Úvod
Pro uprchlíky před Hitlerem byla Praha křižovatkou, kde díky velkomyslné shovívavosti československé politické reprezentace, díky přátelství a vřelým vztahům s elitou města, díky obezřetné a spontánní pomoci židovské obce a společnosti mohli nejen žít, ale i bojovat proti společnému nepříteli – nepříteli sebe samých i pohostinného Československa.1 Manfred George Podpora, kterou poskytovaly soukromé výbory, byla tak nízká, že i podporovaní snadno přišli na scestí. … Málokteří získali ilegální práci. Když se na to přišlo, byli bez milosti vypovězeni ze země. Jiní měli známé nebo příbuzné, kteří museli stále vypomáhat. Ti zbývající žebrali nebo kradli. … Shodly jsme se [s Marií Schmolkovou], že Praha je a může být jen přístavem poskytujícím první útočiště.2 Käthe Frankenthalová
Autoři obou těchto výpovědí měli mnoho společného: byli uprchlíci z nacistického Německa, kteří ve třicátých letech 20. století našli na jistou dobu útočiště v Československu, oba byli politicky činní a museli z Německa utéct kvůli svému politickému přesvědčení. Oba byli také židovského původu a z Německa utíkali zároveň před pronásledováním Židů. Oběma se později – ještě před nacistickou okupací českých zemí – podařilo uprchnout do Spojených států amerických. Přesto svůj pobyt v meziválečném Čes5
koslovensku s odstupem vnímali velmi odlišně. Zatímco pro Georga byla Praha místem, kde mohl pokračovat ve své profesní kariéře a dát průchod svému politickému angažmá, pro Frankenthalovou byl pobyt v Praze charakteristický především ekonomickou mizérií a nedostatkem jakékoli perspektivy. Jak vysvětlit rozpor mezi Georgovým oslavným hodnocením a velmi kritickým pohledem Frankenthalové? Z čeho pramenila jejich rozdílná interpretace? George byl významný publicista a do Prahy přišel vybaven kontakty na významné osobnosti (včetně osobní známosti s prezidentem Masarykem). Jeho prv ní cesta směřovala k řediteli významného lis tu Prager Montagsblatt. Jako známému novináři se mu podařilo navázat styky s pražskou intelektuální elitou a pět let, které strávil v exilu v Praze, se aktivně věnoval žurnalistice. Frankenthalová pracovala před útěkem z Německa jako lékařka a zastupovala sociální demokracii v berlínské městské radě a na pruském zemském sněmu. Po několika měsících první emigrace v Československu se uchýlila do Francie, odkud po marném shánění zaměstnání pokračovala do Švýcarska. V roce 1936 se opět vrátila do Prahy, kde se stala pravou rukou Marie Schmolkové, která byla duší aktivit na pomoc židovským uprchlíkům. Vzhledem k tomu, že v emigraci nemohla pokračovat ve své profesi a navíc se setkala s bídou a problémy židovských uprchlíků, hodnotila pobyt v Československu spíše kriticky. V dosavadní historiografii, v médiích a veřejném pově do mí převažuje právě perspektiva Manfreda Georga a s ním i uprchlíků, kteří byli vybaveni významnými kontakty a kteří náleželi mezi politickou či kulturní elitu. Jistou roli v tom hrála skutečnost, že obraz Československa jako ostrova svobody a útočiště pro odpůrce nacismu byl vědomě podporován československou reprezentací v exilu za druhé světové války. Pozitivní obraz Československa ve vztahu k uprchlíkům před nacismem byl jedním z pi6
lířů československé exilové propagandy, která měla vést a v posledku vedla k obnovení československé státnosti. O důležitosti otázky německých uprchlíků v Československu pro exilovou propagandu svědčí projekt německého novináře židovského původu Wilhelma Sternfelda. Tento bývalý uprchlík v Československu byl v roce 1944 požádán exilovou vládou, aby sepsal monografii o protinacistickém exilu v Československu tak, aby se z jeho knihy stal pomník prvorepublikové demokracie. O sepsání oslavného úvodu byl požádán omas Mann. Sternfeld rukopis dokončil až po roce 1945 a vzhledem k odlišné politické orientaci nově utvořeného Československa jej nikdy nevydal.3 V poválečném Československu, které nenávratně spělo ke komunistické diktatuře, nebyl již pozitivní obraz první republiky žádoucí. Většina dosavadních studií o československé uprchlické politice a o pobytu uprchlíků před nacismem v Československu je tak silně ovlivněna dvěma interpretačními vzorci. Buď shora uvedeným a priori pozitivním hodnocením dějin první Československé republiky