Kohn a Roubíček. Moderní doba:

11

Evangelický měsíčník | ročník 90/2014 | cena 25 Kč | www.ceskybratr.cz

Moderní doba:

Kohn a Roubíček

„Hitler byl zaslouženou Boží odplatou za to, že se Židé v Evropě vzdali Boha, byl to trest za haskalu. Patřilo jim to,“ prohlašuje chasid. Do jednoho z bezdomovců v té chvíli jako když střelí. Vestoje na chasida přes stůl křičí, jak něco takového vůbec může říct. Jeho rodiče přežili vyhlazovací tábory. Chasid se nedá. Galilejský večírek, Petr Sláma | 7

Rozhovor o proměně křesťanské víry v židovskou Fotoreportáž z 600. výročí podobojí Nová koncepce škol Evangelické akademie Diakonie: Trochu jiná Krabice od bot

|9 | 19 | 21 | 38

1

Díkčinění za úrodu foto: Pavel Capoušek

2

ÚVODNÍK 3 Židovské anekdoty jsou o nás všech – D. Ženatá ŘEČ MÍST, KDE SE SCHÁZÍME 4 Dveře – O. Macek BIBLICKÁ ÚVAHA 5 Očištění červenou jalovicí – L. Klíma TÉMA 7 Galilejský večírek – P. Sláma 9 Vyvolenost je především úkol. Rozhovor s J. Pivoňkovou – O. Kolář OTÁZKA NA TĚLO 13 Co se vám líbí na židovství? CÍRKEV ŽIJE 19 Víno své výborné pít mi dej – D. Ženatá, G. Fraňková Malinová 21 Naši žáci jsou tykadlem směrem k veřejnosti – M. Sklenářová 23 Tichý hlas pro svatou zemi – D. Rotkovská 24 Kurz biblické animace v Marseille – M. Zikmund 26 Setkání všech konfirmandů – R. Brodská 27 Na návštěvě u našich korejských bratří a sester – G. Frey­‑Reininghaus 29 Fenomenální paměť paní farářové Rychetské – P. Nečas 30 Jan Trusina osmdesátníkem – M. Sláma MOJE CÍRKEV 32 První moderní a „pravé české“ chrámy u nás – J. Kirschner 33 Malá úvaha o malém ďáblíkovi – T. Dosoudil NOVÁ PÍSEŇ 36 Ty zajisté rozsvěcuješ svíci mou – L. Moravetz DIAKONIE 38 Naše Krabice od bot funguje trochu jinak. Rozhovor s E. Tkadlečkovou – M. Bárta 40 Duch, kam chce, věje – L. Vraj SLOVO 42 Kůzle – L. Ridzoňová 43 Do kostela: Chodit, nebo nechodit? – Š. Grauová 45 Přijmi nás ještě i dnes – O. Macek 46 Není radost jako radost – L. Ridzoňová 47 Chemička, má láska – R. Čunderlíková 49 Kostel v Lulči – I. Binar

ÚVODNÍK

Židovské anekdoty jsou o nás všech

L

íbí se vám vtipy o Židech? Potká takhle Kohn Roubíčka… většinou mají vtipnou pointu a  jsou moudré. A  hlavně: jsou o  nás všech, proto je máme rádi. Židé to neměli nikdy lehké. Lid vyvolený, lid pronásledovaný. V kontextu našeho cyklu Moderní doba se starozákoník Petr Sláma zamýšlí v hlavním článku nad tím, co Židům dalo a vzalo 19. a 20. století. Navazuje zajímavý rozhovor s členkou pražské židovské obce s křesťanskou minulostí, se kterou vedl rozhovor Ondřej Kolář. V obrazové reportáži se v rubrice Církev žije vracíme k oslavám 600. výročí obnoveného vysluhování chleba a vína, které proběhlo za nádherného počasí a hojné účasti 12. října v Praze. Bohatý program je zachycen na fotografiích nejen v časopise. Můžete se podívat také na Facebook, kde je na stránce Oslavy 600 let kalicha několik fotogalerií od různých autorů a shrnutí této dlouho připravované události. Blíží se advent a vánoce a pomalu se uzavírá další ročník našeho časopisu. V podzimních měsících se vždy snažíme uveřejňovat více recenzí na zajímavé a kvalitní knihy, které mohou být inspirací při přemýšlení o vánočních dárcích pro vaše blízké. Do posledního letošního čísla chystáme opět dárkový kupon s předplatným Českého bratra, jímž můžete někoho obdarovat. Těšit se můžete i na hudební CD, tentokrát z dílny celocírkevního kantora Ladislava Moravetze. Čas se změnil z letního na zimní, a tak kromě přezutí aut do zimních pneumatik nás čekají delší večery. Třeba se svíčkou, hrnkem horkého čaje a Českým bratrem. Inspirativní čtení přeje všem čtenářům Daniela Ženatá

3

ŘEČ MÍST, KDE SE SCHÁZÍME

Dveře Když je kázání dlouhé, nudné nebo než začnou bohoslužby, můžeme třeba přemýšlet o věcech, které nás v kostele obklopují. Podle tolerančního patentu směli evange‑ líci vstupovat do svých nově postavených modliteben, stodol, jen od humen. Dveře nesměly příliš zvát. A dovnitř mohli jen zapsaní a úřady registrovaní. Aby již nikdo další nebyl nakažen kacířstvím… Co dnes? Zveme? Čím chceme nakazit? Dveře jsou vizitkou, mají být naznačeným pozváním. Překročit práh znamená vstoupit do jiného světa. Můžeme uvnitř už okusit něco z toho Božího? Něco, co nenápadně, jako kvas, proměňuje a jednou promění všechno? Na jednom místě evangelia podle Jana říká Ježíš: „Já jsem dveře, kdo vejde skrze mne, bude zachráněn.“ (J 10,9) Dveře něco ukrývají, tají, slibují. Dveře jednoduché, zdobené, dřevěné, kovové. Staré, nové. Ote‑ vřené, zavřené, zamčené. Kolem některých chodíme a jsme zvědavi, co je za nimi. Ně‑ které dveře zvou, z jiných máme strach. Do některých bychom chtěli vstoupit, a nejde to. Do kolika se nám nechtělo? Za kolika jsme se zavírali? Kolik jich neuměli otevřít? Provezou nás kostelními dveřmi v kočár‑ ku ke křtu, projdeme jimi při svatbě, prone‑ sou nás jimi v rakvi. A mezi tím? Zřetelné i těžko postřehnutelné dveře mezi životními fázemi – nechat si požehnat, pomodlit se před vstupem, nechat si ukázat kudy jít, povzbudit k otevření nebo zavření. Je smrt dveřmi do nového? Nevím, jaký je svět za dveřmi… Křesťané věří, že jsme od‑ povědní za to, jak žijeme, že jsme svůj život

4

dostali. A že za dveřmi je okamžik zodpově‑ zených otázek a dokončených pokusů něko‑ ho mít nesobecky rád; že tam je dobře. Smrti se bojíme. Jsou to skutečně dveře, nebo zeď? Křesťanská víra učí se smrtí počítat, učí, že se jí nejde vyhnout, že tyto dveře, okamžik, nejde vytěsnit, obejít, učí však i se nebát. Není to jistota, je to naděje, která nemírní bolest, možná ani strach.

Otevře někdo? Jaké to bude? Nepředsta‑ vuji si, co je za dveřmi smrti, doufám, že jsou, že Bůh, kterého tady potkávám, tuším, je i tam, otevře, odpustí, přijme, nebude už neznámý, bude blíž, než je teď. „Aj, stojímť u dveří, a tluku. Jestližeť by kdo uslyšel hlas můj, a otevřel dvéře, vejduť k němu, a budu s ním večeřeti, a on se mnou. (Zj 3,20) Ondřej Macek

BIBLICKÁ ÚVAHA

Očištění červenou jalovicí (Nu 19,1–10)

O

ddíl ze 4. knihy Mojžíšovy hovoří o řadě speciálních příkazů, které je potřeba uskutečnit k získání popela použitelného k ri‑ tuálu očištění od hříchu. Toto vše patří k nám vzdálenému světu náboženských představ, ale lze v tom tušit určitou výzvu, která by nám ak‑ tuální význam tohoto oddílu mohla nabídnout. Izraelci musí vzít jalovici, která je celá čer‑ vená, která nemá žádnou tělesnou vadu a do‑ sud na ni nebylo vloženo jho. Musí ji dát knězi Eleazarovi, který ji vyvede za tábor a tam bude poražena. Kněz vezme trochu z její krve a sedmkrát stříkne směrem ke stanu setká‑ vání. Potom bude tato jalovice někým jiným než knězem spálena spolu s cedrovým dřevem, yzopem a karmínovou látkou. A potom někdo další sebere popel, který uloží na rituálně čisté místo mimo tábor. Všichni tři aktéři tohoto rituálu se skrze něj stanou kulticky nečistými. Cedrové dřevo, yzop a karmínová látka jsou používány také při rituálu očišťování od malomocenství (Lv 14,4). Taktéž sedmero kropení krví nacházíme v jiných rituálech (Lv 4,6.17). Ale červená jalovice je zde jedinečným motivem plným symbolů. Kráva je zdrojem ob‑ živy. Červená barva odkazuje na krev, která obsahuje životní sílu. Kráva je také původcem nového života, hebrejské slovo „kráva“ (parah) souzní se slovesem „plodit“ (p­‑r­‑h). A tím, že na ni ještě nebylo vloženo jho, reprezentuje toto zvíře potenciál všech možností, které nabízí dospělý jedinec: obživu, nový život a službu, ale pro toto zvíře jsou všechny tyto možnosti teprve budoucností. Červená jalovice ještě ne‑ poskytla ani potravu ani nový život ani službu. Je symbolem pro zabezpečení plnosti života, ale je zabita dříve, než jej může uskutečnit. Je odvedena mimo tábor, opouští místo spo‑

lečenství a jasné náboženské struktury, umírá tam, kam bývali vykázáni malomocní (Lv 14,3) a jinak nečistí (Dt 23,11). Její smrt mimo tábor a totální spálení všech jejích částí symbolizuje konečnou zkázu ve smrti. Také ti, kdo se na celém ceremoniálu s červenou jalovicí podílejí, vstupují na znečišťující místo smrti. Její popel musí zůstat mimo tábor na rituálně čistém místě. To je paradox, protože mimo tábor žádné rituálně čisté místo samo o sobě není. Čistotu tohoto místa tedy způsobuje právě její popel. Setkání mezi rituálně čistým a ne‑ čistým, mezi životem a smrtí, se tím začíná obracet ve prospěch čistoty a života. Kontakt se smrtí, podle biblických usta‑ novení, činí člověka sedm dní nečistým, to znamená, že se po tuto dobu nemůže zdržovat v posvátném okrsku. Na konci těchto dní je postříkán očistnou vodou s popelem červené jalovice (Nu 19,13) a je tak opět navrácen do plného bohoslužebného společenství. Celý rituál s červenou jalovicí závisí na jednání třech lidí, kteří proto, aby mohl být obnovován posvátný život společenství, musí opustit svůj tábor bezpečí a vydat se do ne‑ jistého prostoru vně známých náboženských struktur. Podstoupit vlastní znečištění, do‑ tknout se smrti a zmaru, ale zároveň se tím podílet na konečném vítězství svatosti a života. Kněz, který z těchto důvodů opustil tábor, vzal trochu krve a stříkl sedmkrát směrem ke stanu setkávání, kde byla zakoušena Boží přítomnost. To nám může připomínat, že i na místě, které nám připadá jako Bohu odcizené, možnost spojení s Bohem zůstává. Vztah s Bo‑ hem totiž není otázka vzdálenosti, ale našeho nasměrování.  Lukáš Klíma

5

CYKLUS: MODERNÍ DOBA TÉMA – KOHN A ROUBÍČEK

Modlitba Pane Bože jsme větve stromu od kmene máme život co je tím kmenem? jsi to Ty? je to tradice? jsou to ti před námi kdo nesli víru? jsou to i křesťané v Sýrii, Libanonu, Iráku? rostou křesťanské větve na židovském kmeni? jaké je naše listí a plody? neopadá teď v listopadu všechno na zem? strom ještě žije děkujeme Pane Bože prosíme chraň jej amen Modlitba Lenky Ridzoňové, kresba Lydie Férové

POHLED STAROZÁKONÍKA

Galilejský večírek Co Židům dalo a vzalo 19. a 20. století

L

éto roku 2000 v  galilejském Cfatu, na večeři pořádané v předvečer šabatu luba‑ vičskými chasidy pro chudé. Jídlo na papíro‑ vých talířích a žehnající přípitky pronášené nad plastikovými kalíšky s vínem. U stolu v  mužské místnosti sedí osamělý chasid s ulepeným strništěm vousů, asi tři bezdo‑ movci – a já. Lucka sedí za stěnou v ženské místnosti. Uličkami středověkého kabalis‑ tického města proudí slavnostně vyparáděné rodiny, zlatá písmena kožených sidurů, mod‑ litebních knih, a pod paží v nažehleném saku složené tality, bílo­‑černé modlitební pláště, ženy v  barevných šátcích a  děti v  kipách. Vracejí se pokojně domů k prostřenému stolu z večerní modlitby. Královna šabat zaslouží to nejlepší uvítání. Rychlý soumrak, teplý večer a zvuky cikád. Také v lubavičské vý‑ vařovně už začala hostina. Požehnán buď Hospodine, Bože náš, králi věčnosti, stvoři‑ teli plodů vinné révy. O šabatu nemá člověk zůstat sám. Hlad sice soustředí strávníky hlavně k talířům, pomalu se ale rozproudí rozhovor. Nevím už v jaké souvislosti se ozve slovo šoá, „katastrofa“, hebrejské označení pro nacistic‑ kou likvidaci Židů. „Jo, Hitler byl zaslouženou Boží odplatou za to, že se Židé v Evropě vzdali Boha, byl to trest za haskalu. Patřilo jim to,“ prohlašuje chasid. Do jednoho z bezdomovců v té chvíli jako když střelí. Vestoje na chasida přes stůl křičí, jak něco takového vůbec může říct. Jeho rodiče přežili vyhlazovací tábory. Chasid se nedá. Bezdomovec odhazuje ne‑ dopitý kalíšek do talíře a s třísknutím dveří odchází. Na plastikovém ubrusu se pomalu zavírá rudé moře rozlitého vína.

Emancipace Židů Haskala, židovský racionalismus 18. a 19. století, navazující na německo­‑židovského

myslitele Mosese Mendelsohna (1729–1786), je jenom pomyslný vrcholek ledovce postup‑ né a mnohostranné židovské emancipace, vymanění Židů z  podřadného postavení, k němuž v důsledku evropského osvícenství došlo. Habsburský císař Josef II. byl ve své době milován nejen evangelíky (za toleranč‑ ní patent), ale také Židy mnohonárodního mocnářství, kterým v osmdesátých letech umožnil několika židovskými patenty čás‑ tečnou rovnoprávnost. Postupně skončila povinnost bydlet v  ghettech, v  několika krocích bylo upuštěno od omezování počtu jejich obyvatel (tzv numerus clausus) i záka‑ zy řemesel a zemědělského hospodaření. Po roce 1848 dosáhli u nás Židé plné občanské a politické rovnoprávnosti, otevřely se jim univerzity, zapojili se do politiky. Dlouho odpírané ovoce mnohým skutečně zachut‑ nalo. V krátké době procento univerzitně vzdělaných a politicky nebo umělecky an‑ gažovaných Židů v Evropě i v USA zdaleka přesáhlo jejich procento v populaci.

Rozmělňování tradice Mnozí Židé se ale v 19. století začali emanci‑ povat také od své vlastní tradice. Svým způ‑ sobem obživy a životním stylem začali náhle patřit k jiným celkům, než byla dosavadní vnuceně ghettoizovaná synagogální spole‑ čenství. Začali být součástí dělnické třídy a jejích politických ambic, třídy drobných živnostníků, velkokapitalistů, intelektuálů nebo umělců. Často je začaly unášet proudy národního, zejména jazykového uvědomění, ať již českého nebo německého. Židovství, v  němž až dosud nebylo možné oddělit aspekt národnostní od aspektu nábožen‑ ského, začalo být některými židovskými mysliteli vykládáno jen jako konfese. Ko‑ lonka národnost: Čech, Němec, Maďar… ¥

7

A  vedle ní kolonka vyznání: augšburské, římskokatolické, mojžíšské či „israelitské“, jak se tehdy židovství označovalo.

Zezřetelnění židovství U  některých Židů ale haskala vyvolala odpor. Tváří v tvář postupnému rozvolňo‑ vání se mezi některými rabíny objevuje důraz na co nejpečlivější věrnost rabínské tradici. Židovská novověká ortodoxie je nesena potřebou „zezřetelnění“, snahou právě v  nové době promyšleně aplikovat ustanovení Mojžíšova zákona a i navenek podtrhnout přináležitost k židovství. K dů‑ ležitým postavám novověké ortodoxie patřil například bratislavský rabín Chatam Sofer (1762–1839). Ještě dále na východ, v  mís‑ tech, kde o sto let dříve působili hlasatelé údajného mesiáše Šabtaje Cvi (1626–1676), se paralelně s ortodoxií začal koncem 18. století šířit chasidismus, židovské charis‑ matické hnutí. Obě náboženské reakce na haskalu stály zprvu velmi silně proti sobě, později se ale sblížily. Zezřetelnění, snaha o vnější odlišnost (kaftany, pejzy apod.), a to v míře, která dříve nebyla obvyklá, se staly společnou ochranou před haskalou.

Židovský stát, že jako svébytný národ musí Židé usilovat o  založení svého vlastního státu. O specificky rabínském židovském charakteru státu v  knize není ani slovo. Teprve později se v hnutí, které Herzl zalo‑ žil, prosadilo přesvědčení, že by tento stát měl vzniknout na území biblického Izraele, tehdy ovládaném Osmanskou říší, a že by jazykem židovského státu měla být hebrej‑ ština, a ne třeba němčina.

