ŠKODA AUTO VYSOKÁ ŠKOLA, o.p.s.
DIPLOMOVÁ PRÁCE
2015
Bc. Jana Rudolfová
ŠKODA AUTO VYSOKÁ ŠKOLA, o.p.s.
Studijní program: N6208 Ekonomika a management Studijní obor: Globální podnikání a právo
Srovnání ochrany spotřebitele v českém a evropském právu
Bc. Jana Rudolfová
Vedoucí práce: Mgr. Miroslav Černý, Ph.D.
Tento list vyjměte a nahraďte zadáním diplomové práce
Prohlašuji,
že
jsem
diplomovou
práci
vypracoval(a)
samostatně
s použitím uvedené literatury pod odborným vedením vedoucího práce. Prohlašuji, že citace použitých pramenů je úplná a v práci jsem neporušil(a) autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb.,o právu autorském a o právech souvisejících s právem autorským).
V Mladé Boleslavi, dne 5.1.2015
3
Děkuji vedoucímu práce panu Mgr. Miroslavu Černému, Ph.D. za odborné vedení, cenné rady a připomínky při zpracování diplomové práce. Rovněž mé poděkování patří panu Judr. Václavu Šmejkalovi, Ph.D. za přínosné náměty.
4
Obsah Seznam použitých zkratek a symbolů ................................................................. 7 Úvod ....................................................................................................................... 8 1
2
Obecné informace a souhrnné charakteristiky ............................................... 12 1.1
Hlavní změny v oblasti spotřebitelského práva ...................................... 12
1.2
CESL - evropský občanský zákoník ...................................................... 14
1.3
Základní pojmy v ochraně spotřebitele................................................... 15
1.3.1
Spotřebitel .......................................................................................... 16
1.3.2
Podnikatel ........................................................................................... 18
1.3.3
Spotřebitelská smlouva ...................................................................... 19
Informační povinnost ve vztazích B2C ........................................................... 22 2.1 Informační povinnost obecně ...................................................................... 22 2.2 Klasifikace informační povinnosti ................................................................ 23 2.3 Informační povinnost srovnání .................................................................... 24 2.3.1 Obecná informační povinnost .................................................................. 26 2.3.2 Informační povinnost u smluv distančních ............................................... 29 2.3.3
Informační povinnost u smluv uzavřených mimo prostory obvyklé
k podnikání ....................................................................................................... 31 2.4 Shrnutí ........................................................................................................ 31 3
Internetové obchody ...................................................................................... 33 3.1 Smlouvy uzavírané distančním způsobem .................................................. 33 3.1.1 Pojetí elektronické smlouvy ..................................................................... 34 3.1.2 Informační povinnost................................................................................ 36 3.1.2 Odstoupení od smlouvy ........................................................................... 38 3.3 Judikatura ................................................................................................... 42 3.4 Shrnutí ........................................................................................................ 43
4
Problematika reklamací ................................................................................. 45 4.1 Reklamace .................................................................................................. 46 4.1.1 Vadné plnění ............................................................................................ 46 4.2.1 Lhůty pro vyřizování reklamací ................................................................ 47 4.2 Odpovědnost za vady ................................................................................. 48
5
4.2.1 Odpovědnost za vady při prodeji obecně ................................................. 49 4.2.2 Odpovědnost za vady při prodeji zboží v obchodě .................................. 50 4.2.3 Nároky z vadného plnění ......................................................................... 52 4.2.3.1 Práva při podstatném porušení smlouvy ............................................... 54 4.2.3.2 Práva při nepodstatném porušení smlouvy ........................................... 56 4.3 Judikatura ................................................................................................... 57 4.4 Shrnutí ........................................................................................................ 59 5
Novela Nového občanského zákoníku ........................................................... 61 5.1 Spotřebitel - § 419....................................................................................... 62 5.2 Podnikatel - § 420 ....................................................................................... 63 5.3 Spotřebitelské smlouvy- § 1810 - § 1867 .................................................... 63 5.4 Shrnutí ........................................................................................................ 66
Závěr .................................................................................................................... 68 Seznam literatury ................................................................................................. 71 Seznam tabulek.................................................................................................... 76 Seznam příloh ...................................................................................................... 77
6
Seznam použitých zkratek a symbolů NOZ - zákon č.89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů OZ - zákon č.40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů ObchZ - zákon č.513/1991 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů CESL – Common European Sales Law ČR - Česká republika EU – Evropská unie
7
Úvod Ochrana spotřebitele je nepostradatelnou součástí jakéhokoliv právního řádu. Výjimkou není ani české právo, které věnuje tomuto celku v současné době značnou pozornost v Novém občanském zákoníku. Popis této problematiky nebude kompletní, nýbrž pouze komplexní, jelikož ochrana spotřebitele je tématem značně rozsáhlým, a tudíž nelze vzhledem k šíři diplomové práce poskytnout kompletní a detailní výklad. Předmětem diplomové práce je analýza ochrany spotřebitele dle Nového občanského zákoníku (dále též NOZ). Český právní řád dne 1.1.2014 prošel významnou změnou právní úpravy, kdy nastaly zásadní inovace v podobě Nového občanského zákoníku a Zákona o obchodních korporacích. Je třeba upozornit na to, že jelikož se jedná o právní úpravu zcela novou, není v současné době mnoho použitelných knižních zdrojů, tudíž při zpracování diplomové práce jsou stěžejní zdroje v elektronické podobě. Cílem diplomové práce je především konfrontovat změny oproti původnímu Občanskému
zákoníku
a
též
provést
porovnání
české
právní
úpravy
se Společnou evropskou právní úpravou prodeje (CESL). Stěžejním úkolem bude porovnat to, která z výše zmiňovaných právních úprav chrání spotřebitele silněji. Ochrana spotřebitele v novém právním kodexu, v NOZ, čítá oproti minulé úpravě četné změny, které byly vyvolány především potřebou přiblížit se právu evropskému. NOZ vychází především z transpozice směrnice č. 2011/83/EU ze dne 25. 10. 2011 o právech spotřebitelů. Nutno podotknout, že v tomto ohledu se jedná o snahu odstranit odlišnosti jednotlivých právních úprav napříč zeměmi. Z tohoto důvodu je základním stavebním kamenem NOZ princip úplné harmonizace s úpravou evropskou, tudíž NOZ bude spotřebiteli poskytovat stejně silnou ochranu jako právo evropské. Hlavní náplní diplomové práce ovšem nebude srovnávat český právní řád s výše zmíněnou směrnicí, která je pro NOZ výchozí a relevantní. Mnohem důležitější v tomto ohledu bude srovnání minulé i stávající právní úpravy s úpravou evropskou CESL. Důvodem toho je fakt, že NOZ přinesl jakousi modernizaci českého práva, která doposud neměla obdoby. Jednalo se o změnu vskutku impozantní, která by zasloužila srovnat s prozatím nejmodernějším návrhem
8
z dílny EU – CESL. Diplomová práce tudíž bude provedena na základě komparací jednotlivých právních úprav – minulé (OZ), současné (NOZ), ale i možné budoucí (CESL). Při zpracování diplomové práce bude použita metoda analýzy a syntézy. Na základě poznatků zjištěných metodou analytickou budou dedukovány závěry, které umožní poskytnout ucelený pohled na problematiku ochrany spotřebitele. V následující fázi bude provedena podrobná komparace, a to nejen ve vztahu současné a minulé právní úpravy, ale i národní právní úpravy s úpravou evropskou. Problematika ochrany spotřebitele je tématem značně rozsáhlým, nebude tedy možno popsat naprosto všechny provedené změny. Práce je koncipována do pěti dílčích kapitol, přičemž úlohou každé z nich je podat co nejstručněji a nejpřehledněji informace o hlavních změnách, které s sebou přinesl leden roku 2014. Součástí každého oddílu bude zahrnutí příkladu z praxe, tedy jak rozhodl ve spotřebitelských sporech soud v případě OZ (za podmínky, že toto rozhodnutí existuje). Pokud se jedná o CESL a NOZ vyřešení případu se bude odvíjet z predikce založené na daných právních úpravách. Ochrana spotřebitele je jedním z nedílných znaků vyspělé a správně fungující politiky jednotlivých zemí. Stát by měl používat nástroje právní regulace vedoucí k tomu, aby byly vztahy mezi spotřebiteli a podnikateli stavěny na zásadě poctivosti a transparentnosti. Jedním ze základních požadavků je, aby spotřebitel byl dokonale informován za účelem provedení kvalifikovaných rozhodnutí. Pokud dojde k situaci, kdy podnikatel jedná v rozporu s právem, měl by v tomto případu spotřebitel mít přístup k účinnému sjednání nápravy. V současnosti, kdy se společnost stává čím dál tím vyspělejší, v době, kdy na každém rohu lze narazit na různorodé zboží a služby, hraje ochrana spotřebitele čím dál tím větší úlohu, a to jak v právním systému, tak i v životě každého individua. Ochrana spotřebitele vede především k překlenutí nerovnosti mezi prodávajícím a spotřebitelem. Spotřebitel je v nevýhodě v tom smyslu, že nedisponuje zdroji a informacemi o zboží, službách a výrobcích jako ostatní články celého řetězce, tedy jako dodavatelé, výrobci či prodejci. Druhým důvodem této právní regulace je ochrana spotřebitele jednak před výrobky, které mohou ohrozit
9
jeho zdraví a též proti možnosti, kdy podnikatel zneužije svého výsadního postavení (agresivní prodejní techniky). Za spotřebitele lze považovat jednotlivce, kteří kupují výrobky či služby. Pokud by existoval ideální tržní mechanismus, ve kterém by měli jak podnikatelé, tak i spotřebitelé, stejnou pozici a veškerá jejich rozhodnutí by byla činěna v souladu s principem dobré vůle, nemusel by právní systém jednotlivé povinnosti a práva upravovat. Jedná se ovšem o zcela ideální stav, kterého nelze dosáhnout. Vždy bude existovat nespočet nerovností v této sféře a proto je třeba zásahu právního mechanismu, který srovná nevyvážené pozice mezi prodávajícím a kupujícím. Diplomová práce je koncipována do pěti dílčích kapitol. Hlavním posláním první kapitoly je seznámení se všemi třemi zmiňovanými právními řády a objasnění toho, jaké změny v českém právu přinesl leden 2014. Následující tři kapitoly se zabývají nejpočetnějšími spotřebitelskými problémy, tedy s čím se tyto subjekty potýkají nejčastěji. Jednotlivé problematiky nebyly vytipovány zcela náhodně, ale odvíjí se od statistik provedených Českou obchodní inspekcí v roce 2013. Dle ČOI se největší počet stížností týkal nedodržení informační povinnosti ze strany podnikatele, dále internetových obchodů a v neposlední řadě problematiky reklamací. Právě tyto nejzásadnější spotřebitelské problémy jsou hlavní náplní diplomové práce. Druhá kapitola nese název informační povinnost ve vztazích B2C. Hlavní náplní je uvedení do problematiky a posléze seznámení s obecnou informační povinností, stejně tak i s povinností podnikatele poskytnout zákonem stanovené informace v případě smluv uzavřených mimo prostory obvyklé k podnikání a u smluv distančních. Spolu s rozvojem moderní technologie se stávají čím dál tím běžnějšími obchody uzavírané pomocí světové sítě internetu. Právě proto je třetí kapitola věnována internetovým obchodům. V úvodu je krátká zmínka o specifických termínech, jako je smlouva uzavíraná distančním způsobem, či smlouva elektronická. Následné kapitoly se věnují vlastním povinnostem podnikatele, které musí dodržet při uzavírání smluv tímto specifickým způsobem. Spotřebitel v případě výskytu vady má nárok na reklamaci zboží. A právě tomuto se věnuje kapitola čtvrtá. V pořadí poslední kapitola je věnována Novele NOZ, která s sebou přinesla
10
mnohé změny, včetně četných úprav ve spotřebitelské problematice. V některých případech se jednalo pouze o změny terminologické, avšak někdy byla zapotřebí kompletní reorganizace jednotlivých ustanovení. Závěr každé kapitoly je věnován shrnutí a vyzdvihnutí kladů a záporů jednotlivých právních úprav.
11
1
Obecné informace a souhrnné charakteristiky
Tato, první, kapitola je pojata poněkud obecněji a klade si za úkol nastínit základní otázky v problematice ochrany spotřebitele. Hlavním posláním je poskytnout informace o vývoji a změnách základních termínů s touto oblastí spojených a krátce podat přehled o jednotlivých právních úpravách.
1.1
Hlavní změny v oblasti spotřebitelského práva
NOZ nabyl platnosti dne 22.3. 2012 a má vést k postupnému naplnění požadavku zmíněného v listopadu roku 1989 „svobodně žít a svobodně se domlouvat.“ V účinnost tento nový právní kodex vstoupil 1.1.2014. Jedním ze stěžejních úkolů jak NOZ i OZ je poskytnout dostatečnou ochranu spotřebiteli (Koncepční změny, [online]). Zákon č. 89/2012 Sb., Nový občanský zákoník, není spojen s úmysly českých zákonodárců, nýbrž je jakýmsi odrazem komunitární úpravy, konkrétně směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU o právech spotřebitelů. Nabytím účinnosti této směrnice došlo k řadám změn v problematice ochrany spotřebitele, která je specifická řadou zvláštních spotřebitelských práv na jedné straně a dodatečnými povinnostmi podnikatele na straně druhé (Salajka, Novotný, 2013 [online]). „Směrnice 2011/83/EU byla přijata za účelem unifikace spotřebitelského práva napříč členskými státy Evropské unie. Směrnice spočívá na principu tzv. úplné harmonizace, kdy členské státy v rámci svého vnitrostátního práva nesmí ponechat v platnosti ani zavádět ustanovení odchylná, včetně více či méně přísných ustanovení, za účelem zajištění odlišné úrovně ochrany spotřebitele, pokud takovou možnost směrnice výslovně nepřipouští.“ Tato skutečnost je hlavním rozdílem oproti minulé úpravě, která vycházela z harmonizace minimální. V tomto případě komunitární právo stanovilo pouze jakýsi základ právní úpravy, přičemž každý stát posléze již mohl budovat vlastní úpravu vnitrostátního spotřebitelského práva (Salajka, Novotný, 2013 [online]). Rok 2014 byl tedy rokem přelomovým a zásadním, jedná se vůbec o největší zásah do soukromého práva, změnu vskutku impozantní. Při pohledu do minulosti lze vypozorovat, že změn v historii soukromého práva bylo více. Jednou z těch,
12
která by si zasloužila zmínit v souvislosti s problematikou ochrany spotřebitele, je novela Občanského zákoníku, ale i Zákona o ochraně spotřebitele. Hlavním důvodem byla nutnost změny některých zákonů, která má vést ke zkvalitnění aplikace těchto souborů zásad, a též k postupnému poklesu administrativních nákladů podnikatelů (Selucká, 2014 [online]). V roce 2007 bylo zahájeno Evropskou komisí řízení pro porušení práv proti devíti členským státům, včetně České republiky. Důvodem tohoto byl fakt, že vnitrostátní právní úprava výše zmiňovaných byla v rozporu se směrnicí 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Zákonodárce ČR zareagoval až v roce 2010. „Bylo přijato usnesení pozměňovacího návrhu k vládnímu návrhu zákona ke snížení zátěže podnikatelů – EU, kterým navrhl zrušit relativní neplatnost nekalých ujednání spotřebitelských smluv.“ Součástí vládního návrhu byla i změna práv na ochranu spotřebitele. Došlo ke změně koncepčního pojetí termínu „spotřebitel“, které se promítlo v Zákoně o ochraně spotřebitele, stejně tak i ve vymezení pojmu „spotřebitel“ uvedeném v OZ. Zásadní změna spočívala v rozšíření slova „osoba“ o přídavné jméno „fyzická“. Do této doby zákon připouštěl možnost, že spotřebitelem nemusí být jen osoba fyzická, ale i právnická. Okruh jednotlivců, kteří mohou být tedy spotřebiteli, se po přijetí této novely značně zúžil (Selucká, 2014 [online]). Nová právní úprava ovšem přinesla transformace většího rázu. Zásadní změnou a dalo by se říci, že i jakýmsi krokem kupředu, je sjednocení jednotlivých typů spotřebitelských smluv do jediného právního předpisu. Tímto došlo k odstranění dvojkolejnosti práva obchodního a neobchodního a rovněž eliminování nežádoucí duplicity. Tato podvojnost se netýkala jen jednotlivých smluvních typů (smlouva o dílu, kupní smlouva), ale též některých ustanovení z práva závazkového jako např. promlčení či prekluze (Menšíková, Rychtářová, 2012, [online]). Zákon č.89/2012 Sb. obsahuje úctyhodných 3081 paragrafů a nahrazuje původní Občanský a Obchodní zákoník. Některé změny spotřebitelského práva ochranu posílí, jiné naopak sníží. V souvislosti s ochranou spotřebitele je třeba zmínit nový pojem zavedený NOZ tzv. slabší strana. Ustanovení § 433 odst. 1 NOZ „zakotvuje zákaz podnikateli, aby svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužil v hospodářském styku nebo využíval závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran.“
13
Přibyla i další zásadní změna, kterou je odlišná definice subjektů spotřebitel a podnikatel. Spotřebitelské právo, kterým se práce zabývá, je obsaženo ve čtvrtém dílu, hlavě první NOZ. V souvislosti s přechodem na NOZ nutno podotknout, že smlouvy, které byly uzavřeny k 31. 12. 2013 se nadále budou řídit původní, starou právní úpravou. NOZ se vztahuje na spotřebitelské smlouvy uzavřené po 1. 1. 2014.
1.2
CESL - evropský občanský zákoník
Dne 11. října 2011 byl předložen Evropskou komisí návrh nařízení o společné právní úpravě prodeje (dále též CESL – Common European Sales Law) (Břicháček, 2011, [online]). Toto nařízení by mělo vést k sjednocení smluvního práva mezi jednotlivými členy EU, rovněž i odstranit překážky realizovaných obchodů mezi smluvními státy. „Podstatou CESL je její subsidiární povaha ke každé vnitrostátní právní úpravě daného členského státu. CESL má být fakultativní systém, který bude existovat vedle stávajících pravidel vnitrostátního smluvního práva a nebude jej nahrazovat“ (Lavrushin, 2011, [online]). CESL dopadá do vztahů typu B2C, tedy spotřebitele a obchodníka. Jestliže lze obě strany považovat za podnikatele či obchodníky, je možno nařízení aplikovat pouze v případě, kdy jeden z účastníků vystupuje jako malý či střední podnikatel. Věcná působnost je specifikována transakcemi, jež postihují prodej zboží, digitální obsah či s ním související poskytování služeb. Pokud se jedná o působnost místní, charakteristickým rysem jsou příhraniční transakce. Podmínkou použití nařízení CESL je splnění základního požadavku, kterým je odlišnost bydliště smluvních stran (B2B transakce). Pokud jde o transakce realizované mezi obchodníkem a spotřebitelem (B2C), je třeba odlišnost bydliště podnikatele a adresy spotřebitele. Navíc musí být ještě splněna další specifická podmínka v podobě členství alespoň jedné zúčastněné strany ve státě patřícím do EU (Lavrushin, 2011, [online]). Je třeba ovšem zdůraznit obsah článku 13, který navíc připouští volbu nařízení i v případě, že smluvní strany pocházejí ze stejného státu (Břicháček, 2011, [online]). Jednalo by se tedy o jakousi alternativu k vnitrostátnímu smluvnímu právu. CESL by se tak mohl stát v pořadí druhým provázaným celkem smluvního 14
práva v oblasti vnitrostátního práva členských zemí EU. Pokud by se tedy smluvní strany dohodly na použití tohoto nařízení, oním jediným vnitrostátním právem, které bude řešit všechny záležitosti dopadající na předmět smlouvy, se stane právě CESL. V tomto případě bude vyloučena aplikace jakékoliv jiné vnitrostátní úpravy (Mišúr, 2011, [online]). CESL harmonizuje vnitrostátní právo dotčených zemí bez nutnosti změn domácích právních předpisů. Nařízení by se ovšem nemělo dotknout evropské právní úpravy, tak i domácí, které nespadají do oblasti práva smluvního. Vhodným příkladem může být informační povinnost, která úzce souvisí s ochranou zdraví, bezpečnosti či životního prostředí (Mišúr, 2011, [online]). Stěžejní problém, který by mohla přinést tato právní úprava, by mohlo být ještě větší znejistění spotřebitelů, kteří jako hlavní překážku zahraničního obchodu uvádějí nejen strach z neadekvátních dodacích lhůt, jazykové bariéry, ale především neznalost spotřebitelských práv. Přijetí tohoto nařízení by mělo za následek, že již značně nepřehledná spotřebitelská pravidla by se stala ještě komplikovanějšími a nepřehlednějšími. Není na místě se domnívat, že obyčejný občan ve své spotřebitelské roli by byl schopen porovnat CESL s národní právní úpravou a sám usoudit, které právo bude vhodnější a poskytne mu lepší ochranu (Vlačihová, 2011, [online]). CESL je ovšem již mnoho let předmětem projednávání Rady a Evropského parlamentu, dosud neúčinným.
