ŠKODA AUTO VYSOKÁ ŠKOLA, o.p.s.
DIPLOMOVÁ PRÁCE
2014
Bc.Petra Šnýdrová
ŠKODA AUTO VYSOKÁ ŠKOLA, o.p.s.
Studijní program: N6208 Ekonomika a management Studijní obor: 6208T164 Globální podnikání a právo
Právo na ochranu osobnosti v ČR a jeho porušování tištěnými médii
Bc. Petra Šnýdrová
Vedoucí práce:doc. JUDr. Dr. Jan Hejda
Tento list vyjměte a nahraďte zadáním diplomové práce
Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracoval(a)samostatněs pouţitím uvedené literatury pod odborným vedením vedoucího práce. Prohlašuji, ţe citace pouţitých pramenů je úplná a v práci jsem neporušil(a) autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb.,o právu autorském a o právech souvisejících s právem autorským).
V Mladé Boleslavi, dne .........
3
Děkuji především doc. JUDr. Dr. Janu Hejdovi za psychickou podporu a odborné vedení diplomové práce, poskytování cenných rad a informací.Děkuji vyučujícím ŠAVŠza zasvěcení do problematiky soukromého práva a prvotní impuls k napsání práce tohoto druhu. Děkuji JUDr. Václavu Šmejkalovi, Ph.D. za ochotu a odbornou spolupráci při tvorbě práce.
4
Obsah Seznam pouţitých zkratek a symbolů .................................................................... 7 Úvod ....................................................................................................................... 8 1
2
3
Obecná východiska úpravy ochrany osobnosti .............................................. 10 1.1
Ústavně-právní základ ochrany osobnosti............................................... 11
1.2
Ochrana osobnosti podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ............. 11
1.3
Ochrana osobnosti podle zákona o přestupcích 200/1990Sb. ................ 14
1.4
Ochrana osobnosti podle trestního zákona č. 40/2009 Sb. ..................... 15
Právo na informace a svobodu projevu.......................................................... 17 2.1
Právo na informace ................................................................................. 17
2.2
Právo na svobodu projevu ....................................................................... 18
2.3
Tiskový zákon číslo 46/2000 Sb. ............................................................. 19
Prostředky ochrany osobnostních práv .......................................................... 20 3.1
Obecné soukromoprávní prostředky ochrany .......................................... 22
3.1.1
Svépomoc ......................................................................................... 22
3.1.2
Ochrana poskytovaná příslušným orgánem státní správy ................ 23
3.1.3
Ochrana poskytovaná soudy ............................................................ 24
3.2
Ţaloba jako prostředek ochrany osobnosti .............................................. 26
3.2.1
Obecné náleţitosti ţaloby ................................................................ 26
3.2.2
Zvláštní náleţitosti ţaloby ................................................................. 26
3.3
Zvláštní soukromoprávní prostředky ochrany osobnosti ......................... 28
3.3.1
Ţaloba zdrţovací .............................................................................. 29
3.3.2
Ţaloba odstraňovací ......................................................................... 29
3.3.3
Ţaloba satisfakční ............................................................................. 30
Morální zadostiučinění .................................................................................. 31 Peněţité zadostiučinění ................................................................................ 33 3.4
Prostředky ochrany osobnosti na základě tiskového zákona .................. 35
3.4.1 Právo na odpověď ................................................................................ 36 3.4.2 Právo na dodatečné sdělení ................................................................. 37 4
Neoprávněné zásahy tištěných médií do práva na ochranu osobnosti .......... 40 4.1 Skutková tvrzení (informace) ...................................................................... 41 4.2 Kritika .......................................................................................................... 42 4.3 Osoby veřejného zájmu .............................................................................. 44
5
5
Praktické rozhodování českých soudů ........................................................... 49 5.1
Test proporcionality ................................................................................. 50
5.2
Trestný čin pomluvy ................................................................................ 52
Nepravdivé skutkové údaje o veřejně činné osobě ....................................... 53 Nepravdivé údaje o osobách veřejně známých (herci, zpěváci, atd.) ............ 64 5.3
Zhodnocení soudních rozhodnutí ............................................................ 70
5.4
Kritéria pro hledání spravedlnosti v kolizních případech ......................... 72
Věcné kritérium ............................................................................................. 72 Personální kritérium ...................................................................................... 73 6
Efektivní postih pachatele .............................................................................. 75 Dopady nemajetkové újmy ............................................................................ 76 Okolnosti vzniku neoprávněného zásahu ...................................................... 77 6.1
Úvahy de lege ferenda ............................................................................ 78
Závěr .................................................................................................................... 80 Seznam literatury ................................................................................................. 82
6
Seznam pouţitých zkratek a symbolů KŘP
Krajské ředitelství policie
NOZ
Nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.)
OZ
Občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.)
OSŘ
Občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.)
SPTČ
Skutková podstata trestného činu
TČ
Trestný čin
ÚVK
Úřad vnitřní kontroly
7
Úvod Právo na ochranu osobnosti jako jedno ze základních lidských práv je upraveno Listinou základních práv a svobod. Je logické, ţe s vývojem společnosti, a s tím spojeným rozvojem nových médií a technologií, přibývají v posledních desetiletích případy, kdy je toto právo porušováno. Podle mého názoru je v dnešní době právo na ochranu osobnosti nutné prosazovat více neţli v minulosti. Dříve, kdy technologie neexistovaly, se nemohly lţivé a nepravdivé informace rozšiřovat takovým způsobem a v takovém měřítku, jako je to moţné dnes. Ochota lidí přijímat smyšlené a zkreslené informace jako stoprocentně pravdivé, aniţ by pouţívali obyčejného „selského“ rozumu k jejich vyhodnocení, mne zaujala natolik, ţe jsem se rozhodla pouţít ji jako základ pro svou diplomovou práci. Příběhy „běţných“ občanů nemohu v tomto případě pouţít jako dostatečně bohatý studijní materiál pro svou práci, vzhledem k tomu, ţe většina poškozených nemá potenciál vést tento spor aţ k soudnímu řízení. Proto jsem se rozhodla problematiku zúţit pouze na případy osob veřejně známých především ze společenského, kulturního a politického ţivota. Seznam soudních rozhodnutí je široký, ale jako student a člověk, který není účastníkem soudního řízení, jsem byla odkázána na omezené mnoţství případů, z nichţ jsem si vybrala ty, které pro mě byly pouţitelné a obsahovaly veškeré potřebné informace pro zpracování analýzy. Mezi práva Ústavou postavená téměř na stejnou úroveň jako právo na ochranu osobnosti patří také svoboda projevu, kterou dále rozšiřuje právo na šíření informací. Z těchto souvislostí vyplývá, ţe dříve nebo později dochází ke vzájemnému konfliktu a musí být jasně stanovena hranice, kde končí svoboda projevu a právo na šíření informací,a kde musí být striktně prosazováno právo na ochranu osobnosti. Nesmí dojít k neopodstatněnému upřednostnění jednoho práva před druhým, coţ povaţuji za zásadní problém „stanovení hranic“. Tose týká především médií, která plní funkci hromadného sdělovacího prostředku, zprostředkovávají informace o věcech veřejného zájmu, avšak mnohdy nejen o nich. Tím svévolně stanovují či posouvají hranice, kam aţ mohou pod záminkou svobody
projevu
v překračování
práva
na
ochranu
osobnosti
zajít
a nebojím se říci, ţe aţ nebezpečně ovlivňují veřejné mínění. Vzhledem
8
k obsáhlosti daného tématu, jsem se rozhodla zaměřit se a hlouběji proniknout v této práci do problematiky tištěných médií, která mohou svou činností ohrozit, a jak se jiţ v mnoha případech ukázalo, také narušit práva třetích osob. Na základě shromáţděných informací se v práci pokusím potvrdit nebo vyvrátit hypotézu, zda existuje dostatečná právní úprava ochrany osobnosti a vymáhání práv s tímto spojených a zda nový občanský zákoník dává ještě lepší moţnosti k obraně před neoprávněnými zásahy do soukromí, neţ tomu bylo doposud. Nejprve se zaměřím na teoretický základ dané problematiky. Zpočátku se budu zabývat
ochranou
osobnosti
po
stránce
ústavně-právní,
občanskoprávní
a trestněprávní. Provedu analýzu práva na informace a svobodu projevu v mezích, které stanovuje zákon. Vymezím základní prostředky ochrany osobnostních práv jak z pohledu soukromého práva, tak z pohledu veřejných institucí, včetně ochrany soudní. Ve čtvrté kapitole provedu analýzu způsobů, jakýmitištěná média zasahují do práva na ochranu osobnosti, co je oprávněné a co uţ nikoliv. Zaměřímse na podstatu soudního rozhodování o věcech týkajících se hranic ochrany osobnosti a praktické stanovení náhledu na bod kolize s právem na svobodu projevu. Zde na základě studia dostupných pramenů pouţívám především kritickou srovnávací metodu a obsahovou analýzu postupů soudů ve vybraných případech a stanovení kritérií pro posuzování jednotlivých situací. Jako logické vyústění celé práce následuje poslední kapitola zabývající se způsoby postihování pachatelů a úvahami jak bude pravděpodobně postupováno podle nového občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, ţe se nacházíme v období zahájení účinnostinového občanského zákoníku, bude ve vybraných statích nutně pouţita metoda komparace občanského zákoníku účinného do 31.12.2013 a občanského zákoníku účinného od 1.1.2014. Závěrem zhodnotím zjištěné informace na základě právních podkladů a pokusím se vyvodit logický výstup posuzování případů.
9
1
Obecná východiska úpravy ochrany osobnosti
Součástí této kapitoly je výklad jednotlivých způsobů ochrany osobnosti v dosavadní právní úpravě ČR. Na základě níţe uvedených pramenů mohou občané vyuţívat svá práva. Ochrana osobnosti je vnitrostátním právem České republiky řazena do kategorie soukromého práva. Občan má ze zákona nárok na ochranu občanské cti a lidské důstojnosti. Nelze zapomínat, ţe soukromí kaţdého člověka je osobní a tudíţ citlivá záleţitost, proto jakékoli narušení můţe pro některé osoby představovat velkou hrozbu. Je důleţité vědět a znát, jaká jsou občanská práva a jak se bránit útokům spoluobčanů, respektive zástupcům tištěných médií. Problematika zabývající se ochranou osobnosti nazývá fyzickou osobuprávní osobností. Všeobecně pojem osobnost studuje komplexně duševní ţivot člověka. Rozbor jednotlivých funkcí např. vnímání, cítění, chtění, atd. je pro případ právní praxe nedostačující. Příkladem můţe být fakt, ţe lidé různě reagují na totoţný podnět. Na základě vědeckých výzkumů bylo zapotřebí vysvětlit okolnosti, které ovlivňují chování lidí.Osobnost lze tedy chápat jako celek, který psychickými procesy reaguje na danou situaci a je moţné jí vykládat různými způsoby. Vţdy záleţí na pojetí daného předmětu.1 V právnické terminologii je pojmem právní osobnost označována osoba, které náleţí právní subjektivita. Předpokládá se, ţe fyzická osoba se bude účastnit nejrůznějších právních vztahů a tedy i těch, které vymezují a chrání osobnost člověka.2 Osobnost fyzické osoby je nutno vţdy vnímat v její ucelenosti a
nedělitelnosti.
i
spektrum
Projevy
lidské
neoprávněných
osobnosti
zásahů
do
mají
mnoho
osobnostních
podob.Široké práv.
je
Osobnost
je nejintimnější součástí lidské osoby a je tedy věcí zákona poskytovat příslušnou právní ochranu.3
1
NAKONEČNÝ, M., Psychologie osobnosti. Praha: Academia, 1998, s. 9 ŠVAŇHAL, R., K obecným otázkám ochrany osobnosti fyzických osob [online]. 2000 [cit. 19.10.2013]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/k-obecnym-otazkam-ochranyosobnosti-fyzickych-osob-378.html 3 ROZEHNAL, A., Mediální právo. Plzeň: Aleš Čeněk s.r.o., 2012, s. 194 2
10
1.1
Ústavně-právní základ ochrany osobnosti
Ústavní zákon č. 1/1993 Sb.a zákon č. 2/1993 Sb. Listina základních práv a svobod určujíhlavní principy ochrany osobnosti a vymezují osobnostní práva. Nejvyšší právní sílu má Ústava ČR. Článek 1 zdůrazňuje, ţe Česká republika je stát, který si zakládá na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.4Proto kaţdé narušení a zásah do osobnostních práv jsounapadnutelné a postiţitelné. Listina základních práv a svobod je součástí ústavního pořádku a upravuje práva občanů České republiky. Konkrétně článek 10 je zaměřen na problematiku ochrany osobnosti:
kaţdý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno,
kaţdý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního ţivota,
kaţdý má právo na ochranu před neoprávněným shromaţďováním, zveřejňováním nebo jiným zneuţíváním údajů o své osobě.5
V článku 17 je zakotveno právo na informace, které novinářům umoţňuje vyuţívat právo na svobodu projevu a vyjadřovat tedy své názory veřejně prostřednictvím tištěných médií.6V praxi vznikají případy, kdy proti sobě stojí tyto dva články Listiny základních práv a svobod. Mnohdy musí v těchto situacích rozhodovat soudy České republiky. Určují, které ustanovení bude mít větší váhu v daném sporu. Touto problematikou se zabývá diplomová práce a pokouší se určit hranici mezi těmito dvěma lidskými právy.
1.2
Ochrana osobnosti podle občanského zákoníkuč. 40/1964 Sb.
Ochranou osobnosti se mimoÚstavu ČR a Listinu základních práv a svobod zabývá i občanský zákoník. Tento zákon upravuje právo na ochranu osobnosti jako právo jednotné. Úkolem je zajistit respektování osobnosti fyzické osoby a její rozvoj.7Předmětem osobnostního práva je kaţdá fyzická osoba představující
4
Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky KLÍMA, K., Komentář k Ústavě a Listině. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, s.r.o., 2009 6 Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod 7 ROZEHNAL, A., Mediální právo. Plzeň: Aleš Čeněk s.r.o., 2012, s. 194 5
11
individualitu a suveréna.Jedná se o osobnost ve fyzické (tělesné) a morální jednotě, např. ţivot, zdraví, čest, jméno, atd. Tímto fyzická osoba, resp. oprávněný člověk jedná ve společnosti vůči ostatním subjektům, které mají rovnocenné právní postavení.8 Právo na tělesnou integritu je neopomenutelnou součástí tohoto výkladu. Občanský zákoník jasně vymezuje hodnoty osobnosti pro kaţdou fyzickou osobu, výše zmiňovaný ţivot, zdraví.Tyto nehmotné hodnoty jsou předmětem práva na tělesnou integritu a její nedotknutelnost. Občanské právo poskytuje ochranu proti jednáním, která jsou potenciální hrozbou a mohou způsobit újmu fyzické osobě, bez ohledu na to, zda je zletilá či nikoliv. Újmou můţe být například čin, sniţující čest fyzické osoby. Důsledkem můţe být ohroţení
jejího
uplatnění
ve
společnosti
a
vyvolání
negativních
reakcí
u spoluobčanů. Právo na ochranu cti a lidské důstojnostije v současné době jedno z významných osobnostních práv, kterému je poskytována zvláštní občanskoprávní ochrana.Čest náleţí konkrétní fyzické osobě, kterou si získala a poţívá jí ve společnosti.9 Právo na čest a důstojnost vzniká dnem narození a v průběhu našich ţivotů se neustále mění. Lidská důstojnost je u všech osob stejná, nezávisí tedy na povolání či postavení ve společnosti. Lidé vnímají, posuzují a hodnotí nejen na základě toho, jak konkrétní fyzická osoba vypadá, působí a jak se chová, ale především podle toho, co říká a jak vystupuje na veřejnosti.Právo na slovní projev je jedním z práv, které vyplývá z obecné ochrany osobnosti fyzické osoby. Součástí obecné úpravy ochrany osobnosti mohou být i právo na jméno a právo na podobu. Jiţ rakouský Všeobecný zákoník občanský z r. 1811, konkrétně ustanovení
§
43
upravuje
právo
na
jméno
v oblasti
občanského
práva.10V současné době převládá názor, ţe jméno je znak určující naší individualitu a na jeho základě fyzická osoba vystupuje ve společnosti. Je tedy velmi 8
KNAP, K., ŠVESTKA, J., JEHLIČKA, O., PAVLÍK, P., PLECITÝ, V., Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 17 9 KNAP, K., ŠVESTKA, J., JEHLIČKA, O., PAVLÍK, P., PLECITÝ, V., Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 308 10 Zákon č. 946/1811 Sb., Všeobecný zákoník občanský
12
významným a podstatným rozlišovacím rysem. Předmětem práva na jméno je jak jméno rodové (příjmení), tak jméno vlastní – první, resp. křestní. Vlastní jméno se stává předmětem tohoto práva v okamţiku, jestliţe je dostatečně individuálním znakem pro určitou osobu. Druhou moţností můţe být, ţe je jméno nutným doplňujícím znakem pro individualizaci osoby. I v případě jména krycího se jedná o předmět práva na jméno. Krycí jméno se pouţívá v zásadě při literární, vědecké či umělecké činnosti. Jedná se tedy o tzv. uměleckou značku pro mnohé z nás známou pod pojmem pseudonym. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. otázku uţití jména výslovně neřeší. Řešeny jsou pouze otázky uţití podobizen, obrazových snímku atd. Pro objasnění je nezbytné uvést, ţe není příliš časté, aby bylo jméno ve zpravodajské činnosti uţito samostatně. To znamená, ţe je vţdy pouţito ve spojení s dalším zásahem doosobnostních práv a to především cti, důstojnosti a pověsti fyzických osob, zpravidla známých osobností. Nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb., především ustanovení § 77 – 79 nově upravují jméno člověka a jeho ochranu. Dílčím právem na ochranu osobnosti je také právo na podobu. Jedná se zejména o právo na zachycení vlastní podoby zobrazením, jehoţ předmětem je podoba fyzické osoby, kterou lze identifikovat na základě charakteristických rysů např. postavy či tváře.11Lze tedy říci, ţe hovoříme o právu k podobizně, tedy o hmotném zachycení podoby člověka. Je proto důleţité, resp. nezbytné dbát na
správné
rozlišení
práva
k podobizně
a
práva
na
podobu,
které
vznikánarozením fyzické osoby. Kdeţto právo k podobizně vzniká aţ ve chvíli, kdy je podoba na podobizně zachycena, tzn. v okamţiku vyhotovení podobizny a to i v případě negativu fotografie, skicy malířského portrétu atd. Stěţejní úprava práva na ochranu osobnosti je obsaţena v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb. v ustanovení §11 – 16. V nichţ je uveden pouze demonstrativní výčet osobnostních práv. Slouţí pro ilustraci nejtypičtějších a pravděpodobně nejčastěji napadaných osobnostních práv ze strany jiných subjektů. Vzhledem k neustálému vývoji společnosti by bylo nelogické, aby občanský zákoník obsahoval
a
chránil
striktně
vymezené
části
lidských
práv.
V případě
demonstrativního výčtu je moţné reagovat na zásahy do práv na ochranu 11
KNAP, K., ŠVESTKA, J., JEHLIČKA, O., PAVLÍK, P., PLECITÝ, V., Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 291
13
osobnosti velmi pruţně a flexibilně. Je moţné je rozšiřovat, ale i zuţovat podle společenského vývoje. Otázkou zůstává, zda takto formulovaná zákonná úprava motivuje občany k vyuţívání jejich práv. Nebo zda svá jednání omezují pouze na
případy
uvedené
v zákoně,
neboť
nejsou
dostatečně
informováni
o moţnostech individuálního přizpůsobení pro jejich konkrétní případ. Zákon č. 89/2012 Sb. poskytuje větší ochranu práv spojených s osobností člověka, jako jsou například právo na ţivot, zdraví, osobní svobodu, na jméno, čest, soukromí a další. Ochrana osobnosti je podrobněji upravena v ustanoveních § 93 – 103. V nové úpravě je do ochrany osobnosti zařazena i ochrana jména a
pseudonymu,
kterou
dosud
občanský
zákoník
neupravoval.
Porušení
osobnostních práv musí být odčiněno zadostiučiněním, stejně tak tomu je i v nové úpravě občasného zákoníku. Nově je dána přednost peněţitému vyjádření způsobené újmy a toto vypořádání musí být poskytnuto vţdy, pokud jsou jiné moţnosti odčinění nedostačující např. omluva. Poškozený by měl být přesvědčen, ţe jeho újma je uznaná dostatečným způsobem, ţe pachatel se kaje za svůj čin (morální satisfakce), případně má poškozený obdrţet finanční částku, která zmírní pocit křivdy, kterou utrpěl (peněţní satisfakce). Morální satisfakcí můţe být například odvolání výroku, uvedení věci na pravou míru a to uveřejněním soudního výroku v tisku.12
1.3
Ochrana osobnosti podle zákona o přestupcích 200/1990Sb.
Zákon postihuje pachatele neoprávněných zásahů do osobnostních práv fyzické osoby. Za přestupek tento zákon povaţuje ublíţení na cti tím, ţe je poškozený uraţen nebo vydán v posměch. Ochranou osobnosti se zabývá ustanovení § 49 přestupkového zákona, ve kterém jsou specifikovány jednotlivé přestupky proti občanskému souţití. Ve druhém odstavci tohoto ustanoveníje určena výše pořádkových
pokut,
které
musí
pachatel
uhradit
v případě
zásahu
do osobnostních práv spoluobčana.13Neoprávněné zásahy jsou pro konkrétní osobu společensky neţádoucí. Jejich úroveň a závaţnost nelze hodnotit jako trestný čin, protoţe neodpovídá skutkové podstatě trestného činu, není nutné aplikovat trestní zákon, jedná se o přestupek. 12
MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI ČR, Obecná část – osoby [online]. 2013 [cit. 20.10.2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/obecna-cast/osoby/ 13 Zákon č. 200/1990 Sb., Zákon o přestupcích
14
1.4
Ochrana osobnosti podle trestního zákona č. 40/2009Sb.
Právo veřejné se rovněţ zabývá problematikou ochrany osobnosti.Pokud se vyskytnou neoprávněné zásahy do práv jednotlivce, je rozhodující úroveň škodlivosti pro společnost, která je povaţována za trestný čin. V Hlavě II trestního zákoníku jsou podrobněji rozebrány trestné činy proti právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství. Ustanovení§184 říká, ţe trestného činu se dopouští ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj14, který je způsobilý značnou měrou ohrozit váţnost poškozené osoby u spoluobčanů. Například poškodit dotyčného v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy, či způsobit jinou váţnou újmu. Podle ustanovení § 184 odst. 2 můţe být pachatel potrestán odnětím svobody nebo zákazem činnosti, jestliţe spáchal trestný čin pomluvy např. zveřejněním vtisku, filmu, rozhlase, televizi nebo jiným účinným způsobem. Trestní právo lze aplikovat v případě, ţe pachatel spáchal trestný čin vůči poškozené osobě, tzn., dopustil se neoprávněného zásahu do osobnostních práv.Podle ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku „Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů“. Trestní zákoník vychází z formálního pojetí trestného činu. Nejedná se pouze o popis znaků, které charakterizují trestný čin, je třeba posuzovat trestný čin jako společensky škodlivý. Kritéria a definice společenské škodlivosti v trestním zákoníku chybí, stanovení lze předpokládat na základě aplikační praxe.Formální pojetí trestného činu umoţňuje přesnější vymezení a určení jednotlivých skutkových podstat trestných činů. Skutková podstata trestného činu(dále jen SPTČ) je souhrn typových znaků, kterými se různé druhy trestných činů (dále jen TČ) odlišují. Jedná se o souhrn objektivních a subjektivních znaků, které vyjadřují škodlivost TČ pro společnost, určují jednotlivé druhy TČ a odlišují je navzájem. Při zkoumání, zda došlo k naplnění SPTČ, musí být kaţdý znak posuzován samostatně. Pokud neoprávněný zásah naplňuje všechny zákonné znaky, jedná se o trestný čin a byla splněna skutková podstata trestného činu. Znaky SPTČ uvádí trestní zákoník jak v části zvláštní, tak i v části obecné. Tyto znaky určují hranice kriminalizace konkrétních jednání a jejich penalizace. Jen zákon stanoví, jaké 14
Zákon č. 40/2009 Sb., Trestní zákoník
15
jednání je trestným činem a jaký trest je za jeho spáchání moţné uloţit (Listina základních práv a svobod, čl. 39).15Skutková podstata trestného činu je charakterizována protiprávností, objektem (poškozený), objektivní stránkou (např. jednání, následek, předmět útoku, doba činu, prostředek, atd.), subjektem (pachatel) a subjektivní stránkou (např. zavinění, cíl, pohnutka). Tyto znaky se dělí na obligatorní, to jsou takové, které musí být splněny u kaţdé SPTČ a fakultativní, jejichţ splnění nevyţaduje kaţdá skutková podstata. Skutkovou podstatu trestného činu lze třídit podle hledisek jako je například vyjádření v zákoně (popisné,
odkazovací,
blanketové),
závaţnost
trestného
činu
(základní,
kvalifikované, privilegované) a struktura (jednoduché, sloţité, sloţené). U skutkové podstaty záleţí na přesném definování podmínek trestní odpovědnosti, prostřednictvím znaků trestného činu. V důsledku toho, je stát schopen určit společensky škodlivé, zavrţeníhodné jednání a stanovit pravidla chování pro občany. Přesné vymezení trestného činu v zákoně umoţňuje stanovit zákonné limity, které omezují práva a svobody občanů.