Konfese a národnost Model oddělených kolonek národnosti a ná‑ boženství, tedy model židovství na úrovni katolictví nebo evangelictví při plné občan‑ ské přináležitosti k hostitelským národům Čechů, Němců  apod., model, který by se mnoha Židům celkem líbil, nakonec nara‑ zil na – hlasateli asimilace popíraný – útes evropského antisemitismu. Příznačný je přitom životní oblouk zakladatele sionismu Theodora Herzla (1860–1904). Mladík z asi‑ milované budapešťské rodiny si teprve jako novinář v Paříži, sledující v devadesátých letech antisemitsky motivovaný proces s vy‑ sokým francouzským důstojníkem Alfredem Dreyfusem, uvědomil, že židovství je také národnost. Pod vlivem již etablovaných evropských nacionalismů (z  nichž jeden vedl po první světové válce ke vzniku Československa) formuloval Herzl v knize

8

Chanukový svícen, Židovské muzeum Praha

Stát Izrael a jeho politika Největšími odpůrci sionismu byli na počátku 20. století představitelé chasidismu a ortodo‑ xie. Židovství definované teritoriálně a nikoli svou poslušností Mojžíšova učení, jim připa‑ dalo podezřelé. Na obnovitele mluvené hebrej‑ štiny Eliezera ben Jehudu (původním jménem Perlmann, 1858–1922) a jeho první hebrejské noviny, vydávané v Jeruzalémě, tamní rabíni uvalili klatbu. Později, v době britské mandát‑ ní správy Palestiny, se vztahy mezi sionisty

a rabíny zčásti zlepšily. Stalo se tak zásluhou vrchního aškenázského rabína meziválečné Palestiny Avrahama Kuka (1865–1935), který svým souvěrcům vyložil, že i sekulární sio‑ nismus, program návratu do země zaslíbené, je průvodním jevem a současně podporou mesiášského věku. Z jeho žáků vzniklo hnutí náboženského sionismu, který dodnes hraje důležitou úlohu v izraelské politice. Z tohoto tábora se ozývají nejhlasitější protesty proti jakýmkoli územním ústupkům Palestincům. Založení Státu Izrael v roce 1948 a vítězství v tzv. šestidenní válce v roce 1967 pak nabídlo mnoha sekularizovaným Židům Stát Izrael jako nový faktor židovské identity. Kukův smír mezi sionismem a  Tórou všichni ortodoxní Židé ovšem nepřijali. Ne‑ sdílel jej například onen chasid ve cfatské

vývařovně. Samozřejmě jej odmítají všichni Palestinci. O charakteru Státu Izrael říká Svitek nezávislosti z roku 1948, který v Izra‑ eli nahrazuje ústavu, že je to stát „otevřený židovskému přistěhovalectví… založený na bázi svobody, spravedlnosti a pokoje ve světle vize izraelských proroků… zaručující rovnoprávnost… bez ohledu na náboženství, původ nebo pohlaví“. O  charakteru Státu Izrael – a o tom, co věty ze Svitku nezávis‑ losti znamenají pro konkrétní politická, ale také ekonomická a  vojenská rozhodnutí – se v Izraeli neustále diskutuje. Roli otvoru odpadní roury na dně umyvadla, k níž tyto diskuse nakonec vždy krouživě dospějí, hraje vzpomínka na šoá. Jak také jinak?  Petr Sláma autor je docent na katedře Starého zákona ETF UK

ROZHOVOR S JANOU PIVOŇKOVOU

Vyvolenost je především úkol Držím se svých zásad, i když tím třeba trpím Když se Jana Pivoňková (1947) rozhodla vrátit k víře svých židovských předků, měla už za sebou několik desetiletí života v ČCE. Původně se chtěla věnovat výtvarnému umění, ale střední výtvarnou školu nemohla z politických důvodů dokončit. Vyučila se fotografkou, později vystudovala také zdravotní školu a pracovala jako zdravotní sestra. K malování obrazů a grafice se ovšem vrátila, má za sebou řadu výstav a absolvovala také arteterapeutický výcvik. Pražská rodačka žila jako žena faráře dlouhá léta ve Svratouchu na Vysočině. V roce 1989 se s manželem přestěhovali opět do Prahy. Je členkou pražské židovské obce.

Nacházíme se právě uprostřed významných židovských svátků. Co pro vás účast na nich obnáší? Nyní slavíme Sukot, jeden z poutních svátků. Sváteční týden je završen svátkem Simchat Tóra (radost z Tóry), při němž se svitky Tóry nesou v synagoze a na ulici, tančí se s nimi, zpívá se. Ten zpěv je zároveň prosbou: Pane, zachraň nás; smiluj se nad námi! Jak se toho účastní ženy? Mají nějaké úkoly? V rámci těchto svátků žádné zvláštní povin‑ nosti nemáme, ale doma připravujeme jídlo. Před svátkem Sukot se staví suky, tedy jakési chýše na památku putování z Egypta, třeba na balkoně či na zahradě, tady v Praze ¥

9

na dvorech apod. Jejich stavění a výzdobu ale mají na starosti muži. Nahoře musí být suka průhledná, aby byly vidět hvězdy. Když prší, tak samozřejmě prší i do suky, ale tento rok jsme zatím měli štěstí, bylo celkem hez‑ ky. V Praze jsou dvě obecní suky, jedna je v rámci Jeruzalémské synagogy ve dvoře, ta je veliká, vejde se tam asi třicet lidí, a další je ve Staronové synagoze. V suce je zvykem sedávat, jíst, zvou se tam hosté, někteří židé tam i spí. Druhý večer svátku jsme v suce v Jeruzalémské více než dvě hodiny zpívali, bylo to krásné. Moji rodiče byli hudebníci, hudba a zpěv pro mne moc znamená. Krátce před svátkem Sukot byl židovský Nový rok a také den smíření, Jom kipur. Jom kipur je pro židy velmi náročný den; je to den smíření, pokání, sebezpytování a proseb za odpuštění. S přísným půstem. Mnozí, kdo to snesou, ani nepijí. Po dvaceti pěti hodinách půstu a modliteb, kdy člověk tráví v synagoze skoro veškerý čas, se cítíte opravdu očištěn. Když pak nakonec zazní zvuk šofaru, je to nesmírně působivé. Úpl‑ ně se mi zpřítomní událost, jako bych stála pod horou Sinaj. Nemám pocit, že se to stalo kdysi, ale že se to děje nyní mně, nám. (Podle židovské tradice se na Jom kipur připomíná den, kdy Bůh odpustil Izraelcům zhotovení zlatého telete). Zdá se mi, že židé – na rozdíl od nás křesťanů – dokážou své svátky prožít víc „naplno“: půst, pokání, smutek i radost. Jak svátky slavíte u vás doma, kde se mísí židovství s křesťanstvím? Mnoho lidí se pozastavuje nad tím, že to s manželem dokážeme nějak skloubit. Řek‑ la bych, že jednodušší je to pro mě. Já jsem opustila něco, co jsem už nepotřebovala. Kdežto on tuto ztrátu musí zpracovávat. Slavíme spolu začátek Šabatu tak jako jiní židé. Já připravuji šábesové jídlo, říkám Ki‑ duš (požehnání nad chlebem a vínem) a pak spolu svátečně večeříme. Zpíváme píseň Šalom alejchem… Někdy máme hosty, to je moc pěkné. Když jsem o Šabatu někde pryč,

10

říká mi manžel, že mu toto společné zahájení schází. Nesmírně si vážím toho, že se mnou slaví, protože určitě není samozřejmost, že farář takové věci dělá. Také víkend máme rozdělený: já jdu v  sobotu dopoledne do synagogy a manžel mezitím uvaří, alespoň většinou. No a v neděli se to obrátí.

A jak se spolu snoubí Chanuka a vánoce? Máte doma stromeček? Manžel si jej přeje, tak mu tu radost udělám, dokonce jej i nastrojím. A protože jsme spo‑ lu s dětmi, slavíme vánoce vlastně tradičně křesťansky. Já se toho účastním, protože je pro mě rodina důležitá. Z tohoto důvodu také ve Zlíně, kde je náš syn farářem, chodím do kostela, protože chci s rodinou být. Jinak, přiznám se, je pro mě návštěva kostela těžká, zejména modlitby k Ježíši… Je­­­­‑li večeře Páně, odcházím a jdu pomoct s vařením. Jak vás lidé v kostele vnímají? Asi vědí, že už nejste křesťanka… Určitě se na mě nedívají skrz prsty. A necho‑ vají se ke mně nějak hůř poté, co jsem přesta‑ la křesťankou být. Problém je spíš v tom, že

většina křesťanů ani netuší, jak velký rozdíl mezi židovstvím a křesťanstvím ve věcech víry je. Myslím, že mě berou skoro tak, jako že jsem vlastně křesťanka, jen taková trochu zvláštní. Jistě pro vás židy může být nepříjemné, když si vás tak trochu přivlastňujeme a rozdíly možná podceňujeme. Děláme to v dobrém úmyslu, chceme vás brát jako své blízké. Ale vy to nejspíš vnímáte tak, že vás proti vaší vůli objímáme, abyste byli „naši“. Určitě to není pravidlo, zvláště u evangelíků ne. Spíš bych řekla, že to s námi křesťané myslí dobře a moc by chtěli, abychom i my přijali a měli to, co oni mají, jak si myslí, opro‑ ti nám navíc. Ale my to nechceme. Řeknu to trochu natvrdo: nám je jedno, že někdo věří v něco jiného. My to prostě nepřijmeme. Tato lhostejnost asi mnohé křesťany dráždí. Vaše vědomí, že jste vyvoleni a jiná náboženství vás nemusejí zajímat. Je to lhostejnost vůči misii. My tu vyvolenost vnímáme především jako obrovský úkol. Je to jho, jho Tóry. Povinnosti, které jsou mnohem přísnější než v křesťanství. Vzpomenete si na první reakci vašeho okolí, když jste oznámila, že se chcete vrátit k víře svých předků? Vzpomínám si na jednu paní, která se mě ze‑ ptala: Stojí ti to ještě za to? A jeden farář, náš přítel, mi řekl, že je mu moc líto, že už nejsem křesťanka. To já chápu. Také mně je svým způsobem líto, že už nemáme s manželem a rodinou jednotu víry, protože to bylo krás‑ né. O některých věcech s rodinou dokonce ani nemůžu mluvit, protože by to pro ni bylo bolavé. Dnes se už nepožaduje, aby manželka faráře byla stejné víry, ale já jsem přesvědče‑ na, že je to velká výhoda. A naopak je velká škoda pro sbor, když to tak není. Jak vůbec vaše změna víry probíhala? Musím začít tím, jak jsem se dostala k evan‑ gelictví. Sousedé evangelíci mě ještě v před‑ školním věku přivedli na dětskou vánoční

slavnost ve vinohradském sboru. To mě velice oslovilo. Byl tam tehdy pan farář Lu‑ bomír Moravec, který mi dal mnoho do života. Bibli jsem četla prakticky od dětství. Mys‑ lím, že jsem byla hluboce věřící křesťanka. Vzpomínám si, že pro mě hodně znamenala konfirmace. V  církvi jsem poznala také svého budoucího manžela. Víra pro mě byla velkou posilou v době, kdy byli moji rodiče ve vězení. Byla jsem ještě dítě a musela jsem rychle dospět. Dalším faktorem v mém zrání byla otázka národnostní. Jsem Židovka po matce, můj otec byl Čech. Maminka přišla ze Švýcarska a vzala si Čecha. Pro mě zna‑ menalo veliké rozhodování, zda se cítím být více Češkou, nebo Židovkou. V dětství jsem zažila na vlastní kůži antisemitismus. To mě v mém židovství spíš utvrdilo. Praktikovalo se ve vaší rodině židovství? Ne, vůbec. V tomto ohledu jsem byla vycho‑ vávána v atmosféře veliké úzkosti. Nikomu jsme nesměli říci, že jsme židé. Po válce bylo židovství tabu. Dodnes třeba ani nevím, jak se jmenovali moji příbuzní, kteří zemřeli v Osvětimi. Bylo to všechno natolik těžké, že se o tom v rodině prostě nemluvilo. Tajilo se ovšem také to, že maminka mluvila německy. Po válce se musela rychle naučit česky. A já jsem neustále přemýšlela o tom, kdo vlastně jsem. K židovství mě pak výrazně posunula návštěva Izraele. Po stránce duchovní mě nejvíce ovlivnil text ze 4. kapitoly 5. knihy Mojžíšovy, zejména pak slova: „K tomu, co vám přikazuji, nic nepřidáte a  nic z  toho neuberete.“ Dále pak: „Hospodin vás roz‑ ptýlí mezi různé národy… Odtamtud budete hledat Hospodina, svého Boha; nalezneš ho, budeš­­­­‑li ho opravdu hledat celým svým srd‑ cem a celou svou duší… Tobě bylo odhaleno poznání, že Hospodin je Bůh; mimo něho není žádný jiný.“ Na to pak navazuje pátá kapitola s  Desaterem, ústřední židovská modlitba a vyznání: „Slyš, Izraeli!“ A já jsem toto volání uslyšela. Rozumím­­­­‑li tomu správně, pak jste si u onoho „nic nepřidáte“ náhle uvědomila, že jste si ¥

11

k víře svých předků přidala víru v Krista, a tím se proti tomu přikázání provinila. Nepokládala jsem to přímo za provinění, spíš jsem si uvědomila, že víru v Ježíše už nepotře‑ buji. Ježíše chápu jako židovského rabína nebo reformátora. Ale například to, co se o něm píše v evangeliu Janově, třeba „já jsem cesta, pravda a život“, podle mě Ježíš jako Žid nikdy nemohl říci. To už mu vložili do úst ti, co v něho uvě‑ řili. A naopak: mnohé, co Ježíš skutečně říkal, podle mého názoru židovství neodporuje. Co vás na Ježíši dodnes inspiruje? Podobenství. Některá z  nich jsou typické židovské příběhy. Nebo třeba Ježíšovo slovo, že je důležitější to, co vychází z lidských úst, než to, co do nich vchází. To si myslím také. Křesťanství mě určitě obohatilo, nedá se to vymazat. I když myslím, že by v tom se mnou mnozí ortodoxní židé nesouhlasili. Mezi nimi je na Ježíše často alergie, už jen proto, že ho někteří ani neznají. Křesťanská víra tedy pro vás byla přípravou pro židovství? Zjednodušeně řečeno, kdybyste se nestala křesťankou, nedostala byste se pak ani k židovství? Kdybych se nedostala do evangelické církve, pak opravdu nevím, co by se mnou dál bylo. Křesťanství mě především přivedlo k Bibli. Hospodinovy cesty jsou všelijaké, každý z  nás je veden různými cestami. A  když jsou složitější, jsou možná lepší, protože pak nejsou povrchní. Moje víra se celoživotně vyvíjí a doufám, že to tak i zůstane. Musím obdivovat vaši poctivost v duchovním hledání. Vždyť jste si tím život docela zkomplikovala. Možná že právě tato zásadovost je ten můj židovský rys. Když se člověk drží zásad, a to teď nemyslím jen ve víře, může to mít docela velké dopady na jeho vztahy. Ale přesto se svých zásad držím; i když tím třeba trpím. Co vám řekli v židovské obci, když jste přišla požádat o členství? Je rozdíl mezi tím, když někdo k židovství kon‑

12

vertuje, a tím, když je člověk židem halachicky, tedy podle židovského zákona. Jako halachic‑ ká židovka mám právo být členkou židovské obce kdekoli na světě. Ale musela jsem to doložit. Přinesla jsem na rabinát rodokmen, kde se objevuje jedno významné jméno. Dcera rabiho Löwa si vzala za muže člověka jménem Wallerstein. A z tohoto starého rodu pravděpodobně pocházela moje prababička. Když uviděl rabín Sidon toto jméno, řekl jen: Á, Wallerstein! Vítáme vás v obci! A na víc se mě neptal. Možná mu to jméno stačilo. A ješ‑ tě mi řekl, že jsme Levité, což jsem nevěděla, protože mi to doma nikdo neřekl. Jinak ale, když se někdo chce stát židem, má to hodně těžké. Přesto v obci zaznamenáváme veliký vzrůst počtu mladých lidí. Čím to podle vás je? Je to jen móda, nebo něco hlubšího? Možná to u některých je také móda. Myslím, že lidem se líbí naše rituály. Židovství je dost emoční, třeba na rozdíl od evangelictví, kte‑ ré je spíš studené a intelektuální. Některým lidem také vyhovuje, že musejí být poslušni, líbí se jim autoritativnost v učení, které je nekompromisní. Konvertité jsou na rozdíl od rodilých Židů trochu sledováni, a když předpi‑ sy nedodržují, mohou dokonce o členství přijít. Je to trochu dril. Než jsou přijati, třikrát nebo čtyřikrát musejí předstoupit před rabínský soud. Musejí prokázat, že žijí podle Tóry. Ale třeba právě kvůli té nekompromisnosti učení jsou ochotni leccos obětovat. A vydrží u toho ti konvertité? Když projdou všemi tvrdými zkouškami, pak u toho většinou už vydrží. Oni se tím vlastně změní, stanou se z nich opravdu židé, i ze‑ vnějškem. Když jsou mladí, často uskuteční takzvanou alia – odstěhují se do Izraele, založí tam rodinu. Vy jste na to nikdy nepomýšlela? Pro mě už je pozdě. Já mám rodinu tady. ptal se Ondřej Kolář

OTÁZKA NA TĚLO

Co se vám líbí na židovství? Jana Křížová, metodistická kazatelka Líbí se mi, jak jsou židé houževnatí. Miloš Hübner, farář a senior Nezdolnost. Židé se vědomě v dějinách za‑ řadili mezi „nepřizpůsobivé“ a tak se s nimi i zacházelo. Nicméně přežili všechno. Zdeněk R. Nešpor, historik První, co mě napadá, je vytrvalost, možná až zarputilost, s níž židé vždycky dokázali obstát, navzdory tvrdému útlaku okolí. Pokud tomu ale budeme říkat zarputilost, myslím to v dobrém, a především – bylo to pro dobrou věc.