1.3
Základní pojmy v ochraně spotřebitele
Jak již bylo řečeno v předchozí podkapitole, NOZ sebou přinesl i změny v základních
definicích
některých
pojmů,
právních
subjektů
nevyjímaje.
Následující část se zabývá právě srovnáním vymezení těchto termínů dle obou vnitrostátních právních režimů, ale i úpravou evropskou. Práce pro lepší ilustraci je koncipována do tabulek, které se budou věnovat rozdílům v definicích stěžejních termínů.
15
1.3.1 Spotřebitel Tab. 1 Spotřebitel
OZ - § 52 odst. 3, § 54a odst. 4 písm. C) (3) Spotřebitelem je fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.
NOZ - § 419
CESL – článek 2 f)
Spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jedná.
Spotřebitelem je fyzická osoba, která jedná za účelem, jejž nelze považovat za živnost, podnikání, řemeslo nebo povolání.
(4) Pro účely smluv o finančních službách uzavíraných na dálku se rozumí c) spotřebitelem fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smluv o finančních službách uzavírané na dálku nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Zdroj: OZ, NOZ, CESL
Spotřebitele lze považovat za slabší stranu, a tudíž mu je poskytována rozsáhlá ochrana. Ve srovnání s původní právní úpravou není tento pojem vymezen v hlavě týkající se spotřebitelských smluv, nýbrž mnohem koncepčněji. Je jednou ze stěžejních částí předpisů, týkajících se osob (Gürlich, 2013, [online]). K větší přehlednosti přispívá i fakt, že k tomuto termínu je párovým pojmem pojetí podnikatele, jehož vymezení se věnuje paragraf následující. S tímto novým uspořádáním české právo prakticky kopíruje i jiné právní řády značně vyspělejších zemí, např. německý občanský zákoník. Spotřebitelem je podle NOZ § 419 „každý člověk, který mimo rámec svého podnikání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.“ Definice tohoto termínu je nyní shodná s právem komunitárním (směrnice 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, 97/7/ES o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavíraných na dálku). Toto nové vymezení odstranilo dvojkolejnost Občanského zákoníku, který definoval spotřebitele dvojím způsobem. Dle § 52 odst. 3 OZ jako „osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy
16
nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti“, ale i v § 54a odst. 4 písm. c) „jako fyzickou osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy o finančních službách uzavíraných na dálku nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.“ Základní nedostatek tohoto původního právního pojetí spočíval v tom, že tyto dvě různorodé definice vedly k znevýhodnění podnikatelské činnosti ustanovené v § 53 - § 54 ve srovnání s podnikatelskou činností v oblasti finančních služeb provozovanou na dálku, ale rovněž v oblastech upravených v zákonech speciálních (např. zákon č. 127/2005 Sb. o elektronických komunikacích), jež spotřebitele definují pouze jen jako osobu fyzickou. NOZ se oprostil od vytyčení přídavného jména „fyzická“ osoba před termín spotřebitel, avšak souladu novodobými trendy i příslušnými směrnicemi se má za to, že základem pro obecnou právní úpravu je právě pojetí spotřebitele jako osoby fyzické, která uzavírá s podnikatelem smlouvu či s ním jinak jedná. Je ovšem třeba konstatovat, že rozsudek ESD ve věci Di Pinto ze 14. 3. 1991 vypovídá o tom, že normy poskytující ochranu spotřebiteli je možno rozšířit i na osoby právnické, tedy podnikatele. Z rozsudku je ovšem patrné, že ochrana spotřebitele je podnikateli poskytována pouze v případě, pokud tento právní subjekt jedná v zájmu uspokojení vlastních, popřípadě rodinných potřeb, tedy nikoliv s podnikatelským záměrem (Tichý, 2001, [online]). Pokud bychom se poohlédli do historie českého zákonodárství, s možností ztotožnění spotřebitele s osobou právnickou jsme se mohli setkat před nabytím účinnosti zákona č. 155/2010 Sb. (tzv. balíček, mění některé zákony ke zkvalitnění jejich aplikace a ke snížení administrativní zátěže podnikatelů.) Ovšem i v tomto případě se muselo jednat o osobu, jež je neprofesionálem, tedy osobu, která nejedná v rámci podnikatelské činnosti. Přiřazení specifického přídavného jména „fyzická“ před pojem spotřebitel přispívá k větší právní jistotě této slabší strany spíše, než kdyby bylo třeba zkoumat, zda se na podnikatele ustanovení týkající se ochrany slabší strany vztahuje, či nikoliv (Palla, 2013, [online]).
17
1.3.2 Podnikatel Tab. 2 Podnikatel
OZ - § 2 odst. 2
NOZ - § 420 - 422
CESL – čl. 2e)
Podnikatelem podle tohoto zákona je: a) Osoba zapsaná v obchodním rejstříku b) Osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění c) Osoba, která podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů d) Osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštního předpisu.
§ 420 (1) Kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. (2) Pro účely ochrany spotřebitele a účely § 1963 se za podnikatele považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele. § 421 (1) Za podnikatele se považuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku. Za jakých podmínek se osoby zapisují do obchodního rejstříku, stanoví jiný zákon. (2) Má se za to, že podnikatelem je osoba, která má k podnikání živnostenské nebo jiné oprávnění podle jiného zákona. Podnikatel, který nemá obchodní firmu, právně jedná při svém podnikání pod vlastním jménem, připojí-li k němu dodatky charakterizující blíže jeho
Obchodníkem je jakákoli fyzická nebo právnická osoba, která činí právní úkony v souvislosti se svou živností, podnikáním, řemeslem nebo povoláním.
18
OZ - § 2 odst. 2
NOZ - § 420 - 422
CESL – čl. 2e)
osobu nebo obchodní závod, nesmí být klamavé.
Zdroj: OZ, NOZ, CESL
Termín „podnikatel“ je pojmem párovým oproti spotřebiteli. Podnikatelem je dle § 420 NOZ „každý, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku.“ NOZ upřednostňuje pojem vžitý praxí „podnikatel“ a již se nezaobírá pojmy tradičními (kupec, obchodník). Použití tohoto termínu v NOZ a oproštění od pojmu „dodavatel“ hodnotím jako krok dopředu, neboť tento zastaralý termín a méně frekventovaný by mohl přivodit značné obtíže při jeho výkladu. Další významnou změnou co do definice toho termínu je oproštění od § 2 OZ vymezující podnikatele „jako osobu nadanou podnikatelským oprávněním.“ Nově je základním kritériem pro vymezení pojmu „podnikatel“ nutnost, aby daná osoba ,,provozovala podnikatelskou činnost, přičemž se vymezují charakteristické znaky této činnosti.“ NOZ poskytuje spotřebiteli silnější ochranu v souvislosti s novým vymezením pojmu podnikatel. Spotřebitel je chráněn i v případě, kdy vstoupí do právního vztahu s osobou, pro kterou je míra zisku druhotným cílem (obecně prospěšná činnost – veřejná doprava či provoz nemocnice). Jedná se tedy o osoby, které nemají status podnikatele. Důvodem absence tohoto statusu může být náležitost do veřejného sektoru. Pro účely ochrany spotřebitele je pojem podnikatele rozšířen i „na každou osobu, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osobu, která jedná jménem nebo na účet podnikatele“ (Menšíková, Rychtářová, 2012, [online]). Z výše uvedeného lze usoudit, že podnikatelem je tedy osoba fyzická i právnická. Úprava vycházející z NOZ se blíží úpravě dle CESL a přispívá ke zvýšení právní jistoty pro spotřebitele.
1.3.3 Spotřebitelská smlouva Tab. 3 Spotřebitelská smlouva
19
OZ - § 52 odst.1
NOZ - § 1810
CESL – čl. 2
Spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel
Ustanovení tohoto oddílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen „spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé.
Smlouvou je dohoda směřující k tomu, aby z ní vyplývaly povinnosti a jiné právní účinky.
Zdroj: OZ, NOZ, CESL
NOZ opustil dosud nepřesný pojem „spotřebitelská smlouva“ a nahradil jej termínem „smlouvy uzavírané se spotřebiteli.“ Důvodem změny v terminologickém vymezení bylo především to, že subjekty právního vztahu jsou rozhodujícími prvky pro
„spotřebitelskou
smlouvu“
(Selucká,
2009.)
Dle
§
52
odst.
1
se
spotřebitelskými smlouvami rozumí „smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel.“ Naproti tomu v NOZ se rozumí spotřebitelskou smlouvou „jakákoliv smlouva uzavřená mezi spotřebitelem a podnikatelem.“ Tato definice nachází svůj původ v čl. 3 odst. 1 směrnice 2011/83/EU. Tedy lze říci, že § 1810 NOZ mnohem lépe a výstižněji vyřešil problematiku spotřebitelských smluv, neboť se nejedná o prostou definici tohoto termínu. Výše zmíněné ustanovení se nebude vztahovat pouze na samotné spotřebitelské smlouvy, ale i na závazky z nich vzniklé (Fiala, 2008, [online]). Lze usoudit, že NOZ český právní řád posouvá opět kupředu a napomáhá laikovi lépe porozumět problematice spotřebitelských smluv. Hlavním přínosem je odchýlení se
od
rozpačitosti,
zda
vzniklou
smlouvu
lze
považovat
za
spotřebitelskou či nikoliv. Dle předešlé právní úpravy obsahující demonstrativní výčet jednotlivých smluvních typů, mohl spotřebitel neprofesionál tento výčet považovat za taxativní a tudíž učinit nesprávný závěr a vyloučit smlouvu inominátní. Právě v důsledku zobecnění tohoto pojmu je dopad ochrany mnohem širší, týká se veškerých vzniklých spotřebitelských závazků. Dle definice CESL se jedná o pojem značně široký, nenacházející v českém právním řádu svůj protějšek. Ovšem je třeba zdůraznit, že evropská právní úprava definuje i další specifické pojmy, které jsou se spotřebitelskou smlouvou úzce spjaty jako např. cena, digitální obsah, kupní smlouva či spotřebitelská kupní
20
smlouva. Jednotlivé přidružené termíny tedy vedou k lepší orientaci spotřebitele v této právní úpravě.
21
2
Informační povinnost ve vztazích B2C
Aby mohlo dojít k účinné ochraně spotřebitele, je zapotřebí zakotvit určitý systém prostředků, které mu ji poskytnou a zároveň zajistit řádné fungování tohoto mechanismu. Stěžejním prvkem v rámci ochrany spotřebitele je informační povinnost podnikatele, na kterou musí pamatovat ještě před uzavřením samotné smlouvy. Jedná se vůbec o jeden z nejvýznamnějších nástrojů týkajících se ochrany spotřebitele. Tato právní úprava se snaží chránit spotřebitele především ve smyslu zamezení učinění takového rozhodnutí, které se pro spotřebitele stane nákladným či nebezpečným z důvodu nedostatku informací. Dalo by se říci, že informační povinnost je stěžejní výhodou pro spotřebitele a podílí se na vyrovnání nestejného postavení mezi účastníky smlouvy, kdy na jedné straně vystupuje nezkušený spotřebitel a na druhé ostřílený profesionál – obchodník.
2.1 Informační povinnost obecně Aby byla ochrana spotřebitele účinná, je zapotřebí vytvořit určitý systém prostředků, který mu ji poskytne a též zajistit správné fungování celého mechanismu. Proto jsou v souvislosti s ochranou slabší strany, jakož to spotřebitele, vytvářeny na základě právního řadu určité instituty. Domnívat se ovšem, že využívané instituty se liší dle typu vztahu (B2B, B2C, C2C) je nesprávné. S ochranou spotřebitele, stejně tak jako se vztahy B2B a C2B jsou spojovány tři základní druhy institutů (Selucká, 2008): -
Obecné instituty – používané v jakémkoliv spotřebitelském vztahu
-
Obecně využívané instituty – používané v různých spotřebitelských vztazích
-
Specifické instituty – uplatňované pouze ve specifickém spotřebitelském vztahu.
Právě mezi obecně využívané instituty lze zařadit i informační povinnost. Tímto termínem se rozumí podnikateli stanovená zákonná povinnost zveřejnit taxativně uvedené informace, a to buď obecně, nebo adresně. Vychází se z předpokladu, že spotřebitel je slabší stranou, neprofesionálem, a tudíž mu tyto informace značně mohou usnadnit rozhodování, zda do daného právního vztahu vstoupí či nikoliv.
22
Každý zákazník samozřejmě potřebuje k učinění kvalifikovaného rozhodnutí jiné množství informací. Někteří spotřebitelé neváhají a lehkomyslně vstupují do právního vztahu bez jakékoliv opatrnosti. Důvodem tohoto jednání může být i přemíra informací. Přesto jsou tu i jedinci opatrní, kteří vytvářejí kvalifikovaná rozhodnutí především na základě získaných informací. Právě v tomto případě lze informační povinnost považovat jako velmi silný nástroj ochrany spotřebitele.
2.2 Klasifikace informační povinnosti Za základní hledisko při posuzování informační povinnosti lze považovat to, jakým způsobem byla smlouva sjednána. Podle této kvalifikace jsou rozlišovány tři základní typy: -
Obecná informační povinnost
-
Informační povinnost u smluv distančních (viz. kapitola 3)
-
Informační povinnost u smluv sjednaných mimo provozovnu
Další dělení informační povinnosti se odvíjí od okamžiku poskytnutí informace. Opět jsou známy tři hlavní typy: -
Předsmluvní informační povinnost
-
Smluvní informační povinnost
-
Informační povinnost po uzavření smlouvy
První zmiňovaná se týká především smluv uzavíraných na dálku, kdy podnikatel je povinen poskytnout spotřebiteli veškeré informace, které musí být úplné, a to srozumitelným způsobem. Smluvní informační povinnost se poté týká samotného aktu uzavření smlouvy, kdy je třeba, aby podnikatel upozornil spotřebitele na skutečnost, že uzavřením smlouvy se rovněž zavazuje k zaplacení daného zboží. Poslední výše uvedená se týká poskytnutí potvrzení o vzniklé uzavřené smlouvě, které musí čítat detailní informace o zboží, jež bylo předmětem koupě, informace týkající se možnosti odstoupení od smlouvy nevyjímaje (Selucká, 2008).
23
2.3 Informační povinnost srovnání Tab. 4 Informační povinnost
OZ
NOZ
§ 53 – smlouvy uzavřené distančním způsobem (4) Při jednání prostřednictvím některého prostředku komunikace na dálku musí být spotřebiteli s dostatečným předstihem před uzavřením smlouvy poskytnuty zejména tyto informace: a) obchodní firma nebo jména a příjmení a identifikační číslo dodavatele, sídlo právnické osoby a bydliště v případě fyzické osoby, u zahraniční osoby rovněž adresu podniku nebo organizační složky na území České republiky, byly-li zřízeny, údaj o zápisu v obchodním rejstříku nebo jiné obdobné evidenci, včetně spisové značky, pokud je přidělena, a kontaktní údaje, zejména poštovní adresu pro doručování, telefonní číslo, případně adresu pro doručování elektronické pošty, b) údaje o příslušném kontrolním orgánu, podléhá-li činnost dodavatele režimu povolování, c) název a hlavní charakteristiky zboží nebo služeb, d) cena zboží nebo služeb, z níž jednoznačně vyplývá, zda je uvedena včetně všech daní a poplatků, mají-li k ní být připočítávány, e) náklady na dodání, f) způsob platby, dodání nebo plnění, g) poučení o právu na
§ 1811 – obecná informační povinnost (1) Veškerá sdělení vůči spotřebiteli musí podnikatel učinit jasně a srozumitelně v jazyce, ve kterém se uzavírá smlouva. (2) Směřuje-li jednání stran k uzavření smlouvy a tyto skutečnosti nejsou zřejmé ze souvislostí, sdělí podnikatel spotřebiteli v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy nebo před tím, než spotřebitel učiní závaznou nabídku a) svoji totožnost, popřípadě telefonní číslo nebo adresu pro doručování elektronické pošty nebo jiný kontaktní údaj, b) označení zboží nebo služby a popis jejich hlavních vlastností, c) cenu zboží nebo služby, případně způsob jejího výpočtu včetně všech daní a poplatků, d) způsob platby a způsob dodání nebo plnění, e) náklady na dodání, a pokud tyto náklady nelze stanovit předem, údaj, že mohou být dodatečně účtovány, f) údaje o právech vznikajících z vadného plnění, jakož i o právech ze záruky a další podmínky pro uplatňování těchto práv,
24
CESL Článek 20 – obecná informační povinnost (1) V případě jiných smluv, než jsou smlouvy uzavřené na dálku nebo mimo obchodní prostory, má obchodník povinnost poskytnout spotřebiteli jasným se srozumitelným způsobem před uzavřením smlouvy nebo před tím, než je spotřebitel vázán jakoukoliv nabídkou, tyto informace, pokud již tyto informace nejsou patrné ze souvislosti: a) Hlavní znaky zboží nebo digitálního obsahu, které mají být dodány nebo souvisejících služeb, které mají být poskytnuty, v rozsahu přiměřeném způsobu komunikace a danému zboží, digitálním obsahu nebo související službě b) Celková cena, dodatečné poplatky a náklady podle č. 14 odst. 1 c) Totožnost obchodníka, například jeho obchodní firmu, zeměpisnou adresu, na níž je usazen a jeho telefonní číslo, d) Smluvní podmínky podle čl 16 písm. A) a b) e) Případně existence a podmínky poprodejních asistenčních služeb obchodníka, obchodních záruk
OZ odstoupení, s výjimkou případů podle odstavce 8, h) náklady na použití komunikačních prostředků na dálku, i) doba, po kterou zůstává nabídka nebo cena v platnosti. K informacím podle písmen a) a b) zajistí dodavatel trvalý veřejný přístup; nedodržení této povinnosti se považuje za nepředání informací podle § 53 odst. 7. (6) (6) Po uzavření smlouvy při použití prostředků komunikace na dálku, nejpozději však před plněním, musí být spotřebiteli písemně poskytnuty tyto informace: a) obchodní jméno a identifikační číslo dodavatele, sídlo právnické osoby a bydliště v případě fyzické osoby, b) informace o podmínkách a postupech pro uplatnění práva odstoupit od smlouvy, c) informace o službách po prodeji a o zárukách, d) podmínky pro zrušení smlouvy, pokud není určena doba platnosti nebo platnost je delší než 1 rok.