jako ostrova demokracie a tolerance ve střední Evropě, nebo komunistickou interpretací, která zdůrazňuje reakční politiku československých úřadů vůči komunistickým uprchlíkům, soustřeďuje se především na uprchlíky z levicových politických stran a pozitivně hodnotí levicovou atmosféru první republiky. Je zajímavé, že dodnes jsou tato – ve své čisté podobě nekompatibilní – vyprávění o osudu uprchlíků kombinována. Komunistická historiografie se zpravidla nevěnovala tématu uprchlíků jako takovému, ale líčila jejich osudy jako součást „hrdinného“ boje pracujícího lidu proti kapitalismu a fašismu. V padesátých letech považovali marxističtí historici příslušníky „buržoazie“ černobíle za kolaboranty, kteří ze strachu před komunisty spolupracovali s Hitlerem. Reflexe uprchlické politiky a osudů uprchlíků, včetně těch komunistických, byla striktně podřízena inter7
pretačnímu vzorci třídního boje. Jak mimo jiné ukazujeme v této knize, mohli v tomto ohledu marxističtí historici navazovat na tradici komunistické péče o uprchlíky. Teprve od šedesátých let se část československých historiků začala zajímat i o dějiny nekomunistického odboje a našla kladnější vztah i k buržoaznímu státu, který byl nyní jako „buržoaznědemokratický“ odlišován od okolních totalitních nebo autoritativních pravicových režimů. Tento stát měl – i přes svůj v podstatě „reakční“ charakter – umožňovat působení komunistických organizací a solidarita československých a německých pracujících měla nakonec zpra vi dla zvítězit nad restriktivním pří stu pem úřa dů. V tomto pohledu je to pak především československý lid (v čele s komunisty), který pomáhá německým uprchlíkům, zatímco úřady buržoazního státu je pronásledovaly a vypovídaly. První republiku bylo možno v komunistických líčeních ocenit i díky existenci poměrně širokého okruhu „pokrokových“ intelektuálů a novinářů, kteří sice nebyli komunisté, ale byli do různé míry ovlivněni levicovými myšlenkami a často práva komunistů bránili. Zároveň byla v těchto pracích alespoň do jisté míry brána na milost také politická práce německé sociální demokracie v Československu. Výklad poplatný komunistické interpretaci dějin reprezentují především studie Gertrudy Albrechtové4 a Bohumila Černého. V Černého knize Most k novému životu5 z roku 1967 se však již projevuje politické oteplování a názorové otevření šedesátých let. Černý se staví vstřícněji k Masarykovi, Benešovi a první republice a nezabývá se pouze komunistickými uprchlíky, ale též sociálními demokraty a dalšími skupinami. Naopak problematika židovských uprchlíků zůstává spíše na okraji jeho zájmu. Jádro jeho výkladu tvoří popis politické činnosti komunistických a sociálnědemokratických uprchlíků a německých zpravodajských intrik. 8
V době normalizace bylo téma uprchlíků interpretováno jako příklad spolupráce mezi komunisty z budoucích socialistických států. V sedmdesátých a počátkem osmdesátých let se v Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd zabýval celý tým li te rárních historiků německými uprchlíky v meziválečném Československu a dokumentoval především jejich kulturní činnost. Tým úzce spolupracoval s východoněmeckými kolegy a představoval téma uprchlíků jako společnou tradici komunistických stran, respektive československého a německého lidu, v boji proti fašismu. V roce 1974 uspořádal na pří klad v Kulturním a in for mač ním stře dis ku NDR v Praze vý sta vu pod ná zvem „Tra di ce společného boje proti fašismu“ a výsledky jeho práce byly publikovány i v NDR.6 Marxistický přístup vyzvedávající první re pub li ku jako příklad demokracie uplatňuje ve vztahu k uprchlíkům před nacismem a uprchlické politice státu několik významných interpretačních vzorců. Mezi ně patří především představa o specifickém charakteru československé uprchlické politiky, zdůrazňování Československa jako centra politických uprchlíků a jejich organizací a v neposlední řadě pak soustředění na příslušníky politické a kulturní elity. Teze o tom, že se Československo svým tolerantním přístupem k uprchlíkům odlišovalo od ostatních států, hrála a hraje v historiografii skutečně vý znam nou roli. Podle Gertrudy Albrechtové přispěla k československému přístupu i humanitní tradice české společnosti a její zvláštní dějinná zkušenost. Albrechtová totiž odvozuje azylovou tradici Československa od „revolučních“ období českých dějin (husité, revoluční rok 1848–49 či dokonce Masarykovo působení v exilu za první světové války) a poukazuje na údajnou staletou tradici spojení „pokrokově-demokratického“ českého a německého umění. Této tradici měla 9