Alžběta Matějovská, studentka teologie Určitě se mi na židovství líbí ta část tradi‑ ce, kterou smíme nést. To že z něj vzešel Ježíš Kristus, Pán a Spasitel všech křesťanů. Líbí se mi poznávat pozadí židovské kultu‑ ry. Navštěvovat synagogy, židovské domy, specifické svými architektonickými prvky. A také mám ráda mnohé židovské autory, kteří se svými díly snaží židovskou identitu obnovit. Mikuláš Vymětal, farář a aktér křesťansko­ ‑židovského dialogu Tolerance, pluralita, dlouhodechost, budo‑ vání virtuálních světů z Tóry…

IŽIDOVSKÉ ANEKDOTYI Soudruhu Kohne! Pročpak jste v dotazníku neuvedl, že máte v zahraničí bratra!? „Ale, soudruhu vedoucí, můj bratr žije v Izraeli.“ „Správně Kohn, tak proč jste to tam neuvedl!?“ „Ale v zahraničí žiju přeci já! On je doma!!!“ Kohn: „Své nejmladší dceři dám 200 tisíc, pro‑ střední 300 tisíc a nejstarší 500 tisíc.“ Roubíček: „A neráčej snad mít ještě něja‑ kou starší?“ Přijde Kohn domů a hned prohlašuje: „Sára, rozvádíme se od stolu i od lože!“ „Proboha, Kohn, tak ty už ani jíst nemůžeš?“

Potká Kohn v Aténách Roubíčka a ten mu povídá: „Kohn, kde ty se tady bereš?“ „Ale, jsem tady na svatební cestě…“ „A kde máš Sáru?“ „Někdo přece musí zůstat v krámě a pro‑ dávat.“ Bůh se snaží někomu dát přikázání, ale všu‑ de ho vyhazují. V Americe, v Evropě… Jde takhle po poušti a vtom potká Mojží‑ še a říká: „Hej Žide, nechceš přikázání?“ „A za kolik?“ „Zadarmo.“ „Tak to jich beru deset!“

13

NÁSTĚNKA

ISYNODNÍ RADAI

Na zasedáních 23. 9. a 7. 10. projednala synodní rada 66 titulů. Z nich vybíráme: Vyznání a život církve V souvislosti s přípravou Husovských slavností 2015 došla společná komise ČCE a CČSH k závě‑ ru, že pro řádné zajištění celé akce bude zapo‑ třebí vytvořit rezervní fond na předfinanco‑ vání jednotlivých potřeb, na kterém se budou podílet obě církve rovným dílem. Současně komise konstatuje, že rozsah celé akce přesa‑ huje organizační možnosti obou církví, a proto doporučuje uzavřít smlouvu s partnerem, kte‑ rý by organizaci oslav zajišťoval. SR uložila ÚCK projednat vše v rámci společné komise a před‑ ložit způsob správy vzniklého fondu, vejít společně se zástupci CČSH v jednání s možným strategickým partnerem a připravit schůzku s vedením vybraných bank za účelem jednání o partnerství při Husovských slavnostech 2015. Sbory a pracovníci Synodní rada potvrdila volbu Vojena Syrovátky za faráře v Opatovicích na třetinový úvazek. Dále potvrdila volbu Martiny Pumrové za farář‑ ku v Kloboukách u Brna a Alexandry Prčíkové za farářku v Hrubé Vrbce a Velké nad Veličkou na plný úvazek, volbu Andrey Pfeiferové, Fran‑ ka Lessmann­‑ Pfeifera z německy mluvícího sboru v Praze a Jana Opočenského z Teplic na poloviční úvazky. SR udělila dispenz od setr‑ vání na místě seniorátní farářky pro mládež Pražského seniorátu Martině Lukešové. Synodní rada prodloužila Tomáši Menclovi pověření k duchovenské službě v Nemocnici s poliklinikou v České Lípě, prodloužila pově‑ ření Ivy Květonové jako pastorační pracovnice

14

v Nosislavi, Věry Tyralíkové jako pastorační pracovnice ve Valašském Meziříčí a Petry Miš‑ terové jako pastorační pracovnice v Přešticích. Pověřila Jakuba Malého jako pastoračního pracovníka v Praze 8 - Libni a Pavlínu Štefkovou jako seniorátní pastorační pracovnici. Farářku Radmilu Včelnou pověřila k duchovenské služ‑ bě v hospici Citadela ve Valašském Meziříčí. SR jmenovala předsedou Poradního odboru teologického Jiřího Tenglera a členem tohoto odboru Martina Horáka. Předseda Poradního odboru evangelizačního a misijního (POEM) Radim Žárský předložil synodní radě výstupy z první schůzky poradního odboru. SR vítá doporučení POEM a zve jeho zástupce k další‑ mu jednání. Na vědomí vzala SR rezignaci Jana Kupky na členství v komisi pro lidská práva. Na pozici hlavního kaplana Vězeňské služby České republiky navrhuje SR Ekumenické radě církví nominovat kaplana z ČCE Pavla Kočnara. Fakulta a bohoslovci, vikariát Proděkan Evangelické teologické fakulty UK pro rozvoj informoval synodní radu o projektu mezinárodního studia diakonické práce na ETF UK, které by bylo určeno především zájemcům z oblastí, kde se diakonická práce rozvíjí a nemá teoretické zázemí – tedy z východní Evropy, postsovětských a balkánských zemí – a požádal o podporu jednoho nebo více studentů formou stipendia. SR rozhodla podpořit jednoho studenta stipendiem ve výši 120 000 Kč. Částka bude zahrnuta do návrhu rozpočtu na příští rok. Správa církve V návaznosti na usnesení synodu (č. 30) uložila SR Ústřední církevní kanceláři rozeslat dopisy předsedům konventů, aby podzimní konventy dodaly konkrétní rozvojové a diakonické

projekty, které by vyžadovaly prostředky z restitučních náhrad. Synodní rada vzala na vědomí zprávy z vizitací příslušných seniorátních výborů ve farních sborech Soběslav a České Budějovice. Dále vza‑ la na vědomí zprávy ze zasedání seniorátních výborů Poličského, Ústeckého, Brněnského a Libereckého (2x) seniorátu. Jeronýmova jednota Ústřední shromáždění Jeronýmovy jednoty projednalo následující záležitosti a rozhodlo takto: rozdělilo dary za rok 2014, jejichž výše byla 2 145 000 Kč. Doporučilo k udělení příspěvku z Ministerstva kultury sbor v Cho‑ tiněvsi (400 000 Kč na opravu střechy a oken sborového domu v Úštěku) a sbor v Rumburku (40 000 Kč na generální opravu fasády fary). Do Projektkatalogu GAW 2016 doporučilo sbor v Čáslavi (700 000 Kč na rekonstrukci bytu faráře). Rozhodlo, že sbírka „Hlavní dar lásky 2015“ připadne Ochranovskému sboru při ČCE v Praze na rekonstrukci a přístavbu Milíčovy modlitebny v Praze­‑Malešicích. Ekumena Petr Pivoňka podal zprávu z kontaktního studia v Heidelbergu v letním semestru 2014. Daniela Hamrová podala zprávu z partnerské konzultace k 190. výročí Berliner Misionswerk, jejímž tématem bylo smíření v kontextu 75. výročí zahájení 2. světové války. Jonáš Plíšek podal zprávu z cesty do Německa, kde se účastnil uvedení do úřadu vedoucí pracovnice oddělení pro misii a ekumenu Bádenské církve. Jana Rumlová podala zprávu o své účasti na synodu Slezské církve evangelické a. v. v Třinci. Ožehavým bodem jednání byl návrh na ukon‑ čení partnerství s církví v Braunschweigu, pro‑ tože tato církev žehná homosexuálním párům. Návrh však nebyl přijat. Na synod Evangelické církve v Rakousku v prosinci 2014 delegovala SR Joela Rumla. Na 11. mezinárodní seminář v rámci luterské deká‑ dy ve Wittenbergu v březnu 2015 delegovala SR Ewu Jelinkovou.  DaZ

IVÝBĚROVÉ ŘÍZENÍI

Mediální oddělení Ústřední kanceláře Českobratrské církve evangelické hledá spolupracovníka/ci do pracovního poměru na poloviční úvazek (nebo dohodu) s nástupem od 1. ledna 2015. Náplní práce je komunikace s médii a veřejností a mediální zpra‑ cování nejrůznějších akcí. To je například aktivní mediální spolupráce s rozhlasem a televizí, pří‑ prava tiskových konferencí, spolupráce s redak‑ tory webů, které provozuje ČCE, s jednotlivými odděleními kanceláře, s tvůrci časopisů a jiných tiskovin a příprava akcí v terénu. Požadujeme: VŠ nebo SŠ vzdělání, orientaci v církevním prostředí, znalost alespoň jednoho světového jazyka, moderátorské a organizační schop‑ nosti, trestní bezúhonnost, kontakt na osobu z předchozího zaměstnání, která může podat reference. Výhodou je vzdělání a praxe v mediální oblas‑ ti, členství v ČCE, předchozí práce na manažerské pozici, kontakty na média a jejich pracovníky. Uzávěrka přihlášek, doplněných o strukturo‑ vaný životopis, motivační dopis a kopii dokladu o vzdělání, je v pondělí 25. 11. 2014. Přihlášky zasílejte nebo doručte na sekretariát Ústřední církevní kanceláře, Jungmannova 9, 110 00 Praha  1. Obálku označte VŘ – média. Případné dotazy směrujte na vedoucí mediálního odděle‑ ní Danielu Ženatou, zenata@e­‑cirkev.cz. DaZ

IVYSLÁNÍ NEMOCNIČNÍCH KAPLANŮI

Pane, nauč nás sloužit bližním Postupně přibývá nemocnic, kde se pacient může setkat s farářem. Nejen s tím „svým“, který ho přijde navštívit, ale s nemocničním kaplanem. Někteří kaplani jsou zaměstnanci nemocnic, jiní církve, další přicházejí jako dobrovolníci. Většina jich vykonává svou službu v nemocnici vedle farářské práce ve sboru. Kaplani mají ¥

15

pro svou službu nejen odhodlání a dobrou vůli, ale procházejí speciálním vzděláváním a nově také skládají zkoušky. To bylo poprvé letos na jaře. Zkoušky organizuje Ekumenická rada církví a Česká biskupská konference. Letos 19. října se v kapli Thomayerovy nemoc‑ nice v Praze konala ekumenická bohoslužba, při

Při bohoslužbách zazněly přímluvné mod‑ litby, kde na jednotlivé prosby shromáždění odpovídalo: Pane, nauč nás sloužit bližním. Tak můžeme spolu s kaplany prosit všichni. Lenka Ridzoňová

IÚMRTÍI Dne 14. října zemřela ve věku 89 let vdova po faráři ČCE Jindřiška Chrástková.

IVYSLÁNÍ NOVÝCH KAZATELŮ DO SLUŽBYI

Rozšíření farářských řad níž byli kaplani, kteří kaplanské zkoušky složili, slavnostně ustanoveni a vysláni do služby. Bylo jich celkem 22, ze sedmi církví. Každý kaplan dostal z rukou představitele své církve kaplan‑ ský dekret. Nemocničních kaplanů z ČCE je více, při této bohoslužbě byli vysláni: Eva Halamová, Vojtěch Hrouda, Dagmar Hrubantová, Ruben Kužel, Marek Lukášek (zastupuje kaplany z ČCE také v ERC), Pavel Pokorný, Michal Šimek a Anna Šourková. Nemocniční kaplani jsou sdruženi v Asociaci nemocničních kaplanů (http://www. nemocnicnikaplan.cz/). Koordinátorem kaplanů v ČCE je Vojtěch Hrouda. Na něho se zájemci o kaplanskou službu mohou obracet. Při bohoslužbách jsme v kázání slyšeli jeden „kaplanský příběh“ o doprovázení nemocného muže v posledním půlroce života. Pacientův zdravotní stav se lepšil, ale pak se zase zhoršil a pacient zemřel. Kaplan ho během nemoci pro‑ vázel. A nejen jeho. Je v nemocnici i se zdravotní‑ ky. Spolu s nimi pak přemýšleli nad tím, jaký měl tenhle poslední půlrok v životě pacienta smysl. Když se ten člověk probral z těžkého stavu, měl naději (třeba že půjde s vnukem na hokej) a pak umřel… Kaplan pomáhá hledat smysl maličkostí, vidět konkrétní příběh jako součást velkého příběhu Ježíše Krista… Kaplan přichází a slyší vyprávění nebo jen tiše sedá vedle postele, mod‑ lí se, slouží svátosti. Má rád lidi. A Pána Boha.

16

Předposlední říjnovou neděli odpoledne se ve smíchovském kostele konala ordinace. Do ordi‑ načního aktu se vedle synodního seniora Joela Rumla a synodní kurátorky Lii Valkové zapojil také biskup Jednoty bratrské Friedrich Wass. Jedna z ordinovaných totiž bude sloužit ve sboru Ochranovského seniorátu. Pět nových farářek a jejich kolega farář slavnostní bohoslužby společně připravili a aktivně se na nich podíleli. Kromě modlitby a kázání také vysluhováním večeře Páně. Celé shromáždění se neslo v radost‑ ném až veselém duchu, zejména při pozdravech zástupců jednotlivých institucí. Anně Halamové,

Emílii Ouzké, Ludmile Michalové Mikšíkové, Mar‑ tině Pumrové, Sandře Prčíkové a Maroši Klačkovi přejeme do jejich farářské služby hojnost Božího požehnání. Romana Čunderlíková

IVESNICE ROKU 2014I

ISETKÁNÍ MLADÝCH TAIZÉ 2014I

Kateřinice zvítězily a hostily slavnostní předávání cen

Tým z Taizé je již v Praze

Koncem léta byla obec Kateřinice ze Zlín‑ ského kraje vyhlášena Vesnicí roku České republiky pro rok 2014. Slavnostní předávání cen celostátního kola soutěže se konalo ve vítězné obci ve slunném odpoledni 3. října. Za Zlínský kraj se slavnosti zúčastnil hejtman Stanislav Mišák a krajský radní Jaroslav Kučera.

Po úvodních pozdravech významných hostů, kde vedle hejtmana Zlínského kraje promluvili například zástupci Spolku pro obnovu venkova, Svazu měst a obcí ČR či Sdružení místních samospráv, následovala duchovní část progra‑ mu, na níž se podílel i kateřinický evangelický farář Miroslav Jelinek a senior Východomo‑ ravského seniorátu Petr Pivoňka. V kulturní části vystoupily kromě folklórních hudebních a tanečních skupin také Zvonky dobré zprávy s unikátní zvonkohrou pod vedením ratibořské farářky Wiery Jelinkové. Pak byli představeni letošní finalisté z celé republiky a konečně se předalo i samotné ocenění. Letos se konal jubilejní 20. ročník této sou‑ těže. V rámci celé republiky se jej zúčastnilo celkem 306 obcí, což bylo o 33 více než loni. Celostátním vítězem se staly Kateřinice ze Zlínského kraje. Na druhém místě se umístil Ořechov na Žďársku a na třetím Nová Hradečná na Olomoucku. 

Gabriela Sýkorová Dvorníková,



mluvčí Zlínského kraje/DaZ,



foto: Ludvík Valouch

Tým z Taizé, bratři a sestry a dobrovolníci z různých zemí, jsou od poloviny září v Praze a chystají zde 37. Evropské setkání mladých. Organizační centrum příprav se nachází v Pra‑ ze 1 v Kafkově domě a od 25. září zve každého k návštěvě. 7. října se tu konala tisková konference, na které pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka, synodní senior ČCE Joel Ruml, bratr Marek z komunity Taizé a Matěj Forman, výtvarník a divadelník (navrhl interiér centra), seznámili přítomné s přípravami pražského setkání, které se uskuteční od 29. prosin‑ ce 2014 do 2. ledna 2015. Dominik Duka popřál týmu, aby se setkání podařilo a konalo ve vzájemném porozumění. Joel Ruml sdělil, že ho těší přivítat jako zástupce ERC účastníky setkání. Matěj Forman, kterému je blízké téma umění, vidí setkání jako inspiraci i jako zdroj přátelství. Na různých místech Prahy se s bratry z Taizé konají pravidelné modlitby, například každou středu ve 12.15 v kostele u Martina ve zdi. Samotní bratři i dobrovolníci budou nyní navštěvovat farnosti a křesťanská společen‑ ství v Praze a v okolních obcích a městech, aby

našli co nejvíce lidí ochotných spolupracovat, přivítat a ubytovat asi 25 tisíc poutníků z celého světa. Spolupráce a podpora státních institucí dává šanci i městu, ve kterém se dá něco společného prožít.  Gabriela Fraňková Malinová

17

CÍRKEV ŽIJE

Vysluhování večeře Páně při ekumenických bohoslužbách v Betlémské kapli 600. výročí podobojí 12. října 2014 foto: D. Ženatá

18

600. VÝROČÍ PODOBOJÍ

Víno své výborné pít mi dej Jsme hosty – stůl je pro nás již prostřen

O

d letošního březnového čísla jsme se v Českém bratru setkávali s příspěvky ke kulatému výročí obnoveného vysluhování podobojí – chleba a vína všem bez rozdílu. Kalich byl před šesti sty lety symbolem ná‑ boženské důstojnosti, dnes se stává symbo‑ lem ekumenického smíření a překonávání předsudků. Na průběh celodenních oslav na sedmi místech v centru Prahy v neděli 12.  října pojďme nahlédnout v  obrazové reportáži.

Slavnostními fanfárami trubačů z usku‑ pení Consonare to vše začalo. Bohoslužby v Betlémské kapli byly vedeny podle liturgie obvyklé v Českobratrské církvi evangelické, večeře Páně v duchu pobídky „pijte z něho všichni“ podle zvyklostí Církve českosloven‑ ské husitské.

Kázání pražského seniora Romana Mazura bylo teologicky fundované a pro posluchače velmi sdělné. Ve čtyřech obrazech přiblížilo

kalich a přijímání z něj. Jako pozvání pro všechny při Ježíšově poslední večeři s učed‑ níky, podávání chleba a vína v prvotní církvi, boj o  kalich v  době reformace a  nakonec vyznání neschopnosti křesťanů sjednotit se u přijímání chleba a vína dnes. Při nejednot‑ ném postoji však můžeme vyhlížet budouc‑ nost s nadějí.

O  prostor v  historické kapli se dělili sedící i stojící, faráři i laici, dospělí i děti, zahraniční hosté, televizní štáb, který zajiš‑ ťoval přímý přenos, pěvecký sbor Semináře církevní hudby pod vedením celocírkevního kantora Ladislava Moravetze i známá sku‑ pina Spirituál kvintet. A to se ještě chumel lidí tísnil před vchodem, aby z reproduktorů sledoval alespoň „audio verzi“ dění uvnitř.

Po poledni se účastníci oslav rozptýlili po několika kostelích v centru Prahy, Evange‑ lické teologické fakultě a Ovocném trhu, kde probíhaly další části bohatého progra‑ ¥

19

mu: koncerty, debaty, přednášky, kreativní dílny pro děti, divadlo Víti Marčíka a v pod‑ večer vystoupení Spirituál kvintetu.

Ovocný trh lemovaly stánky s nabídkou křesťanské literatury, výrobky diakonic‑ kých středisek i  s  benefičním prodejem jihomoravského vína. Náhodní kolemjdoucí si mohli odnést propagační materiály a in‑ formace o naší církvi. Mnozí se zastavovali s otázkou: Co se tu slaví? A kdo vlastně jste?

V  kostele sv.  Michala v  Jirchářích za‑ zpíval pod vedením Viktorie Dědečkové pěvecký sbor Jeroným z prvního pražského žižkovského sboru. Hana Tonzarová z CČSH dirigovala zase sbor Jakoubka ze Stříbra. Nejen husitské chorály pak zazpívaly oba sbory spojené pod střídavým vedením svých dirigentek.

V důstojné atmosféře historického kos‑ tela u Martina ve zdi se konal koncertní pořad pod vedením Ladislava Moravetze se svátečním slovem k tématu podobojí z úst synodního seniora Joela Rumla. Vše přená‑ šel živě Český rozhlas. Následovalo před‑

stavení nové publikace Pijte z něho všichni o kostele u Martina ve zdi a její prodej za výhodnou cenu v tento mimořádný sváteční den. (Upoutávku si můžete přečíst v rubrice Slovo.)

20

Závěrečnou tečkou za oslavami byla bohoslužba slova pro mládež a zahraniční účastníky, při níž kázal préses Porýnské evangelické církve Manfred Rekowski za účasti ekumenických hostí včetně konce‑ lebrantů z římskokatolické církve a bratří

z Taizé. Závěrečné požehnání se neslo v du‑ chu smíření a naděje, že jednou budeme stát sjednoceni i u chleba a kalicha. Daniela Ženatá a Gabriela Fraňková Malinová, foto autorky, Benjamín Skála a Gerhard Frey ­‑ Reininghaus

KONCEPCE ŠKOL EVANGELICKÉ AKADEMIE

Naši žáci jsou tykadlem směrem k veřejnosti Evangelická akademie v dalším školním roce

D

o dalšího školního roku v září 2014 vstou‑ pily školy Evangelické akademie zároveň s vyhlášením celocírkevní sbírky pro školy. Vyhlašuje se jednou za dva roky. Předposled‑ ní, v roce 2012, vynesla školám 249 867 Kč. Letošní se ještě sčítá. Velmi dobře si uvědo‑ mujeme, jak vzácné jsou finance od členů sborů. Nadační fond pro podporu církevní‑ ho školství (NFPCŠ) je spravuje a rozděluje. Solidarita evangelíků se školami je vysoká, spravované částky tvoří nejvýznamnější po‑ ložku v darech našim školám. NFPCŠ každý rok předkládá synodu výroční zprávu s bi‑ lancí vynaložených prostředků na konkrétní projekty jednotlivých škol. Těší nás také zájem zahraničních dárců ze spřátelených církví v Německu a Švýcarsku. Školy Evangelické akademie předkládají zahraničním partnerům projekty s žádostí o podporu právě v měsíci listopadu. Mohou používat prostředky k  investicím na své vybavení, což jim státní dotace neumožňuje.