NOZ
CESL
g) údaj o době trvání závazku a podmínky ukončení závazku, má-li být smlouva uzavřena na dobu neurčitou, h) údaje o funkčnosti digitálního obsahu, včetně technických ochranných opatření, a i) údaje o součinnosti digitálního obsahu (3) Ustanovení odstavce 2 se nepoužije na smlouvu a) uzavíranou za účelem vyřizování záležitostí každodenního života, pokud má dojít k vzájemnému plnění bezprostředně po jejím uzavření b) o dodání digitálního obsahu, pokud byl dodán na hmotném nosiči.
a zásady vyřizování reklamací f) Případně funkčnost digitálního obsahu, včetně příslušných technických ochranných opatření, a g) Případně informace o jakékoli příslušné interoperabilitě digitálního obsahu s hardwarem a softwarem, o nichž obchodník věděl nebo má vědět. Čl. 13 – smlouvy uzavřené na dálku (1) Obchodník, který uzavírá smlouvu na dálku nebo tuto smlouvu uzavírá mimo obchodní prostory, má povinnost poskytnout spotřebiteli před uzavřením smlouvy nebo před tím, než je spotřebitel vázán jakoukoliv nabídku jasným a srozumitelným způsobem informace o: a) Hlavních znacích zboží nebo digitálního obsahu, které mají být dodán nebo souvisejících služeb, které mají být poskytnuty, v rozsahu přiměřeném způsobu komunikace a danému zboží, digitálnímu obsahu nebo související službě, b) Celkové ceně, dodatečných poplatcích a nákladech podle článku 14 c) Totožnosti a adrese obchodníka podle článku 15 d) Smluvních podmínkách podle článku 16 e) Právech na odstoupení od smlouvy podle článku 17 f) Případné existenci a podmínkách poprodejní
§ 1820 – smlouvy uzavírané distančním způsobem a mimo obchodní prostory
25
OZ
NOZ
CESL asistenční služby, kterou obchodník poskytuje zákazníkům, poprodejních službách, obchodních zárukách a zásadách vyřizování reklamací g) Případně možnosti přístupu k systému alternativního řešení sporů, který se na obchodníka vztahuje, a o způsobu přístupu k tomuto systému, h) Případně funkčnosti digitálního obsahu, včetně příslušných technických ochranných opatření, a i) Případně informace o jakékoli příslušné interoperabilitě digitálního obsahu s hardwarem a softwarem, o nichž obchodník věděl nebo měl vědět.
Zdroj: OZ, NOZ, CESL
2.3.1 Obecná informační povinnost Obecná informační povinnost by měla obsahovat na rozdíl od zbývajících zmíněných typů ustanovení aplikovatelná na veškeré smluvní typy. Úprava OZ se vysloveně nezabývá informační povinností v době před uzavřením samotné adhézní smlouvy. Jediným ustanovením použitelným pro informační povinnost se jeví § 43 OZ, podle kterého „má každý z účastníků smlouvy odstranit veškerá ujednání, která by mohly směřovat ke vzniku rozporů.“ Obdobně k informační povinnosti přistupuje i NOZ a CESL. Spotřebitel by měl být obeznámen s právním, faktickým, ale i ekonomickým hlediskem transakce. Pouze v tomto případě bude mít spotřebitel dostatek informací nutných k učinění kvalifikovaného rozhodnutí směřujícího k vytvoření smlouvy (Selucká, 2013). Pokud se jedná o smluvní informační povinnost, úprava dle NOZ postihuje naprosto všechny spotřebitelské smlouvy a nenalézá v tomto smyslu v původní
26
právní úpravě svého protějšku. NOZ respektuje kontinuitu OZ, avšak je obohacen o určité změny. Jejich prvořadým účelem je na jedné straně posílení informační povinnosti podnikatele a na straně druhé odstranění asymetričnosti informací. Náležitostí informační povinnosti podnikatele se dotýká § 1811 odst. 2 NOZ a svůj původ nachází v čl. 5 směrnice 2011/83/EU, jež upravuje povinnost podnikatele informovat v případě smluv uzavřených jiným způsobem než distančním či nedotýkající se smluv uzavřených mimo prostory obvyklé k
podnikání. Tyto
povinnosti vycházející z NOZ jsou stanoveny pro všechny spotřebitelské smlouvy bez ohledu na způsob jejich uzavření. V době uzavření smlouvy by spotřebitel měl disponovat všemi stěžejními informacemi, jakými jsou cena zboží či informace ohledně odpovědnosti za vady. Pokud se jedná o problematiku digitálního obsahu, je třeba poskytnout informace o jeho součinnosti a také funkčnosti. NOZ přináší i další novinku a to sice požadavky formálního rázu. Prodávající je povinen poskytnout informace jasně, srozumitelně a to ve stejném jazyce, ve kterém byla smlouva uzavřena. Dle § 1811 odst. 3 NOZ navíc nově není požadováno, aby všechny informace byly poskytnuty přímo. V některých případech je
postačující, když informace jsou
zřejmé z kontextu (vlastnost zboží, způsob platby, totožnost podnikatele) (Selucká, 2013). Co se týče přesného výčtu informační povinnosti podnikatele dle § 1811 odst. 2 NOZ, které nenachází v původní vnitrostátní úpravě svého protějšku, je povinností podnikatele podat informace o: -
Své totožnosti
-
Označení zboží a jeho charakteristiky
-
Údaje o ceně
-
Způsob platby, dodání a plnění
-
Informace o nákladech na dodání
-
Údaje o právech vznikajících z vadného plnění
-
Údaje o době trvání závazku včetně podmínek souvisejících s ukončením závazku
-
Údaje o funkčnosti digitálního obsahu
-
Údaje o součinnosti digitálního obsahu s hardwarem a softwarem.
27
Jak již bylo zmíněno výše, uvedené informace ovšem podnikatel nově nemusí poskytnout v případě, kdy se jedná např. o obstarávání „záležitostí každodenního života.“ Problém ovšem nastává v tom, že nová právní úprava však neposkytuje demonstrativní výčet toho, co spadá pod tento specifický termín a hranice mezi tím, co ještě zařadit mezi „záležitosti každodenního života“ a co již nikoliv je velmi úzká (Eliáš, 2012). Názorným příkladem, kdy bude muset podnikatel spotřebiteli poskytnout všechny informace uvedené v zákoně, bude situace, kdy se rozhodneme pro koupi kytary na míru. V tomto případě nám výrobce onoho hudebního nástroje předá všechny o sobě podstatné tištěné informace. Opakem by mohl být běžný každodenní nákup potravin, na který se samozřejmě informační povinnost vztahovat nebude. § 1811 odst. 1 NOZ navíc přináší pro podnikatele další povinnost, a sice to, aby každé sdělení ve vztahu ke spotřebiteli bylo učiněno jasně a srozumitelně v jazyce, ve kterém se uzavírá smlouva (Eliáš, 2012). „Tato zásada je přejata z čl. 5 směrnice 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a čl. 5 odst. 1 směrnice 2011/83/EU o právech spotřebitelů“ (Eliáš, 2012). Pokud ovšem spotřebiteli není poskytnuto jasných a srozumitelných informací, následkem nebude neplatnost smlouvy, nýbrž dochází k porušení povinnosti informovat. Spotřebitel v tomto případě bude moci odstoupit od smlouvy za výhodnějších podmínek (Spotřebitelské smlouvy, 2014). Definicí minimálních standardů informovanosti kupujícího v právu evropském se zabývá článek 20 CESL. Stejně tak jako v předchozích vnitrostátních právních úpravách, i ta evropská klade důraz na srozumitelnost a jasnost informací, které musí být opět podány v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy samotné. Hlavní rozdíl co se týče pojmového vymezení, spočívá v tom, že v CESL se nesetkáme s pojmem „podnikatel“, nýbrž „obchodník“. Dle článku 20 CESL je povinností obchodníka, pokud informace nejsou zřejmé z jiných skutečností, poskytnout spotřebiteli následující údaje: - identifikaci (jméno firmy, adresy a další kontaktní údaje) - údaje o poskytovaném zboží či digitálním obsahu - informace o konečné ceně, poplatcích, dalších nákladech - údaje o smluvních podmínkách - informace o lhůtě, na kterou se smlouva uzavře
28
- informace o reklamačních, popřípadě asistenčních službách - funkčnost digitálního obsahu, hardwarové a softwarové nekompatibilitě v případě, že by o takové inkompatibilitě mohl či měl obchodník vědět. Pokud bychom srovnali především poslední body orientované na digitální obsah, lze s jistotou říci, že vnitrostátní právní úprava uvádí spíše údaje pozitivního rázu, zatímco CESL přidává ještě dovětek o inkompatibilitě. Navíc v CESL je uvedena další významná pasáž v anglickém znění „the contract involves a day-to-day transaction.“ Toto spojení lze volným překladem chápat jako „zahrnující transakce ze dne na den.“ Otázkou ovšem zůstává, zda tuto definici lze přirovnat k obsahu uvedenému v NOZ, který říká, že informační povinnost podnikatele se nevztahuje na „záležitosti každodenního života“ (Selucká, 2013).
2.3.2 Informační povinnost u smluv distančních V současnosti dochází v souvislosti s neustále vzrůstající modernizací světa a rozvojem technologie k uzavíraní smluv bez fyzické přítomnosti účastníků. Právní regulace je v tomto ohledu přísnější co do množství a rozsahu informační povinnosti, která má vést k větší důvěře spotřebitele v tento typ kontrakce. Informační povinnost podnikatele v případě smluv uzavřených pomocí prostředků dálkové komunikace je upravena v § 53 OZ. Paragraf následující poté představuje výčet výjimek z aplikace toho ustanovení (smlouvy uzavírané prostřednictvím prodejních automatů, smlouvy uzavírané na základě dražby aj.) Informace mají být poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Pokud podnikatel učiní vůči spotřebiteli návrh na uzavření smlouvy, musí mu ještě před uzavřením samotné smlouvy sdělit informace uvedené v § 53 odst. 4 OZ. Po uzavření smlouvy musí poté podnikatel poskytnout spotřebiteli informace zmíněné v odst. 6. Co se týče smluv, které byly uzavřeny distančním způsobem či mimo obchodní prostory, má dle NOZ podnikatel dodatečnou informační povinnost. Spotřebitel musí obdržet nejen informace ustanovené v § 1811 odst. 2, ale též dodatečné informace uvedené v § 1820. V tomto případu je dle NOZ podnikatel povinen sdělit: -
Informace o nákladech na prostředky na dálku
-
Informace o povinnosti zaplatit zálohu
-
V případě, kdy se jedná o smlouvu, jejíž předmětem je opakované plnění, nejkratší dobu, po kterou bude smlouva strany zavazovat
29
-
Údaje o tom, zda lze využít práva odstoupení od smlouvy, podmínky a lhůty
-
Údaje o povinnosti uhradit poměrnou část ceny při odstoupení od smlouvy
-
Informace o možnosti a způsobu mimosoudního vyřizování stížností spotřebitele.
Pokud nedojde k poskytnutí všech náležitých informací, může dojít k prodloužení lhůty odstoupení od smlouvy o rok, tedy na rok a 14 dní. Pro srovnání OZ prodlužoval tuto lhůtu pouze o 3 měsíce. V případě, kdy prodávající neposkytne všechny informace vztahující se k poplatkům, či případným dalším nákladům, které má hradit spotřebitel, jeho povinnost tímto odpadá. Mění se i lhůta pro odeslání informace o odstoupení spotřebitele od smlouvy uzavřené distančním způsobem a to tak, že čtrnáctého dne může spotřebitel tuto informaci odeslat a následně běží další čtrnáctidenní lhůta na vrácení zboží. Spotřebitel opět zboží může odeslat zmiňovaný čtrnáctý den (Klimánková, 2014). Charakter lhůty se tedy změnil ve prospěch lhůty procesněprávní ze lhůty hmotně právní. V souvislosti s informační povinností podnikatele sdělit cenu před uzavřením smlouvy nutno zmínit, že poté je tato cena pro spotřebitele konečnou a nelze ji již změnit. Problém však nastává, pokud sliby podnikatele budou učiněny ryze v ústní podobě. V tomto případě se spotřebitel střetává s důkazovou nouzí. Výše uvedená dodatečná informační povinnost se ovšem nevztahuje na prostředky ryze osobní komunikace (ICQ, Skype, sociální sítě, e-mailová komunikace). V tomto případě obrátíme naši pozornost zpět k § 1811 odst. 2 NOZ. Stejně tak jako u smluv uzavíraných obvyklým způsobem, i v tomto případě dle CESL má obchodník povinnost podat informace jasné a srozumitelné, a to před uzavřením samotné smlouvy. V případě smluv uzavíraných na dálku či mimo obchodní prostory, se nepřipouští domněnka vycházející z článku 20 CESL, kdy obchodník nemusí poskytnout ty informace, které jsou patrné z jiných skutečností. Informace, které musí obchodník poskytnout, věrně kopírují článek 20 CESL, aplikovatelný u standardních typů smluv, přičemž navíc přibývá nutnost poskytnout následující informace: -
Informace o své identifikaci, včetně faxového, telefonního či telefonního kontaktu (má- li je zřízeny)
-
Údaje o adrese, na kterou může spotřebitel uplatnit své reklamační nároky
30
-
Informace o nákladech vztahujících se k využití dálkových komunikačních prostředků
-
Informace o tom, zda je spotřebitel povinen zaplatit zálohu
-
Údaje o kodexech chování
-
Poučení o možnosti odstoupit od smlouvy.
2.3.3 Informační povinnost u smluv uzavřených mimo prostory obvyklé k podnikání Právní regulace informační povinnosti podnikatele při sjednání smluv mimo prostory obvyklé v této vnitrostátní právní úpravě zcela chybí. Snad jediné ustanovení, které lze použít v této souvislosti, je v § 57 OZ, které stanovuje povinnost podnikatele, aby informoval spotřebitele o jeho právu písemného odstoupení od smlouvy. Tato lhůta je stanovena na čtrnáct dnů ode dne uzavření smlouvy. Pokud se jedná o smlouvy sjednané na dálku či mimo obchodní prostory, obrátíme naši pozornost již na článek 2. CESL. Pod pojmem obchodní prostory chápeme kterékoliv obchodní prostory nemovitého rázu, ve kterých obchodník provozuje trvale svou činnost nebo též jako obchodní prostor movitý, kde je obchodníkova činnost provozována obvykle. Informační povinnost je v tomto případě totožná jako v případě smluv uzavřených distančně (viz. kapitola 2.3.2)
2.4 Shrnutí Z předcházejících podkapitol je zjevné, že OZ skýtal řadu nedostatků co do informační povinnosti podnikatele. Co se týče smluv adhézních, tedy smluv uzavřených běžným způsobem, údaje o informační povinnosti nejsou regulovány vůbec, stejně tak tomu je i u smluv uzavíraných mimo obvyklé obchodní prostory. Jedinou částí, kde bychom mohli najít výčet informačních povinností podnikatele, jsou smlouvy uzavírané na dálku. Dalo by se říci, že NOZ je v tomto ohledu jakýmsi krokem kupředu a snaží se podat komplexní zpracování této dílčí problematiky a informační povinnost ve všech třech typech smluv identifikovat hlouběji. Vychází přitom z evropského směrnicového práva, stejně tak jako následuje nejaktuálnější trendy práva smluvního.
31
Díky NOZ se vnitrostátní právní úprava více přiblížila právu evropskému, tedy i CESL. Oba právní předpisy, jak CESL i NOZ, by měly poskytnout spotřebiteli stejnou ochranu, a mělo by mu být tedy lhostejné, jakou právní úpravu si zvolí. V obou jsou totiž jeho práva regulována na vysoké úrovni novodobého práva. Snad jediným negativem těchto úprav se jeví fakt, že spotřebitel nyní může být značně „přehlcen“ informacemi a tudíž nebude schopen odlišit podstatnou úpravu svých práv od informací méně závažných.
32
3
Internetové obchody
Jak již bylo zmíněno v úvodu, ČOI
spatřuje největší problémy co do ochrany
spotřebitele ve smlouvách uzavíraných pomocí elektronických komunikačních prostředků, tedy především přes internet. Právě proto bude tato kapitola věnována internetovým obchodům. ČOI provádí celoročně kontrolní akce zaměřené právě na e-shopy. V souvislosti s nynější modernizací a rozvojem technologií, kdy jejich úloha neustále roste, a díky své pohodlnosti a rychlosti nákupu se těší stále větší spotřebitelské oblibě. Největším problémem dle ČOI je fakt, že informace poskytované prodávajícím jsou zavádějící, nedostatečné či dokonce chybí úplně. Je třeba zdůraznit, že všechny informace vytyčené
zákonem
je
prodávající povinen
v e-shopu
poskytnout v jakékoliv formě, ať již v podobě obchodních podmínek, reklamačních nebo nákupních řádů a umístit je na své internetové stránky. Prioritou ČOI v této oblasti je eliminace takového jednání ze strany prodávajícího, které může být způsobilé poškodit práva spotřebitele, a tím snížit důvěru v uzavírání obchodů pomocí tohoto, čím dál perspektivnějšího prostředku. Co do počtu podaných stížností spotřebitelem k ČOI
se problematika internetových
obchodů řadila v roce 2013 na první místo (Výroční zpráva ČOI, 2013). V rámci
NOZ
zaznamenaly
distanční
smlouvy,
tedy
smlouvy
uzavírané
prostřednictvím komunikačních prostředků na dálku, nespočet výrazných změn. Co do ochrany spotřebitele je kladem důraz především na poskytování adekvátních informací ze strany podnikatele. Neméně důležité je specifické právo spotřebitele na odstoupení od smlouvy. NOZ spatřuje provázanost těchto dvou zmíněných institutů (Kubová, 2014).
3.1 Smlouvy uzavírané distančním způsobem Řešením distančních smluv obecně a taktéž závazků ze smluv vzniklých se zabývá NOZ ve čtvrté části, hlavě I, dílu 4, oddílu 2 (§ 1820 – 1851). Pododdíl 1 nese název „Obecná ustanovení“ a váže se ke všem smlouvám či závazkům uzavřeným ať již distančně či mimo obchodní prostory. Smlouvy uzavírané elektronickými prostředky v současné době tvoří jednu z nejpočetnějších částí všech smluv, včetně smluv spotřebitelských. Jde prakticky 33
o smluvní typy, při jejichž uzavření byl použit moderní prostředek komunikace (především internetová síť). Specifickým rysem takto uzavřených smluv je absence fyzické přítomnosti obou smluvních stran. Jedná se tedy o nejčastější alternativu smluv uzavíraných na dálku. V původním OZ bylo demonstrativně uvedeno, jaké komunikační prostředky se pro uzavření takovéto smlouvy nejčastěji používají. NOZ již takovýto výčet neobsahuje a je tedy dána jakási volnost v interpretaci toho, co lze považovat za komunikační nástroj. Vzhledem k neustálému vývoji technologie a modernizaci, lze považovat absenci tohoto vymezení jako krok kupředu. Evropská právní úprava prodeje se stejně jako současná česká legislativa nezabývá demonstrací toho, co lze považovat za prostředky komunikace na dálku, nýbrž v článku druhém definuje smlouvu uzavřenou na dálku jako „jakoukoliv smlouvu mezi obchodníkem a spotřebitelem uzavřenou v rámci organizovaného režimu prodeje na dálku bez současné fyzické přítomnosti obchodníka…“ Tab. 5 Prostředky komunikace na dálku
OZ § 53 odst. 1
CESL čl. 2
NOZ
(1) Pro uzavření smlouvy
-
(p) „smlouvou uzavřenou na dálku“ je jakákoli smlouva mezi obchodníkem a spotřebitelem uzavřená v rámci organizovaného režimu prodeje na dálku bez současné fyzické přítomnosti obchodníka nebo, jestliže je obchodník právnickou osobou, fyzické osoby, která jej zastupuje, a spotřebitele za výlučného použití jednoho nebo více prostředků na komunikace na dálku až do doby, kdy byla smlouva uzavřena.
mohou být použity prostředky komunikace na dálku, které umožňují uzavřít smlouvu bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran. Prostředky komunikace na dálku se rozumí zejména neadresovaný tisk, adresovaný tisk, typový dopis, reklama v tisku s objednávkovým tiskopisem, katalog, telefon s obsluhou, rozhlas, videotelefon, videotext, elektronická pošta, faxový přístroj, televize, veřejná komunikační síť, například internet. Zdroj: OZ, NOZ, CESL
3.1.1 Pojetí elektronické smlouvy Termín elektronické smlouvy nebyl v českém právu zakotven. Lze konstatovat, že tento typ smlouvy nelze považovat za novinku moderní doby. Smlouvy uzavírané
34
na dálku nacházejí svůj počátek již v předminulém století s příchodem telegrafu. Takový úsudek, že se jedná o něco principiálně zcela nového, je nesprávný. Navíc smlouvy uzavírané pomocí výpočetní techniky se nenesou rukou v ruce s příchodem internetu v první polovině 90. let. První takto uzavřené smlouvy lze datovat k letům 80., kdy začal fungovat francouzský systém Minitel. Jediné co se neustále mění v souvislosti s rozvojem technologií a modernizací je rozsah elektronických
prostředků
(obzvláště
geografický)
a
rostoucí
kvalita.
