaty se dostavovaly rok od roku vzácněji. Panická po­ rucha, řekla školní zdravotnice, když byla Anna na gymnáziu, a poradila jí, aby zašla k lékaři a nechala si předepsat léky. Anna však nesnesla ani pomyšlení na pilulky, které by ovliv­ ňovaly její mysl. Místo toho začala trénovat na maraton. Už si ani nepamatovala, kdy měla záchvat naposledy. Nejspíš teh­ dy, když po roce ukončila svůj vztah, ten jediný dlouhodobý

52

Kolibřík

a vážný. On byl také policista, hodný a rozumný, po všech stránkách dobrý člověk. Měl jen jednu zásadní vadu: toužil se oženit a založit rodinu. A přestože Anna sama byla tím, kdo chtěl rozchod, překvapivě ji to vzalo. Nějaký čas byla hodně vyvedená z míry. Od té doby však už uteklo několik let. Anna ležela na podlaze v předsíni a zírala na lampu visící ze stropu, aby ji světlo oslnilo a zahnalo orla. Ležela tam přinej­ menším deset minut a nutila se ke klidu. Nemá to cenu, opako­ vala si. Nemá to cenu. Nemá to cenu. Nemá to cenu. Někdo byl ochotný klidně zabít vlastní dítě. Jako ten Pejdar Šelkin. Bylo v tom cosi mnohem horšího než smrt samotná, cosi nepocho­ pitelného a mnohem černějšího. Anna si na okamžik zkusila představit, co se kurdské dívce mohlo stát. Pak se s obtížemi posadila, a přestože se jí ani za nic nechtělo, nazula si běžecké boty, vyběhla ven a zamířila na běžeckou dráhu. Stejně jako včera, stejně jako Riikka předchozí večer. Tohle kolo jsem vy­ hrála, napadlo ji.

Jakmile technici a soudní lékařka dokončili svou práci, bylo dívčino tělo převezeno do ústavu soudní medicíny. Juhani a Irmeli Rautiovi už tam čekali, Anna čekala s nimi. Rodiče svou dceru okamžitě a bez pochyb poznali. Zcela se zhrou­ tili, i oni byli nenávratně zničeni. Juhani Rautio propukl v tak srdceryvný pláč, že ani Anna už nedokázala zadržet slzy. ­Irmeli se ponořila do apatického ticha. Prázdným po­ hledem zírala na své dítě, které bezhlavé leželo na plastovém stole v chladné místnosti, hladila pokožku jeho pa­ží, be­ze slov, bez slz. Anna ji objala a chtěla říct něco utěšujícího, ale nedokázala to. Žena stála v sevření jejích rukou ztuhlá a chladná jako socha a připadala jí tak známá, až se Anně udělalo mdlo.

Srpen

53

Anna zamířila na svou obvyklou trasu, proběhla mezi tráv­ níky před panelovými domy k lesíku, který sídliště ohraničo­ val. Tam se nacházela její běžecká stezka, kde začala se svým osamělým běháním, zatímco její vrstevníci nasávali pivo a po­ táceli se z jednoho problému do druhého, utíkali před minulý­ mi vstříc budoucím. Mámě se ulevilo a byla nevýslovně hrdá, že se Anna navzdory vzpourám puberty a potížím se začleně­ ním do kolektivu nezapletla s drogami, ale místo toho začala vážně a zapáleně sportovat. Anna sama však už tehdy věděla, že není o nic lepší než ostatní. Utíkat se dá tolika různými způsoby. Anna se ponořila do temného objetí stromů. V lese vládlo šero, její oči mu však rychle přivykly. Bledý povrch dráhy ze směsi pilin se před ní kroutil a vydával mdlé světlo. Najednou ji přepadl strach. Do mysli se jí vkradla před­ stava, že ji z přítmí stromů někdo pozoruje, sleduje její běh puškohledem připevněným k lovecké zbrani. Z křoví se ozva­ lo zapraskání. Anna měla pocit, jako by byl les kolem ní na­ pjatý k prasknutí, jako by se připravoval na výstřel. A pak, kroky blížící se zezadu. Anna zpomalila, zaťala všechny svaly v očekávání útoku, rychle se ohlédla. Tmavá postava už byla těsně vedle ní. Malá, silnější žena v černé teplákové soupravě. S úsměvem pokývla Anně na pozdrav a zrychlujícím tempem ji předběhla. Bolond! Nadávala si Anna. Pitomá paranoia. Teď nesmíš dát prostor fantazii! Už jsi tu běhala i během temného listopadu, v pubertě, bez jakéhokoliv kurzu sebeobrany, a vždycky beze strachu. Anna si nespokojeně brblala, zrychlila téměř na hra­ nici výdrže, pět minut běžela naplno, pak na čtvrt hodiny zpo­ malila. Pokračovala stejným způsobem, přinutila se vydržet náročné intervaly, setřást ze sebe strach drsnou dřinou.

54

Kolibřík

Uvažovala, jestli se Riikka pokusila o to stejné. Jestlipak se bála, vytušila cosi před okamžikem své smrti?

Doma po sprše poslouchala „Lonely Warriors“ od agf . Fasci­ nujícím způsobem divný zvukový svět spojující techno a lid­ ské hlasy zahalil pohovku, na níž ležela s mokrými vlasy rozcuchanými na polštáři, zabalená do ručníku, jako osamělý voják večer ve svém bunkru, se všemi druhy ve zbrani po smrti. Cítila, že na této frontě bojuje sama, že je sama v ce­ lém vesmíru. Vzpomněla si na svou vojenskou službu. Bylo to jakési pro­ buzení. Našla svůj směr. Otevřely se jí dveře. A také zavřely, protože tehdy si definitivně uvědomila, že zůstane ve Finsku. Nebylo to nijak vědomé rozhodnutí, ale něco, k čemu došlo jaksi nevyhnutelně. Matně si vzpomínala, jak Áron vypadal ve svých maskáčích, když naposledy odcházel z domu. Lonely warrior. Na to by měla raději zapomenout. Vypnula přehrávač a neúspěšně se pokusila myslet na udá­ losti uplynulého dne. Událo se toho příliš. Takový první den v práci by nepřála ani svému nejhoršímu nepříteli. A vtom si něco uvědomila. Polib si, blbečku, měla říct jako první, hezky přátelsky a bez zaváhání. A pak: vrchní vyšetřovatel Virkkunen si nejspíš místo pohádek na dobrou noc až příliš často pročítá blogy konzervativců. Na závěr se měla bezstarostně zasmát a vyvolat schválně rozporuplný dojem, jako by šlo o pouhý vtip, rádoby žertov­ nou a bezvýznamnou poznámku. Přestože by to samozřejmě vůbec nebyl žert. Tak to měla udělat.

Srpen

55

Jenže ráno, ve všem tom napětí, ji to pochopitelně nena­ padlo. Jistě že ne. A navíc: troufla by si vůbec? Šéfovi a v první pracovní den? Sotva. Anna nevěděla, co ji rozčiluje víc, zda fakt, že ji trefná po­ známka vždy napadne příliš pozdě, anebo to, že by ji stejně neřekla. Nějakou dobu se převalovala, až usnula neklidným spánkem na pohovce, s mokrými vlasy.

56

Kolibřík

8 8.

