Klientský systém jako quasi-feudalismus v Česku Jan Černík

Studie pro www.migraceonline.cz, Multikulturní centrum Praha, leden 2005

Klientský systém jako quasi-feudalismus v Česku Jan Černík Abstrakt Dynamiku cirkulační migrace a s tím spojený modus každodenní ekonomiky můžeme sledovat ve vzájemně propojených perspektivách času, prostoru a sociálního vývoje. Česká republika měla počátkem 90. let všechny předpoklady cílové i tranzitní země pracovní migrace. Ekonomická transformace země generovala stabilní poptávku po levné pracovní síle a se zdrojovými zeměmi pracovní migrace byl bezvízový režim. Tento článek Jana Černíka je příspěvkem do diskuse o tom, zda a do jaké míry jsou organizační formy ekonomické migrace determinovány socio-kulturními předpoklady země původu. Následující text se zabývá otázkou tzv. klienturou neboli klientského systému. Autor sleduje jeho vývoj, formování a funkce v České republice na příkladu ukrajinské pracovní migrace. Přináší širší definici pojmu než je běžně v médiích užívána. Klienty vnímá jako významné zprostředkovatele práce a výhled do budoucnosti klientského „systému“ uzavírá slovy o nutnosti „izolování zprostředkovatelů od organizovaného zločinu a současně využití jejich organizačního potenciálu v rámci pracovní migrace“.

Úvod Následující text je rozborem toho, co mnoho lidí z evropské části bývalého SSSR pracující v České republice nazývá klienturou a někteří Češi znají pod názvem klientský systém. Teze článku se zakládají na studiu výzkumných prací na téma pracovní migrace na území ČR, novinových článků o Ukrajincích v ČR. Dále vycházejí ze studia zahraniční literatury zaměřené na transformace organizačních modelů ekonomie ve východní Evropě. Některé teze této práce byly konzultované s cizinci (viz dále jen „konzultanti“), kteří mají zkušenosti s dočasnou prací v ČR přes prostředníka. Tato „verifikace v terénu“ se ukázala jako nutnost vyplývající z nedostatku cíleného a aktuálního výzkumu forem organizování dočasné pracovní migrace v ČR. Primární přístup ke zkoumání strukturálních dispozic organizování ekonomie dočasné pracovní migrace v ČR je zde založen na komparaci některých charakteristických rysů způsobů organizace ekonomických aktivit v provinčním Rusku, jak jak jej zachytila Caroline Humphrey. Tato srovnání následně interpretuji v intencích symbolické antropologie. Tento přístup je založený na etnografii všednosti, která vytváří rámec pro dekódování významů chování aktéra.v jeho normálnosti. V rámci interpretativního (reflexivního) procesu antropologického zkoumání jsou „objekty“ současně objevovány a vytvářeny (Geertz 2000). Pojem klient, klientura a klientský systém Pojem „klient“ je těžko postižitelný, jedná se o subjekt určitého modu ekonomického jednání, které se vyznačuje vysokou dynamikou. V kontextu pracovní migrace ze zemí bývalého SSSR do ČR není klient zákazník. Pod označením „klient“ se skrývá člověk zajišťující odbyt zpravidla nekvalifikované práce v České republice, který tím zároveň uspokojuje poptávku na zdejším trhu práce. Tato definice předpokládá vznik pojmu v prostředí zdrojové země, což dokládá Uherek na základě výzkumu na Zakarpatské Ukrajině (Uherek 2001) a přes citaci znalce zakarpatských poměrů tvrdí Livinský (Livinský, Kočík 2003a). Klient jako příslušník vymezené sociální skupiny je stejně těžko uchopitelný jako vlastní pojem, proto je následující charakteristika pouze doplňující konstrukce klienta jako představitele pseudo-profesní skupiny. Zpravidla se jedná o ženu/muže z bývalého

