1.
Úvod Pod pojmem Tyrolsko si kaţdý jistě představí zasněţené horské štíty a
týden vytouţené zimní dovolené. Málokdo uţ ale tuto spolkovou zemi Rakouska navštíví kvůli jejímu kulturnímu bohatství a dovoluji si říct, ţe téměř nikoho nenapadne hledat v této zapadlé oblasti českého barokního světce Jana Nepomuckého. Během svého téměř dvouletého studijního pobytu jsem měla dostatek času tuto zemi poznat a nejednou zaujala moji pozornost socha světce stojící tradičně na mostě, která ve mně probudila zájem o ikonografii Jana Nepomuckého v Tyrolsku. Po krátkém faktografickém úvodu bude nutné v práci představit kult Jana Nepomuckého ve střední Evropě. Českým zemím vzhledem k dostatečné a mnohokrát opakované literatuře nebude věnována zvláštní pozornost, která se tentokrát zaměří na Německo, Itálii a Rakousko. Po tomto exkurzu bude následovat stať věnována Tyrolsku. Na základě chronologicky seřazeného katalogu realizací Jana Nepomuckého, časově vymezeného rokem 1800 a územně dnešními politickými hranicemi Severního Tyrolska, budou popsány první realizace a ohniska kultu s ohledem na jejich donátorské pozadí. Zvláštní pozornost bude věnována sochařství, nástěnné malbě a malbě na plátně. Současně bude poukázáno na ikonografické aspekty zobrazení světce s ohledem na zobrazení v českých zemích. Vzhledem k zaměření na ikonografii zobrazení světce bude záměrně opomenuta architektura. Zajisté by si zaslouţila pozornost i grafická produkce, ale kvůli nedostupnosti studijního materiálu se jí nebude moţné věnovat. Věřím, ţe práce poskytne zajímavý exkurz do ikonografie Jana Nepomuckého v Tyrolsku a upozorní na případné souvislosti s českými zeměmi. Jednotlivé kapitoly budou členěny do tří částí: kulturně-historické souvislosti, ikonografie světce v českých zemích a ikonografie v Tyrolsku, závěr.
1
2.
Jan Nepomucký jako historická osobnost Prvním dokladem existence Jana Nepomuckého jako historické osobnosti
se stal jeho vlastní podpis, jímţ roku 1369 stvrzuje platnost opisu buly papeţe Urbana V. K datu 20. 6. 1369 je Jan z Pomuku, syn zemřelého Velflína, doloţen jako veřejný notář v Praze. Dále víme, ţe v roce 1375 asistoval jako notář arcibiskupské kanceláře při vyšetřování církevního reformátora Jana Milíče z Kroměříţe. V roce 1380 je zmiňován jako oltářník v katedrále sv. Víta, sekretář arcibiskupa Jana z Jenštejna a jako farář u sv. Havla na Starém Městě. Vzdělání získal na právnické fakultě Univerzity Karlovy v roce 1381, v letech 1383–1387
pokračoval
ve
studiu
církevních
práv
na
jedné
z nejrenomovanějších univerzit tehdejší Evropy – v italské Padově. Do vlasti se vrací roku 1387 a záhy je uváděn jako doktor dekretů a kanovník u sv. Jiljí. V roce 1389 působil jako kanovník vyšehradské kapituly a generální vikář praţského arcibiskupa Jana z Jenštejna v duchovních záleţitostech. Vyřizoval správní agendu spojenou s přesuny církevního majetku a zastával funkci soudce pro oblast soukromého práva. Působil jako vizitátor, který kontroloval, zda faráři nosí kněţský oděv, jestli se neopíjejí, nehrají hazardní hry a nevykonávájí podobné kratochvíle, které jejich postavení nepřísluší. Roku 1390 vyměnil místo faráře u sv. Havla za úřad arcijáhna ţateckého. Z pravomoci svého úřadu signoval v roce 1393 listinu, kterou byl na opatský stolec v západočeských Kladrubech dosazen mnich Odolen. Tímto aktem se společně s arcibiskupem postavil proti vůli krále Václava IV., coţ vedlo k jeho zatčení a umučení. Jeho mrtvé tělo bylo 20. 3. 1393 vhozeno z mostu do Vltavy, kde jej našli Cyriaci a pohřbili ve svém kostele sv. Kříţe. Téhoţ roku podal arcibiskup Jan z Jenštejna k římské kurii ţalobu na Václava IV. Mezi lety 1396–1416 byly ostatky generálního vikáře Jana z Pomuku uloţeny v katedrále sv. Víta na Praţském hradě. Příběh Jana z Pomuku znovu oţil v literárních dílech. Po roce 1449 se rakouský kronikář Tomáš Ebendorfer z Haselbachu (1388–1464) ve svém díle Kronika římských králů zmiňuje, ţe důvodem Janovy smrti bylo odmítnutí vyzradit zpovědní tajemství. Mistr Pavel Ţídek (1413–1471) prezentuje v knize 2
Spravovna, která měla slouţit jako soubor rad a naučení určených panovníkovi, příběh o doktoru Johánkovi, zpovědníku české královny v roce 1471. V inventáři svatovítského pokladu se roku 1480 objevil první votivní dar jako doklad úcty k Janu z Pomuku. Postupem času začaly vznikat vinou nepozornosti historické chyby, které zkomplikovaly interpretaci Janova ţivota. První omyl vytvořil roku 1483 Jan z Krumlova, děkan svatovítské kapituly, který při sepisování kroniky zaznamenal rok 1383 jako rok Janovy smrti. V důsledku této chyby popisuje Václav Hájek z Libočan (?–1553) v Kronice české,1 vydané roku 1541, příběhy dvou duchovních utopených ve Vltavě za vlády Václava IV. v letech 1383 a 1393. Příběh Jana se šířil v díle olomouckého humanisty a biskupa Jana Dubravia (1486–1553) v latinsky psané knize Dějiny Království českého2 z roku 1552, která vychází z Hájkovy kroniky a pravděpodobně také ze Spravovny Pavla Ţídka. První známá modlitba k Janu Nepomuckému se objevuje roku 1599 v českém vydání knihy Duchovní obveselení Koruny české humanisty Jiřího Bartholda z Breitenberka (1550–1616) zvaného Pontanus, kde je poprvé nazýván svatým mučedníkem a patronem. Roku 1602 v latinské sbírce Hymnorum sacrorum libris tres věnoval tentýţ autor Janu Zpovědníkovi několik oslavných strof a tím jej neoficiálně zařadil mezi české patrony. Praţský arcibiskup Jan III. Lohelius (1549–1622) vysvětil v roce 1621 v katedrále sv. Víta oltář, mezi jehoţ patrony byl zahrnut i Jan Nepomucký. Dalším důkazem vzrůstající nepomucenské úcty se stal reliéf na vstupních dveřích katedrály, zachycující Jana Zpovědníka od řezbáře Kašpara Bechtelera. K pozdější úspěšné kanonizaci českého patrona významně přispěla i kniha Fama posthuma Joannis Nepomuceni – Posmrtná sláva Jana Nepomuckého, kterou pod pseudonymem napsal ctihodný otec Jiří Ferus (1586–1655) z Tovaryšstva Jeţíšova. Latinsko-česko-německá reprezentativní publikace s oslavnými verši k mučedníkově poctě vznikla na základě materiálu nepomuckého děkana Drauschovia a její vydání z roku 1641 doplnily mědirytiny Jana Škréty.3 Roku 1682 vydal Bohuslav Balbín (1621–1688) knihu Svaté Čechy – Bohemia Sancta, v níţ shromáţdil informace o 134 českých světcích, blahoslavených a významných osobnostech, mezi něţ zařadil také Jana Nepomuckého.4 3
Zásadní obrat ve vnímání kultu světce přinesla aţ literární díla, která vznikla v šedesátých a sedmdesátých letech 17. století. Nejvýznamnějším z nich se stal reprezentativní ţivotopis Jana Nepomuckého z roku 1670, pocházející opět z pera barokního historika Bohuslava Balbína. Dílo vycházelo z předlohy latinského pojednání O blahoslaveném Janu Nepomuckém, kanovníku praţském a děkanu Královské kaple u Všech svatých, pro zachování tajemství zpovědního z mostu praţského shozeném a utopeném dne 16. května 1383,5 které sepsal Balbínův přítel svatovítský kanovník Jan Ignác Dlouhoveský (1638–1701). Uţ v názvu samotném se objevily tři tradiční omyly a k tomu nesprávný den mučedníkovy smrti, kvůli němuţ se slaví svátek Jana Nepomuckého 16. května a ne 20. března. Práce shrnuje všechny dostupné zprávy, výpůjčky z biografií ostatních světců a autorovu fantazii, proto ji nelze povaţovat za důvěryhodný pramen. Na Jana Ignáce Dlouhoveského navázal český barokní historik, pedagog a jezuita Jiří Crugerius (1608−1671), který ve spise Maiales Triumphi z roku 1669 Janu Nepomuckému věnoval celou stať. Text zakončil přáním, aby papeţ mučedníka prohlásil za svatého.6 Bohuslav Balbín sepsal literární dílo Ţivot svatého Jana Nepomuckého, praţského chrámu metropolitního u sv. Víta kanovníka, kněze a mučedníka v letech
1670–1671.
V ţivotopise
se
poprvé
objevují
podrobnosti
z mučedníkova dětství. Balbín tvrdí, ţe Jan se narodil okolo roku 1345 v městečku Pomuk v západních Čechách. Janovým otcem byl Velflín z Pomuka, jenţ v letech 1355−1367 v Pomuku zastával úřad městského rychtáře. Legendy popisují čtenáři váţnou nemoc, kterou Jan prodělal a jejíţ překonání vedlo rodiče k zasvěcení chlapce Panně Marii. Studia absolvoval v cisterciáckém klášteře nedaleko Zelené Hory a dále navštěvoval vyšší školy v Ţatci. Zmiňuje jej také jako vzorného kněze, který se znelíbil králi. Bohuslav Balbín dokázal svým literárním stylem vytvořit napínavý příběh s dramatickým dějem, který zaujal čtenáře a šířil světcovu popularitu dál. Roku 1680 vyšla svatojánská legenda v antverpské edici Acta sanctorum a významně přispěla k mučedníkově kanonizaci.7 Jen tři roky po vydání legendy byla na Praţském mostě vztyčena socha Jana Nepomuckého od Jana Brokofa. Stala se první z dlouhé řady uměleckých děl věnovaných světci. Beatifikační proces oficiálně zahájil praţský arcibiskup Ferdinand Khünburg v roce 1715 a na konci května roku 1721 prohlásil papeţ Innocenc 4
XIII. Jana Nepomuckého za blahoslaveného. O rok později následovalo zahájení kanonizačního procesu, kdyţ arcibiskupská komise zjistila nabíhání a změnu barvy ostatku vyjmutého roku 1719, povaţovaného za jazyk. Na základě předloţení dostatečného mnoţství podkladů a důkazů o zázracích nutných pro dokončení procesu prohlásil papeţ Benedikt XIII. dne 19. 3. 1729 Jana Nepomuckého za svatého. V říjnu téhoţ roku se v Praze konaly mohutné kanonizační oslavy.8
5
Ke kultu Jana Nepomuckého v Bavorsku, Itálii a
3.
Rakousku Kult světce v Bavorsku v sobě nese dvě regionální specifika. První z nich představuje absenci soch v profánním prostoru – dřevěných přístřešků a kapliček, které se hojně vyskytují v českých zemích, Salcbursku a Tyrolsku. Druhým je velmi časté zobrazení s Pannou Marií a v mariánských poutních kostelech.9 Úcta k Janu Nepomuckému se v Bavorsku rozvíjela, podobně jako v Čechách nebo v Rakousku, uţ od konce 17. století a jeho zobrazení jsou doloţena ještě před jeho svatořečením v roce 1729. V Bavorsku byl „nový svatý“ uctíván uţ kolem roku 1680, kdy je doloţen oltář se sochou Jana Nepomuckého v kostele v Aichu-Fürstenfeldbrucku. Světcova socha z oltáře v kostele v Unterammergau pochází z roku 1696. Další realizací z roku 1698 se stal oltář zasvěcený světci ve filiálním kostele v Aufhofenu. Hlavní patronku Bavorska představovala Panna Marie a od roku 1580 také svatý Beno. Tři měsíce po svém svatořečení v Lateránské bazilice se v mnichovském kostele Panny Marie (Frauenkirche) stal Jan Nepomucký třetím zemským patronem. Někteří historikové se domnívají, ţe důvodem jeho jmenování byly politické ambice bavorského kurfiřta Karla Albrechta (1697–1745), který, stejně jako císař Karel VI., chtěl mocensky profitovat z jeho kultu, získat sympatie v dědičných zemích Habsburků a připravit si podmínky před volbou krále.10 Z dochovaných písemností vyplývá, ţe první impuls šíření kultu Jana Nepomuckého nepocházel od vlády nebo dvora, ale uţ tradičně jej iniciovali věřící a různá bratrstva. Ostatně uţ tři roky po Janově svatořečení vzniklo v Mnichově jeho bratrstvo, které sídlilo v mnichovském kostele Panny Marie (Frauenkirche) a rychle se rozrůstalo o další členy. K rozvoji kultu mohlo také významně přispět, ţe obě královy manţelky pocházely z Bavorska.11 Úcta ke světci vycházela ze soukromé iniciativy císařského gubernátora Karla III. Filipa Falckého (1716–1742), který, stejně jako jeho bratr augšpurský biskup Alexandr Zikmund z Falce a Neuburgu (1690–1737),
6
otevřeně podporoval kult Jana Nepomuckého. Oslavy v Mnichově ovlivnily dění v nedalekém Augšpurku, kde se taktéţ ještě v srpnu téhoţ roku konaly oslavy světcova svatořečení. O něco později byla k jiţní straně augšpurského Dómu přistavěna kaple Jana Nepomuckého s oltářem. Kaple zanikla v roce 1807 a oltář byl převezen do farního kostela v Bergheimu u Augšpurku. Oltářní obraz od malíře Johanna Georga Bergmüllera (1688–1762), který tvořil součást výzdoby k augšpurským oslavám v roce 1729, zůstal v Dómu a dnes se nachází v jeho sakristii. Dřívější funkci oltáře připomíná bohatě vyřezávané antependium s tématikou regentství a řadou silně přemalovaných zobrazení ze ţivota svatého. V Mnichově postavili bratři Asamové v roce 1746 kostel zasvěcený Janu Nepomuckému. Jejich všeobecně známou úctu k světci dokládá nejenom tato stavba, ale také zhotovení oltářů pro Dóm ve Freisingu a v klášterním kostele v Osterhofenu. Nepřekvapí ani, ţe dcera Cosmy Damiana Asama přijala při svém vstupu do kláštera uršulinek ve Straubingu jméno Johana Nepomucena. Ostatně z Wessobrunnu pocházející a respektovaný štukatér Franz Xaver Schmuzer (1713–1755) dal svému prvnímu synovi jméno Johann Nepomuk (1746). Další významný bavorský štukatér, stavitel oltářů a architekt Dominik Zimmermann (1685–1766) choval velkou úctu k Janu Nepomuckému a stal se členem bratrstva v Landsbergu. Jeho nejslavnější votivní obraz s Janem Nepomuckým se nachází v poutním kostele sv. Josefa u Bičovaného Spasitele ve Wiesu. Existuje mnoţství podobných případů, kdy umělci nejenţe spolupracovali na šíření kultu nového světce, ale dokonce z něj učinili předmět vlastní tvorby. Jihoněmecký sochař Anton Sturm (1690–1757), pocházející z Tyrolska, jej zobrazil na reliéfu nad portálem svého domu ve Füssen společně se svým jmenovcem svatým Antonínem (1724). Velké mnoţství soch a oltářů znázorňujících Jana Nepomuckého pochází od Franze Xavera Schmadla (1705–1777), rokokového umělce působícího v oblasti Pfaffenwinkel.12 Nejvýznamnější sochař bavorského rokoka, Johann Baptist Straub (1704– 1784), vytvořil v roce 1751 kašny s Janem Nepomuckým pro jezuitskou kolej v Mnichově. Uprostřed nádrţe stála alegorická postava řeky Vltavy v podobě starce, jenţ vynášel tělo světce vzhůru.
7
Ignaz Günther, Straubův ţák, nechal na důkaz zvláštní úcty pokřtít jménem Nepomuk svého syna. Realizoval celou řadu soch Jana Nepomuckého a dveře jiţního portálu Frauenkirche v Mnichově (1772). Dílna sochaře a řezbáře Johanna Luidla (1686–1765) působila v Landsbergu a vyprodukovala velké mnoţství světcových soch. V oblasti Dolního Bavorska působil sochař Christian Jorhan (1727– 1804), který pro oltář v klášterním kostele v Altöttingu vytvořil sochu Jana Nepomuckého a sv. Floriána. Další jeho prací je například socha světce na mostě v Erdingu.13 Intenzitu kultu Jana Nepomuckého v jiţním Německu potvrzuje celá řada realizací lidového charakteru, kterou prezentují malby na fasádách domů, sklomalba, výzdoba zvonů14 a dokonce i vodoznaky papírů. Na závěr je nutno zmínit, ţe k oblibě světce přispěl také nízký počet kanonizací. V 17. století se konalo pouze jedenáct svatořečení a v následujícím století jich nebylo víc neţ devět, coţ zvýšilo prestiţ jednotlivých světců. Světec samotný zůstal přes všechny zázraky, které se mu připisovaly, prostým muţem z lidu, který byl králem z politických důvodů krutě umučen. Vzepřel se Václavu IV. stejně jako jeho jmenovec Jan Křtitel králi Herodesovi. Platil jako dobrodinec chudých, patron mlčenlivosti, opatrovník zpovědního tajemství a všech, kteří potřebují duchovní pomoc.15 Úpadek významu jeho kultu v následujících stoletích souvisí patrně s mizejícím významem zpovědního tajemství a se sníţeným nebezpečím při cestování, jak po vodě, tak po souši.16 Přestoţe Jan Nepomucký studoval na univerzitě v Padově a svatořečen byl v Lateránské bazilice v Římě, nedosáhl v Itálii takové úcty jako severně od Alp – v českých zemích, v Rakousku a Německu, kde se stal lidovým světcem. Nebylo lehké obstát v konkurenci Filipa Neriho, Karla Boromejského nebo Ignáce z Loyloy, kteří byli velmi často zobrazováni společně s Pannou Marií.17 Na Apeninský poloostrov pronikal kult světce pozvolna a to díky iniciativě klášterních řádů a šlechtických rodů s vazbami na české země.18 V římském kostele S. Lorenzo in Lucina, který byl titulárním kostelem praţského arcibiskupa Arnošta Vojtěcha z Harrachu (1623–1667), se nacházel obraz malíře Speranzy, znázorňující Jana Nepomuckého před králem. Obraz světce, kterého andělé nesou na nebesa, od Carla Maratty (1625–1713) byl 8
doloţen v kostele San Isidor a Capo le Case. Důvodem nepomucenských realizací byly často také příbuzenské vztahy vysoké šlechty s vazbami v českém a rakouském prostoru. Cosimo III. (1670–1723), velkovévoda toskánský, jehoţ druhý syn ţil se svou rodinou v Čechách v Zákupech, napsal roku 1719 papeţi Klementu XI. dopis, v němţ jej ţádal o urychlení procesu blahořeční světce.19 Rozkvět kultu podnítila aţ světcova beatifikace, kdy následně po ní vyšly první ţivotopisy Jana Nepomuckého v italském jazyce.20 Umělecká díla, která vznikla k příleţitosti kanonizačních oslav výzdoby Lateránské baziliky a měla se stát výchozími pro další realizace, byla hned po slavnostní ceremonii poslána do Prahy a pouţita pro tamější oslavy.21 Základní ikonografický typ zobrazení Jana Nepomuckého v Itálii představuje obraz od malíře Sebastiana Concy v Galerii Borghese v Římě. Zobrazuje Pannu Marii na trůně, jak podává andělovi hvězdný nimbus, který jej dál předává Janu Nepomuckému. Druhý anděl ukazující gesto mlčení mu dává palmovou ratolest doprovázen andělem s nápisovou tabulkou: „posuit custodiam ori suo.” Nelze vyloučit, ţe dílo objednal papeţ Benedikt XIII. (1724–1730) pro výzdobu Lateránské baziliky. Vzhledem k nedostatku informací to ovšem s jistotou nelze prokázat. Kompozice pravděpodobně vychází z oltářní malby od Carla Maratty v kostele Santa Maria in Vallicella, kde Karel Boromejský klečí před Pannou Marií. Jedná se o běţný typ zobrazení, kdy v obou případech Panna Maria stvrzuje jejich světectví, které dokládají postavy andělů příslušnými atributy. Tento typ dále rozvinul Sebastian Conca v oltářním obraze z roku 1732 pro římský kostel San Lorenzo in Lucina [1].22 Narozdíl od návrhu z Galerie Borghese se vpravo místo skupiny andělů nachází archanděl Michael v ţelezném brnění s planoucím mečem. Anděl představuje Panně Marii klanícího se světce. Na schodech před ním sedí anděl s váhami zosobňujícími Spravedlnost. Nápis na soklu informuje, ţe papeţ Klement XII. nechal kapli původně zasvěcenou archandělu Michaelovi zasvětit Janu Nepomuckému a patronaci nad ní převzal roku 1737 kardinál Michael Friedrich Althan. Postava archanděla Michaela zakomponovaná do obrazu tak reaguje na změnu zasvěcení kaple a jméno jejího patrona. Stěny kaple zdobí obrazy s výjevy ze světcova ţivota – Jan Nepomucký před králem Václavem IV. a světcovo tělo na břehu Vltavy. 9
V roce 1737 vzniklo při kapli Bratrstvo dobré pověsti pod patronací saského prince Fridricha Christiana (1722–1763). K této příleţitosti vytvořil Gaetano Altobelli mramorovou sochu světce, která zdobí oltář místo obrazu Sebastiana Concy.23 Socha svým pojetím vychází z typu na Milvijském mostě. Světec nemá biret na hlavě, ale leţí mu u nohou. Anděl se přesunul na druhou stranu a místo gesta mlčenlivosti ukazuje svitek s citátem ze ţalmu 38 (verš 3), který se týká mlčenlivosti v nouzi. Jan Nepomucký v oděvu klerika se štolou kolem krku drţí v obou rukou kříţ. Pohled jeho očí na něj nesměřuje. U nohou mu sedí putti s jeho atributy, nápisovou páskou a palmovou ratolestí. Díky zasvěcení českému světci se kaple stala posvátným místem českého národa v Římě. Centrem nepomucenské úcty v severní Itálii bylo město Brescia. V kostele Santa Maria della Pace se nachází kaple jemu zasvěcená (kostel je v Římě nebo v Brescii). Oltářní obraz vychází opět z plátna Sebastiana Concy, vytvořil jej Pompeo Batoni (1708–1787). Kapli zdobí ještě dvě fresky ve stylu chiaroscuro od Francesca Montiho (1683–1768) představující výslech Jana Nepomuckého v řetězech před Václavem IV. a jeho tělo plující na hladině řeky Vltavy (podle vzoru kaple v Lateránské bazilice). Doklady kultu Jana Nepomuckého se vyskytují i v Benátkách. V roce 1753 vytvořil Giovanni Battista Tiepolo (1696–1770) pro kostel San Polo oltářní obraz s Janem Nepomuckým klanícím se Panně Marii, tento obraz vycházel z kompozice návrhu Sebastiana Concy. V tom samém kostele se v oratoři sv. Kříţe (Oratorio del Crocifisso) nachází Svrţení Janova těla do Vltavy od Giovanniho Domenica Tiepola (1727–1804) z roku 1749. Postava kata vrhajícího kameny připomíná v Itálii oblíbenou scénu kamenování sv. Štěpána. Kapli Narození Panny Marie v římském kostele Santa Maria dell´Anima zasvětil z vlastní iniciativy hrabě Franz Harrach v roce 1778 Janu Nepomuckému. V roce 1782 pro ni vytvořil Anton von Maron oltářní obraz s Janem Nepomuckým, jeho kompozice vychází opět z návrhu Sebastiana Concy v Galerii Borghese [2]. Malba byla v roce 1906 přemístěna do sakristie kostela a nahrazena novou, kterou vytvořil Johannes Sarkander ze Seitz. Podobný osud potkal i oltářní obraz s Janem Nepomuckým klečícím a uctívajícím model kostela od Ignaze Sterna (1688–1758) v římském kostele S. 10
Maria in Campo, ten musel totiţ ustoupit renovaci kostela v 19. století a dnes se nachází v Národní galerii antického umění v Římě (Galleria Nazionale d´Arte Antica in Rom).24 Významným dílem italské produkce představující Jana Nepomuckého jako zpovědníka je plátno od Giuseppe Maria Crespiho (1665–1747) pocházejícího z Bologně [3], nachází se v Královské pinakotéce v Turíně. První verze obrazu s neznámým knězem pochází uţ z roku 1712.25 Obraz vznikl na základě umělcova osobního záţitku, kdy vstoupil do tmavého prostoru kostela a spatřil kolem zpovědnice shromáţděné věřící. Rozhodl se scénu zaznamenat a dílo věnovat svému mecenáši kardinálu Pietru Ottobonimu (1667–1740), který mu na jeho základě zadal vytvořit dalších šest výjevů z cyklu Sedmi svátostí. Celý soubor je dnes uloţen v Galerii starých mistrů v Dráţďanech. V roce 1743 se malíř rozhodl téma zpracovat znovu. Intimní pojetí prozrazuje jeho citové prolnutí se světcovým ţivotem, jehoţ příběh byl tehdy v severní Itálii patrně známější neţ dnes. Na plátně uţ není zobrazen neznámý kněz, ale Jan Nepomucký, který má nad hlavou nimbus s pěti hvězdami.26 Crespiho pojetí Jana Nepomuckého jako zpovědníka vneslo do jeho ikonografie intimní aspekt. Scéna působí jako romantizující představa umělcovy fantazie. Velký oltářní obraz z Chiesa della Misericordia v Turíně, vytvořený na přání
Claudia
Francesca
Beaumonta
(1694–1766),
představuje
Jana
Nepomuckého, jak uctívá oválný obraz s Bolestiplnou Pannou Marií, tento obraz nesou dva andělé. Sochy světce bývají mimo posvátný prostor instalovány v Itálii také na mostech, v ulicích a u dalších komunikací. Nejčastější ikonografický typ představuje uţ tradiční stojící postava Jana Nepomuckého v oděvu klerika, která téměř vţdy drţí v ruce kříţ, ke kterému shlíţí. Obvykle má v ruce palmovou ratolest, případně jej doplňují putti s jeho atributy, kteří mu klečí u nohou. Realizace většinou neiniciovala církev, ale byly důsledkem soukromé aktivity bohatých mecenášů. V Miláně tak vznikla ještě před Janovým svatořečením v roce 1727/1729 z podnětu rakouského maršálka Francisca Colmenera mramorová socha Jana Nepomuckého, kterou vytvořil sochař Giovanni Dugnani. Světec zvedá pravou
11
ruku s kříţem vzhůru, v levé drţí otevřenou knihu. U nohou mu klečí okřídlený putti s palmovou ratolestí. Významná monumentální realizace Jana Nepomuckého se nachází na druhém pilíři Milvijského mostu v Římě.27 Kolosální sochu světce zde nechal v roce 1731 umístit kardinál Michael Friedrich Althann (Bedřich Althann) jako poděkování za záchranu ţivota, kdyţ se na něj v Římě roku 1721 zřítil balkón. Podobně byl za výsledek světcovy přímluvy povaţován fakt, ţe se roku 1728 vyléčil ze dny. Práci zadal sochaři Agostinu Cornacchinimu (1685–1740). Jan Nepomucký má na sobě tradiční oděv kanovníka a přes ramena přehozenou štolu. Hlavu s biretem naklání na pravou stranu. Pohled upírá na kříţ, který drţí šikmo v rukou a levicí podpírá jeho svislé břevno. U jeho nohou na knihách klečí anděl. Socha se oproti většině českých příkladů více rozvíjí do prostoru. U nohou jí na knihách klečí anděl představující gesto mlčenlivosti. Dílo se dostalo do obecného povědomí díky rytině Giovanniho Battisty Piranesiho (1720–1778) z roku 1762.