Pražské školy stojí před velkými změnami V červnu 2014 schválilo 3. zasedání 33. sy‑ nodu ČCE novou koncepci pražských škol Evangelické akademie, kterou předložila synodní rada. Cílem koncepce je vytvoření a  rozšíření Evangelické akademie Praha

– komunitní vzdělávání na jiném místě než nyní. Nová koncepce počítá se zakoupením budov nebo se stavbou budovy zcela nové. Vzhledem k obtížné komunikaci s nájemci v Praze 7 a v Praze 4, kteří zamezovali rozvoji našich škol a výhledově s pronájmy budov nepočítali, si už budovy v Praze nechceme pronajímat. Předpokládáme rozšíření vzdě‑ lávacích programů Bratrské školy – církev‑ ní základní školy a Evangelické akademie – Vyšší odborné školy sociální práce a Střední odborné školy. Bratrská škola se rozroste o dvě třídy mateřské školy a druhý stupeň ZŠ, ponechá si individuální vzdělávání. Evan‑ gelická akademie – VOŠ a SOŠ se v poslední etapě nové koncepce rozroste o  čtyřleté evangelické gymnázium s jazykovou profila‑ cí pro ambicióznější studenty. Respektujeme zájem rodičů Bratrské školy, kteří chtějí své děti nechat vzdělávat ve stejném duchu jako dosud i na druhém stupni ZŠ a chtějí naší škole zachovat přízeň. Škola by měla být dopravně přístupná. Dvě školské právnické osoby s dvěma řediteli zůstanou.

Kde na to peníze vezmeme? Nový koncepční záměr bude financován z  prodeje budovy Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Černé ulici ¥

21

v Praze. Časový plán předpokládá zahájení provozu v nově rozšířené škole k 1. září 2016. V září 2017 se do dalších prostor nové školy přestěhují VOŠ a SOŠ. V září 2018 bychom rádi otevřeli evangelické gymnázium. Již teď

Martina Sklenářová, ředitelka Ústředí Evangelické akademie

přicházejí nabídky spolupráce rodičů i pe‑ dagogů našich škol. Začala koncepční práce na školských vzdělávacích programech pro Evangelickou akademii Praha – komunitní vzdělávání. Proč taková změna? Myšlenka rozšíření nabídky evangelického vzdělávání se opírá o několik pilířů. Prvním je malá kapacita pronajatých budov, ve kterých naše školy v Praze sídlí. Druhým je zájem rodičů, kteří by rádi nechali všechny své děti vzdělávat kontiunálně, což dnešní stav neumožňuje. Třetím je historický odkaz reformačního školství, které jsme předávali po generace s nadějí a láskou k vědění a vzdě‑ lávání. Máme na co navázat. Rozvoji evange‑ lického primárního a sekundárního školství v Praze také nahrává prodej budovy ETF UK; získané finanční prostředky podpoří další vzdělávání. Výhody církevních škol veřejnost dobře vnímá Všechny naše školy přijímají děti s různým znevýhodněním i postižením. Běžně se u nás dětem dostává individuální péče. Rozšířenou výtvarnou činnost Bratrské školy bychom

22

rádi obohatili o práci v dílnách a na pozem‑ cích či ve skleníku. Mohou se rozvinout i spe‑ cifické volnočasové aktivity jako například včelařství, školní orchestr apod. V našich školách se vzdělávají jak děti z církevního, tak necírkevního prostředí. Zachovat ve školách duchovenskou péči a rodinné kli‑ ma je pro nás výzvou. Církevní školy jsou ve společnosti vnímány kladně. Jsou službou církve pro veřejnost. V místě vzniku nové školy chceme pokračovat v občanských ak‑ tivitách na komunální úrovni, spolupracovat s farními sbory a rodinami. Rozvoj škol v Náchodě, Brně a Olomouci Školy Evangelické akademie v Brně, Náchodě a Konzervatoř Evangelické akademie v Olo‑ mouci (KEA) sídlí momentálně v přátelských nájmech. Jejich další rozvoj bude spojen s menšími projekty. Například v Olomouci bychom rádi ve spolupráci s ředitelem KEA, Arcibiskupstvím olomouckým a naším no‑ vým školním kaplanem, spirituálem Alešem Wranou, dokončili v  příštím roce projekt podzemní kaple s malým komunitním pro‑ storem a zároveň učebnou. Napříč školami očekáváme koncepční změny v předmětech Křesťanská nauka, Základy křesťanství

Pedagožky škol Evangelické akademie na semináři

a etiky. Žáci by mohli být v těchto předmě‑ tech hodnoceni na škále 1 až 3. Důraz bude přenesen na způsob zkoušení v malých sku‑ pinkách. Důležité budou tematické celky

a přednášky, ze kterých bude žák připravo‑ vat v pololetí písemnou práci. Domníváme se, že křesťanství ve školním předmětu nese prostor pro diskusi, zamyšlení a radost. Před‑ mět by měl obsahovat současné etické otázky v přijatelné formě i pro nejmenší žáky.

Postupně budeme čtenáře informovat o dal‑ ším vývoji ve školách Evangelické akademie, protože vzdělávají „naše děti“ a jsou komuni‑ kačním nástrojem v kontaktu s veřejností. Martina Sklenářová, ředitelka Ústředí Evangelické akademie

FESTIVAL HUDBY A SLOVA

Tichý hlas pro svatou zemi Setkat se ve své náboženské, kulturní i lidské odlišnosti

V

 třítisícovém maloměstě, jakým Libčice nad Vltavou jsou, je to nepřehlédnutelná událost, koná se pravidelně už řadu let. Poprvé to bylo na začátku června roku 2002. O tom, jak festival vznikl, vypráví katolický farář Petr Bubeníček: „Počátky festivalu mají hodně hluboké kořeny. Od první poloviny devadesátých let ve mně stále narůstala otázka, co já, ve svém postavení, mohu udělat pro židovský národ… vše konečně nabralo konkrétní podoby v březnu 2002, kdy jsem se vrátil již z šesté návštěvy Izraele – to bylo v době intifady. Tehdy jsem se rozhodl uspo‑ řádat Koncert pro Izrael v Libčicích nad Vlta‑ vou… První z umělců, kterého jsme oslovili, byl Vladimír Merta (snad kvůli jeho písni Hoří Jeruzalém). Myšlenka malého koncertu festi‑ valového typu s předcházející bohoslužbou za pokoj a mír v Izraeli se mu zalíbila a vymyslel název Tichý hlas pro Svatou zemi… po kon‑ certu tehdejší předseda Společnosti křesťanů a Židů prohlásil, že v Libčicích budeme každý rok tichým hlasem zpívat a hrát tak dlouho, dokud nebude v Izraeli mír.“ Zakladatelem a iniciátorem je tedy kato‑ lická farnost v Libčicích, ale už od počátku přizval P.  Bubeníček ke spolupráci také libčické evangelíky. Festival každoročně za‑ hajuje ekumenická bohoslužba v katolickém

kostele se společnou modlitbou za pokojné soužití na politicky žhavé půdě současného Izraele a Palestiny. To nejdůležitější se pro mě ale odehrává ve chvíli, kdy jeden starozákonní text vykládají současně tři duchovní: různé přístupy, ale zároveň úcta a respekt a vzájem‑ né naslouchání. To mě vždycky znovu fascinu‑ je. Anebo společné závěrečné požehnání, pro

Ari Brochin

které si účastníci bohoslužby mohou přijít buď ke katolickému knězi, k židovskému rabínovi, nebo k evangelické farářce. Po bohoslužbě začíná hudební program: ten hlavní na zahradě katolické fary, ale dal‑ ší paralelně také v evangelickém kostele: ¥

23

písničkáři Dáša Andrtová­‑Voňková, Karel Diepold, Slávek Klecandr, hudební skupiny Geshem, Mišpacha, sefardské písně, zazpíva‑ né Janou Lewitovou za doprovodu Vladimíra Merty anebo workshop s nácvikem židovských písní pod vedením rabína – to je jen několik

Mišpacha na farské zahradě

titulů z programu, který v mnohém ohledu přesahuje obvyklou festivalovou nabídku. Na obou místech je vždy také prostor pro panelovou diskusi, přednášku, rozhovor se zajímavými hosty, jakými jsou bezesporu Jaroslav Achab Heidler (židovské hřbitovy), rabíni Ronald Hoffberg, Michael Duschinski, Shumi Berkowitz nebo ředitel Židovského muzea v Praze Leo Pavlát či velvyslanec státu

Izrael Jaakov Levy. Na katolické straně pak mezi jinými Tomáš Halík, Daniel Hermann, z evangelíků jmenuji Petra Slámu, Pavla Hoš‑ ka a především Mikuláše Vymětala, který se festivalu účastní pravidelně každým rokem. V evangelickém kostele i na půdě MěÚ Libčice probíhají zároveň výstavy fotografií (Ghetto Lodž­‑Baluty, fotografie z cyklovýpravy do Iz‑ raele L. Poruby nebo fotografie A. Rývové ze židovských hřbitovů). Lidé si vybírají to, co je v programu zaujme a  přecházejí mezi evangelickým kostelem a zahradou katolické fary. Tam kromě občer‑ stvení nechybí také nabídka duchovní litera‑ tury, koutek pro děti, prostě potřebné zázemí. Jsou lidé, kteří si přijedou poslechnout svoje oblíbené písničkáře, folkové zpěváky, klezmer kapely. Posedět ve vstřícném prostředí, občer‑ stvit se, s někým se setkat, spočinout, být toho součástí… Slyšet zpívat Mášu Kubátovou, to je vždycky silný zážitek. Kdo vydrží až do konce, uslyší hrát kapelu Klec a Oyfen feldz­‑Koza na útesu. To je hudba, která člověka zvedne ze židle. Stává se to (dokonce) i mně, že v setmělé zahradě pak společně podupáváme, pohupu‑ jeme se a skoro i tančíme za rytmů klezmer… Setkat se ve své odlišnosti – náboženské, kulturní i lidské – ale také společně otevřít Bibli, společně se modlit – to je něco, co stojí za to zažít. Vždycky znovu.  Dana Rotkovská

OŽIVENÍ BIBLICKÝCH PŘÍBĚHŮ

Kurz biblické animace v Marseille Cizinci v Bibli i v dnešním světě

N

a začátku září 2014 se konal týdenní kurz biblické animace, tentokrát v druhém nej‑ větším francouzském městě Marseille. Tato setkávání mají již více než dvacetiletou tradici; každé dva roky se sjíždějí na různých místech

24

zástupci Sjednocené protestantské církve ve Francii a Českobratrské církve evangelické, faráři i laici. Hlavním programem je biblická práce, letos jsme četli a diskutovali vybrané pasáže z Matoušova evangelia s přihlédnutím

k tématu „cizinci v Bibli“. S prostředím, ve kterém jsme prožili celý týden, téma souzně‑ lo. Město Marseille obývá více než jeden a půl milionu lidí, mezi nimiž nalezneme zástupce všech národů žijících kolem Středozemního moře. Asi třetinu obyvatel tvoří muslimové.

Ekumenické společenství v multikulturním městě

byla na počátku evangelia důležitá biologic‑ ká návaznost v Ježíšově rodokmeni, zmíněné postavy prozrazují postupné prosakování zvěsti o Ježíši Kristu do pohanského prostře‑ dí. Uznávají Ježíše jako Krále či Spravedlivého, byť byli v očích izraelského lidu cizinci – „les étrangers“. Asi takoví, jako jsme byli my Češi ve Francii, byvše přijati jako bližní a přátelé.

I místo, kde jsme bydleli, bylo pro společné diskuse nad zvoleným tématem dobrou in‑ spirací. Komunita Chemin Neuf je katolickou komunitou s ekumenickým posláním, počátek měla v Lyonu, postupně se rozšířila, dnes je zastoupena v 26 zemích. Své poslání vidí ve třech oblastech: v šíření evangelia, zvláště ve městech, v setkávání různých skupin a v prá‑ ci s mladými lidmi. Středisko komunity je

Cizinci v biblických dobách a dnes

nedaleko marseilleské dominanty, baziliky Notre­‑Dame de la Garde. Měli jsme k dispo‑ zici zahradu posetou středomořskou flórou i faunou, s nádherným výhledem na moře. Jeho blízkost lákala ke koupání, třeba ještě před snídaní při východu slunce. Takový začátek dne je opravdu nezapomenutelný. Do biblických textů nás uváděli dva novozá‑ koníci, Jiří Mrázek z ETF UK v Praze a z fran‑ couzské strany Jean­‑Pierre Sternberger. Vy‑ brané texty, nad kterými jsme vedli diskuse, nás prováděly od Ježíšova rodokmene přes příchod mágů z východu, uzdravení setníkova sluhy, uzdravení dcery kananejské ženy, roli Piláta u  Ježíšova odsouzení až po Ježíšovo vyslání učedníků ke všem národům. Jakkoliv

Diskusím jsme se mohli věnovat dosyta jak v  plénu, tak především ve skupinkách. Ty byly jazykově jednotné, Francouzi vytvořili dvě skupiny a Češi také dvě, a tak jsme mohli vesele debatovat bez tlumočení. Jelikož o ně‑ kterých osobách referuje Bible sporadicky až tajemně, někteří debatéři měli tendenci dorýsovat jejich osudy pomocí starých legend. Například jsme se dověděli, že mudrci, kteří se přišli poklonit narozenému Ježíši, se nevrátili zpět na východ, odkud přišli, ale skončili v Ko‑ líně nad Rýnem… Ostatně sama Marseille je s  několika legendami spojena také. Podle jedné do místního přístavu připlula na lodi Marie Magdalena s Lazarem, Martou a Marií ¥

Bylo inspirativní nahlížet na známé biblické postavy jako na cizince; vyvstávaly nad tím otázky, které jsme si většinou do té doby nekladli. Například jaký význam má počet generací v Ježíšově rodokmeni, jak bychom charakterizovali zde zmíněné ženy­‑cizinky, proč cizinci (Pilát a jeho žena) přijímali Ježíše s větším pochopením než lidé z jeho okolí.

25

a zde se podíleli na šíření víry. Lazar se tam údajně stal biskupem, v této podobě ho mů‑ žeme vidět na hlavním oltáři v marseilleské katedrále. Poslední večer přišla ke slovu animace, tedy oživení. Osoby a příběhy, které byly tématem našich diskusí, oživly ve scénkách, které každá skupinka připravila. Těžko se to popisuje, musí se to zažít. Přiznávám, že pod vlivem té úžasné kreativity jsem začal

chápat dávné autory legend, kteří se snažili dovyprávět, co v Bibli zůstává neuzavřeno. Mimo svět legend ovšem patří to, že jsme v Marseille prožili v milé společnosti krásný týden s bohatým programem. Za organizační přípravu a přijetí děkujeme našim francouz‑ ským přátelům a za překládání Katce Křivo‑ hlavé, Bernardu Martinovi a Věře Fichantové. Za dva roky se sejdeme u nás. Zveme a dopo‑ ručujeme. za české účastníky Marek Zikmund

TŘIASEDMDESÁT KONFIRMAČNÍCH ROČNÍKŮ

Setkání všech konfirmandů Černilovští vypátrali skoro všechny

D

ata 1937 a 2009, to nejsou vybrané sbír‑ ky za dvě neděle ani doba trvání čehosi. Rok 1937 a 2009 je nejzazší a nejmladší da‑ tum konfirmace účastníků, již se potkali při setkání konfirmandů černilovského sboru. Toto setkání se konalo v  sobotu 27.  září odpoledne v Kulturním a spolkovém domě, bývalé evangelické škole, a přišlo či přijelo na padesát lidí, které konfirmovali celkem čtyři faráři. Nejvíce konfirmandů se sešlo z let 1958 a 1961. Z těchto let rovněž pochá‑ zela promítačka a film z konfirmace, který při promítání vyvolal emoce a vzpomínky. Velké a živé, jak jinak. Vše se ale začalo půl roku předtím, tedy zhruba v únoru, kdy se staršovstvo rozhodlo tuto akci uspořádat. Následovalo nekoneč‑ né procházení kartotéky, nespočet návštěv, pídění po odstěhovavších, provdaných. Žha‑ vily se telefonní dráty mezi známými, volalo se na městské či obecní úřady, a než byly rozeslány první pozvánky, vše připomínalo práci detektivní kanceláře. Nechtěli jsme totiž na nikoho zapomenout. Ono sobotní odpoledne se vyvedlo, bylo slunné a teplé. Po společném úvodu se

26

promítal film a pak, nad fotografiemi, kte‑ ré si účastníci s sebou přinesli, se už jen vzpomínalo a vzpomínalo. Jednu fotografii jsme udělali společnou, to aby zůstala další

vzpomínka. V pozdním odpoledni pak ještě někteří zavítali do kostela, aby si poslechli nově opravené varhany, jiní si předávali adresy a  telefonní čísla, další spokojeně rozprávěli. A že se dvě konfirmandky po‑ tkaly po čtyřiapadesáti letech? Zkrátka výjimečné setkání se vším všudy. Rut Brodská, farářka sboru v Černilově

S mládeží sboru Dong­‑an

Z DRUHÉ STRANY ZEMĚKOULE

Na návštěvě u našich korejských bratří a sester V Japonsku tvoří protestanti nepatrnou menšinu, v Koreji třetinu společnosti

P

artnerské církve se navzájem zvou na synody. To platí i mezi ČCE a Presbyter‑ ní církví v Koreji (PCK). Na synod v Koreji delegovala tento rok synodní rada svého člena Pavla Stolaře a mne, tajemníka pro ekumenu. PCK nás pozvala, abychom v Sou‑ lu, před jejím synodem, poznali situaci ko‑ rejské menšiny v Japonsku. Tak jsme v září strávili dvanáct dnů na opačném konci světa, v Japonsku a v Koreji mezi bratřími a sestrami v Kristu. Obrovskou pomocí bylo, že naši faráři ze sboru v Kobylisích pro nás naplánovali program a celou dobu nás do‑ provázeli; japonský farář Shinil Son v Tokiu a korejský farář Ryu Kwang­‑Hyun v Soulu. Oba byli nesmírně trpěliví a se vším nám pomohli.