česká pokroková literatura zůstat věrná i v době nejvyšší nouze.7 „Všechny tyto faktory dávaly emigraci v Československu zcela zvláštní charakter a odlišovaly ji od emigrace v jiných zemích poskytujících azyl. V Československu nalezla německá antifašistická emigrace pevný politický a kulturní základ, který jí garantoval nejen minimální životní podmínky, ale též v každém směru poskytoval operační základnu pro protifašistický boj.“8 Představa o Československu jako útočišti a os tro vu demokracie založená na tezi o specifičnosti jeho azylové politiky je zastoupena i v řadě nejnovějších publikací. Objevuje se například v katalogu k výstavě Židovského muzea v Berlíně o „domovu a exilu“ německých Židů z roku 2006: „Československo se jako žádná jiná evropská země chovalo vůči ně mec ko-židovským emi gran tům po roce 1933 velkoryse a tolerantně.“9 Livia Rothkirchenová pak ve své knize z roku 2005 popisuje politiku československého státu vůči německým uprchlíkům jako jeden z důsledků československé demokracie, Masarykova a Benešova vlivu a levicového charakteru kulturního života, který byl otevřený Židům. I když zmiňuje některé útoky na uprchlíky, předkládá výrazně zjednodušený a idealizovaný popis situace uprchlíků: Československo se stalo jejich „domovem a útočištěm“ a Češi jim „bona fide povo lili pobyt a pro přechodnou dobu poskytli ubytování“. Rothkirchenová, podobně jako mnozí další, zdůrazňuje unikátní společenský život uprchlíků v Praze a jejich kulturní a politickou činnost.10 Údajná specifičnost postavení Československa ve vztahu k německým uprchlíkům je neodlučitelně spjata s představou, že Československo se odlišuje od ostatních zemí, které jim poskytovaly útočiště, politickým charakterem emigrace. Květa Hyršlová například konstatuje, že první republika zaujímala mezi těmito zeměmi „zvláštní postavení“, neboť se nejen od okolních států, ale i od západ10
ních demokracií jako Belgie či Nizozemsko odlišovala tím, že umožňovala politickou práci levicově orientovaných uprchlíků.11 To dává do souvislosti nejen s existencí německé levicové kultury a jejím propojením s českými umělci a s historickou zkušeností vyhnanství, ale též s tím, že Československo bylo vystaveno stejnému ohrožení ze strany nacistů. Z tohoto důvodu také vůči uprchlíkům projevovalo mnohem větší porozumění.12 Není proto divu, že v centru zájmu dosavadních výkladů o německých uprchlících v Československu stojí činnost politických uprchlíků a že je popisována především činnost komunistických a sociálnědemokratických organizací. Tento tematický filtr je patrný i na popisech práce organizací založených na pomoc uprchlíkům. V převážné části dosavadní literatury je proto vyzvedávána především činnost komunistických a sociálnědemokratických po moc ných vý bo rů a jen na okraji jsou zmiňovány také další organizace, včetně židovského pomocného výboru, který se staral o převážnou část uprchlíků.13 Také komunistický popis československé uprch lic ké politiky je založen do značné míry na elitních uprchlících, ať již jimi byli vrcholní představitelé komunistické strany v exilu nebo umělci a intelektuálové. K tomu přispívala komunistická tendence k heroizaci dějin třídního boje: když už se mluví o běžných uprchlících, jsou líčeni jako hrdinové bojující za porážku fašismu, ale jejich každodenní obtíže s úřady a často doslova živoření či pocity bezvýchodnosti či beznaděje zůstávaly stranou zájmu. Podobnou perspektivu pak najdeme i v rozboru Wernera Rödera, který se zabývá téměř výhradně politickými uprchlíky a zdůrazňuje roli Československa jako centra boje proti nacismu. Převahu politických uprchlíků dokazuje statistikou vytvořenou na základě životopisů uveřejněných v lexikonu Biographisches Handbuch der deutschsprachigen Emigration nach 1933.14 Tím však z logiky věci bere 11