28
Socha zůstala jediným veřejným pomníkem
světce v Římě.29 Další příklad sochy na mostě se nalézá v Neapoli, kde manţelka vícekrále Aloise Tomáše Harracha nechala v roce 1731 postavit na mostě Ponte della Maddalena sochu Jana Nepomuckého. Srovnatelná významem, avšak méně známá, je velkolepá socha na Cisapass v Bercetu na cestě z Parmy do La Spezia, kterou objednali v roce 1739 Raphael Fasconi Smeraldi a Alexander vévoda z Berceta. V Benátkách vytvořil na vnějším konci Fondamenta Labia naproti Velkému kanálu (Canale Grande) Giovanni Marchiori (1696–1778) sochu Jana Nepomuckého. Socha vznikla pravděpodobně na popud z Maďarska
pocházejícího
rodu
Labia,
jejichţ
palác
se
nacházel
v bezprostřední blízkosti sochy. Příklad nepomucenské úcty je doloţen i v Mantově. V roce 1737 nechali manţelé Heinrich Ziegler a Maria Josefa Herleinsperg zřídit sochu Jana Nepomuckého při vchodu do sakristie Dómu v Mantově. Dále se drobná mramorová socha Jana Nepomuckého nachází také ve Veroně na křtitelnici v sakristii kostela Santa Anastazia.30 Základní přehled zobrazení Jana Nepomuckého v Itálii dokládá, ţe nepomucenská úcta se rozvíjela především aţ po jeho svatořečení a to díky iniciativě cizích šlechtických rodů. Nejčastěji byla prezentována médiem 12
oltářního obrazu a sochy. Téma oltářních obrazů vycházelo uţ z tradičních schémat světců s Pannou Marií a v podstatě se jim přizpůsobilo doplněním příslušných atributů. Novinku přineslo italské umění v znázornění zpovědi královny, neboť jí dodalo intimní charakter. Stejně jako romantické pojetí světcova těla na hladině řeky Vltavy. V otázce sochařské produkce se Janovy instalace staly součástí jak profánního, tak sakrálního prostoru, jejich pojetí odpovídalo tradičnímu typu světce.31 Spojování profánního světa se sakrálním hrálo aţ do počátku osvícenství důleţitou roli v ţivotě společnosti. Světec působil jak v privátním, tak veřejném ţivotě člověka jako přímluvce a mezi prostým lidem nezřídka i jako tvůrce zázraků. Do jeho osobnosti byly promítány přání, představy a záměry soukromého charakteru. Kult světce vycházel z rozšířené lidové úcty a odráţel se také v oblasti politické, v níţ demonstroval ideje a moc vládnoucích dynastií. Často se svatý stal symbolem státní ideologie jako například sv. Marek – patron Benátek, sv. Štěpán – patron Uher, a český světec sv. Václav. To dokládá ustálená terminologie, kterou se o Benátkách hovoří jako o Markově republice, o českých zemích jako o zemích Václavovy koruny nebo podobně o Uhrách jako o zemích Štěpánovy koruny. K takovéto identifikaci s ochranným patronem rakouské země nikdy nedospěly. Rakouské země v důsledku komplikovaného státoprávního vývoje neměly oficiálního zemského patrona. V souvislosti s tehdejší politickou situací, kdy se v důsledku vítězství protireformace upevňoval císařský absolutismus, bylo nutné jej zvolit a upevnit tak moc jednotného státu. První místo mezi ochrannými patrony monarchie patřilo Panně Marii. Zastávala funkci Bohorodičky, Královny nebes, velitelky císařských vojsk a ochranitelky Rakouska. Místo jí zasvěcené – Mariazell, se stalo posvátným místem říše. V rámci sjednocovacích tendencí v zemi ji císař Leopold I. prohlásil za zemskou patronku svých dědičných zemí (Korutan, Rakouského přímoří, Štýrska a Tyrolska), aby tak podpořil jednotu a suverenitu vládnoucí dynastie. Pozici oblíbeného a mezi lidem často uctívaného světce v rakouských zemích zastával sv. Jiří, jehoţ kult nebyl nikdy oficiálně podpořen. Naopak uţ v roce 1485 se císař Fridrich III. (1440–1493) zasadil o kanonizaci markraběte Leopolda III. Babenberského (1073–1136), jehoţ kult 13
současně zahrnoval dva elementy – lidovou úctu a politický záměr. Císař Leopold I. (1640–1705) jej roku 1663 jmenoval zemským ochranným patronem a deklaroval tak úctu ke svatému ve smyslu státní politické ideje.32 Mezi další významné světce patřil sv. Josef.33 Papeţ Řehoř XV. ustanovil v roce 1621 den sv. Josefa církevním svátkem. Císař Ferdinand III. (1608– 1639) jej roku 1655 prohlásil oficiálním patronem českých zemí a o dvacet let později jej papeţ Klement X. jmenoval patronem habsburské monarchie. Habsburská monarchie tak disponovala několika světci, kteří měli upevňovat její stabilitu. Mezi oficiálně jmenované patřil sv. Josef a sv. Leopold. Lidové úctě a oblibě se těšil sv. Jiří a funkci univerzální patronky splňovala Panna Marie. První zmínka o Janovi z Nepomuku prokazující zájem habsburského domu se objevuje v souvislosti s bitvou na Bílé hoře v roce 1620. Císařská vojska zvítězila díky pomoci Panny Marie, českých zemských patronů a Jana Nepomuckého. Šíření kultu Jana Nepomuckého zprostředkovali příslušníci zámoţné české šlechty, kteří patřili do řad vysokého duchovenstva. Český rod Kouniců získal díky sňatkové politice hrabství Rietberg ve Vestfálsku, kde se stal uţ roku 1721 Jan Nepomucký jeho patronem. V roce 1694 si přivezla z Prahy vévodkyně Rosina Elisa z Herbersteinu obraz Jana Nepomuckého a věnovala jej městské faře ve Štýrském Hradci, kde vzniklo lokální centrum nepomucenského kultu. Štýrský hradec patří k nejranějším místům kultu v salzburské arcidiecézi.34 Brzy vzniklo bratrstvo Jana Nepomuckého, které čítalo kolem 200 členů především z řad šlechty. Zvláštní úctě se český mučedník těšil v horní části údolí Murtal, kterou zprostředkoval český šlechtický rod Schwarzenberků. Při vstupu do schwarzenberského zámku Murau stojí socha Jana Nepomuckého datována do roku 1698. Stylově příbuzná se sochou na Praţském mostě z roku 1683 se řadí k nejstarším zobrazením světce v rakouských zemích. Významným se stal Jan Nepomucký v roli politického světce. Jeho patronát vítězství císařských vojsk v bitvě na Bílé hoře probudil zájem habsburského rodu o jeho osobnost, který mu předtím nevěnoval ţádnou zvláštní pozornost. Na základě výpovědi otce Lamormaina, jezuitského
14
zpovědníka císaře Ferdinanda II., nepatřil Jan Nepomucký mezi císařem zvlášť oblíbené světce. Pravděpodobně proto, ţe ještě nebyl oficiálně uznán církví, nacházel se v pozici praţského mučedníka uctívaného vysokou šlechtou kacířských a znovu ke katolictví obrácených českých zemí. Vyuţití českého mučedníka jako nástroje politicko-mocenského záměru k upevnění habsburské monarchie dokládá jednání císaře Karla VI., který se rozhodl kult Jana Nepomuckého oficiálně podporovat. Císař měl velmi dobrý smysl pro výběr vhodného světce a v politice mu přikládal zásadní význam. Jeho oficiální podpoře předcházely důvody zcela osobní. Španělský král Filip V. zorganizoval ve válce o španělské dědictví proti císaři Karlu VI. kampaň zaloţenou na pomluvě, která měla poškodit jeho dobrého jméno. V této situaci se s prosbou o pomoc císař obrátil na Jana Nepomuckého. Přestoţe španělský trůn nakonec nezískal, jako kompenzace mu byly přiděleny španělské drţavy – Španělské Nizozemsko (dnešní Belgie), Neapolsko, Milánsko a Sardinie. Také císařovna Alţběta Kristýna (1691–1750), manţelka Karla VI., se obrátila k Janu Nepomuckému, kdyţ prosila o narození následníka trůnu.35 Císařský pár se tohoto světce rozhodl pouţít k upevnění svojí vladařské autority, coţ potvrzuje i účast císařovny na oslavách jeho blahoslavení v Praze 4. června roku 1721.36 Slavnostní
architekturu
vytvořenou
na
počest
beatifikace
Jana
Nepomuckého v Praze Johannem Ferdinandem Schorem (1686–1767) zdobil velký obraz císařské rodiny adorující Jana Nepomuckého vznášejícího se na orlici. Heraldické zobrazení dvouhlavé orlice doplněné o rakouský alianční znak s Janem Nepomuckým vyjadřovalo jeho úzké sepětí s monarchií. Také při praţských kanonizačních oslavách byl světec zobrazen se symboly světské moci. Jedna z rytin Antonína Birckhardta zachycuje císařského orla zapřaţeného do slunečního vozu s Janem Nepomuckým, orel letí na nebesa k Panně Marii a Svaté Trojici. Výjev vyjadřuje záměr císaře, jak vyuţít světce jako přímluvce a ochránce své říše.37 Přidělení ochranného patrona novým částem monarchie podporovalo vztah mezi dynastií, říší a nově získanou drţavou.38 Císaři Karlu VI. leţelo úspěšné šíření Janova kultu na srdci, coţ dokládá i dopis adresovaný dne 12. června 1721 Josefu Dominiku Lambergovi (1712– 1723), biskupu ze Seckau a salcburskému generálnímu vikáři ve Štýrsku, ve 15
kterém mu sděluje své přání, aby také v této dědičné zemi byla podpořena úcta ke světci. V roce 1736 byl Jan z Nepomuku zvolen místo patronem salcburské arcidiecéze, jejíţ větší část leţela na rakouské půdě a podléhala vlivu habsburské říše uţ od 16. století. Jana Nepomuckého si za svého místo patrona zvolila i diecéze Seckau. Při reformaci diecéze bylo na rozkaz císaře Josefa II. upuštěno od uctívání původního patrona sv. Ruperta. Jan Nepomucký povaţovaný za „Rakušana” si udrţel svoji pozici i vedle velmi oblíbeného a uctívaného sv. Jiljí. Svým otcem Karlem VI. se nechala inspirovat i jeho dcera císařovna Marie Terezie, která vyuţila kult osobnosti Jana Nepomuckého v politické sféře. Ve sporu s pruským králem Fridrichem II. o rakouské dědictví se připodobnila k osudu královny Ţofie Bavorské, kdy svého protivníka přirovnala ke zlému českému králi Václavu IV. „On (Jan Nepomucký – pozn. autora), který chránil ţivot české královny před zlým králem, je ochráncem mladé Marie Terezie před zlým pruským králem Fridrichem II.“39 Politickou funkci Jana Nepomuckého vystihuje univerzitní teze Rytířské akademie v Ettalu z roku 1724,40 jeţ zobrazuje Karla VI. společně s císařovnou a alegorickými postavami [4]. Velikost a slávu habsburských vládců dokládají válečné úspěchy nad tureckými vojsky. Jan Nepomucký klečí na oblaku a předává císařskému páru globus s rozeznatelnými světadíly. Po obvodu zeměkoule a v úrovni rovníku jsou nápisy vypovídající o šlechetných záměrech habsburských vládců: „IMPLEBO DOMUS ISTAM GLORIA,“ tento dům naplním slávou a ctí. „DOMINBERIS PLURIMIS NATIONIBUS ET TUI NEMO DOMINABITUR,“ Budeš vládnout nad mnoha národy, ale nikdo sám nebude poddaným. Mapu světa doplňuje rakouský státní znak. Za globem stojí Chronos – starší okřídlený muţ s kosou, který ukazuje k Herkulovým sloupům na horizontu. Císařský orel zpřetrhal pouta, jimiţ byl k sloupům přikován a právě odlétá. Alegorie připomíná nekonečnou rozlohu habsburské říše, její rozpínání za hranice Evropy a očekávaný územní zisk na americkém kontinentě. Odkaz doplňují slova Vergilia: „NEC METAS RERUM NEC TEMPORA PONO,“ nejsi omezen ani časem ani prostorem. Nad střední skupinou se nachází Panna Marie s Jeţíškem, před kterou jako 16
přímluvce klečí jmenovec císaře sv. Karel Boromejský a rakouský zemský patron sv. Leopold, který byl stále četněji s Janem Nepomuckým zobrazován. Rod Habsburků tak s podporou Jana Nepomuckého a jeho přímluvou u Panny Marie vznáší svůj nárok spravedlivé vlády nad celým světem. Další významné médium v šíření Janova kultu zastupovalo divadlo, které hráli především jezuité. Divadelní hra Joannes Nepomucenus glorioso Silentia Wenceslai Tyranide victor od Antona Maurisperga (1678–1748), dramatika a představeného jezuitské koleje ve Štýrském Hradci, zahrnovala různé divadelní efekty a byla uvedena jak ve Štýrském Hradci, tak v Klagenfurtu. Epilog divadelní hry obsahuje neobvyklým způsobem pojatou apoteózu světce. Čtyři nymfy řeky Vltavy, představující snad země monarchie, soupeří o přízeň patrona a obdivují hvězdy zářící nad vodní hladinou. Vidí Jana jako hvězdu na nebi a u jeho nohou zboţné země habsburské monarchie – Rakousko, Štýrsko, Čechy a Německo – se dovolávají slávy a přejí si, aby se Jan z Nepomuku stal jejich patronem. Uvedené příklady představily barokní glorifikační tendence v podobě obsahových a obrazových znaků, které dokazují systematickou snahu, jeţ měla vést ke jmenování Jana Nepomuckého říšským patronem. K tomu, aby se jím opravdu stal, postrádal dostatek času. Světec české národnosti měl prezentovat politickou jednotu a sounáleţitost zemí monarchie. Avšak sílící duchovní proudy směřovaly k zániku barokního světa, s nímţ skončilo i chápání Jana Nepomuckého jako představitele politicko-dynastických idejí.41 Následující přehled uvádí umělecké realizace Jana Nepomuckého na území Rakouska do roku 1713. Převaţuje sochařská produkce, kdy profánnímu prostředí dominuje samostatně stojící socha, která se postupně stává součástí sloţitějších komplexů například morových sloupů. V sakrálním prostoru tvoří sochařské realizace součást oltářů. Významnou část zobrazení Jana Nepomuckého potom zastupují oltářní obrazy. Kult Jana Nepomuckého v Rakousku je prokazatelný od roku 1680. V roce 1688 se světec stal patronem zámku Büchsenhausen v Innsbrucku v Tyrolsku. Jeho nejstarší dochovaná socha vznikla roku 1694 ve Vídni. 17
Představuje Jana Nepomuckého, jak v jedné ruce drţí palmovou ratolest a kříţ, kterého se druhou rukou dotýká. Kolem hlavy má nimbus se sedmi hvězdami.42 Stejný rok nechala hraběnka Kristína Creszentia Herbersteinová (1658–1737) zřídit světcovu sochu ve Štýrském Hradci. Socha mučedníka v nadţivotní velikosti se nachází v kostele servítů ve Vídni a pochází z roku 1699. Korunovaný Jan Nepomucký stojí s nimbem pěti hvězd pod baldachýnem, kolem něj se vznáší dva andělé.43 Další socha světce je roku 1701doloţena v Judenburgu ve Štýrsku a roku 1702 potvrzena také nepomucenská úcta v Salcburku. O dvě léta později vznikla socha Jana Nepomuckého se dvěma anděly u nohou, nacházející se na empoře v poutním kostele v Maria Plain. Vytvořil ji pravděpodobně salcburský řezbář Simeon Fries (?–1711).44 První příklad sochy světce v dřevěném přístřešku z roku 1704 se vyskytuje v obci Rehberg. Na kartuši soklu čteme nápis: „S: IOANNES [!] NEPOMOCENE ORA PRO NOBIS.“ Polychromovaná figura drţí v jedné ruce kříţ, druhou má poloţenou na hrudi.45 Další raná volně stojící socha Jana Nepomuckého se objevuje v Linzi na mostě Nibelungů a naopak opět v dřevěném přístřešku u Traunsee v Gmundu z roku 1705. Umělecké pojetí je podobné, kaţdou z nich doplňují dva andělé.46 Další zpodobení světce v dřevěném přístřešku, nacházející se na mostě v Hornu, vzniklo roku 1709 na přání Marie Zuzany vévodkyně z Hoyos, coţ dokládá nápis na soklu. Díky levému nakročení nohy dochází k uvolnění sochy v rámci prostoru.47 Ztvárnění sochy z Rehberg přejímá kolem roku 1705 i polychromovaná skulptura z Röschitz.48 Příklad zobrazení Jana Nepomuckého s ostatními světci pochází z roku 1706, v nice nad portálem domu v Gaweinstal stojí společně se sv. Floriánem.49 Z oltářních realizací se připomíná hlavní oltář zasvěcený sv. Jiří v děkanátním kostele v Bergheimu u Salcburku, který zdobí sochy sv. Judy Tadeáše a Jana Nepomuckého z roku 1706.50 Během 18. století vznikla celá řada soch českého mučedníka v drobných obměnách ustálených typů. (pozn. viz kapitola sochařství) Z roku 1713 pochází příklad z Eisenstadtu, kde socha Jana Nepomuckého tvoří součást morového sloupu.51 Figury doplňovaly různé votivní nápisy, které měly za úkol motivovat věřící. Například socha z Hadersdorfu u Kamp byla doplněna německým 18
nápisem na soklu: „Alle so aüff dich hoffen werden nit zü schanden,“ všichni, kdo ve mě věří, nebudou poškozeni.“52 Uţití německého jazyka prezentuje snahu přiblíţit kult Jana Nepomuckého všem společenským vrstvám. Sousoší Jana Nepomuckého se sv. Šebestiánem stojí na mostě ke kostelu v Traiskirchen. Takovéto zobrazení se později stalo velmi častým.53 V Dolním Rakousku se nachází velké mnoţství soch Jana Nepomuckého, které vznikly před rokem 1721 a jsou součástí mariánských či morových sloupů, nebo sloupů zasvěcených Nejsvětější Trojici. Tak je tomu například na náměstí v Petronellu, kde je Jan Nepomucký společně s Karlem Boromejským a Oldřichem osazen na sokl sloupu Nejsvětější trojice.54 Do roku 1721 bylo v Dolním Rakousku zaznamenáno kolem 45 zobrazení Jana Nepomuckého. V roce 1715 začal salcburský arcibiskup František Antonín Harrach (1665–1727) vyšetřovat doklady nepomucenské úcty v salcburské diecézi. Tříměsíční vyšetřování obsáhlo přes 200 stran záznamů.55 V roce 1697 vytvořil Johann Carl z Reslfeldu (1658–1735)56 první velký oltářní obraz s Janem Nepomuckým na území Rakouska. Oltář objednala Františka Kateřina ze Seeau a nachází se ve farním kostele v Altmünsteru v Horním Rakousku. Vedle klečícího světce sedí dva andělé – jeden ukazuje gesto mlčenlivosti, druhý má otevřenou knihu. Pozadí tvoří výjev svrţení z mostu. V horní části obrazu se nachází Nejsvětější trojice, Jeţíš Kristus a Bůh.
19
4.
Kult Jana Nepomuckého v Tyrolsku
4.1.
Vznik kultu a jeho ohniska, donátoři Výše zmíněnému jmenování sv. Josefa oficiálním patronem Tyrolska
předcházela dlouhá historie. Úcta k němu sahá aţ do roku 1418 do doby, kdy se Johanes Gerson, kancléř Paříţské univerzity a účastník na koncilu v Kostnici, ukrýval před burgundským vévodou v pevnosti Rattenberg, kde v roce 1418 dokončil své dílo Josephina – oslavnou báseň k poctě sv. Josefa.57 Vdova po arcivévodovi Ferdinandu II. Anna Kateřina Gonzaga z Mantovy nechala v roce 1616 zřídit klášter a kostel servítů, kteří měli uctívat právě sv. Josefa. Dále k posílení kultu významně přispělo, kdyţ papeţ Jiří XV. v roce 1621 prohlásil den sv. Josefa, který připadal na 19. března, oficiálním církevním svátkem. Císař Ferdinand II jmenoval roku 1655 sv. Josefa ochranným patronem českých zemí a tak demonstroval jeho postavení mezi světci habsburské říše,58 které ztvrdil císař Leopold I., kdyţ v roce 1675 poţádal papeţe Klementa X., aby vystavil Bulu, kterou jmenoval sv. Josefa patronem rakouských dědičných zemí. Záhy byly o této události spraveny všechny farnosti v Tyrolsku. O prvenství mezi světci v Tyrolsku soutěţil sv. Josef s dalším oblíbeným světcem, se sv. Jiřím, coţ dokládá četnost jejich uměleckých realizací.59 Avšak stále neexistoval oficiální patron Tyrolska. Aţ roku 1771 nařídil papeţ Klement XIV. slavit svátek ochranného zemského patrona, a tak se tyrolská vláda 7. září 1771 rozhodla navrhnout sv. Josefa jako patrona Marie Terezie. V roce 1772 byl sv. Josef jmenován legitimním zemským patronem, ale aţ v topografickém kalendáři z roku 1806 vydaném pro Tyrolsko a Vorarlberg se u jeho jména nachází zkratka L. P. – Landespatron. Z toho vyplývá, ţe sv. Josef se do obecného podvědomí lidu jako patron Tyrolska, dostal aţ v roce 1806, přestoţe byl jmenován uţ ve zmíněném roce 1772. U jména sv. Jiří se tato zkratka vůbec nevyskytuje. Přestoţe se sv. Jiří těšil velké oblibě, oficiálně nikdy jmenován nebyl.60
20
Úcta k českému baroknímu světci má v Tyrolsku velmi dlouhou tradici a zaujímá dokonce první místo na území Rakouska. Uţ v roce 1688 byl prohlášen za patrona zámku Büchsenhausen v Innsbrucku, jak dokládá nápis v kartuši nacházející se na jeho vstupní bráně. O deset let později 1698 mu byla na zámku Büchsenhausen k poctě a slávě biskupem Johanem Franzem Kuenem z Brixenu vysvěcena kaple. Patrně první socha světce z Hofkirche se datuje do počátku 17. století (viz. kat. č 1 a kapitola 6.1). Kolem roku 1709 se v historických pramenech zmiňuje Janova socha [5], která stála na mostě přes řeku Inn (viz kapitola 6.1). Zápis z kroniky z roku 1716, tedy pět let před světcovým blahořečením a třináct let před svatořečením vypovídá následující: „V předvečer Jana Nepomuckého 15. května byla na mostě přes řeku Inn zvaném Innbrücke vztyčena světcova socha sv. Jana Nepomuckého. Večer kolem osmé hodiny se za doprovodu hudby vydal průvod kleriků a příslušníků šlechty s bílými hořícími svícemi z farního kostela směrem k řece, kde nastoupili na loď ozdobenou malovanou hvězdou a pádlovali směrem k mostu. U sochy Jana Nepomuckého se nacházel oltář se stříbrným krucifixem, osvětlovalo jej šest stříbrných svícnů. Rám oltáře zdobilo ještě pět světel. Potom následoval malý ohňostroj.“61 Podobná slavnost se konala o rok později taktéţ 15. května, za zvuku bubnů a trumpet se u sochy světce zpívaly litanie a odříkávaly modlitby. Druhý den probíhala ve farním kostele, v tehdejším „Spitalkirche“, oslavná ceremonie k poctě Jana Nepomuckého.62 Slavnosti zvané „musicae navales“ provozovali také praţští cyriaci. Vyzdobené lodě s hudebníky a zpěváky pluly ke Karlovu mostu, kde se v malé kapličce stojící na mělčině odehrávala poboţnost. Kult světce se začal intenzivněji rozvíjet aţ po jeho blahořečení. Určitou zajímavost představuje, ţe rodilý Innsbručan Johann Ferdinand Schor (1686– 1767) byl roku 1721 pověřen k vytvoření oslavné architektury před katedrálou sv. Víta v Praze k příleţitosti blahoslavení Jana z Nepomuku. Hlavní průčelí katedrály vyzdobil freskou Sláva Jana z Nepomuku a oslavnou architekturu Castrum Honoris navrhl ve stylu barokní gotiky. Malířská výzdoba, kterou pro tuto příleţitost vytvořil, byla pouţita ještě při oslavách jeho svatořečení roku 1729.
21
Kaplan Johann Evangelista Schenacher (1687–1734),63 vysoce vzdělaný muţ, sepsal v roce 1721 k příleţitosti blahořečení Jana Nepomuckého oslavnou báseň o 560 verších, kterou sám v 500 exemplářích vydal. V Tyrolském kalendáři pro rok 1722 publikoval poeticko-historický ţivotopis činitele velkých zázraků a mučedníka Jana Nepomuckého. V roce 1721 se konala ještě důleţitější událost na podporu světcova kultu. Píše se o ní v kronice kláštera ve Wiltenu v Innsbrucku. Tehdejší kronikář zaznamenal, ţe opat Martin vydal povolení k těţbě kamene v klášterním lomu ke stavbě kostela. V roce 1721 se jednalo pouze o malou kapli, kterou písař Hyacinth Dörflinger postavil během 14 dnů v nové uličce am Innrain.64 V roce 1723 vydal arcibiskup povolení ke čtení mší v kapli v neděli a ve svátky. Záznamy wiltenské kroniky osvětlují důvod zasvěcení kaple Janu Nepomuckému. Před několika lety byla z Vídně do Innsbrucku vyslána kontrolní komise. V úřadu dvorního písaře Hyacintha Dörflingera nalezla nesrovnalosti, na základě kterých mu byl odejmut jeho úřad. Písař se obhajoval, jak písemně tak ústně, ale nebyl vyslyšen. Proto nechal Janu Nepomuckému postavit kapli a vydal se do Vídně, kde u dvora poţadoval zproštění viny a navrácení svého úřadu. Jeho prosby byly vyslyšeny a on z vděčnosti inicioval sbírky pro stavbu kostela na Innrainu. Základní kámen s kousky zlata poloţil wiltenský opat Martin Stickler. Oslava svatořečení Jana Nepomuckého se konala o rok později (v roce 1736) mezi 7. a 16. květnem v nově postaveném kostele sv. Jakuba. Johann Schenacher navrhl ve spolupráci s hofmistrem vícekancléře Georga Martina Gabrieliho koncept výzdoby kostela. Plán proměny kostela v zahradu s emblémy symbolizující světce a jeho ctnosti se mohl realizovat díky štědrým příspěvkům věřících. Vstup do kostela rámovaly stromy a čtyři pyramidy, nad nimi se nacházel nápis: „Die auf grünem Berge (bei der Stadt Nepomuk) entsprossene, mit Moldau Wasser begossene, in das himlische Paradies übersetzte Marienrose.“ Podél celé hlavní lodi vedla alej cedrových stromů. S nadsázkou lze tvrdit, ţe na výzdobu kostela padla polovina obecních lesů, jenţ zdobily pozlacené a postříbřené borovicové šišky. Několik týdnů dopředu se ke kostelu sváţely květiny, keře a stromy k výzdobě. Hofgarten věnovala ze svých skleníků kolem tuctu citrónovníků a pomerančovníků. Ze zelených věnců a 22
stromů zářily různě malované emblémy a nápisy, osvětlené mnoţstvím svícnů a lustrů, které zapůjčili členové místních šlechtických rodů. Zvláštní pozornost byla věnována chóru a jeho úpravám. Nejsvětější svátost oltářní a milostný obraz Panny Marie byly sňaty z hlavního oltáře a přeneseny na oltář sv. Anny. Chór se zakryl obrovským postním závěsem, aby nebylo vidět přípravy. Podlaha chóru musela být zvýšena o dva stupně pro potrubí, které přivádělo vodu do kašen. V prostoru kostela stálo pět altánů vyzdobených umělými a ţivými květinami. Z kupole se odstranilo pět křišťálových lustrů. Aby nebylo vidět jejich závěsné zařízení, byl pod lucernou vytvořen strop představující nebe s oblaky. Výzdobě oltáře se věnovala největší pozornost, celý jej pokrývala zeleň a květiny. Na jeho vrcholu stála socha Jana Nepomuckého v ţivotní velikosti obklopená zlatou svatozáří, socha se naházela na podstavci tvořeném oblaky, u nichţ klečel stříbrný anděl. Význam celé výzdoby spočíval v myšlence zahrady, do které Panna Marie pozvala Jana Nepomuckého, jako jeho duchovní nevěsta se slovy: „veniat dilectus meus in hortum suum,“ vstup můj milý do své zahrady. Z noci na 7. května pracovala celá řada řemeslníků aţ do časných ranních hodin, aby všechno stihli. Hned ráno se před kostelem tlačili věřící, mezi nimi především vojáci, kteří putovali přes Innsbruck do Itálie a ještě před svým odchodem si chtěli prohlédnout slavnostně vyzdobený kostel. Příval lidí byl tak silný, ţe porazil mříţ oddělující chór od hlavní lodi, proto zde museli stát dva stráţní a dohlíţet na pořádek. Osmidenní oslavy doprovázela kázání prelátů z kláštera ve Wiltenu v Innsbrucku. Ve věřících podnítily takové nadšení pro osobu Jana Nepomuckého, ţe finanční sbírka dvorního písaře Hyazintha Dörflingera pro stavbu kostela Jana Nepomuckého na Innrainu čítala ke konci roku okolo 4000 guldenů. Sbírku podpořila šlechta,65 císař Karel VI., nejvyšší zemské úřady a úředníci. V roce 1732 byl kostel uţ téměř dostavěn, takţe se zde konala osmidenní oslava světcovy kanonizace od 24. června do 1. července. Slavnostně jej vysvětil 5. června 1735 brixenský arcibiskup Kaspar Ignaz vévoda Künigl (1671–1747). Při něm se zformovala bratrstva tvořená nejvyššími stavy, která pravidelnými příspěvky zajistila konání kaţdodenních bohosluţeb – pro úředníky a honoraci v osm hodin ráno, poté o půl desáté pro dámy a o půl dvanácté pro pány.
