kognitivně disonantní občasník, informační destilátor číslo 4 Naši chemici zasáhnou v Sýrii, zmocní-li se tam nějaký magor svinstva

O

tevřený          

R

L

ozšalovávací   

ist

kognitivně disonantní občasník, informační destilátor

číslo 4 

   říjen   2012

Naši chemici zasáhnou v Sýrii, zmocní-li se tam nějaký magor svinstva

Obsah čísla

Táňa Fischerová - O Prezidentství, duchovnosti a životě..............................................................2 Můj život skeptika a vědecký důkaz boha - docent Miloslav Král..................................................2 2012 a OSUD LIDSTVA: KONEC SVĚTA, NEBO REVOLUCE VĚDOMÍ? .............................................2 Noví disidenti se musí od nových komunistů ještě učit..............................................................11 Jakub Patočka: Konec českého pokusu o konzervativní revoluci.................................................12 Proč je ČR kolonie...................................................................................................................... 14 Křesťanství dnes potřebuje jurodivé, heretiky a protestanty......................................................17 Jak šlape česká veřejnost........................................................................................................... 19 Jak šlape vládní koalice.............................................................................................................. 20 Tajemství 11. září....................................................................................................................... 22 Rozzuřená doktorka Samková: Nečas a jeho šašci patří na pracák............................................25 PSÝCHÉ A KOSMOS.................................................................................................................... 26

ORL číslo 4 Táňa Fischerová - O Prezidentství, duchovnosti a životě http://youtu.be/8UfOgFzqci0

Můj život skeptika a vědecký důkaz boha - docent Miloslav Král http://youtu.be/UCn7tt-Q39s

2012 a OSUD LIDSTVA: KONEC SVĚTA, NEBO REVOLUCE VĚDOMÍ? STANISLAV GROF

Od vydání knihy Jose Arguellese Mayský Faktor: Cesta za Technologií posvátného (Arguelles 1987) (http://konecsveta2012.cz/nazory-vedcu/josearguelles/) se pozvedla pozornost laického publika ke starému proroctví o konci Mayského kalendáře Dlouhého Počtu, který se započal 11. srpna 3114 př.n.l., a skončí dne 21.prosince 2012. Na toto datum se

zaměřilo mnoho článků, knih, konferencí a filmů s názvem 2012. Podobné proroctví o konci velkého cyklu lze nalézt u mnoha dalších kulturních a náboženských skupin, jako jsou Hopiové, Navajové, Cherokeeové, Apači, Iroquoiská konfederace, staří Egypťané, kabalisté, Esseneští, peruánští

stařešinové Q'ero, Subsaharský kmen Dogonů či australští domorodci.

S několika výjimkami bylo Mayské proroctví o konci kosmického cyklu pátého světa vyloženo jako skutečné fyzické zničení lidstva a hmotného světa, v podobném způsobu výkladu (nebo lépe nesprávného výkladu ) jako "apokalypsa " podle křesťanských fundamentalistů. Miliony amerických křesťanů věří, že v době, kdy dojde k celosvětové destrukci, dosáhnou spasení a sjednocení s Ježíšem. Lidé, kteří problém vidí tímto způsobem, si nejsou vědomi skutečnosti, že původní a doslovný význam pojmu apokalypsa (řecky Ἀποκάλυψις Apokálypsis) není zničení, ale "zvedání závoje" nebo "zjevení, odhalení." Jedná se o zveřejnění některých tajemství dosud skrytých pro většinu lidstva, tajemství, se kterými bylo seznámeno pouze několik málo privilegovaných osob. Zdrojem nesprávného výkladu tohoto slova je pravděpodobně výraz "apokálypsis eschaton ", což doslova znamená" zjevení na konci Aeonu, nebo věku. "

Cílem této konference je prozkoumat radikálně jiný, optimističtější výklad mayského proroctví - výklad týkající se konce světa, jak jsme jej dosud znali: světa, kterému dominuje bezuzdné násilí a nenasytná chtivost, egoistická hierarchie hodnot, zkorumpované instituce a korporace, a nesmiřitelné konflikty mezi náboženstvími. Místo předpovědi fyzického zničení hmotného světa, může mayské proroctví odkazovat k smrti a znovuzrození a vnitřní transformaci lidstva. S cílem prozkoumat tuto myšlenku, musíme odpovědět na dvě důležité otázky: první, jak dokázali starověcí Mayové před dvěma tisíci lety předpovědět, jaké situaci lidstvo musí čelit v 21. století? A za druhé, existují- li nějaké náznaky, že moderní společnosti, konkrétně průmyslová civilizace, je v současné době na pokraji velké psychospirituální transformace? V rámci své prezentace se pokusím tyto otázky vyřešit.

Mayské proroctví týkající se zimního slunovratu roku 2012 má důležité astronomické rozměry. Před více než 2000 lety Mayové zformulovali důkladnou a propracovanou galaktickou kosmologii. Byli vynikající pozorovatelé oblohy, všimli si, že pozice zimního slunovratu Slunce se pomalu přesouvá směrem k zarovnání s galaktickou osou. Tento pohyb je způsoben tzv. precesí kolísáním rotační osy Země. Mayové došli k závěru, že k velké změně kosmických rozměrů by došlo strana 2

ORL číslo 4 v době tohoto příznivého solárně / galaktického zarovnání. Toto je událost, která se stane pouze jednou 25.920 let, což je potřebná doba, za kterou ekvinoce (bod rovnodennosti?) proběhne všemi dvanácti znameními zvěrokruhu. C. G. Jung použil ve své knize Aion a i v dalších spisech termín "platónský měsíc" pro období, ve kterém bod jarní rovnodennosti projde jedním souhvězdím siderického zodiaku (přibližně 2160 let) a termín "platónský rok" pro dokončení celého zodiakálního cyklu. Východ slunce 21. prosince 2012 by tak představoval nejen návrat světla do světa, jak se to děje každý rok o slunovratu, ale také osvícení v mnohem větším kosmickém měřítku.

Zatímco dobu ročního solárního návratu můžeme astronomicky přesně vypočítat, z astrologického hlediska by galaktické zarovnání nemělo být událostí jednoho dne. Precese posouvá postavení rovnodenností a slunovratů o jeden stupeň za 71,5 roků. Protože slunce je půl stupně široké, bude trvat v prosincovému slunovratu 36 roků než překročí přes galaktický rovník. Tranzity také nejsou z hlediska astrologie momentální události, probíhají v křivkách (tvaru zvonu -- parabolách?), a jejich vliv se postupně zvyšuje a dosahuje maxima v době, kdy úhlový vztah je přesný, a po dosažení vrcholu se zase postupně snižuje. Vliv galaktického zarovnání by se tak měl prodloužit na dobu několika desetiletí, a s ním spojené proměny světa by měly být již v plném proudu. K tomuto galaktickému zarovnání dochází pouze jednou za 26 000 let.

Astronomové z pre-klasické mayské kultury (tzv. Izapská kultura) vymysleli kalendář dlouhého počtu, skládajícího se ze ze třinácti baktunů, se zaměřením na dobu, kdy by kosmické vyrovnání mělo maximalizoval tedy prosinec 2012. Kulturní dědictví starých Mayů zahrnuje kamenné monumenty a vyřezávané glyfy zobrazující proroctví týkající se tohoto slibného uspořádání. Výše uvedené skutečnosti objasňují, proč seznam přednášejících na této konferenci by měl zahrnovat osobnosti, jako John Major Jenkins, který strávil dvě desetiletí studiem mayských archeologických záznamů, a snažil se pochopit jejich původní význam, (Jenkins 1998, 2002)

http://hledani.gnosis9.net/view.php? cisloclanku=2010030005, nebo pan Robert Sitler, který strávil dlouhý čas se současnými Mayi a může nabídnout hluboký vhled do jejich kultury (2006). Je také zřejmé, že dokonalý astrolog a historik, jako je Richard Tarnas, bude schopen přednést zásadní příspěvek k hlavnímu tématu této konference (Tarnas 2006).

Moje vlastní oblast zájmu se v posledních padesáti letech výzkumu zaměřovala na mimořádné stavy vědomí nebo, více specificky, důležitou podkategorií těchto stavů, pro kterou jsem razil termín holotropní. Toto složené slovo znamená doslova "orientované na celistvost " nebo "pohybující se ve směru celistvosti " (z řeckého holos = celek a trepein = pohyb směrem, nebo ve směru něčeho). Toto jsou stavy, které budoucí šamani prožívají během jejich iniciační krize a které později vyvolávají i u svých klientů. Starověké a domorodých kultury využívají tyto stavy při rituálech a léčení. Byly popsány mystiky všech věků a ve starověkých mystériích iniciují smrt a znovuzrození. Postupy vyvolávající tyto stavy byly vyvíjeny i u všech velkých náboženství světa - hinduismu, buddhismu, taoismu, islámu, judaismu a křesťanství (Grof 2000, 2006).

Toto vyžaduje určité vysvětlení proč a jak zkušenosti a postřehy ze studia holotropních stavů vědomí mohou vrhnout nové světlo na problém Mayského proroctví. Rozhodujícím faktorem v tomto ohledu je, že výkonný vědomí-rozšiřující postup ("technologie posvátného ") hrál v mayské kultuře nedílnou a podstatnou roli. Máme dostatek obrazových důkazů z mayských kamenných stél, pomníků, soch a keramiky, že k tomuto účelu se používal mexický kaktus peyotl (Lophophora williamsii), lysohlávky (Psilocybe mexicana nebo coerulescens známý jako Indy okox Xibalba nebo teonanácatl), a kožní sekret z ropuchy Bufo marinus. Další rostlinné materiály používané v pre-hispánské Střední Americe byla semena svlačce (Ipomoea violacea), nazývaná domorodci ololiuqui, šalvěj divotvorná (Salvia divinatorum), také známá jako věštecká šalvěj, divoký tabák (Nicotiana rustica), a balche (fermentovaný nápoj vyrobený ze stromu longistylus Lonchocarpus a medu).

Výkonná a specificky mayská mysl-měnící technika bylo masivní pouštění žilou (krvácení) vyvolané použitím lancety vyrobené z trnů rejnoka, pazourku či obsidianu, při propíchnutím jazyka, ušních lalůčků a genitálií (Schele a Miller 1986, Grof 1994). Rituální pouštění žilou otevřelo zkušenostní oblast, která by nebyla běžně přístupná před okamžikem biologické smrti. Pro zážitky vyvolané ztrátou krve a šokem, Mayové používali symbol hada vidění, zření.. ??? Tento symbol reprezentuje kontakt mezi každodenním světem lidských bytostí a světem bohů a posvátných předků, čekajících v jejich nadpřirozené říši. Lanceta byla vnímána jako posvátný předmět s enormní silou, personifikována ve formě Boha Perforátora (prorážeče). Vzhledem k mimořádné důležitosti, jakou strana 3

ORL číslo 4 měly tyto "posvátné technologie" v mayské kultuře, je rozumné předpokládat, že jimi vyvolané vizionářské prožitky mohou poskytoval inspiraci pro proroctví týkající se roku 2012, a hrály hlavní roli v jeho vyslovení. Je tedy zcela oprávněné se podívat na toto proroctví skrze spektrum objevů moderního výzkumu vědomí, zahrnující psychedelické látky a ostatní vědomírozšiřující procedury.

V holotropním stavu vědomí je možné získat hluboký vhled, týkající se hlavního plánu vesmíru, navržený kosmické inteligencí, tak udivujících rozměrů, že je to daleko za hranicemi naší každodenní představivosti. Jednotlivci, kteří zažili psychedelické stavy, včetně mě, občas hlásili, že měli osvětlující vhled do tvůrčí dynamiky Kosmu. Přesněji řečeno, psychedelický průkopník Terrence McKenna popsal ve své předmluvě ke knize Johna Majora Jenkinse "Mayská kosmogeneze 2012", že vhledy týkající se roku 2012 nabyl při houbičkovém rituálu..

Jednotlivci, kteří měli takové osvětlující kosmické vize, náhle porozuměli, že to, co se děje v materiálním světě, je tvořeno archetypálními principy, bytostmi a událostmi, které existují v dimenzích reality nepřístupných našemu každodennímu vědomí. Také viděli, že dynamika archetypálního světa systematicky koreluje s pohyby planet, jejich úhlovými vztahy, a jejich relativní pozicí ke stálicím. To vedlo k zcela novému chápání astrologie, jejího původu, a prvotního významu. Pochopili, že zdrojem astrologie byly vize fungování kosmu ve velkém měřítku a ne zdlouhavé hromadění a kupení jednotlivých pozorování korelací mezi událostmi ve světě a nebeskými tělesy.

Richard Tarnas nashromáždil za dobu delší než třicet let působivé a přesvědčivé důkazy systematické korelace existující mezi archetypálním světem, nebeskou dynamikou a psychologickými a historickými procesy a představil vše ve své knize Cosmos a Psyché (Tarnas 2006). Tarnasův astrologický výzkum se zaměřil především na korelace s pohyby planet, ale existují astrologické systémy, které věnují velkou pozornost stálicím; zkušenosti v holotropních stavech mohou v této záležitosti poskytnout stejně odhalující vhled.

Důležitým aspektem zkušeností v holotropních stavech je to, že překračují úzký lineární čas a umožňují vidět události ve vesmíru v kosmickém astronomickém měřítku. Ve vší vznešenosti, časová stupnice jako mayský kalendář dlouhého počtu, nebo velký či Platónský Rok jsou velmi skromné v porovnání s ostatními vizionářskými zkušenostmi, které nalézáme v tantrické vědě, kde věk vesmíru činí miliardy let (číslo podobné úsudku moderní kosmologie), nebo které jsou popsány v hindské mytologii jako kalpas nebo Den Brahmana, který také dosahuje miliard let. Vidění starověkých mayských pozorovatelů tak mohla za pomoci "technologií posvátného" snadno dosáhnout

mnoho staletí do budoucnosti.

Mayské proroctví o galaktickém vyrovnání není omezeno na astronomická pozorování a astrologické předpovědi, je úzce propojeno s mytologií, s tím, co CG Jung nazývá archetypální oblastí kolektivního nevědomí. Například mayští věštci označovali prosincový slunovrat jako "kosmického otce" a Mléčnou dráhu jako "kosmickou matku". Její centrum, kam moderní astronomie umisťuje obří černou díru, Mayové zřeli jako kreativní a destruktivní dělohu. Doba galaktického zarovnání je tedy dobou kosmického "hieros gamos", posvátného sňatku mezi kosmickou Ženou a Mužem

V roce 2012, slunce docestuje na okraj mračna kosmického prachu známého jako Velká temná trhlina, která leží podél Mléčné dráhy a zdá se, že rozděluje světlo do dvou cest. Mayové nazvali tuto trhlinu Xibalba Be {Cesta do podsvětí) a pohlíželi na ni jako na místo narození a smrti a smrti a znovuzrození. Bylo to pro ně kanálem narození kosmické matky Creatrix, kde bude slunce o prosincovém slunovratu 2012 znovuzrozeno. Bylo také místem smrti, protože je branou do podsvětí, země mrtvých a nenarozených. Tyto asociace určitě nebyly produktem každodenních fantazií a představ projektovaných na noční oblohu, ale výsledkem konkrétní představy přímého propojení archetypálního světa a světa nebeských těles a procesů.

Mayské proroctví má také důležité mytologické propojené s příběhem o hrdinských dvojčatech Hunahpu a Xbalanque, kterí byli pozváni mrtvými bohy, aby navštívili podsvětí a hráli tam s nimi míčové hry. Lord Xilbaba na ně naložil mnoho úkolů a zkoušek a bratři jimi prošli, nakonec zemřeli abyli znovuzrozeni jako Slunce a Měsíc (podle jiných interpretací jako Slunce a Venuše. část příběhu, který se zdá v tomto ohledu zvláště důležitá, je bitva dvojčat s ptačím démonem Vucub-Caquix ("sedm-ara"), marnivým, sobeckým a impulzivním vládcem, který předstírá, že je Slunce a Měsíc soumraku světa - v přechodu mezi bývalým a současným stvořením světa. Zdá se, že reprezentuje archetyp ega, který je na konci c\klu dominantní. Sedm Macaw má, zdá se, archetypální strana 4

ORL číslo 4 paralelu v Novém zákonu, jako "Bestie", vládce konce času, také známá jako Antikrist..

konsensuálně ověřená jinými lidmi, tak, jako je materiální svět vnímán našimi smyslovými orgány.

Hunahpu a Xbalanque Sedm Ara porazí a zbaví ho zubů (jeho nástroje násilí), bohatství a moci. Zároveň se jim podaří vzkřísit jejich otce Hun hunapu, vládce, který představuje komplexní nesobecké božské vědomí. Stará se o všechny bytosti, dělá politická rozhodnutí s ohledem na budoucí generace, neboli - jak říkají nativní Američané - s ohledem na to, jak po cestě ovlivní 7 generací.

Archetypy jsou bezčasé esence, kosmické řídící principy, které též mohou bát manifestovány v mystických personifikacích nebo specifických božstvech v různých kulturách. Postavy Mayské mythologie Hunaphu, Xbalque, jejich otec Hun Hunaphu, Sedm Mackaw, Quetzacoatl (Kukulcan) a ostatní, jsou jako v jiných kulturách ontologicky skuteční a mohou být přímo vnímáni jednotlivci, kteří zakoušejí holotropní stavy. Jak John Major Jenkins naznačil, Giorgio de Santillana a Hertha von Dechend přispěli k porozumění archetypů jiné důležité dimenze, která je relevantní pro mayské proroctví . Ve své knize Hamletův Mlýn popsali hluboké vazby existující mezi světem mýtů a astrologickými procesy (de Santillana and Dechend 1969).

Výzkum holotropních stavů - psychedelické terapie, holotropního dýchání, a práce s jednotlivci v "psychospirituální krizi" - přispěl zásadně k chápání mytologie. Mýty jsou běžně považovány za produkty lidské fantazie a představivosti, na rozdíl od příběhů moderní fikce spisovatelů a dramatiků. Nicméně, práce CG Junga a Josepha Campbella přinesla radikálně nové chápání mytologie. Podle těchto dvou klíčových myslitelů mýty nejsou smyšlené příběhy o dobrodružství imaginárních postav v neexistujících zemích - tudíž produkty lidské fantazie jednotlivců. Mýty nejspíše pocházejí z kolektivního nevědomí lidstva a jsou projevy prvotní organizovanosti principu psychiky a vesmíru, které Jung nazývá archetypy (Jung 1976)

Archetypy sami sebe vyjadřují prostřednictvím individuální psychiky a jejích hlubších procesů, ale nepocházejí z lidského mozku a nejsou jeho produkty. Jsou nadřazené individuální psychice a fungují jako její řídící principy. V holotropních stavech je možno zakusit archetypální svět přímo, stejně přesvědčivě a autenticky, jako materiální svět, nebo dokonce více. Aby Jungiáni rozlišili transpersonální zkušenosti zahrnující archetypální postavy a domény od produktů představivosti a fantazie jednotlivců, nazvali tuto doménu IMAGINAL. Francouzský učenec, filozof a mystik Henri Corbin, který nejprve používal termín mundus imaginalis, byl inspirován studiem islámské mystické literatury (Corbin 2000). Islámští teologové nazývají tento imaginární svět, kde vše existující ve smyslovém světě má svou obdobu, 'Alam mithal,' neboli "osmé podnebí, " lišící se od " sedmi podnebí" v regionech tradiční islámské geografie. Imaginární svět má rozměry, rozsah, tvary a barvy, ale tyto nejsou vnímatelné pro naše smysly tak, jako kdyby byli vlastnostmi fyzických objektů. Každopádně tato sféra je v každém ohledu plně ontologicky skutečná a

V roce 1947, po mnoha letech systematického studia mytologií rozličných kultur, Joseph Campbell publikoval svou zásadní knihu Hrdina tisíce tváří, která v následujících dekádách význačně ovlivnila výzkum a vnímání látky v této výzkumné oblasti (Campbell 1968). Rozborem širokého spektra mýtů z různých konců světa, Campbell zjistil, že všechny obsahují variace jediné univerzální archetypální formule, kterou nazval monomýtus. je to příběh hrdiny - a't už ženy či muže, který opouští domov, nebo je vlivem vnějších okolností silou separován. Zažívá fantastická dobrodružství, plní úkoly, a to vše vyvrcholí psychospirituální smrtí a znovuzrozením, kdy se vrací do své původní společnosti radikálně transformován - jako osvícená či zbožštělá bytost, léčitel, vizionář, velký duchovní učitel..

Základní motiv této hrdinské cesty mlůže být podle Campbellovýh slov shrnut následovně: „Hrdina podstupuje cestu z běžného světa do oblasti nadpřirozených divů ; setkává se s neobyčejnými silami a dosáhne rozhodujícího vítězství; hrdina se vrací z tohoto záhadného dobrodružství s mocí poskytnout spásu svým druhům.

Campbellův bystrý intelekt přesáhl prosté rozpoznání univerzálnosti tohoto mýtu za čas a prostor. Jeho zvídavost ho dovedla k otázce CO dělá tento mýtus univerzálním. Proč se téma hrdinské cesty objevuje v mýtech všech věků a zemí, ikdyž se liší v každém jiném strana 5

ORL číslo 4 ohledu liší? Campbelova odpověď je jednoduchá a neúprosně logická jako všechny brilantní vhledy: monomýtus hrdinské cesty je projekcí transformativní krize, kterou mohou zakusit všichni jedinci, když se hluboký obsah nevědomé psýché vynoří do oblasti vědomí. hrdinská cesta nepopisuje nic jiného, než oblast zkušenosti, kterou jednotlivec musí procházet během hluboké transformace. Příběh mayských hrdinných dvojčat je klasickým příkladem Campbellovy Cesty Hrdiny. Náleží k ohromné řadě archetypálních motivů, které můžeme zakusit v holotropních stavech.

proudící energie uvrhla do opojného vířivého šílenství kosmického víru tvoření a destrukce.

Ve středu tohoto monstrózního hurikánu prvotních sil byly čtyři obří herkulovské postavy provádějící cosi, co vypadalo jako elementární kosmický šavlový tanec. Měli silně Mongolské rysy s vyčnívajícími lícními kostmi, šikmé oči, a hladce oholené hlavy zdobené velkými pletenými copy. Zběsile vířili v tanečním šílenství a kývali velikými zbraněmi, které vypadaly jako obří kosy nebo meče ve tvaru L. Všechny čtyři dohromady takto tvořily rychle rotující svastiku.

Doufám, že předchozí diskuse adekvátně objasnila první otázku, kterou jsem položil v úvodu své prezentace: "Jak dokázali staří Mayové před dvěma tisíci lety objevit cokoliv relevantního pro lidské pokolení 21. století?" Téma Campbellovy Cesty Hrdiny nám přineslo otázku druhou: Pokud mayské proroctví nereferuje o konci světa a fyzické destrukce lidstva, ale o hluboké kolektivní psychospirituální smrti a znovuzrození srovnatelné s tím, co Campbell popsal v individuálním měřítku, jsou zde určité náznaky, že taková vnitřní transformace je možná, nebo dokonce už v procesu.

Můj přístup k této otázce nemá základy pouze v pozorování zkušeností tisíců jedinců v holotropických stavech vědomí - psychedelické terapie, holotropního dýchání a spontánní psychospirituální krize ("spirituální pohotovost"), ale také na extenzivní osobní zkušenosti s těmito stav. Rád bych zahájil tuto diskuzi popisem zkušenostních úryvků z jednoho mého osobního psychedelického sezení. Poskytlo mi hluboký vhled do archetypu Apokalypsy, motivů, které se objevují relativně zřídka při holotropních stavech, ale jsou specificky související s tématem naší konference.

Asi v padesáté minutě sezení jsem začal cítit silnou aktivaci dolních partií těla. Pánev mi vibrovala enormním množstvím energie, která se uvolňovala v extatických návalech. V jeden okamžik mne tato

Intuitivně jsem pochopil, že tato monumentální archetypální scéna měla souvislost s počátkem procesu tvorby a současně s konečnou fází duchovní cesty. V kosmogenetickém procesu (v hnutí od prvotní jednoty do světa plurality) ostří meče reprezentuje sílu, která dělí a tříští jednotnou oblast kosmického vědomí a tvůrčí energie do bezpočtu jednotlivých dílů. V souvislosti se spirituální cestou reprezentují stav, kdy hledačovo vědomí překračuje oddělenost a polaritu a dosahuje stavu původní nerozlišitelné jednoty. Zdálo se, že směr tohoto procesu souvisí s rotací ostří ve směru a proti směru hodinových ručiček. Tento archetypální motiv (projektován do hmotného světa), zdá se, souvisí s růstem a vývojem (oplodněné vajíčko, nebo semínko stávající se organismem) nebo destrukcí forem (války, katastrofy, rozklad)

Pak se v mém prožitku otevřelo nepředstavitelné panorama destruktivních scén. V těchto vizích se objevovaly katastrofy jako vulkanické erupce, zemětřesení, ničící meteority, lesní požáry, přílivové vlny.. které se mísily s obrazy hořících měst, celých bloků kolabujících výškových budov, masového umírání a válečných hororů. V čele této vlny naprosté zkázy stály čtyři archetypální podoby hrůzných jezdců, které symbolizují konec světa. Pochopil jsem, že to byli 4 jezdci Apokalypsy (morová nákaza, válka, hladomor a smrt). Pokračující vibrace a nárazy mé pánve se nyní synchronizovaly s pohyby těchto ohromných jezdců na koňském hřbetu a já se stal součástí tance, stal jsem s e jedním z nich a možná všemi čtyřmi najednou, opouštěje svou vlastní identitu. strana 6

ORL číslo 4 Najednou došlo k rapidní změně scenérie a já měl vizi jeskyně z Platónovy Republiky. V tomto díle Platón popisuje skupinu lidí, kteří žili po celý svůj život přikováni čelem k prázdné stěně. Sledovali stíny těch, kteří procházeli u vchodu do jeskyně, v domnění, že vidí realitu. Podle Platóna byly stíny tak kompaktní, nakolik byli vězni schopni vnímat realitu. Osvícený filosof je jako vězeň, který je osvobozen z tohoto klamu a pochopí, že stíny na stěně jsou jen iluze, protože může vnímat skutečnou formu reality, na rozdíl od vězňů pozorujících pouhé stíny. Pak následovalo zásadní a přesvědčivé pochopení, že hmotný svět každodenního života se neskládá jen z "materiální výplně", ale je tvořen kosmickým vědomím - nekonečně spletitým a sofistikovaným uspořádáním zkušeností. Je to božská hra, kterou Hindové nazývají Lila, vytvořena kosmickou iluzí - májou.

Závěrečným a podstatným výjevem tohoto sezení byla velkolepá divadelní scéna s přehlídkou zosobněných univerzálních principů, archetypů. Kosmičtí herci v komplexní souhře vytvořili iluzi fenomenálního světa. Pozoroval jsem proměňující se postavy s mnoha tvářemi, úrovněmi, rozměry, které průběžně měnily své formy v extrémně složitém holografickém prolínání. Zdálo se, že každá z nich představovala současně podstatu své funkce a všechny konkrétní projevy tohoto elementu v hmotném světě. Byla tam Mája, tajemný éterický princip symbolizující svět iluzí, Anima, ztělesňující věčnou Ženu, Mars, jako ztělesnění války a agrese, Milenci, zastupující všechna sexuální dramata a romance po celé věky, královská postava Panovníka; odtažitý Poustevník, úskočný Šibal a mnoho dalších. Jak přecházeli jevištěm, ukláněli se mým směrem, jako kdyby očekávali uznání za hvězdný výkon v božské hře vesmíru.

Tato zkušenost mne dovedla k hlubokému porozumění významu archetypálních motivů Apokalypsy. Najednou jsem to bviděl jako naprosto špatné dívat se na pouze ve spojení s fyzickou destrukcí světa. Je zajisté možné, že Apokalypsa bude v budoucnu manifestována na planetární úrovni jako historická událost, potenciální pro všechny archetypy. Je zde mnoho příkladů situací, ve kterých archetypální motivy a energie prolomily hranice, které obyčejně oddělují archetypální sféry od materiálního světa a utváří historii. Obrovský asteroid, který před 65mil lety zahubil dinosaury, války všech dob, ukřižování Ježíše, středověké čarodějnické sabaty a tance smrti, nacistické koncentrační tábory a Hirošima -- to je jen pár tichých příkladů. Ale prvotní důležitost archetypu apokalypsy je její funkce důležitého orientačního bodu na spirituální cestě. Vstupuje do vědomí hledače ve chvíli, kdy pozná iluzorní povahu materiálního světa. Tak, jak Vesmír odhaluje svou pravdivou podstatu jako virtuální realitu, jako vesmírnou hru vědomí, tak hmotný svět je ničen v duši jednotlivce. To může také znamenat "konec světa" uváděný v Mayském proroctví.