1


Sovětského svazu, který si vytvořil kontakty a sociální zázemí v ČR během předchozích pobytů (podle výpovědí konzultantů je dnes poměrně častým jevem klient – občan ČR české národnosti). Klient má solidní zázemí (nebo blízkého spolupracovníka) ve zdrojových oblastech migrace kde realizuje nábor pracovníků (zarobitčanů) pomocí neformálních sítí (Uherek 2001), což předpokládá vysoký sociální kapitál (viz Livinský, Kočík 2003). V České republice dnešní klient zpravidla disponuje řádně registrovanou společností pro zprostředkovávání práce nebo firmou na stavební či úklidové práce. Klient má obvykle vedle zprostředkování práce ve své nabídce spektrum migračních a dalších služeb, počínaje dopravou, přes ubytování až po zajištění legality pobytu pro imigranta. Doprava a administrace jsou většinou poskytované v jednom „balíku“ za jednorázový poplatek nebo na dluh (Livinský, Kočík 2003a). Zprostředkovávání práce, bydlení a „ochrana“ se obvykle strhávají z výdělku pracovníka. Je zřejmé, že klientův kapitál spočívá v kontaktech a vztazích, ať už se jedná o hospodářské subjekty v ČR nebo o neformální sítě ve zdrojové zemi. Profesionál v oboru služeb založených na vztazích a kontaktech musí svůj kapitál udržovat a kultivovat tak, aby si udržel pověst a image, které rozhodují o úspěšnosti. „Klient“ působí na pomezí rozdílných světů nejenom ve smyslu ekonomie a práva, ale i co do norem organizace každodenního ekonomického jednání. Tyto aspekty jsou diskutovány v závěrečné části článku. Klienturu nelze vnímat odděleně od určitých principů sociálního jednání v prostředí dočasné pracovní migrace v ČR. Výše zmíněná ekonomická praxe klientů může být vnímaná jako mírně nestandardní jednání podnikatele v oboru personalistiky nebo jako kořistnické jednání novodobých otrokářů. To jsou však redukující postoje, které neberou v potaz kontext a jeho historickou dynamiku, nicméně vypovídají o neurčitosti pojmu. Klientský systém se rozhodně nezakládá na jakémsi spiknutí několika stovek jednotlivců, kteří vykořisťují své krajany ani na samotných zákonitostech trhu práce. Kdyby z nějakého důvodu všichni klienti „pověsili svoji živnost na hřebík“, lze téměř s jistotou očekávat že budou okamžitě zastoupení novými lidmi s podobnými schopnostmi a kontakty. Klientura neboli klientský systém je modus organizování ekonomického jednání, „operační strukturou“ v sociálním prostředí nekvalifikované a dočasné pracovní migrace ze zemí bývalého Sovětského svazu (především Ukrajina, v menší míře Moldavsko a Bělorusko). Dynamika v rámci tohoto prostředí je průběžně generována střetáváním faktorů země původu, kterými například jsou vývoj nezaměstnanosti, populační nárůst/pokles, apod. a faktorů hostitelské země jako například poptávka na trhu práce, změny migrační legislativy anebo vývoj trhu s nemovitostmi. Klientský systém je v podstatě nahodilá součást tohoto nestabilního „žentouru“ procesů, ekonomických vazeb a regulačních opatření, který dodává vývojovou dynamiku „systému“. Přesto však má klientura své konkrétní historické kořeny a tím i substanciální principy rurálního prostředí Sovětského svazu. Percepce klientského systému českou veřejností V českém tisku se čtenář může setkat s pojmem klient téměř pokaždé, když autor píše o Ukrajincích působících na českém pracovním trhu, tyto zmínky zpravidla doprovází negativní zabarvení. Nejčastěji je zmiňovaný kořistnický charakter praxe klientů, jako například: „Dělník na klienta de facto stále pracuje a odevzdává mu přes polovinu mzdy. Další nevýhodou je, že dělníci obvykle nemají v ruce žádnou pracovní smlouvu, a tedy

