Klement Mareček byl vyučený švec. V roce 1938 utonul při koupání v řece Moravě jako šestnáctiletý hoch. Marie, provdaná Vlachynská, vystudovala

1.

životopis

Vojtěch Řehoř Mareček se narodil 25. srpna 1924 v Nedakonicích u Uherského Hradiště. Pokřtěn byl v kostele svatého Petra a Pavla v Polešovicích, kmotry byli strýc Vojtěch Mareček s manželkou. Jeho rodiče, Josef Mareček (1882–1973) a Marie Marečková, rozená Šoustková (1891–1977), měli šest dětí: Jana (1920–1997), Klementa (1922–1938), Vojtěcha (1924), Marii (1927), Tomáše (1929) a Ludvíka (1931). Josef Mareček byl vyučeným krejčím a se ženou a s dětmi hospodařili na třech a půl hektarech půdy. V domácnosti s nimi žila i otcova neprovdaná sestra Marie, která se výrazně podílela na výchově dětí. Všechny byly vedeny k víře, chodily pravidelně do kostela, pak i do náboženství. Chlapci navštěvovali hudební školu v Polešovicích, čímž rodiče vycházeli vstříc jejich nadání. Jan Mareček vystudoval tříletou Baťovu školu ve Zlíně a stal se z něj úředník, později byl mzdovým účetním u železničních staveb v České Třebové. Jako další děti byl nadaný, měl smysl pro výtvarné a hudební umění, věnoval se vážné hudbě. Z prvního manželství se narodily čtyři děti. Po smrti své ženy se oženil podruhé, zemřel v září 1997. Druhorozený

9

Klement Mareček byl vyučený švec. V roce 1938 utonul při koupání v řece Moravě jako šestnáctiletý hoch. Marie, provdaná Vlachynská, vystudovala obchodní školu a pracovala v obchodě s textilem, v konzervárnách v Babicích a v Letu Kunovice. S JUDr. Ladislavem Vlachynským má tři děti. Tomáš Mareček se vyučil zahradníkem a převzal rodinné hospodářství v Nedakonicích, pracoval jako skladník v Letu Kunovice. Mimoto studoval hudbu u profesora Šustra. Stal se nedakonickým varhaníkem. S manželkou Anežkou má čtyři děti. Ludvík Mareček byl zaměstnán v cukrovaru ve Starém Městě a dálkově studoval umělecko-průmyslovou školu, uplatnil se v Brně jako tiskař a grafik, ovšem i jako malíř. S manželkou Naděždou má jednoho syna. Vojtěch Mareček navštěvoval v letech 1930–1935 obecnou školu v Nedakonicích. Ve školním roce 1935–1936 nastoupil do jezuitského misijního Papežského ústavu na Velehradě, po roce však z finančních důvodů přestoupil do primy na Reálné gymnázium v Kroměříži (1936–1943), kde také úspěšně odmaturoval. V průběhu studia pobýval v kroměřížském františkánském juvenátu, a to nejprve při kostele sv. Jana Křtitele, od roku 1940 v nově zbudované koleji sv. Antonína. Právě v jinošských letech se pod vlivem rodičů, kamarádů, spolužáků i učitelů

10

Kroměřížský juvenát, Vojtěch M. v poslední řadě, třetí zleva Zdroj: františkánský archiv u Panny Marie Sněžné, Praha (PMS)

11

Hájek u Prahy, obláčka bratří, 1943 Zdroj: archiv PMS

utvářel Vojtěchův vztah k františkánství, jenž vyústil v rozhodnutí nastoupit cestu k Bohu po vzoru bratří řádu sv. Františka z Assisi. Při obláčce v klášteře v Hájku u Prahy 24. srpna 1943 přijal františkánský hábit a řeholní jméno Řehoř. Po ročním noviciátu na tomto poutním místě 25. srpna 1944 složil u oltáře Panny Marie Pasovské první sliby. Stalo se tak právě v den jeho dvacátých narozenin. S koncem druhé světové války se otevřela možnost pokračovat ve studiu jazyků (latina, řečtina), filozofie a teologie. Bratr Řehoř studoval nejdříve na Karlově univerzitě v Praze, od roku 1946 pak v belgické Lovani, kam jej s dalšími jedenácti františkány poslal provinciál Jan Kapistrán Vyskočil,