23
O kultu Jana Nepomuckého v Tyrolsku informuje také Franz Anton Sinnacher ve své knize Beyträge zur Geschichte der bischöfliche Kirche Säben und Brixen in Tirol: „Benedikt XIII. konečně svatořečil v roce 1729 Jana Nepomuckého. Praţský arcibiskup Kühnburg vyhledal uţ v roce 1720 našeho biskupa Künigla s přáním, aby se biskup přimluvil o svatořečení Jana Nepomuckého u papeţe, coţ také učinil. Poté co Řím v roce 1721 prohlásil Jana Nepomuckého za blahořečeného, coţ innsbrucká vláda sdělila arcibiskupovi 19. června 1721, zopakoval přímluvu 25. září v roce 1726. V témţe roce bylo navrţeno, aby byl v Dómu svatého Jakuba zřízen oltář Jana Nepomuckého. A protoţe byl Jan Nepomucký v roce 1729 svatořečen, bylo toto s velkými oslavami v Brixenu i Innsbrucku započato.66 Nakonec Sinnacher sepsal to nejdůleţitější, co se Jana Nepomuckého v Innsbrucku týkalo.„Ještě před tím neţ byl Jan Nepomucký svatořečen, byla na mostě přes řeku Inn v roce 1717 vztyčena jeho mramorová socha a kaţdý rok v předvečer Janovy smrti se k ní konalo oslavné procesí. V roce 1721 postavil Hyacinth Dörflinger na Innrainu světci kapli, ve které roku 1723 povolil náš arcibiskup konat bohosluţbu. V roce 1727 zaţádal písař o povolení k rozšíření kaple, které mohlo být aţ v roce Janova svatořečení schváleno. 23. května 1729 byl poloţen základní kámen kostela a 5. června 1735 se konalo jeho slavnostní vysvěcení. Příspěvky se vybrala částka kolem 8000 fl. a císařovna Marie Terezie schválila tuto nadaci 14. září 1746. Do té doby zaměstnával arcibiskup při kostele kaplana, který byl placen pouze z daní příspěvků na kostel.67 Kostel Jana Nepomuckého na Innrainu od architekta Georga Antona Gumppa (1682–1754) představuje nejstarší a umělecky nejvýznamnější kostel nejenom v Tyrolsku, ale v celém Rakousku.68 Do architektury objektu se promítají vlivy římské architektury a styl Johanna Bernarda Fischera z Erlachu. Sloupy, pilíře a římsy neobvykle člení dynamickou fasádu, přičemţ vnitřní členění prostoru odpovídá vnějšímu. Široce otevřený portikus se dvěma věţemi se zlatými hvězdami na vrcholu osově směřuje přímo na střed fasády Dómu sv. Jakuba.69 Mezi Dómem sv. Jakuba a kostelem Jana Nepomuckého 24
vznikl spor, při kterém z nich vznikne bratrstvo. Nakonec vyhrál kostel Jana Nepomuckého na Innrainu.70 Kult Jana Nepomuckého se rozvíjel nejenom v Innsbrucku, ale v celém Tyrolsku. V letech 1715 aţ 1717 se vyšetřovala úcta k Janu Nepomuckému v tyrolské části salcburské arcidiecéze, která měla za úkol připravit podklady pro jeho blahořečení a svatořečení. Z dochovaných záznamů vyplývá, ţe kult světce nabýval v lidovém prostředí na intenzitě. Farář z Kundlu vypovídal o velké mědirytině zobrazující světce vystavené v kostele. Věřící ve Stummu naopak vlastnili votivní soukromé obrázky (Andachtsbilder). V Kufsteinu nechal dokonce starosta postavit sochu Jana Nepomuckého na mostě přes řeku Inn. Farář v Rattenbergu věděl o dřevěné soše Jana Nepomuckého přes řeku Inn pocházející z roku 1705 a o deskovém obrazu na oltáři, stejně jako o soše v boční lodi kostela, která vznikla na popud barona Viktora ze Zinnebergu. Věřící hojně nosili na krku přívěšky znázorňující Jana Nepomuckého. Děkanát v Reithu im Alpbachtal podal zprávu o soukromé soše Jana Nepomuckého vyřezané ze dřeva, která stála na mostě přes Alpbach uţ v roce 1711, a dodal, ţe od té doby, co socha stála na mostě, nedosáhly škody způsobené rozvodněným potokem takových rozměrů jako před tím. Z Zell am Ziller přišla roku 1718 kompletní zpráva informující o pozlacené soše Jana Nepomuckého, která se nacházela vedle fary. Obec Ebbs doloţila soukromé uctívání Jana Nepomuckého na mostech a v kaplích. V obci Niederndorf se v kostele na hlavním oltáři nacházel světcův obraz. V Kirchbichl byl provozován obchod s upomínkovými předměty, medailemi, obrázky a modlitbami. Ve Wörglu byla zaznamenána soukromá nepomucenská úcta. Oslav světcova svatořečení se v uvedených obcích zúčastnilo velké mnoţství věřících. Právě tyrolská část salcburské arcidiecéze se stala ohniskem kultu Jana Nepomuckého v 18. století.71 Jemu zasvěcené kostely a kaple stojí v Brixen im Thale, v Erlu, Fieberbrunnu, Hopfgartenu, Kitzbühelu, Kössenu, Kramsachu, Langkampfenu, Oberndorfu, Rattenbergu, St. Gertraudu, St. Johannu in Tirol, St. Ulrichu am Pillersee, Söllu, Thierbachu a Kössenu. Bratrstva Jana Nepomuckého vznikla následně v Erlu a Langkampfenu. V Kössenu roku 1745 25
poţádal císařský zástupce Johann Michael Margreither o povolení k veřejnému uctívání relikvie Jana Nepomuckého, pro kterou chtěl nechat vyrobit jeho sochu.72 Díky častým vodním katastrofám byl Jan Nepomucký vzýván především jako patron vody. Procesí k jeho soše se konala také v Baumkirchenu, Tristachu,
Kaunertal-Feichtenu,
Nikolsdorfu,
Oberperfussu,
Flirschu,
Schönwiesu, Schwazu, Sillianu, Zirlu, Längenfeldu a v Götzens. Příběh Jana Nepomuckého byl lidem demonstrován i médiem divadla. V Innsbrucku a v Erlu byly uváděny divadelní hry o světcově ţivotě. Uţ z roku 1712 pochází zpráva o lidové hře Jana Nepomuckého v kostele sv. Mikuláše v Innsbrucku.73 V roce 1768 se rozvodnil potok v městské části Innsbrucku zvané Hötting, proto se obecní rada rozhodla uvést hru s názvem Hellscheinendes Tugendlicht oder die mit Stern umzingelte Sonne des grossen hl. Wundersmann JvN, aby si s pomocí světce udobřila přírodní ţivel.74 Úctu Janu Nepomuckému projevovali také přední představitelé z řad šlechty. Franz Andreas Sternbach (1675–1755) choval Jana Nepomuckého ve zvláštní úctě. Tomuto ctiţádostivému a sebevědomému muţi, který ve své době patřil k jedněm z nejvýznamnějších v Tyrolsku, patřily ohromné majetky, díky kterým se mohl věnovat stavební činnosti a mecenášství.75 Zastával funkci tajného rady císaře a jeho vliv sahal daleko za hranice Tyrolska. Pro své tři syny postavil zámky Bludenz, Mühlau, Wolfsthurn. Samozřejmě, ţe výrazně podpořil sbírku na stavbu kostela Jana Nepomuckého na Innrainu, o čemţ vypovídají záznamy jejího iniciátora dvorního písaře Josepha Hyazintha Dörflingera. První sochu světce nechal postavit na mostě přes potok Wurmbach, poblíţ svého sídla Mühlau. V rodině kolovala zpráva, ţe socha ještě před tím neţ byla vztyčena na mostě, byla přivezena do Prahy, aby se dotkla hrobu Jana Nepomuckého v katedrále sv. Víta „immediato attactu“ a tak byla posvěcena.76 V roce 1732 se v Innsbrucku usadil sochař Stephan Föger. Franz Andreas Sternbach v něm brzy rozpoznal velký tvůrčí talent a zadal mu téměř všechny práce. První zakázkou, kterou vytvořil, byly pravděpodobně sochy sv. Iva a Františka Sálského v kostele sv. Jana Nepomuckého na Innrainu v Innsbrucku. 26
V roce 1732 získal další významnou zakázku na oltář sv. Jana Nepomuckého v Dómu sv. Jakuba v Innsbrucku. Jeho zvláštnost představuje oltářní obraz, na kterém je pět tradičních hvězd uspořádáno do hvězdného znamení labutě. (kat. č. 30, viz katalog a kapitola 5. Ikonografie Jana Nepomuckého). Společně
s pánem
z Tannenbergu
uskutečnil
v roce
1736
další
objednávku na oltář pro poutní kostel v Georgenberg poblíţ Schwazu. Na oltářním obrazu se opět podílel Johann Georg Dominik Grasmair. V roce 1739 byla slavnostně vysvěcena kaple Panny Marie a Jana Nepomuckého na zámku Wolfsthurn v Mareit u Sterzingu. Nástropní freska představuje Jana Nepomuckého ve slávě. Světcovu sochu na oltáři realizoval opět Stephan Föger. Bezprostředně poté vytvořil na přání svého stálého objednavatele sochu Jana Nepomuckého pro farní kostel v Mareit. Na jejím soklu se nacházejí reliéfy zobrazujícími Svrţení z mostu, Hrob Jana Nepomuckého v Praze a Zpověď královny. Jeho poslední práce se nachází ve farním kostele ve Arzlu, kde se Stephan Föger ujal architektonického řešení hlavního oltáře se sochami Jana Evangelisty, Jana Křtitele a Jana Nepomuckého. Uvedené práce představují pouze zlomek mecenášské činnosti Franze Andrease Sternbacha, velkého milovníka umění, který choval Jana Nepomuckého ve zvláštní úctě.77
27
4.2.
Ikonografie Jana Nepomuckého Písemné prameny z 18. století, především kanonizační akta a z nich
vycházející literatura, obsahují zprávy, které tvrdí, ţe zobrazení Jana Nepomuckého existují uţ od jeho smrti – ad memorabili – od nepaměti. Avšak aţ do konce 16. století se pro to nedochovaly ţádné důkazy. Tyto informace vznikly, aby podnítily světcovo úspěšné svatořečení, stejně jako umělecká díla se záměrně vytvořenou časnou datací.78 Konečný typ jeho podoby se konstituoval aţ v předposledním desetiletí 17. století. Mezi základní výjevy patří Zpověď královny a Shození z mostu. Další témata a motivy se definitivně zformovaly na počátku 18. století. Zobrazení Jana Nepomuckého se šířila formou doprovodných kniţních ilustrací. První zobrazení obsahuje Spirituale Regni Bohemiae Jubilum – Duchovní obveselení koruny české, od humanistického básníka a prozaika Jiřího Bertholda Pontana z Breitenberka (1550–1616) z roku 1599 [6]. České vydání představuje muţe s krátkým vousem v širokém kabátě, jak klečí před Ukřiţovaným Kristem s růţencem v sepjatých rukou.79 Výjev Jana Nepomuckého jako zpovědníka se nachází v hagiografické sbírce téhoţ autora z roku 1602 Hymnorum sacrorum de Beatissima Virgine Maria et S. Patroni S. R. Bohemiae libri tres, známé jako Pontanova píseň, kde je jeden z hymnů věnován Janu Nepomuckému. Doprovodná ilustrace představuje šlechtický pokoj, ve kterém Jan v dlouhém oděvu sedí v křesle a zpovídá královnu klečící mu u nohou. Zde se poprvé zobrazuje kruhový nimbus. V pokoji se nachází náhrobní deska se dvěma svícny představující světcův hrob v chrámu svatého Víta. Ve výhledu z okna je naznačeno svrţení z mostu [7]. Důleţitý je zde motiv takzvané ušní zpovědi, na který upozorňuje ve své disertační práci Pavel Panoch.80 Poprvé se Jan jako zpovědník objevuje v Kronice římských králů rakouského kronikáře Tomáše Ebendorfera z Haselbachu. Navazuje na slovní kritiku krále Václava, kterou zaznamenává uţ roku 1422 Ondřej Řezenský, a rozvíjí příběh dál, zmiňuje vyzrazení zpovědního tajemství. „Také zpovědníka své manţelky Jana, mistra teologie, poněvadţ řekl, ţe jen ten je hoden jména krále, kdo dobře vládne, a jak se říká, poněvadţ se zdráhal porušit zpovědní tajemství, dal utopit ve Vltavě.” Poprvé se jako důvod smrti generálního vikáře 28
uvádí zásadovost královnina zpovědníka, který odmítl vyzradit svěřené zpovědní tajemství. Původní příčinu konfliktu, spor krále s arcibiskupem a volbu kladrubského opata, Tomáš Ebendorfer uţ vůbec nezmiňuje. Jan Nepomucký je prezentován jako vzorný stráţce zpovědního tajemství a katolický duchovní. Kronikář čtenáři tvrdí, ţe příběh zaslechl a zaznamenal jako neověřenou tradici. Král Václav IV. je představen jako špatný křesťan, který se nezastaví ani před kněţskou svátostí. Vyprávění z rakouské kroniky představuje třetí fázi literárního vývoje příběhu, kdy se původně mocenský spor dostává přes morální moment kněze kárajícího krále aţ na teologickou úroveň. Otázkou zůstává, jestli generální vikář mohl být zpovědníkem královny. Jedná se o historické vyprávění nebo pouhou literární fikci. Vít Vlnas ve své publikaci Jan Nepomucký – česká legenda vychází z těchto faktů. Doktor Jan nebyl teolog, jak nesprávně uvádějí některé zdroje, ale církevní právník. Jako kněz mohl tedy udílet svátosti a zpovídat kohokoliv - i českou královnu. Na seznamu všech členů dvora, který sepsal Václav Vladivoj Tomek, se Jan z Pomuku nenacházel. Z dostupných pramenů tedy vyplývá, ţe Jan z Pomuku nebyl královniným zpovědníkem a nezemřel pro zpovědní tajemství. Příběh královnina zpovědníka se v českém prostředí ujal díky Spravovně Mistra Jana Ţídka z roku 1471, který autor převzal z domácí katolické tradice.81 V raných zobrazeních na konci 17. století má zpověď charakter všedního výjevu ze soudobého ţivota. Podobně civilním způsobem pojal scénu Giuseppe Maria Crespi v roce 1721 s jediným rozdílem, ţe královnu a jejího zpovědníka od sebe odděluje přepáţka zpovědnice.82 V českém prostředí se pro zobrazení zpovědi zavedlo uţití prosté architektury otevřené dvojicí oblouků. Scény jsou často tvořeny teatrálně pomocí výrazných gest postav. Pozdviţená pravice například znamená rozhřešení. Absenci zpovědnice prezentuje monochromní nástěnná malba v Kitzbühelu od Simona Benedikta Faistenbergera. Jan Nepomucký sedí v křesle a královna klečí se sepjatýma rukama před ním (kat. č. 16). Zpovědnici jako přepáţku ztvárnil v roce 1756 malíř Josef Adam Mölk v Solné kapli v Hallu in Tirol. Přes existenci přepáţky dodal Mölk scéně intimní charakter. Světec s nastraţeným uchem naslouchá, jakoby pobaven tím, co mu královna sděluje (kat. č. 62). Rokoko přineslo citově laděné výpravné variace a zobrazení od Matthäuse Günthera ve 29
Fieberbrunnu nabralo radostný aţ galantní nádech. Jana a královnu dělí opět přepáţka. Jan s přivřenými víčky si opírá hlavu o pravou ruku, ve které drţí šátek (kat. č. 72). Obdobně pojal scénu Josef Keil v kapli Jana Nepomuckého v Umhausenu (kat. č. 77). Postava krále Václava IV. se postupem času dostává do pozice despotického panovníka v určité analogii se Starozákonními postavami. Z pramenů a literatury vyplývá, ţe dobový obraz krále Václava IV. nebyl příliš lichotivý. Postupem času a s přispěním fantazie kronikářů se stával ještě temnějším. Původní svědectví o Janově smrti byla stručná a vyhýbavá, postupně však na sebe nabalovala další příběhy. Jenštejnova ţaloba, která barvitě popisuje činnost krále Václava IV., se stala základem pro fantazii autorů, kdy Václav IV. vystupuje jako klasický tyran a je připodobňován k monarchům Starého zákona, jakými byli Roboam, Nabukadnezar či král Saul. Středověký čtenář se tak dozvěděl, ţe král trávil své dny s katem, lazebnicemi a ţe svého kuchaře nechal upéct na roţni a jistý bavorský šlechtic byl údajně předhozen lvu. Erbovní zvíře českého království ale odmítlo oběť pozřít. Tak se král pomalu dostával do pozice orientálního zvrhlíka. 83 Vývoj černobílého obrazu dvou protikladů Václava IV. jako despotického vládce a Jana jako nevinné oběti sledujeme dále v dílech cizích kronikářů, kteří vycházeli z odlišných politických pozic. V Pojednání o dlouhém schizmatu – Tractatus de longevo schismate, popisuje zaháňský opat Ludolf Václava IV. jako vládce, který chtěl zapálit Prahu, stejně jako antický císař Nero zapálil Řím. Z Ludolfova vyprávění vzniká nerozlučná dvojice krále a kata. S postupem času se příběh ţivota a smrti Jana Nepomuckého vzdaluje historické skutečnosti. V protikrálovském pamfletu Mistra Štěpána z Kolína je král nazýván opět druhým Neronem, hubičem a zločinným pronásledovatelem kněţí a doba jeho vlády je časem pronásledování prvomučedníků. Kdyţ roku 1400 kurfiřti oficiálně sesazovali Václava IV. z říšského trůnu, mluvili o něm jako o duchovním, který postupně pálil preláty, kněze a duchovní pochodněmi, aby je posléze zavraţdil a utopil. Příběh nabírá směr vyprávění o špatném králi, kdy zachycení reálného děje nepůsobí atraktivně. Roku 1422 proto přichází kronikář Ondřej Řezenský ve své knize s novým vysvětlením: „Tento (král) utopil slavného doktora teologie Jana za to, ţe mu řekl, ţe ten je hoden jména 30
krále, kdo královstvím dobře vládne.“84 Stejně negativně jej popisuje i Mistr Pavel Ţídek ve třetím díle Spravovny, kdy podává svědectví o vládě a osobnosti Václava IV. Z jeho dětství zmiňuje několik trapných historek, jeţ objasňuje historik Petr Čornej. Obdobně je podle středověké tradice popisováno dětství byzantského císaře Konstantina V., kdy na základě zcela běţných událostí mělo být prokázáno, ţe panovník haněl posvátné sochy a obrazy uţ v raném dětství.85 Literární záznamy o Janu Nepomuckém se přirozeně promítly i do výtvarného umění. Votivní obraz Josefa Dörflingera v kostele na Innrainu v Innsbrucku představuje ještě umírněnou formu zobrazení bez tradičních atributů moci a slávy – truhla, mitra a měšec s penězi (kat. č. 19). Výjev z kostela sv. Mikuláše uţ obsahuje královo nesmlouvavé gesto, ale scéna se stále obejde bez biřiců a doprovodných postav (kat. č. 57). Na malbě ve farním kostele ve Pfons připomíná král orientálního vládce s turbanem (kat. č. 59). Scéna ze Solné kaple v Hallu in Tirol se vyčleňuje díky tomu, ţe obě dvě postavy stojí v prostoru vojenského stanu. Král v turbanu rozhazuje nechápavě rukama a Jan se od něj s výmluvným gestem odvrací (kat. č. 62). Biřici nachystaní zatknout Jana obohacují výjev v kapli v Umhausenu. Jan s prstem před ústy naznačuje králi, ţe neakceptuje jeho poţadavky (kat. č. 77). Scéna
svrţení
Jana
Nepomuckého
z mostu
se
stala
jedním
z doprovodných zobrazení. V případě sochařských realizací se vyskytuje zřídka a to nejčastěji v podobě reliéfu na soklu. Jako doplňkový výjev tvoří součást rozsáhlých nástěnných maleb (kat. č. 71). Předobrazem pro svrţení z mostu se stala opět dvaadvacátá Pfeffelova rytina Balbínova ţivotopisu [10]. Představuje Jana Nepomuckého v oděvu kanovníka a nimbem pěti hvězd kolem hlavy, jak jej biřici vhazují do vody. V rukou spoutaných provazem drţí kříţ s Jeţíšem Kristem. Nad scénou se vznáší dva andělé s palmovou ratolestí (kat. č. 39, 77). Zobrazení nalezení Janova mrtvého těla vytvořil pravděpodobně malíř Karel Škréta. Obraz představuje mrtvé tělo světce na břehu řeky Vltavy, coţ dokazuje poznámka nalepená na zadní straně obrazu vera vultus et corporis depicta imago – autentické zobrazení mrtvého. Leţící polopostava světce s nimbem pěti hvězd kolem hlavy drţí v rukou kříţ. Pravděpodobně se jedná o práci samotného Škréty, který se od roku 1641 prokazatelně věnoval zobrazením Jana Nepomuckého. Jako moţné se jeví, ţe dílo objednal někdo 31
z okruhu malíře například jezuita Georg Plachý nazývaný Ferus, který vytvořil vlastní ikonografický typ, kombinaci nimbu s pěti hvězdami a kříţem. Výjevu nalezení mrtvého těla Jana Nepomuckého nebyla v oblasti malířství ani sochařství v Tyrolsku věnována zvláštní pozornost.86 S větším ohlasem se setkal výjev plovoucího těla světce na hladině řeky Vltavy, který se nachází v podobě nástěnné malby na stropě kostela Jana Nepomuckého na Innrainu v Innsbrucku (kat. č. 83). Kolem něj září pět světel a nad ním se vznáší tři andělé.87 Jako doplňkový výjev tvoří součást rozsáhlé fresky od Josefa Adama Mölka v Solné kapli v Hallu in Tirol (kat. č. 61). Další variace na stejné téma se nachází na fasádě domu ve Walchsee, kdy zobrazení Nejsvětější Trojice se vzhledem k omezeným prostorovým moţnostem zredukovalo na symbol trojúhelníka s okem vepsaným ve slunci (kat.č. 75). Jan Nepomucký se dále zobrazuje ve společnosti českých zemských patronů. Poprvé se takto objevuje na votivní desce broumovského opata Wolfganga Zelendera v kostele sv. Vojtěcha v Broumově.88 Sochař Kašpar Bechteler vytvořil v letech 1620–1630 reliéf dvojitých dřevěných dveří katedrály sv. Víta v Praze, které na obou křídlech zobrazují čtyři evangelisty, čtyři církevní otce a pod nimi osm českých zemských patronů: Víta, Václava, Vojtěcha, Zikmunda, Prokopa, Ludmilu, Jana Nepomuckého a Ivana. Na reliéfu s nápisem: S. IOHAN D[er] Beichtiger, je zobrazen jako starší muţ s krátkými vlasy a dlouhým plnovousem, oblečen jako kanovník v sutaně, rochetě a koţešinové almuci. Oběma rukama drţí knihu, která jej označuje jako teologa a učence. Hlavu podobně jako u jiných světců doplňuje nimbus. Sokl, na kterém stojí analogicky k ostatním svatým, zdobí charakteristický výjev z jeho ţivota – svrţení z mostu. Zobrazení na exponovaném místě vypovídá o zařazení mezi tradiční české světce, bez ohledu na ještě ani nezahájený kanonizační proces a dokládá velkou úctu ke světci v Čechách [9]. Mezi lety 1621–1623 realizoval tentýţ autor reliéf s námětem zneuctění světcova hrobu, který se nachází v chóru Svatovítské katedrály. Jan Nepomucký v kruhu českých zemských patronů se vyskytuje na nástěnné malbě z roku 1631, kterou objednal císař Ferdinand II. u malíře Matyáše Mayera.89 Světec prokazuje úctu Panně Marii, která chrání chrám sv. Víta a císařskou rodinu. Je oblečen v rochetě a almuci, s biretem na hlavě, ruce 32
zkříţené na prsou [8]. Poprvé se zde setkáváme s palmovou ratolestí, kterou drţí v ruce. Příklad dokládá, jak vysoká úcta mu byla projevována ještě 100 let před jeho kanonizací. Dochovaly se zprávy o obraze v kapli Panny Marie, který údajně zobrazoval Jana jako zpovědníka a almuţníka. František Matyáš Karel ze Šternberka (1623–1648) přeměnil rodný dům Jana Nepomuckého v jemu zasvěcený kostel. K této příleţitosti vydal český jezuita Jiří Plachý pod pseudonymen Ferus v roce 1641 v latině, češtině a němčině biografii světce pod titulem Fama Posthuma Joannis Nepomuceni. Spis doplňovaly mědiryty vytvořené podle předloh malíře Karla Škréty. Jedna z nich zachycuje Jeruzalémský svícen, který na hrob světce nechal umístit bratr Ferdinanda III. arcivévoda Leopold. Další představuje Jana Nepomuckého, jak v oděvu kanovníka (sutana, rocheta, almuce) s biretem na hlavě sedí na oblaku. Hlavu mu obklopuje svatozář a jako atribut drţí znovu knihu. Pozdější kanonizační doplňky, krucifix a nimbus s pěti hvězdami, zde chybí. K příleţitosti jmenování sv. Josefa českým zemským patronem byla vytvořena dnes ztracená mědirytina. Dochovala se ovšem její předloha od Karla Škréty. Znovu se zde objevuje Jan Nepomucký, jako člen českých zemských patronů oblečen v sutaně, rochetě a na hlavě má biret.90 Postrádá almuci a další ostatní atributy. Zobrazení světce mezi českými zemskými patrony se v Tyrolsku přirozeně nesetkalo se zvláštním ohlasem. Zobrazení Jana Nepomuckého jako zesnulého světce, který byl za svou mučednickou smrt odměněn nebeskou nesmrtelností, našlo další uplatnění v jeho novém ikonografickém typu. Uţívá se pro něj termín nebeská oslava. Představuje Jana ve slávě, jak stojí samotný na oblaku nebo jej obklopují další světci, a objevuje se aţ od jeho svatořečení. V sochařství v Tyrolsku prezentuje tento typ zobrazení Jan Nepomucký klečící na oblaku od Ingenuina Lechleitnera v kostele sv. Jana Nepomuckého na Innrainu (kat. č. 23), Johanna Reindla v klášterním kostele ve Stams (kat. č. 40), jako vedlejší socha na oltáři v kostele v Hainzenbergu od Stephana Fögera (kat. č. 42) a jako skulptura v horní části oltáře od Franze Stitze ve farním kostele v Ebbsu ( kat. č. 65). Další ustálený typ představuje nebeská oslava, která především v Čechách získala velkou oblibu v poslední třetině 17. století. Takzvaná svatojánská apoteóza představuje výjev, kdy světec ve slávě v doprovodu andělů stoupá na nebesa. Také v případě Jana Nepomuckého je tento typ častý. 33
Prezentuje nebeskou moc a přítomnost světce jako pomocníka a přímluvce na nebi. O rozšíření tohoto typu se plně zaslouţily korunované sochy z roku 1692 a 1725 u jeho hrobu v chrámu sv. Víta, které byly vztyčeny nad triumfální architekturou v podobě tabernáklu. Majestátní Castrum Honoris se šířilo díky rytinám a zobrazovalo světce klečící nebo stojící na oblacích. Oslavný typ souvisí přímo se zobrazením Panny Marie Assumpty, shoduje se i v jednotlivostech v drţení těla a dokládá, jak postava světce úzce souvisela s mariánským kultem. Výjev umoţnil plně rozvinout teatrálnost barokního jazyka, čehoţ se někteří umělci zodpovědně zhostili jako například Simon Benedikt Faistenberger na fresce v Kitzbühelu (kat. č. 15) nebo v menším formátu Johann Georg Dominikus Grassmair na oltářním obraze v Dómu sv. Jakuba v Innsbrucku (kat. č. 30). Umělecky ne příliš kvalitní práci představuje oltářní obraz od malíře především nástěnných maleb Josefa Adama Mölka v Gerlosu, na kterém Jan demonstruje v pozvednuté pravé ruce symbol svého martyria jazyk (kat. č. 34). Obdoba klečícího Jana Nepomuckého na oblaku před Nejsvětější Trojicí s jazykem v pravé pozvednuté ruce se objevuje od téhoţ autora v Solné kapli v Hallu. V tomto případě se jedná o reprezentativní zobrazení doplněné aliančním znakem Rakouska (kat. č. 61). Speciální formu oslavného zobrazení představuje Jan Nepomucký vítězící nad alegorií pomluvy a špatné pověsti. Světec stojí nejčastěji na oblaku a v pozvednuté ruce drţí svůj zářící jazyk.91 Od něj šlehají blesky zasahující k jeho nohám sraţenou alegorickou postavu pomluvy a špatné pověsti. Scénu často doplňuje had jako symbol neupřímnosti a zákeřnosti. Barokní analogie naráţí na souvislost s Pannou Marií, kdy drak přemáhající apokalyptickou ţenu často zosobňuje nactiutrhání. Funkci patrona pomluvy a špatné pověsti zastával před Janem Nepomuckým sv. Augustin. Existují zobrazení, kdy z brku píšícího Augustina vycházejí paprsky, které ničí bludy šířené kacíři. Předstupeň tohoto typu představuje oblíbené barokní téma svrţení do pekel. Archanděl Michael ničí bleskem nebo plamenným mečem alegoricky zobrazené neřesti (kat. č. 61). Nelze opomenout ani výjevy, kdy křesťanské ctnosti svrhávají do propasti neřesti. Zobrazení Jana Nepomuckého vytvořilo specifickou variantu do té doby nezobrazované morální ţádosti. 34
V 18. století se determinovaly typy a pojetí v zobrazení Jana Nepomuckého, které doplňovaly další atributy a symboly. Lilie, symbol cudnosti a nevinnosti, představuje ctnostný ţivot a uţívá se jako obecný znak pro všechny světce i pro Pannu Marii, kdy odkazuje na její neposkvrněné početí. Zeměkoule – globus často doplňuje výjev Jana v modlitbě před kříţem, pouţívá se jako rekvizita světce při studiu. Globus bývá atributem i Karla Boromejského nebo Františka Xaverského, v tomto případě přejímá význam šíření víry po celém světě, nebo víry šířené přímo světci. Zobrazení astronomických předmětů (globus, kruţítko, pravítko, měřidla, dalekohled) představuje světcovu učenost a křesťanskou moudrost. Pavel Panoch se domnívá, ţe jejich ikonografie se můţe vztahovat k snovým vizím arcibiskupa Jana z Jenštejna.92 Řada symbolů přirozeně naráţí na události ze světcova ţivota. Například hořící louč připomíná jeho mučení. Beránek poukazuje na jeho trpělivost, mravní čistotu a nevinnost (kat. č. 82). Statečnost a vytrvalost zpodobňuje sloup (kat. č. 60 – vstup). Janovu dobročinnost zdůrazňují roh hojnosti, nebo váček s penězi. Peníze odkazují na jedné straně opět k Janově pevné víře a vůli, objevují se často ve scéně, kdy se jej král snaţí uplatit k vyzrazení zpovědního tajemství. Vzácně se objevuje mrtvá hlava, znamení mučednické smrti. Jan Nepomucký za svého ţivota údajně podnikl pouť do Staré Boleslavi. Proto bývá zobrazován s medailonem se staroboleslavskou Madonou, ke kterému se modlí. Významným atributem se stalo gesto mlčenlivosti – prst přiloţený k ústům, prováděné buď samotným Janem (kat. č. 53), nebo jedním z andělů. Gesto upomíná na zachování zpovědního tajemství a váţí se k němu další atributy jako zámek, klíč, nebo ryba.93 Personifikace řeky Vltavy v podobě alegorické postavy říčního boha nebo bohyně představuje místo světcovy smrti a ochranu před povodněmi a dalšími katastrofami s vodou spojenými. Často bývají tyto výjevy doplněny mušlí nebo vědrem s vodou, případně jinou nádobou, z níţ voda vytéká (kat. č. 51). Na Janovu nedobrovolnou smrt odkazují nástroje jeho umučení v podobě řetězu, kamenů a pochodně, stejně jako místo jeho smrti – most. Zvláštní postavení má jazyk jako přímý důkaz martyrova ţivotního příběhu.