I v té krátké době jsme viděli a zažili hodně V Japonsku, kde žije kolem 120 milionů lidí, je něco přes milion křesťanů, což je malinká menšina v zemi, kde je tradičním nábožen‑ stvím buddhismus a konfucianismus. Ale v praxi, jak nám vysvětlil bratr Shinil, je Japonsko velice sekularizovaná země a ná‑ boženství zde hraje jenom nevýznamnou

roli. Korea byla od roku 1910 až do roku 1945 japonskou kolonií, což japonsko­‑korejské vztahy dodnes zatěžuje. V této souvislosti jsme byli požádáni, abychom vyprávěli o  česko­‑ německých vztazích v  historii a  o  smíření mezi Čechy a  Němci. Mluvili jsme o tom na setkání Presbyterní korejské církve a japonské Spojené Kristovy církve (United Church of Christ), které slavily 30 let misijní spolupráce bohoslužbou a debatou o dalším společném zvěstování evangelia v japonské společnosti. Při občerstvení jsme v tomto společenství zažili docela citelné zemětřesení o síle 5,5 Richterovy stupnice.

Ozvěna z Japonska V Tokiu jsme navštívili i japonskou centrá‑ lu luterské církve, která pomáhala obětem neštěstí po nukleární havárii ve Fukušimě. Vybudovala zde komunitní centra, kde se lidé scházeli a dostávalo se jim pomoci. Naše sbírka pro oběti katastrofy z Fukušimy puto‑ vala právě k luterské církvi a její pracovníci nás prosili, abychom všem dárcům tlumočili srdečné poděkování. Vedle církevních se‑ tkání jsme měli možnost navštívit památky jako buddhistický chrám a císařskou za‑ ¥

27

hradu, která je oázou v rušném městě, kde žije kolem 15 milionů lidí.

velice inspirativní. Ale řekli nám, že to není typický sbor, spíš je i pro Korejce vzorem, jak sloužit svému okolí, komunitě, kde sbor žije.

Rozmach křesťanství v Koreji V Jižní Koreji je situace křesťanů docela jiná než v Japonsku. Protestanské církve jsou mladé, vznikaly v druhé polovině 19. století. Až v posledních desetiletích velice rostou a dnes je křesťanská asi třetina jihokorej‑

Synod PKC Samotného synodu se účastnilo kolem 2000 synodálů a hostů. Na úvod jsme sla‑ vili krásné bohoslužby s velkým pěveckým sborem. Ekumenické oddělení PCK připra‑ vilo zajímavý program pro všech asi třicet ekumenických hostů a  staralo se o  nás vzorně. Většina hostů byla z Asie, nemalá skupina pocházela z Koreje, ale v současné době slouží v USA, Indii, Česku a jiných ze‑ mích. Hostitelé nás pozvali i k aktivní účasti na konferenci o uzdravení a smíření. Ještě jednou nás požádali, abychom sdělovali zkušenosti ČCE, pokud jde o smíření mezi Čechy a Němci. Na toto téma reagovali mno‑ zí s velkým zájmem.

Příprava na sjednocení Jižní a Severní Koreje Zahajovací bohoslužby synodu v kostele Dong­‑an

ského obyvatelstva. Presbyterní církev v Ko‑ reji (PCK) je největší protestantská církev asi s třemi miliony členů. Má velké i malé sbory; v těch velkých může být i deset tisíc členů a 20 farářů. Jsou i sbory, kde první bohoslužby začínají v sedm hodin ráno a po‑ slední končí v osm hodin večer. V Soulu jsme měli možnost takový velký sbor navštívit; já jsem kázal a Pavel Stolař shromáždění pozdravil.

Využili jsme i pozvání další protestantské církve v Jižní Koreji – Presbyterní církve v re‑ publice Korea (PROK), která se v padesátých letech 20. století oddělila od PCK. PROK je mnohem menší, má přibližně 290 000 členů.

Příklad moderní misie Velice zajímavá byla návštěva v malém sboru Saerom v Bucheonu, asi hodinu cesty od Soulu, který byl založen v osmdesátých letech 20. století. Místní farář nás seznámil s  jejich aktivitami: sbor má školku, stře‑ disko pro rodinu, pomáhá školákům trávit smysluplně volný čas, má kavárnu, divadlo a provozuje spolu s městem knihovnu. Na některé činnosti finančně přispívá město. Je to komunitní práce, v dobrém smyslu misij‑ ní. Služba tohoto sboru může být i pro nás

28

Buddhistický chrám v Gyung­‑ ju

Obě církve dobře spolupracují v  různých oblastech, například v  otázce sjednocení Koreje, což je pro obě církve důležité, jak jsme se na návštěvě centrály PROK dozvě‑

děli. Chtějí přispívat k  tomu, aby církve a  společnost v Jižní Koreji byly na možné

sjednocení co nejlépe připraveny. Proto byl součástí našeho programu i výlet na sever Jižní Koreje do místa, odkud jsme už mohli

do Severní Koreje dohlédnout. Nedaleko od hranice jsme navštívili školu pro sjednocení, kde studuje v současné době osm lidí. Školu vede farář z PROK, který je přesvědčen, že sjednocení Koreje není příliš daleko. Vyzval nás, abychom na to i my v našich modlitbách pamatovali. O  naší cestě by se dalo ještě hodně vy‑ právět. Ve sboru v Praze­‑Kobylisích, kde se schází jak korejská, tak japonská komunita, je vždy příležitost se o našich partnerských církvích v Koreji a v Japonsku informovat. Mluvili jsme s mnoha Korejci, kteří plánují v  příštích letech návštěvu Prahy a  České republiky. U obou církví vidím do budoucna spoustu možností spolupráce a jsem přesvěd‑ čen, že česko­‑korejské kontakty budou pro obě strany velice inspirující. Gerhard Frey­‑ Reininghaus

GENERACE

Fenomenální paměť a systematičnost paní farářové Rychetské Každé téma mělo svou kupičku

V

 požehnaném věku 92 let odešla do svého nebeského domova (domů, jak mně jed‑ nou řekla) významná osobnost pardubického sboru a celé ČCE, paní farářová Miloslava Rychetská, rozená Bártová. Dovolte mi pár osobních vzpomínek na tuto vzácnou ženu. Paní Míla, jak jsme ji pojme‑ novávali, abychom ji odlišili od její švagrové paní Handy, v mém životě zaujímá důležité a nezastupitelné místo. Je součástí a napros‑ tou samozřejmostí mých vzpomínek na sbor v Pardubicích a dětství na faře. Jako farářské dítě jsem se motal kolem setkávání, která se konala u nás na faře, případně v kanceláři u kostela – ať šlo o biblické hodiny, zkoušky zpěvu, přednášky a schůze Kostnické jednoty, společnosti Veritas, staršovstva, pastorálky

(Miloslava Rychetská byla seniorátní poklad‑ ní) – ona prostě všude byla a nechyběla ani na brigádách, například když se skládaly stohy cyklostylovaných sborových dopisů. Protože mě vždy zajímala historie, trávili jsme často čas debatami o dějinách sboru a sborů, o osobnostech církve atd. Možná i od‑ tud vzešla myšlenka na naši bližší spolupráci, a když jsem psal seminární práce o Snaze a pak o Kostnické jednotě, postavil jsem je na jejích vzpomínkách. Nikdy nezapomenu na hodiny na Okrouhlíku nad magneťákem, kdy mě sestra Míla systematicky vykládala historii sboru, Snahy v meziválečných Pardu‑ bicích atd. Bylo výborné, že ač mohla, nepřisa‑ zovala a zůstala na rovině „reálií“. Fascinovala mě fenomenální pamětí, podloženou nejen ¥

29

osobní zkušeností, ale též studiem archivů. Ve svém povídání nikdy neužívala nostalgického vzpomínání na doby mládí, ale vyprávění se neslo v duchu „tak to prostě bylo, ale teď je teď“, tedy v duchu zkušené historičky, která má střízlivý odstup a minulost ani neidealizuje ani neočerňuje. Pracovna, kde jsme se setká‑

vali, byla jeden velký archiv. Ptal jsem se jí, jak se tam může vyznat, a ona mně odpověděla, že každé téma má svou kupičku. Její ostře řezanou systematičnost jsem po‑ znal při studiu archivu na faře v době psaní zmíněných seminárek. Vše mělo přesné místo,

bylo systematicky zpracováno a – což dnes těžko pochopit – bez počítače! Když na faře pořádala fondy do archivu, přes hory papírů nebyla vidět a smála se, jak má od papírů černé ruce. Nesmírně obdivuji její pečlivost, s jakou zpracovávala sborové archivy po celé republice, a jsem rád, že se za svou dlouholetou činnost dočkala ocenění od synodní rady. Šlo o mravenčí, skrytou práci. Stejně mravenčí práci odvedla při sestavování konkordance ke zpěvníku. V našich posledních telefonátech měla ještě dost elánu, síly a překvapila mě, s jakou otevřeností a věcností hovořila o smrti man‑ želově a o tom, jakým způsobem by si přála odejít sama. Nikdy jsem ji nebral jako „pohádkovou babičku“, ale jako ženu rozhodnou, pevnou, přímou, ráznou a zároveň vstřícnou, ochotnou a usměvavou. Jejími věrnými družkami byly francouzské hole a překvapovalo nejen mě, jak strašně rychle s nimi chodila. Budu na ni vzpomínat jako na mimořádnou osobnost, chodící kroniku s touhou dál předá‑ vat svědectví své a svých přátel, kteří byli již povoláni na věčnost.  Pavel Nečas

JUBILANT

Jan Trusina osmdesátníkem

T

řebíčský sbor by rád celé církvi oznámil, že náš emeritní farář bratr Jan Trusina se doží‑ vá v Božím požehnání osmdesáti let. S velkou vděčností mu děkujeme za jeho mimořádně obětavou službu, ale náš dík patří především našemu Pánu, že ho provedl dříve a stále pro‑ vází a posiluje v nelehké službě. Jako farář v činné službě působil v našem sboru 28 let. My se radujeme z toho, že jeho služba ve sboru nekončí, ale že podle svých sil stále slouží i ve sboru i v široké ekumeně. Pozvání staršovstva do sboru přijal v roce 1972,

30

ale začátek jeho služby nebyl snadný. Krátce po nastěhování rodiny došlo ve farářském bytě k požáru. Bratr Trusina byl hospitalizo‑ ván s popáleninami a zbytek rodiny musel být přemístěn do náhradního bydlení. Ještě neskončil s rekonvalescencí a již se znovu všeho, co se ve sboru dělo, účastnil. Jeho pracovní nasazení jak ve velkém sboru, tak ve dvou kazatelských stanicích ve spojení s  problémy církve za období normalizace se podepsaly na zhoršení jeho zdravotního stavu. Podstoupil úspěšnou operaci srdce

a s pomocí manželky se mohl službě věnovat opět v plném rozsahu. Zásluhou jeho umění diplomacie se například podařilo přesvědčit krajského církevního tajemníka (orgán dohle‑ du KSČ nad církvemi), aby zůstaly zachovány pravidelné bohoslužby v kazatelské stanici v Myslibořicích (jako v jediném ze tří ústavů naší církve). Jeho manželka Ludmila mu byla velkou pomocnicí, spolu s několika členy sbo‑ ru vedla nedělní školu v Třebíči i kazatelských stanicích (Mor. Budějovice, Myslibořice). Sest‑ ra Trusinová byla jako každá správná paní farářová hybnou silou v pozadí fary, která vždy ví, kde něco chybí nebo naopak přebývá a co je třeba udělat, aby provoz sboru hladce fungoval. Pracovitost, důslednost, skromnost a dar smířit nesmiřitelné jsou o bratru Trusi‑ novi všeobecně známy v církvi i mimo církev. Proto byl již v  roce 1981 zvolen seniorem Horáckého seniorátu a v následujících letech ho pak synod naší církve zvolil náměstkem synodního seniora. K úkolům sborovým tak přibyly i úkoly celocírkevní. Aby se tedy mohl bratr Trusina věnovat celocírkevní službě, byla nám do sboru přidělena jáhenka. Po šestiletém volebním období se náš farář opět navrátil ke službě sboru, kterou pokládal vždy za stěžej‑ ní. Přestože je již 13 let v řádném důchodu, stále s několika spolupracovníky organizuje setkávání generací v Herlíkovicích. Také mu

zůstala pravidelná korektura brožury Sbírka kázání pro čtené bohoslužby. Mnohé jeho další aktivity nám zůstávají dodnes utajeny. Rád zajíždí do Diakonie v Myslibořicích, kde koná jednou týdně pravidelné biblické hodiny. S vděčností využíváme jeho dar hudby, doprovází nás na varhany. A stále je ochoten přijmout pozvání i z jiných sborů a míst naší církve k vedení bohoslužeb nebo k přednášce. Když v roce 2001 oznámil sboru svůj úmysl odejít do řádného důchodu, uvažoval, že spolu s manželkou budou užívat zasloužený podzim života; pak se ale stalo to, co nikdo nečekal. Li‑ dlu přepadla těžká zhoubná nemoc, jíž v srpnu 2004 podlehla. Bratr farář se ocitl ve velmi tí‑ živé situaci. Víra, pomoc přátel a silná vůle mu však pomohla se vším se vyrovnat a zvládnout i všechny „nové“ domácí práce a povinnosti. Touto vzpomínkou chce staršovstvo ještě jednou Janu Trusinovi poděkovat za všechno, co jsme od něho mohli ve víře přijmout. Ale také musíme s lítostí vyznat, že jsme jemu a jeho rodině nebyli vždy plnou pomocí a mno‑ hé jsme zůstali dlužni. Pro jeho další osobní život a jistě i lecjakou službu vyprošujeme stále novou sílu od Pána a také plnou ochranu při řízení auta, jako i požehnání ve všem jeho počínání. Za staršovstvo Třebíče bývalý kurátor M. Sláma

IOZNÁMENÍI

Hledáme faráře Nabídka bydlení v Dobříši V klidné části centra Dobříše nabízím od 1. 8. 2014 přízemní byt 3+1 v RD, cca 80 m2, zahrada. Hledám zájemce o dlouhodobý pronájem a o aktivní členství v místním sboru. Nájem 6500 Kč na měsíc plus zálohy na energie a vodné. Informace u faráře Samuela Hejzlara, tel: 603 578 108, e­‑mail: [email protected]

Farní sbor ČCE v Krabčicích hledá faráře na plný úvazek s termínem nástupu od 1. 1. 2015. Jsme partnerským sborem Diako‑ nie ČCE – střediska v Krabčicích a práce tedy též zahrnuje působení v Domově odpočinku ve stáří. Zájemce prosíme o zaslání struk‑ turovaného životopisu a krátké úvahy na téma fungování evangelického sboru. Kontaktní osoba Vlasta Erdingerová, tel.: 737 284 762, e­‑mail: erdingerova.krabcice@ diakonie.cz.

31

MOJE CÍRKEV

MODERNÍ ARCHITEKTURA III

První moderní a „pravé české“ chrámy u nás Přerov a Roudnice

V

 úvodu seriálu o moderní architektuře jsme psali o kostelíku v Přerově. Teoretik architektury Emil Edgar jej považoval za prv‑ ní moderní stavbu protestantského kostela, odpovídající ideálům české reformace, a po‑ pisuje jej takto: „Hle, kostel, který je první uměleckou formulací moderního kostela na naší půdě, zatímco stavitelství kolkolem ustrnulo v  pseudogotických schématech. Kdybychom nevěděli, že kostelík navrhl cizinec, nic by nám to nepřipomínalo. Je ze všech novodobých kostelíků u nás nejvíce českým. Přerovští zovou věž jeho pro její nízkou stanovou střechu věží husitskou. Kostelík tichý a opravdový, logicky důsledný a účelný v ryze evangelickém duchu. Hle, mo‑ derní kostel! Není třeba ukazovati na pokrok za hranicemi, na lepší a důraznější příklady v cizině, cizina přišla k nám sama příkladem krásným a výchovně významným.“ Tím cizincem, který kostel dokončený v  roce 1908 navrhl, byl známý německý architekt Otto Kuhlmann, který o rok poz‑ ději dokončil na našem území druhý velmi podobný kostelík, a to v Roudnici nad La‑ bem. Kuhlmann se specializoval na stavby evangelických kostelů po celém Německu a kostely tvořily většinu staveb, které navrhl.

gelický kostel nemá mít kněžiště – nejsvě‑ tější „božiště“. Kostel má být podle Edgara spíše jednoduchou modlitebnou; evangelík nechodí do kostela, aby se tam pomodlil v ti‑ chosti, prostor ožívá teprve ve shromáždění

Ryze český a protestantský kostel?

věřících. Evangelická církev má žít Slovem a proto má mít pro svoji „stavební myšlenku“ prostor kazatelský. To musel Edgar v přerov‑ ském kostele ocenit. V čele chrámové lodi byla velká, symetricky umístěná kazatelna s bohatou květinovou ornamentální malbou

A co je na stavbě tolik ryze českého a pro‑ testantského? Edgar uvádí, že stavitelé v jeho době neuměli „mysliti“ jinak než ve formách katolických a  jejich stavby byly výsměchem českému protestantismu. Evan‑

32

Kostel v Přerově

na okolních stěnách. Ta by se nám dnes mohla zdát jako kýč (kazatelna i dekorativní malba), srovnáváme­­­­‑li s dobou ovlivněnou secesí. Dnes je již interiér přemalován do jednolitých jasných ploch dle současných minimalistických trendů. Rekonstrukce se uskutečnila po poškození kostela rozvod‑ něnou Bečvou v roce 1997. Také vyvýšená kazatelna již v kostele není a interiér byl vybaven novým stolem Páně a  pěkným ambonem – malou kazatelnou, takže se od katolických interiérů, navrhovaných v sou‑ časnosti, už tak zásadně neliší. Radikální slova o důsledném protestantském odvratu od kostela katolického rázu tak mají dnes již jiný náboj. Více z původního interiéru se zachovalo v roudnickém kostele, kde nad vyvýšenou kazatelnou zmizel jen balda‑ chýn a naleznete zde ještě původní lavice s přepážkou na oddělení prostoru pro muže a ženy.

Sborový dům – komunitní centrum Kostely v Přerově a v Roudnici hrají též prim jako první sborové domy, kde byly sakrální a užitné prostory komunity věřících spoje‑ ny v jedné budově. Do té doby převažovala tendence stavět kostel od fary odděleně, nepočítáme­­­­‑li například sborové domy ve velkých městech, kde byla určující cena pozemků a potřeba financovat provoz sbo‑ rů z nájemních bytů. Pokud je ale kostel ve

svém měřítku střízlivý a je prostorem vhod‑ ným pro ztišení i bohoslužebné shromáždění a v jeho blízkosti je praktická fara, tak to též jistě není pro život křesťanské obce špatný model. Po sto letech se i katolíci více než

Interiér kostela v Roudnici nad Labem

inspirovali a velké farní domy – komunitní centra rostou ve světě jako houby po dešti. Oba kostely užívají živé sbory s vlastním farářem, ten roudnický je živý možná trochu méně. Na jeho stránkách například najdete výzvu, že se hledá mládež. Severní Čechy jsou přece jen kraj více ateistický než Mora‑ va. Oba kostely jsou ale otevřeny k bohosluž‑ bám každou neděli a to může být příležitost vidět jejich architekturu na vlastní oči. Jan Kirschner

NENÁPADNÉ OZDOBY KOSTELŮ

Malá úvaha o malém ďáblíkovi Hlídač klíčových dírek

S

nad mnozí ani netuší, jak snadno se mohou setkat s ďáblem, a to dokonce na místech, kde by to nejméně očekávali. Klidně by bylo možné dotknout se ho prstem…

Příšerka s otazníky Samozřejmě, nic není tak horké, jak to nejpr‑ ve vypadá. Takže vlastně nejde o ďábla, ale o mrňavého a bezmála roztomilého ďáblíka.