12

Studenti u moře, Belgie, Blankenberge, 5. června 1947 Zdroj: archiv PMS

jenž podporoval studia bratří v zahraničí, protože chtěl, aby si rozšířili rozhled a v budoucnu případně vyučovali. V Belgii znovu pobýval s přáteli a bývalými spolužáky z kroměřížského gymnázia, nyní už spolubratry Bernardem Drahoslavem Říským a s Vladimírem Jindřichem Řechkou. Během studií spolu nesměli hovořit česky, aby si dokonale osvojili francouzský jazyk. V konventu zažili františkánskou chudobu, ale místní bratři jim umožnili poznat také prostředí v bruselských farnostech a řeholních společenstvích. Na většinu z nich mocně zapůsobila návštěva u sester klarisek, kterou podnikli s později slavným kardinálem L. J. Suenensem, od něhož přijali i nižší svěcení.

13

Primiční průvod, Nedakonice, 19. června 1949 Zdroj: archiv Tomáše Marečka

Věčné sliby složil Řehoř Vojtěch Mareček v Belgii na svátek stigmatizace sv. Františka 17. září 1947 a v Lovani byl také 11. června 1949 vysvěcen na kněze. Vzápětí se vrátil do vlasti. Nejprve krátce působil v pražském konventu u Panny Marie Sněžné. Primiční mši sloužil 19. června v rodném kraji v kostele svatého Floriána v Nedakonicích. Novokněžské požehnání uděloval v létě roku 1949 zřejmě i v kostele blahoslavené Anežky České na Spořilově. Zanedlouho přešel z Prahy opět do konventu v Hájku, kde tehdy fungovalo do jisté míry provizorní františkánské učiliště pro chlapce, kteří se připravovali na maturitu. P. Mareček zde učil zeměpis, češtinu, staročeštinu a náboženství.

14

Bratři se do Čech vrátili za zcela odlišných společenských a politických poměrů, než jaké panovaly v době jejich odjezdu. V zahraničí zůstat nehodlali a nesměli, studia v Lovani se totiž uskutečnila na principu výměnného pobytu studentů z různých zemí. Hned po přejezdu hranic zažili příznačnou příhodu. V Chebu stáli na nádraží a vlak přebírala česká lokomotiva. Všichni byli vykloněni z oken plni radostného očekávání, že po dlouhé době vidí milovanou zem a lidi. A z té lokomotivy, která je přebírala, na ně zavolal strojvedoucí: „Vy flanďáci, však vy uvidíte, jak s váma zamáváme!“ A co předpověděl, se splnilo. V noci ze 13. na 14. dubna 1950 byl otec Řehoř s ostatními bratry násilně odvlečen z Hájku do františkánského kláštera v Hejnicích. S nimi byli i chlapci, kteří předtím formálně přijali františkánský hábit, protože se do té doby zdálo, že takto budou moci studovat navzdory režimu. Akce K připravená komunistickou StB za účelem likvidace katolických řádů a kongregací všechny naděje zmařila. Pater Řehoř byl ještě během měsíce dubna z Hejnic přemístěn spolu s dalšími bratry do soustřeďovacího tábora v Bohosudově, kde pracoval v továrně TEPOR, vyrábějící izolátory a další elektrické porcelánové součástky. Spojení mezi představenými internovanými v Želivi a řeholníky v Hejnicích, Oseku a Bohosudově

15

a především písemný kontakt s biskupem Štěpánem Trochtou zajišťovala Filomena Tvrdá, katechetka z Prahy-Spořilova. Díky ní začalo v Bohosudově tajné předávání dopisů přes plot, a tak od května do září 1950 udržovali františkáni spojení mezi skupinami z ostatních centralizačních táborů a s představenými v Želivě. Od září 1950 zajížděla také za spolubratry u PTP na Slovensku i paní Eliška Chudáčková. Z Bohosudova byl otec Řehoř 5. září 1950 povolán na vojenskou službu k Pomocným technickým praporům (PTP) nejdříve k PTP-54 Komárno a v roce 1952 byl přeložen k PTP-51 Mimoň. Během vojenské služby prošel řadou posádek, například v Podbořanech, v Plaveckém Podhradí, v Novém Jičíně a dalších, kde pracoval na stavbách či v dolech. Vojna u „pétépáků“ mu byla prodloužena do konce roku 1953. Ovšem už v průběhu roku byl 11. května ve 12.25 na základě Návrhu na zatčení z 27. března zatčen na pracovišti PTP v Kbelích u Prahy, eskortován do věznice v Ruzyni a předán do ZÚNZ (zvláštní útvary nápravného zařízení) pro V. odbor Hlavní správy vojenské kontrarozvědky (HSVKR). Zatčení proběhlo v rámci vyšetřování protistátní františkánské skupiny „Šamárek a spol.“ i s ohledem na to, že „Vojtěch Mareček by se mohl pokusiti o ilegální přechod do zahraničí“.