Elektronickými smlouvami se rozumí jakákoliv smlouva uzavřená pomocí počítačové sítě. Specifickým rysem je absence fyzické přítomnosti smluvních stran a veškerá ujednání probíhají pomocí výměny dat v elektronické podobě (Vučka, 2002). Základním nedostatkem právní úpravy platné do prosince roku 2013 byla absence definice, a taktéž obecné právní úpravy elektronické smlouvy. V předchozí vnitrostátní úpravě je zmínka pouze o nutnosti zachování písemné formy. Navíc dle § 42 odst. 4 OZ je „právní úkon, který byl realizován pomocí elektronických prostředků platný pouze v případě, že je možno zachytit jeho obsah a určit osobu, která úkon uskutečnila“. V souvislosti s druhým výše zmiňovaným požadavkem je na místě zmínka o elektronickém podpisu. Právě použití onoho nástroje je stěžejní pro jednoznačnou identifikaci jednající osoby (Selucká,2013). Co se týče ostatních otázek souvisejících s elektronickými smlouvami, nezbude nic jiného, než se opět zaměřit na obecná ustanovení týkajících se právních úkonů (§ 43 OZ násl.). Stejně tak jako původní právní úprava, ani NOZ neupravuje obecnou problematiku elektronických smluv. Tento přístup není zcela správný. NOZ má znamenat krok dopředu a stát se hlavní hybnou silou modernizace vnitrostátního práva. Navíc vzhledem k dnešní velmi technologicky modernizované době smluv uzavíraných tímto způsobem neustále přibývá, a i proto by si právní úprava v tomto ohledu zasloužila větší pozornosti. NOZ spíše opisuje původní § 40 OZ v současném znění § 561 a 562 NOZ. Jde znovu o podmínku písemné formy takto uzavřené smlouvy. Výrazným krokem kupředu v naší právní úpravě je možnost považovat jednání učiněné v elektronické formě za alternativu jinak vyžadovaného písemného uzavření smlouvy. Elektronický prostředek v tomto případě ovšem musí být
35
schopen účinně zachytit jak jednající osobu, tak i právní jednání. Jako platnou alternativu podpisu lze považovat podpis elektronický.
3.1.2 Informační povinnost Tab. 6 Informační povinnost – elektronické smlouvy
OZ § 53a
NOZ § 1826
CESL článek 24
(1) Při použití elektronických prostředků musí být součástí návrhu kromě informací v § 53 odst. 4 rovněž informace o tom, zda je smlouva po svém uzavření dodavatelem archivována a přístupná, informace o jednotlivých technických krocích vedoucích k uzavření smlouvy, informace o jazycích, v nichž lze smlouvu uzavřít, informace o možnosti zjištění a opravování chyb vzniklých při zadávání dat před podáním objednávky a informace o kodexech chování, které jsou pro něj závazné nebo , které dobrovolně dodržuje, a jejich přístupnosti při použití elektronických prostředků, to neplatí při jednání výlučně výměnou elektronické pošty nebo obdobnou individuální komunikací.
(1) Při použití elektronických prostředků uvede podnikatel i údaje a) zda uzavřená smlouva bude u něho uložena a zda k ní umožní spotřebiteli přístup b) o jazycích, ve kterých lze smlouvu uzavřít c) o jednotlivých technických krocích vedoucích k uzavření smlouvy d) o možnostech zjištění a opravování chyb vzniklých při zadávání dat před podáním objednávky a e) o kodexech chování, které jsou pro podnikatele závazné nebo které dobrovolně dodržuje a o jejich přístupnosti s využitím elektronických prostředků.
(3) Obchodník musí před tím, než druhá strana učiní nabídku nebo ji přijme poskytnout informace o následujících záležitostech: a) technické kroky, které jsou zapotřebí k uzavření smlouvy b) zda obchodník bude archivovat smluvní dokument a zda jej zpřístupní c) technické prostředky k identifikaci a nápravě vstupních chyb před tím, než druhá strana učiní nabídku nebo ji přijme d) jazyky nabízené pro uzavření smlouvy e) smluvní podmínky
Zdroj: OZ, NOZ, CESL
Informační povinnost ve vztazích B2C byla již obecně popsána v kapitole druhé. Nyní bude věnována pozornost této problematice hlouběji, ale pouze u specifického typu smluv – elektronických smluv. Výčet informační povinnosti týkající se tohoto smluvního typu lze nalézt v § 53 odst. 4 a odst. 6., jak již bylo zmíněno v kapitole druhé. Pokud bychom se měli problematice věnovat hlouběji, je na místě ještě použití § 53a, který vyžaduje dodatečnou informační povinnost právě v případě elektronických smluvních typů. Podnikatel musí mimo jiné poskytnout „informace o jednotlivých technických krocích vedoucích k uzavření smlouvy, informace o jazycích, ve kterých lze smlouvy uzavřít či informace o 36
možnosti zjištění a opravování chyb vzniklých při zadávání dat před podáním objednávky.“ S příchodem nové právní úpravy se mnohé nezměnilo a téměř opisuje původní znění zákona v § 53a odst. 1 OZ. Vedle obecné informační povinnosti musí dle § 1826 odst. 1 NOZ podnikatel při použití elektronických prostředků poskytnout i další údaje. Snad za jedinou novinku spojenou s příchodem NOZ lze považovat požadavek, aby podnikatel poskytl spotřebiteli formulář pro odstoupení od smlouvy. Ustanovení 1826 odst.1 se ovšem neaplikuje v případě, kdy se jedná o uzavírání smluv pomocí e-mailové korespondence či sociálních sítí. V případě takovýchto nástrojů komunikace bude na místě použití § 1811 odst. 2 NOZ a § 1820 odst.1 NOZ. Důvod odklonění se od § 1826 odst. 1 je fakt, že komunikační prostředky typu sociálních sítí umožňují snadnější spojení spotřebitele a prodejce. Spotřebitel se v tomto případě velmi jednoduše a rychle může informovat prostřednictvím dotazů na zboží. Přístup prodejce může být více individuální a tudíž netřeba vyžadovat dodatečné informační povinnosti zákonem (Křížová, 2014). Zcela novou povinnost podnikatele, která nenachází v OZ svého protějšku lze spatřit v § 1822 odst. 2, kdy „podnikatel vydá spotřebiteli bezprostředně po uzavření smlouvy alespoň jedno její vyhotovení.“ Očividně český zákonodárce v tomto případě nemyslel na to, že tento požadavek může být velmi těžko proveditelný, pokud se jedná o smlouvy uzavírané pomocí internetu. Toto ustanovení bylo do českého právního řádu implementováno evropskou směrnicí. Tato směrnice se vztahovala pouze na smlouvy uzavírané mimo prostory obvyklé k podnikání. Český právní řád ovšem poskytuje společnou právní úpravu jak smlouvám distančním, tak i smlouvám uzavřeným mimo obchodní prostory, a tudíž chtě nechtě vzniká chaos a komplikace pro provozovatele e-shopů (Křížová, 2014). CESL ve svém článku 24 odst. 3 obsahuje prakticky stejná ustanovení týkající se informační povinnosti a zaměřuje se na elektronické obchodování pouze v obecném smyslu. Na rozdíl od vnitrostátního práva je tato právní úprava vymezena mnohem koncepčněji, neboť nepracuje s kazuistickou úpravou, ale již v úvodním prvním odstavci čl. 24 je jasná specifikace použití tohoto ustanovení. Kdy „tento článek se použije na případy, kdy obchodník poskytuje prostředky pro uzavření smlouvy a jedná se o elektronické prostředky, které nepředstavují
37
výlučnou výměnu elektronické pošty nebo jinou individuální komunikaci.“ Stejně tak v evropské úpravě nechybí zmínka o informační povinnosti obchodníka, který je povinen v prvé řadě zajistit spotřebiteli informace o smluvních podmínkách. Všechny informace navíc mají být poskytnuty písemně, srozumitelně a zaznamenány na trvalém nosiči, jenž umožní jak zachycení, tak i čtení obsahu. Dle čl. 25 CESL je navíc povinností obchodníka, aby upozornil spotřebitele výrazným a jasným způsobem, pokud by smlouva realizovaná prostředky elektronické komunikace zavazovala spotřebitele k uskutečnění platby (nejčastěji kliknutí na virtuální tlačítko). Toto nepochybně pozitivum nenachází v české právní úpravě svůj protějšek. Hlavním přínosem by bylo eliminování rozporů o okamžiku uzavření samotné elektronické smlouvy.
Povinností obchodníka je i zajištění
podání výslovného závazku spotřebitele k provedení takovéto platby. Důležité je zmínění čl. 26 CESL, kdy důkazní břemeno ve vztazích B2C, co se týče poskytnutí informací, nese vždy obchodník. Opět tento článek v české právní úpravě nenachází svůj protějšek a lze konstatovat, že evropská právní úprava poskytuje spotřebiteli mnohem silnější ochranu, neboť zákazník se velmi často může dostat do důkazní nouze při prokazování, zda mu obchodník informace poskytl či nikoliv.
3.1.2 Odstoupení od smlouvy Tab. 7 Odstoupení od smlouvy
OZ § 53
NOZ § 1829
CESL článek 42
(7) Byla-li smlouva uzavřena při použití prostředků komunikace na dálku, má spotřebitel právo od smlouvy odstoupit bez uvedení důvodu a bez jakékoliv sankce do 14 dnů od převzetí plnění. V případě, že dodavatel nepředal spotřebiteli informace, které je povinen předat písemně nebo jiným obdobným způsobem podle ustanovení odstavců 4 a 6, činí tato lhůta pro odstoupení 3 měsíce od převzetí plnění. Jestliže však jsou informace
(1) Spotřebitel má právo odstoupit od smlouvy ve lhůtě čtrnácti dnů. Lhůta podle věty běží ode dne uzavření smlouvy a jde-li o a) kupní smlouvu, ode dne převzetí zboží b) smlouvu, jejíž předmětem je několik druhů zboží nebo dodání několika částí, ode dne převzetí poslední dodávky zboží, nebo c) smlouvu, jejímž předmětem je pravidelná opakovaná dodávka zboží, ode dne převzetí první dodávky zboží
(1) Lhůta pro odstoupení od smlouvy končí po uplynutí čtrnácti dnů a její běh počíná: a) dnem, kdy spotřebitel převzal dodané zboží podle kupní smlouvy, a to včetně kupní smlouvy, kterou se prodávající zavazuje k poskytnutí souvisejících služeb, b) dnem, kdy spotřebitel převzal poslední předmět v případě kupní smlouvy týkající se více druhů zboží, které spotřebitel objednal v rámci jedné objednávky a
38
OZ § 53
NOZ § 1829
CESL článek 42
řádně předány v jejím průběhu, dochází k ukončení tříměsíční lhůty a počíná od té doby běžet lhůta čtrnáctidenní.
(2) Nebyl- li spotřebitel poučen o právu odstoupit od smlouvy v souladu s § 1820 odst. 1 písm. f), může spotřebitel od smlouvy odstoupit do jednoho roku a čtrnáct dnů ode dne počátku běhu lhůty pro odstoupení podle odstavce 1. Jestliže však byl spotřebitel poučen o právu odstoupit od smlouvy v této lhůtě, běží čtrnáctidenní lhůta pro odstoupení ode dne, kdy spotřebitel poučení obdržel.
které bylo dodáno odděleně, a to včetně smlouvy, kterou se prodávající zavazuje k poskytnutí souvisejících služeb c) dnem, kdy spotřebitel převzal poslední část nebo díl v případě smlouvy, podle níž se zboží skládá z více částí nebo dílů d) dnem, kdy spotřebitel převzal poslední část dodávky, týká-li se smlouva pravidelných dodávek zboží v průběhu stanovené doby, a to včetně smlouvy, kterou se prodávající zavazuje k poskytnutí souvisejících služeb e)dnem uzavření smlouvy o poskytování souvisejících služeb, která byla uzavřena až po dodání zboží f) dnem, kdy spotřebitel převzal dodávku hmotného nosiče v souladu s písmenem a) v případě smlouvy o dodání digitálního obsahu, je-li digitální obsah dodáván na hmotném nosiči g) dnem uzavření smlouvy, není-li digitální obsah na hmotném nosiči (2) Pokud obchodník neposkytl spotřebiteli informace o právu na odstoupení od smlouvy podle čl. 17 odst. 1 lhůta pro odstoupení od smlouvy uplyne: a) uplynutím jednoho roku od konce původní lhůty pro odstoupení od smlouvy stanovené podle odstavce 1, nebo b) pokud obchodník poskytne spotřebiteli požadované informace ve lhůtě jednoho roku od konce lhůty odstoupení od smlouvy stanovené podle odstavce 1,
39
OZ § 53
NOZ § 1829
CESL článek 42 uplynutím čtrnácti dnů ode dne, kdy spotřebitel tyto informace obdrží.
Zdroj: OZ, NOZ, CESL
Při nákupu přes internet nemá spotřebitel možnost si zboží prohlédnout či vyzkoušet. I na tento případ pamatuje český zákonodárce a poskytuje spotřebiteli zákonem stanovenou lhůtu na vrácení zboží bez udání důvodu. Hlavní změny, které sebou přinesl leden roku 2014, se týkaly mimo jiné délky lhůty na odstoupení od smlouvy a počátku jejího běhu a změn v právech a povinnostech obou zúčastněných stran. Co do možnosti odstoupení od smlouvy v případě elektronicky uzavřených smluv platí i nadále čtrnáctidenní lhůta, kdy spotřebitel může odstoupit bez udání důvodu. Mění se pouze počítání běhu této periody. Nově platí, že čtrnáctý den již nemusí být doručeno odstoupení od smlouvy podnikateli, nýbrž rozhodující je den odeslání spotřebitelem. Lhůta se tedy mění z hmotněprávní na procesněprávní. Právo odstoupení by mělo být uskutečněno pomocí vzorového formuláře (§ 1830 NOZ), který spotřebitel vyplní přímo na internetových stránkách prodejce. Odstoupení je ovšem i nadále možno provést bez jeho využití, tak jak tomu bylo v případě OZ (Selucká,2013). Následuje dvoutýdenní lhůta na vrácení zboží spotřebitelem, kde se aplikuje opět stejné pravidlo počítání této periody. Má se za to, že pokud podnikatel nepoučí spotřebitele o tomto právu, prodlužuje se lhůta pro odstoupení od smlouvy o rok. Čtrnáctidenní lhůta je určena především k tomu, aby spotřebitel nakupující zboží na dálku jej mohl vyzkoušet, tak jako v klasickém kamenném obchodě. Přístup českého zákonodárce k této problematice svědčí v neprospěch podnikatele, neboť spotřebitel je povinen uhradit jen takové náklady, které vznikly v důsledku užívání tohoto zboží jinak, než je nutné s ním nakládat s ohledem na jeho povahu a vlastnosti. Dalším přínosem pro spotřebitele je i fakt, že pokud dojde k odstoupení od smlouvy, povinností podnikatele poté je navrátit mu náklady spojené s pořízením zboží (Hájková, 2013). CESL ve svém čl. 42 takřka kopíruje NOZ a hovoří opět o 14-ti denní lhůtě na odstoupení od smlouvy. Pokud podnikatel nesplní svou informační povinnost, 40
lhůta se prodlužuje o rok. Dvoutýdenní lhůta na navrácení zboží je shodná jak v obou vnitrostátních právních úpravách, tak i v úpravě evropské. Dle mého názoru se jedná o periodu zcela dostačující k tomu, aby spotřebitel měl možnost se seznámit se zbožím a rozhodnout, zda si ho ponechá či nikoliv. V současné době ovšem dochází mnohdy v důsledku lidské vychytralosti k zneužívání této výhody pro spotřebitele. Nespočet zákazníků má pouze úmysl si danou věc „vypůjčit“ a ve skutečnosti již od začátku pro ně není předmětem koupě. Není ovšem jednoduché stanovit prostředek nápravy, neboť pokud dojde k projevu vůle spotřebitele objednat si zboží a zaplatit za něj kupní cenu, jeho další úmysly jsou těžko odhadnutelné. Pro odstoupení od smlouvy spotřebitel využije dle čl. 42 odst. 2 vzorového formuláře (Příloha 1). Součástí Dodatku č. 2 CESL je i vzor tohoto formuláře, který v české právní úpravě zcela chybí. Pokud spotřebitel ovšem tohoto nevyužije a učiní odstoupení v jakékoliv jiné formě, nemá za následek neplatnost. Fakt, že jak dle CESL, tak i NOZ může spotřebitel využít právo odstoupit od smlouvy pomocí formuláře, hodnotím jako krok kupředu a pozitivum. Vždyť spotřebitel je obyčejný člověk, laik, který se v oblasti práva často velmi těžko orientuje a tento vzor mu jistě ulehčí vyřešení problému. Co do počátku běhu lhůt pro odstoupení od smlouvy lze spatřit několik zásadních rozdílů. OZ stanovuje, že lhůta počíná běžet okamžikem převzetí plnění. Dle § 1829 NOZ počátek běhu lhůty se různí, podle toho, zda se jedná o kupní smlouvu, o více druhů zboží či pravidelnou dodávku (viz Tab. 7). V evropské úpravě poté běh těchto lhůt vychází z čl. 42 odst. 1. Lze konstatovat, že CESL opět řeší tuto problematiku mnohem podrobněji než obě české právní úpravy a tím dochází k odstranění řad výkladových problémů (Selucká,2013). Dochází také k posílení ochrany spotřebitele před lákáním na výhodnou cenu. Není totiž povinností spotřebitele platit náklady či poplatky, se kterými nebyl dopředu obeznámen. Ze strany podnikatele je nepřijatelné, aby různorodě měnil cenu. Cena stanovená ve smlouvě je konečná a fixní. NOZ v § 1822 odst.1 říká, že „smlouva musí obsahovat i údaje sdělené spotřebiteli před uzavřením. Tyto údaje lze změnit, pokud si to strany výslovně ujednají. Uzavřená smlouva musí být v souladu s údaji, které byly spotřebiteli sděleny před uzavřením smlouvy. Tyto údaje lze změnit, pokud si to strany výslovně ujednají, jinak platí jako obsah
41
smlouvy údaj pro spotřebitele příznivější.“ Ve smlouvě tedy musí být uvedeny všechny údaje, na kterých se podnikatel se spotřebitelem dohodli ještě před jejím uzavřením. V případě, kdy se mezi smlouvou a skutečným plněním vyskytnou jakékoliv odchylky platí, že spotřebitel sám uzná, co je pro něj výhodnější. Problém vyvstává v případě, kdy nabídka neměla písemnou formu. V případě ústní dohody se spotřebitel dostává do důkazní nouze (Křížová, 2014). Pokud podnikatel nepoučil spotřebitele o právu na odstoupení od smlouvy dle § 1829 odst. 2 NOZ se lhůta prodlužuje o rok. Pokud se poohlédneme zpět do minulé vnitrostátní právní úpravy, zjistíme, že opět dochází k zesílení ochrany spotřebitele, neboť tato lhůta v minulosti čítala pouze 3 měsíce. Zásadní změnou, kterou přinesl NOZ je i § 1831, kdy „…odstoupí-li spotřebitel od smlouvy, zašle nebo předá podnikateli bez zbytečného odkladu, nejpozději do čtrnácti dnů od odstoupení od smlouvy, zboží, které od něho obdržel.“ Původní vnitrostátní úprava nikde neobsahovala ustanovení, které by přikazovalo spotřebiteli vrátit zboží. Běh lhůty je opět charakteru procesního. Mění se i lhůta pro vrácení peněz. Dle § 1832 NOZ je tato lhůta 14 dní, původní úprava byla k obchodníkovi shovívavější a připouštěla dnů 30 (§ 57 odst. 1). Pokud ovšem není zboží vráceno, tato povinnost pro podnikatele zaniká. Jednotlivé povinnosti a práva obou zúčastněných stran dle evropského práva jsou shodná s novou vnitrostátní úpravou (čl. 44 a čl. 45 CESL).