.
15
NOVOTNÝ, O., DOLENSKÝ A., JELÍNEK, J., Trestní právo hmotné, obecná část. 4. přeprac. vydání. Praha: ASPI Publishing s.r.o., 2003, s. 96
16
2
Právo na informace a svobodu projevu
Druhou stranou mince, kterou se nelze nezabývat je právo na informace a svobodu projevu. Tyto dva pojmy je nutné oddělovat, svoboda projevu jakoţto základní právo kaţdého občana je nedotknutelná, ale nutně musí mít své hranice. Velmi volnou parafrází věty z knihy Freedom of Speech in War Time, kterou napsal Zechariah Chafee, můţeme říci, ţe svoboda jednoho člověka, končí tam, kde začíná svoboda druhého. Ačkoli se toto zdá být přirozené, historie ukazuje, ţe zdravý lidský rozum ne vţdy funguje a tak je nutné i svobodu regulovat zákonem. Regulaci médií v České republice zajišťuje řada pramenů. Nejobecnějším ustanovením je Ústava ČR a Listina základních práv a svobod. Dalším zdrojem právní regulace je tiskový zákon č. 46/2000 Sb., který upravuje práva a povinnosti při vydávání periodického tisku.
2.1
Právo na informace
Právo na informace poukazuje na informovanost společnosti jako na nedílnou součást ţivotů obyvatel kaţdého státu. Pro aktivní účast ve veřejném a politickém dění, musí být kaţdý občan dostatečně a náleţitě informován. Je následně schopen informace a názory spoluobčanů navzájem konfrontovat a v důsledku toho si utvářet vlastní úsudek a pohled na věc.16 Výchozím bodempráva na informace je článek 17 Listiny základních práv a svobod, dle kterého je toto právo zaručeno.17V zákoně číslo 106/1999 Sb., O svobodném přístupu k informacím jsou specifikovány subjekty, které v rámci výkonu svého zaměstnání jsou povinni občanům poskytovat informace. Těmito subjekty jsou například státní orgány, veřejné instituce.18 Transparentností veřejné správy
se
od
diskrétnosti
(důvěrnosti)
přechází
k publicitě
19
(otevřenosti). Zveřejňování poskytuje občanům informace, myšlenky a názory, ať pochvalné či kritické, proto, aby veřejnost měla dostupná fakta k vytvoření kvalitní debaty ve věcech společenského zájmu.20V právních normách jako například výše 16
HERCZEG, J., Meze svobody projevu. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Orac, s.r.o., 2004, s. 12 Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod 18 Zákon č. 106/1999 Sb., Zákon o svobodném přístupu k informacím 19 KUŢÍLEK, O., ŢANTOVSKÝ, M., Svoboda informací. Praha: Linde Praha, a.s., 2002, s. 15 20 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007 17
17
zmíněný zákon číslo 106/1999 Sb., O svobodném přístupu k informacím je stanoveno, za jakých podmínek je moţno či nutno odepřít přístup k daným informacím.Typickým omezením přístupu k informacím je jejich ochrana např. ochrana osobních údajů. Při získání konkrétní informacemůţe vzniknout moţnost ji zákonem stanovenými způsoby rozšiřovat.Proto je právo na informace často spojováno s právem na svobodu projevu, avšak ne vţdy zcela správně.
2.2
Právo na svobodu projevu
Právo na svobodu projevu upravuje Listina základních práv a svobod. Článek 17 umoţňuje
občanům
veřejně
a
bez
cenzury
vyjadřovat
své
názory
a
postoje.21V roce 1789 tvůrci francouzské Deklarace práv člověka jakoţto občana v čl. 11 prohlásili, ţe svobodné vyjadřování myšlenek a názorů je jedním z nejcennějších práv člověka.22Právo na svobodu projevu je důleţité i pro výkon novinářské činnosti. Často dochází ke zneuţívání práva na svobodu projevu a porušování práva na ochranu osobnosti neboť zveřejněné informace jsou ne vţdy zcela pravdivé. Kaţdý občan má právo na svobodu projevu, tzn. veřejně vystupovat a vyjadřovat své názory azároveň ukládá povinnost kaţdému, i státu, nikomu nebránit v jeho osobních projevech. Právo na svobodu projevu je moţné omezit pouze zákonem a v případě, ţe dochází ke střetu s jiným právem či svobodou.23 Svoboda projevu představuje v mediální oblasti institucionální záruku, jak ve své knize píše J. Filip: Zaručuje existenci sdělovacích prostředků tak, jako vlastnické právo zaručuje existenci vlastnictví, právo sdruţovací existenci politických stran nebo právo na vzdělání existenci škol. Jinak řečeno, ţe je jiţ nelze zakázat nebo odstranit, protoţe je předpokládá ústavně zaručené veřejné subjektivní právo. 24 Na základě zmíněných skutečností je činnost novinářů podepřena jak právem na informace, tak při publikaci právem na svobodný projev.Veškerá ustanovení
21
Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod HERCZEG, J., Meze svobody projevu. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Orac, s.r.o., 2004, s. 9 23 BARTOŇ, M., Svoboda projevu a její meze v právu ČR. Praha: Linde Praha, a.s. 2002, s. 25 24 FILIP, J., Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva, Brno: MU Brno, 2001, s. 129 22
18
zákonů zajišťující ochranu osobnosti proti zveřejňování informací (např. formou psanou) omezují svobodu projevu.25 Avšak podle mého názoru, který se v tomto případě liší od autora výše zmíněné knihy, se zde jedná spíše o právo na zveřejňování informací, neţ o svobodu projevu, vzhledem k tomu, ţe hranici svobody projevu cítím jako hranici vlastního názoru oproti zveřejňování informací, které se dotýkají druhých osob. A tedy svoboda projevu nemůţe být omezena předpisy upravujícími ochranu osobnosti. Tímto můţe být dotčeno pouze právo na zveřejňování informací, které není dáno Listinou základních práv a svobod.
2.3
Tiskový zákon číslo 46/2000 Sb.
Vydávání deníků a tiskovin je sice realizace práva na svobodu projevu, ale i tak musí existovat zákon, který stanovuje pravidla pro vydavatele periodického tisku. Pokud je deník vydáván v pravidelných intervalech, můţe dojít k ovlivnění občanů a veřejného mínění. Při vydávání tisku mohou být a velmi častojsou porušována práva na ochranu osobnosti. V případech, kdytext nebo fotografie zasáhne do soukromého ţivota konkrétní osoby, můţe se dotčený rozhodnout reagovat na uvedené informace a uvést věci na pravou míru, např. prostřednictvím tisku a redakce je povinna poškozenému otisknout jeho vyjádření. Regulace tisku pomocí zákona č. 46/2000 Sb. má především evidenční charakter.Povinností je doručit ministerstvu kultury písemné oznámení se zákonem stanovenými údaji a to nejpozději třicet dnů před zahájením vydávání tisku.26Tiskový zákonstanovuje podmínkyupravující vydávání tisku a tyto mají být prováděny přiměřeným způsobem. Podle tohoto předpisu vydavatel odpovídá za obsah zveřejněného textu, vyjma obsahu reklamy a inzerce, za které odpovídá inzerent.27 Vydavatel je povinen odstranit případně zmírnit negativní následky publikovaného textu, v případě, ţe tato situace nastane.
25
BARTOŇ, M., Svoboda projevu a její meze v právu ČR. Praha: Linde Praha, a.s. 2002, s. 45 Podrobnosti upravuje ustanovení §7 zákona č. 46/2000 Sb. Evidence je potřebná pro ochranu práv osob, které mohou být poškozeny obsahem tisku. Identifikace jednotlivých vydavatelů a jimi vydávaných periodik je proto nezbytným předpokladem pro uplatnění práv dotčených osob. 27 Zákon č. 46/2000 Sb., Tiskový zákon 26
19
3
Prostředky ochrany osobnostních práv
V této kapitole se budeme zabývat vybranými způsoby, jak se bránit proti zásahům do osobnostních práv. Jak později zmíním, informovanost o moţnostech obrany mezi běţnou populací je velmi malá, a tak povaţuji za velmi důleţité tyto v následující kapitole objasnit. Osobnostní právo upravují normy soukromého i veřejného práva, které mají rozdílné
cíle
prostředků
ochrany
osobnosti28z důvodu
její
maximalizace.Soukromoprávní ochrana osobnosti netrestá viníka neoprávněného zásahu, ale snahou je zajistit, aby oprávněná osoba svá práva náleţitě vyuţívala. Hlavním cílem je ukončení protiprávního stavu a rychlý návrat ke stavu před zásahem do osobnostních práv. Dojde-li k nemajetkové újmě, satisfakční funkci zajišťují soukromoprávní prostředky. Cílem veřejnoprávních norem je regulovat chování občanů a dosáhnout společensky ţádaných a přípustných postojů ve společenských vztazích. Samozřejmě i ochrana poškozené fyzické osoby patří k prioritám veřejnoprávních prostředků ochrany osobnosti.Nástrojem jsou sankce, které zastávají funkci výchovnou (represivní) pro pachatele činu a preventivní pro případné narušitele. Tyto funkce poskytují ochranu všem subjektům, jejichţ práva by mohla být v budoucnosti narušena neoprávněným zásahem. Významná je i funkce reparační, která zajišťuje odstranění újmy, která byla poškozené osobě způsobena protiprávním jednáním. Vývojem vědy a techniky dochází ke vzniku nových moţností a způsobů neoprávněných zásahů do všeobecného osobnostního práva. 29Například internet představuje velkou hrozbu, ovšem tímto tématem se diplomová práce nezabývá. Poskytovat občanům České republiky ochranu na odpovídající úrovni je cílem právního řádu. Pokud zákonodárci provedou úpravu dosavadních prostředků ochrany osobnosti (například podmínky pro poskytování náhrady nemajetkové újmy a sankcí), měla by směřovat k maximálnímu zajištění ochrany osobnostních práv. 28
CHOVANCOVÁ, P., Právo na informace v kontextu institutu práva na ochranu soukromí osobnosti. Brno, 2011. Bakalářská práce. MU Brno 29 VAJDÍKOVÁ, H., Prostředky ochrany osobnosti. Brno, 2009. Diplomová práce. MU Brno
20
Konkrétně §3 odstavec 2 OZ uvádí tzv. zásadu prevence, která by měla při jejím respektování přinést efektivní plnění právních předpisů. Podle tohoto ustanovení by fyzické i právnické osoby, společně se státními orgány měly zamezit případům ohroţení, v horší variantě porušení práv z občanskoprávních vztahů.30 Fakt, ţe v České republice existuje řada předpisů, které upravují ochranu osobnostních práv, ještě nutně nemusí znamenat, ţe jsou tyto předpisy dodrţovány a respektovány občany. Autorka práce se domnívá, ţe normy nedostatečně zabraňují vzniku neoprávněných zásahů. Obsahují povinnost kaţdého je dodrţovat, ale postrádají přísnější sankce, které budou stanoveny v případě porušení. Otázkou zůstává, zda by zpřísnění stávajících opatření a stanovení vyšších sankcímělo zásadní vliv na chování subjektů, kteréohroţují a porušují osobnostní práva. Prostředky
ochrany
osobnostních
práv
jsou
rozděleny
na
obecné
a
zvláštní.Obecnými jsou prostředky, které nebyly shledány občanským zákoníkem jako odpovídající pro přímé spojení s právy na ochranu osobnosti. Hlavní funkcí těchto prostředků je zajištění obecné spravedlnosti při ochraně práv a zájmů občanů. Pokud budeme vycházet z občanského zákoníku, jedná se například o svépomoc (§ 6 OZ), ochranu poskytovanou příslušným orgánem státní správy (§ 5 OZ) a ochranu poskytovanou soudy (§ 4 OZ).31Problematika prostředků ochrany soukromých práv je obsaţena v NOZ obecně v ustanovení § 12, § 13 a konkrétně v ustanovení § 14, § 77 a dále. V případě zvláštních prostředků ochrany existuje přímé spojení s právem na ochranu osobnosti. Zásadní je ochrana, která vyplývá z ustanovení § 13 OZ, „fyzická osoba má právo se zejména domáhat,…“.32Zvláštní ochranou je například ţaloba zdrţovací (negatorní), odstraňovací (restituční) a satisfakční. Toto ustanovení určuje pouze demonstrativně, příkladně a neúplně prostředky ochrany. Ochranou osobnosti a jména se v NOZ zabývají ustanovení § 77 a následující, kde se mimo jiné v ustanovení § 82 říká: „Člověk, jehoţ osobnost byla dotčena,
30
ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M., a kol. Občanský zákoník: komentář I. § 1 aţ 459. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009 31 Zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník 32 tamtéţ
21
má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.“ Prostředky ochrany osobnosti je moţné pouţít samostatně, ovšem převáţná většina případů si ţádá aplikaci několika prostředků současně, např. jako prvotní obrana svépomocí následovaná řízením pro určení obecné viny či neviny pachatelea procesem k náhradě škody.
3.1
Obecné soukromoprávní prostředky ochrany
Základem obecné soukromoprávní ochrany je občanský zákoník. Prostředky ochrany lze pouţít v případě porušení osobnostního práva, ale i pokud se jedná o pouhé ohroţení. Ochrana osobnostníchpráv působí proti všem.Váţnost protiprávního zásahu se posuzuje na základě splnění tří předpokladů. Zásah musí způsobit nemajetkovou újmu, není podstatné, zda se jedná o pouhé ohroţení či
hrubé
porušení
osobnostních
práv.
Posuzuje
se
neoprávněnost
zásahu,dokazuje se porušení platného práva.Předpokladem je i příčinná souvislost mezi zásahem a jeho protiprávností. Pro vznik odpovědnosti není zapotřebí ţádné zavinění původce zásahu, tedy ani úmyslné, ani z nedbalosti. Při ochraně osobnostních práv v médiích nedochází k vyuţívání všech prostředků podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. S nabytím účinnosti NOZ by mělo dojít k zesílení ochrany osobnosti a její vymahatelnosti. 3.1.1 Svépomoc Právní prostředek ochrany je vymezen ustanovením § 6 OZ, stejně tak v NOZ ustanovení § 14 opravňuje osobu, které hrozí zásah do osobnostníchpráv, skutečnost přiměřeným způsobem odvrátit.33 V tomto případě se poškozený sám domáhá svého práva.Svépomoc, jako prostředek proodvrácení protiprávních skutečností, zamezení vzniku škod a dalších forem újmy je pouţívána jen výjimečně. Ve většině případů se ohroţený subjektobrací na orgán, který je určen k zajištění a vymáhání práv.K minimálnímu vyuţití svépomoci dochází i z důvoduodpovědnosti. Pokud jsou překročeny hranice dovolené svépomoci, neseosoba plnou odpovědnost.
33
ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M., a kol. Občanský zákoník: komentář I. § 1 aţ 459. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009
22
Zákon ukládá podmínky, za kterých je moţné svépomoc pouţít, příkladem můţe být situace, kdy státní orgány nejsou schopny rychle reagovat a neposkytnou ochranu včas. Ohroţená osoba musí dbát na přiměřenost. Rozsah a intenzita svépomoci
nesmí
překračovat
velikost
(rozsah)
neoprávněného
zásahu.
Za nepřiměřené pouţití svépomoci je označován stav, kdy vznikla škoda (újma) větší, neţ ta, která by vzniklanarušenímosobnostních práv, např. fyzické napadení osoby, která zasahuje do práv na ochranu osobnosti. Svépomoc lze rozdělit na útočnou a obrannou. Pro zachování aktuálního právního stavu se pouţívá svépomoc obranná. V případě svépomoci útočné dochází k narušení či změně právního stavu. Ustanovení § 6 OZ,(§ 14 NOZ) upravuje svépomoc obrannou, neboťcílem je zachovat aktuální právní stav, tzn. zajistit ochranu osobnosti proti neoprávněným zásahům. Soud při posuzování pouţití svépomoci zkoumá, zda byla pouţita bezprostředně proti hrozícímu zásahu do osobnostních práv. Posuzuje se, zda došlo k obraně či útoku před nebo během zásahu do práva na ochranu osobnosti. Pouţití svépomoci proti zásahu, který jiţ skončil je absolutně vyloučené. Pokud by tato situace nastala, jednalo by se jednoznačně o mstu, coţ je nepřípustné. 3.1.2 Ochrana poskytovaná příslušným orgánem státní správy Ochrana vychází z ustanovení § 5 OZ (§ 12 NOZ). V případě, ţe je narušení práv fyzické osoby váţné, můţe se domáhat ochrany nejprve u příslušného orgánu státní správy a následně i u soudu. Tento postup je zcela logický, pouţívá se v případech, kde je zapotřebí rychlý zásahveřejné moci. Poškozený má moţnost domáhat se svých práv například u obecního úřadu, jehoţ činnost a reakce budou mnohem rychlejší.34 Důvodem můţe být kvalitní znalost místních poměrů, dotčených osob a konkrétní situace. Kompetence orgánu státní správy spočívají v předběţném zákazu nebo nařízení nápravy, tzn. uvedenívěcí nebo dění do původního stavu. Obecní úřad hlouběji nezkoumá existenci subjektivního práva. Tímto sezabývá soud. Obecní úřad při sporu posuzuje, zda došlo k narušení pokojného stavu.Pokojným stavem je označován stav, kdy ţádný
34
KNAP, K., ŠVESTKA, J., JEHLIČKA, P., PAVLÍK, P., PLECITÝ, V., Ochrana osobnosti podle občanského práva 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 172
23
z účastníků nepocítil omezení svých práv nebo nějaké jiné ohroţení. 35 Soud při svém rozhodování nemusí brát v úvahu stanovisko obecního úřadu, které vydáním soudního pravomocného rozhodnutí zaniká. 3.1.3 Ochrana poskytovaná soudy Domáhat se a vydobýt si svá práva není snadné. Oporou občanům ČR jsou především soudy. Soudní ochranou se zabývá ustanovení § 4 OZ, § 12 – 13 NOZ, Hlava V Listiny základních práv a svobod. Při řešení sporů lze vyuţít čtyři podoby soudní ochrany, a to ochranu před zahájením řízení, ochranu předběţnými opatřeními, ochranu pomocí jiných ţalob obecného charakteru a ochranu prostřednictvím náhrady škody nebo újmy. Soudy se snaţí o uzavření smíru v kaţdém sporu, jehoţ charakter a povaha to dovolují. V těchto případechse jedná o smírčí řízení, které lze zjednodušeně nazvat dohodou, která je zaštítěna soudem. Dohoda musí být projevem svobodné vůle a její obsah musí být napsán srozumitelně a určitě. Pokud soud schválí smír a zveřejní své rozhodnutí, je pravomocné a nelze se proti němu odvolat. Odvolat se je moţné v případě, ţe soud schválil smír, který je neplatný dle ustanovení § 99 odst. 3 OSŘ. Účastník, jemuţ byla způsobena újma na právech má nárok podat proti soudnímu rozhodnutí ţalobu o jeho zrušení, případně ţalobu na obnovu řízení.36Problematiku řeší zákon č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád v ustanovení § 67-69. Ochranu poskytovanou pomocí předběţného opatření můţe soud pouţít, pokud má důvodné obavy, ţe by nedošlo k výkonu soudního rozhodnutí. Podle rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (Co 16/94 uveřejněné v PR č.3/1995) není moţné předběţné opatření pouţít v médiích. Ţalovanému nelze uloţit, aby se v deníku, který vydává, zdrţel uveřejňování informací, které se týkají osoby ţalobce, do rozhodnutí soudu ve věci samé. V případě takového rozhodnutí by se jednalo o nepřípustnou restrikci svobody projevu, která je zaručena čl. 17 Listiny základních práv a svobod.37Ilustrační moţnosti předběţných opatření jsou
35
PLACHÝ, J., Ochrana pokojného stavu u správního orgánu [online]. 2011 [cit. 28.10.2013]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/ochrana-pokojneho-stavu-u-spravniho-organu76453.html 36 Zákon č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád 37 KNAP, K., ŠVESTKA, J., JEHLIČKA, O., PAVLÍK, P., PLECITÝ, V., Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 173
24
uvedeny v ustanovení § 76 OSŘ.38Druh předběţného opatření by měl být zvolen tak, aby odpovídal zejména povaze sporu a okolnostem jeho vzniku. Podle konkrétního případu se poškozená osoba rozhoduje, který prostředek soudní ochrany bude aplikován. Ţaloby obecného charakteru zajišťují ochranu (například ţaloba určovací a ţaloba na vydání bezdůvodného obohacení).V obou případech je nutné dbát na petit ţaloby, který přesně formuluje, jakého výroku soudu
se
ţalobce
domáhá.
Ţalobce
musí
přesně
vědět,
čeho
chce
dosáhnout.Pokud je petit obecný a nespecifikovaný,je ţalobce upozorněn na nedostatky. Ţalobce obdrţí doporučení na opravu případně doplnění. Musí tak učinit ve stanovené lhůtě.Jestliţe ţalobceneprovede doporučené změny, v řízení nelze pokračovat a soud ţalobu odmítne.Tato tvrzení jsou podloţena ustanovením § 43 odstavec 2 OSŘ.Porušením práva na ochranu osobnosti můţe vzniknout pachateli bezdůvodného obohacení. Vzniká odpovědnost za bezdůvodné obohacení dle ustanovení
§
451
a
následující
OZ
na
úkor
poškozené
osoby,
do jejíchţ práv bylo neoprávněně zasaţeno.39 Zásahem do práva na ochranu osobnosti mohou vzniknout fyzické osobě i jiné neţ nemajetkové újmy, tj. majetkové újmy (hmotná škoda). Poškozená osoba má podle ustanovení § 16 OZ nárok u soudu uplatňovat náhradu vzniklé škody vůči osobě, která provedla neoprávněný zásah do osobnostních práv.40Společně s tímto nárokem vzniká také nárok na peněţité zadostiučinění dle ustanovení §13 OZ. Výše náhrady škody se nesniţuje o částku, která byla soudem přiznána jako přiměřené peněţité zadostiučinění. Výše škody musí být prokazatelná. Soudu přísluší přiměřené sníţení náhrady škody, podle ustanovení § 450 OZ. Soud prozkoumá a přihlédne ke vzniku škody, k osobním a především majetkovým poměrům poškozené osoby. Bude také zkoumat, poměry osoby, která škodu způsobila. Samotné sníţení náhrady nelze učinit, pokud se prokáţe, ţe škoda byla způsobena pachatelem úmyslně. V případech, kdy dochází k náhradě škody, se jedná o majetkové právo.
38
Zákon č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád Zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník 40 Znění ustanovení § 16 OZ: Kdo neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti způsobí škodu, odpovídá za ni podle ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti za škodu. 39
25
3.2
Ţaloba jako prostředek ochrany osobnosti
Ţaloba je tzv. stisknutím tlačítka pro zahájeníprocesu řízení. V současné době je označována jako obecný prostředek pro vymáhání práv soukromoprávních, mnohdy i veřejnoprávních.41Prostřednictvím ţaloby se u soudu lzedomáhat například poskytnutí ochrany proti ohroţování či porušování lidských práv. Podání ţaloby odstartuje soudní řízení. Ţaloba je písemným dokumentem, který je předkládán soudu. Aby se soud ţalobou zabýval, musí být sepsána podle zákonem stanovených podmínek a obsahovat předepsané náleţitosti, které se dělí na obecné a zvláštní. 3.2.1
Obecné náleţitosti ţaloby
Pokud chce poškozená fyzická osoba podat soudu ţalobu, musí v ní být obsaţeny obecné náleţitosti, které jsou zakotveny v ustanovení § 42odst. 4 OSŘ. Za
neplatnou
je
povaţována
ţaloba,
která
obecné
náleţitosti
neobsahuje.Rozhodujícími údaji jsoupředevším určení soudu, kterému je ţaloba adresována, kdo je zodpovědný za podání ţaloby, které věci se týká, čeho chce ţalobce dosáhnout a nepochybně také podpis ţalobce a datum sepsání ţaloby.42 Určení věcné a místní příslušnosti soudu je jedna ze základních podmínek pro řádné a zákonné vedení soudního řízení a následné rozhodnutí ve věci. Pro vyjádření věcné a místní příslušnosti soudu k projednání předmětu ţaloby, je rozhodujícíjeho specifikace.Základní právní předpis pro soudní řízení je zákon č. 99/1963, Občanský soudní řád. Ustanovení § 84 – 85 stanoví pravidlo pro určení místní příslušnosti obecného soudu podle bydliště, místa podnikání či sídla ţalovaného. Jestliţe určení příslušnosti provede ţalobce špatně, postup vypadá následovně. Soud přezkoumá místní příslušnost ještě předtím, neţ je zahájeno jednání o věci. V případě, ţe soudu nepřísluší zahájit řízení v této věci, postoupí ji k řešení příslušnému soudu. Ţaloby na ochranu osobnosti spadají pod krajské soudy. 3.2.2 Zvláštní náleţitosti ţaloby Zvláštní náleţitosti ţaloby upravujeObčanský soudní řád, konkrétně ustanovení § 79. Kromě obecných náleţitostí musí ţaloba obsahovat i další povinné údaje. 41 42
WINTEROVÁ, A. a kol., Civilní právo procesní. Praha: Linde Praha, a.s., 2006, s. 211 Zákon č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád
26
Bez označení účastníků, pravdivého vylíčení skutečností, důkazů a ţalobního petitu je povaţována za neplatnou. Osoba, u které došlo k ohroţení či porušení osobnostních právje ţalobcem. Ţalovanýje ten, kdo opakovaně ohroţoval práva jednotlivce nebo se dopustil neoprávněného zásahu. Je třeba uvést jméno, příjmení a bydliště. Uvedením data narození účastníků lze předejít záměně osob.Účastníkem ţaloby můţe být i právnická osoba, pro její určení se uvádí název firmy a sídlo. V soudním sporu můţe figurovat i stát, který je označován názvem Česká republika a zároveň se uvádí orgán, který bude stát před soudem zastupovat. Pravdivé skutečnosti jsou řazeny mezi zvláštní náleţitosti ţaloby. Ţalobce podle nich usuzuje, zda došlo k ohroţení nebo porušení práva na ochranu osobnosti. V ţalobě se uvádí skutečnosti, na základě kterých se ţalobce rozhodl uplatnit svůj nárok a ty, které objasňují děj.43Děj musí být popsán pečlivě a úplně. Právní posouzení je pravomocí soudu, který se ţalobou zabývá a rozhoduje s ohledem na uvedené skutečnosti. Povinnost
označit
důkazy
je
zaloţena
na
všeobecné
důkazní
povinnosti.44Důkazystejně jako pravdivé skutečnosti jsou důleţitou součástí ţaloby.