v úvahu pouze ty, kteří byli díky své politické, kulturní či veřejné činnosti natolik známí, že se jim dostalo hesla v této příručce. O nereprezentativnosti této příručky svědčí také sku teč nost, že i přes ne o by čej né množství nasbíraných informací obsahuje Handbuch údaje pouze o dvou ze čtrnácti do této knihy zahrnutých medailonků uprchlíků. I když Röder kritizuje protisionistický tón východoněmecké historiografie, odbývá židovské uprchlíky konstatováním, že se jich v Československu na delší dobu usadilo pouze málo, zhruba tři tisíce.15 Zatímco komunisté a sociální demokraté v Československu zůstávali, neboť chtěli bojovat proti nacismu, Židé kvůli hospodářské krizi a také kvůli nebezpečí, které politicky exponovanému Československu hrozilo, odcházeli do dalších zemí. Již se ale nedozvíme, že se prvorepublikové úřady snažily imigraci Židů z Německa omezovat a že židovští uprchlíci byli k co nejrychlejšímu vystěhování do další země nuceni. Čtenář tak může získat pocit, že převážná část emigrace v Československu byli političtí uprchlíci, kteří odtud chtěli aktivně bojovat za své ideály. Židovští uprchlíci, pokud jsou vůbec zmiňováni, jsou líčeni jako bohatí podnika te lé, kteří brzy po kra čo va li do zemí, kde jim kynula vidina lepšího zisku. Jistě lze namítnout, že historiografie orientovaná na levicový exil se židovstvím uprchlíků nezabývala, neboť počítala židovské komunisty či další politické uprchlíky židovského původu bez dalšího mezi politickou emigraci. Tím však zakrývala skutečnost, že velká část uprchlíků odcházela z Německa nejen kvůli politické opozici vůči Hitlerovi, ale také kvůli pronásledování Židů. Pokud jsou zmínky o Židech často omezovány pouze na bohaté uprchlíky, vytváří se zcela zkreslený pohled (někdy hraničící s protižidovskými stereotypy), v němž jsou Židé asociováni s hospodářskými zájmy, zatímco ostatní uprchlíci měli být vedeni politickým přesvědčením. Jako by i v historiografii nacházela odraz meziválečná snaha 12
o oddělení skutečných politických uprchlíků od „hospodářských“ migrantů, která hrála velkou roli v přístupu evropských států vůči židovským uprchlíkům. V komunistické historiografii pak můžeme někdy vysledovat dozvuky „antisionistické“ propagandy padesátých let: jestliže jsou židovští uprchlíci asociováni s bohatými podnikateli, je již jen krůček k jejich označení za kapitalisty, a kvůli jejich migraci na západ za kosmopolity či přívržence amerického imperialismu.16 Naopak o chudých židovských uprchlících, kteří v Československu doslova živořili, se nedočteme, což posiluje identifikaci bohatých s Židy a Židů s buržoazií. Vyváženější pohled poskytují především dva výstavní sborníky: mnichovská výstava Drehscheibe Prag (Točna/ Křižovatka Praha)17 a Exil v Praze a Československu 1918– 1938.18 Obě tyto výstavy se více než starší práce věnovaly také židovským uprchlíkům a jejich specifickým osudům. Na dru hé jmenované výstavě pak byla znatelná značná názorová pluralita a rozdílnost přístupů a interpretací: zatímco autoři této knihy sa zaměřovali spíše na pohled běžných neelitních uprchlíků bez zvláštních konexí a věnovali pozornost též restriktivním aspektům československé uprchlické politiky, zdůrazňovali někteří další členové autorského kolektivu politickou a uměleckou činnost úzké skupiny známých uprchlíků. Příkladem může být kapitolka věnovaná polským uprchlíkům, pojednávající v podsta tě pouze o pobytu vý znam né ho polského agrárníka Wincentyho Witose, který musel uprchnout z Polska kvůli opozici vůči Piłsudského režimu. O tisících polských Židů, kteří přicházeli do Československa, ať již z Německa nebo přímo z Polska, se však nedočteme již nic.19 Ze všech těchto důvodů převažuje v historiografii obraz Československa ochotně poskytujícího azyl politickým uprchlíkům z Německa a z Rakouska, mezi ni miž bylo mnoho známých levicových intelektuálů, politiků a umělců. Protifašistické fotokoláže Johna Heartfielda či výstava 13