Léto se přece jen rozhodlo ještě zdržet. Když se sluneční paprsky prodraly škvírou mezi závěsy do obývacího pokoje, přikradly se Anně na oční víčka a ona se probudila nahá na pohovce, pochmurnost předchozích dnů byla tatam. Bylo půl šesté. Ručník, který měla místo pokrývky, se svezl na podla­ hu. Anně však nebylo zima, ranní slunce už hřálo. Protaho­ vala si přeleželé končetiny. Pruh světla dělil místnost napůl a odhaloval tančící částečky prachu. Anna chtěla cítit nadše­ ní jako obvykle, když ji čekaly nové výzvy, vyskočit z pohov­ ky a pustit se do práce. Místo toho však cítila jen obavy. Na případech Riikky a Bihar ji cosi zneklidňovalo. Rozdí­ raly rány, přes něž si nechala narůst tlustou tkáň, která měla být neproniknutelná. Bála se, že pro ni práce kriminalistky bude přece jen příliš těžká. Praxe byla něco jiného než teorie, vyšetřování bylo něco jiného než usměrňování opilců na ulici. Co si o sobě vlastně myslela? Že se v životě posune dál, když se přestěhuje zpět do tohoto města, na tohle prokleté sídliště? V ranním světle se to zdálo jako jasný krok zpátky a pomyšle­ ní na Eska jí náladu nijak nezlepšilo. Ještě ke všemu se stále nespojila s Ákosem. Anna vzdychla a šla do koupelny. Pokusila se rozčesat za­cuchané vlasy. Když jí silná, hustá kštice, kterou jí finské ​

Srpen

57

ženy záviděly, uschla neučesaná na polštáři, byla čiré prokletí. I s tím si však Anna musela poradit.

U ranní kávy Esko Annu nepozdravil, přestože ostatní jí ve­ sele popřáli dobré ráno. Jen s kyselým výrazem upíjel černý nápoj a zamumlal něco k Raunovi, který se rozpačitě zasmál. Esko byl opět neupravený, a když dostal ošklivý záchvat kaš­ le, Anně se zdálo, že ucítila závan alkoholu. Nejspíš jsi jenom ubohý ožrala, pomyslela si a cítila, jak v ní vzplála jiskřička naděje. Zahořklí opilci neměli nic, čeho by se člověk musel bát, a jako soupeři rozhodně za nic nestáli. Ta myšlenka jí zvedla náladu. Společně si shrnuli události předchozího dne. Uvažovali, kdo by mohl být střelec. Rauno navrhoval pomateného lovce. Tato možnost zněla drsně, ale všichni se shodli, že přicházela v úvahu. Virkkunen nařídil, aby k pitvě jela Anna sama. Esko se pokusil protestovat, protože to měl být jeho úkol. Virkkunen však své rozhodnutí zdůvodnil tónem, který nikoho nenechal na pochybách, kdo je šéf. Chtěl dát Anně rozmanité příležitosti seznámit se s prací kriminalisty, jinak se přece nemohla vyví­ jet. Esko bude mít i tak co dělat. Anna měla chuť odmítnout, říct, ať si Esko klidně jde, že ona se s pitvami stihne seznámit i později, že najde dost a dost nového a vzrušujícího i jinde, ale nedokázala otevřít ústa. Tak na ni Virkkunen působil. Esko se nesnažil skrývat nespokojenost, nic však nenamítal. „Holka měla v ten poslední den před smrtí pohlavní styk,“ oznámila Linnea Markkulová, asi čtyřicetiletá soudní lékař­ ka, kolem které se vznášela vůně pižma, Annina oblíbená. Anna si musela na ústav soudní medicíny, který se nachá­ zel v suterénu fakultní nemocnice asi dva kilometry od centra,

58

Kolibřík

pospíšit přímo z ranní porady. Ve vykachlíčkované místnos­ ti ozářené modravým světlem a páchnoucí smrtí leželo na ocelovém stole tělo Riikky Rautiové. Linnea už stihla zahájit pitvu. Anna s sebou měla fotoaparát. Oblékla si bílý ochranný oděv a přes ústa si nasadila papírovou roušku. Těžko se přes ni dýchalo. „To by vysvětlovalo nohy,“ odpověděla. Měla chuť stáhnout si roušku a zhluboka se nadechnout. „Co?“ zeptala se Linnea. „Nohy. Chlupy na nich. Všimla jsem si, že měla nohy úplně hladké, jako právě oholené. Upoutalo to moji pozornost, pro­ tože sama se holím vždycky až po běhání, ve sprše. Strniště je cítit už po půldni, aspoň u mě. I když finské chlupy jsou samozřejmě jiné, krotší.“ Linnea se usmála a dotkla se pokožky dívčiny nohy. „Ještě pořád není nic cítit. Navzdory všeobecně rozšířené­ mu omylu chlupy už po smrti nerostou, dojem vzniká staže­ ním okolní kůže. Takže teď už by nějaké strniště mělo být cí­ tit. Vsadím se, že si je vytrhala i s kořínky, v den smrti. Možná depilačním voskem.“ „Měla s někým rande. Před běháním,“ řekla Anna. Nebo bě­ hem běhání, dodala v duchu. „Jo, ty spermie se do ní nějak dostat musely. Na klinice umě­ lého oplodnění byla asi sotva. I když, můžeme se tam pro jis­ totu zeptat,“ zasmála se Linnea. „Nebylo to znásilnění?“ „Nic tomu nenasvědčuje. Sama jsi přece viděla, že se jí ni­ kdo nepokusil žádný kus oblečení svlíknout násilím, kalhoty i všechno ostatní měla oblečené úplně normálně.“ „Mohl by jí pachatel kalhoty znovu natáhnout posléze?“

Srpen

59

„Teoreticky jo, ale poznala bych to. Osobě ležící na zemi je nemožné obléct kalhoty stejně, jako když si je člověk navlíkne sám. Například spodní prádlo zůstane specifickým způsobem shrnuté. Ani ve vagině nejsou žádné stopy násilí.“ „A co jinde?“ „Taky ne. Pokud teda nepočítáme odstřelenou hlavu.“ „No, to je násilí až dost,“ vydechla Anna. „To teda jo.“ Obě ženy chvíli mlčky hleděly na mrtvou mladou dívku. Anna vyfotila několik snímků celého těla. Na hrudi a břiše se tvořily posmrtné skvrny. „Co je tohle?“ zeptala se potom a ukázala na sotva viditelná zabarvená místa ve spodní části levého boku, těsně nad kyčlí. „Staré modřiny. Už skoro zahojené, ale byly dost velké. Řek­ la bych tak necelé dva týdny staré. Podle umístění na těle byly asi způsobené pádem. Zranění v téhle oblasti je typické, když člověk upadne na bok, třeba při uklouznutí nebo pádu z kola.“ „Neměla by ale tím pádem mít něco i na dlaních? Když člo­ věk upadne, jako první přece o zem udeří ruce, ne?“ „Většinou ano. Ale mohla mít rukavice. Anebo pod sebe prostě nestihla ruce dát, to se taky stává často. I když v tom případě by mohlo něco být vidět taky na rameni. Ona tu nic nemá.“ Anna se snažila rozvzpomenout na dobu před dvěma týd­ ny. Vybavilo se jí jen nepřetržité slunečno a rekordní vedra. Před dvěma týdny ještě nikdo nenosil rukavice, dokonce ani v noci. Přiblížila si skvrny, třikrát stiskla spoušť fotoaparátu, zkontrolovala výsledek a vyfotila i ruce. „Hotovo?“ zeptala se Linnea. „Tak se podíváme dovnitř.“ Zkušenými pohyby tělo otevřela. Vypadalo to tak čistě a snad­ně, jako by se ani nejednalo o skutečného člověka, který