2


v případě nouze ani žádné zastání“ (Švehla 2004) nebo “Klienti, kteří svým dělníkům velmi málo platí a dá se říci že je mají plně pod kontrolou” (Pekař 2004). Dalším nešvarem který je často připisovaný klientům je jejich napojení na organizovaný zločin a “mafiánské metody”: „Časté jsou případy spolčování klientů s podsvětím - v den výplaty či při odjezdu domů peníze dělníkům násilím odeberou mladíci v kožených bundách” (Livinský, Kočík 2003a). Ojediněle padne zmínka o pozitivním nebo neutrálním jednání zprostředkovatelů práce jako například ve výpovědi ukrajinského dělníka v článku Strašidelní zachránci z Ukrajiny od Marka Švehly: „Klient byl pro mě velmi důležitý. Chodil za mnou dvakrát měsíčně, když jsem ze začátku neměl peníze, tak mi půjčil na boty. Měl asi patnáct lidí a kromě zprostředkování práce se živil tím, že nás vozil autem domů na Ukrajinu. Bylo to bezpečné. Ve vlaku nebo autobusu hrozilo přepadení od mafie.“ (Švehla 2004). Tak zvaný klientský systém popisovaný z ukrajinské perspektivy není příliš zatížený výše uvedenými významy. Oleksa Livinský a René Kočík sice klasifikují klienty jako “privilegovanou vrstvu” v horských oblastech Zakarpatské Ukrajiny, ale k tomuto hodnocení připojují (místní) neutrální vnímání těchto zprostředkovatelů a jejich funkcí v oblasti s vysokým migračním potenciálem: „Peníze na vystavení dokumentů si navíc může půjčit (zarobitčan, pozn. aut.) přímo od prostředníka, který kromě pracovního místa v Česku zajišťuje i ubytování, stravování či bezpečnost „svých“ dělníků. To jsou důvody, proč Ukrajinci služeb zprostředkovatelských firem a klientů stále využívají. Platí si průvodce složitým byrokratickým labyrintem a ochranu před podsvětím. A v malém rachovském okrese všichni dobře vědí, nakolik je možné tomu kterému klientovi důvěřovat.” (Livinský, Kočík 2003b) Výše uvedení novináři jsou spíše výjimkami. Častěji jsou v českých médiích při zmínkách o Ukrajincích klienti démonizováni. Stranou veřejného zájmu naopak zůstávají další aktéři dočasné quasi-legální migrace, kteří profitují z výdělku zarobitčanů jako jsou místní ubytovatelé, administrátoři různého druhu a postavení, ale především zaměstnavatelé. Profit z dočasné pracovní migrace má široký dosah pro hostitelskou společnost počínaje zisky českých klientů a konče nízkými cenami stavebních prací. Média v ČR reprodukují mytizujícími postoje české veřejnosti ke tvrdě pracujícím a přitom strádajícím pracovníkům z východu. Démonizace klientů je tedy způsobem společenské distance od podtřídy dočasných pracovníků ze zahraničí. Mytizující postoje vůči Ukrajincům jsou založené na rozporu mezi soucitem a exploatací. Podle této logiky si ubohé životní podmínky Ukrajinci vlastně způsobují sami sobě. V neo-marxistické terminologii jsou podobné příklady etnické stereotypizace označovány jako racionalizace sociálních rozdílů, zde vůči podtřídě etnicky definovaného proletariátu (viz Castels, Davidson 2000). K seriózní analýze mytizujících postojů české společnosti vůči dočasným pracovníkům ze zahraničí, která by dala odpověď na to, jak se ne/tvoří vzájemné interakce a sociální distance například mezi Čechy a Ukrajinci, nejsou v ČR dostupné podklady ani to není cílem tohoto článku. Etablování a vývoj klientského systému v ČR První „pionýři“ pracovní migrace z Ukrajiny si vybudovali základní zázemí v ČR (viz výše) a brzy si uvědomili poptávku po práci svých krajanů již v první polovině 90. let. Někteří zaměstnavatelé model klientury ochotně akceptovali, protože si nemuseli „špinit ruce“ s legalitou pobytu zaměstnanců (ať už jde o složité vyřizování pobytu nebo o rizika