Kaţdé
tvrzení
o vzniklé situaci musí být podloţeno náleţitými důkazy, například výpovědí svědků, znaleckým posudkem, vyjádřením fyzických osob, orgánů právnických osob, zástupců státua další. Pokud se ţalobce rozhodne zajistit si důkazní materiál, musí dbát na to, ţe jeho jednání nesmí být v rozporu se zákonem. Ustanovení § 125 OSŘ sice umoţňuje provedení důkazů, ale osobu, která je získala, nezbavuje odpovědnosti za jejich neoprávněné pořízení,45například tajné nahrávky, které budou slouţit jako důkazy pro soudní, správní či jiné řízení, jednoznačně porušují právo na ochranu osobnosti.Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 64/2004, kdeje uvedeno vyjádření Okresního soudu, který dospěl k závěru, ţe zvukový záznam proti ţalovanému byl pořízen v rozporu se zákonem (ustanovení § 12 odst. 1 OZ), tento druh nezákonnosti nezpůsobuje nepouţitelnost
pořízeného
zvukového
43
záznamu
jako
důkazu
ve
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.3.2007, sp. zn. 33 Odo 209/2005 SIGMUNDOVÁ, M., Ochrana osobnosti v České republice z pohledu občanského práva a souvisejících právních předpisů, Brno, 2002, s. 59 45 Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15.4.1997, sp. zn. 23 C 3/97 44
27
smyslu
ustanovení § 125 OSŘ.46Kaţdý důkaz musí být patřičně označen, aby nedošlo k záměně a konkrétní osoba mohla býtrychle kontaktována. Pečlivé označení důkazních materiálů urychluje projednání věci. Ţalobní petit je nejvýznamnější náleţitostí,jeho sepsáním ţalobce striktně vyjadřuje své poţadavky vůči ţalovanému. Petit musí být napsán přesně, určitě a především srozumitelně. Soud by po přečtení měl zjistit, proč ţalobce podává návrh na zahájení soudního řízení, čeho chce dosáhnout.Jedná-li se o peněţitý nárok, je ţádoucí vyčíslení konkrétní částky. Vyjádření tohoto nároku má pro soud velký význam, nesmí přiznat vyšší částku, neţ je poţadováno. Řízení ve věci ochrany osobnosti lze zahájit pouze na základě návrhu, výjimky nejsou moţné. Ţalobní petit se dělí na jednoduchý a sloţený. V jednoduchém petitu ţalobce poţaduje rozhodnutí od soudu k jednomu nároku. Jestliţe je v ţalobním návrhu poţadováno několik nároků plynoucích z uvedených skutečností, jedná se o
sloţený
petit.
V tomto
případě
vynesesoud
rozsudek
kekaţdému
návrhusamostatně.
3.3
Zvláštní soukromoprávní prostředky ochrany osobnosti
Právním základem pro zvláštní prostředky ochrany je ustanovení § 13 OZ (např. ustanovení § 82 NOZ).Prostředky lze uplatňovat samostatně nebo v kombinaci. Pouţitím několika prostředků ochrany najednou je moţno docílit účinnější ochranydotčeného. Následující ţaloby slouţí k zajištění práv na ochranu osobnosti:
ţaloba na upuštění od neoprávněných zásahů (ţaloba zdrţovací – negatorní),
ţaloba na odstranění nepříznivých následků neoprávněných zásahů (ţaloba odstraňovací),
ţaloba na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění (ţaloba satisfakční).
Výčet zvláštních prostředků ochrany osobnosti má pouze demonstrativní charakter, neboť pouţití jiných ţalob, které nejsou v ustanovení § 13 OZ výslovně uvedeny, není vyloučeno. Vyuţity mohou být například ţaloba na určení
46
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004
28
nepravdivosti výroku, ţaloba na určení neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv atd.47 3.3.1 Ţaloba zdrţovací Tuto ţalobu lze pouţívat pouze, pokud neoprávněný zásah trvá nebo existuje pravděpodobnost, ţe by se v blízké budoucnosti mohl opakovat.48 Samotná povaha ţaloby je preventivní, neboťhlavním cílem je zabránit opakování neoprávněných zásahů. Zdrţovací ţalobu nelze pouţít v případě, ţe neoprávněný zásah do práv byl ukončen a nevzniká ţádné podezření, ţe by se mohl v budoucnu opakovat. V návrhu ţaloby musí být konkrétně určenodílčí osobností právo, k jehoţ porušení došlo a podrobný popis neoprávněného zásahu. Soud vydá rozhodnutí, ve kterém je obsaţeno, čeho se má ţalovaný zdrţet. Výrok souduzajišťuje, aby nedocházelo k dalším neoprávněným zásahům. Je vykonatelný jiţ pravomocným rozhodnutím soudu
a
ţalovaný
musí
dbát
pokynů.Pokud
narušitel
nedbá
na nařízení soudu, pouţije se nucený výkon rozhodnutí. Soud můţeuloţit pokutu na základě ustanovení § 351 OSŘ do výše 100 000 Kč, opakovaně.49 Pokud došlo k neoprávněnému zásahu do práv na ochranu osobnosti při výkonu úředně povolené činnosti, například vydávání periodického tisku, lze se soudně domáhat pouze zdrţení určitého nevhodného zásahu. Nelze vyţadovat zákaz vydávání denního tisku.50 3.3.2 Ţaloba odstraňovací Kdyţ neoprávněný zásah způsobil negativní důsledky, které přetrvávají, je moţné odstraňovací ţalobou ţádat u soudu, aby ţalovanému uloţil povinnou nápravu nepříznivého stavu. Hlavním cílem je obnovit původní stav. Prostřednictvímţaloby se ţalobce domáhá odstranění nepříjemných následků, které byly vyvolány neoprávněným zásahem do práv na ochranu osobnosti.
47
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.5.1995, sp. zn. Cdon 18/95 KNAP, K., ŠVESTKA, J., JEHLIČKA, P., PAVLÍK, P., PLECITÝ, V., Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha a.s., 2004, s. 176 49 KNAP, K., ŠVESTKA, J., JEHLIČKA, P., PAVLÍK, P., PLECITÝ, V., Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha a.s., 2004, s. 178 50 ŚVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol., Občanský zákoník I. komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 196 48
29
V případě odstraňovací ţaloby musí přetrvávat důsledky neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti, samotný zásah nikoli. Pokud by důsledky zanikly, nevyskytovalo by se nic k nápravě či odstranění.Povinností ţalovaného je vykonat činnost dostatečnou pro nápravu zásahu do práv fyzické osoby (ţalobce). Soud zpravidla vydá příkaz, který nařizuje, aby pachatel vrátil věci do původního stavu, například odstranění neoprávněného sdělení z daného média, uveřejnění omluvy atd.51Způsob odstranění důsledků zásahu je stanoven na základě rozsahu a nesmí neohroţovat či narušovat práva třetích osob. Rozhodnutí soudu musí být dostatečně určité, srozumitelné a musí obsahovat následky pro ţalovaného, tzn. vymezení způsobu nápravy. Na výkon rozhodnutí je stavena třídenní lhůta od právní moci rozsudku podle ustanovení § 160 odst. 1 OSŘ, v níţ musí dojít k odstranění důsledků neoprávněného zásahu. Pokud tak ţalovaný neučiní, můţe se ţalobce znovu obrátit na soud, který nařídí výkon rozhodnutí.52 3.3.3 Ţaloba satisfakční Satisfakční ţaloba je prostředek, který poškozenému (ţalobci) zajišťuje nárok na přiměřené zadostiučinění. Ţalobou se poškozená osoba domáhá odškodnění vzniklé nemajetkové ujmy, kterou nelze snadno vyjádřit v korunách a není rozpoznatelná na majetku fyzické osoby. Budou-li v konkrétním soudním sporu splněny podmínky, které jsou uloţeny zákonem pro vznik nároku na odškodnění, tj.:
soud
neoprávněný zásah do osobnostních práv fyzické osoby,
nemajetková újma osobnosti,
příčinná souvislost mezi zásahem a újmou,
má
povinnost 53
přiznat
zadostiučinění. Ţalovanému
poškozené
vzniká
osobě
povinnost
nárok
nahradit
na
přiměřené
poškozené
osobě
nemajetkovou újmu, která byla způsobena neoprávněným zásahem do práv na ochranu
osobnosti.
Satisfakční
ţaloba
je
povaţována
za
nejúčinnější
soukromoprávní ochranu osobnosti. Především proto, ţe zadostiučinění pro 51
KROUPA, J. a kol., Mediální právo. Brno: Masarykova univerzita, 2010, s. 245 podle ustanovení § 350, Zákon č. 99/1993 Sb., Občanský soudní řád 53 KNAP, K., ŠVESTKA, J., JEHLIČKA, P., PAVLÍK, P., PLECITÝ, V., Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha a.s., 2004, s. 179 52
30
poškozeného nemusí mít pouze morální hodnotu, ale je moţné ho vyčíslit peněţní částkou. Pokud nastane situace, ţe morální satisfakce bude nedostatečná, můţe být
poškozenému
poskytnuto
peněţité
plnění.
Dosud
bylo
morální
zadostiučiněnízákonodárcem upřednostňováno. Tuto preferenci Hajn54neshledává jako optimální. Příkladem je omluva v tisku, která můţe iniciátorovi zásahu přinést další prospěch např. větší zisk z prodeje. Přiměřené zadostiučinění je novým občanským zákoníkemupraveno tak, aby plnilopředevším preventivní funkci. NOZ upravuje náhradu nemajetkové újmy v ustanovení § 2951 odst. 2. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích v případě, ţe jiný způsob odčinění není schopen zajistit skutečnou a dostatečně účinnou nápravu způsobené újmy. Soud satisfakci přizná pouze v případě, pokud ţalobce podal ţalobní návrh, ve
kterém
se
zadostiučinění.55Kdy
domáhá je
přiměřeného
poţadovaná
a
satisfakce
konkrétně
specifikovaného
přiměřenou?Jednoznačnou
odpověď nelze najít v ţádné literatuře zabývající se touto problematikou. Jsou spory, ve kterých bude 150 000 Kč nedostačující satisfakcí a v jiném případě je tato částka shledána jako příliš vysoká. Ţalobce ve svém návrhu uvede výši peněţitého zadostiučinění, která zároveň tvoří maximální částku přiznatelnou soudem.Výše
satisfakce
závisí
na rozhodnutí a uváţení soudce. Podrobně se k problematice ještě vrátím na jiném místě, kde také uvedu příklady. Morální zadostiučinění V případě, ţe vzniklá nemajetková újma na osobnosti můţe být zmírněna některou z forem morálního zadostiučinění, má morální forma satisfakce přednost. Podle ustanovení § 13 odstavec 2 OZ (NOZ viz výše), můţe nastat situace, kdy morální forma satisfakce nebude postačující, poté se bude fyzická osoba domáhat peněţité náhrady vzniklé nemajetkové újmy.56 Různorodost neoprávněných zásahů dala vzniknout různým formám morální satisfakce, například omluva, odvolání zneucťujícího - difamujícího výroku 54
HAJN, P., K přiměřenému zadostiučinění ve sporech o ochranu osobnosti. Bulletin advokacie. 2003, č. 4, s. 8 55 KNAP, K., ŠVESTKA, J., JEHLIČKA, P., PAVLÍK, P., PLECITÝ, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 180 56 Ustanovení §13 odstavec 2 OZ. Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, ţe byla ve značné míře sníţena důstojnost fyzické osoby nebo její váţnost ve společnosti, má fyzická osoba téţ právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
31
či
uveřejnění
výroku
soudního
rozhodnutí
v tisku
na
náklady
ţalovaného.57Občanský zákoník neobsahuje přesné vymezení forem morální satisfakce ani demonstrativní výčet variant. Fyzická osoba má relativně neomezenou volbu moţnosti nápravy, kterou bude v konkrétní situaci poţadovat. Zadostiučinění ve formě omluvy je nejpouţívanější, nicméně, kaţdá omluva nemusí být schopna naplnit hlavní cíl a zároveň přiměřenost morálního zadostiučinění. Potvrzením tohoto výroku je například rozsudek Krajského soudu v Ostravě, ve kterém je uvedeno, ţe „sledovaný cíl poskytnout morální formu zadostiučinění nemůţe splnit omluva pronášená za takových okolností, ţe se určitá část veřejnosti teprve z této omluvy dozví o zásahu do osobnostních práv občana, o němţ by se nic nedověděla a jenţ by do tohoto okamţiku ani nemohl váţnost postiţené osoby v očích konkrétní části veřejnosti sníţit.“58 Dalším příkladem můţe být rozsudek Nejvyššího soudu ČR, ve kterém je omluva za neoprávněný zásah do osobnostních práv fyzické osoby soudem povaţována za nepřiměřenou, neboť povinností ţalovaného podle ţalobního petitu bylo doručit písemnou omluvu nejen ţalobci, ale také všem občanům obce. 59Morální satisfakci lze poţadovat i jako peněţitéplnění. Částka musí být symbolická (např. 1 Kč), aby bylo zřejmé, ţe ţalobci nejde o peníze, nýbrţ o morální nápravu neoprávněného zásahu. Ţalobní petit musí být formulován co nejprecizněji a vymezovat určitou formu zadostiučinění. Přiměřenost morální satisfakce posuzuje soud v závislosti na povaze konkrétního případu a okolnostech, které s ním souvisejí. Například intenzita a způsob neoprávněného zásahu, charakter a rozsah zasaţených hodnost osobnosti, trvání a následky vzniklé nemajetkové újmy, apod. Pokud soud formu morálního zadostiučinění nemajetkové újmy uvedenou v ţalobním petitu označí za přiměřenou (postačující a účinnou), je postiţené fyzické osobě přiznána. V případě, ţe je morální satisfakce soudem shledána za nepřiměřenou (nepostačující a neúčinnou), ţalobce je vyzván k úpravě ţaloby, pokud tak neučiní, je soudem zamítnuta. 57
KNAP, K., ŠVESTKA, J., JEHLIČKA, P., PAVLÍK, P., PLECITÝ, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 181 58 Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15.4.1997, sp. zn. 23 C 3/1997 59 Rozsudek Nejvyššího soudu zde dne 28.2.2005, sp. zn. 30 Cdo 2745/2004
32
Vyskytují se případy, ve kterých přiznané morální zadostiučinění nesplňuje účel satisfakce. Například:
výkonem morální satisfakce můţe dojít k sekundární traumatizaci poškozené osoby,60
rozhodnutí soudu je učiněno ve značném časovém odstupu od neoprávněného zásahu.61
Na základě jiţ uvedeného lze konstatovat, ţe se vţdy nejedná o nedostatečnost zadostiučinění z naplnění sledovaného účelu satisfakce. V některých případech můţe být zadostiučinění dostačující a vést k dosaţení účelu, ale zvolená forma je nevhodná. V důsledku neoprávněného zásahu do osobnostních práv fyzické osoby prostřednictví médií je poskytováno morální zadostiučinění, nejčastěji v podobě omluvy, které je uveřejněná v tomto médiu.62 Peněţité zadostiučinění Právním dokumentem, který upravuje právo na peněţité zadostiučinění je novela, dosud platného občanského zákoníku č. 87/1990 Sb. Občanskoprávní prostředky v původním znění ustanovení § 13 OZ byly tímto předpisem rozšířeny o materiální satisfakci. Vzhledem ke vzniku bulvárního tisku a dalších tiskovin, zavedení svobody slova, větší aktivitě v reklamní oblasti, nemohlo morální zadostiučinění poskytovat přiměřenou a účinnou náhradu nemajetkové újmy, proto byla novela zákona logickým vyústěním společenských změn. Pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích musí být splněny zákonné podmínky. Soud musí rozhodnout, zda je morální zadostiučinění dostatečné či nikoli.Druhou podmínkou je sníţení lidské důstojnosti, postavení
60
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29.8.2008, sp. zn. 24 C 7/2007. Publikováno v časopise Právní rozhledy č. 2/2009. „Jestliţe můţe písemnou omluvou týkající se úmrtí sestry činěnou vůči nezletilému ţalobci vést k jeho sekundární traumatizaci, je zapotřebí nárok na omluvu zamítnout pro rozpor se zájmy dítěte a dále s tím, ţe tato omluva nevede k docílení základní (satisfakční) funkce.“ 61 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 18.2.2004, sp. zn. III. ÚS 281/03. „…pokud velkým časovým odstupem dojde ke ztrátě účinku daného (nepeněţního) způsobu satisfakce, zpravidla nezbývá nic jiného neţ vzniklou nerovnováhu kompenzovat zadostiučiněním finančním.“ (DOLEŢÍLEK, J., Přehled judikatury ve věcech ochrany osobnosti. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer – ASPI,2008) 62 KROUPA, J. a kol., Mediální právo. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 244
33
fyzické osoby a její váţnosti ve společnosti ve značné míře v důsledku neoprávněného zásahu.63 Přesně vyloţit význam těchto slov je velmi obtíţné.Pro ilustraci lze pouţít výklad z judikatury Nejvyššího soudu, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.10.2003, sp. zn. 30 Cdo 2005/2003, který říká:„Musí se jednat o nemajetkovou újmu na osobnosti fyzické osoby, kterou poškozená osoba v důsledku intenzity, trvání, rozsahu a zejména veřejném ohlasu pociťuje jako závaţnou. Nepříznivý následek neoprávněného zásahu je sníţení důstojnosti fyzické osoby, případně její váţnosti ve společnosti.“64 V knize Ochrana osobnosti podle občanského práva autoři uvádí, ţe …konkrétní situace, ve které došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv občana, jakoţ i s přihlédnutím k zájmům dotčené osoby, lze konstatovat, ţe by nemajetkovou újmu vzhledem k její intenzitě, rozsahu a trvání, která vedla ke sníţení důstojnosti či váţnosti fyzické osoby ve společnosti, pociťoval jako závaţnou kaţdý, kdo by se vyskytl v pozici postiţené osoby. Subjektivní pocity jednotlivce (postiţeného) jsou pro posouzení závaţnosti neoprávněného zásahu irelevantní.65 Morální satisfakce je aplikována v soudní praxi především na případy, které se týkají sporů s hromadnými sdělovacími prostředky, neboť právě tyto neoprávněné zásahy mají vliv na veřejné mínění občanů České republiky. Soud musí vţdy s precizností zjišťovat, jaká byla intenzita, povaha, způsob neoprávněného zásahu, jeho charakter, rozsah a vliv nemajetkové újmy na postavení postiţeného ve společnosti a mnoho dalších kritérií. 66Pečlivé posouzení skutečností konkrétního případu vede k rozhodnutí soudu, ve kterém je stanoveno přiměřené konečné zadostiučinění. V zákonné úpravě ČR není stanovena maximální výše peněţité satisfakce, kterou jsou soudy oprávněny přiznat postiţené fyzické osobě. Lze konstatovat, ţe výše odškodnění přiznávaná
63
podle rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.11.1998, sp. zn. 23 C 52/96, sníţení lidské důstojnosti nebo váţnosti fyzické osoby ve společnosti ve značné míře nelze povaţovat za jedinou situaci, kdy dochází ke vzniku práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odstavec 2, Občanský zákoník 64 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.10.2003, sp. zn. 30 Cdo 2005/2003 65 KNAP, K., ŠVESTKA, J., JEHLIČKA, P., PAVLÍK, P., PLECITÝ, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 188 66 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006
34
za nemajetkovou újmu u soudů v České republice je razantně niţší oproti částkám, které přiznávají soudy zahraniční. Určení hodnoty nemajetkové újmy je obtíţné, proto české soudy při rozhodování soudních sporů vychází z ustanovení § 444 odstavec 3 OZ a přihlíţejí k částkám jednorázové náhrady škody. Toto ustanovení je povaţováno za jakýsi mezní limit, především s důrazem na postavení ţivota v hierarchii hodnot osobnosti.67Právo na finanční vyrovnání je spojeno s poškozenou osobou, tudíţ její smrtí zaniká, protoţe zadostiučinění plněné po smrti nemůţe splnit účel, tzn. vyváţit a zmírnit nemajetkovou újmu vzniklou neoprávněným zásahem do osobnostních práv zemřelého.68 V případě vzniku majetkové újmy lze náhradu škody poţadovat nezávisle na peněţitém zadostiučinění.Společné pouţití peněţité satisfakce a náhrady majetkové škody je stejně moţné jako kombinace morálního a peněţního zadostiučinění, stále se jedná o právní prostředky. Kumulace několika forem prostředků je v praxi nezbytná ba ţádoucí. Cílem nápravných právních prostředků je zmírnit nastalou situaci, zajistit nápravu práva na ochranu osobnosti a předcházet vzniku dalších neoprávněných zásahů. Nový občanský zákoník upouští od pevně stanovených částek, které byly pouţívány doposud a v ustanovení § 2956 a následující stanovuje postup při náhradě škody a nemajetkové újmy.
3.4
Prostředky ochrany osobnosti na základě tiskového zákona
Občanský zákoník obsahuje obecné a zvláštníprostředky ochrany osobnosti. V zákoně č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku (tiskový zákon) jsou upraveny další dva soukromoprávní prostředky ochrany osobnostních práv, tzn. právo na odpověď a právo na dodatečné sdělení. Cílem těchto právních prostředků je vyvaţovat osobnostní práva s právem na svobodu projevu. Je ţádoucí posilovat ochranu osobnosti proti neoprávněným zásahům tištěných médií, především s ohledem na rozšíření moţností nápravy, které má k dispozici postiţená osoba.69Doleţílek v Právních rozhledech píše: „Právo na odpověď a právo na dodatečné sdělení jsou dva poměrně nové prostředky 67
ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M., a kol. Občanský zákoník: komentář I. § 1 aţ 459. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009 68 Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.11.1998, sp. zn. 23 C 52/96 69 KNAP, K., ŠVESTKA, J., JEHLIČKA, P., PAVLÍK, P., PLECITÝ, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 356
35
ochrany osobnosti. Představují nezbytná opatření v demokratické společnosti především pro ochranu práv a svobod druhých, které zákonem tolerovaným způsobem omezují svobodu projevu a právo získávat a šířit informace tak, aby došlo k rovnosti mezi hromadnými sdělovacími prostředky a osobami jimi dotčenými.70Evropský soudní dvůr pro lidská práva společně s dalšími institucemi dohlíţí na respektování těchto práv.71 Způsobit váţnou nemajetnou újmu můţe kaţdýpublikovaný článek, který bude napsaný o konkrétní fyzické osobě. Vţdy se nemusí jednat o pomluvu, ale v případě, ţe obsah otisknutého článku bude lţivý, můţe dojít k naprostému společenskému
zesměšnění
a
psychickým
problémům
napadané
osoby.
Prostředky ochrany osobnosti na základě tiskového zákona by svou existencí měly přispívat k minimalizaci těchto případů. 3.4.1 Právo na odpověď Právo na odpověď upravuje ustanovení § 10 tiskového zákona. Předpokladem pro uplatnění tohoto práva je zveřejněnískutkového tvrzení, které se poškozené osoby dotkne jakoukoli měrou, tzn. je schopné jakkoli ohrozit její čest, důstojnost a soukromí. Velmi často se v periodickém tisku objevují tvrzení nepravdivá, ale můţenastat situace, kdy poškozená osoba bude reagovat i na pravdivá tvrzení, neboť mohou být neúplná či zkreslující. Právo na odpověď je uplatňováno proti vydavateli, jehoţ povinností je vyjádření fyzické osoby formou odpovědi uveřejnit. Lze říci, ţe fyzická osoba se rozhodne uvést věci na pravou míru, případně doplnit či zpřesnit tvrzení uvedené v tisku. Odpověď musí obsahovat pravdivé údaje.72Pokud poškozený usiluje o uveřejnění odpovědi, jeho ţádost musí být v písemné podobědoručena vydavateli, maximálně do 30 dnů ode dne, kdy bylo nepravdivé, poškozující tvrzení zveřejněno. Vydavatel periodika smí v odpovědi dotčené osoby provádět pouze gramatické úpravy, nikoli obsahové. Další podmínky pro uveřejnění odpovědi nad rámec zákona vydavatel nesmí ukládat. Dr. Sokol si ve svém článku pohrává s myšlenkou redukce textu odpovědi vydavatelem 70
DOLEŢÍLEK, J. Právo na odpověď a na dodatečné sdělení podle nového tiskového zákona. Právní rozhledy. 2000, č. 10, s. 432 71 CHALOUPKOVÁ, H., Zákon o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku (tiskový zákon) a předpisy související. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 32 72 DOLEŢÍLEK, J. Právo na odpověď a na dodatečné sdělení podle nového tiskového zákona. Právní rozhledy. 2000, č. 10, s. 435
36
na část, kterou sám bude povaţovat za zákonnou.V tomto případě by se dotčená osoba mohla soudně domáhat zveřejnění kompletní odpovědi.73 Úvahu dr. Sokola lze nazvat krajním řešením, neboť se vrací zpět na začátek. Vydavatel můţe odpověď upravit na základě svého uváţení, ale vyvstává otázka, zda nebude docházet ke zneuţívání. Po prostudování literatury obsahující tuto problematiku se přikláním k názoru, ţe by vydavatel měl mít pouze dvě moţnosti, odpověď přijmout nebo zamítnout. 3.4.2 Právo na dodatečné sdělení Tento prostředek ochrany osobnosti je pouţíván od roku 2000, úpravou se zabývá ustanovení § 11 tiskového zákona. Formální náleţitosti, tzn. forma, podání ţádosti,apod.jsou
identické
s právem
na
odpověď.