60

Kolibřík

byl ještě před chvílí naživu. V rozříznutém otvoru se objevo­ valy vnitřnosti a žaludek a Linnea líčila, jak se lidé vždy zhrozí, když slyší o jejím povolání. V baru obvykle říkala, že je prostě lékařka. Anebo ještě raději zdravotní sestra. Patologie a soud­ ní lékařství téměř zaručeně zahnaly i nejsebevědomější ná­ padníky, naopak lékařka okamžitě u všech budila představy o večerních ordinačních hodinách přímo v hospodě u půllitru piva. Zdravotní sestra byla dobrá. Hodně mužů považovalo takové povolání za dostatečně podřadné a hloupé, a proto přitažlivé. Problém byl pouze v tom, že Linnea nestála o muže, kteří se zajímali o takové ženy. „Po pěti letech už mi začíná lézt krkem být matka samoži­ vitelka, potřebovala bych si najít partnera,“ zasmála se Linnea a odešla zvážit játra. „Nebo aspoň někoho na sex.“ S tím bys neměla mít problém, myslela si Anna a prohlíže­ la si pohlednou blondýnku při práci. Krásná a vysoko­školsky vzdělaná, nejspíš také se slušným příjmem. Ta rozhodně v Koi­ vu­har­ju nebydlí ani odtamtud nepochází, to bylo jisté. „Tady není nic neobvyklého,“ řekla Linnea nakonec. „Zdravá mladá žena, bezdětná. Asi dvě hodiny před smrtí jedla menší porci čehosi. Podle barvy bych řekla, že k jídlu pila pomeran­ čovou šťávu. Později obsah žaludku prozkoumám důkladněji. Vnitřní orgány jsou v pořádku, střeva taky, žádné známky po drogách nebo alkoholu. Uděláme samozřejmě i rozbor krve, ale troufám si tvrdit, že na něm nebude nic vidět. Plíce jsou úplně čisté, tohle děvče ani nekouřilo, asi to byla slušná dív­ ka. Až na to sperma, pochopitelně. Odeberu z něj dna . Třeba zjistíme, kdo byl muž X.“ Pak Linnea pokračovala tišším hlasem: „Sprcha broků hlavu naprosto zničila. Ta holka umřela oka­ mžitě. Výstřel přišel přímo zepředu a střelec stál tak blízko,

Srpen

61

že se jí téměř dotýkal. Je to tak krutý způsob, až to nahání hrůzu, co?“ „To jo. A co doba smrti?“ zeptala se Anna. „Našli ji ráno v devět. Já přijela na místo kolem poledne. Tehdy jsem předběžně odhadovala zhruba deset večer a po­ řád si za tím stojím. V deset, plus minus maximálně hodinu, protože noc byla chladná a vlhká. Je to ale divná doba na bě­ hání, ne?“ „No jo,“ připustila Anna. Bylo to poměrně pozdě.

„Nechceš se mnou v pátek vyrazit do baru?“ zeptala se Linnea, když si v šatně pitevny svlékaly pláště a masky. Anna se téměř lekla. Zhluboka se nadechla. „Nemůžu, přijde na návštěvu brácha,“ vymyslela si a cítila, jak rudne. „Moje děti budou příští víkend u táty, nehodlám smrdět doma. Tak toho bráchu vezmi s sebou. Jestli vypadá tak ­dobře jako ty… Má někoho? Kolik mu je?“ Anna zčervenala ještě víc. „Třicet osm. A nikoho nemá, myslím. Ale neumí finsky.“ „To nevadí, já mám jedničku z řeči těla,“ řekla Linnea a chrap­ tivě se zasmála. Anna se pokusila taky zasmát, přestože by se nejraději vy­ řítila ven na denní světlo. Ákos a lékařka. Už jen ta myšlenka zaváněla katastrofou. Anna zašla na oběd do dobré thajské restaurace v centru a v duchu přísahala, že už se nikdy nepůjde nechat otrávit do policejní kantýny. S harmonickou chutí kokosového mlé­ ka a citronové trávy ještě stále na jazyku se stáhla zpět do své kanceláře, překopírovala fotografie z pitevny do počítače a přepsala si poznámky načisto. Pak už se musela připravit

62

Kolibřík

na výslech rodičů zavražděné dívky. Virkkunen nakázal, aby jej provedli s Eskem společně, ale Anna to Eskovi nehodlala připomínat. Zapsala si několik klíčových otázek, na které ne­ směla zapomenout, zbytek výslechu chtěla nechat přirozeně plynout. Takhle na začátku bylo těžké předem načrtnout něco konkrétního. Nejdůležitější bylo získat obecný přehled o dívči­ ně životě a okruhu jejích známých. Už tím vyšetřování pokročí daleko. Anebo se přinejmenším roztáhne do všech směrů jako válečné pole kolem osamělého vojáka. Na tohle budeme potře­ bovat víc pracovních sil, tušila Anna. Tohle bude velký případ.

Anna nemusela Eskovi nic připomínat a do Saloinenu sama nejela. Objevil se u jejích dveří přesně ve dvě hodiny a svým neurvalým způsobem oznámil, že se jede. Cesta autem byla opět němá jako zamrzlé moře uprostřed zimy. Dívčini rodiče, kteří během jediné noci viditelně zestárli, seděli ztracení a sklíčení v obývacím pokoji. Esko postavil na konferenční stolek před útrpně vyhlížející manžele termos­ ku a krabici sušenek, které přivezl. V očích měl soustrastný pohled. „Říkal jsem si, že vám přivezeme kávu,“ začal. Rautiovi do­ jatě přikývli. Páni, umí v tom chodit, pomyslela si Anna. Možná jsem ho odsoudila ukvapeně. „Povězte nám o tom příteli vaší dcery, u kterého bydlela. Jak dlouho spolu chodili?“ začala Anna výslech a v duchu si vyna­ dala, že hned udělala chybu: ne víc než jednu otázku najednou. „Jmenuje se Jere. Jere Koski. Studuje matematiku na uni­ verzitě. Chodili spolu skoro tři roky,“ odpověděl Juhani. Mlu­ vil tichým hlasem a ztěžka, jako by mu vyřčení každého slova působilo nesmírnou bolest.