Poznatky moderního výzkumu vědomí, které jsou nejvíce relevantní pro správný výklad Mayského proroctví, se vztahují k fenoménu mnohem běžnějšímu v holotropních stavech, než prožitek Apokalypsy - je to prožitek spirituální smrti a znovuzrození. Tato zkušenost hrála klíčovou roli v rituálech a spirituální historii lidstva - v šamanismu, rituálech přechodu, starověkých mystériích smrti/znovuzrození a u velikých světových náboženství (všimněte si křesťanského konceptu "znovuzrození" a hindského "dvija" = podruhé narozený člověk). Proces smrti a znovuzrození je mnohoznačný archetyp, zjevný v mnoha vrstvách a v různých oblastech, různými způsoby a cestami, ale v sebezpytu a při terapiích se úzce vztahuje ke znovu-žití a vědomému sjednocení se s pamětí biologické smrti.

Psychospirituální smrt a znovuzrození je jedním z nejvýznamnějších témat terapeutické práce v holotropních stavech. Když se časová regrese v procesu hlubokého empirického sebepoznávání přenese za úroveň vzpomínek z raného dětství a dosáhne úrovně nevědomí, které obsahuje vzpomínky na porod, setkáváme se s emocemi a fyzickými pocity mimořádné intenzity, často překonávající cokoliv jsme předtím považovali za lidsky možné. V tuto chvíli se v prožitky stávají podivnou směsicí témat narození a smrti. Zahrnují pocit zlého, život ohrožujícího, omezujícího, zoufalého a rozhodujícího boje o osvobození sebe sama a přežití.

Protože mezi sférou nevědomí a biologickou smrtí je těsná spojitost, rozhodl jsem se pojmenovat tento stav perinatální. Je to řecko latinská složenina, kde předložka peri znamená "blízko" nebo "okolo" a kořen natalis znamená "náležící k porodu". Toto slovo je běžně užíváno v medicíně a popisuje různé biologické procesy, které se vyskytují těsně před, během a bezprostředně po porodu. Porodníci mluví například o perinatálním krvácení, infekci nebo poškození mozku. Každopádně tak, jak tradiční medicína popírá, že dítě může vědomě prožívat porod a tvrdí, že tato událost se nemůže zaznamenat do paměti, nikdo neslyšel o perinatální zkušenosti. Použití výrazu perinatál v souvislosti s vědomými reflexy vyjadřuje mé vlastní poznatky a je zcela nové (Grof 1975, 2000)

Perinatální nevědomá oblast obsahuje vzpomínky, které plod získal v sousledných stavech procesu porodu, a obsahují všechny emoce a fyzické pocity, které všechny tato stadia provázely. Tyto emoce formují čtyři odlišná zkušenostní seskupení, z nichž každé se váže k jednomu ze stádií porodního procesu. Vytvořil jsem pro ně název Základní (Basic) Perinatální Matrice (BPM I-IV). BPM I obsahuje vzpomínky pokročilého prenatálního stadia těsně před počátkem porodu. BPM-II se vztahuje k nástupu porodu, kdy se děloha stahuje, ale děložní hrdlo ještě není otevřeno. BPM-III reflektuje bitvu o narození, kdy se děložní hrdlo strana 7

ORL číslo 4 rozšiřuje. A konečně BPM-IV obsahuje vzpomínky vynoření se na svět, samotného narození.

Obsah těchto matric není omezen vzpomínkami plodu. každá z nich také zajišťuje otevření ohromného pole do nevědomé psychiky, které nyní nazveme transpersonální. Toto zahrnuje zkušenostní obeznámení se s ostatními lidmi, s ostatními životními formami, rodové, rasové, kolektivní, fylogenické a karmické vzpomínky, tělesné formy historického a archetypálního a kolektivního nevědomí, které obsahuje motivy podobných zkušenostních kvalit. Vynoření těchto materiálů do vědomí utváří proces psychospirituální smrti a má za následek hlubokou vnitřní transformaci.

Některé z těchto vhledů, které zažili lidé v holotropních stavech vědomí jsou přímo provázané se současnou globální krizí a jejího vztahu k evoluci vědomí. Ukazují, že v moderním světě jsme ztělesnili mnoho esenciálních témat procesu smrti a znovuzrození, kterým člověk zapojený do hluboké osobní transformace musí čelit, a se kterými se musí vnitřně vyrovnat. Stejné elementy, na které narážíme v procesu psychologické smrti a znovuzrození v našich vizionářských zkušenostech vytváří dnes naše "večerní zprávy". To platí zejména s ohledem na jevy, které charakterizují to, o čem jsem se zmínil v souvislosti se třetím BPM (BPM-III) (Grof 2000)

Jak jsem již uvedl výše, tato matrice je spojená s tím stadiem porodu, kdy děložní hrdlo je otevřeno a plod zažívá obtížný průchod porodním kanálem. Toto stádium je spojeno s vynořením temné strany lidské osobnosti - vražedné násilí, enormní až deviantní sexuální energie, fekální prvky a dokonce satanské fantazie. Je jednoduché vidět projevy těchto aspektů procesu smrti a znovuzrození v dnešním neklidném světě.

Každopádně pozorujeme enormní impulzy agresivity v

mnoha válkách a revolucích rozpoutávajících se po celém světě, rostoucí kriminalitu, terorismus a rasové nepokoje. Stejně dramatické a do očí bijící je nadlehčování sexuálních represí a osvobozování sexuálního instinktu (zdravého i problematického). Sexuální zkušenosti a chování nabírají bezprecedentní formy (pozitivní i problematickou), manifestují se ve zjevně sexuálních knihách, hrách, filmech, zrovnoprávnění homosexuálů, v sexuální svobodě a zkušenostech adolescentů, předmanželském sexu, všeobecné promiskuitě, otevřených manželstvích, ve vysoké míře rozvodovosti, v sadomasochistických klubech a salónech a v mnoho dalším..

Projevy démonického elementu v moderním světě rostou též. Renesance satanistického kultu a čarodějnictví, popularita knih a hororových filmů s okultní tématikou a zločiny se satanistickými motivy potvrzují tento fakt. Terorismus fundamentalistických fanatiků i skupin též nabírá satanistické rysy. A rozměr fekální (týkající se vylučování stolice) je evidentní v progresivním průmyslovém znečištění, hromadění odpadu v globálním měřítku a rapidně se zhoršujících hygienických podmínkách ve velkých městech. Abstraktnější formou tohoto trendu je eskalující korupce a degradace politických, vojenských, ekonomických a náboženských institucí, nevyjímaje americký prezidentský úřad.

Staří Mayové dokazovali hluboký zájem o smrt a proces psychospirituální smrti a znovuzrození. Pozorovali tuto skutečnost v astronomickém měřítku každý den, pozorujíce západ a východ Slunce a každý rok během prosincového slunovratu, když se Slunce znovu narodilo a jeho světlo se navracelo do tohoto světa. Nejvyšší oktávou tohoto solárního návratu bylo zarovnání prosincového slunovratu s galaktickým centrem, což viděli Mayové jako hieros gamos - Posvátný Sňatek mezi Kosmickou Matkou a Kosmickým Otcem. Tato fenomenální událost nastává pouze jednou za 26 000let a ohlašuje nejvýznamnější znovuzrození kosmických rozměrů, počínající nový světový cyklus (Jenkins 1989)

Většina Mayských rituálů a umění byla věnována procesu smrti, od vstupu duše do podsvětí (řečeného Xilalba) až k závěrečnému znovuzrození a zbožštění. Mayská mytologie a pohřební techniky popisovaly smrt jako cestu, jejíž úkol byl známý a její důležitá stadia byla zobrazena na rakvích, stěnách, keramice, drahokamech a ostatních objektech které doprovázely zesnulého během jeho velké přeměny. Mayské pohřební nádoby z Klasického období byly zdobeny obrazy znázorňujícími znovuzrození mladých bohů z rozbitých lebek nebo želvích krunýřů a mnoho sošek zobrazuje podobné figury v procesu znovuzrození z květů leknínů.

Bohužel, z mayského klasického období se nedochovaly žádné specifické eschatologické texty, srovnatelné s Egyptskou či Tibetskou knihou mrtvých, strana 8

ORL číslo 4 jelikož většina literárního dědictví byla pro budoucí pokolení ztracena. Horkému a vlhkému klimatu centrální Ameriky a pustošení španělských uchvatitelů uniklo jen pár kodexů a papírových a kůrových skládaček s bohatými a barevnými ilustracemi. Nicméně v roce 1970 mayologové Lin Crocker a Michael Coe byli schopni rozluštit skupinu pohřebních nádob pomalovaných pravděpodobně stejným autorem ve stylu Mayského kodexu. Kardiochirurg a archeolog Francis Robicsek byl schopen shromáždit podstatné důkazy pro svou teorii, že některé scény na nádobách "keramického kodexu", umístěné ve správném pořadí, vlastně reprezentují "Mayskou knihu mrtvých" (Robicsek 1981).

Obrazy na nádobách, které Robicsek studoval, zobrazují dobrodružství hrdinských dvojčat Hunaphu a Ixbalanque a příběh jejich zkoušek v podsvětí a jejich následnou smrt a znovuzrození. Reliéfy na stélách v Izapě, které mají vztah k proroctví týkajícího se konce světa, spojují galaktické zarovnání 21.prosince 2012 s hrdinskou cestou dvojčat a zabití Sedm Macaw. Také ukazují božskou podstatu Slunce v Mléčné dráze a jeho znovuzrození na konci Věku. To naznačuje, že mayské proroctví mělo znamenat psychospirituální smrt a znovuzrození, spíše než materiální destrukci světa.

Poznatky z výzkumu o holotropních stavech vědomí vrhly nové světlo na lidské sklony k nespoutanému násilí a nenasytné chtivosti - což jsou dvě síly, které pohání lidskou historii od pradávna a v současné době ohrožují zachování života na této planetě. Výzkum odhalil, že tyto dva "jedy" - jak jsou nazvány v tibetské Vadžrajáně - mají mnohem hlubší kořeny, než současné biologické a psychologické teorie předpokládají. Biologie se svými koncepty jako "nahá opice" a "trojjediný mozek" a "sobecký gen" (Morris 1967, McLean 1973, Dawkins 1967) a psychoanalýza a příbuzné školy se svým důrazem na základní instinkty jako řídícími instinkty duše.

Hluboká motivace síly podtrhující tyto nebezpečné znaky lidské podstaty mají původ v perinatálních a transpersonálních stupních duše, v oblasti, kterou mainstreamová psychologie ještě nezkoumala (Grof 2000). Zjištění, že kořeny lidského násilí a nenasytné chtivosti sahají mnohem hlouběji, než mainstreamová akademická věda vůbec kdy předpokládala, a že jejich ložiska v duši jsou opravdu enormní, by bylo samo o sobě velice pesimistické. Nicméně je to vybalancováno vzrušujícím objevem nového terapeutického mechanismu a transformačním potenciálem, který je dostupný v holotropních stavech na perinatální a transpersonální úrovni duše.

Během let jsme viděli hluboké emocionální a psychosomatické uzdravování, zrovna tak jako radikální osobnostní transformace u mnoha lidí, kteří byli zapojeni do seriózního a systematického zkušenostního

sebepoznání a vnitřního hledání. Někteří z nich pod dohledem při psychedelických sezeních, jiní se účastnili workshopů a školení holotropního dýchání, nebo různých jiných forem zážitkové psychoterapie a sebepoznání. Podobné změny často nastaly u lidí provozujících šamanské praktiky nebo jsou prostředníci (mediátoři) s pravidelným spirituálním tréninkem. Též jsme byli svědky hlubokých pozitivních změn u spousty lidí, kterým se dostala adekvátní podpora během jejich záchvatu spontánní psychospirituální krize ("spirituální krize"). Thanatolog (thanatologie=z řeckého θάνατος, thánatos:smrt) je věda o umírání a smrti.) Ken Ring poukazuje na tuto skupinu transformačních zkušeností jako na "Zkušenosti Omega" a zahrnuje do ní zážitky blízké smrti i zkušenosti z únosem (mimozemšťanů) (Ring 1984)

Jakmile se obsah perinatální úrovně nevědomí vynoří do vědomí a je integrován, jedinci podstupují radikální změnu osobnosti. Pocítí značný pokles agresivity a stanou se klidní, spokojení sami se sebou a tolerantní k ostatním. Zkušenost psychospirituální smrti a znovuzrození a vědomé spojení s postnatálními či prenatálními vzpomínkami redukuje iracionální zlobu a popudy. Způsobuje posun priorit z minulosti a budoucnosti do přítomného okamžiku a zvyšuje elán (élan vital a joi de vivre- schopnost užívat čerpat uspokojení z prostých okolností života, jako jsou každodenní činnosti, jídlo, milování, příroda a hudba). Dalším důležitým výsledkem tohoto procesu je vývoj spirituality vesmírné a mystické povahy, spirituality, která je - nikoliv jako dogmata hlavních náboženství velice autentická a přesvědčivá, protože je založená na hluboké osobní zkušenosti.

Proces duchovního otevření a transformace se dále v důsledku transpersonálních zkušeností typicky prohlubuje, jako identifikace s ostatními lidmi a skupinami lidí, zvířaty, rostlinami, dokonce i neorganickými materiály, a procesy v přírodě. Jiné zkušenosti poskytují vědomý přístup k událostem dějících se v jiných zemích, kulturách i historických obdobích, a dokonce k mytologickým oblastem a archetypálním bytostem kolektivního nevědomí. Zážitek kosmické jednoty a vlastního božství má za následek zlepšení schopnosti sžít se s veškerým tvorstvem a přináší smysl pro údiv, úctu, lásku, soucit a vnitřní klid.

To, co začíná jako proces psychologického zkoumání nevědomé psyché, vedené pro terapeutické účely nebo osobní růst, automaticky se stává filosofickou otázkou smyslu života a cestou spirituálního objevu. Lidé, kteří se spojili s transpersonální oblastí vlastní duše, mají tendence nově a uvědoměle přistupovat k existenci a chovat úctu k veškerému životu. Jedním z nejnápadnějších důsledků různých forem transpersonálních prožitků je spontánní projev a rozvoj hlubokých humanitárních a ekologických zájmů.

strana 9

ORL číslo 4 Odlišnosti mezi lidmi se zdají být zajímavé a obohacující, spíše než znervózňující či ohrožující, ať už se týkají pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, politického nebo náboženského přesvědčení. Po této transformaci se u těchto osob vyvíjí hluboký pocit, že jsou "obyvatelé planety" , nejen občané konkrétní země nebo členové určité rasové, sociální, ideologické, politické nebo náboženské skupiny. Mají pocit, že je třeba se zapojit do služeb pro nějaký společný cíl.. Tyto změny se podobají těm, které se objevily u mnoha amerických astronautů, kteří měli možnost vidět Zemi z vesmíru (viz dokument Mickeyho Lemle Odvrácená strana měsíce - The Other Side of the Moon)

Je zřejmé, že pro nás jako pro biologické organismy, se stává nejvyšší prioritou čisté ovzduší, voda a půda. Před touto zásadní nutností by neměly mít přednost žádné jiné zájmy, jako ekonomický zisk, vojenské akce, vědecký a technický pokrok, nebo ideologické a náboženské přesvědčení. Nemůžeme porušovat naše přirozené životní prostředí a ničit jiné druhy, aniž bychom současně neničili sami sebe. Toto uvědomění je založené na téměř buněčném vědomí, že hranice vesmíru jsou konvenční, a že každý z nás je v konečném důsledku totožný s celistvou sítí existence.

Ve výhledu skutečnosti, že všechno v přírodě se opakuje v cyklech, a je založeno na principech optimálních hodnot, homeostáze a udržitelnosti, nám potom honba civilizace za neomezeným ekonomickým růstem, vyčerpávání neobnovitelných zdrojů a exponenciální nárůst životu nebezpečného průmyslového znečištění připadá jako nebezpečné šílenství. Převaha vápníku, železa, vitamínů, hormonů, nebo dokonce vody není ve světě biologie lepší, než nedostatek těchto prvků a sloučenin, a neomezený růst je hlavní charakteristikou rakoviny.

Je zřejmé, že transformace spojená se zkušeností psychospirituální smrti a znovuzrození by zvýšila naši šanci na přežití, pokud by proběhla v dostatečně velkém měřítku. Velký německý spisovatel a filosof Johann Wolfgang Goethe si byl vědom významu zkušenosti psychospirituální smrti a znovuzrození pro kvalitu života a pocit sounáležitosti, když napsal ve své básni Selige Sehnsucht: “Und so lang du das nicht hast, dieses: ‘Stirb und werde!’ Bist du nur ein trüber Gast auf der dunklen Erde.” (a dokud nezažiješ toto: 'zemři a staň se', budeš pouze stínovým hostem na temné zemi.)

Holotropní stavy vědomí prožité v podpůrném prostředí a pod zodpovědným vedením nám nabízejí příležitost hluboké psychospirituální transformace ve dvou různých stupních. Jedinec, který prožije smrt a znovuzrození – obvykle v kontextu znovuprožití a integrace traumatu biologického porodu – objeví svou vlastní božskost, posvátnost veškerého stvoření a

jednotu s ostatními lidmi, přírodou a vesmírem. Hlubší zkoumání transpersonálních sfér a obzvláště prožitá zkušenost s archetypem apokalypsy pak radikálně změní vnímání světa, ve kterém žijeme. Začneme chápat, že to, co zažíváme jako hmotnou realitu, může být tím, co indická učení nazývají Lila – božská hra, vytvořená kosmickým vědomím.. Obě tyto formy spirituální transformace mají zásadní pozitivní vliv na hierarchii hodnot jedince a výše popsanou životní strategii.

Různé metody vyvolávající holotropní stavy – „technologie posvátného“ – byly integrální součástí starobylých a domorodých kultur po tisíciletí (Grof 2000). Moderní lidstvo znovu objevilo léčebnou a transformační moc těchto stavů v mnoha různých kontextech. Popularita meditačních praktik velkých východních spirituálních tradic a různých šamanských technik roste, obzvláště pak mezi mladou generací. Tomuto dění značně prospívá překládání a vydávání duchovní literatury mnoha kultur, nahrávání jejich posvátné hudby a dostupnost kompetentních učitelů.

Lokalizace a chemické určení aktivních látek u spousty psychedelických rostlin, vývoj nových psychedelických sloučenin a rostoucí znalost těchto substancí je nápomocna vnitřní transformaci mnoha jedinců, kteří tyto prostředky užívají uvědoměle a zodpovědně. Používání psychedelických látek - nejsilnějšího prostředku pro vyvolání holotropních stavů vědomí - je vážně brzděno právními omezeními, špatnou a zavádějící publicitou a potížemi při získávání čistých účinných látek. Nicméně existují velmi účinné formy zkušenostní psychoterapie, jako různé neo-reichianské přístupy, primární terapie, terapie znovuprožití porodu a holotropní dýchání, které mohou tyto stavy vyvolat i bez použití chemických látek. Jejich rostoucí popularita reprezentuje velice slibný trend.

Pokroky v moderní medicíně umožnily záchranu životů u jedinců, kteří prošli život ohrožujícími nehodami a nemocemi, a tím se zvýšila míra výskytu zkušenosti blízké smrti (NDE). Díky rozvoji thanatologie, oboru studujícího smrt a umírání, se nashromáždily a rozšířily informace o těchto stavech, a těm, kteří přežili, umožňují příznivou vnitřní transformaci (Ring 1982, Ring a Valarino 1998). Jak ekonomická, ekologická a politická globální krize eskaluje, roste strach a mizí naděje na naplnění a spokojený život v mysli stovek milionů lidí po celém světě. Výsledný emocionální zmatek pak zřejmě plodí spontánní psychospirituální krize („spirituální stavy nouze“) (Grof a Grof 1989, Grog a Grof 1990). Jakmile tradiční psychiatři pochopí, že tyto stavy mají mimořádný léčebný a transformační potenciál – pokud budou řádně pochopeny – a poskytnou tomuto procesu svoji podporu a vedení, místo aby ho potlačovali sedativy, mohlo by to výrazně přispět k vnitřní transformaci mnoha lidí.

strana 10

ORL číslo 4 Jak zdůraznil Gregg Braden, možný význam 2012 může být podporován vědeckým pozorováním (Braden 2007). Astrofyzikové dokázali, že jsme na začátku nového cyklu elektromagnetických bouří (slunečních skvrn), který vyvrcholí v r.2012 s intenzitou o 30-50% silnější než v předchozích cyklech. Ačkoliv také solární magnetické bouře jsou cyklické, nikdy k nim nedošlo v posledních 26 000letech v době galaktického zarovnání a s populací a technologiemi, které máme dnes. Je proto nejisté, jaké důsledky budou mít tyto jevy pro naši budoucnost.

Vědci také souhlasí s tím, že elektromagnetické pole Země rapidně slábne a existují náznaky, že se nacházíme v rané fázi obrácení magnetických pólů, ke kterému by mohlo dojít v roce 2012. Historická analýza ukazuje, že období a oblasti se slabým magnetickým polem napomáhají přijímání nových myšlenek a změn. Magnetické přepólování je v historii civilizací vzácné, ale je běžné v historii Země; za posledních 4,5 milionů let k němu došlo nejméně 14krát (jedno z nich odpovídá náhlému vyhynutí mamutů). Nicméně k žádnému z nich nedošlo v době, kdy měla planeta přes 6 miliard obyvatel, velkou většinou závislých na technologiích moderní komunikace – na televizi, rádiu, počítačích a satelitech.

Nyní se můžeme vrátit k tématu naší konference a tohoto pojednání – mayskému proroctví týkajícího se roku 2012.Ať to již staří mayští vizionáři předpověděli, nebo ne, evidentně se nacházíme v dramatickém závodu s časem, který nemá v celé historii lidstva obdoby. V sázce není nic menšího, než budoucnost lidstva a života na této planetě. Mnoho lidí, se kterými jsem pracoval, si myslí, že lidstvo je na kritické křižovatce a čelí buď kolektivní zkáze, nebo evolučnímu skoku ve vědomí, který má bezprecedentní povahu i rozměry. Terence McKenna to řekl velmi výstižně: „Historie hloupé opice je minulostí, tak či tak“ (McKenna 1992). Buď proděláme radikální transformaci našeho druhu, nebo nemusíme přežít.

Konečný výsledek krize, které právě čelíme, je nejednoznačný a nejistý; nabízí nám jak pesimistickou, tak optimistickou interpretaci, přičemž každá z těchto možností je podložená existujícími daty. Pokud budeme pokračovat ve starých strategiích, které jsou ve svých důsledcích evidentně extrémně destruktivní a sebedestruktivní, je nepravděpodobné, že moderní civilizace přežije. Nicméně pokud dostatečný počet lidí projde procesem výše popsané hluboké vnitřní transformace, můžeme dosáhnout stádia a úrovně evoluce vědomí. Pak zasloužíme ten hrdý název, který jsme dali našemu druhu: homo sapiens sapiens, A život v novém světě,který bude jen málo podobný tomu starému.

Noví disidenti se musí od nových komunistů ještě učit Pokud mezi námi žije milion „nových komunistů", kteří i dnes sedí na podobných místech jako za starého režimu, a pokud nás vedou podobně destruktivní cestou jako jejich předchůdci, znamená to, že zbytek populace buď tuto staronovou mentalitu umožňuje vytvářet, nebo je její obětí. „Umožňovatelé" jsou ti, kteří pro „nové komunisty" pracují na nejrůznějších pozicích a usnadňují jim dosahovat úspěchu ve zvoleném oboru. Může to být kdokoli od tajemníka či poradce předního politika po marketingového manažera nějakého kmotra nebo kmotříčka. Často se vymlouvají na to, že kdyby tuhle práci nedělali oni, udělá to místo nich někdo jiný.

„Umožňovatelé" jsou však také oběťmi, protože sami musí trpět následky všech dlouhodobých nespravedlností páchaných na společnosti jejich šéfy, ovšem na rozdíl od těch nad sebou nemají stejné společenské postavení ani nejsou tak dobře finančně zajištěni.

Největšími oběťmi se tak stávají nevinní přihlížející, kteří se starají o svou práci, studium, výchovu dětí nebo jinak slouží společnosti coby poslušní občané a nikomu nepůsobí žádné potíže.

Rostoucí menšina těchto obětí se přidává k aktivní skupině disidentů. Je to různorodější seskupení, než bývalo za komunistického režimu, a zahrnuje lidi všech názorů, profesí a postavení, včetně těch, kdo začínali jako komunisté či „noví komunisté", ale později pochopili, jakého omylu se dopustili, a přešli na druhou stranu. Všichni tak nějak cítí, že směřování země není v pořádku a že je třeba k nápravě věcí co nejrychleji něco podniknout.

Narůstající disidentské aktivity mohou mít formu častého zapojování do protivládních, protikorupčních, protikapitalistických či ekologických iniciativ, nebo mohou mít náhodnější formu příležitostných účastí na strana 11

ORL číslo 4 pouličních protestech. Anebo může jít o pouhé přimknutí se k přátelům nebo přidávání nenávistných komentářů na sociální sítě.

Tento aktivismus se ve všech podobách rychle šíří a začíná být viditelnější. Stejná média, která udělala tak málo pro to, aby se problémy země nedostaly až tam, kde jsou dnes, v současnosti poskytují odporu proti systému velký prostor. Kritizovat stávající režim v médiích je nyní přijatelnější než ho bránit. Mnozí to považují za předvěst zásadní změny.

Podstatnou otázkou zůstává, zda zvýšený aktivismus skutečně k řešení problému přispívá. Jedna věc je kritizovat a upozorňovat na nedostatky demokracie a kapitalistického systému, ale něco zcela jiného je zvrátit trend, který se rozvíjel po desetiletí.

Aby měl zvýšený aktivismus pozitivní účinek, musí být koordinovaný a zaměřit se na společný cíl. Pokud hodlá jedna skupina disidentů napravovat nerovnost zvyšováním národního dluhu a využívat tyto peníze na dotování určitých částí ekonomiky, může taková politika sice dočasně ulehčit neutěšenou situaci některých jedinců, ale zároveň podryje úsilí těch disidentů, kteří vnímají neomezené půjčování jako největší hrozbu naší společnosti.

Pokud chce jedna část disidentů vést zemi více směrem k EU, budou tím křížit plány jiným, kteří vnímají větší národní suverenitu jako ochranu proti stále se integrující Evropě, jež se podle jejich názoru sama rychle rozpadá, finančně i demokraticky.

Noví disidenti se neshodnou ani na tom, kdy změna nastane. Někteří tvrdí, že stávající systém se musí zhroutit, aby ke změně vůbec mohlo dojít, a doufají v jeho kolaps a pracují na něm. Jiní se obávají toho, co by zhroucení systému znamenalo, a raději by ho tedy za každou cenu reformovali.

Právě kvůli nedostatečné koordinaci a nejasnému společnému cíli noví disidenti dosahují pravého opaku, než by chtěli. Přispívají k dalšímu rozkladu systému, aniž by nabídli životaschopnou alternativu. V mnoha případech jim to nevadí, protože si naivně myslí, že i oni - stejně jako disidenti před rokem 1989 - zemi převezmou, až vypukne další revoluce.

Mnohem pravděpodobnější však je, že vládu po kolapsu současného zřízení opět převezmou „noví komunisté", stejně jako to udělali po listopadu 1989. Jsou dobře zorganizovaní, mají společný cíl a jsou připraveni udělat cokoli, jen aby zachovali své stávající pozice. V tomto ohledu se od nich dnešní noví disidenti mají co učit.

Jakub Patočka: Konec českého pokusu o konzervativní revoluci Patří k obecným znalostem vědět, co to byl či stále ještě je Americký sen. Málo se ale ví, že existoval – a v ústraní posud existuje – také Československý sen. Byl to sen či přesněji vize, že lze spojit v jeden ústrojný celek demokracii a socialismus.

Bez tohoto vědomí nelze pochopit, proč byl pro nás i mnohé ve světě tak důležitý Masaryk; právě v pokusech o uskutečnění tohoto snu tkví velikost tak řečené První republiky, bez povědomí o něm nelze pochopit jedinečnost československého jara 1968. Jeho kořeny jsou ovšem starší, pozorný čtenář je zaznamená už u zakladatelů moderní české politické tradice, Havlíčka i Palackého.