3.3 Judikatura Co se týče smluv uzavíraných elektronickými prostředky, vnitrostátní právo poněkud zaostává za evropskou právní úpravou. V souvislosti s příchodem NOZ se v našem právním režimu mnoho nezměnilo a úprava zůstala velmi skromná, zakotvená na požadavku písemné formy smlouvy. Nezbývá tedy než zůstat u starého, zaběhlého českého režimu, kde jsou distanční smlouvy posuzovány dle obecných ustanovení týkajících se právních úkonů. Ovšem tento princip s sebou přináší nespočet problémů, které jsou řešeny a posuzovány od soudu k soudu různoroději (viz soudní rozhodnutí uvedené níže). V rozhodovací praxi je problematika smluv uzavíraných za pomoci elektronických prostředků řešena ve velmi malém rozsahu. Ne však proto, že by problémy v tomto nevznikaly, ale spíše z důvodu neznalosti spotřebitelů právní úpravy či snad vlastní pohodlnosti a neochoty se účastnit často zdlouhavého soudního
42
řízení. Ovšem jedno z prvních rozhodnutí týkajících se právě elektronických smluv byl rozsudek NS. Sp. Zn. 33 Cdo 3210/2007. V tomto případě šlo o řešení následujícího problému: -
Webový formulář nenaplňuje požadavky písemné formy návrhu na uzavření smlouvy a slouží pouze sdělení zájmu cestovní kanceláři – ta potom předkládá písemný návrh na uzavření smlouvy.
,,Nejvyšší soud v odůvodnění upřednostňuje zaručený elektronický podpis – pro požadavek zachování písemné formy. Webový formulář nenaplňuje znak adresnosti konkrétní osobě.“ Ovšem rozhodnutí KS v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích sp.zn. 22 CO 533/2011 znělo: ,,Z dikce ust. § 53 odst. 3 ObčZ však plyne, že by to měl být v zásadě dodavatel (prodávající), kdo činí návrh. Posuzované ustanovení tak představuje odchylku (výjimku) z obecného principu, že návrhem na uzavření smlouvy může být pouze projev vůle určený individuálně určitým osobám, neboť v oblasti spotřebitelských smluv umožňuje uzavření smlouvy i na základě projevu vůle adresovaného neurčitému okruhu osob. Tím je implicitně modifikována právní úprava návrhu v § 43 odst. 1 OZ, kdy přijetím návrhu je včasné prohlášení učiněné jak osobou, které je návrh určen, tak i osobou na základě neadresovaného návrhu ve smyslu § 53 odst. 1 OZ“. Rozhodnutí KS v Hradci Králové tedy je jakýsi krokem kupředu a zároveň odpovídající přístupu stanoveném v NOZ, konkrétně § 1731 - § 1732. Z tohoto rozhodnutí je navíc též zřejmé, že smlouvy uzavřené elektronicky - distančním způsobem mohou též zahrnovat platná ujednání ohledně uplatnění práva prodávajícího na odstoupení od smlouvy. Lze dovodit, že ne vždy musí jít o ujednání, která jsou v rozporu s § 55 – 56 OZ, neboť ne všechna ujednání způsobují spotřebiteli újmu. Z článku 31 CESL lze též dovodit, že evropská právní úprava by k danému problému přistupovala obdobně jako české soudnictví.
3.4 Shrnutí Právo odstoupit od smlouvy je jeden z nejhojněji využívaných nástrojů práv ochrany spotřebitele používaných u smluv uzavřených distančním způsobem. Porovnávané právní předpisy v této oblasti čítají několik odlišností. Hlavní rozdíl spočívá v povaze lhůty pro odstoupení od smlouvy. Dle NOZ a CESL se počátek běhu lhůty datuje ke dni učinění projevu vůle odstoupit od smlouvy ze strany
43
spotřebitele. Jedná se o změnu pozitivní pro spotřebitele. Taktéž počátek běhu lhůty je určen v jednotlivých právních předpisech různorodě. Nejpodrobnější a nejpřehlednější právní úpravu obsahuje CESL, který by v tomto ohledu měl být pro českého zákonodárce vodítkem a inspirací. Došlo by tím k odstranění výkladových problémů a lepší orientaci ze strany spotřebitele, jakož to laika. Dalo by se tedy říci, že NOZ sebou přinesl mnohem více povinností pro internetové prodejce. Především nově vzniká povinnost prodejce, aby poučil zákazníka o nákladech vztahujících se na vrácení zboží. Na druhé straně zůstalo zakotveno právo na odstoupení od smlouvy během čtrnáctidenní lhůty bez udání důvodu. Avšak nově právní úprava specifikuje i to, k tíži kterého subjektu budou poplatky spojené s vrácením zboží, tedy poštovné. Platí, že pokud prodávající spotřebitele neinformuje o tom, že s vrácením zboží souvisí náklady, poté je hradí podnikatel. Začíná se uplatňovat pravidlo „o čem prodávající zákazníka nepoučí, to po zákazníkovi nemůže chtít.“ Při porovnání zkoumaných právních úprav lze konstatovat, že NOZ je mnohem propracovanější než původní OZ. Český právní řád se příchodem NOZ v oblasti distančních smluv přiblížil velmi dobře propracované evropské úpravě, která spotřebiteli, jako slabší straně, poskytuje silnou ochranu.
44
4 Co
Problematika reklamací do počtu
podaných
stížností spotřebiteli k ČOI problémy spojené
s reklamacemi obsadily druhé místo. Právo reklamovat vzniká pokaždé, když nastane, ať už u výrobku či u služby určitá vada. Ne pokaždé ovšem dojde k hladkému průběhu reklamace. V četných případech musí mezi spotřebitele a prodejce vstoupit soud. Znalost správného postupu přispívá k bezproblémovému průběhu tohoto aktu. Pokud spotřebitel v této problematice tápe a neví, jak správně postupovat, je na místě použití Zákonu o ochraně spotřebitele č. 634/1994 Sb. Právě tento zákon poskytuje spotřebiteli podrobný návod, jak si při reklamaci mají obě zúčastněné strany počínat. Bohužel, tento návod je velmi často obcházen, a to jak ze strany podnikatele, tak i spotřebitele. K tomu, aby bylo možno zboží bez problémů reklamovat, je zapotřebí mít vlastní výrobek a doklady, které prokazují, že výrobek byl pořízen v té či oné prodejně. Pro lepší právní jistotu je vždy pro spotřebitele vhodnější písemné vyřízení reklamace pomocí reklamačního dokladu, který by měl obsahovat především následující údaje (Janda, 2009): - údaje o reklamujícím a prodávajícím - popis výrobku, datum koupě - popis vad - způsob vyřízení reklamace, termín podání, datum vyřízení - podpisy obou zúčastněných stran. Reklamaci lze uplatnit v prodejně, ve které spotřebitel zboží zakoupil, popřípadě v jiné provozovně, v sídle obchodníka či v místě obvyklém jeho podnikání. V případě, kdy je uveden v záručním listu i záruční servis, lze reklamaci uskutečnit právě tam. Reklamaci lze uplatnit kdykoliv, kdy je věc vadná. Jinak řečeno nenabízí spotřebitelovi takové funkce či vlastnosti, které byly popsány výrobcem či které lze očekávat. Právo reklamace se vztahuje i na skutečnosti, kdy se výrobek neshoduje se vzorkem, podle kterého jsme si jej vybrali, či se nehodí k účelu, ke kterému se za běžných okolností používá. V neposlední řadě lze reklamovat výrobek, který je v rozporu s právními předpisy či pokud spotřebitel neobdrží správné množství (Růžičková, Rubešková 2013).
45
4.1 Reklamace Reklamací se rozumí právní jednání, kdy jedna strana smluvního vztahu uplatňuje v plnění odpovědnost za vady. Lze ji uplatnit ústně, písemná forma ovšem poskytuje spotřebiteli samozřejmě vždy větší právní jistotu. Při uplatnění nároku na reklamaci musí vždy spotřebitel předat vadný výrobek prodejci (pokud si zúčastněné strany nedomluví jiný postup). Zároveň právem spotřebitele je, aby všechny náklady vzniklé v souvislosti s reklamací mu byly prodejcem uhrazeny. O reklamaci sepíše prodávající reklamační protokol a následně spotřebiteli předá písemné potvrzení o provedeném úkonu. Pokud reklamace není uznána, je třeba, aby se k tomuto opět prodávající vyjádřil písemně, kdy je povinen uvést důvody zamítnutí (Růžičková, Rubešková 2013.) Velmi často se může zákazník setkat s triky prodejců, kdy se ho jednoduše snaží zmást. Může se jednat o skutečnost, kdy prodávající zamítne reklamaci z důvodu, že zákazník nedisponuje původním obalem nebo je poškozen. Dalším nekalým trikem je zamítnutí reklamace v případě, kdy zákazník má záruční list, ale neposkytne prodejci doklad o koupi předmětu (Janda, 2009). Právo reklamace se ovšem nevztahuje na vady, které spotřebitel sám způsobil nebo takové, o kterých věděl již při samotné koupi. Nelze ani reklamovat vady, kvůli kterým je předmět zlevněn, ani ty, které vznikly v důsledku běžného opotřebení zamítnutí (Růžičková, Rubešková 2013.)
4.1.1 Vadné plnění Tab. 8 Vadné plnění
OZ
NOZ
CESL
§ 1916 (1) Dlužník plní vadně, zejména a) poskytne-li předmět plnění, který nemá stanovené nebo ujednané vlastnosti, b) neupozorní-li na vady, které předmět plnění má, ač se při takovém předmětu obvykle nevyskytují, c) ujistí-li věřitele v rozporu se skutečností,
Čl. 87 1. Neplněním povinnosti je jakékoli její nesplnění bez ohledu na to, zda je omluvené či nikoli, a zahrnuje: a) nedodání nebo opožděné dodání zboží; b) nedodání nebo opožděné dodání digitálního obsahu; c) dodání zboží, které není v souladu se smlouvou; d) dodání digitálního obsahu,
46
OZ
NOZ
CESL
že předmět plnění nemá žádné vady, anebo že se věc hodí k určitému užívání, nebo d) zcizí-li cizí věc neoprávněně jako svoji. (2) K projevu vůle, kterým zcizitel předem omezí zákonný rozsah svých povinností z vadného plnění, se nepřihlíží. Vzdá-li se nabyvatel předem svého práva z vadného plnění, vyžaduje projev jeho vůle písemnou formu
který není v souladu se smlouvou; e) nezaplacení nebo opožděné zaplacení ceny; a f) jakékoli jiné zamýšlené smluvní plnění, které není v souladu se smlouvou
Zdroj: OZ, NOZ, CESL
Co se týče ustanovení týkajících se vadného plnění, úprava v NOZ nenachází v původní občanskoprávní ani obchodněprávní vnitrostátní úpravě svou obdobu. Co je možno považovat za vadné plnění podává ve svém demonstrativním výčtu ustanovení § 1916 NOZ. Obdobou tohoto je CESL, konkrétně čl. 87. Odlišnost vnitrostátní a evropské právní úpravy lze dovodit z toho, že CESL se vztahuje pouze k jednomu smluvnímu typu, smlouvě kupní. Pokud bychom ovšem pátrali po obdobném ustanovení ve speciální úpravě vztahující se ke kupní smlouvě v úpravě vnitrostátní, nenalezli bychom ji.
4.2.1 Lhůty pro vyřizování reklamací Pokud se na výrobku objeví vada, kterou spotřebitel sám nezavinil, poskytuje se zákonná dvouroční lhůta pro uplatnění reklamace. Počátek běhu lhůty se datuje ke dni převzetí zboží spotřebitelem. V případě, kdy se vada objeví již v prvních šesti měsících, poté se má za to, že věc je vadná již od samotného převzetí. Této domněnky se může prodávající zprostit pouze v případě, kdy dokáže, že věc v okamžiku předání vadu neměla. Pouhé obchodníkovo tvrzení ovšem nebude dostačující (Růžičková, Rubešková 2013). Zákon poskytuje prodejci třicetidenní lhůtu pro vyřízení reklamace. Lhůta může být i delší, pokud se na tomto obě strany domluví. O tom, zda bude výrobek reklamován, rozhoduje vždy prodávající. V případě jakýchkoliv pochybností či nespokojeností se zákazník může kdykoliv obrátit na ČOI. Nezřídka se setkáváme
47
s případy, kdy se spor dostává až před soud (Janda,2009). Povaha lhůt týkajících se práv z vad je přebrána z původní právní úpravy. Práva z vad po marném uplynutí dvouroční lhůty nezanikají, nýbrž se promlčují. Promlčení je tedy povinen namítnout přímo prodávající. Pokud k namítnutí nedojde, práva z vad jsou uznána ve prospěch spotřebitele (Kaust, 2014.) K určení rozhodného okamžiku co do odpovědnosti za nesoulad nutno použít kapitolu 14 CESL „přechod nebezpečí“. Lze vyvodit, že okamžikem přechodu nebezpečí se rozumí okamžik, kdy zboží je převzato kupujícím. Pokud se ovšem nedostatek shody objeví v časovém úseku šesti měsíců ode dne převzetí zboží kupujícím, má se za to, že tento nedostatek existoval již při přechodu nebezpečí. Rozdíl oproti vnitrostátní právní úpravě ovšem spočívá v tom, že není možno domněnku vyvrátit poukazem na to, že vada zboží vznikla až později, nýbrž se vyvrací naprosto objektivně a to tím, že domněnku nelze považovat za slučitelnou s charakterem věci.
4.2 Odpovědnost za vady Právní úprava odpovědnosti za vady a tedy i právo reklamovat upravují v České republice různorodé právní předpisy. Jeden z nejstěžejnějších co do této problematiky byl do 31.12.2013 zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, který tuto problematiku řešil hned v několika ustanoveních. Obecná právní úprava odpovědnosti za vady týkající se občanskoprávních vztahů byla obsažena v § 499 – 510 OZ. Pokud se jednalo o kupní smlouvu pro vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem, bylo na místě použít úpravu speciální, kterou lze nalézt v § 616 627. Vadné plnění u smlouvy o dílo řešila poté minulá domácí právní úprava v § 459 – 469 (zhotovení díla na zakázku) a následně § 653 – 655 (opravy a úpravy věci.) NOZ jak již bylo zmíněno v předchozích kapitolách, odstranil dvojkolejnost Občanského a Obchodního zákoníku a zakotvil pro jednotlivé smluvní typy jedinou právní úpravu. Ustanovení týkající se obecné odpovědnosti za vadná plnění (§ 1914 a násl. NOZ) téměř kopírují původní § 499 – 510 OZ. Opět český zákonodárce tak jako v minulé právní úpravě nepozapomněl na ustanovení speciální vztahující se ke konkrétním smluvním typům (Houdek, 2007.)
48
Pokud se zaměříme na úpravu evropskou, tedy CESL, je v tomto případě na místě použití kapitoly 11 nesoucí název „prostředky nápravy, které má kupující k dispozici“. Stěžejním termínem co do této problematiky je tzv. shoda se smlouvou zakotvená již v čl. 99, jež stanoví základní faktory, které musí být splněny, aby zboží bylo harmonizované vzhledem k požadavkům stanoveným ve smlouvě. Dle čl. 99 CESL musí zboží nebo digitální obsah „být v množství, kvalitě a popisu požadované smlouvou, být obsaženo nebo baleno tak, jak vyžaduje smlouva a být dodáno spolu s příslušným návodem k instalaci nebo jinými pokyny vyžadovanými smlouvou.“ Články následující, tedy čl. 100 – 102 CESL poté stanovují doplňující informace, které definují, jaké další požadavky musí zboží či digitální obsah splnit, aby je bylo možné považovat za shodné se smlouvou. Článek 102 CESL poté říká, že „zboží nebo digitální obsah nesmí být zatíženy jakýmkoliv právem nebo nárokem třetí osoby, které není zjevně bezdůvodný.“ Jinými slovy, vadou se rozumí i to, kdyby zboží bylo zatíženo právem jakékoliv třetí osoby (vada právní).
4.2.1 Odpovědnost za vady při prodeji obecně Vedle odpovědnosti za škodu a za prodlení se řadí odpovědnost za vady mezi základní druhy odpovědností v občanskoprávních vztazích. Jedná se o sekundární právní povinnost, které vyplývá z porušení povinnosti primární. Tato původní právní povinnost vyplývá buď přímo ze zákona či z určité právní skutečnosti (dohody mezi subjekty.) Přičemž tento druh odpovědnosti plní dvě základní funkce. Jsou jimi funkce preventivní (snaha předcházet porušování právních vztahů) a funkce reparační (pokud dojde k porušení právního vztahu, je na místě odškodnění) (Houdek,2007). K tomu, aby bylo na místě aplikace odpovědnosti za vady, je třeba splnit tři základní předpoklady, kterými jsou: - existence vady - vytknutí vady - uplatnění nároku z odpovědnosti. Pokud se zaměříme na vady u koupě zboží, můžeme je rozlišovat podle několika kritérií (Raban, 2013):
49
-
Vady jakosti – jedná se o stav, kdy předmět koupě není v souladu s určitými vlastnostmi (ujednanými, obvyklými, podle účelu smlouvy)
-
Vady množství – zboží musí být dodáno v množství, které je jasně stanoveno ve smlouvě. Pokud je předmět koupě takové povahy, kdy množství je stanoveno jen přibližně, stanoví se určitá zákonná tolerance. Má se ovšem za to, že ne pokaždé je množstevní rozdíl vadou. Pokud například dodá množství větší, považuje se takovéto jednání za návrh na změnu kupní smlouvy.
-
Vady dokladů
-
Vady balení – zboží by mělo být zabaleno dle obchodních zvyklostí s ohledem na uchování a ochranu předmětu koupě
-
Vady právní – jedná se o takovou vadu, kdy k předmětu koupě vzniká nárok ještě třetí osobě
Dělení vad je obsaženo v obou vnitrostátních právních úpravách v ustanoveních týkajících se kupní smlouvy. Totožné dělení se poté aplikuje i ostatních smluvních typů (Bejček, 2010). Co do terminologického vymezení této problematiky dochází k drobným změnám. Zatímco původní vnitrostátní právní úprava operovala s pojmem „odpovědnost za vady“, NOZ tento pojem nahrazuje terminologií „povinnost z vadného plnění.“ Odpovědnost za vady vznikala dle minulé právní úpravy okamžikem dodání vadného plnění. Běh této lhůty i dle NOZ zůstává neměnný, došlo pouze ke změně názvosloví.
4.2.2 Odpovědnost za vady při prodeji zboží v obchodě Tab. 9 Odpovědnost za vady při prodeji zboží v obchodě
OZ § 620 (1) Při prodeji spotřebního zboží je záruční doba 24 měsíců. (5) Prohlášením v záručním listě vydaném kupujícímu může prodávající poskytnout
NOZ CESL § 2165 (1) Kupující je oprávněn uplatnit právo z vady, která se vyskytne u spotřebního zboží v době dvaceti čtyř měsíců od převzetí. (2) Je-li na prodávané věci, na
50
OZ záruku přesahující rozsah záruky stanovené v tomto zákoně, tato záruka musí být vždy v souladu se záručními podmínkami danými výrobcem a s jakoukoli související reklamou. V takovém případě musí záruční list vždy obsahovat náležitosti a být vydán v souladu s podmínkami podle odstavců 3 a 4. § 619 (2) Záruka se nevztahuje na opotřebení věci způsobené jejím obvyklým užíváním. U věcí prodávaných za nižší cenu se záruka nevztahuje na vady, pro které byla nižší cena sjednána. (3) Jde-li o věci použité, neodpovídá prodávající za vady odpovídající míře používání nebo opotřebení, které měla věc při převzetí kupujícím. § 626 (3) U věcí požitých práva z odpovědnosti za vady věci zaniknou, nebyla-li uplatněna do 24 měsíců ode dne převzetí věci kupujícím. Prodávající může tuto dobu v dohodě s kupujícím zkrátit, ne však méně než na 12 měsíců; tuto dobu uvede prodávající v dokladu o prodeji věci.
