ÚVOD
Příliv dosahuje vrcholu – závratné vzdouvání vln několik desítek metrů pod ní. Žena rukama svírá drátěnou zábranu proti sebevrahům a mírně zakolísá, když se jí vzdouvající sukně vysmekne ze sevření nejistých kolen. Ví, že každým okamžikem se k ní rozběhnou hlídači a budou se jí to snažit rozmluvit jako už desítkám jiných před ní. Do té doby to musí stihnout, ale tak, aby ji viděli skákat. Řidič projíždějícího auta zatroubí a zamává, jako by ji pobízel. Zemřít potrvá tři vteřiny. Pohlédne dolů a soustředí se na vodu pod sebou. V ústech má sucho a hrdlo se jí při polknutí svírá. Vzpomíná si, co říkal: nohama napřed… špičky propnuté jako baletka… ruce vzpažené… šikmý dopad. Vlasy má sepnuté dozadu, ale jeden pramen se uvolnil a šlehá ji do tváře. „Sleduj bubliny,“ zašeptá. Její poslední slova. Tam dole je úplná tma, řekl tenkrát s úsměvem. Následuj bubliny k hladině. Pak plav jako o život, dodal, teď už se smíchem, pokud to máš opravdu dokázat. To ale nedokáže nikdo, prohlásil. Bez vybavení ne. Uvolní si sukni – ve skutečnosti to není sukně, ale pruhy speciálního materiálu. Pod ní jí k roztřesenému tělu přiléhá neoprénová kombinéza. Nosní dírky, rozšířené strachem, sevře skřipcem a přechytí si ruce. Mřížové zábradlí mostu je studené a ostré na dotek, když se otáčí do konečné pozice. Řeka dole je vzdálená jako jiná planeta, jiný život. Druhý svět. Letmo pohlédne na chodník pro pěší na mostě. Nějaká žena stojí jako přimražená asi dvacet metrů odtud a s dlaní přitisknutou k ústům zadržuje výkřik. V pozadí těžce dusá obtloustlý hlídač mostu a míří k ní. Obloha visí níz9
ko, ztěžklá olověnými bouřkovými mračny, a hejno racků plachtí v poryvech větru. Bílá dodávka zpomaluje, ale vzápětí zase vyráží vpřed, zatímco malé červené autíčko se zastavuje úplně. Všechno to vnímá, když dělá ten jeden malý krůček do prázdna. Do smrti zbývají tři vteřiny, a přitom to zabere zbytek jejího života. Pomalu, pomalu, má čas přemýšlet. Bosé prsty na nohou propne do bolestivých špiček a prsty zaklesne nad hlavou. Profoukne ji vítr, očistný, hubící, obnovující, spásný. Usměje se. Grimasa nad tím, co přijde – ne při dopadu, ale co se stane potom. Béžová sukně se vzdouvá a třepetá, ale nakonec se rozprostře do tuhého padáku, asi vteřinu a půl předtím, než špičkami prorazí hladinu řeky. Snaží se zaklonit, ale odpor vzduchu jí nedovoluje udržet úhel. Její tělo centimetr za centimetrem proniká do jiného světa. Její chodidla, kotníky, lýtka, kolena, stehna pohlcuje voda tvrdá jako beton. Její tělo, hruď, ramena a krk uchvacuje proud. Pak, když instinktivně zavře oči, se jí ponoří i hlava. Všechno je tiché. Všechno je černé. Všechno je zpomalené. Nakonec dokáže pohnout těžkými údy; ani neví, jestli jsou ještě připevněné k tělu. Vymotá se ze sukně, a než po ní sáhne, odvlní se v proudu pryč jako medúza puštěná na svobodu. Pak už vidí jen zamotané prameny svých vlasů a stříbrnou cestičku perlící skrz temnotu. Sleduj bubliny, bleskne jí mozkem nasáklým vodou a neví, kde je nahoře a kde dole. Dlaně ji jako pádla přitahují ke hladině. V hrudi ji pálí a nohy se sotva hýbou. Dere se kupředu a zoufale touží zahlédnout světlo, zoufale touží zahlédnout život po životě.