Zatímco jiné středoevropské národy se zabývaly svými dynastiemi, imperiálními aspiracemi či alespoň sentimenty, velkými vojevůdci a neznámými padlými, Češi a do jejich orbitu vtažení Slováci hloubali nad smyslem svých dějin. Nalezli ho díky Masarykovi v pokusu o uskutečnění humanitní demokracie, která v jeho pojetí nebyla právě ničím jiným nežli snahou skloubit demokracii a socialismus.

Tragédie roku 1948 spočívá v tom, že právě ve chvíli, kdy byla možnost československý sen uskutečnit takřka na dohmat, neboť socialismus v tu chvíli chtěli úplně všichni, zvítězila polovice národa, která byla přesvědčena, že při nastolování socialismu musí nejprve zničit demokracii.

O pravé nátuře komunistického hnutí nic nevypovídá tolik jako fakt, že se mu za čtyřicet let vládnutí podařilo dosáhnout toho, aby socialismus nechtěl u nás už skoro nikdo. Komunisté nebyli výjimečně zdatní jen v potírání svých vlastních cílů, ale i sebe sama: nikdo nepobil a nevyhnal tolik komunistů jako sami komunisté. Když se na konci 80. let jejich impérium, do nějž jsme patřili, hroutilo, končili zahanbení a směšní jako vtipy, které se o nich vyprávěly.

Období bezprostředně po roce 1989 bylo časem, kdy pravice u nás měla velký díl pravdy, nejen v kritice minulosti, ale také v popisu neudržitelné a strana 12

ORL číslo 4 nespravedlivé společnosti, kterou komunisté po sobě zanechali. Byla to doba, kdy se pravice těšila pochopitelné a spontánní podpoře podstatné části veřejnosti, přinejmenším v českých zemích: je možné dokonce říci, že právě rozpaky Slovenska nad jasně pravicovou inklinací české veřejnosti byly jedním z nezanedbatelných důvodů, proč Československo zaniklo.

Aniž bychom se chtěli uchylovat k laciným analogiím, po dvaceti letech samostatné České republiky můžeme říci, že v jednom základním ohledu se výkon české pravice výkonu českých komunistů podobá: podařilo se jí zdiskreditovat se způsobem, na jaký by kritika odpůrců sama o sobě nikdy nestačila.

A tak jako se konec éry sovětského socialismu ohlašoval nejapnými projevy představitelů režimu, při nichž jejich posluchače zaléval pocit studu a trapnosti, ohlašuje se dnes nadcházející konec kulturně-politické dominance české pravice projevy, jimž se lidé smějí a za něž jim je hanba, jako jsou poslední extempore ministryně kultury Hanákové a ministerského předsedy Nečase.

Má neodolatelné kouzlo, že Petr Nečas se na sklonku své politické dráhy nakonec s českými komunisty shodl i věcně: v názorech na „dalajlámismus“ a nekonformní kulturní protest ruských „výtržnic“. Za poznámku na okraj zde stojí, že pilíře čínské propagandy o Tibetu přebírají i některá rádoby progresivní levicová prostředí, když papouškují argumenty o tom, že v Tibetu před příchodem Číňanů vládl „feudální mnišský režim“ a že „dalajláma je agentem CIA“.

Mluvit o starém Tibetu jako o mnišském režimu je přesně tím typem plytké postmodernistické relativizace jako ospravedlňování genocidy severoamerických Indiánů válečnickými rysy některých jejich společností. Pokud by někdo stál o to poučit se o podobě každodennosti a míře svobody obyvatel starého Tibetu, lze mu doporučit knihu Dávné budoucnosti antropoložky Heleny Norberg-Hodge, která popisuje život v Malém Tibetu, Ladakhu, před vpádem moderní civilizace a během něj. Míru osobní svobody můžeme členům této hierarchické tradiční společnosti jen tiše závidět.

A pokusy znevažovat úsilí dalajlámy a Tibeťanů o sebeurčení poukazováním na ten či onen typ vazeb se Spojenými státy přehlíží fakt, že jakkoli Američané svou zahraniční politikou napáchali a dosud páchají spoustu otřesných křivd, velmi často na mnoha místech byli a také dosud jsou spojenci místních hnutí za svobodu a spravedlnost. Bylo to tak, když pomáhali disidentům v sovětském bloku a je to tak i dnes v případě dalajlámy.

Že se Petr Nečas ocitl svým neodolatelně barbarským termínem „dalajlámismus“, který jako katolík zřejmě používá podle vzoru „papežismus“, v jednom houfu s komunisty a Číňany, až ho musel vlastní ministr zahraničích věcí okřiknout, jen v zářivých barvách prosvěcuje míru zmatení a úpadku, který českou pravici postihl. Ale také vypovídá o její mentální příbuznosti s konzervativními autoritářskými režimy, v něž nakonec zdegenerovaly i všechny režimy komunistické.

Při pohledu na každodenní provoz české politiky, ekonomiky, médií nelze samozřejmě říci, že bychom stáli na prahu systémové změny, který současný společenský řád nahradí jiným, ale cosi podstatného přece jen končí. S Petrem Nečasem a jeho vládou, která čím dál více působí dojmem nevyléčitelně nemocného pacienta, jemuž se den ode dne krátí dech, odejde český pokus o konzervativní revoluci.

Konzervativní revoluce je konceptem amerických reaganovců či britských thatcherovců, který u nás propagoval Roman Joch a který je základním ideologickým zázemím ODS či Klausova hradu. Jejím charakteristickým rysem byla snaha nastolit společnost spravovanou privilegovanou elitou, udržující si své výsadní postavení silou peněz.

Právě takové vizi vyhovuje stát přiškrcený tak, že sotva lapá po dechu, se sociální politikou nepřesahující meze charity, setrvale snižovanými minimálními standardy služeb od zdravotnictví, přes bydlení, vzdělávání, kulturu, veřejnou dopravu až po penze, jež kontrastují s okázalými nadstandardy pro privilegované.

Ke stěžejním rysům českého pokusu o konzervativní revoluci patřila rovněž systematická bagatelizace ekologické otázky či politiky lidských práv, pohrdání některými znevýhodněnými menšinami (Romové, cizinci, sociálně slabí), provázané vynucováním nespravedlivých výsad pro menšiny jiné (katolíci, antikomunisté), organizace společnosti dle potřeb korporací, finančního kapitálu, pravicových politických stran a jejich sponzorů, propletených navzájem předivem více či méně kriminálních vazeb v systému institucionalizované korupce.

Jednalo se o pokus vybudovat společnost svým duchem nepokrytě antisociální a nedemokratickou: pravou antitezi k československému snu. Pokud navazovala na něco v českých dějinách, pak na druhou republiku a monarchii; a ke koloritu doby patří, že se během polistopadové éry tak zmnožily pokusy tyto temné stránky naší minulosti revidovat.

Až skončí Nečasův režim a z Pražského hradu odejde duchovní otec dnešního marasmu Václav Klaus, česká strana 13

ORL číslo 4 pravice se ocitne v rozvalinách nikoli nepodobných stavu, v němž se ocitli na počátku devadesátých let komunisté. A i v našem zájmu je třeba jí přát, aby se vzpamatovala dříve nežli oni.

Neboť při pohledu na tucty dnešních nešvarů člověka často napadá, kde vlastně komunisté jsou zalezlí, když by se konečně mohli hodit. Proč nenavrhují zrušení exekutorů, vyvlastnění lichvářů, nápravy křivd, které napáchali, radikální omezení heren, obnovu regulace nájemného do stavu před počátkem deregulace a radikální progresivní zdanění aspoň jako francouzští socialisté? Proč nejsou schopní navázat na svůj program z roku 1968? Protože se stali konformní součástí nového systému. Jsou to takoví ochočení komunisté v bačkůrkách, draci, ale papíroví. Kromě Jaromíra Štětiny a Mladé fronty Dnes už se jich nikdo nebojí. A ani nemá proč. V mnoha ohledech bohužel.

Mohou takovými být, protože česká pravice si počínala tak otřesně, že dnešním komunistům, znormalizovaným pohrobkům Brežněva a Husáka, umožnila nedělat vůbec nic a jenom s rukama v klíně hledět na to, jak se k nim přelévá podpora pravicí znechucených a systematicky opomíjených dílců veřejnosti. A je hořkou ironií, ale i vážnou hrozbou, že komunisté ve skutečnosti nejsou naděje, vkládané do nich deklasovanými lidmi, ochotni ani schopní reprezentovat. Protože, ke komu se přelijí jejich hlasy, zklamou-li i oni své voliče?

Příklad polistopadového vývoje komunistů potvrzuje Ostrogorského tezi, že všechny politické strany jsou přirozeně konzervativní. Pokud je k reformám a sebekultivaci nepřinutí kvalita jejich konkurence, ochotně setrvají ve svých stereotypech, byť by byly sebeohavnější.

Odtud analogicky plyne, že další vývoj české pravice v rozhodné míře ovlivní, jakou kvalitu bude mít vláda demokratické levice, které vinou Nečasova katastrofického vládnutí spadne moc do klína. Také máte obavy? Může se totiž stát, že sice pominou esteticky nejprotivnější rysy Nečasova režimu, duch konzervativní revoluce vyvane, ale ve všech svých podstatných rysech český systém předstírané demokracie pojede dál po svých nynějších kolejích.

http://denikreferendum.cz/clanek/13940-konecceskeho-pokusu-o-konzervativni-revoluci

Proč je ČR kolonie Ilona Švihlíková

Kolonie v minulosti sloužily jako prostor ovládaný kolonizátorem, za nerovně nastavených vztahů (v oblasti ekonomické, sociální, kulturní). Kolonie neměla svou vlastní rozvojovou strategii, ale plnila úkoly, které jí stanovilo centrum (dodavatel otrocké práce, např.). Z hlediska dělby práce byla kolonie včleněna do výroby kolonizátora a plnila v něm roli dodavatele surovin, nebo jiné součásti výrobního procesu.

Její „zájmy“ tedy často vůbec nebyly definovány, její politická „elita“ byla jen loutková a sledovala zájmy úplně jiných aktérů než snad vlastního obyvatelstva. Typický pro kolonii je rovněž nižší stupeň rozvoje, tedy přejímání technologií, které mohou být při výrobě aplikovány, ale nejsou dále rozvíjeny. Kolonizační velmoc se chová nadřazeně a zavádí v kolonii podmínky, které by si nikdy nedovolila použít na svém vlastním území.

Jen hrubý pohled na výše uvedené znaky nám naznačí, že kolonialismus není zdaleka minulostí a že platí (byť v nových podmínkách) také pro ČR. Současný koloniální systém je ovšem mnohem sofistikovanější v tom, že o sobě tvrdí, že koloniální není (ne nadarmo se říká, že největší lstí ďábla je, že neříká své jméno) a že aktéři kolonizace jsou důmyslněji skryti a nelze je automaticky ztotožňovat s národním státem.

ČR se jako kolonie do systému neoliberálního kapitalismu začlenila v 90. letech. Pro toto její včleňování je typická aplikace a přijetí Washingtonského konsensu, který je velice lstivým mechanismem, jak ze země kolonii udělat. Volný obchod totiž vyhovuje vítězům – těm, kteří mají náskok. To, že volný obchod automaticky nevede k blahobytu v zemi ani k dohánění vyšší úrovně byl nucen přiznat i šéf WTO Pascal Lamy.

Na rozdíl od jiných zemí, které se transformovaly za jiných podmínek a se silným vlivem státu (země jako Japonsko, Jižní Korea či Čína), česká „elita“ nikdy neměla příliš mnoho představivosti ohledně toho, z čeho bude země žít – a akceptovala mocenskou nerovnováhu, kterou navíc svými kroky dále upevnila. Nejprve nastoupila klišé typu „trh vše vyřeší“, „zhasneme a majetek se sám nejefektivněji alokuje“ a podobné zjednodušené výroky. Ty mohly být provedeny z čiré hlouposti (učebnicová ekonomie, kde na vše stačí namalovat jeden graf), nebo také z důvodu rychlého vytvoření nové „elity“, která bude podporovat každé další kroky neoliberální transformace proto, aby si zachovala „získané“ postavení, bude tedy tvořit páteř strana 14

ORL číslo 4 její budoucí moci. Dnes se nám projevuje v mocné chobotnici kmotrů, které vysávají zbytky státu.

Jistě nemusíme souhlasit s tím, za jakých sociálních a environmentálních podmínek se provádějí reformy v Číně – jedno ji ale nelze upřít, a to je dlouhodobý strategický výhled, který je pragmaticky korigován a který nikdy nepočítal s tím, že by Čína zůstala v pozici levného dodavatele hraček a textilu. Cílená změna čínské ekonomické struktury, strategické uvažování ohledně zabezpečení surovin a technologický vývoj – v tom všem nás Čína vysoce předčila.

Boris Cvek se správně povšiml, že hlavní politické síly se spíše koncentrují na otázku, jak rozdělit bohatství (přičemž pravice tvrdí, že nic neredistribuuje, i když pravý opak je pravdou), ale už se málo zajímají, z čeho bude Česká republika žít.

V programovém prohlášení vlády k tomu mnoho nenajdeme, snad mimo mouder typu, že hodnoty tvoří podnikatelé (kteří se pravděpodobně pohybují ve vzduchoprázdnu). Sociální demokracie zase problémy s nezaměstnaností hodlá řešit dalším lákáním přímých zahraničních investic.

Česká republika ze své slabé surovinové základny nemůže sloužit jako dodavatel primárních komodit (snad mimo dřeva a kaolínu), takže se do dělby práce včlenila na pozici montáže se střední přidanou hodnotou. Na konci 90. let to byla strategie Zemanovy ČSSD, která čelila dvěma těžkým problémům: rozvoji ekonomických bratrstev řízených ODS a rostoucí nezaměstnanosti (spojené s recesí, kterou přivodila Klausova transformace a její další balíčky). Rozhodla se domácí mafiánskou ekonomickou moc vyvážit zahraničním angažmá. Právě Zemanova vláda tedy přichází s propracovaným systémem podpory exportu a investic, včetně institucionálního zajištění. Pro pokles nezaměstnanosti pak posloužily přímé zahraniční investice montážního charakteru – tedy se střední přidanou hodnotou.

Katastrofou české ekonomiky je, že zde neexistuje na politické úrovni strategie, která by se odvážila toto změnit. Už řadu let jsme svědky řečí o podpoře vzdělanosti, vědy a výzkumu, což v realitě vyúsťuje v to, že čeští učitelé jsou mizerně placení, ve třídách kvůli úsporám bude opět téměř 40 dětí a budou dostávat (pokud vůbec) učebnice staré dvacet let.

Řečeno jednoduše: politické elitě chybí VIZE rozvoje země a to v kontextu současné krize Západu, která si nutně vyžádá velmi razantní transformaci ve všech oblastech. Místo toho se řídí heslem „každý den dobrý, pojďme rozkrást to málo, co ještě zbylo“. A pozor,

současná vláda to dělá velmi inteligentně, tak, aby tyto procesy, které, řečeno ministryní Hanákovou nastaví, byly jen velmi obtížně odstranitelné, měly tedy dlouhodobý dopad a zajistily „své věrné“ až do konce života.

Ekonomická struktura České republiky je tedy charakteristická silným vlivem zahraničních (často nadnárodních) uskupení. Citujme z analýzy ČSÚ: „Váha finančních a nefinančních firem pod zahraniční kontrolou v české ekonomice stoupla během let 19952009 z méně než desetinových podílů na počátku sledovaného období na 42,5% celkové produkce, na 47,7% v případě mezispotřeby a 30,6% hrubé přidané hodnoty v ekonomice.“ Není překvapující, že největší dominance firem pod zahraniční kontrolou je v sektoru peněžnictví a pojišťovnictví, na druhém místě je automobilový průmysl.

ČR, jak správně podotýkají také ekonomičtí experti ČMKOS, vlastně slouží jako volná výrobní kapacita především pro Německo. Německé firmy nemají žádný zájem na tom, aby na tomto cokoliv měnilo – technologicky náročnější výrobu si ponechají u sebe a budou stanovovat horní limity pro ceny svých dceřiných firem s případnými „motivačními“ výhružkami o přesunu pobočky do Rumunska či Bulharska apod. Na naší „konkurenceschopnosti“ se tedy nutně projevuje to, že většina „českých“ firem není finalisty, tj. nejsou schopni ovlivnit konečnou cenu. Česká „elita“ se „trápí“ rostoucími mzdovými náklady, či sociálním pojistným, ale už ji příliš nezajímá, že důležitější než náklady je právě ona přidaná hodnota. Opět se tak vracíme k otázce: z čeho a jak bude ČR žít?

Zdá se, že část (nejen) politických představitelů si doslova lebedí v tom, že ČR hraje pro Německo roli 17. Bundesland (ovšem bez sociálních transferů – viz asymetrie vztahů).

Navíc je zcela iluzorní se domnívat, že zahraniční korporace investují v ČR, protože si nás obzvláště oblíbily a propadly kouzlu hlubokého hlasu ministra Kalouska. Důvod jejich investic se od roku 2006 projevuje na naší platební bilanci, konkrétně v bilanci výnosů, jejíž vysoký deficit do záporných čísel dostává celý běžný účet. Za minulý rok 2011 tvořil odliv dividend více než 175 mld. Kč, bilance výnosů pak celkově zaznamenala deficit téměř 272 mld. Kč. Běžný účet skončil v deficitu přes 109 mld., a to navzdory faktu, že ostatní tři bilance běžného účtu (zboží, služby, běžné převody) byly v plusu. Ještě horší byl rok 2010, kdy odliv dividend zaznamenal dokonce téměř 192 mld. Kč. Odliv dividend navíc již od roku 2006 překračuje sumy reinvestovaného zisku.

(Podrobný pohled může čtenář najít na stránkách ČNB

strana 15

ORL číslo 4 v sekci Běžný účet platební bilance ČR v teritoriálním členění).

Nejde o žádnou akademickou debatu, protože minulý rok se ČR „podařilo“ nemít běžný účet pokrytý dostatečně přílivem na finančním účtu, což je rozhodně ekonomicky znepokojivé. Vysoké deficity běžného účtu vyjadřují strukturální nerovnováhu a mohou být jedním ze signálu finanční krize (země jihovýchodní Asie), příp. krize dluhové (Řecko, Španělsko). ČR se navíc spoléháním na další a další příliv přímých zahraničních investic dostává do pozice, která je politicky i ekonomicky silně defenzivní:

Potřebuje další příliv, který ale po dozrání investic nutně vyústí v další odliv výnosů ze země (a tak pořád dokola). Bude donucena „motivovat“ zahraniční korporace, aby zisky neodváděly jinam, ale reinvestovaly je v ČR. Zahraniční firmy si makroekonomických souvislostí budou jistě dobře vědomy, takže mohou na (jakoukoliv) vládu vyvíjet intenzivní tlak např. v podobě ještě nižších daní (nejlépe žádných), ještě větších dotací na pracovní místo atd. Již nyní je ČR v jejich područí více než by bylo záhodno a tento faktor může ještě posílit. Nemluvě o tom, že čistě ekonomicky vzato má každá země nějakou míru absorpce investic (kolik jich dokáže produktivně vstřebat, což souvisí jak s institucionálním prostředím, tak s kvalifikací pracovní síly a dalšími vlivy). Pokud na této míře absorpce země nepracuje, tak těžko může existovat impuls k rozvíjení těchto investic.

Co se technologie týká, podíváme-li se na export, pak HT výrobky tvoří za rok 2011 16,7%, přičemž ale vykazují značnou dovozní závislost u těchto výrobků (tj. nejsou zde až na výjimky vyráběny komplexně).

ČR až na řídké případy je v pozici příjemce technologií a podfinancovaná a nevhodně státem řízená (nebo spíš neřízená) podpora vědy a výzkumu neslibuje mnoho šancí na zlepšení. Samostatnou kapitolou je pak uzavřenost (inward – policy), která se projevuje nejen v ignorování zahraničních zkušeností (ať již pozitivních či negativních), ale také např. v setrvávání zastaralých vědeckých paradigmat (lpění na detailním zkoumání jednotlivostí – jen to je považováno za „vědu“, ignorování systémových dopadů a dynamiky), což se negativně odráží také ve výuce. ČR se tedy z hlediska kritického myšlení nachází tak říkajíc mimo vývoj.

udat mnoho (vzývání ratingových agentur a ignorování sociálních dopadů „reforem“, např.). Pravděpodobně nejilustrativnější je pak podceňování domácí poptávky. To se odehrává jednak slovně (Nečas, Kalousek, Schwarzenberg a Drábek), ale také v praktické hospodářské politice.

Doplňme i výňatek ze zprávy ČSÚ o národních účtech v II. čtvrtletí roku 2012: „Výkonnost ekonomiky měřená meziročním a mezičtvrtletním vývojem hrubého domácího produktu se ve 2. čtvrtletí snížila především v důsledku pokračujícího poklesu domácí poptávky, který nárůst přebytku zahraničního obchodu nestačil nahradit. S tímto problémem, který se postupně prohlubuje, se ekonomika potýká již více než rok.“

Nejde jen o elementární neznalost národních účtů, v čemž vládu vydatně podporují Hospodářské noviny (viz články Zlámalové, která tvrdí „hospodářství sílí jen díky vývozu. Ten tvoří u naší malé otevřené ekonomiky osmdesát procent výkonu, takže platí: vývoz dobrý, všechno dobré.“) Marně vysvětluje, píše a analyzuje vynikající národohospodářka Růžena Vintrová. Marně vysvětluje elementární rozdíl mezi poměrem a podílem, mezi tím, že do HDP vstupuje čistý export, nikoliv pouze sám export (který notabene sám zahrnuje často importovanou mezispotřebu). Je to o to tristnější, že se jedná o ekonomické základy, ze kterých jsou zkoušeni studenti bakalářského studia.

Očividné pohrdání domácí poptávkou neznamená nic jiného než přiznání, že tato vláda zhluboka kašle na své občany, protože se stará o úplně jiné zájmy. Výroky typu: „domácí poptávka není důležitá pro vývoj ČR“ o Nečasově vládě vypovídají mnohem víc než její pouhé totální ekonomické ignorantství.

Zastávání se zahraničních zájmů a neschopnost (a neochota) definovat vlastní jsou rovněž typické pro současnou vládnoucí elitu. Vzpomeňme na radar a jeho vehementní prosazování ze strany Alexandra Vondry. Uvědomme si, že ČR nemá žádnou zahraničněpolitickou doktrínu, kterou by se konzistentně mohla řídit. Zahraniční politika ČR je řízena obvykle zájmem vybrané velmoci (klasicky volíme tu, která je na mocenském odchodu). A té se ČR také plně podřizuje, bez ohledu na domácí náklady, legitimitu, či budoucí prospěch. Podléhání zahraničním vlivům je dobře patrné např. v chaotické politice zavírání a otevírání zahraničních zastupitelských úřadů.

Zajímavě k tomu psaly Literární noviny.

Zastupitelské úřady, které byly zrušeny: Kongo, Venezuela, Keňa, Jemen, Kostarika, Bombaj (generální konzulát).

Příkladů, jak Nečasově vládě (a nejen jí) záleží mnohem více na zahraničních mocenských vlivech by bylo možno

Zastupitelské úřady, které budou otevřeny: Katar, strana 16

ORL číslo 4 Senegal, Barma, Srí Lanka, Kolumbie

Čtenář si může sám zhodnotit, jestli tyto seznamy reflektují zájmy ČR, nebo snad zájmy nějaké úplně jiné země.

V neposlední řadě je pro kolonie typické, že kolonizátor na jejím území zavádí dosti odlišné podmínky než ve vlastní zemi. Takovéto chování je možné pozorovat u řady nadnárodních korporací, např. ze zemí EU, které se v ČR vůči zaměstnancům chovají způsobem, který by si doma nikdy nemohli dovolit. Přesvědčila jsem se o tom i na konferenci týkající se participace zaměstnanců pořádané ČMKOS a ETUI, kde zahraniční zástupci hovořili o právech zaměstnanců ve svých zemích (Rakousko, Německo, Francie) a byli konfrontováni s tím, jak se tento zaměstnavatel chová v ČR.

Pro zájemce není špatné zapříst interní hovor o tom, jak se rozdělují zisky v „matce“ VW a jak je to u dcery Škody Auto.

Co s tím? Je potřeba mít takovou politickou elitu, která bude jednak vnímat změny světového systému (plně chápat krizi a její dimenze) a nebude se bát zásadní změny (Great Transition), které se stejně nevyhneme. Jenže při pohledu nalevo či napravo se zdá, že být kolonií může vlastně vyhovovat, protože zbavuje alespoň částečně zodpovědnosti a nutnosti formulovat vlastní vizi rozvoje. Jeden z problémů, který snad zmíním v dalším článku je zbabělost, hloupost a přílišná konzervativnost elit (bez ohledu na politické směřování), která jim brání vybočit z dráhy, která je pro ně vlastně pohodlná. Lepší je označit inovativní řešení za „experiment“, nebo prostě za něco, co by potrestaly finanční trhy. A je vystaráno.

Křesťanství dnes potřebuje jurodivé, heretiky a protestanty Stačí jen letmý pohled na současné křesťanství v západním světě a vnímavému pozorovateli je jasné, že se ocitlo v jedné z nepropastnějších krizí za celou dobu své existence. Projevem této krize je i masový úbytek členů tradičních církví, kterého si všímá i sekulární tisk, a který je leckdy povrchně bulvárně a nepřesně hodnocen jako ústup víry a náboženství jako takových.

Příznakem krize je i růst fundamentalistických forem křesťanství, které autentickou odpověď na potřeby dnešního lidstva nenabízejí. Příznakem této krize je i většinová neschopnost formulovat z křesťanských pozic účinnou kritiku neoliberálního kapitalismu a jevů s ním souvisejících (růst rasismu, xenofobie). Příznakem je také podivně ospalá uzavřenost do vlastních institučních mechanismů, neschopnost citlivě vnímat okolní svět a na tomto základě reagovat. (Někdy tato uzavřenost plodí děsivá monstra, jak je patrné na celé „pedofilní krizi“ v katolické církvi.) V neposlední řadě jsou tu dějinná pokušení moci a bohatství.

Zdá se, že kamenná církev, abych užil Paracelsova oblíbeného výrazu, se snaží před nejistotou tohoto věku opět obrnit: lhostejným mlčením k nespravedlnostem v sociální oblasti, nereálnou konzervací dogmatických i etických forem, které se z povahy života, jak věděl kardinál Newman, musí vyvíjet a paktováním se silami moci a peněz, před nimiž Evangelium opakovaně varuje. Kamennou církví míním mrtvý institucionalismus nikoli živé a organické tělo Kristova společenství. Tento rozklad se ale nešíří jen po horizontále, ale jeho čpavý pach stoupá i k nebesům. I přes emoční afekty a patriarchálně devótní styl mainstreamové spirituality soudobého křesťanství je v krizi i obraz Boha (což ostatně nepřímo napsal i kardinál Walter Kasper) – vztah k Bohu.

Stále častěji mi v nitru zní myšlenka, že my křesťané se musíme do Boha znovu zamilovat! To ovšem předpokládá odvahu hledat ho i na nevyšlapaných cestách, připustit, že jeho obraz (vždy máme k dispozici pouze obrazy božství!) může být dynamičtější, dobrodružnější a živější. Hlavní osou takového obrazu musí být Boží přátelství vůči celku života a odmítnutí všech nekrofilních (ve Frommově smyslu) a sadistických rozměrů jeho obrazu, které z tradice rovněž vyrůstají. Na této cestě za novým obrazem Boha mohou být inspirativní mystické a heterodoxní směry uvnitř křesťanství i setkání s ostatními náboženskými tradicemi.

A přece současně sleduji v souvislosti s křesťanstvím zvláštní jev. V posledních několika měsících jsem měl podvakrát možnost mluvit před spíše levicovým a sekulárním publikem o vztahu křesťanství a sociálně emancipačních projektů, a vždy jsem se setkal s velmi přátelskými a zvídavými reakcemi. I zájem levicových filosofů jako jsou Žižek, Badiou nebo Hauser o křesťanství jakožto zdroj emancipačních a utopických tendencí v evropské kultuře ukazuje, že křesťanství stále podněcuje a přitahuje. Jakoby nekřesťané viděli v křesťanství možnosti, které samotným křesťanům namnoze unikají. Tyto zatím ještě nesmělé námluvy sekulární levice a křesťanství jsou znamením naděje, že i přes fatální chyby kamenné církve nemusí dojít k oživění protináboženských vášní. Na tahu jsou ovšem křesťané. Ztráta výsadního ideového postavení ve společnosti je pro ně výzvou, na kterou mohou strana 17

ORL číslo 4 reagovat smrtonosným regresem, anebo tvořivou odpovědí inspirovanou z hlubiny živé víry. Druhá varianta může prospět i nevěřícím.

sociální nauky nesouhlasit a svůj nesouhlas hlasitě projevit. Prelátova prstenem ozdobená ruka není jediným symbolem katolictví.