35
Kříţ se stal stálým doplňkem umírajících svatých, těch, kteří se proslavili svou zboţností, silnou vírou nebo zvláštní úctou k utrpení Krista. Mezi ně se zařadil i Jan Nepomucký, který jej obdrţel jako zvláštní atribut. Uţ v kniţní ilustraci z roku 1599 je zobrazen v modlitbě před Ukřiţovaným Kristem. Fasádu světcova rodného domu v Nepomuku údajně zdobila jeho vlastní malba, která zanikla patrně díky povětrnostním podmínkám. Výjev zobrazoval Krista na kříţi, Pannu Marii, sv. Jana Evangelistu a Longina. Pod nimi se nacházel Jan Nepomucký s knihou. Jako atribut světce se objevuje v sedmdesátých a osmdesátých letech 18. století. Postupně se vyčleňují dva typy. Prvním z nich je mohutný typ, který Jan drţí v náručí (kat. č. 10). Druhý představuje misionářský kříţ, který světec třímá v pozvednuté ruce vysoko nad hlavou (kat. č. 81). Charakteristickým atributem Jana Nepomuckého se staly hvězdy. „Jan podlehl následkům mučení a jeho tělo bylo vhozeno do Vltavy. Barokní umělci nás ve svých dílech přesvědčují o tom, ţe Jan byl při smyslech a potom, co se nad jeho tělem zavřela vodní hladina, objevily se nad ní tajemná světla a kolem jeho hlavy zazářila pětice jasných hvězd. Nebesa se otevřela a nad hladinou se vznášeli andělé s palmovými ratolestmi.“94 Roudnický augustinián Petr Klarifikátor, přítel a rádce praţského arcibiskupa Jana z Jenštejna, se zmiňuje o zářících zázracích či světlech, která se objevují okolo těla světce vyplaveného Vltavou. Bohuslav Balbín uţ o nich mluví jako o hvězdách. Pět hvězd se potom objevuje často se lvem pijícím vodu z Vltavy. Po roce 1683 se běţným atributem světce stává kříţ a pět hvězd. Jan Royt připomíná ve svém článku k ikonografii Jana Nepomuckého, ţe dobová rytina Augustina Neurättera, medaile Antonia Travaniho z roku 1701, ani popis soch na Karlově mostě Eigentlicher Entwurff und Vorbildung der Vortreflichen Kostbaren und Weltberühmten Prager Brücken z roku 1716 se o hvězdách nezmiňují.95 Hvězdy mohou odkazovat na počet písmen v latinském slově TACUI, mlčel jsem, tento kryptogram připomíná důvod Janova martyria.96 Počet hvězd můţe znamenat také pět ran Kristových.97 Symbolika pěti hvězd se plně rozvinula na slavnostní kanonizační bráně před katedrálou sv. Víta v Praze v roce 1729. V některých případech má Jan kolem hlavy hvězd sedm, coţ odpovídá sedmi ctnostem. Velmi zřídka se objevuje hvězd devět, které odkazují ke svatému číslu. Kromě Panny Marie a Jana Nepomuckého se ţádný světec nezobrazuje 36
s hvězdami. Kořeny tohoto obecně rozšířeného ikonografického zobrazení lze nalézt v mariánském aspektu jeho legendy, kdy těţce nemocný Jan podnikl pouť k milostnému obrazu Panny Marie ve Staré Boleslavi. Jedno z prvních zobrazení zachycuje původně oltářní obraz od Carla Marattiho (1625–1713), který se dnes nachází v Galerii Borghese v Římě. Dílo představuje Pannu Marii Staroboleslavskou, která světci po andělovi podává věnec s hvězdami.98 Raný příklad zobrazení Jana Nepomuckého s Pannou Marií se nachází v kapli zámku Büchsenhausen v Innsbrucku a pochází z roku 1698. Představuje Pannu Marii obklopenou nimbem dvanácti hvězd. Z nichţ jedna hvězda září výrazně nad Janovou hlavou (kat. č. 2). Malíř Sebastiano Conca vytvořil na objednávku papeţe Benedikta XIII. k příleţitosti svatořečení Jana Nepomuckého návrh oltářního obrazu. Plátno představuje světce, jak klečí před Pannou Marií, která mu po andělovi posílá nimbus s hvězdami.99 V kapli Jana Nepomuckého v Messkirchu (Baden-Württemberg) se nachází oltářní obraz od Cosmy Damiana Asama, na kterém Jan Nepomucký klečí před zjevením staroboleslavské Panny Marie a ta mu předává hvězdy přímo ze svého nimbu. Nejstarší dochovaná socha světce na území Rakouska se nachází ve Vídni a vznikla v roce 1694. Představuje Jana Nepomuckého s kříţem a palmovou ratolestí. Kolem hlavy má nimbus se sedmi hvězdami, coţ není vzhledem k ustálenému typu z roku 1683 úplně obvyklé.100 Stejný rok vznikla z individuálního podnětu hraběnky Kristýny Creszentie Herbersteinové (1658– 1737) socha světce ve Štýrském Hradci s tradičním nimbem pěti hvězd. V Tyrolsku se Jan Nepomucký nejčastěji zobrazuje s počtem pěti hvězd. Ve velkém mnoţství jeho zobrazení lze ovšem od druhé poloviny 18. století najít i výjimky, které potvrzují toto pravidlo. V Miemingu se nachází busta Jana Nepomuckého s nimbem tří hvězd od Josefa Georga Witwera (kat. č. 94). Klášter servítů v Insbrucku vlastní kopii obrazu Giovanni Battisty Pittoniho, jejíţ autorství se připisuje Michelangelovi Unterbergerovi, zobrazuje světce ve slávě s neobvyklým počtem šesti hvězd přičemţ Pittoniho plátno má sedm hvězd (kat. č. 20). Nimbus se sedmi hvězdami, který doplňuje vídeňskou sochu uţ v roce 1694, se v Tyrolsku objevuje aţ později v druhé polovině 18. století, jak dokazuje například socha Jana Nepomuckého od Franze Xavera Nissla v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Fügenu (kat. č. 102), nebo kvalitní 37
socha světce od Josefa Antona Renna z roku 1762 nacházející se v kostele sv. Kateřiny ve Längenfeldu (kat. č. 72). Opomenout nelze ani nástěnnou malbu Jana Nepomuckého v kapli zámku Büchsenhausen v Innsbrucku od neznámého autora, která vznikla aţ na konci 19. století. Zobrazení s nimbem s devíti hvězdami se vyskytují také aţ od druhé poloviny 18. století. Socha světce v Uderns (kat. č. 52) se pravděpodobně stala vzorem pro nástěnnou malbu zobrazující postavu Jana Nepomuckého a další světce na fasádě domu ve stejné obci (kat. č. 89). Stylově podobná socha stojí na mostě v Matrei (kat. č. 88). Autor všech uvedených realizací s nimbem devíti hvězd je neznámý. Zvláštností se vyznačuje oltářní obraz od Johanna Georga Dominika Grassmaira představující Nebeskou oslavu Jana Nepomuckého v Dómu sv. Jakuba v Insbrucku (kat. č. 30). Pět tradičních hvězd není uspořádáno jako obvykle do kruhu, ale zobrazují hvězdné znamení labutě, kdy šestá hvězda zůstává umně skryta za závěsem. Nabízí se toto vysvětlení. Znamení labutě leţí v Mléčné dráze a ze všech jejích souhvězdí září nejvýrazněji. Mléčná dráha tedy symbolizuje řeku Vltavu, nad kterou se po smrti Jana Nepomuckého objevila světla.101 Nejstarší svatojánský cyklus se objevuje ve spisu Fama Posthuma z roku 1641. Na jeho vzniku se podílel nepomucký děkan Drauškovius a Plachý. Díky postavení děkana Drauškovia má soubor úzký vztah k Nepomuku. Cyklus doplňuje 5 rytin, z nichţ první vznikla na základě kresby od Karla Škréty. Na první rytině je světec zobrazen jako almuţník, jenţ zpovídá královnu, a jeho svrţení z mostu. Druhý výjev zachycuje, jak Jan označuje místo svého narození v Nepomuku. Na třetím se nacházejí poutníci u hrobu světce v Svatovítské katedrále, poté následuje potrestání ničitelů hrobu. Čtvrtý zobrazuje Františka Karla ze Šternberka, který odevzdává nepomucký kostel Janu Nepomuckému. Poslední pátý výjev představuje obyvatele Nepomuku vzývající Jana Nepomuckého. Cyklus ze ţivota světce obsahuje drobná rytina, která vznikla patrně před koncem 17. století.102 Jan pouze s palmovou ratolestí vzývá Nejsvětější Trojici. Deset medailonů představuje výjevy ze ţivota světce (narození, Jan před kříţem, Jan přisluhující při mši, Jan jako kazatel, zpovědník, před králem, svrţení z mostu, přenesení těla světce, uctívání hrobu, zázrak na hrobě – 38
potrestání ničitele).103 Z devadesátých let 17. století pochází cyklus lunet nacházející se v konventu kláštera křiţovníků s červenou hvězdou v Praze.104 Tři výjevy představují Jana jako zpovědníka královny, Jana před králem a svrţení z mostu. V kapli Jana Nepomuckého v kostele sv. Jiří na Hradčanech se nachází cyklus z let 1722 a 1723, který pravděpodobně vytvořil ţák Václava Vavřince Reinera. V sedmi dílech zachycuje světcovo dětství, Jana před králem, pouť ke staroboleslavskému paladiu, přenesení těla, zázračné vyjmutí jazyka a druhotné tělo sv. Jana Nepomuckého. Nevýznamnějším v českém prostoru se stal cyklus od Václava Vavřince Reinera z roku 1727 v kostele sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech. Místo se spojuje se zázračným uzdravením Terezie Krebsové. Kostel zdobí události ze světcovy legendy (zpověď, před králem, kázání sv. Jana, uvrţení světce do vězení, mučení, svrţení těla z mostu, přenášení těla, oslava Jana Nepomuckého s adorací jazyka v relikviáři Čechií se lvem a světadíly). Obdobný cyklus se nachází v kostele sv. Jana Nepomuckého na Skalce. Rozsahem je moţno srovnat dva uvedené cykly pouze s nástěnnou výzdobou v kostele sv. Jana Nepomuckého v Mnichově.105 Zobrazení scénických výjevů z Janova ţivota po roce 1724 nejvíce ovlivnilo 31 mědirytin Johanna Andrease Pfeffela (1674–1750) ilustrujících latinské a německé vydání světcova ţivotopisu od Bohuslava Balbína, který poprvé vyšel v roce 1724–1725 v Augšpurku. Rytiny představují jeden z nejstarších dochovaných cyklů nepomucenské legendy, který slouţil jako inspirační předloha ostatním umělcům. Scénická zobrazení umě kombinovala teologicky důvtipně promyšlené spojení ţivotopisu nového světce s religiozitou 18. století. Skoro všechny výjevy s výjimkou Zpovědi a Svrţení z mostu, jsou typologickou paralelou s ţivoty ostatních svatých a centrálními postavami katolické církve, kdy prototyp zůstává v pozadí a jeho obsah je přenesen na nového světce.106 Devět maleb pro výzdobu Lateránské baziliky k příleţitosti světcova svatořečení vytvořila v roce 1729 dílna Filippa Evangelistiho (1684–1761).107 Dále zachycuje výjevy ze světcova ţivota pět mědirytin Antona Birckharta (1677–1748), které vytvořil dle obrazů zdobících Lateránskou 39
baziliku.108 Barokní umělci působící v Tyrolsku nevěnovali svatojánským cyklům příliš velkou pozornost. Nejstarší a nejrozsáhlejší cyklus se nachází v kapli zámku Büchsenhausen (kat. č. 3) v Innsbrucku. Jeho datace spadá na počátek 18. století. Neznámý autor našel inspiraci pro zobrazení jednotlivých výjevů v rytinách Andrease Pfeffela, jejichţ první vydání vyšlo roku 1725. Na základě formální a stylistické analýzy, srovnání maleb a rytin se jeví jako pravděpodobné, ţe cyklus vznikl v letech 1725 1730. Další svatojánský cyklus vytvořil v roce 1771 malíř Josef Keil pro kapli Jana Nepomuckého v kostele v Umhausenu. Nástropní fresko obsahuje celkem 4 výjevy Zpověď královny, Pouť do Staré Boleslavi, Jan Nepomucký před králem a Svrţení z mostu. Činnost Jana Nepomuckého za jeho ţivota, myslí se tím především Jan jako kazatel, patří v jeho ikonografii k nejméně rozvíjeným a častým tématům.109 Na základě informací moderních biografů (J. Polc, V. Vlnas) se jeho funkce kanovníka metropolitního chrámu a s ní související kazatelská role jeví jako sporná. Vyobrazení Jana v roli kazatele se nachází v Balbínově ţivotopise doplněném grafikami J. A. Pfeffela celkem dvakrát. Sedmá ilustrace znázorňuje prostovlasého Jana Nepomuckého v interiéru kostela, jak stojí na kazatelně a káţe zboţně naslouchajícím věřícím (kat. čís. 3). Malba na plátně z tyrolského Büchsenhausenu vychází ostatně jako celý cyklus z Pfeffelových rytin. Socha Jana Nepomuckého stojí na vrcholu kazatelny ve Pfundsu a Ebbsu. (kat. č. 56, 58). Podruhé v Pfeffelově cyklu je Jan jako kazatel v tomto případě uţ s biretem na hlavě zobrazen na devatenácté rytině s výraznější gestikulací. Pouť Jana Nepomuckého ke Staroboleslavskému paládiu vstoupila do ikonografie Jana Nepomuckého poměrně pozdě. Drobný kovový reliéf představoval nejdůleţitější milostné mariánské zobrazení v barokních Čechách. Poprvé se objevuje ve svatojánské legendě Jana Ignáce Dlouhoveského v roce 1668.110 Začlenění pouti do Balbínova ţivotopisu demonstrovalo snahu zasvětit nového českého světce mezi české zemské patrony. V pořadí dvacátá rytina z Pfeffelova souboru zobrazuje Jana Nepomuckého jako poutníka. Světec se svatozáří kolem hlavy přichází v černé sutaně, s kloboukem pod paţí, růţencem v levé ruce a poutnickou holí v ruce pravé ke staroboleslavskému paládiu. V českém prostředí se objevuje v rámci svatojánských cyklů (viz výše 40
a jako samostatná socha). V Tyrolsku se vyskytuje především v nástěnné malbě a malbě na plátně. Příklady skulptury na území Tyrolska nejsou zastoupeny. Zobrazení
Jana
Nepomuckého
jako
almuţníka
nepatří
mezi
reprezentativní, ale zároveň se řadí k vůbec nejstarším typům nepomucenských zobrazení. Jana v roli almuţníka potvrzuje uţ Bohuslav Balbín na počátku sedmdesátých let 17. století. Vývojovou řadu zahajuje pět mědirytů, které vznikly podle předlohy Karla Škréty a ilustrují publikaci Fama Posthuma.111 V oblasti sochařství spodobnil Jana Nepomuckého jako almuţníka Ferdinand Maxmilián Brokof (1688–1731). Socha vznikla v letech 1710–1725 a dnes je uloţena v Národní galerii v Praze.112 Svůj rozkvět zaţil typ zobrazení ve dvacátých letech 18. století mezi světcovým blahořečením a svatořečením, kdy stylizace do role ochránce chudých, nemocných, sirotků a vdov vedla k upevnění jeho místa mezi prostým lidem. Základní prototyp sochy představuje Brokofova socha při kostele sv. Ducha v Praze z roku 1725. Malíř Petr Brandl vytvořil pro kostel sv. Otomara v Mödlingu u Vídně na základě objednávky České dvorské kancléře ve Vídni obraz světce jako almuţníka (1725). Dílo zobrazuje anděly, jak sypou na hlavu světce a shromáţděných potřebných zlaté mince.113 Obliba almuţnictví jako námětu nabývala na intenzitě ve třicátých letech 18. století a potom postupně sílila s příchodem rokoka. Svého vrcholu dosáhla patrně v německy mluvících zemích, kde se spojovala s úctou k dalším světcům jako byli sv. Karel Boromejský a Alţběta Durynská. 114 V Tyrolsku se zobrazení Jana jako almuţníka nevyskytuje. V nástěnné malbě se objevuje výjev, jak pomáhá chudým a nemocným. Freska od Simona Benedikta Faistenbergera v Reithu zobrazuje Jana Nepomuckého, jak uzdravuje nemocné. V díle je patrná typologie s Karlem Boromejským. Tentýţ autor vytvořil v kostele ve St. Johannu in Tirol-Weitau nástěnnou malbu, která představuje světce stojícího na schodech, jak ţehná chudým a nemocným, jenţ si přišli pro útěchu a pomoc (kat. č. 37). Téma předsmrtné vize Jana Nepomuckého se v českých zemích objevuje v médiu malby na plátně a v sochařství dosáhlo obliby především na území východních Čech. Námětem se zabýval český barokní malíř Jan Jiří Heinsch, který v letech 1700–1705 vytvořil několik kompozičně příbuzných 41
pláten.115 Vrcholným příkladem Jana Nepomuckého v předsmrtné vizi se stal obraz Petra Brandla z roku 1721. Dílo souvisí s beatifikačním procesem a s ním spojenou pro-aktivitou hradeckého biskupa Jana Adama Vratislava z Mitrovic a vzniklo pro kostel kněţského semináře v Hradci Králové.116 V Tyrolsku se sochy zobrazující předsmrtnou vizi nevyskytují vůbec, tento typ zobrazení se stal četným především v malbě na plátně.117 Základní ikonografický motiv předsmrtné vize byl ztvárněn v několika modifikacích. Prvním v řadě zobrazení se stal obraz Jana Nepomuckého, jak sedí a kontempluje kříţ před sebou.118 Na tento koncept navázalo několik dalších variant doplněných příslušnými atributy (kniha, putti, lebka), případně scénou svrţení z mostu zobrazenou v pozadí. Druhý typ předsmrtné vize představuje Jana Nepomuckého, jak klečí nebo stojí s rozpaţenými paţemi a zjevuje se mu anděl s kříţem jako symbolem jeho martyria. Po extázi z předtuchy blízké smrti přichází smíření a pokora. Tento typ zobrazení je typologickou paralelou se zobrazením Jeţíše Krista (Olivetská hora, hora Tábor). V Tyrolsku se téma vize představuje hlavně v médiu malby na plátně. Jacobo Zanusi zobrazil Jana Nepomuckého, jak se modlí ke kříţi s andělem, který mu podává klíč (kat. č. 36). Do vězení situoval tuto scénu Josef Adam Mölk, zachycuje Jana pokorně se modlícího ke krucifixu s biretem odloţeným na zídce (kat. č. 63) a také neznámý autor, který se prezentuje oválným obrazem na menze oltáře v Obernbergu. Na prostor vězení odkazují pouta v pozadí (kat. č. 93). Atribut lebky začlenil do kompozice Josef Liebherr na plátně v klášterním kostele ve Wilten v Innsbrucku. Jan Nepomucký si v hluboké modlitbě tiskne kříţ ke tváři, na stole před ním leţí kniha, lebka a biret (kat. č. 76). Druhý typ předsmrtné vize od neznámého autora se nachází v kostele v Pettnau-Oberpettnau (kat. č. 41). Jan Nepomucký přihlíţí Nanebevzetí Panny Marie. Jako předloha pro ztvárnění vize Jana Nepomuckého poslouţilo Josefu Keilovi plátno se stejným tématem od Michelangela Unterbergera. Světec se v pokleku modlí před kříţem a na důkaz zachování zpovědního tajemství líbá štolu (kat. č. 104). Dalším typem zobrazení se stalo svatojánské oratorium, které představuje sousoší světce s anděly. Znázorňuje Jana Nepomuckého, jak klečí u pulpitu podpírán andělem, který jej má jako mučedníka doprovodit do ráje. Scéna v sobě soustřeďuje okamţik, kdy Jan Nepomucký omdlévá po vizi kříţe 42
s Ukřiţovaným a přilétají k němu andělé, aby jej utěšili. Typ zobrazení se v Tyrolsku vůbec neuplatnil.119 Mnoţství a různorodost scénických zobrazení dokládá, ţe kult Jana Nepomuckého adaptoval témata a motivy barokního umění, které dohromady tvoří jakýsi souhrnný prototyp křesťanského barokního světce. Důvodem byla jeho ne zcela historicky postiţitelná postava, která byla doplněna divácky líbivými scénami, které se staly klíčem obecné náboţenské představy. Barokní tvarosloví propůjčilo postavě světce ţivost a opravdovost, kdy symbolicko alegorické pojetí představuje opravdový náboţenský ideál.120 Zobrazení Jana Nepomuckého s ostatními světci Spojení nového světce s ostatními svatými je charakteristické pro barokní symboliku. Jako zdroj inspirace poslouţila tradiční zobrazení, ze kterých bylo moţno čerpat (christologické cykly). Často se výjevy zakládaly na shodě a podobnostech ţivota (sv. Josef), či martyria s ostatními světci (sv. Kliment,121 sv. Kristýna z Bolzana). Někdy nový světec vytlačil význam původního a dokonce mu uzmul jeho patronát (sv. Kryštof).122 Nezřídka docházelo také ke spojení na základě podobnosti jmen – Jan Křtitel a Jan Evangelista. Jan Nepomucký se v Tyrolsku nezobrazoval s českými patrony, ale byl přirozeně zařazen mezi domácí světce a světice, nebo ty, ke kterým měl zvláštní vztah objednavatel díla (kat. č. 4)
Panna Marie Immaculata Podle Zjevení Janova představuje tento typ Pannu Marii jako Ţenu oděnou sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy, s tváří obrácenou k nebi, má rozevlátý šat, ruce sepnuté, šlape na hada (symbol ďábla obtáčející zeměkouli). První typ výjevu představuje Jana Nepomuckého před Pannou Marií (kat. č. 2, 12, 92). Často vystupuje Panna Marie, v roli přímluvkyně, jak jej doporučuje Nejsvětější Trojici k přijetí na nebesa (kat. č. 15, 71). Nástěnná malba v Reithu představuje Jana Nepomuckého klečícího před Pannou Marií, levou rukou ukazuje na spodní scénu, kde je zobrazen jako almuţník. V tomto případě poukazuje na svůj ctnostný ţivot, jako jeden z důvodů svého světectví (kat. č. 21). V sochařské produkci nedisponuje mnoha případy zobrazení s Pannou Marií. Nabízí se dvě 43
sochy na průčelí domu v Hallu, kde je Jan s krucifixem a biretem na hlavě umístěn na levé straně fasády a hmotná socha Panny Marie Immaculaty na straně pravé (kat. č. 14, 24). V lidovém umění se Jan Nepomucký společně s Pannou Marií a dalšími světci vyskytuje na fasádách domů (kat. č. 89). Jan Křtitel a Jan Evangelista Jako ochránce zpovědního tajemství se stal Jan Nepomucký pevnou součástí ţivota věřících. Se zřetelem k reformaci byl jeho obraz aktualizován ve spojení s Janem Křtitelem v boji proti falešnému obvinění a pomluvě. Často bývá připomínána paralela Jana Nepomuckého a Václava IV. s Janem Křtitelem a králem Herodesem. Tři Janové se společně nacházejí ve farním kostele v Arzlu, který je zasvěcen Janu Evangelistovi a Janu Křtiteli (kat. č. 35). Proto je vrchol hlavního oltáře podle významového rozdělení stran osazen jejich sochami a sochou Jana Nepomuckého. Po stranách oltáře pod nimi stojí sochy sv. Petra a sv. Pavla, jako symboly papeţství v protireformačním umění.123 Ve farním kostele ve Fügen stojí na konzolách přízedních pilířů v hlavní lodi sv. Jan Křtitel, Jan Nepomucký a Jan Evangelista od zillertálského sochaře Franze Xavera Nissla (kat. č. 102).