3


nelegálního zaměstnávání). Druhou motivací zaměstnavatelů, která překrývá rizika a etické otázky tohoto způsobu zaměstnávání cizinců, je jeho flexibilita. Zaměstnavatel nemusí mít starosti se zaměstnanci, pro které nemá momentálně práci. Klient „dodá“ vždy tolik pracovníků kolik je potřeba. Konečně se zaměstnavatelé zbavují odpovědnosti za pracovníky z Ukrajiny, protože poptávka po levné práci začala být uspokojována na smluvním základě s firmami klientů. První klienti se museli vypořádat s formacemi organizovaného zločinu, které začaly participovat na poli dočasné migrace pracovníků souběžně s příchodem prvních zarobitčanů z Ukrajiny. Přibližně do roku 1999 měla dočasná pracovní migrace díky „liberálnímu“ prostředí v ČR živelný charakter. Do ČR přijížděli místních poměrů neznalí a celkově nezkušení lidé s iluzorními představami o svém působení. Převládajícím způsobem organizace bylo všestranně riskantní nabízení práce jako například na pražském Výstavišti v Holešovicích, kde se seskupují zarobitčani a dojednávají si práci s potenciálními zaměstnavateli (Bezdyr 2000). Etablované formace organizovaného zločinu těžily z migrujících pracovníků. Přepadávaly pracovníky vracející se domů na nádražích v ČR. Dlouhá léta byli ukrajinští dělníci přepadáváni mafií svých krajanů před odjezdem do vlasti přímo na autobusovém nádraží v Praze na Florenci (Švehla 2003). Brutální oloupení nejsou ničím výjimečným (Livinský, Kočík 2003b). Klientský systém nastolil jistý řád v „zóně bezpráví“, vymáhání prostředků ze strany organizovaného zločinu se „standardizovalo“ ve formě vybírání poplatků za „ochranu“ tzv. reket od jednotlivých klientů podle počtu pracovníků ve skupině (cca 1000 KČ za osobu měsíčně). Byl ustanovený nepsaný řád ve vyplácení výplat pracovníkům: „…z peněz, které vydělá, dostává dělník třetinu, třetina putuje na konto klienta jako platba za poskytnuté služby, třetina pokrývá úplatky různým úředníkům”, takto popisuje system výplat nelegální práce Livinský (Livinský, Kočík 2003a) Klientský systém se vyvíjel v interakci s českou migrační legislativou. Tak zvaně liberální období druhé poloviny 90. let založilo strukturální předpoklady pro fungování klientského systému ignorováním angažmá organizovaného zločinu na poli dočasné migrace a stejně tak nelegálního zaměstnávání cizinců. Restriktivní opatření pro zaměstnávání cizinců v roce 1999 a vízový režim s Ukrajinou od roku 2000 stimuloval další dynamiku klientury. Proces institucionalizace dočasné pracovní migrace ze Zakarpatské Ukrajiny začal podle Uherka od roku 2000 (Uherek 2001). Počet Ukrajinců, kteří v zemi pracovali nelegálně, se snížil, ale ne natolik, jak úřady očekávaly. Procedura zaměstnávání Ukrajinců se zkomplikovala do té míry, že mnoho Ukrajinců přestalo věřit, že je možné získat práci legálním způsobem. Na Ukrajině se začaly objevovat zprostředkovatelské firmy, které úzce spolupracují s „klienty“ v Česku. (Livinský, Kočík 2003a; Leontieva 2004)). Na přelomu tisíciletí byl zřejmě klientský systém ve svém zenitu. Sledovaný jev lze v této době hodnotit jako dominantní modus organizování dočasné pracovní migrace v ČR s prováděním relativně jednotné praxe subjektů; s výhradou jej lze klasifikovat jako systém. Klienti, kteří dříve působili v méně formálních podobách (jako například zástupci tradičních pracovních skupin), ustanovovali právní osoby různého typu aby dokázali reflektovat změnu právního prostředí, čímž tento organizační modus začal vystupovat z prostředí stínové ekonomie a neformálních struktur. Klienti do nabídky migračních služeb zahrnuli vyřízení nové a nezbytné administrativy jako například víza nebo členství ve statutárních orgánech mnohdy tisícičlenných družstev a obchodních