II.

Nekatolické, či chcete-li, protestantské církve v otázce tzv. restitucí sehrávají také zvláštní roli. Tyto církve jsou plodem reformace, která vznikla jako pokus o obnovu katolické církve. Z hlediska dějin je vztah katolíků a protestantů poznamenán vzájemnými křivdami a krutostmi. V kontextu českých dějin si víc krvavých zářezů může připsat církev římská. Je jistě sympatické, že pod vlivem ekumenismu ztratili čeští evangelíci své protikatolické afekty (např. nesmyslný odpor k symbolu kříže, k mariánské úctě apod.) a že mladá generace evangelíků nachází v bohaté liturgické a spirituální tradici katolicismu inspiraci pro vlastní duchovní život. Existuje zde však reálné nebezpečí, že protestantské církve lapené z jedné strany ekumenickou zdvořilostí a z druhé strany touhou po majetku ztratí vlastní identitu. Je naprostým skandálem, že nikdo z vedoucích představitelů těchto církví (kromě husitské biskupky Šilerové) nereagoval na podivná prohlášení typu, že navýšení peněz pro tyto církve je historickou kompenzací za pobělohorské události. Jako kdyby utrpení českých protestantů šlo vykoupit dvaceti miliardami!

Když jsem si pročítal některé komentáře k případu Pussy Riot, zaujal mě názor Martina C. Putny, že tyto oduševnělé punkerky vlastně svérázně rozvíjejí ruskou duchovní tradici jurodivých. Jurodivými byli označováni ti, kteří výstředním jednáním vyjadřovali svou víru a následovali Krista. Jurodiví neboli blázni pro Krista představují spojení prorockého a svého druhu šamanského prvku. Svými bláznivými kousky nezřídka pranýřovali hříchy státní i církevní moci. A mnozí za to byli po zásluze potrestáni. To se ostatně děje i zmíněné feministické skupině.

Zpočátku mě na případu této trojice zajímal pouze aspekt kritiky Putinova režimu, Pussy Riot ostatně opakovaně zdůrazňovaly, že se nechtěly dotknout sensibility pravoslavných věřících. Přesto jejich gesto míří i do lůna církve. Není totiž pravda, že aliance oltáře a trůnu je pouze věcí Putina. K této hře jsou zapotřebí dva. A pravoslavná církev v Rusku opět podléhá svému tradičnímu pokušení – posvěcení státní moci výměnou za vliv a dobré bydlo. Skandální zkazky o luxusním životě vysokého pravoslavného kléru a kněžských službách za úplatu nenáležejí jen do bulváru – jsou pohoršením v křesťanském smyslu slova. Ještě horší je samotné posvěcování autoritativního režimu.

Zatímco ruská církev hřeší svojí podřízeností novému carovi, katolická církev v naší zemi opět touží po moci, k níž vede v našem systému cesta především prostřednictvím majetku. Tvrzení, že se církvi z dlouhodobé perspektivy tzv. navrácení majetku nevyplatí, je možná pravdivé, ale o dlouhodobý horizont zde vůbec neběží, ani o starost o církevní provoz respektive ohledy vůči státu. Nabytí tak velkého majetku znamená fakticky získání moci už brzy. Je zbytečné dodávat, že tento transfer se má odehrát v době, kdy naše země prochází křížovou cestou neoliberálních experimentů a korupčních běsů.

Nejkřiklavější snad je ta naprostá nevyváženost: místo, aby církev v duchu své velmi propracované, odvážné a sympatické sociální nauky protestovala proti demontáži sociálního státu, místo, aby se zastávala „nepřizpůsobivých“ s vědomím, že i její Pán byl nepřizpůsobivý ve všech ohledech, zajímá se církev takřka výhradně o svůj majetek. Naštěstí vedle církve kamenné existuje i církev živá. V poslední době se zformovalo několik iniciativ, kterými vane profétický duch: např. Za církev sociálnější, mezi jejíž hlavní protagonisty patří i z DR známí Filip Outrata a Pavel Čižinský. Rád bych vyjádřil svůj obdiv vůči těmto a mnoha dalším katolíkům a katoličkám, kteří neváhají s vrchností své církve v otázkách majetku i aplikace

Skutečným anti-hrdinou se mi v tomto kontextu jeví Joel Ruml. Jeho mediální výstupy z poslední doby mě hluboce rozčarovaly. Díky Bohu se ovšem v protestantských církvích stále vyskytují i protestanti. Miloš Rejchrt na rovinu řekl, že netuší, za co by jeho církev měla dostat dvě miliardy, když už jí vše bylo vráceno. Husitská biskupka Jana Šilerová v rozhovoru pro Události a komentáře otevřeně bez ekumenických zdvořilostí popsala špatnou historickou zkušenost protestantů s katolickou církví. Bylo symptomatické, že se odvolávala na Evangelium, když zpochybňovala touhu církví po majetku, zatímco usměvavý Tomáš Holub nechtěně asi prozradil víc, než chtěl, když řekl, že základem pro práci duchovních je majetek, který jim byl ukraden. Uf, myslel jsem, že základem pro činnost duchovních je především Kristus.

Když už zmiňuji protestanty, kteří jsou hodni tohoto jména, rád bych ještě zmínil dvě osobnosti v souvislosti s jinými oblastmi nežli je navrácení majetku. Zatímco převážná část církevních představitelů k zoufalé každodenní situaci českých Romů víceméně mlčí, mezi křesťany se v této oblasti výrazně angažuje evangelický farář Mikuláš Vymětal, známý dříve především na poli židovsko-křesťanských vztahů. A rád bych ještě zmínil Jana Škroba, mladého básníka a šéfredaktora časopisu Protestant, který založil pozoruhodnou facebookovou iniciativu Křesťané na Prague Pride. Tato iniciativa sdružuje křesťany, kteří odmítají homofobii a podporují práva a integraci LGBT minority do společnosti i církví, a chystají se připojit k průvodu hrdosti. Je zbytečné dodávat, že tento statečný muž je terčem mediálních útoků některých fundamentalistů, tak jako celá strana 18

ORL číslo 4 iniciativa.

III. Zmínil jsem jen namátkou několik lidí, jejichž přístupu si hluboce vážím, a které za jejich odvahu obdivuji. Jistě by bylo možné zmínit i mnohé další. Co všechny tyto postoje spojuje je odvaha protestovat proti nepravostem v církvi i ve světě na základě víry v živého Krista. Křesťanství dnes nepotřebuje usazené a se vším smířené křesťany, kteří kráčejí širokou cestou společenského konformismu, respektive ty, kteří se ze strachu před tekutým pískem světa uzavírají do svých dogmaticko-morálních tvrzí, aby bez špetky soucitu a porozumění soudili své bližní. Křesťanství dnes potřebuje tvořivé a odvážné křesťany. Potřebuje jurodivé, aby připomínali mocným a bohatým, že před Boží tváří své hříchy neskryjí a vlažným, že následování Krista někdy vyžaduje bláznivou odvahu; potřebuje heretické nonkonformisty, aby odhalovali nové obrazy Boží a tak zjevovali roztodivné cesty jeho věčně zelené Moudrosti; potřebuje prorocké protestanty (ovšemže i katolického vyznání), aby protestovali tam, kde je Boží věc ohrožena, kde je zneužíváno Boží jméno, kde vládne nespravedlnost, která je v rozporu s vůlí Spravedlivé/ho. Pokud v sobě křesťanství probudí tvořivou odvahu inspirovanou Duchem, může se stát opět znamením Boží přítomnosti v tomto světě.

Adam Borzič

http://denikreferendum.cz/clanek/13764-krestanstvidnes-potrebuje-jurodive-heretiky-a-protestanty

Jak šlape česká veřejnost Jeden Platonův dialog přirovnává Sokrata k honícímu psovi, který nepustí stopu, což prý byla jeho velká přednost. Minulý článek o jednom padlém kolaři-dopaři ukázal klasickou mediální manipulaci a způsob jejího provádění. I nepusťme stopu a pokračujme v našem tázání, abychom neskončili jako nadávací a konspirační weby všude kolem. Máme špinavou ponožku pachatele, i běhejme pilně kolem a hledejme jeho příbytek pomocí stále širšího okruhu otázek.

1. Začínající konspirátor: To mají ti novináři nařízené, že ano? Nemají. Známá a zkušená novinářka pracující v regionální redakci oné lži-Mladé Fronty zmíněné minule mi řekla, že se vzhledem ke svému psaní nikdy nesetkala s přímou cenzurou. Jiná věc je, že mladí novináři jsou často hloupí, nesmírně arogantní a navíc mimořádně líní (její slova). Redakce nemají dost lidí a na kvalitní žurnalistiku není čas, protože málo lidí musí smolit hodně článků. Kvalitní, to jest staré a zkušené

redaktory už západní vlastníci dávno nařídili vyhodit. Prostě a jednoduše byli příliš drazí, viz minulý článek o vlastnické struktuře českých médií. Zisk je nadevše, u nás se dosahuje relativně snadno. Díky společným majitelům a společnému základu zpráv všechny noviny přežvykují v podstatě totéž. A mladí elévové, pokud dostanou od lobbistického píáru přímo zpracovaný článek, neváhají. Hned ho šoupnou jedním klikem do sítě se dvěma, nebo dokonce i se třemi malými úpravami. Mají vyděláno a svědomí je už dávno netrápí. Výsledkem je upadlá úroveň české žurnalistiky, ale pochopitelně jsou i výjimky. Navenek to působí jako spiknutí ďábelsky sehraných médií vedených Bilderbergem nebo Siónskými mudrci. Ve skutečnosti je to pouhé spolčení neschopných a ustrašených hlupců, silou zvyku zvaných „novináři“. Ale lidi noviny pořád kupují, také síla zvyku. Tak proč tu káru netáhnout dál. Jinou práci bych stejně nesehnal a za rohem čeká sto dalších absolventů mediálních fakult. Ti budou dělat málem zadarmo, jen aby sehnali práci.

2. Pokročilý mudrc: To jsou lidé v Česku tak naivní, že to čtou a věří tomu? Jsou naivní a nejsou. Čech nevěří oficiálně ničemu, proto za čas začne věřit všemu, co slyší na různý způsob stejně, což znal už nějaký Dr. Paul Joseph Goebbels. Zejména posledních deset let pilného a univerzálního oblbování vypěstovalo u čtenářů pokřivený úsudek, který nemá kritický a racionální základ. Díky novinám a médiím, i těm veřejno-právním, pomalu končí doba osvícenského rozumu v Česku. Do hlavy se valí „lidské příběhy“ na způsob Novy, psi zapadlí do kanálů, leč vysvobozeni. Nebo máte na výběr současnou verzi ČT zpráv pod Dvořákem, to jest nepovedenou kompilaci Wikipedie pro lid doplněnou nezbytnými Nováckými psy v kanále, taktéž vysvobozenými. Nelze jinak. Při rozkrádání státu občan nesmí myslet, ale smí pouze něco cítit na způsob Pavlovova psa. Proto se krmí jeho city a psychika, nikoliv kritické myšlení. I zde vzniká začarovaný kruh: protože myšlení bolí, stačí náhražky a pitomosti. Když se občas něco zajímavého objeví, lidi to stejně nevnímají, protože už jsou duševně otupělí pitomostmi. To mi říkali redaktoři přímo z Českého rozhlasu a vidíme to na naší čtenosti za posledních pět let. To i ono neroste. I vzniká začarovaný kruh blbosti posilovaný z obou stran. Spinovací gauneři ve vedení médií napojeni na politický a ekonomický lobbing tlačí na slušné novináře, aby se věnovali zapadlým psům v kanále. Pokud tito vzdorují, již oblblí posluchači a diváci se na jejich pořady nedívají. Navíc pes v kanále se ďábelsky rychle píše a točí, oproti pracné a kvalitní žurnalistice. Pokles sledovanosti znamená další tlak na daného redaktora, aby se přestal starat o pravdu. O to pilněji, posílen odměnami, má pokračovat v nastoupeném neostalinském mediálním kurzu. Opět to vypadá jako spiknutí řízené Bilderbergem a již zesnulými Sionskými mudrci, ale opět není. Ve skutečnosti jde o pouhé spolčení neschopných a ustrašených hlupců, silou otupění hnaných ke svému mediálnímu jointu. Drogu tvoří lživý obraz světa, na který jsou posluchači a diváci již dvacet let zvyklí. Proto

strana 19

ORL číslo 4 se ofrní a urazí, pokud by jim někdo tvrdil, že věci jsou jinak. Oni přece dávají pozor a všechno berou s rezervou. Vůbec netuší, že jimi vychvalovaná kritická rezervovanost dnes tvoří základ mediálního klamu.

3. Naštvaný našinec: Když jste tak chytrý, proč proti tomu něco neděláte? Jistě, je to naše vina, víme. A my se speciálně kajeme se zato, že máme web teprve od roku 2003 s historickou příponou „com“. Jsme ti aktivisté, kterým se nadává v našich diskuzích, protože jinde už nadávat nelze. A máme to blbé, protože všichni chodíme do práce a děláme občanskou práci ve volném čase. A lidé nás odměňují přesně podle našich výkonů, viz výkazy našeho sdružení. Druhá parta dělá politiku na golfovém hřišti, které si zadarmo postavili za EU-fondy. A za stejné ukradené fondy spouští proti nezávislým aktivistům dehonestační kampaň, kdykoliv je třeba. Dokonce si zaplatí na špinavou práci i ty „lepší“ novináře. Mentalita našince je děsná v tom, že vytváří další začarovaný kruh. Psal jsem o tom v nejednom starším článku. Klikněte si na umlaufoviny a porno, popřípadě na ještě starší flák o zájmech a idealismu. Poslední článek dnes opravdu stojí za čtení, i když tehdy se týkal ekologických aktivistů (pozor, nikoliv Bursíkových zelených). Jeho klíčovou část bych rád citoval v pozměněné podobě. Milí kritikové a příležitostní čtenáři našich aktivit! Zatím nejsme schopni změnit vaše smýšlení, protože nám v tom nijak nepomáháte. Díky obecné nečinnosti a hlouposti (viz bod 1, 2 a 3) došlo k tomu, že se oddělila v myslích lidí sféra nezištné aktivity hájící obecně dobrou věc a politika jako brutální hra privátních zájmů. Pak se nás hrnou ony citované nároky: musíte se tomu plně věnovat, ale zadarmo, bez naší pomoci, bez míchání se do "špinavé" politiky atd. A na druhé straně blahovolně tolerujete veřejnou lež, zlodějny a cokoliv jiného, špatného. Inu, „oni“ to svinstvo přece mohou dělat. Vždyť je to jejich svaté politické poslání, k němuž jsme je pověřili našimi volebními hlasy a naší faktickou nečinností. To je hloupý, až blbý postoj. Až bude stát rozkradený, pozdě bycha honit.

4. Slovo rozumného: Co dělat? (Lenin, 1902) Musíme ve spolupráci s aktivisty všeho druhu, včetně odborářů a dalších připravit main-streamový web, který začne cíleně prosazovat ucelenější obraz světa, politiky a smyslu života. Jinak to udělají oligarchové jako Babiš, Komárek a další. Nebo to již dělají různí krajští kmotři, kteří rozkradli EU-fondy a nyní potřebují politické krytí přes hlasy voličů, aby je předčasně nezavřeli. Tito lidé už dnes na webu nenápadně podporují kde co, hlavně pravicového. Nebo si skupují vliv ve větších, tzv. „nezávislých“ webech. Ty už dávno nejsou nezávislé, protože musí platit stabilní náklady na provoz. Na webu už dávno běží skrytý třídní boj, zájmy jsou nemilosrdné, bohužel. Doživotí ve vile na Kanárech nebo deset let v českém kriminále, to nutí k činnosti. Lepší je mít tu nakradenou vilu a být zde považovaný za příklad občanské ctnosti. Není snadné zůstat na webu nezávislý

a nejde to bez aktivní občanské podpory. Navíc už dávno nejde o pravici nebo levici, ale o obranu státu a základních lidských hodnot. V těch se lidé musí nějak poznat a musí si je sami chránit. Proto máme ještě pořád demokracii, i když skomírající. Občané si mohou svá práva na svobodný a nezávislý úsudek chránit tím, že se aktivně zapojí do tvorby obsahu webu nebo tím, že aktivistům všeho druhu pomohou finančně či jinak (právníci, korektoři, sekretářky, redakční pracovníci, překladatelé, fotografové, karikaturisté atd.). Existuje ohromný rozdíl mezi aktivistickou základnou v USA nebo v západní Evropě a u nás. Jejich lidé mají podporu, i když nedostatečnou. My jsme stále ještě považováni za jakési blázny, kteří roupama neví, co dělat. Jako nějací chartisté po roce 1977.

http://umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_syst em/index.php?clanek=929

Jak šlape vládní koalice Opřeme se do pedálů a pokračujme v cestě nikam. Nejprve jsme psali, jak došlapal Lance Armstrong, poté se do pedálů opřel za prachy český piár, načež začala šlapat česká veřejnost, potažmo se dal do cíleného politického pohybu i Katolický týdeník. Nyní se podívejme, kdo šlapáním vlní vodu ve vládnoucí koalici a proč.

Z hlediska racionálně uvažujícího filosofa představuje česká politika neuvěřitelně jednoduchou věc na pochopení. Podívejte se na článek o máslu a chlebu, kde se v únoru předpovídal nástup Miloše Zemana na prezidentského kandidáta. Oficiální noviny tehdy ani nevěděly, jestli je důchodce na Vysočině vůbec naživu. Stačilo sledovat stopu rozkradených peněz a vitálních zájmů s nimi spojených. Tak jednoduchá je česká vládnoucí scéna. Ideje nejsou nikde, přinejmenším od doby, kdy v politice jde o rozkradení státu formou té či oné socialistické prebendy, pravicové privatizace či tzv. reformy. A ve veřejném korytě je krmiva mnohem méně než dříve, boj přituhuje. Je-li už nakradeno, musí se hlídat, aby to dále sypalo a trvalo. Aby to trvalo a pokračovalo, nesmí se vyšetřovat ti správní lidé, aby je nedej bože nezavřeli. Naopak platí, že ostatní již nechráněné kmotry je třeba vyšetřovat a dát aspoň do vazby, aby ubylo negativních hlasů ve Sněmovně. A nyní k současnému dění určujícímu chod zajímavých politických témat. Logika je stejná, bohužel. Budeme sledovat tok nakradených peněz a hru na ně napojených zájmů.

strana 20

ORL číslo 4 Budou schváleny církevní restituce?

Viděno z hlediska zlodějen, tak nebudou. Důvod je naprosto jednoduchý. Koaliční veverky, modré straky a topani rozkradli stát a zachrání je jedině vlastenectví. Čím větší zloděj, tím víc nyní křičí proti církevním restitucím a proti vyššímu DPH. Noví vlastenci aneb staří poslanci doufají, že se zapomene na jejich eskapády kolem miliardových tunelů. Navíc musí stihnout tzv. kalendář reforem, čili rozkrást veřejnoprávní vlastnictví nás všech. Zbývají důchody, ale to je právně už hotovo, zbývá nasypat do soukromých fondů první miliardy z našich daní, což je po schváleném zákoně pouhý technický detail, pokud se nějací pojištěnci přihlásí. Dále přijde na řadu zdravotnictví, které je už téměř rozkradeno, ale není to vidět, a nakonec školství. Tam prolomíme hranici privatizace zápisným za semestr, stejně jako jsme úspěšně zahájili skrytou privatizaci zdravotnictví nenápadným regulačním poplatkem. Žhavě diskutovaný církevní majetek je ideální kouřová clona, za níž se mohou dít vytoužené věci, o nichž nikdo z oficiálního píáru nemluví. Například noviny nekomentují fakt, že slovenský Fico po vzoru maďarského Orbána chystá zestátnění zdravotnictví v jedné pojišťovně, protože tam i tam je už vybíleno.

Druhý protirestituční důvod je putinovské prozření Václava Klause. Na Sněžku si s panem kardinálem sice zašel, ale to už je dávno. Tady je potřeba začít od lesa, čili od dávno nakradených peněz. V nedávném úvodníku jsem psal, že vláda klasických kmotrů se mění na umírněné samoděržaví rusofilních oligarchů, ovšemže pod patronátem našich pravicových stran a pochopitelně i kmotrovské části socdem (sloupek z 18. 8. 2012). Pak bude legální naprosto vše z dosavadních problematických zlodějen. Ty jsou papírově zlodějnami proto, že například nemocnice a jiný majetek má stále veřejno-právní status. Jeho rozkradení je tedy nyní stále ještě trestný čin. Ale neberte to, když je to skoro zadarmo, to jest, proti podpisu toho či onoho zákona. Stačí pár koupených poslanců ve Sněmovně a na krajích a z trestného činu se stane neoliberální podnikání s našimi životy. To už jde i dnes, viz tato studie našeho webu o partajním a lobbistickém podnikání se státním rozpočtem (prosinec 2009). Stát se stane privátním majetkem, který bude požehnán nadšenými církvemi a českým pravicovým parlamentem. Posvátný privátní majetek pak bude nekompromisně chráněn pacifikovanou policií a justicí. Ta nyní majetek nás všech příliš nechrání, protože nechce nebo už ani nemůže. Řečeno s Hegelovou dialektikou pána a raba, my budeme mít dluhy a otrockou práci, jiní zase peníze a moc. Pak ovšem nelze trpět žádnou ekonomicky nezávislou skupinu ve státě, která by nešlapala v oligarchickém tandemu. A u církví, nyní sice spořádaně pravicových a toužících po majetku, jeden nikdy neví. Dostanou půdu, peníze a co pak? Co když dostanou

biblický rozum přikazující chránit cizince, vdovu a sirotka? A navíc budou finančně nezávislé, alespoň na chvíli. Lépe je nechat církve v ruském samoděržaví, kde popové krouží kolem trůnu, aby dostali potřebné živobytí, finance a jiné mocenské výhody. Klaus opět ví, co dělá, nadarmo není jediným českým politikem. Navíc je lépe církevní majetky rozkrást skrze pravo-levicovou oposmlouvu, jako tomu dosud vždy po listopadu 1989 bylo, a vinou lidové vůle nejspíše i bude. Církevní majetky dané do oposmluvně-partajně-národní správy typu Pozemkového fondu sice nehodí tolik jako privatizace důchodů, nemocenského a školství, ale v nouzi pes i mouchy lapá. Takže z hlediska logiky jednání určeného nakradenými penězi je jasné, že restituce asi nebudou. Pokud se ovšem nezmáčknou či nekoupí někteří poslanci, aby hlasovali jinak. Peníze umí dělat parlamentní divy.

Půjdeme do nově se tvořící Evropy zdola?

Bohužel, to také nejde. Zůstaneme jen u evropského bankovního diktátu, protože ani jedna z našich velkých bank už nám nepatří. Další důvod je opět korupčního charakteru. Nakradené peníze opustily Švýcarko, které začalo bojovat proti praní špinavých peněz z Východu. Důvodem jsou opět peníze, méně špinavé. Švýcaři bojují politickou bitvu o to, aby sousední státy jako Německo a Francie legálně (tj. jako státní úřady) nekupovaly od švýcarských bankovních úředníků ona slavná CD s bankovními konty daňových úniků. Svou legalitu musí švýcarské banky dokázat tím, že se u nich nebudou prát opravdu špinavé peníze typu českého MUS nebo IZIPu. Nakradené české prachy tedy s lítostí opustily tuto hornatou zemi. Je sice tak poctivá, jak je pro krytí zlodějen třeba, ale nyní bohužel bez bankovního tajemství. Navíc Švýcaři nejsou hloupí a část nakradených peněz nechají jistě propadnout, viz tento starý fejeton o dvanáctimiliardové investici do zdejší ekonomiky. Kmotrovské a jiné prachy jsou nyní pod obecnou kontrolou tajemné londýnské City, která může na téměř (říkám „téměř“) kteréhokoliv českého politika vytáhnout neuvěřitelně zajímavé věci. Ale pokud bude prezidentem nějaký český bankéř z City, tak k tomuto aktu spravedlnosti na švýcarský způsob opravdu nemusí dojít. Nezapomeňme, že president má za povinnost jmenovat v rámci svých absolutních pravomocí (tj. bez kontrasignace) členy Bankovní rady České národní banky. To je ta banka, která spravuje naši měnu a jiné, pro veřejnost zatím zcela nezajímavé věci jako státní dluh, dluhové obligace a podobně. Takže do Evropy unijního pořádku a striktní bankovní kontroly opravdu nemůžeme. A milí občané, nám to opravdu není líto.

Další důvod odporu představuje směřování českého kapitálu a trhu směrem na Rusko, což se prozatím netýká německých montoven. Rusové například mohou zaručit nějakému Agrofertu zaručený odbyt. Nějakému strana 21

ORL číslo 4 ČEZu postaví atomovku kvůli proudu, který sice na Západ nevyvezeme, ale zato na Balkán, protože jsme si tam za naše daně koupili přenosové sítě až do Albánie. Jaderný odpad a jiné svinstvo pochopitelně zůstane u nás, ale s tím se počítá. Našinci za dvacet dokázali, že už něco vydrží. Toto vše bude vytrubováno jako zajištění pracovních příležitostí ve státě, který je už vykradený a kde lidé dostávají strach, co vlastně s námi všemi bude v tomto zajímavém kapitalismu na český způsob. Proto budou tyto proruské mesiáše volit, neb jim dají práci v situaci, kdy jiní pravicoví či levicoví spasitelé nabídnou jen prázdné vlastenectví a bankovní dluhy. Oligarchové se už pilně snaží ovládnout zbytek nezávislého prostoru ve státě, aby jej mohli dluhově a mediálně spravovat stejně lidsky a laskavě jako vlastní podniky. Stačí se podívat, jak dopadla média typu Respektu, onoho kdysi nezávislého týdeníku. Do Evropy nemůžeme i kvůli současnému panu presidentovi. Dosluhující vládce se v kapitalistickém Západu šeredně zklamal, protože tam prý znovu začalo bujet býlí socialismu. A to u nás nedovolíme. Proč? Inu, ještě není rozkradeno, potřebujeme více Kožených. Obecně prospěšný a veřejno-právní, čili "socialistický" stát u nás na papíře pořád ještě existuje.

Tajemství 11. září

Podle amerického sociálního výzkumu, většina Američanů věří, že 11.9.2001 bylo "významnější historickou událostí než útok na americkou vojenskou základnu Pearl Harbor v roce 1941". Tohle si myslí i respondenti ze zbývajících svědků událostí roku 1941.

Dnes už není žádným tajemstvím, že v prosinci 1941 si byli američtí představitelé dobře vědomi toho, že přijde japonský útok na Pearl Harbor. Nejen, že neudělali nic pro odražení útoku, ale dokonce ho usnadnili, obětovali životy tisíců Američanů a vtáhli tak Ameriku do výhodné, pro vládnoucí, elity války.

To je důvod, proč tehdejší americký ministr války, Henry Samson, po zasedání vlády 25. listopadu 1941, 12 dní před útokem na Pearl Harbor, napsal ve svém osobním deníku: "Proběhla diskuze o tom, jak bychom měli manévrovat a donutit Japonce, aby udělali první krok, aniž bychom se sami zároveň dostali do příliš velkého nebezpečí. Bude to těžký úkol."

Někdo tvrdí, že se Američané naučili takovým provokacím od nacistů, kteří, například 10.5.1940 spáchali bombový útok ve svém vlastním městě Freiburg a kladli vinu za smrt civilistů na Francouze, aby odůvodnili invazi do Francie. I když to není tak úplně pravda. V roce 1898 Američané, k ospravedlnění války proti Španělsku, 15. února sami potopili svou vlastní bitevní loď "Maine" v přístavu v Havaně a obětovali stovky svých námořníků. Americká vláda tehdy řekla, že sabotáž provedli "zrádní Španělé" a ve všech učebnicích o historii Spojených států se píše, že americká bitevní loď "Maine" byla potopena španělskou minou v přístavu Havana. Tak začala válka "potřebná" pro Washington, ve skutečnosti první válka za světovou hegemonii USA. O mnoho let později, když byl křižník zvednut ze dna a zkoumán, se mimo jiné ukázalo, že lodní brnění bylo výbuchem vytlačeno ven, tzn., že exploze nebyla způsobena "španělskou minou", která by vytvořila díru v podvodní části, ale existovalo něco mnohem silnějšího, co tuto loď zevnitř roztrhlo napůl ...