protinacistického umění v Mánesu tak v obecném povědomí převažují nad skutečnou situací většiny uprchlíků, která byla poznamenána bídou, obavami z budoucnosti, nejistotou a často také šikanou úřadů. Rovněž restriktivní prvky československé uprchlické politiky jsou sice v obecné rovině známy a v literatuře zmiňovány, ale zůstávají spíše stranou a nebyly dosud předmětem důkladné analýzy. Od šedesátých let 20. století se množí studie o uprchlické politice západních zemí, především Spojených států amerických, Velké Británie, Švýcarska a Francie.20 Hlavní otázkou těchto studií bylo a je, zda demokratické státy reagovaly přiměřeně na pronásledování různých skupin v nacistickém Německu a zda byly ochotny přijímat uprchlíky z Německa, z Rakouska a později z dalších okupovaných zemí. Většina autorů přitom usilovala o kritický pohled na vlastní dějiny a poukazovala na restriktivní prvky uprchlické politiky těchto států. Jak to, že tyto státy, které si zakládaly na své demokratické tradici, neposkytly dosta teč nou po moc uprch lí kům z nacistického Ně mec ka a dokonce v době největší potřeby uzavíraly své hranice? Zpracování tématu uprchlické politiky v době nacismu souvisí s oživením zájmu o téma holocaustu od šedesátých let 20. století a s generační obměnou, která přinesla kritičtější pohled na období druhé světové války. Pro Československo však taková studie chybí – naše kniha si proto klade za cíl tuto mezeru alespoň částečně zaplnit. I když není v rámci této studie možné detailně hovořit o mezinárodním kontextu uprchlické politiky, budeme se snažit poukázat přinejmenším na základní souvislosti mezi přístupem Československa a ostatních evropských států. Je zřejmé, že uprchlické politice Československa není možné porozumět bez komparace s ostatními evropskými státy a bez reflexe pokusů o mezinárodní řešení uprchlického problému.21 14
Téma uprchlíků před nacismem budeme ana lyzovat na dvou vzájemně propojených úrovních. První je formulování, provádění a proměny uprchlické politiky státu vůči uprchlíkům z Německa a z Rakouska. Detailně se zabýváme reakcemi československých úřadů na příchod uprchlíků, způsobem, jakým stát formuloval svou politiku vůči těmto lidem, a rozdílnými koncepcemi různých článků stát ní správy. Analyzujeme právní po sta ve ní uprchlíků a klademe si otázku, zda v meziválečném Československu požívali zvláštní ochrany. Zajímáme se také o roli prvorepublikové diplomacie při vytváření mezinárodních organizací na pomoc uprchlíkům a při přijímání mezinárodních konvencí. V neposlední řadě pak věnujeme pozornost postupným proměnám československé uprchlické politiky a jejímu restriktivnímu obratu v posledních letech první republiky. Klademe si otázku, zda stát formuloval nebo prováděl odlišnou politiku vůči uprchlíkům židovského původu. V této souvislosti je významný především postoj státu vůči „východním“ (především polským) Židům, kteří byli tradičním předmětem posměchu a předsudků a byli často vyhošťováni přes hranice většiny evropských států. Na druhou úroveň náleží otázky postavení a každodennosti běžných uprchlíků a s tím související činnost pomocných organizací. Ve středu zájmu jsou pro nás řadoví uprchlíci, důvody a způsob jejich útěku a pomoc, která jim byla poskytnuta. Detailně je rekonstruován vznik jednotlivých pomocných výborů a jejich další působení, snaha o koordinaci činnosti výborů a jejich vztah ke státní správě či mezinárodním organizacím. Zvláštní kapitolu tvoří problematika komunistické emigrace, která svým zdůrazňováním třídního boje zásadním způsobem zasahovala do života mnoha uprchlíků v Československu. Pozornost je věnována i každodennosti života uprchlíků a otázkám jejich ubytování, stravování, možnosti pracovní činnosti, vycestování a finančního zajištění. 15
Vzhledem k množství již existující literatury se naopak detailně nezabýváme politickou činností uprchlíků, programem různých politických skupin v československém exilu či způsobem, jak se snažily bojovat proti nacistickému režimu. Z časového hlediska je naše studie omezena na období první republiky a začíná nástupem Adolfa Hitlera k moci v lednu 1933 a končí mnichovskou dohodou v září 1938. Nevěnujeme se proto vlně uprchlíků z pohraničí v období druhé republiky, která vzhledem k počtu a národnostnímu charakteru uprchlíků vedla k zásadním změnám v koncepci československé uprchlické politiky. Text je doplněn také řadou medailonků „obyčejných“ a v naprosté většině zcela neznámých uprchlíků. I když jsme o nich často mohli dohledat podstatně méně informací než o známých umělcích, intelektuálech či politicích, domníváme se, že právě jejich příběhy názorně ilustrují vývoj československé uprchlické politiky.