Příkladem
práva
na dodatečné sdělení je zveřejnění informace o fyzické osobě a trestním nebo přestupkovém řízení, jehoţ je účastníkem. Právo na dodatečné sdělení jedotčenou osobou uplatněnopoţadavkem, aby vydavatel následně zveřejnil, jak soud ve věci rozhodl.Informace uvedené v tisku by měly obsahovat pouze konečný
výsledeksoudního
řízení
(pravomocné
rozhodnutí),
případně
odůvodnění.74Dotčená osoba nesmí poţadovat zveřejnění dalších údajů, doplnění informací ani vlastní komentář k původnímu sdělení.75Soudní praxe umoţňuje uveřejnění sdělení o konečném výsledku řízení včetně informací, které veřejnosti zaručují nezbytné vysvětlení, za jaký skutek byla fyzická osoba stíhána. Cílem dodatečného sdělení je stručně a přiměřeně informovat veřejnost o skončení řízení. U prostředků ochrany osobnosti na základě tiskového zákona je vydavatel povinenpodle ustanovení § 13 tiskového zákona na vlastní náklady do 8 dnů od doručení ţádosti poškozeného uveřejnit odpověď případně dodatečné sdělení, neboť je odpovědný za obsah zprávzveřejňovaných v tisku. Pokud vydavatel nesplní zákonem stanovené podmínky, má poškozená fyzická osoba právo obrátit
73
SOKOL, T. Tiskový zákon – deset let účinnosti. Právní rádce. 2010, č. 3, s. 7 CHALOUPKOVÁ, H., Zákon o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku (tiskový zákon) a předpisy související. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 37 75 DOLEŢÍLEK, J. Právo na odpověď a na dodatečné sdělení podle nového tiskového zákona. Právní rozhledy. 2000, č. 10, s. 437 74
37
se na soud, nejpozději však do 15 dnů po uplynutí lhůty k uveřejnění vydavatelem.76 Na základě analýzy dostupných právních předpisů a literatury zabývající se problematikou prostředků ochrany osobnostních práv můţeme zhodnotit stav nástrojů ochrany jako postačující. Ovšem v
době, kdy dochází k rozvoji
technologií a vzniká řada dalších způsobů, jak zasahovat do osobnostních práv, je třeba
zváţit
úpravu
a
zkvalitnění
poskytované
zákonné
ochrany.
Jako
nedostačující hodnotím především informovanost občanů České republiky o způsobech a moţnostech ochrany osobnosti. Poškozená osoba nezná svá práva, a proto není schopnajedostatečně vyuţívat. Za nedostačující označila informovanost občanů o právech i Evropská unie. Rozhodla se obnovit projekt (výzvu) Akce na podporu informovanosti o právech občanů. Evropská komise v České republice dne 29. května 2013 vyhlásila výzvu k podání návrhů pro akce na podporu větší informovanosti občanů. Po ukončení byly
vyhodnoceny
návrhy
a
vybrány
projekty
organizací
pro
realizaci,
např. Asociace pro mezinárodní otázky, Člověk v tísni a další. Cílem projektu je zvýšit povědomí nejen o právech občanů EU. Uţ v roce 2005 byla vytvořena síť informačních středisek Europe Direct, která zcela zdarma poskytuje praktické informace a poradenství týkající se uplatňování občanských práv nejen v Evropské unii.77V České republice je k 19. březnu 2013 třinácttěchto středisek. Kaţdý občan by měl znát několik základních aspektů, podle kterých můţe posoudit jednání subjektů a určit,zda se jedná o porušení práva na ochranu osobnosti. Ochrana osobnostního práva působí erga omnes, vůči všem. Sledovanými aspekty a pravidly hodnocení jsou: 1. protiprávnost zásahu, objektivní
způsobilost
ohrozit,
narušit
nebo
porušit
osobnostní
práva,
2. nemajetková újma, 3. příčinná souvislost mezi nemajetkovou újmou a neoprávněným zásahem. Pokud nebudou naplněny všechny podmínky, nelze zásah do osobnostních práv povaţovat za protiprávní.Povahu neoprávněného zásahu můţe mít kaţdý zásah, který není v souladu s právními předpisy. V ţádném případě by poškozená fyzická 76
Zákon č. 46/2000 Sb. Tiskový zákon EVROPSKÁ KOMISE, Tisková zpráva – Větší informovanost o občanských právech [online]. 2013 [cit. 2013-11-16]. Dostupné z: http://europa.eu/rapid/press-release_IP-13-234_cs.htm 77
38
osoba neměla opomenout nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Zásah, který byl učiněn na základě svolení fyzické osoby, pouze za předpokladu, ţe dotčená osoba tímto právem disponuje, nelze označit za neoprávněný.
39
4 Neoprávněné zásahy tištěných médií do práva na ochranu osobnosti Tištěná média slouţí jako nástroj pro uchování a především sdělení konkrétní informace veřejnosti v čase.78Vydávání tisku je kaţdodenní rutinou, v České republice činí měsíční náklad deníků průměrně 920 tisíc výtisků.79Činnost tištěných médií je spojením práva na informace a práva na svobodu projevu. Jejich úkolem je zveřejňovat objektivní informace a zprávy o aktuálních událostech, na kterých mají občané České republiky veřejný zájem. Veřejným zájmem lze označit informace a zprávy, které jsou přínosné pro společnost. Zájmy jednotlivce v tomto případě nehrají ţádnou roli. Kaţdá tiskem zveřejněná informace by měla být úplná, pravdivá a schopná umoţnit občanům vyjádřit svůj názor. Je zaţité, ţe vydavatel tiskovin působí ve veřejném zájmu, ale v současnosti dochází ke stále rozsáhlejšímu přijímání pravidel bulváru i zavedenými běţnými médii, v důsledku tlaku majitelů na tvorbu zisku. Tiskoviny zaměřené na uveřejňování seriózních informací z novinových stánků nemizí tak rychle, jako deníky, jejichţ obsahem jsou nepodstatné informace, v důsledku kterých mohou následně vznikat soudní spory. V soudní praxije mnoho případů, ve kterých tištěná média porušují své pravomoci a dochází k narušení práva na ochranu osobnosti. Důvodem nárůstu mnoţství případů můţe být například skutečnost, ţe převáţná většina současných tiskových médií je v soukromém vlastnictví. Jejich hlavním cílem je vytvářet zisk, nikoli informovat veřejnost o politickém a ekonomickém dění. Činnost hromadných sdělovacích prostředků je specializována na získávání, zpracovávání a zveřejňování aktuálních informací. Tištěná média pracují na hranici veřejné a soukromé sféry. Odlišit tyto dvě oblasti lze například druhem uveřejňovaných informací. Za veřejné jsou označovány ty, které jsou dostupné široké veřejnosti a jsou schopné vyvolat poţadovaný vývoj mínění občanů. Soukromé informace jsou zpravidla nedostupné, skryté a utajované. Tisk svou činností a publikováním často zasahuje do soukromí dotčených osob. Kaţdý občan se můţe dostat do nepříjemné situace a být středem zájmu tisku, 78
ROZEHNAL, A. Mediální právo. 2. vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2007, s. 7 79 MEDIAGURU, Deníky v červenci zpomalily pokles [online]. 2013 [cit. 2013-11-19]. Dostupné z: http://www.mediaguru.cz/2013/09/deniky-v-cervenci-zpomalily-pokles/#.UpIENr7hbIU
40
napříkladkdyţ je svědkem mediálně atraktivní události či dokonce jejím účastníkem při
nebo
vykonávání
pracovní
funkce.
Společnost
můţe
neoprávněný
zásah
do soukromí dotčené osoby povaţovat za ţádoucí vzhledem k tomu, ţe na
základě
zveřejněných
informací
si
můţe
vytvořit
vlastní
názor
na
dotčeného.Případy, ve kterých se dotčená osoba cítí nepříjemně a zásah do osobnostních práv vnímá negativně, převaţují. Pokud dojde ke kolizi práva na ochranu osobnosti s právem na svobodu projevu,zpravidla zasahuje soud. Soudy mají pravomoc rozhodovat v těchto sporech a je na jejich uváţení, jak posoudí konkrétní případ a které „právo“ dostane přednost. Na problematiku tištěných médií je podle Ústavního soudu třeba nahlíţet mírněji. Nelze na novináře a vydavatele vytvářet nátlak, aby kaţdou zprávu v periodiku uváděli v přesném znění s ohledem na rozsah a čtenářský zájem. V tomto případě je zjednodušení informace řešením, ale nemusí nutně znamenat, ţe dojde k zásahu do osobnostních práv dotčené osoby.80Na druhé straně, hromadné sdělovací
prostředky
musejí
respektovat
a
dodrţovat
určitá
pravidla
při zveřejňování informací. Je nemoţné, aby činnost médií byla neomezená. Tištěná média mohou do práva na ochranu osobnosti zasáhnout například skutkovým tvrzením či kritikou (hodnotícím soudem).81
4.1 Skutková tvrzení (informace) Skutková tvrzení jsou informace uveřejňované v tisku, u kterých je prokazatelný veřejný zájem. Tištěná média tímto způsobem informují občany České republiky o událostech a dění nejen v tuzemsku, ale i v zahraničí. Rozhodující kritérium je pravdivost a ověřitelnost informace. Skutková tvrzení neobsahují úsudky či názory novináře. Jejich obsahem jsou fakta a existující realita. V případě, ţe je skutkové tvrzení způsobilé zasáhnout do osobnostního práva fyzické osoby, konkrétně do cti, důstojnosti, soukromí atd. a informace obsaţené v tvrzení jsou jednoznačně nepravdivé nebo zkreslují skutečnosti, jedná se o zásah do osobnostních práv. Fakta ze soukromí fyzické osoby zveřejněná v tisku jsou vţdy zásahem do osobnostního práva. Pokud jsou uvedená fakta
80 81
Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 8.2.2000, sp. zn. I. ÚS 156/2000 Vychází ze soudní praxe
41
nepravdivá, je řešení takové situace komplikovanější. Dříve soudy svá rozhodnutí zakládala na myšlence, ţe kaţdá publikovaná nepravdivá informace je schopna fyzickou osobu poškodit, tudíţ se jedná o zásah do osobnostního práva. Ústavní soud se rozhodl upravit tuto myšlenku a judikoval, ţe zveřejnění lţivého tvrzení je nedostačující. Zásah musí dosáhnout určité úrovně intenzity a to takové, kterou není v současné době moţné tolerovat. V kaţdém případě musí být prokazatelná příčinná souvislost mezi jednáním ţalovaného a vzniklou nemajetkovou újmou.82Zveřejnění pravdivého tvrzení ze soukromí fyzické osoby můţe být způsobilé pro vznik neoprávněného zásahu, pokud značně poškodí postoj a pověst osoby ve společnosti. V tomto případě je posuzováno společně s výrokem i okolí dotčené osoby a její pověst.83 V případě soudních sporů musí ţalovaný (vydavatel periodického tisku) prokázat, ţe informace uveřejněné v tisku jsou pravdivé. V literatuře se uvádí, ţe ani důkaz pravdy není vţdy schopen ţalovaného zprostit odpovědnosti za nemajetkovou újmu. V knize Meze svobody projevu autor píše, ţe nepravdivá a zkreslující tvrzení jsou zpravidla neoprávněným zásahem do osobnostních práv fyzické osoby. Pokud se jedná o pravdivá tvrzení, svoboda projevu je zásadně upřednostňována před právem na ochranu osobnosti. Toto neplatí bez výjimky a
uvedení
pravdivého
důkazu
nemusí
znamenat
zproštění
subjektivní
odpovědnosti za porušení osobnostních práv.84K těmto situacím dochází například při vytrţení pravdivé informace z kontextu a doplnění o souvislosti, které mění původní význam tvrzení.
4.2 Kritika Kritikou lze označit hodnotící soudy, kterými určitá osoba (novinář) vyjadřuje svoje mínění, názor a své úsudky publikuje v tiskových médiích.Kaţdý občan má právo na kritiku, neboť je součástí svobody projevu.85Subjektivní povaha kritiky neumoţňuje ověřit pravdivost a objektivní správnost, jako u skutkových tvrzení. Ani kritika není v současné době neomezená a platí určitá pravidla, podle kterých lze posuzovat, zda došlo ke vzniku neoprávněného zásahu do osobnostních práv. 82
Nález Ústavního soudu ze dne 8.2.2000, sp. zn. I. ÚS 156/99 KROUPA, J. a kol., Mediální právo. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 231 84 HERCZEG, J., Meze svobody projevu. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Orac, s.r.o., 2004, s. 68 85 Nález Ústavního soudu ze dne 10.12.1997, sp. zn. I. ÚS 357/96 83
42
Na základě kritérií dochází k určení, zda se jedná o kritiku oprávněnou či neoprávněnou. Předpokladem oprávněné kritiky jsou pravdivé podklady, z nichţ jsou logicky vyvozeny konkrétní závěry. Kritika je oprávněná za podmínek, ţe její obsah a forma nevybočují z mezí určených pro dosaţení stanoveného a společensky uznávaného cíle.86Pravdivé skutečnosti slouţí v případě oprávněné kritiky nejen k vyvození závěrů, ale také k jejich odůvodnění. Jestliţe podklady, ze kterých kritika vychází, nejsou pravdivé, nebo závěry autora mohou způsobit újmu na cti fyzické osoby, nejedná se o kritiku přípustnou. Základem oprávněné kritiky je vyhnout se fakticky nepodloţeným soudům, neboť následně můţe dojít k vytvoření pomluvy, zostuzení fyzické osoby atd. Ústavní soud zdůrazňuje, ţe je třeba vycházet z předpokladu, ţe kritika nemá povahu neoprávněného zásahu do práv třetích osob.87Dále doporučil soudům kritéria, která by měla být zohledňována při posuzování a určování oprávněné či neoprávněné kritiky.88Např. zda je kritika zaloţena na pravdivých informacích, zda forma kritiky je přiměřená či zásah do práva na ochranu osobnosti byl primárním cílem zveřejnění kritiky, atd. V případě tištěných médií je kladen důraz na zkoumání pouţívaných výrazů a stanovených cílů kritiky, kterých chce novinář zveřejněním článku dosáhnout. Lze konstatovat, ţe novináři často pouţívají výrazné slovní formulace, které jsou za jiných okolností povaţovány za skandalizující, ale v této situaci je podstatnější záměr, kterého chce autor svými výroky docílit, tzn. ţe pouţití silnější výrazů je ţádoucí. Vyjádření informace běţnými formulacemi nevzbudí masivní zájem veřejnosti. Cílem kritiky ovšem nesmí být záměrné uráţení dotčené osoby.89 Pokud se kritika nenachází v mezích oprávněné kritiky, například vzhledem k cíli a účelu jsou pouţity nepřiměřené slovní formulace, jedná se o neoprávněný zásah do osobnostního práva fyzické osoby. Jestliţe dojde k rozporu práva na ochranu osobnosti a práva na svobodu projevu je pravděpodobné, ţe v tomto případě bude upřednostněno právo na ochranu osobnosti.90 86
KNAP, K., ŠVESTKA, J., JEHLIČKA, O., PAVLÍK, P., PLECITÝ, V., Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 159-160 87 Nález Ústavního soudu ze dne 11.11.2005, sp. zn. I. ÚS 453/03 88 Nález Ústavního soudu ze dne 4.4.2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04 89 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.6.2005, sp. zn. 30 Cdo 1972/2004 90 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.7.2005, sp. zn. 30 Cdo 2573/04 uvádí: Jestliţe vybočí kritika z mezí příslušnosti, jedná se o neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti. Pokud
43
4.3 Osoby veřejného zájmu Osoby veřejného zájmu jsou osoby veřejného ţivota, např. osoby, které se objevují na veřejnosti v rámci výkonu určité funkce (politici, státní zaměstnanci, atd.). Jsou označoványosobami veřejně činnými v oblasti politické, hospodářské, kulturní, sportovní apod. Do skupiny osob veřejného zájmu lze zařadit i osoby, které na sebe záměrně upoutávají pozornost a následně se stávají objektem zájmu hromadných sdělovacích prostředků.91 Míra zásahů do osobnostních práv osob veřejného zájmu je vyšší, vzhledem k tomu, ţe jsou neustále pod drobnohledem hromadných sdělovacích prostředků. Lze vyvodit, ţe na míře známosti bude záviset úroveň akceptovatelné kritiky. Soudní praxe dokazuje, ţe sporné případy osob s rozdílným postavením ve společnosti jsou posuzovány různě. Kritika zveřejněná v tisku na účet osob veřejného zájmu (politici, umělci, sportovci, apod.) nemusí být soudem vţdy shledána jako neoprávněný zásah. Důvodem můţe být fakt, ţe soukromí těchto osob je v důsledku jejich veřejné činnosti chráněno niţším stupněm ochrany.92 Veřejnost má právo na informace ze soukromí osob veřejného zájmu, pokud souvisí s výkonem jejich činnosti. Soukromý ţivot těchto osob můţe mít ale nemalý vliv na výkon veřejné funkce a můţe být podnětem pro hodnocení činnosti veřejností. Ţádné z těchto tvrzení neznamená, ţe by soukromý ţivot veřejně známých osob nebyl právně chráněn. V kaţdém případě musí být patrný veřejný zájem. Pokud je prokazatelná jeho existence, musí fyzická osoba zásah do soukromí strpět. TotoKnap vesvé publikaci označuje za zásadu. Osoba, která vědomě
vystupuje
na
veřejnosti
způsobem,
který
veřejnost
nepovaţuje
za lhostejný, musí být ochotna a schopna nést následky, které vyplývají z veřejného výkonu činnosti, tzn., ţe se o ní mluví a píše. Tato fyzická osoba prochází pozornější kontrolou veřejnosti a jsou na ní kladena přísnější měřítka neţ na ostatní osoby. Pokud fyzická osoba dobrovolně vstupuje na veřejnou scénu, musí být připravena na veřejnou kritiku a snášet její důsledky.93Hranice soukromí
kritika postrádá přípustnost (obsah a formu), právo na svobodu projevu nebude mít přednost před právem na ochranu osobnosti. 91 KNAP, K., ŠVESTKA, J., JEHLIČKA, O., PAVLÍK, P., PLECITÝ, V., Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 366 92 DOLEŢÍLEK, J., Veřejná kritika a právo na ochranu osobnosti. Právní praxe. 1997, č. 2 93 KNAP, K., ŠVESTKA, J., JEHLIČKA, O., PAVLÍK, P., PLECITÝ, V., Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 367
44
a veřejného zájmu si stanovuje osoba sama. Jestliţe zpřístupní určité osobní informace veřejnosti, vzdává se plné právní ochrany, které se následně nemůţe domáhat u soudu a zároveň souhlasí s jejich uveřejňováním. V těchto případech je rovnováha mezi ochranou osobnosti a svobodou projevu posunuta ve prospěch svobody projevu. Fyzické osoby se dobrovolně vystavují pozornosti médií, neboť následně profitují ze své mediální známosti. V literatuře
lze
nalézt
několik
moţných
skupin
osob
veřejného
zájmu.
Nejpřínosnější pro diplomovou práci je rozdělení do dvou skupin. Osoby (např. politici, management velkých společností, herci, zpěváci, pachatelé trestných činů, atd.), které se staly předmětem veřejného zájmu na základě dobrovolného rozhodnutí, musejí předpokládat sníţení osobnostních práv.Pouţití jména těchto osob je moţné na základě jejich souhlasu konkludentním jednáním. Druhou skupinou jsou osoby, které se staly předmětem veřejného zájmu bez vlastního rozhodnutí či přičinění (např. oběti trestných činů, dopravních nehod, atd.). Pokud sdělovací prostředky uveřejňují informace o této skupině, získání souhlasu je téměř nemoţné, proto by měli jednat velice šetrně.94 V české judikatuře je řada případů, které souvisejí s problematikou osob veřejného zájmu. Pro příklad lze uvést kauzu Vondráčková v. Rejţek, která se dostala aţ k Ústavnímu soudu České republiky.95Spor byl veden na základě rozhovoru pro Lidové noviny, kde stěţovatel vyslovil názor, který vycházel z faktu, ţe populární hudba byla v 70. a 80. letech minulého století politicky omezována. V článku byl s určitou
nadsázkou
pouţit
termín
mafie
a
to
v souvislosti
s H. Vondráčkovou, kdy pan Rejţek uvedl, ţe neztratila kontakt na „mafiány“, kteří ji v sedmdesátých a osmdesátých letech tlačili do rádií, do televize, na desky. Podle stěţovatele se jedná o konflikt práva na ochranu osobnosti na jedné straně a práva na svobodu projevu na straně druhé. Pan Rejţek se po prohraném sporu u obecných soudů rozhodl obrátit na Ústavní soud, ten jeho stíţnosti na porušení práva na svobodu projevu vyhověl. Obecné soudy stanovily, ţe se svým výrokem pan Rejţek dopustil neoprávněného zásahu do osobnostních práv H. Vondráčkové. Spojením její osoby s mafií, která je 94 95
obecně
chápána
jako
„mezinárodní
zločinecká
organizace“,
PLECITÝ, V., Ochrana osobnosti ve zpravodajství, v tisku a reklamě. 2007, s. 6 Nález Ústavního soudu ze dne 15.3.2005, sp. zn. I. ÚS 367/03
45
spojená
s „brutálním násilím či vyhroţováním, únosy apod.“, došlo k nepřiměřené kritice. Stěţovatel argumentoval, ţe měl právo vyslovit svůj názor na kulturní scénu, tzn., ţe tímto výrokem nemyslel nic jiného neţ „existující praxi, ţe bez vlivných kontaktů se i sebelepší zpěvák na výsluní nedostane“. Odvolací soud dovodil, ţe jde o „skutkové tvrzení“ a konstatoval, ţe spojení fyzické osoby s mafiány, zpochybňuje čest a důstojnost takové osoby, konkrétně se jedná o zpochybnění cti profesní. V průběhu řízení nebylo prokázáno, ţe by slovní výrok pana Rejţka odpovídal skutečnosti. Tím došlo k porušení svobody projevu, nelze poţadovat prokázání pravdivosti hodnotového soudu. Dále se odvolací soud neztotoţnil s námitkou stěţovatele, ţe paní Vondráčková je osoba veřejného zájmu a musí snášet kritiku své osoby ve větší míře. Odvolací soud argumentoval tím, ţe ani osoby veřejného zájmu nemusí snášet nepravdivá skutková tvrzení, jak je tomu v tomto soudním sporu. Rozhodnutí nejvyššího soudu se v tomto sporu shodovalo s rozhodnutím
odvolacího
soudu.