4


společností. Proces institucionalizace dočasné pracovní migrace souvisí z několika jevy. Z pohledu dynamiky sledovaného jevu je nejvýznamnějším fragmentace praxe klientů (specializace) a rozrůzňování forem organizování každodenní ekonomie dočasných pracovních imigrantů v ČR. Souběžným dopadem institucionalizace dočasné pracovní migrace je snižování konkurenceschopnosti pracovníků na trhu práce (podle výpovědí cizinců dochází ke zdražování práce imigrantů především ve stavebnictví). Náklady na administrativu nechává klient pochopitelně pokrývat z výdělků pracovníků (Livinský, Kočík 2003a). Ty však již nelze příliš snižovat vzhledem k růstu životní úrovně na Ukrajině. „Klasickému“ klientovi, jehož aktivity se zakládají na zprostředkování práce z území Ukrajiny komplikují živnost některé další aspekty současného vývoje. Růst životní úrovně snižuje migrační potenciál z emigračních oblastí západní Ukrajiny, čímž se zdrojové regiony se ve větší míře posunují směrem na východ Ukrajiny (Leontieva 2004). Nové možnosti pracovní migrace do zemí jižní Evropy odkloňují část tradičních migračních toků ze západní Ukrajiny do ČR. Podle výpovědi konzultantů se někteří klienti specializují na zprostředkovávání práce pro ženy. Graduálně se zvyšuje počet žen působících na trhu práce v ČR; od roku 1996 do roku 2002 se zvýšil poměr žen s pracovním povolením v ČR o 13%. Podle konzultantů nejsou ženy natolik ohrožené ze strany organizovaného zločinu jako muži vzhledem k tomu, že se lépe adaptují na místní styl oblékání než muži a lze je jen stěží rozeznat od místní populace stejného pohlaví. Ukrajinky pracují pro klienty/klientky obzvláště pokud se jedná o úklidové práce v rozsáhlých podnicích. Častým zaměstnavatelem jsou například hypermarkety. Při výčtu změn v čase nelze také opomíjet různé faktory procesu integrace cizinců jako je například zvyšování kvalifikace, osvojování si českého jazyka nebo navázání přátelských vztahů s českými občany. Tyto faktory integrace nepochybně vedou k emancipaci pracovníka na klientovi i pracovní skupině. To podle konzultantů vyžaduje něco na způsob úskoku či lsti v intencích řádu, který ztělesňuje klient a pracovní skupina. Pracovník může z obavy před případným postihem fingovat nemoc anebo jiný důvod k návratu s dostatečným odstupem před vypršením platnosti víza. Potom může usilovat o individuální existenci v ČR. Emancipace jednotlivých pracovníků na klientovi již souvisí s integračními procesy a hraničí s trvalou imigrací, přesto je spíše pravidlem běžné udržování vzájemně výhodných vztahů mezi bývalými a současnými členy kolektivu. Není výjimkou spolupráce mezi osamostatněným pracovníkem a různými klienty (podle konzultantů se jedná o cosi na způsob „částečného úvazku“). Zprostředkovatelé působící na Ukrajině (někteří z nich fungovali jako náboráři nebo jako klienti) se ve velké míře přeorientovali na organizování dočasné pracovní migrace do zemí jižní Evropy. Mimo jiné i zavedení vízového režimu mezi Českem a Ukrajinou akcelerovalo migraci takto vybavených pracovníků do zemí jižní Evropy, především do Portugalska, Španělska a Itálie. V tomto období patřilo mezi „migrační služby“ tzv. klientů na Ukrajině i na území ČR administrace víza a případně zprostředkování prvních pracovních kontaktů a tím i předpoklad pro úspěšné zařazení do regularizačních kampaní v těchto zemích. Například v Portugalsku uspělo nečekaně mnoho občanů Ukrajiny. Podle údajů Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj se jednalo o celkem 42 600 lidí (OECD 2003). Do regularizační kampaně v Itálii úspěšně

5


vstoupilo přibližně 110 tisíc Ukrajinců (z toho 90 tisíc žen) z celkem 700 tisíc podaných žádostí (Krivulčenko 2003). Úvahy o podílu zprostředkovatelů práce na výsledcích regularizačních kampaní v Portugalsku a v jiných zemích zatím nelze opřít o výsledky výzkumů. V rámci konzultací k této práci padlo několik zmínek o možnosti vyřízení víza a pracovní smlouvy v Portugalsku přes klienty, kteří mají zázemí na Ukrajině. Krivulčenko zmiňuje možnost nelegální práce v Itálii, organizovanou pod termínem „paison“ což je obdobný modus organizace jako klientura. Pracovníci (většinou v zemědělství) akceptují systém záloh výplat, často neúplných a proplácených i s několikaměsíčním zpožděním, které nejsou nikdy úplně vyplacené (Krivulčenko 2003). Nicméně, dočasná migrace do zemí jižní Evropy se od situace v ČR v mnoha směrech významně liší. Například v Itálii dominují domácí práce, péče o děti a seniory prováděné ženami (Bezdyr 2001; Krivulčenko 2003) a dočasná migrace žen představuje jinou sociální situaci. Sovětské kořeny klientského systému Vznik klientského systému v rurálním prostředí Zakarpatské Ukrajiny předpokládá řada autorů (Bedzyr 2001; Uherek 2001; Livinský, Kočík 2003a). Skutečnost, že na území Československa a České republiky počátkem 90. přicházeli za prací jako první Ukrajinci z tohoto území (Drbohlav 2004; Bezdyr 2000) je silným argumentem pro tento předpoklad. Můžeme tedy předpokládat, že klientský systém byl vytvářený na základě kolektivních forem produkce v rurálním prostředí v tomto regionu. Na následujících řádcích se pokusím určit základní pozice struktury „pracovního kolektivu“ v kontextu klientského systému, které odpovídají obdobným pozicím struktury společenství kolektivní farmy. Konkrétně je zde zkoumaná koncepce ovládání skupiny vycházející ze sovětského způsobu organizování každodenní ekonomie. Nejde mi zde o podrobné zkoumání transformačních procesů forem politické moci, ale o pokus o definování uplatňování určitého principu moci, který upravuje ekonomické jednání skupiny v postsovětském kotextu. S vysokou pravděpodobností lze také předpokládat, že posun modelu kolektivní zemědělské produkce do podoby migrujících pracovních skupin se zformoval nejpozději v 80. letech. Vasil Bezdyr poukazuje na tradiční formu dočasné migrace pracovních skupin ze západní Ukrajiny na území Ruska v 80. a 90. letech 20. století a poukazuje na reprodukci těchto forem v realitě mezinárodní migrace v druhé polovině 90. let (Bezdyr 2001). Konzultanti tuto tezi potvrdili s tím, že se jednalo o quasi-legální práci na stavbách. Pracovní skupiny (tzv. brigády) odjížděly pracovat na „šabaš“, přičemž brigadýr zajišťoval práci pro skupinu (pro šabašniky) především v Rusku na polostátních či soukromých objektech. Někteří oslovení konzultanti se sami klasifikovali jako šabašniky. Klientský systém jakožto organizační modus každodenního ekonomického jednání v sociálním prostoru mezi různými světy nese kolektivistické rysy sovětského hospodářství. Základní hospodářské principy v Sovětském svazu byly politizované podle ideologické doktríny socialismu, kterou načrtnul Marx a aplikoval Lenin (Marxleninismus). Vedle formálního sektoru byl nedílnou součásti sovětské ekonomie nedostatku neformální ekonomický sektor, který prokázal svou životaschopnost i ve změněných podmínkách pseudo-tržní ekonomiky nástupnických států v 90. letech. Oba tyto segmenty ekonomie byly propojené a interaktivní a tudíž sdílely některé společné principy a tím je především důraz na kolektivitu, (individuální ekonomické jednání bylo