16

Františkáni na vojně u PTP Komárno. Zleva Řehoř, Bernard, Norbert Zdroj: archiv PMS

17

Fotografie z vyšetřovacího svazku č. 1831/53, Koseček František a spol. Zdroj: Archiv bezpečnostních složek MV

Pater Mareček byl zadržen na základě informací, podle nichž byl již v bohosudovském klášteře v roce 1950 „seznámen a odesíláním dopisů zapojen do ilegálního spojení, vedeného knězem Kubíčkem a Filomenou Tvrdou, vedeného za účelem získávání a předávání protistátních letáků, štvavých zpráv zahraničního rozhlasu a reakčních pokynů biskupa Štěpána Trochty. V této činnosti pokračoval i po nástupu vojenské služby a spolu s ostatními františkány rozšiřoval dále získané protistátní tiskoviny.“ Jednalo se o pokyny biskupa Trochty, jako například o zákazu vstupu do duchovní správy nebo o „Fakulty a jurisdikce“ umožňující provádění

18

duchovenské činnosti bez souhlasu státu a bez zachování platných církevních předpisů. Otec Řehoř k tomu v protokolu vypovídá: „Sloužil jsem tímto způsobem mše za přítomnosti vojáků na různých místech výkonu služby. (…) Sloužení mší jsem prováděl na světnici, přesně podle pokynů Fakult bez dodržení církevních předpisů. Používal jsem miniaturních bohoslužebných předmětů a náhražek.“ Otec Řehoř byl také informován o tajném studiu bohosloví organizovaném (Inocencem F. Kubíčkem, Janem B. Bártou, Ambrožem J. Tobolou) za účelem tajného vysvěcení bohoslovců na kněze a podílel se na distribuci protistátních letáků, jako byly apoštolský list sv. Otce Pia XII., Poselství P. Marie kněžím, Hlavy vzhůru, bratři a sestry…, Slova božského spasitele otci Piovi, Hlas čs. biskupů a další. Na čtvrté straně vyšetřovacího protokolu na otázku o plnění závazku vojenské přísahy odpovídá: „Svojí činností jsme se stavěli za církevní hierarchii našemu státu nepřátelskou a projevovali tak společně nesouhlas se státním zřízením a víru v jeho zvrat. Větší význam než přísaha [vojenská] měly pro nás pokyny našich představených, odpovídající tendencím Vatikánské politiky.“ Během výslechů, na které byli zadržení převáženi z Ruzyně do Kapucínské ulice v Praze na Hradčanech, vytvořili vyšetřovatelé zvláštní protistátní skupinu s názvem „Koseček

19

a spol.“, do níž bylo kromě otce Řehoře zařazeno dalších deset františkánských kněží, příslušníků PTP-54 Komárno. V trestním oznámení, které bylo podáno na Generální prokuraturu 3. srpna 1953, byli obviněni z devíti trestných činů, například sdružování a pobuřování proti republice, rozkrádání národního majetku, pomoc při opuštění republiky, zneužití náboženské funkce nebo neoznámení trestného činu. Otec Řehoř byl žalován ještě za pokus o maření úředního rozhodnutí v souběhu se zprotivením, jelikož se v průběhu vyšetřovací vazby pokusil několikrát o útěk z cely, dne 12. července 1953 dokonce napadl strážného a způsobil mu zranění. V jeho spisu se uvádí: „K zamezení opakování podobných pokusů byla mu dána svěrací kazajka, ale při jejím navlékání se choval tak, že mu musela být navléknuta za asistence čtyřech strážných.“ V závěrečné žalobě pak stojí: „…vyšetřovaný je od mládí vychováván ve františkánských klášterech a výchova kleru, zvláště za jeho studijního pobytu v Belgii, z něho udělala člověka se zakořeněnou nenávistí k lidově demokratickému zřízení. Prokazují to nejen jeho trestné činy, ale i postoj k vyšetřování a chování ve vyšetřovací vazbě.“ Pravděpodobně kvůli maření vyšetřování nebyl nakonec P. Mareček souzen v procesu „Koseček a spol.“, který proběhl 28. ledna 1954, ale byl po téměř roční vyšetřovací vazbě nakonec odsouzen