10
1
Nina Kennedyová shodila z nohou lodičky a prohnětla si bolavá chodidla. „Přines mi pár prášků proti bolesti hlavy, zlato.“ Zavřela oči. „Tady máš, mami.“ Josie přinesla tabletky se sklenicí vody. „Není ti dobře?“ Nina se navzdory bolesti usmála. „Kdepak.“ Promasírovala si čelo. Byl to dlouhý den, zatěžkávací zkouška, ale každá minuta stála za to. „Sice necítím nohy a hlava mě bolí jako střep, ale rozhodně se to vyplatilo.“ Nina dceru objala. „Ta prezentace nakonec zabrala.“ „Chceš říct… ty jsi tu smlouvu dostala?“ Josie několikrát zamrkala – tik, který ji sužoval už léta – a raději ani nedýchala. Stáhla si dlouhé vlasy dozadu a odhalila štíhlý oválný obličej, někde na pomezí mezi dítětem a ženou. „To si piš. Chameleon FX je teď oficiálním dodavatelem maskérských služeb a speciálních efektů pro následující tři filmy Charterhouse Production.“ Josie chvilku mlčela. Vtáhla rty dovnitř a vstřebávala tu novinu. „V Pinewoodu?“ Musela se ujistit. Nina přikývla a spolkla prášky. „První bude Hrob. Natáčení začíná za dva týdny. Můžeš se mnou chodit na plac, dokud neskončí prázdniny.“ Vysoukala ruce z rukávů saka a přehodila ho přes opěradlo židle. Její dcera byla posedlá herectvím. Bylo to vhodné odreagování; způsob, jak vyjádřit pocity úzkosti a emoce spojené s dospíváním. Lepší než cigarety a drogy, soudila Nina. Josie neřekla ani slovo. Oči se jí rozšířily a tváře nafoukly, jako by měly užuž prasknout. Vyběhla z místnosti. Pár vteřin nato uslyšela Nina verbální explozi, když dcera 11
telefonovala všem kamarádkám a oznamovala jim tu novinu. Její máma bude líčit celebrity. Nina odešla do kuchyně vybalit potraviny, které nakoupila cestou domů. Nalila si skleničku vína, sedla si ke kuchyňskému stolu a uvažovala, jestli má na tváři opravdu tak široký úsměv, jak se jí zdá. Mick zatím o jejím úspěchu nevěděl. Řekne mu to hned, jak vejde do dveří. Pro Chameleon to byla doposud největší zakázka. Většinou pracovala na divadelních inscenacích, módních přehlídkách nebo reklamách a dělala pár věcí pro televizi. Měla už sice za sebou několik celovečerních filmů, ale tam působila pouze jako asistentka a bylo to dávno. Nininým největším snem bylo zviditelnit jméno společnosti Chameleon v silné konkurenci, jaká v branži panuje. Byla to šance předvést svůj talent – měnit herce v postavy, vytvářet fantazii ze skutečnosti. Všechno spočívalo v proměně, a v té byla Nina nejlepší. „Bude to znamenat šíleně brzo vstávat. Musím být na place před sedmou.“ O hodinu později podávala Nina večeři. Udělala fazolový salát a jehněčí s kuskusem. Mick už pro ten den skončil s prací a hlad ho přilákal dovnitř. „To zvládneme, ne?“ „To víš že jo,“ odpověděl Mick. Hleděl na svou ženu, celý ohromený tou novinou. Přežvykoval a nahlas přemýšlel. „S domácností si starosti dělat nemusíš.“ Vrhl láskyplný pohled na dceru a naložil jí na talíř vrchovatou lžíci fazolí. „Co říkáš, Koblížku? Myslíš, že to přežijeme?“ Josie pokrčila rameny a zvedla ruce, aby jí už nepřidával. Tu přezdívku nesnášela. A vždycky jí nakládal strašně moc jídla, jako kdyby ji chtěl vykrmit. Josie by nevadilo, ani kdyby byla máma pryč celou noc, pokud se díky tomu bude moct potloukat po filmovém studiu Pinewood. Toužila stát se herečkou od chvíle, kdy ji máma jako pětiletou přivedla do sobotního dramatického kroužku. Nejšťastnější ze všeho byla, když mohla předstírat, že je někým jiným. „Ten tvůj úspěch je opravdu zasloužený,“ řekl Mick a uchopil Ninu za ruku. Pevně jí stiskl zápěstí. „Jsem na 12