K úspěšnému
uplatnění
nároku
práva
na ochranu osobnosti postačí zjištění, ţe zásah byl způsobilý ohrozit nebo narušit osobnostní práva chráněná ustanovením § 11 OZ. Ústavní soud shledal, ţe obecné soudy nevzaly náleţitý zřetel na ústavněprávní povahu projednávané věci. Uvedl, ţe nelze dovozovat z jedné izolované věty, zda se jedná o tvrzení skutečnosti nebo hodnotový soud, jak učinily obecné soudy.96Výroky stěţovatele v kontextu celého článku odpovídají hodnotovému soudu nikoli skutkovému tvrzení. Aby se hodnotový soud nenacházel mimo meze ústavnosti, vyţaduje se určitý základ. K hodnocení základu hodnotového soudu je nutné vzít zřetel na celý článek, nepostačí jen jedna či dvě dotčené věty. Kromě výše uvedených argumentů ústavní soud obecným soudům vytkl, ţe dostatečně nepřihlédly k postavení paní Vondráčkové ve společnosti. Obecně lze konstatovat, ţe u osob veřejně činných, tedy politiků, veřejných činitelů, mediálních hvězd aj. je míra akceptovatelné kritiky větší neţ u jiných občanů. Evropský soud pro lidská práva na tomto principu postavil svou judikaturu. Důvodem je jednak podpora veřejné diskuse o věcech veřejných a svoboda utváření názorů. Pro osoby veřejně činné obecně platí, ţe mají snadnější„přístup“ do tištěných médií oproti „běţnému“ občanovi. Ústavní soud
96
Zjistit celý kontext je nutností. Následně je moţné určit, zda se jedná o hodnotový soud či skutkové tvrzení, jak je patrné z nálezu Ústavního soudu ze dne 1.12.2005, sp zn. II. ÚS 94/05
46
konstatoval, ţe je nepochybné, ţe paní Vondráčková patří jako zpěvačka populární hudby k osobám veřejně činným a diskuze o populární hudbě je diskuzí veřejnou. Ústavní soud spor uzavřel tím, ţe obecné soudy nesprávnou interpretací slova „mafiáni“ jako skutkového tvrzení postupovaly protiústavně a nevzaly do úvahy jiný význam slova. Ústavní soud nálezem vyhověl ústavní stíţnosti pana Rejţka a rozhodnutí obecných soudů v této věci zrušil podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. pro rozpor s čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí Lingens v. Rakousko (1986)97uvedl, ţe „limity přijatelné kritiky jsou širší u politických osobností neţ u soukromých osob“. Politik se vědomě vystavuje kontrole kaţdého slova ze strany novinářů, i ze strany veřejnosti. V důsledku toho musí být schopen prokázat větší míru tolerance na rozdíl od soukromých osob. Evropský soud pro lidská práva v případu Castells v. Španělsko (1992)98 rozhodl, ţe pokud se uveřejňovaná kritika týká vlády, je zde stanovena ještě širší míra svobody projevu, neboť jednání vlády prochází přísnou kontrolou jak ze strany zákonodárné a soudní moci, tak ze strany veřejnosti.99 Z výše uvedeného lze vyvodit závěr, ţe ochrana politiků, umělců a osob veřejného zájmu je „slabší“ neţ ochrana soukromých osob. V případě, ţe dojde ke kolizi práva na ochranu osobnosti s právem na svobodu projevu týkající se veřejně činné osoby (osoby veřejného zájmu), poţadavek ochrany osobnostních práv bude porovnáván se zájmem na svobodné diskuzi o daných otázkách ve věci
97
Rozhodnutí Lingens v. Rakousku z 8. července 1986, A 103, stíţnost č. 9815/82 Rozhodnutí Castells v. Španělsko ze dne 23. dubna 1992, A236, stíţnost 11798/85 99 Příkladem kritiky vlády ČR můţe být článek v časopise Respekt zveřejněný v říjnu 2001. Šéfredaktor Petr Holub o vládě ČR napsal, ţe se „chová korupčně“ „nejmladším ministrem Březinou počínaje a nejstarším Grégrem konče“. Vláda podala trestní oznámení na Petra Holuba za pomluvu a oznámila, ţe kaţdý člen vlády bude poţadovat po týdeníku Respekt 10 milionů korun. Spor mezi vládou Zemana a časopisem Respekt policisté odloţili do šuplíku. Neboť shledali, ţe v tomto sporu neexistuje podezření ze spáchání trestného činu. HOLUB, P., Nastává nové kolo v boji s demokratickou korupcí [online]. 2001 [cit. 2013-11-25]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/nastava-nove-kolo-v-boji-s-demokratickou-korupci-f6e/domaci.aspx?c=A011024_130933_domaci_mhk iDNES.cz, Policie odloţila spory vlády s Respektu [online]. 2002 [cit. 2013-11-25]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/policie-odlozila-spory-vlady-a-respektu-fdk/domaci.aspx?c=A011023_215329_domaci_was 98
47
sporu.100Vybrané soudní rozhodnutí Vondráčková v. Rejţek je ilustrací pro fakt, ţe ochrana poskytovaná svobodě projevu, je závislá na obsahu, formě kritiky a je zohledněno postavení osoby, které se projev týká. Pokud se kritika stane neakceptovatelnou, dostává přednost právo na ochranu osobnosti.
100
BARTOŇ, M., Svoboda projevu a její meze v právu ČR. Praha: Linde Praha, a.s. 2002, s. 51-52
48
5
Praktické rozhodování českých soudů
Svoboda projevu se v mnoha případech dostává do vzájemného konfliktu s právy, která plynou z ochrany osobnosti. Tištěná média uplatňují svobodu projevu a právo na informace. Svou činností ve většině zveřejňovaných článků zasahují do soukromí, důstojnosti, cti a dalších chráněných zájmů osob, o kterých píší. Pokud dojde k neoprávněnému zásahu, provádí se důkazní řízení, v rámci kterého se ověří, zda projevem novináře došlo k porušení práva na ochranu osobnosti. V rámci této kapitoly je provedena analýza vybraných případů, rozbor soudních rozhodnutí týkajících se především známých osobností a osob veřejně činných, s cílemnaznačit, kde končí hranice svobody projevu a kdy je třeba dát přednost právu na ochranu osobnosti. Osoby veřejného zájmu a osoby herecké a pěvecké (mediální) scény se stávají předmětem zájmu tisku častěji neţ „běţný“ občan České republiky. Stávají se tzv. terčem pro veřejnou kritiku a komentáře, které ne vţdy zasahují pouze do profesní části ţivota dotčených osob. Novináři se často nechávají unést a narušují výše zmiňovaným osobám jejich soukromí. Podle české legislativy nelze regulovat informace šířené hromadnými sdělovacími prostředkypřed jejich uveřejněním. Vzhledem k této skutečnosti jsou právníci a odborníci z praxe nuceni čelit častým otázkám, kde je stanovena hranice svobody projevu.101Nejdůleţitějším omezením svobody projevu je článek 10 Listiny základních práv a svobod. Existencí tohoto ustanovení je zaručeno kaţdému právo na ochranu osobnostních práv, tzn. zachování osobní cti, lidské důstojnosti, dobré pověsti, atd. Toto právo poskytuje ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného ţivota, ale také před neoprávněným shromaţďováním, zveřejňováním a jiným zneuţíváním údajů týkajících se konkrétní fyzické osoby. V české soudní praxi je svobodě projevu a osobnostním právům poskytována rovnocenná
ochrana,
neboť
jsou
stejně
důleţité.
Cílem
odborného
výkladunárodních předpisů je poskytnout soudcům instrukce, jak mají rozhodovat mezi uvedenými protichůdnými právy. Podstatou by mělo být nalezení pomyslné 101
DIBLÍK, J., VEIT, F., Media law and intellectual property in the Czech Republic. Praha: Linde Praha, a.s. 2012, s. 27
49
hranice, aby rozhodování podle jednoho práva nebyladána bezdůvodně přednost před rozhodováním podle práva druhého.102 Právo na ochranu osobnosti lze označit jako jedno z nejdůleţitějších práv fyzické osoby, jehoţ smyslem je ochrana osobnosti občana, pro nerušený rozvoj. Právo na svobodu projevu a právo na informace patří k nezbytným právům pro vznik, existenci a fungování demokratického státu a společnosti. Tato tvrzení lze shrnout do následující myšlenky. Právo na ochranu osobnosti slouţí k ochraně jedince, právo na svobodu projevu a právo na informace chrání současnou společnost. Lze konstatovat, ţe ochrana jedince je důleţitější, ale pokud nebude správně fungovat společnost, nebude v jejích silách poskytovat jednotlivci potřebnou ochranu.
5.1
Test proporcionality
Jedním z nejčastějších problémů, který je řešen při rozhodování v soudní praxi, je míra prosazování práva na svobodu projevu před právem na ochranu osobnosti. Aby nedocházelo k přílišnému prosazování ani jedné cesty, soudy často přistupují k aplikaci
tzv.
testu
proporcionality,
jako
prostředku
rozhodování
o
přiměřenostiuplatnění toho kterého předpisu. Konečné rozhodnutí sporného případu záleţí čistě na uváţení soudu.103Soudy rozhodují případ od případu nejčastěji za pouţití právě testu proporcionality, který lze rovněţ nazvat testem přiměřenosti či testem poměrnosti cíle a prostředků. Soud zváţí, rozsah poškození osobnostního práva dotčeného, ve srovnání s intenzitou veřejného zájmu na zveřejnění dané informace. Právo na ochranu osobnosti můţe být omezeno za předpokladu, ţe dochází k ochraně základních práv jiné osoby, nebo je chráněn veřejný zájem, který je obsaţen v ústavním pořádku, jak říká nález Ústavního soudu.104 Cílem testu proporcionality je potvrdit/vyvrátit hypotézu, ţe v konkrétním případě musí být dána přednost jednomu právu před jiným (tj. svobodě projevu či ochraně osobnosti). Výstup testu určí, zda lze zásah do práva klasifikovat jako přiměřený ve vztahu k cíli, který tento zásah sledoval.
102
Nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 154/97 Nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 156/99 104 Nález Ústavního soudu ze dne 8.12.2006, sp. zn. I. ÚS 321/06 103
50
Stěţejním dokumentem pro test proporcionality je nález Ústavního soudu105, ve kterém judikoval, ţe k omezení základních práv či svobod můţe dojít v případě jejich vzájemné kolize, i přesto, ţe ústavní úprava těchto práv omezení nepředpokládá. Stanovení podmínek je nutností pro řešení kolizních situací. Z těchto podmínek musí být patrné, které právo či svoboda dostane přednost při jejich splnění:
1. podmínka – vzájemné poměřování (test proporcionality)
2. podmínka – šetření podstaty a smyslu omezeného práva, svobody (právo, které v testu proporcionality neuspělo).
Ve výsledném řešení musí být minimalizovány zásahy do omezovaného práva. Vzájemné poměřování práv a svobod, které stojí ve vzájemné kolizi,spočívá v následujících kritériích:
vhodnost – zda prostředek, který omezuje osobnostní práva, je schopen dosáhnout sledovaného cíle (uspokojit právo na informace)
potřebnost– zda neexistuje šetrnější způsob, jak cíle dosáhnout, zda je opravdu nutné přistoupit k tomuto prostředku
závaţnost – porovnání závaţnosti v kolizi stojících základních práv, tento krok není při provádění testu nutností. 106
Test přiměřenosti určuje, zda újma na osobnostních právech není nepřiměřená ve vztahu k dosaţenému cíli. Posuzuje, zda jsou zvolené prostředky dostatečně šetrné
k dotčenému
právu.Tento
krok
je
poslední
při
provádění
testu
proporcionality. V mediálním kontextu všeobecně, se často vyskytují kolizní situace mezi dvěma ústavními principy, tj. mezi svobodou projevu a ochranou osobnosti. Oba principy musejí mít a mají limity, které jsou posuzovány jak obecně, tak s přihlédnutím 105
Nález Ústavního soudu ze dne 12.10.1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94 KOSAŘ, D., Kolize dvou základních práv v judikatuře Ústavního soudu ČR. Jurisprudence. 2008, ročník 8, číslo 1 Porovnání závaţnosti je realizováno pouţitím empirických, systémových, kontextových a hodnotových argumentů,které vycházejí z nálezu Ústavního soudu ze dne 12.10.1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94. Empirický argument je „faktická závaţnost jevu“, jenţ je spojen s ochranou určitého základního práva. Systémový argument se vyznačuje „zvaţováním smyslu a zařazení dotčeného základního práva v systému základních práv a svobod“. Kontextový argument poukazuje na další „negativní dopady omezení jednoho základního práva v důsledku upřednostnění jiného“ a hodnotový argument zvaţuje pozitiva v kolizi stojících základních práv vzhledem k akceptované hierarchii hodnot. 106
51
ke konkrétnímu případu. V kaţdém situaci musí být zohledněno, ţe svoboda jednotlivce je limitována svobodou ostatních občanů. V rámci aplikace práva dochází k hledání těchto limitů, které není snadným úkolem. Vybraná soudní rozhodnutí slouţí jako ilustrace pro pokus o stanovení pomyslné hranice mezi právem na ochranu osobnosti a právem na svobodu projevu. Na základě rozboru budou naznačena kritéria hodnocení sporných případů a následně řešena otázka vyčíslení nemajetkové újmy.
5.2
Trestný čin pomluvy
Jednou
z často
posuzovaných
skutkových
podstat
v kauzách
ochrany
osobnostních práv je skutková podstata trestného činu pomluvy, ke kterému můţe paradoxně dojít i v případě, ţe neexistuje přímý úmysl pachatele tento čin zavinit. U trestného činu pomluvy,k naplnění skutkové podstaty podle ustanovení § 184 odst. 1 trestního zákona, postačuje existence nepřímého (eventuálního) úmyslu podle ustanovení § 15 písm. b) trestního zákona. Pro tuto formu zavinění je typické, ţe přímým cílem pachatele není způsobit trestněprávní relevantní následek, neboť sledoval jiný cíl, který můţe být z trestněprávního hlediska nezávadný. Pachatel věděl, ţe jednáním můţe způsobit porušení nebo ohroţení osobnostního práva a pro případ, ţe je způsobí, byl s tím srozuměn.107Nepřímý úmysl předpokládá srozumění s moţným následkem. V případě přímého úmyslu pachatel způsobí poruchu či ohroţení chráněných zájmů dotčeného přímo vlastním účelem svého jednání. Pokud pachatel povaţuje určitý následek za nutný, chce ho nutně dosáhnout. Přímý úmysl předpokládá chtění určitého následku. Pokud se jedná otrestný čin pomluvy, musí obligatorní znak – subjektivní stránka skutkové podstaty (zavinění) zahrnovat skutečnost, ţe údaje, které sdělil obviněný, jsou nepravdivé a zároveň způsobilé značnou měrou ohrozit váţnost dotčené osoby u spoluobčanů, zejména poškodit ji v zaměstnání, narušit vazby v rodině nebo způsobit poškozenému jinou váţnou újmu.108K trestnímu postihu je dostačující pouhé
srozumění pachatele s výše
uvedeným. Nemusí
dojít
k reálnému způsobení váţné újmy poškozenému, pouze postačí, ţe je k tomu 107 108
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2008, sp. zn. 6 Tdo 49/2008 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.11.2003, sp. zn. 7 Tdo 1212/2003
52
nepravdivý údaj způsobilý. Není nezbytné, aby byl nepravdivý údaj zveřejněn – prostřednictvím veřejných sdělovacích prostředků nebo jinak – ani aby byl někomu sdělen na veřejně přístupném místě. Postačí, kdyţ je údaj sdělen jediné osobě. Takovou osobou můţe být nepochybně například i zaměstnavatel. Zákon totiţ přímo upravuje formu váţné újmy způsobené pomluvou s poškozením dotčeného v zaměstnání.109 Vţdy je zapotřebí rozlišovat mezi konstatováním objektivních skutečností a konstatováním (vyjádřením) vnitřního vztahu obviněného k povaze šířených údajů. Neboť zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele k podstatným sloţkám trestného činu pomluvy a vedle sloţky vědění je vybudováno i na sloţce vůle, která zahrnuje zejména chtění a srozumění. Nepravdivé skutkové údaje o veřejně činné osobě U veřejně činných osob se vyšší míra tolerance zpravidla nevztahuje na nepravdivé údaje zveřejněné v tisku na úkor této osoby. Soud provádí posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů uplatněných při kritice související s veřejnou činností, kterou vykonává veřejně činná osoba. Stále více je v současné době zdůrazňována role svobody projevu. Je povaţována za jeden ze základních kamenů demokratické společnosti. Svoboda projevu platí pro „informace“ i „myšlenky“, ať jsou přijímány příznivě či označovány za neškodné či nedůleţité. Pro nepříjemné, šokující či znepokojující myšlenky a informace platí také svoboda projevu, neboť záměrem demokratické společnosti je tolerance a duch otevřenosti.
I přesto existují hranice, které musí být
respektovány z důvodu ochrany dobré pověsti jiných fyzických osob. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007 Rozsudek ze dne 6. prosince 2005, č. j. 23 C 49/2005 – 60, kterým Krajský soud (dále jen soud prvního stupně), uloţil ţalované povinnost se ţalobci omluvit za výroky, ţe ţalobce po nehodě dne 26. ledna 1996, při níţ srazil syna ţalované J., z místa nehody odjel a těţce zraněnému nepřivolal ţádnou pomoc.Ţalovaná si myslí, ţe byl případ bagatelizován, přičemţ mělo dojít k manipulaci s údaji o naměřené hladině alkoholu v krvi poškozeného pana X. V další části omluvy, kterou poţadoval ţalobce, byla ţaloba zamítnuta. Odvolací soud současně 109
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.6.2004, sp. zn. 11 Tdo 665/2004
53
stanovil ţalované nahradit ţalobci náklady řízení, včetně náhrady nákladů placených státem. K odvolání obou účastníků vrchní soud (dále jen odvolací soud) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně věc posoudil podle ustanovení § 11 aţ 13 OZ.Uvedl, ţe z tvrzení ţalované jsou pro řádné posouzení případu podstatné především údaje o tom, ţe ţalobce z místa nehody ujel bez poskytnutí pomoci zraněnému a dále informace o manipulaci se zjištěnou hladinou alkoholu v krvi poškozeného, které mohou vzbudit dojem, ţe k této manipulaci došlo v zájmu ţalobce či dokonce na jeho podnět. Zásadní je, ţe ţalovaná v řízení ničím neprokázala oprávněnost těchto tvrzení. Proto soud shledal, ţe protiprávně zasáhla do osobnostních práv ţalobce. Ţalovaná podala včasné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, neboť podle jejího názoru došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. G. poukazuje na dotčené výroky, které mají povahu jednak skutkového tvrzení,jejichţ pravdivost byla prokázána, a dále hodnotového soudu, jejichţ pravdivost nelze dokázat. Hodnotový soud poţívá ústavní ochranu v rámci svobody projevu, zvláště kdyţ vychází z dostatečného faktického základu a nevybočuje z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti. Podle názoru ţalované odvolací soud nevzal v potaz skutečnost, ţe ţalobce byl a stále je osobou veřejně činnou, tudíţ musí akceptovat větší míru veřejné kritiky neţ jiní občané. Soudy obou stupňů ţalobu hodnotily podle ustanovení § 11 a násl. OZ. 110Podle ustanovení § 13 OZ je neoprávněný zásah způsobilý vyvolat újmu na osobnosti občana, jehoţ podstata spočívá v porušení či ohroţení práv chráněných ustanovením § 11 a násl. OZ. Důvodem pro vyloučení neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv můţe být okolnost, ţe k zásahu došlo v rámci přiměřeného hájení zákonem chráněných zájmů vlastních, cizích nebo veřejných. V konkrétních případech musí být vţdy zkoumána míra (intenzita) trvalého porušení práva na ochranu osobnosti (ustanovení čl. 10 Listiny základních práv a svobod). Předpokladem je existence příčinné souvislosti mezi zásahem 110
Podle tohoto ustanovení náleţí kaţdé fyzické osobě právo na ochranu osobnosti, především ţivota, zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakoţ i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo od neoprávněných zásahů do práva na ochranu osobnosti upuštěno, aby byly následky těchto zásahů odstraněny a aby bylo poskytnuto přiměřené zadostiučinění (§ 13 odst. 1 OZ).
54
a porušením chráněného práva. Publikování odlišných názorů a kritických pohledů je schopné obohatit společnost. Dostatek informací můţe být příčinou k odstranění názorových
stereotypů
a
je
schopen
podpořit
zvýšení
tolerance
mezi
občany.Svoboda projevu a právo na informace mohou výrazně přispívat k rozvoji a osobnímu růstu jedince, ovšem ne v případě článků, jejichţ předmětem je pomluva či nepravdivé údaje. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně konstatoval, ţe hodnotové soudy obsaţené v dopise, nebyly určeny sdělovacím prostředkům, a ţe skutková tvrzení o chování ţalobce v situaci po dopravní nehodě, byla nepravdivá. Byla tedy schopná způsobit újmu na osobnostních právech ţalobce. Dovolací soud při hodnocení skutkových tvrzení odkázal na fakt, ţe nepravdivá tvrzení nelze povaţovat za oprávněnou kritiku osob veřejně činných, neboť nevychází ze skutečné situace.V důsledku tohoto konstatování nebyla naplněna přípustnost dovolání, proto bylo Nejvyšším soudem (dovolací soud) odmítnuto. Občanský soudní řád vymezuje předpoklady přípustnosti dovolání pozitivně (ustanovení § 237 a § 238a OSŘ)a negativně (ustanovení § 238 OSŘ).111 Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení stanovuje ţalované uhradit ţalobci částku 4050 Kč. Tento rozsudek podle mého názoru nastavuje hranici mezi nepravdivým tvrzením, nepřesnými hodnotovými soudy a pomluvou, přičemţ důleţitou součástí rozsudku je, ţe dovolací soud při hodnocení skutkových tvrzení odkázal na fakt, ţe nepravdivá tvrzení nelze povaţovat za oprávněnou kritiku osob veřejně činných, neboť nevychází ze skutečné situace. Zajímavostí je, ţe ačkoliv Nejvyšší soud dovolání odmítl, stanovil poměrně nízkou náhradu nákladů soudního řízení, které musí ţalovaná uhradit. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.12.2011, sp. zn. 30 Cdo 1108/2010 Rozsudek ze dne 24. března 2009, č. j. 34 C 138/2006-57, kterým Městský soud v Praze zamítl ţalobu Alberta Ţirovnického (dále jen ţalobce), ve které se domáhal přiznání omluvy podle ustanovení § 13 odst. 1 OZ a současně i náhrady nemajetkové újmy v penězích v částce 5 000 000 Kč podle ustanovení § 13 odst.
111
NEJVYŠŠÍ SOUD, Řízení o dovolání podle občanského soudního řádu po 1.1.2013[online]. 2010 [cit. 2013-12-1]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/judikaturans_new/ns_web.nsf/web/Rozhodovacicinnost~Pruvodcerizenim~Riz eni_o_dovolani_podle_obcanskeho_soudniho_radu~?openDocument&lng=CZ
55
2 OZ v souvislosti s článkem uveřejněným v deníku Blesk pod názvem „Ţaloba, exředitel Discolandu zabil i babičku“. Městský soud dospěl k závěru na základě provedeného dokazování, ţe v dané věci nedošlo k protiprávnímu zásahu do osobnostních práv ţalobce, neboť zmiňovaný článek i přes nepřesnosti obsahoval pouze pravdivou informaci o probíhajícím trestním řízení (o návrhu na obnovu řízení), jehoţ byl Ţirovnický účastníkem. K odvolání ţalobce Vrchní soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kdy ţalované uloţil zaplatit ţalobci částku 100 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy. Ostatní výroky rozsudku Vrchní soud potvrdil. Ţádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a ţalované uloţil povinnost zaplatit státu soudní poplatek 8 000 Kč. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se kterými se ztotoţnil. Konstatoval, ţe článek podává informaci o (obnoveném) trestním řízení vedeném proti ţalobci. Proto lze dovodit, ţe se nejedná o neoprávněný zásah do osobnostních práv Ţirovnického, neboť ţalovaná plnila pouze svou informační povinnost vůči veřejnosti. Odvolací soud přihlédl k názvu článku „Exředitel Discolandu zabil i babičku“, který je ve vztahu k ţalobci schopen ho poškodit, vzhledem k tomu, ţe porušuje zásadu presumpce neviny.112S ohledem na tuto skutečnost přiznal ţalobci náhradu nemajetkové újmy v penězích v určené výši. Rozsudek odvolacího soudu ţalovaná napadla včasným dovoláním. Hlavní výtku adresovala odvolacímu soudu, jelikoţ se domnívá, ţe ve svém rozhodnutí zohledňuje nesprávné znění nadpisu dotčeného článku. Skutečná formulace: „Ţaloba, exředitel Discolandu zabil i babičku“, nikoliv „Exředitel Discolandu zabil i babičku“. Vzhledem k dovolání lze konstatovat, ţe text má jiný smysl, neboť název článku ve správném znění je informací o probíhajícím řízení. Nejvyšší soud, jako soud dovolací po přezkoumání napadeného výroku dospěl k závěru, ţe dovolání ţalované je důvodné. Dovolatelkou uvedený dovolací důvod (nesprávné posouzení věci) se týká případů, kdy odvolací soud věc posoudil podle právní normy, kterou na zjištěný skutkový stav nelze aplikovat. Právní normu lze sice aplikovat, ale soud jí nesprávně vyloţil, případně soud pochybil při aplikaci normy.