NOZ CESL jejím obalu, v návodu připojenému k věci nebo v reklamě v souladu s jinými právními předpisy uvedena doba, po kterou lze věc použít, použijí se ustanovení o záruce za jakost. § 2167 Ustanovení § 2165 se nepoužije a) u věci prodávané za nižší cenu na vadu, pro kterou byla nižší cena ujednána, b) na opotřebení věci způsobené jejím obvyklým užíváním, c) u požité věci na vadu odpovídající míře požívání nebo opotřebení, kterou věc měla při převzetí kupujícím, nebo d) vyplývá -li to z povahy věci.§ 2168 Ujednají-li prodávající a kupující zkrácení doby pro uplatnění práv z vadného plnění, nepřihlíží se k takovému ujednání. To neplatí, pokud strany zkrátily tuto dobu na polovinu zákonné doby při koupi již použitého spotřebního zboží; ujednali-li si zkrácení větší, platí za ujednanou polovina zákonné doby.
Zdroj: OZ, NOZ, CESL
Úprava prodeje zboží v obchodě zůstává s příchodem NOZ téměř neměnná. Spíše než ke změnám právním, dochází ke změnám terminologickým. Opouští se původní pojem „zákonná záruka“, který je nahrazen termínem „práva z vad.“ Tak jako původní právní úprava i NOZ pamatuje na to, že prodávající odpovídá kupujícímu za to, že prodaná věc je při převzetí ve shodě s kupní smlouvou,
51
zejména, že nemá vady (§ 616 OZ). Délka lhůty, po kterou je odpovědností z vad zatížen prodávající, zůstává beze změn, a to 24 měsíců. Dle § 2165 NOZ je „kupující oprávněn uplatnit právo z vady, která se vyskytne u spotřebního zboží v době dvaceti čtyř měsíců od převzetí.“ Specifický termín „vyskytne“ symbolizuje, že nejde pouze o vady, které existovaly již v době převzetí věci, ale i vady, které se skutečně vyskytly v následující periodě. V původním návrhu NOZ ovšem místo termínu „vyskytne“ bylo použito slovesa „projeví.“ Sloveso použité v návrhu by bylo spíše možno chápat tak, že se projeví taková vada, která již existovala od samého prvopočátku, ale byla skrytá (Hovorka,2014.) Sloveso „vyskytnout“ je termínem spíše symbolizujícím vadu zcela novou, která v okamžiku koupě vůbec neexistovala. Je tedy otázkou, zda § 2165 lze považovat za zákonnou záruční lhůtu, či nikoliv. Nejasnosti by měla postupem času rozptýlit rozhodovací praxe soudů či novelizace NOZ. Termín „záruka za jakost“ není v českém právním řádu zcela nový, ač v původním Občanském zákoníku bychom ho marně hledali. Tento pojem totiž pochází z Obchodního zákoníku. Stejně tak v tomto pramenu nachází původ i dělení vad dle intenzity a rozlišování toho, které z nich způsobují podstatné a které nepodstatné porušení smlouvy. Ustanovení o prodeji zboží v obchodě (§ 2158 NOZ) se použije v případě, pokud prodávající je podnikatelem a kupujícím spotřebitel či podnikatel, který ovšem nejedná v rámci své podnikatelské činnosti. Novinkou je, že spotřebitel může místo výměny či opravy zboží po prodejci požadovat slevu. Pravidlo pojednávající o tom, že prodávající neodpovídá spotřebiteli za vady, které vznikají běžným opotřebením a používáním věci z původního ustanovení § 619 odst. 2 a odst. 3 odpovídá i současné právní úpravě (§ 2167 písm. c.). Česká právní úprava v CESL nenalézá v této podkapitole odpovídající právní zakotvení.
4.2.3 Nároky z vadného plnění Nabyvatel práv z vadného plnění je povinen uplatnit své právo řádně a včas. K tomu, aby došlo k řádnému uplatnění, je nutné, aby vada byla označena či popsána. Další podmínkou, aby tato informace byla poskytnuta včas, tedy bez zbytečného odkladu. Objektivní lhůta počíná běžet ode dne převzetí vadného plnění v periodě šesti měsíců.
52
NOZ posiluje nároky z vadného plnění ze strany kupujícího. Odchyluje se od tradičního rozlišování, zda se jedná o vadu opravitelnou či neopravitelnou. Nově je hlavním měřítkem pro posuzování nároku to, do jaké míry, tedy intenzity, je porušena smlouva v důsledku vady věci. Důležitým kritériem pro posuzování práva vznikajícího z vadného plnění je to, zda se jedná o podstatné či nepodstatné porušení smlouvy. Ještě před tím, než nabyl NOZ své účinnosti, proběhly v médiích fámy o tom, že v souvislosti s přechodem na tento nový právní řád bude zrušena dvouroční záruční lhůta. Na toto v zápětí zareagovalo i ministerstvo spravedlnosti a průmyslu a obchodu, které vydalo zprávu a ujistilo veřejnost, že výrazné změny v této oblasti nenastanou. Změny se budou týkat spíše jen terminologických vymezení. NOZ kopíruje původní právní úpravu terminologického vymezení pojmu ,,záruka“, avšak nahrazuje tento pojem termínem „vymezení odpovědnosti za vady zboží“. Novinkou současné právní úpravy je tzv. záruka a jakost. Tímto novým specifickým termínem se rozumí, že prodávající se zaváže, že předmět koupě bude mít stanovené vlastnosti po určitou dobu. Původní úprava tedy pod pojmem záruka nazývala odpovědnost za vady. NOZ používá tento pojem právě u jakosti (Hájková, 2013). Záruka za zboží se v současné době stává stěžejním nástrojem konkurenčního boje mezi prodejci. Platí dvouroční zákonná záruční lhůta a navíc v průběhu prvních šesti měsíců se má za to, že odpovědnost za vady, které nevznikly nešetrným zacházením ze strany spotřebitele, odpovídá prodávající. Po uplynutí této šestiměsíční lhůty, tedy od měsíce sedmého ovšem již bude prokázání vady na bedrech zákazníka (Růžičková, Rubešková 2013). NOZ byl zaveden i nový pojem tzv. lhůta pro uplatnění práv z vad, který nahradil dřívější terminologii tzv. záruční lhůta. Tento okamžik se počítá ode dne převzetí zboží spotřebitelem, nikoliv datem zhotovení výrobku. Pokud ovšem spotřebitel během této periody zboží vymění, nedojde k novému běhu lhůty. Pro spotřebitele je dle nové právní úpravy tedy raději požadovat zpět peníze a zakoupení zcela nové věci, u které bude moci opět uplatňovat dvouroční záruční dobu (Růžičková, Rubešková 2013.)
53
NOZ se již nezabývá otázkou, zda je vada opravitelná či nikoliv, ale nově řeší v § 2106 odst. 1 NOZ to, zda je „vadné
plnění podstatným, nebo nepodstatným
porušením smlouvy.“ Pokud by kupříkladu došlo k vadě, pro niž by automobil neodpovídal bezpečnostním požadavkům, jednalo by se o podstatné porušení smlouvy, ač se jedná o vadu opravitelnou. Pokud byla smlouva porušena nepodstatně, poté náleží kupujícímu právo buď na odstranění vady či na poskytnutí přiměřené slevy. V případě, kdy prodávající vadu neodstraní vůbec či ji neodstraní včas, poté zákazník má právo požadovat slevu či od smlouvy odstoupit. V případě podstatného porušení smlouvy má zákazník možnost volby buď se spokojí s opravou věci či se slevou nebo od smlouvy odstoupí (Dvořáková, 2014).
4.2.3.1 Práva při podstatném porušení smlouvy Tab. 10 Práva při podstatném porušení smlouvy
ObZ
NOZ
CESL
§ 436 (1) Je-li dodáním zboží s vadami porušena smlouva podstatným způsobem, může kupující: a) požadovat odstranění vad dodáním náhradního zboží za zboží vadné, dodání chybějícího zboží a požadovat odstranění právních vad b) požadovat odstranění vad opravou zboží, jestliže jsou vady opravitelné, c) požadovat přiměřenou slevu z kupní ceny, nebo d) odstoupit od smlouvy (2) Volba mezi nároky uvedenými v odstavci 1 kupujícímu náleží, jen jestliže ji oznámí prodávajícímu ve včas zaslaném oznámení vad nebo bez zbytečného odkladu po tomto oznámení. Uplatněný nárok nemůže kupující měnit bez souhlasu prodávajícího. Jestliže se však ukáže, že vady zboží jsou neopravitelné
§ 2106 (1) Je-li vadné plnění podstatným porušením smlouvy, má kupující právo a) na odstranění vady dodáním nové věci bez vady nebo dodáním chybějící věci b) na odstranění vady opravou věci c) na přiměřenou slevu z kupní ceny, nebo d) odstoupit od smlouvy (2) Kupující sdělí prodávajícímu, jaké právo si zvolil, při oznámení vady, nebo bez zbytečného odkladu po oznámení vady. Provedenou volbu nemůže kupující změnit bez souhlasu prodávajícího; to neplatí, žádal-li kupující opravu vady, která se ukáže jako neopravitelná. Neodstraní-li prodávající vady v přiměřené lhůtě či oznámí-li kupujícímu, že vady neodstraní, může kupující požadovat místo odstranění vady přiměřenou slevu z kupní
Čl. 114 (1) Kupující může ukončit smlouvu ve smyslu článku 8, pokud dojde k zásadnímu neplnění povinností ze strany prodávajícího ve smyslu čl. 87 odst. 2. (2) Pokud není podle kupní smlouvy uzavřené se spotřebitelem a smlouvy o dodání digitálního obsahu uzavřené mezi obchodníkem a spotřebitelem poskytnuto plnění, protože zboží není ve shodě se smlouvou, spotřebitel může ukončit smlouvu, pokud se nejedná pouze o bezvýznamný nedostatek shody. čl. 111 (1) Pokud je požadováno, aby obchodník podle smlouvy uzavřené se spotřebitelem napravil nedostatek shody podle čl. 110 odst. 2, spotřebitel si může zvolit mezi opravou a výměnou zboží, pokud by zvolená možnost
54
ObZ
NOZ
CESL
nebo že s jejich opravou by byly spojeny nepřiměřené náklady, může kupující požadovat dodání náhradního zboží, požádá-li o to prodávajícího bez zbytečného odkladu poté, kdy mu prodávající oznámil tuto skutečnost. Neodstraní-li prodávající vady zboží v přiměřené dodatečné lhůtě nebo oznámí-li před jejím uplynutím, že vady neodstraní, může kupující odstoupit od smlouvy nebo požadovat přiměřenou slevu z kupní ceny. (3) Neoznámí-li kupující volbu svého nároku ve lhůtě uvedené v odstavci 2, má nároky z vad zboží jako při nepodstatném porušení smlouvy.
ceny, nemůže od smlouvy odstoupit. (3) Nezvolí-li kupující své právo včas, má práva podle § 2107.
nebyla nezákonná, nemožná nebo, ve srovnání s druhou možností, by pro prodávajícího představovala nepřiměřené náklady vzhledem k: a) hodnotě, kterou by zboží mělo v případě shody se smlouvou; b) významu nedostatku shody; c) k tomu, zda by bylo možné alternativní nápravu dokončit, aniž by se tím spotřebiteli způsobily značné obtíže. (2) Jestliže spotřebitel požádal o nápravu nedostatku shody opravou nebo výměnou zboží podle odstavce 1, může využít i ostatní prostředky nápravy, pouze tehdy, pokud obchodník nedokončil opravu nebo výměnu zboží v přiměřené lhůtě, která nepřesáhla 30 dnů. Spotřebitel však do té doby může odmítnout plnění.
Zdroj: OZ, NOZ, CESL
Pokud je smlouva porušena podstatným způsobem, poté kupující dle § 2106 NOZ má právo na odstranění vady, slevu z kupní ceny či odstoupení od smlouvy. V případě, kdy se kupující rozhodl pro první možnost, tedy odstranění vady, může zvolit, zda dojde k „odstranění vady dodáním nové věci bez vady nebo dodáním chybějící věci.“(§ 2106 odst. 1a) nebo „odstranění vady opravou věci“ (§ 2106 odst. 1b).Kupující má též právo na přiměřenou slevu z kupní ceny (§ 2106 odst. 1c.) Otázkou ovšem je, co lze považovat za slevu přiměřenou. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23.6. 2010sp. zn. 23 Cdo 1991/2008 lze konstatovat, že je nutno brát v potaz rozsah a závažnost vad, tedy především to, jak omezují či znesnadňující užívání dané věci. Nejvýznamnějším právem v případě podstatného porušení smlouvy je poté právo odstoupení od smlouvy. V tomto případě ovšem musí být splněna podmínka, že
55
kupující vrátí věc ve stavu, ve kterém ji obdržel. V taxativně vymezených důvodech od smlouvy odstoupit nelze (§ 2110 NOZ.). Již při oznámení vady, tedy nejčastěji při reklamaci musí kupující oznámit, jaké právo uplatní. Tuto volbu kupující nemůže jednostranně změnit. Změnu lze provést pouze v případě, kdy s ní je prodávající obeznámen a vysloví souhlas nebo v případě, kdy kupující uplatnil právo na opravu vady, která se projeví jako vada neopravitelná. Pokud se vada jeví jako neopravitelná, prodávající tuto skutečnost oznámí kupujícímu, který má právo volby mezi zbylými nároky. Vnitrostátní právní úprava v oblasti práv týkajících se podstatného porušení smlouvy nezaznamenal výrazné změny. Naproti tomu úprava evropská slučuje podstatné porušení smlouvy výhradně s ukončením smlouvy. Dále spotřebiteli se připouští tato možnost i v případě, kdy plnění vykazovalo výrazný nedostatek shody. CESL čítá poměrně komplexní úpravu, která se spíše svou složitostí přibližuje minulé vnitrostátní právní úpravě. Rozdíl ovšem spočívá v tom, že naproti původnímu Obchodnímu zákoníku se CESL váže pouze k transakcím typu B2C.
4.2.3.2 Práva při nepodstatném porušení smlouvy Tab. 11 Práva při nepodstatném porušení smlouvy
ObZ
NOZ
CESL
§ 437 (1) Je- li dodáním zboží s vadami smlouva porušena nepodstatným způsobem, může kupující požadovat buď dodání chybějícího zboží a odstranění ostatních vad zboží, nebo slevu z kupní ceny. 2) Dokud kupující neuplatní nárok na slevu z kupní ceny nebo neodstoupí od smlouvy podle odstavce 5, je prodávající povinen dodat chybějící zboží a odstranit právní vady zboží. Ostatní vady je povinen odstranit podle své volby opravou zboží nebo dodáním náhradního zboží; zvoleným způsobem
2107 (1) Je-li vadné plnění nepodstatným porušením smlouvy, má kupující právo na odstranění vady, anebo na přiměřenou slevu z kupní ceny. (2) Dokud kupující neuplatní právo na slevu z kupní ceny nebo neodstoupí od smlouvy, může prodávající dodat to, co chybí, nebo odstranit právní vadu. Jiné vady může prodávající odstranit podle své volby opravou věci nebo dodáním nové věci; volba nesmí kupujícímu způsobit nepřiměřené náklady. (3) Neodstraní -li prodávající
56
ObZ
NOZ
CESL
odstranění vad však nesmí způsobit kupujícímu vynaložení nepřiměřených nákladů. (5) Neodstraní -li prodávající vady zboží ve lhůtě vyplývající z odstavce 3 nebo 4, může kupující uplatnit nárok na slevu z kupní ceny nebo od smlouvy odstoupit, jestliže upozorní prodávajícího na úmysl odstoupit od smlouvy při stanovení lhůty podle odstavce 3 nebo v přiměřené lhůtě před odstoupením od smlouvy. Zvolený nárok nemůže kupující bez souhlasu prodávajícího měnit.
vadu věci včas nebo vadu věci odmítne odstranit, může kupující požadovat slevu z kupní ceny, anebo může od smlouvy odstoupit. Provedenou volbu nemůže kupující změnit bez souhlasu prodávajícího.
Zdroj: OZ, NOZ, CESL
Pokud došlo k porušení smlouvy nepodstatným způsobem, poté se dle § 2107 může kupující rozhodnout, zda uplatní nárok na odstranění vady či zažádá o přiměřenou slevu z kupní ceny. § 2107 odst. 1 NOZ a § 437 odst. 1 ObZ co se týče obsahové stránky, jsou téměř totožné. Rozdíl spočívá ve zjednodušení pojmů. Původní terminologie použitá v ObZ „dodání chybějícího zboží a odstranění vad“ bylo příchodem nové vnitrostátní právní úpravy nahrazeno jednodušším pojmem „odstranění vady“. Dále lze ve vnitrostátních právních úpravách nalézt formulační odlišnosti, kdy dle NOZ má prodávající možnost vadnost plnění odstranit, zatímco v minulé právní úpravě mu zákon určil k tomuto povinnost. Dochází též k značnému zjednodušení v případech, kdy spotřebitel využije možnost odstoupení od smlouvy. Pokud prodávající zavčas neodstraní vady, již není dle NOZ vyžadováno stanovení náhradních lhůt. V CESL se protějšku vnitrostátní právní úpravy týkající se práv při nepodstatném porušení smlouvy nedohledáme.
4.3 Judikatura Jako vhodný příklad pro ilustraci problematiky reklamací, především lhůt pro jejich vyřízení, se jeví rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky spis. Zn. 33 Cdo/32228/2009 ze dne 27.7.2011. Žalobce koupil u jedné české obchodní
57
společnosti dne 20.12.2003 počítač. Dne 17.3.2005 byla zákazníkem u prodejce uplatněna vada počítače. Konkrétně se jednalo o nefunkčnost disketové jednotky. Počítač byl tedy předán k reklamaci, o které byl sepsán reklamační protokol. Lhůta pro vyřízení reklamace nebyla zúčastněnými subjekty dohodnuta na dobu delší než 30 dnů. Dne 20.4.2005, tedy již po uplynutí 30-ti denní lhůty se žalobce bez výzvy prodejce dostavil do prodejny, kde obdržel vyjádření autorizovaného servisu k jeho
reklamaci.
Reklamace
byla
dne
24.3.2005
zamítnuta
z důvodu
neodborného zásahu do přístroje. Žalovaný ovšem počítač nepřevzal s tím, že reklamace nebyla vyřízena ve stanovené lhůtě 30-ti dnů a tudíž se vada stala neodstranitelnou. Prodávající odmítl zákazníkovi vrátit kupní cenu, a tudíž se žalobce obrátil na soud. Soudy v tomto sporu rozhodovaly jednotně. Soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci kupní cenu do tří dnů, počítaje taktéž úroky z prodlení. Stejně tak odvolací soud a Nejvyšší soud ČR rozhodly ve prospěch žalobce. Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku spis. Zn. 33 Cdo 3228/2009, ze dne 27.7.2011, nevyhověl dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu, který rozhodl ve věci stejně jako soud prvního stupně. Důvodem úspěchu spotřebitele v tomto sporu bylo především to, že prodávající nevyřídil reklamaci v již zmiňované 30-ti denní lhůtě. „Nastala vyvratitelná domněnka neodstranitelnosti vytčené vady ve smyslu ustanovení § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele a žalobci vzniklo právo od kupní smlouvy odstoupit dle ustanovení § 622 odst. 2 OZ. Soud vyslovil názor, že vyřízení reklamace v sobě zahrnuje též vyrozumění spotřebitele o výsledku reklamace. Jestliže zamítnutí reklamace bylo zdůvodněné zákazníkovi až 20.4.2005, nedošlo ze strany prodávajícího ke splnění povinnosti vyřídit reklamaci ve lhůtě 30 dnů od jejího uplatnění. V důsledku odstoupení zákazníka od smlouvy se kupní smlouva od počátku zrušila a smluvním stranám vznikla povinnost vzájemně si vrátit poskytnuté plnění.“ Z uvedeného judikátu lze konstatovat, že pokud zákon stanoví lhůtu pro vyřízení reklamace, prodávající dostojí své povinnosti tím, že v této periodě také oznámí spotřebiteli
o
vyřízení
reklamace.