tebe pyšný. Hrozně pyšný.“ Naklonil se k ní a lehce ji políbil na krk. Všechno začínalo vycházet, přesně jak si to vždycky plánovali. Později, když Josie odešla k sobě do pokojíčku, si Nina s Mickem sedli venku. Večerní vzduch byl teplý a voněl po jasmínu, což trochu narušoval slaný větřík, vanoucí od bahnitého ústí řeky za odlivu. Nina se zhluboka nadechla. Ještě se úplně nesetmělo. Zasmála se do soumraku a srdce jí radostně poskočilo v hrudi. „Dokázali jsme to.“ Nemohla se dočkat, až to ráno zatelefonuje Lauře. Určitě bude tou zprávou nadšená. „Dokázali co?“ Mick byl pohroužený do myšlenek. Už několik týdnů myslel hlavně na práci. Pohledem sledoval letadlo mířící nad moře. Úsměv, který se mu objevil na tváři, však Nině prozradil, že přesně ví, o čem je řeč. Chtěl jen, aby to vyslovila nahlas. „Tohle všechno.“ Opřela se a pohlédla na jejich dům. Dvojdomek ze třicátých let, zrenovovaný a pohodlný, sice nebyl žádný palác, ale neměl k němu daleko. „Tak například máme vlastní bydlení.“ „Až na tu hypotéku,“ poznamenal Mick a obrátil oči v sloup. „Máme krásnou dceru.“ „V tom s tebou souhlasím.“ Mick byl milující otec, na rozdíl od tatínků mnoha Josiiných kamarádů, kteří své děti viděli snad jen na občasných rodinných obědech, narozeninových oslavách nebo když jim potřebovali udělit výchovnou lekci. „A já mám úžasného, hezkého a talentovaného muže,“ pokračovala Nina ve výčtu a snažila se potlačit úsměv. Věděla, co bude následovat. „Tak v tom jsem s tebou rozhodně zajedno.“ Mick položil sklenici s vínem. Na stole mezi nimi poblikával plamínek svíčky. „Pojď sem.“ Rozevřel náruč. Věděla, že odpor je marný. Mick u ní vždycky dosáhl svého. „A taky nesmíme zapomenout na ten tvůj poslední úspěch.“ Nina dopila víno a vstala. „Nechci, aby ho ten 13
můj zastínil.“ Obkročmo si stoupla nad manželovy nohy. Dřevěná židle zavrzala, když si mu sedala na klín. „Konečně se nám začalo dařit. Jsem tak šťastná, Micku.“ Hleděla mu do očí a snažila se odhalit, jaké tajemství skrývají. Byla zamilovanější než kdy předtím. „Mně se začalo konečně dařit ve chvíli, kdy jsem tě pot kal.“ Mick vpletl prsty do hřívy jejích vlasů. Jemně zatáhl a obrátil ji k sobě. Políbili se. Nina zhluboka vzdychla, skrytá rezerva, jako by měla speciální zásobu lásky vyhrazenou pouze pro něj. Mick se odtáhl, ale rty držel blízko jejích. „Chci ti něco ukázat.“ „Ale?“ Nina se zaklonila a vstala, když ucítila, jak se pod ní Mick zvedá. „Co je to?“ Roztočily se v ní větrníky vzrušení. To bylo na Mickovi výjimečné – cítila se s ním plná života. Některé kamarádky si stěžovaly, že jejich manželství by už po pár letech potřebovalo znovu nastartovat. Nevěra, nuda, vzájemný nesoulad, pracovní problémy, to všechno narušovalo manželské štěstí. Ne tak u Kennedyových. Ninu málem přepadaly výčitky svědomí, když měla přiznat, že její muž je vášnivý, spontánní a že ji stále zbožňuje. Vzpomněla si, jak tohle všechno říkala Lauře, když si jednou v noci otevřely druhou lahev vína. Nina se nechtěla vytahovat ani Lauru znervózňovat srovnáváním s jejím manželstvím. Mick však uměl do jejich života vnést svěžest a vzrušení. Své pocity si prostě nedokázala nechat pro sebe. „Nechtěl jsem ti to ukazovat, dokud to nebude hotové, ale už to nevydržím,“ řekl Mick vážně. „Hořím zvědavostí, pane Kennedy.“ Nina cítila, jak ji táhne za ruku. Vedl ji přes zahradu k ateliéru. Mick si nechal ten dřevěný domek postavit, když se sem před pěti lety přestěhovali. Teď pro něj byl prakticky druhým domovem. Zastavili se uprostřed trávníku. Náhle všechno ztemnělo. „Hej, co se děje?“ Nina ucítila nikotin z manželových prstů, které jí zakrývaly oči. Na okamžik se lekla, ale pak se zasmála. 14