Srpen

63

„Kde se seznámili?“ „Na gymnáziu, na nějakém večírku. Tam to asi začalo. Ale znali se odjakživa. Jere je o dva roky starší, ale ze stejné obce.“ „Co jste si o jejich vztahu mysleli vy?“ zeptala se Anna. Juhani poněkud zrozpačitěl. Irmeli zírala na své nohy, jako by se divila, kde se tam vzaly. „No, co si tak rodiče můžou myslet o vztazích jediné dcery. Nej­ dřív jsme samozřejmě neměli zrovna velkou radost, zvlášť když víme, z jaké…“ Juhani si odkašlal. „…rodiny Jere pochází. Ale…“ „Ale co se dalo dělat,“ skočila Irmeli manželovi do řeči a přís­ ně na něj pohlédla. Annu její studený tón zaskočil. „Mladé lás­ ce se nedá a ani nesmí bránit.“ „Jere je samozřejmě slušný chlapec, a studuje přece na uni­ verzitě. Riikka vypadala šťastně, takže jsme se s jejich vzta­ hem smířili a měli jsme za ni radost,“ pronesl Juhani. „Co je špatného na jeho rodině?“ zeptal se Esko. „No, nic vyloženě špatného na nich není,“ Juhanimu bylo zřejmě trapně. „Jereho otec, Veikko Koski, je dělník a rád si přihne. Prý je v invalidním důchodu kvůli zádům, ale všichni vědí, že skutečným důvodem je pálenka. Jeho paní dělá uklí­ zečku ve škole, taková příjemná žena.“ Tak takhle je to, pomyslela si Anna. Nóbl rodiče nechtěli pro svou dceru synka z chudé rodiny. „Chodila Riikka před Jerem s někým jiným?“ zeptal se Esko. „Byli spolu tak dlouho,“ řekla Irmeli. „Nikoho jiného mít nestihla.“ „Co je ten Jere vlastně zač? Řekněte nám o něm něco,“ po­ bídl je Esko. „Úplně obyčejný mladý muž, žádný násoska jako jeho táta, aspoň zatím. Rád chodí do přírody, pořád je někde na výpravě nebo na rybách,“ pověděl Juhani.

64

Kolibřík

„Chodí taky na lov?“ otázal se Esko. Do místnosti se sneslo ticho. Juhaniho tvář zneklidněla. Irmeli cukal koutek. Vyděšeně pohlédla na manžela. „Snad si nemyslíte…“ „Jistě že ne. Řekl jste, že Jere rád chodí do přírody. Loví taky, nebo ne?“ zopakoval Esko důrazně. „Loví.“ „Víte toho o jeho loveckém koníčku víc?“ Juhani chvilku přemýšlel, pak odpověděl: „Jere loví hodně. Kachny, zajíce, tetřívky. Byl i v Laponsku střílet bělokury, Riikka tam několikrát jela s ním. Jere taky patří do jedné party, která chodí na losy.“ „Takže vlastní zbraně,“ odtušil Esko. „Jistě, aspoň předpokládám, bez nich by asi…“ „Potřebovali bychom na něj kontakt, jeho telefonní číslo určitě máte.“ „Samozřejmě. Včera už jsme mu zkoušeli volat, když… když… Riikka… Ale nebral to.“ Anna a Esko na sebe pohlédli. Esko přikývl. Uložil si do mo­ bilu Jereho adresu a telefonní číslo. „Pokračuj sama,“ řekl Anně. „Já pro kluka zajedu a hned ho vezmu k nám.“ To šlo dobře, podivila se Anna. Skoro jako bychom spolu­ pracovali.

Po Eskově odjezdu bylo těžké pokračovat. V místnosti se vznášelo podezření, na nějž nebylo příjemné myslet. Juhani a Irmeli působili ustaraně a sklíčeně. „Nemůžeme věřit, že by…“ začala po chvíli Irmeli. „Jistě chápete, že musíme prověřit všechno,“ vyhrkla Anna. „Každý kámen musíme obrátit, všechny možnosti jednu po

Srpen

65

druhé vyloučit, dokud nezbyde jedna jediná. Ale povězte mi ještě o vaší dceři. A o Jerem. O jejich vztahu.“ Tak, to by byly minimálně tři otázky, hubovala si Anna. Ve vyslýchání nestojíš za nic. Ani jednomu se zjevně nechtělo pokračovat. Irmeli se celá slabě chvěla, Juhani zadržoval pláč. Byli unavení a rozčílení. Anna jim dolila kávu a čekala. Pak se Juhani sebral a znovu promluvil zkroušeným hlasem: „Jere je slušný kluk, pilný student a milovník přírody, jak už jsem řekl. Riikka na ty výpravy začala chodit s ním a taky s ním rybařila. Dokonce uvažovala, že by si udělala lovecké zkoušky, aby mohli společně na hon. Trochu nás to překva­ pilo, my o takové věci nikdy nestáli, přestože divočinu máme rádi.“ „I na borůvky radši chodíme do tržnice,“ hlesla Irmeli a nu­ ceně se zasmála. „Riikka na jaře maturovala, s vyznamenáním,“ upřesnil ­Juhani. „Chytrá dívka,“ řekla Anna. Juhani si otřel oči. „Měla hodně přátel?“ otázala se Anna. „Ano. Byla v jedné dívčí partě, znaly se už od školky. Nejblíž jí byla Virve Sarlinová, na základní škole i na gymnáziu chodi­ ly do stejné třídy. Byly nerozlučné kamarádky.“ Anna si jméno zapsala. „Jak dlouho Riikka s Jerem bydlela?“ zeptala se pak. „Odstěhovala se hned po maturitě.“ „Co jste na to říkali?“ „Nemělo to žádný smysl, protože se hlásila na univerzitu v Jyväskylä a dostala se. My byli toho názoru, že dvě stěho­ vání v jednom roce jsou až moc. Ale ona stejně šla. Neptala se na dovolení, vždyť už jí bylo osmnáct.“

66

Kolibřík

„Hádali se?“ „Myslím, že ne,“ řekla Irmeli a tázavě pohlédla na manžela, který vrtěl hlavou. „Na nás působili vyrovnaně.“ „A co poslední dobou? Nevšimli jste si něčeho neobvyklého?“ „Na holce? Nebo na jejich vztahu?“ „Na obojím. A zamyslete se i nad Jerem.“ Manželé na sebe znovu pohlédli, jako by ve svých očích navzájem hledali odpověď. Vypadali nejistě. „Vlastně ani nevíme,“ odvětila Irmeli nakonec. „Riikka sem teď v létě chodila zřídka, většinou si jenom přišla vyprat. Když nad tím teď přemýšlím, možná byla zamlklejší než normálně.“ Juhani vedle ní přikyvoval. „Ale jestli na tom bylo něco neobvyklého?“ pokračovala Ir­ meli. „Těžko říct. Riikka byla už odmalička spíš tišší. Teď si uvědomuju, že u nás s Jerem nebyli celé léto. Nebo ano, Juha­ ni? Vzpomínáš si?“ Juhani okamžik přemýšlel. „Byli tu na svatého Jana. A na prababiččiny narozeniny při­ šli, ty byly patnáctého června.“ „Nepřipadalo vám to divné?“ „Co?“ „Že k vám spolu nezašli.“ „Ale vůbec ne! Teprve teď jsem se nad tím zamyslela. Vždyť Jere k nám nechodil skoro vůbec. Já měla vždycky pocit, že se návštěvě u nás vyhnul, kdykoliv mohl. Snad se nějak ostý­ chal. Trochu nás to samozřejmě mrzelo. Juhani by s ním býval rád zašel na golf. Jeho ale takové věci nezajímaly. Proto nedo­ kážeme říct, jestli na tom bylo něco divného. Ale pochybuju. Snad bychom si hned všimli, kdyby se něco opravdu dělo. Co myslíš, Juhani?“

Srpen

67

„Taky bych řekl. Klapalo jim to. Ale už se nikdy nedozvíme, jak by to s nimi dopadlo, kdyby Riikka odjela studovat. Já se vždycky domníval, že tím to jejich chození nejspíš skončí.“ Juhanimu se zlomil hlas. Irmeli vstala a šla do ložnice. Vrátila se s fotografií a roztře­ senou rukou ji Anně podala. Usmívala se na ní dívka s buclatý­ mi tvářemi a maturantskou čapkou posazenou na kaštanovém mikádu, kytici růží přitisknutou na prsa. Dívala se přímo do objektivu. Měla šedomodré oči, jemné líčení, odhodlaný, avšak poněkud uzavřený pohled. Rty měla krásně plné. Tak tohle byla ona zničená tvář. Přitažlivá a líbezná, jako mladé dívky bývají. Anně se sevřelo hrdlo. „Za týden se měla stěhovat. Už jsme zamluvili stěhovací vůz a všechno,“ řekla Irmeli tiše bezbarvým hlasem. Až se tahle hráz prolomí, bude konec, napadlo Annu. Na­ jednou se jí příšerně zastesklo po vlastní mámě.