112
Princip presumpce neviny: Pokud nebyla pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu vyslovena vina, nelze na osobu, proti které je trestní řízení vedeno, nahlíţet, jako na osobu vinnou. Ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., Trestní řád
56
Ţalobce se domáhal ochrany osobnosti v souvislosti s článkem uveřejněným v tisku pod názvem (ţalobce uvádí v ţalobě) „Ţaloba, exředitel Discolandu zabil i babičku“. Formulace názvu odpovídá titulku článku, který byl vydaný v deníku Blesk dne 17. května 2006. Soud prvního stupně toto zohlednil při rozhodování, ovšem odvolací soud na (domnělém) zjištění, ţe název článku zní: „Exředitel Discolandu zabil i babičku“ postavil své rozhodnutí a přiznal ţalobci náhradu nemajetkové újmy v penězích,neboť si odvodil existenci zásahu do práva na ochranu osobnosti ţalobce Ţirovnického. Rozhodnutí odvolacího soudu je zaloţené na skutkovém zjištění, které nelze opřít o výsledky dokazování uvedené ve spisu. Lze konstatovat, ţe v tomto případě nelze jednoznačně určit, zda se jedná o zásah do práva na ochranu osobnosti ţalovaného. Vzhledem k tomu, ţe rozsudek Vrchního soudu v Praze nelze povaţovat za správný, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudek zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. Věcí se následně zabýval Ústavní soud České republiky, které rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.113Neţ Ústavní soud začne posuzovat ústavní stíţnost, zkoumá, jestli návrh obsahuje všechny zákonem stanovené náleţitosti a zda jsou splněny veškeré podmínky pro projednání upravené zákonem o Ústavním soudu.114Navrhovatel (Albert Ţirovnický) podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, čímţ došlo v posuzované věci k souběhu ústavní stíţnosti a dovolání. Jednou z podmínek ústavní stíţnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práv poskytuje.115 Lze tedy dovodit, ţe ústavní stíţnost byla podána předčasně, proto Ústavní soud neshledal návrh jako přípustný. Projednáním ústavní stíţnosti by totiţ mohlo dojít k situaci, ţe budou vydána dvě rozhodnutí ve věci, která budou rozdílná. Z uvedeného rozsudku dovozuji, ţe i velmi nepřesně a bulvárně napsaný text, zaloţený na pravdivé informaci, kterou v její podstatě nepodává nepravdivě, je v pořádku z hlediska prosazení práva na informace, před právem na ochranu osobnosti. Dále z uvedeného vyplývá, ţe v případě odvolání i dovolání je bezpodmínečně nutné přesně dodrţovat veškeré lhůty stanovené zákonem a vţdy počkat na rozhodnutí soudu niţší instance. 113
Usnesení Ústavního soudu ze dne 13.12.2012, sp. zn. IV. ÚS 2968/12 Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu Ústavní stíţnost – ustanovení § 72, Zákon o Ústavním soudu 115 Ustanovení § 75 odst. 1, Zákon o Ústavním soudu 114
57
Rozsudek
Obvodního
soudu,
Praha
7
ze
dne
16.
května
2013,
č. j. 3T 69/2012-1301 V hlavním líčení bylo rozhodnuto, ţe obţalovaný Mgr. Petr Lessy se podle ustanovení § 266 písm. c) trestního řádu zprošťuje obţaloby pro skutek, ţe jako příslušník Policie ČR, ve funkci policejního prezidenta, v přesně nezjištěné době mezi 1. a 5. zářím 2011, ve své kanceláři v budově Policejního prezidia ČR, předal plk. Mgr. Pavle Kopecké kopii anonymního dopisu ze dne 18. září 2009, která ho měla na pokyn obviněného předat v Pizzerii Rosmarino redaktorovi deníku Právo Radimu Vaculíkovi. V anonymním dopisu bylo poukázáno na údajné nestandardní pracovní metody řízení, manaţerská pochybení, trestnou a jinou protiprávní činnost poškozeného plk. JUDr. Jaroslava Vaňka, kterého měl tehdy ředitel Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, poškozený plk. Ing. Bedřich Koutný podporovat a krýt. Tímto měl Petr Lessy spáchat přečin zneuţití pravomoci úřední osoby podle ustanovení § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku ve znění účinném do 30.11.2011. Nebylo prokázáno, ţe skutek spáchal, proto byl zproštěn viny. Redaktor uveřejnil 7. září 2011 v deníku Právo článek s názvem „Policejní špičky v ostré válce“, v němţ se odvolává jak na informace ze získaného anonymního dopisu, tak na slova obviněného. V tisku byla uveřejněna vyjádření Lessyho, např. „na Vaňka bylo iks oznámení a všechny šetřila brněnská pobočka inspekce, které Setvák tehdy šéfoval. Všechna pak skončila jaksi do ztracena, i kdyţ by vám řada lidí řekla, ţe za podezření kterých se ta oznámení týkala, by uţ všichni ostatní byli propuštěni ze sluţebního poměru“, ţe „policejní prezidium uţ před dvěma lety obdrţelo anonymně podání týkající se několika moţných Vaňkových prohřešků. Nijak s nimi ale nenaloţilo a věc prý téměř vůbec neřešilo“, ţe „několikastránkový dokument, který zřejmě sepsali někteří z řadových brněnských policistů, nyní znovu prověřuje Úřad vnitřní kontroly“, ţe „Největší neštěstí je, ţe ho (Vaňka) v podstatě velmi kryje Bedřich Kutný (šéf zlínské krajské policejní správy) a vyuţívá k tomu všechny prostředky“, atd. Těmito slovy měl Mgr. Petr Lessy spáchat přečin pomluvy podle ustanovení § 184 odst. 1, 2, trestního zákoníku, byl opět zproštěn viny, neboť skutek není trestným činem. V důsledku důkladného šetření Obvodního soudu pro Prahu 7 bylo zjištěno následující:Dne 1.1.2010 obţalovaný nastoupil do funkce náměstka pro tzv. vnější
58
sluţbu na KŘP Jihomoravského kraje v Brně, kterou před ním zastával poškozený Vaněk.
Bylo
zjištěno,
ţe
bývalé
vedení
KŘP
skončilo
hospodaření
za rok 2009 schodkem přibliţně 20 000 000 Kč. Tento schodek odůvodňoval podezření z moţného spáchání trestné činnosti členů předchozího vedení. Podle názoru některých policistů byl v tomto zapojen i poškozený Vaněk. Lessy se o Vaňkovi po nástupu do funkce začal postupně dozvídat od svých kolegů. Měl některé velmi nestandardní praktiky řízení, které část policistů povaţovala za hraniční či přímo nezákonné. Např. činnost tzv. Delta týmu (pohotovostní motorizovaná jednotka, řízená Vaňkem), který při výcviku ignoroval bezpečnostní pravidla a členové se navzájem ohroţovali na zdraví a ţivotě, apod. Poškozený Vaněk toto zpravidla řešil tak, ţe upustil od uloţení kárného opatření, popřípadě uloţil výstrahu či mírnou sankcí. Toto povaţoval Lessy za pochybení Vaňka. V květnu 2011 byl Lessy kontaktován, aby se policejní prezidium zabývalo stíţnostmi některých policistů. Na jednání npor. Roman Jakubů popisoval protizákonný nátlak nadřízeného plk. Karkošky, nstrţm. Válková popsala sexuální obtěţování pracovnic nadřízeným ppor. Drábkem, zaměstnankyně Balajková tzv. boxing nadřízeného npor. Navrátila, atd. Všechna tato sdělení měla společné to, ţe tehdy nadřízený Vaněk je nijak neřešil. Zajištěných důkazů na poškozeného Vaňka bylo hned několik a přednesené stíţnosti se na základě kontroly projevily jako důvodné. Dalším důkazem je poukázání JUDr. Zavadila na protiprávní metody řízení poškozeného Vaňka. Obsazoval vysoké sluţební pozice bez výběrového řízení, pouze podle loajality uchazečů. Např. do funkce vedoucího oddělení pro zbraně a bezpečnostní materiál v Uherském Hradišti dosadil Vaněk plk. Setváka. Petr Lessy na základě svého přesvědčení, ţe není vhodné, aby poškozený Vaněk zastával vysokou policejní funkci, které bylo posilněné popsanými podněty stěţovatelů, výsledky prováděných kontrol, atd., v měsíci srpnu 2011 vygradoval tlak na odstoupení Vaňka z funkce. Argumentoval porušením tzv. etického kodexu.V létě se Lessy dozvěděl od ředitelky Hýbnerové o anonymu, který obsahoval výše zmíněná podezření na trestnou činnost poškozeného Vaňka. Kopii anonymu tisková mluvčí plk. Kopecká předala redaktorovi deníku právo Vaculíkovi. Sdělila mu, ţe tento materiál posílá obţalovaný k prostudování před uskutečněním rozhovoru do deníku. Soud podrobnou analýzou kopie zjistil,
59
ţe kopie novináře má podstatné odlišnosti (např. tmavé stopy po dírách určených k ţurnalizování anonymu, zvlnění textu u levého okraje směrem nahoru, resp. u posledního odstavce naopak odshora dolů, apod.),a ţe pravděpodobně nevznikla
přímým
okopírováním
kopie,
kterou
dala
k dispozici
ředitelka
Hýbnerová. V důsledku těchto nejasností v řízení nebyl zjištěn původ kopie předané novináři. V rozsudku popsané úvahy nad zjištěnými rozdíly předloţených kopií lze shrnout následovně. Kopie vydaná novinářem mohla vzniknout z kopie Mgr. Lessyho pouze tehdy, pokud kopírující provedl řadu změn a úprav, ve kterých se kopie liší. Výše uvedený skutkový stav soud zjišťoval především z výpovědí obţalovaného, poškozeného plk. Vaňka a poškozeného plk. Koutného. Soudem byli předvoláni rodinní příslušníci poškozených, tisková mluvčí plk. Kopecká, redaktor deníku Právo Vaculík, ředitelka ÚVK plk. Hýbnerová a další. Soud měl k dispozici rozsáhlé mnoţství listinný důkazů, především kontrolní spisy ÚVK, zprávy o prováděných šetřeních, protokoly, kopii anonymu, listiny týkající se výběrového řízení na místo vedoucího oddělení pro zbraně a bezpečnostní materiál, atd. Soud dospěl k závěru, ţe rozhovorem pro deník Právo se sice Lessy nevhodně vyjadřoval o poškozeném Vaňkovi a Koutném, nicméně nenaplnil všechny zákonné znaky přečinu pomluvy, resp. ţádného jiného trestného činu.Soud zdůraznil, ţe podle ustálené soudní praxe přečin pomluvy představuje jednání spočívající ve sdělení nepravdivého údaje, tzn. údaj o jiném, který je v rozporu se skutečností. Předpokladem tohoto činu je způsobilost zprávy značnou měrou ohrozit váţnost pomluvené osoby u spoluobčanů. Pravdivost údajů musí být ověřitelná. Soud následně shrnul, ţe rozhovor otištěný v deníku Právo obsahuje hodnotící úsudky a hypotézy vyslovené obţalovaným a nelze je povaţovat za nepravdivé údaje, které jsou schopné značnou měrou poškozené ohrozit. Rozsudek 3T 69/2012 obsahuje celou řadu dalších objasnění a vysvětlení problematiky týkající se tohoto soudního sporu. Pro potřeby diplomové práce nemá tento případ zvláštní vypovídací hodnotu, nicméně je přínosný především v popisu postupu soudu. Soud upozorňuje zvláště na fázi dokazování, která je nepostradatelnou součástí soudního řízení a bez podstatných a důleţitých náleţitostí, důkazních materiálů atd. je nemoţné spor vyhrát.
60
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.12 2010, sp. zn. 30 Cdo 626/2009 Osoba veřejně činná v tomto sporu nevystupuje, došlo k porušení osobnostních práv. V tisku se objevil článek s fotografií a celým jménem pana Dr. Khien Phama Trung, který se „údajně“ dopustil trestného činu. Případ je svým obsahem zajímavý a pro potřeby diplomové práce vyhovující. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu, č. j. 32 C 55/2007-49, ve kterém zamítá ţalobu Dr. Khien Phama Trung, aby ţalovaná společnost Ringier Axel Springer ČR a.s. zaslala omluvu doporučeným dopisem ve znění: „Omlouváme se Vám, pane K. P. T., za zveřejnění zjevně nepravdivých informací v článku nazvaném „Nové fígle zločinců. Zlikviduj si svého policajta! Stačí, kdyţ máš prachy …“ a otištěném dne 8. června 2006 v deníku Aha!. Není především pravdou, ţe jste zločinec, mafián, ţe jste zaloţil bankovní účet v Bejrútu na jméno F. K., nenechal k tomuto bankovnímu účtu vydat kreditní kartu; tedy jste se ani nemohl tímto způsobem pokusit zkompromitovat policistu Útvaru odhalování organizovaného zločinu, pana F.K.“ (výrok I.) a aby ţalobci zaplatila 400 000 Kč (výrok II.). Současně soud prvního stupně rozhodl, ţe ţalobce je povinen zaplatit ţalované náhradu nákladů řízení ve výši 31 078 Kč (výrok III.). Soud prvního stupně vycházel ze závěru, ţe ţalovaná pouze vyuţila práva na informace ve veřejném zájmu, neboť pravdivě informovala o probíhajícím trestním stíhání. Neboť ţalobce byl dne 6. června 2006 zadrţen Policií a obviněn z několika trestných činů. Ohledně textu omluvy, konkrétně jeho části o „zaloţení bankovního účtu v Bejrútu“, soud prvního stupně neshledal objektivní způsobilost tohoto tvrzení zasáhnout do osobnostních práv ţalobce. Vrchní soud v Praze (odvolací soud) změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze tím, ţe ţalovaná společnostje povinna do 15 dnů od právní moci rozsudku v deníku Blesk ve stejné formě, jako byl poškozující článek uveřejnit omluvu ţalobci v tomto znění: „Omlouváme se Vám pane K. P. T. za zveřejnění informací v článku nazvaném „ Nové fígle zločinců. Zlikviduj si svého policajta! Stačí, kdyţ máš prachy …““. Výroky II. a III: zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
61
Odvolací soud116 vzal v úvahu skutková zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, ţe došlo uveřejněním článku, konkrétně označením ţalobce za zločince a mafiána k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv.Odvolací soud shledal jako neoprávněným zásahem i zveřejnění fotografie a plného jména ţalobce. Nejvyšší soud dovolání stěţovatele odmítl a uloţil mu ţalované společnosti uhradit náklady dovolacího řízení ve výši 4860 Kč. V usnesení117Ústavní soud zamítl ústavní stíţnost stěţovatele, ve které se domáhá ochrany osobnosti proti ţalované společnosti Ringier Axel Springer ČR a. s. a ţádá omluvu a peněţité náhrady nemajetkové újmy. Ústavní soud prozkoumal nejprve formální náleţitosti ústavní stíţnosti. Zabýval se důvodností ústavní stíţnosti. Je nutné zdůraznit, ţe ústavní soud nepatří do soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností
obecných
soudů.
Můţe
zasahovat
pouze
v případě,
ţe
došlo
pravomocným rozhodnutím v řízení, ve kterém byl stěţovatel účastníkem k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud byl nucen v důsledku stěţovatelova dovolání přezkoumat napadené rozhodnutí soudů obou stupňů a dovodil závěr, ţe podaný návrh je neopodstatněný. Nedošlo k pochybení obecných soudů a nebyla porušena základní práva obsaţená v Ústavě a Listině základních práv a svobod. Svým názorem Ústavní soud dal jasně najevo, ţe odvolací soud správně reagoval na námitky stěţovatele uvedené v ústavní stíţnosti. Předmětem sporu bylo právo na informace a právo na ochranu osobnosti. Odvolací soud se zabýval otázkou, kterému z těchto dvou základních práv je zapotřebí v dané věci přisoudit větší váhu. S ohledem na ustálenou judikaturu dospěl k závěru, ţe intenzita neoprávněného zásahu do osobnostních práv stěţovatele je v tomto případě závaţná a musí dostat přednost. Odvolací soud konstatoval, ţe soud prvního stupně nedostatečně posoudil otázku dopadu zásahu a neprovedl navrhované dokazování, zda byly splněny předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy. V důsledku těchto skutečností byl rozsudek v této části zrušen, včetně výroku o náhradě nákladů řízení.
116 117
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16.9.2008, sp. zn. 1 Co 166/2008 Usnesení Ústavního soudu ze dne 14.6.2011, sp. zn. IV. ÚS 1017/11
62
Odvolací soud vyslovil závěry, se kterými se ztotoţnil ústavní soud. Odpovědnost bulvárních médií musí být posuzována stejně jako u ostatních informačních prostředků. Nemohou být zbaveny odpovědnosti za neoprávněné zásahy do osobnostních práv občanů, která jsou garantovaná ústavním pořádkem. Veřejnost má právo na informace, ale kaţdé právo má své hranice. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.5.2013, sp. zn. 30 Cdo 909/2013 Spor Dr. Khien Phama Trung měl velmi dlouhé trvání, proběhla spousta soudních řízení, neţ padl konečný rozsudek. Nejvyšší soud zamítl dovolání ţalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze118. Ţalovaná je povinna do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení ţalobci ve výši 3 146 Kč. Městský soud v Praze svým rozsudkem uloţil ţalované zaplatit ţalobci částku 100 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy. Výrokem II. ţalobu co do částky 300 000 Kč zamítl.119 Rozsudkem Vrchního soudu120 v části týkající se náhrady nemajetkové újmy byl zrušen předchozí rozsudek soudu prvního stupně 121. Soud zjistil, ţe uveřejněný článek měl za následek značnou újmu na osobnosti ţalobce. Závěr soudu byl takový, ţe uveřejnění článku, jehoţ obsah nebyl ověřen, ale pouze převzat z odvysílané reportáţe, je ţádoucí náhrada nemajetkové újmy, ovšem v menším rozsahu, neţ byla přiznána za reportáţ uveřejněnou v televizi. Výši náhrady odůvodnil skutečností, ţe rozsah reportáţe je podstatně vyšší, neţli jsou denní náklady deníku Aha! Bylo přihlédnuto také k tomu, ţe základ otištěných informací byl zaloţen na pravdivých informacích, neboť trestní stíhání v té době bylo skutečně zahájeno a ţalobce byl ve vazbě. Vrchní soud v Praze122 výrokem I. změnil výrok II. v rozsudku soudu prvního stupně a přiznal ţalobci další náhradu. Ţalovaná musela zaplatit Dr. K. P. T. dalších 150 000 Kč. Odvolací soud shledal, ţe dopad článku je srovnatelný s odvysílanou reportáţí TV Nova. Ţalovaná pouţila výrazy „mafián“ a „zločinec“, je ovšem přesvědčená o tom, ţe kdyby nebyly pouţity, negativní dopad článku by byl stejný. Uvádí, ţe je nutné posuzovat článek v celém kontextu a na svou obranu uvádí, ţe tyto výrazy pouţívají i jiné 118
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.8.2012, č. j. 1 Co 104/2012-232 Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6.2.2012, č. j. 32 C 55/2007-129 120 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16.8.2008, č. j. 1 Co 166/2008-89 121 Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5.11. 2007, č. j. 32 C 55/2007-49 122 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.8.2012, č. j. 1 Co 104/2012-232 119
63
sdělovací prostředky.Právo uvádět a prezentovat názory (právo na svobodu projevu) můţe ztratit právní ochranu v důsledku obsahu a formy. Pokud vybočí publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti ve společnosti, stává se nekorektním úsudkem (zprávou, atd.) a zpravidla se dostává mimo meze právní ochrany. Odvolací soud přihlédl i ke skutečnosti, ţe ţalovaná v tomto sporu porušila zásadu presumpce neviny. Bral v úvahu odpovídající a vyloţená hlediska a nedostal se s nimi do rozporu. Lze uzavřít, ţe odvolací soud v posuzování případu postupoval správně. Nepravdivé údaje o osobách veřejně známých (herci, zpěváci, atd.) Jsou to lidé, kteří se pohybují ve veřejném ţivotě, kaţdý je zná, nicméně ochranu soukromí mají z velké části ve svých rukách. Ve většině případů mohou rozhodovat o tom, co o sobě zveřejní. V případě herců, zpěváků apod. se jedná o informace vyřčené, ale i o způsob ţivota. Lze konstatovat, ţe celý svět chce ze soukromí těchto lidí odhalit a zjistit co nejvíce. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2012, sp. zn. 30 Cdo 1092/2011 Tento případ je specifický především výši vysouzené částky. Tomáš Töpfer se řadí mezi nejúspěšnější veřejně známé osoby ve sporech s „bulvárem“. Městský soud v Praze (dále jen soud prvního stupně) svým rozhodnutím123 uloţil ţalované povinnost zaplatit ţalobci Tomáši Töpferovi do 3 dnů částku ve výši 200 000 Kč a do částky 800 000 Kč ţalobu zamítl. Ţalobce se domáhal ochrany osobnosti, v důsledku neoprávněného zásahu do osobnostní sféry, jelikoţ deník Blesk uveřejnil dne 13. července 2006 na titulní straně tři fotografie ţalobce pod nadpisem Pátračka v akci, Četník Töpfer! Humoreska v bazénu. Soud prvního stupně po dokazování zkonstatoval, ţe došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv, neboť pořízení fotografií, na kterých je ţalobce zachycen nahý na hlavní stránce celorepublikového deníku, proběhlo bez jeho souhlasu a to tak, ţe fotograf byl ukrytý na pozemku sousedů. Fotografoval přes plot, který ohraničuje bydliště ţalobce a nikoli z veřejně přístupného místa. Došlo k intenzivnímu, neetickému a nezákonnému zásahu a proto soud vyvodil závěr, ţe 123
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29.10.2007, č. j. 32 C 150/2006 22
64
200 000 Kč je přiměřenou satisfakcí, s přihlédnutím k velikosti fotografie a s ohledem na soudní praxi, která přihlíţí k částkám satisfakce při úmrtí člena rodiny podle ustanovení § 444 odst. 3 OZ. Pro posouzení neoprávněnosti zásahu je rozhodné, zda pouţití podobizen a obrazových snímků má zároveň difamující charakter. Je nutno rozlišovat právo na čest, důstojnost a pověst od práva k obrazovým snímkům. Jestliţe je neoprávněné pouţití práva k podobizně či obrazovému snímku difamující, jedná se o porušení osobnostního práva.124 Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud) změnil rozhodnutí soudu prvního stupně125 a uloţil ţalované zaplatit ţalobci dalších 300 000 Kč do 3 dnů, jinak do částky 500 000 rozhodnutí potvrdil. Povinností ţalované podle tohoto rozsudku je uhradit náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem. Odvolací soud shledal porušení osobnostních práv, neboť na uveřejnění nahých fotografií ţalobce nebyl ţádný veřejný zájem. Tuto skutečnost nezměnil ani fakt, ţe Tomáš Töpfer je osoba známá z kulturní scény i jako senátor. Odvolací soud na účet ţalované konstatoval, ţe musela být obeznámena s neetičností svého konání i porušení zákona, neboť zveřejnila fotografie bez souhlasu ţalobce, jen proto, aby zvýšila atraktivnost deníku pro okruh čtenářů a pro zvýšení zisku. Přihlédnuto bylo také k počtu prodaných výtisků z konkrétního dne (457 435 kusů). Za přiměřenou byla povaţována částka 500 000 Kč, která měla působit výstraţně pro původce neoprávněného zásahu. V závěru odvolací soud uvedl, ţe tuto situaci nelze srovnávat s úmrtím člena v rodině, ani vzhledem k tomu, ţe byl prokázán vědomý a cílený zásah do osobnostních práv ţalobce. Lze tedy konstatovat, ţe poškozený se s touto dehonestací bude muset vyrovnat a snášet nemístné poznámky delší dobu. Dovolání ţalované bylo Nejvyšším soudem zamítnuto. Došlo ke kolizi mezi právem na ochranu osobnosti a právem na svobodu projevu jako ve všech výše uvedených soudních rozhodnutích. V této situaci je třeba určit podmínky a okolnosti, za kterých má právo na ochranu osobnosti, resp. právo na svobodu projevu přednost. Toto rozhodnutí musí být v kaţdém případě dostatečně
124
KNAP, K., ŠVESTKA, J., JEHLIČKA, O., PAVLÍK, P., PLECITÝ, V., Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 291-293 125 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19.8.2008, č. j. 1 Co 119/2008 42
65
odůvodněno. Ve sporu Tomáš Töpfer odvolací soud uvedl, ţe došlo k porušení práva na ochranu osobnosti podle ustanovení § 11 OZ a současně k porušení práva chráněného ustanovením § 12 odst. 1 OZ, protoţe obţalovaná pořídila fotografie a dále je šířila bez jakéhokoli souhlasu. Odvolací soud zcela správně hodnotil zásah jako neoprávněný podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu126. Nejvyšší soud ve svém rozsudku127 uvádí, ţe soudu, pokud zvaţuje výši zadostiučinění v penězích, nic nebrání v tom, přihlédnout i k různým aspektům případu.Míra (závaţnost) porušení práva na ochranu osobnosti je promítnuta do úvahy soudů obou stupňů o výši relutárního zadostiučinění. Výše této náhrady by měla působit jako prevence neoprávněných zásahů.128 Neoprávněný zásah musí být hodnocen objektivně s ohledem na konkrétní situaci, za které k zásahu došlo, tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria. Přihlédnuto musí být i k osobě postiţeného tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria. Uplatnění těchto kritérií objektivního hodnocení lze vysvětlit asi takto. O sníţení důstojnosti či váţnosti fyzické osoby ve společnosti ve značné míře je moţné hovořit,
jestliţe
v konkrétní
situaci,
kdy
došlo
k neoprávněnému
zásahu
do osobnostních práv (s přihlédnutím k poškozené fyzické osobě), lze určit, ţe tuto nemajetkovou újmu by pociťovala jako závaţnou kaţdá fyzická osoba, která by se vyskytla na pozici postiţené osoby. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.6.2011, sp. zn. 30 Cdo 3063/2009 Rozsudek ze dne 5. června 2008, č. j. 34 C 27/2006-112, kterým Městský soud v Praze ve výroku I. uloţil ţalované uveřejnit na titulní straně v týdeníku Pestrý svět titulek „Tomáš Savka není homosexuál“ a současně na straně 5 omluvu ţalobcům ve znění, které bylo uvedeno ve výroku. Výrokem II. soud prvního stupně zamítl ţalobu, aby ţalovaná na své náklady uveřejnila omluvu: „Omluva 126
srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.6.2011, sp. zn. 30 Cdo 3063/2009 Nejvyšší soud konstatoval, ţe skutečnosti ze soukromého ţivota jsou výhradně součástí osobního soukromí (intimní sféry), proto nemohou být povaţovány za věc veřejného zájmu. Lze připustit, ţe tyto informace (snímky) lze uvádět pouze v případě, ţe souvisejí s činností osoby veřejného zájmu. Tato výjimka je přípustná pouze pokud tato fakta mají význam pro hodnocení schopností a způsobilosti fyzické osoby vykonávat danou funkci. 127 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2007, sp. zn. 30 Cdo 2739/2006 128 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.10.2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007 Nejvyšší soud se vyjádřil k otázce preventivní funkce peněţního zadostiučinění, které má plnit především satisfakční funkci.