„Pojď do mé temné sluje,“ zahuhlal. „Chci s tebou provádět nepravosti.“ Nina se zachichotala a nechala se poslepu vést přes trávník. Cítila, jak jí pod nohama křupla větvička, a když procházeli kolem hranice pozemku, do nosu jí udeřila odporně sladká vůně čajové růže, kterou tam nedávno vysadila. „Micku Kennedy, jste zkažený a zlotřilý padouch, ale já vás miluju.“ Bylo to skvělé zakončení významného dne. Slyšela jeho dech, když odemykal dveře. Klíče nosil neustále u sebe, protože měl strach o cenný obsah ateliéru. Uvnitř Nina vdechla Mickovu kolínskou a vůni jeho obrazů. Když zavíral dveře, ještě stále jí zakrýval oči. Slyšela, jak cvaká vypínačem a rozsvěcuje. „Co to je, Micku?“ Bylo vzrušující cítit jeho teplé prsty na obličeji. „Umírám zvědavostí. Prosím, prozraď mi to!“ Panenky jí náhle zaplavilo světlo, když ji pustil. Zamžourala. „No?“ Mick přistoupil k obrovskému plátnu a rozpřáhl ruce. „Co na to říkáš?“ Nině uvízl dech v hrudi, polapený mezi žebry, které ztuhly na místě. Nakonec ze sebe vypravila: „Je to úžasné. Nádhera.“ Do očí jí vhrkly slzy, když zaostřovala na svůj vlastní akt v životní velikosti. „Hrozně se mi to líbí. Ale proč jsi namaloval mě?“ „Abych se na tebe mohl při práci dívat. Zblízka.“ Napůl se usmál a napůl ohrnul rty. Nině divoce bušilo srdce v hrudi. „Teď, když mám tu smlouvu s Marley Gallery v Londýně, budu muset makat jako šroub.“ Povzdechl si. Možná, pomyslela si Nina, je to z přepracování. Poslední dobou je tak vystresovaný. „Budeš mi dělat společnost v hodinách mezi psem a vlkem.“ Těšilo ho, že se jí obraz líbí. „Je to tak… tak skutečné.“ Nina se začervenala a přistoupila blíž k plátnu. Sledovala každý obrys a linii. Údy byly propletené, spirály jejích vlasů zdůrazňovaly křivky těla. Mlhavě abstraktní jako většina Mickových děl, a přesto realistický portrét s dokonalou ostrostí. Mick zde zachytil 15
jednu její stránku, na jejíž existenci už dávno zapomněla – ženu, dívku, dítě skryté uvnitř. „To sis nemohl ušetřit trochu barvy i na oblečení?“ Přistoupila k manželovi a objala ho kolem krku. Jejich poslední polibek ji ještě lechtal v břiše. „Takhle tě vidím. Svobodnou, půvabnou, nahou. Bezbrannou jako novorozeně.“ „Aspoň žes mi dal tu šálu.“ Nina ukázala na dlouhý pruh látky, který jí Mick namaloval omotaný kolem zápěstí. Ke druhému zápěstí byl volně přivázaný. „Pěkné. Taková šála by se mi hodila.“ Fialovočervený šifon se dotýkal její kůže. „Ale nezdá se ti, že jsem tam moc hubená?“ Začínala být nesvá. „Taková jsi,“ řekl Mick a odšrouboval víčka od několika tub s barvami. Kritiku nepřijímal příliš dobře. „Ne, vážně. Jsem trochu silnější, než jsi mě namaloval.“ Nina studovala vrstvy barvy, které tvořily její tělo. Mick občas použil paletový nůž, jindy zase štětec ze sobolího vlasu jen s pár jemnými chloupky. „Dokaž to.“ Mickovy oči modročerně blýskaly. Ninu na okamžik napadlo, že se zlobí kvůli jejím poznámkám. Pak zvedla obočí a rozepnula si horní knoflíčky blůzy. „Uvědomuješ si, že budeš muset podrobně prozkoumat každý centimetr mého těla, aby ses přesvědčil, že podoba přesně odpovídá?“ Mick se usmál. Jednou rukou sevřel obě zápěstí své ženy a druhou ji svlékl do naha. Nikdo neslyšel zvuky, které vydávali, ani netušil, jaká vášeň mezi nimi plane, když uléhali na podlahu pod obrazem; nikdo jiný necítil jejich štěstí. Když Nina klopýtala zpátky přes zahradu, byla tma. Sfoukla svíčku, která ještě hořela na zadní terase. Mick, který často pracoval v noci, zůstal v osvětleném ateliéru a maloval. V koupelně Nina studovala svůj obraz v zrcadle. Pomalu přikývla. Podoba odpovídala. V posteli chvíli zírala do stropu a nakonec s úsměvem vplula do klidného spánku. 16