20

Tmavý důl ve Rtyni v Podkrkonoší, lavírovaná kresba Václava Jiráska, 1963

Vyšším vojenským soudem v Praze dne 2. dubna 1954 na tři roky odnětí svobody za nedovolené sdružování proti republice a za pokus maření úředního rozhodnutí ke ztrátě občanských práv na dobu tří let, k propadnutí poloviny majetku ve prospěch státu a k uhrazení nákladů trestního stíhání. Trest si odpykával v pracovním táboře ve Rtyni v Podkrkonoší, kde fáral v Tmavém dole, který v 50. letech nesl jméno Důl Zdeněk Nejedlý II. a mukly byl nazýván „Tmavák“. Tří-

21

letý trest mu byl nakonec zkrácen, podmíněně propuštěn byl 14. ledna 1955 a při prezidentské amnestii 9. května téhož roku mu byl zbytek trestu odpuštěn. Je zřejmé, že jako v jiných podobných případech trpěla jeho zatčením a vězněním celá rodina. Rodiče a sourozenci podstoupili domovní prohlídky (první se uskutečnila na podkladě rozkazu o zatčení z 6. května 1953 v Nedakonicích č. 162 u rodičů Marečkových a bratra Tomáše), byli vyslýcháni a v zaměstnání šikanováni, přesto mu pomáhali splácet vyměřenou částku na náklady spojené s vazbou a soudem. Od záboru klášterů v roce 1950 byl otec Řehoř bez „státního souhlasu“ k vykonávání kněžské služby téměř dvacet let. Po propuštění z vězení žil a pracoval v Brně. Nejdříve nastoupil jako údržbář v národním podniku Fruta Modřice na jižním okraji města, potom také nedlouho pracoval v Ústavu sociální péče v Brně v Kamenné ulici. U sester alžbětinek na Starém Brně, kde také bydlel, dělal topiče. I tady ho dostihla jeho nedávná minulost. Brzy začalo narůstat napětí mezi ním a místním správcem Sýkorou, který byl předtím také u PTP, ovšem měl obavy, protože Řehoř věděl o problematických věcech z jeho minulosti. Nakonec jednoho dne přišla stará sestra představená v zádech se Sýkorou, s tím

22

že je přetopeno. V kotelně u měřičů proběhl střet a Řehoř byl propuštěn. Ocitl se „na dlažbě“ a bez bydlení, s minulostí vězně. Zachránil ho P. František Dvořák, který byl známý tím, že každému říkal „dušinko“. Působil v centru Brna v kostele sv. Máří Magdalény jako poslední tamější eucharistián. Řehořovi dal k dispozici místnost 3 x 3 metry v bývalém františkánském klášteře, který do záboru obývali členové kongregace. Zde P. Řehoř bydlel. Ucházel se o práci v dětské nemocnici jako sanitář, ale z důvodu předchozího věznění nebyl přijat. Práci našel až u Nerudného průzkumu, n. p. Brno se sídlem na třídě kap. Jaroše, kde dělal technické fotografie. Po čase byl však nadřízenými osloven, aby nastoupil na práci do dolů. „Na rozdíl od vás už jsem v dolech dělal,“ odpověděl. V roce 1958 byl z kádrových důvodů propuštěn. Nakonec se mu podařilo uchytit v Komunálních službách města Brna v oddělení „Služby a propagace“ na Veveří ulici. Při vstupním pohovoru ukázal některé své fotografie a zaměstnání získal. Hned však dodal: „Mám dvě chyby. Byl jsem ve vězení a jsem kněz.“ Vedoucí mu odvětil: „U nás to nevadí.“ Začal fotografovat v ZOO. Během dne tam však nebylo mnoho práce, ale když dal na radu a šel kolem desáté