Anna se vrátila do města a ráda od Sari přijala pozvání do policejní posilovny. Směna jí končila za dvě hodiny, což byl náhodou přesně čas, který směli policisté — jakožto jednu z mála pracovních výhod — týdně věnovat sportu v pracovní době. Dnes nebylo běhání na programu, a tak Anně zvedání činek prospěje. Chtěla se seznámit se Sari, která působila ja­ko přesný opak Eska: tolerantní, zábavná pohodářka s vyspor­ tovanou postavou. V šatně se Anna kradmo se zájmem dívala po jejím atletic­ kém těle. Sari byla vysoká, a přestože měla svalnatou postavu, nepůsobila příliš zavalitě. Zkrátka krasavice. Člověk by nevě­ řil, že na tom těle vytahaly prsa a kůži na břiše dvě děti. Ženy většinou rozměkly. Sari byla světlá a urostlá jako vikingská bohyně.

68

Kolibřík

„Kolik je tvým dětem?“ zeptala se Anna. Téma potomků bylo pro začátek hovoru bezpečné, lidé o svých dětech mluvili rádi. Obzvlášť pokud byly chytré, po­ slušné a bez námitek plnily sny svých rodičů. Sari se rozsvítily oči. „Tři a půl a dva.“ „Ještě tak malé. To sis je adoptovala? Vůbec nevypadáš, že bys byla teprve před dvěma lety těhotná.“ Sari se potěšeně zasmála. „Já ani během jednoho těhotenství vůbec nepřibrala, i když jsem jedla jako kůň. Asi mám nějakou zázračnou látkovou vý­ měnu. A taky jsem samozřejmě vždycky hodně sportovala. Bě­ hem těhotenství jsem chodila na pilates aspoň třikrát týdně.“ „Páni! Kluci nebo holčičky?“ „Obojí, Topias a Siiri.“ „Jak to zvládáš? Myslím tak malé děti a tuhle práci.“ „Vlastně celkem dobře. Skoro se to stydím říct, ale máme slečnu na hlídání, bez ní by to nešlo ani náhodou. I když děti jsou ještě tak malé, že toho občas moc nenaspím. Jenže já moc nepřemýšlím, jestli zvládám, nebo ne. Spím, kdykoliv se k tomu naskytne příležitost. Usnu kdykoliv a kdekoliv.“ „To ti závidím! Co já bych za to dala. Co dělá tvůj muž?“ „Teemu je strojní inženýr, neustále na služebních cestách. Naštěstí nedělám noční směny. A o víkendu mám skoro vždyc­ ky volno, domluvila jsem se na tom s Virkkunenem.“ „Doma jsi s dětma nezůstala?“ „S tím mladším jsem byla doma skoro rok. Ale víš jak, mu­ sela jsem zpátky do práce, splácíme hroznou půjčku na bydle­ ní. Před dvěma roky jsme si postavili dům. A upřímně řečeno, už jsem to doma nemohla vydržet. Byla jsem osamělá a dost znuděná, já nejsem vůbec typ na vychovatelku ve školce. Při

Srpen

69

práci si tak nějak provětrám hlavu. Děti mi pak nelezou na nervy zdaleka tak moc. I když něco takového bych asi nemě­ la vůbec říkat.“ „Dneska už se to říkat smí, naštěstí. Kde máte ten dům?“ „V Savele, na pozemku po manželových rodičích. Někdy k nám musíš zajít na návštěvu. Kde bydlíš ty?“ „V Koivuharju.“ „A sakra.“ Anna se zasmála. Líbila se jí Sarina přímočarost. Přesunuly se do sálu. Omítnuté betonové stěny působily hrubým dojmem a páchly testosteronem. Strojů bylo jen ně­ kolik, tyčí a závaží o to víc. Mužský svět, pomyslela si Anna, došla si pro dvacet kilo, nasadila kotouče na tyč a položila se pod činku na lavici. Sari začala s rotopedem. Tři série po dvanácti. Byly bolestivě cítit v prsních svalech. Anna funěla, paže se jí třásly. Při posledním vzpěru jí kdosi po­ mohl. Povědomý muž v těsném tričku bez rukávů. Paže samý sval tvrdý jako kámen. „Ahoj, já jsem Sami,“ pozdravil ji. „Viděli jsme se včera na parkovišti.“ „Aha, vidíš,“ řekla Anna a vstala z lavice. Šla ke stojanu s ruč­ ními činkami, muž ji následoval. „Nechtěla bys jít někdy večer ven, třeba v pátek? Mohli by­ chom zajít na jídlo,“ řekl muž bez zbytečných vytáček a při­ stoupil k ní tak blízko, že se div nedotýkali. Anně to bylo ne­ příjemné. Netoužila po rande. A už vůbec ne s policistou. „Já ti nevím,“ řekla. „Zrovna jsem se přistěhovala, musím se teprve usadit. Nemám vůbec na nic čas.“ „Já měl dojem, že bys mohla mít zájem,“ řekl Sami. Menj a picsába, pomyslela si Anna. Jedno mrknutí, a co všechno si chlapi hned nenamlouvají.

70

Kolibřík

„To bylo jen tak, nic jsem tím nemyslela,“ vysvětlovala roz­ pačitě. „No a co tvoje kamarádka, ta taky nevypadá k zahození. Vlastně je hezčí než ty,“ řekl Sami uraženě a zíral na Sari. „Jsme zadané, obě,“ zavolala Sari z rotopedu. „Tomu bych nevěřil,“ pronesl Sami ledovým hlasem. „Víš co, jdi si ho vyhonit do šatny,“ usadila ho Sari. Dva po­ licisté na druhém konci sálu je sledovali a pochechtávali se. I Anně se začalo chtít smát. Sari byla výborná. Jak se od­ vážila? Sami vztekle hodil těžké činky na stojan, až to zadrn­ čelo, a odkráčel. „To je ale hovado,“ ulevila si Sari. „Tohle je stinná stránka oborů, kde převažujou chlapi. Nabušená hovada napuštěná hormonama, kam se člověk podívá. Ale teď je řada na tobě, musíš mi všechno povědět! Máš rodinu? Odkud pocházíš? Chci vědět všechno, měla jsem hroznou radost, že k nám na­ stoupí cizinka, i když ty moc na cizinku nevypadáš,“ řekla Sari. Anně se nechtělo mluvit o sobě, přestože věděla, že na ur­ čité otázky zkrátka odpovídat musí, znovu a znovu. Proč jsi přišla do Finska? Ta byla nejobvyklejší a neskutečně Annu vytáčela. Ačkoliv ji lidé většinou pokládali z čiré dobromyslné zvědavosti, Anna měla vždy pocit, že otázka zároveň obsahuje i tajný protokol: jestlipak máš podle nás, opravdových Finů, přijatelný důvod, anebo jsi přišla jenom za lepší životní úrovní? Ta otázka v Anně vyvolávala podivný pocit viny, připadala si pak jako odhalený nezvaný host. Na hledání lepší životní úrovně neviděla nic špatného. Copak to nebylo přirozené úsilí každého člověka? Proč by mělo být dovolené jen tomu, kdo už všechno potřebné má? „Aha, tady jsi,“ přerušil ji Esko, zrovna když se nadechla, aby spustila. Muž se objevil ve dveřích posilovny. Přestože