66
Tomáši S. a Jiřímu Pokornému. Společnost Bauer Media, v. o. s., uveřejnila v časopise Pestrý svět číslo 47 dne 24.11.2005 článek s názvem „Proč tají homosexualitu?“.
V článku
společnost
uvedla
nepravdivé
informace
o homosexuální orientaci zpěváka a muzikálového herce Tomáše S. a jeho manaţera Jiřího P. Za uveřejněná nepravdivá tvrzení se ţalovaná společnost omlouvá.“ Výrokem III. uloţil soud ţalované zaplatit ţalobci Savkovi částku 30 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy a ţalobu do dalších 120 000 Kč zamítl. Výrokem IV. uloţil ţalované zaplatit ţalobci Pokornému částku 20 000 Kč jako náhradu a ve zbytku ţalobu do 80 000 Kč zamítl. Výrokem V. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně z prováděného šetření dovodil, ţe článek uveřejněný v týdeníku Pestrý svět č. 47129 zasáhl do osobnostních práv ţalobců, konkrétně do práva na dobré jméno, čest a soukromí. Ţalovaná homosexualitu ţalobců nebyla schopna ţádným způsobem prokázat. Za další zásah do práv ţalobců lze označit fotografie, k jejichţ zveřejnění neměla ţalovaná souhlas ţalobců. Protiprávním
způsobem
došlo
k propagaci
časopisu.
Soud
zohlednil
při vyčíslování nemajetkové újmy objektivní moţnost dopadů článku na ţalobce, ale také postavení ţalobců, kteří jsou povaţovány za osoby veřejného zájmu. K odvolání obou stran změnil Vrchní soud v Praze130 výrokem I. výrok I. soudu prvního stupně tak, ţe zamítl ţalobu na uveřejnění titulku na titulní straně týdeníku Pestrý svět „Tomáš Savka není homosexuál“; jinak byl výrok potvrzen. Výrokem II. odvolací soud změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, ţe ţalovaná uveřejní omluvu ve znění, viz výše a to zajištěním jejího odvysílání na rozhlasové stanici Frekvence 1, Impuls a Evropa 2, na televizní stanici TV Prima, TV Nova, vţdy ve stanovených časech. Výrokem III. potvrdil výrok III. a výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně o výši náhrady nemajetkové újmy. Výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního i druhého stupně. Odvolací soud dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, ţe uveřejnění nepravdivých tvrzení způsobilo zásah do osobnostních práv ţalobců, konkrétně do práva na ochranu soukromí. Soud zdůraznil, ţe i zveřejnění pravdivých tvrzení 129
Týdeník Pestrý svět číslo 47 ze dne 24. listopadu 2005 – „Proč tají homosexualitu?“, publikování fotografie T. Savky na titulní straně týdeníku s podtitulem „ T. Savka: V posteli má muţe“. 130 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3.2.2009, č. j. 1 Co 359/2008-135
67
z intimní
sféry
fyzické
osoby
představují
formu
neoprávněného
zásahu
do osobnosti. Prostředek ochrany osobnosti (omluva) podle uváţení odvolacího soudu byl soudem prvního stupně zvolen správně. Údaj uveřejněný o obou ţalobcích
byl formou
reklamy šířen prostřednictvím dalších sdělovacích
prostředků, a informace tak byly poskytnuty širšímu mnoţství osob, neţ jsou jen čtenáři týdeníku. Proto odvolací soud stanovil odvysílání omluvy na stejných stanicích, na kterých běţela upoutávka na toto vydání. Ţalovaná podala včasné dovolání, ke kterému se vyjádřili i ţalobci. Dovolací souduváţil, ţe dovolání ţalobkyně je přípustné pouze v případě, ţe je napadán výrok II., kterým odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně. Rozsudek Vrchního soudu v Praze přezkoumal a vyslovil závěr, ţe dovolání není důvodné. Dovolací soud v praxi pravidelně vychází ze zkoumání intenzity tvrzeného porušení práva na ochranu osobnosti. Příslušný zásah musí bezprostředně souviset s porušením chráněného práva, aby byla patrná příčinná souvislost mezi nimi. V daném případě se jednalo o neoprávněný zásah, který porušil právo na osobní soukromí. Konkrétně vyuţívání nepodloţených skutečností týkajících se ţivota ţalobců. Je nutné zdůraznit, ţe tisk nesmí překročit určité meze, především ve vztahu k právům jiných osob. Jeho povinností je rozšiřovat informace a myšlenky, jejichţ rozšiřování je ve veřejném zájmu. Lze konstatovat, ţe potřeba tisku zveřejňovat důvěrné informace ze ţivota známých osob není zcela korektní. Neboť tyto skutečnosti nemohou být věcí veřejného zájmu. V tomto případě, lze vyvodit závěr, ţe ţalobci jsou sice osoby veřejně známé, ale zveřejněné informace nijak nesouvisí s výkonem jejich činnosti131, proto není moţné určit zákonný zájem na informování veřejnosti. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.12.2012, sp. zn. 30 Cdo 1231/2011 Městský soud v Praze132 uloţil ţalované společnosti povinnost zaplatit ţalobkyni částku 150 000 Kč a ţalobu do dalších 1 950 000 Kč zamítl. Současně uloţil ţalované povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 34 367,47 Kč. Soud prvního stupně shledal články publikované 21.8.2008 a 9.10.2008 jako zásah do osobnostních práv ţalobkyně. První článek byl nazvaný „Bezcitná panička! 131
Relativní výjimka uvádění informací ze soukromí osob pouze v případě osob veřejného zájmu – osob veřejně činných, jen za předpokladu, ţe jsou v přímé souvislosti s výkonem činnosti. Musí mít význam pro hodnocení způsobilosti vykonávat danou funkci. 132 Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6.10.2009, č. j. 34 C 131/2008-117
68
Helena Vondráčková nechala umírat svoji fenku opuštěnou“, kterému předcházela reportáţ v TV Nova „Zděšení! Veterinář promluvil: Utrápila svého psa“. V článku bylo uvedeno, ţe Vondráčková nechala umírat fenku opuštěnou, ţe stará a nemocná jí začala být na obtíţ, tak ji nechala na pospas cizím lidem. Dovolená a koncerty jsou jí přednější neţ zdraví fenky, vše vypadá tak, ţe má na její smrti svůj podíl viny. V druhém článku „Vondráčková odloţila štěně“ bylo uveřejněno, ţe se ţalobkyně rychle nabaţila nového psa a následně odjela na dovolenou. Soud prvního stupně konstatoval, ţe ţalobkyně je osoba veřejného zájmu, která poskytla médiím (deník Aha!) informace, ale v úplně jiné podobě, neţ byly uveřejněny. Vondráčková prohlásila, ţe je fenka povaţována za člena rodiny, ţe těţce nese její zdravotní potíţe a řeší je nákladnou léčbou atd. Podle soudu prvního stupně články nepopsaly skutečný stav. Přihlédl k faktu, ţe ţalobkyně musela vyhledat psychiatra. Zhodnocením situace dospěl k závěru, ţe došlo k neoprávněnému zásahu do cti, jména a zdraví paní Vondráčkové a byly splněny předpoklady pro poskytnutí peněţního zadostiučinění. Při vyčíslení nemajetkové újmy soud vzal v úvahu styl článku, vyuţití jména a fakt, ţe ţalobkyně spolu s manţelem zpřístupnili část svého soukromí. Vrchní soud v Praze133 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, ţe ţalované uloţil zaplatit paní Vondráčkové dalších 150 000 Kč, jinak rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyslovil závěr, ţe paní Vondráčková je sice osobou veřejného zájmu, ale není povinna snášet nepravdivé, lţivé, pravdu zkreslující a dehonestující informace na svou osobu. V důsledku uveřejnění článku můţe dojít k zavrţení osoby ţalobkyně veřejností. Sporné články značnou měrou zasáhly do váţnosti a důstojnosti paní Vondráčkové,
proto
se
odvolací
soud
domnívá,
ţe
částka
peněţitého
zadostiučinění 300 000 Kč je odpovídající. Zdůvodněním mohou být pouţité formulace a dopad na psychiku poškozené. Paní Vondráčková usilovala tímto sporem především o to, aby jí přiznaná náhrada nemajetkové újmy měla preventivní povahu. Chtěla docílit toho, aby dalších zásahů do osobnostních práv její osoby bylo v budoucnu zabráněno. K otázce preventivně-sankční povahy peněţní náhrady se vyjádřil Nejvyšší soud jiţ
133
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9.11.2010, č. j. 1 Co 101/2010-152
69
v rozsudku ze dne 7.10.2009134. Jak jiţ bylo zmíněno u případu Tomáše Töpfera, kaţdý zásah je třeba hodnotit vţdy s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo.Ze soudní praxe vychází, ţe intenzita zásahu narůstá s mnoţstvím osob, které se o dané věci dozvěděly. Ústavní soud ve svém nálezu135 uvádí, ţe s přihlédnutím k intenzitě a míře zavinění při určování výše peněţité náhrady, je zásah do osobnostního práva civilním deliktem a přiměřené zadostiučinění je jednou z civilněprávních sankcí. Cílem sankce je odradit pachatele (i budoucí) od protiprávního jednání. Lze konstatovat, ţe sankce má být nástrojem speciální a generální prevence, to znamená, ţe musí být důrazná a dostačující, aby byla schopna tuto funkci plnit. Preventivní funkci zadostiučinění nelze aplikovat na kaţdý případ zásahu do práv na ochranu osobnosti. Musí dojít k posouzení vhodnosti pouţití na konkrétní případ, zvláště pokud je patrné, ţe dojde k opakování podobných zásahů. Ţalovaná musí být od těchto zásahů odrazena a vědět, ţe se jí toto konání nevyplatí. Odvolací soud náleţitě nezhodnotil okolnosti přiznání náhrady nemajetkové újmy ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 a odst. 3 OZ. Podle judikatury Nejvyššího soudu nelze rozsudek odvolacího soudu povaţovat za správný, proto bylo vydáno rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým byla věc zrušena a vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5.3
Zhodnocení soudních rozhodnutí
Z vybraných soudních rozhodnutí je patrné, ţe ve světě tištěných médií svoboda projevu nejčastěji zasahuje do práva na ochranu. Ve většině případů tisk uveřejní nepravdivé, nepřesné a dehonestující informace o fyzické osobě. Tím můţe dojít k dotknutí občanské cti, lidské důstojnosti, soukromí, ale také intimní sféry, atd.Tyto hodnoty jsou, jak jiţ bylo několikrát zmíněno, chráněny čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Právo na ochranu osobnosti a právo na svobodu projevu jsou ústavními právy, která jsou si rovna. V důsledku této skutečnosti nelze jednoznačně určit, které právo bude mít v konkrétním sporu přednost. Judikatura Nejvyššího soudu České republiky jednoznačně dokládá rovnocennost těchto práv. Pro řádné posouzení a rozhodnutí případu je nezbytné provést test 134
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.10.2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007 Zadostiučinění v penězích má plnit především satisfakční funkci, ovšem u odpovídajícího a spravedlivého zadostiučinění nelze vyloučit preventivní význam. 135 Nález Ústavního soudu ze dne 6.3.2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09
70
proporcionality, spočívající v řešení otázky, zda jedno právo nebylo bezdůvodně upřednostněno před právem druhým. Pokud dojde ke kolizi práva na ochranu osobnosti s právem na svobodu projevu, je třeba rozlišit, zda se jedná o skutková tvrzení či hodnotící soudy. Skutková tvrzení jsou zaloţená na faktech a lze u nich provést důkazní řízení, tzn. ověřit pravdivost uveřejněného tvrzení. Hodnotící soudy není moţné jakkoli posoudit v otázce pravdivosti, neboť jsou subjektivním názorem. Tištěná média si v mnoha případech uvědomují, ţe zveřejňují nepravdivé informace, které jsou schopny způsobit váţnou újmu poškozené osobě, například uveřejněná nepodloţená obvinění mohou navţdy pošpinit čest fyzické osoby. I přes negativní důsledky neoprávněných zásahů jsou deníky, týdeníky a jiné stále vydávány a oprávněně je lze označit za „lovce senzací“. Ze získaných informací si občané vytvářejí názory na veřejný ţivot. Ústavní soud ve svém rozhodnutí136 uvádí, ţe média slouţí k rozvoji veřejné diskuze, ve které se zveřejňují různé informace, které jednotlivcům a skupinám občanů dávají příleţitost přispět k utváření všeobecného rozhledu. Proto nejen tištěná média mají rozhodující vliv na neustálou tvorbu nových názorů. Kaţdý občan si sám volí zdroj informací, vše záleţí např. na aktuální náladě, finančních moţnostecha dalších aspektech. Lze konstatovat, ţe ve veřejném zájmu je, aby sloţení tiskových médií na českém trhu bylo vyváţené a poskytovalo dostatečné mnoţství kvalitních zprostředkovatelů informací. Je moţné vyvodit, ţe pokud dojde ke kolizi dvou ústavně zaručených práv (práva na ochranu osobnosti a práva na svobodu projevu), musí být kaţdý případ hodnocen samostatně a s ohledem na všechnydostupné informace o okolnostech případu. Ústavní soud ve svém nálezu137 konstatoval, ţe v daném případě je zapotřebí zkoumat intenzitu neoprávněného zásahu do osobnostních práv, především v souvislosti se svobodou projevu. Sporné případy posuzují převáţně soudy, které podle svého uváţení a nejlepšího přesvědčení rozhodují o tom, kterému právu přisoudí větší váhu a označí ho za důleţitější.
136 137
Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.7.2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05 Nález Ústavního soudu ze dne 8.2.2000, sp. zn. I. ÚS 156/99
71
Závěrem lze uvést domněnku, ţe kdyby právo na ochranu osobnosti patřilo k nedotknutelným právům, nemohlo by v ţádném případě dojít ke zveřejnění informace schopné způsobit nemajetkovou újmu.
5.4
Kritéria pro hledání spravedlnosti v kolizních případech
Řešení kolizních případů mezi právem na ochranu osobnosti a právem na svobodu projevu vyţaduje pečlivé a důsledné prozkoumání okolností daného případu, které zpravidla vede k určení spravedlivé hranice mezi výše zmíněnými právy. Pomyslným vodítkem při soudním rozhodování mohou být kritéria, která nejsou obsaţena v ţádné legislativě, ale vychází z judikatury a aplikace práva při řešení střetů dvou odlišných práv. Soudy by při své činnosti měly respektovat tato kritéria a přihlédnout k jejich existenci. V rámci právní praxe je moţné narazit na kritéria věcná a personální.138 Proto je třeba tato kritéria zmínit. Věcné kritérium Zaměřuje se především na obsah a formu sdělení. Při zkoumání obsahu konkrétního zásahu do osobnostních práv je rozhodujícím faktorem, zda se sdělení vztahuje k věci veřejného zájmu a zájem širší veřejnosti je prokazatelný. Formou uveřejněného sdělení se rozumí výrazové prostředky (slovní formulace), které byly v konkrétní zprávě pouţity. Nesmí dojít k porušení obecně uznávaných a přijímaných pravidel slušnosti. Při posuzování věcných kritérií musí být zohledněn fakt, zda a do jaké míry je uveřejněné tvrzení zaloţeno na pravdivých informacích. Hodnocením uveřejněných výroků lze dospět k závěru, ţe pouhé uveřejnění nepravdivého údaje, který zasahuje do práva na ochranu osobnosti, je zpravidla povaţováno za neoprávněný zásah do osobnostních práv. 139Tento závěr nelze povaţovat za směrodatný, neboť Ústavní soud konstatoval140, ţe … „zveřejnění nepravdivého,
nepřesného
a
dehonestujícího
údaje
vţdy
neznamená
neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti. Pokud neexistuje příčinná souvislost mezi zásahem a porušením práva a pokud zásah nepřesáhl společností přípustnou a tolerovanou míru intenzity, nejedná se o neoprávněný zásah 138
BARTOŇ, M., Svoboda projevu, právo na kritiku a ochrana osobnostních práv. Právní rádce. 2002, č. 5, s. 17 139 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.7.1995, sp. zn. Cdon 24/95 140 Nález Ústavního soudu ze dne 8.2.2000, sp. zn. I. ÚS 156/99
72
do osobnostních práv.“V rozsudku Nejvyššího soudu141 je uvedeno, ţe publikování pravdivého údaje ve většině případů nebude posuzováno jako zásah do práv na ochranu osobnosti. Je nutné zdůraznit, ţe v této situaci můţe dojít k neţádoucímu uveřejnění informací, a to především z intimní sféry, která rozhodně nepatří do věcí veřejného zájmu. Je tedy ţádoucí, aby svoboda projevu ustoupila právu na ochranu osobnosti a zásah byl výslovně zakázán.142 Mohou se vyskytovat případy, kdy v důsledku zjednodušení zprávy vydavatelem dojde k uveřejnění zkreslujícího tvrzení. Tato situace můţe nastat i při vytrţení pravdivého údaje z původního kontextu a uvedení v jiných souvislostech, čímţ se změní podstata prvotní informace.143Nejen ve světě tištěných médií lze pozorovat, ţe svoboda projevu umoţňuje novinářům „přehánět“ a dokonce pouţívat i únosnou míru provokace.144 Personální kritérium V rámci tohoto kritéria by mělo jednoznačně dojít k určení statutu dotčené osoby. Statutem osoby lze chápat například společenské postavení, míru veřejné známosti osoby, zainteresovanost ve věcech veřejné diskuze apod.145Z provedené analýzy lze vyvodit, ţe veřejné osoby můţeme členit na osoby veřejně činné (např. politici, členové vlády, soudci, policisté, atd.) a osoby veřejně známé (např. umělci, jiné mediální hvězdy, sportovci a další). Svobodou projevu dochází k utváření veřejného mínění o činnosti veřejně činných osob. Prostřednictvím tištěných médií nejsouuveřejňovánapouze sdělení, týkající se veřejné činnosti těchto osob.Sdělení obsahují i zprávy ze soukromého ţivota. V těchto případech musí být prozkoumán zásah do osobnostních práv.Pokud jsou fyzické osoby řazeny mezi veřejně činné, dochází k upravení míry kritiky na širší úroveň oproti soukromým osobám. Ze soudní praxe vychází, ţe tyto osoby se dobrovolně vzdávají části ochrany osobnostních práv. Vzhledem k tomu, ţe vstoupily do veřejného ţivota, musí předpokládat zvýšený zájem veřejnosti
141
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.7.1995, sp. zn. Cdon 24/95 HERCZEG, J., Meze svobody projevu. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Orac, s.r.o., 2004, s. 68 143 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.6.2011, sp. zn. 30 Cdo 3063/2009 144 ROZEHNAL, A., Mediální právo. Plzeň: Aleš Čeněk s.r.o., 2012, s. 208 145 BARTOŇ, M., Svoboda projevu a její meze v právu ČR. Praha: Linde Praha, a.s. 2002, s. 50 142
73
a tištěných médií.146 Ústavní soud ve svém nálezu147 uvedl, ţe veřejně činné osoby mají snadnější přístup k tištěným médiím, tzn., ţe se mohou pokusit o mimosoudní vyvrácení smyšlených sdělení. Toto tvrzení můţe být pouţito jako argument při řešení sporného případu mezi právem na ochranu osobnosti a právem na svobodu projevu. Veřejně činné osoby nejsou v ţádném zdroji přímo specifikovány.Znakem pro odlišení můţe být jejich postavení, zastávaná funkce či oblast činnosti. Zajímavým příkladem jsou soudci, kteří vykonávají veřejnou činnost. Musí snášet větší míru kritiky neţ jiné osoby, ale zároveň nesmí dojít k ohroţení autority a důvěry v soudnictví. Soudci nemají moţnost se náleţité bránit, vzhledem k tomu, ţe musí být ve svých veřejných projevech zdrţenliví, aby nedošlo k porušení profesní etiky. Osoby veřejně známé nezastávají ţádnou veřejnou funkci, ale staly se populární díky svým schopnostem, dovednostem atd. Pozornost tisku je negativní stránkou jejich umu. Nejčastějšími případy jsou nepřiměřené zásahy bulvárního tisku do práv na ochranu osobnosti s cílem zvýšení prodeje či zisku. Rozdělení osob veřejného zájmu bylo vytvořeno na základě analýzy soudních rozhodnutí, neboť soudy České republiky toto rozdělení prozatím neuplatňují. Z výše uvedeného lze na závěr konstatovat, ţe největší ochrana osobnosti je poskytována soukromým osobám, neboť nemají snadný přístup do veřejné diskuze a k médiím celkově. Toto tvrzení ovšem neznamená, ţe osoby veřejného zájmu jsou definitivně zbaveny části osobnostních práv. Toto konstatování zdůraznil i Ústavní soud148 výrokem, ţe osoby veřejně činné se samozřejmě mohou domáhat práva na ochranu osobnosti. Limity pro posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou sníţeny ve prospěch tiskových médií.
146
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.11.2004, sp. zn. 30 Cdo 923/2004 Nález Ústavního soudu ze dne 15.3.2005, sp. zn. I. ÚS 367/03 148 Nález Ústavního soudu ze dne 4.4.2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04 147
74
6
Efektivní postih pachatele
Pro dosaţení účelné a účinné ochrany osobnostních práv je nezbytné, aby v právním
řádu
existovala
dostatečná
úprava
odpovědnosti
delikventa.
Za nejúčinnější lze povaţovat přiměřené peněţité zadostiučinění, neboť plní nejen satisfakční funkci. K tomu, aby mohla být poskytnuta peněţitá náhrada nemajetkové
újmy,
musí
být
splněny
zákonné
podmínky.
Z ustanovení
§ 13 odst. 2 OZ je zřejmé, ţe přiznat peněţité zadostiučinění lze za předpokladu, ţe
ţádná
forma
morálního
zadostiučinění
není
postačující.
Podmínkou
pro přiznání náhrady je i posouzení, zda došlo zásahem ke sníţení důstojnosti či váţnosti dotčené osoby. Podle ustanovení § 2951 NOZ se upřednostní náhrada nemajetkové újmy přiměřený zadostiučiněním, které musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Tímto revolučním
ustanovením
tedy
dochází
k jednoznačnému
upřednostnění
peněţitého zadostiučinění. Při určování relutární náhrady se soud nachází v obtíţné situaci. Kaţdý případ vyţaduje individuální přístup. Soud musí posoudit, zda lze na konkrétní případ aplikovat moţnost finančního odškodnění. Pokud shledá, ţe ano, musí stanovitpřiměřenou výši zadostiučinění, které odpovídá zásahu do osobnostních práv. Nejvyšší soud ve svých úvahách o přiměřenosti peněţitého zadostiučinění přihlíţí například k intenzitě, povaze, způsobu zásahu, k rozsahu zasaţení osobnosti a
k vlivu
újmy
na
postavení
a
budoucí
společenský
ţivot
poškozené
osoby.149Hlavním účelem finanční náhrady nemajetkové újmy je zmírnění důsledkůneoprávněného zásahu. Ústavní soud ve svém nálezu150 konstatuje, ţe zásah do práv na ochranu osobnosti je povaţován za civilní delikt, kdy poškozenému náleţí přiměřené zadostiučinění, které pro pachatele představuje civilněprávní sankci.