Ještě jeden příklad. Podle dokumentů zveřejněných 12. října 2001 v časopise Executive Intelligence Review (EIR) a v knize Jamese Bamforda (Body of Secrets: Anatomy of the Ultra-Secret National Security Agency) mělo Americké vojenské velitelství (JCS) v úmyslu provést teroristické činy proti Spojeným státům a přimět tak Američany k podpoře nedomyšlené války proti Kubě. Teroristická operace se nazývala "Operation Northwoods" (realizace byla zastavena kvůli selhání v Zátoce sviní, po které prezident Kennedy přesunul dozor na kubánskou destinaci se CIA k Pentagonu). Záminkou pro vojenskou intervenci v první verzi plánu byla "série dobře koordinovaných incidentů" v okolí námořních základen v Kubánském zálivu Guantánamo, jako byly teroristické útoky, sabotáže a potopení lodi u vchodu do přístavu. Druhou možností bylo, cituji, "... potřeba incidentu "Remember the Maine" ... Měli bychom vyhodit do povětří loď USA v zálivu Guantánamo a svalit vinu na Kubu. Seznamy ztrát v amerických novinách by způsobily vlnu podpory v důsledku populárního rozhořčení. Můžeme vytvořit kampaň teroru ze strany komunistické Kuby v oblasti strana 22

ORL číslo 4 Miami na Floridě, v jiných městech a dokonce i ve Washingtonu. Kampaň teroru by mohla být zaměřena na kubánské uprchlíky, kteří hledají útočiště ve Spojených státech. Mohli bychom potopit loď (skutečnou nebo imaginární) naloženou Kubánci po cestě na Floridu. Mohli bychom pomoci v pokusu o vraždu kubánských uprchlíků ve Spojených státech. Také by byla užitečná řada výbuchů plastických trhavin v pečlivě vybraných lokalitách, zatčení kubánských agentů a zveřejňování předem nachystaných dokumentů".

Dnes, i když je to už jedenáct let, tato tragédie stále vyvolává mnoho otázek. Reagovat na ně a vyřešit záhadu 11. září se pokusili bývalý ministr vědy a technologie a během dvou desetiletí nevyměněný, předseda výboru pro špionážní službu NDR, Andreas von Bull, dále americký spisovatel a intelektuál Gore Vidal, také francouzský novinář a autor "11. září : velká lež (9/11 The Big Lie) Thierry Meyssan a další.

Všichni odmítají oficiální verzi předloženou vládou USA ... Tak v rozhovoru z 23.února 2003 s novinářem Kennethem Hubbardem, který byl zveřejněn španělskými novinami "La Vanguardia", G.Vidal tvrdil, že americký tisk neříká svým čtenářům celou pravdu o 11. září. Taky hovoří o nebezpečných skutečnostech, jako například možný trojitý vztah mezi CIA, pákistánskou tajnou službou a jedním z teroristů z 11. září. Zároveň s tím, si Gore Vidal a další badatelé všimli zarážejících faktů, o kterých i přes skutečnost, že bijí do očí, nebyly vydány jasné komentáře vládních úředníků Spojených států.

Za prvé, velice nedůvěryhodný je únos letadel skupinami 3-4 lidí s noži na řezání papíru. I přes všechny možné nedbalosti American Airlines jsou piloti v uzavřených kabinách a na palubě je velké množství cestujících a členů personálu. Samozřejmě, že je možné, že v jednom letadle se stane úžasná shoda náhod, když dveře do kabiny budou otevřeny, posádka se okamžitě vzdá bez stisknutí nouzového tlačítka, teroristé vstoupí do kabiny a vypnou transkodér. Nicméně, shoda okolností na dvou letadlech najednou je nepravděpodobná, na třech je to téměř nemožné a na čtyřech je zcela vyloučena. USA mají satelitní systém sledování svého území, který řídí nejen dispečeři letového provozu, ale také speciální systémy. Jsou napojeni na americký úřad Department of Homeland Security (Ministerstvo vnitřní bezpečnosti), provádějící technickou špionáž a nemají přístup k běžné telefonní síti, kde by sofistikovaní hackeři mohli provádět potřebné operace.

Ještě více podivné jsou zprávy o 11 nebo 14 letadlech,

údajně unesených teroristy. Mezitím trval let po unesení čtyř letadel 40 - 60 minut. Tato doba zmizení z jejich vzdušných koridorů by vytvořila extrémní situaci, kdy příslušné zprávy jdou "nahoru" a osobně k prezidentovi USA. Proč tyto zprávy nebyly zaznamenány zůstává záhadou i dnes. Můžeme zkusit rozplést některé odpovědi na otázky uvedené níže..

Jak civilní letadla mohla být "neviditelná" pro pozemní dispečery, letiště a sledovací systémy sil protivzdušné obrany USA? A pokud byla viditelná, pak proč ani civilní ani vojenské dispečerské služby nereagovaly na odchýlení letadel od svých cest? Proč černé skříňky, které snesou plameny a supersilné údery, stejně jako záznamy pilotů, neobsahují žádné čitelné informace, protože nejsou v provozuschopném stavu, zatímco byl nalezen nepoškozený pás teroristy údajně letícího v letadle?

Kdo natočil horní patra severní věže Světového obchodního centra (WTC) před nárazem a po něm, provedeným letadlem "Boeing-767" společnosti "American Airlines"? Proč více filmových a televizních kamer umístěných na různých místech v New Yorku bylo zároveň namířeno na bod nárazu? Na základě čeho se americká administrativa vedená prezidentem J. Bushem, už ten den, 11. září 2001, zapojila do všemi americkými médiemi prováděné manipulace světového veřejného mínění tím, že neobjektivně ukázala na "skutečného nepřítele" - teroristu číslo jedna, když ještě ani nezahájila vyšetřování útoků?

Proč žádný z oficiálně jmenovaných teroristů nebyl cestujícím těchto letů? Proč teroristé při přípravě zanechali tolik stop? Platili kreditními kartami s jejich jmény, nahlásili školnímu letovému instruktorovi svá jména, vzali s sebou na svůj poslední let dopisy na rozloučenou, které se ocitly v rukou FBI, protože byly uloženy na špatném místě a nebyly správně nadepsané... Zvláště zajímavý je fakt, že bylo nalezeno auto teroristů zaparkované na letištním parkovišti. Tam, jako v akčním Holywoodským filmu, se na zadním sedadle našel Korán v arabštině a manuály na ovládání letadla "Boeing". A aby nezůstaly vůbec žádné pochybnosti, byla ukázána videokazeta, na které jsou zachyceni sami teroristé, jak cvičí na simulátorech v amerických leteckých školách.

Proč americká vláda odmítla humanitární, zdravotní a technickou pomoc nabídnutou různými zahraničními organizacemi a jednotlivci? Proč americký lid a Kongres USA, zastupující jeho zájmy, se nevyjádřili pro odstoupení nebo odvolání vedoucích představitelů předních federální agentur odpovědných za bezpečnost státu? Proč americký generál Ralph Eberhart, který měl ten den dohled nad vzdušným prostorem nejenže nebyl postaven před soud, ale také upevnil svou pozici? Proč ředitel CIA po tak zjevném selhání nebyl propuštěn a financování pro jeho oddělení se zvýšilo o 42%? Proč strana 23

ORL číslo 4 Vojenský rozpočet USA, který se po rozpadu SSSR postupně snižoval, hned po 11. září začal růst a dosáhl 396 miliard dolarů? Pro srovnání, vojenské rozpočty Ruska, Číny, Británie, Japonska, Německa, Francie, Itálie, Indie, Španělska a dalších zemí byly dohromady tehdy jen 382 miliard dolarů.

I kdyby bin Ládin nebo jiné, tzv. arabské hlavy teroristů opravdu chtěli způsobit co největší škody Spojeným státům, bylo by snadné odložit útok o dobu dvou týdnů a zkombinovat ho s datem otevření kongresu (s účastí prezidenta, všech členů vládního úřadu a velitelů speciálních služeb USA). Útok na budovu kongresu v tento den by vytvořil skutečný politický chaos, z něhož by se Amerika těžko dostávala, zatímco "úspěchy" teroristů jsou více orientované na účinky "vizuálního rozsahu", aby šokovaly veřejné mínění. Proč oba mrakodrapy, na konstrukci kterých bylo spotřebováno asi 500 000 tun vybraných směsí betonu a železa, se ve skutečnosti obrátily na prach? Jaká energie rozemlela tento stavební materiál na prášek a doslova vytvořila a udržovala nepochopitelné teplo - 3000 stupňů (!Vyšší než v sopce!)? Co dovolilo zbytkům věží hořet další tři měsíce? Co bylo palivem pro oheň, který byl uhašen až 19 prosince? Proč to nemohli uhasit? Hasiči neopouštěli místo havárie!

Totéž bylo podle jejich údajů provedeno mnohem později se 47-podlažní budovou vlastněnou korporací "Solomon brothers", nacházející se v blízkosti World Trade Center. Tento mrakodrap nebyl napaden teroristy, ale 8 hodin po pádu World Trade Center se úplně zřítil, doslova rychlostí volného pádu. Do té doby byli všichni lidé evakuováni z budovy. Nicméně, americká Federální agentura pro krizové situace (Federal Emergency Management Agency) nevysvětlila tento pád a zaměřila se na zhroucení prvních dvou věží. Francouzský badatel, T. Meyssan, se domnívá, že toto bylo děláno proto, aby zakryli zločin, jelikož se v budově nacházel speciální radiomaják řídící letadla na cíl.

Klíč k tajemství 11. září je podle mého názoru kromě získání "bianko šeku" pro válku proti celému světu, také možné najít v oblasti finančních a ekonomických důsledků "leteckých útoků proti Americe".

BBC byla informována o pádu mrakodrapu v komplexu WTC půl hodiny předem Evropští a američtí vědci věří, že věže World Trade Center (WTC) se proměnily v hromadu trosek, ne proto, že do nich narazila letadla, ale protože byla vyhozena do povětří zevnitř. Například tvůrci amerického filmu "9/11: Loose Change" uvedli: "Dvojčata v New Yorku nespadla kvůli explozi palivových nádrží letadel, která narazila dne 11. září 2001. World Trade Center byl odpálen tajnými službami USA." Američtí experti, kteří představili (11.9.2007) Kongresu Spojených států amerických výsledky vlastního vyšetřování útoků z 11. září, také tvrdí, že do věží WTC byly umístěny bomby a rozhodně ne bez účasti vlády USA. "FBI Blows America" je jedním z leitmotivů zprávy skupiny, která zahrnovala několik desítek amerických stavebních inženýrů a architektů.

Kopie archivních záběrů televizní stanice BBC World dokládají, že informace o budoucím kolapsu 47 patrového mrakodrapu "Salomon Brothers Building" (WTC 7), nezasaženého letadly či zbytkem trosek ve fatálním měřítku jako se stalo mnohem blíže stojícím menším budovám kolem dvojčat WTC 1 a 2, byla opakovaně předána médiím. V tomto případě přibližně již půl hodiny před samotným pádem, mezi další podobně předem informované organizace patří například CNN.

Uzavření hlavních burz v New Yorku a dalších amerických centrech dovolilo Washingtonu oficiálně strana 24

ORL číslo 4 provést revizi na národních fondových a devizových trzích a také znova nasměrovat finanční a hospodářskou krizi, která vstoupila do nejvíce akutní fáze. Je pozoruhodné, že v září roku 2001 skrze roky cílevědomé činnosti, a to navzdory všem kritikům ne příliš moudré politiky hospodářství některých zemí, se MMF postaral o to, že všechny největší ekonomiky se ocitly na pokraji vážné krize.

Pokles cen za posledních 30 dnů před teroristickými útoky vzrostl a pohyboval se od 10% do 20%. Zároveň v americké ekonomice nevznikl jen dočasný pokles, ale hluboká strukturální krize, kdy propast mezi velikostí výrobního sektoru a spekulativního sektoru dosáhla nekontrolovatelné stupnice (reálný sektor byl více než 15% amerického HDP, zatímco "virtuální ekonomika" zbývajících 85%). V tomto případě byl dolar krytý zbožím a službami v rozmezí jen 4-6%. Zbytek "ceny" americké měny byl spojen s jeho postavením jako globální měny, ale i tady větší část nebyla krytá skutečným zbožím a službami, ale různými cennými papíry.

Zabránit explozi "spekulativní bubliny", která by podle některých odborníků mohla nastat již v polovině září 2001, by mohla pouze mimořádná událost, která by mohla ovlivnit veřejné mínění stejně jako vyhlášení války. Proto vedl útok na WTC nejen k odložení exploze (zavření hlavních burz "z technických důvodů"), ale také otevřel USA "nové příležitosti". To se týká především dodatečných dodávek hotovostí dolaru s cílem maximalizovat základnu "dolarové oblasti" v globální ekonomice v důsledku vzniku eura - hlavního potenciální konkurenta americké měny. V tomto směru lze považovat za bezprecedentní prohlášení tehdejšího šéfa Federální rezervního systému, A.Grinspena, o připravenosti poskytnout veškerým bankovním a finančním institucím v jiných zemích potřebné množství dolarů, aby se zabránilo nežádoucím následkům útoku na WTC a Pentagon.

Navíc, den po bombových útocích byla tato politická zpráva transformována do "prohlášení trojky", když se k Fedu připojila Evropská centrální banka a Bank of Japan. Americké finanční úřady také zrušily omezení pro jakékoli struktury při provádění krátkých transakcí a vytvořily zvláštní komisi složenou ze zástupců Ministerstva financí a CIA pro sledování činností účastníků trhu. Výsledkem 11. září bylo upevnění dominantního postavení dolaru, zostření vojenských opatření a omezení občanských svobod a převod celé světové ekonomiky do stavu nouze, nebo-li "válečné pohotovostí", kde je možné, že útoky a reakce "odplaty" lze očekávat kdykoliv a v jakémkoliv místě na zeměkouli.

Rozzuřená doktorka Samková: Nečas a jeho šašci patří na pracák

Podle serveru Aktuálně.cz bude naše země draze platit za chyby, které udělali úředníci při čerpání evropských dotací. Celkem nás jejich selhání bude stát miliardu euro, tedy asi dvacet pět miliard korun. Právě tolik peněz se totiž EU rozhodla Česku nakonec neproplatit. V programech doprava, ekologie, podpora podnikání a zejména v neblaze proslulém Regionálním programu Severozápad bylo nalezeno tolik chyb, že se evropské orgány nejspíš rozhodnou některé dotační tituly neproplatit.

Dříve bylo odhadováno, že tato ušlá částka bude asi dvacet miliard, teď se odhady ještě zvýšily. Miliardy bude nyní třeba najít ve státním rozpočtu, v případě Severozápadu budou muset sáhnout do rezerv i Ústecký a Karlovarský kraj. Navíc není vyloučeno, že se objeví další komplikace a částka, kterou budeme muset hledat ve vlastních rozpočtech, ještě naroste.

Tato zjištění rozčílila advokátku a kandidátku na prezidentku republiky Kláru Samkovou, která absolutní selhání dotačního čerpání přičítá v plném rozsahu vládě. Ztrátu tolika miliard neváhá označit za debakl a myslí si, že Nečasův kabinet by z něj měl vyvodit rozsáhlou politickou zodpovědnost.

„Pane premiére, prosím, odstupte už, i s těmi svými šašky,“ doporučuje Samková. Podle ní budou ministři i jejich zázrační podřízení českému národu mnohem prospěšnější na Úřadu práce, než na Úřadu vlády. Tam by mohli v oranžových vestách aspoň trochu společnosti prospět.

http://www.ac24.cz/zpravy-ze-sveta/1022-specialtajemstvi-11-zari

strana 25

ORL číslo 4 již dlouhá léta mým blízkým přítelem a spolupracovníkem. Rick je jedním z nejskvělejších a nejkreativnějších současných astrologů, který ve své výzkumné práci uplatňuje široký obzor klasického vzdělání a důvěrnou znalost neobvyklých stavů vědomí, což bylo také tématem jeho doktorské disertační práce. Své dílo obohacuje mimořádným rozsahem vědomostí z historie a kultury lidstva.

PSÝCHÉ A KOSMOS Stanislav Grof, M.D.

Psychedelické látky obecně a konkrétně LSD mohou hluboce ovlivňovat funkčnost lidské psýché. V závislosti na osobnosti jedince, který je užívá, a na okolí či prostředí v němž jsou podávány, mohou mít hluboce blahodárný nebo naopak nesmírně zhoubný účinek. Z tohoto důvodu se výzkumníci již od prvních pokusů učiněných s psychedelickými látkami snaží nalézt způsob, jak předvídat účinek, který by tyto látky mohly mít na člověka, jemuž jsou aplikovány.

Hledání způsobů, jak předvídat reakci na psychedelika a jejich terapeutický výsledek, bylo jedním z cílů rozsáhlé klinické studie, kterou naše výzkumná skupina prováděla na Středisku psychiatrického výzkumu v Marylandu. Pro tento účel jsme vyzkoušeli celou škálu standardních psychologických testů včetně Minnesotského vícefázového osobnostního inventáře (MMPI), Shostromova testu osobní orientace (POI), Roscharchova testu, mého vlastního Dotazníku o psychedelickém prožitku (PEQ) a dalších. Tento výzkum potvrdil mé předchozí poznatky získané na Institutu psychiatrického výzkumu v Praze i závěr, který jsem vyvodil ze studia odborné literatury, že výsledky testů sestavených a běžně používaných v rámci západní psychologie, nemají pro tento účel v podstatě žádný význam.

Společně jsme řadu let zkoumali astrologické vazby na mystické zážitky, psychospirituální krize, psychotické projevy, psychedelické stavy a prožitky z holotropních dýchání. Tato práce nám odhalila, že pomocí astrologie, konkrétně studia tranzitů planet, je možné předvídat obsah a připravit načasování holotropních stavů vědomí. Naše systematické studium vzájemných vztahů mezi přírodou, obsahy holotropních stavů a tranzitů planet mě přesvědčilo, že kombinace hluboké prožitkové terapie s archetypální psychologií a astrologií tranzitů planet představuje pro psychiatrii nejslibnější strategii v příštím miléniu.

Jsem si plně vědom, že se jedná o velmi odvážné tvrzení, zejména uvážíme-li skutečnost, že většina vědců hlavního proudu, podobně jako kdysi já sám, považuje astrologii za obor, jenž se v principu neslučuje s vědeckým světonázorem. Pro náležité zdůvodnění využití astrologie z filozofického a vědeckého hlediska bych potřeboval mnohem více prostoru, než mi umožňuje rozsah této přednášky. Zájemce bych odkázal na práci Richarda Tarnase, který je na tento úkol mnohem lépe připraven (Tarnas 1991, 1995, v tisku). V tomto kontextu se pouze stručně zmíním o změnách v postavení, jimiž astrologie v průběhu lidské historie prošla a poukáži na důkazy svědčící ve prospěch této dávné disciplíny, které vyplynuly z moderního výzkumu holotropních stavů vědomí.

Je ironií osudu, že po letech marného úsilí, jsem konečně objevil nástroj, jenž mi tyto predikce umožňuje, avšak, který je ještě kontroverznější než samotná psychedelika. Tím nástrojem je astrologie, obor, který jsem dokonce i po letech studia transpersonálních jevů, měl tendenci odmítat jako směšnou pseudovědu. Tento postoj k astrologii jsem zásadně změnil až v důsledku spolupráce s psychologem a filozofem Richardem Tarnasem, který je

strana 26

ORL číslo 4 Astrologie je dávným uměním i vědním oborem, jehož počátky pravděpodobně sahají až do Mezopotámie období třetího tisíciletí před. Kr., odkud se rozšířilo do Indie a Řecka. Astrologie se zakládá na teorii vesmírného souladu, přičemž její základní krédo “jak nahoře tak dole”, vyjadřuje předpoklad, že v mikrokosmu lidské psýché se zrcadlí makrokosmos, a že v pozemském dění se odráží nebeské procesy. Řečtí astrologové v helénistickém období upřesnili astrologické výpočty a jednotlivým planetám přiřadili názvy i význam podle jednotlivých mýtických bohů. Tento systém posléze uplatňovali při předvídání nejen kolektivních událostí , ale i situací objevujících se v životech jedinců.

Pochopení významu planet, jejich postavení, geometrických aspektů a jejich vlivu na lidské záležitosti bylo poprvé zpracováno v podobě sjednocené syntézy Ptolemaiovy astrologie. Generace astrologů v průběhu dalších staletí Ptolemaiův systém dále rozšířily, upravily a vytříbily. Astrologie ve své plně rozvinuté řecké formě dominovala téměř po celých 2000 let náboženství, filozofii i vědě tehdejší pohanské a později křesťanské Evropy. Moderní astrologové s využitím astronomických objevů a díky vynálezu hvězdářského dalekohledu mohli do původního systému začlenit také tři vnější planety - Uran, Neptun, Pluto, které nebyly do té doby známé, a následně prostudovat a popsat i jejich archetypální význam. Astrologie, podobně jako mnohé další esoterické systémy, se stala jednou z obětí racionalismu a materialismu, který vyplynul z vědeckotechnické revoluce. Její odmítnutí se nezakládalo na vědeckém důkazu, který by potvrzoval, že její premisy jsou chybné, ale protože se neslučovala se základními metafysickými předpoklady západní vědy ovládané monistickým materialismem. Abych byl konkrétnější, pro její odmítnutí ze strany materialistické vědy existovaly další důležité důvody.

předvídat.

Astrologické myšlení ve svém jádru počítá s existencí archetypů, nebo-li prapůvodních principů, které tvoří prazáklad struktury hmotného světa, jíž také prostupují a formují. Tendence interpretovat svět na základě archetypálních principů se poprvé projevila v antickém Řecku a představuje jeden z nejnápadnějších charakteristických znaků starořecké filosofie a kultury. Archetypy je možné chápat z několika různých perspektiv. V homérské epice přejímají formu personifikovaných mytologických božstev, například Dia, Poseidona, Héry, Afrodity nebo Pluta. V Platónově a Sokratově filosofii jsou popisovány jako čisté metafysické principy - Ideje anebo Formy, které disponují vlastní samostatností a nachází se v oblastech, jež jsou lidským smyslům nedosažitelné. V dvacátém století oživil koncepci archetypů psychiatr C.G.Jung, který je začlenil do rámce moderní psychologie, kde je popisuje především jako psychologické principy (Jung 1959).

Existence skrytých a neviditelných dimenzí reality představuje pro materialistickou vědu zcela neakceptovatelnou myšlenku, pokud by se nejednalo o dimenze, jejichž podstata je hmotná a které je možné zpřístupnit prostřednictvím přístrojů, jejichž možnosti přesahují rozsah našich smyslů, například mikroskopů, teleskopů anebo senzorů pro detekci různých pásem elektromagnetického záření. Proto také, jak jsem se již zmínil, akademičtí psychiatři používají velmi úzký koncepční rámec, který se omezuje výhradně na oblast postnatální biografie a Freudova individuálního nevědomí. Podle nich je představa a zejména prožitek archetypů patologickým produktem mozkové činnosti, který si žádá léčbu pomocí trankvilizační medikace.

Západní věda popisuje vesmír jako neosobní a převážně neživý mechanický systém, tedy jakýsi superstroj, který stvořil sám sebe, přičemž se řídí objektivními mechanickými zákony. Život, vědomí a inteligence se více či méně považují za náhodné produkty hmoty. Oproti tomu astrologie vychází z předpokladu, že vesmír je dílem vyšší inteligence, jenž se zakládá na nepředstavitelně složitém mistrovském plánu a v němž se odráží vyšší účel a řád.

V astrologickém stanovisku je velmi přesně vyjádřen původní význam řeckého výrazu Kosmos, podle kterého se svět chápe jako inteligentně uspořádaný, strukturovaný a koherentní vzájemně propojený systém, v němž lidstvo tvoří integrální součást celku. Z tohoto úhlu pohledu lidský život není pouhým výsledkem náhodných sil ovládaných nevypočitatelnou nahodilostí, ale sleduje určitou předem vytyčenou trajektorii, která má jistou návaznost na pohyb nebeských těles a lze jí alespoň částečně intuitivně strana 27

ORL číslo 4 Další větší překážkou k serióznímu pochopení astrologie je deterministické myšlení západní vědy, která z této perspektivy chápe vesmír jako řetězec příčin a následků, řečeno jinými slovy, tvrdí, že veškeré procesy probíhající ve vesmíru jsou podřízeny principu kauzality. Jedinou znepokojující výjimkou k tomuto pravidlu je otázka původu vesmíru nebo-li “příčiny všech příčin”, která se však ve vědeckých diskusích a pojednáních zřídkakdy objevuje. Tudíž kauzalita představuje pro kritiky astrologie jedinou možnost vlivu, kterou si obvykle dokáží představit a vzít v úvahu, proto je pochopitelné, že myšlenku přímého hmotného vlivu planet na psýché a dění ve světě pokládají za nepřijatelnou a absurdní.

Konečně také důraz, jenž astrologie klade na okamžik zrození, nedává akademickým psychologům a psychiatrům žádný smysl, protože biologický porod není pro ně psychologicky relevantní událostí, jelikož neuznávají perinatální úroveň nevědomí. Jejich postoj se zakládá na velice pochybném předpokladu, že mozek novorozence není schopen registrovat traumatické vlivy porodu, neboť proces myelinizace (formování tukových myelinových obalů pokrývajících neurony) není v okamžiku porodu plně dokončen.

Několik desetiletí systematického výzkumu holotropních stavů přineslo nesčetné množství výsledků, které podkopávají základní pilíře materialistické vědy a nabízí řadu důkazů svědčících ve prospěch astrologie. Zmíněné výsledky potvrzují:

1. existenci transpersonálních zážitků, jenž jsou svědectvím o oduševněném vesmíru, který je prostoupen vědomím a kreativní kosmickou inteligencí.

2. možnost přímého prožití duchovních realit, včetně archetypálních postav a oblastí.

3. existenci synchronicit, které představují významnou a konstruktivní alternativu k principu kauzality.

4. rozhodující psychodynamický význam prožitku porodu na psychologický rozvoj a život jedince.

5. mimořádně prediktivní potenciál astrologických tranzitů vzhledem k povaze, načasování a obsahu holotropních stavů vědomí.

1. Důkaz o oduševnělosti vesmíru. Již dříve jsme mohli pozorovat, že studium holotropních stavů vědomí přináší pádné důkazy o tom, že transpersonální prožitky není možno zavrhovat jako irelevantní psychotické projevy. Skutečnost, že umožňují přístup k novým a přesným informacím o různých aspektech bytí, je bezpochyby potvrzením, že se jedná o fenomény sui generis (svého zvláštního druhu), jenž otřásají samotnými základy materialistické vědy. Odhalují, že vesmír je v podstatě sjednocenou sítí událostí probíhajících ve vědomí a je prostoupen vyšší inteligencí s tím, že odráží také jistý vyšší řád. Tyto prožitky, kromě jiného předkládají empirický důkaz, že individuální lidská psýché nemá žádné hranice a je v podstatě souměřitelná s veškerým bytím, čímž potvrzuje základní tezi mnohých esoterických systémů, včetně astrologie – že v mikrokosmu se zrcadlí makrokosmos.

2. Empirické potvrzení existence archetypů. Holotropní stavy poskytují přímý přístup k prožitkům spirituálních (numinózních) dimenzí bytí, včetně archetypů, což má nesmírný význam, neboť koncepce archetypů sehrává v astrologii zásadní roli. Ve dvacátém století se C. G. Jungovi podařilo oživit dávnou ideu archetypů a začlenit je ve formě psychologických principů, nebo-li prapůvodních organizačních vzorců psýché, do rámců moderní hlubinné psychologie (Jung 1959).

Jung a jeho následovníci prozkoumali a podrobně popsali význam úlohy, kterou archetypy v životě jednotlivců, národů i přírody sehrávají. Jungovsky orientovaní autoři, ve svých četných odborných článcích, knihách i v populární literatuře, předkládají názor, že se v naší osobní charakteristice a chování projevuje dynamika mocných archetypálních principů (Shinoda Bolen 1984, 1989), a že ve svém každodenním strana 28

ORL číslo 4 životě ztvárňujeme archetypální témata (Campbell 1972).