Srpen

71

Sari dostala na starost případ Bihar, Esko očividně adresoval svá slova právě jí. Anna se snažila zůstat klidná. Nemělo cenu nechat si zvedat tlak kdejakým blbečkem. „Jere zmizel,“ oznámil Esko. „Cože?“ zvolaly Anna a Sari současně. „Vypařil se jak pára nad hrncem. Telefon vypnutý, rodiče, kámoši, domovník, nikdo nemá tušení, kde ten kluk je.“ „Ajaj,“ vydechla Sari. „Přesně. Ale případ aspoň začíná být jasný.“ „Už to tak vypadá,“ připustila Anna. „Riikku zastřelil ten kluk, asi v záchvatu žárlivosti, to by v téhle zemi nebylo poprvé. Když si uvědomil, co provedl, lekl se a vzal kramle.“ „Musíme vyhlásit pátrání,“ pronesla Sari. „Už se stalo. A mám tady i povolení k domovní prohlídce. Musím zrovna vyjet, s támhletou,“ Esko nadále mluvil k Sari, přitom však pokývl směrem k Anně. „Hned teď?“ zeptala se Anna. Z toho kouká přesčas, pomys­ lela si rozmrzele. „Přijď za čtvrt hodiny na parkoviště.“ „Dobře,“ odpověděla Anna a spěchala do sprchy. „Anno, počkej. Bihar a její rodina přijdou v pátek k výslechu. Mohly bychom zítra projít všechno, co jsem zjistila? Chtěla bych si o tom trochu promluvit,“ řekla Sari. „Co oběd a porada ve dvanáct?“ „To by šlo. Tak zatím!“

72

Kolibřík

9 9.

Jere bydlel nedaleko centra na ulici Torikatu, která vedla západně od Mariankatu. Byt se nacházel v patrovém domě z osmdesátých let, v němž to páchlo zatuchlinou. Na jeho místě téměř jistě stával krásný dřevěný dům, který se dal dobře vyvětrat a nebyl prolezlý plísní. Anna viděla fotografie města z počátku dvacátého století. Od těch dob se velice změnilo. Čtvrtě dřevěných domků, jedna krásnější než dru­ há, byly strženy ve jménu rozvoje. Na jejich místě vyrostly betonové krabice, ulice dlážděné kočičími hlavami byly za­ lity asfaltem. Secesní budovy v centru města ještě dýchaly starou elegancí městské buržoazie, jenže z nejkrásnějších staveb se zachovalo jen pár. Alespoň že několik dělnických čtvrtí s titěrnými domečky trochu stranou centra ještě stá­ lo. Prahli po nich movití obyvatelé, kteří do jejich renovací a přístaveb investovali statisíce eur. Vchod do Jereho domu se nenápadně skrýval mezi dvěma nebytovými prostory, Centrálním barem a Saritiným second handem. Přede dveřmi čekal správce s klíči. Když je výtah vy­ vážel do druhého patra, rachotil a vrzal. Správce byt odemkl a chtěl je následovat dovnitř, Esko mu však rukou přepažil cestu. „Tak nashle, tohle je teď náš revír,“ houkl a muž se zklamaně stáhl zpět do chodby.

Srpen

73

Na rohožce ležela hromádka reklamních letáků, nějaký účet a dvoje místní noviny, ty vespod s datem jedenadvacátého srpna. Anna měla na schránce cedulku „Nevhazovat letáky“. Nesnesla, jak se předsíň během několika dnů zaplnila odpa­ dem. V policejním vyšetřování se však i odpad změnil v uži­ tečný důkazní materiál. V prostorné dvougarsonce vládlo šero. Všechny závěsy byly zatažené. Rozlehlé místnosti měly vysoký strop, skromný ná­ bytek vytvářel dojem, že je byt téměř prázdný. Tady bydlí svo­ bodný muž, napadlo Annu. Nejdřív byt obešli, aby si vytvořili celkový obrázek. Nave­ nek všechno působilo velice obyčejně. Boty stály na podla­ ze v předsíni v řadě, bundy visely na svém místě na věšáku. V ložnici ležely na podlaze vedle postele ponožky a tričko, ale postel samotná byla úhledně ustlaná. Pod pohovkou v obý­ vacím pokoji se nepovalovaly závěje prachových klubek. Na konferenčním stolku ležel štos časopisů a vedle stál hrníček od kávy, na jehož dně zaschl tmavý ovál. Také koupelna zá­ řila čistotou. V odtoku sprchy vězelo klubko vlasů, ale okraj záchodové mísy nelemovaly nahnědlé vápníkové usazeniny, umyvadlo nehyzdily skvrny od zubní pasty. Kuchyň působi­ la jako zrovna vyleštěná. Odpadky vynesené, nádobí umyté, žádné drobky na stole. Když Anna rozsvítila, nerezová linka zářila. V lednici nenašli žádné čerstvé potraviny. Zdálo se, že Jere za sebou nechtěl zanechat nic, co by začalo páchnout a v čem by mohly bujet různé mikro­organismy. Není nic protivnějšího, než když člověk jako první věc po příchodu domů musí uklízet, slyšela Anna v duchu hlas vlastní matky. Proto po sobě ona sama vždy nechávala nepořádek? Hodlal se tedy Jere vrátit? Že by neuprchl? Anna si téměř přála, aby narazila na něco divného a perverzního, co by na ně zaúto­