33

A prstem se jej mohou dotknout všichni, kteří, ať už pravidelně či příležitostně, vstupují buď do evangelického kostela ve Sladkovského ulici v  Pardubicích anebo do katolického kostela v Dřítči na Pardubicku. Mimoto není vyloučeno, že se ještě podaří jeho podobenku v regionu odhalit i na dalších chrámových dveřích. Ano, právě na masivních okovaných dveřích jmenovaných církevních staveb se tato příšerka nachází. Pochopitelně jako symbol, snad až překvapivě nenápadný.

Prohlédněme si pozorně mohutný kovový kryt klíčové dírky pod starobylou klikou. A hele! Skoro přátelsky se z něj na nás šklebí rohatá hlavička, na níž navazuje zvlněné hadí tělo; špička jeho ocasu je zakončena jakousi štětkou. Těžko lze pochybovat. Prostě ďáblík jako vyšitý! Výstižně zkratkovitá kombinace dvou hlavních atributů ďábla, vystupujícího v podobě hada v onom tolik populárním inci‑ dentu biblické rajské historie. Tedy – v podání pozemského řemeslného mistra – drobný, leč zřetelný reliéf čertovské hlavičky s hadím tělem. Ale proč? Co zde vlastně pohledává? A kdo vůbec byl jeho tvůrcem?

34

Neznámý mistr Řekněme rovnou, že konkrétního se dosud nezjistilo nic. A  to navzdory průzkumu dobových dokumentů, uložených u  obou církevních obcí (za laskavé pomoci dvou evangelických sester i katolického faráře), ale i těch veřejně přístupných na internetu. Takže snad jenom pár základních fakt: evan‑ gelický kostel v Pardubicích byl dostavěn, vysvěcen a předán do užívání v roce 1897. Je znám jeho stavitel, ale dveře či především jejich kování pravděpodobně pocházejí od neznámého „subdodavatele“. Kostel sv. Petra a Pavla v Dřítči pochází z 2. poloviny 14. sto‑ letí. Předělání hlavních dveří (bohužel bez dalších podrobností) je výslovně zmiňováno pouze v souvislosti s velkou stavební úpravou z roku 1891. Kování dveří je prý nedávnou replikou těch původních. Jejich pravděpo‑ dobné datování na konec 19. století potvrdila odbornice místního pracoviště Národního památkového ústavu. Kromě toho bylo zatím jen zběžným prů‑ zkumem zjištěno, že od 19. století převažo‑ vala u dveřního kování slévárenská výroba a jeho materiálem byla litina. Motivy různých ozdůbek, zde poměrně častých, svérázných drobných dílek zpravidla nevznikaly na nějaké zvláštní přání zákazníků, ale pře‑ devším díky individuálnímu stylu a vkusu neznámých řemeslnických mistrů (možná dokonce jejich dílenských škol), kteří měli v  tomto směru obvykle dost volnou ruku. A tím bychom vlastně mohli skončit. Anebo ne? Co kdybychom to zkusili ještě s trochou romantických mýtů?

Ophiotaurus Museli bychom ovšem připustit, že se vlastně nejedná o ďáblíka. Není totiž nakonec ta ro‑ hatá šklebící se hlavička naší příšerky spíše kravská než čertovská? A řečeno poněkud důstojněji – nejde o hlavu býka? Pokud ano, pak pravděpodobně patří ophiotaurovi, což je řecký výraz pro hadobýka. O této obludě praví typickým hexametrem ve III. knize své‑ ho Kalendáře (v latinském originálu – Fasti) sám slavný římský básník Ovidius (43 př. Kr. –

17 po Kr.): „Země porodí stvůru, jež býkem zepředu byla, zezadu však ten netvor vypadal zase jak had“ (překlad I. Bureše, Odeon, Praha, 1966). Ophiotaurus byl svou matkou, bohyní Gaiou­‑Zemí, jaksi účelově zrozen výhradně

jej odrážely a  vyplivovaly zpět proti jeho původnímu zdroji. Odtud se pravděpodobně vyvinula víra v jejich odpuzující vliv vůči pronikání veškerých zlých, ďábelských sil. Vlastně souhlasila i s lidovou zvyklostí (snad jsme ji dodnes ještě úplně nezapomněli), že jako nejjednodušší prostředek proti působení nečistých sil poslouží – odplivnutí. Tedy právě to, co za deště neustále činí chrliče. S oblibou jim byl dáván tvar nejrůznějších hybridních kreatur, tedy démonických oblud, vzniklých kombinací dvou, někdy i více zvířecích těl (podle R. Schymiczekové, Schnell und Steiner, Regensburg, 2006). A co z toho plyne pro pří‑ padného ophiotaura na chrámových dveřích?

Ochranný symbol?

k tomu, aby rozhodným způsobem zasáhl do jednoho z nesčetných vzájemných bojů mezi antickými bohy. To se ale nějak nezdařilo a nakonec byl zabit jinou mysteriózní oblu‑ dou. Detaily, zvláště ty o vyrvání a případném spálení vnitřností, nechme raději stranou. Spíše si položme otázku, zda řemeslná tra‑ dice zpodobňování drobných „příšerek“ na chrámové dveře nemohla mít nějaký hlubší, pak třeba již zapomenutý původ.

Souboj démonů Na gotických katedrálách byla prý ochranná funkce posvátného chrámového prostoru přisuzována chrličům. Do jejich strašidel‑ ných kamenných tlam byla sváděna voda odtékající ze střešních ploch. Středověký člověk chápal ničivé dešťové přívaly jako ob‑ dobí zvláště výrazné aktivity démonů. Ovšem chrliče tomuto náporu odolávaly, dokonce

Kdo ví, snad měl řemeslnický mistr z konce 19. stol. nějakou příležitost seznámit se s nad‑ míru bizarním, nepochybně však efektním vzhledem nestvůry. Asi mu přitom nebyla známa její malá rolička ve velikém a nepře‑ hledném dramatu antických náboženských mýtů. Zalíbila se mu však jako svérázný dekorační prvek dveří, dokonce snad jako jakési logo pro specifický výrobek jeho dílny. Nejspíše tak pouze plnil jakousi zdobnou tradici svého řemesla. Nebo šlo o něco více? Tušil snad něco o ochranném mýtu, připiso‑ vaném kdysi démonickým figurám gotických chrličů? Vlastně by se chtělo věřit, že ano. Že onen mistr, nemaje v popisu své zakázky ohromnou katedrálu, jejíž vrcholy by chránily chrliče, zvládl obdivuhodnou miniaturizaci této symboliky. A  její zhmotnění umístil právě tam, kudy za dané situace také hrozila možnost vniknutí zlých sil. Totiž na klíčovou dírku, k její ochraně. Anebo bylo vše úplně jinak? Možná. Ale ať už věříme, že ona démonická příšerka má na svém místě dávné ochranné poslání, anebo je pouhou dílenskou značkou, dokonce snad jen jakousi náhodnou dekorací, jedno jí upřít nelze: alespoň v některých z nás vzbuzuje údiv a zvědavost. Snad bychom jí za to mohli být i trochu vděčni. Anebo spíš jejímu nezná‑ mému mistrovi. Tomáš Dosoudil, Pardubice

35

NOVÁ PÍSEŇ

NOVÉ MODELY PSALMODIE MILOŠE REJCHRTA

Ty zajisté rozsvěcuješ svíci mou Recitace žalmu prokládaná refrénem

F

arář Miloš Rejchrt je známý autor mno‑ hých tzv. rytmických písní, inspirovaných gospelem, spirituálem a různými žánry popu‑ lární hudby jako swing, blues, folk či sacro­ ‑pop. V posledních letech se jeho pozornost obrátila k tvorbě nových modelů psalmodie. Tento způsob zpěvu prezentoval sám autor v hudební dílně „Notujme si žalmy po kralic‑ ku“, která proběhla v minulém roce v rámci oslav Kralické bible.

Psalmodie na způsob „nebeské kavárny“ Psalmodie znamená recitaci textu biblického žalmu (příp. výběr žalmových veršů) pomocí jednoho hudebního modelu, který je proklá‑ dán antifonou (refrénem). Psalmodie není pěvecká technika, je to cvičení, pomůcka na cestě k společné modlitbě. Otevírá nám nové obzory vnímání biblického poselství. Základním elementem psalmodie je živě mluvené slovo. Jediné co může celkové dění oživit, jsou jemné důrazy na důležitá slova. Předpoklady pro přednes psalmodie: 1. vnitřní radost z žalmového slova 2. ochota ke zpěvu (předzpěváka i shro‑ máždění) 3. předzpěvák má důkladně osvojený text sólových veršů 4. snaha o intonační čistotu zpěvu sólo‑ vých veršů 5. přirozené zabarvení hlasu předzpěváka 6. přednes volné recitace veršů vychází z přirozeného spádu řeči, tak aby vynikla výpověď textu 7. hudební doprovod se podřídí zpívané‑

36

mu přednesu (antifona se může dynamicky odlišit). Miloš Rejchrt vymyslel nový typ psalmo‑ die – kombinaci starobylých veršů žalmů z Kralické bible s krásnými nápěvy a barev‑ nými harmoniemi, které navozují příjemnou atmosféru „nebeské kavárny“. Tato koncepce je v souladu s používáním žaltáře. Zpěv žal‑ mů má člověka osvěžovat, a ne ho (pěvecky) unavovat. Rejchrtovský model je pro zpěv velmi příjemný jednak proto, že je napsán ve středním až nižším hlasovém rejstříku, a také proto, že je úsporný. Autor většinou nevyužije celý žalm, ale pouze vybrané verše (např. Ž 18,3. 18. 26. 28. 50). A takové „odlehčení“ má svou legitimitu. S podobným kreativním přístupem se můžeme setkat u mnohých autorů, kteří zpracovávali žalmy pro liturgii v různých tradicích.

Zajímavý tvůrčí proces V 70. letech, v době tvrdé normalizace, se v Benešově nad Ploučnicí Miloš Rejchrt schá‑ zel s katolickým knězem Ladislavem Kubič‑ kem, který ho při liturgii občas požádal, aby zazpíval jeden Olejníkův žalm. Zde nastal pr‑ votní impulz. Rejchrtův tvůrčí zájem o formu psalmodie se ale probudil až poté, co zažil na jednom ze synodů zpěv Ebenových žalmů, když členové zpěvníkové komise předvedli první ukázky z nepísňových forem, které budou v novém zpěvníku. První nápady pak vznikaly při náhodném čtení Kralické bible. Při požitku z kralického čtení Miloše „zara‑ zil nějaký žalmový slogan“, který se posléze

stal antifonou. O celé koncepci zpívaného žalmu přemýšlel při procházkách. Velmi mu záleželo na tom, aby byl slovní rytmus v souladu s rytmem melodickým. Celou věc pak dotvářel u klavíru, kde nejen radostně experimentoval, ale také škrtal. Mnozí pak měli z výsledku radost při různých bohoslu‑ žebných příležitostech a setkáváních, při nichž žalm zazníval. Jsme rádi, že v novém zpěvníku bude několik žalmů tohoto typu.

Žalm, který našim čtenářům předkládáme, je prvotina svého druhu také u  samotné‑ ho autora. Napsal jej pro adventní neděle s představou, že při zpěvu slov „Ty zajisté rozsvěcuješ svíci mou“ se zapalují svíčky na adventním věnci, tak jak se to děje při bohoslužbách v Německu. Nechte se v nastá‑ vajícím adventu tímto původním autorským záměrem inspirovat. Ladislav Moravetz

37

DIAKONIE

ROZHOVOR S EVOU TKADLEČKOVOU

Naše Krabice od bot funguje trochu jinak Ve Volyni vsadili na konkrétnost Krabice od bot spočívá v tom, že děti posílají dárky svým vrstevníkům z rodin, které jsou ohroženy sociálním vyloučením. V některých sborech sami vyhledali potřebné rodiny ve svém okolí. Na to, jaké mají zkušenosti ve volyňském sboru, jsme se zeptali manželky tamního faráře Evy Tkadlečkové.

bylo mi jasné, že takto jednorázově a pasivně pomáhat nechci. Proto jsme si Krabici od bot přetvořili k obrazu svému. Chtěli jsme zabalit vánoční dárky pro zmiňovaných patnáct dětí. Od sociální pracovnice jsem se dozvěděla, že těch 15 je jen část, tak se seznam rozrostl. Víme o rodinách z našeho bezprostředního okolí, kterým se nežije dobře – tak přibyla

Loni na podzim jste se rozhodli k pěknému počinu Krabice od bot přidat. Na webových stránkách vašeho sboru se můžeme dočíst, že vás k tomu přivedla prosba o pomoc s ošacením asi patnácti dětí, které to nemají v životě jednoduché. Od koho ta prosba přišla? Od terénní sociální pracovnice, která pra‑ covala s dětmi žijícími ve velmi nuzných ro‑ dinných podmínkách – poskytují jim prostor v teple třeba na psaní úkolů, dávají jim jíst, organizují pro ně volnočasové kroužky apod. Věděla, že ve Volyni máme komunitní cent‑ rum a že se kolem nás pohybují rodiny s dět‑ mi, že pořádáme dobročinné bazary apod. Proto ta logická otázka, zda nemáme vhodné oblečení. Kdy jste se rozhodli, že se ke sbírce Krabice od bot přidáte? Když s  tou myšlenkou Mikuláš Vymětal v roce 2012 přišel, zdálo se mi nemožné lidi pro sběr vánočních dárků pro „Romy odně‑ kud ze severu“ zaktivizovat. Neuměla jsem si představit, že by to mohlo fungovat. Když pak na podzim 2013 přišla otázka po ošacení,

38

další jména. Stačilo se vlastně pořádně po‑ dívat okolo sebe. Oslovila jsem dvě dětské lékařky, učitelky ve školce, pracovnice stra‑ konické i volyňské „sociálky“. Naše Krabice

od bot funguje trochu jinak – mám seznam konkrétních osob i s jejich věkem a případ‑ ně i stručným popisem jejich situace, lidé si u mne „své dítě“ vyberou a pro ně zabalí dárek na míru. Ten mi přinesou a pak jsou dárky rozdávány do příslušných rukou. Právě ta konkrétnost, to je to, co zafungovalo. Do sbírky se ovšem nezapojili jen dárci z vašeho sboru, ale také děti ze základní a ze středních škol. Jak jste je ke spolupráci získali? Důvěrou! My se je nijak nesnažili získat, byl to jejich spontánní nápad. Vždycky záleží na lidech – zkrátka jejich paní učitelky věděly o tom, co děláme, dětem o naší krabici od bot povídaly a  děti se rozhodly, že zabalí každý balíček pro imaginární dítě. Jmenovitý seznam už nebyl tou dobou tak dlouhý. Vím, že balení bylo až dojemné – děti přinášely do školy své panenky, autíčka, společně ku‑ povaly výtvarné potřeby apod. Při ukládání panenky do krabice se s ní loučily, do krabic přidávaly vzkazy. Já děti navštívila a  po‑ vídala jsem jim o nedobrých podmínkách, ve kterých jiné děti žijí – a věřte, že jsou to mnohdy neskutečné „dardy“. Na strakonic‑ kém gymnáziu nebo volyňské průmyslovce to bylo podobné – vždy byla hybnou silou uči‑ telka, se kterou se znám. Středoškoláci pro nás udělali ohromnou službu, protože balili dárky pro puberťáky a větší děti – takových dárků je vždy nedostatek. Dárky vybrané v rámci sbírky jste rozdávali potřebným dětem z regionu, kde působí váš sbor. Kdo vám pomáhal vytipovat vhodné příjemce pomoci? Těch konkrétních jmen bylo 78 – to jsou děti, se kterými pracujeme. Nebo to jsou děti z na‑ šeho bezprostředního okolí, které potkáváme, spolužáci našich dětí, rodiny, na které nás upo‑ zornili lékaři, učitelé, starostka. Ale protože balíků od školáků a studentů bylo velmi, velmi mnoho (asi 300), bylo potřeba hledat další místa – oslovila jsem azylový dům v Husinci a azylový dům ve Strakonicích – balíčky od nás ochotně převzali.

IAKTUALITYI

Romská otázka? Vsetínské středisko Diakonie nabízí k zapůj‑ čení výstavu na téma Romská otázka. Jejím záměrem je bořit mýty a bariéry ve vztahu k Romům, učit nevidět věci černo­‑bíle a vychovávat k toleranci. Pětice panelů otevírá řadu zajímavých otázek: Co je to romská otázka? Co znamená pojem sociální vyloučení a koho se týká? Proč nejsou vidět změny, když se problema‑ tice věnuje taková pozornost? Existuje cesta ven? Kdo tedy může situaci měnit a jak? A v neposlední řadě – co může udělat každý z nás? Pokud máte zájem o zapůjčení výstavy, kontaktujte Martu Vodákovou (vodakova. [email protected], tel. 734 766 350).

Dar s velkým D V říjnu jsme podpořili prostřednictvím sbírky Dar s velkým D středisko Diakonie Betlém v Kloboukách u Brna, které potřebu‑ je vybavit nově opravenou centrální kuchyň. Domovy Betlém, Narnie a Arkénie poskytují služby lidem se zdravotním, mentálním i kombinovaným postižením. Sbírka Dar s velkým D podporuje v rámci Diakonie každý měsíc jedno středisko či projekt. Každý měsíc tak můžete přispět na jiný účel, vždy smysluplný a garantovaný Diakonií ČCE. Chcete se přidat k mnoha velkým i malým dárcům? Podrobnosti najdete na www.diakonie.cz/pomahejte. Děkujeme! mb

39

Volyňský sbor patří mezi fairtraidové sbory. Jak členové vašeho sboru přijímají aktivity v sociální oblasti? Jsme početně malý sbor s obrovským územím. Od samého začátku naší práce ve Volyni (2004) se snažíme vedle samotné „klasické“ sborové práce směřovat ven, být zřetelným místem setkávání bez rozdílu vyznání apod. Pod hlavičkou občanského sdružení Ratejna jsme tu otevřeli komunitní mateřské cent‑ rum, pořádáme koncerty, besedy, vzdělávací kurzy, rodinné pobyty. Hybnou silou sociál‑ ních projektů (např. fairtradový sbor nebo Adopce na blízko) jsem já a mému počínání se vlastně meze nekladou, mám podporu kazatele a kurátora sboru. Staršovstvo sou‑ hlasilo s tím, že tuto práci zastřeší a budu ji moci dělat také jako sborová pastorační pracovnice. Sbírka v prosinci skončila, co ale neskončilo, je vaše pomoc dětem z rodin ohrožených sociálním vyloučením. Říkáte tomu Adopce na blízko. S kolika rodinami pracujete a jak se vaše práce daří? Právě pro tu konkrétnost, pro tu znalost ne‑ dobrých podmínek dětí a celé rodiny přišlo nám přišlo nemožné „jen“ odevzdat vánoční dárek a jít zase dál. Od rodičů a terénních sociálních pracovníků sbírám konkrétní po‑ žadavky na hmotnou pomoc – oblečení, obutí, nádobí, deky apod. Lidé okolo nás (sbor, naše občanské sdružení Ratejna, dárci krabic od

bot, přátelé a příznivci) když mohou, danou věc donesou a  já ji pak předávám. Takto jsme pomáhali třeba devatenáctiletému otci, který dostal do péče tříměsíční dceru, když matka přestala fungovat – postýlka, deky, kočárek apod. Nebo jsme pořizovali nádobí, deky a koberec pro rodinu se čtyřmi dětmi, která měla možnost odejít z azylového domu do sociálního bytu. Ale děláme i radost – pře‑ dali jsme tašku knih o rybách pro zapáleného milovníka ryb, sháníme kartičky fotbalistů nebo kopačky. A těch kočárků a panenek! Velké téma je jídlo – ať už jednorázově pro potulné bezdomovce, nebo jako přilepšení pro početné rodiny, které prostě nevyjdou s penězi, nebo třeba školní obědy – proto jsme se také přidali k Národní potravinové sbírce. Hlásí se nám dobré duše, které na‑ bízejí uspořádání vandru, sportovního od‑ poledne… V létě jsme v našich prostorách udělali výtvarnou dílnu a kadeřnický salon. Co byste poradili dalším, kteří by se ve vašich stopách chtěli vydat? Aby hledali své cesty a ne naše stopy. Tento typ sociální práce se nemůže dělat podle ně‑ jakých vzorů a schémat – záleží na konkrétní situaci a možnostech. Nicméně, ráda se o naše zkušenosti podělím. ptal se Marek Bárta Aktuální informace o projektu Krabice od bot naleznete na webu www.krabiceodbot.cz. Fotografie z archivu Mikuláše Vymětala

Duch, kam chce, věje Setkání diakonů a přátel diakonátu v Chotěboři

M

noho evangelíků zná středisko v Chotěbo‑ ři jako místo her, zábavy, zpěvu a ruchu. Letos v říjnu se zde ovšem uskutečnilo setkání, které bylo mimořádně tiché.