Důležitým charakteristickým znakem archetypů je, že nejsou svázány s činností lidského mozku, ale že působí v transcendentálních oblastech a mají synchronicitní vliv nejen na psýché jedinců, nýbrž i na události odehrávající se v hmotném světě. Propojení vědecké astrologie s archetypální psychologií vycházející z díla C.G. Junga vyjadřuje v obou oblastech mimořádný posun směrem kupředu, neboť do kreativního a imaginativního světa hlubinné psychologie vnáší matematickou preciznost astronomie a nesmírně tím obohacuje možnosti teoretických variant a klinických předpovědí.

Akademičtí psychologové a psychiatři dosud považují Jungovu teorii za nepodloženou a spekulativní a odmítají se jí vážně zabývat. Ovšem moderní výzkum vědomí, tím že prokázal možnost přímého prožitku archetypů v holotropních stavech vědomí, zcela bez pochyby potvrzuje i jejich existenci. V jiných kontextuálních souvislostech jsem publikoval případy, které ilustrují, jak transpersonální prožitky zahrnující archetypy mohou poskytovat zcela nové informace o mytologických prvcích z kultur, které prožívající evidentně nemohl znát (Grof 1985, 1988, 1992).

3. Objev synchronicity. Jedním z hlavních důvodů pro tak zarputile odmítavý postoj k astrologii je tendence myslet v kauzálních pojmech. Vzpomínám si na jednu ze žhavých diskusí, které jsem vedl s Carlem Saganem o transpersonální psychologii, kdy mi mimo jiné řekl: “Astrologie je snůška holých nesmyslů, tím jak tady stojím, mám na tebe určitě větší vliv než Pluto.” Je jasné, že o tomto tématu uvažoval z hlediska hmoty, vzdáleností, gravitačních sil a dalších fyzikálních veličin, což je naprosto zcestný přístup. Kritici astrologie, podobně jako Carl Sagan, nechápou, že astrologové používají důmyslné paradigma, které počítá se synchronistickými vazbami působícími mezi planetami, lidskou psýché a vnějšími událostmi. Proto, abychom astrologii porozuměli, musíme uvažovat v synchronistických pojmech.

V rámci transpersonálních vzdělávacích seminářů a akademických kurzů na Kalifornském institutu integrálních studií (CIIS), které probíhají pod názvem Psýché a Kosmos, jsme presentovali společně s Richardem Tarnasem své výsledky týkající se tématiky vztahů mezi psýché a vesmírem. První věcí, kterou si vždy snažíme ujasnit, než přistoupíme k jakékoliv diskusi na toto téma, je, že pokud chceme hovořit o souvztažnosti prožitků a událostí s planetárními pohyby a aspekty, v žádném případě nemůžeme implikovat kauzální vliv nebeských těles na lidskou psýché či události v hmotném světě.

Způsob, jakým je třeba v souvislosti s astrologií uvažovat, lze znázornit na jednoduchém příkladu. Když se podívám na své hodinky, které mám přesně seřízené a ty mi ukazují, že je sedm hodin, mohu z toho usoudit, že všechny hodinky a hodiny, jenž se nachází ve stejném časovém pásmu a jsou správně nastavené, budou rovněž ukazovat sedm hodin. Dále mohu s dostatečnou jistotou předpokládat, že když zapnu televizor, budu si moci naladit zprávy začínající v sedm hodin, anebo, že v restauraci, kde jsem si rezervoval stůl na sedm hodin, mě bude místní personál očekávat.

Tato skutečnost přirozeně neznamená, že by mé hodinky měly přímý vliv na jiné hodinky a hodiny nacházející se v daném prostředí nebo že by byly příčinou televizních zpráv či zasahovaly do vědomí zaměstnanců restaurace. Všechny tyto události jsou prostě synchronizovány vzhledem k astronomickému času, nebo-li skryté dimenzi, jež působí jakoby “z jiného prostoru” a nelze ji přímo vnímat.

Stejným způsobem je možné chápat i astrologii, to znamená, že v univerzálním schématu věcí a dějů jsou pohyby planet a geometrické aspekty, jenž spolu utvářejí ve vzájemné vztahu se skrytou archetypální dynamikou, která dává dění ve fenomenálním světě konkrétní formu. Tím, že jsou planety viditelné, lze je také využít k odvození situací probíhajících v archetypální oblasti anebo aplikovat zmíněný příklad a odhadnout, jaký je “čas” ve světě archetypů.

Princip synchronicity , jako významnou alternativu k lineární kauzalitě, poprvé komplexně analyzoval C.G.Jung. Podle něho je synchronicita akauzálním principem, který se vztahuje na smysluplné koincidence, které jsou mezi sebou odděleny časem a/nebo prostorem (Jung 1960). Ačkoliv se Jung zajímal o zvláštní shody okolností vyskytující se v lidském životě obecně, svou pozornost přesto zaměřil především na situace, v nichž se různé vnější události smysluplně pojily s vnitřními prožitky, například sny, představami a vizemi.

Termínem synchronicita označoval celou škálu různých mimořádných koincidencí. Z tohoto hlediska ji definoval jako “projev psychického stavu vyskytující se současně s jednou či vícero vnějších událostí, které se jeví jako smysluplné paralely k momentálnímu subjektivnímu stavu.” Synchronicita může nabývat různých podob, někdy dochází k propojení jedinců a událostí vyskytujících se na různých místech, jindy zase v různých časech.

Jung, z důvodu hluboce zakořeněné víry v princip kauzality, který společnost vnímala jako jeden z hlavních přírodních zákonů, dlouhá léta váhal s strana 29

ORL číslo 4 publikací svých vypozorovaných výsledků, které se této koncepci zcela vymykaly. S vydáním své práce zabývající se tímto tématem vyčkával, dokud se jemu, ale i dalším odborníkům, nepodařilo shromáždit doslova stovky přesvědčivých příkladů o synchronicitě, teprve potom nabyl absolutní jistotu, že může předložit něco velmi hodnotného. Důležitou skutečností, která hrála v jeho prospěch, bylo, že jeho teorii synchronicity podporovali také dva průkopníci moderní fyziky Albert Einstein a Wolfgang Pauli. Z hlediska naší diskuse není bez zajímavosti, že Jung ve svém průlomovém díle Synchronicita: Akauzální spojovací princip (Jung 1960) hovoří konkrétně o astrologii.

Při práci s holotropními stavy se zvláštní synchronistické události vyskytují tak běžně, že je lze mimo jakoukoliv pochybnost považovat za spojující princip, který představuje důležitou alternativu ke kauzalitě. V průběhu meditativní praxe, psychedelické terapie, holotropního dýchání anebo spontánních psychospirituálních krizí se častokrát stává, že obsahy vystupující z nevědomí a nadvědomí se zapojují do hravé souvztažnosti s různými aspekty konsensuální reality. Tato skutečnost zpochybňuje naše nejzákladnější předpoklady o realitě a zcela stírá dělící hranice, které obvykle klademe mezi vnitřní a vnější svět.

Typickým příkladem je výskyt nápadných synchronistických událostí v průběhu života lidí, kteří určitým způsobem zpracovávají znovuprožití biologického porodu a současně se snaží tuto vzpomínku integrovat do svého vědomí. Tito lidé, pokud je proces vnitřního zkoumání zavede až do těsné blízkosti prožitku smrti ega, avšak bez toho, že by byl dokončen, se ve svém každodenním životě častokrát setkávají s nápadnou kumulací nebezpečných situací, zranění a nehod. Považuji za důležité zdůraznit, že zde hovořím o událostech, které zapříčinili jiní lidé nebo vnější okolnosti a nejsou tedy důsledkem sebedestruktivních sklonů.

U lidí, kteří ve svém vnitřním procesu prožijí smrt ega a psychospirituální zkušenost znovuzrození, se tyto situace začnou urovnávat, a to stejně zázračným způsobem, jakým se rozvinuly. Zdá se, že jednotlivec v tomto stádiu osobní transformace musí řešit téma destrukce, avšak má volbu prožít ji jako vnitřní proces anebo se s ní setkávat v reálném životě. Jedná se přesně o situace, které astrologové vyvozují z vlivu obtížných tranzitů planet.

Neméně pozoruhodné synchronicity provází také různé formy transpersonálních zážitků. Synchronistické události mnohokrát provází prožitky z minulých životů a často k nim dochází také v průběhu vnitřní konfrontace s archetypálními výjevy. Jestliže lidé prochází intenzivním vnitřním procesem a řeší archetypální témata Anima, Animy, Moudrého Starce nebo Děsivé

Matky, budou se i ve svém každodenním životě často setkávat s lidmi, kteří tyto postavy ztělesňují.

Podobně, jestliže člověk prochází silnými šamanskými zážitky, v nichž se mu zjevuje duch zvířecího průvodce, může se stát, že se s tímto zvířetem bude setkávat v různých životních situacích a to v takové četnosti, která je mimo rámec jakékoliv racionální pravděpodobnosti. Mnozí lidé mají také zkušenost, že když se nesobecky zapojili do určité činnosti, k níž získali inspiraci z transpersonálních rovin psýché, zažívali také neuvěřitelné synchronicity, které jim překvapivě usnadňovaly práci. S podobnými situacemi mám vlastní zkušenosti, a také jsem je ve svém díle popsal (Grof 1998).

4. Psychologický význam porodu. Práce s holotropními stavy uvádí na pravou míru mylnou představu akademické psychiatrie, která tvrdí, že aby biologický porod mohl mít nějaký dopad na mentální stav, emoční život a chování jedince, muselo by v jeho průběhu dojít k trvalému poškození mozkových buněk. Jak jsme již mohli vidět, tento náročný prožitek zanechává na člověku silný otisk emocí a fyzických pocitů, které v interakci s postnatálními událostmi napomáhají rozvíjet různé emoční a psychosomatické poruchy. Kromě toho celková struktura porodního prožitku má také tendenci projevovat se podle toho, jak řešíme neustále se měnící životní situace a přistupujeme ke složitým úkolům a činnostem. Také jsme mohli pozorovat, že perinatální matrice působící v psýché jedinců mohou sehrávat významnou roli při jejich angažování do kolektivních sociálně-politických událostí a kulturních hnutí.

Tato pozorování výrazně podporují stanovisko astrologie, která přikládá velký význam okamžiku porodu a zdůrazňuje jeho mocný vliv na psýché jedince. Rovněž potvrzují další základní astrologickou tezi, podle níž lze přesně definovat vztahy mezi rozsáhlým děním ve společnosti a událostmi v životě jedinců. Astrologie předkládá názor, že významná hnutí a události v historii lidstva jsou v korelaci s postavením planet i jejich vzájemným vztahy. Rozsah a povahu účasti jedinců na tomto kolektivním dění a konkrétní události v jejich životě určují osobní planetární tranzity, které zase odráží vztah mezi mundánními tranzity a nativním horoskopem jedinců. K tomuto tématu se ještě vrátíme, až budu hovořit o základních astrologických principech.

5. Vzájemné vazby mezi holotropními stavy a tranzity planet. Výzkum holotropních stavů, jak naznačují zmíněná pozorování, nejenže poukazuje na světonázor a teorii osobnosti, jenž se v zásadě shodují s astrologickým stanoviskem, ale shromáždil také pozoruhodné důkazy, které vcelku konkrétně potvrzují základní astrologické

strana 30

ORL číslo 4 předpoklady. Z tohoto hlediska odhalil existenci systematických vzájemných vazeb mezi přírodou, obsahy holotropních stavů vědomí a tranzitů planet konkrétního jedince.

Byl to Richard Tarnas, který poprvé postřehl, že by mezi astrologií a mým výzkumem holotropních stavů vědomí mohla existovat důležitá vazba, jelikož si uvědomil, že můj popis fenomenologie čtyř perinatálních matricí, jenž se zakládá na pozorováních, která jsem prováděl zcela nezávisle ještě řadu let předtím, než jsem vůbec o astrologii něco znal, se úžasně podobá popisu astrologických archetypů, který se přiřazuje čtyřem vnějším planetám sluneční soustavy.

Pozitivní aspekt BPM I, který je charakterizován prožitky z období nenarušeného nitroděložního života, jenž se vyznačují zejména stíráním hranic, oceánickou extází, pocity vesmírné jednoty, transcendencí a mystickými dimenzemi reality, má bezpochyby neptunské vlastnosti. Totéž platí i pro negativní aspekt BPM I, který se spojuje s regresivními prožitky narušovaného prenatálního období, zde však stírání hranic nemá mystickou ale psychotickou povahu, a vede ke zmatkům, halucinacím, pocitům chemické intoxikace a paranoidnímu vnímání reality. O souvislostech mezi touto matricí a intoxikací alkoholem nebo narkotiky a závislostí na těchto prostředcích jsme již také hovořili. Astrologové veškeré tyto charakteristiky popisují jako stinnou stránku neptunského archetypu.

Mezi dominantní rysy BPM II patří strach ze stárnutí a smrti, těžký úděl a tvrdá práce, deprese, útlak, omezování a hladovění. Tato matrice přináší pocity vlastní nedostatečnosti, méněcennosti a viny. Je spojována se skepticismem, hlubokým pesimismem, zdrcující krizí ve vnímání smyslu existence, neschopností z čehokoliv se radovat a ztrátou kontaktu s božskou dimenzí reality. V astrologii se tyto vlastnosti přiřazují archetypu Saturnu.

Zvlášť výstižná a překvapivá je astrologická souvislost s prožitkovými aspekty BPM III, neboť tato matrice vyjadřuje neobvyklou kombinaci prvků, jenž charakterizují finální fázi biologického porodu – to znamená intenzivní a nepolevující nápor základních pudových sil, kolizi titánských energií, dionýskou extázi, zrod, sex, znovuzrození, eliminaci a skatologické prvky. Z astrologického hlediska se jedná o atributy archetypu Pluta.

A konečně fenomenologie BPM IV úzce souvisí s archetypem Uranu. Bývá charakterizována motivy nečekaného a překvapivého vyřešení obtížných situací, průlomem a transcendencí hranic, osvíceneckými vhledy, prométheovským prozřením a pozvednutím k novým úrovním vědomí a chápání.

Ještě překvapivějším objevem než to, že si Richard Tarnas povšiml nápadných souvislostí mezi fenomenologií perinatálních matric a planetárních archetypů, byla skutečnost, že v holotropních stavech docházelo k prožitkové konfrontaci s těmito matricemi pravidelně v obdobích, kdy se konkrétní jedinec zrovna nacházel pod vlivem důležitých tranzitů odpovídajících planet. Tuto souvislost jsme si mohli v průběhu let ověřit na tisících vypozorovaných situacích. O těchto pozoruhodných vzájemných vazbách budu ještě podrobně hovořit a pokusím se je doložit na studiích některých případů.

Nativní i tranzitní astrologie rovněž umožňuje hlubší pochopení další důležité koncepce, která vyplynula z mého psychedelického výzkumu. Při této práci jsem si velmi brzy všiml, že se emočně relevantní vzpomínky mých klientů neukládají v nevědomí jako nějaká mozaika z izolovaných otisků, ale v podobě komplexních dynamických konstelací, které jsem pojmenoval systémy COEX, což vyjadřuje zkratku pro termín “systems of condensed experience” (systémy zhuštěné zkušenosti). Systém COEX se skládá z emočně nabitých vzpomínek z různých období našeho života, které se navzájem podobají kvalitou emocí anebo fyzických vjemů, jenž společně sdílejí. Každý systém COEX obsahuje základní téma, které prostupuje veškeré jeho vrstvy a je jejich společným jmenovatelem. Jednotlivé vrstvy poté obsahují variace na toto základní téma, které se projevují v různých obdobích života daného jedince.

Vrstvy určitého systému mohou kupříkladu obsahovat závažné vzpomínky, kdy byl člověk vystaven ponížení, degradaci a zostuzení, které narušují jeho sebevědomí. V jiném systému COEX se společným jmenovatelem může stát úzkost z následků různých otřesných a šokujících prožitých situací nebo klaustrofóbní a dávivé pocity evokované tísnivými a omezujícími okolnostmi. Dalším společným motivem může být odmítání a

strana 31

ORL číslo 4 emoční deprivace, v jejichž důsledku dochází k nárůstu nedůvěry vůči mužům či ženám anebo lidem obecně. U situací, které vyvolávají hluboké pocity provinění a vlastního selhání, je možné mezi charakteristické příklady zařadit události, v jejichž důsledku člověk nabyl přesvědčení, že sex je cosi nebezpečného a nechutného anebo i konfrontaci s nevybíravou agresí a násilím. Zvlášť významné jsou systémy COEX, jenž obsahují vzpomínky na situace, kdy došlo k ohrožení života, zdraví a tělesné integrity.

stavů, ať už vyvolaných spontánně nebo záměrně. Pozornost zaměřená na korelace týkající se minulých prožitků má sice především teoretický význam, ovšem zkoumání současných tranzitů může posloužit jako nesmírně užitečný nástroj při práci s lidmi, kteří prochází psychospirituální krizí, a zejména však možnost připravovat si pozoruhodně přesné předpovědi vycházející z očekávaných tranzitů planet má neocenitelnou hodnotu pro plánování psychedelických a holotropních sezení.

Systémy COEX jsem v raných údobích mého psychedelického výzkumu, kdy jsem také poprvé objevil jejich existenci, popisoval jako principy ovládající dynamiku biografické úrovně nevědomí. V té době se mé chápání psychologie vázalo na úzký biografický model psýché, který jsem převzal od mých učitelů, převážně freudovsky založených analytiků. Kromě toho v počátečních sezeních v rámci terapeutických sérií, zejména když se podávaly nižší dávky, nejčastěji dominoval biografický materiál. Postupem času, když jsem načerpal bohatší a extenzivnější zkušenosti, bylo však jasné, že kořeny systémů COEX sahají mnohem hlouběji.

Z názoru, který v současnosti zastávám, vyplývá, že konstelace systému COEX jsou zakotveny v porodním traumatu, kterým jsou také prostoupeny, a dynamicky se pojí k některé perinatální matrici anebo jejímu specifickému aspektu. Prožitek biologického porodu je z hlediska emocí a fyzických vjemů natolik komplexní a bohatý, že v prototypové formě obsahuje základní témata veškerých možných systémů COEX. Avšak kořeny klasického systému COEX sahají ještě dál a v mnoha formách obsahují i různé transpersonální jevy jako jsou zážitky z minulých životů, jungovské archetypy, vědomá ztotožnění s různými zvířaty a jiné.

Chápání dynamiky systému COEX jsem si naposledy utříbil na základě překvapivého zjištění, že povaha i obsah významných systémů COEX projevujících se v psýché jedince vykazuje nápadné korelace s hlavními aspekty planet jeho nativního horoskopu. Kromě toho lze pozorovat, že načasování biografických vrstev systémů COEX se shoduje s obdobím, kdy tyto nativní aspekty byly aktivovány důležitými planetárními tranzity. Tímto tato zjištění, jak jsem si mohl při své klinické práci opakovaným pozorováním ověřit, vrhají nové světlo i na dynamiku vazeb mezi biografickými, perinatálními a transpersonálními složkami systémů COEX.

Astrologie, především však astrologie tranzitů planet, právě kvůli těmto překvapivě přesným korelacím s dynamikou systému COEX, perinatálními matricemi a transpersonálními prožitky, se ukazuje být pro oblast výzkumu vědomí onou dlouho hledanou rosettskou deskou, jelikož poskytuje klíč k pochopení povahy a obsahu současných, minulých i budoucích holotropních

Po tomto obecném úvodu můžeme na astrologii pohlédnout z bližší perspektivy a pokusit se ji chápat také jako referenční systém pro práci s holotropními stavy. Nicméně, není možné, abych v tomto referátu podal úplný a vyčerpávající rozbor významu astrologie pro účely výzkumu vědomí, psychiatrie a psychologie.

Nicméně, toto téma má pro práci s holotropními stavy tak zásadní význam, že bych rád alespoň schématicky pohovořil o základních astrologických principech a možnostech jejich využití pro tuto oblast. Věřím, že se mi podaří u čtenářů, kteří s touto disciplínou nejsou ještě příliš obeznámeni, podnítit hlubší zájem o čerpání dalších informací z bohaté škály astrologické literatury. Pokud si člověk žádá přesvědčivé zhodnocení tohoto pozoruhodného nástroje a má zájem provádět vlastní pozorování, je nezbytné, aby se astrologií začal seriózně zabývat, a sice buďto jako klient zkušeného a kovaného astrologa anebo, ještě lépe, vlastním studiem.

Zájemce, kteří se chtějí tímto oborem vážněji zabývat, bych rád odkázal na práce věci znalých odborníků, zvlášť však na dílo Roberta Handa a Richarda Tarnase. Robert Hand napsal skvělou knihu zaměřenou na pochopení významu tranzitů planet (Hand 1976) a mistrovské dílo Richarda Tarnase “Passion of the Western Mind” (Vášeň západní mysli) (Tarnas 1991) analyzující vývoj evropského myšlení od předsókratovského období až po post-moderní dobu má své pokračování v díle nazvaném “Psyche and strana 32

ORL číslo 4 Cosmos (Psýché a Kosmos), které s nesmírnou pečlivostí dokumentuje astrologické souvislosti, jenž doplňují jeho předchozí práci (Tarnas, v tisku). Další Tarnasova kniha Prometheus the Awakener (Prométheus buditel) (Tarnas, 1995), která zkoumá archetypální význam planety Uran, je výbornou ukázkou svědčící o jeho přístupu k archetypální psychologii a astrologii.

Základní referenční systém používaný v astrologické práci kalkuluje se vzájemnými úhlovými vztahy mezi deseti nebeskými tělesy (Sluncem, Lunou a osmi planetami) zaznamenanými v nativním horoskopu (aspekty) a úhlovými vztahy mezi nativním postavením těchto desíti těles a jejich pozicí v libovolném konkrétním čase (tranzity). Kromě toho významnou úlohu sehrávají také vztahy těchto těles k systému souřadnic, zejména k osám ascendent/descendent a zenit/nadir.

nebo také nadir. Planeta, která v okamžiku zrození vychází nad horizontem, se v horoskopu objeví v blízkosti ascendentu, další, která se nachází přímo nad hlavou zrozence, bude zaznamenána u středu nebe a pokud některé nebeské těleso právě zapadá pod horizont, zakreslí se u descententu. Planeta, zaznamenaná na spodní části horoskopu, se nachází přímo pod našimi chodidly v té části oblohy, kterou nemůžeme vidět. Objeví-li se planeta v okamžiku jedincova zrození v úzkém orbisu od těchto čtyř bodů, má podle mínění astrologů i odpovídající archetyp zvlášť silný vliv na život tohoto jedince.

Zastavme se na chvíli u vlastností archetypů, které se spojují s jednotlivými planetami a jejich specifickými energiemi a začněme nejdříve u obou světel – Slunce a Luny.

SLUNCE Hovoříme zde o koncepčním rámci a referenčním systému, který se vyznačuje nesmírnou složitostí, proto není ani možné v kontextu tohoto referátu předložit k tomuto fascinujícímu tématu případnou obhajobu anebo podat vyčerpávající vysvětlení. Navíc předpokládám, že mnozí čtenáři mají o astrologii pouze povrchní znalosti a mnozí další nemají žádné. Tudíž, tento úkol si budu muset ponechat na některou z příštích publikací věnovanou konkrétně tomuto tématu, kterou se nám, jak doufám, podaří společně s Richardem Tarnasem někdy zpracovat.

Nativní horoskop, nebo-li radix, představuje dvourozměrný obraz situace na obloze zachycující okamžik narození jedince. Jedná se o kruh, který je rozdělen horizontální a vertikální osou na čtyři kvadranty. Obvod tohoto kruhu se dále dělí na 360 stupňů a dvanáct třicetistupňových úseků, z nichž každý náleží k jednomu z dvanácti znamení zvěrokruhu. Toto vše tvoří pozadí, v jehož kontrastu horoskop znázorňuje postavení planet i jejich vzájemné úhlové vztahy.

Planety zastupují základní archetypální principy nebo síly a jejich vzájemné úhlové vztahy, nebo-li aspekty, odráží vlivy, jenž mezi těmito archetypy působí. Astrologie pracuje s deseti “planetami”, neboť tento výraz aplikuje také na Slunce a Lunu, což odpovídá původnímu významu řeckého slova planetes, - “tulák”, jinými slovy jedná se o nebeské těleso, které se pohybuje po vlastní trajektorii, aniž by sledovalo celkový pohyb oblohy. Astrologickým znamením, podobně jako planetám, se přiřazuje určitá archetypální energie.

Zvláštní význam mají čtyři body, v nichž se souřadnice dotýkají obvodu kruhu, které se nazývají ascendent, descendent, střed nebe nebo-li zenit a hlubina nebe

Slunce vyjadřuje ústřední princip životní energie a osobní totožnosti, světlé podstaty osobnosti nebo vědomého já. Řídí vůli jedince i jeho tendenci vystupovat jako samostatné individuum. Archetypální energie Slunce má mužskou nebo-li jangovou podstatu, tudíž Slunce může poukazovat na důležité mužské postavy objevující se v životě zrozence. Archetypy jakýchkoliv planet, jenž utváří významné aspekty se Sluncem budou mít zvlášť výrazný vliv na život i charakter zrozence.

LUNA

Oproti tomu Luna symbolizuje ty části osobnosti, které jsou vědomému egu ukryty, tedy určitou hlubokou matrici a psychosomatickou složku vlastního já. Úzce souvisí s emočně a instinktivně reaktivními aspekty osobnosti a psýché, jichž si nejsme vědomi. Tento archetyp poukazuje na souvislost s ženským nebo-li jinovým principem, s raným dětstvím a vztahem mezi matkou a dítětem, důležitými ženskými postavami objevujícími se v průběhu života a odkazem předků. Archetypy planet, které s Lunou vytváří důležité aspekty by měly mít v životě jedince zvlášť velký význam, což se má projevit v oblastech života, jímž vládne právě Luna.

MERKUR

Archetyp Merkuru souvisí s intelektem, rozumem nebo také tím, co označujeme termínem Logos. Vládne mentální činnosti, determinuje schopnost vnímat a učit se, formulovat a vyjadřovat myšlenky a používat slova i jazyk. Je rovněž spojován se schopností pohybovat se, přepravovat se, seznamovat se s jinými lidmi, stýkat se strana 33

ORL číslo 4 a komunikovat s nimi. Hlavní aspekty mezi Merkurem a ostatními planetami vypovídají o způsobu, jak člověk přijímá a předává informace, o povaze prosazování jeho intelektuálních funkcí a naznačují směr, v němž by se chtěl vzdělávat. Mytologickou postavou pro tento archetyp je řecký bůh Hermes (římský Mercurius), který plní úlohu posla bohů a průvodce duší mezi realitami.

VENUŠE

Archetyp Venuše bývá spojován především s principem lásky nebo-li Érotu. Nachází své vyjádření jako jinový aspekt smyslnosti a sexuality v touze po romantice, partnerství, společenských vztazích a v procesu někoho přitahovat anebo být někým přitahován. Venuše rovněž ovládá estetickou vnímavost, její projev v uměleckých činnostech a vypovídá o smyslu pro harmonii. Hlavní aspekty, jenž spojují Venuši s ostatními planetami, poukazují na významné souvislosti se schopností věnovat i přijímat náklonnost a lásku, s povahou našich vzájemných společenských vztahů a zejména romantických prožitků, dále s uměleckými zájmy, nadáním, popudy a vyjadřovacími schopnostmi. Tento archetyp nachází svůj mytologický obraz v postavě řecké bohyně lásky a krásy Afrodity nebo římské Venuše.

MARS

Archetyp Marsu vyjadřuje princip dynamické energie, spouštěcích a hnacích impulsů. V materiální oblasti bývá spojován s přírodními i technologickými silami, válkami a dalšími konfliktními a násilnými událostmi, vitalitou, atletickou zdatností a jangovým aspektem sexuality. Na psychické úrovni odpovídá za ambice, snahu prosadit se, soutěživost, odvahu, hněv a násilí. Významné aspekty nebo tranzity zahrnující planetu Mars poukazují na souvislosti s troufalým a agresivním chováním, konflikty, konfrontacemi a rovněž na vznětlivost a náchylnost vůči zraněním. Mars, v řecké mytologii Áres, je symbolem boha války.