*
*
*
Pramennou základnu knihy tvoří především archivní dokumenty, z nichž velká část nebyla v literatuře o této problematice doposud využita. Pro rekonstrukci uprchlické politiky státu byly stěžejní především rozsáhlé fondy ministerstva vni t ra, ministerstva za hra nič ních věcí, policejního ředitelství v Praze a zemských úřadů. Tyto materiály umožňují alespoň do jisté míry nahlédnout do zákulisí vytváření státního přístupu vůči běžencům z Německa a z Rakouska, popsat rozdílné názory různých ministerstev a dokumentovat také řadu osudů jednotlivých uprchlíků. Na druhou stranu ale je v těchto pramenech často patrné politické zaměření či stereotypizující pohledy státních úředníků. Jejich pohledy proto není možné nekriticky přebírat a je třeba je konfrontovat s prameny odlišného charakteru. 16
Velmi rozdílný pohled na postavení uprchlíků v Československu poskytují materiály týkající se pomoci uprchlíkům. Původní fondy pomocných organizací se však zpravidla nezachovaly, neboť je po příchodu nacistů z větší části zničily samotné pomocné výbory, aby nekompromitovaly své klienty. Jejich zbytky nebo fondy, z nichž lze jejich činnost rekonstruovat, jsou rozptýleny po celém světě. Abychom mohli analyzovat problematiku pomoci uprchlíkům a jejich každodenního života, bylo zapotřebí na vští vit archivy v několika ev rop ských a mi mo ev ropských zemích. Významné byly především archiválie v Německém archivu exilu (Deutsches Exilarchiv) ve Frankfurtu nad Mohanem, kde je uložen rukopis již zmíněné Sternfeldovy knihy. Pro nás byly důležité především dopisy, letáky, zprávy a jiné dokumenty, které se Sternfeldovi podařilo shromáždit již během druhé světové války od bývalých uprchlíků v Československu a které tvořily podklad pro jeho knihu. K autenticitě těchto svědectví kromě jiného přispívá, že byla psána jen s několikaletým odstupem. Pro popsání pomoci židovským uprchlíkům hrál stěžejní roli archiv Amerického spojeného židovského výboru pro distribuci (American Jewish Joint Distribution Committee, AJJDC, obvykle JOINT) v New Yorku. Tato americká židovská organizace z velké části financovala pomoc židovským a částečně i nežidovským uprchlíkům v Evropě. Podmínkou jejich podpory byly podrobné zprávy o činnosti pomocných výborů z pera místních pracovníků i jejich vlastních zpravodajů. Agenda organizace HICEM v Praze, která poskytovala podporu židovským uprchlíkům, byla doposud považo vá na za ztracenou. Zlomky z dokumentů jsme na šli v Archivu Židovského muzea v Praze, v archivu Centrum Judaicum v Berlíně, v Ústředním si o nis tic kém ar chi vu v Jeruzalémě či v Archivu Institutu pro soudobé dějiny 17
(Archiv des Instituts für Zeitgeschichte) v Curychu na kopiích z archiválií, které sovětské úřady na konci války daly převézt do Moskvy. Až v závěrečné fázi našeho výzkumu jsme narazili na rozsáhlý fond pražské pobočky HICEMu v archivu YIVO Institute for Jewish Research v New Yorku, kam se tento materiál dostal z archivu organizace ICA, která spolufinancovala emigraci Židů z Evropy a která svoji pomoc koordinovala s organizací HICEM. Důležité jsou především prů běž né zprávy ze schů zí výboru HI CE Mu v Praze a rovněž společného výboru pro koordinaci činnosti všech pomocných výborů v Československu. Tento materiál nám umožňuje doplnit a často i zásadně pozměnit některé dosavadní teze o fungování pomocných výborů v Československu. Abychom mohli popsat rozsah a charakter pomoci, kterou uprchlíkům poskytovaly židovské náboženské obce, prošli jsme dokumentaci jednotlivých obcí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, která se, byť pouze torzovitě, dochovala v Archivu Židovského muzea v Praze. Významným pramenem pro zachycení perspektiv uprchlíků jsou dochované vzpomínky. Vedle těch, které vyšly knižně, existují soubory vzpomínek v některých