23

večerní fotografovat poníky, za dvě hodiny vydělal jako za týden. Později si pořídil k fotoaparátu i blesk a „na záskok“ fotografoval na svatbách a kremacích, což byla práce pro „vyvolenější“. Musel však slíbit, že svému dobrodinci polovinu výdělku odevzdá. Stalo se však něco nečekaného. Paní na radnici byla spokojená, protože nemusela k nasvícení sálu používat reflektory, a otce Marečka zaměstnala. Od poloviny šedesátých let se společenské poměry v zemi postupně měnily. Roku 1967 vypomáhal P. Řehoř bez státního souhlasu na faře v Podolí u Brna a od jara 1968 jako výpomocný duchovní ve Šlapanicích u Brna. V roce 1969 mu byl vrácen státní souhlas, a to na přímluvu P. Jana Machače, později známého pražského faráře u svatého Matěje, který v letech 1968–1971 působil jako personální referent na pražském arcibiskupství. Prvním, a jak se nakonec ukázalo i posledním Zdroj: archiv Tomáše Marečka

24

působištěm otce Marečka v duchovní správě se stala spořilovská farnost. Dne 1. června 1969 v ní nastoupil jako kaplan filiálního kostela na Chodově a státní souhlas mu zůstal i v následujících letech. Na jeho příchod do Prahy však měl zásadní vliv františkán P. Inocenc Kubíček. Zval ho na Chodov s tím, že ho tam „lidi čekají“. Jenže na první setkání přišli jen čtyři lidé. Počátky svého nového působení mohl otec Řehoř vnímat jako zklamání, situace se však brzy změnila. Po smrti P. Cyrila Kadlece, který byl od roku 1949 spořilovským farářem, byl na toto místo 6. července 1974 jmenován P. Josef Hermach, jenž na počátku následujícího roku onemocněl a o další rok později odešel na odpočinek. Otec Řehoř byl ustanoven administrátorem spořilovské farnosti 15. ledna 1976, přičemž v letech 1983–1992 administroval i faru kunratickou. Od roku 1975 působil ve farnosti kaplan P. Jindřich Šulc, od 1. dubna 1984 též kaplan-rektor u sv. Františka na Chodově. Jakmile se po roce 1989 stala chodovská filiace samostatnou farností, zůstal P. Šulc v místě farářem. Na počátku osmdesátých let byla StB upozorněna na konání tajných teologických seminářů pro laiky pořádaných františkány, a tak 16. prosince 1980 zahájila vyšetřovací

25

Zdroj: archiv Marie Vlachynské

akci „Seminář“. Pozornost byla zaměřena i na činnost otce Marečka s podezřením, že se v suterénu kostela scházejí františkáni a františkánští terciáři. V té době také otec poskytl prostor pro schůzky ministrantů, středoškolských a vysokoškolských studentů, kteří se setkávali v místnosti pod kostelem. I o tomto společenství byla StB informována. Vyhodnotila je jako nelegální činnost františkánské mládeže pod vede-

26

ním otce Řehoře. Z protokolů o výsleších pořízených vyšetřovateli vyplývá, že otec Mareček přijal odpovědnost za provizorní schůzky, čímž se snažil uchránit ministranty před pozorností Státní bezpečnosti. V dubnu 1983 byl opakovaně vyslýchán jako svědek v trestní věci „Kubíček a spol.“ a také v rámci akce „Vír“, která byla namířena proti skrytým františkánským komunitám v celém Československu. Tehdejší provinciál františkánů P. Inocenc Kubíček byl v té době stíhán pro maření dozoru nad církvemi a náboženskými společenstvími a akce „Vír“ vrcholila dne 27. března 1983 přepadením františkánských komunit. Z materiálů v Archivu bezpečnostních složek je patrné, že otec sice s pracovníky StB komunikoval, ale jeho výpovědi jsou obecné povahy a na dotazy o činnosti spolubratrů odpovídá nevím, nestýkám se s nimi. Od května 1983 byl zahájen s paterem Marečkem nucený operativní styk, jenž měl být prováděn v pravidelných měsíčních intervalech. V říjnu 1984 podala StB „Návrh na provedení profylakticko-rozkladného opatření v akci Seminář a na zahájení vázacího aktu“. Ten byl nakonec odložen na druhé čtvrtletí roku 1985. Cílem takového návrhu bylo stupňování tlaku na „objekt“, narušení jeho akceschopnosti, vyvolání stra-