JUPITER

Jupiter je archetyp, kterému vděčíme za růst, rozvoj, štěstí a příznivý osud. Podmiňuje optimismus, prožitky hojnosti, úsilí hledat cosi dokonalejšího nebo vyššího, štědrost a ušlechtilost. Dále je spojován se svobodomyslností, dalekosáhlými vyhlídkami, vysokým morálním standardem a filosofickými ideály, intelektuálním bohatstvím a kulturním rozhledem. Kvůli těmto vlastnostem se mu často říká Velký Dobroděj. Jeho stinnou stránkou je nepřiměřenost, inflace ega, excentrismus, extravagance a veškeré možné výstřednosti. Jupiter (řecký Zeus) je nejvyšším bohem antického pantheonu a králem olympských bohů.

SATURN

Planetární archetyp Saturna lze v mnoha způsobech považovat za protipól Jupitera. Saturn, mnohdy označovaný jako Velký Škůdce, ve své negativní stránce symbolizuje zákazy, omezení, nedostatek, deficit, hladovění, útisk, represe, podřadnost, provinění a deprese. Z hlediska mytologie je Saturn římským bohem, který bývá často ztotožňován s řeckým titánem Kronosem, a tudíž také spojován s pomíjivostí, stárnutím, smrtí, koncem, symbolickými postavami Otce času nebo Smrtky s kosou.

Avšak saturnský archetyp plní také významnou positivní funkci jako princip, který sehrává zásadní úlohu v ustálení naší každodenní existence, neboť řídí strukturu, materiální realitu věcí, řád a lineární sled událostí. V souvislosti s procesem biologického porodu (a psychospirituálním prožitkem smrti a znovuzrození) představuje fázi, kdy děložní stahy periodicky vyvíjejí tlak na plod, avšak porodní hrdlo (cervix) je stále uzavřeno a zdá se, že není žádná cesta ven (no exit).

V osobním životě vyjadřuje Saturn spolehlivost, vytrvalost, vyzrálost, odpovědnost a věrnost. Je rovněž principiem, jenž nás konfrontuje s důsledky našich činů v tomto životě i minulých inkarnací a zastupuje prvek superega, morálního zákonu, svědomí a soudu. Významné saturnské aspekty nám napovídají, jakým kritickým výzvám budeme v životě čelit, ale rovněž nám vytyčují pracovní úkoly, které budeme muset v tomto světě vykonat a nabízí nám cennou příležitost k růstu. Tranzity, jenž zahrnují Saturn, obvykle poukazují na kritická vývojová období v životě jedince a vytyčují dobu, kdy bude třeba odvést “těžkou práci.” Do života vnáší prvek obtížných osobních zkoušek a strastí, ale také posiluje vytrvalost a vede k dokončení důležitých úkolů.

URAN

Nutno říci, že archetyp spojovaný s planetou Uran nesouvisí s řeckým bohem Úranem (nebe), jenž uzavřel své děti do útrob země a byl proto na naléhání Gaie vykastrován titánem Kronem, ale jak poukazuje Richard Tarnas (1995), vlastnosti tohoto planetárního archetypu lze nejlépe pochopit ve spojení s mýtickou postavou Prométhea, nebo-li titána, který ukradl oheň z nebes a daroval ho lidem, aby jim poskytl větší svobodu.

Uran představuje princip náhlého překvapení, vzpoury proti danému stavu, revoluční činnosti, osvobození, duchovního probuzení a emočního a intelektuálního průlomu. Dále stojí v pozadí náhlého kolapsu vybudovaných struktur, odpovídá za individualizmus a strana 34

ORL číslo 4 originalitu, revolucionářský náhled, kreativní genialitu, invenci a technologii. Uran ve spojení s procesem biologického porodu bývá dáván do úzké souvislosti se závěrečnou porodní fází, kdy následkem fyzického nepohodlí a kulminujících okolních tlaků dochází k náhlému rozřešení v podobě explozivního vysvobození.

Stinná stránka archetypu Uranu (Prométhea) nachází své vyjádření v anarchii, neúměrné výstřednosti a nerespektování jakýchkoliv omezení a zákonů. Lidé, kteří se v důsledku nedostatečného psychologického a duchovního vhledu snaží tomuto archetypu vzdorovat, mohou prožívat překotné a destruktivní změny, přičemž však nevystupují jako aktivní činitelé, ale naopak v roli pasivní a bezmocné oběti. Jestliže se Uran dostává s jinou planetou do významného aspektu, projevuje se tendencí osvobodit v plné míře její planetární archetyp a dát mu prostor k plnému vyjádření, což často probíhá zcela náhlým, nečekaným, neobvyklým, překvapivým a vzrušujícím způsobem.

NEPTUN

Archetyp Neptunu je dáván do souvislosti s rozpouštěním hranic mezi já a ostatními, já a přírodou, já a vesmírem, materiálním světem a dalšími realitami a mezi já a bohem. Jedná se o archetyp mystické jednoty, kosmického vědomí, imaginativních a duchovních oblastí. Ovšem rozpouštění hranic nemusí nutně znamenat transcendenci. Stinnou stránkou neptunských vazeb je ztráta pevné půdy pod nohama, úniky z každodenní reality do světa fantazie, sebeklam, iluze, falešná představa, psychotické narušení vnímání reality a zmatek projevující se závislostí na alkoholu a drogách.

PLUTO

Pluto představuje archetyp prapůvodní energie – dynamický princip v pozadí kosmického stvoření, univerzální sílu, která je hnacím prvkem vývoje v přírodě a lidské společnosti (Kundalíní Šakti), ale také ničivou energií (požírající matkou bohyní Kálí). Ovládá základní biologické procesy zrodu, sexu a smrti, transformativní proces psychospirituální smrti a znovuzrození a instinktivní síly působící v těle a psýché (freudovské Id). Pluto vyjadřuje chthonické prvky, podsvětí, ať už ve významu doslovném (podzemí, infrastrukturu velkoměst), metaforickém (uličky lásky, organizovaný zločin), psychologickém (nevědomí) nebo archetypálním/mytologickém.

Pluto ve vztahu k procesu biologického zrození a jeho psychospirituálnímu protějšku – procesu smrti a znovuzrození koresponduje s fází, kdy je dítě nuceně vypuzováno z matčina těla a v porodním kanálu zápasí o život. V tomto okamžiku dochází k uvolnění mocných fyzických a instinktivních energií (libidinózních i agresivních). Pluto (nebo také Hádes) je v mytologii znám jako bůh podsvětí. Jakmile Pluto uzavírá s jinou planetou důležitý aspekt, vyznačuje se tendencí zesílit a umocnit její archetypální výraz v takovém rozsahu, že podstatně ovlivňuje život jedince anebo se v ním dokonce projevuje jako kompulsivní síla, což může vést k různým mocenským bojům a konfliktům, ale také k hluboké transformaci.

Neptun nachází svůj výraz nejen v transcendentální mystické blaženosti, ale také v božské hře mája, která nás drží v pasti samsárického světa, což se může projevovat ryzí čistotou mystického zážitku i psychotickou zmateností. Je nejen podstatou prožitků jogínů a svatých, které provází stavy bez přítomnosti ega, ale může také vést ke ztrátě individuality, jež ústí v dezorientaci a bezmocnost.

Neptun je archetypem idealistických snů a ambicí, tělesného a psychologického uzdravení, duchovní touhy, zvýšené intuice, mimosmyslového vnímání a kreativní imaginace. Jestliže některá planeta uzavírá s Neptunem významný aspekt, dochází k jejímu oslabení, zidealizování nebo zduchovnění. Jelikož odpovídající mytologickou postavou je římský bůh oceánů Neptun (řecký Poseidon), bývá tento archetyp dáván do úzké souvislosti s vodou, ať už v podobě amniotického nitroděložního prostředí, tělesných tekutin nebo jezer a oceánů.

Tímto jsem ve stručnosti popsal specifické individuální vlastnosti deseti planetárních archetypů, přičemž jsem zkombinoval tradiční astrologické poznatky s několika prozíravými dodatky a úpravami Richarda Tarnase. Ovšem praktičtí astrologové se nezajímají pouze o vlastnosti archetypů, ale také o aspekty, nebo-li vzájemné úhlové vztahy zachycené v nativním horoskopu a tranzity – úhlové vztahy utvářené v životě jedince mezi polohou planet při jejich neustálé pouti

strana 35

ORL číslo 4 zodiakem a jejich pozicí v okamžiku narození.

Nativní horoskop znázorňuje celkové archetypální rozložení, jenž formuje naši osobnost a řídí náš život jako celek. Naznačuje, kde bychom mohli očekávat napětí nebo třenice mezi určitými archetypálními principy nebo naopak jejich harmonickou součinnost. Ovšem radix zůstává po celý život stejný, tudíž nám ani nemůže poskytovat žádné informace o změnách, jimiž budeme v určitých obdobích života procházet. Jak víme, kvalita našich životních zkušeností se rok od roku, měsíc od měsíce nebo dokonce den ode dne výrazně mění. Astrologové tvrdí, že změny v archetypálních oblastech, které v průběhu času ovládají náš život, jsou v korelaci s pohyby planet a lze je tudíž předvídat. Tyto korelace tvoří obsahovou náplň zkoumání astrologického odvětví, které se nazývá tranzitní astrologie.

Tranzitní astrologie předkládá názor, že uvolnění konkrétních potenciálů zakotvených v radixu závisí na planetárních tranzitech, to znamená na vztazích mezi aktuální pozicí planet v libovolném konkrétním čase a jejich postavením v nativním horoskopu. Komplexnost a dynamická povaha vyplývajících vztahů je vskutku pozoruhodná a lze ji proto využít jako jasně definovaný referenční systém, který, na rozdíl od některých konvenčních přístupů, například tradičních psychologických testů, je zcela nepochybně v souladu s merkurovskou povahou naší každodenní zkušeností a také bohatostí obsahů holotropních stavů.

Trvání tranzitů závisí na délce oběžné dráhy a rychlosti konkrétních planet. Předpovědi archetypálních vlivů v lidském životě, které vychází z tranzitů, lze stanovit na období trvající hodiny (Luna) nebo dny (Slunce, Merkur, Venuše, Mars) i celé roky (vnější planety zejména Pluto). Zvlášť velký význam mají především vnější planety – Saturn, Uran, Neptun a Pluto, neboť ovlivňují proces formování našich životních příběhů a zejména dynamiku našeho psychospirituálního rozvoje a vývoje vědomí.

Kvalitu vzájemné interakce mezi dvěmi či více planetárními archetypy popisují jejich úhlové vztahy (měřené ve stupních nebeské délky podél ekliptiky). Obecně řečeno, čím jsou tyto vztahy přesnější, tím výraznější bude i jejich archetypální interakce. Charakter těchto vztahů se zakládá na principech, které formuloval již Pythagoras ve své teorii čísel a hudby sfér. Nejdůležitější aspekty se vypočítají, když vydělíme kruh o 360° celými čísly 1, 2, 3, 4 a 6. Kvalita aspektů se dále definuje z hlediska Pythagorova významu korespondujících čísel.

Konjunkce (přibližně 0°) je charakterizována mocným spojením dvou konkrétních planetárních archetypů včetně jejich pozitivních i negativních potenciálů. Opozice a kvadratura (180° a 90°) vyjadřují náročné a

konfliktní (tvrdé) interakce, zatímco trigon a sextil vedou k harmonické a plynulé (měkké) součinnosti. Další významnou situací, jež spojuje archetypální vlivy je midpoint (středobod), což je výraz, jehož se používá, když se planeta nachází přesně v polovině mezi dvěmi dalšími.

Praktická astrologie pracuje s řadou dalších variant, například s postavením planet ve znameních zvěrokruhu a astrologických domech, které dělí horoskop na dvanáct třicetistupňových úseků, přičemž každému z nich je připisován specifický význam. Je možné používat různé další prediktivní techniky – progrese, solární a lunární revoluce, astrální kartografii a jiné. Nicméně systém, který jsem již ve stručnosti nastínil může sám o sobě poskytovat mimořádně přesné a konkrétní předpovědi vztahující se na mnohé různé aspekty existence. Lze ho využít, podobně jako Jungovy archetypy, k hlubšímu pochopení jedinců – jejich osobnosti, vzorců chování a vývoje životních situací, rovněž i historického vývoje a kulturních hnutí, jenž zahrnují masy lidí.

Je důležité mít na mysli, že astrologii je možné využívat pouze pro předpovědi archetypálního významu, nikoli však pro předvídání konkrétních situací. Může napovídat jaké archetypální vlastnosti či univerzální principy budou v konkrétním čase působit, naznačit povahu jejich interakce a specifikovat jejich vztah k nativnímu horoskopu jednotlivce. Obecný rámec těchto mimořádně pozoruhodných předpovědí ponechává dostatečný prostor, aby kosmická kreativita mohla vyjádřit svůj potenciál v podobě konkrétních událostí a způsobů chování. Ani ten nejlepší astrolog nebude schopen z horoskopu s jistotou vyčíst, že toho či onoho dne získáme určitou práci, přijdeme na burze o všechny peníze, potkáme spřízněnou duši, vyhrajeme v loterii nebo se ocitneme ve vězení.

Používáme-li astrologii při práci s holotropními stavy, složitost interpretace roste přímo úměrně s počtem planetárních tranzitů působících ve stejnou dobu a s počtem planet, které se na nich podílí. V mnoha případech mohou současně působit dva významné aspekty (ale i více), přičemž jejich energie mohou vzájemně kolidovat. V tomto kontextu mohu uvést pouze několik obecných příkladů prediktivního potenciálu, který umožňuje provést analýzu holotropních stavů. Komplexní interpretace si vyžaduje vyjádření zkušeného astrologa, který na konkrétní situaci, nativní horoskop a tranzity nahlíží jako na jednotné pole a integrální gestalt.

V období náročných tranzitů k Saturnu by se člověk měl připravit, že v holotropním stavu zažije děsivou konfrontaci s temnou stránkou existence – smrtí, stárnutím a sešlostí věkem, nemocí, zoufalstvím, beznadějí, bolestnou ztrátou a stísněností. Saturn, jelikož oběhne zvěrokruh přibližně za dvacet osm let, se strana 36

ORL číslo 4 každých sedm let dostává do náročných tranzitů (kvadratury, opozice nebo konjunkce) vůči svému postavení v radixu. Z těchto tranzitů mají zvláštní astrologický význam především konjunkce, kterým se také říká návraty Saturna. Podobným způsobem i ostatní planety utvářejí pravidelně vůči sobě dynamické i harmonické aspekty, přičemž intervaly, kdy k tomu dochází, závisí na době jejich oběhu. V obdobích působení těchto tranzitů se vliv archetypální energie odpovídajících planet výrazně zvyšuje. Tyto situace se odehrávají v určitých periodách lidského života a současně sebou přináší charakteristické výzvy a příležitosti, jež odráží archetypální vlastnost dané planety.

Jednotlivá tranzitující tělesa vytváří také vazby mezi sebou. V těchto situacích archetypální energie konkrétních planet začínají působit ve vzájemné součinnosti, buď harmonicky anebo disharmonicky, což závisí na jejich úhlových vztazích. Kupříkladu náročné tranzitní aspekty mezi Saturnem a Plutem se vyznačují tendencí zprostředkovávat výjevy a prožitky typické pro druhou a třetí perinatální matrici, tedy ty nejhorší aspekty lidského života v podobě nespoutaného násilí provázeného vraždami, satanskými rituály, krvavými válkami a revolucemi, znásilňováním, pornografií, zvrhlou sexualitou a skatologickými prvky. Dynamický vztah Saturnu s Neptunem bývá obvykle spojován s obrazy smrtících účinků toxických chemikálií nebo radioaktivního záření, zamoření a “špatného lůna.” Vazba mezi Saturnem a Uranem se v mnoha ohledech vyznačuje vzájemně protichůdnými tendencemi, proto náročné tranzitní aspekty obou archetypů vedou k neřešitelnému konfliktu mezi intenzivními pocity stísněnosti a silnou touhou po vysvobození.

Uranem lze spojovat s přehnanou samolibostí, extravagantním a excentrickým chováním a v krajním případě s manickými projevy. Podobně také obtížné tranzity Jupiter/Pluto je možné dávat do souvislosti s touhou po intenzivních zážitcích, nestřídmostí v sexu i jídle, hédonizmem a přístupem k životu ve stylu carpe diem. Náročné tranzity mezi Jupiterem a Neptunem vedou ke stírání hranic, ztrátě půdy pod nohama, úletům do fantazie, idealizaci života a nerealistickým očekáváním.

Také tranzity Merkura, Venuše a Marsu, třebaže nejsou tak mocné jako tranzity vnějších planet, mohou mít výrazný vliv na obsah holotropních stavů. Tranzity Marsu přispívají prvkem hnací energie a motivy zápasu, dobývání a násilí. Harmonické tranzity Venuše vnáší do prožitku hodnotu vjemu, estetické prvky, jemnost a romantiku. Pozitivní Merkurovy tranzity usnadňují intelektuální vhled a pojmové pochopení prožitku. Oproti tomu náročné tranzity mezi Merkurem a Saturnem zpravidla věští skeptický postoj k holotropnímu sezení a potíže s intelektuální integrací celého procesu.

Po tomto obecném úvodu bych rád prezentovat dva poněkud zhuštěné případy z praxe a ilustroval na nich, že mezi přírodou, holotropními stavy a tranzity planet existují pozoruhodné korelace. V první ukázce popisuji neobyčejně silný prožitek ze sezení, při němž byla podána vysoká dávka LSD a v druhé proces spontánně vyvolané psychospirituální krize (spiritual emergency).

Na druhé straně k hlubokým prožitkům mystické jednoty a oceánické extáze dochází s největší pravděpodobností pod vlivem neptunských harmonických aspektů, například trigonu mezi Neptunem, Jupiterem a Sluncem. Podobně trigon mezi Plutem, Jupiterem a Sluncem vyjadřuje konstelaci, jež tvoří ideální předpoklad pro hluboký prožitek psychospirituálního znovuzrození. Měkké tranzity Uranu by měly usnadňovat průlom ke svobodě, zprostředkovat pozoruhodné objevitelské vhledy a napomoci překvapivým a šťastným řešením svízelných situací.

Jupiterovy harmonické tranzity vnáší do holotropních stavů i každodenního života optimistický náhled a joi de vivre. Jupiter – “velký dobroděj” vyjadřuje natolik blahodárný archetypální vliv, že dokonce ani jeho náročné tranzity zpravidla neznamenají žádné potíže. Uzavírá-li tranzitující Jupiter s dalšími planetami aspekty, vykazuje tendenci v maximální až přehnané míře zdůrazňovat jejich archetypální vliv.

Proto kupříkladu dynamický aspekt mezi Jupiterem a

FLORA

Když jsem pracoval v Marylandském středisku pro psychiatrický výzkum, byl jsem pozván na konzilium do nemocnice Spring Grove State Hospital. Jeden z lékařů strana 37

ORL číslo 4 zde prezentoval případ osmadvacetileté svobodné pacientky Flory, která byla už více než osm měsíců hospitalizována na uzavřeném oddělení. Vyzkoušeli už všechny dostupné léčebné možnosti včetně trankvilizérů, antidepresiv, psychoterapie i pracovní terapie, ale všechny selhaly a Floru čekal převoz na oddělení chronicky nemocných.

Flora trpěla jednou z nejtěžších a nejsložitějších kombinací symptomů a poruch, s jakou jsem se mohl ve své psychiatrické práci setkat. Jako šestnáctiletá byla členkou gangu, který provedl ozbrojené vloupání a zabil nočního hlídače. Řídila auto, ve kterém prchali z místa činu, načež strávila čtyři roky ve vězení a pak byla podmínečně propuštěna. Následovala bouřlivá léta, kdy Flora propadla drogám a alkoholu. Brala heroin a často kombinovala vysoké dávky psychostimulačních látek a barbiturátů. Prožívala také několik depresivních krizí, provázených silnými sebevražednými sklony. Často pociťovala nutkání sjet s autem přes okraj útesu nebo narazit do jiného automobilu. V emočně vypjatých situacích trpěla hysterickým zvracením.

Pravděpodobně nejhorší ze všech jejich potíží byla bolestivá křeč obličeje, tic douloureux. Neurochirurg John Hopkins navrhoval operaci mozku a přerušení nervu, který křeč způsoboval. Flora byla navíc lesbička, což ji přivádělo do těžkých konfliktů a vyvolávalo v ní pocit viny. Nikdy v životě neměla heterosexuální vztah. Aby se celá situace ještě více zkomplikovala, byla pod soudním dohledem, protože vážně zranila svou přítelkyni a spolubydlící, když čistila revolver pod vlivem heroinu.

Na konci jednání mě požádal Flořin ošetřující lékař, zda by se dalo uvažovat o LSD terapii jako o poslední a krajní možnosti. Jednalo se o velmi těžké rozhodnutí, především vzhledem k tehdejší celonárodní hysterii kolem LSD. Navíc Flora již měla záznam v trestním rejstříku, také přístup ke zbraním a projevovaly se u ní silné sebevražedné sklony.

Dobře jsme si uvědomovali, že pokud bychom ji za těchto okolností podali LSD, tak všechno co by se v budoucnu stalo, by s tím automaticky bylo spojováno bez ohledu na to, jakou měla minulost. Na druhé straně všechno ostatní již bylo bez jakéhokoliv úspěchu vyzkoušeno a Floru čekalo oddělení chronicky nemocných, kde by strávila zbytek života. Po dlouhých diskusích se terapeutický tým Marylandského střediska pro psychiatrický výzkum rozhodl začlenit ji do programu s LSD v přesvědčení, že její zoufalá situace opravňuje provést tento riskantní experiment.

První dvě Flořina sezení s aplikací vysoké dávky LSD se nijak zvlášť nelišila od mnoha jiných, které jsem vedl v minulých letech. Musela se vypořádat s mnoha

traumatizujícími vzpomínkami ze svého bouřlivého dětství a několikrát došlo k znovuprožití scén zápasu při průchodu porodním kanálem. Byla schopna najít spojení mezi svými silnými sebevražednými sklony i bolestivými křečemi obličeje a určitými aspekty porodního traumatu s obrovským množstvím nevybitého fyzického i emočního napětí. Přesto všechno se terapeutický výsledek zdál minimální.

Při jejím třetím sezení s LSD se v prvních dvou hodinách nestalo nic mimořádného, její prožitky se podobaly těm předchozím. Najednou si však Flora začala stěžovat, že její bolest z křeče v obličeji se stává nesnesitelnou. Před mýma očima tento spazmus groteskně zesílil a obličej se jí stáhl, takže doslova připomínal masku ďábla. Začala mluvit hlubokým mužským hlasem a všechny její rysy se tak změnily, že jsem nemohl najít žádnou podobu mezi tím, jak vypadala dříve a jejím nynějším vzhledem. V očích měla výraz nepopsatelné zloby a prsty se jí zkroutily do tvaru drápů.

Ta cizí a nepřátelská síla, která ovládala její tělo i hlas, se skutečně představila jako ďábel. Obrátil se přímo na mne a přikázal mi, abych nechal Floru na pokoji a nepokoušel se jí pomáhat. Patřila jemu a on ztrestá každého, kdo by se pokusil ohrozit jeho teritorium. To, co následovalo, bylo jasné vydírání, šlo o celou řadu výhrůžek, co by se mně, mým kolegům a celému terapeutickému programu stalo, kdybych neuposlechl. Je velmi těžké popsat zlověstnou atmosféru, kterou tato scéna vyvolala. Člověk mohl přímo hmatatelně cítit přítomnost čehosi cizího a nepřátelského. Pocit nadpřirozena a účinek vydírání byl ještě zesílen skutečností, že pacientka ve svém běžném životě nemohla mít přístup k některým informacím, o nichž se onen cizí hlas zmiňoval.

Prožíval jsem mimořádný emoční stres, který měl až metafyzické rozměry. Ačkoliv jsem se setkal s podobnými projevy už v dřívějších sezeních s LSD, nikdy však nebyly tak realistické a přesvědčivé. Bylo velmi těžké ovládnout strach i pocit, že musím uznat reálnou přítomnost té síly a dát se s ní do psychického a duchovního boje. Začal jsem rychle přemýšlet a snažil se najít nejlepší taktiku pro tuto situaci. V jedné chvíli jsem se přistihl, že uvažuji o tom, že by mezi nástroji terapeuta neměl chybět kříž, neboť ze situace jsem usoudil, že jde o projev Jungova archetypu, a kříž by tedy za těchto okolností mohl fungovat jako odpovídající archetypální protilék.

Brzy bylo jasné, že mé emoce, ať už šlo o strach nebo smělý odpor, činily celou situaci i onu nepřátelskou sílu ještě skutečnější. Vzpomněl jsem si na jeden z dílů televizního seriálu science fiction Star Trek, kde vystupovala cizí bytost, která čerpala sílu z lidských emocí. Uvědomil jsem si, že nejdůležitější je zůstat klidný a soustředěný. Rozhodl jsem se vstoupit do meditativního stavu, přičemž jsem držel Flořinu strana 38

ORL číslo 4 zkroucenou ruku a pokoušel se představit si ji tak, jak jsem ji znal předtím. Současně jsem se snažil okolo nás vizualizovat silný světelný obal, což jsem intuitivně vnímal jako nejlepší řešení. Celá scéna trvala více než dvě hodiny. Subjektivně se jednalo o dvě nejdelší hodiny, které jsem prožil mimo svá vlastní psychedelická sezení.

Potom se Flořina ruka uvolnila a její obličej nabyl opět původní rysy. Tato proměna proběhla stejně rychle, jako při nástupu jejího podivného stavu. Brzy jsem zjistil, že si Flora nepamatuje nic z toho, co se v uplynulých dvou hodinách stalo. Ve své pozdější písemné zprávě o sezení popsala první dvě hodiny sezení a pak pokračovala až o čase, který následoval po jejím “stavu posedlosti”. Vážně jsem přemýšlel o tom, zda s ní mám mluvit o době, kterou jí zakrývala amnézie, ale rozhodl jsem se, že to neudělám. Neviděl jsem žádný důvod, abych její vědomé myšlení zatěžoval tak pochmurným tématem.

příliv prvků i dalších entit z transpersonálních oblastí. Tranzitující Neptun v přesném sextilu s Flořiným nativním Neptunem tento proces rozpouštění hranic ještě zintenzivňuje. Aspekty Slunce a Neptuna jsou charakteristické zejména u mystiků a duchovních učitelů (např. Meher Baby a C.G.Junga). Přítomnost Marsu ve Flořiným nativním stelliu dodává této vazbě výrazně agresivní kvalitu.

Flořino sezení probíhalo koncem šedesátých let, kdy svět mohl na obloze pozorovat trojkonjunkci mezi Plutem, Uranem a Jupiterem (pouze jedenkrát v tomto celém století), přičemž právě tato trojkonjunkce přecházela přes její radixové stellium (Pluto v konjunkci s jejím Neptunem a Merkurem a Jupiter se Sluncem). Současně také tranzitující Neptun se dostal do opozice s nativním Uranem.

K mému velkému překvapení došlo v důsledku tohoto sezení k úžasnému terapeutickému zlomu. Flora ztratila sklony k sebevraždě a získala nový vztah k životu. Přestala pít alkohol, brát heroin i barbituráty a začala horlivě navštěvovat shromáždění jedné malé náboženské skupiny v Catonsville. Křeče v obličeji teď měla jen zřídka a byly mnohem snesitelnější. Zdálo se, že energie, která byla jejich základem, se vybila ve dvě hodiny trvající “masce zla”. Intenzita bolesti, která se občas vracela, byla již tak malá, že nevyžadovala žádné léky.

Flora tak prožívala na osobní rovině vliv mocného kolektivního tranzitu konjunkce Pluta s Uranem, jenž souvisí s celkovou atmosférou vzrušujícího sexuálního, sociálního a duchovního vysvobození a dionýsovským duchem doby šedesátých let. Tranzitující Jupiter v konjunkci s radixovým Sluncem by mohl svědčit o úspěšném uvolnění základních emancipačních energií. Neptun v opozici s Uranem představuje archetyp nečekaných duchovních vhledů. Není bez zajímavosti podotknout, že tento kolektivní tranzit působil v období Ježíšova kázání a na počátku křesťanství, a to zejména v souvislosti, že výsledkem Flořina prožitku byla náboženská konverze, která ji přivedla do Catonsvillské křesťanské komunity.

Flora se dokonce ve svém životě pokusila o navázání heterosexuálních vztahů a nakonec se provdala. Její sexuální adaptace však nebyla dobrá; byla schopna pohlavního styku, ale vyvolával u ní nepříjemné pocity a bolest. Po třech měsících manželství skončilo a Flora se vrátila k lesbickým vztahům, avšak již kvůli tomu necítila takovou vinu. Její situace se natolik zlepšila, že byla přijata na místo taxikářky. V následujících letech sice její stav několikrát kolísal, ale nikdy se nemusela vrátit do psychiatrické léčebny, která se málem stala jejím trvalým domovem.