40

Uskutečnilo se tu totiž již několikáté setká‑ ní diakonů a dalších pracovníků v Diakonii, církvi nebo sociálních službách, kteří chtějí nejen dobře vykonávat sociální práci, ale jsou

si vědomi také toho, že je potřeba někde čerpat a odpočinout si. Všechna předchozí setkání se pořádala v klášterech; ve Vranově, Kostelním Vydří nebo Vilémově. Všichni účastníci byli zvědavi, zda Duch, který byl v promodlených silných zdech klášterů, může vanout také v  tenkých zdech evangelického střediska. K velké radosti všech zúčastněných se biblické „Duch, kam chce, věje…“ potvrdilo. Naším průvodcem a přednášejícím byl farář Karel Šimr z Chrástu u Plzně. Vykládal známá biblická místa: o Marii a Martě, uzdravení sle‑ pého u Jericha, o Zacheovi, o žádosti synů Ze‑ bedeových a jak Ježíš umývá nohy učedníkům. Jistě se jedná o místa, která jsem mnohokrát slyšel v nedělní škole i v kázáních. Přesto mlu‑ vila velmi silně a nově. Z textů zazníval silný

důraz na zkušenost víry a potřebu čerpání pro práci v diakonii. Byl zde velký časový prostor pro promýšlení veršů v tichu a samotě. Vrcholem setkání potom byla večeře Páně, která měla mnoho rysů z katolické mše. Srdce ekumenického katolíka by jistě zaplesalo, jak může být evangelická večeře Páně té katolické blízká. Současně bylo cítit velice silné sepě‑ tí s blížícím se výročím 600 let od prvního vysluhování podobojí způsobou, které bylo v průběhu několikrát připomínáno. Protože celou událost provázelo také mno‑ hahodinové soustředění v osobním tichu, směl každý z účastníků biblický text opravdu prožít nebo si „jen“ odpočinout od naší mnohomluv‑ nosti, která sociální práci velmi často provází. Lubomír Vraj, foto autor

41

SLOVO

BIBLICKÝ ZVĚŘINEC

Kůzle Důležité pohlazení

R

áno odchází Anežka z domu. Maminka ji pohladí po hlavě a přeje jí hezký den. Ně‑ kdy maminka není doma a Anežka odchází sama. Řekne ahoj prázdnému bytu a zaklap‑ ne dveře. Kroky se rozléhají po schodišti. Má pocit, že jí něco chybí. Jako by slunce svítilo trochu míň. Chybí mi hezký den, napadne Anežku. Když je v kostele večeře Páně, dospělí do‑ stávají chleba a víno. Děti jsou tam s nimi, ale chleba a víno ještě nedostanou. Dostávají něco jiného. Pan farář dává dětem ruku na hlavu a říká: Pán Bůh ti požehnej. Anežce to připadá trochu jako ten maminčin pozdrav. Někde Anežka slyšela, že požehnání je slib, že člověku bude pomáhat Pán Bůh, že bude s ním. Je to modlitba i přání. Jsou to slova a patří k tomu zvláštní pohlazení, ze kterého jde velká síla. V Bibli se o požehnání píše často. Je od Pána Boha, ale většinou je řekne nějaký člověk. Nejčastěji v Bibli žehná otec svým synům. Nejvíc se žehná tomu nejstaršímu. Ten má být podoben otci, nést dál rodinnou tradici a víru. Taky zůstane bydlet v domě rodičů, bude hospodařit na jejich polích. Jákob a  Ezau byli bratři. Dvojčata. Ale přece jen se jeden z nich narodil o chvíli dřív. Ezau. Mladší Jákob si moc přál být tím star‑ ším, prvním, prvorozeným. Jednou, když se jeho bratr Ezau vrátil hladový z lovu, Jákob mu nabídl jídlo, které si zrovna uvařil. Ale odteď budu já ten prvorozený, Ezaue, ano?

42

Klidně, odpověděl hladový Ezau. A hned na svůj slib zapomněl. Pak byli oba bratři dospělí a jejich otec Izák starý a slepý. Ezaue, ulovíš nějaké zvíře a připravíš z něj slavnostní jídlo. Chci ti požehnat, řekl Izák. Jákob by si moc přál, aby požehnání dostal on. Taky Jákobova maminka Rebeka by si to moc přála. Má Jákoba radši. Přála si, aby on zůstal bydlet s nimi v domě. Dostala nápad. Jákobe, otec by mohl požehnat tobě. Než se Ezau vrátí z lovu, připravíš jídlo pro otce ty. Ale otec přece pozná, že nejsem Ezau. Ezau byl totiž celý chlupatý. Ruce a krk si obalíš do kůzlečí kožešiny, tak si slepý otec bude myslet, že jsi Ezau, vymyslela maminka Rebeka Zabili kůzle. Upekli maso a Jákob se obalil do kožešin. Přišel k otci, přinesl dobré jídlo. Slepý otec Izák si na Jákoba sáhl a cítil, jak je chlupatý. Požehnal mu. Pán Bůh bude s tebou. Bude se ti dobře dařit. Na polích ti poroste hodně obilí a na vinicích budeš mít velké hrozny. O něco později přišel z lovu Ezau a zhrozil se. Já chci požehnání! Zabiju ho! začal křičet. Jákob utekl. Nadlouho pryč. Od rodičů, od země, kde chtěl žít. Všem bylo smutno. Anežka si prohlíží obrázek kůzlete. Skoro cítí, jak je jeho kožešina jemná. Ale to kůzle nemohlo za to, že jeho kože‑ šina Izáka oklamala. A vůbec – zvířata jsou v tom většinou nevinně.

Kůzle bylo snědeno, kožešiny Jákob trpce na útěku zahodil. A požehnání? Navzdory všemu Jákobovi zůstalo. Utíkal před rozzlobeným bratrem, měl strach, nevěděl, co bude dál. Bylo mu smutno. A pak v noci se mu zdál zvláštní sen. V tom snu přicházeli po žebříku andělé z nebe. Pán Bůh v tom snu řekl: Jákobe, já s tebou opravdu budu. Jako to ranní pohlazení, napadne Anežku.

Kůzlata, kozy a kozlové v Bibli Koza je užitečné zvíře a její chování není náročné. Proto patřila v  Sýrii a  Palestině k častým zvířatům. Stáda koz mohou být i na kopcích a horách. Kromě trávy okusují také keře a mladé stromky. V Bibli se o kozách čas‑ to píše spolu s ovcemi. Například velikonoční beránek, kterého Židé jedli před odchodem z Egypta, mohl být samec od ovcí nebo koz. Využívalo se kozí maso, mléko, srst i kůže. Z kůže se vyráběly například měchy na vodu nebo olej, šily se z ní stany i oblečení. Mléko se pilo nebo se z něj dělal sýr. Kozou nebo kůzletem mohl člověk za něco zaplatit, stádo koz mohlo být darem. Koza nebo kozel byli častým obětním zvířetem. Zvláštní roli hrál kozel při dni smíření. Zde byli vybráni dva kozlové a losem se rozhodlo, který bude pro Hospodina a který pro Azáze‑

le. Kozel pro Hospodina byl použit jako oběť za hřích, na druhého kozla Áron vložil ruce a tak na něj vložil nepravosti Izraelců. Pak kozla vyhnali do pouště. (Lv 16,20–23) V Ježíšově podobenství o posledním soudu se píše o oddělení ovcí a kozlů, kozlové jsou zde obrazem těch špatných. (Mt 25,32–33) V Bibli také najdeme zákaz zvláštní prak‑ tiky: nesmí se vařit kůzle v mléce jeho matky. Jde o zákaz magie. (Ex 23,19) Příběh o Jákobovi a kůzlečích kožešinách najdete v Gn 27. A víte, jaký užitek má z koz moudrý muž? Podívejte se do knihy Přísloví (27,26–27). Lenka Ridzoňová, kresba Jana Turecká

Doporučujeme: Pod článkem o  zvířatech doporučujeme nějakou knížku, časopis nebo CD pro děti. Většinou je to bez souvislosti s  článkem. Tentokrát ale trochu ano. Tereza Říčanová je spisovatelka a malířka v jedné osobě, její bohatě ilustrované knížky vydává nakladatelství Baobab. Jedna z jejích knih se jmenuje Kozí knížka. Vtáhne nás do života na venkově, děti se dozvědí, jak žije koza, třeba co jí, jak čurá nebo jak se rodí kůzlata. Další knihy Terezy Říčanové jsou napří‑ klad Noemova archa, Velikonoční knížka nebo Vánoční knížka.

KNIHA PRO TEOFILA

Do kostela: Chodit, nebo nechodit?

M

ilý Teofile, možná tě to taky někdy napadlo, když bylo kázání nudné a varhaník bez in‑ spirace: proč do toho kostela vlastně chodit? Nebylo by lepší prostě si doma přečíst úry‑ vek z Bible a v klidu si jej promyslet? Nebo

jít místo do kostela za někým, komu to udělá radost? Udělat něco užitečného? Jednou se pořádně vyspat? Věz, že na tuto otázku nehledáš odpověď sám: nízká účast při obvyklých bohosluž‑ bách je toho dokladem, a nejen u evange‑ ¥

43

líků. Možná proto je prvním svazkem nové edice Katecheze do kapsy, kterou vydávají bratři karmelitáni v Kostelním Vydří, kní‑ žečka Jana Sokola Proč chodíme do kostela? Kovaný evangelík možná nabídne jedno‑ duchou odpověď: protože se tam káže Boží slovo a vysluhují svátosti. Potíž je v tom, že značná část kostelů a modliteben ukazuje, že katechismová odpověď dnes příliš neza‑ bírá. Právě proto je užitečné se tou otázkou zabývat hlouběji. Byly doby, kdy chodit do kostela byla samozřejmost; bylo to společenské setká‑ ní, sousedé tu probrali důležité věci, řekli si novinky a leccos potřebného domluvili. Tuto funkci už dnes kostel neplní – dnes se v něm scházíme „právě a jen proto, že to chceme a potřebujeme“. Patří to k naší svobodě Božích dětí.

Bohoslužby jsou, píše Jan Sokol, naším jednáním před Bohem, jehož „těžiště je v tom, co se tu děje s námi“. Do kostela jde‑ me v naději, že uslyšíme něco, co si třeba i nemyslíme a co nastaví zrcadlo našemu všednodennímu počínání. Doufáme, že se s námi stane něco, co nás promění. A to ne‑ musíme zaslechnout zrovna v kázání, může to být v čteném biblickém textu, v písni nebo v rozhovoru s bratry a sestrami. Pán Ježíš je tam, kde se dva či tři scházejí v jeho jménu – a to nás přece jen obvykle bývá víc. Je toho mnoho, co z vlastních zdrojů ne‑ zvládáme, a právě každonedělní konfronta‑

44

ce s Boží láskou nám pomáhá nepropadnout leckdy silnému tlaku jednat jako všichni – jak se říká, „neujet“. Přesto se stane, že selžeme. V  kostele můžeme vyznat své viny a nalézt odpuště‑ ní. Nemusíme propadat beznaději, že jsme nenapravitelní – Pán Bůh s námi má někdy větší trpělivost, než jakou se sebou máme sami. V neposlední řadě při bohoslužbách na‑ cházíme společenství těch, kteří tak jako my zápasí o žité křesťanství, selhávají a v Boží síle znovu povstávají. Ve svých vzletech i pá‑ dech si můžeme být navzájem korektivem i oporou. Jan Sokol je římský katolík, přesto ale vět‑ šina toho, co píše, platí i pro nás, českobra‑ trské evangelíky. Řekla bych, že to máme v dnešní době ve srovnání s katolíky, kteří slaví večeři Páně při každých bohoslužbách, o něco těžší. Boží slovo – byť ve shromáždění poněkud neurčitém – koneckonců můžeme slyšet třeba z rozhlasu, ale večeři Páně jako viditelné, smysly vnímatelné zname‑ ní milosti i toho, že Kristus zůstává v nás a my v něm (J 6,56), tu mimo kostel zažít nemůžeme. Považuji za dobrý nápad, že knížky z edi‑ ce Katecheze do kapsy přinášejí závěrem krátké shrnutí toho, co bylo řečeno – jako by se počítalo s tím, že někdy čtenář zadřím‑ ne, někdy nedává dobrý pozor a někdy má prostě dlouhé vedení. Závěrem tedy budiž dán prostor úryvku ze Sokolova shrnutí: „Pro člověka, kterému se poštěstilo neděl‑ ní bohoslužbu skutečně přijmout, se tím ale mnoho věcí mohlo změnit. Mohl se podívat sám na sebe jinýma očima, mohl se něco nau‑ čit a mohl vyjádřit i to, co by se jinde vyjádřit neodvážil. Nevrací se do všedního života sám, ale nese si s sebou Ježíše Krista i podporu jeho společenství. Není ponechán sám sobě, svým pochybnostem a úzkostem, ale může se opřít o naději, která přemáhá i smrt.“ Šárka Grauová Sokol, Jan. Proč chodíme do kostela? Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2013. 56 stran ISBN 978-80-7195-658-7

RECENZE

Přijmi nás ještě i dnes Modlitby z Blahoslavova domu

B

rněnský farář v. v. Jaroslav Vítek (1947) se nechal svými někdejšími posluchači z Blahoslavova domu přimět k vydání tenké sbírky modliteb. Z důvěryhodných zdrojů vím, že se bránil sveřepě, ale dobře pro nás, že se neubránil. Už jen formulovat modlitby říkané ve shro‑ máždění je dost těžké – s ohledem na Toho, kterého si troufáme vůbec oslovit (byť to dělat smíme a máme), ale také proto, že jedna na‑ hlas vyslovená modlitba se snaží cosi povědět za všechny, kdo ten den přišli, a nabídnout jim, aby mohli přidat společné „amen“. Poskytnout modlitby tiskem je ještě další riskantní krok. Jaroslav Vítek své rozpaky nad takovým kro‑ kem zmiňuje v úvodu: „Mnozí z účastníků by dokázali svou modlitbu povědět mnohem lépe a působivěji než kazatel, který je v tu chvíli jejich mluvčím. Promlouvá jak na místě výřeč‑ ných, tak i na místě těch, jimž se nesnadno zápasívá se slovy. Lidmi vyzván mluví – a sdílí s nimi jistotu, že Bůh slyší. V takové opováž‑ livosti jsem se odhodlával tyto texty pronést. V takové opovážlivosti se odhodlávám dát jim písemnou podobu.“ Nejde tedy o sbírku modliteb na každý den ani o modlitby pro různé životní situace, ale o vstupní bohoslužebné modlitby pro jednot‑ livé neděle církevního roku. Tím se knížka poměrně výrazně vymyká tomu, co v našem prostředí známe a co jako pomůcky pro vlastní zbožnost zpravidla užíváme. Úvodní či vstupní modlitby vypadají po naší církvi různě. Někde mají charakter oslavné připomínky toho všeho, co pro nás Pán Bůh ve všech svých tvářích vykonal. Jinde a jindy nahrazují vyznání vin, úkon kajícnosti, a ústí do prosby o to, aby Duch svatý přece k nám mluvil. A nebo také v nich v popředí stojívá prosba, abychom Boží slovo v bohoslužbách pro sebe zaslechli a nechali se jím proměnit. Leckde a leckdy jsou prostým výčtem díků.

Vítkovy modlitby jsou svým typem evange‑ lickými kolektami (z latinského colligere – sbí‑ rat, zde tedy shromažďovat tiché uchystávající se modlitby těch, kdo přišli slavit bohoslužby). Stručnými modlitbami vcelku s pevnou struk‑ turou: oslovení Pána Boha; připomenutí, co už pro nás udělal; prosba, aby mluvil, pomáhal, zachraňoval i nyní; a zdůvodnění či podtrže‑ ní jistoty vyslyšení („pro Ježíše Krista“). Ve II. brněnském sboru původně ještě končily slovy „Pane, smiluj se,“ na které shromáždění odpo‑ vídali: „Kriste, smiluj se.“ A společným „amen“. Každé modlitbě je v  knížce vyhrazena jedna stránka. Rozčleněny jsou podle období církevního roku do oddílů, které uvádějí vel‑ mi podařené fotografie z Blahoslavova domu Benjamína Skály. Modlitby nebudou užitečné zdaleka jen kazatelům, ti si k nim cestu bez‑

tak najdou rychle a hojně jich myslím využijí; ale mohou velmi dobře (to bych rád podtrhl) posloužit všem, kdo se na bohoslužby chystají, připravují – cesta do kostela pro ně není ani samozřejmost ani povinnost. Také si lze jimi dobře „pomáhat“ před ranním otevíráním Bib‑ le. Jak napovídá i název, všemi modlitbami se nese stále proměňovaná, ale vlastně jen jedna ústřední prosba: „Přijď svou dobrou mocí také k nám“. Rád bych tuto knihu doporučil nad jiné vážněji. Prach na ni sedat jistě nebude. Že Vítkovy modlitby podněcují modlitby vlast‑ ní, že mluví za mnohé, naznačí snad nejlépe jedna z nich: ¥

45

„Bože, ze svědectví svého slova nám připrav potěšení, ze svědectví své věrnosti nám poskytni oporu, povzbuzení, útočiště, když nás znepokojuje chlad a šero v našem vlastním nitru. Přijímal jsi nás až dosud, v čase radosti i tehdy, když nám bylo smutno či úzko. Přijmi nás ještě i dnes. Přijmi nás, Bože, i s našimi rozpaky, nejistotou, pochybnostmi, zlými vzpomínkami. To vše ti svěřujeme, svěřujeme se tobě.“

A nakonec dodávám, že by myslím vůbec nebylo od věci, kdyby Jaroslava Vítka ještě někdo přiměl k další probírce „farářské po‑ zůstalosti“. K dostání v Kalichu, u Emana a v distribuci Kosmas. Objednat lze na [email protected]. Ondřej Macek, foto Benjamín Skála VÍTEK, Jaroslav. Přijmi nás ještě i dnes. Modlitby z Blahoslavova domu. Benešov: Eman, 2014. 84 s. ISBN 978-80-86211-94-7

Není radost jako radost Na co si vzpomenete večer před spaním?