27

chu, nejistoty a nedůvěry vůči ostatním lidem. Podle tvrzení StB byl otec Řehoř 22. listopadu 1985 získán ke spolupráci s MV pod krycím jménem Řehoř, s tím že „pokud by v průběhu spolupráce vyšly najevo okolnosti, že zradil, byl dekonspirován nebo další spolupráci odmítl, bude signální svazek [Seminář] obnoven.“ Ke spolupráci byl zavázán 4. prosince 1985, avšak odmítl ji podepsat. Na začátku roku 1986 onemocněl a léčil se v Karlových Varech a v Poděbradech. Z tohoto důvodu byly bohoslužby ve farnosti na Spořilově i v Kunraticích omezeny, kromě P. Šulce dojížděli na výpomoc P. Norbert Šamárek, P. Václav Wolf či P. Adolf Peňáz. Podle archivních materiálů otec Řehoř již od počátku schůzky odmítal, že nic zajímavého neví, nikam nejezdí, nikoho nenavštěvuje, nemá co říct, a proto spolupráce s ním nemá význam. Záznam z 15. prosince 1988 dokládá, že P. Mareček jednoznačně další spolupráci s MV ukončuje. Uvedl, že ke konzultaci problémů v církvi existují kompetentní orgány jako ministerstvo kultury a předsednictvo vlády, a pokud by měl být oficiálně předvolán, tak jedině na úřední místo. V hodnocení jeho činnosti stojí: „tento oddaný stoupenec Vatikánu“ předával pouze dílčí poznatky bez zpravodajské hodnoty, na jejichž základě nedošlo k žádné „realizaci“, a pro

28

další spolupráci nemá speciální zpravodajské schopnosti ani minimální předpoklady. Návrh na uložení svazku byl podán 10. listopadu 1988 a svazek byl archivován 15. února 1989. V záznamu Archivního protokolu agenturních svazků a spisů spolupracovníků, útvar Statisticko-evidenční odbor FMV, kde byl spis zaregistrován 17. listopadu 1986, je Vojtěch Mareček uváděn jako agent StB. Po prozkoumání materiálů v Archivu bezpečnostních složek je evidentní, že ke spolupráci byl sice nucen, ovšem aktivně žádnou nevykonával. Otec Řehoř od roku 1990 sloužil pravidelně každé pondělí mše v Petýrkově ulici v Praze na Chodově v komunitě vozíčkářů. V roce 1993 stál u zrodu Křesťanského gymnázia v Praze 10, kde působil jako první učitel náboženství. O rok později převzal po P. Aloisi Mocovi péči o společenství Sekulárního františkánského řádu, tzv. terciářů, a nabídl jim azyl v kostele svaté Anežky na Spořilově, načež byl řádovým provinciálem ustanoven duchovním asistentem místního společenství a ve službě terciářům setrval až do své smrti. Dne 15. března 1997 se stal P. Mareček spořilovským farářem. Když v roce 2007 vkládal jako třiaosmdesátiletý kněz v souladu s církevním právem úřad faráře do rukou arcibiskupa, napsal: „Pokud síly stačí a Bůh dopřeje, rád zůstanu ve farnosti, se kterou jsem srostl.“

29

Zdroj: www. farnostsporilov.cz

Otec Řehoř Vojtěch Mareček zemřel 13. července 2012 v Praze v nemocnici pod Petřínem. Pohřeb se konal 20. července v kostele sv. Anežky na Spořilově a rakev s ostatky byla uložena do hrobu bratří františkánů na Olšanských hřbitovech. Pater Řehoř byl znalcem literatury, milovníkem poezie, hudby, divadla. Juvenilní verše publikoval pod pseudonymem Josef Plucha a Klement Puklina například v cyklostylovaném časopise „Mladý seraf“, který vycházel během okupace na

30

františkánském juvenátu v Kroměříži. Fotografoval a filmoval. Na Spořilově zavedl řadu progresivních prvků, jako byly mše pro děti, zpívané roráty, kytarové doprovody. Intenzivně se věnoval mládeži a lidem vůbec. Podporoval divadelní představení, koncerty, literární čtení a akce pro děti. Všech shromáždění se zpravidla účastnil, mnohdy i jako recitátor a přednašeč, rád také zpíval, především oblíbené moravské písničky. Téměř po celý život vytvářel kaligrafie, jimiž obdarovával blízké i farníky či je vyvěšoval u vstupu do kostela. Psal výňatky z Písma Svatého nebo ukázky z děl jeho oblíbených básníků a autorů, jako byli Chesterton, Exupéry, Deml, Holan, Reynek. Při příležitosti významných událostí liturgického roku, stejně jako při křtech, svatbách či při příležitosti prvního svatého přijímání vytvářel přání a pamětní listy, jež jsou dnes pro ty, které obdaroval, vzácnou vzpomínkou. Michaela Tučková

31