Jen
tímto
zamezí
možnému
vzniku
nevyvratitelné domněnky, že vada se stala neodstranitelnou. Pokud se jedná o predikci soudního rozhodnutí dle NOZ, zřejmě by opět svědčila ve prospěch
58
spotřebitele. Soud by opět nejdříve aplikoval § 19 odst. 3 Zákona o ochraně spotřebitele, přičemž by opět vzniklo žalobci dle ustanovení § 2169 odst. 3 právo na odstoupení od smlouvy v důsledku vzniku vady neopravitelné. CESL v porovnání s vnitrostátní úpravou v této problematice nedisponuje ustanoveními tolik komplexními a tudíž ho k vyřešení tohoto sporu aplikovat nelze.
4.4 Shrnutí Z výše uvedeného je patrné, že nová právní úprava se liší v řadě dílčích skutečností, ale z velké části se shoduje s minulou úpravou. Nejpodstatnější změny při porovnání OZ a NOZ nastaly v rámci odpovědnosti za vady týkající se smlouvy kupní a také ve vymezení odpovědnosti při prodeji zboží v obchodě. Došlo k odstranění dvojkolejnosti Obchodního a Občanského zákoníku, které byly sloučeny do jediného právního kodexu. Český zákonodárce zachoval obecnou úpravu odpovědnosti za vady, která vycházela z OZ. Naproti tomu v úpravě speciální pro kupní smlouvu byly jednotlivá ustanovení pro NOZ koncipována po vzoru obchodněprávním. Do občanského práva se tak dostává zcela cizí úprava, typická dříve jen pro právo obchodní. Co do změn, týkajících se odpovědnosti z vad při prodeji zboží v obchodě bylo pojednáno v jedné z dílčích kapitol. NOZ s sebou přinesl především změny formulačního rázu. Snaha zákonodárce spočívala především v přeformulování ustanovení do snáze pochopitelné formy pro spotřebitele, jakož to slabší strany. Evropská právní úprava prodeje nenachází v českém právním řádu svého protějšku. Pokud bychom již nějakou parafrázi našli, jednalo by se o Obchodní zákoník (úprava slevy z kupní ceny.) Ovšem i v menším počtu případů lze CESL propojit s úpravou občanskoprávní (shoda s kupní smlouvou.) Obecně lze ovšem konstatovat, že velmi těžko se hledají podobnosti s českou právní úpravou. Důvod, proč shod české a evropské právní úpravy je nemnoho, je jednoduchý. CESL je nařízením, které by se v budoucnu mělo používat v rámci celé Evropské unie, a tudíž při přihlédnutí k jeho mezinárodnímu dosahu je zapotřebí, aby byl obecnějšího rázu. Pokud by si spotřebitel mohl zvolit, jakou právní úpravu využije, pokud by měl možnost volby, jevila by se jednoznačně lepší variantou úprava vnitrostátní. Jak původní, tak i nová vnitrostátní úprava poskytuje spotřebiteli mnohem větší právní jistotu. CESL je opravdu šit na míru světové úrovně a tudíž
59
v této problematice velmi krkolomně formulován, takže spotřebitel jako naprostý laik bude ještě více zmaten.
60
5
Novela Nového občanského zákoníku
Závěrečná kapitola již nebude pojednávat o původní vnitrostátní právní úpravě, ani úpravě evropské, nýbrž pouze úpravy platné od 1.1.2014 a návrhu novely NOZ, kterou zveřejnilo Ministerstvo spravedlnosti dne 17.8.2014 pod vedením náměstka ministerstva Roberta Pelikána. V průběhu roku 2014 se právní praxe potýkala s nejrůznorodějšími otázkami týkajícími se rekodifikace práva soukromého. NOZ, tedy zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je účinný téměř rok. V průběhu tohoto období se vedou odborné diskuze nad zněním jeho jednotlivých ustanovení, která jsou v řadě případů obohacena i praktickými poznatky. Jsou zde tací, kteří upozorňují na četné nedostatky tohoto kodexu a volají po jeho novelizaci. Na druhou stranu jsou tu i ti, kteří jsou zásadně proti jakýmkoliv změnám. Již po půl roce účinnosti NOZ se rozvíjí debaty o tom, zda by měl tento právní kodex projít významnou novelizací, či zda postačí cesta menších akutních a technických oprav. Část první pracovní verze návrhu zákona zahrnuje platné znění jednotlivých ustanovení spolu s vyznačeními navrhovaných změn. Důvody navrhovaných změn jsou posléze v každém paragrafu velmi detailně vysvětleny. Nejpodstatnější změny by se měly dotýkat práva dědického, rodinného, ale i spotřebitelského. Návrh novely NOZ čitá sto jedenáct stran a vesměs přepisuje celkovou koncepci. Pracovní verze návrhu byla prokonzultována s expertní komisí a následně zaslána hlavnímu autorovi NOZ prof. K. Eliášovi k oponentuře. Poté by mělo dojít k přípravě konsolidovaného modelu navrhovaných změn (Holec, 2014). Tvorba samotné novely byla poněkud nestandardní – trvala totiž jen necelé dva měsíce a byla konstruována jen několika jednotlivci. Důvodem tohoto netradičního postupu měla být dle Ministerstva spravedlnosti potřeba v co nejkratším termínu odstranit nedostatky NOZ, které měly ohrožovat právní praxi. Vedou se ovšem polemiky o tom, zda novela skutečně tyto nedostatky napravuje. Novela totiž nevznikla na základě nejzávažnějších připomínek ze strany právní praxe, ale vesměs šlo o to, že autoři této novely spíše jen procházeli ustanovení o ustanovení a přemýšleli, co pozměnit. Novela obsahuje takové body, které jsou důvodné a akutní. Na druhé straně některé novelizační body se urgentních
61
problému vůbec nedotýkají a spíše by bylo na místě vyčkat na to, jak se budou vyvíjet aplikační zkušenosti, na jejichž základě bude poté připraveno konkrétní znění novelizovaného ustanovení (Petrov, 2014.) Již na konci roku 2014 se na veřejnost dostaly informace o tom, že místo stovek ustanovení se bude dotýkat změna pouze dvanácti paragrafů. Ministerstvo spravedlnosti čelilo četné kritice ze strany veřejnosti, a proto připravilo novelizaci NOZ poněkud skromnějšího rázu. Změna by se měla dotknout celkem osmi nejproblémovějších okruhů. Cílem nakonec bylo, aby novela byla nekontroverzní a řešila pouze oblast nejurgentnější. Navíc je zapotřebí dosáhnout hladkého a rychlého průběhu legislativního procesu (Kramer, 2014). V následujících dílčích kapitolách již bude věnována pozornost Pracovní verzi návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pouze co do spotřebitelské problematiky.
5.1 Spotřebitel - § 419 Tab. 12 Spotřebitel § 419
NOZ
Novela NOZ
§ 419 – Spotřebitel Spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.
§ 419 – Spotřebitel a profesionál (1) Spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s profesionálem nebo s ním jinak jedná. (2) Profesionálem je jakákoliv osoba soukromého nebo veřejného práva jednající osobně nebo prostřednictvím jiného kdo vystupuje jejím jménem nebo na její účet, ve vztahu ke spotřebitelům v rámci své obchodní, průmyslové nebo řemeslné činnosti či při výkonu svobodného povolání.
Zdroj: OZ, NOZ, CESL
Do českého právního řádu by měl být zakotven nový pojem „profesionál“, který by měl nahradit dosud známější a obvyklejší pojem „podnikatel“. Český kodex by tak byl harmonizován s terminologií evropskou, vycházející především ze směrnic o ochraně spotřebitele. „Profesionál“ je termínem širším, použitelným zejména pro
62
spotřebitelské právo. Naproti tomu pojem „podnikatel“ měl zůstat použitelný pouze pro
vztahy
obchodněprávní.
Pojem
„profesionál“
je
inspirován
směrnicí
Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října o právech spotřebitelů.
5.2 Podnikatel - § 420 Tab. 13 Podnikatel § 420
NOZ
Novela NOZ
§ 420 – Podnikatel (1) Kdo samostatně vykonává na vlastní účel a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován za podnikatele. (2) Pro účely ochrany spotřebitele a pro účely § 1963 se za podnikatele považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účel podnikatele.
§ 420 - Podnikatel Kdo samostatně vykonává na vlastní účel a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován za podnikatele.
Zdroj: OZ, NOZ, CESL
Pojem podnikatel je pojmem párovým ke spotřebiteli. Změna nastává pouze ve vypuštění § 420 odst. 2 a český právní řád se nyní spokojí s prostou definicí termínu „podnikatel“, který ovšem, jak již bylo zmíněno výše, v předcházející podkapitole, bude vyhrazen pouze pro vztahy obchodněprávní.
5.3 Spotřebitelské smlouvy- § 1810 - § 1867 Největší změny nastaly v díle čtvrtém „Ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem“. Konkrétní změny se týkaly ustanovení § 1810 § 1867. V tomto případě se jedná o změnu kompletní, kdy tato ustanovení byla zcela zrušena a nahrazena novými. Z důvodu četných nedostatků současné právní úpravy se navrhuje výše zmíněná ustanovení zcela zrušit a nahradit jej právní úpravou, kterou bude zajištěna komplexní transpozice dotčených evropských směrnic. Nesprávná implementace směrnice do českého právního řádu by mohla mít za následek nemilé důsledky.
63
V prvé řadě by mohlo dojít k udělení sankce České republice ze strany EU. Navíc, pokud by byla způsobena škoda jednotlivci v důsledku, že nebude českým zákonodárcem směrnice implementována, či bude implementována, ale chybně, odpovědnost opět ponese Česká republika. K tomu, aby se české právo co nejméně odchylovalo od věcné působnosti evropských směrnic, se navrhuje čtvrtý díl rozčlenit do 5 oddílů. Oddíl první „Obecná ustanovení“, obsahující ustanovení
§ 1811 - § 1819, se jeví jako
nevhodný, neboť tato ustanovení se snažil český zákonodárce co nejvíce zobecnit a postrádá prvky důslednosti při transpozici z práva evropského. Cílem návrhu je zajistit plnou slučitelnost s evropskými směrnicemi. Hlavním nedostatkem tohoto oddílu je i absence definic některých základních termínů, přičemž tento fakt může vézt k četným výkladovým nejasnostem. Druhý oddíl s názvem „Zneužívající ujednání“ je hlavním cílem návrhu upravit ustanovení prováděcí směrnici č. 93/13/EHS. „Stávající úpravu obsaženou ve stávajícím ustanovení § 1811 odst. 2 a 3 se navrhuje upravit v novém pododdílu v rámci oddílu 3. Stávající ustanovení § 1811 odst. 2 a 3 (navrhované ustanovení § 1819) transponuje čl. 5 směrnice č. 2011/83/EU, který stanoví informační povinnost profesionála v případě jiných smluv než uzavřených distančním způsobem nebo mimo obchodní prostory.“ Ve stávající právní úpravě se jedná o ustanovení týkajících se informační povinnosti. Pokud by bylo postupováno dle pořadí jednotlivých ustanovení, dalším problematickým by se poté jevil § 1813 definující, jaká ujednání j sou zakázaná. Hlavním nedostatkem tohoto ustanovení je, že je konstruováno v duchu vyvratitelné domněnky. Tento výklad je ovšem nesprávný, neboť ujednání, které by splnilo požadavky hypotézy vyplývající z ustanovení, musí být zakázáno vždy. Navíc toto ustanovení neodpovídá požadavkům vyplývajícím ze směrnice 93/13/EHS, především překlad této směrnice do české právní úpravy se jeví jako nesprávný a český právní řád ji nevykládá v duchu ostatních jazykových verzí. Kupříkladu § 1813 se vůbec nezaobírá otázkou individuality, tedy, zda ujednání bylo projednáno individuálně, či nikoliv. Věcná působnost se tedy dotýká obecně jakéhokoliv ujednání ve spotřebitelské smlouvě. Cílem novely má být tento nedostatek napravit a stanovit konkrétní režim
64
pro toto ustanovení. § 1813 by se tedy měl zabývat pouze těmi ujednáními, která individuálně projednána nebyla. Český zákonodárce navíc navrhuje i změnu v terminologii, a to sice nahradit pojem „přiměřenost“ termínem vyšší vypovídající schopnosti – „poctivost“, který bude odpovídat i prováděcí směrnici. Ustanovení § 1814 NOZ představuje výčet ujednání, která se zvláště zakazují. Jedná se o výčet demonstrativního charakteru, který vychází z přílohy směrnice 93/13/EHS. Je na místě ovšem zdůraznit, že pokud je ujednání obsaženo v tomto ustanovení, nemusí vždy být ujednáním zakázaným. K tomu, aby se jím stalo, je třeba splnit ještě všechny podmínky, které vycházejí z dané směrnice. Tudíž novela k tomuto ustanovení přistupuje pragmatičtěji a snaží se lépe vystihnout povahu § 1814, tedy charakter demonstrativní a informační. Dochází též k odklonu od stávající formulace ve smyslu vyvratitelné právní domněnky, uvedené slovy „má se za to, že zakázaná jsou.“ Stávající úprava se též jeví nesystematická co do obsahového hlediska jednotlivých oddílů. „Stávající úprava nesystematicky obsahuje v prvním oddíle také úpravu dalších směrnic, které jsou však dále soustředěny v jiných oddílech. Stávající ustanovení § 1816 upravuje osud vedlejších či doplňkových smluv v případě, že spotřebitel využije svého práva odstoupit od smlouvy. S ohledem na systematiku zákona
a s cílem zajistit řádnou transpozici čl. 15 směrnice č.
2013/83/EU a čl. 11 odst. 1 směrnice č. 2008/122/ES se navrhuje tuto problematiku upravit v každém případě zvlášť, jak již stávající úprava činí v případě finančních služeb.“ (novela, str. 105). V souvislosti s touto systematikou je navrhováno zařadit ustanovení § 1817 do nového pododdílu. Tím by se i zúžila věcná působnost tohoto ustanovení a byl by zajištěn soulad s evropskou směrnicí č. 2011/83/EU. Dále se navrhuje zrušit § 1818 NOZ, upravující pravidla umožňující odstoupení od spotřebitelské smlouvy. Novela navrhuje tato pravidla specificky uvést vždy u každého typu smlouvy. Též ustanovení § 1819 NOZ by zcela mělo být vypuštěno a nahrazeno již § 1810 odst. 2 písm. d). Toto ustanovení by mělo zařadit definici termínu „trvalý nosič“ místo stávajícího pojmu „textová podoba“. Opět i v tomto případě by se český právní řád přiblížil právu evropskému, především výkladu vyplývajícímu ze směrnice č. 2011/83/EU.
65
Druhý oddíl by měl dle návrhu nést název „Distanční smlouvy, smlouvy uzavřené mimo provozovnu a některé další smlouvy.“ Tento oddíl by se měl dotýkat implementace směrnice č. 2011/83/EU a měl být rozdělen do tří pododdílů, které by měly být v souladu se systematikou této evropské směrnice. Předmětem prvního pododdílu by měla být problematika informační povinnosti týkající se všech smluv, které nebyly uzavřeny distančně či mimo provozovnu. Okruh vyjmutý z pododdílu 1, bude řešen v pododdílu 2. Pododdíl 3 by dle novely měl být nazván termínem „Další práva spotřebitelů.“ V rámci posledního zmiňovaného by mělo dojít k shodnému označení v souladu s kapitolou IV směrnice č. 2011/83/EU. Je třeba podotknout, že ustanovení § 1820 - § 1840 je založeno na zásadě úplné harmonizace, takže se nepřipouští stanovení odlišné právní úpravy ze strany členských států od úpravy evropské (vyjma případů, kdy je výslovně stanoveno jinak.) Novela v tomto ohledu přináší lépe vystihující terminologii jednotlivých ustanovení po vzoru evropské směrnice a rovněž doplňuje ta ustanovení, která dle směrnice do českého práva nebyla implementována vůbec, či neúplně. Autoři novely velmi výstižně, podrobně a detailně u těchto ustanovení zdůvodňují potřebu jejich změny či dokonce odstranění a nahrazení ustanovení jinými po vzoru práva evropského. Též ustanovení § 1848 - § 1864 je postaveno na bázi úplné harmonizace ve smyslu evropské směrnice č. 2002/65/ES. Hlavním záměrem novely je opět zajištění úplné harmonizace českého právního řádu s právem evropským, tedy zajištění úplné transpozice výše uvedené směrnice. Opět, tak jako tomu bylo v ustanoveních dříve zmiňovaných, dochází k doplnění těch ustanovení, které do českého práva nebyla implementována vůbec či chybně. Poslední změna se dotýká ustanovení § 1865 - § 1867n. Změna je postavena na principu úplné harmonizace se směrnicí č. 2008/122/ES. Dle novely NOZ by mělo dojít ke zpřesnění terminologií a též doplnění ustanovení, která nejsou implementována či jsou implementována, ale chybně.
5.4 Shrnutí Cílem novely NOZ má být napravení zásadní nedostatků NOZ, především jeho neproblematičtějších pasáží, které by mohly v blízké budoucnosti působit řadu obtíží nejen běžným občanům, ale i justici a dalším subjektům. NOZ sice
66
znamenal přiblížení k právu evropskému, ovšem ne zřejmě vše se podařilo dle představ českého zákonodárce. Nový právní kodex je účinným ani ne rok a již se objevují první problémy a první pracovní verze možné novely toho zákona. Jako hlavní nedostatky a úskalí NOZ se jeví v mnohých případech použití nesprávné či zastaralé terminologie, která neodpovídá duchu terminologie modernější – té po vzoru práva evropského. Dalším, neméně závažným pochybením ze strany českého zákonodárce, byla v mnohých případech neúplná či nesprávná implementace daná evropskými směrnicemi. V několika případech český právní kodex dokonce zcela postrádal tuto implementaci. Nutno podotknout, že v těchto případech by byla změna NOZ, tedy jeho novelizace, na místě, neboť pokud členský stát směrnici implementuje s chybami, pozdě či vůbec, může se střetnout s nemilými důsledky – udělením sankce ze strany EU, jakož to žalobou na náhradu škody ze strany jednotlivce.