6


vyhrazené pro sovětskou střední vrstvu, v neformální ekonomii mělo negativní konotace „spekulantství“) „Sovětský podnik není pouze ekonomickou institucí, ale je primárně jednotkou sovětské společnosti, a tím i rozhodující základnou sociální a politické moci. Sovětské hospodářství se nezakládalo na kapitálu, ale na výrobní činnosti pracovního kolektivu“ (Clarke 1992). Zdánlivě banální postřeh Simona Clarka vystihuje hierarchickou konstrukci moci v Sovětském svazu. Na nejnižší úrovni mocenské pyramidy stál manager (předseda sovchozu apod.), který byl svolný redistribuovat státní dávky mezi pracovníky přesvědčené o tom, že mají pracovat pro stát. Společná práce a reálná moc administrativy kolektivu uplatňovaná i mimo ekonomickou sféru (například povolení k odstěhování, doporučení na studium, apod.) ustanovovaly kolektiv jako politickou i ekonomickou jednotku zároveň. Rozklad centrální ideologie a „přechod k tržnímu hospodářství“ v zemích bývalého Sovětského svazu sice rozrůznil škálu sociálních forem produkce, v zásadě ale jde o odstíny téhož - „politizované ekonomie“. Smysl pro kolektivitu v nástupnických zemích Sovětského svazu přetrvával díky zaběhnutým socializačním programům, jeho přežití je otázkou generačního posunu a místních podmínek. Setrvačnost a transformace základního sovětského modelu produkce lze snadno vysledovat v rozličných formách ekonomických aktivit v různých kontextech, od kolektivních farem až po mafiánské struktury. Humphrey na příkladu fungování kolektivních farem v současném provinčním Rusku dokládá proměnu politického aspektu kolektivity, „vysoký mocenský význam pracovního kolektivu je dán tím, že může ustanovit kohokoliv jako plnoprávného občana tak, že si obstará určité dokumenty a na místní správě si požádá o jiné“ (Humphrey, 2002). Martyrium obstarávání všemožných povolení a potvrzení (povolení k pobytu, povolení k práci, právo na byt, apod.) je i nadále součástí života mnoha obyvatel Ruska, Běloruska i Ukrajiny. Ekonomické instituce k sobě stále poutají své zaměstnance tím, že jim garantují občanská práva. Nejenom v evropské části bývalého SSSR stále platí otřepaná parafráze Dostojevského že „lidskou bytost tvoří duše, tělo a pas“. Antropoložka Katherine Verdery definovala přechodný stav ekonomií postsocialistických společností východní Evropy jako přechod od socialismu k feudalismu. „Za socialismu byl rolník subjektem administrativního nevolnictví. Dnes je subjektem nevolnictví ekonomického“. (Verdery 1996). Vykořenění z těchto „quasi-feudálních korporací“ může vést k vážným potížím včetně pocitu vykořenění a některé z hojných forem bezdomovectví (Humphrey, 2002). Princip quasifeudálního uspořádání kolektivních farem v provinčním Rusku spočívá v mocenském diskursu reciprocity důvěry a odpovědnosti. „Vůdcové cítí širokou odpovědnost za své lidi“ (Ibid). Na druhou stranu vesničané vkládají důvěru do „štěstěnou obdařeného pána“ a v jeho doméně přijímají svůj osud. Princip vůdcovství podle Humphrey spočívá v „mistrovském ovládání“ (mastery) organizace ekonomického jednání kolektivu. Humphrey na tuto schopnost pohlíží jako na „individuální kvalitu osobnosti (quasimagická, quasi-posvátná moc)“ (Ibid). Racionální podstatu pro tuto kvalitu lze vykládat jako technologické dovednosti, ekonomické kompetence, široké kontakty založené na důvěře odběratelů, apod. Klientura ve smyslu ekonomické a politické jednotky „Klientova“ sociální role spočívá ve vůdcovství sociální skupiny, kterou konstituuje nejenom jako ekonomickou jednotku, ale také jako politickou entitu. Pod jedním