2
Dívám se nahoru na obrovská vrata a motor auta běží naprázdno. Tepané železo je natřené na černo a dřevěné sloupky podobné kmenům obrůstá pýr. Na jedné straně je bezpečnostní panel s tlačítky. Přístupový kód byl uvedený v mých materiálech pro nového zaměstnance. Vyťukám čtyři sedm jedna šest. Železná vrata zavrzají a začnou se otevírat. Šinu se s autem dopředu, nedočkavá, abych už byla uvnitř. Pohlédnu do zpětného zrcátka. Vrata se zavírají a uvězňují mě uvnitř areálu. Jedu dál a polykám nervozitu, která se mi posledních pár dní vaří v hrdle. Příjezdovou cestu lemují stromy, jejichž větve se napřahují jako revmatické údy a tvoří kropenatou klenbu. Buky a duby drží stráž, když pod nimi projíždím. Oči upírám přímo před sebe. Cesta se rozšiřuje do širokého nádvoří s viktoriánským sídlem, usazeným mezi stájemi a sousední moderní budovou. Když se k ní blížím, přečtu na ošklivých moderních cihlách nápis „Přírodní vědy“. Zaparkuju a štěrk mi křupe pod nohama, když s kufrem zamířím k hlavnímu vchodu. Je po dešti a od zavěšených košů a truhlíků s úchvatně pestrými květinami, které lemují vchod, se šíří odporně sladká vůně. Zhluboka se nadechnu a vejdu dovnitř. „Dobrý den. Jsem Frankie Gerrardová,“ oznámím tak bodře, jak jen dokážu. „Francesca,“ dodám, když se školní recepční zatváří nechápavě. „Aha, ano, samozřejmě.“ Usměje se na mě. „Už na vás čekáme.“ Vyjde zpoza přepážky a chytne mě za loket. „Ví17
tejte v Roecliffe. Pojďte, ukážu vám váš pokoj a pak se můžete seznámit s ostatními.“ „Děkuju,“ říkám. Představí se mi, ale okamžitě její jméno zapomenu. „To je jídelna,“ pronese, když procházíme kolem. Letmo nahlédnu dovnitř. Podpatky mi klapou po dlažbě. Obvykle boty na podpatku vůbec nenosím. „A támhle je knihovna. Vidíte všechny ty poháry, co naše děvčata vyhrála? Jsme velice sportovní škola,“ prohlásí hrdě. Sleduju její pohled. „Obdivuhodné,“ říkám a spěchám za ní. Procházíme dlouhou chodbou, pak několik pater vzhůru po schodišti, až se dostaneme do nejvyššího poschodí stopadesátileté budovy, sejdeme ještě po pár vrzajících schodech dolů, projdeme další chodbou a konečně jsme na místě. Recepční odemyká nízké dveře. „Tady budete mít pohodlí.“ Vcházíme dovnitř a ona mi podává starý klíč. Je přivázaný na červené stužce s mým jménem na papírové visačce. „To kdybyste ho ztratila,“ vysvětluje. „Koupelna je na konci vestibulu. Dejte mi vědět, kdybyste něco potřebovala.“ „Je to všechno moc pěkné,“ říkám s úsměvem. Pouštím kufřík na zem. Skácí se na podlahu, jako by se tady už zabydlel. „Nechám vás, ať si můžete vybalit. Ve tři je schůze zaměstnanců před začátkem školního roku. Šálek čaje a možnost seznámit se s ostatními.“ Ještě pořád je vůči mně trochu ostražitá, očima mi těká po obličeji. „Nejste jediná, kdo v tomhle pololetí začíná. Máme nového tělocvikáře a na rok učitelku francouzštiny z Paříže.“ Snaží se mi to ulehčit. „Děkuju.“ Přidržím jí dveře. „Uvidíme se později.“ Přinutím se k úsměvu. Po jejím odchodu zamknu dveře. Sednu si na postel. Železný rám, prověšená matrace, vyrudlý přehoz. Zavřu oči a naslouchám tichu svého nového života.
18