specializovaných archivech: v Institutu Leo Baecka (Leo Baeck Institute) v New Yorku a v Berlíně, v archivu Centra pro výzkum antisemitismu (Zentrum für Antisemitismusforschung) při Technické univerzitě v Berlíně, v Archivu pro soudobé dějiny (Archiv für Zeitgeschichte) při univerzitě ve Vídni a též v materiálech, které spravuje oddělení holocaustu Židovského muzea v Praze. Významným pramenem pro tuto práci byl též dobový tisk, který reflektuje názory jednotlivých politických proudů v české společnosti a umožňuje sledovat mediální kampaně týkající se uprchlíků. Postoje politiků a skutečnost, že uprchlíci se stali významným tématem veřejných debat, jsme se snažili ukázat též na základě projevů po18
slanců a senátorů v parlamentu. Významným pramenem byly též časopisy, které v Československu vydávali samotní uprchlíci.
*
*
*
Odlišnou interpretaci, kterou chceme v této knize na bíd nout, nelze oddělit ani od kritického po hle du na terminologii používanou ve většině dosavadní literatury o uprchlících v meziválečném Československu. V dobovém diskursu byl pro lidi utíkající před pronásledováním z Německa a z jiných zemí používán především výraz emigrant, který však byl v mnoha případech zaměňován se slovem uprchlík (či běženec), přičemž významový posun mezi těmito výrazy nebyl reflektován. I když se oba termí ny významově překrývají, zdů raz ňu je pojem uprchlík skutečnost, že dotyčná osoba musela uprchnout před pronásledováním. V pojmu emigrant je spíše zdůrazněno rozhodnutí opustit dlouhodobě svou domovskou zemi, přičemž důvody tohoto rozhodnutí mohou být libovolné. Výrazy emigrant či emigrace označují především změnu místa pobytu. Zatímco emi gra ce může být dobrovolná a být výrazem volby, uprchlíkem se člověk stává pouze pod nátlakem a následkem pronásledování (což jej však zároveň nezbavuje možnosti vlastního rozhodování). Toto pojmové zmatení souvisí nejen s tím, že výraz emigrant je zpravidla používán v souvislosti s politickým exilem, ale i s tím, že v meziválečném období se teprve mezinárodně uznávaná definice uprchlíků rodila a s ní i první mezinárodní dohody na jejich ochranu. Meziválečné i poválečné konvence o uprchlících však vždy obsahovaly definici uprchlíka (anglicky refugee, francouzsky réfugié) a neznaly pojem emigrant. Statut uprchlíků je pak zakotven především v konvenci Organizace spojených národů z roku 1951. V této studii budeme proto dávat přednost pojmu 19
uprchlík, který podle nás lépe odpovídá situaci lidí utíkajících před nacismem. Objasnit je třeba též velmi oblíbený pojem azyl: v publicistice je tento výraz, který z jazykového hlediska znamená bezpečné místo, používán v různých souvislostech a často pouze v symbolickém smyslu. Četnost slova azyl v projevech politiků nebo v novinových článcích proto ještě nic nevypovídá o skutečném postavení uprchlíků v Československu. Na druhou stranu ale výrazem azyl může být míněn pevně definovaný právní status uprchlíka, který mu poskytuje dlouhodobější jistotu pobytu na území státu spojenou s některými právy, která za běžné situace náleží pouze jeho vlastním občanům. Například v České republice v současnosti existuje zvláštní zákon o azylu22 stanovující postavení žadatelů o azyl a podmínky jejich uznání za azylanty. Tato pojmová nevyjasněnost pak v historiografii vedla k četným nedorozuměním ohledně skutečných důsledků práva azylu v Československu. V této knize se proto snažíme odlišovat mezi symbolickým právem azylu a jasně definovaným statusem uprchlíka. I z těchto důvodů jsme také v názvu knihy použili místo výrazu azyl slovo útočiště, které neindikuje právně jasně definované postavení. Značnou vypovídací hodnotu mají i výrazy užívané v názvech nemalé části prací zabývajících se tématem německých a rakouských uprchlíků v Československu. Útočiště v Československu je tak označováno výrazy jako „most“, „točna“ či „křižovatka“, „přestupní stanice“ či „zastávka na útěku“.23 Všechny tyto pojmy mají společné to, že vyjadřují nepevnost a proměnlivost postavení uprchlíků a naznačují jeho dočasnost. Uprchlíci nevěděli, jak dlouho budou v exilu, zda se někdy vrátí do své vlasti a jestli jim Československo bude i nadále poskytovat útočiště. Pobyt v Československu byl pro uprchlíky pouze časově omezenou, více či méně významnou epizodou. Dalším společným jmenovatelem těchto výrazů je, že vyjadřují symbolicky (nikoli 20