7


klientem může žít a pracovat několik blízkých či vzdálených příbuzných, ale i dvě stě lidí z různých koutů bývalého SSSR. Jeho politická pozice stojí na schopnostech organizovat život kolektivu, na jeho schopnostech a kontaktech. „Správný“ (podle konzultantů normální) klient buduje a udržuje zázemí společenství jako drobný feudál, který zajišťuje svým poddaným ochranu před externími vlivy, dohlíží na interní pravidla společenství a zajišťuje všem členům výdělek a tím i obživu jejich rodin. Klientova přidaná hodnota k nekvalifikované práci kolektivu je znalost pravidel a zákonů vnějšího světa, se kterým jednotlivce spojuje a zároveň je od něj izoluje (viz Uherek 2001). Pracovník pod klientem neví, co a kde bude dělat druhý den. Nemá přehled o krocích, které klient podniká a které se ho přímo dotýkají. Pracovník vkládá svojí důvěru do schopností klienta. To je pravděpodobně druh pasivity, kterou Leontieva vytýká Ukrajincům (Švehla 2004). Příslušnost ke klientově skupině je v nejisté zóně stínové ekonomie nezanedbatelný faktor v životě imigranta. Zahraniční dělník by se měl pohotově definovat právě příslušností ke klientovi a kolektivu, když jej osloví jeho krajané při „namátkové kontrole“ ze strany formací organizovaného zločinu, kontrolující oblast nekvalifikované pracovní migrace. Je dobré mít po ruce dostatečně známé jméno (klienta) a k tomu telefonní číslo, kam se dá zavolat v případě podobných potíží. Nelze než souhlasit s tvrzením Vasila Bezdyra že „život a práce v ČR bez prostředníka je riskantní“ (Bezdyr 2001). Příslušnost ke klientově kolektivu dává pracovníkovi pocit domáckého zázemí a klientova paternalistická péče poskytuje pocit relativní jistoty. V případě klientského systému lze hovořit o zděděných dispozicích založených sovětským modelem organizování společnosti. Struktura klientury se začala formovat na základě kolektivistického modelu organizování ekonomického jednání v rurálním prostředí západní Ukrajiny. Tento organizační modus byl spontánně aplikován v prostředí živelné pracovní migrace do ČR a vyvíjel se až do systémové podoby v letech 1999 až 2002. Výpovědi cizinců/konzultantů naznačují, že se na klientský modus organizace práce se adaptovali čeští občané natolik, že jej sami provozují, ale neexistují indicie o klientech z Balkánu nebo jiných „nesovětských“ regionů. To ovšem nevylučuje že se pracovní migranti nezačleňují do pracovních kolektivů klientů.. Vývoj klientury byl těsně spojený s transformačními procesy v České republice, jeho vrcholné období ne náhodou předcházelo začlenění ČR do Evropské unie. V tomto období sloužil a do jisté míry slouží dodnes jako mediační platforma mezi českým migračním právem, které má z podstaty sociálního jevu migrace spíše instrumentální charakter (řídí společnost) než-li normativní. „Monstrózní administrativní aparát“ je příliš nepřehledný, složitý a nesrozumitelný pro zpravidla nevzdělaného cizince, který chce na území ČR dočasně vykonávat nekvalifikované práce. Mediační struktura pro dočasnou pracovní imigraci se zdá být nutností. V současnosti lze fenomén nazývaný klientský systém vnímat jako historický jev nebo lépe jako jeden z variantních způsobů organizace ekonomického jednání, který postupem času ztrácí své opodstatnění. Klienti budou i v dohledné budoucnosti provádět organizaci nekvalifikované a flexibilní práce dočasných migrantů, pravděpodobně se budou více specializovat na jednotlivé sektory hospodářství jako je zemědělství nebo úklidové práce. Můžeme také očekávat rozvoj drobného a středního podnikání cizinců ve stavebnictví, ale hlavní pole kde budou někdejší klienti působit je vyřizování pobytu a další administrativy spojené s trvalkou i dočasnou imigrací. Před institucemi ČR leží řada úkolů a výzev mezinárodní migrace. Jedna z nich je izolování zprostředkovatelů od