74

Kolibřík

čilo už v předsíni a okamžitě by prokázalo Jereho vinu. Pokud však něco takového existovalo, skrývalo se to pod povrchem. „Rozhodně neodešel ve spěchu,“ řekla Anna. „Hm,“ zamručel Esko. „I odpadky vynesl,“ pokračovala Anna. „Možná v nich bylo něco, čeho se potřeboval zbavit,“ pro­ nesl Esko přehnaně pomalu. „A vůbec, rozumíš určitě všemu, co říkám?“ Anna se snažila nenechat vyprovokovat. „Rozumím. A co Riikka? Neměla tu bydlet? Po druhém člo­ věku tu přece není ani památky, rozhodně ne po nějaké holce.“ „Možná se zbavil i jejích věcí, zároveň s ní.“ Esko pečlivě vyslovoval každé slovo a zlomyslně na Annu hleděl. „No, tak se pustíme do práce,“ řekla Anna nuceně klidně a vylovila z kapsy rukavice. „Jestli tu je něco ukrytého, my to najdeme.“ Esko znovu zamručel. Začali v obývacím pokoji, velké, podlouhlé místnosti s ok­ nem do ulice. Nábytku bylo jen několik kusů, všechen použitý, ale v dobrém stavu. Pod oknem stál bílý psací stůl s melami­ novým povrchem, který nejspíš pocházel z Jereho dětského pokoje. Na prostředním šuplíku byla nálepka Turtles. Stará hnědá kožená pohovka nesla známky opotřebení, ale působila pohodlně. Na nízké knihovničce stála televize a  dvd přehrá­ vač, knížek bylo jen několik. Vůbec žádné okrasné předměty. Matematika, fyzika, Chandler, Nesser a Å. Larssonová. Chla­ pec měl přinejmenším dobrý vkus na detektivky. Lovecká kuchařka, Lov losa od A do Z, Zálesácká příručka a Vázání mušek. Milovník přírody, jen co je pravda. Na poličce stála také řada filmů a cd , americká tuctová produkce. Úplně obyčejné

Srpen

75

věci mladého muže. Na psacím stole zánovní laptop a drahá kalkulačka. Šuplíky přetékaly opravenými esejemi a čtvereč­ kovanými papíry popsanými komplikovanými teorémy. Žádný kalendář, dopisy, nic opravdu osobního. Až na cestovní pas. „Do zahraničí určitě neodjel,“ pronesla Anna, „má tady pas.“ „Uvažuj trochu. Třeba do Švédska mohl jet klidně i bez pasu.“ To ano, nebo třeba do Norska, pomyslela si Anna, ale nic neřekla. „Musíme říct Virkkunenovi o povolení k zabavení a odnést ten laptop klukům z  it , aby se v něm pohrabali,“ prohlásil Esko. „Dneska lidi schovávaj svůj intimní život v počítačích. Svoje osobní věci zveřejňujou na Facebooku, kde si je můžou všichni přečíst, úplně volně. Ty máš určitě taky několik sto­ vek kamarádů na internetu, a všechno černé huby,“ uchechtl se Esko, jako by řekl dobrý vtip. Anna v duchu napočítala do pěti, teprve pak odpověděla. „Já na Facebooku nejsem.“ „Vida, tak přece máme něco společného. Kdo by to byl řekl.“ Esko na Annu chvilku zíral s nepříjemným výrazem v za­ rudlé tváři. Anna odvrátila oči. „Kdyby Jere na internetu oznámil, kam jede, nejspíš by ně­ jaký z jeho kamarádů věděl, kde je,“ řekla pak. „Taková chytrá dedukce, vidím, že ti to někdy i pálí.“ „Mám pocit, že Jere neutekl, rozhodně ne v záchvatu pani­ ky. Odjel odsud tak nějak plánovaně,“ pokračovala Anna, aniž by se nechala rozptýlit Eskovým tónem. „Tenhle Jere je chladnokrevný chlapík, to ti povídám. Přes­ ně proto ženské nejsou tak dobré policajtky jako chlapi, jste závislé na svých citech. A vy z jihu možná ještě víc než Finky.“ Menj a picsába, doporučila mu Anna v duchu a rozhodla se, že už s ním nebude vůbec mluvit.

76

Kolibřík

Kdyby hráli hru na hledání pokladu, mělo by se u dveří do lož­ nice ozvat: přihořívá, přihořívá. I ložnice byla poměrně pro­ storná. Anna šla roztáhnout tmavomodré závěsy. Náhlé svět­ lo oslnilo bíle vymalovanou místnost. Z okna byl výhled do betonového vnitrobloku a na zeď protějšího domu. Na dvůr se vešlo několik parkovacích míst a dřevěná houpačka se dvěma sedačkami naproti sobě. Vedle ní trčel zakrslý keř. Uprostřed místnosti stála manželská postel. Na ní přehoz, ta­ké tmavomodrý. Anna obrátila jeho lem, byl ručně ši­tý. Má­ ma? Nebo Riikka? A proč automaticky předpokládám, že ho ši­la že­na, pomyslela si naštvaně. Úplně klidně si ho Jere mohl ušít sám. Vtom Esko hvízdl. Stál u otevřených dvoukřídlých dveří do komory. Uvnitř nenašli nic, co by nasvědčovalo, že v bytě bydlí Riikka. Místo toho objevili skříň na zbraně, předpisově uzamčenou. Anna cítila, jak se jí zrychluje tep. „Tak se podíváme, jaké kostlivce má tenhle vzorný student ve skříni. Zkus teď aspoň pár vteřin držet klapačku, ať se můžu sou­ středit,“ řekl Esko hrubě a klekl si před skříň. Pomalu otáčel bub­ novým zámkem s číselníkem, ucho přitisknuté na dveřích skří­ ně. Po necelé minutě se dveře s tichým cvaknutím otevřely. Páni, pomyslela si Anna. Úplně jako ve filmu. Nahlas to ovšem neřekla. Uvnitř stála puška ráže 45, model Marlin, stará jedno­hlavňo­ vá brokovnice, Baikal 16/70 a několik krabiček nábojnic a pro­ jektilů. „Chybí tu jedna zbraň,“ odtušil Esko. Anna musela otevřít ústa. „Jak to víš?“ „Cítím takové vlnění, úplně jako kdyby mi tahle skříň chtě­ la něco říct,“ řekl Esko a strčil hlavu dovnitř, zavřel oči a po­ slouchal.

Srpen

77

Anna čekala. „Měla by tu být pumpovací brokovnice Remington ráže 12,“ oznámil Esko, když vytáhl hlavu ze skříně. „Která, jak jistě vidíš, tu není.“ Anna na Eska zmateně hleděla. „Než jsme vyjeli, zjistil jsem si, na jaké zbraně má Jere zbroj­ ní průkaz, stálo mě to pár kliknutí myší, dneska už je to tak snadné. Kromě toho, kdyby se slečna starší vyšetřovatelka pořádně podívala, všimla by si támhle dvou krabiček broků 12/70. Ty bys do támhleté hračičky nenacpala. A do té pušky už vůbec ne.“ Anna se zastyděla a cítila, jak v ní roste vztek. Proč ji to samotnou nenapadlo? Ověření zbrojního průkazu bylo samo­ zřejmostí. „Aspoň jsi našel něco, co si můžeš nacpat do prdele, když jsi konečně vylezl z té skříně,“ odvětila. „Ale zlatíčko, ty jsi dneska nějaká rozdivočelá,“ odpověděl Esko a chlípně na ni mrkl. Ve tváři neměl ani náznak úsměvu. „Polib si.“ „Oznam do hlavního stanu, že kluk je ozbrojený,“ nakázal jí Esko. „Já si jdu zakouřit a trochu si rovnou prohlídnu dvůr. A vůbec, líbání není nic pro mě.“ Anna v bytě osaměla. Zalévaly ji vlny rozladění a vyskočil jí pot v podpaží a na čele. Jsem úplná trubka, myslela si. Teď mě ten ožrala bude moct prudit a posmívat se přivandrovalkyni, která je jako policistka neschopná a neovládá ani nejzáklad­ nější věci. Anna zavolala Virkkunenovi a sdělila mu, co našli. Nebo přesněji, co nenašli. O tom, kdo Jereho zbrojní průkaz ověřil, a především kdo to neudělal, se nezmínila. Virkkunen je chválil za dobře odvedenou práci a přidal k pátrání po Je­ rem slova „ozbrojený“ a „potenciálně nebezpečný“.