geograficky) vymezený prostor, který uprchlíkům poskytoval náhražku domova. Toto prostorové a časové vymezení však může mít odlišné konotace. Má proto smysl se na některé z těchto „nálepek“ podívat blíže a v krátkosti se zamyslet nad tím, jaké interpretace v sobě mohou nést či indikovat. Část výrazů totiž naznačuje zájem především o politickou emigraci a její program, který směřoval k vytvoření jiného politického systému ve vlasti. Zatímco Most k novému životu Bohumila Černého jen volně odkazuje k naději na život v lepším světě, popisuje Werner Röder (ovšem jenom jako jeden z atributů) Československo dokonce jako „bojové stanoviště“ (Kampfposten). V obou těchto případech je však exil v Československu označen jako prostor, z nějž uprchlíci usilovali o politickou proměnu své vlasti. Exil byl proto také v přeneseném slova smyslu jevištěm, odkud uprchlíci sdělovali své poselství obecenstvu. Uprchlíci se často vnímali (a byli tak vnímáni i po druhé světové válce) jako „jiné Německo“, jako proud reprezentující skutečnou kulturní a politickou tradici své země.24 Různé výklady se mohou vztahovat k oblíbenému a výstižnému německému pojmu „Dreh s che i be“, kte rý lze do češtiny doslova přeložit jako točna či hrnčířský kruh, přeneseně pak jako křižovatka. Obtížnost překladu ilustruje i skutečnost, že v jedné publikaci je do češtiny převeden jako přestupní stanice, v jiné pak do angličtiny jako staging point. „Drehscheibe“ může být na jedné straně vykládána jako místo, kde je vše v pohybu a kde se nelze zastavit, ale na straně druhé též jako místo setkávání, diskuse a vzájemného obohacování různých proudů, národů a kultur. (V tomto pojetí byl pojem křižovatka například použit na výstavě a v knize Na křižovatce kultur.25) Takto také oblíbeným metaforám rozumí Květa Hyršlová: „Zde byla křižovatka, most a odrazový můstek k očištění a tříbení jejich názorů.“26 Tyto různorodé konotace tak názorně 21
zrcadlí i pluralitu funkcí exilu a možných pohledů na pobyt a úlohu německých a rakouských uprchlíků za první republiky. Volbou názvu Nejisté útočiště chceme zdůraznit nejen časovou omezenost exilu v Československu, ale též otázky, které vyvstávají nad dosud převažující představou o první republice jako téměř druhého domova pro uprchlíky z Německa, v němž mohli dále tvořit a který jim nabízel rozsáhlé možnosti politické práce. Bylo ono symbolické teritorium, které je označováno výše zmiňovanými metaforami, tak přátelským místem? Není žádnou náhodou, že se název této knihy podobá titulu knihy Vicky Caron o uprchlické politice Francie, kterou nazvala Uneasy Asylum. Podobný název totiž souvisí s tím, že československá uprchlická politika se velmi podobala přístupu ostatních evropských států, které pobyt uprchlíků výrazně omezovaly a bránily se tomu, aby na jejich území našli nový domov nastálo. Pobyt uprchlíků v reálném i imaginárním časoprostoru exilu se proto odehrával ve znamení nejistoty. Tato nejistota nebyla pouze výrazem zkušenosti exilu, typické pro většinu uprchlíků, kteří se strachují o své blízké, žijí ve finanční tísni a obávají se budoucnosti. V nejistotě byli uprchlíci před nacismem udržováni také československými úřady, které rozhodovaly o povolení k pobytu či možnosti zaměstnání.
22