Konjunkce mezi Plutem a Neptunem již sama o sobě znamená velmi silný aspekt. Obvykle se časově shoduje s významnými mystickými zážitky a psychospirituálními krizemi, které ústí v hlubokou duchovní transformaci. Pluto destruktivní a eventuelně transformativní silou zintenzivňuje účinky jakéhokoliv archetypu, s nímž vytváří důležitý úhlový vztah. V tomto případě zesiluje osvobozující vliv Uranu a pohání také příliv transpersonálních energií do oblasti vědomí, přičemž archetyp Neptuna navíc zvyšuje propustnost těchto energií za hranice identity.

Dokonce jen povrchní pohled na Flořin nativní horoskop a tranzity, které probíhaly v období její léčby pomocí LSD, odhaluje i bez přesného času narození pozoruhodnou souvislost s povahou a obsahem tohoto prožitku. Nejnápadnější část jejího radixu tvoří stellium čtyř planet nacházejících se v rozmezí jedenácti stupňů (Neptun, Merkur, Slunce a Mars), přičemž Neptun je od slunce vzdálen šest a půl stupně.

Odpoutání se z moci démonických vlivů a skrze ně, rovněž tak vzrušující proces vlastního vysvobození, je možno dát do souvislosti s působením archetypu Uranu ve spojení s Jupiterem. Zájem o čarodějnictví a satanské rituály představuje jednu ze stinných stránek šedesátých let, což potvrzují vraždy spáchané Charlesem Mansonem a Sharon Tateovou. Plný projev démonického aspektu plutónského archetypu (v úzké souvislosti s BPM III) lze u Flory vysvětlit výrazným zeslabením struktury individuálního já.

Zatímco archetyp Slunce vyjadřuje princip osobní identity a individuality, Neptun právě naopak zeslabuje funkce ega rozpouští veškeré hranice, čímž usnadňuje

Konjunkce Neptuna s Merkurem by mohla svědčit o

strana 39

ORL číslo 4 schopnostech získávat přístup k duchovním informacím prostřednictvím tzv. průlivu (channelling) (viz. horoskop Rudolfa Steinera a Anne Armstrongové) a spojení Pluta s Merkurem bývá často dáváno do souvislosti s ústním projevem, verbální agresivitou, koprolalií, a prací s tajnými informacemi (Robin Williams, Conan Doyle, Ian Flemming, vědci podílející se na projektu Manhattan).

V době, kdy sezení probíhalo, bylo Floře 27 let, tudíž se nacházela v období návratu Saturna. Tranzitující Saturn se sice nacházel ještě dvacet stupňů od svého nativního postavení, nicméně mnozí astrologové přesto věří, že orbis tohoto významného tranzitu je mnohem větší než u jiných, proto je vhodnější pro jeho vymezení řídit se věkem (časové rozpětí 28 – 30 let). Návrat Saturna obvykle značí ukončení jednoho celého cyklu bytí a bývá charakterizován stísněností nebo dokonce setkáním se smrtí, načež následuje uvolnění, dosažení větší zralosti a začátek dalšího životního cyklu. Návrat Saturna ve spojení s výše uvedenými tranzity dodává vyplývajícím změnám větší strukturální hloubku a trvalejší charakter.

Flořin horoskop vykazuje některé další nativní i tranzitní aspekty, které se obecně pojí s jejím životním příběhem a konkrétně s obsahem absolvovaného terapeutického sezení. Konjunkce Pluta s Venuší bývá zpravidla spojována s tabuizovanou sexualitou a s ní souvisejícími pocity studu. Jedná se o archetyp démonického milence (“ona patří mě”) – Plutóna, jenž unáší Persefonu do říše mrtvých. Flora měla ve svém radixu také konjunkci Pluta se Sluncem, která kromě jiného vysvětluje skutečnost, že ji přitahovalo zločinecké podsvětí. V průběhu jejího terapeutického sezení se tranzitující Pluto dostalo do polokvadratury ke své nativní pozici. Zde sice hovoříme o tranzitu menšího významu, avšak je-li přesný (v tomto případě 2 stupně), může mít zesilující účinek.

Flora měla ve svém radixu ještě jedno stellium – trojkonjunkci mezi Uranem, Jupiterem a Saturnem. Uran ve spojení s Jupiterem vyjadřuje archetyp protispolečenské vzpoury. Konjunkce Uran/Saturn podněcuje agitovanou depresi a násilné impulsy, jenž vedou k sebepoškozování (tendence zapříčinit čelní kolizi anebo sjet z útesu) a dispozicím způsobovat nehody (postřelení přítelkyně). Pro agresivní drogovou závislost je charakteristická konjunkce Marsu s Neptunem.

Při rozboru následující ukázky a s ní souvisejících astrologických vztahů, budeme mít možnost pozorovat podobnosti i rozdíly mezi oběma příběhy. Zde můžeme vidět, že projevy stejných archetypů i jejich kombinací nejsou pevně předurčené. Astrologické archetypy mohou nacházet různé způsoby vyjádření a současně si zachovávat vlastní podstatu, což v rámci archetypálních oblastí zanechává široký prostor pro uplatnění hravé kreativity.

KAREN

Karen byla půvabná mladá a svěží blondýna ještě před třicítkou, která v sobě probouzela jemnou a dokonalou krásu. Navenek působila poněkud tiše a ostýchavě, přesto však disponovala vysokou inteligencí a hýřila tělesnou aktivitou. Měla strastiplné dětství; její matka spáchala sebevraždu, když jí byly tři roky, poté pod jednou střechou vyrůstala s otcem alkoholikem a jeho druhou ženou. Když někdy v pozdní pubertě opouštěla svůj domov, prožívala období depresí a pravidelně zápolila s kompulzivním přejídáním.

Cestovala, studovala, oblíbila si jazzový tanec, stala se taneční mistryní a také příležitostně vyučovala. Ráda zpívala a postupně se vypracovala na kvalifikovanou masérku. Karen se usadila na venkově, kde se setkala s jemným a starostlivým mužem Petrem, s nímž začala žít společný život. Ačkoliv neuzavřeli společný sňatek, narodila se ji dcera Erin, kterou oba z celého srdce zbožňovali.

Karenin příběh vyjadřuje ve své nejdramatičtější podobě kontinuální spojitost od plíživé tedy mírné formy psychospirituální krize až po její extrémní projev. Lze také říci, že s mnohými záležitostmi, jenž provázely její zkušenost, se mohl setkat každý z nás, kdo procházel určitým transformačním procesem. Mnohé z toho, co budeme popisovat, jsme měli možnost vidět na vlastní oči.

Karenina situace obsahovala všechny prvky skutečné duchovní krize. Trvala tři a půl týdne a zcela narušila veškerou její běžnou činnost a vyžádala si čtyřiadvacetihodinovou péči. Když Karen prožívala duchovní krizi již několikátý den, požádali nás někteří z jejich přátel, jenž věděli o našem zájmu v této oblasti, o pomoc při péči o ni. Měli jsme tak možnost pozorovat Karen v průběhu posledních dvou a půl týdnů krize skoro každý den.

Jak tomu často při duchovní krizi bývá, byl i začátek Kareniny krize rychlý a nečekaný a Karen byla natolik pohlcena a zaplavena svými novými prožitky, že se nebyla schopna starat o sebe ani o svou tříletou dceru, která zůstala u svého otce. Namísto hospitalizace se u ní dvacet čtyři hodin denně střídali její přátelé.

Karen byla převezena ze svého domova do domu svých přátel, kde jí byl vyhrazen jeden pokoj. Její přátelé potom zavedli formu “pečovatelské služby.” Na každých dvacet čtyři hodin si připravili rozpis po dvou lidech ve dvou až tříhodinových směnách. Před dveřmi ležel zápisník, do něhož opatrovníci zapisovali své příchody a odchody a rovněž poznámky o Karenině stavu, co řekla strana 40

ORL číslo 4 nebo udělala, co snědla a vypila a co od ní může příští směna očekávat.

První den své krize Karen zpozorovala, že má najednou jasnější vidění, ne tak “matné a rozmazané” jako obvykle. Slyšela ženské hlasy, které jí říkaly, že se před ní otevírá příznivá a důležitá zkušenost. Po mnoho dní z Karenina těla vyzařovalo nesmírné teplo a měla vize ohně a polí rudé barvy, chvílemi se cítila pohlcována plameny. Aby uhasila svou nesmírnou žízeň, kterou podle ní způsobovaly plameny, pila velké množství vody.

Vypadalo to, jako by ji ve svém prožitku unášela nesmírná energie, jež v ní proudila a přiváděla ji do různých rovin nevědomí a vzpomínek, emocí i jiných prožitků a pocitů v nich obsažených. Začala se chovat jako dítě a znovu prožívala biografické události, jako například sebevraždu své matky a následné fyzické týrání macechy. Jednou se stalo, že dětská vzpomínka na výprask řemenem u ní přešla do vize, v níž byla jako černá Afričanka bičována na otrokářské lodi.

Probojovávala se fyzickým a emočním utrpením vlastního biologického porodu a opakovaně prožívala porod své dcery. Prožila si několikrát smrt v různých podobách a tyto její myšlenky na umírání způsobily, že si její opatrovníci začali dělat starosti ohledně možnosti pokusu o sebevraždu. Bylo však nepravděpodobné, že by tato situace mohla nastat, protože byla v bezpečí a pod přísným dohledem svých opatrovníků. Každý zasvěcený ji velmi obezřetně sledoval, neustále byl u ní a nabádal ji, aby své prožitky neprojevovala navenek a raději si je uchovávala a prožívala ve svém nitru.

Pravidelně se cítila ve spojení se svou mrtvou matkou a také se svou přítelkyní, která zemřela před rokem při autonehodě. Říkala, že je postrádá a že by chtěla za nimi. Jindy zase cítila, že se dívá na umírající lidi nebo že ona sama umírá. Se slovy, že je možné prožít smrt symbolicky, aniž by člověk zemřel ve skutečnosti, jí její opatrovníci žádali, aby se zavřenýma očima tyto sekvence vnitřního umírání plně prožívala a aby své obtížné pocity vyjádřila. Uposlechla a zakrátko se přes tuto intenzivní konfrontaci se smrtí přenesla k jiným prožitkům.

Několik dní se Karen zmítala v sekvencích obsahujících prvky zla. Chvílemi se cítila jako dávná čarodějnice, která se účastní magických obětních rituálů, jindy zase v sobě pocítila strašlivého netvora. Když tato ďábelská nestvůra projevovala svou démonickou energii, Karen zaplavila pokoj zlostnými výkřiky, zmítala sebou na zemi a dělala hrozivé obličeje. Její opatrovníci chápali, že tyto výlevy nejsou namířeny proti nim, dále ji ochraňovali a povzbuzovali v dalších projevech.

Někdy se její prožitky soustředily okolo sexuality. Po znovuprožití některých traumatizujících vzpomínek ze své sexuální minulosti, pocítila silný zdroj energie v pánevní oblasti. Poté, co v životě považovala sex za nízký instinktivní pud, se jí náhle dostalo hlubokého spirituálního prožitku, ve kterém odhalila totéž, co učí některé esoterické tradice, že totiž sexuální impuls není jen pouhým biologickým pudem, ale také duchovní silou božské podstaty. Cítila, že je první ženou, které kdy bylo dáno toto poznání, a vyjádřila novou úctu ke své mystické roli životadárné matky.

V průběhu dalšího období se Karen cítila sjednocena se zemí a jejími obyvateli a obávala se, že jim hrozí brzký zánik. V duchu viděla, že planeta i její obyvatelé se řítí do záhuby a předkládala jasné a vysoce zasvěcené vhledy na situaci ve světě. Viděla podoby sovětských a amerických vůdců s prsty na “knoflíku” a pronášela trefné a mnohdy humorné poznámky na účet mezinárodní politiky.

Na několik dní se Karen napojila na mocný proud kreativity a vyjadřovala většinu svých prožitků ve formě písní. Bylo úžasné to sledovat: jakmile nějaké vnitřní téma vyplulo na povrch, buď si na něj vymyslela píseň nebo si nějakou vybavila z paměti a bujaře se touto fází svého procesu prozpívala.

Karen byla extrémně vnímavá, vysoce citlivá a intenzivně naladěná na svět kolem sebe. Byla schopna “vidět dovnitř” každého kolem sebe a často předvídala jejich slova i činy. Jeden z opatrovníků se o Karen bavil, ještě než k ní vešel dovnitř. Jen co vešel do dveří, byl překvapen, když mu Karen přesně zrekonstruovala jeho předešlý rozhovor. K velké nelibosti svých pečovatelů naprosto otevřeně komentovala jakékoliv osobní či mezilidské scénáře, které u nich vypozorovala a okamžitě konfrontovala každého, kdo jí příliš omezoval nebo byl rigidní a přestala s ním spolupracovat.

Zhruba po dvou týdnech se některé obtížné a bolestné stavy začaly zmírňovat a Karen stále častěji prožívala už jen příjemné, světlem prozářené stavy a cítila se stále více propojena s božskou podstatou. Viděla sebe samu jako posvátný klenot, jako zářící perlu, o které byla přesvědčena, že je symbolem její pravé podstaty a trávila spoustu času tím, že k ní promlouvala a hýčkala jí. Dostávala pokyny ze svého vnitřního zdroje o tom, jak se má o sebe starat a mít se ráda, a cítila, že se emoční rány v srdci i na těle začínají hojit. Řekla, že se cítí výjimečně, jakoby se “podruhé narodila”, což komentovala slovy: “Otevírám se životu, lásce, světlu a sobě samé.”

Jak se Karen pozvolna dostávala ze svého stavu, byla stále méně pohlcována svým vnitřním světem a více se zajímala o svou dceru a ostatní lidi kolem sebe. Začala

strana 41

ORL číslo 4 pravidelněji jíst, spát a věnovat větší pozornost i některým svým denním potřebám. Chtěla svůj zážitek ukončit a vrátit se do svého domova a začalo být jasné, že i ostatní lidé kolem ní by byli rádi, kdyby její epizoda už skončila. Proto se s Karen dohodli, že se už sama pokusí převzít za sebe a svou dceru každodenní odpovědnost.

V Kareniným horoskopu, podobně jako u Flory, dominuje mocné stellium čtyř planet (Venuše, Pluta, Merkuru a Marsu), které se nachází ve velmi úzkém rozpětí osmi stupňů. Dalším mimořádně významným aspektem jejího radixu je těsná konjunkce mezi Uranem a Sluncem. Všech šest zmíněných planet stojí ve znamení Lva. Kupodivu obrovský energický potenciál, jenž je tomuto horoskopu vlastní, se projevil teprve, když byl aktivován významnými tranzity vnějších planet, což mohlo být zčásti zapříčiněno tlumícím účinkem Saturnu, který v radixu svazuje kvadraturou zmíněnou konjunkci Pluto/Venuše.

Plutonský archetyp zprostředkovává prvky BPM III, které se projevují výbuchy silných vulkanických energií, návaly tepla, prožitkovým ztotožněním s dravými zvířaty, démonickými výjevy a sexuálními pudy pokrývající široké spektrum od obscénních gest až po probuzení hadí síly (Kundaliní) a a tantrické zážitky. Kombinace Pluto/Venuše/Mars představuje archetypální konstelaci charakteristickou pro sexuální agresivitu, jíž Karen v mnoha situacích projevovala.

Dalším významným faktorem v její situaci byla skutečnost, že se ve svých 29 letech nacházela uprostřed fáze návratu Saturna (tranzitující Saturn dělil pouze jeden stupeň od své nativní pozice), jenž, jako v případě Flory, naznačuje ukončení jednoho životního cyklu a počátek nového. Tato transformace rovněž vede k trvalé proměně osobnosti.

Masivní příliv obsahů z hlubin nevědomí (i nadvědomí) charakterizující Karenino období psychospirituální krize umožňovala radixová kvadratura mezi Neptunem a Sluncem. Karenina kvadratura Slunce /Neptun, podobně jako Flořina konjunkce stejných planet, svědčí o velmi “porézním” egu, které není nijak chráněno před invazí obsahů z transpersonálních oblastí. Další významný faktor ovlivňující krizové období Karenina života je tranzitující Pluto, které se dostalo do kvadratury s nativní konjunkcí Uran/Slunce a aktivovalo prométheovskou energii archetypu Uranu, přičemž tranzitující Uran uvolnil svazek archetypálních energií zmíněného stellia čtyř planet.

V říjnu a listopadu 1986 tranzitující Pluto uvolnilo obrovský potenciál kreativity zakomponovaný v kombinaci Slunce /Uran (archetyp “hvězdy” jak dokládají horoskopy Micka Jaggera a Madony) a zabarvený Plutem, Marsem, Merkurem a Venuší. Karen vystavena neutuchajícímu přívalu energie projevující se amnézií myšlenek a logoreou, neustále hýřila novotvary, slovními hříčkami a dokonce skládala nové písně. Svůj zpěv i verbální projev neustále prokládala velmi originálními gesty, grimasami a tancem.

Mimořádně agresivní náboj Pluta a Marsu nalezl svůj výraz v prožitcích, kdy se jí vybavovaly různé scény z dětství i minulých životů, kdy bývala zneužívána, a také ve verbálních útocích směrovaných na lidi, kteří o ni pečovali. Oplývala brilantním a kousavým sarkastickým humorem, jímž nemilosrdně napadala slabiny a nedostatky, které se tito lidé snažili skrývat anebo kterých si ani nebyli vědomi. Ve svém slovním projevu nijak nešetřila drsnějšími výrazy skatologického a sexuálního významu, což je typickým projevem kombinace archetypů Pluta, Marsu a Merkura.

Uvedl jsem pouze dvě ukázky, které svědčí o pozoruhodných korelacích mezi holotropními prožitky a planetárními tranzity, jež pravidelně pozorujeme u dalších jedinců, kteří v různých formách prochází neobvyklými stavy vědomí. Nečiním si žádné iluze, že tyto ukázky, jež jsou vytrženy z kontextu komplexních astrologických horoskopů a také zredukovány a odděleny od přímých holotropních prožitků, přesvědčí někoho, kdo ještě není s astrologií hlouběji obeznámen. Euro-americká civilizace je materialistickou vědou natolik ovlivněna, že bude nutné ještě řadu let pracovat na výzkumu holotropních stavů a čerpat z nich rozsáhlé osobní prožitky, než budeme schopni zlomit její kletbu a akceptovat radikální revize, které, z hlediska citlivého chápání lidské psýché a povahy reality a také z důvodu zakomponování nových informací, budou muset být realizovány.

Není žádným překvapením, že se jedná o velice složitý proces, jenž naráží na značný odpor. Ohromující strana 42

ORL číslo 4 množství provokujících výsledků z výzkumu holotropních stavů a astrologických studií nelze odbýt nějakou koncepční záplatou, případně jinými kosmetickými úpravami prostřednictvím podřadných hypotéz sestavených ad hoc. Tyto výsledky volají po drastické revizi, která rozbíjí a zcela mění nejzákladnější metafyzické předpoklady a názory materialistické vědy. Konkrétní dopad na psychologii a psychiatrii bude ještě hlubší, neboť bude zahrnovat mnohem rozsáhlejší model psýché, komplexnější vícevrstvou strukturu emočních a psychosomatických poruch, koncepci vnitřního radaru, využívání vnitřní léčivé inteligence a další prvky.

transkomunikaci a virtuální realitě.

Prožitky klientů v běžných i holotropních stavech vykazují v kterémkoliv čase hlubokou korelaci s archetypálními energiemi tranzitujících planet, proto se také neustále mění. Již jsem se zmínil o zoufalém úsilí teoretiků, kteří se pokouší sestavit pevný klasifikační systém psychiatrických diagnóz. Nyní pracujeme již na čtvrté revidované verzi Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch Americké psychiatrické asociace (DSM IV), přičemž kliničtí psychiatři nijak neskrývají svou frustraci z toho, že mezi popisem diagnostických kategorií a vlastními klinickými obrazy, s nimiž se u pacientů setkávají, není dostatečná odpovídající souvztažnost. V proměnlivosti klinického obrazu se určitým způsobem zrcadlí neustálý posun úhlových vztahů mezi planetami.

Ale to ještě není vše! Na Kalifornském institutu integrálních studií (CIIS) v rámci našich kurzů – Psýché a Kosmos věnujeme společně s Richardem Tarnasem jedno celé vyučování rozboru zakladatelů různých škol hlubinné psychologie a studiu jejich horoskopů. Brzy se ukázalo, že zcela pochopitelně nebyli schopni objektivně zkoumat psýché svých klientů ani činit obecné závěry, které by zůstávali trvale platné. Problémy svých klientů vnímali skrze vlastní šablony nebo čočky, jež byly zkreslovány aspekty svých horoskopů a osobními tranzity působícími v průběhu pozorování.

V různých úsecích historie se na obloze utváří důležité aspekty dvou i více planet, což má zvláštní význam i dlouhotrvající vliv, jestliže zahrnují některou z vnějších planet (Jupiter až Pluto). Společné archetypální pole těchto planet dodává tomuto období určitou prožitkovou příchuť a určuje jeho atmosféru (Zeitgeist). Například významná část šedesátých let probíhala pod vlivem trojkonjunkce Pluta, Uranu a Jupitera, což bezpochyby představuje zcela přiléhavou kombinaci období dionýsovsky podbarvené psychospirituální revoluce charakterizované sociálními bouřemi, hnutím za občanská práva, triumfem technologie, radikálními inovacemi v hudbě a umění a sexuální svobodou. Toto údobí provázel značný zájem o psychedelika, mysticismus, východní filosofie a šamanismus.

Oproti tomu převážná část devadesátých let se odehrávala pod archetypálním vlivem konjunkce Uranu s Neptunem, v níž po určitou dobu působil i Jupiter. Bylo to období hlubokých, převážně však nenásilných duchovních a sociálních změn, “sametových revolucí,” mezi něž můžeme zařadit sjednocení Německa, nástup svobody a demokracie ve východoevropských zemích a mírový rozpad nebezpečné velmoci Sovětského svazu. V této době se zvýšenému zájmu těšila Jungova psychologie a na seznamu bestsellerů figurovaly knihy s duchovní tématikou. Cestu na filmová plátna si nacházela také díla s transpersonálními prvky. Odborníci i laická veřejnost věnovali značnou pozornost mytologii, případům únosů UFO, přístrojové

Tyto kolektivní aspekty u mnohých jedinců vytváří důležité úhlové vztahy s postavením planet v jejich nativním horoskopu (osobní tranzity) a zasahují tak i do jejich osobních životů, což se kromě jiného projevuje v podobě různých emočních a psychosomatických poruch. Proto psychiatři, kteří léčí v různých historických obdobích, nepozorují tytéž fenomény jako jejich předchůdci či následovníci, což vysvětluje problémy se zpracováním pevného a univerzálně platného DSM-IV.

Tudíž psychiatrie, s výjimkou organických poruch, nemá pro své studium jevů vytvořený žádný pevný systém. Proto je výsledek jakéhokoliv výzkumu emočních a psychosomatických poruch, které nejsou organického původu, podmíněn složitou souhrou řady faktorů: astrologickým horoskopem lékaře a jeho tranzitů během pozorování, globálních planetárních aspektů, jenž vytváří atmosféru určité doby (Zeitgeist) a tranzitů, které zabarvují prožitek klienta.

Pokoušet se vytvářet obraz psychiatrie jako disciplíny, která by disponovala přesnými popisy pevných a nadčasových patologických podmínek a potenciálem konkrétních léků a zákroků, je holou iluzí. Jediným schůdným přístupem za těchto okolností je snažit se popisovat psychiatrické poruchy z hlediska vztahů a nástrojů, kterých je možno použít pro analýzu situace v kterékoliv konkrétní době a charakterizovat ji z perspektivy fenomenologie prožitků klienta a její návaznosti na klientovy planetární tranzity. Pro usměrnění úhlu pohledu je rovněž nezbytné brát v úvahu mundánní planetární aspekty, dále radix a tranzity lékaře.

Jestliže pokládáme astrologii za důležitý nástroj psychiatrické teorie a praxe, je také nezbytné řešit vztah mezi astrologií a vědou. Mnozí vědci hlavního proudu jsou přesvědčeni, že astrologie je jakousi pseudovědou, která stojí v absolutním a nesmiřitelném rozporu s vědeckým světonázorem. Jak jsem se již zmínil, astrologii není možné integrovat do

strana 43

ORL číslo 4 monistického světonázoru newtonsko-karteziánské vědy. Astrologové tvrdí, že mezi individuální lidskou psýché, kolektivními událostmi odehrávajícími se na naší planetě, dynamikou v archetypální oblasti a pohyby nebeských těles existují těsné vazby a navíc prohlašují, že jsou schopni toto empiricky zdokumentovat a poukázat na systematické korelace mezi planetárními tranzity, projevy zdravé i nemocné psýché lidského jedince a rozsáhlými kolektivními událostmi.

vesmír jako božskou hru kosmického tvůrčího principu. Během mnoha let jsem vyslechl spoustu příběhů a provedl řadu vlastních pozorování, která mi naznačují, že Absolutní Vědomí, jenž je tvůrcem i režisérem kosmického dramatu, projevuje dokonalý smysl pro humor. Proč bychom tedy nemohli akceptovat to, že by onen tvůrce s potěšením zinscenoval zápletku, v níž by se dva vzájemně neslučitelné a soupeřící systémy utkávaly v zarputilém intelektuálním boji?

Tato skutečnost však vzbuzuje velmi zajímavou otázku: Existuje vůbec nějaký komplexní světonázor, který by mohl astrologii obsáhnout a pojmout její výsledky? V průběhu mnoha let, přitom však nikoliv bez bojů a strastí, jsem dospěl k závěru, že světonázor, který je schopen absorbovat i objasňovat mé zkušenosti a pozorování z výzkumu vědomí, přitom také zahrnout astrologii, určitě existuje. Toto pojetí se však diametrálně odlišuje od názorového systému, jenž dominuje západní industriální civilizaci. Korelace, které odhaluje astrologie jsou natolik složité, spletité, hravé a imaginativní, že nenechávají žádnou pochybnost o svém božském původu. Poskytují přesvědčivý důkaz o vrcholném mistrovském plánu v pozadí tvůrčího procesu a o vyšší kosmické inteligenci, která jej vytvořila.

Jednalo by se o zajisté zajímavou a fascinující intelektuální výzvu, aby oba systémy mohly pro obhajobu svých perspektiv předložit dostatek empirických důkazů a zejména konečná porážka arogantního scientizmu a materialistického monizmu, který dominoval historické scéně po několik století, by byla určitě vzrušujícím a překvapivým obratem této kosmické zápletky.

O tomto světonázoru píši ve své knize Kosmická hra: Zkoumání hranic lidského vědomí (Grof 1988). Vychází z prožitků a vhledů získaných v holotropních stavech a zobrazuje vesmír, nikoli jako materiální systém, nýbrž jako nekonečně spletitou hru Absolutního Vědomí. V této knize se pokouším dokázat, že tento způsob náhledu na vesmír je stále více kompatibilnější s různými revolučními objevy vědy nového paradigmatu. Staré hinduistické spisy pojednávají o podobném náhledu na vesmír a nazývají ho lílá, božská hra. Je-li vesmír dílem inteligentního tvůrčího procesu a nikoliv superstrojem, který se stvořil sám od sebe, není potom důvod, proč by astrologie nemohla fungovat jako jeden z mnoha různých řádů začleněných do univerzálního systému.

Můžeme pozorovat, že holotropní stavy poskytují přímý prožitkový důkaz o existenci archetypální oblasti, neboli dimenze reality, jež leží mezi nerozlišeným vědomím tvůrčího principu a materiální oblastí našeho každodenního života. Opakovaná pozorování nám rovněž prokazují, že archetypální dynamika prostupuje a formuje jevy v hmotném světě. Tudíž lze si také představit, že mistrovský plán vesmíru systematicky propojuje dynamiku archetypálního světa s pohyby planet a jejich úhlovými vztahy. To by umožňovalo, abychom z pohybů a postavení planet vyvodili, co se děje v archetypálním světě a z toho, nepřímo, co můžeme očekávat ve světě jevů.

Když jsem v nástinu hovořil o své knize Kosmická hra, zmínil jsem se o hinduistické koncepci lílá, která pojímá strana 44