N

a obálce je obrázek malého dítěte v červe‑ né čepici; vyklání se z okna, oči zvědavě dokořán, ústa se roztahují k úsměvu. Tomu se to raduje! napadne nás. Nic ho nebolí, netrápí se co bude zítra, ani nepřemýšlí nad tím, jestli má nějaké jeho snažení smysl. Autor ale nechce pozvat k radosti jen mladé, zdravé, úspěšné, bohaté. Ve čtyřiceti krátkých zamyšleních s námi prochází různé oblasti a období života a hledá v nich, co zdrojem radosti může být. V úvodu každé kapitoly je citát. Například: „Člověk je tvor žijící z přesahu. Není na rozdíl od zvířat polapen a vpleten do situace. Vztahuje se k něčemu ,mimo‘ “. (Jiří Mrkvička, Knížka o radosti) Co se myslí tím přesahem? Třeba když se v horkém dni setkáme s druhým člo‑ věkem a nabídneme mu pití z vlastní láhve. Přinese nám to radost? Matka Tereza říkala: „Chcete­­­‑li být šťastní, prokazujte dobro těm, kdo to potřebují.“ Radost může přinášet život v manželství, rodina, narození dítěte. Taky je důležité mít přátele. Darem je víra. Radost přinesou i pení‑ ze a úspěch. Radujeme se, když se uzdravíme

46

z nemoci. Zdrojem radosti může být hra nebo poznávání nového a neznámého. Ale nic nepřináší radost jaksi automaticky. Můžeme toho hodně mít nebo zažít, a přece radost chybí. „Na tom, zda prožíváme obecně více radosti, nebo smutku, má svůj podíl mimo jiné i to, jak jsme vnitřně ,nastaveni‘. Je to jako s budíkem. Jakmile se přiblíží hodina, na kte‑ rou je nastaven, zvoní. Někdo je nastaven víc jako pesimista, někdo jako optimista.“ Souvisí s tím nějak naše víra? Může nám pomoci změ‑ nit pohled na situaci, povzbudit, když klesáme na mysli. Víra nám dává pevnější půdu pod nohama. Třeba slovy proroka Nahuma: „Hos‑ podin je dobrý, je záštitou v den soužení, zná se k těm, kteří se k němu utíkají.“ (Nah 1,7) Většina kapitol má jako nadpisek biblický verš. V rozhovoru s vnukem autor nezapomene zdůraznit, že Bible nevypráví jen o Pánu Bohu, Pánu Ježíši a Božím království, ale taky a hod‑ ně o člověku. Co to znamená v praxi? Brát slova Bible jako slova určená mně a do mého života. Jen tak se mohou stát zdrojem radosti, jen tak mohou radost živit. Zákon nemá člověka stra‑ šit, ale povzbudit a dát radost. Podepřít, posílit.

„Budeš dělat jen to, co je dobré v Hospodino‑ vých očích, aby se ti dobře vedlo.“ (Dt 6,18) V  Bibli se používá slovo blahoslavený. Doopravdy šťastný. A  Ježíš vidí jako bla‑ hoslavené třeba plačící, chudé, lačnící po spravedlnosti. Radost není sobecká, není jen pro mě. A nejde jen o radost naši lidskou, ale i o ra‑ dost Pána Boha. Ptáme se někdy: Co jsem dnes udělal pro to, aby se Pán Bůh radoval? Autor se snaží otevřít naše oči právě pro radost. Depresi a úzkosti je věnována jen jedna kapitola. Je popisem stavu „neradosti“. V Bibli nám do takových stavů dávají nahlédnout ně‑ které žalmy. A je dobré, když máme ve „stavu na dně“ blízko někoho, kdo nás podrží, sdílí těžkost s námi, pomáhá nám vstát, udržet se na nohou a chodit. Knihu píše starý člověk ze svého pohledu. Dostal dar nezahořknout. Raduje se při pohle‑ du zpět na uběhlá léta, při pozorování vnoučat a pravnoučat, je otevřen dětským otázkám; když pravnučka „číhá“ (totiž stříhá) ubrus, nerozčílí se. „A co radost starších lidí? I ti ji prožívají, ale má jinou podobu. Pokud se jim život po‑ vedl, radují se z života snad více než předtím. Každý den je jim dnem přidaným (z Boží mi‑

losti). Kytička, které si dříve ani nevšimli, se jim najednou zdá překrásná. Dovedou prožít kouzlo rána i večera. S radostí přijímají známé a navštěvují je. Při pohledu na manželskou dvojici po zlaté nebo diamantové svatbě, jak chodí a drží se za ruce (z lásky i z potřeby opory) nebo jak sedí na lavičce před domem vedle sebe, začínáme chápat, že radost může mít také ‚tichou tvář‘.“ Radost není jen dobrým atributem života na zemi. Spolu s C. S. Lewisem Křivohlavý vyznává: „Věřím, že se máme na co těšit, že to nejlepší máme ještě před sebou.“ Radost Jara Křivohlavého je jemná a vlídná, stejně jako si vybavuji úsměv na jeho tváři. A není jen výsledkem jeho snažení; stejně jako celá kniha i autor myslím dýchá díky vědomí vertikály, díky víře v Pána Boha. A nejspíš se i sám drží doporučení, které nám v závěru knihy dává: snažit se vzpome‑ nout si večer na tři situace, které mi v ten den přinesly radost. Tak schválně: Co dneska udělalo radost vám? Lenka Ridzoňová KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Není radost jako radost. Praha: Karmelitánské nakladatelství, 2013. 88 s. ISBN 978-80-7195-688-4

Chemička, má láska

N

edávno jsem dostala jednu knížku s ko‑ mentářem, že je moc dobrá. Obálka knihy s  černobílou fotografií chemické továrny z normalizačních let mě však moc nenadchla, a tak nějakou chvíli trvalo, než jsem se ke čte‑ ní dostala a dala za pravdu, že to moc dobré opravdu je. Autor Václav Žďárský, od roku 1992 farář CČSH, vzpomíná na dvaadvacet let svého živo‑ ta, která strávil jako dělník ve VCHZ Synthesia Semtín v Pardubicích. A jak už to v životě bývá,

ani kariéru dělníka v chemičce si původně ne‑ plánoval. Po studiích na gymnáziu se chystal na dráhu učitele, ale jeho křesťanský původ a nekomunistické názory se nezdály tehdejším profesorům při přijímacích zkouškách vhodné. A pak se stalo osudné setkání s Karlem Jeníč‑ kem, bratrancem jeho matky, který Václavu Žďárskému zařídil prázdninovou brigádu v chemičce. A ta se protáhla na dvaadvacet let. Pro autora knihy znamenalo prostředí che‑ mické továrny úplně nový svět: „Prvně v ži‑ ¥

47

votě jsem viděl organickou chemii zblízka. Pan Bálek mě vodil z patra do patra, ukazoval mi kotle, kádě, monžíky, nuče, odparky, kalolisy a filtry, kde se co sulfonuje, nitruje, redukuje, filtruje, odpařuje, kyselí či alkalizuje, spouští na nuče, odsává, vybírá a zanáší. Netušil, že vím starou belu o tom, jaký je rozdíl mezi kádí a monžíkem, co je sulfonace a co nitrace. Jediné co mi v tu chvíli uvízlo v hlavì, bylo pouèení, že se nikdy nemám dívat bez brýlí vzhůru, neboť nikdy nevím, co mi kápne do oka. Důležité upozornění. Shůry kapalo často, a málokdy to byla voda.“ Václav Žďárský se vyznává ze své lásky, každou noc se mu o chemičce zdá. Básnickým jazykem mluví o továrním prostředí, o různobarevných dýmech, o žluté a červené trávě kolem budov, o podmanivé atmosféře chemického provozu během noční šichty. A je nejen dobrý pozorovatel, ale také výborný vypravìè a jeho spolupracovníci mu dodali kvalitní a pestrý materiál. V chemičce se setkal se znárodněnými kulaky a živnostníky, z kádrových důvodů nedostudovanými vysokoškoláky, s houslistou alkoholikem, s vyhozeným učitelem a dětským psychologem. Potkal tam neschopné komunisty, jehovisty, vojáka z povolání, nepraktické vzdělance i praktické

nedovzdělance, pracovité Romy i čorkaře, faráře i vrahy, doktora politických věd. Jenom těch skutečných chemiků bylo podle Václava Žďárského zatraceně málo. A na mnoho těchto lidí autor jmenovitě vzpomíná. Vždyť se od nich hodně naučil a také s nimi leccos prožil. „Pan Jandl, strojník, byl už dávno v důchodu, ale stále denně dojížděl až z Poličky. Věřící, tichý člověk. Měl milou, stejně tichou hodnou paní – jednou ji přivedl na podnikový večírek. Oba usměvaví, laskaví, trošku plaší lidé. V Poličce jim znárodnili obchůdek s devocionáliemi – svatými obrázky, svíčkami, soškami, kříži. Na znamení nového směru, jímž se ubírá člověk nové doby, přebudovali poličští političtí činitelé obchůdek s devocionáliemi na veřejné záchodky. Symbolika jasná: Směřujeme již ne k Bohu, ale do hajzlu!“ Doporučuji knihu Václava Žďárského jako zajímavou připomínku normalizační doby a především jako knihu plnou naděje, že život každého člověka, se vším dobrým i zlým, má smysl. Romana Čunderlíková ŽĎÁRSKÝ, Václav. Chemička, má láska. Pardubice: Theo, 2013. 174 s. ISBN 978-80-87907-00-9

ČTENÁŘI PÍŠÍ

Fundraiser je ošklivé slovo, do češtiny nepatří

V

rozhovoru s Petrem Brunou, hledaèem finanèních zdrojù neboli fundraiserem jsme se zamýšleli v letním dvojčísle nad ošklivými výrazy fundraising či fundraiser. Český ekvivalent by snad mohl být pečovatel o zdroje. Neorganické přejímání ze západních jazyků leží na srdci nejen lingvistům nebo editorům textů. Paní Libuše Havlíčková z Pardubic k tomu píše: V knize Petra Hlaváčka Kacířská univerzita

48

(Praha: FF UK, 2013) se o shánění peněz na provoz univerzity například dočteme, že Jan Papoušek ze Soběslavi, Václav Šišmánek z Litomyšle, Pavel ze Žatce, Václav z Pacova a mnozí další univerzitní rektoři a funkcionáři (a nejen tito v 16. století) byli zároveň kolektory, mìli tedy na starosti opatøování univerzitních příjmů. Někteří byli také dispenzátory, tedy hospodáři, kteří finance rozdělovali. Pøejímání výrazù z latiny bývalo zcela pøi-

rozené nejen proto, že jí rozuměla a ovládala ji evropská inteligence, ale zejména proto, že gramatická struktura latiny je s češtinou v zásadě shodná a nová slova se zařadila do českého slovníku zcela organicky. Latina měla v tomto smyslu vždy přednost před živými zá‑

padními kontinentálními jazyky, natož před angličtinou! Colligo, colligere, collegi, collectum… sbí‑ rati, shromažďovati, získávati atp. Místo výrazu „fundraiser“ hlasuji pro „ko‑ lektora“. L. Havlíčková

POSLEDNÍ SLOVO

Kostel v Lulči Na co si vzpomenete před spaním?

K

ousek za Brnem u  dálnice na Olomouc je Rohlenka, příhodné místo k zastavení, protože tu mívají skvělé věnečky s karamelovým krémem a se šlehačkou; a protáhnout si údy po dvou stovkách kilometrů z Prahy prospěje tělu a ducha posílí. A jedeme dál… Kousek před Vyškovem po levé straně vyčnívá na kopci z barevného podzimního lesa kostel. Je to malebné a lákavé, zajížďka nepatrná. Ať si to přiznáme nebo ne, tvrdím, že každý z nás touží po idyle: po harmonickém uspořádání věcí a vztahů, po přívětivém klidu, teplu, pocitu nasycení potřeb i rozmarů. Ta idyla může být i krapet kýčovitá, do sladka a do růžova. Jako bychom ji stále hledali, aniž jsme si ji vytkli za cíl. A ona stále uniká, jen tu a tam dovolí, abychom nakoukli do jejího zákoutí… a hned zase ven, pryč, na mráz. Vesnice, k níž kostel patří, se jmenuje Luleč. Hned za prvními domy doprava; po úzké cestě plné děr lze dojet až k bráně na hřbitov kolem kostela anebo dojít pěšky, což je ta lepší, doporučeníhodná varianta. Brána je přívětivě otevřena, kostel zamčen; v pátek dopoledne se přece do kostela v podzimním lese nechodí; leda lapkové s nízkými úmysly. Ale kde by se tady, v Lulči, vzali zloději? Na hřbitově se spadaným listím dotkla se mne lehounce, jakoby sojčím pírkem, idyla; mlčící zvon v kostelní věži, poklid hrobů s povadlými květy, široký výhled do kraje… Stačí tak málo – sjet z dálnice, vyjet ze zajetých kolejí a v tichém

usebrání uvědomit si krásu kolem sebe. Posmutnělá stará paní s kyticí v košíku na řídítkách kola s podzimní idylou dokonale harmonovala. Patří se pozdravit a vyměnit pár slov. Zřejmě mi bude vyprávět o nebožtíku manželovi, jaký to byl dobrý člověk. Muži podle statistik umírají dřív nežli ženy, a přitom ani nemusejí padnout ve válce. – Tady vám určitě nebourají pomníčky a nekradou z hrobů…, začal jsem nezávazný hovor ve snaze nechat si svou představu o idyle venkovského krchova potvrdit. – Kradou, i tady kradou, mýmu vnukovi ukradli Pannu Mariu Sedmibolestnou. – Vnukovi? podivil jsem se. – A kolikpak mu bylo let, když… – Třináct mu bylo, před pětima rokama. Chodil do Drnovic do školy. Šikana, sáhl si na život. A teď mu ukradnou Panenku Mariu z hrobu. Takový to byl hodný chlapec! Proč jsem – k čertu – v touze po idyle odbočoval z vyjetých kolejí? Uchvácen pohledem na malebný kostel, myslel jsem si, že když si na něj sáhnu, přijdu té kráse na kloub. Kdybych byl býval neodbočil, byla by mi zůstala iluze o světě, v němž se klíč od domu dává za květináč s muškáty v pootevřeném okně a lidé tu milují jeden druhého jako sebe samy. Dostalo se mi pravdy o  jednom místečku uprostřed Moravy, ale touha po idyle mě nepřešla. Třeba ji někde jinde, někdy jindy naleznu.  Ivan Binar

49

IOZNÁMENÍI

„Chatky na jihu“ nabízejí ubytování na léto Klidné místo uprostřed lesů a rybníků v CHKO Třeboňsko. Možnost koupání, cykloturistiky, houbaření, vodáctví, rybaření, blízko lázně Třeboň. Kapacita 70 míst – vhodné pro jednot‑ livé rodiny i skupiny. Chatky, pokoje ve srubu+ kuchyňky a společenské místnosti. 4 350 Kč za čtyřlůžkovou chatku s kuchyň‑ kou na týden. www.chatkynajihu.cz, kontakt: 732 755 676, 244 910 909, [email protected] Objednávání skupin na léto 2015 již začalo.

24. sbormistrovský kurz – Církevní hudba z Dánska Srdečně zveme (nejen) evangelické sbormistry všech kategorií, nové zájemce o sbormistrov‑ ství, zpěváky různého věku, varhaníky, teology a hudbymilovné lidi na 24. sbormistrovský kurz, který se koná od 21. do 23. listopadu 2014 ve středisku Sola Gratia v Bystřici pod Hostýnem.

Lektorem tohoto kurzu je Hans Chris‑ tian Hein, rektor Církevní hudební školy v Løgumklosteru v Dánsku, prezident Evropské konference pro evangelickou církevní hudbu. Podrobný program a cenu sdělíme zájemcům obratem. Přihlašujte se do 17. 11. elektronicky na moravetz@e­‑cirkev.cz nebo písemně na L. Moravetz, Na Chaloupkách 172, 768 72 Chvalčov. Kvůli velkému zájmu o kurzy dopo‑ ručujeme, abyste se přihlásili co nejdříve. Na případné sboropění na dánskou notu se těší Ladislav Moravetz, celocírkevní kantor 

Českobratrské církve evangelické

Pozvánka na besedu „Ticho kolem hluku“ Ekologická sekce České křesťanské akademie zve na besedu „Ticho kolem hluku“, která se bude konat v úterý 11. listopadu 2014 od 17.30 v přízemí kláštera Emauzy v Praze 2, Vyše‑ hradská 49. Na závažné a opomíjené téma hluku jako činitele ohrožujícího zdraví a sni‑ žujícího kvalitu životního prostředí promluví doc. Ing. Pavel Beneš, CSc.  JNe

Evangelický měsíčník

vydává Českobratrská církev evangelická

NA OBÁLCE foto: Pavel Capoušek REDAKČNÍ UZÁVĚRKA Redakční uzávěrka prosincového čísla je 16. 11. 2014. Vyhrazujeme si právo nevyžádané příspěvky krátit.

DISTRIBUCE PRO ZRAKOVĚ POSTIŽENÉ elektronicky a ve zvukové podobě: Diakonie ČCE, Klimentská 18, 110 05 Praha  1, tel.: 222 316 306, e­‑mail: [email protected] TISKNE OPUS v.d.i. Janáčkovo nábřeží 1075/27 150 00 Praha 5 (ev. č. MK ČR E810), vychází 12x ročně, jednotlivá čísla 25 Kč, předplatné 290 Kč, do zahraničí 790 Kč. Informace o předplatném podá, objednávky rozšiřuje (i do zahraničí) redakce.

Chystáme: v cyklu Moderní doba pro číslo 12/2014 téma Kapr a salát

ADRESA REDAKCE A ADMINISTRACE Jungmannova 9, p. p. 466, 111 21 Praha 1, tel.: 224 999 236, e­‑mail: ceskybratr@e­‑cirkev.cz, www.e­‑cirkev.cz, sekce Publikace, časopis Český bratr www.ceskybratr.cz

ISSN 1211-6793

REDAKČNÍ RADA šéfredaktorka: Daniela Ženatá redaktorka: Gabriela Fraňková Malinová členové: Adam Balcar, Marek Bárta, Romana Čunderlíková, Jiří Hoblík, Jan Kirschner, Ondřej Kolář, Tomáš Pavelka, Jana Plíšková, Lenka Ridzoňová

52