sv. Josef Sv. Josefa a Jana Nepomuckého spojuje údajný den jejich smrti 19. březen, který v roce 1393 připadl na středu. Právě slavnostní svatořečení Jana Nepomuckého se konalo v den svátku sv. Josefa 19. března 1729. Těmto shodám je přikládán zvláštní význam, a proto bývají oba dva světci často zobrazováni společně. Navíc byl svatý Josef zvolen patronem Tyrolska. 124 Po stranách hlavního oltáře v Telfsu-Lehnen stojí sochy sv. Josefa s Jeţíškem a sv. Jana Nepomuckého (kat. č. 28). František Xaverský Díky zachování zpovědního tajemství byl Jan Nepomucký roku 1730 jmenován druhým oficiálním patronem jezuitského řádu. Z jezuitských světců bývá nejčastěji zobrazován se sv. Františkem Xaverským. Raný příklad zobrazení v Tyrolsku představují dva oválné obrazy v kapli sv. Františka Xaverského v jezuitském kostele v Hallu. Jan Nepomucký se v předsmrtné vizi 44
modlí ke krucifixu, jeho protějšek tvoří František Xaverský taktéţ s krucifixem (kat. č. 5). Stylově identické sochy Jana Nepomuckého a sv. Františka Xaverského od Stephana Fögera klečí po stranách oltáře poutního kostela v Hainzenbergu (kat. č. 42). Drobná obměna se vyskytuje v kostele v Lermoos, kde oba světci stojí s kříţem pozvednutým nad hlavou po stranách oltáře (kat. č. 81). sv. Antonín Paduánský Svatý Antonín se stal hlavním patronem italského města Padova. V roce 1263 při přenášení jeho těla byl v jeho hrobě nalezen neporušený jazyk. Tento domnělý zázrak se měl o čtyři a půl století později opakovat u sv. Jana Nepomuckého.125 Jan Nepomucký skládal závěrečné zkoušky v sakristii padovské katedrály zasvěcené sv. Antonínovi, kde dosáhl v říjnu roku 1378 doktorátu církevního práva. Zajímavým paradoxem se staly rozdílné důvody úcty ke světcům. Svatý Antonín dokazoval svou výmluvnost při kázáních a byl obdivován jako schopný řečník. U Jana Nepomuckého se naopak cenila mlčenlivost. Oba světci mají stejný symbol - jazyk. Příklad zobrazení se nachází v chóru kostela v Pettnau-Leiblfingu, kde obdélné plátno Jana Nepomuckého s krucifixem tvoří protějšek sv. Antonína (kat. č. 44). Opět ve dvojici se oba světci nacházejí na fasádě pevnostní věţe ve Pfunds (kat. č. 48). Tři křesťanské ctnosti – Víra, Láska, Naděje Alegorické myšlení baroka chápalo osobnost Jana Nepomuckého jako historickou personifikaci Víry, coţ dokládají tři křesťanské kardinální ctnosti, se kterými je Jan často zobrazen. Například v programu fasády kostela od Egida Quirina Asama s nápisem Fides, Spes et Caritas in Joanne Unitas. Asamovou freskou se nechal inspirovat Matthäus Günther v nástěnné malbě v kapli ve Fieberbrunnu, představující světce obklopeného třemi ctnostmi. S alegoriemi připomínajícími Janův ctnostný a příkladný ţivot jej zobrazil neznámý autor na plátně v kostele v Schönbergu. Světec klečí na oblaku, obklopen ţenskými postavami zosobňujícími Pravdu, Trpělivost a Mlčenlivost (kat. č. 82).
45
Sv. Kristýna z Bolzana Podobně jako Jan Nepomucký přišla i raně křesťanská mučednice svatá Kristýna o ţivot ve vodě. Byla vhozena do Bolsenského jezera s mlýnským kamenem kolem krku, který ale zázračně plaval na hladině, potom byla přivázána ke sloupu a zastřelena šípy. Světice se těší velké oblibě v oblasti severní Itálie, především v Bolzanu, kde je jí zasvěcena katedrála. Mezi její atributy patří mlýnský kámen a šíp.126 Sv. Jan Nepomucký a svatá Kristýna jsou zobrazeni společně, jak uctívají milostný obraz Panny Marie na votivním obraze, který se nachází v poutním kostele v Niederndorfu (kat. č. 84). Jana Nepomuckého přijal pro svou univerzálnost také prostý lid a stal se jeho oblíbeným světcem. Bývá zobrazován jako součást sochařských (oltářní realizace) a malířských skupinových kompozic. Jeho častými společníky se stali oblíbení lidoví barokní světci, jak potvrzuje tento přehled. Jan Nepomucký se například nachází na fasádě hostince v Schönbergu, společně se sv. Antonínem z Padovy a Šebestiánem (kat. č. 8). Stejné oblibě se v Tyrolsku těšil sv. Florián, jehoţ skulptura společně s Janem Nepomuckým a Šebestiánem zdobí niky kaple ve Wenns (kat. č. 31). Nástropní freska v kostele v Mieders představuje Jana Nepomuckého se sv. Kateřinou, Barborou, Notburgou127, sv. Isidorem, sv. Šebestiánem a biskupem, jak doporučují kostel pod ochranu Nejsvětější Trojice (kat. č. 32). Sochařskou výzdobu oltáře kostela v Schönbergu tvoří postavy morových patronů sv. Pirmina, Rocha, Šebestiána, se kterými bývá Jan Nepomucký zobrazován od roku 1649. Na rozměrném plátnu oltářního obrazu v Mils se světec nachází ve společnosti sv. Kryštofa, Pirmina, Rocha, Floriána a Šebestiána, pod nimi je zobrazena legenda nalezení milského milostného obrazu Panny Marie (kat. č. 85). Nástěnné malby na fasádě domu Paxerhof ve Walchsee zobrazují ve čtyřech polích stigmatizaci sv. Františka z Assisi, Nanebevstoupení Jana Nepomuckého (průčelí), Korunovaci Panny Marie a sv. Floriána (kat. č. 75). Oválný medailon s Janem Nepomuckým se nachází na fasádě fary ve Fulpmes, další dva novodobí světci v medailonech představují zakladatele kongregace oratoriánů Františka Sálského a patrona salesiánů Filippa Neriho. Neobvyklé zobrazení sv. Jucunda, Jana Nepomuckého a Fausty jako patronů zámku Büchsenhausen představuje plátno nacházející se před vstupem 46
do kaple jim zasvěcené. Výjimečný patronát souvisí se soukromou úctou rodu de Lama. V kapli jsou uloţeny relikvie sv. Fausty a Jucunda (kat. č. 4).128 Na závěr kapitoly věnující se ikonografii Jana Nepomuckého nelze neupozornit na významné kulturní moravikum na území Tyrolska. Nedaleko Innsbrucku v údolí Stubai se ve farním kostele v obci Telfes nachází v okenní sféře nástěnná malba znázorňující stojícího Jana Nepomuckého jako staršího muţe s atributy (krucifix, biret, nimbus, kniha). Jeho protějšek tvoří moravský Nepomuk Jan Sarkander129, spodobněn také jako starší muţ, který byl stejně jako Jan Nepomucký umučen pro zachování zpovědního tajemství (mučící nástroje, kniha, klíč). Na jejich mlčenlivost odkazuje motiv mušle v nice. Na rozdíl od Nepomuka má Jan Sarkander přes ramena přehozenou štolu. Jak se moravský mučedník dostal aţ do vzdáleného údolí na konci Rakouska, zůstává nezodpovězeno. Zasvěcení kostela sv. Pankráci nenabízí ţádnou bliţší souvislost, o kterou by se dalo opřít. Také pouze strohé zmínky o ţivotě autora malby nenavádějí na stopu. Malíř Anton Zoller pocházel z Telfsu (1695–1768), v letech 1726–1728 studoval na vídeňské Akademii a poté byl umělecky činný v Korutanech. Kolem roku 1754 se vrátil zpět do Tyrolska a usadil se v Hallu in Tirol.130 Nejeví se jako pravděpodobné, ţe by se během pobytu ve Vídni seznámil s kultem Jana Sarkandera a potom inicioval jeho zobrazení v kostele. Nad postavou Jana Sarkandera je zobrazena Panna Marie. Mohlo by se tedy jednat o vzácný ikonografický motiv sv. Jana Nepomuckého, který doporučuje Jana Sarkandra Panně Marii. Objasnění této problematiky by si zaslouţilo větší pozornost. (kat. č. 64).
47
4.3.
Zobrazení světce v sochařství V historii vývoje zobrazení Jana Nepomuckého v sochařství stojí na
prvním místě socha na Karlově mostě, která vznikla téměř současně s Balbínovým literárním typem roku 1683, v roce domnělého třístého výročí světcova umučení, z individuálního podnětu Johanna Georga Gottfrieda Wunschwitze jako poděkování za záchranu v nebezpečí smrti, na historickém místě světcova martyria. Prestiţní místo, z něhoţ byl arcibiskupský generální vikář vhozen do Vltavy, jí zajistilo všeobecnou pozornost. Ustanovení definitivního obsahu legendy a vizuální podoby figurálního typu s příslušnými atributy našlo do konce 18. století nekonečné mnoţství variací a ještě před oficiální kanonizací se s nepatrnými změnami šířilo velmi rychle po celé Evropě.131 Socha představuje konečný typus s ustálenými kanonizačními atributy – palmovou ratolestí, krucifixem v rukou a nimbem s pěti hvězdami kolem hlavy. Jeho oděv se skládá z dlouhé černé sukně – sutany, bílé košile sahající přibliţně po kolena s probíraným lemem – rochety a pláštěnky – často koţešinové, zvané almuce. Na hlavě nosí pokrývku hlavy katolických kněţí takzvaný biret neboli kvadrátek. Dodnes není známo ţádné zobrazení, které by před rokem 1683 disponovalo výše uvedenými atributy. Soše na Karlově mostě konkuruje socha v Ústí nad Orlicí, jejíţ sokl nese letopočet 1663, ale ze stylistických důvodů lze vznik díla datovat nejdříve po roce 1700. Předobrazem mosteckého typu sochy by mohla být rytina v publikaci Koruna česká z roku 1673 od Jana Ignáce Dlouhoveského. Světec oděn do almuce má na hlavě biret, v levé ruce drţí růţenec a modlitební knihu, jeho postavu obklopují paprsky. V pozadí se vyskytuje scéna Zpověď královny, která společně s výjevem Svrţení z mostu zdobí postavec praţské sochy. V barokním sochařství lze rozlišit dva základní typy postav Jana Nepomuckého. První takzvaný uzavřený typ zůstal poplatný praţskému kontemplativnímu typu, který postrádá výstavnost a výmluvnost ostatních barokních soch. Svým do sebe uzavřeným pojetím vyjadřuje mlčenlivost a světcovu náboţenskou sílu. Levicí drţí světec krucifix a tiskne jej k sobě, 48
přičemţ jeho ruka jakoby objímá tělo Jeţíše Krista. Konec pravého břevna kříţe zůstává zasunut pod pláštíkem. V pravé ruce drţí Jan obnovenou palmovou ratolest mučedníka. Na území Tyrolska se tento typ světce nevyskytuje. Stejně tak kamenná plastika od Jana Brokoffa z let 1709–1710 na radničních schodech na Malé Straně v Praze, vychází z mostecké sochy, ale kříţ uţ vystupuje do prostoru. Tento typ je velmi častý a nachází se v četných modifikacích drţení kříţe.132 Druhý typ takzvaný otevřený přinesl zásadní změnu především ve způsobu drţení kříţe, ve kterém spočívá určitá propagace centrálního motivu křesťanství. Meditace k tomuto předmětu zdůrazňuje světcovu úctu ke krucifixu, která vedla k dalším obměnám různé intenzity. Buď si kříţ odtahuje od těla a drţí jej před sebou, nebo jej pozvedá blíţe k obličeji. Rytina z roku 1694 dokládá, ţe v případě jedné z prominentních plastik, jeţ následovaly praţský vzor, postavě na světcově hrobce v chrámu sv. Víta, zůstává kříţ v téměř vodorovné pozici a mučednická palma je drţena napřaţenou levicí.133 Socha od Matouše Václava Jäckela z roku 1705, nacházející se v praţském kříţovnickém kostele, prezentuje divákovi kříţ obvyklým způsobem. Změnu v pojetí naznačuje její dynamická kompozice.134 Posun přináší pozlacená socha v nadţivotní velikosti od Františka Preisse v chrámu sv. Víta v Praze, která patří do cyklu českých zemských patronů, dříve umístěného na chórových pilířích chrámu. Krucifix zde přejímá novou symboliku, Jan Nepomucký se k němu s vroucností obrací a upírá na něj pohled.135 Úcta ke kříţi, často zpracovávaná především v malbě, patřila k nejoblíbenějším výjevům a v izolované formě se dostává i do sochařství. Zobrazuje světce poté, co ubránil zpovědní tajemství královny a v očekávání smrti se modlí ke krucifixu. Sochy zobrazující Jana Nepomuckého s pohledem upřeným ke kříţi se poté vyskytují hojně v mnoha obměnách na území Tyrolska. Vzorem pro zobrazení Jana Nepomuckého s vysoko pozvednutým kříţem se stala plastika Matyáše Bernarda F na oltáři v Duchcově, která vycházela z typu jezuitského misionáře Františka Xaverského(1719).136 Stejně 49
jako památník Jana Nepomuckého před kostelem od Kryštofa Tausche s kamennou sochou světce od Jana Jiřího Urbanského před kostelem křiţovníků ve Vratislavi. Zobrazení vycházející z typu Františka Xaverského se těšilo v Tyrolsku velké oblibě.137 Uctívání kříţe dosáhlo úrovně barokní propagandy, nabralo scénický charakter a proměnilo se v symbolickou ilustraci jeho legendy, ve které úcta k Ukřiţovanému zaujímá od začátku rozhodující postavení. Demonstrativní efekt často zesiloval motiv vize, kdy se světci zjevuje Kristus na kříţi, nebo mu andělé přinášejí krucifix. Základní ikonografický typ se rozšířil o asistenční postavy andělů. Vznikla dvou nebo tříčlenná skupina uzavřená do sebe nebo se naopak obracející k divákovi. Teatrální ztvárnění dodalo barokním sousoším silný demonstrativní význam. Scénické rozšíření výjevu dokládá socha od Jana Brokoffa na Radničních schodech na Malé Straně nebo pískovcová figura od Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa nad portálem kaple sv. Jana Nepomuckého u baziliky sv. Jiří na Praţském hradě.138 Vývojová řada jednotlivých zobrazení, která zde byla popsána, dokazuje, ţe z původního typu se vyvinulo několik dalších, které vycházely z obecné typologie znázorňování barokních světců – uctívání kříţe, ve skupině s anděly, motiv vize. Nejčastějším typem na území Tyrolska se stala stojící postava Jana Nepomuckého drţící kříţ v obou rukou před sebou a s upřeným pohledem k němu sklánějící hlavu. Následoval typ jezuitského světce Františka Xaverského s kříţem demonstrativně pozvednutým nad hlavou. Světec se zobrazoval ve třech pozicích. První jako stojící a adorující kříţ, dalším častým typem je Jan klečící většinou na oblaku. Dále se objevuje Jan leţící jako jeho posmrtné zobrazení (kat. č. 45), případně se jeho socha vkládá do vodního toku. Sochařská zobrazení Jana Nepomuckého v Tyrolsku charakterizují dva základní aspekty Realizace ve dřevě převaţují nad realizacemi v kameni. Výskyt soch v exteriéru je větší neţ v interiéru. Tento fakt určuje především to, ţe je patronem vody, která hraje v celém Tyrolsku významnou roli. Pravidelné záplavy způsobené kaţdoročním táním sněhu, jejichţ důsledkem je rychlé stoupání hladiny vodních toků, stejně jako přívalové deště, podmiňují výskyt 50
sochy světce téměř u kaţdého většího vodního toku. S přívaly dešťů a tajícím sněhem souvisí také následné sesuvy půdy (kat. č. 47, 96), v jejichţ místech se socha staví jako připomínka přírodní katastrofy. Před nepřízní počasí je chrání takzvaný Bildstock dřevěný přístřešek (kat. č. 25, 88), nebo kamenná kaplička (kat. č. 51, 52, 86, 87, 96). Někdy stojí na vysokých podstavcích pod plechovou stříškou (kat. č. 54, 90, 99, 101). V Tyrolsku tvoří velmi často součást kašny, která se skládá z nádrţe na vodu a vysokého soklu, na němţ stojí socha, a případné stříšky (kat. č. 13, 91, 94, 95, 106). Socha bývá umístěna také v nikách s mušlovým dekorem, jenţ připomíná motiv vody a udrţení zpovědního tajemství (kat. č. 31. 53, 98).139 V souvislosti s udrţením zpovědního tajemství tvoří Jan Nepomucký často součást zpovědnic (kat. č. 56, 58). Na území Tyrolska se nevyskytovaly skupinové sochařské kompozice s Janem Nepomuckým, jak tomu bylo v Čechách, kde vznikala sousoší s anděly a zobrazení sv. Jana přemáhajícího pomluvu.140 Vzhledem k tomu, ţe se Tyrolsku vyhnula vlna morové epidemie, nenachází se Jan Nepomucký ani na morových sloupech. Barokní sochařství v Tyrolsku se neliší od obecně platných stylistických struktur ranného a vrcholného baroka, které se následně proměnily v klasicistní tendence. Lze rozlišit několik uměleckých oblastí, jenţ se vzájemně ovlivňovaly. Mezi ně patřila oblast severní Itálie s vazbami na Řím, jihoněmecký prostor s centrem v Mnichově a směrem na východ Salzburg napojený na Vídeň. Na území Tyrolska patřilo vůdčí postavení Innsbrucku jako sídlu zemské vlády (Ingenuin Lechleitner, Stefan Föger) a Brixenu v pozici biskupské rezidence. Další významná regionální centra byla Kitzbühel (Andreas Faistenberger a jeho umělecká dílna),141 Schwaz (Gregor Fritz, Johann Michael Fischler), Hall in Tirol (Franz Stöckl) a Imst (umělecká rodina Witwerů). Nedostatek pracovních zakázek vyvolal odchod významných uměleckých osobností.
Andreas
Faistenberger
(1647–1735)
z Kitzbühelu
působil
v Mnichově, pro mnichovské kurfiřty pracoval Simon Troger (1683–1768) z Abfaltersbachu. Ze Sautens pocházející sochař Matyáš Bernard Braun (1684–1738) byl od roku 1710 činný v Praze, kde se stal vedoucí uměleckou 51
osobností. Vídeňský prostor ovládli Paul Strudel (1648–1708) z Nonsbergu, Johann Nikolaus Moll (1709–1743) a Balthasar Ferdinand Moll (1717–1785). Na sochařskou produkci v Tyrolsku působily také klasicistní tendence, které přicházely z Vídně (Jakob Christoph Schletterer z Wenns, Josef Anton Renn z Imstu) a rokoko zasahující z mnichovského prostoru (Johann Reindl, Joseph Götsch, Johann Perger, Franz Xaver Nissl). Pravděpodobně nejstarší dochovanou sochu Jana Nepomuckého představuje dřevěná figura světce nacházející se dnes v sakristii Hofkirche v Innsbrucku (kat. č. 1). Statické a hmotné pojetí postavy posouvá její dataci aţ před rok 1700. Světec v oděvu klerika s biretem na hlavě a medailonem kolem krku drţí v levé ruce palmovou ratolest a v pravé krucifix.142 Nabízí se několik moţností původního umístění sochy. Na zádech má kovové očko, které mohlo slouţit k jejímu zavěšení v sakrálním prostoru. Z dochovaných záznamů vyplývá, ţe ve Stříbrné kapli (Silberne Kapelle) v Hofkirche visel obraz s Janem Nepomuckým. Připadá tedy v úvahu, ţe socha mohla být součástí této kaple. Další moţnost nabízí, ţe by socha tvořila součást komnat arcivévodkyně Kateřiny z Mantovy, která vlastnila soukromý oltář s reliéfem Jana Nepomuckého.143 Jeden z prvních oltářů Jana Nepomuckého vznikl v Hallu a nachází se v kostele sv. Mikuláše. Tradiční sochu světce vytvořil místní sochař Franz Stöckl (1671–1732), který je také autorem o něco mladší sochy světce na Dolním náměstí tamtéţ, kde zdobí společně s Pannou Marií Immaculatou fasádu domu. Obě díla se vyznačují jistou statičností, přičemţ pojetí mladší sochy je stylově uvolněnější. (kat. č. 6, 24) Oproti východní části Rakouska se kamenné sochy vyskytují v Tyrolsku méně často. Neznámý autor vytvořil v roce 1718 na objednávku biskupa z Chimesee Antonia Adolpha Wagensperga stylově klidnou sochu Jana Nepomuckého na mostě přes řeku Schwarzache v St. Johannu v Tyrolsku (kat. č. 10). Přestoţe světec ještě nebyl ani blahořečen, měl za úkol chránit místo často suţované povodněmi.144 Jan Nepomucký byl povoláván k ochraně před nebezpečím vody a před pomluvou, coţ dokazuje nápis v kartuši nad esovitě prohnutou sochou světce od Jakoba Mayra z roku 1720 v kostele sv. Mikuláše v Kramsachu (kat. č. 11). 52
Georg Fritz (1693–1774), ţák Ingenuina Lechleitnera, vytvořil sochu světce v kostele sv. Jiří v Rumu (kat. č. 14). Dílo stylově poplatné baroknímu tvarosloví se nachází v nice vedle Panny Marie Immaculaty. Jeho protějšek tvoří sochy sv. Martina a sv. Jiří. V roce
1730
osadil
Stephan
Föger
(1702–1750)
sochu
Jana
Nepomuckého na vstupní bránu zámku Büchsenhausen v Innsbrucku (kat. č. 27). Nápis na kartuši s rokem 1688 představuje nejstarší důkaz nepomucenské úcty v Tyrolsku a celém Rakousku podnícený privátní iniciativou šlechtického rodu de Lama. Učednická léta strávená v Itálii a v Praze se do práce Stephana Fögera nijak výrazně nepromítla. V jeho díle se odráţí vliv pozdně barokního patetismu, který se projevuje ve způsobu drţení kříţe a v propadlých tvářích.145 Podstavec sochy od Stefana Fögera ve farním kostele v Oberperfuss z roku 1745 tvoří oblaka a hlavy andělů, na něm klečí světec stylově podobný (nakloněním hlavy) předchozím Fögerovým skulpturám Jana Nepomuckého. V podstavci se nacházejí otvory pro tyče, vyuţívané k nesení sochy při procesích (kat. č. 38). Pozdně barokní patetismus se odráţí v klečící postavě Jana Nepomuckého na oltáři v poutním kostele v Hainzenbergu (kat. č. 42). Sochař Andreas Kölle (1680–1755) pocházel z Fendels a působil jako sochař v klášteře ve Stams, kde realizoval pro oltář Všech Svatých v roce 1740 stojící sochu svatého Jana Nepomuckého (kat. č. 33). Plně v duchu barokní teatrálnosti se jinak umírněná socha obrací k divákovi a současně levou rukou upozorňuje na centrální výjev. Další sochu vytvořil pro kapli Jana Nepomuckého ve Wenns, kde se světec se zrakem upřeným k nebi nachází ve společnosti sv. Floriána a Šebestiána (kat. č. 31). Členové jeho dílny – synové Josef, Christian a Franz vytvořili celou řadu kvalitních soch v oblasti horního toku řeky Inn v Severním Tyrolsku. Jeho následovníkem ve Stamsu se stal představitel vrcholného rokoka Johann Reindl (1714–1792). V roce 1746 získal zakázku na oltář Jana Nepomuckého. Symetrický volutový baldachýn umístil před velké okno a s pomocí světla rozehrál oslnivé divadlo barokního ilusionismu (kat. č. 40). Jan Nepomucký klečí na oblaku obklopen zářícími paprsky, světelnou atmosféru umocňuje proud světla pronikající oknem. Inspiraci pro sochu a její výtvarné pojetí nalezl Johann Reindl146 v soše Ingenuina Lechleitnera z kostela svatého Jana Nepomuckého na Innrainu
53
v Innsbrucku (kat. č. 23). V díle se odráţí vliv bavorské rokokové skulptury Franze Xavera Schmädla. Koncept díla, kdy místo oltářního obrazu zůstal volný prostor, kterým proudí světlo, se povaţuje za první dílo rokoka v Tyrolsku. Podobný koncept výstavby oltáře pouţil Egid Quirin Asam ve Weltenburgu (1721), Rohru (1722) a Osterhofenu (1734/35). Umístění sochy před okno inspirovalo Johanna Baptistu Strauba při realizaci oltáře v klášterním kostele ve Schäftlarn. Dílo Johanna Baptisty Strauba ovlivnilo Franze Stitze (1725–1787), který pocházel z Kitzbühelu a působil v Kufsteinu. Ve farním kostele v Ebbs (Kufstein) realizoval sochařskou výzdobu oltáře sv. Anny. Nástavec oltáře zdobí socha Jana Nepomuckého v rozpaţení, jak klečí na oblaku obklopen svatozáří (kat. č. 65). Doplňují jej andělé s příslušnými atributy. Na menze oltáře se nachází ještě polopostava světce. Zobrazení s vysoko pozvednutým kříţem vychází z typu jezuity Františka Xaverského (kat. č. 66). Jakob Christoph Schletterer z Wennsu (1699–1774) působil ve Vídni v kamenosochařské dílně Johanna Stanettiho, pobýval v Benátkách a studoval na vídeňské Akademii. Všechna školení a spolupráce s Georgem Raphaelem Donnerem formovaly jeho tvorbu, kterou ovlivnil své tyrolské ţáky Johanna Pergera, Josefa Berglera a Josefa Antona Renna z Imstu (1715–1790). Poslední z uvedených patří k představitelům pozdně barokního sochařství v oblasti horního toku řeky Inn (Oberland). Pro kapli Jana Nepomuckého ve farním kostele v Umhausenu (kat. č. 67) a pro farní kostel v Längenfeldu (kat. č. 70) vytvořil
sochy
Jana
Nepomuckého
s pozvednutým
kříţem
poplatné
vídeňskému akademismu. Sochař Johann Perger (1729–1774) vedl dílnu ve Steinachu (Brenner), která zásobovala sochařskou výzdobou kostely v okolí (Schönberg, Mieders, Telfes, Obernberg). Ještě předtím neţ absolvoval dvouletý studijní pobyt ve Vídni, realizoval dle návrhu Josefa Stapfa oltář pro kostel v Schönbergu. Oltář zdobí tři moroví patroni a Jan Nepomucký, který si pravou ruku klade na prsa a v levé drţí palmovou ratolest (kat. č. 69). Řezbářská rodina Witwerů, působící v Imstu, produkovala sochy průměrné umělecké kvality pro celou oblast horního toku Innu (Tiroler Oberland). Není snadné přesně určit autorství jednotlivých prací. Busta Jana Nepomuckého, která tvoří součást kašny v Miemingu, se připisuje synovi 54
zakladatele dílny Josefu Georgu Witwerovi (1719–1785) a představuje umírněné schéma světce adorujícího kříţ (kat. č. 94). Zillertálský sochař Franz Xaver Nissl (1731–1803) působil jako pomocník Johanna Babtisty Strauba v Mnichově, jehoţ tvorba jej silně ovlivnila, coţ potvrzují Nisslovy práce ve Fiechtu, St. Georgenbergu, Schwazu, Brixenu im Thale a Innsbrucku-Wilten. Od roku 1756 provozoval vlastní dílnu ve Fügenu, kde se v tamním farním kostele nachází socha Jana Nepomuckého prezentující svou elegancí bavorské rokoko v Tyrolsku (kat. č. 102). Nelze opomenout ani osobnost sochaře Martina Falbesonera (1728– 1815), jenţ vytvořil sochu Jana Nepomuckého pro oltář v kostele v Lermoos (kat. č. 81) a v Nassereith (kat. č. 90). Pojetí světce s vysoko pozvednutým kříţem vychází z typu zobrazení Františka Xaverského.147 Historie sochy Jana Nepomuckého na mostě přes řeku Inn v Innsbrucku148 Pohled na město Innsbruck z roku 1704 zobrazuje most ještě bez sochy. Není tedy přesně známo, kdy se socha na mostě objevila.149 Údajně stála na mostě v roce 1709, ale musela být velmi nevýrazná, anebo brzo odstraněna, protoţe na plánu města z roku 1712 se nachází pouze mohutný kříţ.150 V roce 1716 byl most osazen sochou od Ingenuina Lechleitnera z bílého mramoru. Socha klečícího světce s krucifixem na pravém rameni, s dvěma anděly u nohou stála na mostním pilíři blíţe k městu. Jeden anděl si kladl prst před ústa, druhý drţel v ruce roh hojnosti [5]. Sochu doplňoval nápis151: „Hanc D(ivi) Jo(hannis) Nep(omuceni) M(artyris) Efigiem/ Ex Albicante Marmore/ In Medio Oeni Ponte An(no) 1716 Erigi jussit 15 (= quinto decimo)Maij/ a / Carolo VI Gubern(atore) Tyrol(is) ac Anter(ioris) Austr (iae)/ Plena cum Potestate Praepositus/ Seren (ismus) Princeps Carol (us) Phil(ippus) Com(es) Palat (inus) Rhen(anus)/ Qui/ Inter Alia Pietatis Suae Monumenta/ Aram q(uo) q(ue) Argenteam M(ari)ae de Auxiliis,/Quam infáme deamabat, reliquit./ Operka v(ero) Nepomuc(eni) faciundi Ser(enissi)mo Autor fuit, / ac aere proprio adjuvit,/ Qui eidem Principi a Servitiis fuit,/ Wencesl(aus) Quidam Stadtlerus Gente Bohemus./ 55
Sculpsit/ Idem Ingen(uinus) Lechleitner, qui Ej(us) S(ancti) Statuam/Fecit/ In huj(ate) D(ivi) M(artyris) Aede Innrain(ANSI) visendam./ Absolvit/ Ipso Profesko S(ancti) Martyris./ Hinc/ Ut Cultui Ejusdem Solemnis Initium daretur/ Vespere eodem circa horam VIII/ Parochia Hujas/ Numerosum Supplex Amen Volant(ibus) Sacerd(oti)bus ferme LXX/ Extructa Ara ante S(anct)i Imaginem/ Cantatae/ Ex Navi Sekundo Oeno adnatante/ Lytaniae Virginis/ Subin/ Ex Navi altera festivos inter Plausus/ Ignes Artificiales evibrati,/ Qui/ Stella quoq(ue), ac Flam(m)as olim Moldavae/ circa S(anct)i Corpus innatantes/ belle repraesentabant/ Spectante ex Palat(io) Regiminis/ ac Cancellarii Cubiculis/ Aula tota.“ Jejím objednavatelem byl rýnský falckrabě Karel Filip (1666–1742), vznik sochy podnítil jeho úředník Wenzeslaus Stadler z Čech, který přispěl na sochu vlastními prostředky. Práci zadal Ingenuinu Lechleitnerovi,152 který ji dokončil v předvečer světcova svátku 15. května 1716. Večer v osm hodin se konalo k soše slavnostní procesí čítající okolo 70 duchovních. Před sochou stál oltář a ze dvou lodí pohupujících se na hladině Innu se nesly litanie k poctě Panny Marie. Oslavu ukončil ohňostroj, který znázorňoval světla nad hladinou řeky Vltavy, poté co do ní byl Jan Nepomucký vhozen. Celý dvůr sledoval událost z budov vlády a z pokojů kancléře. Procesí k světcově soše se potom pořádala pravidelně kaţdý rok.153 Jan Nepomucký chránil město před povodněmi skoro 46 let, aţ roku 1762 přišla velká voda, která strhla část mostu i se sochou, jenţ plula aţ do Rumer Au. Poškození mostu a ztrátu sochy zapříčinila malá vzdálenost mezi pilíři, mezi kterými se kaţdoročně usazovalo dřevo unášené proudem řeky, coţ způsobovalo pravidelné vylití řeky do centra města. V letech 1789–1792 byl postaven u Ottoburgu nový most. Socha Jana Nepomuckého byla pro jistotu umístěna na jeho předmostí (blíţe k městu).154 Na jejím soklu se nacházel nápis: „D(eo)
O(ptimo)
M(axiom)
Ejusq(ue)
Martyri
D(ivo)
Joanni
Nepom(uceno) Munificentia M(ariae) Josephae C(omitessae) Taxis ac piorum aere post annum et sex lustra restit(utum) Anno MDCCXCIII.“
56
„Bohu, všedobrému a nejvyššímu, a jeho mučedníku Janovi z Nepomuku, díky štědrosti vévodkyně Marie Josefy Taxis a darů věřících, po 31 letech v roce 1793 znovu zřízeno.“ Nápis zmiňuje donátorku sochy, slezskou šlechtičnu z rodu Wilczek Marii Josefu (1739–1810), která se v roce 1755 provdala za vévodu Sebastiana z Thurn-Valsasina a Taxis a v roce 1790 ovdověla. Názory na autora sochy se liší. Jedni ji připisují Urbanu Klieberovi (1741–1803),155 zatímco druzí se domnívají, ţe zakázku provedl jeho syn Josef Klieber (1773–1850).156 Stavební inspektor Franz Carl Zoller, který dohlíţel na stavbu mostu, navrhl na špici středního pilíře umístit pamětní bustu císaře Františka II. Most se stavěl během vlády tří císařů Josefa II. (1780–1790), Leopolda II. (1790–1792) a Františka II. (1792–1835). Bustu měl doplňovat nápis: „Pons/ Unde Nomen Urbi/ ac Insignia/ Cum Temporum, tum Aquarum/ Injurii Collapsus/ Tandem trium Annorum Intervallo/ Trium item Caesa Augg. (= Augustorum)/ Josephi, Leopoldi, Francisci/ Secundorum/ Imperio/ E Fundamentis/ Exstructus“ Po tom co most, jehoţ jméno pochází od místa a funkce, kterou plní (Innbrücke), byl díky svému stáří strţen povodní, nový byl postaven během tří let, pod vládou tří císařů Josefa II., Leopolda II. a Františka II. Od záměru zřídit na mostě bustu se nakonec ustoupilo, a tak zůstal Jan Nepomucký na mostě osamocen. V roce 1849 byla socha přemístěna do skladu stavební hutě, kde upadla v zapomnění a při poţáru zhořela.