Sankce
má
odrazovat
delikventa
149
a
jeho
moţné
následovníky
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006 (DOLEŢÍLEK, J., Přehled judikatury ve věcech ochrany osobnosti. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer – ASPI,2008) 150 Nález Ústavního soudu ze dne 6.3.2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09
75
od protiprávních zásahů do osobnostních práv, tzn., ţe plní preventivní funkci.151 Přiměřené zadostiučinění slouţí výhradně jako kompenzace újmy dotčené osoby. Soud při hledání optimální a přiměřené výše finanční satisfakce zpravidla uplatňuje postup podle ustanovení § 136 OSŘ a řídí se svou úvahou. Rozhodnutí soudu by mělo být zaloţeno na konkrétních a přezkoumatelných názorech. Hlavním východiskem je skutkový stav věci.152V soudní praxi je moţné naznačit dvě kritéria, ke kterým by soud měl přihlédnout, jestliţe stanovuje výši relutární náhrady nemajetkové újmy. Dopady nemajetkové újmy Logicky
lze
vyvodit
jednoduchý
závěr,
čím
závaţnější
budou
dopady
neoprávněného zásahu do osobnostních práv dotčené osoby, tím vyšší by měla být stanovená úroveň zadostiučinění. V soudní praxi se kromě zákona č. 45/2013 Sb., O obětech trestných činů,pro stanovení úrovně náhrady pouţívá především ustanovení § 444 odst. 3 OZ, kde jsou pevně určené paušální částky pro případy usmrcení blízké osoby. Tyto limity představují výši satisfakce, která musí být poškozeným osobám přiznána v důsledku závaţné nemajetkové újmy. Lze konstatovat, ţe pokud jsou tyto částky přisouzeny za smrt blízkého, částky přiznávané za jinou nemajetkovou újmu, která není tak závaţná (např. porušení práva na ochranu osobnosti), by měly být poměrně niţší. Soudní praxe v některých případech dokazuje, ţe tendencí soudů je podhodnocovat újmy vzniklé na méně důleţitých osobnostních právech dotčených osob. Nový občanský zákoník v ustanovení § 2955 říká, ţe nelze-li výši náhrady škody přesně určit, určí ji podle spravedlivého uváţení jednotlivých okolností případu soud. Částky peněţitého zadostiučinění, které přiznávají české soudy podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ, jsou na stále se sniţující úrovni oproti praxi ve vyspělých státech.153 Po úvaze nelze striktní paušální částky v ustanovení § 444 odst. 3 OZ označit za přínosné. Vzhledem k tomu, ţe soudy při rozhodování mají posuzovat kaţdý případ samostatně a individuálně, omezení v podobě paušálních částek 151
HAJN, P., K přiměřenému zadostiučinění ve sporech o ochranu osobnosti. Bulletin advokacie. 2003, č. 4, s. 8 152 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2005, sp. zn. 30 Cdo 1381/2005 153 ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M., a kol. Občanský zákoník: komentář I. § 1 aţ 459. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009
76
zhoršuje objektivní hodnocení. Můţe dojít k nespravedlivému přístupu, neboť újma na cti a lidské důstojnosti, která vznikla na základě uveřejnění článku tištěnými médii, je schopná fyzickou osobu poškodit v osobním, ale i společenském ţivotě, popř. celoţivotně zničit její váţnost.154 Okolnosti vzniku neoprávněného zásahu Toto kritérium lze povaţovat za velmi obecné. Důvodem je poskytnutí volnosti soudům při posuzování konkrétního případu. Soudce by měl zhodnotit okolnosti, za kterých došlo k neoprávněnému zásahu a zváţit výši finanční náhrady nemajetkové újmy podle poţadavků přiměřenosti a spravedlnosti. Legislativa neuvádí ţádné konkrétní okolnosti vzniku neoprávněného zásahu. Pouze ustanovení § 13odst. 2 OZ zmiňuje sníţení důstojnosti fyzické osoby nebo její váţnosti ve společnosti, jako okolnost vzniku neoprávněného zásahu, při které je nepostačující morální zadostiučinění. Z ustanovení § 13 odst. 3 OZ je moţné vyvodit závěr, ţe soud je povinen brát v potaz závaţnost vzniklé újmy a přihlíţet k okolnostem, za kterých došlo k porušení osobnostního práva. Pakliţe tak neučiní, není schopen objektivně zhodnotit případ a stanovit přiměřenou výši peněţitého zadostiučinění. Okolnosti vzniku neoprávněného zásahu mohou mít vliv na jeho trvání, jsou schopné zvyšovat jeho intenzitu, zvyšují počet osob, které získají informace o zásahu, apod. Konkrétnějším příkladem mohou být například nepravdivé informace šířené prostřednictvím tištěných médií, pouţití nevhodných slovních formulací, atd. Tištěná média mají velkou moc, neboť mohou záměrně uveřejnit informace, které jsou hodnoceny jako neoprávněný zásah do osobnostních práv s cílem poškodit fyzickou osobu. Můţe nastat situace, kdy původce (vydavatel) předpokládá prospěch ze zásahu, např. zvýšení zisku. Za tuto tzv. chtěnou újmu by měla dotčené osobě náleţet vyšší částka finanční satisfakce, která je způsobilá plnit preventivní funkci v obdobných situacích. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, ţe soudci by při rozhodování o výši náhrady nemajetkové újmy měli brát ohled na původce neoprávněného zásahu, neboť jeho záměrem mohlo být poškození fyzické osoby. 155Lze tedy dovodit, ţe by soudci 154
tamtéţ KNAP, K., ŠVESTKA, J., JEHLIČKA, O., PAVLÍK, P., PLECITÝ, V., Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 165 155
77
měli upustit od zákonem upřednostňované morální satisfakce a uplatňovat přiměřené zadostiučinění v penězích spíše pravidelně neţ výjimečně. Na základě výše zmíněných tvrzení je moţné vyvodit v oblasti deliktního práva myšlenku, ţe se původci neoprávněného zásahu finančně vyplatí práva fyzické osoby porušit. Tato myšlenka je neţádoucí. Peněţní satisfakce pro dotčenou osobu by měla plnit nejen prevenční funkci pro delikventa. Peníze lze v oblasti soukromého práva povaţovat za účinný prostředek ochrany. V soudních rozsudcích lze nalézt formulaci, ţe ţalovaný je povinen uhradit náhradu nemajetkové újmy do stanovené lhůty. Pokud tak neučiní je současně stanoven náhradní trest odnětí svobody. V případě sporu s tištěnými médii se to neuvádí, neboť nikdo nepředpokládá, ţe by nedošlo k vypořádání.
6.1
Úvahy de lege ferenda
V současné době se nacházíme z právního hlediska ve velmi sloţité situaci, kdy nabývá účinnosti nový občanský zákoník, který komplexně rekodifikuje soukromé právo, nastavuje kromě jiného nové hranice vymahatelnosti práva. Lze konstatovat, ţe rekodifikace občanského zákoníku, kterás sebou přináší řadu změn je správnou cestou k zajištění vyšší ochrany osobnosti. Podstatou provedených úprav je větší důraz na člověka a jeho osobnost, nikoli na stát jako demokratickou společnost. Ochrana jednotlivce by totiţ v této době měla mít větší význam a konstrukce nového občanského zákoníku má přispět k zajištění kvalitnější právní jistoty a stability práva. I vzhledem k tomu, ţe NOZ nastoluje pravidlo, ţe nové soudní případy budou muset být posuzovány podobně jako jiné, jiţ rozhodnuté případy, které se týkají obdobné věci.156 V důsledku této změny bude mít poškozený moţnost odhadnout, jaké jsou jeho šance na vyřešení případu v jeho prospěch. Jestliţe mu bude předem známo, ţe případ podobného charakteru jiţ v minulosti u soudu neuspěl, ušetří čas i peníze, neboť se s největší pravděpodobností do sporu pouštět nebude. Ochrana osobnosti se v úpravě NOZ stává flexibilnější, protoţe umoţňuje reagovat i na zásahy do osobnostních práv, které nejsou zákonem výslovně jmenovány.
156
Důvodová zpráva k návrhu nového občanského zákoníku
78
V NOZ bylo přihlédnuto k dosavadní soudní praxi a poskytování peněţité satisfakce bylo upraveno do podoby umoţňující snazší vymahatelnost. Vyšší náhrady škody budou pravděpodobně plnit nejen represivní, ale i preventivní funkci.Nově bude poměrně snadné uloţit citelnou sankci s ohledem například na zisk, který vydavateli spáchaný čin přinese, a tím bude moţné zabránit dalším neoprávněným zásahům. NOZ stanovuje povinnost, ţe dotčené osobě musí být poskytnuto peněţité zadostiučinění vţdy, jestliţe delikvent není schopen jiným způsobem účinně vypořádat nemajetkovou újmu. V důsledku toho se bude pravděpodobně text zákona téměř shodovat s dosavadní soudní praxí. Dosavadní úprava vznikla v roce 1964 a v poslední době byla pro praxi v této oblasti nevyhovující. Konstatování, ţe tištěná média stále častěji porušují práva na ochranu osobnosti je oprávněné, a toto jim ještě usnadňují dlouhotrvající soudní procesy a výše stanovených sankcí, která je zpravidla tak nízká, ţe je nijak závaţně nepoškodí.Rozhodování v těchto věcech by tedy mělo být velmi rychlé a řešení a vyřešení sporu by mělo nastat s co nejkratším časovým odstupem od neoprávněného zásahu (sdělení v tisku).Soudní rozhodování by tedy mělo být rychlé, jasné a výše stanovené náhrady nemajetkové újmy by měla být vyšší neţ zisk, který vydavateli tištěného média uveřejnění předmětné zprávy přineslo. Otázkou je, zda by například vytvoření specializované instituce, která bude posuzovat spory tohoto druhu či pracovních skupin, jejichţ náplní činnosti by byly pouze spory související s právem na ochranu osobnosti, přispělo k snazšímu řešení sporů a vymáhání osobnostních práv. Já osobně vidím velkou naději v nabytí účinnosti NOZ a teprve budoucí praxe ukáţe, zda tato úprava bude či nebude dostačující a zda se vymahatelnost osobnostních práv zlepší.
79
Závěr V diplomové práci jsem se zaměřila především na analýzu problematiky ochrany osobnosti v České republice. Po důkladném studiu dostupných právních podkladů, jsem vybrala ty nejdůleţitější a přiblíţila je v první kapitole práce. Zjistila jsem, ţe zásadními přepisy, které upravují danou problematiku jsou zákon č. 40/2009 Sb., Trestní zákoník, zákon č. 200/1990 Sb., Zákon o přestupcích a především zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, který s koncem roku 2013 pozbývá účinnosti a od 1.1.2014 nastupuje dlouho očekávaný zákon č. 89/2012 Sb., Nový občanský zákoník 2014, který přináší nejen do oblasti ochrany osobnosti řadu změn. Vzhledem k tomu, ţe v době zpracovávánítohoto textu nebylo ještě zcela jisté, zda NOZ nabude účinnosti, zvolila jsem cestu analýzy v té době účinných předpisů a tam, kde jsem povaţovala za důleţité, zmínila zásadnízměny, které přinese NOZ. Právo ochrany osobnosti je stavěno téměř na stejnou úroveňjako právo na svobodu projevu, vzhledem k tomu, ţe se jedná o práva zajištěná Listinou základních práv a svobod. Dalšími v této souvislosti často zmiňovanými pojmy je právo na informace a úprava tištěných médií podle zákona č. 46/2000 Sb., Tiskový zákon. Důleţitou částí celé analýzy právního prostředí jsou moţnosti jak osobnostní práva chránit. Jedná se o prostředky, které umoţňuje soukromé právo, především svépomoc a ochrana poskytovaná orgány státní správy. Nejčastěji zmiňovanou ochranou před narušováním osobnostních práv je ochrana poskytovaná soudy. Zabývala jsem se také ţalobou, jakoţto zvláštním prostředkem ochrany osobnosti, a to jak ţalobou zdrţovací, odstraňovací, tak i ţalobou satisfakční. Z této kapitoly vyplynul důleţitý závěr, ţe zadostiučinění, které má být po porušení osobnostních práv poskytnuto, můţe být jak morální, tak i peněţité. NOZ pravděpodobně velmi usnadní vymáhání relutární náhrady, a tím dojde ke zvýšení prevence porušování těchto práv. Dalšími moţnostmi, ačkoliv pro naši analýzu ne zcela zásadními, jsou prostředky ochrany osobnosti na základě Tiskového zákona,a to především právo na odpověď. Zabývala jsem se neoprávněnými zásahy tištěných médií do práva na ochranu osobnosti a také tím, koho se mohou dotýkat. Z další analýzy napříkladvyplynulo, ţe pokud je jakkoli zkresleně a bulvárně podána informace
80
zaloţená
na pravdivé podstatě, není toto českými soudy povaţováno za nepřeměřený zásah do práv dotčeného. V praktické části jsem se zaměřila na samotné rozhodování českých soudů, především vytyčováním kritérií pro hledání spravedlnosti v kolizních případech na základě analyzovaných soudních rozhodnutí a dostupné literatury. Z této analýzy vyplynulo, ţe v české legislativě zatím neexistuje přesný návod, jak mají soudy postupovat při řešení kolizních případů. Zákon jednoznačně neurčuje, které z práv má být upřednostněno. Řešení kolizních situací prozatím vţdy záleţelo pouze na uváţení soudu. Kaţdý případ byl posuzován individuálně a musely být posouzeny všechny okolnosti, které by mohly mít vliv na skutkovou podstatu. V zákonech šlo doposud pouze nalézt limity omezující jak právo na ochranu osobnosti, tak právo na svobodu projevu ke kterým soudce v kolizních případech přihlíţel, se snahou určit, zda při prosazování některého z práv nebyly překročeny přípustné hranice a nedošlo tak k zásahu do práva jiné osoby. Soudní rozhodnutí v České republice nebylo doposud moţné povaţovat za prameny práva, ale do budoucna se pravděpodobně stanou nepostradatelnou součástí posuzování jednotlivých případů, jak říká NOZ. Při analýze soudních rozhodnutí bylo nalezeno několik odkazů na předešlá stanoviska, která se následně podílela na řešení případu. V rámci teoretické i praktické části byla věnována významná pozornost satisfakci za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti, a to především peněţitému zadostiučinění. Zjistila jsem, ţe neexistuje mnoho případů, ve kterých by byla stanovena taková náhrada škody, která by na pachatele měla zásadní ekonomický dopad. Naději opět spatřuji v ustanoveních NOZ, která dávají tušit, ţe by překračování osobnostních práv mohlo v budoucnu přinést tištěným médiím citelný postih. Cíl, který jsem si vytyčila na samém začátku analýzy celého problému, tedy naznačit hranici mezi právem na ochranu osobnosti a právem na svobodu projevu, mohl být i po vyčerpání všech metod splněn jen částečně, neboť zcela striktní hranice mezi jednotlivými právy, uţ ze samé podstaty problému, nemůţe být stanovena. V práci bylo na základě studia dostupných soudních rozhodnutí a dalších pramenů pouze nastíněno, jakým způsobem a na základě jakých kritérií soudy konkrétní kolizní případy rozhodovaly.
81
Na základě analýzy jednotlivých prostředků ochrany jsem naznačila, jak můţe „běţný“ člověk i osoba veřejného zájmu postupovat při ochraně svých osobnostních práv. Jako podstatné opatření k zamezení vzniku dalších škod a újmy na osobnostních právech vidím zásadní zvýšení sankcí za neoprávněné zásahy. Při zkoumání hypotézy, zda existuje dostatečná právní úprava ochrany osobnosti a vymáhání práv s tím spojených a zda nový občanský zákoník dává ještě lepší moţnosti k obraně před neoprávněnými zásahy do soukromí, jsem došla k závěru, ţe
hypotézu
lze
potvrdit.
Jako
významný
problémsoučasné
situace
na poli ochrany osobnostních práv spatřuji malou informovanost široké veřejnosti o moţnostech obrany před neoprávněnými útoky tištěných médií na jejich osobní integritu. Na závěr nemohu nezmínit, ţe k úplnému zamezení zásahů do soukromí osob veřejného zájmu by došlo, pokud by veřejnost nevyhledávala senzace, zejména negativního charakteru. Pak by na základě nabídky a poptávky tištěná média takové informace nevyhledávala a nezveřejňovala. Avšak k takovému stavu bychom mohli dospět snad jen za předpokladu celoplošné osvětové informační kampaně a edukace směrem k upřednostňování zásadních ţivotních hodnot, či například novinářské samoregulace a pěstování ţurnalistické cti. Aneb jak říká staré přísloví: „Kdyby se kaţdý staral pouze sám o sebe, bylo by o všechny dobře postaráno.“
Seznam literatury Knižní publikace
82
BARTOŇ, M., Svoboda projevu a její meze v právu ČR. Praha: Linde Praha, a.s. 2002. 316 s. ISBN 80-7201-367-X DIBLÍK, J., VEIT, F., Media law and intellectual property in the Czech Republic. Praha: Linde Praha, a.s. 2012. 264 s. ISBN 978-80-7201-863-5 DOLEŢÍLEK, J., Přehled judikatury ve věcech ochrany osobnosti. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer – ASPI,2008. 216 s. ISBN 978-80-7357-313-3 FILIP, J., Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva, Brno: Masarykova univerzita, 2001. ISBN 978-80-904083-7-1 HERCZEG, J., Meze svobody projevu. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Orac, s.r.o., 2004. 144 s. ISBN 80-86199-94-0 CHALOUPKOVÁ, H., Zákon o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku (tiskový zákon) a předpisy související. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006 KLÍMA, K., Komentář k Ústavě a Listině. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, s.r.o., 2009. 1448 s. ISBN 978-80-7380-140-3 KNAP, K., ŠVESTKA, J., JEHLIČKA, O., PAVLÍK, P., PLECITÝ, V., Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004. 435 s. ISBN 80-7201-484-6 KOSAŘ, D., Kolize dvou základních práv v judikatuře Ústavního soudu ČR. Jurisprudence, Brno: ASPI, 2008. ISSN 1212-9909 KROUPA, J. a kol., Mediální právo. Brno: Masarykova univerzita, 2009. 248 s. ISBN978-80-210-4884-3 KUŢÍLEK, O., ŢANTOVSKÝ, M., Svoboda informací. Praha: Linde Praha, a.s., 2002. 182 s. ISBN 80-7201-318-1 NAKONEČNÝ, M., Psychologie osobnosti. Praha: Academia, 1998. 336 s. ISBN80- 200-0628-1 NOVOTNÝ, O., DOLENSKÝ A., JELÍNEK, J., Trestní právo hmotné, obecná část. 4. přeprac. vydání. Praha: ASPI Publishing s.r.o., 2003. 435 s. ISBN 80-7357-004-1 ROZEHNAL, A., Mediální právo. Plzeň: Aleš Čeněk s.r.o., 2012. 399 s. ISBN 978-80-7380-382-7 SIGMUNDOVÁ, M., Ochrana osobnosti v České republice z pohledu občanského práva a souvisejících právních předpisů, Brno, 2002 ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M., a kol. Občanský zákoník: komentář I. § 1 aţ 459. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009. 1394 s. ISBN 9788074001086 WINTEROVÁ, A. a kol., Civilní právo procesní. 6. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 20011. 712 s. ISBN 978-80-7201-842-0 Odborné články BARTOŇ, M., Svoboda projevu, právo na kritiku a ochrana osobnostních práv. Právní rádce. 2002, č. 5
83
DOLEŢÍLEK, J., Veřejná kritika a právo na ochranu osobnosti. Právní praxe. 1997, č. 2 DOLEŢÍLEK, J. Právo na odpověď a na dodatečné sdělení podle nového tiskového zákona. Právní rozhledy. 2000, č.10 HAJN, P., K přiměřenému zadostiučinění ve sporech o ochranu osobnosti. Bulletin advokacie. 2003, č. 4 PLECITÝ, V., Ochrana osobnosti ve zpravodajství, v tisku a reklamě. 2007 SOKOL, T. Tiskový zákon – deset let účinnosti. Právní rádce. 2010, č. 3 Internetové zdroje HOLUB, P., Nastává nové kolo v boji s demokratickou korupcí [online]. 2001 [cit. 2013-11-25]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/nastava-nove-kolo-v-boji-sdemokratickou-korupci-f6e-/domaci.aspx?c=A011024_130933_domaci_mhk EVROPSKÁ KOMISE, Tisková zpráva – Větší informovanost o občanských právech [online]. 2013 [cit. 2013-11-16]. Dostupné z: http://europa.eu/rapid/pressrelease_IP-13-234_cs.htm iDNES.cz, Policie odloţila spory vlády s Respektu [online]. 2002 [cit. 2013-11-25]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/policie-odlozila-spory-vlady-a-respektu-fdk/domaci.aspx?c=A011023_215329_domaci_was MEDIAGURU, Deníky v červenci zpomalily pokles [online]. 2013 [cit. 2013-11-19]. Dostupné z: http://www.mediaguru.cz/2013/09/deniky-v-cervenci-zpomalilypokles/#.UpIENr7hbIU MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI ČR, Obecná část – osoby [online]. 2013 [cit. 2013-10-20]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/obecna-cast/osoby/ PLACHÝ, J., Ochrana pokojného stavu u správního orgánu [online]. 2011 [cit. 2013-10-28]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/ochrana-pokojnehostavu-u-spravniho-organu-76453.html NEJVYŠŠÍ SOUD, Řízení o dovolání podle občanského soudního řádu po 1.1.2013[online]. 2010 [cit. 2013-12-1]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/judikaturans_new/ns_web.nsf/web/Rozhodovacicinnost~Pruv odcerizenim~Rizeni_o_dovolani_podle_obcanskeho_soudniho_radu~?openDocu ment&lng=CZ ŠVAŇHAL, R., K obecným otázkám ochrany osobnosti fyzických osob [online]. 2000 [cit. 2013-10-19]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/k-obecnymotazkam-ochrany-osobnosti-fyzickych-osob-378.html
Zákony ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod Zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník 84
Zákon č. 40/2009 Sb., Trestní zákoník Zákon č. 45/2013 Sb., O obětech trestných činů Zákon č. 46/2000 Sb., Tiskový zákon Zákon č. 89/2012 Sb., Nový občanský zákoník 2014 Zákon č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád Zákon č. 106/1999 Sb., Zákon o svobodném přístupu k informacím Zákon č. 141/1961 Sb., Trestní řád Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu Zákon č. 200/1990 Sb., Zákon o přestupcích Zákon č. 946/1811 Sb., Všeobecný zákoník občanský Judikatura Ústavní soud Nález Ústavního soudu ze dne 12.10.1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94 Nález Ústavního soudu ze dne 10.12.1997, sp. zn. I. ÚS 357/96 Nález Ústavního soudu ze dne 8.2.2000, sp. zn. I. ÚS 156/99 Nález Ústavního soudu ze dne 18.2.2004, sp. zn. III. ÚS 281/03 Nález Ústavního soudu ze dne 15.3.2005, sp. zn. I. ÚS 367/03 Nález Ústavního soudu ze dne 4.4.2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04 Nález Ústavního soudu ze dne 11.11.2005, sp. zn. I. ÚS 453/03 Nález Ústavního soudu ze dne 1.12.2005, sp zn. II. ÚS 94/05 Nález Ústavního soudu ze dne 8.12.2006, sp. zn. I. ÚS 321/06 Nález Ústavního soudu ze dne 6.3.2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09 Usnesení Ústavního soudu ze dne 14.6.2011, sp. zn. IV. ÚS 1017/11 Usnesení Ústavního soudu ze dne 13.12.2012, sp. zn. IV. ÚS 2968/12 Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 8.2.2000, sp. zn. I. ÚS 156/2000 Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.7.2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05 Nejvyšší soud Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.11.2003, sp. zn. 7 Tdo 1212/2003 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.6.2004, sp. zn. 11 Tdo 665/2004 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2008, sp. zn. 6 Tdo 49/2008 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.12.2010, sp. zn. 30 Cdo 626/2009 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.5.1995, sp. zn. Cdon 18/95 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.7.1995, sp. zn. Cdon 24/95 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.10.2003, sp. zn. 30 Cdo 2005/2003 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.11.2004, sp. zn. 30 Cdo 923/2004 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2005, sp. zn. 30 Cdo 2745/2004 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.6.2005, sp. zn. 30 Cdo 1972/2004 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.7.2005, sp. zn. 30 Cdo 2573/04 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2005, sp. zn. 30 Cdo 1381/2005 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006
85
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2007, sp. zn. 30 Cdo 2739/2006 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.3.2007, sp. zn. 33 Odo 209/2005 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.10.2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.6.2011, sp. zn. 30 Cdo 3063/2009 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2012, sp. zn. 30 Cdo 1092/2011 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.12.2011, sp. zn. 30 Cdo 1108/2010 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.12.2012, sp. zn. 30 Cdo 1231/2011 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.5.2013, sp. zn. 30 Cdo 909/2013 Vrchní soudy Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16.8.2008, č. j. 1 Co 166/2008-89 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19.8.2008, č. j. 1 Co 119/2008 42 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16.9.2008, č. j. 1 Co 166/2008 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3.2.2009, č. j. 1 Co 359/2008-135 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9.11.2010, č. j. 1 Co 101/2010-152 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.8.2012, č. j. 1 Co 104/2012-232 Krajské soudy Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15.4.1997, sp. zn. 23 C 3/1997 Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.11.1998, sp. zn. 23 C 52/96 Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29.8.2008, sp. zn. 24 C 7/2007 Městské soudy Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29.10.2007, č. j. 32 C 150/2006 22 Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5.11. 2007, č. j. 32 C 55/2007-49 Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6.10.2009, č. j. 34 C 131/2008-117 Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6.2.2012, č. j. 32 C 55/2007-129
86
ANOTAČNÍ ZÁZNAM AUTOR
Bc. Petra Šnýdrová
STUDIJNÍ OBOR
6208T164 Globální podnikání a právo
NÁZEV PRÁCE
Právo na ochranu osobnosti v ČR a jeho porušování tištěnými médii
VEDOUCÍ PRÁCE
doc. JUDr. Dr. Jan Hejda
KATEDRA
KP - Katedra práva
POČET STRAN
86
POČET OBRÁZKŮ
0
POČET TABULEK
ROK ODEVZDÁNÍ
2014
0
POČET PŘÍLOH
0
STRUČNÝ POPIS
Cílem diplomové práce je analýza případů porušování práva na ochranu osobnosti především tištěnými médii s důrazem na určení hranice mezi právem na ochranu osobnosti a právem na svobodu projevu. Součástí práce je analýza moţností, způsobů a postupů při ochraně osobnosti dle zákonných úprav v českém právním řádu.
KLÍČOVÁ SLOVA
nemajetková újma, neoprávněný zásah, ochrana osobnosti, osobností práva, svoboda projevu
PRÁCE OBSAHUJE UTAJENÉ ČÁSTI:Ne
ANNOTATION AUTHOR
Bc. Petra Šnýdrová
FIELD
6208T164 Business Law in the Global Environment
THESIS TITLE
Personality rights in Czech Republic and its violation by print media
SUPERVISOR
doc. JUDr. Dr. Jan Hejda
DEPARTMENT
KP - Department of Law
NUMBER OF PAGES
86
NUMBER OF PICTURES
0
NUMBER OF TABLES
0
NUMBER OF APPENDICES
SUMMARY
YEAR
2014
0
The aim of the thesis is to analyze cases of personality rights violations especially by print media with emphasis on drawing the line between personality rights and freedom of expression. Part of this work is the analysis of options, methods and procedures to protect personality rights in the Czech legal system.
KEY WORDS
Non-material damage, unauthorized intervention, protection of the personality, personality rights, freedom of speech
THESIS INCLUDES UNDISCLOSED PARTS:No