78

Kolibřík

Anna znovu prošla všechny místnosti a snažila se poslou­ chat, jestli v jejich tichu neuslyší ještě něco, co by jí napovědě­ lo, kde se skrývá Jere a jeho brokovnice. Kdyby jí to tyhle stěny mohly prozradit, odčinila by tím svou předchozí neschopnost. Proč kruci máte uši, když vám chybí ústa? pomyslela si.

Večer Anna konečně zavolala Ákosovi. Chodila kolem mobil­ ního telefonu na kuchyňském stole, vymýšlela si něco jiného na práci, mnohokrát mobil zvedla, ale pak jej položila zpátky na stůl. Chvílemi zašla na cigaretu. Co mu řekne? Jak hovor zahájí? Nakonec posbírala odvahu a zatelefonovala. Bratr to zvedl ihned. Na pozadí byly slyšet basy příliš hla­ sité hudby, lidské hlasy a smích. Ákos byl v baru. „Anno, hogy vagy? Baj van?“ Ozval se šramot a šum, poté hluk v pozadí utichl. Ákos se přesunul kamsi jinam, možná ven, možná na pánský záchod. Anna se zhluboka nadechla a napočítala do tří. „Jól vagyok, köszönöm. És te?“ opověděla pak. „Hát én is jól vagyok.“ Vteřinové ticho. Anna sbírala odvahu. Pak bratrovi oznámila: „Před týdnem jsem se přistěhovala… Jsme teď skoro sousedi.“ „A kurva életbe, Anno. Proč jsi mi nedala vědět?“ téměř za­ křičel bratr. „Neměla jsem čas. Včera jsem nastoupila do práce, měla jsem toho vážně hodně, zařizování bytu a tak. Říkala jsem si, jestli by ses nechtěl v neděli stavit.“ „V neděli? No, proč ne. V sobotu hrajou Utlačovaný v baru Mara, ty si nesmím nechat ujít, ale v neděli nic nemám. V ko­ lik mám přijít?“ „Valamikor dél után.“ „Platí.“

Srpen

79

„Víš něco o mámě?“ „Skoro nic.“ „Já s ní mluvila minulý týden. Chtěla by tě slyšet. Mohli by­ chom jí zavolat přes Skype.“ „Uvidíme.“ „Stýská se jí po tobě.“ „A fazsom, Anno, mohla jsi mi říct, že se sem stěhuješ,“ Ákos změnil téma hovoru. „Jak žiješ?“ „Moc často ses mi neozvala.“ Anna nic neodpověděla, jen cítila, jak ji pod kůží štípe pocit viny. Ákos měl pravdu. Deset let s bratrem téměř vůbec neko­ munikovala. Telefonovali si zřídka, vídali se ještě méně. Anna nechtěla. Neměla sílu. Ani ty ale ne, měla chuť bratrovi říct. „Musím jít. Zoran a Akim na mě čekaj. Mám je pozdravovat? Zoran bude mít radost.“ „Jo, pozdravuj. A nezapomeň, v neděli.“ „Jasně. Szia.“ „Szia.“ Anna ukončila hovor. Zoran, no paráda. I ten se tu tedy pořád poflakoval. Anna vzpomínala, kdy se s bratrem viděla naposledy. V zi­ mě před několika lety, na konci února, bylo tehdy obzvlášť chladno. Ákos jí zatelefonoval a prosil ji, aby za ním přijela, byl na umření. Navzdory všem svým předsevzetím Anna jela. Uklidila garsonku zavalenou plechovkami od piva a potřísně­ nou zvratky, došla roztřesenému muži do lékárny pro léky na uklidnění a do potravin pro jídlo. Cestou domů se nenáviděla. Tehdy si pomyslela, díkybohu že nebydlí blízko. Nyní byla tady. Dělil je necelý kilometr.

80

Kolibřík

10 10.

Kdysi Annu práce u policie přitahovala svou akčností a rozma­ nitostí, v čemž se po nástupu do zaměstnání nezklamala. Přes­ to ji vždy znovu udivovalo, kolik papírování a posedávání za stolem k tomu patří. I u pořádkové policie směny vždy končily kancelařinou a zde jí bylo samozřejmě ještě mnohem víc. Své třetí ráno na pozici kriminální vyšetřovatelky Anna zahájila zapnutím počítače a vypadalo to, že sezením u něj stráví celý den. Překvapivě velká část vyšetřování se odehrávala mezi čtyřmi stěnami za ťukání do klávesnice, protože přes policej­ ní intranet se dalo dostat k různým informacím z rozličných registrů. Divoké pobíhání ulicemi s pistolí v ruce z kriminál­ ních seriálů mělo ke klidné atmosféře kanceláří daleko. Anna uvažovala, jak dlouho potrvá, než se dostaví výsledky. Doufala, že Jereho najdou co nejdřív. Úderem dvanácté zaklepala na dveře Sari a vzala Annu na jídlo. Rozhodly se jet do města do nově otevřené vinárny, kde přes den vařili obědy. Vinárna byla útulná, zařízená tmavým dřevem a sametem. Vládla v ní intimní atmosféra a bylo tam přítmí i ve dne. „Sem bychom mohly zajít i někdy večer,“ navrhla Sari. „Vin­ ný lístek působí výtečně. Možná bych si měla dát skleničku už teď, mám pocit, že je na to vhodný den,“ zasmála se.

Srpen

81

„Já si dám taky. To australské chardonnay zní moc dobře,“ odpověděla Anna. „Fakt? Já to nemyslela vážně.“ „Co?“ „No že bych si objednala. To přece nejde, v pracovní době. To byl vtip.“ „Aha. A jo, promiň. Já si na tyhle divné finské zvyky ohled­ ně pití alkoholu nikdy nezvyknu. Prostě jsem asi moc cizinec. Nikdy jsem nepochopila, co je špatného na jedné nebo dvou sklenkách, v pracovní době, ráno, večer, kdykoliv.“ „Ty se asi neopíjíš?“ „No občas, když se mi chce, natolik jsem se pofinštila. Tohle mám přesně na mysli, člověk si dá skleničku a hned se to bere jako chlastání. Tady se všichni staví k alkoholu tak divně, to, jak se o něm mluví, tak nějak pokrytecky. U nás je pohoršující až vyložená opilost.“ „Je zvláštní, že říkáš u nás. Přestože tady žiješ už dvacet let.“ „Jezdím domů zhruba dvakrát ročně, trávím tam všechny dovolené. Možná je to tím. I když převážnou většinu času mám pocit, že se nacházím někde mezi, ani tady, ani tam.“ Anna cítila, jak jí rudnou tváře. Že raději nemlčela. „Máš někoho?“ zeptala se Sari se šibalským úsměvem. Její­ mu odhalení, které bylo podle Anny velice intimní, nevěnovala Sari žádnou pozornost. „Nemám.“ „Nenašlas toho pravého?“ „Nevím. Asi ne.“ „Ani v té tvojí druhé domovině?“ „Ani tam ne.“

82

Kolibřík

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.