57
4.4.
Zobrazení světce v nástěnné malbě Nástěnná malba umoţnila díky velkorysým prostorovým plochám
rozvinout skupinové kompozice s řadou ikonografických doplňků. Rozvinula tak moţnosti, jak barvitě zobrazit výjevy ze ţivota svatého Jana Nepomuckého. Povahu nástěnné malby determinoval vţdy prostor, ve kterém se nacházela. První skupinou staveb jsou kostely postavené v gotickém slohu a barokně upravené. Představují stavby halového typu, kdy výjev vymezuje obdélný prostor. Druhou skupinu zastupují centrální stavby, kdy se umělec musel vyrovnat se sloţitějšími dispozičními úkoly. Třetí skupinu tvoří kapličky, kde fresková výzdoba často přispěla k optickému zvětšení prostoru. V exteriéru je nástěnná malba zastoupena na fasádách statků, hostinců a farních budov. V celém Tyrolsku neexistují ţádné přímé umělecké importy z Říma, většinou se jednalo o zprostředkování druhou osobou. Johann Paul Schor působil v dílně Pietra da Cortony a přinesl tak záalpskému prostoru nejnovější poznatky iluzionistické malby, které byly místními umělci přejaty a zpracovány. Z jeho kruhu se etabloval Johann Anton Gump (jeho bratranec).157 V roce 1727 vytvořil kitzbühelský rodák Simon Benedikt Faistenberger (1695–1759) fresku Nebeské oslavy Jana Nepomuckého v kapli jemu zasvěcené v Kitzbühelu, fresku doplňují monochromatické výjevy Zpověď královny a Jan před králem (kat. č. 15, 16, 17). Iluzionistické pojetí odkazuje na vliv Johanna Michaela Rottmayera, jemuţ Faistenberger pomáhal při výzdobě klášterního kostela v Melku, a vliv Cosmy Damiana Asama. O dva roky později se ujal výmalby kostela v Reithu, pro který vytvořil fresku Jan Nepomucký jako almuţník (kat. č. 21). Dva výjevy v kartuších Mučení Jana Nepomuckého a jeho věznění zdobí strop obdélné kaple z roku 1732 v Oberndorfu-Rerobichlu (kat. č. 39). Inspiraci dílem Cosmy Damiana Asama prezentuje freska v kostele v St. Johann in Tirol-Weitau z roku 1744, představuje Jana Nepomuckého opět jako almuţníka (kat. č. 37). Její kompozice odpovídá stupňovitému schématu známé fresky v kostele Jana Nepomuckého v Mnichově (1735–39). Svou tvorbou dodal Simon Benedikt
58
Faistenberger rodnému městu Kitzbühel statut samostatného uměleckého centra, kterým uţ ţádné město v Tyrolsku (kromě Innsbrucku) nedisponovalo. Stubaiský mistr Johann Jakob Jenwein (1691–1745) zachytil na stropě chóru kostela v Mieders okamţik, kdy světci a světice, mezi nimi samozřejmě Jan Nepomucký, doporučují za přítomnosti Panny Marie kostel a jeho věřící pod ochranu Nejsvětější Trojice. Jako sebevědomý autor nezapomněl sám sebe na plátně zvěčnit, a tak za postavou Jana Nepomuckého vykukuje jeho hlava (kat. č. 32). Z Augšpurku přes Mnichov, kde prošel školením u Johanna Georga Bergmüllera a Cosmy Damiana Asama, přišel Matthäus Günther (1705–1788), který obohatil svým dílem rokokovou nástěnnou malbu v Tyrolsku.158 Freska z roku 1762 představuje Nanebevstoupení Jana Nepomuckého, přičemţ světce obklopují tři kardinální ctnosti (kat. č. 71).159 Od téhoţ autora se v kapli nachází ještě freska Zpověď královny (kat. č. 72). Zářící barvy charakterizují tvorbu Josefa Adama Mölka, absolventa vídeňské Akademie, který se vydal do Bavorska, aby zhlédl dílo Cosmy Damiana Asama a Matthäuse Günthera, a tak si skvěle osvojil umění malířské perspektivy. V Tyrolsku vymaloval přes 20 kostelů a velké mnoţství realizací zasvětil nepomucenské tématice. Ve filiálním kostele v St. Johannu in Tirol-Weitau vytvořil fresku Svrţení Jana Nepomuckého z mostu (kat. č. 39), v roce 1752 zobrazil v kostele sv. Mikuláše v Hallu in Tirol výjev Jan Nepomucký před králem (kat. č. 57), stejné téma zopakoval o tři roky později v děkanátním a farním kostele ve Pfons (kat. č. 59). V roce 1756 se vrátil zpět do Hallu in Tirol, aby výjevy Nebeská oslava Jana Nepomuckého, Zpověď královny a Jan před králem vymaloval Solnou kapli (kat. č. 61, 62). Stejný rok vytvořil nástěnnou výzdobu farního kostela sv. Jiří v Niedernodorfu (kat. č. 63), kde v medailonu zobrazil Jana Nepomuckého v předsmrtné vizi, jak se modlí ke krucifixu. Roku 1760 realizoval výzdobu fasády domu
ve Walchsee, kde v malované kartuši
zobrazil
Jana
Nepomuckého modlícího se před kříţem (kat. č. 68). Velmi umělecky plodný byl Christoph Anton Mayr (1720–1771), který se narodil, ţil a tvořil ve Schwazu. Jeho práce se vyskytují v celém Tyrolsku. V tvorbě se odráţí vliv jeho předchůdce Matthäuse Günthera. Rozsáhlá freska s výjevy ze ţivota sv. Ruperta se nachází ve farním kostele ve Stummu (kat. č. 74), jeden z výjevů zobrazuje Jana Nepomuckého před králem.160 59
Jako syntéza klasicismu a rokoka se označuje dílo Josepha Schöpfa, který získal školení u milánského dvorního malíře Martina Knollera a během stipendijního pobytu v Římě jej silně ovlivnili malíři Anton Raphael Mengs a Jacques Louis David. Roku 1794 vytvořil nástěnné malby v kostele Jana Nepomuckého
na
Innrainu,
ty
jsou
povaţovány
za
jedny
z jeho
nejkvalitnějších. Na klenbě předsíně se nachází výjev archanděl Michael přemáhající pomluvu, v lodi kostela je zobrazeno tělo Jana Nepomuckého plující na hladině řeky Vltavy (kat. č. 83). Po Martinu Knollerovi se Joseph Schöpf řadí mezi nejvýznamnější mistry pozdního baroka v Tyrolsku.161
60
4.5.
Zobrazení světce v malbě na plátně Tyrolská linie Habsburků se snaţila v oblasti reprezentace vyrovnat
svým příbuzným ve Vídni. Proto se většina uměleckých zakázek v Severním Tyrolsku koncentrovala na dvoře v Innsbrucku. Mezi další významné zadavatele patřila vysoká šlechta a církevní řády, z nich především jezuité. Zpočátku Tyrolsko neoplývalo vlastními výraznými tvůrčími osobnostmi. Umělci většinou přicházeli kvůli konkrétním zakázkám a po jejich dokončení odcházeli za další prací.162 V druhé polovině 17. století se z řad umělců profilovaly první osobnosti, které se natrvalo usadily v Tyrolsku. Ze strany poptávky stále spíše převaţoval zájem o nástěnnou malbu neţ o deskovou. V Innsbrucku se těšila největší pozornosti objednavatelů malířská rodina Schorů pocházející z Augšpurku, která se ve městě roku 1613 natrvalo usadila.163 Jeden z dalších členů, všestranně nadaný umělec Johann Ferdinand Schor (1686–1767) narozený v Innsbrucku, se po absolvování studia v Římě vydal do Prahy, kde byl od roku 1713 činný. Vytvářel dekorace pro divadla a festivity. Do Prahy přinesl zvyk stavět v kostele o Velikonocích iluzivní Boţí hroby. K příleţitosti blahořečení Jana Nepomuckého v roce 1721 v Praze vytvořil rozměrnou fresku představující
české
patrony,
jak
mezi
sebe
vítají
blaţeného
Jana
Nepomuckého.164 Umělecká rodina Waldmannů z Freiburgu (Breisgau) taktéţ zakotvila v údolí Innu. Otec rodiny Michael Waldmann se proslavil obrazem, který se nachází v nástavci hlavního oltáře od Johanna Paula Schora v Mariahilfkirche v Innsbrucku.165 Z rodiny Waldmannů se dosáhl největšího věhlasu Kaspar Waldmann (1657–1720), který se řadí mezi kmenové členy první generace velkých rakouských barokních malířů. Jeho tvorba vycházela z Rubensova malířského stylu a byla poplatná vrcholnému římskému baroku, coţ se projevilo právě v jeho kresbách. Z dalších významných center se zaslouţí uvést Brixen, kde působil Stephan Kessler se svou dílnou, a Bolzano (Bozen), jenţ ovládala dílna Ulricha Glantschnigga (1661–1722). Umělci získávali stále více zakázek od církevních řádů. Pro klášter Wilten v Innsbrucku pracoval místní malíř Balthasar Renn (1685–1735), pro klášter šlechtičen v Hallu in Tirol Johann Degler z Villnössu (1665–1729). Do 61
Tyrolska zasahovali také italští umělci z benátské a lombardské oblasti (Paolo Pagani). Obchodníci z Verony se účastnili trhů v Bolzanu a ne náhodou se na výzdobě trţnice podíleli veronští mistři Antonio Palestra (1666–1740) a Alessandro Marchesini (1663–1738). Tak se tyrolský prostor postupně seznamoval s uměním severní Itálie. Úplně opačným směrem se vydal rodák z Buchensteinu Jakob Zanusi (1769–1742), který se vyučil v Brixenu u dvorního malíře Nikolause Weise (1657–1737). Usadil se v Salzburku, kde na něj zapůsobilo dílo Paula Trogera – jeho oltářní obraz a freska v kupoli v kostele kajetánů (1727). Dílo Jakoba Zanusiho se nachází na území celé salcburské arcidiecéze, v Tyrolsku a také v oblasti Trentina. Celkového rozkvětu dosáhla desková malba v první polovině 18. století. Z Brixenu pocházel malíř deskových a oltářních obrazů Johann Georg Dominikus Grassmair (1691–1751), který se stal v severním a také jiţním Tyrolsku významnou uměleckou osobností. Franz Sebald Unterberger (1706– 1776) z Cavalese se usadil v Brixenu, kde se mu stala osudovou zakázka pro klášter klarisek, pro který namaloval obrazový cyklus ze ţivota sv. Kláry (1730/31). Největší koncentrace uměleckých zakázek se vyskytovala ve Vídni u císařského dvora a vysoké šlechty. Proto silné tvůrčí osobnosti odcházely právě tam, například Michelangelo Unterberger a Paul Troger. U Paula Trogera studovala celá řada umělců z Tyrolska, mezi nimi Hieronymus Peteffi, Johann Michael Tribus, Franz Zoller a Ignaz Pögl. Pouze Josef Ignaz Mildorfer z Innsbrucku a Johann Jakob Zeiller se dokázali odpoutat od Trogerova výtvarného stylu a vytvořit si svůj vlastní. Představiteli klasicismu v malířství se stali Christoph Unterberger a Martin Knoller, kteří prošli školením na vídeňské Akademii.166 Vzhledem k tomu, ţe prvenství v zasvěcení místa Janu Nepomuckému patří zámku Büchsenhausen v Innsbrucku a jeho kapli zdobí převáţně plátna s nepomucenskou tématikou, bylo by na místě představit celý soubor najednou. Zámek Büchsenhausen stojí mezi Weiherburgem a kostelem sv. Mikuláše v městské části Hötting v Innsbrucku. V roce 1539 jej postavil zbrojní mistr a slévač Gregor Löffler. Od roku 1648 patřil dvornímu kancléři 62
Wilhelmovi Bienerovi, který zde zřídil pivovar. Nová majitelka sídla Anna de Lama zadala jeho přestavbu architektu Johannu Martinu Gumppovi. Michael de Lama, syn Anny, nechal kapli nacházející se ve druhém podlaţí východního traktu zasvětit Janu Nepomuckému. V první polovině 19. století přestavěl Johann Mahl-Schedl zámek v neogotickém slohu. Od roku 1869 patří objekt rodině Nissl. Součást zámeckého komplexu tvořily zahrady a bazén. 167 Kaple obdélného půdorysu s trojbokým závěrem je zaklenutá kříţovou ţebrovou klenbou, k ní přiléhá sakristie, taktéţ obdélného půdorysu, s valenou klenbou. Stěny obou prostorů zdobí obrazy s Janem Nepomuckým. Vyřezávaný barokní oltář z počátku 18. století obsahuje relikviářové schránky a tělesné relikvie světců v barokních šatech sv. Jucunda a sv. Fausty (Korpusreliquien). Na stěně schodiště vedoucím do kaple visí obraz, který návštěvníka, ještě před tím neţ do prostoru vstoupí, seznámí s patrony zámku, tím, jak vypadal kolem roku 1700, a jeho okolím (kat. č. 4). Mezi sv. Jucundem a Faustou sedí na oblaku Jan Nepomucký. Pod nimi je nápisová páska: „HAEC REQUIES MEA, HIC HABITADO, QUONIAM ELEGI EAM PS. 131,“ tady je místo mého odpočinku, tady zůstanu, k tomu jsem byl vybrán. V dolní části obrazu se nachází zámek s pivovarem, zahradou, bazénem s fontánou a lesy v pozadí.168 Nejstarší oltářní obraz vytvořil innsbrucký malíř Kaspar Waldmann (1657–1720) v roce 1698, tedy o šest let později neţ vznikl oltářní obraz z Ternitz, povaţovaný za první na území Rakouska.169 Jednoduché kompoziční schéma představuje stojícího světce v oděvu klerika. Na časný vznik díla odkazuje přítomnost Panny Marie, Jana Křtitele a Jana Evangelisty, se kterými byl Jan Nepomucký ještě před svým svatořečením často zobrazován (kat. č.2). Po obvodu sakristie kaple se nachází cyklus 9 desek s výjevy ze ţivota Jana Nepomuckého. Soubor se datuje do počátku 17. století. Kaţdou scénu doplňuje nápisová páska s vysvětlujícím latinským textem (kat. č. 3). Desátá deska pochází z roku 1729 a představuje kanonizaci světce v Lateránské bazilice (kat. č. 18). Předlohou pro dílo se stala rytina Johanna Andrease Pffefela, která se nachází v literárním díle Bohuslava Balbína Vita S. Joannis Nepomuceni z roku 1729.170 Podobnou mědirytinu vytvořil Joseph Erasmus Belling
v témţe
roce
v Augsburku
nápisem:
„BEATUS
JOANES
63
NEPOMUCENUS IN ECCLESIA LATERANENSI FESTO SANCTI IOSEPHI SANCTIFICATUS.“171 Na stěně kaple visí obraz z roku 1713, zobrazuje Jana Nepomuckého s krucifixem. Jeho spodní část tvoří text vysvětlující důvod patronátu Jana Nepomuckého. Michael de Lama jím děkuje za záchranu své dobré pověsti. Nic bliţšího uţ ovšem nesděluje (kat. č. 9). Oltářní obraz od Martina Knollera z roku 1790 představuje Jana Nepomuckého před Svatou rodinou. V roce 1889 byla kaple vymalována a dodatečně vznikly na stropě dvě nástěnné malby ve štukových rámech, které zobrazují Jana Křtitele a Jana Nepomuckého s nimbem sedmi hvězd kolem hlavy. Návštěvník kaple se seznámí s několika příklady zobrazení světce v deskové malbě. Jako první jsou mu představeni patroni místa – Jan Nepomucký se svatým Jucundem a Faustou. Poté je vysvětlen důvod zasvěcení, které stvrzují oltářní obrazy s Pannou Marií a Svatou rodinou. O ţivotě světce dále informuje cyklus výjevů z jeho ţivota a následný záznam jeho svatořečení. V roce svatořečení vytvořil Giovanni Battista Pittoni (1687–1767) pro zámeckou kapli v Schönbrunnu oltářní obraz nebeská oslava Jana Nepomuckého, který Kopie tohoto obrazu (kat. č. 20) se připisuje Michelangelovi Unterbergerovi (se svým kompozičním řešením stal výchozím pro řadu významných umělců například Paula Trogera (1698–1762), Františka Antonína Maulpertsche a Josefa Schöpfa. 1695–1758) a nachází se v Innsbrucku v klášteře servítů.172 Z obrazu Michelangela Unterbergera v poutním kostele v Semmeringu u Vídně vychází oltářní obraz Jana Nepomuckého modlícího se před kříţem, jenţ drţí v ruce štolu, kterou přikládá k ústům k polibku. Dílo vytvořil Josef Keil a nachází se v kapli ve farním kostele v Umhausenu (kat. č. 104). Votivní obraz Jana Nepomuckého před králem visí v předsíni kostela na Innrainu v Innsbrucku. V jeho spodní části se nachází text vysvětlující důvod jeho vzniku. Objednal jej místní písař Joseph Dörflinger, ze stejného důvodu jako Michael de Lama, jako poděkování za očištění z křivého obvinění (kat. č. 19). Johann Georg Dominikus Grassmair (1691–1751) přispěl svým dílem k počtu zobrazení Jana Nepomuckého v Tyrolsku. Roku 1730 vytvořil oválný 64
obraz světce s krucifixem pro boční oltář v klášterním kostele ve Stams. Jeho nejdůleţitější prací se stal oltářní obraz nebeské oslavy světce v Dómu sv. Jakuba v Innsbrucku, který vznikl na objednávku Franze Andrease Sternbacha (kat. č. 30). Převáţně freskař Josef Adam Mölk (1714–1794), jenţ v Tyrolsku vyzdobil řadu kostelů, je autorem oltářního obrazu Jana Nepomuckého v kostele v Gerlosu (kat. č. 34), leţícím v tyrolské části salcburské arcidiecéze. Nanebevstoupení Jana Nepomuckého představuje světce, jak klečí na oblaku a v pozvednuté ruce drţí jazyk. Jacobo Zanusi (1679–1742), vyškolený v Brixenu u dvorního malíře Nikolause Weise a v Salcburku, vytvořil nesčetné mnoţství olejomaleb, kterými zaplnil prostor jiţního Německa a celého Rakouska. Oltářní obraz Jana Nepomuckého v předsmrtné vizi vytvořil pro jeho oltář v St. Johannu in Tirol (kat. č. 36). Podobné dílo se nachází ještě ve farním kostele v Rattenbergu a ve františkánském kostele v Salcburku. Zanusiho tvorbu umělecky ovlivnil Paul Troger. Franz Sebald Unterberger (1706–1776), přední představitel rokokové malby v jiţním Tyrolsku, vytvořil pro farní kostel ve Strassu oltářní obraz Jana Nepomuckého ponořeného v modlitbě (kat. č. 49). Ovlivnil jej jeho o jedenáct let starší bratr Michelangelo Unterberger. V druhé polovině 18. století vznikly dva drobné obrazy představující Jana Nepomuckého uctívajícího krucifix, které se nacházejí nedaleko od sebe. Jeden od Josefa Wengenmayera zdobí oltář sv. Josefa v klášterní bazilice ve Wilten (kat. č. 73), druhý o dva roky později vytvořil Josef Liebherr a stojí na menze oltáře klášterního kostela sv. Štěpána a Vavřince ve Wilten. Aspekt kajícnosti je zde zdůrazněn v těsné blízkosti kříţe a obličeje světce (kat. č. 76). Oltář Jana Nepomuckého ve farním kostele ve Wenns zdobí plátno Johanese Witwera představující Nanebevstoupení světce, který s rozpaţenými paţemi klečí na oblaku a vzhlíţí vzhůru k nebesům. Doplňují jej asistenční andělé s příslušnými atributy (kat. č. 106).
65
5.
Závěr Úvodní kapitoly se v kulturně-historickém kontextu věnují kultu Jana
Nepomuckého v Bavorsku, Itálii a Rakousku. Opět se potvrzuje, ţe světec byl uctíván ještě před svým blahořečením a svatořečením, jak tomu bylo v českých zemích a ţe podněty vycházely ze soukromé iniciativy věřících. Zároveň práce upozorňuje na regionální specifika, některé nejvýznamnější realizace a jejich tvůrce. V Bavorsku, kde byl Jan Nepomucký uctíván jako třetí zemský patron, se jeho zobrazení téměř nevyskytují v profánním prostoru a oproti jiným zemím je velmi časté zobrazení s Pannou Marií a v mariánských kostelech. Základní přehled zobrazení Jana Nepomuckého v Itálii dokládá, ţe nepomucenská úcta se rozvíjela uţ před, ale hlavně aţ po jeho svatořečení a to díky iniciativě příslušníků zámoţné české šlechty, kteří patřili do řad vysokého duchovenstva. Nejčastěji ji prezentovalo médium oltářního obrazu a sochy. Téma oltářních obrazů vycházelo uţ z tradičních schémat světců s Pannou Marií a v podstatě se jim přizpůsobilo doplněním příslušných atributů. Novinku přineslo italské umění ve znázornění zpovědi královny, neboť jí dodalo intimní charakter. V otázce sochařské produkce se Janovy instalace staly součástí jak profánního, tak sakrálního prostoru, jejich pojetí odpovídalo tradičnímu typu světce. Vývoji kultu Jana Nepomuckého v Rakousku bylo nutné věnovat větší pozornost. První realizace vycházely opět ze soukromé iniciativy jednotlivců a na místa jejich působení navazovala i první ohniska kultu. Postupem času kult světce začaly vyuţívat také hlavy států za účelem upevnění politické moci. Výtvarné umění v Tyrolsku ovlivňovala jeho geografická poloha. Tvůrčí síly, jak bychom se mohli mylně domnívat, nevycházely z hlavního města Severního Tyrolska – Innsbrucku, kde sídlila zemská vláda, ale přicházely z jihu - z Jiţního Tyrolska a jeho center – Brixenu, kde se odehrával obchod, společenský ţivot a s ním spojená výměna informací. Ze severu ovlivňoval Tyrolsko jihoněmecký prostor s centrem v Mnichově a z východu Salzburg napojený na Vídeň. Další významná regionální centra se nacházela v Kitzbühelu a Zillertalu, jehoţ území spadalo pod správu salcburské arcidiecéze.