67
Závěr Ochrana spotřebitele v novém právním kodexu, v Novém občanském zákoníku, čítá oproti úpravě minulé četné změny, které byly vyvolány především potřebou přiblížit se právu evropskému. NOZ vychází především z transpozice směrnice č. 2011/83/EU ze dne 25. 10. 2011 o právech spotřebitelů. Nutno podotknout, že v tomto ohledu se jedná o snahu odstranit odlišnosti jednotlivých právních úprav napříč zeměmi. Z tohoto důvodu je základním stavebním kamenem NOZ princip úplné harmonizace s úpravou evropskou, tudíž NOZ bude spotřebiteli poskytovat stejně silnou ochranu jako právo evropské. Hlavní náplní diplomové práce ovšem nebylo srovnávat český právní řád s výše zmíněnou směrnicí, která je pro NOZ výchozí a relevantní. Mnohem důležitější v tomto ohledu bylo srovnání minulé i stávající právní úpravy s úpravou evropskou CESL. Důvodem toho byl fakt, že NOZ přinesl jakousi modernizaci českého práva, která doposud neměla obdoby. Jednalo se o změnu vskutku impozantní, která by zasloužila srovnat s prozatím nejmodernějším návrhem z dílny EU – CESL. Diplomová práce tudíž byla provedena na základě komparací jednotlivých právních úprav – minulé (OZ), současné (NOZ), ale i možné budoucí (CESL). Výsledek srovnání není nijak překvapivý. Hlavní úkol, přesnější transpozice práva evropského do našeho právního řádu, byl českým zákonodárcem splněn. Ovšem ne ve všech ustanoveních došlo ke zdokonalení transpozice a k modernějšímu vymezení terminologie dle úpravy evropské. Výrazným krokem kupředu poskytující spotřebiteli vyšší ochranu, bylo rozšíření požadavků kladených na podnikatele v případě informační povinnosti. Český právní řád již neupravuje výčet informačních povinností v případě smluv distančních a uzavíraných mimo obchodní prostory, ale je sestaven na obecnějším principu a dotýká se jakéhokoliv způsobu prodeje. Ve prospěch spotřebitele hraje i změna povahy lhůt, co do odstoupení od smlouvy. NOZ se přiklání ke lhůtě procesněprávní, přičemž tímto aktem českého zákonodárce se opět přibližujeme právu unijnímu a hraje ve prospěch spotřebitele. NOZ se zabývá samozřejmě i změnou
v oblasti
hojně
využívaných
nákupů
přes
internet,
které
jsou
nepostradatelnou součástí běžného života každého jedince. I v této oblasti přinesl
68
spotřebiteli nemalou výhodu a tudíž silnější ochranu. Jednoduše lze říci, že to, co podnikatel spotřebiteli neoznámí, to neplatí. NOZ sice přináší v mnohém pro spotřebitele mnohem silnější ochranu a právní jistotu. Jsou zde ovšem i takové případy, kdy by měl být neprofesionál (spotřebitel) ostražitý. Jedná se o problematiku smluvních pokut. Dle stávající právní úpravy ji lze totiž sjednat i ústně. Minulá právní úprava požadovala písemnou formu. Toto hraje ve prospěch nepoctivých obchodníků, kteří by lehce mohli ustanovení týkající se smluvní pokuty někam „schovat.“ Pokud se spotřebitel rozhodne zboží reklamovat, tedy uplatnit práva z vad, NOZ mnohé nezměnil. Spíše než silnější ochranu s sebou přinesl novou terminologii. Ovšem jedna zásadní změna nastala, a to sice hrající v neprospěch spotřebitele. Pokud během zákonné dvouleté lhůty je zboží spotřebiteli vyměněno za nové, nedojde k počátku běhu nové záruční lhůty. Ovšem ani v tomto případě spotřebitel oproti minulé úpravě nebude znevýhodněn. Může požadovat vrácení peněz a zakoupit zboží nové. V tomto případě opět začíná běžet nová záruční lhůta. Ve prospěch spotřebitele svědčí i ustanovení vypovídající o tom, že spotřebitel odpovídá pouze „za snížení hodnoty zboží vzniklé nakládáním se zbožím v rozporu s jeho povahou.“ Navíc povinností spotřebitele není hradit náklady, o kterých předem nebyl informován. Na základě výše uvedeného lze konstatovat, že úprava dle NOZ poskytuje oproti úpravě minulé spotřebiteli silnější ochranu. Ovšem ani na podnikatele v určitých ohledech český zákonodárce v NOZ nezapomněl. Z důvodu vyrovnaného nastavení práv mezi těmito subjekty je třeba i spotřebiteli nastavit určité povinnosti (např. vrácení zboží ve 14-ti denní lhůtě.) Na straně spotřebitele došlo k značnému rozšíření práv a dosažení větší právní jistoty. Za stěžejní pokrok kupředu považuji rozšíření právní úpravy v oblasti smluv uzavíraných mimo obchodní prostory. Hybnou silou přinášející vyšší právní jistotu spotřebiteli ovšem nebyl český zákonodárce, nýbrž pouhé následování a správná transpozice jednotlivých evropských směrnic. CESL je jeden z nejmodernějších návrhů z dílny EU, ovšem prozatím pouhým návrhem. Při srovnání s oběma českými právními úpravami se v některých ustanoveních jedná o zcela jiný, komplexnější pohled na spotřebitelskou
69
problematiku. Strukturu evropské právní úpravy nelze srovnávat s českými právními předpisy, neboť se jedná o předpis nadnárodního rámce, který se navíc zabývá výlučně jen koupí a prodejem. Domácí právní úprava je orientována nejen na kupní smlouvy, ale i na jiné smluvní typy uzavírané mezi spotřebitelem a podnikatelem. Nelze jednoznačně říci, zda by spotřebitel v situaci, kdy by měl možnost volby, měl zvolit ten či onen právní předpis. 1.1.2014 se totiž český právní řád značně zmodernizoval a přiblížil právu evropskému, stejně tak jako dosáhl úrovně CESL. Tedy v obou případech je v dnešním moderním světě spotřebitel před nekalými a často nepoctivými praktikami obchodníků značně chráněn vlivem neustále rostoucí úrovně zákonodárných předpisů. Je velkou otázkou, zda v nejbližší době zůstane pouze u NOZ či vstoupí v účinnost malá novela NOZ nebo dojde k celkové reorganizaci NOZ. Cesta nařízení o Společné evropské právní úpravě prodeje je nejistá. Již přes tři roky je toto nařízení v nehybné fázi a je otázkou evropských zákonodárců, zda dojde v budoucnu k jeho uplatnění v praxi.
70
Seznam literatury BEJČEK, J. Kurs obchodního práva:obchodní závazky. 5. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010. ISBN 978-80-7400-337-0. BŘICHÁČEK, T. Bude mít EU jednotný občanský zákoník. [online]. [citováno 2014-3-30].
Dostupné
zhttp://www.revuepolitika.cz/clanky/1574/bude-mit-eu-
jednotny-obcansky-zakonik-2-dil DVOŘÁKOVÁ, K. Nový občanský zákoník. Informační povinnost [online]. [citováno 2014-11-20].
Dostupné
z:
http://blog.shoptet.cz/novy-obcansky-zakonik-
informacni-povinnost/ ELIÁŠ, K. Nový občanský zákoník a aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Sagit a.s., 2012. ISBN 978-80-7208-922-2 FIALA, J. Právní zpravodaj. [online]. [citováno 2014-10-9]. Dostupné z http://www.beck-online.cz GURTLICH, R. Nový občanský zákoník – spotřebitelské smlouvy a závazky. [online]. [citováno 2014-3-30]. Dostupné zhttp://www.penize.cz/podnikani/259783novy-obcansky-zakonik-spotrebitelske-smlouvy-a-zavazky HÁJKOVÁ, G. 6 nových změn práv spotřebitelů [online]. [citováno 2014-11-18]. Dostupné z: http://www.mesec.cz/clanky/6-novych-zmen-prav-spotrebitelu/ HÁJKOVÁ, G. 6 nových změn práv spotřebitelů: přehlednější smlouvy a větší ochrana
[online].
[citováno
2014-10-31].
Dostupné
z
http://www.mesec.cz/clanky/6-novych-zmen-prav-spotrebitelu/ HÁJKOVÁ, G. 6 nových změn práv spotřebitelů: přehlednější smlouvy a větší ochrana
[online].
[citováno
2014-10-31].
Dostupné
z
http://www.mesec.cz/clanky/6-novych-zmen-prav-spotrebitelu/ HOUDEK, D. Jak úspěšně reklamovat rádce spotřebitele i obchodníka. Praha: GRADA Publishing a.s., 2007. ISBN 978-80-247-2201-6 HOLEC. První část připravovaných změn nového občanského zákoníku. [online]. [citováno
2014-11-18].
Dostupné
advokati.cz/cs/publikace/aktuality/279
71
z:
http://www.holec-
HOVORKA, M. Nový občanský zákoník komplikuje reklamce a záruční lhůty. [online]. [citováno 2014-11-18]. Dostupné z: http://www.podnikatel.cz/clanky/novyobcansky-zakonik-komplikuje-reklamace-a-zarucni-lhuty/ JANDA, J. Naučte se správně a dobře reklamovat. [online]. [citováno 2014-11-18]. Dostupné z: http://www.mesec.cz/clanky/naucte-se-spravne-a-dobre-reklamovat/ KAUST, P. Reklamace podle Nového občanského zákoníku. [online]. [citováno 2014-11-18]. Dostupné z: http://www.pravnilinka.cz/obcansky-zakonik/reklamacenovy-obcansky-zakonik KRAMER, J. Akutní novela „občana“ je na stole. [online]. [citováno 2014-11-18]. Dostupné
z
http://www.pravnigramotnost.cz/news/cekate-na-novelu-noz-nez-
zacnete-pracovat-na-stanovach-/ KONCEPČNÍ ZMĚNY [online]. [citováno 2014-3-30]. Dostupné http://obcanskyzakonik.justice.cz/smluvni-pravo/koncepcni-zmeny/
z:
KŘÍŽOVÁ, V. Spotřebitelské smlouvy. Ochrana spotřebitele – nový občanský zákoník
2014
[online].
[citováno
2014-10-31].
Dostupné
z
http://bezplatnapravniporadna.cz/online-zdarma/novy-obcansky-zakonik2014/smlouva-dohoda-plna-moc-nalezitosti-noz-2014/18640-spotrebitelskesmlouvy-ochrana-spotrebitele-novy-obcansky-zakonik-2014.html KUBOVÁ, J. K běhu lhůt podle občanského zákoníku. [online]. [citováno 2014-1030]. Dostupné z http://www.epravo.cz/top/clanky/k-behu-lhut-podle-obcanskehozakoniku-95875.html MENŠÍKOVÁ, RYCHTÁŘOVÁ. Typologie vztahů dle nového občanského zákoníku
[online].
[citováno
2014-3-30].
Dostupné
z:
http://www.prf.cuni.cz/mensikova-rychtarikova-1404045931.html MENŠÍKOVÁ, RYCHTÁŘOVÁ Typologie vztahů dle nového občanského zákoníku a jejich specifika. [online]. [citováno 2014-3-30]. Dostupné zhttp://seminar-vpeci.cz/typologie-vztahu-dle-noveho-obcanskeho-zakoniku-a-jejich-specifika/ MIŠÚR, P. [online]. Evropská komise navrhl společnou evropskou právní úpravu smlouvy o prodeji. [citováno 2014-4-05]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/
72
OCHRANA SPOTŘEBITELE V NAVRHOVANÉM OBČANSKÉM ZÁKONÍKU. [Program]
ASPI
pro
Windows.
.
[citováno
2014-10-9].
Dostupné
z:
http://www.aspiwin.cz PALLA, T. Právnická osoba jako spotřebitel. Už ne. [online]. [citováno 2014-10-9]. Dostupné z http://www.epravo.cz/top/clanky/pravnicka-osoba-jako-spotrebitel-uzne-63811 PETROV, J. Občanský zákoník zdrcený novelou. [online]. [citováno 2014-11-18]. Dostupné
z:
http://jinepravo.blogspot.cz/2014/08/obcansky-zakonik-zdrceny-
novelou-novel.html RABAN, P. Občanské právo hmotné. Brno: Václav Klemm 2013. ISBN 978-8087713-10-5 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2010, sp. zn. 23 Cdo 1991/2008. In: ASPI [právníinformační systém]. Wolters Kluwer ČR [citováno 2014-11-18]. RŮŽIČKOVÁ,
R.,
RUBEŠKOVÁ,
M.
Občanský
zákoník.
Změny
2014.
Praha:Ringier Axel Springer CZ, a.s., 2013. ISNN 1214-0724 SALAJKA, NOVOTNÝ . Pár poznámek k ochraně spotřebitele v rámci NOZ. [online]. [citováno 2014-10-9]. Dostupné z (www.espravo.cz/top/clanky/parpoznamek-k-ochrane-spotrebitele-v-ramci-noz-91639) SELUCKÁ, M. Koupě a prodej. Nový občanský zákoník, Společná evropská právní úprava prodeje. Praha: C.H. Beck, 2013. ISBN 978-80-7400-471-1 SELUCKÁ, M. Ochrana spotřebitele v soukromém právu. Praha: C.H. Beck, 2008. ISBN 978-80-7400037-9 SELUCKÁ, M. Ochrana spotřebitele v navrhovaném občanském zákoníku. [online]. [citováno 2014-4-05]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/ SPOTŘEBITELSKÉ SMOUVY [online]. [citováno 2014-4-14]. Dostupné z: http://bezplatnarpravniporadna.cz/ SVEJKOVSKÝ, J. Nový občanský zákonik. Srovnání nové a současné úpravy občanského práva. Praha: C.H. Beck, 2012. ISBN 978-80-7400-423-0
73
TICHÝ, L. Pojem spotřebitele jako smluvní strany v evropském a českém právu. [online].
[citováno
2014-10-9].
Dostupné
z
(http://www.cefres.cz/IMG/pdf/tichy_2001_spotrebitel_smluvni_strana.pdf) VLAČIHOVÁ, A. Jen víc zmatku a nejistoty. [online]. [citováno 2014-10-9]. Dostupné z (http://www.epod.cz/jen-vic-zmatku-a-nejistoty/) VUČKA, J. Elektronické smlouvy [online]. [citováno 2014-10-31]. Dostupné z http://www.itpravo.cz/index.shtml?x=71656 VÝROČNÍ ZPRÁVA ČOI 2013 . Výroční zpráva činnosti. [online]. [citováno 201410-9]. Dostupné z (http://www.coi.cz/userdata/files/dokumenty-ke-stazeni/vyrocnizpravy-o-cinnosti/2013-vyr-zprava-cinnost.pdf
Právní předpisy Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o společné evropské právní úpravě prodeje Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. Října 2011 o právech potřebitelů Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 513/1991, obchodní zákoník ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů. Judikatura Judgment of the Court (First Chamber) of 14 March 1991. Criminal proceedings against Patrice Di Pinto. Case C-361/89. [online]. [citováno 2014-10-9]. Dostupné z http://eurlex.europa.eu/ Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 33 Cdo 3210/2007. [online].[citováno
2014-10-8].
Dostupné
z:
http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/7A9980451BC0F64 DC1257A4E00674887?openDocument&Highlight=0, Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1991/2008. [online].[citováno
2014-10-8].
Dostupné
seznam-2010-4901/
74
z:
http://www.zakony.cz/judikatyns-
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 3228/2009. [online].[citováno 2014-10-8]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/
75
Seznam tabulek Tab. 1 Spotřebitel ................................................................................................. 16 Tab. 2 Podnikatel ................................................................................................. 18 Tab. 3 Spotřebitelská smlouva ............................................................................. 19 Tab. 4 Informační povinnost ................................................................................. 24 Tab. 5 Prostředky komunikace na dálku .............................................................. 34 Tab. 6 Informační povinnost – elektronické smlouvy ............................................ 36 Tab. 7 Odstoupení od smlouvy............................................................................. 38 Tab. 8 Vadné plnění ............................................................................................. 46 Tab. 9 Odpovědnost za vady při prodeji zboží v obchodě .................................... 50 Tab. 10 Práva při podstatném porušení smlouvy ................................................. 54 Tab. 11 Práva při nepodstatném porušení smlouvy ............................................. 56 Tab. 12 Spotřebitel § 419 ..................................................................................... 62 Tab. 13 Podnikatel § 420 ..................................................................................... 63
76
Seznam příloh Příloha č. 1 Název přílohy .................................................................................... 78
77
Příloha č. 1 Název přílohy Odstoupení od kupní smlouvy u zboží zakoupeného přes internet v zákonné 14denní lhůtě
Jméno a příjmení odesílatele Adresa: další kontaktní údaje: email, telefon ...................................
...................... ...................................
Jméno a příjmení podnikatele (či název firmy).......... IČ podnikatele..................................................... Adresa podnikatele ..............................................
V ...................,dne ............................
Odstoupení od kupní smlouvy dle ust. § 1829 odst. 1 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník Dne ................... jsem si na Vašich internetových stránkách www.superobchod.cz objednala sadu knih XY v hodnotě 1990 Kč, včetně DPH a poštovného ve výši ................, celkem tedy .................. Kč. Téhož dne mi od Vás přišel email potvrzující přijetí objednávky. Sadu objednaných knih jsem od Vás obdržela dne .......... (číslo faktury 56456). Na základě ust. § 1829 odst. 1 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, využívám svého zákonného práva a odstupuji od uzavřené kupní smlouvy týkající se výše uvedeného zboží. Zakoupené zboží vracím spolu s tímto dopisem na Vámi uvedenou adresu Superobchod s.r.o., Mlýnská 389/38, 100 01 Praha 1. Kupní cenu představující hodnotu zboží .............. a poštovné ..............., tj. celkem ....................................... poukažte bez zbytečného odkladu nejpozději do 14 dnů od obdržení tohoto odstoupení od smlouvy na můj bankovní účet číslo 123456789/9876, vedený u ................... banky a.s.
Za kladné vyřízení mojí žádosti děkuji S pozdravem vlastnoruční podpis
Příloha: Daňový doklad (faktura č. 56456) 78
ANOTAČNÍ ZÁZNAM AUTOR
Bc. Jana Rudolfová
STUDIJNÍ OBOR
Globální podnikání a právo Srovnání ochrany spotřebitele v českém a evropském právu
NÁZEV PRÁCE
VEDOUCÍ PRÁCE
Mgr. Miroslav Černý, Ph.D.
INSTITUT
KP – Katedra práva
POČET STRAN
79
POČET OBRÁZKŮ
0
POČET TABULEK
13
POČET PŘÍLOH
1
STRUČNÝ POPIS
Předmětem diplomové práce je analýza ochrany spotřebitele dle Nového občanského zákoníku a konfrontování změn, které s sebou tento nový právní kodex přinesl ve srovnání s minulou vnitrostátní právní úpravou. Úkolem je též porovnat českou právní úpravu se Společnou evropskou právní úpravou prodeje (CESL) a konfrontovat, která z výše zmiňovaných právních úprav chrání spotřebitele silněji.
ROK ODEVZDÁNÍ
2015
Jelikož se jedná o problematiku značně rozsáhlou, není předmětem diplomové práce popisovat veškeré změny. Na základě statistik České obchodní inspekce byly vybrány tři nejproblematičtější okruhy co do problematiky ochrany spotřebitele, tedy oblasti, které jsou nejčastěji předmětem spotřebitelských sporů. Právě na nich jsou jednotlivé právní řády srovnávány. V každé kapitole práce jsou pro ucelenost uvedeny příklady z praxe, tedy jak rozhodl soud ve spotřebitelských sporech v případě NOZ. U zbývajících dvou právních řádů se vyřešení případu odvíjí z predikce založené na daných právních úpravách. KLÍČOVÁ SLOVA
PRÁCE OBSAHUJE UTAJENÉ ČÁSTI: Ne
ANNOTATION AUTHOR
Bc. Jana Rudolfová
FIELD
Law in the Global Environment Consumer protection by czech and european law
THESIS TITLE
SUPERVISOR
Mgr. Miroslav Černý, Ph.D.
INSTITUTE
Deparment of Law
NUMBER OF PAGES
79
NUMBER OF PICTURES
0
NUMBER OF TABLES
13
NUMBER OF APPENDICES
1
SUMMARY
YEAR
2015
The main aim of the thesis is to analysis customer protection, according to the New Civil Code and confront the ganges that comes with the previous national legislativ. The challenge is also to compare Czech legislativ with the Common European Sales Law (CESL) and confront that of aforementioned legislativ proteus consumers strongly. An isme is quite extensit, it is impossible to describe all changes. Based on the statistic of the Czech Trade Inspection, there were selected free most problematic areas. The areas that is frequently the subjects of consumer disputes. On these areas are different legal systems compared. In each charter, are for the coherence of examples from practice, therefore, as the court held in the case of consumer disputes by the New Civil Code. The remaining two laws to solve the case stems from the prediction based on the relevant jurisdictions.
KEY WORDS
Consumer protection, information disclosure, complaints, online stores, entrepreneur, consumer
THESIS INCLUDES UNDISCLOSED PARTS: No