8


organizovaného zločinu a současně využití jejich organizačního potenciálu v rámci pracovní migrace.

Literatura Bedzyr, Vasil (2001), „Migration from Ukraine to Central and Eastern Europe“, s. 277293. In: C. Wallace; D. Stola (eds) Patterns of migration in central Europe. New York: Palgrave. Castles, Stephen a Alastair, Davidson (2000), Citizenship and Migration: Globalization and the Politics of Belonging. New York: Routledge. Cizinci v České republice 2003: Český statistický úřad, datové soubory http://www.czso.cz/ciz/cizinci.nsf/i/cizinci_v_cr Clarke, Simon (1992), „Privatization and Development of Capitalism in Russia“. In: New Left Review č. 196. Drbohlav, Dušan (2004), „Volume 2 - The Czech Republic, The Times They Are AChanging“, Migration Trends in Selected EU Applicant Countries. Vienna: International Organization for Migration. http://www.iom.int//DOCUMENTS/PUBLICATION/EN/IOM_II_CZ.pdf Geertz, Clifford (2000): Interpretace kultur. Praha: SLON. Humphrey, Caroline (2002): The Unmaking of Soviet Life: Everyday Economies after Socialism. New York: Cornell university press, 2002. Krivulčenko, Oleksij (2003): Ukrajinci-zarobitčany v Italiji: Umovi praci ta socialne stanovišče Centr miru, konvencij ta zovnišnoj politiky Ukrajiny 2003. http://www.ji-magazine.lviv.ua/kordon/migration/2003/kryvulch.htm Leontieva, Yana (2004), „Ukrajinci“, s. 24 – 31.. In: Ezzedine-Lukšíková, Petra a Dušan Drbohlav (eds.) Integrace cizinců v ČR – Studie arménské, vietnamské a ukrajinské komunity v Praze a Středočeském kraji. Praha: Mezinárodní organizace pro migraci. Livínský, Oleksa a René Kočík (2003a), „Výnosné povolání: obchodníci s prací“. In: Za prací do ČR, příloha Lidových novin. http://www.infoservis.net/art.php?id=1069232801 Livínský, Oleksa a René Kočík (2003b), „Ukrajinská Odysea“. http://www.infoservis.net/art.php?id=1069232781

9


Pekař, Roman (2004), „Být ukrajinským dělníkem znamená poslouchat“. http://www.infoservis.net/art.php?id=1069232897 Švehla, Marek (2004), „Strašidelní zachránci z Ukrajiny“. In: Respekt, roč. 15, č. 13. http://respekt.inway.cz/predplatne/index.php?sel_id=557&sel_rocnik=2004&sel_cislo=1 3 Uherek, Zdeněk 2001: „Rekonstrukce vybraných podmínek života pracovní migrace z Ukrajiny v České republice na základě šetření na Zakarpatské krajině – případová studie“. In: Analýza zdravotní péče o cizince v České republice. Kostelec nad Černými Lesy: IZPE 2001. http://www.izpe.cz/files/vysledky/35.pdf Verdery, Katherine (1996), What was Socialism and what comes next? Princenton: Princenton University Press.

10

Klientský systém jako quasi-feudalismus v Česku Jan Černík

Recommend Documents