66
Úcta k českému baroknímu světci má v Tyrolsku velmi dlouhou tradici a zaujímá dokonce první místo na území Rakouska. Uţ v roce 1688 byl prohlášen za patrona zámku Büchsenhausen v Innsbrucku, důvodem se stala soukromá iniciativa šlechtického rodu de Lama. O pár let později podnítil opět ze soukromého důvodu písař Hyacinth Dörflinger sbírku pro kapli Jana Nepomuckého na Innrainu v Innsbrucku. Ve zvláštní úctě choval světce, mecenáš umění a představitel vysoké šlechty Franz Andreas Sternbach, který objednal několik soch a oltář Jana Nepomuckého v Dómu sv. Jakuba v Innsbrucku. Uvedený výčet dokazuje, ţe zobrazení světce vznikala z iniciativy soukromých osob. Zajímavé jsou určité souvislosti a vazby na český prostor. Sochu Jana Nepomuckého na mostě přes řeku Inn u Ottoburgu v Innsbrucku objednal rýnský falckrabě Karel Filip, k její instalaci přispěl podnět jeho úředníka Wenzeslause Stadlera z Čech, který přispěl na sochu vlastními prostředky. První umělecké realizace světce byly doloţeny také v Hallu in Tirol, který leţí na řece Inn. Hall zastával ve středověku funkci významného obchodního centra. V 18. století byl přepravním místem vorařů a loďařů, jejichţ patronem je právě Jan Nepomucký, coţ vedlo k jeho četným zobrazením ve městě. Kult Jana Nepomuckého sílil v tyrolské části salcburské arcidiecéze, dokladem je socha na mostě přes řeku Schwarzache v St. Johannu in Tirol z roku 1718, která vznikla na objednávku Franziska Antonia Adolpha Wagensperga, biskupa z Chiemsee. Nedostatek zakázek nutil mnoho uměleckých osobností opustit svůj rodný kraj a hledat práci jinde. Ze Sautens pocházející sochař Matyáš Bernard Braun odešel do Prahy, kde se kolem roku 1710 stal přední uměleckou osobností. V roce 1719 realizoval sochu Jana Nepomuckého na oltáři v kostele v Duchcově. Pozice drţení kříţe ve vysoko pozvednuté ruce v triumfálním gestu, vycházející z typu jezuitského misionáře Františka Xaverského, se stala vzorem pro další plastiky světce. Také rodilý Innsbručan Johann Ferdinand Schor odešel do Prahy, kde byl roku 1721 pověřen k vytvoření oslavné architektury před katedrálou sv. Víta v Praze k příleţitosti blahoslavení Jana z Nepomuku. Hlavní průčelí katedrály vyzdobil freskou Sláva Jana z Nepomuku a oslavnou architekturu Castrum Honoris navrhl ve stylu barokní gotiky. Malířská výzdoba, kterou pro tuto příleţitost vytvořil, byla pouţita ještě při oslavách jeho svatořečení roku 1729. 67
Po svatořečení Jana Nepomuckého v Lateránské bazilice v Římě v roce 1729 se kult světce šířil zcela oficiálně, coţ vedlo k hojnému počtu jeho zobrazení. Co se týká aspektů zobrazení Jana Nepomuckého v médiu sochařství, tak nejčastějším typem na území Tyrolska se stala stojící postava Jana Nepomuckého drţící kříţ v obou rukou před sebou a s upřeným pohledem k němu sklánějící hlavu. Domnívám se, ţe typ zobrazení vycházel ze sochy Jana Nepomuckého od Jana Brokoffa z roku 1683, její kontemplativní charakter rozvinul sochař František Preiss v plastice Jana Nepomuckého, nacházející se v chrámu sv. Víta v Praze, kdy světec upírá svůj pohled k symbolu jeho mučednictví. Typu této sochy jsou poplatné jedny z prvních realizací světcových plastik v kostele sv. Mikuláše v Hallu in Tirol a v St. Johannu in Tirol na mostě přes řeku Schwarzache. Následoval typ vytvořený podle
ikonografie
jezuitského
světce
Františka
Xaverského
s kříţem
demonstrativně pozvednutým nad hlavou. Sloţitější sochařské kompozice s doprovodnými postavami nenašly uplatnění. Dále charakterizují sochařská zobrazení dva aspekty. Realizace ve dřevě převaţovaly nad realizacemi v kameni a sochy světce se vyskytovaly převáţně v exteriéru. Velmi často byly sochy umisťovány do dřevěných přístřešků s názvem Bildstock. Jedním z regionálních specifik se staly kašny, které se skládaly z nádrţe na vodu, vysokého soklu, sochy světce a případné obloukové stříšky. Ze sochařské produkce vyčnívá oltář Jana Nepomuckého v klášterním kostele Stams, který představuje významné kulturní bohemikum v Tyrolsku. Na menze oltáře se nachází skříňka se sochou Praţského Jezulátka a na ní klečí socha světce, za kterou je místo oltářního obrazu okno, kterým proniká denní světlo. Johann Reindl, autor díla, se nechal inspirovat oltářními kompozicemi Egida Quirina Asama, které Asam realizoval v Bavorsku. Za jednu z nejstarších maleb na plátně se povaţuje původně oltářní obraz Jana Nepomuckého s Pannou Marií od Kaspara Waldmanna v zámecké kapli Büchsenhausen v Innsbrucku. Právě zobrazení se Pannou Marií a Janem Křtitelem odkazuje na jeho časný vznik. Rozkvět malby na plátně nastal po Janově kanonizaci. Nejčastěji zobrazovanými výjevy byla nebeská oslava, předsmrtná vize a votivní obrazy doplněné děkovným textem. Z hojné produkce vystupuje oltářní obraz zobrazující nebeskou oslavu Jana Nepomuckého od Johanna Dominika Grassmaiera, který přišel z Brixenu. 68
Ikonografickou zajímavost představuje nimbus světce uspořádaný do hvězdného znamení labutě. K ikonografii Jana Nepomuckého přispěl italský malíř Giovanni Battista Pittoni. Jeho obraz Nebeské oslavy Jana Nepomuckého v kapli zámku Schönbrunn se svým kompozičním řešením stal výchozím pro řadu významných umělců například Paula Trogera, Františka Antonína Maulpertsche a Josefa Schöpfa. Kopie díla se připisuje také Michelangelovi Unterbergerovi a nachází se v klášteře servítů v Innsbrucku. Naopak Michelangelem Unterbergerem se nechal inspirovat Josef Keil, který vyšel z jeho plátna předsmrtné vize, a pro oltář v kostele v Umhausenu vytvořil obraz, na kterém klečící světec před kříţem líbá štolu. Dílo Michelangela Unterbergera ovlivnilo jeho mladšího bratra Franze Sebalda Unterbergera, který vytvořil pro kostel ve Strassu oltářní obraz modlícího se světce. Uvedené příklady dokazují jeden ze způsobů šíření zobrazení barokního světce Jana Nepomuckého v 18. století, kdy probíhala čilá výměna uměleckých podnětů a reakce na ně nenechaly dlouho čekat. Je pravděpodobné, ţe se zobrazení Jana Nepomuckého dostala do Tyrolska formou doprovodných kniţních ilustrací a ústní tradicí. Ve Spirituale Regni Bohemiae Jubilum – Duchovní obveselení koruny české, od humanistického básníka a prozaika Jiřího Bertholda Pontana z Breitenberka z roku 1599 obsahuje zobrazení světce, jak klečí a modlí se před kříţem. Výjev Jana Nepomuckého jako zpovědníka se nachází v hagiografické sbírce téhoţ autora z roku 1602 Hymnorum sacrorum de Beatissima Virgine Maria et S. Patroni S. R. Bohemiae libri tres, známé jako Pontanova píseň, kde je jeden z hymnů věnován Janu Nepomuckému. Český jezuita Jiří Plachý vydal pod pseudonymen Ferus v roce 1641 v latině, češtině a němčině biografii světce pod titulem Fama Posthuma Joannis Nepomuceni. Spis doplňovaly mědiryty vytvořené podle předloh malíře Karla Škréty s výjevy Janova ţivota. Nejvýznamnějším literárním dílem se stal reprezentativní ţivotopis Jana Nepomuckého z roku 1670, pocházející opět od barokního historika Bohuslava Balbína. Dílo vycházelo z předlohy latinského pojednání O blahoslaveném Janu Nepomuckém, kanovníku praţském a děkanu Královské kaple u Všech svatých, pro zachování tajemství zpovědního z mostu praţského shozeném a utopeném dne 16. května 1383. Jeví se jako pravděpodobné, ţe kniţní ilustrace byly kopírovány a šířily se formou média grafiky. Tento aspekt nebyl v práci 69
dostatečně zohledněn a zaslouţil by si větší pozornost. Po roce 1725 představoval nejvýznamnější inspirační zdroj ikonografie Jana Nepomuckého jeho ţivotopis od Bohuslava Balbína, který vyšel v Augšpurku a doplnily jej rytiny Johanna Andrease Pfeffela. Jediný svatojánský cyklus v Tyrolsku se nachází v sakristii kaple zámku Büchsenhausen a je datován na počátek 18. století. Porovnáme-li jej s rytinami v jiţ zmíněném ţivotopise, jeví se vcelku jasné, ţe představovaly jeho inspirační zdroj. Na základě tohoto srovnání a formálně stylistické analýzy bych si proto dovolila posunout vznik cyklu do let 1725–1730. Z hlediska výtvarné kvality a ikonografických aspektů, tak byla zobrazení Jana Nepomuckého v Tyrolsku nejlépe zpracována v nástěnné malbě, která umoţnila díky velkorysým prostorovým plochám rozvinout skupinové kompozice s řadou ikonografických doplňků. Těţiště hlavních realizací se nacházelo v Kitzbühelu a nejvýznačnější představitele nástěnné malby v Tyrolsku ovlivnilo dílo Cosmy Damiana Asama a Johanna Michaela Rottmayera. Mezi oblíbená a často zobrazovaná témata patřila zpověď královny, Jan před králem a nebeská oslava světce. Freska Matthäuse Günthera ve Fieberbrunnu, zobrazuje Nebeskou oslavu světce obklopeného třemi ctnostmi, pod nimi se nachází svrţení z mostu s říčním bohem symbolizujícím řeku Vltavu. Matthäus Günther se nechal inspirovat zobrazením alegorie Lásky s podnosem srdíček na fresce v zámecké kapli v Ettlingenu od Cosmy Damiana Asama. Simon Benedikt Faistenberger vytvořil nástěnnou malbu světce v kostele v St. Johannu-Weitau. Její kompozice odpovídá stupňovitému schématu známé fresky v kostele Jana Nepomuckého v Mnichově, kterou v letech 1735–39 realizoval opět Cosmas Damian Asam. Mezi oblíbená a často zobrazovaná témata patřila zpověď královny, Jan před králem a nebeská oslava světce. Josef Adam Mölk vytvořil pro kapli Jana Nepomuckého v Hallu in Tirol fresku zobrazující nebeskou oslavu světce, kterou doplňuje velké mnoţství ikonografických doplňků a v jejíţ spodní části se nachází archanděl Michael přemáhající pomluvu, typologicky podobný sv. Jiří nebo světskému vládci. Zajímavým regionálním aspektem, který neminul ani kult Jana Nepomuckého, typickým pro Tyrolsko a Bavorsko je nástěnná výzdoba fasád profánních budov. Vzhledem k odlišnému kulturnímu prostředí nebyl Jan 70
Nepomucký zobrazován s českými patrony. V Tyrolsku se často nacházel ve společnosti sv. Josefa, sv. Antonína z Padovy, morových patronů a jezuitských světců a místní tyrolské světice sv. Notburgy nebo sv. Kristýny z Bolzana. Jedinečné zobrazení – kulturní moravikum v Tyrolsku, představuje nástěnná malba Jana Nepomuckého v kostele v Telfes, jehoţ protějšek tvoří moravský mučedník sv. Jan Sarkander. Původ tohoto zobrazení zůstává neobjasněn. Díky zobrazení Panny Marie nad Janem Sarkanderem by se mohlo jednat o vzácný motiv sv. Jana Nepomuckého doporučujícího Jana Sarkandera Panně Marii. Věřím, ţe práce se stala zajímavým exkurzem do ikonografie Jana Nepomuckého v Tyrolsku, upozornila na zajímavé aspekty a přinesla vhled do této problematiky v přesahu českých zemí.
71
1
Kronika česká vyšla poprvé v roce 1541. Začíná příchodem Slovanů do Čech a končí rokem 1526.
Vladimír Forst, Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce, 2/I. H-J. Praha 1993. s. 589. 2
Jan Dubravius, Historiae Regni Boierniae, Prostějov 1552. Kniha psaná latinsky je uloţena v Moravské zemské
knihovně v Brně. 3
Jan Linka, Jiří Plachý-Ferus, A2, 2006, č. 49, 6. 12., s. 12. Čtvrtý díl práce o českých kulturních dějinách s názvem Učené Čechy – Bohemia Docta, tvořily součást díla
4
Rozmanitosti z historie Království českého – Miscellanea historica regni Bohemiae. 5
Vít Vlnas, Jan Nepomucký – česká legenda, Praha 1993, s. 81.
6
Zdeněk Kalista, České baroko, Praha 1941. s. 331.
7
Vladimír Forst a kol, heslo Bohuslav Balbín, Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1. A-G., Praha 1985,
s. 900. 8
Vít Vlnas, Jan Nepomucký – česká legenda, Praha 1993, s. 47–127.
9
Například v poutním kostele ve Schwarzlack (Rosenheim), který byl v roce 1751–1763
zasvěcen milostnému obrazu Panny Marie a Jana Nepomuckého. Světci jsou zasvěceny ještě dvě stavby – kaple zámku v Geiselbullach z roku 1727 a kostel v Thürnthenning.
10
Díky sňatku s Marií Amálií Rakouskou, dcerou císaře Josefa I., si po smrti Karla VI.
nárokoval rakouské země a české království. Jako jediný také neuznal pragmatickou sankci. Z důvodu nedostatku peněz a vojenských sil poţádal o pomoc Francii. Za podpory francouzských oddílů pronikl přes Rakousko a jiţní Čechy do Prahy, kde se 7. 12. 1741 nechal zvolit českým králem. Korunován ale nebyl, protoţe korunovační klenoty byly uloţeny ve Vídni. Rok poté získali Rakušané zpět své země a obsadili Bavorsko a Čechy. Vlády v Bavorsku se mohl ujmout aţ po uzavření míru v roce 1745, kde 20. ledna téhoţ roku umírá. Jeho syn odmítl kandidovat na císařský trůn a uzavřel mír s Marií Terezií. 11
První manţelka se jmenovala Johana Bavorská a pocházela z rodu Wittelsbachů (1356–
1386). Druhou manţelkou byla Ţofie Bavorská (1376–1425). 12
Region v jiţním Německu mezi řekami Lech a Loisach.
13
Funkce sochy Jana Nepomuckého na Karlově mostě z roku 1683 jako předobrazu pro další
umělecké realizace je všeobecně známa a několikrát popsána. 14
Nápis na zvonu v jedné kapli v Horním Bavorsku zní: „Nach St. Johann bin ich benannt, /
der als Schweiger ist bekannt / So will mein Läuten den Weg Euch zeigen / Zum stillen Kirchlein und zum rechten Schweigen.“
72
Reinhold Baumstark, Johannes von Nepomuk 1393–1993, München 1993, s. 78, pozn. 23. 15
„Des Schweigens und Leydens lobpreisende Wohlredenheit,“ tak zněl titul slavnostního
spisu k oslavám jeho svatořečení v Praze. „Liebreiches Geheimnis des hl. Johannes von Nepomuk“ je titul modlitby, „Liebreiches Geheimnis“, protoţe nepoškodil dobré jméno královny, stal se i patronem dobré pověsti. 16
17
Reinhold Baumstark, Johannes von Nepomuk 1393–1993, München 1993, s. 70–79. Patřil mezi ně například také obraz Svrţení Jana Nepomuckého z mostu od Agostina
Masucciho (1691–1758). Další doklad se objevuje v Bergamu, kde Giovanni Carabios (1691– 1752) realizoval pro farní kostel sv. Martina obraz s Janem Nepomuckým. Svrţení Jana Nepomuckého z mostu, jehoţ autorem je Giandomenico Cignaroli (1722–1793) se nachází v Dómu v Brixenu. 18
V první čtvrtině 18. století se na šíření nepomucenské úcty v Praze podílel „český Ital“
staroměstský konšel Marek Bernard Joanelli, který nechal v místě údajné Janovy studovny na Düringerovské vinici na Novém Městě postavit kapli Jana Nepomuckého vyzdobenou malbami a nápisy. Jan Royt, Svatý Jan Nepomucký a jeho úcta v Praze, in: Svatý Jan Nepomucký 1393–1993, Praha 1993, s. 84. 19
Yves Lasfargues, Die Verehrung des Heiligen Johanes von Nepomuk jenseits der Grenzen
des Heiligen Römischen Reiches, in: Johanna von Herzogenberg, Johannes von Nepomuk, Passau 1971, s. 107–108. 20
Pavel Panoch, Kult sv. Jana Nepomuckého v barokním umění východních Čech. Historie,
ikonografické okruhy, donátorské pozadí (disertační práce), Katedra teorie dějin výtvarných umění FF UPOL, Olomouc 2007, s. 47, pozn. 258. 21
Malíř Odoardo Vicinelli namaloval tři praporce, které byly po svatořečení převezeny do
Prahy. Janovo svatořečení v bazilice dnes připomíná pouze malba v Kapli Santorio od Giovanniho Piancastelliho (1845–1925), stylově poplatná teatrálnímu historismu a představující světcovo svrţení z mostu. Na památku Janova svatořečení v bazilice se v místě průchodu z levé boční lodi do kříţení nachází pamětní mramorová deska, kterou zde nechal umístit roku 1733 papeţ Benedikt XIII. Reinhold Baumstark a kolektiv, Johannes von Nepomuk 1393–1993, s. 138–139. 22
Autorství obrazu bylo roku 1993 připsáno Onofriu Avellinovi. Katalog Mnichov, 1993, s.
185.
73
23
Vzhledem k formálním podobnostem s Cornacchiniho sochou lze předpokládat, ţe socha
vznikla v roce 1731. Petr Volk, Sochy sv. Jana Nepomuckého, in: Reinhold Baumstark a kolektiv, Svatý Jan Nepomucký 1393–1993, Mnichov 1993, s. 72, obr. 4, 5. 24
Oltář zasvěcený Janu Nepomuckému se v Římě nachází také v první pravé kapli kostela S.
Maria delle Fornaci. 25
Vlastní Stará obrazárna v Dráţďanech.
26
Důkazem jsou další dvě malby Jana Nepomuckého, první opět od Giuseppe Maria Crespiho
se nachází v Pinakotéce v Bologni, druhá, jenţ je dílem Crespiho ţáka Gianbattisty Piazetty (1683–1754), je uloţena ve Florencii v Galerii Ufizzi. 27
Petr Volk, Sochy sv. Jana Nepomuckého, in: Reinhold Baumstark a kolektiv, Svatý Jan
Nepomucký 1393–1993, Mnichov 1993, s. 72, obr. 4. 29
Petr Volk, Sochy sv. Jana Nepomuckého, in: Reinhold Baumstark a kolektiv, Svatý Jan
Nepomucký 1393–1993, Mnichov 1993, s. 71. 30
Brigitte Faszbinder-Brückler – Theodor Brückler, Johannes Nepomuk, Seine Zeit – Sein
Leben – Sein Kult, Hollabrun 2001, cit. s. 294–296. 31
Rolf Kultzen, Der heilige Johanes von Nepomuk in der italienischen Kunst, in: Johannes
Neuhardt, 250 Jahre Hl. Johanes von Nepomuk, Katalog der IV. Sonderschau des Dommuseums zu Salzburg Mai bis Oktober 1979, Salzburg 1979, s. 119–125. 32
Karl Brunner, Leopold, der heilige: ein Portrait aus dem Frühling des Mittelalters, Wien
2009, s. 280. 33
Svatý Josef slaví svůj svátek 19. března.
34
Uţ z roku 1689 pocházejí zprávy o nepomucenské úctě v hlavním městě monarchie Vídni.
35
Jediný syn císařského páru Leopold Jan zemřel v kojeneckém věku, následovaly tři dcery.
První z nich Marie Terezie se stala jedinou císařovnou v dějinách habsburské monarchie. 36
Elisabeth Kovács, Die Verehrung des hl. Johannes von Nepomuk am habsburgischen Hof
und in der Reichs - und Residenzhauptstadt Wien im 18. Jahrhundert, in: Johannes Neuhardt,
74
250 Jahre hl. Johannes von Nepomuk, Katalog des IV. Sonderschau des Dommuseums zu Salzburg, Salzburg 1979, s. 69–85. 37
Sluneční vůz byl často v barokním malířství pouţíván jako dopravní prostředek císaře.
38
Tak se kult Jana Nepomuckého dostal aţ do jejich vzdálených částí, jakými byly například
Sicílie či Valašsko. Karel VI. prohlásil v roce 1719 Jana Nepomuckého patronem Banátu. 39
Brigitte Faszbinder-Brückler – Theodor Brückler, Johannes Nepomuk, Seine Zeit – Sein
Leben – Sein Kult, Hollabrun 2001, cit. s. 231. 40
Vytvořil rytec Gottlieb Heuss podle předlohy Franze Georga Hermanna v roce 1724.
Rozměry 219 x 148mm, s rámem 249 x 178mm. Benediktinské opatství Ettal (Bavorsko). 41
Franz Matsche, Johannes von Nepomuk, 1971 anlässlich der 250. Wiederkehr der
Seligssprechung des Johannes von Nepomuk, Passau, 1971, s. 169–170. 42
Socha Jana Nepomuckého, Vídeň, 1. okres, Bauernmarkt 1, 1694.
43
Jan Nepomucký byl patronem servítů.
44
Socha Jana Nepomuckého, Maria Plain, poutní kostel Maria Plain, empora, 1704.
45
Socha Jana Nepomuckého, Rehberg, Durchzugstrasse, 1704.
46
Socha Jana Nepomuckého, Linz, Nibelungen, 1704.
Socha Jana Nepomuckého, Gmunden, Traunsee, 1705. 47
Nápis na soklu:
„Gott, und deinem auserwählten Märterer [!] Ioanni Nepomuk hat dies Bild zu lob und ehr setzen lassen die hoch - u. wolgebohrene Marie Susanna Gräfin von Hoyos und kayl. HofDame im Jahr 1709 / Vas aLLen Gott besCher / gnaD […] II […] M.“ 48
Socha Jana Nepomuckého, Röschitz, Maignerbachbrücke, 1705.
49
Socha Jana Nepomuckého, Gaweinstal, Hauptstrasse č. p. 27, 1706.
50
Socha Jana Nepomuckého, Bergheim u Salcburku, děkanátní kostel sv. Jiří, hlavní oltář,
1706. 51
Socha Jana Nepomuckého na morovém sloupu, Eisenstadt, Hauptplatz, morový sloup, 1713.
75
52
„Alle so aüff dich hoffen werden nit zü schanden.“
53
Socha Jana Nepomuckého, Traiskirchen, most u kostela, 1716.
54
Socha Jana Nepomuckého, Petronell, Sloup Nejsvětější Trojice, 1698–1699.
55
Brigitte Faszbinder-Brückler – Theodor Brückler, Johannes Nepomuk, Seine Zeit – Sein
Leben – Sein Kult, Hollabrun 2001, s. 183–187. 56
Uţ z roku 1692 pochází první oltářní obraz s Janem Nepomuckým v Dolním Rakousku ve
filiálním kostele v Ternitz. Johann Carl z Reslfeldu (1658–1735) prošel pravděpodobně školením u Karla Lotha v Benátkách. Působil jako malíř oltářních obrazů v Horním Rakousku a v oblasti Salcburku. Johann Carl z Reslfeldu, Jan Nepomucký, 1697, olej na plátně, Altmünster, farní kostel sv. Benedikta, pravý boční oltář Jana Nepomuckého. 57
Začaly se stavět první kostely jemu zasvěcené. První vznikl v roce 1420 v Biberwieru, další
roku 1500 ve Schwazu, o dvacet let poté v Brixlegg a například v roce 1711 v Bichlbachu. 58
Uţ od roku 1599 se sv. Josef neoficiálně povaţoval za jednoho z českých zemských patronů
podobně jako Jan Nepomucký o něco později. 59
Socha sv. Jiří se nacházela například na sloupu sv. Anny v Innsbrucku (1706), naopak kašna
se sv. Josefem (1709) stála na Innstrasse v Innsbrucku. 60
Joseph Gelmi, Kirchengeschichte Tirols, Innsbruck – Bozen 1986, s. 109.
61
Johann Schenacher, Denkwürdigkeiten, welche sich bei der Innsbrucker Pfarrkirche zum hl.
Jakob in den Jahren 1710 bis 1733 ereignet haben. Ferdinandovo zemské muzeum v Innsbrucku, 673. Franz Schumacher, Wie der hl. Johannes von Nepomuk in Innsbruck vor 200 Jahren verehrt wurde, in: Pfarrblatt für Innsbruck, Hötting und Mühlau, Mai 1929, č. 8, s. 4. 62
Dóm sv. Jakuba se opravoval.
63
Johann Evangelista Schenacher (1687–1734) si psal osobní deník, který se stal nejen
důleţitým pro dějiny Innsbrucku mezi lety 1710–1733, ale také zdrojem informací o církevním
76
ţivotě a především o oslavách týkajících se postavy Jana Nepomuckého. Deník je uloţen ve Ferdinandově zemském muzeu v Innsbrucku. Johann Schenacher, Denkwürdigkeiten, welche sich bei der Innsbrucker Pfarrkirche zum hl. Jakob in den Jahren 1710 bis 1733 ereignet haben, Ferdinandovo zemské muzeum v Innsbrucku, 673. 64
Josef Weingartner, Die Pfarrei und die Pfarrkirche von St. Jakob, Innsbruck 1924, s. 37, 39,
62, 63. 65
Na kostel přispěli členové významných šlechtických rodů (Trapp, Taxis, Lodron, Sternbach,
Wicka, Fieger, Tannenberg-Enzenberg). 66
Franz Anton Sinnacher, Beyträge zur Geschichte der bischöfliche Kirche Säben und Brixen
in Tirol, Brixen 1834, sv. 11, s. 457. 67
Franz Anton Sinnacher, Beyträge zur Geschichte der bischöfliche Kirche Säben und Brixen
in Tirol, Brixen 1834, sv. 11, s. 513. 68
Coţ také vedlo k vydání zvláštní poštovní známky v roce 1985. Známku navrhl profesor
Wolfram Köberl k příleţitosti výročí 250 let od vysvěcení kostela. 69
Wolfram Köberl, Die Johannes von Nepomuk-Kirche am Innrain und die Baumeisterfamilie
Gumpp in Innsbruck, Innsbruck 1985, s. 41–44. 70
Bratrstvo Jana Nepomuckého při katedrále sv. Víta v Praze bylo zaloţeno aţ v roce 1758.
71
V roce 1735 byl Jan z Nepomuku zvolen místopatronem salcburské arcidiecéze, jejíţ větší
část leţela na rakouské půdě a podléhala vlivu habsburské říše uţ od 16.století. Adolf Hahnl, Die Verehrung des hl. Johanes von Nepomuk in der Salzburgem Erzdiözese im 18. Jahrhundert, in: Katalog Johanes von Nepomuk, Salzburg 1979, s. 90. 72
Tradice procesí se dodnes udrţuje v Terfens, Oberperfuss, Wiesingu a také ve Waltenu
v Jiţním Tyrolsku. 73
Konrad Fischnaler, Innsbrucker Chronik, Innsbruck 1930, sv. 3, s. 74–76.
74
Norbert Möller, Johannes von Nepomuk, Mitpatron des Landes Tirol – Bilder und Plastiken,
Wien 1995, s. 9–25.
77
75
Podnikat začal v těţbě a obchodu v Ahrntalu v Horním Kärntenu. K rozmnoţení jeho
majetku významně přispěly jeho sňatky s Rebeccou Plaven a Elisabethou Colonnou z Völs. Vlastnil Groppenstein, Rosenberg, Mölltheur, Wolfsthurn, Deutschofen, Thaur, Strassberg, Sterzing, Moos, Bludenz, Sonnenberg, Mühlau. 76
Podobně byl vysvěcen milostný obraz Panny Marie, který rodina vlastnila, tím, ţe se dotkl
milostného obrazu od Lukáše Cranacha. 77
Bernhard Linhart, Franz Andreas Freiherr von Sternbach 1675–1755, Ein grosser Verher des
hl. Johanes von Nepomuk, in: Norbert Möller, Johannes von Nepomuk, Mitpatron des Landes Tirol – Bilder und Plastiken, Thaur – Wien – München 1995, s. 65–67. 78
Částečně k tomu přispělo zasedání Tridentského koncilu (1545–1563), které ale nemělo
zásadní vliv na realizaci jeho soch a obrazů v barokním umění. K rozvoji jeho kultu dále přispěl konec 30. války a odstranění tureckého nebezpečí, jenţ umoţnily celkový rozkvět barokní kultury a umění v záalpských zemích. 79
Jan Royt se domnívá, ţe se jedná o vyobrazení samotného J. B. Pontana z Breitenberka.
Jan Royt, Ikonografie svatého Jana Nepomuckého, Zprávy památkové péče, Praha, 1993, č. 10, s. 374. 80
Pavel Panoch, Kult sv. Jana Nepomuckého v barokním umění východních Čech. Historie,
ikonografické okruhy, donátorské pozadí (disertační práce), Katedra dějin výtvarných umění FF UPOL, Olomouc 2008, s. 122. 81
Vít Vlnas, Kořeny kultu, Jan Nepomucký – česká legenda, Praha 1993, s. 43.
82
Viz. kapitola 3. Ke kultu Jana Nepomuckého v Itálii.
83
Vít Vlnas, Kořeny kultu, Jan Nepomucký – česká legenda, Praha 1993, s. 33.
Vít Vlnas, Kořeny kultu, Jan Nepomucký – česká legenda, Praha 1993, s. 37–39. 85
Pavel Čornej, Tajemství českých kronik, Cesty ke kořenům husitské tradice, Praha 1987.
86
HistoriíHistorii tohoto zobrazení v českém prostředí se dostatečně věnuje Pavel Panoch ve
své disertační práci. Pavel Panoch, Kult sv. Jana Nepomuckého v barokním umění východních Čech. Historie, ikonografické okruhy, donátorské pozadí (disertační práce), Katedra dějin výtvarných umění FF UPOL, Olomouc 2008, s.185–-187.
78
87
V českém prostředí vyčnívá dílo Františka Xavera Palka (1724–1767). Viz. Reinhold
Baumstark, Svatý Jan Nepomucký 1393 1993, s. 92, kat. č. 117, 118, 119. 88
Jan Royt, Ikonografie svatého Jana Nepomuckého, Zprávy památkové péče, Praha, 1993, č.
10, s. 374. 89
Přemístěno do Hazmburské kaple ve Svatovítské katedrále. Na pravé straně obrazu jsou
vyobrazeni klečící Ferdinand II., Ferdinand III., Leopold Vilém a vlevo se nachází císařovna Eleonora s dcerami Mariíí Annou a Cecilií. 90
Jan Royt, Ikonografie svatého Jana Nepomuckého, Zprávy památkové péče, Praha, 1993, č.
10, s. 374. 91
Jazyk byl neporušený nalezen v roce 1719 při otevření jeho hrobu a povaţoval se za
zázračný důkaz jeho mlčenlivosti. K problematice více. Pavel Panoch, (disertační práce), Katedra dějin výtvarných umění FF UPOL, Olomouc 2008, s. 185–-187. 92
Pavel Panoch, s. 130.
93
Ke genezi gesta mlčenlivosti. Pavel Panoch, s. 89–92.
94
Vít Vlnas, Jan Nepomucký – česká legenda, Praha 1993, s. 42.
95
Jan Royt, Ikonografie svatého Jana Nepomuckého, Zprávy památkové péče, Praha, 1993, č.
10, s. 376. 96
Jaromír Neumann, Ideový koncept poutního kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře.
Poznámky k ikonografickému rozboru, in: Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity F-14–-15, Brno 1971, s. 235 –256.
Franz Matsche, Die Darstellungen in der barocken Kunst Form, Inhalt und Bedeutung, in: Johannes von Nepomuk, Passau, 1971, s. 35–62. 97
Vít Vlnas, Jan Nepomucký – Česká legenda, Praha 1993, s. 22.
98
Inspirovat se nechal Franz Anton Zeiller, pro klášterní kostel v Ottobeuren vytvořil v roce
1763 stylově podobně koncipovaný obraz, který vychází z Marattiho. 99
Sebastiano Conca, Jan Nepomucký před Pannou Marií, 1729, olej na plátně, 103 x 69 cm
Galerie Borghese, Řím.
79
Reinhold Baumstark a kolektiv, Johannes von Nepomuk 1393–1993, München 1993, s. 140, 142. 100
Socha Jana Nepomuckého, 1694, Vídeň, 1. okres, Bauernmarkt 1.
101
Norbert Möller, Johannes von Nepomuk, Mitpatron des Landes Tirol – Bilder und
Plastiken, Thaur – Wien – München 1995, s. 67. 102
Zmiňuje císaře Leopolda a papeţe Inocence II. (1691–1700).
103
Jan Royt, Ikonografie svatého Jana Nepomuckého, Zprávy památkové péče, Praha, 1993, č.
10, s. 378. 104
Reinhold Baumstark a kolektiv, Johannes von Nepomuk 1393–1993, München 1993, s. 20–
22. 105
Jan Royt, Ikonografie svatého Jana Nepomuckého, Zprávy památkové péče, Praha, 1993, č.
10, s. 378. 106
Franz Matsche, Johannes von Nepomuk, Passau 1971, kat. č. 250 a-b.
107
Malby představují Kázání Jana Nepomuckého, Zpověď královny, Jan před králem, Svrţení
z mostu, Nalezení Janova těla, Potrestání ničitelů hrobu, Jan uzdravuje ruku nemocné Terezie Krebsové, Jan zachraňuje Terezii Hodánkovou, Vyšetřování nepoškozeného jazyka. (Tempera na plátně). Reinhold Baumstark, Jan Nepomucký 1393–1993, München 1993, s. 135–137, kat. č. 78–82. 108
Rytiny představují Narození světce, Mučení, Jan Nepomucký jako pomocník utiskovaných,
Jako pomocník všech, kteří věří, Nalezení nepoškozeného jazyka. Reinhold Baumstark, Jan Nepomucký 1393–1993, München 1993, s. 135–137, kat. č. 78–82. 109
Pavel Panoch, s. 125, 127.
110
Věřilo se, ţe jej z kovové pohanské modly nechala odlít samotná kněţna Ludmila.
111
Napsal nepomucký děkan Kašpar Drauškovius a jezuita Jiří Plachý.
Ke Karlu Škrétovi a jeho zobrazeních Jana Nepomuckého – Pavel Panoch s. 154. Jaromír Neumann, Škrétové, Praha 2000, s. 79.
80
112
Oldřich Blaţíček, Ferdinand Maxmilián Brokof, (1688–1731), Výběr řezeb (Kat. výstavy),
Praha 1981, s. 6, č. kat. 3. 113
Více k Janu Nepomuckém v díle Petra Brandla.
Pavel Panoch s. 159. Jaromír Neumann, Petr Brandl (1668–1735), s. 158, č. kat. 137. 114
V Čechách s místně uctívanou svatou Zdislavou.
Pozn. v Pffefelově cyklu není Jan jako almuţník zahrnut. 115
Do oltářního obrazu pro jezuitskou rezidenci na Chlumku u Luţe zakomponoval lidskou
lebku jako odkaz na barokní vanitas. Pavel Panoch, s. 129. 116
Reinhold Baumstark, Jan Nepomucký 1393–1993, München 1993, s. 190, kat. 113. (autor
hesla Pavel Preiss) 117
Dovoluji si tak tvrdit na základě mého bádání.
118
Karel Kulík (1654–1713), druhá polovina 17. století, katedrála sv. Víta v Praze.
119
Tento typ se četně vyskytuje ve východních Čechách.
Jan Nepomucký s dvěma anděly, 1718, Hradec Králové. Více k tématu Pavel Panoch, s. 144. 120
Franz Matsche, Die Darstellungen in der barocken Kunst, in: Johannes von Nepomuk,
Passau 1971, s. 35–63. 121
Určitou paralelu s Janem Nepomuckým, který byl vhozen do vody, lze najít v příběhu sv.
Klimenta. Sv. Kliment ţil koncem 1. století, byl jedním z prvních papeţů a první z apoštolských otců, kteří se údajně stýkali s apoštoly samými. Odmítl zřícizřeknout se své víry a byl podle legendy poslán do vyhnanství na Krym. Jindy mu jeho pronásledovatelé přivázali ke krku kotvu a hodili jej do moře. Vody ustoupily a objevil se chrám, v němţ bylo nalezeno Klimentovo tělo. 122
Středověký poutník se na svých cestách nejčastěji potkával se sv. Kryštofem, který přenesl
malého Jeţíška přes řeku. Pod jeho ochranu se svěřovali věřící na cestách, v místech, kde hrozilo nebezpečí vody. Četná zobrazení sv. Kryštofa v nadţivotní velikosti na fasádách domů vypovídají o jeho velké oblibě v pozdním středověku. Jan Nepomucký přebírá tento typ zobrazení uţ na počátku 18. století, kdy se objevuje (stejně jako Kryštof) v lidovém prostředí
81
na statcích a vesnických farách, a tak mu vytváří konkurenci. Z roku 1713 pochází nástěnná malba na fasádě fary v Ranten (Štýrsko), kterou doplňuje vysvětlující nápis: „wer Dich anrueft zu jeder Zeit / der wirt von allen ybl befreit.“.” 123
Případ zobrazení Jana Nepomuckého a sv. Petra v lidovém umění pochází z roku 1729 a
nachází se na fasádě domu v Telfsu (kat. č. 22). 124
Viz. kapitola 4. Kult Jana Nepomuckého v Tyrolsku.
125
Jan Royt spojení obou světců hodnotí jako příklad barokní fabulace.
Jan Royt, Ikonografie svatého Jana Nepomuckého, Zprávy památkové péče, Praha, 1993, č. 10, s. 377. Vít Vlnas, Jan Nepomucký – česká legenda, Praha 1993, s. 17. 126
James Hall, Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění, Praha – Litomyšl 2008, 233–-
234. 127
Sv. Notburga ţila ve 14. století v Rattenbergu (Tyrolsko). Chudým přes zákaz zámeckého
pána, u kterého slouţila, rozdávala jídlo. Kdyţ ji přistihl, našel v její zástěře jenom piliny. Potom pracovala pro sedláka jako děvečka, jednou jí pán po klekání místo na loţe nutil jít na pole. Na výraz svého nesouhlasu mrštila srpem do výšky a ten se vznášel ve vzduchu. Sv. Notburga je patronkou zemědělců, slouţících, nemocí dobytka, vzývána za šťastný porod. http://www.catholica.cz/?id=4491, vyhledáno 20. 04. 2011.
128
Svatá Fausta se narodila pravděpodobně ve třetím století v Řecku a zemřela kolem roku 300
na Kyzikosu (Řecko). O jejím ţivotě se toho moc neví, ve 13 letech byla kvůli své víře postavena před soud a umučena. Fausta znamená v latině šťastná. Bývá zobrazována jako mladá
dívka
v kotlíku
nad
ohněm
s
pilou
a
dřevěnými
hřebíky.
http://kirchensite.de/index.php?myELEMENT=119935, vyhledáno 20.04. 2011. Liselotte Schütz, heslo Fausta von Kyzikos, in: Engelbert Kirschbaum, Lexikon der christlichen Ikonographie, Rom – Freiburg – Basel – Wien 1974, sv. 6, s. 218. Svatý Jucundus z Aosty ţil v pátém a na počátku šestého století jako poustevník. Později se stal třetím biskupem z Aosty. Svého předchůdce biskupa Gratuse doprovázel na cestě do Svaté země.V letech 501 a 502 se účastnil koncilu v Římě. Společně s biskupem Gratusem se stal patronem Aosty. http://www.heiligenlexikon.de/MRFlorilegium/30Dezember.html, vyhledáno 20. 04. 2011.
82
Gregor Martin Lechner, heslo Jucundus von Aosta, in: Engelbert Kirschbaum, Lexikon der christlichen Ikonographie, Rom – Freiburg – Basel – Wien 1974, sv. 7, s. 223. 129
Brigitte Faszbinder-Brückler, Theodor Brückler, Johannes von Nepomuk, SeineZeit – Sein
Leben – Sein Kult, Hollabrunn 2001, s. 386. Jan Sarkander byl blahořečen v roce 1860 a svatořečen roku 1995. 130
Ulrich Thieme, Felix Becker, Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler, Leipzig, sv. 36,
s. 548. 131
Publikace z počátku 18. století o tom důkladně informují. Matthias Rauchmiller zhotovil
jeden a půl stopy vysoký hliněný model. Podle něj vyřezal Jan Brokoff za svého pobytu v Ronšperku, rodinném sídle Wunschwitzů, dřevěnou sochu, která poslouţila jako model pro odlitek, jenţ provedl zvonař a lijec Hieronymus Heroldt. Petr Volk, Sochy sv. Jana Nepomuckého, in: Reinhold Baumstark a kolektiv, sv. Jan Nepomucký 1393–1993, Mnichov 1993, s. 67. 132
Petr Volk, Sochy sv. Jana Nepomuckého, in: Reinhold Baumstark a kolektiv, sv. Jan
Nepomucký 1393–1993, Mnichov 1993, s. 69, obr. 2. 133
Náhrobek sv. Jana Nepomuckého v chrámu sv. Víta v Praze. Andrea Matthias Wolfgang
(1660–1736) podle Christiana Dittmana (†1702), Augsburk, kolem 1694. Mědiryt. Ca 40 x 30 cm. Sign.: „Dittmann fecit“ And. Matth. Wolfgang Sculpcit.“ Státní ústřední archiv v Praze, (APA 61/1) 134
O. J. Blaţíček, Sochařství baroku v Čechách, Praha 1958, s. 101, obr.62.
Petr Volk, Sochy sv. Jana Nepomuckého, in: Reinhold Baumstark a kolektiv, sv. Jan Nepomucký 1393–1993, Mnichov 1993, s. 70. 135
Petr Volk, Sochy sv. Jana Nepomuckého, in: Reinhold Baumstark a kolektiv, sv. Jan
Nepomucký 1393–1993, Mnichov 1993, s. 70, obr. 3. 136
Suchomel, Matyáš Bernard Braun 1684–1738, Katalog výstavy, Praha 1988, s. 98, obr. 60–
63. 137
K. Kalinowski, Rzeźba barokowa na dlasku. Varšava 1986, s. 132, obr. 133.
K. Kalinowski, Barock in Schlesien, Mnichov 1990, s. 97, obr. 15. 138
O. J. Blaţíček, Sochařství baroku v Čechách, Praha 1958, s. 101, 123.
83
139
Brigitte Faszbinder-Brückler, Theodor Brückler, Johannes von Nepomuk, Seine Zeit – Sein
Leben – Sein Kult , Hollabrunn 2001, s. 209.
140
Tento aspekt jeho světectví většinou připomíná pouze nápis.
141
Byl umělecky napojený na Bavorsko. Absolvoval školení u Davida Reitera v Rosenheimu.
142
Pozice rukou, mírné naklonění hlavy a pohled upřený na palmovou ratolest napovídá, ţe
atributy byly zaměněny. Kříţ patří pravděpodobně do ruky levé a palmová ratolest do ruky pravé. 143
Johanna Felmayr, Die Hofbauten, in: Österreichische Kunsttopographie, sv. 47, Wien
1986, s. 177, 428. 144
Další příklady kamenných soch najdeme v Hopfgartenu, Erlu, Mühlau (Innsbruck),
Höttingu (Innsbruck), Sterzingu a Brixenu a.E. 145
Stylově příbuzná socha Jana Nepomuckého od téhoţ autora vznikla o deset let později pro
farní kostel v Arzlu (kat. č. 35) 146
Podobnou sochu vytvořil J. Reindl pro kapli v Pirchetu leţícím západně od Silz.
147
Gert Ammann, Skulptur des Barock, in: Paul Naredi Rainer – Lukas Madesbacher, Kunst in
Tirol, Innsbruck – Wien 2007, sv. 2, s. 52–93. 148
Fritz Geissler, Die Innbrücke und ihr Patron, in: Norbert Möller, Johannes von Nepomuk,
Mitpatron des Landes Tirol – Bilder und Plastiken, Thaur – Wien – München 1995, s. 41–50. 149
Gabriel Bodenehr, Pohled na Innsbruck ze severu, 1704, kolorovaná mědirytina, 165 x
393mm, Grafická sbírka, Ferdinandovo zemské muzeum v Innsbrucku. 150
Konrad Fischnaler, Innsbrucker Chronik, Innsbruck 1929–1934, sv. 4, s. 102.
151
Podstatné informace byly uvedeny výše v textu, proto jej není nutné překládat.
152
Vytvořil také sochu světce v kostele Jana Nepomuckého na Innrainu.
84
153
Franz Anton Sinnacher, Beyträge zur Geschichte der bischöflichen Kirche Säben und
Brixen in Tyrol, Brixen 1834, sv. 9, s. 513. V roce 1745 byla socha oplocena ţelezným zábradlím. 154
Roku 1793. Konrad Fischnaler, Innsbrucker Chronik, Innsbruck 1929–1934, sv. 5, s. 47–48.
155
Ulrich Thieme, Felix Becker, Allgemeines Künstlerlexikon der bildenden Künstler von der
Antike bis zur Gegenwart, Lipsko 1907–1947, sv. 20, s. 496. 156
Konrad Fischnaler, Innsbrucker Chronik, Innsbruck 1929–1934, sv. 4, s.102.
157
Leo Andergassen, Barocke Wand - und Deckenmalerei, in: Paul Naredi Rainer – Lukas
Madesbacher, Kunst in Tirol, Innsbruck – Wien 2007, sv. 2, s. 94–95. 158
Roku 1762 byl jmenován ředitelem Akademie v Augšpurku.
159
Ikonografické zobrazení alegorie Lásky s podnosem a korunou srdíček se objevuje uţ na
fresce v zámecké kapli v Ettlingenu, kterou vytvořil Cosmas Damian Asam pro vévodkyni Sibyllu Agustu z Baden-Badenu v letech 1732–33. 160
Pro šlechtický rod Tannenbergů vymaloval Kapli Jana Nepomuckého v Terlan.
161
Leo Andergassen, Barocke Wand - und Deckenmalerei, in: Paul Naredi Rainer – Lukas
Madesbacher, Kunst in Tirol, Innsbruck – Wien 2007, sv. 2, s. 93–130. Wolfram Köberl, Johanes von Nepomuk im Tiroler Barock und Rokoko, in: Norbert Möller, Johannes von Nepomuk, Mitpatron des Landes Tirol – Bilder und Plastiken, Thaur – Wien – München 1995, s. 68–71. 162
Johann Kronbichler, Tafelmalerei des Barock, in: Paul Naredi Rainer – Lukas
Madesbacher, Kunst in Tirol, Innsbruck – Wien 2007, sv. 2, s. 131. 163
Umění se věnovali tři ze synů Hanse Schora (1585–1674). Nejstarší z nich, Johann Paul
Schor (1615–1674), působil od roku 1640 v Římě, byl členem Akademie sv. Lukáše a spolupracoval s Gian Lorenzem Berninim a Pietrem da Cortonou. 164
Johanna von Herzogenberg, Všechno něco stojí – vyúčtování procesu kanonizace a oslav
svatořečení v Římě roku 1729, in: Reinhold Baumstark, Svatý Jan Nepomucký 1393–1993, München 1993, s. 33.
85
165
Viz výše. Dílo jeho bratra Michaela Waldmanna (1640–1682) vešlo do povědomí veřejnosti
díky tomu, ţe maloval na základě grafických předloh. Jeho další sourozenec Johann Paul Waldmann působil na vídeňském dvoře za Leopolda I. jako malíř divadelních kulis. 166
Johann Kronbichler, Tafelmalerei des Barock, in: Paul Naredi Rainer – Lukas
Madesbacher, Kunst in Tirol, Innsbruck – Wien 2007, sv. 2, s. 131–145. 167
Erich Egg, Das Büchsenhaus, Das Fenster, Tiroler Kulturzeitschrift, Früjahr 1972, Heft 10.
nestránkováno. 168
Norbert Möller, Johannes von Nepomuk, Mitpatron des Landes Tirol – Bilder und
Plastiken, Thaur – Wien – München 1995, s. 142. 169
Viz kapitola III. Vývoj kultu Jana Nepomuckého v Rakousku.
170
Mědirytina, 20 x 15 cm.
171
Mědirytina, 45 x 38, 7 cm.
Reinhold Baumstark, Johannes von Nepomuk 1393–1993, München 1993, s. 134, kat. č. 53. 172
Plátno Giovanni Battisty Pittoniho vzniklo na základě obrazu Nanebevstoupení Panny
Marie od Sebastiana Ricci, který se nachází v kostele sv. Karla Boromejského ve Vídni a stalo se prototypem pro zobrazení nanebevstoupení celé řady barokních světců. Obraz Jana Nepomuckého objednala vdova po Josefu I. císařovna Wilhelmina Amalie z důvodu Janova svatořečení (1673–1742) pro kapli zámku Schönbrunn. Přínos Pittoniho díla spočívá v seznámení záalpského uměleckého prostoru s principy benátského kolorismu a novými kompozičními řešeními, které ve své tvorbě vyuţili například Paul Troger a František Antonín Maulpertsch. Kopii díla vytvořil Michelangelo Unterberger pro klášterní kostel servítů v Innsbrucku. Jedna z rytin od Josefa Schöpfa představuje jeho zrcadlovou verzi. Reinhold Baumstark, Johannes von Nepomuk 1393–1993, München 1993, s. 188. Franz Matsche, Johannes von Nepomuk, Passau 1971, s. 171.
86
Prameny Jan Dubravius, Historiae Regni Bohemiae, Prostějov 1552. Moravská zemská knihovna Brno. Bohuslav Balbín, Vita B. Joannis Nepomuceni Martyris, Augsburk 1725. Moravská zemská knihovna Brno. Johann Schenacher, Denkwürdigkeiten, welche sich bei der Innsbrucker Pfarrkirche zum hl. Jakob in den Jahren 1710 bis 1733 ereignet haben. Ferdinandovo zemské muzeum v Innsbrucku.
Konrad Fischnaler, Innsbrucker Chronik, Innsbruck 1929–1934. Franz Anton Sinnacher, Beyträge zur Geschichte der bischöflichen Kirche Säben und Brixen in Tyrol, Brixen 1834. Carl Zoller, Geschichte und Denkwürdigkeiten der Stadt Innsbruck und der umliegend Gegend, Innsbruck 1825.
Literatura Zdeněk Kalista, České baroko, Praha 1941. O. J. Blaţíček, Sochařství baroku v Čechách, Praha 1958. Jaromír Neumann, Petr Brandl (1668–1735), Praha 1968.
Franz Matsche, Johannes von Nepomuk, Passau 1971. Johanna von Herzogenberg, Johannes von Nepomuk, Variationen über ein Thema, München – Paderborn – Wien 1973.
87
Johannes Neuhardt, 250 Jahre Hl. Johanes von Nepomuk, Katalog der IV. Sonderschau des Dommuseums zu Salzburg Mai bis Oktober 1979, Salzburg 1979. Joseph Gelmi, Kirchengeschichte Tirols, Innsbruck – Bozen 1986. Oldřich Blaţíček, Ferdinand Maxmilián Brokof, (1688–1731), Výběr řezeb (kat. výstavy), Praha 1981. Pavel Čornej, Tajemství českých kronik, Cesty ke kořenům husitské tradice, Praha 1987.
Konstaty Kalinowski, Barock in Schlesien, Mnichov 1990. Reinhold Baumstark, Johannes von Nepomuk 1393–1993, München 1993. Emanuel Vlček, Jan z Pomuku, Praha 1993. Vít Vlnas, Jan Nepomucký – česká legenda, Praha 1993. Jaroslav V. Polc, Svatý Jan Nepomucký, Praha 1993. Norbert Möller, Johannes von Nepomuk, Mitpatron des Landes Tirol – Bilder und Plastiken, Thaur – Wien – München 1995. Hans Egger, Der brückenheilige Johannes von Nepomuk im Leben und in der Kunst, Oetz 2000. Jaromír Neumann, Škrétové, Praha 2000. Brigitte Faszbinder-Brückler – Theodor Brückler, Johannes Nepomuk, Seine Zeit – Sein Leben – Sein Kult, Hollabrun 2001.
88
Paul Naredi Rainer – Lukas Madesbacher, Kunst in Tirol, Innsbruck – Wien 2007.
Karin Schneider, Kleine Innsbrucker Stadtgeschichte, Innsbruck 2008. Karl Brunner, Leopold, der heilige: ein Portrait aus dem Frühling des Mittelalters, Wien 2009.
Lexikony Vladimír Klecanda, Ottův slovník naučný, Praha 1908. Ulrich Thieme, Felix Becker, Allgemeines Künstlerlexikon der bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart, Lipsko 1907–1947. Josef Höfer und Karl Rahner, Lexikon für Theologie und Kirche, Freiburg 1957–1968.
Engelbert Kirschbaum, Lexikon der christlichen Ikonographie, Rom – Freiburg – Basel – Wien 1974. Georg Dehio a kolektiv, Handbuch der Kunstdenkmäler Österreichs – Tirol, Wien 1980. Johanna Felmayr, Österreichische Kunsttopographie, Wien 1986. Vladimír Forst, Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce, Praha 1993. James Hall, Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění, Praha – Litomyšl 2008.
89
Periodika a sborníky Franz Schumacher, Pfarrblatt für Innsbruck, Hötting und Mühlau, Mai 1929. Jaromír Neumann, Ideový koncept poutního kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře. Poznámky k ikonografickému rozboru, in: Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity F-14-15, Brno 1971. Erich Egg, Das Büchsenhaus, Das Fenster, Tiroler Kulturzeitschrift, Früjahr 1972. Jan Royt, Ikonografie svatého Jana Nepomuckého, Zprávy památkové péče, Praha, 1993. Jan Linka, Jiří Plachý-Ferus, A2, 2006, č. 49.
Internetové zdroje:
http://www.catholica.cz http://kirchensite.de http://www.heiligenlexikon.de
90
Summary The Cult of John of Nepomuk in Tyrol.
The introduction chapter outlines John of Nepomuk as a historical person and deals with his appearance in literature of the period before his canonization. It then continues to depict the saint’s veneration in Germany, Italy, Bavaria and provides examples of essential images. The main body of this thesis deals with the first evidences of the cult in Tyrol. Important pieces of art and their donator background are mentioned as well. The body is followed by a part on iconography of the saint with links to examples of images in the Czech environment. A commentary emphasizing the interpretation and implementation of iconographic images of the saint in Tyrol follows, based on a chronologically ordered catalogue. The last chapters deal with Tyrolian sculptures, murals and canvas paintings depicting John of Nepomuk. They strive to point out some important pieces of art and their authors while bearing in mind the cultural and historic situation of the time of their origin. The conclusion is an attempt to evaluate the iconography of John of Nepomuk in Tyrol with respect to links with Czech lands.
91
